index
int64 1
4.13k
| text
stringlengths 22
255k
| file_name
stringlengths 12
17
|
|---|---|---|
101 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23.08.2016, sp. zn. 23 Cdo 5761/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5761.2015.1
Číslo: 3/2018
Právní věta: K návrhu na zrušení rozhodčího nálezu není legitimována manželka účastníka
rozhodčího řízení, i když v rozhodčím řízení bylo rozhodováno o dluhu ze závazku, který byl uzavřen
za trvání manželství tímto účastníkem a který tvoří společné jmění manželů.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 23.08.2016
Spisová značka: 23 Cdo 5761/2015
Číslo rozhodnutí: 3
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Rozhodčí řízení, Společné jmění manželů, Účastníci řízení, Závazkové vztahy občanskoprávní
Předpisy: § 145 obč. zák.
§ 31 písm. b) předpisu č. 216/1994Sb.
§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015,
sp. zn. 18 Co 282/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 9 C 318/2014-147, zamítl
žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. D. P. ze dne 16. prosince 2013, č. j.
R-DP-ii-13/2013-22, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2014 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Soudy rozhodovaly o návrhu, kterým se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného
rozhodcem JUDr. D. P. dne 16. 12. 2013, č. j. R-DP-ii-13/2013-22 (dále jen „rozhodčí nález“), jímž
bylo rozhodnuto tak, že žalovaný K. K. je povinen zaplatit žalobci částku 4 294 000 Kč spříslušenstvím. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila s tím, že jsou dány důvody ke zrušení rozhodčího
nálezu podle § 31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů
(dále jen „ZRŘ“), neboť žalobkyně nebyla účastna rozhodčího řízení, ačkoliv žalovaný v rozhodčím
řízení byl v době od 8. 6. 2002 do 4. 3. 2010 jejím manželem a závazky, o nichž bylo v rozhodčím
řízení rozhodováno, spadaly do společného jmění manželů.
4. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně nebyla
účastnicí rozhodčího řízení, nemůže být tak považována za stranu, která by mohla podat návrh na
zrušení rozhodčího nálezu. Dle odvolacího soudu žalobkyně není aktivně legitimována k podání
žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil, aniž by se mohl zabývat námitkami žalobkyně uvedenými v návrhu na
zrušení rozhodčího nálezu a v jejím odvolání. Odvolací soud také podotknul, že veškerými námitkami
žalobkyně se může zabývat pouze soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též jen
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Dle dovolatelky jde o otázku, zda se námitkami žalobkyně proti
vykonatelnému rozhodčímu nálezu, opravňujícími jeho zrušení, může zabývat soud v řízení o
vypořádání společného jmění manželů a zda může být v řízení o vypořádání společného jmění
manželů řešena neplatnost rozhodčí smlouvy a zrušení rozhodčího nálezu. Dále dle dovolatelky
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena právní otázka, zda je za daných okolností
žalobkyně věcně legitimovaná k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o
rozhodčím řízení, když byla opomenuta coby účastník rozhodčí smlouvy, stejně jako v celém průběhu
rozhodčího řízení. Dle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, když pochybení soudu prvního stupně, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a
nevypořádání se s důkazními návrhy žalobkyně, označil za právně nevýznamná.
6. Dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spočívají dle
dovolání v posouzení a) aktivní legitimace žalobkyně k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu,
b) možnosti uplatnit námitky žalobkyně v řízení o vypořádání společného jmění manželů, c)
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že je osobou oprávněnou k návrhu dle § 34
písm. e) ZRŘ, neboť byla opomenuta jako účastník rozhodčího řízení, ačkoliv jím být měla proto, že
se v tomto řízení jednalo o závazcích, které spadají do dosud nevypořádaného společného jmění
manželů. Dovolatelka se domáhá zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy dle § 31
písm. b) ZRŘ s tím, že rozhodčí smlouva ze dne 18. 10. 2102, na základě které byl vydán rozhodčí
nález, je neplatná dle § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“),
coby právní jednání, které vzhledem k poměrům bývalých manželů přesahuje svým rozsahem
obvyklou správu majetku, učiněné bez souhlasu žalobkyně.
7. K dovolání žalobkyně se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas,
osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustnostídovolání.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní
otázka, zda může být k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. b) a e) ZRŘ
aktivně legitimována i osoba, která není stranou rozhodčího řízení.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Dovolání však není důvodné.
13. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s tím, že žalobkyně nebyla účastnicí rozhodčího řízení,
nemůže být tak považována za stranu, která by mohla podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.
Dovolatelka s tímto závěrem polemizuje předně v tom smyslu, že coby účastník rozhodčího řízení
byla opomenuta, a uvádí, že účastníkem rozhodčího řízení být měla proto, že se v tomto řízení
jednalo o závazcích, které spadají do dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Taková
úvaha dovolatelky však není správná.
14. Podle § 31 písm. b) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže je rozhodčí
smlouva z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Dle
písm. e) ZRŘ pak soud zruší na návrh kterékoliv strany rozhodčí nález, jestliže straně nebyla
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
15. Podle § 145 obč. zák. může vykonávat obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění
manželů každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní
úkon neplatný (odst. 2). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a
povinni oba manželé společně a nerozdílně (odst. 3).
16. Dovolací soud již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005,
uveřejněném pod č. 24/2008 Sb. roz. obč., vyslovil a odůvodnil závěr, dle kterého splnění závazku
náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v
nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu
rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění
manželů tím není dotčeno. Tento závěr se bezpochyby uplatní i pro případy, kdy je pro nalézací
řízení ujednána pravomoc rozhodce. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a ostatně ani ze
samotných žalobních tvrzení dovolatelky) proto nijak neplyne žalobkyní dovozovaný závěr o tom, že
nebyla v rozporu se zákonem přibrána k účasti v rozhodčím řízení. Naopak, ze samotných tvrzení
žalobkyně plyne, že v rozhodčím řízení bylo jednáno o dluhu ze závazku, který byl uzavřen za trvání
manželství pouze druhým manželem, a to závazku, který podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. tvoří
společné jmění manželů. S ohledem na shora citovanou rozhodovací praxi by však pak ani v soudním
řízení o tomto závazku nebyla žalobkyně pasivně legitimovaná k účasti v řízení.
17. Dovolací soud se tak zabýval otázkou, jež zakládá přípustnost dovolání, tedy zda je žalobkyněoprávněna k návrhu na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 ZRŘ, ačkoliv nebyla účastníkem
rozhodčího řízení.
18. Ustanovení § 31 ZRŘ hovoří výslovně o „kterékoliv straně“, aniž by však zákon na jiném místě
výslovně tento pojem definoval. Dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi tento pojem
ztotožňoval s pojmem účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp.
zn. 23 Cdo 2016/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013).
19. Obdobně i literatura (např. A. J. Bělohlávek, M. Janoušek, L. Lisse) jednotně zastává názor, že k
návrhu na zrušení rozhodčího nálezu jsou legitimovány jen strany rozhodčího řízení, přičemž
účastníky řízení před soudem jsou strany původního řízení před rozhodci (srov. JANOUŠEK, M. In:
Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015,
komentář k § 31 ZRŘ; nebo LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů s
komentářem. Praha: Linde Praha, 2012, 920 s).
20. Lze se ztotožnit s A. J. Bělohlávkem, že jde-li o aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení, je
tedy nutné uvozovací větu k ustanovení § 31 ZRŘ chápat tak, že touto aktivní legitimací jsou nadány
jen strany, které jsou (v terminologii civilního řízení soudního) „hlavními účastníky“. Vedlejší
účastník tak není nadán aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. (…) Zákon
o rozhodčím řízení sice nedefinuje pojem „strany“, z obecné teorie procesního práva však lze
dovodit, že se jím rozumí pouze žalobce a žalovaný, nikoliv vedlejší účastník. OSŘ sice umožňuje za
stanovených podmínek vedlejším účastníkům podat odvolání (§ 203 OSŘ) či návrh na obnovu řízení a
žalobu pro zmatečnost (§ 231 OSŘ), nicméně takovou legitimaci upravuje výslovně u citovaných
procesních institutů. Zrušení rozhodčího nálezu (řízení o zrušení rozhodčího řízení) podle § 31 ZRŘ
je však institut sui generis upravený výlučně ve zvláštním zákonu (ZRŘ) a navíc ani v souvislosti s
rozhodčím řízením nejde o žádný druh opravného prostředku (není analogií odvolání podle OSŘ a
analogické použití OSŘ ve smyslu § 30 ZRŘ nepřichází v úvahu), nýbrž jde o zvláštní formu
přezkumu dodržení některých základních principů rozhodčího řízení a procesních postupů, které
národní právo v místě řízení, resp. právo, kterému řízení před rozhodci podléhá, považuje za
procesní ordre public. Vedlejší účastník ani jiné osoby zúčastněné na rozhodčím řízení tak nejsou
oprávněny podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu a toto právo svědčí výlučně stranám, tj. těm, o
jejichž právech a povinnostech bylo rozhodováno. (viz. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1776 s.)
21. Ustanovení § 31 ZRŘ, pokud hovoří o stranách, nelze proto vykládat natolik extenzivně, aby
zahrnoval i třetí osoby, které nebyly účastníky rozhodčího řízení. Naopak i toto ustanovení je nutno
vykládat v mezích zásad, na nichž je rozhodčí řízení založeno. Základem rozhodčího řízení je
rozhodčí smlouva, jež je projevem autonomie vůle stran založit pravomoc rozhodce, která však
dopadá pouze na účastníky rozhodčí smlouvy. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS
3227/07, k tomuto uvádí, že uzavření smlouvy je výsledkem svobodného rozhodnutí stran, které
zvažují výhody a nevýhody projednání věci v rozhodčím řízení (…) Jedním z principů právního státu
je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto
respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost
rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní
ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v
této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly
přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před
rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody
rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost.
22. K návrhu na zrušení rozhodčího nálezu jsou legitimovány jen strany rozhodčího řízení, přičemž
účastníky řízení před soudem jsou strany původního řízení před rozhodci. K návrhu na zrušenírozhodčího nálezu není konečně legitimována ani manželka účastníka rozhodčího řízení, i když v
rozhodčím řízení bylo rozhodováno o dluhu ze závazku, který byl uzavřen za trvání manželství tímto
účastníkem a který tvoří společné jmění manželů.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správný.
24. Namítá-li konečně dovolatelka, že „námitkami žalobkyně proti vykonatelnému rozhodčímu
nálezu, opravňujícími jeho zrušení, se může zabývat soud v řízení o vypořádání společného jmění
manželů, a zda může být v řízení o vypořádání společného jmění manželů řešena neplatnost rozhodčí
smlouvy a zrušení rozhodčího nálezu“, přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – shodně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Odvolací soud poukazem na řízení
o vypořádání společného jmění manželů bezpochyby neuvádí (jak v dovolání konstruuje dovolatelka),
že by v řízení o vypořádání společného jmění manželů měl soud opětovně rozhodovat o zrušení
rozhodčího nálezu.
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1089.pdf |
102 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3.
2023, sp. zn. 25 Cdo 1152/2021,
ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1152.2021.1
Číslo: 31/2024
Právní věta:
Ve sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostech exhalacemi pocházejícími z
průmyslových závodů lze důvodně považovat za zdroj zvýšeného nebezpečí plynné sloučeniny dusíku
a síry, jejichž vypouštění a působení nelze zcela eliminovat, takže ani při vynaložení řádné péče nelze
vyloučit, že v souhrnném a dlouhodobém působení mohou vést k závažným újmám, za něž odpovídá
provozovatel těchto činností podle § 2925 o. z.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 23.03.2023
Spisová značka: 25 Cdo 1152/2021
Číslo rozhodnutí: 31
Číslo sešitu: 3
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Dokazování, Náhrada škody
Předpisy: § 2924 o. z.
§ 2925 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání obou účastníků zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
11. 2020, sp. zn. 84 Co 336/2019, 84 Co 337/2019, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18.
10. 2019, sp. zn. 14 C 5/2017, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 14 C 5/2017,
a věc vrátil Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 14 C 5/2017-254, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 1. 11. 2019, č. j. 14 C 5/2017-277, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 4.324.330 Kč
s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce (subjekt, jemuž je svěřeno hospodaření
s lesy ve vlastnictví státu) se domáhá náhrady škody způsobené na lesním půdním fondu a lesních
porostech imisemi vypuštěnými do ovzduší v roce 2014 závody provozovanými žalovanou (závod P. –
95,52 tun SO2 a 2464,71 tun NOx, teplárna T700 L. – 3763,3 tun SO2 a 1493,46 tun NOx, rafinérieL. – 992 tun SO2 a 283 tun NOx, rafinérie K. nad V. – 1342 tun SO2 a 279,7 tun NOx). Podíl
uvedených znečišťujících látek na škodlivém působení na lesní porosty ve správě žalobce byl
stanoven na základě znalecky zpracované depoziční studie. Okresní soud již předtím žalobě vyhověl
rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 14 C 5/2017-87, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 84 Co 10/2018, 84 Co 11/2018-148. Odvolací soud posoudil
uplatňovaný nárok jako náhradu škody způsobené provozní činností ve smyslu § 2924 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nikoliv jako škodu způsobenou provozem
zvláště nebezpečným ve smyslu § 2925 o. z., měl však za to, že se soud náležitě nevypořádal s
otázkou možné liberace žalované, proto věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud na základě
doplněného dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje rafinérie L. a K. nad V., teplárnu
T700 v L. a závod P., z nichž jsou vypouštěny emise oxidů síry, dusíku a dalších látek, a v roce 2014
tím způsobila škodu na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž náleží právo hospodaření
žalobci. Výše škody pro jednotlivé zdroje znečištění vyplývá z podkladů k náhradě škody
vypracovaných žalobcem a ze znaleckého posudku P. H. – v roce 2014 byla všemi provozovateli
zdrojů znečištění způsobena škoda 55.424.870 Kč, přičemž podíl žalované na celkové škodě se opírá
o depoziční studii a Gaussův matematický model (rafinérie L. 352.391 Kč, rafinérie K. nad V. 77.999
Kč, závod P. 2.333.895 Kč, teplárna T700 1.690.045 Kč). Soud posoudil nárok podle § 2924 o. z.,
neboť bez pochyb je činnost žalované činností provozní a v příčinné souvislosti s ní dochází k
poškození lesních porostů. Odmítl argumentaci žalobce, že by mělo jít o škodu způsobenou provozem
zvláště nebezpečným ve smyslu § 2925 o. z. Obdobné nároky uplatňované žalobcem za účinnosti
předchozí úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč.
zák.“) byly vždy posuzovány jako nároky na náhradu škody způsobené provozní činností, byť i tato
úprava znala odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným. Žalobce ani
netvrdil, že by činnost žalované doznala od roku 2014 takových změn, pro něž by na ni bylo možné
hledět jako na provoz ve smyslu § 2925 o. z. Využití metodiky H. při zjišťování škody bylo opakovaně
označeno za akceptovatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo
325/2002, publikovaný pod č. 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, následně pak např. usnesení téhož soudu ze dne 31. 1.
2017, sp. zn. 25 Cdo 4425/2016). Byť není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení náhrady,
bude-li vypracována exaktnější metoda, v dané věci žalovaná takovouto metodu neoznačila. Výše
škod zde vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale též z žalobcem předloženého souhrnného
přehledu škod způsobených imisemi v roce 2014 a vstupních údajů pro výpočet imisních škod za toto
období. Soud odmítl výtku, že by vstupní údaje posudku byly nesprávné, neboť jde o údaje zjišťované
na více úrovních při běžné provozní činnosti i třetími osobami při tvorbě lesního hospodářského
plánu. Zvolená metodika a postupy H. umožňují vyčíslit škodu postupem podle § 136 o. s. ř. Soud se
dále zabýval liberačním důvodem ve smyslu § 2924 věty druhé o. z. spočívajícím ve vynaložení
veškeré rozumně požadovatelné péče v zájmu předcházení vzniku škody. Při zhodnocení technických
opatření, která žalovaná zavedla ke snižování emisí, jakož i kritérií nejlepších dostupných technik
podle referenčních dokumentů, jak byla analyzována ve znaleckém posudku k této otázce, soud
dovodil, že žalovaná činí opatření v zájmu splnění požadavků předpisů na ochranu životního
prostředí, podrobuje se příslušným kontrolám a činí i dobrovolná opatření zaměřená na zvýšení
ochrany životního prostředí, přesto však v roce 2014 neuskutečnila opatření, jimiž mohla emise
oxidu siřičitého a oxidů dusíku výrazně snížit (opatření byla provedena až následně). Soud přihlédl k
závěrům komentářové literatury, podle níž byť technický rozvoj přináší určitou míru setrvalého
škodlivého působení imisí, jež není možné vyloučit, ale toliko ji ovlivňovat, nemůže tím být dotčeno
právo na náhradu škody. Důraz na plnou náhradu je zřejmý též z nálezu Ústavního soudu ze dne 5.
12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11. Na odpovědnost za škodu způsobenou emisemi se vztahuje též
evropské právo, zejména princip znečišťovatel platí (viz čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování
Evropské unie, směrnice 2004/35 ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a
nápravou škod na životním prostředí, směrnice 2010/75 EU o průmyslových imisích). Výjimku z
odpovědnosti je třeba vykládat restriktivně, je nepřijatelné, aby z pozitivních důsledků provozníčinnosti profitoval jejich provozovatel, zatímco negativní důsledky by neslo jeho okolí. Byť žalovaná
vynakládala nemalé prostředky na ekologizaci svého provozu, v posuzovaném období nevynaložila
veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. I z pohledu ekonomické situace
žalované a nákladnosti daných opatření přitom není požadavek na jejich provedení nepřiměřený.
Soud tedy neshledal liberační důvod naplněným a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 84 Co 336/2019, 337/2019-321,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 2.683.685
Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud konstatoval, že okresní soud správně posoudil nárok žalobce podle § 2924 o.
z., neboť nepříznivé účinky exhalací vypouštěných do ovzduší jsou typickým případem vlivu provozní
činnosti na okolí a není důvodu, aby se veškerá obdobná činnost přesunula do kategorie provozu
zvláště nebezpečného, neboť u něj se nepředpokládá nemožnost předejít jakékoliv újmě, nýbrž jen
vzniku závažné škody. Rovněž tak soud správně vymezil předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a
její výši a opřel-li své závěry zejména o znalecký posudek, je jeho postup v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí. Žalovanou navrhované důkazy, jimiž měly být uvedené závěry v odvolacím řízení
zpochybněny, odvolací soud neprovedl s ohledem na koncentraci řízení a na to, že provedenými
důkazy byly vznik a výše škody, příčinná souvislost a odpovědnost žalované prokázány. Rozdílný
názor pak krajský soud zaujal k otázce naplnění liberačního důvodu. Ze znaleckého posudku
vyplynulo, že v případě závodů P., rafinérie L. a rafinérie K. nad V. využívala žalovaná v roce 2014
nejlepší možné technologie k omezení vzniku emisí, v případě závodu teplárny T700 pak nejlepší
možná opatření přijata nebyla. Zatímco ve vztahu ke třem podnikům byl liberační důvod naplněn, ve
vztahu k závodu T700 nikoliv. Tomu odpovídá rozsah škody ve výši 1.690.045 Kč, vzhledem k
dřívějšímu částečnému plnění tak činí povinnost k náhradě 1.640.645 Kč s příslušenstvím; ve
zbývajícím rozsahu odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno zčásti rozhodnutí soudu prvního
stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že
napadené rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva doposud neřešených dovolacím soudem, z
části pak řešených dovolacím soudem odlišně od závěrů odvolacího soudu, a to především na
otázkách posouzení provozu zvláště nebezpečného ve smyslu § 2925 o. z., možnosti zprostit se
odpovědnosti za škodu podle § 2924 o. z. i oddělitelnosti odpovědnosti za provoz jednotlivých závodů.
Posouzení těchto otázek odvolacím soudem podle dovolatele není věcně správné. Ve vztahu ke škodě
vzniklé na lesních porostech oxidy dusíku a síry nebylo pro dobu po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, náležitě vyřešeno, zda se má jednat o škodu způsobenou provozem zvláště
nebezpečným (§ 2925 o. z.) či o škodu způsobenou provozní činností (§ 2924 o. z.). Dovolatel
poukázal na dosavadní rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, podle níž veřejnoprávní úprava ochrany ovzduší nevylučuje
uplatnění občanskoprávní odpovědnosti vůči poškozeným provozní činností. Činnost žalované je
provozem zvláště nebezpečným, jelikož z povahy jejích provozů vyplývá, že vždy bude docházet k
určité úrovni produkce škodlivých látek a jejich emitování do ovzduší a zároveň takto bude docházet
ke vzniku škod na porostech žalobce. Jedná se přitom o provozy provozované továrním způsobem. S
ohledem na to, že škodlivost produkovaných emisí oxidů síry a dusíku na lesy a životní prostředí byla
vědecky prokázána, je třeba provoz žalované mít za zvláště nebezpečný ve smyslu § 2925 o. z.
Žalovaná není schopna ovlivnit, jak a kde budou emitované látky poškozovat životní prostředí, může
jen do určité míry ovlivnit množství vypouštěných škodlivin. I na tuto činnost se tak uplatní
judikatorní závěry vyslovené za účinnosti § 432 obč. zák., podle nichž je zvláště nebezpečným provoz,
u nějž dochází k využití takových technických prostředků či sil, pro něž je typické, že nejsou plněovladatelné a kontrolovatelné, takže nelze ani při vynaložení řádné péče vyloučit vznik závažných
škod na lesních porostech, například úhyn stromu či okyselení půdy (nepřímé působení), což je
potvrzeno i vědeckým zkoumáním. Za chybný má dovolatel i závěr o naplnění liberačního důvodu
zbavujícího žalovanou povinnosti k náhradě škody způsobené provozní činností ve smyslu § 2924 o.
z.; již samotné znění uvedeného ustanovení vylučuje naplnění liberačního důvodu, neboť žalovaná ani
nevynaložila úsilí k tomu, aby škoda nevznikla – spokojila se s tím, že její činností bude vznikat
škoda, a toliko sleduje, zda její činnost vyhovuje limitům stanoveným příslušnými předpisy.
Odpovědnosti se nelze zprostit pouhou snahou o zmírnění škody. Nadto, i pokud by liberovala pouhá
snaha o zmírnění škod, neobstojí podle žalobce závěr odvolacího soudu o liberaci, neboť žalovanou
přijatá opatření jsou v podstatě splněním podmínek pro činnost jejího provozu, nikoliv nadstandardní
péčí, a to bez ohledu na to, zda žalovaná používá tzv. nejlepší dostupné technologie. Existuje totiž
řada způsobů, jimiž lze reálně snížit produkci škodlivých látek (např. použití kvalitnějšího uhlí,
nahrazování uhlí štěpkou). Žalovaná je zodpovědná za způsob, jímž energie produkuje, a jsou-li v
současné době dostupné technologie umožňující produkci energie bez škodlivých látek, je důvodné
požadovat, aby i v případě napadených provozů bylo cílem úplné omezení produkce škodlivých látek.
Je povinností žalované předcházet podle § 2900 o. z. vzniku škody a udržuje-li v chodu provozy
emitující škodliviny do ovzduší, neplní ani zákonnou prevenční povinnost. Dovolatel má dále za to, že
odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, posuzoval-li ve vztahu k naplnění
liberačního důvodu skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Rovněž tak odvolací soud
nerespektoval dosavadní judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25
Cdo 3268/2008), podle níž plnění zákonných povinností na ochranu ovzduší nezprošťuje
provozovatele zdrojů znečištění odpovědnosti za škodu. Obdobně pak podle dovolatele neobstojí
„oddělení“ jednotlivých provozů pro posouzení zproštění odpovědnosti, neboť z § 2924 o. z.
nevyplývá, že by z hlediska zproštění odpovědnosti bylo možné posuzovat každý závod zvláště;
liberační důvod musí být naplněn ve vztahu k celkovému množství produkovaných emisí, respektive
ke všem provozovaným závodům. Ani žalovaná přitom netvrdila, že by provozy byly samostatnými
závody ve smyslu § 502 o. z. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně potvrzen rozsudek okresního soudu,
podala dovolání žalovaná, která dovozuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. z toho, že oba
soudy v řízení postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces a zbavily ji práva na účinnou
obranu proti tvrzením žalobce. Soudy bez patřičného odůvodnění omezily její právo na provedení
navržených důkazů, byť obdobné důkazy svědčící ve prospěch žalobce provedly a hodnotily.
Nestandardní postup soudů představuje odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního
soudu. Soudy porušily stávající rozhodovací praxi, rozhodly-li o žalobě, aniž byl tvrzený nárok
osvědčen provedenými důkazy. Dovolatelka spatřuje pochybení v tom, že nebyl proveden důkaz
smlouvou mezi žalobcem a taxátorem (tj. zpracovatelem průběžného hodnocení lesa a lesních
porostů pro stanovení dalších plánů k péči o les) k tvrzení, že žalobce zkresluje vlastní evidenci,
zavazuje-li společnosti provádějící taxační činnost k vykazování jako imisních i poškození vzniklá z
jiných příčin. Odvolací soud pak neprovedl ani jeden z navrhovaných znaleckých posudků, jež vznikly
v době zpracování studie Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v. v. i. (Vliv emisí SO2 a NOx na
růst smrku), jež zásadním způsobem měnily pro období po roce 2006 dřívější závěry znalců. Žalovaná
má dále za to, že soudy nedostály požadavku rozhodovací praxe vyžadující, aby účastník prokázal
pravdivost svých tvrzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011, sp. zn. 25 Cdo
114/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1396/2010), neboť tvrzení o vzniku škody v důsledku mimořádných
opatření zůstalo neprokázáno – žalobce navrhl k prokázání existence škody z mimořádných opatření
důkazy, jež soud neprovedl a přímo je zamítl. Přípustnost dovolání zakládá též dovolacím soudem
opakovaně řešená otázka způsobu zjištění náhrady škody na lesních porostech, jež by měla být
posouzena jinak, a to v souladu s novými poznatky v oboru lesního hospodářství. Judikatura je
založena na poznatcích starších více než 25 let a neodpovídá současnému stavu poznání, přičemžnázory znalce H. nejsou založeny na žádném konkrétním měření a nelze je mít, jak je vyjádřeno v
judikatuře Nejvyššího soudu, za aktuální nejvyšší stupeň současného poznání. Soudy sledované
závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, a
dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, se tak odvíjejí od již překonaných odborných poznatků.
Dovolatelka upozorňuje, že dlouhodobá pozorování a měření prováděná Ústavem výzkumu globální
změny AV ČR v. v. i. vedou k závěru, že došlo ke změně stavu lesních porostů, snížení poškození lesů
imisemi a objevily se nové stresory. Studie zveřejněná zmíněným ústavem v roce 2019 mění
zásadním způsobem názor na chřadnutí lesních porostů a příčinnou souvislost tohoto stavu s imisemi
SO2 a NOx. Žádný ze zpracovatelů posudků nebo stanovisek citovaných v rozhodnutí soudu se však k
závěrům dané studie nevyjádřil. Je přitom povinností soudu, aby ve své rozhodovací praxi vycházel z
poznatků vědy, dojde-li ke změně odborného poznání, nemůže soud existenci těchto poznatků
přezírat. Dosavadní judikatura dále neřeší způsob prokázání vzniklé škody a způsob výpočtu výše
škody na lesních porostech a rovněž se doposud nevyjadřovala k důkazní hodnotě žalobcem
předloženého výpočtu celkové škody na lesních porostech. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že obě dovolání byla podána včas,
oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného
zastoupení ve smyslu § 241 o. s. ř. (advokátního zastoupení v případě žalobce, zaměstnance s
právnickým vzděláním v případě žalované). Dovolání je přípustné pro otázku pojetí provozu zvláště
nebezpečného ve smyslu § 2925 o. z. a jeho odlišení od provozní činnosti ve smyslu § 2924 o. z. v
případech vypouštění exhalací při průmyslové činnosti, jíž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 doposud nezabýval.
IV.
Důvodnost dovolání
6. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech
stanovených zvlášť zákonem.
7. Tato uvozující klauzule zakládá obecné pravidlo tzv. objektivní odpovědnosti, u níž se na rozdíl od
tzv. obecné odpovědnosti (§ 2910 a násl. o. z.) nevyžaduje protiprávnost ani zavinění, a naopak vznik
povinnosti k náhradě újmy se tu váže na splnění předpokladů stanovených v jednotlivých
ustanoveních zákona (§ 2920 a násl. o. z.), totiž že újma poškozenému vznikne v příčinné souvislosti s
některou ze zvlášť definovaných kvalifikovaných okolností spojených zpravidla s činnostmi
vykazujícími jistou míru nebezpečí pro okolí. Účelem objektivní odpovědnosti je zohlednit stav rizika
přesahujícího standardní mez a též posílit ochranu poškozených osob tím, že škůdce, jemuž je
odpovědnost za vzniklou újmu přičítána, bude povinen k náhradě újmy ve všech případech, kdy
neprokáže specifické důvody, které jej naopak povinnosti k náhradě zprošťují (tzv. liberační důvody).
Náhrada újmy je tak dosažitelná jednodušeji, neboť poškozený prokazuje pouze existenci základních
předpokladů odpovědnosti, aniž by zavinění bylo významné. Jednotlivé případy povinnosti k náhradě
jsou různě přísně nastaveny co do možnosti zprostit se povinnosti k náhradě (liberace). Zatímco
např. § 2924 o. z. nebo § 2927 o. z. umožňují škůdci liberovat se, prokáže-li, že neporušil objektivní
standard chování, některá ustanovení nedávají téměř žádnou možnost zproštění a jedná se o případy
absolutní nebo téměř absolutní objektivní odpovědnosti.
8. Toto pojetí odpovídá trendu poskytovat zvýšenou ochranu subjektům nepříznivě dotčeným
potenciálně nebezpečnou činností, při níž jsou často využívány technické prostředky a postupy, unichž nelze vyloučit negativní působení či selhání. Například rakouská literatura pracuje s tezí, že
škodu je v těchto případech třeba přičítat tomu, jehož zájmům zdroj zvýšeného nebezpečí slouží, a je
tak namístě, aby nevýhody tížily osobu, jíž přináší užitek a která též může daný zdroj ovlivňovat a v
rámci možností jej ovládat (viz Koziol, H., Apathy, P., Koch, B. A.: Österreichisches Haftpflitchtrecht,
Band III, Gefährderungs-, Produkt-, und Eingriffshaftung. Wien: Jan Sramek Verlag, 2014, s. 7).
Obdobně hovoří též článek 5:101 odst. 1 Principů evropského deliktního práva (dále též jen „PETL“),
podle nějž ten, kdo vykonává abnormálně nebezpečnou činnost, je objektivně odpovědný za škodu
charakteristickou pro nebezpečí představované činností a vyplývající z ní. Podle odstavce 2 tohoto
článku je činnost abnormálně nebezpečná, jestliže a) vytváří předpověditelné a významné nebezpečí
škody, i když při jejím provozu je dodržena veškerá řádná péče a b) není předmětem běžného
užívání.
9. Zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014, stejně jako předchozí úprava stanoví speciální pravidla
pro vznik povinnosti k náhradě škody spojené s rizikovými činnostmi mimo jiné též pro případy, v
nichž škoda byla vyvolána provozní činností, přičemž rozlišuje v návaznosti na povahu a možné
dopady dané činnosti odpovědnost za provozní činnost (prostou) a za provoz zvláště nebezpečný.
Tyto skutkové podstaty se liší nejen v dílčích odlišnostech stanovení podmínek vzniku odpovědnosti,
ale zejména v rozdílných možnostech liberace škůdce, proto je mezi nimi vždy třeba bedlivě
rozlišovat. Oproti předchozí úpravě se nyní výslovně vymezují znaky provozu zvláště nebezpečného,
zatímco dříve zákonná definice tohoto pojmu chyběla; nyní účinná právní úprava se mu již blíže
věnuje a stanoví přesnější pravidla pro uplatňování nároku na náhradu škody takto způsobené.
Zároveň byla nastavena určitá hierarchie mezi provozní činností prostou a zvlášť nebezpečnou.
10. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí
škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo
vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze
rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Podle § 2925 odst. 1 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí škodu
způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně
vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Jinak se povinnosti zprostí,
prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo vlastní jednání poškozeného
nebo neodvratitelné jednání třetí osoby; ujednají-li se další důvody zproštění, nepřihlíží se k tomu.
Podle § 2925 odst. 2 o. z. je-li z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku škody,
ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud zaváže provozovatele k náhradě škody v
rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem.
Podle § 2925 odst. 3 o. z. se má za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním
způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní
nakládá.
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účelem nové právní
úpravy bylo důsledněji rozlišit podmínky pro náhradu škody způsobené provozem obchodního závodu
nebo podobného zařízení a pro náhradu škody způsobené provozem zvláště nebezpečným. Není totiž
rozumně možné stanovit tyto podmínky zásadně shodně pro provoz cukrárny i chemické továrny,
třebaže obchodním závodem je obojí. Bylo proto navrženo upravit povinnost k náhradě škody
způsobené provozní činností – charakterizované v podstatě stejně jako v dosavadním § 420a obč.
zák., ale s možností zproštění provozovatele, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze
rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají
na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v
daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Je tím také vyjádřeno, že požadavkyna provozovatele nemohou být přemrštěné – byť jsou formulovány jako objektivní – neboť musí
odpovídat tomu, co se od jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené
úrovně poznání i obecné zkušenosti.
11. Které typy provozů spadají pod provozy zvlášť nebezpečné, lze vymezit jednak výkladem pojmu
zvláštní nebezpečnost, a to ve srovnání s prostou provozní činností, jednak ovšem zejména za použití
legálních definic obsažených v § 2925 odst. 1 části první věty za středníkem a v odst. 3 o. z. V první
řadě se provoz stává zvlášť nebezpečným, nelze-li možnost vzniku závažné (tj. zvlášť kvalifikované)
škody předem rozumně vyloučit ani při vynaložení řádné péče, jíž je provozovatel povinován. Zvláštní
nebezpečnost provozu se tak odvíjí od zvýšené potencionality vzniku škody, jíž nelze beze zbytku
čelit. Následně se stanoví vyvratitelná právní domněnka zvláštní nebezpečnosti tam, kde jde o
činnost provozovanou továrním způsobem (tj. v soustředěné formě za organizovaného využití
technologických postupů), a tam, kde se při činnosti využívá nebezpečných látek, jako jsou
výbušniny, chemikálie, jedy, biologicky aktivní materiály apod.
12. Byť pojem továrna (tovární provoz) není zákonem definován, lze vyjít z obecného významu tohoto
slova, jak je chápán v běžné řeči, případně jak je analyticky rozebírán v literatuře. O továrním
způsobu tak bude možné hovořit u velkých provozů, kde větší množství lidí a strojů produkuje určité
výrobky či služby, kde dochází k sériové či pásové výrobě (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI.
Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1608), či jinak
pojato, kde provoz probíhá v soustředěné formě za organizovaného využití technologických postupů.
Odvolací soud však v projednávané věci žalobcem poukazovaný tovární způsob výroby v jednotlivých
provozních zařízeních žalované nezohlednil a nevyložil, zda a proč považuje tuto právní domněnku za
vyvrácenou, resp. s podmínkami § 2925 o. z. vůbec nepracoval a omezil se jen na zjednodušující
závěr, že změna právní úpravy nemění náhled na povahu posuzované činnosti žalované. Shledá-li
soud, že tvrzení a důkazní návrhy poškozeného nasvědčují tomu, že se jedná o tovární způsob
provozu, je zde bez dalšího zkoumání povahy provozu důvod pro závěr, že se jedná o provoz zvláště
nebezpečný. Škůdce může tuto domněnku založenou ustanovením § 2925 odst. 3 o. z. vyvrátit
důkazem, že o tovární způsob provozu nejde nebo že se nebezpečné látky vůbec nepoužívají či se s
nimi nenakládá, případně že tyto okolnosti nejsou v daném případě tak významné a ve svém
důsledku nebezpečné, aby zakládaly tuto zpřísněnou odpovědnost. Zákonem stanovenou domněnku
pak může žalovaná strana vyvrátit, prokáže-li, že její provoz neodpovídá definici v § 2925 odst. 1
části věty první za středníkem o. z., tedy, že lze předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné
škody při vynaložení řádné péče; tehdy ani provozy splňující jinak požadavky § 2925 odst. 3 o. z.
nebudou považovány za zvlášť nebezpečné.
13. Odvolací soud podrobněji řešil liberační důvod prosté provozní činnosti (§ 2924 věta druhá o. z.).
I provozovatel činnosti zvlášť nebezpečné má k dispozici liberační důvod, je ovšem postaven jinak
než u provozní činnosti, neboť u provozu zvlášť nebezpečného se předpokládá, že ani vynaložení
řádné péče nemůže předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné újmy, takže není namístě
uvažovat o liberaci z důvodu vynaložení veškeré péče. Provozovatel se může povinnosti hradit škodu
zprostit tím, že prokáže, že sice škodu vyvolal zdroj zvýšeného nebezpečí, avšak způsobila ji
(bezprostřední účinek nebezpečné činnosti iniciovala) a) zvnějšku vyšší moc, b) vlastní jednání
poškozeného nebo c) neodvratitelné jednání třetí osoby.
14. Právě okolnost, že vynaložení řádné péče nemůže předem rozumně vyloučit možnost vzniku
závažné újmy, je kvalifikační podmínkou provozu zvláště nebezpečného, tedy pokud by v rozhodné
době náležité a v dané oblasti racionálně očekávatelné postupy, standardy a opatření (ať již
technologického, organizačního či personálního rázu) nemohly uspokojivě zabránit vzniku závažné
škody. Kritérium řádné péče přitom bude třeba posuzovat ve vztahu k určitému odvětví vždy z
pohledu rozhodné doby, neboť náhled na korektní a zodpovědné postupy se může v průběhu času
měnit, a to jak v návaznosti na technologické možnosti, tak společenské požadavky. Do jisté míry se vněm může promítnout i soudem prvního stupně připomínaný princip „znečišťovatel platí“, etablovaný
v evropské i vnitrostátní úpravě ve spojení se zásadou předcházení znečištění přímo u zdroje (viz čl.
191 Smlouvy o fungování Evropské unie, § 17 a § 18 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí), jež
ve svém důsledku stvrzuje celospolečenský důraz na to, aby to byl právě původce znečištění, kdo se
bude sám snažit omezit dopady svých škodlivých aktivit. Současně zákonodárce prostřednictvím
veřejnoprávní úpravy akceptuje (při splnění stanovených podmínek) daný způsob provozu (nehledě
na případné škody, jež tak mohou být působeny); v rozporu s tím by bylo požadovat opatření, jež by
ve svém důsledku fakticky potlačovala provozní činnost jako takovou. Řádná péče rozumně vylučující
vznik škody tedy bude jistým reálně dosažitelným kompromisem mezi požadavky na zamezení škod a
udržení provozní činnosti, při jejímž stanovení bude třeba zohlednit obecný stav poznání,
technických, organizačních či technologických možností v daném oboru. I komentářová literatura
(viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník, § 2894-3081, velký komentář, svazek IX, Praha:
Leges, 2018, s. 468) poukazuje na obsahovou blízkost termínů „rozumné vyloučení při vynaložení
řádné péče“ v ustanovení § 2925 o. z. a „veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat“ v rámci
liberačního důvodu podle § 2924 o. z., což vede k závěru, že lze-li při vynaložení řádné péče možnost
škody rozumně vyloučit, pak provozovatel odpovídá podle § 2924 o. z., pokud tuto péči nevynaloží;
pouze nelze-li ani takto (tj. řádnou péčí) vznik škody vyloučit, může nastoupit odpovědnost podle §
2925 o. z. Rozdíl mezi oběma zákonem zmíněnými standardy péče by nepochybně byl jen obtížně
uchopitelný a identifikovatelný v rámci konkrétní provozní činnosti, jejich rozlišování by tedy bylo
nejen neúčelné, ale i právně a fakticky obtížně proveditelné.
15. Ohledně pojetí závažné škody, coby jednoho z definičních prvků provozu zvlášť nebezpečného,
zákonodárce nadále ponechává značný prostor rozhodovací praxi, aby nalezla vodítka jejího
vymezení. Lze vyjít z toho, že není důvodu a nejevilo by se ani spravedlivé a v souladu se zásadou
rovnosti, aby „závažnost“ škody byla vztahována pouze k situacím, v nichž dojde ke škodě náhlým či
masivním účinkem provozu (exploze, jednorázový únik jedovaté látky), neboť i pozvolné účinky
provozu či postupně narůstající objem škodlivin může mít pro poškozeného srovnatelně negativní
následky (shodně viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník, § 2894-3081, velký komentář,
svazek IX, Praha: Leges, 2018, s. 487-488). Okolnost, že škoda vzniká dlouhodobějším působením
provozu, jak tomu je i v projednávané věci, by proto sama o sobě neměla postačovat k vyloučení
podmínky závažnosti škody. Stejně tak v rámci objektivního stanovení kritéria nebezpečnosti by mělo
být přihlíženo k celkovému potenciálu daného provozu způsobit škodu, tedy nelze škodu poměřovat
jen ve vztahu ke konkrétnímu nároku uplatňovanému poškozeným, ale též s přihlédnutím k
souhrnným dopadům posuzované činnosti. Pouze tak je možné náležitě postihnout rizikovost
provozu; v opačném případě by se úsudek o nebezpečnosti stal nahodilým (závislým na šíři okruhu
potenciálně dotčených osob) a byli by bezdůvodně zvýhodňováni provozovatelé ohrožující širší okruh
potenciálně poškozených, mezi něž by se případná konkrétní škoda rozdělila a dílčí škodní nároky by
byly nižší, oproti provozům ohrožujícím toliko několik osob (například jednoho či dva větší
pozemkové vlastníky), jejichž případné konkrétní škodní nároky by dosáhly vyšších sum. Při
hodnocení závažnosti lze přitom nepochybně přihlédnout k povaze dotčeného statku (statků), jeho
(jejich) hodnotě, významu pro konkrétní osobu i společnost jako takovou, a rozsahu jeho (jejich)
poškození. Vodítkem může být rovněž orientační peněžité vyčíslení škody, proto o závažnosti bude
možné uvažovat zejména tehdy, dosahuje-li celková částka takové sumy, kterou by bylo možné
obecně (nikoliv subjektivně, z pohledu konkrétního poškozeného) vnímat jako výrazný a zásadní
náklad či ztrátu. Při hodnocení škody jako závažné lze nepochybně, jeví-li se to opodstatněným,
zohlednit i další momenty, například možnost uvedení do původního stavu či zjednání nápravy,
případně další komplikace a dopady spojené se vzniklým poškozením (do jisté míry lze mít v tomto za
inspirativní závěry vyslovené v rozsudku nizozemského haagského soudu /Rechtbank Den Haag/ ze
dne 26. 5. 2021, sp. zn. C/09/571932/HAZA-19-379 ve sporu vedeném proti společnosti Royal Dutch
Shell Plc – dostupný z: https://uitspraken.rechtspraak.nl/inziendocument?id=ECLI:NL:RBDHA:2021:
5339, v němž byla rozebrána nutnost přihlížet k širším dopadům podnikatelské činnosti na zájmyspolečnosti a lidská práva). Neobstojí proto blíže neobjasněný, výše uvedené pomíjející a do značné
míry implicitní úsudek odvolacího soudu, že se v dané věci o závažnou škodu nejedná, byť byla již ve
vztahu k újmě utrpěné přímo žalobcem v celé řadě obdobných případů vyčíslena částkami
přesahujícími milionové hodnoty.
16. Tomu ostatně odpovídá i speciální ustanovení § 2925 odst. 2 o. z., které má směřovat k možnosti
poskytnout odškodnění v komplikovaných případech těžko prokazatelné míry účasti kumulovaných
příčin na vzniku škody. Ve shodě s obdobně formulovaným článkem 3:103 odst. 1 PETL (Alternativní
příčiny – v případě více jednání, z nichž každé by bylo samo dostatečnou příčinou škody, přičemž
však zůstává nejistým, které jednání ji ve skutečnosti způsobilo, musí být každé jednání považováno
za příčinu v rozsahu pravděpodobnosti, v jaké mohlo způsobit škodu poškozenému.) se ustanovení
označuje v důvodové zprávě jako alternativní příčinná souvislost. Současně jde ovšem o modifikaci §
2915 o. z. dávajícího zásadně přednost solidární povinnosti k náhradě škody, neboť obecně platí, že v
případě více příčin vzniku škody lze zavázat každého z původců v celém rozsahu s tím, že jejich
vzájemné vypořádání podle míry účasti (§ 2916 o. z.) se poškozeného netýká. Nelze přehlédnout, že
podobný princip byl soudy uplatňován ve sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostech
škodlivými exhalacemi již podle § 420a obč. zák. Při prakticky nezjistitelném počtu exhalantů byl
podíl každého ze žalovaných určován složitými matematickými propočty zohledňujícími právě rozsah
vyloučených škodlivin a modelujícími jejich pravděpodobný dopad ovlivněný geomorfologickými a
meteorologickými faktory.
17. Lze shrnout, že provoz zařízení využívajících pro své pracovní a výrobní procesy metodu
spalování fosilních paliv splňuje v obecné rovině znaky provozu zvláště nebezpečného (zejména
výroba elektrické či tepelné energie, paliv a chemických sloučenin). Není pochyb o továrním způsobu
takových činností, neboť jsou v návaznosti různých technologických postupů využívány organizovaně
fyzikální a chemické procesy ve složitých a sofistikovaných zařízeních. Spotřebovávané i vyrobené
energie či jiné produkty lze v jejich množství a koncentraci považovat za nebezpečné látky stejně
jako odpadní látky setrvale vypouštěné do ovzduší či vodních toků. Odpovědnost provozovatele podle
§ 2925 o. z. ovšem nastupuje jen tehdy, způsobil-li újmu zdroj zvýšeného nebezpečí, tedy právě
činitelé zakládající znaky provozu zvlášť nebezpečného. Opačně platí, že tento typ odpovědnosti
nenastoupí, vyvolají-li škodlivý následek takové okolnosti (činnosti), které nejsou podstatným znakem
zvlášť nebezpečného provozu, jako například pohyb továrních vozidel, působení zvířat při ostraze či
stavební nedostatky budov; takové okolnosti, byť mají souvislost s provozováním zvlášť nebezpečných
činností, nejsou totiž zdrojem zvýšeného nebezpečí ve smyslu § 2925 věty první, části věty před
středníkem o. z. Ve sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostech exhalacemi
pocházejícími z průmyslových závodů tak lze důvodně považovat za zdroj zvýšeného nebezpečí
plynné sloučeniny dusíku a síry, jejichž vypouštění a působení nelze zcela eliminovat, takže ani při
vynaložení řádné péče nelze vyloučit, že v souhrnném a dlouhodobém působení mohou vést k
závažným újmám na lesních a jiných porostech či dokonce na lidském zdraví.
18. Pro posuzovanou věc z toho plyne, že vznikly-li škody podle závěrů odvolacího soudu navzdory
řádné péči žalované o provoz závodů P., rafinérie L. a rafinérie K. nad V., podmínka nemožnosti
vyloučení vzniku škody při vynaložení řádné péče by měla být splněna. Není ovšem důvodu
podrobovat kritice postup odvolacího soudu zkoumající podmínky odpovědnosti samostatně ve
vztahu k jednotlivým provozům žalované; již z pohledu gramatického výkladu je zjevné, že obě
uvažovaná ustanovení vztahují podmínky vzniku odpovědnosti k určitému provozu. Jak § 2924 o. z.,
tak § 2925 o. z. sice hovoří jako o subjektu povinném k náhradě o provozovateli závodu nebo jiného
zařízení, leč popisují-li dále ve své dikci, jakou škodu je dotyčný povinen nahradit, pak se jedná o
škodu vzniklou z konkrétního provozu, respektive z každého jednotlivého zdroje zvýšeného
nebezpečí. Opodstatnění nelze přiznat ani dovolací námitce, že odvolací soud nerespektoval
judikaturu zdůrazňující, že dodržování zákonných povinností v oblasti ochrany ovzduší nezprošťujeprovozovatele povinnosti k náhradě škody, neboť na takovém závěru napadené rozhodnutí nespočívá.
Nejasnou, a tudíž i neopodstatněnou je též výtka zkoumání liberačního důvodu bez odborných
znalostí – z rozhodnutí se podává, že odvolací soud v tomto vycházel ze znaleckého posouzení, na něž
navázal svým úsudkem o požadované úrovni náležité péče. Zmiňuje-li žalobce též obecnou prevenční
povinnost, je třeba dodat, že není bezbřehá a zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke
konkrétní situaci rozumně požadovat, a uplatní se, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na
jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp.
zn. 25 Cdo 3510/2019, uveřejněný pod číslem 6/2021 Sb. rozh. obč.). Je-li činnost žalované
regulována (což žalobce nesporuje), žalovaná plní své zákonné povinnosti, avšak i tak dochází ke
vzniku škod, pak by k nápravě měly sloužit právě specifické skutkové podstaty objektivní
odpovědnosti za škodu, nikoliv extenzivní výklad prevenční povinnosti.
19. I když žalovaná v dovolání nezpochybňuje pro ni příznivější právní kvalifikaci typu odpovědnosti,
je třeba i jí dát zapravdu, a to v námitkách zpochybňujících závěry o rozsahu způsobených škod na
lesních porostech spravovaných žalobcem. Akceptoval-li dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací
praxi jako korektní rozhodnutí založené na rozptylové studii a znaleckých posudcích H., nestanovil
tak (a ani nemohl) fixní a neměnné pravidlo o způsobu dokazování imisemi způsobených škod na
lesích a její výši. Naopak opakovaně dovodil, že vyvrátí-li aktuální vědecké poznatky správnost
daného postupu (a to ve vztahu k posuzovanému období), je nepochybně namístě volit jiné nástroje
zjišťování rozhodných skutečností, avšak je nezbytné, aby uvedené skutečnosti byly procesně
korektním způsobem zjištěny v průběhu soudního řízení. Tato potřeba je zvýrazněna jak aplikací
nové právní úpravy, tak i v nedávné době se projevivšími jinými výraznými faktory škodícími lesním
porostům (sucho, kůrovec); žalovaná ostatně v tomto směru činila důkazní návrhy. Konečně
nezbytnost doložení přesnější metody stanovení škod, jež by případně nahradila dosavadní
nedokonalou metodiku, zmínil i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 933/20.
Ostatně odborně podložené skutkové závěry o intenzitě negativního působení exhalací se mohou
promítnout i do právního závěru o naplnění definičního znaku provozu zvlášť nebezpečného, jímž je
vznik závažné újmy.
20. Ze všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávný, proto jej Nejvyšší soud v
celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože tyto důvody se vztahují i k rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Mostě k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). | decision_109.pdf |
103 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18.08.2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1330.2016.1
Číslo: 4/2018
Právní věta: Byl-li v režimu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., ve znění
účinném od 1. 4. 2012, rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen
k rozhodnutí sporu, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně
určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl
pravomoc.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 18.08.2016
Spisová značka: 20 Cdo 1330/2016
Číslo rozhodnutí: 4
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Rozhodčí doložka
Předpisy: čl. § 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání oprávněné zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze
dne 19. 11. 2015, sp. zn. 54 Co 162/2005, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 15 EXE 2070/2013-52, zamítl návrh
povinné na zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu JUDr. J. H. ze dne 25. 10. 2013,
sp. zn. 130029, neboť dospěl k závěru, že námitky, které uplatnila proti účastníky uzavřené rozhodčí
smlouvě (ze dne 29. 3. 2013), jakož i vydanému rozhodčímu nálezu, nejsou opodstatněné.
2. Krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 54 Co 162/2015-98, toto usnesení změnil;
rozhodl tak, že se exekuce zastavuje a že oprávněná je povinna k úhradě nákladů řízení a nákladů
exekuce. Své rozhodnutí založil na úsudku, že rozhodčí nález v předmětné věci nelze považovat za
řádný exekuční titul, neboť nebyl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc. Ačkoli se soud
prvního stupně touto otázkou nezabýval, otevřel si soud odvolací její posouzení tím, že povinnou
poučil o možnosti takovou námitku vznést, což učinila. Rozhodčí doložka smlouvy uzavřené účastníky
pak je podle odvolacího soudu neplatná, neboť tím, že svěřila jinak řádně určenému rozhodci JUDr. J.H. oprávnění jmenovat rozhodce jiného, pokud „z jakéhokoliv důvodu odmítne nebo nebude schopen
rozhodovat spor“, nezbylo, než v této části mít „způsob výběru rozhodce za netransparentní“, což
posouzení rozhodčí doložky jako neplatné – dle již ustálené soudní praxe – odůvodňuje. S odkazy na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 či sp.
zn. 33 Cdo 68/2014, resp. sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, odvolací soud též zaznamenal, že popsaný
důvod zakládá neplatnost rozhodčí doložky „absolutní“, „v celém jejím rozsahu“, a to bez ohledu na
to, že byl řádně určen (jmenovitě) jeden rozhodce, který také v dané věci spor účastníků rozhodl.
Oponenturu, že prezentované závěry byly vysloveny výlučně „ve věcech spotřebitelských sporů“,
odvolací soud odmítl a poukázal na již četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo konstatováno,
že důsledky „netransparentního výběru rozhodce“ se prosadí univerzálně, tj. včetně věcí
„obchodních“. Konečným závěrem odvolacího soudu pak bylo, že důvod pro zastavení exekuce –
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně – ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán v
dané věci byl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že
1. nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena otázka, zda „je přípustné, aby soud poučoval povinnou o
obsahu/hmotě jejího odvolání, tedy možnosti učinit námitku nedostatku pravomoci rozhodce v
exekučním řízení“, 2. že by měla být dovolacím soudem (oproti jeho rozsudku ze dne 28. 11. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 1112/2013) jinak posouzena otázka, zda „je platná taková rozhodčí doložka uzavřená
mezi podnikateli, v níž je určení (náhradní) osoby rozhodce ponecháno dle vůle smluvních stran na
konkrétní osobě v doložce uvedené, která posléze určí (náhradního) rozhodce“ (dovolatelka se
domnívá, že dosavadní závěry Nejvyššího soudu „popírají zákonnou možnost danou § 7 odst. 1 část
věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů“), 3. že nebyla
dosud dovolacím soudem posuzována ani otázka, zda „má být platnost rozhodčí doložky posuzována
podle judikatury vydané v době sjednání rozhodčí doložky“ (dovolatelka nesouhlasí s aplikací
judikatury, ustavené po datu sjednání rozhodčí doložky, neboť takový postup porušuje důvěru
smluvních stran v její platnost), a konečně 4. že stejně tak nebyla dosud řešena otázka, zda je určení
konkrétní osoby rozhodce v rozhodčí smlouvě vskutku obligatorní, pakliže ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takový požadavek klade k uplatnění pouze
jako „zpravidla“, a tím nikoli „povinně“.
4. Předestřenými právními otázkami, resp. oponenturou řešením, které přijal odvolací soud,
dovolatelka současně vymezila dovolací důvody, z nichž dovoláním napadené rozhodnutí napadla.
5. V doplnění dovolání poukázala dovolatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2061/15, ze
dne 1. 2. 2016, v němž byla řešena shodná otázka platnosti rozhodčí smlouvy, a její posouzení podle
jejího názoru podporuje názory, které vyjádřila v dané věci podaným dovoláním.
6. Povinná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony).
8. Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované
dovolací důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání
obsahově (věcně) vystihují.
9. Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
10. Jinou otázkou je, zda ohlášené splnění podmínek přípustnosti dovolání také reálně obstojí, resp.
zda jsou tyto podmínky vskutku splněny, což v dané věci znamená především, zda obstojí
dovolatelčina tvrzení, že odvolacím soudem řešené otázky nebyly dosud předmětem posouzení soudu
dovolacího, resp. zda je namístě, aby dovolací soud otázku, naopak dříve již jím řešenou, posoudil
nyní jinak; přitom zjevně není důvod jako nepřípustné odmítnout dovolání jen proto, že dovolatel sice
neopodstatněně tvrdí potřebu „jiného“ rozhodnutí dovolacího soudu, avšak dovolací soud zjistí, že
dovolacím důvodem otevřená otázka v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena.
11. Zde lze již – bez pochybností – zaznamenat, že dovolání není přípustné v těch částech (otázka
sub. 3. shora), kde je otevírána otázka „zpětné“ aplikovatelnosti pozdější judikatury, neboť již byla
dovolacím soudem v jeho rozhodování vyřešena a není důvod, aby byla posouzena jinak (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3737/2011, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1952/2013).
12. Obdobné platí pro dovoláním formulovanou otázku sub. 1. shora na téma poučení odvolacím
soudem o možnosti vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodce, a to proto, že její hodnocení
není způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Buď je totiž procesní postup odvolacího soudu zcela ve shodě
s názory vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3758/2013
(zřejmě mělo-li by jít o „novou skutečnost“ ve smyslu ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř., k níž by se
měla v exekučním řízení vztahovat poučovací povinnost dle § 254 odst. 3 o. s. ř.), anebo – ve shodě s
názorem vysloveným v bodu XI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn
200/2005 – jde o postup jen nadbytečný. Ostatně lze podotknout, že v exekučním řízení neplatí režim
neúplné apelace a že o zastavení exekuce pro „nedostatek pravomoci rozhodce (k vydání exekučního
titulu)“ se podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rozhoduje i bez návrhu, a není rozhodné,
jak konstatoval odvolací soud, a již vícekrát i Nejvyšší soud, zda jde o exekuční řízení vycházející ze
spotřebitelského vztahu či ze vztahu „podnikatelského“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, ze dne 30. 4.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11.
2011). Také v této části proto dovolání přípustné není.
13. Stejný závěr o nepřípustnosti dovolání je namístě vyslovit ve vztahu k otázce sub. 4., neboť i zde
dovoláním napadené rozhodnutí na odpovědi na ni nespočívá, a tato otázka může mít význam než
akademický; zda je určení konkrétní osoby rozhodce v rozhodčí smlouvě „obligatorní“, či nikoli, by
mohlo mít význam jen tehdy, nebyla-li v rozhodčí smlouvě taková osoba určena vůbec, a tak tomu v
dané věci není.
14. Zůstává k posouzení otázka sub. 2. a ve vztahu k ní dovolání přípustné je, neboť ji dovolací soud –
v daném skutkovém a právním rámci – dosud neřešil. V nejširším vymezení jde o otázku určení
rozhodce v konceptu tzv. „appointing authority“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona
č. 216/1994 Sb., ve znění zákona č. 19/2012 Sb., účinném od 1. 4. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994
Sb.“), byť v úplné šíři se jím zde zabývat netřeba.
IV.
Důvodnost dovolání15. Právní posouzení věci je nesprávné (a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dán)
– mimo jiné – i tehdy, pakliže je neúplné (některé objektivně významné právní argumenty byly
opomenuty), stejně jako v případě, že odvolacím soudem užitá (pro rozhodnutí určující) právní
argumentace trpí logickým či věcným nedostatkem (chybou), či konečně (a konkrétně) je-li založena
na judikaturních odkazech, které pro absenci dostatečné obdoby postrádají – pro dosažený výsledek
– potřebnou relevanci.
16. Řečené je významné potud, že se kriteriálně uplatní právě v dané věci.
17. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, doznal s účinností
dnem 1. 4. 2012 rozhodné změny (za této účinnosti byla uzavřena – dne 29. 3. 2013 – předmětná
rozhodčí smlouva – viz čl. II. odst. 2 zákona č. 19/2012 Sb.) potud, že za dosavadní první větu
ustanovení § 7 odst. 1 („Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit
způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny.”) byla připojena zákonem č. 19/2012 Sb. nově
věta druhá: „Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v
pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4.”
18. Ve vztahu k této změně se pak prima facie podává, že určení osoby rozhodce (rozhodců) v dané
rozhodčí smlouvě, jestliže v ní bylo stanoveno, že se účastníci dohodli, „že veškeré majetkové spory,
které by v budoucnu vznikly z této dohody, nebo které vzniknou v souvislosti s touto dohodou, budou
s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to rozhodcem JUDr. J. H., s tím, že pokud
rozhodce z jakéhokoliv důvodu odmítne nebo nebude schopen rozhodovat spor, jmenuje nezávislého
rozhodce, který spor rozhodne; pokud pak JUDr. J. H. odmítne či nebude schopen rozhodce byť jen
jmenovat, platí § 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení“, toto zákonné znění evidentně vystihuje, resp.
není důvod pochybovat o tom, že je s ním v souladu.
19. Lze uznat, že zákonu formálně nekolidující určení rozhodce (rozhodců) ještě – ve všech případech
– nemusí být vymezením ústavně konformním (a tím ani podústavně akceptovatelným), jak o tom
přesvědčuje hojná judikatura Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3779/11, ze dne 10. 1. 2013,
event. sp. zn. IV. ÚS 2735/11, ze dne 3. 4. 2012, a mnohé další), kterou posléze reflektoval (na téma
„netransparentního určení rozhodce“) i Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (dále též jen „R 92/2013“).
20. Zde však je nepřehlédnutelné dvojí:
21. Za prvé, závěr posledně uvedeného judikátu (R 92/2013), jestliže stanovil, že „pro případ, kdy v
řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp.
konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která
není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal
rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc“, jde „o takovou relevantní
okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné“, má očividně odlišnou skutkovou základnu, než
jaká je založena v posuzované věci, formovanou konkrétním zněním rozhodčí smlouvy v podobě
zakotvenosti jmenovitého určení rozhodce (fyzické osoby), resp. jeho povolání k případnému určení
rozhodce (k rozhodnutí sporu), avšak jen za sebe (viz též a contrario věc tzv. „arbitrážní centra“ dle
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014). Z toho plyne, že z
citovaného judikátu R 92/2013 – právě pro toto odlišení – čerpat potřebnou oporu pro závěr, že
předmětná rozhodčí doložka „obsahovala … netransparentní, a tudíž neplatné ujednání“ (v důsledku
čehož „nezbylo … než celou rozhodčí doložku posoudit jako neplatnou“), k němuž dospěl odvolací
soudu, zjevně nelze.
22. A za druhé, odchýlit se od výslovného znění zákona (§ 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994
Sb.) přirozeně předpokládá (mimořádně) kvalifikované odůvodnění, neboť soud je zákonem vázán.Absence takového odůvodnění, jak se v rozhodnutí odvolacího soudu stalo, je pak nejen nedostatkem
relevantním (vážným), nýbrž i takovým, jenž dosahuje až roviny ústavněprávní.
23. V této souvislosti je přiléhavé odkázat (a navázat) na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
2061/15, ze dne 1. 2. 2016, v němž bylo posuzováno znění rozhodčí doložky identické s tou, která
byla uzavřena ve věci nyní projednávané, a v němž – týž krajský soud (v Brně) – proti ní uplatnil
rovněž shodné výhrady jako zde. Ústavní soud dospěl k závěru, že tam odkazovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu (shodná s nyní odkazovanými) nejsou jednak „aktuální“, neboť se týkají právních
poměrů před 1. 4. 2012, „kde ještě možnost, aby rozhodce byl určen i stranami dohodnutou osobou,
nebyla výslovně zakotvena“, jednak nejsou ani věcně přiléhavá, neboť problém tzv. appointing
authority neřeší. Nebylo-li k dispozici jiné odůvodnění závěru, že „celá“ rozhodčí doložka je neplatná,
bylo rozhodnutí odvolacího soudu posouzeno Ústavním soudem jako argumentačně neúplné a
nepřesvědčivé, stojící tím v kolizi se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a již proto toto rozhodnutí zrušil.
24. Ku ztotožnění se s těmito názory Ústavního soudu je namístě připojit – konkrétně a s
podrobnějším rozvinutím – souhlas s tím hodnocením odvolacím soudem odkazovaných rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jak je předestřela v dovolání dovolatelka. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 měl
být rozhodce jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím
soudem, ve věci sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 mělo být rozhodčí řízení vedeno jedním ze dvou jmenovitě
určených rozhodců nebo rozhodce, určený stanovenou právnickou osobou, ve věci sp. zn. 21 Cdo
4529/2014 měly rozhodovat čtyři jmenovitě určení rozhodci, leč dále na žádost žalobce bylo lze určit
rozhodce označenou právnickou osobou, a konečně ve věci sp. zn. 33 Cdo 68/2014 měl podobně spor
rozhodnout jeden z dvou rozhodců nebo rozhodce stanovený věřitelem.
25. V těchto rozhodnutích šlo tedy o rozhodčí doložky, v nichž (sice) jmenovitě dohodnutí rozhodci
byli (ale) postaveni do rovnocenných alternativ s určeními rozhodců dalších, jejichž hodnocení coby
zatížených „jednostranností“, „libovůlí“ a „netransparentností“ ve smyslu dřívější soudní judikatury
zřejmě obstojí.
26. Těmito rozhodnutími dovozovaná neplatnost rozhodčí doložky „v celém rozsahu“ se však nemůže
– automaticky, resp. pouhým odkazem – uplatnit v případě nyní posuzovaném, neboť stranami
rozhodčí smlouvy jmenovaný rozhodce JUDr. J. H. do žádné podobné možnosti rozhodování (též)
někým jiným (vedle něj) ustanoven nebyl. Tento rozhodce byl (oproti výše připomenutým situacím)
povolán k rozhodování sporu účastníků rozhodčí smlouvy samostatně (a jen on), a toliko ve zvláštní
situaci (rovněž stranami dohodnuté) mohl spor rozhodnout někdo jiný, určený však nikoli
„libovolně“, nýbrž tím rozhodcem, na kterého rozhodovací oprávnění původně stranami rozhodčí
smlouvy zvolený rozhodce JUDr. J. H. jmenovitě delegoval.
27. Odpadla-li tak argumentační opora pro závěr o neplatnosti „celé“ rozhodčí doložky, postačí se
soustředit na tu její část, v níž byl stranami rozhodčí smlouvy určen k rozhodování jejich sporu JUDr.
J. H.
28. Zde je pak podstatné (a postačující), že o regulérnosti tohoto určení (posuzovaného samo o sobě)
nemůže být (a není ani z pohledu odvolacího soudu) jakýchkoliv pochybností. V důsledku toho nelze –
argumentem nedostatku jeho pravomoci – zpochybnit ani jím vydaný a v dané věci vykonávaný
exekuční titul.
29. Lze tedy uzavřít, že byl-li v režimu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., ve
znění účinném od 1. 4. 2012, rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba)
nejen k rozhodnutí sporu jejích stran, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak
tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo ktomu neměl pravomoc.
30. (Otázku, zda by totéž platilo i pro nález vydaný nikoli jím, nýbrž jím určeným rozhodcem jiným,
zde posuzovat již netřeba, a ani nelze.)
31. Z uvedených důvodů opačný závěr odvolacího soudu správný není, pročež dovolací soud usnesení
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (spolu se závislými výroky o náhradě nákladů
řízení a nákladech exekuce) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). | decision_1090.pdf |
104 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18.08.2016, sp. zn. 21 Cdo 5311/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5311.2015.1
Číslo: 82/2018
Právní věta: Soud, který je ve věci samé mezinárodně příslušný podle pravidel stanovených v
nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu
rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č.
1347/2000 (tzv. nařízení Brusel II bis) a který zvažuje postoupení věci soudu jiného státu Evropské
unie, není povinen řízení přerušit, přijme-li jiné opatření v souladu s čl. 15 odst. 6 nařízení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 18.08.2016
Spisová značka: 21 Cdo 5311/2015
Číslo rozhodnutí: 82
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Právo Evropské unie, Řízení ve věcech péče o nezletilé
Předpisy: čl. 15 odst. 1 bod b Nařízení () č. 2201/2003
čl. 3 nařízení rady (ES) č. 2201/2003
čl. 5 nařízení rady (ES) č. 2201/2003
čl. 6 nařízení rady (ES) č. 2201/2003
čl. 9 Nařízení () č. 2201/2003
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání otce a opatrovníka nezletilého proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 64 Co 200/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 50 P 146/2014-919 řízení o úpravu
poměrů k nezletilému zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka spolu s nezletilým přicestovala do České
republiky na základě rozhodnutí španělského soudu o její povinnosti navrátit se do České republiky.
Poté, co odvolací soud v Madridu k odvolání matky zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně
o povinnosti k návratu, matka opustila i s nezletilým Českou republiku a podala návrh na vyslovení
nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 a zastavení řízení, který soud prvního stupně usnesením
ze dne 29. 3. 2013, č. j. 50 Nc 749/2010-680 zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.6. 2013, č. j. 64 Co 176/2013-725 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se soud
prvního stupně prohlašuje za nepříslušný a řízení se zastavuje. Usnesení odvolacího soudu bylo k
dovolání otce nezletilého změněno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2014, č. j. 30 Cdo
2554/2013-771, uveřejněném pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014
(dále jen „R 66/2014“) tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Nejvyšší soud v tomto
usnesení mimo jiné poukázal na skutečnost, že dosud nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto o
návrhu matky na postoupení věci podle článku 15 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11.
2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské
zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení“), podle nějž lze v zájmu
dítěte výjimečně za určitých podmínek postoupit věc soudu jiného členského státu, pokud je tento
jiný soud z hlediska svého umístění vhodnější k projednání věci. Soud prvního stupně dále vyšel ze
sdělení španělského Soudu I. instance č. 93 v Madridu, který vyslovil, že je v nejlepším zájmu
nezletilého, aby ve věci rozhodoval španělský soud a přijal příslušnost jako soud vhodněji umístěný.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že „není dána pravomoc tuzemského soudu“ a s
odkazem na ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil.
2. K odvolání otce i opatrovníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2015, č. j. 64 Co
200/2015-954 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „Obvodní soud pro Prahu 5 se
prohlašuje za nepříslušný a věc se postupuje k projednání Soudu I. instance č. 93 v Madridu,
Španělsko“, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy „všech
stupňů“. Závěru odvolacího soudu, že ve věci byly splněny podmínky článku 15 nařízení, předcházelo
zjištění, že, poté co matka opakovaně vznesla návrh na postoupení příslušnosti španělskému soudu,
Obvodní soud pro Prahu 5, který je mezinárodně příslušný k projednání předmětné věci podle článku
8 nařízení, požádal španělský soud v Madridu, aby převzal příslušnost. Soud I. instance č. 93 v
Madridu sdělil, že je v nejlepším zájmu nezletilého, aby řízení probíhalo před Soudem I. instance č.
93 v Madridu s tím, že Španělsko je místem, kde byl nezletilý integrován, kde se nachází jeho
obvyklé bydliště. Odvolací soud shledal, že vhodněji umístěným soudem k projednání věci je
španělský soud, neboť nezletilý má španělské občanství, narodil se v Madridu, kde žije se svou
matkou s výjimkou přistěhování do České republiky, nezletilý vzhledem k rozhodnutí španělského
soudu ze dne 20. 7. 2012 nesmí vycestovat ze španělského území, je ve Španělsku integrován,
navštěvuje zde mateřskou školu, zájmové kroužky a rozvíjí se též v českém jazyce s tím, že
navštěvuje českou školku v Madridu. Lhůtu šesti týdnů pro přijetí soudní příslušnosti podle článku
15 odst. 5 nařízení, považoval odvolací soud za lhůtu pořádkovou i proto, že z citovaného článku
nevyplývá, že by tento návrh nebylo možno podat opakovaně, naopak z odst. 3 písm. a) vyplývá, že
takto lze postupovat v průběhu řízení, stal-li se členský stát obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo
zahájené řízení u soudu uvedeného v odst. 1, tedy u soudu mezinárodně příslušného k projednání
věci. Odvolací soud dále uzavřel, že žádost ve smyslu článku 15 odst. 5 nařízení podává mezinárodně
příslušný soud členského státu soudu jiného členského státu vhodněji umístěného k projednání věci a
nejedná se o rozhodnutí, které by bylo potřeba doručovat účastníkům řízení. Doplnil, že návrh matky
na postoupení příslušnosti došlý soudu prvního stupně dne 6. 5. 2014 byl spolu s přílohami Úřadu
pro mezinárodněprávní ochranu dětí doručen již dne 14. 5. 2014 a nejednalo se proto o žádný
nestandardní postup.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání otec. Pro rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
zásadní otázku nesprávné přednostní aplikace práva Evropské unie před českým a španělským
právním řádem při nemožnosti odstranění rozdílnosti právních úprav členských států. Nejvyšší soud
by proto měl „zohlednit všechna fakta jak hmotněprávní, tak procesní a upřednostnit ochranu
ústavně zaručených práv občana České republiky a přímou účinnost práva Evropské unie takpotlačit“. Má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry vyjádřenými v R
66/2014, v němž dovolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v řízení jako soud mezinárodně
příslušný pokračoval s nejvyšším urychlením. Odvolacímu soudu vytýká, že nezhojil vadu řízení
spočívající v tom, že ani otec ani opatrovník neobdrželi informaci o podání žádosti o postoupení
příslušnosti, ani řízení do rozhodnutí španělského soudu o přijetí příslušnosti nebylo přerušeno,
přičemž má za to, že marným uplynutím lhůty dne 12. 9. 2014 měl soud prvního stupně pokračovat v
řízení. Opačný postup vedl k porušení práva otce i opatrovníka na spravedlivý proces. Za vadný
označil rovněž závěr odvolacího soudu, že opatrovníku byl návrh matky na postoupení příslušnosti
doručen, dále že nezletilý má státní občanství Španělského království a především, že se soudy
nevypořádaly s nesouhlasem opatrovníka s přenesením příslušnosti, který považuje pro soud za
závazný. Lhůtu šesti týdnů podle ustanovení čl. 15 odst. 5 považuje za propadnou, nikoliv
pořádkovou. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se vůbec nevypořádal s konfliktem španělské a české
právní úpravy, kdy k rozvodu manželství jsou toliko příslušné české soudy, bez možnosti přenesení
příslušnosti, přičemž španělské soudy – dokud nebude rozhodnuto o rozvodu manželství a
vypořádání společného jmění manželů – mohou ve věcech rodičovské odpovědnosti vydávat toliko
předběžná opatření. Odvolací soud dle dovolatele rovněž nezkoumal nejlepší zájem dítěte, i když
připouští, že v kontextu čl. 15 nařízení se Soudní dvůr Evropské unie dosud nevyjádřil, poukázal však
na kritéria stanovená vnitrostátní judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012). Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání rovněž opatrovník nezletilého. S odkazem na čl.
47 Listiny základních práv Evropské unie a bodu 33 preambule nařízení namítal, že v posuzovaném
případě došlo k porušení práva nezletilého na soudní ochranu, které spočívá v porušení jeho práva
na projednání věci v rozumné lhůtě, v nedostatečném naplnění zásad spravedlivého procesu a v
nezachování možnosti podat opravný prostředek. Porušení práva nezletilého na projednání věci v
přiměřené lhůtě spatřuje dovolatel v tom, že soudy přesto, že řízení již trvalo delší dobu, použily v
rozporu se zájmem dítěte postup podle čl. 15 nařízení, což vedlo k dalšímu oddálení rozhodnutí ve
věci. Dovolatel poukázal na to, že v posuzovaném případě by nebylo použití čl. 15 nařízení nutné,
kdyby soud prvního stupně učinil v řízení včas všechna opatření, která šlo rozumně očekávat, a
kdyby rozhodl v rozumné době. Soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav přesto, že mu
v tom nebránily žádné překážky (zejména v době, kdy matka s nezletilým pobývala opětovně v České
republice, tj. od července 2011 do května 2012), a i když měl k dispozici vhodné právní prostředky
(například dožádání podle nařízení Rady ES č. 1206/2001 o spolupráci mezi soudy členských států
při zajišťování důkazů ve věcech občanských a obchodních). Soud prvního stupně odročoval ústní
jednání na neurčito a rozhodoval s průtahy, což vedlo k tomu, že v řízení vyvstala otázka, zda by bylo
vhodnější, aby věc projednaly španělské soudy. Dovolatel označil za neudržitelnou současnou praxi
při použití čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, která neumožňuje brojit opravným prostředkem proti
posouzení materiálních podmínek podání žádosti k přenesení příslušnosti, ale opravný prostředek lze
použít pouze proti usnesení o zastavení řízení, bylo-li žádosti vyhověno (to je však přezkoumatelné
jen z hlediska naplnění formálních podmínek). Podle dovolatele lze existenci opravného prostředku
proti rozhodnutí o splnění materiálních požadavků pro aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení
dovodit z vnitrostátního práva. Teprve po nabytí právní moci rozhodnutí o opravném prostředku
proti rozhodnutí o splnění materiálních požadavků pro aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, je
možné příslušnost podle tohoto článku přenést. K uvedenému závěru se přiklonil také rakouský
Spolkový Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 6. 2015 ve věci sp. zn. 9 Ob 14/15x, z něhož
vyplývá, že možnost opravných prostředků by měla existovat jak ve fázi podání žádosti (naplnění
materiálních podmínek), tak poté i ve fázi, kdy je řízení pro vyhovění žádosti zastaveno. Šestitýdenní
lhůta podle čl. 15 odst. 5 nařízení k přijetí příslušnosti dožádaným soudem není podle dovolatelepouze pořádkovou lhůtou, ale jde o lhůtu, s kterou jsou spojeny určité právní následky. Není-li
příslušnost dožádaným soudem v této lhůtě přijata, ponechává si příslušnost v celé věci soud země
původu. Jelikož v posuzovaném případě nepřijaly španělské soudy příslušnost včas, pravomoc
českých soudů nezanikla a odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Dovolatel dále poukázal na to, že podle čl. 15 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 15
odst. 4 nařízení je přenesení příslušnosti spojeno s přerušením řízení a výzvou účastníkům, aby
podali návrh na zahájení řízení u vhodněji umístěného soudu, což zajišťuje, že účastníci mohou proti
takovému rozhodnutí brojit opravným prostředkem. Vedle toho stojí v posuzovaném případě zvolený
postup podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, u nějž nařízení nepočítá s rozhodnutím o přerušení
řízení, ze kterého by se účastníci mohli o postupu soudu dozvědět, a proti němuž by mohli brojit
opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že nařízení u postupu podle čl. 15 odst. 1 písm. b)
nevylučuje vydání rozhodnutí o přerušení řízení a vzhledem k tomu, že postup členských států se při
aplikaci tohoto článků různí, navrhl dovolatel, aby dovolací soud zaujal k otázce procesního postupu
při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení stanovisko ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, přičemž dospěje-li dovolací soud k závěru, že tuto otázku není možné považovat
za acte clair, aby podal návrh Soudnímu dvoru Evropské unie k zahájení řízení o předběžné otázce.
Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že odvolací soud přenesl příslušnost pro celé řízení, i když tak mohl
učinit pouze v části týkající se péče o dítě, neboť nařízení v čl. 1 odst. 3 výslovně stanovuje, že se
nevztahuje na řízení o výživném. Tento postup odvolacího soudu vedl k tomu, že o vyživovací
povinnosti k nezletilému nebylo vůbec rozhodnuto. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil
usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
5. Matka nezletilého ve vyjádření k dovolání uvedla, že v posuzovaném případě byly naplněny
podmínky pro aplikaci čl. 15 nařízení, neboť nezletilý měl vždy na území Španělska obvyklé bydliště
(až na dvě období, kdy se nacházel nedobrovolně mimo území Španělska). Ztotožnila se závěrem
odvolacího soudu o tom, že šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti je pořádková, což vyplývá
zejména z toho, že v řízení jde o zájem dítěte a z toho, že žádost o postoupení věci vhodněji
umístěnému soudu lze podat opakovaně. Matka nezletilého dále zrekapitulovala rozhodnutí
španělských soudů v předmětné věci a odmítla účelová vyjádření otce nezletilého o tom, že
rozhodnutí španělských soudů jsou předběžné povahy. Podle matky nezletilého jde o rozhodnutí
konečná a definitivní přesto, že dosud nebylo rozhodnuto o rozvodu účastníků, ani o vypořádání
společného jmění manželů. Matka nezletilého navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu jako věcně správné potvrdil.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné
době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 –
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxedovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Zákonný census provedený v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se zde neuplatní, neboť
nejde o věc zde uvedenou (věc upravenou zákonem o rodině), ale o otázku (mezinárodní) příslušnosti
soudu.
10. Článek 15 nařízení upravující postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu
stanovuje následující:
[1] Výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud
jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění
vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte,
a) přerušit řízení v dané věci nebo její části a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu tohoto
jiného členského státu v souladu s odstavcem 4, nebo
b) požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5.
[2] Odstavec 1 se použije
a) na žádost strany, nebo
b) z podnětu soudu, nebo
c) na žádost soudu jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah v souladu s
odstavcem 3. Postoupit věc z podnětu soudu nebo na žádost soudu jiného členského státu je
možné pouze se schválením alespoň jedné ze stran.
[3] Má se za to, že dítě má zvláštní vztah k členskému státu ve smyslu odstavce 1, pokud tento
členský stát
a) se stal obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo zahájeno řízení u soudu uvedeného v
odstavci 1, nebo
b) je bývalým obvyklým bydlištěm dítěte, nebo
c) dítě je jeho státním příslušníkem, nebo
d) je obvyklým bydlištěm nositele rodičovské zodpovědnosti, nebo
e) je místem, kde se nachází jmění dítěte, a věc se týká opatření k ochraně dítěte ve vztahu ke
správě, zachování a nakládání s tímto jměním.
[4] Soud členského státu příslušný ve věci stanoví lhůtu, ve které musí být zahájeno řízení u
soudů tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 1. Pokud do této doby řízení u
soudů zahájeno není, pokračuje soud, který řízení zahájil, ve výkonu své příslušnosti v souladu
s články 8 až 14.
[5] Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v zájmu
dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s
odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za
nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v
souladu s články 8 až 14.
[6] Pro účely tohoto článku soudy spolupracují buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních
orgánů určených podle článku 53.
11. V posuzovaném případě podléhalo přezkumu dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým byla na španělský soud podle čl. 15 nařízení přenesena příslušnost ve věci rodičovské
zodpovědnosti k nezletilému (odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že jejprohlásil za nepříslušný a věc postoupil španělskému soudu). Odvolací soud rozhodl poté, co soud
prvního stupně požádal podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení (na návrh matky nezletilého ze dne 7. 3.
2011 a ze dne 6. 5. 2014) přípisem ze dne 11. 7. 2014 prostřednictvím styčného soudce pro
Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí španělský soud (Soud I.
instance č. 93 v Madridu) o převzetí příslušnosti. Přípisem ze dne 23. 2. 2015 sdělil Soud I. instance
č. 93 v Madridu soudu prvního stupně, že s přenesením příslušnosti souhlasí.
12. Z uvedeného tedy vyplývá, že pro právní posouzení věci bylo významné vyřešení právních otázek
spojených s interpretací a aplikací příslušných ustanovení čl. 15 nařízení.
13. Dovolací soud se (stejně jako odvolací soud) nejprve zabýval tím, zda byly pro aplikaci čl. 15
nařízení (pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu) dány podmínky stanovené v
čl. 15 odst. 1 a odst. 3 nařízení. Následně (poté, co shledal naplnění důvodů pro postoupení věci)
dovolací soud zkoumal, jestli odvolací soud zvolil a realizoval k tomuto účelu vhodný procesní postup
(podle čl. 15 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení) v souladu s požadavky a podmínkami uvedenými v čl.
15 odst. 5 nařízení.
14. Vzhledem k tomu, že při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení čl. 15 nařízení, vyvstaly
právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny (zda je soud, který je
příslušný ve věci, povinen při postupu podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení před podáním žádosti
jinému členskému státu o převzetí příslušnosti přerušit řízení, a zda je šestitýdenní lhůta k převzetí
příslušnosti jiným členským státem podle čl. 15 odst. 5 prekluzivní lhůtou, nebo lhůtou pořádkovou),
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce a opatrovníka nezletilého je proti usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou
opodstatněná.
16. Ve výjimečných případech umožňuje čl. 15 nařízení soudu, který je příslušný ve věci, aby přenesl
svou příslušnost na soud, který sice ve věci není příslušný, ale je k projednání věci vhodněji umístěn.
Zhodnocení použití čl. 15 je v každém konkrétním případě na uvážení soudu, přičemž soud musí
zohlednit, zda má dítě k tomuto jinému členskému státu zvláštní vztah (k pojmu ,,zvláštní vztah“
srov. čl. 15 odst. 3 nařízení), zda je tento jiný soud vhodněji umístěn, a zda je přenesení příslušnosti
v zájmu dítěte. Ustanovení čl. 15 nařízení tak předpokládá určitou míru uvážení mezinárodně
příslušného soudu, zda v každé jednotlivé věci je vhodné, aby nadále nepokračoval v řízení, ale po
splnění nařízením uvedených podmínek, výjimečně věc postoupil k projednání a rozhodnutí soudu
jiného členského státu Evropské unie, který dosud příslušný ve věci nebyl. Aby se zabránilo
nahodilosti, či libovůli při výkonu tohoto diskrečního oprávnění soudu, stanoví nařízení podrobné
podmínky (byť i s relativně neurčitou hypotézou), které je třeba vykládat v souladu s výkladovými
pravidly uvedenými v preambuli nařízení. Zejména se jedná o zásadu nejlepšího zájmu dítěte (bod 12
preambule), podmínky vhodnosti postoupení věci (bod 13 preambule), spolupráce ústředních orgánů
(bod 25 preambule) a dodržování základních práv dítěte stanovených v čl. 24 Listiny základních práv
Evropské unie (bod 33 preambule).
17. V posuzovaném případě dovolací soud ohledně naplnění podmínek pro postoupení věci podle čl.
15 nařízení k projednání španělskému soudu jako vhodněji umístěnému soudu neshledal takový
deficit rozhodnutí odvolacího soudu, který by nutně vedl k zrušení napadeného rozhodnutí, či jeho
změně. Odvolací soud – vycházeje z toho, že nezletilý byl do Španělska přemístěn v souladu sobecnými pravidly nařízení – vzal ve smyslu čl. 15 odst. 3 písm. b), c) a d) nařízení do úvahy, že se
Španělsko pro nezletilého stalo obvyklým bydlištěm, neboť zde byl v rámci sociálního a rodinného
prostředí integrován, že je státním příslušníkem Španělska, a že Španělsko je obvyklým bydlištěm
též jeho matky (k výkladu pojmu ,,obvyklé bydliště“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011). V posuzovaném případě tedy byl dán zájem dítěte na tom, aby
španělské soudy převzaly příslušnost českých soudů, neboť nezletilý měl prokazatelně ke Španělsku
zvláštní vztah.
18. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda odvolací soud postupoval správně, když změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně tak, že jej prohlásil za nepříslušný a věc postoupil k projednání španělskému
soudu (Soudu I. instance č. 93 v Madridu). Odvolací soud takto rozhodl poté, co Soud I. instance č.
93 v Madridu sdělil přípisem ze dne 23. 2. 2015 soudu prvního stupně (na jeho žádost ze dne 11. 7.
2014), že přijímá příslušnost k rozhodnutí ve věci.
19. K posouzení správnosti tohoto procesního postupu odvolacího soudu se musel dovolací soud
zabývat výkladem čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení, podle kterých odvolací soud
postupoval. Vzhledem k tomu, že jde o výklad aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty
Unie, musel se dovolací soud nejprve vypořádat s otázkou, zda by neměl ohledně interpretace
daných ustanovení podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (k tomu srov. čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie), jak ostatně v dovolání předestřel i opatrovník nezletilého.
20. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o
rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT
(1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto
povinnost nemají, a to jestliže:
[1] otázka komunitárního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
[2] existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora
týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),
[3] jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv
rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl
konstatovat, že výklad komunitárního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové
verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, c) vzít zřetel na
odlišnosti interpretace komunitárního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný
soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie.
21. K výkladu čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení dovolatelé namítali, že z něj vyplývá, že soud měl
předtím, než požádal vhodněji umístěný soud o převzetí příslušnosti, vydat usnesení o přerušení
řízení, z něhož by se účastníci mohli dozvědět o zamýšleném postupu, a proti němuž by mohli brojit
opravným prostředkem. Jelikož Soudní dvůr tuto otázkou dosud neřešil (a o tzv. acte éclairé se tudíž
nejedná), zbývá posoudit, zda jde o tzv. acte clair.
22. Podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení může soud členského státu v odůvodněných případech
požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v konkrétní věci. Přijme-li soud tohoto
jiného členského státu příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byl požádán, vysloví soud, který
zahájil řízení svou nepříslušnost, jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své
příslušnosti (k tomu srov. čl. 15 odst. 5 nařízení).
23. Z výše uvedeného vyplývá, že nařízení nestanovuje soudu, který je příslušný ve věci, povinnostpřerušit řízení, žádá-li soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, stejně tak nařízení
neuvádí, jakou by měla mít žádost o převzetí příslušnosti (případně prohlášení nepříslušnosti)
procesní formu. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že členské státy jsou povinny
postupovat při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení v souladu s jejich
vnitrostátními procesními předpisy, neboť nařízení ani jiný evropský předpis nestanovuje pro takové
případy jednotná procesní pravidla (tento závěr je nutné považovat za tzv. acte clair).
24. Je na úvaze každého členského státu, jakou procesní formu dá žádosti o převzetí příslušnosti a
prohlášení nepříslušnosti podle čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení, a zda uloží svým
soudům povinnost před podáním žádosti k převzetí příslušnosti přerušit řízení. Vedle toho je však
třeba zdůraznit, že příslušná procesní ustanovení každého členského státu by měla být při aplikaci
čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení vykládána eurokonformně s výše připomenutými
zásadami. Ohledně výkladu povahy lhůty podle čl. 15 odst. 5 nařízení se dovolací soud neztotožnil se
závěrem odvolacího soudu. Podle dovolacího soudu je čl. 15 odst. 5 nařízení rovněž nutné považovat
za tzv. acte clair, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že šestitýdenní lhůta stanovená jinému členskému
státu k přijetí příslušnosti je prekluzivní.
25. Čl. 15 odst. 5 nařízení spojuje s nedodržením šestitýdenní lhůty k přijetí příslušnosti určité právní
následky. Přijme-li dožádaný soud v této lhůtě svou příslušnost, musí se soud, u nějž bylo řízení
zahájeno, prohlásit za nepříslušný. Nedojde-li k přijetí příslušnosti dožádaným soudem v šestitýdenní
lhůtě, musí soud, u nějž bylo řízení zahájeno, pokračovat v řízení. Také porovnání jazykových znění
nařízení potvrzuje závěr, že s uplynutím šestitýdenní lhůty je spojena povinnost soudů postupovat v
čl. 15 odst. 5 věty druhé nařízení předvídaným způsobem (např. v anglickém znění je imperativ
jednoznačně vyjádřen slovesem ,,shall“).
26. S ohledem na to, že s uplynutím šestitýdenní lhůty k přijetí příslušnosti jsou spojené určité právní
následky (povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem), nelze tuto lhůtu považovat za
pořádkovou, ale je nutné přijmout závěr, že jde o prekluzivní lhůtu, kterou musí soudy všech
členských státu, v níž je nařízení přímo použitelné, respektovat. K tomuto závěru vede také
zohlednění cíle a základních zásad nařízení. Nařízení bylo přijato k usnadnění spolupráce členských
států Evropské unie ve věcech příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a
ve věcech rodičovské zodpovědnosti, při zajištění rovnosti všech dětí a nejlepšího zájmu dítěte (k
tomu srov. body 1, 5, 12 a 33 preambule nařízení). Výklad čl. 15 odst. 5 nařízení, který vede k závěru
o tom, že šestitýdenní lhůta k přijetí příslušnosti je prekluzivní, naplňuje uvedený cíl nařízení, neboť
napomáhá tomu, aby soudy o rodičovské zodpovědnosti rozhodovaly s nejvyšším urychlením, což
jednoznačně je v nejlepším zájmu dítěte.
27. Nejvyšší soud tedy, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie
soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc
nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, neboť příslušná
ustanovení čl. 15 nařízení, jejichž výklad byl v posuzovaném případě sporný, představují tzv. acte
clair.
28. Jak je výše uvedeno, nařízení ani jiný evropský předpis neukládá soudu, jaký procesní postup
musí zvolit při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, a proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda
česká právní úprava civilního procesu umožňovalo soudu prvního stupně, aby v posuzovaném
případě požádal soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, aniž by vydal usnesení o
přerušení řízení.
29. Institut přerušení řízení upravený v ustanovení § 109 o. s. ř. se uplatní, vznikne-li v průběhu
civilního řízení překážka postupu řízení, která je odstranitelná. Za takovou překážku postupu řízení
je nutné považovat také naplnění podmínek pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnémusoudu podle čl. 15 nařízení. Přerušení řízení je však v tomto případě pouze fakultativní, neboť nejde
o případ obligatorního přerušení řízení (srov. případy obligatorního přerušení řízení podle
ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. může soud řízení přerušit,
pokud neučiní jiná vhodná opatření. V posuzovaném případě soud prvního stupně řízení nepřerušil,
ale učinil jiné vhodné opatření k odstranění překážky postupu řízení, když prostřednictvím styčného
soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí požádal
španělský soud (Soud I. instance č. 93 v Madridu) o stanovisko k převzetí příslušnosti. Toto jiné
vhodné opatření předvídá také nařízení, které v čl. 15 odst. 6 stanovuje, že členské státy mohou
spolupracovat jak prostřednictvím ústředních orgánů určených podle čl. 53 nařízení, tak přímo.
30. Dovolací soud tedy došel k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když podal žádost
Soudu I. instance č. 93 v Madridu o převzetí příslušnosti prostřednictvím styčného soudce pro
Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, aniž by přerušil řízení.
Takový postup vyhovuje jak českým procesním pravidlům, tak příslušným ustanovením nařízení a
jeho zásadám, neboť je v nejlepším zájmu dítěte, aby byl zvolen takový procesní postup, který
rozhodování ohledně poměrů dítěte urychlí.
31. Dovolací soud se neztotožnil s námitkou dovolatelů o tom, že tímto postupem znemožnil soud
prvního stupně účastníkům brojit opravným prostředkem proti závěru o naplnění podmínek pro
postoupení věci vhodněji umístěnému soudu. Ze spisu vyplývá, že účastníci byli o návrhu matky
nezletilého na postoupení věci od počátku informováni, neboť její návrh jim byl doručen a účastníci
měli možnost se k němu vyjádřit, což také podáním ze dne 19. 5. 2014 (otec nezletilého) a ze dne 10.
6. 2014 (opatrovník nezletilého) učinili. Naplněním podmínek pro postoupení věci vhodněji
umístěnému soudu se soud prvního stupně i odvolací soud zabýval v předmětném řízení (v řízení o
prohlášení nepříslušnosti), v němž bylo právo podat opravný prostředek všem účastníkům
zachováno. Dovolací soud se rovněž neztotožňuje s názorem dovolatele, že nad rámec seznámení se s
názorem účastníků na zvažované postoupení věci jinému soudu členského státu Evropské unie, by
účastníci měli mít právo napadnout závěr soudu o naplnění materiálních podmínek pro přenesení
příslušnosti, tedy ještě dříve, než dožadující soud o přenesení příslušnosti formálně rozhodne. Bylo-li
připomenuto, že aplikace čl. 15 předpokládá určitou, předem definovanou, míru uvážení
dožadujícího soudu, pak kladný závěr o naplnění podmínek se projevuje právě v okamžiku, kdy je
dožádání jinému členskému státu podáno s následným uplatněním opravných prostředků proti
rozhodnutí o vyslovení nepříslušnosti soudu a zastavení řízení. Ostatně ani ve vnitrostátní praxi
nevznikají pochybnosti o tom, že tam, kde jsou soudy nadány oprávněním (mírou uvážení), zda řízení
ve věci ex offo zahájí, či nikoliv, není taková úvaha soudu předem podrobena posouzení účastníků,
zda pro zahájení řízení jsou splněny materiální podmínky.
32. Naplněním podmínek pro postoupení věci se musel zabývat také dožádaný španělský soud (Soud
I. instance č. 93 v Madridu), neboť k přijetí příslušnosti může dojít jen, je-li takový postup v nejlepším
zájmu dítěte (k tomu srov. čl. 15 odst. 5 nařízení). Soud, který zahájil řízení, se může prohlásit za
nepříslušný až v případě, že soud jiného členského státu (dožádaný soud) příslušnost přijme. Z
uvedeného vyplývá, že pokud by Soud I. instance č. 93 v Madridu příslušnost ať už pro nenaplnění
podmínek pro postoupení věci, nebo pro nedodržení šestitýdenní lhůty stanovené v čl. 15 odst. 5
nařízení nepřijal, příslušný by byl nadále soud prvního stupně. Účastníkům tedy zůstalo zachováno
právo brojit v souladu se španělskými procesními předpisy proti přenesení příslušnost také v řízení o
přijetí příslušnosti před Soudem I. instance č. 93 v Madridu.
33. Soudu prvního stupně je podle dovolacího soudu nutné vytknout, že spis v předmětné věci
neobsahuje zprávu o tom, kdy byla jeho žádost o převzetí příslušnosti doručena konkrétnímu soudci
dožádaného soudu (Soudu I. instance č. 93 v Madridu), který o převzetí příslušnosti rozhodoval. Ze
spisu tak není zcela zřejmé, kdy začala v posuzovaném případě šestitýdenní lhůta k převzetí
příslušnosti běžet a zda byla dodržena. Nařízení předpokládá, že soudy, resp. soudci členských státůbudou komunikovat přímo (čl. 15 odst. 6), nebo prostřednictvím ústředních orgánů, které podle čl.
55 nařízení spolupracují s jinými orgány rovněž přímo, nebo prostřednictvím orgánů veřejné moci
nebo jiných subjektů i v případě postoupení věci vhodněji umístěnému soudu (čl. 55 písm. c)
nařízení). Ať již se proto mezinárodně příslušný soud rozhodne postupovat jakýmkoliv z uvedených
postupů, musí být součástí procesního spisu i záznam o tom, k jakému okamžiku byla žádost o
postoupení věci doručena dožádanému soudu. Je však třeba vzít v úvahu, že dožádaný soud je třeba
identifikovat v souladu s pravidly nařízení, tedy dožadující soud musí být schopen identifikovat
konkrétní soud, který – po splnění podmínek stanovených v čl. 15 odst. 1,3 nařízení – bude plynule
pokračovat v řízení, původně zahájeném v jiném členském státě Evropské unie. Nemělo by se tak
stávat, že po postoupení věci vznikne v dožádaném státě konflikt příslušnosti mezi vnitrostátními
soudy, nebo že by mělo dojít k postoupení věci dalšímu soudu (srov. bod 13 věta druhá preambule).
K dosažení tohoto cíle by soudy měly být schopny identifikovat příslušný soud podle pravidel
uvedených v Evropském soudním atlasu ve věcech občanských (dosažitelném na
http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm), prostřednictvím ústředních
orgánů (Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí), nebo styčného soudce ve věcech rodinného
práva.
34. Přestože z nalézacího spisu nelze bez pochybností dovodit, kdy byl příslušný soudce španělského
soudu dožádán a odkdy počala běžet lhůta k rozhodnutí o převzetí mezinárodní příslušnosti, nemá
tato vada za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Předně je třeba vycházet z toho, že
rozhodnutí dožádaného soudu o přijetí příslušnosti v sobě implicitně zahrnuje posouzení všech
podmínek nezbytných pro aplikaci čl. 15 nařízení, tedy i posouzení otázky, zda lhůta stanovená v čl.
15 odst. 5 marně neuplynula. Její uplynutí totiž bez dalšího pro dožadující i dožádaný členský stát
znamená, že soud členského státu ve věci původně příslušný i nadále pokračuje v řízení. Ze spisu ani
z vyjádření účastníků se přitom nepodává, že by u španělského soudu napadli rozhodnutí o převzetí
příslušnosti španělským soudem. Jestliže by se tak stalo a byli-li by účastníci s opravným
prostředkem v dožádaném státě úspěšní, musel by na takto vzniklou situaci reagovat i dožadující stát
a i v případě, že řízení v původním členském státě by bylo pravomocně zastaveno a to i kdyby nebyly
využity mimořádné opravné prostředky. Zastavení řízení v původně mezinárodně příslušném státě
Evropské unie a současné nepřijetí příslušnosti v dožádaném státě (lhostejno z jakého důvodu) by
nutně muselo vést původně příslušný soud k úvaze o potřebě zahájení řízení ve věci rodičovské
odpovědnosti z úřední povinnosti, aby byla vyloučena situace, kdy tu není žádný soud, který by
poměry dítěte upravil. Dovolací soud proto vycházel ze zásady vzájemné důvěry ovládající nařízení a
považoval přijetí příslušnosti Soudem I. instance č. 93 v Madridu za učiněné v šestitýdenní lhůtě
stanovené čl. 15 odst. 5 nařízení.
35. Bylo-li jednoznačně zjištěno, že k postoupení věci byly naplněny podmínky stanovené v čl. 15
odst. 1 a odst. 3 nařízení a ačkoliv soud prvního stupně pochybil, když včas nezjišťoval, kdy byla jeho
žádost doručena konkrétnímu soudci Soudu I. instance č. 93 v Madridu, ani neučinil jiné kroky
směřující ke zjištění, zda byla šestitýdenní lhůta podle čl. 15 odst. 5 nařízení k převzetí příslušnosti
dodržena, je v nejlepším zájmu dítěte, aby byla příslušnost zachována Soudu I. instance č. 93 v
Madridu, který je k projednání věci vhodněji umístěn. Pro uvedený závěr svědčí to, že Soud I.
instance č. 93 v Madridu se na rozdíl od českých soudů již zabýval meritem věci (například v jeho
rozhodnutí ve věci péče o nezletilého ze dne 11. 7. 2013), je s věcí obeznámen a vzhledem k
současnému bydlišti nezletilého je také vhodněji umístěn k tomu, aby ve věci náležitě zjistil skutkový
stav a rozhodl s nejvyšším urychlením.
36. Dovolací soud nedovodil namítaný rozpor dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu se
závěry vyjádřenými v R 66/2014 a to již z toho důvodu, že tvrzený rozpor ani vzniknout nemohl. V R
66/2014 byla řešena otázka, který soud dvou členských států Evropské unie je mezinárodně
příslušný ve věci samé. Tato otázka byla vyřešena v prospěch českých soudů a právě mezinárodnípříslušnost českých soudů ve věcech rodičovské odpovědnosti je jednou z podmínek pro aplikaci čl.
15 nařízení. Pro úplnost je třeba rovněž dodat, že (zákonné) přemístění dítěte do jiného členského
státu Evropské unie sebou nutně nenese nebezpečí zpřetrhání rodinných vazeb, jak je v dovolání
rovněž naznačováno. I když by měl být v oblasti rodičovské odpovědnosti příslušný soud jiného
členského státu, může si soud původního obvyklého bydliště za splnění podmínek uvedených v čl. 9
nařízení po omezenou dobu ponechat mezinárodní příslušnost v oblasti práva na styk s dítětem.
37. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
věcně správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání otce a opatrovníka nezletilého podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1091.pdf |
105 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17.08.2016, sp. zn. 21 Cdo 1122/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1122.2015.1
Číslo: 26/2019
Právní věta: Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost pracovní volno za účelem vyslání
národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, přísluší zaměstnanci po dobu přidělení
od zaměstnavatele jen náhrada mzdy nebo platu; toto plnění nelze modifikovat a přiznávat jiné
náhrady v závislosti na tom, jaké náhrady a v jakém rozsahu orgán či instituce, do níž je
zaměstnanec přidělen, na základě svých předpisů poskytuje.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 17.08.2016
Spisová značka: 21 Cdo 1122/2015
Číslo rozhodnutí: 26
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Diskriminace, Nápadně nevýhodné podmínky, Povinnosti zaměstnavatelů, Pracovněprávní
vztahy, Pracovní volno, Překážky v práci, Přípustnost dovolání
Předpisy: § 172-181 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 199 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 243d písm. b) o. s. ř.
§ 3 předpisu č. 62/1994Sb.
§ 43 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 8 607,23 EUR s úroky z prodlení, které vyčíslila.
Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně Ministerstva životního prostředí byla v období od
16.7.2011 do 16.7.2012 vyslána k Evropské komisi jako „cost – free“ národní expert. Toto vyslání
mělo trvat 12 měsíců a mělo být zcela financováno vysílacím státem. Tímto vysláním došlo ke změně
místa výkonu práce oproti její původní pracovní smlouvě a mělo být posuzováno jako přeložení podle
ustanovení § 43 zák. práce. Po dobu výkonu práce u Evropské Komise od žalované pobírala průměrný
plat, byly jí uhrazeny náhrady na cestu do nového místa výkonu práce v Bruselu a zpět do České
republiky po ukončení působení jako národního experta, a žalovaná nesla též veškeré náklady
související s vysláním včetně diet a ubytování. Kromě uvedených náhrad však žalobkyni náleží rovněž
náhrada zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Žalovanápřes výzvu uvedené náhrady nezaplatila, a proto se žalobkyně domáhala „prozatím“ náhrady
zvýšených nákladů za první tři měsíce od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16.7.2014, č. j. 17 C 368/2013-35 žalobě vyhověl a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 42 910 Kč k rukám její
zástupkyně. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyni příslušela za dobu od 16. 7. 2013 do 30. 9.
2013 náhrada za zvýšené životní náklady ve smyslu ustanovení § 181 zák. práce ve výši určené
ustanovením § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů
zaměstnancům v rozpočtových a příspěvkových organizacích s pravidelným pracovištěm v zahraničí.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 23 Co 461/2014-63
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení 23 135 Kč k rukám advokátky Mgr. J. S. Nesouhlasil se závěrem
soudu prvního stupně, že působení žalobkyně v Bruselu lze posoudit jako přeložení podle ustanovení
§ 43 odst. 1, které nelze použít ani analogicky, neboť žalovaná nemá pobočku působící v Bruselu, a
již z tohoto důvodu je závěr chybný. Podstatou sporu byl výklad ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce v
souvislosti s rozhodnutím Komise evropských společenství ze dne 12. 11. 2008, kterým se stanoví
pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise. Toto
ustanovení v zásadě nepočítá s tím, že by zaměstnanci náleželo po dobu přeložení k orgánu Evropské
unie jiné plnění, než je náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Přitom český právní
řád nemá jiná ustanovení, kterými by reagoval na otázku odměňování českého národního experta
vyslaného k orgánu Evropské unie. Za této situace je zřejmé, že vedle sebe stojí na jedné straně
český národní odborník, který je hrazen z prostředků Komise a pobírá vedle náhrady mzdy podle
ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce i další požitky (tj. minimálně cestovní výdaje, denní příspěvky a
měsíční příspěvky na pobyt v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu a místem přidělení) a na
straně druhé je zde přidělený národní odborník, který pobírá pouze náhradu mzdy podle ustanovení
§ 199 odst. 3 zák. práce. Takováto úprava je však výrazně nerovnovážná, ačkoliv se jinak jedná o
typově shodné národní odborníky na stejných pozicích. Stávající pojetí odměňování těchto národních
bezplatných pracovníků se tak dostává do zjevného střetu s účelem jejich vyslání jako nezávislých
odborníků. Na to ostatně reaguje i ustanovení § 181 zák. práce odkazem na prováděcí vyhlášku č.
62/1994 Sb., která zaměstnancům majícím místo výkonu práce v zahraničí určené jako pravidelné
pracoviště přiznává vedle jízdních výdajů, výdajů za ubytování a výdajů spojených s přepravou
osobních věcí, i náhradu zvýšených osobních nákladů. Nedostatečná právní úprava v zákoníku práce
nemůže jít podle názoru odvolacího soudu k tíži zaměstnance, neboť to odporuje základním zásadám
zákoníku práce vyjádřeným v tehdy účinném ustanovení § 13 zák. práce. Za této situace odvolací
soud dovodil, že k zachování základních zásad zákoníku práce podle ustanovení § 13 odst. 2 písm. b)
a odst. 5 zák. práce, je nutno použít povolenou analogii v rámci zákoníku práce, a tuto zjevnou
nerovnovážnost odstranit analogickým použitím ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce ve spojení s
ustanovením § 172 – 181 zák. práce. Vztaženo k nároku žalobkyně uplatněným touto žalobou je
nutno použít ustanovení § 181 zák. práce ve spojení s nařízením vlády č. 62/1994 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že použitím analogie
ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce ve spojení s ustanovením § 172 – 181 zák. práce a nařízením
vlády č. 62/1994 Sb. došlo k propojení dvou zcela odlišných právních ustanovení. Zatímco ustanovení
§ 199 odst. 3 zák. práce patří mezi jiné důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance,
ustanovení § 172 – 181 zák. práce se naproti tomu týkají náhrad výdajů poskytovaných zaměstnanci v
souvislosti s výkonem práce v zahraničí. Dochází tak ke směšování nároků při výkonu práce s nároky
při překážkách v práci, tedy dvou zcela odlišných právních vztahů a nároků z nich plynoucích, které
bez pochyby nemohl mít zákonodárce na mysli. Jestliže v případě poskytnutí pracovního volna snáhradou platu, podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce zaměstnanec žádnou práci pro
zaměstnavatele nevykonává, tak působení zaměstnance v zahraničí je působením v době jeho
pracovního volna a jiné nároky než náhrada platu nemohou žalobkyni právem náležet. Případná
nerovnost v nárocích národních expertů je založena přímo rozhodnutím Komise ze dne 12. 11. 2008,
č. j. C (2208) 6866. Reakcí na ně bylo ustanovení § 199 odst. 3, přičemž nelze dovodit, že by se
rozhodnutí promítlo do národní úpravy nedostatečně, když sám výchozí dokument tyto rozdíly
nastolil. Dovolatelka se nemohla dopustit porušení základních zásad zákoníku práce, jestliže
vycházela bezezbytku právě ze zákoníku práce a z jeho ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, které
jako jediné uvedenou záležitost řeší. Snaha odvolacího soudu napravit, resp. překlenout výkladem
případné nedostatky v nadnárodní i národní právní úpravě vedla k nastolení nerovnováhy jiné, a to
nerovnováhy mezi účastníky řízení a tím i mezi stranami pracovněprávního vztahu. Dovolatelka v
postavení zaměstnavatele respektujícího zákon nemůže nést důsledky nevyrovnané úpravy v
evropském měřítku a toho, jak se promítla do národního předpisu. Žalovaná navrhovala, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
5. Žalobkyně uvedla, že je nutné použít teleologický výklad a překlenout tak případné rozpornosti,
vyplývající z právních institutů, jako jsou osobní překážka v práci a náhrady při výkonu práce. Je
třeba zaměřit se na účel zákoníku práce a na jeho hlavní zásady, mezi které spadá zásada zákazu
diskriminace. Ať již se užiji analogie podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce či analogie podle
ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, v obou případech je nutné podle názoru žalobkyně následně
aplikovat ustanovení § 172 a § 181 zák. práce odkazující na nařízení vlády č. 62/1994 Sb., jež
upravuje poskytování náhrad zvýšených životních nákladů. Vzhledem k tomu, že evropská úprava
nezakládá nerovné zacházení s národními odborníky, nýbrž počítá s tím, že národní úprava zajistí
stejné postavení i bezplatným národním expertům, tak v případě, že uvedené povinnosti
zaměstnavatele nejsou přímo zakotveny v zákoníku práce, je nutné překlenout tuto mezeru v právu
použitím základních zásad zákoníku práce a analogicky aplikovat nejpřiléhavější ustanovení zák.
práce tak, aby byl splněn účel zákoníku práce.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla u žalované v pracovním poměru
od 1. 3. 2007 do 31.7.2012. Dopisem ze dne 7. 6. 2011 vedoucí sekce vnitřního chodu a personálních
agend Stálého zastoupení ČR při Evropské unii Z. L. sdělil žalované (ředitelce odboru EU V. H. Š.,MBA) ve věci „působení paní Z. K. v Evropské komisi v DG Enviroment “ kromě jiného, že „výrazem
„cost-free“ je míněno, že Evropská Komise nenese žádné náklady spojené s vysláním a působením
národního experta u EK a veškeré náklady, včetně diet a ubytování v místě nese vysílající rezort“.
Dopisem žalované ze dne 30.6.2011 Z. L. bylo potvrzeno vyslání žalobkyně k Evropské komisi,
dopisem ze dne 11. 7. 2011 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí poskytuje pracovní volno za účelem
jejího vyslání jako národního experta do Evropské Komise ve smyslu ustanovení § 199 odst. 3 zák.
práce, a tato pak v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 působila u Evropské Komise jako tzv. „cost-
free“ národní expert. Žalovaná jí po dobu působení u Evropské Komise vyplácela plat a uhradila
náklady na ubytování a jízdní výdaje na cestu do Bruselu a po skončení působení na cestu zpět,
náhradu zvýšených životních nákladů jí odmítla zaplatit.
10. Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda
národnímu expertu vyslanému do instituce Evropské unie přísluší též náhrada zvýšených životních
nákladů ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Vzhledem k tomu, že tato otázka
hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že náhrada je
požadována jen za tři měsíce po vyslání k Evropské komisi – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 29. 11. 2011, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákona č. 466/2011 Sb.
kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických
zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony
(dále jen „zák. práce“).
13. Podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci pracovní volno
za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, do jiné mezinárodní
vládní organizace, do mírové nebo záchranné operace anebo za účelem humanitární pomoci v
zahraničí, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. O poskytnutí
pracovního volna zaměstnavatel vydá zaměstnanci písemné potvrzení, v němž uvede údaj o délce
trvání pracovního volna. Délka takto poskytnutého pracovního volna nesmí přesáhnout dobu 4 let.
14. Uvedené ustanovení se vztahuje na zaměstnance přidělené do shora uvedených orgánů a
institucí, jejichž postavení v nich pak podléhá pravidlům přijatým těmito orgány a institucemi, jako je
Rozhodnutí Rady Evropské unie 2003/479/ES, o pravidlech pro národní odborníky a vojenský
personál přidělený do generálního sekretariátu Rady (v konsolidovaném znění), zmíněné příkladmo v
ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce v poznámce pod čarou, anebo (k projednávané věci se vztahující)
Rozhodnutí Komise ze dne 12. 11. 2008 C(2008) 6866 final, kterým se stanoví pravidla pro
přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise (dále jen „Rozhodnutí
Komise“).
15. Národní odborníci jsou osoby, které byly dány k dispozici Komisi celostátními, regionálními nebo
místními orgány veřejné správy nebo mezivládní organizací, na něž se Komise obrací s cílem využít
jejich odbornosti v určité oblasti (Čl. 1 odst. 1 věta druhá Rozhodnutí Komise), přičemž osoby, na
které se vztahují tato pravidla, jsou ve služebním nebo zaměstnaneckém poměru ke svému
zaměstnavateli minimálně dvanáct měsíců před svým přidělením a zůstávají vedeni u tohotozaměstnavatele i po dobu svého přidělení (Čl. 1 odst. 1 věta čtvrtá Rozhodnutí Komise).
„Bezplatnými národními odborníky“ se pro účely tohoto rozhodnutí rozumí národní odborníci, pro
které Komise nevyplácí žádný z příspěvků stanovených v kapitolách III a VI a nehradí žádné výdaje
stanovené v tomto rozhodnutí, s výjimkou výdajů souvisejících s výkonem jejich funkce po dobu
přidělení (Čl. 2 odst. 1 Rozhodnutí Komise). Bezplatný národní odborník tedy neobdrží zejména
příspěvek na pobyt určený k paušálnímu pokrytí životních nákladů v místě přidělení, jehož měsíční
výše je stanovena v Čl. 17 odst. 1 Rozhodnutí Komise v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu
a místem přidělení (při vzdálenosti 801 až 1300 km činí příspěvek 562,80 EUR).
16. S názorem odvolacího soudu, že tuto „zjevnou nerovnovážnost“ je třeba odstranit analogickým
použitím ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce a ustanovení § 181 zák. práce ve spojení s nařízením
vlády č. 62/1994 Sb., však přesto nelze vyslovit souhlas.
17. Ode dne vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen (kromě jiného) přidělovat
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a tomu také odpovídá povinnost zaměstnance podle
pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy osobně konat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) a b)
zák. práce]. V jiném místě, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, koná zaměstnanec práci, je-li
vyslán na pracovní cestu, jíž se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k
výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce (§ 42 odst. 1 zák. práce), nebo jestliže je vyslán na
pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky případně k jinému zaměstnavateli (§
42 odst. 2 zák. práce). Za podmínek upravených v ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce je rovněž možné
přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, avšak
pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní
potřeba. V takovém případě má „zaměstnanec zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3“
nárok na poskytnutí cestovních náhrad podle ustanovení § 173 a násl. zák. práce, včetně náhrad při
výkonu práce v zahraničí stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 189 zák. práce (srov.
§ 181 zák. práce).
18. Tímto prováděcím předpisem je kromě jiného též nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování
náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným
pracovištěm v zahraničí, z něhož též žalobkyně vychází, uplatňuje-li za dobu svého pobytu v Bruselu
náhradu zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 3 uvedeného nařízení vlády. Toto nařízení
(stále platné a účinné, i když zmocňovací ustanovení, na jehož základě bylo vydáno, bylo již v
minulosti zrušeno – srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1999 sp. zn. 21
Cdo 1798/1998, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2001 pod č. 8) však
upravuje – jak se v ustanovení § 1 výslovně uvádí – poskytování náhrad některých výdajů
zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí
určeno jako pravidelné pracoviště. Právní úpravu zde obsaženou lze tedy vztáhnout jen na
zaměstnance, kteří konají práci pro zaměstnavatele podle pracovní smlouvy a jejichž pravidelné
pracoviště pro účely cestovních náhrad je za podmínek stanovených v ustanovení § 34 odst. 2 zák.
práce sjednáno v pracovní smlouvě. Protože však přidělený národní odborník bude plnit své úkoly
„pouze v zájmu Komise“ (odst. 4 preambule Rozhodnutí Komise), „vykonává své povinnosti a jedná
pouze v zájmu Společenství, nevyhledává ani nepřijímá instrukce od žádné vlády, orgánu, organizace
nebo osoby mimo Komisi“ [Čl. 7 odst. 1 písm. a) Rozhodnutí Komise] a „veškerá práva související s
prací, kterou národní odborník provádí při výkonu svých povinností, náleží Společenství“ [Čl. 7 odst.
1 písm. g) Rozhodnutí Komise], je nepochybné, že zaměstnanec, který je přidělen do Komise,
přestává vykonávat pro zaměstnavatele práci jak v místě výkonu práce sjednaném pracovní
smlouvou nebo kdekoliv jinde. Protože ani nelze dovozovat, že by žalobkyně vykonávala práci v
Komisi „v rámci zaměstnavatele“ ve smyslu ustanovení § 43 zák. práce (žalovaná žádnou organizační
složku v Bruselu nemá), lze přisvědčit závěru, že nařízení vlády č. 62/1994 Sb. na poměry účastníků
přímo uplatnit nelze.19. Požadované plnění nelze požadovat ani na základě tzv. překážek v práci. Podstatou tzv.
důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance (taxativně vyjmenovaných v ustanovení
§ 191 zák. práce) je, že představují právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních
pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu suspenzi pracovního závazku po dobu, po kterou
překážka trvá; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a
zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za
vykonanou práci mzdu, přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance po dobu trvání překážky v práci
upravují předpisy o nemocenském pojištění a zákon o státní sociální podpoře. Po dobu trvání tzv.
důležité osobní překážky v práci se tedy jedná o nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou je
zaměstnavatel povinen omluvit.
20. Vedle uvedených osobních překážek v práci upravených v ustanovení § 191 až § 198 zák. práce je
pracovní závazek zaměstnance suspendován i v případě tzv. jiných důležitých osobních překážek v
práci podle ustanovení § 199 odst. 1, 2 zák. práce. Okruh a rozsah těchto jiných důležitých osobních
překážek v práci stanoví příloha k nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah
jiných důležitých osobních překážek v práci. Stanoví se zde podmínky, za jakých je zaměstnavatel
povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno, v jakém rozsahu je povinen volno poskytnout, a také
to, zda za dobu pracovního volna zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu vůbec přísluší. Z této
systematiky právní úpravy nevybočuje ani důležitá osobní překážka v práci podle ustanovení § 199
odst. 3 zák. práce, kdy na žádost zaměstnance zaměstnavatel může (není k tomu povinen) poskytnout
zaměstnanci pracovní volno za účelem vyslání národního experta do některé z institucí Evropské
unie, či při dalších uvedených příležitostech. V těchto případech pracovní poměr zaměstnance k
zaměstnavateli sice zůstává zachován, ale vzhledem k suspenzi povinností vyplývajících z pracovního
poměru [§ 38 odst. 1 písm. a) a b)] je omezen jen na pouhý právní vztah, který není konzumován, kdy
zaměstnavatele z důvodu této překážky v práci tíží jedině povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu
mzdy nebo platu, jak to ostatně vyplývá též z posledního pododstavce Čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí
Komise. Jiné náhrady není zaměstnavatel v této době, kdy pro něho zaměstnanec nekoná práci,
povinen (ani analogicky) poskytovat, a to tím spíše, že zmiňovaná „nerovnovážnost“ v postavení
národních expertů v Komisi byla založena na základě Rozhodnutí Komise, které už nestanovilo
závazek zaměstnavatelů hradit zaměstnanci – bezplatnému národnímu odborníkovi – po dobu
přidělení obdobná plnění jako jsou denní příspěvky na pobyt a měsíční příspěvky na pobyt.
21. Z uvedeného vyplývá, že, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost pracovní volno
za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, přísluší zaměstnanci
po dobu přidělení od zaměstnavatele jen náhrada mzdy nebo platu; toto plnění nelze modifikovat a
přiznávat jiné náhrady v závislosti na tom, jaké náhrady a v jakém rozsahu orgán či instituce, do níž
je zaměstnanec přidělen, na základě svých předpisů poskytuje.
22. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení (skutkový stav zjištěný
oběma soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]. | decision_1092.pdf |
106 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16.08.2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4387.2015.1
Číslo: 126/2017
Právní věta: Omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude
prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v
důsledku nepřiměřené délky řízení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 16.08.2016
Spisová značka: 30 Cdo 4387/2015
Číslo rozhodnutí: 126
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Zadostiučinění (satisfakce)
Předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015,
sp. zn. 13 Co 132/2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 13 Co
132/2015.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 12. 2014, č. j.
22 C 28/2013-50, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 104/2008 (dále jen
„posuzované řízení“). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 1. 4. 1998 byla podána žaloba
proti A. B. (žalobkyni v tomto řízení). Žalující strana v posuzovaném řízení se domáhala vyslovení
neúčinnosti kupní smlouvy, na jejímž základě žalobkyně (v tomto řízení) nabyla nemovitosti od
manželů M.. Dále soud podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, jež skončilo dne 7. 8. 2012,
kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud v posuzovaném řízení se ztotožnil
se soudem prvního stupně v závěru, že žalované (žalobkyni v tomto řízení) musel být úmysl dlužníkůmanželů M. zkrátit svého věřitele znám.
3. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení trvalo 14 let a 4 měsíce.
Vzhledem k dílčím průtahům při nařizování a odročování jednání a celkové délce řízení dospěl k
závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho
nepřiměřené délce. Žalobkyni však v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma vzniknout
nemohla, a to z důvodu, že se žalobkyně nečestným jednáním pokusila zkrátit věřitele tím, že na sebe
nechala od dlužníka převést nemovitosti, aniž by poskytla odpovídající protiplnění. Jedinou újmou,
kterou žalobkyně v posuzovaném řízení musela pociťovat, byla nejistota ohledně toho, zda se v řízení
prokáže její nepoctivý úmysl zkrátit věřitele. Odškodňovat takovou újmu by bylo v rozporu se
zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam
allegare potest).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí
nesprávné právní posouzení věci a nesprávné zjištění skutkového stavu věci vztahující se k posouzení
otázky vzniku škody. Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že jí nemohla vzniknout
žádná újma, není náležitě odůvodněn a je ve zjevném rozporu se závěry posuzovaného řízení.
Poukazuje na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), dle níž
nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v
zásadě nevyžaduje. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS
1536/11. Dovolatelka zpochybňuje závěr ohledně své vědomosti o tom, že v posuzovaném řízení od
počátku věděla, že kupní smlouva byla uzavírána s úmyslem zkrátit věřitele prodávajících, přičemž
poukazuje na průběh dokazování v posuzovaném řízení. Dále dovolatelka namítá, že nárok na
imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není vázán na jeho výsledek. I kdyby od
počátku řízení věděla o úmyslu prodávajících zkrátit svého věřitele, neměla by tato skutečnost mít
vliv na povinnost státu k náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Odvolací soud
nepostupoval při hodnocení právních otázek souvisejících s výkladem podmínek a kritérií ustanovení
§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v
souladu s tímto zákonným ustanovením. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud ve vztahu k námitce dovolatelky, jíž zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších
stupňů ohledně její vědomosti o nepoctivém úmyslu prodávajících zkrátit svého věřitele, uvádí, žetímto dovolatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z přezkumné
povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak,
jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.
9. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky v judikatuře dovolacího
soudu dosud neřešené, zda nepoctivý úmysl účastníka nepřiměřeně dlouhého řízení je dostatečným
důvodem pro to, aby bylo lze uzavřít, že tomuto účastníku v důsledku nepřiměřené délky řízení
žádná újmy nevznikla.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Dovolání není důvodné.
11. Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č.
58/2011 Sb. roz. obč. (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Evropský soud vychází ze ‚silné, ale
vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné
důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Právní zpravodaj,
srpen 2006, s. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva.“
12. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Účelem
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit
skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov.
rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63).
Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu
první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).“
13. Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné
odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od
počátku znám. V usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, Nejvyšší soud např. dospěl
k tomuto závěru: „Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se
jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o
sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“
14. Ve vztahu k trestnímu řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010, uvedl: „Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci
je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva
žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda
nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí)
být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu
právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní
řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení
způsobil.“
15. Právě uvedený závěr lze analogicky vztáhnout i na řízení civilní, v němž je prokázán nepoctivý
úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daného řízení. Účastníku, jehož
nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je
okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně
vyvrací.16. Ježto není žaloba shledávána důvodnou pro zjevnou neexistenci jednoho z právních předpokladů
nároku, je postavena na právním omylu, a žalobkyni již nebylo třeba v řízení procesně vést k
doplňování skutkových tvrzení.
17. Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení vzniku nemajetkové
újmy za správné a dovolání za nedůvodné, a proto je podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1093.pdf |
107 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10.08.2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.803.2016.1
Číslo: 50/2017
Právní věta: Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když
poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy
protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti
za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění
trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s
účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního
práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením
škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného
druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.08.2016
Spisová značka: 8 Tdo 803/2016
Číslo rozhodnutí: 50
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Subsidiarita trestní represe
Předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
9. 2015, sp. zn. 2 To 10/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 32 T 2/2006.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 32 T 2/2006, byl obviněný M.
S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se ho dopustil skutkem popsaným tak, že jako jeden ze
čtyř jednatelů a společníků obchodní společnosti A. S. & syn, s. r. o., se sídlem D. L., okres K. (dále
„společnost A.“), s oprávněním jednat za tuto obchodní společnost samostatně, s výjimkou věcí
týkajících se převodů nemovitostí a investic do nemovitého majetku, nejméně v době od 25. 1. 2005do 29. 6. 2007, u vozidla zn. Axor 1840 LS do dne 23. 7. 2007, v sídle výše uvedené obchodní
společnosti v D. L. a na pracovišti této obchodní společnosti v objektu areálu elektrárny v obci D.,
okres K., i jinde, v úmyslu přisvojit si osm motorových vozidel a návěsů, a to tři cisternové návěsy zn.
Spitzer SF 2737/2P, tři tahače návěsů zn. Axor 1840 LS, dva sklápěcí nákladní automobily zn.
Mercedes-Benz, typ Actros 4140 K a typ Actros 4141 K, které v době po skončení nájemní smlouvy se
společností M.-B. Ch. W. B., s. r. o., P. (dále jen „společnost M.-B.“), ke dni 29. 9. 2004 užíval s
vědomím vlastníka těchto vozidel a návěsů – obchodní společnosti D. Ch. S. B., s. r. o., P. (dále
„společnost D. Ch.“)
nejdříve v měsících listopadu až prosinci 2004 v blíže nezjištěných dnech po obdržení faktur
vydaných obchodní společností D. Ch. dne 1. 11. 2004 na prodej shora specifikovaných vozidel, po
převzetí technických průkazů od motorových vozidel a návěsů dne 22. 12. 2004 a po spolupodepsání
dohod o předčasném zániku smluv o operativním leasingu motorových vozidel a návěsů ke dni 1. 11.
2004 téhož dne, nechal zapsat ve dnech 27. 12. 2004 a 28. 12. 2004 v evidenci motorových vozidel
Městského úřadu O. jako držitele těchto motorových vozidel a návěsů společnost A., neprovedl
dojednanou současnou zpětnou změnu tohoto zápisu na vlastníka – společnost D. Ch., technické
průkazy si ponechal a této obchodní společnosti je nevrátil,
v měsíci lednu 2005 nechal formou dobropisů s datem 12. 1. 2005 stornovat faktury vydané
společností A. v prosinci 2004 ke dni 1. 11. 2004 za účelem provedení dohodnutého zpětného
převodu předmětných motorových vozidel a návěsů na společnost D. Ch., nové nájemní smlouvy
nepodepsal, úhradu za užívaná motorová vozidla a návěsy ani zčásti neprovedl, nechal je zařadit do
majetku své společnosti ke dni 1. 11. 2004, po výzvě k vrácení těchto vozidel ze dne 21. 1. 2005,
která mu byla doručena 25. 1. 2005, shora specifikovaná motorová vozidla a návěsy nevrátil, tyto
užíval, jako by společnost A. byla jejich vlastníkem, přičemž na opakované výzvy faktického vlastníka
ke vrácení vozidel nereagoval až do 29. 6. 2007 a 23. 7. 2007, kdy mu byla předmětná vozidla
odebrána formou exekuce,
ačkoliv si byl vědom, že podle dohod o předčasném zániku smluv o operativním leasingu uzavřených
ke dni 1. 11. 2004 mezi společnostmi D. Ch. a M.-B., které spolupodepsal jako oprávněný zástupce
společnosti A., mohl jako leasingový nájemce nabýt vlastnické právo k předmětům leasingu teprve
úplným zaplacením kupní ceny, k čemuž nedošlo,
čímž svým jednáním způsobil společnosti D. Ch. škodu ve výši 18 705 500 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání pěti let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a
družstev, včetně výkonu těchto pravomocí na základě plné moci na dobu pěti let. Rozhodnuto bylo
rovněž o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 2 To 10/2015,
odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání jednak z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože byla v odvolacím řízení porušena
ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, a jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutkuvzhledem k tomu, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
5. Naplnění důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že
Vrchní soud v Olomouci veřejné zasedání dne 8. 9. 2015 konal v nepřítomnosti obviněného, jenž se k
němu nedostavil pro nepříznivý zdravotní stav, a to náhlou indispozici, jež nastala v den
předcházející tomuto veřejnému zasedání v důsledku očkování, které podstoupil dne 31. 8. 2015.
Prostřednictvím obhájců v předvečer konaného veřejného zasedání požadoval odročení veřejného
zasedání, což odvolací soud neakceptoval, přestože poukazoval na to, že se jej chce zúčastnit,
přednést svou obhajobu a navrhovat důkazy. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že i když veřejné
zasedání přerušil, aby ověřil zdravotní stav obviněného, a poskytl obhajobě možnost doložit důvody,
pro něž je obviněný indisponován, vyžadoval nejen potvrzení o pracovní neschopnosti, ale i
prohlášení lékaře, že obviněný není schopen účasti na veřejném zasedání. Proto obviněný absolvoval
za tím účelem návštěvu u lékaře, kam ho přivezla jeho družka, musel vyčkat frontu v čekárně
nemocných pacientů, aby mu lékařka toto své prohlášení nevydala, protože k tomu není povinna.
Podle obviněného odvolací soud pochybil i v tom, že pokud lékařka vyjádřila ochotu telefonicky
soudu sdělit podrobnější informace k aktuálnímu zdravotnímu stavu obviněného a jeho schopnosti se
osobně veřejného zasedání účastnit, soud na to rezignoval a rozhodl o konání veřejného zasedání v
jeho nepřítomnosti.
6. Podle obviněného nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že u lékaře MUDr. J. V., Ph.D.,
ověřil, že se nemůže jednat o reakci na očkování, která se projeví do 36 hodin, protože obviněný se
domníval, že o uvedenou reakci jde, neboť byl akutně zdravotně indisponován. Tím, že odvolací soud
obviněnému v jeho požadavku na odročení veřejného zasedání nevyhověl, porušil zásadu
kontradiktornosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 269/05, ze
dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, uveřejněné pod č.
239/2005 Sb., a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05), protože obhajoba navrhla provést důkazy,
které byly zamítnuty.
7. Nesprávné posouzení skutku na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný shledával v tom, že jej soudy uznaly vinným v rozporu se zásadou subsidiarity trestní
represe při existenci opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi obsahem provedených
důkazů a jejich vyhodnocením.
8. Obviněný se ve vztahu k nepoužití zásady subsidiarity trestní represe neztotožnil se závěry, které
k této otázce učinil odvolací soud, protože se ve smyslu obecných zásad, které obviněný zmínil,
jednalo o typický příklad dostatečnosti uplatnění odpovědnosti podle obchodních právních norem a
nepřípustnosti trestní represe. Poukázal na nepřehlednost obchodněprávních vztahů mezi
společnostmi D. Ch. a M.-B. Ch. W., kdy bylo dosaženo vydání předmětných motorových vozidel
nástroji civilní právní úpravy, a to i přes značnou nejednotnost jejich vyjednávacích právních kroků a
značnou kontraktační neobratnost, když i z obhajoby obviněného je patrno, že z jeho strany bylo
jednáno v rámci realizace obchodních vztahů.
9. Za opomenuté důkazy obviněný považoval neprovedení výslechu jím navrhovaného svědka Z. S.,
který se na posuzovaném jednání aktivně podílel, a svědkyně L. M. Označil za ně i to, že soudy
nehodnotily obsah výpovědí svědků Ing. B. V. a A. H., kteří se za společnost A. osobně účastnili
předmětných jednání. Soud tyto důkazy buď vůbec neprovedl, byť byly pro posouzení věci zásadní,
anebo je zcela ignoroval a neodůvodnil, proč určité skupině důkazů uvěřil (svědci vystupující za
společnost M.-B.), a jiné nikoli (svědci vypovídající ve prospěch společnosti A.).
10. Na takto vyjádřené námitky navazují i výhrady o extrémním rozporu, jejž obviněný shledával v
tom, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a nerespektovaly, že šlo o situaci, kdy proti sobě
stojí dvě skupiny důkazů. Soud nesplnil povinnost tyto hodnotit a v odůvodnění svého rozhodnutípřesvědčivě uvést, jak je hodnotil a k jakým skutkovým závěrům dospěl, a že musí být v odůvodnění
uvedeno, proč některým důkazům neuvěřil, a tudíž na nich své skutkové závěry nezaložil. Konkrétně
obviněný poukázal na hodnocení faxu ze dne 22. 12. 2014, který byl odeslán z pošty a jenž byl podle
výpovědi Ing. M. Č. podmínkou vydání velkých technických průkazů k vozidlům. Pokud by soud
náležitě hodnotil všechny důkazy, musel by dospět k závěru o skutkovém ději prezentovaném
obviněným, neboť nebyl prokázán skutkový děj popsaný v přezkoumávaných rozhodnutích. Obviněný
se neztotožnil ani se závěrem soudů, že šlo ze strany vlastníka o „daňovou optimalizaci“ a
restrukturalizaci dluhu tím, že vozidla budou prodána společností D. Ch. společnosti A. a obratem
odprodána zpět za současného uzavření nové leasingové smlouvy, operativního leasingu či nájmu,
protože jak on sám, tak i svědkové A. H. a Ing. B. V. tvrdili, že bylo dohodnuto, že předmětná vozidla
budou společnosti A. odprodána formou splátkového prodeje, a zdůraznil i to, že nadále probíhala
obchodní jednání mezi stranami a věc byla řešena řadou civilněprávních prostředků (návrh na
předběžné opatření, návrh na složení věcí do úschovy, žaloba na vydání, exekuce apod.).
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání se závazným
právním názorem na právní posouzení skutku, když obviněný stávající právní kvalifikaci v dovolání
zpochybnil.
12. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u
Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že dovolatel jakožto osoba, jejíž účast u veřejného
zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byl ve smyslu § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o konání
veřejného zasedání odvolacího soudu, resp. o jeho pokračování, nařízeném na jednací den 8. 9. 2015,
ve lhůtě uvedené v § 233 odst. 2 tr. ř. (konkrétně již dne 13. 8. 2015) toliko vyrozuměn s oprávněním
se jej účastnit. Předseda senátu odvolacího soudu dal jednoznačně najevo, že účast obviněného u
veřejného zasedání není nezbytná. Věc bylo možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě
rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s
doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného
dokazování. Pokud odvolací soud žádosti obviněného tlumočené obhájci u odročeného veřejného
zasedání nevyhověl, když si před tím zdravotní stav obviněného zjišťoval, postupoval v souladu se
zákonem. Státní zástupkyně shrnula, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje
především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely (srov. § 4 odst. 3 vyhlášky č.
31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění
účinném do 31. 12. 2008) a samo o sobě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního
líčení účastnit (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo
442/2003, ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Aby bylo možné jeho omluvu považovat za
řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně
znemožňují účast na nařízeném úkonu.
13. Státní zástupkyně po rekapitulaci důsledného postupu předsedy senátu v den konání veřejného
zasedání, vedeného snahou objasnit důvody nepřítomnosti obviněného, tento označila za iniciativu
vykonanou nad rámec jeho povinností, jež za daného stavu věci spočívaly toliko v posouzení, zda na
straně obviněného existují jím doložené akceptovatelné důvody, které mu objektivně brání účastnit
se veřejného zasedání. Taková objektivní překážka účasti obviněného u veřejného zasedání však
nebyla doložena, když jeho aktivitu v uvedeném směru nahradil předseda senátu, a to v zájmu
vyloučení jakýchkoliv pochybností, které by mohly nasvědčovat tomu, že obviněný byl ve stavu, kdy
se nemohl veřejného zasedání zúčastnit. Takové pochybnosti se neprokázaly a postup odvolacího
soudu nevypovídá o tom, že by dovolateli bylo znemožněno se na veřejném zasedání zúčastnit.
Poukázala i na to, že dříve nařízeného veřejného zasedání dne 5. 5. 2015 se obviněný s výslovným
souhlasem s konáním v jeho nepřítomnosti neúčastnil, a tudíž odmítla výhrady obviněného o
porušení zásady kontradiktornosti řízení.14. K námitkám podřazeným obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupkyně napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě shledala
zcela správnými a bez vad, jež obviněný namítal.
15. Skutkové okolnosti považovala státní zástupkyně za objasněné a řádně v souladu se zákonem
zjištěné. Nenastal tedy případ, že by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy
a že by se taková vada jejich postupu posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku
toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení přisouzeného skutku. Státní zástupkyně z obsahu
spisu zdůraznila, že slyšenými svědky (L. M., Ing. B. Ř. a Ing. M. P.) bylo zcela vyvráceno tvrzení
dovolatele, že bylo dohodnuto odkoupení vozidel s nabídkou splátkového či úvěrového způsobu
úhrady jejich kupní ceny. Pokud byly technické průkazy k vozidlům v této souvislosti vydány
zástupcům společnosti A., pak se tak stalo na přechodnou dobu a pouze za účelem přepisu vlastníka
v souladu s výše uvedenou obchodní transakcí (tzv. přefinancování smluv), umožňující uzavření
nových leasingových smluv. K vrácení velkých technických průkazů obviněným však již nedošlo a
způsob, jakým dovolatel dále postupoval v rámci účetní evidence obchodní společnosti A., vypovídal
o tom, že nerespektoval dohodnuté řešení právního vztahu k vozidlům a s ním spojené podmínky jeho
financování. Uvedenou dovolací argumentaci státní zástupkyně považovala za zpochybňování
zjištěného skutkového stavu, a proto se míjela s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Za jedinou tvrzenou nesprávnost právní povahy státní zástupkyně označila výhradu směřující
proti nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. K tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, z nichž
dovodila, že v daném případě nejsou dány podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe
a že v té souvislosti s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti i právní povahu trestného jednání
obviněného rozhodně nemůže posloužit argument, že ochrana majetku poškozené obchodní
společnosti byla v daném případě zajištěna uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu,
neboť šlo jen o snahu poškozené společnosti domoci se zákonnými prostředky náhrady škody.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se
zvolenými dovolacími důvody, neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit
věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů
vymezených v § 265b tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.,
Nejvyšší soud posuzoval, zda v dovolání uvedl argumenty, které s jejich zákonným vymezením
korespondují.
20. Z důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je možné dovolání podat, byla-li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, Nejvyšší
soud shledal, že obviněný jím stanovené zákonné podmínky dodržel, protože v souladu s ním
odvolacímu soudu vytýkal, že ve veřejném zasedání dne 8. 9. 2015 rozhodoval v jeho nepřítomnosti,
ač se obviněný řádně omluvil, ale soud tuto jeho omluvu dostatečně a úplně neprověřil, a nesprávněproto rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno bez jeho osobní účasti. Obviněný fakticky namítal v
širších souvislostech nedostatky v postupu odvolacího soudu podle § 263 odst. 4 tr. ř., neboť se
domníval, že odvolací soud porušil zákonná ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání.
Nejvyšší soud proto posuzoval, zda jsou jeho výhrady důvodné.
21. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný rovněž
odkázal, je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto zásadně
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv
hmotněprávních ustanovení.
22. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného
dovolacího důvodu je tedy zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně a
Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Současně je však Nejvyšší soud i přes tyto zásady v
případě, že dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b
odst. 1 tr. ř., na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky povinen řádně zvážit a rozhodnout,
zda dovolatelem uváděný důvod je, či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
23. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. namítal vady v procesním postupu soudů a tyto výhrady založil na jím shledávaných
nedostatcích majících základ v oblasti zásad spravedlivého procesu, z nichž výslovně zmínil
opomenuté důkazy a extrémní nesoulad, Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady, ale
nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu
podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002),
posuzoval, zda k porušení obviněným namítaných pravidel v tomto konkrétním případě došlo.
24. Pokud obviněný vytýkal na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadnost
právního posouzení jemu za vinu kladeného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku pro nedostatečné zhodnocení podmínek subsidiarity trestní represe vymezené v § 12
odst. 2 tr. zákoníku, jde o právní pojem, který dopadá na hmotněprávní otázky dotýkající se
správnosti použité právní kvalifikace, čímž označený dovolací důvod naplnil, a proto i z jeho podnětu
Nejvyšší soud posuzoval, zda je tato výhrada důvodná.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s námitkami obviněného, jimiž dokládal existenci
důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jimž nepřiznal opodstatnění, zabýval se
důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozdělil do
tří okruhů výhrad, a to proti extrémnímu nesouladu, opomenutým důkazům a vůči neuplatněnízásady subsidiarity trestní represe, z nichž však v zásadě jen poslední s označeným odvolacím
důvodem koresponduje bezprostředně, kdežto první dvě jen tehdy, odvíjí-li se od nich porušení
spravedlivého procesu a z něho vzešlé vadné právní závěry, které pak pro zásadní a extrémní vady v
procesních postupech mají kardinální dopad na nesprávnost použité právní kvalifikace. V takovém
případě jde o výjimku z obecných pravidel zákonem stanovených v dovolacím důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je povinen zkoumat, zda o takové excesy v přezkoumávané věci
jde. Dále Nejvyšší soud vyložil, proč neshledal podloženými výhrady obviněného, jejichž
prostřednictvím vytýkal extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými
zjištěními soudů, jakož i vadu řízení spočívající v opomenutých důkazech, a zabýval se otázkou
aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
27. Obviněný se v dovolání znovu domáhal své beztrestnosti s odůvodněním, že v jeho případě jde o
typický případ, kdy dostačují k uplatnění odpovědnosti vůči obviněnému normy obchodního práva,
což vylučuje trestní represi, protože civilněprávní nástroje, které byly využity, byly zcela postačující,
když poškozená společnost jejich prostřednictvím dosáhla vydání předmětných vozidel a návěsů.
28. Vzhledem k tomu, že jde o námitku, již obviněný uplatňoval v průběhu celého trestního řízení,
soudy na ni reagovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly, lze ve stručnosti poukázat
na strany 57 až 58 rozsudku soudu prvního stupně, kde soud odůvodnil svůj závěr, že jde o trestný
čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv o pouze obchodněprávní
vztah, a to i přes vývoj obchodněprávních vztahů, k nimž v průběhu celé doby mezi společnostmi M.-
B. Ch. W., D. Ch. a společností A. docházelo. Soud prvního stupně poukázal na to, že obviněný znal
od počátku všechny potřebné skutečnosti, zejména to, že vozidla a návěsy, jež měl pronajaté, jsou
leasingové společnosti, nikoliv jeho vlastnictvím, a jestliže obviněný podal v měsíci březnu 2007
návrh na vzetí předmětných vozidel do soudní úschovy, stalo se tak již krátce před tím, než došlo k
exekučnímu odebrání předmětných vozidel ve dnech 29. 6. 2007 a 23. 7. 2007. Pokud byl obviněným
založen účet určený pro splátky na vozidla, peníze na něj uložené obratem vybral. Podle soudu proto
šlo o úmyslnou snahu si předmětná vozidla ponechat, což jej vedlo k závěru o nutnosti
trestněprávního řešení této věci.
29. Na obdobné námitky obviněného reagoval v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně, který
na straně 12 svého usnesení s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zdůraznil opakovanou
snahu vlastníka a pronajímatele vozidel domoci se splátek, která vyústila v to, že dne 25. 1. 2005
požadovali vrácení vozidel, když již nebyla v rámci obchodních možností jiná cesta v podobě jiného
produktu, který by povinnost obviněného zajistil. Zmínil též marnou opakovanou snahu vlastníka
výzvami se plnění ze strany obviněného domoci, což vedlo až k podání žaloby na vydání vozidel dne
25. 2. 2005, jíž bylo vyhověno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 18
Cm 24/2005, a uložením povinnosti obviněnému vozidla vydat. Tento rozsudek nabyl právní moci na
základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 8
Cmo 493/2006, jímž byl potvrzen. S konečnou platností byla tato povinnost obviněného spočívající ve
vydání vozidel ukončena až usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo
1673/2007, jenž dovolání společnosti A. odmítl. Odvolací soud za podstatné považoval i to, že
obviněný ani přes tyto bezvýsledné snahy vlastníka vozidla nevrátil, ale naopak je podle počtu
ujetých kilometrů zjištěných na těchto vozidlech užíval, a vlastník se jich domohl až tím, že mu byla
předána na základě nařízené exekuce. Přisvědčil proto ze všech těchto důvodů, jakož i samotné
povahy trestného jednání naplňující všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, závěrům soudu prvního stupně v tom, že nejde o běžný právní spor založený na
obchodněprávních vztazích a řešitelný prostředky civilního práva, ale o závažné trestné jednání.
Závažnost činu obviněného spatřoval mimo jiné i v tom, že záměrně bránil majiteli vozidla užívat po
dobu více jak dvou let od výzvy k jejich vrácení pro neplnění smlouvy a nejméně po dobu téměř
jednoho roku od právní moci soudních rozhodnutí. Směřoval tedy k vlastnímu obohacení na úkoroprávněných osob. K nápravě obviněného proto nemohly stačit prostředky civilního práva, když však
ani vlastní trestní řízení nepřispělo k poučení obviněného a nebylo mu dostatečným varováním, když
obžaloba v této věci byla podána již dne 14. 4. 2006 a zabavení vozidel soudní cestou došlo až rok
poté. Ze všech těchto i dalších důvodů, jež podrobně odvolací soud rozvedl, závěry soudu prvního
stupně o správnosti použité právní kvalifikace, a to včetně závěrů o přímém úmyslu podle § 15 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku, stvrdil.
30. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, protože se s ohledem na skutková
zjištění, která vzaly za prokázaná, a formální znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, které důsledně na posuzovaný případ aplikovaly, vypořádaly v potřebné míře a
ze všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal správnými závěry a úvahy soudů obou stupňů o
nezbytnosti využití trestní represe na projednávaný čin obviněného, který má základ v
obchodněprávních vztazích, jež však obviněný nerespektoval, ale zneužil je k obohacení svému nebo
své společnosti. Jen pro úplnost považuje za vhodné doplnit, že soudy obou stupňů tímto postupem
respektovaly, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v
případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam
jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem
znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z
hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého
vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických
a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Nejvyšší soud se zřetelem na tento ústavněprávní aspekt posuzoval z hlediska obviněným
uplatněných výhrad, jež proti přezkoumávaným rozhodnutím vznesl, uvedené závěry v intencích, na
něž poukázal především odvolací soud, a shledal, že v daném případě byl princip trestání jako
prostředku ultima ratio plně brán na zřetel, avšak se správným závěrem, že trestní právo a jeho
instrumenty zde byly zcela namístě a opodstatněné, protože požadavek, aby omezení základních práv
jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva,
soudy v této věci plně akceptovaly. Rozhodně totiž v daném případě nešlo o mimořádné skutkové
okolnosti, které by způsobily, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny
definiční znaky trestného činu, ale jak soudy správně dovodily, bylo tomu zcela naopak, protože jak
orgány přípravného řízení, tak i soudy v postupně konaných hlavních líčeních a veřejných zasedáních
shledaly, že škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního
bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10).
32. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že oba soudy nižších stupňů se při úvahách o trestnosti
vytýkaného jednání zabývaly především jeho občanskoprávní stránkou a jejími občanskoprávními
řešeními, které vlastník vozidel D. Ch. využil, a teprve poté, když ani po využití všech
obchodněprávních instrumentů nedosáhl toho, aby obviněného coby dlužníka a nájemce pronajatévěci, jenž neplnil své závazky, k jejich plnění donutil, se obrátil s řešením dané problematiky na
soudy. I přesto, že civilní soudy opakovaně ve všech soudních instancích rozhodovaly, obviněný svou
povinnost nesplnil. Nakonec až na základě nejtvrdšího z možných civilněprávních postupů, a to
výkonu soudního rozhodnutí – exekuce došlo k faktickému odejmutí pronajaté věci, kterou si
obviněný neoprávněně přisvojil. Stalo se tak však až za dlouhou dobu, a to v průběhu již
probíhajícího trestního řízení, takže se poškozenému vrátily značně opotřebené, a tedy i s výraznou
ztrátou pro jejich majitele.
33. Mimo zorný úhel obecných soudů nezůstala ani skutečnost vztahující se k délce doby, po kterou
probíhal spor týkající se předmětných věcí, jež si obviněný neoprávněně přisvojil, jaké byly
vyjednávací pozice obou stran a co všechno strana poškozeného za účelem prosazení svých zájmů
učinila. Braly tak na zřetel nejen otázku, že byly marné snahy poškozené vyřešit svou bezútěšnou
situaci, a to i za pomoci procesních institutů občanského soudního řízení. Trestní stíhání tak v dané
trestní věci nebylo motivováno jen ochranou vlastnických vztahů poškozeného, protože, i když se
domáhal a nakonec prostředky ochrany civilního práva, jež byly plně vyčerpány, také domohl vydání
jemu náležejících věcí, bylo zcela namístě vést obviněného i k trestní odpovědnosti, neboť vytýkaným
jednáním zneužil ve svůj vlastní prospěch obchodněprávní institut leasingu, aby se na úkor vlastníka
pronajatých věcích obohatil, čímž naplnil pojmový znak „přisvojení si cizí věci“ obsažený ve skutkové
podstatě zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který je dán již tím, že
pachatel se svěřenou věcí protiprávně naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc do
pronájmu, a tím dočasné dispozice dána (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012,
sp. zn. III. ÚS 1148/09).
34. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěry soudů obou stupňů v projednávané
věci za správné se zdůrazněním, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako
prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost
je vyloučena, když poškozený nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se
domáhal nebo domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tzn. že paralelně
aplikovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto
není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, jestliže
pachatel vědomě zneužívá prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby
obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy, jíž nehodlá ani za využití
prostředků civilního práva dobrovolně plnit. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v
situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození
odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném
případě nezbytná.
35. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný zjištěným jednáním naplnil
po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku a že jde i po materiální stránce o uvedený trestný čin, který je závažným a pro
společnost škodlivým činem, za nějž bylo obviněnému nutné uložit trest, jak soudy učinily s tím, že
pochybení se tyto soudy nedopustily ani při jeho výměře, kdy dostatečně respektovaly všechna
rozhodná kritéria pro jeho ukládání ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku, včetně zásady
proporcionality, k níž se přesvědčivě na straně 13 a 14 přezkoumávaného usnesení vyjádřil zejména
odvolací soud (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
36. Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek neshledal opodstatněným. Vzhledem k tomu, že
tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že
napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. | decision_1094.pdf |
108 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10.08.2016, sp. zn. 8 Tdo 933/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.933.2016.1
Číslo: 36/2017
Právní věta: Je povinností soudu, aby posoudil všechny podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr. zákoníku
kumulativně stanoveny pro upuštění od potrestání, a to s ohledem na výsledky provedeného
dokazování a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i jeho chování po činu, a
vyhodnotil jejich naplnění. Soud musí zvažovat všechna zjištění plynoucí z provedeného dokazování
ke každé z těchto podmínek, neboť mu není dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných
okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukaz na existenci
zákonem stanovených podmínek, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový
závěr plyne.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.08.2016
Spisová značka: 8 Tdo 933/2016
Číslo rozhodnutí: 36
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Upuštění od potrestání
Předpisy: § 46 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné Mgr.
A. M. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu v Praze 7 pod sp. zn. 24 T 130/2015 za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 24 T 130/2015, byla obviněná
Mgr. A. M. M. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se
dopustila skutkem popsaným tak, že poté, co po předchozí ústní dohodě dne 21. 3. 2008 obviněné
jako advokátce a právní zástupkyni poškozené Mgr. D. B. zaslal bratr poškozené do advokátníúschovy na její účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., částku 767 000 korun slovenských, tj. 588 872,99
Kč, s pokynem, který obviněná akceptovala, že jako advokátka pouze podle ústní dohody s
poškozenou bude poškozené finanční prostředky spravovat a vyplácet jí je vždy podle pokynů
poškozené, kdy nejprve obviněná v souladu s pokyny poškozené dne 2. 5. 2008 vyplatila částku 60
000 Kč, dne 19. 8. 2008 zaplatila za ni částku 162 375 Kč, dne 8. 10. 2008 vyplatila částku 20 000
Kč, dne 17. 12. 2008 vyplatila částku 30 000 Kč, dne 23. 12. 2010 částku 27 000 Kč, dne 6. 1. 2011
částku 20 000 Kč a za právní služby od 4. 3. 2008 do 14. 1. 2011 si obviněná ponechala částku 20
000 Kč, dne 24. 1. 2011 zaplatila za poškozenou částku 660 Kč, dne 9. 1. 2012 vyplatila jí částku 20
000 Kč, dne 23. 1. 2013 částku 10 000 Kč, dne 18. 10. 2013 uhradila za ni částku 63 368 Kč, 14. 12.
2013 jí zaslala částku 10 000 Kč s poplatkem poštovného 54 Kč, dne 19. 5. 2014 jí zaslala částku 30
000 Kč s poplatkem poštovného 46 Kč, přičemž z účtu, který vedla v rozporu se stavovskými
předpisy advokacie, postupně finanční prostředky bez vědomí a souhlasu poškozené vybrala a zbylou
částku 115 369,99 Kč spravovaných finančních prostředků ani na základě opakovaných urgencí
poškozené nepředala, nýbrž se vyhýbala kontaktu s ní, na její písemné či telefonické žádosti
nereagovala, čímž způsobila poškozené majetkovou škodu ve výši 115 369,99 Kč.
2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho a půl roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla
obviněné uložena povinnost ve zkušební době vést řádný život a podle svých sil uhradit poškozené
škodu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
poskytování služeb a činností spojených s výkonem advokacie na dobu pěti let. Rovněž bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, z
podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu
prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině
znovu rozhodl tak, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněné. Jinak tento
rozsudek ponechal beze změny.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v neprospěch obviněné Mgr. A. M. M. dovolání, které zaměřil výhradně
proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o upuštění od potrestání, protože pro takový postup nebyly
splněny zákonné podmínky.
5. V obsahu tohoto dovolání nejvyšší státní zástupce poukázal zejména na to, že odvolací soud při
upuštění od potrestání obviněné nerespektoval podmínky vymezené v ustanovení § 46 odst. 1 tr.
zákoníku, na něž současně poukázal. Odvolacímu soudu vytkl, že když neshledal vady ve výroku o
vině, a to jak ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování, tak i k naplnění znaků přečinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nehodnotil dostatečně zejména skutečnosti vážící se k
postojům obviněné i k závažnosti jejího činu pro společnost a učinil nesprávný závěr, že je možné od
potrestání upustit, ač nebyly splněny podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku, které musí být naplněny
současně.
6. Podmínku § 46 odst. 1 tr. zákoníku, aby šlo o přečin podle § 14 odst. 2 tr. zákoníku, nejvyšší státní
zástupce shledal splněnu podle soudy použité právní kvalifikace přečinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyjádřil však názor o nesprávnosti této právní kvalifikace se zřetelem k tomu,
že obviněná se činu dopustila jako advokátka, což vzhledem ke stávající judikatuře Nejvyššího soudu
mělo vést k závěru o zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku, který by všakpostup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku jednoznačně vylučoval. Současně však uvedl, že uvedený
právní nedostatek již zhojit nelze, protože by náprava byla v neprospěch obviněné, což je v dané
procesní situaci nepřípustné.
7. Druhá podmínka spočívající v tom, že pachatel spáchání přečinu lituje, představující vnitřní obrat
pachatele v jeho smýšlení, se musí týkat spáchání trestného činu jako takového, a proto dovolatel
poukázal na konkrétní okolnosti projednávaného činu, kde lítost nad tím, že obviněná přečin
spáchala, absentuje. Nepostačuje totiž pachatelova lítost nad jeho vlastním osudem, resp. nad tím, že
je trestně stíhán a že z toho mu vyplývají omezení a problémy. Aby pachatel vůbec mohl litovat
spáchání přečinu ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné, aby si uvědomil, že se dopustil trestné
činnosti, což se navenek projeví v doznání k jejímu spáchání. Nedozná-li pachatel, že provedl určité
jednání, a že tím způsobil konkrétní následky, nemůže jít o lítost ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku.
V projednávané věci však obviněná před soudem neudělila souhlas s postupem podle § 307 a násl. tr.
ř., neboť se skutkem uvedeným v obžalobě nesouhlasila a trestní řízení považovala za nešťastnou
událost zapříčiněnou jejím neprofesionálním jednáním. Měla za to, že neučinila nic špatného, protože
se nejednalo o advokátní úschovu, ale o přátelskou výpomoc s tím, že jsou s poškozenou kamarádky
a že jí ani nic nedluží. Přestože v závěrečné řeči uvedla, že je jí to líto a chce se poškozené omluvit,
omlouvala své chování tím, že vše fungovalo do doby, než přestala být schopna komunikovat a dělat
svou práci, což také výslovně soud prvního stupně na straně 2 a 3 svého rozsudku uvedl. Tvrzení, že
neměla úmysl peníze zpronevěřit, dovolatel nepovažoval za doznání, které se musí týkat přečinu jako
takového, tzn. včetně jeho subjektivní stránky, kterou obviněná nedoznává, čímž se nedoznává ani ke
spáchání přečinu jako takového.
8. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k otázce doznání, vzhledem k principu jednoty právního řádu,
ze kterého vyplývá předpoklad stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť jsou upravené
různými právními normami, poukázal na podmínky, které stanoví § 307 tr. ř., u nějž je dovozováno,
že po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové
okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného činu, stejně jako na všechny znaky jeho skutkové
podstaty. Nestačí, pokud by se obviněný doznal ke skutkovým okolnostem, ale (skutkově) popřel
zavinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 385/2015). V této
věci však obviněná události lituje v podstatě jen s ohledem na problémy, které jí v souvislosti s jejím
trestním stíháním vznikly.
9. Dovolatel neshledal naplněnou ani účinnou snahu po nápravě, protože i když obviněná uhradila
škodu, náprava předpokládá mj. obrat v pachatelově smýšlení a plné uvědomění si, že spáchal určitý
přečin, včetně lítosti nad tím. Bez toho pachatelova náprava možná, jak bylo uvedeno, není.
10. Povaha a závažnost spáchaného přečinu podle dovolatele naopak svědčí o vysoké škodlivosti i
přesto, že na straně obviněné jsou dány některé polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku
(dosavadní bezúhonnost, tíživé osobní a rodinné poměry), jež však převážily okolnosti přitěžující
podle § 42 tr. zákoníku. Čin obviněné, při němž zneužila důvěru poškozené, nejenže snižuje důvěru
veřejnosti v advokátní stav, nýbrž otřásá důvěrou veřejnosti v celý justiční systém v širším slova
smyslu. Důvěra veřejnosti v řádné fungování advokacie, potažmo v řádné a profesionální fungování
justice v širším smyslu, přitom představuje jeden ze základních předpokladů řádného fungování
celého sytému spravedlnosti.
11. S ohledem na okolnosti, za nichž došlo k posuzovanému činu, dovolatel vyjádřil, že u obviněné
nelze ani důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k její nápravě a k
ochraně společnosti, a proto ani v tomto směru nelze závěry městského soudu akceptovat. Z toho, že
se ke spáchání trestné činnosti nikdy plně nedoznala, zejména popírá naplnění subjektivní stránky, je
patrné, že pouhé projednání její věci před soudem není k její nápravě postačující.12. V závěru dovolání z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, jakož i případná rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K tomuto dovolání se písemně negativně vyjádřila obviněná, která zdůraznila správnost závěrů
rozsudku soudu druhého stupně, s nimiž se plně ztotožnila.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále
zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., což
je jedním ze základních předpokladů věcného přezkoumání napadených rozhodnutí.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., o něž nejvyšší státní zástupce dovolání opřel, lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo upuštěno od potrestání s dohledem,
aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Podstata tohoto dovolacího
důvodu tedy spočívá v tom, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
16. V posuzované věci Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že nejvyšší státní
zástupce v něm uplatnil výhrady, jimiž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. naplnil,
neboť odvolacímu soudu vytýkal nesprávnost rozhodnutí ve vztahu k výroku o trestu, jímž podle § 46
odst. 1 tr. zákoníku u obviněné upustil od potrestání, ač zákonem stanovené podmínky v
přezkoumávané věci nebyly splněny. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody, na jejichž základě by
mohl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost uvedeného dovolání napadeného výroku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K
vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít
vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že ten rozhodl o upuštění od
potrestání obviněné poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, jímž byl
obviněné uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho a půl roku s podmíněným odkladem jeho
výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, dále jí byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu
a rovněž trest zákazu činnosti spojené s výkonem advokacie na dobu pěti let. Tento trest soud
prvního stupně podle odůvodnění jeho rozsudku vysvětlil tím, že byť je obviněná soudně netrestanou
osobou a v době činu měla zdravotní i rodinné potíže, její jednání bylo společensky škodlivé, a to
zásadně proto, že se činu dopustila jako advokátka při výkonu advokacie a zneužila důvěru
poškozené a snížila v jejích očích stavovskou advokátní čest. Přihlédl i k tomu, že obviněná až po
zahájení trestního stíhání zaplatila poškozené částku 112 485 Kč, avšak stále v době hlavního líčení
zbývalo ze způsobené škody neuhrazených 2 884,99 Kč.
18. Odvolací soud však tyto skutečnosti, jež vedly soud prvního stupně k vyměření uvedeného
výchovného trestu, neakceptoval a sám poté, co předmětný výrok o trestu zrušil, zvolil postup podle§ 46 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že „se v daném případě uložený trest jeví jako nepřiměřeně
přísný i přesto, že soud prvního stupně podobně rozvedl, co jej k uložení trestu vedlo“. Nalézacímu
soudu vytkl, že „nevzal v úvahu, byť o tom v odůvodnění napadeného rozsudku hovoří, že se v
podstatě obviněná k jednání doznala, projevila upřímnou lítost, navíc odstranila škodlivý následek,
kdy poškozené dlužnou částku uhradila…“. Odvolací soud tak shledal naplněnými zákonné podmínky
§ 46 odst. 1 tr. zákoníku, které v ryze obecné rovině dále rozvedl.
19. S ohledem na tyto zcela nedostačující argumenty odvolacího soudu, který jen povšechně
konstatoval závěr, který nikterak neodůvodnil konkrétními skutečnostmi, jež se z povahy i obsahu
věci nabízejí a na něž velmi podrobně v podaném odvolání poukázal nejvyšší státní zástupce, je
zřejmé, že tento soud dostatečně nezvažoval zákonem stanovené podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr.
zákoníku vymezeny tak, že lze upustit od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání
lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného
přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí
k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.
20. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že právní kvalifikací, jíž byla obviněná uznána ve
výroku o vině vinnou, je splněna podmínka „přečinu“ (srov. § 14 odst. 2 tr. zákoníku). Byť by se
nabízela jiná, přísnější právní kvalifikace, jak v dovolání nejvyšší státní zástupce také zdůraznil, ta
nemá v tomto smyslu žádný význam, pokud ve výroku o vině uvedena nebyla. Proto je určující právní
posouzení podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
21. K dalším podmínkám odvolací soud spatřoval naplněným projev „účinné lítosti“, k němuž uvedl,
že obviněná se k činu „v podstatě doznala a projevila upřímnou lítost“. Jde o jediný argument, z
něhož odvolací soud usoudil naplnění uvedeného znaku, což je zcela nedostačující, protože tím, že
uvedl, že se obviněná „v podstatě doznala“, vlastně sám připustil, že o doznání v plném smyslu, které
je předpokladem pro vyjádření upřímné, a tudíž účinné lítosti, jak je má na mysli zmíněná podmínka
v § 46 odst. 1 tr. zákoníku, nešlo, neboť nebylo úplné. S touto skutečností se odvolací soud vůbec
nevypořádal, když žádné další úvahy nebo zjištění neuvedl. Opřel se jen o konstatování, že obviněná
upřímnou lítost projevila. Vůbec nesdělil, z čeho tato upřímná lítost pramení a jak konkrétně ji
obviněné a v jakém směru projevila. Nerespektoval tudíž, že musí jít o vnitřní postoj pachatele k
tomuto činu a jeho celkové následné chování po spáchání přečinu. Přitom jen slovní vyjádření samo o
sobě nestačí, ale je zpravidla nutné další aktivní jednání, např. oznámení trestné činnosti, náhrada
škody, omluva poškozenému, odstranění nebo zmírnění jiných škodlivých následků spáchaného
přečinu apod. Předpokladem k takové lítosti je doznání (srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č.
I/1965, strana 10).
22. Uváží-li se však z hlediska těchto kritérií chování a postoje obviněné v projednávané věci, závěr,
který je zákonem předpokládán u projevené lítosti, se u obviněné v daném smyslu a požadavcích
spatřovat nedá, jak zcela správně v dovolání vytýkal napadenému rozhodnutí dovolatel, s nímž se
Nejvyšší soud ztotožnil, a proto jen pro stručnost v souladu s jím vyjádřenými výhradami poukazuje
na to, co uvedl sám odvolací soud v přezkoumávaném usnesení, kde odkázal na správné závěry
soudu prvního stupně. V souladu s ním konstatoval, že poté, co obviněná oznámila poškozené, že ji
přestává zastupovat, a poškozená se dožadovala vydání zbytku peněz, obviněná jí zbylou část sumy z
účtu nevydala, neučinila tak ani později, byla nekontaktní. Podstatné je však i to, že obviněná
dobrovolně neplnila, ani když poškozená podala dne 21. 2. 2014 stížnost na Českou advokátní
komoru, anebo když dne 18. 3. 2014 obdržela usnesení o zahájení trestního stíhání. Po částech
vrátila poškozené peníze teprve ve dnech 28. 4. 2014 až 10. 8. 2015, když částku ve výši 2 884,99 Kč
neuhradila ani do konání hlavního líčení, a to ani po urgencích poškozené. Jestliže se odvolací soud
ztotožnil v těchto závěrech s rozhodnutím soudu prvního stupně, bylo nutné, aby mimo jiné i k těmto
okolnostem přihlížel při posuzování, zda jde u obviněné o upřímnou lítost, což však neučinil, ač z
těchto zjištěných postojů obviněné je patrné, že u ní o lítost ve vztahu k činu, který spáchala, nešlo.Navíc ani doznání se k činu v tomto směru nebylo možné považovat za úplné ve smyslu shora
uvedené podmínky, neboť obviněná, jak z její výpovědi plyne, v rámci své obhajoby setrvávala na
názoru, že se v předmětném právním úkonu nejednalo o formální advokátní úschovu, ale tvrdila, že
šlo jen o přátelskou výpomoc a že s poškozenou byly kamarádky, což je v rozporu se skutkovým
zjištěním i na něj navazujícím právním závěrem, jenž vyplynul z provedeného dokazování. Takové
postoje obviněné nelze podřadit pod upřímnou lítost, neboť tu obviněná ve skutečnosti neprojevila,
naopak úhradu škody oddalovala a zásadně se snažila z trestného jednání, jehož povahu snižovala,
vyvinit.
23. Uvedené postoje obviněné nesvědčily ani o tom, že by projevovala „účinnou snahu po nápravě“,
která je dalším předpokladem pro upuštění od potrestání. Jde o nápravu samotného pachatele (lítost
pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých
návyků pachatele, přerušení jeho styků s nevhodnou společností, snaha o odstranění jiných
kriminogenních vlivů apod.). Rovněž zde se vyžaduje, aby nebyla jen formální a aby její výsledek byl
reálně dosažitelný. K této podmínce je vhodné uvést, že obviněná v době, kdy již věděla, že z důvodů
svých zdravotních a rodinných problémů není schopná řádně vykonávat své povinnosti spojené s
výkonem advokacie, a věděla, že disponuje s účtem, na němž jsou uloženy peníze poškozené, k nimž
tato nemá přístup, o svých problémech poškozenou neinformovala, neučinila žádný z kroků, který by
vedl k nápravě škodlivého následku, ač takové možnosti objektivně měla, např. podle § 27 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož brání-li advokátovi,
který vykonává advokacii samostatně, jakákoliv překážka ve vykonávání advokacie a neučiní-li jiné
opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů svých klientů, je povinen ustanovit
bez odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce ode dne, kdy taková překážka vznikla, jiného
advokáta. Tento postup obviněná nesplnila. Nelze v této souvislosti přehlédnout ani ten fakt, že, jak
zjistil soud prvního stupně, obviněná lhala v kárném řízení vedeném pod sp. zn. K 72/2014, jestliže
na svou obranu tvrdila, že poškozené vrátila zbývající část prostředků, neboť soud prokázal opak. Za
těchto okolností o skutečnou snahu po nápravě u obviněné nešlo. Uvedená podmínka § 46 odst. 1 tr.
zákoníku tedy rovněž nebyla naplněna.
24. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje závěr odvolacího soudu o tom, že obviněná
odstranila škodlivý následek, když poškozené dlužnou částku uhradila, za zcela zkreslený a
nekorespondující s tím, co v projednávané věci soudy objektivně zjistily.
25. K povaze a závažnosti spáchaného přečinu lze zmínit, že upuštění od potrestání lze aplikovat na
případ, u kterého lze očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně
společnosti. Povahu přečinu určují především jeho zákonné znaky (zejména druh a význam
chráněného zájmu, jednání charakterizující jeho objektivní stránku, forma zavinění), tak také
konkrétní okolnosti, za nichž byl přečin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka pachatele,
způsobené následky, existence polehčujících a přitěžujících okolností). Spáchání přečinu za některé z
přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku ) může být překážkou pro upuštění od potrestání. Nestačí
závěr o tom, že přečin je typově méně závažný trestný čin, jakož ani nepostačuje dosavadní život
pachatele. Nejvyšší soud v souladu se závěry, které učinil soud prvního stupně, považuje za přiléhavé
úvahy o tom, že jde o závažný a společensky škodlivý čin, jak rovněž podrobně v podaném dovolání
rozvedl nejvyšší státní zástupce. Nemůže se tedy jednat o bagatelní trestný čin, který by neměl
škodlivý dopad pro společnost, neboť zejména byl škodlivým z důvodu majetkové škody, která vznikla
poškozené, a jak bylo již v této věci opakovaně zdůrazněno, projevila se jeho škodlivost zejména ve
vztahu k obecně pojímané důvěře v solidnost advokátů, kterou obviněná svým činem a celkovým
chováním narušila. Neutěšené zdravotní a rodinné problémy obviněné takto zjištěnou závažnost
jejího činu, jenž byl naplněn v kvalifikované podobě podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podstatněji
neovlivnily, ty mohou být jen okolností, k níž lze přihlížet jako polehčující v rámci ukládaného trestu.
26. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil podanému dovolání v tom, žeodvolací soud nesplnil své povinnosti, jež mu zákon v ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku ukládá.
Jestliže jsou zákonem stanoveny v tomto ustanovení jednotlivé podmínky, které musí být současně
splněny, je povinností soudu, aby každou z nich s ohledem na výsledky provedeného dokazování
posuzoval, a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i z jeho chování po činu
dovozoval, zda byly či nebyly naplněny. Přitom je nutné, aby soud zvažoval všechna zjištění ke každé
z těchto podmínek se pojící, neboť není soudu dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných
okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukázat na to, že jmenovitě
uvedené podmínky byly u pachatele dány, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností
takový závěr plyne.
27. Nejvyšší soud na základě shora uvedených závěrů shledal, že odvolací soud pochybil, pokud
rozhodl o tom, že jsou v projednávané věci naplněny podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku a od trestu u
obviněné Mgr. A. M. M. upustil. Proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jeho
rozsudek v části, jíž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 24 T 130/2015, a podle § 46 odst. 1 tr.
zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněné Mgr. A. M. M., zrušil i další rozhodnutí na zrušenou
část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. | decision_1095.pdf |
109 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
09.08.2016, sp. zn. 6 Tdo 763/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.763.2016.1
Číslo: 6/2017
Právní věta:
Nebyl-li odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině,
neboť vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj původ v tomto výroku, nemohl na
podkladě tohoto odvolání rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to
ani z důvodu potřeby nápravy zjevné nesprávnosti výroku o vině.
Odvolací soud není oprávněn provést volbu, na podkladě kterého z více důvodných opravných
prostředků zruší rozsudek soudu prvního stupně, pokud všechna odvolání napadla tentýž výrok o
náhradě škody ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 09.08.2016
Spisová značka: 6 Tdo 763/2016
Číslo rozhodnutí: 6
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Řízení o odvolání
Předpisy: § 254 odst. 1 tr. ř.
§ 254 odst. 2 tr. ř.
§ 264 odst. 2 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 9 To 514/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 162/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2015, č. j. 3 T 162/2013-517, byl obviněný
Ing. A. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se podle jeho zjištění dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě
odsuzujícího výroku. Obviněný byl odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byl zavázán k náhradě škody poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 41 598 Kč, K. T.
ve výši 323 444 Kč, M. B. ve výši 240 000 Kč, L. B. ve výši 240 000 Kč a E. B. ve výši 240 000 Kč.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 9 To 514/2015-460, tak, že napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmiž přečiny, jichž se podle jeho skutkového zjištění
dopustil tím, že v době od roku 2011 nejméně do 10. 2. 2013 v P. 6 – L., jako vlastník rodinného
domu a pronajímatel ve lhůtách stanovených v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 91/2010 Sb., o
podmínkách požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv, nejméně jednou
ročně nezajistil kontrolu spalinové cesty na krbová kamna zn. Jotul odborně způsobilou osobou, tedy
osobou zapsanou v živnostenském rejstříku v oboru kominictví, následkem čehož nebylo zjištěno, že
kamna byla připojena samostatným kouřovodem současně do dvou propojených komínových
průduchů jednovrstvého zděného komína, což vedlo k nedokonalému spalování paliva ve spotřebiči,
tvorbě oxidu uhelnatého a jeho úniku do obytných prostor, kde v době od 00:00 hod. do 16:50 hod.
dne 10. 2. 2013 došlo k intoxikaci poškozených M. W. B. a K. T., roz. A., oxidem uhelnatým, k
následnému úmrtí poškozeného M. W. B. a u poškozené K. T. k akutní otravě oxidem uhelnatým III.
až IV. stupně s přechodným poškozením mozku a srdeční svaloviny v důsledku nedostatečného
přívodu kyslíku, přičemž mu uložil i stejný trest. Dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti
obviněného uhradit škodu poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 41 598 Kč a K. T. ve
výši 323 444 Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že
dovoláním napadený rozsudek ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když
vyjadřuje své přesvědčení, že totožnost skutku v obžalobě a napadeném rozsudku se podstatně
změnila. Jako druhou námitku vznáší otázku, zda to byl skutečně on, kdo odpovídal za správnost
napojení kamen (tedy zda touto osobou nebyla poškozená T. v postavení nájemníka, jenž odpovídá za
drobné opravy a údržbu v pronajatém bytě). Poukazuje na skutečnost, že nebyl tím, kdo topil v
kamnech dřívím a kdo způsobil vznik a únik CO. Nenese proto odpovědnost za tragédii ze dne 10. 2.
2013. Pochybení soudu spatřuje i v tom, pokud přiznal nárok na náhradu škody poškozené T., která
se zemřelým nebydlela a nevedla s ním společnou domácnost. Obviněný proto tvrdí, že soudy
pochybily při právním posouzení skutku a ve výroku o náhradě škody.
4. Krácení svých procesních práv spatřuje dovolatel v tom, že nebylo vyhověno jeho důkazním
návrhům. Nerespektováním zásady rovnosti zbraní a porušením práva na obhajobu došlo k narušení
ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“).
5. Při vědomí povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku poukazuje dovolatel i s
odkazem na čl. 37 odst. 4, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny na potřebu zjištění skutkového stavu věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a s vazbou na ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. dovozuje, že porušením
takových principů trestního řízení dochází k narušení principu spravedlivého procesu. Tento závěr
pak vztahuje k přiznanému nároku poškozené T.6. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle obviněného dán proto, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
7. Obviněný navrhl, aby z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a tomuto soudu byla věc vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou
dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda
je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž tento jeho
mimořádný opravný prostředek splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále
posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno
odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud
druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech
různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného
soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný
prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §
253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo
(2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad
odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný
opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta
první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a
zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání
podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo
uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento
soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
– neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejprve se podrobně vypořádal s námitkami, které dovolatel uplatnil s odkazem na důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a neshledal je opodstatněnými.
17. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poznamenal, že ač dovolatel
výslovně neuvedl, kterou alternativu uplatňuje, lze z jeho mimořádného opravného prostředku
usoudit, že namítá nedůvodné zamítnutí svého odvolání soudem druhého stupně podle § 256 tr. ř.,
tedy jako odvolání nedůvodného, ač podle mínění obviněného tento postup nebyl odůvodněn v
důsledku vady rozsudku soudu prvního stupně, která spočívá v nesprávnosti hmotněprávního
posouzení jím označených otázek, tj. pro vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. V tomto směru však ani druhý z obviněným označených dovolacích důvodů naplněn být
nemůže, a to v důsledku zjištění dovolacího soudu, že rozhodnutí soudů nižších stupňů označenými
vadami netrpí.
18. Z hlediska úplného vypořádání se s druhým obviněným deklarovaným dovolacím důvodem
pokládal za nezbytné uvést následující skutečnosti.
19. Byť napadeným rozsudkem soudu druhého stupně došlo k zamítnutí odvolání obviněného podle §
256 tr. ř. jako odvolání nedůvodného, aniž by pro takový procesní postup odvolacího soudu bylysplněny zákonné podmínky (viz níže), samotná dovolací argumentace obviněného neumožňuje, aby
dovolací soud přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku. Nejvyšší soud totiž napadený
rozsudek při postupu podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumává na podkladě námitek obsažených v
podaném dovolání. Dovolání obviněného však ve směru níže konstatované vady žádné pochybení
nastalé u tohoto výroku nevytklo.
20. Dovolání obviněného žádnou argumentaci – vyjma poukazu na vadu rozsudku zakládající důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodů námitek uvedených v bodech 3, 4 tohoto
rozhodnutí – neobsahuje. Dovolatel se v daném směru omezil na citaci zákonného textu vymezujícího
tento dovolací důvod, aniž by konkretizoval jeho uplatněnou alternativu, ač je zřejmé, že v důsledku
věcného projednání jeho odvolání soudem druhého stupně ve veřejném zasedání nemůže být
naplněna alternativa první. V posuzovaném případě by mohlo dojít pouze k naplnění alternativy
druhé, k níž však také nedošlo, neboť řízení předcházející napadenému rozhodnutí nevykazuje
žádnou vadou, jež by naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., netrpí.
21. Protože procesní vada níže zmíněná nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených
ustanovením § 265b tr. ř., může dovolací soud na pochybení odvolacího soudu nastalé při
rozhodování o odvolání obviněného poukázat jen nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí (ratio
decidendi), toliko v podobě obiter dictum.
22. Vadnost procesního řešení spočívající v zamítnutí odvolání obviněného soudem druhého stupně
jako odvolání nedůvodného podle § 256 tr. ř. má následující příčiny:
23. V souladu s tím, co je obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 3 až
5), je nezbytné uvést, že v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu (rozsudek ze dne 5. 11. 2015) byl
napaden odvoláními obviněného a státního zástupce, podaného ve prospěch obviněného. Zatímco
obviněný svým opravným prostředkem brojil proti všem výrokům rozsudku, státní zástupce svým
odvoláním napadl jen výrok o náhradě škody.
24. Z vymezení napadených výroků označenými opravnými prostředky plyne, že zatímco na základě
odvolání obviněného byl odvolací soud oprávněn a současně povinen přezkoumat všechny výroky
napadeného rozsudku, na podkladě odvolání státního zástupce v takto širokém rozsahu přezkum
provést nemohl, neboť mu v tom bránilo znění těch ustanovení trestního řádu, která danou
problematiku upravují (v případě posuzovaném zejména § 254 odst. 1 a 2 tr. ř.).
25. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253,
přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo
podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K
vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost
výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle § 254 odst. 2 tr. ř., mají-li však vytýkané vady svůj
původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i
správnost takového výroku, na které odvoláním napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba
proti němu mohla podat odvolání.
26. Napadl-li státní zástupce svým odvoláním jen výrok o náhradě škody, mohl odvolací soud při
respektování ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. na podkladě toho opravného prostředku přezkoumat
pouze výrok o náhradě škody, resp. při splnění podmínek § 254 odst. 2 tr. ř. též jemu předcházející
výrok o vině, na nějž výrok o náhradě škody obsahově navazuje. K tomuto širšímu přezkumu
zahrnujícímu i výrok o vině by však mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by vady vytýkané výroku o
náhradě škody měly svůj původ ve výroku o vině. K takovému závěru však ve věci posuzované nelze
dospět, neboť státní zástupce napadl výrok o náhradě škody odvoláním podaným ve prospěch
obviněného z důvodu vytýkaného porušení zákazu reformationis in peius, jehož příčinu spatřoval vtom, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem (ze dne 5. 11. 2015) rozhodl o povinnosti
obviněného uhradit škodu poškozeným M. B., L. B. a E. B., ačkoli ve svém prvním rozsudku ze dne
18. 5. 2015 o nárocích těchto poškozených nerozhodl a v tomto směru nebyl rozsudek napaden
odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Proti označenému rozsudku totiž podali odvolání jen
obviněný a v jeho neprospěch, z důvodu absentujícího výroku o náhradě škody uplatněné poškozenou
K. T., pouze tato poškozená.
27. Státním zástupcem takto vytýkaná vada výroku o náhradě škody nemá žádnou obsahovou
souvislost s výrokem o vině obsaženým v rozsudku nalézacího soudu ze dne 5. 11. 2015. Souvisí s
procesním pochybením uvedeného soudu nastalým při vydání prvního odsuzujícího rozsudku ze dne
18. 5. 2015, projevujícím se nerozhodnutím o uplatněných nárocích některých poškozených, resp. s
navazujícím pochybením projevujícím se v tom, že o nárocích označených tří poškozených soud
rozsudkem ze dne 5. 11. 2015 rozhodl, ač mu ve vydání tohoto výroku bránilo ustanovení § 264 odst.
2 tr. ř. Vydáním rozsudku, jímž soud obviněného nově (oproti stavu obsaženému v jeho prvním
rozhodnutí) zavázal k náhradě škody poškozeným M. B., L. B. a E. B., nepochybně k porušení zákazu
reformationis in peius upraveného § 264 odst. 2 tr. ř. došlo, jak ostatně konstatoval i soud odvolací.
28. Nebyl-li odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině
(stejně tak ani výrok o trestu), neboť vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj
původ v tomto výroku, nemohl na podkladě tohoto odvolání přistoupit ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně v celém rozsahu z důvodu jím vyloženého, tj. potřeby nápravy zjevné nesprávnosti
výroku o vině v části skutkového zjištění o roku (v rozsudku soudu prvního stupně uveden údaj „dne
10. 2. 2012“), kdy došlo k následkům (smrti poškozeného M. W. B. a těžké újmě na zdraví poškozené
K. T.) obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinen.
29. Na straně druhé je nepochybné, že tak mohl učinit na podkladě odvolání obviněného, jenž tento
výrok svým odvoláním napadl, a to proto, že u výroku výslovně odvoláním napadeného přihlíží
odvolací soud i k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány.
30. Co se týče zdůvodnění toho, proč odvolací soud odvolání obviněného zamítl („Pokud jde o
nápravu výroku o náhradě škody, vycházel z odvolání státního zástupce.“), pak i zde je jeho postup
naprosto neakceptovatelný. Předně je třeba poukázat na to, že obviněný výrok o náhradě škody
napadl, z čehož vyplynula povinnost odvolacího soudu přezkoumat tento výrok v rozsahu § 254 odst.
1 tr. ř. (tedy i z pohledu vady, která by jím nebyla vytýkána), současně je třeba zdůraznit, že tento
výrok napadl právě námitkou o porušení ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. Za daného stavu proto
nepřicházelo v úvahu, aby ke zrušení tohoto výroku došlo toliko na podkladě odvolání státního
zástupce, jak učinil v posuzované věci soud odvolací. Odvolací soud není oprávněn provést volbu, na
podkladě kterého z více důvodných opravných prostředků přistoupí ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně. Pokud obě odvolání napadla výrok o náhradě škody, v němž odvolací soud shledal
vadu, měl v této části rozsudek zrušit z podnětu obou opravných prostředků.
31. Protože v celém rozsahu mohl být rozsudek zrušen jen na podkladě odvolání obviněného, je
zřejmé, že odvolací soud pochybil, pokud o důvodném odvolání obviněného rozhodl způsobem
upraveným v ustanovení § 256 tr. ř. Z důvodů výše vyložených však nebylo možno na toto zjištění, jež
by jinak odůvodňovalo zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu jen ohledně tohoto výroku
bez dalšího, procesním způsobem reagovat. Důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí na
podkladě objektivní existující vady, jež nemá povahu dovolacího důvodu (a jež ani nebyla konkrétně
specifikována v podaném dovolání), by totiž vyvstal jen tehdy, pokud by dané rozhodnutí bylo
absolutně neudržitelné, neboť by jím bylo podstatně zasaženo do ústavně garantovaných práv
dovolatele a přinášelo-li by mu zcela neopodstatněné právní důsledky („… zásada, podle níž by bylo
nepřípustně formalistickým postupem zrušení napadeného rozhodnutí, pokud by tato kasace
nemohla nic změnit na ústavně konformním rozhodnutí odvolacího soudu – srov. např. usneseníÚstavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 57/04). Uvedené ostatně lze vztáhnout též na
rozhodnutí kasačního soudu, který rovněž může – za jasně daných podmínek – dospět k závěru, že by
kasace napadeného rozhodnutí byla neopodstatněná, pokud by ve svém důsledku vedla například
pouze k reformulaci odůvodnění, avšak fakticky by nikterak neovlivnila právní sféru dovolavatele.
Takto by se jevilo i z hlediska hospodárnosti soudního řízení neúčelným, aby tímto postupem
docházelo k dalšímu prodlužování soudního řízení – viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2258/14. Jak již uvedeno výše, vada dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu
spočívá pouze v nadbytečnosti výroku, jímž podle § 256 tr. ř. došlo k zamítnutí odvolání obviněného.
Samotná kasace pouze tohoto výroku by se na postavení dovolatele (otázka jeho odsouzení) a na
právních následcích jeho správně zjištěné trestní odpovědnosti nikterak neprojevila.
32. Zbývá dodat, že důvod ke kasaci dovoláním napadeného Nejvyšší soud neshledal ani z hlediska
obviněným vytýkaného porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku
porušení zásady rovnosti zbraní nevyhověním jeho důkazních návrhů soudy nižších stupňů. Soudy
nižších stupňů způsobem plně akceptovatelným vyložily (str. 7 rozsudku soudu nalézacího, str. 7
rozsudku soudu odvolacího), proč důkazním návrhům obhajoby nevyhověly. Současně je třeba
zdůraznit, že z hlediska práva obviněného na fair proces nebylo odůvodněno ani částečné zrušení
dovoláním napadeného rozsudku, neboť vadu nastalou porušením zákazu reformationis in peius,
která by takové řešení odůvodnit mohla, již napravil soud odvolací. Pouhým zrušením výroku
učiněného odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. by se situace dovolatele stran vlastního řešení jeho
trestní odpovědnosti nikterak nezměnila. Již výše bylo vyloženo, že ke změně závěrů soudů v otázce
viny dovolatele na podkladě jeho mimořádného opravného prostředku není zákonného důvodu.
33. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné a rozhodl o něm způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném
prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení,
odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí
dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí. | decision_1096.pdf |
110 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
02.08.2016, sp. zn. 32 Cdo 1063/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1063.2016.1
Číslo: 127/2017
Právní věta: Není-li žádný z účastníků neplatné smlouvy o dílo vlastníkem zhodnocené nemovitosti,
nespočívá rozsah restituční povinnosti podle § 457 obč. zák. v rozdílu hodnot nemovitosti před
investicí a po ní.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 02.08.2016
Spisová značka: 32 Cdo 1063/2016
Číslo rozhodnutí: 127
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Bezdůvodné obohacení
Předpisy: § 457 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
11. 2015, sp. zn. 29 Co 16/2015, jíž Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé; jinak je ve zbývajícím rozsahu odmítl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaných zaplacení částky 531 564
Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla a dále uhrazení částky 12 065 Kč s příslušenstvím jako
nájemné za lešení. V průběhu řízení žalovaní uplatnili vůči žalobci vzájemný návrh na zaplacení
částky 1 261 037 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi celkovou částkou 3 525 000 Kč,
kterou žalobci na cenu díla zaplatili, a znalcem stanovenou cenou díla ve výši 1 738 963 Kč, od něhož
ještě odečetli platbu 525 000 Kč podle smlouvy o dílo č. 28/2005.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 7. 2012, č. j. 15 C 158/2007-336, zamítl žalobu o
zaplacení 543 629 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Dále zamítl i vzájemný návrh žalovaných o
zaplacení 1 261 037 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Soud prvního stupně rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně náklady
státu (bod IV. výroku).3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními žalobce i oba žalovaní. Žalobce směřoval
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, v níž byla zamítnuta jeho žaloba
ohledně částky 12 065 Kč s příslušenstvím, a dále proti jeho bodu III. výroku. Žalovaní napadli
odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v bodech II., III. a IV. výroku, přičemž současně s
odvoláním vzali svůj protinávrh v rozsahu částky 753 487 Kč zpět.
4. Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
části bodu I. výroku ohledně částky 12 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % za každý započatý
den prodlení za dobu od 28. 2. 2007 do zaplacení a v obou výrocích o nákladech řízení a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.). Dále zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v části bodu II. výroku ohledně částky 753 487 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této
částky za dobu od 1. 8. 2007 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Odvolací soud
rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku ohledně částky 507 550 Kč se
zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 8. 2007 do zaplacení tak, že uložil žalobci zaplatit
žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 507 550 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p. a. za
dobu od 2. 11. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení p. a. za dobu 1. 1. 2008 do 30. 6.
2008, s 10,75% úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z
prodlení p. a. za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 7.
2009 do 31. 12. 2009, s 8% úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, se 7,75%
úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, se 7,5% úrokem z prodlení p. a. za
dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, se 7,05% úrokem z prodlení p. a. za dobu od 1. 1. 2013 do 5. 11.
2015 a za dobu od 6. 11. 2015 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a
platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku,
jinak ho potvrdil (výrok III.).
5. Odvolací soud po částečném zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí části protinávrhu přezkoumal
rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo, a to se závěrem, že odvolání obou účastníků řízení jsou důvodná.
6. Odvolací soud shledal zcela opodstatněnou námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti rozsudku
soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 12 065 Kč s příslušenstvím,
kterou žalobce požadoval na žalovaných jako finanční náhradu za bezdůvodné užívání jeho lešení
ponechaného u předmětného rodinného domu po ukončení jím provedených stavebních prací, neboť
napadený rozsudek neobsahuje žádné důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí tohoto
žalobního nároku.
7. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně (až na nepatnou výjimku) opatřil pro rozhodnutí
věci dostatek skutkových zjištění, nicméně věc v napadeném rozsahu nesprávně právně posoudil.
8. Odvolací soud se ztotožnil se stěžejním závěrem soudu prvního stupně, že písemná smlouva o dílo
č. 8/2006 ze dne 10. 10. 2006 uzavřená mezi účastníky je neplatná pro neurčitost vymezení
předmětu díla, a proto je třeba právní poměry mezi účastníky vzniklé v důsledku stavební činnosti
žalobce v tzv. druhé etapě přestavby rodinného domu (tj. vyjma dodávky a montáže střechy a
nadezdívek v tomto rodinném domě) vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení upravených v
§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do
31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně sice podle odvolacího soudu přiléhavě zvolil
pro posouzení poměrů účastníků § 457 obč. zák., nicméně tuto právní normu aplikoval chybně,
dospěl-li k závěru, že žalovaní nejsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na vrácení finančního
plnění poskytnutého žalobci na základě neplatné smlouvy o dílo, nejsou-li vlastníky předmětné
nemovitosti zhodnocené stavebními pracemi žalobce. Podle odvolacího soudu z textace uvedenéprávní normy, jakož i z navazující judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednoznačně plyne,
že restituční povinnost stíhá při neplatnosti smlouvy pouze její účastníky. Pokud pak spočívá plnění z
neplatné smlouvy o dílo ve výkonech (stavební činnosti), jež není možné vrátit (jak tomu bylo v
souzené věci), je osoba, jež se obohatila, povinna zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejímu
majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že druhý účastník vynaložil náklady na provedení
stavebních prací; při stanovení výše této náhrady je třeba přitom vycházet z obvyklých nákladů,
které by osoba, jež se obohatila, musela vynaložit na dosažení obdobného plnění v daném čase a
místě. Podle odvolacího soudu je tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že
ustanovení § 457 obč. zák. založilo žalovaným právo na zaplacení 507 550 Kč, což představuje rozdíl
mezi celkovou částkou 2 935 000 Kč, kterou žalovaní uhradili žalobci za jím provedené stavební
práce v tzv. druhé etapě stavby, a hodnotou díla stanovenou znaleckým posudkem ve výši 2 427 450
Kč, které v této etapě žalobce pro žalované provedl. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemný
návrh v rozsahu, v němž ho nevzali žalovaní za odvolacího řízení zpět, je důvodný. S ohledem na toto
odlišné právní posouzení se odvolací soud zabýval důvodností námitky promlčení vzájemného návrhu
žalovaných, kterou žalobce uplatnil v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud vyšel z
úvahy, že má-li se podle dohody účastníků v písemné smlouvě o dílo č. 8/2006 právní vztah založený
touto smlouvou řídit ustanoveními obchodního zákoníku, je zřejmé, že i vztah z bezdůvodného
obohacení vzniklého přijetím plnění na základě této neplatné smlouvy je obchodním závazkovým
vztahem. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemný návrh žalovaných není promlčen, neboť ho
uplatnili včas, tj. v běžící čtyřleté promlčecí době podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího výroku napadl žalobce dovoláním. Jeho
přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení
věci.
10. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o vzájemném návrhu žalovaných zcela
opomněl a neposoudil, že „vztah mezi žalobcem a žalovanými byl de iure smlouvou ve prospěch třetí
osoby – syna žalovaných a že došlo ke zhodnocení cizí nemovitosti.“ Podle dovolatele se odvolací
soud nejenže nevypořádal se skutečností, že šlo o zhodnocení cizí nemovitosti (syna žalovaných),
nýbrž ani v rozsudku nevyjádřil vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné
smlouvy k vrácení plnění z obou stran. Dovolatel s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího
soudu zastává a obhajuje názor, že v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost není
pohledávkou z bezdůvodného obohacení hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi
hodnotou nemovitosti před adaptací a po ní (zhodnocení nemovitosti). Zdůrazňuje, že z porovnávání
hodnoty nemovitosti před adaptací a po adaptaci vyplývá, že se obohatil pouze vlastník nemovitosti.
V takovém případě však nelze (jak učinil odvolací soud) aplikovat judikaturu vycházející ze situace,
že se obohatil i vlastník nemovitosti. Dovolatel dále akcentuje příbuzenský vztah mezi vlastníkem
nemovitosti a žalovanými (rodiči vlastníka); žalovaní tedy jednali v zájmu zletilého syna a při
obstarávání jeho záležitosti jednali ve shodě. Naproti tomu judikatura, z níž při rozhodování vycházel
odvolací soud, zpravidla vychází z případů, kdy jsou zájmy vlastníka a třetí osoby rozdílné. Pokud
žalobce zhodnotil nemovitost syna žalovaných o částku 751 510 Kč vyšší, než jakou obdržel od
žalovaných, nemohou podle dovolatele žalovaní, kteří de facto jednali jménem a ve prospěch svého
syna, nárokovat ještě od žalobce doplatek ve výši 507 550 Kč, neboť by šlo o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy a o bezdůvodné obohacení. Dovolatel není ohledně bezdůvodného obohacení ani
pasivně legitimován a jako správné označuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl z tohotodůvodu vzájemný návrh žalovaných zamítnut.
11. Dovolatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud mu bylo uloženo platit značné
úroky z prodlení, neboť to byli žalovaní, kteří se výraznou měrou podíleli na průtahu soudního řízení.
Pokud by měl dovolatel platit vysoké úroky za dobu, která nastala pouze zaviněním žalovaných, je
podle jeho názoru takové rozhodnutí soudu v rozporu s dobrými mravy.
12. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
13. Ve vyjádření k dovolání se žalovaní s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňují. Podle jejich
názoru se odvolací soud tvrzeného právního pochybení nedopustil a k porušení dobrých mravů
nedošlo, neboť se v souzené věci nejedná o bezdůvodné obohacení ze strany jejich syna, nýbrž o
vztah mezi žalobcem a žalovanými z jimi uzavřené neplatné smlouvy o dílo a vzájemná povinnost
vrátit plnění platí pro účastníky smlouvy, byť byla posouzena jako neplatná. Žalovaní označují za
bezpředmětné i námitky žalobce týkající se přiznaných úroků z prodlení. Kromě toho se domnívají, že
dovolání trpí i formálními nedostatky, když postrádají údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání a
vymezení důvodu dovolání; míní, že dovolání je polemikou žalobce nad skutkovými závěry soudů
obou stupňů. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud odmítl dovolání a přiznal jim právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
15. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218
písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
16. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako
opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které
nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím
způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod
číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže
časopise č. 1, ročníku 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon
1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročníku 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku o zamítnutí vzájemného návrhu
žalovaných, nemohla být tímto rozhodnutím žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, neboť
došlo ve vztahu k němu k potvrzení příznivého rozhodnutí.
17. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části
jeho třetího výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o zamítnutí
vzájemného návrhu žalovaných, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v
této části podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.18. Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatel směřoval proti rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho
se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v
dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in
www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz. obč.).
22. Z obsahu dovolání se podává, že rozhodnutí dovolacího soudu (konkrétně rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004),
od kterých se měl podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit při řešení otázky hmotného práva,
označil dovolatel pouze u otázky rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, nikoli však již u
dalších otázek. Přípustnost dovolání tak může otevřít pouze otázka rozsahu povinnosti účastníka
neplatné smlouvy vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.), konkrétně pak v
poměrech souzené věci otázka, zda-li bezdůvodné obohacení účastníka neplatné smlouvy o dílo může
spočívat v rozdílu hodnot nemovitostí před investicí a po ní i v případě, kdy vlastníkem nemovitosti je
třetí osoba, odlišná od účastníků neplatné smlouvy, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu řešena. Jen potud má Nejvyšší soud dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
24. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatele přezkoumat
právní závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce vydat žalovaným bezdůvodné obohacení.
25. Odvolací soud při řešení otázky rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení správně
posoudil věcnou legitimaci účastníků vyplývající z § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jeho závěro tom, že „restituční povinnost při neplatnosti smlouvy stíhá pouze účastníky smlouvy“, je v souladu
s judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn.
28 Cdo 263/2010) i Ústavního soudu (jeho nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05,
uveřejněným pod č. 156/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na niž v napadeném
rozsudku odkazoval. Odvolací soud rovněž neopomenul, jak tvrdí dovolatel, vyjádřit synallagmatický
vztah účastníků neplatné smlouvy o dílo, když vzájemné peněžité nároky z bezdůvodného obohacení
obou účastníků smlouvy zúčtoval, totiž nárok žalovaných na vrácení zaplacených částek na cenu díla
s nárokem žalobce na peněžitou náhradu, představující hodnotu provedených prací.
26. Otázkou rozsahu povinnosti vydat (vrátit) bezdůvodné obohacení v případě plnění zhodnocujícího
nemovitost se Nejvyšší soud zabýval nejen v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích, ale též v řadě
dalších rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, ze dne
29. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, ze dne 25. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, ze dne 26. 9. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 3/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, a ze dne 6.
12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012). V této ustálené rozhodovací praxi – jak se podává z obsahu
jednotlivých rozhodnutí – byla řešena situace, kdy ten, kdo vynaložil náklady na zhodnocení
nemovitosti, požadoval vypořádání bezdůvodného obohacení po vlastníku zhodnocené nemovitosti. V
souzené věci však šlo o odlišný případ – vlastníkem zhodnocené nemovitosti nebyl žádný z účastníků
řízení, nýbrž syn žalovaných, tedy osoba odlišná od účastníků řízení i (neplatné) smlouvy o dílo. Je-li
proto podle § 457 obč. zák. každý z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle
ní dostal, nemůže rozsah této restituční povinnosti představovat hodnotu majetku, který účastník
nevlastní, neboť se neobohatil tím, že se zvýšila hodnota majetku třetí osoby, nýbrž pouze hodnotou
plnění, která pro něj druhý účastník podle (neplatné) smlouvy provedl. Rozsah povinnosti vydat
bezdůvodné obohacení, spočívající v rozdílu hodnot nemovitosti před investicí a po ní, se neuplatní,
jestliže žádný z účastníků neplatné smlouvy o dílo není vlastníkem nemovitosti.
27. Pokud tedy odvolací soud neurčil rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení rozdílem
hodnot předmětné nemovitosti před investicí a po ní, ale s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, vyšel z obvyklých nákladů, které by obohacená osoba
musela vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění, tedy z obvyklé ceny prací
provedených žalobcem v tzv. druhé etapě stavby, nelze mu vytýkat, že právně pochybil, neboť otázku
rozsahu vzájemné restituční povinnosti podle § 457 obč. zák. správně posoudil.
28. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývající části podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost
zamítl. | decision_1097.pdf |
111 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.07.2016, sen. zn. 29 NSČR 118/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.118.2016.1
Číslo: 134/2017
Právní věta: I v poměrech upravených zákonem č. 182/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů platí,
že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a
výdajů insolvenčního správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.07.2016
Spisová značka: 29 NSCR 118/2016
Číslo rozhodnutí: 134
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Insolvence
Předpisy: § 302 IZ
§ 303 IZ
§ 304 odst. 4 IZ
§ 306 IZ
§ 307 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp.
zn. MSPH 59 INS 14997/2012, 2 VSPH 60/2015-B.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 6. 10. 2014, č. j. MSPH 59 INS 14997/2010-B-68, rozhodl Městský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“), o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužnice tak, že:
[1] Určil, že každá zjištěná nezajištěná pohledávka bude uspokojena do výše 11,869891 %,
přičemž k rozdělení bude použito částky 76 663,70 Kč, a u každého věřitele uvedl částku, která
mu má být vyplacena (bod I. výroku).
[2] Uložil insolvenčnímu správci, aby provedl rozvrh do 2 měsíců od právní moci usnesení a
aby mu podal písemnou zprávu o provedení rozvrhu do 10 dnů od výplaty poslední částky (bod
II. výroku).[3] Věřitelům, kteří do 10 dnů nesdělí insolvenčnímu správci číslo účtu, na který jim má být na
jejich náklady zaslána platba, bude částka na ně připadající vyplacena v sídle insolvenčního
správce v den jím určený (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 15. 1. 2014, č. j. 59 INS 14997/2010-B-47, které nabylo právní moci dne
1. 7. 2014, schválil insolvenční soud konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů
insolvenčního správce (dále jen „konečná zpráva“).
[2] Podáním ze dne 11. 9. 2014 (B-65) doplněným 30. 9. 2014 (B-67) podal insolvenční správce
návrh na rozdělení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, v němž uvedl, že dle pravomocně
schválené konečné zprávy bude v konečném rozvrhu mezi jednotlivé věřitele rozvržena částka
76 663,70 Kč. Míra uspokojení jednotlivých věřitelů z této částky činí 11,869891 %. Do
konkursu se přihlásilo celkem 9 věřitelů se zjištěnými pohledávkami v celkové výši 2 531
366,41 Kč, z toho 1 zajištěný věřitel. Vzhledem k tomu, že v průběhu insolvenčního řízení vzal
věřitel č. 5 přihlášku své pohledávky zpět, nebyl zařazen do rozvrhu.
3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
[1] Pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek (nároků) je dáno ustanovením § 305 a násl.
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
[2] Zpeněžením podstaty bylo získáno celkem 1 822 423,98 Kč.
[3] Během insolvenčního řízení bylo na hotových výdajích insolvenčního správce (6 136 Kč),
nákladech spojených se správou a udržováním podstaty (67 057,49 Kč), odměně insolvenčního
správce (65 524,22 Kč včetně daně z přidané hodnoty), předpokládaných výdajích spojených s
ukončením konkursu (5 000 Kč) a na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli (1 602 042,57 Kč)
vyplaceno celkem 1 745 760,28 Kč.
[4] Všechny ostatní pohledávky zjištěné ve výši 645 866,89 Kč budou uspokojeny do výše
11,869891 %.
[5] Po přezkoumání shledal insolvenční soud rozdělovací návrh správným, proto podle něj
vydal rozvrhové usnesení dle § 306 insolvenčního zákona.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. MSPH 59 INS 14997/2010, 2 VSPH
60/2015-B-84, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
5. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[1] Insolvenční řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž každá má přesně
stanovený zákonný rámec, od něhož se nelze odchýlit (jednak proto, aby v příslušné etapě byla
chráněna práva jednotlivých účastníků řízení, jednak proto, aby nebyly zpětně zpochybňovány
výsledky předešlých fází řízení).
[2] Projednáním konečné zprávy se uzavírá fáze zjišťování a zpeněžování (majetkové) podstaty.
Za účasti věřitelů i dlužníka jsou tímto způsobem (co do aktiv i pasiv) postaveny najisto
výsledky konkursu. Pravomocným schválením konečné zprávy a vyúčtování se zakládá
definitivní závěr jak o celkových příjmech (majetkové) podstaty, tak o výdajích souvisejících se
správou majetkové podstaty i všech ostatních pohledávkách za majetkovou podstatou a
pohledávkách jim na roveň postavených, které již správce uspokojil a které ještě uspokojitzbývá, jakož i o plnění poskytnutém zajištěným věřitelům (všechny tyto údaje jsou povinnou
náležitostí konečné zprávy).
[3] Odtud vzešlé výsledky konkursu pak indikují některý ze zákonem předvídaných dalších
procesních postupů. Tím je buď úplné uspokojení případných dosud neuhrazených pohledávek
za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, provedené dle ustanovení §
305 odst. 1 IZ (po zapravení zajištěných pohledávek), následované rozvrhem dle ustanovení §
306 insolvenčního zákona, anebo rozhodnutí soudu podle ustanovení § 297 odst. 2
insolvenčního zákona o poměrném uspokojení neuhrazených pohledávek v režimu za podstatou
(podle pravidel vymezených v ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona), jímž bude
výtěžek ze zpeněžení podstaty zcela spotřebován, a po právní moci tohoto usnesení (a jeho
splnění insolvenčním správcem) bude následovat zrušení konkursu podle ustanovení § 308
odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.
[4] Z výše uvedeného vyplývá, že při rozhodování o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové
podstaty mezi nezajištěné věřitele v rámci závěrečné fáze řízení (konkursu) již nelze přihlížet k
námitkám, jež zpochybňují správnost konečné zprávy, respektive správnost údajů v ní
uvedených, včetně údaje o výši dosaženého výtěžku zpeněžení a na něm závislého údaje o tom,
v jaké výši jsou v této fázi k dispozici prostředky na uspokojení pohledávek věřitelů.
[5] Poměřováno těmito úvahami považuje odvolací soud za nutné uvést, že výhrady dlužnice
spočívající v tom, že jí správce nepředložil řádné vyúčtování, že není jasné, kolik se „celkově
nahromadilo finančních prostředků“, že insolvenční správce „vybral více peněz, než uvádí“, a
že prodal nemovitosti pod cenou, jsou ve skutečnosti námitkami směřujícími proti správnosti
konečné zprávy. Opakovaně však budiž zdůrazněno, že právě usnesení o schválení konečné
zprávy je instrumentem, jímž soud kromě jiného rozhoduje o výsledcích zpeněžení majetkové
podstaty i o tom, v jaké výši jsou k dispozici prostředky určené k uspokojení věřitelů.
[6] V daném případě je z obsahu spisu zřejmé, že částka 76 663,70 Kč určená rozvrhovým
usnesením k rozdělení mezi nezajištěné věřitele odpovídá částce, jež byla k tomuto účelu
stanovena pravomocně schválenou konečnou zprávou a odpovídá též součtu (sumě) částek
přidělených k vyplacení jednotlivým nezajištěným věřitelům. Argumentace dlužnice je tak při
posuzování správnosti napadeného usnesení bez významu, neboť jejím prostřednictvím není
zpochybněna žádná z podstatných skutečností, na nichž rozvrhové usnesení stojí.
[7] Insolvenčnímu soudu, jenž za této situace postupoval podle ustanovení § 306 odst. 2 a 3
insolvenčního zákona a rozhodl o rozdělení výtěžku zpeněžení mezi nezajištěné věřitele, proto
nelze vytknout žádné pochybení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst.
1 o. s. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a požadujíc,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
7. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval věcně jejími odvolacími
námitkami, z nichž plyne, že majetek náležející do její majetkové podstaty není řádně spravován,není doložena jeho hodnota ani nakládání s ním, leč je najisto doloženo, že dluh je počítán vždy
dvakrát (pro ni a pro jejího manžela), ač jde o dluh společný.
8. Nesouhlasí přitom se závěrem, že podstatná je konečná zpráva.
9. Podstatou dovolání je tak opakování těch námitek, jež podle odvolacího soudu měly zaznít při
projednání a schválení konečné zprávy.
III.
Přípustnost dovolání
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen.
zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sb. roz. obč.).
11. Dovolání je v dané věci přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
konkrétně na vyřešení otázky vztahu usnesení o konečném rozvrhu (rozvrhového usnesení) a
usnesení o schválení konečné zprávy z hlediska možných námitek, jež mají (mohou mít) právní
význam v řízení o opravném prostředku (odvolání) proti usnesení o schválení konečné zprávy,
respektive proti rozvrhovému usnesení.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona.
§ 302
(1) V závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu
konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže
a/ dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit
závěr konečné zprávy,
b/ se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud
nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat.
(2) Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s
vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména
a/ přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které
insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,b/ přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním
výdajů, které nejsou obvyklé,
c/ přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,
d/ uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo,
e/ výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo,
f/ přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu,
g/ přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení.
(3) Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena
mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce.
(4) Ke dni sestavení konečné zprávy sestaví insolvenční správce účetní závěrku.
§ 303
(1) Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu i vyúčtování své
odměny a výdajů.
(2) Vyúčtování své odměny a výdajů podá i předběžný správce a další správci, kteří se podíleli na
správě majetkové podstaty a jsou osobami rozdílnými od insolvenčního správce a jejich odměna
netvoří součást jeho odměny.
§ 304
(…)
(4) Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce projedná insolvenční soud
námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že
a/ schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné,
b/ nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z
námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,
c/ odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně
zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil
novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí.
§ 306
(1) Po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce
insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou
pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.
(2) Insolvenční soud přezkoumá věcnou správnost návrhu předloženého insolvenčním správcem.
Poté vydá rozvrhové usnesení, v němž určí částky, které mají být věřitelům vyplaceny.
(3) Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak,
jak byla zjištěna.(4) Vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného
seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud
o pohledávku spornou; jde zejména o pohledávky,
a/ kterých se týká odvolání proti konečné zprávě,
b/ ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor.
(5) Pro zařazení do rozvrhu je u pohledávek vázaných na podmínku rozhodný stav ke dni vydání
rozvrhového usnesení.
§ 307
(1) Rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, jejichž
pohledávek se toto usnesení týká; tyto osoby mohou proti rozvrhovému usnesení podat odvolání.
(2) V rozvrhovém usnesení určí insolvenční soud insolvenčnímu správci lhůtu k jeho splnění; lhůta
nesmí být delší než 2 měsíce od právní moci tohoto usnesení.
(3) Částky určené pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení jim insolvenční správce proplatí na
jejich náklad zpravidla ve svém sídle. Částky nepřesahující 500 Kč může složit do úschovy u soudu a
věřitele o tom písemně vyrozumět. Obdobně postupuje, jestliže nedojde k proplacení částek určených
pro jednotlivé věřitele do 30 dnů od rozvrhového usnesení pro překážku na jejich straně. O splnění
rozvrhového usnesení podá insolvenční správce insolvenčnímu soudu zprávu.
(4) Částky, které by mohly připadnout na pohledávky uvedené v § 306 odst. 4, složí insolvenční
správce do úschovy u insolvenčního soudu. Jakmile odpadnou překážky k jejich výplatě, vydá o nich
insolvenční soud další rozvrhové usnesení; ustanovení o rozvrhovém usnesení platí obdobně i pro
další rozvrhové usnesení. Pokud se ukáže, že ohledně některé z těchto částek nejsou splněny
předpoklady pro její zařazení do rozvrhu, vyloučí ji insolvenční soud z rozvrhu; proti tomuto
rozhodnutí není odvolání přípustné. Obdobně se postupuje ohledně částek vyčleněných na výlohy
spojené s ukončením řízení, pokud nebyly použity.
15. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době vydání usnesení o
schválení konečné zprávy a později nedoznala změn.
16. Nejvyšší soud především podotýká, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29
NSČR 30/2009, uveřejněného pod č. 14/2011 Sb. roz. obč. (dále jen „R 14/2011“) [usnesení je –
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu], upozornil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat
judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“) [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla,
jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá
tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání].
To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k povaze usnesení o schválení
konečné zprávy a rozvrhového usnesení (a k jejich vzájemnému vztahu). Jde o následující závěry:
[1] Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o
tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 1111/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník
2007, pod č. 170, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010, uveřejněné v časopise Soudníjudikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 141).
[2] Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho
normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve
smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se
rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které
zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 168).
[3] Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví v
posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní
věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude
odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a
incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony) [srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2106/2010].
[4] Nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy
problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později,
např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Námitkami, které
měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá
[např. usnesení ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněné pod č. 48/2004 Sb. roz.
obč., nebo usnesení ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp.
zn. 29 Cdo 4838/2008, anebo usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011].
17. V poměrech upravených insolvenčním zákonem pak podrobněji formulovaná pravidla upravující
náležitosti konečné zprávy (§ 302 insolvenčního zákona), vyúčtování odměny a hotových výdajů
insolvenčního správce (§ 303 insolvenčního zákona), proces projednání a schválení konečné zprávy a
vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 304 insolvenčního zákona), a pravidla
upravující náležitosti rozvrhu (§ 306 insolvenčního zákona) a způsob provedení rozvrhového usnesení
(§ 307 insolvenčního zákona) výše popsané pojetí vztahu konečné zprávy a rozvrhu jen posilují
(umocňují).
18. Jinak řečeno, i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že námitkami, které měly
zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního
správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.
19. V dané věci tedy odvolací soud nepochybil, jestliže se nezabýval odvolacími námitkami, jež jsou z
obsahového hlediska těmi, jež měly zaznít v procesu schvalování konečné zprávy, a nikoli těmi,
jejichž prostřednictvím by bylo lze zpochybnit předpoklady pro vydání rozvrhového usnesení, jež z
výsledků pravomocně schválené konečné zprávy vychází.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243d písm. a/ o. s. ř.). | decision_1098.pdf |
112 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.07.2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.49.2014.1
Číslo: 16/2018
Právní věta:
Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností
bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností).
Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v
ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru,
že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou
povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.07.2016
Spisová značka: 29 ICdo 49/2014
Číslo rozhodnutí: 16
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Insolvenční správce, Náhrada škody
Předpisy: § 286 odst. 1 IZ
§ 37 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 38
ICm 2164/2011, 103 VSPH 28/2013 (KSPH 37 INS 1460/2009).
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou 2. 8. 2011 se žalobce Auto B., spol. s r. o. (coby dlužník v konkursu), domáhal
vůči žalovanému I., v. o. s., toho, aby do majetkové podstaty žalobce zaplatil částku 6,5 miliónu Kč,
jako náhradu škody, kterou mu měl žalovaný způsobit jako insolvenční správce jeho majetkové
podstaty tím, že v insolvenčním řízení zpeněžil (kupní smlouvou ze dne 19. 4. 2010) pod cenou (za 8
miliónů Kč) majetek ve vlastnictví žalobce, konkrétně označenou provozovnu v K. (dále jen
„provozovna“), přičemž nabyvatel provozovny ji s krátkým časovým odstupem následně prodal
(kupní smlouvou z 5. 11. 2010) za 14,5 miliónu Kč.2. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 38 ICm 2164/2011-56, Krajský soud v Praze (dále jen
„insolvenční soud“) žalobu zamítl (za účasti Generali Pojišťovny a. s. jako vedlejšího účastníka řízení
na straně žalovaného) [bod I. výroku].
3. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 7. 5. 2009, č. j. KSPH 37 INS 1460/2009-A-23, zjistil insolvenční soud
úpadek žalobce a usnesením ze dne 10. 11. 2009 (správně jde o usnesení ze dne 9. 11. 2009,
zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 10. 11. 2009), č. j. KSPH 37 INS 1460/2009-B-98,
které nabylo právní moci dne 2. 2. 2010, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek
žalobce.
[2] Žalovaný je insolvenčním správcem dlužníka, na kterého přešlo prohlášením konkursu
právo nakládat s majetkem dlužníka.
[3] Zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů A. I. LIMITED (dále jen „věřitel A“) a Q. I. LLC
(dále jen „věřitel Q“) byly zajištěny zástavním právem váznoucím na majetku dlužníka (na
provozovně).
[4] Zajištění věřitelé (věřitel A a věřitel Q) udělili žalovanému dne 29. 1. 2010 společný pokyn k
prodeji provozovny. Následně žalovaný započal s prodejem provozovny a oznámení o zahájení
výběrového řízení bylo zveřejněno i v insolvenčním rejstříku.
[5] Po ukončení výběrového řízení udělili věřitel A a věřitel Q insolvenčnímu správci dne 29. 3.
2010 závazný pokyn k prodeji provozovny společnosti R. S., s. r. o. (dále jen „společnost R“), za
částku 8 miliónů Kč, která byla nejvyšší nabídkou.
[6] Žalovaný (jako prodávající) prodal společnosti R (jako kupující) provozovnu kupní smlouvou
ze dne 19. 4. 2010 (dále jen „kupní smlouva“) za částku 8 miliónů Kč.
[7] Insolvenční soud souhlasil s uzavřením kupní smlouvy dne 29. 4. 2010 (správně 1. 6. 2010,
B-172).
[8] Společnost R (jako prodávající), prodala společnosti G. R., s. r. o. (jako kupující) provozovnu
kupní smlouvou ze dne 5. 11. 2010 za částku 14,5 miliónu Kč.
4. Na tomto základě dospěl insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. b), § 36 a § 293
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – k následujícím
závěrům:
[1] Žalovaný neporušil při výkonu funkce insolvenčního správce žádná ustanovení
insolvenčního zákona. Při prodeji provozovny (totiž) postupoval podle § 36 insolvenčního
zákona svědomitě a s odbornou péčí.
[2] Žalovaný se podle § 293 insolvenčního zákona řídil pokyny zajištěných věřitelů při
zpeněžování části majetkové podstaty a podle jejich pokynů uskutečnil prodej provozovny.
Námitka, že tím poškodil nezajištěné věřitele a že nepostupoval v souladu s § 5 písm. b)
insolvenčního zákona, není důvodná, neboť zajištění a nezajištění věřitelé nejsou ve stejném
nebo obdobném postavení. Pouze zajištění věřitelé mají právo udělit insolvenčnímu správci
souhlas ohledně prodeje nebo nakládání se zajištěným majetkem; těmito pokyny je insolvenční
správce také vázán a nemá důvod je odmítnout.
[3] Žalovaný prováděl správu a zpeněžení provozovny s odbornou péčí a podle pokynůzajištěných věřitelů a insolvenčního soudu. V souladu s § 298 insolvenčního zákona pak
následně vydal výtěžek zpeněžení zajištěným věřitelům.
[4] Rozdíl mezi kupní cenou podle kupní smlouvy z 19. 4. 2010 a kupní cenou podle kupní
smlouvy z 5. 11. 2010 nelze považovat za škodu; rozdíl cen je odrazem odlišné
makroekonomické situace na trhu s nemovitostmi a vývoje cen v časovém období.
[5] Žalovaný splnil všechny povinnosti insolvenčního správce, takže nedošlo k poškození
žádných věřitelů (lhostejno, zda zajištěných nebo nezajištěných).
[6] Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním správcem v souvislosti s výkonem
jeho funkce je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon funkce
insolvenčního správce, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem funkce insolvenčního
správce a vznikem škody. Není-li dán, byť pouze jediný z předpokladů odpovědnosti, nemůže
být žaloba úspěšná. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem funkce insolvenčního správce a
vznikem škody lze učinit jen tehdy, kdyby se věřitelé mohli domoci (nebýt pochybení
insolvenčního správce) vyššího uspokojení, tedy jen kdyby toto právo skutečně existovalo.
Proto insolvenční soud zkoumal, zda v daném případě došlo postupem insolvenčního správce k
poškození práv věřitelů.
[7] Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje,
zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném
poměru příčiny a následku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001 (rozsudek je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný
na webových stránkách Nejvyššího soudu).
[8] Ve výkonu funkce insolvenčního správce neshledal insolvenční soud (jak uvedeno výše)
žádné pochybení. Stejně tak nebyla prokázána škoda; tu nelze odvozovat od následného
prodeje provozovny dalšímu zájemci. Škodu by bylo možno uplatňovat, pouze kdyby se v rámci
insolvenčního řízení našli zájemci, kteří by ve výběrovém řízení za dodržení všech jeho
podmínek nabídli vyšší cenu a insolvenční správce by to nechal bez odezvy. O tento případ
však nejde, když provozovna byla prodána zájemci s nejvyšší nabídkou, což žalobce nevyvrátil
a ani nikdy netvrdil. Nejsou tedy splněny zákonné podmínky pro vznik škody a žaloba není
důvodná.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 38 ICm 2164/2011, 103
VSPH 28/2013-88 (KSPH 37 INS 1460/2009), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém
výroku o věci samé (první výrok).
6. Odvolací soud vyšel dále z toho, že insolvenční soud šetřil stížnost společnosti Š. A., a. s. (dále jen
„společnost Š“), na postup žalovaného při zpeněžování provozovny, přičemž uzavřel, že žalovaný
postupoval v souladu se svými povinnostmi insolvenčního správce. Věřitelé uplatnili v insolvenčním
řízení zajištěné pohledávky ve výši 18 946 591,82 Kč a 2 899 838,78 Kč (celkem 21 846 429,50 Kč).
Pro účely insolvenčního řízení (respektive případné reorganizace) byla provozovna oceněna na
částku 16 miliónů Kč. V situaci, kdy ani při zpeněžení za tuto částku by z výtěžku zpeněžení nemohly
být uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů, nebyl důvod odmítnout pokyny zajištěných
věřitelů.
7. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí pak odvolací soud – vycházeje z ustanovení §
37 odst. 1 insolvenčního zákona a § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) –
dospěl k následujícím závěrům:[1] Ustanovení § 293 insolvenčního zákona zdůrazňuje právo zajištěného věřitele ovlivnit
rozsah uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Zajištěný věřitel může dávat insolvenčnímu
správci pokyny směřující ke zpeněžení (§ 286 insolvenčního zákona). Toto oprávnění navazuje
na § 230 odst. 2 insolvenčního zákona umožňující zajištěnému věřiteli vydávat insolvenčnímu
správci závazné pokyny směřující ke správě předmětu zajištění. Tato ustanovení tvoří logický
celek vyjímající správu a zpeněžování předmětu zajištění z obecné úpravy insolvenčního
zákona. Základním principem je přenesení rozhodovací pravomoci ve věci volby způsobu
prodeje na zajištěné věřitele. Při postupu podle § 293 insolvenčního zákona nebude při prodeji
použit § 286 odst. 2 insolvenčního zákona a § 289 odst. 1 věta první insolvenčního zákona (o
způsobu prodeje nebude rozhodovat věřitelský orgán a insolvenční soud).
[2] Pokyny zajištěného věřitele může insolvenční správce odmítnout pouze tehdy, předpokládá-
li důvodně na základě vlastních informací možnost zpeněžit předmět zajištění výhodněji než
postupem stanoveným pokynem zajištěného věřitele nebo společným pokynem zajištěných
věřitelů. Toto oprávnění souvisí s ochranou práv dlužníka, který je oprávněn očekávat od
insolvenčního správce rozhodnutí maximalizující výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, a tím
případné snížení jeho zůstatkové výše dluhu. Pokyny zajištěného věřitele však nemohou
nahradit souhlas soudu.
[3] V projednávané věci se žalovaný řídil při zpeněžování provozovny společným pokynem
zajištěných věřitelů, aby tak učinil ve výběrovém řízení, v němž kritériem pro výběr nabídky
byla nabídnutá cena, oznámil zahájení výběrového řízení a poté, co obdržel nejvyšší nabídku (8
miliónů Kč), uzavřel se souhlasem zajištěných věřitelů kupní smlouvu.
[4] Zajištění věřitelé udělili souhlas s uzavřenou kupní smlouvou (ve znění dodatku z 20. 4.
2010) podáními z 27. 5. 2010, respektive 28. 5. 2010 a insolvenční soud 1. 6. 2010.
[5] Pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu je rozhodné porušení zákonné povinnosti
nebo povinnosti uložené rozhodnutím soudu jakož i to, že žalovaný nepostupoval při výkonu
funkce s odbornou péčí. V procesu zpeněžování zajištěného majetku podle pokynu zajištěných
věřitelů má insolvenční správce řadu povinností. První z nich představuje jeho právo a zároveň
povinnost odmítnout pokyn zajištěných věřitelů a předložit jej k přezkoumání soudu v rámci
jeho dohlédací činnosti.
[6] V projednávané věci přicházely v úvahu (ve smyslu § 286 insolvenčního zákona) i jiné
způsoby zpeněžení provozovny (veřejnou dražbou nebo prodejem podle ustanovení občanského
soudního řádu o výkonu rozhodnutí). Oba tyto způsoby zpeněžení by si vyžádaly vyšší náklady s
nejistým výsledkem co do možnosti zpeněžit provozovnu za vyšší cenu.
[7] V situaci, kdy pohledávky zajištěných věřitelů by nebyly zcela uspokojeny z výtěžku
zpeněžení provozovny ani kdyby se podařilo zpeněžit provozovnu za odhadní cenu 16 miliónů
Kč, a kdy zvoleným způsobem zpeněžení by mohli být poškozeni pouze zajištění věřitelé,
dovodil odvolací soud, že insolvenční správce neměl žádný důvod odmítnout pokyny
zajištěných věřitelů.
[8] Proces zpeněžování provozovny pak probíhal podle ustanovení insolvenčního zákona
[kupující byl vybrán na základě výběrového řízení podle pokynů zajištěných věřitelů, kteří
vyslovili (stejně jako insolvenční soud) souhlas s kupní smlouvou uzavřenou se společností s
nejvyšší nabídkou]. Odvolací soud tak nemá (shodně s insolvenčním soudem) za prokázané
porušení zákonných povinností nebo povinností uložených rozhodnutím soudu žalovaným a
nelze ani dovodit, že by žalovaný nepostupoval při zpeněžování provozovny s odbornou péčí.[9] Žalobcovy námitky, že provozovna se nenacházela na zamořeném pozemku a že by ji bylo
možné zpeněžit výhodněji, se zakládají na obecných tvrzeních a spekulacích, jež však nemají
oporu ani v žalobcových konkrétních tvrzeních, ani v důkazech k nim.
[10] Odvolací soud shrnuje, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil
při zpeněžování provozovny své povinnosti a „postupoval“ (správně nepostupoval) s odbornou
péčí, a není tak naplněn základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 37
odst. 1 insolvenčního zákona; proto nebylo třeba se zabývat ostatními předpoklady této
odpovědnosti.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
9. Dovolatel cituje ustanovení § 37 insolvenčního zákona a odtud dovozuje, že insolvenční správce
odpovídá za škodu i dlužníku (tedy jemu), vytýkaje soudům nižších stupňů, že tuto skutečnost při
svém rozhodování žádným způsobem nezohlednily (braly v potaz pouze věřitele, přičemž dospěly k
závěru, že ti nebyli poškozeni postupem insolvenčního správce).
10. Dovolatel přitom nesouhlasí ani s posledně označeným závěrem, maje za to, že zpeněžením
provozovny za cenu výrazně nižší, než byla její skutečná hodnota, byli poškozeni jak věřitelé (a to
nejen nezajištění věřitelé), tak dlužník. Z výtěžku zpeněžení provozovny totiž věřitelé budou
uspokojeni v menší míře, než kdyby došlo ke zpeněžení za cenu skutečnou. Že „skutečná cena“ byla
daleko vyšší, pak podle dovolatele prokazuje to, že velmi krátce poté (takže nemohlo dojít ke
zhodnocení nemovitosti ani ke změně cen na realitním trhu) provozovnu nabyla (koupila) za „daleko
vyšší“ cenu jiná osoba. Insolvenční správce pak měl o „skutečné ceně“ povědomí, jelikož provozovna
byla v insolvenčním řízení oceněna znaleckým posudkem.
11. Dovolatel tedy míní, že žalovaný pochybil, jestliže přijal pokyny zajištěných věřitelů, které
poškozovaly nejen ony věřitele, ale i ostatní účastníky insolvenčního řízení, včetně dovolatele. K
tomu poukazuje na to, že možnost odchýlit se od pokynů zajištěných věřitelů dává insolvenčnímu
správci ustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona (jež cituje). Skutečnost, že předmět zajištění
lze zpeněžit výhodněji, byla podle dovolatele více než zřejmá, a dovolatel je tak názoru, že spíše než
výběrovým řízením, o jehož vedení má též pochybnosti, bylo na místě provést veřejnou dražbu, která
je nejen transparentnější, ale jejíž provedení by jistě přineslo do majetkové podstaty vyšší výtěžek;
navíc by byl osloven daleko širší okruh možných zájemců o koupi provozovny.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K
tomu ve shodě se svými předchozími vyjádřeními opakuje, že postupoval v souladu s pokyny
zajištěných věřitelů, jež neměl důvod odmítnout. Navíc dle § 289 odst. 2 insolvenčního zákona při
prodeji mimo dražbu lze stanovit kupní cenu pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom
přihlédne k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.
Žalovaný proto tvrdí, že svým postupem při správě a zpeněžení provozovny neporušil žádnou
povinnost uloženou mu právními předpisy a rozhodnutím insolvenčního soudu, včetně povinnosti
postupovat při výkonu funkce insolvenčního správce svědomitě a s odbornou péčí. Dále zdůrazňuje,že žádná škoda nevznikla, když v době zpeněžování provozovny zde nebylo lepší nabídky, než kterou
akceptoval. Na tom nemění nic ani to, že nabyvateli provozovny se později podařilo ji zpeněžit
výhodněji.
13. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako bezdůvodné, maje rovněž
napadené rozhodnutí za správné. K tomu ve shodě se svými předchozími vyjádřeními rovněž opakuje,
že žalovaný postupoval v souladu s pokyny zajištěných věřitelů, jež neměl důvod odmítnout. Ze
žalobních tvrzení a ze žalobcem předložených důkazů pak nelze dovodit porušení povinností
žalovaným. Nesouhlasí ani s tvrzením o vzniku škody a její výši, uváděje, že nelze vycházet z toho, že
za částku 16 miliónů Kč určenou jako obvyklá cena provozovny ve znaleckém posudku by se
provozovnu skutečně podařilo prodat. V žádném případě však dovolateli nemohla vzniknout škoda v
jím tvrzené výši (6 500 000 Kč) počítané jako rozdíl mezi kupní cenou 14,5 miliónu Kč a 8 miliónů Kč.
Vzhledem k výše řečenému pak nelze dovodit ani existenci příčinné souvislosti.
III.
Přípustnost dovolání
14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen.
zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. roz. obč.).
15. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
(otázka předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu způsobenou při výkonu funkce).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Podle ustanovení § 37 insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od přijetí
insolvenčního zákona) insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku,
věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou
mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s
odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo
jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě
požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podle odstavce 1 insolvenční
správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých
úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné
osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem (odstavec 2). Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo
jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být
uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; tétoodpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil,
nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou
podstatou (odstavec 3). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se
promlčí do dvou let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního
správce, nejpozději však do tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který
byl správce pravomocně odsouzen, nejpozději do deseti let od skončení insolvenčního řízení
(odstavec 4).
20. Dle ustanovení § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc
rozhodném), jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k
zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke
zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze
společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze
zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci
dohlédací činnosti.
21. Podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který
projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 –
2006 jako tisk č. 1120 (k § 36 a 37):
„V ustanovení § 37 je nově koncipována odpovědnost správce (na principu obdobném tomu, jakým
odpovídají statutární orgány obchodních společností) za škody a jiné újmy způsobené porušením
povinností správce. Zvláštní skutková podstata je věnována újmám vzniklým tím, že nemohla být
uspokojena pohledávka za majetkovou podstatou (§ 37 odst. 3). V § 37 odst. 4 pak osnova formuluje
subjektivní i objektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody proti insolvenčnímu
správci, přičemž co do délky těchto lhůt si bere za vzor občanskoprávní úpravu.“
22. Již důvodová zpráva tedy vybízí ke srovnání odpovědnosti insolvenčního správce za škodu
způsobenou při výkonu funkce s odpovědností statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu
způsobenou při výkonu funkce, jež byla v rozhodné době (do 31. 12. 2013) upravena zákonem č.
513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“), jako objektivní odpovědnost za škodu s
možností liberace (srov. § 373 a násl. obch. zák., ve spojení s § 757 obch. zák.).
23. Přímo z dikce ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona se pak podává, že odpovědnost za
škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na
zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů:
[1] Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.
[2] Vznik škody.
[3] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a
vznikem škody.
24. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
25. Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno
leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné
spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá
insolvenčního zákona).
26. Závěr, že jde o objektivní odpovědnost za škodu (nebo jinou újmu) podporuje i judikatura k
výkladu obdobně formulovaných ustanovení v zákonech, jež se týkají výkonu funkce notářem (srov.např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5080/2009), daňovým
poradcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3186/2010)
nebo dražebníkem (jde-li o odpovědnost podle § 63 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3084/2010].
27. Napadené rozhodnutí pak spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů
odpovědnosti za škodu (takže odvolací soud nezkoumal existenci předpokladů dalších).
28. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
[1] Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může
být (jak rozpoznal i odvolací soud) naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37
odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že:
1. insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy
zákonem, nebo
2. insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy
rozhodnutím soudu, anebo
3. insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.
[2] K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší
soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je zjednodušeně řečeno správcem cizího
majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek.
[3] Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom
povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného
hospodáře“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo
5194/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 11, ročníku 2015, pod č. 129, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).
[4] V mezích dovolacích námitek Nejvyšší soud nesdílí výtku dovolatele, že soudy nezohlednily,
že insolvenční správce odpovídá za škodu i dlužníku (jemu). Z napadeného rozhodnutí je
patrno, že odvolací soud bral uvedenou skutečnost v potaz, když provedl rozbor ustanovení §
293 insolvenčního zákona v rozhodném znění s přihlédnutím k ochraně práv dlužníka (srov.
bod [2] reprodukce závěrů odvolacího soudu).
[5] S odvolacím soudem lze souhlasit především v tom, že pouhá volba některého z
předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení, jak jsou (v rozhodné době byly)
obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenčním správcem, tedy:
1/ zpeněžení veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu [odstavec 1 písm. a)],
nebo
2/ zpeněžení prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského
soudního řádu o výkonu rozhodnutí [odstavec 1 písm. b)], anebo
3/ zpeněžení prodejem majetku mimo dražbu [odstavec 1 písm. c)],
sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonemstanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost
postupovat s odbornou péčí.
[6] Přiléhavý je též úsudek odvolacího soudu, že v situaci, kdy částka, za kterou provozovna
měla být a byla zpeněžena prodejem mimo dražbu, neodpovídala ani výši zajištěných
pohledávek, nebyl důvod usuzovat na nepoctivý záměr věřitelů při udělení společného pokynu
ke zpeněžení provozovny prodejem mimo dražbu, jakož i závěr, že insolvenční správce neměl
(objektivní) důvod odmítnout takový pokyn. Nevyšly-li v řízení najevo žádné okolnosti, jež by
prokazovaly nedostatky v postupu výběrového řízení, které vyústilo ve zpeněžení provozovny
prodejem mimo dražbu, ani žádné konkrétní okolnosti (přičitatelné k tíži postupu insolvenčního
správce), jež by právě ohledně provozovny měly vést k závěru, že zvolený způsob zpeněžení
(prodejem mimo dražbu) byl pro majetkovou podstatu nevýhodný, pak jen to, že insolvenční
správce nepřikročil ke zpeněžení provozovny veřejnou dražbou (respektive že neoponoval
pokynu zajištěných věřitelů ke zpeněžení prodejem mimo dražbu), nevede k závěru o porušení
povinnosti postupovat s odbornou péčí.
[7] Závěr, že insolvenční správce nepostupoval při zpeněžení provozovny s odbornou péčí,
neplyne ani z následného zjištění, že nabyvatel provozovny ji s relativně krátkým časovým
odstupem dále zpeněžil za částku vyšší. Z takového následného zpeněžení úsudek, že správce
nepostupoval při předchozím zpeněžení s odbornou péčí, bez dalšího odvodit nelze.
29. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§
243d písm. a) o. s. ř.]. | decision_1099.pdf |
113 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12.
2023, sp. zn. 23 Cdo 2444/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2444.2023.1
Číslo: 88/2024
Právní věta:
Strany závazku si mohou podle § 630 o. z. ujednat delší promlčecí lhůtu i pro právo na vydání
bezdůvodného obohacení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 06.12.2023
Spisová značka: 23 Cdo 2444/2023
Číslo rozhodnutí: 88
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Promlčení
Předpisy: § 630 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, sp.
zn. 17 Co 98/2023, v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v
rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím, a v části
výroku I, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém
výroku II, a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 154 939,13 Kč s
příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou
uzavřela dne 22. 5. 2014 smlouvu o operativním leasingu č. 862748 (dále jen „leasingová smlouva“),
na jejímž základě přenechala žalované k užívání osobní automobil Volkswagen Tiguan 2.0 TDI BMT
4Motion jako předmět leasingu, přičemž žalovaná byla oprávněna předmětné vozidlo užívat do 29. 5.
2018. Vozidlo bylo žalobkyni vráceno až dne 15. 10. 2018, a v době od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 jej
tak měla žalovaná užívat bez právního důvodu. Na základě toho měl žalobkyni vzniknout vůči
žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 505,81 Kč s příslušenstvím.
Žalobkyně se dále na žalované domáhala zaplacení částky 51 433,32 Kč jako náhrady škody, jelikožvozidlo bylo žalovanou vráceno poškozené a žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na jeho opravu.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 18 C
186/2022-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 383,33 Kč s
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení
částky ve výši 130 555,80 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 22. 5. 2014 uzavřela s žalobkyní
a společností A. S. s. r. o. rámcovou dohodu o leasingové obchodní operaci, jakož i shora uvedenou
leasingovou smlouvu, přičemž část smluvních ujednání byla stanovena odkazem na obchodní
podmínky žalobkyně. Na základě leasingové smlouvy byl žalované dne 30. 5. 2014 předán předmětný
automobil k užívání na dobu 48 měsíců. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně upozornila žalovanou, že dne 29.
5. 2018 dojde k uplynutí sjednané doby trvání leasingové smlouvy. Žalovaná předala vozidlo
žalobkyni dne 15. 10. 2018, přičemž žalobkyně vozidlo následně předala k servisní prohlídce
společností D. CZ a.s., která shledala „neakceptovatelné poškození“ vozidla s náklady na opravu v
částce 51 433,32 Kč. Dne 11. 12. 2018 žalobkyně fakturou č. 1801029159 vyúčtovala žalované k
zaplacení částku v celkové výši 154 939,13 Kč sestávající z částky 103 505,81 Kč za 139 dnů prodlení
s vrácením vozidla po denních splátkách ve výši 615,41 Kč a částky 51 433,32 Kč za poškození
vozidla, a to s datem splatnosti 25. 12. 2018. Žalované byla následně dne 14. 4. 2022 do datové
schránky doručena předžalobní výzva žalobkyně k úhradě vyfakturované částky.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že leasingová smlouva představuje
inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“) s prvky smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle § 2321 odst. 1 o. z. Jelikož žalovaná
neměla zájem o odkup vozidla ani o prodloužení leasingové smlouvy, měla povinnost vozidlo předat
zpět žalobkyni dne 29. 5. 2018, což však neučinila a vozidlo vrátila žalobkyni až dne 15. 10. 2018. V
důsledku toho měla žalovaná vozidlo v držení (s možností užívání) od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 bez
právního důvodu, čímž jí podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. vzniklo bezdůvodné obohacení. Soud prvního
stupně však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Tříletá promlčecí lhůta
podle § 629 odst. 1 o. z. začala u jednotlivých denních splátek běžet postupně od 31. 5. 2018 do 16.
10. 2018, přičemž vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání ve
smyslu § 621 o. z. měla žalobkyně mít od totožného okamžiku, tj. od 31. 5. 2018. Z toho soud prvního
stupně dovodil, že v období od 31. 5. 2021 do 16. 10. 2021 došlo k promlčení jednotlivých nároků na
vydání bezdůvodného obohacení, a proto žalobu podanou dne 2. 5. 2022 shledal jako opožděnou.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, podle níž v čl. 18.11 obchodních
podmínek došlo k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, neboť dané smluvní ujednání se nevztahuje
na bezdůvodné obohacení, jelikož to ze své podstaty nemůže plynout ze smlouvy či jejího porušení.
Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že požadované plnění představuje
nájemné za další užívání vozidla, jelikož leasingová smlouva byla sjednána na dobu určitou, přičemž
doba, na kterou byla leasingová smlouva uzavřena, již uplynula. Nárok na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 103 505,81 Kč soud prvního stupně tedy považoval za promlčený. Žalobkyní
požadovaný nárok na náhradu škody soud prvního stupně shledal důvodným pouze v částce 24
383,33 Kč, jelikož jen v tomto rozsahu vyplýval z předávacího protokolu, který byl podle čl. 16.2
obchodních podmínek podkladem pro následné vypořádání leasingové smlouvy. Soud prvního stupně
proto podané žalobě vyhověl jen co do částky 24 383,33 Kč s příslušenstvím a ve zbytku ji jako
nedůvodnou zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím
provedeným právním posouzením věci. Po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že
užíváním předmětného vozidla bez právního důvodu v období od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 se
žalovaná na žalobkyni bezdůvodně obohatila, avšak nárok žalobkyně byl již promlčen podle § 629
odst. 1 a § 621 o. z., neboť žalobkyně podala žalobu opožděně. Dle odvolacího soudu nedošlo k
prodloužení promlčecí lhůty podle čl. 18.11 obchodních podmínek, neboť ustanovení § 630 o. z.
vylučuje možnost prodloužit promlčecí lhůtu u nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného
obohacení, tedy v případech, kdy závazek vznikl bez ohledu na vůli oprávněného a stává se dospělým
bez ohledu na jeho vědomost o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné. Odvolací soud se
rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky žalobkyně, že žalované plnění je
nájemným za další užívání vozidla, stejně jako s částečným zamítnutím žaloby co do žalobkyní
požadovaného nároku na náhradu škody. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném rozsahu (ve výrocích II a III) jako věcně správný potvrdil.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I v té části, v níž byl
potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103
505,81 Kč s příslušenstvím, tj. v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na vydání bezdůvodného
obohacení. V dovolání žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku
přípustnosti prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podle
žalobkyně možnost sjednání promlčecí lhůty podle § 630 odst. 1 o. z. není zákonem omezena pouze
na smluvní závazky, přičemž poukázala na to, že občanský zákoník je založen na zásadách autonomie
vůle, smluvní volnosti stran a dispozitivnosti zákonných ustanovení. Žalobkyně odkazovala na
komentářovou literaturu k § 630 o. z., podle níž je sjednání kratší či delší promlčecí lhůty v zásadě
přípustné u všech práv podléhajících promlčení. Prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání
bezdůvodného obohacení dle žalobkyně nebrání žádné z omezení stanovených v § 630 odst. 2 o. z.,
přičemž poukázala na to, že v projednávané věci se jedná o právní vztah mezi podnikateli. Za
nesprávné žalobkyně považovala právní posouzení věci odvolacím soudem taktéž proto, že odvolací
soud sice uzavřel, že sjednání promlčecí lhůty v daném případě není dle § 630 o. z. přípustné,
nicméně se již nezabýval důsledky údajného rozporu čl. 18.11 obchodních podmínek se zákonem.
Podle žalobkyně naopak byla ujednáním čl. 18.11 obchodních podmínek prodloužena dotčená
promlčecí lhůta na 10 let, neboť zmíněné ustanovení se vztahuje i na práva vzniklá po ukončení
leasingové smlouvy a žalovaný nárok tudíž není promlčen.
8. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž
dovolacímu soudu předložila otázku, zda je mezi podnikateli přípustné sjednání delší promlčecí lhůty
u práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 630 o. z. Závěrem žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že uloží žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 103 505,81 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, a ve výroku II tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího
řízení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda si strany mohou podle § 630 o. z. ujednat delší
než zákonnou promlčecí lhůtu u práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jde o otázku, která
v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod
hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud
právo či povinnost přizná, či nikoliv.
17. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
18. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti
odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo
týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
19. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání
bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné
k jeho vydání.
20. Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky (odstavec první). Majetkové právo se promlčí
nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí
lhůtu (odstavec druhý).
21. Podle § 630 o. z. si strany mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne,
kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku
a nejdéle v trvání patnácti let (odstavec první). Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch
slabší strany, nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí lhůty, jde-li o
právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného
porušení povinnosti (odstavec druhý).22. Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset ode
dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec první). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto
úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému
obohacení došlo (odstavec druhý).
Dispozitivnost právní úpravy délky promlčecí lhůty a její limity
23. V poměrech dřívější právní úpravy byla ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) upravující promlčení pojímána jako kogentní, přičemž
smluvní dispozice soukromoprávních subjektů s délkou promlčecí lhůty (doby) v zásadě nebyly
přípustné (obdobně jako v dřívějších úpravách; srov. § 1502 zákona č. 946/1811 Sb. zák. soud.,
obecného zákoníku občanského, jakož i § 1368 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937). V
judikatuře a odborné literatuře bylo dovozováno, že dohody, v nichž by byla ujednána jiná než
zákonem stanovená promlčecí doba, by byly pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona neplatné
(srov. ŠVESTKA, J. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2006, § 101, marg. č. 2, či WEINHOLD, D. Promlčení a prekluze v soukromém právu. Praha: C.
H. Beck, 2015, s. 126-127, v judikatuře srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn.
21 Cdo 151/2016). Taktéž v obchodních závazkových vztazích byla ustanovení o promlčení zařazena
ve výčtu kogentních ustanovení podle § 263 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), s výjimkou možnosti prodloužení promlčecí doby podle § 292 odst. 2 a § 401
obch. zák.
24. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, se podává, že zákonodárce
ustanovením § 630 o. z. sledoval prolomení dosavadního kogentního pojetí zákonných ustanovení o
promlčení, přičemž stranám tímto mělo být umožněno ujednat si jinou než zákonnou délku promlčecí
lhůty. Ustanovení § 630 o. z. je dle důvodové zprávy inspirováno novelou německého občanského
zákoníku (dále jen „BGB“) z roku 2002, návrhem všeobecného referenčního rámce (Draft Common
Frame of Reference, dále jen „DCFR“), jakož i § 88 někdejšího zákona č. 101/1963 Sb., o právních
vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), které umožňují
(umožňovaly) stranám sjednat si délku promlčecí lhůty.
25. Komentářová literatura se zásadně shoduje na tom, že právní úprava délky promlčecí lhůty v
občanském zákoníku má dispozitivní povahu, nicméně s omezeními této dispozitivnosti (srov. TÉGL,
P., WEINHOLD, D. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář.
Svazek III. Praha: Leges, 2014, § 630, marg. č. 3, 4, či BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský
zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 1).
26. Odborná literatura rovněž uvádí, že ustanovení § 630 o. z. je potvrzením „obecné možnosti
odchýlení se od zákonné úpravy promlčení, ovšem s nastavením mezí přípustnosti takového
odchýlení pro konkrétní případ“, přičemž i v případech odchýlení se od zákonné úpravy promlčení je
třeba na ujednání stran nahlížet prizmatem § 1 odst. 2 o. z. (srov. TÉGL, P., WEINHOLD, D. In:
MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges,
2014, § 630, marg. č. 3, 4).
27. Podle důvodové zprávy hodlal zákonodárce omezit autonomní úpravu promlčecí lhůty toliko na
případy lhůt subjektivních, nikoliv lhůt objektivních, poněvadž by „odporovalo zásadám spravedlnosti
připustit ujednání vylučující oprávněnému uplatnit jeho právo v případech, kdy se o vzniku a
existenci svého práva nemohl dozvědět“ (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku
2012, s. 152).
28. Další limity smluvní volnosti ve vztahu k délce promlčecí lhůty představují časová, osobní a věcná
omezení podle § 630 odst. 1 a 2 o. z.29. Omezení časové zákon stanoví v § 630 odst. 1 o. z. tak, že stranami sjednaná promlčecí lhůta
musí činit minimálně jeden rok a může činit maximálně patnáct let.
30. Podle důvodové zprávy se časové omezení navrhuje tak, že „ujednaná promlčecí lhůta nesmí být
kratší než jeden rok a delší než patnáct let. Roční omezení je převzato z Návrhu všeobecného
referenčního rámce (DCFR). Pokud jde o možnost ujednat si delší promlčecí lhůtu, stanoví německá
úprava i DCFR limit třiceti let. Protože zdejší soukromé právo nezná třicetileté promlčení, navrhuje
se omezení patnáctileté, které se shoduje s nejdelšími zákonnými promlčecími lhůtami v návrhu.“
(srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 2012, s. 152).
31. Osobní omezení ujednání o délce promlčecí lhůty je stanoveno v § 630 odst. 2 věta první o. z.,
podle nějž kratší či delší promlčecí lhůtu nelze sjednat v neprospěch slabší strany. Otázku, zda se
strana dohody o promlčecí lhůtě nachází v postavení slabší strany, je přitom dle komentářové
literatury třeba hodnotit konkrétně, a to se zřetelem k okolnostem posuzované věci (srov. BRIM, L.
In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022,
§ 630, marg. č. 21). V postavení slabší strany přitom může dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu být jak spotřebitel, tak podnikatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn.
23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne
29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021).
32. Věcná omezení představují určitá práva, u jejichž promlčecích lhůt je zcela volná dispozice stran
vyloučena. Jde o práva na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví či o právo vzniklé
z úmyslného porušení povinnosti, přičemž ustanovení § 630 odst. 2 věta druhá o. z. zapovídá
ujednání kratší promlčecí lhůty u shora (taxativně) uvedených práv; a contrario je však přípustné,
aby si strany u těchto práv ujednaly promlčecí lhůtu delší (srov. též TÉGL, P., WEINHOLD, D. In:
MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 419–654. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges,
2014, § 630, marg. č. 29, či BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§
1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 24).
Možnost autonomní úpravy délky promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení
33. Pro řešení žalobkyní předložené právní otázky je nezbytné posoudit, zda právo na vydání
bezdůvodného obohacení spadá do okruhu práv, u nichž je sjednání (delší) promlčecí lhůty
přípustné, resp. zda sjednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení brání
některé z omezení stanovených v § 630 odst. 2 o. z. či jiná omezení autonomie vůle stran ve smyslu §
1 odst. 2 o. z.
34. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že obecně platí, že právní normy
soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a
povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Ustanovení §
1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz přitom může být
přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje
(srov. například právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). Povaha právní normy, od níž se
taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní
normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany
nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno
jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný
pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně)
kogentní. O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran
tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov.
například § 580 o. z.). I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní
normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně)kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité
právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný pod číslem
9/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3157/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp.
zn. 23 Cdo 2637/2020).
35. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková
ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a
účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně
nezdůrazněných – hodnot (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo
36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. V komentářové literatuře lze ve vztahu k okruhu práv, u nichž je sjednání odlišné promlčecí lhůty
přípustné, sledovat dva odlišné přístupy.
37. Podle prvního je sjednání kratší či delší promlčecí lhůty zásadně přípustné u všech
promlčovaných práv, a to nehledě na jejich právní důvod, tedy zda vyplývají z právního jednání,
deliktu, jiné právní skutečnosti či přímo ze zákona, přičemž vyloučeno je toliko zkrácení promlčecích
lhůt u práv vypočtených v § 630 odst. 2 věta druhá o. z. (srov. BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol.
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 24).
38. Druhý přístup k řešené otázce vychází ze závěru (ze kterého v projednávané věci vyšel i odvolací
soud), že není možné dohodou stanovit kratší či delší promlčecí lhůtu v případech, kdy závazek
vznikl bez ohledu na vůli oprávněného a stává se dospělým (splatným) bez ohledu na jeho vědomost
o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné, přičemž zejména jde o právo týkající se náhrady
škody a bezdůvodného obohacení; ujednání delší či kratší promlčecí lhůty tak může být přípustné jen
u smluvních práv (srov. SVOBODA, K. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, § 630, marg. č. 2).
39. Nejvyšší soud v pořadí druhý názor nesdílí. Je zřejmé, že ustanovení § 630 odst. 2 věta druhá o. z.
ujednání stran o delší promlčecí lhůtě u práva na vydání bezdůvodného obohacení výslovně (přímo
ani nepřímo) nezakazuje (ve smyslu § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z.). Jestliže uvedené
ustanovení zakazuje ujednání kratší promlčecí lhůty u práva na plnění vyplývajícího z újmy na
svobodě, životě nebo zdraví či u práva vzniklého z úmyslného porušení povinnosti, lze již
gramatickým a logickým výkladem daného ustanovení dospět k závěru, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení není právem, u něhož by zákon zakazoval sjednání (kratší) promlčecí lhůty,
neboť vyplývá z nabytí prospěchu obohaceným, nikoliv ze vzniku újmy na straně ochuzeného a nejde
taktéž ani o právo vzniklé z porušení povinnosti (shodně BRIM, L. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský
zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 630, marg. č. 25, 26).
40. I v případě, že by právo na vydání bezdůvodného obohacení spadalo do okruhu práv uvedených v
§ 630 odst. 2 větě druhé o. z., bránilo by dané ustanovení stranám sice sjednat kratší promlčecí
lhůtu, nebylo by však vyloučeno ujednání subjektivní promlčecí lhůty delší než té, jež je stanovena
zákonem v § 629 odst. 1 o. z. (a contrario § 630 odst. 2 věta druhá o. z.).
41. Navíc nelze přehlédnout, že dovoluje-li zákon stranám závazku autonomní úpravu delší promlčecí
lhůty u práva vzniklého z úmyslného porušení povinnosti, platí, že tím spíše je přípustné sjednání
delší promlčecí lhůty u práva vzniklého toliko z nedbalostního porušení povinnosti, resp. v případě
práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího z nedbalosti (arg. a maiori ad minus).42. Z důvodové zprávy se nadto podává, že úmyslem zákonodárce ve vztahu k ustanovení § 630 o. z.
bylo poskytnout stranám soukromoprávních vztahů prostor pro uplatnění jejich vůle stran délky
promlčecí lhůty, přičemž zákonodárce stanovil již zmiňovaná časová, osobní a věcná omezení
autonomie vůle stran. Bylo-li by úmyslem zákonodárce omezit dohody o promlčecí lhůtě toliko na
práva vzniklá ze smluv proto, aby nebyly ujednáními stran měněny promlčecí lhůty u závazků
vzniklých bez ohledu na vůli oprávněného, které se stávají splatnými bez ohledu na vědomost o
vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné (srov. literaturu citovanou v bodu 36 shora), zjevně
by zákon neumožňoval prodloužení promlčecí lhůty (srov. k tomu bod 30 shora) u práv na plnění
vzniklých např. z újmy na zdraví, neboť ani v těchto případech takové právo nevzniká z vůle
oprávněného.
43. Konečně lze uvést, že ujednání o délce subjektivní (srov. bod 27 shora) promlčecí lhůty omezuje
právní úprava maximálně patnácti lety (§ 630 odst. 1 o. z.). Přitom objektivní patnáctileté lhůty jsou
stanoveny právě ve vztahu k právu na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, k nimž
došlo úmyslně (srov. § 636 odst. 2 o. z. a § 638 odst. 2 o. z.). Oproti tomu obecně se u promlčení
uplatní objektivní lhůta desetiletá (§ 629 odst. 2 o. z.), a možnost prodlužování subjektivní promlčecí
lhůty na patnáct let by tudíž nedávala smysl. Z toho nutně plyne, že zákonodárce předpokládá
možnost dispozice s promlčecí lhůtou právě i u zvláštních úprav promlčení, jako v případě práva na
náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, u kterých jedině přichází v úvahu promlčení
práva v patnáctileté objektivní promlčecí lhůtě. Z uvedeného důvodu se možnost smluvního
prodloužení subjektivní promlčecí lhůty, počítá-li zákon s její až patnáctiletou délkou, zjevně vztahuje
i na tyto zvláštní úpravy.
Inspirační zdroje autonomní úpravy délky promlčecí lhůty
44. Podpůrně k možnosti stran uzavřít dohodu o kratší nebo delší promlčecí lhůtě lze poukázat
rovněž na čl. III.–7:601 DCFR (Agreements concerning prescription), jakož i na německou právní
úpravu (§ 202 BGB), které zákonodárce v důvodové zprávě uvádí jako inspirační zdroje § 630 o. z.
45. Z komentářové literatury k čl. III.–7:601 DCFR vyplývá, že problematickým se jeví prodlužování
již ze zákona značně dlouhých promlčecích lhůt (10, 20 či 30 let), neboť takovým postupem by mohlo
dojít k popření smyslu a účelu institutu promlčení, jímž je primárně ochrana dlužníka a zajištění
právní jistoty (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3515/2015, uveřejněný pod číslem 84/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se však
dlužník této ochrany vzdá, resp. dojde k jejímu oslabení skrze prodloužení promlčecí lhůty, je
namístě, aby autonomie vůle stran převážila nad zákonnou úpravou a veřejnými zájmy takovou
úpravou představovanými. Uniformní úprava (relativně krátké) tříleté obecné promlčecí lhůty totiž
také nemusí vyhovovat všem druhům práv, a stranám tak má být s ohledem na zásadu smluvní
svobody dána možnost (v rámci zákonných omezení) vytvořit pro ně vhodnější režim délky promlčecí
lhůty, jejího běhu apod. (BAR, CH., CLIVE, E. (ed.). Principles, Defitions and Model Rules of
European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law
Publishers, 2009, s. 548–549).
46. Obdobnou možnost autonomní úpravy délky promlčecí lhůty jako v § 630 o. z. lze nalézt rovněž v
důvodovou zprávou zmíněné německé právní úpravě (BGB), v níž tamní zákonodárce zrušením
dosavadního § 225 BGB (zakazujícího dispozice s promlčením včetně délky promlčecí lhůty) umožnil
stranám sjednat si vlastní úpravu délky promlčecí lhůty (GROTHE, H. In: SCHMITT, J. et al.
Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB, Band 1: Allgemeiner Teil §§ 1-240,
AllgPersönlR, ProstG, AGG. 9. vydání. C. H. Beck: München, 2021, § 202, marg. č. 2). Omezení
smluvní volnosti ve vztahu k ujednáním o délce promlčecí lhůty tak v současné době představuje §
202 BGB, jenž z hlediska věcných omezení zakazuje pouze zkrácení promlčecí lhůty u práva
vzniklého z úmyslného porušení právní povinnosti před vznikem takového práva (odstavec první),resp. neumožňuje stranám promlčecí lhůtu prodloužit nad 30 let od jejího zákonem stanoveného
počátku (odstavec druhý).
47. Je patrné, že ani komparace dotčené právní úpravy s jejími zahraničními inspiračními zdroji
neodůvodňuje, že by se § 630 o. z. měl vztahovat pouze na smluvní práva, případně že by mělo být
vyloučeno sjednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Posouzení v poměrech projednávané věci
48. Vztaženo do poměrů projednávané věci plyne z uvedeného, že nelze přisvědčit závěru odvolacího
soudu, že ustanovení § 630 o. z. vylučuje možnost smluvně prodloužit promlčecí lhůtu u nároků na
vydání bezdůvodného obohacení (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Naopak za
správný má dovolací soud právní názor, že s ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti
stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není
omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních
důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.
49. Lze tak uzavřít, že při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z
obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) nebrání
občanský zákoník stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného
obohacení. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné.
50. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále
zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
51. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té v části
výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto tak, že se žaloba o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím zamítá, a v části
výroku I, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém
výroku II podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení.
52. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. | decision_11.pdf |
114 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3.
2023, sp. zn. 6 Tdo 103/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.103.2023.1
Číslo: 41/2023
Právní věta:
Cizí věcí se v případě trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku rozumí věc movitá
nenáležející pachateli. Předmětem krádeže nemůže být věc nemovitá. Při oddělení součásti nemovité
věci vzniká samostatná movitá věc, která může být předmětem krádeže. Takovou věcí může být i
ornice oddělená skrývkou z pozemkové parcely.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 22.03.2023
Spisová značka: 6 Tdo 103/2023
Číslo rozhodnutí: 41
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Cizí věc, Krádež
Předpisy: § 134 tr. zákoníku
§ 205 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. S. a P. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2022, č. j. 14 To 247/2022-293, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 36/2021.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, č. j. 12 T 36/2021-270, byli
obvinění J. S. a P. S. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem krádeže podle §
205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle
výroku napadeného rozsudku dopustili tím, že
přibližně v době od poloviny listopadu 2019 do 6. 12. 2019 v katastrálním území XY na
pozemku parcelního čísla XY vlastníka poškozeného P. Z. poté, co P. S. skončil pronájem
tohoto pozemku, uskutečnili z plochy 5140 m² skrývku ornice v množství 504 m³ (680,4 tzeminy), kdy 480 m³ ornice nahrnuli na sousední pozemek parcelního čísla XY v katastrálním
území XY, který měl P. S. pronajatý od S. B., a 24 m³ ornice odvezli na pozemek parcelního
čísla XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví P. S., čímž poškozenému P. Z. způsobili
odcizením ornice škodu ve výši 378.982,20 Kč.
2. Obvinění byli za tento přečin shodně odsouzeni podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému P. Z.
škodu ve výši 378.982,20 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obou obviněných a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 14 To 247/2022-293, tak,
že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce
dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť v návrhu označeným
písm. g) tr. ř. Obvinění totiž namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož skutek popsaný ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem nesprávně kvalifikován jako přečin
krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství. Poukázali na zásadu
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která nebyla soudy respektována.
Připomněli genezi nájemního vztahu předmětného pozemku a jeho rekultivaci navezením ornice na
pozemek. Tu provedli v září 2018, tedy v době, kdy již v důsledku změny vlastníka pozemku pozbyla
platnosti původní nájemní smlouva, aniž by o této skutečnosti byli informováni. Tím byli obvinění
poškozeným zjevně uvedeni v omyl, přičemž k dohodě o finančním vypořádání za zhodnocení
pozemku nedošlo. Proto se dovolatelé rozhodli svépomocí podle § 14 o. z. odstranit navezenou ornici
z předmětného pozemku, a to v mnohem menším rozsahu, než v jakém byla navezena. Skutková
podstata přečinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebyla naplněna, neboť
shrnutou ornici obvinění měli v úmyslu okamžitě použít na rekultivaci vlastních pozemků před
začátkem vegetačního období. Pokud by tak neučinili, jejich právo mohlo být významným způsobem
ohroženo, když hrozilo znehodnocení ornice. Obvinění vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu, že došlo k promíchání navezené ornice s původní ornicí, resp. ke sloučení ornic, a tudíž je
namístě aplikovat ustanovení § 505 o. z. K sloučení ornic nedošlo, navezenou ornici bylo možné
fyzicky oddělit, a v tomto směru odkázali na závěry znaleckého posudku a výslech znalce pana Ing.
M. V. V dané věci absentoval u dovozené právní kvalifikace znak „přisvojení cizí věci“. Jednání
obviněných mělo být posouzeno jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení
pozemku provedením jeho rekultivace. Obvinění namítli, že společenská škodlivost jejich jednání je s
ohledem na konkrétní okolnosti případu zcela bagatelní a s přihlédnutím k zásadě subsidiarity
trestní represe toto jednání nemělo být postiženo trestněprávními důsledky.
5. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obvinění navrhli, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2022, č. j. 14 To
247/2022-293, a zároveň i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3.
2022, č. j. 12 T 36/2021-270“.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání
obviněných uvedla, že jej opřeli o dovolací důvod označený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení snámitkou nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení, avšak taková námitka se aktuálně pojí s jimi neuplatněným dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, zvláště pak, pokud se opírá o důvod
nezohlednění § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatelé ovšem argumentovali ve smyslu své setrvalé
obhajoby o jiných, než soudy zjištěných skutkových okolnostech svého jednání, a na tomto podkladě
poukázali na nedostatek objektivní stránky skutkové podstaty přečinu krádeže ve smyslu § 205 tr.
zákoníku, založený absencí znaku „věc cizí“, a tím i trestného způsobu naložení s takovou věcí ve
formě „přisvojení“.
7. Namítanou odlišnost právního režimu ornice dovolatelé po stránce argumentační podpořili toliko
vlastním způsobem vyhodnocení důkazu, ze kterého odvolací soud vycházel při přijetí skutkového
závěru, že při jimi uskutečněných rekultivačních pracích došlo ke sloučení původní a navezené
zeminy s nastalým právním účinkem ve smyslu § 505 o. z., kdy se navezená zemina stala součástí
věci – v daném případě jimi pronajatého pozemku. Změnu ve skutkovém zjištění, která by právní
závěr o naplnění znaku „věc cizí“ zpochybňovala, dovolatelé neodůvodnili tvrzením vady ve smyslu
jimi označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně k tomuto
právnímu závěru poukázala na závěry znaleckého posudku z oboru pozemkové úpravy, odvětví
životního prostředí, Ing. M. V. a skutečnost, že k odvozu zeminy ze strany dovolatelů (v průběhu
měsíců listopad až prosinec 2019) došlo za stavu, kdy věděli, že jimi takto zrekultivovaný pozemek již
v nájmu nemají. Z hlediska posouzení jejich jednání za podmínek § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v
úmyslu nepřímém tak lze oběma soudům přisvědčit s tím, že si dovolatelé přisvojili věc, která byla ve
vztahu k nim věcí cizí. Byť obviněným, jakožto právním laikům, byly otázky spojené s nabývacím
právním titulem vlastníků pronajímaného pozemku k jimi navezené zemině cizí, museli být při
zřetelném povědomí své investice (materiálního vnosu) do cizího majetku přinejmenším srozuměni s
tím, že se dopouštějí neoprávněného zásahu do cizího vlastnického práva. Není tedy pochyb o tom,
že přisouzeným jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, jak vyplynulo z
výroku o jejich vině.
8. K námitce dovolatelů stran zásady subsidiarity trestní represe poukázala státní zástupkyně na to,
že obvinění nepřihlížejí k přisouzeným skutkovým okolnostem svého jednání, a zcela se tak oprošťují
od trestněprávních konotací zvoleného „způsobu řešení“ otázky svého vnosu do cizího majetku v
opozici s nevyčerpanými právními možnostmi jeho vypořádání. V té souvislosti připomněla výkladové
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
9. Závěrem státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné, a učinit tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných je podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., bylo nutné
posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz napříslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť byl dovolatelem nesprávně označen podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12.
2021), je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány
v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud pak musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky pod dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze formálně podřadit, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud současně konstatuje, že pokud obvinění opakují své námitky, které uplatnili před
nalézacím soudem i v rámci svého odvolání a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich
rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zpravidla neopodstatněné podle § 265 i
odst. 1 písm. e) tr. ř., když lze poukázat na obsahově totožnou argumentaci podanou v odvolání i v
mimořádném opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002).
14. Pod výše uvedený dovolací důvod lze podřadit hmotněprávní námitky obviněných k absenci
znaku „cizí věci“, a tím i trestného způsobu naložení s takovou věcí ve formě „přisvojení“ ve vztahu k
dovozené právní kvalifikaci přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, a dále námitky k nepoužití
zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k prvé námitce je třeba se současně vyjádřit k
právnímu režimu ornice.
15. Podle § 505 o. z. je součást věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci
odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Věc je oddělením některého ze svých komponentů (součástí)
znehodnocena, jestliže věc hlavní jeho oddělením přestane mít funkční nebo jiné právem chráněné
vlastnosti, které jsou pro její využití nezbytné, nebo pokud je oddělením věci objektivně přijímaný
standard funkčního využívání nebo právního nakládání s věcí zásadně porušen, a to i vzhledem k
původním vlastnostem věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo
230/2010).
16. Soudy prvního i druhého stupně věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost a řádně
rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle § 125
odst. 1 tr. ř. Výpověďmi obou obviněných, poškozeného a listinnými důkazy bylo prokázáno, že o
změně vlastníka předmětného pozemku na základě jeho darování původními vlastníky svému synovi,
tj. poškozenému, se obvinění dozvěděli ústně v dubnu 2019, písemně v souvislosti s doručením
výpovědi z nájmu v červenci 2019. Podle článku VI. bod 7 nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 2003, na
základě níž obvinění pozemek užívali, je nepochybné, že nájemní smlouva zanikla darováním, jako
jedním z možných způsobů zániku. Přesto obvinění v období od poloviny listopadu do 6. 12. 2019,
tedy v době, kdy věděli, že k užívání dotčeného pozemku nemají již žádný právní podklad, ornici z
pozemku odstranili dílem jejím shrnutím na sousední pozemek, dílem odvezením. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že z výpovědí obviněných vyplynulo, že navezená zemina bylazapravena a zamíchána do původní zeminy dlátovým pluhem Terraland, přičemž poslední zamíchání
sloužilo jako orba pozemku. Z popsaného způsobu, jakým bylo s navezenou zeminou obviněnými při
rekultivaci dotčeného pozemku naloženo, lze učinit správný závěr o smísení původní a navezené
zeminy. Ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. M. V. a jeho výslechu v hlavním líčení vyplynulo z
metody výškopisného zaměření a 15 tzv. kopaných sond, že na jižní části pozemku (lokalitě B) byla
průměrná mocnost kulturní vrstvy (ornice a podorničí) z průměrných 25–27 cm snížena obviněnými
provedenou skrývkou v některých místech až na 10–12 cm, objem chybějící ornice byl vyčíslen na
cca 504 m³. Poukaz dovolatelů na toliko dílčí závěr znalce, že v severní části pozemku (lokalita A)
nebylo možné prokázat odstranění ornice vzhledem k prokazatelnému dorovnání terénu oproti stavu
vyplývajícím z mapových podkladů, nezpochybňuje kategorický znalecký závěr o prokazatelném
zásahu formou skrývky ornice týkající se jižní části pozemku (lokality B), přičemž odcizení právě
rozsahu skrývky týkající se této části pozemku je obviněným kladeno za vinu.
17. Výše uvedená skutková zjištění soud správně promítl do právního závěru, že postupem
obviněných došlo ke sloučení obou zemin, čímž se ve smyslu ustanovení § 505 o. z. navezená zemina
stala součástí předmětného pozemku, z uvedeného právního titulu přešla do vlastnictví
pronajímatele dotčeného pozemku, a pro obviněné tedy představovala věc cizí. „Cizí věcí“ se v
případě krádeže rozumí movitá věc nenáležící pachateli, přičemž věcí se rozumí i ovladatelná
přírodní síla. Z povahy věci vyplývá, že předmětem krádeže nemůže být nemovitá věc. Lze však při
oddělení věci odcizit části nemovitosti, které se oddělením věci staly movitými věcmi, což je
posuzovaný případ, pakliže obvinění odvezli z pozemkové parcely 504 m³ zeminy, odpovídající
množství 680,4 t zeminy, kterou si uvedeným jednáním přisvojili.
18. V té souvislosti je třeba dále poukázat na to, že dovolatelé vycházejí z rozdílných skutkových
zjištění, než jaká učinily obecné soudy, vyjadřujíc nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy
nižších stupňů, což zvolený dovolací důvod naplnit ovšem nemůže. Rozhodnutí nižších soudů ani
vadou v podobě tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů netrpí. Obvinění
ostatně kromě obecné námitky ani neuvedli konkrétní skutečnosti, z nichž existenci takového
rozporu dovozují, nevyložili, jaká rozhodná skutková zjištění soudů o způsobu rekultivace dotčeného
pozemku a z toho vyplývajícího podkladu pro právní režim ornice jako „cizí věci“ postrádají
obsahovou spojitost s výsledkem provedeného dokazování, která skutková zjištění nevyplývají z
důkazu při žádném z logicky přijatelných způsobů jeho hodnocení nebo jsou opakem důkazu, apod.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 343/2017). Odlišné hodnocení
obviněných, resp. jimi pouze obecně deklarovaný nesouhlas s dílčím skutkovým závěrem soudů
nižších stupňů (nadto vyplývajícím z odborného znaleckého posudku i z jiných ve věci provedených
důkazů), takovým příkladem nesouladu není a nebyl ani dovoláním dostatečně formálně vymezen,
aby Nejvyšší soud mohl považovat za relevantně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. (viz výše).
19. Ani námitce obviněných, že jejich jednání lze podřadit pod svépomoc podle § 14 o. z., nelze
přisvědčit. Podle citovaného ustanovení si každý může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu
sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Podstata
svépomoci ve smyslu § 14 o. z. spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého
práva vlastní mocí a silou. Jako forma ochrany subjektivních práv je přitom omezena jen na zcela
nezbytnou míru. Svépomoc je tedy subjektivním právem ohrožené osoby k odvrácení
bezprostředního a neoprávněného zásahu do práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Svépomoc je zákonem povolenou výjimkou ze státního monopolu
nalézání a vynucování práva, přičemž její legitimita spočívá v tom, že soukromá moc nahradí moc
veřejnou v situaci, kdy je zřejmé, že zásah veřejné moci by přišel pozdě. Ohrožená osoba může
jednat jen takovým způsobem, který je přiměřený okolnostem ohrožení tak, aby opatření odpovídalo
druhu a intenzitě ohrožení [viz LAVICKÝ, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654).Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 125 a násl.]. V daném případě je zřejmé, že se ze
strany obviněných nejednalo o oprávněné použití institutu svépomoci. Obviněným skončil nájemní
vztah, na jehož pokračování se nedohodli stejně jako na finančním vypořádání za rekultivaci
pozemku. Jednání obviněných nesplňuje požadavky na oprávněné využití svépomoci, neboť jejich
jednání se nevztahovalo k ochraně jejich majetku. Akceptovat nelze ani tvrzení o škodě hrozící
znehodnocením ornice, zvláště pokud ji obvinění pouze ponechali v převážném množství (480 m³)
shrnutou na okraji sousedního, jimi užívaného, pozemku.
20. K tvrzení obviněných, které uplatnili v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe a které
spočívalo v tom, že věc se má řešit prostřednictvím jiných prostředků, nikoliv prostředky trestního
práva, Nejvyšší soud uvádí následující.
21. Ani z odpovídající judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS
4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je
nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně
nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní,
občanskoprávní či pracovněprávní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy
uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj.
splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná
(srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).
22. K tomu lze konstatovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin,
který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z
hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost tak není zákonným znakem trestného činu,
neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, samotná výše způsobené škody má pak význam z hlediska povahy a
závažnosti činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, resp. v mimořádně výjimečných případech, i z
hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1989).
23. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem, že čin obviněných nepochybně dosahuje hranice
společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu, a to přečinu krádeže,
sice nikoli obvyklého způsobu provedení, ovšem zjištěné okolnosti a intenzita porušení zájmu na
ochraně vlastnictví potvrzují důvodnost pro užití trestní represe. Obvinění ve svém dovolání jako
okolnosti, které by mohly zapříčinit absenci společenské škodlivosti jejich jednání, uváděli pouze
skutečnost, že na pozemku hospodařili na základě nájemní smlouvy uzavřené s rodiči poškozeného v
roce 2003, měli zájem, aby byl co nejúrodnější, a proto přistoupili v září 2018 k rekultivaci pozemku,
jelikož v té době o změně vlastníka pozemku nevěděli.
24. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že finanční i fyzická investice do pozemku, který následně
obvinění již nemohli užívat, mohla být zdrojem rozhořčení a potřeby situaci fakticky neprodleněřešit. Nelze ovšem za akceptovatelné řešení považovat, aby obvinění v době, kdy byli srozuměni s
tím, že k pozemku nemají již žádné užívací právo, z něho odcizili zeminu, a to dokonce ve velmi
značném množství cca 680 tun. Popsaným jednáním obvinění poškodili majetková práva jiných osob,
přičemž hranice způsobené škody větší (v právní větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně
nesprávně označené jako nikoli nepatrné) dosáhla téměř čtyřnásobku zákonného minima pro
použitou právní kvalifikaci, a dotčený pozemek nepochybně znehodnotili, neboť jak dokládá znalecký
posudek, došlo k významnému zhoršení schopnosti zadržet vláhu a násobenosti živin z přirozeného
zásobení dané minulým režimem hospodaření, kdy na pozemku může dojít ke snížení výnosnosti až o
50 %. Na jednání obviněných je proto třeba reagovat prostředky trestního práva a uplatnění toliko
jiného druhu odpovědnosti (než trestní) není bez represivního působení dostačující. Pro aplikaci
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a
soudy nepochybily, pokud tuto zásadu v daném případě neaplikovaly.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatelů, podřaditelné pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Proto Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde
o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v]
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí
poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. | decision_110.pdf |
115 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.07.2016, sp. zn. 11 Tdo 414/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.414.2016.1
Číslo: 45/2017
Právní věta: Má-li obviněný obhájce, který za něj podá odvolání, jež nesplňuje náležitosti obsahu
odvolání (§ 249 odst. 1 tr. ř.), předseda senátu zašle výzvu k odstranění vad odvolání podle § 251
odst. 1 tr. ř. toliko obhájci obviněného.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.07.2016
Spisová značka: 11 Tdo 414/2016
Číslo rozhodnutí: 45
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Řízení o odvolání
Předpisy: § 251 odst. 1 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. F . proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 348/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 68/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 9 T 68/2015, byl obviněný D.
F. uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za které
byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice s dozorem, a dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně
usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 348/2015, podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr.
N. N. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
4. V textu svého dovolání obviněný uvedl, že se v trestním řízení všechna rozhodnutí i opatření
orgánu činného v trestním řízení doručují jak obhájci, tak obviněnému. V daném případě však soud
výzvu k odstranění vad doručil pouze jeho obhájci, v čemž obviněný spatřuje porušení práva na
spravedlivý proces. Pokud se rozsudek či usnesení doručují jak obviněnému, tak obhájci a oba mají
právo podat odvolání, pak by podle obviněného stejné pravidlo mělo platit i v případě výzvy k
odstranění vad podání, aby nedošlo k porušení zásad trestního řízení. Závěrem svého dovolání
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
5. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné
u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným
podaného dovolání nejprve odkázala na obsah napadeného usnesení odvolacího soudu, který
konstatoval obsah příslušné právní úpravy a uvedl, že po vyhlášení rozsudku u hlavního líčení dne
15. 9. 2015 si obviněný po poučení o opravném prostředku ponechal zákonnou lhůtu. Odvolání
sepsané obhájcem dne 29. 9. 2015 a doručené soudu téhož dne bylo pouze blanketní a bylo v něm
uvedeno, že bude ve lhůtě 5 dnů odůvodněno, což se však nestalo. Nalézací soud zaznamenal, že
obviněný v předmětném řízení obhájce má. Protože však jím sepsané blanketní odvolání
neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 249 tr. ř., vyzval obhájce obviněného ve smyslu § 251 odst. 1
tr. ř., aby zmíněné vady odstranil. Ve výzvě byla obhájci stanovena lhůta 5 dnů s určením počátku
běhu lhůty ode dne doručení výzvy. Obhájce byl ve výzvě poučen o následcích neodstranění vad
odvolání. Výzva byla obhájci doručena datovou schránkou dne 30. 9. 2015. Lhůta pro odstranění vad
odvolání proto uplynula dne 5. 10. 2015. Ke dni konání neveřejného zasedání, tedy ke dni 20. 10.
2015, nebyly vady odvolání odstraněny ani nebyly sděleny případné překážky, které by v tom obhájci
bránily. Proto odvolací soud odvolání obviněného věcně neprojednal a jako odvolání, které nesplňuje
náležitosti obsahu odvolání, je ve smyslu § 253 odst. 3 tr. ř. odmítl.
6. Podle státní zástupkyně, zjistí-li předseda senátu soudu prvního stupně (samosoudce) vady obsahu
odvolání, vyzve k jejich odstranění. Výzva je opatřena zpravidla písemným sdělením, kterým se
předseda senátu (samosoudce) obrátí na odvolatele a konkrétně upozorní na zjištěné nedostatky.
Zákon v § 251 odst. 1 tr. ř. nedává jednoznačnou odpověď na otázku, komu je třeba zaslat výzvu k
odstranění nedostatků obsahových náležitostí odvolání, tedy zda přímo odvolateli (obžalovanému,
poškozenému, zúčastněné osobě) nebo jeho obhájci, resp. zmocněnci, anebo zároveň odvolateli i jeho
kvalifikovanému zástupci. S ohledem na poměrně krátkou lhůtu stanovenou ke splnění výzvy, na její
propadný charakter a na to, že i samo vadné odvolání podal buď obhájce obžalovaného, resp.
zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby, anebo odvolatel takto kvalifikovaně zastoupený, se
podle státní zástupkyně lze přiklonit k názoru praxe, že výzva se zasílá jen obhájci, resp. zmocněnci,
nikoli též odvolateli (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1107/2002, a ze
dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1439/2003.). Výzvu předsedy senátu (samosoudce) podle § 251 odst. 1
tr. ř. je nutné doručit adresátovi.
7. Ze shora uvedeného je tedy podle státní zástupkyně zřejmé, že soud prvního stupně i soud
odvolací postupovaly v řízení o odvolání obviněného v souladu se zákonem. Názor obviněného, že
výzvu k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. bylo třeba kromě obhájce doručit i jemu, je
třeba odmítnout. Zvoleným postupem Okresního soudu v Kroměříži v žádném ohledu nedošlo k
porušení pravidel spravedlivého procesu. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, abyNejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
9. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel
Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za
důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z
nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo
odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů
uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny
procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený
dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy,
kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §
256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud
neshledal důvodným.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Obviněný uplatnil výše uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě a z naznačeného výkladu
je patrné, že jeho námitka dovolacímu důvodu odpovídá, nelze jí však přisvědčit. Zároveň se nelze
ztotožnit ani s názorem státní zástupkyně, že by ustanovení § 251 tr. ř. nedávalo jednoznačnou
odpověď, komu má být v popisovaném případě výzva k odstranění vad zaslána. Podle § 251 odst. 1 tr.
ř. „nesplňuje-li odvolání státního zástupce, odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce, nebo
odvolání, které podal za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, náležitosti
obsahu odvolání podle § 249 odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě pěti dnů,
kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3.“.
Ono „vyzve je“ je třeba vykládat tak, že se vztahuje ke státnímu zástupci, obhájci či zmocněnci, tedy
k osobě, která odvolání podala. Osoby, za které bylo odvolání podáno, jsou zde zjevně uvedeny pouze
proto, aby bylo zdůrazněno, že opravný prostředek nebyl obhájcem či zmocněncem podán za svou
osobu (v takovém případě by totiž bylo namístě s ním naložit jinak). Tento výklad je dále potvrzen
pokračováním textu prvního odstavce a zněním druhého odstavce daného ustanovení: „Stejně
postupuje, pokud takové odvolání podal obžalovaný, který má obhájce, poškozený nebo zúčastněná
osoba, kteří mají zmocněnce.“ Podle § 251 odst. 2 tr. ř. pak „nemá-li obžalovaný, který podal
odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1, obhájce, vyzve ho předseda
senátu k odstranění vad ve lhůtě osmi dnů a poskytne mu k odstranění vad odvolání potřebné
poučení. Nevedlo-li to k nápravě nebo vyžaduje-li to povaha projednávané věci, a obžalovaný si sám
obhájce nezvolil, ustanoví mu ho za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím
řízení předseda senátu a dále postupuje podle odstavce 1. U poškozeného a zúčastněné osoby, kteřínemají zmocněnce, postupuje předseda senátu přiměřeně.“.
12. Ustanovení § 251 tr. ř. tak rozlišuje situaci, kdy obviněný (případně jiný účastník řízení) je
zastoupen a kdy zastoupen není, přičemž zjevně preferuje zaslání výzvy k odstranění nedostatků
pouze obhájci (zmocněnci) i v případě, že odvolání podá zastoupený obviněný vlastnoručně, a to
patrně z důvodu právního vzdělání obhájce, u něhož tak lze předpokládat lepší zajištění práv
obviněného. V případě obviněného zákonodárce předpokládá, že pro něj odstranění vad bude
náročnější, proto mu také v odstavci druhém stanoví delší lhůtu. Také u obviněného, který zastoupen
není, trestní řád klade důraz na ochranu jeho práv prostřednictvím obhájce, neboť ukládá soudu
zkoumat, zda výzva vedla k nápravě, či posoudit povahu projednávané věci a obhájce obviněnému
ustanovit. Vykládat první větu § 251 odst. 1 tr. ř. tak, že výzva má být zaslána jak obhájci, tak
obviněnému, by postrádalo smysl nejen z toho hlediska, že právo na obhajobu je zde obviněnému
zajištěno obhájcem s právním vzděláním, ale také proto, že obviněnému by byla stejně jako obhájci
stanovena pouze pětidenní lhůta, jejíž marné uplynutí by mělo za následek postup podle § 253 odst. 3
tr. ř., na rozdíl od obviněného, který obhájce nemá, jemuž je stanovena lhůta delší a navíc soud musí
aktivně učinit i další opatření k nápravě vad odvolání (posoudit, zda se náprava vad obviněnému
zdařila, případně mu ustanovit obhájce), ačkoli obviněný zastoupený obhájcem sám o sobě
nedisponuje lepšími schopnostmi napravit vady svého podání v porovnání s obviněným, který obhájce
nemá. Zastoupený obviněný je tedy v tomto směru v každém případě odkázán na svého obhájce,
proto zasílat mu výzvu k odstranění vad by bylo v tomto případě nadbytečné, resp. by to mohlo mít
pro něj význam pouze z důvodu jakési kontroly práce obhájce, takový princip však trestní řád nezná
a není ani součástí práva na spravedlivý proces.
13. Orgány činné v trestním řízení nepřejímají odpovědnost za případnou nekvalitní práci obhájce.
Pokud například obhájce přes pokyn obviněného odvolání nepodá vůbec či v něm nevytkne některé
vady rozhodnutí, neumožňuje trestní řád obviněnému pochybení obhájce dodatečně zhojit ani
neukládá odvolacímu soudu z úřední povinnosti napadené rozhodnutí přesto přezkoumat v plném
rozsahu. Právo na spravedlivý proces se v tomto směru promítá do institutu zastoupení obhájcem,
který zákonodárce upravuje prostřednictvím předpisů o advokacii a na kvalitu jehož výkonu dozírá
Česká advokátní komora. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III.
ÚS 83/96. Trestní řád ani jiné procesní předpisy nepodrobují úkony advokáta v řízení kontrole ze
strany soudu ani neukládají o nich souběžně informovat zastoupeného účastníka řízení. Pokud v
posuzovaném případě podal odvolání obhájce obviněného, pak nebyl žádný zákonný důvod, aby soud
prvního stupně zasílal výzvu k odstranění vad souběžně také obviněnému.
14. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu
předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného D. F. proto pro jeho
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. | decision_1100.pdf |
116 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.07.2016, sp. zn. 23 Cdo 1184/2013,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1184.2013.1
Číslo: 132/2017
Právní věta: Oprávněná osoba se může domáhat podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. nároků
uvedených v § 4 odst. 1 téhož zákona i proti osobě, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní
místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků
výrobků chráněných ochrannými známkami, a to za podmínek, které Soudní dvůr Evropské unie
uvedl v rozsudku ze dne 12. 7. 2011, L’Oréal a další (C-324/09,EU:C:2011:474), a které platí v
souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na online tržišti.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.07.2016
Spisová značka: 23 Cdo 1184/2013
Číslo rozhodnutí: 132
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Ochranné známky
Předpisy: § 4 předpisu č. 221/2006Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn.
3 Cmo 155/2012, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, zamítl žalobu všech
žalobkyň, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání
podnájemních smluv na užití prostor či prodejních míst v areálu tzv. Pražské tržnice se subjekty,
které dle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k
ochranným známkám ve výroku specifikovaným, jakož i se subjekty, které k okamžiku pravomocným
rozhodnutím prokázaného porušení nebo ohrožení práva k ochranným známkám ve výroku
specifikovaným užívaly prostor nebo prodejní místo, ve kterém došlo k porušení nebo ohrožení práv
ke specifikovaným ochranným známkám žalobkyň (výrok pod bodem I). Dále zamítl žalobu všech
žalobkyň, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání
podnájemních smluv na užití prostor či prodejních míst v areálu tzv. Pražské tržnice, které nebudou
obsahovat závazek podnájemce zdržet se porušování práv průmyslového vlastnictví žalobkyň a kterénebudou jako výpovědní důvod ze strany nájemce s nejdéle 14denní výpovědní lhůtou obsahovat
porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám žalobkyň specifikovaným ve výroku, v prostoru
či prodejním místě užívaném podnájemci (výrok pod bodem II). Rovněž zamítl žalobu, aby žalované
byla stanovena povinnost zdržet se pokračování v podnájemním stavu se subjekty užívajícími
prostory či prodejní místa v areálu tzv. Pražské tržnice, které dle pravomocného rozhodnutí soudu
nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám specifikovaným ve
výroku, jakož i se subjekty, které v okamžiku pravomocným rozhodnutím prokázaného porušení nebo
ohrožení práva k ochranným známkám ve výroku specifikovaným užívaly prostor nebo prodejní
místo, ve kterém došlo k porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám ve výroku
specifikovaným (výrok pod bodem III). Zamítl i žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do sedmi
dnů od právní moci rozsudku zaslat dopis s omluvou a současně na své náklady uveřejnit v periodiku
Hospodářské noviny, vydavatel E., a.s., do tří měsíců od právní moci rozsudku jednou, v rozsahu
nejméně jedné poloviny stránky, v rámečku o velikosti písma nejméně 12 bodů, zprávu ve znění
specifikovaném ve výroku rozsudku (výrok pod bodem IV). Rovněž zamítl žalobu, aby žalované byla
uložena povinnost na své náklady uveřejnit v periodiku Hospodářské noviny, vydavatel E., a. s., do tří
měsíců od právní moci rozsudku, jednou v rozsahu nejméně jedné poloviny stránky, v rámečku, o
velikosti písma nejméně 12 bodů, text výrokové části rozsudku (výrok pod bodem V), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VI).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná je nájemcem „Pražské tržnice“, přičemž prodejní plochy
dále podnajímá jednotlivým prodejcům. V minulosti v areálu tržnice došlo opakovaně k prodeji zboží
porušujícího právo duševního vlastnictví žalobkyň. Ze vzoru smlouvy o nájmu prodejního stánku
„Trhovec“ bylo zjištěno, že je nájemci uložena povinnost při veškeré své činnosti dodržovat obecně
závazné právní předpisy. V letáku označeném „Upozornění prodejcům“ bylo v českém a vietnamském
jazyce obsaženo upozornění o porušování práv k duševnímu vlastnictví prodejem padělaného zboží s
tím, že na základě výsledku kontrol celní správy upozorňuje správce trhu všechny prodejce v areálu
Pražské tržnice na zákaz prodeje padělaného zboží jakéhokoliv výrobce chráněné ochrannou
známkou a že porušení tohoto zákazu je kromě trestní odpovědnosti také důvodem ukončení
smlouvy.
3. Po právní stránce věc posoudil tak, že poskytnutí prodejního stánku či prodejního místa do užívání
na základě podnájemní smlouvy lze dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání
práv z průmyslového vlastnictví (dále jen „VPPV“), považovat za poskytnutí prostředků, které jsou
třetími osobami používány k porušování práv, v daném případě při prodeji padělků. Ohledně nároků
žalobkyň na uložení povinnosti týkajících se obsahu smluv měl soud prvního stupně za to, že takový
nárok je v rozporu s rozsahem opatření k nápravě podle § 4 VPPV. Ohledně nároku z titulu ochrany
dobré pověsti právnických osob dospěl soud k závěru, že do pověsti žalobkyň nemůže být zasaženo,
neboť podle okolností je kupujícímu zřejmé, že výrobky prodávané na tržnici jsou padělky, nikoliv
výrobky žalobkyň.
4. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 Cmo 155/2012-166,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně. Právně věc posoudil
tak, že klíčový je závěr o tom, zda je žalovaná v postavení tzv. prostředníka ve smyslu § 4 odst. 3
VPPV. S ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o
dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), jež je do českého práva transponována
prostřednictvím zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (jeho preambuli
a článkem 10), dospěl odvolací soud k tomu, že mezi prostředkem či službou poskytnutou
porušovateli práva třetí osobou musí existovat přímá souvislost. Poskytnutí prodejní plochy do
užívání je běžnou službou a z její povahy nevyplývá, že by byla poskytována k porušování práv třetích
osob. Nelze uvažovat o tom, že poskytnutí prodejního místa do užívání umožnilo porušení právžalobkyň. Akceptace opačného výkladu by odůvodňovala absurdní závěry, že za prostředek
umožňující porušování práv by bylo nutno považovat přívod elektrické energie či vydání
podnikatelského oprávnění pro konkrétního prodejce v tržnici. Odvolací soud odmítl aplikovat závěry
Evropského soudního dvora („ESD“, nyní Soudní dvůr EU – dále také „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“)
ze dne 12. 7. 2011, ve věci C-324/09, neboť ty se vztahují na internetové tržiště.
6. Z hlediska dobré pověsti právnické osoby věc posoudil tak, že vzhledem k tomu, že žalovaná
neumožňuje prodej padělků v areálu tržnice, nedopouští se ani žádného jednání, kterým by
zasahovala do dobré pověsti žalobkyň, a žaloba z titulu ochrany jejich dobré pověsti proto není
důvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly všechny žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že přesto, že odvolací soud
prvostupňový rozsudek potvrdil, učinil tak ze zcela jiných důvodů, a fakticky tak rozsudek soudu
prvního stupně změnil. Odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 224/2001. Dále
považují dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když spatřují jeho
zásadní význam po právní stránce v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud
řešena otázka, zda provozovatel tržnice (reálné, nikoliv elektronické) může být osobou, jejíž
prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv k duševnímu vlastnictví ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., a zda takovému provozovateli tržnice lze uložit
opatření podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona.
8. Důvodnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelek odvolací soud neměl vycházet z článku 10
Směrnice, ale z článku 11. Pojem „prostředníka“ je ve smyslu Směrnice třeba vykládat široce, bez
ohledu na zavinění či odpovědnost těchto prostředníků za porušování práv duševního vlastnictví.
Odkazují přitom na analýzu aplikace Směrnice z 22. 10. 2010 a na rozsudek SDEU (ESD) ze dne 12.
7. 2011 ve věci C-324/09. Dovolatelky mají za to, že není rozdílu mezi on-line tržištěm a skutečným
tržištěm žalované. Podmínka „přímé souvislosti“ mezi prostředkem či službou a porušením práva
nevyplývá z judikatury. Souhlasí s tím, že každý případ je třeba posuzovat podle jeho povahy, a proto
by mohlo vyplynout, že dodavatel elektrické energie nemusí být prostředníkem ve smyslu Směrnice.
Žalovaná má však k prodejcům mnohem užší vztah. Odvolací soud neodůvodnil rozdíly mezi
elektronickým a reálným tržištěm. Dle názoru dovolatelek jejich závěr o možnosti postihnout
provozovatele tržiště podporuje i důvodová zpráva k VPPV. Dovolatelky se proto domnívají, že
návrhům obsaženým pod body I-III žalobního petitu bylo možno vyhovět.
9. Ohledně tvrzeného zásahu do dobré pověsti právnických osob – žalobkyň dovolatelky uvádí, že
soud prvního stupně se souvisejícím návrhem řádně nevypořádal. Dovolatelky jsou oproti odvolacímu
soudu toho názoru, že žalovaná umožnila prodej padělků, a tak umožnila vznik a šíření dojmu, že
dovolatelky produkují nekvalitní zboží. Tím bylo zasaženo do dobré pověsti žalobkyň, neboť vzniká a
šíří se dojem, že žalobkyně produkují nekvalitní zboží.
10. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění
občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami a obsahuje stanovené náležitosti, zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
13. Dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud dosud
neřešil otázku, zda provozovatel tržnice (reálné, nikoliv elektronické) může být osobou, jejíž
prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv k duševnímu vlastnictví ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., a zda takovému provozovateli tržnice lze uložit
opatření podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně
zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví –
dále opět jen „VPPV“), došlo-li k neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat
u soudu toho, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, a
následky ohrožení nebo porušení byly odstraněny, a to zejména
a) stažením výrobků z trhu, jejichž výrobou nebo uvedením na trh nebo skladováním došlo k
ohrožení nebo porušení práva,
b) trvalým odstraněním nebo zničením výrobků, jejichž výrobou nebo uvedením na trh nebo
skladováním došlo k ohrožení nebo porušení práva,
c) stažením, trvalým odstraněním nebo zničením materiálů, nástrojů a zařízení určených nebo
používaných výlučně nebo převážně při činnostech porušujících nebo ohrožujících právo.
Podle odstavce 3 téhož ustanovení se oprávněné osoby mohou u soudu domáhat nároků uvedených v
odstavci 1 rovněž vůči každému, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k
porušování práv.
15. Při aplikaci § 4 VPPV je nutno zohlednit směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze
dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví (dále opět jen „Směrnice“), kterou VPPV
transponuje do národního práva (§ 1 VPPV) – národní úpravu je nutné v co největším rozsahu
interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici
(nepřímý účinek) (viz oba rozsudky ESD, na něž odkazují dovolatelky: ze dne 13. 11. 1990 ve věci
C-106/89 Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA a ze dne 10. 4. 1984
ve věci C-14/83 Von Colson).
Podle bodu 17 preambule Směrnice je třeba opatření, řízení a nápravná opatření stanovená touto
směrnicí pro každý případ určit takovým způsobem, aby byla řádně zohledněna zvláštní povaha
daného případu, včetně zvláštních vlastností každého práva duševního vlastnictví, a ve vhodných
případech úmyslná nebo neúmyslná povaha tohoto porušení práva.
Podle bodu 23 preambule Směrnice platí, že aniž jsou dotčena jiná opatření, řízení a nápravná
opatření, měli by mít nositelé práv možnost požádat o soudní zákaz vůči zprostředkovateli, jehožslužeb využívá třetí osoba k porušování průmyslových práv nositele práv. Podmínky a řízení týkající
se těchto soudních zákazů by měly být upraveny vnitrostátním právem členských států. Pokud jde o
porušení autorského práva a práv s ním souvisejících, zajišťuje směrnice 2001/29/ES vysoký stupeň
harmonizace. Touto směrnicí by tudíž neměl být dotčen článek 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES.
Podle bodu 24 preambule Směrnice by v závislosti na konkrétním případě, a odůvodňují-li to
okolnosti, měla opatření, řízení a nápravná opatření zahrnovat zakazující opatření k předcházení
dalšímu porušování práv duševního vlastnictví. Ještě je třeba stanovit nápravná opatření, ve
vhodných případech na náklady porušovatele, jako je stažení a úplné odstranění z obchodních
kanálů, nebo zničení zboží, kterým jsou porušována práva, a ve vhodných případech stažení
materiálů a nástrojů používaných především k výrobě ke zhotovení tohoto zboží. Tato nápravná
opatření by měla zohlednit zájmy třetích osob, včetně zejména spotřebitelů a soukromých osob
jednajících v dobré víře.
Podle článku 3 odst. 1 Směrnice členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná
k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření,
řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo
nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.
Podle odstavce 2 téhož článku tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná,
přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně
dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.
Podle článku 10 Směrnice („nápravná opatření“) odst. 1 platí, že aniž je dotčena náhrada škody,
která vznikla nositeli práv porušením práv, a aniž je dotčeno odškodnění jiného druhu, zajistí členské
státy, aby příslušné soudní orgány mohly na žádost navrhovatele nařídit přijetí vhodných opatření ve
vztahu ke zboží, o němž bylo zjištěno, že jsou jím porušována práva duševního vlastnictví, a ve
vhodných případech i ve vztahu k materiálům a nástrojům, které byly používány především při
výrobě nebo zpracování tohoto zboží. Tato opatření zahrnují:
a) stažení z obchodních kanálů,
b) konečné odstranění z obchodních kanálů, nebo
c) zničení.
Podle odstavce 2 téhož článku soudní orgány nařídí, aby tato opatření byla provedena na náklady
porušovatele práv, ledaže tomu odporují zvláštní důvody.
Podle odstavce 3 téhož článku při posuzování žádosti o nápravná opatření se přihlíží k úměrnosti
mezi závažností porušení a nápravnými opatřeními, jakož i k zájmům třetích osob.
Podle článku 11 („soudní zákazy“) Směrnice členské státy zajistí, aby v případě vydání soudního
rozhodnutí zjišťujícího porušení práva duševního vlastnictví mohly soudní orgány vydat vůči
porušovateli práv soudní zákaz dalšího porušování. Stanoví-li tak vnitrostátní právo, může být za
nedodržení tohoto zákazu případně uloženo penále k zajištění jeho dodržování. Aniž je dotčen článek
8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES, zajistí členské státy, aby nositelé práv mohli požádat o vydání
soudního zákazu vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva
duševního vlastnictví.
16. Z uvedených citací je patrné, že ustanovení § 4 VPPV do českého práva přenáší jak článek 10, tak
článek 11 Směrnice. Mezi slovním zněním zákona a Směrnice není podstatný rozdíl. Pro zodpovězení
otázky, zda provozovatel tržnice (reálné, nikoliv elektronické), resp. přesněji osoba, která mápronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a pozemky, na kterých
stánky mohou stát, může být osobou, jejíž prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k
porušování práv k duševnímu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 VPPV a zda takovému
„provozovateli tržnice“ lze uložit opatření podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona, je proto nejprve
třeba nalézt odpověď na otázku, zda takový „provozovatel tržnice“ (reálné, nikoliv elektronické)
může být prostředníkem, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního
vlastnictví (a zda mu lze uložit soudní zákaz) ve smyslu článku 11 Směrnice.
17. Jedná se tedy o otázku výkladu unijního práva. Podle článku 267 odstavce prvního Smlouvy o
fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o
předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány,
institucemi nebo jinými subjekty Unie.
18. Podle třetího odstavce téhož článku platí, že vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem
členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva,
je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.
19. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné
otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81 CILFIT, v němž
Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to
jestliže:
[1] otázka komunitárního (pozn. dnes unijního) práva není relevantní pro řešení daného
případu,
[2] existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora
týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),
[3] jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv
rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl
konstatovat, že výklad komunitárního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové
verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, c) vzít zřetel na
odlišnosti interpretace komunitárního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný
soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU.
20. V posuzované věci je otázka výkladu unijního práva pro věc relevantní a zároveň Soudní dvůr
takovou otázku v minulosti neřešil. V rozsudku ze dne 12. 7. 2011 ve věci C-324/09 L’Oréal a další
proti e-Bay a dalším řešil Soudní dvůr pouze otázku týkající se opatření podle článku 11 věty třetí
Směrnice vůči provozovateli on-line tržiště, přičemž se blíže nezabýval tím, na jak široký okruh osob
dopadá vymezení prostředníka, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva
duševního vlastnictví. Dospěl přitom k závěru, že „článek 11 třetí věta směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být
vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby členské státy zajistily, že vnitrostátní soudy příslušné v
oblasti ochrany práv duševního vlastnictví mohou nařídit provozovateli on-line tržiště přijetí
opatření, která přispívají nejen k ukončení porušování těchto práv uživateli tohoto tržiště, ale také k
předcházení dalším porušováním tohoto druhu; tyto soudní zákazy musejí být účinné, přiměřené,
odrazující a nesmí vytvářet překážky právem dovolenému obchodu“. On-line tržiště zároveň fungují
na částečně odlišných principech oproti tržištím reálným – jsou ze své povahy dostupná výhradně
dálkovým přístupem, umožňují nákup zboží bez ohledu na jeho aktuální fyzickou přítomnost na
vnitřním trhu EU, jejich provozovatelé získávají peněžní prostředky procentním podílem z
uskutečněných transakcí.21. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 1184/2013-204, podle § 109 odst.
1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení na dobu do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědích na následující
předběžné otázky, které mu položil:
22. Je osoba, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a
pozemky, na kterých stánky mohou stát, prostředníkem, jehož služby jsou užívány třetími osobami k
porušování práva duševního vlastnictví ve smyslu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví?
23. Lze osobě, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a
pozemky, na kterých stánky mohou stát, uložit opatření ve smyslu článku 11 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, za
stejných podmínek, jaké Soudní dvůr Evropské unie formuloval pro uložení opatření provozovatelům
on-line tržiště v rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 7. 2011 ve věci C-324/09 L’Oréal a další proti e-
Bay a dalším?
24. Soudní dvůr vydal dne 7. 7. 2016 ve věci C-494/15 rozsudek, jímž odpověděl na shora uvedené
předběžné otázky takto:
1. Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o
dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož
služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto
ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici
pozajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných
ochrannými známkami.
2. Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání
soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající
v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v
rozsudku ze dne 12. 7. 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se
soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.
25. V odůvodnění k odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 12.
7. 2011, L´Oréal a další, C-324/09, EU:C:2011:474. Připomněl, že v bodě 135 tohoto rozsudku
konstatoval, že podrobná úprava vydávání soudních zákazů, kterou musí členské státy stanovit podle
článku 11 věty třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o
dodržování práv duševního vlastnictví (dále opět jen „Směrnice“), jako je úprava podmínek, které je
třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do vnitrostátního práva. Tato pravidla
vnitrostátního práva musí být stanovena tak, aby bylo možné uskutečnit cíle Směrnice. Za tím
účelem musí být soudní zákazy účinné a odrazující. Současně musí být spravedlivé a přiměřené.
Nesmí tedy být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi
nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti
tomu může být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného
druhu a stejným obchodníkem. Soudní dvůr uzavřel, že soudní zákaz ve smyslu článku 11 věty třetí
Směrnice smí být vydán pouze tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního
vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu.
26. Z rozhodnutí Soudního dvora se podává, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná není osobou, jež
je v postavení prostředníka ve smyslu § 4 odst. 3 VPPV, a že nelze aplikovat závěry rozsudku
Soudního dvora ze dne 12. 7. 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), není správný.
27. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího souduzrušil a podle § 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
28. V dalším řízení soud posoudí naplnění předpokladů vymezených v rozsudku Soudního dvora ze
dne 12. 7. 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474). | decision_1101.pdf |
117 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.07.2016, sp. zn. 23 Cdo 2907/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2907.2014.1
Číslo: 128/2017
Právní věta: Jestliže strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že
některé pohledávky mají být uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel
podřízené pohledávky domáhat jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o
podřízenosti pohledávek.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.07.2016
Spisová značka: 23 Cdo 2907/2014
Číslo rozhodnutí: 128
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Smlouva nepojmenovaná (inominátní)
Předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák.
§ 51 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp.
zn. 6 Cmo 228/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 45 Cm 184/2012-134, připustil změnu
žaloby spočívající v rozšíření žalobního návrhu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z
prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 031 609 Kč od 1. 12. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem
I), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 031 609 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 152 847,08 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 031 609 Kč od 1. 12.
2011 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem
III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne
11. 12. 2009 smlouvu o půjčce, jejíž celková výše byla dohodnuta na částku 6 500 000 Kč s tím, že
půjčka A ve výši 3 468 391 Kč bude použita na úhradu ekvity s datem splatnosti do 31. 12. 2024 a
půjčka B ve výši 3 031 609 Kč na překlenutí pohledávek za jinými dlužníky se splatností do 30. 4.2011; úhrady půjčky B se žalobce v tomto řízení domáhá. Ke smlouvě o půjčce byl uzavřen dodatek
ze dne 17. 5. 2011, v němž byla posunuta splatnost půjčky B na 30. 11. 2011. Soud prvního stupně
dále zjistil, že půjčku ve sjednané výši žalobce žalované poskytl. Dne 1. 3. 2010 uzavřela žalovaná s
UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“), smlouvu o úvěru na částku 84 000 000 Kč
na financování nákladů fotovoltaické elektrárny. V návaznosti na smlouvu o úvěru uzavřela dne 14.
2. 2011 banka a dalších pět subjektů, včetně žalobce, jako věřitelé, se žalovanou jako dlužníkem
smlouvu označenou jako dohoda o podřízenosti závazků, v níž označení věřitelé souhlasili s tím, že
půjčka jimi poskytnutá žalované bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalované
požadovat až po úhradě jejích závazků vůči bance nebo pokud nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda
byly tyto závazky již vyrovnány, s předchozím souhlasem banky. V této dohodě se žalobce, stejně
jako ostatní věřitelé, zavázal v čl. III odst. 2 písm. c) nevyžadovat od žalované finanční plnění
závazků z půjčky a zdržet se s výjimkou splátek plateb umožněných dohodou smluvních stran
jakýchkoliv úkonů směřujících k uzavření dohody, kterou by se měnil nebo mohl měnit obsah či
účastníci dohody, na jejímž základě byla půjčka poskytnuta, přičemž uvedená dohoda o podřízenosti
závazků neobsahuje ujednání o podmínkách odstoupení.
3. Žalobce dopisem ze dne 5. 2. 2013 žádal banku o sdělení, zda jsou všechny splatné pohledávky
banky vůči žalované zaplaceny, a dále o sdělení ohledně hodnoty ukazatele krytí a výše rezervního
účtu dluhové služby a rezervního účtu údržby. Současně avizoval odstoupení od dohody o
podřízenosti závazků pro případ neposkytnutí požadovaných informací, poté se dopisem ze dne 6. 2.
2013 domáhal poskytnutí týchž informací po žalované. Banka žalobci dopisem ze dne 14. 3. 2013
oznámila, že žalobce nemá podle jejího názoru nárok na poskytnutí rozsahu žádaných údajů a v
návaznosti na úpravu občanského zákoníku není dán zákonný důvod pro odstoupení od dohody,
kterýžto právní úkon žalobce banka neakceptuje. Žalobce poté dopisem ze dne 18. 3. 2013 sdělil
účastníkům dohody, že od ní odstupuje, a to z důvodu porušení dohody tím, že mu nebyly sděleny
informace požadované jeho dopisy.
4. Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako platně uzavřenou smlouvu o půjčce. Poté došlo
mezi žalovanou a bankou k uzavření platné smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl.
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dohodu o podřízenosti závazků posoudil soud prvního
stupně podle § 51 obč. zák. Banka a žalovaná ji sice uzavíraly v návaznosti na existenci smlouvy o
úvěru, jakožto absolutního obchodu, avšak dohoda mění podmínky nikoliv smlouvy o úvěru, ale
jednotlivých smluv o půjčkách, když věřitelé nejsou (vyjma jednoho z nich jako právnické osoby)
identifikováni jako podnikatelé a nedošlo ani k jejich dohodě co do volby obchodního zákoníku jako
rozhodné právní úpravy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřením předmětné dohody o
podřízení závazků došlo jednoznačně ke změně ujednání o termínu splatnosti půjčky B, a to na
okamžik buď plného zaplacení závazků žalované vůči bance, či na okamžik, kdy nebude žalobci
dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky dlužníka vyrovnány, a to s předchozím písemným
souhlasem banky. To, že po uzavření smlouvy o podřízenosti závazků došlo k uzavření dodatku ke
smlouvě o půjčce, nehraje podle závěru soudu prvního stupně při posouzení ujednání v dohodě roli,
neboť tento dodatek byl uzavřen v rozporu s dohodou a žalobce by se na jeho základě nemohl
domáhat úhrady půjčky B.
5. Soud prvního stupně nepřijal námitku žalobce, že dohoda o podřízenosti závazků byla uzavřena s
ohledem na silnější postavení banky, neboť věřitele, včetně žalobce, nic nenutilo takovou dohodu
podepsat. Předmětná dohoda není v rozporu s dobrými mravy, neboť banka zde nemohla z podstaty
věci samotné při založení vztahu podle dohody o podřízenosti závazků vůči věřitelům jakkoliv zneužít
svého postavení. Uzavřením dohody o podřízenosti závazků nebyl nastolen ani stav nevymahatelnosti
pohledávky žalobce, když podřízenost závazků podle dohody může vést jedině k účinkům upraveným
v § 172 insolvenčního zákona (při případné insolvenci či úpadku žalované), tj. k tomu, že pohledávkažalobce, jako podřízená, by byla za naznačené situace uspokojena až po zaplacení pohledávky banky.
6. Ohledně žalobcova odstoupení od dohody o podřízenosti závazků z důvodu porušení smluvních
povinností přijal soud prvního stupně závěr, že tato dohoda neobsahuje důvody pro takový postup
žalobce, a proto je v souladu s § 48 obč. zák. nezbytné aplikovat zákonné důvody, tj. jediné v úvahu
přicházející důvody podle § 517 obč. zák. Důvody pro odstoupení od smlouvy nebyly naplněny mj. i
proto, že podle čl. III odst. 1 dohody o podřízenosti závazků se měl žalobce s žádostí o poskytnutí
informací obrátit nejprve na žalovanou a teprve poté na banku. Postup žalobce byl fakticky obrácený
a podle názoru soudu prvního stupně důvody pro odstoupení nebyly naplněny.
7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 6 Cmo 228/2013-192,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů
řízení pod bodem III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod
bodem II).
8. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jeho hodnocením
důkazů, právním hodnocením i přijatými závěry a odkázal na ně.
9. Především potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že uzavřením dohody o podřízenosti
závazků došlo ke změně splatnosti předmětné půjčky, která ještě ani ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu není splatná, jak vyplývá ze sdělení úvěrující banky, která odmítla žalované dát souhlas se
splácením půjčky. Důvody a okolnosti, které vedly věřitele, včetně žalobce, k uzavření smluv o
půjčkách a v souvislosti s tím k dobrovolnému uzavření dohody o podřízenosti závazku, byly na vůli
jednajících subjektů a věřitelé jistě měli zájem na takovém obsahu a formě dohodnutých právních
vztahů vůči žalované jako dlužníku, pro niž a hlavně ve vlastním zájmu potřebovali úvěr od banky k
zajištění financování výstavby. Pokud žalobce vyzval žalovanou k zaplacení půjčky, inicioval uzavření
dodatku ke smlouvě o půjčce a posléze odstoupil od dohody o podřízenosti závazků, pak toto jeho
jednání je v rozporu s přijatými závazky z dohody o podřízenosti, a tedy podle § 39 obč. zák.
neplatné, nemůže požívat právní ochrany a nemůže mít zamýšlené účinky. Splatnost půjčky i podle
závěru odvolacího soudu dosud nenastala a soudu prvního stupně nelze vytknout pochybení v jeho
závěrech.
10. Odvolací soud také odmítl námitku žalobce týkající se nedostatku věcné příslušnosti krajského
soudu k řízení v prvním stupni, neboť žalobce vystupoval v řízení jako podnikatel a s tím vědomím
podal žalobu na krajský soud a námitku vznesl až v odvolání.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ohledně jeho přípustnosti odkázal na §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že má za to, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak při právním řešení pěti následujících otázek:
[1] Je možné změnit smluvně dohodnutý termín splatnosti půjčky jednostranným prohlášením
věřitele?
[2] Je třeba ke splacení půjčky v termínu určeném ve smlouvě pevným datem splatnosti výzvy
či žádosti věřitele určené dlužníkovi?
[3] Je sjednání termínu splatnosti půjčky na okamžik buď plného zaplacení závazků žalovanévůči bance, či okamžik, kdy nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky dlužníka
již vyrovnány, a to s předchozím písemným souhlasem banky – tedy na termínu, u něhož nelze
přesně určit, kdy nastane, a zda vůbec někdy nastane, určité a platné?
[4] Může být právní úkon neplatný z důvodu rozporu jeho obsahu s jiným právním úkonem?
[5] Otázka věcné příslušnosti soudu v případě rozhodování sporu o plnění z půjčky poskytnuté
společníkem (fyzické osoby v pozici nepodnikatele) společnosti s ručením omezeným.
12. K první otázce dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uzavřením dohody o
podřízenosti závazků došlo ke změně splatnosti půjčky. Podle názoru dovolatele v předmětné dohodě
pouze jednostranně prohlásil, že nebude vyžadovat předčasné splacení půjčky. I po uzavření této
dohody o podřízenosti závazků tak zůstal nedotčen termín splatnosti půjčky sjednaný ve smlouvě o
půjčce, a to 30. 4. 2011 (resp. termín 30. 11. 2011 podle dodatku smlouvy o půjčce ze dne 17. 5.
2011).
13. Na druhou otázku, zda je ke splacení půjčky třeba výzvy věřitele směřované k dlužníkovi, si
dovolatel odpovídá záporně a tento svůj názor odůvodňuje.
14. Ve třetí otázce dovolatel zpochybňuje platnost a určitost termínu splatnosti půjčky, který je podle
dovolatele vázaný na okamžik buď plného zaplacení závazků žalované vůči bance, či okamžik, kdy
nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky dlužníka již vyrovnány, a to s předchozím
písemným souhlasem banky. S tím dovolatel nesouhlasí, což odůvodňuje tím, že za této situace by
nebylo možno přesně určit, kdy tento termín nastane a zda vůbec nastane. Závěr nalézacích soudů o
sjednání změny termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazků by tak pro dovolatele
znamenal nemožnost zjistit skutečné datum splatnosti půjčky. Závěr odvolacího soudu je tak podle
názoru dovolatele v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo
368/2001, v němž shledal sjednání splatnosti půjčky „po prodeji obchodního domu v B.“ neplatným
pro neurčitost takového termínu splatnosti, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
III. ÚS 1642/10, kde Ústavní soud dovodil neplatnost sjednání splatnosti odměny zhotovitele „do 15
dnů od uhrazení faktury generálním investorem stavby objednateli“. Ustanovení dohody o
podřízenosti závazků, pokud by bylo považováno za změnu termínu splatnosti půjček, je tedy kromě
jiného podle názoru dovolatele pro naprostou neurčitost absolutně neplatné. Výklad jednotlivých
ustanovení předmětné dohody provedený odvolacím soudem hodnotí dovolatel jako vysoce účelový
způsobující logické absurdity; takové závěry odvolací soud přijal v rozporu s výkladovými pravidly
právních úkonů stanovených v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a
ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98.
15. Ke čtvrté otázce dovolatel argumentuje tím, že i kdyby došlo podle názoru odvolacího soudu ke
změně termínu splatnosti půjčky v dohodě o podřízenosti závazků, následovala poslední změna
splatnosti závazku žalované na den 30. 11. 2011 dodatkem ke smlouvě o půjčce uzavřeném dne 17.
5. 2011. Názor odvolacího soudu, že existence dodatku nehraje roli pro jeho rozpor s dohodou o
podřízenosti závazků, je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou. Jedná se zejména o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1671/2006, v němž dovolací soud dospěl k
závěru, že „rozpor právního úkonu s obsahem jiného právního úkonu nečiní úkon bez dalšího
neplatným“. Dodatek ke smlouvě o půjčce hodnotí dovolatel jako novaci smlouvy o půjčce.
16. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu i soudu prvního stupně pochybení při posouzení věcné
příslušnosti soudu (pátá otázka). Odvolací soud podřídil dohodu o podřízenosti závazků režimu
občanského zákoníku jako smlouvu nepojmenovanou, jejíž účastníci nejsou identifikováni jako
podnikatelé, nepřijal závěr, že se nejedná o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, v
důsledku toho měl současně dojít k závěru, že není podle občanského soudního řádu věcně příslušný,když věcně příslušným k rozhodování sporu by byl okresní soud. Z toho vyplývá, že napadený
rozsudek vydal věcně nepříslušný soud.
17. Dovolatel též namítl, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není uvedeno nic, z čeho by se
dalo usuzovat, na základě jakých skutečností, důkazů, resp. jejich právní interpretace dospěl
odvolací soud ke svému rozhodnutí, v důsledku čehož je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné.
18. Dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno,
event. zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci věcně příslušnému soudu k novému projednání.
19. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
21. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
22. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř., jehož celé znění dovolatel v
dovolání ocitoval, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a
o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (jak činí dovolatel v této věci; k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz.
obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 41/2014, ze dne 30. 1. 2014,
sen. zn. 29 ICdo 7/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4469/2014, anebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či ze dne 16. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).
25. S ohledem na výše uvedené pak nelze než dospět k závěru, že otázky označené dovolatelem pod
čísly 1–2 neobsahují řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel nespecifikuje, které z
hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
26. Z obsahu dovolání u otázky č. 3 lze dovodit, že dovolatel považuje sjednání termínu splatnosti
půjčky v dohodě o podřízenosti závazku za neurčité a přijaté v rozporu s rozhodnutím dovolacího
soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 368/2001. Tím dovolatel u této otázky vymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se ovšem mýlí, pokud tvrdí, že
odvolací soud ohledně této otázky rozhodl v rozporu s uvedeným judikátem dovolacího soudu. Vuvedené věci totiž závěr, jehož se dovolatel dovolává, neučinil dovolací, ale odvolací soud. Dovolací
soud vůbec tuto otázku neposuzoval, neboť dovodil, že podle skutkového zjištění byl sjednán termín
splatnosti půjčky květen 1994. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2999/2008, dospěl k závěru, že ujednání o úhradě smluvené ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené
podle obchodního zákoníku, které vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy
sám dostane zaplaceno (v rámci navazujícího smluvního vztahu, v němž vystupoval jako zhotovitel)
od svého objednatele, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSČR 42/2013, a v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp.
zn. 23 Cdo 92/2013. Tato rozhodnutí však vycházela z jiného skutkového stavu, než je dán v této
věci.
27. Na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky
sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byl však mezi účastníky řízení,
dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou)
podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru.
28. Otázku, jaké právní důsledky vyvolává uzavření smlouvy (dohody) o podřízenosti závazků
(přesněji pohledávek) ze smluv o půjčce závazku (pohledávce) ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi
věřiteli ze smluv o půjčce, věřitelem ze smlouvy o úvěru a dlužníkem (jak ze smlouvy o úvěru, tak ze
smluv o půjčce), dovolací soud dosud neřešil. Dovolání je proto přípustné pro její vyřešení.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Dovolání však není důvodné.
30. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně žalobce jako věřitel a žalovaná jako dlužník
uzavřeli dne 11. 12. 2009 smlouvu o půjčce, jejíž celková výše byla dohodnuta na částku 6 500 000
Kč, s tím, že půjčka A ve výši 3 468 391 Kč je splatná do 31. 12. 2024, půjčka B (jejíž úhrady se
žalobce domáhá v tomto řízení) je splatná do 30. 4. 2011. Dne 1. 3. 2010 uzavřela žalovaná s bankou
smlouvu o úvěru. V návaznosti na smlouvu o úvěru uzavřela dne 14. 2. 2011 banka a dalších pět
subjektů (věřitelé dlužníka ze smluv o půjčce), včetně žalobce, a žalovaná smlouvu označenou jako
dohoda o podřízenosti závazků, v níž věřitelé ze smluv o půjčce (včetně žalobce) souhlasili s tím, že
půjčka jimi poskytnutá žalované bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalované
požadovat až po úhradě jejích závazků vůči bance, nebo pokud nebude žalobci dostatečně zřejmé,
zda byly tyto závazky již vyrovnány, s předchozím souhlasem banky. V této dohodě se žalobce, stejně
jako ostatní věřitelé, zavázal nevyžadovat od žalované finanční plnění závazků z půjčky a zdržet se, s
výjimkou splátek plateb umožněných dohodou smluvních stran, jakýchkoliv úkonů směřujících k
uzavření dohody, kterou by se měnil nebo mohl měnit obsah či účastníci dohody, na jejímž základě
byla půjčka poskytnuta.
31. Uvedená dohoda, jejímž předmětem je podřízení pohledávek ze smluv o půjčce pohledávce ze
smlouvy o úvěru, je svým charakterem inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák., případně podle §
269 odst. 2 obch. zák. Podle této dohody tedy žalobce bez souhlasu banky nemohl po žalované
požadovat plnění ze smlouvy o půjčce dříve, než žalovaná splatí bance poskytnutý úvěr. Tato dohoda
nepředstavuje přímou změnu času plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovanou,
jak dovodily soudy obou stupňů, má charakter odkládací podmínky podle § 36 odst. 2 obč. zák.
Uvedená dohoda přitom není v rozporu se zákonem či dobrými mravy. Věřitelé ze smluv o půjčce
tuto dohodu uzavřeli dobrovolně, a tím umožnili poskytnutí úvěru žalované, což bylo i v jejich zájmu,
neboť podle skutkového zjištění odvolacího soudu šlo (s výjimkou společnosti P., s. r. o.) o společníky
žalované a úvěr byl určen k výstavbě fotovoltaické elektrárny žalovanou.32. Institut podřízenosti pohledávek je zakotven i v právním řádu. Uzavření dohody o podřízenosti
pohledávek upravuje ustanovení § 172 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podřízenost dluhopisů a dalších pohledávek
upravuje i ustanovení § 34 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů.
33. Smluvní závazek převzatý stranami v dohodě o podřízenosti závazků ze dne 14. 2. 2011 je
překážkou, aby bylo možno nároku žalobce na zaplacení předmětné částky vyhovět. Jestliže totiž
strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že některé pohledávky mají být
uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel podřízené pohledávky domáhat
jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o podřízenosti pohledávek, neboť
takový požadavek je v rozporu s jeho smluvním závazkem. Případná změna této smlouvy musí být
učiněna všemi stranami, které ji uzavřely.
34. Z uvedeného se pak podává, že ani dohoda mezi žalobcem a žalovanou o změně termínu vrácení
půjčky B nemůže mít vliv na závazek o podřízenosti pohledávek, neboť tato dohoda nebyla učiněna
mezi všemi stranami smlouvy o podřízenosti pohledávek.
35. Závěr odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, i když z
poněkud jiného důvodu, než jak uzavřel odvolací soud.
36. Tímto závěrem je vyřešena i otázka označená dovolatelem jako číslo 4.
37. Pokud se týká páté otázky – námitky dovolatele vznesené proti věcné příslušnosti krajského
soudu, ani u této otázky dovolatel nevymezil, v čem má spočívat přípustnost dovolání, neboť ani u
této otázky nespecifikoval, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Nicméně
jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k
přípustnosti dovolání dovolací soud posoudil i tuto námitku (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
38. Podle občanského soudního řádu účinného k datu podání žaloby (11. 9. 2012) byly krajské soudy
příslušné rozhodovat podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. jako soudy prvního stupně v obchodních
věcech ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních
závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou
sporů uvedených pod bodem 1 – 6.
39. Podle § 11 odst. 1, věty druhé o. s. ř. pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
40. Podle § 104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.
41. Z obsahu spisu se podává, že dovolatel žalobu podával jako podnikatel a že se spor týká jeho
podnikatelské činnosti, když se v ní označil místem podnikání a identifikačním číslem podnikatele. V
případě žalované je tato podmínka splněna nepochybně, když jde o podnikatele právnickou osobu.
42. V dané věci byla proto dána věcná příslušnost krajského soudu pro řízení v prvním stupni. Řízení
proto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo není.
43. Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. | decision_1102.pdf |
118 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27.07.2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.842.2016.1
Číslo: 4/2017
Právní věta:
Trestní odpovědnost pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je
u vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti (§ 910 odst. 3 o. z.) dána i tehdy, pokud je dítě zletilé a má
soustavnou snahu se studiem připravovat na své budoucí povolání. Není-li taková příprava plynulá a
dítě měnilo školy či přerušilo studium, je v každém takovém konkrétním případě třeba zkoumat, zda
je dána časová souvislost mezi každým studiem, a je též třeba přihlížet k důvodům přerušení studia.
Vždy je přitom nutné posuzovat existenci zásadní podmínky pro přiznání výživného, zda oprávněné
dítě není schopno se samo živit (§ 911 o. z.), a to i v rámci omezujícího pravidla dobrých mravů.
Proto ani drobný příležitostný výdělek, který studující dítě vlastním přičiněním nabude, k výživě
nestačí a nemůže vést k závěru, že dítě bylo schopné se samo živit. Taková okolnost sama o sobě
nepostačuje ani pro závěr o nízké společenské škodlivosti a není důvodem pro nevyvození trestní
odpovědnosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.07.2016
Spisová značka: 8 Tdo 842/2016
Číslo rozhodnutí: 4
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Zanedbání povinné výživy
Předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1.
2016, sp. zn. 9 To 35/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-
východ pod sp. zn. 37 T 73/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 37 T 73/2015, byl obviněnýD. J. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se
podle zjištění soudu dopustil tím, že v období od 15. 10. 2012 do 26. 6. 2015 v místě svého bydliště
ani nikde jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost ke své dceři V. J., trvale bytem U O., M., okres
P.-v., a to přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývala ze zákona o rodině, následně z občanského
zákoníku a dále byla konkretizována rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 1998,
sp. zn. 21 C 195/97, pravomocným dnem 5. 5. 1998, kterým mu byla stanovena povinnost přispívat
na výživu dcery V. částkou 1 600 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem, přičemž v
posuzovaném období bylo v jeho možnostech a schopnostech vyživovací povinnost plnit v plné výši,
takže za uvedené období dluží na výživném k rukám již zletilé dcery V. J. částku ve výši 50 400 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. i) tr.
zákoníku mu byla rovněž uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil
dlužné výživné. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze
jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 9 To 35/2016, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný D. J. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání,
protože napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a
odst. 2 tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne
19. 11. 2015, sp. zn. 37 T 73/2015, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na
nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V rámci svých výhrad obviněný poukázal zejména na to, že i z provedených důkazů vyplynulo, že
poškozená V. J. v období od února 2012 do 15. 10. 2012 nestudovala, a on tudíž neměl zákonnou
vyživovací povinnost. Poté, co dcera na Vysoké škole ekonomické v P. (dále jen „VŠE“) pro
nedostatek studijních předpokladů nedostudovala, a tedy studium nezvládla, začala se sama živit.
Obviněný poukázal na § 85 odst. 1 zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013, podle něhož vyživovací
povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud dítě není schopno se samo živit. To podle
obviněného znamená, že jestliže dítě po ukončení vzdělání si začalo zajišťovat finanční prostředky
vlastním přičiněním (vstoupilo do zaměstnání), tedy způsobem, který mu umožnil samostatně se živit,
došlo k ukončení povinnosti rodiče na výživu dítěte přispívat. Pokud takové dítě teprve později tuto
formu výdělečné činnosti přeruší za účelem studia, neobnovuje se tím vyživovací povinnost k dítěti. V
projednávané věci z těchto důvodů obviněný dovodil, že když dcera studium VŠE nedokončila a
nastoupila do zaměstnání, jeho vyživovací povinnost k ní zanikla a nemohla být dále obnovena.
6. V dovolání obviněný rovněž namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a od ní odvozený
princip ultima ratio, neboť tohoto trestního řízení bylo zneužito k vymáhání velmi pochybných
civilněprávních nároků, když dcera V. je zletilá a je prokazatelně schopna se sama živit. Navíc
obviněný zdůraznil, že není jeho biologickou dcerou. Jedná se o typický případ pokusu o zneužití
práva jako prostředku pomsty ze strany této dcery, u níž k relevantnímu ohrožení výživy nikdy
nedošlo. Obviněný rovněž v této souvislosti zmínil i princip ultima ratio, neboť trestní právo lze
aplikovat jen v krajních případech v souladu s jeho pomocnou úlohou ve společnosti.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, zrušil napadenéusnesení Krajského soudu v Praze a vadné řízení mu předcházející a poté aby jej zprostil návrhu na
potrestání.
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k
podanému dovolání upozornila, že v něm uvedené námitky obviněný uplatňoval v rámci své
dosavadní obhajoby a v podaném odvolání. Poukázala na to, že zásadní otázkou je, kdy nastává
obnovení vyživovací povinnosti k zletilému dítěti podle § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále „zák. o rodině“). K tomu zmínila, že charakteristické základní znaky
spočívají v tom, že dítě, byť zletilé, má soustavnou snahu pokračovat ve studiu, které významně
zvyšuje úroveň jeho vzdělání, a tím i šance uplatnění na trhu práce, a v tomto smyslu se jedná o
soustavnou přípravu na budoucí povolání. O soustavnou přípravu na budoucí povolání jde i tehdy,
jestliže je dána věcná a zejména časová souvislost mezi ukončeným studiem a jeho pokračováním,
když je třeba brát v úvahu takové okolnosti, jako jsou nemoc, sociální poměry.
9. Státní zástupkyně s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 600/2011 považovala za rozhodující délku doby, která uplynula od
přerušení studia, zda dítě studuje v příbuzném oboru a zda studium lze považovat za přípravu na
budoucí povolání, neboť jen při splnění těchto podmínek by se vyživovací povinnost mohla obnovit.
10. V posuzované věci státní zástupkyně shrnula, že dcera obviněného V. si soustavně prohlubuje
vzdělání v příbuzném oboru vysoké školy, a proto nalézací ani odvolací soud nepochybily, pokud
dovodily, že vyživovací povinnost obviněného k V. J. trvala i v době od 15. 10. 2012 do 26. 6. 2015.
Ztotožnila se i se závěry soudů nižších stupňů o nedostatku podmínek pro aplikaci zásady „ultima
ratio“, když jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu uvedené v trestním zákoníku a je
třeba vyvodit trestní odpovědnost, neboť nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu s ohledem na společenskou škodlivost činu. Protože v řízení před soudem prvního stupně
nebyly zjištěny vady, které by naplňovaly některý z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., nebyl
naplněn ani důvod dovolání popsaný v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
D. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným
vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně
stanovených v § 265b tr. ř. je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit
věcnému přezkoumání.
12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v
písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 254
odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, a
proto obviněný mohl v dovolání použít uvedený dovolací důvod pouze v jeho druhé alternativě, což
také učinil, neboť v dovolání současně uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávnémprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj.
mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Podkladem pro
posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného dovolacího důvodu
je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III.
ÚS 282/03, aj.), podle něhož posuzuje výhrady soustředěné proti právním nedostatkům
přezkoumávané věci.
14. V projednávané věci obviněný směřoval dovolání proti výroku o vině, s nímž se nespokojil proto,
že se popsaným jednáním nemohl dopustit přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku, protože zákonná povinnost vyživovat dceru V. zanikla, když dcera ukončila studium na
VŠE. Znovu již nebyla obnovena ani poté, co jmenovaná dne 15. 10. 2012 zahájila studium na jiné
vysoké škole – Vysoké škole obchodní v P. (dále jen „VŠO“). Nesprávnost použité právní kvalifikace
obviněný spatřoval i v tom, že soudy neaplikovaly na jeho případ zásadu subsidiarity trestní represe
a princip ultima ratio.
15. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že takto formulované výhrady obviněného proti
použité právní kvalifikaci jako přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku korespondují se zákonným
vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dále zkoumal jejich
opodstatněnost.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Podle napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že především Okresní soud Praha-východ se
uvedeným výhradám obviněného věnoval a posuzoval je na základě jím učiněných zjištění z hledisek,
která obviněný obdobně jako nyní v dovolání namítal již v předchozích stadiích trestního řízení. Pro
posouzení předmětné věci není významné, že soud prvního stupně nejprve v souladu s podanou
obžalobou vymezil skutek jiným způsobem, než tomu bylo v obžalobě, zejména pokud jej rozfázoval
do tří samostatných činů, z nichž první dva skutky považoval za promlčené a trestní stíhání ohledně
nich zastavil nejprve usnesením ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 37 T 73/2015, a poté usnesením ze dne
19. 11. 2015, sp. zn. 37 T 73/2015, a obviněného uznal vinným jen tou částí jeho neplněné
povinnosti, jež je uvedená ve výroku nyní přezkoumávaného rozsudku.
17. Pro posouzení činu, jak je shora popsán, jímž je obviněnému za vinu kladeno, že výživné na dceru
V. neplatil v době od 15. 10. 2012 do 26. 6. 2015, je třeba uvést, že soud prvního stupně vycházel z
toho, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 1996, sp. zn. P 208/96, byla
schválena dohoda rodičů, ve které se obviněný zavázal přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou
1 000 Kč, nezletilá byla svěřena do výchovy matce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 24. 2. 1998, sp. zn. 21 C 195/97, manželství obviněného a J. J. bylo rozvedeno, nezletilá byla
svěřena do péče matky a obviněnému byla stanovena povinnost přispívat na její výživu částkou 1 600
Kč, splatnou vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky. Z rodného listu V. J. soud
zjistil, že tato se narodila dne … , jako otec je v rodném listě uveden obviněný. Výsledky provedeného
dokazování však dále určily, že obviněný nebyl rodným otcem V., ale osvojil si ji. Z potvrzení VŠO se
podává, že V. J. je studentkou této školy od 15. 10. 2012, v letech 2012 až 2014 zaplatila školné v
celkové výši 135 000 Kč, což činí 22 500 Kč za semestr, a podle zprávy úřadu práce V. J. byla vedena
jako uchazeč o zaměstnání v období od 24. 9. 2012 do 14. 10. 2012, kdy byla vyřazena z důvodu
soustavné přípravy na povolání. Z výpovědi V. J. při hlavním líčení dne 29. 7. 2015 vyplynulo, že
poté, co ukončila střední školu s maturitou, se na vysokou školu nedostala, ale chodila rok na
jazykovou školu, poté začala studovat management na VŠE, kterou po půl roce opustila, protože„nezvládala matiku“. Od října 2012 studuje na VŠO, kde by v září (2015) měla skládat bakalářské
zkoušky. Zdůraznila, že studium na VŠE sama formálně ukončila ke konci semestru v lednu 2012,
neboť se na další studium zde necítila. V období onoho půl roku, kdy nestudovala, pomáhala mámě v
práci, na pracovní smlouvu ve společnosti B. O.
18. K poměrům obviněného soud vycházel ze zjištění, že byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání
v období od 27. 8. 2011 do 28. 11. 2011 a od 12. 12. 2011 do 12. 2. 2012, ze sdělení České správy
sociálního zabezpečení zjistil, že nepobíral žádné dávky státní sociální podpory.
19. Na základě takto zjištěných skutkových okolností soud prvního stupně posuzoval, zda obviněný
(nebylo rozhodné, že není biologickým otcem V., neboť ji osvojil) měl povinnost ji vyživovat i v době
vymezené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy po přerušení studia na VŠE nastoupila v
novém školním roce na VŠO, a dospěl k závěru, že se i za uvedených okolností o zákonnou vyživovací
povinnost jednalo. Pro tento závěr soud argumentoval tím, že obviněný si V. J. osvojil, a z toho
důvodu mu ve smyslu § 73 zák. o rodině, účinného v době trvání vyživovací povinnosti (a později
podle § 796, § 832 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vznikl s osvojencem takový
poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, tedy včetně vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost mu
nepřestala trvat ani po dosažení zletilosti V. J., když tato trvá podle zákona o rodině (a později podle
občanského zákoníku) do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Soud vzal za prokázané,
že V. v předmětném období kontinuálně studovala, připravovala se tak na budoucí povolání, a to
vyjma období od února 2012 do 14. 10. 2012, kdy se po ukončení studia živila sama do doby, než
nastoupila na VŠO, tedy ode dne 15. 10. 2012. Bez důvodných pochybností byla rovněž vyřešena
otázka, zdali obviněný v době od července 2005 (pro neplnění vyživovací povinnosti do tohoto data
byl odsouzen v předchozích trestních řízeních) do doby zahájení trestního stíhání (tj. doručení
návrhu na potrestání dne 26. 6. 2015) vyživovací povinnost plnil, či nikoliv. Obviněný sám připustil,
že žádné prostředky na výživu dcery neposílal. Tvrdil, že jí průběžně dával kapesné, ale zároveň sám
uvedl, že to nepovažoval za hrazení výživného (viz strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně se neopomenul zabývat ani tím, zda s ohledem na zjištěné skutečnosti nemůže
jít o případ ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a na straně 9 svého rozsudku rozvedl, že
s ohledem na škodlivost činu obviněného nepostačovalo v této trestní věci uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu, neboť obviněný úmyslně neplnil svoji povinnost vyživovat dceru,
která se připravovala na svůj budoucí život studiem, a tuto v období, kdy nebyla schopna se sama
živit, nezaopatřoval.
20. Odvolací soud na podkladě identických námitek obviněného, jaké uplatnil i v nyní posuzovaném
dovolání, přezkoumal shora citované rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a
shledal, že netrpí vytýkanými nedostatky, a právní posouzení jednání obviněného jako přečinu
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku považoval za správné (viz stranu 2
usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech odkázal na své první rozhodnutí ve věci, jímž bylo
usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 To 449/2015, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Nejvyšší soud na podkladě skutkových závěrů, jež soudy nižších stupňů v odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí učinily, a v souladu s povahou a smyslem vyživovací povinnosti rodičů
k dospělým dětem zkoumal, zda jsou závěry soudů obou stupňů správné.
22. Za vhodné je nejprve nutné uvést, že přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
23. K vyživovací povinnosti rodičů k dětem, která je zákonnou povinností, je třeba s ohledem na dobupáchání uvedeného trestného činu, jenž je trestným činem trvajícím, uvést, že vyživovací povinnost
upravoval (do 31. 12. 2013) zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a (od 1. 1.
2014) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též jen „o. z.“).
24. Pro rodinné vztahy a účinnost těchto dvou zákonů platí pravidlo plynoucí z ustanovení § 3028
odst. 1, 2 o. z., podle něhož se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů
(odst. 2). Podle názorů právnické veřejnosti „lze poněkud zjednodušeně říci, že osobní, věcná a
rodinná práva se od účinnosti nového zákoníku zásadně řídí novým právem, a to bez ohledu na to,
kdy vznikla. Výjimky z tohoto pravidla pak lze najít v dalších ustanoveních, zejména v § 3038 až 3068
nového obč. zákoníku“ (srov. PELIKÁNOVÁ, Irena, PELIKÁN, Robert. Režim právních vztahů, práv a
povinností po účinnosti zákona. Komentář k § 3028 nového občanského zákoníku. Dostupné v
systému ASPI, verze k 27. 7. 2016). Z toho lze dovodit, že u výživného pro účinnost zákona není
rozhodné, kdy vznikla právní povinnost vyživovat oprávněného, ale je třeba účinnost občanského
zákona posuzovat a zkoumat ve vztahu ke konkrétní nesplněné povinnosti. V projednávané věci to
znamená, že v průběhu trvání neplněné povinnosti v době od 15. 10. 2012, kdy trestná činnost
obviněného započala, se trvání vyživovací povinnosti posuzovalo podle § 85 zákona o rodině a od
nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tj. od 1. 1. 2014, podle jeho § 911. Jen pro
srovnání lze uvést, že podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do
té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Podle § 911 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat, jestliže
oprávněný není schopen sám se živit. Z uvedeného plyne, že obě uvedené právní úpravy jsou co do
významu obdobné, a proto i dosavadní soudní judikatura se vztahuje na poměry i po nabytí účinnosti
občanského zákoníku a lze ji použít i na stávající poměry, resp. v této konkrétní věci na otázku doby
a okolnosti, za nichž vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá.
25. V posuzované věci je rozhodné, že dcera obviněného V. byla již v době, kdy byl obviněnému
stanoven počátek páchání trestné činnosti, tj. dne 15. 10. 2012, zletilá, neboť jí v tu dobu bylo 21 let
a 8 měsíců, a proto, jak soud prvního stupně ve svém rozsudku správně konstatoval, bylo nezbytné
zkoumat, zda byla splněna zákonná podmínka, že v uvedenou dobu „nebyla schopna se sama živit“.
26. K neschopnosti se sám se živit lze uvést, že základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva
na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu). Samo kritérium
neschopnosti sám se živit je třeba posuzovat stejně jako podle dosavadních předpisů. Materiálním
znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že oprávněný nedisponuje žádným
vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo
výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních
potřeb (srov. ELISCHER, David Neschopnost sám se živit. Komentář k § 911 občanského zákoníku.
Dostupné v systému ASPI, verze k 27. 7. 2016). Zaniklá vyživovací povinnost, resp. zaniklé právo na
výživné, je v budoucnu obnovitelné, změní-li se poměry (viz ZUKLÍNOVÁ Michaela. Komentář k § 859
občanského zákoníku. Dostupné v systému ASPI, verze k 27. 7. 2016; shodně též ŠVESTKA, Jiří a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. § 655 až 975. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 731).
27. Doba trvání vyživovací povinnosti (a základní předpoklad pro uplatnění) je dána stavem
odkázanosti dítěte na výživu od svých rodičů. Schopnost samostatně se živit bývá tradičně
interpretována extenzivně jako schopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby (hmotné,
kulturní, podle judikatury včetně bytové). Trvání vyživovací povinnosti není zásadně limitováno
dosažením zletilosti dítěte (dosažení zletilosti má však význam zejména z hlediska procesního) ani
dovršením 26 let dítěte. Tato věková hranice je významná např. pro přiznání dávek podle zákona o
státní sociální podpoře, neboť podle tohoto zákona se za nezaopatřené dítě považuje dítě nejdéle do
věku 26 let (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 100/1967 Sb. rozh.obč.). Dítě naproti tomu může nabýt schopnosti samostatně se živit i před dovršením 18 let, např.
jestliže po absolvování učebního poměru najde odpovídající pracovní uplatnění. V literatuře bývá
poukazováno na elasticitu vyživovací povinnosti, tj. na možnost jejího obnovení v případě relativného
zániku vyživovací povinnosti. Nicméně vždy je třeba posoudit všechny okolnosti každého případu
(srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
395 až 402).
28. Při řešení, zda zanikla vyživovací povinnost, eventuálně zda již zaniklá byla obnovena, nelze
vycházet jen z toho, že dítě již např. ukončilo školní docházku a není v učebním poměru, přičemž je
dostatečně vyvinuté a práce schopné, ale za rozhodující je třeba považovat, zda vzhledem ke
konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1976, sp. zn. 5 Tz 26/76, uveřejněné pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).
Trestní odpovědnost pachatele za tento trestný čin nezaniká jen tím, že vyživované dítě ukončilo
středoškolské studium, nýbrž pachatel je povinen podle svých možností ověřit, zda jeho vyživovací
povinnost vůči tomuto dítěti zanikla, anebo zda na jeho straně nejsou nějaké jiné okolnosti, které
svědčí o jejím dalším trvání, např. pokračování ve studiu na vysoké škole apod. (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1132/2012).
29. Podle dosavadní soudní praxe se ustálilo, že v případě, že dítě, byť zletilé, má soustavnou snahu
pokračovat ve studiu (dokončit studium), které významně zvyšuje úroveň jeho vzdělání, a tím i jeho
šance na pracovním trhu, jedná se o soustavnou přípravu na budoucí povolání. To platí za
předpokladu, že je dána věcná a zejména časová souvislost mezi ukončeným studiem a jeho
pokračováním, nutno je přitom přihlížet i k důvodům přerušení studia. Pokud dítě bezprostředně po
maturitě v jednom oboru pokračovalo ve studiu na vysoké škole v příbuzném oboru, které pro jeho
náročnost nedokončilo, a poté nastoupilo do zaměstnání, vyživovací povinnost otce k dítěti zanikla.
Rozhodlo-li se dítě následně po téměř jednom roce stráveném v zaměstnání ke studiu jiného oboru,
přičemž stupeň vzdělání, kterého by takto dosáhlo, nedosahuje ani nejnižší úrovně vysokoškolského
vzdělání, k obnovení vyživovací povinnosti otce nedošlo (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 18 Co 600/2011). Přijetím dítěte ke
studiu na vysoké škole až po čtyřech letech od ukončení jeho středoškolského vzdělání se vyživovací
povinnost rodičů k tomuto dítěti již neobnovuje (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 10 Co 188/2007).
30. Rovněž je možné zmínit, že obdobně i Ústavní soud v minulosti reflektoval ustálené názory
obecných soudů a doktríny o elasticitě vyživovací povinnosti a poukázal na názor, že je třeba brát v
úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, důvody přerušení studií a
další okolnosti významné pro zhodnocení společenského dopadu, s preferovaným zájmem na zvýšení
kvalifikace dětí (in HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy
souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Praha: Linde, 2005, s. 206).
Pokud je v souladu s argumentací a simili zásadně přípustné obnovení vyživovací povinnosti mezi
rodičem a dítětem v situaci obnovení soustavné přípravy dítěte na budoucí povolání dalším studiem,
tím spíše je zásadně přípustné pokračování vyživovací povinnosti za trvání soustavné přípravy dítěte
na budoucí povolání v situaci bezprostřední návaznosti jednoho studia na jiné (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 1146/07).
31. V posuzované věci soudy s ohledem na okolnosti, které zjistily na straně zletilé dcery obviněného
V., dospěly k závěru, že u obviněného nedošlo k přerušení jeho vyživovací povinnosti vůči této dceři,
protože v souladu se shora uvedenými pravidly dospěly k závěru, že i přes přerušení studia tato
kontinuálně pokračovala v přípravě na své povolání studiem na vysoké škole. Tento závěr soudy
vyvodily ze zjištěných okolností, zejména z toho, že poškozená poté, co ukončila středoškolské
vzdělání složením maturitní zkoušky a nedostala se na vysokou školu, studovala jeden rok jazykovou
školu. Poté byla přijata ke studiu na VŠE, které započala v říjnu 2011, avšak kvůli problémům smatematikou studium sama ukončila v únoru 2012, tzn. po absolvování prvního studijního semestru
na této vysoké škole. Rovněž na jaře téhož roku požádala/složila přijímací zkoušky na VŠO, kam
nastoupila k řádnému studiu 15. 10. 2012. Po tuto dobu, od měsíce února 2012 do října 2012, sice
nestudovala, ale byla již přijata do řádného studia v následujícím (tj. zimním) semestru a pracovala u
své matky v zaměstnání na základě pracovní smlouvy se společností B. O. V době od 24. 9. 2012 do
14. 10. 2012 byla vedena v evidenci úřadu práce, který ji evidenci ukončil z důvodu soustavné
přípravy na povolání.
32. Z těchto skutečností soudy v projednávané věci správně shledaly, že V. J. po celou dobu od
ukončení střední školy, po maturitě až do doby rozhodnutí soudů, trvale směřovala k tomu, aby si
zvýšila svou středoškolskou kvalifikaci o vysokoškolské studium, její zájem byl kontinuální a byl
veden opravdovou snahou dosáhnout vysokoškolského vzdělání v oboru, který byl spojen s
ekonomikou a v souvislosti s tím i s jazykovou vybaveností. Tuto přípravu na dosažení
vysokoškolského vzdělání je proto třeba považovat za vážně míněnou a kontinuálně realizovanou.
Jestliže dcera obviněného po tuto dobu změnila dvakrát školu (z jazykové školy na VŠE a poté na
VŠO), nejednalo se o přerušení této snahy ani o záměrné prodlužování svého studia na úkor svého
otce, ale šlo především o nezvládnutí určitých studijních nároků, což je okolnost, která sama o sobě
nemá při dodržení všech uvedených podmínek vliv na to, že by bylo možné vyživovací povinnost otce
jen z tohoto důvodu považovat za přerušenou, resp. za přerušenou bez možnosti jejího obnovení při
změně podmínek na straně jeho dcery. Doba přerušení studia na vysoké škole nebyla výrazně
dlouhá, byla ovlivněna objektivními skutečnostmi spočívajícími v nutnosti absolvování přijímacího
řízení na VŠO a nutností vyčkat začátku nového školního roku. Tento její záměr a úmysl byl naprosto
zjevný, neboť se změnou vysoké školy nikterak neotálela, ale s ohledem na objektivní skutečnosti a
podmínky, jež bylo nezbytné splnit, v podstatě plynule přešla z jednoho studia do druhého, navíc
opět ekonomického směru, a tudíž nemůže být pochyb o její aktivní snaze o vysokoškolské vzdělání v
oboru, v němž hodlala v budoucnu nalézt své pracovní uplatnění.
33. Rozhodné bylo též to, zda v období, kdy dcera nestudovala, byla či nebyla se schopna sama živit,
pokud byla po dobu od února do září 2012 zaměstnána, jak je soudy zjišťováno. Soudy splnily i tuto
povinnost, neboť zkoumaly majetkové a finanční poměry dcery V. a její matky nejen v této krátké
době, ale po celou dobu, a zcela podle výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že
krátkodobý příjem získaný v průběhu uvedené doby není tou okolností, jak má na mysli zákon u
výkladu pojmu „schopen se sám živit“ (viz výklad výše). Pokud poškozená v uvedené době čítající cca
7 měsíců docházela do zaměstnání, jednalo se jen o příležitostný výdělek, který k jejímu výživnému
nestačil. Nešlo u ní o projev schopnosti a úmyslu sama se živit, nýbrž o snahu vypomoci finančně
rodičům, vzhledem k nedobré platební morálce otce (osvojitele) zejména matce, a zmírnit tak dopad
nákladů na její výživu a další s ní související potřeby (náklady na zájmy, sport, kulturu, další
vzdělávání), jež jsou součástí vyživovací povinnosti.
34. V té souvislosti lze jen zmínit, že soudy správně posuzovaly okolnosti rozhodné pro stanovení
povinnosti obviněného ve vztahu k jeho vyživovací povinnosti vůči dceři V., a Nejvyšší soud jen
připomíná, že úvahy soudu považuje za správné a v souladu s pravidlem, že je-li pro účely trestního
řízení, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci, nezbytné vyhodnotit skutečné schopnosti, možnosti a
majetkové poměry obviněného v rozhodné době, je nutné tyto skutečnosti řešit v rámci předběžné
otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Soudy ve shodě s § 9 odst. 1 tr. ř. samy posuzovaly zejména
pravomocné rozhodnutí soudu, z něhož pro stanovení výše výživného vyšly, a na zjištěném základě
zhodnotily reálnou možnost obviněného v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost
(srov. přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006). Soud
po přezkoumání poměrů obviněného a poškozené neshledal důvod, pro který by určenou výši jakkoliv
modifikoval, když s ohledem na vyjádření obou stran hodnotil životní úroveň V. i obviněného se
započtením všech aktuálních výdajů a příjmů jako srovnatelnou. V souladu s ustanoveními § 912 a §915 o. z. posuzoval i životní úroveň poškozené V. J. Částku 1 600 Kč soud považoval za „adekvátní
pro výživné studentky vysoké školy, kdy je pouze na jejím rozhodnutí, zda bude studovat soukromou
vysokou školu s placením školného anebo veřejnou vysokou školu, kde by byla od této povinnosti
oproštěna“. Soud s ohledem na životní úroveň obviněného nenavýšil výživné z důvodu studia dcery a
školného na soukromé vysoké škole s tím, že jeho životní úroveň nedosahuje takové úrovně, aby byl
povinován přispívat na hrazení školného. Pokud se dcera rozhodla pro studium na soukromé vysoké
škole, musela si být vědoma vlastní odpovědnosti za vynaložení prostředků, které takové studium
bude vyžadovat, a proto tuto část nákladů soud do výživného nezahrnul (viz strany 7 až 9 cit.
rozsudku).
35. Soudy proto i ve vztahu k dceři obviněného V. splnily svou povinnost zkoumat její poměry ve
smyslu § 911 o. z. a posoudily v potřebné míře, že výživné slouží k rozvoji a formování osobnosti
dítěte. Přihlédly i k tomu, že si na své zájmy a koníčky (taneční kroužek) přivydělávala brigádně a že
prostředky, které jí mohla matka na její studia přispívat, byly rovněž limitovány, a to celkovou nízkou
životní úrovní, v níž spolu s matkou po celou dobu žily.
36. Námitku obviněného, že jeho čin neměl být posuzován podle trestněprávních norem, zejména
proto, že dcera V. nebyla jeho vlastním dítětem, ale osvojil si ji, a že byla zletilá a po určitou dobu,
jak bylo výše uvedeno, nestudovala, ale měl být ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku posuzován jako
čin, který není ve smyslu zásady ultima ratio společensky škodlivý, Nejvyšší soud neshledal
důvodnou.
37. S touto námitkou se v potřebné míře vypořádaly i soudy obou stupňů. Výstižně vyjádřily, že jde o
čin společensky škodlivý, neboť obviněný za vinu mu kladeným jednáním porušil trestním zákonem
chráněný zájem společnosti na ochraně nároku na výživu osob, které nejsou z objektivních příčin
schopny si ji v adekvátní míře samy zajistit. Jeho jednání i přesto, že se jednalo o zletilou studující
dceru, dosáhlo obvyklé hranice škodlivosti běžně se vyskytující u této kategorie trestných činů.
38. K tomuto jinak správnému závěru Nejvyšší soud doplňuje, že obviněným požadovanou zásadu
subsidiarity trestní represe a s ní spjatý princip ultima ratio v daném případě nebylo možné
aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §
13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit,
protože jde o případ společensky škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá
běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takový případ, jak je výše uvedeno, však v této věci nejde, protože všechna soudy učiněná skutková
zjištění svědčí o tom, že chování obviněného nebylo ojedinělým excesem z jeho jinak řádného
způsobu života, nýbrž jde o osobu, která pro stejný druh trestné činnosti již byla odsouzena (podle §
213 odst. 1 tr. zák., jednou podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák.). Jednání obviněného, jak soudy správně
dovodily, bylo úmyslné, když ani obviněný se netajil tím, že vědomě nerespektoval svou povinnost k
dítěti, které dobrovolně osvojil, a svou zákonnou povinnost vůči dceři opakovaně vědomě neplnil a
dlouhodobě se jí vyhýbal.
39. Nejvyšší soud shledal, že ze všech těchto důvodů soudy nepochybily, pokud čin, který je
obviněnému kladen za vinu, posoudily jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku spáchaný úmyslně. Posoudily všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska této
právní kvalifikace v souladu se zákonem a s konstantní judikaturou soudů. Protože dovolací soud tato
zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že
napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněnéhojako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. | decision_1103.pdf |
119 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27.07.2016, sp. zn. 7 Tdo 682/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.682.2016.1
Číslo: 49/2017
Právní věta: Právní nástupnictví upravené v § 45 odst. 3 tr. ř. je omezeno jen na uplatňování nároků
na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Jenom v tomto rozsahu přecházejí práva,
která přiznává trestní řád poškozenému, na jeho právní nástupce. Právnímu nástupci poškozeného,
který podle § 45 odst. 3 tr. ř. vstoupil přímo do práv poškozeného, nevyplývají z přechodu práv
poškozeného žádné další nároky nebo práva, tedy ani právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním
stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.07.2016
Spisová značka: 7 Tdo 682/2016
Číslo rozhodnutí: 49
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Souhlas poškozeného s trestním stíháním
Předpisy: § 163 odst. 1 tr. ř.
§ 45 odst. 3 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných G. A. a D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, uznal obviněné G. A.,
D. T. a obchodní společnost V. I. S., s. r. o., všechny vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali tím,
že obvinění G. A. a D. T. společně po předchozí dohodě, s cílem vylákat finanční prostředky pod
záminkou dodání zboží, a neoprávněně se tak obohatit, obviněný G. A. jako jediný jednatel a jediný
společník obchodní společnosti V. I. S., s. r. o., se sídlem O.-R., založené dne 8. 11. 2012, poté, co po
předchozí domluvě obviněného D. T. s jednatelem obchodní společnosti K. D. S., s. r. o., se sídlem O.-
H., J. S., společnost V. I. S., s. r. o., v několika případech řádně dodala společnosti K. D. S., s. r. o.,
zastoupené jednatelem J. S., tonery do tiskáren v hodnotě 696 474 EUR, čímž vzbudila u tohotoobchodního partnera dojem solidnosti, dne 23. 1. 2013 zaslal z e-mailové adresy společnosti V. I. S.,
s. r. o., na e-mailovou adresu společnosti K. D. S., s. r. o., nabídku zboží – tonerů do tiskáren v ceně
196 653,56 EUR včetně DPH, a to v době, kdy již jednal o prodeji obchodního podílu I. Z., a tato
skutečnost byla J. S. zamlčena, načež společnost K. D. S., s. r. o., nabídku téhož dne akceptovala, a
dne 25. 1. 2013 účetní této firmy (správně má být: společnosti) bezhotovostním převodem z účtu
vedeného u Raiffeisenbank, a. s., převedla na účet společnosti V. I. S., s. r. o., vedený u
Raiffeisenbank, a. s., částku 196 653,56 EUR, tj. 5 035 314,40 Kč, čímž byla uhrazena zálohová
faktura vystavená dodavatelem společností V. I. S., s. r. o., na odběratele společnost K. D. S., s. r. o.,
dne 23. 1. 2013 se splatností dne 28. 1. 2013 na částku 196 653,56 EUR, a poté, co byl obviněný D.
T. telefonicky upozorněn J. S. na převod této částky, finanční hotovost ve výši 4 900 000 Kč z účtu
společnosti V. I. S., s. r. o., dne 25. 1. 2013 vybral obviněný G. A. za doprovodu obviněného D. T., a
následně vybrané finanční prostředky použili pro vlastní potřebu, aniž by bylo požadované zboží
společnosti K. D. S., s. r. o., dodáno, přičemž dne 31. 1. 2013 obviněný G. A. převedl obchodní podíl
ve společnosti V. I. S., s. r. o., na I. Z., osobu neznalou podnikání, a tímto jednáním způsobili
poškozené společnosti K. D. S., s. r. o., škodu ve výši 5 035 314,40 Kč.
2. Obviněný G. A. byl za zvlášť závažný zločin podvodu odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby a dále v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na
dobu čtyř let. Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty, a to osobního motorového vozidla zn. Audi A4 Avant bílé barvy, registrovaného
na obviněného G. A., uloženého v AUTOSERVISU P. – D. B., O.-M., provozovna G., O.-P.
3. Obviněný D. T. byl za zvlášť závažný zločin podvodu odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 470 000 Kč uložené na
depozitním účtu Krajského soudu v Ostravě u České národní banky, a. s. Podle § 70 odst. 1 písm. d)
tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to osobního
motorového vozidla zn. Ford Mondeo, černé metalízy, registrovaného na obviněného D. T., uloženého
v AUTOSERVISU P. – D. B., O.-M., provozovna G., O.-P.
4. Obviněná právnická osoba, obchodní společnost V. I. S., s. r. o., byla odsouzena podle § 16 odst. 1
zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zrušení
právnické osoby.
5. Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud rozhodl o zabrání osobního motorového vozidla zn.
Mercedes-Benz E320 CDI, černé metalízy, registrovaného na A. A., uloženého v AUTOSERVISU P. –
D. B., O.-M., provozovna G., O.-P.
6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. A., trvale bytem F.-M., Č., odkázána s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, podle § 256 tr. ř.
zamítl odvolání obviněných G. A., D. T., poškozené a současně zúčastněné osoby A. A.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Obviněný G. A. podal proti tomuto usnesení prostřednictvím obhájce Mgr. J. J. včas dovoláníopírající se o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Obviněný namítl s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv
bylo podle zákona nepřípustné. Z obsahu odůvodnění dovolacího důvodu je zřejmé, že jde o důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a nikoliv o nesprávně označený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný vytýká, že proti němu nemělo být vedeno trestní stíhání ze dvou
důvodů: jednak proto, že (jediná) poškozená A. A. vyslovila nesouhlas s jeho trestním stíháním, a
jednak proto, že jeho trestní stíhání bylo v rozporu se zásadou ultima ratio. Dále dovolatel namítá, že
skutek popsaný ve výroku rozhodnutí není trestným činem; z opatrnosti namítá též jiné nesprávné
právní posouzení věci, pokud jde o výši škody, které má dopad na právní kvalifikaci činu. Nesprávné
hmotněprávní posouzení věci spatřuje dovolatel též v nesprávném vyhodnocení podmínek pro uložení
trestu propadnutí věci. Kromě toho vytýká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
závěry soudu. Námitky podrobně rozvedl následujícím způsobem.
9. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především namítl, že skutek byl
nesprávně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, protože popis skutku podle jeho názoru nevyjadřuje všechny znaky skutkové podstaty
tohoto trestného činu, zejména chybí popis zavinění, ale i objektivní stránky trestného činu. Jednání
obviněných mělo spočívat v tom, že dovolatel údajně zaslal 23. 1. 2013 e-mailem nabídku zboží v
době, kdy jednal o prodeji obchodního podílu společnosti, a adresátovi e-mailu tuto skutečnost
zamlčel. Zamlčení takové okolnosti nemůže naplňovat znak podvodného jednání, neboť ani samotný
převod obchodního podílu nemohl způsobit škodu společnosti K. D. S., s. r. o. I v případě, pokud by
skutková věta rozsudku byla formulována řádně, nejednalo by se o zvlášť závažný zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť škoda nedosahovala pěti milionů korun. Za
škodu společnosti K. D. S., s. r. o., nemůže být považována částka 196 653,56 EUR včetně DPH, ale
DPH je nutno odečíst. Tento rozdíl má přitom kvalifikační význam, neboť škoda tím klesne
významným způsobem pod hranici pěti milionů korun (při 21% DPH bude škoda činit cca čtyři
miliony). K otázce výše škody a započítávání DPH odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011.
10. Obviněný na základě tohoto dovolacího důvodu namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily podmínky
pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože vozidlo nabyl od
předcházejícího vlastníka ještě před skutkem, za který byl odsouzen. Nesprávné hmotněprávní
posouzení věci shledává v tom, že údaj ve velkém technickém průkazu k vozidlu neprokazuje
okamžik nabytí vozidla, protože ani zápis v registru motorových vozidel nemá konstitutivní účinky a
jde pouze o evidenci vozidel. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp.
zn. 4 Tdo 521/2009.
11. Obviněný namítl, že v jeho trestní věci měla být aplikována zásada ultima ratio. Výslovně uvedl,
že oba obvinění a poškozená A. A. jsou fakticky jedna rodina a poškozená projevila opakovaně a zcela
jasně nesouhlas s jeho trestním stíháním. Podle obviněného je nutno zásadu subsidiarity trestní
represe vykládat tak, že k ochraně demokratického státního a společenského řízení práv a svobod
jednotlivců a ochraně jejich života, zdraví a majetku je třeba používat především mimotrestní
prostředky. Vznesl též výhradu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry
soudů.
12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uvedl, že poškozenou v
trestním řízení byla A. A., která je jeho sestrou a opakovaně sdělovala orgánům činným v trestním
řízení, že nesouhlasí s trestním stíháním svého bratra G. A. Poškozenou se stala nejen převodem
pohledávky K. D. S., s. r. o., na náhradu škody, ale zejména tím, že došlo k převodu jmění uvedené
společnosti na jediného společníka, kterým byla právě A. A., čímž došlo k transformaci (přeměně)
jedné osoby v osobu druhou podle zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a
družstev.13. Vrchní soud v Olomouci však posoudil její jednání následovně: „Z pohledu těchto zásad a
výkladových pravidel, na nichž je v České republice založeno posuzování všech právních vztahů, je
dle odvolacího soudu zcela zřetelné, že účelem uzavření celého souboru smluvních závazků nebylo
nic jiného, než zneužití jejich výsledků k pokusu o aplikaci práva A. A. na vyjádření nesouhlasu s
trestním stíháním obou obžalovaných. J. S. jako představitel druhé strany smluvních ujednání zjevně
nepostupoval na základě zcela svobodné vůle.“ (srov. str. 19 napadeného usnesení, 2. až 3. řádek
shora).
14. Podle Vrchního soudu v Olomouci je třeba vykládat § 45 odst. 3 tr. ř. tak, že dopadá pouze na
přechod práva, nikoli na převod práva. Odvolací soud „je přesvědčen, že ustanovení o přechodu práv
poškozeného na jeho právního nástupce musí být vykládán v souvislosti s účelem samotného
trestního řízení, jehož nedílnou součástí je i řízení adhezní. Slouží tak výhradně k zajištění práv
subjektů, na něž v důsledku objektivních skutečností práva původního poškozeného přešly například
v důsledku úmrtí fyzické osoby, zániku právnické osoby, změně osoby (cessio ex lege), např.
přechodu práv na pojišťovnu či zdravotní pojišťovnu apod. Jedná se tedy vždy o přechod práv na
základě objektivní skutečnosti (např. úmrtí poškozeného, výplata pojistného na základě pojistných a
zákonných podmínek, změna právního subjektu v jeho názvu, rozdělením či sloučením společnosti
apod.), byť i smluvním postupem, jehož účelem ovšem není převod práv ke konkrétní pohledávce z
náhrady škody. Dohoda o postoupení pohledávky je faktickým převodem podloženým zákonnými
podmínkami podle § 1879 a násl. nového občanského zákoníku, umožňující záměnu v osobě věřitele.
Je založena na smluvní volnosti umožňující obchod s pohledávkami za podmínek, jež se obsahu
základního vymezení podstaty pojmu poškozeného i účelu zajištění jeho procesních práv v trestním
řízení zcela vymykají.“ Podle názoru odvolacího soudu poškozená „zcela účelově obcházela zákon“ a
neměla být jako poškozená vůbec připuštěna k trestnímu řízení. Odvolací soud argumentoval tím, že
právo na vyjádření souhlasu s trestním stíháním podle § 163 tr. ř. poškozené nepřísluší, neboť jde o
právo osobnostní, které nepřechází na právního nástupce podle § 45 odst. 3 tr. ř. Takové právo
nevzniklo ani společnosti K. D. S., s. r. o., a proto je nemohla nabýt ani A. A.
15. Dovolatel poukázal na to, že Nejvyšší soud judikoval ve věci sp. zn. 3 Tdo 709/2010, že § 163
odst. 1 tr. ř. se neuplatní tehdy, je-li poškozeným právnická osoba, neboť u ní nepřipadá v úvahu užití
§ 100 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o obecnou možnost toho, aby právnická osoba byla ve vztahu osoby
blízké k osobě fyzické, bylo již před novou civilněprávní úpravou judikováno, že takový vztah je
možný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný
pod č. 53/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo
4822/2008). Obviněný zmínil, že účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, se změnily předpoklady, z nichž vycházel názor Nejvyššího
soudu formulovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010.
Dovolatel nesouhlasí ani s tou částí úvahy Vrchního soudu v Olomouci, která odkazuje na § 45 odst. 3
tr. ř., o nemožnosti přechodu práva, neboť v případě poškozené se jedná o transformaci osoby, nikoli
o převod či přechod na osobu odlišnou. Obviněný je přesvědčen, že poškozené A. A. příslušelo právo
podle § 163 odst. l tr. ř., a protože vyjádřila nesouhlas s jeho trestním stíháním, bylo jeho trestní
stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
16. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 50 T 3/2014, přičemž nenavrhl další postup po zrušení těchto rozhodnutí.
17. Obviněný D. T. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. M. K. opírající se o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Především uvedl, že po zahájení jeho trestního stíhání získala A.
A., která je jeho družkou a sestrou obviněného G. A., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze
dne 27. 9. 2013 od původní poškozené společnosti K. D. S., s. r. o., pohledávku na náhradu škody ve
výši 196 653,56 EUR s příslušenstvím vůči obviněným. Na základě smlouvy o převodu obchodníchpodílů ze dne 27. 9. 2013 nabyla A. A. od původních společníků J. S. a K. M. podíly ve společnosti K.
D. S., s. r. o., a stala se tak jediným společníkem této společnosti. Jako jediná společnice společnosti
K. D. S., s. r. o., následně uskutečnila převod jmění společnosti K. D. S., s. r. o., na sebe jako fyzickou
osobu a veškerá práva a povinnosti této společnosti přešly na ni jako na univerzálního právního
nástupce. Společnost K. D. S., s. r. o., zanikla výmazem z obchodního rejstříku. Tento převod jmění
společnosti K. D. S., s. r. o., na A. A. byl završen pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7. 5. 2014, č. j. A 21217-RD9/KSOS, Fj 23953/2014. Podáním ze dne 12. 5. 2014 poškozená A.
A. vyslovila podle § 163 tr. ř. nesouhlas s trestním stíháním obviněných D. T. a G. A.
18. Soud prvního stupně však jejich trestní stíhání nezastavil a vydal odsuzující rozsudek ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že převod
pohledávky na náhradu škody a převzetí jmění A. A. byly účelovými úkony učiněnými ve snaze
vytvořit stav, který by mohl vést k zastavení trestního stíhání obviněných. Soud prvního stupně
nepřihlížel k nesouhlasu poškozené A. A. s trestním stíháním obviněných proto, že podle § 45 odst. 3
tr. ř. sice na právní nástupce přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, ale jen jde-li
o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Právo vyjádřit
souhlas či nesouhlas s trestním stíháním nepřechází na právní nástupce, neboť se jedná o osobní
právo. Obviněný podal v zákonné lhůtě odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně,
které se ho dotýkaly, a to z důvodu jejich nesprávnosti. V odvolání zdůrazňoval především
skutečnost, že jeho trestní stíhání je nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť jediný
poškozený, a to jeho družka A. A., odepřela podle § 163 tr. ř. souhlas s jeho trestním stíháním, jakož i
s trestním stíháním obviněného G. A., který je bratrem poškozené. Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Stejně tak
zamítl odvolání obviněného G. A. i poškozené a zúčastněné osoby A. A.
19. Obviněný poukázal na to, že podle názoru odvolacího soudu § 45 odst. 3 tr. ř. zakotvuje možnost
přechodu práv z poškozeného na právního nástupce výhradně ve vztahu k nároku na náhradu škody.
Některá práva však nepřecházejí, zejména osobnostní práva na vyjádření souhlasu s trestním
stíháním podle § 163 tr. ř. Při odůvodnění těchto závěrů odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr., podle něhož právnické osobě takové osobnostní právo
nenáleží. Podle odvolacího soudu původní poškozená společnost K. D. S., s. r. o., neměla právo
vyslovit nesouhlas s trestním stíháním, a proto právo nemohlo přejít na A. A. jako poškozenou, neboť
nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. Odvolací soud dovodil, že soud prvního
stupně vzhledem k rozpornému postavení A. A., jako poškozené a současně i jako zúčastněné osoby,
jí vůbec neměl přiznat postavení poškozené. Obviněný namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo
porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
20. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 42/2015, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, ve výrocích, které se ho dotýkají, tedy ve výroku o vině, trestu i
výrocích o propadnutí částky 470 000 Kč, propadnutí motorového vozidla zn. Ford Mondeo a ve
výroku o zabrání vozidla zn. Mercedes Benz E320 CDI A. A., a aby sám rozhodl, že se trestní stíhání
obviněného D. T. zastavuje.
21. Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že obviněný G. A.
opřel dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., avšak z obsahu
dovolání vyplývá, že ve skutečnosti obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a
g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nepovažuje námitky obviněného za důvodné. Pokud jde o subjektivní
stránku, ta vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu. Přímo z povahy věci je vyloučeno, aby obvinění jednali z nedbalosti, či
dokonce zcela nezaviněně. Naplněna byla i objektivní stránka zločinu. Z tzv. skutkové věty výroku
rozsudku o vině vyplývá nejen to, že se obvinění obohatili (o prostředky vylákané od poškozenéspolečnosti), nýbrž i to, že uvedli poškozenou společnost v omyl (vyvolání zdání solidnosti,
předstírání zájmu o dodání zboží atd.), přičemž tím způsobili poškozené společnosti škodu velkého
rozsahu (konkrétně 5 035 314,40 Kč). Nejvyšší státní zástupce nepokládá za důvodnou ani výtku
údajného nesprávného posouzení škody. Škodou na straně poškozené společnosti je ten objem
peněžních prostředků, který bez právního důvodu opustil účty poškozené společnosti, neboť právě o
tyto peněžní prostředky byla poškozená společnost připravena. V této souvislosti poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1426/2015, v němž je vysloven právní názor, že
výhrada dovolatelů, že by ze způsobené škody velkého rozsahu měla být odečtena částka
odpovídající DPH, je nedůvodná.
22. Obviněný dále namítl „nezákonnost trestu propadnutí věci“, protože vozidlo zn. Audi údajně
nabyl od předchozího vlastníka ještě před spácháním trestné činnosti. V tomto případě byly splněny
veškeré zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu, což soudy řádně odůvodnily (srov. str. 17
rozsudku krajského soudu a str. 28–29 usnesení vrchního soudu).
23. K námitce obviněného, že soudní rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou ultima ratio, nejvyšší
státní zástupce odkázal na str. 25 a 26 napadeného usnesení vrchního soudu, kde je tato výhrada
obviněného vyvrácena. Dodal, že nesprávná je základní premisa obviněného, že A. A. byla
poškozenou trestným činem, a proto nelze dovozovat porušení principu ultima ratio s odkazem na její
stanovisko. Otázku předpokladů § 12 odst. 2 tr. zákoníku je zásadně nezbytné posuzovat vždy ex
ante, tedy podle toho, jak se věc jevila v době páchání trestné činnosti. Společenskou škodlivost
určitého činu je nutno posuzovat k okamžiku, kdy k jednání došlo, přičemž jednání obviněného
vykazovalo vysokou společenskou škodlivost vzhledem k velkému rozsahu způsobené škody. Nejvyšší
státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného o existenci extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podle nejvyššího státního zástupce tato
výhrada zcela postrádá opodstatnění.
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný G. A. i obviněný
D. T., nejvyšší státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci vyvrátil tuto námitku v usnesení
napadeném dovoláním na str. 15–25. Dospěl k závěru, že „smlouvou o převedení pohledávky na
náhradu škody, resp. převzetím společnosti a její následnou likvidací na ni jako na právního nástupce
podle § 45 odst. 3 tr. ř. nepřešlo právo k vyjádření souhlasu s trestním stíháním obou obviněných
podle § 163 tr. ř.“ (str. 24 napadeného usnesení). Podle názoru nejvyššího státního zástupce základní
důvod, proč námitka nedostatku souhlasu s trestním stíháním obviněných neobstojí, spočívá v
posouzení otázky, zda A. A. byla vůbec poškozenou trestným činem. Nejvyšší státní zástupce zaujal k
této otázce negativní stanovisko. Zákonodárce definoval poškozeného v § 43 odst. 1 tr. ř. taxativním
výčtem, z čehož lze per eliminationem dovodit, že žádná jiná osoba než ta, která je ve výčtu uvedena,
není poškozeným ve smyslu platného trestního řádu. Ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., ve kterém je
stanoveno, že pokud jde „o uplatnění nároku na náhradu škody, přecházejí práva, která tento zákon
přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce“, neznamená, že by se z právního nástupce
poškozeného stával „nový“ poškozený. Takový výklad by odporoval znění § 43 odst. 1 tr. ř. a
neodpovídal by ani dikci samotného § 45 odst. 3 tr. ř., který ve vztahu k uplatnění nároku na náhradu
škody a s ním souvisejících práv hovoří o přechodu na právního nástupce, nikoliv o tom, že by se z
právního nástupce stával poškozený v úzkém slova smyslu. Otázku, kdo je poškozeným v úzkém slova
smyslu podle § 43 odst. 1 tr. ř., je třeba posuzovat zásadně ex ante, tedy s ohledem na okolnosti,
které zde byly v době páchání trestného činu (arg. „Ten, komu bylo trestným činem ublíženo …“).
Dále lze dovodit, že poškozeným podle § 43 odst. 1 tr. ř. se člověk (či právnická osoba) stává v
důsledku trestného činu, nikoliv v důsledku právního nástupnictví. Právní nástupce se tedy s
ohledem na znění § 43 odst. 1 tr. ř. a § 45 odst. 3 tr. ř. nestává poškozeným, „pouze“ na něj
přecházejí práva poškozeného ve vztahu k uplatnění nároku na náhradu škody či vydání
bezdůvodného obohacení. Nejvyšší státní zástupce na základě těchto skutečností uzavřel, že jestližeA. A. nebyla poškozenou trestným činem ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř., nepřicházel v úvahu ani její
eventuální nesouhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř., neboť podmínka souhlasu je
spojena právě jen s osobou poškozeného. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. se výslovně zmiňuje o
souhlasu „poškozeného“ podle § 43 odst. 1 tr. ř., nikoliv o souhlasu toho, na koho přešla práva
týkající se nároku na náhradu škody podle § 45 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto považuje
za nedůvodné námitky obviněných, že jejich trestní stíhání bylo nepřípustné.
25. Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými
prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
dovolání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání mají v podstatě obligatorní obsahové
náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
28. K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který odkázali oba obvinění,
dovolací soud uvedl:
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v trestní věci existoval
některý z obligatorních důvodů taxativně uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který
nelze trestní stíhání zahájit, a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v
závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení
trestního stíhání a místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, zejména
k odsuzujícímu rozsudku, které je pro obviněného méně příznivé.
30. Obviněný D. T. konkrétně namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, protože A. A., která je
jeho družkou, jako poškozená projevila podle § 163 odst. 1 tr. ř. nesouhlas s jeho trestním stíháním,
ale i s trestním stíháním jejího bratra G. A. Obviněný D. T. dovozuje oprávnění A. A. podle § 163 odst.
1 tr. ř. z toho, že smlouvou ze dne 27. 9. 2013 uzavřenou s poškozenou společností K. D. S., s. r. o.,
převzala pohledávku na náhradu škody ve výši 196 653,56 EUR s příslušenstvím a dále že na základě
smlouvy o převodu obchodních podílů ze dne 27. 9. 2013 nabyla od původních společníků podíly v
poškozené společnosti, a stala se tak jediným společníkem této společnosti.
31. Oba obvinění uplatnili tuto námitku v odvoláních, avšak vrchní soud jako soud odvolací jí
nepřisvědčil. Poukázal přitom na pojem a rozsah práv poškozeného podle § 43 a násl. tr. ř. i na
ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., které zakotvuje podmínky pro přechod práv, která zákon přiznává
poškozenému. Dospěl k závěru, že i z hlediska jazykového výkladu ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. je
třeba vycházet z pojmu přechodu práv, a nikoliv převodu práva. Podle názoru odvolacího soudu
poškozené právnické osobě K. D. S., s. r. o., vůbec nevzniklo právo k vyjádření souhlasu či
nesouhlasu s trestním stíháním obou obviněných, a proto taková práva nemohla nabýt ani A. A. jako
fyzická osoba, přestože byla v blízkém vztahu k obviněným předpokládaným v ustanovení § 163 odst.
1 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci učinil správné právní závěry, pokud jde o tuto námitku obviněných.Nejvyšší soud k nim pouze dodává následující:
32. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
33. Podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas
nebyl dán nebo byl vzat zpět.
34. V § 43 tr. ř. je upraveno postavení poškozeného. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným
činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se
pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování,
nahlížet do spisu (§ 65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání, konaného o odvolání, a
před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený je oprávněn také
navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích
škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat
bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit
nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být
patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje
nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
35. Podle § 45 odst. 3 tr. ř., jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3 tr. ř.), přecházejí práva, která tento zákon přiznává
poškozenému, i na jeho právního nástupce.
36. V § 163 odst. 1 tr. ř. je upraveno trestní stíhání se souhlasem poškozeného. U taxativně
vyjmenovaných trestných činů, mezi nimiž je i trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, trestní
stíhání proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek
právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat
pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen
jednoho z nich.
37. Podle § 100 odst. 2 tr. ř. svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil
nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci,
osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu, anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo
obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
38. Nejvyšší soud přisvědčil právnímu názoru Vrchního soudu v Olomouci prezentovanému v
napadeném usnesení na str. 17–25, který vychází z toho, že dne 27. 9. 2013 A. A. uzavřela s oběma
jednateli společnosti K. D. S., s. r. o., smlouvu o postoupení pohledávky na náhradu škody ve výši 196
653,56 EUR uplatněné zmíněnou společností s tím, že nebylo dosud nic vymoženo. Podle čl. II. odst.
1 smlouvy se zavázala za postoupení pohledávky označené v čl. I. odst. l této smlouvy jako postupník
zaplatit postupiteli úplatu, jejíž výše a způsob placení je sjednána v dodatku č. 1 k této smlouvě,
který tvoří nedílnou součást obsahu této smlouvy o postoupení pohledávky. Podle čl. III. odst. 4 se
účastníci smlouvy dohodli, že obsah smlouvy a obsah dodatku č. l k této smlouvě je důvěrný a je
předmětem obchodního tajemství, a zavazují se, že jeho obsah nezveřejní a budou jej uchovávat v
tajnosti. To se netýká předložení této smlouvy orgánům činným v trestním řízení, jakož i dlužníkům.
Dodatek č. 1 však k tomuto podání nepřipojila a ani později jej nepředložila orgánům činným v
trestním řízení.
39. Obdobně tomu bylo také se smlouvou o převodu obchodních podílů uvedené společnosti, podle
níž měla A. A. jako nabyvatelka zaplatit každému ze společníků částku 2 500 000 Kč do advokátníúschovy, a to na základě zvlášť uvedených podmínek smlouvy o advokátní úschově. V souvislosti s
těmito skutkovými zjištěními nelze přehlédnout ani zjištění soudu prvního stupně, který považoval A.
A. za poškozenou, avšak uvedl, že postoupení pohledávky na náhradu škody i převod celého
obchodního podílu společnosti K. D. S., s. r. o., na A. A., jakož i uplatnění tohoto nároku byly úkony
zcela účelové, protože k nim došlo až v době probíhajícího trestního řízení a po zajištění peněz při
domovní prohlídce u obviněného D. T. a po zajištění osobních vozidel obou obviněných i A. A., jako
věcí tvořících výnos z trestné činnosti či přinejmenším částečně pořízených z peněz pocházejících z
trestné činnosti. Soud prvního stupně také na základě skutkových zjištění zcela správně poukázal na
to, že A. A. prokazatelně neměla finanční prostředky na úhradu kupní ceny za převod obchodních
podílů v celkové výši 5 000 000 Kč, když nedlouho před tím čerpala úvěr na pořízení rodinného domu
ve výši přes 1 500 000 Kč a řadu let pobírala plat pohybující se ročně ve výši kolem 180 000 Kč a v
době před nákupem obchodních podílů byla řadu měsíců na mateřské dovolené. Učinil závěr, že
formálně došlo k postoupení pohledávky na náhradu škody i k převodu obchodních podílů
společnosti K. D. S., s. r. o., na A. A., avšak jednalo se o zjevně účelové úkony, které měly zabránit
trestnímu postihu obviněných G. A. a D. T. jako osob jí blízkých. Z těchto skutkových zjištění vychází
i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož A. A. zcela otevřeně zdůrazňovaným,
komplikovaným a nepochybně s odbornou právní pomocí účelově realizovaným postupem směřovala
k zajišťování podmínek k tomu, aby zamezila trestnímu stíhání a odsouzení svého bratra a druha.
40. Odvolací soud se podrobně zabýval pojmem a rozsahem práv poškozeného podle § 43 a násl. tr. ř.
s tím, že je nutné vykládat tyto pojmy v souvislosti s účelem trestního řízení podle § 1 tr. ř., který
spočívá v náležitém zjištění trestných činů, jejich pachatelů a zajištění toho, aby byli podle zákona
spravedlivě potrestáni. Ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., které zakotvuje podmínky pro přechod práv,
která zákon přiznává poškozenému výhradně jen k uplatnění nároku na náhradu škody nebo vydání
bezdůvodného obohacení. Zdůraznil přitom, že také jazykový výklad § 45 odst. 3 tr. ř. vychází z
přechodu práv, a nikoliv z převodu práva. Vrchní soud v Olomouci se neztotožnil s odvolací
argumentací odvolatelů, že vstupem do práv původní poškozené společnosti získala A. A. jako právní
nástupce veškerá práva poškozeného podle trestního řádu. Mezi práva, která na poškozeného
nepřecházejí, podle něj nepochybně patří právě osobnostní práva k vyjádření souhlasu poškozeného
s trestním stíháním obviněného podle § 163 tr. ř. Odvolací soud k tomu uvedl, že tento závěr vyplývá
ze samotné podstaty tohoto ustanovení, jež je určeno k řešení specifických kolizí veřejného zájmu a
zájmu poškozeného. Představuje průlom do zásad legality a oficiality trestního řízení u
vyjmenovaných trestných činů, u nichž existuje rozpor mezi veřejným zájmem na trestním stíhání
pachatele trestného činu a zájmem poškozeného, který má blízký vztah k pachateli a který může být
v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Takové osobnostní právo svědčí proto
výhradně fyzické osobě (srov. č 10/2012 Sb. rozh. tr.), a nikoliv poškozené společnosti, která je
osobou právnickou. Zmíněné osobnostní právo nepřechází ani na dědice poškozeného, který zemřel
(srov. č. 56/2009 Sb. rozh. tr.). Podle názoru odvolacího soudu právo k vyjádření souhlasu s trestním
stíháním obou obžalovaných poškozené právnické osobě K. D. S., s. r. o., vůbec nevzniklo. A. A. proto
nemohla vůbec získat od poškozené takové právo, protože poškozená společnost na ni nemohla
převést více práv, než měla sama (zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse
habet). Z podmínek § 45 odst. 3 tr. ř. a obsahu jednotlivých formálně uzavřených smluv A. A. je
ostatně zcela zřejmé, že mělo jít výhradně jen o právní nástupnictví k uplatnění nároku na náhradu
škody. Nejvyšší soud shledal tyto právní závěry zcela správnými.
41. Z hlediska naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je významné posouzení
dvou otázek. Za prvé, zda A. A. se stala poškozenou v důsledku postoupení pohledávky na náhradu
škody, a dále, zda v kladném případě jí vzniklo oprávnění podle § 163 odst. 1 tr. ř. vyslovit nesouhlas
s trestním stíháním obviněného G. A., který je jejím bratrem, a obviněného D. T., který je jejím
druhem.42. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 50 T 3/2014, považoval A. A. za
poškozenou, jak je zřejmé z výroku o náhradě škody učiněného v adhezním řízení, kterým tento soud
rozhodl, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená A. A., trvale bytem F.-M., odkazuje s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O tom, že ji považoval za poškozenou, svědčí i
odůvodnění tohoto výroku na str. 17 a 18 zmíněného rozsudku, a to přesto, že soud prvního stupně
vyslovil pochybnosti o tom, zda A. A. měla prostředky na úplatu ze smlouvy z postoupení pohledávky
na náhradu škody vzhledem k jejím příjmům, dluhům a sociálnímu postavení. Posouzení těchto
podmínek vedlo soud prvního stupně k názoru, že k postoupení pohledávky na náhradu škody
společností K. D. S., s. r. o., za společností V. I. S., s. r. o., i k převodu obchodních podílů společnosti
K. D. S., s. r. o., na ni formálně došlo, avšak jednalo se o úkony zjevně účelové, vedené pouze snahou
záměrně vytvářet umělé podmínky pro zabránění dalšímu trestnímu postihu osob jí blízkých.
43. Právní názor, že A. A. se v důsledku postoupení pohledávky na náhradu škody stala poškozenou v
trestní věci dovolatelů, je správný. Odpovídá výkladu § 45 odst. 3 tr. ř. i dosavadní judikatuře
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo
609/2007, mimo jiné uvedl, že z formulace zmíněného ustanovení trestního řádu o přechodu práv
poškozeného nelze dovodit, že by jakýmkoli způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle
zvláštních právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení. Tento názor pokládá
za správný a odkazuje na něj i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS
2512/07, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatele M. N., kterou podal mimo jiné také proti
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 609/2007.
44. Nástupnictvím poškozeného v trestním řízení a předvídatelností soudního rozhodnutí se zabýval
Ústavní soud také ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12. Odkázal v něm na obsah
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6 2007, sp. zn. 5 Tdo 609/2007, a dále uvedl: „Podle
ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. je poškozeným, který má v trestním řízení nárok na náhradu škody,
mimo jiné ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda. Takovému účastníkovi řízení
vznikají i zde uvedená procesní práva včetně možnosti navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku
uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Podle § 45 odst. 3 tr. ř., jde-li o
uplatnění nároku na náhradu škody podle předchozího ustanovení, přecházejí práva, která trestní
řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce. Názor obviněného, že právním nástupcem
poškozeného nemůže být ten, komu byla pohledávka vůči pachateli trestného činu smluvně
postoupena, není správný. Z formulace ustanovení trestního řádu o přechodu práv poškozeného
nelze dovodit, že by jakýmkoli způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle zvláštních
právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení. Komentář k trestnímu řádu
(ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 321) uvádí
příklady, které mohou v soudní praxi nastat. Jedná-li se o úmrtí fyzické osoby, budou jejím právním
nástupcem dědici, v případě zániku právnické osoby nebo převodu či přechodu práv právnické osoby
pak právním nástupcem může být i jiná právnická osoba. Dosavadní výklad ustanovení § 45 odst. 3
tr. ř. připouští rovněž změnu osoby poškozeného v průběhu trestního řízení, v takové situaci právní
nástupce pokračuje ve výkonu práv, resp. vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li poškozený
již svůj nárok podle § 43 odst. 3 tr. ř., nemusí tak znovu činit právní nástupce, jen je třeba, aby dal
výslovně najevo, že hodlá ve výkonu práv poškozeného pokračovat.“ Jestliže Vrchní soud v Olomouci
jako soud odvolací zpochybňuje přechod práva na náhradu škody na právní nástupkyni poškozené
společnosti, vychází z nesprávného právního názoru.
45. Další významnou otázkou je posouzení, zda po sukcesi podle § 45 odst. 3 tr. ř. byla poškozená A.
A. oprávněna k prohlášení podle § 163 odst. 1 tr. ř., že nesouhlasí s trestním stíháním dovolatelů.
Nejvyšší soud je toho názoru, že právní nástupnictví (sukcese) upravené v § 45 odst. 3 tr. ř. je
omezeno pouze a výslovně na dva nároky, a to uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání
bezdůvodného obohacení. Jenom ve vztahu k těmto nárokům přecházejí práva, která tento zákonpřiznává poškozenému, na jeho právního nástupce. Žádné další nároky, resp. žádná další práva,
zejména právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř., nemohou
plynout z takového nástupnictví.
46. Poškozená A. A. vyjádřila nesouhlas s trestním stíháním obviněných – dovolatelů – podáním ze
dne 29. 9. 2013, které bylo doručeno Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie
Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality v O., dne 30. 9. 2013. Nesouhlas
odůvodnila tím, že vstoupila do postavení poškozeného smlouvou o postoupení pohledávky na
náhradu škody ze dne 27. 9. 2013, kterou uzavřela se společností K. D. S., s. r. o, kterou nabyla
pohledávku ve výši 196 653,56 EUR s veškerým příslušenstvím. Současně uvedla, že je sestrou
obviněného G. A. a družkou obviněného D. T., s nímž žila před jeho vzetím do vazby ve společné
domácnosti a který je otcem její dcery S. A. Z těchto skutečností dovozuje, že podle § 163 tr. ř. je
nezbytný její souhlas s trestním stíháním zmíněných obviněných, a proto vyslovila nesouhlas s jejich
trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř. Navrhla také, aby trestní stíhání obviněných bylo podle §
172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastaveno s tím, že jako poškozená nehodlá uplatňovat jakoukoli
pohledávku vůči obviněným, protože nepociťuje žádnou újmu, která by jejich jednáním měla
vzniknout společnosti.
47. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo poškozeného udělit
souhlas či odepřít souhlas s trestním stíháním obviněných nepřechází na právní nástupce
poškozeného, protože se jedná o jeho osobní právo. Poukázal na to, že podle § 45 odst. 3 tr. ř. sice
přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, na jeho právní nástupce, ale jen tehdy,
jestliže uplatní nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. S tímto právním
názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, byť uvedl ještě další okolnosti k
tomu, proč A. A. nemohla odepřít souhlas s trestním stíháním obviněných, dospěl k věcně správnému
názoru, když se neztotožnil s odvolací argumentací dovolatelů G. A. a D. T., že vstupem do práv
původního poškozeného získává jeho právní nástupce veškerá práva poškozeného podle trestního
řádu. O nesprávnosti takového názoru podle něj svědčí např. také ustanovení § 310a tr. ř., podle
kterého práva poškozeného podle § 309 a 311 tr. ř. (vyjádření souhlasu poškozeného s narovnáním a
práva s tím spojená) nepříslušejí tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody nebo na vydání
bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává k otázce podmíněnosti trestního stíhání
souhlasem poškozeného, že udělení souhlasu k trestnímu stíhání podle § 163 odst. 1 tr. ř. je právem,
které se váže pouze na osobu poškozeného a nemůže dědictvím přecházet na jeho dědice (srov. č.
54/1998 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud na základě výše zmíněných právních úvah zjistil, že námitky
obou dovolatelů nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
48. V dalším se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami, jež obviněný G. A. uplatnil s odkazem na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných
netrpí vadami vytýkanými v dovoláních a jsou zjevně neopodstatněná. Proto obě dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. | decision_1104.pdf |
120 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.07.2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.903.2016.1
Číslo: 32/2017
Právní věta: Jestliže při vzniku určitého následku trestného činu spolupůsobilo více různých příčin,
lze učinit závěr, že pachatel svým jednáním nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité
povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností (např. ve smyslu § 148
odst. 1 tr. zákoníku), až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a
důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti
(srov. rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Okolnost, že jednou z příčin dopravní nehody, ke které
došlo při střetu dvou vozidel, bylo i překročení povolené rychlosti řidičem vozidla, v němž cestoval
spolujezdec, který tím utrpěl zranění, ale neměl žádné spoluzavinění na vzniku dopravní nehody,
nevylučuje závěr, že druhý řidič, který způsobil kolizi vozidel proto, že nesplnil povinnost řidiče
odbočujícího vlevo vyplývající z ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.07.2016
Spisová značka: 6 Tdo 903/2016
Číslo rozhodnutí: 32
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Porušení důležité povinnosti, Příčinná souvislost, Ublížení na zdraví z nedbalosti
Předpisy: § 148 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 5 předpisu č. 361/2000Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 13 To 378/2015, jako odvolacího soudu v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 12/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 4 T 12/2015, byl obviněný O.
K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 17. 6.2014 v době kolem 17:40 hod. na pozemní komunikaci ve směru od V. M. na H. řídil nákladní
soupravu složenou z tahače tov. zn. Renault Premium R 460.19 T 4×2, a návěsu tov. zn. Kögel S24,
majitele obchodní společnosti S. CZ, s. r. o., v obci V. u H., okres P., na křižovatce s vedlejší pozemní
komunikací při odbočování vlevo ve směru na obec D. R. přehlédl protijedoucí osobní motorové
vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, majitele obchodní společnosti Ch. a T., P., a. s., řidiče J. S.,
kterému nedal přednost v jízdě, v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky na vyústění vedlejší
pozemní komunikace, kam J. S. vyjel ve snaze vyhnout se nákladní soupravě, ke střetu mezi přední
částí tahače Renault a levou přední částí osobního vozidla Škoda Fabia,
tímto jednáním obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
a při dopravní nehodě utrpěli J. S., bezpečnostním pásem nepřipoutaný řidič vozidla Škoda Fabia,
poranění spočívající v lehkém otřesu mozku, zhmoždění krční páteře a levého kyčelního kloubu a
vícečetných řezných ranách na levé polovině těla, která si vyžádala ošetření a hospitalizaci v P.
krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 19. 6. 2014 s následným propuštěním do domácího léčení a
která jej po dobu 4 až 5 týdnů omezovala na běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, D.
U., spolujezdec na pravém předním sedadle vozidla Škoda Fabia, poranění spočívající v lehkém
otřesu mozku a vícečetných zlomeninách obličejového skeletu s impresí kostních úlomků, která si
vyžádala operační zákrok a hospitalizaci v P. krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 21. 6. 2014 a která
jej po dobu 4 týdnů omezovala v běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, sníženou
citlivostí a hybností svalů levé tváře a nutností přijímat pouze kašovitou stravu.
2. Obviněnému byl uložen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku, a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
3. Týmž rozsudkem byl přečinem ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným i
obviněný J. S., jenž se tohoto přečinu podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že dne 17. 6. 2014
v době kolem 17:40 hod. na pozemní komunikaci ve směru od H. na V. M. řídil nepřipoutaný
bezpečnostním pásem osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, majitele obchodní
společnosti Ch. a T., P., a. s., v obci V. u H., okres P., se plně nevěnoval řízení a nerespektoval
nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci, při jízdě rychlostí 78,8 až 84, 8 km/h vůbec
nereagoval snížením rychlosti na protijedoucí nákladní soupravu složenou z tahače tov. zn. Renault
Premium R 460.19 T 4×2 a návěsu tov. zn. Kögel S24, majitele obchodní společnosti S. CZ, s. r. o.,
řidiče O. K., který na křižovatce s vedlejší pozemní komunikací odbočoval z hlavní pozemní
komunikace vlevo ve směru na obec D. R., v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky na vyústění
vedlejší pozemní komunikace, kam J. S. vyjel ve snaze vyhnout se nákladní soupravě, ke střetu mezi
přední částí tahače Renault a levou přední částí osobního vozidla Škoda Fabia, přičemž tímto
jednáním obviněný J. S. porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), § 6 odst. 1 písm. a) a
§ 18 odst. 1, 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích;
při dopravní nehodě utrpěli O. K., řidič nákladní soupravy, poranění spočívající v lehkém zhmoždění
pravého loketního kloubu bez podstatného omezení na běžném životě a D. U., spolujezdec na pravém
předním sedadle vozidla Škoda Fabia, poranění spočívající v lehkém otřesu mozku a vícečetných
zlomeninách obličejového skeletu s impresí kostních úlomků, která si vyžádala operační zákrok a
hospitalizaci v P. krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 21. 6. 2014 a která jej po dobu 4 týdnů
omezovala v běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, sníženou citlivostí a hybností svalů
levé tváře a nutností přijímat pouze kašovitou stravu.4. Obviněný S. byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání jednoho a půl roku, a dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen též trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho a půl roku.
5. Poškození Zdravotní pojišťovna MV České republiky a D. U. byli se svými nároky na náhradu škody
odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvoláních, která podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 13 To 378/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. T. M.
dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný namítá, že se nedopustil porušení § 21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních
komunikacích, neboť byl oprávněn uskutečnit odbočovací manévr tak, aby protijedoucí řidič nemusel
náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Odkazuje v této souvislosti na tzv. princip omezené důvěry a
tvrdí, že neměl povinnost bez dalšího předpokládat, že protijedoucí řidič překročil nejvyšší povolenou
rychlost jízdy. Má tedy za to, že jeho trestní odpovědnost by byla dána pouze tehdy, pokud by svým
odbočovacím manévrem přinutil řidiče protijedoucího vozidla k náhlé změně rychlosti, pokud by při
jízdě v obci nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost. Zabývá se pak konkrétními zjištěními znalce ve
vztahu k posouzení brzdného zpomalení protijedoucího vozidla, z čehož vyjímá závěr, že řidič
protijedoucího vozidla mohl dopravní nehodě zabránit ještě před místem střetu. Soudy se pak podle
jeho názoru nevypořádaly s dalšími zjištěními znalce, jež svědčí jeho závěru o tom, že za nehodu
trestně odpovědný není.
9. Ve vztahu k poranění spoluobviněného a poškozeného dovolatel namítá neexistenci příčinného
vztahu mezi nastalým následkem a jeho jednáním a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
5 Tdo 478/2014, zabývající se posouzením příčinného vztahu mezi nastalým poraněním a
nerespektováním povinnosti poškozeného být připoután bezpečnostním pásem.
10. Obviněný zpochybňuje též znak porušení důležité povinnosti, přičemž vyzdvihuje míru
spoluzavinění řidiče protijedoucího vozidla. Poukazuje přitom na závěr soudu prvního stupně, který
výslovně uvedl, že zavinění dopravní nehody je na straně obviněných srovnatelné. Namítá proto, že
je-li zavinění účastníků dopravní nehody srovnatelné, není možné jejich jednání kvalifikovat jako
porušení důležité povinnosti.
11. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265 k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení krajského
soudu zrušil, včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten zaujal názor, že
uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného pouze částečně, a to poukazuje-li
na nesprávnost závěru soudů o jeho porušení ustanovení § 21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních
komunikacích, zpochybňuje-li příčinný vztah mezi jeho jednáním a vzniklými poraněními, a zejména
pokud vyzdvihuje hmotněprávní důsledky soudy zjištěného spoluzavinění spoluobviněného J. S.,
druhého účastníka dopravní nehody. Námitky dovolatele ve vztahu ke znaleckým zjištěním ohledně
možností obou obviněných zabránit nastalému střetu považuje státní zástupce za námitky pouzeskutkové povahy, jež samy o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť představují
pouze polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů.
13. Důvodnou, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z usnesení velkého senátu trestního kolegia
sp. zn. 15 Tdo 944/2015, shledává státní zástupce námitku obviněného brojící proti závěru, že svým
jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Přestože se Nejvyšší soud v
citovaném rozhodnutí zabýval výkladem pojmu „důležitá povinnost“ jako znaku kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu podle § 143 tr. zákoníku, lze zde rozvedená teoretická východiska
výkladu pojmu „důležitá povinnost“ považovat za obecně platná. Podle státního zástupce není
důvodu totožný pojem „důležité povinnosti“ vykládat odlišně v případech „základní“ a
„kvalifikované“ skutkové podstaty. Stejně tak státní zástupce nepovažuje za podstatné, že z ryze
formálního hlediska v nyní projednávané věci nejde o spoluzavinění poškozeného, neboť J. S. měl v
dané věci postavení spoluobviněného. Tato skutečnost procesního charakteru podle něj nemůže mít
vliv na hmotněprávní posouzení jednání obou aktérů.
14. S oporou o citované usnesení státní zástupce dovozuje, že porušení povinnosti dovolatele nelze
vzhledem ke srovnatelnému porušení povinnosti spoluobviněným (tj. de facto poškozeným v
materiálním smyslu) považovat za porušení povinnosti důležité. Vzhledem k tomu, že trestní
odpovědnost pachatele je v případě kvalifikace podle § 148 tr. zákoníku vázána na porušení důležité
povinnosti, je pochybné, zda jednáním dovolatele byly naplněny všechny znaky objektivní stránky
přisouzeného přečinu. Státní zástupce proto dovolání obviněného pokládá za důvodné.
15. V další části vyjádřil státní zástupce nesouhlas s hodnocením obviněného, že jeho jednání nelze
vůbec považovat za porušení povinností podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ze
skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že dovolatel musel vozidlo J. S. vidět, přesto však zahájil
odbočovací manévr, třebaže si byl vědom vlastností jím řízeného rozměrného nákladního tahače. Ani
z principu omezené důvěry, na který obviněný poukazuje, přitom nelze dovodit, že by v obdobné
situaci byla zcela přenesena odpovědnost za vznik nehodového děje na řidiče protijedoucího vozidla,
jemuž dovolatel nedal přednost.
16. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s poukazem obviněného na závěry vyplývající z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 478/2014, neboť nelze přehlédnout, že tam řešená
skutková situace byla zcela specifická a s nyní projednávanou věcí v podstatě nesouměřitelná.
17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití § 261 tr. ř.
(když shledal prostor pro uplatnění zásady beneficia cohaesionis, neboť je zřejmé, že konstatovaná
vada ohledně dovolatele prospívá i obviněnému J. S.) zrušil jednak napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 13 To 378/2015, v celém
rozsahu, jednak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2015, sp.
zn. 4 T 12/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1
tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je
dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemžsplňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále
posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu –
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud sdílí vyhodnocení námitek dovolatele státním zástupcem a shodně s ním konstatuje, že
dovolacímu důvodu určenému k nápravě vad při hmotněprávním posouzení skutku či k nápravě
jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vyhovují jen tři jím
vyjmenované námitky, jimiž jsou tvrzená nesprávnost závěru
a) o porušení ustanovení § 21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích,
b) o existenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým poškozením zdraví
spoluobviněného a jeho spolujezdce,
c) o porušení důležité povinnosti, coby znaku objektivní stránky trestného činu ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Všechny tyto námitky obviněného, pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné, jsou
však s ohledem na níže uvedené skutečnosti zjevně neopodstatněné, a to z části i proto, že odhlížejí
od soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění a důkazním řízením evidentně prokázaných
skutečností.
24. Prvně uvedená námitka je dovolatelem budována na základě poukazu na tzv. princip omezené
důvěry a poznatky plynoucí ze zpracovaného znaleckého posudku pro alternativu, že by řidič
protijedoucího osobního motorového vozidla (obviněný J. S.) jel způsobem, který by respektoval
maximální povolenou rychlost vozidel v obci. Na základě polemiky skutkového charakteru
(nastíněním možnosti srážky vozidel jen v minimální rychlosti, resp. úplného zabránění jejich střetu)
dovozuje, že příčinou střetu bylo výlučně nerespektování dopravních předpisů druhým aktérem
dopravní nehody obviněným S., který by výlučně měl nést odpovědnost za jeho vznik a vzešlénásledky. Obviněný poukazuje na to, že mohl svým manévrem (odbočováním vlevo na vedlejší
pozemní komunikaci) protijedoucího řidiče omezit, tj. přimět ho k nenáhlé změně rychlosti, a pokud
by (jak plyne z jeho rozboru a interpretace odborných závěrů znalce v alternativě nejpříznivější pro
něj, tzn. skrze aplikaci principu in dubio pro reo) takto jím vyvolaná reakce tohoto řidiče, spočívající
v nenáhlé změně rychlosti, vedla k zabránění střetu vozidel, pak usuzuje, že mu porušení povinnosti
stanovené § 21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích nelze přičítat.
25. Veškerá tato argumentace se však míjí se skutkovým zjištěním vyjádřeným v dovoláním
napadených rozhodnutích. Byť to v dovolání explicitně uvedeno není, je z obsahu této argumentace
zjevné, že by mohla svého uplatnění nalézt pouze v případě, že by dovolatel vozidlo řízené obviněným
J. S. před započetím odbočování s nákladní soupravou skutečně viděl. Jen za této situace by se totiž
mohl důvodně dovolávat principu tzv. omezené důvěry s odkazem na to, že započal odbočovat před v
protisměru přijíždějícím motorovým vozidlem v očekávání splnění zákonné povinnosti jeho řidičem
(dodržet v obci předepsanou rychlost jízdy), tzn. za situace, kdy usoudil, že odbočování provádí s
takovým časovým předstihem, který mu umožní tento jízdní manévr provést v souladu s požadavkem
plynoucím z ustanovení § 21 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
26. Vyjádření obsažené v dovolání evokuje představu, že se dovolatel před zahájením odbočování
rozhodoval o provedení tohoto úkonu s přihlédnutím k aktuální dopravní situaci na místě panující, tj.
při vědomí přijíždějícího motorového vozidla. Nic takového však prokázáno nebylo. Skutková zjištění
soudů nižších stupňů jsou v tomto směru jednoznačná a jsou transparentně vyjádřena již při popisu
skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku („… při odbočování vlevo ve směru na obec D. R.
přehlédl protijedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, …“). Tento skutkový závěr
přitom má svůj podklad mimo jiné v samotné procesní výpovědi obviněného, který opakovaně uvedl,
že vozidlo spoluobviněného zaregistroval až bezprostředně před střetem (při výslechu ve stadiu
přípravného řízení viz č. l. 34: „… v protisměru nejelo žádné vozidlo, kterému bych musel dát
přednost v jízdě…“ a č. l. 35: „Až bezprostředně před nárazem…,“ při hlavním líčení viz č. l. 272:
„Než jsem začal odbočovat, tak jsem protijedoucí auto před sebou vůbec neviděl …“).
27. Při daných skutkových zjištěních je zcela bezpředmětné se podrobněji zabývat vyvracením
dovolací argumentace obviněného, neboť je zcela zřejmé, že k porušení povinnosti upravené § 21
odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany dovolatele došlo, a to v důsledku
toho, že ten vůbec neregistroval v protisměru přijíždějící vozidlo, jemuž byl povinen dát přednost v
jízdě, ač podle zjištění soudů, opírající se o odborné závěry znaleckého posudku, toto vozidlo vidět
mohl a měl. Za dané situace jsou liché nářky dovolatele, že se soud druhého stupně nezabýval
důsledně jím uplatněnými odvolacími námitkami, v důsledku čehož mělo být porušeno jeho právo na
spravedlivý proces. Tak by tomu mohlo být jen tehdy, pokud by v označeném rozhodnutí absentovala
reakce odvolacího soudu na takovou námitku, jež by svědčila o vadnosti napadeného rozsudku soudu
prvního stupně. V daném směru takové pochybení dohledat nelze.
28. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by neexistoval příčinný vztah mezi jeho jednáním a
následkem trestného činu, resp. účinkem, který je popsán v podobě zdravotního postižení osádky
osobního motorového vozidla. Jeho poukaz na zmiňované rozhodnutí je zcela nepřípadný, neboť jeho
závěry pro skutkovou odlišnost s nyní posuzovaným skutkovým dějem nelze mechanicky vztahovat na
případ posuzovaný (viz dále). Byť nelze popřít kauzální význam toho faktu, že spoluobviněný J. S.
řídil vozidlo nepřipoután bezpečnostním pásem (uvedená skutečnost se podle zjištění soudu projevila
jako bezprostřední, avšak nikoli výlučná příčina vzniku poranění obličejové části hlavy poškozeného
D. U.), nelze učinit dovolatelem dovozovaný závěr o tzv. přetržení příčinné souvislosti. Byť skutková
zjištění soudů rozvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí se zcela detailně této problematice nevěnují,
přesto lze usoudit, že i tento aspekt věci byl jimi hodnocen. Ostatně odvolací soud výslovně uvedl, že
„zmíněný následek na zdraví … lze … přičítat k tíži i obžalovanému K. jako spoluviníkovi posuzované
nehody“, když zdůraznil, že tahač řízený dovolatelem zkřížil jízdní dráhu osobního vozidla a otázkakonkrétního následku je pak již do jisté míry věcí náhody.
29. Je nepochybnou skutečností, že jednání obviněného ke vzniku zranění spoluobviněného a
poškozeného přispělo. Bylo jeho původní příčinou (vytvoření překážky v jízdní dráze) a na vzniku
konkrétního poškození zdraví jmenovaných osob se i konkrétně projevilo. Navíc boční náraz měl
nepochybně vliv i na pohyb těla samotného poškozeného (viz posudek). Dovolává-li se obviněný tzv.
přerušení příčinné souvislosti, pak je nezbytné připomenout, že podle tzv. teorie přerušení
(přetržení) příčinné souvislosti „se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do
příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na
jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u úmyslných trestných činů nepředvídal jako
možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl“ (srov.
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 143, obdobně
např. i KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012 s. 264).
30. V tomto směru vyzněla skutková zjištění, která se stala předmětem právního posouzení v
dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014. V
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud – i s připomenutím svého předcházejícího rozhodnutí vydaného
v téže věci, tj. usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, zdůraznil, že podle odborných
znaleckých závěrů by ke zranění poškozené vůbec nemuselo dojít, pokud by se za jízdy neodpoutala.
Ve vztahu k těmto zjištěním proto dovolací soud uzavřel, že „chování poškozené, jímž porušila svou
vlastní povinnost být zajištěna bezpečnostním pásem, je … nutno považovat za výlučnou příčinu
vzniku jejího zranění“. Nepřispělo-li, resp. nebylo-li vlastní jednání řidiče (náraz do před ním
jedoucího vozidla) ani částečně kauzálně významné pro vznik očního poranění poškozené, jak tomu
bylo podle dovolacího soudu v jím tehdy posuzované věci, pak závěr o přetržení příčinné souvislosti
nutno vnímat jako odpovídající výše uvedeným závěrům trestněprávní teorie.
31. Věc nyní posuzovaná se však od případu odkazovaného dovolatelem liší. Z důkazního řízení
(zpracovaného znaleckého posudku) nevyplynulo, že by se srážka vozidel v situaci, kdy by řidič
osobního vozidla, tj. obviněný J. S., byl připoután bezpečnostním pásem, obešla bez poškození
tělesné integrity poškozeného D. U. V takovém případě by byl sice rozdílný konkrétní účinek (míra a
závažnost poranění poškozeného), avšak k poškození jeho zdraví by i v takovém případě došlo
(nevyloučení vzniku otřesu mozku v důsledku úderu o B sloupek či podpěrku hlavy). Nepřipoutání
spoluobviněného J. S. proto nelze označit za výlučnou a samostatnou příčinu, která způsobila
následek dopravní nehody popsaný v napadeném rozsudku bez ohledu na jednání dovolatele.
Skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadených rozhodnutí tento fakt vyjadřují a neumožňují
učinění závěru, že by se na vzniku zranění poškozeného (a i spoluobviněného) podílelo jako výlučná a
samostatná příčina toliko jednání obviněného J. S., jak tvrdí ve svém dovolání obviněný. Jinými slovy
vyjádřeno, k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem činu (účinkům v
podobě poškozené zdraví označených osob) nedošlo. V důsledku tohoto konstatování je třeba vzniklý
následek přičíst i dovolateli.
32. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že jednání obviněných, které podle jejich skutkových
zjištění nabylo podoby porušení ustanovení § 4 písm. a), b) a § 21 odst. 5 zákona o provozu na
pozemních komunikacích v případě dovolatele a porušení ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1
písm. b), § 6 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1, 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích v
případě obviněného J. S., posoudily jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, neboť
povaha porušení konkrétně zmíněných ustanovení (§ 21 odst. 5, § 18 odst. 1, 4 cit. zákona), resp.
jejich kumulace s porušením dalších povinností, které jsou řidiči zákonem uloženy, takové posouzení
obecně odůvodňuje. V daném směru se lze (obecně) se zhodnocením dané otázky, jak je obsažena v
rozsudku soudu prvního stupně, resp. v usnesení soudu odvolacího, ztotožnit.33. Jak připomenul ve svém vyjádření státní zástupce, předpokladem trestní odpovědnosti pachatele
za trestný čin (přečin) ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku je závěr, že
pachatel svým jednáním porušil takovou povinnost, jejíž porušení má zpravidla za následek
nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví
(srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Judikatura vyložila, že za takovou důležitou povinnost je
třeba pokládat splnění povinnosti řidiče při odbočování na křižovatce (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb.
rozh. tr.), přičemž k porušení této důležité povinnosti může řidičem dojít i v případě jízdy, při níž
výraznějším způsobem překračuje dopravním značením omezenou povolenou rychlost (srov. např.
rozhodnutí č. 53/1953, č. 57/1960 či č. 45/2005-II. Sb. rozh. tr.).
34. Otázka, která vyvstává na základě dovolací argumentace obviněného, resp. i na základě vyjádření
státního zástupce k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněného, je to, zda soudy
učiněný právní závěr je udržitelný v situaci jejich konstatování, že na vzniku dopravní nehody (a
následcích z ní vzešlých) se podíleli oba obvinění srovnatelným způsobem.
35. Z tohoto aspektu namítá dovolatel, že „s ohledem na hrubé porušení pravidel silničního provozu
ze strany J. S. je tak zcela zřejmé, že jednání O. K. není možné kvalifikovat jako porušení důležité
povinnosti, i kdyby na jeho straně bylo možné shledat určité pochybení“. Ke stejnému názoru se kloní
i státní zástupce, jenž – poukazem na skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že na střetu obou
motorových vozidel a z něj vzešlého následku se rovnocenně podílelo jak porušení povinnosti na
straně dovolatele, který při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, tak
porušení povinnosti na straně obviněného J. S., který jednak nebyl připoután bezpečnostním pásem,
jednak se před střetem v obci pohyboval rychlostí velmi výrazně překračující rychlost povolenou – je
toho názoru, že na posuzovanou dopravní nehodu je třeba vztáhnout právní závěry obsažené v
usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (dále též jen
„rozhodnutí velkého senátu“). Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na to, že z jím citovaného
usnesení Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že k naplnění znaku porušení důležité povinnosti
(vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona) obviněným
dochází, pokud je takové jeho porušení rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně či v
rozhodující části přičítat jednání obviněného. Jestliže se však na vzniku následku podílí svým
jednáním i poškozený, je možné dovodit, že míra porušení povinnosti obviněným, byť povinnosti jinak
považované za důležitou, není zásadního charakteru, ale nižší, odpovídající míře jeho spoluzavinění
následku. Soudy zjišťované spoluzavinění obviněného J. S. tak podle státního zástupce zeslabuje
význam porušení povinnosti dovolatele do té míry, že konstatované porušení § 21 odst. 5 zákona o
provozu na pozemních komunikacích nemá být vyhodnoceno jako porušení důležité povinnosti ve
smyslu zákonného znaku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud shledal v označeném rozhodnutí správným řešením, které při výkladu naplnění
znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pachatelem, jenž svým jednáním zapříčinil
dopravní nehodu, k jejímuž vzniku přispělo i jednání poškozeného, zohledňuje princip gradace
příčinné souvislosti. Podle něj „k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti
považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou
vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání
pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku porušení důležité povinnosti vždy
zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a
důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v
podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze
zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou
povinnost, která mu byla uložena zákonem.“
37. Se státním zástupcem lze souhlasit v tom, že zásada hodnocení naplnění zákonného pojmu„důležitá povinnost“ vyplývající z citovaného rozhodnutí je použitelná i v případě jiných trestných
činů, a to nejen tehdy, je-li uvedený zákonný znak okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby,
nýbrž i tehdy, je-li znakem základní skutkové podstaty. Na straně druhé je třeba konstatovat, že
citované rozhodnutí, v návaznosti na předcházející judikaturu (v níž shodná problematika byla za
účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, řešena
prostřednictvím aplikace § 88 odst. 1 zmíněného zákona), řeší situace, kdy skrze porušení konkrétní
povinnosti (obecně považované za důležitou povinnost) pachatelem trestného činu došlo k přivození
trestněprávně významného následku osobě (poškozenému), která se na vyvolání úrazového děje
podílela vlastním zaviněním (v případě dopravních nehod porušením některých s povinností, které jí
zákon ukládal). V tomto směru se vždy ve prospěch pachatele zohledňoval podíl (kauzální význam)
jednání poškozeného na vzniklém následku (účinku). Spoluzavinění poškozeného mělo (a má) význam
nejen z hlediska rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, nýbrž např. i v
otázkách náhrady škody (srov. § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, resp. § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
38. Podle závěrů vtělených do výše zmíněného rozhodnutí velkého senátu je třeba při zkoumání
naplnění znaku porušení důležité povinnosti pachatelem v konkrétně posuzovaném případě hodnotit
kauzální význam jednání poškozeného a závěr, zda je aplikace uvedeného zákonného znaku při
kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna, je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání
osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky) upravený příslušným
ustanovením trestního zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění
posuzovaného skutku v úvahu, nastal. Jinak vyjádřeno, při kvalifikaci činu pachatele se zohledňuje
spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně (ochraně jejího života a zdraví) je předmětné ustanovení určeno.
Pokud se kauzální význam jejího jednání projeví v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním
významem pachatele činu, pak – s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti – není odůvodněn
závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození
závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním
spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným.
39. Protože soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v dostatečném rozsahu vyložily, proč v
jednání dovolatele spočívajícím zejména v porušení ustanovení § 21 odst. 5 zákona o provozu na
pozemních komunikacích shledávají porušení důležité povinnosti, a protože dovolací námitky
obviněného nejsou způsobilé z důvodů výše uvedených tento jejich právní závěr zvrátit, je třeba jimi
vydaná rozhodnutí pokládat za zákonná a odůvodněná.
40. Kauzální význam jednání dalšího pachatele (nepřiměřená rychlost jeho jízdy) pro vznik dopravní
nehody, při níž došlo k poranění poškozeného – jeho spolujezdce, nemá vliv na závěr, že druhý
pachatel, který kolizi vozidel způsobil proto, že nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení § 21 odst.
5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle
zákona. Protože se v dané souvislosti řeší příčina vzniku následku trestného činu, tj. v případě
přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku porušení zájmu na ochraně
zdraví jedince, který se projevil v účinku majícím podobu ublížení zdraví jinému ve smyslu § 122
odst. 1 tr. zákoníku, je možno zohlednit z hlediska závěru, že porušení konkrétního ustanovení
zákona v posuzované věci neodůvodňuje závěr o porušení důležité povinnosti uložené podle zákona,
jen takové kauzálně významné jednání, které lze přičíst tomu, jemuž na zdraví ublíženo bylo a jemuž
je citovaným ustanovením trestněprávní ochrana poskytována, tzn. samotnému poškozenému.
41. Dovoláním napadená rozhodnutí nečiní žádný skutkový závěr o tom, že by se na vyvolání
dopravní nehody, příp. na vyvolání nastalého porušení svého zdraví podílel sám poškozený D. U., a
uvedeného se nikterak nedovolává ani samotný obviněný. Důsledkem tohoto konstatování je zjištění,
že rozhodnutí soudů nižších stupňů vadou vytýkanou mimořádným opravným prostředek obviněného,
tj. nesprávným hmotněprávním posouzení skutku, zjevně netrpí.42. Je totiž třeba zdůraznit, že veškeré jednání obviněného bylo posouzeno jako jeden přečin ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, když soudy nižších stupňů (v případě
odvolacího soudu projednávajícího jen odvolání obviněných) bylo uzavřeno, že dovolatel jinému z
nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutek
popsaný v rozsudku soudu prvního stupně je tímto trestným činem. Vykazuje totiž – bez jakýchkoli
pochyb nejméně ve vztahu k přivození poruchy zdraví poškozeného D. U. – všechny jeho zákonné
znaky, včetně dovolatelem zpochybňovaného znaku jeho objektivní stránky – porušení důležité
povinnosti uloženou mu podle zákona. Z hlediska posouzení otázky správnosti hmotněprávního
posouzení je totiž dostačující již toto zjištění, odhlédnuto od zranění spoluobviněného.
43. Soudy nižších stupňů zcela důvodně na základě posouzení konkrétního průběhu nehodového děje
dospěly k závěru, že primární příčinou kolize vozidel bylo nesplnění zákonné povinnosti ze strany
dovolatele respektovat ustanovení § 21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Přitom
je třeba opětovně zdůraznit, že dovolatel svou zákonnou povinnost porušil nikoli na základě vadného
vyhodnocení dopravní situace (nesprávného odhadu rychlosti protijedoucího vozidla), nýbrž proto, že
tuto situaci dostatečně nesledoval a přijíždějící osobní vozidlo včas (před zahájením odbočování)
vůbec nezaregistroval, ač toto vozidlo vidět mohl a měl. Podle zjištění soudů tak obviněný včasnou
reakcí, při splnění své zákonné povinnosti, mohl kolizi zabránit. O porušení důležité povinnosti ze
strany dovolatele ve smyslu zákonného znaku § 148 odst. 1 tr. zákoníku při daných skutkových
zjištěních nevzniká pochybnost.
44. Dovolával-li se obviněný toho, že by v jeho věci měl být zohledněn právní názor vyslovený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, pak i tento odkaz shledává
dovolací soud za nepřípadný, neboť označeným rozhodnutím byla řešena otázka viny řidiče, který jel
po hlavní silnici a jemuž křižovatkou měl umožnit průjezd poškozený, tedy situace zcela odlišná od
té, jež je předmětem posuzování.
45. Uvedená zjištění vedou k závěru, že obviněný své námitky hmotněprávní povahy uplatnil zjevně
neopodstatněně, a proto jeho dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. | decision_1105.pdf |
121 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.07.2016, sp. zn. 21 Cdo 968/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.968.2015.1
Číslo: 120/2017
Právní věta: Návrhem na ústavní ošetřování ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je
třeba rozumět doporučení ošetřujícího lékaře k přijetí do ústavní péče; není zapotřebí, aby
doporučení konkretizovalo zařízení, v němž má ústavní ošetřování probíhat.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.07.2016
Spisová značka: 21 Cdo 968/2015
Číslo rozhodnutí: 120
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Pracovněprávní vztahy, Výpověď z pracovního poměru, Zdravotnictví
Předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 53 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. 83 Co 10/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dopisem ze dne 26. 10. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť podle rozhodnutí vedení společnosti ze dne 20. 9.
2011 „dochází k nadbytečnosti pracovního místa z důvodu organizační změny platné k 31. 12. 2011“.
2. Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 18. 6. 2012, aby bylo
určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že již
dne 28.4.2011 předložil žalovanému listinu z Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie z V. nad J.,
že od 2. 11. 2011 bude v tomto ústavu přijat za účelem operace ruky. Uvedeného dne byl také přijat,
z ústavního léčení byl propuštěn dne 5. 11. 2011 a jeho pracovní neschopnost trvala do 19. 2. 2012.
Protože byl podle ustanovení § 53 písm. a) zák. práce od podání návrhu na ústavní ošetření v
ochranné době, je výpověď absolutně neplatná.
3. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 48 C 15/2012-107 žalobu zamítl arozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24 259 Kč k rukám
advokátky JUDr. K. H. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že na základě rozhodnutí prokuristy
žalovaného ze dne 20. 9. 2011 došlo ke snížení počtu plánovačů zakázky střediska 9405 ze šesti na
pět. K námitce, že výpověď byla dána v ochranné době, soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci
nebyl dán žádný návrh na ústavní ošetřování ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť
žalobce se sám objednal na operaci na jím vybrané pracoviště. „Ačkoli v současné době žádný právní
předpis neřeší definici pojmu ústavního ošetřování a podávání návrhu na ně, soud, s ohledem na to,
že ustanovení o zákazu výpovědi v době od podání návrhu na ústavní ošetřování se vyskytuje v
nezměněné formě v zákoníku práce č. 65/1965 Sb., dále v § 114 zákona 99/1948 Sb. o národním
pojištění, vycházel z definice ústavního ošetřování v době, kdy se toto ustanovení v zákoně objevilo,
tedy z definice v léčebném řádu č. 255/1950, z něhož je zřejmé, že k ústavnímu ošetřování vysílá
pacienta lékař nebo zdravotní pojišťovna v situaci, kdy mu ambulantně nelze poskytnout účelné
ošetřování“. „Je zřejmé, že ustanovení § 53 zák. práce má řešit situaci výjimečnou, kdy dopad
výpovědi na zaměstnance by byl zvlášť tíživý vhledem k situaci, v níž se zaměstnanec nachází“.
Takovou situací však podle názoru soudu prvního stupně není čtyřdenní hospitalizace, kdy první den
v poledne pacient na lékařské pracoviště nastupuje a čtvrtý den dopoledne je propuštěn do domácího
ošetřování. Nejednalo se tedy o žádnou mimořádnou situaci, která by pacienta vyřadila z běžného
života, ale o běžný lékařský zákrok. Mělo-li by se jednat o překážku výpovědi, musel by být dán
stejný postup i v případě, jestliže by se jednalo například o estetické operace, „u kterých již rozhodně
nelze hovořit o akutnosti či potřebnosti ústavního ošetřování“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 9.
2014, č. j. 83 Cd 10/2014, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď ze dne 26.
10. 2011 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 23 492 Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Vycházeje ze zjištění, že dne 14. 2.
2011 vydal ošetřující lékař „doporučení“, podle kterého by měl žalobce podstoupit operativní zákrok
spojený s ústavním ošetřením, že žalobce podal žádost o operativní zákrok dne 15. 4. 2011 a že ústav
rozhodl, že zákrok a hospitalizace proběhne od 2. 11. 2011, dovodil, že byla naplněna hypotéza
ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce a že ode dne 14. 2. 2011 počala u žalobce tzv. ochranná
lhůta, která uplynula až dne 19. 2. 2012 po ukončení pracovní neschopnosti. Jestliže v této době byla
dne 31. 10. 2011 žalobci dána výpověď z pracovního poměru, je tato výpověď neplatná. Úvaha soudu
prvního stupně o tom, že za ústavní ošetřování lze považovat pouze to ošetřování, ke kterému byly
státními léčebnými a ošetřovacími ústavy přijímány osoby na „písemný poukaz pojišťovny nebo jejího
lékaře“ ve smyslu § 198 odst. 1 zákona č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, a čl. 29 odst. 1 vyhlášky
Ústřední národní pojišťovny č. 255/1950 Ú.l.l., kterou se vydává léčebný řád, není správná, neboť při
tomto svém výkladu soud prvního stupně zcela přehlédl legislativní vývoj a aktuální stav předpisů
upravující postup při přijímání pacienta do ústavního ošetřování. Za těchto okolností „může mít tedy
aktuálně návrh na ústavní ošetřování ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce buď formu
doporučení, nebo návrhu ošetřujícího lékaře, nebo poukazu na ošetření podle čl. 3 odst. 2 písm. o)
přílohy č. 1 k vyhlášce č. 618/2006 Sb. Ošetřující lékař přitom v rámci doporučení (návrhu) nestanoví
pacientovi povinnost hospitalizace v konkrétním ústavním zařízení. Zákon tedy umožňuje pacientovi,
aby si sám zvolil, jaké ústavní zařízení lékařem doporučený zákrok provede (§ 9 odst. 2 zákona č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012). Podle názoru odvolacího soudu
lze připustit, že za určitých okolností by ustanovení o ochranné lhůtě mohlo představovat natolik
nepřiměřenou ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele, že by se tato dostávala do kolize s
dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy by bylo možné dovodit například v situaci, kdy mezi
návrhem lékaře na ústavní ošetření a výpovědí z pracovního poměru uplynula delší doba,
zaměstnavateli by nebylo známo, že ochranná doba běží, přičemž zaměstnanec by běh ochranné
doby prodlužoval záměrně, nebo svou liknavostí, avšak o takovýto případ se v posuzované věci
nejedná.II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že doporučení
ošetřujícího lékaře není návrhem na ústavní ošetřování, neboť žalobce se sám objednal na operaci na
jím vybrané pracoviště, kdy dal přednost renomovanému pracovišti s dlouhou čekací lhůtou. Žádný
právní předpis v žádné době neřeší definici ústavního ošetřování a podávání návrhu na ústavní
ošetřování. Ačkoliv odvolací soud upozorňuje na ustanovení § 24 zákona č. 48/1997 Sb., zde se jedná
o zcela jiné pojmy, a to pojem „ústavní péče“ a „doporučení k přijetí do ústavní péče“. Je tedy
nezbytné vycházet z toho, že ustanovení o zákazu výpovědi v době podání návrhu na ústavní
ošetřování se vyskytuje v nezměněné formě v zákoníku práce č. 65/1965 Sb., dále v § 114 zákona č.
99/1948 Sb., o národním pojištění, jakož i v definici „ústavního ošetřování“ v době, kdy se toto
ustanovení v zákoně objevilo, tedy v definici uvedené v léčebném řádu č. 255/1950 Ú.l.l., z něhož
vyplývá, že k „ústavnímu ošetřování“ vysílá pacienta lékař nebo zdravotní pojišťovna v situaci, kdy
mu ambulantně nelze poskytnout účelné ošetřování. Listina z Ústavu pro chirurgii ruky, kterou
předložil v důkazu žalobce a o níž od počátku řízení tvrdí, že je návrhem na ústavní ošetřování,
jednoznačně nesplňuje náležitosti tohoto návrhu, a nemohla tudíž založit běh ochranné doby. Podle
názoru žalovaného ustanovení o ochranné lhůtě v daném případě představuje nepřiměřenou ochranu
zaměstnance na úkor zaměstnavatele a dostává se do kolize s dobrými mravy. Žalovaný navrhl, aby
dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu na neplatnost výpovědi zamítl.
6. Žalobce uvedl, že úprava obsažená v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je součástí našeho
právního řádu bez zásadních změn po dobu více než šedesáti let. Její smysl je zcela jasný a logický,
když brání tomu, aby zaměstnavatel končil pracovní poměr v době pro zaměstnance zcela nejisté. V
daném případě délka doby od obdržení poukazu do vlastní hospitalizace vycházela jen z rozhodnutí
zdravotnického zařízení, nikoliv z liknavosti či úmyslu žalobce.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné
době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 –
posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce pracoval u
žalovaného na základě pracovní smlouvy jako plánovač zakázky. Dne 14. 2. 2011 uvedl lékař MUDr.
J. Z. závěrem vyšetření „Dop.: Ad ortopedie či chirurgie k objednání oper.“. Na základě žádosti
žalobce ze dne 15. 4. 2011 Ústav chirurgie ruky ve V. nad J. stanovil dne 20. 4. 2011 žalobci „termínnástupu do ústavu“ na den 2. 11. 2011. Po operaci dne 3. 11. 2011 byl žalobce dne 5. 11. 2011 z
ústavu propuštěn; jeho pracovní neschopnost trvala od 2. 11. 2011 do 19. 2. 2012. Dopisem ze dne
26. 10. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď „podle § 52 písm. c) zák. práce z důvodu, že
dle rozhodnutí vedení společnosti ze dne 20. 9. 2011 dochází k nadbytečnosti pracovního místa z
důvodu organizační změny platné k 31. 12. 2011“. Žalobce převzal výpověď dne 31. 10. 2011 a dne
1. 11. 2011 sdělil žalovanému že s výpovědí nesouhlasí.
11. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodování soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda
žalobce v době, kdy dostal výpověď z pracovního poměru, byl v ochranné době ve smyslu ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. v době „od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu
lázeňského léčení až do dne jejich ukončení“. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva
dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí
v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 31. 10. 2011
– podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 12. 2011, tj. předtím, než
nabyl účinnosti zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných
neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a mění související zákony (dále jen „zák. práce“).
14. Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď
v ochranné době, to je v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto
neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek
opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní
ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění
tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o 6 měsíců po propuštění z ústavního ošetřování,
15. Zákaz rozvázat pracovní poměr výpovědí v ochranné době vymezené v ustanovení § 53, vztahující
se pouze na zaměstnavatele, má za následek, že v průběhu ochranné doby zaměstnavatel nemůže dát
zaměstnanci platnou výpověď; případné rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany
zaměstnavatele v ochranné době je vůči zaměstnanci právně neúčinné, a to i v případě, že
zaměstnavatel, popř. zaměstnanec, nemá vědomost o tom, že ochranná doba již začala běžet. Za
tohoto stavu se posouzení věci koncentruje na otázku, zda výpověď byla žalobci doručena v ochranné
době vymezené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť návrhem na ústavní ošetřování
bylo již doporučení MUDr. J. Z. ze dne 14. 2. 2011.
16. Pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 53 zák. práce je rozhodující stav, který
je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci. V případě
ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je rozhodující dobou z tohoto hlediska den, kdy bylo
rozhodnuto o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc nebo úraz dosavadní
zaměstnání, popřípadě den, kdy byl podán návrh na jeho ústavní ošetřování nebo mu bylo povoleno
lázeňské léčení (srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce, Prz 35/67 a Cpj 31/67,
uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcechpracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT, Praha 1980, s. 59). Ochranná
doba vztahující se k ústavnímu ošetřování zaměstnance tedy začíná běžet dnem, kdy byl podán návrh
na toto ústavní ošetřování.
17. Co se však rozumí návrhem na ústavní ošetřování, zákon neupřesňuje. Soud prvního stupně „s
ohledem na to, že ustanovení o zákazu výpovědi v době od podání návrhu na ústavní ošetřování se
vyskytuje v nezměněné formě v zákoníku práce č. 65/1965 Sb., dále v § 114 zákona č. 99/1948 Sb., o
národním pojištění, vycházel z definice ústavního ošetřování v době, kdy se toto ustanovení v zákoně
objevilo, tedy z definice v léčebném řádu č. 255/1950“. Odvolací soud však tomuto řešení vytýká, že
„přehlíží legislativní vývoj a aktuální stav předpisů upravujících postup při přijímání pacienta do
ústavního ošetřování“, a dovozuje, že „může mít tedy aktuálně návrh na ústavní ošetřování ve smyslu
§ 53 odst. 1 písm. a) zák. práce buď formu doporučení, nebo návrhu ošetřujícího lékaře“.
18. Je skutečností, že pojem „návrh na ústavní ošetřování“ obsažený v ustanovení § 53 odst. 1 písm.
a) zák. práce se vykytuje (vyskytoval) v českém právním řádu převážně v souvislosti se zákazem
skončení pracovního poměru nebo zákazem skončení služebního vztahu [(ve služebně právních
vztazích srov. kupříkladu § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, § 102
odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti,
§ 42 odst. 1 písm. b) zákona 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě aj.]. V
pracovněprávních vztazích v užším slova smyslu byla obsahově shodná právní úprava obsažena již v
ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a ještě dříve v ustanovení §
114 odst. 2, 3 zákona č. 99/1948 Sb., o národním pojištění.
19. Ústavní ošetřování podle zákona č. 99/1948 Sb. bylo jednou z věcných dávek nemocenského
pojištění [§ 26 odst. 2 bod 1. písm. b)], kdy pojištěnci a rodinní příslušníci měli, bylo-li toho třeba,
namísto a v rozsahu ošetřování mimoústavního nárok na bezplatné léčení a ošetřování ve veřejném
ústavu léčebném a ošetřovacím, a mohlo jim být poskytnuto ošetřování také v neveřejných léčebných
a ošetřovacích ústavech a na universitních klinikách (srov. § 28 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1948 Sb.).
Na základě zmocnění daného ustanovením § 28 odst. 3 zákona č. 99/1948 Sb. pak byla vydána
vyhláška Ústřední národní pojišťovny č. 255/1950 Ú.l.l., kterou se vydává léčebný řád, který vedle
vymezení „ústavního ošetřování v nemoci“ v Čl. 29 stanovil v Čl. 31 odst. 2, že „k nastoupení
ústavního ošetřování podle čl. 29 je zásadně třeba:
a) návrhu smluvního lékaře; v případech první pomoci není návrhu lékaře třeba,
b) písemného poukazu vystaveného pojišťovnou nebo jejím smluvním lékařem; předchozího
poukazu není třeba, hrozí-li nebezpečí z prodlení, jde-li o vážnější onemocnění v noci, o
ohrožení života, nebo jde-li o onemocnění nakažlivou nemocí podle zákona č. 60/1948 Sb., o
potírání nemocí přenosných na lidi, nebo jde-li o onemocnění tuberkulosou podle zákona č.
61/1948 Sb., o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose.
c) souhlasu nemocného (u osob mladších 18 let jejich zákonného zástupce, nebo v naléhavých
případech přednosty domácnosti) kromě případů, uvedených v odstavci 1“.
20. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že z této úpravy překonané dalším vývojem nelze
bezprostředně vycházet, a že je proto zapotřebí dále zkoumat, jaký význam lze přiznat z hlediska
jeho obsahu (smyslu a účelu) pojmu „návrh na ústavní ošetřování“ obsaženém v ustanovení § 53 odst.
1 písm. a) zák. práce v době, kdy byla výpověď podána.
21. Na základě ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění účinném
do 31. 3. 2012), občanům příslušelo právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto
zákona, zákona o všeobecném pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení a zákona o ochraněveřejného zdraví. Zaměstnanec mohl být hospitalizován (přijat do ústavní péče) především na
základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů (ve znění účinném do 31. 12. 2011); vyžadoval-li to zdravotní stav pojištěnce,
poskytla se mu hrazená péče formou péče ústavní. Ústavní péčí se rozuměla péče v nemocnicích a v
odborných léčebných ústavech (srov. § 23 cit zákona). Do ústavní péče jsou pojištěnci přijímáni
zpravidla na doporučení ošetřujícího lékaře. Ošetřující lékař zasílá s doporučením k přijetí do ústavní
péče též písemné odůvodnění a důležité zdravotní údaje včetně výsledků předem provedených
vyšetření a informace o provedeném léčení. Do odborných léčebných ústavů jsou pojištěnci přijímáni
na základě návrhu ošetřujícího lékaře; tato podmínka nemusí být splněna při přijetí do psychiatrické
léčebny (srov. § 24 odst. 1 cit. zákona).
22. Z porovnání obou právních úprav vyplývá, že z hlediska obsahu ústavní péče jako takové zde není
zásadního rozdílu, neboť právo na tuto péči příslušelo v zásadě tehdy, jestliže ambulantní (dříve
mimoústavní) péče nebyla dostačující, kdy – jak dovolatel výstižně uvádí – pacientovi „ambulantně
nelze poskytnout účelné ošetřování“ (srov. též § 18 zákona č. 20/1966 Sb. ve znění účinném do 31. 3.
2012). S jeho názorem, který, vycházeje z dřívější právní úpravy, klade důraz na formální náležitosti
„návrhu“ na ústavní ošetřování, však nelze vyslovit souhlas.
23. Námitce, že v řízení předložená listina „jednoznačně nesplňuje náležitosti návrhu na ústavní
ošetřování, a tudíž nemohla založit běh ochranné doby“, by bylo možné přisvědčit, kdyby pro
posouzení věci byla významná právní úprava vycházející ze zákona č. 99/1948 Sb. a zejména z
kogentní úpravy vyhlášky č. 255/1950 Ú.l.l., kde se předepsané náležitosti, především návrh
smluvního lékaře, vyžadovaly „zásadně“. Úprava účinná ke dni podání výpovědi ale předpokládá
hospitalizaci pacienta – jak k tomuto závěru dospívá též odvolací soud – na základě doporučení, či
návrhu ošetřujícího lékaře, aniž stanoví další formální požadavky.
24. Z obsahu spisu vyplývá, že takové doporučení vystavil dne 14. 2. 2011 lékař MUDr. J. Z. na závěr
provedeného vyšetření žalobce, když uvedl „Dop.: Ad ortopedie či chirurgie k objednání oper.
Kontrola po oper.“. Okolnost, že své doporučení nesměřoval na konkrétní zařízení, není významná,
neboť na rozdíl od dřívějšího postupu není třeba vydávat „písemný poukaz vystavený smluvním
lékařem“, a je výrazem realizace práva svobodné volby lékaře, jestliže je volba ústavu, jemuž pacient
důvěřuje a který operaci provede, ponechána přímo na pacientovi. Systém zdravotní péče
poskytovaný zdravotnickými zařízeními v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy
by bezpochyby umožňoval zajistit občanům srovnatelnou kvalitní lékařskou péči třeba přímo na
základě úvahy ošetřujícího lékaře. Vzhledem k tomu však, že léčení nelze redukovat pouze na věcnou
stránku vlastní reparace zdravotního poškození, neboť pro jeho úspěšný průběh je významná i
subjektivní důvěra pacienta v lékaře (popřípadě v ústav, kde lékař působí), je proto jedním z
oprávnění, které zákon zaručuje všem občanům bez rozdílu, právo na svobodnou volbu lékaře (srov.
§ 9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Okolnost, zda je v časových možnostech
zvoleného lékaře (ústavu) provést doporučenou operaci okamžitě, anebo s časovým odstupem,
nemůže toto právo krátit ani jakkoli modifikovat.
25. Namítá-li odvolatel konečně, že „v daném případě představuje ustanovení o ochranné lhůtě
nepřiměřenou ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele a dostává se do kolize s dobrými
mravy“, potom přehlíží, že za situace, kdy lékař žalobci operaci doporučil a žalobce v rámci svobodné
volby lékaře zvolil ústav který operaci provede několik měsíců předtím, než zaměstnavatel (žalovaný)
vůbec rozhodl o organizační změně, lze stěží úspěšně dovozovat, že ze strany žalobce došlo k
zneužití výkonu práva na úkor žalovaného.
26. Vzhledem k uvedenému je namístě závěr, že návrhem na ústavní ošetřování ve smyslu ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je třeba rozumět doporučení ošetřujícího lékaře k přijetí do ústavní
péče; není zapotřebí, aby doporučení konkretizovalo zařízení, v němž má ústavní ošetřováníprobíhat.
27. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. | decision_1106.pdf |
122 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.07.2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1409.2015.1
Číslo: 124/2017
Právní věta: Jestliže uchazeč podal do veřejné soutěže nabídku, jež splnila předpoklady zadávacího
řízení a byla úplná, a poté bylo zadávací řízení předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele
při zpracování zadávací dokumentace, staly se náklady uchazeče vynaložené na účast ve veřejné
soutěži zbytečně vynaloženými a představují tak jeho skutečnou škodu.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.07.2016
Spisová značka: 25 Cdo 1409/2015
Číslo rozhodnutí: 124
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Náhrada škody, Veřejná soutěž
Předpisy: předpisu č. 137/2006Sb.
§ 420 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014,
sp. zn. 21 Co 455/2014, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 28 C 3/2013-111, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 296 927 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené tím, že žalovaná po té, co jí žalobkyně předložila
nabídky i s požadovanými vzorky poptávaného zboží, zrušila zadávací řízení z důvodu pochybení při
vypracování zadávací dokumentace. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná oznámila 19. 3. 2012 zahájení
zadávacího řízení na veřejnou zakázku „Oděv pro výkonné letce a ILS“ a emitovala zadávací
dokumentaci, žalobkyně řádně a včas předložila svou nabídku i požadované vzorky v určeném
sortimentu a počtu; její nabídka byla zadavatelem vyhodnocena jako úplná, avšak před tím, než byly
nabídky posouzeny a vyhodnoceny, žalovaná zadávací řízení zrušila z důvodu možného porušení
postupu v zadávacím řízení s tím, že zadávací dokumentace upravovala předmět veřejné zakázky v
rozporu s § 6 zákona o veřejných zakázkách, když některé z požadavků byly neopodstatněné,
redundantní a zvýhodňovaly pouze určité dodavatele. Žalovaná tím, že vyhlásila veřejnou zakázku,
aniž by si prověřila, že je tato zakázka realizovatelná, porušila § 6 a 44 odst. 1 zákona o veřejnýchzakázkách. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za zpracování zadávacích podmínek veřejné zakázky
spočívá na zadavateli, který musí věnovat zpracování zadávacích podmínek náležitou pozornost,
žalovaná porušila svou právní povinnost, a žalobkyni důsledkem toho vznikla škoda, spočívající v
nákladech na zbytečnou přípravu nabídky a na výrobu požadovaných vzorků, a má nárok na náhradu
škody podle § 420 obč. zák.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Co
455/2014-147, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud citoval ustanovení § 268 obchodního zákoníku ve znění účinném v r.
2012 a uvedl, že ve vztahu mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah, orgánem rozhodujícím o
náhradě škody je soud, avšak chybí orgán, který by konstatoval, zda v případě, že by nedošlo k
porušení zákona zadavatelem, by dodavatel měl reálnou šanci získat veřejnou zakázku. Dovodil, že
pouze vítěznému dodavateli, který získal veřejnou zakázku, by v případě porušení zákona
zadavatelem vznikla škoda v příčinné souvislosti se správním deliktem, kterým by bylo rozhodnutí
zadavatele zrušit zadávací řízení. Ostatním uchazečům, ani žalobkyni škoda nevznikla, protože jde o
náklady spojené s účastí v zadávacím řízení. Uplatněný nárok není důvodný, neboť nelze postavit
najisto, zda by žalobkyně měla reálnou šanci veřejnou zakázku získat, či nikoliv.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že rozsudek závisí na vyřešení
právních otázek, které ve vztahu k zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to: 1) zda zrušením
zadávacího řízení na veřejnou zakázku se stávají neplatnými úkony zadavatele, které byly v rámci
zadávacího řízení učiněny, 2) zda náklady uchazeče na zbytečné zpracování nabídky na veřejnou
zakázku jsou škodou, když zadávací dokumentace je v rozporu s § 6 odst. 1 a § 44 odst. 1 zákona o
veřejných zakázkách, 3) zda zadavatel veřejné zakázky může nést odpovědnost výlučně za škodu v
podobě ušlého zisku, která vznikne v důsledku nezákonného zrušení zadávacího řízení, a pouze
vítěznému dodavateli, nikoliv jiným osobám, a 4) zda může soud jako předběžnou otázku posoudit,
zda by určitý uchazeč byl vybrán jako vítěz, či nikoli. Uvedla, že požaduje náhradu škody spočívající
v marně vynaložených nákladech na zpracování nabídky a výroby požadovaných vzorků, způsobené
následkem porušení právních povinností zadavatele při zpracování zadávací dokumentace, když
vadně specifikoval předmět veřejné zakázky. Po zjištění svého pochybení žalovaný zadávací řízení
zrušil, čímž se staly vyrobené vzorky neupotřebitelné. Odvolací soud posoudil věc podle normy, která
na daný případ nedopadá, když žalobkyně nepožaduje náhradu škody v důsledku neplatného
právního úkonu, a zadávací dokumentace není právním úkonem a nemůže se stát neplatnou v
důsledku zrušení zadávacího řízení. Posouzení podle § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, je nesprávné, rozhodnou právní úpravou je § 420 obč. zák. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že pouze vítěznému dodavateli by mohla vzniknout škoda v případě rozhodnutí
zadavatele zrušit zadávací řízení. Náklady spojené s účastí v zadávacím řízení, které vznikly v
souvislosti s přihlášením do zadávacího řízení, si samozřejmě každý uchazeč o veřejnou zakázku nese
s vědomím, že dle § 153 zákona o veřejných zakázkách nemá nárok na jejich úhradu a že pouze v
případě vítězství v zadávacím řízení jsou tyto náklady ekonomicky účelné, resp. vratné. Avšak
zadavatel musí nést odpovědnost za škodu, která spočívá v marně vynaložených nákladech na účast
v zadávacím řízení, pokud jsou způsobeny porušením právní povinnosti zadavatele. Dovolatelka
navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že veřejná zakázka byla zrušena v souladu s § 84 odst. 2
písm. e) zákona o veřejných zakázkách, když až následně z námitek dalšího uchazeče zjistila, že
požadovaný materiál není běžně dostupný, a zakázku z opatrnosti zrušila, aby zamezila porušení
zásady transparentnosti a rovnosti účastníků dle § 6 zákona. Zakázka byla realizovatelná, samažalobkyně podmínky zadávací dokumentace splnila a není povinností zadavatele zjišťovat dostupnost
požadovaného materiálu na relevantním trhu. Zadávací dokumentace byla formulována tak, aby
výsledný produkt co nejvíce vyhovoval potřebám a požadavkům Armády České republiky. Dovozuje,
že náklady spojené se zpracováním nabídky a účastí dodavatele v zadávacím řízení nelze považovat
za škodu, neboť tyto náklady musí dodavatel nést vždy jako případné riziko neúspěchu v zadávacím
řízení, přičemž neúspěch může spočívat nejen v tom, že nabídka nebude vybrána jako nejvhodnější,
ale též v tom, že zadávací řízení bude ze zákonného důvodu zrušeno. Uvádí, že porušení zákona o
veřejných zakázkách lze sankcionovat pouze pokutami za správní delikty, případně nápravnými
opatřeními. Ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání
žalobkyně zamítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné
lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241
o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, jež v rozhodování
dovolacího soudu nebyla zatím řešena, a to odpovědnost zadavatele veřejné soutěže za škodu,
spočívající ve vynaložených nákladech uchazeče spojených s účastí v zadávacím řízení, které bylo
zrušeno.
IV.
Důvodnost dovolání
6. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. l zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“).
7. Podle § 6 odst. 1 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“) je zadavatel
povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a
zákazu diskriminace.
Podle § 44 odst. 1 ZVZ je zadávací dokumentace soubor dokumentů, údajů, požadavků a technických
podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro
zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávacích podmínek odpovídá zadavatel.
Podle § 84 odst. 2 písm. e) ZVZ může zadavatel bez zbytečného odkladu zrušit zadávací řízení, pouze
pokud se v průběhu zadávacího řízení vyskytly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nelze na
zadavateli požadovat, aby v zadávacím řízení pokračoval.
Podle § 153 ZVZ, nestanoví-li tento zákon jinak, zadavatel nesmí přiznat dodavateli právo na náhradu
nákladů spojených s účastí v zadávacím řízení či soutěži o návrh, ani po dodavatelích požadovat
poplatky za to, že se mohou takového řízení účastnit.
8. Především je třeba uvést, že aplikace § 268 obch. zák., dle kterého kdo způsobil neplatnost
právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla, na daný skutkový stav v této věci nedopadá. Nejednalo se zde o
právní úkon, který by se následkem určité skutečnosti stal neplatným. Pro právní posouzení
uplatněného nároku je určující, že majetková újma žalované nevznikla v důsledku neplatného
právního úkonu, nýbrž následkem jednání žalované v souvislosti se zadávacím řízením, které poté, co
žalobkyně učinila svou nabídku do veřejné soutěže a předala veškeré požadované vzorky, zrušila z
důvodu, že teprve dodatečně na základě námitky jiného dodavatele zjistila, že požadovaný materiálnení na trhu momentálně dostupný. Podstatný je důvod, pro který došlo ke zrušení veřejné soutěže.
Podle § 44 odst. 1 věta druhá ZVZ za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá zadavatel.
Proto při jejím zpracování musí postupovat náležitě obezřetně a pečlivě. Za situace, kdy již při
zveřejnění zadávací dokumentace existuje objektivní skutečnost, na niž formulované požadavky
neberou zřetel, a uchazeči se účastní veřejné soutěže v dobré víře ve správnost dokumentace, podle
jejíhož obsahu postupují, jedná se o pochybení na straně zadavatele. Jestliže podaná nabídka
uchazeče splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, jak tomu bylo v daném případě,
předčasným zrušením zadávacího řízení v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací
dokumentace se veřejná soutěž nerealizovala a náklady žalobkyně vynaložené na účast v ní se staly
zbytečně vynaloženými, a představují tak skutečnou škodu (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, a ze dne 22. 11. 2007, sp zn. 25 Cdo 2623/2005).
Právě proto, že žalobkyně požaduje náhradu za zbytečně vynaložené náklady na účast v zadávacím
řízení, a nikoliv za hodnoty, jež by získala z realizované zakázky v případě, že by zvítězila v soutěži,
není vítězství v soutěži podmínkou vzniku jejího nároku na náhradu škody. Proto zjištění, zda by byla
vybrána jako vítěz a veřejnou zakázku skutečně získala, není z hlediska příčinné souvislosti
rozhodující.
9. Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na závěru o
nedůvodnosti nároku na náhradu škody, vychází z nesprávného právního názoru. Protože byl
napadený rozsudek podle § 243e o. s. ř. zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. | decision_1107.pdf |
123 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.07.2016, sp. zn. 8 Tz 25/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TZ.25.2015.1
Číslo: 1/2017
Právní věta:
I. Stížnostní řízení podle § 147 odst. 1 tr. ř. je ovládáno revizním principem při zachování omezení
uvedeného v § 147 odst. 2 tr. ř. Není proto nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní
orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného
usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako
správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.].
II. V řízení vedeném o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. tr. ř. je uplatnění práva
stížnosti, zejména možnost stížnost směřující proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy
řízení (§ 283 tr. ř.) opřít o nové skutečnosti a důkazy, limitováno podmínkami tohoto řízení. Použití
ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř. v takové stížnosti je nutné omezit jen na „nova“ vztahující se ke
skutečnostem, které byly uváděny již v návrhu na povolení obnovy, jehož rozsah je vymezen
podmínkami stanovenými v § 278 odst. 1 tr. ř. Uvedený závěr vychází z podstaty rozhodování o
obnově řízení, při němž soud porovnává výsledky dokazování provedeného v původním řízení s
důkazy posuzovanými v rámci řízení o povolení obnovy na podkladě podaného návrhu.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.07.2016
Spisová značka: 8 Tz 25/2015
Číslo rozhodnutí: 1
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Revizní princip, Řízení o stížnosti
Předpisy: § 147 odst. 1 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch
obviněné M. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011.
I.
Dosavadní průběh řízení1. Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněné M. T. (dříve K.) stížnost pro porušení zákona
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011. Tímto rozhodnutím
byla zamítnuta stížnost obviněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 5 T
12/2010, kterým byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut jako nedůvodný návrh obviněné na povolení
obnovy řízení podaný v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2008.
2. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na průběh řízení, které
předcházelo vydání stížností napadeného usnesení, a konstatoval, že podle protokolu o veřejném
zasedání založeném na č. l. 76 spisu sp. zn. 5 T 12/2010 Krajského soudu v Plzni bylo vyhlášeno ve
veřejném zasedání dne 2. 5. 2011 za přítomnosti státního zástupce, obhájkyně obviněné Mgr. A. V. a
obviněné, která proti vyhlášenému usnesení podala přímo do protokolu stížnost. Opisy písemného
vyhotovení usnesení byly doručeny obviněné M. T. dne 30. 5. 2011, její obhájkyni Mgr. A. V. dne 26.
5. 2011 a státnímu zástupci dne 27. 5. 2011. Obviněné, tak i její obhájkyni byly známy důvody, které
vedly nalézací soud k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2008, a měly možnost se k nim vyjádřit a uvést vše, co považovaly za
podstatné a relevantní ke zvrácení uvedeného rozhodnutí ve stížnostním řízení. Obviněná a ani její
obhájkyně Mgr. A. V. žádné odůvodnění stížnosti v písemné formě neučinily, byť z obsahu spisu je
zřejmé, že obhájkyně dne 17. 6. 2011 u Vrchního soudu v Praze v době od 09:45 hod. do 14:00 hod.
spis studovala. K tomu dodal, že tato liknavost jmenované advokátky vedla z podnětu stížnosti
občanského sdružení Šalamoun, Spolku na podporu nezávislé justice v České republice, k níž se
připojila i obviněná, ke kárnému projednání a jejímu kárnému postižení Českou advokátní komorou.
Vrchní soud v Praze o stížnosti obviněné rozhodl usnesením dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011, v
neveřejném zasedání tak, že ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když podle
jeho odůvodnění přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i
správnost řízení, které mu předcházelo.
3. S poukazem na ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř., § 147 odst. 1 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 251
odst. 1 tr. ř. a § 265h odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti uvedl, že pokud jde o povinnost vyplývající z
§ 251 odst. 1 tr. ř. a § 265h odst. 1 tr. ř., podle nichž nesplňují-li odvolání nebo dovolání náležitosti
obsažené v § 249 odst. 1 tr. ř. nebo v § 265f odst. 1 tr. ř., vyzve soud oprávněné osoby, aby odstranily
v zákonné lhůtě zjištěné vady, s upozorněním, že jinak budou opravné prostředky zamítnuty nebo
odmítnuty, tato není zakotvena v ustanovení trestního řádu pro stížnostní řízení. Ustanovení § 147
odst. 1 písm. a), b) tr. ř. naopak stanoví, že při rozhodování o stížnosti musí stížnostní soud
přezkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž stěžovatel může podat
stížnost, a řízení napadenému usnesení předcházející. Je proto povinností stížnostního soudu zabývat
se všemi aspekty napadeného rozhodnutí a rovněž celým řízením, které mu předcházelo. Ministr
spravedlnosti přitom zdůraznil, že tak se také v přezkoumávané věci zjevně stalo, neboť Vrchní soud
v Praze s ohledem na chybějící odůvodnění stížnosti zkoumal všechny námitky obhajoby uplatněné u
soudu prvního stupně, jakož i argumenty uvedené v samotném návrhu na povolení obnovy řízení, s
nimiž se náležitým způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
4. Podle ministra spravedlnosti s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn.
III. ÚS 303/04, ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, a ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 160/09,
podle kterých se usnesení o opravném prostředku podle § 134 odst. 4 tr. ř. svým významem blíží
rozsudku, z čehož se odvíjí mimo jiné povinnost soudu jeho opis doručit všem oprávněným osobám,
aby měly možnost se vyjádřit k odůvodnění rozhodnutí, vyvstává otázka, zda není třeba rovněž v
řízení o návrhu na povolení obnovy řízení připustit možnost použití § 251 odst. 1 tr. ř., eventuálně §
265h odst. 1 tr. ř. per analogiam. Zmínil, že podle § 145 odst. 2 tr. ř. lze stížnost opřít o nové
skutečnosti a důkazy, a proto v těchto souvislostech lze mít pochybnosti, zda v posuzované věci
nedošlo k procesnímu pochybení, pokud předseda senátu nevyzval obviněnou ani její obhájkyni k
odstranění vad podání (stížnosti), resp. k jeho odůvodnění ve stanovené lhůtě. Mohlo by jít oporušení práva obviněné na soudní ochranu a spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále „Listina“) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále „Úmluva“). Ve smyslu zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu orgány
veřejné moci jsou povinny jednotlivá ustanovení jednoduchého práva interpretovat a aplikovat
primárně z pohledu účelu a ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tudíž i při
případné hypoteticky možné konkurenci více metodologicky a racionálně obhajitelných
interpretačních alternativ je nutno zvolit k výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před
ostatními, tj. upřednostnit takovou, která je ústavně konformnější.
5. Ministr spravedlnosti i přes konstatování, že v projednávané věci stížnostnímu soudu žádné
ustanovení trestního řádu [§ 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.] výslovně neukládá povinnost vyžadovat od
stěžovatele odůvodnění stížnosti, uvedl, že nelze vyloučit, aby v rámci řádně odůvodněné stížnosti
obhajoba uplatnila nové skutečnosti nebo důkazy (tzv. nova), což trestní řád v § 145 odst. 2 výslovně
připouští. Podle názoru ministra spravedlnosti měl soud obviněnou a její obhájkyni vyzvat k
odůvodnění stížnosti ve lhůtě, kterou by za tím účelem stanovil. Pokud tak nepostupoval, vystavil se
riziku porušení článků 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k
ustanovením jednoduchého práva v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Popsaná
vada v tomto případě zatížila mimořádné opravné řízení sloužící k nápravě skutkových vad
meritorního rozhodnutí, což mohlo mít nemalý vliv na správnost učiněného rozhodnutí, a mohlo
představovat citelný zásah do právní sféry obviněné.
6. Jelikož ministr spravedlnosti zastává názor, že stížnostní řízení v posuzované věci neproběhlo v
mezích ústavních kautel a nastolenou otázku je zapotřebí judikatorně vyřešit, a to i při vědomí, že v
přezkoumávané věci (o vině a trestu) již rozhodoval i Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 30.
11. 2011, sp. zn. III. ÚS 2606/11, ústavní stížnost obviněné podanou z jiných důvodů jako zjevně
neopodstatněnou odmítl.
7. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011, byl porušen
zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení přecházejícím též v
ustanoveních § 251 odst. 1 a § 265h odst. 1 tr. ř. per analogiam, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011, zrušil, případně
zrušil též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod
zrušení pozbyla svého podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu
soudu v Praze věc v rozsahu zrušení znovu projednat a rozhodnout.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
8. Obviněná M. T., jíž byl opis stížnosti pro porušení zákona zaslán Nejvyšším soudem a doručen dne
10. 11. 2015, jejím obhájcům Mgr. J. M., LL.M. (Nejvyšším soudem obviněné původně
ustanovenému) dne 23. 11. 2015 a JUDr. M. B. (obviněnou zvolenému) dne 11. 12. 2015, se jejich
prostřednictvím vyjádřila tak, že nejprve (ve vyjádření zaslaném Mgr. J. M., LL.M.) poukázala na
nutnou obhajobu s tím, že v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, v němž se nachází, se nemůže
svobodně pohybovat a je izolována od vnějšího světa. Nicméně splnění požadavku nutné obhajoby
nemůže ani s ohledem na ústavněprávní rozměr této problematiky nastat toliko formálně, tj. pouhým
ustanovením obhájce, nýbrž obviněnému musí být dáno na zvážení, zda mu ustanovený obhájce
vyhovuje či zda si nezvolí obhájce jiného ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř., případně zda požádá soud o
ustanovení obhájce podle § 38 odst. 1 tr. ř. O tyto možnosti však byla obviněná v důsledku selhání
zvolené obhájkyně ve stížnostním řízení připravena a stížnostní soud k tomu nepřihlédl. Žádným
způsobem nebyla informována o tom, že její obhájce je nečinný, a nemohla tedy ani učinit žádné
kroky k nápravě, např. vypovědět plnou moc a zvolit si jiného obhájce nebo požádat soud o jehoustanovení. Současně zdůraznila, že zvolení Mgr. A. V. jako obhájkyně nemělo obstrukční charakter,
a proto na její případ nedopadají závěry Ústavního soudu vyřčené ve věci sp. zn. III. ÚS 83/96, s
nimiž se jinak plně ztotožňuje. Ačkoli státní kontrolu nad výkonem advokacie je třeba pokládat za
nežádoucí, pouhé vyzvání ze strany soudu k odůvodnění stížnosti lze sotva za takový nepřípustný
zásah pokládat, zvláště za situace, kdy obviněný, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, má jen
omezené možnosti posoudit kvalitu práce zvoleného obhájce, u nějž předpokládá, že postupuje v
souladu s právními předpisy a s etickými pravidly jeho profese, přičemž výsledek kárného řízení už
nijak neovlivní postavení obviněného ani v případě, že jeho obhájce byl v souvislosti s jeho právním
zastupováním uznán kárně vinným. Tak tomu bylo i v trestní věci obviněné, kdy nečinnost obhájkyně
Mgr. A. V. měla tytéž důsledky, jako kdyby nebyla právně zastoupena vůbec. Stížnostní soud pak o
její stížnosti rozhodl, aniž věděl, na co konkrétně si chce stěžovat. V závěru tohoto svého vyjádření
obviněná navrhla výslech svědka Ing. Z. J., který jako zmocněný aktivista spolku Šalamoun
obstarával od samého počátku podporu obviněné v celém řízení o povolení obnovy řízení.
9. Prostřednictvím obhájce JUDr. M. B. obviněná ve svém vyjádření stvrdila a doplnila skutečnosti
uvedené ve stížnosti pro porušení zákona a rozvedla, že s ohledem na nedostatek finančních
prostředků jí byla obhájkyně Mgr. A. V. doporučena a placena Občanským sdružením Šalamoun.
Zdůraznila, že tato obhájkyně dne 17. 6. 2011 u Vrchního soudu v Praze studovala trestní spis zjevně
za účelem načerpání materie pro odůvodnění stížnosti, s čímž byl stížnostní soud obeznámen, avšak
tuto skutečnost bez povšimnutí přešel, i když si musel být vědom problematičnosti komunikace mezi
obviněnou a obhájkyní. Stížnostní soud zcela přehlédl a pominul, že neodůvodnění stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Plzni bylo způsobeno nečinností obhájkyně, přičemž obviněná sama
nebyla schopna v relevantním čase vůbec zjistit, že její obhájkyně nepostupuje v souladu s etickými
předpisy upravujícími výkon advokacie [§ 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon č. 85/1996 Sb.“)]. Advokát je povinen poskytovat obviněnému
právní pomoc při plném využití prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, za což nelze
považovat pouhé podání blanketní stížnosti bez možnosti využití poukazu na tzv. nové skutečnosti
upravené v § 145 odst. 2 tr. ř. Pro nesplnění povinností byla tato obhájkyně následně Českou
advokátní komorou shledána kárně vinnou. Důvodem bylo zejména to, že v příkrém rozporu se zájmy
klienta bez jeho vědomí neplnila zákonné povinnosti. Ani rozhodnutí vydané v kárném řízení však
nereflektuje, a ani nemůže reflektovat trestněprávně procesní postavení obviněné, v němž došlo k
porušení jejího práva na obhajobu v důsledku neplnění zákonných povinností její advokátkou.
Protože se obviněná o této skutečnosti nedověděla, nemohla ani patřičně reagovat. Celé situaci mohl
předejít stížnostní soud, pokud by advokátku vyzval k odůvodnění stížnosti. Obviněná se proto
ztotožnila se stížností pro porušení zákona, neboť sama shledává hmatatelné porušení svého práva
na obhajobu s faktickou absencí možnosti obhajoby. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodl tak,
jak navrhl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, avšak i při vědomí nemožnosti
měnit obsah podané stížnosti pro porušení zákona požadovala, aby Nejvyšší soud navíc podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011,
byl porušen zákon v neprospěch obviněné nejen v ustanoveních stěžovatelem uváděných, ale také v
ustanoveních § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., § 37a odst. 1 písm. b) tr. ř. per analogiam a § 41
odst. 1, 2 tr. ř.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
10. Nejvyšší soud nařídil veřejné zasedání na 20. 7. 2016, o němž vyrozuměl mimo ministra
spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství i obviněnou a jí zvoleného obhájce JUDr. M. B.
Obviněná však výslovně prohlásila dne 21. 6. 2016, že se veřejného zasedání zúčastnit nechce.
Veřejné zasedání proto bylo konáno bez její přítomnosti.
11. V průběhu veřejného zasedání Nejvyšší soud provedl podle § 213 tr. ř. důkaz rozhodnutímkárného senátu České advokátní komory. Obhájce přítomný u veřejného zasedání rovněž na výzvu
předsedkyně senátu Nejvyššího soudu k návrhu na výslech Ing. Z. J. jako svědka v tomto veřejném
zasedání uvedl, že na tomto původním návrhu netrvá, neboť jej s ohledem na předmět stížnosti pro
porušení zákona považuje za nadbytečný. Nejvyšší soud proto tento důkaz neprováděl, jakož ani
žádné jiné důkazy, protože strany veřejnému zasedání přítomné další návrhy neučinily.
12. V závěrečných návrzích obhájce obviněné uvedl stejné okolnosti, které jsou podrobně rozvedeny
v písemných vyjádřeních obviněné, a státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se se
stížností pro porušení zákona neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že k formálním pochybením ze
stran soudů v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a analogicky ani v § 251
odst. 1 či § 265h odst. 1 tr. ř. nedošlo, protože soudy postupovaly plně v souladu s platnou právní
úpravou zakotvující stížností řízení, která neukládá soudu, aby vyzýval obhájce k doplnění
odůvodnění podané stížnosti. Podle něj však nedošlo ani k pochybení v materiálním smyslu, protože z
podnětu stížnosti obviněné stížnostní soud dodržel úplný rozsah přezkumné činnosti, a naplnil tak
smysl revizního principu, na němž je stížnostní řízení založeno. Neztotožnil se s ministrem
spravedlnosti ani v tom, aby mohla být v této souvislosti použita analogie norem týkajících se
odvolacího a dovolacího řízení, protože analogie není výkladovou metodou, nýbrž nástrojem k
překlenutí mezery v zákoně, o níž se v daných souvislostech nejedná. Ministr spravedlnosti se ve
skutečnosti svou stížností pro porušení zákona domáhal toho, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím
vytvořil novou právní normu, což je však v rozporu s tím, že vytváření právních norem přísluší
zákonodárci, nikoliv soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako
nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
13. Nejvyšší soud z podnětu této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní
uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a považuje za nutné podle jejího
obsahu uvést, že podstatnými námitkami v ní jsou jednak obecný požadavek na to, aby i v řízení o
stížnosti měl stížnostní soud povinnost vyzvat osobu podávající stížnost k tomu, aby ji odůvodnila,
jako je tomu obdobně u § 251 odst. 1 tr. ř. nebo § 265h odst. 1 tr. ř., a jednak otázka, zda došlo k
porušení práva obviněné na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny
a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Nejprve je z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 12/2010 potřeba uvést,
že nyní stížností pro porušení zákona napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 5
T 12/2010 předcházelo řízení o povolení obnovy řízení, a to na základě návrhu podaného obviněnou
M. T. ve věci Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2008, v níž byla pravomocně odsouzena pro
trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů (dále „tr. zák.“) ve spolupachatelství a odsouzena podle § 219 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku se zařazením pro jeho výkon do věznice se
zvýšenou ostrahou, v jehož výkonu se nyní nachází.
15. Předmětnou žádost o obnovu řízení obviněná podala ke Krajskému soudu v Plzni dne 12. 11.
2010 a doplnila ji o „nabídku svědectví“ Ing. Z. J. jako člena občanského sdružení Šalamoun. Dne 21.
3. 2011 byla obviněná soudem vyzvána ke sdělení, zda si obhájce zvolí nebo jí má být soudem
ustanoven z důvodu nutné obhajoby podle § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř., a k tomu jí byla stanovena
lhůta jednoho týdne. Na tuto výzvu obviněná reagovala přípisem ze dne 29. 3. 2011, doručeným
krajskému soudu dne 30. 3. 2011, v němž požádala o ustanovení obhájce, k němuž došlo v osobě
advokáta Mgr. Z. H. dne 30. 3. 2011. Obviněná i tento obhájce byli vyrozuměni o veřejném zasedání
nařízeném na 2. 5. 2011. Na ustanoveného obhájce obviněná reagovala dne 21. 4. 2011 sepsanou
„Žádostí o změnu ustanoveného obhájce ve věci obnovy soudu“, a to z důvodu, že objektivně neměla
možnost si sama obhájce zvolit, a proto požádala soud o jeho ustanovení, přičemž však netušila, že jí
bude shodou náhod ustanoven Mgr. Z. H., jenž ji zastupoval v trestním řízení vedeném proti ní protrestný čin vraždy, v níž se jeho postupem cítila být poškozena, a proto k němu nechová potřebnou
důvěru. Požádala tudíž o ustanovení obhájce jiného. K uvedenému se vyjádřil na základě výzvy soudu
obhájce Mgr. Z. H., tak, že „iniciativa ke změně obhájce je zjevně motivována spolkem Šalamoun,
zvláště aktivitami pana J., kterému odsouzená neuvěřitelně podlehla“. Uvedl dále, že její obhajobu je
v daném termínu schopen zajistit, avšak dal na zvážení projev její vůle, jímž mu vyjádřila svoji
nedůvěru, a to i přesto, že řadou písemností, které mu obviněná zasílala, mu podle něj dávala najevo
spíše svoji důvěru. K tomu připojil dopis adresovaný spolkem Šalamoun řediteli Věznice O. Obviněná
na základě všech výše uvedených skutečností udělila dne 2. 5. 2011 (den konání veřejného zasedání)
generální procesní plnou moc obhájkyni Mgr. A. V., která její obhajobu po vzdání se lhůty k přípravě
veřejného zasedání aktivně převzala v průběhu tohoto veřejného zasedání u Krajského soudu v Plzni
dne 2. 5. 2011, načež jednací síň opustil ustanovený obhájce Mgr. Z. H.
16. Jak z obsahu spisu sp. zn. 5 T 12/2010 dále vyplývá, Krajský soud v Plzni konal veřejné zasedání
dne 2. 5. 2011 za přítomnosti obhájkyně Mgr. A. V., při němž provedl řadu důkazů. Po provedeném
dokazování, zamítnutí návrhů, jež obviněná v průběhu veřejného zasedání navrhla, a závěrečných
návrzích bylo po přerušení veřejného zasedání vyhlášeno usnesení, jímž byl podle § 283 písm. d) tr. ř.
návrh obviněné M. T. na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni ze dne 12 . 11. 2010,
sp. zn. 4 T 3/2008 (správně „3 T 2/2008“) jako nedůvodný zamítnut.
17. Obviněná po vyhlášení tohoto usnesení a jeho stručném ústním odůvodnění proti němu podala
přímo při veřejném zasedání do protokolu stížnost. Obhájkyně Mgr. A. V. po skončení veřejného
zasedání dne 2. 5. 2011 požádala o kopii zvukového záznamu z veřejného zasedání a její žádosti bylo
vyhověno. Písemné vyhotovení předmětného usnesení bylo obviněné doručeno dne 30. 5. 2011 a její
obhájkyni Mgr. A. V. dne 26. 5. 2011.
18. Krajský soud v Plzni předložil stížnost obviněné k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze jako soudu
stížnostnímu dne 10. 6. 2011. Dne 17. 6. 2011 obhájkyně Mgr. A. V. studovala spis u Vrchního soudu
v Praze v době od 9:45 do 14:00 hodin Vrchní soud stížnost obviněné projednal v neveřejném
zasedání konaném dne 28. 6. 2011. Při tomto neveřejném zasedání byla stížnost obviněné
konstatována z protokolu o veřejném zasedání, a bylo přečteno napadené usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 5 T 12/2010, a obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T
3/2008 (správně mělo být sp. zn. 3 T 2/2008 – pozn. Nejvyššího soudu). Vrchní soud v závěru
neveřejného zasedání rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 7 To 63/2011, (nyní stížností pro
porušení zákona napadeným) tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že obviněná podala stížnost, kterou „ani prostřednictvím své
obhájkyně, která se dne 17. 6. 2011 od 9:45 hod. do 14:00 hodin věnovala u stížnostního soudu
studiu spisu, neodůvodnila“. Vrchní soud v Praze proto „přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř.
správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že stížnost není důvodná“ (viz stranu 1 napadeného usnesení). Z obsahu tohoto přezkoumávaného
usnesení rovněž plyne, že stížnostní soud se podrobně zabýval z hlediska § 147 odst. 1 tr. ř.
jednotlivými skutečnostmi, které obviněná v návrhu na povolení obnovy řízení uvedla, i způsobem,
jak se soud prvního stupně s jejími důkazními návrhy vypořádal. Reagoval v potřebné míře i na
jednotlivé důkazy prováděné v rámci řízení o povolení obnovy řízení a zkoumal je ze všech hledisek
rozhodných podle § 278 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. strany 2 až 6 přezkoumávaného usnesení).
19. Nejvyšší soud na podkladě takto učiněných zjištění se zřetelem na námitky ve stížnosti pro
porušení zákona uplatněné (eventuálně vyjádření obviněné k nim) shledal, že obviněná podala návrh
na povolení obnovy řízení, jejíž podmínky jsou upraveny v ustanoveních § 278 až 289 tr. ř. Zásadně
pro ni platí, že obnova řízení se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve
neznámé (srov. § 278 odst. 1 tr. ř.). Podle § 283 odst. 1 písm. d) tr. ř. soud návrh na povolení obnovy
zamítne, neshledá-li důvody obnovy podle § 278 tr. ř. Podle § 286 odst. 1 tr. ř. o návrhu na povolení
obnovy řízení rozhodne soud ve veřejném zasedání, a podle § 286 odst. 3 tr. ř. je proti rozhodnutí onávrhu na povolení obnovy přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
20. Jestliže ministr spravedlnosti vytýkal porušení zákona v neprospěch obviněné v ustanoveních §
147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., resp. § 251 odst. 1 a § 265h odst. 1 tr. ř. per analogiam
proto, že žádný ze soudů rozhodujících o návrhu obviněné na povolení obnovy řízení obviněnou ani
její obhájkyni nevyzval k odůvodnění stížnosti obviněnou podané do protokolu o veřejném zasedání
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 5 T 12/2010, a Vrchní soud v Praze
o ní rozhodl toliko v rámci své přezkumné povinnosti vymezené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř.,
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů obou stupňů zmiňovaná porušení zákona neshledal a stížnost
pro porušení zákona nepovažuje za důvodnou, protože soudy obou stupňů respektovaly a dodržely
všechny zákonné podmínky, které plynou z citovaných ustanovení i dalších, jimiž byl povinen se řídit.
21. Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech
výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost [písm. a)], a řízení
předcházející napadenému usnesení [písm. b)]. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že soud druhého
stupně při rozhodování o stížnosti je povinen přezkoumat napadené usnesení ve smyslu § 147 odst. 1
tr. ř. v celé šíři a nemůže se omezit jenom na námitky uplatněné stěžovatelem (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1964, sp. zn. Tzv 49/64, uveřejněné pod č. 13/1965-II. Sb. rozh. tr.).
Má tedy povinnost (srov. „přezkoumá“) z podnětu podané stížnosti přezkoumat všechny výroky
napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo
nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které
předcházelo napadenému usnesení. Přihlíží přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně
vytýkány. Tento tzv. revizní princip, který již však není typický pro odvolací řízení (srov. § 254 tr. ř.)
a řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. § 267 tr. ř.), ovšem není absolutní, nýbrž je v několika
směrech omezen. Stěžovatel totiž může projevit svou vůli napadnout usnesení jen ve vztahu k určité
osobě nebo věci a tato vůle musí být zásadně při přezkoumávání respektována (srov. též § 147 odst.
2 tr. ř. – tzv. omezený revizní princip). Uvedený revizní způsob přezkoumávání předpokládá, že
přezkumný orgán se neomezí jen na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří
přezkoumávané usnesení i z hlediska vad, které se v něm vyskytují, přestože na ně stěžovatel
neupozornil (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 1792).
22. Obdobně podstatu revizního principu vykládá i jiná literatura, např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní
právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, na s. 546 uvádí: „Provedení
revizního principu znamená, že orgán rozhodující o opravném prostředku přezkoumává správnost
všech výroků rozhodnutí, proti kterému byl podán opravný prostředek, a správnost řízení těmto
výrokům předcházejícího úplně a všestranně do všech důsledků bez ohledu na to, zda oprávněná
osoba všechny tyto výroky napadla a na chyby v nich obsažené upozornila či nikoli, nebo i když jen
podala opravný prostředek bez jakéhokoli odůvodnění. Pro to, aby orgán rozhodující o opravném
prostředku musel revizní povinnost vykonat, stačí, že opravný prostředek byl vůbec podán. Tím se
vytváří pro oprávněnou osobu záruka, že správnost rozhodnutí bude přezkoumána bez ohledu na to,
zda se jí podařilo přesně poukázat na vady rozhodnutí a své námitky dostatečně odůvodnit.“
23. V jiné právnické literatuře je revizní princip vymezen tak, že stížnostní orgán „musí přezkoumat
napadené rozhodnutí, zda odpovídá procesním ustanovením o rozhodnutí a zda nevykazuje jiné
procesní či hmotněprávní vady, dále musí přezkoumat řízení mu předcházející až do vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, zejména přezkoumává, zda byla dodržena v tomto řízení příslušná
ustanovení trestního řádu, a to bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která podala opravný
prostředek, vady rozhodnutí či řízení mu předcházejícího vytkla, či podala opravný prostředek bez
bližšího odůvodnění“ (srov. MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kol. Kurs trestního práva,
Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 883 a 884).24. Ve vztahu k této právní úpravě nevznesl jiné názory ani Ústavní soud, jenž svým usnesením ze
dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1800/07, rozhodoval o námitce stěžovatele v případě, kdy porušení
jeho práva na spravedlivý proces spočívalo v tom, že soud se v odůvodnění napadeného usnesení
nevypořádal s argumenty uvedenými v dodatečně zdůvodněné stížnosti (tedy šlo o obdobnou, byť ne
zcela shodnou situaci, avšak reagující na stejnou otázku, protože stížnostní soud rozhodoval jen na
podkladě blanketní stížnosti), a konstatoval, že: „V tomto případě se uplatňuje tzv. omezený revizní
princip, a zákonem nejsou stanoveny ani striktní formální požadavky na obsahovou náplň tohoto
opravného prostředku, zejména není nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna. Z ustanovení § 147 tr.
ř. plyne, že stížnostní orgán (soud) přezkoumá z podnětu stížnosti všechny výroky napadeného
usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny nebo nikoli, stejně
jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Stížnostní orgán je povinen
přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a nemůže se omezit jenom na event. námitky
uplatněné stěžovatelem … Je třeba upozornit na skutečnost, že podávání tzv. blanketních stížností
trestní řád v žádném ustanovení výslovně neupravuje, a z žádného ustanovení trestního řádu
nevyplývá ani povinnost stížnostního orgánu vyčkat, až bude stížnost dostatečně odůvodněna. Je
tudíž na odpovědnosti účastníků řízení, a zejména jejich obhájců, aby stížnosti včetně případného
odůvodnění (které však, jak bylo shora uvedeno, není obligatorní), podávali v zákonem stanovené
lhůtě, eventuálně aby doplnění stížnosti podané v zákonem stanovené třídenní lhůtě doručili
příslušnému orgánu v co možná nejkratší době tak, aby mohlo být vzato v úvahu při rozhodování o
stížnosti proti usnesení“. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že není nutné, aby stížnost proti
usnesení byla odůvodněna, přičemž tato skutečnost nemá – při dodržení dalších podmínek, zejména
splnění požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí ustanoveními § 125 a 134 tr. ř. – vliv na
správnost, zákonnost a ústavní konformitu postupu soudu podle § 147 odst. 1 tr. ř., protože zásadně
„není nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z
podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek
přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení,
které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Jinými slovy, stížnostní
orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke
všem vadám, a to i těm, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány“ (srov. přiměřeně např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2737/10, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1955/11,
ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 536/15).
25. Nejvyšší soud kromě uvedeného považuje za vhodné ve vztahu k námitkám ministra
spravedlnosti o podmínkách uvedených v § 145 odst. 2 tr. ř. uvést i to, že v řízení o stížnosti proti
usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy podle § 283 písm. d) tr. ř. je v určitém smyslu
limitováno i použití zmiňovaného ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř., podle něhož „lze stížnost opřít o
nové skutečnosti a důkazy“, protože v takové stížnosti je nutné se omezit jen na „nova“ vztahující se
ke skutečnostem, které byly uváděny již v návrhu na povolení obnovy, jejíž rozsah, jak bylo výše
uvedeno, je vymezen podmínkami stanovenými v § 278 odst. 1 tr. ř. Uvedený závěr vychází z
podstaty rozhodování o obnově řízení, při němž soud porovnává výsledky provedeného dokazování v
původním řízení s důkazy posuzovanými v rámci řízení o povolení obnovy na podkladě podaného
návrhu. Novou skutečnost je v řízení o obnově zpravidla nutno prokázat novými důkazy. Při
rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností soudu přezkoumat, zda navrhovaný
důkaz je důkazem novým, soudu dříve neznámým, a zda kromě toho na základě něho by mohlo dojít v
naznačených směrech k jinému rozhodnutí ve věci. Musí proto pro potřeby rozhodnutí této otázky
hodnotit navrhované důkazy. Toto hodnocení ale nemůže přesahovat rámec zjištění, zda navrhovaný
důkaz sám nebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl vést v naznačených směrech k
jinému rozhodnutí (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1956, sp. zn. 2 Tz 4/56,
uveřejněné pod č. 40/1956 Sb. rozh. tr., či ze dne 26. 8. 1960, sp. zn. 7 Tz 3/60, uveřejněné pod č.
43/1960 Sb. rozh. tr.). Řízení o povolení obnovy podle § 278 a násl. tr. ř. je řízením, v němž je soud
vázán návrhem oprávněné osoby, z čehož plyne, že zde neplatí revizní princip. Soud je protooprávněn zabývat se jen těmi výroky, u kterých se navrhovatel povolení obnovy domáhá. To
znamená, že pouze u těchto výroků řeší soud otázku, zda v návrhu uvedené skutečnosti nebo důkazy
by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy již známými mohly odůvodnit jejich
změnu (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 1 Tzf 9/91,
uveřejněné pod č. 32/1992 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. III. ÚS 62/04).
26. Z tohoto důvodu i v rámci stížnosti podané proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení
obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. ř. se nelze domáhat ve smyslu § 145 odst. 2 tr. ř. takových
nových skutečností, které nebyly předmětem řízení o povolení obnovy řízení, tzn. nebyly v návrhu
uvedeny. Pokud by o takové nové skutečnosti nebo důkazy šlo, nebylo by možné o nich rozhodnout v
rámci stávajícího řízení, ale takové nové okolnosti či důkazy by představovaly podmínky pro podání
nového návrhu na povolení obnovy řízení.
27. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, neshledal takové vady, které by svědčily o procesním pochybení spočívajícím v tom, že
by došlo u obviněné v řízení o povolení obnovy řízení o zkrácení práva na soudní ochranu ve smyslu
porušení článku 36 odst. 1 Listiny anebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy (podle kterých se „každý může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu“ a „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o
jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti
němu“). O tom, že uvedené principy v posuzované věci nebyly porušeny, svědčí v obsahu spisu a
přezkoumávaných rozhodnutích i to, že pokud jde o řízení probíhající před soudem prvního stupně, o
němž bylo rozhodnuto Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 5 T 12/2010,
tento soud v odůvodnění svého usnesení v dostatečné míře vysvětlil a odůvodnil, že provedl
dokazování soustředěné na objasnění obviněnou navrhovaných nových skutečností a vypořádal se
způsobem korespondujícím s ustanovením § 278 odst. 1 a násl. tr. ř. se všemi obviněnou rozvedenými
návrhy (srov. strany 2 až 4 tohoto rozhodnutí). Vrchní soud v Praze přezkoumávaným rozhodnutím,
jak již bylo výše konstatováno, z hlediska požadavků na jeho odůvodnění plně dostál povinnostem
plynoucím z povahy revizního principu zákonem stanoveného pro stížností řízení s tím, že důsledně
posuzoval jak řízení předcházející vydání jím přezkoumávaného usnesení, tak i správnost všech
výroků, proti nimž mohla obviněná stížnost podat. Reagoval zodpovědně na jednotlivé důkazy, jež
byly obviněnou v návrhu na povolení obnovy uplatněny, na způsob, jakým je soud prvního stupně
vyhodnotil, i na to, jaký vztah měly k původnímu řízení (viz strany 2 až 6 citovaného usnesení
stížnostního soudu). Vyčerpal tudíž všechny alternativy přezkumu, a to k úplnosti, správnosti i
obsahové ucelenosti postupu i opodstatněnosti soudy prvního stupně učiněných závěrů. Nelze proto
namítat, že by tím, že obhájkyně obviněné či obviněná sama odůvodnění stížnosti nesepsaly a soudu
stížnostnímu je nepodaly, došlo ke zkrácení práv obviněné. Přitom, jak bylo výše uvedeno, nebylo
povinností stížnostního soudu, aby takové odůvodnění, byť i mimořádně, analogicky např. podle §
251 odst. 1 tr. ř. či 265h odst. 1 tr. ř., mimo obecný zákonem stanovený rozsah svých povinností
vyžadoval.
28. Shora uvedeným způsobem zákonná úprava stížnostního řízení vymezená § 147 tr. ř. a s ní
korespondující soudní výklad neumožňují, aby byla modifikována podle požadavků ministrem
spravedlnosti rozvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Jím uvažovaná analogie použití
obdobných podmínek zákonem stanovených u § 251 odst. 1 tr. ř. a § 265h odst. 1 tr. ř. nepřichází v
úvahu nejen ze shora vysvětlených důvodů, ale i proto, že jde o právní úpravu, která vychází z jiného
smyslu a povahy řízení, na které dopadá. Podle § 251 odst. 1 tr. ř. (odvolání a jeho náležitosti)
„nesplňuje-li odvolání oprávněné osoby náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř., vyzve je
předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě pěti dnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, žejinak bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. Stejně postupuje, pokud takové odvolání
podal obžalovaný, který má obhájce, poškozený nebo zúčastněná osoba, kteří mají zmocněnce“.
Podle 265h odst. 1 tr. ř. (upravující obdobný postup u dovolání) „nesplňuje-li dovolání nejvyššího
státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim
zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.“ K
tomu je třeba zejména uvést, že význam náležitého odůvodnění odvolání vychází z ustanovení § 249
odst. 1 tr. ř. a je zvýrazněn zejména tím, že je u odvolání omezen rozsah přezkumné povinnosti
odvolacího soudu. Nejedná se zde o revizní princip přezkoumávání, ten byl nahrazen principem
vázanosti odvolacího soudu podanými odvoláními, resp. vytýkanými nedostatky (srov. zákon č.
265/2001 Sb.). Jde o tzv. dispoziční princip, podle nějž, je-li věcí oprávněné osoby, zda proti rozsudku
podá odvolání či nikoliv, musí být právě tak v její dispozici, v jakém rozsahu a z jakých důvodů tak
učiní (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 2990). Zákon v § 251 odst. 1 tr. ř. vychází z toho, že oprávněné osoby byly náležitě poučeny
o nutném obsahu odvolání v rozsudku soudu prvního stupně, proto předseda senátu soudu prvního
stupně, zjistí-li vady obsahu odvolání, vyzve k jejich odstranění. Nejedná se tedy o povinnost soudu
vyžadovat odůvodnění odvolání, ale předmětná výzva, na niž je v ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř.
poukazováno, se týká jen odstranění nedostatků náležitostí obsahu odvolání, které soud v
odůvodnění zjistil.
29. Obdobná situace je i v případě ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř., k němuž je nad rámec uvedeného
k zásadám vyplývajícím z ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř. též nutné zdůraznit, že potřeba upozornění
na obsahové nedostatky dovolání vyplývá z významu, který má obsah dovolání pro dovolací řízení (viz
§ 265f odst. 1 tr. ř.). Postup podle § 265h odst. 1 tr. ř. však směřuje jen k odstranění nedostatku
náležitostí obsahu dovolání, nikoli k dosažení toho, aby bylo dovolání podáno i v dalších směrech v
souladu se zákonem nebo aby bylo důvodné, resp. aby dovolatel dosáhl jeho věcného projednání a
aby mu mohl Nejvyšší soud vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo
576/2002, uveřejněné pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tím, že
by byla možná analogie z důvodů, jež ministr spravedlnosti požadoval.
30. Nejvyšší soud nesouhlasil se stížností pro porušení zákona ani v názoru ministra spravedlnosti,
že by se povinnost stížnostního soudu požadovat v případě podání tzv. blankentní stížnosti její
odůvodnění od oprávněné osoby nebo od jejího obhájce měla odvíjet od výkladu vycházejícího z
postoje, který Ústavní soud vyjádřil v nálezech ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, ze dne 5. 1.
2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, a ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 160/09, v nichž se vyslovil k
teleologickému výkladu tak, že „jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci
povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně
garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného.
Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných
interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá
přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, která je ústavně konformnější“. K
tomuto argumentačnímu a výkladovému návodu je však třeba připomenout, že je Ústavní soud sice
vyslovil ve vztahu k řízení o povolení obnovy řízení, avšak ve zcela jiném smyslu, než o který se v této
nyní přezkoumávané věci stížnost pro porušení zákona opírá. Vztahuje se totiž k aplikaci ustanovení
§ 137 odst. 1 tr. ř., obsahující dvě diskursní formy oznámení usnesení – buď vyhlášením v přítomnosti
dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení, a podával výklad ústavně konformních podmínek
pro to, kterou ze zákonem výslovně stanovených dvou alternativ má soud v uvedeném typu řízení
vybrat, resp. kterou z nich se má řídit. Tato srovnávaná situace, na niž se mohly v projednávané věci
aplikovat uvedené teze, u výkladu ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. a z něj plynoucího revizního principu
nepřichází v úvahu, protože toto zákonné ustanovení, jak bylo shora vyloženo, žádné alternativy pro
to, zda má stížnostní soud vyžadovat odůvodnění stížnosti, neexistují. Naopak povaha tohotoustanovení a z něj plynoucího revizního principu, který je ve stížnostním řízení zásadním,
zákonodárcem přímo předvídaným principem, jak bylo výše rozvedeno, žádnou takovou zákonnou
podmínku neuvádí. Nelze ji dovozovat ani z ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř.
31. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že podle § 145 odst. 2 tr. ř. sice lze stížnost opřít o nové
skutečnosti, ale v té souvislosti je třeba zdůraznit, že i gramatický výklad tohoto ustanovení v
případě pojmu „lze“ pouze dává možnost, že v rámci stížnosti ji je možné opřít i o nové skutečnosti a
důkazy, tedy jde o určité vodítko, bude-li stížnost odůvodňována. Použití analogie v této souvislosti,
jak se jí ministr spravedlnosti domáhal s odkazem na řízení o odvolání (řádný opravný prostředek
podle § 251 odst. 1 tr. ř.) či dovolací řízení (mimořádný opravný prostředek podle § 265h odst. 1 tr.
ř.), tudíž není i v tomto ohledu namístě. Uvedená řízení jsou svou povahou i významem zcela jiná, než
je tomu u návrhu na povolení obnovy řízení, které je jakýmsi předstupněm k tomu, aby bylo
mimořádné opravné (obnovené) řízení konáno, a je založeno na jiných procesních principech, jak
bylo již výše vysvětleno.
32. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů nepovažoval stížnost pro porušení zákona ve
vztahu k tomu, že by stížnostní soud porušil svou povinnost vymezenou v § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. za důvodnou, neboť zejména ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. soudu neukládá
povinnost vyzývat oprávněnou osobu k odstranění vad podání spočívajícího v absenci odůvodnění
stížnosti. Odůvodnění stížnosti přitom není s ohledem na existenci tzv. revizního principu její
obligatorní obsahovou náležitostí, a je tudíž primárně a téměř výlučně záležitostí účastníků řízení,
tzn. v posuzované věci obviněné a její obhájkyně, aby uplatňovaly a střežily svá práva poskytovaná
jim zákonem. Soud nemůže zasahovat do vztahu klienta a obhájce, protože jde o právo svobodné
volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci).
Z toho současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§
41 tr. ř., § 16 zákona č. 85/1996 Sb.). Za splnění povinností daných ustanovením § 41 odst. 1, 2 a 6
tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp. orgánu,
jemuž je kárně podroben (§ 32 zákona č. 85/1996 Sb.), a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby
jemu svědčící povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný
čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou advokátní komory (srov. nález Ústavního soudu ze dne
25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný pod č. 293/1996 Sb.).
33. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu podané stížnosti pro porušení zákona, ale i se zřetelem na
nutnou reakci na připomínky obviněné k podané stížnosti pro porušení zákona, považuje za vhodné
uvést, že soudy řádně respektovaly právo obviněné na obhajobu, a to i v souvislosti s podmínkami §
147 odst. 1 tr. ř., protože, jak bylo výše popsáno, obviněná mohla plně využít všech svých oprávnění
v rámci zajištění své obhajoby a rovněž i řádně svá obhajovací práva uplatnit, a to za podmínek
stanovených v řízení o návrhu na povolení obnovy podle § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř. a stanovených v §
36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o využití práv na obhajobu v rámci stížnostního řízení, je třeba i
zdůraznit, že obhájkyně Mgr. A. V., již si obviněná sama na základě plné moci zvolila a která byla
přítomna veřejnému zasedání před soudem prvního stupně dne 2. 5. 2011, kromě vyžádání záznamu
o tomto veřejném zasedání, se věci věnovala potud, že dne 17. 6. 2011 u Vrchního soudu v Praze
studovala po dobu více jak 4 hodin spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 12/2010. Uvedený úkon
obhájkyně učinila v době, kdy obdržela (ona sama dne 26. 5. 2011 a obviněná dne 30. 5. 2011)
rozhodnutí soudu prvního stupně, a měla tedy i možnost se osobně seznámit s důvody, které Krajský
soud v Plzni vedly k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízením (doba přibližně 4 týdnů). Od doby,
kdy obhájkyně spis studovala, do doby, než stížnostní soud stížnost zamítl, uplynulo 11 dnů, kdy stále
bylo v možnostech obhájkyně stížnostnímu soudu odůvodnění stížnosti doručit. Přestože tato
obhájkyně činila kroky, z nichž by bylo možné dovodit, že hodlá stížnost odůvodnit, do konání
neveřejného zasedání dne 28. 6. 2011 Vrchnímu soudu takové odůvodnění nedoručila.
34. V té souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že to byl právě soud, který s veškerouohleduplností k právům obviněné na obhajobu a přístup k soudní moci, respektoval všechna její
práva zakotvená v článku 37 odst. 2 Listiny, a to od počátku řízení, v průběhu zkoumané části
trestního řízení byly obviněné vytvořeny takové (procesní) podmínky, aby mohla být poskytnuta
účinně a včas, jak stanoví článek 40 odst. 3 Listiny. O tom svědčí již shora podrobně rozvedený
postup soudů obou stupňů i reakce obviněné na její požadavky obhájce, jimž soudy vyhovovaly a
práva obviněné na obhajobu plně respektovaly tak, jak jim to ustanovení § 36a a § 36 odst. 1 tr. ř.
ukládá.
35. Došlo-li v této věci k tomu, že nebyla podaná stížnost obhájkyní obviněné odůvodněna, není
možné spatřovat pochybení na straně soudu, neboť šlo o důsledek konkrétní realizace vztahu
obhájkyně a obviněné jako jejího klienta, jenž je budován na principu vzájemné důvěry. Orgány činné
v trestním řízení nejsou oprávněny prověřovat výkon obhajoby z hlediska její kvality (obviněný nebo
orgány činné v trestním řízení mohou dát pouze podnět České advokátní komoře nebo ministru
spravedlnosti k zavedení kárného řízení s advokátem). Je proto třeba připomenout, že podle § 41
odst. 1, 2 tr. ř., je „obhájce zásadně povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně
využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o
to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho
vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci, a je oprávněn již za
přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky“.
36. Takto trestním řádem stanovené povinnosti obhájce vycházejí z práv a povinností advokátů
upravených zákonem č. 85/1996 Sb, o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č.
85/1996 Sb.“), zejména v ustanovení § 16 odst. 1, 2, podle něhož je advokát povinen chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán,
jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, a je povinen jednat čestně a svědomitě,
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle
svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
37. Je věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právních služeb formou
obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec
využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný nese odpovědnost sám, a již proto není soud
oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce. Z práva svobodné volby obhájce a
jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen
podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zákona č. 85/1996 Sb.), ale současně též
jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání; za splnění
povinností daných ustanovením § 41 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu, ale obviněnému (k
tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný pod
č. 293/1996 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004).
38. O tom, že to byla obhájkyně, která nesplnila své povinnosti, a nikoliv soud, svědčí to, že za svůj
nedůsledný postup byla Mgr. A. V. kárným senátem kárné komise České advokátní komory kárně
potrestána. Jak Nejvyšší soud z obsahu tohoto rozhodnutí ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. K 8/2012, zjistil,
byla Mgr. A. V. shledána vinnou ze spáchání kárného provinění, kterého se dopustila při výkonu
činnosti advokáta – obhájce obviněné ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T
12/2010 tím, že poté, co dne 2. 5. 2011 podala v zastoupení obviněné M. T. do protokolu stížnost
proti usnesení vydanému v této věci, tuto stížnost až do 28. 6. 2011, kdy o ní rozhodoval Vrchní soud
v Praze, neodůvodnila, ačkoli to obviněné prostřednictvím Ing. Z. J. ze spolku Šalamoun dne 19. 6.
