Datasets:

roslein

/

CZE_Supreme_Court_Decision

like 0

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.3737.2012.1 Číslo: 60/2017 Právní věta: Písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch., zák., § 649 obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.04.2016 Spisová značka: 31 Cdo 3737/2012 Číslo rozhodnutí: 60 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Smlouva o dílo Předpisy: § 261 obch. zák. § 562 odst. 2 obch. zák. § 649 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 28 C 106/2007-108, uložil Obvodní soud pro Prahu 6 žalované (J. K.) zaplatit žalobci J. B. částku 445 883 Kč s 7% úrokem z prodlení od 13. 4. 2007 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 536, § 537 odst. 2, § 554, § 560 a násl. a § 562 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Žaloba, kterou se žalobce (jako zhotovitel) domáhal po žalované (jako objednateli) doplacení ceny díla za dílo (stavbu) provedené podle smlouvy o dílo ze dne 23. 5. 2006, uzavřené mezi účastníky podle obchodního zákoníku (dále též jen „smlouva o dílo“), je důvodná, jelikož žalovaná převzala dílo na základě protokolu o předání a převzetí díla ze dne11. 9. 2006 (dále též jen „předávací protokol“). [2] Na zjevné vady díla poskytl žalobce žalované slevu a další vady díla (pro něž žalovaná odmítá doplatit cenu díla) neoznámila žalovaná žalobci včas. [3] Účastníci si sjednali ve smlouvě o dílo písemnou formu oznámení vad díla, kterou žalovaná použila až v podání z 16. 3. 2011. S přihlédnutím k ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. se tak (její) práva z odpovědnosti za vady díla stala nevymahatelnými. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2012, č. j. 12 Co 212/2012-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud, jenž vyšel z týchž skutkových závěrů jako soud prvního stupně, se ztotožnil i s jeho závěry právními, k nimž v reakci na odvolací námitky přijal následující závěry: [1] Ujednání, které smlouvu o dílo podřizuje režimu obchodního zákoníku, nezhoršuje postavení žalované, když všechna práva a povinnosti obsažená ve smlouvě o dílo jsou zcela vyvážená. [2] Není důvodná námitka, že dílo nebylo „doděláno“ a předáno, k čemuž odvolací soud poukazuje na předávací protokol a (zejména) na dopis z 3. 12. 2006, v němž žalovaná potvrzuje předání díla, leč zmiňuje (bez bližší specifikace) nedostatky (díla) a nekvalitní práci, s tím, že nechává vypracovat znalecký posudek k posouzení vad díla a že poslední dvě faktury uhradí až na základě tohoto posudku. [3] Zjevné vady díla měla žalovaná reklamovat bez zbytečného odkladu, tedy při převzetí díla nebo bezprostředně po zjištění těchto vad (§ 428 obch. zák.). Včasnou reklamaci těchto vad neprokázala žalovaná ani poukazem na dodatek č. 6 smlouvy o dílo. [4] Skryté vady díla mohla žalovaná reklamovat až po jejich zjištění, tedy v průběhu celé záruční doby. [5] Konkrétní vady díla reklamovala žalovaná až dopisem z 16. 3. 2011. Šlo však o reklamaci zjevných vad díla, a tedy opožděnou. I kdyby bylo možné považovat některé z těchto vad za vady skryté, žalovaná jejich existenci neprokázala, a tím, že hrubou stavbu zhotovenou žalobcem nechala zakrýt „třetí firmou“ (aniž si předtím nechala vyhotovit znalecký posudek), zmařila prokázání vad díla. [6] Námitku žalované, že dílo nepřevzala a že jí nebyly doručeny faktury, o jejichž úhradu jde, vyvrací dopis žalované z 3. 12. 2006. [7] Nebylo-li dílo předáno žalované řádně a včas, měla od smlouvy o dílo odstoupit (§ 345 obch. zák.). V současné době již nelze zadat znalecký posudek k prokázání vad díla, neboť žalovaná si nechala dodělat hrubou stavbu třetí firmou. Důkazy navržené žalovanou jsou proto nadbytečné, což platí i o fotodokumentaci hrubé stavby. [8] Jestliže k fakturám nebyly připojeny (jak tvrdí žalovaná) soupisy provedených prací, jak na ně odkazuje článek 7.2. smlouvy o dílo, měla žalovaná požadovat jejich zaslání. Svou nečinností tak „neprokázala, že by soupis prací jako přílohu faktur neobdržela“. [9] Soud prvního stupně (tedy) postupoval správně, přiznal-li žalobci nárok na doplacení ceny díla. Žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem a smlouvou o dílo; od smlouvyneodstoupila, vady díla řádně nereklamovala a neprokázala je, takže jí nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady [§ 436 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)], a musí tedy doplatit cenu díla, i kdyby dílo mělo vady. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek (coby otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny, respektive „jsou soudy rozhodovány rozdílně“): [1] Zakládá-li ujednání smlouvy smluvním stranám povinnost uplatnit vady písemně, je ústní forma uplatnění vady neplatná, jestliže se druhá strana nedovolá neplatnosti ve smyslu § 40a obč. zák.? [2] Je možné vady, na které byla uplatněna sleva z ceny díla a které byly různými prostředky zdokumentovány, zakrýt a následně prokázat různými důkazními prostředky? Je možné prokazovat zakryté vady důkazními prostředky, jako jsou fotodokumentace a svědecké výpovědi? Je možné ocenit zakryté vady znaleckým posudkem? [3] Může objednatel opravit svépomocí nebo prostřednictvím třetí osoby vady, na které uplatnil slevu z ceny díla a které byly různými prostředky zdokumentovány? Je možné prokazovat opravené vady důkazními prostředky, jako jsou fotodokumentace a svědecké výpovědi? Je možné ocenit opravené vady znaleckým posudkem? [4] Může volba obchodního zákoníku podle § 262 odst. 1 obch. zák. znamenat omezení práv spotřebitele ve smyslu § 55 a § 56 obč. zák., je-li namísto práv z odpovědnosti za vady díla podle občanského zákoníku použita odlišná úprava odpovědnosti za vady díla podle obchodního zákoníku? [5] Je ve smyslu § 56 odst. 3 písm. b) obč. zák. nepřípustné ujednání ve smlouvě o dílo, které oproti obecné úpravě občanského zákoníku omezuje právo spotřebitele na uplatnění vady v záruční době? [6] Je-li smluvní ujednání ve smyslu § 55 a § 56 obč. zák. neplatné, jde o zhoršení právního postavení spotřebitele, které má za následek i neplatnost dohody o fakultativním použití obchodního zákoníku dle § 262 odst. 1 obch. zák.? 7. V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatelka následovně: I. Ke lhůtě k uplatnění vad díla (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že volba obchodního zákoníku (podle § 262 odst. 1 obch. zák.) nezhoršila její postavení coby objednatele ze smlouvy o dílo.Zdůrazňuje, že šlo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 52 obč. zák. (v níž je ona spotřebitelem a žalobce podnikatelem) a s poukazem na ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. dovozuje, že v porovnání s ustanovením § 649 obč. zák. (jež vyžaduje, aby práva z odpovědnosti za vady byla uplatněna u zhotovitele v záruční době) je úprava obsažená v § 562 obch. zák. přísnější, jelikož podle něj objednatel musí oznámit zhotoviteli vady bez zbytečného odkladu. Odtud dovolatelka dovozuje, že odvolací soud měl mít dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou (ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák.), neboť směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení obchodního zákoníku tak neměla být vůbec aplikována. V návaznosti na výše uvedené vytýká dovolatelka odvolacímu soudu i to, že pominul ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., z jehož druhé věty plyne, že odpovědnost dovolatelky za dodržení reklamační lhůty má být posuzována podle § 649 obč. zák. Dovodil-li odvolací soud, že dílo bylo předáno 11. 9. 2006 (na základě předávacího protokolu), pak od tohoto data měl odvíjet počátek 62měsíční lhůty podle článku 11.2. smlouvy o dílo a za poslední den lhůty k uplatnění reklamace měl považovat 11. 11. 2011. Dopis dovolatelky ze dne 16. 3. 2011 (považovaný odvolacím soudem za první reklamaci zjevných vad díla) tak byl včasným oznámením vad díla. II. K formě uplatnění vad díla (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nepřípustné smluvní ujednání (které je neplatné v návaznosti na ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák.) považuje dovolatelka také ujednání obsažené v článku 11.5. smlouvy o dílo, namítajíc, že povinnost uplatnit reklamaci písemně omezuje (v rozporu s ustanovením § 56 odst. 3 písm. b/ obč. zák.) její právo na výběr formy uplatnění vad díla. Za (včasné) oznámení vad díla tak měl odvolací soud pokládat i oznámení, jež dovolatelka učinila (před 16. 3. 2011) ústně. Odvolacímu soudu dovolatelka v daných souvislostech vytýká (poukazujíc na § 40 odst. 1 obč. zák. a § 40a obč. zák.) i to, že se nevypořádal s (její) námitkou, že žalobce se nedovolal (pro absenci smluvené formy) neplatnosti oznámení vad díla učiněného ústně. III. K nepřipuštění navrženého důkazu (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka poukazuje na to, že u soudního jednání, jež se konalo 16. 3. 2011, navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem (k prokázání vad díla), a na to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou proti postupu soudu prvního stupně, jenž (nesprávně, vzhledem k potřebnosti těchto důkazů) zamítl (její) návrh na provedení výslechu výpovědí osoby, která dokončila dílo místo žalobce, a na provedení výslechu Ing. J. L. (dále jen „J. L.“), který měl zpracovat znalecký posudek k rozsahu vad díla. Potud se dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. „III. ÚS 298/08“ (správně jde o nález sp. zn. III. ÚS 2983/08 uveřejněný pod číslem 234/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), dovozujíc, že odvolací soud „neprovedením“ jí navrženého důkazu porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, vyjádřenou v ustanovení § 18 o. s. ř. i postup vyžadovaný pro dokazování zákonem ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř. Míní, že důvod, pro který oba soudy „zamítly provedení důkazu znaleckým posudkem“, může spočívat v jejich závěru, že včas neuplatnila vady díla a pokračovala v dokončení hrubé stavby s jiným „podnikatelem“, čímž údajně mělo dojít k zakrytí vad díla (jejichž prokázání se stalo nemožným). Tento závěr přijal odvolací soud, ač jde o úsudek závisející na odborných znalostech, k němuž si nevyžádal znalecký posudek ani odborné vyjádření. K tomu předkládá jako „důkaz k prokázání důvodu dovolání“ odborné vyjádření soudního znalce K. Š. ze dne 7. 9. 2012, z nějž se podává, že zjistit lze i zakryté vady, což soudy dovolatelce neumožnily.IV. K „jiným námitkám dovolatelky“ (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jako „jiné námitky dovolatelky“ uplatňuje dovolatelka výtku, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s těmito jejími odvolacími námitkami: [1] Zda při výkladu ujednání smlouvy o dílo není na místě aplikace § 266 odst. 4 obch. zák. k tíži žalobce (článek V. odvolání). [2] Zda sepsání protokolu o předání a převzetí díla lze skutečně považovat za okamžik předání díla (článek VII. odvolání). [3] Žalobce věděl o vadách díla ještě před předáním díla, neboť protokol o předání a převzetí díla zmiňuje chybějící ocelový svařenec, specifikuje nedostatky střešních prvků a zaslal dovolatelce dodatek č. 6 s částečnou specifikací vad uplatněných dovolatelkou dne 11. 9. 2006 (článek VIII. odvolání). Potud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i to, že nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. „32 Odo 164/2006“ [správně jde o rozsudek sp. zn. 32 Odo 1604/2006, uveřejněný pod číslem 112/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2009“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], který se týká včasnosti oznámení vad díla. [4] Soud prvního stupně nepřihlédl k některým předloženým důkazům, zejména k rozsáhlé fotodokumentaci hrubé stavby (článek XI. odvolání). [5] Dovolatelka nikdy neobdržela zjišťovací protokoly se soupisem skutečně provedených prací k fakturám č. 628 a č. 629, přičemž dle článku 7.2. smlouvy o dílo neměla být bez těchto dokladů faktura proplacena (článek XII. odvolání). 8. Argumentace odvolacího soudu ke zhoršení právního postavení dovolatelky se navíc zcela rozchází (dle dovolatelky) se závěry, které Nejvyšší soud přijal ke vzájemnému vztahu úpravy obchodního a občanského práva v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2823/2007, a v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3885/2011. 9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje je za nedůvodné a zcela formální. K tomu uvádí, že dovolatelka jinými formulacemi znovu otevírá otázky, jimiž se oba soudy podrobně zabývaly. Míní, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení a odkazuje na skutkové okolnosti případu, které v dovolání nejsou uvedeny. Podle žalobce si žalovaná byla celou dobu řízení vědoma toho, že není v právu, o čemž svědčí i její návrh na úhradu dlužné částky ve splátkách, které mohl soud posuzovat jako uznání dluhu. 10. V replice k vyjádření žalobce dovolatelka znovu zdůraznila, že podle jejího názoru se smlouva o dílo řídila občanským zákoníkem. III. Přípustnost dovolání 11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7. článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu ustanovení § 262 odst. 1 a 4 obch. zák. k závěru odlišnému od toho, k němuž dospěl senát č. 33 v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014 (v němNejvyšší soud uzavřel, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení žalovaných, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák.). 13. Proto tříčlenný senát č. 23 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 15. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu) může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). 16. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. 17. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). 18. Poměřováno těmito kriterii lze k jednotlivým dovolatelkou položeným otázkám uvést pro účely posouzení přípustnosti dovolání následující: K otázce č. [1]. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, když odpověď na ni předjímá skutkový závěr, že dovolatelka uplatnila reklamaci vad díla u žalobce ústně; ten však v řízení učiněn nebyl a odpovídat na otázky, pro něž dovolatel nejprve vyfabuluje vlastní skutkové závěry, nelze. K otázce č. [2] a [3]. Přípustnost dovolání neotevírají ani tyto otázky. Napadené rozhodnutí totiž spočívá primárně na závěru, že dovolatelka reklamovala u žalobce pouze zjevné vady díla a že šlo o opožděnou reklamaci. Řešit, zda a jak bylo možné prokazovat existenci opožděně reklamovaných vad díla, jakož i to, zda tyto vady mohly být opraveny svépomocně (nebo jiným zhotovitelem), smysl nemá. K otázkám č. [4] až [6]. V rozsahu těchto otázek shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným, když potud jde o otázky, ježodvolací soud řešil v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 22. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. 23. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry soudů nižších stupňů, podle kterých: [1] Žalobce (jako zhotovitel) uzavřel se žalovanou (jako objednatelem) dne 23. 5. 2006 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení hrubé stavby rodinného domu v obci Buštěhrad v rozsahu specifikovaném touto smlouvou za dohodnutou cenu díla ve výši 1 761 060 Kč (včetně daně z přidané hodnoty). Určena byla dále výše záloh a doplatků ceny díla, přičemž k dokončení a předání díla mělo dojít do 15. 9. 2006. [2] Strany se ve smlouvě o dílo dohodly, že jejich závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem (článek 2.5. smlouvy o dílo), dále sjednaly záruku v délce „62 měsíců ode dne podpisu zápisu o předání a převzetí díla bez vad a nedodělků bránících řádnému užívání díla“ (článek 11.2. smlouvy o dílo). [3] O odevzdání a předání díla měl být sepsán oběma stranami protokol, který měl obsahovat označení předávaného díla, datum zahájení a ukončení předávacího řízení, zhodnocení jakosti díla, seznam dokladů, soupis zjištěných vad, dohodu o opatřeních a lhůtách k jejich odstranění a prohlášení objednatele, že dílo přejímá, respektive prohlášení objednatele, že odmítá dílo převzít, a to s odůvodněním a rovněž se stanoviskem zhotovitele, s tím, že protokol bude obsahovat i termín odstranění (zjištěných) vad a nedodělků (článek 12.5. smlouvy o dílo). [4] Podle ručně psaného a oběma stranami podepsaného protokolu o předání a převzetí díla ze dne 11. 9. 2006 bylo téhož dne zahájeno předávací řízení, přičemž činnost zhotovitele měla být ukončena po provedení montáže ocelového věnce a opravy specifikovaných nedostatků střešních prvků, s tím, že po dodání příslušné části dokladové části bude předávací řízení ukončeno a následně bude provedeno proúčtování díla, ve kterém budou zohledněny práceprovedené, práce nedodané a práce na provedení oprav závad dle smlouvy o dílo. [5] Dopisem ze dne 3. 12. 2006 sdělila žalovaná právní zástupkyni žalobce (v reakci na dopis z 22. 11. 2006), že všechny informace a podklady předala odbornému znalci, jenž vytváří znalecký posudek, ve kterém budou označeny a popsány všechny nedostatky a problematické části stavby. Tamtéž se uvádí, že zhotovitel stavbu sice předal, jsou zde však nedostatky, které vznikly nekvalitní prací a posunuly časový harmonogram. [6] V průběhu stavby uhradila žalovaná žalobci na zálohách celkem částku 1 087 758 Kč. Žalobce v rámci dodatků č. 1 až 6 ke smlouvě o dílo a závěrečného vyúčtování poskytl žalované slevu z ceny díla ve výši 380 727 Kč, za vícepráce pak požadoval částku 150 808 Kč. Zbývající část ceny díla vyúčtoval fakturami č. 629 a 632, které žalovaná odmítla uhradit. [7] Vady díla reklamovala žalovaná až dopisem ze dne 16. 3. 2011, v němž také vyčíslila požadovanou slevu z ceny díla (částkou 568 000 Kč). [8] Podáním ze dne 25. 11. 2011 učinila žalovaná vůči žalobci úkon směřující k započtení její pohledávky na slevu z ceny díla proti pohledávce žalobce na doplatek ceny díla. [9] Žalovaný namítal, že vady byly oznámeny opožděně, a že vady, o kterých bylo jednáno, vypořádal slevami z ceny díla poskytnutými v celkové výši 380 727 Kč. Ostatní vady nemohl odstranit, protože mu nebyly jednak oznámeny ani specifikovány a také mu byl znemožněn přístup na staveniště, když žalovaná předala stavbu dalšímu zhotoviteli k dokončení stavby. 24. Na tomto skutkovém základě lze k právním otázkám otevřeným dovoláním v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uvést následující: Ad I. (Ke lhůtě k uplatnění vad díla). Podle ustanovení § 262 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odstavec 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (odstavec 4). Dle ustanovení § 562 obch. zák. soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c/ bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 2). Ustanovení § 428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odstavec 3). Z ustanovení § 649 obč. zák. plyne, že práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u zhotovitele v záruční době; jinak práva zaniknou. Doba od uplatnění práva ze záruky až do provedení opravy se do záruční doby nepočítá. Zhotovitel je povinen vydat objednateli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy a době jejího trvání.25. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku v době uzavření smlouvy o dílo (23. 5. 2006) a do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník i občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. 26. Pro přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu, že dovolatelka (jako objednatel) včas neoznámila žalobci (jako zhotoviteli) zjevné vady díla (jelikož tak ve smyslu § 562 obch. zák. neučinila „bez zbytečného odkladu“), čímž zanikla její práva z odpovědnosti za vady díla), je určující, zda obstojí závěr odvolacího soudu, že ujednání, které smlouvu o dílo podřizuje režimu obchodního zákoníku, nezhoršuje postavení žalované tím, že (jak shora uvedeno) obchodní zákoník i v rámci záruční doby dále omezuje možnost objednatele oznámit vadu díla, kdežto občanský zákoník pojí možnost oznámit vady díla pouze k délce záruční doby (další omezení v rámci záruční doby nezavádí). 27. Potud je napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem, který na dané téma přijal Nejvyšší soud ve shora označeném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1069/2014. Jde o závěr, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení žalovaných, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. Tomuto závěru (však) oponoval předkládající senát č. 23, jenž sdílí názor, že samotná volba obchodního zákoníku není ujednáním, které by zhoršovalo právní postavení spotřebitele, neboť obchodní zákoník obsahuje „pojistku“ v podobě ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., jež má pro danou věc vést k tomu, že namísto ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. se použije přímo ustanovení § 649 obč. zák., aniž by dohoda o volbě obchodního zákoníku byla považována za neplatnou (s tím následkem, že se nepoužijí ani jiná ustanovení obchodního zákoníku, např. ustanovení o promlčení). 28. Velký senát Nejvyššího soudu uvádí, že v podobě předestírané předkládajícím senátem č. 23 by o vzájemném vztahu ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. na straně jedné k ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. na straně druhé platilo, že „pojistka“ obsažená v § 262 odst. 4 obch. zák. vylučuje závěr, že volba obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, proto, že ustanovení § 649 obč. zák. se přes provedenou volbu obchodního zákoníku i tak použije (místo § 562 odst. 2 obch. zák.) jako ustanovení, které směřuje k ochraně objednatele, který není podnikatelem (spotřebitelem), a které je ustanovením jdoucím ve prospěch této smluvní strany. 29. K tomu lze ovšem poznamenat, že kdyby volba obchodního zákoníku pro smlouvu o dílo sama o sobě „nesměřovala“ (s přihlédnutím k tomu, že smluvní strany současně dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák.) ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, pak by se „pojistka“ plynoucí z § 262 odst. 4 obch. zák. vůbec neprosadila. Jinak řečeno, ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli), v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském zákoníku. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, aniž současně vyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje (směřovala) ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. 30. Ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. pak výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. 31. Řečené přitom platí tím více, že ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, kterýnení podnikatelem, teprve „směřuje“ [nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) „zhoršilo“]. 32. Velký senát Nejvyššího soudu na tomto základě uzavírá, že neshledává důvod pro odchýlení se od závěrů, jež na dané téma zformuloval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1069/2014. 33. Jinak řečeno, písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem. 34. Dovolání je tedy již proto důvodné, jelikož odvolací soud pro účely zkoumání včasnosti oznámení vad díla objednatelem (dovolatelkou) posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá (podle § 562 odst. 2 obch. zák. místo správného § 649 obč. zák.). 35. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). 36. S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině úvahy o opožděnosti oznámení vad díla a obecně pak v rovině použitelnosti vykládané právní normy (obchodního zákoníku, namísto správného občanského zákoníku), shledává Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se věcí i v rovině dalších dovoláním předestíraných otázek (v rovině obou dovolacích důvodů). Vypořádat se s námitkami vzešlými z této argumentace bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu. Odvolací soud nicméně nepřehlédne, že v rozsudku ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, uveřejněném pod č. 46/2016 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud uzavřel, že odmítl-li se zhotovitel zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla, má objednatel právo na slevu z ceny díla, i když si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním vady zhotovitele neuvědomil.

decision_1179.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Td 11/2023, ECLI:CZ:NS:2023:7.TD.11.2023.1 Číslo: 18/2023 Právní věta: Pro stanovení místní příslušnosti soudu k rozhodnutí o změně způsobu výkonu ochranného léčení podle § 351a odst. 1 tr. ř. je rozhodné místo výkonu ochranného léčení určené soudem. Podstatné je přitom místo, kde se nachází prostory, v nichž se ochranné léčení reálně vykonává, nikoli místo, kde se nachází formální sídlo poskytovatele této zdravotní služby. Za výkon ochranného léčení v tomto smyslu se považuje i situace, pokud obviněný nedodržuje individuální léčebný režim například tím, že se po určitou dobu nedostavuje do místa jeho výkonu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 7 Td 11/2023 Číslo rozhodnutí: 18 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Místní příslušnost, Výkon ochranného léčení Předpisy: § 24 odst. 1 tr. ř. § 351a odst. 1 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Dotčená rozhodnutí: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky Tábor ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 14 To 54/2011, uveřejněné pod číslem 6/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. Ntd 92/94, uveřejněné pod č. 52/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Td 18/2021 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Td 55/2017 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Td 64/2015 Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1846/15Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1533/13 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 11 Td 9/2009 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 11 Td 10/2009 Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Nt 204/2022 podle § 24 odst. 1 tr. ř. per analogiam rozhodl, že k projednání věci je příslušný Okresní soud v Ústí nad Labem. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 13 Nt 1912/2016, bylo obviněnému M. F. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 10 Nt 2807/2019, bylo ochranné léčení změněno na ústavní. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 8. 2021, sp. zn. 26 Nt 16/2021, bylo ochranné léčení změněno na ambulantní. Výkon ochranného léčení byl nařízen k J. G., u něho byl také výkon ambulantního ochranného léčení zahájen dne 8. 9. 2021, a to v A. – p. a., XY, Ústí nad Labem. Dne 12. 10. 2022 J. G. zaslal Okresnímu soudu v Jihlavě „podnět ke zvážení přeposouzení účelnosti aktuální formy“ ochranného léčení. Sdělil, že obviněný se téhož dne nedostavil k plánované kontrole, je nekontaktní a měl se odstěhovat z bydliště rodičů, kde dosud pobýval, neznámo kam. Během dosavadního průběhu ambulantní léčby se obviněný ke kontrolám dostavoval pravidelně, byly však zaznamenány náznaky nedodržování léčebného režimu ve smyslu nepravidelného užívání doporučených léků, event. zneužívání psychoaktivních látek. Přípisy ze dne 18. 10. 2022 a ze dne 21. 10. 2022 Okresní soud v Jihlavě postoupil spis Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o návrhu lékaře (zdravotnického zařízení) na změnu způsobu výkonu ochranného léčení. Z dalších zpráv J. G. založených ve spise vyplývá, že obviněný se až do měsíce ledna 2023 ke kontrolám nedostavoval a dne 2. 2. 2023 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Jihlava. II. Návrh na určení místní příslušnosti 2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 27 Nt 204/2022, o předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti, neboť měl za to, že sám k projednání věci není příslušný. Usnesení odůvodnil tím, že obviněný nyní ochranné léčení fakticky nevykonává, takže se příslušnost soudu neřídí ustanovením § 351a odst. 1 tr. ř., nýbrž ustanovením § 315 odst. 2 tr. ř., podle něhož je příslušný soud, který v prvním stupni rozhodl o uložení ochranného léčení, tj. v daném případě Okresní soud v Jihlavě. Navíc by předkládající soud nebyl podle jeho názoru příslušný ani podle § 351a odst. 1 tr. ř., neboť J. G., který je zde v roli „zdravotnického zařízení“, má sídlo v Teplicích, tj. v obvodu Okresního soudu v Teplicích, zatímco v Ústí nad Labem má jen ordinaci, v níž bylo ochranné léčení vykonáváno. 3. Podle § 24 odst. 1 tr. ř. vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je příslušný k projednání věci, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, jemuž byla věc postoupena podle § 39 z. s. m. nebo mu byla přikázána nadřízeným soudem, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti [§ 188 odst. 1 písm. a), § 222 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. a) tr. ř.]. Toto ustanovení je třeba analogicky použít i v případech určování příslušnosti soudu ve vykonávacím řízení. Nejvyšší soud je k rozhodnutí podle §24 odst. 1 tr. ř. per analogiam příslušný jako soud nejblíže společně nadřízený předkládajícímu Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a Okresnímu soudu v Jihlavě. III. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o místní příslušnosti 4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že příslušným k projednání změny způsobu výkonu ochranného léčení je Okresní soud v Ústí nad Labem. 5. Podle § 351a odst. 1 tr. ř. rozhoduje o změně způsobu výkonu ochranného léčení okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává. Toto ustanovení – podobně jako § 353 odst. 2 tr. ř. – upravuje příslušnost soudu odlišně od obecného ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř. Vzájemný vztah mezi ustanoveními § 315 odst. 2 tr. ř. a § 351a odst. 1 tr. ř. je takový, že § 315 odst. 2 tr. ř. obecně stanoví příslušnost soudů ve vykonávacím řízení založenou na zásadě příslušnosti soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, zatímco ustanovení § 351a odst. 1 tr. ř. je jedním z ustanovení, která upravují výjimky z uvedené zásady. Pokud jde o rozhodování o změně způsobu výkonu ochranného léčení, musí být – podobně jako v případech rozhodování o propuštění z ochranného léčení nebo jeho ukončení – splněna pro příslušnost jiného soudu, než je soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, podmínka, že v obvodu tohoto jiného soudu se ochranné léčení vykonává. Kdy je ještě tato podmínka splněna, ponechává zákon na judikatuře. Ta musí mít na paměti, že pojem „vykonává“ neznamená, že v den zahájení řízení (a tím méně v době rozhodování soudu) jsou prováděny léčebné úkony. Je také jasné, že výkon ambulantního léčení probíhá přetržitě, tj. fakticky je realizován docházením léčené osoby do zdravotnického zařízení. I když se tedy dotyčný po určitou dobu nedostavil do zdravotnického zařízení, neznamená to, že výkon ochranného léčení skončil a že není splněna podmínka, že ochranné léčení se vykonává. Pojem vykonávání ochranného léčení je nutno z logiky věci vykládat spíše šířeji i proto, že smyslem citovaného speciálního ustanovení o příslušnosti soudu je to, aby byla lépe zajištěna možnost soudu zjistit skutečný stav věci, a to zejména snadnou komunikací s příslušným zdravotnickým zařízením, případně výslechem jeho pracovníků (lékařů) za účelem zhodnocení výsledků a stavu léčení posuzovaného. Navíc není vyloučeno, že i když v době podání návrhu na změnu způsobu výkonu ochranného léčení pacient do zdravotnického zařízení nedochází, v době soudního řízení tam opět docházet bude, takže by bylo kontraproduktivní měnit příslušnost soudu jen na základě krátkodobé aktuální situace v průběhu léčby. 6. V posuzovaném případě bylo s nynějším ochranným léčením obviněného ve formě ambulantní v Ústí nad Labem započato dne 8. 9. 2021 a probíhalo do 12. 10. 2022, tedy poměrně dlouhou dobu více než jednoho roku. Již dne 21. 10. 2022 byl spis postoupen Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o návrhu na změnu způsobu výkonu ochranného léčení. Podmínky aplikace ustanovení § 351a odst. 1 tr. ř. o příslušnosti soudu, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává, byly splněny. Rozhodný je z tohoto hlediska stav v době zahájení řízení, případně postoupení spisu nepříslušným soudem. Hodnocení přístupu obviněného k ochrannému léčení, dodržování individuálního léčebného postupu apod., mohou mít význam pro rozhodování o formě ochranného léčení ve smyslu § 351a a násl. tr. ř., a nikoli – je-li (nebo donedávna bylo) ochranné léčení alespoň v určitém rozsahu vykonáváno – na dovození místní příslušnosti soudu podle § 315 odst. 2 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Td 18/2021). V daném případě rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem o předložení věci Nejvyššímu soudu až několik měsíců po zahájení řízení a poté, co mu byl Okresním soudem v Jihlavě postoupen spisový materiál s návrhem (podnětem) zdravotnického zařízení na rozhodnutí o případné změně způsobu ochranného léčení. Bylo by v rozporu se zásadou ekonomiky řízení, s podstatou a smyslem určování příslušnosti soudu a především s ústavním právem na zákonného soudce, aby se příslušnost soudu k rozhodnutí v průběhu řízení různě měnila v závislosti na procesních prodlevách soudů a případných změnách faktické situace.7. Nepřiléhavý je odkaz předkládajícího soudu na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. Ntd 92/1994, publikované pod č. 52/1995 Sb. rozh. tr. (v usnesení soudu je nesprávně uvedeno č. 52/1991). Jednak jde o rozhodnutí v podstatě postrádající jakoukoli argumentaci a do jisté míry překonané (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. Ntd 36/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod publ. č. 25/1998), jednak řešící poněkud jiný případ, a to situaci, kdy posuzovaný uprchl z léčebného ústavu, v němž vykonával ústavní ochranné léčení, přičemž v rozhodné době se již nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a mělo být rozhodováno o propuštění z ochranného léčení nebo jeho ukončení. 8. Pokud jde o další rozhodnutí zmiňované předkládajícím soudem, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Td 64/2015, to se zabývalo poměrně extrémní situací, kdy obviněná dříve vykonávala ochranné léčení ve formě ambulantní, avšak poté již zhruba 10 let nebylo léčení vykonáváno a příslušná psychiatrická ambulance o obviněné nic nevěděla, což ji vedlo k podání příslušného návrhu. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci je situace zcela jiná. 9. Na nynějších závěrech Nejvyššího soudu nic nemění ani další publikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 11 Td 10/2009, v němž byl vysloven názor, že výjimka z příslušnosti stanovená v § 351a odst. 1 tr. ř. neplatí pro příslušnost k rozhodnutí o změně ochranného léčení z ambulantního na ústavní u odsouzeného, který během výkonu trestu odnětí svobody vykonával ve věznici ústavní ochranné léčení, o jehož změně na ambulantní rozhodl soud příslušný podle § 351a odst. 1 tr. ř., v jehož obvodu je věznice, jestliže obviněný po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody již nenastoupil k výkonu ambulantního ochranného léčení a neučinil tak ani ve věznici, ve které znovu vykonává trest odnětí svobody. 10. Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Td 55/2017, byl řešen odlišný případ. Obviněný dříve vykonával ochranné léčení ve Věznici Kuřim, v době řízení o návrhu obviněného na propuštění z ochranného léčení se však obviněný již nacházel v jiné věznici, kde ochranné léčení nevykonával. Nejvyššímu soudu byla přitom věc předložena až téměř půl roku po podání příslušného návrhu obviněným, a to s nesprávným údajem o tom, že obviněný vykonává ochranné léčení ve Věznici Kuřim. 11. Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud dospěl k závěru, že příslušným k rozhodnutí o změně způsobu výkonu ochranného léčení je v nyní posuzovaném případě Okresní soud v Ústí nad Labem, v jehož obvodu bylo ambulantní ochranné léčení prakticky vykonáváno až do zahájení řízení o změně na formu ústavní. Tento soud je příslušný podle § 351a odst. 1 tr. ř. Obecné ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř. se zde neužije, neboť příslušnost soudu lze určit podle speciálního ustanovení § 351a odst. 1 tr. ř. 12. Nelze se ztotožnit s výhradou Okresního soudu v Ústí nad Labem, že jeho příslušnost není dána ani podle § 351a odst. 1 tr. ř., neboť J. G. má sídlo v Teplicích, tj. v obvodu Okresního soudu v Teplicích, zatímco v Ústí nad Labem má jen ordinaci, v níž bylo ochranné léčení vykonáváno. Podstatné totiž je právě to, kde, tj. v jakém léčebném zařízení či ordinaci bylo ochranné léčení reálně vykonáváno. Ze skutečnosti, že v § 351a odst. 1 tr. ř. je užita formulace „v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává“, a to na rozdíl například od ustanovení § 353 odst. 1 tr. ř., kde je užita formulace „v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává“, zde nelze vyvozovat žádné závěry (navíc není jasný důvod této rozdílnosti formulací a jde patrně o pouhou legislativní nepřesnost). Pokud předkládající soud argumentuje údaji z Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb, v němž má J. G. zapsáno sídlo na adrese XY, Teplice, nelze s tím souhlasit. Formální sídlo lékaře (zdravotnického zařízení) by se totiž mohlo nacházet na zcela jiném, třeba i značně vzdáleném místě od místa, kde je ochranné léčení reálně vykonáváno, takže vycházet z tohoto formálního sídla by znamenalo do značné míry popírat zmíněný smysl pravidla o určení místní příslušnosti. Patrně proto také zákonodárce nepoužil formulaci „v jehož obvodu má sídlozdravotnické zařízení“, ale „v jehož obvodu je zdravotnické zařízení“. J. G. ostatně ve zprávě o zahájení léčení ze dne 15. 9. 2021 (č. l. 77) vysvětlil, že na svou osobu má sice registrovanou psychiatrickou ambulanci v Teplicích, tu však využívá především pro znaleckou činnost a nemá zde uzavřené smlouvy se zdravotními pojišťovnami a nemůže tedy v rámci této ordinace ochrannou léčbu vést. Proto ji povede v psychiatrické ambulanci A., XY, Ústí nad Labem, a žádá, aby veškerá písemná komunikace byla směřována tomuto zdravotnickému zařízení. 13. Okresní soud v Ústí nad Labem je ve smyslu § 351a odst. 1 tr. ř. příslušný k rozhodnutí o změně způsobu výkonu ochranného léčení, uloženého obviněnému M. F. ve věci původně vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 Nt 1912/2016. 14. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. per analogiam je k projednání věci příslušný Okresní soud v Ústí nad Labem. 15. V rámci tohoto řízení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. F. byl skutečně od 2. 2. 2023 hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Jihlava, a to do 13. 2. 2023, kdy byl přeložen do spádové nemocnice podle místa bydliště, tj. do Psychiatrické nemocnice XY, okres Litoměřice, kde je hospitalizován do současné doby. V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval rovněž otázkou, zda není namístě postupovat podle § 24 odst. 2 tr. ř., který umožňuje soudu rozhodujícímu o příslušnosti rozhodnout současně o odnětí věci příslušnému soudu a jejím přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně z důvodů uvedených v § 25 tr. ř., tj. „z důležitých důvodů“. Důvody k takovému postupu však neshledal. Je sice nepochybné, že z důvodu procesní ekonomie a zájmu na řádném objasnění věci (v součinnosti jak s obviněným, tak s léčebnou, které je znám aktuální stav obviněného, a jejími pracovníky) bude vhodné, aby ve věci rozhodoval soud nepříliš vzdálený psychiatrické léčebně, kde se nyní obviněný nachází. To je však srovnatelným způsobem splněno jak u Okresního soudu v Litoměřicích, v jehož obvodu se Psychiatrická nemocnice XY nachází, tak u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nejsou tudíž dány dostatečně závažné důvody k průlomu do ústavní zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

decision_118.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. 5 Tdo 93/2016, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.93.2016.1 Číslo: 20/2017 Právní věta: Za škodu u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se považuje celá částka vyplacená zvýhodněným věřitelům na úkor jiných věřitelů dlužníka pouze tehdy, pokud by zvýhodnění věřitelé podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona neobdrželi žádné plnění z majetkové podstaty dlužníka. V takovém případě nemá vliv na zjištěnou výši škody skutečnost, že soudy nezohlednily zásadu rovnoměrného a poměrného uspokojení (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.04.2016 Spisová značka: 5 Tdo 93/2016 Číslo rozhodnutí: 20 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Zvýhodnění (zvýhodňování) věřitele Předpisy: § 223 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 To 258/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 92/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 92/2012, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti 3 A. s. r. o. dne 30. 9. 2009 uhradil firmě T. P., se sídlem P., Ú., na základě vystavených faktur za provedené zednické a obkladačské práce v hotovosti celkem 99 500 Kč, dne 30. 9. 2009 uhradil firmě V. M., se sídlem P., V L., za provedené stavební práce na základě vystavené faktury částku 170 000 Kč, dne 30. 9. 2009 uhradil firmě L. Z., se sídlem B. n. L., K., za provedení práce ze smlouvy o dílo nazákladě vystavené faktury částku 187 400 Kč, dne 4. 10. 2009 uhradil firmě S. V., se sídlem P., J., za provedené stavební práce na základě vystavené faktury částku 117 300 Kč, kdy celkem zaplatil svým obchodním partnerům finanční hotovost ve výši 574 200 Kč, ačkoli si byl nejméně od 17. 8. 2009, kdy na výzvu Krajského soudu v Praze podával písemné vyjádření k podanému insolvenčnímu návrhu, k němuž předkládal soupis dlužníků a věřitelů firmy 3 A. s. r. o., vědom, že obchodní společnost 3 A. s. r. o. je v platební neschopnosti, přičemž úpadek prohlásil Krajský soud v Praze svým usnesením sp. zn. KSPH 39 INS 4800/2009, ze dne 7. 10. 2009, čímž vědomě zvýhodnil výše označené věřitele a přinejmenším částečně zmařil uspokojení pohledávky dalších věřitelů, a to nejméně Úřadu práce P.-z., který při platební neschopnosti zaměstnavatele 3 A. s. r. o. uspokojil na základě podaných žádostí 14 zaměstnanců, jejich mzdové nároky a dále uhradil odvody příslušným institucím, když celkem bylo vyplaceno 793 312 Kč, z toho činily odvody na sociálním pojištění 46 305 Kč, na zdravotní pojištění bylo odvedeno 32 063 Kč a daň z příjmu byla uhrazena v částce 121 365 Kč, mzdové nároky byly uspokojeny v částce 593 579 Kč, když Úřad práce P.-z. jako věcně a místně příslušný správní orgán podle zákona č. 118/2000 Sb. uplatnil pohledávky zaměstnanců zaměstnavatele 3 A. s. r. o., na jehož majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. KSPH 39 INS 4800/2009. 2. Za tento přečin byl obviněnému podle § 223 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále již jen „trestní zákon“), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozená obchodní společnost M. s. r. o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 To 258/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně Mgr. L. H., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Obviněný vyjádřil svou pochybnost nad tím, že by skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku „byl skutečně prokázán“. Připustil, že jako jednatel obchodní společnosti 3 A. s. r. o. uhradil jmenovaným věřitelům jejich pohledávky, avšak učinil tak s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků 3 A. s. r. o. na uspokojení ostatních věřitelů, nikoli s úmyslem některé z nich zvýhodnit oproti ostatním. Má také za to, že žádná škoda věřitelům jeho jednáním nevznikla, nebylo prokázáno ani naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele. Poukázal na to, že obchodní společnost 3 A. s. r. o. neměla až do podání insolvenčního návrhu žádné neuhrazené závazky vůči svým zaměstnancům, ani pohledávky, jejichž plnění by společnosti bylo uloženo soudem, úpadek tak v daném okamžiku nebyl pro obviněného rozpoznatelný. Pokud soudy vyvodily vědomost obviněného z jeho vyjádření k insolvenčnímu návrhu, není jejich závěr správný. 6. Ze strany soudů nebylo zohledněno, že obviněný předpokládal další podnikatelskou činnostobchodní společnosti 3 A. s. r. o., její existující pohledávky za společnostmi R. Z., J. n. a Z. Z. měly být v dohledné době zaplaceny, ale jejich úhrada byla podmíněna odvedením dané etapy práce, muselo tak být zaplaceno subjektům, které tuto práci provedly. Navíc zdůraznil, že škoda ostatním věřitelům by nevznikla, pokud by insolvenční správce Ing. V. J. nenechal některé pohledávky promlčet. 7. Dále obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi učiněným skutkovým zjištěním a právními závěry obou soudů. Dodržena podle něj nebyla zásada „in dubio pro reo“, neboť soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně, v neprospěch obviněného, přičemž jím navržené důkazy ani neprovedly. 8. Dovolatel rovněž poukázal na to, že soudy obou stupňů kvalifikovaly skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ačkoli ke spáchání trestné činnosti došlo ještě za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), aniž by však tento postup odůvodnily. Přitom současně soudy odkazovaly na judikaturu, která se však vztahovala k právní úpravě účinné v době spáchání činu, nezohlednily tudíž změnu v subjektu trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku od původního § 256a tr. zákona. 9. Obviněný taktéž upozornil, že výše škody, kterou měl věřitelům způsobit a která přestavuje jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele, nemohla být soudy stanovena ve skutečné výši, neboť insolvenční řízení obchodní společnosti 3 A. s. r. o. nebylo dosud ukončeno, odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 214/2011. 10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 To 258/2015, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 92/2012, a věc vrátil „k dalšímu řízení“. 11. K dovolání obviněného J. B. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. J. S. (dále „státní zástupce“). Z dovolací argumentace obviněného je podle něj zřejmé, že značná část námitek uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá rozsah dokazování či nerespektování procesní zásady in dubio pro reo. Taktéž výhrady k existenci subjektivní stránky jsou primárně skutkového charakteru, kdy obviněný pouze polemizuje se skutkovým zjištěním. Nelze uvažovat ani o obviněným naznačované beztrestnosti jeho jednání v případě, kdy by přednostním uspokojením vybraného věřitele mělo být zajištěno další fungování obchodní společnosti 3 A. s. r. o., neboť v projednávaném případě se nejedná např. o dluh u dodavatele elektrické energie potřebný k udržení produkce, stejně tak je z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele naprosto irelevantní, zda o splatných pohledávkách dlužníka rozhodoval soud. 12. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky ohledně časové působnosti trestních zákonů a námitky týkající se způsobení škody. 13. Prvně jmenované výhrady státní zástupce neshledal důvodnými, připustil však, že použití novější právní úpravy soudy nijak neodůvodnily. Uvedl znění starší i nové právní úpravy a konstatoval, že novější vymezuje subjekt trestného činu širším způsobem, když trestní odpovědnost je vázána na kterýkoli z úpadkových stavů dlužníka. V projednávané věci však úpadek obchodní společnosti 3 A. s. r. o. spočíval v platební neschopnosti, nikoli v předlužení. Poukázal však na to, že novější právní úprava již v základní skutkové podstatě podmiňuje trestní odpovědnost pachatele způsobením škody nikoli malé, zatímco předcházející trestní zákon v základní skutkové podstatě trestného činu zvýhodňování věřitele nepodmiňoval trestnost pachatele způsobením škody. Z tohoto důvodu považuje státní zástupce pro obviněného příznivější použití novější právní úpravy.14. Naopak za důvodné označil státní zástupce výhrady k existenci škody, přestože je lze považovat za částečně skutkové. Upozornil, že pouze ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je možné dovodit, že tento soud považoval za škodu způsobenou zjištěným jednáním obviněného celou částku 574 000 Kč vyplacenou zvýhodněným věřitelům, neboť pohledávka poškozeného věřitele Úřadu práce P.-z. byla vyšší (793 312 Kč). S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Státní zástupce zdůraznil, že škoda je zákonným znakem trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku v základních i v kvalifikovaných skutkových podstatách, v soudní judikatuře je vyložen způsob jejího stanovení, který však soudy v dané věci nerespektovaly. Nelze proto učinit jednoznačný závěr o naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, současně však připustil, že další dluhy obchodní společnosti 3 A. s. r. o. nasvědčují tomu, že minimálně základní skutková podstata naplněna byla. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 To 258/2015, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 92/2012, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. L. H. repliku. Uvedl, že i nadále trvá na svém dovolání, a připomněl svou námitku ohledně zjištění výše škody, k níž se přiklonil i státní zástupce. Jinak odkázal na obsah svého dovolání. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. 17. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Citovaný důvod dovolání nelze použít k výtkám, jež spočívají v nesouhlasu se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, ani v nedostatcích rozsahu dokazování a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro dovolací soud zásadně skutek zjištěný soudy nižších stupňů, a dovolací soud je jím při přezkumu napadeného rozhodnutí v podstatě vázán. IV. Důvodnost dovolání 18. Obviněný svojí dovolací argumentací zpochybnil naplnění několika znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele, avšak opřel je o tvrzení, která nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu, který se stal podkladem odsuzujícího rozsudku. Obviněný v podstatě prosazoval jiný průběh skutkových okolností a dovozoval z nich svou beztrestnost. Ve vztahu k nedostatku úmyslu zopakoval svou dosavadní obhajobu, založenou na tvrzení, že v době úhrady předmětných závazků nemohl rozpoznat úpadek obchodní společnosti 3 A. s. r. o. Kladl důraz zejména na to, že jeho záměrem bylo dokončení stavebních prací „zvýhodněnými věřiteli“, po němž očekával plnění ze strany těchto smluvních partnerů. Zdůraznil zejména, že jeho cílem bylo zajistit pokračování v podnikatelské činnosti obchodní společnosti 3 A. s. r. o. 19. U trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 se z hlediska zavinění vyžaduje úmysl. Pachatel jako dlužník musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na uvedený úmysl lzeusuzovat jen ze všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojil (alespoň) jednoho z více svých věřitelů. O srozumění pachatele v tomto smyslu mohou svědčit jeho konkrétní kroky, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti je hradit a s vědomím, že již ohledně jeho majetku byl podán insolvenční návrh (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140–421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2236). 20. V projednávané věci soudy dovodily úmysl obviněného zejména ze skutečnosti, že jako jednatel obchodní společnosti 3 A. s. r. o. v srpnu 2009 předložil Krajskému soudu v Praze své vyjádření k návrhu na zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka obchodní společnosti 3 A. s. r. o., jehož součástí byl i soupis majetku a závazků této společnosti. Z obviněným poskytnutého seznamu vyplývá, že dlužník, obchodní společnost 3 A. s. r. o., měl k tomuto datu závazky v celkové výši přes 46 milionů Kč. Sám obviněný v textu vyjádření připustil, že u řady z těchto závazků již uplynula lhůta splatnosti. Z jím předloženého seznamu je ale zjevné, že většina označených pohledávek věřitelů byla již více jak 3 měsíce po splatnosti, velká část z nich má splatnost datovanou ještě v roce 2008, některé dokonce v roce 2007. Obviněný dále sám vypověděl u hlavního líčení konaného dne 2. 10. 2012 (č. l. 1023 trestního spisu), že si obchodní společnost 3 A. s. r. o. musela vzít dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bankovní úvěr 10 milionů Kč k dokončení jedné ze stavebních zakázek, což dokresluje jeho znalost o velmi špatné ekonomické situaci obchodní společnosti. Na druhé straně je sice pravdou, že v rozhodné době měla 3 A. s. r. o. u svých dlužníků řadu neuhrazených pohledávek. Za této situace však bylo povinností obviněného sledovat jejich platební morálku a zejména dostupné ekonomické ukazatele o hospodaření tak, aby skutečně mohl očekávat přijetí plnění a spoléhat se na přísun finančních prostředků k zajištění dalšího provozu v obchodní společnosti 3 A. s. r. o. V každém případě musel obviněný přizpůsobit vlastní podnikání průběžnému reálnému stavu mezi majetkem obchodní společnosti 3 A. s. r. o., jejími závazky a pohledávkami tak, aby neohrozil, eventuálně nezmařil uspokojení pohledávek jejích věřitelů. O tom, že tak nečinil, svědčí mimo soudy uvedených argumentů také malá pečlivost, kterou věnoval vedení účetnictví obchodní společnosti, jak se sám vyjádřil ve svém prohlášení o majetku před Krajským soudem v Praze dne 8. 3. 2010, který je součástí spisu vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 39 INS 4800/2008. Mimo jiné obviněný sdělil, že obchodní společnost 3 A. s. r. o. (úpadce) si za účelem pořízení čtyř kusů počítačů vzala úvěr přes jeden milion Kč, z důvodu jeho nesplácení byly počítače, na nichž byly zaznamenávány účetní dokumenty, zpeněženy a přestože obsah účetnictví byl přenesen na CD, došlo následně k jeho ztrátě. Je tudíž zřejmé, že obviněný nevěnoval dostatečnou pozornost vývoji podnikatelských aktivit a hospodaření obchodní společnosti, ačkoli jako jeden z jednatelů měl na starosti právě tuto oblast její činnosti. Za těchto okolností proto nelze soudům nižších stupňů vytknout, pokud shledali v žalovaném skutku nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který předpokládá, že pachatel ví, že podnikatelský subjekt, jehož jménem jedná, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit (platební neschopnost). Přesto poskytne plnění, jež neodpovídá zásadám poměrného uspokojení, jen některým z takových věřitelů, tudíž musí být srozuměn s tím, že současně zmaří, byť i jen částečně uspokojení jiných věřitelů (srov. např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 4 To 751/2001, uveřejněné pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 383/2010, uveřejněné pod č. 17/2011 téže sbírky, která jsou použitelná i za stávající právní úpravy). 21. Rovněž je nutné odmítnout obhajobu obviněného opřenou o tvrzení, že uhrazení pohledávek vybraným věřitelům mělo zajistit dokončení započatých zakázek a jejich zaplacení ze strany odběratelů obchodní společnosti 3 A. s. r. o. Obviněný se touto argumentací pokusil odkázat na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, jenž trestní odpovědnost za předmětný trestný čin vyloučil za situace, kdy insolventní dlužník, je-li jím právnická osoba, tedy její statutární orgán, sice plně uspokojil splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, ale učinil tak s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatníchvěřitelů. Dovolatel totiž pominul další část uvedeného závěru, podle něhož citovaný předpoklad nebude připadat v úvahu tam, kde pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky nefunkční obchodní společnost, která nebyla jako dlužník schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a takové změně ani nic nenasvědčovalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861 ve svazku 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2006). 22. Jak již bylo zdůrazněno, v rámci podnikatelské činnosti obchodní společnosti 3 A. s. r. o. se projevilo (v době před prohlášením úpadku) několik skutečností, které v podstatě vylučovaly možnost zlepšení hospodářského stavu do té míry, aby pokračovala ve svém podnikání a současně byla schopna plnit všechny své závazky. Celkový objem neuhrazených (splatných) plateb byl v srpnu roku 2009 natolik vysoký, že nebylo reálné předpokládat obrat do tzv. kladných čísel. Navíc, jak již bylo rovněž uvedeno, ani ekonomická situace některých odběratelů nebyla dobrá, což se nakonec projevilo i v prohlášení jejich úpadku (např. obchodní společnost Z. Z. s. r. o.). Díky oddalování úhrad za vykonané práce tak obviněný nemohl spoléhat na to, že všichni dlužníci obchodní společnosti 3 A. s. r. o. skutečně uhradí své závazky a jeho opačná představa se míjela s realitou. Přestože mu samozřejmě nelze klást za vinu špatnou platební morálku odběratelů, měl s o to větší pečlivostí zvažovat další vývoj vlastního podnikání, a to především s ohledem na oprávněné požadavky věřitelů obchodní společnosti 3 A. s. r. o. 23. K námitce dovolatele ohledně neprokázání existence škody je nutné zdůraznit, že touto otázkou se zabýval Krajský soud v Praze na str. 4 napadeného usnesení. Na podkladě předcházejících rozhodnutí, jimiž dvakrát rušil odsuzující rozsudky soudu prvního stupně, odvolací soud akceptoval způsob určení výše škody určené Okresním soudem Praha-západ. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku doplněné v odůvodnění zejména rozhodnutí soudu druhého stupně, považovaly soudy za škodu způsobenou trestným činem celou částku, kterou obviněný uhradil zvýhodněným věřitelům, jež přesáhla 574 tisíc Kč. Při vědomí dalších věřitelů soudy označily za poškozeného věřitele pouze Úřad práce P.-z., který vyplatil za obchodní společnost 3 A. s. r. o. mzdové nároky jejích zaměstnanců v celkové výši 593 579 Kč. Jeho pohledávku je ve smyslu § 169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon), považovat za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (avšak pouze při dostatečném množství prostředků). Krajský soud tedy evidentně vycházel ze skutečnosti, že pokud obviněný upřednostnil před mzdovými nároky zaměstnanců jiné věřitele úpadce, dopustil se tím jejich zvýhodnění oproti zaměstnancům, resp. úřadu práce, který jejich mzdové nároky za obchodní společnost 3 A. s. r. o. uspokojil. Výše škody se tak podle názoru soudů rovná výši celkové částky 574 200 Kč, kterou obviněný ve výroku označeným věřitelům vyplatil. 24. Přestože citované úvahy především soudu druhého stupně, kdy soud prvního stupně dostatečně srozumitelně nezdůvodnil určení výše škody, jsou v určitém rozporu se soudní praxí a platnou judikaturou, samotný závěr o rozsahu škodlivého následku je nakonec nutné považovat za správný. Způsob výpočtu škody jako jednoho ze zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku (na rozdíl od základní skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zákona, jak bude zmíněno níže) je dostatečně zřetelným způsobem vyložen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněném pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr. (Uvedené rozhodnutí bylo sice přijato za předcházející právní úpravy a příslušná právní věta směřovala ke kvalifikovaným skutkovým podstatám § 256a odst. 2, 3 tr. zák., u nichž byl jedním z předpokladů trestnosti i zjištěný závěr o způsobení značné škody a škody velkého rozsahu. Uvedený způsob výpočtu výše škody je použitelný i za účinnosti nové právní úpravy.)25. Citovaný judikát jasně stanoví, že „škoda jako zákonný znak zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni“. Z výše citované argumentace odvolacího soudu je zřejmé, že se tímto postupem neřídil, neboť stejně jako soud prvního stupně považoval za škodu celou částku, již obviněný vyplatil zvýhodněným věřitelům, neboť pohledávka Úřadu práce P.-z. jako poškozeného věřitele byla ještě vyšší. Krajský soud se však opomněl zabývat rozsahem uspokojení označených zvýhodněných věřitelů, jakého by se jim dostalo při dodržení zásad stanovených v insolvenčním zákoně (viz § 1, 244 a § 306 odst. 3 tohoto zákona), tj. o kolik se těmto věřitelům dostalo více, než by odpovídalo poměrnému a rovnoměrnému uspokojení všech věřitelů. V daném případě sice byly soudy vedeny nesprávnou úvahou, pokud nezohlednily rozsah rovnoměrného a poměrného uspokojení ve výroku o vině označených věřitelů ve vztahu k fakticky přijatému plnění od obviněného, avšak konečný výsledek, k němuž při stanovení výše škody způsobené posuzovaným protiprávním jednáním, tato skutečnost nijak neovlivnila. Podle sdělení insolvenčního správce úpadce 3 A. s. r. o., Ing. V. J. jednajícího za obchodní společnost P. k., v. o. s., je i přes dosud neskončený konkurs 3 A. s. r. o. zcela nepochybné, že v rámci tohoto způsobu řešení úpadku nedojde k úplnému uspokojení ani pohledávek za podstatou ve smyslu § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Tudíž i věřitelé, mezi něž patří též Úřad práce P.-z., s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jimž by jinak náleželo uspokojení v plné výši, budou uspokojováni poměrně ve smyslu § 244 a § 306 odst. 3 insolvenčního zákona. Dosud evidované pohledávky za podstatou dosahují podle vyjádření insolvenčního správce téměř jednoho milionu Kč, a to bez odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, přičemž výtěžek majetkové podstaty představuje cca jeden milion Kč včetně plnění očekávaného z výsledku insolvenčního řízení úpadce Z. Z. s. r. o. Podle zákonných pravidel poměrného uspokojování pohledávek uspokojovaných před rozvrhem, jak jsou upravena v § 305 insolvenčního zákona, tudíž lze akceptovat soudy zjištěnou výši škody způsobené Úřadu práce P.-z. jako celou částku, kterou obviněný uhradil pohledávky vyjmenovaných věřitelů ve výši 574 200 Kč. Těmto věřitelům se totiž nedostane žádného plnění, byť by byli řádně a včas přihlášeni v insolvenčním řízení, neboť jejich pohledávky nejsou přednostní ve smyslu § 168 a § 169 insolvenčního zákona. S ohledem na dosavadní a očekávaný výsledek zpeněžení majetkové podstaty úpadce 3 A. s. r. o. a celkový rozsah tzv. přednostních pohledávek nebude žádný z přihlášených věřitelů uspokojen vůbec. Přestože tedy věřitelé vyjmenovaní ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku obdrželi od obviněného jednajícího jménem jejich dlužníka (3 A. s. r. o.) plnění, které jim ze splatných pohledávek náleželo, nebýt však existence úpadku dlužníka, díky jednání obviněného se jim dostalo více, než jim v dané situaci náleželo podle zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení v rámci konkursu. V posuzovaném případě by dokonce neobdrželi ničeho vzhledem k nedostatku prostředků patřících do majetkové podstaty úpadce a výši přednostních pohledávek, jak vyplývá z průběžného stavu konkursního řízení. V tomto ohledu lze tudíž samotné zjištění výše škody učiněné soudy nižších stupňů považovat ve výsledku za správné a odpovídající zákonnému způsobu jejího určení rozvinutého soudní judikaturou. Námitka obviněného v tomto směru tudíž nemá žádné opodstatnění. 26. Mimo rámec dovolacího důvodu a současně v rozporu s platnou judikaturou je názor obviněného o povinnosti soudu v trestním řízení vyčkat výsledku insolvenčního řízení za účelem stanovení výše případné škody způsobené mj. též úhradou závazků oprávněných věřitelů. Nejvyšší soud v tomto ohledu zastává jasné stanovisko, podle něhož při řešení tzv. úpadkových deliktů, mezi něž patří i trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., resp. za současné právní úpravy zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, byl-li na dlužníka prohlášen konkurs (resp. je vedeno insolvenční řízení), není nutné vyčkávat dokončení insolvenčního řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem, jehož znakem je škoda, je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursu mohou mít význam jen z hlediska rozhodnutí o výši náhradyškody jednotlivým poškozeným věřitelům ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 214/2011, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007, uveřejněné pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.). 27. Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podle jeho názoru zjištěný skutek nelze považovat za natolik společensky škodlivý, aby zakládal skutkovou podstatu trestného činu. Předně je nutné zdůraznit, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Stručně řečeno tedy každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 28. Pokud by tedy na projednávanou trestní věc bylo správné použít novou právní úpravu, jak učinily soudy nižších stupňů, posoudil Nejvyšší soud uvedenou výhradu dovolatele jako neopodstatněnou, neboť předmětné jednání naplnilo veškeré formální znaky skutkové podstaty ustanovení § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nepředstavuje takovou výjimku ze zákonem předpokládaných okolností, které by vylučovaly použití trestní represe k postihu jeho pachatele ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak bude podrobněji uvedeno níže, byla trestná činnost obviněného spáchána za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., a nová právní úprava účinná od 1. 1. 2010 není pro obviněného příznivější (viz § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku). V takovém případě je při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného nutné posuzovat i stupeň společenské nebezpečnosti žalovaného činu podle hledisek demonstrativně uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.. Nejvyšší soud v daném případě shledal, že i z hlediska materiální podmínky dosahuje skutek vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, a to zejména vzhledem k okolnostem, za nichž obviněný porušil pravidla poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů, kdy zvýhodnil vybrané věřitele na úkor dalších, jejichž pohledávky měly být uspokojovány i v průběhu konkursu a způsobil tím značnou škodu. V souladu s tehdy platnou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.) je při úvahách o naplnění materiálního znaku trestného činu nutné vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. U obviněného se však nejedná o takový výjimečný případ, kdy skutek nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. že by neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V tomto smyslu tudíž Nejvyšší soud považuje zjištěné skutkové okolnosti za typické pro naplnění nejen formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., ale současně i materiální podmínky trestnosti tohoto činu. 29. Nejvyšší soud se s ohledem na citovaný výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě nemohl zabývat námitkou týkající se rozsahu dokazování. Krajský soud v Praze dostatečným způsobem vysvětlil na straně 3 napadeného usnesení, proč nevyhověl návrhůmobviněného na doplnění dokazování a posoudil je jako nadbytečné a dovolací soud s tímto názorem ztotožnil. Navíc je možné připomenout princip soudní nezávislosti zakotvený v čl. 82 Ústavy, z něhož vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. V žádném případě soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). 30. Jak již bylo naznačeno, důvodnou shledal Nejvyšší soud obviněným vytčenou vadu použití trestního zákoníku, ačkoli se trestné činnosti dopustil před nabytím jeho účinnosti. Dovolatel sice poukázal na absenci odůvodnění tohoto procesního postupu soudů nižších stupňů, avšak trestní řád nedovoluje podat dovolání jen proti důvodům napadeného rozhodnutí (viz § 265a odst. 4 tr. ř.). Současně však poukázal na změnu „subjektu, kdy pachatelem musí být dlužník, který je v úpadku“. Obviněný měl zřejmě na mysli skutečnost, že trestní odpovědnost za zvýhodnění věřitele je od 1. 1. 2010 vázána nejen na insolvenci, tj. neschopnost plnit své splatné závazky (viz § 3 odst. 1 insolvenčního zákona), jako tomu bylo dříve, ale též na druhý z úpadkových stavů podle § 3 odst. 3 téhož zákona, tj. předlužení. Současně základní skutková podstata trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, na rozdíl od trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., způsobení škody nikoli malé, tj. nejméně 25 000 Kč (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). 31. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že z odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí nevyplývají důvody pro vytýkaný procesní postup. Soudy ve věci doposud činné se s ohledem na dobu spáchání činu a změnu právní úpravy trestního práva hmotného měly zabývat otázkou, zda je nová právní úprava pro obviněného výhodnější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. a současně zjišťovat, zda změny ve formulaci skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele, resp. zvýhodnění věřitele mají vliv na posouzení zjištěných skutkových okolností, za nichž budou naplněny všechny znaky odpovídající právní kvalifikace v obou právních úpravách. 32. Podmínkou trestnosti podle § 256a tr. zák. byl úpadek dlužníka ve formě insolvence, resp. platební neschopnosti, která u obchodní společnosti 3 A. s. r. o. byla zjištěna v probíhajícím insolvenčním řízení podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. KSPH 39 INS 4800/2009 (viz jeho strana 5). Jak již bylo konstatováno, nová právní úprava postihuje v § 223 tr. zákoníku obě formy úpadku. V tomto ohledu tedy nebylo pro obviněného příznivější použití pozdějšího zákona. Pokud jde o stanovení minimální hranice škody (25 000 Kč) jako jednoho ze znaků základní skutkové podstaty v trestním zákoníku, ta nebyla za účinnosti trestního zákona v § 256a odst. 1 vyžadována, tudíž nová právní úprava by v takovém případě byla pro pachatele příznivější. Avšak v posuzované trestní věci obviněný způsobil protiprávním jednáním škodu převyšující 500 000 Kč, což je spodní hranice škody značné, a to podle výkladových pravidel obsažených jak v § 89 odst. 11 tr. zák., tak i § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho je zřejmé, že pokud by byl čin obviněného posouzen podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, musel by být právně kvalifikován jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Stejně tak v nové právní úpravě vykazuje zjištěný skutek znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle dlouhodobé soudní praxe je při zkoumání časové působnosti trestního zákona nutné zkoumat použití nového práva jako celku a rozhodný je výsledek srovnání jak podmínek trestní odpovědnosti, tak i trestních sankcí, které by byly pachateli za konkrétních okolností uloženy. V případě obviněného, který za shodných podmínek trestní odpovědnosti v obou základních skutkových podstatách (stav platební neschopnosti úpadce, jehož jménem jednal) způsobil činem značnou škodu, je nutné dojít k závěru, že při naprosté shodě rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody (šest měsíců až tři roky) není pozdější právní úprava pro obviněného příznivější (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/90,uveřejněný pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, uveřejněné pod č. T 1349, v sešitu 72, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za této situace nebyla splněna podmínka obsažená v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zákona, nebyl tudíž důvod pro použití pozdějšího zákona a skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku měl být správně právně kvalifikován jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. 33. Byť tuto vadu Nejvyšší soud na podkladě důvodné námitky obviněného zjistil, s ohledem na stejné rozpětí trestních sazeb obou trestných činů nedošlo v jejím důsledku ke zhoršení postavení obviněného. Současně ani nelze považovat otázku časové působnosti trestních zákonů za nikterak po právní stránce významnou, natož zásadně, neboť již byla opakovaně řešena např. citovanou judikaturou a nezpůsobuje žádné zásadní potíže při rozhodování soudů. Nejvyšší soud proto nepovažoval za nutné zrušit odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, ani napadené usnesení odvolacího soudu, který uvedené pochybení soudu prvního stupně ponechal beze změny. 34. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. B. zčásti vychází z námitek, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu nebo byly shledány neopodstatněnými. V části důvodně uplatněné námitky ohledně časové působnosti trestního zákona pak Nejvyšší soud nezjistil potřebu vydávat kasační rozhodnutí, neboť v tomto ohledu využil možnosti definované v § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl dovolací soud rozhodnout v neveřejném zasedání.

decision_1180.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.4848.2014.1 Číslo: 78/2017 Právní věta: K projednání sporů o zaplacení příspěvků členů společenství vlastníků jednotek na správu domu a pozemku a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním jednotky je v prvním stupni i podle právní úpravy účinné do 30. 4. 2015 věcně příslušný okresní soud. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.04.2016 Spisová značka: 31 Cdo 4848/2014 Číslo rozhodnutí: 78 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Příslušnost soudu věcná Předpisy: § 9 odst. 1 o. s. ř. § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. ve znění do 30.04.2015 § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 28 Co 379/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 29. 5. 2009, kterou rozšířil podáním došlým soudu dne 11. 2. 2010, domáhal po žalovaném zaplacení částky 130 991 Kč s úroky z prodlení, a to společně a nerozdílně s další žalovanou MUDr. M. C. („2. žalovaná“). Tvrdil, že žalovaní (manželé) jako vlastníci bytové jednotky č. 375/18 v budově č. p. 375 na pozemku p. č. 1905 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. H., obec P. (dále jen „Jednotka“), a členové Společenství vlastníků domu č. 15/375 v D. (dále jen „SVJ“) neplatili řádně zálohy na náklady spojené se správou domu a pozemku stanovené rozhodnutím shromáždění SVJ, nezaplatili ani vyúčtování služeb za roky 2007 a 2008 a celkem dluží za dobu od září 2007 do prosince 2009 částku 130 991 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 307/2009-98, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně 128 175 Kč s tam uvedenými úroky a náklady řízení ve výši 102 796 Kč. Žalobu o zaplacení další částky 2 816 Kč s úroky z prodlení zamítl(dále jen „zamítavý výrok“). Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaní jsou spoluvlastníky Jednotky (patří do jejich společného jmění manželů) a členy žalobce (SVJ), který vykonává správu domu, v němž se Jednotka nachází. Na shromáždění SVJ konaném dne 29. 5. 2007 byly schváleny stanovy SVJ a rozhodnuto o výši záloh na správu domu a pozemku ve výši 25 Kč/m2 podlahové plochy jednotky měsíčně. Stanovené zálohy řádně neplatili a za období od září 2007 do prosince 2009 jim vznikl dluh ve výši 110 108 Kč. Řádně nezaplatili ani vyúčtování služeb za roky 2007 a 2008. Po započtení plateb, jimiž dluhy částečně uhradili, jim soud uložil zaplatit zbývající dluh ve výši 128 175 Kč s příslušenstvím. 3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 12. 2013, č. j. 28 Co 379/2013-165, vyjma zamítavého výroku zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému (2. žalovaná nepodala odvolání a rozsudek vůči ní nabyl právní moci) a věc postoupil Městskému soudu v Praze, který je k řízení v prvním stupni příslušný, neboť měl za to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Předmětem řízení je zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku a nedoplatku z vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním jednotky. Rozhodování o výši příspěvků na správu domu a pozemku i o výši záloh na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb patří podle Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek, a proto je podle ustanovení § 9 odst. 1 a 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), věcně příslušný v prvním stupni krajský soud. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Měl za to, že dovolací soud by měl otázku věcné příslušnosti ve sporech o zaplacení dlužných příspěvků na správu domu a zaplacení vyúčtování služeb za užívání jednotek posoudit jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 37/2011, uveřejněném pod č. 45/2012 Sb. roz. obč. (dále jen „R 45/2012“), z něhož vyšel při svém rozhodování odvolací soud. Názor vyjádřený v R 45/2012 vybočuje z předchozí praxe okresních a krajských soudů a není ani správný. Podle § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých. V obdobných věcech u obchodní společnosti se takovými spory rozumí zejména ty, které se týkají právního života obchodních společností a družstev. Vymáhání plateb, o jejichž výši již závazně rozhodlo shromáždění vlastníků, je však běžným občanskoprávním sporem, kde jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Takový spor vzniká ze závazkového vztahu účastníků, nikoliv ze vztahů mezi společenstvím a jeho členem o základní vztahy ve společenství. Výsledkem aplikace R 45/2012 je, že k projednání stejného typu sporů mezi správcem budovy a vlastníkem jednotky jsou věcně příslušné různé soudy, přičemž věcná příslušnost se neodvozuje od složitosti a charakteru sporu, ale jen od skutečnosti, zda v budově vzniklo společenství vlastníků (poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 618/2012, podle kterého jsou ve sporech o zaplacení příspěvků na správu domu a nákladů na služby v domech, v nichž doposud společenství vlastníků jednotek nevzniklo, věcně příslušné v prvním stupni okresní soudy). Věcnou příslušností ve věcech jednání shromáždění vlastníků se zabývalo i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. Ncp 2702/2007, uveřejněné pod č. 1/2009 Sb. roz. obč. (dále jen „R 1/2009“), v tomto rozhodnutí však šlo o určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, tedy o spor zcela odlišný. Jestliže platnost rozhodnutí shromáždění žádný z vlastníků jednotky nenapadl, a jsou jen vymáhány platby podle tohoto rozhodnutí, nelze spor o jejich zaplacení považovat za věc jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a spor z tohoto jednání vzniklý. Navrhoval, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu a aby tento senát rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Tříčlenný senát 26 Cdo, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat arozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky věcné příslušnosti soudů rozhodujících v prvním stupni spory o zaplacení příspěvků členů společenství vlastníků jednotek na správu domu a pozemku a o zaplacení záloh na úhradu za služby a jejich vyúčtování k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v R 45/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že domáhá-li se v předmětném řízení žalobce (společenství vlastníků bytových jednotek) vůči žalované (vlastnici jednotky) zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku a „nedoplatku z vyúčtování služeb“, jde z procesního hlediska o obchodní věc ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodování o výši příspěvků členů společenství na správu domu a pozemku, o výši záloh na úhradu za služby a způsob rozúčtování cen služeb, které spadá do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek; odkázal přitom na důvody obsažené v R 1/2009. Senát 26 Cdo je naproti tomu názoru, že k projednání sporů o zaplacení příspěvků členů společenství vlastníků jednotek na správu domu a pozemku a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním jednotky je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Rozhodl proto o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval – jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podané proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť shora vymezená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. IV. Důvodnost dovolání 7. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 8. Pro určení věcné příslušnosti soudu jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba otázku věcné příslušnosti soudů v projednávané věci i v současné době posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009. 9. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Podle § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých. Podle § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 4. 2015 krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých. Podle § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2015 krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých, s výjimkou sporů o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohyna úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb. 10. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně jen v těch věcech, ve kterých to výslovně stanoví zákon. Úprava věcné příslušnosti soudů ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků se v době od 30. 6. 2009 do 31. 12. 2013 nijak nezměnila; od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), podle něhož rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně mj. i ve statusových věcech právnických osob [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.]. Úprava věcné příslušnosti ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků v občanském soudním řádu pak i po 1. 1. 2014 zůstala stejná [jen – viz výše – namísto § 9 odst. 3 písm. u) se nachází v § 9 odst. 2 písm. l)]. Konečně s účinností od 1. 5. 2015 byla do § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. doplněna věta, že jde o spory „s výjimkou sporů o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb“. 11. O věc jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek jde vždy, je-li předmětem řízení přezkum rozhodnutí shromáždění (přijatého či nepřijatého – viz § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „ZVB“), které vydalo ve věci spadající do jeho působnosti. V takovém případě jde o věc podle § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., kterou rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Právě o takovou věc (přezkum platnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek) šlo i ve výše citovaném R 1/2009. Do působnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek náleží mj. i určení výše záloh na náklady spojené se správou domu a pozemku (§ 15 odst. 2 ZVB) a rozhodnutí o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek (§ 11 odst. 4 ZVB). Půjde-li tedy v řízení o stanovení výše záloh na náklady spojené se správou domu a pozemku nebo o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek [v řízení o (ne)platnost takového rozhodnutí shromáždění či nahrazení takového rozhodnutí, nebylo-li shromážděním přijato], budou takovou věc rozhodovat v prvním stupni krajské soudy. 12. Naproti tomuto vymáhání nezaplacených záloh na náklady spojené se správou domu a pozemku, záloh na služby spojené s užíváním jednotek či nedoplatku vzniklého z rozúčtování (vyúčtování) cen služeb obligatorně do působnosti shromáždění nepatří, zpravidla půjde o působnost výboru (popř. pověřeného vlastníka) jako statutárního orgánu společenství. Ve sporu o zaplacení záloh na náklady spojené se správou domu, stejně jako ve sporu o zaplacení nedoplatku z rozúčtování služeb, již nelze přezkoumávat platnost usnesení shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o jejich výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sb. roz. obč.). Předmětem těchto sporů tak není samotné jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek, ale jen vymáhání povinnosti, která jeho rozhodnutím vznikla vlastníkovi jednotky, jenž ji řádně a včas nesplnil. 13. Při výkladu ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. nelze přehlédnout, že vymezení věcné příslušnosti soudů podle povahy věci odráží zejména složitost věcí (jejich typovou skutkovou a právní obtížnost), zvláštnosti hmotněprávní úpravy (potřebu užší specializace při projednávání a rozhodování určitého typu sporů), zvláštnosti procesní úpravy (vyžadující také určitou míru specializace). Obecně platí, že krajským soudům jsou v prvním stupni svěřeny věci, pro něž je typická skutková či právní obtížnost nebo které se v praxi vyskytují méně často. Měly by tak být vytvořeny podmínky pro jednotné a správné rozhodování, aniž by docházelo k rozdělení jednotlivých hmotněprávních agend mezi okresní a krajské soudy (v literatuře shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 45). Takovou specializovanou agendou je nepochybně rozhodování ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek (přezkum jeho přijatých rozhodnutí či nahrazení jeho rozhodnutí, nebylo-li přijato), neboť jde svou povahou o statusové věci, které se týkají samotné podstaty právního života této právnické osoby. Spory o nezaplacené zálohy na náklady spojené se správou domu a pozemku za takovouto specializovanou agendu považovat nelze, jde o spory obdobné sporům o nezaplacené nájemné, které řeší v prvním stupni okresní soudy, tedy o agendu, která je v soudnípraxi běžná a častá. Spory z rozúčtování cen služeb pak u všech ostatních uživatelů bytů či nemovitostí (nájem bytu, družstevního bytu, domu atd.) rozhodují v prvním stupni okresní soudy. Ve věcech, jejichž předmětem je zaplacení dlužných záloh na náklady spojené se správou domu a pozemku a nedoplatků z rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek, tedy nejde ani o jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek, ani o agendu speciální nebo v soudní praxi se vyskytující méně často, ale o agendu, která je jinak (v obdobných či stejných věcech) rozhodována v prvním stupni okresními soudy, a není tak žádný zvláštní důvod, aby byla – jen proto, že k placení má být zavázán člen společenství vlastníků jednotek – dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. 14. Tomuto závěru ostatně odpovídá i novela ustanovení § 9 o. s. ř. provedená zákonem č. 87/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s účinností rekodifikace soukromého práva. Od 1. 5. 2015 byl text § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. upravující věcnou příslušnost krajských soudů ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých doplněn o větu: „…s výjimkou sporů o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb“. Tím byly odstraněny neshody v soudní praxi (která otázku věcné příslušnosti v těchto sporech neposuzuje jednotně), zda se i na tyto spory vztahuje ustanovení § 9 odst. 2 písm. l) [dříve § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř.]. 15. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

decision_1181.pdf

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, ECLI:CZ:NS:2016:CPJN.201.2015.1 Číslo: 73/2016 Právní věta: Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z. a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti provede zásadně soudce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.04.2016 Spisová značka: Cpjn 201/2015 Číslo rozhodnutí: 73 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Stanovisko Hesla: Obsazení soudu Předpisy: § 38 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Cpjn 201/2015 S t a n o v i s k o občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, a § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů, § 32 a násl. Jednacího řádu Nejvyššího soudu), zjistil, že soudy nepostupují jednotně při výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), pokud je užito pojmů „po jeho zhlédnutí“ a „soud posuzovaného vždy zhlédne“. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích následující stanovisko:Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce. 1. Nejvyšší soud při vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů zjistil, že soudy rozdílně posuzují otázku, která ze soudních osob je povolána ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., v řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. téhož zákona) zhlédnout posuzovaného; konkrétně, zda je to výlučně příslušný soudce, nebo zda je k tomuto procesnímu úkonu soudu oprávněn případně i vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce). 2. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. 3. Ustanovení § 38 odst. 2 věty první z. ř. s. zakotvuje pravidlo, že od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. 4. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení § 38a větě první uvádí, že zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. 5. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí proto být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není určujícím, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. 6. Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.). Od zhlédnutí soud nemůže upustit – § 38 odst. 2 z. ř. s. (srovnej např. Švestka, J.; Dvořák, J; Fiala, J a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters Kluwer, a.s. 2014, s. 237). Je očividné, že jakékoli pochybnosti o tom, kdo má zhlédnutí vykonat, odpadají, pakliže takovou osobou bude soudce.7. Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), se totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. Jak již bylo naznačeno výše, není možné pominout, že právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011). 8. Jak se však též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává (viz níže), mohou být v konkrétní věci dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezentního znaleckého posudku, či alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy, a ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6, respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srovnej rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věcech Ivinović proti Chorvatsku, Lashin proti Rusku a Berková proti Slovensku)“. Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát. 9. Konečně stojí za zaznamenání, že úkon zhlédnutí (protokol o něm) provedený jinou soudní osobou je vždy pod kontrolu rozhodujícího soudce, který v případě jakýchkoli pochybností jej provede poté sám. 10. Je rovněž samozřejmostí, že musí být respektováno případné přání posuzovaného (projevené jakoukoliv formou), že trvá na osobním kontaktu se soudcem – a tedy především na samotném zhlédnutí.

decision_1182.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.267.2016.1 Číslo: 49/2016 Právní věta: Jestliže se trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku dopustil advokát tím, že si přisvojil cizí finanční prostředky, které převzal do úschovy na základě smlouvy o úschově podle § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (§ 2402 až 2408 o. z.), spáchal tento čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť smlouva o úschově zakládá konkrétní rozsah povinnosti opatrovat uschovanou věc a jejím obsahem je primárně povinnost nakládat s uschovanou věcí tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení, a současně jde o povinnost vyplývající i z § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je advokát povinen uvedené věci převzaté do správy (tedy i úschovy) uložit na zvláštní účet. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.04.2016 Spisová značka: 8 Tdo 267/2016 Číslo rozhodnutí: 49 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Zpronevěra, Zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného Předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoníku § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. I. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 13/2013 I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 3 T 13/2013, byl obviněný I. Č. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že na základě smlouvy o zprostředkování mezi L. I., s. r. o., (dále „společnost L.“), a J. S. uzavřel v P. dne 30. 7. 2012 jako advokát a schovatel se společností L. v postavení složitele a J. S. v postavení beneficienta smlouvu o úschově finanční částky 14 000 000 Kč, určené na nákup nemovitosti, nebytového prostoru v P., kdy částku 100 000 Kč přijal dne 30. 7.2012 v hotovosti a částka 13 900 000 Kč byla poukázána na jeho účet u UniCredit Bank, a. s., který používal v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory o provádění úschov peněz jako běžný účet, a v rozporu se smlouvou o úschově a bez vědomí a souhlasu složitele následnými finančními transakcemi snížil zůstatek na účtu pod částku odpovídající přijaté úschově, poté, co společnost L. požádala v souladu se smlouvou o úschově o navrácení složené částky, jí uhradil po urgencích dne 2. 5. 2013 pouze částku 1 000 000 Kč, společnosti L. tak způsobil škodu ve výši 13 000 000 Kč, po zahájení trestního stíhání vrátil dne 24. 9. 2013 další částku ve výši 240 000 Kč, zbývající část úschovy ve výši 12 760 000 Kč použil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu. 2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 9 To 71/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož podstatné části uvedl argumenty, o něž opíral již své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozvedl však i další skutečnosti, jimiž vznesl výhrady proti právní kvalifikaci podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy předně vytýkal použití kvalifikačního znaku zločinu zpronevěry podle odstavce 4 písm. b) § 206 tr. zákoníku, podle něhož se měl činu dopustit jako „osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“. Své námitky soustředil na judikaturu zabývající se výkladem tohoto znaku, a to konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 110/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1991, sp. zn. 1 To 95/90 (uveřejněné pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr.), podle nichž za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je možno považovat jen takového pachatele, u kterého podle jeho pracovního, funkčního anebo jiného právního vztahu k poškozenému je hlavní úlohou péče o zabezpečení zájmů poškozeného, přičemž taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu nebo ze smlouvy (plné moci), anebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008. Podle obviněného v duchu těchto názorů nelze uvedenou povinnost automaticky vyvozovat z prostého faktu, že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného. Poukázal dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1991, sp. zn. 1 To 95/90 (uveřejněné pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr.), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1140/2012, označující za takovou osobu správce konkursní podstaty úpadce. Ve smyslu těchto rozhodnutí měl obviněný za to, že pod tento kvalifikační znak nelze zahrnout advokáta, který nezastupuje mandanta na základě udělené generální plné moci, nýbrž plní pouze jednorázový pokyn účastníka smlouvy, resp. účastníků smlouvy, aniž by k těmto účastníkům měl jiný, širší vztah a skutečně uloženu povinnost hájit jejich zájmy v rozsahu požadovaném trestním zákoníkem. Poukázal na to, že advokátní úschova neplní stejné cíle jako úschova soudní, protože advokát zde nemá odlišné postavení od jakékoli jiné třetí osoby, u níž se účastníci určitého právního vztahu dohodnou uložit své finanční prostředky, a to i přesto, že advokát má sice svým vrcholným stavovským orgánem uloženo, jak má v takovýchto případech postupovat, avšak nestaví ho to do pozice osoby, která má uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného. Protože v projednávané věci nejednal na základě generální plné moci v přímém zastoupení poškozeného, nemohl se dopustit zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tím se neztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze uvedeným v přezkoumávaném usnesení, že v případě advokáta je tento kvalifikační znak naplněn vždy.5. V návaznosti na uvedené úvahy obviněný poukázal na § 1 až § 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 85/1996 Sb.“), upravující rámec právní služby, z něhož se vyčleňují ustanovení § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb., jež jsou systematicky zařazena ve společných, přechodných a závěrečných ustanoveních zákona o advokacii, podle čehož obviněný usoudil, že takováto činnost není zahrnována do oblasti „poskytování právních služeb“, k nimž jsou oprávněny pouze subjekty zmíněné v § 2 citovaného zákona. Jelikož se zde hovoří o oprávnění spravovat cizí majetek, včetně výkonu funkce insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu, jde o činnost spíše ekonomickou než právní. Přímo v zákoně nejsou uvedeny povinnosti advokáta při takovéto činnosti, § 56a odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb. odkazuje na stavovský předpis, jímž se rozumí usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku ze dne 28. 6. 2004 o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem (ve znění poslední novelizace usnesením představenstva ČAK ze dne 13. 1. 2015). I z tohoto předpisu je zřejmé, že neupravuje „správu majetku klienta“ v celém rozsahu, ale pouze jeden aspekt činnosti advokáta, a to úschovu peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta. Stanoví se zde způsob, jakým advokát postupuje, a jde tedy spíše o technickou normu postupu advokáta než o stanovení výslovně uložené povinnosti advokáta hájit zájmy poškozeného (klienta) nad rámec obecné povinnosti dodržovat uzavřenou smlouvu, jakou má jakýkoli účastník smlouvy. 6. Tímto výkladem obviněný doložil svůj názor, že povinnost „hájit zájmy poškozeného“ je povinností mnohem širší a komplexnější než otázka převzetí peněz do úschovy s pokynem, kdy, za jaké situace a komu je vydat. Hájit zájmy poškozeného znamená celý souhrn možných postupů, k nimž je takto pověřená osoba povinna v rámci zajištění zájmu poškozeného, a nelze takovým způsobem vykládat jednorázový úkon, tedy splnění pokynu klienta. Dovolatel z těchto důvodů Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že se dostatečně z naznačených hledisek naplněním uvedeného kvalifikačního znaku nezabýval, přestože měl zkoumat, zda pachatel porušil výslovnou povinnost starat se o zájmy poškozeného ve větší míře, než je běžná povinnost naložit se svěřenou věcí v souladu s pokyny osoby, která mu takovou věc svěřila. Protože Nejvyšší soud dosud tuto otázku ve své rozhodovací praxi neřešil, měl by se jí ve smyslu uvedených výhrad v této věci zabývat. 7. Obviněný však své námitky vznesl i proti základní skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku proto, že v jeho věci se jedná výhradně o vztah občanskoprávní, který již byl řešen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 26 C 181/2013. Nepopřel, že uzavřel smlouvu o úschově, převzal částku 14 000 000 Kč, kterou uložil na svůj běžný advokátní účet u UniCredit Bank, a. s., z něhož ji převedl na účet zřízený u Erste bank v B., avšak s tím, že se tímto jednáním nedopustil trestného činu zpronevěry, byť nejednal v souladu s příslušným usnesením představenstva České advokátní komory o provádění úschov peněz, podle něhož měl zřídit samostatný podúčet. Samotná skutečnost, že tak neučinil, ještě neznamená, že jde o trestný čin. Poté, co získal určité informace o tom, že společnost UniCredit Bank, a. s., je v nějakých potížích, učinil uvedený převod, aniž by si uvědomil, že by k účtu neměla mít přístup žádná další osoba. V tomto směru jednal nedbale, avšak s důvěrou v dotyčnou osobu, neboť neměl žádný důvod k úvaze, že by snad mohla vybrat finanční prostředky z účtu bez jeho vědomí a dostat tak finanční prostředky z jeho dispozice. Byl přesvědčen, že v případě splnění účelu úschovy bude schopen ze zmíněného účtu finanční prostředky vyplatit v souladu se smlouvou, zvláště za situace, když nebylo prokázáno, že by finanční prostředky z účtu u maďarské banky on nebo někdo jiný na jeho pokyn či s jeho souhlasem vyvedl. Úvaha soudu, že tyto prostředky byly použity pro potřeby invalidní dcery obviněného, nemá sebemenší oporu v provedených důkazech. 8. Soudům rovněž vytkl, že neprovedly žádný důkaz, který by prokazoval subjektivní stránku, a zdůraznil, že ne každá dispozice, která je v rozporu s pokynem složitele, musí být trestným činem zpronevěry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1956, sp. zn. 1 Tz 299/56, uveřejněné pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz267/2001). Považoval za prokázané, že nejednal v úmyslu peníze si trvale ponechat, a proto poukázal na možnost posouzení svého jednání podle jiného ustanovení, např. jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku, jenž výjimečně připouští i jednání pachatele, který si ponechal určité finanční prostředky s úmyslem je vrátit v nejbližší době. Pro nedostatek provedeného dokazování zaměřeného na objasnění znaků uvedené skutkové podstaty, nelze na možnou aplikaci ustanovení § 206 tr. zákoníku usuzovat především proto, že soud neporovnával například úrokové sazby u jeho běžného advokátního účtu a u účtu založeného v maďarské Erste Bank. Jako důvod, proč je těžko představitelné, aby uvedenou částku zpronevěřil, uvedl svůj důchodový věk, invalidní dceru, nepříliš hodnotné nemovitosti, vázanost k určitému místu a osobám, o které musí pečovat. Ve svém jednání navrhl spatřovat trestný čin nedbalostní, pramenící z porušení stavovských předpisů a nedbalého přístupu ke zřízení úschovního účtu. 9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, popřípadě i rozsudek Městského soudu v Praze, a těmto soudům uložil obstarat jím navržené důkazní prostředky a provést jimi důkaz, a pro případ, že by byla shledána jeho vina, aby vyslovil závazný právní názor, který by byl v souladu s argumentací obviněného rozvedenou ve vztahu k § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. 10. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně, podle níž v dovolání uplatněné námitky jsou pouhým opakováním výhrad z předchozích stadií trestního řízení i v řádném opravném prostředku, aniž by obsahovaly nová tvrzení. V té souvislosti poukázala na setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech, podle níž dovolání založené na opakování stejných výhrad, které již byly marně vzneseny v řízení o řádném opravném prostředku a soud se s nimi dostatečně a správně vypořádal, je takové dovolání zpravidla odmítáno jako zjevně neopodstatněné, což považuje za případné i v této věci. V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného odkázala na hodnocení provedených důkazů popsané v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, na jehož podkladě dospěl ke správným skutkovým a posléze i právním závěrům. Soud druhého stupně se rovněž důkladně a správně zabýval výhradami v odvolání. Protože přezkoumávané usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo řádně objasněno, že zjištěným jednáním obviněný naplnil znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, a státní zástupkyně neshledala vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 11. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo zasláno obhájci dovolatele, obviněný reagoval pouze tím, že odkázal na obsah svého dovolání, na němž setrval. III. Přípustnost dovolání 12. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonem v § 265b tr. ř. taxativně vymezených dovolacích důvodů lze napadená rozhodnutí a řízení jim přecházející podrobit věcnému přezkoumání. 13. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný tétozákonné podmínce dostál, neboť napadeným rozhodnutím vytýkal právní vady vážící se výhradně k nesprávnosti použité právní kvalifikace. Zásadními výhradami obviněného jsou námitky proti tomu, že soud čin jemu kladený za vinu, jehož základní skutečnosti doznal, nesprávně právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, což koresponduje s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se dále zabýval tím, zda jsou tyto námitky opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 14. Nejprve je třeba připomenout, že obviněným v dovolání uplatněné námitky se ve svém obsahu shodují s tvrzeními rozvedenými v řádném opravném prostředku, na něž již reagoval v nyní přezkoumávaném rozhodnutí Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se přiléhavě vypořádal se všemi znaky jak základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, tak i s okolnostmi tvořícími kvalifikační znaky tohoto trestného činu, zejména ve vztahu k okolnosti vyjádřené v § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a rovněž vyloučil opodstatněnost obviněným uplatněného požadavku na právní posouzení jeho činu podle § 207 tr. zákoníku. Jen pro úplnost lze připomenout argumentaci uvedenou na stranách 3 až 5 tohoto usnesení, kde se odvolací soud zabýval úmyslem obviněného a se zřetelem na skutkově prokázané okolnosti poukázal na to, že obviněný se svěřenými finančními prostředky „nakládal zcela v rozporu se svými povinnostmi advokáta, když je bez jakékoliv opory v příslušné smlouvě a bez souhlasu složitele převedl na bankovní účet třetí osoby, navíc založený v cizím státě (tj. na účet R. P. vedený u Erste Bank v B.)“. Za nikoli významnou považoval námitku obviněného, že nebylo zkoumáno, kdo dále s účtem v Erste Bank nakládal, protože obviněný „si přisvojil peněžní prostředky již převodem peněz na zmíněný zahraniční bankovní účet“. Odvolací soud nepřisvědčil ani tomu, že by šlo o dispozici pouze přechodnou, neboť za rozhodující považoval to, že „uvedeným jednáním obviněný zcela zmařil účel, pro který mu byly peněžní prostředky svěřeny“. 15. Ve vztahu k tomu, že by se nejednalo o kvalifikační znak ve smyslu § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, odvolací soud vysvětlil, že „účelem svěření peněz do advokátní úschovy není pouze zajištění výplaty peněz oprávněné osobě, nýbrž především poskytnutí garance zvýšené ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivých smluvních stran odlišných od advokáta. Právě advokát zde vystupuje jako osoba, která má svým postavením a důvěryhodností takovou záruku poskytnout. Rovněž v projednaném případě jsou obdobná očekávání ze strany poškozených patrná a je nepochybné, že bez nich by byly předmětné smlouvy koncipovány zcela jinak“. 16. Odvolací soud se zabýval i výhradami obviněného soustředěnými k jeho tvrzení ohledně důvodu jeho počínání, především co se týká změny bankovního domu a účtu, a lze jen ve stručnosti uvést, že ani jim nepřisvědčil, protože problémy s nestabilitou UniCredit Bank, v níž měl v České republice peníze uloženy, se týkaly Itálie v roce 2011, tedy šlo o okolnosti nedopadající v daném čase na místní poměry. Současně zdůraznil, že i kdyby tomu tak bylo, byl obviněný povinen takovou okolnost podle smluvních podmínek uvést a klienta o ní informovat, což však neučinil. Přitom odvolací soud poukázal i na časové souvislosti, zejména že peníze byly složeny na uvedený účet dne 9. 8. 2012 a k bezhotovostním převodům bez vědomí složitele došlo již během čtyř dnů od 14. 8. do 17. 8. 2012. V souladu se soudem prvního stupně zdůraznil, že převedením peněz na účet R. P. u Erste Bank v B. šlo o zahraniční účet, k němuž měla dispoziční oprávnění pouze třetí osoba, a že od doby, kdy peníze měly být poškozenému nejpozději vráceny, tj. dne 31. 3. 2013, obviněný jejich vrácení peněz nezajistil a navíc opakovaně lživě informoval svědka J. S. a utvrzoval ho, že po složení peněz do úschovy předmět úschovy nedoznal změn, a obdobně klamavě se choval i k Mgr. A. A. 17. Dostatečně Vrchní soud vysvětlil i správnost použité právní kvalifikace ve vztahu k okolnostipodmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to zejména s odkazem na ustanovení § 16 odst. 1, 56 a 56a zákona č. 85/1996 Sb. s důrazem na to, že obviněný v posuzované věci jednal na základě uzavřené smlouvy o úschově finanční částky 14 000 000 Kč, nacházel se proto v postavení odpovědné osoby, jejíž hlavní povinnost hájit zájmy poškozeného vyplývala z jejího právního vztahu při poskytování právní služby advokátem klientovi, konkretizovaného uzavřenou smlouvou o úschově. Šlo o jedinou a hlavní povinnost, kterou jako advokát převzal na jejím základě (viz strany 5 a 6 rozhodnutí). 18. Nejvyšší soud se s uvedenými argumenty soudů nižších stupňů ztotožnil a z podnětu podaného dovolání nejprve k námitkám obviněného vůči použité právní kvalifikaci podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku považuje za potřebné uvést, že se tohoto zločinu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. S ohledem na prokázaná skutková zjištění a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nezjistil v právních závěrech vytýkaných dovoláním žádné vady, naopak shledal, že soudy postupovaly v souladu se zákonem i obecně uznávanou judikaturou. 19. K výhradám obviněného, že nejde o trestný čin zpronevěry, protože nebyla naplněna základní skutková podstata tohoto trestného činu, je třeba zdůraznit, že s ohledem na shora popsaná skutková zjištění tato mají základ v provedeném dokazování, zejména v obsahu smlouvy o úschově, podle níž byl obviněný povinen finanční prostředky, které byly předmětem úschovy, použít jen k předem sjednanému a přesně vymezenému účelu (důvodem úschovy byla složitelem plánovaná koupě nemovitosti na P. 1), a to na základě přesně stanovených podmínek, za nichž mělo posléze dojít k vyplacení složené finanční částky (článek 3. předmětné smlouvy o úschově). K okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků z důvodu, že nedošlo k realizaci koupě nemovitosti, byl obviněný jako schovatel povinen postupovat v souladu s bodem 3. 1 c) smlouvy, což obviněný nesplnil, peníze nevrátil a na tuto výzvu reagoval řadou e-mailových přípisů právní zástupkyni složitele, v nichž ji ubezpečoval o tom, že tyto peníze budou v plné výši poukázány na účet složitele. Dokonce i zcela lživě uváděl, že se tak již stalo, což doložil kopií jednorázového příkazu k platbě částky ve výši 14 000 000 Kč ze svého účtu u UniCredit Bank ze dne 19. 4. 2013, ačkoli se na tomto účtu potřebná částka ani nenacházela, neboť již ve dnech 14. 8. až 17. 8. 2012 celou tuto částku postupnými převody převedl na účet R. P. vedený u pobočky Erste Bank v B. v Maďarsku (viz transakce na účtu UniCredit Bank). Kromě částky ve výši 1 000 000 Kč, kterou obviněný poškozenému (složiteli) uhradil na základě urgencí až dne 2. 5. 2013, a později po zahájení trestního stíhání dne 24. 9. 2013 uhradil částku 240 000 Kč, zbylé prostředky z uschované částky nevrátil a užil je neznámým způsobem. 20. Jestliže v takto zjištěném jednání soudy shledaly přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku, je vhodné nad rámec jimi uvedené argumentace uvést, že se jí rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena. Zcela správně dovodily, že šlo o cizí věc, která byla obviněnému svěřena, protože mu byla odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice), a ve smlouvě o úschově bylo přesně stanoveno, jak s ní má nakládat. Obviněný proto s takto svěřenými prostředky nemohl nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Nebylo rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně naložil (srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, uveřejněné pod č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). 21. V daném případě obviněný zneužil finanční prostředky svěřené mu do advokátní úschovy na základě smlouvy o úschově, která byla podle občanského zákoníku účinného v době činu (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) upravena v § 747 odst. 1, 2 obč. zák., podle něhož smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval. V daném případě nebyly splněny podmínky, aby se obviněnýmohl od sjednaného způsobu opatrování věci odchýlit, což lze výjimečně, jen pokud to vyžadují významné okolnosti věci. V projednávané věci však žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly, a proto bylo základní povinností obviněného jako schovatele řádné, pečlivé opatrování věci, která byla převzata do úschovy. Ze všech uvedených důvodů, jež soudy správně v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, a zejména odvolací soud v potřebné míře vysvětlil, bylo nepochybně objasněno, že obviněný zcela v rozporu s účelem svěření peníze z úschovního účtu převedl na soukromý bankovní účet třetí osoby vedený v zahraničí, k němuž měla dispoziční oprávnění pouze tato třetí osoba označená jako R. P. Jeho jednání tak bylo záměrné a vedené s jasným účelem si svěřené prostředky ponechat. Subjektivní stránkou se soudy, jak je výše uvedeno, zabývaly a pro úvahy, že jde o úmyslné jednání, vycházely nejenom ze samotné neoprávněné finanční transakce, jíž obviněný, vědom si všech svých povinností a důsledků, peníze vyvedl z úschovního účtu, ale i z jeho chování poté, co došlo k dokonání činu (odvolací soud dokonání činu vymezil momentem, kdy obviněný peníze převedl na jiný účet), kdy nereagoval na četné urgence poškozené společnosti L., anebo se lživými sděleními vyhýbal dobrovolnému vrácení částky (srov. stranu 4, 5 přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu). Nebylo se proto možné ztotožnit s výhradami obviněného, že soudy subjektivní stránku nezkoumaly, že se nezabývaly tím, zda jeho úmysl směřoval k přivlastnění si uvedených částek, neboť na všechny tyto okolnosti přiléhavě především odvolací soud reagoval a správnost závěrů soudu prvního stupně nejenom právních, ale i skutkových vztahujících se k subjektivní stránce, v potřebné míře vyložil. 22. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal správným závěr, že obviněný naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, uveřejněné pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). 23. Nejvyšší soud k námitkám obviněného směřujícím proti použití kvalifikačního znaku podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tzn. spáchání činu „jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“, poukazuje na správnost závěrů, jež k této výhradě obdobně uvedené v odvolání rozvedl odvolací soud na straně 5 a 6 přezkoumávaného rozhodnutí. K jeho jinak správným úvahám považuje za vhodné uvést, že za osobu, jež „má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“, je třeba považovat toho, kdo má kromě obecné povinnosti (stanovené v odstavci 1 § 206 tr. zákoníku) zvlášť (mimo předmět svěření) upravenou povinnost hájit zájmy osoby poškozené trestným činem zpronevěry. Tato povinnost je dána u pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečení zájmů poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1991, sp. zn. 1 To 95/90, uveřejněné pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr.). 24. Dosavadní judikatura se uvedeným kvalifikačním znakem zabývala v řadě rozhodnutí, z nichž lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 110/2010, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1140/2012. Z nich vyplývá, že v rámci posuzování existence tohoto znaku v jednotlivých případech bude třeba, aby byl vyjádřen ve specifickém zákonném či smluvním ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, jakým by měly být hájeny zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů. Současně je nutné, aby v naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezená povinnost byla výslovně vázána na určitou osobu, která musí vykonávat stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu a hájit jeho zájmy ve snaze docílit maximální ochranu tomuto majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému snižování, v některých případech může spočívat i ve snaze o jeho zvětšení (např. skladník má zvláštní povinnost opatrovat uskladněné zboží a manipulovat s ním výlučně v souladu s příslušnými dodacími, přejímacími či vydávacími listinami a způsob, jakým má nakládat s jemu svěřeným majetkem, je pak stanoven většinou pracovní smlouvou ve spojení s interními předpisy podniku, organizace nebo obchodní společnosti, obdobně např. správce nemovitosti, obchodník na kapitálovém trhu, správce účtu aj.). V žádném případě však zvlášťuloženou povinnost hájit zájmy poškozeného nebude možné dovodit u vedoucího pracovníka, jednatele obchodní společnosti, předsedy představenstva akciové společnosti, případně jiných osob pouze na základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného subjektu. Současně zde bylo ve vztahu k advokátům vymezeno, že účelem advokátní úschovy je mimo jiné zvýšená garance ochrany práv a oprávněných zájmů dotčených smluvních stran, které jsou odlišné od osoby advokáta. Pokud tedy advokát bez souhlasu smluvních stran vyjme peněžní prostředky uložené v advokátní úschově, dojde tímto jednáním ke zmaření zmíněného účelu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). 25. Stejné, resp. obdobné právní posouzení uvedené okolnosti bylo aplikováno i v případě zpronevěřené advokátní úschovy ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1069/2015 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, uveřejněné pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). 26. V projednávané věci jde o situaci, kdy obviněný jako advokát na základě smlouvy o úschově přijal od schovatele finanční částku, se kterou naložil v rozporu se způsobem svěření, a svěřiteli ji nevrátil. Uvedený vztah mezi poškozeným jako svěřitelem a obviněným jako advokátem, jenž přijal do své úschovy jako schovatel na základě smlouvy o úschově finanční prostředky, je právě takovým vztahem, z něhož „zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného“ vyplývá. 27. Tato povinnost má jak zákonný, tak i smluvní podklad. Podstatou je smluvní stránka, neboť jde o vztah mezi advokátem a jeho klientem, který sice není založen generální plnou mocí k zastupování v právní věci, jak naznačil v dovolání obviněný, ale smlouvou o úschově, jejíž podmínky stanoví zákon, který upravuje práva a povinnosti advokáta i režim advokátní úschovy. 28. Smlouva o úschově byla podle občanského zákoníku účinného v době činu upravena v § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (srov. § 2402 až § 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“), podle něhož smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval. Podle § 749 odst. 1, 2 obč. zák. má schovatel povinnost převzatou věc opatrovat dohodnutým způsobem, a nebyla-li dohoda o způsobu úschovy uzavřena, povinnost ji opatrovat pečlivě, jakož i vrátit věc složiteli na požádání i před uplynutím sjednané doby úschovy, když sám nebyl oprávněn vrátit ji dříve, ledaže věc nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat. 29. Již z takto vymezených podmínek je zřejmé, že smlouva o úschově stanoví, že základní povinností schovatele je řádné, pečlivé opatrování věci, která byla převzata do úschovy. Schovatel je povinen vrátit věc složiteli ihned po uplynutí doby, na kterou byla úschova sjednána, a složitel je povinen věc převzít. Složitel je však oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv, tedy i před uplynutím sjednané doby, a to z jakéhokoliv důvodu či pohnutky. Vrácena musí být ta věc, která byla předána do úschovy (tím se rozumí také to, že bude vrácena vcelku, nikoliv po částech), nemůže být poskytnuto jiné, náhradní plnění, třeba v penězích. Schovatel je povinen vrátit věc na místě ve smlouvě sjednaném. Není-li takto místo určeno nebo nevyplývá-li toto místo ze zvláštní povahy věci (movité věci jako mobiliář v domě), pak na místě, kde má schovatel sídlo nebo bydliště (srov. FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1692). 30. V přezkoumávané věci byla taková smlouva o úschově, jak je výše uvedeno, sjednána a v souladu s jejím zákonným vymezením byly i stanoveny podmínky, za nichž má úschova předmětné částky probíhat. Uvedeným způsobem uzavřená smlouva o úschově založila pro obviněného jako advokáta zvlášť uloženou povinnost opatrovat prostředky složené do úschovy jako obligační povinnost ze závazku založeného tímto smluvním vztahem. 31. Rovněž je vhodné k námitkám obviněného poukázat na obecné povinnosti advokáta vymezené v §56a zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku. Ve věci advokátních úschov na uvedenou povinnost navazuje i usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 ze dne 28. 6. 2004, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších změn a doplňků, které stanoví v článku 2 odst. 4 (ve znění účinném v době spáchání skutku), že pokud ve smlouvě uzavřené s klientem (čl. 1 odst. 1) není stanoveno jinak, veškeré prostředky musí být klientovi vyplaceny okamžitě nebo v nejbližším termínu, který pro výplatu stanoví banka v podmínkách pro vedení účtu, anebo za podmínek odsouhlasených klientem. O podmínkách banky pro výplatu prostředků advokát klienta informuje před převzetím prostředků do úschovy. Nestanoví-li právní předpis jinak, vyplatí advokát klientovi na základě jeho žádosti prostředky uložené na účtu některým ze způsobů uvedených v článku 2 odst. 1 písm. a) až c). 32. Na základě uvedeného lze uzavřít, že jestliže se trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku dopustil advokát tím, že si přisvojil cizí finanční prostředky, které převzal do úschovy na základě smlouvy o úschově podle § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (§ 2402 až 2408 o. z.), spáchal tento trestný čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť smlouva o úschově zakládá konkrétní rozsah povinnosti opatrovat uschovanou věc a jejím obsahem je primárně povinnost nakládat s uschovanou věcí tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení, a současně jde o povinnost vyplývající i z § 56a zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož je povinen uvedené věci převzaté do správy (tedy i úschovy) uložit na zvláštní účet. 33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval soudy použitou právní kvalifikaci podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za zcela správnou, když ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku podle odstavce 5 uvedeného ustanovení obviněný žádné výhrady nevznesl a výše škody 14 000 000 Kč dosahuje škody velkého rozsahu (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Při závěru o správnosti tohoto právního posouzení jsou námitky obviněného o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, např. jako neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku, neopodstatněné, protože každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to takovým, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny. Proto ho obecně nelze považovat za trestný čin jiný, jehož znaky prokázány a naplněny nebyly (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). 34. O obviněným požadovaný trestný čin podle § 207 tr. zákoníku se nemůže jednat mimo uvedeného i proto, že tato právní kvalifikace je možná jen v případě úmyslu cizí věc užívat pouze přechodně, tudíž nikoli trvale, jak tomu bylo v posuzované věci, v níž obviněný peníze převedl na účet do jiné banky, v jiném státě, o čemž svěřitel nevěděl a nemohl s nimi jakkoli disponovat. Navíc obviněný svěřené finanční prostředky poškozenému, až na jejich nepoměrně malou část, nikdy nevrátil. Uvedený požadavek obviněného proto nemá oporu v žádných výsledcích provedeného dokazování. 35. Nebylo možné připustit ani výhrady, jimiž obviněný poukazoval na to, že se jedná výhradně o občanskoprávní vztah, protože ze všech shora rozvedených skutečností, zejména vzhledem k povaze a závažnosti činu odvíjející se od výše sumy, již si poškozený přivlastnil, jde o vysoce společensky škodlivé jednání, na něž se zásada subsidiarity trestní represe a ultima ratio nedá použít (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že civilní řízení, které vyústilo ve schválení soudního smíru mezi poškozenou společností a obviněným na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2014, sp. zn. 26 C 181/2013, na tomto závěru nemůže nic změnit, obzvláště za situace, kdy v trestním řízení bylo prokázáno, že obviněný do jeho pravomocného skončení dobrovolně poškozené společnosti zpronevěřenou částku neuhradil.36. Protože Nejvyšší soud shledal, že o vině obviněného bylo rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1183.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.04.2016, sp. zn. 20 Cdo 87/2016, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.87.2016.1 Číslo: 66/2017 Právní věta: Povinnost dle ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř., ukládaná obmeškalému vydražiteli k zaplacení rozdílu na nejvyšším podání, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo podání nižší, nepodléhá promlčení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 12.04.2016 Spisová značka: 20 Cdo 87/2016 Číslo rozhodnutí: 66 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Exekuce Předpisy: § 336n odst. 1 o. s. ř. § 336n odst. 2 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání obmeškalé vydražitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 10 Co 372/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Soudní exekutor JUDr. J. P., Exekutorský úřad P., usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 067 EX 526/07-508, rozhodl o závazcích obmeškalé vydražitelky tak, že jí složená dražební jistota ve výši 50 000 Kč se započítává na úhradu rozdílu dosaženého nejvyššího podání při původní a další dražbě a připadá do rozvrhované podstaty, že obmeškalá vydražitelka je povinna uhradit na jeho účet 135 000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.), a dále jí uložil povinnost nahradit náklady dalšího dražebního jednání ve výši 4 969,47 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I.). 2. K odvolání obmeškalé vydražitelky Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil. Jestliže vydražitelka ani v dodatečné lhůtě nezaplatila nejvyšší podání 800 000 Kč za nemovitosti, které vydražila v dražbě konané dne 24. 3. 2009, a při dalším dražebním jednání byly nemovitosti vydraženy za 615 000 Kč, pak je podle odvolacího soudu správný názor soudního exekutora, že odtud vyplývající rozdíl po odpočtu složené dražební jistoty (50 000 Kč) stíhá k zaplacení obmeškalou vydražitelku, a totéž platí i pro exekutorovy náklady dalšího dražebníhojednání. K jí uplatněné obraně, že práva, o kterých soudní exekutor rozhodl, jsou promlčena, odvolací soud uvedl, že vyplývají z procesních předpisů, a tudíž promlčení nepodléhají, a to až do vydání pravomocného rozhodnutí podle ustanovení § 336n odst. 2 o. s. ř.; lhůta, do které má takto exekuční soud či soudní exekutor rozhodnout, není právními předpisy stanovena. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Dovolání, které proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala, pokládá obmeškalá vydražitelka (dále též dovolatelka) za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při posouzení právní povahy závazků, jež podle § 336n odst. 1 o. s. ř. obmeškalému vydražiteli vzniknou, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zde činí odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1935 R I 1590/34, zveřejněné ve „sbírce rozhodnutí Vážný pod číslem 14104“, event. R I 784/35 pod číslem 14555 tamtéž), dále je podle jejího názoru přípustné z toho důvodu, že tato otázka „s ohledem na platnou právní úpravu dosud nebyla vyřešena“, a rovněž i proto, že „taktéž lze konstatovat, že je tato právní otázka rozhodována rozdílně“; předně však dle dovolatelky je odvolacím soudem uplatněný názor „nesprávný“, a jí předestřená právní otázka „měla a má být vyřešena jinak“. Ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. odvolací soud interpretoval nesprávně proto, že v něm zmiňované závazky jsou „ve své podstatě nároky na náhradu škody“, oproti názoru odvolacího soudu vycházejí z hmotného práva, a – jak dříve dovodil Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí ze dne 18. 1. 1935, R I 1590/34 – tudíž nutně podléhají promlčení. Jestliže druhé dražební jednání proběhlo dne 15. 2. 2011 a soudní exekutor rozhodl o dotčených nárocích až dne 14. 5. 2015, pak byly ve smyslu ustanovení § 106 obč. zák. promlčené, přičemž námitka promlčení byla v řízení před soudním exekutorem, jakož i v řízení odvolacím, řádně vznesena. Nepromlčitelnost předmětných nároků, kdy by mohla být ukládána povinnost „i za desítky let“, aniž by se obmeškalý věřitel mohl „jakkoli bránit“, stejně jako úvaha odvolacího soudu ohledně neexistence lhůty, do které má exekuční soud (soudní exekutor) o jeho povinnostech rozhodnout, odporuje podle mínění dovolatelky požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. 4. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudního exekutora, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; navrhla též, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., resp. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a v řádném zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 6. Navzdory tomu, že dovolatelkou ohlášené důvody přípustnosti dovolání jsou – ve svém celku – neakceptovatelné již z důvodů logických (stěží lze tvrdit, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a současně, že jím posuzovaná otázka dosud vyřešena nebyla, či dokonce – naopak – vyřešena byla, avšak v této rozhodovací praxi rozdílně), jest mít přesto dovolání za přípustné, neboť otázka promlčitelnosti závazků založených ustanovením § 336n odst. 1 o. s. ř. dosud Nejvyšším soudem explicite řešena nebyla. IV. Důvodnost dovolání7. Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají. 8. Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, nestanoví-li exekuční řád jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. 9. Dovolatelka namítá, že dluhy vzniklé podle ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř. obmeškalému vydražiteli musí věřitelé vznést u exekučního soudu (soudního exekutora) v průběhu promlčecí lhůty, jejíž běh počíná skončením druhého dražebního jednání. 10. Podle § 336m odst. 2 o. s. ř., nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu soud usnesením určil a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání. Podle § 336n odst. 1 o. s. ř. je obmeškalý vydražitel povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto dluhy se započítá jistota složená vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto dluhy, zbývající část se vrátí vydražiteli. Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud (či soudní exekutor) rozhodne po jednání o těchto dluzích usnesením. 11. Pro danou (dovolací) věc je potřebné připomenout, co je jejím předmětem: nikoli všechny povinnosti citovaným ustanovením stanovené obmeškanému věřiteli, nýbrž jen ty směřující k zaplacení „rozdílu na nejvyšším podání“, neboť „škoda, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání“, předmětem řízení nebyla (vůbec), a „náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním“, nebyly předmětem dané věci již před odvolacím soudem, jelikož odpovídající výrok soudního exekutora odvoláním nebyl napaden. 12. Přesto stojí za zaznamenání, že zmíněné „náklady“ (státu a účastníků) mají zjevně povahu nákladů řízení, s nimiž – ve vztahu k rozhodné námitce dovolatelky – sdílí její tradiční „osud“; jsou nárokem procesním, který nemá hmotněprávní základnu, a otázka jeho promlčení je tím „mimo hru“, neboť je evidentně konstituován až příslušným soudním rozhodnutím. Jinou povahu mohou mít nároky na náhradu škody, vzniklé tím, že vydražitel nezaplatil nejvyšší podání, k čemuž se však blíže rovněž vyjadřovat netřeba, resp. nelze (viz výše). Postačí zde pak toliko konstatovat, že nároky, předjímané shora citovaným ustanovením § 336n odst. 1 o. s. ř., nejsou stejnorodého charakteru. 13. Což je doloženo i tím, jak dovolatel nepřesně interpretuje jím citované partie rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1935, R I 1590/34 (Vážný č. 14104), pakliže poukazuje na textaci, že „obmeškalý vydražitel ručí vadiem za schodek při nejvyšším podání, za náklady na opětovnou dražbu a za všechny škody, jinak jeho obmeškáním způsobené“, a opomíjí, že je následně řečeno, že „schodek na nejvyšším podání a náklady na opětovnou dražbu ustanoví z moci úřední exekuční soud usnesením….“, což už samo o sobě je očividně (ve smyslu výše předznačeném) významné, nehledě na to, že judikát pokračuje dále sdělením, že „škody způsobené obmeškáním vydražitelovým musí být vymáhány žalobou u exekučního soudu…“, a že o promlčení může jít jen ohledně tohoto „žalobního nároku“ (viz dikce: „dokud není tento žalobní nárok promlčen, nelze obmeškalému vydražiteli vydat vadium, leč souhlasí-li všichni účastníci“). 14. To se však evidentně netýká té – pro danou věc podstatné – povinnosti, kterou ukládá soudobmeškalému věřiteli v podobě povinnosti k zaplacení „rozdílu na nejvyšším podání“; naopak pro ni platí, že ji „ustanoví z moci úřední exekuční soud usnesením….“, čímž se přibližuje povaze povinnosti k náhradě nákladů opětovné dražby, a tím i k nákladům řízení vůbec. 15. Samozřejmě se nelze dovolávat coby důvodu přípustnosti dovolání případného rozporu s rozhodnutím jiného než dovolacího soudu (ve smyslu platného občanského soudního řádu), nicméně učinila-li tak dovolatelka, pak věcně zcela protisměrně zájmu, který sledovala. 16. K tomu jest doplnit, že povinnost k zaplacení rozdílu na nejvyšší podání je svojí povahou integrálně spjatou s činnostmi soudního exekutora zpeněžit draženou věc co nejefektivněji ve prospěch exekučně oprávněného a jest ji klást naroveň povinnosti zaplatit nejvyšší podání vůbec jako takové, resp. k doplnění toho, které bylo v opakované dražbě učiněno. 17. Na nároky, vyplývající z ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř., a na možnost jejich promlčení nelze tedy všeobecně pohlížet jako na „škodové“, jak se dovolatelka domnívá; jak bylo naznačeno již výše, vydělují se odtud nároky svojí povahou náhradově nákladové a – v dané věci rozhodné – i (tyto) kompenzačně dražební, ohledně nichž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2332/2010, konstatoval, že „povinnost zaplatit rozdíl mezi nezaplaceným nejvyšším podáním dosaženým při původní dražbě a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání (při němž bylo vydraženo za částku nižší) vyplývá pro obmeškalého vydražitele přímo z § 336n odst. 1 o. s. ř.“, a proto není nutné, aby byla vůči obmeškalému vydražiteli namítána. I odtud se podává, že úsudek o hmotněprávní povaze této povinnosti není namístě. 18. K uložení takové povinnosti, byť se tak stane „i za desítky let“ (jak uvádí dovolatelka), dochází v rámci probíhajícího řízení, a kdyby nic jiného, po tuto dobu se běh promlčecí doby podle standardních pravidel staví. 19. Je tak opodstatněný závěr, že povinnost dle ustanovení § 336n odst. 1 o. s. ř., ukládaná obmeškalému vydražiteli k zaplacení rozdílu na nejvyšším podání, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo podání nižší, promlčení nepodléhá. 20. V jednotlivostech, a k námitkám dovolatelky, stojí – nad tento rozhodný rámec – za konstatování, že ani „porušení právní jistoty“, spočívající v neexistenci lhůty, do které musí soudní exekutor rozhodnout, obhájit nelze. Nejvyšší soud již dříve v usnesením ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 982/2012, uvedl, že soudní exekutor je nositelem „delegované státní moci, z čehož plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení. Nemůže tak být pochyb o tom, že činnost exekutora při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci“. Pokud tedy ustanovení § 336n o. s. ř. popisuje způsob, jakým budou dluhy obmeškalého vydražitele určeny, kdy o takovýchto dluzích soudní exekutor má povinnost vydat rozhodnutí ve formě usnesení, pak nelze, ve smyslu vyloženého rozhodnutí, toto ustanovení vykládat než jako zákonný postup orgánu veřejné moci, sestávající z fáze jednání o dluzích obmeškalého vydražitele a z fáze vydání rozhodnutí; platná právní úprava však pro zahájení těchto fází (tedy dokdy nejpozději má být jednání o dluzích zahájeno či předmětné usnesení vydáno) konkrétní lhůty nestanoví. Pořádkové lhůty běžící soudu v předpisech upravujících občanskoprávní řízení jsou stanoveny výjimečně (srov. např. §75c odst. 2 o. s. ř.) a jejich účelem je urychlení soudního řízení; skutečnost, že v nyní posuzovaných otázkách zákonodárce takový způsob úpravy nezvolil, ještě neznamená, že postup soudu či soudního exekutora lze považovat bez dalšího za nepředvídatelný. 21. Na druhou stranu nelze pominout, že i v exekučním řízení je třeba dbát ustanovení § 6 a § 100 odst. 1 o. s. ř., podle kterých musí být ze strany orgánu vykonávajícího státní moc postupovánorychle a účelně tak, aby za řízení nedocházelo k neodůvodněným průtahům. V tomto směru mohlo sice dojít k pochybení soudního exekutora, pokud o dluzích dovolatelky rozhodl s odstupem čtyř roků ode dne dalšího dražebního jednání, aniž by potřebu takového postupu v předmětném usnesení řádně zdůvodnil, avšak pro výsledek daného dovolacího řízení tato okolnost vliv nemá. 22. Závěr odvolacího soudu o povinnosti obmeškalé vydražitelky doplatit rozdíl na nejvyšším podání z dalšího dražebního jednání (po započtení složené jistoty) je tudíž správný. 23. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1184.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.04.2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.258.2015.1 Číslo: 89/2017 Právní věta: Předběžné projednání nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) u příslušného orgánu není správním řízením, a tudíž se na ně nevztahují ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (ve znění pozdějších předpisů), o správním řízení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 12.04.2016 Spisová značka: 30 Cdo 258/2015 Číslo rozhodnutí: 89 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Správní řízení, Zadostiučinění (satisfakce) Předpisy: § 1 odst. 3 předpisu č. 500/2004Sb. ve znění do 31.12.2013 § 14 předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 55 Co 25/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala konstatování, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v nesprávném úředním postupu a v nezákonném rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým odmítla umožnit žalobkyni nahlížet do spisu Ministerstva vnitra včetně činění si výpisů a pořízení kopií tohoto spisu, porušila právo žalobkyně na informace a na legitimní očekávání postupu orgánu veřejné moci v souladu se zásadou legality, garantovanou Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Ústavou České republiky. Dále byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala proti žalované uložení povinnosti umožnit žalobkyni do spisu nahlédnout, a dále také v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč a úroků z prodlení z titulu odčinění nemajetkové újmy. 2. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně žádala žalovanou o umožnění nahlížet do spisu č. j. MV 123725/P-2011 (dále jen „předmětný spis“).Písemným sdělením Ministerstva vnitra nebylo žádosti žalobkyně vyhověno. Předmětný spis byl sběrným spisem Ministerstva vnitra pro řešení předcházející žádosti žalobkyně, jíž uplatnila u žalované nárok na náhradu škody za poškození vstupních dveří na adrese jejího trvalého bydliště při zákroku policie a rovněž nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Předmětný spis obsahoval pouze kopie žádostí žalobkyně a spisový materiál k tomu náležející včetně listin obsažených v soudním spise týkajícím se uvedené věci. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že samotný nesouhlas žalované s žádostí žalobkyně o nahlížení do spisu není nezákonným rozhodnutím podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Dále soud dospěl k závěru, že předmětný spis je pracovní a slouží pouze ke shromáždění podkladů pro řízení podle OdpŠk. Ministerstvo vnitra v tomto řízení vystupuje jako úřad, který jedná jménem České republiky. Postup Ministerstva vnitra, které nevystupuje jako správní orgán, nýbrž jako organizační složka státu jednající za Českou republiku, je upraven toliko OdpŠk, nikoliv zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). V posuzovaném případě žalovaná byla účastníkem řízení, v němž vykonávala jako organizační složka státu jednající za Českou republiku občanskoprávní úkony. Za těchto okolností neměla žalovaná povinnost umožnit žalobkyni nahlédnout do předmětného spisu. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně otázky, na kterých stojí napadené rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka formuluje následující otázky: [1] Je nahlížení účastníka řízení do spisu v řízení o žádosti o náhradu škody dle OdpŠk upraveno ustanovením § 38 odst. 1 s. ř. a čl. 17 Listiny? [2] Patří rozhodnutí žalované ve formě sdělení nesouhlasu ohledně umožnění nahlížení do předmětného spisu mezi nezákonná rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk? [3] Je žalovaná povinna umožnit žalobkyni nahlížet do předmětného spisu ve smyslu § 38 s. ř. na základě principu transparentnosti výkonu činnosti orgánu státu? 4. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka následně v obsáhlém dovolání rozvíjí výše uvedené otázky, přičemž navrhuje dovolacímu soudu k provedení řadu důkazů. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně se zcela vyhovuje. 5. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudky i odůvodněním obou soudů. Žalovaná nadále trvá na tom, že nelze v namítaném řízení aplikovat ustanovení správního řádu, a tudíž nemohlo z její strany dojít k nesprávnému úřednímu postupu, neboť předmětný spis není spisem správním, ale pouze pracovním. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. III. Přípustnost dovolání6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 8. Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolatelkou formulované právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a současně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Aby mohlo být dovolání shledáno přípustným z důvodu toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. roz. obč.). Z dovolání není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolatelkou uvedeného důvodu, a to nebyly-li odvolacím soudem řešené právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. 9. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, zda předběžné projednání nároku dle § 14 OdpŠk u úřadu dle § 6 OdpŠk je řízením podléhajícím ustanovením správního řádu o správním řízení. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Na kladném posouzení této otázky závisí všechny dovolatelkou formulované otázky. IV. Důvodnost dovolání 10. Dovolání není důvodné. 11. Dle § 1 odst. 1 s. ř.: „Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy.“ Dle § 1 odst. 3 s. ř. ve znění do 31. 12. 2013: „Tento zákon se nepoužije pro občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti.“ Dle § 14 odst. 1 OdpŠk: „Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.“ Dle § 14 odst. 3 OdpŠk: „Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.“ 12. Povinnost předběžného projednání nároku u příslušného orgánu byla do zákona č. 82/1998 Sb. přejata ze zákona č. 58/1969 Sb. Důvodová zpráva k ustanovením § 9 a 10 tohoto zákona uvádí: „Aby nedocházelo ke zbytečným soudním sporům, zavádí se institut předběžného projednání nároku v případech, kde otázka nezákonnosti byla vyřešena, a v případech odškodnění za vazbu a trest u ústředního orgánu. Tento institut se plně osvědčil v dosavadní úpravě odškodňování za vazbu a trest podle trestního řádu, a lze tedy důvodně předpokládat, že splní svůj účel i v případech, kde nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno. Toto předběžné projednání nemá ještě povahu uplatnění nároku u orgánu, který je povolán o něm rozhodnout, tj. u soudu. Jde o jednání neformální povahy omezené jen na případy, kde předpoklady nároku jsou již dány a kde nepřicházejí v úvahu instituty procesních předpisů.“ Rovněž v odborné literatuře je zastáván názor, že „[p]ředběžné projednání nároku nanáhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro něj stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí.“ (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 185). 13. Z výše uvedeného je zřejmé, že účelem zavedení povinnosti předběžného projednání nároku u příslušného orgánu nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Jelikož jde o nárok soukromoprávní povahy, přísluší o tomto nároku rozhodnout soudům v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutí, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 s. ř.). 14. Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru, dle nějž předběžné projednání nároku u příslušného orgánu není správním řízením, a tudíž se na ně nevztahují ustanovení správního řádu o správním řízení. 15. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení není stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovou vadu neshledal. 16. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), a proto dovolací soud neprováděl dokazování dovolatelkou navržených důkazů. 17. Nejvyšší soud dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

decision_1185.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.04.2016, sp. zn. 32 Cdo 1563/2014, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1563.2014.1 Číslo: 70/2017 Právní věta: Vítěz výběrového řízení vyhlášeného podle článku I bodu 5 písm. d) věty druhé zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, má právo na uzavření pouze takové smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem, která svým obsahem odpovídá usnesení Poslanecké sněmovny o tomto převodu, přijatému podle věty první tohoto ustanovení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 11.04.2016 Spisová značka: 32 Cdo 1563/2014 Číslo rozhodnutí: 70 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Převod nemovitostí, Převod vlastnictví Předpisy: čl. I odst. 5 písm. d) předpisu č. 364/2000Sb. ve znění od 01.03.2002 do 11.12.2003 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 15 Co 119/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. V souzené věci se žalobce coby vítěz druhého kola výběrového řízení vypsaného likvidátorem Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „FDML“ či „Fond“) podle zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003 (dále též jen „zákon č. 364/2000 Sb.“), domáhal nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy, jíž by byly do jeho vlastnictví bezúplatně převedeny pozemky parc. č. 1186/1 a parc. č. 1186/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví č. 60000 pro katastrální území L. (dále jen „sporné pozemky“), a to bez podmínek omezujících vlastnické právo nabyvatele stanovených ve výběrovém řízení. 2. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že do smlouvy je nutno zahrnout podmínky výběrového řízení stanovené usnesením vlády České republiky (dále jen „vláda“), včetně těch, které žalobce odmítá akceptovat. Uzavření smlouvy s obsahem, kterého se domáhá žalobce, tj. bez těchto podmínek, by podle jejího mínění bylo v rozporu se zákonem.3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. 11. 2012, č. j. 27 C 312/2004-218, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž vláda usnesením č. 287 ze dne 18. 3. 2002 odsouhlasila podmínky pro druhé kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí ze správy FDML na nové nabyvatele; šlo o nemovitosti, které přešly na stát podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen „ústavní zákon č. 497/1990 Sb.“). Na základě tohoto rozhodnutí vlády likvidátor FDML dne 31. 3. 2002 vyhlásil podle zákona č. 364/2000 Sb. výběrové řízení k bezúplatnému převodu budovy č. p. 1918 na pozemku par. č. 1187, pozemků parc. č. 1187, parc. č. 1186/1 a parc. č. 1186/2 a garáže na pozemku parc. č. 1186/2, vše v katastrálním území L. (dále též jen „uvedené nemovitosti“). Vítězem výběrového řízení se stal žalobce, v pořadí druhý skončil P. Vláda usnesením č. 64 ze dne 13. 1. 2003 rozhodla o nesouhlasu s převodem těchto nemovitostí a v únoru 2003 přijala návrh, kterým se Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“ či „sněmovna“) předkládá k vyslovení souhlasu návrh na bezúplatné převody nemovitostí; v bodě 4 vláda navrhla vyřadit uvedené nemovitosti s poukazem na probíhající soudní spor o určení jejich vlastnictví. Poslanecká sněmovna usnesením č. 416 ze dne 18. 4. 2003 vyslovila souhlas s návrhem vlády na bezúplatný převod nemovitostí na navržené nabyvatele v pořadí, v jakém se umístili ve výběrovém řízení, a to s pozměňovacím návrhem, podle kterého se bod 4 vypouští a uvedené nemovitosti se přeřazují do bodu 3, obsahujícího souhlas s převodem za podmínek uvedených v části V. a v části VI. Přílohy č. 1 usnesení vlády č. 287. Dne 14. 4. 2009 účastníci uzavřeli „Smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí a Smlouvu o zřízení předkupního práva č. 908/88842/2008“, která se týkala pozemku parc. č. 1187 a budovy č. p. 1918. Dne 15. 3. 2012 žalovaná zaslala žalobci k podpisu stejnopisy „Smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí a Smlouvy o zřízení předkupního práva“, týkající se převodu sporných pozemků, žalobce však návrh smlouvy nepřijal. 5. Odvolací soud se plně ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalobce není v pozici restituenta, jehož nárok vyplývá přímo ze zákona. Jeho právo na převod nemovitostí plyne z toho, že se podle zákona č. 364/2000 Sb. účastnil výběrového řízení, když akceptoval podmínky stanovené vládou, stal se vítězem soutěže a jako výherce byl potvrzen Poslaneckou sněmovnou s tím, že má právo na bezúplatný převod nemovitostí za podmínek stanovených vládním usnesením. Odvolací soud dodal, že sněmovna schvalovala převod nemovitostí na základě návrhu vlády, který přímo odkazoval na usnesení vlády č. 287, schválila tedy převod nemovitostí za podmínek uvedených v části V. a VI. Přílohy tohoto usnesení, mimo jiné i těch, které žalobce považuje za protizákonné a protiústavní a odmítá je akceptovat. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3491/2008 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), odvolací soud dovodil, že usnesení Poslanecké sněmovny je právně závazné a obecné soudy nemají pravomoc je přezkoumávat, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce jako vítěz soutěže má právo svou výhru realizovat pouze za stanovených podmínek. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé) napadl žalobce dovoláním, v němž jako otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené vymezil otázky a) „zda převodce, který je povinen uzavřít s nabyvatelem smlouvu o převodu vlastnického práva, je povinen trvat na tom, aby tato smlouva obsahovala i takové podmínky, které jsou absolutně neplatné“, a b) „zda převodce, který je povinen uzavřít s nabyvatelem smlouvu v souladu se zákonem č. 364/2000 Sb., je povinen trvat na tom, aby takovásmlouva obsahovala i podmínky, které ze zákona č. 364/2000 Sb. ani z jiného právního předpisu nevyplývají a byly stanoveny bez zákonného zmocnění“. 7. Dovolatel především namítá, že stanovení takových podmínek vládou, které by podstatně a bez časového omezení omezovaly vlastnické právo nabyvatele, je v rozporu s článkem 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), odkazuje v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03, a prosazuje názor, že soud si měl jako předběžnou otázku posoudit platnost tohoto ujednání, a pokud by dospěl k závěru, že tato podmínka je neplatná, nemohl by trvat na tom, aby byla obsažena ve smlouvě. Posouzení smluvních podmínek z hlediska jejich platnosti podle jeho mínění není nepřípustným zásahem do podmínek výběrového řízení; jde o to, zda je oprávněné trvat na tom, aby smlouva obsahovala i neplatnou podmínku, přičemž není podstatné, kdo a jakým způsobem takovou podmínku do smlouvy navrhl. 8. Dovolatel je přesvědčen, že z usnesení Poslanecké sněmovny nevyplývá její souhlas s omezujícími podmínkami vlastnického práva, které stanovila vláda. Prosazuje názor, že vláda byla zmocněna pouze ke stanovení podmínek výběru vhodných nabyvatelů a sněmovna vyslovila souhlas právě jen s tím, aby byly nemovitosti převedeny na nabyvatele vybrané vládou. Že tak sněmovna mohla učinit bez ohledu na omezující podmínky stanovené vládou bez zákonného zmocnění, plyne podle něho z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3491/2008. Má ostatně za to, že i kdyby vláda byla oprávněna omezující podmínky navrhnout, usnesení Poslanecké sněmovny by nemohlo založit jejich zákonnost a platnost; sněmovna by byla oprávněna stanovit podmínky omezující vlastnická práva nabyvatelů jedině formou zákona, neboť z Listiny i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že omezení vlastnického práva je možné toliko na základě zákona. 9. Závěrem dovolatel akcentuje svou snahu zamezit tomu, aby uzavřená smlouva obsahovala neplatná ujednání. Zdůrazňuje, že stanovení omezujících podmínek nepodléhalo žádnému veřejnoprávnímu přezkumu, uchazeči je tudíž byli nuceni bez výhrad přijmout nebo se v rozporu se smyslem zákona č. 364/2000 Sb. o majetek neucházet. Závěr, že ani ve fázi uzavření smlouvy se osoba, o které rozhodla Poslanecká sněmovna, že jí má být nemovitost převedena, nemůže takovým podmínkám bránit, hodnotí jako absurdní. 10. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 12. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). 13. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 14. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým seodvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. 15. Otázky dovolatelem výslovně formulované nejsou způsobilé přivodit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí, již proto ne, že pro výsledek sporu v souzené věci není určující, zda má žalovaná povinnost trvat na splnění podmínek vyhlášeného výběrového řízení, nýbrž zda má tu povinnost, jejíhož splnění se dovolatel žalobou domáhá, totiž povinnost uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu sporných pozemků o jiném obsahu, než který odpovídá příslušnému usnesení Poslanecké sněmovny. 16. Protože však takto postavená otázka je otevřena v rámci argumentace, jíž dovolatel vymezuje dovolací důvod, a protože jde o otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda vítěz výběrového řízení vyhlášeného podle článku I bodu 5 písm. d) věty druhé zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, má právo na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem o jiném obsahu než o tom, jenž odpovídá usnesení Poslanecké sněmovny o tomto převodu, přijatému podle věty první tohoto ustanovení. IV. Důvodnost dovolání 17. Důvodné však dovolání není. 18. Podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb. podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže, přecházejí dnem účinnosti tohoto ústavního zákona bez náhrady do vlastnictví státu – České a Slovenské Federativní Republiky (§ 1). Vláda České a Slovenské Federativní Republiky po dohodě s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky stanoví rozdělení tohoto majetku tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže (§ 4). 19. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže (zrušeného k 1. 1. 2005), dnem uvedeným v odstavci 1 se Fondu svěřuje (mimo jiné) movitý a nemovitý majetek bývalého Socialistického svazu mládeže, který je ve vlastnictví České republiky. 20. Podle článku I bodu 5 písm. d) věty první, druhé a třetí zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, likvidátor postupuje při vypořádání majetku České republiky, práv a závazků Fondu existujících ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí takto: část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit a která přede dnem 1. 3. 2002 nebyla převedena podle písmena b) nebo c), bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 30. 4. 2002. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. 3. 2002. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. 21. Podle článku I bodu 5 písm. f) věty první, druhé a třetí zákona č. 364/2000 Sb., ve znění novely provedené s účinností od 12. 12. 2003 zákonem č. 428/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 364/2000 Sb., likvidátor postupuje při vypořádání majetku České republiky, práv a závazků Fondu existujících ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí takto: část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit a která přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanskásdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. 22. Dovolatel se v souzené věci domáhá, aby soud svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu sporných pozemků. Odvolací soud zcela správně a výstižně vysvětlil, že právo dovolatele na tento převod nevyplývá ze zákona, nýbrž právě jen z té skutečnosti, že se v intencích článku I bodu 5 písm. d) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, zúčastnil výběrového řízení, akceptoval bez výhrad jeho podmínky stanovené vládou, umístil se v něm jako první v pořadí a Poslanecká sněmovna na návrh vlády vyslovila s bezúplatným převodem nemovitostí na dovolatele souhlas. 23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že zákon č. 364/2000 Sb., ve znění zákona č. 428/2003 Sb., přiznává Poslanecké sněmovně právo rozhodnout o bezúplatných převodech (srov. např. rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1951/09, a rozsudek ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4273/2007). V již citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3491/2008, na který odkazuje dovolatel a kterým argumentoval též odvolací soud, pak Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí o bezúplatných převodech podle článku I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb. náleží do svrchované pravomoci Poslanecké sněmovny, její usnesení jako právní akt nejvyššího zastupitelského sboru je právně závazné a obecné soudy musejí takové usnesení respektovat a nemají pravomoc je přezkoumávat, poněvadž přezkumnou pravomoc by bylo možno svěřit soudům jen zákonem. Byť se Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjadřoval k článku I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb. v tom znění, jež bylo účinné až od 12. 12. 2003, není tu žádného důvodu, proč by nebylo lze jejich závěry vztáhnout též na úpravu účinnou do 11. 12. 2003; právní úprava ve znění novely provedené zákonem č. 428/2003 Sb. stanoví pro bezúplatné převody zbývající části majetku FDML v rámci tzv. třetího kola (srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu tohoto zákona) právní režim identický (vyjma lhůt ovšem) s tím, jenž byl zákonem č. 364/2000 Sb. ve znění účinném do 11. 12. 2003 zakotven pro druhé kolo. 24. Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že právní skutečností zakládající právo vítěze výběrového řízení na bezúplatný převod nemovitostí podle článku I bodu 5 písm. d) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, je usnesení Poslanecké sněmovny přijaté podle první věty tohoto ustanovení, přičemž přezkum tohoto usnesení není v pravomoci obecných soudů. 25. Odvolací soud též správně dovodil, že Poslanecká sněmovna rozhodla o souhlasu s bezúplatným převodem nemovitostí do vlastnictví dovolatele za podmínek, mezi nimiž jsou též ty, které dovolatel odmítá akceptovat. Z textu jejího usnesení č. 416 je nade vši pochybnost zřejmé, že jím byl vysloven souhlas s návrhem vlády z února 2003 ve znění pozměňovacího návrhu, podle kterého se bod 4 vypouští a nemovitosti, na něž odkazuje, včetně sporných pozemků, se přeřazují do bodu 3, přičemž v bodě 3 vláda navrhla bezúplatný převod za podmínek uvedených v částech V. a VI. Přílohy č. 1 jejího usnesení č. 287. Argumentace, jejímž prostřednictvím se dovolatel pokouší tuto skutečnost zpochybnit, je zjevně neopodstatněná. 26. Otázka, zda jsou smluvní podmínky, které dovolatel shledává nepřijatelnými, v rozporu se zákonem či Listinou, je v souzené věci bez právního významu. Je tomu tak již ze shora vyloženého důvodu, že přezkum usnesení Poslanecké sněmovny není v pravomoci obecných soudů. Zároveň pak platí, jak správně usoudil odvolací soud, že dovolatel dost dobře nemůže dovozovat své právo na uzavření smlouvy ze svého úspěchu ve výběrovém řízení, jehož dosáhl mimo jiné tím, že bez výhradakceptoval jeho podmínky, a z navazujícího, na tyto podmínky odkazujícího usnesení Poslanecké sněmovny, a přitom se (v očividném rozporu s článkem II těchto podmínek) domáhat uzavření smlouvy o takovém obsahu, jenž vyhlášeným podmínkám výběrového řízení neodpovídá. To se pak totiž, věcně vzato, domáhá uzavření jiné smlouvy, než je ta, pro jejíž uzavření bylo vypsáno výběrové řízení a o níž rozhodla Poslanecká sněmovna. Takovému požadavku by bylo lze vyhovět jen za cenu flagrantního porušení jednoho z obecných principů ovládajících výběrová řízení vyhlášená za účelem nakládání s veřejným majetkem, totiž principu rovného zacházení s uchazeči (rovných podmínek, za nichž se mohou ucházet o uzavření smlouvy) [srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, uveřejněného pod číslem 14/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 27. Lze tedy uzavřít, že vítěz výběrového řízení vyhlášeného podle článku I bodu 5 písm. d) věty druhé zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2002 do 11. 12. 2003, má právo na uzavření pouze takové smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem, která svým obsahem odpovídá usnesení Poslanecké sněmovny o tomto převodu, přijatému podle věty první tohoto ustanovení. 28. Coby obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že tento závěr se (vzhledem ke shora uvedeným výsledkům srovnání právní úpravy před novelou provedenou zákonem č. 428/2003 Sb. a po ní) uplatní též v režimu článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění účinném od 12. 12. 2003. 29. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1186.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 7 Tz 15/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TZ.15.2016.1 Číslo: 2/2017 Právní věta: Ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy obviněný zemřel až poté, co bylo učiněno rozhodnutí, proti kterému směřuje návrh na povolení obnovy řízení. Toto ustanovení se neuplatní, spočívá-li vada původního rozhodnutí v tom, že jím nedošlo k zastavení trestního stíhání obviněného, přestože ten před vydáním rozhodnutí zemřel. Jestliže je smrt obviněného novou skutečností, odůvodňující povolení obnovy řízení podle § 278 tr. ř., pak po jejím povolení musí být trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 7 Tz 15/2016 Číslo rozhodnutí: 2 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Obnova řízení, Zastavení trestního stíhání Předpisy: § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. § 289 písm. c) tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. Z. proti pravomocnému usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 42 T 9/2011, podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 283 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl tak, že podle § 278 odst. 1 tr. ř. se ve prospěch obviněného M. Z. povoluje obnova řízení, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 9/2011 pravomocně skončilo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 To 170/2012. Podle § 284 odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 To 170/2012, a další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. I. Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 2. 2012, č. j. 42 T 9/2011-170, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dvě léta. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný části obžaloby podané pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku zproštěn. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Odvolání, které podal obviněný proti odsuzující části rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 To 170/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Tím nabyl rozsudek Okresního soudu v Mostě v odsuzující části právní moci. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obviněného. Dodatečně, tj. v době po vyhlášení citovaného usnesení, vyšlo najevo, že obviněný dne 8. 12. 2013 zemřel. 3. Za tohoto stavu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě návrh na povolení obnovy řízení. V tomto návrhu uvedla, že pokud obviněný zemřel před tím, než bylo rozhodnuto o jeho odvolání, stalo se jeho trestní stíhání nepřípustným a mělo být podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno. Návrh na povolení obnovy řízení tak státní zástupkyně podala ve prospěch obviněného. 4. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 6. 2015, č. j. 42 T 9/2011-198, byl návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. c) tr. ř. s použitím ustanovení § 279 písm. d) tr. ř. zamítnut. Okresní soud v Mostě odůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že věc je řešitelná pouze cestou stížnosti pro porušení zákona, a že pokud by obnova řízení byla povolena ve prospěch obviněného, nebylo by možné trestní stíhání zastavit s ohledem na ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. 5. Usnesení Okresního soudu v Mostě nabylo právní moci dne 11. 8. 2015. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 6. Ministr spravedlnosti podal u Nejvyššího soudu dne 2. 3. 2016 ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Poukázal na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem v době, kdy rozhodoval o odvolání, nevěděl o úmrtí obviněného, ke kterému došlo dva dny před konáním veřejného zasedání. Ministr spravedlnosti konstatoval, že smrt obviněného byla soudu dříve neznámou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Vyjádřil názor, že podle § 283 písm. c) tr. ř. lze zamítnout návrh na povolení obnovy řízení s ohledem na to, že obviněný zemřel, jen pokud byl takový návrh podán v neprospěch obviněného. K argumentaci Okresního soudu v Mostě, který odkazoval na ustanovení § 289 písm. c) tr. ř., ministr spravedlnosti uvedl, že toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy obviněný zemře až po podání návrhu na povolení obnovy řízení. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 283 písm. c) tr. ř., § 279 písm. d) tr. ř. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i případná další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o návrhu na povolení obnovy řízení nebo podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mostě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. 8. Ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. kromě jiného stanoví, že obnova řízení, které skončilo pravomocnýmrozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Smrt obviněného dne 8. 12. 2013, o které Krajský soud v Ústí nad Labem v době rozhodování o podaném odvolání dne 10. 12. 2013 nevěděl, evidentně byla skutečností, jakou má na mysli ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Pokud by bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem známo, že obviněný dne 8. 12. 2013 zemřel, nemohl by zamítnout jeho odvolání, ale musel by rozhodnout jinak, tj. způsobem zahrnujícím zastavení trestního stíhání obviněného podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. 9. Podle § 283 písm. c) tr. ř. soud návrh na povolení obnovy zamítne, je-li obnova vyloučena podle § 279 tr. ř. 10. Podle § 279 písm. d) tr. ř. je obnova v neprospěch obviněného vyloučena, jestliže obviněný zemřel. Z dikce „obnova v neprospěch obviněného“ je zřejmé, že jde-li o obviněného, který zemřel, není vyloučena obnova v jeho prospěch. 11. Podle § 289 písm. c) tr. ř. byla-li povolena obnova jen ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit jen proto, že obviněný zemřel. 12. Názor Okresního soudu v Mostě, že s ohledem na ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. by po případném povolení obnovy nebylo možné zastavit trestní stíhání z důvodu, že obviněný zemřel, je mylný. Citované ustanovení se nemůže týkat případů, kdy obviněný zemřel v průběhu původního řízení a kdy jeho trestní stíhání pravomocně skončilo v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. jinak než zastavením. Jestliže je smrt obviněného skutečností, která odůvodňuje povolení obnovy podle § 278 tr. ř. a vzhledem ke které mělo být původní řízení správně skončeno zastavením trestního stíhání, pak smrt obviněného nutně překáží provedení dalšího řízení po povolení obnovy a toto řízení tudíž musí být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy obviněný zemřel až poté, co bylo učiněno rozhodnutí, proti kterému směřuje návrh na povolení obnovy. Toto ustanovení se neuplatní tehdy, když vada původního rozhodnutí spočívá v tom, že místo něho mělo být trestní stíhání zastaveno kvůli smrti obviněného. Výklad, z něhož v napadeném usnesení vycházel Okresní soud v Mostě, je nelogický, protože ve svých důsledcích odnímá institutu obnovy řízení způsobilost být efektivním prostředkem nápravy pravomocného rozhodnutí, jehož vada vzešla z toho, že soud nevěděl o úmrtí obviněného, ke kterému došlo před rozhodnutím. Argumentace Okresního soudu v Mostě, že situace v dané věci je řešitelná jen stížností pro porušení zákona, nemůže obstát. Podle § 275 odst. 1 tr. ř. byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona a trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. Pro řízení vyvolané stížností pro porušení zákona, čímž se rozumí i další řízení po zrušení pravomocného rozhodnutí, tedy platí ustanovení, které je obsahově identické s ustanovením § 289 písm. c) tr. ř. u obnovy řízení. Výklad, který v napadeném usnesení prezentoval Okresní soud v Mostě, by se tudíž musel uplatnit i u stížnosti pro porušení zákona a ve skutečnosti by nápravu vadného rozhodnutí vylučoval také cestou stížnosti pro porušení zákona. 13. Okresní soud v Mostě porušil zákon v ustanovení § 283 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného, neboť zamítl návrh na povolení obnovy řízení, ačkoli správně měl obnovu řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř. povolit. 14. Nejvyšší soud proto v bodě I výroku tohoto rozsudku vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a v bodě II výroku tohoto rozsudku sám ve věci nově rozhodl tak, že povolil obnovu řízení a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, i další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto usnesení ztratila podklad.15. Výrok, jímž Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 283 písm. c) tr. ř., zahrnuje i rozpor napadeného usnesení s ustanovením § 279 písm. d) tr. ř. Nebylo tedy nutné toto ustanovení uvádět ve výroku vyslovujícím porušení zákona. 16. Povolením obnovy řízení se věc dostala do stadia, kdy obviněný podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě. V dalším řízení po povolení obnovy bude pokračovat Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, který tak dokončí řízení konané na podkladě původní obžaloby (§ 288 odst. 2 tr. ř.).

decision_1187.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 23 Cdo 3439/2014, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3439.2014.1 Číslo: 65/2017 Právní věta: Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, nevylučuje, aby se strany dohodly, že jejich majetkový spor z poskytování investičních služeb bude rozhodován rozhodcem (stálým rozhodčím soudem), a to i tehdy, je-li jedna z nich spotřebitelem; podmínky pro jeho určení se řídí zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.*) Původní PV: Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, nevylučuje, aby se strany dohodly, že jejich majetkový spor z poskytování investičních služeb bude rozhodován rozhodcem (stálým rozhodčím soudem), a to i tehdy, je-li jedna z nich spotřebitelem; podmínky pro jeho určení se řídí zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 23 Cdo 3439/2014 Číslo rozhodnutí: 65 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Cenné papíry, Rozhodčí doložka Předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. § 54 předpisu č. 256/2004Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 5 Cmo 44/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2013, č. j. 53 Cm 151/2013-98, rozhodl o zastavení řízení (bod I. výroku), o vrácení soudního poplatku žalobkyni (bod II. výroku) a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 24 974,40 Kč (bod III. výroku). 2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 5 Cmo 44/2014-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V prvé řadě vysvětlil, že ani ustanovení hlavy páté občanského zákoníku, ani evropské právo nezapovídají sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Ty však nesmí obsahovat ujednání, jež by vrozporu s požadavkem dobré víry způsobovalo výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Otázka důkazního břemene se neřídí tím, zda jde o řízení soudní, nebo řízení před rozhodci, nýbrž hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Neposkytne-li kterákoli ze stran důkaz o skutečnosti, ohledně níž má povinnost tvrzení, riskuje tím svůj neúspěch v řízení, a to bez ohledu na to, zda jde o řízení před soudem nebo před rozhodci. Důvodnou neshledal ani námitku žalobkyně, že spor z podnikání na kapitálovém trhu a z obchodu na regulovaném trhu organizovaném Burzou cenných papírů by měl rozhodovat Burzovní rozhodčí soud. Výběr Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Rozhodčí soud“) byl proveden v souladu s § 2 odst. 1 a § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a je tak pro ně závazný. Dále soud dospěl k závěru, že komisionářská smlouva, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, není formulářového typu, celý její text je vytištěn týmž tiskovým zařízením a nic nenasvědčuje tomu, že by o kterémkoli smluvním ujednání, rozhodčí doložku nevyjímaje, neměl předchůdce žalobkyně možnost se žalovanou vyjednávat. I kdyby se jednalo o doložku nesjednanou individuálně, nebylo by možno ji jen z tohoto důvodu považovat za neplatnou, ale pouze v případě, že by se jednalo o smluvní podmínku nepřiměřenou. V daném případě však nelze vytknout ani netransparentní způsob výběru rozhodce, ani dohodu o takovém postupu vedení rozhodčího řízení, který by byl způsobilý vést ke značné procesní nevýhodě kterékoliv ze stran. Doložka neobsahovala pověření, že by bylo možné rozhodovat podle zásad spravedlnosti, nebo neodůvodnit rozhodčí nález, přičemž podle ustanovení § 9 odst. 1 Řádu Rozhodčího soudu se rozhodci ve sporech ze spotřebitelských smluv řídí též právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. Odvolacího soud tak uzavřel, že v posuzované věci je dána pravomoc Rozhodčího soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně včasné dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací důvod formuluje tak, že rozhodování sporu podle sjednané rozhodčí doložky je s konečnou platností, a vzhledem k této skutečnosti je rozhodčí doložka neplatná, neboť rozhodnutí sporu je nepřezkoumatelné jinými rozhodci. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto podle názoru dovolatelky v rozporu s rozhodnutími soudů vyšších instancí, např. „ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011“. Dále jako dosud neřešenou předkládá otázku platnosti rozhodčí doložky ve sporu spotřebitele a obchodníka s cennými papíry (banky). V rozhodčím řízení jsou si strany „v případech v souvislosti se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu (kdy jedna strana je ze zákona povinna vlastnit důkazní prostředky a druhá ne) fakticky nerovné a navíc rozhodčí doložka je s konečnou platností, tedy nepřezkoumatelná“. 4. Žalobkyně dále namítá, že mezi stranami byla uzavřena adhezní smlouva, což vyvrací námitku, že by si strany byly vědomy jednotlivých specializací rozhodčích soudů. Podle žalobkyně nebyla podmínka (výběr rozhodčího soudu) sjednána individuálně a strany to staví do nerovného postavení. Žalobkyně navrhuje, aby žalovaná předložila důkaz, jak probíhal podpis smluv a zda jednala v souladu s odbornou péčí. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodčí doložka byla platně, zcela jasně a srozumitelně sjednána. Nebyla nijak skryta a samotná komisionářská smlouva není formulována jako komplikovaný dokument. Proto je třeba odmítnout argumentaci žalobkyně, která má možnost řešit věc před Rozhodčím soudem. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 10. Argumentovala-li žalobkyně neplatností rozhodčí doložky z důvodu, že rozhodnutí je podle ní konečné, nepřezkoumatelné jinými rozhodci, pak na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Navíc lze připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž není dvojinstančnost obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci ani dohoda o tom, že rozhodčí řízení proběhne bez ústního jednání, nezpůsobují bez dalšího neplatnost rozhodčí smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel; to, zda tato ujednání nastolují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, je nutno vždy zkoumat se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014). Tato otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání žalobkyně. Dovolací soud se také nezabýval poukazem žalobkyně na její podání učiněná za řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). 11. Nesouhlasí-li dále dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že se nejedná o adhezní smlouvu (nesjednanou individuálně), a uvádí skutková tvrzení, která mají svědčit o tom, že se o adhezní smlouvu jedná, pak neformuluje způsobilý dovolací důvod. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 12. V rozhodovací praxi dovolacího soudu však dosud nebyla řešena otázka, zda-li si spotřebitel a obchodník s cennými papíry jako strany smlouvy, jejímž předmětem je poskytování investičních služeb, mohou uzavřít pro řešení případných sporů z této smlouvy rozhodčí doložku. Pro její řešení proto shledal dovolací soud dovolání přípustným. IV. Důvodnost dovolání 13. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů uzavřeli žalovaná jako komisionář a L. Š. (právní předchůdce žalobkyně) jako komitent dne 3. 7. 2008 komisionářskou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek komisionáře obstarávat vlastním jménem na účet komitenta koupi nebo prodej investičníchnástrojů a uskutečňovat činnost k dosažení tohoto výsledku podle závazných pokynů komitenta k obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů a závazek komitenta zaplatit komisionáři za obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů odměnu dle smlouvy. V článku 8.7 si strany sjednaly rozhodčí doložku tohoto znění: Všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře v ČR v Praze podle jeho Řádu a Pravidel třemi rozhodci. 14. Vzhledem k datu uzavření rozhodčí doložky je nutné aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). 15. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). 16. Základní otázkou tedy je, zda spory z poskytování investičních služeb mohou být rozhodovány rozhodci (stálými rozhodčími soudy). Kromě skutečnosti, že se zcela jistě jedná o majetkové spory, je významným argumentem pro kladnou odpověď to, že sám zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, předpokládá řešení takových sporů. Výslovně totiž v ustanovení § 54 umožňuje organizátorovi regulovaného trhu zřízení stálého rozhodčího soudu, který rozhoduje spory z obchodů na regulovaném trhu organizovaném zřizovatelem a z vypořádání těchto obchodů, jakož i spory z obchodů v mnohostranném obchodním systému provozovaném zřizovatelem a z vypořádání těchto obchodů. Stálý rozhodčí soud rozhoduje i spory z obchodů s komoditami a spory z dalších obchodů na finančním trhu, pokud takové obchody vyplývají z další podnikatelské činnosti zřizovatele registrované Českou národní bankou podle § 39 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Stálý rozhodčí soud může též rozhodovat spory z ostatních obchodů s investičními nástroji nebo komoditami, spory z podnikání na kapitálovém trhu, peněžním trhu, trhu doplňkového penzijního spoření, pojišťovacím trhu a trhu penzijního připojištění, pokud se na tom strany dohodnou. 17. Ustanovení § 54 zákona o podnikání na kapitálovém trhu však nijak neomezuje strany v tom, aby si ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení dohodly rozhodování jejich majetkového sporu z poskytování investičních služeb jiným rozhodcem nebo jiným stálým rozhodčím soudem. Stejně tak nevylučuje, aby byla uzavřena rozhodčí smlouva pro řešení takového sporu, je-li jednou ze stran spotřebitel a druhou obchodník s cennými papíry, a nečiní tak ani zákon o rozhodčím řízení. 18. Nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že nemožnost rozhodčího řízení v daném typu sporů je dána tím, že „žalobkyně nedisponuje, a ani fakticky nemůže disponovat, důkazy rozhodnými pro spor, neboť je má ve své moci žalovaná“. Tato otázka není totiž nijak vlastní rozhodčímu řízení, a tedy ani rozhodčímu řízení ve sporech ze spotřebitelských smluv. Obecně je řešena tzv. ediční povinností upravenou v ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř. I v rozhodčím řízení lze k vynucení této povinnosti dožádat soudy, a to při aplikaci ustanovení § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný. Soud přitom učiní všechna rozhodnutí, která jsou k provedení dožádání potřebná. 19. Na základě uvedených důvodů došel dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně zamítl podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. ____________________ *) S účinností od 1. 12. 2016 již ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. nedovoluje uzavření rozhodčí smlouvy pro spory ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel.

decision_1188.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 25 Cdo 5024/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5024.2014.1 Číslo: 71/2017 Právní věta: Výše náhrady žáka nebo studenta za ztrátu na výdělku po ukončení přípravy na budoucí povolání se stanoví rozdílem mezi pravděpodobným výdělkem, kterého by dosahoval, nebýt poškození zdraví, a invalidním důchodem, a to i po dobu, kdy nepobíral invalidní důchod jen proto, že o něj požádal později, než mu nárok vznikl. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 25 Cdo 5024/2014 Číslo rozhodnutí: 71 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada za ztrátu na výdělku Předpisy: § 447 odst. 1 obč. zák. § 447 odst. 3 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 25 Co 506/2013, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 13 C 82/2011, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 13 C 82/2011-211, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 93 742 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl těžce zraněn dne 8. 7. 1999 při dopravní nehodě zaviněné zaměstnancem právní předchůdkyně žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 24 C 331/2001, byla právní předchůdkyni žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě újmy na zdraví 1 037 550 Kč a od 16. 12. 2009 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod ve výši 8 658 Kč měsíčně. I přes omezení daná utrpěnou újmou žalobce dokončil základní školu (30. 6. 2005) a poté vystudoval obor peněžní manipulant na Integrované střední škole stavební, kterou ukončilmaturitní zkouškou v červnu 2009. Do zaměstnání ale nastoupit nemohl, s ohledem na následky dopravní nehody není schopen vykonávat žádnou práci, a to ani na zkrácený nebo jinak upravený úvazek. Pojistitel odpovědnosti právní předchůdkyně žalované mu vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku od doby přiznání invalidního důchodu, ale nárok za období od 1. 7. 2009 do 15. 12. 2009 neuznal. Soud dospěl k závěru, že nebýt dopravní nehody, mohl by žalobce pracovat jako odborný pracovník v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví, účetnictví, poštovních služeb či jako směnárník, přičemž by si průměrně vydělal 17 044 Kč měsíčně. Skutečnost, že mu za žalované období nebyl vyplácen invalidní důchod, je nerozhodná, neboť mu nebyl přiznán nikoli z důvodu nesplnění předpokladů, ale protože o něj v té době nepožádal. Vznikl mu tak podle ustanovení § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 2009 do 15. 12. 2009 ve výši 93 742 Kč. 2. Krajský soud v Praze k odvolání žalované i vedlejší účastnice řízení rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 25 Co 506/2013-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci. Je nepochybné, že žalobce nebyl schopen pro své zdravotní postižení vzniklé v souvislosti s protiprávním jednáním zaměstnance právní předchůdkyně žalované po ukončení středoškolského studia výdělečné činnosti, přičemž tento stav trval po celé období od ukončení studia do dne, kdy mu byla přiznána invalidita třetího stupně, tedy od 1. 7. 2009 do 16. 12. 2009. Skutečnost, že mu v daném období nebyl přiznán invalidní důchod, není rozhodná. Přiznání invalidního důchodu by mělo vliv jen na výši ušlého výdělku, který by bylo nutno o přiznané částky snížit. Rozhodným je tak pouze to, že v uvedeném období nebyl schopen vzhledem ke svému zdravotnímu postižení výdělečné činnosti a že je tato skutečnost v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Správný je též závěr soudu prvního stupně o pravděpodobném průměrném výdělku, kterého by žalobce jinak dosáhl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku škody, neboť podal-li žalobce žádost o přiznání invalidního důchodu se zpožděním, musí si sám nést následky svého opomenutí, od nějž se teprve odvíjí příčinná souvislost se vznikem škody. Navíc pokud by tak učinil již dne 1. 7. 2009, byla by výše jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku nižší o přiznanou částku invalidního důchodu, napadený rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Kromě toho nebyl jeho zdravotní stav za žalované období posouzen příslušným lékařem okresní správy sociálního zabezpečení. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i vedlejší účastnice řízení, jehož přípustnost také odvíjí z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že ve věci jde o otázku hmotného práva dosud judikatorně neřešenou. Odvolací soud nemohl považovat žalobce za invalidního pro invaliditu třetího stupně, protože to je oprávněna určovat pouze příslušná okresní správa sociálního zabezpečení. Dále měl posoudit, zda žalobcův výkon práva nezasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných osob a zda není v rozporu s dobrými mravy, s čímž souvisí i otázka, zda nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. III. Přípustnost dovolání5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas a osobami buď zastoupenými advokátem, nebo jednající osobou s právnickým vzděláním ve smyslu ustanovení § 241 o.s.ř., odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. dovolání vedlejší účastnice, neboť k jeho podání není podle ustálené judikatury dovolacího soudu oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Toto právo by jí náleželo tehdy, jestliže by dovolání směřovalo pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jejím právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, č. 94/2014 Sbírky). 6. Dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vzniku nároku a výše náhrady za ztrátu na výdělku za období od ukončení povinné školní docházky, studia či přípravy pro povolání do doby přiznání invalidního důchodu nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. 9. Podle ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a) po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, b) po dobu neschopnosti pro úraz nebo nemoc z povolání, c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, d) po dobu trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, nebo byl-li v této souvislosti uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné. 10. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku je vznik škody, který se odvíjí od okolnosti, že poškozený ztratil pracovní způsobilost, což mu znemožňuje dosahovat příjmů ve stejné výši jako před poškozením, resp. ve výši pravděpodobného výdělku, kterého by jako žák či student po ukončení přípravy na své budoucí povolání jinak dosahoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1998/2011, publikovaný pod C 12300 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Jde o podmínku objektivní, jejíž existenci je povinen tvrdit a prokazovat poškozený. V případech přiznání invalidního důchodu zpravidla ztrátu pracovní způsobilosti dokládá samotná okolnost, že byl důchod přiznán, neboť nárok na invalidní důchod je kromě jiného podmíněn i ztrátou či omezením pracovní způsobilosti. Jestliže poškozenému nebyl invalidní důchod přiznán, je povinen v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku tvrdit a prokázat (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), že v důsledku újmy na zdraví je jeho zdravotní stav takový, že mu neumožňuje pracovat vůbec nebo ho omezuje jen na výkon některých zaměstnání (srov. rozsudek Nejvyššíhosoudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2326/2004, č. 78/2007 Sbírky). 11. Odvolací soud zde vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jenž své závěry založil na znaleckém posudku MUDr. J. V., CSc., podle nějž žalobce v rozhodném období nebyl ani částečně schopen pracovní činnosti, a z rozhodnutí Magistrátu Českých Budějovic ze dne 15. 2. 2007, kterým byl žalobce uznán občanem těžce zdravotně postiženým a byly mu přiznány výhody 3. stupně. V tomto ohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout (správnost skutkových zjištění ostatně dovolacímu přezkumu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá). Jiná je však otázka výše přiznané náhrady za ztrátu na výdělku. 12. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447 obč. zák. – náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4046/2015). 13. Totéž platí v případě náhrady za ztrátu na výdělku u žáků a studentů, přičemž v ustanovení § 447 odst. 3 obč. zák. jsou rozlišeny čtyři situace, které se odvíjejí od okamžiku předpokládaného ukončení přípravy na povolání a možného nástupu k výkonu výdělečné činnosti. Újma na zdraví může dobu přípravy prodloužit, proto se hradí ztráta na výdělku za období, od nějž měl poškozený získat pravidelný příjem, do okamžiku, než mu zdravotní stav umožní přípravu dokončit a skutečně do zaměstnání nastoupit [písmeno a)]. Náhrada náleží též za dobu trvající pracovní neschopnosti [písmeno b)]. Jestliže újma na zdraví brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, hradí se ztráta na výdělku po celou dobu, kdy tento stav trvá, tedy teoreticky i po celé produktivní období, které poškozený nemůže využít [písmeno c)]. Stejné pravidlo pak pokrývá i částečnou pracovní nezpůsobilost s výhradou případu, kdy poškozený vlastní vinou zamešká vhodnou příležitost dosáhnout vlastní prací výdělku [písmeno d)]. 14. Přiznání invalidního nebo částečného invalidního důchodu není podmínkou pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, ovlivňuje však její výši (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, č. 76/2006 Sbírky). Dojde-li k jeho přiznání, připočítává se k výdělku po poškození, jenž je danou újmou na zdraví snížen, a proto ve svém důsledku snižuje výši náhrady, která by jinak náležela ve výši rozdílu mezi výdělkem před a po poškození. Jde-li o náhradu, která přísluší žáku nebo studentu podle ustanovení § 447 odst. 3 obč. zák., vychází se z pravděpodobného výdělku, kterého by jinak, nebýt poškození zdraví, po ukončení přípravy na své budoucí povolání dosahoval. V případech, kdy poškozený žádného výdělku nedosahuje, a lze tak při stanovení výše náhrady vycházet pouze z výdělku hypotetického, nemůže být rozhodné, kdy k přiznání invalidního důchodu došlo. Je-li totiž zdravotní stav poškozeného takový, že by invalidní či částečný invalidní důchod byl přiznán už od okamžiku snížení pracovní způsobilosti v důsledku újmy na zdraví, závisí pouze na něm, zda a kdy o přiznání invalidního důchodu požádá. Odpovědnost za opožděnou žádost nelze přenášet na škůdce, který by ji tak měl neodůvodněně finančně nést; proto je nutné od pravděpodobného výdělku, kterého by jinak poškozený dosahoval, odečítat výši následně přiznaného invalidního nebo částečného invalidního důchodu po celou dobu, za kterou náhrada za ztrátu na výdělku přísluší. Jde o obdobu situace, kdy nelze přiznat náhradu za ztrátu na výdělku ze subjektivního důvodu zmeškání příležitosti k výdělku vykonáváním vhodné práce [§ 447 odst. 3 písm.d) obč. zák.]. Posouzení této otázky proto vždy závisí především na tom, zda poškozený požádal o přiznání invalidního důchodu opožděně vlastní vinou, nebo zda mu v tom bránily objektivní okolnosti. 15. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani dosavadní judikatura ohledně vědomosti o rozsahu ztráty na výdělku, která ji váže až k okamžiku přiznání invalidního důchodu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, č. 36/2007 Sbírky), neboť se vztahuje pouze k otázce počátku běhu promlčecí doby a navíc se odvíjí od neznámé výše později přiznaného invalidního důchodu. Proto na posuzovaný případ, kde je naopak tato výše známa a ovlivňuje výši náhrady za ztráty na výdělku, nedopadá. 16. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá, o. s. ř.).

decision_1189.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 96/2023, ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.96.2023.1 Číslo: 22/2023 Právní věta: K uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení zákonným zástupcem nezletilého podle § 43 odst. 3 tr. ř. zásadně není nutný souhlas opatrovnického soudu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 7 Tdo 96/2023 Číslo rozhodnutí: 22 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poškozený Předpisy: § 43 odst. 3 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Dotčená rozhodnutí: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 10 As 123/2021, č. 4241/2021 Sb. NSS Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4531/2018 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016 Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3629/15 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011 Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného F. N. podané protirozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 239/2022, ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 67/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 6. 2022, č. j. 3 T 67/2022-347, byl obviněný F. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy. 2. Jako přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud ve Zlíně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 8. 2021 na silnici č. I/57 řídil osobní automobil zn. Volkswagen XY, při jízdě ve směru od obce XY k obci XY, okres Zlín, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, při projíždění pravotočivé zatáčky nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí 116 km/h nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku, v následující levotočivé zatáčce přejel do protisměru, pravou boční částí svého vozidla narazil do levé přední části osobního automobilu zn. Ford XY a v důsledku toho došlo ke zranění osob jedoucích ve vozidle zn. Ford XY, přičemž poškozená B. B. na místě zemřela a poškození M. N., AAAAA (pseudonym), B. N. a F. J. utrpěli zranění specifikovaná ve výroku rozsudku. Podle výroku o vině obviněný popsaným způsobem jízdy porušil ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. 3. O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti výrokům o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, č. j. 5 To 239/2022-385. Podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. bylo v rozsahu zrušení nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Napadl jednak výrok o trestu s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., jednak výrok o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným nezletilým AAAAA a BBBBB (pseudonym) s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky proti výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody shrnul tvrzením, že uložený trest je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený a při jeho ukládání nebyla zhodnocena osobnost obviněného, polehčující okolnosti a další skutkové okolnosti případu. Výhrady proti výroku, jímž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy nezletilým poškozeným, založil na názoru, že podkladem tohoto výroku byl v rozporu s ustanovením § 898 o. z. návrh učiněný bez předchozího schválení opatrovnickéhosoudu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. 5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že námitky, které obviněný uplatnil proti výroku o trestu, nejsou dovolacím důvodem a neopodstatňují zásah Nejvyššího soudu ani s ohledem na ústavní princip proporcionality trestní represe. K námitkám obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nezletilým poškozeným zejména uvedla, že Krajský soud v Brně nerozhodl proti smyslu ochrany zájmů nezletilých, jak je vyjádřena v § 898 o. z. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. III. Přípustnost a důvodnost dovolání A) Obecná východiska 6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 7. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z důvodů, které jsou v zákoně taxativně stanoveny, v dané věci z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (ve znění zákona č. 220/2021 Sb). Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat některý ze zákonných dovolacích důvodů, ale je nutné, aby mu obsahově odpovídaly konkrétní námitky, na nichž je dovolání založeno. Pouze takové námitky mají relevanci dovolacího důvodu. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 9. Obviněný sice odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neuplatnil žádnou námitku, která by se pod něj dala podřadit, což ani nepřicházelo v úvahu. Dovolání nesměřovalo proti výroku o vině. Proti tomuto výroku nebylo přípustné, protože o vině Krajský soud v Brně ve druhém stupni nerozhodoval, resp. výrok o vině nebyl povinen přezkoumávat (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Podané dovolání se tedy nijak nevztahovalo k otázce naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a tudíž se nijak netýkalo „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. 10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 11. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 12. Odkaz obviněného na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. nebyl spojen s žádnou námitkou, která by některému z těchto dovolacích důvodů odpovídala svým obsahem. B) K výroku o trestu13. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení vadného výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotněprávních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a nikoli s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný vztah těchto dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního vyplývá, že má-li být výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 14. Při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je třeba mít na paměti povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. To se projevuje především tím, že dovolacím důvodem není nepřiměřenost uloženého trestu, ale mnohem závažnější nesoulad výroku o uložení trestu se zákonem, a to uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Přiměřenost, resp. nepřiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, ale přesto ji nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Tento obecný hmotněprávní dovolací důvod nelze použít, když tu je zvláštní dovolací důvod stanovený ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Jestliže by se připustilo, že nepřiměřenost trestu je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak by ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční, nadbytečné a nedávalo by žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by bylo vždy jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, a tudíž dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z toho je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. 15. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nejsou námitky ohledně přiměřenosti trestu dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud do výroku o takto uloženém trestu zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, který je definičním znakem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu podklad v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (tím spíše, jde-li o základní ústavně zaručená práva). 16. Dovolání obviněného směřovalo proti výroku o uložení trestu odnětí svobody. Jde o přípustný druh trestu, který byl obviněnému uložen v trvání osmnácti měsíců, tedy ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 143 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho roku do šesti let. Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Touto výměrou bylo více než dostatečně vyjádřeno vše, co bylo možno hodnotit ve prospěch obviněného. Pokud byl obviněnému trest odnětí svobody uložen nepodmíněně, není to v žádném, natož pak extrémním rozporu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku, v němž jsou stanoveny zákonné předpoklady podmíněného odkladu výkonu trestu. Tyto předpoklady se vztahují jednak k osobě obviněného a jednak k okolnostem případu, přičemž citované ustanovení vyžaduje, aby obě skupiny předpokladů byly splněny současně. V posuzované věci lze zákonné předpoklady podmíněného odkladu výkonu trestu shledávat jen z hlediska osoby obviněného, avšak rozhodně ne zhlediska okolností případu. Obviněný jel v točitém úseku pozemní komunikace rychlostí nejméně 116 km/h, což představovalo nejen překročení obecně stanoveného rychlostního limitu 90 km/h, ale znamenalo to hrubě nepřiměřenou rychlost i vzhledem ke konkrétní situaci, v níž se obviněný nacházel. Způsob jízdy obviněného nebyl pouze neopatrný či nepozorný, ale byl vyloženě hazardérský a vystavoval ostatní účastníky provozu na pozemní komunikaci extrémnímu nebezpečí. To se nakonec potvrdilo tím, že obviněný nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku, vjel s ním do protisměru a narazil do protijedoucího vozidla, v němž cestovalo celkem pět osob, z nichž jedna byla usmrcena a čtyři ostatní zraněny. Popsaným způsobem si obviněný při řízení vozidla počínal přes očividnou řidičskou nezkušenost, neboť držitelem řidičského oprávnění k řízení osobního automobilu byl teprve od 15. 7. 2020. Souhrn závažných okolností případu plně opodstatňuje závěr, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody není trestem, který by kolidoval s ústavním principem proporcionality trestní represe nebo který by porušoval ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku. 17. Obviněný se snažil zdůvodnit namítanou neústavnost výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody jeho překvapivostí. Takové námitce nelze přisvědčit. Krajský soud v Brně uložil zmíněný trest z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Přitom státní zástupce v odvolání výslovně požadoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněnému tudíž bylo známo, jaký výsledek odvolacího řízení požaduje státní zástupce, resp. jaký výsledek přichází v úvahu. O překvapivosti napadeného rozsudku, která jinak může být projevem vybočení z mezí spravedlivého procesu, nelze v dané věci vůbec uvažovat. 18. Proti výroku o trestu bylo dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu. C) K výroku o náhradě nemajetkové újmy 19. Po zrušení výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně nově rozhodl Krajský soud v Brně mimo jiné tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému nezletilému AAAAA ve výši 275 387 Kč a poškozené nezletilé BBBBB ve výši 234 265 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal nezletilé poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se o náhradu nemajetkové újmy vniklé v důsledku usmrcení poškozené B. B., která byla babičkou nezletilých poškozených. Krajský soud v Brně tak snížil náhradu nemajetkové újmy, kterou Okresní soud ve Zlíně každému z nezletilých poškozených přiznal ve výši 640 998 Kč. 20. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezletilé poškozené uplatnil zmocněnec (advokát), jehož jim k tomu zvolila matka jako zákonná zástupkyně nezletilých. Obviněný v dovolání namítl, že tu nebylo předcházející schválení opatrovnického soudu podle § 898 o. z. 21. Tato námitka má procesní povahu a tím pádem obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je porušení hmotného práva. 22. Práva nezletilého poškozeného v trestním procesu vykonává především jeho zákonný zástupce (§ 45 odst. 1 věta první tr. ř.). Bližší ustanovení o takových úkonech trestní řád neobsahuje a v obecné rovině lze připustit, že i zde platí ustanovení § 898 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro vykonávání práv nezletilých poškozených, zejména pro uplatňování nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení, se však toto ustanovení v praxi nepoužije. 23. Potřebný souhlas soudu jako podmínka právního jednání rodičů v záležitostech jmění dítěte jesice zakotven v občanském zákoníku, týká se však jak hmotněprávních, tak procesních úkonů (právních jednání). V daném případě je zpochybňován úkon podle § 43 odst. 3 tr. ř., tj. uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním (adhezním) řízení. Jde o úkon ryze procesní povahy. Nejde tudíž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). 24. Nejvyšší soud se zaměřil i na to, zda namítaný nedostatek souhlasu opatrovnického soudu s uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy mohl představovat nějaké porušení práv obviněného, případně i práva na spravedlivý proces, a dospěl k závěru, že nikoli. 25. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl v posuzované věci uplatněn za účinnosti § 898 o. z. ve znění zákona č. 192/2021. Podle § 898 odst. 1 o. z. k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty (toto ustanovení zůstalo nedotčeno zákonem č. 192/2021 Sb.). V ustanovení § 898 odst. 2 o. z. (ve znění zákona č. 192/2021 Sb.) jsou uvedeny případy, kdy je vždy třeba souhlasu soudu, přičemž tu není uvedeno právní jednání týkající se nároku dítěte na náhradu nemajetkové újmy. Podle § 898 odst. 3 o. z. (ve znění zákona č. 192/2021 Sb.) je-li to v zájmu dítěte, může (opatrovnický) soud zúžit okruh právních jednání, která podléhají souhlasu soudu. Podle § 898 odst. 4 o. z. (ve znění zákona č. 192/2021 Sb.) jednal-li rodič za dítě bez souhlasu soudu, lze právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu. 26. Obviněný vznesenou námitku chybějícího souhlasu opatrovnického soudu podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4531/2018, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobce a v němž byl vyjádřen právní názor (vyslovený i v dřívější judikatuře), že podání jakékoli občanskoprávní žaloby je neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého, takže k podání žaloby je nutný souhlas opatrovnického soudu. Významné ovšem je, že v uvedené věci směřovalo dovolání (původně nezletilého) žalobce proti usnesení odvolacího soudu, který potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. zastaveno z důvodu nedostatku podmínek řízení (které soud v občanskoprávním řízení zkoumá podle § 103 o. s. ř.), přičemž nedostatek podmínek řízení spočíval v tom, že opatrovnický soud nedal souhlas k podání žaloby. Žaloba tedy nebyla zamítnuta z důvodu věcné neopodstatněnosti, kterou by působil chybějící souhlas opatrovnického soudu. Z toho jasně vyplývá, že souhlas soudu podle § 898 odst. 1 o. z. je procesní podmínkou podání žaloby, není složkou její hmotněprávní opodstatněnosti a jeho nedostatek nemůže být namítán jako porušení hmotného práva. Kromě toho je třeba mít na paměti odlišnost řízení občanskoprávního od řízení trestního, zde zejména z hlediska možnosti vzniku povinnosti k placení nákladů řízení. 27. Také v řízení podle soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.) je třeba zkoumat podmínky řízení a při jejich nesplnění návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. I zde přichází v úvahu posouzení, zda k podání žaloby ve správním soudnictví je nutný souhlas opatrovnického soudu podle § 898 o. z. Nejvyšší správní soud však ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 10 As 123/2021, vyložil, že ačkoli ani podání žaloby ve správním soudnictví není běžnou záležitostí, potenciální zásah těchto řízení do majetkové sféry nezletilého bude zpravidla nižší než v občanskoprávním řízení, a to pro rozdílný rozsah a strukturu nákladů řízení a zanedbatelnou výši soudního poplatku. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že správní soud je v každé konkrétní věci oprávněn vyhodnotit, jak podstatně by dané řízení mohlo zasáhnout do práv či povinností nezletilého, zejména zda v souvislosti se soudním řízením nehrozí žalujícímu dítěti významnější finanční náklady, a zda tedy konkrétní žaloba vyžaduje schválení opatrovnického soudu. Takový souhlas bude podle Nejvyššího správního soudu namístě typicky tam, kde se spor před správním soudem týká nemovitosti dítěte (např. rozhodnutí o odstranění stavby apod.), nebo i tam, kde by zákonní zástupci dítěte podávali šikanózní či abuzivní nebo opakované zjevně bezúspěšné žaloby apod. V konkrétní rozhodované věci však Nejvyšší správnísoud nepovažoval za vadu, že soud přivolení opatrovnického soudu k podání žaloby nevyžadoval. 28. V trestním (adhezním) řízení je určitou obdobou zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a odmítnutí návrhu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení podle § 206 odst. 3 tr. ř., které se vztahuje i na případy nesplnění procesních podmínek, tedy například i na situaci, kdy nesvéprávný poškozený není řádně zastoupen. Souhlas opatrovnického soudu s podáním návrhu podle § 43 odst. 3 tr. ř. není však zpravidla namístě vyžadovat, neboť takový návrh se nemůže dotknout majetkových práv, resp. jmění poškozeného, který není plně svéprávný, zde konkrétně dítěte. Nehrozí tu totiž ani potencionální nutnost hradit úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3629/15). 29. Ustanovení § 898 o. z. je koncipováno jako ochrana zájmů nezletilých dětí ve sféře jejich jmění před možnými nepříznivými důsledky neuvážených, riskantních, zbytečných či jinak nepředložených právních jednání rodičů jako zákonných zástupců. Citované ustanovení rozhodně není určeno k ochraně práv či zájmů osob, vůči nimž směřují uplatňované nároky nezletilých dětí. Jestliže rodiče nezletilého dítěte, resp. zmocněnec zvolený k tomu rodiči, uplatní za nezletilé dítě jako poškozeného v trestním řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem, pak v běžně se vyskytujících případech nepřichází v úvahu, aby to pro jmění nezletilého dítěte mělo nějaké nepříznivé důsledky, například v podobě povinnosti k náhradě nákladů řízení. V krajním případě může být poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž je okruh možných výsledků nepříznivých pro poškozeného prakticky vyčerpán. 30. V trestním řízení proto není zpravidla nutný souhlas opatrovnického soudu k tomu, aby zákonný zástupce nezletilého (dítěte) podal v adhezním řízení návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. na uložení povinnosti obviněnému k náhradě škody či nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení. Z toho správně vychází i praxe soudů, které takový souhlas nevyžadují. Takový souhlas nebyl nutný ani v nyní posuzované věci. 31. Uvedená námitka dovolatele tedy nejen že nebyla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani by neměla jakékoli opodstatnění. 32. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani stručnou a nekonkrétní námitku, že „poškození nebyli vyslechnuti v žádné fázi trestního řízení tak, aby soud mohl jejich nároky objektivizovat“. Navíc se obdobnou námitkou zabýval odvolací soud a z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že dokazování k této otázce vytvořilo dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy. 33. Také proti výroku o náhradě nemajetkové újmy bylo dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu. IV. Závěrem k podanému dovolání 34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