2011 slíbila, čímž porušila ustanovení § 16 odst. 1, 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb. ve spojení s
článkem 4 odst. 1, 2 a článkem 9 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne
31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České
republiky, publikovaného pod č. 1/1997 Sb. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí sama kárně stíhaná
advokátka věděla, že by měla stížnost odůvodnit, avšak spoléhala na to, že se jí podaří klientku(obviněnou), resp. zástupce spolku Šalamoun přesvědčit, že takový krok nemá smysl, avšak současně
připustila, že klientku neinformovala, že stížnost zdůvodňovat nebude a spoléhala, že vše podstatné
jí bude tlumočit Ing. Z. J. Kárný senát dospěl k závěru, že Mgr. A. V. dostatečně nechránila práva a
oprávněné zájmy klientky, neřídila se jejími pokyny, nejednala při výkonu advokacie čestně a
svědomitě a důsledně nevyužila všechny zákonné prostředky, a tudíž nepostupovala tak, aby
nesnižovala důstojnost advokátního stavu. I přes konstatovaná pochybení však kárný senát podle §
32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. od uložení kárného opatření upustil, neboť „nepochyboval o tom, že
kárně obviněná byla pod jistým tlakem zástupců spolku Šalamoun, z obsahu listin je pak zřejmé, že
ani kdyby kárně obviněná stížnost zdůvodnila, tak by to nevedlo k výsledku příznivějšímu pro
klientku“ (viz strany 2 až 3 citovaného kárného usnesení).
39. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že soudy nižších stupňů v projednávané věci
nepochybily a nemohou nést odpovědnost na tom, že obhájce obviněného ve stížnostním řízení
blanketně podanou stížnost neodůvodnil. Zejména je třeba zdůraznit, že jak bylo uvedeno výše ve
smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. a revizního principu, který jej ovládá, takovou povinnost nemá. Za daných
okolností na soud, jako na stát nelze přenášet nedostatky ve způsobu právního zastoupení obhájce,
jemuž obviněný udělil plnou moc, protože nezodpovědný výkon oprávnění a povinností obhájce v
rámci smluvního vztahu mezi ním a obviněným a jeho nepříznivé důsledky nemohou být důvodem
pro odchylné posuzování práv a povinností obviněného.
40. Za potřebné však Nejvyšší soud považuje v této věci navíc poukázat i na to, že nejenomže sám
shledal, že stížnostní soud svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. dostál tím,
že jak řízení předcházející stížnosti, tak i věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně
důsledně v celém rozsahu přezkoumal, ale tuto skutečnost ve stížnosti pro porušení zákona výslovně
i ministr spravedlnosti konstatoval. O porušení zákona se proto nemůže objektivně jednat v případě,
že žádné vady v zákonem předepsaném postupu nebyly zjištěny ani namítány.
41. K vyslovení porušení zákona v postupu stížnostního soudu v § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 tr. ř.
nemohlo dojít ani proto, že nebyla aplikována analogie s ustanoveními § 251 odst. 1 či § 265h odst. 1
tr. ř., které, jak bylo výše uvedeno, nejenže na posuzovaný případ nedopadají, ale analogie v
uvedeném smyslu by šla zcela proti smyslu zákona, který výslovně pro odvolací řízení v § 251 odst. 1
tr. ř. stanovil vázanost odvolacího soudu podaným odvoláním, resp. vytýkanými nedostatky, kdežto u
stížnostního řízení stanovil revizní princip, podle něhož je i bez uvedení důvodů stížnostní soud
povinen vždy přezkoumat řízení i předcházejí rozhodnutí ze všech hledisek.
42. Nejvyšší soud tudíž stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, a proto ji podle § 268 odst.
1 písm. c) tr. ř. zamítl. | decision_1108.pdf |
124 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.07.2016, sp. zn. 7 Tdo 959/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.959.2016.1
Číslo: 17/2017
Právní věta: Jestliže pachatel nalezl střelnou zbraň, poté ji ošetřil a uložil ve svém obydlí nebo na
jiném místě, aniž by splnil povinnost neprodleně oznámit nález zbraně nejbližšímu příslušníkovi
policie nebo útvaru policie nebo obecnímu úřadu podle § 68 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o
střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, lze z toho dovodit, že
jednal v úmyslu opatřit si střelnou zbraň a že za splnění dalších zákonných podmínek naplnil znaky
přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Splnění povinnosti neprodleně
oznámit nález střelné zbraně sice není vymezeno konkrétní lhůtou, ale vyžaduje, aby tak nálezce
učinil co nejdříve po nálezu střelné zbraně, jakmile to je možné vzhledem k okolnostem případu.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.07.2016
Spisová značka: 7 Tdo 959/2016
Číslo rozhodnutí: 17
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Nedovolené ozbrojování
Předpisy: § 279 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 233/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 140/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 5 T 140/2013, byl obviněný
M. Ř. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a
odsouzen podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu
odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §
82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři roky, a dále podle § 70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku k
trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty postihujícímu tři střelné zbraně specifikované ve
výroku o trestu.2. Odvolání obviněného podané proti výroku o vině a trestu bylo usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 233/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Výrok o trestu byl posléze zrušen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 7 To 308/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 86/2013 v rámci uložení souhrnného trestu.
4. Jako přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen
skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný si
v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem opatřil a do 8:00 hod. dne 10. 9. 2012 v
rozporu se zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zbraních“), přechovával v rodinném domě v obci V., N. P.,
okr. L., plně funkční a střelby schopné střelné zbraně specifikované ve výroku o vině.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 233/2014. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s
odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že „jeho jednání, které
bylo popsáno v obžalobě, nenaplňuje znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku“. Namítl, že zbraně nalezl na půdě domu svých rodičů v pátek dne 7. 9. 2012,
označil je za rodinné dědictví a dodal, že měl úmysl nejbližšího pracovního dne, tj. v pondělí dne 10.
9. 2012, oznámit příslušnému útvaru policie nabytí vlastnictví zbraní a zároveň je předložit. Uvedl, že
tuto povinnost nemohl splnit, protože dne 10. 9. 2012 byla v jeho domě provedena domovní
prohlídka, při které byly zbraně objeveny. Zdůraznil, že lhůta ke splnění povinnosti, kterou chtěl
splnit, neuplynula, a z toho vyvozoval, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin. V
souvislosti s tím, že soudy neakceptovaly jím prezentovanou verzi nabytí zbraní, poukázal na to, že
soudy neprovedly důkazy, které navrhoval a kterými mohla být jeho verze potvrzena. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému
soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil námitky obviněného ve
vztahu k právnímu posouzení skutku za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby dovolání bylo podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci obviněného k případné
replice, ale obhájce na něj nereagoval.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala
včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lzedovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku,
přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
11. „Nesprávné právní posouzení skutku“ znamená, že na skutek bylo vadně aplikováno hmotné
právo. Jestliže dovolání směřuje proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli
jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Pokud je dovolacím důvodem „jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, jedná se rovněž o
aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy.
12. Těmto zásadám odpovídá podané dovolání v části, v níž obviněný namítl, že „jeho jednání, které
bylo popsáno v obžalobě, nenaplňuje znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku“. Vzhledem k tomu, že popis skutku uvedený v obžalobě odpovídá tomu, jak
skutkový stav posléze zjistil Okresní soud v Litoměřicích, lze mít za to, že obviněný měl na mysli
popis skutku uvedený ve výroku rozsudku. Obviněný formuloval citovanou námitku jen obecně a bez
jakékoli bližší konkretizace v tom smyslu, který nebo které ze zákonných znaků přečinu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nebyly podle jeho názoru
naplněny skutkem popsaným ve výroku o vině. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud jinou možnost,
jak se s uvedenou námitkou vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že skutkem uvedeným ve
výroku o vině byly zákonné znaky zmíněného přečinu naplněny. Přečinu nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo bez povolení sobě opatřuje
zbraně. Naplnění těchto zákonných znaků skutkem uvedeným ve výroku o vině je zřejmé a bylo
náležitě vysvětleno v odůvodnění rozsudku i napadeného usnesení.
13. Těžištěm dovolání byly námitky, které se odvíjely od obhajoby obviněného založené na tvrzení, že
zbraně našel na půdě domu svých rodičů za jejich nepřítomnosti v domě a že hodlal zbraně nejbližší
pracovní den ohlásit a nechat registrovat. Zároveň obviněný namítal, že zbraně byly rodinným
dědictvím, takže se na ně nevztahovalo ustanovení o nálezu zbraní (§ 68 odst. 2 zákona o zbraních),
nýbrž ustanovení o registraci zbraní nabytých do vlastnictví (§ 42 odst. 1 zákona o zbraních).
Obviněný se tím snažil prosadit jinou verzi skutkového stavu oproti tomu, jak ho zjistily soudy, a
dosáhnout tak změny ve skutkových zjištěních soudů, které jeho obhajobu považovaly za
nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy. To se promítlo do té části výroku o vině, v níž je
uvedeno, že obviněný si zbraně opatřil „v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem“,
míněno ovšem nikoli dne 7. 9. 2012 nalezením na půdě domu rodičů. Skutkové námitky nejsou
dovolacím důvodem, Nejvyšší soud k nim nepřihlíží a do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně nezasahuje, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by
tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. O nic
takového se v posuzované věci nejedná.
14. Pro závěr, že je nepravdivá verze, podle které obviněný našel zbraně na půdě domu rodičů v
pátek dne 7. 9. 2012 a že chtěl zbraně ohlásit a nechat registrovat na policii v pondělí dne 10. 9.
2012, měly soudy odpovídající podklad ve zjištěních týkajících se situace na místě údajného nálezu
zbraní, způsobu jejich uložení v domě obviněného a okolností domovní prohlídky, při které byly
zbraně nalezeny. Podle obviněného všechny zbraně byly zabaleny v hadru s tím, že tento balík se
nacházel v domě rodičů v obci N. na podlaze půdy v místě, které obviněný označil. Soudy však z
pořízené detailní fotodokumentace zjistily, že nános prachu na tomto místě je shodný s nánosem
prachu v okolí a že je tedy vyloučeno, aby v označeném místě dlouhodobě ležel nějaký předmět.
Zbraně byly objeveny při domovní prohlídce provedené v domě obviněného v obci V., přičemž
vojenská opakovací puška německé výroby Mauser (bod 1 výroku o vině) byla uložena v trezoru,vojenská opakovací puška sovětské výroby Mosin (bod 2 výroku o vině) byla zavěšena na zdi poblíž
krbu mezi jinými zbraněmi a jednoranná střelná zbraň, tzv. střílející tužka, bez uvedení výrobce (bod
3 výroku o vině) se nacházela ve skříni na oblečení zavěšená na vnitřní straně dveří mezi pouzdry na
nože. Z tohoto způsobu uložení zbraní je evidentní, že sotva mohlo jít o zbraně připravené k tomu,
aby byly ohlášeny a předloženy policii. Pokud by obviněný měl takový záměr, dalo by se logicky
očekávat, že policii zbraně předloží ve stavu, v němž je nalezl. Podle obviněného zbraně měly být na
půdě netknuté řadu let, avšak u něho byly při domovní prohlídce nalezeny ve stavu, který tomu
rozhodně neodpovídal, neboť podle odborného vyjádření z oboru balistiky byly ošetřené a
nakonzervované. Evidentně se tak nejednalo o zbraně, které by bez údržby roky ležely na půdě.
Nikde se nenacházel ani hadr, ve kterém měly být zbraně podle obviněného v době nálezu zabaleny.
Vše tedy svědčí o tom, že obviněný nemohl předložit zbraně policii ve stavu odpovídajícím tvrzenému
nálezu a že neměl úmysl zbraně ohlásit a nechat registrovat. To ostatně nakonec potvrzuje i jeho
vystupování při domovní prohlídce provedené právě v pondělí dne 10. 9. 2012 od 8:00 hod., neboť se
policistům provádějícím domovní prohlídku vůbec nezmínil o tom, že má u sebe zbraně, které
předchozí pátek nalezl v domě rodičů. Domovní prohlídka sice sledovala jiný účel než pátrání po
zbraních (policie hledala předměty jiné povahy, které byly předtím odcizeny na zámku v N., a v
tomto ohledu měla domovní prohlídka negativní výsledek), avšak přítomnost policistů v domě
obviněnému umožňovala snadno uskutečnit namítaný záměr ohlásit záležitost se zbraněmi, pokud by
takový záměr skutečně měl.
15. Skutková zjištění soudů ohledně toho, jak si obviněný zbraně opatřil, jsou výsledkem logicky
přijatelného hodnocení důkazů a vyplývají z dostatečného rozsahu dokazování. Lze souhlasit s tím, že
další dokazování podle návrhů obviněného soudy pro nadbytečnost neprovedly, avšak je nutno
korigovat zdůvodnění Krajského soudu v Ústí nad Labem, který na adresu návrhu obviněného na
doplnění důkazů o výslech jeho rodičů a uklízečky v napadeném usnesení uvedl, že „vzhledem k
jejich poměru k osobě obviněného si lze stěží představit, že by vypovídali v jeho neprospěch“.
Nepatřičnost takového zdůvodnění vyplývá z toho, že Krajský soud v Ústí nad Labem tím dal najevo,
že výpovědi navrhovaných svědků, pokud by potvrdili obhajobu obviněného, považuje za
nevěrohodné. Tímto vyjádřením Krajský soud v Ústí nad Labem ve skutečnosti hodnotil důkazy, aniž
je provedl. Obviněný chtěl navrhovanými důkazy prokázat svou verzi nabytí zbraní. Nadbytečnost
takového dokazování vyplývá z toho, že i kdyby bylo zjištěno, že obviněný nalezl zbraně na půdě
domu svých rodičů, jeho další nakládání se zbraněmi bylo jednáním, jímž „bez povolení sobě
opatřoval zbraně“ ve smyslu znaků přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku.
16. Obviněný jako držitel zbrojního průkazu znal zákon o zbraních, který upravuje mimo jiné postup
při nálezu zbraně. V posuzovaném případě všechny tři zbraně byly zbraněmi kategorie A (tzv.
střílející tužka mohla být případně zbraní kategorie B). Podle § 68 odst. 2 zákona o zbraních každý,
kdo nalezne zbraň kategorie A, B nebo C, je povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu
příslušníkovi policie nebo útvaru policie anebo orgánu místní samosprávy, který toto oznámení předá
nejbližšímu útvaru policie, přičemž o oznámení vydá ten, kdo jej přijal, potvrzení. Z citovaného
ustanovení jasně vyplývá povinnost oznámit nález zbraně, a nikoli povinnost zbraň někam
dopravovat, předkládat, odevzdávat či s ní jinak manipulovat, byť by to mělo směřovat k tomu, aby se
dostala do dispozice policie. Podle § 68 odst. 3 zákona o zbraních útvar policie, jemuž byl podle § 68
odst. 2 tohoto zákona oznámen nález zbraně, uloží nalezenou zbraň a zabezpečí její úschovu po dobu
6 měsíců od uložení. Uvedená konstrukce vyjadřuje zásadu, že policii má být oznámen nález zbraně a
policie provede další opatření. Pokud § 68 odst. 2 zákona o zbraních stanoví povinnost oznámit nález
zbraně „neprodleně“, pak to nelze vykládat jinak, než že tuto povinnost je třeba splnit co nejdříve po
nálezu zbraně, jakmile to je možné vzhledem k okolnostem případu. Zjevná časová naléhavost
oznámení nálezu zbraně je zřejmá i z toho, že bez ohledu na otázku věcné, místní či funkční
příslušnosti je třeba nález oznámit nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie, aneboorgánu místní samosprávy. Nepřichází tedy v úvahu, aby pojem „neprodleně“ uvedený v § 68 odst. 2
zákona o zbraních byl vykládán způsobem, který v dovolání prezentoval obviněný a který spočíval v
určení nějaké lhůty vymezené počtem dnů, navíc s odkazem na občanský zákoník jako právní předpis
upravující zcela jiné vztahy. Povinnost uvedenou v § 68 odst. 2 zákona o zbraních obviněný nesplnil,
ačkoli za jím tvrzených okolností nic nebránilo tomu, aby nález ihned oznámil policii např.
telefonicky. Obviněný tvrdil, že nález zbraní telefonicky konzultoval s otcem, takže je jasné, že bez
obtíží mohl touto cestou oznámit nález policii, jejíž útvary pracují a přijímají oznámení občanů
nepřetržitě. Obviněný neoznámil nález, vzal zbraně z místa tvrzeného nálezu, odvezl je do svého
bydliště v jiné obci, ošetřil je, uložil je ve svém domě na různá místa a nijak se o nich nezmínil
policistům, kteří se k němu dostavili za účelem provedení domovní prohlídky. Byť šlo o domovní
prohlídku ve zcela jiné záležitosti, přítomnost policistů umožňovala obviněnému oznámit nález
„nejbližšímu příslušníkovi policie“ (§ 68 odst. 2 zákona o zbraních). Je tedy evidentní, že i kdyby byla
prokázána verze nálezu zbraní na půdě domu rodičů, obviněný svou následnou manipulací se
zbraněmi naplnil znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku,
neboť neoznámeným nálezem si bez povolení zbraně opatřil.
17. Verzi, podle které zbraně nalezl na půdě domu rodičů, obviněný spojoval s interpretací založenou
na názoru, že zbraně nabyl do vlastnictví z titulu dědění a že bylo namístě postupovat podle § 42
odst. 1 zákona o zbraních. Podle tohoto ustanovení fyzická nebo právnická osoba, která nabyde
vlastnictví ke zbrani kategorie A, B nebo C, je povinna tuto skutečnost oznámit na předepsaném
tiskopise, jehož vzor stanoví prováděcí právní předpis, příslušnému útvaru policie do 10 pracovních
dnů ode dne nabytí vlastnictví a současně předložit zbraň, přičemž v případě nabytí vlastnictví
zbraně děděním počíná běh lhůty k ohlášení dnem, kdy rozhodnutí soudu o dědictví nabylo právní
moci. V posuzovaném případě se nejednalo o to, že by obviněný děděním nabyl vlastnictví k
nalezeným zbraním. Především tu není o dědictví žádné rozhodnutí soudu, které by se týkalo
nalezených zbraní. Okolnosti nálezu byly nejasné z toho hlediska, kdo zbraně na místě zanechal, jak
dlouho se tam nacházely apod., takže nelze identifikovat zůstavitele, a tím pádem ani dědice. Jasno
do věci nevnáší tvrzení obviněného o „rodinném dědictví“, neboť pokud by zbraně původně byly
vlastnictvím některého z předků rodiny, pak by obviněného v zákonné dědické linii předcházel
některý z jeho rodičů. Očividně se tedy nejednalo o případ, že by obviněný nabyl vlastnictví ke
zbraním děděním. Pokud by měla být pravdivá verze obviněného o nálezu zbraní na půdě domu
rodičů, vztahovalo se na tuto verzi § 68 odst. 2 zákona o zbraních s důsledky, které byly vyloženy v
předcházející části tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
18. Další dokazování podle návrhů obviněného bylo nadbytečné, protože i kdyby se nakonec
prokázala obviněným tvrzená verze o nálezu zbraní na půdě domu rodičů, nijak by se to nedotklo
správnosti výroku o vině. Tím, že soudy neprovedly navrhované důkazy a že vybudovaly výrok o vině
na podkladě těch důkazů, které byly provedeny, nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo
obviněného na spravedlivé řízení.
19. Výrok o vině obviněného přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku je v souladu se zákonem. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích není rozhodnutím,
které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl výrok o
vině obviněného ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím,
které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
20. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl. | decision_1109.pdf |
125 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2023, sp. zn. 26 Cdo 854/2022,
ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.854.2022.1
Číslo: 98/2023
Právní věta:
Společenství vlastníků se při úpravě svých stanov (jejich změně) může (je oprávněno) pohybovat
pouze v rámci kompetencí vyplývajících z jeho působnosti. Rozhodne-li shromáždění společenství
vlastníků prostřednictvím stanov o omezení vlastnického práva vlastníků jednotek ohledně užívání
bytu, jde o rozhodnutí, které bylo přijato v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost
rozhodnout, a hledí se na ně, jako by nebylo přijato (§ 245 o. z.).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.03.2023
Spisová značka: 26 Cdo 854/2022
Číslo rozhodnutí: 98
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Společenství vlastníků jednotek, Stanovy
Předpisy: § 1175 odst. 1 o. z.
§ 1189 o. z.
§ 1194 odst. 1 o. z.
§ 245 o. z.
§ 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021,
sp. zn. 6 Cmo 86/2020.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Návrhem došlým soudu dne 17. 8. 2017 se navrhovatel jako přehlasovaný vlastník jednotky
domáhal vyslovení (určení) neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 18. 5. 2017, kterým
bylo schváleno nové znění stanov. Svůj nárok odůvodnil jednak procedurálními důvody spočívajícími
v tom, že došlo k opakované změně znění původně včas zveřejněného návrhu nových stanov. Další
jednotlivé důvody neplatnosti spatřoval ve vztahu ke třem výslovně vymezeným ustanovením stanov,konkrétně čl. VI., odstavce 8., 18., 19. Měl za to, že odstavec 8 nepřípustně omezuje možnost
vlastníka nechat se na shromáždění zastoupit jinou osobou na základě plné moci, jestliže připouští
zastoupení pouze vlastníkem jiné jednotky v domě nebo osobou s trvalým pobytem v tomto domě. Za
rozporný s § 253 odst. 3 ve spojení s § 1221 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), považoval odstavec 18, který umožňoval rozhodnout
záležitost, jež nebyla zařazena na pořad jednání shromáždění v pozvánce, se souhlasem jen
tříčtvrtinové většiny přítomných členů společenství. Ohledně odstavce 19, který podmiňoval užívání
jednotek ve vlastnictví členů společenství k opakovanému krátkodobému pronájmu (kratšímu 3
měsíců) či k poskytování ubytovacích služeb souhlasem všech členů, uvedl, že společenství vlastníků
je ve smyslu § 1194 odst. 1 o. z. právnickou osobou způsobilou vykonávat práva a zavazovat se pouze
ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu a pozemku, proto do
jeho zákonné působnosti nespadá možnost omezovat způsob užívání jednotek ve vlastnictví členů
společenství, neboť jde o oprávnění náležející výlučně vlastníkovi jednotky podle § 1175 odst. 1 a §
1012 o. z. Omezení vlastníka jednotky ve způsobu užívání jeho majetku tak představuje nepřípustný
zásah do výkonu jeho vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 80 Cm
8/2018-111, návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka zamítl (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí shromáždění účastníka je platné. Uvedl, že
shromáždění bylo svoláno řádně v souladu s § 1207 odst. 1 a 2 o. z., a neshledal věcný rozpor
přijatého rozhodnutí se zákonem. Ve vztahu k čl. VI. odstavci 8 dovodil, že pro zastoupení na jednání
shromáždění je třeba aplikovat ustanovení § 441 odst. 1 o. z., přičemž dikce přijatého znění stanov
tomuto ustanovení neodporuje. Ohledně čl. VI. odstavec 18 uzavřel, že s ohledem na speciální
úpravu svolávání, jednání a rozhodování shromáždění společenství v §§ 1206 – 1208 se ustanovení §
253 odst. 3 o. z. nepoužije. K čl. VI. odstavec 19 konstatoval, že vykonává-li vlastník (navrhovatel)
své vlastnické právo způsobem, který ostatní vlastníky omezuje ve výkonu jejich zcela totožných
práv, není v rozporu s právními předpisy, pokud ostatní vlastníci prostřednictvím nejvyššího orgánu
společenství omezili v souladu s ustanovením § 1208 písm. a) o. z. jeho vlastnické právo. Za „účelově
zužující výklad“ označil výklad ustanovení § 1194 odst. 1 o. z., respektive § 1189 odst. 1 o. z. tak, že
rozhodnout popsaným způsobem o omezení vlastnického práva není v kompetenci shromáždění.
Poukázal i na to, že při poskytování krátkodobých pronájmů a ubytovacích služeb dochází k porušení
stavebních a daňových předpisů.
4. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 6
Cmo 86/2020-167, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se v bodě I. výroku, pokud jím bylo
rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti stanov, přijatých shromážděním účastníka
dne 18. 5. 2017, a to jejich článku VI. odstavce 8, 18 a 19 (jejichž znění citoval) mění tak, že nejde o
rozhodnutí shromáždění účastníka. Ve zbývajícím rozsahu bodu I. výroku rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. Co se týká čl. VI. odstavce 8, dospěl odvolací soud k názoru, že omezení zastoupení zakotvené ve
stanovách není možné, neboť odporuje kogentnímu ustanovení občanského zákoníku ve vztahu k
zastoupení. Shromáždění nemá oprávnění rozhodovat o tom, koho smí vlastník ustanovit svým
zástupcem na jednání shromáždění na základě plné moci. Neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně ani ohledně správnosti znění stanov v čl. VI. odstavce 18, s odůvodněním, že bylo schváleno v
podobě, odporující znění ustanovení § 253 odst. 3 ve spojení s § 1221 věta prvá o. z. Shromáždění
účastníka není oprávněno rozhodovat o tom, jak velké kvorum postačuje k souhlasu o rozhodování o
záležitosti, jež nebyla zařazena na pořad jednání shromáždění v pozvánce, je-li tato otázka upravena
zákonem. K čl. VI. odstavec 19 uvedl, že shromáždění společenství vlastníků nemá právo omezovat
svým rozhodnutím (stanovami) výkon vlastnického práva vlastníka bytu, který je omezitelný vesmyslu § 1012 o. z. zásadně jen vlastnickým právem vlastníka jiného (žaloba by vycházela z
vlastnictví, nikoli z členství ve společenství vlastníků jednotek). Závěrem shrnul, že usnesení
shromáždění účastníka, jestliže jím byly schváleny navrhovatelem výslovně napadené části stanov,
bylo přijato v záležitostech, o kterých nemá shromáždění působnost rozhodnout. Proto aplikoval §
245 ve spojení s § 1221 o. z. a ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení
soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“), rozhodl, že o rozhodnutí
účastníka v této části nejde, neboť se na ně hledí, jako by nebylo přijato.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje pouze do měnícího výroku I. usnesení
odvolacího soudu v části, která se týká čl. VI. odstavce 19 stanov účastníka, tedy možnosti upravit ve
stanovách společenství vlastníků omezení vlastníka bytu (jednotky) v jeho užívání k poskytování
ubytovacích služeb nebo k opakovanému krátkodobému pronájmu, přičemž tuto otázku považoval za
dosud neřešenou. Nesouhlasil s aplikací § 245 o. z. a § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. a
odvolacímu soudu vytýkal, že se argumentačně nevypořádal s tím, kam může společenství vlastníků
zajít ve svých pravomocech ohledně užívání bytu (jednotky), s nímž je nedílně spojeno i právo užívání
společných prostor v domě, jejichž regulace do působnosti společenství náleží. Měl za to, že se
odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže se nezabýval otázkou, zda byly
splněny předpoklady normované § 1209 o. z. pro přezkoumání platnosti rozhodnutí shromáždění
účastníka, zejména zda bylo splněno věcné hledisko, tedy existence důležitého důvodu, a jestliže se
vyhnul posouzení věci podle § 260 o. z. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
mu vrácena k dalšímu řízení.
7. Navrhovatel se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu s odůvodněním, že do
vlastnického práva vlastníka jednotky lze zasáhnout jen na základě a v mezích zákona, který však
takový zásah shromáždění vlastníků neumožňuje. Společenství vlastníků má ze své povahy působnost
a svéprávnost omezenou na předmět činnosti, do něhož patří správa domu a pozemku, nikoli správa
bytů (jednotek). Proto odvolací soud správně aplikoval § 245 o. z., jehož použití pro poměry
společenství vlastníků je judikaturou aprobováno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl,
případně s ohledem na věcnou správnost napadeného rozhodnutí zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda může společenství
vlastníků ve svých stanovách omezit vlastníka jednotky při užívání bytu k opakovanému
krátkodobému pronájmu či poskytování ubytování, nebyla dovolacím soudem řešena.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vadynevyplynuly ani z obsahu spisu.
10. Předně je třeba zdůraznit, že s ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo přijato na
shromáždění účastníka dne 18. 5. 2017, je třeba věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále opět jen „o. z.“) – viz čl. II přechodná ustanovení
zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
11. Podle § 1175 odst. 1 o. z. má vlastník jednotky právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř
stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky
výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.
Podle § 1189 odst. 1 o. z. správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co
je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční
celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s
přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo
změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku
sloužících všem spoluvlastníkům domu.
Podle § 1189 odst. 2 o. z. se má za to, že správa se vztahuje i na společné části, které slouží výlučně k
užívání jen některému spoluvlastníku.
Podle § 1190 o. z. osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je společenství vlastníků.
Nevzniklo-li společenství vlastníků, je osobou odpovědnou za správu domu správce.
Podle § 1194 odst. 1 o. z. společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem zajišťování
správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k
povinnostem. Společenství vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání
nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.
12. V případě právní úpravy vztahů bytového spoluvlastnictví podle části třetí, dílu 4, oddílu 5 o. z. se
projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí
spočívající ve výlučném vlastnictví (bytové) jednotky (nyní bytu jako součásti jednotky – srov. § 1159
o. z.) na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku na straně
druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky
pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i
povinností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a ze dne 15.
12. 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15).
13. Důsledky takto pojatého bytového spoluvlastnictví řeší právní úprava občanského zákoníku mimo
jiné prostřednictvím zavedením tzv. společenství vlastníků (dále též jen „společenství“), jehož
hlavním účelem je zajišťování správy domu a pozemku. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní
úprava předně prohlašuje za právnickou osobu, čímž mu přiznává způsobilost mít v mezích právního
řádu práva a povinnosti, tedy právní osobnost (§ 1194 odst. 1 věta před středníkem ve spojení s § 20
odst. 1 a § 15 odst. 1 o. z.). Vedle toho mu zároveň poskytuje způsobilost nabývat pro sebe vlastním
právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), tj. svéprávnost (§ 1194 odst.
1 věta za středníkem ve spojení s § 15 odst. 2 o. z.), byť vázanou pouze na naplňování účelu jeho
činnosti. Z toho, že společenství vlastníků má právní osobnost i svéprávnost, současně vyplývá, že v
rámci zajišťování správy domu a pozemku, za niž odpovídá podle ustanovení § 1190 o. z., nejedná z
pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jako by samo bylo
vlastníkem – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017, proti
němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 8. 2018, sp. zn.I. ÚS 2325/18. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dospěl k obsahově shodnému
závěru Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015.
14. Legální definici správy domu a pozemku obsahuje ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. Citované
ustanovení vymezuje tuto správu jednak negativně jako vše, co nenáleží vlastníku jednotky, a jednak
pozitivně jako vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a
pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí; pozitivní vymezení současně
doplňuje o výčet činností, které se rovněž považují za správu domu a pozemku. V ustanovení § 1189
odst. 2 o. z. je pak (nově) vyjádřena zásada, že správa domu a pozemku se vztahuje i na společné
části, které slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku [k tomu viz též § 1166 odst. 1
písm. b) bod 2 o. z.].
15. Z uvedeného výkladu § 1189 o. z. vycházela i judikatura dovolacího soudu, jestliže dovodila
aktivní legitimaci společenství vlastníků ve sporech o splnění povinností týkajících se společných
částí domu a pozemku (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo
3553/2017, či jeho rozsudek ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019, uveřejněný pod č. 70/2020
ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek).
16. Nejvyšším orgánem společenství je jeho shromáždění (§ 1205 odst. 5 věta první o. z.), které tvoří
všichni vlastníci jednotek (§1206 odst. 1 věta první o. z.). Působnost shromáždění je upravena v §
1208 o. z., přičemž primárně do ní patří změna stanov [§ 1208 písm. a) o. z.]. Stanovy společenství
jakožto smlouva sui generis představují základní „dokument“, jímž se řídí jeho vnitřní poměry (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012).
17. Obsah stanov vymezuje demonstrativně § 1200 odst. 2 o. z., který stanoví jejich minimální obsah.
Podle § 1200 odst. 2 písm. c) o. z. je sice povinnou náležitostí stanov úprava členských práv a
povinností i způsob jejich uplatňování, tím se však rozumí práva a povinnosti vyplývající z členství ve
společenství vlastníků (např. právo účasti na shromáždění a právo na něm hlasovat, právo být volen
do orgánů společenství či povinnost ručit za dluhy společenství). Není proto možné stanovami omezit
práva vyplývající z vlastnictví jednotky.
18. Další povinnou náležitostí stanov jsou pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných
částí. Těmito pravidly by většinou mohly být buď nahrazeny dosavadní domovní řády, anebo by mohl
být ve stanovách vytvořen základ pro tvorbu domovního řádu, který by vycházel z pravidel určených
stanovami. V úvahu přichází např. pravidla pro dodržování nočního klidu, pravidla pro zamykání
domu či nakládání s klíči. Tato pravidla se však mohou týkat jen užívání společných částí, proto ani
zde nemá omezení vlastníka bytu své místo. Užívání bytu a společných částí je neoddělitelně spjato a
vlastník jednotky je povinen se těmito pravidly řídit, jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž
umožnil přístup do domu nebo bytu (§ 1176 o. z.). Musí však vždy jít o pravidla, jejichž smyslem a
účelem je vskutku upravit užívání společných částí, nikoliv ve skutečnosti omezit nakládání s bytem
(jednotkou).
19. Základní vymezení práv a povinností vlastníka jednotky obsahuje § 1175 odst. 1 o. z., podle něhož
má vlastník jednotky právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt
a zároveň užívat společné části, přičemž je omezen stejnými právy jiných vlastníků jednotek. Jde o
vyjádření obecného práva a povinnosti každého vlastníka v návaznosti na § 1012 o. z. o předmětu a
obsahu vlastnického práva a jeho omezení podle § 1013 o. z., modifikované specifickými znaky
bytového spoluvlastnictví. Z citovaného ustanovení tak plyne právo vlastníka jednotky s bytem
libovolně a výlučně nakládat, ale zároveň i možnost ostatních vlastníků jednotek se bránit proti
případnému zneužití toho práva nežádoucím způsobem negatorní žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, i dřívější judikaturu tam uvedenou).20. V případě, že vlastník jednotky užívá byt k jinému účelu, než vyplývá z prohlášení (§ 1166 o. z.) –
např. právě k ubytování cizích osob ke krátkodobému pronájmu a opakovaně (dlouhodobě) tím ruší
obvyklý klid a pořádek v domě, má společenství vlastníků možnost postupovat podle § 1184 odst. 1 o.
z. a navrhnout nucený prodej jednotky toho vlastníka, který přes písemnou výstrahu své povinnosti
porušuje způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků
jednotek, přičemž tento proces byl upřesněn a zjednodušen provedenou novelizací občanského
zákoníku zákonem č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, účinné od 1. 7. 2020.
21. Lze tak uzavřít, že zákonná působnost společenství vlastníků ve smyslu § 1189 o. z. je omezena
na oblast správy, provozu, údržby, oprav domu, jeho společných částí a pozemku, nemůže proto
zasahovat do vlastnických práv k bytům (jednotkám) jednotlivých vlastníků. Společenství vlastníků se
tak při úpravě svých stanov (jejich změně) může (je oprávněno) pohybovat pouze v rámci kompetencí
vyplývající z jeho působnosti. Rozhodne-li shromáždění společenství vlastníků prostřednictvím stanov
o omezení vlastnického práva vlastníků jednotek ohledně užívání bytu, jde o rozhodnutí, které bylo
přijato v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout, a hledí se na něj, jako by
nebylo přijato (§ 245 o. z.).
22. Soudní praxe se již ustálila v závěru, že § 245 o. z., který definuje vady, pro které se na
rozhodnutí členské schůze nebo orgánu spolku hledí, jako by nebylo přijato (jde o rozpor rozhodnutí
s dobrými mravy, změnu stanov v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a rozhodnutí v
záležitosti, která nepatří do jeho působnosti), se podle § 1221 o. z. použije i v poměrech společenství
vlastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné
pod číslem 84/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, nebo jeho usnesení ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo
3352/2021). Rozhodnutí, na která se hledí, jako by nebyla přijata, jsou označována jako nicotná
(nulitní), nevyvolávají žádné právní následky, nikoho nezavazují, nemohou konvalidovat. Z
procesního hlediska pak vyplývá z § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., že zjistí-li soud v průběhu
řízení o vyslovení neplatnosti orgánu právnické osoby, že na rozhodnutí se hledí, jako by nebylo
přijato, rozhodne i bez návrhu o tom, že o rozhodnutí orgánu nejde, aniž by musel současně zamítat
návrh na vyslovení jeho neplatnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29
Cdo 1817/2016, uveřejněné pod číslem 46/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Poměřováno shora uvedenými závěry je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
24. Ohledně další otázky dovolatele, zda byly splněny předpoklady normované § 1209 o. z. pro
přezkoumání platnosti rozhodnutí shromáždění účastníka, zejména zda bylo splněno věcné hledisko
existence důležitého důvodu, dovolací soud pro úplnost uvádí, že je výrazem standardní soudní
praxe, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství představuje důležitý
důvod ve smyslu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018,
sp. zn. 26 Cdo 3465/2017, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018 – ústavní stížnosti podané
proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 1273/18,
a ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2240/18). Odvolací soud však tuto otázku neřešil, jestliže považoval
rozhodnutí účastníka za nulitní, nikoli neplatné. Ze stejného důvodu tak nepřichází v úvahu aplikace
§ 260 o. z., na kterou poukazuje dovolatel.
25. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto
– aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř.]. | decision_111.pdf |
126 | Text extraction failed | decision_1110.pdf |
127 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.07.2016, sp. zn. 3 Tdo 813/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.813.2016.1
Číslo: 46/2016
Právní věta: Jestliže si obviněný krádeží opatřil platební prostředek (nepřenosnou platební kartu),
dokonání přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku nebrání okolnost, že odcizený platební prostředek byl chráněn před zneužitím
neoprávněnými osobami, např. tzv. PIN kódem, který obviněný neznal.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.07.2016
Spisová značka: 3 Tdo 813/2016
Číslo rozhodnutí: 46
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Předpisy: § 234 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání, které podal obviněný P. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 2 To 17/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 223/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 2 T 223/2014, byl obviněný
P. L. uznán vinným ze spáchání [ad 1)] přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a
přečinu neoprávněného opatření platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, [ad 2)]
přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, [ad 3)] přečinu porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §
353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, [ad 4)] přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a [ad 5)]
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. B., bytem R., N. S.,
částku 3 000 Kč a poškozenému V. H., bytem K., částku 15 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylapoškozená B. P., bytem K., odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 2 To 17/2015, jímž je podle § 256
tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nalézací soud neprovedl výslechy
svědků, kteří by potvrdili, že se v daný čas nevyskytoval v K. Rovněž soud nezkoumal věrohodnost
svědkyně P. a svědka H. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vytkl nezpůsobilost platební karty ke
zneužití. Proti skutku pod bodem 2) namítl, že je objektivně vyloučeno jeho spáchání, když se s V. H.
normálně stýkal a ten pro něj prováděl služby za úplatu. Spáchání skutku pod bodem 3) je vyloučeno,
jelikož v domě žil se svojí matkou s jejím výslovným souhlasem. Vedl s ní normální domácnost a
podílel se na úhradě společných potřeb včetně nákupů potravin. Celá událost byla matkou zveličena,
což mohou dosvědčit osoby, které byly přítomny. Ke skutku pod bodem 4) obviněný uvedl, že se jej
vůbec nedopustil. Skutek pod bodem 5) pak nebyl spolehlivě prokázán, přičemž nebyla vůbec
pořízena adekvátní fotodokumentace. Za přečin krádeže podle bodu 1) mu mohl být uložen mírnější
trest a ve zbytku měl být podle svého názoru odvolacím soudem obžaloby zproštěn. V postupu soudů
spatřuje obviněný zcela extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolací soud
nepřezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska vytýkaných vad a nevypořádal
se s odvolacími námitkami. Jeho rozhodnutí je podle dovolatele prakticky nepřezkoumatelné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci ze dne 2. 2. 2015, č. j. 2 To 17/2015-499, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr.
ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že deklarovanému dovolacímu důvodu
odpovídala jediná námitka dovolatele spočívající v názoru, že odcizením platební karty České
spořitelny, a. s., společně s peněženkou poškozeného se nemohl dopustit přečinu neoprávněného
opatření platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť technické parametry platební
karty samy o sobě vylučovaly její zneužití. K tomu státní zástupkyně uvedla, že ve výpovědi
poškozeného bylo zaznamenáno, že kartu po odcizení zablokoval, aby zabránil jejímu zneužití. Z
titulu právní kvalifikace je irelevantní, že zabezpečení banky je takového charakteru, že platební
kartu lze hůře zneužít. Ostatní dovolací námitky směřovaly podle státní zástupkyně proti skutkovým
zjištěním soudů, a stály proto mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Ve věci pak není dán ani
obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,
když obviněný navíc nevznesl žádný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Pokud soudy k
návrhu obviněného neprovedly některé důkazy, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vysvětlily, že
navrhované důkazy buď vůbec nesouvisí s projednávanou věcí, případně skutečnosti, které jimi měly
být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Státní zástupkyně
proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
5. Obviněný P. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno vzákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1
tr. ř.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
7. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit,
zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. a) až k) tr. ř. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na
uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit
správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je
právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž
by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel
povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké
vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
10. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantníjudikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je
nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech,
kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými
důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS
3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela
chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným
obsahem dokazování.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ani
Okresního soudu v Šumperku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a
zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané.
Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) podrobně, logicky a přesvědčivě
vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě
skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné
soudní libovůle. Nalézací soud také zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné vyhovět návrhům
obviněného na výslech dalších osob, toto zdůvodnění vyplynulo ze zjištěné důkazní situace, vylučující
důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci, zjištěném na podkladě důkazů před soudem
provedených. Z těchto důvodů již vůbec nemohl být shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým
stavem a obsahem provedených důkazů.
12. Dovolací argumentace obviněného v této části toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci,
prezentovala vlastní pohled obviněného na hodnocení důkazů, proto se zcela míjela s uplatněným
dovolacím důvodem, jak vyloženo shora.
13. Jediná relevantně uplatněná dovolací námitka v rámci deklarovaného dovolacího důvodu byla, že
pokud odcizená platební karta České spořitelny, a. s., nebyla způsobilá k použití, nemohl se obviněný
dopustit přečinu neoprávněného opatření platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Taková námitka je však zcela lichá. Není pochyb, že obviněný si krádeží opatřil platební
prostředek, jímž byla platební karta shora jmenovaného peněžního ústavu. Tato platební karta byla
platná, v rukou oprávněného držitele způsobilá k použití jako platební prostředek či k výběru peněz.
Je logické, že platební prostředky musí být chráněny před zneužitím neoprávněnými osobami
blokovacím mechanismem, jehož aktivace ovšem závisí na včasnosti zjištění jejich ztráty oprávněným
držitelem. Při časové prodlevě nic nebrání v použití karty k platbě, to ani při neznalosti tzv. PIN
kódu, neboť v řadě případů není jeho udání nezbytně nutné. Proto možnost ochrany před zneužitím
nemůže bránit v naplnění skutkové podstaty shora uvedeného přečinu.
15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány
opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. | decision_1111.pdf |
128 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14.07.2016, sp. zn. 21 Cdo 3240/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3240.2015.1
Číslo: 119/2017
Právní věta: Zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu
nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle ustanovení
§ 52 písm. f) zák. práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k jednomu z
více sjednaných druhů práce.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 14.07.2016
Spisová značka: 21 Cdo 3240/2015
Číslo rozhodnutí: 119
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Výpověď z pracovního poměru
Předpisy: § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 29.12.2011
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší sud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2015, sp. zn.
61 Co 527/2014, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 46 C
60/2012, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dopisem ze dne 14. 11. 2011 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní ukončuje pracovní poměr výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť pracovní pozice „laborant, řidič“ byly u žalovaného
zrušeny a nahrazeny pracovní pozicí laborantka s kvalifikačními předpoklady v souladu s požadavky
zákona č. 96/2004 Sb., žalobkyně nemá pro výkon práce laborantky podle tohoto zákona dostatečnou
kvalifikaci, a tudíž tuto práci nemůže vykonávat.
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 28. 3. 2012 domáhala,
aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr
žalobkyně u žalovaného trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána na
základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 10. 2001 jako „laborantka, řidič“, že skutková tvrzení
žalovaného uvedená ve výpovědi neodpovídají důvodu uvedenému v ustanovení § 52 písm. f) zák.
práce, nýbrž svědčí o důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, že žalovaný byl povinenposkytnout žalobkyni přiměřenou lhůtu k doplnění kvalifikace potřebné pro výkon práce podle jejího
pracovního zařazení, případně nabídnout jí práci podle její kvalifikace, a že pokud by jiné vhodné
pracovní místo žalovaný neměl k dispozici nebo by žalobkyně toto zařazení odmítla, byl by dán důvod
pro ukončení pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Uvedla, že v pracovní
smlouvě se žalovaný zavázal přidělovat žalobkyni práci podle pracovního zařazení „laborant, řidič“, a
pokud byla tato pracovní pozice zrušena, mělo dojít ke změně pracovního zařazení žalobkyně na
jinou existující pracovní pozici formou nabídky jiného pracovního zařazení.
3. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně neměla ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru
odbornou způsobilost ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 96/2004 Sb., nesplňovala tedy předpoklady
stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a proto s ní byl ukončen pracovní poměr
výpovědí.
4. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 46 C 60/2012-58, žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24 917 Kč k
rukám advokáta JUDr. M. Č. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2001 jako „laborantka, řidič“, v době podání výpovědi
nesplňovala odborné předpoklady pro výkon práce laborantky podle zákona č. 96/2004 Sb. Dospěl k
závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 11. 2011, která je podle skutkového vylíčení
použitého výpovědního důvodu výpovědí pro nadbytečnost ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce, je
neplatná, neboť obchází zákon. Sjednaným druhem práce žalobkyně byla totiž „laborantka, řidič“ a
„podle gramatického výkladu se nepochybně jedná o dvě pracovní činnosti, které jsou uvedeny ve
vztahu souřadnosti“; žalovaný tedy měl poté, co žalobkyni na základě zákona č. 96/2004 Sb. odpadla
část pracovní náplně, povinnost navrhnout žalobkyni změnu sjednaných pracovních podmínek, a
nedohodl-li se s žalobkyní na rozvázání pracovního poměru, mohl jej rozvázat výpovědí podle § 52
písm. c) zák. práce, tedy pro nadbytečnost.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 61 Co 450/2013-83,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu
prvního stupně o sjednané pracovní pozici žalobkyně pouze na základě jazykového výkladu; podle
názoru odvolacího soudu je třeba použít další výkladové metody a zjistit, jaká byla skutečná vůle
účastníků při uzavírání pracovní smlouvy, zejména při sjednávání druhu práce. Uvedl, že je nutné
zabývat se zejména tím, jakou práci měla žalobkyně „prioritně“ vykonávat, zda pracovní pozice řidič
a laborant byly na sobě závislé, zda práce řidiče byla žalobkyní vykonávána bez souvislosti s pracovní
pozicí laboranta a zda by pracovní smlouva mohla být uzavřena pouze na práci řidiče. Uzavřel, že
teprve po posouzení toho, co bylo skutečnou vůlí stran při uzavírání pracovní smlouvy a faktickou
náplní pracovní činnosti žalobkyně, lze dojít k závěru, zda se jedná o „dvě samostatné pracovní
pozice, či pouze o jednu“.
6. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 46 C 60/2012-148, žalobu
zamítl, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 62 984 Kč k
rukám advokáta Mgr. P. Š., LL.M., a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice „do pokladny
Okresního soudu v Karlových Varech“ na „nezálohovaných soudních nákladech – svědečném“ 1
210,80 Kč. Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 11. 2011 je v souladu s
ustanovením § 52 písm. f) zák. práce, neboť žalobkyně po změně právní úpravy nesplňuje kvalifikační
předpoklady pro výkon práce zdravotního laboranta stanovené v zákoně č. 96/2004 Sb., a že
vymezení výpovědního důvodu bylo dostatečně určité a srozumitelné. Uvedl, že žalobkyně byla
přijata do pracovního poměru na jednu pracovní pozici s názvem „laborant, řidič“, že především
pracovala jako laborantka a funkci řidiče vykonávala jen v malém rozsahu v případě záskoku za
nepřítomné pracovníky a že neměla přidělené služební vozidlo, ani svoji trasu pro svoz biologického
materiálu. Shledal, že důvodem výpovědi nebyl důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce,
neboť u žalovaného nedošlo k žádné organizační změně.7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 61 Co 527/2014-184,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení 9 513 Kč k rukám advokáta Mgr. P. Š., LL.M. Zcela se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně byla přijímána na
pracovní pozici laborant, neboť žalovaný potřeboval pracovnici v tomto oboru, že práce řidiče tuto
pozici pouze doplňovala a navazovala na ni, a že se tedy jednalo pouze o jednu pracovní pozici.
Uvedl, že u žalovaného nedošlo k žádné organizační změně a že výpověď byla dána v souvislosti s
účinností zákona č. 96/2004 Sb., neboť žalobkyně v okamžiku dání výpovědi nesplňovala kvalifikační
předpoklady podle tohoto zákona; je-li ve výpovědi uvedeno, že došlo ke zrušení a nahrazení
pracovní pozice, pak se jedná pouze o změnu jejího názvu z názvu „laborant, řidič“ na „laborant“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů
postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť text výpovědi neposoudily podle
skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu (podle obsahu), že vylíčený výpovědní důvod je
podle svého obsahu výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť žalovaný
v textu výpovědi výslovně uvedl, že „pracovní pozice laborant, řidič byly v naší společnosti tudíž
zrušeny a nahrazeny pracovní pozicí laborantka s kvalifikačními předpoklady v souladu s požadavky
zákona č. 96/2004 Sb.“, a že i kdyby nedošlo k organizační změně, žalobkyni odpadla část pracovní
náplně z důvodu, že již nesplňovala příslušné kvalifikační předpoklady, stále jí však zůstala pracovní
náplň řidiče, kterou mohla nadále vykonávat. Uvedla, že je možné, aby v pracovní smlouvě bylo
uvedeno více druhů práce, že vykonávala práci řidiče v mnohem menším rozsahu než práci
laborantky, ale že přidělování práce zaměstnanci je věcí zaměstnavatele. Má za to, že dovolací soud
by měl posoudit dosud nevyřešenou právní otázku, zda v případě sjednání více druhů práce lze
platně ukončit pracovní poměr výpovědí pro nesplnění kvalifikačních předpokladů nutných pro jeden
z více sjednaných druhů práce, když pro další sjednaný druh práce pracovník kvalifikační
předpoklady splňuje. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť není přípustné, a v případě,
kdy by shledal dovolání přípustným, aby je zamítl, neboť výpověď byla soudy „správně shledána jako
platná“. Má za to, že je zcela zřejmé, za jakých okolností k výpovědi došlo, že za těchto okolností bylo
(muselo být) žalobkyni zřejmé, z jakého důvodu jí byla výpověď dána, a že přinejmenším pomocí
výkladu projevu vůle žalovaného je možné dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního
důvodu. Na daný případ je podle názoru žalovaného možné aplikovat právní závěr, že zaměstnanec
se stává nadbytečným též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně odpadne jen část jeho
dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací, žalovaný je však
přesvědčen, že pracovní pozice „laborantka – řidič“ je jednou pracovní pozicí a „de facto“ i jednou
pracovní činností, a že proto uvedený právní názor není v této věci rozhodný.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 241 odst. 3 věty první
o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalovaného v pracovním poměru na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 10. 2001 před nástupem na mateřskou dovolenou jako „laborant, řidič“, že po
návratu z mateřské dovolené jí dal žalovaný dne 14. 11. 2011 výpověď z pracovního poměru „podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce“, ve které žalobkyni sdělil, že zákonem č. 96/2004 Sb. byly
stanoveny kvalifikační předpoklady pro výkon práce zdravotních laborantů, že pracovní pozice
„laborant, řidič“ byly u žalovaného zrušeny a nahrazeny pracovní pozicí „laborantka“ s kvalifikačními
předpoklady v souladu se zákonem č. 96/2004 Sb. a že žalobkyně nemá pro výkon práce laborantky
dostatečnou kvalifikaci, a tuto práci tedy nemůže vykonávat. Žalobkyně, která u žalovaného
vykonávala v převážné části činnost laborantky a v případě dovolené či nemoci jiných zaměstnanců
pracovala též jako řidič a svážela biologické vzorky, se dvakrát pokusila získat požadovanou
kvalifikaci, ale zákonem předepsané studium nedokončila.
14. Závěr soudů, že důvodem výpovědi dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 14. 11. 2011 byla
skutečnost, že žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy (zákonem č. 96/2004
Sb.) pro výkon sjednané práce laboranta, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce například
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č.
34/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 1968, sp. zn. 6 Cz 229/67, uveřejněný pod č. 39/1969 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, který
byl uveřejněn pod č. 11/1999 v časopise Soudní judikatura) a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
15. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky
hmotného práva, zda zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu nesplňování
předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle ustanovení § 52 písm. f)
zák. práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k některé z více
sjednaných prací. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 11. 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č.
320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č.
185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
18. Podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď,
nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo
nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li
nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z
tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně
vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
19. Ustanovení § 52 písm. f) umožňuje dát zaměstnanci výpověď mimo jiné z důvodu, že zaměstnanec
nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Tento výpovědní
důvod zaměstnavateli zajišťuje, že nemusí nadále zaměstnávat takovou fyzickou osobu, která není
způsobilá konat sjednaný druh práce předepsaným způsobem. Předpoklady pro výkon určitého druhu
práce stanoví právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany
života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování
nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti.
Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně
kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky
nebo jiným povinným přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Pro podání výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním
předpisem již před vznikem pracovního poměru, nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát
úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon
sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání
pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním
předpisem vyžadovány (srov. závěry bývalého Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 1975 sp. zn. Cpjf
104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, které se
týkají obsahově shodné právní úpravy v předchozím zákoníku práce). Nesplňování stanovených
předpokladů pro výkon sjednané práce ovšem nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může
být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla
výpověď z pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném pod č. 38/1979 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek).
20. Sjednaná práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce představuje druh práce, který má
zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Druh vykonávané práce je podstatnou náležitostí
pracovní smlouvy [srov. § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec
povinen vykonávat a plnit tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního
poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Právní úprava umožňuje, aby druh práce byl sjednán tak,
že je v pracovní smlouvě dohodnuto více druhů práce. V takovém případě může zaměstnavatel
zaměstnanci přidělovat práci odpovídající kterémukoli z více sjednaných druhů a zaměstnanec je
povinen takto přidělenou práci konat. Má-li zaměstnanec u zaměstnavatele podle sjednaných
pracovních podmínek vykonávat více druhů práce a nesplňuje-li předpoklady stanovené právními
předpisy pro výkon sjednané práce ve vztahu k některému z nich, může zaměstnavatel zaměstnanci
namísto práce, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy, přidělovat práci
odpovídající tomu (těm) ze sjednaných druhů práce, kterého (kterých) se nesplňování předpokladů
netýká. Zaměstnavatel totiž nemusí vůči zaměstnanci, s nímž sjednal více druhů práce, plnit svou
povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] jen
přidělováním všech sjednaných druhů práce současně; stačí, že zaměstnanci přiděluje práciodpovídající alespoň jednomu z nich. Může-li zaměstnavatel vzhledem ke sjednaným pracovním
podmínkám přidělovat zaměstnanci jinou práci než tu, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady
stanovené právními předpisy, není nesplňování těchto předpokladů důvodem k rozvázání pracovního
poměru výpovědí zaměstnavatele, je-li zaměstnanec způsobilý konat předepsaným způsobem jinou z
více sjednaných prací.
21. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon
sjednané práce podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady
nesplňuje jen ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce.
22. V projednávaném případě se žalobkyně v pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2001 zavázala
vykonávat pro žalovaného práci laboranta a řidiče, tedy dva odlišné druhy práce (podle zjištění
soudů žalobkyně vykonávala v převážné části práci laborantky a jako řidič pracovala jen v případě
nepřítomnosti jiných zaměstnanců, kteří u žalovaného zajišťovali svoz biologického materiálu). Dne
1. 4. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k
výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním
zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických
povoláních), který v ustanovení § 9 upravil podmínky odborné způsobilosti k výkonu povolání
zdravotního laboranta. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tyto podmínky nesplňovala, neboť
neabsolvovala studium vyjmenované v ustanovení § 9 uvedeného zákona, nesplňovala ode dne 1. 4.
2004 předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce laboranta. Protože jí však
žalovaný podle sjednaných pracovních podmínek mohl přidělovat práci řidiče (druhou ze sjednaných
prací), které se nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy netýkalo, nebyl oprávněn –
jak vyplývá z výše uvedeného – dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. f) zák. práce. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žalovaný práci řidiče v rozsahu
odpovídajícím stanovené týdenní pracovní době pro žalobkyni neměl, neboť okolnost, že výkon práce
zaměstnance není pro zaměstnavatele zcela nebo zčásti potřebný, může být důvodem pro snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo pro rozhodnutí zaměstnavatele o
přijetí jiné organizační změny, vzhledem k níž se zaměstnanec stane nadbytečným [srov. § 52 písm.
c) zák. práce], sama o sobě (bez dalšího) však nemůže vést – v souladu se zákonem – k rozvázání
pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele.
23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Karlových Varech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). | decision_1112.pdf |
129 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14.07.2016, sp. zn. 21 Cdo 3732/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3732.2015.1
Číslo: 122/2017
Právní věta: Rozhodl-li odvolací soud o odvolání účastníka podaném proti rozsudku soudu prvního
stupně, aniž bylo účastníku doručeno písemné (elektronické) vyhotovení tohoto rozsudku, byla mu
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 14.07.2016
Spisová značka: 21 Cdo 3732/2015
Číslo rozhodnutí: 122
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Doručování, Žaloba pro zmatečnost
Předpisy: § 158 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného změnil usnesení Vrchního soudu tak, že usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 51 Co 349/2013, se mění tak, že rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 51 Co 349/2013, zrušuje.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 4 C 36/2013-33, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni 1 650 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z částky 1 650 Kč od 5. 2.
2013 do zaplacení, zamítl žalobu co do 98 800 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 5. 2. 2013 do
zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že
žalobkyně má vůči žalovanému jako provozovateli vozidla RZ: 2AE3772 právo na úhradu nákladů
spojených s odtahem tohoto vozidla dne 23. 9. 2011 ve výši 1 300 Kč a parkovného za dny 23. 9.
2011 (150 Kč) a 24. 9. 2011 (200 Kč), nikoli však na úhradu parkovného za dobu od 25. 9. 2011 do 4.
2. 2013.
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, č. j. 51 Co
349/2013-55, potvrdil rozsudek obvodního soudu v „napadeném vyhovujícím výroku“ a ve výroku o
náhradě nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladůodvolacího řízení.
3. Žalovaný podal dne 9. 12. 2013 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost z důvodu
uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, kterou se domáhal „zrušení rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, zrušení nebo doručení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 29. 3. 2013“, neboť mu nesprávným postupem soudu spočívajícím v „nedoručení
(resp. doručení cizí osobě) rozsudku ze dne 29. 3. 2013, v předložení věci odvolacímu soudu před
koncem odvolací lhůty, ve veškerých následných úkonech odvolacího řízení (ústní jednání, vydání
napadeného rozsudku)“ byla odepřena možnost jednat před soudem po dobu odvolací lhůty, která
nebyla naplněna, a po dobu „řádného odvolacího řízení, které se nekonalo“. Uvedl, že na otázku
soudkyně obvodního soudu Mgr. J. S., zda má být doručen rozsudek jeho tehdejšímu zástupci P. H.,
odpověděl tento zástupce souhlasně a že soudkyně do protokolu o jednání uvedla, že „žalovaný vzal
na vědomí, že dle plné moci by měl být rozsudek doručován jeho zástupci P. H.“. Žalovaný
předpokládal, že rozsudek bude doručen P. H., který byl jeho zástupcem pouze u jednání obvodního
soudu dne 29. 3. 2013, v den jednání, avšak rozsudek byl doručen o několik dní později, kdy „adresát
nebyl zástupcem žalovaného“. Namítal, že nebylo projednáno „celé odvolání (z hlediska času a
kvality)“, které může být za trvání odvolací lhůty měněno. Zdůraznil, že jeho odvolání a „obhajoba“ v
odvolacím řízení byly založeny pouze na ústním odůvodnění rozsudku při jednání a jednom přečtení
rozsudku při nahlédnutí do spisového materiálu, ačkoliv měl mít právo na doručení písemného
vyhotovení a seznámení se s ním nejméně po dobu patnácti dnů; navíc na nedoručení rozsudku
upozornil v odvolání. Žalovaný má za to, že nesprávným postupem soudu „spočívajícím v absenci
tvrzení a dokazování rozhodnutí o odtahu vozidla (a v akceptaci absence takového tvrzení ze strany
žalobce)“ mu byla odňata možnost jednat před soudem tak, aby „uplatnil své právo k předmětné
rozhodné skutečnosti se vyjádřit a návrhem důkazů ji zpochybnit“.
4. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2014, č. j. 51 Co 349/2013-79, zamítl žalobu pro
zmatečnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že žalobce (správně žalovaný), který se dne 29. 3. 2013 osobně zúčastnil jednání obvodního
soudu, uvedl do protokolu, že se v řízení nechává zastupovat „obecným zmocněncem“ P. H., a
předložil podepsanou plnou moc, kterou zmocnil P. H., aby ho jako obecný zmocněnec „zastoupil v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 36/2013 při jednání dne 29. 3. 2013“,
že podle protokolu z tohoto jednání k dotazu soudu, zda bere na vědomí, že podle plné moci by měl
být rozsudek doručován jeho zástupci, žalovaný uvedl, že to „bere na vědomí“, že dne 24. 5. 2013
zástupce žalovaného vypověděl plnou moc a že žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně,
který byl doručen zástupci žalobce (správně žalovaného) dne 10. 5. 2013 a který nebyl doručen
žalovanému, dne 27. 5. 2013 odvolání. Dospěl k závěru, že i přesto, že ze spisu „jednoznačně“
vyplývá, že plná moc udělená žalovaným P. H. se týká jen jeho zastupování při jednání soudu prvního
stupně dne 29. 3. 2013, lze prohlášení žalovaného, že „bere na vědomí doručení rozsudku svému
zástupci“, vyložit tak, že se jedná o rozšíření již dříve udělené plné moci, a to jen pro „ustanovení
zástupce pro doručení písemnosti“ ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 občanského soudního řádu,
tedy jen pro určitý úkon, čemuž by nasvědčovalo i dodatečné vypovězení plné moci obecným
zmocněncem až dne 24. 5. 2013. Kromě toho dovodil, že „případné porušení procesních předpisů“
soudem prvního stupně bylo napraveno tím, že se žalovaný zúčastnil odvolacího jednání, při kterém
činil návrhy a vyjádření, a proto mu nebyla odňata možnost jednat před soudem. Dodal, že pokud by
byla „věc vykládána tak, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl žalovanému doručen“ a že spis byl
předložen odvolacímu soudu před uplynutím odvolací lhůty, pak neměl odvolací soud o odvolání
vůbec rozhodovat a měl věc vrátit soudu prvního stupně bez vyřízení s pokynem, aby byl rozsudek
žalovanému řádně doručen; jestliže tak neučinil, nebylo řízení pravomocně skončeno, a žaloba pro
zmatečnost je proto nepřípustná. K námitce žalovaného, že v odvolacím řízení nebylo jeho odvolání
projednáno celé „z hlediska času a kvality“, soud prvního stupně uvedl, že v rámci řízení o žalobě pro
zmatečnost nelze přezkoumávat věcnou správnost napadených rozhodnutí, neboť nápravypřípadných pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo při právním posouzení věci se lze domáhat
jen cestou dovolání.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 4 Co 192/2014-108,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný nebyl zkrácen na svých právech, neboť
procesní pochybení nalézacího soudu spočívající v nedoručení „meritorního rozhodnutí“ odstranil
odvolací soud, který ve věci samé nařídil jednání, k němuž byl žalovaný řádně předvolán, kterého se
osobně zúčastnil a při kterém mu odvolací soud umožnil činit procesní návrhy. V souvislosti s
námitkou žalovaného, že „odvolací řízení“ vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Co
349/2013 nebylo tímto soudem projednáno celé z hlediska „času a kvality“, se odvolací soud ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nelze přezkoumávat věcnou
správnost napadených rozhodnutí a že touto žalobou se nelze domáhat nápravy případných
pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo při právním posouzení věci. Uvedl, že žalovaný byl s
rozsahem zastupování svým zmocněncem v řízení před soudem prvního stupně srozuměn a že „ústní
formou do soudního protokolu“ dne 29. 3. 2013 „rozšířil udělenou plnou moc k zastupování na celé
prvostupňové řízení, tedy včetně doručení meritorního rozhodnutí“. Uzavřel, že postup žalovaného
spočívající v podání vzájemného návrhu v průběhu odvolacího řízení (dne 23. 9. 2014) je v řízení o
žalobě pro zmatečnost ustanovením § 235b odst. 2 občanského soudního řádu vyloučen.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že na začátku jednání
před obvodním soudem udělil písemnou plnou moc obecnému zmocněnci, která se vztahovala pouze
na jednání „v tento den“, že rozsudek obvodního soudu byl nesprávně doručen „bývalému zástupci“ a
nebyl doručen žalovanému, a že proto nezačala běžet odvolací lhůta a rozsudek městského soudu byl
„vyřčen před začátkem odvolací lhůty“. Má za to, že rozsudek nebyl doručen ani tak, jak „údajně
dovolatel vzal na vědomí“, protože nebyl doručen zástupci; „vzetí na vědomí“ se netýkalo samotného
adresáta doručení, ale doručení v souladu s plnou mocí. Sousloví „zástupce P. H.“ je časově omezeno
na den, kdy byl „P. H.“ zástupcem, takže doručení tomuto zástupci by znamenalo doručení v den
jednání, přičemž soudy vyložily toto „sousloví“ bez ohledu na čas a procesní postavení. Zdůraznil, že
plnou moc udělenou obecnému zmocněnci „výslovně nikterak nerozšířil“ a že „vzetí něčeho na
vědomí“ není udělení či rozšíření plné moci“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
nedoručení „prvoinstančního rozsudku“ je napraveno nařízením odvolacího jednání, neboť žalovaný,
který není povinen „zajistit si písemnou verzi“ rozhodnutí, o jehož doručení se soud ani nepokusil,
byl zkrácen v možnosti formulovat odvolací důvody na základě písemného vyhotovení rozsudku. Za
správný dovolatel nepovažuje ani názor odvolacího soudu o nepřípustnosti vzájemného návrhu ze
dne 23. 9. 2014, neboť má za to, že „nereflektuje § 97 o. s. ř.“; vzájemný návrh může být vyloučen k
samostatnému řízení a vztahuje se na něj přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil (popřípadě zrušil) usnesení odvolacího soudu i usnesení
soudu prvního stupně tak, že se „zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2013, č.
j. 51 Co 349/2013-55, jakož i (nedoručený) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 3.
2013, č. j. 4 C 36/2013-33“.
7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť důvody
dovolání „nezakládají oprávněnost dovolání podle ustanovení § 237 ve spojení s ustanovením § 241a
občanského soudního řádu“.
III.
Přípustnost dovolání8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
ve věci žaloby pro zmatečnost bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního
práva, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229
odst. 3 o. s. ř., jestliže mu nebylo doručeno písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně.
Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je
opodstatněné.
13. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby
mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují
porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami
postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu
účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
14. Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též
pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není
odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř.
15. Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy,
navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25/1993 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O zmatečnost ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno zhlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Výklad
podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata
možnost jednat před soudem v odvolacím řízení, nebo v řízení před soudem prvního stupně; uvedená
zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, které ji zakládá,
přehlédl a – ač tak mohl učinit – nevyvodil z něj důsledky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, ročník
1998). Zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit
procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla
poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní
judikatura, ročník 1998, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99,
uveřejněném pod č. 53/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Podle ustanovení § 158 odst. 2 o. s. ř. stejnopis rozsudku vyhotoveného v listinné podobě a
rozsudek vyhotovený v elektronické podobě se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do
vlastních rukou.
17. Účelem doručení písemného (elektronického) vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně
účastníkům (jejich zástupcům) do vlastních rukou je umožnit jim, aby se seznámili nejen s výrokem
rozsudku, ale též s jeho odůvodněním, ve kterém soud zejména stručně a jasně vyloží, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém
stavu a jak věc posoudil po právní stránce (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Znalost všech závěrů a úvah
soudu prvního stupně obsažených v odůvodnění jeho rozsudku poskytuje účastníkům možnost zvážit,
zda proti rozsudku podají odvolání (je-li přípustné), a – rozhodnou-li se tak učinit – náležitě
formulovat odvolací důvody. Není-li jim tato možnost dána, nemohou účastníci svého práva na
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které jim zákon přiznává, náležitě využít, a věc proto
nemůže být k odvolání účastníka – bylo-li i za těchto okolností podáno – odvolacím soudem řádně (v
souladu se zákonem) projednána.
18. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodl-li odvolací soud o odvolání účastníka podaném
proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž bylo účastníku doručeno písemné (elektronické)
vyhotovení tohoto rozsudku, byla mu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
19. V projednávané věci žalovaný – jak vyplývá z obsahu spisu – udělil dne 29. 3. 2013 P. H. plnou
moc, aby ho „jako obecný zmocněnec zastoupil v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 4 C 36/2013, při jednání dne 29. 3. 2013“, tedy tzv. prostou plnou moc (srov. § 28 odst. 1 o. s.
ř.), která byla omezena na zastupování žalovaného u jednání obvodního soudu konaného dne 29. 3.
2013. Vzhledem k tomu, že plná moc výslovně neopravňovala P. H. k tomu, aby mu bylo doručeno
písemné vyhotovení rozsudku vyhlášeného u jednání obvodního soudu konaného dne 29. 3. 2013, a
že takové oprávnění P. H. nelze dovozovat jen z toho, že žalovaný vzal po vyhlášení rozsudku „na
vědomí“ (nesprávný) názor obvodního soudu, že „dle plné moci by měl být rozsudek doručován jeho
zástupci“, měla být tato písemnost doručena pouze žalovanému (srov. § 50b odst. 3 o. s. ř.). Rozhodl-
li městský soud o odvolání žalovaného podaném proti rozsudku obvodního soudu, aniž bylo
žalovanému doručeno písemné vyhotovení tohoto rozsudku, byla žalovanému – jak vyplývá z výše
uvedeného – nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před městským soudem jako
soudem odvolacím ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Tím, že městský soud nařídil k
projednání odvolání jednání, jehož se žalovaný zúčastnil, k odstranění uvedeného pochybení nedošlo,
neboť z povahy věci plyne, že náprava zde mohla být zjednána jen řádným doručením písemného
vyhotovení rozsudku obvodního soudu žalovanému spolu s poskytnutím přiměřené lhůty kpřípadnému doplnění či změně odvolacích důvodů (srov. § 205 odst. 3 o. s. ř.).
20. Protože odvolací soud [který důvodně nepřihlížel k podání žalovaného nazvanému „Vzájemný
návrh“ a doručenému soudu prvního stupně dne 23. 9. 2014, neboť ustanovení § 97 o. s. ř. pro řízení
o žalobě pro zmatečnost neplatí (srov. § 235b odst. 2 o. s. ř.)] rozhodl o žalobě pro zmatečnost – jak
vyplývá z výše uvedeného – nesprávně, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř.
změnil tak, že rozsudek městského soudu napadený žalobou pro zmatečnost zrušil (§ 235e odst. 2
věta první o. s. ř.). | decision_1113.pdf |
130 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13.07.2016, sp. zn. 29 Cdo 396/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.396.2016.1
Číslo: 123/2017
Právní věta: I. Soud může akciové společnosti jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., nemá-
li společnost člena představenstva či zanikla-li funkce některému z členů představenstva a zbývající
členové nejsou z důvodu zániku funkce některého z nich schopni plnit své funkce, nezvolil-li
příslušný orgán ve lhůtě podle § 443 z. o. k. nového člena představenstva a současně nebyl-li podán
návrh na jmenování chybějícího člena představenstva soudem, popř. nebylo-li takovému návrhu
vyhověno.II. Je-li souběžně s řízením o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. vedeno řízení
o jmenování chybějícího člena představenstva, je zásadně vyloučeno, aby soud společnosti jmenoval
opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. předtím, než bude rozhodnuto ve věci jmenování člena
představenstva.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 13.07.2016
Spisová značka: 29 Cdo 396/2016
Číslo rozhodnutí: 123
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Akciová společnost, Opatrovník, Opatrovník (opatrovnictví) právnické osoby (o. z.)
Předpisy: § 165 odst. 1 o. z.
§ 443 předpisu č. 90/2012Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele zrušil v prvním a třetím výroku usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 7 Cmo 67/2015, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 13 Cm 1084/2014-90, jmenoval Krajský soud v Českých
Budějovicích opatrovníkem společnosti CB – M. C., a. s. (dále jen „společnost“), Mgr. V. P. (výrok I.),
uložil společnosti zaplatit soudní poplatek (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2. Doplňujícím usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014-123, uložil Krajský soud v
Českých Budějovicích opatrovníkovi, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení činnosti
statutárního orgánu společnosti.3. Vyšel přitom z toho, že:
[1] Společnost nemá žádného člena představenstva.
[2] Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2009, č. j. KSCB 27 INS
1855/2009-A-18, byl zjištěn hrozící úpadek P. T., jednoho z akcionářů společnosti (dále jen
„dlužník“).
[3] Insolvenčním správcem dlužníka byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 15. 10. 2009, č. j. KSCB 27 INS 1855/2009-B-30, ustanoven JUDr. Ing. M. K. (dále jen
„navrhovatel“).
[4] Navrhovatel pojal do soupisu majetkové podstaty dlužníka 10 kusů kmenových akcií
společnosti o jmenovité hodnotě 100 000 Kč (dále jen „akcie“).
[5] Navrhovatel podal návrh na jmenování Mgr. V. P. opatrovníkem společnosti s tím, že pokud
by i nadále trval stav, kdy představenstvo nemá dostatečný počet členů potřebný k
rozhodování, mohlo by dojít ke snížení hodnoty akcií.
[6] Druhý z akcionářů společnosti, M. K., se v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 27 ICm 1496/2013 domáhá vyloučení akcií z majetkové podstaty
dlužníka.
[7] Usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014-120, přibral Krajský soud v Českých
Budějovicích M. K. do řízení vedeného v projednávané věci.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že navrhovatel osvědčil právní zájem na jmenování opatrovníka
(neboť nemá-li společnost počet členů představenstva potřebný k rozhodování, dochází „k ohrožení
hodnoty akcií“), a proto jeho návrhu vyhověl.
5. Poté, kdy M. K. napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2014, č. j.
13 Cm 1084/2014-90, jakož i doplňující usnesení ze dne 8. 1. 2015, č. j. 13 Cm 1084/2014-123,
odvoláním, byla jeho účast v řízení ukončena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015,
č. j. 7 Cmo 67/2015-386, s tím, že akcionář (nepodá-li sám návrh na zahájení řízení) není účastníkem
řízení o jmenování opatrovníka akciové společnosti.
6. K odvolání společnosti a M. K. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2015, č. j. 7 Cmo
67/2015-393, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na jmenování opatrovníka zamítl
a zprostil společnost povinnosti zaplatit soudní poplatek (první výrok), odmítl odvolání M. K. (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 165 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), je „plně zahrnuto“ v § 443 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (dále jen „z. o. k.“), a ze systematického hlediska je proto vyloučeno, aby akciové
společnosti byl podle § 165 odst. 1 o. z. jmenován opatrovník. Tento závěr podle mínění odvolacího
soudu potvrzuje též rozdílná dikce § 443 z. o. k. a § 165 odst. 1 o. z., neboť zatímco v případě
aplikace § 165 odst. 1 o. z. nemá soud jinou možnost, než opatrovníka jmenovat, je v poměrech
akciové společnosti její zrušení „jednou z více možností“ (což vyplývá z toho, že § 443 z. o. k. soudu
zrušení společnosti toliko umožňuje, nikoli přikazuje).
8. Mimo to odvolací soud návrh na jmenování opatrovníka zamítl také proto, že vedle řízení
vedeného v projednávané věci je u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm
762/2014 vedeno (souběžně) řízení o jmenování chybějících členů představenstva společnosti. Přitomprobíhající řízení o jmenování chybějících členů statutárního orgánu podle odvolacího soudu vylučuje
„jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti prvnímu výroku v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice:
[1] zda je možné akciové společnosti jmenovat opatrovníka, nemá-li „statutární orgán schopný
plnit své funkce“, a (posuzováno dle obsahu dovolání)
[2] zda zahájení řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti podle § 443 z. o.
k., ohledně níž již probíhá řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., brání
vyhovění návrhu na jmenování opatrovníka.
10. Dovolatel namítá, že pravidlo „přednostního použití speciální právní úpravy“ je odvolacím
soudem vykládáno zjednodušeně. Ustanovení § 443 z. o. k. podle jeho názoru nebrání tomu, aby byl
akciové společnosti jmenován opatrovník, neboť ke jmenování chybějícího člena představenstva
může dojít pouze na návrh. Ten však nemusí být oprávněnými osobami podán; přitom nelze přijmout,
že by pouze tato skutečnost vedla ke zrušení společnosti.
11. Dovolatel brojí též proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je-li vedeno řízení o jmenování
chybějícího člena představenstva, je pojmově vyloučeno jmenovat téže akciové společnosti
opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. K tomu uvádí, že je nezbytné vyhodnotit konkrétní okolnosti, za
nichž soud o jmenování opatrovníka rozhoduje. Nebylo-li dosud postaveno najisto, kdo je akcionářem
společnosti, a není-li zajištěno obchodní vedení společnosti (přičemž společnosti akutně hrozí
zahájení insolvenčního řízení, neboť neexistují osoby, které by byly oprávněny nakládat s prostředky
uloženými na bankovních účtech společnosti), je podle jeho názoru nezbytné opatrovníka společnosti
jmenovat.
12. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod
sp. zn. 13 Cm 762/2014 jmenoval společnosti chybějící členy představenstva; a to jednak proto, že
toto usnesení není pravomocné, a jednak proto, že obnovení činnosti představenstva předpokládá
zvolení předsedy a místopředsedy představenstva (vůči třetím osobám smí za společnost právně
jednat společně jen předseda představenstva a místopředseda představenstva).
III.
Přípustnost dovolání
13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním otevřených, a to jednak
otázky, zda akciové společnosti lze jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak otázky, zda zahájení
řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti podle § 443 z. o. k., ohledně níž již
probíhá řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z., brání vyhovění návrhu na jmenování
opatrovníka, kterážto otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (v souvislostech
naznačených v dovolání) vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání14. Dovolání je i důvodné.
15. Nejvyšší soud předesílá, že k argumentaci dovolatele obsažené v jeho podání ze dne 12. 2. 2016
(jež byla Nejvyššímu soudu doručena téhož dne) nelze přihlédnout. Změna vymezení důvodu
dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř.
možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29
Cdo 3899/2015, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu).
16. Podle § 165 odst. 1 o. z., nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k
rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu, než
budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak soud
jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví.
Podle § 443 z. o. k. zvolí příslušný orgán v případě smrti člena představenstva, odstoupení z funkce,
odvolání anebo jiného ukončení jeho funkce do dvou měsíců nového člena představenstva. Nebude-li
z důvodů uvedených ve větě první představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje chybějící členy
soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen chybějící
člen nebo členové, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci.
Z § 1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), plyne, že
nestanoví-li zákon o zvláštních řízeních soudních jinak, použije se občanský soudní řád.
Z § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. plyne, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení
přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí
soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Podle § 112 odst. 1 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci,
které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
17. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 Nejvyšší soud – v poměrech společnosti s ručením
omezeným – vysvětlil, že ačkoli soud může v případě zániku funkce jednatele (není-li zde žádného
jiného jednatele či nejsou-li zbývající jednatelé z důvodu zániku funkce některého z nich schopni
plnit své funkce a nezvolila-li valná hromada do jednoho měsíce nového jednatele) společnost zrušit a
nařídit její likvidaci, není (tím) vyloučeno, aby společnosti jmenoval opatrovníka podle § 165 odst. 1
o. z., dospěje-li k závěru, že takové opatření je s ohledem na poměry konkrétní společnosti vhodnější.
18. Tento závěr – byť formulován v poměrech společnosti s ručením omezeným – se plně prosadí též
ve vztahu k akciovým společnostem [v literatuře srov. Filip, V. a Lasák, J. in Lasák, J., Pokorná, J.,
Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd.
Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 2078]. Rovněž pro akciové společnosti totiž platí, že jakkoli je
jmenování opatrovníka zásahem do vnitřních poměrů společnosti, a to zásahem, který je nezbytné
vnímat jako krajní řešení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4235/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, jež byla
11. 5. a 8. 6. 2016 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijata k uveřejnění ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a který v žádném případě neslouží k řešení sporů mezi
akcionáři, jde o zásah méně radikální (a proto v určitých případech vhodnější) než zrušení
společnosti a nařízení její likvidace [srov. Lasák, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná
část (§ 1-654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 850-851].
19. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že v poměrech akciové společnosti je vyloučeno použít právnínormu obsaženou v § 165 odst. 1 o. z., tj. z toho, že akciové společnosti za podmínek předvídaných v
tomto ustanovení (resp. v § 443 z. o. k.) není možné jmenovat opatrovníka, je jeho právní posouzení
věci nesprávné.
20. Správný přitom není ani druhý závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl, a sice že
probíhající řízení o jmenování chybějícího člena představenstva akciové společnosti vede (bez
dalšího) k zamítnutí návrhu na jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.
21. Při volbě nástroje, který by vhodně řešil situaci, kdy představenstvo z důvodu zániku funkce
svého člena (resp. z toho důvodu, že příslušný orgán v zákonem stanovené lhůtě nezvolil nové členy)
není schopno plnit své funkce, musí soud vždy vycházet z konkrétních okolností jednotlivého
případu.
22. Ze systematiky právní úpravy (§ 443 z. o. k., resp. § 165 odst. 1 o. z.) plyne – a potud lze závěrům
odvolacího soudu přitakat –, že není-li z důvodů uvedených v § 443 větě první z. o. k. představenstvo
schopno plnit své funkce, jmenuje soud k návrhu osoby, která prokáže právní zájem, jeho chybějící
členy. Stejně soud postupuje podle § 165 odst. 1 věty před středníkem o. z., nemá-li statutární orgán
právnické osoby dostatečný počet členů potřebný k rozhodování. Teprve v případech, kdy takový
návrh není podán nebo není-li podanému návrhu vyhověno, může soud společnost zrušit a nařídit její
likvidaci nebo jí jmenovat opatrovníka. Je-li souběžně s řízením o jmenování opatrovníka podle § 165
odst. 1 o. z. vedeno řízení o jmenování chybějícího člena představenstva, je zásadně vyloučeno, aby
soud společnosti jmenoval opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. předtím, než bude o jmenování člena
představenstva rozhodnuto.
23. Ačkoliv v popsané situaci soud návrhu na jmenování opatrovníka akciové společnosti zásadně
nemůže vyhovět, bylo by nesprávné dovozovat, že zahájení řízení o jmenování chybějícího člena
představenstva podle § 443 věty druhé z. o. k. vede samo o sobě (automaticky) k zamítnutí návrhu na
jmenování opatrovníka. Přestože soud může i za této situace návrh na jmenování opatrovníka z
jiných (zpravidla věcných) důvodů zamítnout, povede zahájení řízení o jmenování chybějícího člena
představenstva obvykle toliko ke spojení věcí (§ 112 o. s. ř., resp. § 1 odst. 2 z. ř. s.).
24. To umožní, aby soud, zamítne-li návrh na jmenování chybějícího člena představenstva (podle §
443 věty druhé z. o. k.), ve spojeném řízení současně (v souladu s účelem právní úpravy jmenování
opatrovníka; k tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3899/2015) jmenoval
opatrovníka, resp. aby soud, rozhodne-li o jmenování chybějícího člena představenstva, ve spojeném
řízení současně zamítl návrh na jmenování opatrovníka. Spojení řízení o jmenování člena
představenstva akciové společnosti a o jmenování opatrovníka téže společnosti se tudíž jeví jako
vhodné opatření i z pohledu hospodárnosti řízení.
25. S ohledem na účel právní úpravy jmenování opatrovníka právnické osoby, kterým je neprodlené a
operativní ustavení osoby, která bude v právnické osobě vykonávat přiměřeně působnost jejího
statutárního orgánu (§ 487 odst. 1 o. z.), lze jen výjimečně uvažovat o přerušení řízení o jmenování
opatrovníka [podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., resp. § 1 odst. 2 z. ř. s.]. Nelze však vyloučit, že
podle okolností konkrétního případu bude namístě i takový postup, kdy soud řízení o jmenování
opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. přeruší do doby, než bude rozhodnuto o jmenování chybějícího
člena představenstva, a teprve poté bude v řízení o návrhu na jmenování opatrovníka (s ohledem na
výsledek řízení o jmenování chybějícího člena představenstva) pokračovat.
26. Vyšel-li tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci z toho, že samostatným důvodem pro
zamítnutí návrhu je i to, že souběžně s řízením vedeným v projednávané věci je u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 762/2014 vedeno řízení o jmenování chybějících členů
představenstva společnosti, je jeho právní posouzení věci nesprávné.27. Jelikož právní posouzení věci není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v rozsahu
specifikovaném ve výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2
věta první o. s. ř.). | decision_1114.pdf |
131 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12.07.2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4838.2015.1
Číslo: 133/2017
Právní věta: Věřitel splní informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a
konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu, uvede-li ve smlouvě o spotřebitelském úvěru úplně a
správně všechny údaje vyžadované zákonem.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 12.07.2016
Spisová značka: 32 Cdo 4838/2015
Číslo rozhodnutí: 133
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Ochrana spotřebitelů, Smlouva o úvěru
Předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 145/2010Sb.
§ 8 předpisu č. 145/2010Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6 . 2015, sp.
zn. 28 Co 192/2015, ve druhém výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Nymburce ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 14 C 211/2014, ve výroku III. a ve výroku I. v rozsahu,
v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 83 430 Kč, a v prvním a ve třetím výroku, jakož i
rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 14 C 211/2014, ve výroku I. v
rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 83 430 Kč, a ve výroku III., a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 1. 2015, č. j. 14 C 211/2014-300, uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 107 955 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 107 755 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 10
776 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, a to ve výši náhrady (první výrok),
jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a „ve zbylém rozsahu“ výroku III. potvrdil (druhývýrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
[1] žalobkyně uzavřela dne 17. 3. 2013 se žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se zavázala
poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 124 278 Kč na koupi ojetého automobilu
Mazda 3-1,6 Comfort, rok výroby 2004 (dále jen „smlouva o úvěru“ a „automobil“). Část
obsahu smlouvy o úvěru byla určena odkazem na obchodní podmínky ze dne 10. 4. 2012, na
sazebník poplatků žalobkyně a na přehled plateb s tím, že žalovaný tyto listiny od žalobkyně
obdržel před uzavřením smlouvy o úvěru. Pořizovací cena automobilu činila 126 187 Kč,
žalovaný na tuto cenu zaplatil 13 001 Kč, zbývající část pořizovací ceny ve výši 113 186 Kč byla
zaplacena z úvěru poskytnutého žalobkyní. Výše úvěru byla tvořena součtem částky 113 186
Kč a poplatku za sjednání smlouvy o úvěru ve výši 11 092 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit
žalobkyni „celkovou splatnou částku“ 196 416 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 4 092 Kč
splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje dnem 17. 4. 2013. Úroková
sazba byla určena ve výši 24,58 % ročně, roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr
(dále též jen „RPSN“) byla žalobkyní vyčíslena hodnotou 27,49 %.
[2] Žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, když žalobkyni uhradil pouze první splátku ve
výši 4 092 Kč. Podle smlouvy o úvěru proto žalobkyně ke dni 18. 8. 2013 úvěr zesplatnila. Výše
pohledávky žalobkyně činila 211 273 Kč a tato pohledávka sestávala ze čtyř dlužných splátek
po 4 092 Kč splatných do dne zesplatnění úvěru v celkové výši 16 368 Kč, z „nesplacené části
jistiny úvěru a sankce“ ve výši 175 956 Kč a z „příslušenství“ ve výši 18 913 Kč.
[3] Žalobkyně v souladu se smlouvou o úvěru žalovanému odebrala automobil a prodala ho
třetí osobě za cenu 99 000 Kč. Výtěžek z prodeje automobilu žalobkyně v souladu se smlouvou
o úvěru použila na úhradu čtyř splátek ve výši 16 368 Kč, na úhradu nákladů na odebrání
automobilu ve výši 6 050 Kč a nákladů na zprostředkování prodeje automobilu ve výši 6 897 Kč
a na úhradu dlužného pojištění ve výši 167 Kč, upomínek ve výši 450 Kč, úroku z prodlení ve
výši 49 Kč a smluvní pokuty ve výši 818 Kč. O zbývající část výtěžku z prodeje automobilu (68
201 Kč) žalobkyně snížila dlužnou jistinu.
[4] Žalobou ze dne 16. 4. 2014 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení dosud
nezaplacené části „celkové splatné částky“ ve výši 107 755 Kč se zákonným úrokem z prodlení
od 1. 1. 2014 do zaplacení, poplatku za odeslání jedné upomínky ve výši 200 Kč a smluvní
pokuty ve výši 10 776 Kč. Žalovaný namítá, že RPSN je ve smlouvě o úvěru uvedena v
nesprávné výši, neboť do jejího výpočtu nebyl v rozporu se zákonem č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o spotřebitelském
úvěru“ nebo „zákon č. 145/2010 Sb.“), zahrnut poplatek za sjednání smlouvy o úvěru. Úvěr by
proto podle jeho názoru měl být od počátku úročen diskontní sazbou platnou v době uzavření
smlouvy o úvěru a ujednání o jiných platbách (včetně poplatku za sjednání smlouvy o úvěru)
jsou neplatná.
4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky
jako smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Smlouva o úvěru podle odvolacího soudu
obsahuje všechny informace stanovené v příloze č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb., a tedy i informaci o
výši RPSN, o předpokladech pro její výpočet a o celkové částce splatné spotřebitelem. Odvolací soud
se nezabýval (mezi účastníky spornou) otázkou, zda administrativní poplatek za sjednání smlouvy o
úvěru měl být zahrnut do celkových nákladů úvěru pro účely výpočtu RPSN a zda v důsledku jeho
nezahrnutí do těchto nákladů je výše RPSN uvedená žalobkyní ve smlouvě o úvěru chybná. Ztotožnil
se totiž se soudem prvního stupně v tom, že ujednání o výši RPSN (vyjadřující procentuální podíl zdlužné částky, který musí spotřebitel za období jednoho roku zaplatit v souvislosti se splátkami,
správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru), byť by tato byla ve smlouvě o úvěru uvedena
chybně, nemá vliv na platnost smlouvy o úvěru jako celku ani na platnost ujednání o smluvním
úroku. Sankce stanovená v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru totiž nastane pouze tehdy, není-li
údaj o výši RPSN ve smlouvě o úvěru uveden a nejsou-li v ní uvedeny předpoklady pro její výpočet a
celková částka splatná spotřebitelem, nikoliv v případě, kdy je výše RPSN ve smlouvě o úvěru
uvedena chybně. Žalovaný od samého počátku věděl, že platí ve splátkách kupní cenu automobilu,
znal výši a počet těchto splátek, výši smluvního úroku a administrativního poplatku za sjednání
smlouvy o úvěru i celkovou částku, kterou žalobkyni zaplatí. Podle názoru odvolacího soudu není v
rozporu s dobrými mravy, je-li výše RPSN uvedena chybně nikoliv v úmyslu klamat spotřebitele a
zhoršit jeho postavení, nýbrž v důsledku jiného názoru na způsob jejího výpočtu.
5. Odvolací soud uzavřel, že bylo pouze na žalovaném, aby si zjistil podmínky poskytnutí úvěru pro
tentýž účel u jiných obchodníků a aby uvážil, zda nákup automobilu na úvěr při znalosti celkové
částky, kterou bude muset zaplatit, je pro něj výhodný či nevýhodný. Žádnou odchylku od zákona v
neprospěch spotřebitele, zejména pak ujednání, které by v rozporu s požadavkem dobré víry
znamenalo k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, odvolací soud
neshledal. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 107 955 Kč s příslušenstvím proto posoudil jako
nárok po právu uplatněný.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti prvnímu výroku, proti druhému výroku „v rozsahu
částky 83 603 Kč“ a proti třetímu výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Jde o otázky:
[1) Je poplatek za sjednání smlouvy o úvěru součástí RPSN a celkové částky splatné
spotřebitelem a je tento poplatek „výdajem spotřebitele vůči věřiteli“ a „příjmem věřitele od
dlužníka“, a to i tehdy, využil-li věřitel příjem z tohoto poplatku k úhradě odměny mandatáři za
to, že mandatář na základě mandátní smlouvy uzavřené s věřitelem uzavřel jménem věřitele s
dlužníkem smlouvu o úvěru?
[2] Byla-li jistina úvěru navýšena o poplatek za sjednání smlouvy o úvěru (tj. zavázal-li se
dlužník zaplatit věřiteli tento poplatek ve splátkách jistiny úvěru), vstupuje výdaj na poplatek
do rovnice výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem samostatně, anebo jako
součást jistiny úvěru?
[3] Sdělil-li věřitel dlužníkovi, že výše RPSN je o více než 7 procentních bodů nižší, než jaká ve
skutečnosti je, má to za následek, že smlouva o úvěru neobsahuje informace stanovené v
příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru?
[4] Sdělil-li věřitel dlužníkovi, že výše RPSN je o více než 7 procentních bodů nižší, než jaká ve
skutečnosti je, a že celková splatná částka je o 11 092 Kč nižší, než kolik skutečně je, má to za
následek, že smlouva o úvěru neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 zákona o
spotřebitelském úvěru?
[5] Sdělil-li věřitel dlužníkovi, že výše RPSN je o více než 7 procentních bodů nižší, než jaká ve
skutečnosti je, neuvedl-li správně veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby, a uvedl-
li, že celková splatná částka je o 11 092 Kč nižší, než kolik skutečně je, jde o skutečnost podle §8 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb. a má to za následek, že smlouva o úvěru neobsahuje
informace stanovené v příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru?
[6] Je podle § 55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“), neplatné ujednání, kterým se ve spotřebitelské smlouvě ukládá
dlužníkovi povinnost uhradit věřiteli poplatek za sjednání smlouvy, když je jistina poskytnuta
dlužníkovi bezprostředně po uzavření smlouvy o úvěru (a není pro něj rezervovaná), a to z
důvodu, že se toto ujednání odchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, když obchodní
zákoník v souvislosti se smlouvou o úvěru upravuje jen úplatu v podobě úroků a v § 499 úplatu
za sjednání závazku věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky na požádání?
Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o
otázky:
[7] Je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné ujednání, kterým se ve spotřebitelské smlouvě
ukládá dlužníkovi povinnost uhradit věřiteli poplatek za sjednání smlouvy, ačkoliv této
povinnosti neodpovídá žádná taková povinnost podnikatele a podnikatel má příjem již ze
sjednaných úroků, a jde tedy o ujednání, které mezi stranami zakládá významnou nerovnováhu
v právech a povinnostech?
[8] Odpovídá smyslu a účelu úvěru pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku)
plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena
rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad, a bankovní poplatky (včetně poplatku za sjednání
smlouvy) tak představují (vedle úroku a dalších odměn) část vícesložkové ceny celého
komplexu plnění?
[9] Je-li odpověď na osmou otázku kladná, má být poplatek za sjednání smlouvy zahrnut do
výpočtu RPSN a předpokladů pro její výpočet jako výdaj spotřebitele na úvěr?
[10] Je-li odpověď na osmou otázku kladná, má být poplatek za sjednání smlouvy zahrnut do
celkové částky splatné spotřebitelem jako výdaj spotřebitele na úvěr?
Při řešení sedmé otázky se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn
200/2013, uveřejněného pod č. 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. tato otázka
zatím nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešena jinak,
než jak byla vyřešena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, uveřejněném pod č. 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
(dále též jen „R 44/2014“).
Při řešení osmé, deváté a desáté otázky se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od R
44/2014. Jelikož je však toto stanovisko „specifické a jeho vztáhnutí na tento případ může být sporné,
je třeba považovat dané otázky hmotného práva za takové otázky, které nebyly dovolacím soudem
dosud vyřešeny“.
Jako otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a která nebyla
dovolacím soudem dosud vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak byla
vyřešena v R 44/2014, dovolatel též uvádí:
[11] Musí být článek 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených
podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, vykládán v tom smyslu,
že za okolností projednávané věci se výrazy „hlavní předmět smlouvy“ a „přiměřenost ceny aodměny na jedné straně a služby nebo zboží dodávané výměnou na straně druhé“ v zásadě
nevztahují na takové druhy klauzulí, které na jedné straně stanoví „poplatek za sjednání
smlouvy“ vybíraný věřitelem a na druhé straně nezahrnují tento poplatek jako náklad
spotřebitele na úvěr ve výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem?
7. Jde-li o dovolatelem otevřenou třetí, čtvrtou a pátou otázku, lze podle něj jen obtížně přijmout
závěr, podle kterého „uvedení chybného údaje je splněním povinnosti uvést údaj, jehož výpočet je
zákonem předepsán, když pak by logicky nebyl dodržen výpočet uložený zákonem“. Takový závěr by
odporoval „základní hodnotě práva a morálky, kterou je poctivost“. Dovolatel v předchozím řízení
upozornil na to, že chybná je nejen RPSN, ale též další dva zákonem požadované údaje, tj.
předpoklady pro výpočet této sazby a celková částka splatná spotřebitelem. Ostatně všechny tři
údaje spolu souvisí a uvedla-li, žalobkyně klamavou výši RPSN, musela uvést klamavě i další dva
zmíněné údaje.
8. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud „usnesení“ odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a
dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
11. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden.
12. Shora uvedené otázky, které dovolatel v dovolání otevírá k posouzení, se týkají pouze úroků ve
výši 72 138 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 11 092 Kč a poplatku za odeslání upomínky ve
výši 200 Kč, přičemž dovolatel odmítá tyto částky žalobkyni zaplatit s odkazem na § 8 zákona o
spotřebitelském úvěru a na § 55 odst. 1 a 2 obč. zák. Celkem tedy jde o částku 83 430 Kč. Dovolání
proti druhému výroku však dovolatel podává „v rozsahu částky 83 603 Kč“, aniž by k části
rozhodnutí týkající se částky převyšující 83 430 Kč (tj. částky 173 Kč) uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli
uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti druhému výroku v rozsahu částky 173 Kč
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
13. Dovolatelem předložená první, druhá a čtvrtá až jedenáctá otázka nesplňují kritéria stanovená v
§ 237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí,
že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem
vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní citovanározhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá
dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí). Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval tím, zda poplatek
za sjednání smlouvy je součástí RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem, zda tento poplatek
vstupuje do rovnice výpočtu RPSN samostatně, anebo jako součást jistiny úvěru, zda smyslu a účelu
úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění s obsahem
vymezeným dovolatelem v osmé otázce, ani tím, zda se ujednání o tomto poplatku odchyluje od
zákona v neprospěch spotřebitele, popř. zda zakládá významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech, či zda je vyloučeno z přezkumu podle článku 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS. Pro
rozhodnutí odvolacího soudu totiž bylo podstatné, že důvodem případného chybného výpočtu výše
RPSN nebyl úmysl klamat spotřebitele a zhoršit jeho postavení, nýbrž jiný názor žalobkyně na
způsob jejího výpočtu, a že dovolatel od samého počátku věděl, že platí ve splátkách kupní cenu
automobilu, znal výši a počet těchto splátek, výši smluvního úroku a administrativního poplatku za
sjednání smlouvy i celkovou částku, kterou žalobkyni zaplatí.
14. Navíc, jde-li o čtvrtou a pátou otázku, dovolatel zakládá kritiku příslušných právních závěrů
odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů,
na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje
správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze,
srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil,
a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel,
totiž celková částka splatná spotřebitelem činila 196 416 Kč a zahrnovala i poplatek za sjednání
smlouvy ve výši 11 092 Kč. Odvolací soud se tak neztotožnil s námitkou dovolatele, podle které
dovolatel měl kromě částek 124 278 Kč a 72 138 Kč žalobkyni zaplatit ještě dalších 11 092 Kč.
15. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené třetí otázky, neboť
na jejím vyřešení napadené rozhodnutí závisí a tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 6 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, smlouva, ve které se
sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v
příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této
informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Jedno vyhotovení
smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat (odstavec 1).
18. Podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb., jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a)
nemá písemnou formu, b) neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu nebo c)
nebyla alespoň v jednom vyhotovení poskytnuta spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém
nosiči dat, a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku
za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní
bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.
19. Podle přílohy č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr,
musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpokladypoužité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným
údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr
[odstavec 1 písmeno f)].
20. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 145/2010 Sb. má být tento zákon transpozicí směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru
a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, do českého právního řádu. Cílem předkládané právní úpravy
je dosažení harmonizace spotřebitelského trhu v rámci Společenství, a tím i posílení důvěry a právní
jistoty spotřebitelů a poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, zejména v oblasti přeshraničních
transakcí. Nový zákon měl nahradit dosavadní právní úpravu, která již neodpovídala současnému
vývoji úvěrových produktů nabízených spotřebitelům na trhu. Těžiště nové právní úpravy spočívá
zejména ve výčtu informací, které je věřitel, případně zprostředkovatel, povinen poskytnout
spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský
úvěr, v samotné smlouvě a během plnění smlouvy. Včasné a úplné informace jsou nezbytným
předpokladem proto, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí. Spotřebitel musí být
schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci.
21. Nelze pochybovat o tom, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010
Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným
uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Jedině v takovém případě bude naplněn shora
uvedený účel právní úpravy, kterým je včasné a úplné informování spotřebitele jako nezbytný
předpoklad pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí a byl schopen správně
posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci.
22. Uvede-li proto věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, ať už tak učiní z
jakéhokoliv důvodu (např. omylem, v důsledku početní chyby apod.), nesplní povinnost stanovenou v
§ 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Takové
pochybení, uplatní-li jej spotřebitel u věřitele, zákon striktně sankcionuje tím, že pokládá
spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy
uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná
[§ 8 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.]. Pouze ve výjimečných případech, ve kterých chybné uvedení
zákonem vyžadovaných údajů zcela zjevně nemůže ohrozit naplnění shora popsaného účelu právní
úpravy, lze uvažovat o tom, že zákonem stanovená sankce se neuplatní. Bude tomu tak například
tehdy, nemohl-li chybně uvedený údaj nijak ovlivnit rozhodnutí spotřebitele uzavřít s věřitelem
smlouvu o spotřebitelském úvěru.
23. Jedním z údajů, které musí podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 k tomuto
zákonu pod sankcí uvedenou v § 8 téhož zákona smlouva o úvěru obsahovat, je roční procentní sazba
nákladů na spotřebitelský úvěr. I tento údaj musí být ve smlouvě o úvěru uveden ve správné výši.
Nelze tak přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle kterého sankce stanovená v § 8 zákona o
spotřebitelském úvěru nenastane, je-li výše RPSN uvedena ve smlouvě chybně v neprospěch
spotřebitele. Nezabýval-li se odvolací soud v důsledku tohoto mylného závěru tím, zda RPSN
uvedená ve smlouvě o úvěru byla žalobkyní vypočtena v souladu s § 10 zákona č. 145/2010 Sb. a s
přílohou č. 5 k tomuto zákonu, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
24. Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky
83 430 Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto
důvodu Nejvyšší soud shledal nadbytečným zabývat se přípustností a důvodností dovolání v části
směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej vdotčených výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.). | decision_1115.pdf |
132 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
01.07.2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1349.2016.1
Číslo: 110/2017
Právní věta: Podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle ustanovení § 14 až § 16 zákona č.
91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, lze jej provést jen soudním výkonem rozhodnutí,
přičemž exekuci prostřednictvím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v takovém případě provést pouze podle cizího
rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle ustanovení § 16
odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.07.2016
Spisová značka: 20 Cdo 1349/2016
Číslo rozhodnutí: 110
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Dovolání, Exekuce, Uznání cizích rozhodnutí, Výkon rozhodnutí cizozemského soudu
Předpisy: § 130 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění od 01.01.2013
§ 16 odst. 1 předpisu č. 91/2012Sb.
§ 16 odst. 2 předpisu č. 91/2012Sb.
§ 16 odst. 3 předpisu č. 91/2012Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.
prosince 2015, sp. zn. 20 Co 537/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 EXE 259/2014-136, pověřil
soudního exekutora Mgr. P. M., Exekutorský úřad R., vedením exekuce k vymožení pohledávky podle
„vykonatelného“ rozsudku Obvodního soudu 18. soudního obvodu v okrese Brevard, a pro okres
Brevard, Florida, Spojené státy americké, ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 05-2010 CA 049934, pro
náhradu nákladů oprávněného a pro náhradu nákladů soudního exekutora, které budou v průběhu
exekuce určeny.
2. Podáním ze dne 2. 4. 2015, doplněným podáními ze dne 10. 4. 2015 a ze dne 27. dubna 2015,povinná navrhla zastavení exekuce pro nepřípustnost založenou na rozporu nařízení a vedení
exekuce s právními předpisy. Uvedla, že oprávněný se domáhá exekučního výkonu rozhodnutí
vydaného ve Spojených státech amerických, tedy ve státě, s nímž Česká republika není vázána
žádnou mezinárodní smlouvou, která upravuje uznávání a výkon, a jeho výkon tak podléhá úpravě
podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém – dále též
jen „ZMPS“, podle kterého lze výkon cizího rozhodnutí o majetkových věcech nařídit rozhodnutím
českého soudu, které je třeba odůvodnit. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 43a odst. 5 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění od 1. 1. 2013 (srov. čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)- dále též
jen „ex. řád“, pověření exekutora vedením exekuce není soudním rozhodnutím a nemusí být ani
odůvodněno, může být takovéto cizí rozhodnutí vykonáno pouze cestou soudního výkonu rozhodnutí,
nikoliv prostřednictvím soudního exekutora. Podle názoru povinné tak nejsou splněny zákonné
předpoklady pro vedení exekuce, protože zde není způsobilý exekuční titul. Dále povinná namítala,
že floridský soud neměl pravomoc (příslušnost) rozhodnout o předmětném sporu ve vztahu k
povinnému, neboť povinný neměl a nemá ke státu Florida jakýkoliv právní či faktický vztah a k
vydání rozhodnut na území státu Florida nepodnikala ani nepodniká. Povinná vznesla též výhradu
veřejného pořádku spočívající v porušení jejích práv tím, že jí byla odňata možnost řádně se účastnit
řízení, rozsudek ve věci samé byl vydán v neveřejném zasedání, chybí mu jakékoliv odůvodnění, tudíž
nelze zjistit, z jakého důvodu byla povinné platební povinnost uložena a jakého porušení povinností
se měla dopustit, neobsahuje poučení o opravném prostředku, a z osvědčení vyplývá, že floridský
soud nemá potvrzení o tom, zda rozhodnutí bylo doručeno povinné, čímž došlo k porušení českých
procesních předpisů. Rozpor s veřejným pořádkem České republiky spatřuje povinná i v samotné
výši přisouzené částky, která je v tuzemském prostředí s ohledem na neexistenci jakéhokoliv
smluvního ujednání mezi oprávněným a povinnou nepřiměřeně vysoká, přestavuje materiální zásah
do práva povinné vlastnit majetek a může pro ni mít likvidační důsledky.
3. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 3 EXE 259/2014-415,
výrokem I. výše uvedenou exekuci zastavil a výrokem II. rozhodl, že oprávněný je povinen uhradit
povinné náklady řízení ve výši 74 500 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. A. Š. a výrokem III.
uložil oprávněnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. P. M., Exekutorský úřad R.,
náklady exekuce ve výši 9 559 Kč, to vše do tří dnů od právní moci usnesení. Dospěl k závěru, že
exekuční titul předložený spolu s exekučním návrhem oprávněným není možné exekučně vykonat,
neboť oprávněný navrhl nařízení exekuce a pověření soudního exekutora na základě neúplného
exekučního titulu, když nedoložil rozsudek o uznání cizího rozhodnutí, a exekuci proto jako
nepřípustnou zcela zastavil.
4. K odvolání oprávněného i povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 12. 2015, č. j. 20 Co
537/2015-449, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení exekuce a ve výroku
III. o nákladech exekuce, změnil ve výroku II. o nákladech účastníků tak, že oprávněný je povinen
zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 148 561,40 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. A. Š., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ustanovení § 16 odst. 3
ZMPS výkon cizího rozhodnutí v majetkové věci může být nařízen pouze rozhodnutím českého soudu,
přičemž takové rozhodnutí je třeba vždy odůvodnit. Uznání cizího rozhodnutí je tak v tomto případě
součástí procesu soudního rozhodování završeného vydáním příslušného soudního rozhodnutí a nelze
uvažovat o možnosti, že by cizí rozhodnutí mohlo být uznáno v souvislosti s vydáním pověření
soudního exekutora, neboť toto není soudním rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění, nedoručuje se
účastníkům a není proti němu přípustný žádný opravný prostředek, a k závaznému uznání cizího
rozhodnutí nemůže dojít bez toho, že by měl povinný možnost se k této otázce vyjádřit a uplatnit své
námitky, i z tohoto důvodu nemůže být cizí rozhodnutí uznáno vydáním pověření k provedeníexekuce.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný v celém rozsahu dovoláním, v němž (mimo jiné)
namítá nesprávné právní posouzení, jež se projevilo v nesprávném právním výkladu a aplikaci
ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS, kdy odvolací soud již jednou přihlédnutím uznané rozhodnutí
nepovažoval za způsobilý exekuční titul. Oprávněný je přesvědčen, že pokud je cizí rozhodnutí ve
věcech majetkových již jednou uznáno přihlédnutím, pak je nutno přistupovat k takovému cizímu
rozhodnutí, jako by bylo vydáno českými orgány, a byl-li tedy exekuční titul již jednou neformálně
uznán přihlédnutím při vydání pověření soudního exekutora, má tak od okamžiku přihlédnutí/uznání
v České republice právní účinnost a povahu rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, není tudíž
důvod neprovést nucený výkon (exekuci) exekučního titulu tak, jako v případě českých soudních
rozhodnutí. Dále namítá nesprávné právní posouzení ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS v otázce
obligatornosti a fakultativnosti přerušení řízení v případě vznesení výhrady veřejného pořádku,
neboť přestože povinná v průběhu řízení opakovaně vznesla výhradu veřejného pořádku, soudy
nepřistoupily k přerušení řízení, ale naopak přímo k meritornímu rozhodnutí za situace, kdy zde
vůbec nebyly splněny podmínky pro projednání a rozhodnutí ve věci. Oprávněný se neztotožňuje ani
s právním posouzením odvolacího soudu ohledně závěru, že exekuční titul není způsobilým titulem k
výkonu v exekuci, nýbrž v rámci soudního výkonu rozhodnutí, neboť podle ustanovení § 130 odst. 1
ex. řádu jsou exekuce a výkon rozhodnutí prostřednictvím soudu právně rovnocenné, a tudíž je
exekuce vedená na základě exekučního titulu přípustná. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2015, č. j. 20 Co 537/2015-449, a usnesení Okresního soudu v
Uherském Hradišti ze dne 24. 9. 2015, č. j. 3 EXE 259/2014-415, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu
v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
6. Povinná se k dovolání oprávněného nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (je-li vydání pověření soudního exekutora
podle ustanovení § 43a odst. 5 ex. řádu uznáním cizího rozhodnutí podle ustanovení § 16 odst. 3
ZMPS), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
8. V posuzovaném případě oprávněný podáním ze dne 15. 4. 2014 navrhl nařízení exekuce a
pověření soudního exekutora Mgr. P. M. k vymožení pohledávky podle výše uvedeného rozsudku
floridského soudu, s tím, že předmětný rozsudek je podle názoru oprávněného konečný, pravomocný
a vykonatelný, a je proto způsobilým exekučním titulem pro nařízení exekuce. Okresní soud v
Uherském Hradišti pověřením soudního exekutora ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 EXE 259/2014-136,návrhu oprávněného vyhověl.
9. Podle ustanovení § 37 odst. 2 ex. řádu oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona,
a) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a b) nejde-li o
věc podle § 251 odst. 2 písm. a) a § 251 odst. 2 písm. c) až f) občanského soudního řádu; exekuční
návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno
prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní
smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
10. Existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) je předpokladem pro nařízení exekuce, a
proto se soud před nařízením exekuce zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný
titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak po stránce
formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů – lze
ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce).
11. Podle ustanovení § 43a odst. 1 ex. řádu exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá
exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen
„pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo
neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě
exekučního titulu exekutorovi.
Podle ustanovení § 43a odst. 5 ex. řádu pověření není soudním rozhodnutím a jeho doručení
účastníkům řízení, případně podání opravného prostředku, je proto obligatorně vyloučeno.
Účastníkům exekuce oznámí soudní exekutor zahájení exekuce doručením vyrozumění o zahájení
exekuce v souladu s ustanovením § 44 ex. řádu. Povinný pak má v případě nesouhlasu s vedením
exekuce proti jeho majetku možnost podat návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 55 ex.
řádu.
12. Pověření je na základě § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, oprávněn vydat i vyšší soudní
úředník a podle § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále též jen „SSZ“, i
asistent soudce. Zákon sice výslovně neomezuje vyšší soudní úředníky v rozsahu pověřování, avšak
vzhledem k tomu, že vyšší soudní úředníci by podle § 8 SSZ neměli řešit věci právně nebo skutkově
složité, neměli by pověřovat exekutora vedením exekuce podle notářských (a dřívějších
exekutorských) zápisů, exekučních titulů ukládajících vyklizení po zajištění přístřeší a cizozemských
rozhodnutí, protože u všech těchto titulů se jedná o poměrně složité právní posouzení podmínek
jejich vykonatelnosti (KASÍKOVÁ, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, 957 s., s. 254).
13. V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu 18. soudního obvodu v
okrese Brevard a pro okres Brevard, Florida, Spojené státy americké, ze dne 15. 7. 2013, sp. zn.
05-2010 CA 049934, kterým byla žalované (zde povinné) uložena povinnost uhradit žalobci (zde
oprávněnému) částku ve výši 3 715 296,90 USD s úrokem ve výši 6% ročně z částky 3 715 296,90
USD ode dne vyhlášení výroku s tím, že si tento soud vyhrazuje rozhodnout o zdanění nákladů na
základě přiměřeného návrhu.
14. Podle ustanovení § 1 odst. d) ZMPS tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem
uznávání a výkon cizích rozhodnutí.
15. Podle ustanovení § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení mezinárodních smluv, kterýmije Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva
Evropské unie.
16. Výše uvedený exekuční titul je rozhodnutím soudu cizího státu, a na jeho uznání a výkon je tak
třeba aplikovat ZMPS, neboť mezi Spojenými státy, resp. Floridou a Českou republikou není
uzavřena ani dvoustranná ani mnohostranná mezinárodní smlouva upravující spolupráci v oblasti
uznání a výkonu rozhodnutí, přičemž vyloučená je i aplikace přímo použitelných ustanovení práva
Evropské unie, protože se nejedná o rozhodnutí vydané soudem jejího členského státu.
17. Podle ustanovení § 14 ZMPS rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o
právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České
republice soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech
(dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení
příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci.
18. Podle ustanovení § 16 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje
zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne,
jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného
pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto,
přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho
pravomocném skončení nebo po marném uplynutí lhůty se v přerušeném řízení pokračuje (odstavec
1). Cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento
zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí
uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně
příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v
jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon
nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem, jednání nemusí nařizovat (odstavec 2).
Na základě cizího rozhodnutí o majetkových věcech, které splňuje podmínky pro uznání podle tohoto
zákona, lze nařídit výkon tohoto rozhodnutí českého soudu, které je třeba odůvodnit (odstavec 3).
19. Z ustanovení § 16 odst. 3 ZMPS, které po věcné stránce zcela přejímá předchozí úpravu čl. 66
zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších
předpisů, vyplývá, že cizí rozhodnutí, o jehož výkon se v České republice usiluje, nepodléhá žádnému
mezistupni, jako je zvláštní řízení o uznání nebo řízení o prohlášení vykonatelnosti, které se uplatní v
režimu některých unijních předpisů a mezinárodních smluv. Lze podat přímo návrh na výkon
rozhodnutí, a to konkrétně na soudní výkon. Soud jako předběžnou otázku posoudí, zda cizí
rozhodnutí splňuje podmínky uznání, a pokud ano, nařídí jeho výkon. Nařízení výkonu je třeba vždy
odůvodnit. Odůvodnění rozhodnutí nařizující výkon je nutné k tomu, aby bylo patrné, že soud
posuzoval předpoklady pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí, a aby účastník v případě
nesprávného posouzení podmínek pro výkon mohl poukázat na tuto nesprávnost v opravném
prostředku (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86).
Odchylně od § 16 odst. 3 bude třeba postupovat v případě cizího rozhodnutí, které bylo předem
uznáno ve zvláštním řízení. S takovým rozhodnutím je třeba zacházet jako s tuzemským exekučním
titulem; podmínky uznání tedy znovu zkoumány nebudou. V těchto případech je zachována
dvoukolejnost výkonu; lze navrhnout jak soudní výkon, tak exekuci. Cizí rozhodnutí tak lze kromě a)
cizího rozhodnutí o výživném na nezletilé děti, b) cizího rozhodnutí, u nichž bylo vydáno prohlášení
vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, a c)
cizího rozhodnutí, které byly uznány v samostatném řízení o uznání v režimu zákona, vykonat pouze
cestou soudního výkonu rozhodnutí, nikoli prostřednictvím soudního exekutora (BŘÍZA, P.,
BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J.: Zákon o mezinárodním právu
soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 767 s., s. 115-116).20. Podle ustanovení § 130 odst. 1 ex. řádu tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o
soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také exekuce podle tohoto
zákona. Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o nařízení výkonu rozhodnutí, rozumí
se tím také vedení exekuce podle tohoto zákona.
21. Podle ustanovení § 130 odst. 1 ex. řádu se ustanovení všech zvláštních právních předpisů, která
se týkají výkonu rozhodnutí, vztahují na exekuční řízení prováděné podle ex. řádu. Dané ustanovení
míří na rozhodnutí vydaná v exekučním řízení a na způsoby provádění exekuce, nikoliv na její
zahájení, neboť na rozdíl od nařízení soudního výkonu rozhodnutí není pověření soudního exekutora
vedením exekuce rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění a nelze proti němu podat opravný
prostředek.
22. Dovolatel se proto mýlí, usuzuje-li, že pověřením soudního exekutora došlo k uznání cizího
rozhodnutí, které je v této věci exekučním titulem. Nařídit výkon cizího rozhodnutí, které bylo
vydáno ve státě, s nímž Česká republika není vázána žádnou mezinárodní smlouvou upravující
uznávání a výkon, lze pouze na základě rozhodnutí českého soudu, které je třeba odůvodnit, a jelikož
pověření soudního exekutora daný požadavek nesplňuje, nelze než uzavřít, že jeho prostřednictvím
není možné akceptovat uznání vykonatelnosti takovéhoto cizího rozhodnutí na našem území. Jinými
slovy výkon cizího rozhodnutí, jež podléhá úpravě podle ustanovení § 14 až 16 ZPMS, lze provést jen
soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím exekučního řádu lze v takovémto
případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí
českého soudu podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit, a to
jak v případě vyhovění návrhu na uznání cizího rozhodnutí, tak i v případě jeho zamítnutí.
23. Námitku dovolatele, že soudy neměly kvůli vznesení výhrady veřejného pořádku ze strany
povinné přistoupit k meritornímu rozhodnutí, nýbrž k přerušení řízení podle ustanovení § 16 odst. 1
ZMPS, dovolací soud neshledal opodstatněnou, neboť soudy v daném případě rozhodovaly o návrhu
na zastavení exekuce, která byla nařízena podle exekučního titulu, na jehož základě není vedení
exekuce přípustné. Ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS se však týká uznání cizích rozhodnutí v
majetkových věcech, u kterých postačí uznání pouhým přihlédnutím českého orgánu veřejné moci, a
nevztahuje se proto na projednávaný případ. Vzhledem k výše uvedenému tak přerušení řízení
nebylo namístě a odvolací soud nepochybil, když usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce
potvrdil.
24. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo
zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl. | decision_1116.pdf |
133 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.06.2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.41.2014.1
Číslo: 100/2017
Právní věta: Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého
rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci
rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž
takovou vadou netrpí.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.06.2016
Spisová značka: 29 ICdo 41/2014
Číslo rozhodnutí: 100
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Promlčení, Rozhodčí řízení
Předpisy: § 112 obč. zák.
§ 16 a 34 předpisu č. 216/1994Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2014,
sp. zn. 39 ICm 1391/2012, 13 VSOL 118/2013 (KSBR 39 INS 15844/2011), ve věci samé v rozsahu , v
němž se první výrok rozsudku odvolacího soudu týkal pravosti pohledávek žalobce č. 2 ve výši 107
000 Kč, č. 5 ve výši 5 950 Kč, č. 7 ve výši 16 160 Kč, č. 10 ve výši 9 064 Kč a č. 11 ve výši 11 900 Kč,
vše z titulu nákladů rozhodčího řízení. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 39 ICm 1391/2012-102, ve znění opravného usnesení ze dne
13. 6. 2013, č. j. 39 ICm 1391/2012-113, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (město O.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. L. P. jako
insolvenčnímu správci dlužníka G & C P. N. L.) určení, že jeho pohledávky:
– č. 2 ve výši 107 000 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne
17. 10. 2006, sp. zn. 1002/06, vydaného Sdružením rozhodců, s. r. o. (dále též jen„rozhodce S“),
– č. 5 ve výši 5 950 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne
30. 10. 2007, sp. zn. 2490/07, vydaného rozhodcem S,
– č. 7 ve výši 16 160 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne
21. 12. 2007, sp. zn. 4701/07, vydaného rozhodcem S,
– č. 10 ve výši 9 064 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne
16. 11. 2007, sp. zn. 4328/07, vydaného rozhodcem S,
– č. 11 ve výši 11 900 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu ze dne
18. 1. 2008, sp. zn. 5063/07, vydaného rozhodcem S,
– č. 3 ve výši 617 222,40 Kč z titulu nezaplaceného nájemného dle smlouvy ze dne 28.
12. 2005,
– č. 4 ve výši 288 169,90 Kč z titulu smluvní pokuty dle smlouvy ze dne 30. 11. 2006,
– č. 6 ve výši 679 000 Kč z titulu smluvní pokuty dle smlouvy ze dne 28. 12. 2005,
– č. 8 ve výši 499 154,40 Kč z titulu nájemného a bezdůvodného obohacení dle smlouvy
ze dne 26. 4. 2007, a
– č. 9 ve výši 510 399,40 Kč dle nájemní smlouvy ze dne 24. 9. 2004,
uplatněné přihláškou č. 9 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu na majetek
dlužníka pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011, jsou po právu (bod I. výroku),
[2] Určil, že pohledávky:
– č. 12 ve výši 11 200 Kč z titulu nákladů řízení dle rozsudku Okresního soudu Brno –
venkov ze dne 2. 12. 2009, č. j. 20 C 217/2008-623,
– č. 13 ve výši 10 000 Kč z titulu nákladů řízení dle rozsudku Okresního soudu Brno –
venkov ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 C 211/2009-157, a
– č. 14 ve výši 6 840 Kč z titulu nákladů řízení dle usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 4. 2011, č. j. 13 Co 47/2010-791, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
stejného dne,
uplatněné přihláškou č. 9 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu na majetek
dlužníka pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011, jsou po právu (bod II. výroku),
[3] Určil, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Ohledně pohledávek zahrnutých do zamítavého výroku o věci samé dospěl insolvenční soud po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[1] Pohledávky č. 2 až 7 a 9 až 14 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení jako vykonatelné,
leč žalovaný je přezkoumal jako nevykonatelné, takže aktivně legitimován k podání (včasné)
incidenční žaloby byl žalobce.
[2] Co do pohledávek č. 2, 5, 7, 10 a 11 byly rozhodčí doložky, na jejichž základě byly vydáványrozhodčí nálezy, formulovány vždy shodně, tak, že veškeré majetkové spory se žalobce a
dlužník zavázali řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem v souladu se zákonem č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle Rozhodčího řádu a
Poplatkového řádu vydaného Sdružením rozhodců, s. r. o., se sídlem v Brně, s tím, že
dokumenty jsou zveřejněny na internetových stránkách rozhodce S.
[3] Ve světle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 1945/2010 [jde o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 121/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže –
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jsou takové rozhodčí doložky neplatné
dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro rozpor se
zákonem a na jejich základě nelze vydat žádné rozhodnutí. Náklady řízení přiznané rozhodčími
nálezy vydanými na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy tak nelze považovat za
„existentní“ pohledávky, což je důvodem pro zamítnutí žaloby ohledně pohledávek č. 2, 5, 7, 10
a 11.
[4] Pohledávky pod č. 3, 4, 6 a 9 byly žalobci rovněž přiznány rozhodčími nálezy vydanými na
základě neplatně sjednaných rozhodčích doložek, takže nejde o pohledávky vykonatelné. Tyto
pohledávky vycházejí ze smluv o nájmu nebytových prostor. Na takové právní vztahy je nutno
uplatnit ustanovení občanského zákoníku, přičemž u „nejmladší“ z pohledávek (č. 6), která se
stala splatnou 17. 1. 2008, uplynula tříletá promlčecí doba 17. 1. 2011.
[5] Žalobce sice uplatnil předmětné pohledávky v rozhodčím řízení, k aplikaci ustanovení § 110
odst. 1 obč. zák. však může vést pouze „platně provedené“ rozhodčí řízení, nikoli takové, v
němž byly vydány rozhodčí nálezy na základě nulitních rozhodčích doložek. K přerušení běhu
promlčecí doby tak nedošlo a žalobce uplatnil pohledávky v insolvenčním řízení až 2. 3. 2012.
Žalovaný tak uplatnil důvodně námitku promlčení.
[6] Pohledávka č. 8 byla zčásti uplatněna jako dlužné nájemné z nájemní smlouvy ze dne 26. 4.
2007 a zčásti (186 000 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení. U všech dílčích pohledávek, které
tuto pohledávku tvoří, uplynula tříletá promlčecí doba daná ustanovením § 100 odst. 1 obč.
zák. (u „nejmladší“ z pohledávek došlo k uplynutí promlčecí doby 8. 5. 2011). Žalovaný tak
opět uplatnil důvodně námitku promlčení.
3. K odvolání žalobce (jež se netýkalo bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 39 ICm 1391/2012, 13 VSOL 118/2013-143 (KSBR 39
INS 15844/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok) a
určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k
následujícím závěrům:
[1] Postup insolvenčního soudu, který pohledávky zařadil na přezkumné jednání jako
nevykonatelné, odpovídá závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 25/2011 [jde o rozhodnutí uveřejněné pod č. 105/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“)].
[2] Pohledávky č. 2, 5, 7, 10 a 11 z titulu nákladů rozhodčího řízení vzešly z rozhodčích nálezů
vydaných rozhodci, jejichž výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel a insolvenční
soud tak na věc správně aplikoval závěry obsažené v R 121/2011.[3] Závěr, že nelze akceptovat výsledky rozhodčích řízení, platí i pro pohledávky, které byly
těmito rozhodčími nálezy přiznány z titulu smluvního vztahu mezi žalobcem a dlužníkem
(pohledávky č. 3, 4, 6 a 9). U těchto pohledávek považuje odvolací soud (ve shodě s
insolvenčním soudem) za důvodně vznesenou námitku promlčení, maje rovněž za to, že
předmětná rozhodčí řízení nevedla k prodloužení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 110
obč. zák. nebo ke stavení běhu promlčecí lhůty (§ 112 obč. zák.). Tento závěr podporuje i další
rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 [jde o usnesení uveřejněné pod č. 92/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“)], podle kterého lze podle § 268 odst. 1
písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zastavit
exekuci vedenou na základě rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc. V
době podání přihlášky do insolvenčního řízení (2. 3. 2012) již byly všechny tyto pohledávky
promlčeny.
[4] Pohledávku č. 8 přihlásil žalobce jako nevykonatelnou, přičemž po zrušení rozhodčího
nálezu o této pohledávce soudem ani netvrdil, že by do 30 dnů od doručení rozhodnutí o
zrušení rozhodčího nálezu podal znovu u soudu žalobu. Na pohledávku tak nelze aplikovat
ustanovení § 16 zákona č. 216/1004 Sb. a i ona je promlčena.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive
otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů (rozhodnutí insolvenčního soudu v rozsahu vymezeném jeho
odvoláním) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Zda insolvenční správce může pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou zařadit na
přezkumné jednání jako nevykonatelnou?
[2] Zda insolvenční soud může považovat za promlčené pohledávky z rozhodčích nálezů,
ohledně kterých nelze podat žalobu na jejich zrušení (taková žaloba by musela být zamítnuta
dle § 33 zákona č. 216/1994 Sb.)?
[3] Zda insolvenční soud může označit za promlčené pohledávky z rozhodčích nálezů, které by
jinak (kdyby dlužník nebyl v insolvenci a kdyby rozhodčí nálezy byly zrušeny) nemohl
vyhodnotit jako promlčené soud postupující podle ustanovení § 34 zákona č. 216/1994 Sb.?
7. K těmto otázkám pak v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. argumentuje
následovně:
Ad [1]
Potud dovolatel odkazuje na závěr obsažený v jiném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (o tom,
že posouzení platnosti rozhodčí smlouvy není právně významné pro závěr o povaze pohledávky), dále
se dovolává závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo
3284/2008, uveřejněném pod č. 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
83/2011“), a míní, že jeho úsudek, že obranou proti neplatné rozhodčí doložce (na jejímž základě
vydaný rozhodčí nález nemá za nicotný) je postup podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., má oporu vnálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (jde o nález uveřejněný pod č.
21/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního
soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu). Odkazuje i na jiná
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vycházející z R 83/2011.
Ad [2]
Podle dovolatele (jenž upozorňuje, že všechny rozhodčí nálezy byly vydány v době od 8. 3. 2007 do
30. 7. 2008, tedy dlouho před vydáním sjednocujícího R 121/2011) je chybou, že odvolací soud
považoval za promlčené i pohledávky vyplývající z takových rozhodčích nálezů, které by bezesporu
nemohly být zrušeny, když dlužník, jenž mohl uplatnit důvod podle § 31 písm. b) nebo c) zákona č.
216/1994 Sb., nepostupoval podle § 33 zákona č. 216/1994 Sb.
Ad [3]
Dovolatel s přihlédnutím k ustanovení § 34 zákona č. 216/1994 Sb. dovozuje, že na tom ohledně
promlčení pohledávek č. 3, 4, 6 a 9 nemůže být hůře, než kdyby byly rozhodčí nálezy zrušeny na
základě podaných žalob. Užití závěrů obsažených v R 121/2011 má za nepřípustnou retroaktivitu.
Namítá též, že napadené rozhodnutí mu se zpětnou platností odnímá jakoukoliv možnost uplatnit
splatné existující pohledávky vůči dlužníku.
8. K výtce odvolacího soudu, že u pohledávky č. 8 nepodal návrh na pokračování v řízení podle § 16
zákona č. 216/1994 Sb., dovolatel poukazuje na to, že v době, kdy došlo ke zrušení rozhodčího nálezu
o této pohledávce, již probíhalo insolvenční řízení; proto nemohl podat žalobu, nýbrž přihlášku
pohledávky do insolvenčního řízení. Ani tato pohledávka proto nemůže být promlčena.
R 92/2013 pak nelze vztáhnout na projednávanou insolvenční věc způsobem, jenž by dovolateli zcela
zamezil uplatnit vůči dlužníku splatné a existující pohledávky.
9. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen.
zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.).
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit,
zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud pak neshledává dovolání přípustným v posouzení otázky ad [1]. Na ni odpověděl již
v R 105/2013, na které napadené rozhodnutí výslovně odkazuje a jehož existenci dovolání
argumentačně ignoruje. V mezích posuzování přípustnosti dovolání je v dotčených souvislostech
argumentačně bezcenný též dovolatelův poukaz na závěry obsažené v R 83/2011, jehož závěry bylypřekonány (způsobem zavazujícím tříčlenné senáty Nejvyššího soudu) v R 92/2013. R 92/2013 cituje i
nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jež vyvrací jako zjevně mylnou dovolatelovu představu, že
jeho názor podporuje judikatura Ústavního soudu.
14. Co do zodpovězení otázek ad [2] a [3] je dovolání přípustné, když potud jde o otázky dovolacím
soudem dosud nezodpovězené. Řešení těchto otázek však má (může mít) vliv jen na výsledek řízení
ohledně pohledávek č. 3, 4, 6, 8 a 9, nikoli již ohledně pohledávek č. 2, 5, 7, 10 a 11 z titulu nákladů
rozhodčího řízení. V rozsahu týkajícím se těchto pohledávek tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
15. V rozsahu, v němž je dovolání přípustné (co do požadavku o určení pravosti pohledávek č. 3, 4, 6,
8 a 9), dále Nejvyšší soud zkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
16.Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
18. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je
zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2.
Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.
19. Toto ustanovení platí v nezměněné podobě od přijetí zákona č. 216/1994 Sb.
20. Ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. pak určuje, že uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci
v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo
došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného
orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno
rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané
žaloby zachovány.
21. V této podobě platilo citované ustanovení v době vydání rozhodčích nálezů a změn nedoznala do
31. 12. 2013.
22. Dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů
uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v
jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.
23. V této podobě platilo citované ustanovení v době vydání rozhodčích nálezů a změn nedoznalo do
31. 3. 2012.
24. Podle ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, jež dosud
nedoznalo změn, uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a
rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány,
pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného
příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku
pravomoci (odstavec 1). Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení
rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu nebo u jinéhopříslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu (odstavec 2).
25. Dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2012, jež dosud
nedoznalo změn, zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h),
pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc
rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení.
26. V tomto právním rámci uvádí Nejvyšší soud k dovoláním položeným právním otázkám (ad [2] a
[3]) následující:
[1] Z R 92/2013 se podává, že byl-li rozhodce (jako v této věci) určen odkazem na „rozhodčí
řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c)
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena
exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč.
zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již
exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci
orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu zastavit pro
nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[2] Ze závěru obsaženého v R 92/2013 plyne, že (bez jakýchkoliv pochyb u rozhodčích nálezů
vydaných v době před 1. dubnem 2012, mezi něž patří i rozhodčí nálezy, o něž jde v této věci)
exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul
nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce), a není tedy
exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k
případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č.
216/1994 Sb.
[3] V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti
(posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto,
že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v
případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního
řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013).
[4] Závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní
účinky, s sebou samozřejmě nese i další sporné výkladové otázky. Tak v usnesení ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněném pod č. 77/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 77/2016“), Nejvyšší soud ozřejmil, že nejde o překážku věci
rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již
rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího
nálezu pravomoc. Další z těchto otázek je otázka stavění běhu promlčecí doby. V rozsudku ze
dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí
doby (v daném případě podle ustanovení § 403 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku)
dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky.
[5] K tomu Nejvyšší soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být
posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenžformálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného
posouzení exekučním soudem nebo (jako v tom to případě) insolvenčním soudem označen za
rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci
rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v
incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá
žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat
promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.
[6] Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že je-li závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní
účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení
případně insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky,
aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen, nemůže mít při takovém postupu (co do otázky
promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález
odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy
obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.
[7] Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež ohledně pohledávek č. 3, 4, 6 a 9 z těchto
závěrů nevychází, tedy neobstojí.
[8] U pohledávky č. 8 dovolatel k výtce odvolacího soudu, že u pohledávky č. 8 nepodal návrh
na pokračování v řízení podle § 16 zákona č. 216/1994 Sb., poukazuje na to, že v době, kdy
došlo ke zrušení rozhodčího nálezu o této pohledávce, již probíhalo insolvenční řízení; proto
nemohl podat žalobu, nýbrž přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení. V dotčeném ohledu
jde do určité míry o nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Ten totiž
vyšel z toho, že rozsudek č. j. 49 Co 346/2010-189, jímž Krajský soud v Brně jako soud odvolací
potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně o zrušení rozhodčího nálezu o této pohledávce,
nebyl vydán ani 27. 1. 2010 (údaj v přihlášce pohledávky), ani 27. 1. 2012 (údaj v žalobě),
nýbrž 27. 1. 2011 a uvedl, že tedy „lze předpokládat“, že tento rozsudek nabyl právní moci dne
17. 2. 2011, a nikoli 17. 2. 2012.
[9] Kdyby mělo platit, že označený rozsudek nabyl právní moci 17. 2. 2011, pak by dozajista
obstály závěry odvolacího soudu (insolvenční řízení bylo zahájeno až 5. 9. 2011). V tomto
ohledu ovšem právní posouzení věci odvolacím soudem nevychází ze skutkového zjištění, nýbrž
z neověřeného předpokladu (i rozsudek z ledna 2011 může nabýt právní moci v únoru 2012).
Jinak řečeno, právní závěr, že dovolatel nepodal včas návrh dle § 16 zákona č. 216/1994 Sb.,
není podložen skutkovým zjištěním o této otázce. A ještě jinak řečeno zjištění, že rozsudek
odvolacího soudu byl vydán v lednu 2011, nemá žádnou vypovídací schopnost ve vztahu k
otázce, zda nabyl právní moci v únoru 2011 nebo v únoru 2012.
27. Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v rozsahu týkajícím
se pohledávek č. 3, 4, 6, 8 a 9 napadený rozsudek zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení
a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). | decision_1117.pdf |
134 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.06.2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3207.2013.1
Číslo: 114/2017
Právní věta: Převzetí dluhu ze směnky třetí osobou jen na základě smlouvy uzavřené podle
ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. není způsobilé přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka;
zakládá však relativní námitku, jíž se může směnečný dlužník bránit povinnosti směnku zaplatit.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.06.2016
Spisová značka: 29 Cdo 3207/2013
Číslo rozhodnutí: 114
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Převzetí dluhu, Směnky
Předpisy: čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 531 odst. 1 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2013, sp. zn.
5 Cmo 210/2012, v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení
a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 2. 2005, č. j. 60 Sm 4/2005-11,
uložil původnímu žalovanému (M., a. s.) zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 69 149 261,54 Kč s
6% úrokem od 11. 1. 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 230 497,54 Kč a na náhradě
nákladů řízení částku 1 190 380 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 47 Cm 73/2005-584, ve znění usnesení ze dne 29. 10. 2012, č.
j. 47 Cm 73/2005-618, a ze dne 8. 2. 2013, č. j. 47 Cm 73/2005-625, soud prvního stupně (který již
věc projednal a rozhodl vůči insolvenční správkyni původního žalovaného, společnosti I., v. o. s., jež
se na základě rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 39 ICm 489/2011-24, stala
účastníkem řízení místo původního žalovaného) zrušil směnečný platební rozkaz co do směnečného
peníze ve výši 1 355 080,35 Kč s 6% úrokem z této částky za dobu od 15. 9. 2009 do zaplacení a
směnečné odměny ve výši 4 517,21 Kč (první výrok), ve zbývajícím rozsahu směnečný platebnírozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o nákladech námitkového řízení.
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud – odkazuje na zjištění, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního
stupně – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky
vlastní vystavené v O. dne 20. 6. 2000 společností Masokombinát M., a. s (dále též jen
„společnost M“), na řad U. banky, a. s. (dále též jen „banka“), znějící na směnečný peníz 95
840 012,54 Kč, se splatností dne 10. 1. 2002 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení
převzal směnečné rukojemství (mimo jiné) původní žalovaný.
2) Sporná směnka (vystavená původně jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a
data splatnosti) zajišťovala závazky společnosti M vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené
mezi bankou (jako věřitelem) a společností M (jako dlužníkem) dne 20. 6. 2000. Směnečnou
sumu, již byl věřitel oprávněn do směnky doplnit, měl přitom tvořit součet nesplaceného
zůstatku úvěru a příslušenství ke dni splatnosti směnky.
3) Původní žalovaný (poté, co mu banka dopisem ze dne 20. 2. 2001 sdělila, že vystavená
blankosměnka byla doplněna o chybějící údaje, a současně ho též vyzvala, aby dlužnou částku
ze směnky uhradil) uzavřel se společností D.I.S. – FIN s. r. o. (dále též jen „společnost D“) dne
7. 3. 2002 smlouvu o převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 zákona č 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v níž se smluvní strany dohodly, že společnost D
jako nový dlužník přebírá dluh původního žalovaného vyplývající ze směnečného rukojemství
na sporné směnce (dále též jen „smlouva o převzetí dluhu“). Banka dne 12. 3. 2002 vyslovila s
převzetím dluhu souhlas.
4) Dne 12. 3. 2002 uzavřela banka (jako věřitel) se společností D (jako dlužníkem) smlouvu o
nahrazení závazku (privativní novace) (dále též jen „smlouva o nahrazení závazku“), v níž se
smluvní strany – prohlašujíce, že společnost D převzala se souhlasem banky smlouvou o
převzetí dluhu rukojemský závazek původního žalovaného ze sporné směnky – dohodly, že
„dosavadní závazek dlužníka z titulu převzetí dluhu … se plně nahrazuje závazkem novým s
tím, že dosavadní závazek zaniká splněním závazku nového a dlužník je povinen plnit závazek
nový. Jakožto nový závazek se sjednává povinnost dlužníka uhradit věřiteli 20 000 000 Kč na
účet věřitele.“.
5) V nedatované listině označené jako „prohlášení“, vydané na žádost společnosti D, banka
uvedla, že označená společnost, která se na základě smlouvy o převzetí dluhu stala novým
dlužníkem z rukojemského směnečného závazku na sporné směnce na místo původního
žalovaného, uhradila svůj závazek v plné výši. Banka proto prohlašuje, že nebude na základě
této skutečnosti vymáhat dále svou pohledávku z titulu směnečného rukojemství vůči
„původnímu ani novému dlužníkovi“.
6) Dne 29. 7. 2004 Ing. M. H., jako správkyně konkursní podstaty banky, převedla (dosud
nevyplněnou) blankosměnku (v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty a v souvislosti s
postoupením směnkou zajištěné pohledávky) indosamentem na žalobce. Ten následně doplnil
na blankosměnce chybějící údaje a vyzval původního žalovaného k úhradě směnky.
7) Z usnesení Policie České republiky (Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby
kriminální policie a vyšetřování, Expozitura O.) ze dne 24. 10. 2006, ČTS: OKFK-37/6-2004,vyplývá, že zaměstnanec banky Ing. T. K. doplnil v roce 2000 chybějící údaje pouze na kopii
vystavené blankosměnky, originál směnky zůstal nedotčen. Pouze na kopii směnky došlo také k
začernění údaje o směnečném rukojemství původního žalovaného poté, co společnost D bance
uhradila částku 20 000 000 Kč.
5. Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalované se
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu
zpochybnit nepodařilo.
6. Za opodstatněnou především neměl námitku, podle níž směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v
dané věci domáhá, je falzifikátem. Potud zdůraznil, že námitka nesměřovala k pravosti podpisu
směnečného rukojmího na směnce, ale k pravosti směnečné listiny jako takové, když blankosměnka
měla být dle sdělení banky vyplněna již v roce 2000. Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že
zaměstnancem banky nebyl vyplněn podepsaný originál blankosměnky, nýbrž její kopie. Nevyplněný
originál blankosměnky byl následně správkyní konkursní podstaty banky indosován žalobci. Listina,
kterou žalobce předložil soudu, je proto originálem směnky, který banka nijak neupravovala ani na
něm neškrtala.
7. Ve vztahu k tvrzenému zániku směnečného dluhu původního žalovaného v důsledku jeho převzetí
společností D a následné novace pak odvolací soud v obecné rovině předeslal, že směnka patří mezi
dokonalé cenné papíry, u nichž bez výjimky platí, že práva z nich jsou vtělena v samotné listině,
která tak určuje obsah těchto práv. Ani dlužníkem ze směnky proto nemůže být (vyjma případů
přechodu dluhu) osoba, která na listině není podepsaná.
8. Z výše uvedeného se podle přesvědčení odvolacího soudu jednoznačně podává, že dluhy ze
směnky na smluvním základě převzít nelze a takové dluhy nemohou zaniknout ani dohodou, případně
odstoupením, novací či jinými obecněprávními postupy. Dokud je někdo na existující směnečné
listině jako dlužník podepsán a směnka nebyla vyplacena, zůstává taková osoba stále dlužníkem.
9. Jakkoliv v poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, nebylo pochyb o tom, že cílem, kterého
zúčastněné subjekty chtěly svým jednáním dosáhnout, bylo „finální vyplacení“ směnečného
rukojmího, „nástroje“ k tomu použité však byly zcela nepřípadné a sledovaného účelu tímto
způsobem dosaženo být nemohlo.
10. Na základě výsledků provedeného dokazování pak podle odvolacího soudu nelze usuzovat ani na
to, že by majitel směnky uzavřel se směnečným dlužníkem (původním žalovaným) dohodu, podle níž
nebude nároky ze směnky vůči dlužníku uplatňovat. Obecně sice nelze takovou dohodu (zakládající
relativní námitku směnečného dlužníka) ani ve vztahu k dosud nevyplněné blankosměnce vyloučit, v
posuzovaném případě však k jejímu sjednání nedošlo, když s bankou jednala pouze společnost D,
která dlužníkem ze směnky nebyla.
11. Důvodnými konečně odvolací soud neshledal ani námitku neplatnosti směnky pro nedostatek
formálních náležitostí a námitku promlčení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (zda je možná záměna dlužníka ze
směnky smlouvou o převzetí dluhu a zda může závazek ze směnky zaniknout také novací), jež dosud
nebyly dovolacím soudem řešeny, případně se „právní stanoviska vyslovená odvolacím soudem vnapadeném rozhodnutí odchylují od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu“.
13. Jde-li o první z uvedených otázek, dovolatelka především poukazuje na důvody rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 505/95 (jde o rozsudek ze dne 25. 6. 1996, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 4/1997, s. 211), ve kterém měl odvolací soud (v tam řešené věci) dovodit
závěr opačný, totiž že záměnu dlužníka ze směnky smlouvou o převzetí dluhu vyloučit nelze. V nyní
projednávané věci oproti tomu odvolací soud připouští jen to, že majitel směnky může s dlužníkem
uzavřít dohodu o neuplatnění práv ze směnky, možnost dosáhnout na smluvním základě změny v
osobě směnečného dlužníka však kategoricky (bez současného zásahu do textu směnečné listiny)
vylučuje. Podle dovolatelky není žádný důvod přistupovat k řešení těchto situací odlišně. Obě dohody
(tj. jak dohodu o neuplatnění nároku, tak dohodu o převzetí směnečného závazku) je třeba považovat
za přípustné, s tím, že bez jejich „vyznačení“ do směnečné listiny jsou pouze pro dlužníka spojeny s
rizikem „omezeného použití relativní námitky“. V této souvislosti dovolatelka odkazuje rovněž na
nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod č.
148/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve kterém byla „zřejmě“ řešena obdobná
otázka.
14. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého závazky ze směnky
nemohou zaniknout dohodou, novací či jinými obecněprávními postupy. Majitel směnky se podle
dovolatelky nepochybně může dohodnout s dlužníkem na zániku směnečného závazku i bez zásahu
do směnečné listiny, přičemž taková dohoda bude mít zcela neformální podobu a – stejně jako v
případě dohody o převzetí dluhu ze směnky – bude pro dlužníka spojena pouze s rizikem „omezené
obrany“ v podobě relativní námitky ve směnečném řízení. Na uzavření popsané dohody lze pak
usuzovat i jen z jednostranného prohlášení majitele směnky, v němž jednoznačně projeví vůli nárok
ze směnky vůči dlužníkovi neuplatňovat.
15. V poměrech dané věci přitom právě takový projev vůle majitele směnky jednoznačně plyne z
prohlášení (vystaveného podle dovolatelky dne 12. 3. 2002), v němž banka potvrdila plnou úhradu
závazku nového dlužníka a prohlásila, že pohledávku ze směnečného rukojemství nebude vymáhat
ani vůči původnímu dlužníkovi, ani vůči společnosti D. Okolnost, zda bance dal podnět k vystavení
prohlášení původní dlužník, nebo společnost D, žádný význam nemá, když z hlediska posouzení
právních účinků prohlášení je určující pouze samotný projev vůle banky.
16. Závěr odvolacího soudu, že k zániku závazku směnečného rukojmího v důsledku převzetí dluhu
ze směnky a jeho následné novace nedošlo, je podle dovolatelky založen na nepřípustném
formalistickém výkladu, který zcela „degraduje“ princip autonomie vůle smluvních stran. Přestože si
je dovolatelka vědoma toho, že v projednávané věci jde o spor ze směnky, neshledává žádný důvod,
pro který by úkony činěné „mimo vlastní směnku“ měly být takto formalisticky posuzovány.
17. V této souvislosti dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se měl rovněž zabývat tím, zda projev
vůle smluvních stran případně nenaplňuje znaky dohody o změně vyplňovacího práva či dohody o
jeho zrušení.
18. Nad rámec výše uplatněných důvodů dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení
důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., když pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a v hodnocení důkazů je též logický
rozpor. Soudy navíc bez řádného zdůvodnění neprovedly řadu důkazů navržených žalovanou.
19. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
III.Přípustnost dovolání
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z
bodu 2. části první článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
21. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadané rozhodnutí závisí na vyřešení (v dovolání
označených) otázek hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly beze zbytku
zodpovězeny.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. 8. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod č. 59/2004 a
77/2009 Sb. rozh. obč.), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý
cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý,
bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě
a čase stanovenou peněžitou částku.
24. Práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou proto zásadně definována, jak správně vystihl již
odvolací soud, právě a jen směnečnou listinou a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými.
Jinak řečeno, směnka jako listinný cenný papír musí svým písemným obsahem podávat úplnou
informaci o účastnících i obsahu závazku, který je do listiny vtělen (srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4535/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4700/2014).
25. Nejsou-li pro vymezení obsahu směnečného závazku, včetně identifikace subjektů směnečného
vztahu, zásadně významné okolnosti, jež se nepodávají ze samotné směnečné listiny, je třeba
odvolacímu soudu přisvědčit i v závěru, že převzetí směnečného dluhu třetí osobou jen na základě
smlouvy (uzavřené podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák., upravujícího tzv. privativní intercesi)
nemůže mít jakékoliv směnečněprávní účinky (k tomu srov. shodně v odborné literatuře ChALUPA,
R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část směnky. 2. vydání. Linde Praha, a. s. 2006, str. 102,
ve starší literatuře pak např. ŠVAMBERK, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, s. 100).
26. Další úvahy odvolacího soudu ohledně účinků uzavřené smlouvy o převzetí dluhu a jejího vlivu na
povinnost dlužníka ze směnky plnit však již Nejvyšší soud za správné nepovažuje.
27. To, že smluvní převzetí dluhu ze směnky není z pohledu směnečného práva přípustné (není
způsobilé přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka), totiž ještě bez dalšího neznamená, že byla-li
taková dohoda mezi dlužníkem ze směnky a třetí osobou uzavřena, nejsou jí smluvní strany a věřitel,
který s převzetím dluhu vyslovil souhlas, vázáni a její účinky mohou zcela pominout. Jakkoliv
uvedeným způsobem nedošlo (nemohlo dojít) ke změně v osobě dlužníka na směnce, z uzavřené
dohody – zakládající v mimosměnečných poměrech účinky obdobné těm, jež ustanovení § 531 odst. 1
obč. zák. spojuje se smlouvou o převzetí dluhu (obecně k účinkům převzetí dluhu srov. závěry
formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2109/2012) – pro
poměry účastníků směnečného vztahu plyne, že věřitel poté, co udělil s převzetím dluhu souhlas, jižnadále nebyl oprávněn plnění ze směnky po směnečném dlužníku požadovat. Obsah uzavřené dohody
(jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) totiž neponechává žádné pochybnosti v tom
směru, že úmyslem jednajících osob, včetně směnečného věřitele, který smlouvu o převzetí dluhu
podepsal a vyslovil s převzetím dluhu souhlas, bylo docílit stavu, kdy plnění ze směnky poskytne
místo směnečného rukojmího společnost D (což se ostatně následně také stalo).
28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že uplatnil-li v poměrech dané věci věřitel (respektive jeho právní
nástupce) směnku vůči dlužníku (směnečnému rukojmímu), učinil tak v rozporu s (mimosměnečným)
ujednáním obsaženým ve smlouvě o převzetí dluhu, podle kterého je k úhradě směnky zavázána na
místo dlužníka třetí osoba. Uvedená okolnost pak zakládá relativní námitku směnečného dlužníka, jíž
se může povinnosti směnku zaplatit bránit.
29. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné,
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a v souvisejícím
výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.). | decision_1118.pdf |
135 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.06.2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.44.2014.1
Číslo: 117/2017
Právní věta: Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně
zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před
zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona),
není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které
upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného
protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka
učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.06.2016
Spisová značka: 29 ICdo 44/2014
Číslo rozhodnutí: 117
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Insolvence, Odporovatelnost
Předpisy: § 240 IZ
§ 242 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn.
78 ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012 (MSPH 78 INS 7618/2009), a věc vrátil Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Odpůrčí žalobou podanou 16. 2. 2011 se žalobce (insolvenční správce dlužníka Ž. J.) domáhal vůči
žalovanému (JB P., s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 20. 3. 2007 mezi dlužníkem (jako
prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím) [dále též jen „kupní smlouva“], jejímž předmětem byla
označená bytová jednotka s podílem na společných částech domu a pozemku (dále jen „bytová
jednotka), je právně neúčinná.2. Žalobu odůvodnil tím, že dlužník prodal bytovou jednotku žalovanému kupní smlouvou za kupní
cenu ve výši 2,1 miliónu Kč. Obvyklá cena bytové jednotky přitom byla ke dni prodeje podstatně
vyšší než dohodnutá kupní cena (podle znaleckého posudku z 2. 4. 2010 činila k tomuto datu 4 409
230 Kč). Uzavřením kupní smlouvy se tak dlužník zavázal poskytnout bytovou jednotku za
protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než cena plnění. Tím se snížila hodnota majetkové
podstaty dlužníka a zkrátila se možnost uspokojení věřitelů ve smyslu ustanovení § 235 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Dle § 240 insolvenčního zákona
tak jde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění.
3. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly k
15. 11. 2007, insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 3. 11. 2009, usnesením ze dne 18.
2. 2010, č. j. MSPH 78 INS 7618/2009-A-27, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a insolvenčním
správcem jeho majetkové podstaty ustanovil žalobce a usnesením ze dne 8. 4. 2010, č. j. MSPH 78
INS 7618/2009-B-16, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Kupní smlouva tak
byla uzavřena v době 3 let před zahájením insolvenčního řízení.
4. Dlužník pak uzavřel kupní smlouvu s osobou blízkou, jelikož jednatelkou a jedinou společnicí
žalovaného byla v době uzavření kupní smlouvy dlužníkova matka J. B. Ve smyslu § 240 odst. 2
insolvenčního zákona se proto má za to, že dlužník tento úkon učinil v době, kdy byl v úpadku.
5. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2012, č. j. 78 ICm 385/2011-54, Městský soud v Praze (dále jen
„insolvenční soud“) odpůrčí žalobě vyhověl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II.
výroku) a o nákladech státu (bod III. výroku).
6. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
[1] Dlužník (jako prodávající) uzavřel 20. 3. 2007 s žalovaným (jako kupujícím) kupní smlouva o
prodeji bytové jednotky za dohodnutou kupní cenu 2,1 miliónu Kč.
[2] Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí
nastaly k 15. 11. 2007.
[3] J. B. je matkou dlužníka.
[4] Podle znaleckého posudku č. 1351-1209/11 (z 13. 12. 2011) vypracovaného soudem
určeným znalcem činila obvyklá cena bytové jednotky k 20. 3. 2007 částku 3,6 miliónu Kč.
7. Na tomto základě pak – odkazuje na ustanovení § 37, § 38 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a na ustanovení § 3, § 235, § 240, § 241 a § 242
insolvenčního zákona – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Předmětná kupní smlouva není absolutně neplatná podle ustanovení § 37, § 38 nebo § 39
obč. zák. Potud insolvenční soud vyšel ze závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 40/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
[2] Žalovaný není osobou dlužníku blízkou. Potud insolvenční soud vyšel ze závěrů vyslovených
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 (jde o rozsudek
uveřejněný pod č. 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[3] Zkoumaný právní úkon (kupní smlouva) není právním úkonem učiněným bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) ani právním úkonem zvýhodňujícím věřitele (§ 241insolvenčního zákona), když v řízení nebylo zjištěno, že dlužník se 20. 3. 2007 nacházel ve
stavu úpadku, ani to, že si podpisem kupní smlouvy stav úpadku přivodil.
[4] Právní úprava ustanovení § 242 insolvenčního zákona o neúčinnosti úmyslně zkracujících
právních úkonů dlužníka předpokládá, že tímto úkonem musí dlužník úmyslně zkracovat
uspokojení svého věřitele. Přitom „musí být tento úmysl druhé smluvní straně znám nebo jí
musí být vzhledem ke všem okolnostem znám“.
[5] Právní úprava ustanovení § 242 insolvenčního zákona nevyžaduje pro naplnění neúčinnosti
zkracujícího úkonu dlužníka, aby byl učiněn v době úpadku nebo aby si jím dlužník úpadek
přivodil.
[6] V době prodeje bytové jednotky (20. 3. 2007) byla věřitelem dlužníka K. banka, a. s. (dále
jen „banka“), takže je též naplněna podmínka, že tu je v rozhodný den dlužníkův věřitel, který
prodejem nevýhodným pro dlužníka může být zkrácen v očekávaném uspokojení. Přitom není
rozhodné, zda dlužník v den podpisu kupní smlouvy a v době předcházející plnil bance své
závazky řádně.
[7] Jinými slovy řečeno, je-li rozhodnuto o úpadku dlužníka, má jeho insolvenční správce
povinnost zkoumat, zda v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení neučinil
dlužník takový úkon, kterým úmyslně zkrátil uspokojení věřitele. Zkrácení uspokojení věřitele
je přitom nutno chápat jako úbytek (v rozhodné době) toho majetku dlužníka, který by jinak byl
k dispozici pro majetkovou podstatu a pro uspokojení „insolvenčních“ věřitelů. Je jistě věcí
každého prodávajícího, za jakou cenu prodá svůj majetek. Uvedené ale platí jen tehdy, nemá-li
prodávající žádné věřitele nebo plní-li a splní-li věřitelům řádně jejich pohledávky a není-li v
insolvenčním řízení řešen jeho úpadek. V takovém případě jde „prodej pod cenou“ pouze k tíži
prodávajícího. Je-li tomu jinak a prodávající má v době prodeje věřitele, případně se jejich
okruh po prodeji ještě zvětší a prodávající (dlužník) nemá prostředky na uspokojení věřitelů,
což ho přivede až do stavu úpadku, jde nutně „prodej pod cenou“ k tíži věřitelů dlužníka a
jejich uspokojení zkracuje.
[8] Dlužník musel vědět, jaká je obvyklá tržní hodnota bytové jednotky a že ji prodává
žalovanému „hluboko pod cenu“ (za cenu o 1,5 miliónu Kč nižší, než byla cena v té době
obvyklá), a učinil tak úmyslně. Dlužník „samozřejmě“ musel v době uzavírání kupní smlouvy
též vědět, že jeho věřitelem je banka, a že nebude-li mít dostatek prostředků k řádnému a
úplnému uspokojení banky (pro případ, že se ocitne v úpadku), bude nutné pohlížet na částku
1,5 miliónu Kč, chybějící v jeho majetku, jako na částku, o kterou byl minimálně tento věřitel
úmyslně zkrácen v důsledku „prodeje pod cenou“.
[9] Ustanovení § 242 insolvenčního zákona nevyžaduje úmysl kupujícího zkrátit věřitele.
Postačuje, aby kupujícímu byl znám úmysl (aby mu musel být znám se zřetelem ke všem
okolnostem). Žalovaný se v řízení ani nepokusil prokázat, že nevěděl ani nemohl vědět o
dlužníkově úmyslu zkrátit odporovatelným právním úkonem věřitele. Žalovaný si byl zřejmě
dostatečně vědom toho, že podepisovala-li za něj kupní smlouvu dlužníkova matka, která byla
povinna vyvinout náležitou pečlivost při zjišťování okolností prodeje, pak jí musely být známy
všechny shora popsané okolnosti prodeje a (se zřetelem ke všem okolnostem) synovy
majetkové poměry.
[10] Právní úkon, kterým dlužník prodal bytovou jednotku žalovanému, je tak úkonem, kterým
dlužník úmyslně zkrátil uspokojení svého věřitele, a tento úmysl musel být, se zřetelem ke
všem okolnostem, znám druhému účastníku kupní smlouvy (žalovanému).8. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek
insolvenčního soudu tak, že odpůrčí žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (druhý výrok) a o nákladech státu (třetí výrok).
9. Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování dále z toho, že:
[1] Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásili své pohledávky tito
věřitelé:
– přihláškou č. 1 přihlásil věřitel Tělocvičná jednota Sokol H. K. 4 směnečné pohledávky
z titulu dlužníkova ručení za výstavce směnek, splatné 1. 1. 2008, 1. 7. 2008 a 1. 10.
2008 v celkové výši 1 337 409,29 Kč;
– přihláškou č. 2 přihlásil věřitel D. C. Czech, s. r. o., pohledávku z důvodu „vydání
platební karty“ ve výši 91 694,47 Kč, splatnou 25. 6. 2008;
– přihláškou č. 3 přihlásil věřitel Česká spořitelna, a. s., pohledávku z důvodu smlouvy o
kartovém účtu z 8. 9. 2008 ve výši 29 330,92 Kč, splatnou 18. 2. 2010;
– přihláškou č. 4 přihlásil věřitel Českomoravská stavební spořitelna, a. s., nesplatnou
nezajištěnou pohledávku důvodu smlouvy o poskytnutí „meziúvěru“ a úvěru ze
stavebního spoření ze dne 17. 3. 2008 ve výši 446 208,50 Kč;
– přihláškou č. 5 přihlásila věřitelka M. Š. nesplatnou pohledávku ze smlouvy o půjčce ze
dne 10. 3. 2008 ve výši 1 386 739,51 Kč;
– přihláškou č. 7 přihlásil věřitel P. T. pohledávku „z důvodu exekučního zápisu ze dne
25. 9. 2008“ v celkové výši 1 113 810,39 Kč, částečně splatnou co do částky 199 880 Kč
ke 2. 10. 2008 a co do částky 500.200 Kč k 1. 11. 2008;
– přihláškou č. 8 přihlásil věřitel C. E. plc. pohledávku z důvodu smlouvy o vydání a užití
kreditní karty splatnou 3. 9. 2009, ve výši 678 691,76 Kč;
– přihláškou č. 9 přihlásila banka 2 zajištěné pohledávky z 2 smluv o úvěru ze dne 28. 6.
2002, ve znění dodatků (dále jen „úvěrové smlouvy“), splatných 18. 2. 2010, ve výši 1
672 706,92 Kč (dále též „úvěr č. 396“) a 1 380 612,51 Kč (dále též „úvěr č. 397“).
Zajištěné pohledávky byly uspokojeny v průběhu insolvenčního řízení společně s částí
zajištěné pohledávky dalšího zajištěného věřitele (podle usnesení insolvenčního soudu z
31. 5. 2012) z výtěžku zpeněžení jiné dlužníkovy bytové jednotky.
[2] Splátky úvěrů č. 396 a 397 byly stanoveny k 25. dni v měsíci. V letech 2007 a 2008 uhradil
dlužník všechny splátky. Od 25. 1. 2009 se dlužník dostával do prodlení s úhradou splátek
úvěru č. 396, na který v roce 2009 uhradil: k 25. lednu 176,73 Kč, ke 2. únoru 621,74 Kč, ke
12. březnu 1.460,84 Kč, k 30. dubnu 343,57 Kč a k 4. květnu 244,83 Kč. Na úhradu úvěru č.
397 nezaplatil dlužník od 25. 1. 2009 ničeho.
10. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 235, § 240, § 241 a § 242
insolvenčního zákona a na § 42a a § 116 obč. zák. – dospěl k následujícím (v poměru k rozhodnutí
insolvenčního soudu ve výsledku nesouhlasným) závěrům:
[1] Smyslem institutu neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení, jak je vymezen v
ustanovení § 235 insolvenčního zákona, je (uvažováno z pohledu žalujícího insolvenčního
správce) dosáhnout soudního rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že je vůči věřitelům neúčinnýdlužníkem učiněný právní úkon, který zkracuje uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním
řízení nebo který zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Insolvenční zákon nad rámec
úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v § 42a obč. zák. vymezuje skutkové
podstaty neúčinnosti tak, že jde o právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240
insolvenčního zákona), o zvýhodňující právní úkony (§ 241 insolvenčního zákona) a o úmyslně
zkracující právní úkony (§ 242 insolvenčního zákona).
[2] Úprava neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny „bez přiměřeného protiplnění“ (§
240 insolvenčního zákona) má své ekonomické i právní východisko v porovnání ekvivalentnosti
plnění, které dlužník (na základě právního úkonu) obdržel za jím poskytnuté plnění. Je-li takové
(dlužníkem obdržené) plnění ekvivalentní, tedy odpovídající, dlužník tím nezkracuje možnost
uspokojení pohledávek svých věřitelů. Nejde o ekvivalentní protiplnění (ať již peněžité, nebo
nepeněžité), je-li sjednaná nebo jinak stanovená úplata nižší (zákon vyžaduje, aby byla
podstatně nižší), než obvyklá cena plnění poskytnutého dlužníkem.
[3] Obvyklou cenou dlužníkova plnění je třeba rozumět cenu, za kterou by je bylo možné
prodat nebo jinak zpeněžit v době dlužníkova právního úkonu s dodržením případných
cenových předpisů (předpisů o regulaci cen, vydaných podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění pozdějších předpisů).
[4] I když dlužník poskytl plnění bezúplatně nebo za nižší úplatu, než je jeho obecná cena,
nemusí vždy jít o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního
zákona. V § 240 odst. 1 insolvenčního zákona se vyžaduje, aby sjednaná nebo jinak stanovená
úplata byla „podstatně nižší“ než obvyklá cena dlužníkova plnění. V § 240 odst. 2 insolvenčního
zákona je pak obsažen požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy již byl
v úpadku, nebo který byl příčinou toho, že se dlužník dostal do úpadku.
[5] Skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v § 240 a § 241 insolvenčního
zákona nevyžadují úmysl dlužníka, kdežto skutková podstata v § 242 insolvenčního zákona ano.
U úmyslných úkonů je prodloužena lhůta pro napadnutelné úkony na 5 let, oproti lhůtám v §
240 a § 241 insolvenčního zákona (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona). Z toho vyplývá, že pro
naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právních úkonů spočívající v nepřiměřeném
protiplnění musí být splněny předpoklady stanovené nejen v § 242 insolvenčního zákona, ale
též v § 240 insolvenčního zákona. Jedním z těchto předpokladů, je okolnost, že dlužníkův
právní úkon byl učiněn v době, kdy byl (dlužník) v úpadku, nebo že vedl k dlužníkovu úpadku.
[6] Ustanovení § 242 insolvenčního zákona je zvláštním ustanovením, jež se týká jednotlivých
skutkových podstat a liší se pouze tím, že lhůta k podání odpůrčí žaloby se prodlužuje na 5 let
tam, kde bude naplněna hypotéza § 242 odst. 1 insolvenčního zákona.
[7] Vztah dlužníka a žalovaného, v němž je dlužníkova matka v postavení jediného společníka a
jednatele, je vztahem osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák.
[8] Žalovaný vyvrátil domněnku, že dlužníkův právní úkon byl učiněn v době, kdy byl v úpadku,
respektive, že vedl k dlužníkovu úpadku. V době uzavření kupní smlouvy se totiž dlužník
nenacházel v úpadkové situaci ani mu nehrozil úpadek. Dlužník nevykazoval dluhy, jež by
svědčily o jeho úpadku, neboť veškeré jeho závazky, vyjma závazku banky, vznikly později.
[9] Žalobce do okamžiku, kdy nastala ve věci koncentrace řízení (do skončení prvního jednání
ve věci), netvrdil žádné rozhodné skutečnosti ohledně úmyslu dlužníka zkrátit dotčeným
úkonem uspokojení věřitelů ani okolnosti, z nichž by vyplývalo, že tento úmysl byl či musel být
znám druhé straně (na jejichž základě by bylo možno posoudit kupní smlouvu jako právní úkonúmyslně zkracující uspokojení věřitele podle § 242 insolvenčního zákona) a neučinil tak ani po
poučení soudu při jednání konaném 13. 3. 2012. V řízení tak nebylo prokázáno, že dlužník
uzavřel kupní smlouvu úmyslně na úkor svých věřitelů a bez přiměřeného protiplnění (§ 240 a §
242 insolvenčního zákona).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že otázka, zda je ustanovení § 242 insolvenčního zákona ustanovením zvláštním ve
vztahu k ustanovením § 240 a § 241 insolvenčního zákona, nebo zda jde o samostatnou skutkovou
podstatu, jež ke své aplikaci nevyžaduje, aby současně byla naplněna skutková podstata ustanovení §
240 insolvenčního zákona nebo ustanovení § 241 insolvenčního zákona, v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena
12. Konkrétně dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 242 insolvenčního
zákona je zvláštním ustanovením, jež se týká jednotlivých skutkových podstat a liší se pouze tím, že
lhůta k podání odpůrčí žaloby se prodlužuje na pět let tam, kde bude naplněna hypotéza § 242 odst.
1 insolvenčního zákona. Dovolatel má za to, že jde o samostatnou skutkovou podstatu, což podle jeho
přesvědčení vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 (jde o
rozsudek uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
60/2014“). Z R 60/2014 cituje dovolatel následující pasáž:
„Kdyby se prosadilo pojetí neúčinných právních úkonů dlužníka popsané v napadeném rozhodnutí,
pak by nemělo smyslu, aby se insolvenční správce pokoušel dokazovat, že dlužníkovým právním
úkonem byla naplněna skutková podstata dle § 241 insolvenčního zákona (zabývajícího se
zvýhodňujícími právními úkony) nebo skutková podstata dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona
(zabývajícího se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů)…“.
13. Odtud je dle dovolatele zřejmé, že ustanovení § 242 insolvenčního zákona je samostatnou
skutkovou podstatou, jež ke své aplikaci nevyžaduje, aby současně byla naplněna hypotéza
ustanovení § 240 insolvenčního zákona nebo ustanovení § 241 insolvenčního zákona.
14. Z díla KOTOUČOVÁ, J. a kol: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 547, pak dovolatel cituje následující pasáže (k §
242 insolvenčního zákona):
[1] „Stejně jako v § 240 a § 241 insolvenčního zákona je komentovaným ustanovením definován
poslední z typů neúčinných právních úkonů, a to právní úkony úmyslně zkracující.“
[2] „Předpokladem úspěšnosti u tohoto typu odpůrčí žaloby je unesení důkazního břemene
stran toho, že dlužník měl úmysl zkrátit věřitele a druhá strana o tomto úmyslu výslovně věděla
nebo vědět musela. Odlišné postavení pak opět mají osoby blízké či osoby tvořící s dlužníkem
koncern (viz komentář k § 237 odst. 2 insolvenčního zákona), neboť u těch zákon ve formě
vyvratitelné právní domněnky předpokládá, že dlužníkův úmysl jim byl znám.“
15. Z výše uvedeného vyplývá – pokračuje dovolatel – že kupní smlouvě lze odporovat na základě
ustanovení § 242 insolvenčního zákona, aniž by bylo nezbytné současné naplnění hypotézy
ustanovení § 240 insolvenčního zákona.
16. K tomu dovolatel cituje z rozhodnutí insolvenčního soudu tu pasáž, v níž se uzavírá, že dlužník
musel vědět, jaká je obvyklá tržní hodnota bytové jednotky, a že ji prodává žalovanému pod cenou. Zrozhodnutí odvolacího soudu pak poukazuje na úsudek, že vztah dlužníka a žalovaného je vztahem
osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., z čehož usuzuje na existenci právní domněnky
dle ustanovení § 242 odst. 2 insolvenčního zákona a na naplnění skutkové podstaty dle § 242
insolvenčního zákona.
17. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil (tak, aby potvrzovalo
rozsudek insolvenčního soudu), případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaný má ve vyjádření (podání datované 26. 5. 2014) dovolání za nedůvodné a úvahu
odvolacího soudu za správnou. Podle žalovaného i z dikce § 241 odst. 1 insolvenčního zákona
„Odporovat lze rovněž…“ vyplývá, že citované ustanovení pouze v jednotlivosti rozvádí ustanovení
předchozí (tj. § 241 insolvenčního zákona), které podmínku úpadku dlužníka obsahuje.
19. Podle žalovaného nelze též pominout, že dovolatel tvrdil v žalobě neúčinnost právního úkonu
podle § 240 insolvenčního zákona (bez přiměřeného protiplnění) a tímto směrem tvrdil a navrhoval
důkazy. Když mu bylo následně sděleno oběma soudy, že je možné na věc pohlížet v režimu
ustanovení § 242 insolvenčního zákona (úmyslně zkracující právní úkon), přes poučení dle § 118a o.
s. ř. nezměnil svá tvrzení a nenavrhl žádné důkazy, takže (dle žalovaného) neunesl břemeno tvrzení
ani břemeno důkazní.
20. Dovolatel následně v reakci na vyjádření žalovaného (podáním datovaným 2. 7. 2014) uvádí, že ze
sousloví „Odporovat lze rovněž…“ naopak vyplývá, že jde o ustanovení postavená na roveň (že
ustanovení § 242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou).
21. K dalšímu obsahu vyjádření dovolatel zdůrazňuje, že právní posouzení věci je úkolem soudu.
Jestliže ze skutečností, jež vyšly v řízení najevo, vyplývá, že byla naplněna skutková podstata
ustanovení § 242 insolvenčního zákona, pak není rozhodné, že dovolatel považoval právní jednání
žalovaného za právní úkon neúčinný podle § 240 insolvenčního zákona. Tvrzení žalovaného o
neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního tak není opodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
22. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen.
zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže
zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
24. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí
na vyřešení otázky hmotného práva (vztahu § 242 insolvenčního zákona k § 240 a § 241 insolvenčního
zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání v této věci je tudíž
přípustné podle § 237 o. s. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.26. Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník
zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní
úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů
se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno
dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].
Ustanovení § 240 insolvenčního zákona pak určuje, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění
se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění,
jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník
(odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za
to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo
osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku
(odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních
3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která
tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné
osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním
předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno
ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve
prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž
prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že
by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).
Podle § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož
důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by
mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu
úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo
osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku
(odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh
dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/
prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého
práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v
důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu
úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve
prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku
před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním
úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou
protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého
dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu,
že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který
dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených
tímto zákonem (odstavec 5).
Z ustanovení § 242 insolvenčního zákona plyne, že odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým
dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem
ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního
úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byldlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat,
byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3).
27. Přitom výše zmíněná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn (s výjimkou § 235 odst. 2
insolvenčního zákona) od rozhodnutí o úpadku dlužníka (18. února 2010) do vydání napadeného
rozhodnutí.
28. Ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona s účinností od 1. 1. 2014 [po novele insolvenčního
zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] určuje, že neúčinnost dlužníkových právních
úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen
„odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. Takto pozměněná dikce citovaného ustanovení však
ani s přihlédnutím k přechodnému ustanovení obsaženému v článku II části první zákona č. 294/2013
Sb. nemá žádný vliv na obsah práv a povinností účastníků v této věci.
29. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu vzájemného vztahu ustanovení § 240 až § 242
insolvenčního zákona ustálena v následujících závěrech:
[1] Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního
zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním
úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního
zákona (R 60/2014).
[2] Z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona se podává, že právě jejich
prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“
a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ (R 60/2014).
[3] Kdyby se prosadilo pojetí neúčinných právních úkonů dlužníka popsané v napadeném
rozhodnutí (šlo o reakci na výklad, podle kterého není třeba zkoumat, zda v dané věci byla
naplněna některá ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů vymezených v § 240 až §
242 insolvenčního zákona, jelikož postačí naplnění definice neúčinného právního úkonu dle §
235 odst. 1 insolvenčního zákona), pak by nemělo smyslu, aby se insolvenční správce pokoušel
dokazovat, že dlužníkovým právním úkonem byla naplněna skutková podstata dle § 241
insolvenčního zákona (zabývajícího se zvýhodňujícími právními úkony) nebo skutková podstata
dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona (zabývajícího se neúčinností úmyslně zkracujících
právních úkonů) se všemi omezeními, jež z dikce těchto ustanovení plynou, včetně určení,
které právní úkony dlužníka nejsou „zvýhodňujícími právními úkony dlužníka“ (§ 241 odst. 5
insolvenčního zákona). Z tohoto pojetí nevybočuje ani úprava neúčinnosti právních úkonů
dlužníka bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona), neboť takové právní úkony
jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony (R 60/2014).
30. Odtud plyne, že skutková podstata dle § 242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou
podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Tím ovšem ještě není
zodpovězena otázka, zda k naplnění této skutkové podstaty musí být vedle předpokladů v ní
obsažených splněny též další předpoklady obsažené v § 240 insolvenčního zákona, včetně
předpokladu, že (zkracující) právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo že šlo o
(zkracující) právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona).31. K tomu Nejvyšší soud předznamenává, že v daných souvislostech by nemělo být opomenuto, že
věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby,
kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a
obč. zák.); to platí i tehdy, jestliže svou pohledávku neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou, a
jestliže proto nemůže být pohledávka v rámci insolvenčního řízení uspokojena [srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněné pod č. 34/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2015“)].
32. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její
interpretace (srov. KNAPP., V.: Teorie práva. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169 – 173),
Nejvyšší soud uvádí, že zjevným inspiračním zdrojem úpravy odpůrčích nároků v insolvenčním řízení
byla úprava odpůrčích nároků v konkursu, jak se prosazovala v zákonných úpravách úpadkového
práva na území České republiky již od roku 1914.
33. Skutková podstata upravující odpor „pro úmysl zkrátiti věřitele“ byla obsažena již v § 28
konkursního řádu v císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a
odpůrci, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. 4. 1931. S
účinností od 1. 4. 1931 upravoval tuto skutkovou podstatu § 30 konkursního řádu v zákoně č.
64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád
z roku 1931“). Oběma těmto úpravám je společné, že šlo o samostatné skutkové podstaty, jež nebyly
vázány na naplnění předpokladů vážících se k jiným skutkovým podstatám odporovatelnosti v
konkursu ani explicitně neobsahovaly požadavek, aby dlužníkova (úmyslně zkracující) právní jednání
byla učiněna v době, kdy byl v úpadku, nebo aby vedla k dlužníkovu úpadku.
34. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pak
prostřednictvím úpravy obsažené v § 16 odkazoval na obecnou úpravu odporovatelnosti obsaženou v
§ 42a obč. zák., zabývající se právě úmyslně zkracujícími právními úkony (opět aniž by kladl
podmínku, že šlo o právní úkony učiněné v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo aby vedly k
dlužníkovu úpadku).
35. Úmyslně zkracující právní jednání dlužníka jsou jako samostatná skutková podstata
odporovatelnosti obsažena s účinností od 1. 1. 2014 také v ustanovení § 590 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku.
36. Ve spojení s podstatně delší dobou (5 let před zahájením insolvenčního řízení), ve které lze
zkoumat a postihnout úmyslně zkracující právní úkony dlužníka (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona),
se tak i ze shora podaného přehledu logicky podává, že smyslem úpravy obsažené v § 242
insolvenčního zákona nebylo postihovat jen ty právní úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v
úpadku, nebo které vedly k dlužníkově úpadku, nýbrž zajistit, aby v průběhu insolvenčního řízení
bylo (vůbec) možné postihnout úmyslně zkracující právní úkony dlužníka, s nimiž obecně počítají
kodexy soukromého práva, jejichž použitelnost pro insolvenčního správce [ale též pro věřitele (srov.
§ 243 insolvenčního zákona)] vylučuje úprava odporovatelnosti v insolvenčním zákoně.
37. Názor formulovaný odvolacím soudem pak nepodporuje ani jazykový ani systematický výklad
zkoumaných ustanovení. Kdyby úprava úmyslně zkracujících právních úkonů měla navazovat (co do
předpokladů jejího uplatnění) na úpravu zkracujících právních úkonů v § 240 insolvenčního zákona,
pak by bylo lze očekávat, že tyto skutkové podstaty budou v insolvenčním zákoně uvedeny za sebou,
a nikoli že se mezi ně „vklíní“ úprava zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 insolvenčního zákona).
Jen z úvodních slov v § 242 odst. 1 insolvenčního zákona („Odporovat lze rovněž…“) pak ani
jazykovým výkladem nelze dovodit, že by pro úpravu obsaženou v § 242 insolvenčního zákona měly
platit (též) předpoklady uvedené v § 240 insolvenčního zákona.38. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu
úmyslně zkracujících právních úkonů (od 1. 1. 2014 právních jednání) dlužníka. Posouzení, zda
dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní
úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v
ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů,
které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242
insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního
řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo
aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.
39. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné a dovolání je
potud opodstatněné.
40. Zbývá vypořádat se s námitkou žalovaného (ve vyjádření k dovolání), že odvolací soud založil své
rozhodnutí též na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní k tvrzení, že šlo
o právní úkon, kterým dlužník zkrátil věřitele „úmyslně“, a k tomu, že tento dlužníkův úmysl byl
druhé straně (žalovanému) znám nebo jí musel být znám (srov. k tomu bod [9] reprodukce
rozhodnutí odvolacího soudu).
41. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že úsudek odvolacího soudu, podle kterého dovolatel netvrdil ničeho
k otázce, zda dlužník zkrátil věřitele „úmyslně“, je nepřesný bez zhodnocení těch závěrů, jež k
„úmyslu“ dlužníka užil insolvenční soud (srov. bod [8] reprodukce rozhodnutí insolvenčního soudu) a
které vzešly z žalobních tvrzení (že dlužník musel vědět, jaká je obvyklá tržní hodnota bytové
jednotky a že ji prodává žalovanému „hluboko pod cenu“, že prodej uskutečnil úmyslně a věděl, že
jeho věřitelem je banka, jejíž uspokojení takto „prodejem pod cenou“ úmyslně zkrátil). Poučení (ve
smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř.), že tato tvrzení nejsou způsobilá (budou-li prokázána) vést k závěru o
tom, že dlužník zkoumaným právním úkonem úmyslně zkrátit uspokojení svého věřitele, neposkytl
dovolateli insolvenční soud (logicky proto, že měl žalobcova tvrzení za dostatečná pro své právní
závěry) ani odvolací soud, takže závěr o neunesení břemene tvrzení a z něj plynoucího břemene
důkazního nebylo možné přijmout.
42. Úsudek odvolacího soudu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) ani k tomu,
že tento dlužníkův úmysl byl druhé straně (žalovanému) znám nebo jí musel být znám, mohl v situaci,
kdy odvolací soud přijal (dovoláním logicky nezpochybňovaný) závěr, že šlo o právní úkon (právní
jednání) mezi osobami blízkými, obstát (aniž by založil vnitřní rozpory argumentace obsažené v
napadeném rozhodnutí) jen ve vazbě na (shora již odmítnutý) úsudek o nutnosti zkoumat, zda šlo o
právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo zda šlo o právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. V intencích § 242 odst. 2 insolvenčního zákona totiž u úmyslně zkracujícího
právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že
dlužníkův úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně
opaku, je žalovaný.
43. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první
o. s. ř.). | decision_1119.pdf |
136 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.
2023, sp. zn. 26 Cdo 3644/2022,
ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3644.2022.1
Číslo: 19/2024
Právní věta:
Ve sporu o zaplacení náhrady za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) může být pasivně věcně
legitimován jen (dřívější) pronajímatel.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 14.03.2023
Spisová značka: 26 Cdo 3644/2022
Číslo rozhodnutí: 19
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.)
Předpisy: § 2315 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 75 Co 351/2022.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 50.001 Kč s příslušenstvím (v podobě
úroku z prodlení). Návrh odůvodnila tvrzením, že za trvání nájemního poměru k „budově č. p. 1 na
pozemku parc. č. 2 v katastrálním území J.“ (dále jen „předmětná budova“, resp. „budova“ a
„pozemek“), kterou jí pronajalo město Jeseník (pronajímatel) nájemní smlouvou ze dne 30. dubna
2007, vybudovala v pronajatém prostoru zákaznickou základnu, jíž po ní po skončení nájemního
poměru ke dni 31. ledna 2021 výpovědí pronajímatele ze dne 1. března 2017 převzala žalovaná jako
nová nájemkyně budovy. Tím získala výhodu, za níž je povinna poskytnout jí náhradu podle § 2315
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jejíž část
odpovídající žalované částce uplatňuje v tomto řízení.
2. Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. června 2022, č. j. 10 C
198/2021-91, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 8. září 2022, č. j. 75 Co 351/2022-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
4. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastnic učinil stejně jako soud prvního stupně
následující skutková zjištění. Žalobkyně jako nájemkyně a město Jeseník (vlastník pozemku, jehož
součástí je budova) jako pronajímatel uzavřeli dne 30. dubna 2007 smlouvu o nájmu předmětné
budovy na dobu neurčitou (dále jen „Nájemní smlouva“) za účelem vybudování a provozování tam
specifikovaných provozoven obchodu a služeb (obchodního centra), a to i cestou přenechání prostor
v budově do podnájmu třetím osobám. V Nájemní smlouvě se smluvní strany rovněž dohodly, že
nájemní poměr může kterákoli z nich ukončit písemnou výpovědí i bez udání důvodu a že výpovědní
lhůta činí čtyři roky a počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení
výpovědi. Po uzavření Nájemní smlouvy žalobkyně postupně podnajala prostory v budově různým
subjektům, které v nich pak provozovaly zpravidla podnikatelskou činnost. Dopisem z 1. března 2017
město Jeseník bez udání důvodu nájem vypovědělo a krátce před uplynutím sjednané výpovědní doby
(která uplynula 31. březnem 2021) nájemní smlouvou z 6. března 2021 přenechalo (s účinností od 1.
dubna 2021) předmětnou budovu do nájmu na dobu neurčitou žalované. Již před uzavřením této
nájemní smlouvy počala žalovaná jako budoucí nájemkyně budovy uzavírat s žalobkyní jako její
stávající nájemkyní a s dosavadními podnájemci prostor v budově tzv. dohody o zajištění plynulé
změny provozovatele tamního obchodního centra (dále jen „Dohody“), podle nichž měli stávající
podnájemci vždy uzavřít s žalovanou do určitého data nové podnájemní smlouvy za stejných
podmínek, jaké s nimi původně sjednala žalobkyně, a pokud tak ve stanovených termínech neučiní,
dosud užívané prostory v budově do dohodnuté doby vyklidí.
5. Odvolací soud posuzoval uplatněný nárok stejně jako soud prvního stupně podle ustanovení o
nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2302 a násl. o. z. /§ 3074 odst. 1 o. z./) a ve shodě s ním
dospěl na zjištěném skutkovém základě také k závěru, že žalovaná není ve sporu o zaplacení náhrady
za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) pasivně věcně legitimována. Zdůraznil, že dosavadní
nájemce prostoru sloužícího podnikání má právo na uvedenou náhradu pouze vůči dřívějšímu
pronajímateli a nikoli též proti novému nájemci stejného prostoru; svou povahou jde totiž o právo
vznikající ze smlouvy (z dosavadního nájemního poměru, jejž ukončil svým jednostranným jednáním
právě pronajímatel), a nikoli ze zákona, a jelikož smluvní strany nemohou svým ujednáním zavazovat
třetí osoby, stíhá povinnost k poskytnutí dotčené náhrady dřívějšího pronajímatele bez ohledu na to,
zda výhodu z převzetí zákaznické základny získá on sám nebo nový nájemce. Proto zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a
odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to zda předchozí nájemce prostoru sloužícího podnikání má
právo na náhradu za výhodu získanou převzetím zákaznické základny (§ 2315 o. z.) i vůči jeho
novému nájemci. Vyjádřila přesvědčení, že povinnost poskytnout vypovídanému nájemci náhradu
podle citovaného ustanovení má stíhat především toho, kdo v zásadě „bezpracně“ profituje z jeho
mnohdy letité snahy vybudovat si v pronajatých prostorách zákaznickou základnu, která mu přinese
kýžený příjem. Podle jejího mínění by proto měl být subjektem pasivně legitimovaným k vydání
náhrady za převzatou zákaznickou základnu i nový nájemce prostoru sloužícího podnikání, byl-li to
právě on, kdo z takového převzetí získal výhodu, z níž nyní profituje ve svém podnikání. V tomto
konkrétním případě je tímto subjektem jednoznačně žalovaná, která převzala její zákaznickou
základnu, jak o tom svědčí zejména Dohody, jež uzavřela se stávajícími podnájemci daných prostor. Zvyložených důvodů měla tudíž za to, že není správný právní závěr, že žalovaná není v daném sporu
pasivně věcně legitimována. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
7. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, odkázala na svá předchozí
podání a přednesy a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobkyně
(dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky pasivní věcné legitimace v řízení
o poskytnutí náhrady za převzetí zákaznické základny podle § 2315 o. z.), která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
10. V posuzované věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) předně dovodil, že právní
vztah založený Nájemní smlouvou (uzavřenou dne 30. dubna 2007) je třeba od 1. ledna 2014
posuzovat jako nájem prostoru sloužícího k podnikání (§ 3074 odst. 1 věta první o. z., § 2302 a násl.
o. z.). Uplatněný nárok na zaplacení náhrady za převzetí zákaznické základny pak posuzoval podle §
2315 o. z. Uvedený (dovolatelce prospívající) právní názor nebyl dovoláním zpochybněn, avšak
dovolací soud přesto pokládá za potřebné podotknout, že vznik práva nájemce na náhradu podle §
2315 o. z. se pojí se zánikem nájemního poměru a nikoli již se vznikem oprávnění pronajímatele
nájemní poměr vypovědět. Zanikl-li pak dovolatelce nájem budovy až dnem 31. března 2021,
postupoval odvolací soud (soud prvního stupně) správně, posuzoval-li uplatněný nárok a s ním
související otázku pasivní věcné legitimace žalované podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 a
obsažené zejména v ustanovení § 2315 o. z.
11. Podle § 2315 o. z. skončí-li nájem výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právo na
náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali převzetím zákaznické
základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce toto právo nemá, byl-li z nájmu vypovězen
pro hrubé porušení svých povinností.
12. Citované ustanovení zakotvuje specifické právo nájemce prostoru sloužícího podnikání vázané na
zánik nájemního poměru. Vychází z myšlenky, že zákaznická základna vytvořená nájemcem při
podnikání v najatém prostoru představuje hospodářsky využitelný statek, jehož převzetí může podle
okolností případu odůvodnit následné vypořádání (poskytnutí odpovídající náhrady). Náhradový
(vypořádací) vztah podle § 2315 o. z. vznikne tehdy, jestliže 1/ nájemce v najatém prostoru vybuduje
zákaznickou základnu, 2/ nájemní poměr skončí výpovědí pronajímatele (a nešlo o výpověď pro hrubé
porušení povinností nájemce) a 3/ vypovídající pronajímatel nebo nový nájemce prostoru získá zpřevzetí zákaznické základny vypovídaného nájemce výhodu. Není pochyb o tom, že oprávněným
subjektem z uvedeného náhradového vztahu je vypovězený nájemce. Naproti tomu ustanovení § 2315
o. z. výslovně neurčuje subjekt, jenž je povinen k poskytnutí náhrady (citované ustanovení pouze
konstatuje, že nájemce má právo „na náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce…“,
avšak neuvádí, vůči komu toto právo má). Při řešení této otázky nelze ztratit ze zřetele, že
ustanovení § 2315 o. z. je systematicky zařazeno do právní úpravy nájemního poměru (§ 2201 a násl.
o. z.), tedy závazkového vztahu (obligace) vznikajícího z dvoustranného právního jednání (smlouvy),
konkrétně pak z nájemní smlouvy, která zavazuje zásadně jen smluvní strany a vůči jiným osobám
působí pouze v případech stanovených v zákoně (§ 1759 o. z.). Jestliže tedy ustanovení § 2315 o. z.
(ani jiný právní předpis) výslovně neurčuje, že k poskytnutí náhrady za výhodu získanou převzetím
zákaznické základny vypovídaného nájemce je (může být) povinna i osoba, jíž pronajímatel přenechal
stejný obchodní prostor do užívání po skončení nájmu s vypovězeným nájemcem (tj. nový nájemce),
je namístě vycházet z úvahy, že z právního jednání smluvních stran nemůže zásadně vzniknout
povinnost k plnění jiné (třetí) osobě bez jejího souhlasu, a návazně dovodit, že povinnost k poskytnutí
náhrady za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) stíhá výhradně (dřívějšího) pronajímatele,
neboť jde o nárok vyplývající ze zaniklého nájemního vztahu mezi ním a vypovězeným nájemcem; to
platí bez zřetele k tomu, zda výhodu plynoucí z tohoto převzetí získá (dřívější) pronajímatel či nový
nájemce. Jinými slovy řečeno, nájemce je oprávněn uplatnit nárok podle § 2315 o. z. v rámci
existujícího závazkového vztahu vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu a
nemůže ho uplatnit vůči subjektu, s nímž v době skončení nájmu (a ani později) nebyl v žádném
právním vztahu (tj. vůči novému nájemci). Tento závěr koresponduje i rozumnému uspořádání vztahů
účastníků nájemního poměru, z nějž dotčený nárok vychází. Nelze totiž opomenout, že samotná
skutečnost, že někdo získá výhodu z cizí zákaznické základny, bez dalšího nezakládá důvod, aby mu
byl odčerpán prospěch, jenž tím nabyl, konstruováním povinnosti k poskytnutí odpovídající náhrady.
Zákonodárce v tomto smyslu negativně hodnotí jen výhodu, která byla získána v důsledku skončení
nájmu výpovědí pronajímatele dané nájemci z jiného důvodu, než pro hrubé porušení jeho povinností
z nájmu (srov. § 2315 větu druhou o. z. a contrario). I z této perspektivy by proto povinnost
poskytnout nájemci náhradu za převzetí jeho zákaznické základny měla tížit právě a jen (dřívějšího)
pronajímatele. Konečně nelze ani přehlédnout, že je-li zákaznická základna hospodářsky využitelný
statek, jenž se pojí výlučně s podnikáním nájemce provozovaným v najatém prostoru, lze její
vytvoření chápat též jako zvláštní způsob zhodnocení pronajatých obchodních prostor. Je přitom
evidentní, že poskytnout náhradu za výhodu z toho plynoucí by měl bývalému nájemci právě ten,
jehož prostor byl za trvání nájmu takto zhodnocen, tj. opět (dřívější) pronajímatel.
13. Se zřetelem k řečenému je proto dovolací soud toho názoru, že právo na náhradu za převzetí
zákaznické základny (§ 2315 o. z.) vzniká bývalému nájemci pouze vůči dřívějšímu pronajímateli, a
současně pro úplnost dodává, že tento právní názor také jasně převládá v odborné literatuře (srov.
Kabelková, E., Dejlová, H. Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. Komentář /§ 2201–2357/.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 415; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek V /§ 1721 až 2520/. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1355; Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník VI. Komentář. Závazkové právo: zvláštní část /§ 2055–3014/. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 520;
Kindl, M., Rozehnal, A. a kol. Občanský zákoník: praktický komentář. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s.
461; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,
2019, s. 2488; a Pilík, V. Náhrada při převzetí zákaznické základny. Obchodněprávní revue č. 1/2020,
s. 26; opačně zřejmě jen Křeček, S. in Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních
jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721–2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění
zákona č. 460/2016 Sb. Praha: Leges, 2017, s. 984).
14. Lze tak uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná (jako nová nájemkyně budovy)
není v daném sporu pasivně věcně legitimována, spočívá jeho rozhodnutí na správném právním
posouzení věci, neboť ve sporu o zaplacení náhrady za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.)může být pasivně věcně legitimován jen (dřívější) pronajímatel. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1
věty první o. s. ř. tudíž použila dovolatelka neopodstatněně.
15. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.) zamítl (§ 243d odst. 1
písm. a/ o. s. ř.). | decision_112.pdf |
137 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30.06.2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.45.2014.1
Číslo: 116/2017
Právní věta: Stejně jako insolvenční správce není ani dlužník v oddlužení, který popřel pravost
nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby o
tomto popření. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne (má odmítnout) jako
podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).Na tom, že
dlužník je povinen (stejně jako insolvenční správce) popřít pohledávku přihlášeného věřitele
nejpozději do skončení přezkumného jednání, při kterém byla přezkoumána (§ 190 až § 192
insolvenčního zákona), se úpravou obsaženou v § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.06.2016
Spisová značka: 29 ICdo 45/2014
Číslo rozhodnutí: 116
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Incidenční spory
Předpisy: § 160 odst. 4 IZ
§ 190 IZ
§ 191 IZ
§ 192 IZ
§ 410 odst. 2 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2014,
sp. zn. 29 ICm 436/2014, 12 VSOL 50/2014 (KSBR 29 INS 20221/2013).
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 12. 2. 2014, č. j. 29 ICm 436/2014-2 (KSBR 29 INS 20221/2013), odmítl Krajský
soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu datovanou 4. 2. 2014, doručenou insolvenčnímu
soudu 6. 2. 2014, kterou se žalobce J. H. domáhal vůči žalovanému P. F., s. r. o. určení, že
pohledávka žalovaného ve výši 12 725 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek
žalobce, neexistuje (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že:
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka splatnou peněžitou
nepodmíněnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 12 725 Kč.
[2] Při přezkumném jednání konaném dne 6. 1. 2014 nepopřel insolvenční správce ani dlužník
pravost, výši ani pořadí pohledávky (dlužník pohledávku uznal), čímž byla pohledávka zjištěna
v přihlášené výši jako nevykonatelná a nezajištěná.
[3] Žalobce v žalobě uvádí, že pohledávka žalovaného neexistuje, neboť zanikla vzhledem ke
smíru, který se žalovaným uzavřel, a žalobou tak popírá pravost pohledávky.
3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
[1] Insolvenční správce a dlužník jsou jedinými subjekty oprávněnými popírat přihlášené
pohledávky na přezkumném jednání.
[2] Dovozuje-li žalobce z ustanovení § 192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že dlužník je oprávněn popřít přihlášenou
pohledávku kdykoli, tedy i po přezkumném jednání, pak se mýlí.
[3] Vzhledem k obsahu ustanovení § 197 odst. 2 a § 198 insolvenčního zákona nelze zákon
vykládat jinak, než že k popření přihlášené pohledávky musí dojít nejpozději na přezkumném
jednání, na kterém je pohledávka přezkoumávána.
[4] Popření pohledávky dlužníkem je tedy opožděné; proto insolvenční soud žalobu odmítl
podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 ICm 436/2014,
12 VSOL 50/2014-10 (KSBR 29 INS 20221/2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ve smyslu ustanovení § 7 insolvenčního zákona z toho, že v dané věci se
přiměřeně aplikuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění
účinném od 1. 1. 2014, a insolvenční zákon [s přihlédnutím k článku II části první zákona č.
294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů], ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení
k následujícím závěrům:
[1] Insolvenční soud učinil správná zjištění o přihlášce pohledávky žalovaného a o průběhu
přezkumného jednání konaného 6. 1. 2014 a správně uzavřel, že pohledávka žalovaného byla u
tohoto přezkumného jednání zjištěna ve výši 12 725 Kč jako nevykonatelná a nezajištěná.
[2] Z pohledu přezkumu správnosti závěrů insolvenčního soudu je zásadní, že žalobce podal 19.
7. 2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V insolvenčním řízení má
tedy postavení dlužníka, jehož úpadek byl zjištěn usnesením ze dne 15. 10. 2013 a oddlužení
plněním splátkového kalendáře bylo schváleno 6. 1. 2014.
[3] Závěr insolvenčního soudu, že popření pohledávky, kterou dlužník uplatnil žalobou ze dne
4. 2. 2014, je opožděné, není správný. Odmítnutí žaloby pro opožděnost podle ustanovení § 160
odst. 4 insolvenčního zákona v sobě zahrnuje závěr, že k podání žaloby běžela určitá lhůta.
Nebyla-li však pohledávka popřena (jako v této věci), nemohla ani začít běžet lhůta k podánížaloby o určení (ne)existence pohledávky a není důvod odmítnout žalobu pro opožděnost.
Zejména však nelze pominout, že při řádném popření nevykonatelné pohledávky by lhůta k
podání žaloby běžela popírajícímu věřiteli, nikoli dlužníku.
[4] V posuzované věci dlužník nevyužil práva daného mu ustanovením § 192 odst. 1
insolvenčního zákona. Žalobce se mýlí v úsudku, že insolvenční zákon nestanoví, dokdy může
dlužník popřít pohledávku přihlášeného věřitele. Možnost popřít pohledávku se totiž pro
insolvenčního správce, přihlášeného věřitele i dlužníka váže k okamžiku přezkumného jednání
(případně zvláštního přezkumného jednání), jehož předmětem je přezkoumání této pohledávky.
Jiný výklad nemá oporu v insolvenčním zákoně.
[5] Popře-li dlužník přihlášenou pohledávku u přezkumného jednání, má to řadu dopadů. Při
jakémkoli způsobu řešení úpadku vyvolá (takový) popěrný úkon dlužníka stav, kdy seznam
přihlášených pohledávek upravený podle průběhu přezkumného jednání nebude podkladem
pro vedení exekučního řízení. Tento účinek se naplno projeví až po skončení insolvenčního
řízení.
[6] Je-li způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužení, má popření pohledávky dlužníkem také
vliv na její zjištění, jak se podává z dikce § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona.
[7] V dané věci se konalo přezkumné jednání před schůzí věřitelů, na níž bylo schváleno
oddlužení. Účinky popěrného úkonu dlužníka by tedy nastaly okamžikem zveřejnění usnesení o
schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k
podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné
pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.
[8] Bez ohledu na to, zda se přezkumné jednání koná před nebo po vydání rozhodnutí o
schválení oddlužení dle ustanovení § 406 insolvenčního zákona, musí insolvenční správce při
popěrném úkonu dlužníka oznámit věřiteli popření jeho pohledávky dlužníkem (§ 197 odst. 2
insolvenčního zákona).
[9] Výše uvedené závěry se v poměrech přezkoumávané věci promítají tak, že dlužník měl
popřít pohledávku žalovaného z důvodu její neexistence (zániku pohledávky) u přezkumného
jednání. Tohoto pochybení je si ostatně žalobce vědom, když v žalobě tvrdí, že „na přezkumné
schůzi věřitelů žalovaným přihlášenou pohledávku včetně příslušenství zapomněl popřít co do
její pravosti“. Insolvenční správce by žalovaného následně poučil o nutnosti podat žalobu o
určení popřené pohledávky proti dlužníku.
[10] Lze tedy shrnout, že žalobu, kterou se dlužník v režimu oddlužení domáhá určení
neexistence nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, je nutno odmítnout podle
ustanovení § 160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona jako podanou neoprávněnou osobou.
Právo dlužníka podat žalobu nezakládá ani skutečnost, že dlužník pohledávku věřitele u
přezkumného jednání nepopřel, jak mylně naznačuje žalobce ve svých odvolacích námitkách.
[11] Odvolací námitka, že soudkyně při přezkumném jednání opomněla přečíst přihlášené
věřitele a výši jejich jednotlivých pohledávek, neobstojí, když toto tvrzení vyvrátilo sdělení
insolvenčního správce o průběhu přezkumného jednání. Především však z insolvenčního
rejstříku vyplývá, že insolvenční soud postupoval v dané věci v souladu s ustanovením § 189
odst. 3 insolvenčního zákona a seznam přihlášených pohledávek zveřejnil v insolvenčním
rejstříku 18. 12. 2013.
[12] Seznam přihlášených pohledávek byl zveřejněn 18 dnů před konáním přezkumnéhojednání, tedy v zákonem stanovené lhůtě. Dlužníku tak byla poskytnuta dostatečná lhůta k
seznámení s přihlášenými pohledávkami (včetně pohledávky žalovaného) a k zaujetí
stanoviska, které mohl (a měl) přednést na přezkumném jednání.
[13] Ačkoliv odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům, je rozhodnutí insolvenčního soudu
v bodu I. výroku věcně správné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 insolvenčního zákona (jímž lze namítat, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Dovolatel úvodem oběma soudům vytýká, že mu svými rozhodnutími upřely právo na spravedlivý
proces tím, že v důsledku chybného právního posouzení věci odmítly vydat meritorní rozhodnutí o
jeho žalobě, předpisy insolvenčního zákona posuzovaly izolovaně, bez vzájemné souvislosti a bez
přihlédnutí k základní zásadě každého „civilně procesního“ řízení – zásadě vyhledávací a zásadě
materiální pravdy (ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona) a rovněž bez přihlédnutí k
předpisům hmotněprávním (ve smyslu předpisů o zániku práv). Konkrétně pak uplatňuje následující
výhrady:
[1] Odvolací soud převzal část odvolacích důvodů, aniž z převzatého textu vyvodil adekvátní
právní závěry. Především neaplikoval zmínku odkazující na ustanovení § 389 až § 418
insolvenčního zákona, jelikož chybně interpretoval ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního
zákona. Jak je patrno z textu § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, dlužník je oprávněn (v
korelaci s § 410 odst. 1 insolvenčního zákona) popřít přihlášenou pohledávku „kdykoliv během
trvání účinků schválení oddlužení“, s tím, že nastanou účinky, které jsou spojeny s popřením
pohledávky insolvenčním správcem. Věta první § 410 odst. 2 insolvenčního zákona „časově
odlišuje větu druhou téhož odstavce“, tedy staví v protiklad dobu vzniku právních účinků běhu
lhůt dle první věty a dle druhé věty. Zatímco dle druhé věty nastávají účinky ode dne
zveřejnění rozhodnutí o oddlužení v insolvenčním rejstříku, účinky popření po schválení
oddlužení (tedy i běh lhůt pro podání incidenční žaloby o určení existence/platnosti pohledávky
proti dlužníkovi) nastávají dnem, kdy byl popěrný úkon dlužníka zveřejněn v insolvenčním
rejstříku (srov. předpisy o zveřejňování v insolvenčním rejstříku, především ustanovení § 71
odst. 1 insolvenčního zákona).
[2] Jestliže dlužník učinil popěrný úkon (písemně, 19. 2. 2014) po podání incidenční žaloby, měl
insolvenční soud, respektive odvolací soud, učinit opatření s tím spojená, tedy zveřejnit
popěrný úkon v insolvenčním rejstříku a posečkat po dobu běhu lhůty uvedené v ustanovení §
198 odst. 1 insolvenčního zákona, respektive pokládat incidenční žalobu (vzhledem k přiložené
dohodě o narovnání z 22. 3. 2013) za popěrný úkon učiněný dlužníkem vůči přihlášené
nevykonatelné pohledávce žalovaného, k čemuž nedošlo.
[3] Dovolatel setrvává na odvolacích tvrzeních, pouze „koriguje“ své vyjádření o radě soudkyně
insolvenčního soudu (JUDr. V. B.) o možnosti podat žalobu; ve skutečnosti mu tuto radu dala v
soudní síni a nešlo o radu týkající se pohledávky žalovaného, nýbrž další putativní přihlášené
pohledávky společnosti R. O., s. r. o. (dále jen „společnost R“). Na chodbě insolvenčního soudu
po skončení přezkumného jednání naopak radu ohledně podání žaloby proti pohledávcepřihlášené posledně uvedeným věřitelem udělil insolvenční správce.
[4] Dovolatel shodně se svou manželkou trvá na tom, že na přezkumném jednání nebyli
jmenováni jednotliví věřitelé a výše jejich pohledávek; soudkyně pouze přečetla souhrnnou
částku přihlášených pohledávek a uvedla počet přihlášených věřitelů. Dovolatel se „globálně“
vyjádřil pouze v tom, že pohledávku společnosti R neuznává v přihlášené výši. Kdyby byla
čtena pohledávka žalovaného, dovolatel by ji rovněž popřel, neboť má v rukou originál dohody
o narovnání z 22. 3. 2013. Dovolatel by „rád viděl“ všechny listiny, které měl podepsat v den
konání přezkumného jednání.
[5] Co do „tvrzení“ odvolacího soudu, že dlužník nevyužil možnosti dané mu ustanovením § 192
odst. 1 insolvenčního zákona, dovolatel znovu poukazuje na průběh přezkumného jednání,
zdůrazňuje, že pohledávka žalovaného nebyla vůbec zmíněna. Pro případ, že existuje, se
dovolatel dovolává zvukového záznamu z jednání, s tím, že „papír – protokol snese všechno“.
[6] Právní závěr odvolacího soudu o lhůtě pro uplatnění popěrného práva dlužníkem je chybný,
neboť uvedené ustanovení je ve vztahu k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona „lex
generalis ad legem specialiam“. O čtyři věty odůvodnění dále již odvolací soud cituje
ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, avšak opět z něj vyvozuje nesprávný právní
závěr, neboť v předmětné normě je uvedeno „za trvání účinků schváleného oddlužení“. Kdyby
tedy bylo popřeno před schválením oddlužení nebo kdyby oddlužení nebylo schváleno, nemohly
by nastat procesní účinky popření ve vztahu k zvláštnímu způsobu řešení insolvence
oddlužením. Ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona je ustanovením obecným a platí
především pro účely insolvenčního řízení ve vztahu k prohlášení konkursu.
[7] Dovolatel sice v odvolání uvádí, že „zapomněl pohledávku popřít co do její pravosti,
respektive existence“, avšak tento výrok „byl učiněn v omylu“, ve skutečnosti touto větou chtěl
říci, že žádná pohledávka žalovaného ani jméno žalovaného samotného nebylo nikým v soudní
síni přečteno, takže pohledávku žalovaného nemohl popřít. Údaj, že seznam přihlášených
pohledávek byl zveřejněn k 18. 12. 2013, je sice fakticky správný, avšak nezohledňuje, že ke
dni konání přezkumného řízení „mohlo dojít ze strany věřitelů ke zpětvzetí žádosti, nebo
naopak mohlo dojít k novému nápadu přihlášených pohledávek“. Proto hlasité a jmenovité
čtení věřitelů a jimi přihlášených pohledávek slouží k aktualizaci či potvrzení stávajícího stavu.
[8] Žádný z předpisů insolvenčního zákona nezakazuje ani nepředepisuje, kolik se má
uskutečnit přezkumných jednání. Soud tedy může (vzhledem k ustanovení § 7 insolvenčního
zákona a k zásadám, na kterých stojí insolvenční zákon) přiměřeně použít ustanovení
občanského soudního řádu o „procesní možnosti změn již pravomocných rozhodnutí při
rozhodné změně okolností ve vztahu k ‚litispendovaným’ rozhodnutím“, nehledě k tomu, že
mnoho úkonů insolvenčního řízení je povahy faktické. Lze tedy uzavřít, že by soud mohl svolat
nové přezkumné jednání vzhledem k předloženým důkazům v rámci v insolvenčním řízení
„nezavedené zásadě koncentrace řízení“. Na podporu uvedeného lze argumentovat
ustanovením insolvenčního zákona „o zastavení konkursu v celém průběhu řízení“, bude-li
prokázáno, že pro konkurs nejsou splněny zákonné podmínky.
[9] Insolvenční zákon rovněž nezakazuje ani nepřikazuje dlužníku (oproti věřitelům a
insolvenčnímu správci), aby uplatnil popěrné procesní úkony nebo incidenční žalobu ve
stanovené lhůtě. Volnost dlužníka ve vztahu k předmětu řízení a dopadům na jeho život a
právní sféru a majetkové poměry má naopak význam „pro rovnost postavení dlužníka v řízení
vůči věřitelům“. Interpretace ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona provedené soudem
je chybná exegeticky i aplikačně, neboť předmětná norma je systematicky zařazena v hlavě V
části první, která je obecná a základní co do úpravy insolvenčního řízení, není-li dle ustanovení§ 8 insolvenčního zákona v části druhé stanoveno jinak (zásada subsidiarity). Část první
insolvenčního zákona lze tedy použít vždy, nestanoví-li zákon jinak, či neuplatní-li se obecné
procesní předpisy o řízení před orgánem soudní moci státu (§ 7 odst. 1 insolvenčního zákona).
Insolvenční soud totiž nepřípustně slučuje popření jako hmotněprávní úkon v rámci
přezkumného řízení či po jeho proběhnutí a žalobu jako procesní prostředek incidenčních
řízení o určení pravosti či výše pohledávky.
[10] Doslovné znění ustanovení „§ 191 odst. 1“ insolvenčního zákona je následující:
„(1) Dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech
přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které
insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených
pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.“
Jak je z textu patrno, je zde na první pohled rozdíl mezi popěrnými subjekty: dlužník není
časově omezen v popírání pravosti, výše či pořadí přihlášených pohledávek, neboť žádné
ustanovení insolvenčního zákona nereglementuje, že toto právo lze uplatnit pouze do
určité lhůty. Tento předpis však nelze vykládat bez dalšího; důležité je i ustanovení § 200
insolvenčního zákona, které říká, že „popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její
zjištění, avšak účinkem je skutečnost, že v rozsahu popření upravený seznam
přihlášených pohledávek není tento exekučním titulem“. Z tohoto ustanovení plyne, že
insolvenční správce je povinen upravit seznam přihlášených pohledávek způsobem, ze
kterého bude patrno, že pohledávka byla popřena.
[11] Pro účely dlužníkových procesních úkonů je dále nutné aplikovat i ustanovení § 201 odst.
1 písm. c) insolvenčního zákona, které jednoznačně určuje, že teprve pravomocné rozhodnutí
insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti či výše nebo pořadí má konečný vliv na
zjištění pohledávky bez dalšího, neboť dle ustanovení § 164 insolvenčního zákona je
pravomocné rozhodnutí závazné pro všechny procesní subjekty insolvenčního řízení.
[12] Z uvedeného vyplývá, že „nestanovení“ lhůt pro uplatňování námitek (procesních úkonů) k
existenci či výši přihlášené pohledávky je ochranou dlužníka; ten nemusí mít právnické
vzdělání, aby posoudil, zda existují relevantní důvody k popírání přihlášených pohledávek. Jak
uvedeno výše, popření pohledávky nemá bez dalšího vliv na její zjištění a právní či skutkové
skutečnosti mající vliv na prokázání (ne)existence (výše) pohledávky se mohou rovněž objevit v
průběhu insolvenčního řízení. Teprve incidenční spor tuto otázku postaví na jisto. Nepodá-li
dlužník incidenční žalobu, jde toto jeho rozhodnutí na jeho vrub (účet). Protože insolvenční
řízení nelze obnovit (§ 96 insolvenčního zákona), mohl by dlužník po věřiteli, který byl v
rozporu s hmotným právem uspokojen, žádat pořadem práva vydání bezdůvodného obohacení
z titulu „indebitia“ nebo „kondikce ob causam finitam“. Ovšem reparace fatálních následků
likvidace dlužníkova majetku nemůže být ospravedlněna možností podat kondikční žalobu.
[13] Insolvenční správce může měnit stanoviska, která zaujal k jednotlivým pohledávkám v
seznamu přihlášených pohledávek, při přezkumném jednání; má tedy určitou (vyvoditelnou)
lhůtu, dokdy může být činný s procesně právními účinky. Pro rozhodování o vztahu popření a
zjištění nevykonatelné pohledávky k jejich existenci či výši je třeba přihlédnout dále k
ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, kde je jednoznačně uvedeno, že
nevykonatelná pohledávka je zjištěna, nepopřel-li ji insolvenční správce; nebyla-li
nevykonatelná pohledávka popřena (a ani dlužník nepodal incidenční žalobu), platí, že ji lze
uspokojit v insolvenčním řízení. Právě tehdy, je-li pohledávka nevykonatelná, není insolvenční
správce povinen (popře-li ji) podat žalobu a je na dlužníku, aby se v případě, že popřel
nevykonatelnou pohledávku, domáhal svého práva příslušným procesním prostředkem; acontrario pro insolvenčního správce stojí povinnost podat popěrnou žalobu dle ustanovení §
199 odst. 1 insolvenčního zákona ve stanovené lhůtě u popřené vykonatelné pohledávky.
Zásadním procesním prostředkem vzhledem k reguli o jednotnosti, hospodárnosti řízení je
právě incidenční žaloba dle příslušných ustanovení insolvenčního zákona. Kdyby soud
nepřipouštěl právo dlužníka takový procesní prostředek podat, pak by dlužník mohl podat
[vzhledem k ustanovení § 7 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 80 písm. c) o. s.
ř.] určovací žalobu i s možností vydání předběžného opatření, kterým by se zakazovalo
insolvenčnímu soudu (správci či jinému subjektu/orgánu) činit úkony (rozhodnutí) se vztahem k
věci, jež by byla předmětem takového nalézacího řízení. Jen proto je třeba incidenční žalobu
dlužníku nejen přiznat, ale především potvrdit, že takové právo „má dlužník dané zákonem
samé“.
[14] Z uvedeného jednoznačně plyne, že zákon dlužníku nikterak nebrání uplatňovat ochranu
jeho oprávněných zájmů. Bylo by totiž nelogické odejmout dlužníku právo bránit se proti
neoprávněným požadavkům věřitele, a spoléhat se tak na případnou činnost insolvenčního
správce, který nemusí mít takové znalosti ani vlastní finanční zájem, aby dlužníka bránil proti
věřitelům.
[15] Insolvenční řízení není nic jiného než předvídaná pravidla pro organizovaný postup
oprávněných orgánů (subjektů) uplatňovat státní moc ve vztahu mezi dlužníkem (dlužníky) a
věřitelem (věřiteli). I do každého procesního řízení zasahují hmotněprávní ustanovení předpisů,
které reglementují vznik, změnu či zánik právních vztahů. Má-li dlužník uzavřenou dohodu o
narovnání (smíru), kterou mu navrhl a doručil žalovaný, a která potvrzuje zánik jeho závazku
(přihlášené pohledávky) dle ustanovení § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“), a § 574 odst. 1 obč. zák., v rozhodném znění, pak soud nemůže být
vůči těmto skutečnostem, vyplývajícím přímo ze zákona (zánik závazku), nečinný a netečný;
minimálně by měl dát insolvenčnímu správci pokyn, aby pohledávku vyloučil ze seznamu za
přiměřeného použití ustanovení § 185 insolvenčního zákona. Jenže je to opět o tom, že podnětu
nemusí soud vyhovět.
[16] Upírá-li soud žalobci právo na přezkumné nalézací řízení o pravosti (neexistenci)
pohledávky, musel by z logiky věci upírat i právo věřitele kdykoliv v insolvenčním řízení vzít
přihlášenou pohledávku zpět (§ 184 insolvenčního zákona), aby byla zachována rovnost
účastníků řízení dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona, což by opět bylo absurdní. Vzhledem
k tomu, že po dobu oddlužení nadále běží insolvenční řízení, mohou se uplatňovat veškeré
důkazy, kterými se popírají pohledávky dlužníkem (zákon žádnou koncentrační zásadu
nestanoví), protože do skončení řízení má dlužník předmět insolvenčního řízení v dispozici „dle
zásady volného nakládání s předmětem řízení“. Rovněž v případě konkursu není nikde
stanoveno, že uhradí-li dlužník (nebo někdo za něj) pohledávky mimo zjištěný majetek
dlužníka, pak musí dojít k likvidaci jeho majetku bez dalšího, tedy až do „trpkého konce“.
[17] Dlužník dále pro dovolání doslovně přebírá odvolací argumentaci, jejímž prostřednictvím
se dovolává „předpisů“ zvláštní části insolvenčního zákona o jednotlivých způsobech řešení
úpadku, konkrétně ustanovení § 389 až § 418 insolvenčního zákona, s tím, že pro účely
uplatňování popěrného práva a incidenční žaloby o určení výše a existence pohledávek je
nutné užít ustanovení § 410 a § 411 insolvenčního zákona. K tomu zdůrazňuje, že ani postup
popsaný v těchto ustanoveních mu nebrání „nečekat“ na procesní úkon věřitele popřené
pohledávky; může sám iniciovat incidenční žalobu, což učinil podáním ze dne 4. února 2014.
[18] Lze shrnout, že ustanovení § 190 až § 202 insolvenčního zákona a ustanovení
insolvenčního zákona o oddlužení neuvádějí ničeho jiného, než že se osobám zákonem
oprávněným dává právo činit úkony spojené s uplatňováním tzv. popěrného práva. Je důležitési všimnout, jaká práva a v jakém rozsahu mají jednotliví beneficienti; tak např. ustanovení §
198 insolvenčního zákona jednak určuje pregnantní lhůtu pro podání žaloby (dle ustanovení §
159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nazývané incidenční) včetně osoby inkulpáta
(příslušné normy občanského soudního řádu o tzv. hlavní a vedlejší intervenci, včetně
přistoupení k řízení, jsou vyloučeny z aplikace). Také ustanovení § 199 insolvenčního zákona
určuje lhůty, ve kterých může být podána další z incidenčních žalob; i zde jsou jasně
denominováni inkulpát s inkulpujícím (budiž expressis verbis uvedeno, že insolvenční správce
má právo přihlášené pohledávky nepopírat – pomiňme jeho povinnost patera diligenciae), což
platí i o incidenčním sporu dle ustanovení § 200 insolvenčního zákona.
[19] Rovněž je třeba si všimnout, že popření insolvenčním správcem má dvě konsekvence; proti
popření mohou věřitelé podat žalobu a musí jím popřenou pohledávku zažalovat (aby si
zachovali právo uspokojit se z majetku „úpadce“). Popření pohledávky přihlášeným věřitelem
má rovněž kvalifikovanou podobu – podává se na formuláři a nazývá se popěrnou žalobou, jež
je insolvenčním zákonem též prohlášena za incidenční spor.
[20] Jestliže tedy dovolatel nepopřel „na přezkumné schůzi věřitelů“ pohledávku přihlášenou
žalovaným, včetně příslušenství, co do její pravosti (existence), učinil tak jednak „non facere“ s
využitím práva obecně mu daného ustanovením § 192 odst. 1 insolvenčního zákona; společně s
ustanoveními § 193 až § 195 insolvenčního zákona jde o tzv. impugnare qualificationis; tato
ustanovení tedy neříkají ničeho jiného, než co lze popírat. Jiný náhled je tedy nesprávný, neboť
nejen toto ustanovení, nýbrž ani ustanovení § 201 insolvenčního zákona nevylučuje právo
žalobce (dlužníka) podat řádným způsobem „odpůrčí“ žalobu (srov. např. ustanovení § 267a o.
s. ř., s použitím ustanovení § 7 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon v ustanoveních § 198
až § 201 právo (nikoli povinnost) dlužníka nevylučuje ani nezakazuje, takže se uplatní čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[21] Upírá-li tedy soud dovolateli právo něco tvrdit a mít tak korelující povinnost unést důkazní
břemeno, odnímá mu tak ochranu dle čl. 36 Listiny. Bylo by totiž zcela absurdní, aby
pohledávka, která zanikla splněním nebo vůbec nevznikla, byla erogována podruhé (a tvrzené
skutečnosti může žalobce důkazně podložit právě v incidenčním sporu), neboť možným
trestným činem podvodu nemůže být právo přiznáno [nemo turpitudinem suam allegare potest,
sine iure (turpem facere), ius non oritur].
[22] Protože konkursní právo je rigidnější a komplexnější formou vykonávacího (exekučního)
řízení, kde rovněž platí zásady pro popírání pohledávek a zastavování řízení, musí být ochrana
oprávněných zájmů dovolatele (dlužníka) ještě intenzivnější a méně neformální.
[23] Současný insolvenční zákon byl autory v mnohém převzat z předpisů platných na území
České republiky do 31. 12. 1950 (srov. důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu), přičemž
tehdejší předpisy právo dlužníka nejen že nevyjímaly, nýbrž i předvídaly a aprobovaly: srov.
ustanovení § 112 odst. 2 a 3, ve spojení s ustanovením § 132 odst. 3 a 4 zákona č. 64/1931 Sb.
z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku
1931“). Bylo by tedy absurdní v době, kdy je ochrana lidských práv a svobod na čelném
seznamu priorit občanské demokratické společnosti, aby byl dlužník chráněn méně než před
více než 80 lety, nota bene, aby měl méně práv v řízení, když právní (a majetkové) následky
konkursu mají vůči ní mnohem závažnější dopad, než je např. nepřihlížení k přihlášené
pohledávce věřitele v insolvenčním řízení.
[24] Neerudovanost soudů stran usnesení o odmítnutí žaloby v incidenčním sporu vysvítá
právě v ignorování ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona o rovném postavení účastníků
(všech) v řízení, nejsou-li pro to zákonem zvlášť výslovně odůvodněné závěry.[25] Neuznávají-li oba soudy jako důkazní prostředek potvrzení zániku pohledávky dohodu o
narovnání uzavřenou na popud žalovaného (osvědčující bezdlužnost dlužníka vůči
žalovanému), pak nemá dlužník jinou právní možnost, než žalovat v rámci insolvenčního řízení
o určení výše, pravosti či pořadí pohledávek (incidenční spor). Nemá totiž možnost donutit
žalovaného, aby postupoval dle ustanovení § 184 odst. 1 insolvenčního zákona. Věřiteli je právo
přiznáno v časově neomezené lhůtě, respektive po dobu probíhajícího řízení; ochrana jedné
strany na úkor strany druhé (která prokazuje neexistenci přihlášené pohledávky) je v rozporu
se zásadou obsaženou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona.
[26] Rovněž lze odkázat na ustanovení § 178 odst. 1 insolvenčního zákona, které umožňuje, aby
pohledávka byla přezkoumávána po celou dobu trvání insolvenčního řízení; i soud nemá
povinnost, nýbrž diskreci, přikázat popřenému věřiteli, aby ve prospěch majetkové podstaty
zaplatil částku, kterou určí soud sám.
[27] Dovolateli tedy skutečně nezbývá, než incidenčním sporem [eventuelně sporem dle
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 7 insolvenčního zákona] dosíci
svého práva a povinnosti, postupovat tak, aby nikomu (tedy ani jemu) nevznikala škoda, a
práva na ochranu svého majetku a povinnosti chovat se tak, aby nikdo nezískal neoprávněný
prospěch a bezdůvodně se neobohacoval.
[28] Veškerá ustanovení insolvenčního zákona, na která se odvolací soud ve svém decernátu
odvolává, neobsahují reprobaci či výluku práva dlužníka podat incidenční žalobu, naopak,
ustanovení § 201 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona cele odkrývá neudržitelnost výkladu
obou soudních instancí o neoprávněné osobě (dlužníku) k podání incidenční žaloby, neboť je
zde výslovně uvedeno, že pohledávka se může považovat za nezjištěnou rozhodnutím
insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí (žádné z ostatních písmen
předmětného ustanovení nemá ničeho o tom, že by byla zjištěna i přes popření dlužníka, a
odkaz na ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona jen implicitně dává vodítko k možné
decizi dlužníka k podání návrhu určovací žaloby o popření výše, pravosti a pořadí přihlášené
pohledávky). Lze tedy vyvodit, že i dlužník má právo žalovat.
[29] Dovolatel znovu zdůrazňuje, že by byl výrazně poškozen, kdyby nebylo možno
prostřednictvím řádného pořadu práva tvrdit (žalovat), že přihlášená pohledávka neexistuje,
neboť zanikla splněním, prekluzí, atd., jestliže jsou tu hmotněprávní skutečnosti (a ty jsou
určující pro procesní řízení o přiznání práva), které tyto skutečnosti osvědčují.
[30] Dovolatel shrnuje, že Nejvyšší soud by měl zodpovědět následující otázky:
a/ Zda je správné, že oba soudy mu nepřiznaly právo podat incidenční žalobu, ačkoliv
toto právo nevylučuje ani nezakazuje žádné ustanovení insolvenčního zákona?
b/ Zda „úpadce“ má obecně právo podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či
pořadí pohledávky podle insolvenčního zákona, nebo zda lze užít obecných ustanovení
občanského soudního řádu o určovací žalobě nebo o popírání pravosti a výši pohledávek
dle ustanovení § 267a o. s. ř. (ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.)?
c/ Zda ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona je zvláštním ustanovením k
ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona, a zda tedy lze z tohoto ustanovení vyvodit
právo dlužníka podat popěrný úkon vůči přihlášené pohledávce žalované, jestliže z textu
samého plyne, že popření pohledávky za účinků (tedy již i vyhlášeného) oddlužení má
tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, avšak s rozdílnými běhy
lhůt pro podání procesního prostředku dle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčníhozákona, ve spojení s ustanovením § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona a
ustanovením § 71 odst. 1 insolvenčního zákona?
d/ Zda při záporné odpovědi na předchozí otázky jsou soudy povinny k ochraně práv a
oprávněných zájmů dlužníka (nelze-li podat incidenční žalobu, uplatnit popěrné právo po
skončení přezkumného jednání, změnit rozhodnutí o splátkovém kalendáři, uplatnit
obecnou určovací žalobu dle občanského soudního řádu nebo dle ustanovení § 267a o. s.
ř. ani přimět věřitele, aby přihlášenou pohledávku vzal zpět) nařídit nové přezkumné
jednání, nebo považovat přímo ze zákona (při předložených důkazech) pohledávku
věřitele za nezjištěnou dle ustanovení § 178 odst. 1 insolvenčního zákona?
III.
Přípustnost dovolání
8. Již s přihlédnutím k době podání incidenční žaloby je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolání je pak přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky, zda dlužník je za trvání
oddlužení osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení (ne)existence pravosti, výše nebo
pořadí „nevykonatelné pohledávky“ přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jde
o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech neřešenou.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud se zabýval uplatněným dovolacím důvodem (tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem) v hranicích právních otázek vymezených dovoláním.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a
Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
13. Pro právní posouzení věci jsou pak určující následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 8
14. Ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé
ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.
§ 160
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního
řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.
(…)
(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna,
insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a
které mu brání v řízení o ní pokračovat.(5) Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit,
nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud řízení o této žalobě zastaví.
§ 190
Přezkumné jednání
(1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním
soudem.
(…)
§ 192
Popření přihlášených pohledávek
(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník
a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.
(2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým
pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek.
(3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho
účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v
rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
(4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit
výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou
pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání.
Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v
souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.
§ 198
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit
své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta
však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu
podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu
soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo
pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze
skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného
jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o
prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je
pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě
povinen prokázat důvod popření podle § 199.
§ 201(1) Pohledávka je zjištěna
a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů,
b/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným
věřitelem,
c/ jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět,
nebo
d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí.
(2) Vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o
její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve
věci samé.
(3) Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném
seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu.
(4) Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem
procesním subjektům.
§ 410
(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti
oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39
odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční
soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně.
(2) Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení
tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není
dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního
správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před
schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den
je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.
Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči
dlužníku.
(3) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu,
může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem
pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.
15. V této podobě [tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb. (pro věc rozhodném)] platila
citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době konání přezkumného jednání (6. 1. 2014) a
později nedoznala změn.
I. K rozhodnému znění insolvenčního zákona.
16. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že jakkoli obsáhlá je dovolací argumentace, jde o
argumentaci v rovině právní značně nepřesnou již proto, že dovolatel ji v podstatné míře opírá o
ustanovení insolvenčního zákona ve znění, jež platilo pouze do 30. 3. 2011. K tomu srov. reprodukci
dovolání pod bodem [10] (dovolatel cituje „§ 191 odst. 1“ insolvenčního zákona, přičemž ve
skutečnosti jde o „§ 192 odst. 1“ insolvenčního zákona a ustanovení § 200 insolvenčního zákona, lečobojí ve „starém znění“), dále pod bodem [11] (§ 201 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, ve
„starém znění“), pod bodem [13] (§ 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, ve „starém znění“).
Nesourodost takto pojaté argumentace lze doložit např. též poukazem na reprodukci dovolání pod
bodem [19]; tam dovolatel zmiňuje podobu popření pohledávky přihlášeným věřitelem, ač pod bodem
[10] cituje ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona ve (starém) znění, podle kterého věřitelé
popěrné právo nemají.
II. K legitimaci dlužníka k podání incidenční žaloby ohledně jeho popěrného úkonu.
17. K postavení dlužníka jako popírajícího subjektu se při zhodnocení právního stavu vyslovila (v
obecné části) též důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona (schválenému
posléze jako zákon č. 69/2011 Sb.), projednávanému Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České
republiky v 6. volebním období jako tisk č. 233 (dále jen „důvodová zpráva“). Tam se na dané téma
uvádí, že:
„Pokud jde o dlužníka, jeho popěrný úkon se podle § 200 ve spojení s § 336 odst. 2 a § 410 odst. 2
insolvenčního zákona prosazuje (ve stejném rozsahu jako při popření insolvenčním správcem) jen za
trvání reorganizace nebo při oddlužení. Jinak nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její
zajištění. Účinkem popření pohledávky dlužníkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník
popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených
pohledávek exekučním titulem.“
18. Označená novela pak zasáhla do postavení dlužníka (coby popírajícího subjektu) jen změnami
promítnutými v textu § 336 odst. 2 (u reorganizace) a § 410 odst. 2 (u oddlužení), k čemuž se
důvodová zpráva vyslovuje (ve zvláštní části, k bodům 19. a 22.) tak, že:
„Navržené změny (doplnění) textu § 336 odst. 2 a § 410 odst. 2 insolvenčního zákona jsou logickým
důsledkem změn provedených v textu § 16 insolvenčního zákona (srov. důvodovou zprávu k bodům 1.
a 5. návrhu zákona) a způsobem nevyvolávajícím pochybnost pojmenovávají fakt, že insolvenční
správce, který pohledávku nepopřel, se neúčastní incidenčního sporu ani tehdy, je-li vyvolán
popřením dlužníka. Současně upřesňují (ve vazbě na § 201 insolvenčního zákona) postavení
popírajícího dlužníka [tak, aby např. bylo nepochybné, že zpětvzetí popření dlužníkem má (v
reorganizaci a při oddlužení) pro zjištění pohledávky tytéž účinky jako zpětvzetí popření
insolvenčním správcem ve smyslu § 201 odst. 1 písm. c/ návrhu zákona].“
19. Text § 200 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 3. 2011), zabývajícího se popěrným
úkonem dlužníka, byl s účinností od 31. 3. 2011 toliko přemístěn do ustanovení § 192 odst. 3
insolvenčního zákona (srov. i zvláštní část důvodové zprávy, k bodům 11. až 13.).
20. Insolvenční zákon tudíž přiznává (formou výjimky z obecného pravidla vyjádřeného v § 192 odst.
3 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu dlužníka vliv na zjištění popřené pohledávky jen za trvání
reorganizace (§ 336 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo za trvání účinků schválení oddlužení (§ 410
odst. 2 insolvenčního zákona). Obsah popěrného práva dlužníka je tedy (co do způsobilosti ovlivnit
popřením pohledávky její zjištění) užší než obsah popěrného práva insolvenčního správce; oproti
insolvenčnímu správci nemůže dlužník zabránit zjištění pohledávky jejím popřením, je-li v konkursu.
Srov. v tomto ohledu shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2014“);
usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud
usnesením ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/2014 (usnesení je dostupné na webových
stránkách Ústavního soudu).21. Jinak (nejde-li konkurs) obecně platí (s výjimkou danou ustanovením § 51 odst. 2 insolvenčního
zákona co do úpravy vlivu popření pohledávky insolvenčním správcem na hlasovací právo věřitele
popřené pohledávky), že popření pohledávky dlužníkem má „tytéž účinky jako popření pohledávky
insolvenčním správcem“ a „pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající
se insolvenčního správce“. Pro oddlužení se přitom účinnost popěrného úkonu dlužníka (co do vlivu
na zjištění popřené pohledávky) věcně omezuje jen na pohledávky nezajištěných věřitelů (srov. § 410
odst. 2 větu první insolvenčního zákona) a další omezení (co do důvodů popření) se prosazuje, jde-li o
vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 410 odst. 3
insolvenčního zákona), což je dáno logikou věci, jelikož vůči dlužníku tu působí (na rozdíl od
insolvenčního správce a ostatních věřitelů) závaznost pravomocného a vykonatelného rozhodnutí
„příslušného orgánu“ (proti němuž se mohl a měl bránit v příslušném nalézacím řízení).
22. Platí dále, že popře-li insolvenční správce pravost nebo výši nevykonatelné pohledávky anebo
pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné), je osobou věcně legitimovanou k podání incidenční
žaloby přihlašovatel popřené pohledávky (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), jenž nese také
následky zmeškání žaloby (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 25/2011, uveřejněné pod č. 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Insolvenční
správce osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby v takovém případě není.
23. Má-li řádné a včasné popření pohledávky dlužníkem při reorganizaci a v oddlužení „tytéž účinky
jako popření pohledávky insolvenčním správcem“, pak ovšem platí o legitimaci dlužníka k podání
incidenční žaloby o svém popěrném úkonu stejný závěr jako pro insolvenčního správce. Jinak řečeno,
stejně jako insolvenční správce není ani dlužník v oddlužení, který popřel pravost nevykonatelné
pohledávky přihlášeného věřitele, osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby o tomto popření.
Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne (má odmítnout) jako podanou
osobou, která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
24. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné (již tento závěr
postačoval k odmítnutí žaloby).
III. K vymezení doby, ve které je dlužník v oddlužení oprávněn popřít pohledávku přihlášeného
věřitele.
25. Z ustanovení § 190 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že přezkoumání přihlášených
pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. Z ustanovení § 201
odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona dále plyne, že (při přezkumném jednání přezkoumaná)
pohledávka „je zjištěna“ i tehdy, jestliže „ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených
věřitelů“. Jakkoli vskutku není předepsán (srov. reprodukci dovolání pod bodem [8]) počet
přezkumných jednání (ačkoli insolvenční zákon presumuje, že při řádném chodu věcí by mělo
proběhnout pouze jediné přezkumné jednání), jednou zjištěná pohledávka již nemůže být
přezkoumána znovu (přezkum pohledávky má vést k jejímu zjištění, tedy ke stavu, který již nastal). S
přihlédnutím k tomu, že pro popření pohledávky dlužníkem v oddlužení „platí obdobně ustanovení o
zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce“ (§ 410 odst. 2 věta první insolvenčního
zákona), je za trvání účinků schválení oddlužení přezkoumaná pohledávka „zjištěna“ (dle § 201 odst.
1 písm. a/ insolvenčního zákona) i tehdy, jestliže ji nepopřel insolvenční správce, dlužník ani žádný z
přihlášených věřitelů.
26. Pravidlům, která dlužníku při reorganizaci a při oddlužení dovolují (oproti konkursu a obecně
oproti úpravě obsažené v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) zpochybnit zjištění pohledávky
popěrným úkonem, která pro tyto účely přiznávají popěrnému úkonu dlužníka „tytéž účinky jako
popření pohledávky insolvenčním správcem“ a podle nichž „pro toto popření platí obdobně
ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce“, se pak zjevně protiví (očividnějim odporuje) názor (předestíraný dovoláním), že za trvání účinků schválení oddlužení může dlužník
popřít přihlášenou pohledávku kdykoli (i poté, co již proběhlo přezkumné jednání, při které přítomný
dlužník tuto pohledávku nepopřel). Neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by právě dlužník
(jako osoba, která svým úpadkem osvědčila nezpůsobilost uspořádat své majetkové poměry bez
ingerence insolvenčního soudu, insolvenčního správce a svých věřitelů) měl mít časově neomezené a
na proběhnuvších přezkumných jednáních nezávislé popěrné právo.
27. Smysl úpravy obsažené v § 410 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona tkví jen ve vymezení
okamžiku, od kterého bude mít popěrný úkon dlužníka „tytéž účinky jako popření pohledávky
insolvenčním správcem“ (§ 410 odst. 2 věta první insolvenčního zákona), jestliže se tyto účinky
nepojily s popěrným úkonem dlužníka v době, kdy jej učinil (měl učinit) proto, že ještě nebylo
rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka (reorganizací nebo oddlužením).
28. Na tom, že dlužník je povinen (stejně jako insolvenční správce) popřít pohledávku přihlášeného
věřitele nejpozději do skončení přezkumného jednání, při kterém byla přezkoumána (§ 190 až § 192
insolvenčního zákona), se úpravou obsaženou v § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění.
Srov. k tomu via facti např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sen. zn. 29 ICdo
24/2013, uveřejněný pod č. 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
29. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i potud správné.
30. K další dovolací argumentaci lze uvést toto:
IV. K § 184 insolvenčního zákona (reprodukce dovolání pod bodem [16] a [25]).
31. Mezi možnost popřít pohledávku na straně jedné a možnost (přihlašovatele pohledávky) vzít
přihlášku pohledávky zcela nebo zčásti zpět na straně druhé nelze klást rovnítko (jde o hrubě
nepřiléhavé srovnání). Věcný přezkum pohledávky (na straně jedné) je jiné povahy než procesní
právo přihlašovatele pohledávky ukončit (zpětvzetím přihlášky) svou účast v insolvenčním řízení (na
straně druhé).
32. V. K § 267a o. s. ř. (reprodukce dovolání pod bodem [20]).
33. Dovolává-li se dovolatel prostřednictvím ustanovení § 7 insolvenčního zákona použitelnosti §
267a o. s. ř., pak přehlíží, že ustanovení § 7 insolvenčního zákona v části věty za středníkem výslovně
určuje, že ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se použijí přiměřeně jen tehdy,
jestliže na ně tento zákon odkazuje (což není tento případ). Dovolání nadto nepřiléhavě hovoří o
„odpůrčí žalobě“ (správně jde o odporovou žalobu).
VI. Srovnání s konkursním řádem z roku 1931 (reprodukce dovolání pod bodem [23]).
34. S obdobnou právní argumentací (téže zástupkyně dovolatele v jiné insolvenční věci) se Nejvyšší
soud vypořádal (jako s nepřiléhavou) v R 92/2014 (na něž v podrobnostech odkazuje). Tam uzavřel,
že ustanovení § 112 a § 132 konkursního řádu z roku 1931 nepřiznávají tehdejšímu úpadci možnost
zabránit zjištění pohledávky v konkursu vedeném na jeho majetek popřením pravosti, výše nebo
pořadí pohledávky. V tomto ohledu lze naopak říci, že v českém úpadkovém právu platí závěr, že
dlužník (úpadce) nemůže za trvání konkursu vedeného na jeho majetek svým popěrným úkonem
zabránit zjištění pohledávky v konkursu, ve všech zákonných úpravách úpadkového práva počínaje
rokem 1914.
VII. K § 178 insolvenčního zákona (reprodukce dovolání pod bodem [26]).
35. Toto ustanovení se týká možné reakce na výsledky přezkoumání přihlášené pohledávky, a nikolijejího přezkoumávání po celou dobu insolvenčního řízení, jak se nesprávně tvrdí v dovolání.
VIII. K § 80 písm. c) o. s. ř. (reprodukce dovolání pod bodem [13] a [27]).
36. Závěr, že dlužník nemůže obcházet pravidla týkající se (jeho) možnosti popřít pravost, výše nebo
pořadí přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení obecnou určovací žalobou (dle § 80 písm. c/ o. s.
ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive dle § 80 o. s. ř. v aktuálním znění), přijal Nejvyšší
soud již v R 92/2014 (na něž v podrobnostech odkazuje).
IX. K „věrnosti“ protokolu o přezkumném jednání (reprodukce dovolání pod bodem [5]).
37. Protokol o přezkumném jednání, jež se konalo dne 6. ledna 2014 (B-2), nepotvrzuje verzi
udávanou dovolatelem, které nadto odporuje obsah žaloby v této věci. Protokol o jednání je veřejnou
listinou (§ 134 o. s. ř.), z níž soud vychází, není-li prokázán opak (a břemeno tvrzení a důkazní
břemeno tkví na tom, kdo opak tvrdí). V daném případě šlo o protokol sepsaný zapisovatelkou
přítomnou v jednací síni, proti němuž nebyly vzneseny námitky do protokolace, o nichž by soud byl
povinen rozhodnout (srov. § 40 odst. 8 o. s. ř.)
38. Dovolací námitka, že „papír – protokol snese všechno“, jež význam protokolu jako veřejné listiny
ignoruje, stejně jako předepsané postupy, jež v daném místě a čase mohly vést k případnému
rozhodnutí o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění, je právně bezcenná.
39. Výklad obsažený v dovoláním napadeném usnesení nezakládá žádný rozpor s procesními
zásadami, se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) ani s ústavním
pořádkem České republiky.
40. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), se ze spisu též nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
41. Pro úplnost zbývá dodat, že (stejně jako tomu bylo podle dřívějších úprav českého úpadkového
práva) dlužník, z jehož majetku je v průběhu konkursu uspokojena zjištěná pohledávka osoby, kterou
nepovažuje za svého věřitele, není zbaven práva domáhat se poté, co pominou účinky konkursu
prohlášeného na jeho majetek, vrácení takového plnění (žalobou z bezdůvodného obohacení), s tím,
že podle hmotného práva povinnost k úhradě pohledávky neměl. Za insolvenčního řízení je však
povinen se podrobit režimu, jenž jeho popěrné právo omezuje a jenž mu nevrací příležitosti, které
vlastní nečinností zmeškal (srov. § 83, § 85 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. obdobně (při řešení
úpadku konkursem) opět R 92/2014.
42. V dané věci je ovšem z insolvenčního spisu dále patrno, že žalovaný již pohledávku vůči dlužníku
v insolvenčním řízení nevymáhá (usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. KSBR 29 INS 20221/2013-P9-3,
vzal insolvenční soud na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky žalovaným). | decision_1120.pdf |
138 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.06.2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.784.2016.1
Číslo: 34/2017
Právní věta: Ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i
tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a
2 t. o. p. o. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad
ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala
protiprávní čin jménem S účinností od 1. 12. 2016 v zákoně o t. o. p. o., ve znění zák. č. 183/2016
Sb., vypuštěn znak: „jejím jménem“ (tj. jménem právnické osoby). trestně odpovědné právnické
osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti (např. že v rozporu se svými povinnostmi úmyslně
zatajila účetnictví společnosti s ručením omezeným s dalšími důsledky uvedenými v § 254 odst. 1 tr.
zákoníku), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. (např.
jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného
činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o. (např. v důsledku spáchání činu statutárním
orgánem právnické osoby či jeho členem). Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud soudy
nižších stupňů učinily skutkový závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla
určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o.,
resp. jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se soudům nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým
způsobem jednala.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29.06.2016
Spisová značka: 5 Tdo 784/2016
Číslo rozhodnutí: 34
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Právnická osoba, Přičitatelnost činu právnické osobě, Trestní odpovědnost
Předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 8 odst. 2 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 8 odst. 3 předpisu č. 418/2011Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněné
obchodní společnosti C., s. r. o., se sídlem R., P. 3 – Ž., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 3. 3. 2016, sp. zn. 11 To 68/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Kladně pod sp. zn. 26 T 102/2015.I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 26 T 102/2015, byla obviněná
obchodní společnost C., s. r. o., podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 1 Zt 124/2015, která kladla
obviněné za vinu spáchání skutku podrobně popsaného pod bodem II. ve zprošťujícím výroku v
citovaném rozsudku, v němž byl spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále ve zkratce „tr. zákoník“). Tohoto skutku se podle obžaloby měla dopustit obviněná obchodní
společnost tím, že v době od 11. 1. 2013 do 23. 10. 2014 její jednatel T. F. v úmyslu zbavit se své
odpovědnosti za obchodní vedení společnosti, která mu náležela jako „statutárnímu zástupci“
společnosti, dne 23. 10. 2014 účelově jmenoval jednatelem obchodní společnosti C., s. r. o., P. H. a
dále dne 24. 10. 2014 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu převedl svůj obchodní podíl
ve zmíněné obchodní společnosti na P. H., a ačkoli údajně podle předávacího protokolu ze dne 24.
10. 2014 předal P. H. účetní doklady obchodní společnosti C., s. r. o., ve skutečnosti mu je nepředal,
svým jednáním tak zmíněná obchodní společnost vytvořila situaci, v důsledku které znemožnila
dohledání účetnictví, tím účetnictví úmyslně zatajila a ztížila nebo i vyloučila možnost příslušného
správce daně kontrolovat hospodaření společnosti, došlo tak k ohrožení včasného a řádného
vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2012 a 2013 a současně obviněná obchodní
společnost ohrozila majetková práva jejího věřitele – obchodní společnosti Č. l. z., a. s., která má vůči
obchodní společnosti C., s. r. o., pohledávky ve výši 50 000 Kč a 87 677 Kč. Podle závěru soudu
prvního stupně totiž nebylo prokázáno, že se tento skutek stal.
2. Týmž rozsudkem byl dále podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 1 Zt 124/2015, i obviněný T. F.
pro skutek podrobně popsaný pod bodem I. ve zprošťujícím výroku v citovaném rozsudku, v němž
obžaloba spatřovala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea
3 tr. zákoníku. Skutek, který měl spáchat tento obviněný, byl vymezen prakticky shodně jako u
obviněné obchodní společnosti.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Kladně v neprospěch obviněné obchodní společnosti C., s. r. o., a obviněného T. F.
odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 11 To 68/2016,
tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Nejvyšší státní zástupce podal dne 29. 4. 2016 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze
dovolání v neprospěch obviněné obchodní společnosti C., s. r. o., a uplatnil v něm dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatel vytkl nesprávnost použití důvodu zproštění
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť i po provedení dokazování u hlavního líčení zůstalo
nezpochybněno, že došlo k předání funkce jednatele a poté k převodu obchodního podílu mezi
obviněným T. F. a P. H., přičemž po tomto převodu se účetní doklady obviněné obchodní společnosti
C., s. r. o., staly nedohledatelnými. Podle názoru nejvyššího státního zástupce nejsou pochybnosti ani
o následném ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a ohrožení
majetkových práv jiného subjektu v důsledku chybějícího účetnictví z doby před realizací převodu
obchodního podílu. Nebyl objasněn pouze konkrétní průběh předání funkce jednatele a převodu
obchodního podílu, zejména otázka průkaznosti předání a převzetí účetnictví. Na základě těchto
skutečností má dovolatel za to, že skutek se nepochybně stal a skutkový děj se přinejmenším zčásti
odehrál tak, jak je uvedeno v obžalobě, a proto připadalo v úvahu zproštění obžaloby obviněné podle§ 226 písm. b) tr. ř., což připustil i odvolací soud. Zproštění obviněné podle § 226 písm. a) tr. ř. mělo
podle nejvyššího státního zástupce za následek extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením.
5. Podle názoru dovolatele však nemůže obstát ani závěr, že nebyly splněny podmínky trestní
odpovědnosti právnické osoby uvedené v § 8 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „t. o. p. o.“).
Nejvyšší státní zástupce zde s odkazem na ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a § 8 odst.
1, 2 a 3 t. o. p. o. a na předpoklady, jejichž splnění vyžaduje spáchání trestného činu právnickou
osobou podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, namítl, že
trestní odpovědnost právnické osoby není bezpodmínečně vázána na souběžnou trestní odpovědnost
konkrétní fyzické osoby, protože zákon výslovně v ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. počítá s možností,
že se nepodaří určit takovou fyzickou osobu. Trestní odpovědnost právnické osoby by nepřicházela v
úvahu pouze tehdy, kdyby skutková zjištění ohledně fyzické osoby zůstala natolik neurčitá, že by jí
mohla být i osoba stojící zcela mimo vnitřní strukturu právnické osoby. Soudy nižších stupňů ovšem
neučinily žádné skutkové zjištění o možném protiprávním zásahu třetích osob do účetnictví obviněné
právnické osoby a z provedeného dokazování ani nevyplývají žádné okolnosti zakládající reálné
podezření z takového zásahu. Ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. se uplatní právě v případě, když okruh
více možných fyzických osob bude na základě provedeného dokazování jednoznačně omezen na
osoby splňující podmínky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o., přičemž podle dovolatele
mohli protiprávně nakládat s účetnictvím obviněné buď obviněný T. F., anebo P. H., a to vždy v pozici
jednatelů jako statutárních orgánů obviněné právnické osoby. Výsledkem jejich jednání pak byla
nedohledatelnost účetnictví této právnické osoby s negativním dopadem na práva dalších subjektů.
6. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů
o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku lze dovodit jak u obviněného T.
F., tak u P. H., což vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 Tdo 536/2008,
podle něhož je subjektivní stránka tohoto přečinu dána i tehdy, když pachatel nesplní povinnost
vyplývající z ustanovení § 35 odst. 6 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.
Přitom podle dovolatele u obviněného T. F. ani u P. H. nelze uvažovat o excesu, tj. že by spáchali čin
nikoli v zájmu právnické osoby, ale ve svém vlastním zájmu na její úkor. Nejvyšší státní zástupce zde
opětovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, neboť
podle něj je evidentní, že ohrožení správného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a
nevymáhání pravomocně přisouzeného nároku jiným subjektem znamenalo výhodu pro obviněnou
právnickou osobu.
7. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené
usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se obviněné obchodní
společnosti C., s. r. o., jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby věc přikázal soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněná obchodní společnost C., s. r. o., se vyjádřila k dovolání nejvyššího státního zástupce
prostřednictvím svého opatrovníka. Podle jejího názoru věc byla posouzena správně a obviněná se
ztotožnila se závěrem soudů nižších stupňů. Proto obviněná navrhla Nejvyššímu soudu, aby zamítl
dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podánídovolání, dospěl k následujícím závěrům.
10. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Druhý z dovolacích
důvodů lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán
zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková
zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k
závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
IV.
Důvodnost dovolání
12. K námitce nejvyššího státního zástupce, kterou s odkazem na shora citovaný dovolací důvod
zaměřil proti důvodu zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., přičemž podle něj připadalo v
úvahu pouze zproštění obžaloby obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí následující.
Důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. je namístě tehdy, jestliže se skutkový děj, který
tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem
obžaloba spatřovala jednání pachatele a jím způsobený následek, tj. byla spolehlivě prokázána
podstata žalovaného skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. 1 tr. ř.
(viz rozhodnutí pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ale prokázaný skutek, pro nějž je obviněný stíhán,
nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (viz
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814). Jak
ovšem vyplývá z výroku i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v případě obviněné obchodní
společnosti C., s. r. o., soud prvního stupně dospěl především k závěru, podle něhož vůbec nebylo
prokázáno, že by se stal skutek založený na nepředání účetních dokladů mezi původním a novým
jednatelem zmíněné obchodní skutečnosti, v důsledku čehož mělo dojít k zatajení jejího účetnictví a k
ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a k ohrožení majetkových
práv věřitelů této obchodní společnosti.
13. Takovému skutkovému zjištění pak odpovídá důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.,
který je naplněn tehdy, jestliže se ani po využití všech dostupných důkazních prostředků nepodařilo
prokázat to, že se vůbec stal skutek popsaný v obžalobě. Přitom postačí i důvodné pochybnosti o
tom, zda se žalovaný skutek opravdu stal, ale nevyžaduje se prokázání (rozumná jistota), že se skutek
nestal (viz rozhodnutí pod č. 13/1982 Sb. rozh. tr.). Pro postup podle posledně citovaného ustanovení
navíc není nutné, aby se nestalo nic z toho, co uvádí žalobní návrh, ale stačí, pokud se nestalo to, co
tvoří podstatu skutku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 2814). Jestliže tedy v nyní posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, podle
něhož vůbec nebylo prokázáno, že by se skutek stal, nemohl obviněnou obchodní společnost zprostit
obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., který je podmíněn zjištěním, že se skutek stal,
tj. jeho spáchání obviněným je spolehlivě prokázáno. Soud prvního stupně tudíž respektoval vztah
obou zmíněných důvodů zproštění obžaloby i citovanou judikaturu. Z týchž důvodů zde nemohlo dojít
ani k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, jak ho namítlnejvyšší státní zástupce. Navíc dovolatel nijak blíže nevymezil takový rozpor, tj. mezi kterým
konkrétním skutkovým zjištěním a jakým právním posouzením je údajný rozpor, a už vůbec
neodůvodnil, v čem by měla být jeho extrémnost.
14. Proto tvrzením, že u obviněné obchodní společnosti C., s. r. o., přicházelo v úvahu zproštění
obžaloby pouze z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť dovolatel má za to, že žalovaný skutek se
nepochybně stal a skutkový děj se odehrál přinejmenším zčásti tak, jak je uvedeno v obžalobě,
nejvyšší státní zástupce nenamítá hmotněprávní vady. Uvedenými výhradami totiž zpochybňuje
skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž nebylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal.
Dovolání je v takovém případě podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a proto k těmto
skutkovým výhradám dovolatele nebylo možno přihlédnout a Nejvyšší soud nemohl z jejich podnětu
meritorně přezkoumávat věc, což ostatně sám nejvyšší státní zástupce v dovolání připouští. Kdyby
měl Nejvyšší soud vyhovět jeho dovolání ohledně důvodu zproštění obžaloby, musel by učinit odlišný
skutkový závěr, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Jak totiž bylo už
shora zdůrazněno, důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. je založen na předpokladu,
podle kterého nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, zatímco důvod
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. je podmíněn opačným závěrem, tj. že se skutek stal
(jeho spáchání obviněným je dostatečně prokázáno), ale není trestným činem. To jsou naprosto
odlišné skutkové varianty a případná změna jedné v druhou vyžaduje provedení nebo zopakování
alespoň podstatných důkazů ke stíhanému skutku, což ovšem není možné v řízení o dovolání, kde se
důkazy až na výjimky neprovádějí (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet
ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy prvního a druhého stupně a z jejich skutkových
závěrů.
15. Nejvyšší soud nesouhlasí s dovolatelem ani v tom, že v trestní věci obviněné obchodní společnosti
C., s. r. o., soudy nižších stupňů učinily chybný závěr o nesplnění podmínek trestní odpovědnosti
právnické osoby obsažených v § 8 t. o. p. o. Podle § 8 odst. 3 t. o. p. o. sice trestní odpovědnosti
právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem
uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Z hlediska založení trestní odpovědnosti právnické osoby tedy
není nutné zjistit a prokázat, jaká fyzická osoba spáchala protiprávní čin jménem určité právnické
osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, a to v postavení uvedeném v § 8 odst. 1 písm. a) až d)
t. o. p. o. tak, aby bylo možno přičítat právnické osobě spáchání trestného činu ve smyslu § 8 odst. 2
t. o. p. o. Důležité je pouze to, aby bylo prokázáno, že se takového jednání dopustila konkrétní
fyzická osoba, i když se ji nepodaří identifikovat či ztotožnit. Tím zákon o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim výrazně osamostatňuje trestní odpovědnost právnických osob a
odlišuje ji od trestní odpovědnosti fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o.
Trestní odpovědnost právnické osoby tedy není závislá na tom, zda bude možno zjistit, nebo dokonce
usvědčit či odsoudit za spáchaný trestný čin konkrétní fyzickou osobu, která jednala ve smyslu § 8
odst. 1 a 2 t. o. p. o. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 214).
16. Na základě výše uvedeného tak lze dát nejvyššímu státnímu zástupci za pravdu v tom, že trestní
odpovědnost právnické osoby není bezpodmínečně vázána na souběžnou trestní odpovědnost
konkrétní fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. a že ustanovení § 8 odst. 3 t. o.
p. o. se uplatní v případě, když okruh více možných fyzických osob bude na základě provedeného
dokazování jednoznačně omezen na osoby splňující podmínky podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p.
o. V nyní posuzovaném případě však tomu tak není, neboť soud prvního stupně dospěl na základě
provedených důkazů ke skutkovému zjištění, podle něhož nebylo prokázáno, že by se posuzovaný
skutek vůbec stal, a to jak ve vztahu k obviněnému T. F., tak ve vztahu k obviněné obchodní
společnosti C., s. r. o. Nejvyšší státní zástupce tedy vychází v dovolání z jiných skutkových závěrů a
předpokladů, když tvrdí, že protiprávně mohl nakládat s účetnictvím obviněné obchodní společnostibuď obviněný T. F., anebo P. H., a to vždy v pozici jednatele jako statutárního orgánu zmíněné
obchodní společnosti. Soud prvního stupně totiž dospěl ke skutkovému zjištění, podle něhož nebylo
prokázáno, že by s účetnictvím obviněné obchodní společnosti C., s. r. o., protiprávně nakládal
obviněný T. F., resp. že by ho v rozporu se svými povinnostmi nepředal P. H. jako novému jednateli
obviněné obchodní společnosti. Ohledně P. H. pak soud prvního stupně vůbec nezkoumal možnost
protiprávního nakládání s účetnictvím obviněné obchodní společnosti, neboť tento odmítl v hlavním
líčení vypovídat jako svědek a žádný jiný důkaz o tom, jak jmenovaný jednal či nejednal, zde není k
dispozici. Zároveň soudy nižších stupňů neučinily žádná skutková zjištění o možném neoprávněném
zásahu jiných osob do účetnictví obviněné obchodní společnosti C., s. r. o. Soudy tedy nedospěly k
takovému skutkovému závěru, z něhož vychází nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání a který by
mohl založit trestní odpovědnost obviněné obchodní společnosti, tj. že by protiprávní čin spáchal
jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti buď obviněný T. F., anebo P. H., a to kterýkoli
z nich v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným jako obviněné právnické osoby. V
tomto směru totiž dovolatel činí skutkové závěry, k nimž soudy nižších stupňů nedospěly a které jsou
podmíněny jinými výsledky dokazování, než z jakých soudy vycházely.
17. Proto Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. sice nebrání vyvodit trestní
odpovědnost právnické osoby ani tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala
způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto
případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť
neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem trestně odpovědné právnické osoby, v
jejím zájmu nebo v rámci její činnosti (např. že v rozporu se svými povinnostmi úmyslně zatajila
účetnictví společnosti s ručením omezeným s dalšími důsledky uvedenými v § 254 odst. 1 tr.
zákoníku), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. (např.
jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného
činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o. (např. v důsledku spáchání činu statutárním
orgánem právnické osoby či jeho členem). Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud soudy
nižších stupňů učinily skutkový závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla
určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o.,
resp. jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se soudům nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým
způsobem jednala.
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ho lze
naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v
porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo
zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní
posuzované věci však bylo odvolání státního zástupce v souladu se zákonem a v řádně provedeném
odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek
odvolací soud podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným.
Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť
nedošlo k omezení státního zástupce v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn
ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
19. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za
situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů
dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce se ve
svém dovolání domáhal existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto
důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky nejvyššíhostátního zástupce mu neodpovídají.
20. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní
zástupce i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podal
dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která
by odpovídala těmto dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. | decision_1121.pdf |
139 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.06.2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4755.2015.1
Číslo: 98/2017
Právní věta: Vážné ohrožení oprávněného zájmu spoluvlastníka odůvodňující odklad zrušení
spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1155 o. z. může být výjimečně založeno i vážným
ohrožením zájmu osoby blízké spoluvlastníku a spočívat v požadavku na realizaci práva na
respektování rodinného života.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29.06.2016
Spisová značka: 22 Cdo 4755/2015
Číslo rozhodnutí: 98
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Spoluvlastnictví
Předpisy: § 1155 odst. 1 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2014,
sp. zn. 37 Co 223/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 7 C 64/2012-49, odložil na dobu dvou let
od právní moci rozhodnutí zrušení spoluvlastnictví účastnic k budově (dále jen „předmětný dům“) na
pozemku parc. č. st. 676 o výměře 433 m2 a pozemku parc. č. 560/116 o výměře 451 m2, zapsaných
v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm v T., na LV č.
6 632 pro katastrální území P., obec T., jakož i k jejich součástem a příslušenstvím, zejména ke
garáži a vrtané studni (dále jen „předmětné nemovitosti“). Soud prvního stupně shledal důvod
odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve vážném ohrožení oprávněného zájmu některého
spoluvlastníka. V předmětném domě v současnosti bydlí matka účastnic, na níž žalované záleží a
záleží jí i na tom, aby závěr jejího života byl co nejvíce zpříjemněn. Podle lékařské zprávy se matka
nemůže pohybovat po schodech, a proto již nemůže déle bydlet v bytě nad ordinací žalované. Matka
účastnic má k nemovitostem značný vztah, neboť v nich prožila podstatnou část života. Je pravdou,
že se zpět do domu nastěhovala už v době, kdy věděla o zájmu žalobkyně zrušit a vypořádat
spoluvlastnictví k nemovitostem, v kontextu s dalšími okolnostmi případu však nepovažoval soudprvního stupně krok žalované za účelový. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná má zájem na tom, aby
její matka pobývala v předmětném domě nikoli proto, aby komplikovala žalobkyni možnosti domoci
se svého vypořádacího podílu, ale proto, aby matka dožila v pro ni nejpřijatelnějším prostředí. Tento
zájem shledal soud prvního stupně za opodstatněný, přičemž zrušením a vypořádáním
spoluvlastnictví by mohlo dojít k ohrožení možnosti matky účastnic nemovitosti užívat a v nich dožít.
Přestože matka účastnic nemá k nemovitostem jakýkoliv vlastnický vztah, žalovaná jako jejich
spoluvlastnice by mohla vzhledem ke svému vztahu k matce důvodně pociťovat vážné ohrožení svých
oprávněných zájmů, v tomto případě zájmu na poklidném dožití matky v předmětném domě.
Žalovaná přitom předmětné nemovitosti přikázat do svého výlučného vlastnictví nechce, důvody, pro
něž je nevhodné, aby dožila v domě žalované, jsou logické (nutnost vstupu do podkroví přes
schodiště v domě žalované, potřeba častých návštěv různě se střídajících pracovníků zdravotní
agentury). Soud prvního stupně přihlédl k zájmům žalobkyně, ovšem zdůraznil, že omezení je toliko
na období dvou let, po jehož uplynutí bude nerozhodné, zdali matka účastnic stále žije, či nikoliv.
Žalobkyně není na odložení vypořádání výrazněji dotčena, neboť vyjma nemožnosti dosáhnout na
hypotéku netvrdila žádné skutečnosti, které by znamenaly zásadní zásah do jejích zájmů a převážily
by zájem žalované na dožití matky v předmětném domě.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 37 Co 223/2014-67,
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se odkládá na dobu dvou let od právní moci rozhodnutí
zrušení spoluvlastnictví účastnic k předmětným nemovitostem, jakož i k jejich součástem a
příslušenstvím, zejména ke garáži a vrtané studni. Soud prvního stupně zcela správně z provedených
důkazů dovodil, že matka účastnic potřebuje vzhledem k věku a zdravotnímu stavu značnou pomoc,
což současně znamená, že nastěhování matky žalovanou do předmětného domu nelze považovat za
účelový krok. Žalovaná přesvědčivě vysvětlila, proč není dobře možná péče o matku v jejím
dosavadním bydlišti. Zájem žalované se o matku postarat, aby mohla po přesně vymezenou dobu
pečovat v pro ni známém a psychicky přívětivém prostředí, je nepochybně zájmem podřaditelným
pod oprávněný zájem spoluvlastníka. Dosavadní procesní stanoviska žalobkyně vzbuzují velmi vážné
pochybnosti o jejím rozhodnutí nechat matku v předmětném domě dožít, který deklaruje nyní,
nehledě k tomu, že o možnosti žalované zde i po vypořádání nadále bydlet, aby se mohla o matku
starat, nesděluje žalobkyně ničeho. Její výhrady k prokázání zdravotního stavu matky pak zůstaly v
obecné rovině, z odvolání není patrno nic, co by zjištěním z listinných důkazů bylo možno vytknout. S
ohledem na věcnou správnost odvolací soud změnil napadené rozhodnutí jen tak, že namísto
usnesení rozhodl rozsudkem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §
237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, případně má
být vyřešena jinak. Žalobkyně shrnuje skutkový stav, kdy s žalovanou jsou rovnodílnými
spoluvlastnicemi, matka účastnic darovala svůj spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ na předmětných
nemovitostech žalované, přičemž jí nebylo k předmětným nemovitostem zřízeno žádné právo. Jelikož
se účastnice na vypořádání spoluvlastnictví nedohodly, podala žalobkyně žalobu na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, přičemž po zahájení řízení přestěhovala žalovaná matku účastnic do
předmětného domu. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že okolnosti daného případu svědčí o převaze
údajného morálního aspektu nad právo nadále nesetrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanou.
Žalobkyně nemá námitky proti tomu, aby matka účastnic v předmětném domě bydlela, má toliko
výhrady k tomu, že jí žalovaná o svém rozhodnutí předem neinformovala a že bydlení matky v
předmětném domě využila ve svůj prospěch v probíhajícím řízení, když jej uvedla jako důvod pro
odklad vypořádání spoluvlastnictví. Žalobkyně svým chováním nedala nijak najevo, že by matceúčastnic v užívání předmětného domu bránila, nepodnikla v tomto směru žádné kroky, naopak jí byla
ochotna bydlení v tomto domě právně zajistit. Nechápe proto, jak mohl odvolací soud dospět k
závěru, že její dosavadní stanoviska vzbuzují velmi vážné pochybnosti o jejím rozhodnutí nechat
matku v domě dožít. Pro tento závěr neměl odvolací soud oporu v provedeném dokazování. Změna
procesního stanoviska přitom byla zapříčiněna tvrzením žalované, že na vypořádací podíl nemá
finanční prostředky. Podle žalobkyně nelze v posuzovaném případě dovodit vážné ohrožení
oprávněného zájmu žalované na tom, aby matka účastnic mohla v prostředí, na které je zvyklá,
„dožít“. Ostatně dožití je trvalá skutečnost, přičemž odložit zrušení spoluvlastnictví lze nejdéle o dva
roky. Zdravotní stav matky účastnic ji bezprostředně na životě neohrožuje, je pouze nesoběstačná,
závislá na pomoci druhé osoby. Odklad zrušení spoluvlastnictví o dva roky není sám o sobě způsobilý
dožití matky účastnic v předmětném domě zajistit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť vzájemný návrh na odklad zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví byl podán po tomto datu (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
6. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a
povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
7. Jelikož je pro věc rozhodující otázka naplnění podmínek pro odklad zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví a o této otázce bylo odvolacím soudem rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval
dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“).
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok
napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, za jakých podmínek může dojít k soudnímu
odkladu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro vážné ohrožení oprávněného zájmu některého
spoluvlastníka. Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena,
rozhodnutí odvolacího soudu je na této otázce založeno a dovolatelka závěry přijaté odvolacím
soudem napadá, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.IV.
Důvodnost dovolání
11. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
12. Toto ustanovení zakotvuje a vyjadřuje zásadu, která sice nebyla v předchozí právní úpravě,
obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), explicitně vyjádřena,
nicméně kterou i judikatura [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 1372/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.
4. 1984, sp. zn. 11 Co 183/85 (uveřejněné pod č. 41/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)] již dříve bez jakýchkoliv pochybností uznávala. Z této zásady vyplývá, že spoluvlastnický
vztah je právem, nikoliv povinností, a tak kterýkoliv z účastníků může žádat o své oddělení ze
spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (viz § 1140 odst. 2 věta první o. z.).
13. Právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem
omezeno [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], což reflektovala již dřívější právní úprava obsažená v zákoně č.
40/1964 Sb., která umožňovala výjimečně zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 142 odst. 2 obč. zák.). Současná právní
úprava na uvedené navázala v tom ohledu, že i v současnosti lze žalobu na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví zamítnout z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z., popřípadě
výjimečně pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]; nadto nově zákonná úprava v §
1155 odst. 1 o. z. obsahuje soudní odklad zrušení spoluvlastnictví.
14. Podle § 1155 odst. 1 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka zrušení spoluvlastnictví odložit, má-
li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého
spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.
15. Důvodová zpráva k § 1154 až 1157 občanského zákoníku (dostupná na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/) uvádí, že „logickým důsledkem pravidla, že o zrušení
spoluvlastnictví nelze žádat v nevhodnou dobu, je jeho doplnění o soudní ochranu spoluvlastníků,
kteří mají proti zrušení spoluvlastnictví zásadní námitky. Soud v takovém případě, shledá-li tyto
námitky jako důvodné, může zrušení spoluvlastnictví odložit, nejvýše však na dobu dvou let.“
16. Smyslem této právní úpravy je umožnit soudu, aby na návrh některého ze spoluvlastníků umožnil
časově omezené prodloužení existence spoluvlastnictví. Jelikož se jedná o výjimku z pravidla, že se
může spoluvlastník kdykoliv domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je třeba tak k ustanovení
§ 1155 odst. 1 o. z. přistupovat a vykládat je spíše restriktivně. Ostatně sama důvodová zpráva
zdůrazňuje, že by se mělo jednat o námitky zásadní. Existence takových námitek ovšem bez dalšího
nemůže vést k vyhovění návrhu na odklad vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je třeba zohlednit také
okolnost, nakolik lze po ostatních spoluvlastnících spravedlivě požadovat setrvání ve spoluvlastnictví,
jakož i předpokládaný stav, který by nastal po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, či který by
naopak nastal, pokud by ke zrušení spoluvlastnictví nedošlo. Pokud by totiž po zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví vznikl stav, který by nebylo možné považovat za majetkovou ztrátu nebo vážné
ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, jen stěží by bylo možné usuzovat o splnění
podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví [k tomu srovnej SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 660, marg. č. 8.].
17. Odklad zrušení spoluvlastnictví může být podle § 1155 odst. 1 o. z. odůvodněn a) požadavkem na
zabránění majetkové ztráty některého spoluvlastníka, nebo b) požadavkem na předejití vážného
ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, k jehož ohrožení by došlo likvidacíspoluvlastnického vztahu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů shledaly naplnění druhého
důvodu, a proto se prvním důvodem dovolací soud dále podrobněji nezabýval.
18. Oprávněným zájmem některého ze spoluvlastníků je s ohledem na znění prvního důvodu pro
odklad zrušení spoluvlastnictví třeba považovat jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude
objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví.
Vzhledem k tomu se nejedná o jakýkoliv zájem, nýbrž o zájem podstatný, přičemž zrušením
spoluvlastnictví by došlo k jeho vážnému ohrožení. Do úvahy přicházejí obdobně, jako je tomu u
důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na
www.nsoud.cz)], důvody dočasného charakteru (v poměrech konkrétního případu například závažné
přechodné zdravotní problémy). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně v obecné rovině připustit, že se může jednat i o důvody
charakteru trvalého, například dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti jeho
zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení apod. Jelikož se však tyto dlouhodobé
okolnosti mohou vyskytovat v řadě případů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (například bude-li
zrušeno spoluvlastnictví k předmětu, který někteří nebo všichni spoluvlastníci užívají za účelem
bydlení), je nutno zdůraznit, že důvody trvalého charakteru zpravidla nebudou samy o sobě
dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva
ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění
předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení
ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Odklad vypořádání spoluvlastnictví by totiž neměl jako
takový sloužit k zachování a pokračování stavu trvajícího spoluvlastnictví bez dalšího, nýbrž by měl
především chránit oprávněné zájmy dotčeného spoluvlastníka, které převáží nad právem
spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je ovšem zřejmé, že závěry soudů o
tom, zda jsou, či nejsou splněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví, musí přísně odrážet
individuální okolnosti každého případu.
19. Ačkoliv právní úprava předpokládá, že má dojít k ohrožení oprávněného zájmu některého
spoluvlastníka, je třeba s ohledem na právo na respektování rodinného a soukromého života
zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.) a v
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) připustit, že se oprávněné zájmy spoluvlastníka mohou dotýkat i
osob blízkých spoluvlastníkovi (např. rodiče nebo rodičů). Blízkou osobou je podle § 22 části věty
před středníkem o. z. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona
upravujícího registrované partnerství.
20. Občanský zákoník vychází ze zdůraznění významu rodiny a rodičovství poukazem na to, že
soukromé právo spočívá mimo jiné na zásadě, že rodina a rodičovství požívají zvláštní zákonné
ochrany [§ 3 odst. 2 písm. b) o. z.]. V § 855 odst. 1 o. z. normuje, že rodiče a dítě mají vůči sobě
navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak,
nepřihlíží se k tomu. Vedle zákonem zakotvené vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí (§ 910 o.
z.) se zdůrazněním povinnosti dětí zajistit svým rodičům slušnou výživu (§ 915 o. z.), pak § 883 o. z.
zakotvuje, že rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost.
21. Z uvedených ustanovení zcela zřetelně vyplývá logický důraz kladený na požadavek úzkého
vztahu mezi rodiči a dětmi projevující se mimo jiné plněním vyživovací povinnosti, pomocí a
podporou, a to tím spíše, jestliže je rodič z objektivních důvodů (věkových, zdravotních apod.) na
péči dítěte fakticky odkázán. Požadavek na pomoc dětí vůči svým rodičům tam, kde si to reálné
okolnosti vyžadují, je ostatně v souladu i s obecným mravním společenským náhledem, jenž je v
zobecňující normativní rovině vyjádřen v § 2 odst. 1, 3, resp. § 3 odst. 1 o. z. Z toho podle
přesvědčení dovolacího soudu vyplývá, že oprávněný zájem spoluvlastníka v § 1155 o. z. může být vpoměrech konkrétního případu poměřován i jeho vztahem k jemu blízké osobě (rodiči), resp.
ohrožením oprávněného zájmu osoby spoluvlastníku blízké, jestliže se toto ohrožení přímo dotýká
také oprávněného zájmu spoluvlastníka samotného, a může se týkat práva na respektování
rodinného a soukromého života. Intenzitu a rozsah vážného ohrožení oprávněného zájmu
spoluvlastníka pak soud může (a má) promítnout do doby prodloužení trvání spoluvlastnictví v
důsledku odkladu zrušení spoluvlastnictví v rozsahu maximálně dvou let.
22. Nejvyšší soud podotýká, že § 1155 odst. 1 o. z. je právní normou s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr o tom, že jsou naplněny
podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,
popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat
za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o splnění či nesplnění
podmínek pro odklad zrušení spoluvlastnictví přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti.
23. V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil, že předmětný dům ve spoluvlastnictví
účastnic užívá jejich matka, která je vysokého věku (přes 86 let), má zdravotní potíže spojené s
věkem, když se zejména těžko pohybuje, nevyjde do schodů, vyžaduje péči asistentské služby a v
uvedeném domě prožila podstatnou část svého života. Je skutečností, že se zpět do domu
nastěhovala už v době, kdy žalovaná věděla o zájmu žalobkyně zrušit a vypořádat spoluvlastnictví k
nemovitostem, v kontextu s dalšími okolnostmi případu však nepovažoval soud prvního stupně
postup žalované, která tím zajistila své matce osobní péči, za účelový. Podle soudu prvního stupně je
legitimní zájem žalované na poklidném dožití matky v předmětném domě. S uvedenými závěry se
následně ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že matka účastnic potřebuje vzhledem ke svému
věku a zdravotnímu stavu značnou pomoc, tudíž nastěhování matky do předmětného domu nelze
považovat za účelový krok. Žalovaná přesvědčivě vysvětlila, proč není dobře možná péče o matku v
dosavadním bydlišti matky. Zájem žalované moci se o matku postarat, aby mohla po přesně
vymezenou dobu pečovat v pro ni známém a psychicky přívětivém prostředí, je nepochybně zájmem
podřaditelným pod oprávněný zájem spoluvlastníka. Odvolací soud pak vyjádřil přesvědčení, že
stanovisko žalobkyně, že nechá matku v předmětném domě dožít, vzbuzuje velmi vážné pochybnosti.
24. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, načež dospěl k závěru, že závěry
soudů obou stupňů nejsou zjevně nepřiměřené. V první řadě dovolací soud připomíná, že okolnosti
pro odklad vypořádání spoluvlastnictví se mohou vztahovat i k osobám blízkým, což v případě
žalované její matka je (§ 22 o. z.). Matka účastnic je vysokého věku, má zdravotní potíže, které
vyžadují pravidelnou návštěvu asistenční služby, a v domě prožila podstatnou část svého života.
Soudy dospěly přitom k závěru, že další bydlení v domě žalované není možné, neboť se matka
účastnic nemůže pohybovat do schodů. Za legitimní lze proto považovat, aby matka účastnic v domě
po přechodnou dobu (nejdéle však po dva roky) v domě bydlela, než se nalezne jiné přijatelné řešení,
jakým způsobem účastnice zajistí své matce péči, tedy zdali ji nakonec nechají bydlet v předmětném
domě, či si ji převezme do osobní péče některá z dcer (účastnic), či bude v budoucnu pobývat ve
zdravotnickém nebo v sociálním zařízení. Právě potřebu vyřešení základní potřeby bydlení matky
obou účastnic při jejím stávajícím pobytu v prostorách dříve dlouhodobě užívaných ve spojení s
vysokým věkem a zdravotními obtížemi úměrnými věku, u kterých zjevně nelze očekávat s postupem
času žádné zlepšení, lze podle Nejvyššího soudu považovat v daném individuálním případě za důvod
pro to, aby bylo časově odloženo zrušení spoluvlastnictví. To i s přihlédnutím k tomu, že
spoluvlastnicemi jsou právě dcery matky žijící v předmětném domě a v době rozhodování nalézacíchsoudů nebyla mezi účastnicemi jednoznačná dohoda na tom, jakým způsobem zajistí výkon péče o
matku po případném zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tuto okolnost je třeba mít na zřeteli tím
spíše, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení poukazovala na to, že v důsledku své finanční situace
neumožňující vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni nemůže vyjádřit zájem o přikázání
předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Nadto ani není zřejmé, jakým způsobem by
bylo spoluvlastnictví vypořádáno a zda by se vůbec některá z účastnic stala výlučnou vlastnicí
předmětných nemovitostí. Přiměřeným je i závěr soudů v tom, že žalobkyně na svých právech
významně dotčena nebude, když má v současnosti zajištěno vlastní bydlení, a tak předmětný dům k
zajištění vlastní bytové potřeby nezbytně nutně nepotřebuje.
25. Na přiměřenosti závěrů odvolacího soudu ničeho nemění okolnost, že soudy obou stupňů ne zcela
přiléhavě shledaly legitimní požadavek matky účastnic v předmětném domě dožít, neboť při odložení
zrušení spoluvlastnictví na dobu dvou let je takový předpoklad hypotetický, byť zcela evidentně a do
jisté míry reálně operuje se velmi vysokým věkem a zdravotním stavem matky účastnic. Dovolací
soud však nepochybuje o tom, že nalézací soudy nicméně měly na mysli právě zmíněnou potřebu
péče o matku v jí příznivém prostředí, přičemž zdůraznily, že tak může být na základě odkladu
zrušení vypořádání toliko po dobu dvou let. Dvouletý odklad zrušení spoluvlastnictví uplyne v
prosinci 2016.
26. Pro úplnost dovolací soud dodává, že případné rušící rozhodnutí, kterého se dovolatelka domáhá,
byť jím není dovolací soud vázán, by v poměrech této konkrétní věci nemohlo ve svém důsledku
vyznít pro žalobkyni příznivěji. Za současného stavu doba odkladu zrušení spoluvlastnictví uplyne v
prosinci 2016 a žalobkyně se bude moci následně opětovně domáhat zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. V případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (nebo i soudu prvního stupně) v této
věci by nebylo reálné očekávat pravomocné skončení věci do prosince 2016 (v případě zamítnutí
žaloby), resp. již vůbec ne uplynutí doby odkladu zrušení spoluvlastnictví v případě, že by žalobě bylo
opětovně vyhověno. Ostatně – jak vyplývá z obsahu spisu – po nabytí právní moci napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu došlo k pravomocnému zamítnutí žaloby žalobkyně na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, přičemž žalobkyně proti tomuto zamítavému rozhodnutí ve věci samé
odvolání nepodala, takže případného zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno se domáhat
novou, samostatnou žalobou po uplynutí doby odkladu zrušení spoluvlastnictví.
27. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů v dané věci věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1122.pdf |
140 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22.06.2016, sp. zn. 25 Cdo 4066/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4066.2015.1
Číslo: 109/2017
Právní věta: Stát podle § 140 odst. 2 o. s. ř. hradí ustanovenému advokátovi hotové výdaje a
odměnu za vykonané úkony právní služby zásadně po celou dobu, po niž byl ustanoven zástupcem
účastníka. Nelze přiznat zpětnou účinnost rozhodnutí o zrušení usnesení o ustanovení zástupce (§ 30
o. s. ř.), a to ani v případě, že zastoupenému účastníkovi bylo zpětně odejmuto přiznané osvobození
od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 22.06.2016
Spisová značka: 25 Cdo 4066/2015
Číslo rozhodnutí: 109
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Odměna advokáta, Poplatky soudní, Ustanovení zástupce
Předpisy: § 138 o. s. ř.
§ 140 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání ustanoveného zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.
3. 2015, sp. zn. 23 Co 497/2014, a věc vrátil tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 9. 2005, č. j. 9 C 129/2001-332, byl žalobcům
jako zástupce k ochraně jejich zájmů ustanoven podle § 30 o. s. ř. advokát JUDr. H. V období od 8.
10. 2005 do 30. 6. 2010 zastupoval oba žalobce, od 1. 7. 2010 již pouze L. H., neboť řízení bylo ve
vztahu k žalobkyni zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 3. 2012, č. j. 9 C
10/2008-764, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 23 Co
286/2012-791, bylo zpětně od 1. 10. 2005 žalobci odejmuto osvobození od soudních poplatků a bylo
zrušeno usnesení, jímž mu byl v řízení k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupce.
2. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 9. 10. 2014, č. j. 9 C 10/2008-870, přiznal ustanovenému
zástupci žalobce, advokátu JUDr. J. H. odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování v řízení v
celkové výši 121 726 Kč s tím, že uvedená částka bude zástupci proplacena z rozpočtovýchprostředků soudu do třiceti dní od právní moci usnesení. Vázán právním názorem odvolacího soudu v
předchozím zrušujícím usnesení soud přiznal JUDr. H. odměnu pouze za zastupování žalobkyně J. P.
za období od 1. 10. 2005 do 2. 6. 2010 (zpětvzetí žaloby) a při stanovení tarifní hodnoty vycházel z
částky 154 477 Kč, odpovídající hodnotě věcí, které žalobkyně požadovala vydat.
3. K odvolání JUDr. H. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 23 Co 497/2014-880,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť za období od 1. 10. 2005 do 8. 8. 2012, kdy nabylo
právní moci usnesení o zpětném odejmutí osvobození od soudních poplatků přiznaného žalobci a o
zrušení usnesení o ustanovení zástupce žalobci, soud prvního stupně správně nepřiznal JUDr. H.
odměnu za zastupování žalobce, náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal ustanovený zástupce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla
řešena, a to zda v případě zpětného odejmutí osvobození od soudních poplatků zaniká se zpětným
účinkem i právo ustanoveného zástupce žádat stát v souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. o úhradu odměny
za zastupování a hotových výdajů s tím spojených. Namítá, že z žádného ustanovení nevyplývá, že v
případě zpětného odejmutí osvobození od soudních poplatků účastníkovi se zpětně ruší i ustanovení
mu zástupce. Dovozuje, že zrušením rozhodnutí o ustanovení zástupce končí zastoupení účastníka ke
dni právní moci takového rozhodnutí, tedy v daném případě dne 31. 7. 2012, takže ustanovený
zástupce z řad advokátů má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za vykonanou
právní službu i v případě, že zastupovanému účastníkovi bylo zpětně odejmuto osvobození od
soudních poplatků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, shledal, že dovolání je
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva dovolacím soudem dosud neřešené.
IV.
Důvodnost dovolání
6. V dané věci byl oběma žalobcům k ochraně jejich zájmů ustanoven zástupcem advokát JUDr. J. H.,
který žalobce v řízení zastupoval do doby, než rozhodnutím soudu bylo jeho ustanovení zástupcem
zrušeno.
7. Zástupci ustanovenému podle § 30 odst. 1 o. s. ř., který je advokátem, platí stát jeho hotové výdaje
a odměnu za zastupování (§ 140 odst. 2 věta první o. s. ř.). Je – li účastník osvobozen od soudních
poplatků, vztahuje se osvobození též na jeho hotové výdaje a na odměnu za zastupování (§ 138 odst.
3 o. s. ř.). Zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování je pak povinen
ten, komu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení zastoupenému účastníku (§ 149 odst. 2 o.
s. ř.).
8. Jestliže byl účastník podle § 138 odst. 1 o. s. ř. osvobozen od soudních poplatků a soud dodatečně
zjistí, že jeho poměry již osvobození neodůvodňují, popřípadě již dříve neodůvodňovaly, rozhodne
usnesením o odejmutí osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 2 o. s. ř., a to i se zpětnou
účinností, a byl-li účastník v řízení zastoupen ustanoveným zástupcem podle § 30 o. s. ř., soud zrušíusnesení o ustanovení zástupce. Funkce zástupce a jeho oprávnění zastupovat účastníka končí až
právní mocí tohoto usnesení. Účinky procesních úkonů, které do té doby ustanovený zástupce za
účastníka učinil, zůstávají zachovány (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I,
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 198).
9. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, uzavřel, že ustanovený
advokát má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši určené podle advokátního tarifu.
Jde o odměnu za práci, advokát má legitimní očekávání, že tuto odměnu obdrží, a jde rovněž o
zajištění právní pomoci a přístupu ke spravedlnosti osobám, jejichž sociální poměry jim neumožňují
obstarat si placenou právní pomoc.
10. Zásadně je stát povinen podle § 140 odst. 2 o. s. ř. hradit ustanovenému advokátovi hotové
výdaje a odměnu za dobu od jeho ustanovení (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2482/2015), a platí mu výdaje a odměnu za vykonané úkony právní služby po
celou dobu, po niž byl ustanoven zástupcem účastníka. Okolnost, že § 138 odst. 1 o. s. ř. umožňuje
odejmout přiznané osvobození zpětně, neznamená, že lze zpětnou účinnost přiznat i rozhodnutí o
zrušení usnesení o ustanovení zástupce. Tak, jak zákon (§ 30 o. s. ř.) neumožňuje ustanovit zástupce
se zpětným účinkem, neumožňuje zpětně ani ukončit funkci ustanoveného zástupce a odebrat mu
zpětně oprávnění k zastoupení účastníka v řízení. Za účelně provedené úkony právní služby proto
ustanovenému zástupci náleží adekvátní náhrada stanovená dle advokátního tarifu.
11. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud, je
nesprávný, a proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán. | decision_1123.pdf |
141 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21.06.2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1246.2016.1
Číslo: 38/2018
Právní věta: Převodu historického majetku církví v dražbě prováděné na základě zákona č.
427/1990 Sb. nebránil § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012; pakliže by
předmětem dražby odehrávající se po dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byl zemědělský majetek,
mohlo jeho převod znemožnit ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12.
2012.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21.06.2016
Spisová značka: 28 Cdo 1246/2016
Číslo rozhodnutí: 38
Číslo sešitu: 3
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Církev (náboženská společnost), Privatizace, Zmírnění křivd (restituce)
Předpisy: § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 2 odst. 3 předpisu č. 427/1990Sb.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012
§ 3 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 31.12.2012
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015,
sp. zn. 29 Co 265/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 27 C 156/2013-266, určil, že Česká
republika je vlastníkem pozemku parc. č. 265/1, jakož i domu v katastrálním území K., obci P. (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné
nemovitosti náležely do historického majetku žalobce coby církevní právnické osoby, v 50. letech 20.
století byly však převzaty státem. V roce 1992 proběhla veřejná dražba podle zákona č. 427/1990
Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 427/1990 Sb.“), v níž řečené objekty vydražil K. H. Jelikož
žalobce pokládal daný převod vlastnického práva, respektive též následné dispozice s uvedeným
pozemkem a stavbou za absolutně neplatné pro rozpor s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., opodmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon
č. 92/1991 Sb.“), domáhal se určení trvajícího vlastnického práva státu v souladu s § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Soud podotkl, že zákon č.
427/1990 Sb. je zvláštním předpisem vůči zákonu č. 92/1991 Sb., není-li tedy v prve zmíněném
předpisu upravena blokace převodů historického majetku církví, je třeba podpůrně aplikovat § 3
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Se zřetelem k posledně citovanému ustanovení pak nelze než sporný
převod dotčených nemovitostí (stejně jako navazující právní úkony směřující ke změnám v osobách
jejich vlastníků) shledat neplatným, a uzavřít, že vlastníkem výše označených objektů je nadále
žalovaná 2.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 265/2015-364, rozsudek soudu
prvního stupně k odvolání obou žalovaných změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že se
nemůže ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, neboť § 18 zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně
předpokládá, že předmětem majetkového vyrovnání s církvemi bude pouze majetek blokovaný na
základě § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přičemž tuto explicitně projevenou
vůli zákonodárce nelze překlenout ani extenzivním výkladem vedeným snahou o respektování ducha
restituční legislativy. Úvaha, dle níž je zákon č. 92/1991 Sb. subsidiárně použitelný k řešení otázek
neupravených zákonem č. 427/1990 Sb., nemá oporu v žádném z uvedených předpisů. Ustanovení §
4 zákona č. 92/1991 Sb. naopak vymezuje poměr obou předpisů tak, aby se v jednotlivých případech
jejich věcná působnost nepřekrývala (majetek, který je předmětem „malé privatizace“, nemůže být
předmětem „privatizace velké“). Zákon č. 427/1990 Sb. obsahuje vlastní normu vypočítávající okruh
věcí vyloučených z privatizačního procesu, jež ovšem na historický majetek církví nedopadá, což opět
nasvědčuje závěru, že nabytí dotčených nemovitostí K. H. v dražbě prováděné podle naposledy
citovaného předpisu, stejně jako následující převody utvářející řetězec, na jehož konci zmíněné
objekty získala žalovaná 1., proběhly platně. Nad rámec řečeného podotkl odvolací soud, že
projednávaná žaloba nemůže být úspěšnou též proto, že bezprostřední právní předchůdci první
žalované sporný majetek nabyli od správce konkursní podstaty v rámci konkursního řízení. Domníval-
li se žalobce, že s předmětnými věcmi nelze po právu disponovat, měl se domáhat jejich vyloučení z
konkursní podstaty cestou zvláštní žaloby. Pakliže tak neučinil, nemůže již nyní vlastnické právo
žalované 1. zpochybňovat.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž namítá, že byl rozhodnutím odvolacího
soudu přímo omezen na svém právu vlastnit majetek chráněném čl. 11 Listiny základních práv a
svobod. Dovolatel zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu církve neměly
do přijetí zvláštního zákona č. 428/2012 Sb. aktivní legitimaci k podávání žalob ve věci svého
majetku. Žalobce tedy nebyl oprávněn podat žalobu na vyloučení dotčených věcí z konkursní
podstaty, pročež je odvolacím soudem upřednostněný výklad právních norem, v důsledku něhož je
mu znemožňováno rozporovat vlastnický status 1. žalované, zjevně nesprávným.
4. Dále musí být zohledněn fakt, že dražba sporných nemovitostí proběhla v roce 1992, tedy v době,
kdy byl účinný § 29 zákona o půdě, jímž byla zavedena generální blokace historického vlastnictví
církví. Skutečnost, že zákonodárce do zákona č. 427/1990 Sb. nevtělil paragraf o zákazu převádění
původně církevního majetku nelze přeceňovat, neboť tento nedostatek napravil prostřednictvím § 3
zákona č. 92/1991 Sb. (předpisu, který je vůči zákonu č. 427/1990 Sb. obecným) a zmíněného
ustanovení zákona o půdě. Dovolatel následně dovozuje, že § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.případy, v nichž se církevní právnická osoba může domáhat určení vlastnického práva státu,
vypočítává toliko demonstrativně. Své úvahy pak uzavírá poukazem na smysl majetkového vyrovnání
s církvemi, potažmo jejich úlohu ve společnosti, a Nejvyšší soud žádá, aby napadený rozsudek zrušil,
popřípadě sám rozhodl o určení vlastnictví České republiky i o náhradě nákladů řízení.
5. K dovolání podala vyjádření žalovaná 1., jež polemizovala s dovolatelem předestřenými argumenty
a navrhla dovolacímu soudu řečený opravný prostředek odmítnout, eventuálně zamítnout.
III.
Přípustnost dovolání
6. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce je přípustné, jelikož otázku, zda mohla věc náležející k historickému majetku
církví platně přejít do vlastnictví osoby odlišné od státu v režimu zákona č. 427/1990 Sb., Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Úvodem lze podotknout, že důraz, který ve své argumentaci dovolatel (zajisté pod vlivem úvah
odvolacího soudu) klade na obsah § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., pokládá Nejvyšší soud za
poněkud nepřípadný, jelikož smyslem daného ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního
omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě a § 3 zákona č. 92/1991
Sb., nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s
nímž bylo protiprávně disponováno (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, dále srovnej Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291,
a Jäger, P. In: Jäger, P. Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 184). Odpověď na otázku, zda bylo
předmětné nemovitosti možné platně převést ve veřejné dražbě dle zákona č. 427/1990 Sb.
uskutečněné v únoru 1992, je tedy nutné hledat v tehdy účinných přepisech, nikoli v § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., jenž nesměřoval k extenzi dosahu blokace církevního majetku (tím méně s
retroaktivními účinky).
11. Zákon č. 427/1990 Sb. v § 2 odst. 3 vylučuje ze svého předmětu ty provozní jednotky, na které sevztahoval zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a dále ty, jež
přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností, jejichž společníky byly výhradně fyzické
osoby, do vlastnictví státu podle předpisů vydaných po 25. 2. 1948, popřípadě z jiných důvodů po
tomto dni, dokud majetkové nároky oněch osob nebudou upraveny zvláštními předpisy (čímž byl
míněn především zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 29 Cdo 575/99). Jeví se zřejmým (a ani dovolatel
nepředestírá, že by tomu mělo být jinak), že dané ustanovení překážku převodu vlastnictví k věcem
náležejícím původně církvím v procesu tzv. malé privatizace nezakládalo (podobně § 2 odst. 3 zákona
č. 427/1990 Sb. nebránil privatizaci historického majetku obcí, a to až do okamžiku jeho přechodu z
České republiky na obce proběhnuvšího v souladu se zvláštním zákonem, srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96).
12. Žalobce proto svůj názor, že dispozice s předmětnými nemovitostmi realizovaná na základě
zákona č. 427/1990 Sb. není platnou, opírá o tezi, dle níž i v řešené kauze bylo možné aplikovat § 3
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž z rozsahu tzv. velké privatizace
majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádů, kongregací a náboženských
společností, explicitně vyňal. Dovolatelově právní konstrukci, v souladu s níž se blokační ustanovení
obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. mělo prosadit i v průběhu malé privatizace, však dovolací soud
přitakat nemůže. Ustanovení § 4 zákona č. 92/1991 Sb. sice zákon č. 427/1990 Sb. zmiňuje jako
předpis zvláštní, činí tak arci pro potřeby stanovení pravidla, v souladu s nímž se prve uvedeným
zákonem převod státního majetku na třetí osoby spravuje, jen pokud nebyl navržen nebo zařazen k
převodu vlastnictví na jiné právnické nebo fyzické osoby podle zákona zmíněného na druhém místě
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, dále viz kupř.
Plíva, S. Privatizace majetku státu. Praha: Prospektrum, 1991. s. 119). Specialita zákona č. 427/1990
Sb. se tedy projevuje v disjunktním pojetí předmětů malé a velké privatizace jakožto dvou v zásadě
autonomních procesů, což existenci všeobecné povinnosti subsidiárně aplikovat zákon č. 92/1991 Sb.
na veškeré otázky neupravené zákonem č. 427/1990 Sb. nenasvědčuje (výjimku z nezávislosti obou
procedur bylo lze spatřovat v přiměřeném užití úpravy veřejných dražeb v zákoně č. 427/1990 Sb. na
převod státního majetku ve velké privatizaci, daný postup se ovšem opíral o výslovné ustanovení
zákona č. 92/1991 Sb., k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 775/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007). Avšak
dokonce i kdyby bylo možné zákon č. 92/1991 Sb. naznačeným způsobem použít k zacelování mezer
v právní regulaci malé privatizace, nemohl by Nejvyšší soud dovolatelově úsudku přitakat, neboť
negativní vymezení okruhu majetku, jenž převodu na třetí subjekty dle zákona č. 427/1990 Sb.
nepodléhá, zakotvené v § 2 citovaného předpisu je natolik komplexní a soběstačné, že nevyvstává
žádná potřeba doplňovat je odlišně koncipovaným normativním obsahem § 3 zákona č. 92/1991 Sb.
Právě odkazované ustanovení bránící dispozicím s historickým majetkem církví ve velké privatizaci
by tak na dražbu probíhající v režimu zákona č. 427/1990 Sb. bylo aplikovatelné toliko analogicky.
Podobné dotvoření rozebírané úpravy by nicméně podle názoru dovolacího soudu představovalo
nepřípustný zásah do právní jistoty dotčených subjektů, neboť by jím byla s velkým časovým
odstupem zpochybněna platnost převodu vlastnického práva, jejž zúčastnění, vycházejíce ze znění
relevantních pramenů práva, mohli důvodně pokládat za konformní se zákonem.
13. Bylo by zajisté myslitelné, aby byl převod majetku v malé privatizaci, jenž se odehrál po účinnosti
zákona o půdě, vyloučen v důsledku aplikace blokačních ustanovení právě tohoto restitučního
předpisu (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1024/99, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 157/2000, a ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II.
ÚS 480/01). Ustanovení § 29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně
náležely církvím, nezakotvovalo ovšem „generální“ blokační normu, jak naznačuje dovolatel, nýbrž se
vztahovalo pouze na majetek zemědělský (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebousnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007, dále viz Průchová, I.
Restituce majetku podle zákona o půdě. Praha: C. H. Beck, 1997. s. 19). Jelikož přitom mezi
účastníky řízení nebylo sporu o tom, že předmětné nemovitosti neměly a nemají charakter
zemědělského majetku (viz body 8 a 35 rozsudku soudu prvního stupně), lze pokládat za korektní
závěr, že ani § 29 zákona o půdě uskutečnění dražby vzpomínaných věcí na základě zákona č.
427/1990 Sb. nepřekážel.
14. Namítá-li žalobce dále, že byl rozhodnutím odvolacího soudu „přímo omezen“ na svém
vlastnickém právu garantovaném čl. 11 Listiny základních práv a svobod, postačí upozornit, že podle
stabilizovaného judikatorního výkladu ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu již
konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze
dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000,
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či usnesení Ústavního soudu ze
dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, bod 13). Tím méně lze uvažovat, že by byl žalobce dotčen na
svém vlastnickém právu rozhodnutím odvolacího soudu týkajícím se majetku, jenž mu vlastnicky
nenáleží a který by se předmětem restitučního nároku vzneseného z jeho strany toliko hypoteticky
mohl stát.
15. Konečně je třeba konstatovat, že ani žalobcem předestřené úvahy o úloze církví ve společnosti
nejsou způsobilé zvrátit dosud nastíněný výklad, neboť, jak přiléhavě poznamenal odvolací soud,
snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy
překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (respektive modifikovaly rozsah
blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu). Zakotvení
právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo totiž úlohou demokraticky
konstituovaného zákonodárného sboru (jenž zajisté při tvorbě mechanismu odčinění příkoří
utrpěných církvemi bral ohled i na žalobcem akcentovaná hlediska), naproti tomu soudy nemohou
politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám
o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.
16. Jelikož se dovolateli nepodařilo zpochybnit první ze dvou alternativních důvodů, s ohledem na
něž odvolací soud naznal, že žaloba musela být zamítnuta (totiž úsudek, že převod dotčených
pozemků v privatizaci dle zákona č. 427/1990 Sb. se uskutečnil platně), není třeba, aby se Nejvyšší
soud blíže zaobíral polemikou, kterou žalobce ve svém dovolání vede s druhým argumentem, jímž
městský soud svůj závěr o nemožnosti vyhovění projednávanému návrhu podpořil (tj. tezí, že
vlastnické právo žalované 1. nemůže být účinně zpochybněno, jelikož její právní předchůdci nabyli
daný pozemek i stavbu v konkursním řízení při zpeněžování konkursní podstaty). K tomu srovnej
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96.
17. Nejvyšší soud se zřetelem ke shora řečenému (neshledav, že by řízení před soudy nižších stupňů
bylo postiženo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., k nimž v případě přípustnosti dovolání přihlíží
z úřední povinnosti) žalobcovo dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. | decision_1124.pdf |
142 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15.06.2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3598.2014.1
Číslo: 111/2017
Právní věta: Státní orgány se nezajišťováním péče porodních asistentek u domácího porodu
nedopouštějí nesprávného úředního postupu, ani tímto jednáním neporušují unijní právo, neboť z
českých právních předpisů, z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani z
článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neplyne povinnost státu zajistit těhotným ženám péči porodní
asistentky v domácím prostředí.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.06.2016
Spisová značka: 30 Cdo 3598/2014
Číslo rozhodnutí: 111
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Ochrana osobnosti, Odpovědnost státu za škodu, Právo Evropské unie, Zdravotnictví
Předpisy: čl. 10 odst. 3 předpisu č. 372/2011Sb.
čl. 16 předpisu č. 372/2011Sb.
čl. 4 směrnice 80/155/EHS
čl. 8 předpisu č. 209/1992Sb.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014,
sp. zn. 51 Co 404/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 9. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem státu, který
spatřovala v tom, že stát brání porodním asistentkám v poskytování péče u porodu doma, nezajišťuje
péči u porodu doma, nepřijal legislativu, která by porod doma umožňovala a v médiích vytváří
prostředí netolerance vůči volbě místa porodu. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu
státu byla žalobkyně nucena porodit doma bez kvalifikované péče porodní asistentky. Žalobkyně
tvrdila, že kdyby musela rodit v nemocnici, bylo by zasaženo do jejího práva na soukromý, rodinný
život a práva na svobodu myšlení, protože porod v nemocnici nepovažuje vzhledem k užívánínevhodných postupů za bezpečný. Podle žalobkyně došlo tímto nesprávným postupem státu k
ohrožení jejího zdraví i zdraví jejího nenarozeného dítěte a k hrubému zásahu do jejích osobnostních
práv, neboť musela během těhotenství zažívat stres a obavy spojené s nejistotou, zda se jí podaří
zajistit péči během jejího porodu doma a po tom, co její syn krátce po porodu zemřel (pro vrozenou
srdeční vadu neslučitelnou s mimoděložním životem) byla vystavena velkému zájmu a
kriminalizování ze strany médií.
2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a uvedla, že v posuzovaném případě všechny státní orgány
jednaly v souladu s právními předpisy, takže nezasáhly do práv žalobkyně, a že legislativní nečinnost
nelze podřadit pod nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 C 221/2012-44, žalobu zamítl a
současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního
stupně došel k závěru, že žalobkyní tvrzený přístup státu k domácím porodům nelze podřadit pod
nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk (nenaplnění odpovědnostního titulu),
neboť v posuzovaném případě nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními předpisy pro
počínání státních orgánů. Na posuzovaný případ je nutné aplikovat právní názor Ústavního soudu
vyjádřený za obdobných skutkových okolností v usnesení pléna ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
26/11, podle nějž se nelze změny přístupu státu k domácím porodům domáhat cestou
občanskoprávních žalob, ale jedině skrze seriózní a odbornou debatu, jejímž výsledkem by měla být
legislativní úprava, která zohlední všechny kolidující zájmy, neboť přístup státu k domácím porodům
je otázkou společenskou a politickou, jejíž zodpovězení je na zákonodárci, nikoliv na soudu. Soud
prvního stupně se ztotožnil také s právními názory ombudsmana a disentujícího soudce J. M.
uvedenými taktéž v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11, o tom,
že na posuzovaný případ nelze aplikovat rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ze dne 14. 12. 2010 ve věci Ternovszky proti Maďarsku, č. 67545/09, protože česká právní
úprava se v této oblasti od maďarské právní úpravy podstatně liší. Soud prvního stupně shrnul, že
existuje legislativa, která umožňuje poskytování péče při domácích porodech, když stát nebrání
porodním asistentkám, aby mohly legálně poskytovat péči u porodu doma, a že žádný závazný právní
předpis neukládá státu povinnost zajistit prostřednictvím určité organizace péči u domácího porodu.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2014, č. j. 51 Co 404/2013-91,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení a současně
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se zcela
ztotožnil se závěrem a argumentací soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě
absentuje odpovědnostní titul, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat pouze porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání státních orgánů, že legislativní nečinnost
nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, že ministerstvo nemůže vydat vyhlášku, která by
prováděla zákon nad jeho rámec, a že řízení o žalobě podle OdpŠk nemůže suplovat odbornou
diskusi nad situací v českém porodnictví.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že soud prvního
stupně i odvolací soud při závěru o neexistenci porušení pravidel předepsaných právními předpisy
(neexistenci nesprávného úředního postupu) opomenul, že povinnost státu umožnit péči u domácího
porodu sice není upravena právními předpisy, ale vyplývá z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což bylokonstatováno v rozsudku ESLP ze dne 14. 12. 2010 ve věci Ternovszky proti Maďarsku, č. 67545/09,
jehož závěry byly podpořeny také v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012, č. j. 35 Nc
53/2012-27. Vedle toho dle žalobkyně stát svým postupem porušil obecnou povinnost předcházet
škodě na zdraví (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), povinnost zdržet se zásahů do
osobnostních práv rodiček (§ 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), povinnost
spolupracovat při tvorbě obecně závazných právních předpisů a udělování oprávnění v oblasti
zdravotnictví s profesními organizacemi a profesními občanskými sdruženími (§ 10a zákona č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) a povinnost stanovit vyhláškou požadavky na věcné a technické
vybavení zdravotnického zařízení pro porod v domácím prostředí (§ 12a odst. 2 zákona č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu). Žalobkyně namítala, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do jejích
základních práv a svobod, což nemůže být soudy ignorováno pouhým odkazem na to, že se jedná o
společenskou a politickou otázku. Závěr o tom, zda se stát dopustil nesprávného úředního postupu,
závisí dle žalobkyně mimo jiné na vyřešení otázky, jestli stát brání porodním asistentkám v tom, aby
mohly legálně poskytovat péči u porodu doma, což je otázka, kterou soud prvního stupně i odvolací
soud nesprávně právně posoudil. Z tvrzení zástupců státu ve věci Dubská a Krejzová proti České
republice před ESLP vyplývá, že v České republice může být porodní péče poskytována pouze ve
zdravotnickém zařízení. K posouzení otázky, zda stát brání porodním asistentkám v poskytování péče
u porodů doma, navrhovala žalobkyně důkazy, jejichž provedení bylo bez věcně adekvátního důvodu
zamítnuto. Žalobkyně dále považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o
tom, že žádný právní předpis neukládá státu povinnost zajistit péči u domácího porodu. Nemocnice
měly podle ustanovení § 18 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, povinnost poskytovat
ambulantní formu péče, jejíž součástí bylo také poskytování péče ve vlastním sociálním prostředí
pacienta, z čehož žalobkyně dovozovala, že nemocnice měly oprávnění a povinnost vyslat na žádost
rodičky svůj zdravotnický personál k porodu doma. Žalobkyně namítala, že Ministerstvo
zdravotnictví dlouhodobě ignoruje otázku domácích porodů tím, že nevydalo v souladu s
ustanovením § 12a odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, po projednání s profesními
organizacemi porodních asistentek vyhlášku, kterou by stanovilo požadavky na věcné a technické
vybavení zdravotnického zařízení (včetně požadavků pro vedení porodu v domácím prostředí). Ze
směrnice Parlamentu a Rady č. 2005/36/ES, o uznávání odborných kvalifikací, a ze směrnice Rady č.
80/155/EHS, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních
asistentek, vyplývá, že porodní asistentka je bez odborného dohledu či indikace lékaře oprávněna k
provádění fyziologických porodů. Podle žalobkyně Česká republika na rozdíl od jiných států západní
Evropy implementovala tyto směrnice do svého právního řádu pouze formálně, aniž by výkon
činnosti samostatné porodní asistentky fakticky umožnila, což je porušení závazků plynoucích z
evropského práva zakládající nesprávný úřední postup. Na základě použití analogie s odpovědností
státu podle OdpŠk za neprovedení směrnice Evropské unie (dále též „EU“) lze dle tvrzení žalobkyně
pod nesprávný úřední postup podřadit také legislativní nečinnost. Žalobkyně se ztotožnila s právním
názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, podle nějž
musí obecné soudy poskytovat ochranu právům jednotlivců při dlouhodobé nečinnosti zákonodárce,
která brání uplatnění základních práv. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí
soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné
době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 –
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudnířád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právních otázek, zda lze
nesouhlas s legislativou České republiky ve vztahu k postavení porodních asistentek, absenci právní
úpravy, která by umožňovala porod doma, a nezajištění zdravotnické péče při domácím porodu
považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk a zda Česká republika
porušuje unijní právo, když nezajišťuje těhotným ženám péči porodní asistentky u domácího porodu.
Vzhledem k tomu, že tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
11. Žalobkyně se v posuzovaném případě domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla
vzniknout nesprávným úředním postupem státních orgánů (podle ustanovení § 13 OdpŠk). Objektivní
odpovědnost státu podle ustanovení § 13 OdpŠk (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit,
předpokládá současné splnění tří podmínek: 1. nesprávný úřední postup, 2. vznik újmy a 3. příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Pro posouzení důvodnosti nároku na
náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem se musí soudy postupně zabývat naplněním
uvedených podmínek odpovědnosti, přičemž – jak správně uvedl soud prvního stupně i odvolací soud
– shledá-li soud nenaplnění již první podmínky, ostatními podmínkami se nemusí zabývat a nárok
zamítne.
12. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že
podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního
orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami
pro počínání státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s
rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda resp. nemajetková újma byla způsobena i
nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední
postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li
rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního
postupu srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf
3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008).13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve
smyslu ustanovení § 13 OdpŠk zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost (nejde o výkon státní
moci ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 OdpŠk). Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil ve svém
rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod č. 7/2008 ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek, takto: Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a
Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, ve znění pozdějších změn, dále jen „Ústava“), který v podmínkách zastupitelské
demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí
předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom,
jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat
(podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho
lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze
proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve
smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., a – pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo
Senátu byla zachována – už vůbec nelze uvažovat o „soudní“ kontrole, zda výsledek hlasování je
správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která je odpovědna lidu.
14. Uvedený právní názor nadále obstojí i přesto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl
vyjádřen, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 156/05,
uveřejněném pod č. 167/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Důvodem zrušení
rozhodnutí nebyl právní názor Ústavního soudu spočívající v tom, že lze dlouhodobou legislativní
nečinnost státu podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk, ale
skutečnost, že obecné soudy neposoudily nárok stěžovatelů (na náhradu škody vůči státu, jež měla
vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí
zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn
jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky
nájemní smlouvy) z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl.
11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své argumentaci odkázal na stanovisko
pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09, uveřejněné pod č. 136/2009 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, v němž je mimo jiné uvedeno, že z hlediska posouzení základního práva
na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje
právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či
orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat
Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především
učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této
pravomoci je v první řadě politická.
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dále dospěl k závěru, že ani vydání normativního
právního aktu vládou není úředním postupem, nýbrž jde o výsledek její normotvorné činnosti (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod č.
52/2008 Sb. rozh. obč.), a rovněž k tomu, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle
ustanovení § 13 OdpŠk je nutné důsledně odlišovat od odpovědnosti státu za porušení unijního práva
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010).
16. Otázkou vztahu práva EU a odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk se Nejvyšší soud zabýval
např. v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, kde uzavřel, že „případy
odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního [unijního] práva jsou postaveny na jiném
skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce
podle zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu za porušení komunitárního [unijního] práva (…) není
totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb. (srov. též rozsudek NS ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovanýve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 7/2008).“ Jak ale konstatoval Ústavní soud v
nálezu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu
nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v EU vyplývají. Je totiž
„nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského
práva, [byť] tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.“ Ústavní soud ve
výše citovaném nálezu dále připomněl, že „za situace, kdy je Česká republika demokratickým
právním státem dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst.
2 Ústavy), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva
rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči
České republice povinnosti za škodu způsobenou porušením závazku, k nímž se sama a otevřeně
hlásí, neexistuje.“ Ústavní soud nadto vyslovil povinnost obecných soudů, a zejména Nejvyššího
soudu, konstruovat vztah systému odpovědnosti státu, jenž existuje na úrovni unijního práva, k
OdpŠk coby předpisu obsahem a účelem nejbližšímu.
17. Podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva
vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Existenci
náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního (tehdy komunitárního) práva vyvodil Soudní dvůr
již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991 v spojených věcech C-6/90 a C-9/90 Francovich a Bonifaci proti
Italské republice, [1991], ECR I-05357. Soudní dvůr zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU)
vytvořila vlastní právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy, a
jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, jímž právo EU ukládá jak
povinnosti, tak práva. Dále v rozhodnutí zdůraznil, že „je věci vnitrostátních soudů, kterým přísluší v
rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství [Unie], aby zajistily plný účinek
těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům. … Je namístě
konstatovat, že plná účinnost norem by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by
byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena
porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k tíži členského
státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství [Unie] podmíněn činností
ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u
vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak
Soudní dvůr dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva
EU je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází „rovněž v článku 5 Smlouvy [dnes článek 4 odst. 3
Smlouvy o Evropské unii], podle něhož členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření
k plnění závazků, které vyplývají z práva Společenství [v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů
orgánů Unie]“.
18. Dovolací soud vycházel ve svém právním posouzení z toho, že žalobkyně uplatnila v žalobě různé
druhy námitek, které je nutné posuzovat odděleně. Předně jde o nesouhlas žalobkyně s legislativou
České republiky ve vztahu k postavení porodních asistentek, namítanou absenci právní úpravy, která
by umožňovala porod doma a námitky žalobkyně o tom, že státní orgány postupovaly v jejím případě
nesprávně, když jí nezajistily zdravotnickou péči při jejím domácím porodu. Vedle tohoto žalobkyní
namítaného nesprávného úředního postupu státu stojí nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí
měla vzniknout tím, že Česká republika porušila unijní předpisy, neboť neimplementovala směrnici
Rady č. 80/155/EHS.
19. Ohledně nesouhlasu žalobkyně s legislativou České republiky ve vztahu k postavení porodních
asistentek a namítané absenci právní úpravy, která by umožňovala porod doma, je nutné bez dalšího
uzavřít, že tyto námitky nemohou založit nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk,
neboť z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že přijetí
nebo nepřijetí právního předpisu (zákonodárná činnost) není úředním postupem, který by podléhal
soudnímu přezkumu.20. Námitka o tom, že státní orgány nezajistily žalobkyni zdravotnickou péči při jejím domácím
porodu, by mohla založit nesprávný úřední postup v případě, že by státní orgány tímto postupem
porušily pravidla předepsaná právními normami a zároveň kdyby nešlo o postup, který vedl k vydání
rozhodnutí, ani o postup, který se bezprostředně odrazil v obsahu rozhodnutí. Dovolací soud se tedy
zabýval tím, zda existuje právní norma, která by státním orgánům nařizovala zajistit těhotným ženám
péči porodní asistentky u domácího porodu.
21. V České republice je poskytování zdravotních služeb upraveno zejména zákonem č. 372/2011
Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních
službách“), podle nějž může porodní asistentka poskytovat zdravotní služby samostatně (mimo
zaměstnanecký poměr v příslušné nemocnici) pouze na základě oprávnění, které může získat po
splnění podmínek uvedených v ustanovení § 16 zákona o zdravotních službách. Mezi podmínky k
udělení oprávnění k samostatnému výkonu zdravotních služeb patří mimo jiné oprávnění užívat k
poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení, které splňuje požadavky na technické a věcné
vybavení podle vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení
zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče. Požadavky na věcné a technické
vybavení zdravotnického zařízení platí také v případě poskytování zdravotní péče ve vlastním
sociálním prostředí pacienta, neboť podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o zdravotních službách lze
v sociálním prostředí pacienta vykonávat pouze takové zdravotní výkony, jejichž poskytnutí není
podmíněno technickým a věcným vybavením nutným k jejich provedení ve zdravotnickém zařízení.
Podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 92/2012 Sb. musí pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny
fyziologické porody, splňovat požadavky na věcné a technické vybavení, které není možné v domácím
prostředí zajistit (zejména jde o požadavek zajištění provedení porodu císařským řezem nebo
operace směřující k ukončení porodu ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče nejdéle do 15 minut od
zjištění komplikace porodu). Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že v České republice
nemůže porodní asistentka získat oprávnění k samostatnému vedení fyziologického porodu v
domácím prostředí. Obdobný závěr plynul také z právní úpravy postavení samostatných porodních
asistentek (zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, zákona
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a vyhlášky č. 221/2010 Sb., o požadavcích n věcné a technické
vybavení zdravotnických zařízení) před účinností zákona o zdravotních službách (před 31. 3. 2012).
22. Porušení právních předpisů zakládající nesprávný úřední postup nelze v posuzovaném případě
dovodit ani z čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života). V rozsudku ze
dne 14. 12. 2010 ve věci Ternovszky proti Maďarsku, č. 67545/09, sice ESLP připustil, že volba
okolností, za kterých se dítě narodí, tvoří součást soukromého života jak dítěte, tak matky, avšak
porušení čl. 8 Úmluvy neshledal na základě toho, že Maďarsko nezajistilo stěžovatelce zdravotnickou
péči u jejího domácího porodu, nýbrž proto, že maďarská právní úprava vnášela do problematiky
domácích porodů právní nejistotu, která omezila svobodnou volbu stěžovatelky v otázce jejího
domácího porodu. Česká právní úprava v oblasti domácích porodů tímto nedostatkem podle ESLP
netrpí, neboť na jejím základě lze předvídat, že péče porodní asistentky při porodu doma není
českým právním řádem dovolena. Tento závěr vyslovil ESLP v rozsudku ze dne 11. 12. 2014 ve věci
Dubská a Krejzová proti České republice, č. 28859/11, 28473/12, když dále konstatoval, že v otázce
domácích porodů (včetně otázky zajištění zdravotnické péče při něm) neexistuje mezi členskými
státy Rady Evropy shoda, a proto je jejich míra uvážení při volbě politiky zdravotní péče v této oblasti
široká. ESLP došel po vyvážení všech dotčených zájmů k závěru, že česká právní úprava
neumožňující péči porodní asistentky při domácím porodu neporušuje právo dotčených žen na
respektování soukromého a rodinného života, a proto dovolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že ani v
posuzovaném případě nelze z čl. 8 Úmluvy dovodit právo těhotných žen na zajištění péče porodní
asistentky při domácím porodu.
23. Žalobkyně dále namítala, že státní orgány tím, že neumožňují péči porodní asistentky u domácíhoporodu, porušují unijní právo, což zakládá nárok žalobkyně na náhradu újmy. K posouzení tohoto
nároku se dovolací soud musel zabývat výkladem článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, z něhož
žalobkyně své právo na zajištění péče porodní asistentky při domácím porodu dovozuje.
24. Protože předmětem přezkumu bude porušení práv vyplývajících ze směrnice Rady č.
80/155/EHS, resp. její výklad, je současně třeba řešit otázku, zda má Nejvyšší soud jako soud, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské
unie s předběžnou otázkou podle článku 267 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie.
25. Podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc
rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů
přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem
členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého
rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka
před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.
26. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o
rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT
(1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto
povinnost nemají, a to jestliže:
1) otázka komunitárního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora
týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),
3) jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv
rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl
konstatovat, že výklad komunitárního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové
verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, c) vzít zřetel na
odlišnosti interpretace komunitárního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný
soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU.
27. Pro rozhodnutí v posuzované věci je významné, zda právo těhotných žen na zajištění
zdravotnické péče při domácím porodu vyplývá z čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS. Protože Soudní
dvůr tuto otázkou dosud neřešil (a o tzv. acte éclairé se tudíž nejedná), zbývá posoudit, zda jde o tzv.
acte clair.
28. Článek 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS není možno vykládat izolovaně, ale rovněž s ohledem na
účel této směrnice. Účel této směrnice, která byla přijata dne 21. 1. 1980 společně se směrnicí Rady
č. 80/154/EHS o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci
porodních asistentek a o opatřeních pro usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného
pohybu služeb (dále také „směrnice Rady č. 80/154/EHS“), je pak nutno dovozovat mimo jiné ze
znění článků 49 a 57 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství ve znění k 21. 1.
1980 (dále jen „Smlouva“), na které obě směrnice ve svých preambulích odkazují.
29. Článek 49 Smlouvy byl systematicky zařazen do Hlavy III (nazvané „Volný pohyb osob, služeb a
kapitálu“) kapitoly 1 (nazvané „Pracovníci“) upravující volný pohyb pracovníků. Dle čl. 48 Smlouvy
uvozujícího tuto kapitolu bude nejpozději na konci přechodného období zajištěn volný pohyb
pracovníků ve Společenství (odstavec 1). Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékolivdiskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o
zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky (odstavec 2). Podle čl. 49 Smlouvy po
vstupu této smlouvy v platnost přijímá Rada na návrh Komise a po konzultaci s Hospodářským a
sociálním výborem nezbytná opatření ve formě směrnic nebo nařízení k postupnému zavedení
volného pohybu pracovníků tak, jak je vymezen v článku 48, a to zejména tím (…).
30. Obdobně čl. 57 Smlouvy byl systematicky zařazen do Hlavy III, kapitoly 2 (nazvané „Právo
usazování“) uvozené čl. č. 52. Dle odst. 1 první věty čl. č. 52 v rámci níže uvedených ustanovení
budou v průběhu přechodného období postupně odstraněna omezení svobody usazování pro státní
příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Podle čl. 57 Smlouvy za účelem
usnadnění přístupu osob k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu přijme Rada do konce
první etapy jednomyslně a poté kvalifikovanou většinou na návrh Komise a po konzultaci se
Shromážděním směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o
kvalifikaci (odstavec 1). Za stejným účelem přijme Rada na návrh Komise a po konzultaci se
Shromážděním před uplynutím přechodného období směrnice ke koordinaci právních a správních
předpisů členských států, jež se týkají přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu
(odstavec 2 věta první).
31. Na citované články Smlouvy navazuje rovněž samotná preambule směrnice Rady č. 80/155/EHS
(a obdobně i preambule směrnice Rady č. 80/154/EHS), v níž je mimo jiné uvedeno, že je třeba
provést koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodní asistentky
a jejího výkonu; že je vhodné s ohledem na zájmy veřejného zdraví vytvořit ve Společenství
jednotnou definici činnosti dotyčných osob a jejich vzdělání; že se nejevilo žádoucí zavést jednotný
studijní plán ve všech členských státech; že je naopak dobré členským státům ponechat co největší
volnost v organizování výuky; že nejlepším řešením je tedy stanovení základních požadavků (…).
32. Z výše citovaných ustanovení Smlouvy a preambule směrnice Rady č. 80/155/EHS je zřejmé, že
cílem přijetí směrnic Rady č. 80/155/EHS a č. 80/154/EHS bylo odstranění diskriminace na základě
státní příslušnosti mezi porodními asistentkami z jednotlivých členských států, zajištění jejich
volného pohybu v rámci Společenství a odstranění omezení svobody jejich usazování. Jinak řečeno,
cílem přijetí těchto směrnic bylo, aby porodní asistentka z jednoho členského státu mohla vykonávat
za nediskriminačních podmínek tuto činnost i v ostatních členských státech. Tohoto cíle mělo být
dosaženo jednak tím, že výkon činnosti porodní asistentky byl podmíněn získáním diplomu či jiného
osvědčení o dosažené kvalifikaci (srov. čl. 1 odst. 1 směrnice Rady č. 80/155/EHS) uznávaného i v
jiných členských státech (srov. především čl. 2 a čl. 3 směrnice Rady č. 80/154/EHS), dále
stanovením minimálních požadavků na vzdělávání porodních asistentek (srov. čl. 1 a čl. 3 směrnice
Rady č. 80/155/EHS) a konečně výčtem činností uvedených v čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, dle
kterého členské státy zajistí, aby porodní asistentky byly způsobilé k přístupu alespoň k těmto
činnostem a jejich výkonu (následuje seznam činností). České znění tohoto článku směrnice může být
zavádějící, přičemž s přihlédnutím k ostatním jazykovým verzím by se jako vhodnější jevilo nahradit
slovo „způsobilé“ výrazem „oprávněné“ (srov. např. anglické „entitled to“, německé „befugt“,
francouzské „habilitées“ nebo slovenské „oprávnené“). V tomto kontextu je pak zřejmé, že článek 4
směrnice, na rozdíl od článku 1 a 3, již neupravuje přímo vzdělávání porodních asistentek (jak by se
mohlo zdát ze spojení „…byly způsobilé k přístupu…“ užitého v českém znění směrnice), ale zavazuje
členské státy k povinnosti umožnit porodním asistentkám vykonávat alespoň v tomto článku uvedené
činnosti. V článku 4 směrnice je tedy obsažen základní výčet činností a výkonů, ke kterým musí být
porodní asistentky v jednotlivých členských státech oprávněny (a k jejichž výkonu proto rovněž musí
směřovat vzdělávání porodních asistentek), přičemž z tohoto výčtu se v podstatě podává jednotná
definice porodní asistentky. Takováto definice porodní asistentky je přitom nejen vhodná, jak je
uvedeno v preambuli směrnice, ale dokonce nepostradatelná. Pokud by totiž nebyl vymezen základní
výčet činností, ke kterým jsou porodní asistentky ve všech členských státech oprávněny, základní cílsměrnice, tedy zajištění volného pohybu porodních asistentek v rámci Společenství, by nemohl být
naplněn. Lze si totiž jen stěží představit, že by porodní asistentka z členského státu, ve kterém by
nebyly porodní asistentky např. oprávněny provádět spontánní porody (a která by proto v této
činnosti ani nebyla vzdělána, ani s ní neměla žádné zkušenosti), vykonávala svou profesi v členském
státě, kde toto oprávnění porodním asistentkám nejen přísluší, ale kde se také tato činnost od nich
očekává (k výkladu článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 Sb. rozh. obč. stížnost proti němuž
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3217/2011, pro
zjevnou neopodstatněnost).
33. Jak plyne z výše uvedeného, článek 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, ani žádný jiný článek této
směrnice (stejně jako žádný článek směrnice Rady č. 80/154/EHS) se netýká podmínek poskytování
zdravotní péče porodními asistentkami (ani problematiky domácích porodů obecně); cíl této
směrnice (včetně jejího článku 4) je jiný, zajistit, aby porodní asistentka z jednoho státu mohla
vykonávat své povolání i v ostatních členských státech, aniž by přitom byla diskriminována z důvodu
své státní příslušnosti. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je zcela
zjevné (jde tedy o tzv. acte clair), že článek 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neukládá členským
státům povinnost zajistit těhotným ženám zdravotnickou péči porodní asistentky u domácího porodu,
neboť opakovaně uváděný cíl směrnice (zajistit volný pohyb porodních asistentek v rámci
Společenství a zabránit jejich diskriminaci z důvodu jejich státní příslušnosti) se netýká podmínek
poskytování zdravotních služeb, a proto z ní nelze výkladem dovozovat – jak činí žalobkyně – určitá
práva jen proto, že v jiných členských státech jsou tato práva garantována vnitrostátním právem
nezávisle na právu unijním. Článek 4 bod 6. směrnice Rady č. 80/155/EHS sice ukládá státu
povinnost umožnit porodním asistentkám provádět spontánní porody, ale nelze z něj dovodit, že
porodní asistentky k tomu musí být oprávněny také v domácím prostředí, a proto česká právní
úprava umožňující, aby porodní asistentky vedly fyziologické porody pouze ve zdravotnickém
zařízení, není v rozporu s článkem 4 bodem 6. směrnice Rady č. 80/155/EHS.
34. Jelikož z čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS nevyplývá povinnost státu zajistit těhotným ženám
péči porodní asistentky u domácího porodu, neporušily v posuzovaném případě státní orgány
postupem vůči žalobkyni unijní právo, a proto nelze ani z tohoto právního titulu dovodit nárok
žalobkyně na náhradu újmy, neboť jak je konstatováno například z rozsudku Soudního dvora ze dne
19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C- 9/90 Francovich a Bonifaci [1991], ECR I-05357,
základní podmínkou pro uplatnění odpovědnosti státu za porušení unijního práva je, že z porušeného
právního předpisu vyplývá určitelné subjektivní právo jednotlivce.
35. Ze všech výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že stát
neodpovídá za žalobkyní tvrzenou újmu, neboť v posuzovaném případě nebyl ze strany státních
orgánů shledán nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk, ani postup porušující
unijní právo.
36. Dovolací soud nemohl přehlédnout, že žalobkyní uplatňovaná odpovědnost státu za újmu je
vedena snahou o prosazení změn v politice zdravotní péče v oblasti porodnictví a změny v přístupu
společnosti k domácím porodům a poměrům v porodnictví jako takovému. Ačkoliv si je dovolací soud
vědom toho, že tato problematika by měla být předmětem veřejné diskuse, nelze než uzavřít, že tato
diskuze nemůže být iniciována a podněcována prostřednictvím soudního přezkumu, neboť úkolem
soudů není hledat řešení obecných společenských a politických otázek.
37. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší souddovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1125.pdf |
143 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14.06.2016, sp. zn. 30 Cdo 3094/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3094.2014.1
Číslo: 125/2017
Právní věta: Podíl poškozeného na vzniku situace, pro kterou byl následně (nedůvodně) trestně
stíhán, je pro posouzení intenzity jeho nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby a přiznání
zadostiučinění za ni podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) rozhodný
jen tehdy, jestliže dané jednání poškozeného nebylo vynuceno, například protiprávním útokem,
jemuž poškozený čelil v mezích nutné obrany, ledaže by svým jednáním útok vyprovokoval.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 14.06.2016
Spisová značka: 30 Cdo 3094/2014
Číslo rozhodnutí: 125
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Náhrada nemajetkové újmy (o. z.), Nutná obrana, Odpovědnost státu za škodu
Předpisy: § 29 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006
§ 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn.
55 Co 114/2014, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného
rozhodnutí o vzetí do vazby v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 4/2011 u Městského soudu v Praze.
Žalobce byl vzat do vazby dne 3. 8. 2010 a ve vazbě strávil celkem 276 dní. Trestní řízení skončilo
zproštěním žalobce obžaloby z důvodu, že skutek nebyl trestným činem. Vzetí do vazby žalobci
způsobilo stres, došlo k přetrhání rodinných vazeb zejména se synem žalobce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 25 C
138/2012-111, rozhodl, že žalovaná (Česká republika) je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 41400 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 103 400 Kč s příslušenstvím (výrok II) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem výrok I rozsudku soudu prvního
stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých byl žalobce usnesením ze dne 31.
7. 2010 obviněn ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1 a 2
trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
3. 8. 2010 byl žalobce vzat do vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Omezení osobní
svobody žalobce začalo dne 31. 7. 2010, z vazby byl propuštěn dne 2. 5. 2011. Žalobce byl později
zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2011.
5. Žalobce byl již v minulosti soudně trestán, byl ve výkonu trestu celkem 27 měsíců. Ve vazbě neměl
žádné zdravotní problémy, přibral na váze, vazba na něj působila psychicky špatně, avšak podle
svých slov ji „odležel s knihou“. Pozitivním dopadem vazby na žalobce byla jeho drogová abstinence,
avšak bez trvalého efektu. Již před vzetím do vazby se žalobce pohyboval v prostředí závadných
osob, byl bezdomovcem, drogově závislým, absolvoval opakovaná léčení závislosti. Vztah s družkou
skončil asi dva roky před vzetím do vazby, ve společné domácnosti se synem a družkou nežil asi od
tři čtvrtě roku věku syna. Syna pak navštěvoval nepravidelně, přibližně jednou za deset až čtrnáct
dní, přitom byl na několika protidrogových léčeních, z nichž minimálně dvě byla v celkovém rozsahu
šest měsíců a při nichž syna vůbec neviděl. Na výživu syna přispíval nepravidelně, výživné za něj
hradili jeho rodiče. Po propuštění z vazby žalobce znovu „spadl“ do drogové závislosti, je
bezdomovcem, žije na ubytovnách, pobírá příspěvek v hmotné nouzi, nepracuje.
6. Ze strany žalované byla žalobci vyplacena jako zadostiučinění částka 55 200 Kč.
7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že na usnesení o vzetí do vazby je třeba
pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Dále se zabýval otázkou, zda žalovanou vyplacená částka 55
200 Kč, tedy 200 Kč za každý den vazby, je dostatečná vzhledem ke vzniklé nemajetkové újmě
žalobce. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalobce byl již v minulosti soudně i vazebně stíhán,
před nynějším vzetím do vazby strávil ve výkonu trestu odnětí svobody 27 měsíců ve věznici s
ostrahou, propuštěn byl v roce 2005. Na základě trestního obvinění v nyní posuzovaném případě mu
hrozil trest odnětí svobody ve výši 5 až 12 let. Vzetí do vazby žalobce beze sporu omezilo na jeho
osobní svobodě, nelze však opomenout, že žalobce byl před vzetím do vazby bezdomovcem, osobou
drogově závislou, pohybující se v závadném prostředí. Vztahy mezi žalobcem a jeho synem byly
narušeny ještě před vzetím žalobce do vazby, nepřímo o vztahu žalobce k synovi svědčí i to, že
výživné za žalobce platili jeho rodiče. Soud dospěl k závěru, že vzetí do vazby nebylo příčinou
zhoršení rodinných vztahů mezi žalobcem a jeho synem. Vazba neměla negativní dopad na zdravotní
stav žalobce, spíše pozitivní, neboť drogově abstinoval. Neměla ani žádný dopad do profesního života
žalobce, protože před vzetím do vazby žádný profesní život nevedl. Z uvedených důvodů dospěl soud
prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za jeden den vazby je v případě žalobce
částka 350 Kč, za 276 dní vazby částka 96 600 Kč. Vzhledem k tomu, že ze strany žalované bylo již
žalobci 55 200 Kč vyplaceno, přiznal soud prvního stupně žalobci dalších 41 400 Kč s úrokem z
prodlení.
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce věc posoudil
jinak, neboť měl odlišný názor na „adekvátní výši odškodnění žalobce“ a za přiměřenou považoval
částku 55 200 Kč, tedy 200 Kč za jeden den vazby. Rozpětím 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den vazby
není soud vázán, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 jde pouze orozmezí orientační. Odvolací soud dále uvedl: „… je zřejmé, že základ skutku, pro který byl žalobce
stíhán, tedy že žalobce udeřil J. Š. a úderem o větší intenzitě širší hranou tesařského kladiva do hlavy
nad levou očnicí, čímž mu způsobil nedislokovanou otevřenou zlomeninu stropu levé očnice, se stal,
nicméně skutkové pochybnosti o tom, zda žalobce jednal za podmínek vylučujících protiprávnost,
tedy v nutné obraně, byly zhodnocením provedených důkazů v kontextu se zásadou presumpce
neviny a zásadou in dubio pro reo hodnoceny ve prospěch žalobce“. Odvolací soud zastává názor, že
uvedené okolnosti zproštění obžaloby svědčí pro snížení zadostiučinění, neboť je velký rozdíl mezi
situacemi, kdy se poškozený závadného jednání nedopustil, a kdy se jej dopustil, ale neprokáže se, že
toto jednání je trestným činem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil
následující dovolací důvody.
10. Žalobce má za to, že soud nesprávně právně posoudil otázku přiměřené výše zadostiučinění za
nezákonnou vazbu žalobce. Při řešení této otázky se odvolací soud podle žalobce odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011. Soudy se v dané věci
„dostaly do pásma zcela extrémně nízkého odškodnění (ve výši 200 Kč za den nezákonné vazby),
ačkoliv toto zapovídá judikatura (minimální hranice je ve výši 500 Kč za den nezákonné vazby)…“.
Částka 200 Kč za jeden den vazby neodpovídá odškodňovací praxi soudů.
11. Podle žalobce soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly ke skutečnostem,
které byly důležité pro přiznání vyššího odškodnění. Nejvyšší soud podle žalobce dosud neřešil
otázku vlivu důvodu zproštění obžaloby ve vztahu k výši zadostiučinění. Judikaturou není řešena
otázka, zda důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (jednání není trestným
činem) může být důvodem pro snížení výše přiměřeného zadostiučinění – tedy otázku, zda jednání po
právu (žalobce nejednal protiprávně, ale v nutné obraně), které se civilnímu soudu subjektivně jeví
jako zavrženíhodné (ačkoliv není v rozporu s právem, resp. je právem aprobováno), může být
důvodem pro snížení zadostiučinění za dobu strávenou ve vazbě.
12. Důvod zproštění podle § 226 písm. b) trestního řádu (skutek není trestným činem) je druhým
nejpříznivějším důvodem pro zproštění. Jakékoliv úvahy o tom, jak proběhl skutkový děj, jsou zcela
irelevantní, neboť rozhodující je výsledek trestního řízení, tedy zproštění žalobce obžaloby.
13. Žalobce uvádí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces „ve spojení s
principem rovnosti v právech“ a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci.
Názor odvolacího soudu podle žalobce není obhajitelný v demokratickém společenském zřízení a je
extrémně nespravedlivý. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle žalobce založeno na sociální
diferenciaci mezi poškozenými nezákonnou vazbou a je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, dále jen „Listina“.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda může být důvodem pro snížení zadostiučinění za
újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby,
skutečnost, že poškozený se dopustil jednání, ze kterého byl obviněn, toto jednání však nebylo
trestným činem, nýbrž nutnou obranou.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Podle ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě
také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl
obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
21. Podle ustanovení § 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, čin jinak trestný, kterým někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem
(odstavec 1). Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku
(odstavec 2).
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného
pod č. 52/2012 Sb. rozh. obč., jsou základními relevantními kritérii pro stanovení přiměřené výše
zadostiučinění za vazbu v trestním řízení, které neskončilo odsouzením, zpravidla povaha trestní
věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Adekvátním
zadostiučiněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci
soud promítne okolnosti konkrétního případu. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze
jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce
dospěje. Nejvyšší soud rozmezí v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 uvedl jen z důvodu zabránění
extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých, či naopak zcela zjevně
nepřiměřeně vysokých zadostiučinění.
23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil názor, že pokud dojde ke zproštění obžaloby z
důvodu, že se skutek, z něhož byl poškozený obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem, je
zásadně na místě uzavřít, že došlo k citelnému zásahu do práv obžalovaného: „Trestní stíhání
výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i
tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je pak citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze
skončeno zprošťujícím rozsudkem, kdy je konstatováno, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a
obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4.
2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, publikovaný pod č. 71/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
bod 20 odůvodnění, zvýraznění doplněno). Obdobně Ústavní soud uvedl, že „trestní stíhání výrazně
zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše,jedná-li se o obvinění ‚liché‘, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu,
podle kterého se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl
trestným činem.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, publikovaný
pod č. 133/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 20 odůvodnění, zvýraznění
doplněno).
24. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu
chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti
útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon,
nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně
různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví
poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka),
které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná
obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů
chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů).
Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nedovolenost (protiprávnost) činu i jeho společenskou
škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť
projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví,
ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti (srov. čl. 1 Listiny). Proto čin
provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. II/1965, a ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. 2. vyd., Praha: C. H. Beck,
2012, s. 399).
25. Jestliže trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, je třeba důsledně dodržovat princip
presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod).
26. V kompenzačním řízení je tedy nutné vycházet z toho, že jednání, kterého se žalobce dopustil,
bylo nutnou obranou. Žalobce jím chránil zájmy, které chrání trestní zákoník i ústavní pořádek a na
jejichž ochraně má zájem celá společnost – své zdraví a život. Jeho jednání bylo proto po právu a
nelze je hodnotit ani jako „závadné“, jak činí odvolací soud. Stav nutné obrany totiž vylučuje jak
nedovolenost (protiprávnost) činu, tak i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné
obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot.
27. Odvolací soud proto pochybil, pokud jednání žalobce bez jakékoliv další argumentace hodnotil
jako závadné a přičetl je žalobci k tíži při posuzování rozsahu jeho nemajetkové újmy vzniklé
rozhodnutím o vazbě. To, že se žalobce jednání v nutné obraně dopustil, nemohlo nijak snížit jeho
nemajetkovou újmu, vzniklou tím, že byl za toto dovolené jednání trestně stíhán a vzat do vazby (a že
„nedůvodnou“ vazbou došlo k zásahu do jeho práv). V demokratickém státě může každý činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 3 Listiny a
obdobně čl. 2 odst. 4 Listiny). Žalobce pouze využil svého zákonného práva odvrátit hrozící nebo
trvající útok, což mu nemůže být kladeno k tíži.
28. O jiný případ by se jednalo, pokud by žalobce sám přispěl ke vzniku situace, která posléze vedla
k nutnosti jeho obrany. Lze si tedy představit, že by soudy při hodnocení vzniku a rozsahu
nemajetkové újmy přihlédly ke skutečnosti, že poškozený např. vyvolal potyčku, která vedla k tomu,
že na něj jiná osoba zaútočila takovým způsobem, že se musel bránit. Poškozenému by tedy nebylo
přičítáno k tíži samotné jednání v nutné obraně, ale to, že vyvolal situaci, které vedla k nutnosti
obrany. To však v nyní posuzované věci žalovaná netvrdila, a proto ani neprokazovala.
29. Nejvyšší soud podotýká, že posuzovaný případ se odlišuje od případu řešeného Nejvyššímsoudem pod sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, na který odkazoval odvolací soud. V tam posuzované věci se
poškozený výraznou měrou podílel na vzniku situace, která následně vedla k jeho trestnímu stíhání,
když se intimně stýkal s dívkou, jež jej poté obvinila ze znásilnění. V této věci však ze skutkových
zjištění nijak neplyne, že by žalobce ke vzniku situace, která si vyžádala z jeho strany užití nutné
obrany, přispěl. To stejné platí i ohledně odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. I v dané věci měl žalobce sám podíl na tom, že byl trestně
stíhán, když se z vlastní vůle dopustil jednání, které sice nebylo shledáno trestným činem, ale bylo
důvodem jeho trestního stíhání.
30. Lze tedy shrnout, že podíl poškozeného na vzniku situace, pro kterou je následně (nedůvodně)
trestně stíhán, je pro posouzení intenzity jeho nemajetkové újmy a přiznání zadostiučinění za ni
podle § 31a odst. 2 OdpŠk rozhodný jen tehdy, pokud dané jednání poškozeného nebylo vynuceno
protiprávním útokem, jemuž poškozený čelil v mezích nutné obrany.
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
33. Nejvyšší soud zároveň považuje za potřebné zdůraznit, že tímto svým rozhodnutím nijak
nezavazuje odvolací soud v tom, v jaké výši bude náhrada nemajetkové újmy žalobci nakonec
přiznána, když posouzení výše zadostiučinění je primárně věcí úvahy soudu prvního stupně a soudu
odvolacího. | decision_1126.pdf |
144 | Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
08.06.2016, sp. zn. Cpjn 31/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:CPJN.31.2014.1
Číslo: 111/2016
Právní věta: Náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl
zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), za níž by odpovídal podle téhož zákona stát.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 08.06.2016
Spisová značka: Cpjn 31/2014
Číslo rozhodnutí: 111
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Stanovisko
Hesla: Odpovědnost státu za škodu
Předpisy: 2 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31 odst. 1
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Cpjn 31/2014
S t a n o v i s k o
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6.
2016 k výkladu § 31 odst. 1 a 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
vztahu k nákladům na právní zastoupení vynaloženým v řízení o ústavní stížnosti na
odstranění nezákonného rozhodnutí
Nejvyšší soud ČR, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14
odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], z
předložených rozhodnutí zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázky, zda lze náklady
na právní zastoupení vynaložené v řízení o ústavní stížnosti považovat za škodu ve smyslu § 31 odst.
1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. v případě, kdy Ústavní soud shledal ústavní stížností napadenérozhodnutí nezákonným a ústavní stížnosti vyhověl, avšak sám náhradu nákladů těchto řízení
úspěšnému stěžovateli nepřiznal. Po vyhodnocení předložených rozhodnutí a na jejich základě
zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního
a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující
stanovisko:
Náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl
zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za niž by odpovídal podle téhož zákona stát.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud obdržel podnět ke sjednocení judikatury týkající se otázky, zda náklady právního
zastoupení úspěšného účastníka v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem jsou škodou ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V předložených pravomocných
rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2013, č. j. 23 C 2009/2012-51, a ze dne 27.
11. 2012, č. j. 22 C 209/2012-103, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2012, č. j.
8 C 167/2010-133, se žalobci po žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti,
domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení v
řízeních před Ústavním soudem v případě, kdy Ústavní soud jejich stížnosti, směřující proti
rozhodnutí obecného soudu, vyhověl, ale náhradu nákladů řízení před ním jim nepřiznal.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl, když dospěl k názoru, že vynaložené náklady na
zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem představují účelně vynaložené náklady na
zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk, neboť v samotném řízení
o ústavní stížnosti se podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v
zásadě o náhradě nákladů řízení nerozhoduje. V takovém případě soud považoval za splněnou i
podmínku zakotvenou v ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk, neboť žalobce neměl možnost uplatnit
náhradu nákladů řízení v průběhu řízení před Ústavním soudem na základě procesních předpisů.
3. Naopak Obvodní soud pro Prahu 2 ve svých rozsudcích zastával názor, že k vypořádání náhrady
nákladů právního zastoupení účastníků slouží primárně samo řízení, v němž tyto náklady účastníkům
vznikly, a že pouhý neúspěch účastníka v otázce nákladů řízení nemůže založit takovému
neúspěšnému (byť i jen stran nákladů řízení) účastníku právo požadovat jím zaplacené náklady řízení
na státu z titulu škody. Primárně procesní nárok na náhradu nákladů řízení může být „přetaven“ do
podoby hmotně-právního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení (v němž
účastníkovi vznikly tyto náklady) s (primárně) procesním vypořádáním takového nároku nepočítá,
neumožňuje jej. Ačkoli Ústavní soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, bylo podle
soudu na žalobci, aby se přiznání náhrady nákladů právního zastoupení domáhal a přiměl tak
Ústavní soud zaujmout k takovému návrhu stanovisko.
4. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně
vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního
postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost
učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto
již nebyla přiznána (odst. 2).5. Podle § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem,
které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud
tento zákon nestanoví jinak (odst. 3). Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků
řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti
nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (odst. 4). Náklady
účastníků nebo vedlejších účastníků řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků nebo vedlejších
účastníků a jejich zástupců, ztráta na výdělku účastníků nebo vedlejších účastníků a odměna za
zastupování (odst. 5).
6. V obecné rovině platí, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v právu procesním a vzniká
teprve na základě pravomocného rozhodnutí orgánu (soudu), které má v tomto směru konstitutivní
povahu; výrok o náhradě nákladů je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem
procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně vynaložených nákladů. Povinnost nahradit
náklady řízení vzniká pouze příslušným rozhodnutím, aniž by bylo možno se této náhrady domáhat z
titulu odpovědnosti za škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3178/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010).
7. V rámci úpravy rozsahu náhrady škody § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do
26. 4. 2006 stanovil, že se hradí náklady řízení, pokud poškozenému vznikly jak v souvislosti s
řízením, v němž bylo nezákonné rozhodnutí (též rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném
opatření) vydáno, tak v řízení, v němž bylo dosaženo jeho odstranění, resp. stavu zakládajícího
podmínky odpovědnosti státu za škodu. Novela zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č.
160/2006 Sb., však hovoří pouze o nákladech řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení
nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, což je
logičtější v tom, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny
jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká až
v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je
třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 270).
8. Z citovaného ustanovení § 31 OdpŠk v současném znění proto vyplývá, že součástí škody, za
kterou stát v režimu daného zákona odpovídá, jsou účelně vynaložené náklady řízení, jež musel
poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a
jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání
nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná (nález Ústavního soudu ze
dne 16. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 2085/08, nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS
38/06).
9. Smyslem této úpravy je umožnit náhradu nákladů směřujících ke zrušení, změně nebo nápravě
protiprávního stavu, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného
rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy
rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení
předpokládaných § 31 OdpŠk musel uplatnit § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, respektive § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném od 1. 1. 2014, s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady
vynaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013).
10. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen
tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a současně nebyly zároveň vypořádány v
dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním
řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu
nákladů řízení na základě procesních předpisů. Důvody, pro které takovou možnost neměl, sicenejsou blíže specifikovány, avšak odkaz na procesní předpis vede k výkladu, že půjde o případy
objektivní, nejspíše tam, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o
náhradě nákladů nepočítá, případně že o takovou možnost účastníka připravil nesprávný procesní
postup orgánu státu (cit. dílo v odst. 7, s. 273).
11. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně neuvádí, co konkrétně náklady řízení představují, a je proto třeba
v tomto ohledu vyjít z toho, jak jsou nahlíženy v jednotlivých procesních předpisech. Zákon o
Ústavním soudu, jenž upravuje řízení o ústavní stížnosti, v § 62 odst. 5 demonstrativně konstatuje, že
náklady účastníků nebo vedlejších účastníků řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků nebo
vedlejších účastníků a jejich zástupců, ztráta na výdělku účastníků nebo vedlejších účastníků a
odměna za zastupování.
12. Jde-li o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, z důvodové zprávy k zákonu o Ústavním
soudu vyplývá, že by řízení před Ústavním soudem v zásadě nemělo podléhat soudním poplatkům a z
tohoto hlediska by mělo tedy být bezplatné, což odůvodňuje povaha věcí, o nichž Ústavní soud
rozhoduje. Naproti tomu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, by
si měl účastník nebo vedlejší účastník uhradit ze svého, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví
jinak (viz § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud může v odůvodněných případech
podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela
nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (viz § 62
odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Úspěšnému účastníkovi, popř. vedlejšímu účastníkovi na jeho
straně tak může Ústavní soud v odůvodněném případě přiznat náhradu jeho nákladů řízení.
13. V řízení před Ústavním soudem tedy platí obecně zásada, že náklady řízení, které vzniknou
účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si nesou jmenovaní sami, pokud zákon o Ústavním soudu
nestanoví jinak. Odstavec čtvrtý ustanovení § 62 sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných
případech podle výsledků řízení usnesením tuto náhradu nákladů některému z účastníků či
vedlejších účastníků uložit, vzhledem k odstavci třetímu je však toto ustanovení Ústavním soudem
vykládáno restriktivně. Ústavní soud není povinen náhradu nákladů přiznat automaticky podle
výsledků řízení a často připomíná, že samotný úspěch ve sporu, přesněji úspěch v řízení před
Ústavním soudem, není jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Náhradu nákladů
řízení proto přizná Ústavní soud pouze tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ (Wagnerová, E.
Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 225,
shodně též nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 3241/07 nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1449/07).
14. Ústavní soud pojímá uložení povinnost k náhradě nákladů řízení jako sankci svého druhu vůči
tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k
okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi.
Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního
soudu tudíž bez dalšího nárok podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Okolností
odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů
řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu
obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není
založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním
soudem a soudem obecným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09,
nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 53/97)
15. Z uvedeného také vyplývá, že náhrada nákladů není nutně vázána na návrh stěžovatele, jelikož
není vyloučeno, aby ve výjimečných případech Ústavní soud přiznal tyto náklady i bez návrhu, když
si k takovému rozhodnutí vyžádá potřebné podklady (nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp.
zn. I. ÚS 2340/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 1806/07). Bezvýslovného návrhu ovšem Ústavnímu soudu nevzniká povinnost o nákladech řízení rozhodnout, když
výjimka stanovená § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se aplikuje obdobně jako ustanovení § 150
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť užití moderačního práva obecným soudem a
přiznání nákladů právního zastoupení Ústavním soudem je plně v diskreci těchto institucí (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/2013).
16. Umožňuje-li tedy procesní předpis, v posuzovaném případě zákon o Ústavním soudu, náhradu
nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu
nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou
žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. Tento názor ostatně
označil za ústavně konformní i sám Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS
375/08. Ke shodnému závěru ve vztahu k nepřiznaným nákladům správního řízení pak dospěl ve své
judikatuře i Nejvyšší soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo
2928/2006).
17. Ústavní soud ve své judikatuře taktéž opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných
soudů. Z této organizační oddělenosti zároveň vyplývá, že řízení před Ústavním soudem není
pokračováním civilního řízení soudního, jež proběhlo před obecnými soudy. Jde o samostatné a zcela
nové řízení, v němž se nerealizuje civilní soudní pravomoc, ale naopak soudní pravomoc ústavní.
Řízení má rovněž zcela jiný charakter, neboť předmětem přezkumu není soulad procesního postupu
nebo výkladu hmotněprávních norem se zákonem, ale pouze to, zda tímto postupem byla či nebyla
zasažena ústavně garantovaná veřejná subjektivní práva. Z oddělenosti obou procesů vyplývá i
důležitý závěr pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Obecné soudy nemohou rozhodovat o
náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, a to ani tehdy, když rozhodují v řízení pokračujícím
poté, co do jejich rozhodovací činnosti zasáhl svým kasačním nálezem i Ústavní soud. Rozhodování o
nákladech řízení před Ústavním soudem vůbec nespadá do civilní soudní pravomoci. Rozhodování o
náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem patří do výlučné pravomoci tohoto soudu, který ji
nadto využívá pouze ve výjimečných případech, skutečně hodných takového postupu (usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1449/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8.
2007, sp. zn. I. ÚS 1806/07).
18. Nadto z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že obecné soudy nemohou
přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu a ani posuzovat postup Ústavního soudu v řízení o
ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2794/15, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, uveřejněný pod
číslem 166/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedeného závěru se nevymyká ani
přezkum rozhodování Ústavního soudu o (ne)přiznání nákladů řízení v řízení o ústavní stížnosti.
19. Na danou otázku taktéž nelze analogicky aplikovat judikaturu týkající se případů, kdy bylo možné
za škodu ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb. považovat náklady spojené s podáním stížnosti k
Evropskému soudu pro lidská práva, neboť tato se vztahovala pouze na stížnosti podané v době před
nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., pokud podaná stížnost sloužila k nápravě nesprávného
úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1829/2010
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009. Tuto judikaturu je tak
možné vztáhnout pouze na situace, kdy stěžovatel vynaložil náklady řízení před Evropským soudem
pro lidská práva v důsledku absence příslušné úpravy jeho nároku v českém právu, přičemž v
důsledku přijetí zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen nový § 31a,
Evropský soud pro lidská práva stížnost jako nepřijatelnou odmítl pro nesplnění podmínky vyčerpání
vnitrostátních opravných prostředků a stěžovatele s nárokem odkázal na vnitrostátní prostředek
nápravy nepřiměřené délky řízení.20. Z výše uvedeného vyplývá, že náklady právního zastoupení vynaložené v řízení o ústavní
stížnosti, nejsou odškodnitelnou újmou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.
21. Pro úplnost je třeba dodat, že tímto závěrem není nijak omezeno právo na přístup k Ústavnímu
soudu u osob nemajetných, neboť jim v odůvodněných případech hradí náklady právního zastoupení
zcela nebo z části stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). | decision_1127.pdf |
145 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
08.06.2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.579.2016.1
Číslo: 13/2017
Právní věta: Jestliže podle § 211 odst. 6 tr. ř. obviněný a státní zástupce dali souhlas s přečtením
úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak tím současně
souhlasili i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o
tomto důsledku byli poučeni. Stejné platí i v jiných případech souhlasu osoby s provedením
důkazního prostředku jeho přečtením (např. podle § 211 odst. 1 nebo § 211 odst. 5 tr. ř.).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 08.06.2016
Spisová značka: 4 Tdo 579/2016
Číslo rozhodnutí: 13
Číslo sešitu: 3
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Dokazování, Poučení obviněného, Úřední záznam
Předpisy: § 158 odst. 3 tr. ř.
§ 2 odst. 13 tr. ř.
§ 211 odst. 6 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného
F. P. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn.
5 To 457/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný F. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 3 T
101/2015, uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se
dopustil tím, že dne 19. 1. 2015 v 10:34 hod. v P. uzavřel prostřednictvím objednávky zboží v
internetovém obchodě E. C. a. s. se společností H. C. a. s. úvěrovou smlouvu na částku ve výši 11
012 Kč určenou na zakoupení domácího kina zn. Samsung v hodnotě 10 013 Kč a klávesnici Logitech
Wireless Keyboard v hodnotě 999 Kč, kterou opatřil elektronickým podpisem, k jehož získání použil
telefonní číslo a e-mailový účet, přičemž jako žadatele o úvěr uvedl S. Č., bytem M., P., a to bez jejíhovědomí, dříve než došlo k finančnímu plnění z úvěrové smlouvy byla její platnost ze strany
společnosti H. C. a. s. pozastavena, čímž poškozené společnosti H. C. a. s. se sídlem N. S., B.,
nevznikla žádná škoda, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 29 T 72/2012, který nabyl právní moci dne 24. 1.
2013, pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž výrok o trestu byl
následně zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 20. 3. 2013, sp. zn. 51 T 172/2012, trest vykonal dne 12. 10. 2014.
2. Za to mu byl podle § 211 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. Č., trvale bytem A., P., odkázána s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, stejně jako
jeho družka – poškozená S. Č. Z jejich podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015,
sp. zn. 5 To 457/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. P. podle § 226
písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 23. 7. 2015,
sp. zn. 1 ZT 77/2015, pro výše popsaný skutek právně kvalifikovaný jako přečin úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
5. Tento postup Městský soud v Praze odůvodnil tím, že řízení před soudem prvního stupně
vykazovalo podstatné vady. Poškozená S. Č. odmítla podle § 100 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení
vypovídat, načež po souhlasu obviněného i státního zástupce bylo podle § 211 odst. 6 tr. ř. k důkazu
čteno její vysvětlení z fáze před zahájením trestního stíhání obviněného. Tento důkaz byl rozhodující
k usvědčení obviněného. Podle názoru odvolacího soudu však nalézací soud nedostál poučovací
povinnosti podle § 2 odst. 13 tr. ř., neboť obviněný, který nevyužil svého práva na zastoupení
obhájcem, by jistě k takovému postupu nedal souhlas, kdyby věděl, jaké důsledky to pro něj může
mít. Tímto postupem se soud prvního stupně pasoval do role subjektu napomáhajícího obžalobě,
neboť úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. je toliko neformálním
úkonem a v zásadě nemůže být procesním důkazem, natož v případě, kdy poškozená využila svého
práva v hlavním líčení nevypovídat. Státní zástupkyně tento důkaz v obžalobě ani nenavrhovala
(navrhla toliko důkaz výslechem poškozené). Tímto Obvodní soud pro Prahu 10 podle odvolacího
soudu porušil zásadu fair neboli spravedlivého procesu.
6. K podpoření tohoto závěru odvolací soud dále uvedl, že důkaz čtením úředního záznamu o podání
vysvětlení nemůže být jediným a rozhodujícím důkazem k prokázání viny, jak mělo být právě v
projednávané trestní věci. Tato skutečnost byla navíc umocněna tím, že se jednalo o družku
obviněného, nikoliv neutrální osobu, která dala v hlavním líčení zjevně najevo, že obviněného
nehodlá usvědčovat.
7. V tomto důsledku – po vynechání předmětného nezákonného důkazu z úvah o zjištění skutkového
stavu – Městský soud v Praze obviněného sám zprostil obžaloby, neboť shledal, že není třeba
provedené důkazy nikterak doplňovat či opakovat před soudem prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl v celém rozsahu dovoláním nejvyšší státní zástupce
v neprospěch obviněného, a to z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podlejeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
9. V tomto mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupce po předestření dosavadního
vývoje trestní věci obviněného F. P. namítl, že se s výše zmíněným postupem odvolacího soudu nelze
ztotožnit. Důkaz provedený čtením úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené byl proveden
řádně a v souladu se zákonem. Poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení podle § 2 odst.
13 tr. ř. znamená, že soud má poučit obviněného o právu hájit se, načež mu má takovou obhajobu
umožnit. Poučovací povinnost však nelze chápat tak, že soud má poučovat obviněného, jak svého
práva využít. Práva náležící obviněnému ve smyslu § 33 a násl. tr. ř., rozvedená ve specifických
situacích v dalších ustanoveních trestního řádu, je třeba oddělit od práv, kterých může po svém
uvážení využít a která determinují kvalitu jeho obhajoby. Ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. nestanovuje
žádná explicitní práva obviněného, nýbrž jen procesní postup, kterého může obviněný využít. O jeho
důsledcích má být informován svým obhájcem, a pokud ho nemá, nic mu nebrání, aby onen souhlas
odepřel.
10. Poukaz odvolacího soudu na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu
(patrně především nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod
č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž by soud neměl usilovat o odsouzení
obviněného, nýbrž je povinen doplňovat dokazování pouze v rozsahu potřebném pro spravedlivé
rozhodnutí, je podle nejvyššího státního zástupce nepřiléhavý. V judikovaném případě obecný soud
nepřípustně obešel zákaz vtělený do ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., v tehdejším znění, ve snaze
pomoci obžalobě překlenout slabou důkazní situaci tím, že vyslechl policisty k obsahu úředního
záznamu. V projednávaném případě se nalézací soud naopak logicky pokusil provést důkaz obsažený
ve spisovém materiálu v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada vyhledávací). Na tom nemůže nic změnit
ani skutečnost, že se poškozená rozhodla v hlavním líčení nevypovídat, neboť po poučení při
předchozím podání vysvětlení tak neučinila a dne 16. 2. 2015 poukázala právě na osobu obviněného
jako na osobu pravděpodobného pachatele.
11. Odvolací soud nepovažuje úřední záznam o podání vysvětlení za důkaz v pravém smyslu slova. S
tím se dalo podle nejvyššího státního zástupce souhlasit jen do té doby, než se z takového úředního
záznamu stal formalizovaný dokument, který bývá sepisován na policejní služebně a v drtivé většině
případů je podepsán jak policistou, tak osobou podávající vysvětlení. Na tento fakt reagovala novela
trestního řádu zákonem č. 459/2011 Sb., která umožnila úřední záznamy o podání vysvětlení číst po
předchozím souhlasu obviněného i státního zástupce.
12. V další pasáži dovolání nejvyšší státní zástupce popírá argument odvolacího soudu, že z důvodu
rozhodujícího významu důkazu čtením úředních záznamů o podání vysvětlení poškozené nemůže
tento obstát jako jediný usvědčující důkaz. S odkazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu,
zejména na nález ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, uveřejněný pod č. 175/2013 Sb. nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti
České republice, č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. 11. 2012, a zvláště pak ve věci Al-Khawaja a
Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12.
2011, rozebíral přípustnost výslechu svědka, kterého obviněný nemohl v průběhu trestního řízení
sám vyslechnout a konfrontovat, aniž by bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na tři kritéria
rozhodující při úvahách o přípustnosti takové výpovědi – 1. zdali je dán závažný důvod pro
nepřítomnost svědka, 2. zda výpověď nelze považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz o vině
obviněného, a 3. pokud přeci jen tuto výpověď lze považovat za výlučnou či rozhodující ve smyslu ad
2), lze řízení jako celek považovat za spravedlivé, pokud jsou obviněnému dány dostatečné
kompenzační záruky umožňující posouzení důvěryhodnosti takového důkazu.
13. Poškozená S. Č. sice byla přítomna hlavnímu líčení, ovšem její odepření výpovědi lze brát jakozávažný a nepřekonatelný důvod pro připuštění čtení úředního záznamu s jejím podáním vysvětlení z
přípravného řízení. Rovněž se nejednalo o výlučný či rozhodující důkaz o vině obviněného, neboť z
dokazování vyplynulo, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl jako kontaktní své telefonní
číslo a uvedená e-mailová adresa byla smyšlená, přestože poškozená měla svou platnou e-mailovou
adresu, a tato smyšlená adresa byla zvolena za účelem vzbuzení dojmu autenticity. Pokud by i přesto
byl napadený důkaz shledán jako rozhodující či výlučný pro vyslovení viny obviněného, nemusí se bez
dalšího jednat o porušení práva na spravedlivý proces, pokud měl dostatečné vyvažující záruky, zejm.
možnost usvědčujícího svědka a jeho výpověď znevěrohodnit (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Krasnik proti České republice, Solakov proti bývalé Jugoslávské republice
Makedonie, Tseber proti České republice, Kostovski proti Nizozemsku). Svědkyně S. Č. je družkou
obviněného, který tak měl možnost napadat její hodnověrnost či pravdivost její výpovědi. Ostatně
sama koncepce ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. (nutnost souhlasu obviněného i státního zástupce)
vyvažuje nevýhody spojené s připuštěním důkazu nepřítomného svědka.
14. Závěrem dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015,
sp. zn. 5 To 457/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné,
zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda
poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 457/2015, je
přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle
ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost
kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní
zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje
brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno
odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soudmusí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
18. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního
kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve
vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh.
tr., nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze
dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou
problematikou se pak zabýval i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
1692/07, a v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „…
ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají
skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním
posouzení věci.“.
19. Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve
vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury
Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do
kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v
soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další). Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že tato mimořádná přezkumná povinnost
dopadá i na případy, kdy soud odmítne zohlednit při úvahách o skutkovém stavu důkaz, který
nesprávně zhodnotí jako nezákonný, přestože splňuje zákonem stanovené požadavky (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014).
20. Právě na takové argumentaci založil své dovolání nejvyšší státní zástupce, podle něhož byl důkaz
úředním záznamem dle § 211 odst. 6 tr. ř. proveden řádně, což odvolací soud nerespektoval, v
důsledku čehož dospěl ke skutkovým a od nich odvozeným právním závěrům, které jsou podle
nejvyššího státního zástupce v extrémním nesouladu s poznatky plynoucími z provedených důkazů.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud na základě předloženého spisového materiálu shledal námitky nejvyššího státního
zástupce za oprávněné.
22. Hlavní otázkou sporu je, zda byly splněny zákonné podmínky pro čtení úředních záznamů o
podání vysvětlení poškozené ze dnů 26. 1. 2015 a 16. 2. 2015 ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. Podle
daného ustanovení lze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední
záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.).
23. Odvolací soud výkladem ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř., podle kterého „Ten, proti němuž se trestní
řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech
umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány
činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“, dovozuje, že nalézací soud
měl obviněného poučit o možných konsekvencích čtení úředních záznamů o podání vysvětlení
poškozené, neboť pokud by obviněný věděl, jaké následky bude mít jeho udělení souhlasu, nikdy by ktomuto nesvolil. S takovým výkladem však Nejvyšší soud nesouhlasí.
24. Z výše zmíněné základní zásady trestního řízení ve smyslu § 2 odst. 13 tr. ř., která se v odborné
literatuře nazývá zásadou zajištění práva na obhajobu, vyplývá povinnost orgánů činných v trestním
řízení vhodně a srozumitelně poučit obviněného (resp. podezřelého, obviněného, obžalovaného i
odsouzeného) o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o právu zvolit si obhájce, a to v
celém trestním řízení. Tato práva obviněného jsou v obecné rovině vtělena do § 33 a násl. tr. ř., kdy
podle odstavce 1 daného ustanovení má obviněný „… zejména právo vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může
uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné
prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným
v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět
na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce
účastnil i jiných úkonů přípravného řízení …“.
25. Poučovací povinnost je dále speciálně upravena při některých specifických procesních situacích,
například o právu na lékařskou prohlídku po zadržení, o právu na odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně apod. (srov. zejm. § 33 odst. 5 tr. ř. věta druhá, § 95 odst. 2 tr. ř. in
fine, § 114 odst. 5 tr. ř., 158 odst. 8 tr. ř., 164 odst. 4 tr. ř., § 249 odst. 1 tr. ř.), případně je na
některých místech trestního řádu opětovně zdůrazněna či rozvedena (srov. zejm. § 65 odst. 2 tr. ř., §
76 odst. 6 tr. ř., § 91 odst. 1 věta prvá tr. ř., § 92 odst. 2 tr. ř., § 166 odst. 1 tr. ř., § 179b odst. 2 tr.
ř.).
26. Poučovací povinnost musí zprvu z povahy věci mířit obecně do nejzákladnějších aspektů, načež
při konkrétních úkonech, kdy je obviněnému specificky zasahováno do jeho základních práv, je tato
poučovací povinnost, jak je uvedeno shora, blíže rozvedena.
27. Záruky práva na obhajobu definuje „vyspělost“ trestního řízení. Minely trestní justice, jež jsou
známy z historie, byly zapříčiněny zpravidla právě absencí těchto záruk, nebo tím, že tyto záruky
byly zcela formální. Postupem času se nejenom v závislosti na mezinárodních závazcích (zejm.
Úmluvě o ochraně základních práv a svobod Rady Evropy a Mezinárodním paktu o občanských a
politických právech OSN) a v neposlední řadě Listiny základních práv a svobod zdůraznilo několik
základních aspektů práva na obhajobu, které jsou konkrétně „provedeny“ trestním řádem:
– právo na informace o obvinění v mateřském jazyce a právo na tlumočníka,
– právo nepřispívat k vlastnímu obvinění,
– právo hájit se sám a právo zvolit si obhájce a radit se s ním,
– právo vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným za vinu a uvádět okolnosti a důkazy
svědčící ve svůj prospěch,
– právo opravných prostředků.
28. Základním kamenem práva na obhajobu je právo obviněného seznámit se včas a dostatečně se
všemi rozhodnými informacemi o obvinění. Na to navazuje výše zmíněná povinnost orgánů činných v
trestním řízení seznámit obviněného s jeho právy. Účel tohoto poučení je takový, aby si jich byl
obviněný vědom a mohl je aktivně prosazovat. Jakým způsobem je bude obviněný prosazovat je však
plně v jeho gesci.
29. Pokud výše zmíněná obecná východiska vztáhneme na projednávanou trestní věc F. P., lze
dovodit, že odvolací soud nesprávně vyloučil důkaz čtením úředních záznamů o podání vysvětlenípoškozené z hodnocení skutkového stavu. Předmětný důkaz byl totiž proveden v souladu se
zákonem, když byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, tedy souhlas obviněného i
státního zástupce. Jestliže obviněný a státní zástupce podle § 211 odst. 6 tr. ř. dali souhlas s
přečtením úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak tím
současně souhlasili i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem. Stejné platí i v jiných
případech souhlasu osoby s provedením důkazu jeho přečtením (srov. např. § 211 odst. 1 nebo § 211
odst. 5 tr. ř.), když takový souhlas ani jiný význam mít nemůže.
30. Skutečnost, že nalézací soud před samotným čtením předmětných úředních záznamů nepoučil
obviněného (byť nevyužívajícího služeb obhájce) o možných konsekvencích takového postupu pro
posouzení jeho viny, ale toliko se ho dotázal, zda souhlasí s jeho čtením, není pochybením. Poučovací
povinnost nelze vykládat tak, že by soud měl obviněného zasvětit do všech nuancí trestního řízení,
tedy v daném případě jej poučovat o použitelnosti důkazů z předprocesní fáze přípravného řízení.
Tím by již zasahoval do úlohy obhájce, což není jeho úkolem a posláním. Soud není stranou trestního
řízení, nýbrž nestranným a nezávislým arbitrem, přičemž v průběhu důkazního řízení má rozhodující
úlohu při posuzování důkazních návrhů, jejich provádění, jakož i při úvaze o tom, zda je skutkový
stav zjištěn bez důvodných pochybností (srov. § 2 odst. 5 tr. ř. in fine, přiměřeně také nález
Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
31. Přestože úřední záznam o podání vysvětlení dříve sloužil toliko k úvaze orgánů činných v
přípravném řízení o tom, zda zahájit trestní stíhání, zákonodárce novelou zákona č. 459/2011 Sb., jak
připomíná nejvyšší státní zástupce, dal jasně najevo, že tento formalizovaný úkon (byť jeho primární
smysl a účel zůstává) již může obstát jako důkaz. Zároveň však k vyvážení absence všech možností
obhajoby v předprocesní fázi trestního řízení nastavil silné záruky, jimiž je nutnost souhlasu s
provedením tohoto důkazu obviněným i státním zástupcem, která nestojí osamoceně, ale ve spojení s
ostatními základními aspekty práva na obhajobu obviněného, například s právem zvolit si obhájce a
radit se s ním.
32. Tyto záruky byly v daném případě obviněnému k dispozici. Pokud dotyčný po dotazu samosoudce
v hlavním líčení zůstal na pochybách, nic mu nebránilo daný souhlas neudělit, stejně jako mu nic
nebránilo využít ve své trestní věci služeb obhájce, a pokud si ho nemohl dovolit, mohl vznést žádost
o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, o čemž byl ostatně policejním orgánem
poučen (č. l. 9–11), což stvrdil svým podpisem. Je třeba dodat, že také mohl po skončení vyšetřování
prostudovat spis a navrhnout další důkazy k provedení (č. l. 100 ve spojení s poučením na č. l. 11),
čehož nevyužil.
33. Nejvyšší soud se rovněž neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že úřední záznam o
podání vysvětlení nemůže být bez dalšího jediný či rozhodující při úvaze o vině obviněného, i pokud
byl procesně perfektně proveden. Podle Nejvyššího soudu v takovém případě musí nastat konkrétní
skutečnosti, které oslabují věrohodnost informací (důkazů) z daného důkazního pramene. V daném
případě je tento důkaz jedním z nepřímých důkazů svědčících o vině obviněného, které nalézací soud
hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
34. Z předmětného důkazního pramene byly shledány informace, které zapadaly do jiných zjištění
orgánů činných v trestním řízení. Například že obviněný volal dne 13. 1. 2015 poškozené o tom, že si
vzal omylem její doklady, že má přístup k předmětnému bytu a že v bytu v dopoledních hodinách
kromě něj nikdo nezůstává. To koresponduje se zjištěními, že oba synové poškozené, kteří mají
přístup k bytu, byli v rozhodnou dobu ve škole, přičemž poškozená byla v práci, takže obviněný mohl
z bytu učinit danou objednávku, kdy byla zároveň v rozhodné době zjištěna činnost na IP adrese
poškozené. Důležitým bylo také zjištění, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl jako
kontaktní svoje číslo mobilního telefonu, spolu se smyšlenou e-mailovou adresou zvolenou za účelemvzbuzení dojmu autenticity sjednání úvěru poškozenou, která však užívala jinou e-mailovou adresu.
Nepřímé důkazy svědčící o vině obviněného tak tvoří ničím nepřerušený logický řetězec.
35. Co se týče analogie s výše zmíněnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve spojení s
judikaturou Ústavního soudu, na kterou v dovolání odkázal nejvyšší státní zástupce, Nejvyšší soud se
přiklonil k názoru dovolatele, že není zcela přiléhavá. Projednávaná trestní věc je poměrně
specifická, neboť nejde o situaci, kdy svědkyně nebyla hlavnímu líčení vůbec přítomna, nýbrž odmítla
vypovídat a bylo čteno její původně „neprocesní“ podání vysvětlení.
36. Na nosnou myšlenku zmíněné judikatury, tedy že trestní řízení lze považovat za spravedlivé,
jestliže jsou obviněnému dány dostatečné kompenzační záruky umožňující posouzení důvěryhodnosti
výpovědi svědkyně, při níž nemohl zcela uplatnit všechny možnosti obhajoby, a kterou lze považovat
za výlučný nebo rozhodující důkaz o jeho vině, odpovídá samo ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř., které
podmiňuje provedení tohoto důkazu souhlasem obviněného, což je zcela jistě dostatečná záruka pro
„zhojení“ jeho absence (resp. absence obhájce) při podání vysvětlení poškozenou, která byla nota
bene v tomto případě jeho družkou. Zákonodárce dokonce dává možnost číst (i přes nesouhlas
obviněného) i výpověď svědkyně, která v souladu se zákonem odmítla vypovídat, s vyvažujícími
zárukami spočívajícími v tom, že tato byla před výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně
poučena a výslovně prohlásila, že tohoto práva nevyužívá, a pokud byl výslech proveden způsobem
odpovídajícím ustanovením trestního řádu a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu
zúčastnit (srov. § 211 odst. 4 tr. ř.).
37. Jestliže státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v obžalobě nenavrhla
čtení daných úředních záznamů o podání vysvětlení poškozené, což k podpoře svého postupu
zdůraznil odvolací soud, ale navrhla důkaz jejím výslechem v hlavním líčení, jde o naprosto logický
postup, který nevylučuje následnou aplikaci § 211 odst. 6 tr. ř. Gros trestního řízení je řízení před
soudem, resp. ve stadiu hlavního líčení, v němž mají být v souladu se zásadou ústnosti a
bezprostřednosti zásadně provedeny všechny důkazy přímo před soudem. Výpovědi, resp. podaná
vysvětlení svědků v přípravném řízení, se v hlavním líčení zpravidla nečtou. Z tohoto pravidla však
existují výjimky, ke kterým lze přistoupit toliko z mimořádných důvodů (srov. zmíněný § 211 odst.
1–4, odst. 6 tr. ř.). Státní zástupkyně proto navrhla důkaz výslechem poškozené, která ovšem využila
svého práva nevypovídat. Nalézací soud proto „subsidiárně“ četl její podaná vysvětlení, neboť se
jednalo právě o jednu z výjimek v reakci na vzniklou procesní situaci.
38. Jelikož z výše uvedených závěrů zcela jednoznačně vyplývá odpověď Nejvyššího soudu na
položenou otázku týkající se rozsahu poučovací povinnosti soudu vůči obviněnému F. P. a s tím
spojenou odpověď ohledně použitelnosti přečtených úředních záznamů s vysvětleními S. Č., Nejvyšší
soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 457/2015, v celém rozsahu. Současně
zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud jeho zrušením
pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. V novém projednání odvolání obviněného a jeho družky Městský soud v Praze bude vycházet z
toho, že úřední záznamy o podání vysvětlení poškozené byly v hlavním líčení provedeny k důkazu v
souladu s § 211 odst. 6 tr. ř., a proto z nich bude též vycházet při přezkoumávání zákonnosti a
správnosti zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně a v závislosti na tom i ohledně
vysloveného výroku o vině. | decision_1128.pdf |
146 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.ICDO.19.2015.1
Číslo: 99/2017
Právní věta: Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je
neplatná.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 23 ICdo 19/2015
Číslo rozhodnutí: 99
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Promlčení
Předpisy: § 403 odst. 1 obch. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, sp.
zn. 44 ICm 2974/2013, 104 VSPH 329/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 44 ICm
2974/2013-57, zamítl žalobu o určení, že pohledávka ve výši 227 625,30 Kč označená žalobkyní jako
pohledávka č. 1 ve výši 36 530,53 Kč, č. 2 ve výši 10 511,74 Kč, č. 3 ve výši 16 805,24 Kč a č. 4 ve
výši 163 777,79 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 1202/2013 s dlužníkem V. H. je po právu (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
2. Soud prvního stupně zjistil, že dne 17. 1. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem, dne 2.
5. 2013 byl zjištěn jeho úpadek, povoleno řešení úpadku oddlužením a žalovaná byla ustanovena
insolvenčním správcem. Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení celkem čtyři pohledávky,
všechny byly přiznány a doloženy rozhodčími nálezy vydanými rozhodci vybranými ze seznamu
rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s.
3. Na přezkumném jednání žalovaná všechny pohledávky popřela pro promlčení, neboť zastávala
názor, že rozhodčí doložky nebyly platně sjednány, ani v jedné rozhodčí doložce nebyl rozhodceurčen určitým způsobem, a tudíž je rozhodčí nález nicotný a pohledávky nevykonatelné.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávky jsou nevykonatelné. Rozhodčí doložky byly
sjednány v obchodních podmínkách, které byly pouze v případě smlouvy č. 5002 podepsány i
dlužníkem. I v případě smlouvy č. 5002 se jedná o rozhodčí doložku neplatnou, protože rozhodce
nebyl sjednán dostatečně určitým způsobem. Určení rozhodce bylo ponecháno na výběru Společnosti
pro rozhodčí řízení, a. s. V případě smlouvy č. 160 a 167 byla rozhodčí doložka neplatná i proto, že
obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě a rozhodčí doložce nebyly podepsány
dlužníkem.
5. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávky byly splatné v případě smlouvy č. 5002
dne 20. 9. 2006, v případě smlouvy č. 167 dne 25. 10. 2006, pohledávka podle smlouvy č. 160 byla
splatná nejpozději dne 11. 9. 2007 a pohledávka podle smlouvy č. 633 byla splatná nejpozději dne 1.
8. 2006. Přihláška pohledávky byla doručena zdejšímu soudu 31. 5. 2013, a tudíž promlčecí doba u
všech práv uplynula.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil tak, že pohledávky žalobkyně č. P 17/1 ve výši 36 530,53 Kč, č. P 17/2 ve výši
10 511,74 Kč, č. P 17/3 ve výši 16 805,24 Kč a č. P 17/4 ve výši 163 777,79 Kč přihlášené v
insolvenčním řízení sp. zn. KSPA 44 INS 1202/2013 jsou po právu (výrok pod bodem I), a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem
II).
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenčnímu správci musí být v rámci přezkumu pohledávek v
insolvenčním řízení dána možnost procesní obrany, jaká by náležela dlužníku v případě jeho
individuální obrany v exekučním řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „ZRŘ“, v případech, kdy by byly dány důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu (§ 31 ZRŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky. V
insolvenčním řízení je tedy nutné, s ohledem na jeho zásady, připustit námitku neplatnosti rozhodčí
smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.
5. Dále se odvolací soud zabýval vlivem nevykonatelnosti pohledávky, jež byla způsobena neplatností
rozhodčí doložky, na promlčení pohledávky. Pro posouzení platnosti předmětných rozhodčích
doložek je rozhodující znění zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012. Odvolací
soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětné rozhodčí doložky jsou neplatné.
Nesouhlasí však se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné
rozhodčí doložky, je nicotným právním aktem, k němuž se nepřihlíží.
9. Odvolací soud dovodil, že je-li vydaný rozhodčí nález nějakým způsobem vadný, je nutné jej
odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31
a § 32 odst. 1 ZRŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v
třicetidenní lhůtě podle § 35 odst. 2 ZRŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho
hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že ve lhůtě 30 dnů podá u soudu návrh na
pokračování v řízení. Aby tedy mohlo být o téže věci mezi týmiž osobami rozhodováno znovu, je
nezbytné vadný rozhodčí nález odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má
účinky pravomocného soudního rozhodnutí.
10. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za
nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí
doložky, pokud se jednalo o spor, který byl arbitrovatelný. Pokud byl vydán rozhodčí nález na
základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i
takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí do doby, než bude případněodklizen. Nelze jej považovat za nicotný právní akt.
11. K námitce žalované, že ustanovení § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), spojuje stavení promlčecí doby se zahájením
rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky, odvolací soud uvedl, že pozdější zákon o
rozhodčím řízení vychází z jiné koncepce než obchodní zákoník, tj. že účinky rozhodčí žaloby
zůstávají zachovány, podá-li strana u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení
rozhodčího nálezu. Při uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori lze dovodit, že ustanovení §
403 odst. 1 obch. zák. bylo nepřímo novelizováno pozdějším zákonem o rozhodčím řízení.
12. Uvedený závěr opřel odvolací soud i o tu okolnost, že podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), promlčecí doba neběží u
práva, na které dopadá právní úprava občanského zákoníku, uplatněním u rozhodce, aniž by byla
rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava
obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a
není žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí doby v případě rozhodčích
řízení, v nichž jsou uplatňována práva dle obchodního zákoníku a jinak v rozhodčích řízeních
týkajících se práv podle o. z. nebo obč. zák. Odvolací soud proto konstatoval, že promlčecí doba
přestala běžet podle § 403 odst. 1 obch. zák. i tehdy, zahájil-li věřitel rozhodčí řízení na základě
neplatné rozhodčí doložky.
13. Odvolací soud poukázal i na důsledky přístupu opačného, tedy pokud by promlčecí doba podáním
rozhodčí žaloby v případě neplatné rozhodčí smlouvy nepřestala běžet, musel by věřitel i přesto, že
by měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, podat v neustále běžící čtyřleté promlčecí době i
žalobu u obecného soudu. Soud by nepochybně řízení o této žalobě zastavil pro neodstranitelnou
překážku věci rozhodnuté.
14. Odvolací soud uvedl, že jeho závěry nejsou v rozporu s usnesením velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, které bylo publikováno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013. Na předmětný spor dopadá znění § 35 ZRŘ účinné od 1. 4.
2012, jež umožňuje spotřebiteli v pozici povinného, i za trvání řízení o výkonu rozhodčího nálezu,
podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy. Je zřejmé, že
rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí doby stanovené v § 397 obch. zák. Přiznané
právo se tedy promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím
deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé. Pouze pokud by byly rozhodčí nálezy
zrušeny soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v třicetidenní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2
ZRŘ, nebyly by zachovány účinky podaných rozhodčích žalob a uvedené pohledávky by byly
promlčeny.
15. Dále odvolací soud dovodil, že námitce promlčení by nebylo možné dát průchod ani tehdy, pokud
by nedošlo ke stavení promlčecí doby v důsledku zahájení předmětných rozhodčích řízení, jelikož
námitka promlčení by byla v daném případě vznesena v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1
obč. zák.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, neboť odvolací soud své rozhodnutí
založil na nesprávném právním závěru, že pohledávky žalobkyně byly v promlčecí době řádně
uplatněny v rozhodčím řízení. K uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení ve smyslu § 14 ZRŘ vůbec
nedošlo, protože žaloba nebyla doručena stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci, ale pouze
Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Nedošlo-li k uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení, nemohlodojít ani ke stavení promlčecí doby. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, který podle zásady lex
posterior derogat legi priori, v rozporu s doslovným zněním § 403 odst. 1 obch. zák. s přihlédnutím k
§ 112 obč. zák., vyvodil, že promlčecí doba přestává běžet i zahájením rozhodčího řízení na základě
neplatné rozhodčí doložky. Námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalovaná na sjednání rozhodčí doložky netrvala, její znění neformulovala a byla v postavení
spotřebitele. K tomu dovolatelka poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 102 VSPH 371/2013-75, který se týká shodné rozhodčí doložky, v němž tento soud uzavřel, že s
přihlédnutím k adheznímu způsobu uzavření úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek obsahujících
mimo jiné neplatnou rozhodčí doložku, nelze dospět k závěru, že by žalobkyně marné uplynutí
promlčecí doby nezavinila, a že by byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovolatelka tvrdí, že rozhodčí doložka nebyla vůbec sjednána, neboť
byla součástí všeobecných smluvních podmínek nepodepsaných žalovanou.
17. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se potvrzuje a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
18. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje jeho zamítnutí, neboť není důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález byl vydán konkrétním rozhodcem, který jej označil razítkem a
podpisem, není pochyb o doručení návrhu na zahájení řízení. K námitce dovolatelky týkající se
výkladu § 403 obch. zák. žalobkyně uvádí, že došlo ke stavení promlčecí doby, protože v době
zahájení řízení neplatnost rozhodčí doložky nikdo nenamítal. K uplatnění námitky promlčení v
rozporu s dobrými mravy žalobkyně tvrdí, že insolvenční správkyně rozhodčí doložku nepodepsala a
nebyla účastníkem rozhodčího řízení, proto jí vznesení námitky neplatnosti nepřísluší. Žalobkyně má
za to, že promlčecí doba neběžela po dobu rozhodčího řízení i tehdy, pokud rozhodčí doložka nebo
rozhodčí nález byly posouzeny jako neplatné, a to až do okamžiku, kdy rozhodnutí o tom nabude
právní moci. Pokud byla na základě takového rozhodčího nálezu nařízena exekuce, promlčecí doba
neběží ani po dobu exekučního řízení, protože exekuční titul se stal nevykonatelným až později.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným
subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné, jelikož otázka výkladu § 403 odst. 1 obch. zák. ve vztahu ke stavení
promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu doposud řešena.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nelze předně přisvědčit námitce dovolatelky, že rozhodčí řízení nebylo vůbec zahájeno, neboť
rozhodčí žaloba byla doručena Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s.
21. Podle § 14 zákona o rozhodčím řízení se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy
žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má
tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu (odstavec 1). Není-li žaloba
podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován;
není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoliv určenému
nebo jmenovanému rozhodci (odstavec 2). V souladu s tímto ustanovením nebylo rozhodčí řízení
zahájeno dnem doručení žaloby Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., neboť se nejedná o stálýrozhodčí soud, ale až doručením žaloby rozhodci, který byl podle pravidel sjednaných v rozhodčí
doložce jmenován.
22. Byl-li tedy v rozhodčí doložce sjednán způsob jmenování ad hoc rozhodce třetí osobou, je třeba za
okamžik zahájení rozhodčího řízení považovat den doručení žaloby rozhodci jmenovanému v souladu
s rozhodčí doložkou. K uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení tedy řádně došlo.
23. Právní závěr odvolacího soudu, že i v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné
rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má takový rozhodčí
nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
24. Touto otázkou se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v
usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod č. 92/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že byl-
li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem
ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 (dále jen „ exekuční řád“),
podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné
rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle ZRŘ pravomoc. Byla-li již
exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci
orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit; vykonatelnost rozhodnutí je totiž vlastnost, která jej činí
způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna (k této
části věty za středníkem srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp.
zn. 20 Cdo 1833/2002, či odůvodnění usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1257/2006).
25. V této souvislosti lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4460/2014, ve kterém uzavřel, že o překážku věci rozhodnuté se nejedná, jestliže o stejné věci,
týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným
rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Opačný závěr by byl
odepřením přístupu ke spravedlnosti, neboť žalobkyni by bylo znemožněno domáhat se v případě
důvodnosti uplatněného nároku způsobilého exekučního titulu.
26. Při aplikaci těchto závěrů na daný případ nelze než dovodit, že vydaný rozhodčí nález účinky
pravomocného rozhodnutí nemá.
27. Z tohoto závěru tudíž vyplývá, že soud bude muset v dalším řízení věcně posoudit pravost
předmětných pohledávek a nebude moci vyjít z vydaného rozhodčího nálezu, tak jak nesprávně učinil
odvolací soud.
28. Nicméně tento závěr nemění nic na správnosti závěru odvolacího soudu v otázce stavení běhu
promlčecí doby uplatněných pohledávek žalobkyně.
29. Podle ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, jestliže věřitel zahájí na
základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v
pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.
30. Nejvyšší soud se tak zabýval námitkou dovolatelky, že toto ustanovení výslovně váže stavení
promlčecí doby pouze na rozhodčí řízení zahájená na základě platné rozhodčí doložky.
31. Při výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu danéhoustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském
zákoníku. Podle ustanovení § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo
rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Je třeba posoudit, zda
zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné
rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle obchodního
zákoníku, kdy by promlčecí doba dále běžela.
32. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v
závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského
zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí
doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky,
účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté,
co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou,
došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok
mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí
doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu,
který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence.
33. Ústavní soud navíc opakovaně judikoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především
obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování
zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné to, že obecný soud není absolutně vázán
doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená
pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a
formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních
zásad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a
aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a
větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými
právními státy (nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10).
34. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost uvádí, že ani právní úprava účinná od 1. 1. 2014
neváže stavení promlčecí lhůty na platnost rozhodčí doložky (srov. § 648 o. z. ve spojení s § 3017).
35. Závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 obch. zák. docházelo pouze v
případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je navíc v rozporu s
ustanovením § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání
žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. toto ustanovení je
nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i k §
403 obch. zák. Toto ustanovení se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování
účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon
o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy
stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení.
36. Právní posouzení odvolacího soudu otázky posouzení počátku okamžiku stavění promlčecí doby
podle § 403 obch. zák. je proto nesprávné.
37. Za situace, kdy odvolací soud se dosud nezabýval posouzením, kdy promlčecí doba k
uplatněnému právu žalobkyně počala běžet a zdali je právo žalobkyně promlčeno, neposuzoval
dovolací soud, zdali námitka vznesená dlužníkem v případě promlčení práva věřitele v nyní
projednávané věci může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.38. Pro další řízení však dovolací soud v této souvislosti považuje za nezbytné poukázat na dosavadní
závěry judikatury vyjadřující se k podmínkám možného odepření výkonu práva vznést námitky
promlčení pro její rozpor s dobrými mravy.
39. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, konstatoval, že není vyloučeno, aby i takový výkon
práva, jež odpovídá zákonu, byl shledán rozporným s dobrými mravy a byla mu soudem odepřena
právní ochrana. Korektiv dobrých mravů však nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí
nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má
místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných
důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň
převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve
vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
40. Jak vyplývá ze závěrů Ústavního soudu (např. v nálezu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS
3403/2011), Ústavní soud opakovaně uvádí [srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06, ze dne
18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. 5. 2009, ve věci sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53
SbNU 473) či nález ze dne 11. 9. 2009, ve věci sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497)], že
změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí.
Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla
nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální
reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně
rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování
judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů
tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu
nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům
účastníků řízení.
41. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1275/10, ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581), ve znění
opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011 Ústavní soud konstatoval, že posouzení kolize mezi hodnotou
soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního
rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být
pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností
uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konající v dobré víře v existenci práva daného
soudy ustálenou interpretací zákona. Ústavní soud v tomto nálezu současně zdůraznil, že tzv.
intertemporální soudcovské právo (v důsledku změny dosavadní judikatury – označované jako
overruling), obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, vyžaduje přijetí hledisek
posuzování jeho přijatelnosti, přičemž tato hlediska musí zohlednit rovněž ochranu uplatněného
subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva
pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i
předvídatelnost soudních rozhodnutí.
42. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při
nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález Ústavního soudu ve
věci sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45), a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04,
ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Zásada souladu práv, respektive jejich výkonu s dobrými
mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost
zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a ekvity [srov. nález ze dne 25. 5.2011, ve věci sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527), a nález ze dne 5. 9. 2012, ve věci sp. zn.
II. ÚS 3/10 (N 148/66 SbNU 245)].
43. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet
z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových
zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů
posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák., které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení
spravedlivého řešení [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU
345)].
44. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v
odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění
pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných
jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz
soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se
dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08, ze dne 20. 4. 2010 (N
90/57 SbNU 179)].
45. Obecné soudy musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli – jakožto jakýsi interpretační
korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem – ideu spravedlnosti. V této souvislosti je
vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v
právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení
čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na
základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva [srov. výše citovaný nález ve věci sp.
zn. II. ÚS 635/09 a mutatis mutandis nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 428/05, ze dne 11. 10. 2006 (N
185/43 SbNU 115)].
46. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). | decision_1129.pdf |
147 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3.
2023, sp. zn. 30 Cdo 1083/2022,
ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1083.2022.1
Číslo: 20/2024
Právní věta:
Skutečnost, že vlastník domu, který nebyl zamýšleným adresátem výkonu veřejné moci, ani se jinak
trestního řízení neúčastnil v postavení jeho subjektu, přenechal dům do užívání jiné osobě, vůči níž
byl následně veden oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie České republiky (domovní
prohlídka), nepředstavuje liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o Policii
České republiky, na základě kterého by se mohl stát zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou při
domovní prohlídce vlastníkovi domu.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.03.2023
Spisová značka: 30 Cdo 1083/2022
Číslo rozhodnutí: 20
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Liberace, Náhrada škody způsobená státem
Předpisy: § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání směřující proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 12. 2021, sp. zn. 13 Co 292/2021, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
výroku I; jinak dovolání odmítl v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku II a části výroku I
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 13 Co 292/2021, jíž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované zaplacení částky 110 602,64 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, která jim měla vzniknout rozštípnutím vstupních dveří,
vyražením zamykacího mechanizmu a poškozením rozvorového systému v domě č. p. 1 v Ú. v jejich
vlastnictví, ale v užívání jejich syna M. Š., a to při násilném vstupu Policie České republiky (dále jen
„Policie ČR“) do domu při domovní prohlídce konané dne 12. 4. 2016.2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 3. 8.
2021, č. j. 12 C 183/2019-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
částku 110 602,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 12. 12. 2018 do
zaplacení (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku 108 181,80 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci jsou vlastníky stavby č. p. 1
v k. ú. Ú., obec Ú. Dne 1. 4. 2016 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 1031/2016
příkaz k domovní prohlídce v předmětném domě užívaném se souhlasem žalobců jejich synem M. Š.,
který byl podezřelý ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle
§ 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a trestného činu legalizace výnosů z trestné
činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku. Na základě uvedeného
příkazu byla v domě ve vlastnictví žalobců dne 12. 4. 2016 provedena Policií ČR domovní prohlídka,
při níž došlo, po násilném vstupu do objektu, k zadržení M. Š. Při násilném vstupu byla poškozena
kovová vstupní branka na pozemek a vstupní dveře do domu, které byly rozštípnuté, byl vyražen
zamykací mechanizmus, poškozen rozvorový systém a došlo k sednutí dveří. Před vstupem do domu
nebyla ze strany Policie ČR učiněna výzva synovi žalobců k otevření dveří. Žalobci na opravu
vstupních dveří vynaložili částku 110 602,64 Kč, neboť po násilném vstupu Policie ČR bylo možné
dveře zamykat jen na jeden zámek a ty tak neplnily celou svou bezpečnostní funkci. Poškození jiného
původu (než násilným vstupem) nebylo zjištěno. Oprava na přání žalobců nezahrnovala
elektromotorickou vložku dveří, která byla součástí původních (poškozených) dveří. Žalobci uplatnili
právo na náhradu škody u žalované dopisem ze dne 3. 12. 2018, odeslaným téhož dne, ve kterém
vyzvali žalovanou k zaplacení žalované částky ve lhůtě do 11. 12. 2018 s upozorněním na možnost
soudního vymáhání.
4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobců dle § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008
Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), a uzavřel, že odpovědnost žalované je
objektivního charakteru a k předpokladům odpovědnosti patří pouze vznik škody (1) v příčinné
souvislosti (2) s plněním úkolů Policie ČR (3) a absence liberačního důvodu dle § 95 odst. 1 věta za
středníkem zákona o policii. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nutnost domovní prohlídky
v žádném případě nezavinili a aplikace liberačního důvodu je tedy v posuzované věci vyloučena. Dále
soud prvního stupně uvedl, že při domovní prohlídce (plnění úkolu Policie ČR) došlo k násilnému
vstupu do nemovitosti žalobců, při kterém byly poškozeny vstupní dveře, žalobcům tudíž v příčinné
souvislosti s plněním úkolů Policie ČR vznikla škoda a jsou tak naplněny předpoklady odpovědnosti
státu podle § 95 odst. 1 zákona o policii. Syn žalobců za uvedenou škodu dle soudu prvního stupně
neodpovídá, neboť samotná skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání, tuto odpovědnost
nezakládá a mezi účastníky bylo nesporné, že násilnému vstupu do budovy výzva k otevření dveří
nepředcházela. Syn žalobců tedy nemohl postupovat v rozporu se zásadou neminem laedere
(nepůsobit škodu) a škodě předejít otevřením dveří na výzvu. Pokud jde o výši škody, žalobci
prokázali, že na opravu dveří vynaložili částku 110 602,64 Kč a oprava byla provedena tak, aby byly
zachovány bezpečnostní vlastnosti původních dveří. Námitky žalované, že dveře mohly být dále
poškozeny užíváním ze strany žalobců po násilném otevření při domovní prohlídce, byla vyvrácena
svědeckou výpovědí I. S., který při prohlídce dveří jiné poškození nezaznamenal. Částka 110 602,64
Kč tudíž představuje skutečnou škodu, která žalobcům vznikla. Žalobci uplatnili u žalované nárok na
náhradu škody dne 6. 12. 2018 a požádali o její zaplacení ve lhůtě do 11. 12. 2018, což žalovaná
neučinila a následující den se dostala do prodlení. Soud prvního stupně proto přiznal žalobcům i úrok
z prodlení v zákonné výši.
5. Takto rozhodl soud prvního stupně poté, co jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j.
12 C 183/2019-58, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 10. 2020, č.
j. 13 Co 302/2020-80, se závazným právním názorem, kterým se soud prvního stupně v novém
rozhodnutí řídil.6. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22 177 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
posouzením. Odvolací soud odkázal na závěry uvedené v jeho dřívějším zrušujícím usnesení ze dne
14. 10. 2020, č. j. 13 Co 302/2020-80, o tom, že za stát v dané věci je příslušné jednat Ministerstvo
vnitra, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti a že se nárok řídí § 95 odst. 1 zákona o policii, nikoliv
zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon
č. 82/1998 Sb.“), neboť žalobci jako osoby stojící vně trestního řízení, nezúčastnivší se domovní
prohlídky a nemající o ní žádné relevantní informace žádný odpovědnostní titul dle zákona č.
82/1998 Sb. netvrdí a svůj nárok odvozují již z toho, že došlo k domovní prohlídce, při které jim při
násilném překonání vstupních dveří vznikla škoda. Odvolací soud setrval na svém předchozím
závěru, že žalobcům postačí tvrdit a prokázat, že se konala domovní prohlídka a že jim v příčinné
souvislosti s její realizací vznikla škoda, což se stalo. Dle odvolacího soudu bylo naopak na žalované,
aby tvrdila a prokazovala, že M. Š. snad neuposlechl výzvy policie ke zpřístupnění domu, protože
právě jen tato okolnost by znamenala výlučnou odpovědnost M. Š. za vzniklou škodu, což ale
prokázáno nebylo, neboť předchozí výzva učiněna nebyla. Odvolací soud rovněž konstatoval, že
samotné trestní stíhání M. Š. jeho odpovědnost nezakládá, a proto je bez významu jeho oprávněnost
či neoprávněnost daná v budoucnu jeho pravomocným výsledkem. Naplnění liberačního důvodu
podle § 95 odst. 1 části věty za středníkem zákona o policii shledal odvolací soud bez dalšího
vyloučeným, neboť žalobci nejsou osobami, jimž by bylo možné přičítat jakékoliv protiprávní jednání.
Úvahu žalované o „lehkovážném“ jednání žalobců spočívajícím v tom, že svůj dům dali k užívání
„osobě podílející se od roku 2012 na závažné trestné činnosti“, by podle odvolacího soudu mohla být
opodstatněná tehdy, pokud by žalobci věděli (měli a mohli vědět) o tom, že jejich syn páchal trestnou
činnost, to však žalovaná netvrdila. Na umožnění bydlení nejbližšímu rodinnému příslušníku
(potomku) ve vlastní nemovitosti odvolací soud nic lehkovážného neshledal a považoval je za
počínání nikterak výjimečné. Námitky žalované o správnosti postupu policejního orgánu odvolací
soud nepovažoval za významné, neboť na jeho nesprávnosti žalovaný nárok, stejně jako hypotéza §
95 zákona o policii, nestojí. Odvolací soud se tudíž plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o policii,
neboť žalobcům vznikla škoda v příčinné souvislosti s plněním úkolu policejního orgánu, který
spočíval ve vykonání domovní prohlídky v jejich domě sice v rámci trestního řízení, to však
nesměřovalo a nesměřuje vůči žalobcům. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně zjistil i
výši škody, jakkoliv nepřesně argumentuje opravou dveří, které však byly vyměněny, neboť nutnost
výměny dveří včetně poškozených zárubní a účelnost takto vynaložených nákladů nebyly v řízení
zpochybněny. Navíc vyměněné dveře ani nedosahovaly parametrů dveří poškozených (absence
elektromotorické vložky umožňující otevření dveří otiskem prstu). Odvolací soud rovněž akceptoval i
závěr soudu prvního stupně o počátku prodlení žalované podle obecných (občanskoprávních)
předpisů, neboť žalovaný nárok není namístě posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb. a jeho § 15.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu, tedy v obou jeho výrocích,
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Dle žalované závisí napadené rozhodnutí na vyřešení dvou otázek hmotného práva. První otázka,
která dle žalované dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, je, zda je možnépovažovat dobrovolné „pronajmutí nemovitosti“ (za úplatu nebo bezúplatně) osobě důvodně
podezřelé z páchání závažné trestné činnosti, proti které je oprávněný a přiměřený služební zákrok
Policie ČR veden, za liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii. Žalovaná
v této souvislosti tvrdila, že žalobci jako vlastníci „pronajali“ svůj rodinný dům svému synovi, vůči
kterému proběhl oprávněný a přiměřený zákrok Policie ČR. Tím se dobrovolně vzdali, resp. část
svého vlastnického práva dočasně „převedli“ na tohoto uživatele (svého syna), který svým
protiprávním jednáním zákrok Policie ČR vyvolal. Syn žalobců dle žalované fakticky a reálně užíval
dům žalobců, choval se jako jeho nájemce, byť tento právní vztah nebyl ze strany žalobců a jejich
syna upraven písemnou nájemní smlouvou, a v domě páchal trestnou činnost, proto dle žalované
odpovídá za vzniklou škodu žalobcům, což žalovaná považuje za liberační důvod dle § 95 odst. 1 věta
za středníkem zákona o policii. V této souvislosti žalovaná poukázala na usnesení Ústavního soudu ze
dne 22. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3819/18, které se týká obdobné věci, ale dle žalované klade více
otázek, než odpovědí. Otázka, která organizační složka státu má v takovém případě za stát jednat
(zda Ministerstvo vnitra či Ministerstvo spravedlnosti), dle žalované nehraje podstatnou roli.
10. Druhou otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018,
žalovaná zformulovala tak, zda v případě, kdy Policie ČR vystupující jako orgán činný v trestním
řízení při realizaci domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor pochybí, poskytuje stát náhradu
škody podle zákona o policii nebo podle zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti žalovaná uvedla, že
v případě vyřešení této otázky by pro futuro byla vyřešena rovněž otázka, která organizační složka
státu je oprávněná jednat jeho jménem v případě, kdy Policie ČR vystupuje jako orgán činný v
trestním řízení a způsobí vznik škody. Dále žalovaná uzavřela, že je přesvědčena, že soudy obou
stupňů nebylo prokázáno pochybení policejního orgánu při provedení domovní prohlídky, což
podrobně rozvedla v odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně.
11. Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 2
písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Dovolání žalované v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu,kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II
napadeného rozsudku odvolacího soudu, není přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Jelikož dovolání není v rozsahu uvedeném ve výroku I tohoto rozsudku podle § 238
o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Ve vztahu k dovolání žalované v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se dovolací soud
zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
19. Druhá předložená otázka (zda se v případě, kdy Policie ČR vystupující jako orgán činný v
trestním řízení při realizaci domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor pochybí, nárok na
náhradu škody vůči státu řídí zákonem o policii nebo zákonem č. 82/1998 Sb.) nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a
odvolací soud, který žádné pochybení Policie ČR při provádění domovní prohlídky nedovodil (i sama
žalovaná v dovolání i v předchozím řízení opakovaně tvrdila, že k žádnému pochybení ze strany
Policie ČR nedošlo), na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
20. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce, zda je možné považovat dobrovolné „pronajmutí
nemovitosti“ (za úplatu nebo bezúplatně) osobě důvodně podezřelé z páchání závažné trestné
činnosti, proti které je oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie ČR veden, za liberační důvod
podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu řešena.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Dovolání není důvodné.
22. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán důvody
vymezenými v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Z dovolací argumentace žalované a jí
předložené otázky hmotného práva je přitom zřejmé, že dovoláním není zpochybněn závěr
odvolacího soudu, že žalobcům vznikla postupem Policie ČR škoda v žalované výši. Žalovanou
uplatněné (a přípustné) dovolací námitky se podle svého obsahu týkají výlučně závěru odvolacího
soudu o nenaplnění liberačního důvodu dle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii. Pouze v
tomto rozsahu tedy byl dovolací soud oprávněn přezkoumávat správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
23. Podle § 2 zákona o policii Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a
majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly
na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské
unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní
smlouva“).
24. Podle § 95 odst. 1 zákona o policii je stát povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti
s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním
jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
25. Podle § 95 odst. 6 zákona o policii náhradu škody poskytuje Ministerstvo vnitra.
26. Podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012
Sb.“) má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osobyz toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných
osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.
27. V rozsudku ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že § 95 odst. 1
zákona o policii stanoví jeden z případů předpokládaných v § 2895 o. z., kdy povinnost škůdce k
náhradě škody vzniká bez ohledu na jeho zavinění (objektivní odpovědnost). Stát takto obecně
odpovídá za škodu způsobenou Policií ČR, jestliže vznikla v souvislosti s plněním jejích úkolů, a to i
když policie postupovala v souladu se zákonem. Tato odpovědnost však nevznikne, jde-li o škodu
způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
Prostřednictvím § 95 odst. 1 zákona o policii je poskytována ochrana vlastnickému právu osob
dotčených jednáním policie podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č.
2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), ve své podstatě jde o poskytnutí náhrady za nucené omezení
vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, k němuž dochází v souvislosti s plněním úkolů policie
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3819/18). Základní úkoly Policie
ČR definuje § 2 zákona o Policii České republiky. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dále uzavřel, že v
případě, že zákon o policii neobsahuje zvláštní právní úpravu (např. promlčení nebo rozsah
nahrazované nemajetkové újmy), uplatní se obecná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb.
28. Ze znění § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii i z výše citovaného rozsudku Nejvyššího
soudu vyplývá, že jediným liberačním důvodem z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou
Policií ČR v souvislosti s plněním jejích úkolů je, že škoda byla způsobena osobě, která svým
protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok Policie ČR vyvolala. V daném případě byla
škoda způsobena žalobcům jako vlastníkům (nikoliv však uživatelům) domu, kde byla domovní
prohlídka provedena, a žalovaná spatřuje naplnění výše uvedeného liberačního důvodu v tom, že
žalobci dobrovolně přenechali dům do užívání (ačkoliv žalovaná hovoří o „pronajmutí nemovitosti za
úplatu nebo bezúplatně“, je nájemní smlouva dle § 2201 o. z. smlouvou úplatnou, bezúplatné
přenechání nemovitosti do užívání by tedy představovalo jiný smluvní typ než nájem, např. výpůjčku,
proto je v dalším textu používáno slovní spojení „přenechání domu do užívání“, poznámka Nejvyššího
soudu) osobě důvodně podezřelé z páchání závažné trestné činnosti, proti které je oprávněný a
přiměřený služební zákrok Policie ČR veden. Jak však sama žalovaná ve svém dovolání výslovně
uvádí, dle § 1012 o. z. je základním právem vlastníka se svým vlastnictvím v mezích právního řádu
libovolně nakládat, tedy jej (úplatně či bezúplatně) přenechat do užívání třetích osob. Realizace
tohoto základního práva vlastníka tedy nemůže představovat protiprávní jednání, aniž by dle § 1012
věta druhá o. z. tímto výkonem práva vlastníka byla nad míru přiměřenou poměrům závažně rušena
práva jiných osob, nebo aby hlavním účelem takového výkonu vlastnického práva bylo jiné osoby
obtěžovat nebo poškodit, což však v daném případě ze skutkových zjištění soudů obou stupňů,
kterými je Nejvyšší soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nijak nevyplývá. Skutečnost, že
žalobci přenechali svůj dům do užívání třetí osobě, tudíž jejich protiprávní jednání nepředstavuje a
nemůže tak naplňovat ani liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii.
29. Pokud žalovaná ve svém dovolání poukazuje na to, že žalobci přenechali svůj dům osobě, která
(následně) byla stíhána pro závažný trestný čin a vůči níž byl oprávněný a přiměřený služební zákrok
Policie ČR (domovní prohlídka) veden, pokouší se tak rozšiřovat dopad liberačního důvodu podle § 95
odst. 1 věta za středníkem zákona o policii nejen na protiprávní jednání přímo poškozeného (v daném
případě žalobců), ale i na protiprávní jednání dalších osob, na které se však tento liberační důvod
nevztahuje.
30. Již v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3819/18, které se zabývalo nárokem vlastníka
bytu na náhradu škody na dveřích bytu obývaného nájemcem poškozených Policií ČR při násilném
vstupu do bytu za účelem zadržení nájemce, Ústavní soud uzavřel, že liberační důvod podle § 95
odst. 1 věta za středníkem zákona o policii by se uplatnil jen pod podmínkou, že by předmětný
zákrok Policie ČR byl oprávněný a přiměřený, a jen pokud by šlo o škodu, která by vznikla osobě,která měla být zadržena, tedy přímo nájemci bytu. Na škodu způsobenou tímto zákrokem stěžovateli
jakožto vlastníkovi bytu se naopak žádný zákonem stanovený liberační důvod nevztahuje.
31. Co se pak týče vzájemného vztahu odpovědnosti státu dle § 95 odst. 1 zákona o policii a případné
odpovědnosti uživatele domu za stejnou škodu, na což žalovaná v souvislosti s tvrzeným naplněním
liberačního důvodu také poukazovala, je třeba v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020, postupovat dle obecné právní úpravy, a to dle § 2915 o. z. a
násl., která upravuje případy škody způsobené několika osobami. Již v rozsudku ze dne 28. 5. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 509/2013, který se týkal odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb.,
Nejvyšší soud konstatoval, že odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost
jiného subjektu a že při škodě způsobené více subjekty dává zákon (tj. zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ale tyto závěry jsou aplikovatelné i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.) přednost
pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému; poškozeným uplatněný nárok je tedy
jeho dispozitivním projevem realizace možnosti vyplývající z právní úpravy a podíl dalších škůdců na
vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru. Skutečnost, že by syn žalobců případně z
nějakého titulu za škodu žalobcům rovněž odpovídal, tedy liberační důvod ve vztahu k žalované
nepředstavuje a vzájemný poměr obou odpovědností by bylo nezbytné řešit dle obecné právní úpravy
až v případě vzájemného vypořádání jednotlivých škůdců. Případný nárok žalobců na náhradu škody
vůči jejich synovi ani vzájemné vypořádání mezi několika škůdci však předmětem daného řízení
nejsou. Lze tedy obecně uzavřít, že z absence úpravy těchto otázek v zákoně o policii nelze
dovozovat, že by nebylo možno použít obecnou úpravu zákona č. 89/2012 Sb. a že by k řešení těchto
situací bylo nutné extenzivně (nad rámec textu zákona) vykládat liberační důvod podle § 95 odst. 1
věta za středníkem zákona o policii, jak se o to žalovaná v dovolání pokouší.
32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalovaná (kromě zpochybňování, zda za
stát jednala správná organizační složka) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
Žalovaná v dovolání namítala, že nepovažuje za dostatečně vyjasněné, jaká organizační složka státu
má za stát v dané věci jednat a že názor odvolacího soudu odporuje odstavci 20 odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018, kde je citována právní věta z
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 6.
2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015, uveřejněného pod č. 131/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, že v řízení o náhradě újmy vzniklé v souvislosti s úkony Policie ČR činěnými v
trestním řízení jedná za Českou republiku Ministerstvo spravedlnosti, jinak Ministerstvo vnitra.
Ačkoliv žalovaná na jiném místě dovolání uváděla, že otázka, která organizační složka státu má v
daném případě za stát jednat (zda Ministerstvo vnitra či Ministerstvo spravedlnosti), nehraje dle
jejího názoru podstatnou roli, není tomu tak, neboť v případě, že by za stát jednal soud s chybně
určenou složkou, jednalo by se o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004). Dovolací soud
se tedy otázkou, zda v daném případě soudy prvního a druhého stupně jednaly se správně určenou
organizační složkou státu, zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak bylo.
33. V první řadě se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že je třeba věc posuzovat
dle § 95 odst. 1 zákona o policii, nikoliv dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobci, kteří byli vlastníky
poškozeného domu, ve kterém proběhla domovní prohlídka, ale nebydleli v něm (v domě bydlel jejich
syn M. Š.), nebyli osobami, u kterých se dle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), domovní prohlídka konala, neboť takovou osobou je pouze ten, kdo prohlížené obydlí
skutečně obývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011), a
neměli tak ani práva ani povinnosti s tímto postavením související [např. právo na doručení příkazu kprohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu), právo účasti při prohlídce (§ 85 odst. 1 trestního řádu), právo
na písemné potvrzení o výsledku úkonu, o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty,
anebo na opis protokolu (§ 85 odst. 4 trestního řádu) nebo povinnost prohlídku strpět (§ 85a odst. 1
trestního řádu)]. Žalobci tudíž neměli v předmětném trestním řízení postavení osob zúčastněných na
této fázi trestního řízení, neboť nebyli zamýšleným adresátem předmětného výkonu veřejné moci
(domovní prohlídky) a jejich nárok na náhradu škody se tak řídí § 95 odst. 1 zákona o policii (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018). Za této procesní situace je
organizační složkou státu oprávněnou za stát v daném případě jednat Ministerstvo vnitra, a to dle §
95 odst. 6 zákona o policii, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti, neboť s ohledem na výše uvedené
nelze příslušnou organizační složku určovat dle § 6 OdpŠk, ale je třeba postupovat podle zákona o
policii, který má povahu speciálního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020). Soudy obou stupňů tudíž jednaly se správně určenou organizační
složkou státu. Pokud žalovaná poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn.
30 Cdo 4066/2018, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015, tak v obou těchto případech byly projednávány
nároky na náhradu škody způsobené Policii ČR v postavení orgánu činného v trestním řízení osobám
na daných trestních řízeních zúčastněným (osoba, u níž se domovní prohlídka konala, a vlastník
vozidla, který je vydal pro účely trestního řízení), které se tedy řídily zákonem č. 82/1998 Sb. Jejich
závěry o tom, že v daných případech je za stát oprávněno jednat Ministerstvo spravedlnosti, nikoliv
Ministerstvo vnitra, tudíž na předmětnou věc aplikovat nelze.
34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř. ve zbylém rozsahu ohledně části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, zamítl. | decision_113.pdf |
148 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5217.2015.1
Číslo: 103/2017
Právní věta: Ustanovení § 29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví
nacházejícího se ve vlastnictví státu na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 28 Cdo 5217/2015
Číslo rozhodnutí: 103
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Církev (náboženská společnost), Zmírnění křivd (restituce)
Předpisy: předpisu č. 290/2002Sb.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 18 odst. 4 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných zrušil rozsudek Krajského soudu v hradci Králové ze dne 14. 7.
2015, sp. zn. 19 Co 54/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v rychnově nad Kněžnou ze dne 22.
10. 2014, sp. zn. 6 C 230/2013, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 C 230/2013-98,
určil, že je žalovaná 1. vlastníkem vypočtených pozemků a budov v katastrálním území O. p. O.
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Soud
zjistil, že označené nemovitosti náležejí k historickému majetku žalobkyně, jež se nyní na základě §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhá určení, že
vlastníkem sporných nemovitostí je Česká republika. Oba žalovaní prosazovali, že v souladu se
zákonem č. 290/2002 Sb. došlo k přechodu sporného majetku na Královéhradecký kraj, čemuž
nemohl nikterak překážet § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž zapovídaltoliko převody, nikoli však přechody věcí náležejících původně církvím. Soud však této argumentaci
nepřitakal, neboť vyslovil mínění, že stát prostřednictvím moci zákonodárné i soudní konstituoval
legitimní očekávání církví ve znovunabytí majetku, jenž jim byl odňat v době nesvobody, a pokud by v
důsledku přechodu sporných pozemků tvořících součást opočenského kláštera na druhého
žalovaného byla žalobkyně připravena o příležitost domáhat se jejich vydání, bylo by toto její
legitimní očekávání hrubě pošlapáno. V § 18 zákona č. 428/2012 Sb. se přitom hovoří o možnosti
oprávněných osob dožadovat se určení vlastnického práva České republiky též tam, kde mělo dojít k
přechodu věcí původně patřících církvím na jiné osoby v rozporu s § 29 zákona o půdě či § 3 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“),
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ačkoli citovaná ustanovení dle svého textu dopadala toliko na
převody, a nikoli na přechody státního majetku, znění § 18 zákona č. 428/2012 Sb. naznačuje, že
zákonodárce zamýšlel rozšířit ochranu oprávněných osob též na případy, v nichž se přesun
historického majetku církví ze státu na třetí subjekty neodehrál na základě projevu vůle smluvních
stran. Z předeslaného soud dovodil, že přechod vlastnictví ke sporným nemovitostem na 2.
žalovaného je vůči žalobkyni „relativně neúčinný“, a poněvadž se Královéhradecký kraj se zřetelem k
účelu restitučních zákonů nemohl dovolávat ani vydržení uvedených objektů, bylo lze žalobě vyhovět.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, č. j. 19 Co 54/2015-143, rozsudek
soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s výkladem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. a § 29 zákona o půdě okresním soudem. Ze smyslu daného blokačního ustanovení vyplývá, že
zákonodárce mínil znemožnit nejen převody, ale také přechody historického majetku církví, což
reflektuje i dosavadní judikatorní praxe, zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp.
zn. Pl. ÚS 9/07, respektive rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 257/2013 a sp. zn. 28 Cdo
703/2014. Naznačený výklad rovněž odráží povinnost interpretovat restituční předpisy tak, aby byl
maximálně dosažen jejich účel. Pokud by bylo naopak dovozeno, že § 29 zákona o půdě přechody
historického majetku církví nevylučoval, stala by se neaplikovatelnou část normy obsažené v § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. umožňující oprávněným osobám domáhat se určení vlastnického
práva státu k věcem přešlým na jiné subjekty v rozporu se zákonem o půdě. K námitce žalovaných
odvolací soud vyzdvihl, že blokace církevního majetku založená posledně vzpomenutým předpisem
chránila před převody a přechody veškeré věci náležející původně církvím, nikoli jen nemovitosti
spadající pod rozsah ustanovení § 1 zákona o půdě (nemluvě již o tom, že některé z pozemků, o něž
se vede projednávaný spor, by kritéria posledně citovaného ustanovení naplnily). Přechod
předmětných nemovitostí z první žalované na druhého žalovaného se tak udál v rozporu s § 29
zákona o půdě, a tedy neplatně. Právní posouzení věci okresním soudem bylo shledáno korektním též
v tom směru, že žalovaný 2. nemohl dotčené pozemky vydržet, neb mu muselo být zřejmé, že se do
jeho dispozice dostal blokovaný historický majetek církví.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1. dovolání, v němž namítá, že odvolací soud svévolně
aplikoval § 29 zákona o půdě, jehož text hovoří o převodech, i na přechody majetku, a
dezinterpretoval nálezy Ústavního soudu, respektive navazující judikaturu Nejvyššího soudu. Ani
poukaz na povinnost vykládat restituční legislativu vstřícně neodůvodňuje ztotožnění zákonodárcem
jasně rozlišených pojmů převod a přechod, přičemž se lze oproti názoru soudů nižších stupňů spíše
smířit s tím, že se část normy obsažené v § 18 zákona č. 428/2012 Sb. stane neaplikovatelnou, než
aby byl ve snaze předejít tomuto následku popřen text normy jiné. Dovolatelka dále předestírá, že §
29 zákona o půdě dopadal pouze na zemědělský majetek vyjmenovaný v § 1 tohoto předpisu, a
konečně zpochybňuje závěr, že na straně druhého žalovaného nebyla dána dobrá víra. Své úvahy pak
uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.4. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný 2. Dle dovolatele soud druhého
stupně v rozporu s textem § 29 zákona o půdě vztáhl účinky daného ustanovení i na přechod
vlastnického práva. Za správný nelze pokládat ani výklad, v souladu s nímž blokaci podléhal též
historický majetek církví nenaplňující kritéria stanovená § 1 zákona o půdě. Krajským soudem
citovaná judikatura je na řešenou kauzu neaplikovatelná a úsudek, že žalovaný 2., který důvěřoval v
text zákona č. 290/2002 Sb. a sporné nemovitosti po dobu více než 10 let na vlastní náklady
udržoval, nebyl v dobré víře o svém vlastnickém právu, je chybný. I žalovaný 2. proto Nejvyššímu
soudu navrhuje rozsudek odvolacího soudu změnit a žalobu zamítnout.
5. K oběma dovoláním podala vyjádření žalobkyně, jež uvedla, že názor dovolatelů, dle něhož by se §
29 zákona o půdě měl vztahovat toliko na nemovitosti zemědělské povahy, je neslučitelný s jejím
legitimním očekáváním, že jí bude vydán jakýkoliv z restitucí nevyloučený majetek. Žalobkyně má za
to, že jistě nebylo úmyslem zákonodárce znemožnit toliko převody, a nikoli přechody věcí
náležejících v minulosti církvím, poněvadž to by znamenalo, že by se stát oproti jiným povinným
osobám nikterak neomezil a v rozporu s legitimním očekáváním církví by mohl vyvádět naturálně
restituovatelné hodnoty do vlastnictví třetích osob. Přijetí takového výkladu by představovalo
sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti a bylo by rozporné s principem favoris
restitutionis. Žalobkyně konečně popírá, že by žalovaný 2. mohl sporné objekty vydržet, neboť nebyl
v dobré víře, věda s ohledem na obsah veřejně přístupné sbírky listin katastru nemovitostí, že se
jedná o součásti původního vlastnictví církví. Z těchto důvodů žádá Nejvyšší soud, aby dovolání obou
žalovaných odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a
včas, osobami k tomu oprávněnými a jednajícími podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností
dovolání.
8. Dle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání obou žalovaných, jež se v podstatné míře obsahově překrývají, jsou přípustná, poněvadž
otázku, zdali § 29 zákona o půdě znemožňoval přechod historického majetku církví nacházejícího se
ve vlastnictví státu na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb., ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud
dosud neřešil.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Vady řízení, k nimž by v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. musel přihlížet z úřední povinnosti,dovolací soud nezjistil, pročež se zabýval prověřením věcné správnosti napadeného rozsudku v
mezích uplatněné dovolací argumentace.
11. Dovolatelé svými námitkami primárně zdůrazňují fakt, že předmětné blokační ustanovení zákona
o půdě výslovně zapovídá toliko převody vlastnického práva k majetku náležejícímu původně církvím,
náboženským společnostem, řádům a kongregacím, a vyjadřují názor, že rozšíření účinků
naznačeného omezení dispozic též na přechody vlastnického práva nelze akceptovat. Soudy nižších
stupňů naopak upozornily, že Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, jakož i v
plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bodě 38, dává najevo, že počítá s možností
vztažení dopadu § 29 zákona o půdě též na některé přechody majetku (tento náznak pak
prostřednictvím citace příslušné pasáže posledně zmíněného judikátu nalezl svůj odraz též v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, a ze dne 5. 6. 2014, sp. zn.
28 Cdo 703/2014). Dovolací soud však nepokládá za potřebné ani vhodné, aby v obecné rovině
zodpovídal otázku, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody
historického majetku církví na jiné subjekty, neboť mu přísluší řešit jen problémy, na nichž skutečně
závisí výsledek přezkoumávané kauzy, v daném případě tedy postačí zhodnotit, zda § 29 zákona o
půdě představoval překážku přechodu majetku na kraj, jenž měl proběhnout za podmínek
stanovených v zákoně č. 290/2002 Sb.
12. Lze se přitom ztotožnit s výkladem Ústavního soudu, dle něhož omezení nakládání s věcmi
příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě
vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (viz nálezy pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod
292). Na toto východisko pak navazuje úvaha, artikulovaná Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, že přechodem majetku ve prospěch obcí podle § 1 zákona
č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s
církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického
vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě,
přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát
umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní
korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Předestřené závěry jsou pak v plné míře přenositelné
i do posuzovaného sporu, poněvadž také kraje mohly být při přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zatíženy
povinností k vydání majetku náležejícího historicky církvím (srov. CHOCHOLÁČ, A. In: JӒGER, P.,
CHOCHOLÁČ, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi:
komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 49-50). Skutečnost, že do okruhu povinných osob
obsaženého v § 4 zákona č. 428/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2013) kraje v posledku
zahrnuty nebyly, proto nijak neoslabovala legitimitu přechodu státního majetku do jejich vlastnictví
proběhnuvšího v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, a nemohla tudíž ani zpětně
modifikovat účinky právě zmíněného předpisu.
13. Nejvyšší soud není zcela přesvědčen, že by z užití pojmu „přechod“ v § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., jehož smyslem bylo toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní
legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1435/2007, dále viz VALEŠ, V. In: KŘÍŽ, J., VALEŠ, V.
Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H.
Beck, 2013. s. 290-291), nikoliv rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými
hodnotami, měly být dovozovány zásadní závěry ohledně dopadu § 29 zákona o půdě (respektive § 3
zákona č. 92/1991 Sb.). Nadto se sluší vyzdvihnout, že dovolací soud zastává tezi, dle níž (výše
osvětlený) smysl odkazovaných ustanovení neopodstatňuje vztažení dosahu blokace též na přechod
majetku ze státu na kraje v režimu zákona č. 290/2002 Sb., kategoricky ovšem nevylučuje, že bypodobná významová extenze mohla být myslitelnou tam, kde by pro to existovaly přesvědčivé
teleologické důvody. Ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že také zákonodárce v § 18
zákona č. 428/2012 Sb. předvídal potencialitu shledání některých přechodů historického majetku
církví neslučitelnými s § 29 zákona o půdě, tudíž není v žádném rozporu s konstatováním soudu
zdejšího, že nyní řešenému přechodu sporných nemovitostí ze žalované 1. na žalovaného 2. dané
ustanovení nebránilo.
14. Žalobkyně ve shodě se soudem prvního stupně zaujímá stanovisko opačné, míníc, že připuštění
přechodu zmiňovaných věcí na kraj, jenž nebyl posléze učiněn osobou povinnou k jeho vydání,
zakládá zásah do legitimního očekávání církví. Tento názor však Nejvyšší soud nesdílí. Je sice
pravdou, že se zřetelem k § 29 zákona o půdě mohly církve důvodně očekávat, že zákonodárce
přistoupí ke zmírnění majetkových křivd, jež na nich byly spáchány v době nesvobody (srovnej kupř.
nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3120/10, body 31 a 32), konkrétní podoba
vyrovnání s církvemi (zejména poměr naturální restituce historického majetku vůči finanční náhradě)
ovšem zůstávala v rozhodující míře politickou otázkou, přičemž právě k zachování adekvátního
prostoru pro volbu prostředků odčinění minulého bezpráví sloužilo omezení dispozic s majetkem
původně patřícím církvím zakotvené v § 29 zákona o půdě (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 40 až 43, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp.
zn. I. ÚS 2166/10, body 22 a 23, k pojetí § 29 zákona o půdě jako ustanovení, jež svým účelem
nesměřovalo k ochraně subjektivních práv každého jednotlivého původního vlastníka blokovaného
majetku, nýbrž k zajištění podmínek pro předpokládané, leč obsahově nepředjímatelné vyrovnání s
církvemi, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4349/2007, popřípadě usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1492/2008). Legitimní očekávání církví se tak
upínalo k vydání restitučního zákona, nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální
množství blokací dotčených statků, neboť tento problém byl předmětem diskrece zákonodárce. Nelze
proto spatřovat žádný zásah do legitimního očekávání žalobkyně v tom, že vzpomínané nemovitosti
přešly do vlastnictví kraje, vůči němuž oprávněná osoba nemůže v režimu zákona č. 428/2012 Sb.
vznést nárok na jejich vydání.
15. Nejvyšší soud konečně nemá za to, že by předeslaný výklad bylo lze označit za sofistikované
zdůvodňování zřejmé nespravedlnosti nebo za porušení povinnosti interpretovat restituční legislativu
ve světle jejího účelu (srovnej § 18 odst. 4, větu první, zákona č. 428/2012 Sb., dále viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, bod 26). Posledně zmíněná zásada značí,
že soudy musí dbáti toho, aby pro povrchní a bezmyšlenkovité lpění na textu předpisu neztratily ze
zřetele snahu o nápravu historických majetkových křivd. V přezkoumávané věci nicméně přicházelo
v potaz několik plausibilních, vzájemně si konkurujících výkladových alternativ, z nichž dovolací soud
zvolil tu, jež podle jeho mínění nejvíce konvenuje smyslu dotčených předpisů. Jelikož se při pokusu o
koherentní uchopení vztahů státu, veřejnoprávních korporací a oprávněných osob k historickému
majetku církví snažil vystříhat formalismu, domnívá se dovolací soud, že jím přijaté řešení obstojí i z
hlediska výše naznačených kautel prostupujících aplikaci restitučního zákonodárství.
16. Vzhledem k tomu, že se dovolatelům podařilo účinně zpochybnit závěr soudů nižších stupňů, dle
něhož přechodu sporných nemovitostí do vlastnictví kraje v režimu zákona č. 290/2002 Sb. bránil §
29 zákona o půdě (či legitimní očekávání žalobkyně), není třeba, aby se Nejvyšší soud zabýval tím,
zdali se dané blokační ustanovení vztahovalo též na historický církevní majetek nezemědělské
povahy, respektive otázkou možnosti vydržení dotčených věcí žalovaným 2.
17. Shledav právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným, přikročil Nejvyšší soud v souladu
s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního
stupně, zasaženého obdobným pochybením, a vrácení věci Okresnímu soudu v Rychnově nad
Kněžnou k dalšímu řízení.18. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a § 226 o. s. ř.
vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. | decision_1130.pdf |
149 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sp. zn. 23 Cdo 3200/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3200.2015.1
Číslo: 107/2017
Právní věta: Dělenou pravomoc podle § 8 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohl stanovit
pouze zákon, nikoliv stanovy občanského sdružení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 23 Cdo 3200/2015
Číslo rozhodnutí: 107
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Pravomoc soudu
Předpisy: § 8 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn.
39 Co 64/2015, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 7 C 195/2003, a
věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 39 Co 64/2015-202, výrokem I potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soudu prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7
C 195/2003-183, ve výroku I o zastavení řízení; výrokem II změnil výrok II soudu prvního stupně tak,
že po právní moci usnesení bude věc postoupena Sboru rozhodců Fotbalové asociace České
republiky; výrokem III změnil výrok III soudu prvního stupně ohledně rozsahu povinnosti žalobce
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení; výrokem IV změnil výrok IV a V tak, že žalobci a žalované
se zaplacené soudní poplatky nevrací a výrokem V rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že soudy nejsou příslušné k
projednání a rozhodnutí věci – nároku uplatněného z titulu smlouvy o spolupráci při výkonu
sportovní činnosti (profesionální hráčské smlouvy) uzavřené mezi účastníky dne 15. 2. 1997 (dále jen
„smlouva“). Odvolací soud nejprve vyšel ze zjištění, že Českomoravský fotbalový svaz (dále jen
“ČMFS“) byl občanským sdružením zřízeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,
účastníci sporu byli v rozhodné době jeho členy a byli povinni dodržovat jeho vnitřní předpisy, jakbylo deklarováno i v čl. 6.6. smlouvy. Vyšel dále ze zjištění čl. 7.3. smlouvy, v němž bylo sjednáno, že
případné spory mezi smluvními stranami související s touto smlouvou budou řešeny smírnou cestou a
pokud se nepodaří takový spor vyřešit smírně, bude místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu
má společnost sídlo. Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění plynoucího z čl. 11.1. Stanov ČMFS, podle
něhož je Arbitrážní komise oprávněna rozhodovat spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, a
kdy z čl. 22.1 Stanov ČMFS vyplynulo, že členové, organizační součásti a účastníci soutěží ČMFS
jsou povinni spory mezi sebou vyplývající ze Stanov, řádů a předpisů řešit prostřednictvím orgánů
ČMFS i v případě, kdy zákony České republiky připouštějí obrátit se v záležitostech rozhodnutí
orgánů ČMFS na řádný soud. Podle Stanov ČMFS a jednacího řádu Arbitrážní komise byli účastníci
profesionálních smluv povinni řešit své spory vznikající z profesionálních smluv primárně před
Arbitrážní komisí ČMFS a teprve potom mohli své spory řešit před obecnými soudy. S ohledem na
tato zjištění odvolací soud dovodil, že nejprve mělo proběhnout jiné řízení, které dosud neproběhlo, a
proto v souladu s § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně o zastavení řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v rozhodnutí o
tom, kterému subjektu bude věc dále postoupena po zastavení řízení, a to s ohledem na změněné
(aktuální) znění Stanov ČMFS.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání vymezil tím, že
napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky týkající se nedostatku
soudní pravomoci za situace, kdy ČMFS ve svých stanovách určil, že řešení sporů jeho orgány má
přednost před řešením sporů obecnými soudy. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení, pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení soudního řízení. Je přesvědčen, že ČMFS, jako dobrovolné sdružení, ochranu
podle § 104 o. s. ř. nemá. Má za to, že pokud členové sdružení porušili Stanovy ČMFS tím, že se
domáhají svého práva u obecného soudu a nevyužili řízení před orgány sdružení, je možno strany,
jako členy sdružení, postihnout jen disciplinárně, ale nemá takový postup, který byl v rozporu se
Stanovami, žádný vztah k nedostatku pravomoci obecného soudu. Navíc se dovolatel domnívá, že
žalovaná měla vznést námitku nedostatku pravomoci soudu při prvním úkonu ve věci samé, a pokud
byla učiněna později, nelze k takové námitce přihlížet. Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem ohledně
nákladů řízení a domnívá se, že měl být aplikován § 150 o. s. ř., kdy náhrada nákladů neměla být
přiznána žádné ze stran, neboť nedostatečné zkoumání nedostatku pravomoci ze strany soudu
nemůže jít k tíži žalobce v podobě povinnosti hradit náklady řízení po dobu, než soud nedostatek
pravomoci zjistil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v
Praze a výše uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Poukazuje na
to, že zákon přiznává občanským sdružením právo inkorporovat do svých statutárních listin
prostředky vlastní samosprávy, jako primárního prostředku pro řešení interních právních věcí,
včetně sporů, kdy rozhodnutí orgánů samosprávných subjektů mohou být ve smyslu zákona
přezkoumávána soudem. Odkazuje na § 8 o. s. ř., platný v rozhodné době, který připouští pravomoc
jiných, tj. nesoudních orgánů, bez jakéhokoliv věcného vymezení. Žalovaná tedy považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné, neboť pokud nejdříve mělo proběhnout jiné řízení, které dosud
neproběhlo, není dána pravomoc obecného soudu k projednání věci. K námitce žalobce, týkající se
rozhodnutí o nákladech řízení, žalovaná uvedla, že žalobce zavinil, že došlo k zastavení řízení, neboť
uplatnil-li by žalobce nejdříve svůj nárok u příslušného orgánu, k zastavení řízení by nedošlo.
III.
Přípustnost dovolání5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do
31. 12. 2013 (článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím
odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda je dána
pravomoc soudu za situace, kdy občanské sdružení ve svých stanovách určilo, že řešení sporů jeho
orgány má přednost před řešením sporů obecnými soudy.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud se proto dále zbýval důvodností dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy zda
napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
8. Při řešení uvedené právní otázky bylo třeba nejprve vyjít z ustanovení § 104 o. s. ř, které stanoví,
že pokud jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní
moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (odstavec 1). Jde-li o nedostatek podmínky
řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v
řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení
zastaví (odstavec 2).
9. Dále je třeba vzít v úvahu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, podle něhož
platilo, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které
vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
10. V ustanovení § 8 o. s. ř., platného do 31. 12. 2013, bylo stanoveno, že pokud mělo být před
řízením u soudu provedeno řízení u jiného orgánu, mohly soudy jednat jen tehdy, nebyla-li věc v
takovém řízení s konečnou platností vyřešena. Toto ustanovení upravovalo tzv. dělenou pravomoc,
kdy u věcí uvedených v § 7 odst. 1 o. s. ř. byla pravomoc rozdělena mezi nesoudní orgán a soud tak,
že nejprve měl jednat ve věci nesoudní orgán, a nevyřešil-li věc, mohl pak ve věci jednat soud.
Dělenou pravomoc podle § 8 o. s. ř. může stanovit pouze zákon, předpis nikoliv stanovy ČMFS.
Nestanoví-li tak zákon, nelze účastníkovi odepřít v majetkovém sporu mezi členy sdružení právo na
přístup k soudu.
11. V dané věci však žádný zákon, a to ani zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, platný v
rozhodné době (do 31. 12. 2013), nestanovil, že ve sporech mezi členy občanského sdružení má
nejprve rozhodovat orgán sdružení, a teprve pokud by věc v takovém řízení s konečnou platností
vyřešena nebyla, že může jednat soud. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je důvodné
pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který ve shodě se soudem prvního stupně
dovodil, že se v dané věci jedná o tzv. dělenou pravomoc, kdy je dána primárně pravomoc jiného
orgánu před řízením u obecného soudu. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., pokud dovodil, že v dané věci má spor z hráčské smlouvy, tedy ze
smlouvy mezi členy sdružení, rozhodnout nejprve Sbor rozhodců Fotbalové asociace České republiky
ve smyslu čl. 30 Stanov ČMFS (občanského sdružení), neboť primární pravomoc k rozhodnutí věci
jiným orgánem nebyla ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. dána jiným zákonem. Nejedná se tedy v takovém
případě o dělenou pravomoc ve smyslu § 8 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2013. Dělenou
pravomoc podle § 8 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohl stanovit pouze zákon, nikolivstanovy občanského sdružení.
12. S ohledem na nesprávný právní závěr odvolacího soudu o zastavení soudního řízení, se dovolací
soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatele k možnosti zkoumání podmínek řízení kdykoliv za
řízení. Pouze je možno připomenout ustanovení § 103 o. s. ř., podle něhož soud kdykoli za řízení
přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky
řízení).
13. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné a důvodné, a proto
napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
zrušil; jelikož důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení soud rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.), tudíž již bylo
bezpředmětné se zabývat námitkami dovolatele směřujícími k nesprávnému právnímu posouzení
nároku na náhradu nákladů řízení. | decision_1131.pdf |
150 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2780.2015.1
Číslo: 112/2017
Právní věta: Při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 30 Cdo 2780/2015
Číslo rozhodnutí: 112
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Obnova řízení, Odpovědnost státu za škodu, Zadostiučinění (satisfakce)
Předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. 19 Co 1/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. 22 C 148/2012-65, zamítl žalobu, kterou
se žalobkyně domáhala zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 19
C 118/2006 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno
žalobou podanou žalobkyní dne 11. 12. 2006. Následně soud prvního stupně podrobně popsal průběh
posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j.
19 C 118/2006-101, žalobu zamítl, když právo na ušlý zisk za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2004
shledal promlčeným a ani zbytek žalobou požadovaného nároku neshledal důvodným. Dne 29. 1.
2008 nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně, a to z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by v období od 1. 1. 2004 do 31. 12.
2006 měla žalobkyně jakékoliv právo k nebytovým prostorám v rozsudku specifikované nemovitosti,
a proto nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na náhradu škody spočívající v ušlém zisku zauvedené období tím, že by jí žalovaní bránili ve výkonu podnikatelské činnosti v dané nemovitosti.
Dne 3. 2. 2010 nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2008, č. j. 19 C
26/2008-45, jímž byla povolena obnova posuzovaného řízení, a to z důvodu, že v jiném řízení byla
vyřešena otázka vlastnického práva k dané nemovitosti, přičemž z dovozeného závěru ohledně
vlastnického práva plyne, že žalobkyni v předmětné době svědčilo právo nájmu k dané nemovitosti.
Rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 okresní soud žalobu zamítl, když setrval na závěru o promlčení práva
žalobkyně na ušlý zisk za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2004, a dále konstatoval, že ohledně zbytku
nároku žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání jeho výše. Odvolací soud svým rozsudkem
ze dne 20. 3. 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž dospěl k závěru, že celý žalobou
uplatněný nárok je promlčen, neboť právo na náhradu škody se promlčuje jako celek. Rozsudek nabyl
právní moci dne 11. 5. 2012. Dne 14. 5. 2012 podala žalobkyně dovolání. Ke dni rozhodování soudu
prvního stupně posuzované řízení neskončilo.
3. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že řízení ke dni jeho rozhodování trvalo 4 roky a 8
měsíců. Jako délku řízení je nutno počítat dobu od zahájení řízení dne 11. 12. 2006 do právní moci
prvního rozsudku odvolacího soudu dne 29. 1. 2008 a poté dobu od 3. 2. 2010, kdy nabylo právní
moci usnesení o povolení obnovy řízení. Řízení o povolení obnovy řízení soud prvního stupně do
celkové délky řízení nezapočetl, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci
Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 či rozsudek téhož soudu ve věci Kulnev proti Rusku
ze dne 18. 3. 2010, přičemž příslušnou pasáž posledně uvedeného rozsudku soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozhodnutí v anglické mutaci ocitoval. Takto ohraničené řízení soud prvního
stupně zhodnotil jako obtížnější, zejména z důvodu rozsáhlého dokazování, včetně znaleckého
posudku, a souvisejících sporů. Řízení bylo rozhodováno ve třech stupních soudní soustavy, přičemž
na úrovni okresního a krajského soudu dvakrát. Po stránce hmotněprávní byla věc středně obtížná.
Nejedná se o řízení s obecně zvýšeným významem pro účastníka, ale soud zohlednil vysokou
předmětnou částku, která byla pro žalobkyni významná. Řízení u okresního i krajského soudu bylo
plynulé a bez průtahů. Žalobkyně se na délce řízení podílela opakovanými žádostmi o prodloužení
lhůty, okresní soud ji musel opakovaně vyzývat k předložení dokumentů. Tímto žalobkyně způsobila v
roce 2010 průtah v délce 4 měsíců. Žalobkyně opakovaně zahlcovala spis obsáhlými podáními, která
s předmětnou věcí souvisela jen nepřímo a v nichž se dopouštěla urážek justice a jejích
představitelů. Žalobkyně nepodala návrh na určení lhůty a netvrdila, že by si stěžovala na průtahy
řízení. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení nebyla, s
přihlédnutím ke všem okolnostem, nepřiměřeně dlouhá.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním, z nějž lze dovodit, že
dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu ohledně délky řízení, kterou soudy nižších stupňů
shledaly přiměřenou, přičemž poukazuje na okolnost, že nedůvodnost jejího nároku, jenž byl v
rozsudku ze dne 20. 3. 2012 shledán promlčeným, bylo lze zjistit již při prvním jednání ve věci,
nikoliv až po šesti letech od zahájení řízení
6. Soudem ustanovený zástupce doplnil dovolání podáními ze dne 20. 4. 2015 a 11. 5. 2015.
Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž se jedná také o otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nevyřešenou. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka spatřuje vnezahrnutí řízení o povolení obnovy řízení do celkové délky posuzovaného řízení.
7. Konkrétně dovolatelka namítá, že zákonodárce vložil do občanského soudního řádu jako opravný
prostředek i žalobu na obnovu řízení. Umožnil tak účastníkům tohoto institutu využít a veškeré
následky z toho plynoucí musí vzít v potaz, řízení o náhradu nemajetkové újmy vůči státu nevyjímaje.
De lege lata není explicitně stanoveno, že pro zjištění celkové doby řízení, pro účely posouzení její
přiměřenosti, se délka řízení o povolení obnovy řízení do celkové délky řízení nezahrnuje.
Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 2742/2009. Naopak z tohoto rozhodnutí vyplývá, že i žaloba na obnovu řízení a na ni
navazující řízení splňuje podmínky právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí, a tudíž má být
započítáno do celkové délky řízení.
8. Dovolatelka dále namítá, že soudem zjištěná délka řízení nebyla zjištěna správně. Celé řízení
trvalo od prosince 2006 do 16. 10. 2014, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost, tedy 7 let a 10 měsíců
včetně řízení o povolení obnovy řízení. Dále namítá, že soud prvního stupně porušil její právo na
spravedlivý proces, když v rozhodnutí použil citace v anglickém jazyce. Dovolatelka nesouhlasí s
hodnocením řízení jako skutkově obtížnějším, když se měla projednat toliko námitka promlčení, a
obecné soudy se tak neměly zabývat meritem věci. Vzhledem k tomu, že o námitce promlčení
ohledně části nároku bylo potvrzujícím rozsudkem krajského soudu rozhodnuto již 29. 11. 2007, bylo
možné očekávat uzavření celého řízení již k tomuto dni. Význam řízení měly soudy nižších stupňů
hodnotit jako větší vzhledem k výši nárokované částky a hmotné nouzi žalobkyně, přičemž
neschopnost splácet své závazky vedla k naprosté likvidaci její rodiny. Dále namítá, že pokud jí soudy
přičetly k tíži skutečnost, že si nestěžovala na průtahy, nepodávala návrhy na určení lhůty a podávala
rozsáhlá podání, nejednaly správně. Stejně tak nejednal soud správně, pokud bez dalšího určil, že
jelikož v řízení nebyly zjištěny průtahy, bylo řízení přiměřeně dlouhé.
9. Z výše uvedených důvodů navrhuje dovolatelka změnit napadené rozhodnutí tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 700 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z částky 700
000 Kč od 17. 9. 2012 do zaplacení a přiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
15. Dovolací námitky, jimiž dovolatelka směřuje do hodnocení jednotlivých kritérií relevantních pro
posouzení délky řízení, přípustnost dovolání nezakládají, neboť jednak dovolatelka v případě těchto
námitek nevymezuje žádnou konkrétní otázku, která by dovolacím soudem měla být řešena, jednak vpodstatné míře namítané závěry z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí neplynou.
16. Ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně složitosti řízení, jež dovolatelka za složité nepovažuje,
když její nárok byl konečným rozhodnutím shledán promlčeným jako celek, přičemž část nároku byla
shledána promlčenou již prvním rozhodnutím soudu prvního stupně a tento závěr byl potvrzen i
odvolacím soudem, a tudíž bylo možné ve věci rozhodnout již dříve, dovolací soud uvádí, že tato
námitka plyne z retrospektivního vnímání řízení dovolatelkou skrze jeho konečný výsledek. Nejvyšší
soud přitom ve své judikatuře opakovaně uvádí, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního
řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu
ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“) nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by
projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a
významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody,
proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to
buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na
celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do
uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému
újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě
k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat, což není případ žalobkyně (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo ze dne 9. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, či ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1282/2012). K závěru o nepřiměřené
délce řízení nevede sama o sobě ani okolnost, že v průběhu řízení soudy dospějí k odlišnému
právnímu názoru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1257/2009,
nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009).
17. Ve vztahu k významu řízení soud prvního stupně výslovně uvedl, že žalovaná částka vzhledem k
výši byla pro žalobkyni nepochybně významnou, z čehož plyne, že soud prvního stupně zhodnotil
předmět posuzovaného řízení pro žalobkyni jako významný, byť současně konstatoval, že řízení
nespadá mezi ta, jež jsou na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ESLP typově hodnocena
jako významnější. Námitka dovolatelky, že soudy nižších stupně předmět řízení jako významný
nezhodnotily, tudíž z obsahu napadených rozhodnutí neplyne.
18. Stejně tak z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy nižších stupňů dovolatelce
přikládaly k tíži, že si nestěžovala na průtahy ani nepodávala návrhy na určení lhůty. Tuto okolnost
soud prvního stupně pouze konstatoval, aniž by z ní činil jakýkoliv právní závěr.
19. Z napadených rozhodnutí neplyne ani dovoláním namítaný závěr, že soudy nižších stupňů
shledaly řízení přiměřeně dlouhým pouze s poukazem na absenci průtahů v řízení. Naopak z
rozhodnutí plyne, že se soudy nižších stupňů zabývaly všemi kritérii, přičemž v rámci kritéria
postupu soudu zohlednily rovněž absenci průtahů.
20. Soudy nižších stupňů také nikterak nepochybily, pokud v rámci kritéria jednání poškozeného
zohlednily, že žalobkyně nereagovala včas na výzvy soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci H. proti
Francii ze dne 24. 10. 1989, stížnost č. 10073/82, § 55, nebo rozsudek ESLP ve věci Bečvář a
Bečvářová proti České republice ze dne 14. 12. 2004, stížnost č. 58358/00, § 48) a zahlcovala soud
obsáhlými podáními (srov. rozsudek ESLP ve věci Havelka proti České republice ze dne 2. 11. 2004,
stížnost č. 76343/01, § 54).
21. Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č.58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení
práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto
nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§
154 odst. 1 o. s. ř.). Okolnost, že v posuzovaném řízení bylo po rozhodnutí odvolacího soudu dále
pokračováno a řízení skončilo ke dni právní moci usnesení Ústavního soudu, přípustnost dovolání
nezakládá.
22. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení právní otázky v judikatuře
dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda má být do celkové délky řízení započtena rovněž délka
řízení o povolení obnovy řízení.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Dovolání není důvodné.
24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné
vady neshledal, a to ani dovolatelkou tvrzenou vadu spočívající v tom, že jí bylo upřeno právo jednat
před soudem v mateřském jazyce, když část rozsudku soudu prvního stupně obsahující citaci
rozhodnutí ESLP byla v anglickém jazyce.
25. Dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.: „Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku
uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný
(jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i
další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není
přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí
být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.“
26. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ustálenou judikaturu ESLP,
přičemž jednoznačně uvedl, k jakým závěrům na základě této judikatury dospěl a jak věc po právní
stránce posoudil. Žádné zákonné ustanovení neukládá soudu povinnost, aby soudní rozhodnutí, na
něž v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, citoval, ani aby v případě cizojazyčných rozhodnutí
tato překládal. Ocitoval-li soud prvního stupně nad rámec svých povinností v odůvodnění svého
rozhodnutí část rozhodnutí ESLP v anglické mutaci, nemohla být tímto dovolatelce způsobena žádná
újma, když soud současně v českém jazyce uvedl, k jakým závěrům na základě takto citovaného
rozhodnutí dospěl. Stejně tak totiž mohl soud prvního stupně na příslušné rozhodnutí pouze odkázat,
aniž by příslušnou pasáž citoval.
27. Dovolací soud se dále zabýval výše vymezenou otázkou. Nejvyšší soud rozhoduje v otázkách
aplikace čl. 6 Úmluvy v souladu s ustálenou judikaturou ESLP.
28. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu.
29. Již soud prvního stupě při řešení dané otázky odkázal na rozsudek ESLP ve věci Kulnev proti
Rusku ze dne 18. 3. 2010, stížnost č. 7169/04, v němž ESLP zopakoval již dříve vyslovený závěr, žepro určení relevantní délky řízení je třeba vzít do úvahy pouze období, kdy řízení před orgány
veřejné moci trvalo, tedy kdy zde nebylo pravomocného rozhodnutí ohledně obvinění stěžovatele.
Naopak období, kdy národní soudy rozhodovaly o obnově řízení, nelze zahrnout pod účinky čl. 6 odst.
1 Úmluvy.
30. Nelze odhlédnout od toho, že výše uvedený závěr byl vysloven ve vztahu k trestnímu řízení,
přičemž rozhodující bylo právě to, že stěžovatel po dobu rozhodování o obnově řízení již nebyl
obviněn, resp. nebylo zde žádné řízení, v němž by se o oprávněnosti jeho obvinění rozhodovalo.
31. Otázkou, zda výše uvedený závěr lze vztáhnout také na civilní řízení, se zabývala Evropská
komise pro lidská práva v rozhodnutí ve věci X. proti Rakousku ze dne 8. 5. 1978, stížnost č.
7761/77, přičemž dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje členské státy, aby jedincům
umožnily žádat obnovu řízení, pokud se rozhodnutí ve věci samé stalo pravomocným. Dané
ustanovení se tak nevztahuje ani na ta řízení, v nichž má být rozhodnuto o obnově řízení v civilních
věcech. Od uvedeného závěru se ESLP neodchýlil ani v pozdější judikatuře (srov. rozhodnutí ve věci
Markin proti Rusku ze dne 16. 9. 2004, stížnost č. 59502/00, nebo ve věci Rudan proti Chorvatsku ze
dne 13. 9. 2001, stížnost č. 45943/99, či ve věci Petersen proti Dánsku ze dne 16. 4. 1998, stížnost č.
28288/95).
32. V rozsudku ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že v případě řízení o žalobě pro zmatečnost je nutno do celkové délky řízení započítat i dobu, která
případně uplynula od skončení řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, a podáním této žaloby k soudu,
Nejvyšší soud rovněž poukázal na odlišnost žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Uvedl,
že „pochybení projevující se v tvrzené zmatečnosti řízení leží vždy – pokud bude zmatečnost
potvrzena – na straně rozhodujícího státního orgánu, tedy soudu (v tomto ohledu typicky na rozdíl od
žaloby na obnovu řízení)“.
33. Dle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř.: „Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout
pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu
skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím
soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které
nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější
rozhodnutí ve věci.“
34. Právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži
rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od
jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád
nad rámec povinností uložených čl. 6 odst. 1 Úmluvy prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů
objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je
rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho
výsledku. Tento závěr tak není v rozporu s rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009,
v němž Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní
prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje
soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro
účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk.“
35. V případě, že bude povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, však
již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně, když
pro určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to od zahájení řízenído právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně od právní moci usnesení, jímž byla
povolena obnova řízení, do dne rozhodování soudu v tomto řízení.
36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. a dovolání zamítl. | decision_1132.pdf |
151 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3524.2015.1
Číslo: 109/2018
Právní věta:
Pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli
platebních služeb při poskytování platebních služeb ve smyslu ustanovení § 1 písm. a) zákona č.
229/2002 Sb., ve znění účinném do 18. 8. 2013, je dána i v případě, kdy je platební služba
poskytnuta z důvodu, který má původ mimo tento právní vztah (exekuce).
Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze dovozovat, že se ochrana
peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání
vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí
povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní
moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 20 Cdo 3524/2015
Číslo rozhodnutí: 109
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Banky, Běžný účet, Exekuce, Finanční arbitr, Sociální zabezpečení
Předpisy: § 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 229/2002Sb. ve znění do 18.08.2013
§ 304 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§ 304 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§ 304b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015,
sp. zn. 13 Co 250/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dáletéž „o. s. ř.“), domáhala, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. 5. 2013, ev. č.
4257/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „nález“), a rozhodnutí o námitkách ze dne 18. 7. 2013, ev. č.
5786/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), a aby ve svém rozhodnutí zamítl
návrh vznesený účastníkem u finančního arbitra a současně uložil účastníkovi povinnost vrátit
žalobkyni částku ve výši 5 811 Kč (složenou z částek 5 091 Kč za provedenou exekuci, 193 Kč
uhrazenou jako náhradu škody a 527 Kč za uhrazené debetní úroky), kterou žalobkyně účastníkovi
uhradila na základě nálezu a rozhodnutí o námitkách. Dále se žalobkyně domáhala, aby jí byla
navrácena částka 15 000 Kč, kterou byla povinna uhradit jako sankci podle ustanovení § 17a zákona
č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Žalobu zdůvodnila
tak, že účastník byl jejím klientem a v roce 2012 žalobkyně odeslala z jeho účtu 5 091 Kč, které
účastníkovi došly jako dávka v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení, soudnímu exekutorovi na
základě nařízené exekuce. Účastník s jejím postupem nesouhlasil a obrátil se na finančního arbitra,
který návrhu účastníka vyhověl, když rozhodl, že žalobkyně je povinna účastníkovi předmětnou
částku vyplatit, a nadto uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. Proti nálezu podala žalobkyně
námitky, neboť se domnívala, že finanční arbitr neměl pravomoc k rozhodnutí sporu a ona při
odeslání předmětné částky postupovala v souladu s právními předpisy. Finanční arbitr rozhodnutím
o námitkách námitky žalobkyně zamítl a svůj nález potvrdil.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, č. j. 7 C 574/2013-79, žalobu zamítl,
když nejprve dovodil pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále se ztotožnil s jeho
výkladem ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož pro
peněžní prostředky převyšující částku dvojnásobku životního minima jednotlivce platí zákaz
peněžnímu ústavu, aby je vyplácel, prováděl na ně započtení a jinak s nimi nakládal. Tento zákaz se
však nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima a povinný neztrácí
právo s prostředky na účtu do této výše disponovat. Soud dospěl k závěru, že za užití ustanovení §
304a o. s. ř, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze per analogiam konstituovat neexistující
povinnost povinného žádat o výplatu peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima
bez ohledu na formu této žádosti, a to i za situace, kdy novela § 304b o. s. ř. účinná od 1. 1. 2013
tuto povinnost stanoví a předpokládá, že o ní bude povinný poučen. Soud dále podotkl, že peněžní
prostředky byly v daném případě svou povahou sociálními dávkami, které podle ustanovení § 317
odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nepodléhají výkonu rozhodnutí.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. První otázka
formulovaná dovolatelkou zní, zda je finanční arbitr oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem
jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního
řízení, přičemž podle názoru dovolatelky finanční arbitr tuto pravomoc nemá. Zadruhé má za to, že
je třeba vyřešit otázku, jaká je povaha finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky
zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a konečně zatřetí zda se ochrana peněžních
prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř. uplatní toliko
po určitou dobu, či zda se uplatní v průběhu celého exekučního řízení. Dovolatelka se domnívá, že
tato ochrana zaniká okamžikem realizace exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu
peněžního ústavu. Všechny tyto otázky dovolatelka dále rozebírá. Nadto považuje napadené
rozhodnutí za zcela nedostatečně odůvodněné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. K dovolání se účastník vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Dovozuje
pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále zastává názor, že z právní úpravy účinné do
31. 12. 2012 neplyne právo žalobkyně po povinném (účastníkovi) požadovat, aby o výplatu
prostředků do výše dvojnásobku životního minima jednotlivec výslovně žádal. Z těchto důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva [jestli je finanční
arbitr oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného,
oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, a zda se ochrana peněžních
prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2012 uplatní pouze do provedení exekuce, či zda se uplatní v průběhu celého
exekučního řízení], které nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, a přípustnost
dovolání není vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když přestože bylo v
posuzovaném případě rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, jde o vztah ze
spotřebitelské smlouvy, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
7. Předně Nejvyšší soud uvádí, že otázka povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u
banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, přípustnost dovolání nezakládá,
neboť již v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4105/2009, jehož závěry (ač se týkalo exekuce
prodejem movitých věcí) jsou použitelné i pro exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního
ústavu, uzavřel, že: „Z citovaného ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dávky pomoci v hmotné
nouzi nelze především postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním pohledávky z účtu u
peněžního ústavu ani přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§ 303 a násl. a § 312 a násl. o. s. ř.).“
a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
8. Je ovšem třeba vyřešit zbývající dvě otázky formulované dovolatelkou, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly a na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Co se týká
pravomoci finančního arbitra k rozhodnutí sporu, dospěl dovolací soud k následujícímu.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi, ve znění účinném do 18. 8.
2013 je finanční arbitr příslušný (ve smyslu pravomoci) k rozhodování sporů mezi poskytovateli
platebních služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb, pokud je jinak k
rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), je platební službou provedení převodu
peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává příkaz příjemce, jestliže poskytovatel
neposkytuje uživateli převáděné peněžní prostředky jako úvěr.Podle ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) zákona o platebním styku se příjemcem rozumí uživatel, na
jehož platební účet mají být podle platebního příkazu připsány peněžní prostředky nebo jemuž mají
být podle platebního příkazu peněžní prostředky dány k dispozici. Platebním příkazem se rozumí
pokyn poskytovateli, jímž plátce nebo příjemce žádá o provedení platební transakce [§ 2 odst. 3 písm.
d) zákona o platebním styku].
Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o platebním styku je platební transakce autorizována, jestliže k
ní plátce dal souhlas, nestanoví-li jiný právní předpis jinak (například § 307 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 115 odst. 1 zákona o platebním styku jestliže byla provedena neautorizovaná
platební transakce, poskytovatel plátce neprodleně poté, co mu plátce neautorizovanou platební
transakci oznámil, a) uvede platební účet, z něhož byla částka platební transakce odepsána, do
stavu, v němž by byl, kdyby k tomuto odepsání nedošlo, b) vrátí částku platební transakce, včetně
zaplacené úplaty a ušlých úroků, plátci, jestliže postup podle písmene a) nepřipadá v úvahu.
10. Žalobkyně a účastník spolu uzavřeli smlouvu o sporožirovém účtu, která je smlouvou o
platebních službách [§ 74 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku] se žalobkyní v postavení
poskytovatele platebních služeb a účastníka jako jejich uživatele. Vztah mezi žalobkyní a účastníkem
je proto vztahem mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb. Převod
peněžních prostředků z účtu účastníka na účet soudního exekutora je platební službou [§ 3 odst. 1
písm. c) zákona o platebním styku]. Z účtu účastníka odeslala žalobkyně soudnímu exekutorovi
částku 5 091 Kč, přestože k tomu neměla souhlas účastníka a ani nešlo o případ podle ustanovení §
98 odst. 1 zákona o platebním styku a § 307 odst. 1 o. s. ř., neboť povinnost uložená žalobci
exekučním příkazem se na předmětnou částku nevztahovala, což bylo uvedeno i ve výroku II.
exekučního příkazu ze dne 11. 11. 2012, č. j. 131 Ex 3744/12-47. Při provedení této platební služby
žalobkyně vystupovala v rámci právního vztahu mezi ní jako poskytovatelem platebních služeb a
účastníkem jako uživatelem platebních služeb, bez ohledu na skutečnost, že se tak v tomto případě
dělo z důvodu, který má původ mimo tento vztah (exekuce). Pravomoc finančního arbitra k
rozhodování sporu v této věci je proto dána [§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi]. Právní
hodnocení odvolacího soudu je tedy v této otázce správné.
11. Dovolatelka dále považuje za nesprávný výklad odvolacího soudu, že při provedení exekuce není
možné odepsat z účtu částku odpovídající dvojnásobku životního minima z důvodu vynětí těchto
prostředků ze zákazu vyplácení a provádění dalších operací ve smyslu § 304 odst. 1 o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (v tomto období k odepsání peněžních prostředků došlo), a dovozuje, že se
tato výjimka nevztahuje na dobu po realizaci exekučního příkazu.
12. Podle ustanovení § 304 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 v nařízení výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu
bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství
nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li
soud výkon rozhodnutí na více účtů povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude
vymáhaná pohledávka odepsána.
Podle ustanovení § 304 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 povinný ztrácí okamžikem,
kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní
prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše
vymáhané pohledávky a jejího příslušenství.
Podle ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 se zákazy uvedené v § 304
odst. 1 a 3 nevztahují na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima jednotlivce podle
zvláštního právního předpisu. Má-li u jednoho peněžního ústavu povinný více účtů, použije se větaprvní pouze u jednoho z těchto účtů.
Smyslem ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. je chránit povinné před faktickým úplným postižením
všech finančních prostředků včetně nezabavitelných částek uvedených ve zvláštních předpisech a
umožnit jim jednorázově čerpat určitou minimální částku nutnou k zachování základních životních
potřeb.
Ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 nezakládá povinnost povinného
výslovně formulovat žádost o výplatu peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima.
Ani novela občanského soudního řádu účinná od 1. 1. 2013, která určila, že peněžní prostředky
peněžní ústav vyplatí povinnému na jeho žádost nejvýše jednou, nestanoví formu takové žádosti. O
povinnosti žádat o výplatu těchto prostředků musí být navíc podle novelizovaného znění povinný
poučen.
Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze dovozovat, že se ochrana
peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání
vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř. Naopak, z textu zákona
jednoznačně vyplývá, že zákaz dispozice s peněžními prostředky na účtu povinného od okamžiku
doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se vůbec nevztahuje
na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima. Bylo proto zákonnou povinností
žalobkyně uskutečnit podle tehdy účinné právní úpravy převod peněžních prostředků na základě
exekučního příkazu, avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku dvojnásobku
životního minima, čímž by i dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 307 o. s. ř. (převod
peněžních prostředků ve prospěch oprávněného z exekučního příkazu). Peněžní prostředky do výše
dvojnásobku životního minima ale měla žalobkyně na účtu účastníka ponechat i poté, co jí bylo
doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce. Právní posouzení odvolacího
soudu je tedy i v této otázce správné.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítla, že se
odvolací soud pouze v minimálním rozsahu zabýval námitkami žalobkyně a dostatečně se
nevypořádal s jejími argumenty, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí zcela nedostatečně
odůvodněno. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato
povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah
této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno
pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6.
2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo
3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobkyně zabýval a
vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. Jiné vady dovolatelka nenamítla a nebyly zjištěny ani z
obsahu spisu.
13. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavírá, že odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, postupovaly správně, když dospěly k závěrům, že finanční arbitr měl pravomoc k
rozhodnutí sporu a že žalobkyně zaslala částku 5 091 Kč z účtu účastníka soudnímu exekutorovi v
rozporu se zákonem. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1133.pdf |
152 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
01.06.2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5730.2015.1
Číslo: 120/2018
Právní věta: Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní
soutěžitel neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem, ani
jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému
soutěžiteli.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.06.2016
Spisová značka: 23 Cdo 5730/2015
Číslo rozhodnutí: 120
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Hospodářská soutěž
Předpisy: § 11 písm. f) předpisu č. 143/2001Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3
Cmo 390/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2012, č. j. 19 Cm 5/2011-152, ve znění opravného
usnesení ze dne 2. 8. 2012, č. j. 19 Cm 5/2011-156, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované
uhradit žalobkyni částku ve výši 21 803 238 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
2. Předmětem sporu je požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované zaplatit ji předmětnou
částku jako náhradu škody (ušlý zisk), jehož by žalobkyně dosáhla, pokud by s ní žalovaná uzavřela
smlouvu na dodávky vyřazených lednic a praček, jež žalovaná shromažďuje v rámci kolektivního
systému výrobců ohledně sběru vyřazených spotřebičů. Podle žalobkyně nic nebrání žalované
vyhovět její poptávce po vyřazených elektrospotřebičích. Pokud žalovaná toto odmítá, zneužívá tím
dle názoru žalobkyně své dominantní postavení na trhu vyřazených spotřebičů.
3. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako provozovatel kolektivního systému zajišťujícíhovýrobcům systémové řešení zpětného odběru a zpracování elektroodpadu se svými „klienty“ uzavírá
smlouvy o zajištění zpracování, využití a odstranění elektroodpadu, předmětem které je úprava
vzájemných práv a závazků vyplývajících z organizování sběru elektroodpadu nařízeného zákonem o
odpadech. Podle soudu ze žádného ustanovení této smlouvy nevyplývá jakékoliv omezující opatření
zakazující dodavatelům elektroodpadu do systému tento elektroodpad „dodávat“ jinému subjektu, tj.
i žalobkyni. Pokud elektroodpad žalobkyni prodávat nechtějí, ať již z jakýchkoliv důvodů, nelze toto
přičítat žalované. Sama žalovaná též nemá žádnou povinnost stanovenou zákonem k dodávkám
elektroodpadu žalobkyni. Žalovaná navíc nemá živnostenské oprávnění „nákup a prodej za účelem
dalšího prodeje“, tudíž není oprávněna tuto činnost (po prodávání vyřazeného elektroodpadu)
vykonávat, jelikož by se jednalo o neoprávněné podnikání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná žádnou povinnost neporušila, a proto nemůže odpovídat za vzniklou škodu (ušlý zisk).
4. K otázce tvrzeného omezení hospodářské soutěže soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaná omezovala hospodářskou soutěž, a to proto, že žalobkyně a žalovaná
nejsou soutěžitelé na relevantním trhu. Podle soudu žalovaná neobchoduje, nevykupuje a dále
neprodává elektroodpad za účelem dalšího zpracování. Je pouze tím, kdo byl založen za účelem
organizace zpětného odběru vyřazených elektrospotřebičů. Skutečným soutěžitelem žalobkyně jsou
až koneční zpracovatelé vyřazeného elektroodpadu, nikoliv organizátor samotného sběru.
5. Soud prvního stupně uzavřel, že soudním rozhodnutím nelze vstupovat do podnikatelských aktivit
účastníků a fakticky nutit žalovanou k uzavření závazkového vztahu týkajícího se dodávek
elektroodpadu, pokud jeden z účastníků tento závazek uzavřít nechce. Odpovědnost za následek by
byla na místě pouze v případě nedovoleného omezení hospodářské soutěže, což se však žalobkyni
prokázat nepodařilo.
6. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 390/2014-288, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a ve výroku pod bodem II změnil. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
7. Odvolací soud dovodil, že § 37 zákona o odpadech obsahuje mj. jednoznačnou právní úpravu
zpracování a využívání elektroodpadu, a to zejména ohledně žalobkyní uváděné možnosti předání
elektrozařízení k novému použití. Dovodil, že pokud bylo prokázáno, že žalovaná vyloučila v rámci
svého systému pro sebe realizaci možnosti nového použití pro zařízení a použité elektrospotřebiče ze
sběru a zpětného odběru vůbec nepředává k novému použití, pak zákonnou úpravu nerespektuje. V
takovém případě je věcí příslušných orgánů státní správy na úseku hospodaření s odpady, aby byla
přijata náprava. Uvedené však platí z hlediska veřejného práva, nikoliv v soukromoprávním vztahu.
Zákon nezakládá povinnost žalované takové spotřebiče nabídnout třetím osobám mimo systém k
dalšímu obchodování, k dalšímu uvedení na trh. Byť tedy zákon uvažuje s přednostním opětovným
užitím elektrospotřebičů a jejich komponent, je na subjektech účastněných v systému odděleného
sběru a zpětného odběru, zda a jakým způsobem bude jimi toto realizováno, popř. kterým z nich.
8. Odvolací soud uzavřel, že byť žalovaná při své činnosti sama nezajišťuje plnění § 37m odst. 2
zákona o odpadech a neuzavřela se žádnou třetí osobou smlouvu o zajištění znovuuvedení použitých
spotřebičů na trh, nelze dovozovat pro ni povinnost uzavřít smlouvu se žalobkyní a s odmítnutím
uzavření takové smlouvy spojovat porušení právní povinnosti a právo na náhradu škody. Žalovaná
rovněž nebrání dalším subjektům v tom, aby takovou smlouvu k plnění § 37m odst. 2 zákona o
odpadech uzavřeli.
9. Odvolací soud dále dovodil, že případ podléhá přezkumu z hlediska tuzemského i unijního
soutěžního práva, jelikož žalovaná má na trhu odděleného sběru a zpětného odběru použitých
elektrospotřebičů a elektroodpadu dominantní postavení. Zákonem o ochraně hospodářské soutěže
není zakázáno ono dominantní postavení, ale jeho zneužívání k újmě jiných soutěžitelů nebospotřebitelů. To v řízení prokázáno nebylo. Svědčí tomu i skutečnost, že ani Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže nezahájil řízení ohledně případného zneužití dominantního postavení a potvrdil,
že jednání žalované nelze považovat za zneužití dominantního postavení.
10. Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska uplatněného nároku na
náhradu škody nebylo žalované prokázáno porušení právní povinnosti, s níž by byla tvrzená škoda
spojena. Žalované nelze ani přičítat tvrzené zneužití dominantního postavení na trhu. Nejsou tedy
splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
12. Přípustnost podaného dovolání zakládá na tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyly řešeny následující otázky:
-zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat pouze diskriminační jednání
vůči jinému soutěžiteli, aniž by soud současně zvažoval naplnění jiných skutkových podstat
zneužívajícího jednání, respektive zda lze uzavřít, že dominantní soutěžitel nezneužil svého
dominantního postavení,
-zda lze za zneužití dominantního postavení na trhu považovat jednání soutěžitele v
dominantním postavení na trhu, který k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů odmítá
dodávat poptávané zboží, aniž by pro to existovaly ospravedlnitelné důvody,
-zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat také jednání vlastníka sítě
zpětného odběru elektrozařízení, který brání jinému soutěžiteli v jejím využívání,
-zda lze při stanovování výše škody způsobené zneužitím dominantního postavení vycházet také
z předpokladu, jak by se vyvíjel trh, kdyby nebyl škodlivým jednáním narušen,
-zda lze při zjišťování výše škody způsobené zneužitím dominantního postavení v souladu s
ustanovením § 136 o. s. ř. určit výši škody úvahou soudu, jestliže lze výši nároků žalobkyně
zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec.
13. Důvodem dovolání je dle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci, tj. závěr odvolacího
soudu, že žalovaná nezneužila svého dominantního postavení a neporušila zákon o ochraně
hospodářské soutěže, neboť nijak nezvýhodnila ve své činnosti soutěžitele tím, že by žalobkyně
požadovanou smlouvu uzavřela s třetí osobou a bez relevantních důvodů uzavření obdobné smlouvy
odmítla žalobkyni. Dovolatelka je toho názoru, že žalovaná je subjektem s dominantním postavením v
oblasti trhu se zpětně odebranými a odděleně sebranými elektrospotřebiči. Podle § 11 odst. 1 písm. f)
zákona o ochraně hospodářské soutěže platí, že zneužitím dominantního postavení je i odmítnutí
poskytnout jiným soutěžitelů za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo
obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením.
14. Dle dovolatelky dále žalovaná záměrně nedodržuje hierarchii způsobů nakládání s odpady, která
je vyjádřena v § 9a zákona o odpadech, dle které má příprava k opětovnému použití přednost před
recyklací odpadů nebo jiným využitím. Žalovaná toto záměrně nerespektuje a dodává sebraná
elektrozařízení pouze zpracovatelům elektroodpadu k jejich recyklaci, což prostřednictvím svých
zaměstnanců důsledně kontroluje. Fakticky tak deformuje trh s použitými elektrospotřebiči, neboť
vybudovala silnou síť zpětného odběru elektrozařízení, avšak žalobkyni cíleně a dlouhodobě brání v
přístupu k této síti.15. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná své dominantní postavení
nezneužila, neboť nijak nezvýhodnila ve své činnosti jiné soutěžitele tím, že by žalobkyní
požadovanou smlouvu uzavřela s třetí osobou a bez relevantního důvodu odmítla uzavřít celou
smlouvu s žalobkyní. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná dodává sebrané elektrozařízení
zpracovatelům odpadu. I tyto osoby jsou soutěžiteli a konkurenty žalobkyně na trhu nakládání se
zpětně odebranými elektrozařízeními, což odvolací soud zcela pominul. V tomto ohledu je zcela
nerozhodné, že záměrem žalobkyně bylo vrátit na trh použité elektrospotřebiče jako celek, zatímco
zájmem zpracovatelů elektroodpadu je využít toliko materiály, z nichž jsou elektrozařízení
zhotovena. Zatímco zpracovatelům elektroodpadu žalovaná zpětně odebrané elektrospotřebiče
dodává, žalobkyni bezdůvodně dodávky odpírá.
16. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně žalobou domáhá
jakéhosi hypotetického ušlého zisku, který je podmíněn splněním dalších okolností. Odvolací soud
nijak nevymezil, z jakého důvodu se domnívá, že nárok žalobkyně nemůže obstát. Znalec při určování
výše škody vycházel z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozená
získala s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku.
17. S ohledem výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací změnil
napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, či aby rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. Ve vyjádření k dovolání považuje žalovaná podané dovolání za nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a
osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
20. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné,
jelikož otázky, které vznáší dovolatelka, doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
řešeny, avšak dovolání není důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Dovolatelka předně předkládá otázku, zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele
považovat pouze diskriminační jednání vůči jinému soutěžiteli, aniž by soud současně zvažoval
naplnění jiných skutkový podstat zneužívajícího jednání, respektive zda lze uzavřít, že dominantní
soutěžitel zneužil svého dominantního postavení, jestliže neuzavřel požadovaný obchod s žádným
jiným subjektem.
23. Nejvyšší soud se ztotožňuje se stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že žalovaná
je v tomto případě soutěžitelem žalobkyně. Dominantní postavení na trhu jednoho soutěžitele všaknení samo o sobě postižitelné a protiprávní. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního
postavení. Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to
především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou
soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů
nebo spotřebitelů. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná chovala k jednotlivým soutěžitelům
různě, že by zvýhodňovala některé obchodní partnery a jiné nikoli. Nebyl naplněn žádný z projevů
zneužití dominantního postavení uvedených v demonstrativním výčtu v § 11 odst. 1 zákona o ochraně
hospodářské soutěže.
24. Dovolatelka namítá, že za zneužití dominantního postavení lze považovat jednání soutěžitele v
dominantním postavení na trhu, který k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů odmítá dodávat
poptávané zboží, aniž by pro to existovaly ospravedlnitelné důvody. Takové jednání za zneužití
dominantního postavení považovat nelze, jelikož zákon neukládá povinnost prodeje sebraného
elektroodpadu dalším subjektům. Je na vůli žalované, zda bude dodávat elektroodpad dalším
subjektům, které o něj projeví zájem. Otázku, zda žalovaná postupem, který volí při nakládání s
odpady, porušuje stanovenou hierarchii pořadí nakládání s odpady dle § 9a odst. 1 zákona o
odpadech, musí řešit příslušný správní orgán. Ten posuzuje dodržování zákona o odpadech a v
případě zjištěného pochybení zajišťuje kroky vedoucí k nápravě takového pochybení na úrovni
veřejnoprávní.
25. Další otázkou, kterou dovolatelka vznáší, je, zda lze za zneužití dominantního postavení
soutěžitele považovat také jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, který brání jinému
soutěžiteli v jejím využívání. Podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže platí,
že za zneužití dominantního postavení je možné považovat také odmítnutí poskytnout jiným
soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným
a jiným infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na
základě jiného právního důvodu, pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez
spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom
neprokáží, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich
nelze spravedlivě požadovat.
26. Dovolací soud dospěl k závěru, že systém kolektivního zpětného sběru vyřazených
elektrospotřebičů nelze považovat za přenosovou síť, obdobný rozvod nebo jiné infrastrukturní
zařízení ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže. K tomu, co se pod tím rozumí, se
vyjadřuje komentář k zákonu o ochraně hospodářské soutěže v § 11 následovně: „Skutková podstata
se uplatní zejména v tzv. síťových odvětvích, a to v oblasti energetiky, v telekomunikacích a v
železniční dopravě, neboť infrastruktura (zařízení, sítě, rozvody) bude vždy považovat za monopol; je
totiž z hlediska finanční či technické náročnosti nebo neuskutečnitelnosti (často i z urbanistických
důvodů) vyloučeno vybudování alternativních zařízení (jen stěží si lze představit, že na jednom
distribučním území bude existovat více paralelních distribučních sítí). Bude se jednat zejména o
zařízení, která slouží k přenosu, přepravě, rozvodu a distribuci elektrické energie, zemního plynu,
tepla nebo vody, nebo o telekomunikační sítě nebo železniční infrastrukturu. V úvahu ovšem
přicházejí i zařízení, jakými jsou rozsáhlé skladovací prostory pro zemní plyn (i když to nemusí platit
a priori – srov. Total/Gaz de France), přístav, letiště, obslužné plochy přístavu, počítačový rezervační
systém sloužící v letecké dopravě (Sabena) apod.“ (viz RAUS, David. Zákon o ochraně hospodářské
soutěže: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-470-5.). Trh s
vyřazenými elektrospotřebiči nepodléhá těmto specifickým oborovým omezením. K vyřazeným
elektrospotřebičům je možné dostat se i jinou cestou než pouze odkupem ze systému zpětného
odběru zařízení, který provádí žalovaná. Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze
považovat, že dominantní soutěžitel neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu)
s žádným subjektem, ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejímvyužití jinému soutěžiteli. Jednání žalované tak nelze považovat za rozporné s § 11 písm. f) zákona o
ochraně hospodářské soutěže.
27. Další otázky, které dovolatelka vznáší ohledně stanovení výše ušlého zisku, nezakládají
přípustnost stanoveného dovolání. Soudy dospěly v řízení k závěru, že žalovaná není odpovědná za
škodu, a proto se zjišťováním výše škody nezabývaly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
jen pro úplnost uvedl svůj názor na tuto otázku opřený o judikaturu Nejvyššího soudu. Z toho důvodu
se Nejvyšší soud nebude k možné konstrukci nároku na ušlý zisk v rozhodnutí o dovolání vyjadřovat.
28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d písm. a) zamítl, neboť
není důvodné. | decision_1134.pdf |
153 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.05.2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.562.2014.1
Číslo: 105/2017
Právní věta: Dohoda smluvních stran (tzv. směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze
spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč.
zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.05.2016
Spisová značka: 29 Cdo 562/2014
Číslo rozhodnutí: 105
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Ochrana spotřebitelů, Směnečný a šekový platební rozkaz, Směnky
Předpisy: čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 12 předpisu č. 321/2001Sb.
§ 56 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn.
9 Cmo 255/2013, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze
dne 3. 4. 2013, č. j. 48 Cm 150/2012-43, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 20. 7. 2012, č. j. 48 Cm 150/2012-12 (kterým uložil žalovaným zaplatit
společně a nerozdílně žalobci částku 238 000 Kč s 6% úrokem od 12. 3. 2011 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 973 Kč a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
2. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel
při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným
platebním rozkazem, zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v posuzované věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené 8. 6. 2010žalovanými na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 258 419 Kč, splatné dne 11. 3. 2011
(dále též jen „sporná směnka“).
[2] Dne 14. 1. 2010 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost E stavby s. r. o. (dále též
jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti,
uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 101/10 (dále též jen „smlouva o smlouvě
budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu. Podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy byli
žalovaní povinni uhradit budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170 000 Kč na krytí prvních
přípravných prací s tím, že záloha bude následně vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné
ceny díla odečtena.
[3] Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 8. 6. 2010 smlouvu o půjčce
, v níž se zavázal poskytnout dlužníkům „finanční půjčku v celkové výši 170 000 Kč“, která je
„účelově vázána na financování zálohy“ dle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí.
Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou dlužníkům (žalovaným)
„poskytnuty tak, že věřitel převede částku 170 000 Kč přímo ve prospěch budoucího
zhotovitele“ (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní
směnku znějící na částku 258 419 Kč (čl. II. bod 2.6 smlouvy o půjčce).
3. Na takto ustaveném základě odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru,
že námitka žalovaných založená na tvrzení, že sporná směnka souvisela s půjčkou, kterou měl
žalobce poskytnout žalovaným za účelem úhrady zálohy společnosti E podle smlouvy o smlouvě
budoucí, je důvodná.
4. Odvolací soud – předesílaje, že žalovaní ve včas podaných námitkách (mimo jiné) vymezili tzv.
směnečnou smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce
spornou směnkou, a při jednání (nařízeném k projednání vznesených námitek) se pak rovněž
„dovolali nálezu sp. zn. I. ÚS 563/2011“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012,
uveřejněný pod č. 186/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o
ústavní stížnosti jiného klienta společnosti E) a „akcentovali okolnost, že žalobce je jednatelem
společnosti zhotovitele“ – považoval pro posouzení důvodnosti vznesených námitek za podstatnou
především povahu právního vztahu mezi účastníky.
5. Jelikož samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení §
52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a vzhledem k tomu, že
žalobce vůči spotřebitelům – veden „patrně“ snahou zbavit dlužníky ochrany spotřebitele – vystupuje
(nejen v posuzovaném případě) při uzavírání smluv o dílo a při poskytování půjček (jak upozornil
Ústavní soud již ve výše označeném nálezu) ve „dvoudomém“ postavení, tj. jednak jako jednatel
společnosti E (která uzavírá smlouvy o dílo), jednak jako „nepodnikající“ fyzická osoba (která
poskytuje dlužníkům půjčky na úhradu zálohy na cenu díla), je podle odvolacího soudu třeba na
žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě
obsaženou) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu,
která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Půjčka, kterou měl žalobce poskytnout žalovaným na základě uzavřené smlouvy o půjčce, je proto
spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách
sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále též jen „zákon o některých
podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru“), s tím, že podle názoru odvolacího soudu „nejsou
dány výjimky“ stanovené v § 1 odst. 2 tohoto zákona (rozuměj, nejde o žádný ze zde vypočtených
případů, na něž se zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahuje).
6. Zdůrazňuje, že při „právním hodnocení“ spotřebitelských smluv je nutno „mít na paměti“, že jejichprávní úprava obsažená v páté hlavě první části občanského zákoníku je výsledkem implementace
směrnic Evropských společenství na ochranu spotřebitele, a je ji proto třeba interpretovat v souladu
s obsahem a účelem těchto směrnic (v poměrech dané věci zejména s čl. 10 směrnice Rady ze dne
22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se
spotřebitelského úvěru – dále jen „směrnice 87/102“), odvolací soud dále dovodil, že požadavek
formulovaný v ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru,
podle kterého splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo
zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva
spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, je nutné vykládat v tom
smyslu, že věřitel je povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru (půjčky)
postupovat způsobem, který dlužníkovi umožní uplatnit stejnou obranu (tj. obranu, která dlužníkovi
přísluší proti původnímu věřiteli) také proti „eventuálnímu budoucímu nabyvateli směnky“.
7. V posuzovaném případě však podle odvolacího soudu žalobce uvedeným způsobem nepostupoval,
když se žalovanými uzavřel směnečnou dohodu, podle které měla být pohledávka ze smlouvy o
půjčce zajištěna směnkou znějící na řad žalobce, nikoli rektasměnkou. Jen u takové směnky (směnky
„nikoliv na řad“) by totiž dlužník mohl vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli
směnky i proti jejímu eventuálnímu nabyvateli, zatímco u směnek na řad je „přenos námitek“
směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky možný jen velmi obtížně, a to za podmínek
stanovených čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“).
8. Podle odvolacího soudu lze „nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad …
nepřímo dovodit“ i ze zákazu stanoveného v ustanovení § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák.,
neboť platí-li obecně, že není „právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li
by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění své pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru,
že tatáž právní nedovolenost musí platit i v obráceném pořadí, tj. převádí-li (má-li možnost převádět)
dodavatel na jinou osobu pohledávku … a proti této jiné osobě se spotřebitel může bránit s většími
obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli.“
9. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla-li ve směnečné dohodě účastníků (ve smlouvě o půjčce)
vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které
způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná
dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice
nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku
remitentovi.
10. Okolnost, že sporná směnka nebyla v daném případě indosována na jinou osobu a jejího
zaplacení se domáhá remitent, měl odvolací soud – pro posouzení otázky platnosti směnečné dohody
účastníků – za právně bezvýznamnou, když nelze „učinit závěr, že směnečná dohoda je platná až do
okamžiku, kdy remitent převede směnku rubopisem na jiného, a teprve v důsledku tohoto jednání se
dodatečně stává uzavřená směnečná dohoda absolutně neplatnou. Pro rozpor se zákonem je uvedená
směnečná dohoda absolutně neplatná od samého počátku, neboť v sobě zahrnuje možnost remitenta
… počínat si tak, že nebudou zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o
poskytnutí spotřebitelského úvěru“.
11. Odvolací soud z výše uvedených důvodů (aniž by se jako nadbytečnými zabýval ostatními
námitkami, jejichž prostřednictvím se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním
rozkazem) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči oběma
žalovaným v celém rozsahu zrušil.
II.Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to podle obsahu proti jeho měnícímu výroku o věci samé)
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu
prvního stupně se potvrzuje.
13. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně považoval tvrzení žalovaných o
účelu vystavené směnky (o tom, že sporná směnka zajišťovala vrácení půjčky, kterou žalobce poskytl
žalovaným k úhradě zálohy společnosti E na základě smlouvy o smlouvě budoucí) za samostatnou
námitku uplatněnou proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle dovolatele z obsahu podaných
námitek plyne, že uvedenou okolnost žalovaní konstatovali jako „pouhý fakt“ (plynoucí navíc ze
samotné smlouvy o půjčce), přičemž nešlo o námitku, jíž by se bránili žalobou uplatněnému nároku.
14. Stejně tak žalovaní v zákonné lhůtě nevznesli ani žádnou námitku, kterou by bylo možné
„podřadit“ pod nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/2011, nehledě k tomu, že na toto rozhodnutí
poukázali až na konci jednání, které soud prvního stupně k projednání námitek žalovaných nařídil.
Podle dovolatele tak zmiňovaný nález Ústavního soudu neměl být odvolacím soudem v dané věci
vůbec aplikován.
15. Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého lze účastníky
uzavřenou smlouvu o půjčce podřadit pod režim spotřebitelských smluv. Z pouhého opakování určité
činnosti (poskytování půjček klientům společnosti E) ještě nelze dovozovat, že by tak žalobce činil s
úmyslem obcházet zákon a zbavit žalované ochrany spotřebitele. Ostatně, i kdyby žalobce poskytl
žalovaným předmětnou půjčku jako podnikatel, jak dovozuje odvolací soud, nemohl by se na
předmětný závazkový právní vztah použít zákon o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru, když je zřejmé, že půjčka poskytnutá žalovaným byla účelově určena na
financování prvních přípravných prací pro stavbu rodinného domu, jinak řečeno, účel poskytnuté
půjčky jednoznačně spadá pod negativní vymezení působnosti stanovené v § 1 odst. 2 tohoto zákona.
16. V této souvislosti dovolatel připomíná, že směrnice Evropské unie nelze, jak činí odvolací soud v
dané věci, aplikovat (na rozdíl od nařízení) přímo, ale musí být do právního řádu členského státu
implementovány. V případě směrnice 87/102 se tak stalo právě zákonem o některých podmínkách
sjednávání spotřebitelského úvěru, přičemž ani tento zákon, ani směrnice 87/102 použití směnek k
zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru nezakazují, pouze ukládají věřiteli povinnost počínat si
tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele.
17. Odvolací soud podle přesvědčení dovolatele navíc shora uvedené normy také nesprávně vyložil,
když dovodil, že dlužník může k zajištění závazku ze spotřebitelského úvěru vystavit pouze směnku s
doložkou nikoli na řad (rektasměnku). Dohoda o vystavení směnky na řad totiž oproti mínění
odvolacího soudu nepředstavuje bez dalšího ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran, ani v jejím důsledku nedochází ke zhoršení dobytnosti
nebo zajištění pohledávky spotřebitele ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 písm. k) obč. zák. (žádnou
takovou pohledávku ostatně žalovaní vůči žalobci ani nemají). Nerovnováha v právech a
povinnostech stran by mohla podle dovolatele nastat až tehdy, došlo-li by nejen k převodu směnky na
nového majitele, ale tímto převodem by se také skutečně zhoršilo postavení spotřebitele. Ani jedna z
uvedených podmínek však v poměrech dané věci splněna nebyla, neboť nedošlo ani k převodu sporné
směnky, ani ke zhoršení postavení žalovaných.18. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je směnečná dohoda podle ustanovení § 39 obč. zák.
neplatná pro rozpor se zákonem, proto podle dovolatele nemůže z výše uvedených důvodů obstát.
III.
Přípustnost dovolání
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z
bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky platnosti ujednání (směnečné smlouvy) o zajištění
pohledávky ze spotřebitelské smlouvy směnkou na řad, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
beze zbytku nezodpovězené.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22.Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o půjčce, pro věc
rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně
jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel
(odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní
nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění
smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
23. Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od
zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon
poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských
smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§
40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat
neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí
výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
24. Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v
rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran (odstavec 1).
25. Z ustanovení § 1 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se podává,
že tento zákon stanovil některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v
souladu s právem Evropských společenství (odstavec 1). Tento zákon se nevztahuje (mimo jiné) na
smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu
nemovitosti [odstavec 2 písm. a)].
26. Podle ustanovení § 12 téhož zákona pak v rozhodné době platilo, že splácí-li spotřebitel
spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si
věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o
poskytnutí spotřebitelského úvěru.
27. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nesdílí výhrady, jimiž dovolatel zpochybňuje správnostposouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že právní vztah účastníků založený smlouvou o
půjčce má spotřebitelský charakter a žalovaní proto podléhají ochraně garantované spotřebiteli
ustanoveními § 52 a násl. obč. zák.
28. Potud je třeba v obecné rovině zdůraznit, že spotřebitelská smlouva (jak je zřejmé již z
citovaného ustanovení § 52 obč. zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ, definováním subjektů
smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného občanského práva
řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva (srov. v právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, str. 463). Není proto také podstatné, jak je smlouva smluvními stranami označena;
spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako konkrétní smluvní typ, tak
smlouva nepojmenovaná (inominátní), příp. smlouva smíšená (k tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010).
29. Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč.
zák.) definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli
nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v
postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel jednání takové osoby (v právní teorii
srov. výše zmiňované dílo, str. 467 a násl., v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014).
30. Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná
v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má
postavení dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen
formální hledisko; postavení dodavatele bude mít například i neoprávněný podnikatel ve smyslu
ustanovení § 3a obch. zák. (k tomu srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.
2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2011).
31.V poměrech projednávané věci nebylo pochyb o tom, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená
mezi společností E jako budoucím zhotovitelem a žalovanými jako budoucími objednateli je – se
zřetelem k postavení smluvních stran, obsahu smlouvy a účelu jí sledovanému – smlouvou
spotřebitelskou, tj. smlouvou uzavřenou na jedné straně spotřebitelem (žalovanými) a na druhé
straně dodavatelem (společností E). Nejvyšší soud pak má za přiléhavé i úvahy odvolacího soudu,
jimiž odůvodnil závěr, podle kterého charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o smlouvě
budoucí) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce
měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák.
32. Odvolací soud v této souvislosti (zcela v intencích výše řečeného) správně nepovažoval pro
posouzení postavení žalobce coby dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. při
uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené za významné pouze formální hledisko
(tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva
samostatné subjekty práva), ale zohlednil také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím
ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže
být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby)
žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami
společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
33. Ke shodným závěrům – jde-li o spotřebitelskou povahu smluv uzavíraných žalobcem v souvislosti
se zajištěním částečného financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti E – ostatně (v
době po vydání napadeného rozhodnutí) dospěl také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 688/2012, vydaném v typově shodné věci téhož žalobce. Na nezbytnost zabývat se (připosuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“
vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje
jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil rovněž Ústavní soud v
nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11. Důvody, pro které by se neměly závěry v něm vyslovené uplatnit i v nyní
projednávané věci, přitom Nejvyšší soud (na rozdíl od dovolatele) nenachází.
34. Odvolacímu soudu lze nepochybně přisvědčit i v tom, že režimu ochrany spotřebitele podléhá
(vedle samotné smlouvy o půjčce) i účastníky uzavřená směnečná smlouva, tj. dohoda účastníků o
zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce spornou směnkou (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod č. 93/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 93/2013“).
35. Další úvahy odvolacího soudu (ústící v závěr, podle kterého smlouvu o půjčce lze považovat za
smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., přičemž směnečná smlouva, v níž
bylo v rozporu s požadavkem formulovaným v § 12 tohoto zákona dohodnuto zajištění pohledávky ze
smlouvy o půjčce směnkou znějící na řad žalobce, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná),
však již Nejvyšší soud za správné nepovažuje.
36. Odvolací soud především přehlédl, že zákon o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru se nevztahoval (mimo jiné) také na smlouvu, ve které je spotřebitelský úvěr
poskytován na výstavbu nemovitosti [(srov. ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona]. Přitom právě o
takový případ šlo i v posuzované věci, kdy na základě uzavřené smlouvy o půjčce měly být finanční
prostředky poskytnuty (srov. ve smlouvě výslovně vyjádřený účel půjčky) žalovaným na výstavbu
rodinného domu (na úhradu zálohy určené ke krytí prvních přípravných prací). S dovolatelem lze
tedy nepochybně souhlasit v tom, že předmětná půjčka je – se zřetelem k jejímu dohodnutému účelu
– vyloučena z působnosti zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a
úpravu v něm obsaženou (včetně ustanovení § 12 tohoto zákona, na kterém odvolací soud vybudoval
své další závěry) nelze na právní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce a směnečnou
smlouvou, použít.
37. Obstát ostatně nemůže ani samotný závěr o neplatnosti ujednání účastníků o zajištění
pohledávek ze spotřebitelského úvěru směnkou na řad, k němuž odvolací soud – při výkladu
ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru – dospěl.
38. Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru užití směnek jako platebního
nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní
strany nelimitoval ani co se týče formy, v níž může být taková směnka vystavena (zákaz použití
směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v
českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 – srov. ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č.
43/2013 Sb.). Úprava provedená ve výše citovaném ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách
sjednávání spotřebitelského úvěru se pak omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti
věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen
prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby „byla zachována
všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“.
39. Takto formulovanému požadavku však podle přesvědčení Nejvyššího soudu může věřitel dostát i
tehdy, bude-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě
smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení
dlužníka na takové směnce se totiž – co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli
přísluší – nebude nijak lišit od postavení dlužníka na (odvolacím soudem aprobované) směnce
vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce).40. Tak tomu přitom bude nejen tehdy, zůstane-li směnka (jako v projednávané věci) v rukou
původního věřitele (tedy v situaci, kdy k žádné změně v právním postavení spotřebitele vůbec
nedochází), popřípadě dojde-li k převodu směnky na nového majitele ve smyslu ustanovení čl. I § 20
odst. 1 směnečného zákona jen s účinky obyčejného postoupení pohledávky (a dlužníku zůstanou –
stejně jako u převedené rektasměnky – zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu
majiteli směnky), ale také (oproti mínění odvolacího soudu) v ostatních „běžných“ případech
indosace, tj. bude-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem) ještě před
protestem pro neplacení nebo před uplynutím lhůty k protestu a nový majitel nabude práva ze
směnky originárně (neodvozeně od právního postavení převodce). Podle přesvědčení Nejvyššího
soudu totiž ani v takové situaci nebude možné – má-li být zachován respekt k právům spotřebitele
plynoucím z uzavřené spotřebitelské smlouvy – upřít žalovanému směnečnému dlužníku právo
uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k remitentovi.
41. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud – při výkladu ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona
– také v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 (který byl na jednání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 11. 5. 2016 schválen k
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm na dané téma – odkazuje na
judikaturu Ústavního soudu, představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS
457/10, a ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, uveřejněnými pod č. 124/2013 a 126/2014 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nichž v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich
specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k
poškození spotřebitele) je silnější než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona
upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v
případě indosované směnky) – Nejvyšší soud uzavřel, že zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku
remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli
směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při
nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
42. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že ujednání účastníků (směnečná smlouva)
o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatné pro rozpor se zákonem
podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad.
43. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
44. V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat důvodností včas uplatněných námitek, jimiž se
žalovaní povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem bránili. Se zřetelem k tomu, že
dovolatelé v době uzavření smlouvy o půjčce (včetně směnečné smlouvy v ní obsažené) podléhali
ochraně garantované spotřebiteli ustanoveními § 52 a násl. obč. zák., současně odvolací soud
nepřehlédne závěry, jež byly soudní praxí k otázce spotřebitelských smluv již formulovány. V tomto
směru se pro potřeby projednávané věci jeví významnými především závěry vyslovené ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011,
uveřejněného pod č. 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých:
[1] Citovaná ustanovení občanského zákoníku (mimo jiné § 52, 55 a 56 obč. zák.) jsou v části
týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách především transpozicí
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských
smlouvách (dále též jen „směrnice 93/13“), jejíž česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním
vydání úředního věstníku EU (Kapitola 15, Svazek 02, str. 288-293) dne 20. 8. 2004 (bod 1/).
[2] V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelemnesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek
směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (bod 35/).
[3] Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že
vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není
k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je
informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však
obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má
zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu
kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby
vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je
založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (bod
47/).