decision_119.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.NSČR.7.2014.1 Číslo: 76/2017 Právní věta: Pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 29 NSCR 7/2014 Číslo rozhodnutí: 76 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Zástavní právo Předpisy: § 167 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 § 338d o. s. ř. § 5 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání zajištěného věřitele č. 1 FINCOM TRADE LTD. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. KSLB 57 INS 18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 17. 5. 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011-B-32, vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) souhlas s tím, aby JUDr. D. T., insolvenční správce dlužníka H & M, Pila a truhlárna s. r. o., vydal výtěžek zpeněžení z prodeje majetku sloužícího k zajištění pohledávky [nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 193, v katastrálním území M. u L., obec M., vedených Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště L., blíže označených ve výroku (dále jen „nemovitosti“)] tak, že: [1] Zajištěný věřitel č. 1 FINCOM TRADE LTD. obdrží částku 1 534 034,40 Kč. [2] Zajištěný věřitel č. 4 Finanční úřad pro Liberecký kraj obdrží částku 508 304 Kč.[3] Zajištěný věřitel č. 9 Česká správa sociálního zabezpečení obdrží částky 449 084,85 Kč a 705 461,15 Kč. 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Usnesením ze dne 18. 6. 2007, č. j. 30 E 17/2007-7, které nabylo právní moci dne 18. 7. 2007, nařídil Okresní soud v Liberci (dále jen „exekuční soud“) na základě návrhu podaného 26. 1. 2007 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele č. 9 (oprávněného) ve výši 449 084,85 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [2] Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2007, č. j. 155213/2007/192941/5225, které nabylo právní moci dne 24. 8. 2007, zřídil správce daně (Finanční úřad pro Liberecký kraj) zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky věřitele č. 4 ve výši 33 167 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [3] Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2008, č. j. 203819/2008/192941/5225, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2008, zřídil správce daně (Finanční úřad pro Liberecký kraj) zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky věřitele č. 4 ve výši 475 137 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [4] Usnesením ze dne 23. 6. 2009, č. j. 30 E 187/2008-14, které nabylo právní moci dne 20. 8. 2009, nařídil exekuční soud na základě návrhu podaného 12. 12. 2008 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele č. 9 (oprávněného) ve výši 705 461,15 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [5] Usnesením ze dne 16. 10. 2009, č. j. 30 E 73/2009-37, které nabylo právní moci dne 21. 11. 2009, nařídil exekuční soud na základě návrhu podaného 6. 4. 2009 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, k zajištění pohledávky věřitele č. 1 (oprávněného) ve výši 2 197 606,16 Kč (následně přihlášené do insolvenčního řízení). [6] Zajištěný věřitel č. 1 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 3 090 676,74 Kč, jako pohledávky zajištěné ve výši 2 197 606,16 Kč předmětnými nemovitostmi, a takto byly jeho pohledávky zjištěny při přezkumném jednání konaném dne 21. 2. 2012 (dále jen „přezkumné jednání“). [7] Zajištěný věřitel č. 4 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 925 296 Kč, jako pohledávky zajištěné ve výši 508 304 Kč předmětnými nemovitostmi, a takto byly jeho pohledávky zjištěny při přezkumném jednání. [8] Zajištěný věřitel č. 9 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 2 289 118 Kč, jako pohledávky zajištěné ve výši 2 062 954 Kč předmětnými nemovitostmi, a takto byly jeho pohledávky zjištěny při přezkumném jednání. [9] Nemovitosti sloužící k zajištění pohledávek věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9, sepsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. 2. 2012, byly zpeněženy za částku 3 500 000 Kč. [10] Od částky dosažené zpeněžením byly odečteny náklady spojené se správou a zpeněžením v celkové výši 225 751 Kč, z čehož 57 751 Kč činily náklady spojené se správou a 168 000 Kč náklady spojené se zpeněžením. Dále byla podle ustanovení § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů,odečtena odměna insolvenčního správce ve výši 77 364,61 Kč (2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli + 21% daň z přidané hodnoty). [11] Insolvenční správce dlužníka požádal insolvenční soud podáním doručeným 19. 3. 2012 o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí sloužících k zajištění pohledávky věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9. 3. Na tomto základě dospěl insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 167 odst. 1, § 299 odst. 1 a § 305 odst. 1 insolvenčního zákona – k následujícím závěrům: [1] Na zpeněžených nemovitostech vázlo zástavní právo zajištěných věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9. [2] Zástavní právo, které vzniká na základě rozhodnutí správního orgánu, se uspokojuje v pořadí, jež je dáno dnem nabytí právní moci rozhodnutí o jeho zřízení. Pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodující den, v němž došel soudu návrh na jeho zřízení. Soudcovské zástavní právo vzniká právní mocí rozhodnutí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Den, kdy došel soudu návrh, je však určující z hlediska jeho pořadí. [3] První pořadí tedy přísluší věřiteli č. 9, druhé a třetí pořadí věřiteli č. 4, čtvrté pořadí (opět) věřiteli č. 9 a páté pořadí věřiteli č. 1. [4] Vzhledem k tomu, že nároky zajištěných věřitelů přesahují celkovou částku určenou k výplatě, budou plně uspokojeni pouze zajištění věřitelé v prvním až čtvrtém pořadí, tj. věřitel č. 9 a věřitel č. 4. Zajištěný věřitel, jehož právní důvod zajištění vznikl jako poslední (věřitel č. 1), bude uspokojen pouze v části přihlášené pohledávky. [5] Vzhledem k tomu, že (jinak) byly splněny podmínky pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, rozhodl insolvenční soud tak, jak je uvedeno ve výroku. 4. K odvolání zajištěného věřitele č. 1, jež směřovalo jen proti té části usnesení insolvenčního soudu, ve které insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce dlužníka vydal zajištěnému věřiteli č. 9 z výtěžku zpeněžení nemovitostí částku 705 461,15 Kč, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B-49, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu. 5. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: [1] Není důvodná odvolací námitka, že usnesení insolvenčního soudu nemohl vydat vyšší soudní úředník Mgr. J. K., jelikož rozvrhem práce insolvenčního soudu údajně nebyl zařazen do soudního oddělení 57 INS, jemuž byla věc přidělena. Dodatkem č. 9 rozvrhu práce insolvenčního soudu pro rok 2012 ze dne 31. 5. 2012, Spr. 2315/2012 (dále jen „dodatek č. 9“), bylo totiž soudní oddělení 57 INS zrušeno k 1. 6. 2012 a místo něj bylo zřízeno nové soudní oddělení 54 INS, do něhož (jak plyne z rozvrhu práce insolvenčního soudu pro rok 2013) J. K. byl (a nadále je) zařazen. Řízení tudíž není (nebylo) postiženo zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení soudu. [2] Odvolací soud se neztotožnil ani se zbytkovou částí odvolací argumentace, v níž odvolatel sice nezpochybňuje, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na jeho zřízení, nicméně akcentuje, že insolvenční soud a potažmo věřitelé jsou vázáni tím, v jakém pořadí, včetně doby vzniku zajištění, byla přihlášená pohledávka přezkoumána.[3] S odvolatelem lze souhlasit v tom, že ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona určuje, že jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a vyjma druhu zajištění označit i dobu jeho vzniku. K tomu je dlužno dodat, že podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. g) bodu 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, musí přihláška u pohledávek zajištěných majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka (jak tomu bylo i v tomto případě), obsahovat popis právní skutečnosti, na jejímž základě zajištění vzniklo, rozhodné právo, jímž se zajištění řídí, popis majetku majetkové podstaty, k němuž bylo zajištění zřízeno, údaj o tom, zda byla uzavřena dohoda o pořadí uspokojení zajištěných věřitelů podle ustanovení § 299 odst. 1 insolvenčního zákona, a způsob výpočtu úroku podle ustanovení § 171 téhož zákona pro případ, že na něj věřiteli v řízení vznikne nárok. [4] Účelem těchto ustanovení je vymezit skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci zajištění přihlášené pohledávky tak, aby bylo možno přistoupit k jejímu přezkoumání na přezkumném jednání. Podkladem pro přezkumné jednání je seznam přihlášených pohledávek, v němž, a potud je třeba dát odvolateli za pravdu, musí být pohledávka označena pořadím, jaké jí v přihlášce přisuzuje věřitel. To, že pohledávka má podle názoru insolvenčního správce nebo věřitelů jiné pořadí, dají najevo tím, že přihlášené pořadí popřou způsobem předvídaným v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. [5] Odvolací soud je v souladu s převažující praxí konkursních a insolvenčních soudů toho názoru, že otázka doby vzniku zástavního práva nebo doby vzniku zajištění, jež je (může být) určující pro určení pořadí uspokojení zajištěných věřitelů dle ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, není předmětem přezkoumání na přezkumném jednání, nýbrž je (může být) posuzována (řešena) v usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zajištěným věřitelům podle ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona (proti němuž je odvolání přípustné). Proto nelze přisvědčit odvolateli v tom, že insolvenční soud v napadeném usnesení nepřípustně (libovolně) změnil (přehodnotil) výsledky přezkumného jednání, určil-li pořadí, v jakém se pohledávky zajištěných věřitelů uspokojí z výtěžku zpeněžení nemovitostí. [6] V posuzovaném případě je (bylo) pro určení pořadí uspokojení pohledávky věřitele č. 9 a pohledávky odvolatele z výtěžku zpeněžení nemovitostí určující, že v souladu s ustanovením § 338b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podal věřitel č. 9 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (již) dne 12. 12. 2008, tj. dříve než odvolatel, jenž tak učinil (až) dne 6. 4. 2009. Insolvenční soud proto nepochybil, rozhodl-li, že se z výtěžku zpeněžení nemovitostí uspokojí zcela pohledávka věřitele č. 9, kdežto pohledávka odvolatele jen zčásti. [7] Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že nesouhlasí s názorem insolvenčního správce, který dovozoval, že ustanovení § 299 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje speciální úpravu pro určení pořadí pohledávek zajištěných soudcovským zástavním právem a že rozhodným dnem je den nabytí právní moci usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva. O speciální úpravu nejde již proto, že se uvedené ustanovení o soudcovském zástavním právu speciálně nezmiňuje. [8] K argumentaci insolvenčního správce, že s ohledem na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dle ustanovení § 109 insolvenčního zákona by jiný než jím podaný výklad vedl (mohl vést) k paradoxní situaci, kdy by soudcovské zástavní právo již sice nebylo možno nabýt (kdyby usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci až po zahájení insolvenčního řízení), leč přesto by mělo přednost před zástavním právem, u něhož by usnesenío nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, avšak návrh na jeho nařízení byl podán později, odvolací soud uvádí, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v ustanovení § 41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel č. 1 „v celém jeho rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že zajištěný věřitel č. 9 obdrží z částky 705 461,15 Kč jen částku 41 889, 39 Kč a zbývajících 663 571,76 Kč bude vydáno dovolateli. 7. Dovolací argumentace se soustřeďuje k následujícím otázkám. I. K obsazení insolvenčního soudu. 8. Dovolatel má i nadále za to, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen, když J. K. nebyl zařazen rozvrhem práce insolvenčního soudu do soudního oddělení 57 INS. K tomu, jak se s věcí vypořádal odvolací soud, uvádí, že z dodatku č. 9 neplyne, že soudní oddělení 57 INS bylo nahrazeno soudním oddělením 54 INS, tedy že by věci spadající do (dodatkem č. 9 skutečně zrušeného) soudního oddělení 57 INS přebíralo nové soudní oddělení 54 INS (agenda soudního oddělení 57 INS nebyla po jeho zrušení přikázána žádnému jinému soudnímu oddělení). II. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. 9. Odvolací soud se nezabýval odvolací námitkou, že rozhodnutí insolvenčního soudu je nepřezkoumatelné, jelikož insolvenční soud v něm nevyložil, proč se má pořadí pohledávky věřitele č. 9 ve výši 705 461,15 Kč, zajištěné soudcovským zástavním právem zřízeným usnesením exekučního soudu ze dne 23. 6. 2009, řídit v insolvenčním řízení dnem 12. 12. 2008 (kdy byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem), a nikoli dnem 20. 8. 2009, uvedeným v přihlášce pohledávky. Odvolací soud sám se pak nevypořádal s odvolací argumentací, pouze vyslovil právní názor, jenž ale nikterak nepodložil argumentačně. Dovolateli tedy není zřejmé, proč neměl odvolací soud jeho námitky za relevantní. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval (uzavírá dovolatel), že je nepřípustným porušením práva na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod, jestliže se soud neztotožňuje s právní argumentací obsaženou v podáních, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevyloží proč (a zastává opačné stanovisko). Potud dovolatel činí odkaz na „III. ÚS 176/96“, případně „29 Odo 551/2006“ (takto se dovolatel zřejmě pokouší identifikovat jednak nález Ústavního soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. III.ÚS 176/96, uveřejněný pod číslem 89/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nález je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 137. III. K pořadí přihlášené zajištěné pohledávky. 10. Dovolatel poukazuje na ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého je věřitel povinen uvést v přihlášce dobu vzniku zajištění, jakož i na ustanovení § 176 insolvenčního zákona, které určuje, že za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. 11. Odtud jednoznačně plyne, že je to věřitel, kdo je odpovědný za to, že tvrzení obsažená v přihlášce jsou správná a pravdivá; uvedl-li tedy věřitel č. 9 v přihlášce, že zajištění pohledávky vzniklo dne 20. 8. 2009, pak přihlásil pohledávku jako zajištěnou „s pořadím práva na uspokojení“ k 20. 8. 2009. Přitom není rozhodné, zda by pohledávka mohla mít výhodnější pořadí. To, že pro pořadí pohledávky (a práva a povinnosti věřitele s tím spojená) je rozhodné pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, je ostatně zřejmé též s přihlédnutím k ustanovení § 179 insolvenčního zákona. Věřitel č. 9 disponuje odborně vzdělanými pracovníky, takže je na místě předpokládat, že nejde o laika (a je akcentována jeho odpovědnost za správnost údajů uvedených v přihlášce). 12. Přihláška pohledávky do insolvenčního řízení je obdobou žaloby. Věřitel v ní uvádí, jakou pohledávku uplatňuje, v jaké výši (respektive v jaké výši žádá její uspokojení) a zda jde o pohledávku zajištěnou (jaké je pořadí zajištěné pohledávky, respektive v jakém pořadí žádá uspokojení pohledávky). Stejně jako nemůže soud v nalézacím řízení přiznat žalobci více (či něco jiného) než požaduje, nemůže v insolvenčním řízení insolvenční soud přisoudit pohledávce lepší pořadí, než které věřitel požaduje v přihlášce. 13. Předmětná pohledávka věřitele č. 9 byla přezkoumána jako pohledávka ve výši 705 461,15 Kč zajištěná majetkem dlužníka s pořadím pro uspokojení vázaným na 20. 8. 2009. Přihlásí-li věřitel pohledávku v lepším pořadí, než jí svědčí, je namístě popření pořadí. To, že přihlásí pohledávku v horším pořadí, než by mohl, se však přičítá pouze věřiteli. Věřitel má přitom právo přihlásit pohledávku v horším pořadí; může jít o výsledek zhodnocení rizik věřitele plynoucích z případného popření pohledávky, kdyby lepší pořadí pohledávky bylo možno považovat za sporné. Kdyby to neplatilo, bylo by v insolvenčním řízení rovněž přípustné přezkoumat pohledávku (co do výše) bez ohledu na vůli věřitele na základě volné úvahy insolvenčního správce či insolvenčního soudu nad rámec toho, co bylo přihlášeno. 14. Příkladem toho, kdy věřitel záměrně přihlásí do insolvenčního řízení pohledávku zajištěnou zástavním právem v horším pořadí, než by mohl (aby předešel případným sankčním důsledkům spojeným s uvedením výhodnějšího data určujícího pořadí), je (dle dovolatele) např. souběh zřízeného zástavního práva smluvního a soudcovského zástavního práva. Věřitel má k zajištění pohledávky zřízeno smluvní zástavní právo, může však pochybovat o platnosti zástavní smlouvy, proto pohledávku zajistí ještě prostřednictvím soudcovského zástavního práva. Potud dovolatel poukazuje na dikci § 338d odst. 1 o. s. ř., dodávaje, že má-li věřitel důvodné pochybnosti o platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního a není přesvědčen o tom, že takto zřízené zástavní právo by obstálo v případném incidenčním sporu (a tedy, že by obhájil pořadí soudcovského zástavního práva pořadí dané smluvním zástavním právem), může uplatnit pořadí pohledávky řídící se dnem, kdy byl soudu podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. 15. Obdobně je tomu tam, kde má věřitel do insolvenčního řízení přihlášených více zajištěných pohledávek (s odlišnými daty rozhodnými pro určení pořadí jejich uspokojení), přičemž některé ztěchto pohledávek jsou zajištěny i jinak (např. ručením). Pro věřitele může být výhodnější přihlásit pohledávku, která má být uspokojena z předmětu zajištění, záměrně v horším pořadí (než by mohl), čímž pohledávku zařadí za další své pohledávky, neboť je-li pohledávka zajištěna i jinak (např. ručením), je pravděpodobné, že bude uspokojena i mimo insolvenční řízení, kdežto pohledávku s reálně horším pořadím lze uspokojit pouze v rámci insolvenčního řízení. 16. Tvrzení obsažená v přihlášce jsou (obdobně jako u žaloby) rámcem pro to, v jakém rozsahu je pohledávka věřitele v insolvenčním řízení posuzována insolvenčním správcem a ostatními věřiteli, jak je přezkoumávána a následně i uspokojena. 17. Při přezkumu pohledávek se vychází právě z tvrzení obsažených v přihlášce, a jsou-li tato tvrzení v takovém rozporu s faktickým stavem, že by pohledávka mohla být přezkoumána, ačkoliv toto právo věřiteli nesvědčí (nebo mu nesvědčí v tvrzeném rozsahu či pořadí), popře ji insolvenční správce nebo přihlášený věřitel. Podstata popření přitom tkví v tom, že vadně přihlášená pohledávka nebude uspokojena ve větším rozsahu nebo v lepším pořadí, než jí náleží. Není-li pohledávka popřena, „je přezkoumána“ v přihlášeném rozsahu a pořadí. K řečenému dovolatel poukazuje i na to, že věřitel č. 9 ve vyjádření k odvolání sám uvedl, že v přihlášce pohledávky ve výši 705 461,15 Kč udal jako den vzniku zajištění 20. 8. 2009, s čímž se odvolací soud (dle mínění dovolatele) nevypořádal. 18. Dovolatel dále vyslovuje přesvědčení, že pořadí zajištěných pohledávek je předmětem přezkumu při přezkumném jednání, jehož výsledek je závazný pro všechny subjekty zúčastněné na insolvenčním řízení, tedy též pro insolvenční soud, jenž sám není nadán právem pohledávku popřít (které mají v čase do přezkumného jednání pouze insolvenční správce, dlužník a věřitelé). Řečené podle dovolatele plyne jednak z § 179 insolvenčního zákona (z nějž lze i jazykovým výkladem dovodit, že předmětem přezkumu je jak skutečnost, že pohledávka je zajištěna, tak pořadí pohledávky), jednak z následné novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně z ustanovení § 230 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění této novely [odtud plyne, že zákonodárce předpokládá, že po přezkumném jednání (nikoliv až v době rozhodování soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům) je pevně ustanoven okruh zajištěných věřitelů a jejich pohledávek (ať už je důvod vzniku jejich zajištění jakýkoliv) a je rovněž pevně ustanoveno pořadí, ve kterém se budou uspokojovat ze zpeněžovaného majetku]. 19. Kdyby okruh zajištěných věřitelů, jejich pohledávek a pořadí těchto pohledávek nebyly pevně dány po skončení přezkumného jednání a pořadí pohledávek by s konečnou platností přezkoumával až insolvenční soud v době rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, mohl by pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se nakonec nebude uspokojovat ze zajištění jako první v pořadí, čímž by byla významně zkrácena práva věřitele prvního v pořadí. O tom, kdo je věřitelem prvním v pořadí k uspokojení ze zajištění, a tedy i k udělení pokynu, by totiž bylo rozhodnuto s konečnou platností až v době, kdy by byl předmět zajištění zpeněžen na základě pokynu zajištěného věřitele, který nebyl oprávněn k jeho udělení. Fakticky by tak šlo o situaci totožnou s tou, kdy by nezajištěný věřitel udílel pokyny ke zpeněžení předmětu zajištění namísto věřitele zajištěného, neboť to, kdo je věřitel zajištěný a kdo nezajištěný by nebylo jisté až do okamžiku, kdy by soud rozhodoval o vydání výtěžku zpeněžení. 20. Postup soudu, který při vydávání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům sám znovu posoudil pořadí přihlášených zajištěných pohledávek (odlišně od toho, jak byly přezkoumány při přezkumném jednání), poškozuje též práva ostatních zajištěných věřitelů. Nemohou-li si být přihlášení věřitelé jisti tím, že přihlášená pohledávka bude (nepopře-li ji insolvenční správce) přezkoumána v takové výši a v takovém pořadí, jak byla přihlášena, pak jsou popsaným postupem soudu krácena popěrná práva přihlášených věřitelů. Ti nemají před přezkumným jednáním žádnoumožnost zjistit stanovisko insolvenčního soudu, avšak popěrný úkon musí učinit nejpozději tři dny před přezkumným jednáním. Kdyby soud mohl sám pohledávku posoudit jako pohledávku, které svědčí lepší pořadí, než je deklarováno v přihlášce, byli by ostatní věřitelé fakticky zbaveni práva popřít pořadí takové pohledávky. 21. Takové odepření práva popírat pohledávku přihlášeného věřitele (a tedy bránit vlastní majetková práva) nelze zhojit ani tím, že proti usnesení o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům je přípustné odvolání. Věřitel, který je takto zbaven možnosti popřít pořadí pohledávky, a tedy iniciovat zahájení řádného incidenčního sporu, je totiž v takovém případě stavěn do role, ve které se může pouze odvoláním bránit proti rozhodnutí insolvenčního soudu; je tedy „zbaven možnosti vést řádné dvouinstanční řízení“ a je odkázán pouze na řízení odvolací, aniž by své argumenty mohl uplatnit před soudem prvního stupně. Výklad připouštějící nastíněný procesní postup insolvenčního soudu tedy zásadním způsobem porušuje právo věřitelů na spravedlivý proces a rovný přístup k soudu, když věřitelé, kteří popírají pravost či výši pohledávky, takto znevýhodněni nejsou. Kdyby soud mohl v průběhu insolvenčního řízení libovolně přehodnotit a při udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům posoudit znovu pořadí pohledávek zajištěných věřitelů v rozporu s výsledky přezkumného jednání, šlo by o situaci obdobnou tomu, jako kdyby se soud v rámci řízení o výkonu rozhodnutí zabýval otázkami spadajícími do nalézacího řízení. 22. Jak vyplývá z textu insolvenčního zákona, insolvenční soud uděluje souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům (nic více k tomuto insolvenční zákon neuvádí). Již z této dikce zákona je tedy zřejmé, že insolvenční soud není v této fázi řízení, „de facto bez návrhu“, oprávněn sám ze své iniciativy přezkoumávat pořadí přihlášených zajištěných pohledávek. 23. Dovolatel uzavírá, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s výše uvedenými argumenty, předmětná pohledávka věřitele č. 9 již byla v minulosti přezkoumána tak, jak ji věřitel č. 9 přihlásil, tedy s pořadím uspokojení řídícím se dnem 20. 8. 2009, a to při přezkumném jednání u insolvenčního soudu. Má-li tedy insolvenční soud za to, že je rovněž nadán právem přezkoumávat (vedle insolvenčního správce) pořadí přihlášených pohledávek, mohl toto své přesvědčení vyjevit již při předmětném přezkumném jednání (aby byl po jeho skončení s konečnou platností ustanoven okruh zajištěných věřitelů a jejich pořadí), což neučinil. III. Přípustnost dovolání 24. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 25. K rozsahu, v němž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ačkoliv dovolatel zjevně ohlašuje, že je napadá „v celém jeho rozsahu“, ve skutečnosti (podle dalšího obsahu dovolání) požaduje z částky, jež byla přednostně (před ním) určena k vydání věřiteli č. 9 (z částky 705 461,15 Kč) jen 663 571,76 Kč, s tím, že částka 41 889,39 Kč má být vydána věřiteli č. 9 (srov. článek X. dovolání). Za této situace pokládá Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu za napadené dovoláním jen v rozsahu částky 663 571,76 Kč. 26. Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a co do posouzení, zda v rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům může insolvenční soud vyjít z jiného dne vzniku zajištění, než je uveden v přihlášce (takto zjištěné) pohledávky zajištěného věřitele, závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylavyřešena. IV. Důvodnost dovolání 27. U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.; Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval dovolacími námitkami na podporu závěru o existenci takových vad. I. K obsazení insolvenčního soudu. 28. Námitkami k nesprávnému obsazení insolvenčního soudu vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. 29. Zmatečnostní vady řízení nejsou ani podle úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro dobu od 1. 1. 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze k nim však přihlédnout (jak uvedeno shora) u přípustného dovolání. 30. Meze zkoumání zmatečnostních vad řízení v rámci přípustného dovolání (v režimu § 242 odst. 3 o. s. ř.) jsou ovšem vytyčeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněným pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2006“). Z R 86/2006 (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) se pak podává, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování; podstatné je, zda zmatečnostní vada se podává ze spisu. 31. V daném případě obsah spisu existenci dovolatelem tvrzené zmatečnostní vady nedokládá [skutková tvrzení, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že řízení před insolvenčním soudem zmatečností postiženo není, ze spisu neplynou a zjevně vyžadují ověření (je k nim zapotřebí provést příslušná zjištění z rozvrhu práce insolvenčního soudu pro příslušný kalendářní rok, včetně změn a dodatků rozvrhu práce)]. Závěr, že řízení je postiženo tvrzenou zmatečností, na základě obsahu spisu učinit nelze a dovolání potud není důvodné. II. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. 32. Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 33. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). 34. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům najeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. 35. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které má uspokojení zajištěné pohledávky věřitele č. 9 přednost před uspokojením zajištěné pohledávky dovolatele (proto, že zástavní právo věřitele č. 9 vzniklo s dřívějším pořadím než zástavní právo dovolatele). I když se odvolací soud s odvolací námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu nevypořádal výslovně, z toho, že je věcně přezkoumal, plyne i jeho názor, že nejde o rozhodnutí „nepřezkoumatelné“. V situaci, kdy rozhodnutí insolvenčního soudu namítanou vadou zjevně postiženo nebylo, a nebránilo tak dovolateli v žádném směru v uplatnění odvolacích námitek, neutrpěl dovolatel tím, že odvolací soud uvedenou námitku nerozebral výslovně, žádnou procesní újmu na svých právech. 36. K výhradě dovolatele, že nepřezkoumatelné je i rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož ten se nevypořádal s odvolací argumentací, pouze vyslovil právní názor, jenž nikterak nepodložil argumentačně, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R 100/2013. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, když jeho závěr, že pro určení pořadí, v jakém mají být z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojeni zajištění věřitelé, je rozhodná doba (skutečného) vzniku zajištění, vyplývá argumentačně z toho, jak předtím definoval spor o pořadí pohledávky. 37. Dovolání tak ani potud není opodstatněné (rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou nepřezkoumatelná). 38. Jiné (než shora vypořádané) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, takže zbývá určit, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního posouzení věci. III. K pořadí přihlášené zajištěné pohledávky. 39. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 40. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 41. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb.42. Podle ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění. Dle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Z ustanovení § 189 odst. 1 insolvenčního zákona dále plyne, že insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné. Z ustanovení § 195 insolvenčního zákona se pak podává, že o popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 (odstavec 5). 43. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (25. 11. 2011) a do vydání napadeného usnesení změn nedoznala. 44. Podle ustanovení § 338d odst. 1 o. s. ř. [v rozhodném znění, tj. ve znění účinném v době, kdy věřitel č. 9 podal u exekučního soudu návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši 705 461,15 Kč (12. 12. 2008), jež se nezměnilo do dne právní moci usnesení, jímž exekuční soud toto soudcovské zástavní právo zřídil (20. 8. 2009)], pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva; došlo-li několik návrhů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva. 45. V tomto právním rámci lze k právním otázkám otevřeným dovoláním k pořadí přihlášené zajištěné pohledávky uvést následující: [1] Nejvyšší soud se obdobnou problematikou zabýval [pro poměry konkursních řízenívedených podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] v usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2741/2012. V něm ozřejmil, že: 1/ Údaj o pořadí, v jakém vznikl právní nárok přihlášeného věřitele na oddělené uspokojení přihlašované pohledávky, není povinnou náležitostí přihlášky pohledávky do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání. 2/ Ustanovení § 28 odst. 3 ZKV předepisuje uspokojit oddělené věřitele z výtěžku zpeněžení zajištění podle tam určeného pořadí bez zřetele k tomu, zda ten který oddělený věřitel v přihlášce pohledávky do konkursu uvedl (tvrdil) jiný údaj o pořadí, v jakém mu vznikl právní nárok na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění. 3/ Spor o pořadí, v jakém oddělenému věřiteli vznikl právní nárok na vydání výtěžku zpeněžení zajištění, není (nemůže být) sporem o pořadí zajištěné pohledávky (nejde o spor vyvolaný konkursem). [2] Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. To nicméně neplatí pro závěry, jež se týkají povahy „sporu o pořadí“ rozebraného ve shora označené věci sp. zn. 29 Cdo 2741/2012. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že v porovnání s dikcí § 20 ZKV (rozebraného v označeném rozsudku) klade ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona na přihlašovatele zajištěné pohledávky vyšší nároky potud, že požaduje, aby přihláška takové pohledávky obsahovala i údaj o době vzniku zajištění. [3] Ani tato odchylka totiž nic nemění na nastavení sporů o pořadí v insolvenčním zákoně (tak jak jsou definovány v § 195 insolvenčního zákona) jako sporů o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů (srov. v poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání opět závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 2741/2012, jež potud vycházejí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [4] V poměrech insolvenčního zákona tak může být veden (v intencích § 195 insolvenčního zákona) spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona), pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), respektive pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). K členění pohledávek do skupin (tříd) s různým právem přednosti srov. v podrobnostech i R 54/2012. [5] Spor o pořadí (o právo přednosti uspokojení) mezi věřiteli téže skupiny (třídy) nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v ustanovení § 195insolvenčního zákona. Pro zajištěné věřitele platí řečené tím více, že (obdobně, jako tomu bylo v konkursních poměrech podle ustanovení § 28 odst. 3 ZKV) pořadí, v jakém mají být uspokojeni v rámci dané skupiny (skupiny zajištěných věřitelů), mají-li pohledávku zajištěnu stejným předmětem zajištění (v poměrech zástavního práva stejnou zástavou), určuje výslovně ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (podle kterého platí, že „pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění“). [6] Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže shodně s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že pro pořadí, v jakém mají být zajištění věřitelé uspokojeni z výtěžku zpeněžení nemovitostí, je určující, že soudcovské zástavní právo k nemovitostem bylo věřiteli č. 9 zřízeno (k zajištění pohledávky ve výši 705 461,15 Kč) s pořadím daným dnem podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem (§ 338d odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění), tj. 12. prosincem 2008. [7] V poměrech projednávané věci lze nadto údaj o době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky věřitele č. 9 považovat za nepřesný jen v omezené míře. Soudcovské zástavní právo na nemovitostech totiž vzniká [jako zástavní právo, jež se podle zákona zřizuje rozhodnutím soudu (srov. i § 156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2009, pro věc rozhodném)] až dnem právní moci usnesení soudu, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí jeho zřízením (tedy 20. srpna 2009, což je i den uvedený v přihlášce pohledávky věřitele č. 9 jako den vzniku zajištění). Podstatné nicméně je, že pořadí takto vzniklého zástavního práva se má (podle § 338d odst. 1 o. s. ř.) řídit jiným (dřívějším) datem, konkrétně dnem, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva (v této věci šlo o 12. 12. 2008). Insolvenční zákon se (oproti dikci § 28 odst. 3 ZKV) nevydal cestou výslovného pojmenování výjimky [plynoucí z toho, že pořadí soudcovského zástavního práva se určuje podle jiného (dřívějšího) data, než ke kterému vzniklo] a pro všechny druhy zástavních práv, u nichž by se podobná úprava mohla ve zvláštních předpisech objevit, pracuje jen s termíny „doba vzniku zástavního práva“ nebo „doba vzniku zajištění“ (§ 167 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). V tomto ohledu však opět nejde o významovou (obsahovou) odlišnost, nýbrž o to, že ve shodě se základními zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona, presumuje, že tam, kde podle zvláštní právní úpravy se pojí k době „vzniku zástavního práva“ nebo k „době vzniku (jiného) zajištění“ jiné (dřívější) pořadí zástavního práva nebo (jiného) zajištění, „vzniká“ zástavní právo nebo (jiné) zajištění v tomto dřívějším pořadí. Závěry obsažené k soudcovskému zástavnímu právu v R 54/2012 (na něž poukázal odvolací soud) tím nejsou dotčeny. 46. K námitkám, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že 12. 12. 2008 je určující pro pořadí uspokojení věřitele č. 9, budiž dále uvedeno, že: [1] Z toho, že věřitel je odpovědný za správnost údajů obsažených v přihlášce (§ 176 insolvenčního zákona) s možnými následky dle § 179 insolvenčního zákona a že je v přihlášce povinen uvést i dobu vzniku zajištění, neplyne, že spor o chybu v uvedeném údaji je sporem o pořadí pohledávky ve smyslu § 195 insolvenčního zákona, ani se odtud nepodává, že by neměl být použit postup předepsaný v § 167 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona. [2] Příklady, jež dovolatel uvádí jako ty, jež mohou vést věřitele (v zájmu jeho vlastního prospěchu) k tomu, že v přihlášce záměrně zkreslí (uvede nesprávně) údaj o vzniku zajištění, jsou příklady jednání v rozporu s právem. Insolvenční zákon vychází z toho, že pohledávky, které věřitelé přihlašují (mají přihlásit) do insolvenčního řízení, budou mít pořadí podle toho, jak skutečně vznikly, což se promítá též v textu základních zásad insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona). Podporovat výkladem možnost, aby pohledávka zajištěného věřitele měla v insolvenčním řízení jiné pořadí uspokojení, než jaké by jí náleželo podle skutečné dobyvzniku zajištění (a tedy stav, v němž by se pravidla uspokojení pohledávek vzdálila skutečnému stavu věci), by znamenalo jít proti základním zásadám insolvenčního řízení. Budiž dodáno, že „vnitřní konflikt“, jejž může věřitel se smluveným zajištěním (smluveným zástavním právem) i zajištěním zřízeným prostřednictvím soudcovského zástavního práva pociťovat v obavě o neplatnost smluveného zástavního práva při uvedení doby vzniku zajištění v přihlášce, je řešitelný tím, že dřívější zajištění z titulu smluveného zástavního práva nepřihlásí do insolvenčního řízení vůbec (nikoli tím, že uplatní obě zajištění s horší dobou vzniku podle soudcovského zástavního práva). [3] Podpůrná argumentace ustanovením § 230 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 je nemístná v situaci, kdy pro vydání napadeného rozhodnutí bylo (se zřetelem k době vydání) určující jiné znění insolvenčního zákona. Pro úplnost budiž řečeno, že úvahy o potřebě postavit najisto pořadí zajištěných věřitelů do skončení přezkumného jednání, jež dovolatel v této souvislosti rozvíjí, jsou liché, jestliže konflikt daný právem přednosti pokynu pro věřitele s dřívější dobou vzniku zajištění může trvat (v insolvenčních poměrech je běžný) i po přezkumném jednání na základě prostého faktu, že v době, kdy insolvenční správce žádá o udělení pokynu, budou stále trvat účinky popření pravosti pohledávky nebo popření práva na uspokojení ze zajištění (popření pořadí) některého zajištěného věřitele nebo všech zajištěných věřitelů, kteří by takový pokyn mohli udělit (nebudou pravomocně ukončeny incidenční spory). [4] Výtky snášené dovolatelem na adresu insolvenčního soudu (potud, že si insolvenční soud osobuje popěrné právo, jež mu nepřísluší) vycházejí z nesprávného (jak rozebráno výše) předpokladu, že spor o údaj o době vzniku zajištění mezi věřiteli téže skupiny (mezi zajištěnými věřiteli) je sporem o pořadí pohledávky. Postup soudu při vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům podle skutečné doby vzniku zástavního práva nebo skutečné doby vzniku zajištění není realizací popěrného práva insolvenčního soudu ani postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání (na kterém byla pohledávka věřitele č. 9 zjištěna, aniž došlo k opravě údaje o době vzniku zajištění v přihlášce), nýbrž postupem předepsaným co do pořadí uspokojení zajištěných věřitelů ustanovením § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. 47. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky. 48. Dovolání tak ani potud není důvodné. 49. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1190.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 25 Cdo 3283/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3283.2014.1 Číslo: 85/2017 Právní věta: Cestovní kancelář, která v rámci zájezdu poskytla ubytovací služby prostřednictvím subdodavatele, odpovídá svému zákazníku za škodu způsobenou na věcech vnesených do hotelového pokoje v době konání zájezdu podle § 433 odst. 1 obč. zák. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 25 Cdo 3283/2014 Číslo rozhodnutí: 85 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Smlouva cestovní Předpisy: § 433 obč. zák. § 852i obč. zák. § 852j obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 21 Co 415/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č. j. 12 C 169/2012-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 67 235 Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 800 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovanou cestovní kanceláří uzavřeli cestovní smlouvu, jejíž součástí bylo i ubytování žalobce v hotelu v Tunisku. Dne 14. 7. 2011 v průběhu zájezdu byly žalobci z hotelového pokoje odcizeny věci v hodnotě uplatněné částky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou, která se v rámci uzavřené cestovní smlouvy zavázala poskytnout žalobci zájezd včetně ubytování, lze považovat za ubytovatele ve smyslu § 754 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a proto podle § 433 obč. zák. odpovídá za škodu na věcech vnesených do ubytovacích prostor (§ 758 obč. zák.). Žalovaná pak má regresní nárok vůči vlastníkovi hotelu; žalobce nárok vůči provozovateli hotelu nemá, protože s ním není v žádném závazkovém právním vztahu. Soud dovodil, že odcizené věci nemusely být uschovány v hotelovém trezoru, neboť šlo o věci, které tvoří běžnou součást prázdninovéhovybavení. Zabýval se rovněž výkladem § 852j odst. 2 obč. zák. a příslušných ustanovení směrnice 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy a dospěl k závěru, že žalovaná nemůže být zproštěna odpovědnosti poukazem na to, že škoda byla způsobena třetí osobou a žalovaná její vznik nezavinila; účelem transponované směrnice totiž není zužovaní odpovědnosti cestovních kanceláří. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 21 Co 415/2013-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu je odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří v zásadě dána pouze v případě zrušení zájezdu a v případě závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. I směrnice 90/314/EHS vymezuje předmět právních vztahů jen ve vztahu k cestovním službám, tj. k souboru služeb, mezi něž patří zejména informační povinnost o podmínkách zájezdu a o uplatňování práva či o pojištění proti úpadku. Dovodil, že žalovaná není provozovatelem ubytovacího zařízení, ale jen zprostředkovatelem, nemůže tedy odpovídat podle § 433 odst. 1 obč. zák. Protože neporušila uzavřenou cestovní smlouvu, nemá ve sporu o náhradu škody podle § 852i obč. zák. pasivní legitimaci a zkoumání okolností vedoucích ke zproštění odpovědnosti podle § 852j obč. zák. je za této situace nadbytečné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 26 Cdo 447/2005, 25 Cdo 4489/2007, 30 Cdo 3577/2006, 33 Odo 852/2005 a 25 Cdo 271/2012). Odvolací soud podle dovolatele na zjištěný skutkový stav zčásti použil jiné ustanovení hmotného práva a zčásti sice aplikoval správné ustanovení, ale nesprávně je vyložil. Dovolatel má za to, že žalovaná (cestovní kancelář) není pouhým zprostředkovatelem, ale poskytovatelem ubytování, a proto je na ni nutné pohlížet jako na ubytovatele. Není tak rozhodné, zda je provozovatelem ubytování přímo ona nebo její subdodavatel. Tím, že byly odcizeny věci z hotelového pokoje, došlo k porušení cestovní smlouvy. Má za to, že v posuzovaném případě nebyl prokázán liberační důvod ve smyslu § 852j odst. 2 obč. zák., neboť je zřejmé, že vloupání do uzamčeného hotelového pokoje bylo možné předpokládat, resp. nešlo o skutečnost nevyhnutelnou a neodvratitelnou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o platební povinnosti a o náhradě nákladů řízení potvrzuje, anebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu se zákonem. Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří je v zásadě dána pouze v případě zrušení zájezdu a v případě porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. Žalovaná není provozovatelem ubytovacího zařízení, a proto nemůže odpovídat podle § 433 obč. zák., resp. nemůže odpovídat za trestný čin spáchaný třetí osobou. Cestovní kancelář řádně splnila svou povinnost tím, že zajistila uzamykatelnost pokoje; k tomu odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 33 Odo 852/2005. Namítá, že dovolatel nesprávně směšuje obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák. se zvláštní odpovědností za škodu ubytovatele a cestovní kanceláře. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř, a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v rozhodování dovolacího soudu nebyla otázka odpovědnosti poskytovatele zájezdu za škodu způsobenou odcizením věcí z hotelového pokoje dosudvyřešena. Dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná cestovní kancelář, se kterou uzavřel žalobce cestovní smlouvu podle § 852a a násl. obč. zák., nemá postavení ubytovatele, a proto není dána objektivní odpovědnost žalované za škodu způsobenou odcizením věcí z hotelového pokoje ve smyslu § 433 odst. 1 obč. zák. Rozhodnou otázkou je, zda cestovní kancelář takové postavení má, a zda tak může být dána její odpovědnost podle § 433 odst. 1 obč. zák., a dále jaký je vztah mezi odpovědností podle § 433 odst. 1 obč. zák. a liberačními důvody uvedenými v § 852j odst. 2 obč. zák. 7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 8. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. 9. Podle § 852i odst. 1 obč. zák. odpovídá cestovní kancelář zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Podle § 852j odst. 2 obč. zák. se cestovní kancelář může odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti zprostit jen tehdy, prokáže-li, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a škoda byla způsobena a) zákazníkem, b) třetí osobou, která není spojena s poskytováním zájezdu, pokud tuto skutečnost nebylo možné předpokládat nebo byla nevyhnutelná, nebo c) neodvratitelnou událostí, které nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Podle § 433 odst. 1 obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele. 10. Z úpravy cestovní smlouvy vyplývá, že provozovatel cestovní kanceláře (dále též jen „cestovní kancelář“) se zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd (§ 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu), a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu (§ 852a odst. 1 obč. zák.). Kogentnost právní úpravy cestovní smlouvy je umocňována obligatorními náležitostmi smlouvy podle § 852b obč. zák., tedy zákonem vymezenými právy a povinnostmi jejích účastníků, kdy zejména cestovní kanceláři jsou ukládány vůči zákazníkovi povinnosti v souvislosti s poskytnutím služeb cestovního ruchu. Porušení smluvní povinnosti vede k odpovědnosti, a to jednak za vady poskytnutého plnění, jednak za škodu, vznikla-li a je v příčinné souvislosti s porušením smluvních ujednání. Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří je v takovém případě odpovědností za výsledek, které se může cestovní kancelář zprostit, prokáže-li některý z liberačních důvodů podle § 852j odst. 2 obč. zák. 11. Za porušení závazků z cestovní smlouvy přitom odpovídá cestovní kancelář bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§ 852i odst. 1 obč. zák.). Z vymezení předmětu cestovní smlouvy (vtomto případě zájezd do Tuniska) mimo jiné též vyplývá, že ubytování, ale také doprava, stravování, resp. další služby, jež byly objednány, jsou většinou zajišťovány jinými subjekty (na základě smlouvy mezi nimi a cestovní kanceláří), a tak je třeba vadné splnění těchto služeb přičítat cestovní kanceláři. Aby se cestovní kancelář svých závazků nemohla zprostit poukazem na to, že část služeb zajišťoval spolupracující poskytovatel služeb, zakládá ustanovení § 852i odst. 1 obč. zák. výslovně přímou odpovědnost cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky měly být splněny cestovní kanceláří nebo právě jinými dodavateli služeb (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4489/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 824/2012). 12. Nelze přehlédnout, že zařazení institutu cestovní smlouvy do občanského zákoníku bylo mimo jiné odůvodněno požadavkem implementace normy komunitárního práva (konkrétně Směrnice Evropské unie č. 90/314/EHS z roku 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy) do českého právního řádu. Smyslem je mimo jiné prohloubení právního zajištění klientů cestovních kanceláří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 852/2005, publikovaný pod č. 63/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3577/2006) tak, aby bylo bez zbytečných pochybností zřejmé, vůči komu má zákazník uplatňovat případné nároky a aby jejich splnění bylo pro něj dostupné. 13. Pro posouzení uplatněného nároku je však rozhodující, že popsaná úprava odpovědnosti za vady a za škodu v souvislosti s porušením smlouvy nevylučuje odpovědnost podle jiných ustanovení zákona, jsou-li pro ně naplněny zákonem stanovené podmínky. V posuzovaném případě byla uzavřena cestovní smlouva ve smyslu § 852a a násl. obč. zák., jejíž součástí bylo také ubytování v určitém hotelu po určitou dobu. Samotná úprava cestovní smlouvy v občanském zákoníku neobsahuje zvláštní úpravu ubytování; ta je ponechána úpravě obsažené v § 754 až 759 obč. zák. Ustanovení § 758 obč. zák. odkazuje na § 433 a § 436 obč. zák., které upravují odpovědnost ubytovatele za věci vnesené do ubytovacích prostor ubytovaným nebo pro něj. Pro odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených věcech pak platí, že jde o odpovědnost objektivní, která není spojena s porušením právním povinnosti, nýbrž vzniká tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky bez ohledu na zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2012, sp. zn. 25 Cdo 4170/2010). K náhradě škody na věcech vnesených jsou povinni provozovatelé, kteří nabízejí ubytovací služby za úplatu, a to bez ohledu na to, zda škodu způsobili sami, jejich zaměstnanec či jiná osoba. Jestliže tedy v posuzovaném případě poskytla ubytovací služby prostřednictvím svého subdodavatele cestovní kancelář, s níž uzavřel žalobce cestovní smlouvu, pak i s ohledem na ustanovení § 852i odst. 1 obč. zák. i výklad Směrnice Evropské unie č. 90/314/EHS odpovídá cestovní kancelář za škodu způsobenou na věcech vnesených zákazníkem do hotelového pokoje v době konání zájezdu podle § 433 odst. 1 obč. zák. Není tedy rozhodné, že ubytovací služby poskytla fakticky třetí osoba (zde provozovatel hotelu v Tunisku), ale skutečnost, že zákazník uzavřel cestovní smlouvu s cestovní kanceláří, jejíž součástí je ubytování. 14. S ohledem na výše uvedené má cestovní kancelář vůči svému zákazníkovi odpovědnost ubytovatele, a proto odpovídá za škodu na věcech vnesených do ubytovacích prostor podle § 433 odst. 1 obč. zák. a za podmínek v něm uvedených. Jako liberační důvod se pak může uplatnit jen okolnost, že by ke škodě došlo i jinak, nikoliv též liberační důvody, které jsou upraveny v § 852j odst. 2 obč. zák. a které se vztahují k odpovědnostnímu typu za porušení smluvní povinnosti podle § 852i obč. zák. Jinými slovy ubytování je regulováno speciálními ustanoveními občanského zákoníku, včetně odpovědnosti za věci vnesené. Úprava ubytovací smlouvy je lex specialis, včetně navazujícího ustanovení o odpovědnosti za škodu na vnesených věcech v § 433 odst. 1 obč. zák., na které odkazuje § 758 obč. zák., a proto má daná úprava přednost před liberačním důvodem uvedeným v § 852j odst. 2 písm. b) obč. zák., který se v této věci neuplatní. 15. Nelze souhlasit s názorem žalované, že tento výklad vede k nepřiměřenému rozšiřováníodpovědnosti cestovních kanceláří. Jak bylo zmíněno, účelem úpravy cestovní smlouvy v občanském zákoníku, tak i příslušné evropské směrnice, je ochrana zákazníka jako spotřebitele. Je tedy namístě, aby zákazník mohl i shora popsané nároky uplatnit přímo proti cestovní kanceláři, neboť reálná uplatnitelnost nároků vůči zahraničnímu provozovateli ubytovacího zařízení bude většinou mnohem složitější. Oproti tomu je cestovní kancelář podnikatelem podle zákona o cestovním ruchu a musí počítat s tím, že tento druh podnikání s sebou přináší také určitá rizika a s tím následně spojenou objektivní (přísnou) odpovědnost, např. právě podle § 433 odst. 1 obč. zák. 16. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.); jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

decision_1191.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3515.2015.1 Číslo: 84/2017 Právní věta: Bez splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 113 obč. zák. nelze posouvat počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví s poukazem na omezené duševní schopnosti poškozeného v neprospěch odpovědné osoby. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 25 Cdo 3515/2015 Číslo rozhodnutí: 84 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody, Náhrada za ztrátu na výdělku, Promlčení Předpisy: § 106 odst. 2 obč. zák. § 113 obč. zák. § 445 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 25 Co 109, 339/2013, v měnících výrocích I a II a v nákladových výrocích V, VI a VII a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 9 C 14/2007, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 C 14/2007 (s výjimkou té jeho části, jíž bylo rozhodnuto o částce 894 532 Kč, úroku z této částky ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2013 do zaplacení, úroku z částky 2 818 464 Kč ve výši 0,95 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, úroku ve výši 8 % z částky 883 884 Kč od 16. 9. 2010 do 31. 12. 2012 a úroku z prodlení z částky 359 812 Kč za období od 2. 10. 1998 do 1. 11. 2001 v kapitalizované částce 46 840 Kč), a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 6. 8. 2001 domáhal náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl dne 17. 12. 1997 při dopravní nehodě způsobené automobilem, jehož provozovatelem byla žalovaná a který řídil její zaměstnanec. V důsledku dopravní nehody žalobce utrpěl značná poškození zdraví, musel být hospitalizován a po skončení pracovní neschopnosti mu byl přiznán plný invalidní důchod. Trvalým následkem úrazu trpí žalobce poruchou vštípivosti, v jejímž důsledku sice porozumíinformacím svého okolí, že byl účastníkem dopravní nehody a utrpěl zranění, avšak v důsledku poruchy tuto informaci zapomene a bez popudu třetí osoby není sám schopen chránit své zájmy. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 3. 2006, č. j. 9 C 911/2001-195, bylo rozhodnuto o části předmětu řízení a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl vyloučen k samostatnému projednání. 3. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, č. j. 9 C 14/2007-467, uložil Okresní soud v Mělníku žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku částku 359 812 Kč s příslušenstvím a dále platit od 1. 7. 2001 měsíční rentu ve výši 14 868 Kč (výrok I), dlužnou částku ve výši 14 686 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2001 do 31. 1. 2013 v celkové výši 2 026 668 Kč zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a ve zbytku nároku žalobu zamítl (výrok III). O nákladech řízení rozhodl tak, že se žádnému účastníku jejich náhrada nepřiznává (výroky IV až VI). Doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 9 C 14/2007-513, pak soud dodatečně zamítl rovněž žalobu ohledně renty od 1. 7. 2001 co do částky 18 897 Kč měsíčně. Okresní soud přitom vyšel ze zjištění, že dopravní nehodu způsobil řidič – zaměstnanec žalované při výkonu zaměstnání, a proto je z náhrady škody odpovědná žalovaná jako provozovatel vozidla. Okresní soud neuznal důvodnou námitku promlčení v rozsahu původně uplatněném, neboť žalobce v důsledku poruchy vštípivosti nebyl schopen sám uplatnit nárok na náhradu škody u soudu, a proto subjektivní promlčecí doba nepočala běžet dříve, než byl žalobcem nárok uplatněn. Soud stanovil výši ušlého výdělku poškozeného na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika z předpokládaného měsíčního příjmu 25 000 Kč hrubého a přiznaného invalidního důchodu. Přiznal tedy žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku měsíční rentu ve výši 14 686 Kč, v kapitalizované podobě za období od 1. 7. 2001 do 31. 1. 2013 v částce 2 026 668 Kč včetně příslušenství. Pokud však žalobce rozšířil žalobu dalšími návrhy ze dne 15. 9. 2010 a 10. 1. 2013, jedná se o uplatnění zjevně promlčeného nároku, neboť podáním původní žaloby bylo osvědčeno, že žalobce již byl schopen učinit si potřebný úsudek o skutkových okolnostech významných pro uplatnění nároku, a proto soud žalobu v rozsahu přesahujícím částku 359.812 Kč s příslušenstvím a ohledně měsíční renty přesahující 14 686 Kč zamítl. 4. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce i vedlejšího účastníka na straně žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 818 464 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále počínaje dnem 1. 1. 2013 je povinna hradit měsíční rentu ve výši 33 586 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (výrok II), ohledně úroku z prodlení z částky 359 812 Kč v kapitalizované částce 46 840 Kč řízení zastavil (výrok IV) a ve zbytku uplatněného nároku žalobu zamítl (výrok III). Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované byli uznáni povinnými zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů státu a žalobci (výroky V až VII). Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů okresního soudu a uzavřel, že nárok žalobce není jako celek promlčen, neboť u žalobce vzhledem k poruše vštípivosti promlčecí doba nepočala plynout, dokud neměl prokazatelně veškeré informace o tom, kdo odpovídá za škodu, i o její výši. Na toto lze usuzovat až v momentě uplatnění nároku. Spornou otázkou bylo rovněž určení výše ušlého zisku za situace, kdy žalobce jako OSVČ utrpěl zranění dne 17. 12. 1997, avšak dne 1. 1. 1998 měl nastoupit do zaměstnání s měsíční hrubou mzdou 25 000 Kč. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud na rozdíl od okresního soudu nezapočítal pracovní činnost žalobce k jeho tíži a stanovil za období od 15. 9. 1998 do 31. 12. 2012 celkovou výši náhrady v částce 2 818 464 Kč a měsíční rentu stanovil na základě valorizovaného výdělku ve výši 41 666 Kč po odečtení invalidního důchodu. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroků ukládajících jí povinnostuhradit žalobci ztrátu na výdělku od roku 1998 a platit mu nadále měsíční rentu, jakož i do akcesorických nákladových výroků. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky závislosti počátku běhu promlčecí doby na zdravotním stavu poškozeného, případně na řešení otázky stanovení „ušlého zisku“, jež je dle názoru dovolatele řešena dovolacím soudem rozdílně (R 10/1991 a 28 Cdo 1905/2010). Dovolatelka i vedlejší účastník se neztotožňují se závěrem, že běh promlčecí doby započal až v momentě uplatnění nároku, tj. podání žaloby. Dovolatelka uvádí, že posouzení zdravotního stavu žalobce je otázkou odbornou a odvolací soud měl rozhodovat na základě lékařského znaleckého posudku, s jehož závěry se Krajský soud v Praze nevypořádal. K začátku běhu promlčecí doby pak uvedla, že podle odborného posudku byly rozpoznávací a určovací schopnosti žalobce stabilizovány v první polovině roku 1998. O tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobce dozvěděl nejpozději dne 6. 1. 1999 u hlavního líčení v trestní věci řidiče obžalovaného pro těžké ublížení na zdraví. O rozsahu zdravotního poškození se žalobce dozvěděl rovněž u uvedeného hlavního líčení, nejpozději však dne 1. 2. 1999, kdy obdržel od pracovníků nemocnice na B. bodové ohodnocení s popisem svých zranění. Na základě uvedených okolností se dovolatelka domnívá, že ke dni podání žaloby dne 6. 8. 2001 byl uplatněný nárok již promlčen. Pro případ, že nárok promlčen není, odvolací soud nesprávně stanovil úrok z prodlení i za období, kdy již byla splatnost jednotlivých splátek úroků z prodlení promlčena, a rovněž v případě stanovení měsíční renty jako náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlédl k námitce promlčení a přiznal měsíční rentu ve výši přesahující částku 14 686 Kč požadovanou v žalobě z roku 2001. Konečně dovolatelka nesouhlasí ani se způsobem výpočtu „ušlého zisku“, neboť v judikatuře dovolacího soudu není jednotný výklad otázky stanovení ušlého zisku v případě, kdy poškozený utrpěl škodu na zdraví v období těsně předcházejícím nástupu do zaměstnání. Domnívá se, že postup odvolacího soudu, jenž stanovil ušlý zisk na základě příslibu nástupu do zaměstnání s měsíčním výdělkem 25 000 Kč hrubého, je nesprávný a odvolací soud měl postupovat striktně dle průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu. 6. Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně jej zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Námitky dovolatelky proti posouzení běhu subjektivní promlčecí doby v závislosti na zdravotním stavu poškozeného považuje za judikaturou řešené v případě každého sporu, jde-li o škodu na zdraví. Domnívá se, že dovolatelka nechápe skutečnou podstatu poškození zdraví žalobce, který sice informace potřebné pro uplatnění svého nároku opakovaně získal a pochopil, avšak v důsledku poruchy vštípivosti je okamžitě zapomněl, a tudíž postrádá smysl zkoumat u žalobce počátek běhu subjektivní promlčecí doby, neboť u něj nikdy nenastane stav, kdy by věděl, že byl účasten nějaké nehody a utrpěl škodu ani kdo za ni odpovídá. Rovněž v části dovolání napadající stanovení výše ušlého zisku či náhrady za ztrátu na výdělku akcentuje žalobce nemožnost vést spor s plným vědomím všech skutečností, zástupce žalobce tak reagoval na nově zjištěné okolnosti sdělené okolím žalobce. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a rovněž důvodné. IV. Důvodnost dovolání 8. V souladu s § 3036 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních předpisů.9. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. 10. Promlčení se tedy v dané věci řídí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). 11. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. 12. Zásadně je třeba vycházet z toho, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o tzv. subjektivní promlčecí dobu, přičemž tzv. objektivní promlčecí doba se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. 13. Odvolací soud tedy správně dovodil, že pro uplatnění práva na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba, a dále uzavřel, že v konkrétním případě žalobce nedošlo pro závažné poškození zdraví k promlčení nároku na náhradu škody před podáním žaloby u soudu, neboť žalobce neměl do tohoto okamžiku prokazatelně informace o tom, kdo za škodu odpovídá, i o výši škody. 14. Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88). Nárok na náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. V judikatuře dovolacího soudu se otázka počátku běhu promlčecí doby v souvislosti s ustálením zdravotního stavu poškozeného opakovaně řešila, avšak dosud nebyla řešena otázka počátku subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku poškozeného, jenž sice obdržel veškeré informace podstatné pro uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví, avšak pro závažné poškození mozku tyto informace neudrží v paměti a není schopen je účinně použít. Vedle sebe tak stojí subjektivní právo poškozeného na náhradu škody a princip právní jistoty na straně dlužníka. 16. Podle obecné právní teorie je účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky), aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časověneurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhodobě sporných občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností. Ty totiž jsou – zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby – vždy spjaty s určitou sporností a neurčitostí (konkrétně jde o spornost, zda subjektivní občanské právo již mezitím nezaniklo splněním, započtením atd.) a nakonec i s případnými složitými soudními spory. 17. Z uvedeného je zjevné, že za situace, kdy zákon výslovně upravuje právo na náhradu škody jako promlčitelné, nelze přistoupit na názor odvolacího soudu, že v konkrétním případě promlčecí doba nepočala plynout před vlastním uplatněním nároku žalobce. Tímto postupem odvolací soud učinil právo žalobce na náhradu škody fakticky nepromlčitelným a postavení žalovaného trvale nejistým. Takovýto výklad je za použití argumentu reductio ad absurdum nutno odmítnout. Ochrana osob, které z důvodu duševní poruchy nemohou samy účinně bránit svá práva, je zajištěna ustanovením § 113 obč. zák., podle něhož, jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven; již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok potom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine. Bez splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 113 obč. zák. nelze počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví s poukazem na omezené duševní schopnosti poškozeného posouvat v neprospěch odpovědné osoby. 18. Pokud se v konkrétním případě (s přihlédnutím k závěrům výše citované judikatury) poškozený o tom, kdo je za škodu zodpovědný, dozvěděl nejpozději při hlavním líčení dne 6. 1. 1999, kdy byl za své jednání způsobivší škodu odsouzen zaměstnanec žalované, a o výši škody se dozvěděl nejpozději ke dni 15. 9. 1998, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod, musí se nalézací soud s těmito okolnostmi vypořádat ve vztahu k závěrům znaleckého posudku Fakultní nemocnice K. V. ze dne 17. 1. 2006. Znalecký ústav uzavřel, že k datu 24. 3. 1998 byl u žalobce zjištěn nadprůměrný intelekt a průměrný paměťový kvocient, že již v první polovině roku 1998 si byl žalobce vědom svého poškození a z toho vyplývajících důsledků, stejně tak v tomto období byly stabilizovány rozpoznávací a určovací schopnosti při nakládání s majetkem a při jiných právních úkonech. Pokud dovolatelka uvádí, že odvolací soud pochybil při hodnocení námitky promlčení, když nezohlednil výsledky znaleckého posudku, dovolací soud tuto námitku shledává důvodnou. 19. V posuzované věci bylo zjištěno, že u žalobce okolnosti podstatné pro uplatnění svého nároku postupně získával v průběhu roku 1998 a počátkem roku 1999. Se zřetelem k těmto zjištěním a k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví je třeba u něj stanovit konkrétní okamžik, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody. Při stanovení počátku běhu promlčecí doby je třeba tento závěr přesvědčivě odůvodnit, teprve poté je možné kvalifikovaně posoudit námitku promlčení. Závěr odvolacího soudu ohledně promlčení je tedy nesprávný, respektive předčasný. 20. Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami, je z již uvedeného nepochybné, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v rozsahu dovoláním dotčeném bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1192.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.03.2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2171.2014.1 Číslo: 92/2017 Právní věta: V záruční listině (§ 313 zákona č. 513/1991 Sb.) může banka stanovit, že bankovní záruka zanikne v důsledku "vrácení originálu záruční listiny".K zániku bankovní záruky tímto způsobem nedojde (jen) tím, že se originál záruční listiny dostane do dispoziční sféry banky, nýbrž pouze tehdy, stane-li se tak v důsledku projevu vůle osoby oprávněné z bankovní záruky (beneficienta) záruční listinu vrátit. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.03.2016 Spisová značka: 29 Cdo 2171/2014 Číslo rozhodnutí: 92 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Bankovní záruka Předpisy: § 313 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 295/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 25 Cm 40/2012-184, zamítl žalobu, kterou se žalobce (O. T. B. V.) domáhal vůči žalované (s původní obchodní firmou UniCredit Bank Czech Republic, a. s.) zaplacení částky 5 053 151 EUR s 7,75% úrokem z prodlení od 9. 1. 2012 do zaplacení. 2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 295/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 5 053 151 EUR s 7,75% úrokem z prodlení od 25. 2. 2012 do zaplacení (I. výrok), ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení úroků z prodlení z částky 5 053 151 EUR za dobu od 9. 1. do 24. 2. 2012 jej potvrdil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (III. a IV. výrok). 3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:[1] Dne 3. 2. 2011 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost O. T. New Tank S. C. B. V. i. o., a to jako soukromá společnost s ručením omezeným v procesu založení podle holandského práva (dále jen „společnost v procesu založení“), přičemž oprávněným představitelem zakládajícím tuto společnost byl žalobce. Společnost byla z obchodního rejstříku ke dni 1. 7. 2011 vymazána s tím, že registrované podnikání této společnosti nebylo převedeno ani nepokračovalo v rámci jiné právnické osoby. Společnost v procesu založení nebyla právnickou osobou; její práva a povinnosti vzniklé uzavíráním smluv, prováděním právních úkonů nebo jiných činností „jsou na účet jejího oprávněného představitele“ (žalobce). [2] Bankovní zárukou za zálohu převzala žalovaná vůči společnosti v procesu založení záruku za závazek OKZ H., a. s. (dále jen „společnost O“), ze smlouvy ze dne 10. 2. 2011 (konkretizované v bankovní záruce) k zaplacení zálohy ve výši 5 999 750 EUR a zavázala se jí vyplatit na uvedený účet částky až do této výše, to bez zkoumání souvisejícího právního vztahu a bez námitek tohoto vztahu se týkajících. Žalovaná prohlásila, že výplatu provede bez zbytečného odkladu po obdržení první písemné výzvy, ve které společnost v procesu založení prohlásí, že společnost O nesplnila své závazky k dodávce ze smlouvy (o dílo). Podle záruční listiny bankovní záruka zaniká automaticky mimo jiné v den, kdy bance bude vrácen originál záruční listiny. [3] Dopisem ze dne 4. 1. 2012 žalobce potvrdil, že společnost O nesplnila povinnosti (ze smlouvy o dílo) a vyzval žalovanou k zaplacení částky 5 053 151 EUR z titulu bankovní záruky. [4] Žalovaná dopisem ze dne 12. 1. 2012 odmítla plnit s odůvodněním, že výzva ze dne 4. 1. 2012 „nebyla v souladu se zněním záruky“. [5] Dopisem ze dne 10. 1. 2012 žalobce sdělil žalované, že jí posílá kurýrní službou pro její informaci originál záruky za platbu zálohy a současně zdůvodnil rozdíl mezi „celkovou částkou záruky“ a požadovaným plněním. Dále žalobce vyzval žalovanou k plnění ze záruky i dalšími dopisy (naposledy dopisem ze dne 16. 2. 2012), s tím, že požadoval zaplacení částky 5 053 151 EUR, a to ve lhůtě do 24. 2. 2012. V posledně zmíněné výzvě je obsažena informace o právním postavení společnosti v procesu založení a žalobce, prohlášení, že společnost O nesplnila závazky k plnění ze smlouvy, údaj o tom, že žalobce zaplatil 17. 3. 2011 na účet uvedený v záruce zálohu ve výši 5 999 750 EUR; k výzvě bylo připojeno potvrzení tam zmíněné banky „o pravosti a závaznosti podpisů“. [6] Žalovaná odmítla plnit z bankovní záruky s tím, že jí byl dne 11.1. 2012 vrácen originál záruční listiny. 4. Na tomto základě odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně − dovodil, že teprve výzva žalobce ze dne 16. 2. 2012 zcela odpovídala požadavku záruční listiny; dále se zabýval řešením otázky, zda a jaký význam pro trvání závazku žalované z bankovní záruky měla skutečnost, že žalobce vrátil originál záruční listiny žalované. 5. V této souvislosti především přitakal závěru soudu prvního stupně o tom, že originál záruční listiny nebyl žalovanou od žalobce vyžádán (tím méně vylákán) a že úkon spočívající ve vrácení záruční listiny není neplatný z důvodu omylu na straně žalobce podle ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výsledky provedeného dokazování přitom nesvědčí ani pro závěr, podle něhož měl žalobce nesprávnou představu o následcích tohoto úkonu, tj. že si nebyl vědom doložky v záruční listině, podle níž bankovní záruka zanikne vrácením originálu této listiny žalované. 6. Dále odvolací soud zdůraznil, že při vrácení originálu záruční listiny žalobce jednal s úmyslemurychlit výplatu záruky, nikoli způsobit jejich zánik. Tento úmysl musel být žalované znám (§ 266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), což vyplývá především z dopisu žalobce ze dne 10. 1. 2012, podle něhož je originál záruční listiny zasílán žalované „pro informaci“, jakož i z dalších výzev k zaplacení žalované částky a z obsahu telefonických rozhovorů, jak byl zjištěn z výpovědí svědků. „Okolnost, že ze strany žalobce došlo k vrácení originálu záruční listiny, tak nemohla mít za následek zánik bankovní záruky.“. 7. Odvolací soud tak přisvědčil žalobci, že „žalovaná využila vrácení originálu záruční listiny k odepření plnění ze záruky, přestože jí muselo být zřejmé, že vyvolání tohoto následku nemohlo být a nebylo za dané situace úmyslem žalobce. K použití výkladového pravidla obsaženého v ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák., k němuž sáhl soud prvního stupně, přitom není v projednávané věci žádný důvod, neboť projev vůle žalobce je možno interpretovat dle úmyslu, kterým jím byl jednoznačně a srozumitelně vyjádřen a zároveň byl žalované znám. Tedy i přesto, že záruční listina obsahuje doložku, podle níž má její vrácení žalované za následek zánik záruky, bylo v řízení nepochybně prokázáno, že při jejím vrácení nebyl žalobce veden úmyslem tohoto následku dosáhnout. Veškeré úkony činěné vůči žalované v období od 4. 1. 2012, vrácení originálu záruční listiny nevyjímaje, směřovaly naopak k tomu, aby dosáhl plnění ze záruky, čehož si byla žalovaná vědoma. Za této situace nelze zaslání záruční listiny žalované přičítat účinky v této listině uvedené, tedy spojovat s ním zánik záruky“. 8. Proto odvolací soud uzavřel, že doručením výzvy ze dne 16. 2. 2012 vznikla žalované podle ustanovení § 319 obch. zák. povinnost poskytnout žalobci plnění (vyjma části úroku z prodlení) „ve výši požadované žalobou“. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc důvod přípustnosti dovolání v řešení otázky, zda „může beneficient jednostranně měnit právní následky sjednané mezi bankou a dlužníkem pro konkrétní právní skutečnost ve smlouvě o vystavení právní záruky a následně vyjádřené v záruční listině akceptované bez výhrad beneficientem“. 10. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podle něhož povinnost žalované plnit žalobci z bankovní záruky trvala i k 16. 2. 2012; zmíněný závěr shledává rozporným s ustanovením § 36 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 322 obch. zák. 11. Dovolatelka akcentuje, že důvod zániku bankovní záruky (spočívající ve vrácení originálu záruční listiny) odvolací soud nesprávně kvalifikoval jako skutečnost závislou na vůli účastníka řízení (žalobce). V projednávané věci šlo o bankovní záruku vyznačující se vysokou mírou abstraktnosti, přičemž pro tento typ bankovní záruky je pro podmínky, na základě kterých bude banka věřiteli plnit, jakož i pro stanovení doby platnosti, důvodu zániku a další vlastnosti bankovní záruky, rozhodné znění záruční listiny. V situaci, kdy záruční listina obsahuje taxativní výčet důvodů zániku bankovní záruky a kdy je „nezávislost rozvazovací podmínky vrácení originálu záruční listiny na vůli účastníka řízení patrná již ze samotného obsahu záruční listiny“, jde – z hlediska ustanovení § 36 obč. zák. – o rozvazovací podmínku nezávislou na vůli „dovolatele“ a jejím splněním automaticky zaniká bankovní záruka. 12. Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že přijal-li žalobce bez výhrad záruční listinu, akceptoval veškeré podmínky bankovní záruky, včetně podmínek jejího zániku. Odvolací soud tak nepřípustně „spojil s právním úkonem vrácení bankovní záruky jiné právní následky, než které byly pro daný úkon mezi dovolatelkou a žalobcem výslovně ujednány“. Akceptace závěru, podle něhož „přiloženíinformace o tom, že účastník řízení zasílá originál bankovní záruky za účelem urychlení výplaty, má schopnost vyloučit dříve dohodnuté a akceptované účinky zániku bankovní záruky navázané na vrácení originálu záruční listiny“, by znamenala možnost jednostranně změnit právní vztah mezi společností O a dovolatelkou založený mandátní smlouvou (a akceptovaný žalobcem převzetím záruční listiny), což přímo odporuje ustanovení § 493 obč. zák. 13. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, respektive aby rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. Žalobce považuje dovolání jednak za nepřípustné, jednak za nedůvodné; snáší argumenty na podporu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl. III. Přípustnost dovolání 15. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to – posuzováno podle obsahu dovolání – k výkladu ustanovení § 313 a násl. obch. zák., jde-li o zánik bankovní záruky. IV. Důvodnost dovolání 16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2. části první článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Podle ustanovení § 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Podle ustanovení § 317 obch. zák., nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána písemně věřitelem. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina. Podle ustanovení § 319 obch. zák. banka plní svůj závazek z bankovní záruky, jen když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem. Je-li plnění banky z bankovní záruky podmíněno v záruční listině předložením určitých dokumentů, musí být tyto dokumenty předloženy při této výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní. Podle ustanovení § 322 obch. zák. na bankovní záruku se použijí jinak přiměřeně ustanovení o ručení (odstavec 1). Vztah mezi bankou a dlužníkem se řídí podle ustanovení o smlouvě mandátní (odstavec 2). 19. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007, uveřejněném pod č. 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval aodůvodnil závěr, podle něhož: [1] Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny (§ 317 obch. zák). [2] Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity. [3] V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat, či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek). 20.Současně platí, že bankovní záruka (písemné prohlášení banky podle § 313 obch. zák.) vzniká jednostranným právním úkonem banky (žalované) adresovaným věřiteli (oprávněnému – žalobci) z bankovní záruky, a to doručením záruční listiny věřiteli. Obchodní závazkový vztah mezi bankou a věřitelem vzniklý po doručení záruční listiny věřiteli nemůže být měněn nebo zrušen bez souhlasu stran (srov. v právní teorii Ludvík KOPÁČ, Obchodní kontrakty. I. díl. Obecná úprava obchodních smluv. Praha: PROSPEKTRUM 1993, s. 180-181). Jde-li o zánik bankovní záruky jiným způsobem než plyne z ustanovení § 321 obch. zák., uplatní se (podle povahy bankovní záruky) přiměřeně ustanovení o zániku ručení (§ 311 obch. zák.), jakož i obecná ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku o zániku závazku, která připadají vzhledem k povaze bankovní záruky v úvahu (viz ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 916). Přitom je zcela zjevné, že obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012); v této listině přitom může být (mimo jiné) rovněž určeno, za jakých podmínek bankovní záruka zaniká. 21. Jelikož v poměrech dané věci dovolatelka nezpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož výzva žalobce ze dne 16. 2. 2012 k plnění dle bankovní záruky odpovídala požadavkům určeným záruční listinou, zabýval se Nejvyšší soud řešením otázky, zda „vrácením“ originálu záruční listiny žalované vskutku zanikly práva a povinnosti z bankovní záruky. 22.V této souvislosti Nejvyšší soud akcentuje, že v bankovní záruce specifikovaný způsob zániku bankovní záruky (rozuměj vrácení originálu záruční listiny) není (rozvazovací) podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák. (tj. není vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se vznik, změna či zánik subjektivních práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá), nýbrž ujednáním o (zvláštním) způsobu zániku bankovní záruky. 23. Právní úkon spočívající ve vrácení originálu listiny (bankovní záruky) je přitom nezbytné vykládat v souladu s institutem bankovní záruky, jakož i s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (popřípadě v ustanovení § 266 obch. zák.), jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. 24.Je-li pro vznik práv a povinností z bankovní záruky nezbytné doručení (předání) záruční listiny bankou oprávněnému (věřiteli) z bankovní záruky (tj. adresovaný právní úkon banky ve vztahu kvěřiteli směřující ke vzniku práv a povinností z bankovní záruky), je zjevné, že stejné požadavky je nutné klást na zánik bankovní záruky „vrácením“ (originálu) záruční listiny; i vrácení (originálu) záruční listiny tak musí být (právním) úkonem (projevem vůle) oprávněného z bankovní záruky. 25. Jinými slovy, k zániku bankovní záruky nedojde (jen) tím, že se záruční listina (její originál) dostane do dispoziční sféry banky (žalované), bez ohledu na skutkové okolnosti, za nichž k tomu došlo, nýbrž pouze tehdy, stalo-li se tak vskutku v důsledku projevu vůle oprávněného z bankovní záruky (žalobce) záruční listinu vrátit. Opačný výklad by vedl k (nepřijatelnému) závěru, podle něhož by bankovní záruka zanikla i tehdy, dostala-li by se záruční listina do dispozice banky (žalované) např. v důsledku protiprávního jednání banky či jiné osoby nebo předal-li by bance záruční listinu její nálezce (tj. nikoliv na základě právního úkonu oprávněného z bankovní záruky). 26. V projednávané věci je přitom ve skutkové rovině zjevné, že žalobce zaslal žalované výzvu k plnění z bankovní záruky (ze dne 4. 1. 2012) a následně „pro informaci“ originál záruční listiny (ten byl doručen žalované dne 11. 1. 2012), včetně vysvětlení (a listin) ohledně „zbývající“ částky k zaplacení z bankovní záruky ve výši 5 053 151 EUR. Takový projev vůle žalobce nelze bez dalšího považovat za „vrácení“ originálu záruční listiny žalované, když pojem „vrácení“ je nezbytné vykládat jako projev vůle oprávněného z bankovní záruky „nepožadovat“ plnění ze záruční listiny, která mu byla předána (doručena) bankou (žalovanou). Skutečnost, že žalobce poslal žalované pro informaci originál záruční listiny, nelze považovat za projev vůle žalobce ve smyslu výše uvedeném. 27. Shora uvedený výklad povahy jednostranného právního úkonu žalované (vystavení bankovní záruky) a faktického jednání žalobce (zaslání originálu bankovní záruky žalované) pak v žádném případě neznamená, že žalobce svým jednostranným úkonem změnil obsah již vzniklých práv a povinností z bankovní záruky, popřípadě že by tímto způsobem změnil obsah smlouvy uzavřené mezi bankou a dlužníkem (§ 322 odst. 2 obch. zák.). Promítla-li totiž žalovaná „podmínky“, za nichž se ve smlouvě se společností O dohodla, že vystaví ve prospěch jejího věřitele bankovní záruku, do textu záruční listiny, je zcela zjevné, že výklad rozhodných právních úkonů žalobce a žalované neznamená změnu v právech a povinnostech založených smlouvou mezi společností O a bankou. 28. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu neplynou ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1193.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1235.2014.1 Číslo: 68/2017 Právní věta: Jestliže organizace spojů neprojednala s vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí stavbu telekomunikačního vedení, ani je na ni neupozornila, nemohlo jí platně vzniknout oprávnění takové telekomunikační vedení zřídit ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.03.2016 Spisová značka: 22 Cdo 1235/2014 Číslo rozhodnutí: 68 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Telekomunikace, Věcná břemena Předpisy: § 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 110/1964Sb. § 126 odst. 1 obč. zák. § 17 odst. 3 předpisu č. 110/1964Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 36 Co 129, 130/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, č. j. 29 C 288/2007-87, uložil žalované povinnost vyklidit z prvního nadzemního podlaží domu v P. blíže vymezenou „technologii jsoucí součástí primární sítě televizního kabelového rozvodu“ a „odevzdat žalobcům do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. Usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 29 C 288/2007-86a, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdce žalované (D., a. s.) umístil v roce 1999 technologické zařízení telekomunikačního vedení do domu žalobců bez jejich souhlasu i potřených souhlasů státních orgánů, tedy v rozporu se zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále jen„zák. č. 110/1964 Sb.“). Proto nedošlo ke vzniku zákonného věcného břemene opravňujícího žalovanou (jejího právního předchůdce) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení. Vzhledem k tomu žalovaná, která nadále technologické zařízení v domě žalobců provozuje, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované jak do výše zmíněného usnesení, tak do rozsudku rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 36 Co 129, 130/2012-125, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se náhrada nákladů řízení České republice nepřiznává (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v pozměněném znění (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok IV.). 5. I podle závěrů odvolacího soudu zasahuje žalovaná neoprávněně do vlastnického práva žalobců, jestliže má v jejich domě umístěnu telekomunikační technologii. K jejímu umístění došlo v roce 1999 v rozporu se zák. č. 110/1964 Sb., a žalované proto nesvědčí zákonné věcné břemeno. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Do výroků II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle jejího názoru skutečnost, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky „vzniku zákonného věcného břemene pro telekomunikace a také v otázce pravomoci soudu k posouzení, zda zákonné věcné břemeno podle zák. č. 110/1964 Sb. vzniklo či nikoliv“. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010 (toto a veškerá další níže zmíněná rozhodnutí dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dále namítá, že otázkou dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou je posouzení toho, zda nepředložení plánu určujícího polohu vedení stavebnímu úřadu způsobí neoprávněnost telekomunikační stavby a vyloučí vznik zákonného břemene, i posouzení toho, zda postup podle ust. § 12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. při uvědomění žalobců je nedostatečný a je nutné postupovat jmenovitým projednáním s vlastníky domů. Odvolací soud podle názoru žalované nesprávně právně posoudil neoprávněnost zásahu do vlastnického práva žalobců, a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené výroky změnil. 7. Žalovaní považují rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná. Navrhují, aby bylo dovolání bylo zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 8. Vzhledem k tomu, že o ochraně vlastnického práva žalobců bylo soudy pravomocně rozhodnuto před 1. 1. 2014 a před tímto datem nastaly i všechny právní skutečnosti rozhodné pro posouzení sporu, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálenérozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Dovolatelka předně polemizuje s otázkou pravomoci soudu k posouzení otázky vzniku zákonného věcného břemene. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010. V tomto rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že pravomoc stavebního úřadu je založena pro spory a rozsah věcných břemen majících základ ve smluvním vztahu podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť a vlastníka dotčené nemovitosti nebo v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o zřízení věcného břemene. 12. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 7 odst. 1 – 3 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb., organizacím spojů přísluší ve veřejném zájmu oprávnění: a) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, b) vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, zřizování, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, c) provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu, zvláště odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení. Oprávnění podle odstavce 1 jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí. 13. Podle ustálené judikatury není v pravomoci soudu rozhodovat o žalobě na určení existence věcných břemen uvedených v § 12 zákona č. 110/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, č. j. 22 Cdo 1624/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1302). 14. O tento případ se však v souzené věci nejedná. 15. Ze žaloby a žalobních tvrzení se jednoznačně podává, že žalobci se uplatněného nároku domáhajítzv. vlastnickou žalobou, na základě níž požadují, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z jejich domu věci, které se v něm nacházejí. Výslovně odkazují na ochranu vlastnického práva opírající se o § 126 obč. zák. s tím, že žalovaná nemá pro umístění věcí platný právní důvod. Ze skutkových tvrzení žalobců se jednoznačně podává, že uplatňují ochranu svého vlastnického práva v režimu vlastnické žaloby podle občanského zákoníku, přičemž vylučují existenci věcného břemene svědčícího žalované (k významu žalobních tvrzení pro posouzení otázky pravomoci srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 49/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, obě uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K projednání takového nároku je proto dána pravomoc soudu, a nikoliv stavebního úřadu. 16. V daném případě mezi účastníky nejde o spor o rozsah oprávnění vyplývajících z ustanovení zák. č. 110/1964 Sb., neboť mezi účastníky je sporná sama existence věcného břemene, resp. veřejnoprávního omezení vlastnického práva, jež žalované podle žalobců nesvědčí a ani v minulosti nikdy nesvědčilo. 17. Závěrem o pravomoci soudu k projednání nároku žalobců není žádným způsobem předjímána existence či neexistence žalovanou tvrzeného věcného břemene a žalovaná ani není zbavena možnosti v řízení tímto způsobem argumentovat. Proti vlastnické žalobě se lze bránit tvrzením, že žalované svědčí právo užívat věc na základě věcného břemene nebo úředního rozhodnutí. Na soudu potom je, aby se důvodností takové námitky zabýval (k tomu srovnej: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 63, nebo ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 694). 18. Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám.“ Dle komentářové literatury: „Oprávnění soudu k samostatnému posouzení předběžné otázky je dáno bez ohledu na to, zda věc, v níž by tato otázka byla jako meritorní řešena, náleží do civilní soudní pravomoci, či nikoli (může jít o věc v pravomoci soudu, ale také o věc, v níž je dána pravomoc správního orgánu)“ (srov. DAVID, Ludvík. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 2 sv. Komentáře Wolters Kluwer ČR, ISBN 978-80-7357-460-4). Z těchto důvodů je odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu nepřiléhavý, a rozhodnutí se tedy neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe. 19. Protože však v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka vzniku zákonného věcného břemene v podobě oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení, která byla nalézacími soudy řešena jako otázka předběžná, je v této části dovolání přípustné. IV. Důvodnost dovolání 20. Jestliže věcné břemeno váznoucí na nemovitosti žalobců mělo vzniknout v roce 1999, tedy za účinnosti zák. č. 110/1964 Sb., je nutné otázku jeho existence posoudit právě s ohledem na znění zák. č. 110/1964 Sb. (k tomu srovnej § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a § 107 odst. 14 zákona č. 151/2008 Sb., o telekomunikacích a změně dalších zákonů). 21. Podle § 12 odst. 1, 2, 3, 4 zák. č. 110/1964 Sb. organizacím spojů přísluší ve veřejném zájmu oprávnění: a) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, b) vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, zřizování, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, c) provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu,zvláště odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení. Organizace spojů je povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Dojde-li mezi vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí a organizací spojů ke sporu o rozsahu oprávnění, předloží organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu. Oprávnění podle odstavce 1 jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí. Pokud je výkonem oprávnění podle odstavce 1 omezeno užívání nemovitosti, poskytne se jejímu vlastníku nebo nájemci přiměřená náhrada. Podle § 17 odst. 1, 2, 3, 4 zák. č. 110/1964 Sb. stavby nadzemních i podzemních vedení jednotné telekomunikační sítě včetně opěrných a vytyčovacích bodů nevyžadují stavebního povolení podle zákona o stavebním řádu. Při stavbách telekomunikačních vedení podle odstavce 1 předloží organizace spojů (investor) stavebnímu úřadu k vyslovení souhlasu plán určující polohu vedení. Tento plán není třeba stavebnímu úřadu předkládat v případech stanovených prováděcími předpisy, zejména není-li stavbou dotčen obecný zájem nebo oprávněné zájmy vlastníků nebo uživatelů nemovitostí. Stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky dotčených nemovitostí; vlastníky lze vyrozumět buď přímo nebo oznámením u příslušného místního národního výboru, popřípadě jeho prostřednictvím. Námitky proti použití nemovitosti musí podat vlastníci nejpozději do 15 dnů ode dne vyrozumění u investora, který je předloží k rozhodnutí stavebnímu úřadu. Námitky mají odkladný účinek, nebyl-li z naléhavých důvodů stavebním úřadem vyloučen. 22. Podle skutkových závěrů nalézacích soudů (které není dovolací soud oprávněn přezkoumávat) nezískal právní předchůdce žalované souhlas stavebního úřadu k umístění kabelových rozvodů do domu žalobců. Takový souhlas nelze dovodit ani z rozhodnutí o umístění stavby, vydaného Magistrátem hlavního města P. ze dne 29. 6. 1999, kterým bylo rozhodnuto o umístění trubek HDPE pro uložení kabelů televizního kabelového rozvodu. Především ale soudy uzavřely, že právní předchůdce žalované umístění telekomunikačního zařízení v předmětném domě neprojednal s žalobci. 23. Takovýto postup je v přímém rozporu s citovanými ustanoveními zák. č. 110/1964 Sb. Ten sice umožňuje zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení s tím, že takové oprávnění je věcným břemenem váznoucím na dotčených nemovitostech (§ 12 odst. 1, 3 zák. č. 110/1964 Sb.), zároveň však podmiňuje vznik takového oprávnění včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§ 12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládá § 17 odst. 3 zák. č. 110/1964 Sb. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvědí o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohou sporovat rozsah takového oprávnění a jen tehdy mohou dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§ 12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Zřízení a provozování telekomunikačního vedení je rovněž podmíněno (v případě, že jsou stavbou dotčeny oprávněné zájmy vlastníků nemovitostí) předchozím souhlasem stavebního úřadu s plánem určujícím polohu vedení. 24. Dovolací soud vzhledem k uvedenému považuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že jestliže právní předchůdce žalované s žalobci neprojednal zřízení části telekomunikačního vedení v jejich domě, ani je na něj neupozornil, a nezískal ani souhlas stavebního úřadu s plánem určujícím polohu vedení, nemohlo mu platně vzniknout oprávnění zřídit telekomunikační vedení v domě žalobců ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 110/1964 Sb. 25. Jednání žalované, která má přesto nadále umístěno v domě žalobců technologické zařízení telekomunikačního vedení, je proto nutné posoudit jako neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobců, v důsledku čehož jsou žalobci oprávněni domáhat se ochrany svého dotčeného práva cestou žaloby podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp.zn. 22 Cdo 1545/2009). 26. V podstatné části dovolání dovolatelka podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). 27. Dovolací soud se zabýval i námitkou dovolatelky o náhradě nákladů řízení, kdy dovolací soud rovněž přezkoumal přípustností takového dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 160 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 19 239 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání v této části dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. 28. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a) o. s. ř.).

decision_1194.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3864.2014.1 Číslo: 69/2017 Právní věta: Stal-li se oprávněný z osobního věcného břemene za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, spoluvlastníkem zatížené nemovitosti, věcné břemeno tím nezaniklo. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.03.2016 Spisová značka: 22 Cdo 3864/2014 Číslo rozhodnutí: 69 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Spoluvlastnictví, Věcná břemena Předpisy: § 151n odst. 1 obč. zák. § 151p odst. 3 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované a odmítl dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Co 258/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 85 C 333/2008-492, zrušil „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalované na doživotní bezplatné užívání části domu ve V., parc. č. st. 290 – zastavěná plocha a nádvoří, a to tří pokojů v 1. NP s příslušenstvím a dvou pokojů v podkroví, dále užívání hospodářské budovy, zahrady parc. č. 1564/1, vše v katastrálním území V., zapsané na LV 345 vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj“ (dále rovněž jako „věcné břemeno“ či „služebnost“), a to za náhradu ve výši 350 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a nepřiznal náhradu nákladů řízení státu (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 12. září 1996 žalobce b) a žalovaná darovali M. P. a O. P., rodinný dům v obci V., parc. č. st. 290 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1560/13 – orná půda a parc. č. 1564/1, vše zapsané na LV č. 345 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), přičemž podle čl. IV. bodu 2. této darovací smlouvy „se účastníci dohodli, že obdarovaní mají ode dne podpisu této darovací smlouvy právo vstupu a užívání předmětné nemovitosti v celém jejich rozsahu, včetně práva brát z věci užitky aplody“. Věcné břemeno vzniklo ve prospěch žalované a žalobce b) na základě čl. V této smlouvy, podle kterého „smluvní strany ujednávají dále věcné břemeno dle ustanovení § 151o občanského zákoníku spočívající v tom, že dárci jsou oprávněni doživotně a bezplatně užívat část domu, a to tak, že se zřizuje právo doživotního užívání tří pokojů v 1. NP s příslušenstvím a dvou pokojů v podkroví, dále pak jsou dárci oprávněni užívat hospodářské budovy, zahradu a brát z ní užitky“. 3. M. P. daroval svůj spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 smlouvou ze dne 23. 8. 2011 žalobci b), který dále daroval spoluvlastnický podíl žalobkyni a). Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 15 C 99/2002-326, ze dne 13. 6. 2007, bylo podílové spoluvlastnictví žalobkyně a) a O. P. zrušeno a výlučným vlastníkem se stala žalobkyně a). Následně žalobkyně a) darovala smlouvou ze dne 6. 9. 2012 spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech ve výši 1/2 žalobci b). 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že změnou poměrů, kterou shledal ve vážně narušených vztazích účastníků, vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněné a je třeba věcné břemeno za přiměřenou náhradu zrušit podle § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž spornou se stala výše této náhrady. Výši náhrady za zrušení věcného břemene stanovil na 350 000 Kč, přičemž vycházel z obvyklé ceny zjištěné znaleckým posudkem a tuto cenu upravil s ohledem na věcné břemeno žalobce b), které na nemovitosti vázlo, a náklady na záchovnou údržbu nemovitostí. 5. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 8 Co 258/2014-540, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s výjimkou stanovení výše přiměřené náhrady, když v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že věcné břemene zrušil za náhradu ve výši 335 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). 6. Odvolací soud věc posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), v souladu s přechodnými ustanoveními § 3028 odst. 1 a 2 o. z. Konstatoval, že došlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby, a jsou tak splněny podmínky pro zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu podle § 1299 odst. 2 o. z. Při stanovení výše přiměřené náhrady vyšel ze znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava (dále jen „znalecký posudek“), kterým byla ohodnocena cena služebnosti částkou 670 000 Kč. Přihlédl rovněž k zatížení předmětné nemovitosti služebností užívání ve prospěch žalobce b) (ta podle odvolacího soudu nezanikla, když podle § 1301 o. z. spojením vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost nezaniká), a ke skutečnosti, že právo užívání žalované předmětné nemovitosti je omezeno vlastnickým právem žalobců a) a b). Dále dovodil, že při stanovení výše náhrady za zrušení služebnosti nelze přihlížet k povinnosti oprávněné nést náklady na zachování a opravy věci a nelze započíst náklady vynaložené žalobci za zachování a opravy věci, neboť se jedná o konstitutivní rozhodnutí. Na základě výše uvedeného stanovil přiměřenou náhradu ve výši jedné poloviny ocenění služebnosti znaleckým posudkem, tedy 335 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s výší přiměřené náhrady, která byla stanovena ve výši 1/2 poloviny ocenění služebnosti znaleckým posudkem. Úvahy odvolacího soudu o přiměřené náhradě závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to zda věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí žalobce b) v době do 31. 12. 2013 zaniklo tím,že se oprávněný z věcného břemene stal spoluvlastníkem zatížené nemovitosti a zda může být důvodem snížení náhrady okolnost, že právo oprávněného užívat nemovitost je omezeno vlastnickým právem povinného. 8. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že věcné břemeno ve prospěch žalobce b) nezaniklo podle § 1301 o. z. Žalobce se stal podílovým spoluvlastníkem ještě před účinností o. z. a v takovém případě zaniklo věcné břemeno ve prospěch žalobce b) podle § 584 obč. zák. splynutím práva žalobce b) jako oprávněného z věcného břemene s jeho povinností povinného z věcného břemene. Z tohoto důvodu měla být žalované přiznána přiměřená náhrada v plné výši ocenění věcného břemene znaleckým posudkem. 9. Dále namítá, že odvolací soud měl postupovat podle obč. zák. (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), i když rozhodoval již za účinnosti o. z. (občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). 10. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že námitky žalované, kterými se domáhá zvýšení určené náhrady za zrušení věcného břemene, nejsou důvodné a navrhují, aby bylo dovolání žalované zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 13. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. 14. Dovolání žalované je částečně přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena právní otázka zániku věcného břemene, pokud se oprávněný z tohoto břemene stane podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, jež je tímto věcným břemenem zatížena, a to za účinnosti obč. zák. Vyřešení této otázky má v posuzované věci význam pro stanovení přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene, neboť žalobce b) se stal podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti v době účinnosti obč. zák., přičemž byl rovněž oprávněným z věcného břemene. IV. Důvodnost dovolání 15. Stal-li se žalobce b) jako oprávněný z věcného břemene užívání předmětných nemovitostí jejich spoluvlastníkem, vykonává – užívaje předmětných nemovitostí dle rozsahu sjednaného ve smlouvě ozřízení věcného břemene – částečně spoluvlastnické právo na své ideální vlastní polovině, částečně právo na věci cizí, tj. na ideální polovině předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně a). Jelikož nelze vymezit hranice mezi ideálními spoluvlastnickými podíly, nelze stanovit, kdy žalobce b) vykonává své spoluvlastnické právo a kdy právo k cizí věci. Na druhé straně je věcné břemeno jako takové nedělitelné potud, že je nelze nabýt pouze ve vztahu k ideální části nemovitosti ani jej k ideální části nemovitosti nelze pozbýt. Tudíž stane-li se oprávněný z věcného břemene užívání předmětných nemovitostí jejich spoluvlastníkem, toto věcné břemeno nezaniká (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1939, sp. zn. Rv I 974/39, Vážný 17433; SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 58). 16. Jinými slovy řečeno, pokud se oprávněný z osobního věcného břemene stane spoluvlastníkem zatížené nemovitosti, pak v takovém případě věcné břemeno nezaniká, neboť „splynutí předpokládá jednoznačnou totožnost oprávněného a povinného subjektu“ a ta zde nenastala (srov. Kolektiv autorů: Věcná břemena od A do Z. Praha: Linde 2001, s. 80). 17. Dovolací soud se dále zabýval otázkou přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene (služebnosti). 18. Rozhodnutí o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu je rozhodnutí konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí. Z toho důvodu postupoval odvolací soud při řešení označené otázky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz § 3028 odst. 1 a 2 o. z., srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). 19. Podle § 1299 odst. 2 o. z. „při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panující pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu“. 20. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98, dovolací soud vyjádřil názor, podle kterého při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného. 21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2650/2003, dovodil, že bylo-li věcné břemeno ohodnoceno určitou částkou a je-li toto věcné břemeno omezeno stejným právem užívání dalšího subjektu, je krácení této částky na polovinu zcela logickým a správným použitím obecně formulovaného zákonného termínu „přiměřená náhrada“. 22. Výše uvedené právní závěry jsou použitelné rovněž při posuzování zrušení služebnosti podle o. z. (srov. § 1299 o. z. a § 151p odst. 3 obč. zák.). 23. Protože služebnost (dříve věcné břemeno) žalobce b) nezanikla tím, že se žalobce stal spoluvlastníkem služebných nemovitostí, je správná úvaha odvolacího soudu, že je nutné stanovit přiměřenou náhradu za zrušení služebnosti ve výši 1/2 jejího ocenění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2650/2003). 24. Při stanovení přiměřené náhrady ovšem nemůže být přihlíženo k omezení služebnosti vlastnickým právem žalobců a) a b). Samou podstatou služebnosti je omezení vlastníka věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět nebo něčeho se zdržet (srov. § 1257 odst. 1 o. z. a přiměřeně § 151n odst. 1 obč. zák.). Rozsah oprávnění plynoucích ze služebnosti a zrcadlící sepovinnosti vlastníka zatížené věci strpět výkon tohoto práva jsou reflektovány již v ocenění služebnosti a nejsou důvodem pro snížení obvyklé ceny služebnosti. 25. Z uvedeného je zřejmé, že stanovil-li odvolací soud výši přiměřené náhrady ve výši 1/2 ceny služebnosti zjištěné na základě znaleckého posudku, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. 26. Námitka žalované, že odvolací soud měl věc posoudit podle obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), není důvodná. Jak již bylo uvedeno shora, rozhodnutí o zrušení věcného břemene (služebnosti) za přiměřenou náhradu je rozhodnutí konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až právní moci rozhodnutí. Z toho důvodu odvolací soud, který ve věci rozhodoval po nabytí účinnosti o. z., správně ve věci aplikoval příslušná ustanovení o. z. 27. Neobstojí ani námitka žalované, že znaleckým posudkem byla stanovena cena jedné služebnosti, přičemž na nemovitosti váznou služebnosti dvě. Předmětem řízení bylo zrušení služebnosti zřízené ve prospěch oprávněné (tedy této jedné služebnosti), tudíž byl správný postup soudů nižších stupňů, byla-li na základě znaleckého posudku oceněna tato jedna služebnost. 28. Ze shora uvedeného se podává, že dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci není dán. Proto nezbylo než dovolání žalované zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. 29. Proti rozsudku odvolacího soudu podala rovněž dovolání žalobkyně a), jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se stanovením výše přiměřené náhrady za zrušené věcné břemeno. Namítá, že v této otázce hmotného práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 92/2010. Soudy nižších stupňů se při stanovení výše přiměřené náhrady nezabývaly otázkou majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává žalované, majetkového důsledku zániku věcného břemene pro oba žalobce. Soudy nebyla zohledněna výše záchovné údržby a skutečnost, že je – jakožto právní nástupce obdarovaných – i žalobkyně a) oprávněna užívat předmětné nemovitosti na základě čl. IV. bodu 2. darovací smlouvy ze dne 12. 9. 1996. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 30. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že skutečnosti uvedené žalobkyní a) jsou z hlediska rozhodnutí soudů o výši přiměřené náhrady irelevantní a nelze k nim přihlížet. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně a) „zamítl“. 31. Dovolání žalobkyně a) není přípustné. 32. Odvolací soud při stanovení výše přiměřené náhrady zohlednil majetkový prospěch, kterého se zrušením věcného břemene dostává žalované, a majetkové důsledky zániku věcného břemene pro oba žalobce a úvaha odvolacích soudu není zjevně nepřiměřená. Tedy v této otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 92/2010). 33. Důvodnou není námitka žalobkyně a), že při stanovení výše přiměřené náhrady měl odvolací soud rovněž přihlédnout k tomu, že povinní z věcného břemene mají právo předmětné nemovitosti užívat, což žalobkyně a) dovozuje z čl. IV. odst. 2 darovací smlouvy ze dne 12. 9. 1996. Avšak toto ustanovení darovací smlouvy nezakládá omezení práv oprávněných z věcného břemene, nýbrž toliko vymezuje práva a povinnosti vlastníka předmětných nemovitostí. Výkon vlastnického práva obdarovaných byl omezen právě věcným břemenem, které vzniklo na základě článku V. této darovacísmlouvy. Jinak řečeno, i ze systematického výkladu této darovací smlouvy je nutné dovodit, že vůlí smluvních stran nebylo omezit výkon práv oprávněných z věcného břemene, nýbrž vymezit práva a povinnosti vlastníka, jejichž výkon byl následně omezen existencí věcného břemene. A jak bylo shora dovolacím soudem dovozeno, na výši přiměřené náhrady nemůže mít vliv existence vlastnického práva žalobců a) a b) k zatíženým nemovitostem. 34. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že nelze při stanovení výše přiměřené náhrady přihlížet k povinnosti oprávněné nést náklady na zachování a opravu věci, resp. započíst pohledávku žalobců a) i b) z titulu bezdůvodného obohacení za žalovanou, jelikož tyto náklady nenesla. Poněvadž rozhodnutí o zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu podle § 1299 odst. 2 o. z. je konstitutivním rozhodnutí vznikají práva a povinnosti účastníků až právní mocí tohoto rozhodnutí. Pohledávku nelze jednostranně započíst proti pohledávce, která má teprve vzniknout (budoucí pohledávce). Předpokladem jednostranného započtení je totiž v první řadě existence obou pohledávek v době, kdy byl projev k směřující k započtení učiněn (srov. § 1982 o. z.). Pohledávky se nemohly setkat v průběhu soudního řízení, kdy jedna z nich neexistovala. Má-li vzniknout pohledávka až pravomocným rozhodnutím soudu (tedy pohledávka žalované za žalobci z titulu přiměřené náhrady za zrušení služebnosti), není v průběhu soudního řízení jednostranné započtení proti této pohledávce možné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011). 35. Žalobkyně a) rovněž napadá úvahu soudu prvního stupně, na základě které byla stanovena přiměřená náhrada. Avšak odvolací soud z této úvahy nevycházel a výši přiměřené náhrady stanovil na základě své vlastní úvahy. Tudíž tato námitka žalobkyně a) není důvodná. 36. Ze shora uvedeného se podává, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolání žalobkyně a) tak není přípustné. 37. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně a) není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první, o. s. ř. odmítl.