[4] S přihlédnutím k teleologickému výkladu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že z
množiny všech ujednání (tedy i těch, jež byla sjednána individuálně), která v rozporu s
požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, lze nepochybně jako ta, která k újmě spotřebitele znamenají značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran, typově pojmenovat právě ujednání, která nebyla
sjednána individuálně (která byla sepsána předem, a na jejichž podobu proto nemohl mít
spotřebitel žádný vliv) [bod 54/].
45. Jakkoliv tyto závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 89a o. s. ř. (zabývaje se
platností prorogačních doložek sjednaných ve spotřebitelských smlouvách), není pochyb o tom, že se
zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí; to, že jde v projednávané věci o spor
týkající se směnky, přitom na výše řečeném ničeho nemění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročníku 2015, pod č. 95, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 688/2012.
46. V poměrech dané věci se pak nepochybně prosadí rovněž závěry zformulované v usnesení pléna
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012), podle kterých ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. (jež v rozhodném
znění sankcionovalo zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní neplatností právního
úkonu) nemá být obecnými soudy aplikováno (má zůstat nepoužito) s přihlédnutím k relevantní
judikatuře Soudního dvora Evropské unie (srov. bod 33. usnesení), když koncepce jen relativní
neplatnosti spotřebitelských smluv odporuje i českému ústavnímu pořádku (bod 41. usnesení). | decision_1135.pdf |
154 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.05.2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.55.2014.1
Číslo: 106/2017
Právní věta: Skutečnost, že dlužník je členem spořitelního družstva, nečiní ze spořitelního družstva
sama o sobě osobu, u které je ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona důvod
pochybovat o její nepodjatosti coby členu věřitelského výboru dlužníka.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.05.2016
Spisová značka: 29 NSCR 55/2014
Číslo rozhodnutí: 106
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Družstvo, Insolvence, Podjatost
Předpisy: § 59 IZ
§ 63 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitele L., s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
16. 1. 2014, sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012, 3 VSOL 531/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 2. 5. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-148, Krajský soud v Brně (dále jen
„insolvenční soud“):
[1] Odvolal z funkce člena věřitelského výboru dlužníka (P., a. s.) věřitele M [bod I. výroku].
[2] Určil, že na místo odvolaného člena věřitelského výboru nastupuje jeho náhradník K. lesní
s. r. o. (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 59 odst. 2 a 3 a § 63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dospěl k závěru, že u věřitele M je důvod
pochybovat o jeho „podjatosti“ (správně „nepodjatosti“), vzhledem k členství dlužníka ve věřiteli M.
Je zde (totiž) možná obava o „naprosto objektivní postup tohoto věřitele směrem ke společnému
zájmu ostatních účastníků řízení“, vzhledem „ke všem souvislostem a okolnostem poskytnutí finančnípomoci dlužníku“.
3. Insolvenční soud nemůže předjímat výsledek incidenčního sporu o pohledávce věřitele M,
vyvolaného věřitelem L., s. r. o. (dále jen „věřitel L“). Okolnosti uváděné věřitelem L (jenž odvolání
věřitele M z funkce člena věřitelského výboru dlužníka navrhl podáním z 13. 3. 2013) jsou však
natolik závažné, že lze důvodně pochybovat o důvěryhodnosti věřitele M. Na tomto závěru nic
nemění skutečnost, že insolvenční soud jmenoval věřitele M do prozatímního věřitelského výboru,
ani to, že jej potvrdil ve funkci člena věřitelského výboru zvoleného schůzí věřitelů.
4. Insolvenční soud má (totiž) za to, že podle zásad insolvenčního řízení musí přihlížet k
transparentnosti kauzy, jejímu zákonnému průběhu, spravedlivému uspořádání všech vztahů
účastníků, k zabránění poškození nebo zvýhodnění některého z nich, dodržení rovných možností
všech věřitelů, a že musí hodnotit činnost a postavení jednotlivých členů věřitelského výboru
kdykoliv v průběhu řízení.
5. Insolvenční soud nezpochybňuje odbornost a fundovanost věřitele M, jeho dosavadní práci ve
věřitelském orgánu a udílení pokynů insolvenčnímu správci, leč přesto má za vhodné rozptýlit
jakýkoliv nástin pochybnosti o jeho objektivnosti. Proto za analogického použití ustanovení § 63 odst.
3 insolvenčního zákona odvolal věřitele M z funkce člena věřitelského výboru dlužníka; učinil tak
nikoli pro porušování povinností věřitelem M, nýbrž pro důležité důvody dle § 59 odst. 1 a 3
insolvenčního zákona.
6. K odvolání věřitele M Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 2014, č. j. KSBR 27 INS
20629/2012, 3 VSOL 531/2013-B-222, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že věřitel M se
neodvolává z funkce člena věřitelského výboru dlužníka.
7. Odvolací soud dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[1] Z ustanovení § 63 odst. 3 insolvenčního zákona vyplývá, že k odvolání věřitelského výboru
nebo některého z jeho členů může dojít též z důvodů, které nemají původ v porušování nebo
zanedbávání povinností, včetně důvodů uvedených v ustanovení § 59 odst. 2 a odst. 3
insolvenčního zákona (pro něž by ho nebylo možno potvrdit do funkce člena nebo náhradníka
věřitelského výboru), přestože by takové důvody vyšly najevo až po skončení schůze věřitelů,
na které došlo k potvrzení jeho volby. Námitka odvolatele, že insolvenční soud je povinen
zkoumat důvěryhodnost a způsobilost členů věřitelského výboru pouze před potvrzením jejich
volby, tudíž není důvodná.
[2] Požadavek na nepodjatost člena věřitelského výboru (nebo jeho náhradníka) je nutno
posuzovat se zřetelem na jeho poměr k věci, k dlužníkovi nebo k jeho zástupci. Poměr k věci
může vyplývat především z přímého právního zájmu zástupce věřitelů na projednávané věci,
například kdyby se majetkový zájem člena věřitelského výboru dostal do kolize se zájmem
majetkové podstaty, respektive se společným zájmem věřitelů (§ 2 písm. j/ insolvenčního
zákona).
[3] Posouzení důvodů, pro které lze pochybovat o důvěryhodnosti věřiteli zvoleného člena
věřitelského výboru (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona) ponechává zákon v konkrétních
případech na úvaze soudu. Pojem „důvěryhodnost“ je třeba vykládat tak, že na funkci člena
věřitelského výboru nominovaný věřitel musí svým jednáním nejen po zahájení insolvenčního
řízení, ale i před ním, dávat záruky, že bude chránit společný zájem věřitelů, v součinnosti s
insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení a jako reprezentant
věřitelů ve vztahu ke správci a soudu bude řádně vykonávat práva a povinnosti plynoucí z jeho
funkce.[4] Oproti insolvenčnímu soudu se odvolací soud nedomnívá, že důvod pochybovat o
nepodjatosti věřitele M je dán proto, že dlužník je jeho členem. Z údajů uvedených v
obchodním rejstříku především neplyne, že by (se zřetelem na osoby, jejichž prostřednictvím
věřitel M i dlužník projevují svou vůli navenek) věřitel M byl dlužníku osobou blízkou ve smyslu
ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona.
[5] Dlužník je členem věřitele M se základním členským vkladem ve výši 1 000 Kč, přičemž
podle ustanovení § 4 odst. 6 zákona č. 87/1995 Sb. přísluší každému členovi při hlasování jeden
hlas a členům, kteří vložili další členský vklad (§ 4b), přísluší dále jeden hlas za každý celý
násobek základního členského vkladu. K 31. 3. 2013 činil souhrn základních členských vkladů
a dalších členských vkladů ve věřiteli M 506 397 000 Kč, takže v procentuálním vyjádření činí
podíl dlužníka cca 0,00015 %. Za této situace nezakládá členství dlužníka ve věřiteli M takový
poměr věřitele M k dlužníku, který by vzbuzoval pochybnosti o nepodjatosti věřitele M vůči
dlužníku.
[6] Pochybnosti o nepodjatosti věřitele M nevzbuzují ani insolvenčním soudem uváděné
„všechny souvislosti a okolnosti poskytnutí finanční pomoci dlužníkovi“; tyto „okolnosti“ nejsou
způsobilé vzbudit ani pochybnosti o důvěryhodnosti věřitele M. K tomu odvolací soud
zdůrazňuje, že insolvenční soud vycházel pouze z tvrzení věřitele L v návrhu z 13. 3. 2013.
[7] Věřitel L vymezil čtyři základní důvody, které měly svědčit o tom, že věřitel M je
nedůvěryhodnou osobou a že lze současně důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti. Šlo o to,
že:
1. Věřitel M poskytl dlužníku úvěry v době, kdy dlužník již byl v úpadku, s vědomím, že
pohledávky vůči dlužníku „budou muset“ být uspokojovány ze zajištění a v takovém
případě nezbude dost majetku na ostatní věřitele dlužníka.
2. Věřitel M poskytl dlužníku úvěry s vědomím a srozuměním, že nebudou dobrovolně
uhrazeny, a budou proto vymáhány „v prostředí“ insolvence.
3. Věřitel M se aktivně účastnil na zakázané podobě tzv. finanční asistence, kdy půjčil
dlužníkovi asi 50 milionů Kč k tomu, aby ten je dále půjčil třetí osobě k zaplacení úplaty
za akcie dlužníka.
4. Věřitel M se v rámci insolvenčního řízení snaží vyhnout meritornímu soudnímu
přezkumu svých přihlášených pohledávek, neboť se snaží vytěsnit věřitele L, který popřel
jeho pohledávky; nejedná tedy ve společném zájmu věřitelů.
[8] Odvolací soud předesílá, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem
dlužníka došlým soudu 23. 8. 2012. Smlouvy o úvěru mezi věřitelem M a dlužníkem pak byly
uzavřeny 10. 9. 2010 (úvěr ve výši 50 500 000 Kč, který se dlužník zavázal použít výhradně k
refinancování pohledávek Komerční banky, a. s.) a 21. 9. 2010 (úvěr ve výši 56 500 000 Kč,
který se dlužník zavázal použít výhradně k poskytnutí úvěru jako finanční asistence pro
společnost P. HOLDING S. A., dále jen „společnost P“). Ve stejných časových relacích byly
uzavřeny smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, zajišťující pohledávky věřitele M
z označených úvěrových smluv (ve dnech 10. 9. 2010 a 21. 9. 2010), smlouva o zřízení
zástavního práva k akciím věřitele M (uzavřená mezi věřitelem M a společností P dne 7. 10.
2010) a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené F. Č. (jako postupitelem) a dlužníkem (jako
postupníkem) a mezi M. Č. (jako postupitelem) a dlužníkem (jako postupníkem) [dne 7. 10.
2010]. Vzhledem k době uzavření těchto právních úkonů (takřka dva roky před zahájením
insolvenčního řízení) považuje odvolací soud úvahy věřitele L o tom, že věřitel M poskytovaldlužníku úvěry s vědomím, že je dlužník dobrovolně nesplatí a že je bude vymáhat v
insolvenčním řízení, a že proto činil (jako zajištěný věřitel) úkony k dosažení dominantního
postavení i ve skupině nezajištěných věřitelů, za pouhou spekulaci.
[9] Tvrzeními o (nepřímém) úmyslu věřitele M zkrátit ostatní věřitele a o tom, že věřitel M se
účastnil na zakázané podobě finanční asistence, zpochybňuje věřitel L platnost úvěrových a
zástavních smluv (což učinil i v mezích úkonu, jímž popřel pohledávky věřitele M, takže se
těmito tvrzeními bude insolvenční soud zabývat v případném incidenčním sporu), nejde však o
takové okolnosti, z nichž by bylo možno, bez dalšího, dovodit, že je důvod pochybovat o
nepodjatosti věřitele M vůči dlužníku nebo o důvěryhodnosti věřitele M.
[10] Neobstojí ani námitka věřitele L ohledně „neférového postinsolvenčního jednání“ věřitele
M (jež má mít za cíl zabránit meritornímu přezkoumání přihlášených pohledávek v incidenčním
sporu). Pouze z toho, že advokát Mgr. J. K. složil na účet věřitele L částku, jež měla být rovna
(přihlášené) pohledávce věřitele L (aniž by současně byl tvrzen konkrétní vztah tohoto
advokáta a věřitele M), nelze usuzovat, že tento advokát jednal „na účet“ věřitele M.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání věřitel L (byť již jako majitel jiné přihlášené
pohledávky než té, se kterou byl spojen v době svého návrhu z 13. 3. 2013). Přípustnost dovolání
vymezuje dovolatel ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i
argumentem, že právní otázka vztahu družstevní záložny a jejího člena nebyla dosud vyřešena
dovolacím soudem. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný (příliš restriktivní) výklad ustanovení §
59 insolvenčního zákona potud, že za jediný vztah, který by mohl odůvodnit podjatost věřitele M vůči
„úpadci“ (správně „dlužníku“), považoval vztah osob blízkých v nejužším možném vymezení.
10. K další argumentaci odvolacího soudu vyslovuje dovolatel přesvědčení, že důležité důvody, které
nasvědčují podjatosti člena věřitelského výboru vůči „úpadci“ (správně „dlužníku“), nelze limitovat
časovým hlediskem. Podle něj není důležité, kdy došlo k zahájení insolvenčního řízení, ale zda mezi
těmito osobami byl vztah ekonomické koordinace.
11. Podle dovolatele správně postupoval insolvenční soud, který měl okolnost poskytnutí finanční
pomoci dlužníkovi za natolik závažnou, že může indikovat vztah podjatosti člena věřitelského výboru.
12. Rozpor s judikaturou „dovolacího soudu“ spatřuje dovolatel v rozporu napadeného rozhodnutí s
judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. III.
ÚS 3251/10 (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupné na
webových stránkách Ústavního soudu), z nějž cituje následující pasáže:
„Výklad rozhodných podmínek závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu
dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona), spočívá v rovině
tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. (…) formulace
,pochybnosti o nepodjatosti´ vtělená do § 59 odst. 2 insolvenčního zákona pokládá za postačující
nižší stupeň právní jistoty, lze uzavřít, že z ústavněprávního hlediska není diskvalifikovatelný úsudekodvolacího soudu, že předmětný Dodatek č. 2 byl konkrétním výrazem vlivu věřitele na chování
dlužníka, resp. projevem určitého stupně ekonomické koordinace či jednoty mezi oběma subjekty.“
13. Odtud dovolatel dovozuje, že odvolací soud postupoval nepochopitelně restriktivně, když
okolnosti poskytnutí finanční pomoci věřitelem M označil s ohledem na časový aspekt dvou let před
zahájením insolvenčního řízení za spekulace, aniž by se jimi jakkoli zabýval. Míní, že v situaci, kdy
judikatura Ústavního soudu připouští za konkrétních okolností případu i pouhé uzavření dodatku
smlouvy za výraz vlivu věřitele na chování dlužníka, je závěr dovolacího soudu ohledně hodnocení
významu celkových okolností poskytnutí finanční pomoci dlužníkovi neudržitelný.
14. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu je podle dovolatele i výklad toho, co lze dle ustanovení §
59 odst. 2 insolvenčního zákona podřadit pod pojem osoby, u nichž lze vzhledem k jejich vztahu k
dlužníkovi pochybovat o jejich nepodjatosti.
15. K tomu opět odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. III. ÚS 3251/10, z nějž cituje
následující pasáž:
„Řešení interpretačního sporu (otevřeného ve stěžovatelčině replice), zda § 59 odst. 2 insolvenčního
zákona zařazuje mezi osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o
jejich nepodjatosti, též osoby tvořící s dlužníkem koncern, resp. zda jde o kategorie shodné úrovně
obecnosti, zůstává situováno zcela do roviny podústavního práva (…) z ústavněprávního hlediska
není ani vyloučeno judikovat v souvislosti s § 59 odst. 2 insolvenčního zákona právní formy jiné.
Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není ani zde.“
16. Odtud dovolatel dovozuje, že odvolací soud při výkladu ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního
zákona nerespektoval recentní judikaturu a předmětné ustanovení vyložil v rozporu se smyslem a
účelem zákona. Měl totiž posoudit, zda v daném případě šlo o vztahy shodné nebo obdobné úrovně,
když v jeho rozhodnutí nebyla žádným způsobem vyloučena „jiná právní forma“ působení věřitele M
na dlužníka, označená rozhodnutím insolvenčního soudu.
17. Neřešenou je podle dovolatele otázka, zda členství „úpadce“ (správně „dlužníka“) v družstevní
záložně, s přihlédnutím k okolnostem daného případu, může založit vztah podjatosti družstevní
záložny a jejího člena, a tím i založit důležitý důvod pro odvolání věřitele M z věřitelského výboru
dlužníka.
18. Dovolací soud se ke vztahu člena družstevní záložny k družstevní záložně vyjádřil pouze při
srovnání tohoto vztahu se vztahem klient-banka, když vztah k družstevní záložně považoval
nepochybně za vztah bližší, představující úroveň odlišnou od běžné klientské báze, uvádí dovolatel. K
tomu cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 399/2004 (který je –
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu), větu, podle níž:
„Družstevní záložna není bankou, a neexistuje tedy vztah klient-banka, nýbrž vztah družstevní
záložna – člen družstevní záložny.“
19. Podle dovolatele, je-li předmětem posuzování soudu hodnocení povahy vztahu mezi spořitelním
družstvem a jeho členem, pak je třeba tento vztah hodnotit v celém jeho kontextu (a nesimplifikovat
tento vztah na vztah minoritní majetkové účasti). Družstevní záložny jako institut vznikly jako nástroj
svépomoci určité komunity (definované např. společnou profesí, společným místem pobytu či nějak
jinak). Členové této komunity se sdružili ve speciální právnické osobě, kam vložili své volné peněžní
prostředky, a tato právnická osoba pak tyto prostředky půjčovala těm členům komunity, kteří
aktuálně trpěli nedostatkem (půjčovala potřebným členům komunity, resp. vyhovovala potřeběněkterých svých členů „založit“ – proto „záložna“). Družstevní záložna v tomto pojetí má tedy
charakter spolku sui generis, založeného výlučně k uspokojování určitých potřeb svých členů.
Družstevní záložna je tedy vázána velmi silným poutem loajality vůči svým členům, o jejichž blaho má
pečovat. Toto pouto je tak silné, že záložna by měla dát přednost zájmu svých členů před zájmem
svým vlastním (pokud by tak nečinila, zpronevěřovala by se jedinému účelu, pro který byla
vytvořena).
20. Tato konstrukce „svépomocné záložny“ byla po roce 1989 vtělena o do českého práva, a to
zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím
souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů. To lze vyčíst jak z důvodové zprávy, tak z původního textu tohoto zákona.
21. Podle důvodové zprávy: „Družstva vyhraněně svépomocného typu vznikají převážně (podle tohoto
návrhu zákona výhradně) rozhodnutím občanů – členů a vlastníků družstva. Cílem je uspokojení
určité individuální potřeby pomocí a prostřednictvím společné, demokraticky řízené právnické osoby
kvalitněji a efektivněji, než jinak obvyklým způsobem. Výrazným znakem družstevní záložny je vždy
vzájemný vztah členů – vlastníků, který spočívá zpravidla ve společném zaměstnavateli, druhu či
typu profese nebo v místě, kde členové žijí nebo působí.“
22. Podle původního znění § 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb.:
„Družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně
finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v
různých formách, a které dále poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb.“
23. Je pravdou, že tato konstrukce „svépomocné záložny“ se v čase postupně v obecně závazných
právních normách oslabovala, až účinností novely provedené zákonem č. 254/2012 Sb. (srpen 2012)
byla tato koncepce prakticky zcela opuštěna (ze zákona vypadlo, že družstevní záložna podporuje své
členy a uspokojuje jejich potřeby). V platných stanovách věřitele M (znění schválené valnou
hromadou dne 16. 6. 2011) však zůstala zachována ona původní koncepce „svépomocné záložny“. Ve
stanovách věřitele M se tak lze stále dočíst, že:
„Spořitelní družstvo je nezávislým, dobrovolným společenstvím neuzavřeného počtu fyzických či
právnických osob, založeným za účelem provozování finančních činností pro podporu hospodaření
svých členů“ (článek 1 bod 1. stanov) a že povinností věřitele M je: „a/ dbát prospěchu členů a šetřit
jejich práv“ (článek 8 bod 2. stanov).
24. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že věřitel M svou vnitřní úpravou dobrovolně zachovává původní
velmi úzký vztah mezi sebou samým a svým členem, když setrvává na svém původním závazku
pracovat ve prospěch svých členů (s tím, že platí, že každý úvěrový dlužník družstevní záložny je
zároveň jejím členem). Věřitel M je tak nadále družstevní záložnou, která má povinnost pracovat pro
blaho svých členů a upřednostňovat jejich zájmy před zájmy vlastními. Na základě shora uvedeného
je nutno uzavřít (uvádí dovolatel), že je nemyslitelné, aby věřitel M byl členem věřitelského výboru.
Na základě zvláštního vztahu mezi věřitelem M a dlužníkem lze totiž skutečně důvodně pochybovat o
nepodjatosti věřitele M vůči dlužníku.
III.
Přípustnost dovolání
25. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen.
zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).26. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit,
zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). Dovoláním jsou pak Nejvyššímu soudu
předkládány právní otázky (týkající se výkladu ustanovení § 59 a § 63 insolvenčního zákona)
dovolacím soudem dosud neřešené, takže dovolání v této věci je přípustné podle § 237 o. s. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
28. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
29. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemůže být zpochybněn a
Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
30. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný
insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2015, tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb.
31. Podle ustanovení § 59 insolvenčního zákona členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být
jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem
věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která
bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat (odstavec 1). Členy ani náhradníky věřitelského
výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o
jejich nepodjatosti. Takto lze usuzovat zejména, jde-li o osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnance
dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, společníky dlužníka, s výjimkou akcionářů,
pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané
účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby
tvořící s dlužníkem koncern (odstavec 2). Insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka
věřitelského výboru, je-li tu důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti nebo o tom, že budou k
výkonu funkce způsobilí. Toto rozhodnutí musí insolvenční soud vyhlásit do skončení schůze věřitelů,
na které k volbě došlo (odstavec 3).
32. Dle ustanovení § 63 odst. 3 insolvenčního zákona z důležitých důvodů, zejména při porušování
nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho
členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu.
33. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ani pro účely posouzení přípustnosti dovolání ani v
mezích vlastního dovolacího přezkumu nedovodil dovolatelem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí
s judikaturou „dovolacího soudu“. Dovolatel se potud dovolává rozhodnutí Ústavního soudu, jenž
„dovolacím soudem“ dozajista není; tím je jako vrcholný článek obecné soudní soustavy Nejvyšší
soud; srov. § 10a o. s. ř. K obecné precedenční závaznosti těch svých rozhodnutí, jež mají (jako
dovolatelem citované rozhodnutí) formu pouhého usnesení, se pak sám Ústavní soud vyjádřil v
nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněném pod č. 190/2007 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, tak, že tato usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud,
ani za obecně precedenčně významná. Také v nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06,
uveřejněném pod č. 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud uvedl, že„jeho usnesení nejsou závazná erga omnes, a i když je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná plénem, nebrání to pozdějšímu vyhovění senátním nálezem v obdobné právní otázce.
Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a
obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího
rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však
kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají –
jako potvrzení svých právních názorů.“ Srov. k tomu i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněného pod č. 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
34. Nejvyšší soud nicméně souhlasí se závěrem obsaženým ve shora označeném usnesení Ústavního
soudu, podle kterého výklad rozhodných podmínek závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem
k jejímu vztahu dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona),
spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
35. „Důvod“ pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztah k dlužníku (§ 59 odst. 2
insolvenčního zákona) je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka
nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o
nepodjatosti oné osoby. Srov. k tomu při výkladu obdobného slovního spojení v § 14 odst. 1 o. s. ř.
též nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod č. 98/2001 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn.
29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod č. 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
36. V takto vymezeném rámci lze především uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že věřitel M není
osobou, u které je (pro její poměr k dlužníku) důvod pochybovat o její nepodjatosti, je přiléhavý v
rozsahu, v němž se poměřuje demonstrativním výčtem situací uvedených v § 59 odst. 2 větě druhé
insolvenčního zákona (o žádnou z těchto situací nejde). K tomu budiž dodáno, že právě skutečnost,
že jde o příkladmý výčet, činí lichou (nesprávnou) snahu pojmout slovní spojení „osoba blízká“
(dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ jinak než způsobem vymezeným legální definicí
těchto pojmů v příslušných právních předpisech; srov. pro dobu před 1. lednem 2014 ustanovení §
116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a ustanovení § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, a pro dobu od 1. 1. 2014 ustanovení § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, a ustanovení § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
37. V situaci, kdy dovolatel vyvozuje „nekalé“ záměry věřitele M (odůvodňující pochybnosti o jeho
nepodjatosti nebo důvěryhodnosti) z právních úkonů, jež měly být činěny s vědomím dlužníkova
úpadku a ve snaze zajistit si dominantní postavení v insolvenčním řízení vedeném na majetek
dlužníka, pak Nejvyšší soud shledává plně opodstatněným důraz kladený odvolacím soudem na
časovou osu těchto právních úkonů ve spojení s iniciací a následným průběhem insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka. V situaci, kdy šlo o právní úkony uskutečněné takřka dva roky
předtím, než na sebe dlužník podal insolvenční návrh, je plně opodstatněný též závěr odvolacího
soudu, že pohnutky, které na základě těchto právních úkonů dovolatel přisuzuje věřiteli M, důvod
pochybovat o nepodjatosti onoho věřitele nezakládají (ve zjištěné podobě jde o spekulativní tvrzení).
38. Zbývá určit, zda důvod pochybovat o nepodjatosti věřitele M zakládá poměr plynoucí z
dlužníkova členství ve věřiteli M (jenž je spořitelním družstvem).
39. Podle ustanovení § 1 zákona č. 87/1995 Sb. povolení působit jako družstevní záložna (dále jen
„povolení“) uděluje Česká národní banka (§ 2a) družstvu se sídlem v České republice k výkonu
následujících činností: a) přijímání vkladů od svých členů a b) poskytování úvěrů svým členům
(odstavec 2). Družstevní záložna není bankou podle zákona upravujícího činnost bank a její
podnikání se nepovažuje za provozování živnosti (odstavec 4). Družstevní záložna je oprávněnavykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem, a to v rozsahu uděleného povolení [odstavec 5
písm. a/], a je povinna při svém podnikání postupovat obezřetně a s náležitou péčí, zejména podnikat
způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jejích členů a její bezpečnost a stabilitu [odstavec 5
písm. b/].
40. V této podobě platilo citované ustanovení zákona č. 87/2005 Sb. již v době zahájení insolvenčního
řízení na majetek dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn.
41. Bez zřetele k tomu, jaké bylo postavení družstevních záložen (spořitelních družstev) v minulosti,
Nejvyšší soud uvádí, že zákonné vymezení spořitelního družstva v době zahájení insolvenčního řízení
na majetek dlužníka (jakož i v době, kdy se věřitel M stal členem prozatímního věřitelského výboru
dlužníka, i v době, kdy bylo vydáno napadené usnesení) dozajista nedovoluje upřednostnění zájmu
jednoho z členů spořitelního družstva před zájmy (a povinnostmi) spořitelního družstva samotného.
42. Jinak (obecně) řečeno, skutečnost, že dlužník je členem spořitelního družstva, nečiní (podle výše
formulovaného zákonného vymezení postavení spořitelního družstva) ze spořitelního družstva sama o
sobě osobu, u které je ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona důvod pochybovat o
její nepodjatosti coby člena věřitelského výboru dlužníka.
43. V situaci, kdy je podle zjištění odvolacího soudu majetková účast dlužníka ve věřiteli M
hodnotově bezvýznamná a kdy dosavadní výsledky řízení neposkytují žádný podklad pro závěr, že by
věřitel M konal (se zřetelem k výše formulovanému vymezení své činnosti) v rozporu s těmi pravidly,
jež mu ukládají jednat způsobem, jenž neohrožuje návratnost vkladů jejích členů (tedy i vymáhat
vrácení úvěru po dlužníku), je správný i úsudek odvolacího soudu, že členský poměr dlužníka ve
věřiteli M nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti věřitele M coby člena věřitelského výboru
dlužníka.
44. Je rovněž zřejmé, že tato okolnost nemá žádný vliv na „důvěryhodnost“ věřitele M (§ 59 odst. 3
insolvenčního zákona).
45.Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243d písm. a/ o. s. ř.). | decision_1136.pdf |
155 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.05.2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2653.2015.1
Číslo: 115/2017
Právní věta: Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším
rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými
směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými
ustanovením § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.05.2016
Spisová značka: 29 Cdo 2653/2015
Číslo rozhodnutí: 115
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Směnky
Předpisy: § 30 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 511 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 15. 1. 2015, sp. zn. 69 Co 330/2014, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 5. 2013,
sp. zn. 15 C 83/2012, a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 15 C 83/2012-85, zamítl žalobu, kterou
„se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 407 940,24 Kč s příslušenstvím, a to po prvním
žalovaném zaplacení částky 135 980,08 Kč s úrokem z prodlení z částky 135 980,08 Kč za dobu od 4.
12. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 %, po druhém žalovaném zaplacení částky 135
980,08 Kč s úrokem z prodlení z částky 135 980,08 Kč za dobu od 10. 12. 2010 do zaplacení s ročním
úrokem ve výši 7,75 % a po třetím žalovaném zaplacení částky 135 980,08 Kč s úrokem z prodlení z
částky 135 980,08 Kč za dobu od 30. 11. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 %“ (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:[1] Dne 11. 7. 2002 vystavila společnost R.-T., s. r. o. (dále jen „společnost“) směnku vlastní, ve
které se zavázala zaplatit na řad České spořitelny, a. s. (dále jen „remitent“), dne 30. 6. 2006
směnečnou sumu 2 253 790,20 Kč. Směnka byla avalována žalobcem a všemi žalovanými.
[2] Směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 3 Sm 248/2006-10 (dále jen
„směnečný platební rozkaz“), Krajský soud v Ostravě uložil společnosti, žalobci a všem
žalovaným, aby do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili společně
a nerozdílně remitentovi částku 2 253 790,20 Kč s 6% úrokem od 1. 7. 2006 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 7 512 Kč a náklady řízení 90 460 Kč. Směnečný platební rozkaz
nabyl právní moci 7. 3. 2007 a vykonatelnosti nabyl dne 6. 3. 2008.
[3] Na základě směnečného platebního rozkazu Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 30.
3. 2010, č. j. 32 EXE 427/2010-18, nařídil exekuci na majetek povinných – avalů (T., J., P. a R.
T.).
[4] Dne 7. 4. 2010 uhradili první žalovaný (J. T.) a třetí žalovaný (R. T.) částku 159 354 Kč,
která „byla započtena“ na jistinu směnečné pohledávky.
[5] Remitent oznámil žalobci (dopisem ze dne 5. 8. 2010), že postoupil „pohledávku vyplývající
ze smlouvy o vyplňovacím právu směnečném č. 12/103/02 ze dne 11. 7. 2002, která zajišťovala
pohledávku z úvěru poskytnutého společnosti v původní výši 3 000 000 Kč“, J. K.
[6] Usnesením ze dne 6. 1. 2011, č. j. 32 EXE 427/2010-61, Okresní soud v Přerově zastavil
exekuci proti povinným (žalovaným) a nadále ji vedl jen proti žalobci.
[7] „Na předmětnou exekuci“ žalobce uhradil celkem částku 738 239,91 Kč.
[8] Žalobce všechny žalované opakovaně vyzýval k zaplacení jedné čtvrtiny „z celkového dluhu
vymáhané částky dle exekuce nařízené usnesením ze dne 30. 3. 2010, podle směnečného
platebního rozkazu“, s tím, že „je po něm požadováno více, než činí jeho podíl“. Žalovaní s
tímto požadavkem nesouhlasili, když „mezi nimi a žalobcem byla uzavřena dohoda o modifikaci
jejich závazků a oni již zaplatili částku 159 354 Kč“.
3. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I § 32 odst. 1 a 3 a § 47 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a ustanovení §
511 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) – dospěl k závěru o
nedůvodnosti žaloby.
4. Přitom zdůraznil, že žalobce a žalovaní (jako směneční rukojmí) se společně a nerozdílně se
společností (jako výstavcem) zavázali zaplatit majiteli směnky „směnečné částky“. Za stavu, kdy
pohledávku, která „byla následně předmětem exekuce a kterou žalobce zaplatil sám ve výši 738
239,91 Kč a po žalovaných požaduje zaplacení částky 407 940,24 Kč“, posoudil jako „pohledávku ze
směnky“, uzavřel, že podle směnečného zákona „nevzniká mezi avaly žádný regres, pokud jeden z
avalů vyplatí pohledávku ze směnky“. Potud poukázal na závěry formulované v rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze „5 Cm 493/2007“ (jde o rozsudek ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 Cmo 493/2007).
5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č.
j. 69 Co 330/2014-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
6. Odvolací soud přitakal závěru okresního soudu o tom, že v daném případě nelze aplikovat „obecná
ustanovení občanského zákoníku“ (jeho § 511), když směnečný zákon obsahuje speciální úpravu
postavení rukojmích (viz jeho ustanovení čl. I. § 32 odst. 3); podle ní „avalista nemůže uplatnitregresní nároky vůči dalším avalistům téhož avaláta“. „Solidarita avalistů ze směnky zakotvena ex
lege není, přičemž příslušná kogentní právní norma nemůže být po vystavení směnky v otázce
případné solidarity modifikována rozhodnutím soudu, které by solidaritu avalistů stanovilo, a tedy
regulovalo vnitřní vztah pasivní solidarity odlišně od zákonné úpravy.“
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky
vzájemného vztahu ustanovení čl. I § 32 odst. 3 směnečného zákona a § 511 obč. zák., dosud
Nejvyšším soudem neřešené.
8. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)možnost aplikace
ustanovení § 511 obč. zák. na vnitřní poměry směnečných rukojmí jako osob solidárně zavázaných
vůči majiteli směnky a snáší argumenty ve prospěch závěru opačného. Současně zdůrazňuje, že
žalobou uplatněná pohledávka není pohledávkou ze směnky, když vydáním směnečného platebního
rozkazu „se nárok ze směnky přetransformoval do nároku občanskoprávního“.
9. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z
bodu 2. části první článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené,
dosud v daných souvislostech dovolacím soudem nezodpovězené.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení čl. I § 30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý
směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím.
Podle ustanovení čl. I § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se
zaručil (odstavec 1). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za
koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).
Podle ustanovení č. I § 47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo
se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může
žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán
pořadím, v kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na
směnku a ji vyplatila (odstavec 3).Podle ustanovení čl. I § 77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o
směnečném rukojemství (§§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-
li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky.
Podle ustanovení § 511 obč. zák., jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno,
nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli
splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže
dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo
rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků
ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho
podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby
uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně
připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v
rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle
jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným
dílem na všechny ostatní (odstavec 3).
15. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ustanovení čl. I § 32 odst. 3 směnečného zákona upravuje
nabytí práv ze směnky směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom splnivší
rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (v poměrech projednávané věci proti výstavci vlastní
směnky – společnosti) a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Jelikož žalovaní, kteří
společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za společnost, a stali se tak solidárními dlužníky
remitenta (čl. I § 47 odst. 1 směnečného zákona), nejsou osobami směnečně zavázanými vůči
společnosti (jako výstavci vlastní směnky), nevzniklo žalobci vůči nim ani právo na zaplacení směnky
[splnivší rukojmí (žalobce) se nestal směnečným věřitelem ve vztahu k těmto rukojmím (žalovaným)].
K tomu v literatuře srov. např. KOVAŘÍK, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2016, s. 174-175, KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2012, s. 180.
16. Zbývá posoudit, zda na vnitřní poměry žalobce a žalovaných (jako směnečných rukojmí za
výstavce vlastní směnky – společnost) lze použít právní úpravu obsaženou v ustanovení § 511 obč.
zák., jinými slovy, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu (žalobci) vznikla vůči žalovaným (jako
dalším solidárně zavázaným rukojmím za společnost) peněžitá pohledávka, nemající povahu
pohledávky směnečné. Právě zaplacení takové pohledávky (a nikoliv pohledávky ze směnky) je totiž
předmětem řízení.
17. Starší literatura zaujala k této otázce, byť při výkladu ustanovení § 32 odst. 3 nařízení č.
111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, názor, podle něhož „v případě, kdy
se jedná o více avalů za jednoho a téhož avaláta, (…) a zaplatí-li např. jeden ze 4 avalů za akceptanta,
může sice směnečně žalovati akceptanta, nemůže však směnečně žalovati ostatní spoluavaly o
příslušné kvoty, v daném případě čtvrtiny. Jeť poměr mezi ním a ostatními třemi avalisty poměrem
čistě obecnoprávním a bude tudíž nutné řešiti jej obecnoprávně (srov. ŠVAMBERG, G. Naše jednotné
směnečné právo, Praha 1941, s. 126 a Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, s.
118). Rovněž v díle KIZLINK, K. a SPIŠIAK, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944, na s. 214, autoři
(při výkladu ustanovení § 32 zákona č. 255/1941 Sl. z., zmenkového) uzavírají, že zaručilo-li se více
osob za tentýž závazek, nenáleží tomu, kdo směnku vyplatil, práva ze směnky proti ostatním. Vůči
sobě mají práva jen podle zásad všeobecného soukromého práva“.
18. Z judikatury k výkladu ustanovení § 65 zákona č. 1/1928 Sb., zákona směnečného, srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1941, sp. zn. Rv I 463/41, uveřejněné ve Sbírce
rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem
18151/1941, podle něhož „rukojmímu vyplativšímu celý směnečný dluh přísluší občanskoprávnípostihový nárok na náhradu proti ostatním spolurukojmím“ (jinými slovy, „není vyloučeno, aby na
směnečné rukojemství nebylo použito předpisu občanského zákona, upravujícího vypořádání mezi
spolurukojmími, kdyžtě v tomto směru nemá směnečný zákon předpisu“).
19. Oproti tomu Vrchní soud v Praze v již zmíněném rozsudku sp. zn. 5 Cmo 493/2007 dovodil, že
dlužníci ze směnky sice jsou zavázáni rukou společnou a nerozdílnou (čl. I § 47 odst. 1 směnečného
zákona) a obecně pro solidární závazky, pro pasivní solidaritu platí podle ustanovení § 511 odst. 2 a 3
obč. zák., že zaplatí-li solidárně zavázaný dlužník, má právo na regres proti ostatním solidárně
zavázaným dlužníkům do výše jejich podílů s tím, že pokud není dohodnuto nebo stanoveno jinak,
platí, že tyto podíly jsou stejné, nicméně uvedené ustanovení je jen úpravou obecnou. Směnečné
právo upravuje pasivní solidaritu jinak, a to především v ustanovení čl. I § 47 odst. 3 a v ustanovení
čl. I § 32 odst. 3 směnečného zákona. Z těchto ustanovení právo rukojmího, který se zaručil za
určitého dlužníka, na regres proti jinému rukojmímu, který se také zaručil za stejného dlužníka,
neplyne.
20. Nejvyšší soud závěr formulovaný v posledně zmíněném rozsudku Vrchního soudu v Praze, se
kterým se v poměrech dané věci ztotožnily i soudy nižších stupňů, nesdílí.
21. Jakkoliv platí (viz argumentace shora), že žalobci (jako rukojmímu za výstavce směnky vlastní –
společnost) v důsledku zaplacení směnky nevznikla směnečná práva vůči žalovaným (jako dalším
rukojmím za téhož směnečného dlužníka), když ustanovení čl. I § 32 odst. 3 směnečného zákona, jež
postavení rukojmích v rámci směnečného regresu upravuje, taková (směnečná) práva nezakládá,
nelze jen z absence právní úpravy ve směnečném zákoně dovozovat, že ve vnitřním vztahu mezi
těmito rukojmími je zcela vyloučena aplikace ustanovení § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o jejich
vzájemné vypořádání (obecně k možnosti aplikace jednotlivých ustanovení občanského zákoníku na
otázky směnečným zákonem neřešené srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp.
zn. 29 Odo 827/2004, ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29
Odo 1141/2006, uveřejněné pod č. 19/2007, 103/2011 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
22. Za popsaného skutkového stavu je totiž zjevné, že akceptace právního názoru odvolacího soudu
by ve svých důsledcích vedla k zjevně nepřijatelnému důsledku, totiž, že směnečný rukojmí, který
sice dostál povinnosti zaplatit směnku (a stal se tak sám směnečným věřitelem – viz ustanovení čl. I §
32 odst. 3 směnečného zákona), ale jemuž reálně žádná směnečná práva vůči osobám označeným v
tomto ustanovení nevznikla [popř. formálně vznikla, ale fakticky nejsou uspokojitelná], by se ocitl ve
výrazně horším postavení než směneční rukojmí (za téhož dlužníka), kteří se téže povinnosti
(rozuměj povinnosti zaplatit směnku) „dostatečně dlouho vyhýbali“.
23. Naopak Nejvyšší soud považuje za žádoucí (a zásadám formulovaným Ústavním soudem např. v
nálezech ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09,
odpovídající), aby (vnitřní) vztahy mezi takovými směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů
směnečných, byly uspořádány způsobem, jenž odpovídá jejich „rovnému“ postavení (posuzováno z
hlediska práv a povinností ze směnečného rukojemství plynoucích), tj. způsobem určeným právě v
ustanovení § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.
24. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody,
pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně;
Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2
o. s. ř.). | decision_1137.pdf |
156 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.05.2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2826.2015.1
Číslo: 94/2017
Právní věta: K projednání a rozhodnutí sporu o neúčinnost smlouvy, jejímž předmětem je
nemovitost nacházející se na území České republiky, není dána příslušnost českých soudů podle
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jestliže žalovaný má bydliště na území Spolkové
republiky Německo.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2016
Spisová značka: 21 Cdo 2826/2015
Číslo rozhodnutí: 94
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Příslušnost soudu mezinárodní
Předpisy: čl. 2 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 ve znění do 10.01.2015
čl. 3 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 ve znění do 10.01.2015
čl. 5 odst. 3 Nařízení (ES) č. 44/2001 ve znění do 10.01.2015
§ 42a obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. 3. 2015, sp. zn. 5 Co 161/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Strakonicích dne 21. 10. 2013 domáhal, aby
bylo určeno, že „smlouva kupní ze dne 10. 12. 2012, vložená do katastru nemovitostí s právními
účinky vkladu práva k 11. 12. 2012, na základě které H. B. prodal žalované nemovitosti – budovu v
části obce Č., stojící na pozemku st. parc. č. 37/2, pozemek st. parc. č. 37/2 a pozemek parc. č. 386,
vše v kat. úz. Č. u L., obec L.“, je vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2013, č. j. 13
Cm 747/2013-10, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2013, byla H. B. uložena povinnost zaplatit
žalobci ze směnky ze dne 25. 4. 2012 „směnečný peníz ve výši 300 000 Kč, dále úrok ve výši 6 % p. a.
od 26. 4. 2013 směnečnou sumu ve výši 1 000 Kč a náklady exekučního řízení ve výši 38 862,80 Kč“,že H. B. převedl kupní smlouvou ze dne 10. 12. 2012 na žalovanou, která je jeho dcerou, uvedené
nemovitosti za částku 650 000 Kč, která neodpovídá jejich obvyklé ceně, že H. B., který nevlastní
žádný majetek, touto kupní smlouvou zkrátil možnost uspokojení pohledávek žalobce a že žalované
jako jeho dceři musel být tento jeho úmysl znám.
2. Okresní soud ve Strakonicích – poté, co žalovaná vznesla „námitku věcné a místní nepříslušnosti
soudu, a tedy pravomoci českého soudu“ – usnesením ze dne 28. 2. 2014, č. j. 6 C 436/2013-53,
vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu
v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že vzhledem k předmětu řízení, kterým je jednání žalované
a jejího otce spočívající v uzavření kupní smlouvy, k němuž došlo (jak vyplývá z jejího znění) v
Českých Budějovicích, je soudem místa, kde došlo ke škodné události, ve smyslu čl. 5 bodu 3
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Okresní soud v Českých Budějovicích. Shledal, že nelze postupovat
podle čl. 6 bodu 4 uvedeného nařízení, neboť v tomto případě „je předmětem smlouvy nikoli nárok ze
smlouvy a žaloba zde není spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem, nýbrž účelem
řízení je posouzení jednání žalované jako jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání,
což jednoznačně splňuje kritéria pouze v článku 5 bod 3 tohoto nařízení“.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – poté, co Okresní soud v Českých Budějovicích vyslovil
nesouhlas s postoupením věci – usnesením ze dne 13. 10. 2014, č. j. 5 Nc 1201/2014-65, rozhodl, že
nesouhlas Okresního soudu v Českých Budějovicích s postoupením věci je důvodný. S odkazem na
rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-261/90 a C-115/88 dospěl k závěru, že u
odpůrčí žaloby se nejedná o kvazideliktní jednání, a že proto nelze postupovat podle čl. 5 bodu 3
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a že odpůrčí žaloba nespadá ani pod pojem věcných práv k
nemovitostem ve smyslu čl. 22 bodu 1 tohoto nařízení. Použitelným neshledal ani ustanovení čl. 6
bodu 4 nařízení, neboť odpůrčí žaloba podle jeho názoru není žalobou, která by mohla být spojena se
žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému. Uložil Okresnímu soudu
ve Strakonicích, aby se vypořádal s námitkou žalované uvedenou v jejím podání ze dne 28. 1. 2014
„co do její úplnosti“, neboť žalovaná v tomto svém prvním úkonu adresovaném soudu zpochybnila i
jeho mezinárodní příslušnost.
4. Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 6 C 348/2014-81, řízení zastavil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci se vrací „na
soudním poplatku“ 1 000 Kč. Z toho, že žalovaná ve svém prvním úkonu učiněném vůči tomuto soudu
podáním ze dne 28. 1. 2014 namítala jako součást své procesní obrany nedostatek příslušnosti soudu
a že žádné ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 „nezakládá mezinárodní příslušnost soudu v
České republice“, dovodil, že ve věci není dána pravomoc soudů České republiky a že jde o
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
5. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 3. 2015,
č. j. 5 Co 161/2015-95, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a ve
výroku o vrácení soudního poplatku, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč k rukám advokáta JUDr. I. N., a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 238,50 Kč k
rukám advokáta JUDr. I. N. Dospěl k závěru, že odpůrčí žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák.,
která směřuje proti osobě dlužníku blízké, v jejíž prospěch byl učiněn „zkracovací“ právní úkon,
nespadá pod pojem deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost podle čl. 5 bodu 3 Nařízení Rady (ES) č.
44/2001, neboť z „pouhé nečinnosti“ osoby dlužníkovi blízké, po které se vyžaduje, aby vynaložila
potřebnou aktivitu k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, nelze dovodit, že by se dopustila
deliktního nebo kvazideliktního jednání; znamená to pouze „její neúspěch v odpůrčí žalobě“.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-261/90, v němž rovněž
nebylo aplikováno ustanovení čl. 5 bodu 3 „Bruselské úmluvy z roku 1968“ v případě „odpůrčí žaloby
ve francouzském právu“, a uzavřel, že mezinárodní příslušnost soudu prvního stupně nezakládají aniustanovení čl. 6 bodu 4, čl. 22 bodu 1 a čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že právní povaha odpůrčí
žaloby je specifická v tom, že je žalován „další, třetí subjekt“, a že proto „odporovatelnost právního
úkonu lze považovat za jednání, které má charakter deliktního či kvazideliktního jednání“ ve smyslu
čl. 5 bodu 3 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Uvedl, že ve spojitosti se zásadou, podle které kromě
místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti založená na úzké
vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti, je třeba nahlížet
na charakter odpůrčí žaloby odlišně proti rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci
C-261/90, na které odkázaly soudy, a zdůraznil, že odpůrčí žaloba zakládá „v konečném důsledku“
povinnost žalované strpět exekuci, která bude vykonána v České republice, na její majetek, který se
nachází také v České republice, a že k uzavření kupní smlouvy jako protiprávnímu jednání i k
možnému vzniku škody žalobce došlo také na území České republiky. Má za to, že je dána i místní
příslušnost podle čl. 6 bodu 4 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, neboť kupní smlouva jako
odporovatelné právní jednání omezuje vlastnické právo žalované a „fakticky“ se rozhoduje o
nemovitosti a právech k ní. Uzavřel, že nelze „odhlédnout“ od toho, že převedením nemovitostí na
žalovanou mohlo dojít i k trestněprávně postižitelnému jednání H. B., na něhož byla podána obžaloba
pro přečin poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního
práva, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o neúčinnost kupní
smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost nacházející se na území České republiky, jestliže žalovaný
má bydliště ve Spolkové republice Německo. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné.
IV.Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není
opodstatněné.
12. Pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které jsou mu zákonem
svěřeny. Pravomoc civilních soudů se po věcné stránce vztahuje na věci uvedené v ustanovení § 7
odst. 1 o. s. ř., podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud
je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Pravomoc civilních soudů současně
vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. poměr
českých soudů k cizozemským soudům nebo úřadům.
13. Vzhledem k tomu, že žalobce má bydliště na území České republiky, že žalovaná má bydliště ve
Spolkové republice Německo a že předmětem řízení je neúčinnost kupní smlouvy, uzavřené mezi
žalovanou a jejím otcem H. B., vůči žalobci, soudy obou stupňů správně dovodily, že při řešení
otázky, zda projednání a rozhodnutí této věci náleží do pravomoci soudů České republiky, je třeba
postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I“); na
tom nemění nic skutečnost, že Nařízení Brusel I bylo ke dni 10. 1. 2015 zrušeno Nařízením
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť Nařízení Brusel I se i nadále
použije na řízení zahájená přede dnem 10. 1. 2015 [srov. čl. 66 odst. 1 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012].
14. Nařízení Brusel I je základním, přímo použitelným právním předpisem evropského
mezinárodního práva procesního, který má aplikační přednost před vnitrostátním právem a jehož
cílem je sjednotit pravidla mezinárodní příslušnosti pro soudy členských států Evropské unie, aby se
zabránilo „rozmnožení potenciálních mezinárodních soudních příslušností v jednom sporu se stejným
skutkovým i právním základem“ a aby se posílila právní ochrana osob usazených v Evropské unii tím,
že nařízení umožní žalobci snadnou identifikaci soudu, u kterého může podat svoji žalobu, a
žalovanému umožní rozumně předpokládat, u kterého soudu by mohl být žalován [srov. rozsudky
Soudního dvora Evropské unie ve věci C-295/95, J. F. proti J. L., a ve věci C-334/00, Fonderie
Officine Meccaniche Tacconi SpA proti H. W. S. M. GmbH (HWS)]. Předpokladem použití pravidel
pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se
zabývá soud členského státu Evropské unie, může – tak jako v projednávané věci – vyvolat otázky
ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie
ve věci C-327/10, Hypoteční banka a. s. proti U. L.). Je třeba mít na zřeteli, že pravidla o příslušnosti
obsažená v Nařízení Brusel I upravují nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského
státu v občanských a obchodních věcech s cizím prvkem, ale v některých případech upravují zároveň
i místní příslušnost, jestliže svěřují příslušnost (mezinárodní i místní) soudu určitého místa [je tomu
tak v čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 5 odst. 2, 3, 5, čl. 6 odst. 1, čl. 9 odst. 1 písm. b), čl. 10 a čl. 16 odst. 1,
čl. 19 odst. 2 písm. a) a b) a čl. 39]. S ohledem na princip přednostní aplikace práva Evropské unie je
pak vyloučeno použití pravidel místní příslušnosti obsažených v občanském soudním řádu tam, kde je
místní příslušnost upravena přímo použitelným předpisem Evropské unie. Oproti tomu v případě,
kdy přímo použitelný předpis Evropské unie upravuje výhradně jen mezinárodní příslušnost, použije
se vnitrostátní právo na určení místní (věcné i funkční) příslušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011).
15. Podle čl. 2 odst. 1 Nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají
bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudůtohoto členského státu.
16. Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení Brusel I osoby, které mají bydliště na území některého členského
státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v
oddílech 2 až 7 kapitoly II.
17. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie je systém určení obecné příslušnosti
soudů stanovený v kapitole II Nařízení Brusel I založen na obecném pravidle uvedeném v čl. 2 odst.
1, podle kterého osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány
u soudů tohoto státu bez ohledu na státní příslušnost účastníků řízení. V ustanoveních čl. 5 a 6
Nařízení Brusel I obsažených v oddílu 2 kapitoly II tohoto nařízení je upravena příslušnost soudů na
výběr daná (zvláštní příslušnost), která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště
žalovaného podle čl. 2 odst. 1 Nařízení Brusel I. Pravidla příslušnosti v ustanoveních čl. 5 a 6 jsou
odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon
spravedlnosti (srov. bod 12 úvodních ustanovení Nařízení Brusel I); je na žalobci, zda odpovídající
pravidlo příslušnosti na výběr dané využije. Tato pravidla o zvláštní příslušnosti soudů je třeba
vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně
upravené v Nařízení Brusel I (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 7.
2009 ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo´s Mineralenfabriek NV/SA, nebo rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-147/12, Östergötlands Fastigheter AB
proti Frank Koot a Evergreen Investments BV).
18. Mezi ustanovení upravující příslušnost soudů na výběr danou patří také čl. 5 odst. 3 Nařízení
Brusel I, podle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném
členském státě žalována ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno
na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Pojem
„protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání“ („deliktní
nebo kvazideliktní odpovědnosti“), ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I, který je třeba vykládat
autonomně s ohledem na systematiku a cíle tohoto nařízení, se vztahuje na všechny žaloby, jejichž
cílem je určit odpovědnost žalovaného a které nesouvisí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a)
Nařízení Brusel I (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 9. 1988 ve věci
189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, nebo
rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C-509/09 a
C-161/10C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN
Limited).
19. V projednávané věci bylo předmětem řízení určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12.
2012, na základě které dlužník žalobce H. B. převedl na žalovanou, svou dceru, která má bydliště ve
Spolkové republice Německo, předmětné nemovitosti nacházející se na území České republiky za
kupní cenu 650 000 Kč.
20. Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je – uvažováno z pohledu
žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný
dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně
neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s
níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku
není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil,
již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel – místo určeníneúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu
dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem
sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním
řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním
úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající
prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Předmětem řízení zahájeného žalobou o
neúčinnost právního úkonu však nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani
určení práva k nim, nýbrž určení, že právní úkon, kterým tyto věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinný (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014).
21. Ve vztahu k odpůrčí žalobě dospěla judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 3. 1992 ve věci C-261/90, Mario Reichert, Hans-Heinz
Reichert a Ingeborg Kockler proti Dresdner Bank AG), který má pravomoc rozhodovat o předběžných
otázkách týkajících se výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie
[srov. článek 267 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie a dříve článek 234 písm. b) Smlouvy o
založení Evropského společenství], již dříve k závěru, že žaloba podle vnitrostátního práva,
prostřednictvím níž se věřitel domáhá zrušení účinků převodu věcných práv k nemovitosti, kterým
dlužník poškodil práva věřitele, nespadá pod čl. 5 bod 3 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o soudní
příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“)
[uvedené platí i pro výklad obdobně znějícího ustanovení čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I, které
uvedenou úmluvu nahradilo (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 7.
2013, ve věci C-147/12, Östergötlands Fastigheter AB proti Franku Kootovi a Evergreen Investments
BV)]. Účelem takové žaloby totiž není uložit dlužníku, aby nahradil škodu, kterou způsobil svému
věřiteli, nýbrž to, aby vůči věřiteli zanikly účinky dispozičního úkonu dlužníka učiněného v úmyslu
zkrátit práva věřitele, a proto takovou žalobu nelze považovat za návrh směřující k uplatnění
odpovědnosti žalovaného ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I. Tento závěr lze vztáhnout –
vzhledem k výše uvedenému – i na odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák.
22. V projednávané věci nelze postupovat ani podle čl. 22 odst. 1 Nařízení Brusel I, podle kterého
bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k
nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie dovodila, že žaloba, kterou se věřitel domáhá prohlášení
neúčinnosti dispozice s věcným právem k nemovitosti vůči jeho osobě na základě skutečnosti, že tato
transakce byla učiněna jeho dlužníkem k újmě vlastních práv věřitele, nespadá do působnosti článku
16 bodu 1 Bruselské úmluvy, který svým obsahem odpovídá ustanovení čl. 22 odst. 1 Nařízení Brusel
I (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 1. 1990 ve věci C-115/88, Mario P. A.
Reichert, Hans-Heinz Reichert a Ingeborg Kockler proti Dresdner Bank AG). Soudní dvůr Evropské
unie uvedený závěr odůvodnil zejména tím, že výlučná příslušnost členského státu, na jehož území se
nemovitost nachází, se vztahuje pouze na žaloby, které směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví
nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv
byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení, a nikoli na odpůrčí žalobu,
která spočívá v právu věřitele uplatnit svou pohledávku vůči dlužníkovi a zabezpečuje ochranu
přístupu věřitele k majetku dlužníka a která – je-li úspěšná – způsobí, že dispoziční úkon dlužníka
učiněný s úmyslem zkrátit práva věřitele není vůči věřiteli účinný. Projednání tohoto typu žaloby
nadto nevyžaduje posouzení skutkových okolností ani použití pravidel či postupů locus rei sitae
způsobem, který by odůvodňoval přiznání příslušnosti soudu státu, na jehož území se nemovitost
nachází.
23. Dovozuje-li žalobce mezinárodní příslušnost českých soudů v projednávané věci z toho, že na
dlužníka H. B. byla u tuzemského soudu podána obžaloba pro trestný čin poškození věřitele, pakpřehlíží, že tato okolnost by zakládala příslušnost uvedeného soudu jen k projednání žaloby o
náhradu škody nebo žaloby o uvedení do původního stavu vyvolané uvedeným trestným činem (srov.
čl. 5 odst. 4 Nařízení Brusel I), nikoli však k projednání odpůrčí žaloby.
24. Vzhledem k tomu, že na daný případ zjevně nedopadá ani ustanovení čl. 6 odst. 4 Nařízení Brusel
I prosazované dovolatelem (nejde o věc týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba
může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému) a že se
žalovaná nepodrobila příslušnosti (pravomoci) českých soudů ve smyslu čl. 24 Nařízení Brusel I,
neboť ve vyjádření k žalobě doručené soudu prvního stupně dne 30. 1. 2014 namítala „věcnou a
místní nepříslušnost soudu, a tedy pravomoc českého soudu“, není v posuzované věci dána pravomoc
českých soudů, neboť příslušnými k jejímu projednání jsou vzhledem k bydlišti žalované podle
ustanovení čl. 2 odst. 1 Nařízení Brusel I soudy Spolkové republiky Německo. Závěr soudů, že řízení
musí být zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, kterou je pravomoc soudu, je
proto opodstatněný.
25. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1138.pdf |
157 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.05.2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3877.2014.1
Číslo: 108/2017
Právní věta: Za objektivní okolnost, která by žalobci bránila ve výkonu trestu odnětí svobody
pracovat, nelze považovat skutečnost, že žalobce zahajuje velké množství soudních sporů, pokud
velká část žalobcem zahajovaných a vedených sporů jsou spory sudičské, odůvodněné žalobcovým
kverulantstvím, které končí neúspěchem žalobce. Nemajetnost žalobce jako důsledek absence příjmů
v takovém případě nelze vzít v úvahu jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2016
Spisová značka: 30 Cdo 3877/2014
Číslo rozhodnutí: 108
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Poplatky soudní, Ustanovení zástupce
Předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř.
§ 30 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014,
sp. zn. 28 Co 148/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2014, č. j. 19 C 85/2008-218, kterým bylo
rozhodnuto, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že návrh žalobce na
ustanovení zástupce pro dovolací řízení se zamítá.
2. Žalobce se v řízení domáhá částky 4 607,77 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která
mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 10 Ca 10/2005 a 10 Ca 400/2006.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 6. 2010, č. j. 19 C 85/2008-90, jeho
rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 28 Co 464/2010-118,Nejvyšší soud však rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 30 Cdo 2329/2012-169. Následně odvolací soud rozsudkem ze
dne 17. 6. 2013, č. j. 28 Co 464/2010-189, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „soud
konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
10 Ca 400/2006 v přiměřené lhůtě“ a že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4 607,77 EUR. Proti
rozsudku odvolacího soudu č. j. 28 Co 464/2010-189 podal žalobce dovolání a zároveň požádal, aby
soud rozhodl o tom, že žalobce je osvobozen od soudních poplatků, a ustanovil mu zástupce z řad
advokátů.
4. O uvedené žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro
dovolací řízení bylo soudy rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Soudy žádost posoudily následovně.
5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody, ale není
pracovně zařazen, neboť jej jím zahajované soudní spory vyčerpávají natolik, že není pracovní
činnosti schopen. Zároveň o práci nemá zájem, neboť je podle jeho názoru ilegální. Žalobce dluží
České republice částku 229 000 Kč a paní K. částku 66 000 Kč. Ve druhé polovině roku 2010 byly
žalobci soudy přiznány částky 10 500 Kč a 4 000 EUR, ty však žalobce použil na úhradu svého dluhu
vůči paní K. Jen u Obvodního soudu pro Prahu 2 je evidováno cca 80 žalob podaných žalobcem proti
České republice.
6. Soud prvního stupně žádost žalobce zamítl (usnesení č. j. 19 C 85/2008-218). Uvedl, že žalobce má
příjmy plynoucí mu ze soudních řízení. Ty jsou sice nepravidelné, ale umožňují mu splácet závazky
vůči soukromé osobě. Pokud si žalobce zvolil, že bude ze získaných prostředků splácet své soukromé
dluhy, je to jeho volba, nicméně si musí být vědom toho, že pak nemůže splňovat podmínky pro
osvobození od soudních poplatků. Pokud žalobce nemá žádný příjem, je to jeho výlučným zaviněním –
primárně trestnou činností, druhotně sudičstvím a dále nedůvěrou žalobce k vězeňskému systému.
Podle soudu prvního stupně navíc lze při určitém množství podaných žalob, které nejsou úspěšné,
bez dalšího hovořit o sudičském a svévolném uplatňování práva.
7. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesení č. j. 28 Co 148/2014-226). Stejně
jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro
ustanovení advokáta nejsou splněny, a to s ohledem na majetkové poměry žalobce. Žalobci byly v
minulosti vyplaceny finanční prostředky, z nichž zaplatil splátku na svůj osobní dluh. Z těchto
prostředků měl žalobce možnost si obstarat advokáta pro dovolací řízení. Skutečnost, že žalobci byly
prostředky vyplaceny před třemi lety, není významná. Jestliže žalobce vede mnoho sporů, „musí při
získání finančních prostředků s náklady za soudní řízení počítat“. Se soudem prvního stupně lze
souhlasit, že si žalobce stávající majetkovou situaci zavinil sám.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti usnesení odvolacího soudu č. j. 28 Co 148/2014-226 podal žalobce dovolání. Dovolání posléze
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu) podal jménem žalobce rovněž advokát,
který byl žalobci určen Českou advokátní komorou k sepisu dovolání proti usnesení č. j. 28 Co
148/2014-226 a k zastupování v dovolacím řízení a kterého žalobce k uvedenému zplnomocnil.
9. Podle ustanovení § 241a odst. 5 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) k
obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v
němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., se
nepřihlíží.10. Nejvyšší soud proto přihlížel pouze k dovolání, které jménem žalobce podal advokát.
11. V něm žalobce (zastoupený advokátem) uvádí, že napadené usnesení závisí na řešení otázek,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny a které odvolací soud nesprávně
právně posoudil:
12. Zda lze osvobození od soudních poplatků bez dalšího nepřiznat z důvodu, že žadatel – vězeň je
schopen si opatřit finanční prostředky prací ve věznici, za situace, kdy žadateli ve výkonu práce
brání uplatňování jeho práv. Soudy nezkoumaly možnosti práce ve vězení, schopnosti žalobce, vliv
případného výdělku na poměry žalobce. Nebyly zjišťovány „reálné možnosti práce v Mírově“, kolik by
si žalobce mohl vydělat a kolik by mu z výdělku zůstalo vzhledem k nutnosti splácet dluhy a
vzhledem k omezeným možnostem nakládat s výdělkem (viz např. vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody
zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných
zařízení a o úhradě dalších nákladů).
13. Zda lze bez dalšího konstatovat, že vězeň, který nepracuje, obchází zákon za účelem získání
neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků).
14. Zda lze osvobození od soudního poplatku nepřiznat z toho důvodu, že žalobce tři roky před
podáním návrhu na osvobození od soudních poplatků získal jednorázový peněžitý příjem. Z tiskopisu
„potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech“ je přitom zjevné, že se přihlíží maximálně k
příjmu za poslední zdaňovací období.
15. Zda lze osvobození od soudního poplatku nepřiznat z toho důvodu, že žalobce je povinen šetřit
své finanční prostředky pro případné bránění svých práv u soudu.
16. Podle žalobce se ve věci nejedná o svévolné uplatňování práva, neboť žalobce byl v některých
sporech úspěšný.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání sepsané advokátem bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, podmínka § 241 odst.
1 o. s. ř. byla splněna a dovolání obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s.
ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda může být (při posuzování poměrů účastníka z
hlediska § 138 o. s. ř.) vážným důvodem, bránícím v obstarávání prostředků prací ve věznici,skutečnost, že žalobce je časově vytížen vedením většího množství soudních sporů, nebo skutečnost,
že odmítá pracovat pro svou nedůvěru ve vězeňský systém. Uvedené otázky nebyly dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu řešeny.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Odvolací soud založil napadené usnesení na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje
k zamítnutí žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta – že žalobce
si měl služby advokáta uhradit z prostředků, které mu byly přiznány v roce 2010, a že žalobce si svou
stávající majetkovou situaci zavinil sám, neboť nemá-li žádný příjem, je to způsobeno jeho trestnou
činností, vedením množství soudních sporů a nedůvěrou žalobce k vězeňskému systému, kvůli které
odmítá pracovat.
23. Podle ustanovení § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od
soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to
nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů (odst. 1 věta první). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka
nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem),
ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2).
24. Podle ustanovení § 138 o. s. ř. odst. 1 věty první může předseda senátu na návrh přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o
svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od
soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí
musí být odůvodněno.
25. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od
počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob
bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele
a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit,
jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku
nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sb. rozh. obč.).
26. I když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být při posuzování
poměrů žadatele zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti, že žadatel nepracuje z vlastního
rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné
výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci
nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z
pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní
poplatky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014).
27. Uvedený závěr platí obdobně pro práci ve výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že žalobce
zahajuje velké množství soudních sporů, přitom nelze považovat za takovou objektivní okolnost,
která by mu bránila vykonávat ve výkonu trestu odnětí svobody práci. Velká část žalobcem
zahajovaných a vedených sporů jsou spory sudičské, odůvodněné žalobcovým kverulantstvím, které
končí neúspěchem žalobce. Nejvyšší soud již dříve uvedl a odůvodnil, že žalobce zcela zjevně
opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.
2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, ve věci stejného žalobce jako v nyní posuzovaném případě). I pokudby tedy žalobci ve výkonu práce bránila např. častá nepřítomnost ve věznici způsobená účastí u
soudních jednání, pak tato nepřítomnost není důsledkem uplatňování práv žalobce (jak uvádí žalobce
v dovolání), ale z převážné části důsledkem žalobcova sudičství a zneužívání práva ze strany žalobce.
To však za objektivní okolnost ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1589/2014
považovat nelze.
28. Rovněž pokud žalobce považuje práci ve výkonu trestu odnětí svobody za ilegální a odmítá
pracovat z důvodu, že má nedůvěru ve vězeňský systém (aniž by uvedl konkrétní důvody, proč a jak
by mu práce měla škodit nebo být ilegální), nelze to považovat za objektivní překážku bránící mu ve
výkonu práce. Jedná se pouze o překážku subjektivní, danou osobním názorem žalobce, tedy o
svobodné rozhodnutí žalobce nepracovat. V takovém případě však nelze nemajetnost v důsledku
absence příjmů uvádět a zohledňovat jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky
(srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, citované výše).
29. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nebylo třeba, aby soudy zjišťovaly reálné možnosti práce v
Mírově, kolik by si žalobce mohl vydělat a kolik by mu z výdělku zůstalo, jak požaduje žalobce.
Posouzení uvedených otázek nemohlo závěry napadeného rozhodnutí nijak ovlivnit, když žalobce bez
objektivního a důležitého důvodu odmítá pracovat.
30. Vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo úspěšně zpochybnit závěr, že si svou stávající
majetkovou situaci zavinil sám (jeho dovolání v této otázce nebylo shledáno důvodným, jak je
odůvodněno níže), napadené usnesení obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabýval
přípustností a důvodností dalších námitek žalobce, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v
poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl. | decision_1139.pdf |
158 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023,
sp. zn. 6 Tdo 85/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.85.2023.1
Číslo: 36/2023
Právní věta:
O vloupání ve smyslu § 121 tr. zákoníku v alternativě spočívající v nedovoleném překonání uzamčení
jde i tehdy, vnikne-li pachatel do uzavřeného prostoru, k němuž mu dříve svědčilo právo nájmu, po
překonání uzamčení pomocí klíčů, které nevrátil po skončení nájmu pronajímateli, aniž by měl k
jejich použití svolení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 09.03.2023
Spisová značka: 6 Tdo 85/2023
Číslo rozhodnutí: 36
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Vloupání
Předpisy: § 121 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné A. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
6. 9. 2022, č. j. 9 To 215/2022-350, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 62/2020.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2022, č. j. 3 T 62/2020-273, byla A. R.
(dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a),
b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle zjištění tohoto soudu dopustila
tím, že
dne 7. 9. 2019 v rozmezí od 12:46 hodin do 12:48 hodin v XY, vědoma si skutečnosti, že již není
nájemkyní provozovny, kde se v té době nacházel masérský salon, neboť smlouva o pronájmu jí
byla pronajímatelem jednostranně vypovězena výpovědí ze dne 22. 11. 2018 pro neplacenínájemného, za užití klíče, který měla k provozovně z doby předchozího podnikání, a který měla
po skončení nájemního vztahu odevzdat pronajímateli, odemkla boční vchod provozovny a
vešla dovnitř, následně vzala zde odložené osobní věci poškozených, konkrétně poškozené M.
L., dámskou kabelku hnědé barvy v hodnotě 200 Kč, která obsahovala peněženku červené
barvy v hodnotě 150 Kč, parfém nezjištěné značky v hodnotě 50 Kč, talisman tzv. dračí kámen
v hodnotě 50 Kč, průkaz pojištěnce, slovenský občanský průkaz, slovenský řidičský průkaz,
brýle bez hodnoty, dvě platné platební karty vydané Slovenskou spořitelnou na jméno
poškozené a finanční hotovost ve výši 3 100 Kč a 100 EUR (po přepočtu podle aktuálního kurzu
2 584 Kč), a dále vzala odložený klíč s dálkovým ovládáním od osobního motorového vozidla
tovární značky XY, registrační značky XY, v hodnotě 11 773 Kč, který zde měl odložený svědek
E. P., a s těmito věcmi odešla z provozovny a dále s nimi disponovala blíže nezjištěným
způsobem, a tímto svým jednáním způsobila poškozené M. L., státní příslušnici Slovenské
republiky, trvale bytem XY, Slovenská republika, škodu v celkové výši 6 134 Kč, a poškozené
společnosti P. se sídlem XY škodu ve výši 11 773 Kč, a celkově tak způsobila škodu ve výši 17
907 Kč.
2. Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho
roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby během zkušební doby
podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí byl dále
uložen peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč vyměřený podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v počtu
100 denních sazeb ve výši 200 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest
bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci s
tím, že první splátka musí být zaplacena do 20. dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento
rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné
uložena povinnost nahradit poškozené M. L. škodu ve výši 4 400 Kč a poškozené P. škodu ve výši 11
773 Kč.
3. O odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2022, č. j. 9 To
215/2022-350, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení podala obviněná A. R. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. S.
dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. [z opatrnosti
rovněž podle písm. a), b), c), e), f), a l) citovaného ustanovení] a rovněž odkázala na námitku tzv.
extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními.
5. Obviněná namítla, že byla zkrácena na svých procesních právech tím, že její žádosti o odročení
hlavního líčení ze dne 20. 4. 2022 ze zdravotních důvodů nebylo vyhověno, ačkoliv její zdravotní stav
účast neumožňoval. V tomto ohledu odkázala na to, že byla od 25. 2. 2022 v pracovní neschopnosti
kvůli onemocnění Covid-19 a následné rekonvalescenci. I ze zprávy o ambulantním vyšetření ze dne
19. 4. 2022 vyplývá, že jí byl doporučen klidový režim, přičemž formulace „odchází stabilní a
poučena“ ve zprávě uvedená, je standardní slovní spojení. Z ošetření ji odvezla sanitka, jelikož
nebyla schopna chodit. V té souvislosti dovolatelka zmínila, že její procesní práva byla porušena také
tím, že nemohla klást otázky svědkyni L., a přednést svoji závěrečnou řeč. Nadto v předmětné věci
došlo ke změně osoby soudkyně, kdy původní soudkyně odešla do důchodu a věc převzala JUDr.
Anežka Pudilová, Ph.D.
6. Dále dovolatelka vznesla námitku, že ani jeden ze soudů obou stupňů neprovedl výslechy svědkůnavrhované obhajobou. Svědek J. L. mohl potvrdit, že vstup do salonu byl ze strany obviněné zcela
legální, nedošlo k vystěhování jejích movitých věcí a přepisu služeb a nemohlo tak dojít ke spáchání
trestného činu vloupáním. Svědek B. M., jednatel společnosti P., měl být vyslechnut k otázce hodnoty
odcizeného klíče osobního automobilu XY, rz.: XY, a to k zohlednění 21 % daně z přidané hodnoty,
která měla být od hodnoty zjištěné znalcem Ing. K. odečtena. Nadto znalecký posudek Ing. K. není
obsahem spisu, tudíž nebyla v trestním řízení stanovena škoda a nemohlo tak být uzavřeno, že došlo
ke spáchání trestného činu krádeže. Podstatnou vadu řízení shledala dovolatelka rovněž v tom, že
poškozený P. nikdy nebyl členem statutárního orgánu společnosti P., ačkoliv je tak uvedeno v
úředním záznamu ze dne 9. 1. 2020. Dále není ve spisu založena nájemní smlouva se spol. IVN c.,
kterou údajně svědek P. ukázal Policii ČR, přestože její založení do spisu bylo obhajobou žádáno.
Připojení poškozené společnosti k řízení s nárokem na náhradu škody za odcizené klíče bylo neplatné
kvůli absentující plné moci od společnosti P. pro svědka P. Tento poškozený byl navíc motivován
snahou se obviněné pomstít, protože s ním nechtěla dále profesně spolupracovat. Soudy měly
vyslechnout jako svědkyni P. M., která měla podle smlouvy o nájmu nebytových prostor s IVN c.
převzít od obviněné nebytové prostory užívané bez právního důvodu. Tuto smlouvu ukázal svědek P.
policistům při jejich zásahu dne 7. 9. 2019, nikoliv však obviněné, a nebyla ani předložena u hlavního
líčení k požadavku obhajoby. Okolnosti vztahující se ke svědku P. i zmíněné nájemní smlouvě chtěla
dovolatelka prezentovat v rámci svojí závěrečné řeči, která jí byla ovšem soudem prvního i druhého
stupně odepřena, u odvolacího soudu s poukazem, že s věcí nesouvisí.
7. V trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněná odcizila poškozené L. kabelku nebo svědku P.
klíč. Z kamerového záznamu nelze rozeznat velikost ani barvu tašky. Poškozená L. dodala fotku
odcizené kabelky, kde má tato taška dlouhý řemen, nikoliv krátký jako na kamerovém záznamu.
Ohledně toho, co obviněná měla odcizit, existují mezi výpověďmi svědka P. a poškozené L. rozpory.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
„rozsudek“ Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 9 To 215/2022-350, stejně jako další
rozhodnutí na citovaný „rozsudek“ obsahově navazující, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) uvedl, že
dovolatelka opakuje svoji již dříve užitou obhajobu. Nalézací soud se s jejími námitkami vypořádal v
bodech 2., 11., 12. jeho rozsudku a soud druhého stupně tak učinil v bodech 5.–13. jeho usnesení. S
argumentací soudů v odkazovaných pasážích jejich rozhodnutí se státní zástupce plně ztotožnil.
10. K námitkám podřazeným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní
zástupce uvedl, že omluva z hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2022 pouze na základě pracovní
neschopnosti obviněné není dostatečná. V tomto směru citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 764/2013, a odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp.
zn. 7 Tdo 722/2021. Omluva by musela obsahovat podklad, že zdravotní stav obviněné jí skutečně
znemožňoval dostavit se na jednání soudu. Dále zmínil, že obviněná i v další své trestní věci a
občanskoprávním řízení volila podobné obstrukční chování, kdy se omlouvala nevěrohodnými či
nerozhodnými zdravotními problémy. Její námitky tak jsou nedůvodné.
11. Pokud jde o dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., státní zástupce poukázal na to, že soudy se s důkazními návrhy obviněné ohledně výslechu svědků
L., M. a paní M. adekvátně vypořádaly. Soudy odmítly provést výslech těchto svědků s odkazem na
to, že se v rozhodné době na místě nenacházeli, jedná se tudíž o důkazy nadbytečné, bez výpovědní
hodnoty.
12. Námitka, že do výše způsobené škody neměla být započítána daň z přidané hodnoty, odpovídá
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru je třeba rozlišit určení výšeškody pro účely výroku o vině a výroku o náhradě škody. V prvním případě je třeba do škody
zahrnout i výši daně z přidané hodnoty, v druhém nikoliv, pokud poškozená je plátcem daně z
přidané hodnoty. K uvedenému citoval státní zástupce závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003, rozsudku ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1952/2006, a nepublikovaného usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015. V předmětné
věci však bylo DPH zahrnuto ve výši škody i v případě adhezního řízení, a státní zástupce tudíž v
daném ohledu považoval dovolání za důvodné.
13. Další výhrady obviněné směřovaly do oblasti skutkové stran toho, zda předmětné věci odcizila.
Její argumentace v podstatě spočívá v tom, že namítá porušení zásady in dubio pro reo. Tyto námitky
přitom samy o sobě podle bohaté judikatury nemohou naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., přičemž stále platí, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení v zásadě vázán skutkovým
stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. I v rámci tohoto dovolacího důvodu je možné
posuzovat obsah námitek dovolatelky pouze z hlediska případného porušení jejích ústavních práv,
tedy pokud porušení výše zmíněné zásady dosahuje extrémní úrovně. Samotné porušení zásady in
dubio pro reo tedy daný dovolací důvod nezakládá. V této části tedy výhrady obviněné neodpovídají
žádnému z dovolacích důvodů.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zčásti zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 9 To 215/2022, ve výroku o
náhradě škody stran poškozené společnosti P. a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 3 T 62/2020, v tomto výroku o náhradě škody, stejně jako všechna
další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř., s
přiměřeným použitím § 265 tr. ř., podle § 229 odst. 1 tr. ř. shora uvedenou poškozenou společnost
odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vyjádřil
zároveň souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je
dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž
stran dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jsou-li rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací
zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až l). K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné A. R. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §
253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., odvolání bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na
jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto
případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná relevantně
odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. e), písm. f), písm. l) tr.
ř.
20. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř.
Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
současně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Obviněná ovšem bez jakékoli bližší argumentace – s jedinou výjimkou popsanou níže – „z
opatrnosti“ označila shora specifikované dovolací důvody pouze zákonným ustanovením, čímž zcela
pominula obligatorní obsahové náležitosti dovolání, jelikož absentuje uvedení konkrétních dovolacích
námitek, na jejichž existenci jsou podle obviněné uvedené dovolací důvody založeny. Je proto třeba
konstatovat, že podmínky náležitostí obsahu dovolání výše označených dovolacích důvodů splněny
nebyly.
22. Námitku dovolatelky stran změny osoby soudkyně, kdy původní soudkyně odešla do důchodu a
věc převzala JUDr. Anežka Pudilová, Ph.D., lze podřadit pod důvod dovolání označený v § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. K tomu je třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, rozhodl-li věcně
nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval
senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Nesprávně obsazeným soudem je soud, který věc
rozhodoval ve složení, které neodpovídalo pravidlům uvedeným v zákoně o soudech a soudcích (§ 27,
§ 31 a § 35).
23. Nejvyšší soud konstatuje, že právo na zákonného soudce, patřící mezi základní práva a svobody a
garantované Listinou základních práv a svobod, je neopominutelnou podmínkou práva na spravedlivý
proces. Nutno předeslat, že obviněná nedodržela podmínku včasnosti uplatnění námitky porušení
práva na zákonného soudce, pokud ji v dosavadním průběhu trestního řízení vůbec neuplatnila, a
proto se s ní soudy nemohly v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Ústavní soud v takové situaci
rozhodl, že námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, je nutno
uplatnit včas, tj. bezprostředně poté, co se dovolatelce staly známy skutečnosti ji odůvodňující (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Pro úplnost však Nejvyšší soud
dodává, že právo na zákonného soudce není vyčerpáno jen příslušností toho kterého soudu a jeho
konkrétním obsazením, ale i přidělováním soudní agendy na základě předem určených pravidel v
rozvrhu práce, kterým se zamezuje svévolné manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům(srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03). Zákonný rámec kritérií
rozvrhu práce je obsažen v ustanoveních § 41–45 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Z něj
vyplývá, že věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle určeného předmětu řízení v
jednotlivé věci, přičemž způsob rozdělení věcí musí být stanoven tak, aby byla zajištěna specializace
soudců podle zvláštních právních předpisů, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení
bylo, pokud je to možné, stejné, a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého
soudního oddělení náleží. Současně určuje soudce, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních
soudce, kteří nemohou věc projednat a rozhodnout z důvodu své nepřítomnosti, z důvodu vyloučení,
nebo z jiných důvodů stanovených zákonem. Pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena
přímo v rozvrhu práce, být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti
případnému zneužití (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 15. 6. 2016). Uvedená ustanovení
zdůrazňují zásadu zákonného soudce ve vztahu k plynutí času a zakotvují pravidlo, že jednou
přidělená věc má zůstat ve stejném oddělení a má ji rozhodnout stejný soudce, kterému byla
původně přidělena. Mohou však nastat situace, kdy tuto zásadu nelze dodržet, například při zániku
funkce soudce či při jeho přeložení na jiný soud. V takových situacích je nutné věci výjimečně znovu
rozdělit, a to za podmínek, které stanoví tato ustanovení zákona.
24. V projednávané věci je ze záznamu na č. l. 210 zřejmé, že byla předána novému předsedovi
senátu s ohledem na zánik soudcovského mandátu původní předsedkyně senátu k 31. 12. 2021. Je
tedy zjevné, že pokud dosavadní předsedkyni senátu zanikla funkce soudkyně, nemohla již tento
případ z logiky věci vyřizovat a musel být přidělen k vyřízení jinému soudci. V tomto případě rozvrh
práce Obvodního soudu pro Prahu 1, podle něhož byla věc přidělena nově ji rozhodující soudkyni
(JUDr. Anežce Pudilové, Ph.D.), výše teoreticky vymezené požadavky zcela splňoval. Pro přidělování
věcí jednotlivým soudcům byl používán automaticky podle algoritmu program ISAS, a to kolujícím
způsobem s dorovnáváním, chronologicky podle pořadí nápadu věcí, s ohledem na výši nápadu v
procentech a na případnou specializaci v jednotlivých soudních odděleních. Používání generátoru
přidělování, jakým je např. programový prostředek ISAS, zákon o soudech a soudcích výslovně
připouští, přičemž z jeho dikce je patrné, že je tento prostředek považován za vyšší formu
objektivního přidělování napadlých věcí. Zejména je tak eliminována možnost svévolných zásahů
nebo přidělování věcí ad hoc. Z rozvrhu práce dotčeného soudu na rok 2022 platného k 1. 1. 2022 je
zřejmé, že soudní oddělení 3 T bylo neobsazeno, přičemž z opatření místopředsedkyně Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. Spr 745/2021, o změně rozvrhu práce pro rok 2022 v
části týkající se trestního úseku mj. v souvislosti s nástupem nové trestní soudkyně vyplynulo, že je
rozvrh práce s účinností ode dne 1. 2. 2022 změněn tak, že JUDr. Anežka Pudilová, Ph.D. byla
zařazena do soudního oddělení 3 T. Uvedeným postupem tedy byla projednávaná věc plně v souladu
s rozvrhem práce přidělena jmenované nové soudkyni, která obsadila soudní oddělení po soudkyni,
jejíž funkce zanikla. Postup přidělování věcí na Obvodním soudu pro Prahu 1 tedy ústavně zajištěné
právo obviněné na zákonného soudce neporušil a námitka nesprávného obsazení senátu proto byla
shledána zjevně neopodstatněnou. V případě zbývajících dovolacích důvodů jsou splněny podmínky
pro jejich odmítnutí pro nesplnění náležitostí jejich obsahu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
25. Obviněná s ohledem na nevyhovění její žádosti o odročení hlavního líčení dne 20. 4. 2022 s
poukazem na její nepříznivý zdravotní stav namítá zkrácení svých procesních práv.
26. K této námitce je třeba obecně uvést, že podle § 202 odst. 2 tr. ř. se může hlavní líčení v
nepřítomnosti obžalovaného provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a
účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla
obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku,
který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení
vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný bylupozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.),
přičemž na to a na jiné následky nedostavení (§ 66 tr. ř. a 90 tr. ř.) musí být obviněný v předvolání
upozorněn.
27. V posuzovaném případě nalézací soud shora uvedená ustanovení trestního řádu o přítomnosti
obviněné u soudního jednání formálně neporušil. Vyhodnocení, zda jsou splněny podmínky pro daný
postup, je zcela na uvážení soudu a není v rozporu s právem na osobní účast obviněné u projednání
věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže soudní řízení jako celek není
dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/2012 Sb. rozh. tr.). V postupu soudu podle § 202 odst. 2 tr. ř.
nebrání ani omluva obviněné, ani žádost o odročení hlavního líčení, pokud byly splněny všechny
zákonné podmínky vymezené v tomto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5.
2013, sp. zn. 5 Tdo 408/2013). Samotné vystavení potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti bez
dalšího neosvědčuje, že obviněná není schopna se hlavního líčení z důvodu nepříznivého zdravotního
stavu účastnit. Tato skutečnost musí být prokázána lékařskou zprávou, z níž vyplývá, že zdravotní
důvody obviněné znemožňují účast na jednání soudu.
28. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obviněné bylo doručeno předvolání k hlavnímu
líčení dne 14. 3. 2022, přičemž dne 9. 4. 2022 požádala o odročení hlavního líčení s ohledem na svůj
zdravotní stav, k čemuž připojila rozhodnutí o vystavení dočasné pracovní neschopnosti od 25. 2.
2022 společností Medicahelp, s. r. o. Obviněná byla soudem dne 11. 4. 2022 upozorněna na
nedostatečnost žádosti s tím, že je nutné doložit zprávu lékaře potvrzující zdravotní stav obviněné
nedovolující účast u hlavního líčení. Na to reagovala obviněná den před konáním hlavního líčení dne
19. 4. 2022 v 18:48 hodin zasláním opětovné žádosti o odročení tohoto hlavního líčení z důvodu
nepříznivého zdravotního stavu s připojením zprávy o ambulantním ošetření téhož dne v 12:23 hodin
pro bolesti dolní části zad, otevřenou ránu na zápěstí a ruky, povrchové poranění hlavy a zhmoždění
lokte (závěr VAS bederní s iritací L5 1. sin). Následně byla téhož dne v 20:47 hodin doručena další
lékařská zpráva od M. K., Medicalhelp ČR, s. r. o., z níž vyplývají skutečnosti popsané v bodu 2.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tedy odkaz na ošetření obviněné dne 8. 4. 2022 pro
dekompenzovanou hypertenzi (vysoký tlak) a psychickou dekompenzaci stavu. Z těchto skutečností
pak pisatelka i s poukazem na absenci jakýchkoli dalších informací o aktuálním stavu obviněné, její
hospitalizaci či propuštění, když není jejím praktickým lékařem, uzavírá neschopnost obviněné
účastnit se dne 20. 4. 2022 hlavního líčení. Soud prvního stupně ověřil před konáním hlavního líčení,
zda obviněná není aktuálně hospitalizována v zařízení, kde byla dne 8. 4. 2022 ošetřena (viz zpráva
na č. l. 256 spisu) a po negativním zjištění konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněné.
29. S postupem soudu prvního stupně je třeba souhlasit. Jak bylo uvedeno výše, pracovní
neschopnost obviněné její účast u hlavního líčení nevylučovala, ostatně obviněnou nelimitovala už
před daleko kratší dobou od jejího vystavení v účasti při veřejném zasedání dne 30. 3. 2022 v jiném
trestním řízení, jak poukázal soud prvního stupně. Podstatné však je, že z lékařské zprávy ze dne 19.
4. 2022 o ošetření obviněné nevyplývá žádný, natož jednoznačný závěr, že by obviněná z důvodu
zdravotního stavu nebyla schopna účasti u hlavního líčení následující den. Pokud obviněná tuto
skutečnost dokládala zprávou společnosti Medicalhelp, s. r. o., v souvislosti s ošetřením ze dne 8. 4.
2022, nelze akceptovat, aby závěr o nemožnosti účastnit se jednání soudu byl dovozován pouze ze
zdravotní indispozice, která nastala již v delším časovém odstupu před hlavním líčením a současně
absentuje aktuální zhodnocení zdravotního stavu obviněné. Námitku dovolatelky o porušení
ustanovení o přítomnosti v hlavním líčení proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnou.
30. Dodat lze, že obviněná ve svém dovolání nezpochybnila nesplnění těch předpokladů pro konání
hlavního líčení, které Nejvyšší soud zmínil v bodě 26. tohoto usnesení, takže není třeba se z tohoto
hlediska věcí zabývat.K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Námitky obviněné, které lze podřadit pod shora uvedený dovolací důvod v jeho třetí alternativě,
jej nenaplňují. Obviněná brojila proti odmítnutí svých důkazních návrhů na slyšení svědků L., M. a M.
Posuzovaná věc ovšem není stižena vadou opomenutých důkazů, když je třeba poukázat na
odůvodnění nalézacího soudu a odvolacího soudu, kde soudy odmítnutí těchto návrhů řádně
zdůvodnily. S jejich neprovedením vzhledem k nadbytečnosti je třeba souhlasit, neboť případná
vyjádření obviněnou navrhovaných svědků, kteří ani nebyli skutkovému ději přítomni, dílem neměla s
projednávanou věcí relevantní souvislost a dílem nemohla přinést do posuzovaného jednání obviněné
žádné nové skutečnosti. Svědectví L. k dispozici a instalaci kamerového záznamu v prostorách
masérského salonu je zcela irelevantní, stejně jako případné svědectví k držení klíčů a údajné
legálnosti vstupu obviněnou do těchto prostor. Posledně zmíněná skutečnost byla totiž nalézacím
soudem z listinných důkazů, zejména ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a výpovědi z této
smlouvy z důvodu prodlení s úhradou nájemného ze dne 22. 11. 2018, doručené obviněné dne 28. 11.
2018, zjištěna jednoznačně, toto právo obviněné nesvědčilo. Správně byl vyhodnocen jako
nadbytečný rovněž výslech svědka M., jednatele společnosti P., jelikož zplnomocnění svědka P. k
zastupování této společnosti v projednávaném trestním řízení dostatečně vyplývá z plné moci
založené na č. l. 112. Svědectví P. M., jednatelky společnosti, která si pronajala nebytové prostory po
obviněné, pak s jednáním obviněné nemá žádnou relevantní souvislost.
32. V obecné rovině lze uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět
všem důkazním návrhům (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96), ale jsou povinny
provést důkazy, které objasní skutkový stav bez důvodných pochybností, a o neprovedených
důkazech rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nebylo vyhověno, což nalézací soud dostatečně
učinil a jeho závěry potvrdil i soud odvolací. V postupu soudu tedy nebylo shledáno pochybení.
33. Dovolatelka dále sporuje odcizení kabelky poškozené L. a klíčů od vozidla svědkovi P. ke škodě
poškozené společnosti P., poukazuje na nejednoznačnost kamerového záznamu a zmiňuje rozpory ve
výpovědi svědka P. stran odcizené věci poškozené L. Tyto námitky je možno interpretovat jako
námitky zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Ta ovšem nemůže být založena pouze na
tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a dovozuje z něj jiné skutkové a
právní závěry, než jak to učinily soudy.
34. V projednávané věci není dán žádný, natož pak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. Skutečnost, že osobou, která dne 7. 9. 2019 vstoupila do prostor masážního
salonu a která je rovněž zachycena na kamerovém záznamu, je obviněná, vyplývá z výpovědi
poškozené L. a svědka P., sama obviněná svou přítomnost v předmětných prostorách v danou dobu
rovněž potvrdila. Z kamerového záznamu je zcela zřejmé, že do nebytového prostoru vešla obviněná
bez jakéhokoli zavazadla a odešla z něho s kabelkou, která jednak vizuálně odpovídá velikosti a tvaru
kabelky poškozené L., založené ve fotografii na č. l. 35 spisu, a jednak byla samotnou poškozenou
jako její kabelka ztotožněna. Nalézací soud pak neshledal žádný důvod k diskvalifikaci věrohodnosti
tohoto tvrzení, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesoulad v
popisu odcizené věci ke škodě poškozené L., resp. výčet všech odcizených věcí, neboť podle
poškozené šlo o kabelku s peněženkou s doklady (a dále penězi a platební kartou), podle svědka P. o
peněženku s doklady. Podstatné je, že v odcizení peněženky s doklady jsou svědectví obou shodná,
stejně jako v tvrzení, že věci postrádali právě až po návštěvě obviněné. Tato svědectví spolu s
kamerovým záznamem proto jednání obviněné jednoznačně prokazují.
35. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly
přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn důkazů totiž tvořil logickou a ničím
nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svémcelku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání
obviněnou. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné,
takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí
být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením
stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch
obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016). Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, vyhodnocoval a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich
obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Skutkové námitky, opřené o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto byly vyhodnoceny jako neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Námitku dovolatelky, jíž sporuje vloupání do předmětného nebytového prostoru s ohledem na
„legální“ držení klíčů od tohoto prostoru, lze podřadit uvedenému dovolacímu důvodu, tj. jinému
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení znaku vloupání.
37. Trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku spočívá v jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc
tím, že se jí zmocní, přičemž v případě obviněné došlo k přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a
naplnění dvou znaků alternativ prvého odstavce způsobením škody nikoliv nepatrné a vloupáním.
38. Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení
nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly (§ 121 tr. zákoníku). V takovém případě nezáleží
na hodnotě ukradené věci. O nedovolené překonání uzamčení jde např. při vniknutí do bytu nebo
domu, příp. jiného uzamčeného prostoru (např. zámkem, zástrčkou, bezpečnostní závorou, pomocí
elektronického zařízení apod.), za pomoci odcizených nebo nalezených klíčů, pomocí klíčů
vylákaných od majitele, vniknutí do tohoto prostoru pomocí planžety, paklíče nebo jiného
technického prostředku, a to i bez poškození zámku. Při překonávání uzamčení se totiž nevyžaduje
síla (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1312). Obviněná
sice disponovala od prostoru masážního salonu klíči, ovšem z listinných důkazů vyložených výše (bod
31.) je zřejmé, že již nebyla oprávněna nebytové prostory užívat, neboť nájem byl ukončen uplynutím
14 dní od výpovědi doručené jí uložením dne 28. 11. 2018, když minimálně z výzev o zpřístupnění
prostor ze dne 28. 6. 2019 (č. l. 327–328 spisu) jí tato skutečnost musela být známa. Je třeba uzavřít,
že obviněná klíče od nebytových prostor, k nimž jí nájemní vztah skončil, držela bez právního
důvodu. Jelikož nebylo vůlí majitelů nebytových prostor, aby obviněná měla ke klíčům dispoziční
oprávnění, lze uzavřít, že obviněná klíče použila ve srovnatelném režimu, jako klíče nalezené, čímž je
znak vloupání, v jeho formě nedovoleného překonání uzamčení, naplněn.
39. Tvrzení dovolatelky spočívající v námitce, že od způsobené škody ve výši 11 773 Kč představující
cenu klíče s dálkovým ovládáním od osobního motorového vozidla tovární značky XY náležejícího
poškozené společnosti měla být odečtena 21 % daň z přidané hodnoty, rovněž odpovídá dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí je obsahově namítáno nesprávné užití § 137 tr.
zákoníku při stanovení výše škody.
40. Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla
předmětem útoku, v době a v místě času obvykle prodává. Pokud jde o daň z přidané hodnoty jako
součást ceny takové věci, lze poukázat na judikaturou aprobovaný závěr, že za situace, jestliže je
prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle
prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný
spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/2004Sb. rozh. tr.). Uvedený závěr se týká započtení daně z přidané hodnoty jak z hlediska právního
posouzení skutku, tedy otázky viny, tak, až na několik výjimek, rovněž výroku o náhradě škody.
41. Stran uvedených výjimek lze ve shodě se státním zástupcem připomenout rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006 (publikovaný pod C 4648 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck), týkající se opravy vozidla, podle něhož, [j]e-li poškozený
plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená
na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu. Dále
lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, jenž uzavřel, že
[s]amotná okolnost, že poškozený je plátcem daně z přidané hodnoty, neznamená, že nemá nárok na
náhradu škody včetně této daně, kterou zaplatil v rámci ceny opravy, jestliže není najisto doloženo,
že zároveň uplatnil nebo byl oprávněn uplatnit u správce daně odpočet na vstupu u konkrétního
přijatého zdanitelného plnění (opravy). Z výše uvedených východisek vyplývá, že při účtování ceny
opravy je daň z přidané hodnoty ze strany opravitele běžnou součástí ceny díla, takže představuje
část nákladů, které musely být vynaloženy na uvedení věci do původního stavu. Výjimkou z tohoto
závěru je pouze situace, kdy je poškozený sám plátcem daně z přidané hodnoty, škoda vznikla na
jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti a vznikl mu zároveň nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty vůči správci daně. V takovém případě se škoda vzhledem k
nároku poškozeného na její odpočet o tuto částku snižuje.
42. V posuzované věci se ovšem jedná o situaci zcela odlišnou, jelikož škoda byla způsobena
odcizením klíče s dálkovým ovládáním od osobního motorového vozidla tovární značky XY ke škodě
společnosti P. (podle tvrzení dovolatelky vzhledem k údajům z veřejného rejstříku a sbírky listin v
rozhodné době plátce daně z přidané hodnoty), která si uvedenou věc musela nechat vyrobit a
koupit. Z faktury BMW Service BYCHL AUTO, a. s., je zřejmé, že cena za nový klíč – planžetu a
dálkové ovládání, činila bez daně z přidané hodnoty částku 9 729,75 Kč a částku 11 773 Kč včetně
21 % daně z přidané hodnoty. Pokud tedy poškozený zaplatil za uvedenou věc cenu včetně daně z
přidané hodnoty, tedy cenu, za kterou se věc představující předmět útoku protiprávního jednání,
obvykle prodává, je-li prodej takové věci ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty, odpovídá výše
škody ceně včetně této daně. S názorem obviněné, potažmo státního zástupce, se proto nelze
ztotožnit, když jasná potřeba započítat do rozsahu plnění náhradu škody včetně daně z přidané
hodnoty i v adhezním řízení, je zřejmá z bohaté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 264/2006, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 75/2009-I., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1215/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 107/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 Tdo 3/2023). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, pak na posuzovanou situaci nelze vztáhnout, jelikož se týká škody na
majetku poškozeného věřitele, způsobené ze strany dlužníka nepoužitím kupní ceny získané za
prodaný majetek, která byla jako zdanitelné plnění již daní z přidané hodnoty zatížena.
43. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolací soud neshledal v projednávané věci důvod
odchýlit se od ustáleného výkladu týkající se popsané problematiky a podané dovolání je i v této části
neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí
44. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatelky podřaditelné pod dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) a písm. h) tr. ř., nebyly shledány
opodstatněnými, z čehož plyne, že důvodně nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně
neopodstatněné.45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném
prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí. | decision_114.pdf |
159 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.05.2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2863.2015.1
Číslo: 137/2017
Právní věta: Porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání
zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek
stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým
zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili
stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Za škodu způsobenou zaměstnanci tímto jednáním,
které je porušením právní povinnosti, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 265 odst. 2
zákoníku práce.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2016
Spisová značka: 21 Cdo 2863/2015
Číslo rozhodnutí: 137
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Diskriminace, Mzda (a jiné obdobné příjmy), Pracovní poměr
Předpisy: § 16 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 23.04.2009
§ 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 23.04.2009
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2.
2015, sp. zn. 16 Co 220/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 11. 2010 u Okresního soudu v Přerově domáhal, aby mu
žalovaný zaplatil 152 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 %
od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8,0 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a od 1. 7. 2010 do zaplacení s
ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm
procentních bodů. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 10. 1999
uzavřené s právním předchůdcem žalovaného „ve znění“ jmenovacího dekretu ze dne 20. 12. 2000 a
dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2001 byl zaměstnán u žalovaného jako obchodní ředitel pro
Českou republiku, že mu na základě mzdového výměru ze dne 31. 12. 2005 náležel vedle mzdy roční
bonus až do výše 360 000 Kč, že mu na základě vyhodnocení výkonnostních ročních cílů za rok 2008provedeného nadřízeným generálním ředitelem Ing. M. M. náležel za rok 2008 finanční bonus ve výši
152 280 Kč, že dne 10. 6. 2009 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm.
c) zák. práce a že mu odsouhlasený bonus za rok 2008 dosud nebyl vyplacen, přestože k jeho úhradě
žalovaného opakovaně vyzýval.
2. Žalovaný zejména namítal, že žalobci nárok na roční bonus nevznikl, neboť na základě vnitřní
směrnice žalovaného č. 3 se s účinností od 7. 12. 2007 pro výpočet ročního bonusu zaměstnanců (s
výjimkou manažerů) použijí redukční hranice, které stanoví, že při plnění cílů v rozmezí 0–50 % se
bonus nevyplácí, a žalobce splnil stanovené výkonnostní cíle pouze na 42,3 %. Žalobce neměl podle
žalovaného nárok na bonus ani podle bodu 4.1.12 směrnice č. 3, který se týká manažerů, a podle
něhož dojde-li v případě parametru zisk společnosti k překročení plánovaného cíle, je ve stejném
poměru navýšena odměna za tento cíl a naopak, neboť ani žalovaný nesplnil stanovené výkonnostní
cíle (plán zisku před zdaněním byl splněn na 47 %).
3. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 15 EC 480/2010-134 rozhodl, že
„žalovaný je povinen zaplatit žalobci 152 280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25
% p. a. od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8,0 % p.
a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % p. a. od 1. 7. 2010 do 19. 10. 2011 a dále od 20. 10.
2011 až do zaplacení se zákonným úrokem z prodlení p. a. z částky 152 280 Kč, přičemž výše úroku
je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, závislá na výši repo sazby
vyhlašované Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné k prvnímu dni
příslušného kalendářního pololetí“, a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 17 014 Kč. Vycházel ze zjištění, že mzda žalobce, který byl u žalovaného v době od 1. 8. 2000
do 31. 8. 2009 zaměstnán v pracovním poměru jako obchodní ředitel pro Českou republiku, se na
základě mzdového výměru žalobce ze dne 31. 12. 2005 podepsaného oběma stranami skládala ze
základní složky 147 000 Kč, ročního bonusu 360 000 Kč a ročního příspěvku na životní pojištění ve
výši 8 000 Kč a že výše a nároky na výplatu jednotlivých složek mzdy a splatnost mzdy byly
stanoveny ve mzdovém předpisu žalovaného. Dospěl k závěru, že tento mzdový výměr je dohodou
účastníků o mzdě, tedy dvoustranným právním úkonem, který je v části pro neurčitost neplatný,
neboť neobsahuje konkrétní vymezení mzdového předpisu žalovaného, kterým se má nárok na
výplatu jednotlivých složek mzdy řídit. Nárok žalobce pokládal za „prokázaný“ na základě „dohody o
mzdě“, neboť mzda a její složka, které se žalobce domáhal, byla sjednána dohodou účastníků v
písemné smlouvě o mzdě před vykonáním práce. Soud prvního stupně nezkoumal, zda byly splněny
podmínky pro výplatu požadované výše bonusu žalobci podle směrnice č. 3 ze dne 1. 3. 2005, která
byla mzdovým předpisem žalovaného, neboť tato směrnice nebyla – v rozporu s ustanovením § 18
odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. a od 1. 1. 2007 s ustanovením § 305 odst. 2 zák. práce – vydána v
písemné podobě, a je proto neplatná.
4. K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 4. 2012, č. j. 16 Co
105/2012-159, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Uvedl, že „spor mezi účastníky existoval o znění směrnice č. 3 bodu 4.1.12“, neboť každý z účastníků
přeložil jinou směrnici č. 3 – žalovaný dokládal, že je nutné aplikovat bod 4.1.4d), žalobce bod 4.1.4c)
směrnice, a vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, v jakém znění mzdový předpis v
rozhodné době platil a zda byly splněny podmínky pro výplatu požadované výše bonusu žalobci.
Dodal, že mzdový předpis existoval v písemné formě, a poukázal na ustanovení § 16 zákoníku práce,
neboť pokud by bylo prokázáno tvrzení žalobce, že všem ostatním zaměstnancům byl bonus, byť ve
zkrácené výši, vyplacen, nebyl by důvod, aby nebyl vyplacen i žalobci.
5. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, č. j. 15 EC 480/2010-236, žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 127 583 Kč k rukám
advokáta Mgr. D. S. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl seznámen se směrnicí č. 3 ze dne 1. 3. 2005,
která byla mzdovým předpisem žalovaného, jíž se řídil nárok na výplatu bonusu za rok 2008, že provyplácení bonusů za rok 2008 platila tato směrnice ve znění účinném od 7. 12. 2007 předloženém
žalovaným, neboť se jednalo o listinný dokument, který byl označen razítkem jako „kontrolovaný
dokument“, a že proto bylo pro výplatu bonusu žalobci podle bodu 4.1.4d) směrnice rozhodné plnění
cílů na více než 50 %, že tento cíl žalobce ani ostatní manažeři, kterým byla část bonusu vyplacena,
nesplnili, že bonusy za rok 2008 byly vyplaceny – i když ne v plné výši – manažerům žalovaného M.,
L., V., P., V., H., M., K., J. a B., že nebyly vyplaceny žalobci, MVDr. S. a MVDr. V., že žalobci byl
bonus vyplacen za roky 2005 – 2007 a že MVDr. S. a MVDr. V. byly za „únor 2006 – 2009“ vyplaceny
pouze měsíční prémie. Dovodil, že žalobci nevznikl nárok na výplatu bonusu ani na základě směrnice
žalovaného č. 3, neboť v roce 2008 nebylo splněno kritérium zisku žalovaného „více než 50 %“, ani
na základě tvrzeného diskriminačního jednání žalovaného, neboť žalobce byl na svém pracovním
místě sám a jeho práci nelze srovnat s jiným zaměstnancem na stejné pozici, a proto nelze dospět k
závěru, že by žalovaný nedodržel zásadu stejného odměňování za stejnou práci a za práci stejné
hodnoty a že by jeho postup při poskytnutí bonusu některým manažerům oproti neposkytnutí bonusu
žalobci byl diskriminační či nerovný.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 16 Co
220/2013-292, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci
152 280 Kč s 9,25% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z
prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8,0% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1.
1. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s
7,5% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s 7,05% úrokem z prodlení
ročně za dobu od 1. 1. 2013 do 10. 2. 2015, a za dobu ode dne 11. 2. 2015 do zaplacení s ročním
úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky
vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního
pololetí“, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „na nákladech řízení před soudy obou
stupňů“ 103 404 Kč. Na základě zjištění, že zaměstnanci žalovaného (kteří zároveň vykonávali funkci
jeho jednatele) MVDr. S. ani MVDr. V. neměli ve mzdových výměrech obsaženou složku roční bonus,
který jim proto nemohl být vyplacen, a že všem ostatním manažerům s výjimkou žalobce byl roční
bonus na základě vyhodnocení výkonnostního ročního cíle, byť ne v plné výši, vyplacen, dospěl k
závěru, že žalovaný porušil zásadu rovného odměňování zaměstnanců za vykonanou práci, neboť
nebylo prokázáno, že by pro nevyplacení ročního bonusu žalobci byl jakýkoliv jiný důvod než důvod
diskriminační.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že žalobce nikdy blíže
nespecifikoval, v čem spatřuje diskriminační jednání žalovaného, respektive jaký by byl případný
důvod této diskriminace, že zmiňovaní manažeři jsou vedoucí pracovníci žalovaného, kteří přímo
podléhají pouze generálnímu řediteli, že činnosti, které vykonávají, jsou vzájemně nesrovnatelné a že
na každého z nich jsou kladeny jiné nároky. Uvedl, že za těchto okolností na daný případ dopadá
„ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 189/2009 Sb.“ a že se nejednalo o porušení zásady rovného
zacházení se zaměstnanci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že žalobu zamítne.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým semění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první
o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl v době od 1. 8. 2000 do 31. 8. 2009 zaměstnán u žalovaného v
pracovním poměru jako obchodní ředitel pro Českou republiku a že mzda žalobce byla s účinností od
1. 1. 2006 stanovena mzdovým výměrem žalovaného ze dne 31. 12. 2005 tak, že se skládala ze
základní složky 147 000 Kč, ročního bonusu 360 000 Kč a ročního příspěvku na životní pojištění ve
výši 8 000 Kč, s tím, že výše a nároky na výplatu jednotlivých složek mzdy a splatnost mzdy jsou
stanoveny ve mzdovém předpisu společnosti, kterým byla směrnice č. 3 ze dne 1. 3. 2005. V bodě
4.1.12 této směrnice bylo stanoveno, že pro odměňování manažerů, kterým byl stanoven bonus
absolutní částkou ve mzdovém výměru, se pro hodnocení roku použije způsob hodnocení a vyplácení
bonusu na základě hodnocení generálním ředitelem pro příslušný rok, že cíle jsou zaměstnanci
předem stanoveny dokumentem „Výkonnostní cíle zaměstnance“ a že výše výplaty bonusu manažerů
se řídí podmínkami uvedenými v bodu 4.1.4.d) směrnice, podle něhož je výše bonusu ovlivňována
„procentickým splněním základního cíle společnosti (zisk)“ a podle něhož se při splnění cíle 100 % a
více bonus vyplácí v plné výši včetně navýšení nad 100 %, při splnění cíle 51-90 % se bonus vyplácí
do výše dosaženého procenta a při „plnění cílů 0–50 %“ se bonus nevyplácí. Žalovaný v roce 2008
splnil plán zisku na 47 %. Podle vyhodnocení výkonnostních ročních cílů žalobce za rok 2008
provedeného žalovaným žalobce splnil tyto cíle na 42,3 %, čemuž odpovídá bonus ve výši 152 280
Kč. Za rok 2008 byly bonusy, i když ne v plné výši, na základě vyhodnocení výkonnostních ročních
cílů vyplaceny manažerům M., L., V., P., V., H., M., K., J. a B. (tj. všem manažerům žalovaného,
kterým byl stanoven bonus ve mzdovém výměru, s výjimkou žalobce).
12. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky
hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek má zaměstnanec právo na plnění odpovídající
pobídkové složce mzdy, která mu nebyla zaměstnavatelem vyplacena pro nesplnění některé z
podmínek stanovených vnitřním předpisem, jestliže tuto složku mzdy zaměstnavatel vyplatil ostatním
svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci
nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného
není opodstatněné.14. Projednávanou věc je třeba i v současně době posuzovat – vzhledem k době, kdy vznikl (měl
vzniknout) nárok, kterého se žalobce domáhá – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb.,
č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23. 4. 2009 (dále
jen „zák. práce“).
15. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle její složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a
dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné
smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. §
109 odst. 1 a 4, § 113 odst. 1 zák. práce); mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu
měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění
konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo
jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i
kombinovat).
16. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení
se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování
jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout
funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.
17. V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace; pojmy přímá diskriminace,
nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a
navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační
zákon (§ 16 odst. 2 zák. práce). Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy
pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro
výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený; za
diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo
vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z
důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu (§ 16 odst. 3 zák. práce).
18. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým
způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního
vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném
či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe
zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními
srovnatelnými zaměstnanci.
19.Jednou z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi
zaměstnanci, je odměňování za práci (poskytování mzdy, platu nebo odměny z dohody o provedení
práce nebo dohody o pracovní činnosti). Nerovné zacházení při poskytování pobídkových složek
mzdy může vyplývat z rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání této složky mzdy na základě zhodnocení
dosažených pracovních výsledků zaměstnance, nebo může být založeno již samotným vnitřním
předpisem zaměstnavatele stanovícím podmínky pro přiznání nároku na pobídkovou složku mzdy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005). Porušením zásady
rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že
zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem
pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za
práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro
její vyplacení. Za škodu způsobenou zaměstnanci tímto jednáním, které je porušením právní
povinnosti, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce (k nároku zaměstnancepostiženého nerovným zacházením ze strany zaměstnavatele na náhradu škody srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, který byl uveřejněn pod č. 35/2016 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. V projednávané věci žalovaný nepřiznal žalobci pobídkovou složku mzdy za rok 2008 (bonus) na
základě vyhodnocení jeho výkonnostních ročních cílů, podle něhož žalobce tyto cíle splnil na 42,3 %,
z důvodu nesplnění podmínky stanovené ve vnitřním mzdovém předpisu žalovaného, podle níž se
bonus vyplácel jen při splnění cíle zisku žalovaného na více než 50 %, neboť žalovaný splnil v roce
2008 plán zisku jen na 47 %. Vzhledem k tomu, že všem ostatním svým manažerům odměňovaným
stejným způsobem jako žalobce žalovaný tuto pobídkovou složku mzdy na základě vyhodnocení jejich
výkonnostních ročních cílů poskytl, přestože ani oni uvedenou podmínku pro vyplacení bonusu
stanovenou ve vnitřním mzdovém předpisu nesplňovali (aniž by tedy ve vztahu k nim – na rozdíl od
žalobce – vyvodil závěry z toho, že v roce 2008 nebylo dosaženo cíle zisku žalovaného na více než 50
%), dopustil se vůči žalobci – jak vyplývá z výše uvedeného a jak správně dovodil odvolací soud –
porušení zásady rovného zacházení při odměňování za práci stanovené v § 16 odst. 1 zák. práce a je
povinen nahradit mu ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce škodu spočívající v části ročního
bonusu odpovídající míře splnění jeho výkonnostních ročních cílů, která žalobci nebyla vyplacena v
důsledku tohoto porušení právní povinnosti žalovaného. Poukazuje-li žalovaný na rozdílnost činností
jednotlivých manažerů a nároků na ně kladených, pak přehlíží, že podmínku pro vyplacení bonusu
spočívající ve splnění cíle zisku na více než 50 % stanovil – přes tyto rozdílnosti – ve vnitřním
mzdovém předpisu pro všechny manažery, kterým byl stanoven bonus ve mzdovém výměru, stejně;
tuto podmínku byl proto s ohledem na zásadu rovného zacházení povinen vůči nim též stejně
uplatňovat.
21. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1140.pdf |
160 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 5 Tdo 340/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.340.2016.1
Číslo: 7/2017
Právní věta:
Objektem přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku
je především zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci
majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového).
Objektivní stránku tohoto přečinu lze naplnit odmítnutím splnění zákonné povinnosti učinit
prohlášení o majetku, vyhýbáním se splnění této povinnosti nebo uvedením nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů v takovém prohlášení. Odmítnutím se v tomto smyslu pak rozumí nejen výslovné
odepření učinit prohlášení o majetku, ale též jednání spočívající v pouhé nečinnosti pachatele, který
po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné
údaje o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat.
Ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další
aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 5 Tdo 340/2016
Číslo rozhodnutí: 7
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Opomenutí, Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
Předpisy: § 112 tr. zákoníku
§ 227 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného I. J. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 55 To 305/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 191/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 31 T 191/2013, byl obviněný I.
J. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr.
zákoníku. Tento trestný čin byl ve stručnosti spatřován v tom, že obviněný jako daňový subjekt, u
kterého byl evidován na osobním daňovém účtu ke dni 9. 7. 2012 nedoplatek na dani z příjmů
fyzických osob ve výši 311 094 Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 17 568 Kč, které nemohly být
uhrazeny daňovou exekucí, dne 21. 7. 2012 převzal do vlastních rukou od správce daně výzvu k
podání prohlášení o majetku ze dne 10. 7. 2012 vydanou podle ustanovení § 180 zákona č. 280/2009
Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „DŘ“). Toto prohlášení měl učinit ve
lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Obviněný na tuto výzvu reagoval písemnou žádostí o prodloužení
lhůty do 31. 10. 2012, avšak správce daně svým rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012, které obviněnému
doručil dne 12. 10. 2012, žádost zamítl. Lhůta pro podání pravdivého prohlášení o majetku tak
obviněnému marně uplynula podle ustanovení § 36 odst. 3 DŘ dnem 12. 10. 2012, obviněný však tuto
svoji zákonnou povinnost nesplnil ani do jím navrženého dne 31. 10. 2012, ani poté až do doby
rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný tak nepodal prohlášení o majetku správci daně, ač si své
povinnosti byl vědom, neboť byl správcem daně řádně poučen o této povinnosti, jakož i o případných
následcích nevyhovění výzvě. Tím zároveň znemožnil řádné zjištění existence majetku a jeho
případný rozsah pro účely daňového řízení. Za uvedený přečin mu byl podle § 227 tr. zákoníku
uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný I. J. odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve veřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2015
usnesením pod sp. zn. 55 To 305/2015 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný I. J.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že
by došlo k jednání tak, jak je popisováno ve výroku odsuzujícího rozsudku, respektive, že by tímto
jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu. Trestný čin, který mu byl
v tomto řízení kladen za vinu, je úmyslným trestným činem, nelze se jej dopustit z nedbalosti či jen
hrubé nedbalosti, a to ani ve formě účastenství, naopak musí jít o přímý úmysl, který musí být
prokázán a popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněný dále z vlastního pohledu shrnul
okolnosti a úvahy, ze kterých vycházel odvolací soud při projednání jeho odvolání s tím, že usnesení
odvolacího soudu je poměrně nejasné, jeho skutková zjištění jsou neúplná a vychází shodně jako soud
prvního stupně v řadě závěrů z dedukcí, které nejsou podloženy žádnými důkazy. Obviněný dále
poukázal na skutečnost, že nikdy výslovně neodmítl prohlášení o majetku učinit, pouze opakovaně
žádal o prodloužení lhůty k provedení tohoto úkonu, což mu však nebylo bez vážného důvodu
umožněno. Zdůraznil, že po uplynutí data 12. 10. 2012 již po něm nikdo prohlášení o majetku
nepožadoval, proto podle něj není odůvodněno skutkové zjištění soudů, že takovou povinnost nesplnil
do současné doby. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že pro naplnění skutkové podstaty
předmětného přečinu je vyžadováno výslovné odmítnutí (míněno prohlášení o majetku), nepostačuje
pouhá nečinnost. Skutečnosti podle obviněného neodpovídá ani tvrzení, že svým jednáním znemožnil
řádné zjištění existence majetku a jeho případný rozsah pro účely daňového řízení. Obviněný je totiž
přesvědčen, že finanční úřad měl ze své dosavadní činnosti dostatek podkladů pro ověření toho, co
obviněný ve svých opakovaných podáních uváděl, tedy že nevlastní žádný movitý ani nemovitý
majetek a nemá jiný zdroj příjmů než ze svého podnikání. Požadované prohlášení o majetku tak
považuje za bezpředmětné, neboť by se jím nic konkrétního a podstatného pro účely daňového řízení
neprokázalo. Proto by se mělo vycházet ze zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2tr. zákoníku, podle obviněného zcela postačovalo užít prostředky daňového práva. Dále obviněný
poukázal na svou neznalost práva, zejména daňového, daňového poradce nemá, nemůže si ho
dovolit. Také uvedl, že finančnímu úřadu opakovaně v minulosti předkládal veškeré své účetnictví,
finanční úřad přitom část účetních dokladů ztratil, tyto doklady pak nalezl za podivných okolností, a
proto nedůvěřuje tvrzením uvedeného správního orgánu. Po finančním úřadu proto též žádal
přepočítání provedených plateb a následně daňového penále, v případě zjištění chybného výpočtu by
pak ani nebyl důvod, aby podával nějaké prohlášení o majetku. Je tak přesvědčen, že nebyla
naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka dané skutkové podstaty trestného činu. Závěrem
svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 55 To 305/2015 a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství,
která uvedla, že z přístupu obviněného je třeba jednoznačně dovodit jeho úmyslné jednání, které bylo
vedeno záměrem nevyhovět předmětné výzvě. Odsuzující výrok o vině obstojí i při zohlednění zásady
subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný svým jednáním
naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu, jenž mu byl kladen v tomto řízení za vinu. Navrhla,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně, aby tak
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému
dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a)
až l) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí,
aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky
také svým obsahem odpovídaly.
8. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obecně lze konstatovat, že pro tento důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy
o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem
jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na
skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací
provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně.
Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno
k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
9. Pod uplatněný dovolací důvod tak nelze právně relevantně podřadit ty námitky, jejichž
prostřednictvím obviněný zpochybňoval soudy zjištěný skutkový stav, či se domáhal odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, jak bylo rozvedeno shora.IV.
Důvodnost dovolání
10. Předně je třeba uvést, že trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku je
upraven v § 227 tr. zákoníku v hlavě páté zvláštní části trestního zákoníku mezi trestnými činy proti
majetku, nicméně jde oproti jiným majetkovým trestným činům o specifický typ trestné činnosti.
Zákonodárce tímto ustanovením sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené
povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci (např.
správce daně) mohly zjistit majetkové poměry takových osob (popř. subjektů, za něž jednají).
Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly
náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného
řízení (např. daňového). Tohoto trestného činu se dopustí, kdo v řízení před soudem nebo jiným
orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o
majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v
takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Zákonodárce tak postihuje tři
různé formy jednání, které staví na roveň. V daném případě šlo o případ prohlášení o majetku v
daňovém řízení podle § 180 DŘ, tedy v řízení před jiným orgánem veřejné moci. Trestné přitom je
jednak odmítnutí splnit zákonnou povinnost takové prohlášení učinit, jednak vyhýbání se takové
povinnosti, jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení. Na
roveň jsou tak postaveny tři různé formy spáchání daného přečinu, které vždy vedou k tomu, že
příslušnému orgánu veřejné moci (zde správci daně) se nedostane úplného a pravdivého prohlášení o
stavu majetku určité osoby, která měla prohlášení učinit (resp. za niž měl pachatel prohlášení
učinit). Obviněnému byla v tomto řízení kladena za vinu varianta uvedená jako první, a sice že odmítl
splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku.
11. Varianta spočívající v odmítnutí přitom může spočívat v různých formách jednání. Předně může
jít o výslovné (explicitní) odmítnutí učinit prohlášení o vlastním majetku (v takovém případě jde o
konání). Nepochybně je ale možné tento znak objektivní stránky skutkové podstaty naplnit též
nekonáním, tedy opomenutím zvláštní povinnosti konat ve smyslu § 112 tr. zákoníku (opomenutí
takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu). Opomenutí přitom
může spočívat například v tom, že pachatel se bez řádné omluvy nedostaví k soudu (tak třeba v
případě prohlášení podle § 260a až 260h o. s. ř.) či jinému orgánu veřejné moci (např. správci daně
při povinnosti učinit prohlášení podle § 180 DŘ), anebo se sice dostaví, zde však vůbec neučiní
prohlášení o majetku (shodně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2283). Odmítnutím se pak bude nepochybně rozumět i případ, kdy
pachatel vůbec na doručenou výzvu nijak nereaguje, popř. sice nejprve zareaguje (např. tím, že
požádá o prodloužení lhůty ke splnění uložené povinnosti), ale posléze zcela rezignuje na dodatečné
splnění orgánem veřejné moci uložené povinnosti učinit prohlášení o majetku (ať již ve lhůtě
prodloužené, či dodatečně v případě zamítnutí prodloužení lhůty). Je přitom třeba vycházet i z
logického výkladu a porovnání shora uvedených tří alternativních způsobů spáchání, jakož i z
výkladu teleologického o účelu dané normy. Je nepochybné, že zákonodárce chce postihovat případy,
kdy se orgánu veřejné moci nedostane pravdivého a úplného prohlášení o majetku, byla-li tato
povinnost uložena orgánem veřejné moci v příslušném řízení na základě zákona. Pokud jako výslovné
(explicitní) odmítnutí splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku, resp. vyhýbání se této
povinnosti, je typově stejně závažné jednání spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů v takovém prohlášení, tím spíše musí být stejně závažné (a tedy i trestné) jednání
spočívající v nesplnění této zákonné povinnosti, tedy v neuvedení žádného údaje (logický argument
od menšího k většímu – argumentum a minore ad maius). Jak již bylo uvedeno, zákonodárce zde
chrání především zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci
majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového).
Proto i postih pouhé nečinnosti po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku je zcela v souladuse smyslem daného ustanovení, odpovídá jeho účelu, jak jej zamýšlel zákonodárce (výklad e ratione
legis).
12. Ustanovení § 227 tr. zákoníku je tak typickým formálním deliktem, kterým se postihuje určité
jednání, aniž by se současně žádalo způsobení nějakého účinku, resp. škodlivého následku. Přitom je
ale třeba zároveň připomenout, že nejde o postup vůči osobám, jimž byla na základě zákona uložena
povinnost učinit prohlášení o majetku, přehnaně tvrdý, že jakékoliv včasné nesplnění této zákonné
povinnosti by bylo postihováno jako trestný čin, že k dodatečnému splnění povinnosti učinit takové
prohlášení by se vůbec nepřihlíželo. Vždyť uvedené ustanovení je vypočteno ve výčtu ustanovení v §
33 tr. zákoníku mezi trestnými činy, na něž se vztahuje účinná lítost znamenající zánik trestní
odpovědnosti, pokud pachatel takového trestného činu následně (po jeho spáchání) dobrovolně
škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo učinil o trestném činu oznámení
v době, kdy mu mohlo být ještě zabráněno.
13. Právně relevantně byla dále dovolatelem uplatněna námitka spočívající v tvrzení, že nebyla
naplněna subjektivní stránka přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle
§ 227 tr. zákoníku, avšak tato námitka je současně zjevně neopodstatněná. Lze souhlasit s
dovolatelem, že se jedná o přečin úmyslný, avšak nelze mu přisvědčit, že úmysl musí mít formu
úmyslu přímého, neboť to z žádného ustanovení trestního zákoníku nevyplývá. Ustanovení § 227 tr.
zákoníku výslovně neupravuje formu zavinění, proto se užije obecného pravidla obsaženého v § 13
odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění,
nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Kdy je trestný čin spáchán
úmyslně, upravuje ustanovení § 15 tr. zákoníku, přičemž v § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je
obsažena úprava úmyslu přímého a v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku úprava úmyslu nepřímého.
Podle uvedených ustanovení se o přímý úmysl jedná, pokud pachatel chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, o nepřímý úmysl jde tehdy,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Co se mimo jiné rozumí srozuměním, dále upravuje § 15
odst. 2 tr. zákoníku (srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem).
14. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů přitom jasně plyne, že dovolatel si byl dobře
vědom důsledků plynoucích z toho, že u správce daně neučiní pravdivé prohlášení o majetku, přesto
takové prohlášení vůbec nepodal ani ve stanovené lhůtě a ani kdykoliv poté. Bylo jednoznačně
zjištěno, že obviněný dne 21. 7. 2012 obdržel výzvu k podání prohlášení o majetku (č. l. 12–13
trestního spisu), která obsahovala poučení o trestněprávních důsledcích spojených s odmítnutím
splnit tuto zákonnou výzvu, resp. s jejím nesplněním. Prohlášení o majetku přitom mohl učinit více
způsoby, o čemž byl též poučen (písemně s ověřeným podpisem, ústně do protokolu, prostřednictvím
datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem, nebo prostřednictvím datové schránky). Lhůta
stanovená touto výzvou nebyla v žádném případě nepřiměřeně krátká, jak tvrdí dovolatel, neboť byla
stanovena na 30 dní, což je i podle názoru Nejvyššího soudu doba dostatečně dlouhá pro to, aby
obviněný mohl i při velkém pracovním vytížení tuto výzvu splnit. Ostatně podle § 180 odst. 1 DŘ
nesmí být lhůta stanovená správcem daně kratší než 15 dnů od doručení výzvy, tedy i zákonodárce
počítá s lhůtami v řádu dnů, a to i s lhůtami kratšími, než kterou v daném případě zvolil správce
daně vůči obviněnému (délku lhůty stanovil na dvojnásobek nejkratší možné lhůty podle zákona).
Současně bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný si této své povinnosti byl dobře vědom, neboť
přípisem ze dne 19. 8. 2012 požádal o prodloužení lhůty ke splnění této povinnosti (č. l. 14 trestního
spisu). Žádost o prodloužení lhůty je tak datována dnem (19. 8. 2012) předcházejícím dni, kdy
naposledy mohl včas, tj. v původně stanovené lhůtě, svoji povinnost splnit, neboť 30. den od doručení
výzvy bylo pondělí 20. srpna 2012. Obviněný tedy žádost sepisoval v neděli, věděl, že posledním
dnem lhůty je následující pondělí, svou žádost o prodloužení lhůty ale správci daně doručil až dne 21.8. 2012, tedy jeden den po marném uplynutí původní lhůty splnění povinnosti učinit prohlášení o
majetku. Rozhodně přitom neměl pravdu v tom, že správce daně žádal po obviněném, aby se k němu
osobně dostavil, prohlášení o majetku mohl obviněný učinit i jiným ze shora uvedených způsobů.
Správce daně i přesto zvolil vůči obviněnému velmi benevolentní přístup, protože nejprve po
doručení žádosti o prodloužení lhůty obviněného vyzýval k odstranění vad jeho podání spočívajících v
tom, že obviněný v původní žádosti neuvedl termín, dokdy měla být lhůta prodloužena (č. l. 15
trestního spisu, výzva je z 24. 8. 2012). Obviněný na tuto výzvu, kterou si převzal dne 6. 9. 2012,
reagoval až dne 14. 9. 2012, kdy jednak sepsal podání s žádostí o prodloužení lhůty do 31. 10. 2012,
jednak se s tímto podáním osobně dostavil ke správci daně, kde na podatelně Finančního úřadu v Č.
L. tento dokument doručil (č. l. 17 trestního spisu). Jinými slovy obviněný se ke správci daně v tento
den dostavil, ale prohlášení o majetku do protokolu neučinil, jen doručil doplnění své žádosti o
prodloužení lhůty o konkrétní termín, na který žádal posunutí původně stanoveného termínu.
Obviněný přitom požádal o prodloužení lhůty až do 31. 10. 2012, tedy o více než dva měsíce oproti
původnímu termínu, tj. původní lhůtu požadoval prodloužit na více než trojnásobek. S tím však
správce daně nesouhlasil a rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012 žádost o prodloužení lhůty zamítl (č. l.
18–19 trestního spisu). Toto své rozhodnutí pak obviněnému doručil dne 12. 10. 2012, s tímto dnem
také počítá jako s nejzazším dnem pro včasné splnění výzvy k učinění pravdivého prohlášení o
majetku obviněného. Správce daně by ale nepochybně přijal i prohlášení učiněné dodatečně a
učiněné bezprostředně po doručení zamítavého rozhodnutí, neboli fakticky i vzhledem ke zpoždění, s
jakým o žádosti obviněného rozhodl, a vzhledem k požadavku na učinění prohlášení bezprostředně
po doručení zamítavého rozhodnutí by toto umožnil obviněnému i v termínu velmi blízkém tomu,
který požadoval stanovit obviněný. Den 12. 10. 2012 totiž o pouhých 19 dnů předchází dni 31. 10.
2012, který si obviněný sám zvolil jako žádoucí termín, do kterého je schopen výzvu splnit. Obviněný
si přitom s ohledem na poučení, kterého se mu dostalo, byl dobře vědom své povinnosti výzvu splnit
a pravdivé prohlášení o majetku učinit, stejně tak si byl vědom, že prodloužení původně stanovené
lhůty, o což navíc žádal až po marném uplynutí původně stanovené lhůty v trvání 30 dnů, závisí na
uvážení správního orgánu – správce daně. Na takové rozhodnutí obviněný neměl nárok, správce daně
uplatňoval v daném daňovém řízení svou vrchnostenskou pravomoc, nebyl to obviněný, kdo by mohl
určovat lhůty, v jakých své zákonné povinnosti splní, určení této lhůty bylo zcela v pravomoci
správce daně. Obviněný tedy od 21. 7. 2012 věděl o své povinnosti splnit výzvu, kterou uvedený den
obdržel, v poslední den původně stanovené lhůty vhodil do schránky dopis se žádostí o její
prodloužení, přičemž mu muselo být jasné, že týž den se správci daně tento jeho dopis nedostane, že
tedy původně stanovenou lhůtu zmešká, a že na prodloužení nemá nárok a vyhovění závisí na úvaze
správce daně. Později též otálel s odstraněním vad své původní žádosti, na výzvu reagoval až v
poslední možný den stanovené lhůty (výzvu obdržel 6. 9. 2012, vady měl odstranit do 8 dnů), tedy 14.
9. 2012, kdy se dokonce ke správci daně dostavil, ale pouze proto, aby na podatelně doručil dopis,
kterým odstraňoval vady původního podání, prohlášení o svém majetku ústně do protokolu týž den
neučinil, ač mu v tom nepochybně nic nebránilo. Namísto toho se spoléhal na benevolenci správce
daně a další odložení jeho povinnosti prohlášení o majetku učinit. Žádal přitom o prodloužení lhůty o
více než dva měsíce, neboli na více než trojnásobek původně stanovené lhůty, přičemž mu bylo
zřejmé, že vše závisí jen na posouzení správce daně, zda takové žádosti vyhoví či nikoli. Musel proto
být po celou dobu připraven na zamítavé rozhodnutí správce daně, na které měl bezprostředně
reagovat. Namísto toho však obviněný svou povinnost nesplnil ani dodatečně, přičemž tento stav
trval po celou dobu trestního stíhání.
15. Jakoukoli právní relevanci potom postrádá jeho námitka, že po stanovené lhůtě po něm již
správce daně ani opakovaně tento úkon nepožadoval, neboť pro trestněprávní odpovědnost pachatele
předmětného trestného činu se ani opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany správce daně
nevyžaduje. Ostatně o důsledcích nesplnění výzvy byl obviněný řádně poučen již v rámci původně mu
doručené výzvy k učinění prohlášení o majetku, jak bylo rozvedeno shora.16. Ze shora uvedeného právního rozboru a skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že
obviněný odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku, neboť nevyhovění
výzvě je třeba za odmítnutí považovat. Obviněný jednal s úmyslem přímým, neboť o své povinnosti
učinit prohlášení o majetku velmi dobře věděl, byl též řádně poučen o následcích nevyhovění této
výzvě, jakož i v rámci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty ke splnění uvedené
povinnosti. Protože obviněný svou žádost o prodloužení lhůty podal opožděně po marném uplynutí
původní lhůty v trvání 30 dnů, posledním dnem lhůty ke splnění povinnosti byl den doručení
zamítavého rozhodnutí. Toho všeho si obviněný byl dobře vědom, byl o všech těchto důsledcích
řádně poučen. Obviněný tedy věděl, že svým postupem nutně poruší zákonnou povinnost učinit
prohlášení, tedy věděl, že poruší zájem společnosti na zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci,
aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného
obdobného řízení (např. daňového). Pokud pachatel ví, že svým jednáním následek nutně způsobí,
pak takové porušení (či ohrožení) také nutně chtěl způsobit, tedy jednal s úmyslem přímým. Nadto
obviněný i v průběhu hlavního líčení deklaroval, že výzvu splnit nechtěl do té doby, dokud si sám
neprověří postup správce daně při výpočtu daňového nedoplatku a stanovení daňového penále. S
otázkou naplnění znaku zavinění ve formě přímého úmyslu se řádně vypořádal již soud druhého
stupně.
17. Podle ustanovení § 180 odst. 1 DŘ nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen
daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, má na výzvu
správce daně dlužník povinnost podat ve stanovené lhůtě prohlášení o majetku. Lhůta pro podání
prohlášení o majetku nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy. Ve výzvě správce daně
poučí dlužníka o povinnostech spojených s doručením výzvy a případných následcích spojených s
nepodáním prohlášení nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů; ohledně
nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení.
V posuzovaném případě je též zřejmé, že byly splněny všechny zákonné podmínky k tomu, aby
správce daně mohl vyzvat obviněného k podání prohlášení o majetku, řádně ho poučil o důsledcích
vyplývajících z nesplnění této výzvy a obviněný přesto svou zákonnou povinnost nesplnil (§ 112 tr.
zákoníku).
18. K námitce týkající se absence společenské škodlivosti Nejvyšší soud připomíná, že podle
trestního zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem
není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje
žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má
považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který
není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské
škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných
důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá
ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (více k tomu srov.
zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Již
samotné zařazení předmětného trestného činu do trestního zákoníku vyjadřuje vůli zákonodárce k
trestnímu postihování takového jednání. Popsaný skutek dovolatele žádným způsobem z rámce dané
skutkové podstaty nevybočuje, naopak jde o jednání typické pro tento trestný čin, nejde o případ
bagatelní, naopak dokonce vykazuje prvky zvyšující jeho závažnost oproti jiným srovnatelným
případům (obviněný nesplnil svou povinnost ani dodatečně po dobu více než dvou a půl let od
okamžiku, kdy se o své povinnosti dozvěděl, až do doby rozhodnutí soudu prvního stupně, a jednal s
úmyslem přímým). Soud druhého stupně se též řádně vypořádal i s problematikou subsidiarity
trestní represe a s jeho závěry lze souhlasit.19. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolání
obviněného I. J. se sice opírá o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale obsahově jsou neopodstatněné. | decision_1141.pdf |
161 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1862.2015.1
Číslo: 53/2017
Právní věta: Nařídí-li soud v řízení, jehož účastníkem je právnická osoba, výslech fyzické osoby,
které byla právnickou osobou udělena prokura (prokuristy), o okolnostech týkajících se této
právnické osoby, musí být tato fyzická osoba vyslechnuta jako svědeka a nikoliv jako účastník řízení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 21 Cdo 1862/2015
Číslo rozhodnutí: 53
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Dokazování, Statutární orgán, Svědci
Předpisy: § 126 odst. 1 a 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 126a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 14 odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění do 29.06.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2014,
sp. zn. 61 Co 418/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dopisem ze dne 18. 2. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť „rozhodnutím statutárního orgánu zaměstnavatele
ze dne 15. 2. 2013 byla s účinností ke dni 28. 2. 2013 přijata organizační změna spočívající ve
snížení počtu zaměstnanců na pracovní pozici technolog výrobních procesů BUSC ze stávajících 3 na
2, a to za účelem zvýšení efektivnosti práce a snížení provozních nákladů zaměstnavatele“. V
důsledku této změny se stal žalobce nadbytečným.
2. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí žalované ze dne
18. 2. 2013 dané žalobci“ je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „tzv. organizační změna byla
toliko opatřením, které mělo být prostředkem k tomu, aby byl se žalobcem ukončen pracovní poměr,
když žalobce mj. kritizoval, že je s ním nerovně zacházeno. Pracovní vytížení žalobce a dalších
zaměstnanců na stejné pozici bylo takové, že ani nebylo možné, aby tato práce byla zvládána sesníženým počtem. Na pracoviště byl následně přijat zaměstnanec, který vykonával stejnou práci jako
žalobce.“
3. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 36 C 236/2013-271, ve znění
usnesení ze dne 23. 7. 2014, č. j. 36 C 236/2013 – 286, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit na náhradě nákladů České republice 2 125 Kč a 1 050 Kč a žalované k rukám „jejího
zástupce“ 50 614 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační
změně, v jehož důsledku se stal žalobce nadbytečným, bylo vydáno v časové relaci předcházející dání
výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost, bylo vydáno kompetentní osobou, stalo se účinným
před uplynutím výpovědní doby pro skončení pracovněprávního vztahu, na pracovní místo žalobce
nebyl v období po dání výpovědi přijat jiný zaměstnanec, a jestliže žalovaná přijala na pozici
procesního inženýra dalšího zaměstnance v období předcházejícím, pak nelze v této skutečnosti
spatřovat jakoukoliv účelovost následně přijatého rozhodnutí o organizační změně.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 61 Co 418/2014-317,
rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I a II“ (ve výrocích o zamítnutí žaloby a ve výroku o
povinnosti žalobce zaplatit státu na nákladech řízení 2 125 Kč) potvrdil, „ve výroku III“ (ve výroku o
povinnosti žalobce hradit náklady řízení žalované) jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na nákladech řízení 47 226,30 Kč, zrušil doplňující usnesení ze dne 23. 7. 2014, č. j. 36 C
236/2013-286, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího říze 8
731,50 Kč k rukám advokáta JUDr. D. B., Ph.D. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovanou
přijaté organizační opatření nesledovalo jiné než zaměstnavatelem deklarované cíle, tudíž že nebylo
„zástupným opatřením na zbavení se žalobce“. Na zrušené pracovní místo žalobce nebyl před
podáním ani po podání projednávané výpovědi z pracovního poměru přijat jiný zaměstnanec. Naopak
počínaje lednem 2013 přestala žalovaná přijímat na pracovní místa v oddělení BUSC, v němž byl
pracovně zařazen i žalobce, jakékoliv nové zaměstnance náhradou za zaměstnance, kterým skončil
pracovní poměr. V období od ledna do června 2013 propustila žalovaná z týchž důvodů na oddělení
BUSC kromě žalobce dalších 13 zaměstnanců a dalších 9 převedla z oddělení BUSC do oddělení
BUFS. Původní pracovní místo žalobce zaniklo a s ním spojená pracovní náplň byla rozdělena mezi
zbývající dva technology výrobních procesů oddělení BUSC.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud vyřešil otázku
hmotného práva týkající se příčinné souvislosti mezi rozhodnutím zaměstnavatele o snížení stavu
zaměstnanců a nadbytečností zaměstnance, kterému byla dána výpověď, v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, podle které nelze organizační opatření a v jeho důsledku vzniklou nadbytečnost
konkrétního zaměstnance chápat izolovaně bez přihlédnutí k okolnostem, které takové opatření
předcházely, případně nastaly po jeho přijetí; podstatné je, zda bylo možno očekávat, že zamýšlené
změny mohlo být dosaženo i bez přijetí organizačního opatření, když krátce před rozhodnutím o
organizační změně byl na stejné místo přijat nový zaměstnanec, který byl ke dni rozhodnutí o
organizační změně ve zkušební době. Poukázal dále na to, že soud prvního stupně nesprávně
prokuristu žalované vyslechl jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř., a nikoliv jako účastníka
řízení podle ustanovení § 131 o. s. ř. a odvolací soud se touto námitkou žalobce nevypořádal a zcela ji
opominul. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i „rozhodnutí soudu prvního
stupně, sp. zn. 36 C 236/2013, ze dne 30. 6. 2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
a novému rozhodnutí“.
6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo pro případ, že by dovolací soud
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, dovolání zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je správné.III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky [jaké postavení má při výslechu soudem prokurista], která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
8. Projednávanou věc je třeba i současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se jedná o určení
neplatnosti výpovědi ze dne 18. 2. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do dne 31. 7. 2013, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“),
subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) – jak je zřejmé zejména z ustanovení §
3028 zákona č. 89/2012 Sb. – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník ve znění účinném do dne 29. 6. 2013, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 134/2013 Sb., o
některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů
(dále jen „obch. zák“).
9. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li
se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo o jiných organizačních změnách.
10. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec
stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho
realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
11. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen
písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným
způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a
zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z
pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, s. 374). Rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách neníprávním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce), neboť nejde o takový
projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků
pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním
předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi
podle § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních
vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí
zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu
zásad uvedených v § 37 – 39 obč. zák. (srov. § 4 zák. práce) a § 19 – 21 zák. práce; vznikne-li
pochybnost, zda (vůbec) zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen
tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba,
příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu
srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003,
uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. roz. obč.). Z uvedených závěrů v projednávané věci vycházel i
odvolací soud.
12. Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudem prvního
stupně i odvolacím soudem rozhodující, o tom zda bylo možno očekávat, že zamýšlené změny mohlo
být dosaženo i bez přijetí organizačního opatření, když krátce před rozhodnutím o organizační
změně byl na stejné místo přijat nový zaměstnanec, který byl ke dni rozhodnutí o organizační změně
ve zkušební době, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak tyto důkazy
hodnotily, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci, neuplatňuje dovolací důvod dle 241a odst. 1 o. s. ř. Z přezkumné
povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním
řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího
řízení rozšiřován nebo jinak měněn, správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.
13. Podle ustanovení § 126 odst. 1 o. s. ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je
povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic
nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě
nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.
Podle ustanovení § 126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby
(členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen
podle § 131.
Podle ustanovení § 126a odst. 1 o. s. ř. fyzická osoba, která má vypovídat o okolnostech, týkajících se
právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu,
je povinna dostavit se na předvolání k soudu v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba.
Podle ustanovení § 126a odst. 2 o. s. ř. výslech fyzické osoby uvedené v odstavci 1 se provede podle §
131 odst. 2 věty druhé a § 131 odst. 3.
Podle ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže
dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být
vyslechnut.
Podle ustanovení § 131 odst. 2 o. s. ř., nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci
povinni dostavit se k výslechu. Při svém výslechu mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat; o tom
musí být poučeni.
14. Zaměstnanec nebo člen právnické osoby, který je jejím statutárním orgánem, jedná jménemprávnické osoby navenek; případně za právnickou osobu jedná její zástupce (srov. § 13 odst. 1 obch.
zák.). Tím právnická osoba vyjadřuje svoji vůli. Nařídí-li proto soud v řízení, jehož účastníkem je
právnická osoba, jako důkaz výslech fyzické osoby, jež je jejím statutárním orgánem (členem
statutárního orgánu), musí být tato osoba vyslechnuta – jak vyplývá z ustanovení § 126 odst. 4 o. s. ř.
– jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a nikoli jako svědek ve smyslu ustanovení §
126 odst. 1 o. s. ř. To platí i v případě, že má fyzická osoba vypovídat o okolnostech týkajících se
právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu
(srov. § 126a odst. 1 o. s. ř.). Opačný postup by – v případech, kdy druhým účastníkem je fyzická
osoba, která byla soudem vyslechnuta jako účastník řízení – vedl k porušení zásady rovného
postavení účastníků v občanském soudním řízení (srov. ustanovení § 18 o. s. ř.). Účastník totiž na
rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdivě v tom smyslu, že by mohl být za vědomě
nepravdivou výpověď trestně stíhán; tomu odpovídá i rozdílný obsah poučení, které účastníku řízení
a svědku poskytne soud před započetím jejich výslechu a pod jehož vlivem účastník a svědek
vypovídají. Okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou
výpověď trestně stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob
z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.). Vyslechnul-li proto soud účastníka řízení jako svědka
(poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom, že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o
trestních následcích křivé výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic
nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne-li soud
takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně
vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi, z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný
(větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít, pak toto
skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu
na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá oporu v provedeném dokazování (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98).
15. Prokurista je fyzická osoba, jíž byla udělena prokura. Prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu
ke všem právním úkonům (jednáním), k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak
vyžaduje zvláštní plná moc. V prokuře není zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je,
ledaže je toto oprávnění výslovně v udělení prokury uvedeno (srov. § 14 odst. 1 a 2 obch. zák.).
Prokura je tedy speciálním druhem smluvního zastoupení upraveným pouze ve vztahu k
podnikatelům. Zároveň je prokurista ve svém jednání za podnikatele omezen jen na právní úkony
(jednání), k nimž dochází při provozu podniku. Již z tohoto základního vymezení postavení prokuristy
je zřejmé, že prokurista neutváří (nemůže utvářet) vůli právnické osoby navenek – není statutárním
orgánem právnické osoby. Je totiž pouze jejím zástupcem, navíc ve svém jednání omezeným jen na
úkony (jednání), k nimž dochází při provozu podniku. Stanoví-li proto ustanovení § 126 odst. 4 a §
126a o. s. ř. zvláštní režim jen pro případ, že má být v řízení vyslechnuta fyzická osoba, která je
(nebo byla) statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), jež je účastníkem
takového řízení, o okolnostech, týkajících se této právnické osoby (nebo nastalých v době, kdy byla
jejím statutárním orgánem, případně členem statutárního orgánu), není žádného důvodu, aby
uvedené pravidlo bylo vztaženo i na prokuristu takové právnické osoby, jehož postavení v právnické
sobě je od statutárního orgánu zcela odlišné.
16. Byl-li v projednávané věci prokurista žalované vyslýchán jako svědek podle ustanovení § 126
odst. 1–3 o. s. ř., a nikoliv jako účastník řízení podle ustanovení § 131 o. s. ř. (§ 126 odst. 4, § 126a o.
s. ř.), byl postup soudu zcela v souladu s právní úpravou týkající se postupu soudu při výslechu
fyzických osob.
17. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodůsprávný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. | decision_1142.pdf |
162 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 5 Tz 8/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TZ.8.2016.1
Číslo: 21/2017
Právní věta: Jestliže trestní věc obviněného byla vyloučena ze společného řízení, jeho trestní stíhání
přerušeno a v této době byl ve věci původně spoluobviněných vyhotoven znalecký posudek týkající se
totožného předmětu řízení všech obviněných, je jako znalecký posudek použitelným důkazním
prostředkem i v řízení vedeném proti tomuto obviněnému.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 5 Tz 8/2016
Číslo rozhodnutí: 21
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Dokazování, Znalecký posudek
Předpisy: § 89 odst. 2 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v
neprospěch obviněného akad. arch. V. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014,
sp. zn. 12 To 73/2014, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 147
odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e)
tr. ř., a to ve prospěch obviněného akad. arch. V. S.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dne 28. 2. 2014 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní
zástupce“) pod sp. zn. KZV 63/2008 u Krajského soudu v Praze obžalobu na obviněného akad. arch.
V. S. pro skutky, které jsou kvalifikovány jako tři přečiny porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (body A. I., II. obžaloby) a jako zločin
zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (bod C.
obžaloby).2. Obviněný akad. arch. V. S. byl původně trestně stíhán pro jednání popsaná ve výše uvedené
obžalobě ve společném trestním řízení spolu s obviněnými M. S. a Ing. L. P. Státní zástupce
Krajského státního zastupitelství podal dne 12. 8. 2005 obžalobu na všechny obviněné ke Krajskému
soudu v Praze. Tento soud v předběžném projednání obžaloby rozhodl usnesením ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 5 T 56/2005, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Na podkladě stížnosti
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 12 To 29/2006, tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Proti rozhodnutí soudu
druhého stupně podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech tří
obviněných, o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007, tak, že
pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 12 To 29/2006, byl
porušen zákon v § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v § 188 odst.
1 písm. e) tr. ř. ve prospěch všech obviněných. S ohledem na § 269 odst. 1 tr. ř. se rozhodnutí
Nejvyššího soudu nedotklo právní moci citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Dne 22. 4.
2008 byla trestní věc obviněného akad. arch. V. S. ve stadiu přípravného řízení vyloučena ze
společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to s ohledem na jeho zdravotní stav.
Následně bylo usnesením státního zástupce ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. KZV 63/2008, trestní stíhání
obviněného akad. arch. V. S. přerušeno podle § 173 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ho nešlo pro těžkou
chorobu postavit před soud.
3. Na obviněné M. S. a Ing. L. P. podal státní zástupce dne 9. 10. 2009 obžalobu ke Krajskému soudu
v Praze; tato trestní věc byla vedena pod sp. zn. 5 T 80/2009. Soud prvního stupně přibral opatřením
ze dne 12. 9. 2012 znalecký ústav Č. z., a. s., k podání znaleckého posudku za účelem objasnění
ekonomické situace obchodních společností, jejichž hospodaření bylo předmětem trestního stíhání
všech spoluobviněných, a mj. též ekonomických důsledků konkrétních úkonů obviněných s
finančními prostředky a dalším majetkem těchto obchodních společností. Znalecký ústav měl též k
dispozici znalecký posudek vypracovaný v té době již zemřelým znalcem Ing. V. K. včetně jeho dvou
dodatků. Nový znalecký posudek byl znaleckým ústavem zpracován ke dni 29. 11. 2013. Trestní
stíhání ohledně obou obviněných však bylo Krajským soudem v Praze zastaveno usnesením ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. 5 T 80/2009, a to v případě obviněného Ing. L. P. z důvodu jeho úmrtí podle § 231
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., a v případě obviněného M. S. z důvodu rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 podle § 231 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
4. Ve věci obviněného akad. arch. V. S. bylo usnesením státního zástupce ze dne 12. 3. 2013, sp. zn.
KZV 63/2008, nejprve rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání a následně bylo trestního stíhání
podle § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s ohledem na rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 zastaveno. Obviněný však využil svého práva podle § 11 odst.
4 tr. ř. a prohlásil, že na projednání věci trvá. Do trestního spisu obviněného byl dne 11. 12. 2013
zařazen vypracovaný znalecký posudek od Č. z., a. s., s jehož obsahem se obviněný akad. arch. V. S.
a jeho obhájce seznámili v rámci prostudování trestního spisu dne 16. 1. 2014. Ze strany obviněného
ani jeho obhájce nebyly učiněny žádné návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. a
dne 28. 2. 2014 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze na obviněného akad.
arch. V. S. obžalobu, jak byla citována shora.
5. Krajský soud v Praze rozhodl po předběžném projednání této obžaloby usnesením ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 5 T 56/2005, tak, že trestní věc obviněného akad. arch. V. S. podle § 188 odst. 1 písm.
e) tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, jež
byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, podle § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen
„ministr spravedlnosti“) stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného akad. arch. V. S. s
tím, že zákon byl porušen v § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) a § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že za účelem objasnění
trestní věci obviněných akad. arch. V. S., M. S. a Ing. L. P. byl ve společném přípravném řízení
opatřen mimo jiné též znalecký posudek znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, ceny a
odhady Ing. V. K., na jehož základě bylo možné konat trestní řízení pod sp. zn. 5 T 80/2009 proti
obviněným M. S. a Ing. L. P. Ministr spravedlnosti dodal, že otázkou kvality tohoto znaleckého
posudku jako podkladu pro konání řízení před soudem se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tz 4/2007, v němž výhrady k údajné neúplnosti znaleckého posudku a
podkladů, na jejichž základě byl znalecký posudek zpracován, neshledal důvodnými. Dále zdůraznil
skutečnost, že od doby, kdy Nejvyšší soud učinil v dané věci tyto závěry, do doby podání obžaloby na
obviněného akad. arch. V. S., nedošlo (s výjimkou úmrtí znalce Ing. V. K.) k žádné změně důkazní
situace. Ministr spravedlnosti odkázal na závěry soudu druhého stupně, že „je třeba předpokládat
potřebu doplnění podkladů pro zpracování posudku, kdy … lze očekávat aktivní součinnost stran
řízení, zejména obviněného, v důsledku čehož nelze vyloučit ani nežádoucí odročování hlavního
líčení“, a s poukazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu je označil za jednoznačně
spekulativní a nepodložené. Podle jeho názoru stížnostní soud stanovil orgánům činným v trestním
řízení další nejasné požadavky na provádění dokazování, aniž by vycházel ze současného stavu věci.
8. Soud druhého stupně v souvislosti s potřebou nového znaleckého zkoumání téže věci odkázal na
právní názor vyslovený v usnesení bývalého Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 54/1983 Sb.
rozh. tr., avšak nepřihlédl ke změně procesních předpisů upravujících dokazování v trestním řízení, k
níž došlo na základě zákona č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, ani ke konkrétní skutkové,
důkazní a procesní situaci v trestní věci vedené pod sp. zn. 5 T 56/2005. Novelou trestního řádu
došlo k zásadnímu posunu v nahlížení na význam jednotlivých stadií trestního řízení, kdy přípravné
řízení má funkci skutečně přípravnou a těžiště dokazování se přenáší před soud prvního stupně. Tyto
teze se následně promítly také do institutu vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188
odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle názoru ministra spravedlnosti je s ohledem na výše uvedenou novelu
trestního řádu třeba kriticky a obezřetně pohlížet na použitelnost judikatury uveřejněné do 31. 12.
2001, a to právě z hlediska změněného právního stavu.
9. Ministr spravedlnosti se dále ve své stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že pokud je v projednávané
věci jediným důvodem pro vrácení trestní věci k došetření požadavek na opatření nového znaleckého
posudku z oboru ekonomika, aniž by byly konstatovány věcné nedostatky zmíněného znaleckého
posudku bez vymezení dalších konkrétních požadavků na provádění důkazů v přípravném řízení,
nelze dospět k závěru, že opatření požadovaného nového znaleckého posudku z oboru ekonomika by
bylo v řízení před soudem obtížnější než ve stadiu přípravného řízení. Vydání opatření o přibrání
znalce lze z hlediska soudu považovat za stejně náročné, jako kdyby tento procesní úkon činil státní
zástupce.
10. Rovněž stížnostní soud nepřihlédl k tomu, že státní zástupce coby procesní strana nejenže
vyslovil názor, že zmíněný znalecký posudek Ing. V. K. je dostatečným podkladem pro konání
trestního řízení proti obviněnému akad. arch. V. S. , ale rovněž označil jako nový důkaz k objasnění
sporné skutečnosti znalecký posudek zpracovaný v témže předmětu zkoumání znaleckým ústavem Č.
z., a. s. Soudy obou stupňů odmítly znalecký posudek od Č. z., a. s., v řízení před soudem provést s
tím, že by se jednalo „pouze o listinný důkaz“.
11. Vzhledem k tomu, že od výše zmiňované novelizace trestního řádu z roku 2001 zákon
nepožaduje, aby soudu byly předkládány obžaloby jen v případech, kdy všechny okolnosti byly už v
přípravném řízení dostatečně ze všech hledisek objasněny, a s ohledem na skutečnost, že dokazovánímá probíhat zásadně až v řízení před soudem, je ministr spravedlnosti přesvědčen, že v trestní věci
obviněného akad. arch. V. S. byly dány podmínky pro to, aby soud prvního stupně nařídil hlavní
líčení a případně rozhodl mimo jiné o opatření a provedení důkazu novým znaleckým posudkem z
oboru ekonomiky.
12. Ministr spravedlnosti konstatoval, že podle platné právní úpravy je při zjištěné nedostatečnosti
skutkových zjištění podstatným kritériem pro možnost vrácení trestní věci do stadia přípravného
řízení výrazná obtížnost v opatření potřebných důkazů v řízení před soudem nebo zřejmá újma v
rychlosti řízení. Procesní postup spočívající ve vyhotovení znaleckého posudku však podle jeho
názoru nelze považovat za úkon, jehož provedení by bylo pro soud zásadně obtížnější než pro orgány
činné v přípravném řízení (zejména za situace, kdy státní zástupce označil jiný konkrétní důkaz,
kterým by bylo možné chybějící důkaz nahradit). Soudy obou stupňů učinily závěr, že obviněný
nebude souhlasit se čtením znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. V. K., aniž by zjistily
stanovisko procesních stran k postupu podle § 211 odst. 5 tr. ř. Ministr spravedlnosti je přesvědčen,
že i za situace, kdy by obviněný nesouhlasil s postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., nebylo by přibrání
znalce a vyhotovení znaleckého posudku spojeno s výraznými obtížemi. Podle jeho názoru by nedošlo
ani k újmě na rychlosti řízení, neboť kromě znaleckého posudku bude nutné v řízení před soudem
provést celou řadu dalších důkazů navrhovaných v obžalobě státním zástupcem. Rovněž připomněl,
že státním zástupcem byl označen důkaz, jímž by mohl být případně chybějící znalecký posudek
nahrazen s tím, že soudu prvního stupně nic nebrání v postupu podle § 110a tr. ř., tj. aby byl v
trestním řízení proveden důkaz znaleckým posudkem zpracovaným v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2009 (tedy obžaloba proti obviněným M. S. a Ing. L. P.).
13. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To
73/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení,
které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to ve
prospěch obviněného akad. arch. V. S.
14. Nejvyšší státní zástupce se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. R. D. Ten se plně ztotožnil s
názorem ministra spravedlnosti vyjádřeným v předmětné stížnosti pro porušení zákona. Podle
aktuálního znění trestního řádu je vrácení věci státnímu zástupci k došetření namístě, pokud je to
třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze odstranit v řízení před
soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení
ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo spojeno s výraznými obtížemi
nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Opatření znaleckého posudku je přitom standardním
úkonem trestního řízení, který v praxi (nikoli výjimečně) provádí soudy po podání obžaloby.
15. Dále státní zástupce upozornil na skutečnost, že soudu je k dispozici znalecký posudek od Ing. V.
K. a dále znalecký posudek od znaleckého ústavu Č. z., a. s., jenž byl vyhotoven v paralelně vedené a
skutkově zásadně totožné věci. Existují zde tedy jisté důkazy, které mohou být ve věci obviněného
akad. arch. V. S. hodnoceny, a teprve následně lze s ohledem na procesní vývoj a postoj stran zvážit
jejich doplnění.
16. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není bez významu ani okolnost, že
předmětem jednání je skutek, jenž se měl stát v letech 1993 až 1996. Trestní stíhání obviněného bylo
podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno a nyní je vedeno jen proto, že obviněný na projednání věci
podle § 11 odst. 4 tr. ř. trval. S ohledem na výše uvedené se státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství připojil k návrhu ministra spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil porušení zákona ve prospěch obviněného, byť pouze ve smyslu tzv. akademického výroku.17. Obviněný akad. arch. V. S. doručil Nejvyššímu soudu dne 26. 3. 2016 prostřednictvím
elektronické pošty své stanovisko ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v
jeho neprospěch (ačkoli obviněný dovodil, že stížnost byla podána v jeho prospěch), jež nazval
„Souboj patriotů začíná – I. díl“. V tomto podání však neuvedl žádné relevantní informace ve vztahu k
předmětnému trestnímu řízení, pouze v něm rozebral historii „ocelárny P. K.“ a předložil své názory
na minulou i současnou politickou situaci v zemi. Z jeho podání není ani patrné, k jakému rozhodnutí
Nejvyššího soudu o stížnosti o porušení zákona se obviněný přiklání. Následně obviněný zaslal další
stanovisko k mimořádnému opravnému prostředku prostřednictvím elektronické pošty dne 23. 5.
2016. V něm se stručně vyjádřil k prvním dvěma bodům obžaloby v podstatě tak, že odmítl jakoukoli
odpovědnost za ekonomický propad jednotlivých obchodních společností, jejichž jménem jednal, a
vinu na ekonomickém krachu shledával zejména v jednání tehdejších politických představitelů státu.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
18. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí,
proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že jimi byl porušen zákon ve
prospěch obviněného akad. arch. V. S.
19. V ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený
orgán jednak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat
stížnost, a jednak řízení předcházející napadenému usnesení. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
20. Z obsahu trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 56/2005 vyplývá, že
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podal stížnost proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005, kterým byla věc po předběžném projednání
obžaloby v neveřejném zasedání vrácena podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k
došetření. O této stížnosti následně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze 17. 9. 2014, sp. zn. 12
To 73/2014, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
21. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že v době, kdy ohledně obviněných akad. arch. V. S., M. S. a
Ing. L. P. bylo konáno společné řízení a podána obžaloba, došlo rovněž k vrácení věci státnímu
zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
15. 12. 2005, sp. zn. 5 T 56/2005). Soud prvního stupně svůj postup odůvodnil mimo jiné tím, že
provedené dokazování (včetně vyhotoveného znaleckého posudku znalce Ing. V. K.) neobjasňuje
dostatečně základní skutkové okolnosti v rozsahu odůvodňujícím konání hlavního líčení a stížnostní
soud se s jeho názorem zcela ztotožnil. Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto rozhodnutí, rozhodoval ve
věci Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona, přičemž v odůvodnění svého
rozhodnutí označil Nejvyšší soud mimo jiné výhrady obou soudů k závěrům obsaženým ve znaleckém
posudku Ing. V. K. a k neúplnosti podkladů, na jejichž základě byl tento znalecký posudek zpracován,
za nekonkrétní a nedůvodné.
22. V předmětné věci je nutné zejména odmítnout argumentaci soudů obou stupňů ohledně potřeby
vypracovat nový znalecký posudek z oboru ekonomika uplatněnou v odděleném řízení obviněného
akad. arch. V. S., a to z následujících důvodů. Jak již ze shrnutí průběhu trestního řízení vyplývá,
obviněný akad. arch. V. S. byl stíhán v přípravném řízení společně se spoluobviněnými M. S. a Ing. L.
P., přičemž obžalobou popsaných skutků se měli dopustit společným jednáním, a to u každého z nich
ve stejném rozsahu. Věc obviněného akad. arch. V. S. byla usnesením policejního orgánu ze dne 22.
4. 2008 podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání arozhodnutí toliko z důvodu zdravotních obtíží obviněného. I přes výše uvedený procesní postup
(vyloučení trestního řízení proti obviněnému akad. arch. V. S. ze společného řízení) je nepochybné,
že předmět řízení všech obviněných je zcela totožný. V době, kdy bylo přerušeno trestní stíhání akad.
arch. V. S., byl ve věci (dříve spoluobviněných) M. S. a Ing. L. P. opatřením Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 T 80/2009, přibrán znalecký ústav Č. z., a. s., který v této věci zpracoval
znalecký posudek. Ten mimo jiné zkoumal, jaký dopad mělo žalované jednání všech obviněných na
ekonomický stav obchodních společností P. O., s. r. o., H. P. u. o., spol. s r. o., a K. o. P., s. r. o.
Výsledky tohoto znaleckého zkoumání se tak bezesporu týkají všech obviněných, kteří se dané
trestné činnosti měli dopustit ve spolupachatelství, tj. společným jednáním. Z těchto důvodů lze na
znalecký posudek od Č. zn., a. s., nahlížet jako na znalecký posudek vyhotovený v téže věci; jinak
řečeno se tento znalecký posudek zabývá skutečnostmi, které jsou ve zcela totožné podobě
předmětem řízení obviněného akad. arch. V. S.
23. Podle důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. postup při
přibrání znalce k podání znaleckého posudku (stejně jako při obstarání jiného důkazu) není třeba
samoúčelně formalizovat. Tím se ovšem nezbavují osoby k tomu oprávněné práva vznášet námitky
proti osobě znalce z důvodů stanovených trestním řádem (k tomu více v následujícím odstavci tohoto
rozhodnutí). Přestože byl znalecký ústav Č. z., a. s., do řízení přibrán v době, kdy vůči obviněnému
akad. arch. V. S. bylo trestní stíhání přerušeno, je tento důkazní prostředek možné s ohledem na
totožnost předmětu řízení všech obviněných a na skutečnost, že původně bylo trestní stíhání proti
všem obviněným vedeno ve společném řízení, považovat za přípustný a procesně způsobilý k
provedení v řízení obviněného akad. arch. V. S. Proto nelze souhlasit s názorem ministra
spravedlnosti vyjádřeným v jeho stížnosti pro porušení zákona, a především s argumentací státního
zástupce ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 5 T 56/2005,
že znalecký ústav Č. z., a. s., by bylo v případě potřeby možné znovu přibrat do trestního řízení
obviněného akad. arch. V. S., aby byl následně vypracován „nový“ znalecký posudek. Rovněž s
ohledem na povahu znaleckého posudku Č. z., a. s., v řízení obviněného akad. arch. V. S. (jedná se o
znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení a vyhotovený znaleckým ústavem
řádně přibraným do trestního řízení) je návrh ministra spravedlnosti, aby soud prvního stupně
postupoval podle § 110a tr. ř. a na znalecký posudek od Č. z., a. s., nahlížel jako na posudek
předložený stranou (tj. státním zástupcem), s ohledem na výše uvedené závěry zcela bezpředmětný.
24. O tom, že znalecký posudek od Č. z., a. s., je součástí trestního spisu akad. arch. V. S., nakonec
svědčí i zařazení posudku mezi listiny tvořící jeho obsah (viz trestní spis č. l. 5161). Obviněnému i
jeho obhájci byla dána možnost se s předmětným znaleckým posudkem seznámit (viz záznam o
prostudování spisu ze dne 16. 1. 2014, ve spise č. l. 5485). Dokonce požádali o pořízení kopií
některých listin, mimo jiné i znaleckého posudku od Č. z., a. s. V rámci prostudování spisu obviněný
ani jeho obhájce neuplatnili žádné návrhy na doplnění vyšetřování. Podle spisového materiálu dosud
nebyly vzneseny ani žádné námitky proti osobě znalce (resp. znaleckého ústavu Č. z., a. s.) nebo
proti jeho odbornému zaměření či formulaci otázek jemu položených (viz § 105 odst. 3 tr. ř.). Na
druhou stranu k uplatnění námitek není stanovena žádná lhůta. Námitky je možné vznést kdykoli v
průběhu trestního řízení, jakmile byl znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán, ale i kdykoli
později, když se pro ně objeví důvod. Navíc je možné námitky uplatnit i v rámci řádného opravného
prostředku proti meritornímu rozhodnutí (viz ŠÁMAL, P. Trestní řád: Komentář. 7., doplněné a
přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1575). Nelze proto učinit závěr, že by byl obviněný
zkrácen na svém právu seznámit se s obsahem znaleckého posudku a činit návrhy na doplnění
vyšetřování podle § 166 odst. 1 tr. ř. či uplatňovat námitky podle § 105 odst. 3 tr. ř.
25. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. měla zásadní vliv na vztah mezi
jednotlivými stadii trestního řízení, kdy těžiště dokazování se přeneslo z přípravného řízení do řízení
před soudem. Tyto změny se potom musely nezbytně promítnout i do přístupu soudů ohledně vrácenívěci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Argumentace ministra
spravedlnosti týkající se nepoužitelnosti právního názoru bývalého Nejvyššího soudu SSR
vysloveného v usnesení uveřejněném pod č. 54/1983 Sb. rozh. tr. je proto zcela důvodná. Rovněž je
nutno podotknout, že po výše uvedené novele trestního řádu lze podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř.
vyžadovat znalecké posudky před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o
neopakovatelný nebo neodkladný úkon (viz ŠÁMAL, P. Trestní řád: Komentář. 7., doplněné a
přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1570). Proto pokud je možné opatřit znalecký
posudek ve stadiu před zahájením trestního stíhání, aniž by došlo k zásahu do práv obviněného, není
zde důvodu neakceptovat znalecký posudek vyhotovený v trestním řízení obviněných, se kterými byl
akad. arch. V. S. původně trestně stíhán ve společném řízení a kdy výsledky takového posudku se ho
bezprostředně týkají.
26. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání
obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných
procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění
základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v
řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v
přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. V
případě obviněného akad. arch. V. S. s ohledem na shora uvedené důvody dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že nebyly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pouze pro úplnost lze dodat, že názory soudů obou stupňů i ministra spravedlnosti, že se znaleckým
posudkem Č. z., a. s., má být orgánem činným v trestním řízení ve věci obviněného akad. arch. V. S.
nakládáno jako s listinou, jsou mylné. Kromě toho závěr soudů obou stupňů, že případné došetření
před soudem by bylo zřejmě na újmu rychlosti řízení, postrádá s ohledem na nepotřebnost takového
došetření (z důvodu „přímé použitelnosti“ znaleckého posudku Č. z., a. s., rovněž v trestním řízení
obviněného akad. arch. V. S.) své opodstatnění. Ale ani za situace, kdy by nebylo přípustné
považovat znalecký posudek opatřený v jiné věci za procesně použitelný, nevedlo by zásadně
opatření takového důkazu v přípravném řízení k urychlení trestního řízení jako celku.
27. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 12 To 73/2014, byl porušen zákon v ustanoveních
§ 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř., a to ve prospěch obviněného akad. arch. V. S. Nejvyšší soud se přitom musel omezit
toliko na tzv. akademický výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř., který se nedotýká právní moci rozhodnutí,
o něž jde (§ 269 odst. 1 tr. ř.), neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2
tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a
žádné zákonné ustanovení již neumožňuje, aby stejně postupoval při zjištěném porušení zákona ve
prospěch obviněného. | decision_1143.pdf |
163 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 21 Cdo 1432/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1432.2014.1
Číslo: 83/2017
Právní věta: Závěr, zda nezletilá matka o dítě neprojevovala žádný zájem, podléhá hodnocení
celkového kontextu životní situace matky. Je přitom třeba vzít v úvahu veškeré okolnosti nasvědčující
tomu, že projevy matky nesvědčí o absolutní absenci citu, zájmu, spoluprožívání, obav o dítě a jeho
další osud. I za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že matka zájem o dítě neprojevovala, je
třeba v souladu s ustanovením § 68 odst. 1 písm. b) zákona o rodině pečlivě hodnotit, zda jí v tom
nebránily závažné překážky. Zejména v případě nezletilého rodiče lze přitom za takové překážky
považovat rovněž absenci podpory rodiny ve spojení s nezralostí rodiče a jeho špatným psychickým
stavem. O právních důsledcích prokázaného nezájmu o dítě musí být rodič poučen.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 21 Cdo 1432/2014
Číslo rozhodnutí: 83
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Osvojení, Právo na soukromý a rodinný život
Předpisy: čl. 180a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
čl. 3035 o. z.
čl. 67 zák. o rod.
čl. 68 odst. 1 písm. a) zák. o rod.
čl. 68 odst. 1 písm. b) zák. o rod.
čl. 68 odst. 3 zák. o rod.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání matky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn.
16 Co 299/2011, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Návrhem ze dne 25. 11. 2010 se navrhovatel, otec nezletilého T. M., domáhal určení, že k osvojení
nezletilého není třeba souhlasu jeho matky M. O., neboť matka neprojevovala o nezletilého po dobu
nejméně dvou měsíců od jeho narození žádný zájem a zároveň že po dobu nejméně šesti měsíců
neprojevovala o syna opravdový zájem, a jsou tak splněny podmínky ustanovení § 68 odst. 1 písm. a)i b) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“). Řízení předcházel návrh manželky
otce H. M. na osvojení nezletilého T. M. ze dne 18. 12. 2009, s čímž vyjádřila matka nezletilého
nesouhlas v podání ze dne 8. 11. 2010.
2. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 7 Nc 1060/2010-133, zamítl návrh otce
na určení, že matka M. O. neprojevovala o nezletilého T. M. po dobu nejméně dvou měsíců po jeho
narození žádný zájem, a že tedy není třeba k osvojení jejího souhlasu (výrok I.), a dále zamítl návrh
otce na určení, že matka M. O. soustavně neprojevovala o nezletilého T. M. po dobu nejméně šesti
měsíců opravdový zájem, a že tedy není třeba k osvojení jejího souhlasu (výrok II.). Soud prvního
stupně neshledal důvody pro vyslovení nezájmu matky, a bylo proto třeba jejího souhlasu s
osvojením. Soud prvního stupně zejména uvedl, že oddělení dítěte od rodičů je závažným zásahem,
ke kterému může dojít pouze, je-li to v souladu s platným právem a v zájmu dítěte, a jen tehdy, je-li
kvalifikovaný nezájem či žádný zájem beze všech pochyb prokázán. Zkoumal proto nejen, zda rodič o
dítě projevoval zájem, ale také důvody, pro které zájem neprojevoval, tak jak měl, jakož i povahu
překážky, která bránila rodiči v projevení skutečného zájmu. Soud zejména zohlednil, že matka se
snažila a nadále se snaží upravit si poměry tak, aby mohla nezletilého převzít do své péče, že měla v
souvislosti s porodem psychické potíže a sama byla v době porodu nezletilá. V řízení se navíc
nepodařilo prokázat, že by matka souhlasila s něčím více, než jen dočasnou péčí otce a jeho ženy o
nezletilého T. Soud prvního stupně uzavřel, že matka sice nechala nezletilého v nemocnici, avšak až
ve chvíli, kdy věděla, že dítě bude zabezpečeno mužem, který se hlásí k otcovství. Za takové situace
nelze matku obviňovat, že chtěla dítě umístit do kojeneckého ústavu, když dítě má dva rodiče, a bylo
tak i na otci, aby dítě zabezpečil. Soud také vzal za prokázané, že matka zájem o dítě projevovala, a
to nejprve prostřednictvím svého otce, a následně navázala komunikaci i přímo s otcem nezletilého a
jeho ženou. Soud vzhledem k chování otce nezletilého a jeho ženy pokládal také za omluvitelné, že
zájem matky o dítě oslaboval. Chování matky je třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, že byla ve
špatném psychickém stavu, otěhotněla v raném věku, musela náhle ukončit školu, neměla zajištěné
bydlení ani vlastní příjem. Matka si však zabezpečila odbornou psychologickou pomoc a začala
podnikat kroky, aby dítě mohla převzít do své péče.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 16 Co 299/2011-310, rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se určuje, že matka M. O. neprojevovala o nezletilého T.
M. po dobu nejméně dvou měsíců po jeho narození žádný zájem. Ve výroku II. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Odvolací soud doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru psychologie
znalkyně PhDr. Z. L. a o výslech psycholožky Mgr. L. H. Odvolací soud uvedl, že pro naplnění
podmínek ustanovení § 68 písm. a) a písm. b) zákona o rodině je podmínkou zjištění krajně
neodpovědného postoje rodiče vůči dítěti. Soudní praxe přitom podle odvolacího soudu nevyžaduje,
aby rodič byl na právní důsledky nezájmu o dítě předem upozorněn. Odvolací soud vzal na základě
znaleckého posudku za prokázané, že matka nezletilého je sociálně nezralá, hypersenzitivně
strukturovaná osobnost submisivního typu a že v době porodu byla sama nezletilá a pro roli matky
dostatečně nezralá. Přesto však soud uzavřel, že byla bez prokázaných zdravotních problémů a nic jí
nebránilo o vlastní dítě pečovat za pomocí svých příbuzných, když toho jsou schopny i mladší dívky v
mnohdy složitějších materiálních a osobních poměrech. Odvolací soud vzal za prokázané, že chování
matky i jejích rodičů jednoznačně svědčí o úmyslu dítě nepřijmout. Naopak nelze mít dle soudu za
prokázané, že by matce objektivně v projevování zájmu o dítě bránil její psychický stav. Odvolací
soud měl tvrzení matky o projevovaném zájmu a opakovaných pokusech o kontakt s nezletilým za
nevěrohodné, stejně jako výpovědi členů její rodiny. Uzavřel proto, že matka nezletilého po dobu
nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevila žádný zájem, ačkoliv jí v projevení zájmu
nebránila závažná překážka a ani po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovala o dítě
opravdový zájem, a shledal tak, že jsou naplněné podmínky podle ustanovení § 68 písm. a) i písm. b)
zákona o rodině.II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka nezletilého (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při řešení právní otázky, zda byly splněny
předpoklady uvedené v § 68 odst. 1 písm. b) zákona o rodině pro určení, že žalovaná po dobu
nejméně dvou měsíců po narození nezletilého T. M. neprojevila o dítě žádný zájem, ačkoliv jí v
projevení zájmu nebránila závažná překážka, ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálení rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dle dovolatelky, na nesprávném
právním posouzení věci.
5. Dovolatelka ve svém podání zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
zjištěného skutkového stavu, když odvolací soud nedostatečně zohlednil její celkový psychický stav v
době porodu i po něm, její majetkovou a sociální situaci, jakož i její věk. Odvolací soud dále zcela
bezdůvodně hodnotil jako nevěrohodná tvrzení její a jejích rodinných příslušníků. Zcela pak
ignoroval, že z důkazního materiálu založeného ve spise nikterak neplyne, že by otec dítěte a jeho
manželka nabízeli matce nezletilého opakovaně zprostředkování kontaktu. Naopak s dokumentů ve
spisu založených jasně vyplývá, že i poté, co byl soudně stanoven její styk s nezletilým T., oba jí ve
styku i nadále bránili. Odvolací soud však tyto skutečnosti nijak nezohlednil, a i přesto vzal za
prokázané, že biologický otec dítěte a jeho žena matce kontakt s dítětem nejen umožňovali, ale
dokonce nabízeli. Uvedla rovněž, že stát nedostál svým pozitivním závazkům, když jí v její tíživé
situaci nebyla poskytnuta kvalifikovaná pomoc a nebyla seznámena s tím, jaké důsledky to pro ni
bude mít, pokud (byť dočasně) ponechá po porodu dítě v péči otce. Ani tuto skutečnost však odvolací
soud nezohlednil. Dovolatelka se proto domnívá, že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2011. Navrhla proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. K dovolání matky se vyjádřil opatrovník nezletilého, který uvedl, že opatrovník nezletilého i nadále
zastává stanovisko, že jednání matky, která byla sama v době porodu nezletilá, je nutno posuzovat
komplexně s přihlédnutím ke všem dalším podstatným okolnostem a nelze je jednoznačně vyhodnotit
jako projev zjevného nezájmu o dítě. Dle opatrovníka proto není v zájmu nezletilého přetržení
rodinného svazku s matkou.
7. K dovolání se vyjádřil také otec nezletilého, Z. M., který uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
odvolacího soudu a považuje jej za zcela věcně správný a v plném souladu s provedeným
dokazováním, když bylo prokázáno, že matka neprojevovala o syna po dobu nejméně dvou měsíců od
narození žádný zájem ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 písm. b) zákona o rodině a nebránila jí v tom
žádná závažná překážka. Otec ve svém vyjádření uvedl, že matka v dovolání neuvádí, v čem se měl
odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále uvádí, jaká jednání matky před
porodem a po porodu svědčí o jejím nezájmu o dítě. Otec dále poukazuje zejména na celkovou situaci
v rodině tehdy nezletilé matky a vyjadřuje údiv nad tím, z jakého důvodu by měl matce nabízet styk s
nezletilým, když bylo jasně dohodnuto, že matka o nezletilého nemá zájem. Otec se neztotožňuje ani
s tvrzením matky ohledně její tíživé situace, když dle jeho názoru byla zabezpečená a ze stabilního
platu její matky (babičky nezletilého) by jistě bylo možné matce nezletilého finančně vypomoct. Otec
se domnívá, že žádné státní orgány nepochybily, když matce nenabídly pomoc, neboť celou vzniklou
situace zapříčinila matka nezletilého. Otec dále poukazuje na fakt, že ani nyní, když je soudně
nařízen styk matky s nezletilým, se o dítě nezajímá a nestýká se s ním. Otec považuje dovolání matky
za účelové a šikanózní. Podotýká také, že je v zájmu syna, aby i nadále vyrůstal v prostředí, které je
schopno mu poskytnout hmotné i citové zabezpečení. Otec v závěru navrhl, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto.III.
Přípustnost dovolání
8. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 10. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a
o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Podle ustanovení § 3035 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o osvojení, dokončí se podle dosavadních právních předpisů.
Úkony, které byly provedeny v rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se posoudí podle
tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu rodičů k osvojení nebo o rozhodnutí soudu o
tom, že tohoto souhlasu není třeba. Dovolací soud proto postupoval podle zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“).
Podle ustanovení § 67 zákona o rodině je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce
osvojovaného dítěte.
Podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině není třeba souhlasu zákonných zástupců osvojovaného
dítěte, jsou-li jimi rodiče osvojovaného dítěte, jestliže je naplněna alespoň jedna z uvedených
podmínek:
a) rodiče osvojovaného dítěte po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali
opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a
dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých
možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, nebo
b) rodiče osvojovaného dítěte po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o
dítě žádný zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka.
Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i v případě, že rodič je nezletilý (ustanovení § 68 odst. 2 zákona
o rodině).
Podle ustanovení § 68 odst. 3 o. s. ř. o splnění podmínek uvedených v odstavci 1 rozhoduje ke dni
podání návrhu orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte, popřípadě rodičem
dítěte soud.
10. V rozsudku ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4795/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2012, Nejvyšší soud uvedl, že právní účinky osvojení podle
ustanovení § 63 odst. 1 zákona o rodině spočívají mimo jiné v tom, že mezi osvojitelem a osvojencem
vzniká takový poměr (obdobný poměr) jako mezi rodičem a dítětem. Ve svých důsledcích to
znamená, že u dosavadního (právního) rodiče dochází osvojením ke zrušení jeho rodičovské
zodpovědnosti jako souhrnu jeho rodičovských práv a povinností ve vztahu k nezletilému dítěti a jehorodičovská zodpovědnost přechází na osvojitele. Projevem tohoto poměru mezi osvojitelem a
osvojencem jako mezi rodičem a dítětem je i to, že do knihy narození matriky se na základě
pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení zapíše osvojitel, popř. osvojitelé (§ 63 odst. 3 zákona o
rodině). K tomuto účinku dochází na základě rozsudku soudu právotvorného (konstitutivního)
charakteru, kdy (teprve) jeho právní mocí (§ 159 o. s. ř.) vznikne mezi osvojitelem a osvojencem
osvojenecký poměr. Do okamžiku nabytí právní moci rozsudku o osvojení však rodičovská práva a
povinnosti vykonávají rodiče, tedy ti, které zákon za rodiče dítěte považuje – matka podle ustanovení
§ 50a zákona o rodině a otec, kterému svědčí některá ze zákonných domněnek otcovství (§ 51 až § 54
zákona o rodině). Mezi práva a povinnosti rodičů upravené v části druhé zákona o rodině (vztahy
mezi rodiči a dětmi) je třeba řadit i (osobní) právo udělit souhlas k osvojení dítěte, představující
nezbytný předpoklad osvojení (§ 67 odst. 2 zákona o rodině).
11. Udělení souhlasu s osvojením je tedy výkonem osobního práva rodiče, plynoucího z práv a
povinností mezi rodiči a dětmi, které může být pominuto jen z důvodů výslovně v zákoně uvedených.
Novela zákona o rodině, provedená zákonem č. 91/1998 Sb., s účinností od 1. 8. 1998, upřesnila
právní úpravu případů, kdy se nevyžaduje souhlas s osvojením. Podle důvodové zprávy k zákonu č.
91/1998 Sb. navrhovaná právní úprava v tomto směru obecně reagovala jednak na Úmluvu o právech
dítěte, jednak na Úmluvu o osvojení (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ze dne 2. 2.
1998).
12. K výkladu pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit měli“ (odpovídajícímu znění § 68
zákona o rodině do 31.7.1998), se však Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku ze dne 4. 2. 1973, sp.
zn. Cpj 159/73, tak, že pro správný výklad zákona je rozhodné, které vnější projevy a chování rodičů
k dítěti lze považovat za opravdový zájem ve smyslu § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Jde o
takové projevy rodičů, z nichž lze přesvědčivě usoudit, že rodiče se chtějí o dítě starat, že k němu
mají opravdový citový vztah a že se ho nechtějí vzdát. Na opravdový zájem rodičů o dítě lze usuzovat
zpravidla z toho, že rodič udržuje s dítětem podle svých možností soustavnější osobní styk (ústní
nebo písemný), že se soustavně zajímá o jeho zdravotní stav, chování a prospěch, že řádně přispívá
na výživu dítěte a že projevuje zájem i o jiné jeho záležitosti. Přitom je ovšem třeba vždy bedlivě
hodnotit okolnosti, které snad rodičům bránili projevit o dítě opravdový zájem. Soudy správně
nespatřovaly opravdový zájem u rodičů v ojedinělých dotazech na výchovná zařízení nebo pouze v
placení ošetřovného. V řízení o osvojení podle § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině je třeba
především bezpečně zjistit kvalifikovaný nezájem rodičů. Soudy zjišťují nezájem rodičů téměř vždy ze
zpráv „národních výborů“ a výchovných zařízení, a to i v těch případech, kdy tyto zprávy jsou natolik
stručné, že z nich nelze činit bezpečné závěry o nezájmu rodičů. Některé zprávy se totiž omezují na
stručná sdělení, že rodiče neprojevili zájem, aniž by blíže uváděly, zda jde o absolutní nezájem po
celou dobu pobytu dítěte v ústavu, nebo jen o nezájem trvající poslední dobu, zda rodiče zájem
projevit mohli apod. Základním předpokladem vyslovení osvojení podle § 68 odst. 1 písm. a) zákona o
rodině je správný výklad pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit měli“. Mezi rodiči a
dítětem existuje obvykle vazba, daná přirozeným rodičovským poměrem. Na existenci a intenzitu
tohoto subjektivního vztahu na straně rodičů lze usuzovat z vnějších okolností a projevů, z chování
rodiče k dítěti. Z celkového postoje a vnějšího chování rodičů lze pak usuzovat na existenci citované
vazby a na to, zda z hlediska zmíněného zákonného ustanovení rodiče projevují o dítě opravdový
zájem. Připuštění uvedených výjimek, tzv. kvalifikovaného nezájmu, je odůvodněno tím, že
neodpovědný postoj rodičů k dítěti a zcela jasně projevený nezájem o jeho další život nevyžaduje, aby
jejich práva k dětem byla důsledně uznávána a respektován jejich pokrevní vztah. Stanovením
uvedených výjimek se zároveň sleduje účel vyloučit po osvojení dítěte případný nežádoucí vliv rodičů
na vytvoření pevného citového vztahu mezi dítětem a osvojitelem, který je předpokladem úspěšného
osvojení.
13. Stanovisko navazovalo na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož, jestliže se rodič sdítětem nestýká, po několik let je neviděl, korespondencí ani zasíláním dárků neprojevuje o dítě
zájem, neplatí na ně řádně výživné a přivolení k osvojení váže jen na prominutí dlužného výživného,
jde o případ neprojevení opravdového zájmu o dítě po dobu zákonem uvedenou (rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 7. 1964, sp. zn. 5 Co 307/64, uveřejněné ve Sbírce
soudních stanovisek a rozhodnutí pod číslem 51, ročník 1964). Při úvaze o splnění podmínek
ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině (kvalifikovaný nezájem rodičů o dítě) je třeba v
každém jednotlivém případě důkladně komplexně objasnit celkový postoj rodičů k dítěti, jejich
poměry, důvody, které vedly k tomu, že se o dítě osobně nestarají, jakož i to, zda rodičům nebrání v
přímé péči odůvodněné překážky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1969, sp. zn. 1 Cz
42/1969, uveřejněné ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod číslem 63, ročník 1970).
14. K výše uvedeným východiskům se přihlásil i bývalý Nejvyšší soud SR, v rozhodnutí ze dne 22. 5.
1985, sp. zn. Cpj 13/85, uveřejněném ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod číslem 50,
ročník 1985, podle něhož pojem „opravdivý záujem, ktorý by ako rodičia prejaviť mali, ako
hmotnoprávna podmienka osvojenia bez privolenia rodičov, pokiaľ sú zákonnými zástupcami
osvojovaného dieťaťa, bol už vyložený tak, že pre vylúčenie záveru o nedostatočnosti opravdivého
záujmu musí ísť o taký prejav záujmu rodičov o dieťa, z ktorého možno presvedčivo vyvodiť, že
rodičia sa chcú a môžu o dieťa starať, a to i z hľadiska celkového vývoja dieťaťa i v budúcnosti, a že
teda ich záujem je skutočný a nie je iba predstieraný a formálny, prípadne motivovaný inými dôvodmi
nezlučiteľnými s riadnym rodičovstvom; ide teda o záujem podložený skutočne kladným a citovým
vzťahom, vôľou a snahou prejavovať sa voči dieťaťu ako rodičia. Ak sa rodičia o dieťa osobne
nestarajú, treba zisťovať a hodnotiť to, či im v priamej starostlivosti o dieťa alebo aspoň v prejavovaní
opravdivého záujmu o dieťa iným spôsobom, predovšetkým častejším osobným alebo písomným
stykom, nebránia nejaké objektívne ospravedlniteľné prekážky [nezáujem rodičov musí byť zavinený;
k aplikácii postupu podľa ustanovenia § 68 ods. 1 písm. a) zák. o rod. nestačí existencia objektívneho
stavu, ktorý nebol privodený rodičovou nedbalosťou a nieto ešte úmyslom]. V tomto smere možno
poukázať na závery uvedené v Rozbore a zhodnotení praxe súdov pri rozhodovaní o osvojení, Pls 5/67
bývalého Najvyššieho súdu (pozri zborník I Najvyššieho súdu ČSSR Nejvyšší soud o občanském
soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, SEVT, Praha 1974, str. 317 – 321) a v
rozhodnutiach uverejnených pod č. 51/1964 Zbierky rozhodnutí a oznámení súdov ČSSR a pod č.
63/1970 Zbierky súdnych rozhodnutí. Uplynutie doby kvalifikovaného nezáujmu rodičov o dieťa,
určenej novelou zákona o rodine (zákonom č. 132/1982 Zb.) na dobu 6 mesiacov, je však nielen
jednou z hmotnoprávnych podmienok osvojenia dieťaťa bez privolenia jeho rodičov, pokiaľ sú
zákonnými zástupcami osvojovaného dieťaťa, ale splnenie tejto podmienky má aj dôležitý procesný
význam. Len pri jeho splnení už v čase začatia konania (a nielen v dobe rozhodovania súdu o
osvojení) nie sú rodičia dieťaťa účastníkmi konania (§ 181 ods. 2 o. s. p.). S prihliadnutím na nutnosť
správneho vymedzenia okruhu účastníkov konania je preto vhodnejšie, aby návrhy na osvojenie boli
podávané až po uplynutí uvedenej doby kvalifikovaného nezáujmu.“
15. Jak již Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2011 – na který
dovolatelka výslovně odkazuje – uvedenou judikaturu je třeba poměřovat s vývojem, kterým český
právní řád prošel po přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Ve stanovisku k
rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny,
zvláště pak jejich špatných bytových poměrů, ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010,
uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, Nejvyšší soud
uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která
jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze
strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že
zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanémulegitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 26. 10. 2006 ve věci W. a W. proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne
21. 6. 2007 ve věci H. a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06). Umístění dítěte do
prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže samo o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí
biologickým rodičům; takový zásah musí být nadto „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (srov.
rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci K. a T. proti Finsku, stížnost č. 25702/94, §
173; rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002 ve věci K. proti Německu, stížnost č. 46544/99, § 69;
obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09). Nebude-li za situace,
kdy důvodem pro nařízení ústavní výchovy má být též materiální nedostatek, soudem spolehlivě
zjištěno, že příslušné orgány státu samy či prostřednictvím orgánů územní samosprávy poskytly, či
byly připraveny poskytnout vychovateli pomoc ať již materiální, či poskytnutím rady o postupu,
jakým by sám zlepšil svou situaci a nalezl řešení svých problémů, pak ani nelze usuzovat na
nezbytnost opatření spočívajícího v nařízení ústavní výchovy, neboť stát v takovém případě nedostál
pozitivním závazkům, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života, a nebudou
tak ani splněny podmínky pro nařízení ústavní výchovy. Jakmile je prokázána existence rodinného
vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout
vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (K. proti Německu, § 61). Jestliže východiska
uvedená v stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, platí pro nařízení
ústavní výchovy, jež má povahu dočasnou a nedochází při ní k nevratnému zániku rodičovské
zodpovědnosti k nezletilému dítěti, tím spíše musí platit pro situaci, kdy rodinné vazby dítěte a
biologických rodičů – v důsledku navázání nových vazeb dítěte k osvojitelům – jsou nevratně
zpřetrhány. Dosavadní judikaturu je proto třeba chápat zejména v jejím důrazu na zachování
rodinného života.
16. Uvedený závěr je podporován i judikaturou ESLP v oblasti práva na rodinný a soukromý život. V
případech, kdy zákon umožňuje souhlas rodiče s osvojením nepožadovat, neprojevuje-li o dítě zájem,
je tedy třeba postupovat nanejvýš obezřetně. Soud je v takovém případě povinen zkoumat veškeré
okolnosti případu a pečlivě hodnotit, zda skutečně a případně z jakého důvodu rodič zájem o dítě
neprojevoval, včetně skutečností, které mu v projevení zájmu o dítě bránily. Je třeba mít přitom na
paměti, že možnost rozvíjet vztah rodiče a dítěte je nejdůležitějším vzájemným právem rodičů a dětí,
a tam, kde je možno předpokládat zachování či navázání vztahu mezi dítětem a rodičem, musí stát
postupovat takovým způsobem, aby takové vztahy podpořil, a přijmout všechna dostupná opatření (k
tomu srov. např. Z. proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2014, stížnost č. 33773/11, bod 49). O
osvojení, které je vůbec nejpodstatnějším zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem, neboť dochází
k přetrhání rodinných vazeb, lze proto rozhodnout jen v nejzávažnějších případech, kdy zachování
vztahu dítěte s biologickým rodičem nebude v jeho nejlepšímu zájmu. Zpravidla proto nepostačí
zájem dítěte, aby bylo v péči jiné osoby, než biologického rodiče, neboť takového kýženého výsledku
lze dosáhnout i mírnějšími prostředky (srov. již zmíněný rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2014, Z. proti
Itálii, stížnost č. 33773/11, nebo též rozsudek ESLP ze dne 16. 11. 1999, E. P. proti Itálii, stížnost č.
31127/96).
17. V případu K. proti Irsku (rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 1994, stížnost č. 16969/90) bylo shledáno
porušení práva na respektování rodinného života stěžovatele, otce, který nikdy své dítě neviděl.
Národní soudy rozhodly o osvojení dítěte jeho pěstouny s odůvodněním, že zpřetrhání faktických
vazeb dítěte k jeho pěstounům by nebylo v nejlepším zájmu dítěte. ESLP v daném případě sice
připustil, že dítě si může vytvořit natolik silný vztah k třetím osobám, že není nadále v jeho zájmu,
aby bylo navráceno do péče biologických rodičů, zároveň však kritizoval, že se národní orgány
uchýlily k tomu nejradikálnějšímu řešení, které způsobilo úplné zpřetrhání vazeb mezi dítětem a jeho
biologickým otcem. K obdobnému závěru dospěl ESPL taktéž v případu G. proti Německu (rozsudek
ESLP ze dne 26. 5. 2004, stížnost č. 74969/01), kdy zejména zdůraznil, že existuje povinnost státu
snažit se o sloučení biologické rodiny a že je zásadně v zájmu dítěte, aby jeho vazby na biologickourodinu byly zachovány, protože zpřetrhání takových vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů,
což může být zdůvodněno pouze zcela výjimečnými okolnostmi.
18. Porušení čl. 8 Úmluvy ESLP naopak neshledal v případech S. proti Švédsku (rozsudek ESLP ze
dne 28. 10. 1998, stížnost č. 113/1997/897/1109), K. proti Nizozemsku (rozhodnutí ESLP ze dne ze
dne 3. 3. 2005, stížnost č. 64848/01) a E. proti Rakousku (rozsudek ESLP ze dne 25. 1. 2007, stížnost
č. 21949/03), kdy bylo dítě osvojeno partnerem biologického rodiče proti vůli druhého z biologických
rodičů. Samotná skutečnost, že mezi dítětem a partnerem rodiče existují blízké faktické vazby, však
nepostačí. V případě S. bylo rozhodující, že biologický otec dceru již po několik let neviděl, aniž by
mu v tom bránily jakékoliv závažné okolnosti, a neprojevoval o ni žádný zájem. V případě K. shledal
ESLP rozhodnou skutečnost, že osvojení bylo přáním dcery, která byla již téměř zletilá. Taktéž v
případě E. byl rozhodujícím faktorem věk dítěte a jeho přání být osvojeno a taktéž skutečnost, že
styk dítěte s biologickým otcem byl již dříve zakázán, neboť jeho chování vůči nezletilé bylo
nevhodné.
19. Jak tedy plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, při volbě opatření, kterým má být
zasaženo do vztahu mezi rodičem a dítětem, je třeba volit vždy opatření co nejmírnější. K
razantnějším krokům, a zejména k osvojení jako nejzávažnějšímu zásahu, je třeba přistupovat jen v
extrémně závažných případech (viz Z. proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2014, stížnost č.
33773/11, bod 64; E. P. proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 16. 11. 1999, stížnost č. 31127/96, bod 69;
P., C. a S. proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 2002, stížnost č. 56547/00, bod
117.). Významným faktorem je zájem, který biologický rodič o dítě projevoval před jeho narozením i
po něm, a kroky, které podnikl pro svěření do jeho péče (viz G. proti Německu, rozsudek ESLP, ze
dne 26. 5. 2004, stížnost č. 74969/01; K. B. T. proti Maďarsku, rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013,
stížnost č. 48494/06; T. a proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009, stížnost č. 33932/06; P., C. a
S. proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 2002, stížnost č. 56547/00). Při
rozhodování o osvojení je stěžejní posouzení, zda je na místě zásah natolik radikální, jakým je úplné
zpřetrhání právních vztahů mezi dítětem a jeho biologickým rodičem (Z. proti Itálii, rozsudek ESLP
ze dne 24. 1. 2014, stížnost č. 33773/11, bod 60; E. P. proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 16. 11.
1999, stížnost č. 31127/96, bod 68).
20. Ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ve znění účinném od 1. 8. 1998 se řadí k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Zákonodárce pouze příkladmo (srov. slovo
„zejména“) vymezuje okruh hledisek, která soud musí vzít do úvahy. Vymezení hypotézy právní
normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V úvahu tak mohou přicházet i jiná
než příkladmo uvedená hlediska, z nichž je možné učinit závěr, zda jsou tu přítomny rodinné vazby, k
jejichž udržování je stát v rámci svých pozitivních závazků povolán. Uvedená hlediska je však třeba
vždy posuzovat se zřetelem k dané situaci a k daným poměrům, ve kterých se rodič nacházel (srov.
spojení „v mezích svých možností“). Jestliže by soud taková hlediska, která – ačkoliv by se z obsahu
spisu podávala- pominul, nemohl by ani v úplnosti vymezit hypotézu právní normy a jeho právní
názor by byl nutně nesprávný.
21. Vztaženo na projednávanou věc, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá přesvědčivý
závěr o důvodech, pro které matka opravdový zájem o nezletilého neprojevovala – tak aby bylo
bezpečně prokázáno, že projevení opravdového zájmu nebránily objektivní skutečnosti, jakož i
hodnocení součinnosti a pomoci ze strany státu, které se matce mělo dostat. V řízení bylo zjištěno, že
matka nezletilého opustila porodnici tři dny po porodu a na její místo do porodnice nastoupila
manželka otce H. M., která o dítě dosud osobně pečuje. K tomu mělo dojít na základě domluvy J. O.,
dědečka nezletilého z matčiny strany, a otce nezletilého. Otec nezletilého uvedl, že s dohodou byla
srozuměna také matka nezletilého, ta však takové tvrzení popřela. Otec dále uvedl, že byl s matkou
nezletilého a jejím otcem, dědečkem nezletilého, domluven, že o dítě budou se ženou pečovat
natrvalo, a že matka nemá o dítě zájem. Matka měla dle jeho tvrzení přislíbit, že udělí souhlas sosvojením nezletilého manželkou otce nezletilého. Matka naopak uvedla, že v době narození
nezletilého byla sama nezletilá, byla v prvním ročníku střední školy, těhotenství bylo neplánované,
dozvěděla se o něm teprve v pátém měsíci, dostala se do zoufalé bezvýchodné situace, a proto
souhlasila, aby o nezletilého T. M. dočasně pečovali otec nezletilého a jeho manželka, H. M., přičemž
matka plánovala převzít dítě do své péče ihned, jak si upraví svoje poměry, na čemž začala také
ihned pracovat, když se rozhodla zanechat prezenčního studia, přihlásila se ke studiu dálkovému,
našla si zdroj obživy, obstarala si potřebnou výbavu pro dítě a vyhledala psychologickou pomoc.
22. Ze spisu dále plyne, že dědeček nezletilého nejprve hledal pro nezletilého osvojitele
prostřednictvím internetu a následně se dohodl se Z. M., že do porodnice místo matky nezletilého
nastoupí manželka otce, a ta že o něj bude také po porodu osobně pečovat. Otec matky nezletilého
také domluvil, že Z. M. nebude po matce požadovat výživné, a opakovaně v souvislosti s ponecháním
dítěte v péči M. žádal zaplacení různých částek pro sebe a svou dceru, které měly sloužit na krytí
částek souvisejících s porodem a poporodní zdravotní péčí o matku. Matka na výživu nezletilého
ničeho nepřispívala, protože jí to tak řekl otec, a dne 10. 11. 2009, pouhé čtyři dny po porodu, u
soudu podepsala souhlasné prohlášení o určení otcovství Z. M. k nezletilému, neboť se domnívala, že
je to nezbytné, aby nezletilý nebyl umístěn do kojeneckého ústavu. Matka matky nezletilého, E. O.,
své dceři nerozmlouvala, aby si nezletilého ponechala ve své péči, nicméně ji v tomto rozhodnutí ani
nepodporovala a nezletilé sdělila, že ji pro takový případ nebude schopna finančně podpořit.
23. V řízení před soudy obou stupňů trval otec nezletilého na tom, že matka o dítě vůbec
neprojevovala zájem, že na výživu nezletilého ničeho nepřispěla, že se nezajímala o jeho zdravotní
stav a s nezletilým se nestýkala, a to přesto, že jí to otec nezletilého nabízel. Jeho tvrzení podpořila
svědecká výpověď jeho ženy H. M. Matka nezletilého naopak tvrdila, že se o styk s nezletilým
pokoušela, ale že jí pod různými záminkami ze strany otce nezletilého a jeho manželky nebyl
umožněn. V místě bydliště nezletilého byla několikrát, nikdy však nebyla vpuštěna do domu manželů
M. Při svých cestách měla být odkázána na svého otce a svého přítele, neboť vzhledem ke svému
nízkému věku neměla možnost se do místa bydliště nezletilého sama dopravit. Její tvrzení podpořila
svědecká výpověď otce matky J. O., sestry matky A. O., přítele matky M. V. a matky matky E. O.
24. Dovolací soud tedy vztáhl shora uvedené principy k projednávané věci a dospěl závěru, že
odvolací soud opomněl přihlédnout k rozhodným skutečnostem, zejména tedy k okolnosti, že matka
dítěte byla v době porodu nezletilá, byla tedy sama ještě dítětem. Jak vyplynulo z psychiatrického
posudku (č. l. 209-218), její osobnost byla v době porodu nevyspělá a nezralá. Jakkoliv její rozumové
schopnosti odpovídaly jejímu věku, nelze odhlížet od skutečnosti, že šlo o věk velmi nízký. Nelze také
pominout, že matka dítěte nebyla v době porodu samostatná a byla odkázána na pomoc svých rodičů,
když neměla vlastní příjem, ze kterého by byla schopna zajistit své vlastní potřeby, natož pak potřeby
dítěte. Z provedeného dokazování nadto jasně vyplynulo, že na matku dítěte byl vyvíjen silný nátlak
jak ze strany jejích rodičů (prarodičů dítěte), tak i ze strany otce dítěte a jeho manželky (viz např. č.
l. 43, 46, 48, 49, 50). Pokud tedy matka neprojevovala snahu s dítětem se setkat a případně jej
převzít do své péče, je třeba tuto skutečnost hodnotit v kontextu její celkové situace, kdy sama ještě
nezletilá a závislá na svých rodičích byla vystavena silnému tlaku, a nacházela se tak v tíživé životní
situaci. Nelze přitom uzavřít, tak jak to činí odvolací soud, že matka o dítě neprojevovala žádný
zájem. Tvrzení ohledně telefonických hovorů uskutečněných (č. l. 20, 105) a pokusech matky o
návštěvu nezletilého (č. l. 77) v období dvou měsíců od narození nezletilého zůstávají sporná. S
ohledem na závažnost zásahu do práva na rodinný život, které představuje rozhodnutí soudů, že
matka neprojevovala o dítě zájem, jehož důsledkem je, že nadále není vyžadován její souhlas k
osvojení dítěte, je na místě takové rozhodnutí učinit pouze v případě, že soud dospěje s jistotou k
závěru, že jsou naplněny podmínky kvalifikovaného nezájmu.
25. Zejména pak nelze uzavřít, že by ze strany matky šlo o absolutní absenci citu, zájmu,
spoluprožívání, obav o dítě a jeho další osud. Z výslechů svědků vyplynulo, že matka dítěte se sodloučením od něj nikdy nesmířila, vybavila pro nezletilého dětský pokoj a chtěla dítě v budoucnu
převzít do své péče (č. l. 77-79, 96), ani takové jednání nenasvědčuje skutečnosti, že by matka dítěte
byla vůči němu zcela chladná. Projevovaný zájem je třeba hodnotit v kontextu celkové situace matky,
je přitom třeba vzít v úvahu veškeré okolnosti, které nasvědčují tomu, že projevy matky nesvědčí o
absolutní absenci citu, zájmu, spoluprožívání, obav o dítě a jeho další osud. I za předpokladu, že by
soudy dospěly k závěru, že matka zájem o dítě neprojevovala, je třeba v souladu s ustanovení § 68
odst. 1 písm. b) pečlivě hodnotit, zda jí v tom nebránily závažné překážky. Zejména v případě rodiče,
který je sám nezletilým dítětem, lze přitom za takové překážky považovat taktéž absenci podpory
rodiny ve spojení s nezralostí rodiče a jeho špatným psychickým stavem. S ohledem na výše uvedené
je třeba uzavřít, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení věci, když dospěly k závěru,
že matka dítěte o nezletilého neprojevovala po dobu nejméně dvou měsíců po jeho narození žádný
zájem.
26. Ostatně ani názor odvolacího soudu, že o právních důsledcích nezájmu o dítě nemusí být rodič
poučen, nelze považovat za správný. Za překonaný jej označil již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2011, s odůvodněním, že právě jasné a spolehlivé
vědomí rodičů o důsledcích, k nimž řízení podle § 180a o. s. ř. vede, může aktivovat rodiče k
projevení zájmu o dítě a usnadnit obnovení rodinných pout. Uvedené plyne i z judikatury ESLP, podle
níž, jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak,
aby se tento vztah mohl rozvíjet a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (K.
proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07), přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle
aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče
informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek ESLP ve věci W. proti
Spojené království).
27. Pro úplnost je třeba dodat, že otázka, zda je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče matky, není
předmětem tohoto řízení. Jakkoliv není úkolem Nejvyššího soudu činit jakékoliv závěry v tomto
směru, dospěje-li opatrovnický soud k názoru, že mezi dítětem, jeho právním otcem a manželkou
jeho otce se rozvinuly natolik úzké faktické vazby, že tvoří sociální rodinu, lze dítě ponechat v jejich
péči rozhodnutím v řízení o úpravě poměrů k dítěti. Zároveň je však třeba vážit, jakou roli má hrát v
životě dítěte jeho matka, přičemž k závěru, že v životě dítěte nemá vůbec vystupovat, nemá být jeho
součástí a nemá mít s dítětem žádný vztah, a že je tedy v zájmu dítěte právní vztahy mezi ní a
dítětem zcela zpřetrhat prostřednictvím osvojení dítěte, lze dospět jen v nejzávažnějších případech.
28. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení podmínek pro závěr o kvalifikovaném nezájmu
rodičů o dítě odvolacím soudem je neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí,
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). | decision_1144.pdf |
164 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 25 Cdo 3972/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3972.2015.1
Číslo: 104/2017
Právní věta: Obecně prospěšné společnosti založené v režimu zákona č. 248/1995 Sb. nejsou
podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák., neboť nevyvíjejí podnikatelskou činnost, a na jejich
právní vztahy s územními samosprávnými celky se nevztahuje ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 25 Cdo 3972/2015
Číslo rozhodnutí: 104
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Obecně prospěšná společnost, Podnikání, Podnikatel
Předpisy: § 2 odst. 1 obch. zák.
§ 2 odst. 1 předpisu č. 248/1995Sb.
§ 2 odst. 2 obch. zák.
§ 261 odst. 2 obch. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně a) a odmítl dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 17 Co 418/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 13 C 1337/2010-177, zamítl žalobu na
zaplacení celkem částky 110 544 500 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo
nesporné, že 24. 6. 2005 žalobkyně a) uzavřela se žalovaným dohodu o partnerství k projektu
Obnova památkově chráněných objektů za účelem rozvoje turismu na T., žalovaný však od dohody
dne 23. 10. 2007 odstoupil a následně ministr pro místní rozvoj na základě analýzy rizik dne 12. 12.
2007 rozhodl o zrušení účasti státního rozpočtu a strukturálních fondů EU na projektu rekonstrukce
zámku B., o čemž byla žalobkyně a) informována přípisem ministerstva ze dne 21. 12. 2007. Soud
shledal důvodnou námitku promlčení nároku na náhradu škody podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v podobě ztrát z nerealizovaného projektu ve výši 54 079
000 Kč a poměrné části neposkytnuté dotace ve výši 56 465 500 Kč, neboť na základě odstoupení
žalovaného od dohody o partnerství měli žalobci vědomost o tom, že jim teoreticky může vznikatškoda, a o tom, kdo je za ni odpovědný (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Jestliže žalobu podali 13. 12. 2010,
učinili tak až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.), ostatně nárok
byl uplatněn opožděně, i pokud by počátek běhu promlčecí doby byl stanoven ke dni doručení
rozhodnutí ministra pro místní rozvoj. Aplikace ustanovení obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991
Sb. – dále jen „obch. zák.“), nepřichází v úvahu, ze smlouvy o partnerství je zřejmý záměr obou stran,
které navíc nejsou podnikateli, podrobit její režim občanskému zákoníku. Kromě toho žaloba na
náhradu škody by nemohla být úspěšná z důvodu, že dotace ze státního rozpočtu či ze strukturálních
fondů Evropské unie nepředstavují soukromý zisk, ale jsou vynakládány za účelem uspokojování či
zajišťování konkrétních veřejných potřeb, takže v případě jejich neposkytnutí by nedošlo k
faktickému negativnímu zásahu do majetkové sféry žalobců.
2. Krajský soud v Brně k odvolání obou žalobců rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 17 Co
418/2013-217, rozsudek soudu prvního stupně ve zpřesňujícím znění potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil,
že vznesenou námitku promlčení je třeba posoudit podle ustanovení občanského zákoníku, a nikoli
obchodního zákoníku, který na věc nedopadá vzhledem k tomu, že mezi smluvními stranami nebyla
zjištěna existence žádných obchodních vztahů, nejedná se ani o vztah mezi územní samosprávnou
jednotkou a podnikatelem při jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.), když ani jedna
ze stran není podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák., a to ani žalobkyně a), která je obecně
prospěšnou společností, právnickou osobou určenou pouze pro nepodnikatelské účely. Žalovaný
odstoupil od dohody o partnerství dne 23. 10. 2007, od tohoto okamžiku personálně propojení
žalobci věděli, že k poskytnutí dotace nedojde, a toto pak bylo postaveno najisto rozhodnutím
ministerstva ze dne 21. 12. 2007. Nárok byl u soudu uplatněn až po marném uplynutí subjektivní
promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. a nelze navíc přehlédnout, že žalobce b) nebyl
účastníkem smlouvy, takže odstoupením od ní se žalovaný vůči němu nemohl dopustit protiprávního
jednání.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci společným dovoláním, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo má být posouzena jinak. Namítají, že mělo být aplikováno
ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák., protože žalobce a) je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a)
obch. zák., když se zapisuje do obchodního rejstříku na základě zvláštního zákona č. 248/1995 Sb.
Promlčecí doba proto činí podle § 397 obch. zák. čtyři roky a k datu podání žaloby ještě neskončila.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud by nárok nebyl promlčen, nebylo by možné ho
přiznat. Uvádějí, že obecně prospěšná společnost je systémově podnikatelem, který vytváří zisk,
pouze jej musí použít určitým způsobem. Nepochybně neposkytnutím dotace došlo k zásahu do
majetkových sfér obou žalobců a soud by se měl s danou otázkou vypořádat širším způsobem a v této
souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001. Navrhli, aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
4. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto, neboť není specifikována právní otázka, pro
níž by bylo dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a není napaden ani závěr, že žalobci b), který
nebyl účastníkem dohody o partnerství, nemohla škoda vzniknout. Právní otázka, zda se na věc
aplikují ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, se rovněž netýká žalobce b) a ve vztahu k
žalobkyni a) nebyla tvrzena, natož prokázána příčinná souvislost mezi odstoupením od smlouvy a
vznikem škody. Dotace, jejíž získání bylo účelem dohody o partnerství, nebyla určena pro žalobkyni
a), ale pouze k investici dílem do majetku žalobce b) a dílem do majetku žalovaného. Dovolání je
proto ve vztahu k oběma žalobcům nedůvodné, ostatně závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárokje promlčen, je správný.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobce b) není přípustné. Odvolací soud své rozhodnutí ve
vztahu k žalobci b) založil na závěru, že odstoupením od dohody o partnerství se žalovaný vůči němu
žádného protiprávního jednání nedopustil, neboť nebyl smluvní stranou, takže žádná škoda mu v
důsledku toho vzniknout nemohla. Proti tomuto závěru, na němž napadené rozhodnutí ve vztahu k
němu závisí, žalobce b) žádné relevantní námitky nevznáší, a jeho dovolání tak není podle § 237 o. s.
ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
6. Dovolání žalobkyně a) je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva, v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda je obecně prospěšná společnost ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 obch. zák. podnikatelem, a zda se proto v závazkovém vztahu s územní
samosprávnou jednotkou podle § 261 odst. 2 obch. zák. uplatní právní úprava obchodního zákoníku.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání.
8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Vzhledem k ustanovení § 3050 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014,
se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně
prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník (dále opět jen „obch. zák.“), obou ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o
práva a povinnosti obecně prospěšné společnosti.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb. obecně prospěšná společnost je právnickou osobou,
která a) je založena podle tohoto zákona, b) poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem
stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek a c) její výsledek hospodaření (zisk) nesmí
být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na
poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla obecně prospěšná společnost založena.
Podle § 261 odst. 2 obch. zák. touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají
zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou
podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování
veřejných potřeb.
Podle § 2 odst. 1 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podle odst. 2
tohoto ustanovení podnikatelem podle tohoto zákona je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b)
osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozujezemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.
11. Obecně prospěšné společnosti (podle vládního návrhu zákona mělo původně jít o „neziskové
právnické osoby“) jsou právnickými osobami v oblasti neziskového sektoru, které poskytují veřejnosti
za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek obecně prospěšné služby (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 867/2002, publikované pod č. 71/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně prospěšnými službami se pak rozumí služby, které
vedou k realizaci obecně prospěšného cíle, např. směřují k rozvoji duchovných hodnot, k ochraně
lidských práv, přírodního prostředí, kulturních památek a tradic, či k rozvoji vědy, vzdělání,
tělovýchovy a sportu (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2004, sp. zn. 7 Cmo
306/2003, publikováno v časopise Právní rozhledy č. 17, ročník 2004).
12. Podnikáním se ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. rozumí činnost podnikatele, kterou provádí
soustavně a samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, a to za účelem dosažení zisku.
Jde o právem dovolenou výdělečnou činnost, jejímž hlavním a určujícím smyslem je získání vlastního
majetkového prospěchu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1652/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1998).
13. Jednou ze zákonných podmínek, aby určitá činnost mohla být posuzována jako podnikání, je, že ji
provádí podnikatel. Nejde-li o osobu zapsanou v obchodním rejstříku [§ 2 odst. 2 písm. a) obch. zák.],
a tedy o podnikatele vymezeného formálním způsobem (srov. společnosti s ručením omezeným nebo
akciové společnosti, které byly podle § 56 odst. 1 obch. zák. založeny za nepodnikatelským účelem),
je podnikatelem ten, kdo podniká, ať již na základě živnostenského, či jiného oprávnění, příp.
provozuje zemědělskou výrobu. Platí však nepochybně, že všechny zákonné podmínky, tedy i
podmínka motivace dosažení zisku, musí být splněny zároveň.
14. Obecně prospěšné společnosti nejsou osobami, které byly zapisovány do obchodního rejstříku,
jak se mylně domnívá dovolatelka. Rejstříkové soudy je zapisovaly do samostatného rejstříku obecně
prospěšných společností (§ 5 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb.), jenž pro ty z nich, které podle § 3050
zákona č. 89/2012 Sb. dobrovolně nezměnily svoji právní formu na ústav, nadaci či nadační fond, je
stále veden jako veřejný rejstřík (§ 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících
právnických a fyzických osob). Rozhodujícím tedy v dané věci je posouzení, zda obecně prospěšné
společnosti jsou materiálně vymezenými podnikateli, tedy zda podnikají, a zda je proto mj. hlavním
motivem jejich činnosti dosahování zisku.
15. Zákon sice připouští ziskovost obecně prospěšných společností, zásadním způsobem je však
omezuje s nakládáním se získaným příjmem. Kladný výsledek jejich hospodaření nesmí být použit ve
prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců, naopak je výslovně určen pouze pro
poskytování obecně prospěšných služeb, tedy pro hlavní činnost dané obecně prospěšné společnosti,
přičemž uvedené lze vztáhnout i na případnou vedlejší doplňkovou činnost [§ 2 odst. 1 písm. c) a § 17
odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb.]. Svým evidentním nevýdělečným charakterem (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2121/2010, publikován pod C 11166 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“) se proto zásadně
odlišují od všech podnikatelských subjektů. Podobný závěr ostatně zastává i judikatura Ústavního
soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1257/09), naopak není
případný odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001 (Soubor C 2292, 2448), v němž byla řešena otázka promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu. Z uvedeného vyplývá, že
obecně prospěšné společnosti, které byly založeny v režimu zákona č. 248/1995 Sb., nejsou ve
smyslu § 2 odst. 2 obch. zák. podnikateli, neboť nevyvíjí podnikatelskou činnost, a na jejich právní
vztahy s územními samosprávnými celky se proto nevztahuje ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák.16. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je právní názor odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a) podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. | decision_1145.pdf |
165 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 33 Cdo 784/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.784.2015.1
Číslo: 101/2017
Právní věta: Uzavřou-li účastníci smlouvu s alternativním plněním, přičemž jedno ze dvou
individualizovaných plnění je neurčité, závazek jen proto nezaniká, neboť jej lze splnit poskytnutím
druhého plnění.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 33 Cdo 784/2015
Číslo rozhodnutí: 101
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Splnění závazku
Předpisy: čl. 561 odst. 1 obč. zák. ve znění do 25.05.2016
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2014, sp. zn.
17 Co 424/2011, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 17 Co 424/2011, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 C
360/2010-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem
z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 26. 3. 2007
smlouvu, kterou se žalovaný (zajistitel) zavázal zajistit pro žalobce (budoucího nabyvatele) převod
vlastnického práva ke garáži a kolně nacházejících se v budově bez č.p./č.e. – v zemědělské stavbě,
postavené na pozemku p. č. 1317/7, bez vlastnického práva k alikvotnímu podílu na tomto pozemku v
k. ú. a obci U., okres P., vyznačených modrou barvou na geometrickém plánu, tvořícímu součást
smlouvy (dále jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“). Závazek měl splnit do 31. 12. 2007,
přičemž žalobce se zavázal zaplatit mu za tuto činnost 150 000 Kč. Nezajistil-li by žalovaný převod
vlastnického práva k uvedeným prostorám ve sjednaném termínu, měl žalobci zaplatit smluvní
pokutu 150 000 Kč a penále ve výši 500 Kč denně až do uhrazení smluvní pokuty (čl. V. věta druhá
smlouvy). K převodu vlastnického práva předmětných nemovitostí na žalobce došlo až smlouvou
uzavřenou dne 10. 3. 2008. Soud prvního stupně zjistil, že v řízení o udělení souhlasu k vydáníúschovy, vedeném před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 5 C 355/2008, které skončilo
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2010, č. j. 17 Co 423/2009-58, byla žaloba
zamítnuta. Jako předběžnou přitom řešil otázku určitosti, a tedy i platnosti smlouvy ze dne 26. 3.
2007 z pohledu § 37 odst. 1, § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), a § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky ve
znění pozdějších předpisů. Uzavřel, že předmět smlouvy je „dostatečně, srozumitelně a
nezaměnitelně vymezen a zmíněná smlouva je i v části pod bodem I. platným právním úkonem“. Jako
platný následně posoudil i čl. V. smlouvy, přestože „určité výhrady by mohly být vůči výši penále
uvedenému v bodě IV. a V. smlouvy“, s tím, že „případná neplatnost smlouvy v této části by neměla
za následek neplatnost předmětné smlouvy jako celku“. Na tomto místě dovodil, že žalovaný nesplnil
svoji povinnost ve lhůtě do 31. 12. 2007, a je proto povinen zaplatit žalobci dohodnutou smluvní
pokutu.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 17 Co 424/2011-74, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Neztotožnil se s jeho názorem na platnost smlouvy ze dne 26. 3. 2007. Zdůraznil, že zajištění
převodu vlastnictví se mělo týkat nemovitostí, které nejsou v katastru zapsány jako samostatné
nebytové či jiné prostory ani jako samostatné objekty, přičemž ve smlouvě byly identifikovány jen
barevně v geometrickém plánu. Za této situace odvolací soud nepovažoval jejich individualizaci za
jasnou a určitou, neboť vymezení nemovitostí nedosahuje takové kvality, aby nemohly být zaměněny
s jinými. Připustil, že řádně je označena sice budova, v níž se dotčená garáž a kolna nacházejí, avšak
uvedené na závěru o neurčitosti a neplatnosti smlouvy nic nemění. Je-li neplatná smlouva o zajištění
převodu vlastnictví podle § 37 obč. zák., je neplatné rovněž ujednání o smluvní pokutě, ze kterého
žalobce dovozuje svůj nárok, jelikož zajištění závazku smluvní pokutou je závislé na existenci a
platnosti vlastní smlouvy.
3. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3503/2012, Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 17 Co 424/2011-74, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Zdůraznil, že účastníci smlouvy si dohodli, že závazek lze splnit i tím způsobem, že
žalovaný zajistí žalobci nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na celém objektu bez
č. p. / č. e. – zemědělské stavbě, postavenému na pozemku p. č. 1317/7, bez současného získání
spoluvlastnického práva (odpovídajícího podílu) na pozemku p. č. 1317/7 (viz čl. I. odst. 2 smlouvy),
což odpovídá alternativnímu závazku podle § 561 odst. 1 obč. zák. Žalovaný mohl (podle své volby)
splnit závazek vůči žalobci buď zajištěním převodu vlastnictví ke garáži a kolně, nebo nabytím
spoluvlastnického podílu k zemědělské stavbě na pozemku p. č. 1317/7. Nejvyšší soud odvolacímu
soudu vytkl, v situaci, kdy dovodil, že je neplatným pro neurčitost závazek zajistit nabytí vlastnictví k
prostorám, které nejsou samostatnou věcí, se již nezabýval otázkou, zda v případě alternativního
závazku, je-li jedno z plnění nemožné či neurčité (§ 37 odst. 1 a 2 obč. zák.), vůbec vznikne platný
závazkový vztah, popř. jaký má vliv v takovém případě na závazek dlužníka určitost druhého
(alternativního) plnění.
4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 17 Co 424/2011-118, ve znění opravného
usnesení ze dne 20. 6. 2014, č. j. 17 Co 424/2011-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z toho, že účastníci dne
26. 3. 2007 uzavřeli smlouvu o zajištění převodu vlastnických práv k nemovitosti, jejímž předmětem
plnění bylo zajištění převodu vlastnických práv ke garáži a kolně situovaným v budově bez č. p. / č. e.
– zemědělské stavbě, postavené na pozemku p. č. 1317/7, bez vlastnického práva k alikvotnímu
podílu na tomuto pozemku, k. ú. U., obec U., okres P., vyznačeným na geometrickém plánu tvořícím
nedílnou součást této smlouvy modrou barvou, ve lhůtě do 31. 12. 2007. Smluvní strany se dohodly,
že předmět smlouvy bude splněn i za situace, že žalobce získá vlastnické právo jen ke
spoluvlastnickému podílu na celém objektu bez č. p. / č. e. – zemědělské stavbě, postavené napozemku p. č. 1317/7 s právem užívání výše popsaných prostor, bez vlastnického práva k alikvotnímu
podílu na pozemku p.č. 1317/7. Pro případ, že žalovaný svůj závazek nesplní, měl žalobci zaplatit
smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. K převodu vlastnického práva na žalobce došlo až smlouvou
uzavřenou dne 10. 3. 2008. Odvolací soud setrval na právním závěru, že smlouva ze dne 26. 3. 2007
je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neurčitá v části, podle níž měl žalovaný zajistit převod vlastnických
práv k nemovitostem, specifikovaným v čl. I. odst. 1. smlouvy. Tyto nemovitosti (jejich část) nejsou
zapsány v katastru jako samostatné nebytové či jiné prostory ani jako samostatné objekty, přičemž
ve smlouvě byly identifikovány jen barevně v geometrickém plánu. Za této situace nejsou nemovitosti
náležitě vymezeny tak, aby mohly být zcela jednoznačně individualizovány. Vázán právním názorem
dovolacího soudu zopakoval, že žalovaný mohl splnit závazek ze smlouvy poskytnutím – podle své
volby – jednoho ze dvou plnění. Směřovala-li vůle smluvních stran k dohodě o dvou možných
plněních, přičemž identifikace jednoho z nich je neurčitá, nemůže platně vzniknout ani závazek
poskytnout druhé, původně alternativní, plnění. Jako obiter dictum odvolací soud dodal, že
nepovažuje ujednání čl. I odst. 2 smlouvy za určité ze stejných důvodů jako v případě čl. I. odst. 1
smlouvy. Nevznikl-li platný závazek k plnění, nemohlo žalobci vzniknout ani právo na zaplacení
smluvní pokuty.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť – posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – má za to, že
otázku platnosti smlouvy s alternativním plněním při neurčitosti jednoho z více dohodnutých plnění
dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešil.
6. Nesprávným shledává právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) vycházející ze závěru, že při
neurčitosti jednoho ze dvou alternativně dohodnutých způsobů splnění závazku ztratil dlužník
možnost volby, a proto (přes určitost druhého plnění) je neplatná celá smlouva. Dovolatel prosazuje
názor, že odpadnutím jedné z alternativ plnění se pouze omezuje právo volby dlužníka a nedochází k
zániku smluvního vztahu. V rozporu s výkladovými pravidly považuje za chybný závěr odvolacího
soudu o neurčitosti druhého (alternativního) plnění, tj. zajištění nabytí spoluvlastnického podílu na
blíže specifikované nemovitosti. S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušit rozsudek odvolacího
soudu.
7. Žalovaný, ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, navrhl dovolání jako nedůvodné
zamítnout.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále
opět jen „o. s. ř.“).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, totiž na posouzení trvání právního vztahu s alternativním plněním v situaci, je-li jedno ze
dvou alternativně sjednaných plnění neurčité a smlouva je v této části neplatná.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Dovolací soud předesílá, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho
správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem.
12. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srovnej § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák“, lze-li závazek splnit více
způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak.
14. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že účastníci dne
26. 3. 2007 uzavřeli smlouvu „o zajištění převodu vlastnických práv k nemovitosti“, jejímž
předmětem plnění bylo zajištění převodu vlastnických práv ke garáži a kolně situované v budově bez
č. p. / č. e. – zemědělské stavbě, postavené na pozemku p.č. 1317/7, bez vlastnického práva k
alikvotnímu podílu na tomuto pozemku, k. ú. U., obec U., okres P. vyznačeným na geometrickém
plánu tvořícím nedílnou součást této smlouvy modrou barvou (čl. I. odst. 1 smlouvy). Dohodli se, že
předmět smlouvy bude splněn i za situace, že žalobce získá vlastnické právo jen ke
spoluvlastnickému podílu na celém objektu bez č. p. / č. e. – zemědělské stavbě, postavené na
pozemku p. č. 1317/7 s právem užívání výše popsaných prostor, bez vlastnického práva k alikvotnímu
podílu na pozemku p.č. 1317/7 (čl. I. odst. 2 smlouvy).
15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3503/2012, akcentoval, že dohodli-li
se účastníci na tom, že závazek lze splnit i zajištěním možnosti pro žalobce nabýt spoluvlastnický
podíl k blíže označené nemovitosti, sjednali si alternativní způsob splnění podle § 561 odst. 1 obč.
zák. Žalovaný tak mohl (podle své volby) buď zajistit převod vlastnictví ke garáži a kolně, nebo
spoluvlastnického podílu k zemědělské stavbě na pozemku p. č. 1317/7 s právem užívání popsaných
prostor.
16. Se zřetelem k závěru odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o povinnosti žalovaného zajistit
„převod vlastnického práva ke garáži a kolně nacházejících se v budově bez č.p./č.e. – v zemědělské
stavbě, postavené na pozemku p. č. 1317/7, bez vlastnického práva k alikvotnímu podílu na tomto
pozemku v k. ú. a obci U., okres P., vyznačených modrou barvou na geometrickém plánu, tvořícímu
součást smlouvy“, má Nejvyšší soud za to, že alternativně určené plnění zajistit „nabytí
spoluvlastnického podílu k celému objektu bez č. p. / č. e. – zemědělské stavbě, postavenému na
pozemku p. č. 1317/7, s právem užívání výše popsaných prostor, bez současného získání
spoluvlastnického práva (odpovídajícího podílu) na pozemku p. č. 1317/7“, je dostatečně určité a
smlouva v této části není neplatná.
17. Nutno mít na zřeteli, že předmět tzv. alternativního závazku je určen zástupným způsobem, tzn.
tak, že náleží-li dlužníkovi právo volby, má plnit jen jedno z několika individuálně určených plnění
(tzn. poskytnout jedno nebo druhé plnění). Při sjednávání takového závazku dlužník dává najevo, že
je připraven poskytnout každé z alternativních plnění, přičemž si může zvolit, které jedno z nichnakonec použije ke splnění svého závazku. Zákon v ustanovení § 576 obč. zák. předpokládá, že po
vzniku právního vztahu může se jedno z více volitelných plnění – ještě předtím, než byla vykonána
volba – stát nemožným. V takovém případě podle § 576 věty prvé obč. zák. závazek nezaniká, ale
omezuje se jeho alternativnost, příp. závazek se stává jednoduchým (zbývá-li jen jedno plnění). Ve
smyslu tohoto ustanovení lze volit ze zbývajících (alespoň dvou) plnění, příp. volba zcela odpadá a
předmětem závazku je pouze jediné zbývající plnění. Jen tehdy, kdy nemožnost tohoto plnění
způsobila osoba, která nemá právo volby plnění, může druhá strana od smlouvy odstoupit (§ 576 věta
druhá obč. zák.).
18. Uzavřou-li účastníci smlouvu s alternativním plněním, přičemž jedno ze dvou individualizovaných
plnění je neurčité (není jasný rozsah plnění, které má dlužník poskytnout), pak je-li zbývající plnění
dostatečně určité, je smlouva v rozsahu neurčitého plnění částečně neplatná (§ 41 obč. zák.), a
závazek se tak stává ipso facto závazkem s jediným předmětem plnění, neboť dlužník nemůže platně
vykonat volbu.
19. Z pohledu shora učiněných závěrů není rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné; dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
20. V další fázi řízení odvolací soud posoudí platnost ujednání o smluvní pokutě z pohledu konstantní
judikatury dovolacího soudu, zejména jeho rozsudků ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006,
ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006, ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 30.
4. 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 22. 11. 2006,
sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33
Cdo 2776/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2626/2013).
21. Odvolací soud (popř. soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g
odst. 1, věta první § 226 odst. 1 o. s. ř.). | decision_1146.pdf |
166 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TZ.16.2016.1
Číslo: 41/2016
Právní věta: U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1
tr. zákoníku je dílčím útokem pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku) zkrácení povinné
platby za jednotlivé zdaňovací období Poznámka redakce: Právní názor uvedený v rozhodnutí č.
29/2005 Sb. rozh. tr. se tímto rozhodnutím nemění, zůstává nadále platným. (srov. rozhodnutí č.
29/2005 Sb. rozh. tr.). Dílčím útokem pokračujícího skutku však u tohoto trestného činu není
neuvedení některého z více příjmů představujících základ daně plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím
období (§ 5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů). Takový
jednotlivý nezdaněný příjem, tj. nepřiznaný či neuvedený v daňovém přiznání, je pouze součástí
jediného jednání, které je ukončeno okamžikem, kdy je daň přiznána.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 8 Tz 16/2016
Číslo rozhodnutí: 41
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Pokračování v trestném činu, Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Předpisy: § 116 tr. zákoníku
§ 240 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch
obviněného L. P. proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012,
podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem pod bodem I. pravomocného napadeného usnesení byl
porušen zákon v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 12 odst. 12 tr. ř., § 89 odst. 3 a § 148 odst. 1 trestního
zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr.
ř. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012, v bodě I. zrušil. Zrušil
též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně bod II. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne
6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012, a navazující usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 31 To 389/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení1. Trestní stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo zahájeno usnesením Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, oddělení
hospodářské kriminality, ze dne 6. 4. 2012, č. j. KRPL-16288-3/TČ-2012-180581, které bylo
obviněnému doručeno dne 27. 4. 2012 a jeho obhájci JUDr. V. K. dne 17. 5. 2012. Podle citovaného
usnesení se měl obviněný dopustit pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné
povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného
do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), který spáchal jednáním v usnesení o zahájení trestního stíhání
popsaným tak, že „ve svých daňových přiznáních za roky 2006 a 2007 vědomě neuvedl všechny své
příjmy a výdaje plynoucí mu z prodeje nemovitostí pořízených v době kratší než pět let před jejich
prodejem a kdy konkrétně v daňovém přiznání za rok 2006 podaném na FÚ v L. dne 3. 7. 2007
neuvedl tyto příjmy z prodeje nemovitostí“, jednotlivé prodeje jsou konkrétně popsány tak, že v
každém je označení parcelním číslem pozemku, katastrálním územím, listem vlastnictví, osobou
kupujícího a kupní smlouvou spolu s kupní cenou. V usnesení o zahájení trestního stíhání je též
uvedeno, že obviněný „v daňovém přiznání za rok 2007 podaném na Finanční úřad v L. dne 30. 6.
2008 neuvedl další příjmy z prodeje nemovitostí“; jednotlivé případy jsou popsány s rozvedením
každého z příjmů z konkrétního převodu nemovitostí zahrnutých do zdaňovacího období roku 2007.
2. Okresní státní zástupce v obžalobě podané Okresnímu soudu v Liberci dne 11. 12. 2012 pod sp.
zn. 1 ZT 187/2012 obviněného L. P. obžaloval z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit stejným činem jako
v usnesení o zahájení trestního stíhání, který rozdělil podle zdaňovacích období do dvou bodů I. a II.
Jednání v bodě I. popsal tak, že obviněný „jako poplatník daně z příjmů fyzických osob za rok 2006
nezahrnul v daňovém přiznání podaném dne 3. 7. 2007 na Finanční úřad v L. do přijatých
zdanitelných plnění příjmy z převodu nemovitostí v roce 2006“, přičemž v podbodech 1) až 27) u
každého popsal konkrétní prodej pozemku s uvedením parcelního čísla, pod nímž je evidován u
konkrétního katastrálního úřadu, listu vlastnictví, jména kupujícího a označení kupní smlouvy včetně
ceny, za niž byl prodán, s dodatkem, že „ačkoli byl podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992
Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění (dále ,zákon č. 586/1992 Sb.‘), povinen tak učinit, kdy
po odečtení nákladů získal skutečný čistý příjem z prodeje nemovitostí ve výši 3 808 456 Kč, avšak
ve svém daňovém přiznání uvedl jako dílčí základ daně pouze 117 480 Kč, a takto jednal s úmyslem
snížit daňovou povinnost na dani z příjmů fyzických osob, čímž ke škodě České republiky, zastoupené
Finančním úřadem L., zkrátil daň o celkovou částku nejméně ve výši 1 074 143 Kč“. V bodě II. uvedl,
že obviněný „jako poplatník daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 nezahrnul v daňovém přiznání
podaném dne 30. 6. 2008 na Finanční úřad v L. do přijatých zdanitelných plnění příjmy z převodu
nemovitostí v roce 2007“, jež konkrétně popsal v podbodech 1) až 7) obsahujících specifikaci a
dodatek obdobně jako u bodu I., kdy po odečtení nákladů získal skutečný čistý příjem z prodeje
nemovitostí ve výši 1 319 253 Kč, avšak ve svém daňovém přiznání žádný příjem z prodeje
nemovitostí neuvedl, a takto jednal s úmyslem snížit daňovou povinnost na dani z příjmů fyzických
osob, čímž zkrátil daň o celkovou částku ve výši 361 876 Kč.
3. Okresní soud v Liberci o této obžalobě rozhodl tím, že nejprve nařídil neveřejné zasedání za
účelem jejího předběžného projednání, v němž rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T
248/2012, tak, že výrokem pod bodem I. podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání
a rozhodnutí skutek pod bodem I. 22) obžaloby, spočívající v tom, že „z prodeje pozemku v KÚ S. n.
N. zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj na listu vlastnictví pro výše uvedené KÚ,
kupující M. U. a J. U., podle kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2006 s právními účinky vkladu dne 31. 3.
2006, s kupní cenou 550 000 Kč“, čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Výrokem pod
bodem II. podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc ohledně uvedeného vyloučeného dílčího skutku vrátil
státnímu zástupci k došetření. Podle odůvodnění citovaného usnesení soud prvního stupně považoval
za vážnou procesní vadu přípravného řízení, již nelze napravit před soudem, že pro čin v bodě I. 22)nebylo zahájeno trestní stíhání, protože na rozdíl od všech ostatních útoků nebylo předmětné jednání
obsaženo v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 4. 2012, č. j.
KRPL-16288-3/TČ-2012-180581“.
4. Proti výroku pod bodem I. uvedeného usnesení není ze zákona stížnost přípustná, a proto tento
výrok nabyl právní moci dnem 6. 8. 2014, a to na rozdíl od bodu II., proti němuž podali stížnost
obviněný, který ji neodůvodnil, a státní zástupce, jenž ve stížnosti zdůraznil, že s uvedeným názorem
a postupem soudu prvního stupně nesouhlasí, protože v daném případě nelze za dílčí útok
pokračujícího činu považovat jednotlivé nezdaněné prodeje označené arabskými číslicemi, ale za
takový dílčí útok je možné považovat jen jednání popsané v bodech I. a II., představující nesplněnou
povinnost za konkrétní zdaňovací období.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž o těchto stížnostech rozhodl usnesením
ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 31 To 389/2014, se s tímto názorem státní zástupkyně neztotožnil a obě
stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
6. Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. P.
směřuje proti výroku I. pravomocného usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn.
4 T 248/2012, kterým bylo podle § 23 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že skutek pod bodem I. 22) obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 1 ZT
187/2012, v němž soud spatřoval dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., se vylučuje k samostatnému
projednání a rozhodnutí.
7. Ministr spravedlnosti uvedl, že policejní orgán Policie České republiky, Krajské ředitelství
Libereckého kraje, Územní odbor L., oddělení hospodářské kriminality, zahájil usnesením ze dne 6.
4. 2012, č. j. KRPL-16288-3/TČ-2012-180581, trestní stíhání obviněného L. P. pro jeden pokračující
trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zák., jehož se měl dopustit tím, že jako poplatník daně z příjmů fyzických osob v daňových přiznáních
za roky 2006 a 2007 neuvedl příjmy z prodejů a směn řady svých pozemků, v případech v usnesení
popsaných, čímž v roce 2006 uskutečnil 26 zdanitelných plnění a v roce 2007 pak 7 těchto případů.
Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 27. 4. 2012. V obžalobě podané Okresnímu soudu v
Liberci dne 11. 12. 2012 pod sp. zn. 1 ZT 187/2012 však státní zástupce čin strukturoval do bodů I.
1) až 27) a II. 1) až 7) podle roku, za který bylo daňové přiznání podáváno, a u každého z podbodů
specifikoval jednotlivé případy zdanitelných plnění, která nebyla v daňových přiznáních zohledněna a
z nichž vyplývá zkrácení daně. V bodě I. 22) přitom státní zástupce doplnil popis jednání o další ve
spisu doložené zdanitelné plnění „z prodeje pozemku v KÚ S. n. N. zapsaného u Katastrálního úřadu
pro Liberecký kraj na listu vlastnictví pro výše uvedené KÚ, kupující M. U. a J. U., podle kupní
smlouvy ze dne 13. 3. 2006, s právními účinky vkladu dne 31. 3. 2006, s kupní cenou 550 000 Kč“. O
této obžalobě Okresní soud v Liberci rozhodl zčásti usnesením ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T
248/2012, jímž výrokem pod bodem I. podle § 23 odst. 1 tr. ř. skutek pod bodem 22) obžaloby
vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, a výrokem pod bodem II. podle § 188 odst. 1 písm.
e) tr. ř. tento skutek vrátil státnímu zástupci k došetření k odstranění závažných procesních vad
přípravného řízení. Výrok pod bodem I. nabyl právní moci dnem rozhodnutí, kdežto výrok II. nabyl
právní moci až na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3.
10. 2014, sp. zn. 31 To 389/2014, protože proti němu státní zástupkyně i obviněný podali stížnost.
Státní zástupkyně v ní vyjádřila nesouhlas s názorem nalézacího soudu, že bod I. 22) obžaloby je
samostatným skutkem a může být předmětem samostatného rozhodování. Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 31 To 389/2014, však názoru státnízástupkyně, že jednotlivá zdanitelná plnění nejsou samostatnými skutky, resp. dílčími útoky, o nichž
by bylo možné rozhodovat samostatným usnesením podle § 160 odst. 5 tr. ř. (viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo
261/2012), nevyhověl a s vyjádřením shodného názoru, jaký zastával i okresní soud, že jde o
pokračování i u jednotlivých zdanitelných plnění, podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podpořil názor okresní státní zástupkyně a
poukázal na znění ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., § 12 odst. 12 a § 23 odst. 1 tr. ř.
s odkazem na odbornou literaturu. Na tomto základě dokládal, že za jednání je třeba považovat
podání či nepodání daňového přiznání, nikoliv jednotlivé případy zdanitelných plnění, která jsou
následně zamlčována, tak jako to bylo v projednávané věci, v níž obviněný v letech 2006 a 2007
podal dvě daňová přiznání, v nichž zamlčel některé příjmy. Tím došlo ke dvěma dílčím útokům
zkrácení daně z příjmů fyzických osob. Jelikož obviněný nenaplnil znaky předmětné a ani jiné
skutkové podstaty tím, že uskutečnil zdanitelná plnění, což je okolnost trestněprávně neutrální, ale
teprve následným jednáním vůči finančnímu úřadu, při kterém tuto okolnost v dalším navazujícím
samostatném jednání nepřiznal. Z tohoto důvodu u činu v podbodu 22) státní zástupce v obžalobě
pouze upřesnil skutečnosti, které mají význam pro stanovení výše zkrácené daně za uvedený rok,
aniž by zasáhl nepřípustným způsobem do totožnosti skutku. Nedošlo proto k procesnímu pochybení
zakládajícímu důvod pro vrácení věci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a tedy nenastal
ani zákonný důvod pro rozhodnutí o vyloučení věci podle § 23 tr. ř.
9. Z těchto důvodů měl ministr spravedlnosti za to, že zákon byl porušený v § 23 odst. 1 tr. ř. a § 12
odst. 12 tr. ř. v neprospěch obviněného výrokem I. přezkoumávaného usnesení. Současně s
poukazem na procesní a hmotněprávní důsledky, k nimž v trestním řízení vedou nesprávná
posouzení povahy činu jako pokračujícího nebo trvajícího deliktu, stížnost pro porušení zákona
nepovažoval jen za formální, ale významnou i z hlediska vhodnosti zaujmout k této otázce právní
názor, jenž Nejvyšší soud do současné doby nepublikoval. Důležitost tohoto kroku spatřoval v tom, že
u daňových deliktů není najisto postaveno, zda jednotlivá zdanitelná plnění, nepromítnutá do
daňového přiznání, jsou samostatnými skutky v procesním smyslu, či nikoliv, což může být určující
pro správný postup Policie České republiky při popisování skutku v usnesení o zahájení trestního
stíhání. Pro úplnost poznamenal, že na podkladě obžaloby státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Liberci ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 1 ZT 187/2012, řízení pravomocně skončilo, a
proto po kasačním výroku Nejvyššího soudu již nebude třeba nového rozhodnutí.
10. V závěru ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
výrokem pod bodem I. pravomocného usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4
T 248/2012, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. P. v § 12 odst. 12 a § 23 odst. 1 tr. ř., a
aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený výrok zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, konkrétně
tedy výrok II. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012 (4 T
179/2014), a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2014, sp.
zn. 31 To 389/2014.
11. Nejvyšší soud z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku přezkoumal podle § 267
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že
stížnost pro porušení zákona je důvodná.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona12. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3
písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a způsobí
takovým činem značnou škodu.
13. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace použitá v přezkoumávaném rozhodnutí vychází (pro
přezkoumávanou věc zcela správně) z trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009,
lze jen pro úplnost uvést, že závěry, které jsou v tomto rozhodnutí činěny, se stejně dotýkají i
stávající platné úpravy podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění
(dále „tr. zákoník“), která ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob, o niž se v přezkoumávané věci
jedná, vychází ze stejných či obdobných zákonných ustanovení a právních názorů.
14. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická
osoba odvádí ze svých příjmů (příp. na základě majetkových převodů nebo jiných zákonem
stanovených skutečností) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených
lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena
nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná
povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, poplatku,
pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde
zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková,
celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah
této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či
podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede,
aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou,
poplatkovou, celní atd. povinnost. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení uvedených povinných plateb,
záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým
způsobem se platba přiznává, vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy
příslušného druhu platby, popřípadě z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků. Daň z příjmů lze
zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové
přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový
základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ), a tím
zaplatil nižší daň (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákon. II. díl. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, s. 911, 914–916).
15. Pokud jde o daň z příjmů fyzických osob, její podmínky v době činu upravovaly § 2 až § 16 zákona
č. 586/1992 Sb., účinného do 31. 12. 2008. Podle ustanovení 3 odst. 1 písm. e) cit. zákona jsou
předmětem daně z příjmů fyzických osob ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) téhož zákona i příjmy z
převodu vlastní nemovitosti. Podle § 38g zákona č. 586/1992 Sb. je daňové přiznání povinen podat
každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč,
pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle
zvláštní sazby daně. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou
předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 15 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu. Podle
§ 5 odst. 1, 2 téhož zákona je základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve
zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje kalendářní rok,
přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u
jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak. U poplatníka, kterému plynou ve
zdaňovacím období souběžně dva nebo více druhů příjmů uvedených v § 6 až § 10 zákona č.
586/1992 Sb., je základem daně součet dílčích základů daně zjištěných podle jednotlivých druhů
příjmů.
16. Z povahy této daně tedy plyne, že daňový poplatník je povinen, jestliže jeho příjmy podléhající
této dani během kalendářního roku dosahují stanovené výše, přiznat za toto zdaňovací obdobívšechny příjmy a stanovenou daň odvést. Tyto právní skutečnosti mají význam pro posouzení toho, za
jakých okolností jde u trestného činu podle § 148 tr. zák. (§ 240 odst. 1 tr. zákoníku) o pokračující
trestný čin. Zásadně se jedná o to, zda je dílčím pokračujícím útokem každé neuvedení zdanitelného
příjmu, jak v přezkoumávané věci tvrdily soudy obou stupňů, anebo zda je tímto dílčím útokem celé
zdaňovací období, jak se ve stížnosti pro porušení zákona domáhá ministr spravedlnosti s odkazem
na názory vyjadřované státním zastupitelstvím v podané stížnosti proti přezkoumávanému usnesení.
17. K uvedenému je vhodné nejprve připomenout, že pokračováním v trestném činu se z
hmotněprávního hlediska podle § 89 odst. 3 tr. zák. (§ 116 tr. zákoníku) rozumí takové jednání, jehož
jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného
činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v
předmětu útoku. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale
je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, uveřejněné pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Každý dílčí útok musí mít všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99, uveřejněné pod č. 3/2001 Sb. rozh. tr.).
18. Vzhledem k tomu, že pro pokračování platí, že každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (srov. rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60, uveřejněné pod č. 35/1961 Sb.
rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněné pod č.
15/1996 Sb. rozh. tr., ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78, uveřejněné pod č. 51/1979 Sb. rozh. tr.,
nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88, uveřejněné pod č.
22/1990 Sb. rozh. tr.), je třeba v posuzované věci z tohoto hlediska zkoumat, zda tato hmotněprávní
podmínka je splněna i v případě jednotlivého nepřiznaného příjmu podléhajícího zdanění podle § 10
odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., který obviněný nepřiznal v rámci zdaňovacího období za
kalendářní rok, v němž takový příjem obdržel. Nejvyšší soud k otázce pokračování u trestného činu
podle § 148 odst. 1 tr. zák. připomíná, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo
640/2004, uveřejněném pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr., stanovil, že za dílčí útok pokračujícího deliktu je
třeba považovat jednotlivé zdaňovací období za podmínky, že mezi nimi není delší časové období,
které by přerušilo časovou souvislost pokračování, což vyjádřil právní větou, že „i když u daně z
příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě
neznamená, že je vyloučeno naplnění zákonného znaku pokračování v trestném činu spočívajícího v
blízké souvislosti časové ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., pokud pachatel tuto daň zkrátí ve dvou čí
více po sobě následujících zdaňovacích obdobích“. Při posuzování této podmínky pokračování v
trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně z příjmů
za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného
jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých
fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.).
19. Podle uvedeného právního názoru se u zkrácení daně z příjmů fyzických osob, u níž je stanoveno
roční zdaňovací období, může jednat o pokračující delikt tehdy, jestliže je tato daň zkrácena v
několika zdaňovacích obdobích, neboť za dílčí útok je možné považovat každé jednotlivé zdaňovací
období, jestliže byly splněny všechny podmínky stanovené § 89 odst. 3 tr. zák. Z uvedeného je tedy
zřejmé, že zmíněné rozhodnutí neřeší otázku nyní ve stížnosti pro porušení zákona předestřenou, zda
takovým dílčím útokem je v rámci jednoho zdaňovacího období jednotlivý uskutečněný, avšak
nepřiznaný příjem, jenž této dani podléhá.
20. Obdobně byl již ve vztahu k jiným trestným činům takový názor vyjádřen např. ve vztahu k
trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1 tr. zák. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006,
uveřejněném pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., kde bylo stanoveno, že „jestliže ke spáchání trestného činunedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.
došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě podával omamné či
psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje
dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr.
ř. Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) okruh
osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v
usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§ 177 písm. c) tr. ř.], pak
taková změna není důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro
další skutek“.
21. Ve stejném smyslu vyznívá i právní závěr ohledně trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a tr. zák. (nyní zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku), k němuž Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, uveřejněném pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr., vyslovil, že v
jednání obviněného naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele nejsou
rozhodné jednotlivé pohledávky ať už zvýhodněných, či poškozených věřitelů, nýbrž vzhledem k
charakteru jednání je zde rozhodující zvýhodňování určitých věřitelů na úkor jiných, a to v souhrnu
všech jejich pohledávek. Nejvyšší soud ve shodné názorové rovině judikoval i ve vztahu k trestnému
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (§ 206 tr. zákoníku) v usnesení ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo
561/2010, uveřejněném pod č. 43/2011 Sb. rozh. tr.
22. V posuzované věci je předmětem posouzení daňový delikt spočívající v tom, že obviněný v jednom
zdaňovacím období nezahrnul do přiznání daně některé ze svých příjmů, jež byl povinen zdanit,
přičemž pro závěr o tom, že nejde o pokračující trestný čin, je významné zejména to, že časově byl
spáchán v jediném okamžiku, a to k datu, ke kterému konkrétně měl do daňového přiznání (do
daňového přiznání neboli přiznání k dani je povinnost uvést předepsaným způsobem všechny
skutečnosti potřebné pro výpočet daně; srov. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009) uvést příjmy podléhající konkrétní dani. V bodě I. tak uvedený čin obviněný
spáchal ke dni 3. 7. 2007, v bodě II. dne 30. 6. 2008, a to ve vztahu k jednotlivým povinnostem
uvedeným v bodech 1) až 27) a 1) až 7). Není možné proto posuzovat otázku časové souvislosti mezi
jednotlivými nezdaněnými plněními, jež probíhala v příslušném zdaňovacím období, protože teprve
až poté, co takové zdaňovací období skončilo, nastala obviněnému jeho povinnost plynoucí ze zákona
č. 586/1992 Sb. řádně s podmínkami v něm vymezenými do daňového přiznání uvést všechny své
příjmy podléhající dani z příjmů fyzických osob. Zkrátit daň, což je jeden ze znaků objektivní stránky
trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák., bylo možné zásadně údaji, jež uváděl či neuváděl v
přiznání k této dani. Uváží-li se v tomto smyslu povaha jednotlivých nezdanitelných příjmů, nebylo
pro naplnění uvedené objektivní stánky důležité, kdy k nim došlo, ale to, že je obviněný neuvedl do
daňového přiznání (nebo je v něm jinak nepravdivě uvedl).
23. S ohledem na uvedené je vhodné zdůraznit, že pro řešení zkoumané otázky je rozhodující jednání
v trestněprávním smyslu. Z hlediska trestního práva hmotného není významné jednání v celém jeho
rozsahu, ale pouze jednání, které je trestněprávně relevantní z hlediska trestního práva hmotného,
tedy jednání, které směřuje ke spáchání trestného činu. Proto je jednání základní složkou objektivní
stránky trestného činu. Ve smyslu trestního práva jde o projev vůle pachatele ve vnějším světě jako
vědomé činnosti člověka zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru představované jednak vůlí, jež
je vnitřní (psychickou) složkou jednání, a jejím projevem (srov. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo
hmotné – I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 160–161). Z takto chápaného významu
jednání směřujícího ke konkrétnímu následku v posuzované věci plyne, že u trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. je takovým právně relevantním
jednáním, které směřuje ke zkrácení daně, souvislé chování poplatníka v průběhu celého
zdaňovacího období. Následek představovaný vůlí poplatníka daň zkrátit se promítne v daňovém
přiznání, jež se podává za celé zdaňovací období. Z tohoto důvodu celé zdaňovací období tvoří jedinýdílčí akt pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7
Tdo 1480/2006, uveřejněné pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Jednotlivý případ nesplněné daňové
povinnosti je proto jen součástí takové souvislé činnosti (obdobně bylo judikováno v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněném pod č. 29/2005 Sb. rozh.
tr.).
24. Vzhledem k tomu, že u daně z příjmů fyzických osob zákon stanoví roční zdaňovací období, je
skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby § 148 odst. 1 tr.
zák. naplněna jednáním spočívajícím v tom, že poplatník v rozporu s § 2 až 16 zákona č. 586/1992
Sb. neuvede (zcela nebo zčásti) či jinak nepřizná veškeré příjmy, jež této dani za uvedené zdaňovací
období podléhají. Jestliže došlo k tomu, že daňový poplatník v tomtéž zdaňovacím období nepřiznal
více příjmů, netvoří takový jednotlivý v daňovém přiznání nepřiznaný příjem dílčí útok pokračujícího
trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř., neboť rozhodující je
zkrácení daně za celé zdaňovací období, nikoliv jen za jedno dílčí plnění, resp. příjem z jejího celého
souhrnu.
25. Na základě tohoto právního názoru bylo v podané obžalobě jednání obviněného sice posouzeno
jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zák., avšak jeho dílčí útoky tvoří jednání vymezené pod body I. a II., nikoliv v
jednotlivých podbodech 1) až 27) [ad I.] a 1) až 7) [ad II.], protože u nich jde pouze o konkrétní
majetkové dispozice, spočívající v prodeji pozemků ve vlastnictví obviněného, a jejich množstvím a
celkovou peněžní hodnotou je určován rozsah zkrácení daně za dané zdaňovací období.
26. S ohledem na výše uvedené hmotněprávní závěry v kontextu s důvody podané stížnosti pro
porušení zákona je třeba uvést, že pokud jednotlivá zdanitelná plnění nejsou samostatnými dílčími
skutky pokračujícího trestného činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., nelze na projednávaný případ
aplikovat ani procesní důsledky spojené s pokračováním a posuzováním skutku u pokračování ve
smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., podle něhož se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného
činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Proto od jednotlivého nepřiznaného příjmu nebylo v
projednávané trestní věci možné odvíjet žádné procesní důsledky, jež zákon spojuje s pokračujícím
trestným činem. Z těchto důvodů nebylo nutné zahajovat trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) pro
každý případ nesplněné daňové povinnosti v průběhu jednoho zdaňovacího období roku 2006 (srov.
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, uveřejněné pod č.
43/2011-I. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které
individualizují skutek mimo jiné i co do času spáchání, když jinak totožnost jednání zůstala
zachována. Taková shoda musí být zachována i ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4.
1961, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 10. 1993, sp. zn. 5 To 60/93, uveřejněné pod č. 15/1994-II. Sb. rozh. tr.).
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s podanou stížností pro porušení zákona shledal,
že nebylo vadou, jestliže do obžaloby státní zástupce uvedl v podbodě 22) další nezdaněný příjem
obviněného za rok 2006, protože orgány činné v přípravném řízení nepostupovaly v rozporu s § 160
odst. 1 tr. ř., jestliže tuto jednotlivou povinnost obviněného neuvedly ve výčtu dalších nepřiznaných
plnění uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 4. 2012, č. j.
KRPL-16288-3/TČ-2012-180581 (č. l. 1–4 spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 248/2012). V
takovém postupu státnímu zástupci nic nebránilo, neboť byla zachována totožnost jednání a
následku, protože zdanitelné plnění specifikované v podbodu 22) ad I. obžaloby bylo součástí útoku
vymezeného celým bodem I. Došlo pouze k tomu, že státní zástupce v obžalobě (v průběhu trestního
stíhání) v popisu skutku upřesnil okruh (rozsah či počet) nezdaněných plnění za jedno zdaňovací
období oproti jejich vymezení v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Taková
změna byla plně v souladu s § 176 odst. 2 tr. ř. a § 177 písm. c) tr. ř. a nebyla důvodem k tomu, aby vní soud spatřoval závažnou procesní vadu přípravného řízení odůvodňující postup podle § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř., a nebylo proto důvodu, aby v duchu tohoto ustanovení věc předběžně projednával.
Současně tím nebyl dán důvod k vyloučení uvedené části skutku ze společného řízení podle § 23
odst. 1 tr. ř., čemuž zásadně bránilo to, že v bodě I. 1) až 27) nešlo o jednotlivé dílčí útoky podle §
148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Jedná se o obdobnou situaci jako např. u trestného činu krádeže
(§ 205 tr. zákoníku), u něhož jde o jediný skutek, jestliže pachatel na jednom místě (téže osobě)
odcizí několik různých věcí. Ani v tomto případě se pro každou další věc, zjistí-li se dodatečně, že
byla odcizena, nezahajuje trestní stíhání, ale jen se uvede (doplní) do celkového výčtu věcí, jež byly
odcizeny. V opačném případě, jestliže výsledky dokazování vedou k tomu, že konkrétní věc odcizena
nebyla, pouze se z výčtu odcizených věcí vypustí.
28. Na základě všeho, co bylo rozvedeno výše, je třeba přisvědčit argumentům uvedeným ministrem
spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, a proto Nejvyšší soud v souladu s ní shledal, že
usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012 (4 T 179/2014), ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2014, sp.
zn. 31 To 389/2014, byl v části tohoto usnesení pod bodem I. porušen zákon v neprospěch
obviněného v § 12 odst. 12 tr. ř. a § 23 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na § 89 odst. 3 tr. zák. a § 148 odst.
1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
29. Nejvyšší soud proto v zásadě v souladu s návrhem ministra spravedlnosti rozhodl tak, že podle §
268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem pod bodem I. pravomocného usnesení Okresního soudu v
Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012, byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v §
23 odst. 1 tr. ř., 12 odst. 12 tr. ř., § 89 odst. 3 a § 148 odst. 1 tr. zák. a v návaznosti na § 269 odst. 2
tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012, v bodě I., a
zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména výslovně bod II. usnesení Okresního soudu
v Liberci ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 4 T 248/2012, a navazující usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 31 To 389/2014.
30. Ve věci sám již nově nijak nerozhodl, protože takové rozhodnutí ani nebylo možné učinit, neboť o
skutku v bodě I. již bylo rozhodnuto, a to rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 10. 2015,
sp. zn. 4 T 248/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 31 To 480/2015, což založilo pro jakýkoliv další postup překážku rei
iudicatae [ srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Jakékoliv další rozhodnutí o případu nezdaněné
povinnosti uvedené pod bodem I. 22) by vedlo k rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť o tomto
skutku již bylo rozhodnuto zmíněným rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným ohledně veškeré
zbývající trestné činnosti trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. | decision_1147.pdf |
167 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.05.2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.510.2016.1
Číslo: 3/2021
Právní věta: O zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže pachatel sice
začne uskutečňovat násilí nebo hrozí bezprostředním způsobením těžké újmy na zdraví z jakékoliv
jiné pohnutky než zmocnit se cizí věci (např. jako reakci na předchozí nevhodné chování
poškozeného), avšak během útoku takový úmysl pojme a útok nebo pohrůžka násilným útokem mají
být prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Zločin
loupeže je v takovém případě ve vztahu speciality k trestnému činu nebezpečného vyhrožování podle
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku, proto je vyloučen jejich jednočinný souběh.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.05.2016
Spisová značka: 8 Tdo 510/2016
Číslo rozhodnutí: 3
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Jednočinný souběh, Loupež, Nebezpečné vyhrožování
Předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. R. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně něho
a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. V. rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015. Zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, byl obviněný
M. R. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnémutrestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Tímtéž rozsudkem byl spoluobviněný M. V.
uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem nepřekažení trestného činu
podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 367 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému M. R. uložena povinnost uhradit poškozenému J. F., trvale bytem P., částku 950 Kč a
poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem P., částku ve výši 873
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označený rozsudek napadli oba obvinění v celém rozsahu odvoláními. Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu obviněného M. R. a podle § 259 odst. 3 písm. b)
tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. R. při nezměněném výroku o vině přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil za tyto trestné činy a
dále za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž
byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 T
229/2015, podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební
době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu na dobu 15 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním
příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 2 T 229/2015, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu. V dalším zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. V. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zůstala rozhodnutím odvolacího soudu
nezměněna, se obviněný M. R. dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku tím, že nejprve v přesně nezjištěné noční době mezi 22:00 hod. dne 20. 5. 2014 a
0:30 hod. dne 21. 5. 2014 v restauraci L. B. v P. obviněný M. R. po drobné slovní rozepři s
poškozeným J. F. toho s nadávkami a s výčitkami, že si v průběhu večera dovolil vyslovit kritiku ceny
a kvality jídla, začal bít dlaní a hranou ruky do obličeje, rukou, krku a zad, přičemž poškozenému
rovněž roztrhl tričko zn. Bushman, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 150 Kč, načež s tím, že
poškozenému nařízne ucho, poslal obviněného M. V. do kuchyně, aby odtamtud přinesl nůž, což
obviněný M. V. učinil a nůž poté podal obviněnému M. R., který s ním šermoval, přičemž
poškozeného držel za ucho a i následně ho bil, poté obviněný M. R. po poškozeném požadoval peníze
na úhradu dluhu, který měl poškozený podle obviněného M. R. v restauraci mít, na což poškozený v
obavách reagoval tím, že ze své peněženky vyňal finanční hotovost ve výši 500 Kč, kterou předal
obviněnému M. R., jenž však poškozenému řekl, že dluh je vyšší, načež opětovně bil poškozeného,
který tedy předal obviněnému M. R. dalších 300 Kč, obviněný M. R. však poškozenému řekl, že chce
ještě víc, protože dluh činí 1 000 Kč, čemuž již poškozený odmítl vyhovět, proto obviněný M. R. i
nadále bil poškozeného až do okamžiku, kdy do restaurace vstoupila V. P., přítelkyně obviněného M.
R., která svou přítomností odvrátila pozornost obviněného M. R., čehož poškozený využil k tomu, že
se mu podařilo vyjít ven před restauraci.II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, podal
obviněný M. R. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný v dovolání vytkl, že jeho jednání popsané ve výroku o vině bylo právně kvalifikováno
jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
spáchaný ve spolupachatelství s obviněným M. V. podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako zločin loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ač v jeho případě je souběh těchto dvou trestných činů vyloučen. Z
výroku o vině totiž vyplývá, že se měl trestného činu loupeže dopustit v průběhu páchání trestného
činu nebezpečného vyhrožování, když naplnění formálního znaku v obou případech tkví v bití
poškozeného a vyhrožování, že poškozenému nařízne ucho, k čemuž si měl nechat přinést nůž a s
ním šermovat. V průběhu tohoto jednání pak měl po poškozeném požadovat finanční hotovost, kterou
mu poškozený postupně vydával. Takto popsaný skutkový stav měly soudy subsumovat toliko pod
skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je tedy
přesvědčen, že konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu vylučují souběh obou trestných činů
(nebezpečného vyhrožování a loupeže).
6. Dále obviněný namítl, že dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i tím, že
skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s důkazy provedenými v průběhu
trestního řízení. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu a
akcentoval, že rozhodnutí o vině je založeno toliko na jediném důkazu, a to na výpovědi poškozeného,
a na skutečnosti, že poškozený před svými nejbližšími vždy shodně vylíčil průběh události. V této
souvislosti se soudy vůbec nezabývaly věrohodností poškozeného. Jestliže pak rozhodnutí o vině
opírají o další důkazy, jsou tyto špatně hodnoceny v jeho neprospěch. Lékařská zpráva a fotografie
poškozeného pořízené několik hodin po údajném incidentu nemohou prokazovat jeho vinu. Tyto
důkazy prokazují toliko tu skutečnost, že poškozený byl poraněný, nikterak však neprokazují, že by
se tak stalo jednáním obviněného. Soudy rovněž nevzaly v úvahu, že poškozený byl toho večera
značně podnapilý, což potvrzují i výpovědi svědků.
7. Extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy spatřoval obviněný zejména v tom, že
výpovědi obou obviněných spolu s výpověďmi svědkyně V. P. a svědka J. H. jednoznačně vyvracejí
výpověď poškozeného, jehož verze průběhu děje stojí osamoceně. Za takového skutkového stavu je
podle něj porušena zásada in dubio pro reo, neboť tato důkazní situace přinejmenším vyvolává
pochybnosti o verzi poškozeného, a tím i o výroku o vině. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno,
že vztah obviněných a poškozeného je přinejmenším „složitý“ a jednání poškozeného vůči obviněným
nevylučuje možnost, že poškozený mohl svou návštěvu restaurace L. B. popsat v rozporu se
skutečností. Současně nelze vyloučit, že k újmě poškozeného došlo až po jeho odchodu z restaurace
L. B.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.
1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp.
zn. 25 T 13/2015, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání a
rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání k námitkám obviněného směřujícím proti správnosti
právního posouzení skutku uvedla, že v obecné rovině je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že v
rámci jednoho skutku směřujícího vůči jednomu předmětu útoku je jednočinný souběh zmíněných
trestných činů, tedy trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku a trestného
činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, vyloučen, neboť pokud někdo proti jinému užijepohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, naplní znaky trestného činu loupeže
podle § 173 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci Obvodní soud pro Prahu 3 dospěl k závěru, že jde
o jeden skutek, ale i přesto ho u obviněného M. R. právně kvalifikoval jednak jako přečin
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se obviněný
dopustil ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jednak jako zločin loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku. Takové právní posouzení však není přiléhavé. Na nesprávnost právní kvalifikace
lze usuzovat zejména z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. V ní je uvedeno, že
obviněný M. R. nejprve v určité blíže specifikované době a místě vyhrožoval poškozenému J. F. tím,
že mu nařízne ucho, v průběhu čehož poté po poškozeném požadoval peníze na úhradu dluhu.
Takový popis skutku odpovídá zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže, pro
který je charakteristické, že k použití násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí musí dojít před
zmocněním se cizí věci. Násilí mělo být prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, aby uhradil svůj
dluh v restauraci L. B., a to poté, co obviněnému M. R. došla trpělivost s jednáním poškozeného, jenž
kritizoval kvalitu jídla, které obvykle nezaplatil. Z popisu skutku vyplývá, že násilí bylo projeveno v
úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy v úmyslu domoci se úhrady dluhu vzniklého z neuhrané konzumace
v restauraci L. B. Pouze pro dokreslení je možné zmínit, že takto bylo trestné jednání obviněného
právně kvalifikováno již v obžalobě.
10. Žádné okolnosti nenasvědčují, že by jednání obviněného M. R. předcházející zmocnění se
finanční hotovosti poškozeného mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí
pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou
takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a to se zbraní. Obviněný sice použil zbraň –
nůž, poškozenému ale nevyhrožoval usmrcením, ani jinou těžkou újmou. V právní větě výroku
rozsudku je uveden údaj, že obviněný vyhrožoval poškozenému těžkou újmou na zdraví, ale soud v
žádném ohledu nespecifikoval, jakou těžkou újmou by mělo být naříznutí ucha, kterým obviněný
poškozenému vyhrožoval. Vzbuzuje pochybnost, zda naříznutí ucha může být právně posouzeno jako
těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě by v hypotetické rovině
přicházela v úvahu těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. d) nebo f) tr. zákoníku. Protože
žádné dokazování nebylo zaměřeno tímto směrem, je závěr o spáchání přečinu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zpochybněn i touto okolností.
11. K obviněným tvrzenému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními státní zástupkyně pouze ve stručnosti konstatovala, že tento zaznamenán nebyl, neboť
výpověď poškozeného není ve věci osamoceným důkazem, který by nebyl podporován důkazy dalšími,
jak tvrdí ve svém dovolání obviněný. V zásadních momentech, které se staly podkladem pro výrok o
vině, se jeví jeho výpověď věrohodná a pravdivá. Je podporována zejména objektivním důkazem, a to
lékařskou zprávou o utrpěných zraněních.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. 1. 2016, sp. zn. 67 To 409/2015, stejně tak jako jemu přecházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 25 T 13/2015, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil za užití § 265k odst. 2 věty
poslední tr. ř. i vůči spoluobviněnému M. V., jemuž svědčí pravidlo beneficium cohaesionis podle §
261 tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala
včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože
nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř.přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto
ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně
vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí
přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně
a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou
věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v
řízení o dovolání.
16. S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázka, zda soudy zjištěné jednání obviněného
popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající
částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty
trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v souběhu se zločinem loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž zpochybnil závěry soudů, že jeho jednáním byly naplněny
současně znaky skutkových podstat obou trestných činů, a to s argumentem, že v jeho případě je
souběh trestného činu nebezpečného vyhrožování a trestného činu loupeže vyloučen a skutek měl
být právně posouzen pouze jako trestný čin loupeže. Tuto námitku dovolatele shledal Nejvyšší soud
důvodnou.
17. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je
jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v
použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo
očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, jež jsou
prostředkem ke zmocnění se cizí věci, u zločinu loupeže musí předcházet zmocnění se věci s tím, že
násilím má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. zhodnocení pod č.
1/1980, s. 15, Sb. rozh. tr.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení
kladeného nebo očekávaného odporu a musí jím být činěn nátlak na vůli napadeného. Násilím proti
jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu
na jejím zdraví. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1727−1744).
18. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému
vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to
může vzbudit důvodnou obavu. Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně
jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání
spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením,
těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí
být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení
výslovně uvedeným, tj. k usmrcení nebo těžké újmě na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem
případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno.Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu
ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být
reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit
nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic
závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat
se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a
charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi
poškozeného a jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které
ilustrovalo odhodlání pachatele splnit výhrůžky (např. manipulace zbraní, šermování nožem s gestem
naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno
dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník: II., § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 až 3290).
19. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal jednak
přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že úmyslným společným jednáním dvou osob jinému
vyhrožoval těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a
takový čin spáchal se zbraní, jednak zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že proti
jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
20. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že obvinění svým jednáním v první řadě
naplnili znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za situace, kdy
obviněný M. R. v jím provozované restauraci poškozeného bil, bránil mu v odchodu a zároveň řekl
spoluobviněnému M. V., aby přinesl z kuchyně nůž, s nímž nařízne poškozenému ucho, načež
spoluobviněný došel pro nůž a podal ho obviněnému M. R., který poškozeného střídavě bil, tahal za
ucho a šermoval před ním nožem, úmyslným společným jednáním jinému vyhrožovali těžkou újmou
na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a takový čin spáchali se zbraní.
Teprve poté podle soudu prvního stupně následovalo jednání samotného obviněného M. R.
spočívající v tom, že ten během bití poškozeného rovněž vznesl v souvislosti s tvrzeným dluhem vůči
poškozenému požadavek na vydání peněz, které měl poškozený u sebe a které mu z obavy o své
zdraví postupně vydal, čímž naplnil sám znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku, protože proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Soud prvního stupně také
dodal, že na rozdíl od podané obžaloby neshledal u spoluobviněných podmínky konzumpce přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zločinem loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku (v případě obviněného M. R.) a přečinem nepřekažení trestného činu podle §
367 odst. 1 tr. zákoníku (v případě obviněného M. V.).
21. Odvolací soud stručně konstatoval, že právní kvalifikace jednání obou obviněných byla shledána
zcela správnou. Poznamenal toliko, že soud prvního stupně mimo jiné dospěl i ke správnému závěru,
že pro posouzení jednání obviněného M. R. jako zločinu loupeže je nerozhodné, zda svým násilným
jednáním vymáhal peníze jako požadavek okamžitého zaplacení dluhu.
22. Obviněný soudům vytýkal, že jednání, jímž byl uznán vinným, bylo kvalifikováno jako souběh
trestných činů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ač ten je v jeho případě vyloučen a jednání mělo být posouzeno
toliko jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba nejprve v
obecné rovině předeslat, že v teorii trestního práva se rozlišuje souběh trestných činů jednočinný
(konkurence ideální) a vícečinný (konkurence reálná) podle toho, zda více trestných činů bylo
spácháno jedním skutkem, nebo více skutky, a dále souběh stejnorodý a nestejnorodý podle toho, zda
jde o více trestných činů téže skutkové podstaty, nebo o více trestných činů různých skutkových
podstat. Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezenípojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh
předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný
čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Za jeden skutek, o který se mělo
jednat v posuzovaném případě, se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele
navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty
zaviněním (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání.
Jednání jako projev vůle ve vnějším světě může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a
může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen
trestněprávně konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jde o následek, který je
znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky,
akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. k tomu, aby
šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). K tomu, aby mohlo jít o jeden skutek, je
třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného
činu, a aby v době jednání tak pachatel činil zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je
relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do skutků
významných pro trestní právo, je následek. Při posuzování souběhu je tedy třeba především
rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek, nebo více skutků (k tomu srov. JELÍNEK, J.
a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 342 až 345,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1170/2011).
23. Dále také platí, že každý skutek má být zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení,
jejichž znaky má, pokud je to potřebné, aby byla plně vystižena jeho závažnost (škodlivost) pro
společnost. Tato zásada se však neuplatní u tzv. zdánlivého souběhu, jímž se rozumí případ, kdy je
jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou či více skutkových podstat
trestných činů. Jednočinný souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru
speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu,
trestný čin trvající a trestný čin hromadný. Blíže lze ke specialitě uvést, že se k ní počítají případy
skutkové podstaty kvalifikované a privilegované ve vztahu k základní skutkové podstatě, dále složené
skutkové podstaty vůči skutkovým podstatám, které lze považovat za jejich části (např. loupež vůči
krádeži a vydírání), je ovšem třeba, aby ve složené skutkové podstatě byly skutkové podstaty ji
zakládající obsaženy všemi svými znaky, zejména též znaky subjektivními, a zpravidla předčasně
dokonané trestné činy ve vztahu k obecným ustanovením o přípravě a pokusu. Obecně tedy platí, že
trestné činy se složenou skutkovou podstatou, tj. typicky právě trestný čin loupeže, jsou v poměru
speciality k trestným činům s jednoduchou skutkovou podstatou, tj. vůči takovým trestným činům,
které je možné svojí jednoduchou skutkovou podstatou považovat za části trestných činů se složenou
skutkovou podstatou (k tomu srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní
část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 346 a 347). Na okraj lze v této souvislosti toliko poznamenat,
že není pochyb o tom, že zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku spočívající ve „vyhrožování těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit
důvodnou obavu“, jsou obsaženy v zákonných znacích zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí“.
24. Aplikováno na konkrétní situaci nutno především uvést, že i přes poněkud nejasné znění tzv.
skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo zde popsané jednání posuzováno
jako jeden skutek, vykazující zákonné znaky jednočinného souběhu trestných činů nebezpečného
vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 tr. zákoníku, jak se naznačuje z formulací
užitých v tzv. právní větě („jednak …, jednak“). Také zmínka soudu prvního stupně o tom, že
„neshledal naplnění podmínek konzumpce přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku“, svědčí o tom, že měl
na mysli jednočinný souběh těchto trestných činů. Pokud oba soudy uzavřely, že popsaným jednáním
obviněný v ideálním souběhu spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2písm. c) tr. zákoníku a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nelze s nimi souhlasit.
25. Jednání dovolatele, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině a jak vyplývá z výpovědi
poškozeného, se vyznačuje naplněním znaků jediného trestného činu, a to zločinu loupeže. Z
výsledků provedeného dokazování se totiž podává, že obviněný M. R. nejprve bil poškozeného J. F.
dlaní a hranou ruky do obličeje, rukou, krku a zad, vyhrožoval mu, že mu nařízne ucho, načež dále
podle do jisté míry nejasných skutkových zjištění nalézacího soudu „v průběhu čehož poté“ po
poškozeném požadoval peníze na úhradu dluhu poškozeného v restauraci L. B. Přestože z výslechu
poškozeného a především pak z jeho výpovědi v hlavním líčení dne 22. 6. 2015 vyplývá, že jednání
obviněného M. R. bylo zpočátku pravděpodobně motivačně nespecifikované, postupně toto jednání
přešlo do násilného vymáhání údajného dluhu. To vše bylo ze strany obviněného doprovázeno
bezprostřední pohrůžkou násilí naříznutím ucha. Pro to, aby bylo jednání obviněného M. R.
kvalifikováno pouze jako jeden trestný čin, a to zločin loupeže, není překážkou ani skutečnost, že
poškozený vypověděl, že požadavek na vydání peněz vznesl obviněný až později, v průběhu konfliktu
mezi ním a obviněným za přihlížení spoluobviněného M. V. Sám poškozený pak líčí, že peníze, které
postupně vydával obviněnému, mu dával ze strachu a s cílem přerušení útoku. Z výpovědi
poškozeného J. F. je tak naprosto zřejmé, že útok obviněného představoval jeden děj, který naplňuje
znaky trestného činu loupeže. Jednání obviněného je možné kvalifikovat jako páchání trestného činu
loupeže i navzdory tomu, že záměr obviněného zmocnit se peněz poškozeného nebyl přítomen hned
na počátku celého konfliktu. Podle praxe soudů právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, jestliže pachatel úmysl zmocnit se cizí věci pojme i v
průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. Podstatné přitom je, že pachatel se zmocnil cizí věci v
bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání pachatele
neschopen adekvátní reakce. Tím je dána příčinná souvislost mezi fyzickým násilím pachatele a
zmocněním se cizí věci. Jinými slovy, o trestný čin loupeže jde i tehdy, když pachatel začal
uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, jestliže však
během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají
být prostředkem (ať již výlučně, nebo vedle jiných cílů) k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (k
tomu viz zhodnocení pod č. 1/1980, s. 15, Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010).
26. Pro úplnost je třeba uvést, že – posuzováno v teoretické rovině – ani právní závěry soudů ohledně
přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nejsou
bezvadné. Úvahy soudů postrádají přesvědčivější zdůvodnění, v čem spočívala výhrůžka těžkou
újmou na zdraví, jíž měl obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně užít. Tu patrně mělo představovat „naříznutí ucha“, aniž by bylo ovšem zcela jasné, jaký druh
těžké újmy na zdraví by taková porucha zdraví měla představovat, když podle § 122 odst. 2 tr.
zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění.
Jak uvádí i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v úvahu by přicházela patrně těžká
újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. ztráta nebo podstatné oslabení
funkce smyslového ústrojí, nebo podle § 122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tj. zohyzdění, ale
dokazování tímto směrem zaměřeno nebylo a akceptovatelnou úvahu o naplnění právě tohoto
zákonného znaku postrádají i rozhodnutí soudů.
27. S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, pakliže byl čin obviněného právně
posouzen jako jednočinný souběh trestných činů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obě rozhodnutí soudů jsou
tedy zatížena hmotněprávní vadou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. V dalším se dovolací soud vypořádal s možností obdobného rozhodnutí ve prospěchspoluobviněného M. V. ve smyslu § 265k odst. 2 věty in fine tr. ř. a zásady uvedené v § 261 tr. ř. (tzv.
beneficium cohaesionis). | decision_1148.pdf |
168 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24.05.2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.380.2016.1
Číslo: 82/2017
Právní věta: Jestliže soud schválí dohodu rodičů o výživném pro nezletilé dítě, nelze tuto dohodu
účinně měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem, kterým soud určí novou výši výživného,
nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného (srov. § 99 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 24.05.2016
Spisová značka: 20 Cdo 380/2016
Číslo rozhodnutí: 82
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Exekuce, Výživné
Předpisy: § 163 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 176 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 25 předpisu č. 94/1963Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 26 odst. 1 zák. o rod. ve znění do 31.12.2013
§ 26 odst. 3 zák. o rod. ve znění do 31.12.2013
§ 50 odst. 1 zák. o rod. ve znění do 31.12.2013
§ 99 odst. 1 předpisu č. 94/1963Sb. ve znění do 31.12.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2015,
sp. zn. 13 Co 181, 182/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 26. 1. 2015, č. j. 74 EXE 3533/2014-60, zamítl návrh
povinného ze dne 20. 11. 2014 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr.
D. M., LL. M., Exekutorský úřad K. (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 120 EX 23619/14. V
exekučním řízení je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 1999, č.
j. 31 P Nc 91/99-27, který nabyl právní moci dne 6. 9. 1999 (dále též „exekuční titul“), jímž byla
schválena dohoda povinného a matky oprávněné ve věci výchovy a výživy tehdy nezletilé oprávněné
a jejího bratra E. F. (dále jen „bratr“), tzn. rozhodnutí, které ve smyslu § 25 zákona č. 94/1963 Sb., orodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZoR“), upravilo v řízení podle § 176 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), otázku
výchovy a výživy mimo jiné tehdy nezletilé oprávněné pro dobu po rozvodu manželství povinného a
matky oprávněné. Toto rozhodnutí lze zrušit nebo měnit pouze postupem podle § 163 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s § 99 odst. 1 ZoR, tj. změnou vydaného rozsudku novým soudním rozhodnutím, nikoliv
pouhou dohodou povinného a matky oprávněné, jež nebyla schválena soudem. Dohoda povinného a
matky oprávněné uzavřená v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 17. 1.
2001 proto není platnou dohodou o změně výše výživného pro oprávněnou, když je v rozporu s § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
2. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni ze dne 27. 8. 2015, č. j. 13 Co 181, 182/2015-143, ve
výroku I. potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 1. 2015, č. j. 74 EXE
3533/2014-60, ve výroku II. potvrdil usnesení téhož soudu ze dne 10. 3. 2015, č. j. 3533/2014-97. K
výroku I. uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně. Pokud je vyživovací
povinnost stanovena soudním rozhodnutím, k zániku či ke změně takto určené vyživovací povinnosti
soudním rozhodnutím může dojít jen novým soudním rozhodnutím vydaným z důvodu změny poměrů
ve smyslu § 163 odst. 2 o. s. ř. a § 99 odst. 1 ZoR, byť například ve formě soudem schválené dohody
rodičů. Následná dohoda povinného a matky oprávněné o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, jejíž součástí je jiná než soudním rozhodnutím stanovená úprava výše výživného povinného
na oprávněnou, nemůže rozhodnutí o stanovení vyživovací povinnosti (jako exekučního titulu)
změnit. Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2714/2005, taktéž není příhodný, protože se týká existence nového závazku podle § 570 odst. 1 a §
571 obč. zák., nikoliv povinnosti stanovené soudním rozhodnutím k plnění vyživovací povinnosti na
nezletilé dítě podle zákona o rodině. V exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost exekučního titulu, tj. ani to, zda je dán důvod pro trvání vyživovací povinnosti. Oprávněná
tak není povinna prokazovat, že vyživovací povinnost trvá, například proto, že se soustavně
připravuje na budoucí povolání apod. Ve vztahu k námitce povinného, podle které v trestním řízení
vedené proti němu pro zanedbání povinné výživy byla jeho dohoda s matkou oprávněné vnímána jako
dohoda způsobilá změnit dříve soudem určenou výši výživného s tím, že vyživovací povinnost na
základě této dohody trvala jen do ukončení studia oprávněné na střední škole, odvolací soud
považoval za relevantní, že exekuce je vůči povinnému vedena na základně způsobilého exekučního
titulu, k jehož změně (zrušení) může dojít jen soudním rozhodnutím vydaným v civilním řízení.
Závěry orgánů činných v trestním řízení o vyživovací povinnosti povinného k oprávněné proto nejsou
pro exekuční soud závazné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný ve výroku I. dovoláním. Namítá, že exekuční řízení je
vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť po jeho vydání byla mezi „účastníky –
rodiči oprávněné – tedy povinným a matkou oprávněné“ uzavřena dne 17. 1. 2001 dohoda o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jíž byla odchylně od exekučního titulu upravena výše
výživného na tehdy nezletilou oprávněnou a jejího bratra na částku 5 000 Kč měsíčně na obě děti
(výše výživného pro oprávněnou stanovená exekučním titulem činila 4 000 Kč měsíčně). Původním
exekučním titulem stanovený závazek tak byl nahrazen závazkem novým. Opačný názor soudu
prvního stupně i soudu odvolacího považuje dovolatel za nesprávný. Odkazuje na § 26 ZoR a § 86
odst. 1 ve spojení s § 50 ZoR, podle nichž je k platnosti dohody rodičů na výchově vyžadováno její
schválení soudem. V případě rozhodování o výživném za situace, že spolu rodiče nezletilého nežijí a
jsou na výživě dítěte dohodnutí, není schválení této dohody soudem vyžadováno. Odkaz na § 99 ZoR
není příhodný, neboť sleduje zcela jiný cíl, dává soudu možnost ingerovat bez návrhu do vztahů mezi
rodiči a dětmi, čímž je zajištěna ochrana zájmů nezletilého. To však neznamená, že by rodiče bylinuceni každou dohodu o změně výživného schvalovat soudem. V zájmu dítěte je ostatně především
mimosoudní řešení záležitostí, což podle povinného potvrzuje i § 50 ZoR a nově i § 908 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). V této souvislosti opětovně odkazuje na právní
názory obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005. Má za
to, že mělo dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř.
Dále uvádí, že došlo k zániku vyživovací povinnosti povinného vůči oprávněné, která nijak
neprokázala, že by nebyla schopna se sama živit. Tato neschopnost je přitom podmínkou pro trvání
vyživovací povinnosti, kterou je soudní exekutor, event. exekuční soud, povinen přezkoumat. V
případě absence této podmínky je dán důvod pro zastavení exekuce. Povinný namítá, že jeho
vyživovací povinnost vůči oprávněné zanikla nejpozději do 30. 6. 2014, kdy oprávněná ukončila
střední školu, přičemž v této souvislosti odkazuje na závěry učiněné v trestním řízení. Orgány činné v
trestním řízení dospěly mimo jiné k závěru, že dohodou povinného a matky oprávněné došlo ke
změně exekučního titulu a vyživovací povinnost k datu 30. 6. 2014 zanikla. Podle jeho názoru není
přípustné, aby v identických věcech civilní a trestní soudy vydávaly odlišná rozhodnutí, tzv., že
závěry orgánů činných v trestním řízení by měly být zohledněny i v řízení o zastavení exekuce (§ 135
o. s. ř.). Navrhuje proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroku I. usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 27. 8. 2015, č. j. 13 Co 182/2015-143, toto usnesení ve stejném rozsahu zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání povinného se podáním ze dne 26. 1. 2016 vyjádřila oprávněná tak, že považuje
rozhodnutí obou soudů za správná. Úprava výživného a péče o nezletilé dítě je vytvořena za účelem
ochrany zájmů dítěte i ve vztahu k jeho vlastním rodičům. V případě, že spolu rodiče nezletilých dětí
nežijí, musí být výživné upraveno rozhodnutím soudu nebo dohodou rodičů, která podléhá schválení
soudu, přičemž pokud je dohoda plně v souladu se zájmy dítěte, soud ji schválí, aniž by zasahoval do
smluvní volnosti rodičů. Uzavření dohody bez jejího schválení soudem nezaručuje, že tato dohoda
odpovídá zákonem chráněným zájmům nezletilých dětí. Rozhodnutí, případně soudem schválená
dohoda rodičů o úpravě výživného pro nezletilé dítě, nepozbývá účinnosti po dosažení zletilosti
oprávněného dítěte. Exekuční soud ani k námitce účastníka nezjišťuje, zda došlo ke změně okolností
rozhodných pro výše a trvání dávek nebo splátek, které jsou obsahem exekučního titulu. Má-li
povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti
domáhal žalobou v řízení nalézacím. Vzhledem k tomu, že oprávněná je v trestním řízení o zanedbání
povinné výživy v pozici poškozené, tj. nemá v trestním řízení žádná procesní práva, nemůže být
rozsudek trestního soudu pro oprávněnou, resp. civilní či exekuční soud, v civilním či exekučním
řízení závazný. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném od 1. 1. 2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva [zda lze soudem ve smyslu § 26 odst. 1 a 3 ZoR schválenou dohodu
rodičů o výživě nezletilého dítěte měnit či rušit prostou dohodou rodičů nezletilého dítěte
neschválenou soudem], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
IV.Důvodnost dovolání
6. Předmětnou otázku je i v současné době nutné posuzovat podle zákona o rodině (srov. § 3028 odst.
2 o. z.), neboť k dohodě, kterou podle povinného byla změněna výše výživného pro oprávněnou, došlo
za účinnosti zákona o rodině, a podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013,
přičemž relevantní ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. bylo s účinností od 1. 1. 2014 zrušeno (nyní
obdobně § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
7. Podle ustanovení § 26 odst. 1 a odst. 3 ZoR 1. před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství
rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména
určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; a 3.
rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke
své platnosti potřebuje schválení soudu.
Podle ustanovení § 99 ZoR, 1. změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní
rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou
dobu, spotřebované výživné se nevrací; 2. nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně
nebo k zrušení pouze na návrh.
Podle ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 rozsudky o výchově a výživě
nezletilých dětí a o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení
jejího výkonu lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry.
8. V posuzované věci byl k návrhu oprávněné soudní exekutor pověřen provedením exekuce nařízené
k vymožení pohledávky oprávněné vůči povinnému na základě exekučního titulu, jímž je rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 1999, č. j. 31 P a Nc 99/99-27, 31 Nc 48/99, kterým mimo
jiné byla tímto soudem ve smyslu § 26 odst. 1 a 3 ZoR schválena dohoda rodičů o vyživovací
povinnosti povinného vůči tehdy nezletilé oprávněné a jejímu bratrovi na dobu po rozvodu manželství
povinného a matky oprávněné a jejího bratra, na základě níž byl povinný povinen přispívat na výživu
oprávněné částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu bratra oprávněné částkou 6 000 Kč s účinností od
právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám
matky oprávněné. Manželství povinného a matky oprávněné bylo rozvedeno rozsudkem Okresního
soudu Plzeň-město, ze dne 13. 10. 1999, č. j. 9 C 21/99-37. Dne 15. 10. 2001 uzavřel povinný s
matkou oprávněné „dohodu o vypořádání bezpodílového vlastnictví“, v níž se mimo jiné dohodli na
úpravě výživného pro oprávněnou a jejího bratra tak, že oběma společně náleží částka 5 000 Kč.
Podle názoru povinného „dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“ došlo ke změně
exekučního titulu, tj. ke změně tímto exekučním titulem stanovené výše výživného vůči oprávněné.
Tomuto názoru povinného však nelze přisvědčit.
9. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, soud upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo
schválí jejich dohodu o výši výživného ve smyslu § 50 ZoR (srov. § 86 odst. 1 ZoR). Podle ustanovení §
50 odst. 1 ZoR však soud postupuje jen tehdy, pokud spolu rodiče nezletilého dítěte nežijí a současně
nejsou schopni se na výživě nezletilého dítěte dohodnout. Nežijí-li spolu a jsou schopni se na výživě
nezletilého dítěte dohodnout, není k platnosti jejich dohody o výživném vyžadováno její schválení
soudem, na rozdíl od dohody o výchově nezletilého dítěte (resp. o úpravě výkonu rodičovské
zodpovědnosti), k jejíž platnosti je potřeba její schválení soudem (srov. § 26 odst. 3 ZoR). Pokud se
však rodiče nezletilého dítěte na výživném dohodli s tím, že jejich dohodu schválil ve smyslu § 26
odst. 1 a 3 ZoR soud, nelze tuto dohodu měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem, kterým
soud určí novou výši výživného, nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného
(srov. § 99 ZoR), neboť jen soud může i bez návrhu v případě změny poměrů měnit soudem schválené
dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Jde-li o výživné pro děti zletilé, může dojít
ke změně nebo ke zrušení soudem určené vyživovací povinnosti pouze na návrh. Dohoda rodičů ovýši výživného neschválená soudem a vydaná za situace, kdy soud již určil výši výživného svým
rozhodnutí, jednak není exekučním titulem, na základě něhož by bylo možné nařídit exekuci, a dále
není způsobilá změnit výši výživného stanovenou soudním rozhodnutím (pokud toto rozhodnutí
nebylo zrušeno). Byť se uvedený výklad může povinnému jevit jako nelogický a nehospodárný, v
řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé jde primárně o ochranu zájmů dítěte, které je třeba
zohlednit i v případě schvalování dohody rodičů o výživném. Jestliže jednou bylo rozhodnuto o
výživném soudním rozhodnutím, je nepřípustné toto rozhodnutí měnit prostou dohodou rodičů, neboť
jen soud je za této situace oprávněn přezkoumat takovou dohodou rodičů a především to, zda nová
výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem
povinného rodiče. S ohledem na výše uvedené proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání
povinného není důvodné. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn.
20 Cdo 2714/2005, jak správně dovozuje odvolací soud i soud prvního stupně, není případný, neboť v
této věci jde o změnu soudem určené výše výživného, kterou je třeba posuzovat s ohledem na
specifickou právní úpravu (dříve) obsaženou v zákoně o rodině.
10. Případné námitky povinného, že výkon rozhodnutí (exekuce) byl nařízen v rozporu s dobrými
mravy, rovněž nejsou na místě. Podání návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) není
výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (jež je svou podstatou institutem hmotněprávním) – na
uvedeném ničeho nemění ani občanský zákoník z roku 2012; nýbrž využitím možnosti poskytnuté
osobě oprávněné procesním předpisem pro případ, že povinný povinnost mu uloženou exekučním
titulem vydaným v nalézacím řízení nesplní dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn.
20 Cdo 2445/2005, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo
3756/2008). Ze stejného důvodu se v souzené věci nelze dovolávat téže námitky ani v řízení o
zastavení exekuce. Účelem této exekuce je totiž vynucení splnění povinnosti, která již byla
pravomocně stanovena soudním rozhodnutím.
11. K další námitce povinného, podle níž mělo k zastavení exekuce dojít též proto, že došlo k zániku
vyživovací povinnosti povinného vůči oprávněné nejpozději ukončením jejího studia na střední škole,
tj. ke dni 30. 6. 2014, dovolací soud toliko odkazuje na ustálenou judikaturu tohoto soudu, od níž
nemá důvod se odchýlit, a podle které v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) soud
nezjišťuje, zda (ne)došlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163
odst. 1 o. s. ř.); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, event. již nařízen, je exekuční soud
vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4.
1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod č.
58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 310/2004). Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení
vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části třetí občanského soudního
řádu. Podání takové žaloby nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí (exekuce) a není
důvodem pro jeho zastavení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp.
zn. 20 Cdo 1581/2007). Samotným dosažením zletilosti oprávněného dítěte soudní rozhodnutí,
popřípadě soudem schválená dohoda o úpravě výživného pro nezletilé dítě, bez dalšího nepozbývá
účinnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010).
12. Shora uvedené právní závěry je třeba vztáhnout i k další námitce povinného, podle níž mělo dojít
k zastavení exekuce z důvodu, že pro účely trestního řízení byla orgány činnými v trestním řízení
vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné posouzena odchylně. K tomuto dovolací soud nadto
dodává, že při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat
jiného ve smyslu § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dříve § 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), soud není vázánrozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu
výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací
povinnosti pachatele jako otázku předběžnou, a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací
povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním
rozhodnutím (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn.
8 Tdo 1446/2006).
13. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavírá, že odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, postupovaly správně, když dospěly k závěru, že soudem ve smyslu § 26 odst. 1 a 3
ZoR schválenou dohodu rodičů o výživě nezletilého dítěte nelze měnit či rušit prostou (tj. soudem
neschválenou) dohodou rodičů nezletilého dítěte; Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1149.pdf |
169 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023,
sp. zn. 7 Tdo 55/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.55.2023.1
Číslo: 26/2023
Právní věta:
Trvalým následkem podle § 302 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není jakékoli, byť i trvalé, poškození
zdraví zvířete, ale jen poškození podstatné, způsobující nikoliv přechodnou vážnou poruchu (např.
zmrzačení, ochromení údu, ztrátu či podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí nebo poškození
důležitého orgánu), která narušuje normální tělesné či psychické funkce tak, že výrazně znesnadní
život zvířete, který byl pro něj obvyklý před touto poruchou.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 08.03.2023
Spisová značka: 7 Tdo 55/2023
Číslo rozhodnutí: 26
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Týrání zvířat
Předpisy: § 302 odst. 1 tr. zákoníku
§ 302 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Dotčená rozhodnutí:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1014/2015, uveřejněné pod číslem
25/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014, uveřejněné pod číslem
21/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, uveřejněné pod číslem
18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 4 To 597/98, uveřejněné pod číslem
6/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 48/2017
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1329/2016Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 728/2015
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 5 Tz 258/2000
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 1995, sp. zn. 6 To 133/94
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. U. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 50 To 148/2022, a rozsudek Okresního soudu
v Chebu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 T 32/2022, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 4 T 32/2022-89, byl obviněný M.
U. uznán vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen
podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
devíti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců a podle § 70 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu dvě nášlapné kovové čelisťové pasti.
2. Jako zločin týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v
Chebu skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době na
počátku července 2021 na částečně oploceném pozemku v XY, okres Cheb, v rozporu s ustanoveními
§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“) a § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001
Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), nastražil dvě nášlapné
kovové čelisťové pasti, do jedné z nichž se v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 3. 7.
2021 chytila samice kočky domácí chovaná V. M., který ji našel dne 4. 7. 2021 v 9:20 hodin, přičemž
kočka v důsledku sklapnutí pasti utrpěla poškození pravé zadní končetiny, roztržení kůže v tříselné
oblasti a krvácení z otevřené rány, do níž i do kůže celého těla byly od much nakladeny tisíce larev,
kočka byla těžce dehydrovaná, vyčerpaná, v septickém šoku, trpěla permanentní trýznivou bolestí, a
to i při léčbě a rekonvalescenci, a poškozením stehenní kosti pravé zadní končetiny došlo k trvalému
poškození struktury stěny kosti, kočka zůstala trvale omezena v pohybu, obratnosti a lovu ve
venkovním prostředí.
3. Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022, sp. zn.
50 To 148/2022-110, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný M. U. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání, napadl s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho je zřejmé, že obviněný odkázal na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění zákona č. 221/2021 Sb.). Obviněný vytkl,
že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Připustil, že z jeho strany šlo jen o nedovolený
způsob lovu a mohlo jít o týrání zvířete podle § 4 odst. 1 písm. y) zákona na ochranu zvířat protitýrání, avšak namítl, že užití nedovoleného způsobu lovu směřujícího vůči divoce žijící zvěři za
účelem ochrany chovaných zvířat nelze považovat za surový nebo trýznivý způsob týrání. Připomněl,
že nedošlo k usmrcení zvířete, což ani nebylo jeho úmyslem. S poukazem na ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku zdůraznil, že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, aby bylo
možno toto jednání hodnotit jako zločin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Okresnímu soudu v Chebu věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že
jednání obviněného nezáleželo jen v „prostém“ týrání zvířete, jako je tomu v případě přestupku podle
§ 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání. Podle skutkových zjištění kočka trpěla
krutou bolestí, a to zřejmě po dobu několika hodin – od večera dne 3. 7. 2021. Šlo proto o trýznivý
způsob týrání ve smyslu § 302 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce konstatoval, že řada zakázaných
způsobů lovu může být podle okolností současně surovým nebo trýznivým týráním zvířat. Poukázal
na to, že společenská škodlivost činu nevykazuje nic natolik výjimečného, aby to vzhledem k
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohlo odůvodnit závěr, že posuzované jednání nebylo trestným
činem. Dovolání označil za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnuto.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím
obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi
podle § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Podle § 265i odst.
3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto
dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákoníku, na skutkový
stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Podané dovolání tomu obsahově odpovídá
zejména v částech, v nichž obviněný namítl, že nešlo o trýznivý způsob týrání a že společenská
škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, aby bylo možno je hodnotit jako zločin.
9. Zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá zvíře
surovým nebo trýznivým způsobem, způsobí-li takovým činem týranému zvířeti trvalé následky na
zdraví nebo smrt.
10. Z okolností posuzovaného případu vyplývá (a nebylo to zpochybňováno), že obviněný byl
chovatelem drůbeže a holubů, že mu na ně chodila zvěř (patrně lišky) a že z tohoto důvodu nastražil
dvě nášlapné kovové čelisťové pasti, do jedné z nichž se chytila kočka souseda obviněného, která tak
utrpěla popisovaná zranění.
11. Kočka domácí je obratlovec, a tedy zvíře ve smyslu § 3 písm. a) zákona na ochranu zvířat proti
týrání. Dovolatel nezpochybňuje, že došlo k týrání zvířete. Zákonným znakem trestného činu týrání
zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku není porušení jiného právního předpisu, nicméně se naplnění
znaku týrání dovozuje zejména z ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona. Není však rozhodné, zda
obviněný porušil ustanovení § 4 odst. 1 písm. i), k) cit. zákona, jak dovodil (v souladu s odbornýmvyjádřením Státní veterinární správy) okresní soud v odůvodnění rozsudku, anebo ustanovení § 4
odst. 1 písm. y) cit. zákona, jak je uvedeno v dovolání. Znak týrání pak vůbec nelze dovozovat jen z
užití zakázaných způsobů lovu, i když při jejich užití samozřejmě může k týrání dojít. Je faktem, že
podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat proti týrání je zakázáno odchytávat nebo
usmrcovat volně žijící zvíře mimo jiné pomocí čelisťových pastí a že v § 45 odst. 1 písm. a) zákona o
myslivosti je jako jeden ze zakázaných způsobů lovu uvedeno chytání zvěře do nášlapných pastí.
Nemá to však přímý vliv na naplnění znaku týrání. V § 45 odst. 1 zákona o myslivosti jsou uvedeny i
takové způsoby lovu, u nichž je dobře patrno, že nemusí představovat týrání zvířat ve smyslu § 302
odst. 1 tr. zákoníku. Podstatné je, že stav, ve kterém se ocitla kočka chycená do nastražené čelisťové
pasti, fakticky měl povahu týrání.
12. Pokud jde o to, zda došlo k týrání surovým nebo trýznivým způsobem (od 1. 1. 2020, tj. od
účinnosti novelizace trestního zákoníku zákonem č. 114/2020 Sb., se již nevyžaduje zvlášť surový
nebo trýznivý způsob, k němuž podle soudu prvního stupně nedošlo), dovodily soudy objektivně
trýznivý způsob týrání v podstatě z toho, že kočka byla bolestivému působení mechanismu pasti
vystavena po dlouhou dobu, o čemž svědčí nejen její těžká dehydratace a celkové vyčerpání, ale také
zanesení velkého množství larev much do otevřené rány a do kůže na celém těle. Není sice jasné, z
čeho soud prvního stupně dovodil, že k chycení kočky do pasti došlo již ve večerních hodinách dne 3.
7. 2021, avšak lze akceptovat závěr, že kočka byla v pasti chycena několik hodin, neboť jinak by
patrně nemohlo dojít k popsaným dějům (těžká dehydratace, zanesení larev much). Ze zjištění, že
kočka nebyla z pasti uvolněna krátce po chycení, ale po delší době, lze dovozovat, že s tímto delším
zachycením v pasti byla spojena taková míra utrpení, že již se jednalo o trýznivý způsob týrání.
13. Zároveň není možné učinit jiný závěr, než že obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že do některé
z nastražených čelisťových pastí se může chytit zvíře a že chycené zvíře bude vystaveno takovým
účinkům mechanismu pasti, které mají samy o sobě povahu týrání a které se vzhledem k délce
působení mohou vystupňovat tak, že dosáhnou úrovně týrání trýznivým způsobem ve smyslu § 302
odst. 1 tr. zákoníku. Lze dodat, že omyl v předmětu útoku zde nemá význam, neboť pravá skutečnost
zde byla nahrazena v pachatelově představě skutečností stejně významnou. Z formálního hlediska lze
říci, že následek (účinek) nastal na objektu, který si pachatel představoval, pouze se mýlil v identitě
objektu. Obviněný také musel počítat s tím, že pokud nezajistí kontrolu pastí v krátkých intervalech
(ať už osobně nebo pomocí jiných osob či technických prostředků), může dojít k tomu, že zvíře bude
v pasti chyceno dlouhou dobu několika hodin, což může být spojeno se značným utrpením. Také po
subjektivní stránce byl znak týrání trýznivým způsobem naplněn. Okolnosti týkající se toho, na jaká
zvířata byla past nalíčena a proč, tj. okolnosti vztahující se k pohnutce činu, mají vliv na stupeň
společenské škodlivosti činu, jak bude ještě zmíněno.
14. Lze dodat, že soudy se z hlediska naplnění znaků posuzovaného trestného činu nezabývaly mimo
jiné tím, zda při ochraně majetku ze strany obviněného nebyly splněny podmínky krajní nouze podle
§ 28 tr. zákoníku, případně zda nešlo o domnělou krajní nouzi. Podmínka proporcionality by při
ochraně vlastního chovu patrně splněna být mohla a obviněný zřejmě neměl aktuálně k dispozici
jinou možnost ochrany chovaných zvířat, nicméně stěží by bylo možno dovozovat, že nebezpečí
hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, tj. zájmu na ochraně vlastnictví, případně zájmu na
ochraně chovaných zvířat proti týrání ze strany predátorů, hrozilo přímo. Obviněný totiž pouze
předpokládal, že k útoku škodné zvěře může dojít. Na tom nic nemění, že mohlo jít o reakci na
sdělení souseda o zdecimování jeho chovu předchozího dne. A nic na tom nemění ani nepodloženost
a nejasnost závěru okresního soudu, že pasti obviněný nalíčil „v přesně nezjištěné době na počátku
července 2021“, z čehož by vyplývalo, že je ponechal nalíčeny více dní.
15. Ačkoliv nebyly soudem prvního stupně objasněny všechny okolnosti, lze učinit předběžný závěr,
že posuzovaným jednáním obviněného byly naplněny (po formální stránce) zákonné znaky
přinejmenším trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku.16. Námitka dovolatele, že jeho skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin, ale pouze jako
přestupek, je námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní
spojené lze uplatnit jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde o zásadu subsidiarity trestní represe a z ní
vyplývající princip ultima ratio. Touto otázkou se soudy náležitě nezabývaly. Okresní soud v Chebu
jako důvody, proč je nezbytné dovození trestní odpovědnosti obviněného, uvedl jen to, že obviněný
pasti nalíčil na pozemku přístupném komukoli (což je navíc tvrzení poněkud zavádějící) a že obviněný
porušil ustanovení zákona o myslivosti, ač je sám myslivec. To nejsou argumenty přesvědčivé.
Odvolací soud k tomu nic dalšího nedodal.
18. Úvahám o subsidiaritě přitom mělo předcházet zařazení věci do určitého kontextu. Jednání
obviněného (na rozdíl od jednání, na něž společnost pohlíží neměnným způsobem již tisíce let –
například krádež) by ještě přibližně rok před spácháním nebylo trestným činem, neboť trestní
zákoník k trestnosti vyžadoval zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání anebo spáchání činu veřejně
nebo na místě veřejnosti přístupném. Teprve novelizací trestního zákoníku zákonem č. 114/2020 Sb.
došlo s účinností od 1. 6. 2020 k dramatickému zpřísnění trestního postihu týrání zvířat. I soud
prvního stupně přiléhavě uvedl, že k této nesystémové změně došlo v reakci na společenskou
poptávku v souvislosti s kauzou tzv. množíren.
19. Jak je připomínáno i v odborné literatuře, trestní sazby příslušných kvalifikovaných skutkových
podstat se vyznačují až absurdně drakonickou výší, jež dokonce přesahuje některé případy
nedbalostního usmrcení člověka (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 942). Jako příklad lze uvést, že pachatel, který bezohlednou jízdou za
porušení důležité řidičské povinnosti usmrtí člověka (přečin podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku)
je ohrožen mírnější trestní sazbou než ten, kdo nalíčí past na potkany, kteří mu v době jeho
nepřítomnosti ničí příbytek [zločin podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku].
20. Zájem společnosti na ochraně zvířat před zlým nakládáním, které má povahu utrpení zvířete a ke
kterému dochází v rozporu s právními předpisy upravujícími ochranu zvířete, je nezpochybnitelný.
Svědčí o tom i společenská debata vyvolaná mediálně šířenými otřesnými případy týrání zvířat a
existencí tzv. množíren psů a koček na území České republiky. Jedním z druhů deliktní odpovědnosti
je odpovědnost trestní, postihující týrání zvířat. Zákonodárce byl při koncipování zákona č. 114/2020
Sb. veden úmyslem posílit ochranu zvířat prostředky trestního práva (přijetí zákona bylo kromě
případů tzv. množíren také podpořeno několika mediálně diskutovanými kauzami týrání psů). V
odborné literatuře je však poukazováno na to, že zostření trestní represe na úseku ochrany zvířat
před týráním nepředcházely kriminologické výzkumy v tom smyslu, zda dosavadní správní postih je
účinný či nikoliv a zda není možné jiné řešení než trestněprávní, což vyvolává pochybnosti o
legitimitě nové úpravy obzvláště z toho důvodu, zda by nebylo účelnější zpřísnit
administrativněprávní odpovědnost a zejména postarat se o její náležitou aplikaci. Je poukazováno
rovněž na nesystémovost zásahu do trestních sazeb a vytvoření paradoxní situace, že týrání zvířat
může být potrestáno přísněji než některé trestné činy proti fyzické osobě, ale nejen trestné činy proti
životu a zdraví (viz např. srovnání základních trestních sazeb u trestných činů týrání zvířat a
porušování domovní svobody či útisku). Připomíná se, že dosud platilo, že vrcholem trestněprávní
ochrany jsou život a zdraví člověka jako nejvýznamnější, nejzávažnější právní statky, čemuž
odpovídají i trestní sazby u jednotlivých trestných činů. Nová právní úprava tak otevírá otázku, zda
člověk jako předmět útoku má být chráněn stejně jako zvíře, nebo více, anebo méně než zvíře. Jde o
stanovení míry trestněprávní ochrany lidí a míry trestněprávní ochrany zvířat (JELÍNEK, J.: K nové
trestněprávní ochraně zvířat aneb trefit kozla. Bulletin advokacie č. 6/2020, str. 46).21. Z uvedeného plyne, že aktuální právní úprava nese určité rysy kampaňovitosti a přizpůsobení
aktivistickým tlakům (což souvisí s mnohdy kritizovaným jevem neuváženě častých změn i základních
právních předpisů), a de lege ferenda lze očekávat legislativní korekci tohoto stavu. Vysoká horní
hranice trestní sazby v § 302 odst. 3 tr. zákoníku vedla v daném případě k tomu, že nebylo možné
aplikovat ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání podmíněně zastavit (nelze souhlasit s
názorem odvolacího soudu, že by doznání obviněného nebylo jinak k aplikaci uvedeného ustanovení
dostatečné). Konečně je možné na okraj také poznamenat, že na posuzované kauze lze pozorovat, že
soudní praxi poněkud schází dřívější ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, účinný do 31. 12. 2009).
22. To, co bylo uvedeno shora, samozřejmě neznamená, že by soudy ve své aplikační praxi neměly
plně respektovat vůli zákonodárce vyjádřenou v zákoně. Vyplývá z toho však nutnost obzvlášť pečlivě
se s ohledem na specifika daného případu zabývat otázkou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku.
23. Trestněprávní kvalifikace určitého skutku jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním
prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v
závažnějších případech protispolečenských jednání. Trestní právo nesmí zasahovat do společenského
života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestních zákonech. Zásada
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio brání tzv. hypertrofii trestní
represe, která je příznačná pro totalitní režimy a vůbec pro situace, kdy fungování práva podléhá
ideologickým tlakům. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární)
prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do
práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto
legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních
hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a
že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (viz ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47). Jen důsledné
respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob
v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální a odpovídající účelu trestního
práva.
24. Jako podklad k závěru, že nejde o trestný čin, ale např. jen o přestupek, je ovšem ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku aplikovatelné zásadně jen tehdy, když se posuzovaný skutek vyznačuje něčím tak
výjimečným, že jeho společenská škodlivost nedosahuje ani té nejnižší úrovně běžně se vyskytujících
případů daného trestného činu. Jinak řečeno jde o to, že zákonné znaky trestného činu jsou v
konkrétním případě naplněny v menší intenzitě, než je u běžně se vyskytujících případů obvyklé. V
případech jednání, která po formální stránce naplňují znaky zločinů (tj. nikoli jen přečinů), není
závěr o neadekvátnosti uplatnění trestní odpovědnosti obvyklý, není však vyloučen. Společenskou
škodlivost je třeba zvažovat vždy v konkrétním případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho
následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho
pohnutkou, záměrem nebo cílem.
25. Ve prospěch obviněného především svědčí absence přitěžujících okolností a existence několika
významných okolností polehčujících. Obviněný vedl před spácháním posuzovaného činu řádný život,
je zcela bezúhonný, vykonával práci školníka a v zaměstnání je velmi kladně hodnocen. K činu se
ihned doznal, upřímně ho litoval a dobrovolně nahradil způsobenou škodu. Svědčí mu tak polehčující
okolnosti podle § 41 písm. j), l), o), p) tr. zákoníku. Lze uvažovat rovněž o polehčující okolnosti podle§ 41 písm. g) tr. zákoníku, tj. že obviněný čin spáchal odvraceje nebezpečí, aniž byly zcela splněny
podmínky krajní nouze. Tady ovšem není možné učinit definitivní závěr s ohledem na neúplnost
dokazování.
26. Z pouhé, byť obzvlášť výrazné, převahy polehčujících okolností ovšem nelze dovozovat, že stupeň
škodlivosti činu neopravňuje dovození trestní odpovědnosti, i když jde o kritérium důležité.
Podstatné jsou v daném případě okolnosti činu, pohnutka obviněného a v určitém smyslu rovněž míra
jeho zavinění. Důležité rovněž je, že se jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného života obviněného.
27. V řízení nebylo zpochybněno, že pohnutkou obviněného byla ochrana jeho majetku, případně i
majetku souseda, konkrétně ochrana domácích chovaných zvířat před predátory (ochranu vlastnictví
poskytuje zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Navíc lze říci, že současně mohla být
pohnutkou činu obviněného také ochrana jeho zvířat proti „týrání“ ze strany predátorů (to, jak dravci
nakládají s napadenými domácími zvířaty, je všeobecně známo). Právě tyto motivy jednání
obviněného posuzovaný případ zásadně odlišují od běžně se vyskytujících případů, na které míří
ustanovení § 302 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 114/2020 Sb.). Soudy se však touto otázkou
nezabývaly, ačkoli jde o stěžejní kritérium posouzení společenské škodlivosti činu. Právě uvedená
pohnutka v souvislosti s okolnostmi činu zde může být tou výjimečnou skutečností, která by
odůvodňovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Z výpovědi obviněného a dalšího obsahu
spisu se naznačuje, že den před posuzovaným činem nějaký dravec (patrně liška) zdecimoval chov
kachen souseda obviněného M. Č. (mělo jít o dva dospělé kusy a šest kachňat) a jmenovaný to řekl
obviněnému s tím, aby „zkusil něco vymyslet“. M. Č. však nebyl procesním způsobem jako svědek
vyslechnut. Pro posouzení stupně společenské škodlivosti činu obviněného je třeba objasnit, zda,
kdy, v kolika případech a s jakými následky se chovy hospodářských zvířat provozované obviněným a
jeho sousedy staly terčem útoku škodné zvěře (predátorů). Nejasné také je, jaká opatření byla a
mohla být proti těmto útokům podniknuta (aniž by ovšem např. uzavřením drůbeže do sice
bezpečných, ale malých, nevyhovujících prostor, došlo zase ke spáchání trestného činu chovu zvířat
v nevhodných podmínkách podle § 302a tr. zákoníku). K těmto otázkám bude nutno podrobně
vyslechnout obviněného, dále jako svědka M. Č., případně provést další důkazy. Obviněný také uvedl,
že po inkriminované události musel chov (který provozovali už jeho předci) zrušit, zřejmě proto, že se
ocitl v podstatě bez možnosti efektivní obrany proti dravcům. I touto otázkou bude nutno se zabývat.
28. Nedostatečně objasněna zůstala rovněž otázka oplocení pozemku, na kterém obviněný pasti
nastražil. Soud prvního stupně ve výroku rozsudku uvedl, že se jednalo o pozemek částečně
oplocený. Vyšší společenskou škodlivost činu odůvodnil na prvním místě tím, že obviněný umístil
pasti na ne zcela oplocený pozemek, „tudíž volně přístupný komukoliv“. Ohledáním místa činu se
nezabýval. Obviněný uvedl, že prostor byl plně oplocen, ale plot nebyl v dobrém stavu. Vyjádření
svědka V. M. k této otázce je poněkud rozporné, neboť uvedl, že na pozemek se dostal bez obtíží,
neboť kousek zahrady nebyl oplocen, a zároveň že když v minulosti šel na pozemek obviněného pro
svou kočku, musel přelézt plot. Otázka oplocení je přitom poměrně důležitá. Pokud by obviněný past
umístil na veřejně přístupném pozemku, vzniklo by nebezpečí, že se do pasti chytí člověk (nebo
například jeho venčený pes), což by škodlivost činu zvyšovalo. Pokud ale šlo o pozemek nejen
soukromý, ale i oplocený (byť nedokonale), nebylo pravděpodobné, že se zde cizí lidé či jejich zvířata
budou pohybovat. Jestliže bylo jasné, že jde o soukromý, oplocený pozemek, není z tohoto hlediska
podstatné, že se přesto dalo v důsledku poškození plotu na pozemek vniknout. Zhodnocení povahy
místa činu bylo ovšem úkolem soudu prvního stupně.
29. Otázkou také zůstává, jak dlouho byly obě nášlapné pasti nalíčeny. Pokud soud prvního stupně ve
výroku rozsudku uvedl, že obviněný pasti nastražil v přesně nezjištěné době na počátku července
2021, není jasné, z jakého důvodu neuvěřil verzi, že obviněný pasti nalíčil právě před nocí z 3. na 4.
7. 2021, během níž se kočka do jedné z nich chytla. Závěr soudu evokuje možnost, že pasti byly
nalíčeny například již od 1. 7. 2021, tedy několik dní. I tuto nejasnost je bezpochyby možnojednoduchým dokazováním odstranit. Umožní to upřesnit, jak akutní bylo nebezpečí ze strany
predátorů, zda se skutečně jednalo o reakci na poškození chovu M. Č. z toho dne, případně zda
obviněný nechal pasti nalíčeny několik dní. V takovém případě by ovšem bylo podstatné, v jakých
intervalech obviněný pasti kontroloval. Ostatně, i pokud pasti nalíčil dne 3. 7. 2021, není zřejmé, jak
si představoval jejich kontrolu a případné uvolnění chycené škodné. I tyto okolnosti – v souvislosti s
výše uvedeným – mají vliv na stupeň škodlivosti činu.
30. K subjektivní stránce činu se soud prvního stupně vyjádřil jen zcela obecně a v podstatě jen slovy
zákona (viz bod 4 odůvodnění rozsudku), odvolací soud vůbec. Jak již Nejvyšší soud zmínil, po
formální stránce byly znaky nepřímého úmyslu naplněny, i když je otázkou, do jaké míry měl
obviněný představu, že chycení do pasti způsobuje bolest „krutou a nesnesitelnou“, zvláště když v
nedávné době (a údajně i v době skládání jeho mysliveckých zkoušek) byly tyto pasti k odchytu
škůdců povoleny. Podstatnější však je, na jaká zvířata obviněný cílil. Ačkoli omyl v předmětu útoku
zde z formálního hlediska nehraje roli, je při hodnocení škodlivosti činu důležité, že obviněný nebyl
srozuměn s tím, že by se do pasti mohla chytit kočka nebo jiné domácí zvíře, které by na pozemek
vniklo (stejně jako samozřejmě nebyl srozuměn s tím, že by se do pasti chytil člověk). Mohl sice
předpokládat takovou možnost (zvláště když v minulosti už kočka poškozeného V. M. na pozemek
vnikla a obviněný ji chytil), avšak byla málo pravděpodobná a obviněný zjevně žádný pozitivní vztah k
takové možnosti neměl, a to ani ve formě tzv. pozitivní lhostejnosti (obzvlášť pokud past byla
nalíčena jen krátce a jednorázově). K chycení kočky domácí do pasti došlo evidentně jen nešťastnou
náhodou, které obviněný okamžitě litoval. Ačkoli jsou předmětným ustanovením trestního zákoníku
chráněna jak zvířata domácí, tak volně žijící, rozdíl v subjektivní stránce činu obviněného není třeba
blíže vysvětlovat.
31. Naznačené otázky bude nutno vzít v úvahu při posouzení, zda v daném případě místo uplatnění
trestní odpovědnosti nepostačí uplatnění odpovědnosti za přestupek, konkrétně za přestupek podle §
27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat před týráním, jehož se dopustí mimo jiné ten, kdo týrá
zvíře.
32. Rozsudek Okresního soudu v Chebu, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem týrání zvířat podle
§ 302 odst.1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž bylo
odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné, jsou z hlediska aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku
rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto nemohla obstát a musela být zrušena.
33. I když to obviněný v dovolání nenamítal (namítal to v odvolání), vzhledem ke zrušení napadeného
rozhodnutí bude nutno se v dalším řízení blíže zabývat také otázkou způsobení trvalých následků na
zdraví týraného zvířete, tj. naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 302
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
34. Pojem trvalých následků na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení není v trestním zákoníku ani
v judikatuře specifikován. Ze samotného smyslu tohoto ustanovení však vyplývá, že k naplnění tohoto
znaku nepostačí jen nevýznamné, byť trvalé poškození zdraví zvířete, jako je například drobná
deformace ušního boltce, ztráta nevýznamné části ochlupení, ztráta zubu apod. Následky na zdraví
musí být podstatné, musí znamenat vážný zásah do zdraví zvířete. Vyplývá to i ze systematického
výkladu, neboť tato zvlášť přitěžující okolnost je zákonodárcem považována za závažnější než
například surové týrání zvířat po delší dobu členem organizované skupiny. A zároveň je toto trvalé
poškození zdraví postaveno na roveň smrti zvířete.
35. K přesnějšímu vymezení, co je trvalým následkem na zdraví zvířete, lze použít určité paralely s
některými ustanoveními a závěry judikatury, které se týkají poškození zdraví člověka. I zde musí jít o
vážnou poruchu zdraví, jako je zmrzačení, tj. trvalá funkční změna části těla, ochromení údu, tj.trvalá nezpůsobilost nebo značně snížená schopnost pohybu některé končetiny nebo její části. Může
jít také o ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí anebo poškození důležitého
orgánu. Zároveň může být určitým kritériem to, jestli trvalá porucha zdraví způsobila takové
porušení normálních tělesných, popřípadě i psychických funkcí, že to výrazně znesnadňuje život
zvířete, a to život před poruchou pro něj obvyklý. Tak například u závodního koně může být i velmi
malé zhoršení hybnosti končetiny významným následkem na zdraví. Podstatné zde ovšem bude
hledisko objektivní, neboť zvíře si svůj handicap neuvědomuje, prostě se mu přizpůsobí. I tyto
skutečnosti je třeba v řízení o trestném činu týrání zvířat prokazovat, tj. nestačí jen závěr, že k
nějakému trvalému následku na zdraví zvířete došlo.
36. V posuzovaném případě soudy tuto otázku dostatečně neobjasnily. Z výroku rozsudku vyplývá, že
u kočky došlo k trvalému poškození struktury stěny kosti, v důsledku čehož je trvale omezena v
pohybu, obratnosti a lovu ve venkovním prostředí. Tyto skutečnosti by však bylo nutno upřesnit.
Samotné omezení v lovu ve venkovním prostředí patrně nebude znamenat podstatný, vážný zásah do
zdraví a života kočky, která na lov nebyla nijak odkázána, neboť byla chována v domácím prostředí.
Navíc, pokud soudy omezení v lovu ve venkovním prostředí považovaly za tak podstatné, že tento
následek pojaly do výroku rozsudku, měly se zabývat i otázkou, zda lov koček domácích ve
venkovním prostředí obecně nepředstavuje spíše nežádoucí jev v podobě narušení ekosystémů
(decimování ptactva apod.). Jinou otázkou by ovšem zase bylo, zda majitel kočku používal k ochraně
proti myším.
37. U omezení v pohybu a obratnosti by záleželo na jeho míře, která zatím z rozhodnutí soudů
jednoznačně nevyplývá. Poškození struktury stěny kosti je odborný pojem, jehož přesný smysl a
význam je poněkud nejasný. Ani úbytek části svaloviny, jak o něm hovořil ve své výpovědi svědek V.
M., nemusí být tak významný. Je ovšem třeba uvést, že i Nejvyšší soud považuje za pravděpodobné,
že u poškozené kočky k trvalému následku na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení došlo, bylo by
však třeba to postavit najisto a založit na konkrétních zjištěních. Odborné vyjádření Krajské
veterinární správy Karlovy Vary, z něhož soud prvního stupně vycházel, není zcela aktuální a hovoří
pouze o možnosti amputace končetiny, aniž je jasné, zda k ní došlo, a dále uvádí, že trvalé následky
se po rekonvalescenci dají předpokládat (tj. nikoli, že k nim s jistotou dojde a v jakém stupni
závažnosti). Soud dovodil, že vzhledem k možným trvalým následkům obviněný naplnil znaky
trestného činu týrání zvířat v uvedené kvalifikované skutkové podstatě, a tedy že spáchal nikoli
přečin, nýbrž zločin. Krajský soud se k této otázce nevyjádřil. Lze tak uzavřít, že dosavadní zjištění
neposkytovala dostatečný a nepochybný podklad pro závěr o použité právní kvalifikaci skutku.
IV.
Závěrem k podanému dovolání
38. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského
soudu v Plzni, tak rozsudek Okresního soudu v Chebu jako součást řízení předcházejícího
napadenému usnesení. Zároveň zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která
zrušením obou uvedených rozhodnutí ztratila podklad. Poté přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
39. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení
napadeného rozhodnutí (dne 22. 6. 2022) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného
předložena dne 16. 1. 2023, tj. po více než půl roce. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k
průtahům. | decision_115.pdf |
170 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24.05.2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2219.2015.1
Číslo: 97/2017
Právní věta: I. Před zápisem označení odštěpného závodu do obchodního rejstříku je rejstříkový
soud povinen posoudit, zda navržené označení není zaměnitelné či klamavé. II. Skutečnost, že
navrhovatel je majitelem ochranné známky tvořící (část) jména navrženého k zápisu do veřejného
rejstříku, nevypovídá nic o tom, zda navrhované jméno je, či není zaměnitelné nebo klamavé. III.
Kategorie zaměnitelnosti a klamavosti jmen navržených k zápisu do veřejného rejstříku je nezbytné
odlišovat a posuzovat každou samostatně.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 24.05.2016
Spisová značka: 29 Cdo 2219/2015
Číslo rozhodnutí: 97
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Obchodní rejstřík, Ochrana názvu právnické osoby, Ochranné známky, Odštěpný závod
Předpisy: § 132 o. z.
§ 423 odst. 1 o. z.
§ 424 o. z.
§ 49 písm. a) předpisu č. 304/2013Sb.
§ 90 odst. 1 předpisu č. 304/2013Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele Czechoslovak
development, družstvo (dále jen „družstvo“), potvrdil usnesení ze dne 18. 8. 2014, č. j. Dr 5178-
RD50/KSBR, Fj 20443/2014, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „rejstříkový soud“) zamítl návrh na
zápis tří poboček (odštěpných závodů) družstva do obchodního rejstříku.
2. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, neboť usnesením ze dne 15. 5. 2014, č.
j. 8 Cmo 150/2014-RD45, zrušil usnesení rejstříkového soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. Dr 5178-
RD34/KSBR, Fj 20443/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soudy vyšly z toho, že:[1] Družstvo se domáhalo zápisu tří poboček svého závodu (dále jen „budoucí odštěpné
závody“) pod označeními „Czechoslovak development, družstvo odštěpný závod Agro S.“,
„Czechoslovak development, družstvo odštěpný závod Z. ZTM“ a „Czechoslovak development,
družstvo odštěpný závod O.“ (dále společně jen „navrhovaná označení“).
[2] Družstvo je majitelem kombinované ochranné známky „Z. ZTM“, která je do rejstříku
ochranných známek zapsána pod č. 317177 (dále jen „ochranná známka“).
4. Rejstříkový soud uvedl, že podnikatel nesmí mít víc obchodních firem, což dle jeho názoru platí též
pro budoucí odštěpné závody. Předložilo-li tedy družstvo návrh na zápis „více obchodních firem v
rámci zápisu jediného podnikatele“, je jeho návrh „v rozporu se zákonem“.
5. Odvolací soud závěry rejstříkového soudu odmítl, když konstatoval, že zápis odštěpného závodu
sám o sobě není v rozporu se zásadou jednotnosti firmy (formulovanou v § 423 odst. 1 větě druhé
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). Ani označení odštěpného závodu však
nesmí být zavádějící (vzbuzovat klamavé představy o předmětu podnikání, činnosti či identitě
podnikatele), čemuž navrhovaná označení neodpovídají.
6. Navrhovaná označení se – podle názoru odvolacího soudu – „v podstatné části“ shodují se
„zavedenými obchodními firmami majícími celostátní i mezinárodní věhlas a jsou spojována se zcela
jinými podnikatelskými subjekty“. Slovní spojení „Agro S.“, „Z.“ a „O.“ tvoří dominantní prvky
navrhovaných označení (obchodní firma družstva nemá dostatečně výraznou rozlišovací schopnost).
7. K námitce družstva, které poukazovalo na to, že je vlastníkem ochranné známky, odvolací soud
uvedl, že byť je obchodní jméno třetí osoby shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou či tvoří
její součást, je majitel ochranné známky povinen strpět, že třetí osoba užívá své obchodní jméno
(činí-li tak v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže).
8. Závěrem odvolací soud konstatoval, že navrhovaná označení budoucích odštěpných závodů
vzbuzují „klamavý dojem“ při identifikaci podnikatele.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 329/2014-RD58, podal
navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a sice:
[1] zda účinná právní úprava zakazuje zápis více odštěpných závodů,
[2] zda soud může zamítnout návrh na zápis změn v obchodním rejstříku jako celek, když se
důvody zamítnutí vztahují pouze k části navrhovaných změn (resp. zda se přiměřeně aplikuje
úprava občanského soudního řádu a soud má návrh zamítnout pouze částečně),
[3] zda zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dál též jen
„ZVR“), upravuje zamítnutí návrhu na zápis do obchodního rejstříku, a konečně
[4] zda může být označení odštěpného závodu klamavé, když odpovídá ochranné známce,
kterou má korporace zřizující odštěpný závod zapsánu.
10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právnímposouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Dovolatel uvádí, že je vlastníkem ochranné známky, což ho opravňuje k zápisu odštěpného
závodu stejného jména. Označení odštěpného závodu podle jeho názoru nemůže působit klamavě,
neboť jediným subjektem oprávněným prodávat výrobky či poskytovat služby s tímto označením je
on. Mimo to dovozuje, že pokud by jiný subjekt užíval obchodní firmu odpovídající ochranné známce,
zasahoval by do jeho práva ochrannou známku užívat a soud by jej měl vyzvat, aby svou obchodní
firmu upravil; k tomu dodává, že zákon nezakazuje zápis více odštěpných závodů.
12. Dovolatel brojí také proti tomu, že v napadeném rozhodnutí nebylo specifikováno, s jakou
obchodní firmou by mohla být navrhovaná označení „Czechoslovak development, družstvo odštěpný
závod Agro S.“ a „Czechoslovak development, družstvo odštěpný závod O.“ zaměnitelná. K tomu
uvádí, že ve vztahu k výrazům „Agro S.“ a „O.“ si není vědom shody či možnosti záměny s jinou
(existující) obchodní firmou a není mu známo, v čem má spočívat odvolacím soudem deklarovaná
klamavost navrhovaných označení. Má tedy za to, že přinejmenším tato označení měla být do
obchodního rejstříku zapsána, a to i přesto, že zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických
osob výslovně neupravuje (částečné) zamítnutí návrhu.
III.
Přípustnost dovolání
13. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být
přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka, zda účinná právní úprava zakazuje zápis více odštěpných závodů, dovolání přípustným
podle § 237 o. s. ř. nečiní, a to již jen proto, že odvolací soud na jejím posouzení napadené rozhodnutí
(na rozdíl od rejstříkového soudu) nezaložil. Odvolací soud výslovně uvedl, že „zápis odštěpného
závodu (…) neznamená zápis více firem podnikatele“, tj. nepochyboval o tom, že zápis více
odštěpných závodů (s různými označeními) není zákonem zakázán.
15. Dovolání nečiní přípustným ani řešení toho, zda soud může zamítnout návrh na zápis změn v
obchodním rejstříku jako celek, když důvody zamítnutí se vztahují pouze k části navrhovaných změn
(resp. zda se přiměřeně aplikuje úprava občanského soudního řádu a soud má návrh zamítnout
pouze částečně), neboť ani na posouzení této otázky napadené usnesení nespočívá; odvolací soud
totiž nepotvrdil zamítnutí návrhu (jako celku) s tím, že v řízení ve věcech veřejného rejstříku nelze
návrh částečně zamítnout.
16. Ani třetí z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud ve
své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015,
která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 1.
2001 – na webových stránkách tohoto soudu). Předestřel-li proto dovolatel k řešení, zda zákon o
veřejných rejstřících právnických a fyzických osob upravuje zamítnutí návrhu, nejde o otázku, která
by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť (kladná) odpověď na tutootázku bezprostředně vyplývá z § 120 ZVR.
17. Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení poslední otázky dovoláním
otevřené, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda může být označení odštěpného
závodu klamavé, když odpovídá ochranné známce, jejímž majitelem je navrhovatel zápisu
zřizovaného odštěpného závodu do obchodního rejstříku.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Podle § 132 o. z. je jménem právnické osoby její název (odstavec první). Název musí odlišit
právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy. Název nesmí být klamavý
(odstavec druhý).
Podle § 423 odst. 1 o. z. je obchodní firma jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního
rejstříku.
Podle § 424 o. z. nesmí být obchodní firma zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí působit
klamavě.
Z § 49 písm. a) ZVR vyplývá, že se do obchodního rejstříku o závodu zahraniční osoby a o odštěpném
závodu zapíše označení a sídlo nebo umístění závodu nebo odštěpného závodu a jeho identifikační
číslo.
Z § 90 odst. 1 ZVR vyplývá, že nebyl-li návrh na zápis skutečností, které se zapisují do veřejného
rejstříku, odmítnut, zkoumá rejstříkový soud, zda navrhované jméno není zaměnitelné s jiným již
existujícím jménem, případně není-li klamavé.
19. Zákonná úprava terminologicky rozlišuje mezi jménem právnické osoby (§ 132 odst. 1 o. z.), resp.
obchodní firmou (§ 423 odst. 1 o. z.), a označením odštěpného závodu [§ 49 písm. a) ZVR]. Povinnost
zkoumat, zda zapisované označení není zaměnitelné s jiným již existujícím jménem, případně
klamavé, ukládá rejstříkovému soudu zákon výslovně pouze ve vztahu k navrhovanému jménu
zapisované osoby (§ 90 odst. 1 ZVR). Před zodpovězením otázky, jež založila přípustnost dovolání, je
tedy nejprve nezbytné vyřešit, zda zákaz zaměnitelnosti a klamavosti dopadá též na označení
odštěpných závodů, resp. zda jsou rejstříkové soudy před zápisem označení odštěpného závodu
povinny posuzovat zaměnitelnost a klamavost navrhovaného označení.
20. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97,
uveřejněném pod č. 41/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že
odštěpný závod nemá způsobilost mít práva a povinnosti (shodně též například rozsudek ze dne 24.
3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 467/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod č.
103, usnesení ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
4, ročník 2000, pod č. 39, usnesení ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2422/98, usnesení ze dne 23.
5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 270/2003, uveřejněné pod č. 12/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003, či usnesení ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3631/2010). Přestože jde o závěr formulovaný v poměrech právní úpravy účinné před
1. lednem 2014, shoduje se současná literatura v tom, že i pobočka (ať zapsaná, či nezapsaná do
obchodního rejstříku) je toliko objektem, nikoli subjektem, právních vztahů (srov. například Pokorná,
J. in Bejček, J. a kol. Obchodní právo. Obecná část. Soutěžní právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014,
s. 82-83). Z toho se podává, že je pojmově vyloučeno, aby měla pobočka jméno ve smyslu § 132 o. z.,
resp. obchodní firmu.
21. Přinejmenším u odštěpných závodů však z právní úpravy vyplývá, že zapsané pobočky budouvystupovat pod samostatnými označeními [viz § 49 písm. a) ZVR]. Také označení odštěpného závodu
přitom slouží především k odlišení odštěpného závodu (od jiných odštěpných závodů či jiných osob),
jakož i k tomu, aby zabraňovalo mylným představám o činnosti odštěpného závodu. Z toho lze
dovodit, že – byť zákon kvalitativní požadavky kladené na označení odštěpných závodů výslovně
nestanoví – nesmí být ani tato označení zaměnitelná s jiným (již existujícím) jménem či jiným (již
existujícím) označením odštěpného závodu, ani klamavá.
22. Jelikož se označení odštěpného závodu povinně zapisuje do obchodního rejstříku, je rejstříkový
soud povinen (obdobně jako u zapisovaných jmen) [§ 90 odst. 1 ZVR] před zápisem navrhovaného
označení posoudit, zda není zaměnitelné či klamavé. Opačný závěr by ve svém důsledku umožnil
zneužívání označení odštěpného závodu, neboť zatímco obchodní firmu podnikatele by rejstříkové
soudy z pohledu zaměnitelnosti a klamavosti posuzovaly, označení odštěpného závodu by takovému
přezkumu nepodléhalo.
23. Jestliže se tedy odvolací soud zabýval tím, zda navrhovaná označení nejsou zaměnitelná či
klamavá, byl jeho postup (v tomto směru) správný.
24. Při řešení toho, zda může být navrhované označení odštěpného závodu zaměnitelné či klamavé,
odpovídá-li ochranné známce, jejímž majitelem je navrhovatel zápisu pobočky do obchodního
rejstříku, je nezbytné vyjít z rozsahu přezkumu, jemuž je navrhované označení v rejstříkovém, resp.
známkovém řízení podrobeno.
25. Ochranná známka může existovat vždy jen ve spojení s konkrétními výrobky, které označuje,
nebo s konkrétními službami, kterou jsou pod touto známkou poskytovány (srov. například
HORÁČEK, R. in HORÁČEK, R., BISKUPOVÁ, E., de KORVER, Z. Práva na označení a jejich
vymáhání: komentář. 3. dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 2). To odpovídá účelu ochranné
známky, jímž je odlišit výrobky nebo služby stejného druhu vyráběné nebo poskytované různými
výrobci nebo poskytovateli (srov. HORÁČEK, R. in HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k
průmyslovému vlastnictví. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 359). S tím
koresponduje též rozsah přezkumu k zápisu navržených označení, neboť přestože základním
definičním znakem ochranné známky je její rozlišovací způsobilost [§ 4 písm. b), respektive písm. c) a
d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách], jakož i to, že zapisované označení nesmí být
způsobilé klamat veřejnost [§ 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb.], je naplnění těchto předpokladů
přezkoumáváno pouze ve vztahu ke zboží či službám, k nimž má být ochranná známka zapsána.
Jinými slovy, byť pro zápis ochranné známky zpravidla nepostačuje jen to, že se k zápisu navrhovaná
ochranná známka odlišuje od známých označení (ochranná známka musí být svou formou a obsahem
originální), přezkoumává Úřad průmyslového vlastnictví zaměnitelnost a klamavost navrženého
označení zásadně jen ve vztahu k výrobkům či službám, jež mají být ochrannou známkou chráněny.
26. Přezkum zaměnitelnosti, resp. klamavosti jmen osob zapisovaných do veřejných rejstříků
právnických a fyzických osob je zaměřen nikoliv na výrobky či služby, ale na osoby (jejich jména).
Rejstříkové soudy porovnávají navrhovaná jména s jinými již existujícími zapsanými jmény (resp.
jinými již existujícími zapsanými označeními odštěpných závodů) a spolu s tím zkoumají i to, zda není
navrhované jméno klamavé. Přestože i přezkum navrhovaného jména při posuzování jeho klamavosti
vychází z toho, jakou činnost zapisovaná osoba vykonává či je připravena vykonávat (srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 201/2007, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2008, pod č. 95), a tedy – přeneseně – i z toho, jaké výrobky či služby
podnikatel v rámci své činnosti vyrábí či nabízí (resp. bude vyrábět či nabízet), jde toliko o dílčí
aspekt rejstříkového přezkumu. Skutečnost, že navrhovatel je majitelem ochranné známky tvořící
(část) jména či označení odštěpného závodu navrženého k zápisu do veřejného rejstříku, tedy (sama
o sobě) nevypovídá nic o tom, zda navrhované jméno anebo označení odštěpného závodu je, či není
zaměnitelné nebo klamavé.27. Dovolání je přesto důvodné.
28. Zaměnitelnost označení zapisovaného do některého z veřejných rejstříků právnických a fyzických
osob vyjadřuje nezpůsobilost odlišit navrhované jméno od ostatních již existujících zapsaných jmen.
Při posuzování zaměnitelnosti je tedy nutné hodnotit míru shody s jinými již zapsanými jmény,
přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který navrhované jméno vyvolává u průměrného zákazníka
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3580/2009, či z judikatury soudů
nižších stupňů například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1994, sp. zn. 3 Cmo 813/93,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1995, s. 146). Dospěje-li soud k názoru, že
navrhované jméno je zaměnitelné, musí tomu nutně předcházet hodnocení míry shody navrhovaných
označení s ostatními již existujícími jmény.
29. Proto založil-li odvolací soud své rozhodnutí v poměrech projednávané věci na tom, že jsou
navrhovaná označení zaměnitelná, aniž by je porovnal s jinými – konkrétními – již zapsanými jmény
třetích osob (uvedl-li toliko povšechně, že se navrhovaná označení „shodují se zavedenými
obchodními firmami majícími celostátní i mezinárodní věhlas“), je jeho právní posouzení věci
neúplné, a tudíž i nesprávné.
30. Nedostatečně odůvodněn je též závěr odvolacího soudu, že navrhovaná označení vzbuzují
„klamavý dojem při identitě podnikatele“. Pojmy zaměnitelnost a klamavost je třeba odlišovat, neboť
zatímco zaměnitelnost vyjadřuje (jak řečeno výše) nezpůsobilost odlišit navrhované jméno od
ostatních již existujících zapsaných jmen, je klamavým zásadně takové označení, které vzbuzuje
klamnou představu o zapisované osobě nebo o předmětu její činnosti (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1729/2006) [v literatuře srov. například Kožiak,
J. Obchodní firma v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 34]. Z
toho vyplývá, že je-li navrhované jméno zaměnitelné s jiným, již existujícím (zapsaným) jménem,
neznamená to, že je též klamavé; a naopak, vzbuzuje-li navrhované jméno klamnou představu o
zapisované osobě nebo o předmětu její činnosti, nemusí jít nutně o jméno zaměnitelné.
31. Jestliže tedy odvolací soud zaměřil svoji pozornost k posuzování zaměnitelnosti navrhovaných
označení, aby v závěru odůvodnění bez dalšího konstatoval, že jsou navrhovaná označení (též)
klamavá, lze usuzovat, že obě kategorie vlastností navrhovaných označení, jež mají být posuzovány
každá samostatně, smísil v jednu. Rovněž v tomto ohledu je tedy jeho právní posouzení věci
nesprávné.
32. Jelikož právní posouzení věci není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). | decision_1150.pdf |
171 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12.05.2016, sp. zn. 4 Tdo 205/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.205.2016.1
Číslo: 51/2016
Právní věta: Osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje, jakož i výpis z takového
osvědčení, vydané na základě zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění
pozdějších předpisů*, má povahu veřejné listiny podle § 131 odst. 1 tr. zákoníku. * Poznámka
redakce: Nyní § 109 a § 110 zák. č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 12.05.2016
Spisová značka: 4 Tdo 205/2016
Číslo rozhodnutí: 51
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Padělání a pozměnění (pozměňování) veřejné listiny, Veřejná listina
Předpisy: § 131 odst. 1 tr. zákoníku
§ 348 odst. 1 bod alinea druhá tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 512/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 18 T 105/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 18 T
105/2014, uznán vinným dvěma přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1
alinea druhá tr. zákoníku, které spáchal dvěma skutky podrobně popsanými pod body I. a II.
rozsudku soudu prvního stupně, které ve stručnosti spočívaly v tom, že
I. v období od dne 16. 1. 2012 do dne 11. 12. 2012 v celkem 13 případech ve S., ve věci
povolení provozování výherního hracího přístroje, po předchozím opatření padělaného a
pozměněného Výpisu z osvědčení o provozuschopnosti konkrétního výherního hracího
přístroje, předložil v rozporu s § 19 odst. 3 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako originální
veřejnou listinu uvedený Výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje,II. v období od dne 12. 12. 2013 do dne 18. 12. 2013 v celkem 1 případě ve V., a v 11
případech ve S., ve věci povolení provozování výherního hracího přístroje, po předchozím
opatření padělaného a pozměněného Výpisu z osvědčení o provozuschopnosti výherního
hracího přístroje, předložil v rozporu s § 19 odst. 3 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako
originální veřejnou listinu uvedený Výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího
přístroje.
2. Za to mu byl podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Podle § 68 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 tr.
zákoníku mu byl tento trest uložen v denní sazbě 250 Kč a počet denních sazeb byl určen počtem
200. Současně mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
20 týdnů pro případ, že by zmíněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, konkrétně
12 kusů padělaných výpisů z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje a 12 kusů
výherních hracích přístrojů, které byly uloženy ve skladu zajištěných věcí u PČR, KŘ PJk, Územní
odbor S. Zároveň byl obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí
věci, konkrétně finanční hotovosti v částce ve výši 15 018 Kč, která byla uložena na pokladně PČR,
KŘ PJk, Územní odbor S.
3. Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání.
Odvolání proti tomuto rozsudku podal i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, které
směřovalo toliko do výroku o trestu. Obě tato odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích
usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 512/2015, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovoláním v celém rozsahu. V něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k) a dále podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
5. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v prvé řadě namítl, že ač od počátku tvrdil
opak, soudy obou stupňů po celou dobu trestního řízení zastávaly názor, že výpis z osvědčení o
provozuschopnosti výherního hracího přístroje je veřejnou listinou ve smyslu § 131 tr. zákoníku.
Tento názor však není podle obviněného opodstatněný, neboť osvědčení o provozuschopnosti
výherního hracího přístroje nevydává orgán státní správy ani územní samosprávy a nejsou ani
vydávány v přenesené působnosti, kdy ostatně ani nelze přenést působnost orgánu veřejné moci na
akciovou společnost (Institut pro testování a certifikaci, a. s.), vlastněnou ryze soukromým kapitálem
– obchodní společností ITC-S., spol. s r. o. Obviněný v duchu této myšlenky uvedl analogii s
případem, kdy bylo judikatorně dovozeno, že za veřejnou listinu ve smyslu § 131 tr. zákoníku se sice
dovozuje technický průkaz k vozidlu vydávaný orgánem veřejné správy, nikoliv již protokol o
technické kontrole jako podklad pro vystavení technického průkazu, přičemž na jeho základě lze
udělit vydání technického průkazu. Danou analogii obviněný podtrhl v tom směru, že s ohledem na
důsledky je užití padělaného osvědčení o státní technické kontrole jako podkladu pro vydání
technického průkazu k vozidlu opravňující k jeho provozu po pozemních komunikacích společenskyškodlivější než užití padělaného osvědčení o provozuschopnosti výherního herního přístroje. Závěrem
obviněný v tomto ohledu zdůraznil, že výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního herního
přístroje nemůže být považován za veřejnou listinu ve smyslu § 131 tr. zákoníku i proto, že je toliko
podkladem pro vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy – povolení o provozování výherního herního
přístroje – který již je veřejnou listinou ve smyslu § 131 tr. zákoníku. Institut pro testování a
certifikaci, a. s., nebyl pověřen k vydávání předmětného osvědčení ani zákonem ani podzákonným
předpisem, nýbrž pouze opatřením Ministerstva financí, což není obecně závazný právní předpis.
6. V druhé části svého dovolání se obviněný zabýval naplněním znaků skutkové podstaty uvedeného
přečinu, konkrétně subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně je v původním řízení zprostil obžaloby právě z
toho důvodu, že nedovodil přítomnost úmyslu ve smyslu § 15 tr. zákoníku.
7. Jak bylo v předchozím řízení zjištěno, existuje praxe, kdy již použité výherní hrací přístroje po
uplynutí jejich 15leté době životnosti repasují, přidělí se jim nové výrobní číslo a opatří se jim nové
výpisy z osvědčení o provozuschopnosti. Obviněný se tak mohl s ohledem na velkou konkurenci na
trhu s výherními hracími přístroji domnívat, že v rámci boje s konkurencí je společností S. W a. s.
nabízena nová služba za výrazně nižší cenu, kdy dojde k reosvědčení výherního hracího přístroje,
aniž by byl odvezen na pobočku této společnosti. Obviněný vzhledem k vysoké kvalitě padělků nebyl
s to rozeznat padělek od originálu. Možnost reosvědčení výherního hracího přístroje bez nutnosti
tento odvážet ke kontrole, dokonce i korespondenčně (byť toliko u konkurenční společnosti E.), byla
rovněž prokázána díky doplněnému dokazování v novém řízení u soudu prvního stupně.
8. Z doplněného dokazování po zrušení původního rozsudku o zproštění obviněného obžaloby,
spočívajícího ve výslechu zaměstnanců druhé největší společnosti na trhu s výherními hracími
přístroji, vyplynuly nové skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného. Obviněný nemohl
předpokládat, že se jedná o padělaná osvědčení, jejichž věrohodnost byla potvrzena i odborným
vyjádřením, stejně jako skutečností, že na jejich základě byla vydána potvrzení k provozu výherních
hracích přístrojů. Soudy obou stupňů se rovněž podle obviněného nevypořádaly s obhajobou
předloženým důkazem – příjmovým dokladem vystaveným obviněnému s údaji společnosti S. W a. s.
ze dne 11. 12. 2013 na částku 90 750 Kč, který potvrzoval, že obviněný vynaložil na osvědčení
finanční částku přibližnou částce účtované za reosvědčení společnostmi S. W a. s. a E.
9. Na základě těchto důvodů obviněný zaujal názor, že v jeho jednání lze spatřovat maximálně
nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nemohl předvídat, že mu byla
dodávána padělaná osvědčení.
10. Závěrem obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To
512/2015, případně z důvodu předcházejícího vadného řízení rovněž rozsudek Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 18 T 105/2014, a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí
obsahu dovolání státní zástupkyně uvedla, že obviněný v dovolací argumentaci uplatnil stejné
důvody, které již byly obsahem jeho odvolání. Těmito se řádně zabýval již Krajský soud v Českých
Budějovicích, který neshledal, že by nalézací soud v rámci hodnocení provedených důkazů
postupoval v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů,
jakož i s odkazem na komentářovou literaturu státní zástupkyně uvedla, že výpis z osvědčení o
provozuschopnosti splňuje všechny zákonné požadavky na posouzení jako veřejné listiny podle § 131
tr. zákoníku, neboť je listinou, která je vydávána autorizovanou osobou k tomu pověřenou na základěrozhodnutí veřejnoprávního subjektu, dále jde o listinu vydanou v mezích pravomoci autorizované
osoby a zároveň jde o listinu osvědčující právně významné skutečnosti, kdy teprve na jejím základě
může orgán veřejné správy vydat své rozhodnutí.
12. Na námitky obviněného ohledně neprokázání jeho úmyslného zavinění státní zástupkyně
reagovala tak, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný se v dotčeném oboru
pohyboval dlouhou dobu a byly mu známy všechny skutečnosti týkající se rozebíraného reosvědčení –
obviněný si byl vědom, že přístroje na pokyn společnosti vystavující reosvědčení vozil do její
provozovny. Také nebyl schopen blíže identifikovat muže, který mu tyto doklady na místě vystavil,
ani po něm nepožadoval žádné doklady. Závěry soudů, že v daném případě byl u obviněného
prokázán přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku, byly tedy podle státní zástupkyně správné.
13. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
pak vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je
uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
14. Obviněný na vyjádření státní zástupkyně reagoval replikou zaslanou prostřednictvím svého
obhájce, ve které se neztotožnil s argumentací státní zástupkyně. Opětovně rozvinul úvahu o analogii
s případem protokolu o technické kontrole jako pouhým podkladem pro vystavení technického
průkazu, kdy tomuto podkladu nebyla Nejvyšším soudem určena povaha veřejné listiny, přičemž
podmínky pro provoz na pozemních komunikacích jsou mnohem přísnější než podmínky pro provoz
výherních hracích přístrojů. Dále opětovně zdůraznil, že nemohl tušit, že si za stávající praxe
ohledně reosvědčení výherních hracích přístrojů vědomě opatřuje padělané osvědčení. Ve zbytku
obviněný odkázal na podané dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné,
zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda
poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2015 je přípustné
z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný P. V. je podle ustanovení § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento
dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
18. Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1. pokud byl řádný opravný
prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí,
nebo 2. odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, s. 3174).
19. Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto
vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.
20. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný P. V. uplatnil tento dovolací důvod ve druhé variantě,
konkrétně že odvolací soud vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytýkané již v řádném
opravném prostředku, neodstranil.
21. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval důvodností tohoto dovolacího důvodu, o nějž obviněný
taktéž opřel své dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo
jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento
dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací
důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud
druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Evropská úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů
Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).23. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního
kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve
vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh.
tr., nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze
dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou
problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
1692/07, a v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se
„ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají
skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním
posouzení věci“.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Stěžejní otázkou, kterou bylo se třeba primárně vypořádat, je otázka, zda předmětný výpis z
osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje je veřejnou listinou ve smyslu § 131 tr.
zákoníku, kterou „chrání“ ustanovení § 348 tr. zákoníku.
25. Na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, který
ponechal výklad pojmových znaků veřejné listiny na judikatuře a soudní nauce, účinný trestní
zákoník již nabízí explicitní východisko při úvahách, co se rozumí pojmem veřejná listina.
26. Podle prvního odstavce výkladového ustanovení § 131 tr. zákoníku se veřejnou listinou rozumí
listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu
pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o
nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující
některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je i listina, kterou prohlašuje za veřejnou
jiný právní předpis. Druhý odstavec předmětného ustanovení, který ovšem pro projednávanou trestní
věc není relevantní, vztahuje ochranu podle § 348 tr. zákoníku i veřejné listině vydané orgánem
veřejné moci nebo jiným k tomu zmocněným subjektem cizího státu nebo orgánem mezinárodní
organizace, pokud má podle mezinárodní smlouvy účinky na území České republiky.
27. Jak je z dané definice zjevné, veřejná listina je definována pomocí kumulativních definičních
znaků, kterými jsou:
1) vydání listiny oprávněným orgánem nebo subjektem,
2) vydání listiny v mezích pravomoci oprávněného orgánu nebo subjektu,
3) listina zároveň potvrzuje, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu,
který listinu vydal, anebo listina osvědčuje některou právně významnou skutečnost.
28. I pokud listina nesplňuje tyto definiční znaky, může se i přesto jednat o veřejnou listinu za
podmínky, že ji za veřejnou prohlašuje jiný právní předpis [srov. např. § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, § 57 odst. 7 zákona č.
111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách),
ve znění pozdějších předpisů].
29. Je-li třeba výše zmíněné obecné poznatky vztáhnout na projednávaný případ, je nutné nejdříve
určit charakter výpisu z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje.
30. Jak uvedl soud prvního stupně, předmětný výpis z osvědčení upravuje ustanovení § 19 odst. 2písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o loteriích“). Podle něj je osvědčení pověřené autorizované osoby (ve smyslu zákona
č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů – pozn. Nejvyššího soudu) o provozuschopnosti výherního hracího přístroje
spolu s řádně vyplněnou žádostí, splněním zákonných podmínek a prokázáním zajištění odborného
servisu, tedy nezbytným předpokladem k vydání povolení k provozování výherního hracího přístroje.
31. Účelem daného osvědčení o provozuschopnosti je podle § 19 odst. 3 zákona o loteriích osvědčení
tří skutečností: 1. že od data výroby výherního hracího přístroje neuplynulo pět let; 2. že do
výherního hracího přístroje je zabudován systém nejméně dvojí kontroly vložených a vyplacených
finančních prostředků, přičemž počítadla musí být minimálně šestimístná; a konečně 3. že výherní
hrací přístroj odpovídá svým technickým provedením požadavkům ustanovení § 17 odst. 3 až 6
zákona o loteriích. Stručně řečeno garance možnosti výhry podílu vložené částky, limit podílu výhry
a vložené částky, nejvyšší vložené částky apod.
32. Podle § 11a odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a
doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o technických
požadavcích“), který upravuje mimo jiné způsob stanovování technických požadavků na výrobky,
které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí,
popřípadě jiný veřejný zájem, jakož i práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují,
popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit tento zájem,
autorizované osoby zajišťují činnosti v rozsahu vymezeném v rozhodnutí o autorizaci.
33. Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, Ministerstvo financí ČR rozhodnutím pověřilo Institut
pro testování a certifikaci, a. s., jako již autorizovanou osobu, mimo jiné k odbornému posuzování a
osvědčování provozuschopnosti výherního hracího přístroje (č. l. 234–238). Výstupem předmětné
autorizované osoby poté mělo být jak samotné osvědčení o provozuschopnosti technického zařízení,
tak i výpis z takového osvědčení (č. l. 139).
34. Nejvyšší soud si k dané problematice ve smyslu § 265o odst. 2 tr. ř. vyžádal stanovisko
Ministerstva financí, Odboru státního dozoru nad sázkovými hrami a loteriemi, za účelem zjištění
faktického postupu ministerstva při pověřování subjektů k vydávání osvědčení o provozuschopnosti
výherních hracích přístrojů. Ministerstvo financí stanoviskem ze dne 5. 4. 2016 uvedlo, že zmocnění
pověření autorizované osoby k vydávání předmětných osvědčení vyplývá vzhledem k tomu, že takové
osvědčení není správním aktem, a není proto pro ministerstvo závazné ve smyslu § 149 zákona č.
500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť pověřená autorizovaná osoba není
pověřena k výkonu státní správy, ze samotného obsahu loterijního zákona, přestože ten neobsahuje
výslovné zmocnění ministerstva k takovému pověření. Současně uvedlo, že návrh nového zákona o
hazardních hrách (t. č. schválen Poslaneckou Sněmovnou ve 3. čtení, srov. PSP, 7. období, Sněmovní
tisk 578/0 – pozn. Nejvyššího soudu), již v § 110 odst. 2 návrhu výslovně upravuje pověření
autorizované osoby Ministerstvem financí.
35. Nejvyšší soud na základě výše zmíněného posoudil jednotlivé podmínky a charakteristiky veřejné
listiny ve smyslu ustanovení § 131 tr. zákoníku a tyto posléze zhodnotil, nikoliv jen na základě
gramatického výkladu, ale i s přihlédnutím ke smyslu a účelu daného ustanovení. Tyto závěry poté
konfrontoval s dosavadní judikaturou týkající se dané problematiky a dospěl k následujícím závěrům.
1.Vydání listiny oprávněným orgánem nebo subjektem.
První z definičních znaků výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje splňuje.
Nevydal jej sice orgán státní správy, jak zdůrazňuje obviněný, ale jiný subjekt k tomu pověřený nebo
zmocněný jiným právním předpisem.Konkrétně se jedná o Institut pro testování a certifikaci, a. s., pověřený k vydání takového osvědčení
rozhodnutím Ministerstva financí ČR, a to na základě jiného právního předpisu – zákona č. 202/1990
Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdejším znění (ustanovení § 4 odst. 2 a § 46). Pro
úplnost je třeba dodat, že Institut pro testování a certifikaci, a. s., je autorizovaná osoba ve smyslu §
11 zákona o technických požadavcích na výrobky k činnostem při posuzování shody výrobků
zahrnujícím i posuzování činností souvisejících s jejich výrobou, popřípadě s jejich opakovaným
použitím, a vymezených v technických předpisech.
Skutečnost, že vydávání osvědčení o provozuschopnosti výherních hracích přístrojů není výkonem
státní správy, na závěr o naplnění předmětného definičního znaku nemá vliv, neboť dikce ustanovení
§ 131 tr. zákoníku takovou podmínku nevyžaduje. Pakliže by navíc zákonodárce takové pojetí
vylučoval, mohl využít např. definici známou z § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů.
2.Vydání v mezích pravomoci oprávněného orgánu nebo subjektu.
Zde rovněž není pochyb o naplnění druhého definičního znaku veřejné listiny, neboť předmětné
osvědčení (resp. výpis z takového osvědčení) je vydáváno v mezích pravomoci pověřeného subjektu.
Tato skutečnost ostatně ani nebyla předmětem sporu.
3.Potvrzení, že jde o nařízení nebo prohlášení oprávněného orgánu nebo subjektu či osvědčení
některé právně významné skutečnosti.
Je skutečností, že výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje je podle § 19
odst. 2 písm. c) zákona o loteriích spolu s žádostí o povolení a prokázání zajištění odborného servisu
toliko podkladem pro „finální“ vydání povolení k provozování výherního hracího přístroje. Jinak
vyjádřeno jde o fázi předcházející samotnému vydání povolení o provozování výherního hracího
přístroje státním orgánem (ať už jde o obecní úřad, krajský úřad, nebo Ministerstvo financí – srov. §
18 zákona o loteriích).
Přesto však osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje osvědčuje právně významnou
skutečnost – totiž právě provozuschopnost výherního hracího přístroje. Konkrétně ve smyslu § 19
odst. 3 loterijního zákona potvrzuje, že od data výroby výherního hracího přístroje neuplynulo pět
let, že do výherního hracího přístroje je zabudován systém nejméně dvojí kontroly vložených a
vyplacených finančních prostředků, přičemž počítadla musí být minimálně šestimístná, a konečně že
výherní hrací přístroj odpovídá svým technickým provedením požadavkům ustanovení § 17 odst. 3 až
6 zákona o loteriích. Bez tohoto osvědčení by nebylo možné finální povolení o provozování výherního
hracího přístroje vydat.
36. Co se týče judikatury, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003,
prohlásil, že protokol o technické kontrole silničního nebo jiného vozidla, který je jedním z podkladů
ke schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích podle § 16 odst. 2
písm. b) vyhlášky č. 102/1995 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách
provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích, v tehdejším znění, nemá charakter veřejné
listiny, jejíž padělání nebo pozměňování je trestným činem. Nejvyšší soud ve výše zmíněném
usnesení dospěl k závěru, že protokol o technické kontrole silničního nebo jiného vozidla vydaný
jiným oprávněným subjektem není veřejnou listinou z toho důvodu, že z tohoto protokolu nevyplývají
žádná práva ani povinnosti a takový protokol sám o sobě neznamená schválení technické způsobilosti
jednotlivého vozidla [nutno dodat ve smyslu § 16 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 102/1995 Sb., o
schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu silničních vozidel na
pozemních komunikacích, v tehdejším znění – pozn. Nejvyššího soudu]. Zároveň ale dodal, že k
posuzování skutečnosti, zda se jedná o veřejnou listinu, nelze vycházet pouze z toho, že stanicetechnické kontroly není státním orgánem, neboť již dříve bylo Nejvyšším soudem judikováno, že
potvrzení o pracovní neschopnosti je veřejnou listinou, přestože není vydáváno státním orgánem.
37. Obviněný v tomto kontextu namítá, že výpis z osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího
přístroje je také toliko předpokladem vydání povolení k provozování výherních hracích přístrojů
obecním úřadem a že až toto povolení je veřejnou listinou ve smyslu § 131 tr. zákoníku, přičemž
navíc jde o jednání méně společensky škodlivé.
38. Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 explicitně nevyjadřoval definiční znaky veřejné listiny.
Nejvyšší soud tak v době, kdy rozhodoval o výše zmíněné problematice, nečinil výklad v rámci
nynějšího zákonného ustanovení § 131 tr. zákoníku, ale sám vykládal (dovozoval) tyto nikoliv
pozitivně zakotvené hranice. Pokud v době rozhodování o trestní věci obviněného P. V. již existuje
výkladové ustanovení veřejné listiny v trestním zákoníku, jsou jím obecné soudy vázány, a to včetně
Nejvyššího soudu.
39. K úplnosti je třeba uvést, že obviněným citované usnesení sice bylo uveřejněno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 23/2004 Sb. rozh. tr.), nicméně tzv. právní věta se týkala jiné
části, než onoho protokolu o technické kontrole silničního nebo jiného vozidla vydaného jiným
oprávněným subjektem.
40. Dále je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 11. 1974, sp. zn. 1 Tz
59/74, uveřejněný pod č. 17/1975 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud judikoval, že potvrzení
lékaře o pracovní neschopnosti je veřejnou listinou, jejímž obsahem je osvědčení, že vyšetřovaná
osoba je dočasně neschopna práce, což je skutečnost, jež má význam pro účely výplaty
nemocenského nebo poskytování náhrady mzdy, platu, odměny, sníženého platu nebo snížené
odměny v době dočasné pracovní neschopnosti. V tomto případě šlo rovněž toliko o podklad pro
„finální“ rozhodnutí subjektů nemocenského pojištění.
41. Aplikovatelnost daného judikátu je však podle názoru Nejvyššího soudu v současné době
nepřiléhavá z důvodu jiné právní úpravy (viz výše) a s tím spojené skutečnosti, že problematiku
padělání lékařských zpráv již speciálně upravuje ustanovení § 350 tr. zákoníku – trestný čin padělání
a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu.
42. Lze proto shrnout, že z hlediska smyslu a účelu ustanovení § 348 tr. zákoníku ve spojení s § 131
tr. zákoníku, jehož objektem je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v
pravost a pravdivost veřejných listin, je třeba prohlásit osvědčení o provozuschopnosti výherního
hracího přístroje, jakož i výpis z daného osvědčení, za veřejnou listinu ve smyslu § 131 tr. zákoníku.
Jak bylo výše vyloženo, předmětné osvědčení splňuje veškeré její definiční znaky a dosavadní
judikatura (na níž obviněný v dovolání poukazoval) již není z důvodu nové právní úpravy tohoto
institutu dostatečně přiléhavá.
43. Dále je zde třeba zmínit, že oblast hazardu je ze zřejmých důvodů důrazně dozorována státním
aparátem. Tomu odpovídá i potřeba kvalifikované kontroly v oblasti technické způsobilosti výherních
hracích přístrojů. Jelikož z pochopitelných důvodů státní správa není nadána takovou způsobilostí,
může na základě splnění zákonných předpokladů takovou osobu pověřit. Závěr o rezignaci na
trestněprávní postih v této oblasti by mohl mít za následek otevření prostoru pro potenciální
protiprávní jednání narušující řádný a zákonný chod státního aparátu. Jinak řečeno pokud by v
projednávaném případě fázi před finálním rozhodnutím o povolení k provozování výherního hracího
přístroje nebyla poskytnuta trestněprávní ochrana podle § 348 tr. zákoníku, smysl a účel tohoto
ustanovení by mohl být zmařen, neboť doklad osvědčením o provozuschopnosti výherního hracího
přístroje vydávaný pověřenou autorizovanou osobou splňující požadavky zákona o technické
způsobilosti bytostně souvisí s fází finální, tedy s vlastním vydáváním povolení o provozovánívýherního herního přístroje ze strany orgánu veřejné správy.
44. Ze všech výše uvedených důvodů závěr soudů nižších stupňů, že se v daném případě jedná o
padělek veřejné listiny, pokládá Nejvyšší soud za opodstatněný.
45. Druhá část námitek obviněného se pojí se subjektivní stránkou skutkové podstaty přečinu
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku.
46. Trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku je trestným
činem úmyslným. Úmysl definuje trestní zákoník v ustanovení § 15 tak, že trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření
pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem.
47. V projednávaném případě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v nepřímém
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy podle rozsudku soudu prvního stupně sobě
opatřil a přechovával veřejnou listinu v úmyslu, aby ji užil jako pravé. S tímto závěrem soudů obou
stupňů o nepřímém úmyslu obviněného Nejvyšší soud souhlasí.
48. Obviněný se dlouhodobě pohybuje v oboru provozování výherních hracích automatů a dříve
spolupracoval se společností S. W, a. s. Výherní hrací přístroje vždy za účelem „reosvědčení“ zavezl
do místa určení touto společností, kde převzal přístroje repasované s novými výpisy o
provozuschopnosti. Je třeba zdůraznit, že převzal výherní hrací přístroje repasované, tedy až po
vnějším zásahu techniků dané společnosti.
49. Obviněný náhle přijal službu od osoby, kterou v řízení před soudy blíže neidentifikoval s tím, že
tento je obchodním zástupcem společnosti S. W a. s., který nabízí novou službu „reosvědčení“
výherního hracího přístroje na místě (tedy bez odvezení přístroje). Musel tak být přinejmenším
srozuměn s tím, že se nejedná o běžný proces, který zákonodárce striktně upravil zákonem o
loteriích za účelem kontroly společensky rizikového provozování výherních hracích přístrojů.
Myšlenka vyjádřená soudem prvního stupně, že obviněný jako podnikatel v daném oboru má dbát
zvýšené opatrnosti, je správná, rovněž jako názor, že čím je pachatel lépe obeznámen se všemi
rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění, a naopak (k
tomu shodně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s.
219).
50. Obviněný jako osoba dlouhodobě podnikající v oboru, kterému je vlastní významný státní dozor,
musí dbát zvýšené opatrnosti, jejíž zanedbání může mít následek v trestní odpovědnosti. Jestliže
obviněný, který má z titulu své profese povinnost znát podrobně dotčené právní předpisy a s tím
související proces udělování osvědčení, bez relevantního důvodu jedná s blíže neztotožněnou osobou
vydávající se za zástupce společnosti, se kterou měl z minulosti zkušenosti v tom směru, že tento
proces probíhá zjevně odlišně, přičemž si nijak neprověřil věrohodnost této osoby ani zákonnost
takového postupu, musel být srozuměn s tím, že takový proces udělení osvědčení může způsobit
následek významný pro trestní právo, přestože nebylo prokázáno, že by takový následek byl
obviněným přímo chtěný. Skutečnost, že konkurenční společnost „službu“ v podobné formě
poskytovala, nemůže mít na posouzení trestní odpovědnosti obviněného vliv, neboť i v těchto
případech si musel být vědom, že jde o jednání nesouladné s předpisy upravujícími provozování
výherních hracích přístrojů, které může mít důsledky buď v neplatnosti daných osvědčení, jakož i v
riziku pořízení osvědčení padělaných.51. Pakliže obviněný tvrdí, že se soudy obou stupňů nezabývaly námitkou, že příjmový doklad
vystavený společností S. W a. s. dne 11. 12. 2013 na částku 90 750 Kč, potvrzuje, že obviněný
vynaložil na osvědčení finanční částku přibližnou částce účtovaných za reosvědčení společnostmi S.
W a. s. a E., Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění ze strany soudů obou stupňů dodává, že obviněný
sám vypověděl, že „nová“ služba reosvědčení na místě je pro něj výhodnější jak cenově (cca o 5 000
Kč bez DPH na jeden přístroj méně – str. 8 rozsudku soudu prvého stupně), tak tím, že přístroje
nemusí vozit do P. Motivace k trestnímu jednání obviněného je tak zřejmá a jeho námitka není
důvodná.
52. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nižších soudů o existenci nepřímého
úmyslu na straně obviněného ke spáchání předmětných přečinů.
53. Vzhledem k tomu, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
Nejvyšším soudem shledán jako zjevně neopodstatněně podaný, v důsledku toho nemohl být ani
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je s kterýmkoli z důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. pojmově spjat.
54. Z těchto jen stručně uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. | decision_1151.pdf |
172 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.05.2016, sp. zn. 30 Cdo 4169/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4169.2015.1
Číslo: 88/2017
Právní věta: Ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dopadá též na případy, kdy bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku aboličního rozhodnutí v rámci
amnestie.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 11.05.2016
Spisová značka: 30 Cdo 4169/2015
Číslo rozhodnutí: 88
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Odpovědnost státu za škodu
Předpisy: čl. II. předpisu č. 1/2013Sb.
§ 12 předpisu č. 82/1998Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 70 Co 133/2015, v části, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně co do částky 11 22 094 Kč a 117 675 Kč; ve zbývajícím rozsahu
dovolání odmítl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 213 336 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Děčíně
naposled pod sp. zn. 6 T 23/2008. Dále se žalobce domáhá náhrady škody (celkem ve výši 21 222
252,50 Kč), k čemuž uvádí, že škoda ve výši 11 222 094 Kč mu byla způsobena vazbou vykonanou v
uvedené trestní věci, když s ním jeho tehdejší zaměstnavatel jednostranně ukončil pracovní poměr,
protože žalobce porušil své povinnosti a chování, když byl vyšetřován policií a uvězněn. Částku 117
675 Kč žalobce požaduje uhradit jakožto škodu, neboť takovou částku žalobce vynaložil na náklady
obhájců v uvedeném trestním řízení. Jelikož byl žalobce vězněn a ztratil práci a příjem, nebyl
schopen zaplatit svého obhájce, který svůj nárok vymáhal soudně a dosáhl exekuce, při níž byl
exekvován družstevní podíl žalobce v Bytovém družstvu, a žalobce nebyl schopen hradit ani své
závazky vůči družstvu a byl z družstva vyloučen. Žalobce tak požaduje náhradu škody 41 133 Kč,neboť takovou částku je žalobce povinen zaplatit na nákladech řízení o určení členství v bytovém
družstvu a řízení o vyklizení bytu, a dále částku 351 100 Kč, kterou bude muset zaplatit svému
právnímu zástupci v souvislosti s uvedenými spory. K požadavku částky 9 490 220,50 Kč žalobce
uvádí, že exekuce byla realizována prodejem družstevního podílu, ale žalobce nebyl po exekuci
vypořádán. V této souvislosti vede žalobce spor před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 80 Cm
55/2011 o vypořádání v exekuci prodaného družstevního podílu, jehož hodnotu cení na 9 490 220,50
Kč, přičemž toto řízení není skončeno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 31 C 75/2013-26, zamítl žalobu,
aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 21 222 222,50 Kč a částku 213 336 Kč
(výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), odmítl žalobu stran požadavku na zaplacení náhrady škody
ve výši 30 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 70 Co 133/2015-48,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok I.) a
změnil výrok o nákladech řízení (výrok III.) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 30. 4. 2013 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti své
nároky a že žalovaná je odmítla uspokojit. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že došlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Z trestního spisu
Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 6 T 23/2008 soud zjistil, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno
sdělením obvinění ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. ČVS:ÚVV-16/50-2001. Žalobce byl obviněn ze spáchání
zločinného spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona a nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona spáchaného formou organizátorství podle § 10 odst.
1 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Dne 13. 3. 2002
byla podána obžaloba. Věc byla u Okresního soudu v Děčíně vedena pod sp. zn. 6 T 93/2002.
Usnesením ze dne 11. 1. 2008, č. j. 6 T 93/2002-4561, byla věc žalobce a dalších 6 obžalovaných
vyloučena ze společného řízení. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, č. j. 6 T 39/2002-4057, byl žalobce
obžaloby zproštěn dle § 226 písm. c) trestního řádu. K odvolání státního zástupce a některých
obžalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 To
94/2006-4408, rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušil a věc mu vrátil. Rozsudkem ze dne 19. 3.
2008, č. j. 6 T 23/2008-73, byl žalobce obžaloby opětovně zproštěn dle § 226 písm. c) trestního řádu.
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 To
256/2009-150, rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil s tím, aby byla projednána v jiném
složení senátu. Usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 6 T 23/2008-510, bylo trestní stíhání žalobce
zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky podle § 223 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §
11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Žalobce byl v tomto usnesení poučen, že v trestním stíhání bude
pokračováno, prohlásí-li do 3 dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání
oznámeno, že na projednání věci trvá. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 2. 2013. Žalobce na
pokračování trestního stíhání netrval. Ze žaloby podané u Městského soudu v Praze proti Bytovému
družstvu, vedené pod sp. zn. 80 Cm 55/2011, soud zjistil, že žalobce a E. d. S. se domáhají po
žalovaném zaplacení celkem 9 490 220,50 Kč (každý jedné poloviny) jako hodnoty vypořádacího
podílu vzniklého v důsledku zániku členství žalobců v družstvu, k němuž došlo nařízením exekuce
proti žalobci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 110 Nc 6062/2005-5 a následným
postižením členských práv žalobce ze strany soudního exekutora. Z aplikace Infosoud soud zjistil, že
řízení vedené pod sp. zn. 80 Cm 55/2011 není dosud skončeno. Soud vzal za prokázané tvrzení
žalobce, že žalobce byl od 28. 6. 2001 do 25. 1. 2002 v rámci předmětného trestního řízení ve vazbě,když uvedené tvrzení žalovaná nečinila sporným, a pokud jde o ukončení vazebního stíhání, je toto
tvrzení potvrzováno výpisem ze stránek http://elustrace.grvs.justice.cz/querry.php.
5. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud jde o dílčí nároky žalobce na náhradu škody, musí soud v
prvé řadě konstatovat, že tyto nejsou opodstatněné pro výluku uvedenou v § 12 odst. 2 písm. b)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen jako „OdpŠk“), jelikož trestní stíhání žalobce
bylo zastaveno proto, že na trestné činy, z nichž byl žalobce obžalován, dopadla amnestie prezidenta
republiky. Jakkoliv žalobce odvinul svůj nárok na uhrazení částky 117 675 Kč od nezákonné vazby, je
třeba jej posoudit ve vztahu k celému trestnímu stíhání, což ovšem na nedůvodnosti žalobcových
nároků na náhradu škody nic nemění. Nárok na zaplacení 41 333 Kč představující náhradu nákladů
řízení a nárok na zaplacení odměny Mgr. R. Š. ve výši 351 100 Kč nejsou v příčinné souvislosti s
vazbou a navíc žalobce uvedl, že mu škoda v tomto ohledu dosud nevznikla, a kdyby to neplatilo,
nárok na uhrazení částky 41 113 Kč je vyloučen § 31 odst. 2 OdpŠk. Požadavek na uhrazení částky 9
490 220,50 Kč představující cenu vypořádacího podílu za zánik členství v družstvu nepochybně není
v příčinné souvislosti s vykonanou vazbou, resp. trestním stíháním. Žalobce se navíc nedůvodně
dožaduje úhrady celé částky, byť z jeho žaloby ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
80 Cm 55/2011 plyne, že on sám má nárok toliko na polovinu částky. Uvedené řízení není ani
skončeno, a tudíž nelze uzavřít, že žalobci vznikla škoda, a to vzhledem k postavení státu jako
posledního dlužníka vyplývajícímu z § 8 odst. 3 OdpŠk a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010. Co se týká žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy
vzniklé nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, soud shledal délku trestního stíhání trvajícího 11 let
a 8 měsíců nepřiměřenou (přičemž řízení bylo též zatíženo průtahy) a rovněž uzavřel, že došlo ke
vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Za dostatečnou náhradu nemajetkové újmy je třeba
považovat zastavení trestního řízení v návaznosti na aboliční ustanovení amnestie, kdy z jejího textu
plyne, že zastavena mají být trestní řízení trvající mnoho let. Skutečnost, že šlo o náhradu
dostatečnou, potvrzuje i to, že žalobce netrval na pokračování trestního stíhání. Soud prvního stupně
rovněž uvedl, že není bez významu, že z odůvodnění obou zrušujících usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem vyplývá názor, že trestná činnost žalobce byla provedenými důkazy prokázána. S
ohledem na skutečnost, že se žalobci dostalo adekvátního zadostiučinění, posoudil soud žalobcův
požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nedůvodný. Jelikož žalobce ani přes výzvu soudu
neodstranil vadu žaloby v tom směru, aby uvedl, jakou částku na náhradě škody žádá přisoudit, kdy
součet jednotlivých dílčích nároků neodpovídá celkové sumě uvedené v petitu, soud odmítl žalobu co
do částky 30 Kč jako neprojednatelnou.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně jak ohledně nároku na náhradu škody,
tak ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadl žalobce včasným dovoláním, přičemž přípustnost
dovolání žalobce shledává v tom, že otázka odškodnění po poslední amnestii prezidenta republiky
nebyla zcela jednoznačně v rozhodovací praxi soudu vyřešena a v žalobcův neprospěch bylo
rozhodnuto z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
8. Žalobce konkrétně uvádí, že již dříve vysloveným názorem, podle kterého není možné přiznat
náhradu škody tomu, kdo nevyužil všechny prostředky obrany k dosažení plné rehabilitace, tedy
zejména zprošťujícího rozsudku, přenáší soud důkazní břemeno obecně na žadatele o náhradu škody.
Dle žalobce takový extenzivní výklad slouží k zakrytí nedostatku státu, konkrétně orgánů činných v
trestním řízení, neboť je povinností těchto orgánů dokázat vinu obžalovaného, přičemž majídostatečné prostředky k tomu, aby tak učinily v přiměřené době. Na žadatele o náhradu škody je tak
přenesena nová povinnost. Podle názoru žalobce nelze přehlédnout, že obžalovaný má právo hájit se,
nikoliv však již takovou povinnost. Žalobce dále shledává nesprávným, že soudy aplikovaly § 12 odst.
1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“). Dle dovolatele trestný čin
nebyl amnestován, ale žalobce se týkalo aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky. Trestní
stíhání bylo zastaveno pro nepřiměřenou délku jeho trvání, nikoliv proto, že bylo prominuto spáchání
trestného činu. Žalobce též uvádí, že zastavení trestního stíhání a prohlášení, že došlo ze strany
státu k nesprávnému úřednímu postupu, nelze považovat za postačující k odškodnění jemu
způsobené nemajetkové újmy. Takové odškodnění je nepřiměřené a nemorální vzhledem k
následkům, které trestní stíhání mělo (ztrátě zaměstnání, neschopnosti žalobce platit závazky,
exekuci, ztrátě bytu a rozpadu manželství žalobce). Žalobce dále poukazuje na znění § 9 odst. 1
OdpŠk, ze kterého vyplývá, že stát nese odpovědnost nejen za nezákonné rozhodnutí, nesprávný
úřední postup, ale také za uvalení vazby, jestliže proti vazebně stíhanému obviněnému bylo trestní
stíhání zastaveno.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v
nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho
se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á-li být dovolání přípustné podleustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“
14. Dovolací soud předně shledal nepřípustným dovolání proti části rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 41 133 Kč, neboť v
případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících
se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků
samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo
747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004).
15. Dovolání rovněž není přípustné ani proti části rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částek 351 100 Kč a 9 490 220,50 Kč, neboť
dané nároky na náhradu škody neshledal soud prvního stupně opodstatněnými hned z více důvodů, a
to jednak vzhledem k aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, jednak pro nedostatek příčinné
souvislosti; ohledně částky 351 100 Kč rovněž pro dosavadní neexistenci škody. Jelikož dovolatel v
dovolání (ani v odvolání) nezpochybnil všechny důvody, jež samy vedou k závěru o nedůvodnosti
uvedených uplatněných nároků, nebyla by věcná správnost rozhodnutí v daném rozsahu
zpochybněna, byť by v dovolání označený samostatný důvod neobstál (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 1998, pod pořadovým číslem 17).
16. Co se týká dovolání v části, v níž dovolatel zpochybňuje napadené rozhodnutí ohledně náhrady
nemajetkové újmy, není zde formulována jakákoliv v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená
právní otázka.
17. Ve výše uvedeném rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Dovolatel se nemýlí, uvedl-li, že podle § 9 odst. 1 OdpŠk stát nese odpovědnost nejen za
nezákonné rozhodnutí, nesprávný úřední postup, ale také za uvalení vazby, jestliže proti vazebně
stíhanému obviněnému bylo trestní stíhání zastaveno. Napadené rozhodnutí v tomto ohledu ovšem
zcela evidentně vychází ze stejného výkladu § 9 odst. 1 OdpŠk, a proto není vůbec zřejmé, jakou
právní otázku míní dovolatel dovolacímu soudu takto přednést.
19. Dovolací soud shledal ovšem dovolání přípustné k posouzení otázky, zda je aplikovatelný § 12
odst. 1 písm. b) OdpŠk v případě, bylo-li trestní stíhání zastaveno v důsledku aboličního ustanovení
čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, neboť tato otázka dosud v
rozhodování dovolacího soudu výslovně řešena nebyla.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten,
na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby
zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
21. Podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby
nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně
odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.22. Čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 zní: „Nařizuji, aby bylo
zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od
jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví
trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“
23. Zjevnou je skutečnost, že pojem amnestie je nadřazen pojmům abolice, agraciace a rehabilitace,
což potvrzuje např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, vydaný ve věci
návrhu na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne
1. 1. 2013, kde bylo konstatováno: „V podmínkách českého ústavního pořádku lze amnestii
materiálně vymezit jako ústavní prerogativ prezidenta republiky, kterým hromadně promíjí nebo
zmírňuje tresty (resp. jejich důsledky) uložené určitému okruhu pachatelů trestných činů anebo
nařizuje nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání; již z podstaty amnestie vyplývá, že může
obsahovat prvky abolice, agraciace i rehabilitace [srov. čl. 62 písm. g) a čl. 63 odst. 1 písm. j) a k)
Ústavy].“
24. Logickým výkladem je nutno dospět k závěru, že pokud je v § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk hovořeno
o zastavení trestního stíhání proto, že trestný čin byl amnestován, má toto ustanovení na mysli právě
abolici, a to v podobě příkazu, aby se v zahájeném trestním stíhání nepokračovalo.
25. Literatura se přiklání k názoru, že přestože systematické zařazení abolice není jednoznačné, lze
ji spíše považovat za institut trestního práva hmotného a že v jejím důsledku zaniká trestní
odpovědnost za trestný čin se všemi důsledky (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 441).
26. V poměrech trestního práva se k důsledkům abolice vyjadřoval Nejvyšší soud vícekrát, přičemž
např. z usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 3 Tdo 816/2005, uveřejněného pod č. 8/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícímu se k aboličnímu ustanovení obsaženému v rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), vyplývá, že se aboliční ustanovení
vztahovalo k trestnému činu (skutku). Stejného aboličního ustanovení se týká též např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 75/99, uveřejněný pod č. 22/2000 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž je konstatováno: „Dopadá-li proto na jeden z více trestných činů
spáchaných jedním skutkem aboliční rozhodnutí prezidenta republiky a na ostatní nikoli, není možné
trestní stíhání zastavit. V řízení před soudem se postupuje tak, že se skutek kvalifikuje jen jako
trestný čin nebo trestné činy aboličním rozhodnutím nedotčené, popř. jde-li o zprošťující rozsudek,
zprostí se obviněný obžaloby jen pro nedotčený trestný čin nebo trestné činy (ve výroku rozsudku se
uvede, že se zproštěným skutkem měl obviněný dopustit jen amnestií nedotčených trestných činů). V
odůvodnění odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku pak soud vysvětlí, že kvalifikování skutku jako
trestného činu, resp. trestných činů, na které dopadalo aboliční rozhodnutí prezidenta republiky,
nebyla s ohledem na tato rozhodnutí použita.“ Připomenout patří, že čl. II. rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 zněl: „Nařizuji, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno,
aby bylo zastaveno trestní stíhání a) pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto
rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, b) pro trestné
činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí
svobody nepřevyšující tři roky.“
27. V obecné rovině tedy nevzniká pochyb, že hovoří-li § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk o trestném činu,
jenž byl amnestován, dopadá dané ustanovení na situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno v
důsledku aboličního rozhodnutí v rámci amnestie.
28. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, uveřejněným pod č. 17/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil, že: „Článek II amnestie je aboličním rozhodnutím,
tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhánínepokračovalo. V případě jeho aplikace se postupuje podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Z uvedeného je zřejmé,
že právo prezidenta na vymezení podmínek abolice, za nichž se nemají konat trestní stíhání, tj.
stanovení rozsahu konkrétního aboličního rozhodnutí, není Ústavou nikterak ohraničeno. Může být
proto v každém konkrétním rozhodnutí o amnestii využito v jiném rozsahu a za jiných podmínek, než
tomu bylo v předešlých amnestiích, a tudíž je i dopad každé konkrétní amnestie v tomto ohledu jiný.
Z těchto důvodů je nutné konkrétní rozhodnutí prezidenta o amnestii aplikovat v souladu s jeho
zněním, jak bylo vyhlášeno. K takové aplikaci, která přísluší výhradně soudu, je nutné přistupovat při
zachování základních principů obecné spravedlnosti, zejména zásady rovnosti práva na soudní
ochranu a jinou právní ochranu, která vyplývá z čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod
(vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako
součásti ústavního pořádku České republiky, dále jen ,Listina´) a při důsledném zachování principu
vymezeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy. … Přezkoumávaný článek II amnestie byl vyhlášen ve znění
,nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání
proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž
trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Z jeho dikce je tedy zřejmé, že
vyjadřuje splnění kumulativních podmínek, které musí být v každé konkrétní trestní věci dány pro to,
aby mohl být použit, tzn. aby mohly nastat následky v tomto článku předpokládané a ve svých
důsledcích realizované prostřednictvím ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. o zastavení trestního
stíhání.“
29. Trestní stíhání podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013,
vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., bylo za splnění dalších podmínek možno zastavit jen v případě, že
celková doba neskončeného trestního stíhání činila více než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 09 2013, sp. zn. 4 Tdo 859/2013, uveřejněné pod č. 10/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze znění aboličního ustanovení bez nejmenších pochyb
vyplývá, že další podmínkou aplikace aboličního ustanovení byla kvalifikace skutku jako trestného
činu, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
30. Nelze tedy souhlasit s dovolatelovou tezí, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno pouze z důvodu
jeho nepřiměřené délky a že trestný čin nebyl amnestován ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk.
Není rovněž žádného důvodu, aby skutečnost, že prezident republiky v konkrétním znění aboličního
rozhodnutí obsaženého v rámci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013
stanovil též podmínku délky trvání řízení, vylučovala aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Soudy tedy
posoudily otázku, zda je na konkrétní případ třeba aplikovat výjimku obsaženou v daném ustanovení,
správně.
31. Závěrem je třeba dodat, že se soudy nedopustily extenzivního výkladu § 12 odst. 1 písm. b)
OdpŠk, neboť jej aplikovaly v souladu s jeho zněním i účelem, k němuž se Nejvyšší soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněným pod č. 77/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam bylo konstatováno, že tato výjimka z odpovědnosti státu
zabraňuje případům, kdy by docházelo k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by
odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Nepřiznáním odškodnění není podle
názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně
stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z důvodu pro něj příznivějšího, zejména
pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě
zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody.
32. Názor dovolatele, že takto dochází k přenesení důkazního a věcného břemene (pozn.: dovolatel
měl zjevně na mysli břemeno tvrzení), je zcela lichý. Využije-li obviněný svého práva prohlásit v
trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu v zákoně vyjmenovaných, že na projednání věci trvá,v trestním stíhání se pokračuje, což na povinnosti státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného
ničeho nemění.
33. V rozsahu, v němž je dovolání přípustným, dovolací soud neshledal vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Dovolání je tedy nedůvodné a Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu v části, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co
do částky 11 222 094 Kč a 117 675 Kč, podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1152.pdf |
173 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.05.2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.1278.2015.1
Číslo: 87/2017
Právní věta: Nedosahuje-li poškozený výdělku z důvodu situace na trhu práce, a nikoliv z důvodu
poklesu jeho pracovní způsobilosti následkem úrazu způsobeného škůdcem, nemůže mu být
uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z
vlastní výdělečné činnosti, a to ani jako náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák., ani jako
ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 11.05.2016
Spisová značka: 31 Cdo 1278/2015
Číslo rozhodnutí: 87
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Náhrada škody, Náhrada za ztrátu na výdělku
Předpisy: § 445 obč. zák.
§ 447 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
25. 9. 2014, sp. zn. 69 Co 253/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 11 C 253/2009-281, zamítl žalobu na
zaplacení 222 270 Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce při dopravní nehodě způsobené dne 20. 5. 2006 žalovaným utrpěl řadu zranění s délkou
léčení přesahující dva měsíce. Žalobce je vyučen číšníkem, od roku 1994 do 30. 9. 2005 byl
zaměstnán jako obchodní zástupce, od 1. 10. 2005 byl u Úřadu práce v P. veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání, a to až do 10. 2. 2013. Na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 15. 5. 2006 na dobu
neurčitou měl od 1. 6. 2006 nastoupit do zaměstnání u společnosti S. stavby s. r. o. na pozici
asistenta stavbyvedoucího za mzdu 15 000 Kč měsíčně. V důsledku dopravní nehody do sjednaného
zaměstnání nenastoupil a tento zaměstnavatel dne 9. 6. 2006 od pracovní smlouvy s ním uzavřené
odstoupil, neboť žalobce bez omluvy do práce nenastoupil. Žalobce byl v pracovní neschopnosti do
20. 5. 2007 a za dobu jeho pracovní neschopnosti mu byla vedlejším účastníkem vyplacena náhradaza ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Podle závěrů znaleckých posudků po skončení
pracovní neschopnosti byl žalobce schopen zůstat pracovně začleněn a využívat dosavadní kvalifikaci
nebo kvalifikaci získat. Není schopen práce spojené s dlouhým stáním a náročnou chůzí, trpí mírným
posttrombotickým syndromem a poúrazovou artrózou levého kolenního kloubu, ale tato omezení mu
nebrání ve výkonu práce asistenta stavbyvedoucího, obchodního zástupce či provozního v
restauračním zařízení. Soud věc posoudil podle § 420 obč. zák. a § 447 odst. 1 obč. zák. a dospěl k
závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
neboť svou pracovní schopnost následkem úrazu neztratil, a nejsou tedy od 21. 5. 2007 splněny
předpoklady pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č.
j. 69 Co 253/2014-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry.
Shodně se soudem prvního stupně a s odkazem na publikovanou judikaturu (R 10/1991) dovodil, že
podle § 447 obč. zák. lze sice odškodnit i ztrátu na výdělku, jehož poškozený v době úrazu
nedosahoval, protože měl teprve do určitého zaměstnání nastoupit, avšak v daném případě není
protiprávní jednání žalovaného v příčinné souvislosti s tím, že žalobce po skončení pracovní
neschopnosti nedosahuje výdělku. Žalobce měl 1. 6. 2006 nastoupit do práce na místo asistenta
stavbyvedoucího, z důvodu úrazu ze dne 20. 5. 2006 se tak nestalo, avšak po skončení pracovní
neschopnosti byl schopen pracovního začlenění a vykonávat práci asistenta stavbyvedoucího, popř. i
jiné práce, tato možnost nebyla podstatně omezena. Jestliže nemohl po úrazu najít pracovní
uplatnění, ačkoliv jeho pracovní schopnost zůstala zachována, jedná se o případ, kdy nemožnost
nalézt zaměstnání je dána situací na trhu práce, a nikoliv následky úrazu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž poškozený, který nemá nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku podle § 447 obč. zák., má nárok na ušlý zisk podle § 442 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.),
jestliže pro dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou škůdcem přišel o možnost nastoupit do
zaměstnání a jeho pracovní způsobilost nebyla po skončení pracovní neschopnosti snížena. Dovolatel
popisuje dosavadní průběh řízení s tím, že se původně domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák., posléze namísto toho požadoval náhradu
ušlého zisku podle § 442 obč. zák., a to právě v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1147/2000, protože pro dočasnou pracovní neschopnost přišel o možnost nastoupit do výhodnějšího
zaměstnání a po skončení pracovní neschopnosti mu jeho zdravotní stav dovoloval sjednanou práci
vykonávat. V důsledku omezení následkem úrazu je schopen vykonávat pouze určité profese a v
nabídce úřadu práce se žádné pro něj vhodné pracovní místo nevyskytlo. Poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, podle nějž nelze-li nalézt vhodné pracovní místo pro
osoby, které nemají plnou pracovní způsobilost, jeví se jako odpovídající určit potenciální příjem
osoby schopné pracovní činnosti ve výši odpovídající minimální mzdě. Požadoval proto náhradu
ušlého zisku ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem, jehož by v zaměstnání na pozici
asistenta stavbyvedoucího dosáhl, a minimální mzdou. V řízení bylo prokázáno, že jeho pracovní
schopnost poklesla o 30 % a podle rozhodnutí úřadu práce je osobou zdravotně znevýhodněnou.
Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
případně změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví.
III.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, které bylo podánovčas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, je přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky nároku poškozeného na náhradu
ušlého zisku podle § 442 obč. zák. namísto náhrady za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák., která
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
IV.
Důvodnost dovolání
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu
2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Tříčlenný senát č. 25, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a
rozhodnout o něm, dospěl při právním posouzení otázky nároku na náhradu ušlého zisku k názoru,
který je odlišný od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25
Cdo 1147/2000. Proto tříčlenný senát č. 25 (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů),
rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s
ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
7. S ohledem na ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014,
dovolací soud posoudil věc podle dosavadních předpisů (podle zákona č. 40/1964 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
8. Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným
po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
9. Podle konstantní judikatury k odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a násl.
o. z. může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do
zaměstnání nastoupit a jen v důsledku úrazu se tak nestalo (R 10/1991).
10. V rozsudku ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000, na nějž dovolatel poukazuje, vyslovil
Nejvyšší soud názor, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu § 445 a násl. obč. zák. odvíjené
od vyššího příjmu z předpokládaného zaměstnání může dojít i tehdy, když poškozený byl v době
úrazu zaměstnán v pracovním poměru, který skončil v průběhu jeho dočasné pracovní neschopnosti,
pro kterou poškozený do již sjednaného zaměstnání s vyšším příjmem nemohl nastoupit. Vznikla-li
poškozenému újma tím, že přišel o možnost nastoupit do výhodnějšího zaměstnání pro dočasnou
pracovní neschopnost zaviněnou škůdcem, aniž by po skončení pracovní neschopnosti byla snížena
jeho pracovní způsobilost, příp. aniž se na nemožnosti vykonávat sjednané zaměstnání podílela,
odškodňuje se při splnění podmínek odpovědnosti za škodu nikoliv ztráta na výdělku podle § 447 obč.
zák., nýbrž ušlý zisk ve smyslu ustanovení § 442 obč. zák.
11. I bez ohledu na poněkud odlišné skutkové okolnosti uvedeného případu od případu dovolatele,
který v době předcházející úrazu nebyl zaměstnán, je zcela správný právní názor odvolacího soudu,
který podřadil uplatněný nárok pod § 447 obč. zák. a neshledal jej důvodným pro nedostatek příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a újmou žalobce, spočívající v tom, že po
skončení pracovní neschopnosti nemá vlastní příjem z pracovní činnosti.
12. Především je třeba vycházet z toho, že obsah náhrady při škodě na zdraví vyplývá z ustanovení §
444 a násl. obč. zák. Náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, k níž došlo přiškodě na zdraví a jež se hradí formou důchodu, je jedním z dílčích samostatných nároků a nelze ji
jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody, obsažený v ustanovení
§ 442 obč. zák.
13. Jestliže poškozený nemohl v době pracovní neschopnosti pro následky úrazu nastoupit ve
sjednaném termínu do zaměstnání, a ušel mu tak předpokládaný příjem z pracovní činnosti, má
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kdy pro následky úrazu
nemohl vykonávat sjednanou práci (§ 446 obč. zák.). Jestliže však po skončení dočasné pracovní
neschopnosti se nesnížila jeho pracovní schopnost k výkonu dosavadního (popř. pracovní smlouvou
sjednaného) zaměstnání, pak ztrátu či snížení jeho pracovní způsobilosti nelze odškodňovat, a ta
okolnost, zda vlastní pracovní činností dosahuje výdělku či nikoliv, je z hlediska odpovědnosti
žalovaného za škodu bez významu. Tzv. škůdce odpovídá totiž za škodu na zdraví poškozeného jen v
tom rozsahu, v jakém mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním škůdce. Poškozený, který i
přes následky úrazu, jenž při dopravní nehodě utrpěl, je schopen konat práci, kterou vykonával před
úrazem (popř. kterou měl teprve nastoupit, jako je tomu v případě žalobce), nemá nárok na náhradu,
neboť mu újma jeho pracovní způsobilosti nevznikla a v důsledku poškození jeho zdraví při dopravní
nehodě jeho výdělečná schopnost nepoklesla. Chybí tedy újma na straně poškozeného jakožto
základní předpoklad vzniku nároku na náhradu škody, a to jak za ztrátu na výdělku (§ 447 obč. zák.),
tak i za ztrátu zisku (§ 442 obč. zák.).
14. Kromě toho, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu v dané věci, žalobce nemá příjem z
vlastní výdělečné činnosti nikoliv proto, že by mu v tom bránily následky úrazu, nýbrž z důvodu
nedostatku pro něj vhodných pracovních příležitostí. V takovém případě je nemožnost dosáhnout
výdělku vlastní pracovní činností následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku
vhodných pracovních příležitostí, a v tomto směru existuje ustálená judikatura (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45, roč.
2001, dále ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004, ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4932/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
2883/2004, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2703/2009, popř. ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1185/2002, uveřejněné pod č. 64/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Vzhledem k tomu, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010 je řešena otázka
výše náhrady za ztrátu na výdělku poživatelky částečného invalidního důchodu přiznaného z důvodu
omezení její pracovní schopnosti způsobené nemocí z povolání, nelze pro zásadní skutkovou
odlišnost postupovat v dané věci ve smyslu tam vyslovených právních závěrů.
16. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000, je při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti vybočením z jinak ustálené rozhodovací praxe soudů. Nedosahuje-li
poškozený výdělku z důvodu situace na trhu práce, a nikoliv z důvodu poklesu jeho pracovní
způsobilosti následkem úrazu způsobeného škůdcem, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v
tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z vlastní výdělečné činnosti, a
to ani jako náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák., ani jako ušlý zisk ve smyslu § 442
odst. 1 obč. zák.
17. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že pracovní způsobilost žalobce v důsledku
úrazu nepoklesla ve vztahu k práci, jejíž výkon měl před škodnou událostí sjednán. V důsledku úrazu
způsobeného žalovaným nemohl do prokazatelně sjednaného zaměstnání nastoupit, po ukončení
pracovní neschopnosti mu v tom již následky úrazu nebránily, avšak již vhodné zaměstnání nenašel z
důvodu situace na trhu práce.
18. V daném případě z uvedených důvodů dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, žerozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání proto zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). | decision_1153.pdf |
174 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10.05.2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2082.2015.1
Číslo: 90/2017
Právní věta: Neprovede-li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu výplatu celé
vymožené pohledávky oprávněnému, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb., za který stát odpovídá.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.05.2016
Spisová značka: 30 Cdo 2082/2015
Číslo rozhodnutí: 90
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Exekuce, Odpovědnost státu za škodu
Předpisy: § 3 odst. 1 písm. 1) předpisu č. 82/1998Sb.
§ 4 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 46 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014,
sp. zn. 51 Co 284/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 10 C 272/2012-98, uložil žalované
České republice zaplatit žalobci částku 146 905,40 Kč se 7,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky
od 30. 11. 2012 do zaplacení (výrok I), dále zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit
zákonné úroky z prodlení v období mezi 11. 11. 2012 do 29. 11. 2012 (výrok II) a rozhodl, že žádný
účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 51 Cdo 284/2014-129, potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
3. Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 146 905,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody,
která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. J.V. (dále jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 9. 6. 2005, sp. zn. 49 Nc 2067/2005, pověřen provedením exekuce pro částku 120 000 Kč s
příslušenstvím ve věci, ve které žalobce vystupoval jako oprávněný. Soudní exekutor exekučním
příkazem ze dne 9. 5. 2008 rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy, vydal rovněž příkaz k
úhradě nákladů exekuce ve výši 33 248, 60 Kč a nákladů oprávněného ve výši 13 566 Kč. Tímto
způsobem došlo k vymožení 180 154 Kč. Soudní exekutor vyzval plátce mzdy povinného, aby sražené
částky byly poukazovány na účet soudního exekutora vedený u Komerční banky, a. s., (dále jen „účet
soudního exekutora“). Dopisem ze dne 21. 5. 2012 zástupce soudního exekutora žalobci sdělil, že pro
vykonávanou pohledávku bylo srážkami ze mzdy povinného pro oprávněného vymoženo 146 905,40
Kč. K výplatě plnění však zástupce nemohl přistoupit, jelikož prostředky na účtu soudního exekutora
byly zajištěny za účelem probíhajícího trestního řízení. V pozdějším dopise pak tento zástupce
žalobce informoval, že účet soudního exekutora byl zrušen. Dle sdělení Komerční banky se tak stalo
23. 9. 2012, přičemž zůstatek ve výši 1 586 Kč byl odeslán na jiné účty. Žalobce tedy z vymoženého
plnění ničeho nezískal.
4. Soudní exekutor byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 49 T 4/2013,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 11 To 118/2013, uznán
vinným ze zločinu zpronevěry a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby a byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Uvedených trestných činů se soudní exekutor dopustil tím,
že dlouhodobě nerozlišoval mezi vlastními a cizími prostředky, které mu byly svěřeny v rámci jeho
exekutorské činnosti. S veškerými financemi, k nimž měl přístup, nakládal jako s vlastními a užíval je
k úhradě závazků souvisejících s výkonem exekučního úřadu i závazků osobních.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního
postupu tím, že v rozporu s § 283 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („dále jen o. s. ř.“)
uložil plátci mzdy, aby sražené částky byly poukazovány na účet soudního exekutora. Škoda dle
posouzení soudu prvního stupně pak žalobci vznikla nejpozději v listopadu 2009, a to nevyplacením
vymoženého plnění žalobci. Soud prvního stupně dále dospěl k názoru, že se soudní exekutor žádným
svým jednáním (vydáním exekučního příkazu, výzvou vůči plátci mzdy, nevyplacením vymožené
částky oprávněnému) nedopustil excesu. V této souvislosti poukázal na to, že základní povinností
soudního exekutora v exekučním řízení je vymáhat dobrovolně neuhrazené pohledávky oprávněných,
vymožené plnění vydat, a to bez toho, že by k tomu musel být oprávněnými vyzýván. Nesplnění této
povinnosti není excesem, ale pochybením odpovídajícím nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dále poukázal na to, že není ani zřejmé,
že nevyplacením vymožené částky v roce 2009 sledoval výlučně uspokojení svých vlastních zájmů,
jelikož byl odsouzen až za jednání, ke kterému došlo na konci roku 2011.
6. Odvolací soud se po věcné stránce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k
nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora. Dle názoru odvolacího soudu je však potřeba
spatřovat nesprávný úřední postup až ve skutečnosti, že soudní exekutor nerozvrhl sraženou částku
mezi oprávněné a neprovedl jejich výplatu. Odvolací soud konstatoval, že nedošlo ani k excesu
soudního exekutora. Odvolací soud odmítl námitku porušení prevenční povinnosti žalobce spočívající
v dlouhodobém nezájmu o osud exekuce, neboť žalobce mohl oprávněně spoléhat na dodržení
zákonnosti postupu exekutora. Odvolací soud taktéž neshledal důvodnou námitku žalované směřující
vůči postupu soudu prvního stupně, který nevyslechl dva navrhované soudní exekutory jako svědky.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnostdovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá,
že Nejvyšší soud doposud neřešil otázku odpovědnosti státu za protiprávní jednání soudního
exekutora, který byl za svoji protiprávní činnost pravomocně odsouzen. Přípustnost dovolání spatřuje
dovolatelka též v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí
dovolacího a Ústavního soudu související s problematikou excesu úředních osob a procesněprávních
otázek.
8. Jádro dovolání tvoří námitka vztahující se k excesu soudního exekutora. Dovolatelka je toho
názoru, že právní posouzení této otázky ze strany soudů obou stupňů je v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Dovolatelka má dále za to, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výkladový
komentář k OdpŠk, když činností soudního exekutora nemělo jít o výkon veřejné moci, neboť soudní
exekutor svým jednáním vybočil z rámce plnění svých úředních povinností. S poukazem na
rozhodnutí trestních soudů, jimiž byl soudních exekutor pravomocně odsouzen, má pak dovolatelka
za to, že nevyplacením vymožených finančních prostředků došlo k excesu soudního exekutora, neboť
se zcela neoprávněně a nezákonně obohatil ve svůj prospěch na úkor žalobce, a zcela tak překročil
výkon své exekuční pravomoci.
9. Dovolatelka taktéž namítá, že nebyla správně posouzena otázka nedodržení prevenční povinnosti
ze strany žalobce. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp.
zn. III ÚS 292/07, a dovozuje, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že oprávněnému je dána možnost
sledovat činnost soudního exekutora a korigovat jeho případný hraniční postup, a tedy že z toho
rozhodnutí plyne potřeba součinnosti navrhovatele exekuce a soudního exekutora. V daném případě
žalobce měl dle dovolatelky svoji prevenční povinnost porušit tím, že se o stav exekuce několik let
nezajímal, a nevěděl tedy, že předmětné finanční prostředky byly vymoženy. Dovolatelka svůj návrh
uzavírá poukazem na nenaplnění příčinné souvislosti. Dovolatelka zastává názor, že újma žalobce
není v příčinné souvislosti s údajným odpovědnostním titulem v napadeném řízení. Odpovědnost
podle dovolatelky nemohla vzniknout na základě pouhého tvrzení, že v listopadu roku 2009 nedošlo k
uhrazení finančních prostředků, ale jen za předpokladu, že je postaveno na jisto, že k újmě došlo v
souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Dle dovolatelky příčinná souvislost mezi nesprávným
úředním postupem a majetkovou újmou nebyla prokázána a má za to, že ji je nutno shledávat již ve
skutečnosti žalobcovy pasivity v rámci exekučního řízení.
10. Dovolatelka dále namítá vady řízení. Uvádí, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy výslechem
dvou svědků (Mgr. J. V. a JUDr. M. M.), přičemž má za to, že relevanci výslechu těchto svědků
osvětlila. Dovolatelka má také za to, že nebyla v rozporu s judikaturou dovolacího soudu bezpečně
prokázána existence škody, což činí rozsudky soudů obou stupňů nepřezkoumatelnými. Dále
dovolatelka spatřuje procesní pochybení a porušení jejího práva na spravedlivý proces v tom, že se
soudy v odůvodnění nedostatečně vypořádaly s rozhodnutími trestních soudů.
11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když dovolatelka předložila
soudu otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Jak již bylo poznamenáno výše,
jádro dovolání tvoří námitka vztahující se k excesu exekutora, který dovolatelka spatřuje v jeho
trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud prozatím ve své
rozhodovací činnosti nezabýval. Dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud se již dříve ve své judikatuře (na kterou odkazuje i dovolatelka) ve skutkově
odlišných případech vyjadřoval obecně k podmínkám shledání vybočení z rámce plnění služebních
(úředních) povinností. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005,
uveřejněném pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách
(www.nsoud.cz), se dovolací soud zabýval odpovědností státu jakožto zaměstnavatele za trestný čin
policisty ve služebním poměru, přičemž dospěl k závěru, že „kriteriem pro rozlišení, zda určitá
činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby),
není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž
automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. R
55/1971).“ Zdůraznil ovšem, že „do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon
zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související, ale i další
činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti
právnické (fyzické) osoby. Totéž platí o plnění služebních povinností osobou ve služebním poměru.
Byla-li škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru, sledoval
výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces, a v takovém případě škůdce
odpovídá za škodu přímo sám“ (platnost výše uvedených závěrů i ve vztahu k odpovědnosti státu za
škodu podle OdpŠk Nejvyšší soud pak potvrdil v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2699/2010).
18. Obdobné závěry zastává též odborná literatura, podle které při posuzování existence excesu je
potřeba zásadně vycházet z toho, že do rámce činnosti orgánu státu či územního celku spadá
zejména plnění povinností a úkolů vyplývajících z pravomoci stanovené zákonem a úkony s tím přímo
související, popř. může jít i o takovou další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a
věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti dotčeného orgánu. Tedy i tam, kde zaměstnanec státu jedná
při výkonu služebních povinností zcela nevhodným způsobem, sleduje-li přesto takovým jednáním
plnění úkolů, nikoliv své osobní nebo jiné zájmy, jeho nejde o exces, přestože jednání naplnilo znaky
trestného činu. O exces se naopak jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce
sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 14).
19. Aplikací shora uvedených podmínek na řešený případ je třeba dojít k závěru, že k excesu z
výkonu veřejné moci na straně soudního exekutora nedošlo. Pro toto posouzení je podstatné se
zaměřit na povahu činnosti, ve které byl shledáván jeho nesprávný úřední postup. Soudní exekutorvymožením peněžitých prostředků od povinného na základě pověření soudu prováděl nucený výkon
exekučního titulu žalobce. Započal tak provádět exekuční činnost, jak je definována v § 1 odst. 2
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 (dále jen „exekuční řád“). Soudní exekutor má při
výkonu exekuční činnosti (nikoliv však činností tzv. „dalších“) postavení orgánu vykonávajícího
veřejnou moc, což vyplývá přímo z ustanovení z § 1 odst. 1 exekučního řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004). S ohledem na § 3 odst. 1 písm. b)
OdpŠk ve spojení s § 4 OdpŠk za tuto činnost odpovídá stát. K nesprávnému úřednímu postupu došlo
tím, že soudní exekutor nevyplatil oprávněnému částku potom, co ji vymohl a nechal zaslat na svůj
účet. Nesprávnost úředního postupu soudního exekutora plyne z porušení povinností stanovených v
ustanovení § 46 exekučního řádu, které jednak v odst. 1 stanovuje obecnou povinnost soudního
exekutora postupovat při provádění exekuce rychle a účelně a dále v odst. 4 přímo (není-li jiné
dohody) ukládá, aby soudní exekutor provedl výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30
dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Škoda žalobci vznikla v rámci činnosti, při které soudní
exekutor vykonával (jakkoliv nesprávně) povinnosti stanovené zákonem (resp. opomněl vykonávat
povinnosti stanovené zákonem). Postup soudního exekutora nelze hodnotit ani tak, že by jím soudní
exekutor sledoval výlučně vlastní zájem, a to ani s ohledem na jeho trestnou činnost. V tomto ohledu
je v prvé řadě nutné uvést, že trestná činnost soudního exekutora, za kterou byl soudní exekutor
odsouzen, skutkově přímo nesouvisela s řešeným případem. Z rozhodnutí trestních soudů nelze tedy
dovodit, že by soudní exekutor prováděl exekutorskou činnost výlučně s úmyslem obohatit se na úkor
oprávněných věřitelů. Tato okolnost by nadto nebyla pro shledání excesu na straně exekutora
podstatná, neboť i kdyby došlo v daném případě ke zpronevěře vymožených prostředků, tak to bylo
možné kvůli tomu, že soudní exekutor prováděl exekuční činnost, ze které tyto prostředky získal do
své dispozice.
20. Jako nedůvodnou je třeba hodnotit i námitku dovolatelky, podle níž se nižší soudy nesprávně
vypořádaly s tvrzeným porušením prevenční povinnosti ze strany žalobce. Odvolací soud se touto
námitkou ve svém rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že prevenční povinnost nebyla porušena,
jelikož žalobce mohl důvodně spoléhat, že postup exekutora jako orgánu vykonávajícího veřejnou
moc bude v souladu se zákonem. Tento závěr dle názoru dovolacího soudu je třeba považovat za
správný. Opačné posouzení by odporovalo principu právního státu, který předpokládá, že orgány
vykonávající veřejnou moc dodržují své právem stanovené povinnosti. Oprávněný předpoklad
žalobce, že soudní exekutor bude samostatně plnit své zákonem stanovené povinnosti, lze dovodit i z
§ 46 odst. 2 exekučního řádu. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud nerespektoval
závěry v rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, je
třeba uvést, že odkazované rozhodnutí není přiléhavé. Závěry, ke kterým Ústavním soud v daném
rozhodnutí dospěl, se vztahují na potřebu součinnosti oprávněného s exekutorem při provádění
soupisu movitých věcí (srov. § 326 o. s. ř.) a nikterak neimplikují, že by oprávněný měl obecně
povinnost sledovat stav exekuce a korigovat případné prohřešky exekutora. Naopak primárně stát
prostřednictvím dohledu Ministerstva spravedlnosti by měl dbát na to, aby nedocházelo k porušování
zákonných povinností soudních exekutorů (srov. § 7 exekučního řádu).
21. Je rovněž třeba odmítnout námitky dovolatelky, že nižší soudy zatížily řízení vadami, které mohly
mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první námitce dovolací soud
připomíná, že není povinností soudu provést všechny důkazy, které procesní strany navrhly (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5197/2014). Rozhodnutí nelze
považovat ani za nepřezkoumatelné, když soudy jasně a logicky vyložily, na čem své závěry založily.
Soudy se taktéž dostatečně vypořádaly s obsahem trestních rozsudků, na něž dovolatelka odkazuje, a
jejich relevancí pro předmětné řízení.
22. K námitce dovolatelky vztahující se k otázce naplnění příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, žeobecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti
jsou, či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolatelka vedle toho napadá, že daná otázka nebyla
nižšími soudy řádně zkoumána. Pokud dovolatelka jako alternativní příčinu vzniku škody nabízí
neaktivní jednání ze strany poškozeného, je třeba uvést, že se soudy touto otázkou zabývaly již tím,
že tuto alternativu vyloučily jako možnou příčinu vzniku škody, resp. zabývaly se jí tím, když
vyloučily porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce.
23. Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl. | decision_1154.pdf |
175 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
05.05.2016, sp. zn. 21 Cdo 2376/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2376.2015.1
Číslo: 77/2017
Právní věta: Zaměstnavatel nemůže dát výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst.
2 věty druhé zák. práce na základě fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal,
jestliže se s ním při jeho jmenování na vedoucí pracovní místo nebo při uzavření dohody o možnosti
odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa dohodl na tom, že v případě odvolání zaměstnance
z vedoucího pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa zaměstnancem jej zařadí na práci, kterou
zaměstnanec vykonával před svým jmenováním nebo zařazením na vedoucí pracovní místo.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 05.05.2016
Spisová značka: 21 Cdo 2376/2015
Číslo rozhodnutí: 77
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Odvolání, Výpověď z pracovního poměru
Předpisy: § 40 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013
§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11.
2014, sp. zn. 20 Co 425/2014, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 6. 2014, sp.
zn. 4 C 271/2013, a věc vrátil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dopisem ze dne 26. 7. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává v souladu s ustanovením § 52
písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, neboť žalobkyně byla v
souvislosti s rozhodnutím představenstva žalované odvolána z pracovního místa vedoucího
zaměstnance – ředitelky žalované – a žalovaná nemá pro žalobkyni práci odpovídající jejímu
zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 25. 11. 2013 domáhala,aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr nadále
trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy od 30.
12. 1997 nejprve jako účetní a poté jako ekonom (na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze
dne 1. 6. 2010) a hlavní ekonom (na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012), že
listinou ze dne 31. 7. 2012 byla představenstvem žalované jmenována do funkce ředitele společnosti,
že po odvolání představenstva žalované valnou hromadou společnosti byla žalobkyně z místa
ředitelky žalované odvolána a že dne 31. 7. 2013 převzala výpověď z pracovního poměru ze dne 26.
7. 2013. Žalobkyně má za to, že výpověď postrádá náležitosti podle § 50 odst. 4 zák. práce, že
žalovaná ji neseznámila s přijatými organizačními změnami nejpozději ve výpovědi a že chybí
příčinná souvislost mezi „rozhodnutím o organizační změně a výpovědí“, neboť práci ekonoma a
účetní, kterou žalobkyně vykonávala, převzala L. K. Žalobkyně proto sdělila žalované dopisem ze dne
22. 8. 2013, že výpověď považuje za neplatnou a že trvá na pokračování pracovního poměru. V
podání ze dne 27. 3. 2014 doručeném Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě dne 28. 3. 2014
žalobkyně uvedla, že žalovaná nesplnila svou povinnost zařadit ji po odvolání z funkce ředitelky zpět
na místo hlavního ekonoma, k níž se zavázala ve „smlouvě o individuálních a mzdových podmínkách“
ze dne 31. 7. 2012.
3. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 2. 6. 2014 č. j. 4 C 271/2013-120, zamítl
žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč k
rukám advokáta JUDr. L. M. Měl za prokázané, že žalovaná neměla po odvolání žalobkyně z funkce
ředitelky práci odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by jí mohla nabídnout, neboť
neměla vůbec žádné volné pracovní místo. Vycházel ze zjištění, že žalovaná měla v době doručení
výpovědi žalobkyni celkem 18 zaměstnanců, z nichž výpověď byla dána žalobkyni a L. K., jejíž
pracovní místo bylo zrušeno, že zbývající zaměstnanci byli zařazeni na pozicích řidič, traktorista,
opravář a ošetřovatel hospodářských zvířat a že účetní, personální a mzdovou agendu žalované od 1.
10. 2013 zpracovává na základě smlouvy o vedení účetnictví Zemědělské obchodní družstvo Kámen.
Dospěl k závěru, že za těchto okolností nastala ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce
překážka v práci na straně žalované a fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce, a že
je proto námitka žalobkyně, že výpovědní důvod nebyl skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným důvodem, a že žalobkyně nebyla seznámena s přijatými organizačními změnami, pro
které se stala nadbytečnou, „irelevantní“.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2014 č. j. 20 Co
425/2014-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované
na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 950 Kč k rukám advokáta JUDr. L. M. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru je určitá a srozumitelná, a vyslovil
názor, že pracoval-li zaměstnanec u zaměstnavatele ještě před zařazením na vedoucí pracovní místo,
došlo v souvislosti s jeho jmenováním ke změně jeho pracovního poměru, že předchozí pracovní
zařazení po odvolání z vedoucího pracovního místa se neobnovuje, a že je proto zaměstnavatel
povinen navrhnout zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci; žádnou takovou práci však žalovaná pro žalobkyni po jejím odvolání z místa
ředitelky – jak vyplývá ze shodného tvrzení účastníků, z něhož soud prvního stupně správně vyšel –
neměla. K tvrzením žalobkyně uplatněným v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že
u žalované byla „práce manažerská“ a práce agronoma, o níž svědčí inzerát ze dne 12. 11. 2013, a k
její námitce, že pro chod žalované bylo třeba vést administrativní agendu, odvolací soud uvedl, že
„právě“ z manažerské práce byla žalobkyně odvolána, že práce agronoma byla inzerována až po dni
výpovědi z pracovního poměru, k němuž je třeba posuzovat to, zda měla žalovaná pro žalobkyni
práci, a že administrativní, účetní a mzdové agendy byly z rozhodnutí žalované, do něhož soud
nemůže zasahovat, převzaty Zemědělským obchodním družstvem K. Odvolací soud shledal, že
důvodem neplatnosti výpovědi není ani to, že žalobkyně oproti zaměstnankyni L. K. již do zaměstnání
v průběhu výpovědní doby nedocházela a že L. K. bylo vyplaceno odstupné, neboť je volbouzaměstnavatele, zda ve výpovědní době bude nebo nebude přidělovat zaměstnanci práci „za
předpokladu, že mu po tuto dobu vyplatí náhradu mzdy“, a nevyplacení odstupného žalobkyni je
důsledkem jejího odvolání z místa vedoucího zaměstnance, který „zákon přímo předpokládá“ (§ 73a
odst. 2 zák. práce).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že dne 31. 7. 2012
byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o individuálních pracovních a mzdových
podmínkách, v jejímž článku II odst. 6 se smluvní strany dohodly, že v případě vzdání se funkce
zaměstnancem nebo odvolání zaměstnance z funkce je zaměstnavatel povinen zaměstnance opětovně
zařadit na druh práce hlavní ekonom. Uvádí, že strany se tímto ujednáním odchýlily od dispozitivního
ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ve prospěch zaměstnance, a že proto bylo povinností soudu po
skutkovém zjištění o „existenci“ tohoto smluvního ujednání posoudit, zda smluvní odchýlení se od
zákona má přednost, zda se povinnosti zaměstnavatele rozšířily nad rámec nabídkové povinnosti
podle zákona, jakým způsobem odchýlení se od zákona tuto nabídkovou povinnost ovlivnilo a zda má
toto odchýlení vliv na platnost výpovědi. Podle názoru dovolatelky je porušení uvedeného smluvního
ujednání zaměstnavatelem a následné nesprávné právní posouzení soudy porušením „celé řady zásad
zákoníku práce“, včetně zásady „co není zakázáno, je dovoleno“, zásady dobrých mravů a zákazu
zneužití práva. Dovolatelka má za to, že pod pojem „jiná práce“ ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2
zák. práce spadá i práce, kterou zaměstnavatel „objektivně“ měl, ale rozhodl se, že ji budou
vykonávat „jiné osoby a jiný subjekt“ (jednalo se o účetnictví a mzdové účetnictví žalované), a
považuje za nevýznamné, „zda a jak bylo finančně výhodnější namísto výkonu práce zaměstnankyní
nechat vykonávat tuto práci osoby bez smlouvy, či poté externím dodavatelem“. Žalobkyně
nesouhlasí se závěrem soudů o nespornosti tvrzení, že žalovaná neměla pro žalobkyni po jejím
odvolání z funkce žádnou práci, který je v rozporu s obsahem spisu, a má za to, že kvůli chybějícímu
poučení podle § 118a občanského soudního řádu neměla příležitost „soudu vysvětlit svá tvrzení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť soudy obou stupňů správně
posoudily splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele po stránce skutkové i právní. Zdůraznila, že
od ustanovení § 73a zákoníku práce se nelze odchýlit a že předchozí pracovní zařazení žalobkyně po
jejím odvolání z místa ředitelky se neobnovilo.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného neboprocesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první
o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10.
1997 v pracovním poměru od 1. 1. 1998 jako účetní, od 1. 6. 2010 jako ekonom (na základě dohody o
změně pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2010) a od 31. 7. 2012 jako hlavní ekonom (na základě dodatku
pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012), že listinou ze dne 31. 7. 2012 byla žalobkyně „jmenována“
ředitelkou žalované, že téhož dne byla mezi účastníky uzavřena smlouva o individuálních pracovních
a mzdových podmínkách, v jejímž článku II bodu 6 se smluvní strany dohodly, že v případě vzdání se
funkce nebo odvolání z funkce je žalovaná povinna žalobkyni opětovně zařadit na „druh práce hlavní
ekonom“, že dopisem ze dne 24. 7. 2013 byla žalobkyně odvolána z místa ředitelky žalované a že dne
31. 7. 2013 jí byla doručena výpověď žalované ze dne 26. 7. 2013 z důvodu nadbytečnosti
odůvodněná tím, že žalovaná nemá pro žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa ředitelky
práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Výpověď z pracovního poměru byla
žalovanou dána též L. K., která pracovala u žalované nejprve jako administrativní pracovnice a
později jako účetní a jejíž pracovní místo bylo zrušeno. Účetní, personální a mzdovou agendu
žalované zpracovávalo od 1. 10. 2013 na základě smlouvy o vedení účetnictví Zemědělské obchodní
družstvo K.
11. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel může dát zaměstnanci, který byl odvolán z
vedoucího pracovního místa, výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 zák.
práce, jestliže se dohodl se zaměstnancem při uzavření dohody o možnosti jeho odvolání z vedoucího
pracovního místa na tom, že v případě odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa bude
zaměstnanec opětovně zařazen na práci, kterou u zaměstnavatele vykonával před uzavřením
uvedené dohody. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
13. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 31. 7. 2013 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č.
261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů
č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb.,
č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb.,
č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb.,
č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“).
14. Zaměstnanec, u něhož se pracovní poměr zakládá podle zvláštního právního předpisu nebo podle
ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i zaměstnanec, kterému vznikl pracovní poměr
na základě pracovní smlouvy, který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdáníse vedoucího pracovního místa a který skutečně zastává u zaměstnavatele vedoucí pracovní místo
uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce, může být ze svého místa odvolán nebo se ho může
vzdát (srov. § 73 odst. 1, 2 a 3 zák. práce). Odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího
zaměstnance musí být provedeno písemně; výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance
končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo
vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (§ 73a odst. 1 zák. práce).
15. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa
vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci
navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán
výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách
náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
16. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa
odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá
stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat; pracoval-li u
zaměstnavatele již před svým jmenováním na vedoucí pracovní místo, a považuje-li se tedy jeho
jmenování za změnu pracovního poměru (srov. § 40 odst. 1 větu druhou zák. práce) nebo pracoval-li
u zaměstnavatele ještě před zařazením na vedoucí pracovní místo, a došlo-li tedy v souvislosti s tímto
zařazením ke změně pracovní smlouvy nebo ke změně pracovního poměru, jeho předchozí pracovní
zařazení se po odvolání z vedoucího pracovního místa nebo po vzdání se tohoto místa neobnovuje
(srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 581/2003, nebo – ve vztahu k právní úpravě v současném
zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1659/2014).
Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na
níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci.
17. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou
povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost
zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel předtím, než
podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů
zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí
výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci,
dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa
výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce, a potřeba rozvázání pracovního poměru
tím odpadá.
18. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a
kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává
jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak
fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal
pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnostipráce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro
platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
19. Zaměstnanec, který pracoval u zaměstnavatele již před svým jmenováním nebo zařazením na
vedoucí pracovní místo, se může se zaměstnavatelem dohodnout, že v případě odvolání zaměstnance
z vedoucího pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa zaměstnancem jej zaměstnavatel zařadí
na práci, kterou vykonával před svým jmenováním nebo zařazením na vedoucí pracovní místo. V
takovém případě je zaměstnavatel povinen nadále přidělovat zaměstnanci práci, kterou vykonával
před svým jmenováním nebo zařazením na vedoucí pracovní místo, a zaměstnanec je povinen tuto
práci konat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. Byla-li uzavřena mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem taková dohoda, odpadá povinnost zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho
dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci podle
ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, která má smysl jen tam, kde
dohoda o zařazení zaměstnance na jeho původní práci v případě jeho odvolání z vedoucího
pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa zaměstnancem nebyla sjednána a kde by jinak muselo
dojít k rozvázání pracovního poměru. Není-li zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu
jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci
podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, nemůže nastat ani fikce
výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která je se splněním této nabídkové
povinnosti zaměstnavatele – jak vyplývá z ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce – spojena.
20. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zaměstnavatel nemůže dát výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce na základě fikce výpovědního důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa
nebo který se tohoto místa vzdal, jestliže se s ním při jeho jmenování na vedoucí pracovní místo nebo
při uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa dohodl na tom, že v
případě odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa
zaměstnancem jej zařadí na práci, kterou zaměstnanec vykonával před svým jmenováním nebo
zařazením na vedoucí pracovní místo.
21. V projednávané věci se žalobkyně a žalovaná ve smlouvě o individuálních pracovních a mzdových
podmínkách ze dne 31. 7. 2012 dohodly, že v případě odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního
místa ředitelky žalované nebo vzdání se tohoto místa žalobkyní je žalovaná povinna žalobkyni
opětovně zařadit na práci hlavního ekonoma, kterou vykonávala (měla vykonávat) před svým
zařazením na vedoucí pracovní místo ředitelky na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne 31. 7.
2012. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla z místa ředitelky dopisem žalované ze dne 24. 7. 2013
odvolána, byla žalovaná povinna – v souladu s ujednáním účastnic ve smlouvě o individuálních
pracovních a mzdových podmínkách ze dne 31. 7. 2012 – nadále přidělovat žalobkyni práci hlavního
ekonoma a žalobkyně byla povinna tuto práci konat. Protože žalovaná za těchto okolností naopak
neměla – jak vyplývá z výše uvedeného – povinnost navrhnout žalobkyni po jejím odvolání z místa
ředitelky změnu jejího dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu
stavu a kvalifikaci podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, nemohla
nastat fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, a žalovaná proto nebyla
oprávněna dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé
zák. práce.
22. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento
rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě) k dalšímu řízení(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). | decision_1155.pdf |
176 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
04.05.2016, sp. zn. 3 Tdo 446/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.446.2016.1
Číslo: 23/2017
Právní věta: Zastavení trestního stíhání pachatele trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2
písm. a) tr. ř. nelze odůvodnit jen tím, že posuzované trestní stíhání může vést k uložení trestu, který
je zcela bezvýznamný ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl pachateli již
pravomocně uložen a jehož výkon mařil tím, že jej nenastoupil. Je třeba vzít v úvahu také další
okolnosti, zejména délku uloženého trestu a celkovou dobu, po kterou pachatel maří jeho výkon.
Smyslem této skutkové podstaty je zabezpečit řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody
trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu zpravidla
nelze dosáhnout zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.,
neboť takový postup by mohl vést k tomu, že v případě uloženého dlouhodobého nepodmíněného
trestu odnětí svobody by jednání pachatele, který delší dobu jeho výkon maří, fakticky nebylo
postiženo.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 04.05.2016
Spisová značka: 3 Tdo 446/2016
Číslo rozhodnutí: 23
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, Zastavení trestního stíhání
Předpisy: § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
§ 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného V. B.
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4 To 697/2015-140,
jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
3 T 172/2015, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2015, č. j. 3 T 172/2015-127, jakož i další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2015, č. j. 3 T 172/2015-127,
bylo podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání
obviněného V. B. pro skutky spočívající v tom, že obviněný:
„1. v době od 18:00 hod. dne 26. 1. 2015 do 13:30 hod. dne 30. 1. 2015 v Č. B., v ulici J. K., se
zištným záměrem nezjištěným způsobem překonal vchodové dveře do panelového domu a následně
vstupní dveře do sklepních prostor v přízemí domu, v nichž odcizil po přeštípnutí oka visacího zámku
zn. FAB, modré barvy, ze sklepní kóje dámské trekingové jízdní kolo zn. Author, typ Thema,
černobílé barvy, vybavené přesmykači na gripech, čelisťovými brzdami, předním i zadním plastovým
blatníkem, černé barvy, předním i zadním světlometem a kovovým stojánkem, v hodnotě 2 000 Kč, a
1 pár sjezdových carvingových lyží zn. Head, šedooranžové barvy, včetně vázání, v hodnotě 1 000 Kč,
čímž R. B. způsobil škodu odcizením věcí v celkové výši 3 000 Kč a znehodnocením visacího zámku
zn. FAB ve výši 100 Kč, a po odšroubování petlice ze sklepní kóje pánské horské jízdní kolo zn.
Olymp, nezjištěného typu a výrobního čísla, červenošedé barvy, s odpruženou přední vidlicí,
vybavené převody 3 x 5, páčkovými přesmykači zn. Shimano a čelisťovými brzdami, v hodnotě 1 000
Kč, pánské trekingové jízdní kolo zn. Olymp, nezjištěného typu a výrobního čísla, stříbrné barvy, s
odpruženou přední vidlicí, vybavené převody 3 x 5, páčkovými přesmykači zn. Shimano, čelisťovými
brzdami, předním i zadním plastovým blatníkem, černé barvy, v hodnotě 1 000 Kč, 1 pár dámských
zimních bruslí nezjištěné značky, modré barvy se stříbrnými lemy po stranách, velikosti 41, v
hodnotě 300 Kč, a 1 pár pánských zimních bruslí, nezjištěné značky, černé barvy se stříbrnými lemy
po stranách, velikosti 41 v hodnotě 300 Kč a pánské in-line brusle zn. Bauer, černé barvy, v hodnotě
1 000 Kč, čímž L. A. způsobil škodu v celkové výši 3 600 Kč,
2. v době od 16:00 hod. dne 1. 2. 2015 do 16:00 hod. dne 16. 3. 2015 v Č. B., v L. ulici, v úmyslu
získat neoprávněný majetkový prospěch vnikl pomocí nalezených klíčů do panelového domu a jeho
sklepních prostor, posléze po vypáčení visacího zámku do sklepní kóje, ze které odcizil 6 sklenic s
nakládanými okurkami zn. Hamé, o obsahu 1 l, v hodnotě ā 37,90 Kč, v celkové hodnotě 227,40 Kč, a
14 ks rybích konzerv s tuňákem zn. Giana, v hodnotě ā 29,90 Kč, v celkové hodnotě 418,60 Kč, a tak
M. D., způsobil škodu odcizením věcí v celkové výši 646 Kč a poškozením visacího zámku ve výši 100
Kč,
a jednání pod body 1. a 2., jimiž uvedeným subjektům způsobil škodu odcizením věcí v celkové výši 7
246 Kč, se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11.
2012, č. j. 3 T 110/2012-307, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
17. 12. 2013, č. j. 4 To 70/2013-346, byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. a) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, výkon kterého byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu, když usnesením Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 3 T 110/201-4432, pravomocným dnem 18. 6. 2015,
bylo rozhodnuto, že trest vykoná,
3. v době od 13. 2. 2015 do 07.15 hod. dne 7. 5. 2015, kdy byl na základě příkazu Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 5 T 157/2014, zadržen a dodán do výkonu trestu
odnětí svobody v Č. B., případně jinde v úmyslu vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil
do Vazební věznice v Č. B. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který
mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2014, č. j. 5 T
157/2014-41, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2014, č.
j. 4 To 617/2014-65, ačkoli dne 6. 2. 2015 osobně převzal výzvu Okresního soudu v Českých
Budějovicích k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody s termínem nástupu nejpozději do sedmi
dnů od obdržení výzvy k nástupu v době od 8.00 do 16.00 hod. ve Věznici Č. B., neboť trest, k němužmůže trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný čin obžalovanému již
uložen, a to rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 T
214/2014.“
2. V nich byly obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích
ze dne 12. 8. 2015, č. j. ZT 293/2015-13, spatřovány přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b)
odst. 2 trestního zákoníku [tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)],
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutky ad 1. a 2.) a dále přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (skutek ad
3.).
3. O stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4 To
697/2015-140, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
II.
Dovolání
4. Rozhodnutí stížnostního soudu a v návaznosti na tom i jemu předcházející rozhodnutí soudu
prvního stupně napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“). Učinil tak
v neprospěch obviněného a uplatnil v něm důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f), l)
tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně připomněl, že soudy
obou stupňů ve svých rozhodnutích nikterak nezpochybnily důvodnost trestního stíhání obviněného
V. B. pro výše popsané přečiny. Neúčelnost trestního stíhání pak odůvodnily poukazem na uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody či přeměnu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem
výkonu na trest nepodmíněný v jiných trestních věcech obviněného. Konkrétně se jednalo o
nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře patnácti měsíců, který byl obviněnému uložen v trestní
věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 214/2014, o nepodmíněný
trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců uložený obviněnému v trestní věci vedené týmž soudem
pod sp. zn. 5 T 157/2014, přeměnu podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře dvou let na trest
nepodmíněný v trestní věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 113/2013, dále přeměnu
podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře tří let na trest nepodmíněný v trestní věci Okresního
soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 110/2012 a konečně předpokládanou přeměnu trestu
obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin v trestní věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 5 T
109/2014.
6. S úvahami soudů, jimiž odůvodnily svůj postup v nyní projednávané trestní věci, se dovolatel
neztotožňuje. Připustil, že pro závěr o neúčelnosti trestního stíhání obviněného může svědčit dřívější
uložení několika výše zmíněných nepodmíněných trestů odnětí svobody, které v úhrnu činí šest let a
jedenáct měsíců odnětí svobody, nepočítaje v to možnou přeměnu trestu obecně prospěšných prací v
trestní věci Okresního soudu v Českých Budějovicích vedené pod sp. zn. 5 T 109/2014. Tato
skutečnost by však podle jeho názoru případně mohla odůvodnit zastavení trestního stíhání podle §
172 odst. 2 písm. a) tr. ř. u majetkové trestné činnosti, tedy u skutků uvedených v bodech ad 1) a 2)
výroku usnesení soudu prvního stupně, v nichž byly obžalobou spatřovány přečiny krádeže podle §
205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku; zvláště s ohledem na poměrně bagatelní povahu této trestné činnosti, danou výší
způsobené škody.
7. Jinak je tomu ovšem v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, který je z hlediska posouzení účelnosti dalšího trestního postihuobviněného velmi specifický. Dovolatel zdůraznil, že účelem dané skutkové podstaty je zabezpečit
řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu
tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu lze však podle jeho přesvědčení dosáhnout pouze důsledným
ukládáním trestů, obvykle nepodmíněných, bez ohledu na další nepodmíněné tresty těmto
odsouzeným uložené. V uvedených souvislostech nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že
předmětnou problematikou se již v minulosti zabýval také Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 17.
7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 642/2013, formuloval stanovisko, podle nějž při úvahách, zda je možno zastavit
trestní stíhání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr.
zákoníku pro neúčelnost, tedy podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je třeba se zabývat nejen rozdílem
mezi oběma tresty, tj. nenastoupeným a nyní potencionálně hrozícím, ale zejména i tím, zda
neuložení dalšího trestu bude odpovídat účelu trestu, resp. stupni závažnosti uvedeného přečinu a
dosavadnímu způsobu života pachatele. Přitom čím dlouhodobější bude dříve uložený mařený trest,
tím bezvýznamnější se vedle něj bude jevit trest další, ale naopak tím významnější se bude jevit
závažnost nenastoupení již uloženého dlouhodobějšího trestu, tedy závažnost přečinu podle § 337
odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a význam recidivy.
8. Tyto dva hlavní momenty se podle dovolatele u skutkové podstaty trestného činu podle § 337 odst.
1 písm. f) tr. zákoníku vzájemně vyvažují, neboť nově spáchaný trestný čin přímo souvisí s trestem
uloženým za trestný čin předchozí. Ono „vyvážení“ pak v zásadě vylučuje možnost zastavit jako
neúčelné trestní stíhání obviněného, který se vyhýbal nastoupení trestu odnětí svobody. Nový trestný
čin a dosavadní způsob života pachatele (jeho recidiva) se v takovém případě totiž jeví jako příliš
závažné, než aby bylo možno dosáhnout splnění účelu trestu za nový trestný čin jenom výkonem
dříve uloženého trestu. Výjimky z uvedeného pravidla by bylo podle názoru dovolatele možno
připustit jen ve zcela extrémních případech, v nichž by z konkrétních zákonných důvodů hrozil
obviněnému za takové maření nový trest odnětí svobody velmi krátkého trvání.
9. Dovolatel poukázal na to, že smyslem ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je postih
pachatele, který bez závažného důvodu nenastoupí k výkonu trestu odnětí svobody. To znamená, že
pokud by byla akceptována argumentace, o kterou se opírají rozhodnutí soudů v projednávané
trestní věci, že celkový trest odnětí svobody v trvání šesti let a jedenácti měsíců sám o sobě v
podstatě zabezpečuje naplnění účelu trestu u obviněného, a že ukládání dalšího trestu za jeho
nenastoupení proto není nezbytné, v praxi by to znamenalo prosazení názoru, že příkaz k nástupu
dlouhodobého trestu odnětí svobody není třeba respektovat a že toto nerespektování není třeba ani
trestněprávně postihovat. A jelikož u každého dlouhodobějšího trestu odnětí svobody by se sankce za
jeho nenastoupení nejevila nikdy dostatečně významná, nebylo by pak možno sankcionovat žádné
nenastoupení takového trestu. Jinými slovy, čím vyšší by byl nenastoupený trest odnětí svobody, tím
menší by byl zájem pachatele postihnout podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
10. Své dovolání proto nejvyšší státní zástupce shrnul tak, že stížnostní soud v rozporu s § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. a soud prvního stupně v rozporu s § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 172 odst. 2 písm.
a) tr. ř. dospěly k nesprávnému závěru, pokud dovodily, že trest, k němuž může trestní stíhání
obviněného V. B. vést, je zcela bez významu vedle již uloženého dlouhodobého trestu odnětí svobody.
Právě délka takového trestu naopak zvýšila závažnost následného vyhýbání se jeho nástupu,
zdůraznila význam recidivy, a posílila tak i význam postihu za nově spáchaný přečin. To znamená, že
v projednávané trestní věci ve skutečnosti nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního
stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud stížnostní soud vadné rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení trestního stíhání potvrdil, naplnil tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání11. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch
obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a
současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost)
státní zástupkyně proti usnesení uvedenému v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jímž bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání obviněného. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší
státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. f), l) tr. ř., na které odkázal.
13. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v
tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo
k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání, a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek,
ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Nejvyšší
státní zástupce uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném
případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí stížnostního soudu, jakož i řízení
mu předcházející, byly skutečně zatíženy vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř., na který rovněž odkázal. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v
případech, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.,
přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Lze jej tedy mimo jiné spatřovat v
tom, že soud zastavil trestní stíhání z některého z fakultativních důvodů podle § 172 odst. 2 tr. ř.,
ačkoliv žádný z nich v konkrétní trestní věci nebyl dán.
14. Z výše uvedeného je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce svými námitkami vůči zastavení trestního
stíhání obviněného V. B. podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. v trestní věci vedené Okresním soudem v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 172/2015 uplatnil deklarované dovolací důvody právně
relevantně.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr.
ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým
bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
16. V prvé řadě je třeba připomenout, že zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
je fakultativním rozhodnutím, které lze vydat tehdy, je-li trest, k němuž trestní stíhání může vést,
zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání
postihne pro jiný čin. Pro správné použití ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutno primárně
vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek (trestný čin) bude dostatečný k
dosažení účelu trestu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k uvedeným otázkám zastává právní
názor, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivýchtrestných činů, ale je vždy nezbytné porovnávat trest, který buď již byl, anebo by měl být z hledisek §
39 a násl. tr. zákoníku za jiný trestný čin uložen, ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek
očekávat za čin, jehož se má zastavení trestního stíhání týkat. K výše uvedené zásadě však přistupuje
ještě další významné kritérium spočívající v tom, že při rozhodování o zastavení trestního stíhání
podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí být vedle uloženého nebo očekávaného trestu za jiný trestný
čin přihlíženo k povaze a závažnosti posuzovaného jednání a poměrům pachatele a jeho dosavadnímu
způsobu života (§ 37 odst. 1, § 39 tr. zákoníku) a v souvislosti s tím k účelu trestu (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001).
17. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch
obviněného se zabýval specifickou problematikou možnosti zastavení trestního stíhání pachatele
podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v případech, kdy je konáno pro skutek, který naplňuje
skutkovou podstatu trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Mimo jiné zdůraznil, že záměrem zákonodárce při konstrukci
skutkové podstaty tohoto trestného činu bylo postihnout jednání pachatele spočívající v
nenastoupení do výkonu uloženého trestu odnětí svobody, které ve svém důsledku maří samotný účel
trestu, ať už po stránce výchovné, preventivní, respresivní aj. Pokud se totiž odsouzený záměrně
vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody, snižuje jím současně jeho efektivitu. Právě z toho
důvodu existuje zájem společnosti na tom, aby na takové jednání odsouzeného bylo adekvátně
reagováno v podobě vyvození odpovídajících trestněprávních důsledků. V tomto smyslu je tedy nutné
klást důraz na skutečnost, že pachatel zcela záměrně maří výkon již jednoho nebo více uložených
trestů odnětí svobody, a jeho jednání tak výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti,
která se zvyšuje jak celkovou délkou trvání takového protiprávního stavu, tak i samotnou délkou
uloženého trestu nebo trestů, jejichž výkon maří. Skutková podstata trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání je konstruována takovým způsobem, že ze samotné povahy věci
nelze argumentovat tím, že případné uložení dalšího trestu za jeho spáchání by bylo nadbytečné.
Uvedený myšlenkový postup by značně zpochybnil smysl existence této skutkové podstaty, neboť by
ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že čím dlouhodobější trest odnětí svobody bude
odsouzenému v předcházející trestní věci uložen, tím bezvýznamnější a méně účelné se vedle něho
bude jevit jeho potrestání za trestný čin spáchaný nenastoupením takového trestu. Pachatel by se tak
v konečném důsledku mohl výkonu původně uloženého trestu vyhýbat, aniž by zároveň musel počítat
s tím, že za takové jednání bude nutně následovat trestní postih (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 642/2013).
18. Proto Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a z jeho podnětu, za splnění
podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12. 11. 2015, č. j. 4 To 697/2015-140, tak i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod č. j. 3 T 172/2015-127. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Českých Budějovicích
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Věc se tak vrací do stadia, kdy se Okresní soud v Českých Budějovicích bude muset podanou
obžalobou znovu zabývat. V novém řízení bude postupovat v souladu s právním názorem, který k
projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při
volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše naznačená výkladová
východiska k možnosti zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. u
pachatele trestného činu podle § 337 tr. ř., spáchaného mařením (nenastoupením) nařízeného
výkonu trestu odnětí svobody. Na tomto místě je zapotřebí poznamenat, že Nejvyšší soud ve shora
zmiňovaném usnesení ve věci sp. zn. 8 Tdo 642/2013 vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce
za situace, kdy se posuzovaná trestná činnost obviněného omezila jenom na nenastoupení dříveuloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. V nyní posuzované trestní věci obviněný V.
B. nejen udržoval obdobný protiprávní stav, ale během té doby měl podle podané obžaloby navíc
páchat další trestnou činnost. | decision_1156.pdf |
177 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
03.05.2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1136.2016.1
Číslo: 26/2017
Právní věta:
I. Ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se neuplatní, jestliže v
insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před
1. lednem 2014.
II. Ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se uplatní, jestliže v
insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku v
době od 1. 1. 2014.
III. Ustanovení § 140b až § 140e a § 141a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se
uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno
rozhodnutí o úpadku sice před 1. lednem 2014, ale po uvedeném datu stále trvají účinky rozhodnutí
o úpadku.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 03.05.2016
Spisová značka: 29 Cdo 1136/2016
Číslo rozhodnutí: 26
Číslo sešitu: 2
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Insolvence, Úpadek
Předpisy: § 140a IZ ve znění od 01.01.2014
§ 140b IZ ve znění od 01.01.2014
§ 140c IZ ve znění od 01.01.2014
§ 140d IZ ve znění od 01.01.2014
§ 140e IZ ve znění od 01.01.2014
§ 141a IZ ve znění od 01.01.2014
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10.
2015, sp. zn. 8 Cmo 189/2015.I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 Cm 31/2008-271, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci 360 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu ve zbývající části, tj. o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím,
zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a
odvolacího řízení (třetí výrok).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž mimo jiné namítal, že usnesením
ze dne 27. 9. 2012, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012-A-30, zjistil Krajský soud v Brně (dále též jen
„insolvenční soud“) úpadek žalované a povolil jeho řešení reorganizací, přičemž žalovaná pohledávka
byla v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a je zahrnuta do reorganizačního plánu (který dosud
nebyl insolvenčním soudem schválen).
III.
Přípustnost dovolání
4. V reakci na námitku probíhající reorganizace žalované se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda a
jaký vliv má stav insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované na dovolací řízení v této věci.
5. Jak se přitom podává z insolvenčního rejstříku, insolvenční řízení na majetek žalované bylo
zahájeno (k návrhu věřitelů žalované) 4. 5. 2012, (shora označeným) usnesením ze dne 27. 9. 2012
zjistil insolvenční soud úpadek žalované a povolil jeho řešení reorganizací, usnesením ze dne 5. 4.
2013, č. j. KSBR 26 INS 10881/2012-B-70 (které nabylo právní moci dne 9. 4. 2013), schválil
insolvenční soud reorganizační plán žalované a účinky reorganizace dosud trvají.
6. K tomu budiž řečeno, že podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nemělo zjištění úpadku dlužníka ani
rozhodnutí o povolení reorganizace [jež je ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona
rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka] žádný účinek na probíhající spor o pohledávku,
kterou byl věřitel povinen (chtěl-li být poměrně uspokojen v rámci insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
7. S účinností od 1. 1. 2014 však byla do insolvenčního zákona vtělena [zákonem č. 294/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů] mimo jiné též ustanovení § 140a až § 140e a § 141a, která znějí následovně:
§ 140a
Přerušení řízení
(1) Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.
Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech
týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na
které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v
insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelzepokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.
(2) Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v
řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.
(3) Přerušení řízení působí na účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník,
jen jde-li o nerozlučné společenství nebo o vedlejší účastenství.
(4) Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení
podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po
dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení
přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení
rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu,
v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje
znovu.
§ 140b
Zákaz vydání rozhodnutí
8. Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po
kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se
majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v
insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení
neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové
újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem,
pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K
rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
§ 140c
Nově zahájená řízení
9. V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o
pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení
uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o
incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).
§ 140d
Jiná řízení
(1) Jiná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit
i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou
trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím
vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví-li zákon jinak, je
účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník.
(2) Rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušují zejména
a) daňové řízení,
b) řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem,
c) řízení o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního
předpisu,
d) řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
§ 140e
Výkon rozhodnutí a exekuce(1) V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí
nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží
do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na
základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5.
(2) Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle
odstavce 1 platí § 109 odst. 6 obdobně.
§ 141a
Právní moc rozhodnutí o úpadku
10. Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o
pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1
písm. a) a podle § 140c.
11. Článek II části první zákona č. 294/2013 Sb. přitom určoval, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
12. Takto formulované přechodné ustanovení vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových
mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva (totiž) plyne, že změny, které přináší procesní
právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla
zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či
nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány [srov. k tomu např. již bod XII.
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč., s. 180 (356)].
13. V tomto duchu pak Nejvyšší soud uzavřel již v důvodech usnesení ze dne 30. 11. 2015, sen. zn.
29 NSČR 110/2015, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2016 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že:
„Dikce § 140e insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) [stejně jako dikce § 140b až §
140d a § 141a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014)] váže (v souladu s přechodným
ustanovením obsaženým v článku II části první zákona č. 294/2013 Sb.) použití v něm obsaženého
pravidla k době trvání účinků rozhodnutí o úpadku (tedy i k době po 1. 1. 2014).“
14. K tomu zbývá dodat, že ustanovení § 140a odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1.
1. 2014) je formulováno jinak [účinek přerušení řízení se pojí jen k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o
úpadku v insolvenčním rejstříku, a nikoli již k trvání účinků (dříve vydaného) rozhodnutí o úpadku v
době od 1. 1. 2014].
15. Na tomto základě lze shrnout, že:
[1] Ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se neuplatní,
jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno
rozhodnutí o úpadku před 1. lednem 2014.
[2] Ustanovení § 140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se uplatní,
jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno
rozhodnutí o úpadku v době od 1. ledna 2014.
[3] Ustanovení § 140b až § 140e a § 141a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1.
2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka
bylo vydáno rozhodnutí o úpadku sice před 1. lednem 2014, ale po uvedeném datu stále trvajíúčinky rozhodnutí o úpadku.
16. Pro poměry dané věci tedy Nejvyšší soud uzavírá, že stav probíhajícího insolvenčního řízení
vedeného na majetek žalovaného nebránil Nejvyššímu soudu v žádném směru v možnosti rozhodnout
o podaném dovolání (není zde žádné překážky vzešlé z úpravy insolvenčního práva, jež by tomu
bránila).
17. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení
pro tuto vadu nelze pokračovat.
18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho
se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá,
popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však v
dovolání uvedl toliko následující:
„Protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř….“ Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel vychází ze
znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012; s účinností od 1. 1. 2013 však není každé
dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ze zákona bez dalšího přípustné.
21. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“.
22. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.
23. V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod č.
116, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i
důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní
stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14
odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze
dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6.
2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
24. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání(posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z
článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. | decision_1157.pdf |
178 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
03.05.2016, sp. zn. 23 Cdo 2221/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2221.2015.1
Číslo: 102/2017
Právní věta: Limit pojistného plnění sjednaný v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a
pojišťovnou pro případ úpadku cestovní kanceláře nemůže omezovat právo spotřebitele, který
uzavřel s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu podle zákona č. 159/1999 Sb., na zaplacení celé
částky uhrazené za zájezd vůči pojišťovně.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 03.05.2016
Spisová značka: 23 Cdo 2221/2015
Číslo rozhodnutí: 102
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Pojištění
Předpisy: § 8 odst. 5 předpisu č. 159/1999Sb.
§ 852k předpisu č. 40/1964Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna
2015, sp. zn. 55 Co 507/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 22 C 119/2013-100, uložil žalované
povinnost zaplatit částku ve výši 78 939 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 12. 4. 2012 s cestovní kanceláří G., s. r. o.
cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl zájezd do K. v Turecku za celkovou cenu ve výši 83 445 Kč.
Zájezd se neuskutečnil, jelikož cestovní kancelář se dostala do úpadku. Cestovní kancelář G., s. r. o.,
byla smlouvou ze dne 29. 4. 2009 pojištěna u žalované pro případ jejího úpadku s limitem pojistného
plnění ve výši 1 078 800 Kč.
3. V souvislosti s úpadkem cestovní kanceláře přihlásilo své nároky na pojistné plnění celkem 220
klientů této cestovní kanceláře, kteří si u ní zakoupili zájezd. Ale ten se neuskutečnil. Jejich nárokyčinily celkem 2 680 547 Kč. Žalovaná uhradila na dopravu klientů zpátky z dovolené do České
republiky částku v celkové výši 934 056 Kč. Na odškodnění klientů, kteří na dovolenou
neodcestovali, tak zbývala částka 144 744 Kč. Každému klientovi vyplatila proto žalovaná jen
poměrnou částku ve výši 5,4 %. Žalobkyni vyplatila žalovaná pojistné plnění ve výši 4 506 Kč.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo vůči žalované právo na plnění, a to
podle § 6 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a výkonu některých činností v
oblasti cestovního ruchu, jelikož cestovní kancelář nevrátila žalobkyni zaplacenou cenu zájezdu z
důvodu jejího úpadku a cestovní kancelář měla sjednáno s žalovanou pojištění záruky pro případ
jejího úpadku. Gramatickým a teleologickým výkladem § 6 odst. 1 a § 7 odst. 3 zákona č. 159/1999
Sb. soud dospěl k závěru, že podle zmíněného ustanovení vzniká zákazníkovi cestovní kanceláře
právo na plnění z pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře ve výši celé zaplacené ceny
zájezdu, případně ve výši rozdílu mezi zaplacenou cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého
zájezdu.
5. Námitku žalované, že zákon přesně stanoví, jakým způsobem se určí pojistná částka, která je horní
hranicí pojistného plnění podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a
že za stanovení pojistné částky odpovídá pouze cestovní kancelář, soud prvního stupně neakceptoval.
I když nebylo v řízení zjištěno, že by žalovaná při uzavření smlouvy porušila ustanovení § 8 odst. 2
zákona o pojistné smlouvě, tedy ve smlouvě sjednala nižší než stanovený limit pojistného plnění, je
pouze na pojišťovně, aby při využití oprávnění vyplývajících z ustanovení § 8 odst. 3 zákona uzavřela
s cestovní kanceláří pojistnou smlouvu na odpovídající pojistnou částku, případně při pochybnostech
pojistnou smlouvu s cestovní kanceláří neuzavřela. Ustanovení v pojistných podmínkách, která
umožňují vyplatit pojistné plnění žalobkyni pouze ve výši části zaplacené ceny zájezdu, a to podle
poměru pojistné částky zaplacených cen zájezdů, jsou v rozporu s ustanovením § 8 odst. 5 větou
poslední zákona o pojistné smlouvě, a tudíž jsou neplatná.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 55 Co
507/2014-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
7. Odvolací soud se plně ztotožnil s posouzením, které provedl soud prvního stupně. Žalované
přisvědčil v tom, že podle § 28 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě je pojistné plnění omezeno horní
hranicí určenou pojistnou částkou nebo limitem pojistného plnění. K tomuto obecnému ustanovení
ovšem přistupuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., které je ve vztahu k zákonu o
pojistné smlouvě zákonem speciálním. Klíčovým je pak ustanovení § 6 odst. 3 věty první zákona, jež
jasně upravuje povinnost sjednat pojištění tak, aby se pojištění vztahovalo na všechny zájezdy
prodané v době platnosti pojistné smlouvy, přičemž ujednání, která jsou v rozporu s tímto pravidlem,
jsou neplatná. Na ně navazuje též ustanovení § 7 odst. 3 zákona. Smyslem tohoto zákona je, aby byly
v plné výši zajištěny nároky zákazníků uvedené v zákoně pro případ úpadku cestovní kanceláře.
Ujednání pojistné smlouvy, které by stanovilo pojistnou částku ve výši tomuto neodpovídající, pak
bude dle odst. 3 neplatné. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. upravuje způsob stanovení
minimální výše pojistné částky. Neslouží však k prolomení základního principu výše pojistné částky
uvedeného v § 6 odst. 3 zákona.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalovaná na
tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.9. Soudy uložily žalované v rozporu s pojistnou smlouvou uhradit částku, která přesahuje limit
pojistného plnění ujednaný v pojistné smlouvě, a tedy dovodil, že plnění žalované z pojistné smlouvy
nemá bez ohledu na znění zákona i pojistné smlouvy žádná omezení.
10. Dle dovolatelky je odkaz na § 6 odst. 3 zákona nepřípadný, neboť nesouvisí se stanovením
pojistné částky, ale stanoví, že pojistná smlouva musí být sjednána tak, aby se vztahovala na veškeré
zájezdy prodané v době platnosti pojistné smlouvy. Takto předmětná pojistná smlouva sjednána byla
a pojištění se na všechny zájezdy vztahovalo. Proto žalovaná plnění za všechny neuskutečněné
zájezdy poskytla, ovšem pouze v rozsahu sjednaného limitu pojistného plnění ve smyslu zákona.
11. Zákon č. 159/1999 Sb. jasně stanoví, jak se určuje pojistná částka, a výslovně se stanovením
hranice pojistného plnění počítá. Zároveň je z této úpravy zřejmé, že pojistná částka nemusí pokrýt
veškeré nároky zákazníků cestovní kanceláře, když zákon stanoví 30 % tržeb, a nikoli tržby veškeré.
12. Kdyby žalovaná plnila méně než je sjednaný limit pojistného plnění, pak by se dalo hovořit o
krácení pojistného plnění. Zde ovšem o krácení pojistného plnění nejde, jelikož celá škoda není
uhrazena jen z důvodu nedostatečně vysokého limitu plnění. Žalovaná plnila v celém rozsahu dle
zákona i pojistné smlouvy, když vyplatila celou pojistnou částku.
13. Dovolatelka uvádí, že úprava v zákoně zjevně nezabezpečuje dostatečně ochranu zákazníků
cestovní kanceláře, což však ale jistě nelze přičítat k tíži žalované, ale státu, v souvislosti s
nedostatečnou implementací evropské směrnice 90/314/EHS.
14. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas,
osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností
dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
otázce, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Pro rozhodnutí ve věci je třeba posoudit, v jakém rozsahu je pojišťovna povinna poskytnout
plnění klientu cestovní kanceláře, který nedostal vrácenou cenu neuskutečněného zájezdu z důvodu
úpadku cestovní kanceláře. A zda je výše plnění pojišťovny limitována sjednaným limitem pojistné
částky.
17. Zcela stejnou právní otázku řešil Ústavní soud v obdobné situaci v nálezu ze dne 16. 7. 2015, sp.
zn. III. ÚS 1996/13. V tomto sporu šlo stejně jako v řešeném případě o situaci, kdy si žalobce u
cestovní kanceláře zakoupil zájezd za cenu 23 384 Kč, na tuto cestovní kancelář však byl prohlášen
konkurs a zájezd se neuskutečnil. Pojišťovna z titulu uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku
žalobci uhradila jen částku 13 788 Kč, ve zbývající části odmítla zaplatit s tím, že sjednaná výše
pojistného plnění k uspokojení všech uplatněných nároků v plné výši nepostačuje.
18. Ústavní soud při posuzování této věci dospěl k závěru, že limit pojistného plnění, který byl
sjednán v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a žalovanou, nemůže omezovat právo na
zaplacení celé částky uhrazené za zájezd: „Odkaz na zvláštní právní předpis v ustanovení § 6 odst. 2
zákona č. 159/1999 Sb. je v této konkrétní věci zcela bez významu, neboť je třeba držet se
teleologického výkladu čl. 7 a 8 Směrnice a pod tímto zorným úhlem eurokonformně vykládatustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s
ústavněkonformním a eurokonformním závěrem obecného soudu, který konstatoval, že nelze použít
omezení pojistného plnění vyplývajícího ať již z § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., či pojistných
podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k
vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, který navíc na toto soukromoprávní
ujednání nemá jakýkoliv vliv. Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva
spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními § 6 až 8 zákona č.
159/1999 Sb., je tak ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej – jako subjekt stojící mimo jimi
uzavřenou smlouvu – nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí
plné náhrady (the refund of all money paid over, die Erstattung aller vom Verbraucher gezahlten
Beträge) by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucích z jejího členství v Evropské unii
(čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy).“
19. Nejvyšší soud se s posouzením věci Ústavním soudem a s jeho právním názorem ztotožňuje, a
proto odkazuje na odůvodnění Ústavního soudu ve zmíněném nálezu. Obecné soudy tak vyložily a
aplikovaly vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tj. v konkrétním případě tak, že z různých
možných výkladů zvolily ten, který je v souladu s právem Evropské unie, zejména v souladu s
pravidly stanovenými ve směrnici Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty,
pobyty a zájezdy č. 90/314/EHS. Limit pojistného plnění sjednaný v pojistné smlouvě mezi cestovní
kanceláří a pojišťovnou nemůže omezovat právo spotřebitele, který uzavřel s cestovní kanceláří
smlouvu o zájezdu podle zákona č. 159/1999 Sb. na zaplacení celé částky uhrazené za zájezd vůči
pojišťovně.
20. Navíc podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 159/1999 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření
cestovní smlouvy, tj. ke dni 12. 4. 2012, všeobecné pojistné podmínky mohou omezit případy a výši
pojistného plnění pouze v rozsahu, v jakém jsou omezeny povinnosti cestovní kanceláře vůči
zákazníkovi zvláštním právním předpisem, tj. částí osmou zákona č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů.
21. Podle ustanovení § 852k odst. 2 obč. zák., jestliže po zahájení zájezdu cestovní kancelář
neposkytne zákazníkovi služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část řádně a včas nebo zjistí,
že mu všechny služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část nebude moci řádně a včas
poskytnout, třebaže se k tomu cestovní smlouvou zavázala, je povinna bez zbytečného odkladu a
bezplatně provést taková opatření, aby mohl zájezd pokračovat.
Podle ustanovení § 852k odst. 4 obč. zák., jestliže opatření podle odstavce 2 nelze učinit nebo je
zákazník nepřijme, musí cestovní kancelář bez zbytečného odkladu vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně. V
případě, že součástí zájezdu je i doprava, je cestovní kancelář povinna poskytnout zákazníkovi
dopravu zpět na místo odjezdu nebo na jiné místo návratu, s nímž zákazník souhlasil, včetně
nezbytného náhradního ubytování a stravování. Pokud je doprava uskutečněna jiným dopravním
prostředkem, než kterým měla být uskutečněna podle cestovní smlouvy, je cestovní kancelář v
případě, že a) doprava je uskutečněna za nižší náklady, povinna vrátit rozdíl v ceně, nebo b) doprava
je uskutečněna za vyšší náklady, povinna rozdíl v ceně uhradit z vlastních prostředků.
22. Z uvedeného tedy vyplývá, že pojišťovna musí poskytnout pojistné plnění nejméně v tomto
rozsahu.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s.
ř. zamítl. | decision_1158.pdf |
179 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
03.05.2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4093.2015.1
Číslo: 95/2017
Právní věta: Právní úkon učiněný prostřednictvím telefaxu splňuje požadavek písemné formy, je-li
telefaxem přenášená listina podepsána osobou, která právní úkon činí.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 03.05.2016
Spisová značka: 23 Cdo 4093/2015
Číslo rozhodnutí: 95
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Právní úkony
Předpisy: § 40 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2012
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp.
zn. 1 cmo 351/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze v této věci druhým rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 5 Cm 236/2009-260,
zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Ing. P. Š. ze dne 10. 3. 2010 (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
2. Soud prvního stupně uzavřel, že výzva ke jmenování rozhodce adresovaná JUDr. S., právní
zástupkyni původní žalobkyně (dále jen „dlužník“), nebyla řádně doručena, neboť bylo prokázáno
pouze doručení do budovy jejího sídla, kde převzal zásilku recepční, který podepsal předmětnou
doručenku, ale převzetí zásilky nepoznamenal do knihy doručené pošty, neboť ta se v té době
nevedla, zásilku uložil do skříňky určené pro JUDr. S., kde si ji však mohla vyzvednout i jiná osoba
než adresát. Do dispozice JUDr. S. se výzva ke jmenování rozhodce dostala prostřednictvím faxu.
Faxová výzva ze dne 22. 10. 2007 obsahuje náležitosti uvedené v § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Doručení faxem má stejnou
relevanci jako doručení poštou, námitka dlužníka, že vzhledem k důležitosti výzvy ke jmenování
rozhodce měla být tato výzva doručena do vlastních rukou poštou, je bezpředmětná. Soud měl za
prokázáno, že ve věci rozhodoval rozhodce, který byl podle rozhodčí smlouvy povolán k rozhodovánísporu, neboť dlužník nevyužil možnosti určit svého rozhodce, ačkoliv byl k tomu protistranou řádně
vyzván.
3. Po zopakování dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že zásada předvídatelnosti
soudního rozhodnutí byla v předmětném rozhodčím řízení porušena, neboť účastníkům ani po
opakovaných změnách žaloby nebyl sdělen názor rozhodce ve smyslu § 118 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodce dostatečně
nesplnil ani poučovací povinnost, když žalovanou nepoučil v průběhu rozhodčího řízení podle § 118a
o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy, ani o důsledcích nesplnění této povinnosti na výsledek
sporu.
4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v pořadí druhým rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. 1
Cmo 351/2013-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba s návrhem na
zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Ing. P. Š. ze dne 10. 3. 2010 se zamítá (výrok pod bodem
I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
5. K důvodům pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeným v ustanovení § 31 písm. c) a d) zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „ZRŘ“), odvolací soud odkázal na své první rozhodnutí ve věci ze dne 16. 4. 2013, č. j. 1 Cmo
359/2012-246, v němž uzavřel, že nejsou dány. Odvolací soud zdůraznil, že k perfektnosti písemné
výzvy ke jmenování rozhodce zcela postačuje, dostane-li se do dispozice adresáta, který má
objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle; fakticita seznámení přitom nezbytná není.
Odvolací soud připustil možnost, že výzva ke jmenování rozhodce doručená do recepce sídla JUDr. S.
se do její dispozice skutečně dostat nemusela, když zásilku ze skříňky mohla odnést i jiná osoba než
její adresát. Faxová výzva žalované splňuje náležitosti platného právního úkonu učiněného v písemné
formě, neboť lze jednoznačně určit jejího odesílatele, adresáta i obsah. Součástí je i vlastnoruční
podpis právního zástupce žalované. Faxový žurnál dokládá, že k přenosu faxové zprávy v rozsahu
dvou stran došlo s kladným výsledkem OK. Odvolací soud proto považuje za prokázané, že výzva k
určení rozhodce se dostala do dispoziční sféry JUDr. S., právní zástupkyně dlužníka.
6. Dále odvolací soud poukázal na určitý posun v judikatuře Nejvyššího soudu, například v
rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, v němž dovolací soud konstatoval, že je
třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož
smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či
břemeno důkazní, na místě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla
dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout).
7. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že v rozhodčím řízení proběhlo pět jednání.
Rozhodce vydal pět usnesení, na základě kterých účastníci doplňovali svá vyjádření. Předmětem
rozhodčího řízení byly přitom nároky na náhradu škody a smluvní pokuty, k jejichž existenci bylo
vedeno poměrně rozsáhlé dokazování. V průběhu řízení nedošlo k odlišnému právnímu posouzení
těchto nároků, z něhož by vyvstala potřeba doplnit tvrzení, popřípadě navrhnout další důkazy. Z
tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že poučení podle § 118a o. s. ř. nebylo v rozhodčím
řízení na místě. Rozhodce nepostupoval ani nepředvídatelně, neboť rozhodl o nároku na náhradu
škody a smluvní pokuty, tedy o nárocích, které byly takto v rozhodčím řízení uplatněny a byly
shledány důvodnými na základě řádně provedeného dokazování.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Poté, co žalobkyně SMV centrum, s. r. o., podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, byl na
její majetek prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2015, č. j. KSBR 33 INS31898/2014-A-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 16. 2. 2015 v 10:21 hodin, konkurs.
9. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. KSBR 33 INS 31898/2014-B-32, rozhodl o
pokračování v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 1513/2015. Insolvenční správce se stal
účastníkem řízení namísto dlužníka.
10. Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze znění § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky, jež nebyla dovolacím soudem dosud řešena, respektive na otázce, kterou soudy
řešily v rozporu s hmotným právem. Dovolatel zdůraznil, že výzva ke jmenování rozhodce odeslaná
žalovanou faxem se nedostala do dispozice dlužníka, který v důsledku toho nemohl jmenovat
rozhodce. Nepřípadný je odkaz soudů na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS
463/03, který řešil doručování soudu, nikoli účastníkovi. Ústavní soud měl v této věci za prokázáno
odeslání telefaxu, ale nikoliv jeho doručení, či dokonce obsah. Dále dovolatel argumentuje tím, že
podání učiněné faxem bylo třeba do tří dnů doplnit písemně, což žalovaná neučinila. Dovolatel
zpochybňuje i způsob doručení výzvy ke jmenování rozhodce, neboť takto důležitý úkon měl být
doručen doporučeným dopisem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn.
32 Odo 940/2006, dále dovolatel upozorňuje, že písemná forma právního úkonu předpokládá
existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Výzva ke jmenování rozhodce však neobsahuje
podpis jednající osoby.
11. Nemají-li strany v rozhodčím řízení rovné postavení a není-li jim poskytnuta plná příležitost k
uplatnění jejich práv podle § 18 ZRŘ, je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v § 31
písm. e) ZRŘ, neboť straně nebylo umožněno věc před rozhodci projednat. Rozhodce porušil zásadu
předvídatelnosti rozhodnutí a nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. a § 118a o.
s. ř.
12. Závěrem dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
15. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným
subjektem (účastníkem řízení), který byl v době podání dovolání řádně zastoupen advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř.
16. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, zda právní jednání učiněné před zahájením rozhodčího řízení faxem splňuje
požadavek písemné formy, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena; není však
důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Strany si ujednaly rozhodčí doložku, jejíž sporná část zní „… Pokud jedna strana neurčí rozhodce
do 30-ti dnů od písemné výzvy druhé strany k jeho určení, smluvní strany sjednávají, že spor buderozhodnut pouze rozhodcem, kterého určila první strana…“
18. V rozhodčí doložce tedy bylo výslovně ujednáno, že výzva k určení rozhodce musí být písemná.
Podle ustanovení § 40 odst. 4 obč. zák. je písemná forma zachována mimo jiné i tehdy, je-li právní
úkon učiněn elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení
osoby, která právní úkon učinila. Z obsahu spisu vyplývá, že předmětná faxová výzva splňuje
potřebné náležitosti písemného právního úkonu. Nepřípadná je námitka dovolatele, že výzva nebyla
podepsána jednající osobou. Faxovou zprávou odeslanou právním zástupcem žalované dne 23. 10.
2007 byl dlužník informován o uplatnění nároků na smluvní pokutu a na náhradu škody, o započtení
pohledávky a byl vyzván k určení osoby rozhodce. Současně mu byl oznámen rozhodce určený
žalovanou. Zpráva byla podepsána právním zástupcem žalované, JUDr. J. Š., Ph.D., a to včetně
podpisu vlastnoručního.
19. Zpochybňuje-li dovolatel doručení faxové zprávy, je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů
vyplývá opak. Z faxového potvrzení předloženého žalovanou vyplývá, že zpráva byla odeslána dne 23.
10. 2007 v 13:49 hodin na faxovou adresu JUDr. S. s výsledkem doručení „OK“. Analogicky lze
odkázat na závěr učiněný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2827/2006
(dovolací soud se v tomto rozhodnutí zabýval situací, kdy soud nedohledal faxové podání účastníka),
v němž dovolací soud uzavřel, že dokladem o zaslání faxové zprávy je faxové potvrzení o bezchybném
odeslání faxové zprávy i faxový žurnál dokládající, že zpráva byla odeslána s výsledkem doručení
„OK“. V nyní posuzované věci tedy má dovolací soud za to, že výzva k určení rozhodce se dostala do
dispoziční sféry právní zástupkyně dlužníka.
20. Je třeba odmítnout i dovolací námitku, že k faxové zprávě nemělo být přihlíženo, když ji žalovaná
nedoplnila do tří dnů předložením originálu, popřípadě písemně ve shodném znění. Dovolatel
směřuje k ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. (v tehdy účinném znění), jež se však vztahuje pouze na
podání ve věci samé adresované soudu, přičemž ust. § 42 odst. 3 o. s. ř. nelze aplikovat ani
přiměřeně, neboť ustanovení § 30 ZRŘ se vztahuje až na řízení před rozhodci, tedy na řízení zahájené
podáním žaloby v rozhodčím řízení. V daném případě je třeba aplikovat § 40 odst. 4 obč. zák., podle
něhož je písemná forma zachována v případě, že právní jednání je učiněno faxem.
21. Ze skutkových zjištění vyplývá, že výzva žalované byla učiněna prostřednictvím telefaxu.
Vzhledem k tomu, že v případě telefaxu se skenuje psaný text z listu papíru a zasílá se na jiný faxový
přístroj, který zprávu přijme a vytiskne její kopii na list papíru, je v případě podepsané textové
zprávy dodržen požadavek písemné formy, neboť lze identifikovat osobu, která právní úkon učinila.
Lze tedy přijmout závěr, že právní úkon učiněný prostřednictvím telefaxu splňuje požadavek písemné
formy, jestliže je podepsán osobou, která tento úkon činí.
22. Dovolatel dále namítá, že výzva ke jmenování rozhodce měla být (vzhledem k důležitosti)
doručena minimálně doporučeně poštou. Ani této výtce však nelze přisvědčit. Strany si ujednaly
pouze požadavek písemnosti výzvy a ten byl naplněn. Žádná dohoda stran ohledně způsobu doručení
výzvy nebyla. Navíc nelze přikládat větší váhu písemnému právnímu úkonu, který byl doručen
doporučeně poštou než písemnému právnímu úkonu učiněnému faxem.
23. K namítanému porušení zásady předvídatelnosti a nesplnění poučovací povinnosti rozhodcem
dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež je podle
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. povinnou náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014).
24. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí navyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Požadavku na vymezení přípustnosti dovolatel v části dovolání, v níž tvrdí nepředvídatelnost
rozhodnutí a nesplnění poučovací povinnosti rozhodcem, nedostál, neboť pouze obecně uvádí, že
„napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena,
resp. otázku, která byla předchozími soudy řešena v rozporu s hmotným právem, a dále pak jde i o
rozhodnutí, které přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech a řeší otázku mající v dané věci určitý význam (rozhodnutí s judikatorním dopadem)“.
Následně dovolatel rekapituluje závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, aniž by bylo
patrné, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze pro úplnost
dovolací soud uvádí, že i pokud by dovolatel považoval dovolání za přípustné proto, že se odvolací
soud měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, požadavku na vymezení přípustnosti
dovolání nedostál, neboť v takovém případě musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní
otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
26. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). | decision_1159.pdf |
180 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023,
sp. zn. 23 Cdo 1510/2022,
ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1510.2022.1
Číslo: 5/2024
Právní věta:
Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost určená v § 234 odst. 3 o. s. ř. počíná
běžet v okamžiku, kdy se účastník, který žalobu podává, dozvěděl (získal vědomost) o tom, že jsou
zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo
přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel, nejdříve však
dnem, kdy bylo tomuto účastníku doručeno rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a proti němuž
žaloba pro zmatečnost směřuje.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 08.03.2023
Spisová značka: 23 Cdo 1510/2022
Číslo rozhodnutí: 5
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Lhůta procesní [ Lhůty ], Žaloba pro zmatečnost
Předpisy: § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 234 odst. 3 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp.
zn. 16 Co 10/2022, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 18 C
218/2017, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou pro zmatečnost podanou dne 27. 1. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2019, č. j. 18 C 218/2017-65, a rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 11. 2011 (správně 26. 11. 2019 – poznámka Nejvyššího soudu), č. j. 16 Co
232/2019-108, z důvodu, že o žalobě ve věci samé rozhodovala podjatá soudkyně Mgr. Marcela
Zbořilová, která dříve vykonávala praxi v advokátní kanceláři J., K., přičemž námitku její podjatosti,
kterou vznesla v rámci řízení, soud nesprávně shledal nedůvodnou.2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1. 9. 2021, č. j. 18 C 218/2017-223, žalobu pro
zmatečnost zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení o žalobě
pro zmatečnost ve výši 6 534 Kč.
3. Soud prvního stupně žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní z důvodu uvedeného v § 229 odst.
1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“) zamítl pro její opožděnost s odůvodněním, že žalobkyně vznesla námitku podjatosti soudkyně
již v řízení při jednání dne 20. 2. 2019 poté, co soudkyně účastníkům sdělila, že zná žalovaného i jeho
právního zástupce, neboť zhruba před deseti lety vykonávala praxi asistentky v jejich advokátní
kanceláři. Námitkou podjatosti se zabýval odvolací soud v souvislosti s odvoláním žalobkyně proti
rozsudku soudu prvního stupně a neshledal ji důvodnou. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobu pro
zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je možné podat ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se ten,
kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl, tedy v tříměsíční subjektivní lhůtě od zjištění
oprávněné osoby o důvodu zmatečnosti. Objektivní lhůta je pak limitována třemi roky od právní moci
napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se o možné podjatosti soudkyně dozvěděla dne 20. 2. 2019, a
pokud žalobu pro zmatečnost podala dne 27. 1. 2021, lhůta nemohla být zachována. Navíc doplnil, že
soudkyně Mgr. Marcela Zbořilová nebyla vyloučena z projednání a rozhodnutí dané věci, o čemž
rozhodl Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2011 (správně 26. 11. 2019 –
poznámka Nejvyššího soudu). Ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podle soudu prvního stupně
dopadá na případy, kdy důvod podjatosti soudce vyjde najevo následně, tj. kdy se tento důvod
zmatečnosti objeví (účastník jej zjistí) poté, co ve věci již soudce rozhodl (po právní moci rozhodnutí).
Žalobkyně neuvedla žádné jiné skutečnosti, které by o možné podjatosti soudkyně dodatečně zjistila,
nýbrž opětovně skutečnosti již dříve uvedené v námitce podjatosti, o které již bylo rozhodnuto.
4. Soud prvního stupně se také neztotožnil s námitkou žalobkyně o zneužití práva v případě
zastoupení žalovaného (advokáta) jiným advokátem, neboť každý má právo na právní pomoc bez
ohledu na to, zda sám advokátní praxi vykonává (nejde jen o otázku odborné znalosti, ale též o
časový faktor při přípravě věci, účasti u jednání), spor vyvolala žalobkyně a žalovaný se pouze bránil.
Poukázal i na zachování rovnosti účastníků v řízení, pakliže žalobkyně jako právnická osoba, která
rovněž vykonává advokátní činnost, byla v řízení advokátem zastoupena.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení
částku 2 178 Kč (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba pro zmatečnost nemůže být
úspěšná pro marné uplynutí subjektivní lhůty stanovené v § 234 odst. 3 o. s. ř. S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že tato lhůta počíná běžet dnem, v němž navrhovatel získal
vědomost o skutkových okolnostech, jež mohou být důvodem k pochybnosti o nestrannosti soudce.
Úvahy žalobkyně, že se pro daný případ subjektivní lhůta neuplatní, případně, že by její běh měl být
vázán na jiný okamžik, podle odvolacího soudu nemají zákonný podklad ani logický smysl, neboť
žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, jenž slouží k nápravě procesních
pochybení, která nebylo možné napravit na základě řádného opravného prostředku (odvolání). V
daném případě žalobkyně předmětnou skutečnost v rámci odvolacího řízení namítla a okolnost, že s
jejím posouzením odvolacím soudem nesouhlasí, jí nemůže založit nárok na její uplatnění jako
zmatečnostního důvodu mimo rámec marně uplynulé subjektivní lhůty k podání žaloby. Odvolací
soud přitakal též závěrům soudu prvního stupně o přiznání náhrady odměny a výdajů advokáta
žalovaného, neboť ve shodě se soudem prvního stupně zastoupení žalovaného advokátem
nepovažoval za zneužití práva na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení. K
námitce žalobkyně též dovodil, že advokát žalovaného byl zmocněn k jeho zastupování i v řízení o
žalobě pro zmatečnost (plná moc mu udělená v původním řízení dne 31. 1. 2018 prokazovala právo
advokáta vystupovat za žalovaného i v řízení o mimořádném opravném prostředku a případnépochybnosti o věcném rozsahu tohoto zmocnění odstranilo čestné prohlášení žalovaného ze dne 21.
12. 2021).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku I) podala žalobkyně včasné
dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Za klíčové považuje žalobkyně posouzení otázky běhu subjektivní, resp. objektivní lhůty pro
podání žaloby pro zmatečnost, tj. otázky, „kdy mohla žalobkyně skutečně žalobu pro zmatečnost de
lege lata podat“, která podle ní v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Připomíná, že se o
důvodu zmatečnosti dozvěděla v průběhu řízení o věci samé dne 20. 2. 2019, přičemž rozhodnutí ve
věci samé (rozsudek odvolacího soudu) nabylo právní moci až dne 20. 12. 2019. Argumentuje tím, že
pokud měla podle soudů obou stupňů podat žalobu (zřejmě) nejpozději dne 20. 5. 2019, odmítly se
soudy vypořádat s tím, že v danou dobu nebyla splněna zákonná podmínka, aby vůbec mohla být
žaloba pro zmatečnost podána, tj. neexistovalo rozhodnutí, které by takovou žalobou mohlo být
napadeno. Nesouhlasí ani s názorem žalovaného, podle něhož měla být žaloba podána v subjektivní
lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí, neboť při takovém výkladu by byl běh subjektivní lhůty vázán
na okamžik, na který § 234 odst. 3 o. s. ř. váže počátek běhu lhůty objektivní, šlo by de facto o
stavění subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, které nemá oporu v žádném ustanovení
zákona.
9. Podle žalobkyně odvolací soud napadené rozhodnutí též nedostatečné odůvodnil, pokud uvedl, že
lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost „dávno uběhla“, aniž doplnil, kdy se tak mohlo stát, a
vysvětlil, proč zastává tento názor. Nedostatečnost odůvodnění vytýká odvolacímu soudu též ve
vztahu k závěru o potřebnosti právního zastoupení žalovaného, neboť se podle ní nevypořádal s jí
citovanou judikaturou, podle které je nezbytné náležitě zhodnotit, zda zvolením si právního zástupce
nedošlo ke zneužití práva na práva na právní pomoc jen za účelem umělého navyšování nákladů
řízení a obohacení se. V tom spatřuje (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp.
zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), porušení práva na
spravedlivý proces. Namítá také existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, protože právní zástupce žalovaného nebyl pro řízení o žalobě pro zmatečnost
vůbec zmocněn. Plná moc, které se dovolával zástupce žalovaného, byla podle ní explicitně omezena
jen na „řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, a to jen na věc vedenou pod sp. zn. 18 C
218/2017“, a nebyl zohledněn § 28 odst. 6 o. s. ř.
10. Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasil se závěry odvolacího soudu o opožděnosti žaloby pro
zmatečnost. Zdůraznil, že byla podána více než rok poté, co bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, a
že subjektivní lhůta již uplynula. Uvedl též, že ve věci nebylo rozhodnuto podjatou soudkyní, neboť s
ní on ani jeho zástupce nejsou v kontaktu již více než 10 let a jejich vztah byl vždy jen pracovní. Za
nedůvodné považoval i ostatní dovolací námitky a navrhl zamítnutí dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylavyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně o porušení práva na spravedlivý proces
tím, že odvolací soud řádně neodůvodnil své závěry o opožděnosti žaloby pro zmatečnost a o
potřebnosti zastoupení žalovaného advokátem. Prostřednictvím této námitky žalovaná fakticky
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a tedy vadu řízení, které se podle ní měl
odvolací soud dopustit. Stejně tak namítá vadu řízení spočívající v nedostatku zmocnění advokáta
žalovaného pro řízení o žalobě pro zmatečnost. K případné existenci vad dovolací soud přihlédne v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) a samy o sobě nejsou
způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci). Tvrzení žalobkyně o
těchto údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, jež
jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
https://www.nsoud.cz).
13. Nadto námitky žalobkyně směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí
ohledně potřebnosti zastoupení žalovaného advokátem zpochybňují správnost právního posouzení
odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, kterým přiznal žalovanému (advokátu)
náhradu nákladů právního zastoupení jiným advokátem. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však
dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
14. Žalobkyně formulovala jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku „běhu
subjektivní, resp. objektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost“ resp. otázku, „kdy mohla
žalobkyně skutečně žalobu pro zmatečnost de lege lata podat“. Předkládá-li takto žalobkyně k
dovolacímu přezkumu i otázku běhu tříleté objektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle §
234 odst. 3 o. s. ř. běžící od právní moci napadeného rozhodnutí, pak přehlíží, že na řešení takové
otázky usnesení odvolacího soudu nezáviselo, neboť odvolací soud závěr o opožděnosti žaloby pro
zmatečnost založil na závěru o marném uplynutí subjektivní lhůty určené v témže ustanovení a
během objektivní lhůty se nezabýval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil
a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. V rozhodování Nejvyššího soudu již byla řešena otázka počátku běhu subjektivní lhůty k podání
žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř., nikoliv však ve všech souvislostech [srov.
odvolacím soudem zmíněné usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5931/2016, či usnesení ze
dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 991/2018, v nichž dovolací soud posuzoval, zda je pro určení počátku
běhu této lhůty významná existence rozhodnutí soudu o námitce podjatosti podané účastníkem z
týchž důvodů v jiné věci, resp. vědomost účastníka o obsahu takového rozhodnutí o námitce
podjatosti, či již samotná vědomost o skutkových okolnostech, které podle účastníka zakládají důvod
pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího)]. Ve své rozhodovací praxi se dovolací soud dosud
výslovně nezabýval tím, jaký vliv má na počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro
zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř. skutečnost, že vědomost o skutkových okolnostech, které
zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, získal účastník dříve, než vůbec
bylo vydáno rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost. Z dovolací argumentace žalobkyně je
přitom zřejmé, že právě v těchto souvislostech má otázku počátku běhu subjektivní lhůty k podání
žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř. za dosud neřešenou v judikatuře dovolacího soudu.
Pro její řešení shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
IV.Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout
pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno,
jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
18. Podle § 234 odst. 1 není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě
tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
19. Podle § 234 odst. 3 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) lze žalobu
podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl,
nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí.
20. Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný
prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí
takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí
zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo,
je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně
odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost je tedy
právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným
procesním nedostatkům (srov. zvláštní část důvodové zprávy k části první zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3518/2019). Ze
zvláštní části důvodové zprávy k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým byla zavedena (vrácena)
do českého právního řádu žaloba pro zmatečnost, se dále podává, že délka lhůt k podání žaloby pro
zmatečnost byla stanovena tak, aby navrhovatel žaloby mohl její důvod náležitě uplatnit a současně
aby se tak muselo stát během takové doby, která by zbytečně nenarušovala právní jistotu (důvěru v
právní stav nastolený pravomocným soudním rozhodnutím). Těmto požadavkům odpovídá obecná
lhůta tří měsíců; i když jde o mimořádný opravný prostředek, byl počátek běhu lhůty – v zájmu
potřebné jistoty pro účastníky – stanoven od doručení napadeného rozhodnutí. Tam, kde to vyžaduje
povaha důvodů žaloby, byla stanovena tzv. subjektivní lhůta, která plyne od okamžiku, kdy se
navrhovatel žaloby o jejím důvodu dozvěděl, popřípadě tzv. objektivní lhůta, která plyne od právní
moci napadeného rozhodnutí, eventuálně byl počátek běhu lhůty stanoven na jinou právní
skutečnost.
21. V usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněném pod č. 66/2010 Sb. rozh.
obč. (dál jen „R 66/2010“) Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v občanském soudním řízení je
nutné odlišovat námitku podjatosti soudce nebo přísedícího (§ 15a odst. 3) a námitku, že ve věci
rozhodl vyloučený soudce nebo přísedící, která je odvolacím důvodem, důvodem žaloby pro
zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud. Zatímco
pro námitku podjatosti soudce (přísedícího) je v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. předepsána lhůta,
jejímž zmeškáním se stává opožděnou (§ 15b odst. 3 a § 16 odst. 2 o. s. ř.), uplatnění námitky, že ve
věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící), je limitováno jen lhůtami, předepsanými pro podání
opravných prostředků, v nichž tvoří jejich důvod, případně též způsobem jejich projednání. Námitku,
že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, lze uplatnit jako důvod opravného prostředku bez ohledu na
to, zda byla námitka podjatosti vznesena nebo že vůbec nebyla uplatněna, zda, popřípadě jak o ní
bylo nadřízeným soudem rozhodnuto nebo kdy se účastník o důvodu podjatosti (důvodu pochybností
o nepodjatosti soudce nebo přísedícího) dozvěděl.
22. Na závěry R 66/2010 Nejvyšší soud navázal i v mnoha svých dalších rozhodnutích, v nichž mimojiné uvedl, že námitka, že ve věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti lze mít pochybnosti, není
dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), může však být v případě přípustného
dovolání posouzena jako tzv. zmatečnostní vada uvedená v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež spočívá v
tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, i když o takové námitce již bylo
pravomocně rozhodnuto tak, že konkrétní soudci, jež napadené rozhodnutí vydali, nejsou vyloučeni z
projednávání a rozhodnutí věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp.
zn. 20 Cdo 432/2010). Není-li dovolání přípustné, k prověření takové námitky (k posouzení její
důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 1. 2019,
sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018).
23. Závěry přijaté v R 66/2010 akceptoval též Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS
1811/14, kterým zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012,
obsahující odlišný názor, že žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nemůže být
úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci či k účastníkům řízení
účastník vyvozuje z okolností, které mu byly známy již v průběhu (původního) řízení, neboť zákonný
požadavek na vyloučení podjatého soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být
ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a je na účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady
uplatnil bezprostředně poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících. Ústavní
soud konstatoval, že výklad obsažený ve zrušovaném rozhodnutí stanoví nad rámec zákona další
podmínku přípustnosti či úspěšnosti žaloby pro zmatečnost neodpovídající ústavně konformnímu
výkladu a nerespektuje § 16b o. s. ř., podle kterého usnesení nadřízeného soudu podle § 16 odst. 1 a
2 o. s. ř. je závazné pro soud a pro účastníky řízení; ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 219a odst. 1
písm. a), § 229 odst. 1 písm. e) a § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. tím nejsou dotčena. Ani pravomocné
rozhodnutí o námitce podjatosti tedy podle Ústavního soudu nezakládá překážku věci rozhodnuté a
nebrání novému řešení otázky nestrannosti soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst.
1 písm. e) o. s. ř. Tím spíše tomu nemůže bránit skutečnost, že o námitce podjatosti vůbec
rozhodováno nebylo. S odkazem na R 66/2010 Ústavní soud dodal, že při existenci dvou možných
výkladů podústavního práva bylo namístě aplikovat ten, který poskytuje větší ochranu právu na
nestranného soudce (tj. výklad v R 66/2010).
24. Jak bylo již výše uvedeno, k otázce počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro
zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn.
21 Cdo 5931/2016 (na které odkázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí), v němž přijal a
odůvodnil závěr, že pro určení počátku běhu této tříměsíční lhůty není významné, zda a kdy ten, kdo
podává žalobu pro zmatečnost, zjistil, že bylo vydáno rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno
námitce podjatosti uplatněné na základě stejných skutkových okolností, popřípadě kdy mu bylo
soudem doručeno nebo kdy jinak zjistil jeho obsah. K tomu, aby začala běžet lhůta tří měsíců k
podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř., postačuje, aby se ten, kdo žalobu podává,
dozvěděl (získal vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod
pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se
na jeho vydání podílel. Na tyto závěry pak Nejvyšší soud odkázal též v usnesení ze dne 28. 8. 2019,
sp. zn. 27 Cdo 991/2018, v němž dále dodal, že právo podat žalobu pro zmatečnost jakožto
mimořádný opravný prostředek zanikne marným uplynutím subjektivní lhůty bez ohledu na to, že
objektivní lhůta dosud neuběhla.
25. Byť se v posledně citovaných rozhodnutích dovolací soud výslovně nevyjadřoval k tomu, jaký vliv
má na počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř.
skutečnost, že vědomost o skutkových okolnostech, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti
soudce nebo přísedícího, získal účastník dříve, než vůbec bylo takovým soudcem (přísedícím) vydáno
rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost, lze z tam uvedených závěrů dovodit, že pro počátekběhu takové lhůty je rozhodná nejen vědomost o skutkových okolnostech, které zakládají důvod
pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, ale též vědomost o tom, že se důvod pochybovat
o nepodjatosti týká soudce (přísedícího), který v řízení vydal rozhodnutí napadené žalobou pro
zmatečnost, nebo se na jeho vydání podílel [lhostejno, zda jako soudce (přísedící) soudu prvního
stupně či soudu odvolacího, neboť tam, kde v případech uvedených v § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl
odvolací soud, lze podat žalobu pro zmatečnost buď jen proti jeho rozhodnutí, nebo rovněž proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže trpí zmatečností; rozhodnutí soudu prvního stupně však
nelze napadnout samostatně, neboť jeho právní moc se odvíjí (až) od rozhodnutí odvolacího soudu –
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněné pod č.
49/2021 Sb. rozh. obč.]. Pro posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu
uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je tedy rozhodná i skutečnost, že došlo k vydání
rozhodnutí, které je napadeno žalobou pro zmatečnost. I skutečnost, že v řízení již bylo rozhodnuto
vyloučeným soudcem (přísedícím) je obsažena v popisu tohoto zmatečnostního důvodu v § 229 odst.
1 písm. e) o. s. ř. Vědomost o vydání rozhodnutí (kterým bylo řízení skončeno) a jeho obsahu přitom
účastník získává tím, že je mu doručeno.
26. Pokud je žaloba pro zmatečnost v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný
opravný prostředek sloužící k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí
takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem,
popřípadě je-li takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, tj. mimo jiné
k prověření důvodnosti námitky účastníka, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící [§
229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], přičemž pro možnost uplatnění takové žaloby není rozhodné, že již byla
totožná námitka v předchozím průběhu řízení uplatněna a případně s jakým výsledkem o ní bylo
rozhodnuto (srov. § 16b o. s. ř. a výše citované R 66/2010), pak je zřejmé, že zákonodárce neměl v
úmyslu zamezit uplatnění žaloby pro zmatečnost v takových případech ani tím, že by počátek
subjektivní lhůty k jejímu uplatnění v § 234 odst. 3 o. s. ř. stanovil již okamžikem, kdy se účastník v
předchozím průběhu řízení (tj. před vydáním rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost)
dozvěděl o skutkových okolnostech, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo
přísedícího, bez ohledu na to, kdy bylo vydáno a účastníku doručeno rozhodnutí, kterým se řízení
končí a které lze žalobou pro zmatečnost z uvedeného důvodu napadnout. Z důvodové zprávy k
zákonu č. 30/2000 Sb. zřetelně vyplývá, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost byla stanovena tak,
aby ten, kdo žalobu podává, mohl její důvod náležitě uplatnit, což by v případě jejího počátku
stanoveného na dobu před vydáním a doručením napadeného rozhodnutí zjevně nebylo naplněno.
Ostatně je zcela nelogické, aby běh lhůty k podání opravného prostředku (i mimořádného) proti
soudnímu rozhodnutí počal běžet ještě dříve, než bylo takové rozhodnutí vůbec vydáno.
27. Lze tedy uzavřít, že subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost určená v § 234
odst. 3 o. s. ř. počíná běžet v okamžiku, kdy se účastník, který žalobu podává, dozvěděl (získal
vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o
nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho
vydání podílel, nejdříve však dnem, kdy bylo tomuto účastníku doručeno rozhodnutí, kterým bylo
řízení skončeno a proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje.
28. V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o opožděnosti žaloby pro zmatečnost podané
žalobkyní dne 27. 1. 2021 na předpokladu, že tvrzený důvod pro vyloučení soudkyně nemůže být
způsobilým důvodem zmatečnostní žaloby, neboť „žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným
prostředkem, jenž slouží k nápravě procesních pochybení, která nebylo možné napravit na základě
řádného opravného prostředku (odvolání)“, a pokud žalobkyně získala vědomost o tvrzeném důvodu
pro vyloučení soudkyně již při jednání ve věci dne 20. 2. 2019 (v řízení před soudem prvního stupně)
a tuto skutečnost namítla v rámci odvolacího řízení, nemůže okolnost, že s jejím posouzením
odvolacím soudem nesouhlasí, založit nárok na její uplatnění jako zmatečnostního důvodu mimorámec marně uplynulé subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Zjevně tedy vycházel ze
závěru, že subjektivní tříměsíční lhůta podle § 243 odst. 3 o. s. ř. počala běžet již dne 20. 2. 2019, tj.
před vydáním rozsudku odvolacího soudu (dne 26. 11. 2019), jímž bylo řízení skončeno a který
žalobkyně napadla žalobou pro zmatečnost (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně).
29. Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné již v předpokladu, že žaloba pro
zmatečnost slouží (jen) k nápravě procesních pochybení, která nebylo možné napravit na základě
řádného opravného prostředku (odvolání). Z výše citovaných judikaturních závěrů vyplývá, že žaloba
pro zmatečnost slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná soudní rozhodnutí trpící
zmatečnostními vadami, resp. rozhodnutí, jejichž vydání předcházelo řízení takovými zásadními
vadami zatížené, bez ohledu na to, zda jde o vady, jež bylo možno napravit v odvolacím řízení.