decision_1195.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. 25 Cdo 4768/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4768.2015.1 Číslo: 72/2017 Právní věta: Žaloba o náhradu škody podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, je žalobou na plnění ze soukromoprávního vztahu, která se projedná podle části třetí občanského soudního řádu. Příslušný orgán v rámci posouzení žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. nevydává správní rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu. Žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody u příslušného orgánu má charakter předběžného uplatnění nároku věřitele u dlužníka Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.03.2016 Spisová značka: 25 Cdo 4768/2015 Číslo rozhodnutí: 72 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Náhrada škody, Odpovědnost státu za škodu, Správní řízení Předpisy: § 10 odst. 4 předpisu č. 115/2000Sb. § 8 odst. 2 předpisu č. 115/2000Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 Co 1570/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení náhrady škody podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 115/2000 Sb.“), způsobené jí kormoránem velkým na rybách v rybnících, které obhospodařuje. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. 7 Co 1570/2015-56, potvrdil usnesení Okresní soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2015, č.j. 30 C 70/2015-50, kterým bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za řízení, vyměřený soudem podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků ve výši 9 421 Kč. Žalobkyně již od podání žalobyzastávala názor, že soudní poplatek činí pouze 3 000 Kč podle položky 18 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků, jelikož se jedná o řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Svůj nárok před podáním žaloby totiž uplatnila v souladu s § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. u Krajského úřadu Jihočeského kraje, jehož negativní stanovisko k poskytnutí náhrady je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 244 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se však s argumentací žalobkyně neztotožnil a dospěl k závěru, že postup krajského úřadu podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. je pouhým mimosoudním vyřízením žádosti o náhradu škody, nikoliv rozhodnutím správního orgánu. Podanou žalobou bylo proto zahájeno řízení podle části třetí o. s. ř., a jelikož vyměřený poplatek nebyl zaplacen ani po dodatečně stanovené lhůtě, soud prvního stupně řízení správně zastavil. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Tak jako již v průběhu předchozího řízení namítá, že v případě uplatnění nároku na náhradu škody podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb. u soudu se jedná o řízení podle části páté o. s. ř., tedy řízení ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Podle názoru dovolatelky jednají krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy při projednávání žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. v postavení správních orgánů v rámci správního řízení (v přenesené působnosti), jehož výsledkem je správní rozhodnutí v materiálním smyslu, jelikož se jím prohlašuje, zda poškozený má či nemá právo na náhradu škody způsobené mu vybraným živočichem. Zároveň se jedná o rozhodnutí ve věci soukromého práva – náhrady škody mezi dvěma navzájem si rovnými subjekty. Proto je zřejmé, že následná žaloba poškozeného je žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř. III. Přípustnost dovolání 4. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. s. ř.“). 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 6. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, jaká je povaha řízení o žalobě na náhradu škody podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „zákon č. 115/2000 Sb.“), tedy zda se žaloba projedná ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. či v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena. IV. Důvodnost dovolání 7. Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. 8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávněvyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 9. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř., rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 10. Podle § 246 odst. 1 o. s. ř. je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. 11. Řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. je konkrétním projevem dualismu práva (dělení práva na soukromé a veřejné) v oblasti přezkumu činnosti veřejné správy, kdy civilní soudy poskytují ochranu subjektům práva v případě rozhodování správních orgánů o jejich soukromých právech, zatímco správní soudy poskytují ochranu v případě rozhodování správních orgánů o veřejných subjektivních právech. Objektivní podmínkou, aby postup podle části páté o. s. ř. vůbec připadal v úvahu, je existence rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. Rozhodnutím je přitom třeba rozumět existenci takového úkonu správního orgánu, který v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (dále jen „správní rozhodnutí“). 12. Pro posouzení důvodnosti dovolací námitky je tak třeba určit, zda výsledkem projednání žádosti poškozeného krajským úřadem nebo Magistrátem hlavního města Prahy (dále jen „příslušný orgán“) podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. je správní rozhodnutí, a to v soukromoprávní věci. 13. Soukromoprávní vztahy se vyznačují rovným postavením účastníků. Ve vzájemném právním vztahu nemá žádný z nich nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty takového právního vztahu se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.). Ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Oproti tomu vztahy souhrnně označované za veřejnoprávní jsou charakteristické vztahem nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé, základním právním nástrojem realizace metody regulace veřejnoprávních vztahů je rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, publikované pod č. 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb. předmětný zákon upravuje poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Podle odst. 2 náhrady škod poskytuje stát za podmínek, v rozsahu a způsobem, které jsou stanoveny tímto zákonem. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. o poskytnutí náhrady škody podle tohoto zákona poškozený požádá krajský úřad příslušný podle místa, kde ke škodě došlo, nebo Magistrát hlavního města Prahy, došlo-li ke škodě na území hlavního města Prahy.Podle § 9 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud žádost poškozeného neobsahuje předepsané údaje, nebyly k ní připojeny požadované doklady a podklady ani na podkladě výzvy příslušného orgánu nebyly předepsané náležitosti žádosti, jakož i předepsané nebo vyžádané doklady a podklady poškozeným doplněny, náhrada škody se poškozenému neposkytne. Tím není dotčeno právo poškozeného domáhat se přiznání náhrady škody u soudu. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 115/2000 Sb., jestliže příslušný orgán zjistí, že škodu způsobil vybraný živočich, jsou-li splněny podmínky stanovené tímto zákonem a nejsou-li pochybnosti o vzniku škody poškozenému a o výši jím požadované náhrady škody, zaplatí příslušný orgán náhradu škody poškozenému nejpozději do čtyř měsíců ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel, a to způsobem, který poškozený ve své žádosti navrhl. Není-li škoda nebo její výše prokázána, příslušný orgán náhradu škody nezaplatí. Podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb., pokud příslušný orgán nezaplatí náhradu škody ve lhůtě a za podmínek uvedených v odstavci 3, může se poškozený domáhat přiznání náhrady škody podle tohoto zákona u soudu, a to nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy příslušný orgán žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody obdržel. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle odst. 2 se na postup příslušných orgánů podle tohoto zákona nevztahuje správní řád. 15. Zákon č. 115/2000 Sb. představuje podrobnou úpravu podmínek, za nichž stát odškodňuje nepříznivé působení zvlášť chráněných živočichů. Předmětná úprava je důsledkem zájmu společnosti na ochraně životního prostředí. Jedním ze způsobů udržení rozmanité a zdravé přírody je i ochrana některých živočišných druhů, kterou stát zajišťuje kromě jiného tím, že zakazuje zásahy do přirozeného způsobu života vybraných živočichů považovaných v naší přírodě za vzácné a hodné zvláštního zacházení. Negativním projevem takové ochrany je ovšem omezená možnost zabránit škodám na majetku, zdraví a životě působeným uvedenými živočichy. Jelikož z pohledu práva jsou tito živočichové věcí ničí (res nullius) a na škody jimi způsobené nebylo možné aplikovat obecnou úpravu odpovědnosti za škodu, reagoval zákonodárce na společenskou potřebu náhrady uvedených škod vytvořením speciální skutkové podstaty objektivní odpovědnosti státu za škodu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb.). Z uvedeného plyne komplementarita odpovědnosti podle zákona č. 115/2000 Sb. k soukromoprávnímu institutu odpovědnosti za škodu. Ač samotnou ochranu zvláště chráněných druhů zajišťuje stát z pozice vrchnostensky působícího subjektu, odpovědnostní vztah vyplývající ze způsobení škody zvláště chráněnými živočichy již vrchnostenské působení státu postrádá, a stát je zde naopak v rovném postavení s poškozeným. Vztah mezi státem jako odpovědným subjektem a poškozeným podle zákona č. 115/2000 Sb. je tak vztahem soukromoprávním, na který se podpůrně použije občanský zákoník (§ 11 odst. 1 zákon č. 115/2000 Sb.). 16. Stát tedy vystupuje soukromoprávním odpovědnostním vztahu podle zákona č. 115/2000 Sb. jako právnická osoba (k tomu srov. § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). 17. S ohledem na výše uvedený závěr o soukromoprávní povaze odpovědnostního vztahu se nabízí odpověď i na otázku, zda příslušný orgán při posuzování nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 115/2000 Sb. vydává správní rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, je pro metodu právní regulace soukromých vztahů příznačné rovné postavení účastníků. Z toho plyne, že v soukromoprávních vztazích je neakceptovatelné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce (zásada nemo iudex in causa sua). Jestliže je tedy stát v postavení účastníka soukromoprávního vztahu, není možné, aby příslušný orgán jednající za stát (srov. § 7 odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právníchvztazích, ve znění pozdějších předpisů) autoritativně formou správního rozhodnutí rozhodoval o nároku druhého účastníka plynoucího z předmětného vztahu (zde o nároku poškozeného na náhradu škody). 18. Pro uvedený závěr svědčí taktéž zcela zřejmý úmysl zákonodárce, když důvodová zpráva k zákonu č. 115/2000 Sb. k povaze posouzení žádosti poškozeného příslušnými orgány uvádí: „Tyto úřady budou jednat jménem státu. Nebudou zde v roli správních orgánů, ale budou zastupovat stát jakožto právnickou osobu.“ 19. Konečně pak ani samotná dikce zákona č. 115/2000 Sb. nenasvědčuje závěru, že příslušné orgány vydávají správní rozhodnutí. Jestliže se v § 9 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb. uvádí, že „náhrada škody se poškozenému neposkytne“, a v § 10 odst. 3 zákona č. 115/2000 Sb., že „nejsou-li pochybnosti o vzniku škody poškozenému a o výši jím požadované náhrady škody, zaplatí příslušný orgán náhradu škody … není-li škoda nebo její výše prokázána, příslušný orgán náhradu škody nezaplatí“, je zřejmé, že výsledkem posouzení žádosti není závazné rozhodnutí o nároku samotném, nýbrž toliko faktické (ne)poskytnutí peněžitého plnění. 20. Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že příslušný orgán při posouzení žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. žádným způsobem vrchnostensky nerozhoduje, tedy nevydává správní rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu. Žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody u příslušného orgánu má charakter předběžného uplatnění nároku věřitele u dlužníka, který buďto nárok shledá důvodným a zaplatí, nebo ne. Jedná se tedy o prevenční nástroj, který zamezuje nežádoucímu stavu, aby o každém nároku na náhradu škody musel rozhodovat soud, i když dlužník (stát) svůj dluh uznává a je ochoten jej zaplatit. Obdobný mechanismus je upraven pro uplatnění práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. 21. Při absenci správního rozhodnutí nemůže být žaloba poškozeného podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb. žalobou podle části páté o. s. ř., ale jedná se o standardní žalobu na plnění ze soukromoprávního vztahu, která se projedná podle části třetí o. s. ř. Z toho pak vyplývá, že soudní poplatek za takovou žalobu se vybírá podle položky 1, a nikoliv podle položky 18 sazebníku soudních poplatků (přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právní posouzení odvolacího soudu je proto správné a dovolací námitky nedůvodné. 22. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud však existenci uvedených vad řízení neshledal. 23. Jelikož uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

decision_1196.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4578.2015.1 Číslo: 73/2017 Právní věta: Jestliže státní zastupitelství nerozhoduje o právu konkrétní osoby a ani jeho postupem nemůže být do jejího práva zasaženo, nemůže být jeho rozhodnutím či postupem založen odpovědnostní vztah mezi státem a touto osobou ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. To platí i za situace, kdy by vzhledem k právní úpravě adhezního řízení mohlo být soudem (v trestním řízení) rozhodnuto o nárocích této osoby jako poškozeného. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.03.2016 Spisová značka: 30 Cdo 4578/2015 Číslo rozhodnutí: 73 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu, Státní zástupci Předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 16a odst. 4 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 15 Co 131/2015, v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; jinak jeho dovolání v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 2 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 500 000 Kč jako náhrady škody, které měly být žalobci způsobeny nesprávným úředním postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 při vyřizování jeho žádosti ze dne 31. 10. 2011 o prošetření věci a přijetí opatření v souvislosti se stavebními úpravami v domě na adrese žalobce, kde je žalobce vlastníkem bytové jednotky, a v návaznosti na to uzavřenou smlouvou o úvěru, přičemž obvodní státní zastupitelství žalobci podání dne 14. 11. 2011 vrátilo jako zjevně nedůvodné a Městské státní zastupitelství v Praze žalobci k jeho žádosti o přezkoumání tohoto postupu dne 15. 2. 2012 sdělilo, že postup obvodního státního zastupitelství byl správný a že jeho podnět byl bez dalšího opatření odložen. Dále státní zastupitelství zůstala nečinná.2. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, když současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě shora uvedených skutečností týkajících se postupu státních zastupitelství konstatoval, že příslušná státní zastupitelství se podáními žalobce zabývala a o výsledku prošetření byl žalobce řádně vyrozuměn. K nesprávnému úřednímu postupu státních zastupitelství spočívajícímu v jejich nečinnosti nedošlo, přičemž soud podle odvolacího soudu není oprávněn přezkoumávat, zda způsob, jakým státní zastupitelství podnět žalobce vyřídilo, je věcně správný, a nesprávný úřední postup nemůže být založen pouze na nespokojenosti žalobce s výsledkem šetření státního zastupitelství a se způsobem vyřízení jeho žádosti. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, kterým brojí proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, tj. potvrzení zamítavého výroku ve věci samé i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl ve výroku I. zrušen. 4. Dovolatel poukázal, že státním zastupitelstvím byly předloženy skutečnosti a označeny důkazní prostředky, ze kterých vyplývá, že popsaným jednáním byly porušeny zájmy chráněné zákonem č. 40/2009 Sb. a že státní zastupitelství po seznámení s těmito skutečnostmi konala nesprávně, čímž způsobila škodu a nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně pak podle něj obsah žaloby vůbec neprojednal a odvolací soud nezjednal nápravu, takže zde absentuje podklad pro rozhodnutí. Z napadeného rozsudku nevyplývá zjištěný skutkový stav, ani které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, což je podle dovolatele v rozporu s ustanoveními § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Následkem absence skutkových zjištění je napadený rozsudek postižen vadou, která má povahu nesprávného právního posouzení věci a která je jako taková porušením práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto směru se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel odkazuje. Alternativně podle dovolatele záviselo napadené rozhodnutí na vyřešení právních otázek, které doposud dovolací soud neřešil. Dovolatel s odkazem na čl. 36 odst. 3 Listiny uvedl, že toto nevylučuje odpovědnost za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem kteréhokoliv státního orgánu. Dovolatel tak napadá závěr, podle něhož v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. soud není oprávněn přezkoumávat, zda způsob, jakým státní zastupitelství vyřídilo podnět, je věcně správný. V návaznosti na to dovolatel předestírá i otázku, zda jako žalobce mohl rozvinout svoje procesní práva a označováním důkazů a prokazováním svého nároku mohl dosáhnout materiální spravedlnosti jako cíle, kterého má být v soudním řízení dosaženo, a zda se jednalo o nezávislé soudní rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky, jestliže soud nemohl přezkoumávat, zda způsob, jakým státní zastupitelství vyřídilo podnět, je věcně správný, a z toho důvodu neprovedl důkazy navrhované k prokázání skutečnosti, že státní zastupitelství postupovala nesprávně, a tak způsobila újmu. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutíodvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V rozsahu, v jakém dovolatel napadená potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (ve výši 900 Kč), není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné. Napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo na vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem (nečinností) podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), posuzuje rovněž věcnou správnost postupu státního zastupitelství při vyřizování podání, včetně přezkoumání vyřízení podání nejblíže vyšším státním zastupitelstvím, došlo-li státní zastupitelství ve smyslu § 16a odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění (dále jen „StZas“), k závěru, že vyřízení podání není v působnosti státního zastupitelství (obsah podání nesouvisí s činností státního zastupitelství). Dovolání je přípustné, neboť uvedená otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání nicméně není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 7. Podle § 4 odst. 1 StZas, které upravuje působnost státního zastupitelství, je státní zastupitelství v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu [písmeno a)], vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda [písmeno b)], působí v jiném než trestním řízení [písmeno c)], vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon [písmeno d)]. Podle § 5 odst. 1 státní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. Podle § 16a StZas, které upravuje postup při přijímání a vyřizování podání, se podání posuzuje podle jeho obsahu; lze je učinit písemně, telegraficky, telefaxem, dálnopisem, prostředky elektronické pošty nebo ústně do protokolu (odstavec 1). Z podání musí být patrno, kdo je podává, v jaké věci, jaké jsou jeho důvody a čeho se ten, kdo je učinil, po státním zastupitelství domáhá. Nemá-li podání některou z uvedených náležitostí a není-li ani po upozornění ve stanovené lhůtě tím, kdo podání učinil, doplněno, státní zastupitelství je bez opatření založí. Anonymní podání se přešetřují jen tehdy, pokud obsahují dostatečné údaje pro to, aby jejich obsah bylo možno prověřit; jinak se podání bez opatření založí (odstavec 2). Není-li vyřízení podání v působnosti státního zastupitelství a k jeho vyřízení je příslušný jiný státní orgán, státní zastupitelství, jemuž bylo učiněno, neprodleně podání zašle tomu, kdo je učinil, a vyrozumí ho podle povahy věci o tom, na koho se má obrátit. Jestliže z obsahu podání příslušnost nevyplývá a jeho obsah zjevně nesouvisí s činností státního zastupitelství, státní zastupitelství o tom vyrozumí toho, kdo podání učinil, a podání založí (odstavec 4). Není-li ten,kdo podání učinil, se způsobem vyřízení spokojen, může požádat o přezkoumání vyřízení podání nejblíže vyšší státní zastupitelství, jehož rozhodnutí v téže věci je konečné. O tom je třeba toho, kdo podání podal, vždy poučit. Pokud žádost o přezkoumání postupu státního zastupitelství obsahuje nové skutečnosti, jež by samy o sobě nebo ve spojení s jinými mohly odůvodnit jiné posouzení věci, nejblíže vyšší státní zastupitelství vrátí věc nižšímu státnímu zastupitelství k opětovnému přezkoumání (odstavec 7). Ustanovení odstavců 1 až 7 se nepoužijí na podání činěná státnímu zastupitelství podle zvláštního právního předpisu (odstavec 8). Podle poznámky pod čarou se takovými zvláštními předpisy mají na mysli např. trestní řád, zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, či zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. 8. V projednávané věci bylo ze strany státního zastupitelství postupováno podle § 16a odst. 4 StZas, když státní zastupitelství neshledalo v obsahu podání dovolatele takové skutečnosti, které by souvisely s činností státního zastupitelství. Z obsahu dovolání nevyplývá, že by se dovolatel dovolával jiné působnosti státního zastupitelství, než je v oblasti veřejné žaloby a trestního řízení. Že tomu tak opravdu je, vyplývá i z poukazu dovolatele na ustanovení trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Z toho lze dovodit, že svoji tvrzenou újmu, ať již majetkovou, či nemajetkovou, odvíjí od toho, že se státní zastupitelství jeho podáním a skutečnostmi v něm uvedenými nezabývalo v rovině práva trestního, což by ve výsledku mohlo znamenat, byť to dovolatel výslovně neuvádí, že by konkrétní osoby mohly být shledány vinnými ze spáchání trestného činu a dovolatel by případně mohl v rámci trestního řízení uplatnit i své nároky jako poškozený. To je totiž jediný výsledek trestního řízení, který by mohl mít vliv na práva dovolatele, nebude-li uvažována možnost, že by sám dovolatel byl obviněn ze spáchání trestného činu a posléze shledán vinným. 9. V oblasti správního trestání (přestupkového řízení) Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že „účelem přestupkového řízení není zajištění podkladů pro to, aby osoba případně přestupkem poškozená měla snadnější výchozí pozici pro uplatňování nároku na náhradu škody proti domnělému škůdci. Nemůže tedy ve vztahu k dovolateli (coby osobě přestupkem potencionálně poškozené) dojít k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže viník přestupku nebude v přestupkovém řízení zjištěn, neboť náhrada škody přestupkem způsobené není primárním účelem přestupkového řízení, přičemž poškozený má nezávisle na výsledku správního řízení možnost domáhat se náhrady škody v řízení před soudem podle občanského soudního řádu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013). Nejvyšší soud přitom vyšel ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, která dospěla k závěru, že „jádrovým obsahem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce. Toto posuzování se děje výlučně ve vztahu státu a obviněného z přestupku a má čistě veřejnoprávní povahu – stát zde (až na nečetné výjimky z úřední povinnosti) ve veřejném zájmu stíhá jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků, tj. specifických deliktů. Poškozený v tomto vztahu nemá postavení účastníka řízení, nýbrž eventuálně toliko svědka, který může podat svědectví o jednání obviněného z přestupku, o následcích jeho činu či o jiných rozhodných skutečnost.“ Naproti tomu „vztah mezi poškozeným a obviněným z přestupku, z něhož vyplývá omezené účastenství poškozeného v přestupkovém řízení, má povahu soukromoprávní – jeho předmětem jsou výlučně majetkoprávní nároky… O tomto nároku může být v rámci řízení o přestupku rozhodnuto (a zásadně – jsou-li pro to dány podmínky – i rozhodnuto být má), nicméně vždy zde pro poškozeného zůstává otevřena možnost vymáhat svůj majetkový nárok i mimo přestupkové řízení cestou jeho uplatnění v řízení občanskoprávním. Nárok je poškozenému přiznán tehdy – a jen tehdy –, dává-li k tomuto výsledek řízení o posuzování viny obviněného z přestupku podklad, přičemž poškozený do tohoto přestupkového řízení ‚v užším smyslu‘ zasahovat nemůže. Jeho nárok se ovšem projednává toliko za podmínky, že v přestupkovém řízení ‚v užším smyslu‘ je rozhodnuto o tom, že obviněný z přestupku přestupek spáchal, tj. že je pachatelem přestupku. Posuzování této otázky se však nachází mimo sféru ovlivnitelnou procesní aktivitou poškozeného jako účastníka řízení, neboť je svěřeno výlučně interakci procesní aktivity státu, který vede přestupkové řízení ,v užším slova smyslu‘, a obviněného z přestupku. Poškozený nemásubjektivní právo na to, aby osoba, kterou označí za pachatele přestupku, nebo jiná osoba, o níž skutečnost, že přestupek spáchala, v přestupkovém řízení vyšla najevo, byla takovou osobou shledána“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 Ad 46/2006-100, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2011, svazek 5, s. 466). 10. Ze srovnání s právní úpravou obsaženou v trestním řádu [zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] vyplývá, že shora uvedené závěry lze vztáhnout i na postavení poškozeného v trestním řízení. Byť je rozsah oprávnění poškozeného v trestním řízení širší než v přestupkovém řízení a pojem poškozeného v trestním řízení je i širší než jen pojem subjektu adhezního řízení (postavení poškozeného zůstává zachováno i po případném nahrazení škody), ani v trestním řízení do adhezního řízení nespadá otázka, zda bude obviněný stíhán, či nikoliv. Z toho důvodu také poškozený není oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání (stejně i přerušení trestního stíhání) a o postoupení věci jinému orgánu ve stadiu řízení před soudem, neboť v této fázi řízení již nezávislý a nestranný soud rozhoduje o vině a trestu (srov. ŠÁMAL P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013; komentář k § 43), pouze státní zástupce může podat odvolání proti rozsudku do rozhodnutí o vině a trestu v neprospěch obžalovaného a poškozený může podat odvolání pouze do výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy v penězích a o vydání bezdůvodného obohacení (srov. § 245 a násl. trestního řádu). 11. Z uvedeného vyplývá, že napadeným rozsudkem, neposuzoval-li odvolací soud věcnou správnost postupu státního zastupitelství, nemohlo dojít k tvrzenému porušení práva dovolatele na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy či podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 12. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (odstavec 1). Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (odstavec 2). Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odstavec 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4). Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., není-li v konkrétním případě odpovědnost státu upravena i ve zvláštních předpisech. 13. Státní zastupitelství není nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (ani nerozhodovalo o občanských právech nebo závazcích dovolatele, ani o oprávněnosti trestního obvinění proti němu), není rovněž nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v rozsahu své kompetence veřejného žalobce není ani jiným orgánem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, u kterého by se bylo možno domáhat svého práva. Kompetentním orgánem, jde-li o dotčení práv vlastníka bytové jednotky rozhodnutím společenství vlastníků jednotek (ať už o stavební činnosti, či o čerpání úvěru), je soud rozhodující v občanském soudním řízení (v případě práv a povinností, o kterých se rozhoduje ve stavebním řízení, může být takovým orgánem i stavební úřad, jehož rozhodnutí může být ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny přezkoumáno ve správním soudnictví). Na tom nic nemění skutečnost, jak bylo shora vysvětleno, že některé soukromoprávní nároky zákonodárce umožnil uplatnit též (nikdy však výlučně) i v adhezním řízení, kde je však jejich přiznání podmíněno (vždy) pravomocným rozhodnutím o vině.14. Jestliže státní zastupitelství nerozhoduje o právu konkrétní osoby a ani jeho postupem nemůže být do jejího práva zasaženo, nemůže být jeho rozhodnutím či postupem založen odpovědnostní vztah mezi státem a touto osobou ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. To platí i za situace, kdy by díky právní úpravě adhezního řízení mohlo být soudem (v trestním řízení) rozhodnuto o nárocích této osoby jako poškozeného, neboť tyto nároky nemohou v důsledku rozhodnutí či postupu soudu, nejsou-li přiznány, zaniknout a nemohou být ani odepřeny; poškozenému stále zůstává zachována možnost uplatnit své nároky kdykoliv u soudu či jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za takového stavu je bezpředmětné, aby soud rozhodující o žalobním nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. správnost postupu státního zastupitelství posuzoval, neboť na závěr o neexistenci odpovědnostního vztahu to nemůže mít žádný vliv. 15. Neposuzoval-li tedy odvolací soud věcnou správnost postupu státních zastupitelství podle § 16a odst. 4 a odst. 7 StZas a jako nedůvodnou zamítl žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy, které měly vzniknout podateli nečinností státních zastupitelství při vyřizování jeho podnětu, resp. jeho založením, je jeho rozhodnutí správné. 16. Právě uvedené samozřejmě nijak nevylučuje odpovědnost státu v případě, kdy nečinnost státního orgánu umožní vznik újmy, které včasným jednáním v mezích pravomoci (a pozitivních závazků státu) mohlo být zabráněno, a to včetně využití prostředků trestního práva (srov. např. věc Kontrová proti Slovensku, č. 7510/04, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 5. 2007; dostupný též na www.ehcr.coe.int/ehcr/en/hudoc). 17. Za situace, kdy dovolání je přípustné, i s ohledem na dovolatelem výslovně uplatněné námitky, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové však dovolací soud neshledal. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho postup v řízení byly adekvátní právnímu názoru, na kterém stojí rozhodnutí ve věci samé a který byl jako správný shledán i dovolacím soudem. Tento právní názor byl nepochybně v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu srozumitelně vyjádřen, když jej dovolatel přiléhavě napadl podaným dovoláním. 18. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. 19. V rozsahu, v jakém byl dovoláním napaden potvrzující výrok ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

decision_1197.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. 22 Cdo 4449/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4449.2015.1 Číslo: 6/2018 Právní věta: Nabídka na realizaci zákonného předkupního práva, učiněná spoluvlastníkovi, váže dědice povinného spoluvlastníka; účinky nabídky nezanikají jeho smrtí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.03.2016 Spisová značka: 22 Cdo 4449/2015 Číslo rozhodnutí: 6 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Předkupní právo, Spoluvlastnictví Předpisy: § 603 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 27 Co 404/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 15 C 403/2013-135, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu, a to za stejných podmínek, za kterých byla uzavřena smlouva o převodu spoluvlastnického podílu ze dne 11. 5. 2011 mezi L. J. a D. J. a žalovaným, a to ve znění, které je součástí výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 27 Co 404/2014-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. M. W. (dále jen „povinná“) byla podílovou spoluvlastnicí pozemků, jejichž převodu se žalobce domáhá z titulu zákonného předkupního práva (dále také „předmětné pozemky“). Jako spoluvlastnice měla na základě již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku 1964“), povinnost nabídnout pozemky ke koupi přednostně ostatnímspoluvlastníkům. Tyto pozemky povinná nabídla ke koupi žalobci dne 12. 11. 2009, přičemž toho dne obdržel žalobce od povinné obecnou nabídku ke koupi a následně dne 16. 11. 2009 obdržel nabídku se všemi náležitostmi včetně seznamu pozemků. Povinná nabídla žalobci předmětné pozemky za cenu 1 000 000 Kč a žalobce dopisem ze dne 30. 11. 2009 nabídku přijal. Povinná však dne 30. 12. 2009 zemřela a žalobce následně kupní cenu neuhradil. Právní nástupci povinné prodali 11. 5. 2011 předmětné pozemky žalovanému, v čemž žalobce spatřoval porušení předkupního práva podle § 140 obč. zák. a domáhal se uložení povinnosti podíl převést. 4. Žalobce tvrdil, že nezaplatil kupní cenu ve stanovené dvouměsíční lhůtě (§ 605 obč. zák.), neboť nabídka na základě zákonného předkupního práva úmrtím povinné zanikla. I kdyby nabídka trvala dál, nemohl žalobce vědět, kdo dědil po povinné a komu má požadovanou částku zaplatit. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že úmrtí povinné nemělo vliv na zánik nabídky předkupního práva ani na běh lhůty k zaplacení kupní ceny podle § 605 obč. zák., neboť úmrtím povinné vstoupili její právní nástupci do postavení povinné a byli vázáni učiněnou nabídkou. Stejně tak shledal nedůvodnou námitku, že žalobce neměl kupní cenu komu zaplatit; částku měl žalobce složit do úřední úschovy podle § 568 obč. zák., čímž by nastaly účinky splnění závazku. Žaloba byla proto zamítnuta. 5. Odvolací soud se ztotožnil s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně. Nadto uvedl, že lze analogicky odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterého dědic zemřelého účastníka smlouvy o převodu nemovitosti je smlouvou vázán (viz rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1606/2003, dostupný na www.nsoud.cz, stejně jako ostatní odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí potvrdil. II Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Důvodem dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Dovolatel namítá, že soudy nesprávně posoudily institut předkupního práva (§ 602 až § 606 obč. zák.), zejména možný zánik nabídky předkupního práva a možnost jejího přechodu na právní nástupce povinné. Úmrtí povinné má podle dovolatele za následek zánik závazku z nabídky na realizaci předkupního práva, neboť § 603 odst. 1 obč. zák. stanoví, že předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi. Nesouhlasí tedy s názorem odvolacího soudu, že smrtí povinné osoby nezaniká nabídka na realizaci předkupního práva. Z těchto důvodů je nesprávný i názor, že kupní cena měla být uložena do úřední úschovy, neboť úmrtím povinné došlo k zániku nabídky. 8. Dalšího pochybení se odvolací soud dopustil, neboť nepřihlédl k tomu, že dovolatel prokazatelně složil do notářské úschovy na zaplacení kupní ceny částku 3 000 000,- Kč, a to před uplynutím lhůty k zaplacení kupní ceny. 9. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že napadené rozhodnutí je správné, neboť úmrtím povinné nabídka nezanikla, a dovolatel tak měl možnost zaplatit kupní cenu do úřední úschovy. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínkydovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Otázka, zda po smrti spoluvlastníka, který učinil dalšímu spoluvlastníkovi návrh na realizaci zákonného předkupního práva, byl učiněným návrhem vázán i právní nástupce (dědic) navrhovatele, nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. 11. Dovolatel vymezil přípustnost dovolání nesprávně – protože dovolací soud tuto otázku dosud neřešil, nemůže ji „vyřešit jinak“. Požadavek dovolatele, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, než ji posoudil odvolací soud, nemůže přípustnost založit. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sb. rozh. obč. pod č. 80/2013). Nicméně podle obsahu dovolání jde o řešení otázky dosud dovolacím soudem neřešené, a proto je dovolání přípustné. IV. Důvodnost dovolání 12. Podstata sporu spočívá ve zjištění, zda právní nástupci povinné porušili předkupní právo žalobce, když prodali žalovanému spoluvlastnický podíl, aniž ho nabídli žalobci ke koupi. To závisí na posouzení, zanikla-li smrtí povinné nabídka výkupu spoluvlastnického podílu na základě předkupního práva, či nikoliv. 13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k občanskému zákoníku z roku 1964 se právní úprava smluvního předkupního práva (§ 602 a násl. obč. zák.) použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonné předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu. Předkupní právo podílových spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. má věcněprávní povahu a působí i vůči třetím osobám (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003). 14. Předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi (§ 603 odst. 1 obč. zák.). 15. Předkupní právo lze dohodnout i jako věcné právo, které působí i vůči nástupcům kupujícího (§ 603 odst. 2 věta první obč. zák.). 16. Není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná (§ 605 obč. zák.). Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 obč. zák., věta první). 17. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4308/2009, se uvádí: „Jak patrno z dikce ustanovení § 603 obč. zák., jeho první odstavec, který je formulován zcela obecně, zdůrazňuje (srov. vyjádření pouze), že předkupní právo dopadá jenom na osobu, která se k nabídce věci ke koupi zavázala, nikoli již na jiné osoby, tj. ani na její právní nástupce. Navazující ustanovení druhého odstavce pak – jako výjimku z pravidla uvedeného v odstavci prvním – umožňuje dohodnout předkupní právo tak, aby působilo i vůči právním nástupcům jeho zřizovatele. Ovšem pouze jako předkupní právo věcné“. 18. Zákonné předkupní právo spoluvlastníka má povahu práva věcného; vyhovuje tak požadavkům, které velký senát klade na přechod nabídky na právní nástupce. Zánik účinků nabídky předkupníhopráva v důsledku smrti povinného spoluvlastníka tak nelze opřít o § 603 odst. 1 obč. zák. 19. Lze ostatně odkázat i na to, že jde o podmnožinu obecné problematiky přechodu práv a povinností na právního nástupce, byť nabídka realizace předkupního práva vykazuje jisté zvláštnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05). Návrh na uzavření smlouvy nezanikal bez dalšího smrtí oferenta ani v režimu občanského zákoníku z roku 1964. Stejně jako nyní v § 1739 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tak i před účinností občanského zákoníku z roku 1964 platilo, že smrtí oferenta nabídka nezaniká (§ 216 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 3. 1964). V období platnosti občanského zákoníku z roku 1964, přes absenci úpravy v samotném občanském zákoníku, zavedl totožné pravidlo § 109 odst. 2 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku („zákoník mezinárodního obchodu“). 20. V odborné literatuře rovněž panuje shoda na tom, že oferta smrtí oferenta bez dalšího nezanikala ani v době účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (k tomu srovnej např. HULMÁK, Milan: Uzavírání smluv v civilním právu. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 93 a násl. nebo MIKEŠ, Jiří a MUZIKÁŘ, Ladislav: Dědické právo: praktická příručka: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. Praha: Linde, 2003, s. 31 či ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv: Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 404). 21. Návrh na uzavření smlouvy (oferta) je jednostranné právní jednání (právní úkon), z kterého vyplývá vůle navrhovatele být přijetím návrhu vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 4/2008). Na dědice přecházejí i povinnosti, které mají původ v právním úkonu, z něhož by měl zůstavitel plnit, kdyby tomu nezabránila jeho smrt. Přitom je nepodstatné, kdy vzniklo oprávněné osobě právo na plnění i to, zda povinnosti zůstavitele a jejich rozsah jsou známy dědicům v době nabytí dědictví. Výjimkou jsou pouze povinnosti, jejichž obsahem je plnění, které mělo být splněno osobně zůstavitelem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008, publikovaný ve Sb. rozh. obč. pod č. 38/2012). 22. Práva a povinnosti z nabídky na uzavření smlouvy tak přecházejí na právního nástupce oferenta; proto i nabídka na realizaci zákonného předkupního práva, učiněná spoluvlastníkovi, váže dědice oferenta (převádějícího spoluvlastníka); její účinky nezanikají smrtí nabízejícího. Jestliže zemře spoluvlastník, který učinil ostatním spoluvlastníkům nabídku na realizaci zákonného předkupního práva – vykoupení podílu, jsou jeho dědicové učiněnou nabídkou vázáni; jestliže spoluvlastník nevyplatí podíl ve lhůtě, vyplývající z § 605 obč. zák., může jej převádějící spoluvlastník převést třetí osobě. Za podmínek uvedených v § 568 obč. zák. lze věc vyplatit i složením plnění do úřední úschovy. 23. V poměrech projednávané věci to znamená, že právní účinky nabídky na využití zákonného předkupního práva smrtí povinné nezanikly, nabídka však nebyla v zákonné dvouměsíční lhůtě dovolatelem přijata. Přijetí nabídky dopisem ze dne 30. 11. 2009 není možné považovat za řádné, neboť k přijetí nabídky k výkupu spoluvlastnického podílu dochází vyplacením tohoto podílu oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě, pouhé prohlášení o přijetí nabídky bez vyplacení podílu v této lhůtě nelze za účinné přijetí nabídky považovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005). Závěr odvolacího soudu, že dovolatel mohl v uvedené lhůtě uložit kupní cenu do úřední úschovy a tím přijmout nabídku, a pokud tak neučinil, mohli dědicové povinné převést podíl třetí osobě, je tak správný. 24. Tvrdí-li dovolatel, že složil do úřední úschovy na úhradu předmětných pozemků ve prospěch povinné 3 000 000 Kč, odvolací soud se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal, když učinil skutková zjištění, že peníze byly vloženy do notářské úschovy ve prospěch jiné osoby a neměly s nyníprojednávanou věcí žádnou souvislost. Zjištění, že peníze byly do úschovy uloženy ve prospěch jiné osoby a ke splnění jiného závazku, navíc není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Dovolání však lze podat výhradně z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). 25. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 písm. o. s. ř. v posuzované věci není dán, stejně jako vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1198.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2016, sp. zn. 3 Tdo 1489/2015, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1489.2015.1 Číslo: 8/2017 Právní věta: Pojem „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, je nutné vyložit jako reálnou změnu bydliště příslušníka bezpečnostního sboru. Jde o projev vůle příslušníka na určitém místě trvale žít, na což lze usuzovat z jeho konkrétního jednání, jímž takovou vůli realizuje. Půjde např. o přestěhování všech jeho věcí nebo alespoň jejich podstatné části, přemístění ostatních členů rodiny, přeregistrace praktického lékaře apod. Získání bytu v místě služebního působiště nelze samo o sobě pokládat za „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Proto jednání obviněného, který skutečnost, že v místě služebního působiště získal byt, příslušnému služebnímu funkcionáři zamlčel a předkládal vyúčtování náhrad skutečných cestovních výdajů, které mu byly proplaceny, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.03.2016 Spisová značka: 3 Tdo 1489/2015 Číslo rozhodnutí: 8 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Podvod Předpisy: § 209 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 257/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 80/2014. I. Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 1 T 80/2014, byl obviněný býv. plk. Mgr. M. D. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle které poté, co byl Rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby ČR ve věcech služebního poměru ze dne 28. 2. 2008, č. j. 88/14/2008-50/207, ke dni 1. 3. 2008 ustanoven na služební místo ředitele Věznice H. S., požádal písemně dne 5. 3. 2008 s odkazem na § 138, § 139 a § 141 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, o proplácení náhrad cestovních výdajů a používání soukromého motorového vozidla k návštěvě rodiny, jeho žádost generální ředitel Vězeňské služby ČR schválil, a proto účtoval od 1. 3. 2008 náhrady cestovních výdajů podle části deváté, hlavy II. a IV., zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, avšak následně služebnímu funkcionáři zamlčel, že se přestěhoval do místa služebního působiště, neboť dne 30. 1. 2009 uzavřel v místě služebního působiště nejprve smlouvu o nájmu bytu v obci H. S. na adrese D. na dobu neurčitou od 1. 2. 2009, dále pak dne 1. 10. 2012 uzavřel smlouvu o nájmu bytu v obci H. S. na adrese V. na dobu určitou do 30. 9. 2014, a tím mu nárok na poskytnutí náhrad cestovních výdajů zanikl, přesto nadále předkládal vyúčtování náhrad cestovních výdajů Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, které mu byly proplaceny, a takto se za období od 1. 2. 2009 do 30. 9. 2012 obohatil ke škodě Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR celkem o částku 116 471 Kč na stravném a částku 66 516 Kč na jízdném, celkem tedy 182 987 Kč, čímž měl spáchat trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Vězeňská služba ČR odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. O odvolání státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 257/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel poukázal na to, že podle § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů se za splnění dalších podmínek poskytují náhrady cestovních výdajů nejpozději do doby přestěhování do jiného místa služebního působiště. Podle § 153 odst. 7 tohoto zákona platí výslovně, že příslušník je povinen bez zbytečného odkladu oznámit služebnímu funkcionáři změnu skutečnosti, která je rozhodná pro poskytnutí náhrady cestovních výdajů. Právní pojem přestěhování ve smyslu § 149 odst. 1 uvedeného zákona je třeba dle dovolatele interpretovat tak, že se jím rozumí získání faktické možnosti užívat nemovitost určenou k bydlení, v daném případě byt, a to takovým způsobem, aby příslušník měl zajištěno plnění funkcí běžné domácnosti v České republice, tedy existenci vlastního soukromí, dále možnosti odpočinku, přespání, přípravy stravy, základních hygienických úkonů a podobně. Proto počínaje dnem 1. 2. 2009, kdy získal první byt v obci H. S., nebyl již obviněný oprávněn požadovat a inkasovat náhrady cestovních výdajů. Pojem přestěhování je podle dovolatele namístě vykládat analogicky ve smyslu § 177 odst. 2 zákoníku práce. Pokud tedy obviněný služebnímu funkcionáři nesdělil, že v místě služebního působiště získal byt, úmyslně zamlčel podstatnou skutečnost ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. 4. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 257/2015, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 6. 2015, sp.zn. 1 T 80/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájci obviněného a obviněnému. Obviněný prostřednictvím obhájce uvedl, že pojem získání bytu nelze klást na roveň pojmu přestěhování. Nikdy neměl v H. S. v úmyslu trvale bydlet a setrvat tam. Po celou dobu měl trvalé bydliště i domácnost v P., kam se pravidelně vracel a uspokojoval své společenské potřeby. Nikdy proto svého nadřízeného neuvedl v omyl ohledně jakékoliv okolnosti mající vliv na přiznání cestovních náhrad. Závěrem poukázal rovněž na zásadu ultima ratio a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. 6. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., kterým byl obviněný zproštěn obžaloby. 8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel v této souvislosti argumentoval relevantně, když ústřední námitkou svého mimořádného opravného prostředku učinil výklad sporného pojmu „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Výklad uvedeného pojmu je totiž určující pro posouzení splnění povinnosti obviněného podle § 153 odst. 7 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů v souvislosti s proplácením náhrad cestovních výdajů a používáním soukromého motorového vozidla k návštěvě rodiny, potažmo naplnění znaku „zamlčí podstatné skutečnosti“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. IV. Důvodnost dovolání 10. Podle nalézacího soudu, jehož závěry převzal i soud odvolací, je mezi pojmy „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a „získání přiměřeného bytu“ ve smyslu § 177 odst. 2 zákoníku práce zřejmý rozdíl. K přestěhování musí vedle získání bytu přistoupit ještě další skutečnosti, zejména vůle příslušníka na tomto místě dlouhodobě bydlet, usadit se zde a vybudovat si zde úplné hmotné a společenské zázemí. 11. Naproti tomu podle dovolatele je třeba právní pojem „přestěhování“ interpretovat analogicky kpojmu „získání přiměřeného bytu“ tak, že se jím rozumí získání faktické možnosti užívat nemovitost určenou k bydlení, v daném případě byt, a to takovým způsobem, aby příslušník měl zajištěno plnění funkcí běžné domácnosti v České republice, tedy existenci vlastního soukromí, dále možnosti odpočinku, přespání, přípravy stravy, základních hygienických úkonů a podobně. 12. Podle názoru Nejvyššího soudu takové interpretaci dovolatele nebylo možné přisvědčit. 13. Podle § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů příslušník, který je a) převeden na jiné služební místo z důvodů uvedených v § 25 odst. 1 až 3 a § 26 odst. 1 a 4, b) ustanoven na služební místo po vynětí ze zálohy, c) převelen, d) pověřen zastupováním na jiném služebním místě, e) zařazen do zálohy činné k výkonu služby k jiné organizační složce státu, právnické nebo fyzické osobě, do zálohy pro studující nebo zálohy zvláštní, do jiného místa služebního působiště, má nárok na náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Náhrady cestovních výdajů podle písmena a), b) nebo c) se příslušníkovi poskytují do doby jeho přestěhování do jiného místa služebního působiště; stravné se poskytuje nejdéle po dobu šesti let. 14. Podle § 177 odst. 2 zákoníku práce náhradu podle odstavce 1 (mj. náhrada při přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa) může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat do doby, než zaměstnanec nebo člen jeho rodiny a jiná fyzická osoba, kteří s ním žijí v domácnosti, získají v obci místa výkonu práce přiměřený byt, nejdéle však čtyři roky, a jde-li o pracovní poměr, který je sjednáván na dobu určitou, nejdéle do skončení tohoto pracovního poměru. 15. Daný interpretační problém nelze překlenout pouze jazykovým výkladem pojmu „přestěhování“. Přesto podle Slovníku spisovného jazyka českého (dostupný na http://ssjc.ujc.cas.cz/) se přestěhováním rozumí především změnění bytu či bydliště, přičemž významem dokonavého slovesa „změnit“ je nahradit jiným téhož druhu. Naproti tomu získat (byt) se obecně užívá ve významu nějakým úsilím nabýt, vyzískat např. koupí, darem nebo výměnou. Z tohoto pohledu nelze považovat oba pojmy za souznačné. Souhlasit lze s dílčí úvahou nalézacího soudu, že příslušník může získat byt v místě služebního působiště, a přesto se do služebního působiště nepřestěhovat. 16. Z hlediska jazykového výkladu, jakožto metody právní interpretace, nutno akcentovat rovněž zásadu terminologické jednoty, podle níž musí interpret vycházet z toho, že zákonodárce nepoužívá synonyma, a tudíž musí připisovat různým termínům různé významy (WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 53). V daném případě je to navíc umocněno tím, že zákonodárce v zákoníku práce, na nějž dovolatel ve své argumentaci poukazuje, používá oba zmíněné pojmy, tj. „získání přiměřeného bytu“ i „přestěhování“, v odlišném významu. Podle § 178 zákoníku práce může zaměstnavatel zaměstnanci, kterému poskytuje nebo by mohl poskytovat náhrady podle § 165 a § 177 a který se přestěhuje do obce, v níž mu právo nebo možnost poskytování těchto náhrad zanikne, poskytnout náhradu prokázaných výdajů za přepravu bytového zařízení, jízdních výdajů a jízdních výdajů člena rodiny z bydliště do nového bydliště, nutných vedlejších výdajů souvisejících s přepravou bytového zařízení a nezbytných nutných výdajů spojených s úpravou bytu, a to až do výše 15 000 Kč. V § 178 zákoníku práce tedy zákonodárce váže dispozici právní normy na jinou okolnost uvedenou v hypotéze právní normy, než je „získání přiměřeného bytu“, přičemž ji označuje termínem„přestěhování“. Tento pojem je třeba interpretovat v návaznosti na § 165 zákoníku práce. Náhrady v souvislosti s přeložením do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, totiž přísluší pouze zaměstnanci, který má bydliště odlišné od místa výkonu práce (srov. § 165 zákoníku práce). Má-li tedy zaměstnanci zaniknout právo nebo možnost poskytování náhrad již jen v důsledku přestěhování, přičemž jedinou podmínkou pro přiznání náhrad u zaměstnance přeloženého do jiného místa výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je existence jeho odlišného bydliště od místa výkonu práce, nelze pojem „přestěhování“ vykládat jinak než jako změnu bydliště zaměstnance. 17. V současné době je institut bydliště upraven § 80 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.). Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Bydliště člověka se odvozuje od jeho přirozené potřeby usidlování se a samo o sobě nesouvisí s jinými místy spojenými s jinými aktivitami člověka. V tomto smyslu je nutno jej odlišovat od úředních evidencí pobytu osob pro účely veřejného práva [blíže viz LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 386–388]. Takto vymezeného pojmu bydliště se lze v projednávaných souvislostech přidržet, přestože okamžik nabytí účinnosti zákoníku práce předchází účinnost nového občanského zákoníku. Uvedený obsah totiž byl již dříve vymezen judikatorně, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004 – obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Místo, kde se fyzická osoba (pouze) zdržuje, je, na rozdíl od místa bydliště, místem, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale. Fyzická osoba se může zdržovat nebo mít bydliště na více místech. 18. Přisvědčit nelze dovolateli v jeho argumentaci per analogiam iuris, tedy interpretaci § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a ve světle § 177 odst. 2 zákoníku práce. Z hlediska teleologicko-systematického výkladu totiž nelze přehlédnout podstatné odlišnosti v právním postavení zaměstnance a příslušníka bezpečnostního sboru, pokud jde o přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, resp. převedení či např. převelení příslušníka bezpečnostního sboru do jiného místa služebního působiště. V prvním případě může ke změně pracovního poměru dojít pouze se souhlasem zaměstnance (§ 43 zákoníku práce), přičemž zaměstnavatel musí sdělit zaměstnanci předem nejen místo, kam má být přeložen, ale i dobu přeložení, a zaměstnanec tak poskytuje souhlas také s dobou trvání přeložení (BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 268 – 270). Ve druhém případě může oproti tomu ke změně služebního poměru dojít i proti vůli příslušníka bezpečnostního sboru (např. § 25 či § 36 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Z tohoto pohledu je proto postavení zaměstnance výhodnější v tom, že mu umožňuje lépe si v návaznosti na změnu pracovního poměru upravit své soukromé poměry, včetně otázky případné změny bydliště. Je potom jen na konkrétním zaměstnanci, zda zvolí skutečné přestěhování za prací, nebo si pouze opatří k tomu přiměřený byt. Stabilita místa výkonu služby je oproti tomu u příslušníka bezpečnostního sboru nižší, a proto je pro něj rozhodnutí o změně svého bydliště, mnohdy včetně bydliště rodiny, těžší. Proto nelze považovat za neodůvodněnou existenci rozdílu v podmínkách zániku nároku na poskytování předmětných náhrad. Přehlédnout přitom nelze ani historický vývoj právní úpravy pracovního poměru a služebního poměru, kdy se nejen v otázce poskytování náhrad vyskytovaly vždy významné odlišnosti. 19. Z těchto důvodů neměl Nejvyšší soud pochybnosti o rozsahu a obsahu interpretovaného pojmu. Přidržel se tedy pro účely projednání tohoto mimořádného opravného prostředku užšího výkladu provedeného nalézacím soudem proti rozšiřujícímu výkladu dovolatele. Pojem „přestěhování“ vesmyslu § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je pro tento účel nutné interpretovat jako změnu bydliště příslušníka bezpečnostního sboru. Vůli příslušníka na určitém místě trvale žít (mít zde bydliště) lze usuzovat z jeho konkrétního jednání, jímž takovou vůli realizuje. Typicky půjde o přestěhování všech jeho věcí nebo alespoň jejich podstatné části, přemístění ostatních členů rodiny, ale také např. změny místa trvalého pobytu, přeregistrace praktického lékaře apod. Změna bydliště příslušníka by měla být především jeho vlastním rozhodnutím, učiněným po zvážení všech specifik nastalé situace. Lze plně souhlasit s názorem nalézacího soudu, že náhrada cestovních nákladů slouží k tomu, aby příslušník o již vybudovaný domov a zázemí a s tím spojené vazby nepřišel a aby byl připraven k výkonu služby v místech, kam se jinak třeba ani nikdy vydat nechtěl. 20. Skutkové závěry nalézacího soudu nedovolují učinit závěr, že by se obviněný kdy přestěhoval do H. S., a proto soud správně dovodil, že nenastala obžalobou tvrzená podstatná okolnost rozhodná pro poskytnutí náhrady cestovních výdajů, kterou by měl obviněný nadřízenému služebnímu funkcionáři zamlčet. Nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Z těchto důvodů zjevně netrpí napadené rozhodnutí dovolatelem namítanou vadou. 21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

decision_1199.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1035.2023.1 Číslo: 7/2024 Právní věta: V řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit vykonáváním činnosti, která mu byla rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci zakázána, soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost takového rozhodnutí. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzuje jako předběžnou pouze otázku, zda rozhodnutí vydal orgán veřejné moci v rámci své pravomoci, zda nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 05.12.2023 Spisová značka: 6 Tdo 1035/2023 Číslo rozhodnutí: 7 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, Předběžné otázky Předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 9 odst. 1 tr. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 210/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 1 T 210/2022, byl obviněný M. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 9 T 119/2022, který nabyl právní moci dne 29. 3. 2023, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 5 To 29/2023.2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 12. 2022 v 9:40 hodin v XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo značky Mazda CX-5, stříbrné barvy, registrační značky XY, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let a příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 1 T 210/2022, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 7 To 216/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkl i porušení práva na spravedlivý proces. 5. Uvedl, že důvodem námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je neprovedení podstatných důkazů spisy z řízení, v nichž byly ukládány zákazy řízení, a důvodem námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je chybějící subjektivní stránka, tedy neprokázané úmyslné zavinění, kdy dovolatel poukazuje na to, že z dále uvedených důvodů zpochybňuje předchozí zákazy řízení uložené rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 12. 2020, č. j. MHMP 1917720/2020/Kre, a ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a jejich presumpci správnosti. Podle názoru dovolatele soud nesprávně hodnotil subjektivní stránku – zavinění. Akcentoval, že zevrubně vylíčil historii správních i trestních sankcí, které mu postupně po výkonu trestu odnětí svobody, který vykonal v letech 2013–17 a který byl následně zrušen, byly ukládány za maření „starého“ zákazu řízení. Před trestními soudy soustavně poukazoval na to, že trest zákazu řízení vykonal, a že tresty pro maření zákazu řízení tedy nejsou zákonné. Ve věci činné soudy však zkoumaly pouze poslední udělený trest pro maření, ne základ trestu pro maření. Naopak v jiných případech, jako v řízení Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeném pod sp. zn. 6 T 95/2019, soudy obranu dovolatele uznaly, což posílilo jeho právní úvahu, že trest zákazu řízení vykonal, a tedy jej nemaří. Dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně zhodnotil otázku zavinění, když on sám vždy vycházel z toho, že jeho první zákaz řízení motorových vozidel uložený mu Obvodním soudem pro Prahu 4 uplynul dříve, než byl odsouzen za jeho maření, a domníval se, že další tresty uložené mu za maření „starého“ zákazu – včetně posledního trestu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 9 T 119/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 29/2023 – jsou nicotné, neboť rozhodnutí, jimiž mu byly uloženy, měla svůj podklad v onom původním rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 z roku 2013. V této souvislosti připomněl, že navíc celou dobu popíral doručení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, i doručení příkazu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, jimiž byly vysloveny zákazy řízení motorových vozidel, pro jejichž porušení byl v této trestní věci postaven před soud, a doklady o jejich doručení vždy označoval za neprůkazné. „Tomu, že o existenci těchto rozhodnutí věděl, přičetl své vyjádření, že v inkriminované době ’řídit neměl’, ale současnězdůraznil, že si nebyl vědom toho, že řídit nesměl. Soudy ale jeho argumentaci nepřisvědčily.“ 6. Za opomenuté označil dovolatel důkazy, které soudy odmítly provést a s nimiž se nevypořádaly. Karta řidiče uvádí zákazy řízení do roku 2025, vycházejíc z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013; tento soud chybu opravil až po nesčetných urgencích dne 4. 6. 2020, kdy rejstříku trestů zaslal zprávu, že se dovolatel osvědčil k roku 2017. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 12/2021, který měl dovolatel mařit, ale vycházel z rozhodnutí č. j. MHMP-1174117/2020/Nov, které nabylo právní moci dne 1. 9. 2020, ve kterém magistrát uložil zákaz na 12 měsíců – jenže toto rozhodnutí magistrátu bylo doručeno fikcí, soud k tomu nesmí přihlížet; doručení fikcí nelze zhojit tím, že mu o existenci rozhodnutí řekne policie a že dovolatel potvrdí, že o nějakých zákazech řízení ví (nemluvě o tom, že policie nanejvýš mohla citovat údaj z registru řidičů, bez výroku a odůvodnění). Právě z tohoto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházel Okresní soud v Hradci Králové; jeho rozsudek je nicotný a dále nenabyl právní moci proto, že si proti němu dovolatel ponechal lhůtu. Dovolatel měl dále mařit rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van – to mu ovšem nebylo nikdy doručeno, soustavně tvrdil, že v obálce bylo něco jiného; neměl podezření, protože když si ponechal obsah obálky, nevěděl, co 18. 5. 2022 podepsal na dodejce; i rozhodnutí MHMP 760811/2022 trpí stejnou vadou, že se opírá o staré zákazy řízení, v nichž se již osvědčil. Odvolací soud pochybil, když shledal, že dovolatelem navržené důkazy se netýkaly předmětu trestního stíhání v této trestní věci, tedy porušení zákazu řízení motorových vozidel vysloveného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, a příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van. 7. Dovolatel namítl, že na jeho straně chybí zavinění, protože dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení. K tomu obstaral ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013 kopii přípisů, kterými soud potvrzuje, že se osvědčil a trest zákazu řízení vykonal, a o jejichž existenci z minulosti věděl (tyto přiložil k dovolání). Podle názoru dovolatele se nejedná o pouhou polemiku se zjištěním soudu prvního stupně. Naopak, řízení je zatíženo vadou extrémního nesouladu a opomenuté důkazy byly navrženy k zacelení mezer v řetězu důkazů, resp. k vyvrácení toho, že by jej tyto důkazy usvědčovaly. Uvedl, že „Nejvyššímu soudu tedy vznáší otázku, zda zákaz, který podle zjištění soudů nižších stupňů mařil, byl uložen rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci, či toho, že uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci a nestalo se vykonatelným; dřívější rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním starým a již zrušeným zákazem řízení.“ 8. Dovolací soud může podle § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit prejudiciální otázku podmiňující jeho meritorní rozhodnutí o vině samostatně, tedy i odlišně od jejího posouzení jiným státním orgánem či soudem, který ji posuzoval v jím vedeném řízení jako otázku meritorní a pravomocně o ní rozhodl. Dovolatel podle jeho názoru přesvědčivě vysvětlil, proč považuje uložené zákazy řízení za vykonané, resp. nicotné, a proč je tedy nemařil v úmyslu přímém ani nepřímém. Závěr o tom, že úmyslně neporušil existující zákaz řízení, dovolací soud přijmout může. Pro posouzení viny tedy není rozhodující, zda obviněný o zákazech řízení věděl (což také zpochybňuje), ale hlavně, zda měl důvod se domnívat, že byly uloženy ze zákonných důvodů. K tomu snesl řadu důkazů, přičemž k dovolání připojil další důkazy ze svých jiných trestních spisů, které dosvědčují to, že pochybnosti měly i soudy, ale hlavně jsou listinami, z nichž důvodně dovozoval, že zákaz řízení už nemá. Řidičské oprávnění pozbyl v roce 2011, ale tento stav v době řízení a rozhodování netrval. Úsudek o nedostatku zavinění je důvodný, dovolatel již jednou v minulosti dosáhl zrušení celého řetězce rozsudků, když v jeho věci Nejvyšší soud zrušil rozhodnutím pod sp. zn. 6 Tdo 814/2008 usnesení Městského soudu v Praze i všechna rozhodnutí na ně navazující. Závěrem poukázal dovolatel na princip presumpce neviny.9. Navrhl na základě výše uvedeného, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nesouhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv dovolací námitky pod vytýkané dovolací důvody v zásadě (formálně) podřadit lze, samotné dovolání je zjevně neopodstatněné. Předně upozornil na skutečnost, že dovolání obviněného je z valné části vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se prakticky celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které státní zástupce citoval). Pokud se jedná o námitku opomenutých důkazů, soudem odmítnuté důkazní návrhy nedisponují ve vztahu k předmětu tohoto trestního řízení žádnou vypovídací potencí. Z jakéhokoli odmítnutého důkazního návrhu by totiž nevyplynulo nic, co by mohlo zpochybnit skutečnost, že dovolateli byly pravomocně uloženy sankce zákazu řízení motorových vozidel, jež úmyslně porušil. Státní zástupce odkázal na bod 4. rozsudku soudu prvního stupně a tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 11. S ohledem na obsah spisového materiálu nemá žádné opodstatnění ani zpochybňování subjektivní stránky. Jak totiž správně akcentoval Obvodní soud pro Prahu 10 v bodech 2. a 3., obviněnému bylo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 9. 5. 2022. Rozporuje-li v této souvislosti dovolatel, že by se v převzaté obálce nacházela výše zmiňovaná písemnost, opomíjí, že doručení předmětné písemnosti nezpochybňoval u příslušného správního orgánu. Co se týče rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, ten byl dovolateli prokazatelně doručen policejním orgánem dne 29. 10. 2022. Ani v jednom ze zmiňovaných řízení přitom dovolatel nevyužil práva podat opravný prostředek. Navíc nelze přehlédnout, že v podstatě totožnou argumentací se dovolatel snažil neúspěšně zpochybnit naplnění subjektivní stránky i ve své předchozí trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 119/2022. Podle názoru státního zástupce nelze než uzavřít, že dovolatel spolehlivě věděl o tom, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a přesto tak činil, čímž mařil výkon výše citovaných úředních rozhodnutí. Shora uvedené námitky jsou tudíž zjevně neopodstatněné. 12. Za zcela irelevantní označil dovolatelovy výhrady ve smyslu údajné nicotnosti odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 119/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 5 To 29/2023, nehledě na skutečnost, že uvedená problematika již byla předmětem dovolacího přezkumu, jenž vyústil v odmítnutí dovolání obviněného. K dovolatelově tvrzení, že se v minulosti domohl zrušení „celého řetězce rozsudků“ ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 814/2008, státní zástupce uvedl, že je sice pravdou, že z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu tehdy došlo ke kasaci mimo jiné jeho usnesení, v dalším řízení však již dovolatel úspěšný nebyl. 13. Jedná-li se o otázku krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost, státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž konstatoval extenzivní exces z krajní nouze, neboť dovolatelovo ošetření nebylo urgentní. Státní zástupce doplnil, že jednání obviněného navíc nesplňovalo podmínky krajní nouze i z důvodu absence podmínky subsidiarity. Ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem odvrátit jinak. Ve městě, notabene v hlavním městě, bude zpravidla toto nebezpečí možné odvrátit prostým telefonátem na tísňovou linku, případně odvozem k lékaři prostřednictvím vozidla taxislužby či jiné, na obdobné bázi fungující společnosti. I tato námitka obviněného tudíž postrádá jakékoli opodstatnění.14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Důvodnost dovolání 19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné. Již na tomto místě lze zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto bude níže vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval. Dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení, ale které explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku (viz usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).Dovolatel tedy nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. V uvedeném ohledu tedy dovolací soud považoval za bezpředmětné odkazy obviněného na argumentaci, kterou vznesl před soudy nižších stupňů, a nezabýval se ani otázkou krajní nouze, jejíž tvrzení bylo v dovolání pouze zmíněno pod bodem 8. jako argument uplatněný v předchozím řízení, o němž však v dovolání samotném ničeho dalšího uvedeno není. 20. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 21. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování nepovažoval dovolací soud za důvodné. Nalézací soud se návrhy obhajoby na provedení důkazů zabýval, když vysvětlil, proč podle § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl pro nadbytečnost důkazní návrh ze dne 8. 5. 2023 na č. l. 162 na vyžádání 8 spisů Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 8. 2020, 16. 12. 2020, 1. 3. 2021, 6. 4. 2021, 4. 2. 2022, 3. 5. 2022, 3. 1. 2023, 26. 1. 2023, označených spisovými značkami, a stejnopisu rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 117/2020, Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 12/2021, a důkazní návrh ze dne 11. 5. 2023 na vyžádání spisů Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 15/2013, Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 44/2013, včetně lustrace spisů z jiných let. Soud uvedl, že označená soudní a správní řízení nesouvisela s předmětem řízení, tj. s trestem zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, a sankcí zákazu činnosti uloženou příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, když konstatoval, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. všechny právně významné dostupné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav, a skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná. Důvodně přitom shledal nadbytečným doplňovat z podnětu obhajoby dokazování listinami tvořícími obsah několika soudních spisů a spisů Magistrátu hlavního města Prahy, které se netýkaly předmětu trestního stíhání v této trestní věci (srov. bod 5. usnesení odvolacího soudu a dále k tomuto ještě viz níže). Dovolací soud tedy se zřetelem ke shora rozvedenému shledal, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů, když nalézací soud o návrzích obhajoby formálně a procesně správně rozhodl, přičemž své rozhodnutí také dostatečně zdůvodnil. Odvolací soud se pak námitkou neprovedení navrhovaných důkazů ve svém rozhodnutí rovněž výslovně zabýval. 22. Pokud jde o další dovolací námitky obviněného, nutno ve shodě se státním zástupcem zdůraznit,že při konfrontaci předmětné argumentace s dosavadní obhajobou obviněného nelze než dospět k závěru, že se obviněný opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. 23. Žádný obviněným tvrzený extrémní, resp. ve smyslu platné právní úpravy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 24. Podle dovolacího soudu není žádných pochyb o tom, že v řízení byl důsledně respektován princip presumpce neviny, na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazoval. Presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, aj.). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). 25. V projednávané trestní věci nebyly přítomny žádné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Obviněný byl z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které spočívalo stručně řečeno v tom, že dne 9. 12. 2022 v 9:40 hodin řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a příkazem správního orgánu mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, usvědčován úředním záznamem Policie České republiky o jeho kontrole jako řidiče, kdy řízení vozidla nerozporoval, protokolem o jeho zadržení, rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, z něhož mimo jiné vyplynulo, že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající vzákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, jako i příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, z něhož mimo jiné vyplynulo, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. 26. Pokud jde o výtku obviněného stran doručení předmětných rozhodnutí, tato byla soudy nižších stupňů správně vypořádána na základě provedených listinných důkazů spisovými materiály, aniž zůstal jakýkoli prostor pro pochybnosti. Co se týče rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, nalézací soud přímo z připojeného spisu tamního soudu zjistil, že uvedený rozsudek byl obviněnému doručen dne 29. 10. 2022 prostřednictvím Policie České republiky. Spisový materiál přitom neobsahoval jakékoliv podání, které by svým obsahem bylo možné podřadit pod opravný prostředek. Tvrzení dovolatele (bod 13. dovolání), že „rozsudek je nicotný a nenabyl právní moci proto, že si proti němu dovolatel ponechal lhůtu“ je zcela neakceptovatelné. Obviněný samozřejmě není povinen vyjádřit se k právu podat odvolání do rozsudku ihned po jeho vyhlášení v přítomnosti obviněného, nicméně není-li odvolání ve lhůtě 8 dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 odst. 1 tr. ř.) podáno, rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li trestní řád něco jiného, i vykonatelný [§ 139 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř.]. Příkaz Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, pak byl obviněnému doručen do vlastních rukou dne 9. 5. 2022. Ani proti němu nepodal obviněný opravný prostředek. V případě obou rozhodnutí je dána existence dokladů potvrzujících, že obviněný obálky obsahující příslušné písemnosti převzal. Výhrada, že obálka odesílatele Magistrátu hlavního města Prahy obsahovala písemnost odlišnou od předmětného příkazu, byla relevantně shledána lichou, poněvadž nekorespondovala s tím, že obviněný obsah dané písemnosti nerozporoval u příslušného správního orgánu. Pakliže by mu byla doručena jiná písemnost/jiné rozhodnutí, lze si jen stěží představit, že by na tuto skutečnost nikterak nereagoval a vadu v podobě doručení písemnosti, jež mu nenáležela, popř. jejíž obsah nesouvisel s řešením obviněného pro přestupek, neuplatnil u správního orgánu. Nadto nutno akcentovat, že obviněný nijak nespecifikoval onu „jinou“ písemnost a svoje tvrzení nepodpořil žádným důkazem. Soudy nižších stupňů tedy důvodně vyhodnotily obhajobu obviněného jako ryze účelovou. Je jen těžko představitelné, že by „shodou okolností“ právě v obou dvou řízeních uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (v řízení před magistrátem i v řízení před okresním soudem) došlo k takto zásadnímu pochybení při doručování stěžejních rozhodnutí, jejichž výkon obviněný mařil. Dlužno doplnit, že již soud prvního stupně této problematice věnoval náležitou pozornost a oproti návrhu na potrestání např. nepojal do skutkových zjištění maření trestu zákazu řízení motorových vozidel též uložení tohoto druhu trestu příkazem ze dne 16. 12. 2020, č. j. MHMP 1917720/2020/KRE, který byl obviněnému doručen toliko vložením do schránky (tedy z důvodu nikoli spolehlivého prokázání vědomí obviněného o tímto příkazem uloženém trestu – viz závěr bodu 3. odůvodnění rozsudku). 27. V kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybnil subjektivní stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Označeného přečinu se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu a jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je úmyslným trestným činem, přičemž pro naplnění subjektivní stránky postačí i úmysl nepřímý (eventuální), a to i ve formě smíření [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. 28. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebověděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 29. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). 30. Podle ustálené teorie i praxe je zavinění vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 31. Soudy obou stupňů správně uzavřely a vysvětlily, proč shledaly zavinění ve formě přímého úmyslu a odmítly obhajobu obviněného, že nejednal úmyslně, v důsledku čehož se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se v posuzované trestní věci hájil tím, že v době činu (dne 9. 12. 2022) nevěděl o platných zákazech řízení motorových vozidel, resp. se domníval, že dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládaní́ jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení, tudíž si nebyl vědom toho, že nesmí řídit. S touto jeho argumentací se ale ani Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Pokud jde o otázku vědomí obviněného o platných zákazech řízení, není pochyb o tom, že obviněnému byla obě rozhodnutí, jež mařil (příkaz Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022), prokazatelně doručena (viz výše). Za této situace tedy nutno dospět k závěru, že obviněný byl s obsahem těchto rozhodnutí seznámen a o tom, co mu ukládala – zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let – věděl. Se zřetelem k tomu, že správní rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 2022 a soudní rozhodnutí dne 8. 11. 2022 (přičemž v žádném z uvedených řízení neuplatnil opravný prostředek), je zřejmé, že obviněný dne 9. 12. 2022 řídil motorové vozidlo navzdory oběma pravomocným zákazům řízení, čehož si byl vědom, jak ostatně vyplývá i z jeho výpovědi, kdy připustil, že v době řízení řídit „neměl“, ale neměl to ani zakázané. Takovou prostou hru se slovy, navíc si protiřečící, však dovolací soud nemůže akceptovat. Ostatně, ze stěžejní argumentace dovolatele soustavně uplatňované v rámci celého trestního řízení, na základě níž dovozuje závěr o absenci úmyslného zavinění, je zjevné, že nepopírá své vědomí o zákazech řízení, jež mu byly v průběhu let ukládány, tj. včetně těch uložených rozhodnutími Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022. Podstata jeho argumentace je založena na tvrzení, že mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původnímneexistujícím – starým a již zrušeným – zákazem řízení. 32. V této souvislosti je vhodné připomenout, že totožnou argumentaci uplatnil obviněný i ve své trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 670/2023. I v tomto dovolacím řízení opřel námitky vůči naplnění subjektivní stránky o zpochybnění zákonnosti rozhodnutí o uložení předchozích sankcí zákazu řízení motorových vozidel, jejichž porušení založilo trestní řízení probíhající v tehdy řešené trestní věci. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 670/2023, konstatoval, že trestnímu soudu rozhodujícímu o vině pachatele trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož podstatou je porušení zákazu uloženého mu rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci (tj. výkon činnosti, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána), nepřísluší zásadně zkoumat správnost takového rozhodnutí. Na jeho posouzení může být především to, zda příslušný zákaz byl vydán orgánem veřejné moci v rámci jeho pravomoci a zda rozhodnutí, jímž byl uložen, nabylo právní moci (a stalo se vykonatelným). Nejvyšší soud zdůraznil, že s oporou v ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. (jehož aplikace se i v nyní posuzované věci dovolatel domáhá) nelze dovozovat oprávnění, či dokonce povinnost trestního soudu, přezkoumávat takové rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti, a tím i odůvodněnosti sankce, která byla tímto rozhodnutím správního orgánu uložena, ani nelze z této skutečnosti vyvozovat případný odlišný závěr. Takové oprávnění zásadně nemá trestní soud ani vůči pravomocným soudním rozhodnutím trestním, která obdobným způsobem podmiňují závěr o vině obviněného daným trestným činem. Případná věcná nesprávnost rozhodnutí správního orgánu může být řešena jen v příslušném správním (nikoli trestním) řízení. Možnost procesního trestního soudu podle § 9 odst. 1 tr. ř. posoudit prejudiciální otázku podmiňující meritorní rozhodnutí o vině Nejvyšší soud opakovaně pojal jako oprávnění, nikoli povinnost. 33. Nejvyšší soud v nyní posuzované trestní věci doplňuje, že zákonnost nebo věcná správnost rozhodnutí, jehož výkon pachatel svým jednáním podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku maří nebo ztěžuje, není z hlediska jeho trestní odpovědnosti relevantní a soud ji ani nemůže přezkoumávat. Soud posuzuje právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, a to ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou otázku. Ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. o předběžných otázkách není primárně určeno k tomu, aby orgány činné v trestním řízení meritorně přezkoumávaly správnost obsahu rozhodnutí. Otázka správnosti výsledku přestupkových řízení je z hlediska viny přečinem podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela irelevantní. Pouze v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti rozhodnutí lze výjimečně připustit, že výkon rozhodnutí nepožívá ochrany z důvodu meritorní nesprávnosti samotného rozhodnutí. Typicky může jít o vady zakládající nicotnost rozhodnutí, tzv. paakt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014, a ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1545/2015). Nicotnost rozhodnutí způsobuje neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 136–141). 34. V projednávané trestní věci není s ohledem na shora uvedené k přezkumu rozhodnutí specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině, jež měl obviněný mařit, žádný důvod. Právní moc a vykonatelnost těchto rozhodnutí obviněný zpochybnil poukazem na absenci řádného doručení, jeho námitka však byla opakovaně vyvrácena (viz výše). Žádná nicotnost těchto rozhodnutí nebyla obviněným relevantně namítána a na tuto také nic neukazuje. Tvrzení, že rozhodnutí postrádají zákonný podklad, je podpořeno nekonkrétním poukazem na údajné vady ve správních a soudních řízeních, která nemají s posuzovanou věcí souvislost. V trestním řízení platí presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, přičemž odlišný náhled trestního soudu na tato rozhodnutí lze učinit ve výjimečných případech, nasvědčují-li okolnosti věci důvodně tomu, že je dána nicotnost takovýchrozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezaznamenal žádnou očividnou nezákonnost příkazu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 5. 2022, č. j. MHMP 760811/2022/Van, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, nepřistoupil k přezkumu těchto rozhodnutí. V návaznosti na shora uvedenou vázanost obsahem dovolání, kdy Nejvyššímu soudu je vyloženě zapovězeno jakkoli dotvářet či domýšlet za dovolatele jeho argumentaci, je třeba konstatovat, že obviněný v podstatě toliko obecně presumuje jistý dominový efekt věcné nesprávnosti a nezákonnosti postupně ukládaných trestů zákazu řízení motorových vozidel v mnoha správních i soudních řízeních. Přitom však sám neposkytuje ucelený přehled na sebe navazujících takových pochybení, která by snad, byť i jen hypoteticky, mohla zpochybnit uložení uvedeného druhu trestu ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové i ve věci vedené u Magistrátu hlavního města Prahy pod č. j. MHMP 760811/2022/Van. V dovolání sice obviněný zmiňuje mnoho předchozích i paralelních řízení, avšak pokud vyčítá eventuální vadu v některých z nich, žádná nemá dopad na uvedená dvě rozhodnutí, na nichž byl postaven výrok o jeho vině. 35. Příkladmo lze uvést, že zmínka o odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 119/2022 nedopadá na projednávanou trestní věc, neboť se jedná o trestnou činnost spáchanou tzv. v souběhu a ve vztahu k níž bylo v případě obviněného podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu. Eventuální vada trestní věci sp. zn. 9 T 119/2022 (nadto nezjištěná – dovolání obviněného bylo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 670/2023, odmítnuto) tedy z povahy věci rozhodně nemůže působit vadu trestní věci projednávané. Dále namítal dovolatel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 12/2021 vycházel ze správního rozhodnutí č. j. MHMP-1174117/2020/Nov, které však bylo doručeno fikcí, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházel i Okresní soud v Hradci Králové. Tak tomu ovšem rozhodně není, neboť výrok o vině z rozsudku Okresního Hradci Králové ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 T 12/2022, se o odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 12/2021 nijak neopírá (byť je zmíněno v odůvodnění). 36. Objektem přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Jak již bylo výše uvedeno, jen ve zcela výjimečných případech naprosto flagrantního pochybení v řízení či rozhodnutí, jimiž byl mařený trest zákazu činnosti uložen, v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti lze podle § 9 odst. 1 tr. ř. dospět k závěru, že výkon rozhodnutí trestněprávní ochrany nepožívá. Tak tomu ovšem v daném případě není a dovolatel ani proti oběma rozhodnutím o uložení trestu zákazu činnosti, jehož výkon mařil, nebrojil řádnými ani mimořádnými opravnými prostředky. Těžko se zpětně může dovolávat toho, že by tato dvě rozhodnutí nebyla způsobilým a zákonným podkladem, na základě kterého byl uznán vinným přečinem podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho retrospektivní náhled, podle něhož „měl důvod se domnívat, že trest zákazu činnosti nevykonává“, je založen na neurčitém a nijak specifikovaném tvrzení, že „dřívější mařená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, neboť ukládání jednotlivých zákazů v nich bylo odůvodňováno původním neexistujícím – jeho slovy starým a již zrušeným – zákazem řízení“. Takový náhled však neobstojí, neboť jde o pouhé, opakovaně prezentované subjektivní hodnocení obviněného a jeho trestní i přestupkové minulosti, ovšem zcela bez vazby na zákonnost, právní moc a vykonatelnost rozhodnutí, jejichž výkon mařil. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani odkaz obviněného na jinou jeho trestní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 814/2018 (v dovolání nesprávně uvedeno 6 Tdo 814/2008), neboť Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2018 sice zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a na to navazující výrok rozsudku jiného soudu prvního stupně, jímž byl uložen souhrnný trest, avšak z jiných, procesních důvodů. Dospěl totiž k závěru, že oprava výroku o vině provedená podle § 131 odst. 1 tr. ř., spočívající ve vypuštění souběžné kvalifikace jednoho ze skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, zakládá ve smyslu § 133 tr. ř. právo obviněného napadnout takto opravený rozsudek odvoláním v rozsahu těch výroků, jichž se změna vyhotovení rozsudku dotkla. Každopádně historie obviněným zmíněné trestní věci neznamená nic jiného než obecnou možnost, aby na základě rozhodnutídovolacího soudu byla zrušena napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a na to navazující rozhodnutí i v jiných trestních věcech. Pro projednávanou trestní věc však takový obecný poznatek nemá žádnou relevanci a tím ani vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu. Jak již bylo uvedeno, obviněný neměl žádný hmatatelný důvod se domnívat, že uložené tresty zákazu činnosti, jejichž výkon mařil, nejsou v běhu. 37. Výhradám obviněného obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku tak Nejvyšší soud nepřisvědčil a právní posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným. S názorem soudů nižších stupňů, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž si byl vědom zákazů řízení motorového vozidla, avšak aniž by se domáhal zrušení rozhodnutí, jimiž mu byly tyto zákazy uloženy, řídil motorové vozidlo, a to cíleně, chtěně, se lze ztotožnit. V. Způsob rozhodnutí 38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

decision_12.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 90/2023, ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.90.2023.1 Číslo: 30/2023 Právní věta: Jako protiprávní může být posouzeno i jednání, kterým pachatel sice uplatňuje své subjektivní právo, avšak zjevně jej zneužívá k účelu, k němuž neslouží (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z., § 6 o. s. ř.). Spočívá-li takové jednání pachatele v podávání občanskoprávních žalob proti zájmům poškozených s cílem je donutit, aby mu proti své vůli za cenu pro ně nevýhodnou prodali jejich nemovitou věc, může jít o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 7 Tdo 90/2023 Číslo rozhodnutí: 30 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Protiprávnost, Vydírání Předpisy: § 13 odst. 1 tr. zákoníku § 175 odst. 1 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. R. podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 7 To 389/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 43/2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 7. 2021, č. j. 2 T 43/2021-574, byla obviněná A. R. uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby se během výkonu tohoto trestu zdržela neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených.2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že v době od 16. 11. 2016 do dne 3. 12. 2020, kdy jí bylo sděleno obvinění, na různých místech, a to i v Praze 8, psychickým nátlakem nutila poškozené seniory E. H. a D. H., aby jí za pro ně nevýhodných podmínek a proti jejich vůli prodali jejich nemovitost, chalupu s pozemky v obci XY, okres Klatovy, kterou v předchozí době od 14. 9. 2016 nabízeli k prodeji z důvodu vyššího věku, neboť je již vysilovalo o nemovitost pečovat, prostřednictvím realitní kanceláře M. – R./I., s. r. o., v obci XY, za částku 3 700 000 Kč, obviněná o tuto nemovitost projevila zájem za kupní cenu 3 456 000 Kč, do nemovitosti bez předchozího souhlasu poškozených nastěhovala movité věci, aniž však podepsala rezervační smlouvu, přestože k tomu byla realitní kanceláří vyzývána, opakovaně se nedostavovala k notáři k podpisu kupní smlouvy, kde před podpisem měla poškozeným prokázat, že disponuje finančními prostředky na úhradu kupní ceny, načež poškození dne 14. 11. 2016 realitní kanceláři dali pokyn, aby dále již s obviněnou pro ztrátu důvěry o koupi nemovitosti nejednala, a realitní kancelář toto obviněné oznámila, obviněná dne 16. 11. 2016 podala u Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 249/2016, žalobu o nahrazení projevu vůle, podpisu kupní smlouvy za poškozené a téhož dne podala ke Katastrálnímu úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálnímu úřadu v XY, žádost, aby byl soudní spor o nemovitost vyznačen v katastru nemovitostí, a tím poškozeným bránila, aby nemovitost prodali jiným zájemcům, poté poškozené krátce před nařízeným soudním jednáním dne 14. 3. 2017 navštívila v jejich bydlišti na adrese v XY a zde na poškozené čtyři hodiny činila nátlak, že jí musí nemovitost prodat za sníženou kupní cenu v částce 2 500 000 Kč, tedy o 956 000 Kč méně, než činila její údajná počáteční nabídka, jinak se s nimi bude soudit do konce jejich životů a i poté dále s jejich synem, s ultimátem do 20. 3. 2017, a když tito nadále nesouhlasili, k nařízeným soudním jednáním se nedostavovala a činila obstrukce, aby soudní řízení co nejdéle protahovala, a poté co Okresní soud v Klatovech vydal rozsudek ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 7 C 249/2016, jímž žalobu obviněné zamítl, a tento nabyl právní moci dne 28. 12. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 56 Co 247/2018, zcela účelově podala dne 4. 11. 2019 totožnou žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a současně opětovně žádost katastrálnímu úřadu o vyznačení poznámky soudního řízení k uvedené nemovitosti, přičemž poté co Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 28. 1. 2020 pod sp. zn. 13 C 239/2019 o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, poškozené dne 20. 3. 2020 opět navštívila v místě jejich trvalého bydliště, kde jim před domem v XY zopakovala, že pokud jí nemovitost neprodají za kupní cenu 2 500 000 Kč, bude se s nimi soudit až do konce jejich života, poté dne 31. 3. 2020 podala do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 odvolání, které odůvodnila po průtazích, nepřebírala poštu, až dne 23. 8. 2020, načež usnesení nabylo právní moci dne 16. 11. 2020 na základě usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 68 Co 348/2020, a tímto mnohaletým účelovým nátlakem na poškozené seniory způsobila negativní dopad na jejich psychické zdraví, což se u poškozeného D. H. projevilo afektivní labilitou, především ve smyslu snížení nálady (depresivity), zvýšené úzkosti a obav, a u poškozené E. H. došlo k narušení psychiky s projevy spánku, změnou nálady ve smyslu až depresivní symptomatiky reaktivní, a dále somatizací, projevující se v poruchách zažívání, čímž zhoršila kvalitu jejich života. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 7 To 389/2021-792, byl z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že byla obviněná při nezměněném výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 3 T 62/2020, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Podle § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby se během výkonu tohoto trestu zdržela neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozených. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněné dále uloženpeněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč, v počtu 100 denních sazeb ve výši 200 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo uloženo, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, a to pod ztrátou výhody splátek. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněné uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 3 T 62/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení, rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadený rozsudek (jakož i rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněná namítala extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Podle jejího názoru nelze ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku dovodit naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Z popisu skutku je zřejmé, že vina obviněné byla spatřována v jednotlivých dílčích časově navazujících jednáních či úkonech, které však samy o sobě a ani ve vzájemných souvislostech nevykazovaly znaky protiprávnosti. Stran neuzavření rezervační smlouvy akcentovala, že smlouva je projevem svobodné vůle všech smluvních stran a neakceptovala ji z legitimních důvodů, neboť byla práva a povinnosti smluvních stran ve značném nepoměru. Primárně pak usilovala o uzavření kupní smlouvy a byla nakloněna uzavření písemné smlouvy o smlouvě budoucí, což je patrné z e-mailové korespondence. Svůj vážný zájem o koupi nemovitosti stvrdila úhradou zálohy na kupní cenu ve výši 130 000 Kč. Dále v rozporu s tím, co je uvedeno v popisu skutku, byl předchozí souhlas poškozených k umístění movitých věcí do jejich nemovitosti dán. Rovněž skutkové zjištění, že obviněná opakovaně odmítla uzavřít kupní smlouvu, nekoresponduje s provedenými důkazy, přičemž poukázala na dostatečný objem vlastních zdrojů a zrušení dohodnutého termínu pro uzavření kupní smlouvy dne 14. 11. 2016 z podnětu prodávajících. 6. Naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání obviněná nespatřuje ani v opakovaném osobním kontaktu s poškozenými. Popřela, že by se při setkáních ve dnech 14. 3. 2017 a 20. 3. 2020 vyvíjela jakýkoli nátlak s cílem přimět je k uzavření kupní smlouvy za podmínek pro poškozené nevýhodných (resp. s nimiž by nesouhlasili), přičemž tato část skutku nebyla spolehlivě prokázána. I pokud by se však vyjádřila vytýkaným způsobem, nebylo by možné v jejím verbálním projevu bez dalšího spatřovat pohrůžku jiné vážné újmy předpokládanou § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jednalo toliko o deklaraci úmyslu obviněné domáhat se ochrany jejího subjektivního práva soudní cestou. Dále v souvislosti s osobními setkáními s poškozenými uvedla, že jejich obsah nebyl prokázán, soudy vycházely výhradně z výpovědi poškozených, ačkoli obviněná již v přípravném řízení označila svědka J. L., který byl oběma těmto jednáním osobně přítomen a mohl by se k věci relevantním způsobem vyjádřit. Pro neprovedení tohoto důkazu byl porušen § 2 odst. 5 tr. ř. 7. Ani podání žaloby o nahrazení projevu vůle k Okresnímu soudu v Klatovech dne 16. 11. 2016 nelze posoudit jako formu psychického nátlaku dosahujícího intenzity vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Z pohledu obviněné negociační jednání účastníků fakticky dospěla až do stadia uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, byť v ústní formě, což zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), připouští. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není možné podání žaloby o nahrazení projevu vůle považovat za šikanózní výkon práva. Ani související oznámení katastru nemovitosti o zahájení řízení o nahrazení projevu vůle s následkemvyznačení poznámky spornosti na listu vlastnictví není protiprávní a nelze jej považovat za formu nátlaku, neboť žádným způsobem neomezuje dispoziční právo vlastníka nemovitosti. Výsledek sporu pak nebylo možné předjímat, neboť žalobu podávala sama, nikoli prostřednictvím právního zástupce, jenž by mohl kvalifikovaně posoudit reálný předpoklad jejího úspěchu. Závěry o obstrukcích v občanskoprávních řízeních vedených před Okresním soudem v Klatovech i Obvodním soudem pro Prahu 1 zdůvodnila tím, že neexistuje povinnost účastníka se projednávání věci osobně účastnit a občanský soudní řád obsahuje řadu procesních nástrojů, jimiž lze případným účelovým obstrukcím v soudním řízení předcházet či je efektivně eliminovat. Tvrzení, že se k nařízeným soudním jednáním k Okresnímu soudu v Klatovech nedostavovala a činila obstrukce, aby soudní řízení co nejdéle protahovala, je vadné, neboť je zcela neurčité, jelikož není specifikováno, zda se jedná o neúčast u nařízených ústních jednání nebo jiné procesní úkony obviněné v průběhu řízení. Důvodem její neúčasti pak nebyla snaha řízení protahovat, ale souběh traumatických životních situací, které se projevily na její psychické kondici. Pokud soud žádosti účastníka o odročení ústního jednání vyhověl, pak pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, a nemůže se jednat o účelovou obstrukci. Rovněž skutkový závěr, že posléze zcela účelově podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 totožnou žalobu jako předtím, nemá relevantní oporu v provedeném dokazování. Obsah žaloby totiž nebyl totožný, neboť vycházela z jiné smlouvy o smlouvě budoucí a z jiných náležitostí kupní smlouvy (co do výše kupní ceny). Výkon subjektivního práva v zásadě vylučuje protiprávnost a podání žaloby je obecně jednáním aprobovaným a mnohdy žádoucím. Právní předpisy upravující civilní proces a jejich důsledná aplikace ze strany soudu však umožňují efektivní obranu před případnými obstrukčními postupy účastníků řízení a v zásadě by měly vylučovat, aby samotným zahájením občanskoprávního sporu vznikla na straně některého z účastníku skutečně vážná újma. V této souvislosti obviněná konstatovala, že si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je možné za určitých okolností šikanózní výkon práva posoudit i jako trestný čin pomluvy či vydírání, nicméně z podstatné části se tato rozhodnutí týkají podávání šikanózních insolvenčních návrhů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, uveřejněné pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr.). Avšak podání insolvenčního návrhu má nepoměrně větší potenciál způsobení újmy na právech dotčeného subjektu, než je tomu v případě občanskoprávního řízení. Upozornění na možnost podání občanskoprávní žaloby pak nelze bez dalšího interpretovat jako pohrůžku způsobení jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 8. Stran újmy poškozených v podobě zhoršení jejich zdravotního stavu obviněná konstatovala, že není zřejmá příčinná souvislost mezi jejím jednáním a nepříznivou změnou jejich zdravotního stavu. 9. Nakonec obviněná namítala procesní pochybení v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který dne 21. 7. 2021 ve věci jednal v nepřítomnosti obviněné, ačkoli prostřednictvím svého obhájce požádala o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů. Soud prvního stupně její žádosti nevyhověl s odkazem na zprávu Ústřední vojenské nemocnice, která se však později ukázala jako zcela mylná. Po vyžádání zdravotní dokumentace odvolacím soudem bylo prokázáno, že byla v Ústřední vojenské nemocnici ošetřena ve dnech 19. 7. 2021, 20. 7. 2021 a 21. 7. 2021, přesto odvolací soud uzavřel, že v době konání hlavního líčení obviněná žádný lékařský zákrok nepodstoupila a mohla se hlavního líčení účastnit. Podle názoru obviněné nelze možnost účasti u hlavního líčení zužovat na možnost její pouhé pasivní přítomnosti u jednání, ale je třeba se zabývat tím, zda byla natolik zdravotně způsobilá, aby mohla v řízení před soudem aktivně vystupovat a plnohodnotně vykonávat svá procesní práva. Pokud si soudy nevyžádaly vyjádření ošetřujícího lékaře (případně znalecký posudek o zdravotním stavu obviněné), jednalo se o pochybení znemožňující obviněné její řádnou obhajobu, neboť posouzení možnosti účasti ze zdravotních důvodů přesahuje odborné kompetence trestního soudu. Konstatovala, že pochybení nebylo zhojeno ani výslechem obviněné před odvolacím soudem při veřejném zasedání dne 7. 9. 2022, neboť obviněná neměla v řízení před soudem prvního stupně možnost vypovídat, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům, přičemž skutečnosti, které byly zjištěny z výslechu při veřejném zasedání,nebyly zohledněny v rozhodnutí soudu prvního stupně a v následné revizi soudu odvolacího, což zcela odporuje zásadě dvojinstančnosti trestního řízení. 10. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolatelka obsáhle rozvádí obhajobu, kterou uplatnila v předchozím řízení včetně odvolání a soudy se s ní již vypořádaly. S argumentací soudů se pak plně ztotožnil. Konstatoval, že obviněná sděluje množství podružných okolností ve snaze vyhnout se tomu, co je podstatné pro posouzení její trestní odpovědnosti, tj. že v neprospěch poškozených zjevně zneužila svá práva, která by jinak v souladu s právem soukromým užít mohla. Takové užití práva označil za nejen trestné, ale i nepožívající žádné ochrany s odkazem na § 2 odst. 3 o. z., podle něhož nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ani k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zneužívaná nesmí být ani procesní práva v souladu s § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Takové zneužití pak bylo nástrojem vydírání. Pokud obviněná podstatu svého jednání doznává, avšak nepovažuje je za trestné, státní zástupce dospěl k závěru, že v této části dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. 12. Rovněž za zjevně neopodstatněné považoval státní zástupce dovolání v té částí, v níž jej obviněná opírala o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pro svou neúčast u hlavního líčení dne 21. 7. 2021. Konstatoval, že obviněnou uváděný požadavek na tělesnou a duševní kondici osoby obviněné u hlavního líčení je zjevně nadsazený, v praxi nereálný a zákonodárcem nepředpokládaný. Pokud je někdo indisponován, zákonodárce nepředpokládá, že by se tím vyhnul projednání své trestní věci před soudem, ale takové osobě má být ustanoven obhájce podle § 36 odst. 2 tr. ř. Dovolatelka v době hlavního líčení obhájce měla, na svou obhajobu si nestěžuje, ač ani její řádně vyrozuměný obhájce se předmětného hlavního líčení nezúčastnil. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 764/2013, uvedl, že dostatečným důvodem neúčasti není ani samotná pracovní neschopnost. Současně pak k dodržení procesních práv obviněného může postačovat i jeho výpověď uskutečněná až ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 7 Tdo 722/2021). Obviněná přitom nezpochybňuje zjištění odvolacího soudu, že by samotné účasti na hlavním líčení schopna byla a v dovolání nenaznačila, že by jí snad v účasti bránily nějaké konkrétní zdravotní důvody (což není povšechné tvrzení, že nemusela být v nejlepší kondici). Učinil tedy závěr, že takové důvody neexistovaly. Dovolací námitky v této části odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak jsou nedůvodné, neboť svou účast u hlavního líčení řádně neomluvila a toto bylo konáno důvodně v její nepřítomnosti. 13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, které svým obsahem směřovaly k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněná namítala procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž konal hlavní líčení dne 21. 7. 2021 v její nepřítomnosti navzdory její žádosti o odročení ze zdravotních důvodů, přičemž se opíral o mylné vyjádření Ústřední vojenské nemocnice. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatněný dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a obviněný tím byl zkrácen na svém právu, aby se mohl bezprostředně vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti obecně je, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. 17. Nikoli však každé konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je porušením uvedeného základního práva obviněného. Zákon stanoví podmínky, za kterých je takový postup možný. Podle § 202 odst. 1 tr. ř. se hlavní líčení koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (tzv. materiální podmínka), a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.), obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.), na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Podle § 202 odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Toto pravidlo se podle § 202 odst. 5 tr. ř. neuplatní, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (toto jsou tzv. formální podmínky). 18. Nicméně v tomto ohledu je nutno konstatovat, že soud prvního stupně neporušil ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení konaném dne 21. 7. 2021, neboť se nejednalo z jeho strany o svévoli, nýbrž o odůvodněný postup, když nevyhověl jejímu návrhu na odročení hlavního líčení s odkazem na vyžádanou informaci Ústřední vojenské nemocnice ze dne 20. 7. 2021 (na č. l. 555), podle níž na chirurgické klinice nebyla vyšetřena ani ošetřena. S ohledem na tyto informace byla omluva obviněné hodnocena jako účelová, neboť tato soudu nezaslala lékařskou zprávu, nadto se ani obhájce obviněné k hlavnímu líčení nedostavil a svou účast nijak neomluvil (viz bod 2. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud pak ke shodné odvolací námitce konstatoval, že žádnou vadu při procesním postupu soudu prvního stupně neshledal. Sám požádal Ústřední vojenskou nemocnici o sdělení, zda byla obviněná ve dnech 19. až 21. 7. 2021 ošetřena a z jakého důvodu. Ze zaslaných lékařských zpráv plyne, že obviněná byla ošetřena 19. 7. 2021 (propuštěna byla 20. 7. 2021 v 0:55 hod.) a poté opětovně dne 21. 7. 2021 v 23:16 hod. Odvolací soud pak sdělené informace řádně zhodnotil tak, že utrpěná zranění (tržná rána dlaně a pohmoždění lokte) nepovažoval za zranění, jež by obviněné bránila v účasti u hlavního líčení dne 21. 7. 2021 v 9:30 hod. 19. Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení, a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo kporušení základního práva nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1506/2017). 20. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že omluva obviněné správně nebyla akceptována a hlavní líčení bylo konáno předmětného dne. Obviněná se z konání hlavního líčení dne 21. 7. 2021 v 9:30 sice omluvila prostřednictvím svého obhájce, nikoli však řádně. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněné účast u hlavního líčení. Stran vlastního ošetření se obhajoba obviněné jeví jako účelová, neboť bylo prokázáno, že ve dne konání hlavního líčení byla ošetřena až v pozdních nočních hodinách (23:16 hod.), předcházející den tj. 20. 7. 2021 pak byla propuštěna z nemocnice v 00:55 hod. Nutno ve shodě s názorem odvolacího soudu konstatovat, že z vyžádaných lékařských zpráv neplyne, že by obviněná nebyla schopna osobní účasti u hlavního líčení, resp. by její potíže byly takového rázu, aby jí bránily se nařízeného hlavního líčení zúčastnit. Nelze ani přistoupit na argumentaci obhajoby, že by její případná účast byla zúžena výlučně na její pasivní přítomnost u jednání, neboť odvolací soud poukázal právě na charakter jejích zranění. Lékařské zprávy samy o sobě neprokazují, že by obviněná nebyla schopna dostavit se k soudu, a není rovněž patrno, že by jí v účasti na hlavním líčení fakticky bránily nějaké závažné zdravotní obtíže, pro které by se hlavního líčení nemohla skutečně zúčastnit. Nicméně ani z tvrzení dovolatelky nevyplývá žádná konkrétní okolnost (shodně se státním zástupcem pak Nejvyšší soud za konkrétní okolnost nepovažuje to, že „nemusela být v nejlepší kondici“), jež by jí bránila v samotné účasti na hlavním líčení. Lze pak rovněž akcentovat tu skutečnost, že obviněná byla zastoupena obhájcem, který se (ač řádně vyrozuměn) k nařízenému hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil. Odvolací soud pak umožnil obviněné realizovat její právo vypovídat a vyjádřit se ke všem skutečnostem, přičemž obviněná vypovídala velmi podrobně (viz odstavec 6. odůvodnění jeho rozsudku), neshledal pak, že by její výpověď měla vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a z nich vyplývající právní kvalifikaci (viz bod 8. odůvodnění jeho rozsudku). 21. V posuzované věci se tak zjevně jednalo o případ, ve kterém bylo hlavní líčení možno konat v nepřítomnosti obviněné, neboť veškeré zákonné podmínky pro takový postup uvedené v § 202 odst. 2, 4 tr. ř. byly splněny a nebyla ani porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení. Dány byly i materiální podmínky pro konání hlavního líčení v její nepřítomnosti (tj. že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněné). Zmíněným postupem prvostupňového ani odvolacího soudu nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani tento procesní postup nekoliduje s právem obviněné na obhajobu. V rozsahu této dovolací námitky je proto podaný mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněný. 22. Obviněná dále uplatnila řadu dílčích námitek, jež striktně nepodřadila pod dále zvolené důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že valnou většinu z nich, jimiž rozporuje skutková zjištění učiněná soudy, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku, že její jednání nebylo protiprávní, úzce spjatou s tvrzením, že nedošlo k jiné vážné újmě, i výtku neexistence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a psychických následkem na zdraví poškozených, pak lze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 23. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 24. Nutno však konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpovědipoškozených E. H. a D. H., které korespondují s výpovědí svědkyně J. M., s listinnými důkazy a částečně i s výpověďmi svědků P. H. a P. R. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněné, ať se jednalo o čtenou výpověď z přípravného řízení před soudem prvního stupně nebo dále rozvedenou, ale shodnou výpověď před odvolacím soudem (přičemž bylo uzavřeno, že jako taková neměla vliv na správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně), která byla provedenými důkazy vyvrácena. 25. Poukazuje-li dovolatelka na jednotlivé podružné okolnosti (které lze nadto jen s notnou dávkou tolerance charakterizovat jako rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu), lze ve stručnosti uvést toliko následující. Nelze jí prvně přisvědčit, že by z výpovědi poškozené E. H. vyplývalo, že by dala výslovný souhlas s uložením movitých věcí obviněné v její nemovitosti. Z její výpovědi je zřejmé, že s nastěhováním nábytku, který přivezla bez souhlasu poškozených, s manželem nesouhlasili, ale vzhledem k tomu, že už ho přivezla, tak nakonec přistoupili k jeho uskladnění. Rovněž lze v reakci na dovolací argumentaci obviněné poznamenat, že bylo prokázáno, že opakovaně obstruovala uzavření kupní smlouvy na nemovitost, o níž projevila zájem, neboť i přes výzvy realitní kanceláře nepodepsala rezervační smlouvu (ač, jak uvádí v dovolání, to není její povinnost, nicméně takový postup dokresluje její konstantní počínání), ani se nedostavovala k podpisu kupní smlouvy k notáři, kde měla prokázat, že disponuje finančními prostředky na úhradu kupní ceny. Byť by tedy vskutku měla zájem uzavřít kupní smlouvu (i po těchto peripetiích), chtěla tak učinit výlučně za jí diktovaných podmínek, s čímž poškození posléze pro ztrátu důvěry (zcela pochopitelně) nesouhlasili. K výtce obviněné stran neprokázání obsahu osobních setkání s poškozenými, přičemž popřela jakýkoli nátlak na poškozené s cílem přimět je k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek, lze poukázat na výpovědi poškozených manželů, jejichž obsah byl totožný, a současně lze upozornit na svědeckou výpověď jejich syna P. H., jemuž byly shodný obsah konverzace reprodukován, stejně jako svědku P. R., který potvrdil, že mu obviněná řekla, že se s poškozenými bude soudit do jejich smrti. Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem soudů, že obviněná činila obstrukce v občanskoprávních řízeních, neboť se k nim nedostavovala, popřípadě nepřebírala poštu, čímž se snažila soudní řízení co nejdéle protahovat, takový její vzorec chování je pak zřejmý i z výpovědi jejího bývalého manžela P. R., který uvedl, že obviněná nechodila na stání, když se s ní rozváděl. To se týká i účelového podání totožné žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, byť obviněná poukazuje na rozdílný charakter žalob s ohledem na kupní cenu a data sjednání. Lze se plně ztotožnit se závěrem prezentovaným odvolacím soudem, jenž upozornil na skutečnost, že obviněná na základě nových, jí zinscenovaných osobních setkání podává nové žaloby. Nadto lze zmínit i skutečný výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 239/2019 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Co 348/2020), neboť tento rozhodl o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. 26. Námitky obviněné tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje.Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 27. Další výtka obviněné směřovala k porušení § 2 odst. 5 tr. ř. spočívající v neprokázání obsahu osobních setkání s poškozenými, k němuž označila důkaz výslechem svědka J. L. Lze tedy připustit, že v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 28. Lze konstatovat, že odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku tento důkazní návrh neopomenul, neboť dospěl k závěru, že skutkový základ již byl prokázán beze všech pochybností, a tudíž nebylo nutné doplnit dokazování výslechem J. L. S jeho závěry se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani citovanou vadou, předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí. 29. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento je dán v případech, ve kterých rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je zde hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. 30. Obviněná A. R. tedy právně relevantním způsobem v rámci citovaného důvodu dovolání v jeho primárním smyslu namítala, že její jednání nebylo protiprávní, přičemž nemohla být naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně v části „pohrůžky jiné těžké újmy“, neboť její postup nelze považovat za formu nátlaku, nýbrž za výkon subjektivního práva, který nelze vykládat jako šikanózní. Rovněž pak vytýkala neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a nepříznivou změnou na zdravotním stavu poškozených. 31. S ohledem na uplatněnou výtku Nejvyšší soud nejprve obecně předestírá, že znak protiprávnosti jejího jednání podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku podle trestněprávní teorie znamená rozpor s právní normou v rámci právního řádu, přičemž se zkoumá vzhledem k celému právnímu řádu. Tento se pak odvíjel právě od souhrnu jednotlivých zjištěných skutečností, v němž lze bezpochyby spatřovat psychický účelový nátlak obviněné v podobě pohrůžky jiné těžké újmy, jak bude osvětleno dále. Lze však již na tomto místě akcentovat, že obviněné není kladeno za vinu, že by ze své pozice vykonávala svá subjektivní práva, k čemuž je samozřejmě plně oprávněna, ale že tak činila šikanózním způsobem s cílem, aby jí poškození proti jejich vůli prodali jejich nemovitost. Platí přitom, že podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a zejména pak podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V obdobném smyslu musí být podle § 6 věty druhé o. s. ř. jehoustanovení vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Právě ve zjevném zneužití práv obviněné je shledána protiprávnost jejího jednání, která založila její trestní odpovědnost za trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 32. Pokud obviněná v rámci své obhajoby tvrdila, že nemohla nutit jiného, aby něco konal pod pohrůžkou jiné těžké újmy, nebylo možno jí přisvědčit. Pohrůžka jiné těžké újmy jakožto jedna z alternativ účelového nátlaku na jiného může být naplněna širokým spektrem jednání, neboť povahu jiné těžké újmy mohou mít různorodé zásahy do práv jiné osoby. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, jež jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením nebo života nebo zdraví. O trestný čin vydírání se vskutku nemůže jednat v případech, kdy je pohrůžka jiné těžké újmy uskutečňována zcela v souladu se zákonem (míní se tím například to, že věřitel upozorní dlužníka, že v případě nezaplacení dluhu do určité doby na něj podá žalobu). Odpovědnost za vydírání však může nastat, jestliže sice pachatel hrozí něčím, co by za jiných okolností mohl zcela v souladu s právem vykonat, jestliže je taková pohrůžka použita k účelu, ke kterému neslouží. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, přičemž je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Podobně může pohrůžka jiné těžké újmy spočívat v hrozbě uplatnění zajišťovacích institutů, například vazby (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2004 Sb. rozh. tr.) či hrozbě udání pro daňové úniky, které bude podáno u správce daně, přičemž opět nezáleží na tom, zda by takové udání mělo být pravdivé, anebo nepravdivé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2019 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka těmito formami jiné těžké újmy může naplňovat znaky skutkové podstaty vydírání výhradně tehdy, jestliže je použita protiprávním způsobem, respektive k účelu, k němuž daný úkon neslouží (například hrozba zahájení trestního stíhání, popřípadě použití zajišťovacích úkonů, učiněná s cílem vymoci zaplacení dluhu ze strany poškozeného, hrozba udání pro daňové úniky směřující k tomu, aby se poškozený neúčastnil veřejné soutěže apod.; viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1449 až 1451). 33. Rovněž podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž pachatel chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících zákonné podmínky úpadku, je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy. Návrh na zahájení insolvenčního řízení není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům. Děje se tak zejména tehdy, když slouží k prosazení vlastních zájmů osoby podávající takový návrh, vedený především snahou uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a donutit ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla, aniž by navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že dotčená osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr.). 34. V souladu s názorem soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že ze zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obviněná takovou pohrůžku užila. Nelze bez dalšího přisvědčit argumentaci obviněné, podle níž má podání insolvenčního návrhu nepoměrně větší potenciál na způsobení újmy na právech dotčeného subjektu, než je tomu v případě občanskoprávního řízení. Lze však souhlasit s tím, že upozornění na možnost podání občanskoprávní žaloby nelze bez dalšího interpretovat jako pohrůžku způsobení jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná však v neprospěch poškozených zjevně zneužila svá práva, která by jinak užít mohla, přičemž takové zneužití bylo nástrojem jejího vydírání. Proto lze dospět k závěru, že ani žaloba v rámci civilního řízení (resp. opakované podávání nadto totožných žalob s důsledky s nimi spojenými identifikovanými dále) není dovoleným prostředkem, je-li zneužit k jiným účelům než domáhání se svého domnělého práva, jak vyplynulo z dokazování učiněném v této věci.35. Ačkoliv primárně by se tedy nemuselo jednat o pohrůžku jiné těžké újmy, v tomto případě nelze pominout již soudy uváděné okolnosti, a to že obviněná nutila poškozené, aby s ní uzavřeli kupní smlouvu na rekreační nemovitost v jejich vlastnictví, ač o to pro ztrátu důvěry v obviněnou neměli zájem, za pro ně nevýhodných podmínek, přičemž pro případ, že by tak neučinili, jim hrozila pro ně těžkou újmou spočívající v tom, že budou po zbytek svého života šikanózně vystaveni soudním řízením, které obviněná účelově vyvolávala, nedomohou se prodeje nemovitosti jiným vážným zájemcům, takže neobdrží finanční prostředky zpeněžením svého majetku, tak aby si je ještě mohli ve stáří užít a hradit si případně sociální a zdravotní péči, a budou nadále muset investovat své finanční prostředky i ubývající životní síly do údržby a správy nemovitosti, přičemž i z důvodu několikaletého stavu, v němž poškozené tímto jednáním udržovala, způsobila dočasné zhoršení jejich zdravotního stavu. Platí přitom, že při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Současně je pak podstatná pachatelova představa o tom, že oběť bude hrozbou danou újmou vnímat tak citelně, že to umožní uskutečnit pachatelům záměr (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2020 Sb. rozh. tr.). 36. Jestliže pachatelka vyhrožovala poškozeným, že se s nimi bude soudit do konce jejich životů (a poté i s jejich synem) za současné vědomosti neoprávněnosti jejich nároků (nelze souhlasit s tvrzením, že výsledek sporu nebylo možno předvídat, a to minimálně při opakovaně podané žalobě k jinému soudu, řízení o níž také bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté), není vyloučeno takovou formu nátlaku na poškozené, jímž je nutila, aby něco konali, považovat za významný zásah do jejich životů, kterým byl naplněn zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou. Tento se pak projevil nejen s ohledem na jejich seniorský věk v osobní a zdravotní sféře, rovněž i ve sféře majetkové, neboť byli vystaveni situaci, kdy nebyli předmětnou nemovitost schopni prodat. Je přitom irelevantní tvrzení obviněné, že (opakované a dlouholeté) vyznačení poznámky soudního řízení – plomby v katastru nemovitostí jim formálně nijak nebránila v dispozici s danou nemovitou věcí, když fakticky nebyli schopni prodej uskutečnit, pročež i vážní zájemci (zjištění dokazováním) nakonec od svého záměru pro přetrvávající spor odstoupili, a nynější zájemci čekali na ukončení sporu, což je v takových případech zcela logické. Stran individuálních rysů poškozených a intenzity ovlivnění jejich psychického stavu lze konstatovat, že zřejmě za plného vědomí ze strany obviněné o jejich věku (a s tím i souvisejícími důvody prodeje, když je již vysilovalo o nemovitost pečovat) došlo k velice intenzivnímu ovlivnění jejich psychického stavu, přičemž pachatelčina představa rozhodně směřovala k tomu, že poškození budou danou újmu vnímat natolik citlivě, aby jí to umožnilo dosáhnout kýženého záměru. 37. Rozporovala-li dále obviněná existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a nepříznivou změnou zdravotního stavu poškozených, lze toliko konstatovat, že takový závěr byl spolehlivě doložen především znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyhotovených za účelem vyšetření duševního stavu poškozených D. a E. H., a má oporu i v ostatních provedených důkazech (především výpovědích poškozených). Bylo totiž stručně řečeno konstatováno, že v souvislosti s jednáním obviněné došlo ke zhoršení psychického stavu obou poškozených (za příčinu bylo explicitně označeno chování obviněné, které je předmětem nyní posuzované věci), přičemž po jejím pominutí je velká šance na úpravu psychického stavu obou poškozených. 38. Nejvyšší soud tak rovněž dospěl k závěru, že jednání obviněné bylo protiprávní a naplnilo objektivní stránku trestného činu vydírání a její námitka je tudíž zjevně neopodstatněná. IV. Závěrem k podanému dovolání39. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit. 40. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné A. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

decision_120.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1977.2015.1 Číslo: 74/2017 Právní věta: Dluží-li nájemce bytu pronajímateli splatné zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, vzniká mu nárok na poplatek z prodlení z těchto dlužných záloh za dobu od jejich splatnosti do doby, kdy byly zaplaceny, popřípadě kdy měl žalobce provést jejich vyúčtování. Zaplacení samotných záloh se pronajímatel po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, již domáhat nemůže, ale do té doby vzniklý nárok na poplatek z prodlení z těchto záloh mu nezaniká. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.03.2016 Spisová značka: 25 Cdo 1977/2015 Číslo rozhodnutí: 74 Číslo sešitu: 6 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Advokacie, Náhrada škody, Nájem bytu, Poplatek z prodlení Předpisy: § 24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. § 697 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 14 Co 115/2014, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ohledně částky 99 642,75,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se po žalované advokátce domáhal zaplacení 246 479 Kč na náhradě škody, kterou mu měla způsobit vadným poskytnutím právní služby při zastupování ve sporu s nájemci o zaplacení nájemného. 2. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 25 C 2282/2009-135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 52 250 Kč, zamítl žalobu co do částky 194 229 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem bytu v domě v Ž., který se souhlasem ostatních spoluvlastníků a na základě jimi udělené plné moci pronajímal. Dne 9. 8. 2004 uzavřel s manžely K. a D. B. smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 16. 8. 2004 do 31. 8. 2005. Ke dniskončení nájmu měli nájemci dluh na nájemném a na zálohách na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Žalovaná advokátka zastupovala žalobce ve sporu s nájemci o zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu v celkové výši 55 570 Kč s příslušenstvím (tj. s poplatkem z prodlení), vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 133/2007. Žalovaná se účastnila pouze prvního jednání soudu ve věci dne 14. 8. 2007, z druhého jednání dne 11. 10. 2007 se omluvila a třetího jednání dne 11. 12. 2007 se bez omluvy neúčastnila. Žalobce se žádného soudního jednání neúčastnil. V uvedené věci byl dne 11. 12. 2007 Okresním soudem v Domažlicích vydán pod č. j. 3 C 133/2007-64 rozsudek, kterým soud žalobu zamítl na základě zjištění, že nájemci od nájemní smlouvy odstoupili dopisem ze dne 28. 4. 2005. Rozsudek byl doručen žalované dne 14. 12. 2007, žalovaná však žalobce o rozsudku informovala až dne 3. 1. 2008, tj. v době, kdy již nebylo možné podat odvolání. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 24 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že žalovaná pochybila, když neinformovala žalobce včas o doručení rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a nepoučila ho o možnosti podat proti tomuto rozsudku odvolání z důvodu, že okresní soud nesprávně právně posoudil listinu označenou jako odstoupení, aby uvedený nedostatek mohl být odstraněn v odvolacím řízení. Soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu škody jen co do částky 52 250 Kč, neboť po skončení nájmu žalobce nevyúčtoval nájemcům kauci a zálohy na služby spojené s nájmem v souladu se smlouvou, tj. ve vyúčtování neuvedl, na jaké nájemné, za jaké období, případně na jaký jiný nárok ze smlouvy kauci započetl a v jaké výši nadále trvá povinnost nájemců k zaplacení, ani kauci nájemcům nevrátil, a proto nemohli být nájemci v prodlení s placením nájemného po skončení doby nájmu. Přiznání nároku na poplatek z prodlení z dlužného nájemného za dobu po skončení nájemní smlouvy by bylo v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Žalobce by tak v řízení o zaplacení dlužného nájemného a úhrady služeb spojených s užíváním bytu byl úspěšný, jen pokud jde o nárok na zaplacení dlužného nájemného za období od února 2005 do srpna 2005 v celkové částce 38 500 Kč. Vzhledem ke sjednané splatnosti nájemného do konce předcházejícího měsíce a marnému uplynutí 5denní lhůty od splatnosti, též vzhledem k prokázanému zaplacení nájemného nájemci, by žalobci mohl být přiznán pouze poplatek z prodlení z dlužných částek nájemného v celkové výši 13 750 Kč, tj. do doby skončení nájmu, nikoliv po této době. 3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 115/2014-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, v zamítavém výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 94 586,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že správně posoudil uplatněný nárok po právní stránce jako nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie podle § 24 zákona o advokacii. Uvedl, že žalovaná advokátka nevěnovala patřičnou pozornost sepisu žaloby a nevystupovala aktivně při jednání před Okresním soudem v Domažlicích, zejména tím, že nezpochybnila doručení listiny obsahující odstoupení od nájemní smlouvy ani její obsah a neseznámila žalobce včas s rozsudkem soudu prvního stupně, čímž mu znemožnila podat odvolání. Jinak by podle odvolacího soudu byl žalobce ve sporu úspěšný a bylo by mu přiznáno právo na zaplacení dluhu na nájemném, jakož i poplatek z prodlení z tohoto dluhu. Odvolací soud uzavřel, že v řízení byl prokázán vznik škody rovnající se dluhu na nájemném včetně poplatku z prodlení, který by byl žalobci přiznán, a to nejméně za dobu konání soudních řízení, která s ohledem na průměrnou délku soudních řízení by celkově mohla dosáhnout tří roků. Též příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované byla podle soudu prokázána, neboť nebýt vytýkaného opomenutí žalované, žalobce by byl v řízení o zaplacení dluhu na nájemném a poplatku z prodlení z dlužných částek nájemného úspěšný. Podle odvolacího soudu nebyla v řízení prokázána existence liberačního důvodu ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o advokacii. Současně ale bylo podle odvolacího soudu třeba od uvedeného dluhu odečíst zaplacenou kauci v částce 11 000 Kč, kterou žalobce opomněl při skončení nájmu vyúčtovat. Právo na zaplacení záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytuvšak žalobci být přiznáno nemohlo, neboť již v době podání žaloby žalobce jako pronajímatel měl provést řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, a žalovat tak mohl jen případný rozdíl mezi skutečnou cenou nájemci odebraných služeb a jimi zaplacenými zálohami na tyto služby. O povinnosti provést řádné vyúčtování služeb přitom žalobce bezpochyby věděl, navíc mu tato povinnost jasně vyplývala z uzavřené nájemní smlouvy. Pokud tak neučinil, nemohl být v této části žaloby úspěšný, proto mu ani škoda v podobě úhrady záloh na služby spojené s užíváním bytu nemohla vzniknout. Žalobci by tedy náleželo nájemné za sedm měsíců po 5 500 Kč, tj. 38 500 Kč, po odečtení kauce 11 000 Kč a přičtení poplatku z prodlení z nedoplatku nájemného za dobu od 1. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 119 336,25 Kč, celkem 146 836,25 Kč, což představuje škodu, která mu byla žalovanou způsobena; ve zbývající části žaloba důvodná není. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 99 643 Kč (přesně jde o částku 99 642,75 Kč). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání spatřuje v otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to v otázce, zda a případně v jakém rozsahu má pronajímatel bytu nárok na poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu, je-li v prodlení s vyúčtováním těchto záloh a za situace, kdy nájemce opustí byt bez zanechání nové adresy. Namítá, že žalovaná ho měla poučit o tom, že má provést vyúčtování záloh. Má za to, že v řízení prokázal prodlení nájemců s platbami záloh na služby, nedoplatek na zálohách po dobu trvání nájemní smlouvy ve výši 18 060 Kč a nedoplatek za služby po vyúčtování ve výši 9 284 Kč. Pronajímateli náleží podle dovolatele poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na služby ode dne splatnosti jednotlivých záloh až do data, ve kterém měl provést jejich vyúčtování podle nájemní smlouvy, a od termínu vyúčtování záloh náleží pronajímateli poplatek z prodlení ze zjištěného nedoplatku. Uplatňování nároku na poplatek z prodlení za nezaplacené zálohy na služby a za nedoplatek ceny služeb není podle dovolatele v rozporu s dobrými mravy ani tehdy, pokud žalobce neprovedl vyúčtování záloh vůči nájemcům, protože ti se z bytu odstěhovali na jemu neznámou adresu, o které ho neinformovali, aby jim na ni mohl vyúčtování zaslat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil a sám ve věci rozhodl, nebo aby ho zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybňuje dovolatelem tvrzenou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, který nepřiznal žalobci právo na zaplacení záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu. Zdůrazňuje, že žalobce porušil svoji významnou právní povinnost pronajímatele vůči nájemci, neboť řádně a včas nevyúčtoval zálohy a nezaslal je nájemcům na adresu uvedenou v nájemní smlouvě, což před soudem odůvodnil tím, že vyúčtování je příliš obtížné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda a případně v jakém rozsahu má pronajímatel bytu nárok na poplatek z prodlení z nezaplacených záloh na úhradu plnění spojených s užíváním bytu, je-li v prodlení s vyúčtováním těchto záloh. IV.Důvodnost dovolání 7. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014. 8. Podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. 9. Odpovědnost advokáta za pochybení při výkonu advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. 10. Odvolací soud při právním posouzení věci správně vycházel z právního názoru, že při zkoumání odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, uveřejněného v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 3227, nebo rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dospěl k závěru, že kdyby žalovaná poskytla žalobci řádně právní službu při zastupování v původním řízení o zaplacení nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, byl by žalobce úspěšný a nájemci by byli povinni zaplatit mu dluh na nájemném s poplatkem z prodlení. To, co žalobce nevysoudil od nájemců, oprávněně uplatňuje jako náhradu škody proti žalované. Tento závěr dovolatel nezpochybňuje, nesouhlasí však s rozsahem přiznané náhrady škody. 11. Podle ustanovení § 697 obč. zák., nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. 12. Pronajímatel má právo na poplatek z prodlení poté, co se nájemce dostane do prodlení s placením úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služeb), pokud uvedené nesplní ani v dodatečné lhůtě pěti dnů, ale to pouze za předpokladu, že mu je ze strany pronajímatele bytu předloženo po skončení nájmu řádné vyúčtování poskytnutých služeb. Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že žalobce jako pronajímatel uvedené vyúčtování řádně neprovedl, ač o této povinnosti věděl; za této situace je třeba odmítnout jako neopodstatněnou jeho námitku, že měl být ze strany žalované o povinnosti provést vyúčtování záloh poučen. 13. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (záloh a cen za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný v Souboru pod C 2170). Nájemce bytu nemůže být v prodlení s placením nedoplatku za služby mu poskytnuté v souvislosti s užíváním bytu, dokud mu není ze strany pronajímatele bytu předloženo řádné vyúčtování poskytnutých služeb (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 561/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/2003, s. 159).14. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, se podává, že nájemcům nebylo žalobcem předloženo řádné vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, tj. vyúčtování konkrétní výše nedoplatku se specifikací, za které konkrétní měsíce nájemci kolik dluží, jaká je výše úhrady služeb na měsíc a výše měsíčního nedoplatku, kolik nájemce skutečně zaplatil, jak byla čerpána na nedoplatek složená kauce, odkdy dokdy a z jaké částky je požadován poplatek z prodlení a kterým okamžikem mělo k prodlení dojít. Pokud uvedené náležitosti neobsahovala ani žaloba v původním řízení, nemohl se nedoplatek úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu stát splatným, nájemci se nemohli dostat do prodlení, požadovaný poplatek z prodlení z nedoplatku nemohl být žalobci proti nájemcům přiznán, a tudíž jej žalobce nemůže požadovat ani po žalované z titulu náhrady škody, neboť její pochybení při poskytování právních služeb není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce nebyl v tomto rozsahu v původním řízení úspěšný. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že nájemci se odstěhovali na žalobci neznámou adresu. Poukaz žalobce na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemá rovněž na uvedený závěr vliv, neboť dle ustáleného výkladu tohoto ustanovení lze výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, pouze odepřít soudní ochranu, nelze však na jeho základě neexistující právo ani jemu odpovídající povinnost konstituovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, uveřejněný v Souboru pod C 8674, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 48 pod č. 49). 15. Pokud však nájemci dlužili žalobci splatné zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, vznikl mu ve smyslu § 517 odst. 2 ve spojení s § 697 obč. zák. nárok na poplatek z prodlení z těchto dlužných záloh za dobu od jejich splatnosti do doby, kdy byly zaplaceny, popřípadě kdy měl žalobce provést jejich vyúčtování podle nájemní smlouvy. Zaplacení samotných záloh se žalobce již po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, domáhat nemohl, ale do té doby vzniklý nárok na poplatek z prodlení z těchto záloh mu nezanikl. V tomto směru jsou námitky uplatněné v dovolání důvodné. 16. Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

decision_1200.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.03.2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4461.2015.1 Číslo: 58/2018 Právní věta: Právní režim vypořádání neoprávněných staveb, zcela zřízených na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se řídí dosavadními předpisy (zejména § 135c obč. zák.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.03.2016 Spisová značka: 22 Cdo 4461/2015 Číslo rozhodnutí: 58 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Stavba neoprávněná Předpisy: § 135c obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 19 Co 57/2015, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 20 C 236/2013, ve výroku pod bodem II.; jinak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 19 Co 57/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 20 C 236/2013, – oba s výjimkou části, ve které byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene k pozemku p. č. 2339/68 v katastrálním území K. – zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 20 C 236/2013-337, zamítl žalobu, aby “soud ve prospěch žalobců zřídil oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parcelní číslo 2339/66 v katastrálním území K., zastavěném budovou, a to pro každého z žalobců jako vlastníka jednotky v budově s tím, že toto oprávnění bude vázáno na vlastnické právo ke každé specifikované jednotce“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby soud zřídil za obdobných podmínek ve prospěch žalobců oprávnění z věcného břemene užívání pozemku parcelní číslo 2339/68 chůzí a jízdou vozidel (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky bytových a nebytových jednotek vbudově, k. ú. K., obec P., a spoluvlastníci společných částí budovy (dále také jen „budova“), nacházející se na pozemku parc. č. 2339/66, který je spolu s pozemkem parc. č. 2339/68 (vnitroblok) ve vlastnictví žalované (dále téže jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Budova byla vystavěna společností IPB R. a. s. (dále též „stavebník“) na základě obecné smlouvy o spolupráci, nájemní smlouvy ze dne 13. 1. 1997 a smlouvy o zřízení věcného břemene k pozemkům (ve vlastnictví státu) ze dne 13. 1. 1997; tyto smlouvy se souhlasem Ministerstva zdravotnictví uzavřel se stavebníkem Institut klinické a experimentální medicíny se sídlem v P., (dále „IKEM“), jako příspěvková organizace přímo podřízená Ministerstvu zdravotnictví a oprávněná nakládat s majetkem státu. Účelem smluv byla výstavba obytného komplexu „Zelené údolí“, který měl předně sloužit k zajištění ubytování pracovníků ve zdravotnictví v rámci stabilizačních a sociálních programů. V souvislosti s postavením budovy stavebník následně uzavřel podnájemní smlouvy k pozemkům s novými vlastníky bytových jednotek, tedy s žalobci. V „dodatku nájemní smlouvy“ ze dne 23. 7. 2008 později oba předmětné pozemky stát převedl na Lidové bytové družstvo P. (dále též jen „LBD“), neboť právnímu předchůdci LBD byly tyto pozemky na základě rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1989 odebrány. Zrušením rozhodnutí o vyvlastnění vstoupilo LBD do právních vztahů namísto IKEM na základě § 680 odst. 2 již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále jen „obč. zák.“). LBD pak 14. 6. 2012 za úplatu převedlo pozemky na právní předchůdkyni žalovaného, společnost G., s. r. o., ze které později vznikla odštěpením žalovaná společnost. Když stavebník vypověděl smlouvy ze dne 13. 1. 1997, uzavřené s IKEM, zanikly i právní vztahy ze smluv podnájemních, uzavřených mezi stavebníkem a spoluvlastníky budovy (žalobci), což vedlo ke vzniku sporů mezi žalobci a žalovanou. 3. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobci se domáhají zřízení věcného břemene; nárok opírají o tvrzení, že budova byla na pozemcích zřízena neoprávněně a je nutné vztahy mezi nimi a vlastníkem pozemku vypořádat podle § 135c obč. zák. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva i smlouva o zřízení věcného břemene jsou od počátku absolutně neplatné pro rozpor s § 9 odst. 3 již zrušené vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, v posledním účinném znění (dále jen „vyhláška o hospodaření s národním majetkem“). Šlo o absolutní neplatnost nájemní smlouvy podle § 39 obč. zák. Smlouvu o zřízení věcného břemene pak platné právo neumožňovalo v dané situaci uzavřít vůbec. I když právní důvod k postavení budovy chyběl, stavitel byl v objektivní dobré víře, že mu obligační právo (právo nájmu), potažmo věcné právo (věcné břemeno) k postavení budovy náleží. Stavba byla opakovaně odsouhlasena Ministerstvem zdravotnictví; stavebník tak jednal v omluvitelném právním omylu, který mohl objektivně založit jeho dobrou víru v existenci právního titulu k zhotovení stavby. Stavba zřízená na cizím pozemku oprávněným držitelem není neoprávněná. Protože budova není stavbou neoprávněnou, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) neumožňuje soudu zřídit věcné břemeno užívání pozemku k oprávněné stavbě. Žalobci mají přístup do budovy zajištěn přes pozemek parc. č. 2339/112, takže nelze ani zřídit nezbytnou cestu přes pozemek parc. č. 2339/68 (vnitroblok) podle § 1029 o. z. 4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 20 C 236/2013-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; na rozdíl od něj však věc posuzoval podle § 135c obč. zák., a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, ze kterého vyplývá, že vypořádání práv a povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadními právním předpisem, t. j. § 135 obč. zák. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že budova není stavbou neoprávněnou. Proto podle § 135c odst. 3 obč. zák. nelze věcné břemeno opravňující mít stavbu na cizím pozemku v dané věci zřídit.Pozemek parc. č. 2339/68 (vnitroblok) pak není budovou vůbec zastavěn a nejde ani o pozemek, který by žalobci potřebovali k příjezdu a přístupu k této budově, neboť mají přístup zajištěn z veřejné komunikace. Věcné břemeno by proto nemohlo být zřízeno ani podle § 135c obč. zák. a v úvahu nepřipadá ani zřízení nezbytné cesty podle § 1029 o. z. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně spatřují důvod přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí stojí na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 7. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v chybném zhodnocení otázky omluvitelného omylu stavebníka a s tím spojené dobré víry, vedoucí k závěru o oprávněnosti stavby. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že není možné posoudit jako omluvitelný právní omyl zakládající dobrou víru stavebníka situaci, kdy velká developerská společnost provádí výstavbu na základě právních titulů, jež jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Při zachování obvyklé péče si musel být stavebník vědom toho, že nejsou splněny požadavky, které klade právní předpis na nakládání s majetkem státu. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a od usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2020/2007. 8. Dále odvolací soud pochybil nesprávným posouzením procesního postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů. Soud prvního stupně vnesl do řízení nepřípustně důkazy ze své vlastní iniciativy, aniž účastníci důkazy navrhovali a v řízení vyvstala potřeba jejich provedení (listiny prokazující dobrou víru stavebníka). Do řízení ze své iniciativy nesprávně vnesl též rozhodné skutečnosti, které měly být provedenými důkazy zjištěny (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Tím odvolací soud porušil zásadu projednací a rovnost účastníků řízení. Fakticky v řízení uplatnil zásadu vyšetřovací, čímž porušil práva účastníků na spravedlivý proces. Odvolací soud se nesprávným právním posouzením postupu soudu prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a od usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2824/2004. 9. Napadené rozhodnutí navíc stojí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tuto otázku spatřují dovolatelé v posouzení rozporu ochrany stavebníka v subjektivní dobré víře oproti ochraně stavebníka v objektivní dobré víře. Úvahy odvolacího soudu vedou k závěru, že stavbu postavenou v objektivní dobré víře nelze vypořádat způsobem podle § 135c obč. zák., neboť jde o stavbu oprávněnou. Naproti tomu pokud by byla stavba postavena pouze v subjektivní dobré víře, bylo by možné vypořádat vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem budovy podle § 135c obč. zák. Tím by však byla nadřazena ochrana stavebníka, který je pouze v subjektivní dobré víře, nad ochranu stavebníka, který je v objektivní dobré víře v existenci právního titulu ke stavbě. Zatímco by stavebník v subjektivní dobré víře mohl požadovat vypořádání podle § 135c obč. zák., tedy např. i přikázání pozemku do svého vlastnictví, stavebník v objektivní dobré víře by takto postupovat nemohl a muselo by dojít k vypořádání podle § 126 obč. zák. Takový výklad by byl odepřením spravedlnosti, byl by zjevně nespravedlivý pro vlastníka stavby, a nelze ho proto přijmout. 10. Dovolatelé „nad rámec dovolacího přezkumu“ poukazují také na to, že pokud dovolací soudakceptuje nesprávný závěr odvolacího soudu, že stavebník budovy byl v dobré víře, měl se odvolací soud také zabývat otázkou vydržení věcného břemene žalobci. 11. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ačkoli se smlouvy mezi IKEM a IPB R., a. s. ukázaly jako neplatné, byl s výstavbou budovy opakovaně vysloven souhlas a budova nebyla postavena bez právního důvodu. Otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni vznesli žalobci až v dovolání, a nelze ji proto řešit; v řízení byla absence právního titulu dovolatelů k užívání pozemků mezi stranami nesporná. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, která se netýká žaloby na zřízení věcného břemene k pozemku p. č. 2339/68 v katastrálním území K., přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal, vázán přitom obsahem dovolání, a zjistil, že je důvodné. 14. Dovolání proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene užívání pozemku parc. č. 2339/68 katastrální území K. chůzí a jízdou a vozidel ve prospěch žalobců jako vlastníků jednotek, není podle § 237 o. s. ř. přípustné. V dovolání totiž dovolatelé konkrétně neuvedli, z čeho přípustnost dovozují a v čem spatřují nesprávnost právního posouzení věci. Dovolací soud připomíná, že odvolací soud opřel zamítnutí žaloby v této části o zjištění, že pozemek parc. č. 2339/68 není budovou vůbec zastavěn a že žalobci mají přístup k budově zajištěn z veřejné komunikace. Tato skutková zjištění nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Dovolací soud proto dovolání proti uvedené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 15. Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném k 31. 12. 2013 – dále „o. s. ř.“ (viz Článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). IV. Důvodnost dovolání 16. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 17. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že „stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisůsoučástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“ (§ 3055 odst. 1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1076 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012)]. Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.). 18. Dovolatelé zpochybňují závěr o oprávněné držbě stavebníka. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti přístupné na www.nsoud.cz). Odvolací soud pečlivě zvážil otázku dobré víry stavebníka z hlediska judikatury Nejvyššího soudu i dalších relevantních okolností, nicméně v závěrečném hodnocení se s ním dovolací soud s přihlédnutím k výjimečným okolnostem věci rozchází. 19. V projednávané věci bylo rozhodné vyřešení otázky, zda budova žalobců na pozemcích žalovaného je neoprávněnou stavbou. Jak správně poukazují dovolatelé, judikatura připouští existenci oprávněné stavby na cizím pozemku, jestliže byl stavebník oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.) práva umožňujícího stavbu zřídit (blíže k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 903/2012; dále též publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 189 a 190; nebo Švestka J, Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck, 2009, s. 792). Jedině v případě neoprávněné stavby je na místě vypořádání podle § 135c obč. zák.; šlo-li o stavbu oprávněnou, nemohly se strany domáhat jejího vypořádání, a nebyla-li dohodnuta a neuplynula doba trvání stavby, ani jejího odstranění; v takovém případě se vztah mezi vlastníkem pozemku a stavby po skončení oprávněné držby pozemku (poté, co vlastník stavby zjistil, že mu nesvědčí právo stavět na pozemku), řídí podle pravidel o bezdůvodném obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a judikaturu tam uvedenou). 20. Pro stavebníky v dobré víře není uvedený závěr tak nepříznivý, jak se snad dovolatelé domnívají; jde-li o neoprávněnou stavbu, má totiž podle judikatury Ústavního soudu přednost její odstranění (viz např. nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03); zmíněná judikatura Nejvyššího soudu tak chrání stavebníka, který zřídil stavbu na cizím pozemku v objektivní dobré víře, aniž mu ve skutečnosti patřilo právo na pozemku stavět. 21. V dané věci soudy vyšly z toho, že smlouva o zřízení věcného břemene, umožňující dovolatelům stavbu zřídit, byla absolutně neplatná; tento závěr dovolání nezpochybňuje. Je tak třeba zkoumat, zda stavebník byl oprávněným držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, opravňujícího stavbu zřídit. Tak tomu mohlo být v případě, že jeho právní omyl ohledně platnosti smlouvy byl omluvitelný. „Právní omyl spočívá v neznalosti anebo neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a ztoho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností … Jinak řečeno jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti“ (srovnej rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, stejně jako veškerá další odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008). 22. Z citovaného rozhodnutí je patrné, že právní omyl bude omluvitelný jen tehdy, nebylo–li mu možné zabránit při vynaložení obvyklé opatrnosti, neboť každý má povinnost znát právo (ignorantia iuris neminem excusat). Právním omylem není možné omlouvat jednání, které je v přímém rozporu s právní normou, jestliže text právního předpisu nedává prostor k pochybnostem o správnosti výkladu. 23. Právní omyl nemůže být omluvitelný v případě, kdy vychází z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení zákona, účinného v době, kdy se držitel ujímá držby práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný v časopise Ad Notam, číslo 1/2003, s. 20). „Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). 24. V projednávané věci bylo podle zjištění soudů v nalézacím řízení porušeno ustanovení § 9 odst. 3 vyhlášky o hospodaření s národním majetkem, jehož mnohoznačný výklad se nenabízí. Porušení tohoto právního předpisu tak v zásadě nemohlo založit omluvitelný právní omyl ani u běžných subjektů. Na právním omylu stavebníka (nebylo zjištěno, že by o rozporu smlouvy s právním předpisem věděl) se však podílel stát; pokud by šlo o „průměrného“ stavebníka, nebyla by úvaha odvolacího soudu o omluvitelnosti omylu za této situace nepřiměřená. Nicméně dovolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dospívá k závěru, že – vzhledem k tomu, že stavebník byl „profesionálem v oboru, který patřil mezi největší developery v České republice“ – byl právní omyl neomluvitelný, a stavebník tak nebyl oprávněným držitelem nájemního práva či práva odpovídajícího věcnému břemeni; jde tedy o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák. 25. Souhlas majitele pozemku i státních orgánů s výstavbou budovy je skutečností, která bude zohledněna při zvolení způsobu vypořádání neoprávněné stavby (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99). Na místě je tak přijmout řešení, umožňující další existenci stavby na pozemku. 26. K otázce nepřípustného vnášení důkazů do řízení soudem prvního stupně se uvádí následující: Podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případě, že jsou potřebné k zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Dovolací soud již dříve dovodil, že „zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010). Podle ustanovení § 121 o. s. ř. pak není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. 27. Provedení důkazů z iniciativy soudu je omezeno zejména tím, že existence důkazů, které je třeba provést pro objasnění skutkového základu sporu, musí vyplývat ze spisu. V tom se dovolací soud ztotožňuje jak s literaturou, tak s judikaturou, citovanou dovolateli. Stejně je správný závěr, že tatážpodmínka platí i v případě prokazování skutečností, které zná soud ze své činnosti (srovnej rozsudek dovolacího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). 28. Dovolatelé nicméně opomíjí právě to, že skutková tvrzení, která zavdala příčinu k úvaze soudu o dobré víře stavebníka, přinesli do řízení sami. Skutečnost, že IKEM a Ministerstvo zdravotnictví se stavbou fakticky vyslovily souhlas, o výstavbě věděly a byly o ní průběžně informovány, v žalobě tvrdili sami dovolatelé (konkrétně č. l. 9 a 10 soudního spisu). Nic na tom nemění skutečnost, že tato tvrzení přinášeli se zřejmým úmyslem dosáhnout aplikace § 135c odst. 3 obč. zák., namísto odstavce prvního a druhého. Existence dobré víry stavebníka byla, vzhledem k dovolateli tvrzeným skutečnostem, již právním hodnocením věci, nikoliv rozhodnou skutečností, kterou by přinesl do řízení soud, jak se snaží tvrdit dovolatelé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, ve kterém dovolací soud vyslovil, že otázka dobré víry je otázkou právní, nikoli skutkovou). 29. Soud tak nepochybil, když hodnotil dovolateli tvrzené skutečnosti podle své volné úvahy; postupoval v souladu s § 120 odst. 2 a § 121 o. s. ř., když při objasňování skutečností, jasně plynoucích z obsahu spisu, využil skutečnosti známé mu z jeho činnosti a zároveň dal účastníkům možnost se k důkazům vyjádřit. 30. Dále vznáší dovolatelé otázku, o níž se domnívají, že na ní stojí napadené rozhodnutí a je v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešená. Závěr, podle kterého nelze oprávněnou stavbu vypořádat podle § 135c obč. zák., je podle nich chybný. Nicméně současně tvrdí, že šlo o stavbu neoprávněnou a že ji proto podle tohoto ustanovení vypořádat lze; protože dovolací soud tomuto názoru přisvědčil, nemůže současně řešit vypořádání oprávněné stavby na cizím pozemku. Lze dodat, že na vypořádání vztahů vlastníka oprávněné stavby a vlastníka pozemku, který se řídí občanským zákoníkem z roku 1964, nejde bez dalšího analogicky použít ustanovení § 135c obč. zák. Zásadně je třeba vyjít z těch řešení vztahů vlastníka pozemku a vlastníka oprávněné stavby, která nabízí platná právní úprava (zřízení nezbytné cesty), což bylo již mnohokrát dovolacím soudem judikováno (usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011 nebo usnesení ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2525/2011). 31. Námitku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni pak dovolatelé vznášejí až nyní v dovolacím řízení, přičemž v nalézacím řízení takovou skutečnost netvrdili. Nové skutečnosti jsou však v dovolacím řízení nepřípustné a dovolací soud se jimi nemůže zabývat (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Navíc předmětem řízení bylo zřízení věcného břemene, nikoliv určení jeho existence. 32. Pokud jde o pozemek p. č. 2339/68 v katastrálním území K., odvolací soud zamítl žalobu proto, že pozemek není zastavěn a k výkonu vlastnického práva ke stavbě jej není nutně zapotřebí. Tento závěr dovolání nenapadá a navíc je postaven na skutkovém zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat. V této části tak zůstává rozsudek odvolacího soud i soudu prvního stupně nedotčen. Spolu s výrokem I. soudu prvního stupně dovolací soud zrušil i výrok III. o náhradě nákladů řízení, neboť se jedná o výrok závislý. 33. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v této části výroku pod bodem I., dále v souvisejícím potvrzujícím výroku o nákladech řízení a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože důvody, pro které byl zčásti zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud výroky I. a III. toto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

decision_1201.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.03.2016, sp. zn. 23 Cdo 3870/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3870.2015.1 Číslo: 79/2017 Právní věta: Lhůta ke jmenování předsedajícího rozhodce podle § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) počíná běžet od jmenování druhého rozhodce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 03.03.2016 Spisová značka: 23 Cdo 3870/2015 Číslo rozhodnutí: 79 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Rozhodčí řízení Předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 Cmo 20/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 5 Cm 100/2013, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 5 Cm 100/2013-120, zamítl návrh, aby byl v rozhodčím řízení ad hoc dle č. 7. 8. Smlouvy o koupi cenných papírů uzavřené dne 30. 6. 1998 mezi účastníkem č. 1 a Investiční a poštovní bankou a. s. se sídlem v P., které zahájil účastník č. 1 proti navrhovateli žalobou ze dne 2. 3. 2007 doručenou dne 6. 3. 2007 rozhodci jmenovanému účastníkem č. 1 a ve kterém se účastník č. 1 domáhá zaplacení částky 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím, jmenován JUDr. O. Š., advokát se sídlem v P., předsedajícím rozhodcem (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). 2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobou ze dne 2. 3. 2007 zahájila ICEC-HOLDING, a. s., jako žalobkyně, proti Československé obchodní bance, a. s., jako žalované, řízení o zaplacení 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím. Dopisem ze dne 3. 7. 2013 bylo v řízení prokázáno, že Mgr. H. jako zástupce Československé obchodní banky, a. s., jmenoval Mgr. P. rozhodcem v předmětné věci. Informoval jej, že spis spravuje rozhodce H. a vyzval jej, pokud funkci přijme, aby požádal rozhodce H. o předání kopie rozhodčího spisu. Dopisem ze dne 4. 7. 2013 bylo prokázáno, že Mgr. P. funkcirozhodce přijal s tím, že požádá kolegu v senátu, aby mu předal kopii rozhodčího spisu, a že po návratu z dovolené, tedy po 15. 7. 2013, bude v krátké lhůtě schopen spis nastudovat a učinit příslušné procesní kroky. 3. Dále bylo prokázáno, že dne 1. 8. 2013 sdělil Mgr. P. právnímu zástupci Mgr. H. na jeho dotaz ohledně dohody o předsedajícím rozhodci stručný průběh komunikace s rozhodcem H. s tím, že bez znalosti spisu není schopen navrhnout předsedajícího rozhodce, neboť nezná procesní pravidla ani hmotněprávní problematiku, že rozhodce H. mu ani po urgenci neposkytl spis a JUDr. M. je mimo Českou republiku a vrátí se až po uplynutí lhůty pro volbu předsedy senátu rozhodců. K jednání o předsedajícím rozhodci tedy nedošlo a v nejbližší době ani nedojde. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud navrhovatelka tvrdila, že lhůta podle § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), počala běžet dne 4. 7. 2013, kdy Mgr. P. přijal jmenování do funkce rozhodce, je toto tvrzení v přímém rozporu s obsahem ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ a nepochybně i se záměrem zákonodárce. Tento výklad navrhovatele ohledně běhu lhůt by totiž mohl vést k tomu, že by objektivní důvody, jako například letní dovolená, případně administrativní problémy, umožnily, aby lhůta pro dohodu o předsedajícím rozhodci uběhla, aniž by mohl být učiněn pokus některého z rozhodců kontraktační jednání vůbec zahájit. Podání návrhu na jmenování konkrétní osoby předsedajícím rozhodcem by pak ve svém důsledku v krajním případě mohlo vést i ke znevýhodnění druhého účastníka rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby ani nezačala běžet. Z toho důvodu soud žalobu pro předčasnost zamítl. 5. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 20/2015-209, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem II tak, že částka 62 315 Kč se nahrazuje částkou 10 890 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body III a IV). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že v daném případě nebylo prokázáno, že by mezi účastníky započala jednání mezi rozhodci o osobě předsedajícího rozhodce, tedy alespoň nějaký konkrétní návrh osoby, jež by posléze mohla být jmenována předsedajícím rozhodcem. Zde je nutná aktivita rozhodců, aby jmenovali předsedajícího rozhodce a rozhodčí řízení mohlo proběhnout. Pouze v případě, že nedojde k dohodě ustanovených rozhodců o jmenování předsedajícího rozhodce, nastupuje jeho jmenování soudní cestou, a to vždy na návrh. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě ani nezačala běžet lhůta pro jmenování předsedajícího rozhodce soudem. Proto se odvolací soud dále nezabýval ani vhodností a splněním všech ostatních předpokladů ke jmenování účastníkem navržené osoby z řad advokátů. Argumentaci vzorovým zákonem UNCITRAL z roku 1985 odvolací soud odmítl, jelikož pro Českou republiku není zdrojem práva a na daný případ se aplikuje toliko ZRŘ. 7. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla prokázána žádná uskutečněná jednání mezi rozhodci o jmenování předsedajícího rozhodce, a to ani v průběhu soudního jednání, která by zavdala důvod ke jmenování takového předsedajícího rozhodce v rozhodčím řízení soudem. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud návrh zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla navrhovatelka dovoláním. Dovolání je dle jejího názoru přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jedná se o otázku, kdy nastává počátek běhu třicetidenní lhůty pro jmenování předsedajícího rozhodce již jmenovanými rozhodci dle ustanovení §9 odst. 1 ZRŘ. 9. Dovolatelka je toho názoru, že otázka počátku běhu lhůty podle § 9 odst. 1 ZRŘ byla odvolacím soudem posouzena nesprávně. Dovolatelka je přesvědčena, že na základě textu zákona lze jasně stanovit lhůtu pro jmenování předsedajícího rozhodce a počátek jejího běhu, jímž je okamžik jmenování posledního z rozhodců. Tato lhůta je logická a je i jasné, odkdy začne běžet, tj. od jmenování druhého rozhodce stranou sporu. 10. Na základě výše uvedeného je zjevné, že předpoklady pro jmenování předsedajícího rozhodce soudem byly v době vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze dne 16. 10. 2013 splněny. 11. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že pro vedení předmětného sporu jmenuje předsedajícím rozhodcem JUDr. O. Š., advokáta se sídlem v P. 12. První účastnice se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje jeho zamítnutí. Je třeba odlišovat situace, kdy je rozhodce jednostranně jmenován stranou, a situace, kdy se na osobě předsedajícího rozhodce mají shodnout dva jmenovaní rozhodci. Ze zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že zákonodárce váže běh třicetidenní lhůty na započetí jednání o shodě na předsedajícím rozhodci. Navrhovatelkou jmenovaný rozhodce Mgr. M. P. dne 24. 8. 2015 rezignoval na funkci rozhodce a dne 4. 9. 2015 navrhovatelka jmenovala rozhodcem JUDr. M. T. Pokud by byl nyní jmenován předsedající rozhodce, bylo by zasaženo do práva tohoto rozhodce podílet se na volbě předsedajícího rozhodce. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož v napadeném rozhodnutí se odvolací soud zabýval otázkou, která doposud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je počátek běhu lhůty ke jmenování předsedajícího rozhodce rozhodci, které jmenovaly strany sporu. IV. Důvodnost dovolání 14. Řešení lze odvodit z ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ, podle něhož, jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců. 15. V tomto ustanovení tedy ZRŘ stanoví lhůtu 30 dní pro to, aby již jmenovaní rozhodci jmenovali osobu předsedajícího rozhodce. Tato lhůta poskytuje na jednu stranu již určeným rozhodcům dostatečný čas na to, aby měli možnost se shodnout na předsedajícím rozhodci, zároveň ale poskytuje stranám rozhodčího řízení dostatečnou garanci toho, že některý z rozhodců nebude svou nečinností blokovat průběh rozhodčího řízení. Strany sporu v rozhodčím řízení tak mají možnost, pokud jsou rozhodci nečinní či jejich jednání o předsedajícím rozhodci trvá příliš dlouho, zažádat soud o jmenování třetího rozhodce. Pokud by byl začátek třicetidenní lhůty stanoven až na dobu, kdy spolu dva jmenovaní rozhodci začnou reálně o jmenování předsedajícího rozhodce jednat, nechávalo by to strany rozhodčího řízení ve vysoké míře nejistoty ohledně postupu již jmenovaných rozhodců v rozhodčím řízení.16. Odvolací soud tedy při výkladu počátku běhu třicetidenní lhůty na shodnutí se na předsedajícím rozhodci pochybil, neboť rozhodující skutečností pro určení počátku běhu třicetidenní lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je okamžik jmenování druhého rozhodce. Podle § 30 zákona o rozhodčím řízení se na řízení před rozhodci použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon o rozhodčím řízení jinak. Podle § 57 odst. 1 o. s. ř. se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Vzhledem k tomu, že navrhovatelem jmenovaný rozhodce Mgr. P. přijal svou funkci dne 4. 7. 2013, začala třicetidenní lhůta pro jmenování předsedajícího rozhodce běžet dnem následujícím, tedy 5. 7. 2013. 17. Lze konečně přisvědčit i argumentaci odvolacího soudu, že Vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráži UNCITRAL z roku 1985 není pro Českou republiku závazný. Jak vyplývá již z názvu, tento zákon je pouze vzorový. Záleželo zcela na vůli zákonodárce, která v něm uvedená pravidla pojme do zákona o rozhodčím řízení, a která nikoliv. 18. Posoudil-li tedy odvolací soud věc právně nesprávně, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

decision_1202.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.16.2016.1 Číslo: 32/2017 Právní věta: Ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. se rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Usnesení, kterým insolvenční soud potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů odvolala dosavadního insolvenčního správce dlužníka z funkce a ustanovila nového insolvenčního správce dlužníka (§ 29 insolvenčního zákona), není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. usnesením soudu prvního stupně, kterým bylo insolvenční řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 ICdo 16/2016 Číslo rozhodnutí: 32 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Insolvenční správce, Žaloba pro zmatečnost Předpisy: § 229 odst. 1 o. s. ř. § 29 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka a věřitele č. 27 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 32 ICm 736/2014, 12 VSOL 124/2015 (KSBR 27 INS 6965/2011). I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-B-33, Krajský soud v Brně v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (D., s. r. o.): 1/ Potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů konaná 18. 2. 2014 (dále jen „schůze věřitelů) odvolala z funkce insolvenčního správce dlužníka JUDr. M. K. [bod I. výroku]. 2/ Potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů ustanovila novou insolvenční správkyní JUDr. M. H. [bod II. výroku].3/ Vyzval M. H., aby mu do 28. 3. 2014 podala zprávu o aktuálním průběhu řízení (bod III. výroku). 4/ Uložil M. K., aby do 30 dnů podal zprávu o své činnosti, o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval svou odměnu, hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a údržbou majetku (bod IV. výroku). 2. Insolvenční soud poukázal na to, že jde o rozhodnutí vydané dle vůle věřitelů a jejich hlasování a dle § 29 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), které neobsahuje podrobnější odůvodnění [§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], jelikož jde o usnesení, proti kterému není přípustné odvolání a kterému nikdo neodporoval. 3. Proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. 2. 2014 podali dlužník a věřitel č. 27 (Advokátní kancelář E. JUDr. P. a spol., v. o. s.) dne 28. 2. 2014 žalobu pro zmatečnost, majíce za to, že je dána zmatečnostní vada dle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (tedy že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení), jelikož pohledávka České spořitelny, a. s., nebyla v insolvenčním řízení v době konání schůze věřitelů zjištěna a insolvenční soud nemohl (neměl) tomuto věřiteli přidělit hlasovací práva (jež ovlivnila výsledek hlasování). 4. Usnesením ze dne 30. 3. 2015, č. j. 32 ICm 736/2014-26, insolvenční soud žalobu pro zmatečnost zamítl. 5. Insolvenční soud vyšel z ustanovení § 229 odst. 1, § 234 odst. 1 a § 235e odst. 2 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost je sice včasná, ale není přípustná, jelikož jí napadené rozhodnutí není (pravomocným) rozhodnutím, jímž se soudní řízení končí. 6. K odvolání dlužníka a věřitele č. 27 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 32 ICm 736/2014, 12 VSOL 124/2015-43 (KSBR 27 INS 6965/2011), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 3. 2015. 7. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 229 o. s. ř. a z § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, načež přitakal závěru insolvenčního soudu, že žaloba pro zmatečnost není přípustná. K tomu dále dodal, že: [1] Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že usnesení, kterým insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce a deklaroval odvolání dosavadního insolvenčního správce, není rozhodnutím ve věci samé; srov. závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2009“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [2] Případná není ani argumentace odvolatelů, že rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným ve smyslu § 29 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se končí určitá část insolvenčního řízení. Tomuto názoru lze oponovat například tím, že i v dalších fázích insolvenčního řízení se insolvenční soud musí zabývat nároky konkrétní osoby odvolaného insolvenčního správce (na jeho odměně či hotových výdajích). [3] Rozhodnutí o změně v osobě insolvenčního správce vydané v intencích § 29 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona není rozhodnutím podřaditelným pod § 229 o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužník a věřitel č. 27 dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázky, zda žalobou pro zmatečnost napadené usnesení insolvenčního soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) co do povahy usnesení napadeného žalobou pro zmatečnost, s tím, že usnesení insolvenčního soudu o „potvrzení změny insolvenčního správce“ je rozhodnutím, které se týká vedení řízení (jeho podmínek) a vzhledem ke své závažnosti by mělo být přezkoumatelné opravným prostředkem „nebo“ žalobou pro zmatečnost. 10. Dále dovolatelé snášejí argumenty na podporu názoru, že schůze věřitelů nedosáhla kvóra potřebného pro rozhodnutí o osobě insolvenčního správce. 11. Následně uzavírají, že předmětné usnesení je velmi významným rozhodnutím upravujícím „další vedení insolvenčního řízení“, a kdyby je nebylo možné podřadit ustanovení § 229 o. s. ř., bylo by zcela nepřezkoumatelné, což by odporovalo právu na spravedlivý proces. III. Přípustnost dovolání 12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázky, zda žalobou pro zmatečnost napadené usnesení insolvenčního soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí). IV. Důvodnost dovolání 14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle ustanovení § 229 o. s. ř. (ve znění, jež od vydání usnesení napadeného žalobou pro zmatečnost nedoznalo změn) žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže a/ bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, b/ ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c/ účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen, d/ nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, e/ rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, f/ soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, g/ bylorozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, h/ účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady (odstavec 1). Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže a/ v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, b/ v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto, c/ odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§ 261a) [odstavec 2]. Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 (odstavec 3). Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost (odstavec 4). 17. Dle ustanovení § 29 insolvenčního zákona (ve znění, jež od schůze věřitelů rovněž nedoznalo změn) na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, se mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. Toto usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat (odstavec 1). Usnesení o ustanovení insolvenčního správce podle odstavce 1 potvrzuje insolvenční soud; nepotvrdí je pouze tehdy, nesplňuje-li insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a § 25 odst. 3; § 54 odst. 1 se nepoužije (odstavec 2). Rozhodnutí podle odstavce 2 vydá insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení; § 55 odst. 1 platí obdobně (odstavec 3). Insolvenčnímu správci odvolanému postupem podle odstavce 1 insolvenční soud uloží, aby mu ve stanovené lhůtě podal zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval odměnu, hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (odstavec 4). 18. Usnesení ze dne 18. 2. 2014, kterým insolvenční soud potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů odvolala M. K. z funkce insolvenčního správce dlužníka a M. H. ustanovila novou insolvenční správkyní dlužníka, nepatří mezi usnesení vypočtená v § 229 odst. 4 o. s. ř. (již proto ne, že nejde o usnesení odvolacího soudu). 19. Jak přiléhavě vystihl odvolací soud, nejde ani o usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. např. R 103/2009), což vylučuje aplikaci § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. na danou věc. 20. Podle ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. pak lze pro tzv. zmatečnostní vady řízení v tomto ustanovení uvedené (včetně dovolateli dovozované zmatečnostní vady dle § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) podat žalobu pro zmatečnost jen proti pravomocnému rozhodnutí (usnesení nebo rozsudku) soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, „kterým bylo řízení skončeno“. 21. Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené přivýkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k charakteristice konkursního řízení [shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněné pod číslem 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2014“)]. 22. Také insolvenční řízení se člení na několik relativně samostatných částí, a proto i pro ně jsou mutatis mutandis uplatnitelné závěry, které Nejvyšší soud zformuloval pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněném pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2010“). 23. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pro konkursní řízení je charakteristické, že se člení na několik relativně samostatných fází. První, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu. Uvedená charakteristika v základních rysech odpovídá i poměrům insolvenčního řízení, s tím však, že jednotlivé fáze insolvenčního řízení nejsou totožné s fázemi konkursního řízení dle zákona o konkursu o vyrovnání (srov. opět i R 61/2014). 24. První, přípravná, fáze insolvenčního řízení (jež začíná podáním insolvenčního návrhu) končí rozhodnutím o úpadku (není-li řízení skončeno takzvaným jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu, k tomu srov. § 142 a § 108 odst. 3 insolvenčního zákona). 25. Druhou fází insolvenčního řízení je fáze, která začíná rozhodnutím o úpadku. Je určena k tomu, aby v ní bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku u dlužníka, u něhož byl zjištěn úpadek, a končí právě rozhodnutím o způsobu řešení úpadku [prohlášením konkursu, povolením reorganizace nebo povolením oddlužení (srov. § 4 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Druhá fáze insolvenční řízení nemusí probíhat samostatně až po skončení fáze první (přípravné), ale při splnění zákonem stanovených podmínek (§ 148 insolvenčního zákona) může být rozhodnuto o způsobu řešení úpadku současně s rozhodnutím, jímž insolvenční soud rozhodne o úpadku dlužníka. 26. Třetí (realizační) fází insolvenčního řízení je fáze, která začíná rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a v jejím rámci se provádí přijatý způsob řešení úpadku (srov. opět R 61/2014). 27. Čtvrtou (závěrečnou) fází insolvenčního řízení je fáze vedoucí k vlastnímu rozvržení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty mezi věřitele a ukončení insolvenčního řízení. K této fázi budiž dodáno, že samostatného charakteru je především při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci a oddlužení v některých situacích splývá se třetí (realizační) fází insolvenčního řízení. 28. Členění konkursního řízení (vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání) na jednotlivé fáze se promítlo také ve výkladu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. 29. V usnesení ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2007, pod č. 5, Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost podané pro (tvrzenou) vadu dle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení (vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) uzavřel, že v řízení ve věci konkursu, jakož i v dalších řízeních, která probíhají ve více relativně samostatných fázích (např. v řízení ve věcech péče o nezletilé děti nebo v opatrovnickém řízení), se rozumí rozhodnutím, kterýmbylo řízení skončeno, všechna rozhodnutí, kterými byla ukončena každá jeho relativně samostatná fáze, neboť – na rozdíl od rozhodnutí, která se vydávají v průběhu řízení a která nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost – se jimi končí řízení ohledně určitého, relativně samostatného předmětu řízení celkového a rozhodnutí, v němž se tímto způsobem promítá výsledek této relativně samostatné fáze řízení, jinak (bez využití opravných prostředků) již nemůže být změněno nebo zrušeno. Odtud dále dovodil, že rozhodnutím, kterým bylo řízení skončeno, se ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. rozumí také usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 30. V intencích této judikatury a v návaznosti na výše podané členění jednotlivých fázích insolvenčního řízení nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. se rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. 31. V dané věci zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a současně prohlásil konkurs na jeho majetek usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-160. 32. Usnesení insolvenčního soudu z 18. 2. 2014 (napadené žalobou pro zmatečnost) bylo vydáno ve třetí (realizační) fází insolvenčního řízení a Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že nejde o usnesení, jímž se tato fáze insolvenčního řízení končí. 33. Usnesením, kterým insolvenční soud potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů odvolala dosavadního insolvenčního správce dlužníka z funkce a ustanovila nového insolvenčního správce dlužníka, totiž nekončí provádění přijatého způsob řešení úpadku dlužníka. 34. Jinak řečeno, usnesení, kterým insolvenční soud potvrdil usnesení, jímž schůze věřitelů odvolala dosavadního insolvenčního správce dlužníka z funkce a ustanovila nového insolvenčního správce dlužníka (§ 29 insolvenčního zákona), není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. usnesením soudu prvního stupně, kterým bylo insolvenční řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno. 35. Dovolání proto nejsou důvodná. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. 36. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého [§ 170 písm. f) insolvenčního zákona]. Srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014.

decision_1203.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 ICdo 70/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.70.2014.1 Číslo: 40/2017 Právní věta: Úprava § 253 insolvenčního zákona řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak než v režimu § 253 insolvenčního zákona. Úprava § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 ICdo 70/2014 Číslo rozhodnutí: 40 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvenční správce, Konkurs, Odstoupení od smlouvy, Smlouva kupní Předpisy: § 253 IZ ve znění do 31.12.2013 § 344 obch. zák. § 517 odst. 1 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalovaného rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 31 ICm 2085/2012, 11 VSOL 22/2014 (KSOS 31 INS 5390/2012), jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 31 ICm 2085/2012, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolveční soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, č. j. 31 ICm2085/2012-44, vyloučil z majetkové podstaty dlužnice M., s. r. o. „v likvidaci“ ve výroku blíže určené nemovitosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Vyšel přitom z toho, že: [1] Žalobkyně uzavřela dne 16. 12. 2008 jako kupující se společností M., s. r. o. (dále též jen „dlužnice“) jako prodávající kupní smlouvu (dále jen „smlouva“), na jejímž základě pozdější dlužnice převedla na žalobkyni vlastnické právo k následujícím nemovitostem: – objektu bydlení na pozemku parc. č. 2657/2, – objektu bez č. p. / č. e. – garáž na pozemku parc. č. 2657/37, – objektu bez č. p. / č. e. – garáž na pozemku parc. č. 2657/38, – objektu bez č. p. / č. e. – garáž na pozemku parc. č. 2657/39, – objektu bez č. p. / č. e. – garáž na pozemku parc. č. 2657/40, – objektu bez č. p. / č. e. – garáž na pozemku parc. č. 2657/41, všem zapsaným na LV č. 3702, pro katastrální území O. – P., obec O., vedené u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. (dále též jen „sporné nemovitosti“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala zaplatit za sporné nemovitosti kupní cenu ve výši 5 000 000 Kč, a to převodem na účet prodávající do 31. 1. 2009. [2] Vlastnické právo žalobkyně ke sporným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke 2. 1. 2009. [3] Usnesením ze dne 1. 9. 2010, č. j. 26 Cm 10/2010-7, jež nabylo právní moci 30. 9. 2010, zrušil Krajský soud v Ostravě pozdější dlužnici, nařídil její likvidaci a likvidátorem jmenoval JUDr. M. L. Jmenovaný byl z funkce likvidátora odvolán usnesením téhož soudu ze dne 10. 3. 2011, č. j. 28 Cm 13/2011-8, a namísto něj byla likvidátorkou pozdější dlužnice jmenována JUDr. D. J. [4] D. J. coby likvidátorka pozdější dlužnice vyzvala žalobkyni přípisem ze dne 23. 9. 2011 k zaplacení dosud neuhrazené kupní ceny ve výši 5 000 000 Kč, neuznávajíc její úhradu provedenou (dle žalobkyně) započtením pohledávky. [5] Dne 9. 1. 2012 podala D. J. proti žalobkyni u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené kupní ceny sjednané ve smlouvě; řízení je vedeno pod sp. zn. 10 C 6/2012. [6] Usnesením ze dne 2. 5. 2012, č. j. KSOS 31 INS 5390/2012-A-13, jež nabylo právní moci 22. 5. 2012, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [7] Dne 16. 6. 2012 bylo žalobkyni doručeno odstoupení od smlouvy ze dne 8. 6. 2012 učiněné žalovaným s poukazem na § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro neuhrazení kupní ceny ze smlouvy ani v přiměřené lhůtě, kterou žalobkyni ve výzvě k zaplacení kupní ceny z 23. 9. 2011 poskytla D. J. [8] Žalovaný sepsal dne 19. 6. 2012 sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice;vyrozumění o soupisu bylo žalobkyni doručeno 21. 6. 2012. [9] Žalobkyně podala dne 13. 7. 2012 žalobu v projednávané věci. [10] Obvodní soud vyzval dne 19. 2. 2013 žalovaného, aby se vyjádřil, zda navrhuje pokračovat v řízení o zaplacení kupní ceny. Žalovaný navrhl, „aby řízení bylo přerušeno“. Řízení o zaplacení kupní ceny dosud nebylo pravomocně skončeno. 3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud nejprve dovodil, že žaloba je včasná. 4. Následně poukázal na závěry publikované v odborné literatuře (konkrétně v díle ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol: Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 2008, str. 1393), podle nichž v důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. (…) I poté, co dlužník nesplnil v dodatečně mu poskytnuté lhůtě, věřiteli zůstává zachováno právo domáhat se plnění a je na něm, zda se rozhodne odstoupit od smlouvy, nebo se domáhat plnění. Jestliže věřitel po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty od smlouvy neodstoupil, a naopak podal žalobu na plnění, nemůže již jednostranně od smlouvy odstoupit. 5. Z citovaných doktrinálních závěrů insolvenční soud dovodil, že za situace, která nastala v projednávané věci, tj. v případě, že probíhá řízení o zaplacení kupní ceny, není odstoupení od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny učiněné prodávající po zahájení uvedeného řízení platné a nemohlo vyvolat právní účinky spočívající v obnovení vlastnického práva dlužnice ke sporným nemovitostem. 6. S ohledem na žalobkyní vznesenou námitku promlčení práva žalovaného odstoupit od smlouvy insolvenční soud dále uzavřel, že právo žalovaného odstoupit od smlouvy se promlčelo, neboť odstoupil od smlouvy až po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby stanovené § 101 obč. zák. Sporné nemovitosti tak náleží do majetkové podstaty dlužnice, uzavřel insolvenční soud. 7. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 31 ICm 2085/2012, 11 VSOL 22/2014-74 (KSOS 31 INS 5390/2012), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 8. Odvolací soud úvodem neshledal důvodnou námitku absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 větou první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť smlouva nebyla uzavřena mezi osobami vypočtenými v tomto ustanovení. 9. Za nesprávný měl odvolací soud názor insolvenčního soudu o promlčení práva žalovaného odstoupit od smlouvy. Použití občanského zákoníku na obchodní závazkové vztahy je totiž ustanovením § 261 odst. 6 obch. zák. omezeno jen na ustanovení občanského zákoníku o příslušném smluvním typu neupraveném v obchodním zákoníku. I na smluvní typy upravené pouze v občanském zákoníku (např. na kupní smlouvu o převodu nemovitostí) se však použijí obecná ustanovení o obchodních závazkových vztazích, obsažená v obchodním zákoníku. Smlouva přitom byla dle názoru odvolacího soudu uzavřena mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti, dopadají na ni tedy ustanovení obchodního zákoníku o odstoupení od smlouvy a o promlčení. Promlčecí lhůta k uplatnění práva od smlouvy odstoupit byla dle § 397 obch. zák. čtyřletá a uplynula až 1. 2. 2013. Jelikož žalovaný odstoupil od předmětné smlouvy 8. 6. 2012 a toto odstoupení bylo žalobkyni doručeno 16. 6. 2012, šlo – podle odvolacího soudu – o odstoupení včasné. 10. Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož odstoupení od smlouvy učiněné žalovaným nemohlo vyvolat zamýšlené účinky. „Jestliže totiž věřitel (zde dlužník) ani po uplynutí dodatečné lhůty k plnění (dané likvidátorkou věřitele) od smlouvy neodstoupil, anaopak byla jím (likvidátorkou) proti žalobci podána žaloba na plnění a toto řízení není dosud skončeno (viz zjištění shora), pak právě tato běžící žaloba na plnění brání tomu, aby úkon odstoupení (byť jej učinil za věřitele insolvenční správce) bylo možno považovat za změnu volby práva. Jinými slovy věřitel, jehož dlužník porušil smlouvu a nezaplatil kupní cenu, má dvě možnosti. Buď od smlouvy odstoupí, nebo se bude domáhat plnění (žalobou). Jestliže podá žalobu na plnění a na této žalobě setrvá, pak mu za této situace nelze právo na odstoupení od kupní smlouvy (z důvodu nezaplacení kupní ceny) přiznat“, uzavřel odvolací soud. Z uvedeného důvodu tak podle odvolacího soudu ani nebylo třeba zabývat se otázkou (provádět v tomto směru dokazování), zda kupní cena byla uhrazena žalobkyní (jí tvrzeným započtením pohledávky). II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje (posuzováno dle obsahu) dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a rovněž se domnívá, že právní otázky řešené odvolacím soudem „mají být posouzeny jinak než v rozsudku soudu druhé instance“. 13. Za neřešenou má přitom otázku, zda insolvenční správce dlužníka, který je věřitelem z kupní smlouvy (prodávajícím), může od této smlouvy (platně) odstoupit za situace, kdy před zahájením insolvenčního řízení insolvenční dlužník (věřitel) od kupní smlouvy neodstoupil, a naopak jím (jeho likvidátorkou) byla proti obligačnímu dlužníku podána žaloba o zaplacení kupní ceny, o které soud dosud nerozhodl. 14. Jinými slovy (dle dovolatele): „Platí …, že věřitel, jehož dlužník porušil smlouvu a nezaplatil kupní cenu, má dvě možnosti, a to buď od smlouvy odstoupit, nebo se domáhat plnění (žalobou)?“ 15. Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož likvidátorka dlužnice podáním žaloby o zaplacení kupní ceny provedla „volbu práva“, a znemožnila tím následně v insolvenčním řízení ustanovenému insolvenčnímu správci postupovat jinak, tj. odstoupit od smlouvy, dovolatel nesouhlasí. Bez ohledu na to, zda se odstoupení od smlouvy v projednávané věci řídilo ustanoveními občanského, nebo obchodního zákoníku (ať jeho účinky nastaly ex tunc, či ex nunc), odstoupila-li smluvní strana od smlouvy dříve, než bylo protistranou plněno, závazek protistrany plnit podle smlouvy odpadl. Zavázaná strana tedy není nadále povinna plnit na základě zrušené smlouvy a oprávněná strana pozbývá právo na toto plnění. Dle názoru dovolatele tak žaloba o plnění ze smlouvy odstoupením dovolatele od této smlouvy „pozbyla smyslu“. 16. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, odstoupení od smlouvy učiněné dovolatelem označila za účelové a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 17. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny v době, kdy probíhá (prodávajícím vyvolané) soudní řízení o zaplacení kupní ceny, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.IV. Důvodnost dovolání 18. Dovolání je i důvodné. 19. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. 20. Z § 48 odst. 1 obč. zák. se podává, že od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Z § 344 obch. zák. plyne, že od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Podle § 345 odst. 1 obch. zák., znamená-li prodlení dlužníka (§ 365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Z § 346 odst. 1 obch. zák. se podává, že znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta. Podle § 253 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které je pro věc rozhodné s ohledem na to že dovolací soud posuzoval odstoupení do smlouvy učiněné 8. 6. 2012), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit. I. K odstoupení od smlouvy o vzájemném plnění v poměrech úpravy insolvenčního zákona: 21. Nejvyšší soud nepřehlédl, že soudy se při posuzování práva insolvenčního správce odstoupit od smlouvy opomenuly zabývat insolvenční rovinou věci. 22. Výkladem § 253 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 10. 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněném pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2015“), ve kterém formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry: [1] Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo. [2] Zvláštní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášenímkonkursu. [3] Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy. 23. Z R 49/2015 plyne, že zvláštní úprava § 253 insolvenčního zákona řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. 24. Dále se odtud podává, že i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak než v režimu § 253 insolvenčního zákona. 25. Úprava obsažená v ustanovení § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce [coby osoba, na kterou prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona oprávnění nakládat s majetkovou podstatou; srov. i § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona] odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle takové smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Přitom může jít: [1] o prodlení, které pokračuje z doby před prohlášením konkursu [druhá smluvní strana neplnila včas a řádně povinnosti podle smlouvy již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu v takovém (protiprávním) jednání pokračovala], nebo [2] o prodlení s plněním povinností podle smlouvy o vzájemném plnění, které nastalo (poprvé vzniklo) až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 26. V obou těchto případech se (při absenci jiné úpravy v insolvenčním zákoně) posuzuje důvodnost odstoupení podle obecného právního režimu (podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí). K tomu srov. obdobně (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2089/2008, uveřejněného pod č. 39/2011 Sb. rozh. obč.). 27. První z popsaných případů přitom může zahrnovat jak situaci, kdy podle ustanovení § 253 insolvenčního zákona nebylo možné odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění pro prodlení, k němuž došlo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, tak situaci, kdy takové odstoupení (podle § 253 insolvenčního zákona) možné bylo, ale osoba k tomu oprávněná se rozhodla, že smlouvu tímto způsobem neukončí. Od druhého z popsaných případů se situace, kdy prodlení nastalo (vzniklo) již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, liší v tom, že pro účely posouzení, zda za trvání konkursu na majetek dlužníka lze odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění podle obecného právního režimu, se nepřihlíží k prodlení z doby do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona). 28. Pro úplnost budiž řečeno, že výše formulované závěry [k prodlení, jež nastalo (vzniklo) před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka] se bez dalšího váží jen k právu insolvenčního správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění pro prodlení druhé smluvní strany. U smlouvy o vzájemném plnění, u které byl před prohlášením konkursu v prodlení dlužník, je třeba mít na paměti, že pohledávky vzešlé z takového prodlení (včetně těch nepeněžitých) se v insolvenčním řízení uplatňují v režimu ustanovení § 165 a násl. insolvenčního zákona.29. Pro poměry dané věci z výše uvedeného plyne, že právní posouzení věci oběma soudy je nesprávné (a dovolání je důvodné) již proto, že v jeho mezích zcela přehlédly úpravu (obsaženou v § 253 insolvenčního zákona), která v „konkursním“ režimu modifikuje práva účastníků odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění, a nezkoumaly věc způsobem plynoucím z podaného výkladu. II. K odstoupení od smlouvy po podání žaloby o zaplacení kupní ceny: 30. Nejvyšší soud nesdílí též závěr soudů obou stupňů, podle něhož obecně platí, že poté, co věřitel (v projednávané věci likvidátorka dlužnice) podal u soudu žalobu o zaplacení kupní ceny, již nemůže v průběhu řízení od kupní smlouvy odstoupit pro nezaplacení kupní ceny (v projednávané věci tak učinil insolvenční správce dlužnice). Takový závěr nemá oporu v žádném ustanovení občanského ani obchodního zákoníku a znamenal by neopodstatněné omezení práv věřitele, jenž svůj závazek (závazky) z kupní smlouvy řádně splnil. 31. Jinými slovy, i po zahájení sporu o zaplacení kupní ceny může věřitel od kupní smlouvy odstoupit pro nezaplacení kupní ceny. Důsledkem takového postupu ovšem zásadně bude – nevezme-li věřitel žalobu zpět – neúspěch ve sporu o zaplacení kupní ceny (odstoupením kupní smlouva zaniká a věřitel ztrácí nárok na zaplacení kupní ceny). 32. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem tudíž také není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl i potud uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 34. V další fázi řízení soud mimo jiné nepřehlédne úpravu § 3054 a § 3055 o. z. a (pro vymezení předmětu řízení) objasní, zda sporné nemovitosti jsou i po 1. lednu 2014 samostatnými věcmi v právním smyslu. 35. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). 36. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.).

decision_1204.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.33.2016.1 Číslo: 39/2017 Právní věta: Skutečnost, že dlužník, který porušil povinnost uvést v seznamu majetku svůj osobní automobil, potřebuje osobní automobil na cesty k lékaři, jej za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nezbavuje povinnosti vydat osobní automobil insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře (§ 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 NSCR 33/2016 Číslo rozhodnutí: 39 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Majetková podstata, Oddlužení Předpisy: § 412 odst. 1 písm. b) IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. MSPH 77 INS 5093/2014, 2 VSPH 2259/2014-B. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 24. 7. 2014, č. j. MSPH 77 INS 5093/2014-B-15, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) návrh, jímž se dlužnice (S. H.) domáhala toho, aby označený osobní automobil v jejím vlastnictví nebyl vydán insolvenčnímu správci. 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 26. 2. 2014 bylo k insolvenčnímu návrhu dlužnice, spojenému s návrhem na povolení oddlužení, zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice. [2] Pod bodem 15. insolvenčního návrhu dlužnice uvedla, že vlastní pouze mobilní telefon, chladničku, televizor, sedací soupravu a skříň; a totéž uvedla v seznamu majetku, který podepsala, a prohlásila, že je správný a úplný.[3] Dne 2. 6. 2014 informoval insolvenční správce insolvenční soud ve zprávě o (své) činnosti, že šetřením u Centrálního registru silničních vozidel vedeného Ministerstvem vnitra zjistil, že se ve vlastnictví dlužnice nachází automobil, který dlužnice neuvedla v insolvenčním návrhu, a navrhl, aby insolvenční soud rozhodl podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že dlužnice je povinna vydat mu automobil ke zpeněžení. [4] Na schůzi věřitelů, jež se konala dne 17. 6. 2014, dlužnice k dotazu insolvenčního soudu sdělila, že osobní automobil neuvedla v insolvenčním návrhu a v seznamu majetku proto, že jej půjčila rodičům, kteří měli svůj vůz rozbitý. Následně chtěla osobní automobil darovat dceři, jejíž otec (bývalý manžel dlužnice) dluží na výživném cca 90 tisíc Kč a dcera by chtěla studovat v A. [5] Usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. MSPH 77 INS 5093/2014-B-12, uložil insolvenční soud dlužnici (pod bodem IX. výroku) vydat osobní automobil insolvenčnímu správci, maje za to, že jej v seznamu majetku neuvedla úmyslně (vzhledem k záměru darovat jej dceři), a výtěžek zpeněžení osobního automobilu určil k mimořádné splátce věřitelům nad rámec splátkového kalendáře. 3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 104, § 392 odst. 1 písm. a), § 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1 a § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že dlužnice jednala v úmyslu zatajit vlastnictví osobního automobilu, aby případný výtěžek jeho zpeněžení nemohl být použit k úhradě pohledávek jejích věřitelů. 4. Takové jednání svědčí podle insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužnice (ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a mohlo být podkladem pro rozhodnutí o neschválení oddlužení. Insolvenční soud přesto schválil oddlužení a rozhodl pouze o povinnosti dlužnice vydat osobní automobil insolvenčnímu správci ke zpeněžení. 5. Tvrzení dlužnice (v návrhu ze dne 26. 6. 2014, o němž insolvenční soud rozhodoval) o dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu (který jí neumožňuje cestovat hromadnou dopravou), považoval insolvenční soud za účelové. 6. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. MSPH 77 INS 5093/2014, 2 VSPH 2259/2014-B-24, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 7. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 207, 208 § 224 odst. 1, § 226 a § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, přičemž po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu dospěl k následujícím závěrům: [1] Insolvenčnímu soudu nelze vytknout žádné pochybení v tom, že po vysvětlení dlužnice, že osobní automobil nejprve zapůjčila rodičům a následně jej chtěla darovat dceři, uložil dlužnici (podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), aby osobní automobil vydala insolvenčnímu správci ke zpeněžení, s tím, že výtěžek zpeněžení bude použit k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. [2] Na návrh dlužnice z 26. 6. 2014, aby insolvenční soud rozhodl o „vyloučení motorového vozidla z dlužnické podstaty a stanovení jeho režimu k osobnímu užívání za účelem zajišťování nových pracovních příležitostí“ s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vylučující cestování hromadnou dopravou, podložený lékařským potvrzením vystaveným 2. 4. 2014 MUDr. M. Ch. (o tom, že u dlužnice probíhá chronické onemocnění, které se může kdykoli závažně zhoršit, její stav vyžaduje návštěvy odborných lékařů a není vhodné používatprostředky hromadné dopravy), pohlíží odvolací soud jako na návrh na vyloučení (správně vynětí) majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona. [3] Vzhledem k tomu, že osobní automobil, který dlužnice neuvedla v seznamu svého majetku, ač tak byla povinna učinit, není věcí, která nepatří do majetkové podstaty podle ustanovení § 207 a § 208 insolvenčního zákona, nemá ani odvolací soud návrh dlužnice na vynětí osobního automobilu z majetkové podstaty za důvodný. [4] Okolnosti, jimiž dlužnice návrh zdůvodňovala, nejsou těmi, k nimž by platná právní úprava umožňovala přihlédnout (kdyby existovaly); srov. ustanovení § 226 insolvenčního zákona. [5] Argumentaci nutností používat osobní automobil vzhledem ke zdravotnímu stavu má odvolací soud navíc za značně nepřesvědčivou vzhledem tomu, jak sama dlužnice vysvětlila důvody, pro které neuvedla osobní automobil v seznamu majetku (tj. že jej zapůjčila rodičům a následně jej chtěla darovat dceři). II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatelka namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), v jehož mezích odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000, uveřejněné pod č. 19/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, citované již v „R 85/2006“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým, a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému. 10. V daném případě jde o vlastnictví osobního automobilu, který dlužnice používá s ohledem na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který značně znesnadňuje, až vylučuje cestování hromadnou dopravou (jak plyne z lékařského potvrzení z 2. 4. 2014). 11. Dlužnice v žádném případě nejednala úmyslně, jelikož se domnívala, že s ohledem na její zdraví jí vozidlo nemůže být odebráno. III. Přípustnost dovolání 12. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení i k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014. 13. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení předpokladů, za nichž lze postupovat podle § 226 insolvenčního zákona [ve spojení s ustanovením § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV.Důvodnost dovolání 14. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon v aktuálním znění. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemůže být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 16. Ke skutkovým východiskům, na nichž oba soudy budovaly své závěry, budiž pro úplnost dodáno, že (jak plyne z insolvenčního spisu): [1] Insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. MSPH 77 INS 5093/2014-A-8. [2] Oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře schválil insolvenční soud usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. MSPH 77 INS 5093/2014-B-12, v jehož rámci (pod bodem IX. výroku) dlužnici uložil (jak popsáno shora) vydat osobní automobil ke zpeněžení insolvenčnímu správci. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Podle ustanovení § 104 insolvenčního zákona, podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (dále jen „seznam majetku“) [odstavec 1 písm. a/]. V seznamu majetku je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek, včetně pohledávek. U pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, a uvede jejich výši; výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti. U majetku, včetně pohledávek, o kterých probíhá soudní nebo jiné řízení, nebo ohledně nichž již bylo příslušným orgánem rozhodnuto, dlužník tato řízení (rozhodnutí) označí (odstavec 2). Nemá-li dlužník žádné zaměstnance nebo žádné dlužníky, uvede to v seznamech výslovně. Pro označení osob v seznamech platí § 103 odst. 1 obdobně. Předložené seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné (odstavec 4). 19. Dle ustanovení § 226 insolvenčního zákona dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). O návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně (odstavec 5). 20. Z ustanovení § 395 insolvenčního zákona se dále podává, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2). 21. Podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník (rovněž) povinen hodnoty získané dědictvím,darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. 22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: [1] Návrh dlužníka na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník aktivně věcně legitimován není. (…) Pro případ nesouhlasu insolvenčního správce s takovým návrhem předpokládá insolvenční zákon (v § 226 odst. 5), že insolvenční soud o návrhu rozhodne v insolvenčním řízení usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ insolvenčního zákona), proti němuž je však (oproti obecnému pravidlu dle § 91 insolvenčního zákona) odvolání přípustné. Zvláštní povaha takového rozhodnutí (jež se projevuje i výjimečným připuštěním odvolacího přezkumu) je dána tím, že v jeho důsledku může majetkovou podstatu dlužníka s konečnou platností opustit majetek, jenž by jinak byl určen k uspokojení dlužníkových věřitelů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“)]. [2] Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2015“)]. [3] Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)]. [4] Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“)]. 23. Pro poměry dané věci lze k dovolacím námitkám (i) na základě této judikatury přičinit následující závěry: [1] Dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném, nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník (R 10/2015). Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona, R 86/2013, R 24/2016).[2] Je-li insolvenčním soudem schváleným způsobem (povoleného) oddlužení plnění splátkového kalendáře, pojí se s právní mocí usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře i ten účinek, že dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; (to neplatí, jen jde-li o majetek, který slouží k zajištění); srov. § 409 odst. 2 větu první insolvenčního zákona. [3] Za podmínek formulovaných ustanovením § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona však i při tomto způsobu oddlužení může vzniknout (a to již v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení) potřeba rozhodnout spor o to, zda část dlužníkova majetku náležející do majetkové podstaty dlužníka v době schválení oddlužení má zůstat v majetkové podstatě se všemi omezeními, jež pro tento majetek platila před schválením oddlužení [a osobou s dispozičními oprávněními k tomuto majetku bude insolvenční správce, jehož úkolem bude (ve shodě s posledně označeným ustanovením) takový majetek zpeněžit a výtěžek zpeněžení použít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře]. I takový konflikt je (jak přiléhavě uzavřel odvolací soud) řešitelný postupem dle § 226 insolvenčního zákona. [4] Jinak řečeno, má-li dlužník v oddlužení za to, že ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty, k němuž by jinak získal zpět dispoziční oprávnění právní mocí usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nepodléhá režimu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, může se domáhat jeho vynětí z majetkové podstaty postupem podle § 226 insolvenčního zákona. [5] V režimu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se následek spočívající v tom, že i při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře podléhá režimu zpeněžování (jako u schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) majetek, s nímž by dlužník jinak mohl volně disponovat, prosazuje při současném splnění těchto předpokladů: 1/ Jde o majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku. 2/ Jde o majetek, který dlužník měl povinnost uvést v seznamu majetku. [6] Vyjde-li již v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o tom, zda schválí oddlužení, najevo, že dlužník neuvedl v seznamu majetku majetek, který v tomto seznamu měl povinnost uvést, je posouzení, zda při tomto opomenutí byl dlužník veden nepoctivým záměrem (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nebo zda šlo o projev lehkomyslného nebo nedbalého přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona) významné pro rozhodnutí, zda oddlužení lze vůbec schválit (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona, R 86/2013, R 24/2016). Jestliže insolvenční soud oddlužení (zde oddlužení plněním splátkového kalendáře) i tak schválí, nemá pro postup dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona význam, zda porušení povinnosti uvést určitý majetek (zde osobní automobil) v seznamu majetku, bylo způsobeno lehkomyslností, nedbalostí nebo nepoctivostí dlužníka; podstatné je jen to, zda dlužník označenou povinnost porušil. Postup odvolacího soudu, jenž (na rozdíl od insolvenčního soudu) neřešil otázky plynoucí z § 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 insolvenčního zákona, byl tudíž správný. [7] Obsah majetkové podstaty definuje především ustanovení § 206 insolvenčního zákona, přičemž majetek, o jehož vynětí jde, odpovídá ustanovení § 206 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (osobní automobil). Oba předpoklady postupu dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (jak zmíněny shora) pak jsou v dané věci splněny.24. Důvody, které dlužnice uváděla na vysvětlení toho, proč porušila povinnost uvést osobní automobil v seznamu majetku (a proč je tedy její vlastnoručně podepsané prohlášení v seznamu o správnosti a úplnosti seznamu nepravdivé), mohou jen ozřejmit intenzitu takového porušení co do „zavinění“ dlužnice. 25. V intencích R 24/2006 jde (bez ohledu na to, zda budou brány v potaz důvody, které dlužnice uvedla na schůzi věřitelů nebo jen zdravotní důvody, jimiž tento postup začala odůvodňovat později) přinejmenším o nedbalý přístup dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení. 26. O tom, že má (musí být) postupováno podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, by nebylo pochyb, i kdyby dlužnice od počátku tvrdila jen to, že osobní automobil potřebuje (vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) na cesty k lékaři. Povinnost uvést takový majetek v seznamu majetku měla dlužnice i tak a zjevně ji porušila. 27. Jinak (obecně) řečeno, ani skutečnost, že dlužník, který porušil povinnost uvést v seznamu majetku svůj osobní automobil, potřebuje osobní automobil na cesty k lékaři, jej za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nezbavuje povinnosti vydat osobní automobil insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře [§ 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. 28. K vlastní dovolací námitce založené na odkazu na usnesení Ústavního soudu budiž řečeno, že odkaz je v daných souvislostech nepřiléhavý, jelikož postižení rozdílu mezi právy závazkovými a právy věcnými samo o sobě není důvodem k jakékoliv korekci postupu [dle 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], jímž je sankcionováno zatajení majetku dlužníkem (lhostejno, zda tak učinil úmyslně nebo z nedbalosti) před věřiteli a insolvenčním soudem. 29. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž co do závěru, že nebyl důvod vyjmout osobní automobil z majetkové podstaty dlužnice postupem podle § 226 insolvenčního zákona, správné. 30. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu též nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1205.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.307.2014.1 Číslo: 64/2017 Právní věta: Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [ poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 Cdo 307/2014 Číslo rozhodnutí: 64 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Odporovatelnost, Smlouva kupní Předpisy: § 235 předpisu č. 182/2006Sb. § 240 předpisu č. 182/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 13. 9. 2013, sp. zn. 10 Cmo 58/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 57 Cm 15/2010-197, zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. J. V., původní insolvenční správce dlužníka Ing. M. T.) domáhal vůči žalovanému (Bc. M. R.) určení, že kupní smlouva ze dne 25. 10. 2006, kterou dlužník prodal žalovanému ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) za kupní cenu 7 500 000 Kč, je vůči věřitelům neúčinná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o náhradě nákladů řízení státu a o vrácení zálohy složené žalovanýmna náklady znaleckého posudku (výroky II. až IV.). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník (Ing. M. T.) jako prodávající a žalovaný (Bc. M. R., syn dlužníka) jako kupující uzavřeli dne 25. 10. 2006 smlouvu, na jejímž základě dlužník žalovanému prodal sporné nemovitosti za kupní cenu 7 500 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“). [2] Usnesením ze dne 14. 9. 2009, č. j. KSLB 57 INS 5513/2009-A-11, insolvenční soud (na základě věřitelského insolvenčního návrhu došlého insolvenčnímu soudu dne 24. 8. 2009) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. J. V. [3] Obvyklá cena sporných nemovitostí k datu uzavření kupní smlouvy činila 9 961 780 Kč. [4] K datu uzavření kupní smlouvy nebyl dlužník v úpadku (podařilo se mu vyvrátit domněnku úpadku), když sice „na něj byly vedeny exekuce, ty však uhradil právě prodejem nemovitostí. Jeho záměrem bylo vyplatit věřitele, kteří již měli vůči němu vykonatelné pohledávky. Měl k dispozici i další majetek, ze kterého mohl uspokojit věřitele, které v té době měl“. 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1 a § 240 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), – uzavřel, že za stavu, kdy dlužník nebyl k datu uzavření kupní smlouvy v úpadku a kdy obdržel z titulu kupní ceny za sporné nemovitosti částku 7 500 000 Kč, což představovalo 75 % obvyklé kupní ceny (tj. nešlo o cenu podstatně nižší), není kupní smlouva neúčinná. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání původního žalobce (JUDr. J. V.) rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 10 Cmo 58/2012-291, (mimo jiné) rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. 5. Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož kupní cena zaplacená žalovaným není podstatně nižší než zjištěná obvyklá cena sporných nemovitostí. Přitom akcentoval, že při řešení zmíněné otázky nevycházel jen z porovnání ceny, za kterou byly sporné nemovitosti převedeny, s cenou obvyklou, nýbrž „vzal v úvahu i dopad tohoto převodu na majetkovou sféru dlužníka z hlediska účelu insolvenčního zákona a cíle insolvenčního řízení“. Rozdíl mezi kupní cenou a obvyklou cenou (v částce přibližně 2,5 miliónu Kč) považoval „jak co do samotné výše, tak z hlediska vlivu na uspokojení věřitelů z majetkové podstaty, s ohledem na rozsah majetku dlužníka“, nevýznamným; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1099/2005 (jde o rozsudek ze dne 29. 11. 2006). 6. Současně odvolací soud neshledal opodstatněnou výhradu žalobce, podle níž insolvenční soud nevyhověl jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, když „v reakci na tento návrh“ insolvenční soud doplnil dokazování znaleckým posudkem vypracovaným Ing. J. J., v němž znalec mimo jiné vysvětlil, proč nebylo možno při stanovení obvyklé ceny použít posudek, který dříve zpracoval pro Českou spořitelnu, a. s. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „co je přiměřeným protiplněním“, a polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož rozdíl mezi obvyklou cenousporných nemovitostí a jejich cenou sjednanou v kupní smlouvě nesplňuje kritéria podstatně nižší ceny ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Rozdíl ve výši 2 500 000 Kč považuje za natolik nepřiměřený, že „se v žádném případě nejedná o ekvivalentní plnění“. Navíc pro účely uzavření zástavní smlouvy – pokračuje dovolatel − byly sporné nemovitosti oceněny částkou 21 500 000 Kč. 8. V této souvislosti dovolatel poukazuje na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, a ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněných pod čísly 64/2002 a 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“ a „R 30/2009“), ohledně zkracujících úkonů podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). 9. Podle dovolatele rovněž nelze přehlédnout, že kupní smlouvu uzavřeli otec a syn, pročež zde jednak existuje domněnka, podle níž dlužník úkon učinil v době, kdy byl v úpadku, jednak „se přímo nabízí úmysl zkrátit věřitele“. 10. Konečně s odkazem na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jakožto právního předpisu účinného v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva, dovozuje, že aktiva dlužníka zjevně nepostačovala k úhradě jeho ostatních závazků. 11. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 13. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 1. 10. 2014, č. j. KSLB 57 INS 5513/2009-B-105, zprostil původního žalobce (JUDr. J. V.) funkce insolvenčního správce dlužníka a (novým) insolvenčním správcem ustanovil společnost Institut insolvence v. o. s.; usnesení nabylo právní moci dne 20. 10. 2015. Ke změně v osobě insolvenčního správce Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 14. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu § 240 insolvenčního zákona, dosud beze zbytku v daných poměrech dovolacím soudem nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].17. Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). 18. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálená na závěrech, podle kterých: [1] Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona (srov. rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod č. 60/2014 Sb. rozh. obč.). Ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. [2] Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí (srov. důvody rozsudků ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, a ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013). 19. Z hlediska posouzení opodstatněnosti dovolání tak jsou nepřiléhavé odkazy dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 64/2002 a v R 30/2009 ohledně tzv. ekvivalentnosti vzájemného plnění. 20. V poměrech dané věci totiž jde – z hlediska § 240 insolvenčního zákona – o to, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění (převést vlastnické právo ke sporným nemovitostem) za protiplnění (kupní cenu 7 500 000 Kč), jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Jinými slovy, kupní smlouva by byla (ve smyslu zmíněného ustanovení) neúčinným právním úkonem jen tehdy, kdyby sjednaná kupní cena byla podstatně nižší než obvyklá cena sporných nemovitostí. 21. Jelikož insolvenční zákon nedává výslovnou odpověď na otázku, jakou cenu lze považovat za „podstatně nižší než obvyklou“, je nezbytné vycházet při výkladu § 240 insolvenčního zákona z účelu a zásad insolvenčního řízení, jak jsou formulovány v § 1 a § 5 insolvenčního zákona. 22. Jakkoliv platí, že v tomto směru jsou významná především hlediska ryze kvantitativní [jako jsou poměr mezi cenou obvyklou a sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)], nelze pominout ani dopad sporného právního úkonu (zde kupní smlouvy) do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů (rozuměj věřitelů, jimž k datunabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem) dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit), ani důvody, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat peněžní prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), respektive další okolnosti, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil. 23. Jinými slovy, nelze přijmout jednoznačný, procentuálně vyjádřitelný, obecný závěr o tom, kdy lze z poměru obvyklé ceny ke smluvené ceně bez dalšího usuzovat na to, že se dlužník zavázal k plnění za protiplnění, jehož hodnota je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k němu se zavázal dlužník. 24. V poměrech projednávané věci odvolací soud při výkladu § 240 insolvenčního zákona přihlédl ke všem z obsahu spisu plynoucím právně relevantním okolnostem; jeho závěr o tom, že kupní smlouva není neúčinným právním úkonem, shledává Nejvyšší soud − jakkoliv při poměřování kvantitativním hlediskem lze mít daný případ za hraniční a k zobecnění (jen v rámci tohoto hlediska) nevhodný − věcně správným. 25. Za přiléhavou pak Nejvyšší soud nemá ani argumentaci dovolatele ohledně neúčinnosti kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona, když závěr o tom, že kupní smlouva je úmyslně zkracujícím právním úkonem, z pouhé skutečnosti, že ji uzavřely osoby blízké (otec a syn) a že sjednaná kupní cena byla nižší než obvyklá cena, neplyne (k tomu srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sen. zn. 29 ICdo 81/2014). 26. Konečně věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit ani výhrada dovolatele o tom, že cena sporných nemovitostí (jako hodnota zástavy pro účely uzavření zástavní smlouvy) byla určena částkou 21 500 000 Kč. Soudy nižších stupňů totiž v důvodech rozhodnutí přiléhavě vysvětlily, proč k takto určené „ceně“ sporných nemovitostí pro účely určení jejich obvyklé ceny nepřihlížely. 27. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem nepodařilo zpochybnit, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. 28. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že shodně s insolvenčním (a odvolacím) soudem nemá pochyb ani o tom, že žalovaný prokázal, že sporné nemovitosti nabyl v době, kdy nebyl v úpadku (srov. rozsudek sen. zn. 29 ICdo 17/2013).

decision_1206.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 ICdo 11/2016, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.11.2016.1 Číslo: 52/2017 Právní věta: Probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce účinností usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty účastníkem tohoto řízení místo (insolvenčního) dlužníka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 ICdo 11/2016 Číslo rozhodnutí: 52 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Oddlužení, Společné jmění manželů Předpisy: § 273 odst. 1 IZ § 408 odst. 1 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 60 Co 340/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 C 85/2015-52, zastavil Okresní soud ve Zlíně řízení o žalobě (podané 8. 4. 2015), kterou se L. T. domáhal (jako žalobce) vůči žalovaným [1/ JUDr. R. P. Z., jako insolvenční správkyni dlužnice Bc. J. T., a 2/ Bc. J. T. ] vypořádání společného jmění manželů (L. T. a J. T.) [bod I. výroku]. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). 2. Okresní soud měl za to, že je důvod postupovat podle § 109 odst. 1 písm. a) a § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). 3. K odvolání L. T. a Ing. R. B., jako insolvenčního správce L. T. (dále též jen „R. B.“), jenž do řízení vstoupil (podáním datovaným 14. 7. 2015) jako vedlejší účastník řízení na straně L. T. (žalobce), Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením ze 14. 9. 2015 zrušil usnesení okresního soudu a věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému.4. Odvolací soud poukázal na to, že jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, k jehož projednání je v prvním stupni věcně příslušným (podle § 7a písm. b/ insolvenčního zákona) krajský soud, konkrétně Krajský soud v Brně, kde je vedeno insolvenční řízení na majetek J. T. Proto postupoval podle § 219a odst. 1 o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal R. B. dovolání, v němž se označuje jako žalobce a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ostravě. 6. Konkrétně jde (dle dovolatele) o následující otázky: [1] Zda je pro účely stanovení místní příslušnosti soudu nutné vycházet z okolnosti, které insolvenční řízení bylo zahájeno dříve (jde-li o místní příslušnost v incidenčním sporu, kde přichází v úvahu více místně příslušných soudů), nebo zda je nutno vycházet ze žalobcova návrhu a místní příslušnosti jeho insolvenčního řízení? [2] Zda lze na rozhodnutí o místní příslušnosti soudu v rámci incidenčního sporu použít ustanovení občanského soudního řádu? [3] Zda v případě, že se vedou insolvenční řízení na majetek žalobce i na majetek žalovaného, jsou k vedení incidenčního sporu místně příslušné oba insolvenční soudy nebo pouze insolvenční soud žalobce? 7. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu)] a (z pohledu podaného výkladu) insolvenční zákon v aktuálním znění. 8. Na tomto místě budiž poznamenáno, že insolvenční řízení na majetek L. T. je vedeno (na základě insolvenčního návrhu L. T., došlého insolvenčnímu soudu 10. 12. 2014) u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 33424/2014, přičemž usnesení, jímž zjistil úpadek L. T. a povolil mu oddlužení, vydal insolvenční soud 19. 3. 2015 a usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dne 3. 9. 2015 (kdy bylo též zveřejněno v insolvenčním rejstříku). 9. Insolvenční řízení na majetek J. T. je vedeno (na základě insolvenčního návrhu J. T., došlého insolvenčnímu soudu 10. 12. 2013) u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 35503/2013, přičemž usnesení, jímž zjistil úpadek J. T. a povolil jí oddlužení, vydal insolvenční soud 18. 12. 2013 a usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dne 3. 3. 2014 (v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno 25. 3. 2014). 10. Kdyby měl dovolatel postavení vedlejšího účastníka řízení (tak byl označen v záhlaví napadeného usnesení), bylo by namístě jeho dovolání bez dalšího odmítnout jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 11. Dnem, kdy nabylo účinnosti usnesení o schválení oddlužení L. T. zpeněžením majetkové podstaty (3. 9. 2015), však nastaly účinky předjímané ustanovením § 408 odst. 1 věty první insolvenčníhozákona, jež určuje, že o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela. 12. Jedním z účinků prohlášení konkursu ve vztahu ke společnému jmění manželů je podle § 273 odst. 1 věty první insolvenčního zákona i to, že probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce prohlášením konkursu účastníkem tohoto řízení místo dlužníka. 13. Jinak řečeno (pro poměry oddlužení), probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce účinností usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty účastníkem tohoto řízení místo (insolvenčního) dlužníka. 14. V dané věci to znamená, že R. B. měl v předmětném řízení postavení vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce a L. T. měl v předmětném řízení postavení žalobce jen do 3. 9. 2015 (kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty L. T.). Tímto dnem se stal R. B. (jako insolvenční správce L. T.) účastníkem řízení (žalobcem) místo L. T., čímž R. B. současně přestal být vedlejším účastníkem a L. T. přestal být účastníkem řízení zcela. III. Přípustnost dovolání 15. Dovolání R. B. jako současného žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., však Nejvyšší soud i tak odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 16. Na řešení otázek dovoláním předestřených totiž napadené rozhodnutí nespočívá, což dovolatel odvolacímu soudu chybně vytýká (namítaje, že se nezabýval otázkami místní příslušnosti soudu). 17. Podle ustanovení § 104a odst. 6 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno. 18. Dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a, postoupí věc věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu. 19. Usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení okresního soudu a postoupil věc Krajskému soudu v Brně jako soudu „věcně příslušnému“, není rozhodnutím o „místní příslušnosti“ soudu. Konkrétní soud se v rámci postoupení věci soudu „věcně příslušnému“ označuje prostě proto, že nějakému (jinému) věcně příslušnému soudu se věc předat musí (takové vymezení má jen technickou povahu). Proto také ustanovení § 104a odst. 6 o. s. ř. (jež platí i pro poměry rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení podle § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v části věty za středníkem určuje, že ustanovení § 105 o. s. ř. není takovým vymezením dotčeno (soud, jemuž byla věc takto postoupena, proto může zkoumat svou místní příslušnost). Srov. v literatuře např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 682, a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 30 Nd 273/2015. 20. Dovolací námitky proti nesprávně určenému „místně příslušnému“ soudu, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o věcné příslušnosti jiného soudu prvního stupně vydanému v režimu ustanovení § 219a a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jsou tudíž právně bezcenné (na jejich základě ke změně nebo ke zrušení takového rozhodnutí přikročit nelze). Důvod připustit dovolání k zodpovězení otázek, jež pro výsledek dovolacího řízení nemají žádný význam, tak dán není.