Předmětem posouzení žaloby pro zmatečnost jako mimořádného opravného prostředku může být i
přezkum správnosti závěrů odvolacího soudu o existenci takových vad řízení. Ostatně i dovolací soud
k takovým vadám přihlíží v řízení o dovolání (jiném mimořádném opravném prostředku), je-li
dovolání přípustné, bez ohledu na to, zda se jejich existencí případně zabýval již odvolací soud (srov.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
30. Nesprávný je z výše uvedených důvodů také právní závěr odvolacího soudu, že tříměsíční
subjektivní lhůta podle § 234 odst. 3 o. s. ř. k podání žaloby žalobkyně počala běžet již dne 20. 2.
2019, tj. dříve, než vůbec byl žalobkyni doručen rozsudek odvolacího soudu (jímž bylo řízení
skončeno), proti kterému byla žaloba pro zmatečnost podána. Při tomto svém nesprávném právním
názoru pak odvolací soud již řádně neposuzoval, kdy byl žalobkyni doručen napadený rozsudek
odvolacího soudu, příp. jaký vliv měla na včasnost podané žaloby pro zmatečnost skutečnost, že proti
žalobou napadenému rozsudku žalobkyně podala též dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu (srov. §
235 odst. 2 o. s. ř.). Právní posouzení otázky včasnosti podané žaloby pro zmatečnost je tedy v tomto
směru neúplné.
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal,
zda nebylo řízení o žalobě pro zmatečnost postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení dovolací soud neshledal.
32. Žalobkyně v tomto ohledu namítala nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, jeho
nepřezkoumatelnost, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však
rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje
takové míry argumentace, která nijak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů,
jak je ostatně zřejmé i z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací
soud dostatečně ozřejmil důvody, pro které měl žalobu pro zmatečnost za opožděnou, byť jeho právní
posouzení neshledal dovolací soud správným. Stejně tak se odvolací soud dostatečně vypořádal s
argumentací žalobkyně o zneužití práva žalovaného na právní pomoc a vysvětlil, z jakých důvodů
zastoupení žalovaného advokátem za zneužití práva na právní pomoc nepovažuje (srov. bod 7
odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že žalobkyně s takovým posouzením nesouhlasí a
nemá je za souladné s judikaturou, na kterou v řízení poukazovala, není důvodem pro závěr o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
33. Nejvyšší soud nesdílí ani názor žalobkyně, že řízení o žalobě pro zmatečnost je zatíženo vadou
spočívající v absenci zmocnění zástupce žalovaného pro toto řízení. Odvolací soud správně vycházel z
obsahu plné moci ze dne 31. 1. 2018, jež opravňovala zástupce žalovaného též k tomu, aby v této
věci „… podával opravné prostředky, námitky nebo rozklad a vzdával se jich … i tehdy, když je podle
právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci“, tj. i ve vztahu k řízení o mimořádných opravných
prostředcích, a též z obsahu čestného prohlášení žalovaného ze dne 21. 12. 2021, z něhož výslovněvyplývalo zmocnění zástupce žalovaného pro zastupování žalovaného i v řízení o žalobě pro
zmatečnost.
34. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho
změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení
[§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí také pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty
první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). | decision_116.pdf |
181 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.04.2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.747.2015.1
Číslo: 58/2017
Právní věta: Cestovní kancelář odpovídá podle § 852i obč. zák. i za imateriální újmu, která u
zákazníka nastala porušením závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy..
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.04.2016
Spisová značka: 33 Cdo 747/2015
Číslo rozhodnutí: 58
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Smlouva cestovní
Předpisy: čl. 852i odst. 1 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 64 Co 220/2014, v
části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 27 C
142/2012, v zamítavém výroku co do částky 24 828 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 26. 7. 2012 do
zaplacení, včetně výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 27 C 142/2012, v zamítavém výroku co do částky 24 828 Kč s
7,5% úrokem z prodlení od 26. 7. 2012 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, a věc v tomto
rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou ze dne 28. 7. 2012 se žalobce domáhal zaplacení částky 26 788 Kč s blíže specifikovaným
úrokem z prodlení. Dne 14. 6. 2012 uzavřel se žalovanou cestovní smlouvu na pobytový zájezd v
hotelu FAME LARA RESIDENCE, destinace Antalya, v T., v termínu od 15. 6. 2012 do 22. 6. 2012
pro 4 osoby. Cena zájezdu zahrnovala příplatek za každou ubytovanou osobu za pokoj s výhledem na
moře ve výši 490 Kč. Na místě pobytu byli ovšem ubytováni na pokoji nikoliv s výhledem na moře,
nýbrž orientovaném na rušnou ulici. Žalovaná částka tak představuje 4x příplatek za pokoj s
výhledem na moře (1 960 Kč) a „minimální odškodnění“ ve výši 30% z původní ceny zájezdu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 27 C 142/2012-58, žalobu zcela
zamítl. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 6. 2012 cestovní smlouvu, jejímž předmětembyla letecká doprava a pobyt v hotelu FAME LARA RESIDENCE v destinaci Antalya v T. v termínu od
15. 6. 2012 do 22. 6. 2012 se stravováním formou all inclusive a ubytováním ve dvou dvoulůžkových
pokojích s výhledem na moře za částku 20 690 Kč pro jednu osobu, zvýšenou o 490 Kč za výhled na
moře z pokoje. Žalobce ve smlouvě potvrdil, že mu byly spolu s návrhem smlouvy zaslány všeobecné
smluvní podmínky pořadatele zájezdu, které tvoří nedílnou součást smlouvy. Podle smluvních
podmínek se žalovaná zavázala poskytnout žalobci služby podle smlouvy, a to řádně a včas. Při
porušení této povinnosti byl žalobce oprávněn uplatnit reklamaci, bez zbytečného odkladu,
nejpozději do tří měsíců od skončení zájezdu, jinak by toto právo zaniklo. V případě důvodné
reklamace se žalovaná zavázala odstranit vadu služby nebo ji doplnit, popř. bude-li to možné,
poskytnout službu náhradní, jinak se zavázala žalobci poskytnout slevu ze sjednané ceny
reklamované služby. Žalovaná žalobce upozornila, že v prázdninových letoviscích se odehrává rušný
noční život, který může způsobit i hluk, jejž není v jejích silách ovlivnit. Zároveň zdůraznila, že v
některých hotelech končí večerní animační program až v pozdních nočních hodinách. V případě
stížností odůvodněných těmito okolnostmi nemůže poskytnout slevu ani kompenzaci. Z reklamačního
protokolu sepsaného dne 15. 6. 2012 vyplývá, že si žalobce stěžoval, že byli ubytováni v pokojích
orientovaných na velmi rušnou ulici, a proto nemohli spát, ačkoliv měli objednány pokoje s výhledem
na moře. Reklamaci se na místě nepodařilo vyřešit. S odkazem na § 852a odst. 1, § 852b odst. 1 a 3, §
852i odst. 1 a 2, § 852k odst. 2, 3 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že došlo sice k porušení cestovní smlouvy, jelikož žalovaná
nezajistila pro žalobce pokoje s výhledem na moře, avšak zájezd mohl pokračovat, protože v tomtéž
hotelu mu žalovaná (a členům jeho rodiny) zajistila jiné pokoje odpovídající kvality (s výjimkou
chybějícího výhledu na moře). Proto má povinnost vrátit žalobci pouze rozdíl v ceně zájezdu při
ubytování v pokoji s výhledem na moře a bez něj. Jestliže bylo prokázáno, že tomu odpovídající
částku (1 960 Kč) žalovaná žalobci vrátila, žaloba nemůže být důvodná, neboť zbývající služby mu
poskytla řádně a žalobce se zbývajícími členy své rodiny ostatní „služby přijal a spotřeboval.“
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 64 Co 220/2014-86, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových zjištění a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve vztahu k porušení cestovní smlouvy nezajištěním
ubytování na pokojích s výhledem na moře považoval za dostačující vrácení ceny (příplatku) za tuto
„službu“. Domáhal-li se žalobce náhrady za nepřiměřený hluk, pak odvolací soud uzavřel, že byl i s
rodinou ubytován v rekreačním komplexu poskytujícím služby velkému počtu osob, na což byl ve
všeobecných smluvních podmínkách upozorněn. Hledal-li žalobce pro svou dovolenou tiché místo,
pak s přihlédnutím k poloze hotelu, jeho rozloze a obsazení v sezóně nemohl kýžený klid od
uvedeného hotelu očekávat. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce a příslušníci jeho rodiny
všechny ostatní služby vyčerpali, a proto nemohlo dojít k zásahu do klidné dovolené, kterou
očekávali.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. V dovolání, které podle obsahu směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu částky 24 828 Kč s příslušenstvím, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“)
dovozuje ze znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), má obsahově
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěry,
které totiž přijal, jsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména
jeho rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013. Akcentuje, že i rozhodovací praxe
Soudního dvora Evropské unie (viz věc C-168/00, Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co.
KG) přiznává podle směrnice 90/314/EHS zákazníkovi (spotřebiteli) právo na náhradu materiální aimateriální újmy, zahrnující rovněž právo na náhradu ztráty požitku z dovolené. Neujistila-li by
žalovaná žalobce, že bude mít zajištěny pokoje s výhledem na moře, cestovní smlouvu by neuzavřel.
Náhrada vzniklé újmy nemůže být uspokojena pouze vrácením částky (příplatku) za rezervaci pokojů
s výhledem na moře. Dovolatel zdůrazňuje, že náhradní pokoje byly nevyhovující, jelikož byly
situovány na rušnou ulici. S tímto odůvodněním navrhl zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak i
soudu prvního stupně a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
5. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení
končí, závisí na vyřešení otázky práva na náhradu újmy vzniklé porušením cestovní smlouvy, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Podle § 852i odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále opět jen „obč. zák.“, cestovní kancelář odpovídá
zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto
závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu
poskytovaných v rámci zájezdu. Nesplní-li cestovní kancelář své povinnosti vyplývající z cestovní
smlouvy nebo tohoto zákona řádně a včas, musí zákazník uplatnit své právo u cestovní kanceláře bez
zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od skončení zájezdu, nebo v případě, že se zájezd
neuskutečnil, ode dne, kdy měl být zájezd ukončen podle cestovní smlouvy, jinak právo zaniká (odst.
2).
9. Podle bodu XI.7 čl. XI. REKLAMACE smluvních podmínek žalované pro rok 2012 v případě
důvodné a oprávněné reklamace je MARINE TOUR povinna odstranit vadu příslušné služby nebo ji
doplnit nebo poskytnout službu náhradní, je-li to možné. V opačném případě je MARINE TOUR
povinna poskytnout slevu ze sjednané ceny reklamované služby.
10. Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční (soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce
vymezil předmět řízení). Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových
okolnosti a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena)
není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový
stav právně posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě; pouze pokud by přiznal plnění z
jiného skutkového základu, než jak byl žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění
uvedené v žalobním petitu, rozhodl by soud o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, a ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo
1586/2005). Z pohledu shora řečeného bylo určující, že žalobce svůj žalobní požadavek formuloval
tak, že mimo částku 1 960 Kč (vrácení peněz za nezajištěné pokoje s výhledem na moře) požadoval
dále částku 24 828 Kč jako slevu z celkové ceny zájezdu.11. V rozsudku ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, Nejvyšší soud s přihlédnutím k
rozhodnutí Evropského soudního dvora v případu ESD, C-168/00, ve věci Simone Leitner proti TUI
Deutschland GmbH & Co. KG, k závěrům odborné literatury (srovnej ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J.,
ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 2402 -2404), jakož i k judikatuře členských států Evropské unie, přijal a
odůvodnil závěr, podle něhož „pokud v důsledku porušení povinností ze strany cestovní kanceláře
vznikla zákazníkovi škoda, svědčí mu vedle práva na vrácení rozdílu v ceně také právo na náhradu
škody podle § 852i obč. zák. (…) ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno nejen v kontextu
odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za
imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou (…)
uvedený výklad je (…) konformní s českou právní úpravou i dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006).“ K
tomuto názoru se kloní i část odborné veřejnosti, podle níž pojem „škody“ v rámci úpravy cestovní
smlouvy je potřeba se zřetelem ke směrnici č. 90/314/EHS vykládat v širším významu (srovnej
HULMÁK, M. „Ztráta radosti z dovolené“, Právní rozhledy 2/2009, s. 52), neboť právo na náhradu
této specifické újmy je spojeno s porušením povinnosti cestovní kanceláře, nikoliv s pouhým zásahem
do osobnostních práv podle § 11 a násl. obč. zák.
12. Nelze pominout, že úprava cestovní smlouvy v občanském zákoníku (zákonu č. 40/1964 Sb.)
představuje transpozici směrnice Rady č. 90/314/EHS z 13. 6. 1990 o souborných službách pro
cestování, pobyty a zájezdy. Platí přitom, že národní úpravu (…) je nutné v co největším rozsahu
interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici
(nepřímý účinek – ESD, ve věci C-106/89,Marleasing SA proti La Comercial Internationale de
Alimentacion SA, ESD, ve věci C-240–244/98, Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, ve
věci C-212/04, Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006). Autonomní
charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějících národních úprav musí být
vždy činěn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, ve
věci C-29/76, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol).
13. V poměrech nyní souzené věci shora uvedené znamená, že žalovaná, která proti ujednání v
cestovní smlouvě nezajistila pro žalobce a členy jeho rodiny požadovanou kvalitu ubytování (pokoje s
výhledem na moře), má, kromě povinnosti vrátit příplatek za takové pokoje (počítaný podle počtu
osob – 4 x 490 Kč), povinnost nahradit mu újmu (poskytnout slevu) spočívající v narušení klidného
průběhu dovolené, neboť přes jeho očekávání mu nebylo zajištěno požadované ubytování; otázka
hluku při „náhradním“ ubytování se pak jeví jako sekundární ve vztahu k primárnímu porušení
cestovní smlouvy.
14. Přesto, že ustanovení § 852i obč. zák. o právu, ať již je budeme nazývat právem na náhradu za
ztrátu radosti z dovolené, právem na náhradu škody za pokaženou dovolenou, nebo právem z titulu
narušení dovolené, výslovně nehovoří, nelze je vyloučit. Naopak eurokonformním výkladem
dotčeného ustanovení lze dospět k závěru, že umožňuje postiženému zákazníkovi domáhat se
imateriální újmy způsobené porušením povinnosti cestovní kanceláře.
15. Toto právo nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené.
Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně
znepříjemnit pobyt. Při posuzování důvodnosti nároku, eventuálně jeho výše, může být vodítkem tzv.
frankfurtská tabulka slev, kterou již v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu.
Označuje nečastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a má pouze
orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu. Je použitelná zejména v situaci, kdy se cestovní
kancelář se zákazníkem, který uplatnil nároky vyplývající z porušení cestovní smlouvy, vyrovnává
mimosoudně (tabulka je k dispozici na webových stránkách Evropského spotřebitelského centra při
České obchodní inspekci www.evropskyspotrebitel.cz/files/frankfurtska-tabulka.pdf).16. Z pohledu shora uvedených závěrů je právní posouzení věci odvolacím soudem, a potažmo i
soudem prvního stupně, neúplné, a tudíž nesprávné.
17. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
18. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). | decision_1160.pdf |
182 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.04.2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1988.2014.1
Číslo: 101/2018
Právní věta: Vyhláška č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené
z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené
z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, se použije i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči
v pobytových zařízeních sociálních služeb.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.04.2016
Spisová značka: 23 Cdo 1988/2014
Číslo rozhodnutí: 101
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Analogie legis, Zdravotní pojištění
Předpisy: § 17a předpisu č. 48/1997Sb.
§ 853 předpisu č. 40/1964Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014,
sp. zn. 15 Co 367/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 12 C 144/2012-77, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 67 502,40 Kč s úrokem z
prodlení (bod I. výroku). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl zřízen jako obecně prospěšná společnost a byl
registrován jako poskytovatel sociálních služeb, mimo jiné i sociálních služeb pobytových zařízení.
Mezi účastníky byla dne 30. 4. 2007 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě ošetřovatelské a
rehabilitační péče (dále jen „zvláštní smlouva“), k níž byly vždy pro období jednoho roku uzavírány
tzv. úhradové dodatky, v nichž byla stanovena hodnota bodu a případná regulační omezení. Dodatek
č. 11 navržený na rok 2012 však schválen nebyl. Za leden 2012 vyúčtoval žalobce žalované
poskytnutou zdravotní péči v hodnotě 146 154,40 Kč odpovídající 162.396 bodům. Žádný z dokladů o
provedené péči nebyl odmítnut ani redukován, avšak žalovaná uhradila žalobci pouze částku 78 652
Kč, která se rovnala navrhované měsíční předběžné úhradě podle neschváleného dodatku. Souddovodil, že závazkový vztah mezi stranami se subsidiárně řídí obchodním zákoníkem (dále jen „obch.
zák.“), který v ustanovení § 269 odst. 3 umožňuje smluvním stranám, aby si určitou část smlouvy
(zde cenové ujednání) nahradily dohodou o způsobu jejího dodatečného určení, které však nesmí
záviset na vůli jen jedné ze smluvních stran. Protože se ve smlouvě o úhradě zdravotní péče o
zálohách nehovoří, nemohla žalovaná jednostranně stanovit zálohové platby oproti sjednanému
způsobu úhrady zdravotní péče. K otázce hodnoty bodu a regulačních omezení soud prvního stupně
zdůraznil, že na zdravotní péči poskytovanou v sociálních zařízeních se nevztahuje vyhl. č. 425/2011
Sb. (dále jen „úhradová vyhláška“). Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
(dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) je úhradovým obdobím vždy jeden rok. Do doby,
než je péče za tento rok zúčtovatelná, hradí se v jeho průběhu zdravotní péče s hodnotou bodu tak,
jak byla stanovena v předchozím úhradovém období, tedy v daném případě měsíčně podle seznamu
výkonů s hodnotou bodu 0,90 Kč. Závěrem svého rozhodnutí připustil, že v zájmu spravedlivého a
vyváženého přerozdělení prostředků z veřejného zdravotního pojištění by bylo, s přihlédnutím ke
všem dalším okolnostem, možné analogicky z úhradové vyhlášky vycházet, avšak až v případě
vyúčtování zdravotní péče za celé úhradové období.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co
367/2013-126, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Uzavřel, že
účastníci nesjednali hodnotu bodu a výši úhrad hrazené zdravotní péče. Aplikovala-li žalovaná za této
situace úhradovou vyhlášku, pak se tak stalo v souladu s ujednáním účastníků, kteří odkazem na § 17
odst. 6 (nově § 17 odst. 5) zákona o veřejném zdravotním pojištění projevili vůli být vázáni úhradovou
vyhláškou, pokud nedojde k dohadovacímu řízení, nebo toto řízení bude bezvýsledné. Žalovaná proto
správně použila vyhlášku jako předpis svou povahou účastníkům nejbližší. Naopak úvaha žalobce, že
by měla být použita stejná hodnota bodu jako v minulém období, se neopírá o žádné smluvní
ujednání ani zákonný či podzákonný předpis.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v dosud
neřešené otázce, zda je v souladu s právem analogická aplikace úhradové vyhlášky na úhrady za
poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Úhradová vyhláška
neobsahuje dotčený segment: poskytování zdravotní a ošetřovatelské péče v pobytových zařízeních
sociálních služeb. Vztah mezi účastníky se řídí smlouvou, a žádný z nich nemůže jednostranně měnit
její obsah. Úhradový mechanismus, který je obsažen ve smlouvě, je neslučitelný s mechanismem
upraveným v úhradové vyhlášce. Odvolací soud podle dovolatele v rozporu s čl. IV odst. 1 smlouvy
uzavřel, že účastníci projevili vůli být vázáni vyhláškou Ministerstva zdravotnictví stanovící hodnotu
bodu a výši úhrad hrazených služeb, pokud nedojde k dohadovacímu řízení nebo toto řízení bude
bezvýsledné. Dané ujednání je nutné vykládat tak, že se účastníci pouze dohodli, že hodnota bodu a
regulační omezení budou dohodnuta v dohadovacím řízení, a nikoliv, jaký bude postup, nedohodnou-
li se v dohadovacím řízení. Druhou právní otázku vymezuje dovolatel tak, zda lze analogicky použít
část úhradové vyhlášky, když v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13,
byla sestupová hodnota bodu shledána neústavní.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že cena dohodnutá v dodatcích se v minulosti vždy
odvíjela od úhradových vyhlášek. Úhradové vyhlášky se sice vztahují na jiné poskytovatele, avšak
druh poskytované zdravotní péče je srovnatelný. Postup žalované je i v souladu s čl. IV odst. 1
zvláštní smlouvy. Skutečnost, že během roku 2012 byla zdravotní péče hrazena formou záloh, je
logická vzhledem k nastavení úhradového mechanismu ve vyhlášce.
III.Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Dovolací soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu neřešené, zda je možné na základě analogie aplikovat úhradovou vyhlášku i na
úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Dosud neřešenou je
i otázka navazující, totiž, zda je případná aplikace úhradové vyhlášky možná poté, co byl vydán nález
Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Zákon o veřejném zdravotním pojištění upravuje mimo jiné rozsah a podmínky, za nichž jsou ze
zdravotního pojištění hrazeny zdravotní služby. Původně se vztahoval na poskytování zdravotní péče
pouze zdravotnickými zařízeními, která uzavírají smlouvu o poskytování zdravotní péče se
Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a ostatními zdravotními pojišťovnami. Smlouvy včetně jejich změn
a dodatků, které se týkají způsobu úhrady, výše úhrady a regulačních omezení úhrady, vždy obsahují
určení období, pro které se způsob úhrady, výše úhrady a regulační omezení úhrady sjednané v
takové smlouvě použijí. Tato smlouva se řídí rámcovou smlouvou jakožto výsledkem dohadovacího
řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních
zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Rovněž hodnoty bodu, výše
úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění a regulační omezení objemu poskytnuté
zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění se vždy na následující kalendářní rok
dohadují v dohadovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních
zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních
zdravotnických zařízení. Ministerstvo zdravotnictví pak vydává výsledek dohody jako vyhlášku, a v
případě, že tento by nebyl v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, nebo by k dohodě
nedošlo, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, výši
záloh na úhradu hrazených služeb a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z
veřejného zdravotního pojištění na následující kalendářní rok samo vyhláškou. Vyhláška se použije,
pokud se zdravotnické zařízení a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistnéhoplánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních
jinak (srov. ustanovení § 17 odst. 1, 3 a 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění do 31. 12.
2006).
11. Od 1. 1. 2007 došlo v zákoně o veřejném zdravotním pojištění ke změně provedené zákonem č.
109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách.
Bylo vloženo nové ustanovení §17a, a zatímco zdravotnická zařízení se nadále řídila pravidly podle
shora uvedeného ustanovení § 17, stanovilo ustanovení § 17a, že za účelem zajištění věcného plnění
při poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních
služeb s pobytovými službami uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní
zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s těmito zařízeními sociálních
služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to zařízení sociálních služeb
požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská a rehabilitační zdravotní péče bude poskytována
zdravotnickými pracovníky zařízení sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického
povolání podle zvláštních právních předpisů. Do seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami,
který je přílohou vyhlášky č. 134/1998 Sb., byla vložena kapitola 913 – všeobecná sestra v sociálních
službách výkon č. 06613 a bylo stanoveno bodové ohodnocení pro výkon ošetřovatelské intervence
po předchozí indikaci ošetřujícího lékaře.
12. Vyhláška vydaná Ministerstvem zdravotnictví podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o veřejném
zdravotním pojištění na případy poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům
umístěným v zařízení sociálních služeb výslovně nedopadá. Je proto třeba řešit otázku (na níž
spočívá i rozhodnutí odvolacího soudu), zda připadá v úvahu analogická aplikace úhradové vyhlášky
vydané na základě zmocnění v § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění na případy podle
ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění v případě, že hodnota bodu, výše úhrad
zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté zdravotní péče nejsou sjednány ve zvláštní
smlouvě (jejích dodatcích) uzavřené mezi zdravotní pojišťovnou a zařízením sociálních služeb.
13. V rozhodné době byla analogie zákona upravena v ustanovení § 853 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník byl přitom obecným právním
předpisem i pro vztahy řídící se obchodním zákoníkem, což je i posuzovaný případ, jak správně
posoudily soudy nižších stupňů. Ostatně použití analogie na úpravu vztahů řídících se obchodním
zákoníkem bylo dovozeno i judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005,
sp. zn. 29 Odo 1058/2003).
14. Prvým předpokladem použití analogie je tedy mezera v právu. V daném případě se jedná o stav,
že norma obsažená v ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění stanoví právní
následky, avšak nestanoví je komplexně [srov. Pulkrábek, Z. K problému otevřenosti (psaného) práva
a možnostem jeho dotváření. Právník, 2000, č. 11, s. 1034]. Není upravena otázka, jaké právní
následky mají nastat v případě, že strany pro určité období nedohodnou hodnotu bodu, výši úhrad
zdravotní péče a regulační omezení jejího objemu.
15. Dalším předpokladem použití analogie je existence právní normy upravující obdobnou skutkovou
podstatu. Obdobnost bude dána tehdy, jestliže se jedná o případy obdobné z hlediska svého účelu.
16. Důvodová zpráva k zákonu č. 109/2006 Sb. se k § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění
nevyjadřuje (srov. sněmovní tisk 1103, Poslanecká sněmovna, 4. období, 2002-2006, veřejnosti
dostupný na www.psp.cz). Dovolací soud shledává zásadní důvod pro použití analogie ve skutečnosti,
že v obou případech z hlediska účelu jde o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom
systému veřejného zdravotního pojištění. V jeho rámci není věcného důvodu, aby v případě
chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči
aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytovánísrovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. rovněž ustanovení § 22 písm. c), e)
zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Pro příslušné období se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb., o
stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a
regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění
pro rok 2012.
17. Poskytované zdravotní péči je v daném případě nejbližší položka uvedená v její prvé příloze, část
B bod 2 písm. b), podle níž pro zvláštní ambulantní péči poskytovanou podle § 22 písm. c) zákona
(zdravotní péče poskytovaná ve zdravotnických zařízeních ústavní péče osobám, které jsou v nich
umístěny z jiných než zdravotních důvodů), hrazenou podle seznamu výkonů, se stanoví hodnota
bodu ve výši 0,90 Kč do 100 % objemu. Tento objem se rovná součinu 1. celkového počtu
zdravotnickým zařízením vykázaných a zdravotní pojišťovnou uznaných bodů za referenční období a
2. poměru počtu unikátních pojištěnců ošetřených zdravotnickým zařízením v hodnoceném období
vůči počtu unikátních pojištěnců ošetřených zdravotnickým zařízením v dané odbornosti v
referenčním období. Referenčním obdobím je zde rok 2010 (srov. ustanovení § 2 odst. 1 této
vyhlášky). Zdravotní péče poskytnutá zdravotnickým zařízením nad 100 % vypočteného objemu se
hradí hodnotou bodu ve výši 0,40 Kč. Finanční vypořádání se provede nejpozději do 120 dnů po dni
skončení hodnoceného období.
18. Dovolatel odůvodňuje svůj nesouhlas s analogickou aplikací úhradové vyhlášky i tím, že zvláštní
smlouva sama obsahuje ujednání o ceně a platebních podmínkách. S jeho argumentací však nelze
souhlasit, neboť stranami zvláštní smlouvy nebyl pro dané období uzavřen dodatek o výši úhrad;
nelze tedy ani aplikovat navazující ustanovení smlouvy o tom, jakým způsobem se (smluvené) úhrady
vyúčtovávají. Režim § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění a úhradové vyhlášky předpokládá
naopak finanční vypořádání po uplynutí hodnoceného období (rok 2012) a hrazení záloh v jeho
průběhu.
19. Dovolatel dále namítá, že aplikaci úhradové vyhlášky brání nález Ústavního soudu z 22. 10. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 19/13. Tento nález posuzoval ústavnost vyhlášky č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot
bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013. Jedním z důvodů zrušení
této vyhlášky byla i limitace výše úhrad objemem poskytnutých zdravotních služeb. Ústavní soud
uzavřel, že důsledkem (práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost) jsou požadavky ve
vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od
případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen
pokrytí nákladů poskytovaných služeb (bod 72). I když lze v některých směrech připustit větší
efektivnost limitace výše úhrad před jinými způsoby kontroly hospodárného vynakládání prostředků
veřejného zdravotního pojištění, neexistuje žádný důvod, aby stanovení výše úhrad zcela
abstrahovalo od možnosti, že k překročení stanoveného objemu zdravotní péče nedojde jen v
důsledku plýtvání či jejího nadužívání, nýbrž také v důsledku řádného plnění zákonných povinností
ze strany poskytovatele. Základním problémem předmětné právní úpravy je tak absence nároku na
dorovnání či kompenzaci, který by dopadal na tuto situaci (bod 74). Ústavní soud však odložil
vykonatelnost nálezu až na 31. 12. 2014 s tím, že nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem
ve vztahu k posouzení výše úhrad za jednotlivé zdravotní služby poskytnuté v roce 2013.
20. V otázce intertemporálních účinků derogačních nálezů dospěl Ústavní soud k závěru (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, 531/2005 Sb.), že derogační nález,
pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem
vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být – nejen z důvodů požadavků zákona, ale i z
důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip
projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna
(kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit
normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravujako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu
aplikovat, jinými slovy, „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly
právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly
vykonatelnými“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10,
426/2010 Sb.).
21. Z odkladu (a jeho důvodů) vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
19/13 je tak zřejmé, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k
roku 2012. Uvedený závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na analogickou aplikaci úhradové
vyhlášky.
22. Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z aplikace
úhradové vyhlášky je správné. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl. | decision_1161.pdf |
183 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.04.2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.24.2014.1
Číslo: 135/2018
Právní věta:
Veřejná obchodní společnost byla i před 1. srpnem 2013 oprávněna vykonávat funkci insolvenčního
správce konkrétního dlužníka jen prostřednictvím svého ohlášeného společníka.
Jestliže se obnovilo právo ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci
insolvenčního správce jako fyzická osoba, je skutečnost, že veřejné obchodní společnosti, jejímž
jediným ohlášeným společníkem taková fyzická osoba byla, zaniklo právo vykonávat funkci
insolvenčního správce, důvodem k odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního
správce konkrétního dlužníka ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.
„Slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního soudu o jeho „odvolání“ z funkce
bude ve smyslu ustanovení § 31 insolvenčního zákona „pravidlem“ tam, kde se v jakékoli podobě
projeví mezi procesními subjekty insolvenčního řízení „spor“ o „důležitý důvod“, jenž má k odvolání
vést. To platí zejména tehdy, rozhoduje-li insolvenční soud o tom, zda insolvenční správce má být
„odvolán“ z funkce, na návrh věřitelského orgánu nebo z vlastní iniciativy (vzhledem ke
skutečnostem, jež z podnětu jiných osob nebo obecně jinak vyšly v insolvenčním řízení najevo).
Současně platí, že právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch
případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení „existence“ nebo
„důležitosti“ důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud
žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán.
Trvat na předchozím „slyšení“ insolvenčního správce nebude při „odvolání“ z funkce typově namístě
v těch případech, kdy insolvenční soud odvolává insolvenčního správce z funkce na jeho vlastní
„žádost“ (k jeho vlastnímu návrhu) [vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporuje ani v rovině
„(ne)existence“ ani v rovině „(ne)důležitosti“ důvodu odvolání]. Důvod přistoupit ke slyšení
insolvenčního správce nebude dán (coby výjimka z práva být slyšen) také tehdy, je-li spor o
„existenci“ nebo „důležitost“ důvodu odvolání z funkce dostatečně osvětlen předloženými
vyjádřeními zúčastněných stran (zejména vyjádřením insolvenčního správce samotného) a listinami
založenými do spisu, takže vlastní „slyšení“ insolvenčního správce by již nemohlo přinést žádné nové
podněty pro rozhodnutí podle § 31 insolvenčního zákona.
Insolvenčním soudem odvolávaný (nebo funkce zprošťovaný) insolvenční správce není osobou
subjektivně oprávněnou k podání opravného prostředku proti (výroku) usnesení, jímž je současně
ustanoven do funkce nový insolvenční správce.
Nově ustanovovaný insolvenční správce není osobou subjektivně oprávněnou k podání opravného
prostředku proti usnesení, jímž insolvenční soud dosavadního insolvenčního správce z funkce odvolal
(nebo jej funkce zprostil), včetně té části výroku, kterou insolvenční soud vázal časové účinky
takového odvolání (nebo zproštění) na den ustanovení nového insolvenčního správce.
Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 28.04.2016
Spisová značka: 29 NSCR 24/2014
Číslo rozhodnutí: 135
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Insolvenční správce, Veřejná obchodní společnost
Předpisy: § 12 předpisu č. 312/2006Sb.
§ 24 odst. 2 IZ ve znění do 31.07.2013
§ 31 IZ
§ 9 předpisu č. 312/2006Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání společnosti Edl a partneři, v. o. s. proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. KSBR 30 INS 25662/2012, 1 VSOL 895/2013-B, v rozsahu, v
němž směřovalo proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu, jakož i dovolání Mgr.
Ing.Petry Hýskové proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. KSBR 30
INS 25662/2012, 1 VSOL 895/2013-B, v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku usnesení
odvolacího soudu; ve zbytku dovolání zamítl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. KSBR 30 INS 25662/2012-B-56, Krajský soud v Brně (dále jen
„insolvenční soud“):
[1] Odvolal z funkce insolvenčního správce dlužníka E. a partneři, v. o. s. (dále též jen „veřejná
obchodní společnost“) [bod I. výroku].
[2] Novou insolvenční správkyní dlužníka ustanovil Mgr. Ing. P. H. [bod II. výroku].
[3] Uložil veřejné obchodní společnosti bez zbytečného odkladu řádně informovat P. H. o své
dosavadní činnosti a předat jí všechny doklady související s výkonem funkce (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud poukázal na to, že dosavadní insolvenční správce (veřejná obchodní společnost)
ukončil činnost insolvenčního správce k 31. 8. 2013 s tím, že počínaje 1. zářím 2013 bude její
ohlášený společník P. H. opět vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba.
3. Tím odůvodnil – vycházeje z ustanovení § 31 odst. 3 věty první, odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce
insolvenčního správce a po určení nového insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu (§
25 odst. 2 insolvenčního zákona) ustanovil do funkce insolvenčního správce P. H.
4. Bod III. výroku odůvodnil insolvenční soud poukazem na ustanovení § 31 odst. 6 insolvenčního
zákona.5. Usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. KSBR 30 INS 25662/2012, 1 VSOL 895/2013-B-110, rozhodl
Vrchní soud v Olomouci o odvolání dlužníka, věřitele Ing. Z. C. a veřejné obchodní společnosti tak,
že:
[1] Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že veřejná obchodní společnost
se odvolává z funkce insolvenčního správce ke dni ustanovení nového insolvenčního správce
(první výrok).
[2] Odmítl odvolání veřejné obchodní společnosti proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního
soudu (druhý výrok).
[3] Zrušil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku a věc potud vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (třetí výrok).
6. Odvolací soud se nejprve zabýval zpětvzetím odvolání, které jménem veřejné obchodní společnosti
učinila P. H., k čemuž vyšel z toho, že:
[1] Podle výpisu z obchodního rejstříku má veřejná obchodní společnost dva společníky; Dr.
oec. M. E., MBA a P. H., kteří jsou současně jejími statutárními orgány, z nichž každý je
oprávněn jednat jménem veřejné obchodní společnosti samostatně.
[2] Podle bodu 3. společenské smlouvy veřejné obchodní společnosti (ze dne 15. 12. 2011)
[dále jen „společenská smlouva“] a výpisu z obchodního rejstříku je předmětem podnikání
veřejné obchodní společnosti mimo jiné i výkon činnosti insolvenčního správce.
[3] Bod 5. společenské smlouvy určuje, že ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, bude ohlášeným společníkem P. H., s
tím, že podle bodu 10. společenské smlouvy se na společníky vztahuje zákaz konkurence v
rozsahu ustanovení § 84 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
pouze co do výkonu činnosti insolvenčního správce a správce podniku, nedohodnou-li se
společníci jinak.
7. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dovodil, že jelikož je nepochybné, že vážné
rozpory panují nejen mezi oběma společníky veřejné obchodní společnosti, nýbrž i mezi veřejnou
obchodní společností (která se domáhá toho, aby mohla dále vykonávat funkci insolvenčního
správce) a P. H., je procesní úkon, jímž P. H. vzala zpět odvolání veřejné obchodní společnosti,
bezúčinný a nelze k němu přihlížet.
8. Následně odvolací soud při zkoumání důvodnosti podaných odvolání vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 7. 3. 2013 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a postupem dle
ustanovení § 25 insolvenčního zákona byla ustanovena do funkce insolvenčního správce (jako
osoba určená opatřením předsedy insolvenčního soudu ze seznamu insolvenčních správců)
veřejná obchodní společnost.
[2] Přípisem ze dne 8. 3. 2013 (B-1), podepsaným M. E., oznámila veřejná obchodní společnost
insolvenčnímu soudu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, že jejím jménem
bude funkci správce vykonávat M. E.
[3] M. E. podal insolvenčnímu soudu 29. 3. 2013 (B-4) zprávu o své dosavadní činnosti a navrhl
další postup v řízení.[4] Usnesením ze dne 11. 4. 2013 (B-6) prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek
dlužníka, s tím, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkovou podstatou
na insolvenčního správce.
[5] M. E. podal 6. 5. 2013 (B-12) za insolvenčního správce další zprávu o činnosti (datovanou 3.
5. 2013).
[6] Dne 14. 5. 2013 (B-14) se konalo přezkumné jednání, jehož se za veřejnou obchodní
společnost zúčastnil M. E. a při kterém byly přezkoumány přihlášky pohledávek pod čísly 1 až
11, 14 až 23, 25, 27 až 33, 39/1, 41 až 43, 45 až 49 a 51 až 54. V návaznosti na výsledek
přezkumného jednání proběhla schůze věřitelů, na které byl zvolen tříčlenný věřitelský výbor a
náhradník člena věřitelského výboru.
[7] Přípisem ze dne 17. 7. 2013 (B-33) oznámil M. E. insolvenčnímu soudu, že v návaznosti na
judikaturu Vrchního soudu v Praze bude veřejná obchodní společnost vykonávat funkci
insolvenčního správce výhradně prostřednictvím ohlášeného společníka P. H.
[8] Dne 26. 7. 2013 se konalo zvláštní přezkumné jednání, jehož se za insolvenčního správce
zúčastnila P. H.
[9] Přípisem ze dne 28. 8. 2013 (B-46), adresovaným předsedovi insolvenčního soudu, oznámila
P. H., že s ohledem na osobní důvody společníka M. E. došlo k organizačním změnám a veřejná
obchodní společnost ukončí svou činnost jako insolvenční správce k 31. 8. 2013, o čemž
informovali i Ministerstvo spravedlnosti (dále též jen „ministerstvo“). Dále P. H. oznámila, že
od 1. 9. 2013 dojde v souladu s těmito změnami k obnovení povolení uděleného ministerstvem
P. H. Proto v řízeních, v nichž byla veřejná obchodní společnost dříve ustanovena insolvenčním
správcem, tuto funkci vykonává již výhradně prostřednictvím jediného ohlášeného společníka
P. H. Posléze P. H. navrhla, aby tato „formální změna“ byla zohledněna v jednotlivých řízeních.
K podání předložila oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce veřejnou obchodní
společností ze dne 29. 7. 2013 a o obnovení činnosti P. H. jako insolvenčního správce,
rozhodnutí náměstka ministra Ministerstva spravedlnosti č. j. 289/2011- LO-INSO/20, ze dne
12. 3. 2013, o udělení zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce P. H.,
souhlas jmenované s ustanovením do funkce insolvenčního správce ze dne 28. 8. 2013 v
označených řízeních u insolvenčního soudu a kopii pojistky k pojistné smlouvě ze dne 30. 7.
2013.
[10] Přípisem ze dne 9. 9. 2013 (B-53) oznámila veřejná obchodní společnost insolvenčnímu
soudu prostřednictvím M. E., že trvá na dalším výkonu své funkce insolvenčního správce v
tomto řízení s tím, že nejsou důvody pro odvolání z funkce tvrzené P. H.
[11] K žádosti insolvenčního soudu ze dne 6. 9. 2013 (B-54) vydal předseda insolvenčního
soudu opatření, kterým určil do funkce nového insolvenčního správce P. H.
[12] Podle aktuálního seznamu insolvenčních správců měla veřejná obchodní společnost právo
k výkonu funkce insolvenčního správce od 9. 1. 2012 a z důvodu uvedeného v ustanovení § 12
písm. e) zákona o insolvenčních správcích jí toto oprávnění zaniklo k 31. 8. 2013; v současné
době nemá veřejná obchodní společnost zapsaného ohlášeného společníka ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích.
[13] P. H. je jako fyzická osoba oprávněna vykonávat funkci insolvenčního správce od 9. 1.
2012 a M. E. zaniklo právo k výkonu této funkce k 31. 12. 2009 dle ustanovení § 40 odst. 2
zákona o insolvenčních správcích.9. Na tomto základě přijal odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 7 odst. 1 a § 31 odst. 3 a 4
insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 8. 2013) a na ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního
zákona – následující závěry:
[1] Právo vykonávat činnost insolvenčního správce vzniká dnem právní moci povolení k této
činnosti, které vydává ministerstvo (§ 3 a násl. zákona o insolvenčních správcích). Návrh
veřejné obchodní společnosti na takové povolení musí mimo jiné obsahovat jméno, popřípadě
jména, a příjmení, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum narození a trvalý pobyt společníka
fyzické osoby, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, jejímž
prostřednictvím bude vykonávat činnost insolvenčního správce (dále jen „ohlášený společník“),
dále číslo jednací povolení ohlášeného společníka nebo číslo jednací zvláštního povolení
ohlášeného společníka (§ 5 odst. 1 písm. d/ a e/ zákona o insolvenčních správcích). Ohlášený
společník veřejné obchodní společnosti musí splňovat kvalifikační požadavky ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích a musí být bezúhonný (§ 7 odst. 1
zákona o insolvenčních správcích).
[2] Z uvedených i dalších ustanovení zákona o insolvenčních správcích (např. § 9 odst. 1 písm.
d/) a konečně i z ustanovení § 24 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že veřejná obchodní
společnost může funkci insolvenčního správce vykonávat jen prostřednictvím svého ohlášeného
společníka, který je nositelem požadovaných osobních i odborných znalostí a jelikož takových
osob může být u jedné veřejné obchodní společnosti více, musí soudu oznámit, která z těchto
osob – ohlášených společníků, bude v té které věci funkci správce osobně vykonávat.
[3] Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích dále vyplývá, že je vyloučeno, aby
fyzická osoba, která splňuje všechny předpoklady k výkonu funkce insolvenčního správce a
která je současně ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti, vykonávala funkci
insolvenčního správce samostatně jako fyzická osoba. Po dobu, po kterou je ohlášeným
společníkem veřejné obchodní společnosti, se jí proto pozastavuje právo k činnosti
insolvenčního správce (jako fyzické osoby).
[4] V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že veřejná obchodní společnost, která má dva
společníky, byla oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (od 9. 1. 2012 do 31. 8.
2013) pouze prostřednictvím svého jediného ohlášeného společníka (jenž pro to splňoval
všechny předpoklady), konkrétně prostřednictvím P. H.
[5] Dnem 1. 9. 2013 však veřejné obchodní společnosti zaniklo právo vykonávat činnost
insolvenčního správce dle § 12 odst. 1 písm. e) zákona o insolvenčních správcích, čímž zaniklo i
pozastavení práva P. H. vykonávat činnost insolvenčního správce (ta má od uvedeného dne
právo tuto činnost vykonávat jako fyzická osoba, takže již nemůže tuto činnost vykonávat v
rámci dosavadního insolvenčního správce). Veřejná obchodní společnost tedy nadále nemůže
vykonávat funkci insolvenčního správce, neboť ve svých důsledcích nemá kým tak činit. Jak
vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, právě to bylo důvodem, proč insolvenční soud
odvolal veřejnou obchodní společnost z funkce dle ustanovení § 31 insolvenčního zákona.
Potud je rozhodnutí správné a netrpí nepřezkoumatelností (jak mu odvolatelé vytýkají).
[6] Jak zdůrazněno, do 31. 8. 2013 byla veřejná obchodní společnost oprávněna vykonávat
činnost insolvenčního správce pouze prostřednictvím jediného ohlášeného společníka P. H.
Přesto nejen že oznámila (insolvenčnímu soudu), ale v době od 8. 3. 2013 do 17. 7. 2013 (B-33)
též fakticky vykonávala v tomto insolvenčním řízení funkci insolvenčního správce
prostřednictvím neohlášeného společníka, který k tomu nebyl oprávněn. Veřejná obchodní
společnost (oba její společníci, včetně P. H.) tedy postupovala v rozporu se zákonem. Proto i P.
H. zapříčinila v předmětném řízení porušení jedné ze zásad insolvenčního řízení ve smysluustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona (rychlost a hospodárnost insolvenčního řízení).
[7] Úkony, které učinila veřejná obchodní společnost v insolvenčním řízení prostřednictvím
neohlášeného společníka M. E., nemají účinky úkonů insolvenčního správce, což má především
ten následek, že nelze přihlížet k seznamu věřitelů sestavenému M. E., ani (což je závažnější) k
výsledkům přezkumného jednání, které se konalo dne 14. 5. 2013, přičemž přezkum přihlášek
pohledávek bude nutno opakovat a na základě jeho výsledků znovu zvážit, zda obstojí volba
věřitelského orgánu.
[8] Veřejná obchodní společnost (jejímž společníkem je i P. H.) porušila důležitou povinnost
(funkci vykonával neohlášený společník) ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního
zákona se všemi negativními důsledky. Proto odvolací soud, ač si je plně vědom ustanovení §
26 insolvenčního zákona (dle kterého v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního
správce lze namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro
ustanovení nebo že není podjatý), uzavírá, že s ohledem na shora uvedené závažné důsledky je
současně vyloučeno, aby do funkce správce byla nově ustanovena právě P. H., která jediná
mohla a měla od počátku jménem této společnosti sama vykonávat funkci insolvenčního
správce, což se nestalo.
[9] Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil usnesení insolvenčního
soudu v bodě I. výroku tak, že veřejná obchodní společnost se sice odvolává z funkce
insolvenčního správce, avšak účinky tohoto odvolání nově vázal až na opětovné (nové)
rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení nového insolvenčního správce, neboť takové
rozhodnutí odvolacímu soudu nepřísluší. V závislosti na tom pak k odvolání dlužníka a Z. C.
zrušil napadené usnesení v bodech II. a III. výroku a potud věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení. V dalším řízení proto bude na insolvenčním soudu, aby neprodleně požádal
předsedu insolvenčního soudu o vydání nového opatření (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona),
kterým určí jiného insolvenčního správce, nikoliv však, a to z důvodů uvedených shora, P. H.
[10] Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal důvodnými odvolání proti bodu I. výroku
napadeného usnesení (tento výrok ve svých důsledcích obstál, došlo pouze k posunutí účinků
odvolání z funkce), v rozsahu bodu II. výroku napadeného usnesení (o ustanovení P. H.), se již
nerozhodovalo o právech a povinnostech veřejné obchodní společnosti (potud nebyla veřejná
obchodní společnost osobou k odvolání oprávněnou). Jinak řečeno, insolvenční správce, který
byl odvolán z funkce (případně zproštěn výkonu funkce), není osobou oprávněnou k podání
opravného prostředku proti výroku, jímž soud ustanovil do funkce nového insolvenčního
správce; srov. závěry formulované Nejvyšším soudem, byť pro poměry konkursního řízení dle
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo
552/2001 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod
číslem 37, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i
na webových stránkách Nejvyššího soudu). Potud odvolací soud odmítl odvolání veřejné
obchodní společnosti proti bodu II. výroku napadeného usnesení dle ustanovení § 218 písm. b)
o. s. ř.
[11] Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že úkony, které v tomto řízení dosud učinila po
svém ustanovení do funkce P. H. (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu), není důvod
zpochybňovat.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání veřejná obchodní společnost a P. H.I. K dovolání veřejné obchodní společnosti.
11. Veřejná obchodní společnost napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho
rozsahu“ vymezujíc přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
12. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je insolvenční soud v případě odvolávání insolvenčního správce z funkce podle ustanovení §
31 odst. 3 insolvenčního zákona povinen nejdříve samostatně posoudit otázku zániku práva
tohoto správce vykonávat činnost insolvenčního správce?
[2] Představuje zánik práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního
správce a současně obnovení této činnosti u osoby, která byla ohlášeným společníkem uvedené
veřejné obchodní společnosti, důvod pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce
insolvenčního správce dlužníka v insolvenčních řízeních, v nichž byla do této funkce řádně
ustanovena?
[3] Je insolvenční soud postupující podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona
oprávněn odvolat insolvenčního správce z funkce bez jeho předchozího slyšení, nebrání-li
takovému slyšení žádné okolnosti?
[4] Je (podle právní úpravy platné do 31. 7. 2013) faktický výkon činnosti insolvenčního
správce prostřednictvím společníka, který není ohlášeným společníkem veřejné obchodní
společnosti, avšak tuto činnost vykonává z pověření, na odpovědnost a pod kontrolou jejího
ohlášeného společníka a pod dohledem insolvenčního soudu, závažným porušením důležité
povinnosti insolvenčního správce a důvodem pro jeho odvolání z funkce?
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak veřejná obchodní společnost argumentuje
následovně:
a/ K zákonným předpokladům pro rozhodování insolvenčního soudu o odvolání veřejné obchodní
společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.
Oznámení ministerstvu (z 29. 7. 2013) o ukončení činnosti veřejné obchodní společnosti (coby
insolvenčního správce) k 31. 8. 2013 učinila P. H. (jako jediný ohlášený společník veřejné
obchodní společnosti s pozastavením práva vykonávat funkci insolvenčního správce jako
fyzická osoba) proto, aby mohla opět začít vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická
osoba; nešlo o skutečný projev vůle veřejné obchodní společnosti a tímto způsobem ve
správním řízení jednal za právnickou osobu ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické
osoby (§ 21 odst. 4 o. s. ř.). Kdyby odvolací soud zkoumal otázku tvrzeného zániku práva
veřejné obchodní společnosti způsobem plynoucím z § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, musel
by dospět k závěru, že toto právo nezaniklo. V dotčených souvislostech odkazuje veřejná
obchodní společnost na rozsudek ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 3 A 115/2013, jímž Městský soud v
Praze rozhodl, že výmaz veřejné obchodní společnosti ze seznamu insolvenčních správců byl
nezákonným zásahem ministerstva do práv veřejné obchodní společnosti, což dále znamená, že
právo P. H. vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba je i nadále pozastaveno
a předpoklady pro postup podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona oběma soudy nebyly dány.
b/ K procesnímu postupu insolvenčního soudu před odvoláním veřejné obchodní společnosti z funkceinsolvenčního správce dlužníka.
[1] Ačkoli veřejná obchodní společnost podáním z 9. 9. 2013 oznámila insolvenčnímu soudu, že
trvá na dalším výkonu své funkce insolvenčního správce v tomto řízení, když pro odvolání z
funkce nejsou žádné důvody, insolvenční soud ji odvolal z funkce bez předchozího slyšení.
[2] Odvolací soud se dodržením předepsaného postupu odvolávání insolvenčního správce
vůbec nezabýval (přes odvolací námitky v dotčeném směru). Přitom postupem insolvenčního
soudu byla veřejná obchodní společnost zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat a
zabránit tak svému odvolání z funkce insolvenčního správce.
[3] Veřejná obchodní společnost dovozuje z dikce § 31 odst. 3 insolvenčního zákona že
insolvenční soud je povinen vyslechnout insolvenčního správce, o jehož odvolání rozhoduje v
případech uvedených v první větě ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, a že tato
povinnost odpadá, jen když okolnosti takové slyšení nedovolují (např. ustanovený insolvenční
správce zemřel nebo slyšení odmítá). Výjimku z pravidla o slyšení je soud povinen náležitě
odůvodnit a musí ji vykládat restriktivně. Jestliže odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního
soudu o odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka, aniž
se zabýval dodržením procesního postupu dle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, je jeho právní
posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
c/ K posouzení výkonu činnosti insolvenčního správce v rozporu se zákonem.
[1] Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, neboť právní norma, kterou
na věc aplikoval, nebyla ještě účinná. Veřejná obchodní společnost poukazuje na dikci § 24
odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 7. 2013, s tím, že požadavek, aby veřejná
obchodní společnost oznámila, který z jejích „ohlášených“ společníků bude jejím jménem
vykonávat funkci insolvenčního správce, plyne z dikce § 24 odst. 2 insolvenčního zákona až s
účinností od 1. 8. 2013 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 185/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů].
[2] Právní úprava účinná v rozhodné době (8. 3. 2013 až 17. 7. 2013) nevyžadovala, aby
oznámení dle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona identifikovalo toliko některého
ohlášeného společníka (nebránila tomu, aby pověřenou osobou byl „neohlášený“ společník).
Kdyby již původní znění citovaného ustanovení redukovalo okruh pověřených společníků jen na
ohlášené společníky, nebylo by nutné zákon měnit. Opačný postup by byl ústavně nepřípustný
a ve svých důsledcích by vedl k rozvratu nejen insolvenčního řízení ve věci dlužníka, ale též
stovek (ne-li tisíců) dalších insolvenčních řízení, v nichž by výklad odvolacího soudu umožňoval
účelově zpochybňovat veškeré úkony, které v řízení provedl insolvenční správce
prostřednictvím „neohlášeného“ společníka, a to ani jako zákonného zástupce veřejné
obchodní společnosti nebo jiné osoby zastupující veřejnou obchodní společnost na základě
zákona či smlouvy, například advokátem, a které jsou dle odvolacího soudu „neplatné“. To by
znamenalo, že by insolvenční správce nemohl podat ani dovolání či ústavní stížnost, protože v
těchto řízeních je povinné zastoupení advokátem, které však odvolací soud svým výkladem v
podstatě neguje.
[3] I kdyby ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 7. 2013
vyžadovalo označení pověřeného ohlášeného společníka, nemohlo by se věcně vztahovat na
veřejnou obchodní společnost, která má pouze jediného ohlášeného společníka, což činíjakékoliv takové oznámení bez dalšího zbytečným.
[4] To, že na výkonu činnosti veřejné obchodní společnosti jako insolvenčního správce dlužníka
participovaly i jiné osoby (např. druhý společník nebo její zaměstnanci), nic nemění na tom, že
nositelem práva vykonávat „správcovskou“ činnost zůstává veřejná obchodní společnost jako
právnická osoba, která ji odvozuje od práva svého jediného ohlášeného společníka jako garanta
kvalifikovaného výkonu této činnosti. Kdokoliv se v rámci dovolatele podílel na výkonu
oprávnění insolvenčního správce, činil tak vždy z pověření a pod kontrolou ohlášeného
společníka veřejné obchodní společnosti a v nejužší součinnosti s ním (což by odvolací soud
zjistil, kdyby prováděl dokazování a nevydal překvapivé rozhodnutí).
[5] Taková účast na výkonu činnosti insolvenčního správce, která je toliko projevem vnitřního
organizačního uspořádání veřejné obchodní společnosti, nemůže být porušením zákona. Postup
veřejné obchodní společnosti přitom dlouhodobě aproboval i insolvenční soud, který nad její
činností vykonával dohlédací činnost (§ 11 insolvenčního zákona). Závěr, že veřejná obchodní
společnost vykonávala činnost v rozporu s právními předpisy, proto neobstojí po stránce
skutkové ani po stránce právní.
[6] Z výše uvedeného navíc plyne, že napadené usnesení je „překvapivým“ rozhodnutím, jímž
odvolací soud zbavil veřejnou obchodní společnost možnosti vyjádřit se k údajnému závažnému
porušení důležité povinnosti, jehož se měla dopustit. Postup odvolacího soudu nemohla veřejná
obchodní společnost předvídat a ten učinil předmětem svého posuzování skutečnosti, jimiž se
soud prvého stupně nezabýval v odvoláním napadeném usnesení a které netvrdil žádný z
účastníků řízení, což je závažnou vadou řízení.
d/ K nenaplnění zákonného důvodu pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního
správce dlužníka.
[1] Oprávnění veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce nezaniklo,
jelikož (jak argumentováno shora a jak potvrdil správní soud) neučinila oznámení dle § 12 odst.
1 písm. e) zákona o insolvenčních správcích. I kdyby k takovému zániku došlo, což veřejná
obchodní společnost popírá, nebyly by ani tak splněny zákonné podmínky pro její odvolání z
funkce insolvenčního správce, když skutečnost, že (podle závěru odvolacího soudu) nemá
ohlášeného společníka, takovým důvodem není.
[2] Z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost)
insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost
insolvenčního správce zaniklo ze zákona. Smyslem této právní úpravy, která dopadá na
všechny kategorie insolvenčních správců, je zajištění kontinuity výkonu funkce insolvenčního
správce a to právě i v případě zániku práva tuto činnost vykonávat.
[3] Ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona tedy výslovně předpokládá, že ve výkonu
funkce insolvenčního správce dlužníka může a – pokud tomu nebrání důležité důvody bude –
pokračovat subjekt, který již není zapsán v seznamu insolvenčních správců a který, pokud je
veřejnou obchodní společností, z povahy věci nemůže disponovat v tomto seznamu zapsaným
ohlášeným společníkem (argument spojením „insolvenčního správce, kterému zaniklo ze
zákona právo“). Veřejná obchodní společnost, které zanikne právo vykonávat činnost
insolvenčního správce, totiž nemá – formálně vzato – ani žádného ohlášeného společníka (není
insolvenčním správcem ve smyslu zákona a nemůže proti ní ani působit „jakási“ překážka
dvojího výkonu funkce, na které postavil odvolací soud napadené usnesení). Požadavek, aby
veřejná obchodní společnost, jejíž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo a
která byla proto ze seznamu insolvenčních správců vymazána, měla v tomto seznamuzapsaného ohlášeného společníka, je vnitřně rozporný.
[4] Z hlediska aplikace ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona má být jediným
relevantním kritériem pro rozhodování soudu reálná (materiální) schopnost ustanoveného
insolvenčního správce pokračovat řádně ve výkonu funkce. Existenci vážných důvodů bránících
veřejné obchodní společnosti ve výkonu funkce však soudy nezkoumaly.
[5] Veřejná obchodní společnost i nadále splňuje předpoklady kladené na kvalifikovaný výkon
funkce insolvenčního správce; bez ohledu na aktuální stav zápisu v seznamu insolvenčních
správců si i nadále zachovává veškeré materiální atributy nezbytné pro pokračování ve výkonu
činnosti insolvenčního správce v daném insolvenčním řízení, včetně kvalifikované osoby, která
je oprávněna (a dokonce povinna) vykonávat funkci jejího ohlášeného společníka a učinila
prohlášení, že činnost insolvenčního správce bude vykonávat pouze v rámci dovolatele (§ 5
odst. 2 písm. a/ zákona o insolvenčních správcích). Tyto skutečnosti však odvolací soud
nesprávně pokládal za právně nevýznamné. K tomu veřejná obchodní společnost dále s
poukazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2009, sen. zn. 2 VSOL
107/2009, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, sen. zn. 1 VSPH 734/2013,
dodává, že nebrání-li zákon výkonu funkce insolvenčního správce fyzickou osobou, která již
vůbec není zapsaným insolvenčním správcem, nemůže logicky bránit ani tomu, aby výkon této
funkce v „dobíhajících“ insolvenčních řízeních zajišťovala veřejná obchodní společnost
prostřednictvím svého ohlášeného společníka, který v seznamu insolvenčních správců nadále
zapsaný je.
[6] Při interpretaci ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona podané odvolacím soudem by
zánik práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dle
ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) zákona o insolvenčních správcích (kdyby k němu skutečně
došlo) a související obnovení výkonu této činnosti jejím (bývalým) ohlášeným společníkem vedl
bez dalšího k nutnosti odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce,
čímž by se z fakultativního důvodu odvolání stal důvod obligatorní. Skutečnosti
formálněprávního charakteru vedoucí k nutnosti odvolání insolvenčního správce z funkce jsou
přitom taxativně vyjmenovány v ustanovení § 31 odst. 4 insolvenčního zákona, jež ale
nezahrnuje případ údajné překážky dvojího výkonu funkce.
[7] Lze tedy shrnout, že zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce (kdyby k němu
došlo, což správní soud vyloučil) je ve smyslu ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona
pouhým předpokladem pro to, aby insolvenční soud mohl zkoumat důvody pro odvolání
ustanoveného insolvenčního správce (a to i v případě právnické osoby). Samotný zánik
uvedeného práva nepředstavuje důvod pro odvolání z funkce.
II. K dovolání P. H.
14. P. H. napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v prvním a třetím výroku, vymezujíc
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a požadujíc, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdí usnesení
insolvenčního soudu jako věcně správné.
15. Dovolacím soudem neřešenou (a odvolacím soudem zodpovězenou v rozporu s převažující soudní
praxí insolvenčních soudů) je podle P. H. otázka právního posouzení (ne)platnosti jednání
neohlášeného společníka jménem veřejné obchodní společnosti (coby insolvenčního správce) v době
do 31. 7. 2013.16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak P. H. argumentuje následovně:
[1] S přihlédnutím k dikci ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném jak
do 31. 7. 2013, tak po tomto datu, nelze připustit retroaktivní působení tohoto ustanovení ve
znění účinném od 1. 8. 2013. Je pak absurdní, konstatuje-li soud, že ohlášený společník vážně
porušil důležitou povinnost, ačkoli ten pouze respektoval zavedenou praxi insolvenčních soudů
trvající od roku 2008. Nadto se ohlášený společník z opatrnosti obrátil na ministerstvo
(dopisem ze 14. 4. 2013) s žádostí o sdělení stanoviska v této věci a po obdržení odpovědi
zahájil kroky k nápravě, což by učinil i tak, vzhledem k novelizaci insolvenčního zákona a k
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, č. j. KSPL 54 INS 16244/2010, 3 VSPH
1463/2012-B-38.
[2] K „dnešnímu dni“ (rozuměj k 17. 2. 2014, kdy bylo sepsáno dovolání) je v seznamu
insolvenčních správců evidováno 67 veřejných obchodních společností; pouze 13 z nich má
více než jednoho ohlášeného společníka a lze jen stěží předpokládat, že zbývajících 54 jedná
pouze a výhradně prostřednictvím ohlášeného společníka. Přesto žádná z nich nepřistoupila k
radikální nápravě ve všech probíhajících řízeních v rámci celé České republiky, kde jsou
ustanoveny (to učinil pouze ohlášený společník veřejné obchodní společnosti). P. H. má za
zcela nelogické a nepochopitelné právní posouzení, podle kterého je takové jednání hrubým
porušením důležité povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.
III.
Přípustnost dovolání
17. S přihlédnutím k době vydání dovoláními napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. V průběhu dovolacího řízení (podáním datovaným 28. 1. 2015, došlým Nejvyššímu soudu 2. 2.
2015) vzala P. H. jménem veřejné obchodní společnosti zpět dovolání veřejné obchodní společnosti a
současně soudu sdělila, že odvolala (vypověděla) procesní plnou moc, kterou veřejná obchodní
společnost udělila k zastupování v dovolacím řízení advokátu Mgr. J. T.
19. K těmto procesním úkonům Nejvyšší soud uvádí, že jak plyne i z výše podané reprodukce
dosavadního průběhu řízení, jde o procesní úkony, které P. H. učinila ve zjevném střetu zájmů se
zájmy veřejné obchodní společnosti, proto k nim v souladu s ustanovením § 21 odst. 4 o. s. ř. jako k
procesně neúčinným nepřihlédl.
20. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností podaných dovolání.
I. K dovolání veřejné obchodní společnosti.
21. Veřejná obchodní společnost napadla usnesení odvolacího soudu výslovně „v celém jeho
rozsahu“, tedy i ve druhém výroku, jímž odvolací soud odmítl její odvolání proti bodu II. výroku
usnesení insolvenčního soudu dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou
neoprávněnou, a ve třetím výroku, jímž odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu v bodech
II. a III. výroku a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
22. V rozsahu, v němž dovolání veřejné obchodní společnosti směřuje proti druhému výroku
napadeného usnesení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně
nepřípustné, jelikož nesměřuje proti (výroku) usnesení dle § 238a o. s. ř. a možnost připustit v
dotčeném rozsahu dovolání dle § 237 o. s. ř. vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.23. V rozsahu, v němž dovolání veřejné obchodní společnosti směřuje proti třetímu výroku
napadeného usnesení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/
o. s. ř. jako podané někým, kdo k němu není oprávněn. Jak správně rozpoznal již odvolací soud,
odvolávaný (nebo funkce zprošťovaný) insolvenční správce není osobou subjektivně oprávněnou k
podání opravného prostředku (odvolání, dovolání) proti (výroku) usnesení, jímž je současně
ustanoven do funkce nový insolvenční správce, a tudíž ani proti (výroku) usnesení, jímž odvolací soud
takový výrok zrušil (a potud věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení). Souběžně rušený bod
III. výroku usnesení insolvenčního soudu je pouze závislým výrokem ve vztahu k rušenému bodu II.
výroku usnesení insolvenčního soudu.
24. V rozsahu, v němž dovolání veřejné obchodní společnosti směřuje proti prvnímu výroku
napadeného usnesení, je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.), pro zodpovězení
otázek v něm otevřených, dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešených.
II. K dovolání P. H.
25. P. H. napadla usnesení odvolacího soudu výslovně v prvním a třetím výroku. V rozsahu, v němž
dovolání P. H. směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení (jímž odvolací soud změnil
usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že veřejná obchodní společnost se odvolává z
funkce insolvenčního správce ke dni ustanovení nového insolvenčního správce), je Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k němu
není oprávněn. Nově ustanovovaný insolvenční správce totiž není osobou subjektivně oprávněnou k
podání opravného prostředku (odvolání nebo dovolání) proti usnesení, jímž insolvenční soud
dosavadního insolvenčního správce z funkce odvolal (nebo jej funkce zprostil), včetně té části výroku,
kterou insolvenční soud vázal časové účinky takového odvolání (nebo zproštění) na den ustanovení
nového insolvenčního správce.
26. V rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku napadeného usnesení, je dovolání přípustné dle §
237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.), pro zodpovězení otázky v něm otevřené, dovolacím soudem dosud
neřešené.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud dále zkoumal důvodnost podaných dovolání (v rozsahu, v němž je připustil).
28. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
29. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a
Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. V této souvislosti Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje,
že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve
zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem
10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“).I. K dovolání veřejné obchodní společnosti.
30. S přihlédnutím k době vydání obou usnesení je na danou věc uplatnitelný především insolvenční
zákon a zákon o insolvenčních správcích ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. naposledy ve znění
zákona č. 185/2013 Sb.).
31. Podle ustanovení § 31 insolvenčního zákona z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení
povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo
věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak
zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně (odstavec 1).
Insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce
nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích, může insolvenční soud na
návrh insolvenčního správce, věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu odvolat z
funkce. Pokud to okolnosti dovolují, učiní tak po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu
rozhodne neprodleně (odstavec 3). Odvolá-li insolvenční soud insolvenčního správce z funkce,
ustanoví současně nového insolvenčního správce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné;
proti výroku o ustanovení nového insolvenčního správce se však lze samostatně odvolat jen z důvodů
uvedených v § 26 (odstavec 5).
Dle ustanovení § 32 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti
nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou
povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu
nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení
insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle
odstavce 1 se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh podle odstavce 1.
Ustanovení § 31 odst. 5 a 6 platí obdobně (odstavec 2).
Ustanovení § 9 zákona o insolvenčních správcích pak určuje, že právo vykonávat činnost
insolvenčního správce se insolvenčnímu správci pozastavuje i tehdy, jde-li o insolvenčního správce,
který je ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti,
dnem, kdy veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti vzniklo právo
vykonávat činnost insolvenčního správce (odstavec 1 písm. d/). Pozastavení práva vykonávat činnost
insolvenčního správce zaniká dnem, kdy pominula okolnost, která byla důvodem k pozastavení
tohoto práva (odstavec 2).
Z ustanovení § 12 zákona o insolvenčních správcích se dále podává, že právo vykonávat činnost
insolvenčního správce insolvenčnímu správci zaniká a/ smrtí insolvenčního správce, b/ byl-li
prohlášen za mrtvého, a to ke dni právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, c/ byl-li
zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena, a to
ke dni právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl způsobilosti k právním úkonům zbaven nebo kterým
byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, d/ dnem zrušení veřejné obchodní společnosti
nebo zahraniční obchodní společnosti, e/ podal-li ministerstvu písemné oznámení o ukončení činnosti
insolvenčního správce, a to k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém
byla doručena, f/ jde-li o veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost, dnem,
ke kterému zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce jejímu ohlášenému společníku,
nebo dnem, ke kterému ohlášený společník přestal být společníkem veřejné obchodní společnosti
nebo zahraniční obchodní společnosti (odstavec 1). Právo vykonávat činnost insolvenčního správce
podle § 3 odst. 1 zaniká insolvenčnímu správci také uplynutím 5 let ode dne nabytí právní moci
povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla-li platnost povolení prodloužena postupem
podle § 6 odst. 5 (odstavec 2). Právo vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3
odst. 2 zaniká insolvenčnímu správci také uplynutím 5 let ode dne nabytí právní moci zvláštního
povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla-li platnost zvláštního povolení prodlouženapostupem podle § 6 odst. 6 (odstavec 3).
32. V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám položeným veřejnou obchodní
společností následující závěry:
a/ K zákonným předpokladům pro rozhodování insolvenčního soudu o odvolání veřejné obchodní
společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.
33. Potud dovolání zjevně není opodstatněno. Veřejná obchodní společnost totiž na podporu závěru,
že právo vykonávat činnost insolvenčního správce jí nezaniklo (předjímaným v ustanovení § 12 odst.
1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích) uplatňuje skutečnosti, které nastaly až po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014).
Přihlédnout k těmto „novým“ skutečnostem v dovolacím řízení zapovídá Nejvyššímu soudu
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
34- Jak přitom Nejvyšší soud ozřejmil výše, skutkový závěr odvolacího soudu, že veřejná obchodní
společnost podala ministerstvu v červenci 2013 písemné oznámení o ukončení činnosti insolvenčního
správce, čímž jí podle seznamu insolvenčních správců zaniklo (způsobem popsaným v § 12 odst. 1
písm. e/ zákona o insolvenčních správcích) právo vykonávat činnost insolvenčního správce, nemůže
být dovoláním (jež může být v rovině jediného dovolacího důvodu toliko kritikou správnosti právního
posouzení věci) zpochybněn (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014).
35. Ostatně, kdyby měl Nejvyšší soud přihlížet k tomu, co se „nově“ událo (ohledně práva veřejné
obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce) po vydání napadeného rozhodnutí,
musel by vzít v potaz i to, že podle údajů z insolvenčního rejstříku (z tam obsaženého seznamu
insolvenčních správců) veřejné obchodní společnosti tak jako tak zaniklo právo vykonávat činnost
insolvenčního správce k 31. 12. 2013 (způsobem popsaným v § 12 odst. 1 písm. d) zákona o
insolvenčních správcích).
b/ K procesnímu postupu insolvenčního soudu před odvoláním veřejné obchodní společnosti z funkce
insolvenčního správce dlužníka.
36. Potud veřejná obchodní společnost namítá, že insolvenční soud jí upřel právo na slyšení plynoucí
z § 31 odst. 1 insolvenčního zákona a odvolací soud se touto otázkou (přes odvolací námitku)
nezabýval.
37. Jakkoli lze odvolacímu soudu vytknout, že se s uvedenou námitkou nevypořádal výslovně a jakkoli
lze souhlasit s veřejnou obchodní společností, že je-li „slyšení“ před odvoláním z funkce „pravidlem“,
pak postup, kdy slyšení neproběhne, je výjimkou, jež má být vykládána restriktivně, ze spisu je
patrno, že veřejná obchodní společnost postupem insolvenčního soudu žádnou újmu na svých
procesních právech neutrpěla.
38. Podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který
projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 –
2006 jako tisk č. 1120, se ustanoveními § 31 a § 32 v textu osnovy prosazuje záměr odlišit napříště
institut odvolání insolvenčního správce z funkce (§ 31) z důležitých důvodů, jež nemají původ v
pochybeních správce, od institutu zproštění výkonu funkce insolvenčního správce (§ 32), kterým má
být sankcionován správce neplnící řádně své povinnosti. Uvedená ustanovení upravují také procesní
postup soudu při přijímání takových rozhodnutí.
39. V takto pojaté koncepci rozhodování soudu o tom, zda insolvenční správce „skončí ve výkonu
funkce“ (bude odvolán z funkce nebo bude funkce zproštěn), je zjevné, že právo insolvenčního
správce „být slyšen“ k důvodům, pro které má být z funkce „odvolán“, nebude (v praxi není)prosazováno tak široce, jak v dovolání předestírá veřejná obchodní společnost [podle níž tato
„povinnost“ (rozuměj povinnost soudu poskytnout insolvenčnímu správci slyšení) odpadá, jen když
okolnosti takové slyšení nedovolují (např. ustanovený insolvenční správce zemřel nebo slyšení
odmítá)].
40. K právu insolvenčního správce „být slyšen“ předtím, než bude funkce „zproštěn“ (podle § 32
odst. 1 insolvenčního zákona), se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29
NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 48/2016“). V něm uzavřel, že o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje
insolvenční soud v intencích § 32 odst. 1 insolvenčního zákona (tedy též „zpravidla“) „po slyšení
insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby,
jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení
potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční
správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by
formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu.
41. Závěry obsažené v R 48/2016 pro pravidlo formulované k postupu, jenž má předcházet
„zproštění“ funkce insolvenčního správce, lze bez dalšího převzít též pro stejně formulované pravidlo
k postupu, jenž má předcházet „odvolání“ z funkce insolvenčního správce. Skutečnost, že k
„odvolání“ insolvenčního správce z funkce přistupuje insolvenční soud „z důležitých důvodů, které
nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce“, však (oproti postupu při „zproštění“
funkce) potřebu „pravidelného slyšení“ co do významu „slyšení“ pro rozhodnutí insolvenčního soudu
oslabuje a opodstatňuje závěr, že „slyšení“ insolvenčního správce před rozhodnutím insolvenčního
soudu o jeho „odvolání“ z funkce bude ve smyslu ustanovení § 31 insolvenčního zákona „pravidlem“
tam, kde se v jakékoliv podobě projeví mezi procesními subjekty insolvenčního řízení „spor“ o
„důležitý důvod“, jenž má k odvolání vést. To platí zejména tehdy, rozhoduje-li insolvenční soud o
tom, zda insolvenční správce má být „odvolán“ z funkce, na návrh věřitelského orgánu nebo z vlastní
iniciativy (vzhledem ke skutečnostem, jež z podnětu jiných osob nebo obecně jinak vyšly v
insolvenčním řízení najevo). Současně platí, že právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být
realizováno v těch případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení
„existence“ nebo „důležitosti“ důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce
neposkytl dosud žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán.
42. Trvat na předchozím „slyšení“ insolvenčního správce nebude při „odvolání“ z funkce typově
namístě v těch případech, kdy insolvenční soud odvolává insolvenčního správce z funkce na jeho
vlastní „žádost“ (k jeho vlastnímu návrhu) [vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporuje ani v rovině
„(ne)existence“ ani v rovině „(ne)důležitosti“ důvodu odvolání]. Důvod přistoupit ke slyšení
insolvenčního správce nebude dán (coby výjimka z práva být slyšen) také tehdy, je-li spor o
„existenci“ nebo „důležitost“ důvodu odvolání z funkce dostatečně osvětlen předloženými
vyjádřeními zúčastněných stran (zejména vyjádřením insolvenčního správce samotného) a listinami
založenými do spisu, takže vlastní „slyšení“ insolvenčního správce by již nemohlo přinést žádné nové
podněty pro rozhodnutí podle § 31 insolvenčního zákona.
43. Pro poměry dané věci lze na tomto základě uvést, že:
Insolvenční soud rozhodoval o odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce
dlužníka na základě návrhu podaného veřejnou obchodní společností (jednající prostřednictvím
ohlášeného společníka P. H.), jemuž v době před vydáním usnesení insolvenčního soudu oponovala
opět jen veřejná obchodní společnost (jednající prostřednictvím druhého společníka M. E.) a v
situaci, kdy měl doloženo (srov. přílohy podání insolvenčního správce u B-46), že veřejná obchodní
společnost učinila (podáním datovaným 29. 7. 2013) u ministerstva oznámení o ukončení činnosti
insolvenčního správce a že P. H. je držitelkou oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce jakofyzická osoba (jež se obnoví zánikem práva veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci
insolvenčního správce).
Právo insolvenčního správce, jímž je právnická osoba (veřejná obchodní společnost), „být slyšen“ se
uskutečňuje prostřednictvím výslechu fyzické osoby oprávněné jednat jejím jménem [zásadně
prostřednictvím výslechu statutárního orgánu právnické osoby, jímž jsou u veřejné obchodní
společnosti zásadně všichni její společníci (srov. § 85 odst. 1 obch. zák.)]. V insolvenčním řízení se
přitom předpokládá (v intencích § 24 odst. 2 insolvenčního zákona), že styk s insolvenčním soudem
(včetně uskutečnění práva „být slyšen“) bude za veřejnou obchodní společnost coby insolvenčního
správce obstarávat její ohlášený společník (v dané věci P. H.).
V poměrech odvolávané veřejné obchodní společnosti byli jejím statutárním orgánem oba společníci
(M. E. i P. H.), kteří písemnými podáními adresovanými (vždy jménem veřejné obchodní společnosti)
insolvenčnímu soudu (B-46, B-53), zjevně deklarovali vnitřní neuspořádanost poměrů veřejné
obchodní společnosti (konflikt společníků v rovině ochoty a schopnosti veřejné obchodní společnosti
vykonávat v době od 1. 9. 2013 nadále funkci insolvenčního správce dlužníka). Za této situace by
uskutečnění „práva být slyšen“ u veřejné obchodní společnosti zjevně nemohlo přinést žádné další
(pro rozhodnutí insolvenčního soudu významné) poznatky (nad rámec těch, jež vyplynuly z
rozporných písemných vyjádření veřejné obchodní společnosti), neboť výslech jen jednoho ze
společníků veřejné obchodní společnosti (lhostejno, zda M. E. nebo P. H.) by zjevně nevedl k
odstranění rozporů založených vyjádřením druhého z nich a výslech obou by vzhledem k
deklarovaným rozporům zjevně nevedl ke zjištění skutečného stanoviska veřejné obchodní
společnosti. Insolvenční soud tedy nepochybil, jestliže rozhodl o návrhu veřejné obchodní společnosti
na její odvolání z funkce insolvenčního správce dlužníka, aniž předtím uskutečnil „slyšení veřejné
obchodní společnosti“.
c/ K posouzení výkonu činnosti insolvenčního správce v rozporu se zákonem.
44. Podle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2013, veřejná
obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu
neprodleně, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat;
odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně.
Dle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 8. 2013, veřejná obchodní
společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně,
kdo z jejích společníků, prostřednictvím kterých vykonává činnost insolvenčního správce60), bude
jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka
obdobně.
Poznámka pod čarou č. 60) přitom odkazuje na ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o
insolvenčních správcích.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích (ve znění před i po 1. srpnu
2013) musí návrh veřejné obchodní společnosti na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce obsahovat též jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum
narození a trvalý pobyt společníka fyzické osoby, která je statutárním orgánem nebo členem
statutárního orgánu, jejímž prostřednictvím bude vykonávat činnost insolvenčního správce (dále jen
„ohlášený společník“).
45. Nejvyšší soud nesdílí názor veřejné obchodní společnosti, že požadavek, aby veřejná obchodní
společnost oznámila, který z jejích „ohlášených“ společníků bude jejím jménem vykonávat funkci
insolvenčního správce, plyne z dikce § 24 odst. 2 insolvenčního zákona až s účinností od 1. 8. 2013.46. Z dikce § 5 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona (jež nedoznalo změn od doby, kdy byla veřejná
obchodní společnost ustanovena insolvenčním správcem dlužníka) plyne, že ohlášený společník je
osobou, jejímž prostřednictvím má veřejná obchodní společnost vykonávat činnost insolvenčního
správce. To ostatně plyne i z dikce § 12 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích (ve znění
účinném před i po 1. srpnu 2013), které den, ke kterému zaniklo právo vykonávat činnost
insolvenčního správce ohlášenému společníku veřejné obchodní společnosti, určuje (bez dalšího)
jako den zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce.
47. Určovalo-li ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2013, že
veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí (je povinna
oznámit) insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci
insolvenčního správce vykonávat, pak zjevně nemohlo mít na mysli jiného společníka, než toho, jehož
prostřednictvím má veřejná obchodní společnost funkci insolvenčního správce vykonávat
(ohlášeného společníka). Jinak by celá koncepce vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce veřejné obchodní společnosti založená na předpokladu, že zde je fyzická osoba s
odpovídajícími kvalifikačními předpoklady pro vlastní výkon funkce (ohlášený společník), postrádala
smyslu a účel právní úpravy [zajistit, aby právnické osoby (veřejné obchodní společnosti), jimž
ministerstvo spravedlnosti udělí povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, tuto činnost
vykonávaly prostřednictvím odborně způsobilých fyzických osob (jimiž mají být právě ohlášení
společníci veřejné obchodní společnosti)] by se nenaplnil.
48. Jinak řečeno, veřejná obchodní společnost byla i před 1. srpnem 2013 oprávněna vykonávat
funkci insolvenčního správce konkrétního dlužníka jen prostřednictvím svého ohlášeného společníka.
Oznámení, že jménem veřejné obchodní společnosti bude vykonávat funkci insolvenčního správce ten
ze společníků, který není ohlášeným společníkem, nebylo ani před 1. srpnem 2013 řádným
oznámením ve smyslu § 24 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 7. 2013) a
neopravňovalo takového společníka k výkonu funkce insolvenčního správce při těch činnostech, při
kterých je (byla) jeho role v insolvenčním řízení nezastupitelná (srov. např. § 190 odst. 2
insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2013). Výkon funkce insolvenčního správce
prostřednictvím společníka veřejné obchodní společnosti, který nebyl jejím ohlášeným společníkem,
při činnostech, při kterých je (byla) role insolvenčního správce v insolvenčním řízení nezastupitelná,
je tedy porušením povinností při výkonu funkce insolvenčního správce.
49. Argumentuje-li veřejná obchodní společnost tím, že při takovém výkladu by se veřejná obchodní
společnost nemohla nechat zastoupit při činnostech, k nimž je povolána v insolvenčním řízení např.
advokátem (s akcentem na řízení, v nichž je nutné povinné zastoupení advokátem), jde o
argumentaci zavádějící (a tudíž nepřesnou a nesprávnou), jelikož se přehlíží právě okolnost, že při
některých procesních úkonech se insolvenční správce nemůže nechat v řízení zastoupit osobou,
která nesplňuje kvalifikační předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce (není a v praxi
nebylo žádných pochyb o tom, že zastoupení insolvenčního správce při přezkumném jednání
advokátem je vyloučeno, stejně jako není žádných pochyb o tom, že tam, kde příslušná právní úprava
vyžaduje povinné zastoupení advokátem, je oprávněn si takového zástupce zvolit).
50. Námitku veřejné obchodní společnosti, že postup dle § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění
účinném do 31. 7. 2013 by se ani tak věcně nevztahoval (jako zbytečný) na veřejnou obchodní
společnost, která má pouze jediného ohlášeného společníka, shledává Nejvyšší soud nepatřičnou již
proto, že z postupu veřejné obchodní společnosti v dané věci je zřejmé, že přes tvrzenou
„zbytečnost“ i tak deklarovala svým oznámením (a následně v insolvenčním řízení po určitou dobu
prostřednictvím „neohlášeného společníka“ činila) kroky přesně opačného charakteru než ty, jimiž
měl být naplněn účel ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2013.
51. Dovolání proto v dotčeném ohledu není důvodné.52. Dovolací námitka, že výše popsané skutečnosti nemohly být důvodem pro odvolání veřejné
obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka, je však i tak opodstatněná.
53. Odvolací soud dovodil, že byl (i proto) důvod odvolat veřejnou obchodní společnost z funkce,
jelikož výkonem funkce prostřednictvím „neohlášeného“ společníka porušila své povinnosti. Porušení
povinností insolvenčním správcem však může být jen důvodem pro to, aby byl funkce zproštěn (§ 32
insolvenčního zákona) a nikoli důvodem pro jeho „odvolání“ ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.
54. V situaci, kdy tento názor zazněl poprvé až v odvolací řízení a kdy jej odvolací soud nesprávně
použil při přezkoumání rozhodnutí insolvenčního o „odvolání“ z funkce (a nikoli při zkoumání důvodů
pro „zproštění“ výkonu funkce), nabývá na významu právo insolvenčního správce (veřejné obchodní
společnosti) „být slyšen“ (k porušení povinností, jež se mu kladlo k tíži), které v dotčených
souvislostech zůstalo bez náhrady (aniž by veřejná obchodní společnost byla požádána o vyjádření k
této otázce alespoň písemnou formou) opomenuto a v konečném důsledku lze souhlasit s veřejnou
obchodní společnosti i v tom, že šlo o názor „překvapivý“ (tím více, že byl zaujat ve vztahu k tomu ze
způsobů ukončení výkonu funkce insolvenčního insolvenční správce, který „nemá původ v porušení
povinností insolvenčního správce“).
d/ K nenaplnění zákonného důvodu pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního
správce dlužníka.
55. S námitkou, že oprávnění veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce
nezaniklo, jelikož (jak potvrdil správní soud) neučinila oznámení dle § 12 odst. 1 písm. e) zákona o
insolvenčních správcích), se Nejvyšší soud již vypořádal výše (jako s tou, jež vychází z jiného než pro
věc rozhodného skutkového stavu věci).
56. Zbývá tudíž vypořádat se s námitkou, že skutečnost, že veřejná obchodní společnost (již) nemá
ohlášeného společníka (podle závěru odvolacího soudu), takovým důvodem není.
57. K otázce zániku oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce osobě ustanovené
rozhodnutím insolvenčního soudu insolvenčním správcem konkrétního dlužníka se Nejvyšší soud
dílčím způsobem vyjádřil (k výkladu § 40 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích) v rozsudku ze dne
27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (v němž uzavřel, že jen tím nepozbývá rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení
takové osoby do funkce účinnosti a tato osoba nadále zůstává insolvenčním správcem konkrétního
dlužníka).
58. Ve výkladu ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích dále byla sjednocena
rozhodovací praxe obecných soudů prostřednictvím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6.
2011, sen. zn. 3 VSPH 237/2011, uveřejněného pod číslem 133/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek s právní větou, podle které skutečnost, že insolvenčnímu správci byla pozastavena činnost
ve smyslu zákona o insolvenčních správcích, není sama o sobě důvodem pro jeho odvolání z funkce
ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.
59. S veřejnou obchodní společností lze i na základě těchto dílčích judikatorních výstupů souhlasit v
tom, že z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost)
insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost
insolvenčního správce zaniklo ze zákona, takže ve výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka
může a – pokud tomu nebrání důležité důvody bude – pokračovat subjekt, který již není zapsán v
seznamu insolvenčních správců a který, je-li veřejnou obchodní společností, z povahy věci nemůže
disponovat v tomto seznamu zapsaným „ohlášeným společníkem“.60. Pro účely posouzení, zda (zákonný) zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce má být
důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce, je však nutné vnímat i zvláštnosti postavení
insolvenčního správce, jímž je fyzická osoba na straně jedné a insolvenčního správce, jímž je
právnická osoba (veřejná obchodní společnost) na straně druhé. V této souvislosti je podstatné, zda
důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, má (může mít) vliv
na další (s odbornou péčí plynoucí z odborné způsobilosti prováděný) výkon funkce insolvenčního
správce. Půjde-li o případ uvedený v § 12 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích (dojde-li
k zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dnem zrušení
veřejné obchodní společnosti), pak zřejmě nebude žádné překážky pro další činnost veřejné obchodní
společnosti jako insolvenčního správce konkrétního dlužníka, zůstala-li zachována odborná
způsobilost garantovaná ohlášeným společníkem nebo ohlášenými společníky veřejné obchodní
společnosti. Bez zřetele k tomu, že již technicky nepůjde o „ohlášené společníky“, je podstatné, že
zde stále jsou společníci, jejichž odbornost byla podkladem pro udělení práva vykonávat činnosti
insolvenčního správce.
61. Oproti tomu tam, kde právo veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního
správce zaniklo smrtí jediného ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti nebo obecně tím,
že jediný ohlášený společník veřejné obchodní společnosti přestal být společníkem veřejné obchodní
společnosti (§ 12 odst. 1 písm. f/ zákona o insolvenčních správcích) se ztráta „garanta“ odborné
způsobilosti výkonu funkce insolvenčního správce veřejnou obchodní společností typově projeví
právě tím, že dojde k jejímu odvolání z funkce postupem dle § 31 insolvenčního zákona.
62. V dané věci odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že při zániku práva veřejné
obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 12 odst. 1 písm. e) zákona o
insolvenčních správcích (k 31. 8. 2013) se s účinností od 1. 9. 2013 obnovilo i právo P. H.
(ohlášeného společníka) vykonávat činnost insolvenčního správce jako fyzická osoba, což je důvodem
pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce.
63. Z ustanovení § 9 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona o insolvenčních správcích (jak citováno shora) je
přitom patrno, že právo fyzické osoby vykonávat funkci insolvenčního správce je vnímáno jako
nepřípustný střet zájmů s jejím postavením ohlášeného společníka opravňujícím k výkonu funkce
insolvenčního správce veřejnou obchodní společnost. Proto platí, že obnovilo-li se právo ohlášeného
společníka veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba,
je skutečnost, že veřejné obchodní společnosti, jejímž jediným ohlášeným společníkem taková fyzická
osoba byla, zaniklo právo vykonávat funkci insolvenčního správce, důvodem k odvolání veřejné
obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce konkrétního dlužníka ve smyslu § 31
insolvenčního zákona.
64. K tomu budiž dodáno, že již před vydáním rozhodnutí insolvenčního soudu v dané věci bylo
zřejmé, že vnitřní poměry veřejné obchodní společnosti rozvracejí spory jejích společníků (M. E. a P.
H.), což se projevilo i v průběhu odvolacího řízení (tím, že P. H. se pokusila vzít jménem veřejné
obchodní společnosti zpět podané odvolání). V dovolání deklarované ujištění veřejné obchodní
společnosti, že i nadále má ohlášeného společníka (P. H.), jehož prostřednictvím může řádně
vykonávat funkci insolvenčního správce, zjevně selhává (neplní svůj účel) v situaci, kdy P. H. naopak
činí (a v předchozím průběhu řízení činila) vše pro to, aby mohla působit ve funkci insolvenčního
správce již jen jako fyzická osoba, a aby naopak nemusela v insolvenčních řízeních, v nichž byla
ustanovena insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, nadále působit jako ohlášený
společník. I tento navenek deklarovaný (a ze spisu patrný) nesoulad ve vnitřních poměrech veřejné
obchodní společnosti je při zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci
insolvenčního správce typovým důvodem pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce
insolvenčního správce konkrétního dlužníka.65. Jelikož výše podané argumenty jsou samy o sobě postačující pro závěr, že byl důvod odvolat
veřejnou obchodní společnost z funkce insolvenčního správce dle § 31 insolvenčního zákona, lze
uzavřít, že dovolání veřejné obchodní společnosti proti prvnímu výroku napadeného usnesení [ač
zčásti argumentačně opodstatněné (co do úsudku odvolacího soudu o porušení povinností
insolvenčního správce)] ve výsledku důvodné není.
66. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v dotčeném
rozsahu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
II. K dovolání P. H.
67. Dovolání P. H. proti třetímu výroku napadeného usnesení neobstojí z týchž důvodů, které
Nejvyšší soud podal k výkladu § 24 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích již na základě dovolání
veřejné obchodní společnosti.
68. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí (ač dovolací námitka v dotčeném směru nezazněla), že odvolací
soud nevybočil z mezí odvolacího přezkumu ani v rovině výkladu ustanovení § 26 insolvenčního
zákona, když lze souhlasit s tím, že podstatné porušení povinností insolvenčního správce konkrétního
dlužníka veřejnou obchodní společností, zásadně vylučuje ohlášeného společníka veřejné obchodní
společnosti z možnosti být ustanoven insolvenčním správcem téhož dlužníka jako fyzická osoba.
69. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v dotčeném
rozsahu zamítl i dovolání P. H. (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). | decision_1162.pdf |
184 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.407.2016.1
Číslo: 16/2017
Právní věta:
I. Hlediska obsažená v § 137 tr. zákoníku směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na
věci, a týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník. Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou
možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo
přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši
(neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody
tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové
společnosti, a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního
řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové
společnosti.
II. Jestliže pachatel v účetnictví obchodní společnosti neuvedl, že některé z postoupených
pohledávek byly fakticky nedobytné, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž
prodloužení splatnosti těchto pohledávek pachatelem nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení,
nelze v tomto jednání spatřovat znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 1 tr. zákoníku. To platí za předpokladu, že pachatel neovlivňoval informační hodnotu
účetních dokladů, ale uměle zvyšoval hodnotu akcií, které hodlal prodat za vyšší cenu.
III. Insolvenční správce je subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3
tr. ř. v zastoupení poškozeného. Pokud soud prvního stupně včas a řádně uplatněný nárok
insolvenčního správce na náhradu škody ignoroval (v hlavním líčení jej nepřečetl, nerozhodl o něm a
ani insolvenčnímu správci nedoručil opis rozsudku) a namísto toho nesprávně rozhodl o nároku
uplatněném osobou, která jej nebyla oprávněna uplatnit, může odvolací soud k odvolání obviněného
takové pochybení napravit jen tak, že odvoláním napadený výrok o náhradě škody zruší podle § 258
odst. 1 písm. f) tr. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: 5 Tdo 407/2016
Číslo rozhodnutí: 16
Číslo sešitu: 4
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Adhezní řízení, Akcie, Řízení o odvolání, Škoda, Zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jměníPředpisy: § 137 tr. zákoníku
§ 254 odst. 1 tr. zákoníku
§ 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.
§ 43 odst. 3 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. Č. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 6 To 39/2015, a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 T 9/2014, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 10 T 9/2014, byl obviněný J. Č.
uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Ten
byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti B.
P., a. s., se sídlem v P., v době před uzavřením Smlouvy o smlouvě budoucí kupní s obchodní
společností Č. U., a. s., se sídlem v P., týkající se prodeje 100 % akcií obchodní společnosti B. P., a.
s., za částku ve výši 200 milionů Kč, uzavřel dne 31. 12. 2007 za obchodní společnost B. P., a. s., s
obchodní společností N – P., a. s., se sídlem v P., osm smluv o postoupení pohledávek v celkové výši
68 734 364,88 Kč splatných do 31. 12. 2008, přičemž 79 % portfolia pohledávek o celkové hodnotě
50 704 838,11 Kč tvořily pohledávky za obchodní společností P. M., a. s., se sídlem v P., a s obchodní
společností P. M., a. s., osm smluv o postoupení pohledávek v celkové výši 71 420 573,76 Kč
splatných do 31. 12. 2008, přičemž 56 % portfolia pohledávek o celkové hodnotě 40 135 545,60 Kč
tvořily pohledávky za obchodní společností N – P., a. s., když z celkové hodnoty postoupených
pohledávek ve výši 140 154 938,64 Kč byly pouze pohledávky ve výši 6 019 595,40 Kč řádně
přihlášeny do konkursů, ale zbývající pohledávky ve výši 134 135 343,24 Kč byly převážně
promlčené a nedobytné s nulovou tržní hodnotou, což obviněný vzhledem ke znalosti špatného
hospodářského stavu postupnických subjektů věděl, a výše uvedenými operacemi s pohledávkami
dosáhl toho, že obchodní společnosti Č. U., a. s., se tyto pohledávky jevily jako pohledávky ve většině
případů do splatnosti. To vše prováděl obviněný s úmyslem uměle navýšit majetek obchodní
společnosti B. P., a. s., za účelem získání vyšší ceny za prodej akcií, k čemuž také došlo uzavřením
smluv o koupi akcií mezi obchodní společností Č. U., a. s., a obchodní společností B., a. s., a
obviněným dne 11. 4. 2008. Navíc se obviněný při uzavírání těchto smluv v bodě 3.3 písm. e) zaručil
za správnost, průkaznost a úplnost účetních výkazů odrážejících skutečné majetkové poměry
obchodní společnosti B. P., a. s., a za neexistenci položek majících podstatný vliv na hodnotu čistého
obchodního majetku této společnosti. Na základě uzavřených smluv o koupi akcií následně obchodní
společnost Č. U., a. s., dne 15. 4. 2008 uhradila kupní cenu ve výši 200 milionů Kč. Tímto úmyslným
jednáním obviněný uvedl v omyl nabyvatele o skutečné hodnotě obchodní společnosti (akcií), která
byla nepoměrně nižší než prodejní, a měl tak způsobit obchodní společnosti Č. U., a. s., škodu ve výši
(promlčených a nedobytných pohledávek) 134 135 343,24 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst.
1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelskéčinnosti s předmětem nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodeje jako fyzické osobě, jakož i v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se uvedenou podnikatelskou
činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě plné moci, na dobu deseti let. Postupem podle §
229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody tak, že
poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 6 To 39/2015, tak, že podle § 258 odst. 2 tr. ř. se
z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. v napadeném rozsudku zrušuje výrok o náhradě
škody.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný J. Č. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Vrchního soudu v
Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
5. Obviněný spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení v první řadě v tzv. extrémním rozporu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Zejména zpochybnil tvrzení soudů, že šlo
převážně o promlčené a nedobytné pohledávky s nulovou tržní hodnotou, neboť tomu odporuje důkaz
v podobě uznání dlužné částky ze dne 19. 12. 2007 ze strany obchodních společností P. M., a. s., a N
– P., a. s. Všechny závazkové vztahy byly podřízeny obchodnímu zákoníku, kde promlčecí doba činila
čtyři roky, jež mohla být i opakovaně prodloužena až na deset let. Proto v době uzavření smluv o
postoupení pohledávek a kupní smlouvy o koupi akcií pohledávky za obchodními společnostmi P. M.,
a. s., a N – P., a. s., promlčeny nebyly a ani být nemohly. Podle obviněného naopak žádný z důkazů
jednoznačně nepotvrdil, že pohledávky jsou nedobytné s nulovou tržní hodnotou, přičemž výše
postoupených pohledávek, které byly řádně přihlášeny do konkursů, není započítávána do výše
škody, ačkoliv tyto pohledávky měly stejný režim jako ostatní. V této souvislosti obviněný upozornil,
že obchodní společnost B. P., a. s., nevymáhala pohledávky, což mu nemůže byt kladeno k tíži.
Obviněný namítl existenci extrémního rozporu též ve vztahu k tomu, pokud soudy vzaly za
prokázané, že se zaručil za správnost, průkaznost a úplnost účetních výkazů odrážejících skutečné
majetkové poměry obchodní společnosti B. P., a. s., a za neexistenci položek majících podstatný vliv
na hodnotu jejího čistého majetku. Ve smlouvě o převodu akcií ze dne 11. 4. 2008 je však zmínka o
správnosti, průkaznosti a úplnosti účetních výkazů obchodní společnosti ve smyslu výroků auditora
osvědčujícího hospodaření a účetnictví obchodní společnosti B. P., a. s., přičemž podle obviněného
všechny audity této obchodní společnosti za období, kdy byl on jejím statutárním orgánem, došly k
závěrům o auditu v podobě „výrok bez výhrad“. Obviněný dále poukázal na nesprávnost zjištění výše
skutečné hodnoty obchodní společnosti (akcií) a způsobené škody. Podle názoru obviněného ze
žádného provedeného důkazu nevyplývá, jaká měla být skutečná hodnota převáděné obchodní
společnosti (akcií), a proto nelze tvrdit, že cena byla nepoměrně nižší než prodejní. Protože šlo o
prodej akcií za dohodnutou kupní cenu jakožto cenu afekční, nikoliv o převod podniku, nelze stanovit
výši škody, aniž by byla zjištěna hodnota prodávaných akcií. Cena těchto akcií byla sjednána bez
určení jakýchkoliv ukazatelů a ekonomických poměrů obchodní společnosti B. P., a. s., ve výši asi
43,9 % jejich nominální hodnoty. Jak dále obviněný zdůraznil, akcie nevyjadřuje vztah jen k
pohledávkám, ale k celému majetku akciové společnosti, přičemž poukázal na rozšiřování výrobního
závodu zmíněné obchodní společnosti, které mělo vést k navýšení tiskové produkce. Podle
obviněného pak nemohla být kupní cena o zhruba 134 milionů Kč levnější, neboť částka 95 milionů
Kč byla neprodleně poukázána na úhradu bankovního úvěru poskytnutého obchodní společnosti B.
P., a. s., aby banka uvolnila její akcie.
6. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že žádné konkrétní údaje ohledně obchodní společnosti B.
P., a. s., sám nepředával kupující obchodní společnosti Č. U., a. s., ale tyto byly získáványprostřednictvím účtárny či vedoucím účtárny. Jak dále obviněný zdůraznil, nikdy neprováděl účetní
operace s úmyslem uměle navýšit majetek obchodní společnosti B. P., a. s., nevedl její účetnictví a
nikdy nevydal pokyn k zaúčtování jakýchkoliv pohledávek. O správnosti účetnictví byl přesvědčen z
auditorských zpráv a jeho účast na jednání, které je mu kladeno za vinu, spočívala pouze v podpisu
smluvních dokumentů a předcházejícím jednání o ceně akcií. Podle názoru obviněného kupující
obchodní společnost musela vědět o pohledávkách obchodní společnosti B. P., a. s., neboť byly
zaúčtovány v účetnictví a řádně evidovány, přičemž obviněný nezaručil dobytnost jakýchkoliv
pohledávek.
7. Obviněný zpochybnil rovněž své úmyslné zavinění, protože jeho jednání nesměřovalo k
jakémukoliv podvodnému jednání a o jeho úmyslu nesvědčí ani žádný z provedených důkazů.
Naopak, jak vyplynulo z dokazování, ke shodnému či obdobnému postoupení pohledávek došlo již v
roce 2006. Podle obviněného je jeho úmysl zpochybněn i dalším stíháním obviněného pro totožný
skutek, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu, a rovněž časovou posloupností
uzavíraných dokumentů. Závěr o tom, že v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech byly
uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, by pak mohl vést k posouzení jednání obviněného
jako jiného trestného činu (např. podle § 254 tr. zákoníku).
8. Obviněný vytkl též porušení zásady subsidiarity trestní represe, což odůvodnil tím, že je žalován v
obchodněprávních sporech, a to o slevu z kupní ceny za převod daných akcií, přičemž je zde
požadována sleva z kupní ceny ve výši 44 200 000 Kč, nikoliv 134 000 000 Kč, a dále o náhradu
škody pro porušení povinnosti péče řádného hospodáře jako člena představenstva z důvodu
nevymáhání pohledávek. Jak dále obviněný uvedl, insolvenční řízení byla zahájená až po čtyřech
letech od prodeje akcií, přičemž ze samotných řízení nevyplývá, že by jednání obviněného mělo
jakýkoliv vliv na vznik úpadku. Trestní stíhání podle obviněného není namístě, neboť jeho jednání se
pohybuje výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. V této souvislosti odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
2014, sp. zn. 11 Tdo 357/2014, a dále na několik rozhodnutí Ústavního soudu.
9. Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
protože odvolací soud rozhodl pouze o zrušení výroku o náhradě škody, aniž by se ve vlastním
rozhodnutí zabýval ostatními výroky rozsudku soudu prvního stupně. Dále podle obviněného chybí
výrok o důsledcích zrušení výroku o náhradě škody. Pokud soud prvního stupně jednal s jinými
subjekty jako s poškozenými a nejednal s insolvenčním správcem, pak v celém trestním řízení
vystupovaly na straně poškozených ty osoby, kterým uvedené právo nepříslušelo. Obviněný to
považuje za podstatnou vadu řízení, kterou nelze zhojit pouze zrušením výroku o náhradě škody,
neboť má dopad i na hmotněprávní stránku věci a na posouzení viny i trestu.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby věc přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, případně Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. Č. prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., státní zástupce nedovodil z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí existenci extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy totiž postupovaly v
souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje
požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a je zcela přezkoumatelné. Soud prvního stupně vysvětlil
především na s. 30 a 31 svého rozsudku, proč považoval pohledávky za nedobytné s nulovou
hodnotou a proč nepokládal za podstatnou otázku promlčení pohledávek. Státní zástupce s tím
souhlasil, přičemž formální prodloužení splatnosti pohledávek nemohlo mít s ohledem na okolnosti
celé operace vliv na to, že hodnota pohledávek byla v podstatě nulová. Jak dále státní zástupcezdůraznil, ani neuvedení dovětku „ve smyslu výroků auditora osvědčujícího hospodaření a účetnictví
obchodní společnosti“ ve skutkové větě nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného. Taktéž s
námitkou nesprávnosti stanovené výše škody se soudy vypořádaly (viz s. 30 rozsudku soudu prvního
stupně a s. 4 usnesení odvolacího soudu) a státní zástupce souhlasí s jejich závěry.
12. Podle názoru státního zástupce směřují proti skutkovým zjištěním a neodpovídají dovolacím
důvodům ta tvrzení obviněného, podle nichž nepředával kupující obchodní společnosti Č. U., a. s.,
žádné konkrétní informace o obchodní společnosti B. P., a. s., nikdy neprováděl účetní operace s
úmyslem uměle navýšit majetek posledně jmenované obchodní společnosti, nevedl její účetnictví,
nevydal pokyn k zaúčtování jakýchkoliv pohledávek, na podkladě auditorských zpráv byl přesvědčen
o správnosti účetnictví, přičemž účast obviněného na jednání spočívala pouze v podpisu smluvních
dokumentů a předcházejícím jednání o ceně akcií a poškozená obchodní společnost nemohla být
uvedena v omyl, neboť musela vědět o pohledávkách. Pokud jde o namítaný nedostatek úmyslného
zavinění obviněného, ze skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně podle státního zástupce
vyplývá, že obviněný jednal úmyslně, když věděl o špatném hospodářském stavu zúčastněných
subjektů a operace s pohledávkami probíhaly se záměrem uměle navýšit majetek za účelem získání
vyšší kupní ceny za akcie. Státní zástupce pokládá za nedůvodné i výhrady obviněného týkající se
časové posloupnosti uzavíraných dokumentů a toho, že kupující obchodní společnost měla přístup ke
všem potřebným dokladům a že kupní cena byla sjednána dohodou jako cena afekční, přičemž i tyto
námitky směřují proti skutkovým zjištěním. Státní zástupce neshledal ani porušení zásady
subsidiarity trestní represe a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS
1548/14, podle něhož není vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem
odpovědnosti nebo pouze k vyvození trestní odpovědnosti.
13. Státní zástupce nepovažuje za naplněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
který měl spočívat v chybějících výrocích napadeného usnesení odvolacího soudu. Podle názoru
státního zástupce je však zcela v souladu s ustálenou soudní praxí, jestliže odvolací soud rozhodne o
odvolání obviněného jediným výrokem, takže pokud dojde ke změně rozsudku soudu prvního stupně,
je tím rozhodnuto o celém odvolání a ve zbytku se již odvolání nezamítá. Státní zástupce v této
souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání
dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
16. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k)
a l) tr. ř. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Druhý z nich je
dán, když v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný. Konečně třetí z uplatněných dovolacích
důvodů lze dovodit tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 2 písm. a) až k) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, když skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutkumůže spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
18. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného
usnesení i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný J. Č.
v části svého dovolání uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pokud zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu,
zejména s poukazem na nesprávný způsob výpočtu výše škody a na možnost posouzení skutku jako
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku, a vytkl rovněž
porušení zásady subsidiarity trestní represe. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání obviněného je zčásti důvodné a usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně nemohou obstát.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe
nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o subjektivní stránku
tohoto trestného činu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele.
20. Nejvyšší soud považuje za důvodné dovolání obviněného J. Č. v té části, v níž vytkl nesprávnou
výši škody, kterou měl způsobit posuzovaným trestným činem podvodu. Obviněnému je zapotřebí
přisvědčit především potud, že při stanovení výše škody způsobené trestným činem, je-li škoda
jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu nebo tzv. těžším
následkem odůvodňujícím použití vyšší trestní sazby a byla-li způsobena na věci, je nutno
respektovat kritéria obsažená v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Primárně se tedy vychází z obvyklé
ceny věci, která byla předmětem útoku v době a místě činu. Nelze-li takto zjistit výši škody, vychází
se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení věci v
předešlý stav. Zmíněná kritéria směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na věci, a
týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(viz též ustanovení § 89 odst. 13 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31.
12. 2009, a § 134 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015). Přitom podstatou trestného
činu podvodu, který měl spáchat obviněný, bylo to, aby zkreslením skutečného stavu pohledávek
obchodní společnosti B. P., a. s., uměle zvýšil majetek této společnosti, a tím i cenu jejích akcií, které
prodával obchodní společnosti Č. U., a. s. Operacemi konkretizovanými v popisu skutku ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně pak měl obviněný uvést v omyl obchodní společnost Č. U., a.
s., ohledně skutečné hodnoty prodávaných akcií obchodní společnosti B. P., a. s., za které prvně
zmíněná společnost zaplatila (vyšší) cenu neodpovídající skutečné (nižší) hodnotě koupených akcií.
Škoda tedy měla být způsobena prostřednictvím akcií jako cenných papírů, které jsou specifickými
věcmi ve smyslu § 514 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
21. Soud prvního stupně ve výroku o vině a následně i v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že
obviněný svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti Č. U., a. s., škodu ve výši 134 135
343,24 Kč, která odpovídá souhrnu nedobytných a promlčených pohledávek obchodní společnosti B.
P., a. s. (viz s. 19 výroku a s. 31 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se pak ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o vině a trestu, a to včetně výše škody, kterou měl
obviněný způsobit. Nejvyšší soud ovšem považuje za nesprávný právní závěr soudů obou nižších
soudů, který se týká toho, v čem měla spočívat způsobená škoda a jaká je její výše. Obviněný J. Č.totiž neprodával obchodní společnosti Č. U., a. s., pohledávky, které měla vůči svým dlužníkům
obchodní společnost B. P., a. s., za niž jednal, ale akcie této posledně zmíněné obchodní společnosti.
Skutečná hodnota jejích akcií sice byla ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení uvedených
pohledávek, ať již z hlediska jejich případného promlčení, nebo přihlášení a uspokojení v
insolvenčním (konkursním) řízení, ovšem nelze bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených,
nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být
určena jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek obchodní společnost B. P., a. s., a
hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do konkursů, neboť skutečná
kupní cena akcií se měla odvíjet od celkového ekonomického stavu obchodní společnosti B. P., a. s.
Ačkoliv tedy není pochyb o tom, že výše jejích nedobytných pohledávek by měla značný vliv na kupní
cenu prodávaných akcií, a že obchodní společnosti Č. U., a. s., tak mohla vzniknout škoda, její výši
nelze bez dalšího určit jako výši nedobytných pohledávek obchodní společnosti B. P., a. s. Přitom, jak
správně vytkl obviněný ve svém dovolání, z dosavadních skutkových zjištění a z provedených důkazů
nevyplývá, jaká měla být skutečná hodnota akcií obchodní společnosti B. P., a. s., které obviněný
prodával obchodní společnosti Č. U., a. s., a proto není zřejmé, o kolik byla nižší než cena smluvená a
zaplacená a v jakém rozsahu se na této skutečné (nižší) ceně prodávaných akcií projevilo to, že
pohledávky obchodní společnosti B. P., a. s., za jejími dlužníky ve výši 134 135 343,23 Kč byly
„převážně promlčené a nedobytné s nulovou tržní hodnotou“. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nebylo
možné stanovit výši škody způsobené trestným činem podvodu, aniž by byla zjištěna reálná hodnota
prodávaných akcií, a že škodu zde nemohla představovat výše promlčených a nedobytných
pohledávek obchodní společnosti B. P., a. s.
22. Obviněný dále ve svém dovolání tvrdil, že jeho jednání by bylo možné posoudit spíše jako trestný
čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak v tomto
ohledu neuvedl žádné konkrétní důvody pro takové odlišné právní posouzení a ani jinak zmíněnou
námitku blíže nespecifikoval. Proto se jí Nejvyšší soud nemohl podrobněji zabývat, nicméně nad
rámec obsahu dovolání k ní zdůrazňuje následující. Trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy
nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k
tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, anebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady
změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo
včasné a řádné vyměření daně. V tomto případě však nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu v žádné jeho alternativě. Účetnictví obchodní společnosti B. P., a.
s., bylo vedeno řádně, o čemž svědčí i závěry z auditorských zpráv. Podstata jednání obviněného totiž
spočívala v tom, že pohledávky obchodní společnosti B. P., a. s., postoupil na subjekty, o jejichž
špatném hospodářském stavu věděl, a navíc prodloužil splatnost těchto pohledávek tak, aby se jevily
kupující obchodní společnosti Č. U., a. s., jako pohledávky dobytné. Jestliže v účetnictví obchodní
společnosti B. P., a. s., nebylo konkrétně uvedeno, že většina z postoupených pohledávek byla
fakticky nedobytná, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž prodloužení
splatnosti těchto pohledávek obviněným nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení, nelze v tom
spatřovat znaky trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Jak je navíc z rozhodných skutkových
zjištění zřejmé, obviněný právě zmíněnou skutečnost úmyslně zamlčel obchodní společnosti Č. U., a.
s., a ostatně i obchodní společnosti provádějící audit. Tím se snažil uměle zvýšit hodnotu majetku
obchodní společnosti B. P., a. s., a tedy i jejích akcií, které prodával. Již na první pohled je proto
evidentní, že nejde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť obviněný
neovlivňoval informační hodnotu účetní evidence a příslušných dokladů, ale cenu akcií, jejichž
prostřednictvím chtěl sebe a jiného obohatit ke škodě obchodní společnosti Č. U., a. s. Zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku pak nelze dovodit ani z toho,
že obviněný se měl zaručit „za správnost, průkaznost a úplnost účetních výkazů odrážejících
skutečné majetkové poměry“ obchodní společnosti B. P., a. s., neboť mu nebylo kladeno za vinu, žeby snad způsobil nesprávnost, neprůkaznost či neúplnost takových účetních dokladů.
23. Ostatní námitky obviněného, v nichž poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neodpovídají hmotněprávní povaze dovolacího důvodu
vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný jimi zpochybnil tvrzení soudů nižších stupňů,
podle nichž šlo převážně o promlčené a nedobytné pohledávky s nulovou tržní hodnotou, a vytkl
neuvedení dovětku „ve smyslu výroků auditora osvědčujícího hospodaření a účetnictví obchodní
společnosti“ ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zde
odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se zabývaly těmito námitkami a řádně a beze
zbytku se s nimi vypořádaly, což je patrné zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na
s. 30 a 31 a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu na s. 3 a 4. Totéž platí o opakovaném tvrzení
obviněného, podle něhož postoupené pohledávky nebyly promlčené, protože podle názoru Nejvyššího
soudu je rozhodující, že pohledávky byly nedobytné. To soud prvního stupně dostatečně a
nepochybně prokázal, přičemž ani případné formální prodloužení splatnosti pohledávek nemohlo mít
vliv na to, že hodnota pohledávek byla v podstatě nulová, což nepochybně negativně ovlivnilo cenu
akcií obchodní společnosti B. P., a. s., prodaných obchodní společnosti Č. U., a. s. Jinak pokud jde o
údajný tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud
odkazuje na svou dosavadní judikaturu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných
dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze
dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.). Takový výklad
byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9.
2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže zde není důvod odchylovat se od
této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní
rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí
obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku
35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.,
jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
24. Povaze tohoto dovolacího důvodu neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž v podstatné části
svého dovolání nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů,
zejména když vytkl, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi
důkazy, jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu provedl dokazování. Tím totiž obviněný
zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají
právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za
nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotněprávního posouzení. To potvrzuje i skutečnost, že
obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst.
5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
25. Pokud jde o konkrétní dovolací námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním a
úplnosti provedeného dokazování, je především nutné konstatovat, že jde o námitky obsahově zcela
shodné s těmi, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho
obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudkusoudu prvního stupně, zejména pokud jde o námitku, že obviněný sám nepředával žádné konkrétní
údaje ohledně obchodní společnosti B. P., a. s., kupující obchodní společnosti Č. U., a. s., že nikdy
neprováděl účetní operace s úmyslem uměle navýšit majetek obchodní společnosti B. P., a. s., že
nevedl její účetnictví, že nikdy nevydal pokyn k zaúčtování jakýchkoli pohledávek a o správnosti
účetnictví byl přesvědčen z auditorských zpráv, že veškerá jeho účast na jednání, které je mu
kladeno za vinu, spočívala pouze v podpisu smluvních dokumentů a předcházejícím jednání o ceně
akcií a že kupující obchodní společnost musela vědět o pohledávkách, neboť byly zaúčtovány v
účetnictví a řádně evidovány, přičemž obviněný nezaručil dobytnost jakýchkoliv pohledávek. Na
případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v
řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož, „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
26. Obviněný tedy ve svém dovolání v podstatě požadoval, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu
přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k
jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s
koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých
procesních a hmotněprávních vad výslovně uvedených v § 256b odst. 1 tr. ř., ale nikoliv k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud k tomu
připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, a – jak je již uvedeno výše – jeho
podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z
tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
na jehož podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity
trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“. Trestným činem je totiž obecně každý
protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém
zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Navíc
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání
trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze
sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy
fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo
1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Nicméně úvahy o subsidiaritě trestní represe
u obviněného jsou zatím předčasné, protože nejdříve je nutno vyřešit otázku, zda a v jaké výši
způsobil škodu na majetku společnosti Č. U., a. s.
28. Obviněný J. Č. ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento
dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách. Jednak jde o to, že určitý výrok nebyl vůbec
učiněn, takže v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, protože výrok zdenení obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do
výrokové části rozhodnutí. Podstatou druhé alternativy je situace, kdy určitý výrok sice byl v
napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný, tedy pokud neobsahuje některou podstatnou
náležitost stanovenou zákonem.
29. Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného, spatřoval zde naplnění uplatněného dovolacího
důvodu patrně v tom, že odvolací soud rozhodl pouze o zrušení výroku o náhradě škody, aniž by se
výslovně zabýval ostatními výroky rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný ovšem blíže
nespecifikoval, jaký chybějící výrok má na mysli, takže se lze pouze domnívat, že v části, v níž
odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, ho měl buď zamítnout, anebo alespoň ve výroku
rozhodnutí uvést formulaci poměrně často užívanou v praxi odvolacích soudů, podle níž „v ostatních
výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“.
30. K tomu je nutno nejdříve v obecné rovině poznamenat, že zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř.
přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného
rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek
plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva, a odvolací soud tedy neshledá důvod ke
zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného J. Č. odvolací soud po
provedeném přezkumu dospěl k závěru, podle něhož byl rozsudek soudu prvního stupně nezákonný
pouze ve výroku o náhradě škody. Proto tento oddělitelný výrok zrušil svým usnesením podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. Za uvedeného stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším
výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného
tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně odvolacímu soudu nelze vytknout
ani to, pokud do výrokové části svého rozhodnutí nevložil větu nadbytečně užívanou odvolacími
soudy „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn,“ neboť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou
oporu v zákoně. Jak totiž vyplývá ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258
odst. 1, 2 a § 256 tr. ř., považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak,
že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní
výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se
v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo
vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §
256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu.
Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp.
zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
31. Dále obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že
v usnesení odvolacího soudu chybí výrok o důsledcích zrušení výroku o náhradě škody. Podle názoru
obviněného soud prvního stupně jednal s jinými subjekty jako s poškozenými, a nikoli se správcem
konkursní podstaty obchodní společnosti Č. U., a. s., takže v celém řízení vystupovaly na straně
poškozených osoby, kterým toto právo nepříslušelo. Obviněný to považuje za podstatnou vadu řízení,
kterou nelze zhojit pouze zrušením výroku o náhradě škody.
32. Soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených obchodních společností C. G., a. s., a Č. U.,
a. s., tak, že je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Učinil tak s odůvodněním, podle něhož
jednak již v dané věci probíhají občanskoprávní řízení a jednak nárok poškozené obchodní
společnosti C. G., a. s., přesahuje částku škody zjištěnou v trestním řízení a je sporná i aktivní
legitimace (soud prvního stupně uvedl nesprávně „pasivní legitimace“) této společnosti. Odvolací
soud pak uvedený výrok soudu prvního stupně o náhradě škody jako vadný zrušil s odůvodněním, že
škoda byla způsobena výlučně obchodní společnosti Č. U., a. s., která se ovšem v době trestního
řízení již nacházela v konkursu, takže s ohledem na tuto skutečnost jediným subjektem oprávněnýmuplatnit nárok na náhradu škody byl správce konkursní podstaty v zastoupení posledně zmíněné
obchodní společnosti. Ačkoliv tak správce konkursní podstaty učinil a nárok na náhradu škody
uplatnil správně a včas, soud prvního stupně jej ignoroval, nerozhodl o něm, v hlavním líčení jej
nepřečetl a ani nedoručil správci konkursní podstaty opis rozsudku.
33. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, přechází prohlášením
konkursu na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a
plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Jak tedy odvolací
soud správně uvedl, jediným subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody podle § 43
odst. 3 tr. ř. v zastoupení poškozené obchodní společnosti Č. U., a. s. byl její správce konkursní
podstaty. Soud prvního stupně však nárok správce konkursní podstaty na náhradu škody uplatněný
již v přípravném řízení nepřečetl v hlavním líčení a ignoroval jej. Proto odvolací soud nemohl
napravit pochybení soudu prvního stupně ani odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních ten subjekt, který byl skutečně oprávněn uplatnit takový nárok. Správně se
tedy omezil pouze na zrušení vadného výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně.
34. Na základě výše uvedeného je evidentní, že soud prvního stupně nepostupoval správně, přičemž
odvolací soud pak rozhodl jediným možným způsobem. Takové pochybení by tedy logicky s odkazem
na odůvodnění usnesení odvolacího soudu nebylo možno napravit ani v dovolacím řízení, neboť
odvolací soud, proti jehož usnesení směřuje dovolání obviněného, svým rozhodnutím nenaplnil žádný
dovolací důvod.
35. Ve vztahu k námitce obviněného odkazující na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. tak Nevyšší soud shledal dovolání obviněného neopodstatněným. Nicméně vzhledem k tomu, že
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně z jiného důvodu, soud prvního stupně se v novém řízení musí vypořádat s nárokem na
náhradu škody, který uplatnil správce konkursní podstaty obchodní společnosti Č. U., a. s.
36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který rovněž uplatnil obviněný ve svém
dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je
tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této
variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé
soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem
a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech
zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle § 258 odst. 2 tr. ř. o zrušení výroku o náhradě
škody v rozsudku soudu prvního stupně. Tím tedy nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho
první alternativě.
37. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za
situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z
důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný pak
spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky
obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zčásti
důvodné, přičemž ostatní nejsou opodstatněné nebo neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
38. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. Č.
zčásti důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu irozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením
pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal věc Městskému soudu v
Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. Městský soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného J. Č. a
odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, zejména náležitě vyřeší otázku povahy
a výše škody, kterou měl obviněný způsobit na majetku obchodní společnosti Č. U., a. s. Současně se
soud prvního stupně vypořádá s nárokem správce konkursní podstaty obchodní společnosti Č. U., a.
s., na náhradu škody, který byl uplatněn včas a řádně a o němž soud v předchozím řízení nerozhodl.
Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.
40. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě
důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání. | decision_1163.pdf |
185 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. 23 Cdo 2831/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2831.2014.1
Číslo: 80/2017
Právní věta: Uplatňuje-li povinný jako žalobce v soudním řízení pohledávku poté, kdy byla postižena
exekučním příkazem o přikázání této pohledávky a exekuční příkaz byl doručen dlužníkovi
povinného, jde do výše, v jaké byla pohledávka postižena, o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva
odůvodňující nepřiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: 23 Cdo 2831/2014
Číslo rozhodnutí: 80
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Exekuce, Poplatky soudní
Předpisy: § 138 o. s. ř.
§ 312 odst. 3 o. s. ř.
§ 52 předpisu č. 120/2001Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014, sp. zn.
47 Co 290/2012, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 19 C 203/2008, a věc
vrátil Městskému soudu v brně k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2012, č. j. 19 C 203/2008-188, nepřiznal žalobkyni
právo na osvobození od soudních poplatků.
2. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že poměry žalobkyně odůvodňují
osvobození do soudních poplatků, ale na straně žalobkyně jde podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), o zjevně bezúspěšné uplatňování práva z důvodu
nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 90006 526 Kč s úroky ve výši 21,5 % z částky 30 019 000 Kč od 1. 5. 2007 do zaplacení, přičemž
uplatněný nárok sestává z částky 33 019 000 Kč představující tvrzené bezdůvodné obohacení vzniklé
na straně žalované za nevrácenou úplatu za postoupení pohledávky a částky 56 987 526 Kč jako
tvrzené náhrady škody představované cenou, kterou musela zaplatit za půjčení finančních
prostředků na uhrazení ceny za postoupení pohledávky.
4. Podle odvolacího soudu dne 20. 9. 2005 soudní exekutor Mgr. F. G. rozhodl o provedení exekuce
přikázáním pohledávky představující pohledávku povinné (zde žalobkyně) za společností C. R., a. s.
(původní obchodní firma žalované), ve výši 33 019 000 Kč. Aktivní legitimaci žalobkyně pozbyla
vydáním exekučního příkazu dne 20. 9. 2005, kterým byla přikázána pohledávka žalobkyně za
žalovanou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
6. Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o bezúspěšném
uplatňování práva žalobkyní, odvodil-li tento závěr z pouhého vydání exekučního příkazu k postižení
pohledávky povinného, aniž by zkoumal, zda byl exekuční příkaz řádně doručen oprávněnému jako
právnímu nástupci i povinnému jako právnímu předchůdci.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2014.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání je přípustné k řešení otázky procesního práva, zdali a případně k jakému okamžiku
ztrácí povinný postižením své pohledávky za dlužníkem právo na takovou pohledávku a uplatňuje-li ji
v řízení proti dlužníkovi z této pohledávky, zda jde u povinného o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva podle § 138 o. s. ř., když uvedené otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že pohledávka ve výši 33 019 000 Kč
uplatňovaná v nyní projednávané věci byla v exekučním řízení vedeném proti žalobkyni postižena
exekučním příkazem na přikázání pohledávky.12. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo
zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje
se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí.
13. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla
tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu
nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku
účastníka nemůže být vyhověno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21
Cdo 987/2013).
14. Namítá-li dovolatelka, že k přikázání pohledávky v exekučním řízení dosud nedošlo z důvodu
nedoručení exekučního příkazu dovolatelce jako povinné, přehlíží, že podle § 52 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), ve znění do 13. 5.
2006, za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 313 odst. 3 o. s. ř.) ztrácí povinný právo
na pohledávku doručením exekučního příkazu dlužníkovi povinného. Podle § 47 odst. 3 exekučního
řádu, v citovaném znění, proti exekučnímu příkazu přitom není přípustný opravný prostředek.
15. Rozhodným okamžikem, k němuž povinná, v nyní projednávané věci žalobkyně, ztratila právo na
pohledávku, tedy není doručení exekučního příkazu povinné nebo oprávněnému, ale doručení
takového příkazu dlužníkovi povinné, které dovolatelkou zpochybňováno nebylo.
16. Uplatňuje-li tak povinný jako žalobce v soudním řízení pohledávku, která byla postižena
exekučním příkazem o přikázání této pohledávky a exekuční příkaz byl doručen dlužníkovi
povinného, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva odůvodňující nepřiznání osvobození od
soudních poplatků podle § 138 o. s. ř.
17. Potud jsou tedy právní závěry odvolacího soudu správné.
18. Podle § 312 odst. 3 o. s. ř. však výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše
pohledávky oprávněného a jejího příslušenství. Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že dne
20. 9. 2005 soudní exekutor Mgr. F. G. rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky
představující pohledávku povinné (zde žalobkyně) za společností C. R., a. s. (původní obchodní firma
žalované) ve výši 33 019 000 Kč. Žalobkyně se však kromě této pohledávky představující tvrzené
bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované za nevrácenou úplatu za postoupení pohledávky
domáhá částky 56 987 526 Kč jako tvrzené náhrady škody představované cenou, kterou musel
zaplatit za půjčení finančních prostředků na uhrazení ceny za postoupení pohledávky.
19. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podle § 138 o. s. ř. jde tak v rozsahu části nároku ve výši
33 019 000 Kč, když exekučním příkazem byla postižena pohledávka v této výši. V části uplatněného
nároku na zaplacení částky 56 987 526 Kč jako tvrzené náhrady škody však nikoliv.
20. Právní posouzení odvolacím soudem je proto neúplné, tudíž nesprávné. Dovolací soud proto
usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody zrušení platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. | decision_1164.pdf |
186 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3552.2014.1
Číslo: 86/2017
Právní věta: Rodič dítěte poškozeného na zdraví je osobou povinnou nahradit zdravotní pojišťovně
náklady vynaložené v rámci systému veřejného zdravotního pojištění na léčení dítěte, jestliže újmu
na jeho zdraví zavinil porušením povinnosti náležitého dohledu nad dítětem. Zdravotní pojišťovně
nárok nenáleží v rozsahu, v němž se na újmě na zdraví podílelo počínání samotného dítěte (bez
ohledu na to, zda zaviněné, či nikoliv). Možné dopady uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů
rodiči do rodinného rozpočtu tuto povinnost rodiče nevylučují, mohou však být zvažovány z hlediska
případného přiměřeného snížení výše náhrady soudem, a to zejména s přihlédnutím k okolnostem
případu, k osobním a majetkovým poměrům povinné osoby i k poměrům zdravotní pojišťovny
(analogické použití tzv. moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák.).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: 25 Cdo 3552/2014
Číslo rozhodnutí: 86
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Náklady léčení, Zdravotní pojištění
Předpisy: § 450 obč. zák.
§ 55 předpisu č. 48/1997Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni se dne 5. 3. 2014, sp. zn.
61 Co 120/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 3 C 453/2009-56, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni 661 538 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co
jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 11. 2011, č. j. 3 C 453/2009-29, jímž byla žaloba zamítnuta, byl
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2012, č. j. 61 Co 40/2012-38, zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tehdy nezletilý devítiletý J. P., syn
žalovaného, vjel na dětském motocyklu opatřeném motorem, schopném dosáhnout rychlosti až 40
km/h, z místa mimo vozovku na místní komunikaci a nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu,jehož řidička P. a Z. přijíždějící po komunikaci zprava přední částí vozidla narazila do pravého boku
motocyklu. Následkem střetu utrpěl nezletilý J. mnohačetná těžká zranění. S jeho léčbou vznikly
žalující zdravotní pojišťovně náklady, má proto vůči žalovanému nárok na jejich náhradu podle § 55
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, po žalovaném (odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002). Žalovaný byl rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j. 2 T 120/2008-131, uznán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona, spočívajícím v tom, že svému synu
způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho
postavení rodiče a z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o rodině, neboť odešel do domu
a nechal syna s nastartovaným motocyklem samotného na ulici; zranění dítěte je v příčinné
souvislosti s tím, že žalovaný nechal syna jezdit bez dohledu. Soud prvního stupně z toho dovodil, že
zanedbání dohledu nad nezletilým z jeho strany bylo příčinou vzniku škody, a nárok žalobkyně na
regresní náhradu proti němu je tak opodstatněný.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 61 Co 120/2013-118,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně včetně závěru,
že dopravní nehodu zapříčinil nezletilý J., který vjel do vozovky, aniž by dal přednost, avšak oproti
svému původnímu usnesení ze dne 27. 2. 2012, č. j. 61 Co 40/2010-38, dospěl k jinému právnímu
závěru. Dovodil totiž, že poškozený není osobou třetí, nýbrž je účastníkem pojistného vztahu a
zdravotní pojišťovna nemá právo požadovat po něm náhradu škody, neboť jí takové právo nenáleží ze
zákona. Žalovaný sice svým jednáním založil prvotní předpoklad pro možnost vzniku škody, neboť
nevykonával dohled nad nezletilým, avšak na srážce samotné se již nepodílel. Opomenutí náležitého
dohledu nebylo bezprostřední a přímou příčinou poškození zdraví nezletilého J., a proto nebyla
splněna podmínka ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud uzavřel, že záměrem
zákonodárce nebylo, aby náhrada regresního nároku za léčení dítěte směřovala proti rodiči, jenž má
k dítěti zákonnou vyživovací povinnost. V opačném případě by byly trvale postiženy majetkové
poměry rodiny nezletilého a zároveň by bylo popřeno ústavně zakotvené právo nezletilého na
poskytnutí bezplatné zdravotní péče.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení
§ 237 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a má za to, že
prokázala jednak vznik a výši účelně vynaložených nákladů spojených s léčením svého pojištěnce, tak
zaviněné protiprávní jednání žalovaného a příčinnou souvislost. Žalobkyně poukazuje na odlišný
závěr trestního a odvolacího soudu, kdy civilní soud učinil závěr, že vynaložení léčebných nákladů v
souvislosti s poškozením zdraví nezletilého nebylo v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním
žalovaného, přestože byl povinen podle § 135 o. s. ř. vzít za prokázané, že zranění syna bylo
zapříčiněno protiprávním jednáním otce (žalovaného). Pokud by byl závěr soudu v občanskoprávním
řízení správný, neměl by být žalovaný ani trestně odpovědný. Podle dovolatelky nelze na souzený
případ aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006, protože v
tomto sporu šlo o situaci, kdy tzv. třetí osoba byla v trestním řízení obžaloby zproštěna z důvodu, že
ke zranění nedošlo jejím zaviněným protiprávním jednáním. Navrhuje proto, aby byl rozsudek
odvolacího soud změněn tak, že soud žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.
III.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboťotázka, zda zdravotní pojišťovně vzniká regresní nárok podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. vůči otci,
který zanedbal dohled nad dítětem, na jehož léčení vynaložila náklady (léčebné výkony související se
zraněním dítěte), nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání je důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
5. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 1
o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu,
nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva procesního.
6. Podle § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná
zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které
vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
7. Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle tohoto ustanovení je, že
pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako
důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost zdravotní pojišťovny
zaplatit svému smluvnímu partnerovi (poskytovatel zdravotní péče, dříve zdravotnické zařízení)
náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez
ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení
následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí
osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. jakožto speciální norma
ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody zakládá zdravotní pojišťovně
specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na péči hrazenou zdravotním
pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům
zdravotní pojišťovny.
8. Při posouzení zaviněného protiprávního jednání třetí osoby (zde žalovaného otce poškozeného
nezletilého dítěte) ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je podle § 135 o. s. ř. soud v občanském
soudním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek
nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím
o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Rozsah vázanosti
rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky
skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném
nároku na náhradu škody. Jde o ustálenou soudní judikaturu, srov. zejména zprávu bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78, uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), a v širších souvislostech též některá další
rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004,
publikované pod C 2776 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),
rozsudek ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2088/2005, Soubor C 5082, rozsudek ze dne 14. 10.
2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, Soubor C 2966, či rozsudek ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo
197/2006. Oproti tomu není přiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006, který se týká případu, kdy byl vydán zprošťující rozsudek trestního
soudu, jímž není civilní soud vázán.
9. V posuzovaném případě byl žalovaný pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j.
2 T 120/2008-131, z jehož výrokové části vyplývá, že žalovaný se dopustil z nedbalosti zaviněného
protiprávního jednání vůči svému nezletilému synovi tím, že jej nechal jezdit před domem v blízkosti
vozovky na motocyklu, který může dosáhnout rychlosti až 40 km/h, a vznik dopravní nehody azranění dítěte je v příčinné souvislosti s nedostatečným dohledem rodiče ve smyslu § 31 odst. 1 písm.
a), odst. 2 zákona o rodině. Je tedy zřejmé, že tímto výrokem trestního soudu je soud v
občanskoprávním řízení o náhradu škody zdravotní pojišťovny ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán a že
nemůže dospět k jinému závěru, než že žalovaný svým počínáním zanedbal náležitý dohled nad
dítětem, což vedlo k jeho újmě na zdraví. K nesprávné argumentaci, jíž odvolací soud za této
procesně jednoznačné situace vyloučil vztah příčinné souvislosti, lze dodat, že bezprostřední
příčinou zranění nezletilého sice byla jeho srážka s automobilem, ovšem žalovaný k ní vytvořil
podmínky v takové intenzitě, že právě zanedbání dohledu nad nezletilým synem vedlo k jeho vjezdu
do silnice a vzniku úrazu. Tento závěr obstojí i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1587/15, podle nějž je třeba ke stanovení požadované míry náležitého dohledu
přistupovat uvážlivě tak, aby při dohledu nedošlo ke ztrátě svobody dítěte. Žalovaný měl přizpůsobit
svůj dohled nad nezletilým právě z důvodu jeho nízkého věku, vlastnostem motocyklu a především s
ohledem na místo, kde se nezletilý při potenciálně nebezpečné aktivitě pohyboval; souhrn těchto
okolností vytvářel zvýšené riziko srážky dítěte s automobilem a žalovaný v rozporu s požadavky
kladenými na obezřetnost rodiče ve vztahu k devítiletému dítěti nedostál své povinnosti dohledu.
10. Nelze tedy přisvědčit závěru, že by otce poškozeného dítěte nebylo možno považovat za tzv. třetí
osobu. Odvolací soud s odkazem na účel zákonné úpravy dovodil, že náklady vzniklé s léčbou by
nepřímo uhradil právě nezletilý pojištěnec, protože by byly vyplaceny z rodinného rozpočtu, což by
mělo neblahý dopad na jeho další život a výchovu, zejména by mohlo být ohroženo plnění vyživovací
povinnosti otce vůči nezletilému synovi. Tento výklad § 55 zákona č. 48/1997 Sb. provedený
odvolacím soudem by však vedl jednak k omezení rodičovské odpovědnosti proti smyslu § 31 odst. 1
písm. a) zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku), jednak i k těžko udržitelnému závěru, že odpovědnost konkrétního škůdce,
který je zároveň rodičem dětí, by byla snížena, popř. zcela vyloučena jen z důvodu, že peněžitá
náhrada by mohla postihnout rodinný rozpočet a ohrozit výživu jeho dětí. Ačkoli je nutné i v nyní
souzené věci hledět na zájmy dítěte, jde tu o vztah mezi žalobkyní jako zdravotní pojišťovnou a
žalovaným jako třetí osobou ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., který má zákonem stanovený
rámec a své důvody. Hmotné zabezpečení dítěte, včetně zajištění výživy, je zákonodárcem upraveno
v jiných právních předpisech, zejména o sociálním zabezpečení. Účelem regresního nároku
pojišťovny není ochrana dítěte, ta je zajištěna samotnou existencí zdravotního pojištění, které
zajišťuje dítěti bezplatnou zdravotní péči (v tomto případě byl účel naplněn), ale právě ochrana
systému veřejného zdravotního pojištění.
11. Soud rozhodující v nyní projednávané věci je tedy vázán pravomocným rozsudkem trestního
soudu, že ze strany žalovaného došlo k protiprávnímu jednání, zaviněnému ve formě nedbalosti,
přičemž příčinná souvislost mezi vznikem újmy a protiprávním jednáním žalovaného je dána. Tím
jsou ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb. založeny podmínky pro vznik nároku zdravotní pojišťovny
na náhradu nákladů vynaložených na léčebnou péči o jejího nezletilého pojištěnce, a to vůči
žalovanému, který je otcem zraněného pojištěnce žalující zdravotní pojišťovny. Na druhou stranu
rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, znamená konstatování zaviněného protiprávního
jednání určitého pachatele, a ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán, avšak
pouze pokud jde o jednání tohoto pachatele. Jestliže okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody
se kromě pachatele mohlo podílet i jednání poškozeného, není soud při posouzení jeho spoluzavinění
výrokem o vině pachatele podle tohoto ustanovení vázán. Soud sice v občanském soudním řízení
nemůže předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal určitý skutek, bylo-li v
tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, avšak takové rozhodnutí
neznamená automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jeho zaviněním (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, publikovaný v časopise
Právní rozhledy č. 14 roč. 2005, str. 532).12. Při posuzování nároku zdravotní pojišťovny pak platí, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v
tom rozsahu, v jakém je její zaviněné protiprávní jednání v příčinné souvislosti s náklady
vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. Na náhradu nákladů v rozsahu, v jakém je sice
vynaložila na péči o pojištěnce, avšak jednáním třetí osoby zapříčiněny nebyly, totiž zdravotní
pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Z
toho plyne, že v rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl
způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb.
neodpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002,
Soubor C 1821, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1005/2003).
13. Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny či snižující výši náhrady může tedy být i počínání
pojištěnce, přičemž při úvaze o jeho podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody.
Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč.
zák.), není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní
povinnosti na jeho straně; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i
následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3434/2009, Soubor C 10425). Podle ustálené judikatury má spoluúčast poškozeného (nejen náhoda)
význam i v případě, že škoda vznikla následkem jednání takového poškozeného, který není schopen
ovládnout své jednání a posoudit jeho následky (srov. např. zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve
věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků bývalého Nejvyššího
soudu SSR, Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, Soubor C 1212).
14. O takový případ se nepochybně jedná i v posuzované věci, neboť tehdy devítiletý syn žalovaného
si úraz přivodil tím, že vjel pod motorové vozidlo. Zaviněné protiprávní jednání žalovaného ve smyslu
§ 55 věty první zákona č. 48/1997 Sb. nespočívalo v přímém zásahu do zdraví dítěte, nýbrž v
porušení prevenční povinnosti, tedy v tom, že na syna nedohlédl a nezabránil mu, aby se takovým
způsobem zranil.
15. Lze tedy uzavřít, že rodič dítěte poškozeného na zdraví je osobou povinnou nahradit zdravotní
pojišťovně škodu (náklady vynaložené v rámci systému veřejného zdravotního pojištění na léčení
dítěte), jestliže újmu na zdraví zavinil svým protiprávním jednáním, a to i porušením povinnosti
náležitého dohledu nad dítětem. V rozsahu, v němž se na újmě na zdraví podílelo počínání
samotného dítěte (bez ohledu zda zaviněné, či nikoliv), ovšem zdravotní pojišťovně nárok nenáleží.
Případné možné dopady uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů rodiči do rodinného rozpočtu, a
tím zprostředkovaně do majetkových poměrů dítěte tuto povinnost nevylučují. Mohou však být
zvažovány z hlediska případného přiměřeného snížení výše náhrady soudem, a to zejména s
přihlédnutím k okolnostem případu, k osobním a majetkovým poměrům povinné osoby i k poměrům
zdravotní pojišťovny; půjde o analogické použití tzv. moderačního práva soudu podle § 450 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (nyní § 2953 zákona č. 89/2012 Sb.), srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.
16. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). | decision_1165.pdf |
187 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. 29 Cdo 2678/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2678.2015.1
Číslo: 93/2017
Právní věta: Promlčení práva na náhradu škody, která měla dle tvrzení žalobce (jako směnečného
rukojmího) vzniknout tím, že majitel směnky cizí ji nepředložil příjemci k placení (čl. I. § 38 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb.) a neinformoval žalobce o odepřeném zaplacení (čl. I. § 45 odst. 1 a 2 zákona
č. 191/1950 Sb.), se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: 29 Cdo 2678/2015
Číslo rozhodnutí: 93
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Náhrada škody, Promlčení, Směnky
Předpisy: čl. I. § 38 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.
čl. I. § 45 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 106 obč. zák.
§ 420 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, sp. zn.
5 Cmo 220/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou došlou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 29. 9. 2008 se původní žalobkyně (H., a. s.)
domáhala vůči žalované (Československé obchodní bance, a. s.) zaplacení částky 6 415 531 Kč z
titulu náhrady škody, a to na základě žalobních tvrzení, podle nichž:
[1] Původní žalobkyně avalovala cizí směnku vystavenou dne 10. 6. 1997 společností M., spol. s
r. o. (dále jen „výstavce“), na její vlastní řad, znějící na částku 10 000 000 Kč, splatnou 28. 11.
1997, kterou akceptovala společnost L. M., spol. s r. o. (dále jen „příjemce“), a která byla
indosována na společnost B. H., a. s. (dále jen „banka“).
[2] Banka byla povinna předložit směnku k placení (čl. I. § 38 zákona č. 191/1950 Sb., zákonasměnečného a šekového – dále jen „směnečný zákon“) příjemci (případně sama sobě jako
domiciliátovi) k placení; tuto povinnost porušila.
[3] Příjemce byl v době splatnosti směnky „bonitní společností“.
[4] Banka směnku vůči příjemci uplatnila až v prosinci 1998 a nereagovala na jeho nabídku
platit na směnku v měsíčních splátkách po 80 000 Kč; tím porušila povinnost určenou
ustanovením§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
[5] Uplatnila-li by banka vůči příjemci směnku včas, mohla by obdržet od tohoto dlužníka na
úhradu směnky plnění velkého rozsahu a dluh, který musela zaplatit původní žalobkyně, by byl
o poznání nižší a původní žalobkyni by nevznikla škoda spočívající v úhradě směnečného dluhu.
[6] Banka porušila povinnost plynoucí z ustanovení čl. I. § 45 směnečného zákona, když
neinformovala původní žalobkyni (jako rukojmí za výstavce) o odepření placení a zprávu v
tomto smyslu doručila původní žalobkyni s více než ročním odstupem.
[7] Za rok, o který původní žalobkyně obdržela zprávu o „dishonoraci“ směnky později, se
ekonomická situace výstavce a příjemce výrazně zhoršila; obdržela-li by původní žalobkyně
tuto zprávu včas, podnikla by opatření, v jejichž důsledku by směnečný dluh zaplatili výstavce
a příjemce.
[8] Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 29. 1. 1999, č. j. 5 Sm
732/98-35, uložil výstavci, příjemci a původní žalobkyni zaplatit bance částku 4 500 000 Kč s
6% úrokem od 22. 10. 1998 do zaplacení, částku 452 937,12 Kč jako 6% úrok z již zaplacené
části směnečné jistiny za období od 29. 11. 1997 do 24. 11. 1998, směnečnou odměnu 15 000
Kč a náklady řízení 219 518 Kč. K námitkám příjemce a původní žalobkyně Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 17. 8. 2001, č. j. 5 Cm 73/99-106, ponechal směnečný platební rozkaz ve
vztahu k těmto žalovaným v platnosti. Vrchní soud v Olomouci k odvolání původní žalobkyně
rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č. j. 7 Cmo 477/2004-245, potvrdil [ve vztahu mezi právní
nástupkyní banky (AB – C., a. s.) a původní žalobkyní] rozsudek soudu prvního stupně.
[9] Původní žalobkyně zaplatila (na základě shora uvedených vykonatelných rozhodnutí)
společnosti AB – C., a. s., částku 6 415 531 Kč, a to ve třech splátkách (dne 27. 9. 2006 částku
2 000 000 Kč, dne 30. 10. 2006 částku 350 000 Kč a dne 23. 11. 2006 částku 4 065 551 Kč).
Nebýt (výše konkretizovaného) porušení povinností bankou, nebyla by původní žalobkyně
povinna zaplatit směnečný dluh a nevznikla by jí škoda v podobě zmenšení jejího majetku
způsobená provedenými platbami.
[10] Žalovaná je právní nástupkyní banky.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č. j. 37 Cm 129/2008-101 – odkazuje
na ustanovení § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – žalobu
zamítl, maje za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Objektivní desetiletá promlčecí
doba totiž uplynula [při porušení povinnosti, kterého se původní žalobkyně dovolávala (28. 11. 1997)]
dnem 28. 11. 2007 a žaloba byla podána 29. 9. 2008.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 5 Cmo 220/2013-250, k odvolání původní
žalobkyně [poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 37 Cm 129/2008-173, a
odvolací soud usnesením ze dne 5. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 220/2013-220, rozhodl o procesním
nástupnictví na straně původní žalobkyně (a žalobcem se stal subjekt − Y. W. Inc.)] rozsudek soudu
prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci jde o spor mezi osobami
(respektive jejich právními předchůdci) „vymezenými“ v ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. Byť je
„nárokována“ náhrada škody vycházející z úpravy občanského zákoníku, řídí se její promlčení
zákoníkem obchodním. „Pokud je nárok konstruován na pozadí tvrzeného porušení povinnosti
počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, tedy počínat si obezřetně, přičemž konkrétně mělo
porušení povinnosti spočívat v tom, že nárok ze směnky nebyl po akceptantovi vymáhán ihned, tedy
při splatnosti směnky, je evidentní, že byla-li směnka bez protestu splatná dne 28. 11. 1997, přičemž
žaloba na náhradu škody byla podána dne 29. 9. 2008, je nárok podle ustanovení § 398 obch. zák.
promlčen.“
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, namítaje, že „závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda se v případě, že
došlo ke vzniku škody porušením ustanovení čl. I. § 38 a § 45 směnečného zákona a obecné
prevenční povinnosti zakotvené v § 415 obč. zák., posuzuje promlčení práva na náhradu škody podle
ustanovení občanského zákoníku nebo podle zákoníku obchodního“.
6. Dovolatel rekapituluje skutkové okolnosti daného případu a zdůrazňuje, že původní žalobkyně
zaplatila věřiteli (AB – C., a. s.) směnečný dluh ve třech splátkách (dne 27. 9. 2006 částku 2 000 000
Kč, dne 30. 10. 2006 částku 350 000 Kč a dne 24. 11. 2006 částku 4 065 551 Kč). O uskutečnění
úhrad se dověděla z bankovních výpisů ve dnech 1. 10. 2006, 1. 11. 2006 a 1. 12. 2006. Subjektivní
promlčecí lhůta tak počala běžet ohledně částky 2 000 000 Kč dne 2. 10. 2006, ohledně částky 350
000 Kč dne 2. 11. 2006 a ohledně částky 4 065 551 Kč dne 2. 12. 2006; její běh skončil dne 1. 10.,
dne 1. 11. a dne 1. 12. 2008. Objektivní (tříletá) promlčecí doba začala běžet od okamžiku, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla (v souzené věci ode dne, kdy byly úhrady směnečného dluhu připsány
na účet majitele směnky − 27. 9. 2006, 30. 10. 2006 a 24. 11. 2006) a její běh skončil 27. 9. 2009,
30. 10. 2009 a 24. 11. 2009). Podala-li původní žalobkyně žalobu dne 29. 9. 2008, podala ji včas a její
právo na náhradu škody nemůže být promlčeno.
7. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu
2. části první článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10.Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky dovoláním otevřené a v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud beze zbytku nevyřešené, týkající se promlčení práva
na náhradu škody.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právnínormy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle ustanovení čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona směnku splatnou v určitý den nebo v
určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v
jeden ze dvou následujících pracovních dní.
Podle ustanovení čl. I. § 45 směnečného zákona majitel musí dát zprávu o odepřeném přijetí nebo o
odepřeném zaplacení svému indosantu a výstavci do čtyř pracovních dní následujících po dni
protestu nebo při doložce „bez útrat“ po dni předložení. Každý indosant musí do dvou pracovních dní
poté, kdy dostal zprávu, vyrozumět svého indosanta o zprávě, kterou dostal, a sdělit mu jména a
adresy těch, kdož před tím podali zprávu, a tak po řadě až k výstavci. Lhůty běží od přijetí předchozí
zprávy (odstavec 1). Dává-li se podle předchozího odstavce zpráva osobě, jež se na směnce
podepsala, musí být ve stejné lhůtě podána stejná zpráva jejímu směnečnému rukojmímu (odstavec
2). Kdo je povinen dát zprávu, musí dokázat, že ji dal v předepsané lhůtě. Lhůta je dodržena, byla-li
během lhůty podána poštovní zásilka obsahující zprávu (odstavec 5). Kdo nepodá zprávu včas,
neztrácí svá práva; odpovídá za škodu, která snad byla jeho nedbalostí způsobena, avšak jen do výše
směnečného peníze (odstavec 6).
Podle ustanovení § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle ustanovení § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se
poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu
škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
Podle ustanovení § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba
čtyři roky.
Podle ustanovení § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však
nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
13. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, zda
žalovaná (její předchůdkyně − banka) porušila právní povinnost (a jakou), zda (a kdy) žalobci (jeho
předchůdkyni) vznikla škoda (a v čem spočívala) a zda je dána příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody. Své rozhodnutí založily (jen) na těchto závěrech: a) promlčení
žalobcem tvrzeného práva se řídí obchodním zákoníkem [vzhledem k tomu, že jde o spor mezi
osobami vymezenými v ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. (respektive mezi „jejich právními
předchůdci, nacházejícími se v daném právním režimu“)] a b) vzhledem k datu splatnosti směnky
(28. 11. 1997, k němuž žalobce vázal porušení povinnosti žalovanou) a k datu podání žaloby (29. 9.
2008) je „nárok“ promlčen (§ 398 obch. zák.).
14. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobcem tvrzené právo na náhradu škody se řídí
ustanoveními § 415 a § 420 obč. zák. (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněného pod č. 82/2007); užití ustanovení § 373 obch.
zák. (ve spojení s ustanovením § 757 obch. zák.) je vyloučeno již tím, že v poměrech dané věci nejde
o (tvrzené) porušení závazku v obchodních vztazích ani o porušení povinností stanovených
obchodním zákoníkem, nýbrž o (žalobcem tvrzené) porušení povinností určených směnečným
zákonem (respektive o porušení obecné prevenční povinnosti).15. Zbývá posoudit, zda se promlčení tohoto práva řídí občanským zákoníkem nebo obchodním
zákoníkem.
16. Směnečný zákon upravuje (jen) délky promlčecích dob (přímých a postižních) práv ze směnky (v
čl. I. § 70) a přerušení a stavení promlčecích dob (v čl. I. § 71 a č. III. § 5).
17. Jakkoliv směnka může plnit různé funkce a může se vztahovat k obecným pohledávkám z
občanskoprávních i z obchodních vztahů, nelze pro účely řešení shora uvedené otázky vyjít z povahy
„kauzálního vztahu“, jelikož informace v tomto směru mají zpravidla jen původní účastníci
směnečného vztahu (zejména remitent) a další majitelé směnku nabývají (mohou nabýt), aniž by jim
bylo cokoli známo o důvodech jejího vystavení. Pro směnečné závazky se proto uplatní právní úprava
mající nejvíce obecnou povahu. Směnečné obligace je proto nutné v samém základu považovat za
občanskoprávní (srov. v literatuře Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. dopl. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 253-254). V judikatuře k obecné možnosti aplikace jednotlivých
ustanovení občanského zákoníku na otázky směnečným zákonem neřešené srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 827/2004, ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo
436/2009, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod č. 19/2007, 103/2011 a
77/2009 Sb. rozh. obč.
18.Shora uvedený závěr se přitom prosadí i v poměrech projednávané věci, byť předmětem řízení
není nárok ze směnky, nýbrž nárok, jenž měl vzniknout (dle tvrzení žalobce) porušením povinností
určených směnečným zákonem (respektive porušením obecné prevenční povinnosti). Řídí-li se totiž
promlčení směnečných závazků (v rozsahu neupraveném směnečným zákonem) občanským
zákoníkem [jinými slovy, nelze-li promlčení směnečných závazků posuzovat podle obchodního
zákoníku (jeho užití nepřipadá v úvahu ani s odkazem na ustanovení § 261 obch. zák.)], řídí se týmž
právním předpisem (občanským zákoníkem) i (v řízení uplatněný) nárok na náhradu škodu. Opačný
závěr by pak ve svých důsledcích vedl k (nepřijatelné) nejistotě o tom, jakým právním předpisem se
promlčení takového nároku na náhradu škody bude řídit (nepoužitelnost kritérií určených
ustanovením § 261 obch. zák. je vzhledem k možným změnám v subjektech směnečných závazků,
zejména v osobě majitele směnky, evidentní).
19. Jde-li o počátek běhu objektivní promlčecí doby práva na náhradu škody, není pochyb o tom, že
ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. jej váže k události, z níž škoda vznikla. Tato škodní událost
zahrnuje nejen porušení právní povinnosti − protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovanou
událost, nýbrž i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5.
1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25
Cdo 325/2002, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2735/2012, uveřejněných pod č. 46/2004, 38/2008 a 103/2014 Sb. rozh obč.). Kdyby se totiž škodní
událost měla ztotožnit pouze s protiprávním úkonem či událostí vyvolávající škodu (protiprávním
stavem), mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než vznikla škoda (škoda by mohla vzniknout až
po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec); takový výklad je
nepřijatelný.
20. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). | decision_1166.pdf |
188 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2539.2015.1
Číslo: 91/2017
Právní věta: Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: 30 Cdo 2539/2015
Číslo rozhodnutí: 91
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Vedlejší účastník
Předpisy: čl. 31a předpisu č. 82/1998Sb.
čl. 93 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014,
sp. zn. 25 Co 125/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 25 Co 125/2014, v
rozsahu, v němž směřovalo proti zamítajícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; ve zbylém
rozsahu dovolání odmítl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 82 500 Kč s příslušenstvím jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 8/2000, jehož se účastní jako vedlejší
účastník na straně žalovaného. V průběhu odvolacího řízení žalobce rozšířil žalobní požadavek o 35
000 Kč; odvolací soud změnu žaloby připustil.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 23 C
273/2012-31, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp.
zn. 7 Cm 8/2000 vystupoval jako žalobce Pozemkový fond České republiky, jenž se na žalovaném M.T. domáhal zaplacení 1 785 000 Kč z titulu nedoplatku kupní ceny dle smlouvy o prodeji části
podniku. Uvedené řízení bylo zahájeno dne 3. 6. 1997, rozsudkem ze dne 12. 10. 2001 Krajský soud v
Ostravě žalobě v plném rozsahu vyhověl, odvolání žalovaného M. T. proti rozsudku bylo usnesením
pro opožděnost odmítnuto. Vrchní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 18. 3. 2004, č. j. 7 Cmo
72/2004-151, odmítl rovněž jako opožděné odvolání žalovaného M. T. proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě o odmítnutí odvolání. Žalovaný M. T. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci brojil
podáním žaloby pro zmatečnost; toto řízení bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno dne 11. 5.
2004 pod sp. zn. 11 Cm 32/2005. Jako vedlejší účastník na straně žalobce do řízení dne 20. 10. 2005
vstoupil Ing. M. V. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2006 žalobě pro zmatečnost
vyhověl, když žalobou napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 15. 5. 2007 napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2006 ve
věci samé potvrdil; řízení o žalobě pro zmatečnost tak bylo pravomocně skončeno dne 28. 6. 2007.
Následně bylo pokračováno v původním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn.
7 Cm 8/2000; Ing. M. V. do něj vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalovaného podáním ze dne
23. 11. 2007. Řízení bylo poté, co Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení Krajského soudu v
Ostravě o odmítnutí odvolání pro opožděnost, skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. 3. 2010, kterým byl potvrzen původní vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 10. 2001; uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 19. 5. 2010. Ústavní stížnost vedlejšího
účastníka proti němu byla Ústavní soudem odmítnuta usnesením ze dne 8. 9. 2011. Posléze ještě
rozhodoval Vrchní soud v Olomouci doplňujícím usnesením ze dne 6. 2. 2012 o náhradě nákladů
řízení vzniklých státu; uvedené usnesení nabylo právní moci dne 17. 2. 2012.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně průběh řízení (s výjimkou dvou „prodlev“) jako
zcela plynulý, jenž odpovídal skutkové a právní složitosti věci. Zohlednil, že ve věci rozhodovaly
obecné soudy na dvou stupních soudní soustavy a následně i Ústavní soud. Žalobce v posuzovaném
řízení (a v souvisejícím řízení o žalobě pro zmatečnost) vystupoval jako vedlejší účastník po dobu
celkem pěti let a jedenácti měsíců. Z toho jeden rok a devět měsíců trvalo řízení o jím podané ústavní
stížnosti, které nemohlo být úspěšné, neboť již tehdy byla známa konstantní judikatura Ústavního
soudu, podle níž vedlejší účastník nemůže samostatně zahájit řízení o ústavní stížnosti. Soud prvního
stupně neshledal délku posuzovaného řízení (včetně souvisejícího řízení o žalobě pro zmatečnost)
jako nepřiměřenou; podle jeho závěru lze délku řízení podložit faktory, které nelze klást žalované k
tíži. S ohledem na to soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 Co 125/2014-79, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 4. 2015, č. j. 25
Co 125/2014-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku
34 500 Kč a žalobu co do částky 83 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 086,11 Kč (výrok
II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 32 Cdo
1352/2012-393, z něhož zjistil, že jím byly zrušeny rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.
3. 2010, č. j. 7 Cmo 253/2009-313, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 2. 2012, č. j. 7 Cmo
253/2009-348, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2001, č. j. 7 Cm 8/2000-55, a
věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplynulo, že posuzované
řízení v době rozhodování odvolacího soudu ještě nebylo pravomocně skončeno.
7. Odvolací soud dále doplnil dokazování listinami, které se týkaly řízení o vydání povolení k
odstranění stavby „Řadové rodinné domy“ ve S. L., vedeného Městským úřadem v Moravském
Berouně, jež bylo zahájeno na žádost M. T., tj. žalovaného v posuzovaném řízení. Provedeným
dokazováním odvolací soud zjistil, že uvedené řízení o odstranění stavby bylo přerušeno do doby
„skončení sporu vedeného Komerční bankou“. Z toho učinil odvolací soud závěr, že posuzovanéřízení nebylo důvodem pro přerušení řízení o odstranění stavby. Podle zjištění odvolacího soudu
žalobce odůvodňuje svůj vstup do posuzovaného řízení na místě vedlejšího účastníka tím, že M. T.
uzavřel jako prodávající s právním předchůdcem žalobce kupní smlouvu, jejímž předmětem byl jeden
z montovaných řadových rodinných domů, které prodávající nabyl na základě smlouvy o prodeji části
podniku; prodávající se zavázal montovaný řadový domek po jeho odstranění z pozemku odevzdat
(jako movitou věc) kupujícímu (právnímu předchůdci žalobce). Na tomto skutkovém a právním
základě zdůvodňuje žalobce svůj právní zájem na výsledku posuzovaného řízení.
8. Po právní stránce vyšel odvolací soud z toho, že posuzované řízení dosud nebylo pravomocně
skončeno a že žalobce vystupuje v posuzovaném řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného
od 20. 10. 2005 doposud, tj. celkem 8 let a 8 měsíců. Takovou délku řízení považoval odvolací soud
za nepřiměřenou. S ohledem na to stanovil odvolací soud základní částku přiměřeného
zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení, čímž dospěl k
celkové částce 115 000 Kč. Uvedenou částku následně z důvodu, že žalobce má v posuzovaném
řízení postavení vedlejšího účastníka, snížil o 5 %. Dále s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném
řízení jde o privatizační spor, což se projevuje ve zvýšené skutkové a právní složitosti věci, snížil
odvolací soud výslednou částku o dalších 25 %. Konečně skutečnost, že řízení probíhalo celkem „ve
čtyřech stupních soudní soustavy“, odůvodnila podle odvolacího soudu snížení výsledné částky o
dalších 40 %. Tímto způsobem odvolací soud dospěl ke konečné částce přiměřeného zadostiučinění
34 500 Kč, kterou žalobci přiznal; co do zbytku uplatněného nároku, tj. co do 83 000 Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v celém jeho rozsahu“ dovoláním. V něm uváděl, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání
žalobce vymezil právní otázku, která dle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a sice zda nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vzniká též vedlejšímu
účastníkovi posuzovaného řízení. Dále žalobce v dovolání vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího
soudu co do stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, při němž se odvolací soud odchýlil od řešení
vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9, 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, podle kterého
není krácení základní částky za první dva roky řízení navázáno na osobu poškozeného či účastníka
řízení, ale na řízení samotné. Konečně měl žalobce za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, snížil-li základní částku přiměřeného zadostiučinění o více
než 50 %. Na uvedeném základě žalobce navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání.13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě se co do částky 34 500 Kč
vyhovuje, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31
Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl.
16. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, jež v rozhodování Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena, zda právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, svědčí i vedlejšímu
účastníkovi.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolání není důvodné.
18. K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud nejprve odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle
které postavení (hlavního) účastníka řízení a vedlejšího účastníka nejsou shodná, odlišují se v
samotné možnosti vstupu do řízení, ale i rozsahem práv a povinností, která jsou shodná v procesních
právech, s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, ale nikoli v
hmotných právech. Vedlejší účastník je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, a jako
takový není účastníkem řízení, ale pouze coby třetí osoba podporuje procesní stranu, a proto může
být v témže řízení slyšen jako svědek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3851/2013, a další tam uváděnou judikaturu).
19. Rovněž domácí odborná literatura zastává názor, podle kterého je vedlejší účastník osoba odlišná
od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm
uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z
účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem (viz DRÁPAL, L.,
BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 605).
Obdobně i významní představitelé zahraniční procesní teorie vycházejí z toho, že vedlejší účastník
nepožaduje soudní ochranu pro sebe, nýbrž napomáhá straně řízení v tom, aby dosáhla sledovaného
cíle soudní ochrany (ROSENBERGR, L., SCHWAB, K. H., GOTTWALD, P., Zivilprozessrecht. 16.
vydání. Mnichov: C.H.Beck, 2004, s. 302).
20. Podpůrná role vedlejšího účastníka dostává svůj výraz také v tom, že se na něho zásadně
nevztahují účinky právní moci ani vykonatelnosti meritorního rozhodnutí vydaného v řízení, v němž
jako vedlejší účastník vystupoval (k tomu DVOŘÁK, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí.
Procesní studie. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 147 – 148).
21. Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. tak zpravidla
vyplývá z toho, že ačkoliv jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy nejsou předmětem řízení,
mohou být rozhodnutím ve věci samé dotčena zprostředkovaně skrze jeho právní poměr kúčastníkovi řízení (srov. obdobně DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93.
Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 607). Nejčastěji se bude jednat o případy tzv. postihu
(např. § 1876 odst. 2, § 1937 odst. 2 nebo § 2917 o. z.). Řečeno jinak, právní zájem na výsledku řízení
svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se
zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a
povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již
jako účastník řízení.
22. Výše popsaný rozdíl v postavení účastníka řízení a vedlejšího účastníka nemůže zůstat bez vlivu
na otázku vzniku nemajetkové újmy způsobené vedlejšímu účastníkovi nesprávným úředním
postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk.
23. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody (tj. i nemajetkové újmy) způsobené
nesprávným úředním postupem ten, jemuž byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena
škoda (tj. i nemajetková újma).
24. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v
porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu cit. § 13 odst. 2
OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj.
osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné
souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
25. Nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v nejistotě ohledně
výsledku řízení, pociťuje nejen účastník řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli
přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž
existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení by jeho právní postavení (tj.
práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a
vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním poměrem k
účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od
nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
26. Na výše uvedeném nic nemění ani názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, podle kterého má právo na náhradu škody ten, jemuž byla
nesprávným úředním postupem způsobena škoda, a to kdokoliv bez ohledu na svou účast v řízení.
Tento právní názor, vycházející ze zcela jiného skutkového základu a týkající se povinnosti k náhradě
škody, nelze bez dalšího vztahovat – z důvodů shora uvedených – rovněž na povinnost poskytnout
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk.
27. Závěr odvolacího soudu, vycházející z toho, že žalobci, který měl v posuzovaném řízení postavení
vedlejšího účastníka, je třeba z uvedeného důvodu snížit základní částku přiměřeného
zadostiučinění, tedy není správný. Nesprávnost uvedeného závěru odvolacího soudu se však v
poměrech žalobce nemůže nijak projevit, neboť i shora vyjádřený právní závěr dovolacího soudu vede
k tomu, že požadavek žalobce nemůže být důvodný.
28. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů proto dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo
proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba zamítnuta, podle ustanovení §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. Na závěr dovolací soud pro úplnost dodává, že na dalších dovolatelem vymezených právníchotázkách – krácení základní částky přiměřeného zadostiučinění za první dva roky řízení, snížení
základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % – rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně)
nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce v požadovaném rozsahu
nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v
poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006
Sb. rozh. obč.). | decision_1167.pdf |
189 | Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
27.04.2016, sp. zn. Tpjn 305/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:TPJN.305.2014.1
Číslo: 30/2016
Právní věta: Ochranná výchova, Ústavní výchova, Řízení proti dětem mladším patnácti let § 93 odst.
1 písm. f) z. s. m. I. Povaha řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, která nemá speciální ustanovení o přeměně ochranné výchovy na ústavní výchovu, přičemž
nejde o trestní řízení, vylučuje, aby ve věci dítěte mladšího patnácti let, jemuž byla uložena za čin
jinak trestný ochranná výchova podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., bylo analogicky použito
ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. Z tohoto důvodu nelze ochrannou výchovu uloženou podle § 93 odst.
1 písm. f) z. s. m. přeměnit na ústavní výchovu. Ochranná výchova, Ústavní výchova, Řízení proti
dětem mladším patnácti let, Soud pro mládež, Soud ve věcech péče o nezletilé, Místní příslušnost,
Rozhodnutí soudu § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., § 971 odst. 1 o. z., § 466 písm. o) z. ř. s., § 467 z. ř. s.,
§ 93 odst. 11 z. s. m., § 471 odst. 1 z. ř. s. II. V případě, že uložená ochranná výchova podle § 93 odst.
1 písm. f) z. s. m. již splnila svůj účel, soud pro mládež ochrannou výchovu zruší [§ 93 odst. 11 věta
druhá z. s. m. a § 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo
ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“]. Řízení, v
němž se rozhoduje o zrušení ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m., se vede ve
smyslu § 96 z. s. m. podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů [dále jen „z. ř. s.“; viz § 466 písm. o) z. ř. s.], před soudem pro mládež, který v řízení, v
němž se postupuje podle zákona o zvláštních řízeních soudních, je současně i soudem ve věcech péče
o nezletilé podle § 2 písm. t) z. ř. s. Jeho místní příslušnost se řídí ustanovením § 467 z. ř. s. Jsou-li v
souvislosti s rozhodováním o zrušení ochranné výchovy splněny s ohledem na poměry dítěte
mladšího patnácti let podmínky pro uložení ústavní výchovy podle § 971 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, může být toto rozhodnutí o zrušení ochranné výchovy spojeno s
rozhodnutím o uložení ústavní výchovy [§ 466 písm. n) z. ř. s.], o kterém rozhodne příslušný soud pro
mládež na návrh např. ředitele výchovného ústavu [§ 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb.]
nebo státního zástupce [§ 8 odst. 1 písm. b), odst. 2 z. ř. s.], anebo i bez návrhu ve smyslu § 13 odst.
1 z. ř. s. (srov. § 468 odst. 1, 2 z. ř. s. a contrario). Soud pro mládež rozhoduje o zrušení ochranné
výchovy usnesením podle § 93 odst. 11 věty druhé z. s. m.; je-li však toto rozhodnutí spojeno s
uložením ústavní výchovy, rozhoduje podle § 471 odst. 1 z. ř. s. rozsudkem.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.04.2016
Spisová značka: Tpjn 305/2014
Číslo rozhodnutí: 30
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Stanovisko
Hesla: Ochranná výchova, Řízení proti dětem mladším patnácti let, Ústavní výchovaPředpisy: § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
S T A N O V I S K O
trestního kolegia Nejvyššího soudu
k postupu v případě, že ochranná výchova uložená dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný
podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších
předpisů, splnila svůj účel, a k otázce, zda a jakým postupem ji lze přeměnit v ústavní výchovu
1. Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), a čl. 14 odst. 1 písm. f)
jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k
otázce přeměny ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný podle
hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve
věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudnictví ve
věcech mládeže – dále jen „z. s. m.“ nebo „zákon č. 218/2003 Sb.“), v ústavní výchovu. Tento návrh
učinil na základě podnětu nejvyššího státního zástupce ze dne 18. 7. 2014.
2. Z předloženého podnětu vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo ze soustavy státního
zastupitelství informace o rozdílné praxi soudů pro mládež při rozhodování o přeměně ochranné
výchovy, uložené podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak
trestný, v ústavní výchovu za použití § 23 odst. 1 z. s. m., tedy podle hlavy druhé tohoto zákona.
Použití posledně citovaného ustanovení je podle nejvyššího státního zástupce diskutováno v
souvislosti s řízením podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. v podstatě již od nabytí jeho účinnosti a
jsou zastoupeny názory jak pro možnost přeměny ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti
let za čin jinak trestný podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. v ústavní výchovu, tak i proti takové
možnosti.
3. Podle nejvyššího státního zástupce možnost analogického užití ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. i na
řízení ve věcech dětí mladších patnácti let souvisí s otázkou vzájemného poměru hlavy druhé a hlavy
třetí zákona č. 218/2003 Sb., k níž se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2012, sp.
zn. 8 Tz 85/2012 (publikovaném pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr.), v němž se zabýval též problematikou
ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb.
(konkrétně možností jejího prodloužení postupem podle § 86 odst. 1 z. s. m.). Nejvyšší soud zde zcela
jednoznačně konstatoval, že hlava druhá a hlava třetí zákona č. 218/2003 Sb. tvoří zcela samostatné,
oddělené a vzájemně nikterak propojené části a že je vyloučeno, aby ve věci dítěte mladšího patnácti
let, jemuž bylo uloženo opatření v řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., bylo užito
ustanovení hlavy druhé téhož zákona. Tato zásada platí pro celé řízení, tedy nejen pro ukládání
opatření podle § 93 z. s. m., ale i pro řízení vykonávací, neboť i pro výkon opatření platí zásada
vyplývající z ustanovení § 96 z. s. m., že nestanoví-li zákon č. 218/2003 Sb. jinak, postupuje soud pro
mládež v řízení podle jeho hlavy třetí podle předpisů upravujících občanské soudní řízení.
4. Poznatky získané Nejvyšším státním zastupitelstvím z rozhodovací činnosti soudů pro mládež se
vztahují k rozhodování o přeměně ochranné výchovy uložené podle hlavy třetí zákona č. 218/2003
Sb. v ústavní výchovu a svědčí o tom, že se postupuje z hlediska hmotněprávního podle § 23 odst. 1 z.
s. m., tedy za použití ustanovení hlavy druhé zákona č. 218/2003 Sb. (viz např. usnesení Okresního
soudu v Přerově ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Rod 17/2009, usnesení Okresního soudu v Karviné –
pobočky v Havířově ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 104 Ntm 3/2011, usnesení Okresního soudu vDomažlicích ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 0 Ntm 851/2012, či další usnesení tohoto soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 0 Ntm 851/2013). Z hlediska procesního soudy pro mládež při rozhodování o změně
ochranné výchovy postupují buď podle § 87 z. s. m., opět tedy za použití ustanovení hlavy druhé
zákona č. 218/2003 Sb., zejména je-li již dítě v době rozhodování o změně ochranné výchovy starší
patnácti let (viz např. usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 2. 2006,
sp. zn. 104 Ntm 1/2006, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 104 Ntm 3/2011, usnesení
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 0 Ntm 851/2012, usnesení téhož soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 0 Ntm 851/2013), nebo postupují podle občanského soudního řádu (viz např.
usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Rod 171/2009).
5. Podle názoru nejvyššího státního zástupce postup soudů pro mládež při rozhodování o přeměně
ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 z. s. m. (tj. hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb.) na
podkladě ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. za použití ustanovení § 87 z. s. m. (tj. hlavy druhé zákona č.
218/2003 Sb.) je nesprávný, neboť jde o odlišné typy řízení, které nelze vzájemně kombinovat. Pro
závěr o nemožnosti přeměny ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak
trestný v ústavní výchovu nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že v žádném jiném ustanovení hlavy
třetí zákona č. 218/2003 Sb. se nenachází zákonný podklad pro tuto přeměnu. Pochybnost vzbuzuje i
to, že by se o změně ochranné výchovy mělo rozhodovat v řízení trestním, když ochranná výchova
byla uložena v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, kde se předpokládá pouze postup podle
předpisů upravujících občanské soudní řízení (§ 96 z. s. m.).
6. Nejvyšší státní zástupce uzavřel svůj podnět tím, že zejména s odkazem na zmíněnou aktuální
judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí publikované pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr., ale i ze
všech dalších uvedených důvodů považuje za nesprávné přeměňovat ochrannou výchovu v ústavní s
odkazem na ustanovení § 23 a § 87 z. s. m., a proto vyzval Nejvyšší soud, aby se touto problematikou
zabýval s tím, že je třeba popsanou převažující soudní rozhodovací praxi soudů pro mládež označit za
nezákonnou.
7. Trestní kolegium Nejvyššího soudu nejdříve zpracovalo návrh stanoviska ve dvou alternativách, v
nichž za variantu A označilo názor navazující na rozhodnutí publikované pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr.
Ten v zásadě spočívá v tom, že „povaha řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. vylučuje, aby
ve věci dítěte mladšího patnácti let, jemuž bylo uloženo za čin jinak trestný opatření podle této hlavy,
byla aplikována ustanovení hlavy druhé tohoto zákona. Jelikož tato zásada platí nejen pro ukládání
opatření podle § 93 z. s. m., ale i pro řízení vykonávací, v němž se postupuje podle občanského
soudního řádu, je nepřípustné, aby k přeměně ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 písm. f)
z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let v ústavní výchovu došlo podle § 23 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. m.,
tedy podle hlavy druhé tohoto zákona“. Varianta B návrhu stanoviska vycházela z názoru, podle
něhož „přeměna ochranné výchovy, uložené podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. dítěti mladšímu
patnácti let za čin jinak trestný, v ústavní výchovu v rámci řízení podle analogie § 23 odst. 1 a § 87
odst. 1 z. s. m. je přípustná“. K takto připraveným návrhům si trestní kolegium Nejvyššího soudu
před zaujetím stanoviska vyžádalo podle § 21 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. vyjádření od příslušných
soudů a jiných orgánů a institucí.
8. Z oslovených připomínkových míst, jimž byly zaslány obě alternativy návrhu k vyjádření, veřejný
ochránce práv bez bližšího vysvětlení upřednostnil variantu B návrhu stanoviska. Institut pro
kriminologii a sociální prevenci souhlasil s variantou A, kterou považuje za souladnou s dříve
publikovaným rozhodnutím č. 65/2013 Sb. rozh. tr. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze s
ohledem na ustanovení § 96 z. s. m. souhlasila s tím, že hlava třetí zákona č. 218/2003 Sb. je
samostatnou a oddělenou částí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, která není propojena s
hlavou druhou tohoto zákona vztahující se na mladistvé, u níž se podpůrně uplatňují ustanovení
trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. není obsaženo žádné
ustanovení, které by počítalo s možností přeměny ochranné výchovy uložené dítěti mladšímupatnácti let v ústavní výchovu, je nutné postupovat podle procesních ustanovení občanského
soudního řádu. Z tohoto důvodu je nezbytné (v souladu s variantou B návrhu stanoviska) připustit
analogické uplatnění ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. týkající se mladistvých, které podrobně upravuje
hmotněprávní podmínky pro rozhodnutí soudu o přeměně ochranné výchovy v ústavní výchovu.
Pociťovaný nedostatek výslovné právní úpravy přeměny ochranné výchovy uložené dítěti mladšími
patnácti let lze tímto způsobem nahradit, neboť jde o analogii ve prospěch dítěte mladšího patnácti
let. Právnická fakulta Univerzity Karlovy tudíž podpořila variantu B návrhu stanoviska.
9. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně preferovala variantu A návrhu stanoviska s
poukazem na to, že se jedná o dva naprosto rozdílné systémy, které mají odlišný jak hmotněprávní,
tak zejména procesní charakter, a na nutnost respektovat i mezinárodní úmluvy, které jednoznačně
uvádějí, že na trestně neodpovědné děti nelze užít předpisů trestněprávních. Jak dále tato právnická
fakulta konstatovala, přeměna ochranné výchovy by však měla být možná i bez použití ustanovení
hlavy druhé zákona č. 218/2003 Sb., a to podle civilních předpisů. V ustanovení § 93 odst. 8 z. s. m.
se totiž uvádí, že opatření se ukládají dítěti mladšímu patnácti let maximálně do dovršení jeho 18.
roku věku, takže je zřejmé, že trvají po dobu nezbytně nutnou, ideálně do naplnění svého účelu, tj.
nápravy a ochrany dítěte a ustálení jeho výchovného prostředí. Pokud bude zjevná náprava dítěte,
není důvod, proč podle civilních předpisů nezahájit řízení a nepřevést dítě z ochranné výchovy do
ústavní (bude to navíc řešit tentýž soud), nebo dokonce zpět do rodinného prostředí, jestliže se toto
již rovněž ustálilo.
10. Ministerstvo vnitra doporučilo, aby byl ve stanovisku upřesněn vztah řízení podle hlavy třetí
zákona č. 218/2003 Sb. a procesní úpravy obsažené v zákoně o zvláštních řízeních soudních, a
upřednostnilo variantu B návrhu stanoviska, protože nejde o analogii v neprospěch dítěte, ale je
vnímána jako zlepšení podmínek dítěte. Opačný výklad, který by neumožňoval přeměnu ochranné
výchovy uložené podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., by zvýhodňoval trestně odpovědné
mladistvé před trestně neodpovědnými dětmi.
11. Ministerstvo spravedlnosti se přiklonilo k variantě B návrhu stanoviska s názorem, že tato
varianta umožní analogické použití ustanovení hlavy druhé zákona č. 218/2003 Sb. Pokud jde o
procesní postup, uplatnilo připomínku k možnosti použití analogie procesních předpisů podle hlavy
druhé tohoto zákona. Vyslovilo současně domněnku, že řízení by se v případě přeměny ochranné
výchovy dítěte, které se dopustilo činu jinak trestného, mělo řídit civilními předpisy, tj. zákonem o
zvláštních řízeních soudních, což však odpovídá spíše variantě A.
12. Nejvyšší státní zastupitelství považovalo za správnou variantu A návrhu stanoviska, která
odpovídá rozhodnutí publikovanému pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr., s tím, že návrh stanoviska
zabývající se obdobnou problematikou by měl plně dopadat i na řešení otázky přeměny ochranné
výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný. Zdůraznilo též samostatnost části
druhé a třetí zákona č. 218/2003 Sb., z níž je nutné vycházet a nelze ji považovat za formalismus.
Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. o změně rozsudku o
výchově a výživě nezletilých dětí, které bylo zrušeno bodem 125 zákona č. 293/2013 Sb., jímž se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Změnu poměrů nyní upravuje ustanovení § 475 z. ř. s. Nejvyšší státní zastupitelství proto
požadovalo, aby se ve stanovisku odkazovalo na ustanovení zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, podle kterých lze postupovat při rozhodování o výkonu ochranné výchovy.
13. K variantě A návrhu stanoviska se přiklonily i Krajský soud v Hradci Králové a Krajský soud v
Plzni. Krajský soud v Ostravě uvedl, že soudci v jeho obvodu používají obě zmíněné varianty. Vrchní
soud v Praze, Vrchní soud v Olomouci a Městský soud v Praze se ve svých vyjádřeních přiklonily k
variantě B návrhu stanoviska.14. Trestní kolegium Nejvyššího soudu shledalo, že takto získané poznatky i na podkladě vyjádření
připomínkových míst svědčí o názorové nejednotnosti a dokreslují rozkolísanost rozhodovací praxe
soudů pro mládež v otázce možnosti přeměny ochranné výchovy uložené podle hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb. v ústavní výchovu.
15. Stejně nejednotně se k této problematice staví i odborná literatura, která však, nutno
podotknout, byla publikovaná ještě v době před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže (ŠÁMAL, P.,
VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M., ŠÁMALOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech
mládeže. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 761 až 765) se danou otázkou nezabývá,
resp. výslovně neřeší možnost přeměny ochranné výchovy uložené podle hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb. v ústavní výchovu, neboť v souladu s dikcí ustanovení § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. se
věnuje jen možnosti uložení ochranné výchovy. Je však třeba poukázat na tu část citovaného
komentáře, v níž se na s. 765 ve vztahu k výkladu fakultativní možnosti uložení ochranné výchovy
uvádí: „Při volbě mezi ochrannou a ústavní výchovou si musí být soud pro mládež vědom toho, že
sám nemůže nařídit ústavní výchovu podle § 46 zákona o rodině – může totiž rozhodovat pouze o
těch opatřeních, která upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže – a proto v takovém případě,
kdy postačí ústavní výchova, upustí od uložení opatření ve smyslu § 93 odst. 10 z. s. m. a po právní
moci tohoto rozhodnutí dá podnět k zahájení řízení obecnému soudu péče o nezletilé [srov. § 2 odst.
2 písm. e) z. s. m.], který – shledá-li podmínky pro nařízení ústavní výchovy podle § 46 odst. 1 zákona
o rodině – zahájí řízení usnesením podle § 81 odst. 1, 3 o. s. ř.“. Tuto argumentaci je možné
považovat za užitou v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr.
16. Autoři Helena Válková a Alexander Sotolář v učebnici trestního práva procesního (ŠÁMAL, P.,
MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 700) k
výkonu ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let uvádějí: „… jestliže výchova dítěte
pokročí do té míry, že lze důvodně předpokládat, že i bez omezení, kterým je podrobeno ve
výchovném zařízení, se bude řádně chovat, avšak nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla
ochranná výchova uložena, může soud pro mládež buď s odkazem na § 23 odst. 1 z. s. m. per
analogiam a § 23 odst. 1 písm. i) zákona č. 109/2002 Sb. postupem podle § 163 odst. 2 o. s. ř.
přeměnit ochrannou výchovu v ústavní výchovu, nebo s odkazem na § 23 odst. 1 písm. b), c) zákona
č. 109/2002 Sb. … umístit dítě mimo výchovné zařízení“. Tento názor připouštějící přeměnu
ochranné výchovy v ústavní výchovu vycházel z možnosti dané ustanovením § 163 odst. 2 o. s. ř. v
návaznosti na ustanovení § 96 z. s. m., a pokud uvádí odkaz na ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. per
analogiam, je to zcela zjevně z hlediska příslušného hmotněprávního ustanovení. Z toho vyplývá, že
zmíněný komentář odkazuje především na ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř., podle něhož „rozsudky o
výchově a výživě nezletilých dětí a o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo
o pozastavení jejího výkonu lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry“, což bylo v souladu s
ustanovením § 96 o. s. ř. Ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. však bylo zrušeno zákonem č. 293/2013 Sb.,
jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a nyní platí nová úprava podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů.
17. Jiný názor zaujali autoři učebnice trestního práva KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné.
Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, kteří na s. 808 uvedli: „… Základní právní rámec
pro uložení ochranné výchovy trestně neodpovědným dětem a mladistvým tvoří v hmotněprávní
rovině … ustanovení § 93 odst. 1, 2, 3 z. s. m. Žádná specifická procesní ustanovení k dispozici
nejsou, takže se při jejím ukládání použije obecná civilní procesně právní úprava. Na tuto právní
úpravu navazuje zákon č. 109/2002 Sb. … V souvislosti s jeho aplikací pak lze při nedostatku jiné
speciální právní úpravy analogicky použít příslušná hmotněprávní ustanovení týkající se ochranné
výchovy obsažená v hlavě druhé z. s. m., konkrétně § 22 odst. 2, 3 a § 23 odst. 1, 2 z. s. m. Je totižzřejmé, že ochranná výchova uplatnitelná vůči těmto dětem a trestně neodpovědným mladistvým je
stejným institutem jako ochranná výchova uplatnitelná vůči trestně odpovědným mladistvým.“
18. Po pečlivém zvážení všech argumentů trestní kolegium Nejvyššího soudu na základě podnětu
nejvyššího státního zástupce, názorů připomínkových míst i zdůvodnění obsažených v dosavadní
odborné literatuře vztahující se k řešené problematice schválilo upravený návrh stanoviska
korespondující s právním názorem vysloveným ve shora zmíněné variantě A původního návrhu, a to z
následujících důvodů.
I.
19. Trestní kolegium Nejvyššího soudu shledalo jako správnou a v souladu se zákonem tu část
dosavadní rozhodovací praxe, v níž soudy pro mládež postupovaly výhradně podle občanskoprávních
předpisů. Rozhodnutí, v kterých soudy rozhodovaly podle § 23 a § 87 z. s. m., byť analogicky,
nekorespondují s povahou a zásadami, na nichž je založena koncepce zákona č. 218/2003 Sb., který
je členěn v první části (druhá část se týká změn jiných zákonů) do tří hlav, z nichž první je obecná,
vymezující zejména účel a pojmy zákona o soudnictví ve věcech mládeže, druhá upravuje výhradně
trestní odpovědnost a řízení ve věcech mladistvých a třetí se vztahuje jen na děti mladší patnácti let,
kde řízení má povahu občanskoprávního řízení. Společná je pro obě kategorie osob jen první hlava,
kdežto hlavy druhá a třetí obsahují v zásadě samostatné souhrny právních norem. Hlavu druhou
zákona č. 218/2003 Sb. tvoří normy trestního práva pro mladistvé jako osoby trestně odpovědné,
přičemž v hmotněprávní části tato hlava navazuje na trestní zákoník a v procesní části na trestní řád.
Hlava třetí zákona č. 218/2003 Sb. je svou povahou občanskoprávní, z čehož vyplývá, že
trestněprávní předpisy v zásadě nelze použít pro toto řízení, protože se od hlavy druhé liší zejména
tím, že dopadá na osoby, které nejsou trestně odpovědné (viz § 89 odst. 1 z. s. m.), a tudíž upravuje
jiné řízení než trestní, a to řízení svou povahou opatrovnické. Právě z tohoto důvodu na řízení o činu,
jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, nelze vůbec použít prostředky trestního práva hmotného
ani procesního a je možné uplatňovat jen mimotrestní právní normy. Tato zásada není samoúčelná,
ale vychází z ustanovení čl. 40 Úmluvy o právech dítěte (viz sdělení pod č. 104/1991 Sb.), podle
něhož se státy, které jsou smluvními stranami, zavazují respektovat práva dětí, jež jsou trestně
odpovědné a mají postavení obviněného, obžalovaného nebo uznaného vinným z porušení trestního
práva, ale i těch dětí, na které nedopadá trestní odpovědnost, avšak i u nich je nutné plně
respektovat práva na jejich ochranu tak, jak je v tomto ustanovení konkrétně vymezeno. S ohledem
na ochranu práv dětí mladších patnácti let, které spáchaly čin jinak trestný, má řízení o projednání
takového činu před soudem jinou (tedy nikoliv trestní) podobu a řídí se pravidly, jež jsou zaručena
těmto dětem civilními právními normami a mezinárodními úmluvami a dokumenty, které stanoví, že
je třeba zabezpečit těmto dětem zvláštní péči. Taková potřeba zakotvená v Úmluvě o právech dítěte
vychází též ze Ženevské deklarace práv dítěte z roku 1924 a z Deklarace práv dítěte přijaté
Organizací spojených národů v roce 1959, ale je obsažena rovněž ve Všeobecné deklaraci lidských
práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.
20. Na základě těchto základních principů a kritérií stanovených kromě zmíněné Úmluvy o právech
dítěte i dalšími mezinárodními úmluvami a dokumenty (např. Ženevskou deklarací práv dítěte z roku
1924 a Deklarací práv dítěte přijatou Organizací spojených národů v roce 1959, Evropskou úmluvou
o výkonu práv dětí, publikovanou pod č. 54/2001 Sb. m. s., Úmluvou o styku s dětmi, publikovanou
pod č. 91/2005 Sb. m. s., a jinými dokumenty dotýkajícími se práv dětí, např. pokynem Výboru
ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem, přijatým dne 17. 11. 2010) pro zacházení s dětmi
mladšími patnácti let, které se dopustily činu jinak trestného, zákon č. 218/2003 Sb. vymezil v hlavě
třetí v ustanoveních § 89 až 96 samostatný typ řízení, které je svou povahou občanskoprávní, a
pokud výjimečně považuje za nutné použít ustanovení hlavy druhé téhož zákona, výslovně to
upravuje pomocí odkazovacího ustanovení. Takovou výjimku zde představuje v zásadě pouze
ustanovení § 92 odst. 3 z. s. m., jež pro ochranu soukromí a veřejnost řízení u soudního jednáníodkazuje na obdobné použití ustanovení § 52 až § 54 z. s. m. (tedy výslovně na ustanovení upravená v
hlavě druhé), a jednak ustanovení § 93 odst. 6, 7 z. s. m., která uvádějí u dohledu probačního
úředníka odkaz na přiměřené užití ustanovení § 16 odst. 1, 2, 3 a § 80 odst. 1, 3, 4, a 5 z. s. m. a při
ukládání výchovných opatření na přiměřené použití ustanovení § 18, § 19 a § 20 z. s. m. Kromě těchto
výslovně uvedených odkazovacích ustanovení však v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. nejsou
zakotvena žádná další odkazovací ustanovení.
21. Je tedy zřejmé, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže, pokud v řízení podle hlavy třetí
připustil možnost použití ustanovení upravených v hlavě druhé, výslovně na ně odkázal. Z opaku lze
proto logicky dovodit, že tam, kde zákon č. 218/2003 Sb. neuvedl výslovný odkaz na některé z
ustanovení hlavy druhé (na rozdíl od odkazů v ustanoveních § 92 odst. 3 a § 93 odst. 6, 7 z. s. m.),
nepředpokládá použití hlavy druhé a ponechává postup soudů na speciální úpravě podle § 89 až § 96
z. s. m. Tento závěr vyplývá i z ustanovení § 96 z. s. m., podle kterého platí, že nestanoví-li zákon č.
218/2003 Sb. jinak, postupuje soud pro mládež v řízení podle hlavy třetí téhož zákona podle předpisů
upravujících občanské soudní řízení. Z dikce posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že když
zákon č. 218/2003 Sb. neobsahuje speciální ustanovení ani normy odkazovací, dopadají na řízení
týkající se dětí mladších patnácti let všechny právní předpisy upravující občanské soudní řízení, jimiž
jsou v současné době jednak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též ve zkratce „o. s. ř.“), a jednak zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014.
22. Nejvyšší soud se uvedenou otázkou vzájemného propojení hlavy druhé a hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb. již zabýval ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 Tz 85/2012 (publikovaném
pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr.), který reagoval na otázky spojené s délkou trvání ochranné výchovy
uložené podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let. Podle tohoto rozhodnutí z
dikce ustanovení § 93 odst. 8 z. s. m. přímo vyplývá, že ochranná výchova jako jedno z opatření podle
§ 93 odst. 1 z. s. m. může být uložena dítěti mladšímu patnácti let, které spáchalo čin jinak trestný,
jen za podmínky, že bude trvat maximálně do osmnácti let jeho věku. Po dovršení této věkové
hranice nelze ochrannou výchovu prodloužit. Jak bylo již ve shora zmíněném rozhodnutí zdůrazněno,
povaha řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. vylučuje, aby ve věci dítěte mladšího patnácti
let, jemuž bylo uloženo opatření podle této hlavy, bylo použito ustanovení hlavy druhé citovaného
zákona. Uvedená zásada platí nejen pro ukládání opatření podle § 93 z. s. m., ale i pro řízení
vykonávací, v němž se postupuje podle občanského soudního řádu (nyní také podle zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), neboť i pro výkon opatření ukládaných dětem mladším
patnácti let platí pravidlo uvedené v § 96 z. s. m., že nestanoví-li zákon č. 218/2003 Sb. jinak,
postupuje soud pro mládež v řízení podle hlavy třetí téhož zákona podle předpisů upravujících
občanské soudní řízení. Je proto zřejmé, že Nejvyšší soud se problematikou použití procesních
postupů v souvislosti s ochrannou výchovou uloženou podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. zabýval a
zkoumal vzájemný vztah hlavy druhé a hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. pro účely rozhodování o
ochranné výchově, byť nikoliv výslovně s ohledem na nyní řešenou problematiku možnosti přeměny
této ochranné výchovy v ústavní výchovu, ale právě z toho hlediska, zda lze využívat postupů
upravených v hlavě druhé i bez výslovného odkazu v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. Přitom v
obdobné souvislosti vyslovil názor, že mezi uvedenými hlavami není vzájemná propojenost, a vyloučil
možnost, aby se na prodloužení ochranné výchovy u dítěte mladšího patnácti let použila úprava v
hlavě druhé zákona č. 218/2003 Sb. V odůvodnění výše citovaného rozhodnutí pak Nejvyšší soud
výslovně konstatoval, že je vyloučeno, aby ve věci dítěte mladšího patnácti let, jemuž bylo uloženo
opatření v řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., bylo použito ustanovení hlavy druhé téhož
zákona. Uvedená zásada, která vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr., se
týká postupu soudu pro mládež v situaci, kdy již bylo podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. rozhodnuto o
uložení ochranné výchovy, je-li třeba v průběhu jejího výkonu rozhodnout o některé otázce ve
vykonávacím řízení.23. V návaznosti na tuto zásadu neprostupnosti úprav obou hlav zákona č. 218/2003 Sb. Nejvyšší
soud ve zmíněném publikovaném rozhodnutí vyslovil názor, že ve vykonávacím řízení týkajícím se
opatření uloženého podle § 93 odst. 1 z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let je nutné postupovat podle
procesních předpisů upravujících občanské soudní řízení a že ustanovení hlavy druhé zákona č.
218/2003 Sb. nejsou použitelná pro výkon těchto opatření.
24. Trestní kolegium Nejvyššího soudu v tomto stanovisku navazuje na uvedený právní názor a
kromě důvodů, které jsou rozvedeny již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr.,
vychází i ze struktury a legislativní koncepce, na nichž je postaven zákon č. 218/2003 Sb. v jeho
hlavě třetí. Již výslovnou úpravou „řízení ve věcech dětí mladších patnácti let“ totiž vyjadřuje, že jde
o řízení, v němž se ukládají opatření výhradně dětem mladším patnácti let, tj. osobám, které nejsou
trestně odpovědné (viz § 89 odst. 1 z. s. m. a rovněž § 25 tr. zákoníku), a proto má řízení vedené
ohledně nich občanskoprávní povahu. Tuto zásadu je třeba uplatnit nejen při ukládání příslušných
opatření, ale i při výkonu již uložených opatření. V této souvislosti je vhodné zmínit, že jediným
opatřením, u něhož sám zákon č. 218/2003 Sb. přímo upravuje výkon opatření, je ochranné léčení
podle § 95a z. s. m. Z uvedeného vyplývá, že ani na výkon ochranného léčení uloženého dítěti
mladšímu patnácti let, byť jeho povaha je obdobná ochrannému léčení uloženému mladistvému, se
nemohou užít trestněprocesní ustanovení § 351 až § 356 tr. ř. o výkonu ochranného léčení. Totéž
platí samozřejmě i pro hmotněprávní úpravu ukládání ochranného léčení, která je v případě dětí
mladších patnácti let vtělena do ustanovení § 93 odst. 4 z. s. m., takže užití ustanovení § 99 tr.
zákoníku je rovněž vyloučeno. Ostatní opatření, jež je možné uložit dítěti mladšímu patnácti let podle
§ 93 odst. 1 z. s. m., nemají žádné takové výslovně zakotvené speciální ustanovení o jejich výkonu v
hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. V ustanovení § 93 odst. 7 z. s. m. odkazujícím při ukládání
výchovných povinností, výchovných omezení a napomenutí s výstrahou s přihlédnutím k věku dítěte
na přiměřené použití ustanovení § 18, 19 a 20 z. s. m., je z jeho dikce, jakož i z dikce ustanovení, na
něž odkazuje, zřejmé, že jde o právní úpravu podmínek pro rozhodování o ukládání jednotlivých
opatření, nikoliv však pro jejich výkon. Jistou odchylku v tomto smyslu tvoří pouze ustanovení § 93
odst. 6 věty první z. s. m., podle něhož se na dohled probačního úředníka s přihlédnutím k věku
dítěte použijí přiměřeně ustanovení § 16 odst. 1, 2, 3 a § 80 odst. 1, 3, 4, 5 z. s. m., přičemž
ustanovení § 80 odst. 2 z. s. m. je nahrazeno speciální úpravou v ustanovení § 93 odst. 6 větě druhé
z. s. m., tedy že probační úředník při výkonu dohledu také pravidelně navštěvuje dítě mladší patnácti
let, nad nímž vykonává dohled, v jeho bydlišti a ve škole. V uvedeném kontextu je třeba zmínit též
ustanovení § 93 odst. 11 z. s. m., které upravuje formu, v níž rozhoduje soud pro mládež, a to tak, že
o uložení opatření rozhoduje soud pro mládež rozsudkem. O zamítnutí návrhu státního zástupce, o
zastavení řízení, o upuštění od uložení opatření, o změně uloženého opatření a o zrušení uloženého
opatření rozhoduje soud pro mládež usnesením.
25. Toto shrnutí má význam zejména pro pochopení záměrů zákonodárce, který do textu hlavy třetí
zákona č. 218/2003 Sb. kromě uvedených výjimek nevtělil ustanovení o způsobu výkonu ostatních
opatření uložených dětem mladším patnácti let, ale rozhodování o tom, jak se bude postupovat při
jejich výkonu, vymezil v souladu s občanskoprávní povahou tohoto řízení odkazovacím ustanovením §
96 z. s. m. tak, že soud pro mládež postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení. Na
podporu toho, že bez konkrétního a výslovného odkazu přímo v ustanoveních hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb. nelze používat ani analogicky ustanovení hlavy druhé téhož zákona, je vhodné
připomenout i ustanovení § 1 odst. 3 z. s. m., podle něhož platí, že pokud zákon č. 218/2003 Sb.
nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných
právních předpisů. Ani v tomto obecném ustanovení se tedy nepředpokládá možnost, že by při
postupu podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. bylo možné použít právní úpravu obsaženou v hlavě
druhé téhož zákona. Rovněž z tohoto důvodu je nutné v případě nedostatku konkrétní právní úpravy
v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže použít obecný právní předpis, který přichází v úvahu, tj.
ten, jímž je upraveno občanské soudní řízení.26. K ochranné výchově je však třeba ve zcela obecné rovině uvést, že ji lze ukládat pouze podle
zákona č. 218/2003 Sb., a to buď mladistvému podle hlavy druhé téhož zákona za podmínek
uvedených v § 22 a násl. z. s. m., anebo dítěti mladšímu patnácti let podle hlavy třetí téhož zákona na
základě ustanovení § 93 odst. 1 písm. f), odst. 2, 3 z. s. m. Přitom ochrannou výchovu nelze uložit
podle jiného zákona, protože žádný jiný právní předpis [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
ve zkratce „o. z.“), zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“), rovněž ani občanský soudní
řád či zákon o zvláštních řízeních soudních, ale ani jiný zákon] neobsahuje právní úpravu, podle níž
by bylo možné uložit ochrannou výchovu. Pouze zákon o zvláštních řízeních soudních uvádí možnost
rozhodnutí o ochranných opatřeních (včetně ochranné výchovy) ve výčtu řízení ve věcech péče soudu
o nezletilé [§ 466 písm. o) z. ř. s.].
27. Obecné podmínky pro ukládání ochranné výchovy jako opatření podle § 93 odst. 1 písm. f), odst.
2, 3 z. s. m. jsou v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. vymezeny shodně s tím, jak je tomu rovněž u
ostatních opatření [§ 93 odst. 1 písm. a) až e), g) z. s. m.], tedy že je může uložit soud pro mládež,
když se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak trestného, a to zpravidla na základě výsledků
předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření. Pro ukládání ochranné výchovy (u jiných
opatření tomu tak není) navíc podle § 93 odst. 2 z. s. m. platí, že ji soud pro mládež uloží obligatorně
dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době
spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let (viz k tomu rozhodnutí pod
č. 10/2009-II. Sb. rozh. tr.). Ochranná výchova může být dále uložena fakultativně podle § 93 odst. 3
z. s. m. též dítěti, které v době spáchání činu bylo mladší patnácti let, odůvodňuje-li to povaha
spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy.
28. Z tohoto hmotněprávního vymezení předpokladů pro ukládání ochranné výchovy u dětí mladších
patnácti let je zřejmé, že jsou pro něj stanoveny zcela zvláštní podmínky, konkrétně dané jednak
závažností činu jinak trestného, jehož se dítě mladší patnácti let dopustilo, a jednak věkem takového
dítěte a nezbytností zajištění jeho řádné výchovy. Pro závěr o tom, proč není možné přeměnit
ochrannou výchovu v ústavní výchovu postupem podle § 23 odst. 1 z. s. m. (resp. jeho analogie), je
vhodné v širších souvislostech poukázat rovněž na zákonné vymezení podmínek pro ukládání
ochranné výchovy nejen podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., ale i podle hlavy druhé téhož
zákona. Porovnají-li se hlediska stanovená pro uložení ochranné výchovy podle § 93 odst. 1 písm. f),
odst. 2, 3 z. s. m. s těmi, jež jsou obsažena v § 22 odst. 1 z. s. m. u mladistvých, je zřejmé, že jsou
odlišná. Soud pro mládež může uložit mladistvému podle § 22 odst. 1 z. s. m. ochrannou výchovu,
pokud není o výchovu mladistvého náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v
jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána
nebo prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje
uložení výchovných opatření.
29. Je tedy zřejmé, že ochranná výchova má v řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jinou
povahu než v řízení proti mladistvým, což plyne zejména z toho, že je tím nejpřísnějším sankčním
opatřením, které zahrnuje mimo jiné i preventivní prvek, jímž je ochrana společnosti před trestně
neodpovědnými dětmi, které mohou v případě pobytu na svobodě být i nadále nebezpečné pro
ostatní lidi (viz v tomto směru zvláště obligatorní ukládání ochranné výchovy podle § 93 odst. 2 z. s.
m.). Proto právě u tohoto opatření je více než u ostatních opatření uvedených v § 93 odst. 1 z. s. m.
zdůrazněna nejen výchovná, ale i sankční a ochranná funkce. Z uvedených důvodů je nutné, aby bylo
dosaženo účelu ochranné výchovy, pro který bylo uloženo toto nejpřísnější opatření dítěti mladšímu
patnácti let.
30. Jsou-li hmotněprávní hlediska pro ukládání ochranné výchovy dítěti mladšímu patnácti let a
mladistvému rozdílná, lze ze smyslu a koncepce těchto dvou samostatných hmotněprávních úpravdovodit, že zákonodárce je takto samostatně právně vymezil právě proto, aby zdůraznil jejich
odlišnost hmotněprávní a v souvislosti s ní již i obecně zmíněnou odlišnost procesní. Z této
hmotněprávní i procesní odlišnosti obou institutů vyplývá i jejich vzájemná neprostupnost, a to právě
proto, že jde o zvláštní instituty. Ze stejné logiky je třeba vycházet i při určení, zda je možné při
výkonu ochranné výchovy uložené podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., která nemá (na rozdíl od
hlavy druhé téhož zákona) speciální úpravu, rozhodovat o přeměně ochranné výchovy na ústavní
výchovu za případného analogického užití ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m.
31. Podle § 23 odst. 1 z. s. m., jestliže převýchova mladistvého pokročila do té míry, že lze očekávat,
že i bez omezení, kterým je podroben během výkonu ochranné výchovy, se bude řádně chovat a
pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla ochranná výchova uložena, může
soud přeměnit ochrannou výchovu v ústavní výchovu nebo může rozhodnout o podmíněném umístění
mladistvého mimo takové výchovné zařízení. Přitom může mladistvému uložit dohled probačního
úředníka nebo jiné výchovné opatření. Podle § 23 odst. 2 z. s. m., nesplní-li mladistvý očekávání, že
bez omezení, jimž byl podroben ve výchovném zařízení, kde vykonával ochrannou výchovu, se bude
řádně chovat, soud pro mládež zruší podmíněné umístění mladistvého mimo výchovné zařízení a
rozhodne, že se pokračuje ve výkonu ochranné výchovy. Obdobně postupuje soud pro mládež při
přeměně ústavní výchovy na ochrannou výchovu. Z ustanovení § 23 odst. 1 z. s. m. je třeba zdůraznit
slova „Jestliže převýchova mladistvého pokročila do té míry …“ a také to, že stejně je o „mladistvém“
výslovná zmínka i v ustanovení § 23 odst. 2 z. s. m. Pokud by zákonodárce zamýšlel možnost
přeměnit u dítěte mladšího patnácti let ochrannou výchovu v ústavní výchovu (ale i rozhodnout o
podmíněném umístění mladistvého mimo výchovné zařízení), tedy použití ustanovení § 23 z. s. m. i
pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, jimž byla nařízena ochranná výchova podle § 93
odst. 1 písm. f), odst. 2, 3 z. s. m., jistě by uvedl takový odkaz v příslušných ustanoveních hlavy třetí
zákona č. 218/2003 Sb. (podobně, jak to učinil v ustanoveních § 93 odst. 6 a 7 z. s. m.). Jestliže tam
však takový odkaz není (ač v jiných ustanoveních zákona č. 218/2003 Sb., jak bylo výše uvedeno,
tomu tak je), je nutné považovat za záměr zákonodárce, že u dětí mladších patnácti let
vykonávajících ochrannou výchovu, jež jim byla uložena za podmínek § 93 odst. 1 písm. f), odst. 2, 3
z. s. m., se nemá postupovat podle § 23 z. s. m. o přeměně ochranné výchovy v ústavní výchovu. Z
uvedeného lze dovodit opak, tedy že se má postupovat ve smyslu § 96 z. s. m. podle procesních
předpisů občanskoprávních. Právě tato neprostupnost odpovídá jak odlišnému charakteru ochranné
výchovy ukládané dětem mladším patnácti let, zejména pokud jde o její obligatorní uložení podle § 93
odst. 2 z. s. m., tak i již zmíněné občanskoprávní povaze celého řízení podle hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb.
32. Tento výklad logický i teleologický svědčí o záměru rozebírané zákonné úpravy odlišně stanovit
podmínky pro ukládání ochranné výchovy u dětí mladších patnácti let a mladistvých, ale také jinak
upravit i způsob jejího výkonu.
33. Zákon č. 109/2002 Sb. pak upravuje oprávnění ředitele příslušného zařízení v zájmu úspěšné
výchovy dětí podat (mimo jiné) návrh na podmíněné umístění dítěte s uloženou ochrannou výchovou
mimo zařízení pro výkon ochranné výchovy podle zvláštního právního předpisu, tj. zákona č.
218/2003 Sb. [§ 23 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 109/2002 Sb.], a návrh na přeměnu ochranné
výchovy v ústavní výchovu, je-li to vhodné s ohledem na další výchovu a vývoj dítěte [§ 23 odst. 1
písm. i) zákona č. 109/2002 Sb.]. Tato návrhová oprávnění však jednoznačně navazují na ustanovení
§ 23 z. s. m. týkající se mladistvých, a nikoli dětí mladších patnácti let, neboť hlava třetí zákona č.
218/2003 Sb. u nich takové postupy neupravuje.
34. Závěr o tom, že bylo cílem zákonodárce zcela oddělit podmínky pro ukládání i výkon ochranné
výchovy u mladistvých a dětí mladších patnácti let, lze dovodit i z toho, že není chybou legislativní
úpravy, pokud zákon č. 218/2013 Sb. v hlavě třetí neupravuje blíže výkon ochranné výchovy, ač tak v
hlavě druhé výslovně činí v ustanoveních § 82 až § 87 z. s. m., která obsahují podrobnosti o výkonuochranné výchovy, upuštění od jejího výkonu, propuštění z výkonu ochranné výchovy, podmíněně
umístění mimo výchovné zařízení, prodloužení ochranné výchovy a změnu ochranné výchovy, což je
odůvodněno právě trestněprávní povahou ochranné výchovy u mladistvých. Podle § 87 odst. 1 z. s. m.
o změně ochranné výchovy v ústavní výchovu rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud pro
mládež, v jehož obvodu se ochranná výchova nebo ústavní výchova vykonává, a to na návrh státního
zástupce, probačního úředníka, příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, výchovného
zařízení nebo mladistvého, anebo i bez návrhu. Z dikce tohoto ustanovení stanovícího podmínky, za
nichž lze rozhodovat o přeměně ochranné výchovy, pak vyplývá, že postup zde uvedený má povahu
trestního řízení, protože předpokládá rozhodování pouze ve veřejném zasedání, které je upravené
trestním řádem, ovšem takové jednání soudu nelze vůbec uplatnit u dítěte mladšího patnácti let jako
osoby trestně neodpovědné. Veřejné zasedání, přítomnost osob při něm, jeho průběh a další postupy
upravuje trestní řád v ustanoveních § 232 až 238 tr. ř. Občanský soudní řád jako netrestní procesní
předpis, na nějž odkazuje ustanovení § 96 zákona č. 218/2003 Sb., zná jen pojem „jednání“, jehož
základní rámec upravuje ustanovení § 115 o. s. ř. a podrobněji postupy soudů spojené s jeho
nařízením a konáním vyplývají i z ustanovení § 114 až § 119a o. s. ř. nebo § 19 z. ř. s. Navíc pro
odlišnost těchto řízení a rozdíly mezi nimi by nebylo možné konat podle § 87 odst. 1 z. s. m. jiné než
veřejné zasedání, což by však ve všech důsledcích znamenalo, že by pro řízení ve věci dítěte
mladšího patnácti let bylo nutno použít ustanovení trestního řádu jako procesního předpisu, čímž by
se zcela v rozporu s výše rozvedenými zásadami vztáhlo na dítě mladší patnácti let trestní řízení, byť
nepřímo a odvozeně, ačkoli je ve vztahu k trestně neodpovědným dětem mladším patnácti let
nepřípustné i vzhledem k již zmíněným mezinárodním smlouvám a dokumentům, které jsou závazné
pro Českou republiku. Ze srovnání obou procesních předpisů je zřejmé, že je nelze směšovat a v
občanském soudním řízení není možno používat postupy trestního řízení a naopak.
35. Varianta připouštějící možnost postupovat podle § 87 odst. 1 z. s. m. bez toho, aby se nařídilo a
konalo veřejné zasedání soudu pro mládež, tedy uplatnit způsob rozhodování podle
občanskoprávních předpisů, by byla zcela proti smyslu citovaného ustanovení a navíc by nevhodně a
nelogicky spojovala oba typy řízení. Rovněž je nutné zmínit i okruh účastníků, který je u každého z
těchto řízení jiný, což také svědčí o vzájemné neprostupnosti nejen těchto dvou institutů upravených
rozdílnými procesními předpisy, ale i právních úprav obsažených v hlavě druhé a hlavě třetí zákona
č. 218/2013 Sb. Proto je třeba respektovat vzájemný poměr obou zmíněných hlav citovaného zákona,
který je založen na dvou odlišných typech řízení, a to trestním a občanskoprávním, jež zásadně nelze
spolu kombinovat, ale je nutné zachovávat procesní podmínky příslušného typu řízení, o které jde,
pokud konkrétní ustanovení v hlavě třetí zákona č. 218/2013 Sb. neuvádí výslovný odkaz na
přiměřené použití ustanovení obsaženého v hlavě druhé téhož zákona.
36. Řízení podle hlavy druhé zákona č. 218/2013 Sb. je totiž řízením dopadajícím na trestně
odpovědné osoby, tj. mladistvé, kdežto řízení podle hlavy třetí téhož zákona se týká výhradně řízení
ve věcech dětí mladších patnácti let, které nenesou trestní odpovědnost, a má povahu řízení ve
věcech péče o nezletilé. Tento způsob právního vymezení obou typů řízení byl zcela zřejmým
záměrem zákonodárce, který s ohledem na závazky vyplývající z Úmluvy o právech dítěte, ale i z
dalších shora uvedených mezinárodních smluv a dokumentů vztahujících se na trestně neodpovědné
děti, se snažil obě řízení upravená v zákoně č. 218/2003 Sb. oddělit a vymezit odlišně. Takový záměr
pak nelze, až na výslovně stanovené výjimky, měnit v praxi soudů.
37. Trestní kolegium Nejvyššího soudu proto dospělo ke shodnému závěru s tím, který byl již dříve
zaujat v rozhodnutí publikovaném pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr., tedy že hlavy druhou a třetí zákona č.
218/2013 Sb. je třeba posuzovat jako dva samostatné soubory právních norem, jež se řídí vlastními
pravidly. Proto jestliže není v hlavě třetí tohoto zákona uveden výslovný odkaz na možnost přeměnit
ochrannou výchovu uloženou dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný podle § 93 odst. 1 písm.
f) z. s. m. v ústavní výchovu podle § 23 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. m., nelze rozhodnout o takovépřeměně, a to ani s analogickým použitím posledně citovaných ustanovení hlavy druhé zákona č.
218/2013 Sb. Při výkonu ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let tedy nutno
postupovat ve smyslu § 96 z. s. m. podle občanskoprávních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních, jelikož vykonávací řízení týkající se tohoto opatření
není výslovně upraveno v zákoně č. 218/2013 Sb.
II.
38. Protože – jak bylo právě konstatováno – v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže není zakotvena
speciální úprava výkonu ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let, postupuje se při
jejím výkonu jednak podle zákona č. 109/2002 Sb. a jednak se řízení o ní koná ve smyslu § 96 z. s. m.
podle občanskoprávních předpisů. Podle obecného ustanovení § 93 odst. 11 z. s. m., jež ve druhé
větě stanoví způsoby a formy rozhodnutí soudu pro mládež i ve vykonávacím řízení, platí, že soud pro
mládež rozhoduje o „změně uloženého opatření“ a o „zrušení uloženého opatření“ usnesením. Změna
opatření je však možná pouze v případě, že jde o změnu opatření uložených podle hlavy třetí zákona
č. 218/2003 Sb. (výslovně je uvedena změna „opatření“). Z povahy tohoto ustanovení proto nelze
změnit ochrannou výchovu uloženou podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. na ústavní výchovu,
která se ukládá podle občanského zákoníku, a není tedy „opatřením,“ s nímž výhradně počítá
ustanovení § 93 odst. 11 z. s. m. Pouze pro úplnost je třeba uvést, že „změna uloženého opatření“ se
týká jen ochranného léčení ve smyslu § 93 odst. 5 z. s. m., což vyplývá i z novelizace zákona o
soudnictví ve věcech mládeže provedené zákonem č. 301/2011 Sb., kterou byla do ustanovení § 93 z.
s. m. doplněna možnost uložit dítěti mladšímu patnácti let opatření v podobě ochranného léčení, a v
souvislosti s tím byla do ustanovení § 93 odst. 11 věty druhé z. s. m. vložena slova „o změně
uloženého opatření“ (viz novelizační bod č. 4 zákona č. 301/2011 Sb.).
39. Soud pro mládež je na základě ustanovení § 93 odst. 11 z. s. m. oprávněn rozhodovat usnesením
o „zrušení uložených opatření“, a tedy i o zrušení ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 písm.
f), odst. 2, 3 z. s. m. Postupuje přitom ve smyslu odkazu v ustanovení § 96 z. s. m. s účinností od 1. 1.
2014 vedle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rovněž
podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, který v
ustanovení § 1 uvádí, že soudy podle něj projednávají a rozhodují právní věci vymezené v tomto
zákoně. Nestanoví-li zákon č. 292/2013 Sb. jinak, použije se občanský soudní řád. Nevyplývá-li z
povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení zákona o zvláštních řízeních
soudních vedle občanského soudního řádu. Na řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy
třetí zákona č. 218/2003 Sb. dopadá zákon o zvláštních řízeních soudních s ohledem na ustanovení §
2 z. ř. s., jež vyjmenovává řízení, která tento zákon upravuje, kde mezi jinými je pod písm. t)
zařazeno i řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. To je pak následně upraveno ve druhém
pododdílu pátého oddílu části čtvrté nazvaném „Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé“, a to
konkrétně v ustanoveních § 466 až § 477 z. ř. s. v návaznosti na obecnou část obsaženou v § 1 až 30
z. ř. s.
40. Užití zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, na
vykonávací řízení o opatřeních uložených podle zákona č. 218/2003 Sb. vyplývá z povahy zákona o
zvláštních řízeních soudních, který výslovně upravuje řízení týkající se péče soudu o nezletilé. Pojem
nezletilého jako osoby nesvéprávné pro nedostatek věku je obecně vymezen v ustanovení § 30 odst. 1
o. z., podle něhož „plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením
osmnáctého roku věku“. Svéprávnost je schopnost samostatně právně jednat, tj. vlastním jednáním
nabývat subjektivní práva a povinnosti. Pojmem „nezletilý, který není plně svéprávný“ se označuje
nezletilá osoba, která (dosud) nenabyla plnou svéprávnost, a to ani přiznáním svéprávnosti (§ 30
odst. 2 o. z. ve spojení s § 37 o. z.), ani uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 o. z. ve spojení s § 672
odst. 2 o. z.).41. Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 z. ř. s. jsou určena demonstrativním výčtem,
v němž pod písm. o) je uvedeno i řízení o ochranných opatřeních, tedy též o výkonu ochranné
výchovy, kterou lze ukládat, jak bylo výše uvedeno, jen podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Proto na řízení týkající se výkonu ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let je třeba
použít ve smyslu § 96 z. s. m. tato speciální ustanovení o řízení nazvaném „Řízení ve věcech péče
soudu o nezletilé“, obsažená v ustanoveních § 466 až § 477 z. ř. s. (viz SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š.,
VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 921 až 961).
42. Věcně příslušným pro toto řízení je soud pro mládež [§ 2 odst. 2 písm. d) z. s. m.], jenž podle § 4
z. s. m. vykonává soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných
spáchaných dětmi mladšími patnácti let. Tím je vymezena věcná příslušnost soudu pro mládež jako
speciálního soudu, který je ve vztahu k „posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími
patnácti let“ a vzhledem k vymezení pravidel pro rozhodování tohoto soudu podle § 93 odst. 11 z. s.
m. též soudem, který rozhoduje o výkonu opatření uložených podle hlavy třetí zákona č. 218/2003
Sb. v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Proto není možné věcnou příslušnost tohoto
soudu ve vztahu k dětem mladším patnácti let při rozhodování zužovat jen na ukládání opatření ve
smyslu § 93 odst. 1 z. s. m., neboť soud pro mládež je povolán k výkonu „soudnictví ve věcech
mládeže“, tzn. v celé šíři výkonu soudnictví jako specifické činnosti soudů, jejímž obsahem je závazné
řešení právních sporů mezi subjekty práva a výkon související činností a která je upravena platným
právem a garantovaná donucovací mocí státu (viz § 4 z. s. m.). Výkon soudnictví u dětí mladších
patnácti let je navázán na takovou rozhodovací činnost, která je spojená s „posuzováním činů jinak
trestných“, čímž se mají na mysli všechny postupy, jež mohou soudy pro mládež provádět podle
zákona, a to včetně vydávání rozhodnutí na podkladě hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. Jinými slovy
jde o vedení řízení ohledně činu jinak trestného a o ukládání opatření za jeho spáchání, ale i ty
postupy a rozhodnutí, které se dotýkají rovněž upuštění od takových uložených opatření, jejich
změny či jejich zrušení, tedy postupy v rámci vykonávacího řízení. Přitom vykonávací řízení se zde
zásadně (s výjimkami výslovně stanovenými) koná ve smyslu § 96 z. s. m. podle předpisů upravujících
občanské soudní řízení, a to zejména řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, což ohledně
ochranných opatření jednoznačně vyplývá z ustanovení § 466 písm. o) z. ř. s. V tomto směru je třeba
poukázat i na dikci posledně citovaného ustanovení: „V řízení soud rozhoduje zejména ve věcech …
o) ochranných opatření…“ Jak tedy jednoznačně vyplývá z této formulace a ze skutečnosti, že
ochrannou výchovu nelze uložit podle jiného zákona než zákona č. 218/2003 Sb., soud pro mládež je
současně i obecným soudem péče soudu o nezletilé (tzv. opatrovnickým soudem) ve smyslu zákona o
zvláštních řízeních soudních. O ochranných opatřeních u dětí mladších patnácti let je totiž oprávněn
rozhodovat jen soud pro mládež [viz § 93 odst. 1 písm. f), g), odst. 2 až 5 a § 95a z. s. m.] a pouze
tento soud může podle předpisů upravujících občanské soudní řízení rozhodovat i v rámci jejich
výkonu v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (viz § 466 a násl. z. ř. s.).
43. Soud pro mládež je ze všech uvedených důvodů věcně příslušným soudem i pro rozhodování o
zrušení ochranné výchovy, popřípadě i o uložení ústavní výchovy, a to v tomto posledně uvedeném
případě též jako obecný soud ve věcech péče soudu o nezletilé [§ 2 písm. t) z. ř. s.], jehož příslušnost
se řídí ustanovením § 467 z. ř. s. Soud pro mládež, přestože je speciálním soudem, jenž rozhoduje
věci týkající se dětí mladších patnácti let, které se dopustily činu jinak trestného, je současně i
obecným soudem pro řízení, která u takového dítěte (v obecném pojetí však stále nezletilého) jsou
vedena ve smyslu § 96 z. s. m. podle předpisů upravujících občanské soudní řízení. Stává se tak
soudem ve věcech péče o nezletilé podle § 2 písm. t) z. ř. s., přičemž soud pro mládež je v těchto
případech obecným soudem podle § 1 odst. 1 z. ř. s. Jen tak může být zajištěno vzájemné propojení a
návaznost všech řízení, která jsou vedena ohledně konkrétního nezletilého, a tedy i dítěte mladšího
patnácti let. Uvedenou pravomoc rozhodovat o zrušení opatření či v rámci jiných soudních řízení,
která navazují na péči o nezletilého jako dítěte mladšího patnácti let, jež se dopustilo činu jinaktrestného, nelze svěřit jinému soudu, než je soud pro mládež, neboť by došlo k porušení obecných
principů vyplývajících z ustanovení § 1 odst. 1 z. s. m., které stanoví postup soudu při rozhodování a
výkonu soudnictví ve věcech mládeže [§ 2 odst. 1 písm. a) a § 4 z. s. m.].
44. V tomto vykonávacím řízení je příslušným soudem zásadně soud pro mládež prvního stupně,
jehož zvláštní senát nebo samosoudce [§ 2 odst. 2 písm. d) z. s. m.] rozhodoval o uložení opatření
podle § 93 z. s. m., a to podle zásady, že při prvním řízení ve věci péče o nezletilého je založen spis, v
němž se vedou i následující řízení týkající se téhož dítěte. Výhoda tohoto řešení spočívá mimo jiné v
tom, že ve stejném spise provádí soud svoji dohledovou činnost a zjišťuje (je-li toho v daném případě
třeba), zda jsou plněna opatření a z nich vyplývající povinnosti při péči o dítě mladší patnácti let, o
nichž dříve rozhodl. Důvodem je, že péče soudu o dítě se považuje za jeden celek, v němž se pravidlo
perpetuatio fori (§ 11 odst. 1 o. s. ř.) posuzuje k okamžiku zahájení prvního řízení (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 3363/12). U následně zahájených řízení, která je
zásadně možno zahájit na návrh nebo i bez návrhu, se tak již nezkoumá místní příslušnost soudu,
neboť místně příslušným je ten soud, u něhož se vede spis. U tohoto soudu je také nutné podat nový
návrh na zahájení řízení, byť dítě mladší patnácti let vykonávající ochrannou výchovu má v době
jejího výkonu bydliště v obvodu jiného soudu. K řešení vzniklé situace slouží institut přenesení
příslušnosti, který však lze využít i v mezidobí, kdy se ve spisu péče soudu o nezletilé nevede žádné
řízení [viz § 5 z. ř. s.; srov. dále SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a
kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 10].
45. Pro odvolací řízení platí ustanovení § 28 z. ř. s., neboť ohledně zkoumané otázky ochranné
výchovy neplatí podmínky vyplývající ze speciálního ustanovení § 476 z. ř. s., podle něhož „schválil-li
soud ve věcech péče o nezletilé rozsudkem dohodu rodičů, nejsou rodiče oprávněni podat odvolání
proti výroku, jímž byla dohoda schválena“. Z uvedené dikce je zřejmé, že nejde o takovou situaci při
rozhodování o výkonu ochranné výchovy. V tomto smyslu není vyloučena ani možnost podat žalobu
podle § 29 z. ř. s. na obnovu řízení a pro zmatečnost.
46. Místní příslušnost soudu pro mládež jako obecného soudu se řídí ustanovením § 467 z. ř. s., podle
něhož je pro řízení příslušný obecný soud nezletilého dítěte (§ 467 odst. 1 z. ř. s.). Není-li příslušný
soud znám nebo nemůže-li včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Jakmile
však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému (§ 467 odst. 2 z. ř. s.). Pro zkoumání místní
příslušnosti se použijí pravidla uvedená v ustanovení § 105 o. s. ř. Soud může zkoumat místní
příslušnost jen předtím, než začne jednat o věci samé (§ 19 z. ř. s.). Účastníci tohoto řízení (§ 6 z. ř.
s.) mohou uplatnit námitku místní nepříslušnosti nejpozději při prvním úkonu, který jim přísluší. V
případě, že podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je není možné zjistit, musí být věc předložena
Nejvyššímu soudu, jenž určí, který soud věc projedná a rozhodne, a to podle § 11 odst. 3 o. s. ř. (viz
SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 31 ̶ 32; obdobně též DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 67 ̶ 69).
47. Postup podle § 466 písm. o) z. ř. s. se užije z uvedených důvodů tehdy, pokud je třeba v průběhu
vykonávané ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný podle § 93
odst. 1 písm. f) z. s. m. učinit rozhodnutí o jejím zrušení.
48. Ředitel zařízení, v němž dítě mladší patnácti let vykonává ochrannou výchovu, je podle § 24 odst.
1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb. povinen podat příslušnému soudu návrh na zrušení ochranné
výchovy, jestliže bylo dosaženo účelu ochranné výchovy (nebo pominuly-li před jejím započetím
okolnosti, pro něž byla uložena). Z uvedeného je zřejmé, že zrušení ochranné výchovy, která již byla
vykonávána, je vázáno výhradně na dosažení jejího účelu. To znamená, že bez toho, aby došlo k
dosažení účelu ochranné výchovy, ji nelze zrušit, tj. ukončit (což plyne i z toho, že žádné takové
speciální ustanovení neobsahuje ani hlava třetí zákona č. 218/2003 Sb.).49. Pro zahájení řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních však není nutné vyčkávat na
návrh od ředitele výchovného zařízení podle § 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb., v němž
dítě vykonává ochrannou výchovu, nebo za uvedených podmínek na návrh státního zástupce podle §
8 odst. 1 písm. b), odst. 2 z. ř. s., ale soud může postupovat i bez takového návrhu, protože zde platí
obecné ustanovení § 13 z. ř. s., že řízení se zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno jinak.
Ustanovení § 468 z. ř. s., jež upravuje určitá řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, která lze zahájit
jen na návrh, a jež je speciálním pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle druhého
pododdílu, se zde neužije, neboť dopadá jen na druhy řízení konkrétně vymezené, mezi nimiž není
uvedeno řízení o ochranném opatření podle § 466 písm. o) z. ř. s., a proto toto řízení o zrušení
ochranné výchovy lze zahájit i bez návrhu za podmínek uvedených v § 13 odst. 2, 3 z. ř. s. Soud pro
mládež, ať na podkladě návrhu, nebo i bez něj, postupuje při rozhodování v rámci výkonu rozhodnutí,
a to včetně zrušení ochranné výchovy, podle obecného ustanovení § 19 z. ř. s. tak, že nařídí jednání,
neboť zákon v pododdílu nazvaném „Řízení ve věcech péče o nezletilé“ nestanoví, že není třeba
jednání.
50. Vykonávací řízení ohledně ochranné výchovy uložené podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. se
zásadně vede tehdy, pokud došlo v průběhu jejího výkonu ke zjištění, že byly splněny buď zcela, nebo
částečně podmínky pro její další výkon.
51. Ochranná výchova je druhem ochranného opatření, při kterém je dítě mladší patnácti let
umístěno ve výchovném ústavu, a proto pro případ, že dojde k jejímu zrušení, musí soud pro mládež
vždy zkoumat, do jakého výchovného prostředí se bude dítě propouštět. Jinými slovy je soud pro
mládež v souvislosti s takovým rozhodnutím povinen posuzovat, zda dítě bude po propuštění u svých
rodičů, nebo je třeba ho umístit do jiného výchovného prostředí. Z těchto důvodů musí soud pro
mládež k tomu, aby mohl dítě mladší patnácti let propustit z ochranné výchovy v případě, že takové
dítě nemá ve své rodině splněny vhodné podmínky pro jeho další výchovu nebo vývoj, anebo tu jsou
vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou zabezpečit jeho výchovu, zvažovat vhodné související
výchovné opatření, neboť ústavní výchova podle § 971 a násl. o. z. je jen jednou z možností, kam lze
dítě za splnění stanovených podmínek umístit (v úvahu dále přichází např. svěření do péče jiné
osoby, pěstounství apod. – viz § 953 až § 970 o. z.). Jestliže soud pro mládež v řízení vedeném z
podnětu např. ředitele výchovného ústavu [§ 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb.], na základě
návrhu státního zástupce [§ 8 odst. 1 písm. b), odst. 2 z. ř. s.] nebo i bez návrhu (§ 13 odst. 1 z. ř. s.),
a to ať již s ohledem na argumenty obsažené v podaném návrhu, nebo na základě svého vlastního
zjištění učiněného v průběhu řízení, dospěje k závěru, že je vhodné uložit takovému dítěti mladšímu
patnácti let ústavní výchovu, musí nejdříve rozhodnout tak, že se ochranná výchova zruší, a teprve
při zjištění, že jsou splněny podmínky pro uložení ústavní výchovy, rozhodne o tom, že se tomuto
dítěti ukládá ústavní výchova, a to podle § 971 odst. 1 o. z. [§ 466 odst. 1 písm. n) z. ř. s.]. Státní
zástupce může podle § 8 odst. 1 písm. b), odst. 2 z. ř. s. podat návrh na zahájení řízení ve věcech
péče soudu o nezletilé kromě jiného i o ústavní výchově. Takový návrh může učinit, dospěje-li k
závěru, že jsou u dítěte mladšího patnácti let splněny podmínky pro uložení ústavní výchovy podle §
971 a násl. o. z. Za uvedené situace, je-li dítě mladší patnácti let ve výkonu ochranné výchovy
uložené podle § 93 odst. 1 písm. f), odst. 2, 3 z. s. m., může státní zástupce spojit s návrhem na
ústavní výchovu zcela logicky návrh na zrušení ochranné výchovy, a to za stejných podmínek, za
nichž tak činí podle § 24 odst. 1 písm. e) zákona č. 109/2002 Sb. ředitel zařízení, v němž dítě mladší
patnácti let vykonává ochrannou výchovu.
52. Nezbytnost výše popsaného postupu se odvíjí od skutečnosti, že podle občanského soudního řádu
ani podle zákona o zvláštních řízeních soudních nelze rozhodnout o přeměně ochranné výchovy v
ústavní. Proto je třeba v rámci vykonávacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nejdříve vždy
zrušit ochrannou výchovu a v případě, že jsou splněny podmínky pro uložení ústavní výchovy,
rozhodnout o jejím nařízení. Ústavní výchovu nezletilého dítěte může soud nařídit jako nezbytnéopatření podle § 971 odst. 1 o. z., jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav
anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem
dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou zabezpečit jeho výchovu.
Soud tak rozhodne zejména tehdy, když dříve učiněná opatření nevedla k nápravě, přičemž vždy
zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby. Právě tato podmínka
rovněž brání možnosti, byť za analogického použití ustanovení § 23 z. s. m., přeměnit ochrannou
výchovu v ústavní výchovu v rámci vykonávacího řízení týkajícího se ochranné výchovy uložené podle
§ 93 odst. 1 písm. f), odst. 2, 3 z. s. m. Před nařízením ústavní výchovy je totiž soud vždy povinen
provést dokazování [viz HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský
zákoník II. Rodinné právo (§ 655 až 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1301 a
1302], zatímco při uvedené přeměně žádná taková podmínka není stanovena.
53. Soud podle § 971 odst. 4 o. z. v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení, do
něhož má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní
ochrany dětí. Soud dbá na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých.
Je třeba připomenout, že je to soud, kdo v rozsudku o nařízení ústavní výchovy označuje zařízení, do
něhož má být dítě umístěno. Při rozhodnutí o umístění dítěte do ústavní výchovy upraví soud také
rozsah vyživovací povinnosti rodičů (§ 975 o. z.).
54. Forma rozhodnutí se bude odvíjet od toho, jaké rozhodnutí soud pro mládež učiní. Jestliže bude
rozhodovat pouze o zrušení ochranné výchovy, učiní tak usnesením, neboť v tomto případě platí
speciální ustanovení § 93 odst. 11 z. s. m., které výslovně stanoví tuto formu rozhodnutí. Soud pro
mládež rozhodne rozsudkem v případě, když spojí rozhodnutí o zrušení ochranné výchovy s uložením
ústavní výchovy, což je rozhodnutí, které nemá v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže žádné
zákonné zakotvení. Postupuje se proto výhradně podle zákona o zvláštních řízeních soudních [viz §
466 písm. n) z. ř. s.], kde pro meritorní rozhodnutí vydané v tomto řízení platí ustanovení § 471 z. ř.
s., tj. soud rozhoduje rozsudkem.
55. Dovolání není přípustné proti rozhodnutí vydanému v tomto vykonávacím řízení ve smyslu § 30 z.
ř. s., což vyplývá z dikce tohoto ustanovení, podle něhož dovolání nelze podat proti rozhodnutí podle
hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních. Citované ustanovení však nemá dopad
na konání řízení o uložení opatření podle § 93 z. s. m., a proto, jestliže je uloženo opatření podle
hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., nejde o rozhodnutí podle zákona o zvláštních řízeních soudních.
Ohledně možnosti podat dovolání proti rozhodnutí o uložení nebo neuložení opatření dítěti mladšímu
patnácti let podle § 93 z. s. m. tedy platí obecná úprava dovolání podle § 236 o. s. ř.
56. Trestní kolegium Nejvyššího soudu ze všech uvedených důvodů navázalo tímto stanoviskem v jím
řešené problematice na závěry obsažené již v rozhodnutí pod č. 65/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož
řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. je v principu svébytným občanským soudním řízením.
Jde o nesporné řízení vycházející z právní úpravy řízení ve věcech péče o nezletilé vymezené v
občanském soudním řádu (od 1. 1. 2014 je již upraveno nikoliv v ustanoveních § 176 a násl. o. s. ř.,
ale v zákoně o zvláštních řízeních soudních) s modifikacemi upravenými v ustanoveních § 89 až § 96
z. s. m. To představuje netrestní reakci na spáchání činu jinak trestného za použití zvláštního okruhu
opatření a řízení pak probíhá za účasti speciálně vymezeného okruhu účastníků (viz ŠÁMAL, P.,
VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M., ŠÁMALOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech
mládeže. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 816 a 817). Ze smyslu zákona č. 218/2003
Sb. jednoznačně vyplývá, že jeho hlava druhá a hlava třetí tvoří zcela samostatné, oddělené a
vzájemně nikterak propojené části, a to nejen pro ukládání opatření podle § 93 z. s. m., ale i pro
řízení vykonávací, neboť i při výkonu těchto opatření se uplatní zásada vyplývající z § 96 z. s. m.
57. Na základě zmíněného, již dříve vysloveného názoru a v souvislosti s ním zaujalo trestní kolegium
Nejvyššího soudu stanovisko, jehož právní věta pod bodem I. uvádí, že povaha řízení podle hlavy třetízákona č. 218/2003 Sb. vylučuje, aby ve věci dítěte mladšího patnácti let, jemuž bylo uloženo za čin
jinak trestný opatření podle § 93 z. s. m., byla použita ustanovení hlavy druhé citovaného zákona.
Jelikož tato zásada platí nejen pro ukládání opatření, ale i pro řízení vykonávací, v němž se postupuje
podle občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních, nelze užít ustanovení o
přeměně ochranné výchovy v ústavní výchovu podle § 23 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. m., tedy
ustanovení hlavy druhé zákona č. 218/2003 Sb., jde-li o ochrannou výchovu uloženou podle § 93 odst.
1 písm. f) z. s. m. trestně neodpovědnému dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný.
58. V důsledku uvedeného právního názoru dále v právní větě pod bodem II. tohoto stanoviska
trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovilo, že při rozhodování o zrušení ochranné výchovy uložené
podle § 93 odst. 1 písm. f) z. s. m. se soud pro mládež řídí ustanoveními hlavy třetí zákona č.
218/2003 Sb. a v návaznosti na ustanovení § 96 z. s. m. též občanskoprávními předpisy, které neznají
možnost přeměny ochranné výchovy v ústavní výchovu (tzn. neexistuje žádné ustanovení, které by
takovou formu rozhodnutí upravovalo). S ohledem na to je třeba v případě, že uložená ochranná
výchova již splnila svůj účel, vždy nejdříve rozhodnout o jejím zrušení (§ 93 odst. 11 z. s. m.) a podle
poměrů dítěte mladšího patnácti let v každé konkrétní věci zvolit další vhodný postup zajišťující jeho
péči tak, aby nedocházelo k problematickým situacím s umístěním takového dítěte.
59. Pokud je se zřetelem na poměry tohoto dítěte vhodné či potřebné, aby bylo poté, co bude
propuštěno z ochranné výchovy, umístěno podle § 971 odst. 1 o. z. do ústavní výchovy, a to zejména s
ohledem na to, že tu jsou vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou zabezpečit jeho výchovu,
případně výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav anebo jeho řádný vývoj jsou i
nadále vážně ohroženy nebo narušeny, může být toto rozhodnutí o zrušení ochranné výchovy spojeno
s rozhodnutím o současném nařízení ústavní výchovy [§ 466 písm. n) z. ř. s.]. Přitom je třeba vždy též
zvažovat, zda není na místě dát přednost před nařízením ústavní výchovy svěření dítěte do péče
fyzické osoby.
60. V této souvislosti považuje trestní kolegium Nejvyššího soudu za nutné zdůraznit, že jde o
alternativní možnost, která nevylučuje – s ohledem na konkrétní okolnosti případu – též oddělené
rozhodnutí o zrušení ochranné výchovy podle § 93 odst. 11 věty druhé z. s. m. a následné umístění
tohoto dítěte do ústavní výchovy v samostatném řízení. Takové řešení, ač v zásadě není vyloučeno,
nemusí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu praktické, a to zejména pro časové
prodlevy, které mohou nastat mezi těmito rozhodnutími. V uvedeném případě by totiž příslušný soud
byl povinen řešit zvláště u dítěte bez jakéhokoliv zázemí či bydliště nebo u dítěte, u něhož jsou ve
smyslu § 971 odst. 1 o. z. jiné vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou zabezpečit jeho
výchovu, dočasné umístění dítěte do náhradní péče na dobu mezi zrušením ochranné výchovy a
nařízením ústavní výchovy v následném samostatném řízení, a to např. předběžným opatřením (§ 74
o. s. ř.). Takový postup bude vhodný v případě, pokud by bylo třeba provést šetření či obsáhlé
dokazování k možnosti a vhodnosti uložení ústavní výchovy dítěti, zejména když v něm bude soud
zvažovat, zda není na místě dát přednost před nařízením ústavní výchovy svěření dítěte do péče
fyzické osoby. Soud v této souvislosti totiž musí vždy zvažovat, zda není možné zvolit jiný způsob
řešení situace dítěte, který zásadně nesmí představovat nepřiměřený zásah do rodinného života
zúčastněných. Přitom je vázán nejen ustanovením § 971 a násl. o. z., ale také již shora zmíněnými
mezinárodními závazky České republiky. V neposlední řadě je třeba přihlížet i k rozhodovací praxi
Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce „ESLP“), jenž klade důraz na skutečnost, že
rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do rodinného života a taková praxe se musí opírat
o dostatečně závažné a pádné argumenty (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a
Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, stížnost č. 39221/98 a č. 41063/98, § 148). ESLP označuje
odebrání dětí do náhradní péče jako „zdaleka nejkrajnější opatření“ a zpravidla vyžaduje, aby
vnitrostátní orgány přijaly jiná opatření, pokud mohou dosáhnout sledovaného účelu (viz rozsudek ve
věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002, stížnost č. 46544/99, § 75). ESLP v této souvislostisice často zdůrazňuje, že státy mají široký prostor pro uvážení, zda je nutné odebrat dítě do náhradní
péče, ale v jeho praxi tento prostor poměrně značně zužuje na základě zásady proporcionality s tím,
že hlavní roli v těchto situacích hraje „nejlepší zájem dítěte“ (viz rozsudek ve věci Haase proti
Německu ze dne 8. 4. 2004, stížnost č. 11057/02, § 93), přitom zájem dítěte může převážit nad
zájmem rodiče (viz rozsudek ve věci Johansen proti Norsku ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 17383/90, §
78). Nicméně důvodem pro odebrání dítěte z péče rodičů nemůže být pouze možnost umístit dítě do
prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti
Finsku ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, § 173). Vnitrostátní orgány musí pečlivě vážit na
jedné straně důležitost ochrany dítěte v situaci, kdy se zdá, že je vážně ohroženo jeho zdraví a vývoj,
a na druhé straně zájem, aby rodina byla pohromadě, případně její sjednocení, co nejdříve to je
možné. Proto odebrání dítěte do náhradní péče by v zásadě mělo být dočasným řešením a ukončeno
ihned, jak to okolnosti dovolí (viz rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002,
stížnost č. 46544/99, § 76). Avšak pokud se dítě již nachází v náhradní péči delší dobu, je při
sjednocování s jeho rodinou nutno vzít v potaz zájem dítěte na tom, aby se faktická situace opět
neměnila, a proto potřeba stability pro dítě může za daných okolností převážit nad zájmem na
znovusjednocení rodiny (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7.
2001, stížnost č. 25702/94, § 155). Tato praxe ESLP se projevila např. v rozsudku ve věci Havelka a
ostatní proti České republice ze dne 21. 6. 2007, stížnost č. 23499/06, nebo v rozsudku ve věci
Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. 10. 2006, stížnost č. 23848/04. V uvedených
rozsudcích ESLP hodnotil zásah – v podobě nařízení ústavní výchovy – do práva rodičů i dětí na
společný rodinný život a s odvoláním na svou ustálenou judikaturu mimo jiné připomněl, že možnost
umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho
násilné odnětí biologickým rodičům. Soud totiž není ani v této situaci zbaven povinnosti vždy
zkoumat, zda objektivně neexistuje jiná možnost umístit dítě do vhodného, nikoli ústavního prostředí
(viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 948 až 953).
61. Trestní kolegium Nejvyššího soudu na podkladě všech zmíněných skutečností a argumentů
zaujalo v zájmu jednotného rozhodování soudů toto stanovisko vyjádřené v jeho právních větách. | decision_1168.pdf |
190 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.04.2016, sp. zn. 26 Cdo 2816/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2816.2015.1
Číslo: 55/2017
Právní věta: Potvrzení evropského exekučního titulu ani jeho oprava či zrušení nejsou rozhodnutími,
proti nimž by byl přípustný opravný prostředek.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.04.2016
Spisová značka: 26 Cdo 2816/2015
Číslo rozhodnutí: 55
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Právo Evropské unie, Zastavení řízení
Předpisy: Nařízení () č. 805/2004
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
§ 353 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení o dovoláních všech účastníků řízení proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 71 Co 639/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 1. 2014, č. j. 23 EXE 1/2013-35, zrušil „potvrzení
evropského exekučního titulu – úřední listiny sp. zn. 23 EXE 1/2013 ze dne 9. 4. 2013, potvrzeného
na základě úřední listiny – notářského zápisu ze dne 29. 3. 2011, č. j. NZ 467/2011, N 494/2011
(výrok I.), potvrzení evropského exekučního titulu – úřední listiny sp. zn. 23 EXE 1/2013 ze dne 9. 4.
2013, potvrzeného na základě úřední listiny – notářského zápisu ze dne 31. 8. 2010, č. j. NZ
1271/2010, N 1369/2010 (výrok II.), a zrušil potvrzení evropského exekučního titulu – úřední listiny
sp. zn. 23 EXE 1/2013 ze dne 9. 4. 2013, potvrzeného na základě úřední listiny – notářského zápisu
ze dne 31. 8. 2010, č. j. NZ 1269/2010, N 1367/2010 (výrok III.).
2. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2014, č. j. 71 Co
369/2014-125, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že
pokud dojde v mezidobí od vzniku notářského zápisu do vydání potvrzení evropského exekučního
titulu ke změně věřitele, je nový věřitel oprávněn žádat o udělení potvrzení evropského exekučníhotitulu, nikoliv však k tomu, aby byl uveden jako věřitel v potvrzení oproti původnímu věřiteli v
notářském zápisu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním ze dne 14. 11. 2014 povinní a dovoláním ze dne 26.
11. 2014 rovněž oprávněná. Povinní ve svém dovolání namítali zejména to, že smlouvou o postoupení
pohledávek nedošlo k platnému postoupení pohledávek vůči nim z původní věřitelky NLB F., a. s., na
současnou oprávněnou R., a. s., a notářské zápisy nemohou být vůči povinným úspěšně uplatněny
oprávněnou jako exekuční tituly na území České republiky ani jako evropské exekuční tituly. Proto
byla potvrzení soudem vydána v rozporu s § 353 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a s Nařízením Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky
(dále jen „Nařízení“), a byla soudem prvního stupně správně zrušena.
4. Oprávněná ve svém dovolání napadla závěr odvolacího soudu, podle kterého musí být v potvrzení
evropského exekučního titulu uveden výlučně subjekt, který je uveden v původním exekučním titulu,
když podle jejího názoru musí soudy členského státu přezkoumávat otázky hmotného práva tak, aby
byl v potvrzení evropského exekučního titulu uveden právě ten subjekt, který je podle hmotného
práva skutečným věřitelem exekvované pohledávky.
III.
Přípustnost dovolání
5. Podle § 353 odst. 1 o. s. ř. na žádost oprávněného ze soudního rozhodnutí, soudního smíru nebo
veřejné listiny, které splňují podmínky podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (Nařízení) k
potvrzení jako evropský exekuční titul nebo částečný evropský exekuční titul, soud toto rozhodnutí,
smír nebo veřejnou listinu jako evropský exekuční titul nebo částečný evropský exekuční titul potvrdí
za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie (Nařízení). Nejsou-li splněny
podmínky pro vydání potvrzení, soud jej nevydá a o důvodech písemně vyrozumí oprávněného.
Podle § 353 odst. 2 o. s. ř. k vydání potvrzení evropského exekučního titulu a částečného evropského
exekučního titulu je v případě rozhodnutí a soudního smíru příslušný soud, který rozhodnutí vydal
nebo soudní smír schválil. K vydání potvrzení evropského exekučního titulu a částečného evropského
exekučního titulu je v případě veřejné listiny příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo ten, kdo
veřejnou listinu sepsal.
Podle § 353 odst. 3 o. s. ř. za podmínek stanovených přímo použitelným právním předpisem
Evropské unie (Nařízení) soud na žádost provede opravu nebo zruší potvrzení evropského
exekučního titulu nebo částečného evropského exekučního titulu vydaného podle odstavce 1. Nejsou-
li splněny podmínky pro opravu nebo zrušení, použije se věta druhá odstavce 1 obdobně.
Podle § 353 odst. 4 o. s. ř. k opravě nebo zrušení potvrzení evropského exekučního titulu nebo
částečného evropského exekučního titulu je příslušný soud, který potvrzení vydal.
Ustanovení § 353 představuje vnitrostátní prováděcí normu, kterou bylo s účinností od 1. 1. 2013 do
občanského soudního řádu promítnuto Nařízení. Uvedené ustanovení, jež nahradilo dřívější úpravu
zakotvenou v § 200ua o. s. ř., bylo zařazeno do části sedmé občanského soudního řádu mezi jinou
činnost soudu, neboť vzhledem ke svému charakteru institut potvrzení evropského exekučního titulu
není řízením ve smyslu občanského soudního řízení (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012
Sb.). Úprava předpokládá, že soud na žádost oprávněného ze zákonem specifikovaného exekučníhotitulu na příslušném formuláři potvrdí, že předložený exekuční titul je evropským exekučním titulem.
Základní podmínkou, za jejíhož splnění lze tuzemské rozhodnutí či listinu o nesporných nárocích
potvrdit jako evropský exekuční titul, je vykonatelnost podle českého právního řádu.
6. Potvrzení soud vydá na příslušném formuláři, jenž je přílohou Nařízení. Nejsou-li splněny
podmínky pro vydání potvrzení, soud jej nevydá a o důvodech písemně vyrozumí oprávněného.
Potvrzení evropského exekučního titulu ani sdělení soudu o jeho nevydání nejsou rozhodnutími, a
nelze je proto napadnout opravnými prostředky (čl. 10 bod 4 Nařízení).