decision_1207.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 NSČR 27/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.27.2014.1 Číslo: 63/2017 Právní věta: Pro posouzení, zda zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku vyvolalo ohledně výzvy k podávání přihlášek věřitelů v propadné přihlašovací lhůtě zákonem předvídané účinky dovolující učinit závěr, že přihláška pohledávky podaná po uplynutí přihlašovací lhůty je opožděná, je určující, zda při zveřejnění rozhodnutí byl dodržen postup předjímaný ustanovením § 421 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 NSCR 27/2014 Číslo rozhodnutí: 63 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Doručování, Insolvence Předpisy: § 421 odst. 2 IZ § 71 odst. 2 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. KSBR 26 INS 6851/2013, 2 VSOL 845/2013-P15. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. KSBR 26 INS 6851/2013-P15-2, odmítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 14 R. s. r. o. (bod I. výroku). Současně určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele č. 14 v insolvenčním řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – uzavřel, že věřitel č. 14 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení podáním předaným k poštovní přepravě až dne 8. 8. 2013, tedy po uplynutí přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka M. s. r. o. v likvidaci (usnesením insolvenčního soudu ze dne 28. 6. 2013, č. j. KSBR 26 INS 6851/2013-A-11, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku), v jehož rámci byli věřitelé, kteří tak dosud neučinili, vyzvání k podání přihlášek do 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, s poučením, že k pozdějipodaným přihláškám se nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. 3. Posledním dnem třicetidenní lhůty stanovené pro přihlášení pohledávek věřitelů byl 29. 7. 2013, takže přihláška pohledávky věřitele č. 14 je opožděná. 4. K odvolání věřitele č. 14 Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 5. Odvolací soud, jenž rovněž vyšel z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení § 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: [1] Lhůta určená věřitelům k přihlášení pohledávek rozhodnutím o úpadku uplynula dne 29. 7. 2013 (protože její poslední den připadl na neděli 28. 7. 2013). Podal-li věřitel č. 14 přihlášku pohledávky k poštovní přepravě dne 8. 8. 2013, učinil tak zjevně po uplynutí této lhůty. [2] Odvolací námitka, že rozhodnutí o úpadku zveřejněné v insolvenčním rejstříku nesplňuje náležitosti veřejné listiny, neboť není elektronicky podepsáno vyhotovující osobou, a není tedy způsobilé založit vůči věřitelům žádné účinky, není důvodná. [3] Rozhodnutí o úpadku elektronicky podepsala V. V., která je vyhotovila, takže potud splňuje náležitosti pro elektronický stejnopis rozhodnutí dle jednacího řádu [míněna vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „jednací řád“)]. Jde však o vnitřní dokument, který není veřejně přístupný. Při veřejném přístupu „na internet“ u zveřejněného rozhodnutí („zveřejňovaný dokument“) tento elektronický podpis připojen není. Na jeho místě se nachází údaj, že dokument certifikoval isir.justice.cz, respektive Ministerstvo spravedlnosti. [4] Odvolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodnutí soudu má být podepsáno (obecně) předsedou senátu, stejnopis pak osobou, která jej vyhotovila (§ 21b odst. 2 jednacího řádu) a v elektronické formě má být elektronicky podepsáno tím, kdo je vyhotovil, nebo opatřeno elektronickou značkou soudu (§ 21b odst. 3 jednacího řádu). Odvolatel však pominul, že v posuzované věci se rozhodnutí o úpadku (u nějž namítá závadu v podpisu) nedoručovalo podle pravidel stanovených v zákoně č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Šlo o doručování vyhláškou dle insolvenčního zákona. [5] Insolvenční rejstřík je (ve smyslu ustanovení § 419 odst. 1 insolvenčního zákona) informačním systémem veřejné správy a obsahuje mimo jiné rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení (§ 421 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Jsou-li rozhodnutí soudu doručována účastníkům řízení zvláštním způsobem do datové schránky, musí být podepsána tím, kdo je vyhotovil, a v praxi tomu také tak je (jde o stejnopis rozhodnutí dle § 158 odst. 2 a § 167 odst. 2 o. s. ř. a dle § 21b odst. 3 jednacího řádu), když doručování zvláštním způsobem se řídí úpravou občanského soudního řádu. [6] Kdyby nebyl elektronicky podepsán (tím, kdo jej vyhotovil) elektronicky doručovaný dokument (dokument doručovaný do datové schránky), nešlo by o řádně doručené soudní rozhodnutí. Insolvenční řízení má ovšem zvláštní úpravu pro doručování vyhláškou, pro které se neuplatní ustanovení § 158 odst. 2 o. s. ř. [7] K poukazu odvolatele na nutnost důvěry v to, že jde skutečně o soudní rozhodnutí, odvolací soud míní, že musí postačovat sama skutečnost, že soudní rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, jehož význam spočívá v tom, že poskytuje veřejné informace oinsolvenčním řízení. K námitce, že nedostatek elektronického podpisu na soudním rozhodnutí zveřejněném v insolvenčním rejstříku vede k tomu, že rozhodnutí není způsobilé potvrdit, že jde o nařízení soudu jím sledované, je třeba uvést, že tuto skutečnost potvrzuje již to, že rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku a je certifikováno Ministerstvem spravedlnosti. Požadavek, aby šlo o stejnopis rozhodnutí, překračuje požadavky insolvenčního zákona. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 1/2014“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] se v posuzované věci (proto) neuplatní. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 14 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Konkrétně dovolatel uvádí, že odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům ohledně námitky, že rozhodnutí o úpadku nemá náležitosti veřejné listiny (není podepsáno v souladu se zákonem), a nemohlo (proto) vůči němu založit žádné účinky. 8. Dovolatel nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu, že v posuzované věci se neuplatní závěry obsažené v R 1/2014 (toto rozhodnutí jasně uvádí, kdy má být listina vydaná soudem veřejnou listinou a „pouhé konstatování odvolacího soudu je zcela nepřezkoumatelné“). V R 1/2014 Nejvyšší soud jasně uvedl že: „K tomu, aby byla listina vydaná soudem veřejnou listinou, ovšem nepostačuje, aby byla vydána v mezích pravomoci soudu; samozřejmým požadavkem kladeným na veřejnou listinu je také to, aby byla vydána v předepsané formě. (…) 9. Absenci ´vlastnoručního podpisu vyhotovitelky stejnopisu´ usnesení přitom nelze považovat – jak to činí odvolací soud – za pouhou ´drobnou formální vadu, která nemá právní důsledky´, neboť jde o náležitost stejnopisu usnesení soudu vyhotoveného v písemné podobě předepsanou v souladu se zákonem obecně závazným právním předpisem, bez jejíhož naplnění nelze listinu vydanou soudem pokládat za listinu veřejnou. Usnesení soudu, které z těchto důvodů nevyhovuje formálním požadavkům kladeným na veřejnou listinu, tedy není – objektivně vzato nemůže být – způsobilé potvrdit, že jde o nařízení soudu jím sledované.“ 10. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 10. 2013 se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 11. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).12. Dovolání je v dané věci přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně na vyřešení otázky, jaké náležitosti musí mít rozhodnutí insolvenčního soudu zveřejněná v insolvenčním rejstříku, aby mohla být považována za veřejnou listinu. IV. Důvodnost dovolání 13. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb. 14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Dle § 71 insolvenčního zákona soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze vyvěšením písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu a jejím současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení (odstavec 1). Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění (odstavec 2). Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně (odstavec 3). Z § 89 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Podle § 136 insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku musí obsahovat i výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání (odstavec 2 písm. d/). Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců (odstavec 3). Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek 30 dnů (odstavec 4). Ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Dle § 185 insolvenčního zákona´, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, nazákladě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Podle § 419 insolvenčního zákona insolvenční rejstřík je informačním systémem veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) [odstavec 1]. Insolvenční rejstřík obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy. Pro každého dlužníka se vede jeden insolvenční spis (odstavec 2). Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný, s výjimkou údajů, o kterých tak stanoví tento zákon. Každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Soudce insolvenčního soudu má přístup ke všem údajům vedeným v insolvenčním rejstříku (odstavec 3). Na žádost vydá ministerstvo nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup z informačního systému veřejné správy obsahující údaje z insolvenčního rejstříku nebo informaci o tom, že požadovaný údaj není veden v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Z § 421 insolvenčního zákona se dále podává, že v insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení tyto písemnosti a informace: a/ rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b/ veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak, c/ další informace, o kterých tak stanoví tento zákon (odstavec 1). Podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě a písemnosti pořizované insolvenčním soudem se do insolvenčního rejstříku vkládají pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání se vkládají přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku (odstavec 2). 17. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 21, vysvětlil, že ve vztahu k osobám, které v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky insolvenčního řízení, se zveřejněním rozhodnutí o úpadku plní oznamovací povinnost insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 421 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 3 insolvenčního zákona, a nikoli povinnost insolvenčního soudu směřující k doručení tohoto rozhodnutí (ve smyslu § 71 odst. 1 insolvenčního zákona). Jen potud je zapotřebí korigovat závěry odvolacího soudu, jež se soustředily k výkladu doručování rozhodnutí. 18. Způsob, jakým se v insolvenčním rejstříku zveřejňuje [coby písemnost pořizovaná insolvenčním soudem] (i) rozhodnutí o úpadku obsahující (v intencích § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona) výzvu k podávání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě [k charakteru takové „výzvy“ srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 17], plyne z ustanovení § 421 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž technické postupy při vedení elektronického insolvenčního spisu, jejž na úrovni zákona předjímá ustanovení § 419 odst. 2 insolvenčního zákona, plynou především z ustanovení § 215a a násl. instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění účinném do 30. 11. 2013, pro věc rozhodném. 19. Poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v R 1/2014 tedy neobstojí již proto, že ty se týkají „doručování“ soudního rozhodnutí, a nikoli jeho „zveřejňování“. Přiléhavý je ostatně i úsudek odvolacího soudu, že pro doručování soudního rozhodnutí v insolvenční věci vyhláškou (§ 71 odst. 1 insolvenčního zákona), a stejně tak pro zveřejňování soudního rozhodnutí v insolvenční věcivyhláškou (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona) se postupy pro doručování písemností podle občanského soudního řádu, popsané v R 1/2014, neuplatní již proto, že byť i jen přiměřené použití občanského soudního řádu je vyloučeno jinou úpravou doručování a zveřejňování písemností vyhláškou v insolvenčním zákoně (srov. § 71 insolvenčního zákona ve spojení s § 7 odst. 1 insolvenčního zákona). 20. Jinak řečeno, pro posouzení, zda zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku vyvolalo ohledně výzvy k podávání přihlášek věřitelů v propadné přihlašovací lhůtě zákonem předvídané účinky dovolující učinit závěr, že přihláška pohledávky podaná po uplynutí přihlašovací lhůty je opožděná, je určující, zda při zveřejnění rozhodnutí byl dodržen postup předjímaný ustanovením § 421 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 71 odst. 2 insolvenčního zákona. 21. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž co do závěru, že věřitel č. 14 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení opožděně, správné. 22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu též nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1208.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.02.2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.67.2014.1 Číslo: 62/2017 Právní věta: Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.02.2016 Spisová značka: 29 NSCR 67/2014 Číslo rozhodnutí: 62 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Právní úkony Předpisy: § 111 předpisu č. 182/2006Sb. ve znění do 31.12.2013 § 3 předpisu č. 182/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 2. 5. 2013, č. j. KSBR 47 INS 24389/2012-A-58, zamítl insolvenční návrh věřitelů [1) J. N. (dále jen „první insolvenční navrhovatel“), 2) S., s. r. o. (dále jen „druhý insolvenční navrhovatel“) a 3) M. L. (dále jen „třetí insolvenční navrhovatel“)] pro neosvědčení podmínek úpadku dlužníka (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a insolvenčním navrhovatelům uložil zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu (výrok III.). 2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého a třetího insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. KSBR 47 INS 24389/2012, 3 VSOL 593/2013-A-83, (mimo jiné) potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé v rozsahu, v němž pro neosvědčení podmínky úpadku (co do mnohosti věřitelů) zamítl insolvenční návrh označených věřitelů. 3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 97 odst. 2 a § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − s odkazem na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem uzavřel, že:[1] Druhý insolvenční navrhovatel „neprokázal“ pohledávku za dlužníkem z titulu nároku na vrácení plnění ve výši 3 752 510 Kč, když k existenci této pohledávky by bylo třeba provádět obsáhlé dokazování, jímž by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Potud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 9. 2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“). [2] Naopak třetí insolvenční navrhovatel doložil existenci pohledávky z titulu nesplacené kupní ceny sjednané v kupní smlouvě, uzavřené mezi J. Š. a dlužníkem dne 18. 1. 2012, která byla třetímu insolvenčnímu navrhovateli postoupena smlouvou z 27. 3. 2013; výše pohledávky činí 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Označený věřitel tak prokázal svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu. [3] Jde-li o pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele a dalších věřitelů [Úřadu práce České republiky, V. N. (dále jen „věřitel N“), Finančního úřadu Brno III., České správy sociálního zabezpečení] tyto dlužník uhradil v období od 8. 11. 2012 do 4. 1. 2013. Přitom pohledávka věřitele N vůči dlužníku (ze smlouvy o půjčce) nebyla k datu zahájení insolvenčního řízení splatná, když splatnost pohledávky nastala až 31. 12. 2012 a dlužník ji zaplatil 10. 12. 2012. [4] Pro závěr o zániku závazku splněním (jde-li o pohledávku věřitele N) je nevýznamné, zda dlužníkem poskytnuté plnění bylo neúčinným právním úkonem. Navíc, měl-li dlužník závazek uhradit do 31. 12. 2012 a uhradil-li jej po zahájení insolvenčního řízení (10. 12. 2012), nešlo o „jednání“, které by odporovalo ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, ani o jednání, jímž by byl zvýhodněn jeden věřitel na úkor věřitelů ostatních. 4. Proto odvolací soud shledal závěr insolvenčního soudu o neosvědčení podmínky úpadku dlužníka (spočívající v mnohosti věřitelů) věcně správným. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podali druhý a třetí insolvenční navrhovatelé dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „je zapotřebí při zjišťování úpadku dlužníka vzít v potaz i pohledávku věřitele, která byla dlužníkem uspokojena na základě neúčinného právního úkonu“, a pro tyto účely ho považovat za dalšího věřitele dlužníka. 6. Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a zdůrazňují, že odvolací soud „legalizoval“ neúčinný právní úkon „zvýhodnění“ věřitele N, který obdržel plnění na pohledávku, která byla splatná později než osvědčená pohledávka třetího insolvenčního navrhovatele. Přitom – pokračují dovolatelé – takové plnění dlužníka bylo podle ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinným právním úkonem ex lege. 7. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že jejich insolvenční návrh se nezamítá. III. Přípustnost dovolání 8. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).9.Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolateli otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 3 a § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 10. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 11. Podle ustanovení § 3 insolvenčního zákona dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“) [odstavec 1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odstavec 3). 12.Podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu poskytnutí plnění dlužníkem věřiteli N – 10. 12. 2012, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2013), nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (odstavec 3). 13.Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech podle kterých: [1] Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před insolvenčním soudem je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce (srov. R 14/2011). [2] Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka,jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona (srov. rozsudek ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod č. 60/2014 Sb. rozh. obč.). 14. Jelikož v poměrech dané věci měl odvolací soud za osvědčenou jen pohledávku třetího insolvenčního navrhovatele, je pro posouzení, zda má dlužník více věřitelů (a je tak splněn jeden ze zákonných předpokladů dlužníkova úpadku) rozhodující, zda za dalšího věřitele dlužníka lze považovat věřitele N, jehož pohledávku dlužník zaplatil po zahájení insolvenčního řízení. 15. Ustanovení § 111 insolvenčního zákona upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka; zamítne-li (pravomocně) insolvenční soud (jako v poměrech dané věci) věřitelský insolvenční návrh, lze jen stěží uvažovat o právu insolvenčního správce domáhat se vůči věřiteli dlužníka, aby „vrátil“ do majetkové podstaty dlužníka plnění, které mu dlužník poskytl v době po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 insolvenčního zákona. Naopak akceptace názoru dovolatelů by ve svém důsledku znemožňovala dlužníku, aby po podání insolvenčního návrhu zaplatil pohledávky věřitelů, a odvrátil tak hrozbu případného rozhodnutí o úpadku. 16. K zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015. Tam Nejvyšší soud mimo jiné ozřejmil, že po pravomocném zamítnutí insolvenčního návrhu se neúčinnost ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona již nemůže prosadit, i kdyby dlužník předtím vskutku učinil právní úkon odporující § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. 17. Nejvyšší soud dále doplňuje, že k obdobným závěrům ohledně zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníku dospěl i při výkladu ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [k tomu srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, jakož i v důvody rozsudku ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž je právní úkon, jímž dlužník poruší zákaz zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení jeho majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti, neúčinný (jen) za předpokladu, že na majetek takového dlužníka byl posléze prohlášen konkurs]. 18. Ostatně, závěrů obsažených v rozsudku sp. zn. 29 Odo 820/2005 se při výkladu § 111 insolvenčního zákona Nejvyšší soud „obdobně“ dovolává právě ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 311/2015. 19. Lze tudíž shrnout, že právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vůči věřitelům neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka. 20. Pro úplnost budiž řečeno, že s účinností od 1. 1. 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] platí týž závěr pro právní jednání dlužníka tím více, že od uvedeného data se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014). 21. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1209.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2755/2022, ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2755.2022.2 Číslo: 2/2024 Právní věta: Omezení v nakládání s nemovitou věcí povinného postiženou exekučním příkazem se po dobu trvání účinků speciálního inhibitoria dle § 47 odst. 6 exekučního řádu vztahuje i na jednání zástavního věřitele směřující k prodeji této nemovité věci na základě předchozího ujednání se zástavcem (§ 1359 odst. 1 o. z.). Návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy o prodeji nemovité věci povinného uzavřené zástavním věřitelem v rozporu s účelem speciálního inhibitoria katastrální úřad zamítne podle § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 24 Cdo 2755/2022 Číslo rozhodnutí: 2 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Exekuce, Katastr nemovitostí, Zástavní právo (o. z.) Předpisy: § 1359 odst. 1 o. z. § 17 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb. § 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2013 Sb. § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 5 Co 4/2022. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou neúspěšně domáhala povolení vkladu vlastnického práva k jednotce č. 1 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 672/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3, o velikosti 672/2957, dále jednotce č. 4 sespoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 1018/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2, a 3 o velikosti 1018/2957, jednotce č. 5 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 65/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 65/2957, jednotce č. 6 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 53/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 53/2957, jednotce č. 7 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 123/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 123/2957, jednotce č. 8 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 18/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 18/2957, jednotce č. 9 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 299/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 299/2957, jednotce č. 10 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 139/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 139/2957 a jednotce č. 11 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy o velikosti 342/2957 a se spoluvlastnickým podílem na pozemcích parc. č. 2 a 3 o velikosti 342/2957, umístěných v budově č. p. 12 (dále jen nemovitosti), postavené na pozemcích parc. č. 2, 14, 15, 16, 17 a 18, zapsaných na listu vlastnictví č. 19 a 20 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Z. (dále „katastrální úřad“), a to poté, co byl návrh na vklad rozhodnutím katastrálního úřadu z 29. 1. 2021 zamítnut. 2. Katastrální úřad v rámci vkladového řízení došel k závěru, že navrhovaný vklad nelze povolit, jelikož u soukromých listin, kterou byla v tomto případě kupní smlouva mezi V. H., zástavním věřitelem H. T., jako prodávajícím, a žalobkyní jako kupující, katastrální úřad zkoumá, zda není účastník vkladového řízení omezen právními předpisy v nakládání s nemovitou věcí. Jelikož ale účastnice vkladového řízení H. T. nebyla oprávněna nakládat s předmětem právního jednání, a to s ohledem na speciální inhibitorium plynoucí z doručení [v pořadí prvního] exekučního příkazu Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 13. 4. 2018, č. j. 134 EX-03430/2018-020, postižením nemovité věci (ustanovení § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), katastrální úřad návrh na vklad s poukazem na ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) a § 18 odst. 1 zákona č. 256/2013, o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), zamítl. Žalobkyně se tak svého nároku domáhala žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Krajský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 35 C 2/2021-111, shledal, že H. T., účastnící se vkladového řízení před katastrálním úřadem jako ta, jejíž vlastnické právo má zanikat, je na základě ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, omezena speciálním inhibitoriem v nakládání s nemovitými věcmi, a to minimálně ode dne 9. 6. 2020, kdy jí byl doručen exekuční příkaz Exekutorského úřadu Plzeň-město ze dne 13. 4. 2018, č. j. 134 EX-03430/2018-020. Bez ohledu na způsob, jakým mělo vlastnické právo k nemovité věci přejít na žalobkyni, nemohla být podle soudu prvního stupně vkladová podmínka podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona splněna a návrh na vklad byl katastrálním úřadem správně zamítnut. 4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že speciální inhibitorium na jí uzavřenou kupní smlouvu nedopadá, neboť zákaz převést majetek postižený exekucí podle ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu je vztažen výslovně pouze na povinného, tedy H. T. Podle žalobkyně však tento zákaz nedopadá na případy, kdy postižený nemovitý majetek převádí zástavní věřitel jako prodávající při výkonu zástavního práva přímým prodejem zástavy. Podle žalobkyně tak soud prvního stupně zcela pominul specifika přímého prodeje zástavy zástavním věřitelem, který tak činí vlastním jménem a na vlastní účet. Neplatnost z důvodu existence speciálního inhibitoria tak podle žalobkyně může postihovat toliko povinného. 5. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 5 Co 4/2022-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že byť z ustanovení §1356 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze odvodit zákonné oprávnění zástavního věřitele jednat při prodeji předmětu zástavy vlastním jménem a na vlastní účet, nemá podle mínění odvolacího soudu tato skutečnost za následek zánik důsledků speciálního inhibitoria podle ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu ve vztahu k postiženým nemovitým věcem, které mají být předmětem převodu. Podle odvolacího soudu se jedná o důsledek účinků derivativního nabytí vlastnického práva, založeného nikoliv vlastnictvím zástavního věřitele, nýbrž smluvní dispozicí s vlastnictvím povinného, které je účinně exekučně postiženo a právní nakládání s ním je ze zákona omezeno. Odvolací soud závěrem dodal, že akceptace názoru žalobkyně, že speciální inhibitorium nepostihuje neplatností právní jednání zástavního věřitele činěného na základě smluvního ujednání s povinným, by nevedla k ničemu jinému, nežli k negaci účelu exekučního řízení, kterým je vymožení pohledávky oprávněného a uspokojení jeho nároků. Výklad zastávaný žalobkyní by potom vedl k „odklánění“ exekučně postiženého majetku z exekučních řízení ve prospěch zástavních věřitelů a odejmutí možnosti řádného uspokojení oprávněných osob z výtěžku exekučně postižené a zpeněžované podstaty zákonem předvídaným způsobem. Podle odvolacího soudu závěrem nelze než podotknout, že práva zástavního věřitele na uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku prodeje zástavy jsou v exekučním řízení adekvátně chráněna jeho přednostním uspokojením podle ustanovení § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, dovoláním. Jeho přípustnost dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, konkrétně otázky, zda účinky speciálního inhibitoria vyplývající z exekučního příkazu a postihující nemovitou věc povinného brání povolení vkladu vlastnického práva k této nemovité věci na základě kupní smlouvy uzavřené na straně prodávající zástavním věřitelem při realizaci jeho zástavního práva formou přímého prodeje zástavy a za druhé, zda posouzení této otázky je posouzením vkladové podmínky dle ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) nebo ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. 7. Podle dovolatelky je nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, jenž zakládá speciální inhibitorium na nemovitý majetek, vylučuje prodej tohoto majetku zástavním věřitelem. 8. Tento názor podporuje následující argumentací. 9. Podle dovolatelky vyplývá z katastrálního zákona, že pokud jde o vymezení vkladových podmínek, rozlišuje katastrální zákon omezení účastníka řízení v nakládání s nemovitými věcmi jednak na omezení vyplývající přímo z právního předpisu podle § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona, jednak na omezení na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, která vyplývají z dosavadních zápisů v katastru nemovitostí podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. O omezení účastníka řízení v nakládání s nemovitými věcmi právním předpisem potom jde tehdy, pokud toto omezení vyplývá z předpisu přímo a zároveň není následkem rozhodnutí nebo nevyplývá z dosavadních zápisů v katastru nemovitostí. 10. Tyto podmínky však omezení v podobě speciálního inhibitoria podle ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu podle dovolatelky nesplňuje, překážka v povolení vkladu vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona tak není dána. 11. Co se týče omezení ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona, i zde má dovolatelka za to, že toto ustanovení nepředstavuje v nynějším případě překážku vkladu vlastnickéhopráva. Podle dovolatelky je zde totiž nutné zkoumat nejen samotnou skutečnost, zda z dosavadních zápisů v katastru nemovitostí vyplývá oprávnění účastníka nakládat s předmětem právního jednání a zda jsou účastníci omezení ve smluvní volnosti co do nakládání s tímto předmětem, ale zejména skutečnost, zda toto omezení v nakládání s předmětem právního jednání současně způsobuje neplatnost právního jednání, na jehož základě má být vklad povolen. Podle dovolatelky je to totiž právě tato neplatnost, a nikoliv samotné omezení, které je překážkou vkladu. Samotnou neplatnost je potom třeba posuzovat podle jiných právních předpisů – v tomto případě občanského zákoníku a exekučního řádu, neboť ze samotného ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona nelze tuto neplatnost dovozovat. 12. Podle dovolatelky je zákaz nakládání s majetkem, na který je uvaleno speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, uložen pouze povinnému. Neplatností tak není sankcionováno každé nakládání s majetkem postiženým exekučním příkazem, ale pouze právní jednání povinného, kterým povinný porušil zákaz nakládat s majetkem. V kontextu nynějšího řízení tak tento zákaz nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy ze dne 27. 11. 2020, kterým se zástavní věřitel pokusil realizovat své zástavní právo formou přímého prodeje zástavy. Zástavní dlužnice, jejíž nakládání s majetkem bylo omezeno, totiž sama neuzavřela kupní smlouvu ani nepodala návrh na vklad. Právním jednáním zástavního věřitele při uzavření kupní smlouvy nemůže dojít k porušení zákazu povinným. Dovolatelka nakonec uvádí, že zákonodárce nestanovil stav absolutní nepřevoditelnosti, resp. nezatížitelnosti nemovité věci postižené exekučním příkazem, který by na nemovité věci váznul a bránil dispozici s ní kterékoliv osobě, ale zvolil formu zákazu nakládání s postiženým majetkem konkrétní osobě, tedy povinnému. Tato konstrukce tak může způsobit pouze neplatnost právního jednání povinného, nikoliv však neplatnost právního jednání zástavního věřitele. 13. K věci se na výzvu soudu vyjádřil také Český úřad zeměměřičský a katastrální (dále též „ČÚZK“), coby tzv. amicus curiae, který ve svém stanovisku ze dne 19. 1. 2022 argumentoval, že je-li zákonem nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci omezen vlastník nemovité věci v nakládání s touto věcí, musí toto omezení nutně postihovat i každou osobu, která své oprávnění nakládat s nemovitou věcí odvozuje od vlastníka. Opačný závěr by mimo jiné umožnil účelové zmaření veškerých omezení tohoto typu obsažených v právním řádu. ČÚZK má tak za to, že v této věci není dostatečný toliko jazykový výklad, který akcentuje dovolatelka. Zákonný zákaz z logiky věci postihuje povinného nikoliv jako libovolnou osobu, ale jako vlastníka nemovité věci, od kterého odvozuje své oprávnění nakládat s nemovitou věcí i zástavní věřitel. Jakékoliv omezení vlastníka nemovité věci, které není spojeno pouze s jeho osobou, jako např. omezení svéprávnosti, se potom musí promítat i do postavení zástavního věřitele. Výše uvedené je obzvláště zřetelné při pohledu ze strany nabyvatele, který vlastnické právo nabývá odvozeně, přičemž nabytí vlastnického práva lze z logiky věci odvozovat jedině od dosavadního vlastníka, a to i přesto, že k němu dochází na základě právního jednání zástavního věřitele. 14. Na toto vyjádření ČÚZK reagovala dovolatelka replikou ze dne 11. 11. 2022. V ní uvedla, že jelikož před účinností nového občanského zákoníku možnost realizace zástavního práva přímým prodejem zástavy vlastním jménem zástavního věřitele neexistovala, a zároveň ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu mimo jiného označení příslušného odstavce nedoznalo s platností nového občanského zákoníku žádných změn, je podle dovolatelky zřejmé, že záměrem zákonodárce nebylo rozšíření okruhu osob, na které dopadá speciální inhibitorium, ani změna jeho koncepce jako omezení adresovaného výlučně povinnému. Omezení inhibitoria toliko na povinného lze podle dovolatelky dovodit také z toho, že vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkazy jsou doručovány toliko povinnému, nikoliv též zástavnímu věřiteli. Z toho lze vysledovat charakter speciálního inhibitoria jako zákazu adresovaného pouze povinnému. Nelze totiž akceptovat, že by speciální inhibitorium, nastávající v důsledku doručení exekučního příkazu, mohlo být účinné i vůči tomu, komu tento exekuční příkaz doručen nebyl.III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právních otázek, a to 1/ zda účinky speciálního inhibitoria postihující nemovitou věc povinného brání povolení vkladu vlastnického práva k této nemovité věci na základě kupní smlouvy uzavřené mezi kupujícím a zástavním věřitelem při realizaci jeho zástavního práva formou přímého prodeje zástavy; a 2/ zda posouzení této otázky je posouzením vkladové podmínky podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) nebo ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. 20. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu a v poměrech nastolených nyní účinným občanským zákoníkem dosud nebyly ve všech souvislostech vyřešeny. IV. Důvodnost dovolání 21. Dovolání je sice přípustné, není však důvodné. 22. Pro rozhodnutí právě projednávané věci je klíčová otázka, zda speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu postihující nemovitou věc znemožňuje nakládání s ní nejen povinnému, ale též zástavnímu věřiteli. 23. Podle ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu nesmí majetek, který je postižen exekučním příkazem, povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. 24. Podle ustanovení § 1359 o. z. se může zástavní věřitel, jakmile je zajištěný dluh splatný, uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě. 25. Nejvyšší soud se v minulosti vyslovil, že uvalení speciálního inhibitoria nebrání tomu, aby povinný účinně pozbyl vlastnictví k postiženým věcem v důsledku úkonů třetích osob nebo jiných právních skutečností (kupříkladu odstoupí-li prodávající od smlouvy, podle níž povinný jako kupující koupil postižené věci, uplyne-li lhůta zakládající nevyvratitelnou domněnku vypořádání společného jmění manželů nebo vyzve-li dárce povinného k vrácení daru, atd.). Na základě těchto skutečností povinný pozbude vlastnictví k postiženým věcem nebo podílům na nich, i když nastanou až ponařízení exekuce nebo po vydání exekučního příkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2678/2006). Tyto závěry však postihují situace, kdy k zániku vlastnictví dosavadního vlastníka dochází na základě právních skutečností zásadně nezávislých na vůli povinného. Z tohoto důvodu nejsou výše uvedené závěry přiléhavé pro situace, kdy s vlastnickým právem povinného disponuje zástavní věřitel. 26. Zástavní věřitel, který na základě oprávnění ve smyslu ustanovení § 1359 odst. 1 o. z. převádí vlastnické právo k nemovité věci, jedná sice svým jménem a na svůj účet, nicméně nakládá s vlastnickým právem zástavního dlužníka k nemovité věci, a to na základě zákonného oprávnění, jež ovšem v každém případě odvozuje výlučně od právního jednání povinného (od obsahu zástavní smlouvy uzavřené mezi zástavcem [povinným] a zástavním věřitelem). 27. Právní vztah mezi účastníkem 1/ (jakožto zástavním věřitelem) a účastnicí 2/ (jakožto zástavní dlužnicí a vlastnicí předmětných nemovitých věcí) založený dodatkem č. 1 ze dne 21. 1. 2014 k zástavní smlouvě, jímž byl umožněn přímý prodej zástavy (předmětných nemovitých věcí), má prvky nepřímého zastoupení, byť jej zcela nevyčerpává. Podle ustálené rozhodovací praxe představované např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3658/2007, či ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1798/2009, nepřímý zástupce (tzv. náhradník) jedná na účet zastoupeného, avšak vlastním jménem. Ve vztahu k třetím osobám vystupuje sám za sebe a sám také nabývá práva a povinnosti z právních jednání se třetími osobami, zatímco mezi nepřímo zastoupeným a třetí osobou z jednání zástupce žádný právní poměr bezprostředně nevzniká. Nepřímý zástupce je pouze zavázán nabytá práva a převzaté povinnosti následně převést na zastoupeného. Nepřímé zastoupení je tak ve své podstatě pojmenování třídy specifických právních poměrů mezi nepřímým zástupcem a zastoupeným, z nichž vyplývá povinnost nepřímého zástupce uskutečnit vlastním jménem určitá jednání, jež jsou v konečném důsledku prováděna ve prospěch zastoupeného, avšak bezprostředně nevyvolávají vznik žádných práv a povinností mezi zastoupeným a třetí osobou, s níž nepřímý zástupce jedná. Již proto odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí zcela přiléhavě zdůraznil důsledek derivativního nabytí vlastnického práva odvozovaného nikoliv od vlastnictví zástavního věřitele, nýbrž od vlastnictví povinného. 28. V nyní posuzovaném případě byl prostřednictvím dodatku k zástavní smlouvě sjednán způsob realizace zástavy tzv. přímým prodejem, na jehož základě byla dne 27. 11. 2020 uzavřena mezi žalobkyní a účastníkem 1) kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitých věcí. Účastnice 2) však byla v nakládání s předmětnými nemovitými věcmi omezena speciálním inhibitoriem nejpozději k datu 9. 6. 2020, kdy jí byl doručen exekuční příkaz. Jelikož byla účastnice 2) ke dni podání návrhu na vklad (1. 12. 2020) omezena v nakládání s předmětnými nemovitými věcmi ze zákona, musí takové omezení co do možnosti dispozice s vlastnickým právem k předmětným nemovitým věcem nutně dopadat i na smluvní dispozice zástavního věřitele, jenž své oprávnění odvozuje právě a jen od smluvního jednání zástavce (povinné). 29. Dovolatelka ve své dovolací argumentaci akcentuje jazykový výklad posuzovaného ustanovení, když je podle ní z formulace „právní jednání, kterým povinný porušil zákaz“, obsažené v ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, zřejmé, že neplatností dle uvedeného ustanovení může být postiženo pouze jednání samotného povinného proti tomuto zákazu, v nynější věci však byla předmětná smlouva uzavřena nikoliv povinnou, ale zástavním věřitelem; zákaz vyplývající ze speciálního inhibitoria by se tak na jednání dovolatelky neměl vztahovat. Této argumentaci však nelze přisvědčit. 30. Na povinnost soudu neomezovat se při výkladu právních předpisů na jejich doslovné znění, nýbrž vykládat je též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie), opakovaně ve své judikatuře poukazuje Ústavní soud. Již ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení,nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V nálezu pléna ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeném pod č. 63/1997 Sb., pak dovodil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. V nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněném pod číslem 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uzavřel, že aplikace práva, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu, je naprosto neudržitelným momentem používání práva. Vyložil, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Zdůraznil, že mechanická aplikace právních předpisů abstrahující od smyslu a účelu právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 31. Smyslem institutů tzv. generálního a speciálního inhibitoria a exekuce jako takové je uspokojení vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů exekuce na straně oprávněného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1934/2020), přičemž slouží k ochraně oprávněného, dalšího oprávněného, přihlášených či zajištěných věřitelů, nikoli však dalších osob či dokonce povinného (srov. např. usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3598/2021). 32. Pokud by Nejvyšší soud přisvědčil oponentnímu výkladu dovolatelky o omezení vycházejícího ze speciálního inhibitoria, které by postihovalo toliko povinného, ale umožňovalo by současně zástavnímu věřiteli s majetkem disponovat pro potřeby zpeněžení zástavy, umožnil by povinnému – navzdory pravomocnému exekučnímu příkazu k prodeji nemovité věci – skrze včasně zřízená zástavní práva vyvádět speciálním inhibitoriem postižený majetek z exekučního řízení, a tím zabraňovat jeho zpeněžení ve prospěch oprávněných osob. Toto jednání by se tak negativně projevilo do majetkových poměrů oprávněných subjektů v exekučním řízení. Lze proto naopak dovodit, že je namístě vyložit § 47 odst. 6 exekučního řádu, pokud jde o jeho adresáty, prostřednictvím logického výkladu a fortiori, konkrétně pak prostřednictvím argumentu „a maiori ad minus“, tedy platí-li zákaz pro povinného, musí platit i pro ty osoby, jež své právní postavení od povinného zprostředkovaně odvozují. 33. Současně nelze pominout, že právní úprava exekučního řízení pozici zajištěných věřitelů náležitě reflektuje tím, že jim přiznává privilegované postavení skrze právo na přednostní uspokojení při prodeji nemovitých věcí povinného podle ustanovení § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. V poměru exekučního řízení ve vztahu k nemovité věci, na kterou je exekučním příkazem uvaleno speciální inhibitorium, tak privilegované postavení zástavního věřitele představuje speciální úpravu oproti obecnému právu uspokojit se přímým smluvním prodejem zástavy. 34. Doplňuje se v té souvislosti, že exekuční řád neupravuje specifické postavení zajištěného věřitele, které vyplývá např. z ustanovení § 293 a § 230 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, a které umožňuje zástavnímu věřiteli dávat insolvenčnímu správci závazné pokyny ke způsobu zpeněžení věci sloužící k zajištění pohledávky. Již proto nelze rozumně dovodit, že by zajištěný věřitel měl v rámci exekučního řízení zcela mimo rámec odpovídající procesní úpravy privilegované postavení potud, že by mohl na místo soudního exekutora volně nakládat s majetkem dotčeným exekucí, a to (jen) podle dříve uzavřené smlouvy s povinným. S uvedenými závěry konvenuje i dostupná literatura, podle níž stejně jako u ostatních způsobů realizace zajištění, i ohledně privátního prodeje zástavy platí, že individuální uspokojení věřitelů ustupuje uspokojení kolektivnímu. S realizací zástavního práva privátním prodejem zástavy proto bude možno započít a pokračovat jen pokud a dokud ohledně zástavního dlužníka nebude vedeno insolvenční řízení (srov. RICHTER, Tomáš. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – zástavní právo. Obchodněprávní revue, 2013, č. 9, s.241-256). Uvedené závěry doktríny jsou pak vztahovány přímo do poměrů řízení exekučního: Je nasnadě, že dohodu o způsobu uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 1359 odst. 1 obč. zák. uzavírají na jedné straně zástavní věřitel a na druhé zástavní dlužník (případně zástavce). Právě majetku zástavního dlužníka se realizace zástavního práva bytostně týká; zástavnímu dlužníkovi jakožto vlastníkovi majetku, z něhož je zajištěná pohledávka věřitele případně uspokojována, proto svědčí právo podílet se na rozhodnutí, jak má být jeho majetek zpeněžen nebo jinak užit k uspokojení zástavního věřitele. Privátní způsob zpeněžení má s ohledem na úpravu v občanském zákoníku i své další právní limity, které sníží jeho praktickou použitelnost (nesvědčí mu například přednostní procesní postavení ve vztahu k exekuci vedené na zástavu – je-li na zástavu vedena exekuce jiným věřitelem, zástavu nelze za těchto okolností zpeněžit dohodnutým privátním způsobem, srov. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo, Praha, Wolters Kluwer, Praha 2019, 3. aktualizované vydání, marg. 10. 4. 2. 3, dostupné v systému www.aspi.cz). 35. V případě argumentu, že institut speciálního inhibitoria dopadá pouze na povinného a jeho jednání, jelikož jedině jemu (a nikoliv již zástavnímu věřiteli) je exekuční příkaz doručován, nelze odhlédnout od skutečnosti, že exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí se formou poznámky zapisuje do katastru nemovitostí, čímž je v souladu s principem formální publicity veřejně přístupný široké veřejnosti, tedy i zástavnímu věřiteli. Ve smyslu zásady vigilantibus iura je potom na zástavním věřiteli, aby se s případnými právními vadami váznoucími na nemovité věci seznámil před zamýšleným zpeněžením nemovité zástavy. 36. Lze tedy shrnout, že prostřednictvím prvé otázky se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost řešení, na němž bylo vystavěno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. 37. Podle § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitou věcí. 38. Podle § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadních zápisů v katastru nevyplývá, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezeni rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního jednání. 39. Ve vztahu ke druhé dovolatelkou předkládané otázce týkající se posouzení vkladových podmínek ve smyslu ustanovení § 17 katastrálního zákona Nejvyšší soud poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 [rozsudek uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 84/2011“)], ve kterém uzavřel, že je-li zastavena exekuce, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu ustanovení § 44a exekučního řádu, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. 40. V navazujícím rozsudku ze dne 30. 5. 2015, sp. zn. 29 ICdo 47/2013, uveřejněném pod číslem 87/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však Nejvyšší soud věc skutkově odlišil od R 84/2011 a hodnotil sankci absolutní neplatnosti v kontextu speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 44 odst. 6 exekučního řádu. Zde Nejvyšší soud v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem shledal, že jelikož byla kupní smlouva uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, jelikož dále šlo o porušení zákazu nastaveného speciálním inhibitoriem dle § 47 odst. 6 exekučního řádu ve vztahu ke konkrétnímu způsobu provedení exekuce pro konkrétní majetek, a za poslední jelikož soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy (jejími smluvními stranami neboosobami, jež by převod odsouhlasili), přičemž oprávněným vymáhaná pohledávka (pro kterou byl exekuční příkaz vydán) nebyla v době uzavření kupní smlouvy uspokojena, byla kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu. 41. V nynějším případě byla kupní smlouva taktéž uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, resp. dokonce i po právní moci (doručení) exekučního příkazu, a realizací této kupní smlouvy nedošlo k uspokojení věřitelů v rámci daného konkrétního exekučního řízení, jelikož vedlejší účastník 1) jakožto zástavní věřitel nebyl oprávněným, v jehož prospěch byl vydán exekuční příkaz, od jehož právní moci obecné soudy odvozovaly účinnost speciálního inhibitoria. Za takové situace nebylo důvodů se od závěrů rozsudku sp. zn. 29 ICdo 47/2013 odchylovat. Právní jednání spočívající v nakládání s nemovitou věcí stiženou speciálním inhibitoriem tak bylo od počátku neplatné. 42. Jelikož absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3307/2011), dopadá ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona také na omezení v nakládání s nemovitými věcmi v důsledku speciálního inhibitoria (k tomu také analogicky viz Barešová, E., Bláhová, I., Doubek, B., Janeček, B., Nedvídek, L., Souček, P. Katastrální zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2019, s. 246, a tam uvedené ustanovení § 335b o. s. ř.). 43. Účastnice 2) byla a je v souladu s ustanovením § 13 katastrálního zákona účastníkem vkladového řízení, protože vůči ní nastaly účinky speciálního inhibitoria dle ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, odvolací soud nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí uzavřel, že bylo na místě zamítnutí návrhu na vklad ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona. 44. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť i řešení zpochybněné dovolatelkou druhou předestřenou otázkou, je správné.

decision_121.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2015, sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2107.2013.1 Číslo: 2/2016 Právní věta: Bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vztahuje se vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř. toliko na běh lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost, nikoliv žaloby na obnovu řízení. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.02.2016 Spisová značka: 23 Cdo 2107/2013 Číslo rozhodnutí: 2 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Lhůty, Obnova řízení Předpisy: § 233 o. s. ř. § 235 odst. 2 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 6 Cmo 480/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 10. 2012, č. j. 38 Cm 1/2010-332, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Žalobu na obnovu řízení soud prvního stupně vycházeje z § 233 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, zamítl z důvodu, že byla podána opožděně, aniž se zabýval otázkou, zda žalovaným (správně žalobcem) uplatněné skutečnosti představují důvod pro povolení obnovy řízení dle ustanovení § 228 o. s. ř. 3. K odvolání žalobce V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2013, č. j. 6 Cmo 480/2012-363, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).4. Odvolací soud se plně ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně. Za správné považoval jeho zjištění, že žaloba byla podaná dne 22. 6. 2012 a rozsudek, kterého se předmětná žaloba týká, nabyl právní moci doručením rozsudku Vrchního soudu jako odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2007, a to dne 11. 7. 2007. Stejně tak souhlasil s jeho právním posouzením. Žalobce se o důvodu obnovy dozvěděl dnem, kdy mu byl doručen rozsudek Vrchního soudu v Praze, tedy dne 11. 7. 2007, a tímto dnem také rozsudek, kterého se předmětná žaloba týká, nabyl právní moci. Protože žaloba na obnovu řízení byla podána až dnem 22. 7. 2012, nebyly splněny uvedené lhůty stanovené ustanovením § 233 o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 6. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když nepřihlédl při posuzování lhůt k podání žaloby o obnovu řízení k ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř., resp. toto procesní ustanovení nesprávně vyložil. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze nepočítat do běhu lhůty k podání žaloby na obnovu řízení dobu od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. 7. V závěru navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný tak, že je považuje za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 12. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda se do běhu lhůty k podání žaloby na obnovu řízení počítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání.IV. Důvodnost dovolání 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Podle § 235 odst. 2 o. s. ř., bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Ustanovení § 234 odst. 1 až 4, na které odkazuje § 235 odst. 2 o. s. ř., potom upravuje lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Lhůty k podání žaloby na obnovu řízení jsou samostatně upraveny v § 233 o. s. ř. Zákonodárce tak v ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř. výslovně a jednoznačně řeší vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího lhůtu do běhu lhůt pro podání toliko žaloby pro zmatečnost, nikoli žaloby na obnovu řízení. 15. Jde přitom o jinou situaci než tu předvídanou § 235b odst. 3 o. s. ř., kdy zákon v případě podání dovolání proti napadenému rozhodnutí upravuje přerušení řízení jak o žalobě pro zmatečnost, tak o žalobě na obnovu řízení, a to až do rozhodnutí dovolacího soudu (vzhledem k předvídaným těmto oběma žalobám v prvním odstavci ustanovení § 235b o. s. ř.). 16. Nelze proto považovat za správný názor vyjádřený částí teorie, podle níž „s ohledem na to, že při současném napadení rozhodnutí žalobami na obnovu řízení nebo pro zmatečnost a dovoláním požívá dovolání přednosti (k tomu viz § 235b odst. 3), má účastník právo s podáním žaloby vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu. Do běhu lhůt k žalobě se proto nezapočítává doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu“ (srov. SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 715). Ke stejnému závěru srov. i DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F.; JAVŮRKOVÁ, N.; KASÍKOVÁ, M. LAVICKÝ a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1196. 17. Za situace, kdy žaloba na obnovu řízení byla podána 22. 6. 2012 a rozsudek, kterého se předmětná žaloba týká, nabyl právní moci 11. 7. 2007, je správný závěr odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí lhůty stanovené ustanovením § 233 o. s. ř. 18. Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§ 243d písm. a] o. s. ř.], a proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

decision_1210.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2016, sp. zn. 8 Tdo 90/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.90.2016.1 Číslo: 36/2016 Právní věta: Porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku může být shledáno i v jednání pachatele - vlastníka nebo držitele domácího zvířete (např. psa), který nezabránil jeho volnému pobíhání po pozemní komunikaci tak, aby s ním byl spojen natolik, že jej mohl ovládat (měl ho např. na vodítku), a v důsledku toho došlo ke střetu zvířete s jiným účastníkem provozu na pozemní komunikaci, jemuž tím byla způsobena těžká újma na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku). Příčina vzniku uvedeného následku spočívá v porušení povinnosti vymezené v § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích plynoucí z § 4 písm. a) tohoto zákona, neboť pachatel jako chodec [§ 2 písm. a), j) zákona o silničním provozu] na pozemní komunikaci byl povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, neboť tyto povinnosti mají zamezit neovladatelnému chování těchto zvířat, která představují nepředvídatelné překážky provozu na pozemní komunikaci, jež obvykle vedou k těžkým následkům. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 25.02.2016 Spisová značka: 8 Tdo 90/2016 Číslo rozhodnutí: 36 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Porušení důležité povinnosti, Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoníku § 147 odst. 2 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné M. J. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 11 To 157/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 31/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 4 T 31/2015, byla obviněná M. J. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku,jehož se dopustila tak, že dne 13. 6. 2014 kolem 17:20 hodin na místní komunikaci v katastru obce L., mezi obcemi L. a S., si počínala v rozporu s ustanovením § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), když při chůzi na pravé straně vozovky venčila svého psa plemena Kavalír King Charles Španěl tzv. na volno, tedy bez uvázání na vodítku, a pes na zavolání povelu „k noze“ majitelky vběhl přijíždějícímu motocyklistovi J. R., jedoucímu na motocyklu zn. Husaberg, v mírné levotočivé zatáčce v klesání z pravé strany do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu motocyklu se psem a pádu motocyklisty na vozovku, při němž utrpěl těžkou distorzi pravého kolene a přetržení předního křížového vazu vyžadující operaci – egalizaci vazu s předpokládanou dobou léčení 6 až 8 týdnů a předpokládanou další operací z důvodu nestability pravého kolene, a došlo k poškození motocyklu zn. Husaberg vlastníka M. M. 2. Za uvedený trestný čin byla obviněná M. J. odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 20 718,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození M. M. a J. R. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení v celém rozsahu. 3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 11 To 157/2015, odvolání obviněné a poškozeného J. R. podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. J. prostřednictvím obhájkyně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1. písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž uvedla, že respektuje povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale i přes toto konstatování namítla, že v její věci nebyl soudy obou stupňů řádně zjištěn skutkový stav, neboť soudy nedostály své povinnosti vymezené ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Zejména soud prvního stupně hodnotil zajištěné důkazy způsobem neodpovídajícím zásadám vymezeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Vytkla, že výrok o vině založil na skutkovém zjištění spočívajícím na tom, že pes vběhl na pozemní komunikaci do jízdní dráhy motocyklistovi, přičemž podle obviněné v době, kdy motocykl přijížděl, se pes nepohyboval, ale seděl u její levé nohy, o čemž měly svědčit fotografie, které předložila, prokazující, že se jednalo o psa vycvičeného, schopného reagovat nejen na slovní pokyny, ale i na pohyby rukou a oční kontakt s obviněnou. Soud však neprovedl žádný důkaz objasňující, že se pes pohyboval na pozemní komunikaci, ač se jednalo o zásadní okolnost, která zůstala neprokázána. 5. Nesprávnost ve skutkovém zjištění byla podle obsahu dovolání založena na vadném posouzení správnosti a úplnosti znaleckého posudku společnosti MBL Crash Expert, s. r. o., který vypracoval jednatel této společnosti Ing. J. G. Na jeho podkladě soudy rozhodly o vině obviněné i přesto, že se jedná o důkaz osamocený, který nebyl hodnocen ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy. Zmínila, že znalec závěry o rychlosti motocyklu v okamžiku zahájení brzdění dovodil z výpovědi motocyklisty J. R. v přípravném řízení bez toho, aby provedl vlastní zkoumání nebo se vypořádal dostatečně s tím, jaký rychlostní stupeň měl poškozený v době střetu zařazen, přestože tato skutečnost měla vliv na rychlost motocyklu, když nejistotu ohledně této skutečnosti podporovala i výpověď poškozeného, který ji uváděl v různých variantách. Obviněná též vytkla, že znalec nevzal v úvahu, že policejní orgán místo střetu motocyklu se psem nezajistil a že s motocyklem bylo po dopravní nehodě manipulováno, a vycházel pouze ze stop zanesených do protokolu o dopravní nehodě. Podle obviněnéznalecký posudek vychází z chybných skutkových zjištění, nelze jej považovat za věrohodný, protože znalec na místě dopravní nehody nikdy nebyl, neprovedl zaměření komunikace, nezabýval se ani charakteristikou jízdy řidiče motocyklu a jeho manévrovacími schopnostmi a nebyl schopen se vyjádřit k časovému průběhu dopravní nehody, když brzdový systém byl v pořádku a znalec připustil, že neměl dostatek relevantních dat, aby mohl učinit řádnou analýzu nehodového děje motocyklu. Závěry znaleckého posouzení v obviněné vzbuzují rozpaky, neboť v nich nejsou vypořádány všechny nabízející se skutkové verze, jež se ve věci objevily. Obviněná nepovažovala za dostatečné ani další ve věci provedené důkazy, s jejichž hodnocením se nespokojila. Šlo např. o výpověď poškozeného, že při najíždění do zatáčky pes vyskočil z lesíka, ale z protokolu o dopravní nehodě a z přiložené dokumentace je zřejmé, že zde žádný lesík není, a že podle něj byla viditelnost v prostoru nehody špatná, navíc nebyla zadokumentována ani konečná poloha motocyklu. Podle obviněné tak soudy neměly, kromě výpovědi poškozeného, jejíž pravdivost zpochybnila, a vadného znaleckého posudku, k dispozici žádné důkazy, které by prokazovaly, že pes běhal po komunikaci. Z těchto důvodů skutková zjištění nebyla řádně objasněna, v čemž shledala existenci extrémního nesouladu, který se promítl i v nedostatcích náležitostí rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., když z rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se soudy při hodnocení důkazů řídily, a proč některé svědecké výpovědi upřednostnily před jinými. Za vadu obviněná považovala i to, že soudy nevyhověly jejím návrhům na provedení dalšího dokazování a toto své rozhodnutí ani dostatečně neodůvodnily. 6. Přes tyto skutkové výhrady obviněná i se zřetelem na soudy učiněná skutková zjištění namítla, že použitá právní kvalifikace nemůže obstát pro nedostatek příčinného vztahu mezi jednáním, jež jí je kladeno za vinu, a vzniklým následkem, tedy proto, že nebyla zachována příčinná souvislost, neboť nemohla předvídat, že řidič terénního motocyklu bez platné technické prohlídky, nedisponující příslušným řidičským oprávněním, se bude na komunikaci chovat tak, že ohrozí osoby a psa nacházející se na krajnici. V takovém jednání nelze spatřovat ani nedbalost nevědomou, když navíc závěr o zavinění musí být v daném řízení dostatečně prokázán. V námitce proti svému zavinění poukázala na to, že nelze přikládat zvláštní důležitost žádnému důkaznímu prostředku, což nebylo v její věci respektováno, protože soudy posuzovaly otázku zavinění pouze na základě znaleckého posudku a nezabývaly se tím, zda její jednání spočívající v tom, že psa nedržela pevně na vodítku, bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Bylo nutné zkoumat, zda lze dovodit konkrétní rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinků a následku. Proto se zavinění stává rozhodujícím znakem, kdy soud musí vzít v potaz veškeré relevantní okolnosti případu. Ze závěru soudů, že neměla psa napevno, podle obviněné nevyplynulo, že by mohla předvídat, že pes může vběhnout do vozovky, a to navíc v intenzitě hrubého porušení zákona. 7. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněná vytkla, že soudy nevyužily v její věci důsledně principu ultima ratio, protože neposuzovaly ve vymezené rovině veškeré okolnosti daného případu, a mylně tak dovodily předvídatelnost způsobeného následku ve formě kolize psa s motocyklem. 8. Vzhledem ke shora zmíněným nedostatkům obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 11 To 157/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 4 T 31/2015, zrušil. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání označila námitky obviněné za totožné s těmi, jež uplatňovala od počátku trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů v potřebném rozsahu vypořádaly. Námitku obviněné, že se pes v době, kdy motocykl přijížděl, nepohyboval, neboť seděl u její levé nohy, státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněnou a uvedla k ní, že obviněná dostatečně nezajistila pohyb psa, který pobíhal bez vodítka v prostoru pozemní komunikace, čímž porušila povinnosti vyplývající z § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. Zavinění z nedbalosti však kromě míry povinné opatrnosti podle pravidel silničníhoprovozu obsahuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je účastník v konkrétním případě schopen vynaložit, přičemž obě povinnosti, resp. možnost předvídat porušení či ohrožení zájmu, musí být dány současně. V daném případě obviněná věděla, že se pohybuje se psem po úzké komunikaci s provozem, takže volný pohyb psa může vytvořit pro takový provoz potencionální nebezpečí, přičemž tvrzení obviněné o tom, že pes byl vycvičen, je z tohoto pohledu zcela irelevantní, neboť ohrožujícímu pohybu psa nezabránila. Státní zástupkyně tak shledala, že soud druhého stupně správně dovodil, že byť je zvíře podrobeno výcviku, je vždy nutné počítat s určitými nečekanými reakcemi, které mohou mít svůj podnět ve vjemech zvířete člověkem nepostřehnutelných. 10. S ohledem na tyto závěry státní zástupkyně shledala meritorní rozhodnutí správným a bez vad, které by bylo potřeba napravit cestou dovolání, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. 11. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství dovolatelka ve své písemné replice reagovala ve shodě s argumenty uplatněnými v dovolání a zopakovala svůj požadavek, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zvolenými dovolacími důvody, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů vymezených v § 265b tr. ř. 13. Obviněná dovolání podala z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. lze napadená rozhodnutí přezkoumat tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). 15. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 16. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat správnost postupu při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, protože jde o činnost, která spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Je povinen vycházet ze skutkových zjištění, jež podle výsledků provedeného dokazování učinily soudy nižších stupňů, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). 17. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pokud jej obviněný vytkne. Jednalo by se o něj, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04), což však může nastat tehdy, když je takový extrémní nesoulad v dovolání namítnut a objektivně Nejvyšším soudem zjištěn, což se však v přezkoumávané věci nestalo. IV. Důvodnost dovolání 18. Se zřetelem na takto vymezené důvody dovolání obviněná dostála podmínkám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami, jimiž brojila proti tomu, že u ní nebylo možné shledávat potřebnou míru opatrnosti, a tudíž nenese za vznik dopravní nehody žádnou odpovědnost, a jejichž prostřednictvím tvrdila, že mezi jejím jednáním a vzniklým následkem nebyla zachována příčinná souvislost. Tyto námitky, jež mají právní povahu, mohl Nejvyšší soud podrobit meritornímu přezkumu, protože obviněná jimi vytýkala právní vady na podkladě skutku zjištěného soudy a uvedeného ve výroku rozsudku. 19. Na podkladě zjištěných skutkových okolností, jak jsou ve výroku rozsudku zaznamenány a v jeho odůvodnění rozvedeny, Nejvyšší soud posuzoval důvodnost námitek obviněné uplatněných relevantně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž brojila proti zavinění z nedbalosti a příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem i proti použití přísnější právní kvalifikace v podobě porušení důležité povinnosti. 20. Podle soudu prvního stupně se obviněná činu, jenž jí je kladen za vinu, dopustila tím, že na pozemní komunikaci neměla při venčení svého psa uvázaného na vodítku a ponechala ho tzv. na volno, proto vběhl přijíždějícímu motocyklistovi J. R. z pravé strany do jízdní dráhy, kde se s ním střetl, a v důsledku toho motocyklista padl na vozovku a utrpěl těžké zranění. V tomto jejím činu soudy shledaly naplnění znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Naplnění uvedené skutkové podstaty soud prvního stupně spatřoval v tom, že i když si byla obviněná vědoma, jak sama uvedla, přijíždějícího vozidla, nezajistila svého psa a nechala jej volně pobíhat, v důsledku čehož došlo nejméně 1,2 m od pravého krajevozovky v jejím prostoru ke střetu s projíždějícím motocyklem. Za důvod tohoto střetu a následného těžkého zranění poškozeného soud považoval zásadně to, že obviněná porušila povinnost plynoucí z ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož měla psa vzít na vodítko, nebo ho alespoň podržet za obojek nebo vzít např. do náruče. Protože tuto povinnost nesplnila a psa nezajistila, došlo ke vzniku těžkého zranění, které bylo důsledkem porušení důležité povinnosti plynoucí z § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Po subjektivní stránce čin obviněné posoudil jako spáchaný v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. (srov. stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, jenž se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, ve vztahu k porušení důležité povinnosti (viz strana 4 přezkoumávaného usnesení) dodal, že vedle povinnosti plynoucí z § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. obviněná tím, že nezajistila svého psa na pozemní komunikaci, nesplnila ani obecnou povinnost vyplývající z § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ve způsobu jízdy poškozeného motocyklisty odvolací soud nezjistil na základě výsledků provedeného dokazování nic, co by se z jeho strany bezprostředně podílelo na vzniku této nehody, neboť ani jeho řidičská nezkušenost, ani to, že neměl řidičský průkaz, se konkrétně do nehodového děje nepromítlo. 21. Nejvyšší soud k námitkám obviněné směřujícím proti nesprávné právní kvalifikaci považuje za nutné uvést, že přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z uvedených více alternativ okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku soudy shledaly, že obviněná ji naplnila tím, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. 22. K uvedeným závěrům soudů obou stupňů Nejvyšší soud ve smyslu relevantně uplatněných námitek nejprve k výhradám obviněné proti subjektivní stránce dodává, že z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. 23. Okolnost, zda byl, nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, podle zásady vyslovené přímo v § 16 tr. zákoníku, není sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek rozhodná. Podstatným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). 24. Podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde o nevědomou nedbalost, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. S tím souvisí i zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Rozsah náležité opatrnosti ve smyslu objektivního hlediska je třeba zpravidla zkoumat napodkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v souvislosti se silniční dopravou vyplývá ze zákona č. 361/2000 Sb. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86, uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237). 25. Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 16 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63, uveřejněné pod č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, uveřejněné pod číslem 20/1981 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68, uveřejněné pod číslem 50/1968 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. 26. V projednávané trestní věci míra potřebné opatrnosti u obviněné plynula z toho, že byla majitelkou psa, jehož venčila na pozemní komunikaci, aniž by nad ním měla vládu a mohla ovlivňovat jeho chování, jak stanoví ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož vlastník nebo držitel domácích zvířat je povinen zabránit pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci (srov. § 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Uvedená povinnost byla do zákona č. 361/2000 Sb. doplněna s účinností od 1. 7. 2006 na základě zákona č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, proto, aby byla posílena bezpečnost silničního provozu. Uvedené ustanovení vymezuje povinnost vlastníků a držitelů domácích zvířat zabránit jimi chovaným zvířatům v pobíhání po pozemních komunikacích. Tato povinnost se týká všech chovaných zvířat, tedy i psů, a to ve vztahu kjakémukoliv pobíhání po pozemní komunikaci, což je zásadně v zájmu bezpečnosti provozu. Za volné pobíhání se považuje každá situace, kdy domácí zvíře není zcela pod kontrolou osoby, která zvíře vede, a jeho zákaz se vztahuje na všechny typy pozemních komunikací. Tento názor je v souladu i s odbornou literaturou. Za volné pobíhání domácích zvířat – v daném případě psa – po pozemní komunikaci se z pohledu bezpečnosti provozu považuje každá situace, kdy domácí zvíře není na vodítku, tj. není fyzicky spojeno s osobou, která zvíře vede. Vlastník nebo držitel zvířete pak odpovídá za následky, které mohou v důsledku volného pobíhání zvířete v silničním provozu nastat (srov. např. KUČEROVÁ, H. Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou a předpisy souvisejícími na CD. Praha: Leges, 2008, s. 259, 260). 27. V posuzované věci obviněná jako chovatelka a majitelka předmětného psa byla účastnicí silničního provozu, neboť podle § 2 písm. a), j) zákona č. 361/2000 Sb. je účastníkem provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích, přičemž je jím i chodec, který vede psa, pohybující se s tímto psem na pozemní komunikaci. S ohledem na § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. byla povinna zajistit, aby se její pes na vozovce volně nepohyboval, tzn. byla povinna ho mít na vodítku nebo jinak připoutaného k sobě, aby byla schopna jeho chování ovládat. Obviněná navíc jako účastník provozu na pozemní komunikaci měla respektovat povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 zákona č. 361/2000 Sb. upravující povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, mezi nimi zejména [podle písm. a)] chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob. 28. Tyto povinnosti obviněná nesplnila, nerespektovala je a svého psa nechala bez vodítka volně pobíhat, ač jako zkušená chovatelka, jak sama ve své výpovědi předkládala, byla o těchto povinnostech zpravena a měla vědomost o tom, že na pozemní komunikaci musí z hlediska bezpečnosti provozu dbát na to, aby se pes volně nepohyboval a nezpůsobil situaci, při níž dojde ke škodám na majetku nebo na zdraví osob. K tomu, aby takový následek nenastal, byla obviněná povinna mít psa fyzicky ve své moci (na vodítku, držet za obojek, v náručí apod.) tak, aby v každém případě mohla jeho ovládáním čelit, resp. odvrátit nebezpečí, které by pes mohl způsobit. Protože obviněná nerespektovala tyto povinnosti, ze subjektivního i objektivního hlediska nezachovala potřebnou míru opatrnosti, čímž zapříčinila, že její volně se pohybující pes v prostoru pozemní komunikace způsobil střet s motocyklistou, který v důsledku tohoto s motocyklem upadl a způsobil si těžké zranění. 29. Uvedená situace svědčí o tom, že činem obviněné byly naplněny znaky charakterizující nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku; nebylo rozhodné, zda se jednalo o cvičeného psa, jenž je obvykle poslušný povelům pachatelky, protože uvedená zákonná povinnost se týká všech domácích zvířat bez výjimek. Jestliže obviněná uvedenou zákonnou povinnost mít na pozemní komunikaci psa pod svým plným vlivem, třeba na vodítku, nerespektovala a toto její porušení vedlo k následku, jenž nastal, nese za něj trestní odpovědnost, neboť došlo ke škodlivému následku, zde konkrétně v podobě těžké újmy na zdraví (srov. § 122 odst. 2 tr. zákoníku), a tudíž k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. 30. K námitce obviněné, že její jednání nebylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, se již správně vyjádřil v napadeném rozhodnutí odvolací soud (viz stranu 4 odůvodnění jeho usnesení) a v souladu s ním lze doplnit, že následek, jenž u poškozeného motocyklisty nastal, je v příčinné souvislosti s porušením uvedené povinnosti obviněné. Tato příčinná souvislost nebyla přerušena žádnou jinou skutečností, a to ani nezkušeností motocyklisty, neboť jedinou příčinou vzniklého následku bylo neopatrné a neodpovědné chování obviněné vycházející z porušení shora rozvedené zákonné povinnosti. V tomto projednávaném případě je proto splněn i požadavek trestněprávního relevantního příčinného vztahu, neboť obviněná svým protiprávním jednáním naplnila znaky trestného činu a následek důležitý z hlediska skutkové podstaty tohoto trestného činu skutečnězpůsobila, protože porušení citované povinnosti zde bylo zásadní příčinou vzniku protiprávního následku (resp. účinku). Jednání poškozeného, který řídil motocykl na pozemní komunikaci bez patřičného řidičského oprávnění a bez provedené technické kontroly, je sice porušením předpisů správního práva, avšak s ohledem na průběh nehodového děje tato okolnost podle zjištěných skutkových okolností nevedla k vlastnímu vzniku a průběhu dopravní nehody, resp. ke kolizi se psem, a ani nebyla způsobilá přerušit v jednání obviněné zjištěnou příčinnou souvislost se vzniklým následkem. Pokud by se k ní zejména nezkušenost řidiče (což je úvaha jen v obecné rovině, protože takové skutkové zjištění učiněno nebylo) spolupodílela na následku, ani tehdy by k přerušení příčinné souvislosti mezi zaviněným jednáním obviněné a vzniklým následkem s ohledem na shora vyjádřená pravidla nevedlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1146/2012). 31. Ze všech těchto důvodů soudy správně dovodily, že obviněná naplnila znaky základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. 32. K námitce obviněné, že neměla být uznána vinnou okolností podmiňující vyšší trestní sazbu, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že soudy, jak je shora zmíněno, shledaly tento kvalifikační znak naplněným jednak s ohledem na vzniklý závažný následek, k němuž došlo porušením zákonné povinnosti podle § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., jednak i proto, jak zdůraznil též odvolací soud, že obviněná nesplnila ani svou obecnou prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 33. Nejvyšší soud, jenž se zásadně s těmito závěry ztotožnil, považuje za nutné dodat, že obviněná, jak soudy správně shledaly, porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Za ni se obecně považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon důležitou povinnost konkrétně nevymezuje. Vyjmenovat všechny povinnosti účastníků silničního provozu (zejména řidičů), které mohou být důležitými, není možné, poněvadž vždy závisí na okolnostech toho konkrétního případu, zda je porušení zjištěné povinnosti v daném případě porušením důležité povinnosti např. podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kterým tedy může snadno dojít k takovému následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněné pod číslem 11/1964 Sb. rozh. tr., nebo ze dne 27. 6. 1975, sp. zn. Tpjf 20/75, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sb. rozh. tr., a ze dne 20. 5. 1958, sp. zn. 1 Tz 86/58, uveřejněné pod číslem 67/1958 Sb. rozh. tr.). 34. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Takové porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je obvykle spatřováno v porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Za porušení důležité povinnosti však soudní praxe považuje i porušení pravidel silničního provozu jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích, způsobí-li jejich vážným porušením těžký následek, jako je tomu např. u cyklistů za situace, že uskuteční jízdu na jízdním kole tak, že současně poruší jak základní povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích požitými alkoholickými nápoji, což mu neumožňuje počínat si ohleduplně a ukázněně ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., tak i specifické povinnosti cyklisty stanovené v § 57 a § 58 citovaného zákona a upravující chování cyklisty, technický stav jízdního kola a způsob jízdy, pakza těchto okolností není vyloučeno pokládat porušení těchto povinností za takové jednání, s nímž je zpravidla spojeno zvýšení nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a učinit tak závěr, že jde o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 106/2009, uveřejněné pod číslem 9/2011-I. Sb. rozh. tr.). V těchto případech je rozhodné, že důsledkem porušení zákonné povinnosti je takový následek, jenž vede i u jiného účastníka silničního provozu k následku spočívajícímu v ohrožení zdraví či životů lidí. 35. Srovnatelné s těmito případy je i volně se pohybující zvíře na pozemní komunikaci, které vytváří nebezpečné překážky zejména v důsledku jeho nepředvídatelnosti a nevyzpytatelnosti, které bývají osudovými zejména pro jednostopá vozidla. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, protože chovatelka svým neodpovědným jednáním umožnila, aby její pes volně pobíhal na úzké pozemní komunikaci, a to i přesto, že viděla, že po ní jede jednostopé vozidlo, a v důsledku toho došlo ke střetu, při němž motocyklista utrpěl vážné zranění. 36. Nejvyšší soud si je vědom, že v případě kolize motorového vozidla se zvířetem na pozemní komunikaci se samotné zvíře nevyznačuje silou a rychlostí, jako je tomu například u motorových vozidel anebo u podnapilého cyklisty, jenž nedodržuje základní i obecná pravidla jízdy na kole. V té souvislosti lze jen pro srovnání připomenout též tragické důsledky střetů motorových vozidel s lesní zvěří, které obvykle vedou k tragickým nehodám. U psů volně se pohybujících na pozemních komunikacích dochází k nebezpečným střetům zejména s jednostopými vozidly, jejichž menší stabilita bývá při kontaktu se zvířetem obvykle důvodem vážných nehod, tedy jde o případy s uvedenými jinými okolnostmi srovnatelnými. O tom svědčí mimo jiné i to, že právě vznik častých závažných nehod způsobených především pobíhajícími psy na pozemní komunikaci vedl zákonodárce k tomu, že s účinností od 1. 7. 2006 do zákona č. 361/2000 Sb. novelou č. 411/2005 Sb. (úplné znění viz shora) doplnil ustanovení § 60 odst. 11, jímž chovatelům zvířat uložil povinnost zajistit, aby se tato zvířata na pozemní komunikaci volně nepohybovala. 37. K tomu je však třeba zdůraznit, že takovým nebezpečným střetům s volně se pohybujícími zvířaty na pozemních komunikacích a z nich plynoucím těžkým následkům na zdraví či životech lidí nezamezuje jen speciální povinnost zakotvená v § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., upravující pravidla pro chovatele, vlastníky či jiné osoby pečující o psy, jestliže se pohybují na pozemních komunikacích, ale rovněž obecně vymezená prevenční povinnost podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), podle níž, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Tato prevenční povinnost má subsidiární povahu ve vztahu ke konkrétně v této věci zjištěné povinnosti podle § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení o prevenční povinnosti se přitom posuzuje i odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem, a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť jeho majitel je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvíře nemohlo způsobit škodu; forma opatření přitom záleží na okolnostech konkrétního případu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003). Uvedené vyplývá zásadně z toho, že základní povinností vlastníka chovaného zvířete, v daném případě psa, je zajistit jeho pohyb takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života jiných osob, a chovatel je povinen předcházet možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje tím svou prevenční povinnost už tím, že se zvíře pohybuje v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku může dojít (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, uveřejněný pod č. 66/2009 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007, a další). 38. Tato povinnost je vymezena v obecné rovině, tzn., že ji lze uplatňovat zásadně tehdy, dojde-li k porušení povinností chovatele nebo vlastníka zvířete jinde než na pozemní komunikaci. Jestliže se však vlastník či chovatel chová způsobem odporujícím konkrétním jiným ustanovením zákona, jeprimárním porušením jeho povinností tato jiná konkrétní zákonná povinnost, v daném případě jde o § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. Tím se však nevytrácí ani nezaniká zmíněná obecná prevenční povinnost podle § 2900 o. z. Proto v případě, když vlastník nebo chovatel zvířete neučiní všechna potřebná opatření k tomu, aby zamezil vzniku těžkých následků, k nimž dojde tím, že zvíře tyto následky způsobilo, odpovídá za vzniklou škodu, a to tím spíše, dojde-li k této události na pozemní komunikaci, kde vlastník nebo chovatel tohoto zvířete nezabránil tomu, aby toto zvíře nepobíhalo po pozemní komunikaci. Vedle sebe mohou stát obecná prevenční povinnost vyplývající z § 2900 o. z., ale i další výslovně stanovená zákonná povinnost ve vztahu k pohybu těchto zvířat na pozemních komunikacích, neboť tam platí speciální ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb. Právě jejím stanovením se má zamezit možnosti střetu těchto zvířat s jinými účastníky silničního provozu, a tím poškození zdraví či ztráty lidského života, což jsou obvykle následky, které v dané souvislosti na pozemních komunikacích nastávají. 39. Proto je povinností vlastníků (chovatelů, jiných osob, které zvířata vedou na pozemní komunikaci), aby tato zvířata plně ovládali, a zamezili tak na pozemních komunikacích vážným střetům s jinými účastníky, psy nevyjímaje, neboť i pes se může projevovat neočekávaně, nepředvídatelně a nepřiměřeně bez ohledu na povely, které mu majitel dává. Vzhledem k možným vážným důsledkům zákon chrání účastníky silničního provozu pohybující se na pozemních komunikacích před takovými neočekávanými kolizemi tím, že vlastníkům nebo chovatelům psů či jiných zvířat ukládá povinnost je opatrovat tak, aby se na pozemní komunikaci nemohla volně pohybovat, a tím takové nežádané následky vyvolat. Proto je i případ, kdy dojde k takové kolizi v důsledku toho, že vlastník nebo chovatel zanedbal svoji povinnost, čímž vznikne z hlediska trestního práva závažný následek, nutné považovat za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu přiměřeně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 114/2006). 40. V projednávané trestní věci je však třeba přihlédnout kromě výše uvedeného i k tomu, že obviněná věděla o tom, že se na pozemní komunikaci pohybuje jednostopé vozidlo, za situace, kdy sama byla chodcem [podle § 2 písm. a), j) zákona č. 361/2000 Sb.], a tudíž účastnicí provozu na pozemní komunikaci, a tím, že svého psa shora popsaným způsobem nechala volně pobíhat, porušila i základní povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích plynoucí z § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., neboť jako chodec na pozemní komunikaci byla povinna chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob. Obviněná se uvedeným nezodpovědným způsobem chovala na pozemní komunikaci, úzké místní silnici, na níž nechala svého psa pobíhat. Třebaže viděla přijíždět motocykl, svého psa nezajistila způsobem, aby zabránila střetu s motocyklem, ale naopak psa ponechala bez svého vlivu na jeho další chování, čímž jej zcela ztratila ze své moci a pro motocyklistu vytvořila nepředvídatelnou situaci, když jeho prostor pro manévrovací reakci byl velmi omezený. Podstatnou roli zde sehrála i okolnost, že pes jako zvíře se řídí svými pudy a reaguje zcela spontánně, bez možnosti jeho chování jakkoliv předem předvídat. Právě tato nevyzpytatelnost a pudová impulzivnost zvířete byla významnou okolností vedoucí k tomu, že při střetu s jiným účastníkem provozu na pozemních komunikacích, jenž nebyl schopen odhadnout reakce zvířete jako náhlé překážky, došlo ke vzniku těžkého zranění. 41. Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní posouzení činu obviněné jako přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku správným. 42. Za důvodnou s přihlédnutím ke všem shora rozvedeným závěrům není možné považovat námitku obviněné, kterou se domáhala uplatnění zásady ultima ratio, když z výše uvedeného je zřejmé, že svým jednáním naplnila znaky nejen základní skutkové podstaty uvedeného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, ale byla v jejím případě naplněna i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 tohoto ustanovení, což je okolnost podstatně zvyšující škodlivost jejího činu pro společnost. V takovém případě nejsou splněny zákonné předpoklady pro uplatnění zásady ultimaratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a není možné v souladu s ním využít ani princip subsidiarity trestní represe, založené na tom, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu schválené dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 43. V posuzované věci bylo již shora velmi podrobně rozvedeno, z jakých důvodů je dána trestní odpovědnost obviněné, a lze již proto jen shrnout, že k následku v podobě těžké újmy na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) došlo v důsledku porušení důležité, zákonem stanovené povinnosti obviněné [§ 60 odst. 11 a § 2 písm. a), j) zákona č. 361/2000 Sb.], a proto, byť uvedený střet přivodil i smrt obviněnou chovaného psa, což pro ni byla jistě nepříjemná ztráta, nemůže s ohledem na těžkou újmu na zdraví, již poškozený utrpěl, a na povahu zákonných ustanovení, která poškozená nerespektovala, jít o případ, s nímž v krajních případech ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku počítá. Pro stručnost lze rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se touto okolností podrobně zabýval (srov. strany 4 a 5 jeho rozsudku). 44. Nejvyšší soud ze všech důvodů, jež shora rozvedl, dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné z hlediska jimi použité právní kvalifikace v souladu se zákonem. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1211.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4946.2015.1 Číslo: 34/2017 Právní věta: Byly-li ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.02.2016 Spisová značka: 28 Cdo 4946/2015 Číslo rozhodnutí: 34 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Církev (náboženská společnost), Obec, Zmírnění křivd (restituce) Předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 35 Co 62/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 10 C 86/2013-120, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1172/1 v k. ú. Ď. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce tvrdil, že vlastnické právo k řečenému pozemku nabyl dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), soud ovšem uvedl, že se žalobce nemohl v souladu s citovaným ustanovením stát ke dni 24. 5. 1991 vlastníkem předmětného pozemku, neboť přechodu této nemovitosti do vlastnictví obce bránila její blokace coby historického majetku církve. V tomto směru soud odkázal na § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a dále na judikaturu Ústavního soudu, v níž se uvádí, že obec nemůže ze zákona č. 172/1991 Sb. své vlastnické právo odvozovat tam, kde se nejedná o historické vlastnictví obce. Náležel-li sporný pozemek původně Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou, nemohl se žalobce stát jeho vlastníkem, aprojednávaná žaloba tak musela být zamítnuta. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 62/2015-146, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil tak, že určil vlastnické právo města P. k výše zmíněnému pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že podle ustáleného judikatorního výkladu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dané ustanovení vylučovalo přechod do vlastnictví obcí pouze u těch věcí, ohledně nichž byl před 24. 5. 1991, kdy zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti, uplatněn nárok dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jenž se stal účinným až ke dni 24. 6. 1991, nemohl být na překážku přechodu věcí do majetku obcí provedenému zákonem č. 172/1991 Sb. Stejně tak restituční nároky církví opírající se o ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), bylo lze vznést až více než dvě desítky let poté, co k přechodu dotčeného majetku na obce došlo, pročež jej nebyly způsobilé nikterak ovlivnit. Podle mínění odvolacího soudu zde nenastal žádný rozpor se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, v němž sám Ústavní soud uznal, že rozhodnutí, dle nichž i dodatečně uplatněné restituční nároky prostřednictvím § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. bránily přechodu majetku na obce, jsou v jeho judikatuře ojedinělá. Městský soud dále konstatoval, že k pozemku parc. č. 1172/1 příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření Místnímu národnímu výboru Ď., v den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byl pak ve vlastnictví státu, přičemž s ním fakticky hospodařil žalobce (jelikož na něm byla umístěna místní komunikace v jeho správě), pročež bylo možné dospět k závěru o splnění podmínek přechodu pozemku na obec dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že sporná nemovitost náleží do historického majetku církve, a zároveň odkazuje na poznámku obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, z níž plyne, že obec nemůže ze zákona č. 172/1991 Sb. odvíjet své vlastnické právo k nemovitostem, jež nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Dovolatelka dále upozorňuje na nález sp. zn. I. ÚS 653/99, dle kterého se ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vztahuje nejen na předpisy již vydané, ale též na předpisy následné. 4. Ve svém dovolání žalovaná rovněž rozporuje závěr, že k rozhodnému datu žalobce s předmětným pozemkem skutečně hospodařil (což je předpokladem přechodu majetku v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), podotýkajíc, že pozemní komunikace ve správě hlavního města se nachází toliko na velice omezené části dotčeného pozemku, zatímco jeho zbytek pokrývá veřejná zeleň a jiná bezejmenná komunikace. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 5. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž vyslovil názor, že by Nejvyšší soud i na řešený spor měl vztáhnout svou dosavadní judikaturu týkající se výkladu § 4 zákona č. 172/1991 Sb., a uvedl, že zákon č. 428/2012 Sb. směřoval k uvolnění blokace historického majetku církví ve vlastnictví obcí, pročež je dovolatelkou prosazovaný výklad (vedoucí naopak ke znejistění majetkového postavení územní samosprávy) neudržitelný. Argumentaci dovolatelky napadající závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladů přechodu pozemku na obec dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak žalobce označil za ve své podstatě skutkovou, a tudíž v dovolacím řízení nezávažnou. Svou úvahu uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.III. Přípustnost dovolání 6. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. 8. Dle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované shledal Nejvyšší soud přípustným, jelikož otázka, zda § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. znemožňoval přechod historického majetku církví (podléhajícího zákazu převodů ve smyslu § 29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012) na obce dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., v jeho rozhodovací praxi nebyla dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 10. Dovolací soud již dříve dovodil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, na čemž ničeho nemohlo změnit uplatnění restitučního nároku dle zákona o půdě, jenž nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, s tím, že se obec v takovém případě dostávala do pozice osoby povinné k uspokojení příslušného nároku restituenta na vydání přešedších věcí (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4435/2009, či ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 27/2013, přiměřeně viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1126/96, a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1705/2003). Naznačená judikatorní tendence pak svědčí ve prospěch závěru, že § 29 zákona o půdě (i kdyby bylo z teleologických důvodů namístě zahrnovat pod rozsah tohoto ustanovení, jehož text zapovídá pouze převody majetku původně vlastněného církvemi, náboženskými společnostmi, řády a kongregacemi do vlastnictví dalších osob, i přechody uvedených statků) neznemožnil prostřednictvím § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí v režimu § 1 odst. 1 posledně citovaného předpisu. Byly-li totiž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona o půdě (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. 11. Nejvyšší soud si je vědom toho, že se v judikatuře Ústavního soudu vyskytl též odlišný náhled na interpretaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož se uvedené ustanovení vztahuje nejen na restituční předpisy již vydané v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., ale též na předpisy následné (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06). Sám Ústavní soud však ve svém plenárním nálezuze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bodu 52, tuto výkladovou linii zhodnotil jako minoritní a vyzdvihl, že dominantní chápání § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. předpokládá (konformně s výše nastíněným názorem Nejvyššího soudu), že majetek státu dotčený restitučními nároky opírajícími se o předpisy vydané po účinnosti naposledy vzpomenutého zákona na obce přejít mohl (takto viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 2419/11). 12. Je navíc nutno podotknout, že dle výkladu Ústavního soudu jsou právem reprobované toliko takové převody či přechody majetku vlastněného původně církvemi a náboženskými společnostmi, jež se protiví smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (viz zejména nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292). Dovolací soud se tudíž domnívá, že blokační účinky § 29 zákona o půdě na přechod vlastnictví ze státu na obce dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nelze rozšiřovat též z toho důvodu, že zmíněným přesunem majetku ve prospěch obcí (na rozdíl kupříkladu od převodů věcí v minulosti náležejících církvím na osoby soukromého práva) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, neboť majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním proto zůstávaly omezeny blokačním ustanovením v zákoně o půdě (k tomu srovnej POSPÍŠIL, I. In: RYCHETSÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kolektiv. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1058, dále viz též důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že obce „v mnoha případech vlastní bývalý církevní majetek, ale kvůli ustanovení § 29 zákona o půdě s ním nemohou disponovat“). Bylo přitom na zákonodárci, zda takto nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, tak jak to učinil kupříkladu v § 6 odst. 5 zákona o půdě. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. 13. Tezi, podle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ze zákona č. 172/1991 Sb., nejedná-li se o tzv. historické vlastnictví obce, jež se objevuje v judikatuře vrcholných soudů (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 84/05, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009), nelze vytrhávat z kontextu, v níž byla vyslovena, neboť by ve své absolutizované podobě nerespektovala konstrukci řečeného právního předpisu. Zatímco ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. vskutku upravuje proces restituce majetku původně náležejícího obcím, přechod věcí ze státu na obce dle normativně samostatného § 1 zákona č. 172/1991 Sb. není podmíněn tím, aby přecházející majetek obce již v minulosti vlastnily, nýbrž souborem předpokladů, mezi nimiž hraje ústřední roli fakticita hospodaření s dotčenými předměty ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, dále viz Kišš, P. Restituce majetku obcí. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 32, k rozlišení „restituce“ podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. a „přechodu“ dle § 1 téhož předpisu srovnej kupř. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, bod 17, či již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 161). 14. Závěr odvolacího soudu, že na obec mohlo na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přejít vlastnictví věci náležející k historickému majetku církví, Nejvyšší soud tudíž pokládá za korektní. 15. Dovolatelka rovněž Městskému soudu v Praze vytýká, že chybně dovodil existenci faktického hospodaření žalující obce se sporným pozemkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Zde je ovšem nutno podotknout, že argumenty, jimiž zmíněnou úvahu odvolacího soudu rozporuje, mají povýtce skutkovou povahu. Konstatoval-li městský soud v odůvodnění svého rozsudku, že pozemek parc. č. 1172/1 byl užíván jako místní komunikace (náležející do správy obce), představuje námitka dovolatelky, že se tento způsob užívání vztahoval jen na malou část daného pozemku, alternativnískutkovou verzi, odchylující se od zjištění odvolacího soudu, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5182/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 382/2015). 16. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla. 17. Ze shora popsaných důvodů nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalované dle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.

decision_1212.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1860.2015.1 Číslo: 28/2017 Právní věta: Není-li z ujednání o příslušnosti soudu ve věci s cizím prvkem jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu, je třeba takové ujednání považovat za dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti soudu či soudů určitého státu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.02.2016 Spisová značka: 30 Cdo 1860/2015 Číslo rozhodnutí: 28 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Cizinci, Právo Evropské unie, Pravomoc soudu Předpisy: čl. 24 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 64 co 344/2014, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 7. 2014, sp. zn. 16 C 263/2013, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou ze dne 27. 12. 2012 v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 077 063 USD s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 1. 1. 2010. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně, poté, co se žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně ve sporu věcně vyjádřil (vyjádření ze dne 17. 3. 2013 a doplnění vyjádření ze dne 18. 4. 2014) a účastnil se jednání dne 27. 5. 2014, při kterém konstatoval souhlas s projednáním věci českými soudy, usnesením ze dne 14. 7. 2014, č. j. 16 C 263/2013-88, rozhodl, že řízení se zastavuje, neboť české soudy nemají pravomoc ve věci rozhodovat. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje. 3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce i žalovaný jsou občany Ruské federace. Ve smlouvě o úvěru, o kterou se žalobní návrh opírá, uvedly obě smluvní strany trvalé bydliště v R. V téže smlouvě bylmezi účastníky „formou prorogace sjednán konkrétní soud“ „dle bydliště věřitele“. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na věc by bylo možné použít smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřenou v M. dne 12. 8. 1982, uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Ruská federace. Ta však „neupravuje otázky, podle kterých by bylo možno posoudit pravomoc soudu v daném případě“. Soud prvního stupně proto aplikoval zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Přihlédl k tomu, že „účastníci řízení si ve smlouvě z 1. 1. 2010 sjednali pravomoc soudu dle bydliště věřitele, tedy žalobce, a žalobce v této smlouvě uvádí své trvalé bydliště na území Ruské federace.“ Podle soudu prvního stupně proto k okamžiku uzavření smlouvy muselo být oběma stranám jasné, že si sjednávají pro případný spor příslušný soud Ruské federace. Soudy České republiky nejsou proto k projednání sporu „nadány pravomocí ve věci rozhodovat“. 5. Odvolací soud oproti tomu vyšel ze skutečnosti, že oba účastníci řízení mají podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie trvalý pobyt v České republice a že smlouva o úvěru byla uzavřena v České republice. 6. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda je ujednání účastníků o volbě soudu v článku 6.2 smlouvy ze dne 1. 1. 2010 podle českých předpisů platné. Podle odvolacího soudu je smlouva ze dne 1. 1. 2010 smlouvou o půjčce, nejedná se tedy o obchodní věc. Účastníci řízení se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně pouze v obchodní věci (srov. § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném k 1. 1. 2010, dále jen „o. s. ř.“). Dohoda o místní příslušnosti je proto neplatná a místně příslušným je obecný soud žalovaného, tedy Obvodní soud pro Prahu 4. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včas podaným dovoláním. V něm uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006. Důvodnost dovolání spatřuje žalovaný v první řadě v nesprávném právním posouzení místa bydliště žalobce. V tomto ohledu žalovaný uvádí, že je nutné rozlišovat mezi pojmy „bydliště“ a „trvalý pobyt“, přičemž žalobce trvale žije ve Spojených státech amerických, je občanem USA a má tam i rodinu. Jako místo trvalého pobytu pak uvádí adresu v R., za žádných okolností však nelze dovodit, že by jeho trvalý pobyt nebo bydliště bylo v České republice. Jako druhou dovolací námitku pak uvádí nesprávné právní posouzení povahy čl. 6.2 úvěrové investiční smlouvy, tedy právní povahy ujednání o příslušnosti. Podle žalovaného je v posuzované věci zcela zřejmé, že úmysl stran směřoval k volbě pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu ve smyslu § 37 odst. 3 ZMPS a že se nejednalo o volbu místně příslušného soudu ve smyslu § 89a o. s. ř. Z uvedených důvodů nejsou české soudy mezinárodně příslušné k projednání dané věci. 8. K dovolání se vyjádřil žalobce, který rozporoval argumentaci žalovaného o místě svého bydliště a souhlasil se závěry odvolacího soudu o neplatnosti ujednání stran o příslušnosti soudu pro rozpor s českým právem, kterým se předmětná smlouva řídí. Dle názoru žalobce je tedy na základě § 37 odst. 1 ZMPS pro projednání daného sporu dána příslušnost českých soudů. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Námitka žalovaného týkající se právního posouzení místa bydliště žalobce nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě se odvolací soud problematikou rozdílu mezi faktickým a trvalým bydlištěm nezabýval a své rozhodnutí založil na právní povaze ujednání o příslušnosti, nikoliv na závěru o tom, kde má žalobce bydliště. Uvedená námitka se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). 14. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. naopak přípustné pro posouzení otázky právní povahy smluvního ustanovení obsahujícího prorogaci, respektive určení, zda předmětné ustanovení představuje ujednání o místní, nebo o mezinárodní příslušnosti, neboť tou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi doposud nezabýval. IV. Důvodnost dovolání 15. Dovolání je ve vztahu k posouzení právní povahy předmětného smluvního ujednání i důvodné. 16. Pro posouzení pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je určující, zda jde v dané věci o řízení s mezinárodním prvkem. Mezinárodní (resp. zahraniční či cizí) prvek v soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže má právní poměr v některém svém prvku vztah k zahraničí. Tento vztah přitom může být dán subjektem právního poměru (cizí státní příslušník nebo osoba pobývající v zahraničí, případně právnická osoba založená podle cizího práva nebo se sídlem v zahraničí), skutečností právně významnou pro vznik a existenci právního poměru, předmětem právního poměru, anebo právním poměrem, který právně souvisí nebo je právně závislý na jiném právním poměru, jenž se řídí cizím právem (srov. KUČERA, Z. a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Brno: Doplněk, 2015, s. 23–24). Zjistí-li rozhodující soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, musí se v rámci přezkumu podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.) předně zabývat otázkou své pravomoci (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1404/2012). V projednávaném případě je přitom mezinárodní prvek zcela jednoznačně dán subjekty právního poměru, jelikož žalobce i žalovaný jsou cizími státními příslušníky (občany Ruské federace). 17. Při posouzení pravomoci musí soudy zohlednit případnou existenci prorogační úmluvy (prorogační doložky), tedy ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, která může jednakzaložit pravomoc českých soudů, ale také pravomoc českých soudů derogovat (viz PAUKNEROVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 567–568; dále viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 22/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 434/08). Odvolací soud se sice prorogační doložkou zabýval, posoudil ji však toliko jako ujednání o místní příslušnosti ve smyslu § 89a o. s. ř. Takový závěr by byl správný pouze při absenci mezinárodního prvku v daném právním vztahu, jelikož v takových případech se bude bez dalšího aplikovat úprava obsažená v občanském soudním řádu (PAUKNEROVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 568). Jak však bylo uvedeno výše, v projednávaném případě se jednalo o věc s jasným mezinárodním prvkem, proto je na doložku nutné nahlížet jako na ujednání o pravomoci (mezinárodní příslušnosti), a to navzdory znění, které neodkazuje explicitně na soud, případně soudy určitého státu, ale na „obecný soud podle místa trvalého bydliště“. Prorogační doložka totiž může směřovat jak na soudy určitého státu, tak na soud, který není explicitně určen, je však určitelný na základě v doložce obsažených kritérií (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 470; obdobně viz PAUKNEROVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 578). Založení pravomoci soudu nebo soudů určitého státu je tak v dané situaci prioritní. Teprve následně se lze zabývat otázkou, zda daná doložka založila rovněž místní příslušnost konkrétního soudu. Závěry odvolacího soudu ohledně posouzení prorogační doložky jako ujednání o místní příslušnosti (nikoli ujednání o pravomoci) jsou proto nesprávné. 18. Nad rámec uvedeného dovolací soud nemohl přehlédnout, že soudy nižších stupňů při zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů nepostupovaly v souladu se zavedenými pravidly a nezabývaly se případnou aplikací unijních předpisů. 19. Podle ustanovení § 2 ZMPS se totiž ustanovení tohoto zákona použijí, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V úvahu připadá aplikace smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřené v M. dne 12. 8. 1982, uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Ruská federace. Ta má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Uvedená smlouva však ve své části o právních vztazích občanských a rodinných (oddíl II, čl. 18–52) upravuje pouze vybrané otázky pravomoci a práva rozhodného u věcí osobního stavu (čl. 19–23) a u rodinných věcí (čl. 24–35) a otázky rozhodného práva u majetkových věcí ve smyslu formy právních úkonů, vlastnického práva a náhrady škody (čl. 36–38), dědických věcí (čl. 39–48) a problematiku nákladů řízení (čl. 49–52); otázku pravomoci soudů pro projednávanou věc tedy neupravuje. 20. Je proto nutné zjistit, zda na posuzovaný případ dopadá úprava obsažená v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014). Až v případě, že by na posuzovaný případ nedopadaly normy práva Evropské unie, bylo by možné aplikovat ustanovení vnitrostátního mezinárodního práva soukromého, v posuzovaném případě konkrétně ZMPS (srov. přechodné ustanovení § 123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). 21. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), publikované v Úředním věstníku Evropské unie L351/1 dne 20. 12. 2012, je podle článku 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. V daném případě s ohledem na zahájenířízení dne 27. 12. 2012 proto připadá do úvahy aplikace nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 12/1 dne 16. 1. 2001. 22. Podle čl. 24 nařízení Brusel I platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je- li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný. 23. Vzhledem k procesnímu postupu žalovaného, popsanému v úvodu odůvodnění, je třeba se na prvém místě zabývat případnou aplikací čl. 24 nařízení Brusel I, podle kterého dojde k založení mezinárodní příslušnosti i jinak nepříslušného soudu tím, že se žalovaný řízení před daným soudem podrobí. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, přitom převáží nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti podle čl. 23 (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, body 9–11; srov. také SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965). Obecně totiž platí, že strany sporu mohou svoji volbu práva, učiněnou na základě čl. 23 nařízení, kdykoli v průběhu řízení modifikovat, tedy mohou i později založit mezinárodní příslušnost jiného soudu postupem dle čl. 24 nařízení. V takovém případě je potom otázka, zda předchozí volba stran odkazovala na soud členského státu, soud nečlenského státu či rozhodčí orgán, irelevantní (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 524). 24. Účast žalovaného na řízení podle čl. 24 nařízení Brusel I tak fakticky představuje konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším, bod 53). Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 5. 2010 ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi, body 21–22). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, bod 16; rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). I podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle článku 24 nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009, srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015). 25. Dovolací soud ve spisu nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2014, č. j. 16 C 263/2013-26, uložil žalobci i žalovanému, aby ve lhůtě doručili sdělení o skutečnostech potřebných k projednání věci a k doložení jimi tvrzených důkazů. Žalovaný na tuto výzvu prostřednictvím právního zástupce reagoval odpovědí ze dne 17. 3. 2014, ve které se kromě sdělení o organizačních záležitostech souvisejících s nadcházejícím jednáním vyjádřil k věci samé, zejména uvedl rozhodující skutečnosti na svoji obranu a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dne 18. 4. 2014 žalovaný zaslal soudu doplnění svého vyjádření, ve kterém uvádí další rozhodnéskutečnosti a důkazy pro posouzení věci samé. Mezinárodní příslušnost soudu prvního stupně k projednání daného sporu však žalovaný v žádném z těchto vyjádření nerozporoval. Naopak, z protokolu o jednání ze dne 27. 5. 2014 plyne, že žalovaný s projednáním věci v České republice výslovně souhlasil: „Žalovaný uvádí, že souhlasí s tím, aby se věc přesto projednala v ČR.“ 26. Lze proto uzavřít, že žalovaný se v rámci své první obrany vyjádřil k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nepříslušnosti soudu, a v rámci jednání dokonce přímo vyjádřil souhlas s projednáním věci českými soudy, čímž vyjádřil nejdříve konkludentně a pak i výslovně souhlas s příslušností soudu ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I, která má přednost před všemi ostatními pravidly příslušnosti, včetně ujednání o volbě soudu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I. 27. Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je vzhledem k výše uvedenému nesprávné. Nejvyšší soud tudíž, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k přítomnosti mezinárodního prvku ve sporu a závěru o povaze sporného smluvního ujednání jako ujednání o pravomoci bude povinností soudu prvního stupně v první řadě posoudit otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu výše provedeného výkladu a zohlednit čl. 24 nařízení Brusel I, který se v situaci, kdy žalovaný přijal příslušnost českých soudů, uplatní přednostně před ostatními pravidly příslušnosti.

decision_1213.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2016, sp. zn. 29 Cdo 4535/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4535.2014.1 Číslo: 61/2017 Právní věta: Označení "blankosměnka" (místo označení "směnka") v textu směnečné listiny nemá za následek neplatnost směnky. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 24.02.2016 Spisová značka: 29 Cdo 4535/2014 Číslo rozhodnutí: 61 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Směnky Předpisy: § 10 předpisu č. 191/1950Sb. § 75 předpisu č. 191/1950Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 7 Cmo 54/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, č. j. 7 Cmo 54/2014-236, potvrdil rozsudek ze dne 7. 11. 2013, č. j. 3 Cm 301/2009-153, jímž Krajský soud v Brně uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 7 827 098 Kč s 6% úrokem od 30. 6. 2009 do zaplacení a směnečnou odměnu 26 087,70 Kč, a to společně s první žalovanou D. – stav, s. r. o. – v likvidaci (dále jen „společnost“), které tato povinnost byla uložena směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 3 Cm 301/2009-15. 2. Odvolací soud − vycházeje z čl. I § 10 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), − přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož označení „blankosměnka“ a užití téhož slova v textu směnečné listiny nečiní směnku, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení (dále jen „sporná směnka“), neplatnou. 3. Přitom zdůraznil, že „v posuzované věci byly již na směnce (v době předcházející podání návrhu u soudu), která byla původně emitována jako blankosměnka, doplněny chybějící údaje, čímž bylazavršena její proměna ve směnku úplnou. V okamžiku, kdy se žalobce začal po žalovaném domáhat svých směnečných práv, se tedy zcela nepochybně jednalo o směnku úplnou, v níž zůstalo označení ,blankosměnka‘ coby odkaz na formu, v níž byla směnka původně vystavena. Nicméně slovo ,blankosměnka‘ dostojí zcela požadavku směnečného zákona na řádné označení, že jde o směnku, neboť obsahuje slovo ,směnka‘ a zároveň plní funkci výstrahy avizující každé osobě, která s ní přijde do styku, že se jedná o listinu podléhající značné směnečné přísnosti“. 4. Označení „blankosměnka“ – pokračoval odvolací soud – tak nezpůsobuje neplatnost směnky. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to ve výkladu čl. I. § 75 směnečného zákona, jde-li o řešení otázky (ne)platnosti směnky, v jejímž textu je místo slova „směnka“ použito slovo „blankosměnka“, když potud jde o otázku dosud dovolacím soudem nezodpovězenou. 6. Dovolatel s poukazem na v dovolání specifikovanou literaturu a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu akcentuje, že směnka je považována za dokonalý cenný papír, což znamená, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě a jen směnečnou listinou a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými. Formální přísnost směnky se projevuje v tom, že směnečná listina musí být jako směnka označena, tj. v textu listiny musí být použito slovo „směnka“, pojaté do vlastního textu listiny. 7. V poměrech projednávané věci − pokračuje dovolatel − žalobcem předložená listina obsahuje formulaci „…za tuto blankosměnku zaplatím…“, což požadavku směnečného zákona neodpovídá. Definičním znakem blankosměnky jako takové je právě její neúplnost předpokládaná v čl. I. § 10 směnečného zákona a teprve jejím doplněním o chybějící náležitosti přestává být blankosměnkou a stává se ex lege směnkou. Náležitost dle čl. I. § 75 směnečného zákona, tj. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána, tím pádem nemůže být naplněna použitím termínu „blankosměnka“, a to ani přes skutečnost, že oba termíny vyplývají z téhož zákona a mají shodný lingvistický základ. 8. Konečně dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „soud prvního stupně svůj rozsudek ve věci samé argumentačně zdůvodnil dřívějším usnesením odvolacího soudu o pouhé otázce procesního nástupnictví“ a „odvolací soud je oprávněn o meritorních otázkách rozhodovat jen v odvolacím řízení v případě odvolání ve věci samé“. Navíc soud prvního stupně žalovanému určil konkrétní povinnosti společně a nerozdílně s dalším subjektem (společností), který v době vydání dovolání napadeného rozsudku neměl procesní způsobilost, jelikož zanikl výmazem z obchodního rejstříku. 9. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. III. Přípustnost dovolání 11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2. části první článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanskýsoudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu čl. I. § 75 směnečného zákona, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Podle čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce. 15. Podle čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. 16. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že směnka je považována za dokonalý cenný papír, což znamená, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě a jen směnečnou listinou a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými. Formální přísnost směnky se projevuje v tom, že směnečná listina musí být jako směnka označena. V textu listiny musí být tedy použito slovo „směnka“, pojaté do vlastního textu listiny. Směnka přitom není jen náhodným shlukem jednotlivých doložek, ale tvoří určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení. (k tomu srov. např. KOVAŘÍK, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha, C. H. Beck, 2005, s. 2-8, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, uveřejněného pod č. 32/2012 Sb. rozh. obč.). Směnečná klauzule (označení jako směnka) je „výstražným znamením, které má účastníky upozornit na to, že se jim do rukou dostává listina podléhající zvláštním předpisům“ (viz KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 29), respektive „výstražným znamením před lehkomyslným podpisováním směnky“ (viz ŠVAMBERK, G., Československé právo směnečné a šekové. Praha 1947, s. 30) nebo též výstražnou doložkou, která má „každému připomenouti, že jde o cenný papír doprovázený zvláštními (a namnoze přísnými) normami právními“ (viz ROUČEK, F. Jednotný směnečný řád. Praha 1941, s. 25). 17. Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na závěru, podle něhož blankosměnka, tj. směnka vydaná záměrně v neúplné podobě s tím, že chybějící údaje budou doplněny v souladu s uděleným vyplněným prohlášením, se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a to s účinky ex tunc (k tomu srov. např. důvody v rozsudku ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod č. 19/2010 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013). 18. V literatuře není sporu ani o tom, že požadavku, aby v textu listiny bylo použito slovo „směnka“ neodporuje užití složených podstatných jmen, je-li jejich součástí slovo směnka, např. rektasměnka či vistasměnka (k tomu srov. např. KOVAŘÍK, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 9, KOVAŘÍK, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 80, jakož i KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters KluwerČR, 2012, s. 30) nebo např. „primasměnka“ (k tomu srov. CHALUPA, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část směnky. 2. vydání. Linde Praha, a. s. 2006, str. 9, či ve starší literatuře ŠVAMBERK, G., Československé právo směnečné a šekové. Praha 1947, s. 30). 19.Přitom ani Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od shora uvedených závěrů právní teorie co do možnosti dostát požadavku plynoucímu z čl. I. § 75 bodu 1 směnečného zákona nejen použitím slova „směnka“, nýbrž i použitím podstatného jména složeného, je-li jeho součástí slovo směnka. 20. Jakkoliv nelze přehlédnout, že v poměrech projednávané věci směnečná listina obsahuje označení „blankosměnka“, které nepochybně znamená, že jde o směnku s úmyslně nevyplněnými údaji, které měly být doplněny následně na základě vyplňovacího prohlášení, ani v tomto případě nemá Nejvyšší soud důvod pro závěr odlišný. 21. Samotná skutečnost, že blankosměnka se stává skutečnou směnkou až vyplněním, neznamená, že směnečné prohlášení „„…za tuto blankosměnku zaplatím…“ se nevztahuje ke směnce, jež doplněním bílých míst vznikne, nýbrž – a to i po doplnění bílých míst – pouze k původní blankosměnce, tj. ke směnce neúplné. 22. Jinými slovy, použití označení „blankosměnka“ místo označení „směnka“ v textu listiny (čl. I. § 75 bod 1 směnečného zákona) je sice nevhodné, nicméně nemá za následek neplatnost směnky z důvodu absence náležitosti vyžadované odkazovaným ustanovením směnečného zákona. A ještě jinak, část označení (blanko) nelze než vykládat tak, že jde o (sice nevhodně zvolenou, avšak přesto obsahově zřejmou) informační doložku, mající za cíl informovat účastníky směnečného vztahu o tom, že „listina“ (blankosměnka) se stane (úplnou) směnkou po jejím doplnění. 23. Potud Nejvyšší soud nemá za správný právní názor vyjádřený v dovolatelem odkazované literatuře (viz KOTÁSEK, J., K některým praktickým aspektům blankosměnky. Bulletin advokacie, č. 9, ročník 1998), podle něhož „ono blanko“ (rozuměj první část složeného slova blankosměnka) „neznamená nic jiného než ještě ne“; naopak sousloví „za tuto blankosměnku zaplatím“ je nezbytné vykládat tak, že „zaplatím poté, co budou doplněna bílá místa na blankosměnce“ (a vznikne tak „úplná“ směnka). 24. Konečně rozhodnutí odvolacího soud netrpí ani dovolatelem tvrzenými vadami řízení. 25. Je totiž zcela zjevné, že společnost měla způsobilost mít práva a povinnosti (§ 18 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení § 56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) i způsobilost být účastníkem řízení (§ 20 odst. 1 o. s. ř.) jak k datu podání žaloby (15. 7. 2009), tak i k datu vydání směnečného platebního rozkazu (13. 10. 2009) a k datu, kdy směnečný platební rozkaz nabyl ve vztahu ke společnosti právní moci (3. 11. 2009, resp. 18. 11. 2009), když byla vymazána z obchodního rejstříku (až) ke dni 19. 6. 2013. 26. Právně nevýznamný je rovněž poukaz dovolatele na rozhodnutí odvolacího soudu o procesním nástupnictví [jde o usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. 7 Cmo 243/2013-119, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil ve vztahu ke druhému žalovanému usnesení ze dne 16. 4. 2013, č. j. 3 Cm 301/2009-90, kterým Krajský soud v Brně s odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř. připustil vstup žalobce – Ing. M. H. na místo (původní) žalobkyně − J. V. M. s. r. o.]. Z odůvodnění tohoto usnesení totiž plyne, že odvolací soud se v něm otázkou důvodnosti žaloby (rozuměj platností směnky) nezabýval. 27. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1214.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2016, sp. zn. 21 Cdo 1067/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1067.2015.1 Číslo: 16/2017 Právní věta: Byla-li právnická osoba vymazána z veřejného rejstříku po zahájení občanského soudního řízení (dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno) a vyšlo-li v průběhu řízení najevo, že u příslušného soudu byl podán návrh na zrušení zápisu o jejím výmazu, soud přeruší řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby, než bude příslušným soudem o tomto návrhu pravomocně rozhodnuto; závěr, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s touto právnickou osobou jako s účastníkem řízení, smí učinit a o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. smí rozhodnout pouze tehdy, jestliže příslušný soud návrh na zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku pravomocně zamítl. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.02.2016 Spisová značka: 21 Cdo 1067/2015 Číslo rozhodnutí: 16 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Zánik obchodní společnosti, Zastavení řízení, Způsobilost být účastníkem řízení Předpisy: § 107 odst. 1 o. s. ř. § 107 odst. 5 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Co 330/2014, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 10 C 117/2010 [s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení se pokračuje, a výroku, kterým bylo rozhodnuto, že řízení se přerušuje podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 29. 6. 2009 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala určení, že „nemovitosti zapsané v KN KÚ pro Královéhradecký kraj, KP Trutnov na LV č. 916, dříve LV č. 1085, pro k. ú. Š. M., a to budova – rozestavěný rodinný dům na pozemku p. č. st. 528, pozemek p. č. st. 528 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek– ostatní plocha na vlastníka K. K. nejsou zatíženy zástavním právem ze smlouvy č. 2356/06/5270 ze dne 2. 6. 2006uzavřené mezi ČSOB, a. s. a Vila B. s. r. o.“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je na základě kupní smlouvy ze dne 3. 6. 2003, uzavřené s prodávajícími E. a K. K., vlastníkem uvedených nemovitostí, že dne 27. 4. 2006 uzavřela se žalovaným 2) kupní smlouvu o jejich prodeji s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 2. 5. 2006, že Okresní soud v Trutnově „rozhodnutím“ ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 8 C 32/2008, které nabylo právní moci dne 9. 12. 2008, na základě závěru o neplatnosti smlouvy „určil výlučným vlastníkem nemovitostí žalobkyni“, která byla na základě tohoto rozhodnutí opět zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, že dne 2. 6. 2006 uzavřel žalovaný 2) se žalovaným 1) smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 6. 2006 a že žalovaný 1) ještě před rozhodnutím o určení vlastnictví podal proti žalovanému 2) u Okresního soudu v Trutnově „žalobu na prodej zástavy“, která je projednávána pod sp. zn. 7 Nc 601/2008. Žalobkyně má za to, že zástavní dlužník, tj. žalovaný 2), nemohl platně uzavřít zástavní smlouvu, neboť nebyl vlastníkem zastavovaných nemovitostí. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně shledává v tom, že katastrální úřad odmítl provést výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí a že žalobkyni hrozí vznik škody, neboť žalovaný 1) se domáhá prodeje zástavy „z titulu neplatné zástavní smlouvy“. 2. Okresní soud v Trutnově – poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. 3. 2010, č. j. 20 C 387/2009-15, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, č. j. 18 Co 337/2010-20, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Trutnově a co Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 10 C 117/2010-93, přerušil řízení z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného 2) – usnesením ze dne 2. 6. 2014, č. j. 10 C 117/2010-101, rozhodl, že v řízení se pokračuje, zastavil řízení ohledně žalovaného 2), rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení, a přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Vycházel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. MSPH 99 INS 6939/2009-A-37, byl zjištěn úpadek žalovaného 2), že účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 26. 7. 2010, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, č. j. MSPH 99 INS 6939/2009-B-9, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2011 a jehož účinky nastaly dne 29. 9. 2010, byl na majetek žalovaného 2) prohlášen konkurs [vzhledem k tomu soud prvního stupně řízení přerušil, neboť účinky konkursu u žalovaného 2) „měly vliv na překážku v postupu řízení“ i u žalovaného 1)], že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2014, byl konkurs zrušen pro nedostatek majetku žalovaného 2) a že žalovaný 2) byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 6. 5. 2014. Dospěl k závěru, že v případě žalovaného 1) odpadly důvody, pro které bylo řízení přerušeno, a dovodil, že žalovaný 2) ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť v průběhu řízení zanikl po ukončení konkursu a ke dni 6. 5. 2014 došlo k jeho výmazu z obchodního rejstříku, a že proto není možno v zahájeném řízení ve vztahu k žalovanému 2), který nemá procesního nástupce, pokračovat. S ohledem na skutečnost, že u Okresního soudu v Trutnově je pod sp. zn. 7 Nc 601/2008 vedeno řízení o soudní prodej zástavy, v němž „vystupuje“ žalovaný 1) jako žalobce a žalobkyně „v pozici žalované“ a v jehož rámci se soud musí rovněž zabývat otázkou „platnosti vzniku a existence předmětného zástavního práva“, soud prvního stupně řízení přerušil, neboť probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro „rozhodnutí ve věci mezi žalobkyní a žalovaným 1)“. 3. K odvolání žalovaného 1) proti usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení ohledně žalovaného 2), a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 25 Co 330/2014-123, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „v odvoláním napadených výrocích“. Neshledal důvodnými námitky žalovaného 1), že dne 10. 6. 2014 podal návrh na zrušení zápisu o výmazu žalovaného 2) z obchodního rejstříku podle ustanovení § 209 občanského zákoníku, neboť ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 7 Nc 601/2008 byl vysloven názor odvolacího soudu, že vlastníkem zastavených nemovitostí je žalovaný 2), a že tedy lze očekávat, že dojde k obnovení zápisu žalovaného 2) doobchodního rejstříku s účinky ex tunc tak, aby mohlo být v obou soudních sporech meritorně rozhodnuto. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2) ztratil způsobilost být účastníkem řízení, aniž by zde byl jeho procesní nástupce (§ 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který bylo řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastaveno. Odvolací soud „ověřil“, že důvody, pro které soud prvního stupně zastavil řízení ve vztahu k žalovanému 2), trvají i v současné době, neboť žalovaný 2) je podle výpisu z obchodního rejstříku nadále evidován se zápisem „vymazán od 6. 5. 2014“ a podle sdělení Městského soudu v Praze je věc „návrhu zmiňovaného odvolatelem“ u něj vedena pod sp. zn. 75 Cm 93/2014 s tím, že o ní bude rozhodováno v následujících měsících. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které rozhodly o zastavení řízení proti žalovanému 2), aniž by vyčkaly rozhodnutí soudu v řízení o zrušení zápisu o výmazu žalovaného 2) z obchodního rejstříku, je nesprávný a „procesně v rozporu se zákonem“, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal se skutečností, že podle sdělení Městského soudu v Praze je věc „návrhu zmiňovaného odvolatelem“ u něj vedena pod sp. zn. 75 Cm 93/2014 s tím, že o ní bude rozhodováno v následujících měsících, že ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 Nc 601/2008, v níž se projednává návrh žalovaného 1) na nařízení soudního prodeje zástavy (předmětných nemovitostí), Krajský soud v Hradci králové zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že „na základě dosud provedených důkazů je tedy nutno uzavřít, že vlastníkem zastavených nemovitostí je společnost V. B. s. r. o., se kterou však soud jako s účastníkem řízení na straně zástavního dlužníka nejednal“, že Okresní soud v Trutnově vyzval žalovaného 1) k podání návrhu na zrušení zápisu o výmazu žalovaného 2) z obchodního rejstříku, aby bylo možné v řízení pokračovat, neboť „žalovaný 2) vlastní nemovitosti, byť tomu neodpovídá zápis v katastru nemovitostí, a k výmazu společnosti z obchodního rejstříku tak došlo předčasně a nesprávně“. Dovolatel očekává, že dojde k obnovení zápisu žalovaného 2) do obchodního rejstříku s účinky ex tunc tak, aby mohlo být v obou soudních sporech meritorně rozhodnuto. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil „tomuto soudu“ k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl. Souhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že důvody, pro které soud prvního stupně zastavil řízení ve vztahu k žalovanému 2), nadále trvají. Uvádí, že žalovaný 2) byl účastníkem řízení ve věci určení vlastnictví, vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 82/2008 (správně 8 C 32/2008), že žalobkyně je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí a že Městský soud v Praze správně dovodil, že byl-li žalovaný 2) účastníkem řízení, v němž bylo určeno, že vlastníkem není, nemá tedy žádný majetek ani nevykonává podnikatelskou činnost, a byly splněny podmínky pro výmaz společnosti z obchodního rejstříku. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř. 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda má pro rozhodnutí soudu o zastavení řízení ohledně účastníka řízení, který byl vymazán z obchodního rejstříku, význam okolnost, že je vedeno řízení o zrušení výmazu tohoto účastníka řízení z obchodního rejstříku. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné. 12. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší; o tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Podle ustanovení § 107 odst. 5 věty první o. s. ř., neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Podle ustanovení § 209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její likvidaci a jmenuje likvidátora; kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi; od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla. 13. U právnické osoby, která byla vymazána z obchodního nebo jiného veřejného rejstříku (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob) po skončení likvidace nebo – byl-li osvědčen úpadek právnické osoby – bez likvidace po zrušení konkursu posplnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek je zcela nepostačující (srov. § 173 odst. 2 o. z. a přede dnem 1. 1. 2014 srov. § 68 odst. 2 větu druhou zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013), nemůže soud bez dalšího vždy dospět k závěru, že by zanikla bez právního nástupce. 14. Došlo-li k zániku právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku jejím výmazem z tohoto rejstříku (§ 185 o. z.) a zjistí-li se poté její dosud neznámý majetek nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, rozhodne soud – jak vyplývá z ustanovení § 209 odst. 1 o. z. – na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, o zrušení zápisu o výmazu právnické osoby a o její likvidaci a jmenuje likvidátora; podle tohoto rozhodnutí zapíše rejstříkový soud (srov. § 1 odst. 4 větu druhou zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob) do veřejného rejstříku, že došlo k obnovení právnické osoby, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi. Zrušení zápisu o výmazu právnické osoby pravomocným rozhodnutím soudu má za následek, že se na tuto osobu hledí stejně, jako kdyby nikdy nezanikla, a že má i nadále způsobilost mít práva a povinnosti, a tedy i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). 15. Byla-li právnická osoba vymazána z veřejného rejstříku po zahájení řízení (dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno) a byl-li u příslušného soudu podán návrh na zrušení zápisu o jejím výmazu, závisí rozhodnutí soudu, zda je možné pokračovat v řízení s touto právnickou osobou jako účastníkem řízení, na otázce, zda jsou tu důvody postupovat podle ustanovení § 209 odst. 1 o. z., a tedy zrušit zápis o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku. Protože se jedná o otázku, která může být řešena jen v řízení o zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku, jež je řízením ve statusové věci právnické osoby [srov. § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních], a kterou se proto soud nemůže v jiném řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou, soud řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přeruší do doby, než bude příslušným soudem pravomocně rozhodnuto o návrhu na zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku; závěr, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s touto právnickou osobou jako s účastníkem řízení, smí učinit a o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. smí rozhodnout pouze tehdy, jestliže příslušný soud návrh na zrušení zápisu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku pravomocně zamítl. 16. V projednávané věci odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že v řízení nelze ve vztahu k žalovanému 2) pokračovat, neboť žalovaný 2) byl ke dni 6. 5. 2014 (po zahájení řízení v této věci) vymazán z obchodního rejstříku a nemá procesního nástupce, aniž by vzal náležitě v úvahu, že žalovaný 1) podal u Městského soudu v Praze návrh na zahájení řízení o zrušení zápisu o výmazu žalovaného 2) z obchodního rejstříku, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 75 Cm 93/2014 a které v době rozhodování odvolacího soudu nebylo pravomocně skončeno. Za těchto okolností mělo být řízení v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušeno do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 93/2014 a o zastavení řízení ohledně žalovaného 2) by mohlo být rozhodnuto pouze tehdy, jestliže by byl návrh na zrušení zápisu o výmazu žalovaného 2) z obchodního rejstříku pravomocně zamítnut. 17. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž [ve výrocích o zastavení řízení ohledně žalovaného 2) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní] toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1215.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4481.2014.1 Číslo: 27/2017 Právní věta: Odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní). Předstírá-li zaměstnavatel uvedený v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce v rozhodnutí o přiznání odměny zaměstnanci podle ustanovení § 134 zák. práce, že mu tuto odměnu přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci uvedeného zaměstnavatele nespojují, je takové rozhodnutí o přiznání odměny neplatné, a právo zaměstnance na odměnu proto nemůže založit. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.02.2016 Spisová značka: 21 Cdo 4481/2014 Číslo rozhodnutí: 27 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Mzda (a jiné obdobné příjmy) Předpisy: § 109 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010 § 134 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010 § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 22.02.2011 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil k dovolání žalobce rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Co 238/2013, ve znění opraveného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 30 Co 238/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 9. 3. 2011 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 250 000 Kč s úrokem z prodlení od 11. 12. 2010 „vždy v aktuální výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů“ do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy do 30. 11. 2010, kdy pracovní poměr skončil na základě dohody o jeho rozvázání ze dne 16. 11. 2010, že mu byla na návrh bývalého primátora žalovaného Ing. J. K. rozhodnutím ze dne 22. 11. 2011 (správně 2010) poskytnuta žalovaným „zastoupeným“ tajemníkem Magistrátu města Liberec odměna ve výši 250 000 Kč za mimořádné pracovní výsledky, která měla být vyplacena ve výplatním termínu za měsíc listopad 2010, tj. dne 10. 12. 2010, a že odměnu v tomto termínu neobdržel. Poté, co dopisem ze dne 20. 12. 2010 vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, mu žalovaný dopisem ze dne 17. 1. 2011 sdělil, že rozhodnutím ze dne 6. 12. 2010 byl pozastaven výkon usnesení rady města č. 690/2010 schvalujícího odměny a že následně rada města usnesením č. 734/2010 ze dne 8. 12. 2010 toto usnesení zrušila, a že mu proto nemůže být odměna vyplacena. Žalobce má za to, že jednou řádně přiznaná odměna, která je jinak nenárokovou složkou mzdy, se stala poté, co byla přiznána podle „Pravidel pro poskytování odměn na základě usnesení rady města č. 621/08 ze dne 4. 11. 2008“, a poté, co byl žalobce s přiznáním a poskytnutím odměny seznámen osobně dne 22. 11. 2010, „nárokovým platem“ bez ohledu na pozdější zrušení usnesení, kterým byly odměny přiznány a schváleny, radou města. 2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 15 C 44/2011-108 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 250 000 Kč s úrokem z prodlení od 11. 12. 2010 „vždy v aktuální výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšeného o 7 % bodů“ do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 63 248,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Z. H. Vycházel ze zjištění, že žalobci, jehož pracovní poměr k žalovanému skončil dohodou dne 30. 11. 2010, měla být na základě listiny ze dne 22. 11. 2010 ve výplatním termínu za měsíc listopad 2010, tj. dne 10. 12. 2010, poskytnuta odměna ve výši 250 000 Kč navržená primátorem žalovaného Ing. J. K. a schválená tajemníkem Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř., že rozhodnutí o poskytnutí této odměny předcházel návrh usnesení ze dne 18. 11. 2010 předložený tajemníkem Magistrátu města Liberec radě města, podle něhož s vedoucími odborů, kteří se vzdali funkce ke dni 20. 11. 2010 a mezi něž patřil i žalobce, bude projednán návrh na co nejrychlejší ukončení pracovního poměru dohodou a „pro zvýšení motivace při předání agendy a předejití případným pracovněprávním problémům“ bude ukončení pracovního poměru spojeno s celkovým vyhodnocením činnosti a mimořádných úkolů a s vyplacením mimořádné odměny ve výši pětinásobku „dekretového“ platu, která je „podstatně nižší“ než „zákonné nároky při případném skončení pracovního poměru pro nadbytečnost“, že Rada města Liberec tento návrh usnesením č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 schválila, že nový primátor žalovaného Mgr. J. K. rozhodnutím ze dne 6. 12. 2010 pozastavil výkon tohoto usnesení a uložil M. K. pověřenému zastupováním funkce tajemníka Magistrátu města Liberec nevyplatit zaměstnancům žalovaného, kteří skončili pracovní poměr ke dni 30. 11. 2010, odměny ve výši navržené dne 22. 11. 2010 z důvodu „způsobu předání jednotlivých úseků novému vedení města, způsobu ukončení pracovního poměru dohodou s důvody na straně pracovníka a bez požadavku zaměstnavatele“ a z důvodu výše navržených odměn pohybujících se v rozmezí 100 000 – 300 000 Kč s ohledem na hospodárné zacházení s prostředky obce a zásadu přiměřenosti při poskytování odměn jednotlivým zaměstnancům, a že Rada města Liberec na svém prvním zasedání konaném dne 18. 12. 2010 k návrhu primátora usnesením č. 734/2010 zrušila usnesení Rady města Liberec č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 a schválila rozhodnutí primátora žalovaného ze dne 6. 12. 2010 nevyplatit zaměstnancům žalovaného, kteří skončili pracovní poměr ke dni 30. 11. 2010, odměny ve výši navržené dne 22. 11. 2010 tehdejším primátorem Ing. J. K. a schválené tehdejším tajemníkem Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř. Soud prvního stupně dovodil, že odměna byla žalobci přiznána v souladu se směrnicí tajemníka č. 14 T, která připouští poskytnutí odměny zaměstnanci i v případě ukončení pracovního poměru dohodou a která neupravuje zrušení (odebrání) již jednou vzniklého nároku na odměnu, že rozhodnutí oposkytnutí odměny obsahuje v souladu s ustanovením § 134 zák. práce „stručné pojmenování důvodů“ pro poskytnutí odměny, že o odměně rozhodla oprávněná osoba (tajemník Magistrátu města Liberec) a že vyplacení odměny dovolovala i „finanční situace města“. Dospěl k závěru, že dosud nenároková složka platu žalobce se stala složkou nárokovou poté, co žalovaný rozhodl usnesením rady č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 o vyplacení mimořádné odměny žalobci a co byl žalobce seznámen s rozhodnutím o poskytnutí odměny ze dne 22. 11. 2010, a to bez ohledu na skutečnost, že usnesením rady č. 734/2010 ze dne 8. 12. 2010 bylo zrušeno usnesení rady č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 a bylo jím schváleno rozhodnutí primátora žalovaného ze dne 6. 12. 2010 nevyplatit některým zaměstnancům včetně žalobce navržené odměny. Uzavřel, že ze strany žalovaného šlo o „diskriminační postup týkající se výlučně těch zaměstnanců, kteří rozvázali pracovní poměr dohodou k 30. 11. 2010 ve snaze postihnout výlučně jen ty zaměstnance, kteří odešli v době, kdy odcházelo bývalé vedení města, z důvodů, které byly výlučně jejich vlastními důvody, což platí i o žalobci“. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 30 Co 238/2013-145, opraveným usnesením ze dne 6. 3. 2014, č. j. 30 Co 238/2013-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 58 080 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 732 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. L. V. Dovodil, že podle ustanovení § 134 zák. práce, které je třeba na posuzovanou věc použít, neboť žalobce byl zaměstnancem územního samosprávného celku ve smyslu ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, lze poskytnout zaměstnanci odměnu za současného splnění dvou předpokladů; prvním z nich je, že zaměstnanec splnil mimořádný nebo zvlášť významný pracovní úkol, aniž by šlo o běžné plnění pracovních úkolů, a druhým je rozhodnutí zaměstnavatele o poskytnutí odměny, která se v důsledku tohoto rozhodnutí stává nárokovou složkou platu zaměstnance. Uvedl, že vymezení mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu splněného zaměstnancem je „plně v kompetenci“ zaměstnavatele a že mimořádný pracovní úkol nemusí být spojen s mimořádným úsilím či mimořádnou snahou zaměstnance, neboť podstatným je pouze to, zda takový úkol byl splněn. Shledal, že ani jeden z důvodů uvedených v rozhodnutí o poskytnutí odměny žalobci ze dne 22. 11. 2010 nelze považovat za splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, neboť žalobce byl odměněn pouze za „soustavnou činnost“ za delší časové období, za plnění pracovních úkolů v postavení vedoucího odboru technické správy veřejného majetku, za svůj „výjimečný přístup“ a za „vstřícný postup poté, kdy se vedoucí funkce vzdal“. Dospěl k závěru, že žalovaný svým rozhodnutím o poskytnutí odměny vybočil z „mezí“ ustanovení § 134 zák. práce a že přiznal žalobci odměnu neoprávněně, neboť „neplatí zjednodušená úvaha soudu prvního stupně, že stačí samotné rozhodnutí o odměně, které již zakládá oprávněný nárok“. Uzavřel, že „úvaha ohledně úspory finančních prostředků“ v souvislosti s případným rozvázáním pracovního poměru žalobce v budoucnu ve spojení s důvodovou zprávou schválenou usnesením Rady města Liberec č. 690/2010 dne 18. 11. 2010 „naznačuje“, že „smyslem celého rozhodnutí o odměně bylo vyčerpat zbylé finanční prostředky při odchodu dosavadní politické reprezentace z vedoucích pozic u žalovaného“ a že odměna představuje „ocenění mimořádné píle jako přilepšení k platu“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že byly naplněny podmínky ustanovení § 134 zák. práce pro poskytnutí odměny, neboť je na zaměstnavateli, jak „konkrétně případně nekonkrétně a tudíž obecně“ stanoví předpoklady pro poskytnutí odměny jako „a priori“ nenárokové složky mzdy, která se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stala složkou nárokovou, že písemný úkon, kterým je zaměstnanec seznámen s přiznáním odměny, je již jen úkonem deklaratorní povahy, že zákoník práce neupravuje „zrušení“ již jednou vzniklého nároku na mzdu, že zrušení, odebrání nebo odnětí poskytnuté odměny neupravovala ani směrnicetajemníka žalovaného č. 14 T a že zaměstnanec je „vždy v poněkud specifickém, podřízeném a do značné míry nerovném poměru k zaměstnavateli“ a je proto nutné v zájmu jeho právní jistoty, aby nebylo odnímáno to, co bylo „jednou rozhodnuto a poskytnuto“. Dovolatel má za to, že „soudu nepřísluší v řízeních posuzovat možnou motivaci politických reprezentací“, neboť tyto otázky „nemají žádnou právní relevanci a je třeba se zabývat pouze sférou práva a jeho norem“. Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení namítal, že žalovaný je statutárním městem, které má zřízen „odbor právní a veřejných zakázek“ personálně vybavený osobami s právnickým vzděláním, že tento běžný pracovněprávní spor může žalovaný „zvládnout svým odborným aparátem s právnickým vzděláním bez nutnosti najmout si advokáta“, a že proto měl soud postupovat podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu a náklady řízení žalovanému neměl přiznat, neboť jsou dány podmínky hodné zvláštního zřetele. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje, a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť dovolatel nevymezil dovolací důvod v souladu s ustanovením § 237 občanského soudního řádu a odkázal na judikaturu dovolacího soudu, která „nezohledňuje situaci, kdy žalovaným byla veřejnoprávní korporace, která hospodaří s veřejnými prostředky“. Žalovaný se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který „velmi přesně a precizně“ zohlednil skutečnosti, které vyplynuly z dokazování provedeného soudem prvního stupně, jež však tento soud při svém rozhodování pominul. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce, který byl s účinností od 1. 2. 2009 jmenován vedoucím odboru technické správy veřejného majetku Magistrátu města Liberec, se dopisem ze dne 16. 11. 2010 této funkce vzdal a téhož dne uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 11. 2010, že Rada města Liberec svým usnesením č. 690/2010 vydaným na 7. mimořádném zasedání konaném dne 18. 11. 2010 schválila postup, že „ukončení pracovního poměru vedoucích pracovníků bude spojeno s celkovým vyhodnocením činnosti a mimořádných úkolů a s vyplacením mimořádné odměny (při kladném a řádném předání agendy) ve výši pětinásobku dekretového platu, což je podstatně nižší částka, než zákonné nároky při případném pozdějším skončení pracovního poměru pro nadbytečnost“, že dne 22. 11. 2010 bylo na návrh primátora žalovaného Ing. J. K. schválený tajemníkem Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř.rozhodnuto o poskytnutí odměny žalobci ve výši 250 000 Kč, která měla být vyplacena ve výplatním termínu za měsíc listopad 2010, tj. dne 10. 12. 2010, a která byla žalobci poskytnuta za jeho „mimořádné a vynikající pracovní výsledky při komplexním zajišťování plnění jmenovitých i operativních úkolů na odboru technické správy veřejného majetku ukládaných orgány města a jeho funkcionáři v období od ledna do listopadu 2010“, za „mimořádný osobní přínos při realizaci významných úsporných opatření na odboru technické správy veřejného majetku v souvislosti s redukcí provozních výdajů odboru magistrátu v roce 2010“, za „mimořádné pracovní úsilí při zajišťování náročných úkolů v souvislosti s péčí Statutárního města Liberec o komunikace, veřejné osvětlení, mostní konstrukce, dopravní značení, veřejnou zeleň a při řízení akcí investičního charakteru“ a za „osobní iniciativu se vstřícným přístupem ke včasnému předání funkce vedoucího odboru technické správy veřejného majetku a s tím spojenou úsporu provozních nákladů úřadu v případě budoucího skončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce (včetně odstupného a odměny podle kolektivní smlouvy při zkrácení výpovědní doby zaměstnance)“. Nový primátor žalovaného Mgr. J. K. rozhodnutím ze dne 6. 12. 2010 pozastavil výkon usnesení Rady města Liberec č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 a uložil M. K. pověřenému zastupováním funkce tajemníka Magistrátu města Liberec nevyplatit zaměstnancům žalovaného, kteří skončili pracovní poměr ke dni 30. 11. 2010, odměny ve výši navržené dne 22. 11. 2010 z důvodu způsobu předání jednotlivých úseků novému vedení města, způsobu ukončení pracovního poměru dohodou „s důvody na straně pracovníka a bez požadavku zaměstnavatele“ a zejména z důvodu výše navržených odměn pohybujících se u jednotlivých zaměstnanců v rozmezí 100 000 – 300 000 Kč s ohledem na celkovou finanční situaci města, hospodárné zacházení s prostředky obce a zásadu přiměřenosti při poskytování odměn jednotlivým zaměstnancům. Rada města Liberec dne 18. 12. 2010 k návrhu primátora usnesením č. 734/2010 zrušila usnesení Rady města Liberec č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010 a schválila rozhodnutí primátora žalovaného ze dne 6. 12. 2010 nevyplatit zaměstnancům žalovaného, kteří skončili pracovní poměr ke dni 30. 11. 2010, odměny ve výši navržené dne 22. 11. 2010 tehdejším primátorem Ing. J. K. a schválené tehdejším tajemníkem Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř. 10. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek vzniká zaměstnanci, jehož zaměstnavatelem je územní samosprávný celek, nárok na odměnu poskytovanou zaměstnavatelem podle ustanovení § 134 zák. práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. 12. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá odměny, která mu byla přiznána rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2010 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č.103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb. a č. 155/2010 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „obč. zák.“). 13. Zaměstnanci, jehož zaměstnavatelem je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, nebo veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, přísluší za vykonanou práci plat, který se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 1, 3 a 4 zák. práce). Plat určuje zaměstnavatel zaměstnanci podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu; plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. § 122 odst. 1 zák. práce a nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů). Jednotlivé složky platu jsou upraveny v ustanoveních § 123-135 zák. práce. 14. Podle ustanovení § 134 zák. práce za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu. 15. Z citovaného ustanovení vyplývá, že odměna je nenárokovou složkou platu (srov. dikci „může … poskytnout“), která je určena zejména k motivaci zaměstnanců, a že podmínkou pro její poskytnutí je úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu zaměstnancem; z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu udělit. Posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn. 16. Vzhledem k tomu, že odměna je, jak bylo uvedeno výše, nenárokovou složkou platu, vzniká na ni zaměstnanci nárok – bez ohledu na splnění dalších předpokladů pro její poskytnutí uvedených v ustanovení § 134 zák. práce – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Tímto rozhodnutím (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) ztrácí odměna svou nenárokovou (fakultativní) povahu a zaměstnavatel je povinen tuto složku platu zaměstnanci vyplatit, neboť jsou splněny všechny podmínky pro její poskytnutí. 17. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní). 18. Rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny zaměstnanci podle ustanovení § 134 zák. práce je právním úkonem, který je projevem vůle směřujícím zejména ke vzniku, změně nebo zániku těchpráv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 18 zák. práce, § 34 obč. zák.). Právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný (§ 18 zák. práce, § 37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 18 zák. práce a § 41a odst. 2 obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.) – disimulovaný právní úkon (srov. § 18 zák. práce a § 41a odst. 1 obč. zák.). 19. Z uvedeného vyplývá, že předstírá-li zaměstnavatel uvedený v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce v rozhodnutí o přiznání odměny zaměstnanci podle ustanovení § 134 zák. práce, že mu tuto odměnu přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci uvedeného zaměstnavatele nespojují, je takové rozhodnutí o přiznání odměny pro nedostatek vážnosti vůle zaměstnavatele a pro rozpor se zákonem neplatné a právo zaměstnance na odměnu proto nemůže založit. 20. V projednávané věci žalovaný, který je územním samosprávným celkem, a tedy zaměstnavatelem uvedeným v ustanovení § 109 odst. 3 písm. b) zák. práce, jehož jménem jednal tajemník Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř., rozhodl dne 22. 11. 2010 o poskytnutí odměny žalobci podle ustanovení § 134 zák. práce ve výši 250 000 Kč za jeho „mimořádné a vynikající pracovní výsledky při komplexním zajišťování plnění jmenovitých i operativních úkolů na odboru technické správy veřejného majetku“ ukládaných orgány Statutárního města Liberec a jeho funkcionáři v období od ledna do listopadu 2010, za „mimořádný osobní přínos při realizaci významných úsporných opatření na odboru technické správy veřejného majetku v souvislosti s redukcí provozních výdajů“ odboru Magistrátu města Liberec v roce 2010, za „mimořádné pracovní úsilí při zajišťování náročných úkolů v souvislosti s péčí Statutárního města Liberec o komunikace, veřejné osvětlení, mostní konstrukce, dopravní značení, veřejnou zeleň a při řízení akcí investičního charakteru“ a za „osobní iniciativu se vstřícným přístupem ke včasnému předání funkce vedoucího odboru technické správy veřejného majetku a s tím spojenou úsporu provozních nákladů úřadu v případě budoucího skončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce“. 21. Za předpokladu, že odměna byla žalobci poskytnuta vskutku z důvodů uvedených v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2010, stala by se v důsledku uvedeného rozhodnutí žalovaného – jak vyplývá z výše uvedeného – nárokovou (obligatorní) složkou platu žalobce, jejíhož zaplacení by se mohl po žalovaném domáhat u soudu. Na tomto závěru by nemohla nic změnit ani okolnost, že Rada města Liberec dne 18. 12. 2010 na návrh primátora zrušila usnesení Rady města Liberec č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010, kterým byl schválen postup, že „ukončení pracovního poměru vedoucích pracovníků bude spojeno s celkovým vyhodnocením činnosti a mimořádných úkolů a s vyplacením mimořádné odměny (při kladném a řádném předání agendy) ve výši pětinásobku dekretového platu“, a schválila rozhodnutí primátora žalovaného ze dne 6. 12. 2010 nevyplatit zaměstnancům žalovaného, kteří skončili pracovní poměr ke dni 30. 11. 2010, odměny ve výši navržené dne 22. 11. 2010 tehdejším primátorem Ing. J. K. a schválené tehdejším tajemníkem Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř., neboť pro vznik nároku žalobce na odměnu bylo určující rozhodnutí tajemníka Magistrátu města Liberec JUDr. M. Ř., který vůči zaměstnancům žalovaného zařazeným do jehomagistrátu plnil úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele [srov. § 110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli usnesení Rady města Liberec č. 690/2010 ze dne 18. 11. 2010, a takto vzniklý nárok žalobce ani nemohl zaniknout pozdějším rozhodnutím primátora a Rady města Liberec, že odměna nebude vyplacena. 22. Tím, zda pracovní úkoly, v souvislosti s jejichž plněním byla odměna žalobci podle rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2010 poskytnuta, skutečně představovaly mimořádné nebo zvlášť významné pracovní úkoly žalobce (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům) a zda je žalobce vskutku úspěšně splnil, nebylo důvodu se v projednávané věci zabývat, neboť posouzení významu pracovních úkolů žalobce a úspěšnosti jejich splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny podle ustanovení § 134 zák. práce příslušelo – jak plyne z výše uvedeného – výlučně žalovanému a soud není oprávněn toto jeho posouzení [stejně jako to, zda žalovaný v souvislosti s poskytnutím odměny žalobci v uvedené výši nakládal hospodárně s prostředky na platy zaměstnanců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2545/2010)] přezkoumávat. Z hlediska práva žalobce na odměnu není významné ani to, že pracovní úkoly, v souvislosti s jejichž plněním byla odměna žalobci poskytnuta, nejsou v rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2010 výslovně charakterizovány – slovy zákona – jako „mimořádné“ nebo „zvlášť významné“, neboť takovou právní kvalifikaci důvodu poskytnutí odměny zaměstnanci v rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání pracovněprávní předpisy nevyžadují, nehledě k tomu, že ji v rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2010 dostatečně vystihuje odkaz na ustanovení § 134 zák. práce. 23. Za uvedených okolností by žalobci nevzniklo právo na odměnu přiznanou mu rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2010 tehdy, jestliže by žalovaný v tomto rozhodnutí jen předstíral, že odměnu žalobci přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci zaměstnavatele uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce nespojují, neboť takové rozhodnutí o přiznání odměny by bylo – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatné, a právo žalobce na odměnu by proto nemohlo založit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se věcí z hlediska tohoto právního posouzení nezabýval (přestože shledal, že „úvaha ohledně úspory finančních prostředků“ v souvislosti s případným rozvázáním pracovního poměru žalobce v budoucnu obsažená v rozhodnutí žalovaného o poskytnutí odměny žalobci ze dne 22. 11. 2010 ve spojení s důvodovou zprávou schválenou usnesením Rady města Liberec č. 690/2010 dne 18. 11. 2010 „naznačuje“, že „smyslem celého rozhodnutí o odměně bylo vyčerpat zbylé finanční prostředky při odchodu dosavadní politické reprezentace z vedoucích pozic u žalovaného“), je jeho závěr, že odměna přiznaná žalobci rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2010 žalobci nepřísluší, předčasný, a tedy nesprávný. 24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1216.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2016, sp. zn. 6 Tz 3/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.3.2016.1 Číslo: 35/2016 Právní věta: Soud nemůže rozhodnout o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), pokud fikce ve smyslu § 91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, sice nenastala před vydáním rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), ale až v době předcházející vydání rozhodnutí soudu o aplikaci rozhodnutí o amnestii. Je tomu tak i tehdy, jestliže uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nebyl ke dni vyhlášení amnestie vykonán, a tato podmínka pro použití čl. III odst. 1, 2 rozhodnutí o amnestii byla splněna ke dni rozhodování soudu. Rozhodnutí soudu o tom, že obviněný je účasten amnestie, by v uvedeném případě vedlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť podle čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii zakládá novou zkušební dobu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 23.02.2016 Spisová značka: 6 Tz 3/2016 Číslo rozhodnutí: 35 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Amnestie, Podmíněné propuštění, Výkon trestu odnětí svobody Předpisy: čl. III odst. 1 předpisu č. 1/2013Sb. čl. III odst. 2 předpisu č. 1/2013Sb. § 368 tr. ř. § 91 odst. 1 tr. zákoníku § 91 odst. 3 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti podané ve prospěch obviněného P. B. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 3 T 87/2002, podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 368 tr. ř. a čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. I. Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 3 T 87/2002, jenž nabyl téhož dne právní moci, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. 2. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 T 87/2002, bylo ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto tak, že obviněný původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, a to ve věznici s dozorem. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, byla stížnost obviněného proti zmíněnému usnesení soudu prvního stupně jako nedůvodná zamítnuta. 3. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 42 Pp 126/2007, bylo podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodnuto o podmíněném propuštění obviněného mimo jiné z výkonu trestu odnětí svobody uloženého výše citovanými rozhodnutími, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Obviněný byl z výkonu trestu propuštěn dne 28. 5. 2007, kdy citované rozhodnutí nabylo právní moci. Zkušební doba podmíněného propuštění uplynula dne 28. 5. 2012 a lhůta uvedená v ustanovení § 91 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dne 28. 5. 2013. 4. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 3 T 87/2002, které nabylo právní moci dne 26. 7. 2013, bylo ve smyslu ustanovení § 368 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný je účastem amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a že se mu podle čl. III odst. 1, 2 této amnestie promíjí zbytek nevykonaného trestu z trestu odnětí svobody v trvání dvou let, uložený mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 3 T 87/2002, ve spojení s pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 T 87/2002, a to s podmínkou, že se nedopustí trestného činu po dobu pěti let. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 5. Proti posledně uvedenému usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Ve svém mimořádném opravném prostředku zaujal názor, že pravomocným usnesením okresního soudu byly porušeny § 368 tr. ř. a čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jejichž obsah zmínil, v neprospěch obviněného. Toto porušení shledává v tom, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky za situace, kdy již vůbec – v důsledku fikce, že obviněný trest odnětí svobody vykonal k datu podmíněného propuštění (tj. ke dni 28. 5. 2007) – takto rozhodovat neměl, přičemž v důsledku vadně vydaného rozhodnutí obviněnému začala nově běžet zkušební doba vyplývající z čl. III odst. 1 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, což pro něj mělo za následek zhoršení jeho postavení. 6. Ministr spravedlnosti v petitu stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 T 87/202-507, byl porušen zákon v ustanoveních § 368 tr. ř. a čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 v neprospěch obviněného P. B. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení, tak i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona ztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl způsobem v ní uvedeným. Stejný návrhučinil i obhájce obviněného a sám obviněný. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 8. Nejvyšší soud ve veřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. 9. S ministrem spravedlnosti je třeba souhlasit v jeho vývodech, které ve svém mimořádném opravném prostředku učinil s přihlédnutím k jím citovaným ustanovením právních předpisů a skutkovým zjištěním plynoucím se spisů, které přiložil. 10. Nespornou skutečností je to, že poté, co byl obviněný podmíněně propuštěn na podkladě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 5. 2007 z výkonu trestu odnětí svobody, nebylo uvedeným soudem rozhodnuto o případném neosvědčení. Skutečnosti odpovídající je jak tvrzení ministra spravedlnosti, že pětiletá zkušební doba uvedeným soudem stanovená uplynula dne 28. 5. 2012, tak tvrzení, že soud nerozhodl v jednoroční lhůtě upravené ustanovením § 91 odst. 3 tr. zákoníku. V důsledku toho nastala fikce, že obviněný trest odnětí svobody, uložený mu na základě rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku, vykonal ke dni 28. 5. 2007. 11. Tento právní závěr plyne z ustanovení § 91 tr. zákoníku, které je třeba v posuzovaném případě na řešenou situaci aplikovat, a podle něhož: [odst. 1] Jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že zbytek trestu vykoná. [odst. 2] Vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. [odst. 3] U podmíněně propuštěného se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1. 12. Ministrem spravedlnosti zmiňovaná fikce, která stran výkonu trestu odnětí svobody u obviněného podle § 91 odst. 3 tr. zákoníku nastala dnem 28. 5. 2013, nebyla vzata v úvahu Okresním soudem ve Frýdku-Místku při vydání jeho rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Když uvedený soud svým usnesením dne 3. 7. 2013 rozhodoval, činil tak za situace uplynutí jak zkušební doby stanovené usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 42 Pp 126/2007, tak zejména jednoroční lhůty stanovené § 91 odst. 3 tr. zákoníku pro rozhodování soudu podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku. V jejím důsledku došlo k fikci výkonu trestu obviněným sice ne před datem vydání amnestijního rozhodnutí prezidentem republiky, avšak již v době předcházející vydání rozhodnutí okresním soudem o aplikaci amnestie v případě obviněného. 13. Pokud by okresní soud zmiňované skutečnosti uvážil, nemohl by dospět k závěru, že je třeba ve věci obviněného aplikovat ustanovení § 368 tr. ř. s vazbou na čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. 14. Podle § 368 tr. ř. rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Protitomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. 15. Podle čl. III odst. 1 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se promíjí s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavci 2 a 3 tohoto článku. 16. Podle čl. III odst. 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se promíjí nevykonané tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. 1. 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin na životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 propuštěna z výkonu trestu, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. 17. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že amnestijní rozhodnutí mělo být soudy aplikováno (čl. III odst. 2) ve vztahu k nevykonaným trestům odnětí svobody či jejich zbytkům, což nebyl v době rozhodování Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 3. 7. 2013 případ obviněného. Ten již měl trest odnětí svobody (v důsledku fikce) zcela vykonán. 18. Pokud za daného stavu uvedený okresní soud rozhodl o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, rozhodl v jeho neprospěch a svým rozhodnutím porušil jak § 368 tr. ř., tak čl. III odst. 1, 2 citovaného amnestijního rozhodnutí. Svým rozhodnutím pro obviněného založil novou zkušební dobu vyplývající z čl. III odst. 1 amnestijního rozhodnutí, jejíž existence měla v konečném důsledku za následek částečný výkon trestu odnětí svobody obviněným, který nebyl důvodný (nařízení výkonu zbytku trestu Okresním soudem ve Frýdku-Místku ze dne 28. 5. 2014 v důsledku sdělení prezidenta republiky ze dne 19. 5. 2014, že obviněný podmínku uvedenou v čl. III odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii porušil). 19. Protože Nejvyšší soud po provedení důkazů ve veřejném zasedání shledal, že stížnost ministra spravedlnosti je zcela důvodná, rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. a § 269 odst. 2 tr. ř. tak, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 T 87/2002-507, byl porušen zákon v ustanoveních § 368 tr. ř. a čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 12013 v neprospěch obviněného P. B. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto zrušil jak napadené usnesení, tak i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 20. Zrušením napadeného rozhodnutí a rozhodnutí na ně obsahově navazujících došlo k nápravě závadového právního stavu. Za této situace nebylo důvodu postupovat podle § 270 odst. 1 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přikáže, zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, (jen) je-li nutno učinit ve věci rozhodnutí nové.

decision_1217.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, ECLI:CZ:NS:2016:15.TDO.944.2015.1 Číslo: 32/2016 Právní věta: K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.02.2016 Spisová značka: 15 Tdo 944/2015 Číslo rozhodnutí: 32 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Porušení důležité povinnosti, Usmrcení z nedbalosti Předpisy: § 143 odst. 1 tr. zákoníku § 143 odst. 2 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného O. S. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 13 To 546/2014, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 T 170/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 T 170/2014, byl obviněný O. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalostipodle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“, příp. „trestní zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 2. 3. 2014 kolem 21:15 hodin u obce H., okr. Ú. n. O., na křižovatce hlavní pozemní komunikace s vedlejší pozemní komunikací, jako řidič dodávkového vozidla zn. Mercedes Benz, při jízdě po hlavní pozemní komunikaci v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, v důsledku překročení v místě povolené rychlosti o 32 až 44 km/h a následné nemožnosti zabránit střetu narazil do osobního vozidla zn. Fiat Punto, vyjíždějícího v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu z pravé vedlejší pozemní komunikace a odbočujícího vlevo do protisměrného jízdního pruhu, přičemž při střetu řidič tohoto vozidla M. S. utrpěl rozsáhlá život ohrožující poranění, kterým přes poskytnutou lékařskou péči dne 4. 3. 2014 podlehl. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. S. částku 1 602 Kč, M. S. částku 16 521 Kč a VZP ČR, Regionální pobočce H. K., částku 101 524 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. S., M. S. a VZP odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. S., M. S. a Ž. S. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškození M. S. a J. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 13 To 546/2014, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (ve spojení s uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. K. S. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný odmítá svou trestní odpovědnost, ač nepovažuje za sporné, že překročil nejvyšší povolenou rychlost. Poukazuje však na jednání poškozeného, který porušil svoji povinnost dát přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, a s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010) činí závěr, že trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní pozemní komunikaci, vzdor překročení nejvyšší povolené rychlosti, je dána pouze výjimečně, pokud jsou splněny další okolnosti, k nimž je třeba vždy přihlédnout a zohlednit je. Má za to, že oba soudy pochybily, pokud tyto judikaturní závěry nerespektovaly a odchýlily se od nich (část III.). 6. Zdůrazňuje, že jednou ze skutečností, která může mít vliv na případnou trestní odpovědnost řidiče jedoucího nepovolenou rychlostí, je mimo jiné to, o kolik je tímto řidičem překročena nejvyšší povolená rychlost. Znalecké posudky Ing. K. a Ing. M. podle něj vykazují diametrální odlišnosti (znalecký posudek Ing. K. počítá s překročením rychlostního limitu nejméně o 28,8 %, zatímco znalecký posudek Ing. M. s překročením rychlostního limitu o 21 % – 26 %), rozdílnost závěrů plyne z toho, že Ing. K. uvažuje o jeho intenzivním brzdění před okamžikem střetu, s oporou o přirozenosttakové lidské reakce. Uvedený závěr nemá podle dovolatele oporu v provedených důkazech, a proto vůči němu uplatňuje výhradu extrémního rozporu. Soudu vytkl, že v odůvodnění rozsudku nevyložil, z jakého důvodu vzal za rozhodný popis děje předestřený Ing. K. Zpracovaný znalecký posudek vykazuje další nesrovnalosti, k nimž přes jeho námitky nebylo přihlédnuto, ač i státní zástupce připustil existenci rozporů v obou znaleckých posudcích. Dovolatel je přesvědčen, že za situace, kdy určení rychlosti vozidla Mercedes Benz v době rozhodné pro vznik dopravní nehody je zásadní pro posouzení trestní odpovědnosti řidiče, nelze přejít rozpory ve zpracovaných znaleckých posudcích a spokojit se s tím, že soud, aniž by svůj postup odůvodnil, vezme za základ svého rozhodnutí znalecký posudek pro dovolatele méně příznivý (část IV.). 7. Obviněný s oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010, připomíná, že k vyvinění řidiče přijíždějícího z vedlejší pozemní komunikace, jenž porušuje svoji povinnost dát přednost v jízdě, může dojít v případě extrémního porušení povinností řidiče jedoucího po hlavní komunikaci spočívajícího v překročení rychlosti o více než jednu třetinu. Nejde-li o takové překročení, se zřetelem k přehlednosti předmětného úseku komunikace, nelze u obviněného vyvozovat trestní odpovědnost. 8. Vyvození své odpovědnosti za dopravní nehodu považuje dovolatel za nesprávné i s ohledem na to, že kritickou situaci řešil stržením volantu vlevo a zvolil vyhýbací manévr. S poukazem na znalecký posudek Ing. S. (zpracovaný po rozhodnutí odvolacího soudu) zmínil, že i kdyby se pohyboval povolenou rychlostí, nezabránilo by to nehodové situaci a došlo by k čelnímu střetu mezi oběma vozidly. Nelze jej proto činit odpovědným za volbu rozhodnutí, které se teprve později projeví jako neúčinné k odvrácení kritické situace, již vyvolala jiná osoba (část V.). 9. Dovolatel dále akcentuje, že poškozený porušil svou povinnost dát přednost v jízdě, aniž by mu to objektivně bylo znemožněno jeho rychlou jízdou, a dovozuje, že za vzniklý následek odpovídá sám poškozený, a to s poukazem na znalecký posudek Ing. M., ve kterém znalec soudí, že pokud by řidič Fiatu Punto reagoval intenzivním brzděním v okamžiku, kdy spatřil přijíždějící vozidlo obviněného (Mercedes Benz), dokázal by své vozidlo zastavit tak, že by zasahovalo do jízdního pruhu obviněného jen určitou částí a obviněný by se mu mohl vyhnout (část VI.). 10. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že překročil povolenou rychlost o 20 km/h (byť i tuto skutečnost považuje za spornou), a namítá, že mohl očekávat splnění povinnosti poškozeným. Jeho konání tak lze podřadit pod princip omezené důvěry, který lze aplikovat v jeho prospěch (k otázce problematiky „dání přednosti v jízdě“ zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005). Dovolací soud by podle něj měl napravit i vadu v označení vozidla, jež řídil, obsaženou ve výroku rozsudku, která rovněž zakládá extrémní rozpor skutkového zjištění s provedeným dokazováním (část VII.). 11. Protože je podle dovolatele za vzniklý střet vozidel dána odpovědnost poškozeného a jeho překročení povolené rychlosti má pouze omezený význam a může být zohledněno toliko při hodnocení míry vzniklého následku, za který primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a podle § 265m tr. ř. a § 226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podstatným odstranit rozpor ve znaleckých posudcích, navrhl, aby zrušil obě citovaná rozhodnutí a podle § 265k odst. 2 tr. ř. rovněž všechna další obsahově navazující rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. před vydáním rozhodnutí o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí (především trestu zákazu činnosti). Tento návrh odůvodnil tím, že do doby zahájení trestního stíhání vedl řádný život, byl bezúhonným a navíc se živí jako obchodní zástupce, přičemž výkon trestu zákazu činnosti pro nějznamená ztrátu zdroje příjmu. 12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V první řadě poznamenal, že rozhodná tvrzení dovolatele jsou vzájemně poněkud rozporná (bod III. a IV. dovolání) v té části, ve které odmítá spoluzavinění za usmrcení poškozeného, zatímco na jiných místech své spoluzavinění připouští. Pokud obviněný v bodě IV. dovolání namítl extrémní rozpor skutkových zjištění o rychlosti jízdy, má státní zástupce za to, že soud přesvědčivě vysvětlil, proč se přiklonil ke znaleckému posudku Ing. K. Za tohoto stavu nelze mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04) shledat extrémní rozpor. Povahu skutkové námitky, kterou by podle jeho názoru Nejvyšší soud neměl napravovat, je tvrzení obviněného, že soud předmětné vozidlo označil jako dodávkové, ačkoli se patrně jednalo o tzv. SUV. 13. Stran námitky obviněného, že nezavinil škodlivý následek, státní zástupce v obecnosti podotkl, že Nejvyšší soud se problematikou nedání přednosti v jízdě řidičům, kteří sami výrazně překročili povolenou rychlost jízdy, zabýval v usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, jehož podstatné závěry konstatoval. K obviněným zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, podotkl, že v dovolání uplatňuje pouze omezenou část argumentace a nezmiňuje další průběh věci. V podrobnostech dále nastínil skutkové okolnosti a právní argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou v usnesení ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, na které navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1373/2011, a ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1116/2011. 14. K obviněným vzpomínanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a jeho závěru, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti, státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s tou výhradou, že splnění povinnosti dát přednost v jízdě současně může být pro řidiče mnohem těžší než splnění povinnosti dodržet limit dovolené rychlosti. Nesplnění velmi obtížného a velmi důležitého úkolu může mít z hlediska zavinění stejný význam jako nesplnění úkolu méně důležitého, ale velmi snadného. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 34/2010, podotkl, že v posuzované věci lze shledat různé podobnosti s věcmi judikovanými. 15. Státní zástupce s ohledem na předestřené skutkové závěry soudí, že překročení rychlosti jízdy obviněným za popsaných okolností bylo dostatečně významnou příčinou smrti poškozeného. Zároveň však uvádí, že Nejvyšší soud ve své judikatuře považuje za porušení důležité povinnosti ze strany řidiče „závodníka“ jen takovou rychlost jízdy, která zpravidla převyšuje povolenou rychlost o přibližně 70 % (viz rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Výjimkou je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011, ve věci, v níž z vedlejší silnice nebylo možno řidiče „závodníka“ vůbec vidět, a postačilo tak převýšení rychlosti jízdy o 33 %. Tuto výjimku však v posuzované věci uplatnit nelze, jelikož poškozený volný výhled do křižovatky měl. V předmětné věci zjistil soud překročení maximální dovolené rychlosti pouze o 28,8 %, když v pochybnostech vycházel z hodnoty nejnižší. Z rychlosti jízdy dovolatele proto podle státního zástupce nelze dovozovat porušení důležité povinnosti a jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. 16. Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že proti porušení důležité povinnosti dovolatele svědčí i výrazné spoluzavinění poškozeného. Nadnesl však otázku, zda a jak za platného trestního zákoníku, při neexistenci materiálního znaku a obdoby § 88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“, příp. též „trestní zákon“), tuto okolnost zohlednit v právní kvalifikaci, a připomenul usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, v němž je zaujat názor, že současná právní úprava již neumožňuje, aby v případě zjištění spoluzavinění poškozeného byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného.17. Státní zástupce má za to, že porušení důležité povinnosti je vždy třeba hodnotit ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému skutku, přičemž připomněl rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr., podle kterého jde o povinnost, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. „Důležitost“ povinnosti je „oslabována“ případným spoluzaviněním poškozeného. Proto povinnost, která se obecně jeví jako „důležitá“, může tento znak v konkrétní věci pozbýt, jestliže se na vzniku škodlivého následku nezanedbatelnou měrou podílel i poškozený. Vyžaduje-li smrtelný škodlivý následek vedle jednání obviněného ještě výraznější účast poškozeného, stěží může mít takové konkrétní jednání obviněného zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život. Státní zástupce shrnul, že dovolatel škodlivý následek zavinil, nikoliv však porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, považuje jeho dovolání za důvodné, neboť skutek měl být kvalifikován pouze podle základní skutkové podstaty, tedy jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže byl rozsudkem soudu prvního stupně posouzen i podle druhého odstavce citovaného ustanovení, je takové rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Tím je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl tím naplněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 18. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodoval nejprve v senátu č. 6, který usnesením ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, věc obviněného O. S. postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též „velký senát Nejvyššího soudu“ či „Nejvyšší soud“). Při svém rozhodování dospěl především v otázce naplnění zákonného znaku „porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ v případě zjištění podstatné míry spoluzavinění poškozeného na vzniku následku k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl již vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, podle něhož současná právní úprava neumožňuje, aby tato skutečnost byla zohledněna ve prospěch obviněného při právním posouzení jeho jednání, resp. soudem zjištěného skutku. Takový závěr plyne z obsahu odůvodnění uvedeného rozhodnutí, v němž je uvedeno: „Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu.“ 20. Senát č. 6 po zvážení dané trestní věci konstatoval, že zjištěné spoluzavinění poškozeného je namístě zohlednit při právním posouzení činu dovolatele a že v tomto smyslu nesdílí právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí senátu č. 4. Zejména přitom zdůraznil, že podstata řešení věci není vázána (a ani v minulosti nebyla vázána výlučně) na již neexistující materiální znak trestnéhočinu. Prvotně souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (dříve trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.) jeho pachatelem (ve vztahu ke znaku porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona), potažmo pak s otázkou zavinění tohoto znaku pachatelem. Jinak vyjádřeno, nepoužití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu v případech podstatné míry spoluzavinění následku poškozeným bylo sice za dříve platného trestního zákona zpravidla opřeno o ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., avšak konstatování, že konkrétně zjištěné okolnosti případu její užití neodůvodňují, zohledňovaly právě skutečnosti související s problematikou příčinné souvislosti a potažmo zavinění pachatele vztahujících se ke znaku kvalifikované skutkové podstaty. K okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, se nepřihlíželo proto, že nedošlo k naplnění zákonem stanovené podmínky, že tato pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu zpravidla vylučoval kauzální význam jednání poškozeného. 21. Dalším důvodem uvedeného postupu senátu č. 6 byl pak také odlišný právní názor od právního názoru senátu č. 7 (vyjádřeného zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009) na právní posouzení skutku řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě porušení jeho povinnosti dodržet povolenou rychlost jízdy v kontextu pochybení řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice v podobě porušení povinnosti dát přednost v jízdě. Podle názoru senátu č. 7 překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Ze srovnání povinností obou řidičů přitom vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě proto bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Naproti tomu porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. 22. Senát č. 6 konstatoval, že měla-li by být trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici odvislá až od kumulativního splnění těchto dvou podmínek, pak s takto vysloveným právním názorem vyjadřuje svůj nesouhlas. I v této souvislosti poukázal na zásadu gradace příčinné souvislosti a zdůraznil, že pokud způsob jízdy řidiče pohybujícího se po hlavní silnici v podobě výraznějšího překročení povolené rychlosti vede ke vzniku následku, na jehož přivození se podílí i řidič přijíždějící po vedlejší silnici, a má tedy z hlediska příčinné souvislosti pro jeho vznik podstatný význam (je dostatečně významnou příčinou), pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit trestní odpovědnost řidiče jedoucího po silnici hlavní, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu. Dodal, že takové řešení neodporuje tomu, co plyne z rozhodnutí uveřejněného pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr. 23. Jelikož se jedná o podstatnou rozdílnost právních názorů na tutéž problematiku, která doposud nebyla sjednocena, senát č. 6 věc pro účely sjednocení právní otázky postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. 24. K citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, se prostřednictvím své obhájkyně JUDr. K. S. vyjádřil obviněný. Uvedl, že byť se v dovolání původnědomáhal zproštění viny s odkazem na rozhodnutí senátu č. 7, po právním zhodnocení provedeném senátem č. 6, podle něhož by mělo dojít k překvalifikaci popsaného skutku jako trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, zaujal názor, že by v jeho případě přicházela, při respektování skutkových zjištění provedených nižšími soudy, v úvahu změna právní kvalifikace stíhaného jednání a s tím související změna uloženého trestu. Podle jeho mínění je přitom v možnostech Nejvyššího soudu, aby sám ve věci rozhodl, přičemž je namístě jak trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti přiměřeně snížit. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí obou soudů, tj. rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 T 170/2014, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 13 To 546/2014, podle § 265k tr. ř. zrušil a sám ve věci podle § 265m tr. ř. rozhodl. 25. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda má všechny obsahové a formální náležitosti. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. (za splnění podmínky podle § 265d odst. 2 tr. ř.) ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, přičemž splňuje obsahové a formální náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. 26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. 27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Proto je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, pod sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení ze dne 14. 1.2004, pod sp. zn. III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. IV. Důvodnost dovolání 29. Protože dovolání obviněného je zaměřeno též na zpochybnění právních závěrů učiněných soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným, přičemž charakter uplatněné argumentace nezakládá podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním. 30. Jak již shora uvedeno, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, byl vysloven právní názor, že současná právní úprava neumožňuje, aby v případě zjištění podstatné míry spoluzavinění poškozeného na vzniku následku byla tato skutečnost zohledněna ve prospěch obviněného při právním posouzení jeho jednání, a tím soudem zjištěného skutku. Tento právní závěr byl v označeném rozhodnutí (učiněném v trestní věci obviněného Ing. P. Ž., pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 164/2011) vyjádřen slovy: „Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě, a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu.“ 31. Jakkoli by se uvedený názor senátu č. 4 mohl jevit jako důvodný proto, že při aplikaci trestního zákona byla vina pachatele v typově obdobných věcech, tj. při významném spoluzavinění následku jednáním poškozeného, shledávána toliko v podobě naplnění základní skutkové podstaty daného trestného činu (tj. trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.) v důsledku uplatnění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., tzn. obecně vyjádřeno z důvodu neexistence materiálního znaku trestného činu (zde ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě), formální pojetí trestného činu zavedené trestním zákoníkem dovozování odlišných závěrů v otázce viny pachatele (v podobě nutnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující znak porušení důležité povinnosti uložené zákonem) eo ipso nezakládá. 32. Podstata řešení věci není vázána na již neexistující materiální znak trestného činu. Prvotně souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (dříve trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.) jeho pachatelem (ve vztahu ke znaku porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona), potažmo pak s otázkou zavinění tohoto znaku pachatelem. Jinak vyjádřeno, nepoužití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu v případech podstatné míry spoluzavinění následku poškozeným bylo sice při aplikaci ustanovení trestního zákona zásadně opřeno o jeho ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., avšak konstatování, že konkrétně zjištěné okolnosti případu její užití neodůvodňují, zohledňovalo právě skutečnosti související s problematikou příčinné souvislosti (potažmo zavinění pachatele) vztahující se ke znaku kvalifikované skutkové podstaty. K okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, se nepřihlíželo proto, že nedošlo k naplnění zákonem stanovené podmínky, že tato pro svou závažnost podstatně zvyšujestupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu zpravidla vylučoval kauzální význam jednání poškozeného v kontextu míry porušení povinnosti(-í) obviněným. 33. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162–167). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle § 146, 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky conditio sine qua non, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. 34. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). 35. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II.Sb. rozh. tr.). 36. Podle zásady konkrétního zkoumání příčinných souvislostí není lidské jednání jako příčina trestněprávně relevantního následku nikterak stejnorodé a není vždy stejné. Naopak toto jednání může vyjadřovat rozličné stupně způsobení následku. 37. Jestliže tedy zákon (trestní zákoník) např. v ustanovení § 143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). 38. Není proto důvod zaujmout stanovisko, z něhož vyšel senát č. 4, že opuštěním materiálního pojetí trestného činu a zavedením jeho formálního pojetí trestním zákoníkem zanikla možnost zohlednění spoluzavinění poškozeného již při rozhodování o vině pachatele trestného činu (v rovině viny) a že toto spoluzavinění lze zohlednit jen při rozhodování o právním následku této trestní odpovědnosti (tj. při rozhodování o trestu). 39. Podstata problému – i v nyní posuzované věci – spočívá v otázce, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinění závěru, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (porušením důležité povinnosti může být i okolnostem nepřiměřeně vysoká rychlost motorového vozidla), která je v případě trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu. V tomto smyslu je třeba hodnotit právě z pohledu vyložené teorie příčinné souvislosti, resp. její gradace, všechny určující okolnosti konkrétního případu. Pro danou věc to znamenalo (a znamená) hodnotit celkovou dopravní situaci, charakter komunikace, rozhlednost, denní (resp. noční) dobu, spoluzavinění poškozeného a míru (stupeň) porušení povinnosti(-í) obviněného. 40. Již rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. konstatuje, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). 41. Samotný právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Mezi závažná porušení pravidel silničního provozu, která zpravidla mají za následek dopravní nehodu s vážnými následky na životě nebo zdraví nebo zpravidla způsobí škodu na majetku, lze mimo jiných řadit i nepřiměřenou rychlost a nedání přednosti v jízdě. I tato porušení ze strany řidiče mohou odůvodnit závěr, že jimi došlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. V tomto kontextu však musí být posuzována právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku).42. Při řešení otázky viny řidiče za vznik dopravní nehody, jejíž příčinou (resp. jednou z příčin) bylo nesplnění povinnosti řidičem jedoucím po vedlejší pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní pozemní komunikaci, je třeba (jak již dovodila rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) vycházet z faktu, že v případě střetu křižujících se vozidel je zpravidla rozhodujícím jednání řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci (primární je povinnost dát přednost v jízdě). Z primární odpovědnosti řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici vychází usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), které však počítá při výrazném překročení maximální povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní pozemní komunikaci s jeho spoluodpovědností, případně přímo výlučnou odpovědností za případnou kolizi. Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti (např. o více než 70 %) se považuje za porušení důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy, protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí další rozhodnutí Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám panujícím v místě dopravní nehody a způsobu jízdy havarujících řidičů na možnost viny či spoluzavinění řidiče jedoucího po hlavní silnici poukazují (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007) nebo ji přímo konstatují (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011: Pokud má řidič vyjíždějící z vedlejší silnice ztížené výhledové podmínky, a přesto vjede do dráhy řidiči jedoucímu po hlavní silnici, nelze bezvýjimečně trvat na závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem, který jede po hlavní silnici, má pouze omezený význam pro vznik dopravní nehody. To by totiž znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice na hlavní by odbočení v podstatě nikdy nemohl provést. V takovém případě je tudíž třeba výrazné překročení povolené rychlosti vozidla řidiče jedoucího po hlavní silnici považovat za jedinou a zásadní příčinu dopravní nehody.). Sama skutečnost, že primárně je třeba v případě kolize vozidel na křižovatce zvažovat odpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci, neznamená, že způsob jízdy řidiče vozidla pohybujícího se po silnici hlavní, je nerozhodný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011: „Obviněný téměř dvojnásobným překročením povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh dopravní situace, že vozidlo, které mu jinak mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat.“). 43. Správné právní posouzení věci je ovšem závislé na důsledném vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů havarovaných vozidel z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek. 44. Při uvážení míry (stupně) porušení povinnosti dodržet předepsanou rychlost pro daný typ pozemní komunikace obviněným se závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu, jímž byl soudy nižších stupňů uznán vinným, nejeví přiléhavým. Zasažení sekundárního objektu vyjádřeného v ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku, za který lze v daných souvislostech pokládat zájem na dodržení příslušných právních norem, jejichž nedodržení zakládá porušení důležité povinnosti, a to v posuzovaném případě těch stěžejních ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., upravujících provoz na pozemních komunikacích způsobem, jímž se mají minimalizovat rizika s dopravou obecně spojená, není v dovoláním napadených rozhodnutích z pohledu kauzálního významu jednání obviněného dostatečně argumentačně zdůvodněno. Především je zapotřebí konstatovat, že z pohledu rozvedených obecných východisek, zvláště se zřetelem k faktu, že primární je povinnost řidiče, který má dát přednost v jízdě, se jeví problematickým závěr soudů nižších stupňů, podle něhož bylo zavinění obou účastníků předmětné nehody (obviněného a poškozeného) zcelasrovnatelné – v rozsudku soudu prvního stupně sice není v části odůvodnění výroku o vině explicitně uvedeno, že spoluúčast poškozeného na vzniku nehody je 50%, nicméně takový závěr je dovoditelný z vyjádření soudu prvního stupně při odůvodnění výroku o náhradě škody, kde výslovně uvedl, že „povinnost obžalovaného k plnění soud korigoval vzhledem ke spoluzavinění poškozeného v poměru ½“, přičemž odvolací soud se s tímto závěrem o kauzálním významu jednání obou řidičů pro vznik dopravní nehody ztotožnil. Okresní soud přitom dovodil, že „obžalovaný překročil rychlost jízdy výrazným způsobem, tím podstatně ztížil poškozenému možnost dát obžalovanému přednost v jízdě…“, a odvolací soud konstatoval, že i podle jeho názoru „bylo překročení rychlosti jízdy na straně obžalovaného již natolik výrazné, že je bylo nutné kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem, resp. nebylo natolik mírné, aby bylo možno dovodit odpovědnost pouze na straně poškozeného“. Z těchto vyjádření je zřejmé, že oba soudy (což plyne i z právní kvalifikace zjištěného skutku) vycházely z toho, že spoluzavinění nehody poškozeným neumožňuje jeho zohlednění při právním posouzení skutku obviněného v podobě příznivější (mírnější) právní kvalifikace a že toto by se v rovině viny (tj. při právní kvalifikaci skutku) patrně mohlo promítnout až tehdy, bylo-li by rozhodující („aby bylo možno dovodit odpovědnost pouze na straně poškozeného“) a mělo-li by vést k závěru o nutnosti zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 45. K naplnění označeného zákonného znaku pachatelem dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele. 46. Z tohoto úhlu nazírání pak i závěr o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona obviněným při vymezení „toliko“ 50% míry významu jeho jednání pro vznik následku (úmrtí poškozeného), míněno z hlediska kauzálního vztahu mezi jeho jednáním a nastalým následkem, vyvolává, opět při zdůraznění faktu, že primární je povinnost dát přednost v jízdě, zásadní pochybnosti. Význam spoluzavinění poškozeného při právním posouzení skutku se totiž z pohledu zásady gradace příčinné souvislosti uplatňoval již při aplikaci trestního zákona, a to v souvislosti s posuzováním činů vykazujících znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. Kauzální význam jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti připomenulo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005 [„Jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.“]. 47. Na tomto místě je nutno dále konstatovat, že obviněný, který se domáhá svého zproštění obžaloby z důvodu, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, zakládá svou argumentaci na východiscích, která byla vyjádřena v rozhodnutích vydaných senátem č. 7. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, za střet vozidel primárně odpovídá řidič, který poruší svou povinnost dát přednost v jízdě. Odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici přichází v úvahu v případě extrémní míry porušení jeho povinnosti. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Ze srovnání povinností obou řidičů totiž vyplývá, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémnímírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Shodné zásady vyjadřuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, v jehož odůvodnění se rovněž konstatuje, že „obecně vzato je za střet dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici“. I toto rozhodnutí současně zdůrazňuje, že „přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí“. Z obdobných východisek vychází i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010, které poukazuje na možnost řidiče, který jako jedoucí po hlavní silnici neporuší svoji povinnost dodržet povolenou rychlost extrémní mírou, spoléhat se na princip omezené důvěry. Z faktu, že tato rozhodnutí nakládají s pojmy extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici, která má za následek znemožnění splnění povinnosti řidičem přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší silnici, obviněný dovozuje závěr, že jen za tohoto stavu přichází v úvahu trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici. 48. S takto zobecněným názorem se velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu neztotožňuje a konstatuje, že je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu shora rozvedených teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti) a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., která otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší v obecnosti vyřešila. Z těchto hledisek nelze na posuzování případů typově odpovídajících naznačené problematice klást takové požadavky, jaké činí shora uvedená rozhodnutí senátu č. 7. 49. Pokud by se právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí senátu č. 7 měl uplatňovat v této podobě, pak je zřejmé, že by důvod k vyvození trestní odpovědnosti obviněného – na podkladě soudy nižších stupňů učiněného zjištění – nevyvstal. Soud prvního stupně totiž učinil závěr, že obviněný „rychlost jízdy překročil výrazným způsobem“, čímž „podstatně ztížil poškozenému dát obžalovanému přednost v jízdě“. Převedeno do terminologie výše zmíněné, rychlost obviněným řízeného vozidla nedosáhla úrovně, kterou judikatura za extrémní překročení povolené rychlosti pokládá, a vlivem zjištěného způsobu jízdy obviněného došlo „toliko“ k podstatnému ztížení možnosti poškozeného splnit zákonem uloženou povinnost, nikoli ke zbavení ho této možnosti. 50. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu považuje za nutné zdůraznit, že trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici není podmíněná kumulativním splněním těchto dvou podmínek. 51. V návaznosti na již zmíněnou zásadu gradace příčinné souvislosti je třeba dovodit, že extrémní míra překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla řidičem jedoucím po hlavní silnici (dále jen „řidič A“), jejímž důsledkem je znemožnění splnění povinnosti upravené ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řidičem přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší silnici (dále jen „řidič B“), znamená, že zavinění dopravní nehody a tím ani následku z ní vzniklého nelze klást za vinu řidiči B, nýbrž řidiči A, a vzhledem k tomu, že v takovém případě se toto porušení povinnosti řidičem A hodnotí jako porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (dříve trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.), odůvodňuje vyslovení jeho trestní odpovědnosti v podobě kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu. Je-li způsob jízdy řidiče A takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i řidič B, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit (i) trestní odpovědnost řidiče A,byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu. Takové řešení odpovídá tomu, co plyne z rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., neboť to vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici počítá i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním vyjádřením by měla být se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým závěrům stran posuzování naplněnosti znaku porušení důležité povinnosti kvalifikace jeho činu „jen“ podle základní skutkové podstaty. 52. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shrnuje, že v daném případě vznikly závažné pochybnosti o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu porušením důležité povinnosti obviněným ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, což bylo podmíněno zejména tím, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s otázkou míry zavinění (podílu) obviněného na posuzované dopravní nehodě a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek. 53. Dovolání obviněného, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného skutku ve smyslu naplnění znaku porušení důležité povinnosti, tak bylo důvodné a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru naplněn. 54. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 13 To 546/2014, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 T 170/2014, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 55. V dalším řízení bude Okresní soud v Ústí nad Orlicí povinen danou věc znovu projednat. Přitom se bude muset důsledně vypořádat s otázkou spoluzavinění (podílu) obviněného na dané dopravní nehodě. V této souvislosti je třeba upozornit, že obhajoba předložila s dovoláním i další znalecký posudek z oboru doprava, odvětví dopravy městské a silniční, vypracovaný znalcem Ing. J. S. Bude proto na jmenovaném soudu, aby tímto posudkem provedl důkaz, přičemž se jeví jako potřebné a vhodné vyslechnout nejen dotyčného znalce, ale současně i znalce, kteří již v dané věci vypracovali znalecké posudky z téhož oboru a odvětví, tedy znalce Ing. I. K. a Ing. M. M. Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení všech znaleckých posudků k pochybnostem o správnosti jejich závěrů, a to i přes výslech znalců u hlavního líčení, bude na místě opatření revizního znaleckého posudku. Teprve na základě úplného důkazního řízení a patřičného zhodnocení provedených důkazů může nalézací soud učinit skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Přijaté skutkové závěry pak musí náležitě právně kvalifikovat, přičemž bude, shledá-li, že obviněný porušil povinnosti řidiče motorového vozidla, a podílel se tím na vzniku nehody a jejího následku, vázán právními názory, které v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

decision_1218.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.785.2015.1 Číslo: 116/2018 Právní věta: Zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozeného (obviněného) způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.02.2016 Spisová značka: 30 Cdo 785/2015 Číslo rozhodnutí: 116 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 11 odst. 1 písm. a) předpisu č. 141/1961Sb. ve znění od 01.01.2013 § 172 odst. 1 písm. d) předpisu č. 141/1961Sb. ve znění od 01.01.2013 § 31a předpisu č. 82/1998Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 28 Co 360/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2014, č. j. 21 C 322/2013-102, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Žalobce se žalované částky domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo trestní stíhání žalobce zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 30. 1. 2004. Žalobce byl stíhán pro pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 5 tr. zákoníku. Obžaloba byla proti žalobci podána dne 30. 9. 2005. Trestní stíháníbylo ukončeno pravomocným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 1 KZV 31/2004, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání žalobce podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Žalobce uplatnil dne 24. 4. 2013 u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění. Žalovaná ve svém stanovisku k žádosti žalobce konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. 4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění novely zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené délce předmětného trestního řízení (řízení trvalo 9 let a 1 měsíc). Za dostatečnou kompenzaci soud považoval poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalovanou a především zadostiučinění poskytnuté již v samotném trestním řízení. Ze znění usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2013, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující 8 let. Žalobce po dobu trestního stíhání nebyl omezen na osobní svobodě, nebyl ani jinak významně omezen v běžném způsobu života. Ani skutečnost, že byl žalobce stíhán ještě v jiné trestní věci, nemůže mít pro žalobce za následek zvýšení významu odškodňovaného trestního řízení. Žalobce se spokojil se způsobem ukončení trestního stíhání. Do usnesení o zastavení trestního stíhání si žalobce nepodal stížnost, ani neprohlásil, že na projednání věci trvá, čímž akceptoval satisfakci v podobě zastavení trestního stíhání. V opačném případě měl žalobce požádat o jeho pokračování. V kompenzačním řízení již nelze přihlédnout ke skutečnosti, že ve vztahu k dalším společně stíhaným osobám došlo následně v trestním řízení k jeho zastavení z důvodu, že skutek není trestným činem. V občanskoprávním řízení se soud nemůže důvodností trestního stíhání žalobce z žádného pohledu zabývat (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), a nemůže tak ve prospěch žalobce ani aplikovat zásadu beneficium cohaesionis uplatňovanou v trestním právu. 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování o důkaz usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 1 KZV 31/2004. Odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce. Dostatečnou kompenzací způsobené nemajetkové újmy je samotné zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení. Vedle toho žalovaná ve stanovisku ze dne 6. 12. 2013 konstatovala, že v daném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci další zadostiučinění formou konstatování porušení jeho práva. Trestní stíhání žalobce skončilo zastavením výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky, přičemž žalobce se spokojil se způsobem ukončení trestního řízení. Žalobce měl právo na pokračování řízení podle § 11 odst. 3 tr. řádu, ve znění účinném ke dni rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, o tomto byl v usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 1 KZV 31/2004, poučen, ale této možnosti nevyužil. V neprospěch míry úzkosti a frustrace žalobce svědčí to, že ačkoliv byl přesvědčen o nedůvodnosti svého trestního stíhání, nežádal projednání trestní věci za účelem své plné rehabilitace. Tímto postupem se zbavil i možnosti uplatnit nárok na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu. Soud nemůže přihlédnout k tvrzení žalobce, že v případě spoluobviněných žalobce pana V. a pana V. bylo trestní stíhání usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 1 KZV 31/2004, zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu z důvodu, že skutky nejsou trestnými činy a není důvod k postoupení věci, neboť se důvodností trestního stíhání žalobce z žádného pohledu zabývat nemůže (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Obviněný pan V. v souladu s § 11 odst. 3 tr. řádu, v tehdy účinném znění, prohlásil, že na projednání trestní věci trvá, ačkoliv se i na něj vztahovala zmíněná amnestie prezidenta republiky.II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, opakovaně doplněným. Dovolací důvod vymezil otázkami, zda a)zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je pro trestně stíhanou osobu dostatečným a způsobilým zadostiučiněním za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmou, b)zda rozhodnutí o amnestii vylučuje nárok na poskytnutí některé z dalších forem zadostiučinění (§ 31a odst. 2 OdpŠk), c)zda je možné v rámci civilního řízení o náhradu škody (v kompenzačním řízení) aplikovat ve prospěch žalobce zásadu beneficium cohaesionis za situace, kdy nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, ačkoliv trestní stíhání spoluobviněných, na které zmíněná amnestie nedopadala, bylo pro totožný skutek zastaveno z důvodu, že tento skutek není trestným činem (zda je tedy soud v civilním řízení vázán ve smyslu § 135 o. s. ř. rozhodnutím o amnestii nebo je povinností soudu, aby prováděl další dokazování, zda rozhodnutí o stejném skutku, ale jiného obviněného, na kterého se amnestie nevztahovala a který byl zproštěn obvinění, je důkazem, jenž vyvrací jakoukoliv vinu žalobce, tedy prokazuje, že žalobce byl nevinný, a to bez ohledu na to, že byl amnestován), d)zda za situace, kdy žalobce nestihl podat žádost o projednání věci a pokračování v trestním stíhání, je tím vyloučen nárok na náhradu škody za průtahy v řízení. 7. Žalobce uvedl, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny. Dále žalobce namítl, že soud porušil jeho právo na spravedlivé projednání věci tím, když neprovedl důkaz všemi listinami z trestních spisů (policie, soudu, státního zastupitelství). Žalobce také namítá, že průtah v řízení je nesprávným úředním postupem, a nelze na něj proto aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013. Z obsahu žalobcem předloženého dovolání lze usoudit, že přípustnost dovolání pro tuto námitku spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálenérozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Námitka žalobce, že průtah v řízení je nesprávným úředním postupem a nelze na něj aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Napadené rozhodnutí totiž spočívá na závěru, že zastavení trestního stíhání výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky je pro žalobce způsobilým a dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Uvedená námitka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 15. Napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky, zda bylo na případ žalobce možné v rámci civilního řízení o náhradě škody (kompenzačního řízení) aplikovat zásadu beneficium cohaesionis (ani na vyřešení dalších otázek s tím souvisejících, a to zda je soud v civilním řízení vázán ve smyslu § 135 o. s. ř. rozhodnutím o amnestii nebo je povinností soudu, aby prováděl další dokazování, zda rozhodnutí o stejném skutku, ale jiného obviněného, na kterého se amnestie nevztahovala a který byl zproštěn obvinění, je důkazem, jenž vyvrací jakoukoliv vinu žalobce, tedy prokazuje, že žalobce byl nevinný, a to bez ohledu na to, že byl amnestován a na vyřešení námitky, že stížnost proti zastavení trestního stíhání žalobce nestihl podat). Při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je totiž výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným. Tyto otázky proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. 16. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje způsobilé a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 17. Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významupředmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). 18. Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. 19. Mezi základní formy přiměřeného zadostiučinění upravené v § 31a odst. 2 OdpŠk patří relutární (peněžní) satisfakce, morální zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a „jiná forma zadostiučinění“. 20. V případě ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je namístě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. (podle kterého soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají), neboť způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právní úpravy. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud o konkrétní formě zadostiučinění rozhodne podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Za nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění pro poškozeného se považuje poskytnutí finanční náhrady. Forma peněžité satisfakce však přichází do úvahy jako prostředek odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem (např. omluvou nebo zmírněním uloženého trestu) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, uveřejněným pod číslem 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 21. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). 22. Mezi jiné formy zadostiučinění je možné zařadit nejen omluvu jako uznávaný satisfakční právní prostředek ke zmírnění následků dotčení osobnostních práv fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12), ale také náhradu v podobě zmírnění ukládaného trestu (zejména trestu odnětí svobody) v trestním řízení. Tato forma satisfakce je však možná jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je možné uvažovat pouze v případě,že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, nejevilo jako dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014). 23. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, jednoznačně vyplývá, že se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, že nejen zmírnění ukládaného trestu, ale i zastavení trestního stíhání s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu jeho nepřiměřené délky je pro poškozeného způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění jeho nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Přiznání některé z dalších forem zadostiučinění uvedených v § 31a odst. 2 OdpŠk by bylo na místě až v případě, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním (když zásadně dostatečným odškodněním je). 24. V nyní posuzovaném případě žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání. Žalobci se dostalo zadostiučinění již v samotném trestním řízení, a to v podobě zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce. Ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující osm let. S přihlédnutím k výše uvedenému a k závěrům učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014 (viz výše), zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod „jiné formy zadostiučinění“). Nejinak je tomu i v posuzovaném případě. Žalobce kromě obecného negativního vlivu trestního řízení na jeho osobu netvrdil žádné jiné okolnosti ohledně průběhu řízení, které by odůvodňovaly závěr o nutnosti poskytnout některou z dalších forem zadostiučinění. Právní posouzení dané otázky odvolacím soudem je proto správné. 25. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení není stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovou vadu neshledal. Považuje-li žalobce za pochybení, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, a namítá-li, že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivé projednání věci, přehlíží, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Této povinnosti přitom soudy obou stupňů dostály (soud prvního stupně žalobcem navržené důkazy neprovedl, neboť je s ohledem na posouzení věci považoval za nadbytečné, odvolací soud pak vyšel z jeho skutkových zjištění a dokazování doplnil o důkaz usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2013). Za těchto okolností tak soudy nižších stupňů nepochybily, když nevyhověly všem důkazním návrhům žalobce. 26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1219.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1194/2021, ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1194.2021.3 Číslo: 3/2024 Právní věta: Návrh na udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty (§ 295 odst. 3 insolvenčního zákona) je „podáním obsahujícím návrh ve věci samé“, pro které platí § 42 odst. 2 o. s. ř. Totéž platí pro odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud o takovém návrhu rozhodl, nebo pro dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud o takovém odvolání rozhodl. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 29 Cdo 1194/2021 Číslo rozhodnutí: 3 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvenční řízení, Návrh na zahájení řízení, Předkupní právo, Převod vlastnictví Předpisy: § 284 odst. 2 IZ ve znění do 31. 5. 2019 § 285 odst. 1 IZ ve znění do 31. 5. 2019 § 295 odst. 1 IZ ve znění do 31. 5. 2019 § 295 odst. 3 IZ ve znění do 31. 5. 2019 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti části druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Co 207/2020, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 9 C 118/2019, v bodech I. a II. výroku; jinak dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 9 C 118/2019-89, Okresní soud v Nymburce: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. S.) domáhala po druhém žalovaném (V., s. r. o.) převedení specifikovaných spoluvlastnických podílů na označených nemovitostech za částku 210 000 Kč, z důvodu porušení jejího předkupního práva (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 22. 11.2018 mezi prvním žalovaným (tehdy JUDr. D. K., LL. M., jako insolvenčním správcem dlužnice O. T., dále též jen „D. K.“) a druhým žalovaným, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným spoluvlastnickým podílům, zaniká a nemá právní následky (bod II. výroku). [3] Uložil žalobkyni zaplatit D. K. na náhradě nákladů řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod III. výroku). [4] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod IV. výroku) 2. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: [1] Žalobkyně je matkou dlužnice, na jejíž majetek bylo vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) pod označenou spisovou značkou. [2] Žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitostí označených v žalobě; její podíl na pozemku parc. č. 50/11 činí 1/4 a podíl na stavbě č. p. 158 činí 5/8. [3] Dne 22. 11. 2018 uzavřel D. K. s druhým žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnických podílů dlužnice (náležejících do majetkové podstaty dlužnice) za kupní cenu 210 000 Kč (dále též jen „kupní smlouva“). V bodě 4. 3 kupní smlouvy si strany ujednaly rozvazovací podmínku pro případ uplatnění předkupního práva některým ze spoluvlastníků nemovitostí. V insolvenčním rejstříku byla kupní smlouva zveřejněna 26. 11. 2018. Právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch druhého žalovaného nastaly ke dni 7. 3. 2019. [4] Dopisem ze dne 22. 11. 2018 D. K. vyzval spoluvlastníky předmětných nemovitostí k uplatnění jejich předkupního práva, s tím, že mu ve lhůtě tří měsíců od doručení výzvy oznámí, že využijí předkupního práva a složí na jeho účet částku 210 000 Kč a 1 000 Kč. [5] Žalobkyni, které byla výzva doručena 27. 11. 2018, D. K. též poučil, že je-li osobou blízkou dlužnici, vztahuje se na ni zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty podle § 295 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), může však požádat insolvenční soud o udělení výjimky z tohoto zákazu. [6] V lednu 2019 žalobkyně oznámila e-mailem D. K., že předkupní právo hodlá využít. [7] Z žádosti datované dne 31. 1. 2019 plyne, že žalobkyně požádala insolvenční soud o udělení souhlasu k uplatnění předkupního práva podle § 295 insolvenčního zákona. Žádost byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 15. 5. 2019. 3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na § 284 odst. 2, § 295 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, dále na § 22 odst. 1, § 2145 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – uzavřel, že žalobkyně jako osoba dlužnici blízká (její matka) nemohla bez dalšího na základě zákonného předkupního práva nabýt spoluvlastnické podíly, které byly sepsány do majetkové podstaty dlužnice a následně zpeněženy přímým prodejem. S ohledem na zákaz formulovaný v ustanovení § 295 insolvenčního zákona bylo třeba, aby žalobkyně nejen řádně uplatnila předkupní právo spoluvlastníka nemovitostí, ale rovněž řádně požádala insolvenční soud o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty, což ve lhůtě pro uplatnění předkupního práva (do 27. 2. 2019) neučinila. Její žádost o udělení výjimky byla doručena insolvenčnímu soudu až v květnu 2019. Proto se žalobkyně nemůže domáhat převodu spoluvlastnických podílů pro porušenípředkupního práva. 4. K žalobkyní namítané neplatnosti kupní smlouvy soud prvního stupně dodal, že neplatnosti se nelze domáhat žalobou podanou v nalézacím řízení, ale je třeba postupovat podle insolvenčního zákona, tzn. žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku u příslušného insolvenčního soudu. 5. K odvolání žalobkyně odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem: [1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě IV. výroku tak, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám druhého žalovaného (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu (druhý výrok). [3] Uložil žalobkyni zaplatit D. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (třetí výrok). [4] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 440 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (čtvrtý výrok). 6. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dále dokazování doplnil žádostí dlužnice zveřejněnou v insolvenčním rejstříku 1. 2. 2019. K ní odvolací soud uvedl, že jde o podání, které bylo insolvenčnímu soudu doručeno dne 31. 1. 2019 elektronickou poštou z označené e-mailové adresy a nebyl k němu připojen uznávaný elektronický podpis. Podání obsahuje jednu přílohu nazvanou „S. – dopis soudu“ bez uznávaného elektronického podpisu. Obsahem podání je sdělení, že v příloze je zasílána žádost a žádá se o potvrzení přijetí. Podepsán je JUDr. V. S. Příloha e-mailu obsahuje žádost o uplatnění předkupního práva podle § 295 insolvenčního zákona podepsanou J. S. zastoupenou „na základě plné moci JUDr. V. S. – plná moc viz příloha“. Plná moc přitom nebyla připojena. Dále odvolací soud konstatoval, že podle údajů v insolvenčním rejstříku nebylo podání doplněno ve lhůtě 3 dnů. 7. Odvolací soud ̶ odkazuje též na ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na závěry „rozhodnutí 29 NSČR 30/2010“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 96/2011“) ̶ přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně řádně nepožádala insolvenční soud o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetkové podstaty podle § 295 insolvenčního zákona. Dovodil, že žádost o udělení výjimky k nabytí podílu na nemovitosti podle § 295 insolvenčního zákona je podáním způsobilým vyvolat hmotněprávní účinky pro podatele, případně pro jiné účastníky řízení a svými důsledky může představovat i proces uzavírání zpeněžování majetkové podstaty. Na tuto žádost je třeba nahlížet jako na podání ve věci samé. Podání žalobkyně označené jako žádost, podané prostřednictvím e- mailové zprávy, která nebyla opatřena elektronickým podpisem, nebylo v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. doplněno originálem. Proto k němu soud prvního stupně správně nepřihlížel. Závěrem odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že určení neplatnosti kupní smlouvy je nutno se domáhat postupem podle insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.9. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Konkrétně jde o otázku, zda návrh podaný podle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona je podáním ve věci samé, pro které je vyžadována kvalifikovaná forma ve smyslu § 42 odst. 2 o. s. ř. 10. Dovolatelka je názoru, že žádost o povolení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty podaná podle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona je procesním podáním, pro které není vyžadována kvalifikovaná forma podle § 42 odst. 2 o. s. ř. K poukazu odvolacího soudu na R 96/2011 uvádí, že soudní praxe se opakovaně vyjadřovala převážně jen ke statusovým rozhodnutím. 11. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 29. 7. 2019 (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice a zprostil D. K. funkce insolvenčního správce. Právní mocí označeného usnesení skončilo insolvenční řízení a došlo k přechodu dispozičních oprávnění k předmětu řízení z původního žalovaného na dlužnici. Důsledkem uvedené skutečnosti je i to, že dlužnice se (tak) bez dalšího stala účastnicí řízení namísto insolvenčního správce (původního prvního žalovaného). III. Přípustnost dovolání 12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13. Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu, tj. všechny výroky rozsudku odvolacího soudu“; Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval přípustností podaného dovolání (jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.). 14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí (kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi dovolatelkou a druhým žalovaným co do určení, k rukám koho má být stanovená náhrada nákladů řízení zaplacena), dále v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi dovolatelkou a (tehdejším) prvním žalovaným, jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech odvolacího řízení), je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 15. Dovolání proti té části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil body I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.) pro posouzení dovolatelkou předestřené problematiky (týkající se výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty ve smyslu § 295 insolvenčního zákona), která nebyla v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem dosud řešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona: Podle ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Z ustanovení § 284 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že zákonnými předkupními právy je insolvenční správce při zpeněžování majetkové podstaty vázán. Smluvními předkupními právy není insolvenční správce při zpeněžení majetkové podstaty vázán. Dle ustanovení § 285 odst. 1 insolvenčního zákona zpeněžením majetkové podstaty zanikají v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, a/ účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, účinky doručení vyrozumění o zahájení exekuce a účinky vydaných exekučních příkazů, b/ ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku, včetně neuplatněných předkupních práv podle § 284 odst. 3 a 4 a včetně závad zapsaných ve veřejném seznamu, není-li dále stanoveno jinak. Z ustanovení § 295 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že dlužník, osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern, nesmí nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu, i když jim svědčí zákonné předkupní právo. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné; považují se však za platné, pokud se ten, kdo je jimi dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Podle ustanovení § 295 odst. 3 insolvenčního zákona na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a/ až e/ a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f/ a g/; proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala. 19. Ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. platilo ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020. S přihlédnutím k bodu 4. článku II části první zákona č. 163/2020 Sb. se uplatní i v době od 1. 7. 2020. S ohledem na dobu vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (30. 9. 2013) se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice nadále uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. 20. Z žalobních tvrzení dovolatelky je patrno, že vychází z toho, že její předkupní právo k označeným spoluvlastnickým podílům na nemovitostech „bylo porušeno“ v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice (dcery), neboť insolvenční správce „odmítl vyčkat rozhodnutí insolvenčního soudu o její žádosti o udělení souhlasu k odkoupení podílů na nemovitostech“. 21. Z výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona plyne, že v insolvenčních poměrech má právní úprava předkupního práva své zvláštnosti. Ze skutkových zjištění obou soudů (viz reprodukcev odstavci 2. body 3 až 5) plyne, že D. K. dovolatelku řádně vyzval k uplatnění zákonného předkupního práva k předmětným podílům na nemovitostech. Jeho výzva ze dne 22. 11. 2018 obsahovala i poučení o možnosti požádat insolvenční soud o povolení ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty dlužnice ve smyslu § 295 odst. 3 insolvenčního zákona. 22. Ustanovení § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a/ až e/ insolvenčního zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 NSČR 112/2019. 23. Jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky, je vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů). Účel tohoto ustanovení je zřejmý – ekonomické důsledky (ne)udělení výjimky vždy nesou věřitelé. Skutečnost, že majetek z majetkové podstaty dlužníka nabude ten, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu, je základním pravidlem zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Nabídka nejvyšší ceny představuje (pouze) výchozí předpoklad pro udělení výjimky, ke kterému musí přistoupit zvážení dalších rozhodných okolností případu, mezi něž patří i stanovisko věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 112/2019. 24. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, činí insolvenční soud. Činí tak po pečlivé úvaze, v jejímž rámci zvažuje všechny rozhodné okolnosti případu. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014. 25. Při řádném průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud o návrhu na povolení výjimky dle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodne tak, že tomuto návrhu vyhoví (výjimku povolí) nebo návrh zamítne. Nestane-li se tak (jako v dané věci) a insolvenční soud o návrhu na povolení výjimky nerozhodne, nelze žadateli o výjimku upřít možnost domáhat se žalobou z předkupního práva nahrazení projevu vůle. 26. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dovolatelka v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice předkupní právo neuplatnila řádně a včas. K tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě zjištění učiněných z žádosti dovolatelky datované dne 31. 1. 2019 (téhož dne zveřejněné v insolvenčním rejstříku), jež byla podaná prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu (srov. odstavec 6 shora). Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je tedy rozhodující určit, zda žádost o udělení výjimky ze zákazu dle § 295 insolvenčního zákona je podáním obsahujícím návrh ve věci samé. 27. Při řešení této otázky je třeba vyjít z toho, že insolvenční zákon v ustanoveních části první hlavy třetí o insolvenčním řízení upravuje jen některé procesní instituty (jejichž potřeba odlišné úpravy je dána zvláštnostmi insolvenčního řízení), s tím, že v ostatním se podle § 7 insolvenčního zákona přiměřeně použijí (není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení), ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, popřípadě (není-li to možné) ustanovení zákona o zvláštních řízení soudních. Tak je tomu i v případě procesních institutů týkajících se úkonů soudu a účastníků (části první hlavy čtvrté občanského soudního řádu); obecnou (natož komplexní) úpravu o úkonech účastníků (srov. § 41 a násl. o. s. ř.) totiž insolvenční zákon na žádném místě neobsahuje.28. Platí dále, že podání je procesním úkonem účastníka adresovaným soudu v době, kdy účastník není v přímém styku se soudem v rámci jednání, přípravného jednání nebo jiného soudního roku (srov. Winterová, s. 182, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I § 1 až 200za Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 267–268). Pojem “věc sama” je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízení sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tudíž za věc samu (v teorii se mluví také o věci hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o kterém má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (viz. též § 79 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97. 29. Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci, tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 1 věta prvá o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§ 152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). 30. Výše uvedená obecná východiska se promítají též v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž jsou „podáním obsahujícím návrh ve věci samé“ námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2478/2011), odvolání (lhostejno, že směřuje proti usnesení jen procesní povahy) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1481/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2438/98] a dovolání (lhostejno, že směřuje proti usnesení jen procesní povahy) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4426/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 842/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1128/97, uveřejněné pod číslem 39/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1429/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3634/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 737/96]. 31. V poměrech založených insolvenčním zákonem nelze pominout závěry formulované v R 96/2011. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání, se pokládají za rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci, kterými bylo rozhodnuto „ve věci samé“, především tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vedou ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, dále rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. 32. Z pohledu takto ustanovených kritérií splňuje předpoklad rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé též usnesení insolvenčního soudu o udělení (neudělení) výjimky ze zákazu dle § 295 insolvenčního zákona. V kontextu úvah o povaze žádosti o udělení výjimky je podstatné, že o žádosti rozhoduje insolvenční soud (v rámci insolvenčního řízení, které není řízením sporným) na „návrh“ určité osoby (žadatele o výjimku) usnesením, proti němuž je odvolání přípustné (§ 295 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o udělení předmětné výjimky se před insolvenčním soudem vede s žadatelem, jenž se insolvenčního řízení zpravidla jinak neúčastní. Usnesení insolvenčního soudu o výjimce ze zákazu dle § 295 insolvenčního zákona je rozhodnutím, které předurčuje další osud majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka. V tomto smyslu je spor o „opodstatněnost výjimky“ (jejího udělení) věcí samou. Jinak řečeno, návrh (žadatele) na udělení výjimky o povolení výjimky dle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona je „podáním obsahujícím návrh ve věci samé“. Totéž platí pro odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud o takovém návrhu rozhodl, nebo dovoláníproti usnesení, jímž odvolací soud o takovém odvolání rozhodl. 33. Pro poměry této věci lze uzavřít, že návrh dovolatelky o povolení výjimky ze dne 31. 1. 2019 je podáním obsahujícím návrh ve věci samé, které bylo učiněno v elektronické podobě bez uznávaného elektronického podpisu; proto je bylo třeba v třídenní lhůtě písemně doplnit způsobem stanoveným zákonem (předložením podání shodného znění buď v listinné podobě, anebo v elektronické podobě opatřené uznávaným elektronickým podpisem nebo v elektronické podobě pokládané za podepsané ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Jestliže dovolatelka podání ve lhůtě tří dnů nedoplnila stanoveným způsobem, pak se k němu podle zákona nepřihlíží (§ 42 odst. 2 o. s. ř.); na toto její podání se tedy hledí, jako kdyby vůbec nebylo učiněno; nevyvolalo proto žádné procesní důsledky. 34. K otázce podání činěných v elektronické podobě Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odstavce 18. až 21), na něž přiléhavě odkázal i odvolací soud. 35. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka v určené lhůtě nepožádala insolvenční soud o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty ve smyslu § 295 insolvenčního zákona a neuplatnila tak řádně a včas předkupní právo, je správný. V květnu 2019, kdy dovolatelka podala (po lhůtě) novou (řádnou) žádost o udělení výjimky, již byl převod spoluvlastnických podílů realizován (kupní smlouva byla uzavřena 22. 11. 2018 a účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 7. 3. 2019), takže je zřejmé, že by s žádostí neuspěla. Insolvenčnímu soudu lze vytknout, že o žádosti formálně nerozhodl. V situaci, kdy insolvenční řízení již skončilo, však není k dispozici jiný postup než ten, který plyne ze shora podané argumentace (vypořádání relevantní dovolací argumentace v tomto řízení). 36. Zbývá dodat, že Nejvyššímu soudu nepřísluší zkoumat jiné než dovolatelkou položené otázky; uplatněným dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 37. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé zamítl jako nedůvodné (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

decision_122.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.02.2016, sp. zn. 26 Cdo 3811/2014, ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3811.2014.1 Číslo: 18/2017 Právní věta: Není-li překážkou provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zahájení odvolacího řízení o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, jímž insolvenční soud umožnil provedení exekuce (výkonu rozhodnutí), nemá na provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zpětně vliv ani takové rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku předběžné opatření zaniklo. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.02.2016 Spisová značka: 26 Cdo 3811/2014 Číslo rozhodnutí: 18 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Exekuce, Insolvence, Předběžné opatření Předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ § 82 odst. 2 písm. b) IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 14 Co 224/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Ve shora uvedené exekuci jejím provedením pověřený soudní exekutor JUDr. F. E., Exekutorský úřad Praha 7 (dále též „exekutor“), usnesením ze dne 27. 3. 2014, č. j. 151 EX 1377/12-503, udělil příklep vydražitelce S. K., s. r. o. za nejvyšší podání 1 030 000 Kč na vydražené nemovité věci – pozemky č. parc. st. 272, zastavěná plocha a nádvoří, a č. parc. 1113/171, zahrada, a budovu č.e. 101, rod. rekr., stojící na pozemku č. parc. st. 272, zapsané pro katastrální území L. u P., obec L., na listu vlastnictví č. 528 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P.; stanovil současně vydražitelce lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, na které se započítává vydražitelkou složená jistota ve výši 50 000 Kč. 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 5. 2014, č. j. 14 Co 224/2014-556, k odvolání povinné rozhodnutí exekutora potvrdil. Za nepodstatnou označil námitkupovinné, že nebyly draženy všechny nemovité věci, které spolu tvoří funkční celek. Domnívala-li se povinná, že „exekutorem zvolený způsob exekuce postihuje její majetek v nepřiměřeném rozsahu, mohla kdykoliv v průběhu řízení podat návrh na částečné zastavení exekuce“. K námitce povinné, že exekutor neinformoval o dražbě společnost B., a. s., se sídlem v O., odvolací soud poznamenal, že uvedené společnosti byla dražební vyhláška řádně doručena. Povinná sice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na své oddlužení, zveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 26. 3. 2014 v 10:41 hodin, ale insolvenční soud (Městský soud v Praze) předběžným opatřením, které vydal podle § 82 odst. 1 písm. c) [správně má být „odst. 2 písm. b)“] zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, (dále „insolvenční zákon“), umožnil exekutorovi provést nařízenou exekuci s omezením, že výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí povinné bude do právní moci rozhodnutí o úpadku deponován na účtu exekutora. Bylo-li uvedené předběžné opatření účinné zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 27. 3. 2014 v 9:01 hodin, nedošlo provedením dražby, zahájené téhož dne v 10:00 hodin, k porušení zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti vymezila tak, že „napadeným usnesením byla řešena právní otázka, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“. Odvolací soud věc posoudil nesprávně v tom, že pozemek č. parc. 1113/478, ostatní plocha, v katastrálním území L. u P., tvoří s vydraženými nemovitostmi funkční celek (pouze přes něj se lze dostat na ostatní pozemky a mít přístup ke stavbě), ale přesto nebyl předmětem exekutorského zástavního práva, předmětem ocenění ani předmětem dražby; tím exekutor zasáhl do vlastnického práva dovolatelky. Za situace, kdy dovolatelka sama na sebe podala insolvenční návrh a kdy předběžné opatření, na základě něhož bylo možno provést nařízenou dražbu i poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (§ 109 insolvenčního zákona), bylo následně změněno tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá, nebyla dražba provedena v souladu s platným právem, a „proto nemůže vyvolat právní účinky, tedy nabytí vlastnického práva vydražitelem“. Pro úplnost dovolatelka opakovala, že ocenění jejích nemovitostí nebylo řádně provedeno (bylo nízké) a že jednomu ze zájemců o dražbu (B., a. s.), který mohl nabídnout mnohem vyšší cenu, byla účast na dražbě znemožněna, neboť jej exekutor o místu a čase dražebního jednání neinformoval. Povinná má k nemovitostem silné citové pouto (bydleli zde její rodiče i prarodiče, v současnosti nemovitosti užívají krom dovolatelky dva synové s rodinami). Žádá o přiznání odkladného účinku podání dovolání a navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání. III. Přípustnost dovolání 4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou osobou (účastnicí exekučního řízení – § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že směřuje proti rozhodnutí, do něhož je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (a to zda lze v exekučním /vykonávacím/ řízení vydražiteli odepřít udělení příklepu dražby, jestliže účinky předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jímž insolvenční soud umožnil soudnímu exekutorovi dražbu provést, zanikly poté, co byl příklep udělen), dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání není opodstatněné.IV. Důvodnost dovolání 5. Podle ustanovení § 82 insolvenčního zákona předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odstavec 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů [odstavec 2 písm. b)]. Rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 2 písm. b) nebo c) doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli. Předběžné opatření podle odstavce 3 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a v případě, že se předběžné opatření vztahuje na pohledávky jednotlivých věřitelů, i těmto věřitelům. Jestliže insolvenční soud nenařídí předběžné opatření, doručí rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 3 zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a osobě, která takový návrh podala (odstavec 5). Podle ustanovení § 89 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2). Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu zveřejnit rozhodnutí podle odstavce 2 v insolvenčním rejstříku, učiní tak nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. Namísto úplného znění vyhlášeného rozhodnutí lze takto zveřejnit vhodně zkrácené znění rozhodnutí. Zkrácené znění rozhodnutí zpravidla neobsahuje odůvodnění. Povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku úplné znění vyhlášeného rozhodnutí neprodleně poté, co bude vyhotoveno písemně, tím není dotčena. Účinky rozhodnutí podle odstavce 2 nastávají již zveřejněním jeho zkráceného znění v insolvenčním rejstříku; takové zveřejnění však nemá účinky doručení rozhodnutí (odstavec 3). Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: (…) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není- li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 6. Nejvyšší soud na základě shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015, řešil otázku, zda lze provést dražbu a udělit příklep dříve, než předběžné opatření, jímž insolvenční soud podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona umožnilsoudnímu exekutorovi provést dražbu, nabylo právní moci. Dospěl ke kladnému závěru a vysvětlil, že „účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona). Doručení takového rozhodnutí zvláštním způsobem (§ 75 a § 82 odst. 4 insolvenčního zákona) pak má (…) význam pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku (odvolání). Naopak představa dovolatele, podle níž by možnost soudního exekutora provést pravomocně nařízenou exekuci (…) byla vázána (až) na právní moc usnesení o předběžném opatření, by efektivitu předběžného opatření insolvenčního soudu výrazně eliminovala“. 7. Z uvedené judikatury dovolacího soudu nutně vyplývá, že podání odvolání (opravného prostředku) proti usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nemá ve vztahu k předběžným opatřením umožněnému provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) suspenzivní účinek. Není-li překážkou provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zahájení odvolacího řízení o posuzovaném předběžném opatření, nemůže mít na provedení exekuce či výkonu rozhodnutí (v posuzované věci na účinky pravomocně uděleného příklepu v dražbě nemovitosti) zpětně vliv ani výsledek odvolacího řízení, tedy i takového rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku něhož předběžné opatření zaniklo. Uvedený závěr dovolacího soudu bere v úvahu rovněž legitimní očekávání vydražitele, jehož právní jistotu v těchto souvislostech nelze opomenout. 8. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho (a dovolatelka následně specifikované skutečnosti nezpochybňovala), že insolvenční řízení bylo návrhem povinné zahájeno dne 26. 3. 2014 v 10:41 hodin sice před provedením elektronické dražby, konané dne 27. 3. 2014 od 10:00 hodin, avšak před provedením uvedené dražby rovněž nastaly účinky insolvenčním soudem nařízeného předběžného opatření (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. MSPH 79 INS 8298/2014-A-7, zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 27. 3. 2014 v 9:01 hodin), umožňujícího soudnímu exekutorovi JUDr. F. E., Exekutorský úřad P., dražbu provést. Jestliže exekutorovi za daného stavu nic nebránilo v realizaci exekuce, nelze pravomocně udělenému příklepu „dodatečně“ odepřít právní účinky, ačkoli předběžné opatření změnil Vrchní soud jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 VSPH 1027/2014-A-23, tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, a přetrvaly i účinky zahájeného insolvenčního řízení vůči dovolatelce (usnesením ze dne 3. 7.2014, č. j. MSPH 79 INS 8298/2014-B-10, Městský soud v Praze schválil oddlužení povinné). 9. Nedůvodné jsou i námitky dovolatelky ohledně výše určené ceny vydražených nemovitostí s možností dosažení lepšího výtěžku dražby (při neúčasti jednoho z údajných zájemců o dražbu) a neúplnosti funkčního celku nemovitostí, které se týkají jiných (předchozích) fází exekučního řízení (nařízení exekuce a určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství) a které již při rozhodování o udělení příklepu nelze přezkoumávat, neboť v této fázi je exekuční soud rozsahem postižených věcí a určením jejich ceny vázán (viz § 355 a násl. o. s. ř, § 47 a násl. ex. řádu, § 336a o. s. ř., § 66 odst. 5 a § 69 ex. řádu – srov. dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněného pod č. 42/2015 Sb. rozh. obč.). 10. Protože žádné jiné vady, k nimž v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly namítány ani neplynou z obsahu spisu, a protože rozhodné právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). 12. S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení není návrh povinné na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě nevydává zvláštní zamítavé rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).