7. V ustanovení § 353 odst. 3 a 4 o. s. ř., jež navazují na čl. 10 Nařízení, je upravena možnost opravy
nebo zrušení potvrzení evropského exekučního titulu. Ve smyslu čl. 10 bodu 1. Nařízení může být
potvrzení evropského exekučního titulu a) opraveno, pokud jsou z důvodu věcné chyby nesrovnalosti
mezi rozhodnutím a potvrzením, nebo b) zrušeno, pokud bylo uděleno zřejmě nenáležitě s ohledem
na požadavky stanovené v Nařízení. Žádost o opravu či zrušení se podává pomocí vzorového
formuláře (čl. 10 bod 3. Nařízení), přičemž oprava či zrušení evropského exekučního titulu se řídí
právem členského státu původu, což je ustanovení § 353 odst. 3 a 4 o. s. ř. I když úprava obsažená v
tomto ustanovení je pouze rámcová, lze z ní dovodit, že není-li potvrzení evropského exekučního
titulu rozhodnutím, nevydává se formou rozhodnutí (usnesení) ani jeho oprava nebo zrušení. To
znamená, že shledá-li soud žádost důvodnou, původní potvrzení opraví či zruší ve formě obdobné
potvrzení evropského exekučního titulu, tedy opět aniž by o tom vydával rozhodnutí v podobě
usnesení. V opačném případě žadatele pouze písemně vyrozumí o tom, z jakého důvodu jeho žádosti
nevyhoví. Z toho je nutno dovodit, že ani proti tomuto postupu nebude mít neúspěšný žadatel k
dispozici opravný prostředek (srov. JIRSA, J., MÁDR, J., BERAN, V. a kol.: Občanské soudní řízení,
soudcovský komentář Kniha V., s. 570).
8. Z uvedeného plyne, že postup při vydání potvrzení evropského exekučního titulu nebo jeho opravě
či zrušení, jenž je zařazen mezi jinou činnost soudu (§ 352 a násl. o. s. ř.), není řízením ve smyslu
občanského soudního řádu, potvrzení ani jeho oprava či zrušení se nevydávají formou rozhodnutí
(srov. obdobně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 17 Co 466/97,
uveřejněné pod č. 6/1999 ve Sb. roz. obč.), a proto proti nim nejsou přípustné opravné prostředky.
Nejsou tak dány podmínky pro to, aby probíhalo dovolací řízení, a z tohoto důvodu jej Nejvyšší soud
podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil.
9. Pro úplnost lze dodat, že otázkou vykonatelnosti předložených notářského zápisu ve vztahu mezi
účastníky se Nejvyšší soud zabýval v usneseních ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2579/2015, a ze
dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5425/2015. | decision_1169.pdf |
191 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023,
sp. zn. 5 Tdo 3/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.3.2023.1
Číslo: 28/2023
Právní věta:
Při stanovení výše škody na věci podle § 137 tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek vychází z
ceny věci včetně daně z přidané hodnoty (rozhodnutí publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.).
Obdobně se zpravidla postupuje i při ukládání povinnosti nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř.
Případné daňové odpočty, dvojí úhrady téže daně a další instituty vyplývající z daňových předpisů se
při stanovení výše škody ani při ukládání povinnosti k její náhradě v adhezním řízení nezohlední.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 01.03.2023
Spisová značka: 5 Tdo 3/2023
Číslo rozhodnutí: 28
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Adhezní řízení, Škoda
Předpisy: § 137 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Dotčená rozhodnutí:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 7 Tdo 17/2021, uveřejněné pod číslem 8/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, uveřejněné pod číslem
43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, uveřejněné pod číslem
16/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 67/2004, uveřejněné pod číslem 8/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003, uveřejněné pod číslem
25/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestníRozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný pod číslem
39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1 To 83/2015
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 239/2006
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 96/2006
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných K. V. a V. V. podaná
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 4 To 22/2022, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2020.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 43 T 2/2020, byl obviněný K. V.
uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku, pod bodem 3. výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
a pod bodem 6. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1 tr. zákoníku, za které mu krajský soud uložil podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen dále peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši
100 000 Kč. Obviněný V. V. byl pod bodem 3. výroku o vině uznán vinným zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který mu krajský soud uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku soud dále
obviněnému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 200
denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Krajský soud rozhodl výše citovaným
rozsudkem taktéž o vině a trestu spoluobviněného J. S., jakož i o nárocích poškozené obchodní
společnosti B. Z., s. r. o., na náhradu škody, a to tak, že jmenované poškozené jsou povinni všichni tři
obvinění zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody částku 1 074 127,64 Kč, obvinění K. V. a J.
S. společně a nerozdílně částku 6 201 955,50 Kč, obviněný J. S. sám částku 6 073 024,50 Kč a
obviněný K. V. sám částku 162 454 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého
nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali všichni obvinění odvolání, o nichž
Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 4 To 22/2022, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných J. S. a K. V. napadený rozsudek
krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o uložených peněžitých trestech těmto obviněným.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Vrchní soud dále podle § 256 tr. ř. zamítl
odvolání obviněného V. V. jako nedůvodné.
3. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou poměrně rozsáhle popsány v označených
rozsudcích soudů prvního a druhého stupně, stranám jsou dostatečně známy, proto na ně lze plně
odkázat a není třeba je v tomto usnesení znovu citovat.II.
Dovolání obviněných
4. Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění K. V. a V. V.
prostřednictvím svého společného obhájce v samostatných podáních dovolání a oba shodně označili
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
a) Dovolání obviněného K. V.
5. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině obviněný K. V. namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů,
která jsou určující pro naplnění znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
ve formě spolupachatelství, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu obviněný
zpochybnil zejména hodnocení obsahu znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví
vypracovaného znalcem Ing. P. Š., včetně jeho dodatku č. 1. Podle obviněného soudy obou stupňů z
nepochopitelných důvodů ignorovaly celou řadu stěžejních závěrů znalce a nijak nevysvětlily
disproporce mezi údaji, které jsou uvedeny ve znaleckém posudku a skutkovým zjištěním soudů, jak
se promítlo do popisu této části výroku o vině. V podrobnostech poukázal obviněný na to, že v
rozsudku soudu prvního stupně je hotovost vybraná z účtu mimo transakce platební kartou určena
částkou 17 928 000 Kč, přičemž znalec vypočetl vybranou hotovost ve výši 20 360 785,50 Kč, která
představuje součet hotovostních výběrů z účtu ve výši 17 928 000 Kč a výběrů prostřednictvím
platební karty ve výši 2 432 785,50 Kč. Dále soudy stanovily výši hotovostních vkladů na bankovní
účet částkou 8 028 200 Kč, nicméně podle znalce mělo jít o 8 871 051 Kč. Podle obviněného nebyl
vysvětlen ani rozdíl v údaji o výši způsobené škody, který byl v rozsudku soudu prvního stupně určen
částkou 6 021 955,50 Kč, přičemž znalec dospěl k závěru, že zůstatek na účtu představoval k
rozhodnému datu 5 957 157,72 Kč. Obviněný dále poznamenal, že z rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá informace o výběru hotovosti z účtu obviněným J. S. celkem 17 928 000 Kč, přičemž podle
znalce jmenovaný obviněný vybral z účtu částku 15 589 000 Kč. Pokud se k této částce připočtou
výběry prostřednictvím platební karty ve výši 2 432 785,50 Kč a částka 3 222 000 Kč, kterou vybral
obviněný K. V., součet činí 21 243 785,50 Kč, což je o 883 000 Kč více, než dovodil znalec (20 360
785,50 Kč). Rovněž ve vztahu k obviněnému K. V. je v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že
vybral z účtu částku v celkové výši 17 928 000 Kč, nicméně znalec určil 3 222 000 Kč. Obdobně
podle obviněného nekorespondují ani údaje o výběrech z pokladny, neboť soud prvního stupně dospěl
u obou obviněných k částce 380 000 Kč, zatímco znalec stanovil tuto částku v případě obviněného J.
S. na 150 000 Kč a v případě obviněného K. V. na 230 000 Kč.
6. Přes výše uvedené nesrovnalosti krajský soud zamítl jako nadbytečný bez bližšího zdůvodnění
návrh obhajoby na výslech znalce k otázkám, jakým způsobem dospěl k závěru o nakládání s finanční
hotovostí tím kterým disponentem. Pokud by přitom měl obviněný možnost reagovat na konkrétní
údaje z účtu pod č. 314/000, uvedl by skutečnosti vylučující jeho trestní odpovědnost. S ohledem na
princip presumpce neviny garantovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.
2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně z něho plynoucí zásady in dubio pro
reo, které jsou promítnuty do § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř., jsou soudy povinny vykládat jakékoli
pochybnosti ve prospěch obviněného, jak dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 5. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 260/05. Soudy prvního a druhého stupně nicméně takto nepostupovaly, neboť určily
konkrétní částky pro výpočet škody jinak než znalec Ing. P. Š., a to způsobem, který nejvíce zatěžuje
obviněné K. V. i J. S., jak ohledně právní kvalifikace tohoto skutku, tak ve vztahu k jejich povinnosti k
náhradě škody.
7. Podle obviněného soudy nijak nereagovaly ani na námitku obhajoby upozorňující na výraznou
disproporci v údajích o hotovostních platbách dodavatelům energií, obchodním společnostem LAMA
energy, a. s., a E.ON ČR, s. r. o., finančnímu úřadu, okresní správě sociálního zabezpečení a dalším.Částku ve výši 4 077 844,50 Kč, ke které dospěl soud prvního stupně v případě hotovostních plateb,
považuje obviněný za zjevně rozpornou s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti poukázal
na doložená potvrzení finančního úřadu a výše zmíněných dodavatelů energií, z nichž vyplývá, že
pouze ve prospěch těchto subjektů bez zohlednění jiných dodavatelů byly realizovány hotovostní
platby v celkové výši 5 211 682 Kč, což oproti údaji obsaženému v popisu skutku představuje rozdíl 1
133 838 Kč.
8. Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou podle názoru obviněného zatížena rovněž vadou
nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině. Prvním nedostatkem je
absence vymezení dílčích útoků zločinu zpronevěry. Popis skutku považuje obviněný za
nedostatečný, neboť je v něm sice obsažen detailní rozpis výběrů z bankovního účtu podle data
výběru a vybrané hotovosti, avšak chybí popis jednání spočívajícího ve zpronevěře konkrétní finanční
částky v konkrétním období. Skutek je v tomto rozsahu koncipován pouze souhrnně v rozmezí devíti
let, aniž by bylo zřejmé, jaké trestné činnosti se obviněný dopustil například v lednu 2007 nebo v
srpnu 2008 apod. Podle obviněného tak nelze zjistit, kde, kdy, jakým způsobem a jakou formou měl
jednat s cílem zpronevěřit majetek obchodní společnosti B. Z. za účelem vlastního obohacení.
9. Obviněný dále vytkl soudům nedostatečné posouzení otázky spolupachatelství. Z rozsudku soudu
prvního stupně nejsou zřejmé žádné bližší okolnosti k dohodě, kterou měli obvinění K. V. a J. S.
uzavřít za účelem obohacení se na úkor obchodní společnosti B. Z. Není například známo, zda mezi
nimi došlo ke stanovení pevných pravidel, kdo ze spolupachatelů si měl tu kterou finanční částku
ponechat ve své dispozici, jakým způsobem mělo dojít k jejímu rozdělení, apod. Tento nedostatek se
odvolací soud snažil odstranit prostřednictvím svědecké výpovědi účetní obchodní společnosti B. Z.,
O. M., znaleckým posudkem Ing. P. Š., odkazem na společenskou smlouvu výše jmenované obchodní
společnosti, vlastní výpovědí i samotným jednáním obviněných K. V. a J. S. Z důvodů, které obviněný
v dovolání podrobně popsal, nelze nicméně podle jeho názoru dovodit z uvedených důkazů spáchání
zločinu ve spolupachatelství. Soudy naopak jejich obsah dezinterpretovaly, v důsledku čehož zatížily
svá rozhodnutí vadou zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a jimi učiněnými
skutkovými zjištěními. Obviněný v této souvislosti poukázal na další skutečnosti, které mají tuto
formu součinnosti vylučovat. Jde například o disharmonii v platbách ve prospěch obchodní
společnosti B. Z., spočívající v tom, že obviněný K. V. vložil na účet částku desetkrát nižší než
obviněný J. S. Navíc i platby dodavatelům energií, finančnímu úřadu a okresní správě sociálního
zabezpečení realizoval výlučně posledně jmenovaný obviněný. Pro naplnění znaků spolupachatelství
by musela existovat taková dohoda spolupachatelů, z níž by bylo možno dovodit nejméně srozumění,
že celá vybraná hotovost bude trvale vyloučena z dispozice obchodní společnosti B. Z., s tím, že není
rozhodné, jak jednotliví disponenti s vybranou hotovostí naloží. Existence takové dohody však v
posuzované trestní věci prokázána nebyla.
10. Další vadu téhož výroku rozsudku soudu prvního stupně spatřuje obviněný v absenci popisu
zavinění ve vztahu k těžšímu následku. Ze skutkových zjištění nelze podle jeho názoru dovodit
jednání směřující ke škodě ve výši 6 201 955,50 Kč. Pro úplnost obviněný dodal, že písemné
vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje s jeho vyhlášeným zněním, z něhož
vyplývá, že obvinění K. V. a J. S. vybrali z bankovního účtu obchodní společnosti B. Z., finanční
hotovost toliko ve výši 17 928 Kč.
11. Z hlediska naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
spočívajícího v přisvojení cizí věci, která byla pachateli svěřena, pak obviněný považuje za stěžejní
nikoli samotný výběr hotovosti z bankovního účtu, ale až její zaúčtování na účet XY. S odkazem na
právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 614/2017,
došlo podle obviněného k získání neomezené dispozice s věcí až tímto okamžikem. Zaúčtování
jednotlivých částek obviněným na účet XY nicméně taktéž nebylo řádně prokázáno.12. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině obviněný nejdříve namítl, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, konkrétně s obsahem faktur
vystavených spoluobviněným V. V. obchodní společnosti T., spol. s r. o., na částku v celkové výši 908
280 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“), resp. 1 074 127,64 Kč včetně této daně.
Obviněný v této souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že při určení výše škody podle § 137 tr.
zákoníku vycházely z ceny služeb včetně DPH, přestože fakturované plnění bylo uskutečněno mezi
dvěma plátci tohoto druhu daně. Vzhledem k tomu, že spoluobviněný V. V. byl povinen odvést DPH
ve výši 165 845 Kč příslušnému finančnímu úřadu, mohl se obohatit pouze o částku ve výši 908 280
Kč. Obdobně obchodní společnosti T., spol. s r. o., nemohla vzniknout škoda ve výši 1 074 127,64 Kč,
protože z uvedené částky uplatnila vůči příslušnému finančnímu úřadu právo na vrácení zaplacené
DPH ve výši 165 845 Kč. Stejná konstrukce pro výpočet škody by platila v případě, jestliže by
poskytnuté služby fakturovala obchodní společnost B. Z., která byla v rozhodné době také plátcem
DPH. Podle názoru obviněného měla být proto škoda určena částkou ve výši 908 280 Kč, což by
odůvodňovalo právní kvalifikaci skutku toliko podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nikoli podle
přísnějšího odst. 4 písm. d) citovaného ustanovení.
13. Obviněný dále nesouhlasí s celkovou právní kvalifikací předmětného skutku, neboť má za to, že
nejde o žádný trestný čin, popřípadě jde o přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 220 tr. zákoníku. Po připomenutí znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1 tr. zákoníku obviněný v první řadě odmítl existenci osoby, která měla být v důsledku
jednání obviněných uvedena v omyl. Za takovou osobu nelze podle názoru obviněného považovat
obchodní společnost T., spol. s r. o., která měla se spoluobviněným V. V. uzavřenou řádnou smlouvu
a obdržela plnění, které si objednala. Není v tomto ohledu relevantní a jmenované obchodní
společnosti bylo fakticky lhostejné, jakým způsobem, jakými prostředky a za pomoci jakých osob
spoluobviněný V. V. předmět plnění smlouvy zajistil. V omyl nemohla být uvedena ani obchodní
společnost B. Z., neboť jako právnická osoba jednala prostřednictvím spoluobviněného J. S., který byl
s celou situací obeznámen.
14. Obviněný také poukázal na skutečnost, že pro naplnění znaků podvodu musí existovat příčinná
souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná
souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením
pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu mohou
být na podvodu zainteresovány celkem až čtyři různé osoby, jejich rozlišení a role však musí být
znatelné z výrokové části rozsudku. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že jedinou osobou činící
majetkovou dispozici byla obchodní společnost T., spol. s r. o., která však nejednala v omylu, nýbrž v
rámci smluvního vztahu se spoluobviněným V. V. Proto ani částka ve výši 1 074 127,64 Kč nemůže
představovat škodu na jejím majetku, ale pouze smluvní cenu uhrazenou za obdržené protiplnění.
Vzhledem k tomu, že ve výroku odsuzujícího rozsudku absentuje informace o tom, zda měl obviněný
K. V. obdržet od spoluobviněného V. V. nějakou částku, není zřejmé, zda a v jakém rozsahu se
obohatil. Obviněný má za to, že výše uvedené skutečnosti vylučují závěr o spáchání trestného činu
podvodu, lze však podle jeho názoru připustit naplnění znaků jiného majetkového trestného činu,
například porušení povinnosti při správě cizího majetku.
15. Pokud jde o způsobení značné škody jakožto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby,
obviněný namítl, že výrok odsuzujícího rozsudku neobsahuje žádnou informaci o zavinění obviněného
K. V. ve vztahu k tomuto těžšímu následku a nelze ji dohledat ani v odůvodnění obou soudních
rozhodnutí. Soudy pochybily rovněž při určení výše škody, která je pro posouzení těžších následků
přičítaných obviněnému K. V. zásadní. Fakturované částky obchodní společnosti T., spol. s r. o., totiž
nelze podle obviněného zaměňovat s údajnou ztrátou zisku, tedy s reálnou možností obchodní
společnosti B. Z. obdržet stejnou odměnu, jakou si sjednal spoluobviněný V. V.16. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6. výroku o vině obviněný K. V. upozornil na vadu spočívající v
tom, že z provedených důkazů nevyplynula žádná rozhodná skutková zjištění z hlediska naplnění
znaků trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný jako obchodní ředitel
obchodní společnosti B. Z. nebyl oprávněn uzavírat žádné smlouvy s obchodní společností T-Mobile
Czech Republic, a. s., a ani tak nečinil. Popřel užívání SIM karet manželkou i snachou, které využily
svého práva ve věci nevypovídat. Podle obviněného tak neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz
prokazující používání SIM karet V. V. a O. V. pro jejich osobní potřebu. Z vyúčtování obchodní
společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., z něhož v této souvislosti vycházely soudy prvního a
druhého stupně, nelze dovodit, kdo a za jakým účelem předmětné SIM karty používal. Obviněný
navíc považuje za notoricky známou skutečnost, kterou soudy ignorovaly, a sice že náklady na
telekomunikační služby se skládají ze dvou složek, a to paušální platby a platby za hovory
realizované nad rámec paušálu. Pokud byla SIM karta pořízena pro potřeby obchodní společnosti B.
Z., paušální platba jde podle názoru obviněného na vrub této společnosti a škodu může představovat
pouze částka za telefonní hovory uskutečněné pro osobní potřebu V. V. nad rámec paušální platby.
Pro řádné stanovení výše škody tak bylo potřeba detailně analyzovat vyúčtování operátora, což však
soudy neučinily.
17. Soudům obou stupňů obviněný dále vytkl nesprávné právní posouzení předmětného skutku a
vyslovil názor, že vůbec nejde o trestný čin. Naplnění znaku skutkové podstaty přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku, spočívajícího v porušení podle zákona uložené nebo smluvně
převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, soudy dovodily na základě porušení § 301
a 302 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník
práce“), z pozice obchodního ředitele obchodní společnosti B. Z. S odkazem na závěry vyslovené v
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo
1316/2006, uveřejněném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr., obviněný následně namítl, že funkce
obchodního ředitele jej nijak neopravňovala k zastupování obchodní společnosti navenek, například
právě k uzavírání smluv s poskytovatelem telekomunikačních služeb, byť byl jako vedoucí
zaměstnanec nepochybně vázán oběma výše citovanými ustanoveními zákoníku práce. Z tohoto
důvodu nemohl své manželce ani své snaše SIM kartu poskytnout.
18. Ze všech těchto důvodů obviněný K. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby tomuto
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal
o odložení výkonu trestu odnětí svobody a povinnosti k náhradě škody podle § 265o odst. 1 tr. ř.
b) Dovolání obviněného V. V.
19. Obviněný V. V. označil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Jeho konkrétní dovolací argumentace je přitom totožná s námitkami, které uplatnil obviněný K. V. ve
vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině. K obsahu dovolání obviněného V. V. proto Nejvyšší
soud v podrobnostech odkazuje na své shrnutí uvedené v bodech 12. až 15. tohoto usnesení.
20. Mimo těchto shodných námitek obviněný V. V. uplatnil výhradu proti adheznímu výroku. Je
přesvědčen, že z částky, kterou obdržel na základě faktur vystavených obchodní společnosti T., spol.
s r. o., již v minulosti odvedl daň z přidané hodnoty ve výši 165 845 Kč. Jestliže má za této situace
zaplatit obchodní společnosti B. Z., náhradu škody ve výši 1 074 127,64 Kč, tj. včetně DPH, bude
finančně potrestán dvakrát, neboť zaplacením náhrady škody mu nevzniká nárok na vrácení tohoto
druhu daně.
21. Závěrem svého dovolání proto obviněný V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby tomuto
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně taképožádal o odložení výkonu povinnosti k náhradě škody podle § 265o odst. 1 tr. ř.
III.
Vyjádření k dovoláním
22. K dovoláním obou obviněných se v rámci jednoho souhrnného podání vyjádřila státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve vztahu ke skutku pod bodem 1.,
jehož podstatu stručně připomněla, státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění soudů
odpovídají provedeným důkazům, soudy je hodnotily v souladu s jejich obsahem, nedopustily se
žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí pravidel volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Skutek byl podle jejího názoru popsán dostatečně konkrétně, jsou v něm obsaženy
všechny projevy vůle obviněných navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska
trestního práva a jsou zahrnuty zaviněním. Jednání obviněných spočívalo ve výběrech finančních
prostředků z bankovního účtu obchodní společnosti B. Z., které byly použity pro jejich soukromé
účely. Není třeba, aby byl v jednotlivostech skutek popsán detailněji a blíže specifikoval, jaká
konkrétní částka z konkrétního výběru byla použita ve prospěch obchodní společnosti a jaká ve
prospěch obviněných. Soudy se opíraly zejména o znalecký posudek Ing. P. Š. včetně jeho dodatku a
výslechu jmenovaného znalce v hlavním líčení, jenž měl k dispozici dostatek podkladů k tomu, aby se
mohl s otázkou uskutečněných plateb v hotovosti řádně vypořádat. Vzhledem k tomu, že všechny
skutečnosti potřebné ke stanovení doby trvání skutku a výše škody byly vyjasněny, nebylo nutno
znalce znovu vyslýchat a související návrh obhajoby v tomto směru byl soudy důvodně shledán
nadbytečným.
23. Podle státní zástupkyně nevznikají pochybnosti ani ohledně otázky spolupachatelství obviněných
K. V. a J. S. Každý ze jmenovaných obviněných naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Vyplývá to ze
skutečnosti, že společně vybírali z účtu hotovost v rozsahu, který nelze považovat za standardní,
zneprůhledněním účtování a používáním hotovostních plateb pak dosáhli toho, že většinový společník
Z., stavební bytové družstvo, dlouho nemělo o zacházení s finančními prostředky v obchodní
společnosti B. Z. žádné poznatky. To, že obviněným šlo o získání majetkového prospěchu, dokládá i
další jimi páchaná trestná činnost, o níž bylo rozhodováno v předmětné trestní věci. Za přiléhavou
považuje státní zástupkyně též právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry, jehož znaky
obviněný K. V. naplnil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím
majetku značnou škodu. Vybrané finanční prostředky totiž nebyly vlastnictvím obviněného, nýbrž
obchodní společnosti B. Z. Obviněný sice byl z titulu své funkce obchodního ředitele oprávněn s nimi
disponovat, avšak nikoli neomezeně a pro soukromé potřeby. Pokud jde o zavinění vzhledem k
těžšímu následku, přestože nebylo v napadeném rozsudku zvlášť specifikováno, přičemž ve smyslu §
17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by zde postačovala i forma nedbalostní, podle státní zástupkyně je
zřejmé, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť při zacházení s finančními
prostředky byl srozuměn s tím, že může dojít k porušení zájmu chráněného trestním zákonem v
rozsahu předpokládaném kvalifikovanou skutkovou podstatou.
24. Státní zástupkyně nepovažuje za opodstatněné ani námitky obviněných ve vztahu ke skutku pod
bodem 3. výroku o vině, který odpovídá zjištěním na podkladě provedeného dokazování. Rovněž
právní kvalifikace je podle státní zástupkyně přiléhavá, neboť podle § 209 tr. zákoníku není
vyloučeno, aby osoba uvedená v omyl (obchodní společnost T., spol. s r. o.) byla odlišná od osoby, k
jejíž škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil (obchodní společnost B. Z.). Nešlo přitom o trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, který se uplatní pouze u
osob, jímž sice bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, avšak nelze současně učinit
závěr, že by ve své funkci obohatili sebe nebo jiného, nýbrž se zjistí pouze způsobení škody na
opatrovaném nebo spravovaném cizím majetku. V posuzovaném případě navíc došlo k poškození
obchodní společnosti B. Z., v důsledku podvodného jednání, což také odůvodňuje použití právníkvalifikace trestného činu podvodu. Vzhledem k tomu, že všichni obvinění byli informováni a
protiprávní jednání páchali se znalostí a vědomím všech okolností, není podle státní zástupkyně
pochyb ani o použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,
spočívající ve způsobení značné škody, u které by přitom rovněž postačovalo zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti.
25. Státní zástupkyně dále s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.
konstatovala, že odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku,
v době a místě trestného činu obvykle prodává, pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako
zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním
této daně, výše škody odpovídá ceně účtované konečnému spotřebiteli, tedy včetně daně z přidané
hodnoty. Tato konstrukce však podle státní zástupkyně neplatí ve vztahu k adheznímu výroku.
Odkázala v této souvislosti na soudní praxi občanskoprávních rozhodnutí, jakož i na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015 a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo
922/2018, z nichž vyplývá, že je-li poškozený plátcem DPH, skutečnou škodou na jeho majetku, který
používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, je pouze částka vynaložená na uvedení věci
do předešlého stavu bez DPH uhrazené plátcem na vstupu, vznikl-li mu nárok na odpočet této daně.
Proto za situace, jestliže je poškozený sám plátcem DPH, škoda vznikla na jeho majetku, který
používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti a vznikl mu zároveň nárok na odpočet DPH
vůči správci daně, není podle státní zástupkyně důvodu, aby do výše škody pro účely přiznání její
náhrady v rámci adhezního řízení byla tato daň započítána. V posuzované trestní věci by v případě
absence podvodného jednání dostala za poskytnuté služby zaplaceno obchodní společnost B. Z.,
která by fakturovala částku včetně DPH, kterou by si mohla na výstupu odečíst. Podle státní
zástupkyně by proto neměla být DPH v adhezním výroku zahrnuta.
26. Za důvodné nepovažuje státní zástupkyně ani námitky obviněného K. V., které uplatnil ve vztahu
ke skutku pod bodem 6. výroku o vině. Bylo zjištěno a řádně prokázáno, že jmenovaný obviněný z
pozice obchodního ředitele obchodní společnosti B. Z. poskytl své manželce a snaše SIM karty s
telefonními čísly, za jejichž užívání hradila náklady obchodní společnost B. Z., přestože ani jedna z
obou žen nebyla její zaměstnankyní. Škoda byla podle státní zástupkyně stanovena správně ve výši
nákladů vynaložených na provoz těchto SIM karet, které nebyly využívány ve prospěch obchodní
společnosti. Rozhodující přitom je, že obviněný v pozici obchodního ředitele připustil, aby finanční
prostředky obchodní společnosti byly použity na krytí soukromých potřeb jeho rodinných příslušníků.
27. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v
Brně, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněným J. S., K. V. a V. V. uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti B. Z. na náhradu škody částku 1 074
127,64 Kč a dále rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části, v níž zůstal tento výrok v rozsudku
Krajského soudu v Brně nezměněn, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené
části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV.
Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou obviněných jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených
námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
29. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s
povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje protijiž pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři jako řádný opravný
prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele
přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého
důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud
posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda
jim lze přiznat opodstatnění.
30. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší
soud stručně připomene zákonné podmínky pro jejich naplnění.
31. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve
vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace
podaných dovolání výše, oba obvinění uplatnili předmětný dovolací důvod v jeho první alternativě,
obviněný K. V. navíc i v alternativě třetí. Tyto varianty představují dvě samostatné skupiny vad
důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje
obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků
důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“,
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených
důkazů. Další skupina zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď
odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci
zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí
vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního
trestného činu.
32. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí,
nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky
spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky
žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva.
B. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině
33. Obviněný K. V. namítl existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými
skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1,
4 písm. d) tr. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu nicméně z obsahu jeho konkrétních výhrad existence
takového rozporu nevyplývá. Těžiště dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění
hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. P. Š., a
skutkových zjištění soudů obou stupňů jako takových. Na podporu svého tvrzení o vadném postupu
soudů totiž obviněný především poukazoval na zdánlivý rozpor mezi údaji, k nimž dospěl jmenovaný
znalec a údaji, které se promítly do popisu skutku v této části výroku odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší
soud na jedné straně připouští, že samotné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje
detailní popis mechanismu výpočtu výše částek, které si obvinění K. V. a J. S. neoprávněně přisvojili.
Tento nedostatek odůvodnění nicméně odstranil v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci, který sepředmětnou otázkou v reakci na shodnou výhradu v odvolání pečlivě zabýval a v bodě 17.
napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, proč považuje skutková zjištění ohledně výpočtu výše
způsobené škody za správná a dostatečně důkazně podložená. Je tudíž zřejmé, že obviněný se ve
skutečnosti domáhá toliko prosazení jím podávané verze skutkového děje, fakticky netvrdí zjevný
rozpor mezi obsahem znaleckého posudku a skutkem, jímž byl uznán vinným, navíc vůbec v dovolání
nereaguje na srozumitelnou argumentaci vrchního soudu. Nutno zdůraznit, že námitky tohoto typu
neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí
skutkových zjištění soudů, která obviněnému nevyhovují, neboť se odlišují od jeho vlastní verze
průběhu skutku. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, nikoli k detailnímu přezkoumávání skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně
hodnotil a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého
stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace
důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své
úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022,
sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů ze strany Nejvyššího soudu nezakládá ani námitka porušení zásady in dubio pro reo,
pokud nevygraduje až do skutečně zjevného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016).
34. Nejde však jen o obecnou povahu konkrétních výhrad, jimiž se obviněný K. V. snažil prosadit
tvrzení o zjevném rozporu mezi skutkem pod bodem I. výroku o vině a stěžejním důkazem, jímž byly
odborné závěry znalce Ing. P. Š., který k nim dospěl při posuzování účetních dokumentů obchodní
společnosti B. Z. Zásadní problém v argumentaci obviněného spočívá v izolování dílčích údajů z
celkového kontextu mechanismu výpočtu výše škody použitého soudy obou stupňů. Obviněný jen
účelově upozorňuje na zdánlivé disproporce, které však byly v dosavadním průběhu trestního řízení
přesvědčivě a srozumitelně vyvráceny především v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci, na které obviněný v dovolání nebral vůbec zřetel. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec
dovolacího přezkumu k jednotlivým obviněným tvrzeným rozporům pouze ve stručnosti konstatuje,
že částka ve výši 17 928 000 Kč obsažená v popisu skutku představuje součet všech hotovostních
výběrů z účtu obchodní společnosti B. Z., učiněných obviněnými K. V. a J. S. v rozhodném období,
mimo transakcí realizovaných platební kartou, a koresponduje se závěry znalce Ing. P. Š. (viz příloha
č. 108 k dodatku č. 1 znaleckého posudku na č. l. 1114 a násl. tr. spisu). Částka ve výši 8 028 200 Kč
představuje součet hotovostních vkladů učiněných obviněnými ve prospěch bankovního účtu
obchodní společnosti B. Z., která byla účtována jako snížení záloh (účet 314/000) a je zohledněna v
částce ve výši 8 871 051 Kč představující součet všech vkladů na bankovní účet obchodní společnosti
včetně vkladů beze jména a vkladů účtovaných jako převod peněz z pokladny (účet 261/100; srov.
odpověď na otázku č. 15 v dodatku č. 1 znaleckého posudku na č. l. 1077 tr. spisu). K celkové částce
způsobené škody ve výši 6 201 955,50 Kč dospěly soudy na základě sečtení všech vkladů a výdajů
realizovaných obviněnými ve prospěch obchodní společnosti (tabulka č. 38 a 39 dodatku č. 1
znaleckého posudku na č. l. 1075 až 1076 tr. spisu) snížených o transakce platební kartou, přičemž
výslednou částku ve výši 12 106 044,50 Kč následně odečetly od souhrnu všech výběrů ve výši 17
928 000 Kč (viz výše) a připočetly k ní rovněž výběry z pokladny ve výši 380 000 Kč (tabulka č. 38 a
39 dodatku č. 1 znaleckého posudku). V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na bod 17.
napadeného rozsudku vrchního soudu, v němž je mechanismus výpočtu výše způsobené škody
detailně vysvětlen.
35. Další obviněným vytýkané rozpory jsou již na první pohled zavádějící, neboť v popisu skutku není
na žádném místě uvedeno, že by obvinění K. V. a J. S. z bankovního účtu obchodní společnosti B. Z.
vybrali každý sám finanční hotovost ve výši 17 928 000 Kč, nýbrž z něj naopak zcela zřetelně
vyplývá, že tuto částku vybrali společně. To samé platí ve vztahu k výběru finanční hotovosti zpokladny obchodní společnosti, neboť z popisu skutku je rovněž zřejmé, že částku ve výši 380 000 Kč
vybrali z pokladny obchodní společnosti obvinění opět společně.
36. Obdobně zavádějící je i výhrada obviněného, že soudy nijak nereagovaly na obhajobu
upozorňující na rozpor v údajích o hotovostních platbách dodavatelům energií, finančnímu úřadu,
resp. okresní správě sociálního zabezpečení. Vrchní soud se totiž touto námitkou podrobně zabýval v
bodě 18. svého rozsudku a přiléhavě poukázal na to, že znalec pracoval v tabulkách č. 38 a 39
dodatku č. 1 znaleckého posudku jednak s položkami, které obvinění prokazatelně uhradili ve
prospěch obchodní společnosti B. Z., jednak s položkami, které možná uhradili. Výsledná částka po
sečtení všech uvedených položek dokonce převyšuje částky, které jsou uvedeny na potvrzeních
vydaných dodavateli energií, resp. finančním úřadem, na které obviněný v dovolání odkazuje. Lze tak
například uvést, že platby ve prospěch obchodních společností LAMA energy, a. s., a E.ON ČR, s. r.
o., resp. platby DPH, jsou zahrnuty v položkách č. 7, 17, 19 a položce označené „mimo UCE“, které v
součtu činí 5 863 835 Kč (č. l. 1075 až 1076 tr. spisu), což je více než obviněným uváděná částka ve
výši 5 211 682 Kč. Pro úplnost je vhodné dodat, že do výše uvedených položek v tabulkách č. 38 a 39
znalec zahrnul částečně i další výdaje, například (bankovní) poplatky apod. Podstatné však je, že
informace získané policejním orgánem v přípravném řízení od příjemců plateb, mimo jiné finančního
úřadu a obchodních společností LAMA energy, a. s., a E.ON ČR, s. r. o., měl znalec k dispozici, a ve
svém posouzení je tak zohlednil, což potvrdil v samotném dodatku č. 1 znaleckého posudku (viz č. l.
1072 tr. spisu). Soudy pak na podkladě závěrů znalce vyhodnotily zjištěné poznatky z účetních
dokumentů ve prospěch obviněných, neboť do součtu jimi přisvojených peněžních prostředků
nezahrnuly ty, u nichž nebylo možné s jistotou vyloučit, že mohly být využity pro poškozenou
obchodní společnost.
37. Lze tedy souhlasit s názorem státní zástupkyně vysloveným v jejím vyjádření k dovolání
obviněného, že v průběhu trestního řízení byly vyjasněny všechny skutečnosti potřebné ke stanovení
doby skutku a výše způsobené škody. Jak bylo již zmíněno, soudy se posuzovanou trestní věcí řádně
zabývaly, neopomněly přitom reagovat ani na obhajobu obviněného, kterou přesvědčivými
argumenty vyvrátily (viz zejména již výše odkazované body 17. a 18. rozsudku vrchního soudu), a
dospěly k závěrům, které zřetelně vyplývaly z výsledků dokazování. Pokud za dané procesní situace
soud prvního stupně zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování opakovaným výslechem znalce
jako nadbytečný (bod 38. rozsudku soudu prvního stupně), podle Nejvyššího soudu mu nelze ničeho
vytknout. Znalec již byl vyslýchán v hlavním líčení konaném dne 25. 5. 2021, v němž reagoval i na
pochybnosti obhajoby a zodpověděl jemu kladené dotazy logicky, srozumitelně a v dostatečném
rozsahu. Za této situace tudíž nebylo potřebné doplňovat dokazování o nový výslech tohoto znalce.
Rozhodně nejde o případ tzv. opomenutých důkazů, jak se snaží obviněný v dovolání prosadit.
38. K námitkám souvisejícím s nesprávným hmotněprávním posouzením skutku Nejvyšší soud
nejdříve v obecné rovině připomíná, že zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím
majetku značnou škodu. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel,
kterému byla cizí věc odevzdána do faktické moci (do držení nebo dispozice), s ní naloží v rozporu s
účelem, k němuž mu byla poskytnuta, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je
tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou
osobu z dispozice s věcí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2005 a násl.).
39. Z popisu skutku odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve stručnosti vyplývá, že
obviněný K. V. jako obchodní ředitel obchodní společnosti B. Z., a obviněný J. S. jako jednatel této
obchodní společnosti, v období od 5. 1. 2007 do 11. 5. 2016 vybrali společně z bankovního účtu
jmenované obchodní společnosti jako jeho disponenti finanční hotovost ve výši 17 928 000 Kč, a dále
z pokladny finanční hotovost ve výši 380 000 Kč. Zpátky na účet obchodní společnosti pak vložiličástku v celkové výši 8 028 000 Kč a z vybraných peněz hradili rovněž některé platby dodavatelům
energií, finančnímu úřadu, okresní správě sociálního zabezpečení, případně další platby na provozní
účely obchodní společnosti do celkové výše 4 077 844,50 Kč. Tímto způsobem obvinění použili ve
prospěch obchodní společnosti v souladu s jejím účelem částku ve výši 12 106 044,50 Kč, přičemž
zbývající finanční prostředky ve výši 6 201 955,50 Kč si ponechali pro vlastní potřebu, v důsledku
čehož způsobili obchodní společnosti B. Z., škodu v celkové výši 6 201 955,50 Kč. Nejvyšší soud má
za to, že z jednání obviněných, jak je obsaženo v popisu skutku, jsou zřejmé všechny znaky, které
jsou určující pro naplnění objektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr.
zákoníku. Bez jakýchkoli pochybností z něj totiž vyplývá, že část finančních prostředků, které
obvinění vybrali z bankovního účtu, resp. z pokladny obchodní společnosti B. Z., a které byly jejím
majetkem (tj. cizí věc, která byla obviněným svěřena), nepoužili pro účely jmenované obchodní
společnosti, nýbrž pro svoje soukromé potřeby (tj. cizí věc si přisvojili), v důsledku čehož jí způsobili
škodu v celkové výši 6 201 955,50 Kč [tj. značnou škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku]. Námitky obviněného ohledně nedostatečného popisu skutku či nenaplnění objektivní
stránky zločinu zpronevěry jsou proto neopodstatněné.
40. Stejně tak nelze považovat za důvodnou ani výhradu o nesprávném právním posouzení jednání
obviněných K. V. a J. S. ve formě spolupachatelství. Pro spáchání trestného činu ve spolupachatelství
se podle § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání obviněných a jejich společný úmysl směřující ke
spáchání trestného činu. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako
by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně jeho
celého následku. V první řadě je potřeba předeslat, že otázkou spolupachatelství se vyčerpávajícím
způsobem zabýval již vrchní soud v bodě 19. svého rozsudku, s jehož závěry se Nejvyšší soud
ztotožnil, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Jak bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto
usnesení, ve stručnosti lze zdůraznit, že společné jednání spočívalo právě v tom, že oba obvinění v
postavení obchodního ředitele, resp. jednatele obchodní společnosti B. Z., jako disponenti účtu
společně vybírali hotovostní finanční prostředky v nestandardně vysokém objemu, které následně
nebyly zaúčtovány do pokladny, nýbrž na samostatný tzv. trojkový účet (XY). Tyto peněžní prostředky
pak v určitém rozsahu použili ve prospěch obchodní společnosti, buďto zpětným vložením hotovosti
na účet, nebo uhrazením některých jejích závazků, částečně si je však ponechali pro své soukromé
potřeby. Není v tomto ohledu podstatné, že obviněný K. V. vložil na účet nižší částku než
spoluobviněný J. S., který měl také realizovat platby dodavatelům energií, finančnímu úřadu apod. K
naplnění pojmu spolupachatelství totiž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné
činnosti stejnou měrou. Stačí částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným
úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve
svém celku trestné jednání (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 330). Společný úmysl obou obviněných spočíval v získání majetkového
prospěchu. Jeho existenci nevylučuje ani okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při
společném jednání svůj vlastní prospěch (viz rozhodnutí č. 25/2022 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci
Nejvyšší soud považuje za zcela správný právní názor přijatý soudy, neboť společný úmysl obou
spoluobviněných bez jakýchkoli pochybností vyplývá ze způsobu provedení protiprávního jednání a s
ním souvisejících okolností, jež spočívaly zejména v nestandardním provádění plateb v hotovosti či
znepřehlednění účtování v rámci poškozené obchodní společnosti mimo jiné prostřednictvím zřízení
tzv. trojkového účtu, což inicioval právě obviněný K. V. se souhlasem spoluobviněného J. S. Společný
úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která pro jeho naplnění není
vyžadována. Soudní praxe v tomto ohledu dovodila, že postačuje i konkludentní dohoda
spolupachatelů o všech významných okolnostech spáchání trestného činu (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Pro účely posouzení jednání obviněných ve spolupachatelství
proto nebylo potřeba zabývat se bližšími parametry této dohody, jak namítl obviněný K. V. a již vůbec
není rozhodné, jakou konkrétní částku si každý ze spolupachatelů přisvojil, neboť oba měli přehled o
všech takto neoprávněně spotřebovaných penězích patřících do majetku poškozené obchodníspolečnosti. K tomu lze znovu poukázat na již citovanou část výkladu spolupachatelství v poměrně
nedávno publikovaném rozhodnutí pod č. 25/2022 Sb. rozh. tr., o možnosti posoudit za
spolupachatele obviněné, z nichž každý sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch.
41. Přestože se soud prvního stupně nevyjádřil výslovně k otázce zavinění ve vztahu k těžšímu
následku, je z bodu 53. odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, že u všech obviněných ve všech bodech
výroku o vině shledal přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že chtěli
způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit nebo porušit zájem chráněný takovým zákonem, tedy
objekt trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jímž je ochrana majetku. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že o vůli obviněných K. V. a J. S. spáchat trestný čin svědčí skutečnost, že
jako osoby fakticky řídící obchodní společnost B. Z. si pro osobní potřebu ponechávali finanční
prostředky, o kterých věděli, že nepatří jim jako fyzickým osobám, ale jsou součástí majetku této
obchodní společnosti. Podle Nejvyššího soudu lze tento závěr vztáhnout rovněž k okolnosti
podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, která spočívá ve
způsobení značné škody, neboť obvinění vždy znali výši výběru finančních částek z bankovního účtu a
z pokladny obchodní společnosti, rovněž tak měli alespoň přibližný přehled o následných platbách ve
prospěch obchodní společnosti. Vzhledem k poměrně značnému objemu finančních prostředků, s
nimiž obvinění disponovali a nakládali v rozporu s účelem, k němuž byly tyto peníze určeny,
nepřichází v úvahu nedbalostní zavinění ve vztahu k této kvalifikační okolnosti, byť by v souladu s
ustanovením § 17 písm. a) tr. zákoníku postačovalo.
42. Pokud jde o námitku obviněného spočívající v rozporu mezi vyhlášeným zněním rozsudku soudu
prvního stupně a jeho písemným vyhotovením, Nejvyšší soud z obsahu zvukového záznamu o
průběhu hlavního líčení konaného dne 24. 3. 2022 zjistil, že předseda rozhodujícího senátu ve výroku
vyhlášeného rozsudku skutečně uvedl, že obvinění K. V. a J. S. vybrali z účtu obchodní společnosti B.
Z. částku v celkové výši 17 928 Kč. Nutno však konstatovat, že nejde o vadu, která by byla způsobilá
z materiálního hlediska jakkoli zasáhnout do práva obviněného na obhajobu nebo případně ovlivnit
výsledek trestního řízení. V první řadě je potřeba poznamenat, že celková výše výběrů se přímo
netýká vlastní výše škody jako znaku skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4
písm. d) tr. zákoníku, která byla vyhlášena správně, ale jde pouze o jednu z okolností, na základě níž
byla konečná škoda zjištěna. Podle Nejvyššího soudu šlo navíc o zřejmé přeřeknutí se předsedy
senátu, přičemž skutečná částka ve výši 17 928 000 Kč, která se následně zcela správně promítla do
písemného vyhotovení rozsudku, nemohla být pro obviněného nijak překvapivá, neboť s ní bylo
pracováno v celém průběhu trestního řízení (viz například usnesení o zahájení trestního stíhání na č.
l. 128 a násl. tr. spisu, obžaloba na č. l. 3781 a násl. tr. spisu, výše již zmíněná příloha č. 108 k
dodatku č. 1 znaleckého posudku na č. l. 1114 a násl. tr. spisu atd.). V tomto ohledu tudíž Nejvyšší
soud neshledal žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces včetně jeho práva na výkon
jeho obhajovacích práv ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
C. Ke skutku pod bodem 3. výroku o vině
43. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu. Oba dovolatelé obvinění K. V. a V. V. zpochybnili v této souvislosti
jednak existenci osoby, která byla uvedena v omyl, jednak existenci příčinné souvislosti mezi omylem
této osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu, resp. příčinné souvislosti mezi touto majetkovou
dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na
straně druhé.
44. Nejvyšší soud podotýká, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela jednoznačněvyplývá, že osobou uvedenou v omyl byla v posuzované trestní věci obchodní společnost T., spol. s r.
o., která vstoupila do smluvního vztahu s obviněným V. V., od něhož si objednala plnění spočívající v
odečtu dat bytových měřičů tepla a montáže indikátorů topných nákladů a jemuž následně oproti jím
vystaveným fakturám uhradila, resp. jejím jménem pověřený zaměstnanec této obchodní společnosti
(srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), částku v celkové výši 1 074 127,64 Kč, přestože smluvené
plnění bylo ve skutečnosti poskytnuto zaměstnanci obchodní společnosti B. Z., tedy na její náklady.
Podle Nejvyššího soudu nevyvstávají žádné pochybnosti ani o existenci příčinné souvislosti mezi
omylem a učiněnou majetkovou dispozicí, neboť obchodní společnost T., spol. s r. o., mylně platila
obviněnému V. V., o kterém se domnívala, že fakturované služby, resp. práce poskytl, což však tento
obviněný pouze předstíral. V důsledku této majetkové dispozice pak došlo k obohacení obviněných,
kteří si vyplacenou částku neoprávněně rozdělili, a to ke škodě obchodní společnosti B. Z., která za
plnění realizované jejími zaměstnanci neobdržela žádnou úhradu. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší
soud zjistil, že všechny znaky objektivní stránky trestného činu z výroku odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně zcela zřetelně vyplývají a lze na něj v podrobnostech odkázat. Jako zavádějící se
proto jeví argumentace obviněných, že obchodní společnosti T., spol. s r. o., nemohla vzniknout
žádná škoda, neboť s takovou konstrukcí soudy učiněná skutková zjištění vůbec nepočítají.
Srozumitelně je ve skutku popsáno, že poškozenou je v důsledku společného podvodného jednání
spoluobviněných obchodní společnost B. Z. Relevantní přitom není ani skutečnost, že osoba uvedená
v omyl je odlišná od osoby poškozené, protože jak i samotní obvinění správně poznamenali ve svých
dovoláních, na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři osoby, a to pachatel, osoba
jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). V
posuzované trestní věci šlo celkem o tři osoby, vzhledem k tomu, že na straně pachatelů i
obohacených vystupovali shodně spoluobvinění. Stejně tak není významné, že v popisu skutku není
obsažena informace o tom, v jakém konkrétním rozsahu se obohatil ten který obviněný, neboť čin byl
spáchán ve formě spolupachatelství, a každému spolupachateli, jak již bylo vyloženo, se přičítá celý
rozsah spáchaného činu včetně jeho celého následku pokrytého zaviněním (srov. přiměřeně bod 40.
výše).
45. Za důvodnou nelze považovat ani námitku související s nesprávným určením výše škody, do které
podle názoru obviněných neměla být zahrnuta částka odpovídající dani z přidané hodnoty. K tomu je
možné přisvědčit postupu soudu prvního stupně, který při vyčíslení škody respektoval platnou
judikaturu. Pro doplnění správných úvah soudů obou stupňů, které obvinění zpochybnili, Nejvyšší
soud připomíná obecný výklad soudní praxe, podle něhož, odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za
kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu obvykle prodává (srov. §
137 tr. zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona
zatížen DPH a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za
kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně DPH (viz rozhodnutí č. 25/2004 Sb.
rozh. tr.).
46. Výše citovaný právní názor představuje podle dosavadní rozhodovací praxe jednotné východisko
jak pro určení výše škody, která je relevantní z hlediska výroku o vině, tak zásadně i pro stanovení
rozsahu, v němž je v adhezním řízení uložena pachateli povinnost k její náhradě. V této souvislosti je
možné odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1126/2016,
v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že otázka, zda poškozená společnost byla nebo nebyla plátcem DPH,
je z hlediska vyčíslení škody nepodstatná. Výše škody stanovená podle pravidel uvedených v § 137 tr.
zákoníku musí zahrnovat i částku připadající na DPH, neboť její zahrnutí do ceny zboží určeného pro
konečného odběratele je plně opodstatněné. Nejvyšší soud proto v odkazovaném rozhodnutí dospěl k
závěru, že není významné, zda si poškozená obchodní společnost mohla svoji daňovou povinnost o
částku odpovídající DPH (na vstupu) snížit. Obdobně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2012, sp. zn. 6 Tdo 1233/2011, v němž byla předmětem skutku fakturace fiktivních služeb, vycházel
Nejvyšší soud ze správné úvahy odvolacího soudu ohledně stanovení výše škody, podle níž bylopodstatné, že předmětem trestného činu byla zjednodušeně uvedeno cena díla, jež v sobě zahrnovala
i DPH, obviněný (stejně jako v posuzované věci) nezpochybnil, že v době uzavření smlouvy šlo o cenu
obvyklou ve smyslu § 137 tr. zákoníku. Současně 6. senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v tomto
rozhodnutí konstatoval, že otázka případného daňového odpočtu poškozeného jako plátce DPH,
jemuž je přiznána náhrada škody, je výlučně věcí vztahu mezi jím jako plátcem této daně a správcem
daně a stojí mimo rámec trestního řízení, pro které zůstává rozhodným zjištěná celková výše škody
způsobená v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním pachatele, tedy včetně daně z přidané
hodnoty a způsob jejího zohlednění jak ve výroku o vině, tak i v navazujícím výroku o náhradě škody.
Je možné doplnit, že posledně citované rozhodnutí bylo shledáno zákonným i po přezkumu Ústavním
soudem, který rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti obviněného usnesením ze dne 15. 10. 2013, sp.
zn. IV. ÚS 2766/12. Zcela totožným způsobem se Nejvyšší soud s danou otázkou vypořádal i ve svém
usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 107/2018. Na podporu tohoto dlouhodobě, a až na
výjimku, o níž bude zmínka níže, zastávaného výkladu pojetí výše škody, pokud její součástí je, či má
být, také daň z přidané hodnoty, je možné doplnit, že nelze posuzovat jednotlivé případy
zdanitelných plnění bez zohlednění celkového výsledku hospodaření za příslušné zdaňovací období.
Subjekt daně z přidané hodnoty je povinen provést vyúčtování tohoto druhu daně vždy za dobu
jednoho měsíce, resp. čtvrtletí [srov. § 99, resp. § 99a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, v nyní účinném znění (dále jen „zákon o DPH“)], tudíž až po zohlednění všech v tomto
období uskutečněných zdanitelných plnění. Je proto zřejmé, že až po ukončení vymezeného
zdaňovacího období bude znám celkový hospodářský výsledek týkající se nákladů subjektu daně na
vstupu (§ 72 zákona o DPH) a příjmů na výstupu [§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o DPH], a teprve poté
lze určit, zda dojde k povinnosti plátce DPH odvést, resp. zaplatit určitou částku správci daně poté,
co bude zřejmé, že daň na výstupu byla vyšší než daň na vstupu, nebo zda subjektu daně vznikne
nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH [daň na vstupu bude vyšší než daň na výstupu – srov. §
4 odst. 1 písm. d) zákona o DPH], vyloučeny nejsou ani případy, v nichž plátci nevznikne ani
povinnost DPH odvést, ani mu nebude vyplacen nadměrný odpočet této daně, jestliže budou částky
uhrazené daně na vstupu i přijaté na výstupu totožné.
47. Nejvyšší soud dále odkazuje na celou řadu dalších rozhodnutí, z nichž jednoznačně vyplývá, že
rozhodovací praxe je při řešení této problematiky ustálená a konstantně potvrzuje, že jak při
stanovení výše škody způsobené trestným činem, tak i při vyčíslení povinnosti nahradit způsobenou
škodu v navazujícím adhezním výroku, je vždy potřeba vycházet z ceny včetně daně z přidané
hodnoty (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 264/2006, ze dne 8. 1.
2014, sp. zn. 5 Tdo 1215/2013, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 916/2006, nebo rozsudek Nejvyšší
soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 75/2009).
48. Nutno současně zdůraznit, že názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015,
sp. zn. 3 Tdo 1483/2015, na které odkázala státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovoláním
obviněných, podle něhož je-li poškozený plátcem DPH a vznikl-li mu nárok na odpočet této daně na
vstupu, nelze do adhezního výroku částku odpovídající výši této daně zahrnout, je zcela ojedinělý a
není v souladu s dosavadní rozhodovací praxí. Navíc lze zdůraznit, že v odůvodnění vysloveného
právního názoru nejsou předloženy žádné argumenty podporující odlišné stanovení výše škody ve
výroku o vině a v adhezním výroku. Pouhý odkaz na rozhodnutí senátu civilního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, nepostačuje. Jak vyplývá z výše nastíněného
shrnutí, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dlouhodobě setrvává na stanovisku, že adhezní řízení
neposkytuje prostor pro zohlednění případných daňových odpočtů, dvojích úhrad téže daně apod. Jde
o otázky, které nelze v rámci posouzení nároku poškozeného na náhradu škody nijak předjímat a
které nacházejí své uplatnění výlučně ve vztahu příslušného daňového subjektu se správcem daně.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že další ze státní zástupkyní citovaných rozhodnutí, a to usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, se týkalo trestného činu poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u něhož jde o naprosto rozdílné skutkové okolnosti,z nichž je možné vyvozovat trestní odpovědnost pachatele, než je tomu u trestných činů podvodu či
zpronevěry podle § 209, resp. § 206 tr. zákoníku, u nichž pachatel jedná přímo vůči majetku
poškozeného a u nichž pak poškozený musí k náhradě způsobené škody vynaložit plnění zahrnující i
DPH, je-li součástí obvyklé ceny, od níž se odvíjí výše způsobené škody. Pachatel trestného činu
poškození věřitele, který je sám dlužníkem, totiž primárně neoprávněně nakládá buď některým ze
způsobů vyjmenovaných v první základní skutkové podstatě s vlastním majetkem způsobilým k
uspokojení svého věřitele a činí tak se záměrem zmařit jeho uspokojení, nebo podle druhé základní
skutkové podstaty pachatel opět některým z vyjmenovaných jednání disponuje s majetkem dlužníka –
jiné osoby s cílem zmařit uspokojení jeho, tudíž nikoli vlastního věřitele. Jde však o jeden z tzv.
úpadkových deliktů, které jsou určeny k ochraně majetkových práv věřitelů. Proto poškozovací
jednání pachatele směřuje vůči majetku dlužníka, ať je jím on sám či jde o jiného dlužníka, ale
důsledkem takového jednání je situace, v níž se věřiteli nedostane plnění z majetku dlužníka, které
by mu jinak náleželo, nebýt protiprávního jednání. Vždy se tedy při určení výše majetkové újmy,
kterou utrpěl poškozený věřitel, musí zkoumat hodnota majetku dlužníka, z něhož by se věřitel mohl
uspokojit. Proto do této hodnoty není zásadně možné zahrnout částku zdanitelného plnění
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou by byl dlužník povinen zaplatit správci daně a poškozený
věřitel by ji nemohl použít k uspokojení svého nároku.
49. S ohledem na všechny shora rozvedené skutečnosti nutno považovat stanovení výše škody
rozsudkem soudu prvního stupně za správné a zákonné, a to jak ve výroku o vině pod bodem 3.
ohledně zjištění, podle něhož obvinění tímto skutkem způsobili poškozené obchodní společnosti B. Z.,
škodu ve výši 1 074 127,64 Kč (tedy včetně DPH), což odůvodnilo použití právní kvalifikace podle §
209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tak i v navazujícím adhezním výroku, jímž byla obviněným uložena
povinnost zaplatit jmenované poškozené společně a nerozdílně na náhradu škody peněžní částku ve
stejné výši. Úvahy o tom, zda obviněný V. V. v minulosti z této částky odvedl DPH, resp. zda
poškozená obchodní společnost B. Z. byla či nebyla plátcem DPH a zda by jí případně vznikla
povinnost tuto daň odvést, stojí mimo rámec předmětného trestního řízení, pro které zůstává
rozhodná celková výše plnění, kterou by obchodní společnost B. Z. obdržela, dostala-li by řádně
zaplaceno za zdanitelné plnění realizované jejími zaměstnanci. Obviněný V. V. nemůže obhájit snahu
o snížení své povinnosti k náhradě škody tím, že již, údajně, odvedl DPH z jím přijatého plnění, neboť
je získal trestným činem. Rozhodně mu nelze prospívat, že splnil svou daňovou povinnost, pokud
podvodným způsobem získal finanční plnění, které mu vůbec nenáleželo. Poškozená obchodní
společnosti B. Z. má nárok na náhradu celé částky, která odpovídá jí realizované službě provedené
na její náklady, a to bez ohledu na případné vyúčtování takového zdanitelného plnění, které bude
následovat po jejím zavedení do účetní evidence této obchodní společnosti a bude teprve zohledněno
v příslušném zdaňovacím období. Namítají-li obvinění, že částky, které fakturoval obviněný V. V.
obchodní společnosti T., spol. s r. o., nelze ztotožnit se škodou neboli reálnou možností obchodní
společnosti B. Z. obdržet stejnou odměnu, jakou si za provedení služby sjednal jmenovaný obviněný,
Nejvyšší soud dodává, že šlo o v dané době oběma smluvními stranami akceptovanou cenu, jejíž výše
(cena obvyklá) navíc nebyla až do konání dovolacího řízení sporná pro obhajobu. Z obsahu trestního
spisu přitom nevyplývá, že by obchodní společnost T., spol. s r. o., za celou dobu poskytování plnění
tuto cenu jakkoli zpochybnila, například požadovala slevu či se pokusila o výměnu dodavatele apod.
Nejvyšší soud proto nevidí žádný důvod, pro který by k obviněným fakturovaným částkám nemohlo
být pro účely určení výše škody přihlédnuto proto, že by nešlo o cenu v době uzavření smlouvy
obvyklou, jak předpokládá ustanovení § 137 tr. zákoníku.
50. Pokud jde o námitku spočívající v tom, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje informaci o
zavinění obviněných k těžšímu následku, tedy způsobení značné škody, odkazuje Nejvyšší soud pro
stručnost na závěry vyslovené v bodě 41. tohoto usnesení výše, které lze obdobně použít rovněž ve
vztahu k jednání obviněných popsanému pod bodem 3. výroku o vině.D. Ke skutku pod bodem 6. výroku o vině
51. Námitky obviněného K. V. související s tím, že v trestním řízení provedené důkazy neposkytují
dostatečnou oporu pro závěr o spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 220 odst. 1 tr. zákoníku, jsou založeny fakticky výlučně na nesouhlasu obviněného se skutkovými
závěry soudů prvního a druhého stupně a na prosazení vlastní verze průběhu i povahy skutku, k
němuž obviněný dospěl při odlišném vyhodnocení výsledků dokazování. Vzhledem k tomu, že
argumentace obviněného v tomto směru neodpovídá žádnému ze zákonem stanovených důvodů
dovolání ve smyslu § 265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. bod 33. výše), Nejvyšší soud pouze ve stručnosti
shrnuje, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci v tomto bodě vycházely nejen z vyúčtování
obchodní společnosti T Mobile Czech Republic, a. s., na které odkazuje obviněný ve svém dovolání,
nýbrž také z dalších důkazních prostředků, mimo jiné z přehledu telefonních čísel a jejich uživatelů
doloženého spoluobviněným J. S., z něhož vyplynulo, že telefonní čísla XY a XY používaly právě O. V.
a V. V. Že nešlo o zaměstnankyně obchodní společnosti B. Z., soudy zjistily ze sdělení Okresní správy
sociálního zabezpečení Znojmo a také z přehledu zaměstnanců této obchodní společnosti. Podle
Nejvyššího soudu mají uvedená skutková zjištění soudů potřebnou oporu v obsahu provedených
důkazů a při jejich logickém zhodnocení z nich jednoznačně vyplývají. V podrobnostech proto lze
odkázat na odůvodnění rozsudku soudů prvního a druhého stupně (zejména body 37., 47. a 48.
rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. napadeného rozsudku vrchního soudu).
52. Žádnou relevanci nelze přiznat ani námitce vytýkající nesprávné určení výše škody způsobené
nevěrnou správou majetku svěřeného obviněnému, za kterou on sám považuje toliko částku
odpovídající ceně hovorů uskutečněných nad rámec paušální platby za telefonní karty. Jak správně
poznamenala i státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného, škodou jsou v tomto případě
veškeré náklady, které obchodní společnost B. Z. vynaložila na provoz SIM karet rodinných
příslušníků obviněného, neboť tyto nebyly využívány ve prospěch poškozené obchodní společnosti,
tedy ani pro účely jejího provozu či v souvislosti s ním. Skutečnost, zda šlo o platbu paušální či o
platbu nad její rámec, nemá v tomto ohledu žádnou relevanci, naopak se jeví nelogická. Pokud totiž
obchodní společnost nepotřebovala ke svému podnikání sporné telefonní karty, což je evidentní z
toho, že je pro vlastní prospěch využívaly členky rodiny obviněného, vynakládala by tedy nadbytečné
výdaje již jen ve výši odpovídající paušální úhradě za obě karty. Stejně tak není významné, zda byl
obviněný oprávněn uzavřít smlouvu s obchodní společností T-Mobile Czech Republic, a. s. Uzavření
smlouvy s poskytovatelem telekomunikačních služeb přímo obviněným totiž není nezbytným
předpokladem pro to, aby následně poskytl předmětné SIM karty svým rodinným příslušníkům. Z
hlediska jeho trestní odpovědnosti je významné, že věděl o tom, že uvedené telefonní karty jsou
nedůvodně placeny z majetku poškozené obchodní společnosti, který byl povinen spravovat a
opatrovat ve smyslu § 301 a 302 zákoníku práce, jak je mu ostatně vytýkáno ve výroku o vině pod
bodem 6. odsuzujícího rozsudku. Okolnost, zda obviněný sám uzavřel předmětnou smlouvu či nikoli,
proto není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnou.
V.
Závěrečné shrnutí
53. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl
dovolání obviněných K. V. a V. V. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž
by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo
jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř.
54. K žádosti obviněných o odložení výkonu trestu odnětí svobody, resp. povinnosti k náhradě škody,
Nejvyšší soud podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formálnírozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda
senátu soudu prvního stupně (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na
posouzení obou podaných dovolání a způsob rozhodnutí o nich neshledal důvody pro odklad výkonu
napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo potřeba o předmětném podnětu obviněných
rozhodovat samostatným negativním výrokem. | decision_117.pdf |
192 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.04.2016, sp. zn. 23 Cdo 3415/2014,
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3415.2014.1
Číslo: 75/2017
Právní věta: Jestliže soutěžitel neopodstatněně oznámí provozovateli komunikačního kanálu na
internetu (provozovateli sítě Facebook), že jiný soutěžitel mající profil v síti Facebook porušuje jeho
práva z duševního vlastnictví, dopouští se tím nekalosoutěžního jednání.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.04.2016
Spisová značka: 23 Cdo 3415/2014
Číslo rozhodnutí: 75
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Nekalá soutěž
Předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. 3 Cmo 304/2013.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 41 Cm 85/2011-88, žalovaným uložil, aby
společně a nerozdílně učinili a zaslali provozovateli sítě Facebook v elektronické podobě a
doporučenou poštou podání, kterým bude vzato zpět v plném rozsahu dřívější oznámení žalovaného
směřující k deaktivaci profilu žalobkyně v síti Facebook, spolu s výzvou adresovanou provozovateli
sítě Facebook k bezodkladnému obnovení profilu žalobkyně v síti Facebook v původním rozsahu.
Žalovaným dále společně a nerozdílně uložil, aby ve stejné lhůtě vyrozuměli žalobkyni a doložili jí, že
vyzvali provozovatele sítě Facebook k obnovení profilu žalobkyně v síti Facebook (výrok pod bodem
I). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zdržet se
na příště veškerého jednání majícího za následek deaktivaci profilu žalobkyně v síti Facebook nebo
jinak bránícího žalobkyni v užívání profilu v síti Facebook (výrok pod bodem II). Ve výroku pod
bodem III uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaslali žalobkyni doporučeným dopisem
písemnou omluvu za účelem jejího zveřejnění na webových stránkách žalobkyně ve specifikovaném
znění. Ve výroku pod bodem IV žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč. Dále zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaníbyli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 1 350,28
USD s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 1 350,28 USD ode dne podání žaloby do
zaplacení a částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 11 700 Kč od podání
žaloby do zaplacení (výrok pod bodem V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VI).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla zřízena rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu
ze dne 17. 4. 1997, s účinností od 1. 5. 1997, jako příspěvková organizace Česká agentura na
podporu obchodu, ve zkrácené podobě název CzechTrade. Posláním této organizace je poskytování
informačních, poradenských a podpůrných služeb zaměřených na zlepšování výsledků zahraničního
obchodu České republiky a exportních aktivit českých podnikatelů v zahraničí.
3. Druhá žalovaná byla do obchodního rejstříku zapsána dne 27. 9. 2004, jediným jednatelem od
založení společnosti je první žalovaný. Předmětem podnikání je reklamní činnost a marketing,
zpracování dat, služby databank, správa sítí.
4. Žalobkyně si na jaře roku 2010 v souvislosti se svou činností prostřednictvím registrace na
webové stránce www.facebook.com/CzechTrade založila profil v síti Facebook. Na základě profilu
zřízeného na jména J. K. – bylo zasláno provozovateli Facebooku formou vyplnění příslušného
formuláře oznámení, že žalobkyně prostřednictvím svého profilu užitím slovního spojení CzechTrade
porušuje práva druhé žalované k ochranným známkám Společenství. Žalobkyni byl dne 15. 3. 2011 z
důvodu porušování ochranných známek druhé žalované deaktivován a odstraněn její profil.
5. Žalobkyně je vlastníkem řady národních ochranných známek obsahujících slovní spojení
CzechTrade, mimo jiné slovní ochranné známky CzechTrade č. 298226 s právem přednosti 17. 3.
2005, zapsané dne 26. 5. 2008 pro třídy výrobků 35, 39 a 41. Nejstarší kombinovaná ochranná
známka žalobkyně CzechTrade má právo přednosti od 20. 11. 1997. Žalobkyně je rovněž majitelkou
mezinárodní kombinované ochranné známky CzechTrade č. 773097 s právem přednosti 2. 10. 2001,
platné mj. v řadě zemí Evropy.
6. Druhá žalovaná je vlastníkem kombinované ochranné známky Společenství CzechTrade č.
4311981, obsahující vyobrazení státní vlajky České republiky, zapsané dne 24. 7. 2009 s právem
přednosti od 24. 3. 2005, a slovní ochranné známky Společenství CzechTrade č. 8447955, zapsané
dne 10. 2. 2010 s právem přednosti od 25. 8. 2009, zapsané pro třídu výrobků a služeb 9, 38 a 42.
7. Soud prvního stupně dále zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 3 Cmo
259/2007-441, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2008, ve sporu mezi žalobkyní Českou agenturou
na podporu obchodu a žalovanou CzechTrade Internet s. r. o. uložil žalované povinnost zdržet se
užívání označení CzechTrade jinak než jako součást své obchodní firmy CzechTrade Internet s. r.o. a
zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč. Rozsudek byl opřen o závěr o nekalosoutěžní povaze jednání
žalované, která zasáhla do označení CzechTrade, které bylo žalobkyni uděleno již ve zřizovací listině
a bylo jí dlouhodobě užíváno, a tak se stalo pro ni příznačné.
8. Po právní stránce věc posoudil tak, že jednání obou žalovaných bylo nekalosoutěžní a zároveň
neoprávněně zasáhlo do pověsti žalobkyně jako právnické osoby. Pasivní legitimace byla dána u obou
žalovaných, neboť jejich jednání bylo koordinované. Označení CzechTrade je pro žalobkyni
příznačné, chráněné národními i mezinárodními ochrannými známkami včetně slovní ochranné
známky s prioritou od 17. 3. 2005, přičemž ve všech případech jsou tyto známky starší než ochranné
známky Společenství druhé žalované. Soud prvního stupně dále odkázal na článek 111 odst. 3
nařízení Rady (ES) č. 207/2009, o ochranné známce Společenství, týkající se staršího práva místního
významu. Druhé žalované byly tyto skutečnosti známy, přesto v rozporu s pravomocným rozsudkem
dokončila zápis ochranné známky CzechTrade obsahující státní vlajku České republiky (totožnou s
logem hodnoceným Vrchním soudem v Praze v uvedeném rozsudku) a podala následně přihláškuslovní ochranné známky Společenství ve znění CzechTrade. Žalovaní své oznámení provozovateli
Facebooku činili vědomě s cílem poškodit žalobkyni. Deaktivace a odstranění profilu bylo v přímé
příčinné souvislosti s jednáním žalovaných, což žalovaní mohli s ohledem na své znalosti prostředí
Facebooku předvídat. Podstatné bylo, že žalovaní vědomě uvedli nepravdivou informaci, že
žalobkyně porušuje práva druhé žalované k duševnímu vlastnictví. Toto jednání bylo v rozporu s
dobrými mravy soutěže a způsobilé přivodit žalobkyni újmu, zároveň se žalobkyně a druhá žalovaná
setkávají ve stejné oblasti trhu (oslovují totožný okruh zájemců).
9. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalovaní vědomým sdělením nepravdivých informací
třetí osobě poškodili dobrou pověst neboli goodwill žalobkyně jako právnické osoby. Žalovaní ani
nevyvrátili dobrou pověst žalobkyně (k důkazu předložili pouze jeden časopisový článek, který byl
uveřejněn více než rok po předmětném zásahu), která se předpokládá.
10. Přiznané přiměřené zadostiučinění v penězích odůvodnil tím, že jednání žalovaných bylo záměrné
a žalobkyni jím bylo znemožněno komunikovat s veřejností, stávajícími i potenciálními klienty.
11. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 3 Cmo
304/2013-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a IV, ve výroku pod
bodem III pak opravil zřejmou chybu v psaní a v části, ve které byl pod tímto bodem výroku přiznán
nárok zveřejnit omluvu žalovaných na webových stránkách žalobkyně, jej změnil tak, že se v tomto
rozsahu žaloba zamítá, ve zbytku v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň
rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího.
12. Odvolací soud považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný. Kromě nároku na zveřejnění
omluvy se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
13. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo
106/2001, uvedl, že jednání obou žalovaných bylo vedeno soutěžním záměrem. Byť k tomu první
žalovaný použil svůj soukromý profil na síti, zároveň jednal ve prospěch druhé žalované, jejímž je
jednatelem. Předmětné jednání je tedy třeba přičítat oběma žalovaným. Odebrání možnosti užívat
profil na Facebooku je nepochybně jednáním způsobilým přivodit žalobkyni újmu. Jednání žalovaných
bylo i v rozporu s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud poukázal na to, že druhá žalovaná
nerespektovala rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442
(když dovolání proti tomuto rozsudku bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.
4. 2011, č. j. 23 Cdo 4384/2008-593, na jedné straně odmítnuto, na druhé straně zamítnuto), a
připomněl, že užití zapsané ochranné známky může být jednáním v rozporu s dobrými mravy
soutěže. Argumentaci rozhodnutími soudů v exekučním řízení považoval za nerozhodnou. Odvolací
soud rovněž poukázal na úpravu nekalé soutěže a ochrany obchodního jména na mezinárodní úrovni
(na Pařížskou unijní úmluvu).
14. Žalovaní podle odvolacího soudu pominuli starší práva žalobkyně jak k označení, které jí bylo
uděleno již zřizovací listinou, tak i z jejích ochranných známek. Z důvodu existence starších práv
žalobkyně nezasahovala do práv k ochranným známkám Společenství druhé žalované, přitom platí,
že užití předmětného označení CzechTrade druhou žalovanou je protiprávním jednáním. Jednání
žalovaných má i rys zneužití práva.
15. Ohledně přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě odkázal na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007,
a ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 652/2001.
16. Zveřejnění omluvy na webových stránkách žalobkyně považoval odvolací soud za vybočující z
přiměřenosti zadostiučinění.17. Odvolací soud vzhledem ke svým závěrům považoval za nadbytečné zabývat se žalobkyní
uplatněnými nároky z dalších právních titulů, neboť takové posouzení by již nemohlo na závěrech, jež
odvolací soud přijal z hlediska ochrany proti jednání nekalé soutěže žalovaných podle § 44 odst. 1 a §
53 obch. zák., nic změnit.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího osudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s.
ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodnutí
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelé mají za to, že rozsudek odvolacího soudu stojí na
nesprávném právním posouzení věci.
19. Jako první otázku hmotného práva předkládají otázku „jednání v rozporu s dobrými mravy
soutěže při vlastnictví ochranných známek Společenství“.
20. V rámci argumentace k této otázce dovolatelé zdůrazňují, že druhá žalovaná je vlastníkem
ochranných známek Společenství, přitom Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (dále jen
„Úřad“) nemůže být zapsána ochranná známka, která by byla v rozporu s veřejným pořádkem nebo
dobrými mravy. Úřad známky druhé žalované zapsal a ponechal zapsané, přestože se žalobkyně
snažila zamezit jejich zápisu či dosáhnout následného prohlášení neplatnosti, a to i argumentací
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442, který nabyl právní
moci dne 30. 5. 2008. Žalovaní se na provozovatele sítě Facebook obrátili až poté, kdy Úřad
neshledal na straně druhé žalované zlou víru ani jinou překážku pro výkon práv vyplývajících z
vlastnictví ochranných známek Společenství. Žalovaní tedy vycházeli z právního názoru Úřadu, nadto
provedení blokace bylo čistě rozhodnutím provozovatele sítě Facebook. Jejich jednání proto nemohlo
naplnit generální klauzuli nekalé soutěže.
21. Jako další žalovaní předkládají otázku „jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže při
upozornění provozovatele sociální sítě, v daném případě Facebooku, na potenciální kolizi profilu
jiného uživatele s právy z průmyslového vlastnictví; předvídatelnost rozhodnutí provozovatele
sociální sítě, v daném případě Facebooku, o kolizi profilu jiného uživatele s právy z průmyslového
vlastnictví a předvídatelnost opatření učiněných provozovatelem sociální sítě“.
22. Dovolatelé argumentují tím, že označení profilu jako potenciálně závadného samo o sobě nemá
za následek jeho deaktivaci. Provozovatel sítě Facebook jednotlivá oznámení posuzuje a nezávisle na
oznamovateli hodnotí závadnost obsahu konkrétního profilu a sám se nezávisle rozhodne, zda a
případně jaká opatření učiní. Příslušný formulář neposkytuje oznamovateli prostor pro hodnotící
tvrzení, ale umožňuje pouze označit vlastníka práva, potenciálně dotčená práva a potenciálně
závadný profil. Na zřízení a vedení profilu na síti Facebook není právní nárok. Na Facebooku nejsou
publikována pravidla o postupu provozovatele po označení profilu jako závadného ani se nejedná o
automatický proces.
23. Jako třetí otázku dovolatelé předložili otázku „ochrany staršího práva plynoucího z tzv.
zkráceného názvu odlišného od úplného názvu právnické osoby a vztah tzv. zkráceného názvu k
ochranným známkám Společenství; ochrany staršího práva plynoucího z ochranných známek v
odlišném znění a zapsaných pro odlišné třídy výrobků a služeb ve vztahu k ochranným známkám
Společenství“.
24. Podle dovolatelů není slovní spojení CzechTrade plným názvem žalobkyně. Každá právnická
osoba může obecně mít jen jeden název, institut zkráceného názvu není upraven. Ochrana
zkráceného názvu CzechTrade tak byla nad rámec zákona. Ochranné známky žalobkyně obsahujícíslovní spojení CzechTrade mají prioritu až od 17. 3. 2005, tj. až po založení a vzniku druhé žalované.
Ochranné známky žalobkyně nejsou zapsané pro třídy výrobků a služeb, které by ji opravňovaly k
užívání slovního spojení CzechTrade pro stejné třídy, pro které má ochranné známky zapsané druhá
žalovaná. Nelze proto usuzovat, že žalobkyni náleží starší právo k označení CzechTrade vzniklé na
základě její zřizovací listiny či z jejích starších ochranných známek. Žalovaní tedy nepominuli starší
práva žalobkyně a neposkytli provozovateli síti Facebook nepravdivé informace.
25. Jako poslední otázku (která, jako jediná z předložených otázek, má být dovolacím soudem
rozhodována rozdílně) dovolatelka předkládá otázku hmotného a procesního práva „existence nároku
na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě a přiměřenost částky požadované jako přiměřené
zadostiučinění; unesení břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s uplatňovaným nárokem
na satisfakci v peněžité formě, a to včetně konkrétní výše tohoto nároku, a předpoklady pro
rozhodnutí soudu o tomto nároku“.
26. Dle názoru dovolatelů nebyly naplněny podmínky pro přiznání peněžité satisfakce. Profil
žalobkyně byl deaktivován záhy po založení. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by byl
navštěvován širší veřejností. Profil žalobkyně měl registrován jen cca 10 tzv. přátel, z nichž
významnou část tvořili zaměstnanci žalobkyně. Po deaktivaci profilu nebylo překážek, aby si
žalobkyně zřídila nový profil pod svým úplným názvem či jeho anglickým překladem.
27. Adresátem oznámení byl jen provozovatel sítě Facebook. Z jeho strany ani ze strany dovolatelů
nebyly veřejnosti sdělovány žádné negativní údaje o žalobkyni.
28. Jestliže by bylo na místě přiznat satisfakci v penězích, je plnění ve výši 100 000 Kč příliš vysoké,
zejména s přihlédnutím k tomu, že druhý žalovaný vycházel z rozhodnutí Úřadu.
29. Dovolatelé v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32
Odo 511/2006, podle něhož zákon upřednostňuje při nápravě nekalosoutěžního jednání nemateriální
satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě
peněžní, přičemž soud musí mít k dipozici dostatek tvrzených a prokázaných skutečností,
vymezujících určité hranice, z nichž soud při svých úvahách (o nároku na zadostiučinění) vychází, a
to nejen z pohledu maximální či minimální možnosti peněžní reparace vzniklé nemateriální újmy.
30. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, zpochybnila
některé argumenty dovolatelů a navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět jen „o. s. ř.“.
32. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o.
s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
33. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudemvyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. První otázka předložená žalovanými, která by se dle obsahu podání dala přesněji formulovat jako
otázka, zda užití ochranné známky Společenství může být jednáním rozporným s dobrými mravy
soutěže, přípustnost dovolání nevyvolává, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
35. Je ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že jednáním proti dobrým mravům soutěže, a
tedy jednáním nekalosoutěžním, proti němuž se dotčený má právo bránit, může být i užití zapsané
ochranné známky (srov. usnesení ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 455/2003, rozsudek ze dne 30.
5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, rozsudek ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013). Vzhledem k
tomu, že národní známkové právo vychází ze směrnic Evropské unie (srov. první směrnici Rady č.
89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách; aktuální
směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských
států o ochranných známkách) a že na stejných principech je založeno i nařízení Rady (ES) č.
207/2009, o ochranné známce Společenství [potažmo nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné
známce Společenství], lze tento závěr plně aplikovat i na ochrannou známku Společenství.
36. Další otázka by se dle obsahu podání dala přesněji formulovat jako otázka, zda lze za jednání v
rozporu s dobrými mravy soutěže považovat upozornění provozovatele sociální sítě, v daném případě
Facebooku, na potenciální kolizi profilu jiného uživatele s právy z průmyslového vlastnictví, a to s
ohledem na předvídatelnost rozhodnutí provozovatele sociální sítě, v daném případě Facebooku, o
kolizi profilu jiného uživatele s právy z průmyslového vlastnictví a předvídatelnost opatření
učiněných provozovatelem sociální sítě.
37. Tuto otázku Nejvyšší soud doposud neřešil, proto tato otázka zakládá přípustnost dovolání.
Dovolání však není důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
38. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obch. zák.“), je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které
je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům
nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Podle § 47 obch. zák. vyvolání nebezpečí záměny je:
a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným
soutěžitelem,
b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo
obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo
závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků),
c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o napodobení v prvcích,
které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel
učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo
alespoň podstatně omezil,
pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení
s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele.
Podle § 53 obch. zák. osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou seproti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat
přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení.
39. Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu. Pro posouzení věci je
podstatné, že druhá žalovaná měla pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1.
2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442, zakázáno užívat označení CzechTrade jinak než jako součást své
obchodní firmy CzechTrade Internet s. r. o. Prvnímu žalovanému, který s druhou žalovanou své
jednání koordinoval a naplňoval jím její zájmy, byl tento zákaz znám. Vzhledem k tomu, že i užití
zapsané ochranné známky může být nekalou soutěží, nemohla tento zákaz zvrátit ani registrace
tohoto označení jako ochranné známky Společenství. V této souvislosti je třeba poukázat i na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Cdo 2660/2013-263, v exekuční věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1537/2010, v níž se žalobkyně domáhala nařízení
exekuce podle shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. V tomto usnesení Nejvyšší soud
dovodil, že byla-li povinnému vykonatelným rozsudkem českého soudu uložena povinnost zdržet se
užívání označení CzechTrade Internet s. r. o., je důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jen zjištění exekučního soudu, že povinný tuto povinnost neporušuje, a
nikoliv okolnost, že po vydání tohoto exekučního titulu byly v jeho prospěch zapsány Úřadem pro
harmonizaci vnitřního trhu (OHIM) ochranné známky (takže se stal vlastníkem kombinované
ochranné známky Společenství obsahující slovní spojení CzechTrade a slovní ochranné známky
Společenství CzechTrade, v obou případech pro třídy výrobků a služeb odpovídající optimalizované
databázi podnikatelů na síti Internet a souvisejícím službám), kterou se soud může zabývat jen v
řízení nalézacím.
40. Při vědomí tohoto zákazu žalovaní sdělili třetí osobě, která měla možnost bránit užívání tohoto
označení žalobkyní na významném komunikačním kanálu na internetu (provozovateli sítě Facebook),
že je žalobkyní potenciálně narušováno právo druhé žalované z duševního vlastnictví – ochranných
známek Společenství, které obsahovaly slovní spojení CzechTrade. Tímto jednáním druhá žalovaná s
pomocí prvního žalovaného vědomě porušila povinnost jí uloženou pravomocným rozsudkem, neboť
užila označení CzechTrade jinak než jako součást své obchodní firmy CzechTrade Internet s. r. o.
41. Předvídatelnost rozhodnutí a opatření provozovatele Facebooku v posuzované věci nehraje roli,
neboť popsané jednání samo o sobě bylo parazitní, zlehčující i zabraňovací ve vztahu k žalobkyni,
zároveň bylo i klamavé ve vztahu k provozovateli sítě Facebook, když vůči němu druhá žalovaná
zamlčela existenci jí uloženého pravomocného zákazu užívat předmětné označení jinak než jako
součást své obchodní firmy CzechTrade Internet s. r. o. Je zřejmé, že oznámení učiněné žalovanými
vůči provozovateli Facebooku objektivně směřovalo právě k zabránění (či alespoň ztížení) využívání
označení CzechTrade žalobkyní – i z tohoto důvodu znalost rozhodovacích procesů provozovatele
Facebooku nemá význam. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné.
42. Třetí otázka formulovaná žalovanými jako otázka „ochrany staršího práva plynoucího z tzv.
zkráceného názvu odlišného od úplného názvu právnické osoby a vztah tzv. zkráceného názvu k
ochranným známkám Společenství; ochrany staršího práva plynoucího z ochranných známek v
odlišném znění a zapsaných pro odlišné třídy výrobků a služeb ve vztahu k ochranným známkám
Společenství“, ať už by byla vzhledem k obsahu podání jakkoli přesněji přeformulovaná, nezakládá
přípustnost dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu by obstál i bez jejího řešení.
43. Ve své argumentaci žalovaní zpochybňují možnost ochrany zkráceného názvu žalobkyně jako
názvu právnické osoby a ochranu označení CzechTrade na základě staršího práva k označení
vzniklého ze starších ochranných známek žalobkyně. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá (srov.
stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně), že žalobkyně běžně užívá označení CzechTrade jako (jí
uděleného) zkráceného názvu již od roku 1997, přičemž se pro její činnost stalo příznačným. Jednáse tedy o označení podléhající neformální nekalosoutěžní ochraně, a to dokonce podle pojmenované
skutkové podstaty podle § 47 písm. b) obch. zák.
44. Ohledně poslední otázky položené žalovanými ve znění „existence nároku na přiměřené
zadostiučinění v peněžité formě a přiměřenost částky požadované jako přiměřené zadostiučinění;
unesení břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s uplatňovaným nárokem na satisfakci v
peněžité formě, a to včetně konkrétní výše tohoto nároku, a předpoklady pro rozhodnutí soudu o
tomto nároku“, žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) v
tom, že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
45. Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto
náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
46. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř.
47. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
musí být z obsahu dovolání patrno, která rozhodnutí dovolacího soudu tuto otázku řeší rozdílně.
48. Tomuto požadavku dovolatelé ohledně této otázky v dovolání nedostáli, a tudíž ohledně této
otázky nelze v dovolacím řízení pokračovat.
49. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl. | decision_1170.pdf |
193 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21.04.2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1620.2015.2
Číslo: 24/2017
Právní věta: Při určení konkrétní hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu §
279 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O střelivo ve
větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy, pokud na základě těchto
charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem na velikost nábojů, jejich energii, množství a
účinnost výbušné náplně je způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň.
S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj. nábojů do pistole
menší účinnosti) není přechováváním většího množství střeliva, neboť není způsobilé vyvolat
srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21.04.2016
Spisová značka: 11 Tdo 1620/2015
Číslo rozhodnutí: 24
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Nedovolené ozbrojování
Předpisy: § 279 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání obviněného G. K. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 7 To 282/2015, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání
obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 1. 6. 2015, sp. zn. 3 T 2/2015, proti
výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a proti celému
výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušené části napadeného rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, jíž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 3 T 2/2015, byl obviněný G. K.
uznán vinným v bodech 1–7 pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, jehož se dopustil způsobem v rozsudku podrobně rozvedeným. V bodě 8 rozsudku byluznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil
tak, že v P. od přesně nezjištěné doby do 9. 10. 2014 ve svém bydlišti na F. t. přechovával v obývacím
pokoji v plastové dóze ve spodní polici konferenčního stolku 6 ks kulových nábojů ráže 6.35 mm
Browning brazilské provenience CBC a 2 ks kulových nábojů 6.35 Browning české provenience
Sellier & Bellot Vlašim, tedy střelivo do zbraní kategorie A, B, C, které ve smyslu ustanovení § 8 zák.
č. 119/2002 Sb., o zbraních, může nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit pouze ten, kdo je
držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, kterých však G. K. není držitelem.
Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu
propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.
2. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 7 To 282/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. J.
V. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů
obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
4. V textu svého dovolání obviněný nejprve rekapituloval průběh řízení a obsah svého odvolání a
následně uvedl, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a nemůže být podkladem
pro odsuzující rozsudek. Skutek nebyl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého
procesu. To se týká zejména posouzení správnosti vyrozumění obhájce o výsleších svědků a následné
čtení a protokolů o nich. Soudy také nezdůvodnily, proč neuvěřily výpovědi obviněného, který uváděl
konkrétní výhrady a námitky k pravdivosti výpovědí svědků. Posouzení věrohodnosti svědeckých
výpovědí ze strany soudu považuje obviněný za nesprávné. Mezi skutkovými zjištěními soudů a
důkazy existují rozpory, které znamenají popření zásad spravedlivého řízení.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněný spatřuje u skutku pod bodem 8. Má za to, že
uvedené množství nábojů nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
nejde o větší množství střeliva, a také mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal
krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu
obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému
„hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitka porušení práva na spravedlivý proces
sice podle státního zástupce umožňuje v případě, je-li důvodná, ve smyslu aktuální judikatury průlom
do skutkových zjištění na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., sama o
sobě však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Dle názoru státního zástupce přitom v
naznačeném směru k porušení zásad spravedlivého procesu v trestní věci dovolatele nedošlo. Jak
vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, uplatnil shodnou námitku obviněný již v průběhu soudního
řízení. Soud prvního stupně jí přitom věnoval adekvátní pozornost, přičemž dospěl k závěru, že
důvodná není. Správně přitom odkázal na to, že o výslechu svědků byl obhájce obviněného řádně
vyrozuměn, a měl tak reálnou možnost se avizovaných úkonů, jimž chtěl být přítomen, zúčastnit.
Namítá-li obviněný v této souvislosti, že ze zkušenosti obhájce věděl, že avizované výslechy svědků z
řad drogové komunity se často nekonají v důsledku nedosažitelnosti takových svědků, nelze z tohousuzovat na nezákonnost takových výslechů, pakliže obhájce sám apriorně dospěl k závěru, že v
udaný čas nemá smysl se k úkonu dostavit. K tomu lze podotknout, že na situaci, kdy se avizovaný
úkon nepovede provést, pamatuje i příslušné ustanovení advokátního tarifu svým ustanovením o
náhradě za promeškaný čas (srov. § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Bylo tedy pouze na úvaze
dotčeného obhájce, zda se k úkonu za takových podmínek dostaví, či nikoli, a jeho negativní
rozhodnutí pak nelze zpětně přičítat jako vadu v postupu policejního orgánu. Dle přesvědčení
státního zástupce tak nelze v daném případě hovořit o porušení práv obviněného na spravedlivý
proces, z čehož rezultuje, že jím uplatněné námitky v tomto směru obsahově uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jde o námitky ryze procesní povahy, nadto námitky
nedůvodné.
8. Stejně tak podle státního zástupce nelze považovat za obsahově odpovídající námitky ve vztahu k
hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků. Jde o otázku, jíž soudy věnovaly značnou pozornost a
svůj hodnotící postup přiléhavě a dostatečně podrobně odůvodnily. V této souvislosti státní zástupce
poukazuje na závěr odvolacího soudu, který zdůraznil, že námitku nevěrohodnosti provedených
výpovědí uplatnil obviněný pouze selektivně v tom směru, v jakém jimi byl usvědčován, avšak
přehlédl, že v takovém případě by se závěr o obecné nevěrohodnosti nutně musel vztahovat i k
výpovědím, jež mu mají prospět (srov. str. 3–4 usnesení odvolacího soudu). K tomu státní zástupce
dodává, že v případech trestné činnosti obdobného druhu je výslech osob zneužívajících omamné
nebo psychotropní látky v podstatě pravidlem, přičemž vždy je třeba pečlivě vážit nejen obecnou, ale
zejména specifickou věrohodnost takových osob. Těmto nárokům přitom hodnocení zejména soudu
okresního dle názoru státního zástupce jednoznačně dostálo (srov. hodnotící úvahy na str. 10–11
rozsudku). Ve věci tak nelze podle státního zástupce shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Za obsahově relevantní lze podle státního zástupce považovat námitku vztahující se k přečinu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to v rozsahu, že obviněný svým
jednáním nenaplnil objektivní stránku tohoto přečinu. Pokud jde totiž o námitku k subjektivní
stránce, je opět založena pouze na skutkovém a nijak nerozvedeném tvrzení, že tato mu nebyla
prokázána. Ani ve vztahu k objektivní stránce se však státní zástupce s názorem obviněného
neztotožňuje. Stejně jako odvolací soud má za to, že za větší množství střeliva lze považovat takové,
jehož držení je co do nebezpečnosti ekvivalentní držbě samotné zbraně. Tuto úvahu pak provedl již
soud nalézací, který s odkazem na závěry příslušného odborného zkoumání poukázal na konkrétní
zjištěnou nebezpečnost daného střeliva, svým charakterem způsobilého přivodit smrt. Obviněným
držené množství střeliva v počtu 8 ks by tak ryze hypoteticky bylo způsobilé přivodit smrt osmi osob.
Analogicky lze přitom podle státního zástupce odkázat na judikaturní vymezení pojmu „vydání lidí v
nebezpečí smrti“ ve smyslu § 272 tr. zákoníku. Takový znak je naplněn v případě ohrožení nejméně
sedmi osob (srov. rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu a při zohlednění konkrétní
potenciální nebezpečnosti přechovávaného střeliva lze proto podle státního zástupce i zjištěný počet
8 ks nábojů držený obviněným považovat za větší množství střeliva ve smyslu přisouzené skutkové
podstaty. Za tohoto stavu shledává státní zástupce závěr soudů o naplnění objektivní stránky tohoto
přečinu za správný a zákonu odpovídající.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).12. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel
Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za
důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
13. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho
plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění
provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak
postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale
procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním
řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č.
36/2004 Sb. rozh. tr., s. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu
hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení, nebo použije správný
právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat
v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst.
1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo
neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v
případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou
vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Z naznačeného výkladu je patrné, že převážná část obviněným uvedených námitek uplatněnému
dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění.
15. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I.
ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah
dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti
akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn.
III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS
3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo
rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
16. Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů
neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného, či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné
projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných
dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení
nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soududovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
17. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých
důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné
pochybnosti. Vyrozuměním obhájce o výslechu svědků v přípravném řízení se zabýval odvolací soud
na str. 3 usnesení a na jeho závěry je možno odkázat.
18. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka vztahující se ke skutku popsanému pod bodem 8
rozsudku, pokud jde o údajné neprokázání subjektivní stránky ve formě úmyslu. V tomto směru lze
odkázat na logické odůvodnění odvolacího soudu na str. 4 rozsudku. Naopak za odpovídající
dovolacímu důvodu lze označit námitku, podle které celkem osm kusů nábojů nenaplňuje znak
„střelivo ve větším množství“. Touto otázkou se soudy také podrobně zabývaly, avšak jejich
argumentaci hodnotí Nejvyšší soud jako nesprávnou a nepřesvědčivou. Vzhledem k tomu, že zákon
neurčuje konkrétní hranici, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr.
zákoníku, vycházely soudy podle svého tvrzení z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů a na
základě těchto charakteristik dospěly k závěru, že střelivo bylo způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň
nebezpečí jako jedna střelná zbraň. Kritérium i hlediska jsou sice správná, vychází z odborné
literatury (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 2827), s jeho posouzením z uvedených hledisek se však Nejvyšší soud
neztotožňuje. Rovněž nelze přisvědčit argumentaci státního zástupce, pokud jde o srovnávání
zkoumaného znaku s trestným činem obecného ohrožení.
19. Především je nutné poukázat na to, že v posuzovaném případě jde o náboje do krátké střelné
zbraně, což jsou náboje obecně méně účinné než náboje do dlouhých zbraní, např. loveckých
kulovnic, a zejména zbraní vojenských, jako jsou velkorážové kulomety granátomety, pancéřovky
apod. Navíc náboje ráže 6.35 mm jsou mezi pistolovými náboji na dolní hranici účinnosti. Odborná
literatura zabývající se střelectvím považuje tento náboj vzhledem právě k jeho malé účinnosti v cíli
nevhodným pro obranné účely. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že držení osmi nábojů uvedené
ráže není držení většího množství střeliva. Nebylo totiž způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň
nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně. Pro nedostatek tohoto znaku skutkové podstaty proto
nemůže jít o čin soudně trestný, ale pouze o přestupek podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002
Sb., ve znění pozdějších předpisů. Skutek popsaný pod bodem 8 rozsudku měl být proto soudem
prvního stupně postoupen k projednání příslušnému orgánu jako přestupek. Neučinil-li tak soud
prvního stupně, měl toto pochybení napravit odvolací soud.
20. Nejvyšší soud proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Krajský soud v Plzni
bude v dalším řízení pokračovat způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí a také znovu uloží
obviněnému trest za trestné činy, které zůstaly v dovolacím řízení nedotčeny. Nejvyšší soud přitom
připomíná rozhodnutí č. 6/2016 Sb. rozh. tr. dotýkající se této problematiky. | decision_1171.pdf |
194 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21.04.2016, sp. zn. 4 Tdo 443/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.443.2016.1
Číslo: 26/2017
Právní věta: Jestliže obviněný reagoval na protiprávní útok poškozeného, který jej uzavřel v garáži,
držel její vrata, čímž mu bránil ve svobodném pohybu, a současně hrozil, že zapálí jeho venku stojící
vozidlo, tak, že rozrazil vrata garáže, jimiž zasáhl poškozeného do obličeje, a tím mu způsobil
zranění, jde o jednání v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto je nelze posoudit
jako protiprávní (např. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Je totiž
zřejmé, že za těchto okolností útok poškozeného trval a obviněný nebyl povinen nečinně vyčkávat na
jeho ukončení. O excesu z podmínek nutné obrany by bylo možno uvažovat ve vztahu k jednání
obviněného, který poté ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21.04.2016
Spisová značka: 4 Tdo 443/2016
Číslo rozhodnutí: 26
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Nutná obrana, Ublížení na zdraví
Předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 29 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného M. B. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
7. 4. 2015, sp. zn. 7 To 111/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 9.
1. 2014, sp. zn. 6 T 59/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Mostě
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 6 T 59/2013,
uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 28. 4. 2012 kolem 18:30 h. v L. – J., okres M., v ul. P., v areálu řadových garáží před svojí garáží
po vzájemné slovní rozepři poškozený V. K. vyběhl před garáž a držel garážová vrata, která obviněný
rozrazil, přičemž došlo k nárazu petlice vrat do obličeje poškozeného, v důsledku čehož poškozenýutrpěl posunutou zlomeninu pravého jařmového komplexu se zakrvácením do vedlejší nosní dutiny,
posunutou tříštivou zlomeninu kloubního a svalového výběžku pravé strany dolní čelisti a posunutou
zlomeninu těla levé strany dolní čelisti s následnou neodkladnou stomatochirurgickou operací a
obvyklou dobou léčení v trvání do šesti týdnů, a dále, když poškozený upadl na zem před garáží,
obviněný jej udeřil nejméně dvěma údery pěstí do obličeje.
2. Za to byl obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v délce patnácti měsíců. V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
nahradit škodu poškozeným: VZP ČR, regionální pobočce Ú. n. L., pobočce pro Liberecký a Ústecký
kraj, se sídlem v Ú. n. L., M. nám., ve výši 86 236 Kč a V. K. ve výši 11 400 Kč. (Pro úplnost je třeba
zmínit, že obviněný byl nejprve uznán vinným stíhaným přečinem trestním příkazem Okresního
soudu v Mostě ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 6 T 59/2013, který byl k jeho odporu zrušen, a posléze
Okresní soud v Mostě rozhodl citovaným rozsudkem.)
3. Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 7 To 111/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně namítl, že absentuje jeho
zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu. Pouze se snažil rozrazit garážová vrata poté, co poškozený
přijel k jeho garáži pod vlivem alkoholu s obsahem alkoholu v krvi 1,82 promile a vešel za ním do
garáže, kde jej slovně a fyzicky napadal. Poté poškozený garáž opustil a zavřel za sebou otevřenou
polovinu vrat, přičemž vyhrožoval zapálením vozidla obviněného stojícího před garáží. Obviněný se
po výhružce poškozeného snažil garáž opustit původně otevřenou polovinou vrat, která však nešla
otevřít, tudíž odjistil druhou polovinu vrat a dveře rozrazil. Nevěděl, zda je poškozený držel či je
jinak zajistil. Obviněný nezaregistroval, zda petlice vrat udeřila poškozeného do obličeje, jelikož se
jej poškozený snažil opětovně fyzicky napadnout a on jeho útok odrazil úderem pěstí. Nelze si proto
představit, že by měl být srozuměn s tím, že poškozeného může zranit právě petlicí vrat garáže, tedy
že mu bylo podle závěru soudu prvního stupně lhostejno, zda úderem do vrat následek způsobí či
nikoli, v situaci, kdy se zde nacházel poškozený, a obviněný si byl vědom charakteru garážových vrat
a jejich osazení petlicí.
5. Obviněný se dále domnívá, že uzavření osoby v místnosti či bránění v jejím odchodu je přečinem
omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku. Bránil-li poškozený otevření vrat vlastní silou, je
třeba posoudit jednání obviněného spočívající v jeho působení silou na vrata zevnitř jako nutnou
obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Obviněný byl po opuštění garáže poškozeným opětovně napadán,
takže neobstojí skutkový závěr odvolacího soudu, že rozepře byla ukončena a obviněný zde mohl
vyčkat odchodu poškozeného. Nelze ani předpokládat, že osoba uzavřená v garáži, které je
vyhrožováno poškozením jeho vozidla zaparkovaného před garáží, nebude na výhružku reagovat a že
se nebude snažit garáž opustit a své vozidlo chránit.
6. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 7 To 111/2014, i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne
9. 1. 2014, sp. zn. 6 T 59/2013, a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného
vyjádřil v tom smyslu, že námitka dovolatele o nedostatku zavinění je nedůvodná. Ztotožnil se sezávěry soudů nižších stupňů a dodal, že rozráží-li někdo prudce vrata, za nimiž stojí jiná osoba, a je si
její přítomnosti vědom, musí si být zároveň vědom toho, že vrata mohou za nimi stojící osobu udeřit,
potažmo že tuto osobu může prudkým úderem vrat poranit. Při neexistenci okolností, díky kterým lze
spoléhat, že k poranění nedojde, je za této situace dán nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku. Žádné okolnosti, na které by mohl obviněný spoléhat, doufaje, že k následku na zdraví
poškozeného nedojde, přitom objektivně zjištěny nebyly. Hájí-li se obviněný tím, že nemohl vědět, že
poškozeného může zranit (udeřit) právě petlice od vrat, státní zástupce konstatoval, že k závěru o
úmyslné formě trestného činu postačí, jestliže úmysl, byť nepřímý, zahrnoval v obecné rovině
„ublížení zdraví“ jako znak příslušné skutkové podstaty. Vědění, jako složka zavinění, totiž nemusí
objektivní realitě odpovídat přesně (srov. NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J.,
VANDUCHOVÁ, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část, Aspi Publishing, Praha 2003, s. 155).
Postačilo tedy srozumění obviněného s jakoukoliv, třeba i méně závažnou, poruchou zdraví
poškozeného, aniž by se srozumění muselo vztahovat na poranění popsaná v tzv. skutkové větě
rozsudku nalézacího soudu. Stejně tak je z hlediska zavinění obviněného nerozhodné, zda si
představoval jako možný úder petlicí či jinou částí vrat, neboť ani způsob provedení nemusí
pachatelově představě odpovídat zcela přesně.
8. Se zbývajícími výtkami obviněného ve vztahu k naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr.
zákoníku se pak státní zástupce ztotožnil a uvedl, že jednání obviněného nevykazuje jeden z
obligatorních znaků trestného činu, a to protiprávnost. Soudy tedy pochybily, pokud shledaly
obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání
poškozeného spočívajícího v uzavření obviněného bez jakéhokoli oprávnění v garáži tak, že silou
držel garážová vrata, vykazovalo znaky útoku dle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, když za útok je
považováno protiprávní jednání člověka. Poškozený se tak mohl dopustit přečinu omezování osobní
svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě přestupku ve smyslu § 49 odst. 2 písm. c) zák. č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Krom toho poškozený působil na majetek
obviněného (garážová vrata), tedy trvale útočil na osobní svobodu a volný pohyb obviněného,
eventuálně majetek, tj. na zájem chráněný trestním zákonem, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní
titul či alespoň souhlas obviněného. Státní zástupce současně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007 dovodil, že v daném případě nedošlo k intenzivnímu excesu z nutné
obrany, neboť obrana obviněného spočívající v rozražení vrat, které silou drží jiná osoba, je obranou
zcela srovnatelnou se způsobem útoku spočívajícím v držení vrat silou, neboť obviněný činil v
podstatě totéž co poškozený, pouze v opačném směru, když oba aktéři jednoduše působili silou na
předmětná vrata. Tedy nejedná se o zcela zjevně nepřiměřenou obranu, ale ani o prostou
nepřiměřenou obranu, naopak je zcela srovnatelná se způsobem útoku.
9. Nutnou obranu pak nevylučuje fakt, že obviněný v roli obránce způsobil poškozenému poranění
mající povahu ublížení na zdraví a byl s tímto následkem srozuměn. Zavinění ve vztahu k následku
činu nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku podle státního zástupce nevylučuje. Osoba jednající v
nutné obraně je limitována toliko volbou způsobu své obrany tak, aby nebyla zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Není-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, pak nezáleží
na tom, zda byl obránce s možnými negativními následky obrany srozuměn, či nikoliv. Meze nutné
obrany nejsou bez dalšího překročeny ani tím, že obránce útočníka eventuálně i úmyslně usmrtí
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2004). Judikatura ani zákon při nutné obraně
zásadně nevyžadují zachování principu proporcionality, tzn. úměry mezi hrozící a způsobenou újmou.
Ochrana života či zdraví útočníka, ač se jedná o nejcennější právní statky, nemá automaticky
přednost před ochranou méně významných právních statků, např. osobní svobody či majetku (viz
např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/01). Újma způsobená v nutné obraně může být
větší než újma z útoku hrozící (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2008). Z hlediska
obránce je významné rovněž to, že se zásadně nevyžaduje subsidiarita, a to ani v její zeslabené
podobě. Obránce tedy není povinen snažit se útoku vyhnout, např. útěkem, a dokonce se po obránciani nežádá, aby volil z více nabízejících se způsobů obrany ten, který je nejmírnější (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007).
10. Státní zástupce má za to, že obviněný nejenže jednal ve stavu nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr.
zákoníku, nýbrž též postupoval adekvátně, aniž by z mezí nutné obrany vybočil ve smyslu odst. 2
téhož ustanovení. K závěrům soudů ohledně splnění podmínek nutné obrany dodal, že fyzický rozdíl
mezi útočníkem a obráncem není kritériem pro posouzení podmínek nutné obrany. Není možné
vylučovat nutnou obranu jen s poukazem na to, že útočník nedosahuje takových fyzických proporcí
jako obránce. I fyzicky méně disponovaný útočník může významně zasáhnout chráněné právní statky
jiného. Nalézací soud vyloučil nutnou obranu též proto, že v době, kdy obviněný rozrážel vrata, již
fyzický útok vůči jeho osobě ze strany poškozeného ustal, a tedy již nehrozil ani netrval. Tento
argument je neudržitelný prima facie, neboť tzv. skutková věta rozsudku okresního soudu výslovně
pojednává o tom, že poškozený držel vrata garáže, v níž se nacházel obviněný. Útok tedy nepochybně
trval. Z hlediska nutné obrany přitom není podstatné, že útočník nepůsobí na ohrožovaný právní
statek vlastnoručně. Užití prostředku, nástroje či jiné pomůcky (v daném případě vrat) možnost
nutné obrany nevylučuje. Nalézací soud pak podrobněji nerozvedl úvahu, že obrana obviněného byla
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Státní zástupce se naopak domnívá, že obviněný si počínal
adekvátně a meze nutné obrany dané podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nepřekročil. Odvolací soud
konstatoval, že rozepře byla ukončena a obviněný zde mohl vyčkat odchodu poškozeného. Ani tato
argumentace nemůže nutnou obranu vyvrátit. Odvolací soud váže nutnou obranu na „rozepři“, avšak
nutná obrana obviněného nesměřovala vůči „rozepři“, nýbrž vůči protiprávnímu jednání
poškozeného, které spočívalo v uzavření vrat a držení obviněného v garáži. Současně odvolací soud
nesprávně vyloučil nutnou obranu s poukazem na to, že obviněný mohl vyčkat odchodu poškozeného,
což však směřuje nad rámec platné právní úpravy i judikatury, když zákon ani judikatura nevyžadují
subsidiaritu nutné obrany. Navíc představa, že by měla osoba, jejíž právní statky jsou ohroženy
útokem, jen útrpně čekat na to, až si útočník své jednání rozmyslí, odporuje nejen zákonu a
judikatuře, nýbrž též prostému právnímu citu, či dokonce „obyčejnému“ selskému rozumu.
11. Lze-li na straně obviněného vůbec uvažovat o excesu, pak pouze o excesu extenzivním v podobě
dvou úderů pěstí v závěru konfliktu, nicméně tímto excesem nemohlo dojít k naplnění přečinu
ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, když rozhodná zranění způsobil poškozenému
předchozí úder vraty (petlicí).
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a podle § 265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k
novému projednání a rozhodnutí.
13. Dovolatel následně reagoval na písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství tak, že se plně ztotožňuje s jeho obsahem i odůvodněním.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 7 To 111/2014, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacíhodůvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279
/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Ve vztahu k první námitce obviněného, že nejednal zaviněně, lze stručně shrnout, že se lze
ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, že obviněný byl srozuměn s tím, že garážová vrata s petlicí
jsou při vynaložení větší síly k jejich otevření v důsledku překonání jejich držení poškozeným
způsobilá přivodit poranění obličeje či hlavy poškozeného, a že věděl, že se za nimi nachází
poškozený, který je držel, když jej slyšel zpoza vrat na něj křičet, tedy jednal v nepřímém úmyslu
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud však po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že druhá námitka
obviněného o splnění podmínek nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku je důvodná.
18. Nutnou obranou se jako okolností vylučující protiprávnost ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku
rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný
trestním zákonem a který není trestným činem. Za nutnou obranu se však nepovažuje vybočení z
mezí nutné obrany, kdy někdo odvrací útok, který přímo nehrozí nebo netrvá (tzv. exces extenzivní),
popřípadě nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (tzv. exces
intenzivní).
19. Bezprostřednost hrozby nebo trvání útoku jsou dány v případě, že je zde buď důvodný
předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá.
Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za
situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal nebo pokud je útok již dokončen. Pro
jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tedy aby se obránce snažil vyhnout
hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich
intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany
nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný,
anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze
považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikovaného pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr., nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 189/2001). Obrana musí být zásadně tak
intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, což předpokládá, že musí být silnější
než útok. Přiměřenost obrany je třeba posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak,
jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám,
které ji následně posuzují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo
339/2008).20. Nalézací soud podle skutkové věty spáchání trestného činu ublížení na zdraví obviněným
spatřoval v tom, že poškozený vyběhl před garáž obviněného po vzájemné slovní rozepři a držel
garážová vrata, která obviněný rozrazil, a petlice vrat narazila do obličeje poškozeného, v důsledku
čehož utrpěl poškozený předmětná zranění, a posléze obviněný po pádu poškozeného na zem jej
udeřil nejméně dvěma údery pěstí do obličeje.
21. K otázce nutné obrany na straně 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně uvedl,
že nebyly splněny podmínky této okolnosti vylučující protiprávnost z důvodu odlišné fyzické
dispozice obou aktérů, když fyzicky slabším se jevil poškozený, a zároveň v době, kdy obviněný
rozrazil garážová vrata, již fyzický útok ze strany poškozeného ustal a netrval, tudíž obrana
obviněného byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Odvolací soud na straně 4 odůvodnění
napadeného usnesení doplnil, že v okamžiku odchodu poškozeného z garáže verbální rozepře
skončila a obviněný rozrazil vrata, před nimiž stál poškozený, a došlo k nárazu petlice do obličeje
poškozeného, což způsobilo předmětná zranění, neboť následující údery pěstí neměly na vznik
zranění poškozeného vliv. Jednání obviněného označil jako zjevný exces z nutné obrany, jelikož
poškozený vstoupil do garáže obviněného za účelem vyvolání konfliktu, což neopravňovalo
obviněného k jeho chování, neboť rozepře byla ukončena a obviněný mohl vyčkat odchodu
poškozeného.
22. Nalézací soud do svých úvah nezahrnul vedle skutečností popsaných ve skutkové větě výroku o
vině, z nichž eliminoval předchozí závadné jednání poškozeného, i další podstatné okolnosti mající
vliv na posouzení konfliktu obviněného s poškozeným. Ze zjištěného skutkového stavu totiž vyplývá,
že poškozený velkou rychlostí přijel ke garáži obviněného a svým vozidlem zablokoval vozidlo
obviněného tak, aby nemohl z místa odjet. Vystoupil z vozidla, kde pod vlivem alkoholu (s následně
zjištěným obsahem alkoholu v krvi 1,82 promile) křičel na obviněného, aby vyšel ven, že jej chce zbít.
Po odmítavé reakci obviněného za ním vešel do garáže a obviněný mu dal slovně srozumitelně
najevo, že nesouhlasí s jeho přítomností ve své garáži, že je na cizím pozemku, a vyzval jej k opuštění
garáže, na což poškozený nijak nereagoval. Poškozený posléze z garáže vyběhl a zavřel garážová
vrata, která zvenku držel, aby se obviněný nemohl dostat ven, a jak vypověděl svědek P. H., na
obviněného, který zůstal v garáži, něco křičel. Obviněný slyšel, jak říká, že mu zapálí jeho vozidlo. V
obavě, že tak učiní, se snažil dostat z garáže ven, avšak zjistil, že poškozený vrata zablokoval. Kopl
proto do garážových vrat, která se neotevřela. Obviněný z důvodu, že se nedají zevnitř otevřít a
nemají zde kliku, vrata rozrazil a ta pak zasáhla z druhé strany stojícího poškozeného do obličeje.
23. Při posouzení intenzity odvracení útoku je třeba hodnotit způsob provedení útoku, osoby
útočníka a obránce, následek hrozícího z útoku a následek způsobený obranou, popřípadě při použití
zbraně její charakter a četnost způsobených ran. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze uvažovat
především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to
zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov.
přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.).
24. Nezpochybnitelným iniciátorem střetu byl poškozený, který podle svého vyjádření měl v úmyslu
obviněnému sdělit, aby se s dcerou jeho partnerky rozešel, což je však ve zjevném rozporu s
výpovědí obviněného i svědkyně V. Č. ml., kteří shodně uvedli, že svůj vztah ukončili den před
incidentem. Hlavním důvodem agrese poškozeného proto byla komunikace s obviněným přes SMS
zprávy, v nichž mu obviněný sdělil, že s ním rozchod se svou partnerkou řešit nebude, a měl se
údajně hanlivě vyjádřit o partnerce poškozeného ve smyslu „jaká matka, taková dcera“, což si chtěl
poškozený s obviněným vyřídit. Z tohoto důvodu i přes požití zhruba pěti až šesti dvanáctistupňových
piv ve stavu opilosti nejprve porušil zájem na ochraně života, zdraví a majetku před ohrožením
pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky, když řídil vozidlo ve stavu vylučujícím
jeho způsobilost k takové činnosti. Posléze ignoroval opakovaná slovní upozornění obviněného, aby
zanechal svého protiprávního jednání a opustil garáž, kam vstoupil proti vůli obviněného jako jejíhovlastníka. Když viděl, že obviněný nemá zájem řešit konflikt fyzickou potyčkou, zavřel obviněného v
garáži a bránil mu silou držením vrat v jejím opuštění, čímž ho chtěl vyprovokovat ke rvačce.
Poškozený tedy zjevně útočil na zájem chráněný trestním zákoníkem, když narušil svobodu pohybu
obviněného jeho uzavřením v garáži a zároveň hrozil způsobením škody na majetku obviněného, tj.
zapálením jeho vozidla stojícího před garáží, přičemž obviněný, aby zabránil poškozenému v
narušování svobody pohybu své osoby a poskytl ochranu svému vlastnictví, vynaložil za účelem
otevření garážových vrat jako protireakci na jejich protiprávní držení poškozeným přibližně totožnou
sílu jako poškozený. Jeho obranu tudíž nelze označit za zcela zjevně nepřiměřenou, jak učinil soud
prvního stupně, aniž by uvedený závěr jakkoli zdůvodnil, ale naopak za adekvátní za současného
použití přiměřených prostředků.
25. Jako jednoznačně nesprávný je také nutno odmítnout závěr obou soudů, že útok poškozeného v
okamžiku rozražení dveří obviněným ustal a netrval, a že se tak obviněný dopustil extenzivního
excesu, tj. vybočení z nutné obrany. Ani fyzické předpoklady poškozeného zde nehrály zásadní roli,
neboť fyzická konstituce poškozeného (měřil 180 cm a vážil 60 kg podle propouštěcí zprávy
Nemocnice M. ze dne 16. 5. 2012, č. l. 55–6) i jeho věk (50 let v době spáchání stíhaného skutku) mu
nebránily ve shora popsaném počínání. Poškozený věděl, že obviněný se snaží dostat z garáže, přesto
dále vrata držel, aby mu v tom zabránil. Tedy chování poškozeného bylo nesporně v dané chvíli
protiprávním, když nedovoleně omezoval osobní svobodu obviněného. Jediným možným způsobem,
jak se mohl obviněný z garáže dostat, připadajícím v dané situaci v úvahu, bylo rozražení dveří, což
obviněný posléze i učinil. Pokud poškozený obviněnému uvedeným způsobem bránil v opuštění
garáže, musel počítat i s tím, že pokud bude stát za vraty s petlicí, které obviněný rozrážel, mohou jej
tyto logicky zasáhnout a udeřit mimo jiné do obličeje. Odvolací soud pak nad rámec zákonných
požadavků zúžil podmínky, za nichž lze jednat v nutné obraně, když uzavřel, že počínání
poškozeného neopravňovalo obviněného k jeho chování, jelikož mohl vyčkat odchodu poškozeného.
Požadavek splnění tzv. subsidiarity – tedy že útok bylo možno odvrátit jinak – nelze u nutné obrany
požadovat, a proto lze označit předmětný závěr odvolacího soudu za neopodstatněný a ve svém
výsledku zakládající nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo
by se o nepochopení principu nutné obrany, pokud by u obránce oprávněně střežícího své zájmy bylo
vyžadováno vyčkání, než přímo hrozící či trvající útok ze strany útočníka skončí. Nikdo totiž není
povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájem chráněný trestním zákoníkem.
26. Obviněný se tak nemohl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neboť jeho jednání
postrádá znak protiprávnosti a společenské škodlivosti s ohledem na skutečnost, že přiměřenými
prostředky odvracel protiprávní útok poškozeného spočívající v uzavření obviněného v garáži
držením jejích dveří (tj. v bránění svobodnému pohybu obviněného se současnou hrozbou, že způsobí
škodu na vozidle obviněného jeho zapálením), které obviněný obdobnou silou, jíž je držel poškozený,
rozrazil, čímž došlo k zásahu poškozeného do obličeje a vzniku předmětných zranění, aniž by zároveň
došlo k vybočení z mezí nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť útok poškozeného
trval a obrana obviněného nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku poškozeného.
27. Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané
dovolání obviněného M. B. v této části důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 7 To 111/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu
v Mostě ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 6 T 59/2013, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v
důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak
přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l
odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně tak existující důkazy zopakuje, případně je doplní o důkazy nové a
poté provede jejich nové zhodnocení, přičemž přitom ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. bude
respektovat právní názor, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. V rozhodnutí pakodpovídajícím způsobem upraví skutkovou větu tak, aby vyjadřovala jednotlivé fáze konfliktu mezi
obviněným a poškozeným a odrážela protiprávnost, nebo naopak oprávněnost jejich jednání. | decision_1172.pdf |
195 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.04.2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015,
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3899.2015.1
Číslo: 59/2017
Právní věta: Soud může společnosti s ručením omezeným jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1
o. z., nemá-li společnost žádného jednatele či zanikla-li funkce některému z více jednatelů a zbývající
jednatelé nejsou z důvodu zániku funkce některého z nich schopni plnit své funkce, valná hromada
nezvolila ve lhůtě podle § 198 odst. 1 z. o. k. nového jednatele a současně nebyl podán návrh na
jmenování chybějícího jednatele soudem, popř. takovému návrhu nebylo vyhověno.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.04.2016
Spisová značka: 29 Cdo 3899/2015
Číslo rozhodnutí: 59
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Opatrovník (opatrovnictví) právnické osoby (o. z.), Společnost s ručením omezeným
Předpisy: § 165 odst. 1 o. z.
§ 198 předpisu č. 90/2012Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání společnost A. P. E. s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. 5. 2015, sp. zn. 14 Cmo 141/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 Nc 8033/2014-11, přerušil řízení o
jmenování opatrovníka společnosti A. P. E. s. r. o. (dále jen „společnost“) do pravomocného skončení
věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 74 Cm 7/2015.
2. Vyšel přitom z toho, že:
[1] Ing. A. S. byla usnesením přijatým valnou hromadou společnosti, která se konala dne 11.
12. 2014, odvolána z funkce jednatelky.
[2] Po odvolání Ing. A. S. neměla společnost žádného jednatele.
[3] Platnost usnesení valné hromady, jímž byla Ing. A. S. odvolána z funkce jednatelkyspolečnosti, je přezkoumávána v souběžně probíhajícím řízení vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 74 Cm 7/2015.
[4] Ing. A. S. jako jednatelka společnosti dosud nebyla vymazána z obchodního rejstříku.
3. Soud prvního stupně – poukazuje na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a vycházeje z toho, že v řízení o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady (vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 7/2015)
je řešena otázka platnosti odvolání jednatelky společnosti z funkce, která má význam pro rozhodnutí
v projednávané věci, jakož i z toho, že výmaz odvolané jednatelky dosud nebyl zapsán do obchodního
rejstříku – přerušil řízení v projednávané věci do pravomocného skončení řízení o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady.
4. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2015, č. j. 14 Cmo
141/2015-23, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
5. Odvolací soud zjistil, že po vydání usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o přerušení řízení v
projednávané věci, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 74 Cm
7/2015-155, přerušeno také řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, a to do
pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. C 66709/MSPH, v níž je
projednáván návrh na výmaz odvolané jednatelky z obchodního rejstříku.
6. Odvolací soud konstatoval, že nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady deklarována soudním
rozhodnutím, je třeba je považovat za platné, na čemž nic nemění ani to, že výmaz odvolané
jednatelky dosud nebyl zapsán do obchodního rejstříku. Dovodil, že pokud by mělo být řízení o
jmenování opatrovníka přerušeno do pravomocného skončení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady, pozbyl by institut opatrovníka smysl, neboť jmenováním opatrovníka má být řešena
„aktuální přechodná situace, kdy ve společnosti absentuje statutární orgán“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek „hmotného nebo procesního“ práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, a to zda lze pokračovat v řízení o jmenování opatrovníka,
[1] je-li platnost usnesení valné hromady, jímž byla odvolána jediná jednatelka společnosti,
přezkoumávána v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady,
[2] má-li společnost smluvní zástupce, kteří jsou oprávnění za ni (na základě plných mocí) činit
veškerá právní jednání, a
[3] probíhá-li paralelně řízení o jmenování chybějícího jednatele.
8. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení, jímž soud prvního stupně přerušil řízení, potvrdí.
9. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se má za to, že napadené usnesení valné hromady je platné,
dokud soud nevysloví jeho neplatnost, označuje dovolatelka za příliš obecný a nepřihlížející k
poměrům projednávané věci. Usnesení o odvolání Ing. A. S. z funkce jednatelky bylo přijato valnouhromadou, které se účastnil jeden ze dvou společníků společnosti, a která proto (dle mínění
dovolatelky) nebyla usnášeníschopná. Jestliže by také za této situace platilo, že usnesení valné
hromady je „automaticky“ platné, dokud není vyslovena jeho neplatnost, mohl by být tento přístup
snadno zneužitelný. Společník by mohl přijetím usnesení na valné hromadě, která nebyla s to se
usnášet, vážně narušit chod společnosti a oslabit její důvěryhodnost, neboť k deklaraci neplatnosti
takového usnesení soudním rozhodnutím by došlo v řádu měsíců či let.
10. Dovolatelka zpochybňuje také závěr odvolacího soudu, podle něhož by institut opatrovníka
ztrácel smysl, mělo-li by být řízení o jeho jmenování přerušeno do skončení řízení o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady. Uvádí, že činnost společnosti, kterou zajišťují již šest měsíců její
zaměstnanci a smluvní zástupci, probíhá bez obtíží, a k újmě by tak dle jejího míněno mohlo vést
spíše „předčasné“ jmenování opatrovníka, neboť by mohlo snížit důvěryhodnost společnosti a narušit
její dosavadní obchodní vztahy.
11. Dovolatelka poukazuje i na to, že kromě řízení o jmenování opatrovníka je u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 74 Cm 68/2015 vedeno i řízení o jmenování chybějícího člena statutárního orgánu
společnosti, přičemž ze systematiky § 165 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), vyplývá, že jmenování jednatele má před případným jmenováním opatrovníka
přednost.
III.
Přípustnost dovolání
12. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto
posuzoval – v hranicích právních otázek vymezených v dovolání – zda je dovolání (jež směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí) přípustné podle § 237 o. s. ř.
13. Dovolání nečiní přípustným řešení druhé a třetí otázky předestřené dovolatelkou, neboť na jejich
řešení napadené rozhodnutí nespočívá a odvolací soud je neposuzoval.
14. Nicméně dovolání je přípustné k zodpovězení (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené)
otázky procesního práva, a sice zda lze pokračovat v řízení o jmenování opatrovníka, je-li platnost
usnesení valné hromady, jímž byla odvolána jediná jednatelka společnosti, posuzována v řízení o
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud předesílá, že k argumentaci dovolatelky obsažené v jejím podání ze dne 7. 9. 2015,
jež bylo téhož dne doručeno Městskému soudu v Praze, nelze přihlédnout. Změna vymezení důvodu
dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř.
možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, které je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu), která dovolatelce
uplynula již ve středu 29. 7. 2015.
16. Podle § 198 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], v případě smrti jednatele, odstoupení nebo odvolání
z funkce anebo jiného ukončení jeho funkce, zvolí valná hromada do jednoho měsíce nového
jednatele (odstavec první). Zanikne-li právnická osoba, která je jednatelem, s právním nástupcem,
stává se jednatelem její právní nástupce, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Zanikne-li
právnická osoba, která je jednatelem, s likvidací, použije se odstavec 1 obdobně (odstavec druhý).Nebude-li jednatel zvolen podle odstavce 1, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má
právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez
návrhu zrušit a nařídit její likvidaci (odstavec třetí).
Podle § 165 odst. 1 o. z. nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování,
jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu, než budou noví
členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje
právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví.
Z § 1 odst. 2 z. ř. s. plyne, že nestanoví-li zákon o zvláštních řízeních soudních jinak, použije se
občanský soudní řád.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit,
jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo
jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
17. Situaci, kdy jednateli společnosti s ručením omezeným zanikne funkce a valná hromada nezvolí v
zákonem stanovené lhůtě nového jednatele, upravuje výslovně zákon o obchodních korporacích,
který je zásadně ve vztahu speciality k občanskému zákoníku. Na prvním místě je proto nezbytné
zodpovědět otázku, zda odvolací soud nepochybil, vycházel-li z toho, že dovolatelce jako společnosti s
ručením omezeným lze jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.
18. Z § 198 odst. 3 z. o. k. se podává, že zanikla-li jednateli společnosti s ručením omezeným funkce a
nezvolila-li valná hromada v zákonem stanovené lhůtě nového jednatele, může osoba, která na tom
má právní zájem, podat návrh na jmenování chybějícího jednatele soudem. Ačkoliv tak citované
ustanovení neurčuje výslovně, soud může jmenovat chybějícího jednatele pouze tehdy, není-li zde
žádného jednatele či nejsou-li zbývající jednatelé z důvodu zániku funkce některého z nich schopni
plnit své funkce (srov. v poměrech akciové společnosti § 443 z. o. k.). Jmenování chybějícího
jednatele soudem je totiž (jakožto zásah veřejné moci do vnitřních poměrů obchodní společnosti)
krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit pouze tehdy, nemůže-li se s nastalou
situací vypořádat společnost sama (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013).
19. Není-li návrh na jmenování chybějícího jednatele podán, anebo není-li podanému návrhu
vyhověno, může soud společnost podle § 198 odst. 3 z. o. k. (i bez návrhu) zrušit a nařídit její
likvidaci. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však úprava § 198 odst. 3 z. o. k. nevylučuje, aby soud
– dospěje-li k závěru, že takové opatření je s ohledem na poměry konkrétní společnosti vhodnější [v
souladu s principem proporcionality jakožto obecnou zásadou právní (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5.
2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010)] – jmenoval společnosti opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.
Jakkoliv je i jmenování opatrovníka zásahem do vnitřních poměrů obchodní společnosti, přičemž jde
vskutku o ultima ratio při řešení těchto poměrů (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015), jde o zásah méně radikální než zrušení společnosti a nařízení
její likvidace [v odborné literatuře srov. LASÁK, J. in LAVICKÝ, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná
část (§ 1-654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 850-851]. Odvolací soud tudíž
nepochybil, vycházel-li z toho, že dovolatelce jakožto společnosti s ručením omezeným lze jmenovat
opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.
20. Z řečeného se podává, že soud může společnosti s ručením omezeným jmenovat opatrovníka
podle § 165 odst. 1 o. z., nemá-li společnost žádného jednatele či zanikla-li funkce některému z více
jednatelů a zbývající jednatelé nejsou z důvodu zániku funkce některého z nich schopni plnit své
funkce, valná hromada nezvolila ve lhůtě podle § 198 odst. 1 z. o. k. nového jednatele a současněnebyl podán návrh na jmenování chybějícího jednatele soudem, popř. takovému návrhu nebylo
vyhověno.
21. Přitom platí, že jmenování opatrovníka je z povahy věci opatřením toliko dočasné povahy, které
trvá po dobu, než budou valnou hromadou zvoleni noví jednatelé (§ 487 odst. 2 o. z.). Ke svolání
valné hromady za účelem volby jednatelů musí společnost přistoupit bez zbytečného odkladu za
využití postupu podle § 183 z. o. k.; případně může valnou hromadu svolat i samotný opatrovník (§
487 odst. 1 o. z.). Jakmile jsou zvoleni noví jednatelé, funkce opatrovníka bez dalšího (aniž by o tom
soud musel rozhodovat) zaniká.
22. Na tomto místě má Nejvyšší soud dále za potřebné zdůraznit, že institut opatrovníka (stejně jako
jmenování chybějících členů statutárního orgánu soudem – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 4235/2013) neslouží k řešení sporů mezi společníky, nýbrž je nástrojem ochrany
zájmů dotčené obchodní společnosti, resp. veřejného zájmu (k tomu srovnej důvodovou zprávu k
návrhu občanského zákoníku).
23. Jsou-li předpoklady pro jmenování opatrovníka splněny, vyžaduje účel právní úpravy jmenování
opatrovníka (ochrana zájmů společnosti, resp. veřejného zájmu), aby tak soud učinil neprodleně.
Proto zpravidla nebude na místě, aby soud řízení o jmenování opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z.
přerušil do pravomocného skončení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jímž byl
odvolán (zbývající) jednatel společnosti. Nevyslovil-li (dosud) soud neplatnost usnesení valné
hromady (o odvolání jednatelky) v řízení podle § 191 z. o. k., je zásadně nutné na toto usnesení
hledět jako na platné (srov. v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný pod č. 5/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1870/2010); přitom je zde rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (v řízení o jmenování
opatrovníka) ve věci samé (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.).
24. Jinými slovy, souběžně vedené řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jímž byla v
poměrech projednávané věci odvolána jediná jednatelka společnosti s ručením omezeným, zásadně
není důvodem pro přerušení řízení o jmenování opatrovníka společnosti s ručením omezeným podle §
1 odst. 2 z. ř. s. a § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
25. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového
vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
26. K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč. | decision_1173.pdf |
196 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.04.2016, sp. zn. 20 Cdo 607/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.607.2016.1
Číslo: 67/2017
Právní věta: Přihlášený věřitel je účastníkem řízení o vypořádání dluhů obmeškalého vydražitele dle
ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.04.2016
Spisová značka: 20 Cdo 607/2016
Číslo rozhodnutí: 67
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Účastníci řízení, Výkon rozhodnutí
Předpisy: čl. § 336n o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12.
2015, sp. zn. 14 Co 448/2015.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Soudní exekutor udělil usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 120 EX 2950/10-217, příklep
vydražitelce, S. B., na dražených nemovitostech, jež byly vydraženy za nejvyšší podání ve výši 6 310
000 Kč. Vydražitelka však ani na výzvu soudního exekutora ze dne 6. 6. 2014 v dodatečné lhůtě
jednoho měsíce nejvyšší podání nedoplatila, a proto, marným uplynutím lhůty k doplacení nejvyššího
podání, došlo ke zrušení výše citovaného usnesení o příklepu; nové dražební jednání pak proběhlo
dne 15. 4. 2015, v jehož rámci byly nemovitosti vydraženy za nejvyšší podání 6 400 000 Kč a toto
nejvyšší podání bylo zaplaceno.
2. Usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 120 EX 2950/10-417, soudní exekutor rozhodl, že se
obmeškanému věřiteli vrací jistota ve výši 500 000 Kč s odůvodněním, že při nařízeném jednání,
před vlastním rozvrhovým jednáním, nebyl uplatněn žádný škodový nárok, který vznikl nezaplacením
nejvyššího podání, a při dalším dražebním jednání nebylo dosaženo nejvyššího podání nižšího.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 14 Co 448/2015, rozhodl o odvolání
věřitele Mgr. M. M. tak, že usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení sodůvodněním, že soudní exekutor odvolatele, jako přihlášeného věřitele (ani další z přihlášených
věřitelů), nepředvolal k jednání, čímž postupoval v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti,
že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka hmotného
a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Dovolatel v podaném
dovolání vyjadřuje nesouhlas s extenzivním výkladem pojmu „účastník“ obsaženém v ustanovení §
336n odst. 1 o. s. ř., jak jej provedl odvolací soud, pakliže považuje za účastníky ve smyslu
ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. pouze dražitele, a nikoli i ostatní věřitele povinného, kteří požadují
uspokojení svých pohledávek při rozvrhu podstaty. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony).
6. Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), při splněné podmínce povinného
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1), obsahovalo i náležitě vymezený a způsobilý dovolací důvod (§
241a odst. 1 až 3), a nutno je mít i za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená
otázka výkladu rozsahu pojmu „účastníci“ obsaženému v § 336n odst. 1 o. s. ř., ve vztahu k
přihlášeným věřitelům, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu explicite řešena.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Dovolání však není důvodné.
8. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční
řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
9. Podle § 336m odst. 2 o. s. ř., nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou
mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím
dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení při
dalším dražebním jednání podle odstavců 1 a 2 se nejnižší podání stanoví ve výši poloviny výsledné
ceny [§ 336a odst. 1 písm. d)]; jinak o nařízení a provedení další dražby platí obdobně ustanovení §
336b až 336d, § 336e odst. 2, § 336g, 336h, § 336i odst. 3 a 4, § 336j až 336l.
10. Podle § 336n odst. 1 o. s. ř. vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 je povinen nahradit náklady,
které státu a účastníkům řízení vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která
vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší
nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto dluhy se započítá jistota složená vydražitelem;
převyšuje-li jistota tyto dluhy, zbývající část se vrátí vydražiteli. O dluzích podle odstavce 1 rozhodne
soud po jednání usnesením (odstavec 2).11. Řízení o výkon rozhodnutí (řízení exekuční) netvoří jednolitý celek a v určitých jeho fázích zákon
přiznává procesní práva a povinnosti nejen oprávněnému (dalšímu oprávněnému) a povinnému,
popřípadě manželu povinného, ale i dalším osobám, například plátci mzdy, peněžnímu ústavu nebo
jinému dlužníku povinného, dražitelům, spoluvlastníkům prodávané movité věci, nemovitosti nebo
podniku, věřitelům povinného, oprávněným z vespolného zástavního práva a dalším. Tyto osoby se
proto rovněž stávají účastníky řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv však v plném rozsahu, ale pouze
těch jeho úseků, v nichž jim právní úprava přiznává procesní práva, popřípadě jim ukládá procesní
povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011).
12. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu
rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé
se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1. nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2.
určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení
závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3. vydání usnesení o dražební
vyhlášce, 4. vlastní dražba a 5. jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení
zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným usnesením, jehož účinky vylučují možnost v
další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20
Cdo 2769/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008).
13. Nad rámec vymezení účastenství v řízení o výkon rozhodnutí dle ustanovení § 255 odst. 1, 2 o. s.
ř. nelze než též vycházet z obecných zásad, na kterých spočívá účastenství v řízení, totiž že
účastníkem řízení je ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, s tím, že „řízením“
se rozumí pouze úsek, do něhož je určitá osoba objektivně – a procesně relevantně – způsobilá
zasáhnout. Splnění podmínky, aby se o právech a povinnostech určitého subjektu jednalo, je pak
vyjádřeno tím, že mu právní úprava procesní práva výslovně přiznává, popřípadě mu ukládá procesní
povinnosti.
14. V rozvrhovém stadiu jsou účastníky řízení kromě oprávněného a povinného vydražitel a
přihlášení věřitelé a rovněž i vydražitel, který nezaplatil nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě (§
336m odst. 2 o. s. ř.), avšak jen v té části řízení, kdy se upravují jeho poměry vůči státu a účastníkům
ve smyslu ustanovení § 336n o. s. ř. (srov. KŮRKA V., DRÁPAL L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha, 2004, s. 256).
15. Nabytím právní moci usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání vstupuje řízení o výkon
rozhodnutí prodejem nemovitosti do závěrečné fáze – rozvrhu rozdělované podstaty. Bylo-li
předchozí usnesení o příklepu zrušeno z důvodu, že obmeškaný vydražitel nezaplatil ani v dodatečné
lhůtě nejvyšší podání, rozhodne soud po nařízeném jednání nejprve o dluzích obmeškaného
vydražitele dle § 336n odst. 1 o. s. ř.; přihlášení věřitelé, jako účastníci rozvrhového stadia
vykonávacího řízení, jsou pak účastníky také jednání, při němž jsou projednány dluhy obmeškaného
vydražitele, neboť tím, že obmeškaný vydražitel nezaplatil nejvyšší podání, mohla rovněž vzniknout
škoda, jmenovitě v podobě ušlého zisku, například ušlých úroků z nejvyššího podání, které by k němu
přirostly, kdyby bylo obmeškaným vydražitelem zaplaceno (srov. KŮRKA V., DRÁPAL L. Výkon
rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, s. 558).
16. Pakliže právě takto uvažoval odvolací soud o nezbytném účastenství odvolatele jakožto
přihlášeného věřitele, je namístě uzavřít, že jeho – dovoláním napadené rozhodnutí – je správné,
pročež Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání povinného, tomu
kontrérní, jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. nemohl než
zamítnout.
17. Vzhledem k druhé rovině dovolatelem odůvodněné přípustnosti by dovolání být přípustnénemohlo. Má-li být přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“ se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem
odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), což však odvolatel
nedoložil. | decision_1174.pdf |
197 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.04.2016, sp. zn. 3 Tdo 432/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.432.2016.1
Číslo: 47/2017
Právní věta: Pro posouzení, zda se pachatel neplněním vyživovací povinnosti vůči svým dětem
dopustil jednoho nebo více samostatných přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku,
je rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí (např. u různých matek,
u různých pěstounů, ve více výchovných ústavech).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.04.2016
Spisová značka: 3 Tdo 432/2016
Číslo rozhodnutí: 47
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Zanedbání povinné výživy
Předpisy: § 196 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11.
2015, sp. zn. 3 To 218/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 66 T 185/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 66 T 185/2014, byla J. H. (dříve
M.) uznána vinnou dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku
(zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byla odsouzena k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále jí byla jako podmínka osvědčení uložena
povinnost ve zkušební době podle svých možností a schopností splácet dlužné výživné.
2. V předmětné věci podala J. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 To 218/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu
(dále jen „tr. ř.“) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř. J. H. nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž jí taktouložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený
rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala J. H. dovolání, a to jako osoba
oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání
dovolání vyžadovaných náležitostí.
4. Obviněná J. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům vytkla především vadné právní posouzení věci, kdy
její jednání bylo posouzeno jako dva skutky, ačkoli se mělo jednat o jediný pokračující trestný čin ve
smyslu § 116 tr. zákoníku, a dále pak nesprávné vyhodnocení otázky, zda nárok na výživné nezanikl
pro rozpor s dobrými mravy. K tomu dále uvedla, že se soud druhého stupně nedostatečně vypořádal
s některými civilněprávními aspekty dotýkajícími se povinnosti obviněné hradit výživné svým dětem.
Poukázala na to, že byť měly orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně otázku, v jaké výši
měla obviněná platit výživné, přičemž v tomto ohledu nejsou vázány rozhodnutím vydaným v
občanskoprávním řízení, tak opakovaně odkazovaly právě na skutečnosti zjištěné v civilním řízení a
nevypořádaly se s otázkou, zda (po vydání civilního rozhodnutí) nenastaly nějaké okolnosti, které
odůvodnily nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. I přes existenci rozhodnutí
zavazujících obviněnou k povinnosti platit výživné měl soud druhého stupně pečlivě zvážit všechny
okolnosti případu a přihlédnout mj. k tomu, že dcery na obviněnou podaly trestní oznámení,
obviněné bylo zabraňováno v tom, aby o dcery pečovala, dcery byly při odchodu z domácnosti již v
produktivním věku, vůči obviněné vystupují nepřátelsky a šikanózně, obviněná je osobou zdravotně
postiženou apod. Přestože uvedené námitky uvedla již ve svém odvolání, soud druhého stupně se jimi
podrobně nezabýval. Obviněná je tak toho názoru, že dcery nebyly oprávněny výživné požadovat již
od okamžiku, kdy utekly ze společné domácnosti, a to právě pro rozpor s dobrými mravy. Soud
druhého stupně tedy měl pochybit, pokud se spokojil s příslušnými civilními rozhodnutími a již dále
neposuzoval okolnosti nastalé v pozdějším období.
5. Nesprávné právní posouzení věci poté obviněná spatřuje v tom, že soudy hodnotily její jednání
jako dva samostatné přečiny, a to s odůvodněním, že obě dcery žily v odlišném výchovném prostředí.
Dle obviněné se z hlediska právní kvalifikace mělo jednat o jeden pokračující trestný čin ve smyslu
ustanovení § 116 tr. zákoníku, přičemž výchovné prostředí nikterak nesouvisí s posuzováním
pokračujícího trestného činu. Nalézací soud dále posoudil jako přitěžující okolnost, že výživné nebylo
hrazeno po delší dobu, avšak samotná délka neplnění vyživovací povinnosti je znakem již samotné
skutkové podstaty trestného činu podle § 196 tr. zákoníku, a nelze ji tak přičítat jako přitěžující
okolnost. Soud druhého stupně měl tuto námitku ignorovat a nevypořádat se s ní v rámci výroku o
trestu. Soud měl rovněž přihlédnout k okolnostem, že obviněná spáchala trestný čin pod vlivem
tíživých osobních a rodinných poměrů, mezi kterými uvedla invaliditu, exekuce, insolvenční řízení,
komunikaci s dcerami a odebrání dcer z péče. Krom výše uvedeného ve svém dovolání požádala, aby
se Nejvyšší soud zabýval okolnostmi, že v napadeném rozsudku je nesprávně označena jako „rozená
M.“, dále že za období od 4. 1. 2012 do 15. 8. 2013 obviněná nemůže být trestně stíhána, neboť
předběžná péče byla zrušena rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2012. Rovněž
nebyly brány v potaz souvislosti s insolvenčním řízením, a pokud pohledávky na výživném zanikly,
nebyla obviněná povinna dcerám na výživném za posuzované období nic platit. Soud druhého stupně
nadto nezohlednil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 1. 2013, č. j. 30 E 524/2012-56.
Dále uvedla, že státem poskytovaný příspěvek na péči, na mobilitu a na bydlení nesmí být dle zákona
započítáván do příjmu obviněné, což je podstatné pro posouzení jejích možností platit výživné. Stejně
tak nebylo prokázáno, že by obviněná dostala od své dcery 15 000 Kč z její pojistky, a při posuzování
dobrých mravů mělo být zohledněno, že se dcery ke své matce nehlásí. Závěrem obviněná navrhla,aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti shrnula dosavadní průběh
předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněné. Dále podotkla, že uplatněnými dovolacími
námitkami se zabývaly již soudy prvního a druhého stupně. Soud druhého stupně přitom ve svém
rozhodnutí podrobně rozebral jednotlivé znaky předmětné skutkové podstaty a stejně tak bylo
náležitě zjištěno, že obviněná měla v inkriminovaných obdobích dostatečné finanční prostředky, aby
mohla výživné na obě dcery platit. Správná je rovněž kvalifikace jednání obviněné jako dva
samostatné přečiny, neboť se jednalo o dvě výchovná prostředí. Státní zástupkyně shrnula, že
meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
7. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek
lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a je tedy nezbytné vždy
posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod
uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
8. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na
jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány
v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se
však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené
rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně
relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné (či zcela
totožně formulované) námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního
řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování
obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněná na
několika místech soudu druhého stupně vytýká, že ignoroval její námitky a nikterak se jimi
nezabýval, čemuž však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Nejvyšší soud některé zcela nelogické
námitky přisuzuje skutečnosti, že výraznou část dovolání tvoří celé pasáže zkopírované z odvolání
obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již
soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.10. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v
řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud
jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom zčásti směřují do oblasti
skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména poměrů v
rodině a vztah matky k oběma dcerám, vyplacení finanční částky z pojistky, finančních poměrů
obviněné apod.) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a
od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i
druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního
líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z
jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud
konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení
uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněná měla v předmětném
období dostatek finančních prostředků, aby mohla platit výživné na obě své dcery ve stanovené výši.
Přitom konstatování příjmů obviněné, jak to učinil soud druhého stupně ve svém (napadeném)
rozhodnutí (viz str. 5 rozsudku), kde tedy uvádí mj. příspěvek na péči, na mobilitu a na bydlení, opět
pouze dokreslují celkové finanční poměry obviněné. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily
potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení.
Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na
spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě
rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých
rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a
obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro
reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud nadto neshledal ani
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy,
který ostatně obviněná ve svém dovolání ani výslovně nenamítala.
12. Rovněž nelze přiznat opodstatněnost námitkám obviněné, kterými napadá postup soudů v tom
směru, že se nevypořádaly s některými civilněprávními aspekty dotýkajícími se povinnosti obviněné
hradit výživné svým dětem, a že z tohoto hlediska soudy odkazovaly na skutečnosti zjištěné v civilním
řízení. Jak ostatně uvedl soud druhého stupně ve svém rozhodnutí, při posuzování otázky výše
výživného není orgán činný v trestním řízení vázán civilním rozhodnutím, přesto rozhodnutí v
občanskoprávním řízení nemůže pominout a při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o viněje zhodnotí jako jiné důkazy. Samotná skutečnost, že by orgán činný v trestním řízení nebyl vázán
civilními rozhodnutími, nikterak neznamená, že z nich nemůže vycházet. Zvláště pokud taková
rozhodnutí zapadají do kontextu dalších, ve věci provedených důkazů. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že
obviněná i v těchto bodech de facto namítá nesprávně vyhodnocený proces dokazování, resp.
neprovedení dodatečných důkazů. Avšak, jak bylo popsáno již na jiném místě tohoto rozhodnutí, dle
Nejvyššího soudu rozhodnutí o rozsahu dokazování jednak spadá do výlučné kompetence soudů
prvního a druhého stupně a dále pak požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí soudů v
projednávané věci byl naplněn, jelikož soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky,
přesvědčivě a dostatečně odůvodnily.
13. Stran námitky nesprávného právního posouzení, jak ji uvedla obviněná, Nejvyšší soud uvádí, že
právní kvalifikaci jako dvou samostatných přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku nelze nic vytknout. Pokud totiž pachatel neplní svou vyživovací povinnost k více dětem, je
pro posouzení, zda jde o jeden trestný čin nebo více trestných činů, rozhodující počet výchovných
prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí (k tomu srov. č. 11/1984, s. 194, Sb. rozh. tr., a nález
Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/02, uveřejněný ve svazku 29 pod č. 26).
Jelikož se jednalo o dvě výchovná prostředí, což ostatně uvedly soudy prvního i druhého stupně v
odůvodnění svých rozhodnutí, je právní kvalifikace přiléhavá a námitce obviněné, že výchovné
prostředí nikterak nesouvisí s posuzováním pokračujícího trestného činu, nelze přisvědčit. Zcela
neopodstatněně obviněná soudu druhého stupně dále vytýká, že se nezabýval rozhodnutím
Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 1. 2013, č. j. 30 E 524/2012-56, a souvislostmi s insolvenčním
řízením, jelikož se o těchto ve svém odvolání nikterak nezmiňuje [krom bodu 5) odvolání, kde však
jen obecně namítá polehčující okolnosti, které by měly být brány v potaz při ukládání trestu – viz č. l.
917]. Soud druhého stupně se přitom vesměs ztotožnil s odůvodněním původního rozsudku (vyjma té
části týkající se výroku o trestu) a dále již reagoval jen na námitky uplatněné v odvolání. Pokud dále
obviněná namítá, že byla v napadeném rozhodnutí nesprávně označena jako „rozená M.“, jedná se o
námitku, která nemá jakýkoli vliv na právní posouzení věci a nespadá pod žádný dovolací důvod.
14. Jako neopodstatněnou Nejvyšší soud shledal rovněž námitku obviněné, že soud prvního stupně
posoudil jako přitěžující okolnost, že výživné nebylo hrazeno po delší dobu, přičemž již samotná
délka neplnění vyživovací povinnosti je znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 196 tr.
zákoníku, a nelze ji tak přičítat jako přitěžující okolnost s tím, že soud druhého stupně se poté s
uvedenou námitkou dle obviněné nevypořádal. Lze připomenout, že soud prvního stupně při
odůvodnění uloženého trestu uvedl následující: „Soud rovněž ohodnotil způsob provedení přečinu a v
rámci tohoto zohlednil dobu, po kterou výživné nebylo řádně hrazeno a která v případě obou dcer
obžalované se pohybuje kolem doby jednoho a půl roku“. Soud druhého stupně poté konstatoval, že
se obviněná trestných činů „dopouštěla po delší dobu, což jsou okolnosti přitěžující“. Soudy přitom
ve svých rozhodnutích ani nikde výslovně neodkazují na ustanovení § 42 písm. m) tr. zákoníku stran
páchání trestné činnosti po delší dobu jakožto přitěžující okolnosti. Pokud poukazují na okolnost, že
se obviněná předmětného jednání dopouštěla po delší dobu, spíše tímto dokreslují celkový pohled na
trestnou činnost obviněné, tedy že se jí dopouštěla po dobu výrazně přesahující čtyři měsíce, což je
znak základní skutkové podstaty podle § 196 tr. zákoníku. Nelze přisvědčit ani námitkám, že soud v
napadeném rozhodnutí nepřihlédl k okolnostem, které by mohly být považovány za polehčující. Soud
druhého stupně výslovně uvedl, že přihlédl k dosavadnímu způsobu života, hodnotil, že obviněná je
osobou invalidní, ve výpise z rejstříku trestů neměla žádný záznam, dosud se nedostala do konfliktu
se zákonem, a jednalo se tak o mimořádné vybočení z jejího jinak řádně vedeného života, a proto
soud také snížil trest uložený původním rozhodnutím.
15. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila
soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že použitá právní kvalifikace jednání
obviněné jako dvou přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je zcelapřiléhavá. S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání J. H.
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. | decision_1175.pdf |
198 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.04.2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.186.2016.1
Číslo: 2/2021
Právní věta: I. Úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl
trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž
byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst.
1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala
svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V
důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující
výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že
úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem). II. Odpor proti
vydanému trestnímu příkazu může osoba k tomu oprávněná podat účinně i předtím, než jí byl trestní
příkaz doručen.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.04.2016
Spisová značka: 6 Tdo 186/2016
Číslo rozhodnutí: 2
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Lhůty, Násilí proti úřední osobě, Opravné prostředky, Skutek, Trestní příkaz, Úřední osoba
Předpisy: § 120 odst. 3 tr. ř.
§ 127 odst. 1 tr. zákoníku
§ 127 odst. 2 tr. zákoníku
§ 314g odst. 1 tr. ř.
§ 325 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. K. a D. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 To 23/2015, a rozsudek
Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 2 T 92/2013, jakož i další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 2 T 92/2013, byli obviněný P.
K. a D. D. (dále též jen „obvinění“, případně „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, a trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se podle jeho
skutkových zjištění dopustili tím, že dne 18. 10. 2012 kolem 11.20 hod. v H., okres T., v areálu
střelnice provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem T.
poté, kdy obviněný P. K. jako správce střelnice zjistil, že i přes jeho nepřítomnost bylo v prostorách
areálu střelnice v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí (dále ve zkratce
„ČIŽP“) vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů jejími pracovníky započato místní
šetření, obvinění společně přijeli motorovým vozidlem do areálu střelnice, a přestože na místě již
přítomní inspektoři ČIŽP – poškození E. S. a V. Z. – jim jednak slovně a jednak předložením
příslušného služebního průkazu prokázali svou totožnost a příslušnost k ČIŽP a sdělili jim svůj záměr
pokračovat v areálu střelnice v již započatém výše zmíněném místním šetření, v úmyslu zabránit
poškozeným v dalším pokračování kontrolní činnosti a její obrazové dokumentaci, nejprve oba
obvinění začali vulgárním způsobem slovně napadat oba poškozené a vykazovat je z areálu střelnice,
obviněný P. K. přitom opakovaně vrazil rukama do těla poškozené E. S., vytrhl jí z ruky služební
fotoaparát zn. Olympus, typ C-5000 ZOOM, obsahující i paměťovou kartu a baterii, vše v hodnotě 5
960 Kč, a poškozeného V. Z., který se mu snažil fotoaparát odebrat nazpět, uchopil rukou za oděv
pod krkem a přitlačil jej na karoserii vozidla, přesto se poškozenému V. Z. nakonec podařilo odebrat
fotoaparát obviněnému a předat jej zpět poškozené E. S., na což obviněná D. D., která mezitím
vulgárně nadávala poškozené E. S. a vražením rukama do jejího těla bránila poškozené v pořizování
obrazové dokumentace incidentu na mobilní telefon, reagovala tak, že opět vytrhla zmíněný
fotoaparát z rukou poškozené E. S., nakonec oba obvinění i s odcizeným fotoaparátem nastoupili do
svého vozidla a popojeli opodál, vyjmuli z fotoaparátu paměťovou kartu a baterii, poté se vrátili
nazpět, vrátili fotoaparát bez paměťové karty a baterie poškozeným a z místa odjeli. Tímto jednáním
obvinění způsobili škodu na majetku vlastníkovi fotoaparátu, poškozené České inspekci životního
prostředí, Oblastnímu inspektorátu Ú. n. L.; poškození E. S. a V. Z. pak jednáním obžalovaných
neutrpěli zranění, která by si vyžádala lékařské ošetření.
2. Obvinění byli za uvedenou trestnou činnost odsouzeni podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jim byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku bylo oběma obviněným uloženo, aby ve lhůtě podmínečného odsouzení podle
svých sil, výdělkových možností a schopností uhradili společně a nerozdílně škodu, kterou trestným
činem způsobili.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Ústí nad
Labem usnesením ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 To 23/2015, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. K. ohledně tohoto spoluobviněného
a současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání spoluobviněné D. D.
II.
Dovolání obviněných
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Teplicích podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání, v nichž obvinění uplatnili důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. K. též dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
5. Obviněný P. K. předeslal, že odvolací soud učinil svůj závěr o zrušení napadeného rozsudku na
základě úvahy, že trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 2 T 92/2013,nabyl právní moci, čímž vytvořil překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěr
odvolacího soudu podle jeho přesvědčení vyvěrá z „nesprávného posouzení práva na spravedlivý
proces“. Obviněný akcentuje vadnou úvahu odvolacího soudu, který zaměňuje hmotně právní účinky
právních skutečností a s tím spojený běh času s úpravou konce lhůty procesně stanovené, po kterou
trvá právo na podání odporu proti trestnímu příkazu, na jejíž počátek nemá vliv způsob určení jejího
konce.
6. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo podat odpor proti trestnímu příkazu
vzniká (až) doručením jeho opisu. Podle jeho názoru, pokud jde o počítání lhůt, trestní řízení pro své
účely definuje jen okamžik, kdy určitá lhůta končí a co je s ní spojeno, přičemž toto nutně nemusí být
shodné s dobou trvání (existencí) práva, které lze ve lhůtě vykonat. Z toho dovozuje, že trestní řád
nespojuje právo na podání odporu proti trestnímu příkazu s okamžikem jeho doručení. Trestní řád
neuvádí nic o počátku běhu lhůty k podání odporu a podle něj tato lhůta počíná již okamžikem vydání
(vyhotovení) trestního příkazu.
7. Přiměřeného použití dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se obviněný domáhá proto, že
podle něj odvolací soud vůbec věcně neprojednal jeho odvolání.
8. Obviněná D. D. (s ní však i obviněný P. K.) namítá, že ze strany soudů obou stupňů došlo k
nesprávnému posouzení počínání pracovníků České inspekce životního prostředí (dále jen ve zkratce
„ČIŽP“), neboť jejich postup byl zcela protiprávní. Poukazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny a
správní řád a namítá, že na soukromém pozemku se působení orgánů státní správy při kontrolní
činnosti může odehrávat pouze s vědomím kontrolované osoby. Při vstupu na pozemek (to však
pozemek volně přístupný, nikoli do areálů a jiných celků) se musí pracovníci orgánů ochrany přírody
prokázat při výkonu své pracovní činnosti služebním průkazem. Navíc střelnice je stavbou a
zkolaudovanou nemovitostí, což podle obviněné vůbec vylučuje kompetenci ČIŽP. O právu volného
vstupu bez vědomí a souhlasu vlastníka zde vůbec nelze uvažovat. Nešlo o pozemky, u nichž lze
realizovat vstup bez souhlasu vlastníka (nájemce), a mylný je i ten výklad, že vstup na cizí pozemky
je vlastně volný a postačí pouhé prokázání se průkazem pro jakýkoli pohyb na nich. Obviněná zmínila
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 As 38/2014 a zdůrazňuje, že
státní orgán může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje. ČIŽP nemá podle dovolatelky žádnou
pravomoc působit na jiných nemovitostech než na volných pozemcích, a i zde je limitována, neboť
musí jít mj. o ochranu přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „zákon č. 114/1992 Sb.“ nebo „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Zpochybňuje
splnění podmínek místního šetření a ohledání vymezených ve správním řádu, neboť účastníci řízení
musí být přizváni k ohledání, mohou klást otázky, musí být sepsán protokol a podobně. Lze sice
dospět k závěru, že pracovníci ČIŽP deklarovali své počínání jako místní šetření, soud měl nicméně
zkoumat, zda jejich počínání splňuje zákonné požadavky. Vniknutí pracovníků ČIŽP do areálu
střelnice přes nepřítomnost obviněného P. K. považuje dovolatelka za svévolný, protiprávní čin, v
jehož rámci nemohlo dojít k žádné kontrolní činnosti, ale jen k nezákonnému seznamování se s cizím
majetkem. Bylo-li pak započato s něčím, co pracovníci ČIŽP označovali za místní šetření, šlo jen o
pokračování v nedovoleném pobytu v areálu a nedovoleném nahlížení do soukromého majetku třetích
osob, v němž se nachází věci značné hodnoty. Pokud se snad poškození po příjezdu dovolatelů do
areálu slovně a předložením průkazu prokázali, učinili tak opožděně, nehledě k tomu, že byli povinni
uposlechnout pokynu správce, provozovatele a nájemce střelnice (obviněného P. K.), nikoli
pokračovat v kontrole. Pouze protiprávní jednání poškozených pracovníků ČIŽP zcela ignorujících
pokyny obviněných vedlo k jejich popisované aktivitě. Šlo tedy o exces státního orgánu spočívající v
porušení zákona, takové jednání však nepožívá zvýšené ochrany.
9. Obvinění zpochybňují naplnění subjektivní stránky trestných činů, neboť z jejich strany nešlo o to,
aby poškozeným bylo zabráněno v pokračování kontrolní činnosti a v pořizování obrazové
dokumentace. Jejich snahou bylo docílit toho, aby pracovníci ČIŽP překračující svou pravomocopustili prostor a nepořizovali fotodokumentaci.
10. Obvinění závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem a v případě obviněné zrušil i předcházející rozsudek soudu
prvního stupně a v celém rozsahu ji zprostil obžaloby, v případě obviněného buď věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo ho také v celém rozsahu zprostil
obžaloby.
III.
Vyjádření k dovoláním a replika obviněných
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o dovolání
obviněné D. D., její námitky zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu
násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a subjektivní stránky trestného
činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku lze sice podřadit pod uplatněný dovolací
důvod, nejsou však důvodné. Podle státního zástupce z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že
obviněný P. K. jakožto správce, provozovatel a nájemce střelnice byl řádně vyrozuměn o prováděném
kontrolním šetření pracovníků ČIŽP, jež mělo být konáno vzhledem k předchozím stížnostem občanů
a podezření z ukládání nedovolených odpadů v areálu střelnice. K tomuto jednání byl obviněný
rovněž přizván. Původně přislíbil účast, posléze ji zrušil s tím, že se v dohodnutý čas nedostaví. Ze
skutkových zjištění také vyplývá, že poškození se řádně legitimovali jak svědku J. Z., o němž se
původně domnívali, že je to obviněný, tak i oběma obviněným poté, co se tito dostavili na místo
výkonu kontrolní činnosti.
12. Státní zástupce pokládá za nesprávný argument dovolatelů, že poškození vůbec neměli vstupovat
do areálu střelnice, neboť ČIŽP nemá žádnou pravomoc působit v jiných nemovitostech než na
volných pozemcích. Státní zástupce zde poukázal na příslušná ustanovení zákona o ochraně přírody
a krajiny a na pravomoci ČIŽP z nich vyplývající. K plnění těchto zákonem uložených úkolů je logicky
nezbytné, aby pracovníci ČIŽP mohli, po splnění patřičných podmínek, vstoupit do prostor, kde je
důvodné podezření, že je činností konkrétní osoby ohrožováno životní prostředí. Opačný výklad by
vedl až k absurdním situacím, kdy by ČIŽP fakticky nemohla plnit úkoly jí svěřené, a to jen proto, že
majitel oploceného pozemku se stavbou odmítá vpustit její pracovníky na místo.
13. Podle státního zástupce z citovaných skutkových zjištění a vědomí dovolatelů vyplývá, že
napadení pracovníci ČIŽP – poškození E. S. a V. Z. – byli v konkrétní situaci úředními osobami
správního úřadu s celostátní působností (ČIŽP), a byli tedy nadáni příslušnou pravomocí k výkonu
veřejné moci v zájmu ochrany přírody a krajiny. Tuto skutečnost oba obvinění velmi dobře věděli,
neboť poškození se jim řádně legitimovali (a navíc obviněný P. K. předem věděl o plánované
kontrole). Oba poškození vykonávali svou pravomoc řádně, a požívali tak ochrany úředních osob ve
smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud za této situace byli při výkonu své pravomoci a provádění
kontrolní činnosti napadeni a byl jim za užití násilí odcizen fotoaparát v hodnotě vyšší než 5 000 Kč –
a to jen proto, aby nemohl být pořizován obrazový záznam z kontroly – lze dovodit naplnění všech
znaků skutkové podstaty přečinů násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku.
14. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný P. K.,
státní zástupce s poukazem na údaje vyplývající ze spisu a na příslušná ustanovení trestního řádu
usuzuje, že obdobně, jako lze rozsudek po vyhlášení napadnout odvoláním, a to i před doručením
jeho písemného vyhotovení (nejpozději však do 8 dnů od doručení), není vyloučeno, aby obviněný –
přestože jemu ani obhájci fakticky ještě formálně nebyl doručen vydaný trestní příkaz, nicméně s
jeho obsahem se seznámil – napadl tento trestní příkaz odporem. Učinit tak může nejpozději do 8dnů po doručení jeho opisu jemu či jeho obhájci (podle toho, které doručení bylo pozdější), přičemž
tato lhůta určuje jen nejzazší okamžik, dokdy je třeba odpor podat tak, aby bylo možno považovat jej
za řádně uplatněný opravný prostředek se všemi účinky s tím spojenými.
15. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o
odmítnutí dovolání obviněné D. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ohledně obviněného P. K.
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující na tuto část, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde
zrušením, pozbydou podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
16. Obvinění v reakci na toto vyjádření státního zástupce v replice zpracované jejich obhájcem
vyjádřili nesouhlas, pokud jde o hodnocení výkonu pravomoci pracovníků ČIŽP, a obviněný P. K.
naopak souhlasí se závěry státního zástupce, které se vztahují ke způsobu rozhodnutí Nejvyššího
soudu o jeho dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
IV./1. K dovolání obviněného P. K.
17. Protože v případě obviněného bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jeho odvolání způsobem
atypickým, resp. obvykle se nevyskytujícím (tj. zrušením celé odsuzující části rozsudku soudu
prvního stupně týkající se tohoto obviněného bez dalšího), bylo třeba nejprve vyhodnotit, zda jeho
dovolání je možno pokládat za dovolání přípustné, tj. takové, jež je podáno vůči některému z
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.
18. Z ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutími ve
věci samé se rozumí jejich výčet uvedený v § 265a odst. 2 tr. ř.
19. V daném směru je nutno konstatovat, že napadené usnesení sice není pravomocným rozhodnutím
soudu ve věci samé, jak tento zákonný pojem konkretizuje taxativní výčet jeho typů obsažený v §
265a odst. 2 tr. ř., ale je rozhodnutím odvolacího soudu, čímž je splněna zákonná podmínka podle §
265a odst. 1 tr. ř. Kladný závěr o přípustnosti dovolání vyžaduje zásadně i splnění další zákonné
podmínky, tj. že zákon připouští dovolání. V nyní posuzované věci – s ohledem na nemožnost
podřazení rozhodnutí, resp. v něm obsaženého výroku, pod některou z alternativ podle § 265a odst. 2
tr. ř. by bylo třeba, kdyby Nejvyšší soud lpěl na toliko jazykovém (a doslovném) výkladu § 265a tr. ř.,
dospět k negativnímu závěru. Rozhodnutím o dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. a)
tr. ř., tj. jeho odmítnutím pro nepřípustnost, by však byl popřen smysl zákonné úpravy, která
umožňuje obviněnému dosáhnout přezkoumání pravomocných rozhodnutí zásadního významu
(rozhodnutí meritorních) Nejvyšším soudem.
20. Právní úprava obsažená v trestním řádu umožňuje obviněnému dosáhnout přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně odvolacím soudem, splní-li podmínky kladené na řádné (a mimo jiné i včasné)
podání odvolání. Nezákonné odepření přístupu k soudu druhého stupně, které představuje případ,
kdy je odvolání obviněného (stejně tak i státního zástupce) odmítnuto, aniž byly splněny podmínky
podle § 253 odst. 1 tr. ř. (v důsledku čehož nabude právní moci a stane se vykonatelným rozsudek
soudu prvního stupně), zakládá důvod dovolání podle § 265a odst. 1 písm. l) tr. ř. Vadný procesní
postup odvolacího soudu je důvodem pro zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním.
21. Právní stav, který nastal v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného P. K., jezcela srovnatelný se situací popsanou výše, byť není identický. V prvním případě jsou důsledky
trestní odpovědnosti obviněného (byl-li řádným opravným prostředkem napaden odsuzující rozsudek)
vyjádřeny v odvoláním nedotčeném rozsudku soudu prvního stupně, v nyní posuzovaném případě
zakládá tyto důsledky trestní příkaz, který se podle názoru odvolacího soudu stal pravomocným. Z
hlediska svého obsahu (a mimo jiné i dopadu na obviněného) jsou obě zvažované situace prakticky
shodné. Lze totiž poukázat na to, že – z důvodů, jež jsou vyloženy v odůvodnění usnesení odvolacího
soudu – obdobně jako při užití ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem i v nyní posuzované
věci nedošlo k věcnému přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním soudem druhého stupně, po
rozhodnutí odvolacího soudu existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí (trestní příkaz), které
vymezuje trestní odpovědnost obviněného v něm označenými trestnými činy (přečiny) a ukládá mu
trestně právní sankci.
22. Umožňuje-li zákon, aby dovolatel dosáhl přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem v případě, kdy odvolací soud nesprávně rozhodl o zamítnutí či odmítnutí jeho odvolání
[dovolací důvod podle § 265a odst. 1 písm. l) tr. ř.], pak je žádoucí, aby tuto možnost měl i obviněný v
posuzovaném případě, a to pro obsahovou shodu procesní situace navozené rozhodnutím odvolacího
soudu. Protože o přípustnosti jeho dovolání nelze rozhodnout na podkladě existující právní úpravy
(ani jejím extenzivním výkladem), byla přípustnost dovolání obviněného P. K. dovolacím soudem
dovozena na základě přípustné analogie bonam parte, a to analogie ustanovení § 265a odst. 1 písm.
h) tr. ř.
23. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti dovolání obviněného P. K.
24. Skutková zjištění odvolacího soudu týkající se data vydání trestního příkazu, doručení jeho opisu
dovolatelům i jejich obhájci, data a způsobu podání odporu vůči němu, jak jsou uvedena v
odůvodnění jeho usnesení, resp. zmíněna ve vyjádření státního zástupce k dovolání, odpovídají
skutečnosti. Právní závěr odvolacího soudu, který ve vztahu k nim dovodil, tj. nabytí právní moci
trestního příkazu v důsledku toho, že v období, kdy lze odpor účinně podat (podle odvolacího soudu
nejdříve po doručení opisu trestního příkazu obviněnému či jeho obhájci), tento podán nebyl,
Nejvyšší soud nesdílí.
25. Odvolací soud vyšel z premisy, že účinky odporu (§ 314g odst. 2 tr. ř.) v posuzované věci
nenastaly v důsledku toho, že obviněný, resp. ani jeho obhájce, nepodal odpor v období od 10. 7.
2013 do 24. 7. 2013. Přitom obhájce obviněného může za obviněného ve smyslu § 41 odst. 2 tr. ř.
podat odpor proti trestnímu příkazu ještě před jeho doručením obviněnému v případě, že mu byl opis
trestního příkazu doručen dříve, než byl doručen obviněnému. Počátek lhůty pro podání odporu ve
smyslu § 314g odst. 1 tr. ř. je vázán na doručení obhájci obviněného (nález Ústavního soudu ze dne
3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 272/05). Podle odvolacího soudu obhájci obviněného P. K. byl opis trestního
příkazu doručen dne 10. 7. 2013 a lhůta pro podání odporu by ve smyslu § 41 odst. 2 tr. ř. počala
běžet obhájci obviněného až tímto okamžikem. Jak dále konstatoval odvolací soud, v zákonné lhůtě,
která by obviněnému uplynula dne 24. 7. 2013, či jeho obhájci dnem 18. 7. 2013, nebyl podán odpor
proti uvedenému trestnímu příkazu. Nejvyšší soud považuje tento právní závěr za vadný, přičemž za
správný by mohl být pokládán pouze tehdy, kdyby do data 24. 7. 2013, kdy uplynula zákonná lhůta k
podání odporu počítaná od data doručení opisu trestního příkazu obviněnému, nepodal obviněný,
případně za něj jeho obhájce, žádný odpor. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
26. Základem, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o odvolání obviněného, je jeho tvrzení,
že do 16. 7. 2013 obviněnému, resp. do 10. 7. 2013 jeho obhájci, nevzniklo právo podat odpor vůči
trestnímu příkazu. Tento právní závěr vyvodil odvolací soud z faktu, že obviněnému nebyl v danou
dobu (tj. ke dni podání odporu za oba obviněné jejich obhájcem) doručen opis uvedeného trestního
příkazu, nenastaly účinky spojené s jeho doručením a nezačala běžet osmidenní lhůta, v níž mohluplatnit své právo.
27. Odvolací soud učinil vadný právní závěr, pokud usuzoval, že účinné podání odporu obviněným je
vyloučeno před datem doručení opisu trestního příkazu (tj. spojuje-li počátek běhu lhůty k podání
odporu až s účinky, které v podobě účinků spojených s vyhlášením rozsudku nastávají doručením
trestního příkazu obviněnému podle § 314e odst. 7 věty druhé tr. ř.; nyní jde o odst. 8). Ze zákona
nelze nic takového dovodit, poukaz odvolacího soudu na výše citovaný nález Ústavního soudu je
nepřípadný, neboť odvolacím soudem zmíněný závěr obsažený v nálezu, že počátek lhůty pro podání
odporu ve smyslu § 314g odst. 1 tr. ř. je vázán na doručení opisu trestního příkazu obhájci, nelze
vykládat tak, že by podání odporu předcházející tomuto okamžiku bylo nulitním právním úkonem.
Závěr, který zde Ústavní soud učinil, se vztahoval k otázce počítání lhůty k podání odporu a ve věci,
v níž byl vysloven, byl reakcí na zjištěné denegatio iustitiae ze strany soudu, které spočívalo v
odmítání soudu reagovat aktivitou (nařízením hlavního líčení) na odpory podané dalšími dvěma
obhájci obviněného, které soud v důsledku vadného vyhodnocení otázky zastoupení obviněného
dalším obhájcem, jemuž vůbec nebyl opis trestního příkazu doručen, považoval za opožděně podané.
Citovaný právní závěr je proto třeba vztahovat k označené otázce (tj. ke správnému vyřešení otázky
ne/uplynutí lhůty k podání odporu), a nikoli k otázce, kdy vzniká obviněnému právo podat odpor, jak
učinil odvolací soud v nyní posuzované věci. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je navíc vnitřně
rozporné, neboť na jedné straně vychází z účinků odsuzujícího rozsudku, které se pojí s okamžikem
doručení opisu trestního příkazu obviněnému, na druhé straně připouští účinné podání odporu
obhájcem obviněného v době od 10. 7. 2013, tedy v době předcházející tomuto okamžiku (16. 7.
2013).
28. Trestní řád nestanoví okamžik, od něhož je možno účinně napadnout trestní příkaz odporem. Z
úpravy obsažené v § 314e a násl. tr. ř. je třeba dovodit, že právní důsledky má již samotné vydání
trestního příkazu samosoudcem, neboť zákon výslovně upravuje i situace, které mohou nastat před
doručením trestního příkazu obviněnému (např. § 314g odst. 4 tr. ř.). Existence trestního příkazu po
jeho vydání samosoudcem je nezpochybnitelná, jako individuální akt aplikace práva je jeho opis
doručován osobám uvedeným v § 314f odst. 2 tr. ř., právo napadnout je odporem mají osoby uvedené
v § 314g odst. 1 větě první tr. ř. bez ohledu na obviněného, resp. na okamžik doručení trestního
příkazu této osobě. Proto není důvod jakkoli zpochybňovat to, že byl-li podán proti trestnímu příkazu
oprávněnou osobou ve lhůtě odpor (tj. např. státním zástupcem v okamžiku předcházejícím doručení
opisu trestního příkazu obviněnému, při dodržení osmidenní lhůty počítané od jeho doručení), trestní
příkaz se tím ruší – viz § 314g odst. 2 věta první tr. ř.
29. Účinné podání odporu proti trestnímu příkazu není vázáno na doručení jeho opisu osobě
oprávněné k podání tohoto opravného prostředku. Účinky spojené s jeho podáním (§ 314g odst. 2 tr.
ř.) nastávají i tehdy, pokud oprávněná osoba podala odpor v období následujícím po vydání trestního
příkazu samosoudcem, avšak ještě před doručením jeho opisu této oprávněné osobě.
30. Podal-li proto obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce odpor, v němž jsou uvedeny
skutečnosti reagující na vydaný trestní příkaz, pak je zjevné, že takto podaný odpor přivodil právní
důsledky upravené § 314g odst. 2 větě první tr. ř. nejen u obviněné D. D., jak uzavřel odvolací soud,
ale i u obviněného P. K. Proto soud prvního stupně nepochybil, pokud nařídil hlavní líčení ve vztahu k
oběma obviněným.
31. Protože vadným je jak právní závěr odvolacího soudu, že trestní příkaz vůči obviněnému P. K.
nabyl právní moci, tak na podkladě tohoto závěru učiněné rozhodnutí, jímž rozhodl o odvolání
obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích, shledal Nejvyšší soud důvod ke kasačnímu
zásahu. V důsledku naplnění dovolacího důvodu podle § 265a odst. 1 písm. l) tr. ř. per analogiam tr.
ř. zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 To 23/2015, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu vTeplicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 2 T 92/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
IV./2. K dovolání obviněné D. D.
32. Rovněž dovolací argumentaci obviněné shledal Nejvyšší soud způsobilou k naplnění uplatněných
dovolacích důvodů. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v části týkající se této dovolatelky
způsobem upraveným v § 265i odst. 3 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i její dovolání je
důvodné.
33. Podstata tohoto konstatování spočívá ve zjištění, že se soudy nižších stupňů nedostatečným
způsobem vypořádaly s tou částí námitek obviněné D. D., tvořící součást její obhajoby (v tomto směru
shodné s obhajobou obviněného P. K.) od počátku jejího trestního stíhání, které mají hmotně právní
povahu a jež směřují ke zpochybnění právního závěru, že se svého jednání dopustila vůči osobám,
jimž je poskytována zvýšená ochrana jako úředním osobám [§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku].
34. Přestože obviněná poukazem na soudem učiněná skutková zjištění stran vstupu poškozených do
jimi kontrolovaného objektu (jakož i na další skutečnosti týkající se jejich činnosti) s oporou o právní
úpravu, resp. i judikaturu vztahující se k dané oblasti, namítala exces poškozených, pro který podle jí
uplatněné obhajoby nemohla spáchat trestný čin vůči osobě, jíž je poskytována zvýšená ochrana (a
tudíž ani přečin podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku), reakce soudů na tuto obhajobu nelze pokládat za
dostatečnou. Důsledkem tohoto postupu jsou pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku,
jímž byla obviněná shledána vinnou.
35. Soud prvního stupně s oporou o usvědčující výpovědi poškozených a svědkyně J. S. sice zmiňuje
jejich poněkud nestandardní vstup do prostoru střelnice, když poškození nevstoupili vjezdovou
bránou, ale ze strany pozemku, avšak ve vztahu k takovému skutkovému zjištění činí závěr, že
„otázka vstupu na pozemek v souladu se správním řádem a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, není z hlediska posuzované trestné činnosti relevantní“. Přitom vychází i z dílčího
skutkového zjištění, že v momentě, kdy poškození vstupovali na pozemek střelnice neoploceným
prostorem, nebylo ani zřejmé, která část pozemku již ke střelnici patří a která nikoliv. Na obhajobu
obviněné vůči právní kvalifikaci skutku podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku reagoval soud
prvního stupně tvrzením, že „oprávněnost vstupu na daný pozemek, nebo jinými slovy naprostá
bezvadnost výkonu úřední činnost, při níž došlo k užití násilí, není relevantním znakem skutkové
podstaty tohoto trestného činu“. Podle soudu prvního stupně „není podstatné, zda úřední osoby v
rámci své činnosti postupovaly naprosto bezchybně v souladu se všemi předpisy, které na jejich
činnost dopadají … i kdyby došlo k porušení předpisů, které upravují úřední činnost těchto osob, v
tomto případě by nebylo zcela jistě natolik relevantní a nemohlo zasáhnout do práv třetích osob
natolik, že by bylo možné konstatovat překročení mezí oprávnění úřední osoby“.
36. Neudržitelnost této právní argumentace spočívá v tom, že nepřihlíží k faktu, že druhovým
objektem, kterému poskytuje ochranu hlava X zvláštní části trestního zákoníku, je právním řádem
upravená činnost orgánů veřejné moci a úředních osob, kterou se zabezpečují úkoly vyplývající z
jejich funkcí (a dále důležité principy soužití lidí ve společnosti). Z toho na straně druhé vyplývá, že
úřední osoby jsou při výkonu své pravomoci (v alternativě užité odsuzujícími rozhodnutími) chráněny
za situace, že jejich činnost odpovídá tomu, k čemu jsou oprávněny. Jinými slovy vyjádřeno,
základním předpokladem toho, aby úřední osoba při výkonu pravomoci, jež je vymezena příslušnými
zákony a dalšími právními normami vydanými na základě zákona, požívala ochrany poskytované jí
podle § 325 tr. zákoníku, je to, že tato pravomoc je vykonávána jen na základě zákona a v jeho
mezích (secundum et intra legem).37. Uplatňuje-li proto dovolatelka ve své argumentaci právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012, v němž je uvedeno, že verbální nebo fyzický útok
vůči úřední osobě, jejíž jednání vykazuje zjevné známky svévole (např. tím, že výrazně vybočuje z
mezí její pravomoci), v důsledku čehož na ni nedopadá ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku,
neodůvodňuje kvalifikaci takového jednání jako přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1
tr. zákoníku, pak vznáší relevantní námitku, s níž je nezbytné se náležitým způsobem vypořádat.
38. Již na tomto místě lze nicméně připomenout, že přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci
úřední osoby, a že tudíž dovození takového právního závěru musí být odůvodněno tomu
odpovídajícím skutkovým zjištěním, které umožňuje tuto hmotně právní subsumpci. Pracovníka ČIŽP
je sice možno pokládat za úřední osobu podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, samotný tento fakt
ještě nepostačuje k závěru, že při útoku jiné osoby vůči němu je páchán trestný čin podle § 325 tr.
zákoníku. Významné totiž je – a to rovněž z hlediska argumentace obsažené v dovolání obviněné –
ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby
podle jednotlivých ustanovení trestního zákona se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti
s její pravomocí a odpovědností. Má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole (např. tím, že
výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), nedopadá na ni ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Platí
tedy, že zvláštní ochranu podle § 325 tr. zákoníku má úřední osoba zásadně pouze potud, pokud
postupuje v rámci své pravomoci a odpovědnosti, a pokud tedy vykonává svou pravomoc řádně. Je
proto nejen zcela žádoucí, nýbrž přímo nezbytné, aby skutková zjištění, která hodlá soud podřadit
pod citované ustanovení trestního zákoníku, vyjadřovala všechna tato relevantní fakta.
39. Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněné D. D. uzavřel, že slovní napadení inspektorů
obviněnou poté, co se poškozená E. S. prokázala průkazem ČIŽP obviněnému P. K., nelze posuzovat
v rovině svépomoci, neboť vybočuje z těchto mezí a dosahuje takové intenzity, že je třeba ho posoudit
z hlediska trestněprávní odpovědnosti. V návaznosti na vymezení postavení ČIŽP odvolací soud
zdůraznil ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., podle něhož pracovníci všech orgánů
ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo
vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a
dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná měření,
sledování, dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí.
Pouze vstup do prostorů a objektů užívaných ozbrojenými silami a ozbrojenými sbory se řídí
zvláštními předpisy.
40. Dále odvolací soud shledal splněnou podmínku souvislosti trestného činu s výkonem pravomoci
úředních osob. Pracovníci ČIŽP byli oprávněni vstoupit na pozemek střelnice, zvláště když její
nájemce neposkytl potřebnou součinnost, přičemž případnou nesprávnost jejich postupu mohl
nájemce areálu namítat v příslušném řízení. Podle odvolacího soudu byla důvodnost provedení
místního šetření ve svém důsledku prokázána výslednými zjištěními, která se odrazila v konečném
rozhodnutí inspektorátu. Tvrzení, že pracovníci inspekce porušili své povinnosti tím, že se
neprokázali služebním průkazem, se jeví jako nevěrohodné, stejně tak jako je irelevantní tvrzení, že
do prostoru vnikli neoprávněně.
41. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněnými uplatněnou obhajobu
spočívající ve zpochybnění podmínek, za nichž úřední osoby požívají zvýšené ochrany, shledaly
nedůvodnou. Současně je však patrné, že oba soudy učinily své právní závěry, aniž by se plně a v
konkrétnosti vypořádaly s námitkami obviněných odkazujícími na příslušná ustanovení právních
předpisů, jež uvedla obhajoba.
42. Dovolací argumentace obviněné, která brojí proti právní kvalifikaci skutku jako přečinu násilí
proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spočívá v tvrzení o excesu poškozenýchjako pracovníků ČIŽP. Ten má podle dovolatelky svůj podklad v tom, že
a) poškození vstoupili na pozemky, které vzhledem ke svému charakteru (zkolaudovaná
střelnice) vůbec nepodléhají kontrole orgánů ČIŽP (nedostatek věcné působnosti),
b) poškození vstoupili na tyto pozemky, aniž byl splněn předpoklad podle § 62 zákona č.
114/1992 Sb., tj. bez předchozího prokázání se služebním průkazem,
c) poškození nevyrozuměli předem vlastníka, resp. nájemce pozemku, že hodlají provést tzv.
místní šetření (rozpor s ustanovením § 12 odst. 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 552/1991 Sb.“),
d) poškození v důsledku toho neprováděli žádný úkon (místní šetření) ve smyslu zákonných
předpokladů (§ 38 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „správní řád“),
e) poškození neuposlechli výzvy správce a provozovatele střelnice k opuštění prostoru (§ 55 a §
54 zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „zákon o zbraních“).
43. Důvodným je tvrzení dovolatelky, že se soudy nižších stupňů blíže nezabývaly otázkou, zda
poškození skutečně vykonávali (nejen podle svého hodnocení) na střelnici místní šetření, resp.
ohledání jako formu důkazu (§ 54 správního řádu), neboť v jejich rozhodnutích nelze nalézt
dostatečně přesvědčivou reakci na námitky obhajoby, obsahově shodné s tím, co je předmětem
dovolacích argumentů [v odvolání byly uplatněny všechny námitky uvedené výše pod body a) až e)].
44. Vzhledem k vydání odsuzujících rozhodnutí bylo nezbytné dovodit, byť explicitně v napadených
rozhodnutích k dané otázce nic konkrétního není uvedeno (tj. ve smyslu jasného odkazu na to, zda
poškození prováděli konkrétní kontrolní činnost, jež je náplní práce ČIŽP), že soudy nižších stupňů
neshledaly důvodnou námitku obviněných, že poškození vstoupili do prostor, na něž se nevztahuje
kontrolní pravomoc orgánů ČIŽP. Vyjde-li se z toho, že ČIŽP dozírá na dodržování obecně závazných
předpisů a rozhodnutí správních orgánů ve věcech životního prostředí a zjišťuje nedostatky, přičemž
se při své činnosti neřídí jen zákonem č. 114/1992 Sb., nýbrž i dalšími zákony (dovolatelka poukazuje
na zákon č. 552/1991 Sb.), pak i s přihlédnutím k jejich obsahu musí být posouzena otázka
kompetence ČIZP a oprávnění jejích pracovníků. V daném směru je třeba poukázat na to, že
ustanovení § 11 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb. stanoví, že „kontrolní pracovníci jsou při provádění
kontroly oprávněni vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor
kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly“. Nelze proto dovozovat, jak činí obviněný
P. K., že by ČIŽP neměla „žádnou pravomoc působit v jiných nemovitostech než na volných
pozemcích“, na nichž je dále „limitována, mj. musí jít o ochranu přírody a krajiny …“.
45. Oproti tomu je třeba považovat za důvodné námitky obviněné D. D. obsahově shrnuté výše pod
písm. b) až d) v bodě 42., neboť v daném směru dovolatelka opodstatněně odkazuje na ustanovení čl.
2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen ve zkratce „Listina“), podle něhož státní moc
lze uplatňovat jen v případech a v mezích zákonem stanovených, a to způsobem, který stanoví zákon.
Správní řád je i podle ČIŽP základním procesním předpisem pro její kontrolní činnost, přičemž podle
§ 2 odst. 1 správního řádu postupuje správní orgán v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, přičemž podle § 2
odst. 3 správního řádu šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost
správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek
stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.46. Soudy obou stupňů při skutkovém zjištění, že pracovníci ČIŽP vstoupili do areálu střelnice
provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem T., kde podle
nich zahájili místní šetření vedené pro podezření z nepovoleného nakládání s odpady, se sice
vyjádřily k některým z výše uvedených námitek, avšak nikoli z toho podstatného hlediska, které by
jednoznačně a transparentně deklarovalo, že tu vykonávali pravomoc, která jim přísluší, a to
způsobem odpovídajícím zákonu.
47. V uvedeném směru se sluší připomenout, že podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb.
jsou kontrolní pracovníci povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření
k provedení kontroly. Oprávnění pracovníků provádějících kontrolu ke vstupu na pozemky upravuje
ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. tak, že pracovníci všech orgánů ochrany přírody,
kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v
nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších
předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná měření, sledování,
dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí. Při výkonu této
činnosti jsou pracovníci orgánu ochrany přírody povinni co nejvíce šetřit vstupem dotčené pozemky,
jakož i všechna práva vlastníka.
48. K důkazu ohledáním, za které by vzhledem k dosud učiněnému závěru soudů o provádění
místního šetření poškozenými bylo třeba pokládat činnost, při níž byli napadeni, lze uvést, že
ustanovení § 54 odst. 1 správního řádu stanoví, že vlastník nebo uživatel věci nebo ten, kdo má věc u
sebe, je povinen předložit ji správnímu orgánu nebo strpět ohledání věci na místě. Správní orgán o
tom vydá usnesení, jež se oznamuje pouze osobě uvedené ve větě první. Hrozí-li nebezpečí z
prodlení, postupuje se podle § 138 správního řádu (zajištění důkazu).
49. Nedostatek rozsudku soudu prvního stupně, který nenapravil k odvolání obviněných ani odvolací
soud, je v tom, že skutkové vyjádření obsažené v jeho výrokové části nevymezuje podmínky, za
kterých poškození „v rámci kontrolní činnosti ČIŽP vedené pro podezření z nepovoleného ukládání
odpadů“ přistoupili k vykonání „místního šetření“. Takové zjištění není obsaženo ani v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Neexistenci skutkového zjištění týkajícího se označení právního
předpisu, podle něhož poškození postupovali (tedy ustanovení, na jehož podkladě realizovali svá
oprávnění, tj. vykonávali jim svěřenou pravomoc), je třeba vnímat jako závažný nedostatek rozsudku,
neboť jasné vymezení těchto skutečností je podmínkou toho, aby bylo možno učinit pozitivní závěr, že
v posuzované věci byly splněny podmínky ochrany úřední osoby stanovené v § 127 odst. 2 tr.
zákoníku.
50. Soud prvního stupně, aniž by alespoň vymezil příslušný zákon, vyšel při svém závěru o trestní
odpovědnosti obviněných (zde patrně při dovození vědomostní složky zavinění) z toho, že v momentě,
kdy došlo ke spáchání trestných činů, bylo obviněným známo, že poškození jsou úředními osobami
provádějícími výkon své úřední pravomoci. Ve vztahu ke znaku objektivní stránky trestného činu
(užití násilí vůči úřední osobě) tak však soud učinil, aniž by tento svůj závěr podpořil odkazem na
příslušná ustanovení, na jejichž základě poškození vykonávali svou činnost, či zdůvodnil, proč byli
poškození podle jeho zjištění úředními osobami (chybějící odkaz na ustanovení § 127 tr. zákoníku).
Odvolací soud napravil nedostatky rozsudku soudu prvního stupně jen částečně, když sice na jedné
straně uvedl, za jakých podmínek je příslušná osoba úřední osobou a kam je třeba ve struktuře
správních orgánů včlenit ČIŽP, avšak na druhé straně výslovně neoznačil konkrétní alternativu podle
§ 127 odst. 1 tr. zákoníku, pod kterou zařadil poškozené jako pracovníky ČIŽP, zejména rovněž
nevyložil, na základě jakého právního předpisu poškození postupovali, a v tomto směru nedoplnil
nedostatečný popis skutku vlastními zjištěními. Pro závěr o spáchání činu kvalifikovaného jako
trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku je popis skutku nedostatečný,
neboť náležitě nevyjadřuje to, co vyžaduje ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku toho je
nezbytné považovat hmotně právní posouzení skutku za vadné, neboť popsaný skutek nelzesubsumovat pod zmíněnou právní kvalifikaci.
51. Protože Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněné D. D. o vadě rozhodnutí spočívající v
nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 325 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, zrušil k jejímu dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 4 To 23/2015, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 2 T 92/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal věc soudu prvního stupně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a udělil mu k tomu potřebné pokyny. | decision_1176.pdf |
199 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19.04.2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.80.2016.1
Číslo: 32/2021
Právní věta: Odpovědnost pachatele za hospodaření občanského sdružení (spolku) vymezená jeho
stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu
ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku,
neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 19.04.2016
Spisová značka: 5 Tdo 80/2016
Číslo rozhodnutí: 32
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Porušení povinnosti při správě cizího majetku
Předpisy: § 220 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. F. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, a rozsudek Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 120/2014, byl obviněný J.
F. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zákoníku. Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný sám jako předseda
občanského sdružení R. B. Š. se sídlem v Š., který měl podle stanov spoluodpovědnost za
hospodaření tohoto občanského sdružení, dne 22. 12. 2010 v Dohodě o postoupení práv a povinností
ze smluv o spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko, uzavřené mezi občanským
sdružením R. H. se sídlem v H., zastoupeným rovněž obviněným, a občanským sdružením M. K. se
sídlem v K., zavázal občanské sdružení R. B. Š. tím, že v případě neschválení převodu práv a
povinností z občanského sdružení R. H. na občanské sdružení M. K. a v případě nevrácení dotace vevýši 2 000 000 Kč, která byla poskytnuta občanskému sdružení R. H. od města K. prostřednictvím
občanského sdružení M. K. převede na občanské sdružení M. K. umělý povrch fotbalového hřiště v Š.
Obviněný dále sám v dodatku č. 1 k Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci –
sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 9. 12. 2011 zavázal občanské sdružení R. B.
Š., že do 31. 1. 2012 vrátí občanskému sdružení M. K. částku ve výši 2 000 000 Kč, a pokud tak
neučiní, převede do vlastnictví občanského sdružení M. K. umělý povrch fotbalového hřiště v Š.
Obviněný si přitom musel být vědom, že v případě neschválení převodu práv a povinností
vyplývajících ze Smlouvy o spolupráci mezi Českomoravským fotbalovým svazem, o. s., se sídlem v P.
6, a R. H., které nemohlo občanské sdružení R. B. Š. nijak ovlivnit, a tím při nesplnění podmínek
dotace zavazuje svým jednáním občanské sdružení R. B. Š. k vrácení uvedené dotace, přestože toto
občanské sdružení žádnou dotaci neobdrželo, a k bezúplatnému převedení umělého povrchu
fotbalového hřiště v Š. na občanské sdružení M. K. když věděl, že náklady na vybudování umělého
povrchu fotbalového hřiště v Š. činily částku ve výši 5 862 836,19 Kč. Následně obviněný jako
předseda občanského sdružení R. B. Š. uzavřel dne 18. 5. 2012 s občanským sdružením M. K.
Dohodu o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. včetně dodatku č. 1 z téhož dne, na
základě níž občanské sdružení R. B. Š. bezúplatně převedlo na občanské sdružení M. K. vlastnické
právo k umělému povrchu fotbalového hřiště ve sportovním areálu v Š., přestože hodnota umělého
povrchu v tomto období činila nejméně 4 221 242 Kč. Tím měl obviněný způsobit občanskému
sdružení R. B. Š. škodu ve výši nejméně 4 221 242 Kč. Obviněný tedy měl popsaným jednáním
porušit smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a způsobit takovým činem značnou
škodu.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 To 171/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
4. Obviněný J. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Krajského soudu v
Brně dovolání a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
především vytkl porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nedodržení zásady „materiální
pravdy“ a s ní související „zásady in dubio pro reo“.
5. Obviněný zpochybnil také naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným,
zejména pokud jde o subjektivní stránku tohoto přečinu ve vztahu ke způsobení následku. V této
souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo
1138/2010. Jak dále obviněný zdůraznil, není zřejmé, z čeho bylo dovozeno jeho úmyslné zavinění ve
vztahu ke způsobení škody. Obviněný rovněž namítl, že ačkoliv občanské sdružení R. B. Š. nevzneslo
nárok na náhradu škody, nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, přičemž soudy nižších
stupňů se jí ani nezabývaly.
6. Obviněný uplatnil i další námitky týkající se podmínek převodu práv a povinností mezi dotčenými
subjekty a zpochybnil i platnost uzavřených smluv, resp. jejich dodatků, a způsobení škody. Zároveň
vytkl, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajskéhosoudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a aby věc přikázal
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Vyjádření k dovolání
8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. F. prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce mimo jiné zdůraznil, že obviněný
zavázal občanské sdružení R. B. Š. k tomu, aby ručilo svým majetkem za závazek jiného subjektu,
ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že nemůže nijak ovlivnit, zda nastanou podmínky, za kterých bude
občanské sdružení R. B. Š. povinno splnit svůj závazek. Podstata jednání obviněného tedy spočívala v
tom, že bezdůvodně a bez získání jakékoliv protihodnoty zbavil občanské sdružení R. B. Š. vlastnictví
k umělému povrchu fotbalového hřiště, přičemž občanské sdružení R. B. Š. nepochybně neobdrželo
žádnou dotaci.
9. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, které se
vztahují k naplnění subjektivní stránky trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe,
ale ty nejsou důvodné.
10. Státní zástupce sice v rozhodnutích soudů nižších stupňů postrádá specifikaci smluvních
povinností, které obviněný porušil, ale dovolání v tomto směru neobsahuje žádné konkrétní námitky.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. F. jako zjevně neopodstatněné. Obviněný na toto
vyjádření, které mu bylo zasláno, nijak nereagoval.
IV.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání
dovolání, dospěl mimo jiné k následujícím závěrům.
13. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného
usnesení i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Obviněný v
části svého dovolání uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a jimiž zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a vytkl porušení zásady
subsidiarity trestní represe. Námitky obviněného, kterými se snažil zpochybnit správnost skutkových
zjištění soudu prvního stupně a jeho hodnocení důkazů, jsou však mimo citovaný dovolací důvod. Po
přezkoumání pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné a že
napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
nemohou obstát.
b) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
14. Nejvyšší soud zde připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §
220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo
smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou
škodu. Podstatou tohoto přečinu je tedy jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, ale
nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitostijiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom
taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku.
Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče,
náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony
s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Nositelem povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti
právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě
smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k
ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování či nepojmenované smlouvy). Porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s
obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat
nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména
takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel
neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá
cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo
spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento
majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije
opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek
za nepřiměřeně nízké nájemné atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo
smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu
nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k
porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm.
Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku;
od 1. 9. 2020 jde o škodu ve výši nejméně 1 mil. Kč). Z hlediska subjektivní stránky postačí
způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (viz
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
2184 až 2195).
15. V nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění výše uvedených znaků
trestného činu v tom, že obviněný J. F. sám jako předseda předsednictva občanských sdružení R. B.
Š. a R. H. zavázal občanské sdružení R. B. Š. v Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o
spolupráci – sportovní centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 22. 12. 2010, uzavřené mezi
občanskými sdruženími R. H. a M. K., že v případě neschválení převodu práv a povinností z
občanského sdružení R. H. na občanské sdružení M. K. a v případě nevrácení dotace ve výši 2 000
000 Kč, která byla poskytnuta občanskému sdružení R. H. od města K. prostřednictvím občanského
sdružení M. K. převede na občanské sdružení M. K. umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný
dále sám v Dodatku č. 1 k Dohodě o postoupení práv a povinností ze smluv o spolupráci – sportovní
centrum mládeže a sportovní středisko ze dne 9. 12. 2011 zavázal občanské sdružení R. B. Š., že do
31. 1. 2012 vrátí občanskému sdružení M. K. částku ve výši 2 000 000 Kč, a pokud tak neučiní,
převede do vlastnictví občanského sdružení M. K. umělý povrch fotbalového hřiště v Š. Obviněný si
přitom musel být vědom, že v případě neschválení převodu práv a povinností vyplývajících ze
Smlouvy o spolupráci mezi Českomoravským fotbalovým svazem, o. s., a R. H., které nemohlo
občanské sdružení R. B. Š. nijak ovlivnit, a tím při nesplnění podmínek dotace zavazuje svým
jednáním občanské sdružení R. B. Š. k vrácení zmíněné dotace, přestože toto občanské sdružení
neobdrželo žádnou dotaci, a k bezúplatnému převedení umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. na
občanské sdružení M. K. Ke schvalování převodu práv a povinností občanským sdružením
Českomoravský fotbalový svaz, o. s., pak ani nedošlo, neboť obchodní společnost FC K. 1919
nesouhlasila s převodem. Následně obviněný jako předseda předsednictva občanského sdružení R. B.
Š. uzavřel s občanským sdružením M. K. dne 18. 5. 2012 Dohodu o převodu umělého povrchufotbalového hřiště v Š. Tím měl obviněný způsobit občanskému sdružení R. B. Š škodu ve výši
nejméně 4 221 242 Kč. Tato částka pak byla zjištěna jako aktuální hodnota umělého povrchu
fotbalového hřiště na základě znaleckého posudku č. 62/1/14 vypracovaného znalcem doc. Ing. B. P.,
CSc.
16. Nejvyšší soud především považuje za důvodné ty dovolací námitky obviněného J. F., jimiž
zpochybnil možnost spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §
220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, a to s poukazem na neplatnost
výše zmíněné Dohody o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012
uzavřené mezi občanským sdružením R. B. Š., za něž jednal, a občanským sdružením M. K., které se
mělo stát vlastníkem převáděného umělého povrchu. Obviněný zde sice vytkl neplatnost této
smlouvy jen vzhledem k nedostatku jejího podpisu místopředsedou předsednictva občanského
sdružení R. B. Š., ale Nejvyšší soud shledal podstatně závažnější důvod neplatnosti smlouvy, který
vylučuje, aby mohl být účinně převeden umělý povrch fotbalového hřiště v Š. do majetku občanského
sdružení M. K. a aby tím mohla být způsobena škoda na majetku prvního z těchto občanských
sdružení.
17. Pro vyřešení otázky platnosti smlouvy o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. je
rozhodující právní povaha tohoto umělého povrchu, tj. zda jej lze považovat za samostatnou movitou
věc, a zda tedy mohlo vůbec dojít k jeho platnému převodu. Předmětem převodu na základě Dohody
o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. ze dne 18. 5. 2012 uzavřené mezi občanskými
sdruženími R. B. Š. a M. K. byl totiž samotný umělý povrch, nikoliv pozemky, na nichž se nachází.
18. Nejvyšší soud v další části odůvodnění s poukazem na příslušnou judikaturu učinil závěr, že v
daném případě byl umělý povrch fotbalového hřiště je jen součástí pozemku, na kterém je umístěn, a
nikoli samostatnou věcí, takže jako součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního
vztahu. To platí i v případě, když v důsledku faktického spojení se stala součástí hlavní věci taková
věc, která byla původně samostatnou věcí. Právní následky smlouvy o převodu umělého povrchu
fotbalového hřiště tak fakticky nemohly nastat a nenastaly, neboť tato smlouva je v důsledku vadně
definovaného předmětu převodu neurčitá, přičemž jejím předmětem je plnění nemožné, tudíž podle §
37 odst. 1, 2 obč. zák. je smlouva absolutně neplatná. Obviněný ostatně v řízení před soudem prvního
stupně vytkl i tento důvod neplatnosti smlouvy v rámci obhajoby společně s námitkou chybějícího
podpisu místopředsedy předsednictva občanského sdružení R. B. Š. na příslušné smlouvě.
19. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ačkoliv obviněný J. F. ve svém dovolání namítl neplatnost smlouvy
o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště pouze z důvodu jejího chybějícího podpisu
místopředsedou předsednictva občanského sdružení R. B. Š., je zde dán významnější důvod absolutní
neplatnosti této smlouvy, v důsledku něhož nedošlo k platnému převodu umělého povrchu
fotbalového hřiště mezi občanskými sdruženími R. B. Š. a M. K. Proto ani nemohlo dojít k úbytku v
majetkové sféře občanského sdružení R. B. Š., tj. ke škodě na jeho majetku, a obviněný by mohl
spáchat nanejvýš pokus trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst.
1 k § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
20. Dále Nejvyšší soud upozorňuje na hmotně právní vadu výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně spočívající v chybějící specifikaci smluvní povinnosti, kterou měl obviněný porušit.
Pachatelem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku
totiž může být jen tzv. speciální subjekt, u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená v základní
skutkové podstatě tohoto trestného činu tak, že jde o nositele povinnosti opatrovat nebo spravovat
cizí majetek. Taková povinnost může být uložena zákonem nebo určitou smlouvou. Soud prvního
stupně se vypořádal s otázkou právní kvalifikace skutku v odůvodnění svého rozsudku, kde
konstatoval, že obviněný svým jednáním porušil stanovy občanského sdružení R. B. Š., neboť smlouvy
podepsal sám, avšak ani ve výroku o vině, ani v odůvodnění nevymezil, jaké konkrétní ustanovenítěchto stanov ukládalo obviněnému povinnost spravovat nebo opatrovat majetek občanského
sdružení, které bylo porušeno. Pouze z právní věty výroku o vině lze usuzovat, že obviněný měl mít
tuto povinnost uloženu na základě smlouvy. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, ale nenapravil nedostatek konkrétního vymezení povinnosti, kterou měl obviněný porušit
svým jednáním.
21. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný J. F. byl na základě čl. IX. bodu 3. stanov
občanského sdružení R. B. Š. jako předseda předsednictva odpovědný za hospodaření tohoto
sdružení a dále na základě čl. VII. bodu 3. týchž stanov byl oprávněn jednat vždy spolu s
místopředsedou předsednictva a podepisovat se tak, že k názvu občanského sdružení připojí svůj
podpis oba dva. Přitom skutečnost, že obviněný nemůže sám zavázat občanské sdružení R. B. Š. k
převodu umělého povrchu fotbalového hřiště, mu musela být známa, neboť se osobně podílel na
tvorbě stanov a již dříve činil úkony za občanské sdružení a vždy se podepisoval s další osobou. Z
trestního spisu je dále patrný obsah stanov občanského sdružení R. B. Š. podle nichž je výkonným
orgánem tohoto občanského sdružení oprávněným jednat navenek předsednictvo, které též
hospodaří s majetkem. Z dalších důkazů pak vyplývá, že obviněný byl skutečně v rozhodném období
předsedou předsednictva občanského sdružení R. B. Š. Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s názorem
soudu prvního a druhého stupně, podle něhož odpovědnost obviněného za hospodaření občanského
sdružení vymezená jeho stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis (viz přiměřeně odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, publikovaného pod č. C 4526. v sešitě
4 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, publikovaný pod č.
51/2001 Sb. rozh. obč.). Přestože v této trestní věci byla rozhodující právní úprava vyplývající ještě
ze zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12.
2013, na podporu závěru, podle něhož stanovy dřívějšího občanského sdružení, které se nyní
považuje za spolek, mají povahu smlouvy a z ní vyplývající povinnosti povahu smluvních povinností,
lze poukázat na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti od 1.
1. 2014. Stanovy spolku se pokládají za smlouvu, neboť občanský zákoník stanoví, že spolek je
založen v případě, kdy jsou přijaty stanovy, a to jak ve formě smlouvy uzavřené mezi zakladateli, tak
i přijetím stanov na ustavující schůzi (viz LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až
654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1110). Obdobně je právní povaha stanov obchodních
společností a družstev shodná s právní povahou stanov občanských sdružení vzniklých na základě
zákona o sdružování občanů, tj. jde rovněž o smlouvu sui generis.
22. Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného týkající
se absolutní neplatnosti Dohody o převodu umělého povrchu fotbalového hřiště v Š. za
opodstatněnou, ačkoliv obviněný namítl takovou neplatnost též z jiného důvodu, než z kterého ji
Nejvyšší soud shledal důvodnou.
c) K ostatním námitkám obviněného
23. V další části odůvodnění se Nejvyšší soud vypořádal s ostatními námitkami obviněného, které
shledal zčásti rovněž důvodnými, pokud jde o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, a zčásti
neodpovídajícími uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, pokud jde o námitky
skutkového, resp. procesního charakteru.
V.
Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
zčásti důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ijemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících,
pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal věc
Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. Tento soud tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného J. F. a odstraní
vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že
obviněný by mohl naplnit znaky pokusu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musí se podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s
ohledem na specifika tohoto případu pečlivě zabývat též uplatněním zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícím principem použití trestního práva jako „ultima ratio“. Z tohoto hlediska
totiž soudy nižších stupňů ve zrušených rozhodnutích vůbec nevěnovaly pozornost otázce, proč jde o
případ natolik společensky škodlivý, že v něm nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných
právních předpisů, zejména práva občanského nebo obchodního. | decision_1177.pdf |
200 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13.04.2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013,
ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.1714.2013.1
Číslo: 56/2017
Právní věta:
V exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu představuje platba povinného, spočívající v
zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet
soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, vymožené
plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Soudní exekutor není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž exekuční soud k
návrhu povinného zastavil exekuci dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nemůže-li soudní exekutor
zpochybnit správnost usnesení o zastavení exekuce, pak jej nelze zbavit práva namítat (opravnými
prostředky proti akcesorickému výroku o nákladech exekuce), že bez zřetele k pravomocnému
výroku usnesení exekučního soudu o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. došlo
ještě předtím k zániku exekuce jejím „provedením“ (§ 47 odst. 5 exekučního řádu).
Částku, kterou poukáže třetí osoba podle dohody s povinným soudnímu exekutorovi na uspokojení
vymáhané pohledávky (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) v době, kdy
trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, lze považovat za
„vymožené plnění“, jež přivodilo zánik exekuce jejím „provedením“, nejdříve od okamžiku, kdy tyto
účinky zaniknou. I poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek
povinného (dlužníka), je exekuční soud oprávněn zastavit exekuci vedenou na majetek povinného
(dlužníka) a akcesorickým výrokem rozhodnout o nákladech exekuce; vydání usnesení o „zastavení“
exekuce není úkonem, jímž se exekuce „provádí“ (ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona); exekučnímu soudu náleží i právo návrh na zastavení exekuce zamítnout,
dospěje-li k závěru, že důvody pro zastavení exekuce dány nejsou. Pro zastavení výkonu rozhodnutí
to platí obdobně.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 13.04.2016
Spisová značka: 31 Cdo 1714/2013
Číslo rozhodnutí: 56
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Exekuce, Insolvence
Předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ
§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
§ 47 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb.Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání pověřeného soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 19 Co 1020/2011, v rozsahu, v němž směřovalo
proti výroku o nákladech odvolacího řízení mezi soudním exekutorem a povinným, současně toto
usnesení zrušil v měnícím výroku o nákladech exekuce mezi soudním exekutorem a povinným a ve
výroku o nákladech odvolacího řízení mezi soudním exekutorem a povinným a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 18. 5. 2010, č. j. 49 EXE 5860/2010-26, Okresní soud v Českých Budějovicích
(dále jen „exekuční soud“):
[1] Nařídil k návrhu oprávněného (Ing. J. V.) podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 C 71/2008-308, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2010, č. j. 7 Co 506/2010-351, exekuci
na majetek povinného (1. jihočeské zemědělské a. s.) k uspokojení pohledávky oprávněného ve
výši 1 016 050 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 157 230 Kč a ve
výši 69 876 Kč a pro náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu řízení (bod I. výroku).
[2] Pověřil provedením exekuce Mgr. J. H., soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-
město (dále jen „soudní exekutor“) [bod II. výroku].
2. Usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 24 Co 1553/2010-43, které nabylo právní moci dne 11. 8. 2010,
potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesení exekučního
soudu ze dne 18. 5. 2010.
3. Dne 12. 11. 2010 postoupil soudní exekutor exekučnímu soudu návrh povinného ze dne 14. 9.
2010 (jenž mu byl doručen dne 16. 9. 2010) na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. g) (respektive písm. h/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve
spojení s ustanovením § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, odůvodněný tím, že vymáhanou pohledávku, včetně
příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, uhradila za povinného dne 8. 9. 2010 na účet
soudního exekutora třetí osoba [společnost C. D. K. K. FIN s. r. o. (dále jen „společnost C“)], o čemž
byl soudní exekutor vyrozuměn téhož dne, takže vymáhaná pohledávka tím zanikla.
4. Usnesením ze dne 16. 3. 2011, č. j. 49 EXE 5860/2010-91, zamítl exekuční soud návrh povinného
na zastavení exekuce.
5. Exekuční soud vyšel z toho, že:
[1] Společnost C podáním ze dne 8. 9. 2010 oznámila soudnímu exekutorovi, že téhož dne
zaslala na jeho účet částku 2 000 000 Kč na úhradu dluhu povinného, včetně příslušenství,
nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, a to na základě dohody s povinným
uzavřené ústně podle ustanovení § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“).
[2] Soudní exekutor potvrdil, že obdržel platbu od společnosti C dne 9. 9. 2010 s tím, že částka
2 000 000 Kč postačuje k úhradě vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, nákladůoprávněného i nákladů exekuce (které ke dni 8. 3. 2011 činí částku 257 124 Kč, včetně daně z
přidané hodnoty).
[3] Usnesením ze dne 8. 11. 2010, č. j. KSCB 27 INS 9776/2010-A-29, Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“):
– Zamítl „návrh na zjištění úpadku“ dlužníka (povinného) a „prohlášení konkursu na jeho
majetek“ (bod I. výroku).
– Zamítl návrh na ustanovení předběžného správce (bod II. výroku).
– Zastavil řízení o insolvenčním návrhu druhého insolvenčního navrhovatele
(oprávněného) [bod III. výroku].
[4] První insolvenční navrhovatel [E., s. r. o. (dále jen „společnost E“)] podal proti usnesení
insolvenčního soudu odvolání a soudní exekutor nevyplatil poukázanou částku oprávněnému
vzhledem k neskončenému insolvenčnímu řízení dlužníka – povinného.
6. Na tomto základě exekuční soud uzavřel, že jedním z důvodů zániku práva je splnění dluhu a že o
dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jde jen
tehdy, jestliže povinný, případně třetí osoba, plnili na úhradu dluhu povinného mimo rámec exekuce.
V dané věci však ani poté, co společnost C plnila na dluh povinného na účet soudního exekutora,
není dán důvod zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jestliže oprávněný dosud
neobdržel peníze na úhradu pohledávky a jejího příslušenství z důvodu insolvenčního řízení
vedeného na majetek povinného.
7. K odvolání povinného odvolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2011, č. j. 19 Co 1020/2011-109,
potvrdil usnesení exekučního soudu ze dne 16. 3. 2011.
8. Odvolací soud, jenž vyšel z téhož skutkového základu jako exekuční soud, přitakal jako správnému
i právnímu závěru exekučního soudu, že není dán důvod zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g)
o. s. ř., jestliže oprávněný dosud neobdržel (z důvodu insolvenčního řízení vedeného na majetek
povinného) finanční prostředky poukázané soudnímu exekutorovi na úhradu dluhu povinného
společností C.
9. K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 20 Cdo 3343/2011-129
(usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu), zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2010 i usnesení
exekučního soudu ze dne 16. 3. 2011 a vrátil věc exekučnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud s poukazem na to, že v nalézacím řízení mezi účastníky šlo o pracovněprávní vztah,
především dovodil, že nevylučovala-li ustanovení § 325 odst. 1 a § 326 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, použití ustanovení § 534 obč. zák., pak nešlo o nedovolený způsob zániku nároku
uspokojením závazku někým jiným než účastníkem pracovněprávního vztahu, jestliže společnost C
jako třetí osoba na základě dohody s povinným plnila oprávněnému za povinného na účet soudního
exekutora.
11. Dále vyslovil názor, že i když účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužnice (povinné)
ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), nastaly dne 26. 8. 2010 (jak vyplynulo z obsahu spisu), tedy předtím, než
společnost zaslala dne 8. 9. 2010 na účet soudního exekutora částku 2 000 000 Kč na úhradu
pohledávky vymáhané po povinném [včetně příslušenství, nákladů předcházejícího řízení a nákladů
exekuce (nákladů oprávněného a exekutora)], probíhající insolvenční řízení vedené na majetekdlužníka (povinného) nemá (nemůže mít) žádný vliv na dané exekuční řízení. Uvedená částka byla
totiž uhrazena z majetku společnosti C; majetku ve vlastnictví dlužníka ani jiného majetku
náležejícího do majetkové podstaty se nedotýká.
12. V daných souvislostech odkázal Nejvyšší soud na závěry obsažené v důvodech usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4394/2008, podle nichž „posouzení, zda je
dohoda uzavřená mezi povinným a třetí osobou, v níž se třetí osoba zavázala, že za povinného splní
jeho závazek, jež je předmětem exekuce, ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, neúčinná ve vztahu ke konkursním věřitelům, je možné jen v rámci
konkursního řízení při řešení, zda takovým úkonem bylo znemožněno (ztíženo) uspokojení
pohledávek konkursních věřitelů, a že pro exekuční řízení je rozhodné pouze to, zda pohledávka
oprávněného byla či nebyla uspokojena“. Nejvyšší soud – maje za to, že tyto závěry platí i pro
probíhající insolvenční řízení vedené na majetek povinného – ve zrušujícím usnesení uzavřel, že v
dané věci byly splněny předpoklady pro úplné zastavení exekuce pro zánik vymáhané pohledávky,
jejího příslušenství, nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce (nákladů oprávněného a
soudního exekutora) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jelikož prodlení dlužníka trvá v
rámci exekuce jen do okamžiku zaplacení dluhu dlužníkem do rukou (na účet) exekutora (respektive
v daném případě třetí osobou na základě dohody uzavřené s povinným podle ustanovení § 534 obč.
zák.), a že tímto okamžikem je dluh splněn (a tedy zaniká). Potud odkázal příkladmo na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 715/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo
4267/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod č. 69/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2011“).
13. Usnesením ze dne 18. 10. 2012, č. j. 49 EXE 5860/2010-151, exekuční soud:
[1] Zastavil exekuci (bod I. výroku).
[2] Určil, že oprávněný má vůči povinnému právo na náhradu nákladů za nařízení a provádění
exekuce ve výši 57 753 Kč (bod II. výroku).
[3] Určil, že soudní exekutor má vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce ve výši
257 124 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil povinnému zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce
částku 8 640 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce oprávněného (bod IV.
výroku).
14. Exekuční soud (jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu) dospěl k závěru, že je
dán důvod zastavit exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §
52 odst. 1 exekučního řádu, neboť po vydání exekučního titulu zaniklo právo jím přiznané. V řízení
bylo (totiž) zjištěno, že vymáhanou pohledávku [včetně příslušenství, nákladů předcházejícího řízení
a nákladů exekuce (které ke dni 8. 3. 2011 činí částku 257 124 Kč včetně daně z přidané hodnoty)]
uhradila dne 9. 9. 2010 (platbou ve výši 2 000 000 Kč na účet soudního exekutora) třetí osoba
(společnost C), a to na základě dohody s povinným uzavřené ústně podle § 534 obč. zák.
15. Ohledně nákladů oprávněného a nákladů soudního exekutora zjistil exekuční soud z
exekutorského spisu, že z celkové částky 2 000 000 Kč zaplacené za povinného na úhradu vymáhané
pohledávky má být (či již byla) vrácena společnosti C soudním exekutorem (jako přeplatek) částka
337 789,10 Kč a že soudní exekutor pravomocně rozhodl o náhradě nákladů exekuce příkazy k
úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 9. 2010, č. j. 030 EX 3605/10-51, a ze dne 27. 10. 2010, č. j. 030EX 3605/10-61 (jimi přikázal povinnému zaplatit mu celkem 257 124 Kč, z toho 210 770 Kč na
odměně, 3 500 Kč na náhradě hotových výdajů, za ztrátu času a za doručování písemností a 42 854
Kč na dani z přidané hodnoty ve výši 20 % z odměny a náhrady hotových výdajů). Protože se však
příkazy exekutora k úhradě nákladů exekuce stávají právní mocí usnesení soudu o zastavení exekuce
neúčinnými, exekuční soud znovu rozhodl o nákladech exekuce tak, že exekutor má vůči povinné
právo na náhradu těchto nákladů ve výši 257 124 Kč, neboť při stanovení jejich výše postupoval v
souladu s ustanoveními § 87 a násl. exekučního řádu a § 6 odst. 1, § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě
hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené
exekutorem, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ustanovením § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, jelikož odměnu
správně stanovil z jistiny a z příslušenství. Důvody pro vyčíslení nákladů exekuce v jiné výši exekuční
soud neshledal, uzavíraje, že to byl povinný, který tím, že vymáhanou pohledávku neuhradil před
zahájením exekučního řízení, zavinil, že exekuce musela být zastavena z důvodu pozdějšího zániku
pohledávky oprávněného (§ 87 odst. 1, § 89 věta první, § 52 odst. 2 exekučního řádu a § 271 o. s. ř.),
a to až poté, kdy exekutor provedl na základě rozhodnutí o nařízení exekuce úkony směřující ke
zjištění a k postižení majetku povinného.
16. Vzhledem k tomu, že náklady exekuce ve výši 257 124 Kč již byly uhrazeny soudnímu
exekutorovi, exekuční soud ve výroku „pouze deklaroval jeho nárok a výši“, aniž povinnému uložil
uvedenou částku zaplatit v určité lhůtě.
17. O náhradě nákladů za nařízení a provádění exekuce ve vztahu mezi účastníky rozhodl exekuční
soud taktéž podle ustanovení § 89 věty první, § 52 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s ustanovením
§ 271 o. s. ř., a oprávněnému přiznal právo na jejich náhradu s tím, že zastavení exekuce zavinil
povinný.
18. Protože náhrada nákladů exekuce ve výši 57 753 Kč již byla oprávněnému uhrazena, exekuční
soud se (opět) omezil jen na deklarování výše nároku oprávněného, aniž povinnému uložil uvedenou
částku zaplatit v určité lhůtě.
19. Stejně tak rozhodl exekuční soud i o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce ve vztahu mezi
účastníky, jejichž výši vyčíslil částkou 8 640 Kč.
20. K odvolání povinného odvolací soud usnesením ze dne 28. 2. 2013, č. j. 19 Co 1020/2011-167,
změnil usnesení exekučního soudu ze dne 18. 10. 2012 v bodech II. až IV. výroku tak, že:
[1] Oprávněnému přiznal vůči povinnému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 66 393 Kč s
tím, že částku 8 640 Kč je povinný povinen zaplatit oprávněnému do 3 dnů od právní moci
usnesení k rukám jeho zástupce.
[2] Soudnímu exekutorovi přiznal vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 4
235 Kč.
[3] Určil, že oprávněný a povinný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
[4] Uložil soudnímu exekutorovi zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 968 Kč, do 3 dnů od právní moci usnesení.
21. Odvolací soud dovodil (odkazuje na ustanovení § 89 exekučního řádu), že byla-li exekuce
zastavena proto, že vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů předcházejícího řízení,
nákladů oprávněného a nákladů exekuce) uhradila třetí osoba, je procesní zavinění za zastaveníexekuce na straně povinného, který je povinen zaplatit oprávněnému náklady řízení, které vznikly ve
fázi nařízení exekuce, vyčíslené částkou 57 753 Kč (již uhrazené), jakož i náklady řízení, které
vznikly v řízení o zastavení exekuce ve výši 8 640 Kč.
22. Dále uvedl, že odměna a „náhrada“ soudního exekutora se stanoví podle vyhlášky č. 330/2001
Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012); vzhledem k tomu, že pohledávka byla uhrazena sice po
nařízení exekuce, avšak „stále ještě před jejím vynuceným provedením věřitelem povinného“, stalo
se tak bez přímé účasti soudního exekutora. Podle odvolacího soudu je tedy na místě, aby základem
pro určení jeho odměny byla nulová částka; potud odvolací soud odkázal na „rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11,
uveřejněný pod č. 18/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je – stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Soudnímu exekutorovi tak podle odvolacího soudu náleží pouze náhrada hotových výdajů dle
ustanovení § 13 odst. 1 exekučního řádu ve výši 3 500 Kč a 21% daň z přidané hodnoty.
23. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl odvolací soud podle
ustanovení § 254, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1
exekučního řádu; ve vztahu mezi povinným a soudním exekutorem měl povinný (dle odvolacího
soudu) úspěch, a proto odvolací soud uložil soudnímu exekutorovi zaplatit povinnému na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
24. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2013 podal soudní exekutor dovolání, které
směřuje jen proti té části měnícího výroku, kterou mu odvolací soud přiznal vůči povinnému právo na
náhradu nákladů exekuce jen ve výši 4 235 Kč, a proti výroku, jímž mu odvolací soud uložil zaplatit
povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč. Přípustnost dovolání vymezuje
dovolatel ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky
„úhrady nákladů soudního exekutora v případě, kdy došlo k úhradě dlužné částky (případně i třetí
osobou) před samotným provedením exekuce po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, když soudní
exekutor zajistil v dostatečném rozsahu majetek povinného a pouze z důvodu obstrukčních podání
dlužníka nemohl exekuci provést“.
25. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy,
že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil v dotčených výrocích tak, že mu vůči povinnému přizná náhradu nákladů exekuce
ve výši 214 270 Kč s 21% daní z přidané hodnoty ve výši 44 996,70 Kč, rozhodne, že povinný nemá
(vůči němu) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zaváže povinného k náhradě nákladů
dovolacího řízení částkou 23 329 Kč, případně aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Dovolatel poukázal na to, že poté, co společnost C uhradila vymáhanou pohledávku, vydal dva
příkazy k úhradě nákladů exekuce, které povinná „nesporovala“ (a výši jeho odměny zpochybnila až
v odvolání proti usnesení exekučního soudu z 18. 10. 2012).
27. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v tom, že úhrada
pohledávky třetí osobou na jeho účet nemůže být důvodem pro nepřiznání jeho odměny podle
ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (ve výši 15 % z vymoženého plnění s daní z přidané
hodnoty), s tím, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11 se týká odlišného případu (kdy
povinný hradil přímo oprávněnému před doručením usnesení o nařízení exekuce a výzvy kdobrovolnému plnění). O takovou situaci v dané věci nešlo, jelikož usnesení o nařízení exekuce bylo
povinnému doručeno společně s výzvou k dobrovolnému plnění dne 26. 5. 2010 a k úhradě dlužné
částky došlo až 9. 9. 2010. V mezidobí dovolatel prováděl rozsáhlé šetření o majetku povinného a na
základě učiněných zjištění pak vydal exekuční příkazy, jimiž nařídil provedení exekuce (zřízením
exekutorského zástavního práva, prodejem nemovitosti povinného a přikázáním pohledávek z účtů u
peněžních ústavů); nelze jej proto „sankcionovat nepřiznáním odměny“.
28. Dále dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by výše odměny soudního
exekutora měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých
druhů a způsobů výkonu exekuce, s tím, že ve věci sp. zn. I. ÚS 1209/08 (šlo o usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 9. 2008) Ústavní soud vyslovil, že o dobrovolné plnění nejde v případě, kdy povinný o
exekuci věděl, uběhla mu lhůta k dobrovolnému plnění, soudní exekutor postihl majetek a až
následně začal dlužník plnit.
29. Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem, jímž byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení
povinnému. K tomu uvádí, že k takovému rozhodnutí nezavdal příčinu, a byl to naopak povinný, kdo
nesplnil své povinnosti. Přes částečný úspěch povinného v odvolacím řízení byl případně dán důvod k
aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (míní dovolatel), neboť to byl povinný, který svým jednáním zavinil
celé exekuční řízení.
30. Povinný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje
napadené rozhodnutí za správné a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2218/10 (jde o
nález ze dne 21. 4. 2011, uveřejněný pod číslem 79/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1038/08 (jde o nález ze dne 8. 7. 2008, uveřejněný pod
číslem 127/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
III.
Přípustnost dovolání
31. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z
bodu 2. článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
32. Tříčlenný senát č. 21, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a
rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky procesního práva, zda peněžité plnění poskytnuté
třetí osobou (na úhradu v exekuci vymáhané pohledávky s příslušenstvím, nákladů exekuce a
nákladů oprávněného) namísto povinného po pravomocném nařízení exekuce a po vydání exekučních
příkazů k provedení exekuce, je v době po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek
povinného (dlužníka) důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.,
ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu, k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž
byl vysloven ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 10. 5. 2012.
33. Proto tříčlenný senát č. 21 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
(dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a
§ 20 odst. 1 uvedeného zákona.
34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
35. Dovolání soudního exekutora v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §
238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatížádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
36. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
37. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2.
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 1407/14, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15.
38. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním i ve výroku, jímž mu odvolací soud uložil
zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč. V rozsahu týkajícím se
tohoto výroku není přípustnost dovolání řádně vymezena (dovolatelem uvedená otázka se týká jen
výroku o nákladech exekuce). Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. jako neprojednatelné.
39. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části měnícího výroku, kterou odvolací soud přiznal
dovolateli vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce jen ve výši 4 235 Kč, namísto
dovoláním požadovaných celkem 259 266,70 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož potud
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (shora označené), která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně (jak dále rozebráno), a dále na vyřešení dovoláním formulované otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
40. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
41. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy
(práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
42. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
43. Ke shrnutí skutkového stavu věci, jak bylo podáno výše z usnesení exekučního soudu ze dne 16.
3. 2011, lze na základě obsahu exekučního spisu a údajů z insolvenčního rejstříku o insolvenčním
řízení vedeném na majetek povinného pro účely dovolacího řízení dále doplnit (pro dovolací přezkum
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem vyjít z toho), že:
[1] Insolvenční řízení na majetek povinného (dlužníka) bylo zahájeno insolvenčním návrhem
věřitele (společnosti E) ze dne 26. 8. 2010.
[2] Vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, zveřejnil insolvenční soud vinsolvenčním rejstříku dne 26. 8. 2010 v 14.07 hodin.
[3] Usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. 11. 2010 bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku
dne 24. 1. 2011 v 14.08 hodin.
[4] Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j. KSCB 27 INS 9776/2010-A-39, doplnil insolvenční soud
své usnesení ze dne 8. 11. 2010 o bod IV. výroku, jímž určil, že druhý insolvenční navrhovatel
(oprávněný) ani dlužník (povinný) nemají právo na náhradu nákladů insolvenčního řízení.
[5] O odvolání společnosti E proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. 11. 2010, ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne ze dne 20. 4. 2011, rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 12. 12. 2011, č. j. KSCB 27 INS 9776/2010, 2 VSPH 939/2011-A-44
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku 13. 12. 2011 v 11.27 hodin), tak, že napadené usnesení
insolvenčního soudu zrušil ve výrocích o zamítnutí insolvenčního návrhu, o zamítnutí návrhu
na ustanovení předběžného správce a o nákladech insolvenčního řízení (tedy v bodech I., II. a
IV. výroku) a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. KSCB 27 INS 9776/2010-A-64 (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku dne 25. 9. 2012 v 12.35 hodin), insolvenční soud:
– Zamítl [vůči insolvenčním navrhovatelům, jimiž v té době byli společnost E a J. Č. (dále
jen „J. Č“)], „návrh na zjištění úpadku“ dlužníka (povinného) a „prohlášení konkursu na
jeho majetek“ (bod I. výroku).
– Zamítl návrh na ustanovení předběžného správce (bod II. výroku).
– Uložil oběma insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku (povinnému) společně a
nerozdílně na náhradě nákladů (insolvenčního) řízení částku 20 230 Kč, včetně daně z
přidané hodnoty, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce dlužníka
(bod III. výroku).
[7] Proti všem výrokům usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. 6. 2012 podali (včasná)
odvolání oba insolvenční navrhovatelé (společnost E a J. Č.) a ke dni vydání dovoláním
napadeného usnesení (k 28. 2. 2013) o těchto odvoláních nebylo rozhodnuto.
44. Na takto ustaveném základě lze k jednotlivým (dovoláním otevřeným) právním otázkám přijmout
následující závěry:
I. K možnosti zastavení exekuce poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na
majetek povinného (dlužníka).
45. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že odpověď na tuto otázku (kterou dovolatel sám
Nejvyššímu soudu nepoložil), je i v situaci, kdy samotný výrok exekučního soudu o zastavení exekuce
není předmětem dovolacího přezkumu, nezbytná pro posouzení, v jakém rozsahu má být soudnímu
exekutorovi přiznána odměna v dané exekuční věci [kdyby totiž zastavení exekuce bránily účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), pak by stejná překážka
platila pro vydání akcesorického výroku o nákladech exekuce].
46. Podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona se pojí se zahájením insolvenčního řízení mimo jiné
i ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka,
jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést (odstavec
1 písm. c/). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se
oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Nestanoví-li zákon uněkterého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu
(odstavec 5).
47. V této podobě, pro věc rozhodné (tj. naposledy ve znění zákona č. 227/2009 Sb.), platilo citované
ustanovení insolvenčního zákona v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení na majetek povinného (dlužníka) [26. 8. 2010].
48. Budiž dále řečeno, že do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změny ustanovení § 109 odst.
4 insolvenčního zákona; ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona bylo v mezidobí
změněno (s účinností od 1. 1. 2013, po novele provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)
do následující podoby: „výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví
dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej
však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.“ Tato změna však neměla
(nemá) vliv na právní posouzení dané věci, když exekuce na majetek povinného byla „nařízena“ (o
„zahájení exekuce“ ve smyslu pozdější změny nešlo), a závěr, že k úkonům a rozhodnutím, které
odporují zákazu plynoucímu z § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31.
12. 2012, „se nepřihlíží“, byl pro rozhodné období dán (bylo lze jej dovodit) i bez jeho výslovného
zakotvení v části věty za středníkem označeného ustanovení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014).
49. Podle ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního
předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní
žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci
exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu
nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.
Dle § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení
přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Z ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. se podává, že výkon rozhodnutí bude zastaven i tehdy,
jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již
proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy,
jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
50. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení exekučního řádu a občanského
soudního řádu v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek
povinného (dlužníka) [26. 8. 2010] a do vydání napadeného rozhodnutí došlo jen k té změně, že
ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu se s účinností od 1. 1. 2013 posunulo ve struktuře
uvedeného ustanovení do odstavce 7.
51. O zastavení exekuce nařízené (v rozhodném období) a prováděné podle exekučního řádu
rozhoduje soud, a to zásadně z důvodů, které občanský soudní řád považuje za důvod pro zastavení
výkonu rozhodnutí (srov. § 52 odst. 1 exekučního řádu).
52. V posouzení, zda zastavení exekuce [v daném případě podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.] je po
dobu trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného „prováděním
exekuce“, které zakazuje ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, se rozhodovací
praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu rozchází. Výše citované zrušující usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2012 zjevně vycházelo (bez podrobnější argumentace) z toho, že účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného nebrání zastavení exekuce vedené namajetek povinného. Oproti tomu v závěru usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1428/2014,
uveřejněného pod číslem 68/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2015“),
Nejvyšší soud (rovněž bez podrobnější argumentace) poznamenal, že u (prvního) povinného bylo
zahájeno insolvenční řízení, a protože podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona
exekuci na majetek (prvního) povinného nelze provést, brání účinky zahájení insolvenčního řízení
rovněž tomu, aby vůči (prvnímu) povinnému bylo rozhodováno o zastavení exekuce. V daných
souvislostech rovněž dlužno připomenout, že závěr, že exekuční soud je oprávněn rozhodnout o
návrhu dlužníka – povinného na zastavení exekuce i poté, co nastanou účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení (na majetek povinného), je obsažen také v právní větě usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 40 Co 881/2011, uveřejněného pod č. 30/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2013“), a je odůvodněn tím, že vydání usnesení o zamítnutí
návrhu na zastavení exekuce ani rozhodnutí o odvolání proti takovému usnesení není provedením
exekuce, neboť se nedotýká nakládání s případným výtěžkem.
53. V pozitivním slova smyslu lze podle (již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu označit jako úkon,
jímž se „provádí“ výkon rozhodnutí nebo exekuce, každý úkon, jímž má být výkon rozhodnutí nebo
exekuce bezprostředně realizován [srov. např. bod XXVI. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998), s. 194 (370)].
54. Ve shodě s tím pak Nejvyšší soud označil za úkon, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo
exekuce, pokyn k odepsání peněžních prostředků z účtu povinného (při výkonu rozhodnutí
přikázáním pohledávky z účtu u banky) [R 52/1998 (bod XXVI.), str. 194 (370)], udělení příklepu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003), projednávání
poddlužnické žaloby podle § 315 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29
Odo 921/2003, uveřejněný pod č. 55/2006 Sb. rozh. obč.), nebo pokyn soudu k tomu, aby usnesení o
udělení příklepu bylo doručeno zákonem stanoveným osobám (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod č. 54/2007 Sb. rozh. obč.), soupis věcí povinného v
rámci exekuce prodejem movitých věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20
Cdo 1980/2011), vydání exekučního příkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn.
25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod č. 69/2011 Sb. rozh. obč.), a vydání rozhodnutí, jímž soudní
exekutor určuje náklady exekuce pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v
exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (příkaz k úhradě
nákladů exekuce) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014].
55. Pro poměry dané věci je přitom bez významu, že s výjimkou posledního rozhodnutí šlo o závěry
přijaté při výkladu konkursní úpravy podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [srov.
jeho § 14 odst. 1 písm. e)], když pojmy „nařídit výkon rozhodnutí“, „nařídit exekuci“, „provést výkon
rozhodnutí“ nebo „provést exekuci“ mají samostatný význam bez zřetele k tomu, zda jsou vykládány
ve vazbě na konkursní úpravu nebo úpravu insolvenční.
56. V negativním smyslu slova pak lze obecně říci, že úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí
nebo exekuce, není úkon učiněný (jen) k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení
takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Tato definice je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v
insolvenčním zákoně (srov. jeho § 109 odst. 2 větu první insolvenčního zákona), pro rozhodné období
(a to až do 31. 12. 2013) však bylo možné dospět ke stejnému závěru i výkladem.
57. Nejvyšší soud pak nemá pochyb o tom, že úkonem, jímž se „provádí“ výkon rozhodnutí nebo
exekuce, není vydání usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí (vykonávacího řízení) ani
usnesení o zastavení exekučního řízení (jež lze vydat jen do doby, než usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí nebo usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. Potud jde zjevně o úkony, jež
zpravidla (ne však vždy) předcházejí vlastnímu nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a směřujítak k tomu, aby výkon rozhodnutí nebo exekuce nebyly provedeny vůbec. Řečené platí bez zřetele k
tomu, že taková usnesení mohou obsahovat (zpravidla obsahují) i akcesorické výroky o nákladech
řízení o výkon rozhodnutí (vykonávacího řízení) nebo o nákladech exekučního řízení.
58. Otázkou však zůstává, zda v té fázi řízení o výkon rozhodnutí (vykonávacího řízení) nebo
exekučního řízení, v níž přichází v úvahu jen „zastavení výkonu rozhodnutí“ nebo „zastavení
exekuce“ (poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo usnesení o nařízení exekuce nabude
právní moci) lze stejný závěr (že nejde o úkon, jímž se „provádí“ výkon rozhodnutí nebo exekuce)
přijmout ohledně „usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí“ nebo ohledně „usnesení o zastavení
exekuce“. K rozdílu mezi „zastavením řízení o výkon rozhodnutí“ nebo „zastavením exekučního
řízení“ na straně jedné a „zastavením výkonu rozhodnutí“ nebo „zastavením exekuce“ na straně
druhé srov. i DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.
vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), s. 2238.
59. Zastavením výkonu rozhodnutí nebo zastavením exekuce končí řízení o výkon rozhodnutí
(vykonávací řízení) nebo exekuční řízení. Pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo pro zastavení
exekuce je typické, že ukončuje výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce dříve, než vymáhaná
povinnost byla stanoveným způsobem skutečně nuceně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by
splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení výkonu rozhodnutí nebo
při provedení exekuce (srov. opět i Komentář, str. 2237). Vydání usnesení o „zastavení“ výkonu
rozhodnutí nebo vydání usnesení o „zastavení“ exekuce tedy též není úkonem, jímž se exekuce
„provádí“ (směřuje naopak k ukončení tohoto „provádění“). Řečené opět platí bez zřetele k tomu, že
taková usnesení obsahují (v souladu s ustanoveními § 52 odst. 1 a § 89 exekučního řádu a ve spojení
s ustanovením § 271 o. s. ř.) i akcesorické výroky o nákladech řízení o výkon rozhodnutí
(vykonávacího řízení) nebo o nákladech exekučního řízení (nákladech exekuce).
60. Ponechají-li se stranou situace, kdy se účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na
majetek povinného neprosazují v insolvenčním řízení ve vztahu k určitým pohledávkám nebo
určitému (jinak insolvenčním řízením obecně postižitelnému) majetku vůbec [srov. úpravu
předběžných opatření v § 82 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí) nebo (v závislosti na zvoleném způsobu řešení úpadku dlužníka (povinného)
při reorganizaci § 109 odst. 5 insolvenčního zákona ve spojení s § 360 insolvenčního zákona (ve znění
účinném v době vydání napadeného rozhodnutí) a při oddlužení § 109 odst. 5 insolvenčního zákona
ve spojení § 409 a § 411 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného
rozhodnutí), respektive (při vymáhání pohledávek za majetkovou podstatou) § 203 odst. 5
insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí)], předjímá
insolvenční zákon možnost zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce též coby důsledek zpeněžení
majetkové podstaty.
61. Ustanovení § 285 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí) totiž určuje, že zpeněžením majetkové podstaty zanikají v rozsahu, v němž
se týkají zpeněženého majetku, účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, účinky doručení
vyrozumění o zahájení exekuce a účinky vydaných exekučních příkazů [a další provádění výkonu
rozhodnutí nebo exekuce v rozsahu zpeněženého majetku tak pozbývá opory i co do účinků dosud
přijatých rozhodnutí soudu výkonu rozhodnutí (exekučního soudu) nebo soudního exekutora].
62. Velký senát Nejvyššího soudu tedy dospívá k závěru, že i poté, co nastanou účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), je exekuční soud oprávněn zastavit
exekuci vedenou na majetek povinného (dlužníka) a akcesorickým výrokem rozhodnout o nákladech
exekuce; vydání usnesení o „zastavení“ exekuce není úkonem, jímž se exekuce „provádí“ (ve smyslu
ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Pro zastavení výkonu rozhodnutí to platí
obdobně. Zbývá dodat, že je-li exekuční soud za trvání účinků spojených se zahájením insolvenčníhořízení na majetek povinného oprávněn zastavit exekuci vedenou na majetek povinného (dlužníka),
náleží mu i právo návrh na zastavení exekuce zamítnout, dospěje-li k závěru, že důvody pro zastavení
exekuce dány nejsou.
63. Podle ustanovení § 146 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež od zahájení insolvenčního
řízení na majetek povinného nedoznalo změn) účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to
okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.
Rozhodnutím „podle § 142“ insolvenčního zákona se přitom rozumí též rozhodnutí o zamítnutí
insolvenčního návrhu [srov. § 142 písm. c/ insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí)].
K úpravě obsažené v § 146 odst. 1 insolvenčního zákona pak Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, že neurčí-li insolvenční soud jinak v usnesení, jímž zamítá
insolvenční návrh, zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nejpozději okamžikem
zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Tamtéž dodal, že usnesení, jímž odvolací soud
zrušil usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení,
se stává účinným nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (jenž je
vždy též okamžikem právní moci takového usnesení); tímto okamžikem se opět obnovují (ex nunc)
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Na právní jednání a úřední postupy nebo
rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení
insolvenčního soudu zrušil, se nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením
insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu.
64. Pro poměry projednávané věci pak z úpravy obsažené v § 146 odst. 1 insolvenčního zákona plyne
(ve vazbě na skutkový stav věci), že:
[1] Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného trvaly:
– v době od 14.07 hodin dne 26. 8. 2010 do 14.08 hodin dne 24. 1. 2011 a
– v době od 11.27 hodin dne 13. 12. 2011 do 12.35 hodin dne 25. 9. 2012.
[2] Zákaz dalšího provádění exekuce na majetek povinného (dlužníka) tak neplatil (poměřováno
exekučními rozhodnutími) v době, kdy exekuční soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce na jeho majetek (16. 3. 2011), ani v době, kdy odvolací soud toto usnesení potvrdil
(31. 5. 2011), a (opět) neplatil v době, kdy exekuční soud zastavil exekuci na majetek
povinného (18. 10. 2012), ani (opět) v době, kdy odvolací soud toto usnesení potvrdil (28. 2.
2013). Jediným exekučním rozhodnutím (týkajícím se zastavení exekuce) vydaným za trvání
(obnovených) účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného bylo
zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012.
II. K odměně soudního exekutora.
65. Podle ustanovení § 89 exekučního řádu [ve znění účinném jak v době vydání usnesení o zastavení
exekuce (18. 10. 2012), tak v době vydání napadeného rozhodnutí (28. 2. 2013), pro věc rozhodném],
dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.
V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené
výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může
oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.66. Pro určení výše odměny soudního exekutora je pak rozhodný výklad vyhlášky č. 330/2001, ve
znění účinném do 31. 12. 2012, tj. naposledy ve znění vyhlášky č. 63/2012 Sb. (pro věc rozhodném se
zřetelem k době zastavení exekuce).
Podle ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nestanoví-li se dále jinak, je základem pro
určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem
vymoženého plnění.
Dle ustanovení § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení
peněžité částky činí
do 3 000 000 Kč základu …………………………. 15 %,
z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu …… 10 %,
z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu ……. 5 %,
z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu …… 1 % (odstavec 1).
Částka nad 250 000 000 Kč se do základu nezapočítává (odstavec 2). Odměna podle odstavce 1 činí
nejméně 3 000 Kč (odstavec 3).
67. Ustanovení § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb. dále určuje, že splní-li povinný ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady
exekuce a náklady oprávněného (§ 46 odst. 5 zákona), náleží exekutorovi odměna a/ ve výši 50 %
odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, b/ ve výši 30 % odměny podle
§ 7 až 10, jde-li o exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky (odstavec 1).
Zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o
zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce [ 51 písm. a), b) a d)
zákona], činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3 000 Kč, nestanoví-li se dále jinak
(odstavec 2).
68. V daném případě není sporu o tom, že několik měsíců poté, co povinnému bylo doručeno
usnesení o nařízení exekuce, za něj uhradila vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů
exekuce a nákladů oprávněného) za trvání exekuce třetí osoba (společnost C) na základě jejich
dohody ve smyslu § 534 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Takové jednání třetí osoby
(jednání podle dohody s povinným) je jednáním, které je nutno přičíst povinnému stejně, jako kdyby
vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) uhradil
(poukázáním příslušné částky na účet soudního exekutora) sám povinný.
69. K otázce, jaký právní význam má dobrovolné plnění povinného (třetí osoby podle dohody s
povinným) na vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů
oprávněného) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že v
exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu představuje platba povinného, spočívající v
zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet
soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, vymožené
plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3314/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2071/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo
2859/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3542/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014). Řízení o návrhu na zastavení exekuce má být proto zastaveno,jelikož exekuce již zanikla provedením (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
3907/2011, 20 Cdo 3314/2011, 20 Cdo 2071/2012 a 20 Cdo 2859/2012).
70. V usneseních sp. zn. 20 Cdo 2071/2012 a 20 Cdo 2859/2012 pak Nejvyšší soud dodal, že právní
názor uvedený v bodu 34. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06
(uveřejněného pod číslem 39/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle kterého
„Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně
postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná
pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení“, se týká právní úpravy exekučního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. (vztahuje se tedy jen na exekuční řízení, pro něž
platil exekuční řád ve znění účinném do 31. 10. 2009).
71. Dovolatel důvodně namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné již proto, že
se nesprávně opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11, jenž se zabývá povahou platby
povinného (spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů
exekuce), poukázané na účet soudního exekutora „před“ doručením usnesení o nařízení exekuce, a
nikoli „po“ doručení usnesení o nařízení exekuce.
72. Obecně pak platí, že soudní exekutor není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení,
jímž exekuční soud k návrhu povinného zastavil exekuci dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. [tedy proto,
že po vydání rozhodnutí (exekučního titulu) zaniklo právo jím přiznané]. Nemůže-li soudní exekutor
zpochybnit správnost usnesení o zastavení exekuce, pak jej nelze zbavit práva namítat (opravnými
prostředky proti akcesorickému výroku o nákladech exekuce), že bez zřetele k pravomocnému
výroku usnesení exekučního soudu o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. došlo
ještě předtím (před vydáním usnesení o zastavení exekuce) k zániku exekuce jejím „provedením“ [§
47 odst. 5 exekučního řádu ve znění účinném v době, kdy společnost C poukázala příslušnou částku
na účet soudního exekutora (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2010)].
73. Pro poměry dané věci je přitom zjevné, že byť pravomocný a odvolacímu a dovolacímu přezkumu
nepodléhající výrok o zastavení exekuce vydal exekuční soud na podkladě závěru, jenž je (co do
posouzení předpokladů pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) ve zjevném rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu citovanou výše.
74. Dovolání je tedy opodstatněné, když posouzení, zda exekuce zanikla (provedením) ještě před
vydáním usnesení o zastavení exekuce, má vzhledem k úpravě obsažené v § 5 odst. 1, § 6 a § 11
vyhlášky č. 330/2001 Sb. přímý vliv na posouzení, zda základem pro určení odměny má být výše
plnění, které soudnímu exekutorovi poukázala na účet (po dohodě s povinným) třetí osoba
(společnost C) nebo zda odměna má být stanovena jen na základě skutečnosti, že pověření soudního
exekutora zaniklo zastavením exekuce.
75. V souvislosti s tímto závěrem se pak velkému senátu otevírá k posouzení otázka, kterou měl
tříčlenný senát č. 21 za určující pro předložení věci velkému senátu, totiž otázka, zda závěr, že
exekuce zanikla provedením (§ 47 odst. 5 exekučního řádu, v rozhodném znění) na základě platby
provedené třetí osobou (společností C) podle dohody s povinným, lze přijmout již k datu, kdy
peněžité plnění poukázané třetí osobou (společností C) bylo připsáno na účet soudního exekutora (9.
9. 2010). Představuje-li taková platba podle výše označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu
„vymožené plnění“ (tedy „provedení exekuce“), pak jde ovšem o úkon, který je v době, kdy trvají
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, nepřípustným „prováděním
exekuce“ (úkonem porušujícím zákaz formulovaný v § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
76. Jak rovněž popsáno shora, v dané věci trvaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na
majetek povinného (poprvé) v době od 14.07 hodin dne 26. 8. 2010 do 14.08 hodin dne 24. 1. 2011. Vdobě do 24. 1. 2011 tedy exekuce nemohla zaniknout provedením na základě platby poukázané
(podle dohody s povinným) třetí osobou (společností C) na účet soudního exekutora v září 2010 (v
době, kdy platil zákaz plynoucí z § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Ohledně takového
plnění platil postup předepsaný ustanovením § 46 odst. 6 exekučního řádu, v rozhodném znění
[soudní exekutor by toto plnění musel předat insolvenčnímu správci dlužníka (povinného), jakmile by
byl ustanoven do funkce insolvenčním soudem]. Účinky „provedení exekuce” („vymožení plnění“)
bylo předmětné platbě možné přiznat poprvé až dne 24. 1. 2011 v 14.08 hodin.
77. Jinak (obecně) řečeno, částku, kterou poukáže třetí osoba podle dohody s povinným soudnímu
exekutorovi na uspokojení vymáhané pohledávky (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů
oprávněného) v době, kdy trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek
povinného, lze považovat za „vymožené plnění“, jež přivodilo zánik exekuce jejím „provedením“,
nejdříve od okamžiku, kdy tyto účinky zaniknou.
78. V souvislosti s poukazem dovolatele na úkony, které v exekučním řízení činil jako úkony směřující
k bezprostřednímu provedení exekuce, odvolací soud vezme v potaz, že činil-li soudní exekutor
takové úkony v době od 14.07 hodin dne 26. 8. 2010 do 14.08 hodin dne 24. 1. 2011 a v době od
11.27 hodin dne 13. 12. 2011 do 12.35 hodin dne 25. 9. 2012, kdy trvaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení na majetek povinného, šlo o protiprávní činnost soudního exekutora (o činnost
porušující zákaz plynoucí z § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), od které se žádné úvahy o
odměně soudního exekutora nemohou odvíjet (což platí i o nákladech, jež soudní exekutor s takovou
činností měl). To platí zejména o příkazech k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 9. 2010 a ze dne 27.
10. 2010, jež soudní exekutor v uvedené době vydat nesměl (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014).
79. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení
odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech exekuce, jakož i v závislém výroku o nákladech
odvolacího řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). | decision_1178.pdf |