decision_1220.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.02.2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.4001.2013.1 Číslo: 22/2017 Právní věta: Účastníku obchodní veřejné soutěže podle § 281 a násl. obch. zák. svědčí aktivní věcná legitimace v řízení o určení neplatnosti smlouvy, uzavřené v rámci obchodní veřejné soutěže mezi vyhlašovatelem soutěže a jiným účastníkem (navrhovatelem), a to bez ohledu na to, zda si vyhlašovatel soutěže vyhradil postupem podle § 287 odst. 2 obch. zák. právo odmítnout všechny předložené návrhy. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 10.02.2016 Spisová značka: 31 Cdo 4001/2013 Číslo rozhodnutí: 22 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Veřejná soutěž, Žaloba určovací Předpisy: § 281 obch. zák. § 80 písm. c) o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 9 Cmo 429/2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 37 Cm 56/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, č. j. 37 Cm 56/2010-441, zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o prodeji 72 000 ks akcií emitovaných společností P. a. s., uzavřené mezi druhým žalovaným jakožto prodávajícím a prvním žalovaným jakožto kupujícím (dále též jen „sporné akcie“ a „sporná smlouva“), a žalobu o určení, že jediným akcionářem společnosti P. a. s. je druhý žalovaný (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), uzavíraje, že žalobci nesvědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem. 2. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 9 Cmo 429/2012-524, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).3. Jde o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 6. 12. 2011, č. j. 9 Cmo 204/2011-315, zrušil rozsudek ze dne 21. 3. 2011, č. j. 37 Cm 56/2010-277, jímž Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud vyšel z toho, že: [1] Druhý žalovaný vyhlásil inzerátem v Hospodářských novinách „výběrové řízení“ na koupi sporných akcií. Zájemci mohli předkládat návrhy kupních smluv do 19. 1. 2009. [2] Podle podmínek výběrového řízení nebyl druhý žalovaný povinen uzavřít kupní smlouvu se žádným ze zájemců, kteří předloží návrh kupní smlouvy. [3] Žalobce se domáhá určení neplatnosti sporné smlouvy s odůvodněním, že se vypsaného výběrového řízení zúčastnil a předložil nejvýhodnější nabídku, přesto druhý žalovaný uzavřel spornou smlouvu s prvním žalovaným. 5. Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že druhý žalovaný uveřejněním inzerátu vyhlásil obchodní veřejnou soutěž podle § 281 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve které si v souladu s § 287 obch. zák. vyhradil právo odmítnout všechny návrhy kupních smluv. 6. Žalobci by podle odvolacího soudu svědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pouze kdyby druhý žalovaný měl povinnost – v případě neplatnosti sporné smlouvy – uzavřít smlouvu o prodeji sporných akcií se žalobcem. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Případné určení neplatnosti sporné smlouvy by nic nezměnilo na právním postavení žalobce, neboť druhý žalovaný by nebyl povinen uzavřít se žalobcem smlouvu „dle návrhu kupní smlouvy předloženého žalobcem“. V této souvislosti odvolací soud odkázal na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2085/09. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu účastníka obchodní veřejné soutěže na určení neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi vyhlašovatelem soutěže a jiným účastníkem (navrhovatelem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolatelem citované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu. 8. Dovolatel má za to, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 787/2007 (který je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – veřejnosti přístupný na webových stránkách dovolacího soudu), v němž dovolací soud uzavřel, že účastník, který v rámci vyhlášeného výběrového řízení neuspěje (nebyla-li soutěž zrušena či nebyly-li odmítnuty všechny nabídky), je věcně legitimován k podání žaloby o určení neplatnosti smluv uzavřených na základě výběrového řízení s jinými účastníky a svědčí mu i naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť případný závěr o neplatnosti předmětných smluv může ovlivnit právní postavení neúspěšného účastníka, včetně eventuální možnosti uzavření smlouvy v dalším výběrovém řízení. 9. Dovolatel zdůrazňuje, že aktivní věcnou legitimaci i naléhavý právní zájem Nejvyšší soud shledal bez ohledu na to, zda nabídka žalujícího účastníka byla nejlepší a zda podmínky výběrového řízení umožňovaly odmítnout všechny nabídky. Opačný závěr vede podle dovolatele k odepření práva na soudní ochranu, neboť pouhá možnost odmítnout všechny návrhy smluv by znemožnila soudnípřezkum platnosti smlouvy vzešlé z některé z forem veřejného výběrového řízení. Neuzavře-li vyhlašovatel smlouvu se žádným z uchazečů, nelze hovořit o porušení práv účastníků výběrového řízení, byť by proběhlo protiprávně. Jestliže však vyhlašovatel některý z návrhů akceptuje, má účastník výběrového řízení podle dovolatele právo na přezkum platnosti takto uzavřené smlouvy. 10. První žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3660/2010, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 606/2011, a dovozuje, že napadené rozhodnutí je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v těchto rozhodnutích. 11. Druhý žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Tříčlenný senát číslo 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že dovoláním otevřená otázka předpokladů aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu osoby, která není stranou smlouvy uzavřené na základě obchodní veřejné soutěže či jiného veřejného výběrového řízení, na určení neplatnosti této smlouvy, je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena nejednotně. 13. V rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 787/2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru přiléhavě popsanému v dovolání, a to za situace, kdy podle skutkových zjištění v dané věci si vyhlašovatel soutěže vyhradil právo odmítnout všechny předložené návrhy. 14. Taktéž v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla uzavřena na základě některé z forem veřejného výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, je na takovém určení dán naléhavý právní zájem“. (…) „Důvodem pro tento závěr je obecně to, že rozsudek, kterým soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je dostatečným podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel výběrového řízení byla upřena“. K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1998, pod číslem 60, a v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2001“). 15. Naopak např. v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3660/2010, či sp. zn. 23 Cdo 606/2011, Nejvyšší soud při posuzování aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu žalobce, který se ucházel o nabytí majetku České republiky „v nabídkovém řízení“, na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s jiným zájemcem, uzavřel, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., protože „z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o majetek státu označený v ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006, a žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít příznivý dopad na její právní postavení“. V posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně doplnil, že uvedený závěr není v rozporu s judikaturou týkající se „věcné legitimace neúspěšného účastníka veřejné obchodní soutěže (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 20 Odon 8/96) a veřejného výběrového řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 787/2007)“, neboť „na projednávaný případ, kdy požadované určení nemůže založit vynutitelné právo žalobkyně ucházet se o majetek státu, citovanou judikaturu vztáhnout nelze“. 16. Ke shodným závěrům (jako v předchozím odstavci) dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 3.4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1257/2010, či ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2155/2011. 17. Tříčlenný senát číslo 29 má – oproti názoru vyjádřenému v usnesení sp. zn. 23 Cdo 606/2011 – za to, že závěry posledně označených rozhodnutí jsou v rozporu se závěry formulovanými a odůvodněnými v rozsudcích sp. zn. 23 Cdo 787/2007 a sp. zn. 28 Cdo 1308/2010; proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 18. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého velký senát dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 19. Výše označená rozhodnutí byla přijata v obdobných skutkových poměrech, kdy vyhlašovatel obchodní veřejné soutěže, resp. jiného veřejného výběrového řízení, nebyl podle pravidel soutěže (výběrového řízení) povinen akceptovat žádný z podaných návrhů. Jinými slovy, v žádném z posuzovaných případů žalobci nesvědčilo – v případě vyhovění žalobě o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vyhlašovatelem soutěže (výběrového řízení) a jiným účastníkem (navrhovatelem) – právo na uzavření smlouvy s vyhlašovatelem soutěže (výběrového řízení). Závěry formulované v usneseních sp. zn. 32 Cdo 3660/2010 či sp. zn. 23 Cdo 606/2011 (a dalších výše označených rozhodnutích) jsou proto v rozporu se závěry přijatými v rozsudcích sp. zn. 23 Cdo 787/2007 a sp. zn. 28 Cdo 1308/2010. Dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním otevřená otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně. IV. Důvodnost dovolání 20. Odvolacímu soudu lze především vytknout, že nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací ve sporu. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009). 21. Velký senát se proto nejprve zabýval tím, zda účastníku obchodní veřejné soutěže svědčí aktivní věcná legitimace v řízení o určení neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi vyhlašovatelem soutěže a jiným účastníkem soutěže (navrhovatelem). 22. Obecně platí, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy) mají nejen účastníci dotčeného právního úkonu (resp. jejich právní nástupci), ale taktéž další osoby, na jejichž právní postavení by kladné rozhodnutí o takové žalobě mohlo mít příznivý dopad (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, čiusnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 449/2004, anebo ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006). Žalobě přitom může být vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci (srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2001). 23. Uzavřel-li vyhlašovatel obchodní veřejné soutěže s některým z účastníků soutěže (navrhovatelů) smlouvu, pak určení neplatnosti této smlouvy může mít příznivý dopad na právní poměry ostatních účastníků obchodní veřejné soutěže, jejichž návrhy vyhlašovatel neakceptoval. To platí i tehdy, jestliže si vyhlašovatel v podmínkách soutěže vyhradil právo odmítnout všechny předložené návrhy (§ 287 odst. 2 obch. zák.), avšak tohoto práva nevyužil (a návrh některého z účastníků akceptoval). Vyhoví-li soud žalobě (určí-li neplatnost smlouvy), otevírá se úspěšnému žalobci možnost uzavřít s vyhlašovatelem smlouvu, a to případně i v nové obchodní veřejné soutěži. Opačný výklad, podle něhož je předpokladem aktivní věcné legitimace soudně vynutitelný nárok žalobce na uzavření smlouvy s vyhlašovatelem, by umožnil vyloučit soudní přezkum obchodní veřejné soutěže jakožto jednoho ze způsobů uzavírání smluv pouze tím, že vyhlašovatel soutěže si v podmínkách soutěže vyhradí právo odmítnout všechny předložené návrhy. Takový závěr považuje velký senát za nepřijatelný, a to tím spíše, je-li vyhlašovatelem soutěže územní samosprávný celek (či jiná veřejnoprávní korporace) nakládající s veřejným majetkem. 24. Velký senát se proto přiklání k závěrům formulovaným v rozsudcích sp. zn. 2 Odon 8/1996, sp. zn. 23 Cdo 787/2007 a sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, jakož i v R 9/2001, a uzavírá, že účastníku obchodní veřejné soutěže svědčí aktivní věcná legitimace v řízení o určení neplatnosti smlouvy, uzavřené v rámci obchodní veřejné soutěže mezi vyhlašovatelem soutěže a jiným účastníkem (navrhovatelem). 25. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013], však není pouze aktivní věcná legitimace žalobce, ale také jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. 26. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 65/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 27. Je-li neúspěšný účastník obchodní veřejné soutěže, jehož návrh vyhlašovatel neakceptoval, aktivně věcně legitimován k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vyhlašovatelem a jiným účastníkem soutěže (navrhovatelem), a nemá-li k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl účinněji hájit svá (uzavřenou smlouvou dotčená) práva, má zásadně i naléhavý právní zájem na takovém určení. 28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá, o. s. ř.).

decision_1221.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.02.2016, sp. zn. 25 Cdo 1954/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1954.2015.1 Číslo: 54/2017 Právní věta: Upravil-li soud ve výroku rozsudku žalobní požadavek na uvedení věci do předešlého stavu tak, že stanovený rozsah prací nepostačuje k obnovení předchozího stavu, rozhodl v rozporu s § 153 o. s. ř. o jiném plnění. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 10.02.2016 Spisová značka: 25 Cdo 1954/2015 Číslo rozhodnutí: 54 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody Předpisy: § 153 odst. 2 o. s. ř. § 420 obč. zák. § 442 odst. 2 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 35 Co 843/2013, ve výrocích I, II a IV a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. 12 C 236/2007-216, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně uvést do původního stavu 3 vsakovací jímky a rozbočovací šachtu biologického septiku SM8 na pozemku parc. č. 1492/14 v k. ú. T. tak, aby to odpovídalo projektové dokumentaci, která je nedílnou součástí rozsudku, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je od roku 1994 vlastníkem domu, k němuž patřily 3 vsakovací jímky a rozbočovací šachta biologického septiku SM8, jež se nacházely na pozemku ve vlastnictví žalovaných 1) a 2). Jejich právní předchůdce 26. 4. 2006 vybagroval 3 vsakovací jímky – betonové skruže a betonové poklopy odstranil. Soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 35 Co 370/2012-170, že biologický septik je příslušenstvím žalobcova domu, vzal za prokázané, že stav septiku před poškozením odpovídal projektové dokumentaci předložené žalobcem a že obnoveníjímek nemá negativní vliv na životní prostředí. Dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaných 1) a 2) porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., čímž žalobci vznikla škoda, kterou je možné a účelné nahradit uvedením do předešlého stavu, neboť o to žalobce požádal a nebrání tomu žádná objektivní překážka. 2. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co 843/2013-250, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil v tom rozsahu, že žalované 1) a 2) jsou povinny provést osazení betonových skruží určitých rozměrů a další ve výroku uvedené konkrétní práce s tím související, ohledně požadovaných dalších prací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na předchozí výzvu odvolacího soudu, aby žalobce upřesnil žalobu vzhledem k požadavku vodoprávního úřadu, žalobce popsal jednotlivé konkrétní činnosti, jejichž provedení odpovídá projektové dokumentaci. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ohledně odstranění betonových skruží a poklopů předchozím vlastníkem pozemku, jehož právními nástupci jsou žalované 1) a 2), shodně s ním dovodil, že žalobce má právo na náhradu škody dle § 415 a § 420 obč. zák., neboť bez septiku nemůže jeho dům řádně fungovat, uvedení do původního stavu je možné a účelné, není v rozporu se správními předpisy a stav septiku před poškozením v zásadě odpovídá projektové dokumentaci, která je součástí rozsudku soudu prvního stupně. Dovodil dále, že při uvedení septiku do původního stavu nemusí být postupováno přesně podle projektové dokumentace, ale postačí uvedení stavby do funkčního provozu, což upřesňují požadavky uvedené ve zprávě vodoprávního úřadu z 18. 4. 2013, v níž je popsán postačující rozsah obnovy septiku. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, jaké konkrétní práce v rozsahu popsaném ve zprávě vodoprávního úřadu mají první dvě žalované provést, a ohledně dalších prací nad tento rámec žalobu zamítl s tím, že žalobce se může dožadovat pouze toho, aby byl zajištěn funkční stav septiku. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, a to výroků ve vztahu k žalovaným 1) a 2). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, který běžně akceptoval rozhodnutí, jejichž součástí byla projektová dokumentace. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by požadoval provedení nějakých dalších prací, neboť v jeho podání ze dne 5. 6. 2014 se jedná pouze o převod projektové dokumentace z výkresů do slovní podoby. Zmenšení vsakovací plochy jímek oproti projektové dokumentaci znamená snížení kapacity septiku, a tím i snížení ubytovací kapacity jeho nemovitosti. Výrok odvolacího soudu odpovídá jímce pro rodinný domek se 4 osobami, kdežto stav před poškozením umožňoval ubytování 50 osob. Poukazuje na obsah zprávy vodoprávního úřadu a na výpovědi slyšených svědků, z nichž vyplývá, že pokud by byl septik obnoven podle projektové dokumentace, bylo by dílo plně funkční a v souladu i se správními předpisy, a přestože účastníci řízení byli srozuměni s tím, že uvedení stavby do původního stavu proběhne podle původní projektové dokumentace, odvolací soud tuto část rozsudku nahradil popisem stavebních prací, které ovšem neodpovídají projektové dokumentaci a činí jeho rozsudek nesrozumitelným. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že při uvedení septiku do původního stavu nemusí být postupováno podle projektové dokumentace, ale podle požadavků vodoprávního úřadu, přičemž zpráva vodoprávního úřadu neobsahuje žádný požadavek a projektovou dokumentaci nijak nezpochybňuje. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé se potvrzuje, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. 4. Žalované ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že dovolatel neprecizoval judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky rozsahu povinnosti škůdce uvést věc do předešlého stavu, jež na obdobném skutkovém základě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím řešena. IV. Důvodnost dovolání 6. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 24. 6. 2014, dovolací soud proto rozhodoval o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb.). 7. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se právo na náhradu škody v dané věci posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „obč. zák.“). 8. Podle § 442 odst. 2 obč. zák., škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. 9. Tzv. naturální restituce je podmíněna jednak žádostí poškozeného, jednak tím, že tento způsob náhrady je možný a účelný. Účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii objektivní, která je vyloučena tam, kde uvedení do předešlého stavu brání překážka objektivní povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. Beck pod C 5251). 10. Za situace, že stav, k němuž má být věc navrácena, je zjištěn (důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobce), lze posoudit, zda a případně která v žalobě specifikovaná opatření (a v jakém rozsahu) jsou k tomu způsobilým prostředkem, tj. zda skutečně směřují k uvedení nemovitostí do stavu před vznikem jejich poškození. 11. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, stav biologického septiku v době před poškozením je zachycen v projektové dokumentaci připojené k rozsudku soudu prvního stupně, přičemž podle závěrů soudů obou stupňů obnovení tohoto stavu bylo shledáno účelným i možným. Septik byl poškozen tak, že byly odstraněny betonové skruže a poklopy všech tří vsakovacích jímek včetně rozbočovací šachty a došlo k jejich zasypání. Odvolací soud rozhodl o povinnosti k obnovení původního stavu pouze v rozsahu, aby stav jímek vyhovoval minimálním požadavkům uvedeným ve zprávě vodoprávního úřadu. Jestliže však zpráva vodoprávního úřadu stanoví menší hloubku jímek, než byla jejich původní hloubka podle projektové dokumentace, a provedení některých dalších prací, pokud jsou nutné k obnovení předešlého stavu septiku, vůbec neřeší (např. napojení jímek na kanalizační potrubí, oprava rozbočovací šachty a přiklopení jímek poklopy apod.), není správný právní názor odvolacího soudu, že provedením pouze takto vymezených prací by došlo k uvedení septiku do předešlého stavu. 12. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. 13. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý asrozumitelný, soud neporuší § 155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; doslovným návrhem žalobce na znění výroku není vázán, avšak musí dbát, aby jeho výrok vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky – § 153 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005). 14. Žalobce požadoval uvést stavbu septiku do stavu před jeho zničením, nikoliv jen zajistit jeho minimální funkčnost, v žalobě i v jejím upřesnění ze dne 5. 6. 2014 přesně vymezil rozsah prací, jejichž provedení považoval k tomu za potřebné, výrok rozsudku odvolacího soudu však neodpovídá žalobnímu petitu a nejedná se ani o pouhou jinou formulaci oproti petitu ani o částečné vyhovění žalobě, nýbrž se jedná o jiný obsah uložené povinnosti žalovaným 1) a 2), tedy o přisouzení jiného než žalobou požadovaného plnění, aniž však pro to byly splněny podmínky uvedené v § 153 odst. 2 o. s. ř. Pokud provedení prací v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku odvolacího soudu nepostačuje k obnovení stavu septiku (z hlediska jeho funkčnosti i stavebně technického provedení) tak, aby odpovídal jeho stavu před poškozením, nejde o náhradu škody uvedením do předešlého stavu (§ 442 obč. zák.), nýbrž o přisouzení jiného plnění. Vzhledem k tomu, že v dané věci nelze řízení zahájit bez návrhu a ani z právního předpisu nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, nemůže soud přisoudit něco jiného, než čeho se žalobce domáhá (§ 153 o. s. ř.). Pokud by však určité okolnosti bránily obnovení předešlého stavu věci zničené či poškozené, např. nehospodárnost takového opatření, pak by nebylo možno přiznat žalobci právo na náhradu škody tímto způsobem. Jiná situace by byla v případě, že by naturální restituce byla možná i účelná, avšak rozsah požadovaných prací či úkonů by přesahoval rámec potřebný k obnově původního stavu. 15. S ohledem na shora uvedené byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud při posuzování rozsahu povinnosti uvést věc do předešlého stavu vycházel z nesprávného právního názoru. 16. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

decision_1222.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.02.2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1515.2015.1 Číslo: 42/2016 Právní věta: Soud pro mládež, Věcná příslušnost, Důvody dovolání§ 4 z. s. m., § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. I. Námitka dospělého obviněného, že v jeho věci rozhodl soud pro mládež, ač tak měl učinit soud obecný [§ 2 odst. 2 písm. e) z. s. m.], je námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Výkon soudnictví ve věcech mládeže je svěřen podle § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 z. s. m. soudu pro mládež. Z těchto i z některých dalších ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže (viz např. § 36 a § 41 odst. 2 z. s. m.) tedy vyplývá zvláštní povaha soudu pro mládež určeného k projednávání protiprávních činů mládeže, a proto je lze chápat jako vyjádření specifické věcné příslušnosti soudu (srov. i rozhodnutí pod č. 16/2006 Sb. rozh. tr.). Společné řízení§ 38 odst. 2 z. s. m. II. Společné řízení proti mladistvému a dospělému obviněnému lze konat jen výjimečně, jestliže je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není-li to na újmu mladistvého (§ 38 odst. 2 z. s. m.). Při posuzování, zda jsou splněny uvedené podmínky, však nelze přihlížet k tomu, jaký dopad bude mít společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde zákon nijak nezohledňuje. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 10.02.2016 Spisová značka: 8 Tdo 1515/2015 Číslo rozhodnutí: 42 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Důvody dovolání, Soud pro mládež, Věcná příslušnost Předpisy: § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. § 4 z. s. m. Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 1 Tmo 15/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 Tm 1/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným v bodech 1) a 3) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1písm. a), b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, v bodě 1) též přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) pokračujícím zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. 2. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných R. B. a mladistvého TULIPÁNA*) (dále jen „mladistvý“) a též o náhradě škody. 3. Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací z podnětu odvolání všech tří obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně mladistvého a obviněného R. B. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. K. ve výroku o vině pod body 1), 2) a 3), ve výroku o trestech a ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených Q. N. D. a D. T. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným v bodech 1) a 4) [který byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označen jako bod 3)] pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, v bodě 1) též přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a v bodech 2) a 3) [který byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označen jako bod 2e)] pokračujícím zločinem přípravy loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dílem ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. 4. Za tyto trestné činy odvolací soud obviněného P. K. při nezměněném výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [který jako výrok v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně zůstal tímto rozsudkem nedotčen] odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil i trest propadnutí věci a rozhodl také o vině a trestech spoluobviněných R. B. a mladistvého a o náhradě škody. Týmž rozsudkem odvolací soud zprostil mladistvého podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 2e) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájkyně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání, jímž namítal věcnou nepříslušnost soudu pro mladistvé. S odkazem na ustanovení § 38 odst. 1, 2 z. s. m. vytýkal, že soudy obou stupňů v souladu s ním nepostupovaly, nezdůvodnily, v čem shledávají výjimečnost případu nezbytnou pro konání společného řízení mladistvého a dospělých obviněných. 6. Za vadu obviněný považoval to, že soud pro mládež je ve smyslu § 36 z. s. m. obsazen soudci, kteří jsou specializovaní na problematiku mládeže, a tudíž je v tomto řízení, je-li vedeno jako společné, upřednostněn zájem mladistvého před zájmy dospělých spoluobviněných, což obviněný shledával konkrétně v tom, že soud bezezbytku uvěřil tvrzení mladistvého přesto, že v hlavním líčení odmítl vypovídat, neumožnil ostatním obviněným se osobně účastnit na jeho výslechu, nepřipustil důkazní návrhy a neprovedl výslechy svědků, které dovolatel navrhl na svoji obhajobu, ani se nezabýval rozpory ve výpovědi mladistvého a ostatních slyšených osob. Přestože veškeré aktivní kroky vprůběhu činu vůči poškozeným činil výhradně mladistvý a jeho podíl se jeví jako největší, mladistvému byl uložen nesrovnatelně mírnější trest. Z toho dovolatel vyvodil, že soud pro mladistvé má tendenci dospělým pachatelům vyměřit výrazně vyšší trest, než by učinil obecný soud. Dovolatel vytkl i přílišnou rychlost řízení, již odvozoval od povinnosti soudu pro mládež o vazbě mladistvého rozhodovat v souladu se lhůtou podle § 47 odst. 1 z. s. m. V té souvislosti obviněný vyslovil názor, že kdyby v jeho věci rozhodoval obecný soud, bylo by mu umožněno vyslechnout jako svědky osoby, které by potvrdily jeho obhajobu, a řízení by se neprotahovalo tím, že podle soudu z důvodu konání řízení proti mladistvým bylo vyloučeno obhájcům doručovat do datové schránky. 7. Odvolacímu soudu, který též rozhodoval jako soud pro mládež, obviněný vytkl, že řízení vedl s co největším urychlením, aniž by jím navržené důkazy provedl či jejich neprovedení zdůvodnil či se dostatečně vypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání, ale namísto toho jen konstatoval, že tvrzení mladistvého neodporuje výpovědím poškozených. Odvolací soud nebral v úvahu, že se výpověď obviněného shoduje i s výpověďmi ostatních svědků, že jej nikdo neoznačil jako osobu, která se účastnila trestné činnosti, jíž se jako pachatel dopustil mladistvý. Obviněný rovněž poznamenal, že v uvedené společné trestní věci podal spoluobviněný R. B. návrh na povolení obnovy řízení, podle něhož se tento spoluobviněný na rozdíl od dříve vedeného řízení rozhodl ve věci vypovídat. 8. Ze všech těchto důvodů obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k řízení Okresnímu soudu v Domažlicích jako obecnému soudu dovolatele. 9. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která s poukazem na § 20 odst. 1 tr. ř. konstatovala, že v daném případě plně v souladu se zákonem rozhodoval soud pro mládež, protože bylo nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci konat společné řízení mladistvého i dospělého dovolatele, neboť jejich trestná činnost spolu souvisela. Příslušnost soudu pro mládež byla založena tím, že se trestných činů dopustil i mladistvý, a proto jeho trestní řízení nebylo možné konat obecným soudem. Jelikož neshledala meritorní rozhodnutí v této věci zatížené takovou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání, přičemž v dovolání žádný jiný dovolací důvod nebyl naplněn, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 11. Přezkum dovolání Nejvyšším soudem je možný jen v případě, že důvod uvedený v dovolání obsahově odpovídá vymezení dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř., protože dovolání je přípustné jen z výslovně v tomto ustanovení stanovených a taxativně vypočtených důvodů, kde jsou v odstavci 1 tyto důvody vymezeny odkazem na určité kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, které jsou mu dovoláním vytýkány a k jejichž nápravě má dojít rozhodnutím dovolacího soudu. 12. Obviněný dovolání opřel o důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jen pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z obsahu tohoto dovolacího důvodu tudíž plyne, že slouží zásadně k odstranění vad, že rozhodl soud, kterýnebyl pro projednání této věci věcně příslušný, anebo soud, který byl nesprávně obsazen. 13. Podle námitek obviněného se v projednávané věci nejedná o alternativu nesprávně obsazeného soudu, neboť té se výhrady obviněného netýkaly, protože spočívaly v námitkách proti věcné nepříslušnosti soudu. Tím je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů, která se řídí zásadami vymezenými v § 16 a § 17 tr. ř. Jedná se o případy, v nichž ve věci rozhodl jiný věcně příslušný soud, což obvykle nastává v situacích, kdy v prvním stupni rozhodl okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008). Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že rozhodl soud vyššího stupně. Rovněž může jít o případ, je-li vytýkána neexistence pravomoci soudů České republiky k rozhodnutí o určitém trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1111/2009). 14. Podle § 4 z. s. m. soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež. Je tedy zřejmé, že byť toto ustanovení výslovně nestanoví věcnou příslušnost soudu, ale zvláštní soud, pro který platí zákonem stanovené podmínky vyjádřené jednak v § 4 z. s. m., ale i v § 2 odst. 2 písm. d) z. s. m., podle něhož se soudem pro mládež rozumí zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu. Podle zákona tedy soudnictví v trestních věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají jako soudy mládeže specializované senáty na všech okresních, krajských a vrchních soudech a v rámci trestního kolegia Nejvyššího soudu. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže vychází ze soustavy soudů upravené ve shodě s článkem 91 Ústavy a § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. ŠÁMAL, P., a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 34). 15. Ve smyslu tohoto vymezení soudu pro mladistvé se dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. může týkat i námitek spočívajících v tom, že ve věci mladistvého rozhodoval obecný soud, ač měl rozhodovat soud pro mládež, anebo naopak, protože podle § 4 z. s. m. platí, že rozhodl-li ve věci mladistvého obecný soud [§ 2 odst. 2 písm. e) z. s. m.], ač ji měl podle § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 z. s. m. projednat a rozhodnout soud pro mládež, jedná se o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., kterou nelze napravit v řízení před odvolacím soudem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 14/2005, uveřejněné pod č. 16/2006 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu námitka spočívající v tom, zda byl pro projednání předmětné věci příslušný soud pro mládež, dopadá na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť v takovém případě se v širším pohledu jedná o otázku věcné příslušnosti soudu obecného a soudu pro mládež. 16. Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že výhrada obviněného, že v jeho věci jako dospělého pachatele měl rozhodovat obecný soud, a nikoliv soud pro mládež, je okolností, již lze v dovolání prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítat, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je z tohoto důvodu dovolání obviněného opodstatněné. 17. Výhrady obviněného směřující proti tomu, že soudy bezezbytku uvěřily mladistvému, jehož výslechu se nemohl účastnit, byl mu uložen přísný trest, nebylo mu umožněno vyslechnout navržené svědky, jestliže poukazoval na rozpory ve výpovědích spoluobviněných nebo na to, že obhájci nebylo rozhodnutí doručeno do datové schránky, ale do vlastních rukou, jde o námitky, které stojí mimo obviněným označený důvod dovolání, protože se věcné příslušnosti nikterak nedotýkají, a v této části tedy Nejvyšší soud důvodnost těchto výhrad obviněného nemohl věcně přezkoumávat. Navíc zezpůsobu, jak bylo dovolání obviněného koncipováno, lze dovodit, že jejich přezkoumání se obviněný ani nedomáhal, ale toliko jimi dokládal nepříznivé důsledky, jež pro něj mělo řízení před soudem pro mladistvé. IV. Důvodnost dovolání 18. Protože příslušnost soudu pro mládež pro dospělého obviněného založí pouze splnění podmínek společného řízení vedeného proti mladistvému a dospělému obviněnému, je třeba k výhradám dovolatele proti tomu, že soud pro mládež v jeho věci neměl rozhodovat, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro takové konání společného řízení, uvést, že podle § 38 odst. 2, 3 z. s. m. lze konat společné řízení proti mladistvému a dospělému, jestliže je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého. Takové společné řízení koná soud pro mládež, a pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto zákona. Nejsou-li splněny uvedené podmínky a byla-li podána společná obžaloba na mladistvého a dospělého, vyloučí soud pro mládež věc dospělého a postoupí ji příslušnému obecnému soudu. 19. Společné řízení proti mladistvému a dospělému koná vždy soud pro mládež, který, pokud jde o mladistvého, užije příslušných ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Z tohoto ustanovení plyne, že společné řízení proti mladistvému a dospělému lze konat jen výjimečně, a to za současného splnění nutnosti pro všestranné a objektivní objasnění věci a skutečnosti, že takové společné řízení není na újmu mladistvého. Jde přitom o výjimku z obecných pravidel o společném řízení upravenou v § 20 tr. ř., která je odůvodněna především zájmem na ochraně mladistvého před negativním dopadem zároveň vedeného společného trestního řízení proti dospělé osobě. Je tak patrné, že je nezbytné sledovat prvotně a zásadně zájem mladistvého, který je jako zákonem stanovená podmínka určující pro to, zda takové společné řízení může být provedeno. V rámci posuzování těchto hledisek se nepřihlíží k tomu, jaký takové společné řízení bude mít dopad na dospělého obviněného, protože tomu v tomto řízení není přiznáváno žádné zákonem zvýrazněně chráněné postavení, neboť tak zákon činí s ohledem na povahu tohoto řízení výhradně k osobě mladistvého (srov. č. l. 37 a násl. Úmluvy o právech dítěte, přiměřeně i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci T. proti Spojenému království ze dne 16. 12. 1999, č. 24724/94, a ve věci V. proti Spojenému království, č. 24888/94, rozhodnutí ze dne 16. 12. 1999). 20. K významu zmíněného společného řízení je třeba říci, že všestranné a objektivní objasnění věci je jednou z podmínek, která podmiňuje vedení společného řízení ve věcech soudnictví pro mládež, a má se jím na mysli především provedení dokazování v hlavním líčení, popř. i ve veřejném zasedání soudu pro mládež. Týká se zejména průběhu dokazování, jenž spočívá především v tom, že jde o postup, kterým si soud pro mládež obstarává skutkový podklad pro další řízení a v konečné fázi pro své rozhodnutí. Jde o pozitivní podmínku vyjadřující nutnost takového společného řízení, které jediné může zajistit, aby bylo dosaženo všestranného a objektivního objasnění věci. Konat takové společné řízení je proto možné jen tehdy, kdy výhradně společným řízením konaným proti mladistvému a dospělému pachateli lze zajistit všestranné a objektivní posouzení věci, tedy že takový postup je zcela nezbytný. Jedná se však o hraniční případ, kdy soud pro mládež nemá jinou možnost než vést společné řízení, aby mohl dospět ke spravedlivému rozhodnutí. Zásadně to jsou takové případy, v nichž je mladistvý usvědčován právě dospělým obviněným, jejich trestná jednání jsou vzájemně podmíněna a oddělená řízení by měla např. za následek, že by se dostali do postavení svědka s právem odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., což by mohlo vést k vážným důkazním problémům. 21. Podmínka, aby společně vedené řízení proti mladistvému a dospělému nebylo na újmu mladistvého, představuje souhrn okolností, jež je v každém jednotlivém případě nutné posuzovat s ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti, zejména ověřovat poměry mladistvého a jejich vztah dospělého obviněného k mladistvému: tato zásada je založena na tom, že mladistvému takovéspolečné řízení nesmí přinést jakoukoli újmu, zejména z hlediska jeho dalšího rozumového a mravního vývoje (srov. § 5 odst. 1 z. s. m.). Je-li zde odůvodněný předpoklad, že by společné řízení k takové újmě na straně mladistvého vedlo, nelze takové společné řízení konat, byť by to mělo za následek obtíže z hlediska všestranného a objektivního objasnění věci. Při provádění společného řízení proti mladistvému a dospělému obviněnému soudem pro mládež je nutné před zájmy dospělého obviněného upřednostnit mladistvého a dbát zejména principů spojených s jeho postavením, především s ohledem na hlediska stanovená v § 1 odst. 2 z. s. m. zajištující účel takového řízení ve vztahu k mladistvému. 22. Nejvyšší soud v projednávané věci podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a z obsahu jim předcházejícího řízení vedeného v této trestní věci zjistil, že jde o řízení, které je společným řízením dospělých obviněných R. B. a P. K. a mladistvého, který dovršil věku patnácti let dne 3. 3. 2014 a zletilosti, tj. osmnácti let věku, dosáhne 3. 3. 2017. Pokud tedy spáchal jednání, pro něž se toto řízení podle popsaných skutkových zjištění vede, ve dnech 25. 8. 2014 až 28. 8. 2014 [bod 1)], 3. 9. 2014 [bod 2 a) až d) a 3)] a 6. až 8. 9. 2014 [bod 4)], pak není pochyb o tom, že se jich dopustil jako mladistvý, a bylo nutné, aby řízení ve smyslu § 4 z. s. m. konal soud pro mládež, který jediný byl soudem příslušným k tomu, aby soudnictví ve věci tohoto mladistvého vykonával. 23. Okresnímu soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, byla na všechny tři výše jmenované obviněné (tedy i na mladistvého) Okresním státním zastupitelstvím v Domažlicích dne 29. 12. 2014 pod sp. zn. ZT 186/2014 podána společná obžaloba. Předseda senátu 2 Tm tohoto soudu JUDr. J. Š., jemuž byla věc po podání obžaloby podle rozvrhu práce přidělena, dospěl k závěru, že s ohledem na důkazní situaci a charakter dané trestní věci je namístě konat „společné řízení mladistvého a dospělých obžalovaných, neboť je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není konání společného řízení zároveň na újmu mladistvého“. Usnesením ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 2 Tm 17/2014, týž senát Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, po předběžném projednání obžaloby dospěl k závěru, že ve věci existuje reálná možnost právního posouzení žalovaných skutků pod body 2) až 6) obžaloby jako trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a tedy spáchání tohoto činu v rámci organizované skupiny, což je ve smyslu § 17 tr. ř. okolnost, která v trestním řízení zakládá věcnou příslušnost krajského soudu. Okresní soud v Domažlicích, soud pro mládež, tudíž citovaným usnesením vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a věc předložil k rozhodnutí o ní Vrchnímu soudu v Praze, soudu pro mládež (č. l. 1025–1035 spisu). Ten o předmětném návrhu rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 1 Ntm 4/2015, tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je příslušný k projednání a rozhodnutí věci Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, a to z týchž důvodů, které vedly k vyslovení své věcné nepříslušnosti i Okresní soud v Domažlicích, soud pro mládež. 24. Po přezkoumání podmínek, které založily možnost konat společné řízení proti mladistvému a dospělému obviněnému, bylo nutné ve smyslu § 38 odst. 2 z. s. m. zkoumat naplnění tam uvedených zákonných požadavků z hlediska postavení mladistvého, a proto je třeba zmínit, že podle rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 1 Tmo 15/2015, byli obviněný P. K. a mladistvý uznáni vinnými v bodě 1) a 4) přečinem (respektive proviněním) krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a v bodě 1) přečinem (respektive proviněním) porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž mladistvý jako pachatel a obviněný P. K. buď jako návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebo jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Mladistvý se provinění krádeže popsaným způsobem dopustil pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu na základě toho, že jej P. K. nejprve „přiměl“ k činu a poté po celou dobu jeho páchání sám „hlídal před chatou“. Skutku pod bodem 4) rozsudku odvolacího soudu se mladistvý opět dopustil jako pachatel, když „po předchozí vzájemné domluvě mladistvý tyčí rozbil skleněnou výplň okna na objektu“, obviněný P. K. jako účastník ve formě pomocníka „… zatímco obviněný P. K. hlídal a obviněný R. B. nejprve hlídal a potom pomáhal mladistvému odnášet odcizené věci“. Skutek pod bodem 2) je pokračujícím trestným činem loupeže vymezeným dílčími útoky podpísmeny a) až d), jež jako pachatel páchal mladistvý a činil tak, že „… po předchozí vzájemné domluvě spočívající v opatřování finančních prostředků, kdy obviněný P. K. rozdělil úkoly, vytipoval místa a opatřil dopravní prostředek a plynovou pistoli“, dovezl další dva spoluobviněné na místo činu, kde „předal mladistvému plynovou pistoli“. Jednání mladistvého ve všech popsaných případech spočívalo v zásadě v tom, že vloupáním vnikl do objektů (chat, zahradních domků, prodejny atd.), odkud posléze odcizil, případně pod pohrůžkou bezprostředního násilí či za užití násilí se zmocnil tam se nacházejících předmětů (alkoholické nápoje, spací pytle, finanční hotovost apod.). Obviněný P. K. tak měl roli účastníka, neboť mladistvého navedl k uvedené trestné činnosti, již zorganizoval, a poté, co byla ostatními spáchána, ve všech případech „čekal v zaparkovaném osobním automobilu na přesně nezjištěném místě a poté společně odjeli a mladistvý mu vrátil plynovou pistoli a předal pepřový sprej“. 25. Na základě těchto skutečností je zřejmé, že trestná činnost mladistvého a obviněného P. K. (ale i druhého obviněného R. B.) je společnou a na sebe navazující obsáhlou trestnou činností, z níž je zřejmé, že jednotlivé role, jež každý z pachatelů plnil, měly důležitý význam pro předpokládaný a chtěný výsledek, a proto bylo nezbytné, resp. nutné, objasňovat všechny okolnosti v rámci společného řízení. Dokazování bylo nutné vést společně se všemi na činech zúčastněnými osobami, protože jejich oddělením (např. vyloučení dospělých pachatelů ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř.) by nebylo možné zajistit všestranné a objektivní objasnění věci, které bylo jednoznačně reálné pouze v rámci společného řízení, neboť jen tak bylo možné objasnit roli každého z obviněných, včetně mladistvého. Podmínka všestranného a objektivního objasnění věci stanovená § 38 odst. 2 z. s. m. pro vedení společného řízení byla v projednávané věci splněna, stejně jako i ta, že takové společné řízení nebylo na újmu mladistvého. V projednávané trestné činnosti celkem tří pachatelů byl mladistvý jako kriminálně nezkušený chlapec na útěku z výchovného ústavu, bez finančních prostředků, a tedy byl určitým způsobem vmanipulován do trestné činnosti obviněným P. K., jenž byl „zběhlý“ v trestné činnosti (v minulosti 12krát projednáván pro kriminální čin). U mladistvého bylo za těchto okolností výchovným stimulem pro jeho další vývoj ve smyslu snahy po nápravě, aby byl přítomen potrestání právě tohoto obviněného, bez něhož by se zřejmě uvedené trestné činnosti sám nedopustil, anebo by se tak nestalo v rozsahu, jaký byl zjištěn. Vlastní průběh společného řízení nevykazoval žádné takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že došlo k ohrožení rozumového a mravního vývoje mladistvého, neboť na ten bylo negativně působeno dospělými obviněnými v průběhu prováděné trestné činnosti. Naopak právě takové společné řízení, při kterém byli dospělí pachatelé odsouzeni k přísným, avšak opodstatněným a přiměřeným trestům, může v budoucnu mladistvého odradit od páchání dalších trestných jednání. Z těchto důvodů byla splněna i druhá z podmínek § 38 odst. 2 z. s. m., protože společné řízení v tomto konkrétním případě nebylo na újmu mladistvého. Lze jen připomenout, že tato podmínka se zkoumá výhradně a zásadně jen ve vztahu k mladistvému, nikoli z pohledu obviněného, jak se dovolatel v této věci domáhal. 26. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal námitky obviněného směřující proti tomu, že jeho trestní věc jako dospělého pachatele projednával ve společném řízení podle § 38 odst. 1, 2 z. s. m. soud pro mládež, nedůvodnými. Protože takové zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

decision_1223.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2016, sp. zn. 23 Cdo 495/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.495.2015.1 Číslo: 13/2018 Právní věta: Prodávající odpovídá za škodu vzniklou v důsledku vady zboží, jež byla způsobena tím, že prodávající před přechodem nebezpečí škody na zboží s ním manipuloval, i když se tak stalo v důsledku nesprávného pokynu kupujícího. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.02.2016 Spisová značka: 23 Cdo 495/2015 Číslo rozhodnutí: 13 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost za vady Předpisy: § 420 odst. 1 obch. zák. § 425 odst. 1 obch. zák. § 455 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 13 Cm 40/2003-831, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 142 154 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 571 077 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V a VI). 2. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a J. K. (manželkou jednatele žalobkyně) jako objednatelem byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dostavba a přístavba rodinného domku. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně uzavřela se žalovanou ústní smlouvu, podle níž žalovaná dodala žalobkyni na tuto stavbu 36 m3 betonu třídy B-30. Po přečerpání zkušební dávky vyrobené směsi a na základě vizuální kontroly uskutečněné pracovníky žalobkyně vydala žalobkyně pokyn k doředění směsi ze zásobníku vody přímo v domíchávači, což provedli řidiči domíchávačů – pracovníci žalované se svolením jednatele žalované Ing. T. K., aniž by uskutečněný zásah poznamenali do dodacích listů. Soud prvního stupně dále vyšel ze skutkového závěru, že žalovaná neupozornila žalobkyni, že přidání vody do betonové směsi ji může znehodnotit, což bylo její povinností podle předpisů, na jejímž základě získala certifikaci, zejména směrnice „Systém kontroly jakosti při výrobě betonů pro uložení – transport betonů“, v jejímž čl. 11 je uvedeno, ževýrobce betonů musí písemně upozornit každého přepravce, že nesmí provádět žádné zásahy do složení betonové směsi během přepravy a vykládání, kromě úprav, které dohodne s výrobcem, jimiž se rozumí změna konzistence přidáním vody do betonové směsi, což je nepřípustné. V dodacím listu, jehož vzor je součástí uvedené směrnice, nebyl učiněn žádný záznam o dodání vody do betonové směsi. Soud vyšel dále ze zjištění, že žalovaná byla povinna podle čl. 3 „Dodacích podmínek pro prodej čerstvého betonu“, platných pro žalovanou od 1. 4. 1999, upozornit žalobkyni, že do čerstvého betonu nesmí být přidávána voda ani jakékoliv jiné přísady. Pokud se tak děje na výslovnou žádost odběratele, musí být taková skutečnost zaznamenána a odběratelem potvrzena v dodacím listu, což se v daném případě nestalo. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalovanou dodaný beton rozprostřený na stropě I. NP stavby netuhnul předpokládaným způsobem. Bylo zjištěno, že žalovanou dodaný beton nedosáhl dohodnuté pevnosti třídy B-30 deklarované pro stáří 28 dnů a podle závěrů znaleckých posudků příčinou nedotvrdnutí betonu bylo nadměrné množství vody dodané do betonové směsi, když v úvahu připadající příčina spočívající v nedokonalém hutnění nebyla prokázána a na vině nemohly být ani povětrnostní podmínky či porušení receptury při výrobě betonu třídy B-30. 3. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nesplnila povinnost dodat zboží v jakosti a provedení podle smlouvy, tj. betonovou směs třídy B-50, jelikož směs, která byla čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy, se odlišovala od směsi ve smlouvě dohodnuté. Za okamžik dodání a převzetí směsi žalobkyní a tím přechodu nebezpečí na zboží ze žalované, která byla do té doby jejím nositelem, soud prvního stupně považoval dobu, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy a tímto zařízením do prvního nadzemního podlaží domu. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nedodala žalobkyni dohodnutý předmět kupní smlouvy (§ 409, § 420 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák“.) a že ustanovení § 412 odst. 3 obch. zák. o splnění povinnosti prodávajícího dodat zboží kupujícímu umožněním mu nakládat se zbožím nelze v daném případě vykládat tak, že splněním žádosti pracovníků žalobkyně o přidání vody do betonu uloženém v domíchávači žalované umožnila žalovaná, jako prodávající, kupujícímu se zbožím nakládat, a tím mu zboží dodala, neboť k dodání betonu došlo nejdříve tím, že beton byl vypuštěn z domíchávače do vnitrostaveništní přepravy, pokud se tak nestalo až jeho vysypáním na stavbu domu. Povinností žalované bylo předat zboží žalobkyni bez vad. V tomto směru je její povinnost zásadní, neměla se nechat ovlivnit pokyny žalobkyně. Soud prvního stupně proto stanovil míru porušení povinnost žalované v tomto případě ve výši 2/3 způsobené škody. Ve zbývající části 1/3 nemá poškozená strana (žalobkyně) právo na náhradu škody, jelikož nesplnila prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., protože nepřípustnost dodávání vody v takovém množství do betonové směsi s důsledkem změny kvality musela být žalobkyni zcela zřejmě známa. V této souvislosti soud prvního stupně rovněž konstatoval, že žalobkyně nesplnila svou povinnost podle § 427 odst. 1 obch. zák., když neprohlédla zboží po přechodu nebezpečí škody na zboží. Žalobkyni proto s ohledem na ustanovení § 382 obch. zák. nepřiznal 1/3 požadované náhrady škody. 5. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 4 Cmo 180/2013-901, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 856 615,50 Kč s příslušenstvím, co do částky 856 615,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná porušila povinnost dodat žalobkyni zboží v jakosti a provedení podle ústní smlouvy, tj. betonovou směs třídy B-30, neboť směs, která byla čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy se odlišovala od směsi ve smlouvě dohodnuté. Odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody vyšel ze závěru soudu prvního stupně, který za okamžik dodání a převzetí směsi žalobkyní, a tím přechodu nebezpečí škody na zboží ze žalované, která byla do té doby jejím nositelem, na žalobkyni, považoval dobu, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacíhovozu do betonpumpy a tímto zařízením do domu. V uvedené době ale již betonová směs nevykazovala dohodnuté vlastnosti, protože do ní bylo předtím žalovanou, která odpovídala za náležitý stav zboží, zasahováno. 7. Při dalším právním hodnocení věci odvolací soud dovodil, že škůdce je povinen k náhradě škody jen natolik, nakolik se na jejím vzniku nepodílí také sám poškozený. Porušení obecné prevenční povinnosti představuje protiprávní jednání a má za následek vznik povinnosti k náhradě škody. 8. Při poctivém obchodním styku dbají obchodní partneři i na zájem druhé strany. V předmětné věci byli oba účastníci odborníci znalí toho, jak se bude chovat betonová směs, bude-li naředěna vodou. Pochybení je proto nutno spatřovat na obou stranách. Jak žalobkyně, tak žalovaná porušily své povinnosti. Žalobkyně neměla vyčkávat, až na ni důsledky porušení povinnost žalovanou dopadnou, ale její povinností bylo, měla-li dostát své prevenční povinnosti, tomuto porušení aktivně čelit. Sankcí za porušení těchto povinností je ztráta práva na náhradu škody v tom rozsahu, v jakém mohla být preventivními opatřeními poškozené alespoň zmírněna. S ohledem na to stanovil odvolací soud podíl odpovědnosti za vzniklou škodu a důsledek nesplnění prevenční povinnosti předcházet či odvracet škody shodný, tj. nepřiznal žalobkyni jako poškozené nárok na náhradu škody z 1/2 způsobené škody. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterým byl změněn (obsahově potvrzen) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a II tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 856 615,50 Kč s příslušenstvím, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná dovoláním. Z obsahu dovolání však vyplývá, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu jen ve věci samé, když namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a to otázky výkladu „nakládání se zbožím“ ve smyslu § 412 odst. 3 obch. zák. 10. Dovolatelka považuje za zásadní otázku hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem vyřešena, stanovení okamžiku dodání zboží, tedy okamžiku, kdy přešlo nebezpečí škody na betonové směsi ze žalované na žalobkyni. Poukazuje na § 412 odst. 3 obch. zák., podle něhož splní prodávající povinnost dodat zboží tím, že umožní kupujícímu nakládat se zbožím. Podle dovolatelky byla tato právní norma použita správně, ale byla nesprávně vyložena. Dovolatelka má za to, že závěr, že prodávající splní povinnost dodat zboží až ve chvíli, kdy betonová směs opustí domíchávač, může obstát jen v případě, kdy je betonová směs dopravena na stavbu a bez dalšího použita v souladu s jejím účelovým určením. Nelze jej však použít v případech, kdy je kupujícímu umožněno se směsí nakládat již dříve. Betonová směs je chemickou sloučeninou. Změna jejího složení je nakládáním se směsí. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobkyně rozhodla o změně chemického složení zboží, pak se zbožím nakládala, a pokud se zbožím nakládala, pak okamžikem, kdy tak začala činit, splnila žalovaná povinnost dodat zboží tím, že umožnila kupující nakládat se zbožím. Důsledky nakládání se zbožím žalobkyní nelze tedy podle dovolatelky přičítat k tíži žalované. 11. Dovolatelka dále namítá, že na daný případ měl být podle přechodného ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), aplikován jeho výkladový § 2 a podle něj měl být vykládán § 412 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud pochybil a zatížil řízení vadou nesprávného právního posouzení, jelikož předmětné přechodné ustanovení občanského zákoníku vůbec nepoužil. 12. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil části výroku pod bodem I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a II tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 856 615,50 Kč s příslušenstvím, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení.III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 14. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). 15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, kdy otázkou je stanovení okamžiku dodání zboží, tedy okamžiku, kdy přešlo nebezpečí škody na zboží (betonové směsi) z prodávajícího na kupujícího. IV. Důvodnost dovolání 17. Při přezkoumávání právního posouzení věci odvolacím soudem je nutno vyjít ze skutkových závěrů soudů učiněných v řízení, z nichž vyplývá, že žalovaná (prodávající) byla podle kupní smlouvy povinna dodat na stavbu rodinného domu, kterou prováděla jako zhotovitelka žalobkyně, betonovou směs ve sjednané kvalitě třídy B-30. V kupní smlouvě bylo sjednáno místo i způsob dodání zboží tak, že prodávající měla dodat zboží – betonovou směs jejím přečerpáním z domíchávacího vozu betonovou pumpou do I. nadzemního podlaží stavby domu. Žalovaná na stavbu domu betonovou směs ve sjednané kvalitě třídy B-30 v domíchávači betonu dovezla. Na žádost žalobkyně (kupující) bylo vypuštěno z domíchávače zkušební množství směsi. Po kontrole hustoty betonu žalobkyně požadovala zředění směsi vodou, jelikož směs se jí zdála příliš hustá. Žalovaná, prostřednictvím řidičů dopravujících betonovou směs a po odsouhlasení pokynu žalobkyně jednatelem žalované, betonovou směs v domíchávači zředila vodou. 18. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v posuzovaném případě neaplikoval ustanovení § 412 odst. 3 obch. zák., které měl vyložit ve smyslu § 2 o. z. 19. Ustanovení § 412 odst. 3 obch. zák. upravuje místo a způsob dodání zboží v případě, že ve smlouvě není dohodnut způsob a místo dodání zboží vůbec nebo jsou dohodnuty takovým způsobem, že je třeba zákonem doplnit a upřesnit konkrétní dodání zboží. 20. Aplikace ustanovení § 412 obch. zák., jak správně na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil odvolací soud, nebyla namístě, neboť v posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že místo a způsob dodání zboží byl v kupní smlouvě určen a prodávající v souladu se smluvním ujednáním plnil kupní smlouvu ve sjednaném místě a sjednaným způsobem.21. Pro právní posouzení dané věci a vyřešení položené otázky je namístě vyjít z ustanovení § 455 obch. zák., podle něhož nebezpečí škody na zboží (§ 368 odst. 2 obch. zák.) přechází na kupujícího v době, kdy převezme zboží od prodávajícího, nebo jestliže tak neučiní včas v době, kdy mu prodávající umožní nakládat se zbožím a kupující poruší smlouvu tím, že zboží nepřevezme. 22. Podle § 447 obch. zák. je kupující povinen převzít dodané zboží v souladu se smlouvou. Zákon pamatuje na situaci, kdy prodávající je podle smlouvy povinen dodat zboží kupujícímu, ale ten svou povinnost převzít zboží neplní a kupující je v prodlení s převzetím dodaného zboží. Ze skutkových zjištění se nepodává, že kupující byla v prodlení s převzetím dodaného zboží, tj. že odmítla převzít dodané zboží a že prodávající trvala na převzetí zboží kupující, které dodala ve sjednané kvalitě. 23. Podle § 420 odst. 1 obch. zák. je prodávající povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva. Poruší-li prodávající povinnost stanovenou v § 420 obch. zák., má zboží vady. Prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího (§ 425 odst. 1 obch. zák.). Rozhodující okamžik přechodu nebezpečí škody na zboží upravuje § 455 obch. zák. Podle uvedeného ustanovení je rozhodující okamžik převzetí zboží kupující od prodávající. Odvolací soud v souladu s tímto ustanovením správně dovodil, že za okamžik dodání a převzetí betonové směsi žalobkyní, a tím přechodu nebezpečí škody na zboží ze žalované na žalobkyni, byl ten okamžik, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu na místo určené ve smlouvě, tj. na stavbu rodinného domu. Směs, která byla čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy se ale odlišovala od směsi ve smlouvě dohodnuté. Ze skutkových zjištění vyplývá, že ještě před převzetím zboží žalobkyní žalovaná, jakožto prodávající, manipulovala se zbožím. Je tedy namístě učinit závěr, že prodávající odpovídá za škodu vzniklou v důsledku vadného plnění, i když vada zboží byla způsobena v důsledku nesprávného pokynu kupující před přechodem nebezpečí škody na věci z prodávající na kupující. Škoda na zboží tedy nebyla způsobena vadným pokynem kupující, ale vadným plněním prodávající. Žalobkyně, jako kupující, převzala zboží až následně poté, co s ním bylo žalovanou, jakožto prodávající, manipulováno, tedy zboží zásahem žalované znehodnocené. Za situace, kdy žalovaná dovezla v domíchávači betonu žalobkyni směs betonu ve sjednané kvalitě, měla žalovaná trvat na převzetí tohoto zboží a neměla při své odbornosti přistoupit na nesprávný pokyn kupující žalobkyně betonovou směs zředit vodou, neboť si musela být vědoma, že takto znehodnocené zboží, které opustí domíchávač, může způsobit následnou škodu v majetkové sféře kupující (žalobkyně). 24. Vzhledem k tomu, že nebylo za daných skutkových okolností namístě aplikovat § 412 obč. zák., není ani třeba se zabývat výkladem tohoto ustanovení, a to ani v souvislosti s poukazovaným § 3030 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.). 25. Odvolacímu soudu nelze tedy v tomto směru vytknout nesprávné právní posouzení týkající se napadené části výroku I, kterou byl změněn (obsahově potvrzen) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 856 615,50 Kč s příslušenstvím, představující polovinu žalobkyní požadované škody, když zamítavá část výroku I odvolacího soudu ohledně další částky 856 615,50 Kč s příslušenstvím, tedy ve výši druhé poloviny požadované škody, nebyla dovoláním napadena. 26. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) odpovědnosti žalované za způsobenou škodu nebyl naplněn, a proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1224.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.02.2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.42.2015.1 Číslo: 33/2017 Právní věta: Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází dle § 133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 03.02.2016 Spisová značka: 29 ICdo 42/2015 Číslo rozhodnutí: 33 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Vlastnictví, Výhrada vlastnického práva Předpisy: § 133 odst. 3 obč. zák. § 601 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání jak žalobkyně a) v rozsahu, ve kterém směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenčního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně b), tak dovolání žalobkyně b) v rozsahu, ve kterém směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenčního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně a); ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyň zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 79 ICm 2275/2012-179, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žaloby, kterými se žalobkyně a) a žalobkyně b) domáhaly vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice (výrok I. a II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Žalobkyně a) jako prodávající uzavřela dne 26. 9. 2008 se S&M D., s. r. o. (dále jen „S&M“)kupní smlouvu (dále též jen „první smlouva“), kterou S&M prodala dvě větrné elektrárny (dále jen „VTE“). Čl. 2 odst. 2 písm. a) první smlouvy stanoví, že poměrnou část sjednané kupní ceny (…) uhradí kupující prodávajícímu na základě zálohové faktury vystavené po podpisu této smlouvy. Čl. 3 odst. 1 určuje, že kupující se stává vlastníkem obou VTE (…) dnem úplného zaplacení kupní ceny sjednané v článku 2 této smlouvy. Čl. 5 odst. 3 uvádí, že smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oprávněnými zástupci obou smluvních stran. [2] Dlužnice jako prodávající a žalobkyně b) jako kupující uzavřely (již) dne 24. 9. 2008 kupní smlouvu o prodeji VTE (dále jen „druhá smlouva“). Součástí ujednání v druhé smlouvě bylo, že vlastnictví k VTE má přejít na kupující až v den úplného uhrazení kupní ceny (čl. 5 odst. 1); dále bylo ujednáno, že druhá smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu (čl. 14 odst. 3). [3] S&M jako prodávající a dlužnice jako kupující uzavřely dne 29. 9. 2008 kupní smlouvu o (dalším) prodeji VTE (dále jen „třetí smlouva“). Podle čl. 5 odst. 1 třetí smlouvy se kupující stává vlastníkem VTE v den úplného uhrazení kupní ceny. Podle čl. 14 odst. 3 třetí smlouvy tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma smluvními stranami. [4] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 1. 6. 2012, č. j. MSPH 79 INS 10350/2012-A-10, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 1 VSPH 781/2012-A-15, byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. [5] JUDr. D. U. (předchozí insolvenční správce dlužnice) zapsal ke dni 8. 6. 2012 do soupisu majetkové podstaty dlužnice VTE; tyto jsou v něm dosud zapsány. 3. Insolvenční soud dovodil, že vlastnické právo žalobkyně a) k VTE přešlo účinností první smlouvy na S&M. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně a), že vlastnické právo k VTE mělo přejít na společnost S&M teprve úplným zaplacením sjednané kupní ceny. Stejně tak v případě třetí smlouvy přešlo vlastnické právo k VTE její účinností na dlužnici. 4. K žalobě žalobkyně b) insolvenční soud uvedl, že 24. 9. 2008 nebyla dlužnice vlastníkem VTE, pročež nemohla platně a účinně převést vlastnické právo k VTE. Druhou smlouvu měl proto za absolutně neplatnou ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“), pro nemožnost plnění. 5. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalobkyním nesvědčí vlastnické právo k VTE, které by vylučovalo soupis VTE do majetkové podstaty dlužnice. 6. K odvoláním obou žalobkyní Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (výrok první) a rozhodl o nákladech řízení (výrok druhý). V odůvodnění svého rozhodnutí přitakal skutkovým závěrům insolvenčního soudu a uzavřel, že žalobkyně a) převedla vlastnické právo k VTE první smlouvou, v níž byla neplatně sjednána výhrada vlastnictví, a žalobkyně b) nenabyla na základě neplatné druhé smlouvy vlastnické právo k VTE. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Žalobkyně a) [dále jen „dovolatelka a)“] napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud v souladu s § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že z majetkové podstaty dlužnice se vylučují VTE.8. Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k podání dovolatelky a) ze dne 5. 6. 2015, neboť změna či doplnění vymezení dovolacího důvodu (a to i formou doplnění nové argumentace) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolatelce uplynula v květnu 2015. 9. Dovolatelka a) má za to, že při výkladu smluvního ujednání upravujícího převod vlastnického práva k VTE se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), dovolatelka a) namítá, že odvolací soud se při výkladu ujednání první smlouvy uvedeného výše ad 1) nezabýval vůlí stran v době uzavírání smlouvy. Ujednání smluvních stran bylo odvolacím soudem považováno za výhradu vlastnictví, ačkoliv je bylo možno vykládat též jako odkládací podmínku. 10. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka a) v tom, že otázka sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvě, jejímž předmětem je věc nemovitá neevidovaná v katastru nemovitostí, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Za významnou má i otázku, zda vlastníkem věci může být určen subjekt, který „se k věci jako vlastník nikdy nechoval, s věcí nikterak nenakládal, věc nepoužíval a v dosud neskončeném soudním řízení vedeném Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 304/2010 (…) uváděl, že není vlastníkem této věci.“ 11. Žalobkyně b) [dále též jen „dovolatelka b)“] napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud změnil tak, že žalobě dovolatelky b) vyhoví v plném rozsahu, popřípadě tak, že zruší rozsudek odvolacího, jakož i insolvenčního soudu a vrátí věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 12. Dovolatelka b) zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který měl druhou smlouvu za absolutně neplatnou. Má za to, že v obchodních závazkových vztazích se uplatní toliko neplatnost relativní dle § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jako „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), z čehož dovolatelka b) usuzuje, že nedovolala-li se relativní neplatnosti druhé smlouvy, byla tato platně uzavřena. 13. Dále rozporuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se – s ohledem na absolutní neplatnost druhé smlouvy – v tomto případě nemůže uplatnit zásada, podle níž se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti. 14. A konečně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který se neztotožnil s námitkou, že výklad práva ve prospěch neplatnosti druhé smlouvy je v rozporu s § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a že dlužnice je neplatností druhé smlouvy zvýhodněna. III. Přípustnost dovolání I. K dovolání dovolatelky a) 15. V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenčního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně b), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně a) jako subjektivně nepřípustné. 16. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci však mají žalobkyně v řízení postavení samostatných společníků a rozhodnutí o žalobě jedné z nich se nikterak nedotýká procesního postavení druhé z nich. 17. V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenčního soudu, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka přípustnosti sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvě, jejímž předmětem je nemovitá věc neevidovaná v katastru nemovitostí, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 18. Dovolání však není důvodné. 19. Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. z. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 20. Podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák. platí, že podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Z § 133 odst. 3 obč. zák. plyne, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy. Podle § 601 věty první obč. zák., má-li vlastnictví k prodané movité věci přejít na kupujícího až po zaplacení kupní ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně. Z § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se podává, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. 21. Předně je třeba uvést, že VTE (stavby) zůstaly samostatnými věcmi v právním smyslu („nemovitými věcmi“) i po 1. lednu 2014 (nestaly se součástí pozemku, na kterém stojí), jelikož jsou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (srov. § 3055 odst. 1 o. z.). 22. Oba soudy vybudovaly svá právní posouzení věci na závěru, podle něhož účinky převodu vlastnického práva k VTE nemohly být vázány na úplné zaplacení kupní ceny. V poměrech projednávané věci má Nejvyšší soud tento závěr za správný. 23. Nelze totiž přehlédnout, že § 601 obč. zák. umožňuje sjednat výhradu vlastnictví toliko v případě, že předmětem prodeje je movitá věc. 24. Způsob nabývání vlastnického práva k jakýmkoliv nemovitým věcem je zákonem upraven odlišně od způsobu nabývání téhož práva k movitým věcem: zákon jej stanoví zjevně kogentně s vyloučením možnosti smluvní modifikace (viz ELIÁŠ, K. a kolektiv. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 1747.).25. Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází dle § 133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví. Význam kogentní úpravy § 133 odst. 3 obč. zák. spočívá v důrazu na ochranu práv třetích osob, jakož i právní jistotu, když odložení účinků převodu vlastnického práva k věcem nemovitým neevidovaným v katastru nemovitostí by nebylo možné ze strany třetích osob ověřit a tyto by tak byly v nejistotě, zda prodávajícímu skutečně svědčí vlastnické právo k prodávané věci. 26. Vzhledem k obsahu první smlouvy nelze ujednání uvedená výše ad 1 vyložit ani jako odkládací podmínku (§ 36 odst. 2 obč. zák.), jak se pokouší dovolatelka a). 27. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude. 28. V rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 215 (z nějž dále vychází např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011), Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podmínku podle § 36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti). 29. Kdyby dovolatelka a) a S&M sjednaly odložení účinnosti první smlouvy až do úplného zaplacení kupní ceny, nevznikla by S&M povinnost kupní cenu zaplatit. Případné plnění na neúčinnou smlouvu by bylo plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a nikoli plněním ze smlouvy, a tudíž by nebylo ani možné, aby smlouva vůbec kdy nabyla účinnosti. Potud by šlo o podmínku, jejíž splnění by bylo nemožné (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89). 30. K námitkám dovolatelky a) stran (způsobu) výkladu ujednání první smlouvy Nejvyšší soud předně poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 (z nějž vychází např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008, pod číslem 10), podle nichž obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat. 31. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projevvůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). 32. Závěr, že slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem, se přitom plně prosadí i při výkladu úkonů obchodněprávních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2012, pod číslem 134). 33. V tomto směru lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů nepochybily, dospěly-li při výkladu první smlouvy k závěru, že obsah první smlouvy [ujednání uvedených výše ad 1)] byl vyjádřen jednoznačně a výklad ve smyslu § 266 obch. zák. nebyl na místě. Odkaz dovolatelky a) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 37/2010 proto není přiléhavý. 34. K námitce dovolatelky a), že dlužnice nenakládala s VTE jako vlastník a v jiném řízení uváděla, že vlastníkem není, Nejvyšší soud poukazuje na § 100 odst. 2 věty první obč. zák., který zakotvuje nepromlčitelnost vlastnického práva. Jinými slovy vlastnického právo nelze pozbýt pouze proto, že vlastníkem nebylo vykonáváno. 35. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ujednání první smlouvy uvedená výše ad 1) nelze vyložit jinak než jako neplatně sjednanou výhradu vlastnického práva, pročež účinností první smlouvy dnem podpisu přešlo vlastnické právo k VTE z dovolatelky a) na S&M. 36. Jelikož se dovolatelce a) prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), její dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. II. K dovolání dovolatelky b) 37. V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku insolvenčního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně a), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně b) jako subjektivně nepřípustné [k důvodům srov. výše popsané důvody odmítnutí dovolání žalobkyně a) v obdobném rozsahu]. 38. V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku insolvenčního soudu, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka nabytí vlastnictví k věci, kterou prodávající v době jejího prodeje nevlastnil, nebyla (v souvislostech popsaných v dovolání) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. 39. Dovolání však není důvodné. 40. Zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má („nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“), ve smyslu výlučného oprávnění vlastníka s věcí nakládat (tuto zcizit, případně i zničit), je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tradičně akcentována [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou), a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].41. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval i otázkou, zda prodávající musí být v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem prodávané věci, či nikoliv. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoliv okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího nepřevzal, či v případě, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt. K závěrům výše citovaného rozsudku se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 132/2012. 42. Výše uvedené výjimky však vycházejí ze stavu, kdy obligační účinky smlouvy předcházejí nabytí vlastnictví, tedy účinkům věcněprávním. 43. V projednávané věci se však dlužnice a dovolatelka b) pokoušely převést VTE, tedy nemovité věci, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, u nichž nabytí vlastnictví ex lege spadá za jedno s účinností smlouvy (§ 133 odst. 3 obč. zák.), aniž by druhá smlouva obsahovala ujednání, že účinnost smlouvy se nepojí s jejím podpisem, popřípadě deklaraci, že dlužnice ke dni uzavření druhé smlouvy (jakož i ke dni, kdy smlouva nabyla účinnosti) nebyla vlastnicí VTE. 44. Výše uvedené má v poměrech projednávané věci za následek, že nebyla-li dlužnice ke dni účinnosti druhé smlouvy vlastnicí VTE, pak dovolatelka b) nemohla nabýt vlastnické právo k VTE, a to z důvodu rozporu druhé smlouvy s kogentním § 133 odst. 3 obč. zák. 45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky b), že neplatnost druhé kupní smlouvy bylo nutno posuzovat podle § 267 odst. 1 obch. zák., neboť v obchodních závazkových vztazích se uplatní toliko relativní neplatnost. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že závěr, podle něhož ze vztahu občanského a obchodního zákoníku plyne, že úprava obsažená v občanském zákoníku (který je ve vztahu k obchodnímu zákoníku předpisem obecným) se použije (jen) tehdy, jestliže určitá otázka není řešena obchodním zákoníkem (jenž je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním), ve své rozhodovací praxi opakovaně potvrdil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2010, pod č. 151, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, uveřejněný pod č. 41/2012 Sb. rozh. obč.). 46. I v obchodních závazkových vztazích se proto (vedle úpravy neplatnosti dle § 267 odst. 1 obch. zák.) uplatní obecná úprava neplatnosti právních úkonů, včetně absolutní neplatnosti, přičemž tento závěr se (dle výše zmíněné judikatury) podává právě ze vztahu občanského a obchodního zákoníku. 47. K námitce dovolatelky b), že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti druhé smlouvy je v rozporu s principem, že nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti, Nejvyšší soud poukazuje na (již) odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 1999, pod číslem 121, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že absolutní neplatnost je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami (např. převod vlastnického práva) bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, a bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře. Odkazy dovolatelky b) na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v tomto směrunejsou nikterak přiléhavé. 48. Konečně dovolatelka b) uvádí, že soudy obou stupňů při svém rozhodování zcela opomněly skutečnost, že na projednávanou věc se měla aplikovat ustanovení části první hlavy I o. z., ve smyslu § 3030 o. z. Výkladem předmětného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). I tuto námitku dovolatelky b) proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnou. 49. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že otázka, zda v projednávané věci došlo ke zvýhodnění dlužnice na úkor dovolatelky b), není pro právní posouzení věci rozhodná, a již proto přípustnost dovolání založit nemůže. 50. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že převáděla-li dlužnice na dovolatelku b) vlastnické právo k VTE v okamžiku, kdy tímto nemohla sama disponovat, aniž by v druhé smlouvě bylo obsaženo ujednání o odkladu její účinnosti až do nabytí vlastnického práva dlužnicí, je druhá smlouva absolutně neplatná pro rozpor s kogentním § 133 odst. 3 obč. zák. a dovolatelka b) nikdy vlastnického práva k VTE nenabyla. 51. Jelikož se dovolatelce b) prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání dovolatelky a) podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. 52. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání obou dovolatelek byla zčásti odmítnuta a zčásti zamítnuta; žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. 53. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.).

decision_1225.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.56.2013.1 Číslo: 107/2016 Právní věta: I. Je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci.II. Tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel) postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona, ve znění zákona účinném do 31. 12. 2013). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 30.01.2016 Spisová značka: 29 ICdo 56/2013 Číslo rozhodnutí: 107 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Exekuce, Incidenční spory, Zástavní právo, Zpeněžování Předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve znění do 31.12.2012 § 298 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2012 § 299 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2012 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud změnil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 93 ICm 3381/2011, 103 VSPH 141/2012 (MSPH 93 INS 6733/2011), tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 93 ICm 3381/2011, potvrzuje. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 93 ICm 3381/2011-29, M ě s t s k ý s o u d v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce (K banky, a. s.) za dlužníkem R. N. vzniklá na základě Smlouvy o úvěru ze dne 18. 4. 2008 (dále též jen „smlouva o hypotéčním úvěru“) je pohledávkou zajištěnou s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení bytové jednotky v bytovémdomě na pozemku parc. č. 2621/67 a spoluvlastnického podílu o velikosti 6337/198396 na společných částech domu a pozemku v k. ú. K., vše zapsáno na LV 2730 u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P. (dále jen „nemovitosti“) (bod I. výroku). Současně rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dne 18. 4. 2008 uzavřeli žalobce a L. E. (dále jen „L. E.“) smlouvu o hypotéčním úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout L. E. úvěr ve výši 1 900 000 Kč na koupi nemovitostí. [2] Dne 21. 4. 2008 uzavřeli žalobce, dlužník jako zástavce a L. E. jako vedlejší účastník (kupující) Zástavní smlouvu k nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“), kterou dlužník zřídil k zajištění závazku L. E. ze smlouvy o hypotečním úvěru ve prospěch žalobce zástavní právo k nemovitostem. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dne 21. 4. 2008. [3] Poté, co byly nemovitosti dne 7. 9. 2010 zpeněženy v dražbě v rámci exekuce nařízené ve prospěch třetí osoby (zástavního věřitele A. V., dále jen „A. V.“), rozhodl soudní exekutor JUDr. T. V. usnesením ze dne 20. 12. 2010, č. j. 103 Ex 03886/09-94, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 1 920 000 Kč tak, že v prvé skupině bude uspokojena pohledávka na náhradu nákladů exekuce, ve druhé skupině se neuspokojuje žádná pohledávka, ve třetí skupině bude uspokojena pohledávka zástavního věřitele A. V. ve výši 887 464,93 Kč a pohledávka zástavního věřitele K banky, a. s. (žalobce) v částce 637 464,93 Kč. [4] Žalobce přihlásil (přihláškou ze dne 20. 4. 2012) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka též pohledávku č. 2 ve výši 1 815 171 Kč jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem s tím, že nemovitosti „byly zpeněženy ve veřejné dražbě, zástavní právo de iure lpí stále na předmětných nemovitostech a žalobkyni tedy svědčí zástavní právo k výtěžku ze zpeněžení jako finančnímu ekvivalentu původní zástavy“. [5] Při přezkumném jednání konaném dne 5. 12. 2012 žalovaný popřel pořadí pohledávky č. 2 s odůvodněním, že předmět zajištění není majetkem náležícím do majetkové podstaty dlužníka. [6] Dne 26. 3. 2012 žalovaný potvrdil, že soudní exekutor vydal do majetkové podstaty dlužníka výtěžek zpeněžení nemovitostí (20. 12. 2011). 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 337h zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. „29 Cdo 2235/2009“ (správně jde o usnesení sp. zn. 20 Cdo 2235/2009) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“) – dovodil, že zástavní práva k nemovitostem nezanikla pravomocným rozhodnutím o příklepu. Věřitelům, jejichž pohledávky byly zajištěny, svědčí i poté, co byl předmět zajištění zpeněžen, právo domáhat se uspokojení těchto pohledávek z výtěžku zpeněžení, a to v režimu insolvenčního zákona. Věřitel musí svá práva na uspokojení ze zajištění uplatnit přihláškou pohledávky a soud následně rozhodne podle ustanovení § 298 a § 299 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), o uspokojení jejich pohledávek. 4. K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č. j. 93 ICm 3381/2011, 103 VSPH 141/2012-64 (MSPH 93 INS 6733/2011), rozhodnutí insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud dále přihlédl i k tomu, že:[1] Exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 2. 2009 a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. T. V. [2] Usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 103 Ex 03886/09-76, jež nabylo právní moci 8. 10. 2010, udělil soudní exekutor příklep na vydražené nemovitosti vydražiteli za nejvyšší podání 1 920 000 Kč. [3] Usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 103 Ex 03886/09-119 (dále jen „rozvrhové usnesení“), které nabylo právní moci dne 14. 12. 2011, soudní exekutor rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení ve výši 1 525 258 Kč žalovanému, když z rozdělované podstaty získané z prodeje nemovitostí povinného (dlužníka) ve výši 1 920 000 Kč odečetl náklady exekuce ve výši 394 742 Kč, s tím, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva, věcná práva a nájemní práva na vydražených nemovitostech. 6. Odvolací soud oproti insolvenčnímu soudu dospěl k závěru, že zajištění zaniklo „zpeněžením zástavy“, k čemuž došlo právní mocí rozvrhového usnesení. Peněžní prostředky představující výtěžek zpeněžení jsou v rámci insolvenčního řízení rozpoznatelné, neboť jsou specifikovány v rozvrhovém usnesení. Žalobce se tak může domáhat vyloučení peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 insolvenčního zákona; jiná práva ve vztahu k majetkové podstatě z titulu „existujícího zástavního práva“ uplatnit nemůže. Podle odvolacího soudu jsou tyto závěry plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Potud odkázal na usnesení ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 634/2007, jehož závěry – byť vyslovené v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – se plně uplatní (dle odvolacího soudu) i v poměrech insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně pak formuluje tyto otázky: [1] Je, v případě, kdy nemovitost povinného byla v exekuci pravomocným rozhodnutím o příklepu prodána a zaplaceno nejvyšší podání vydražitelem a teprve následně zahájeno insolvenční řízení, zástavní věřitel povinen a zároveň oprávněn se přihlásit se svým nárokem ze zástavního práva k uspokojení v rámci insolvence? [2] Je okolnost, že nemovitost již nenáleží dlužníku, dostatečným důvodem takový přihlášený nárok popřít? [3] Vzniká insolvenčnímu správci povinnost vydat výtěžek zpeněžení zástavy, který obdržel z exekuce, zástavnímu věřiteli ve smyslu § 298 insolvenčního zákona (čímž dojde k naplnění funkce zástavního práva)? [4] Je insolvenční správce povinen postupovat ohledně výtěžku zpeněžení zástavy, který obdržel z exekuce, jakoby zástavu zpeněžil sám? 8. Dovolatel poukazuje na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 634/2007, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2007“) na řešený případ nedopadá, neboť jde o odlišný skutkový stav. Zatímco označená rozhodnutí řeší situaci, kdy zástavní právo zaniklo ještě před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, v této věci zástavní právo trvalo jak v době zahájení insolvenčního řízení, tak v době rozhodnutí o úpadku dlužníka, v době přezkumu pohledávky žalobce zajištěné zástavním právem i v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka.9. Dovolatel míní, že k naplnění uhrazovací funkce zástavního práva je nutné zpeněžit zástavu. Zpeněžením zástavy vznikne výtěžek, který je třeba chápat jako peněžitý ekvivalent původní zástavy s tím, že zástavnímu věřiteli plyne přednostní právo uspokojit se z tohoto výtěžku. Uhrazovací funkce zástavního práva je tak naplněna teprve v okamžiku vyplacení výtěžku zpeněžení zástavy zástavnímu věřiteli a teprve tímto okamžikem zaniká zástavní právo. Nebylo-li by insolvenčního řízení, byl by výtěžek zpeněžení nemovitostí vydán žalobci jako zástavnímu věřiteli. 10. Jelikož průběh exekučního řízení zásadně změnilo insolvenční řízení tak, že výtěžek zpeněžení obdržel na základě rozvrhového usnesení žalovaný insolvenční správce, je podle dovolatele z povahy věci jednoznačné, že na žalovaného jako insolvenčního správce přešla z exekutora (resp. že žalovanému vznikla) povinnost vydat výtěžek zpeněžení nemovitostí dovolateli jako zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 298 insolvenčního zákona (jako by zástavu zpeněžil sám) a naplnit tak uhrazovací funkci zástavního práva. 11. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvého stupně. 12. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. III. Přípustnost dovolání 13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Podle § 2 písm. e) insolvenčního zákona se majetkovou podstatou rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů. 18. Podle § 2 písm. g) insolvenčního zákona je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční úpravy. 19. Podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona je se zahájením řízení spojen ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jinýmajetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. 20. Podle § 166 věty první insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. 21. Podle § 298 odst. 1 insolvenčního zákona mají zajištění věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. 22. Podle § 299 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, z té části výtěžku, který na ně připadá, nedohodnou-li se písemně jinak. Neuspokojená část jejich pohledávky se považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. 23. Podle § 337h odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti. 24. V uvedené podobě platila označená ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 (pro věc rozhodném). 25. Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi ve výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (podle něhož v době do 31. 12. 2007 pro konkursní řízení platilo, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka má mimo jiné i ten účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí /exekuci/ postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení /§ 28/) prostřednictvím R 86/2005 (publikací tohoto rozhodnutí soudu nižšího stupně ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozhodnutí je formulován závěr, podle něhož byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.). 26. R 86/2005 vychází z toho, že skutečnost, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV provést, má za následek, že majetek postižený nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí) není možno použít k uspokojení oprávněného v exekučním řízení, a současně, že takovým majetek, jako součást konkursní podstaty, může být zpeněžen a použit jen k uspokojení nároků konkursních věřitelů a jiných nároků v rámci konkursního řízení. Po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně jen v konkursním režimu a k jejich uspokojení musí být použit veškerý majetek patřící do konkursní podstaty, tedy včetně toho, jenž byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí). I když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházejí do úvahy (včetně exekutora) z rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení uspokojeni, neboť soud je povinen podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV po prohlášení konkursu vydat rozdělovanou podstatu správci konkursní podstaty jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému, který o ní rozhodne v konkursním řízení. Pouze v případě, že neskončí konkursní řízení rozvrhem nebo jiným použitím získaného výtěžku v rámci konkursního řízení, bude vydávaná rozdělovaná podstata vrácena k provedení nového rozvrhového řízení v rámci exekuce. 27. Z důvodů R 86/2005 konečně vyplývá, že vydávaná rozdělovaná podstata je výtěžek z prodeje zástavy (§ 338a o. s. ř.) a že oprávněný má postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV).28. K závěrům formulovaným v R 86/2005 se Nejvyššího soud opakovaně přihlásil, srov. především rozsudek ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, insolvenčním soudem přiléhavě zmíněné usnesení sp. zn. 20 Cdo 2235/2009, jakož i rozsudek ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013. Konečně v usnesení ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení. 29. Z uvedeného se podává, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci (R 86/2005 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011). Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatní věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty. 30. Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona). 31. Smyslem vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení. 32. V poměrech projednávané věci se tyto závěry prosadí tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo. Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení soudním exekutorem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení. K zachování této možnosti bylo na žalobci, aby si takto svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení (§ 166 insolvenčního zákona), což také učinil. 33. Odvolací soud se mýlí, když se domnívá, že na danou věc jsou použitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 634/2007 (které vychází z R 72/2007). Tato rozhodnutí totiž řešila situaci, kdy sice rovněž došlo ke zpeněžení zástavy (v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání), ale dříve než došlo k vydání výtěžku zpeněžení oddělenému věřiteli (§ 28 ZKV), byl konkurs zrušen a následně byl opětovně prohlášen. V novém konkursu již pak nemohl věřitel uplatňovat své zajištění jako oddělený věřitel, neboť jeho zajišťovací právo zaniklo v předchozím konkursu zpeněžením zástavy (§ 28 odst. 5 ZKV). V posuzované věci nejde o případ, kdyby došlo opakovaně k prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka (ani v režimu insolvenčního zákona). Situace je navíc odlišná i v tom, že exekučním řízení sice došlo ke zpeněženípředmětu zajištění, avšak nikoli k zániku zástavního práva. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, podle něhož usnesení vydávané v intencích R 86/2005 je (pouze) „quasirozvrhovým“ usnesením ve smyslu ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř. 34. Dovolání je tudíž opodstatněné. 35. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jako věcně správný.

decision_1226.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1804.2015.1 Číslo: 42/2017 Právní věta: Ode dne 1.4.2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují) autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, neboť poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli i soudům (správním úřadům a jiným orgánům) pouze nezávazné "dobrozdání" o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti; v případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§ 72 zák. práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 29.01.2016 Spisová značka: 21 Cdo 1804/2015 Číslo rozhodnutí: 42 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: RozsudekHesla: Výpověď z pracovního poměru Předpisy: § 52 písm. e) předpisu č. 262/2006Sb. § 53 předpisu č. 373/2011Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 64 Co 142/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 c 142/2013, a věc vrátil obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 25. 4. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce na základě lékařského posudku praktické lékařky MUDr. E. R. z R.M.A. Centra s. r. o. ze dne 10. 4. 2013, doplněného lékařskou zprávou ze dne 22. 4. 2013, „dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce tesaře, zedníka, rámovače a betonáře, ale i případné náhradní práce“. 2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 24. 6. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že lékařský posudek ze dne 22. 4. 2013 „není lékařským posudkem, který by opravňoval žalovanou k postupu dle § 52 písm. e) zák. práce“, neboť žalobcovo zdravotní postižení bylo způsobeno pracovním úrazem ze dne 22. 6. 2012 a žalobci „měla být, pokud vůbec, dána výpověď dle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce“. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 C 142/2013-28, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 164 Kč k rukám advokáta JUDr. A. Z. Po provedeném dokazování dovodil, že vyjádření lékařky MUDr. E. R. ze dne 22. 4. 2013 nelze považovat za lékařský posudek, neboť „lékařka provedla k žádosti žalované mimořádnou lékařskou prohlídku žalobce za účelem posouzení zdravotního stavu“ se závěrem, že „v současné době“ je „zdravotně nezpůsobilý vykonávat práce betonáře, tesaře, zedníka, armovače a s tím spojené práce ve výškách a jakoukoliv práci“ a že „k definitivnímu posouzení zdravotní způsobilosti žalobce je nutné předložit rozhodnutí komise OSSZ“. Protože žalovaná – i když ve výpovědi z pracovního poměru odkázala na lékařský posudek – neprokázala, že by „k okamžiku dání výpovědi“ podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce „existoval řádný lékařský posudek, nikoliv stanovisko praktické lékařky“, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 64 Co 142/2014-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. A. Z. Dovodil nejprve (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 224/2013), že lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče musí vždy obsahovat rozlišení toho, proč zaměstnanec není schopen dále vykonávat dosavadní práci, a zda důvodem výpovědi je „neschopnost konat práci z důvodu pracovního úrazu, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, nebo z důvodu jiného zdravotního postižení“. Protože lékařská zpráva ze dne 22. 4. 2013 (a ani listina ze dne 10. 4. 2013) není lékařským posudkem, který by byl způsobilým podkladem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, a protože z ní není jednoznačně patrno, co bylo příčinou zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance dále konat dosavadní práci, odvolací soud – rovněž spřihlédnutím ke tvrzení žalobce, že jeho pracovní nezpůsobilost byla následkem pracovního úrazu ze dne 22. 6. 2012, že v souvislosti s tímto pracovním úrazem byl žalobce ode dne 23. 6. 2012 do 6. 4. 2013 v pracovní neschopnosti a že ode dne 8. 4. 2013 mu byl přiznán invalidní důchod druhého stupně – uzavřel, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce je neplatným právním úkonem. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odmítá názor odvolacího soudu o tom, že „lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, je způsobilým podkladem k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) nebo ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, jen jestliže z nich je jednoznačně patrno, že příčinou nezpůsobilosti zaměstnance dále konat dosavadní práci jsou okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. d) nebo v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce“, neboť dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vychází z právní úpravy účinné přede dnem 1. 4. 2012, kdy dosavadní zákon o péči o zdraví lidu nahradil zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. V ustanovení § 43 zákona o specifických zdravotních službách se požadavky na obsah lékařského posudku uvádí tak, že „ze závěru lékařského posudku musí být zřejmé, zda je posuzovaná osoba pro účel, pro který je posuzována, zdravotně způsobilá, zdravotně nezpůsobilá nebo zdravotně způsobilá s podmínkou, případně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost, anebo zda její zdravotní stav splňuje předpoklady nebo požadavky, ke kterým byla posuzována“, a že tedy „nestanoví jako povinnou náležitost lékařského posudku uvedení příčiny pracovní nezpůsobilosti, byla-li zjištěna“. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by ještě před doručením výpovědi žalobci tu byly okolnosti (nemoc z povolání, předchozí pracovní úraz), jež zaměstnance „mohly výrazně znevýhodnit pro případ, že jeho pracovní poměr skončil výpovědí dle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce“, když otázka pracovního úrazu žalobce „nebyla soudy zjišťována a zůstala jen v rovině tvrzení žalobce“. Žalovaná současně vytýká odvolacímu soudu, že „zcela ignoroval“ lékařský posudek ze dne 10. 4. 2013, a že i proto považoval výpověď z pracovního poměru „po formální stránce“ za neplatnou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).9. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké jsou z hlediska zdravotního stavu zaměstnance předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce vzhledem k právní úpravě posudkové péče a lékařských posudků účinné od 1. 4. 2012 (ode dne účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách). Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 4. 2013 – podle právních předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění zákonů č. 167/2012 Sb. a č. 47/2013 Sb., tedy podle zákona o specifických zdravotních službách ve znění účinném do 30. 4. 2015 (dále jen „zákon o specifických zdravotních službách“). 12. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru jen z důvodu výslovně stanoveného v ustanovení § 52 zák. práce (srov. § 50 odst. 2 zák. práce). Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem; důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn (srov. § 50 odst. 4 zák. práce). 13. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost [srov. § 52 písm. e) zák. práce]. 14. Pracovnělékařské služby jsou zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce (srov. § 53 zákona o specifických zdravotních službách). O zdravotní způsobilosti nebo o zdravotním stavu se vydává na žádost pacienta, který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby lékařský posudek (srov. § 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). „Pracovnělékařské služby“ poskytují (a v jejich rámci vydávají lékařské posudky o zdravotnízpůsobilosti nebo o zdravotním stavu) poskytovatelé pracovnělékařských služeb; „poskytovatelem“ se rozumí „fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb“ [srov. § 2 odst. 1 zákona č. 272/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákona o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů], a „poskytovateli pracovnělékařských služeb“ jsou „poskytovatelé v oboru všeobecného praktického lékařství“ nebo „poskytovatelé v oboru pracovního lékařství“ (srov. § 54 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). 15. Lékařské posudky se vydávají na základě zhodnocení výsledků lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření (pracovnělékařské prohlídky), výpisu ze zdravotnické dokumentace vedené o zaměstnanci a zdravotní náročnosti pro výkon práce, pro kterou je zaměstnanec posuzován (srov. § 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách), provedeného podle hledisek uvedených v ustanovení § 2 písm. a) vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče). Lékařský posudek musí být prokazatelně předán posuzované osobě (zaměstnanci) a tomu, kdo o posouzení zdravotní způsobilosti posuzované osoby za účelem vydání posudku oprávněně požádal (zaměstnavateli); lékařský posudek se považuje za prokazatelně předaný i tehdy, jestliže osoba oprávněná k převzetí posudku odmítne posudek převzít nebo jeho převzetí stvrdit podpisem. Právní účinky lékařského posudku se závěrem o zdravotní nezpůsobilosti, dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti posuzované osoby nebo zdravotní způsobilosti s podmínkou nastávají pro osobu, které byl předán, dnem jeho prokazatelného předání, se závěrem o zdravotní způsobilosti posuzované osoby nastávají pro osobu, které byl předán, dnem, kdy končí platnost předcházejícího posudku, nejdříve však dnem uplynutí lhůty pro podání návrhu na jeho přezkoumání nebo dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku správním úřadem, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a o zdravotním stavu nastávají pro osobu, které byl předán, dnem uplynutí lhůty pro podání návrhu na jeho přezkoumání nebo dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku správním úřadem, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb (srov. § 44 odst. 2, 3 a 4 zákona o specifických zdravotních službách). Náležitosti lékařského posudku jsou uvedeny v bodě 9 Přílohy č. 1 vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, ve znění pozdějších předpisů. 16. Má-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel (jako osoba, které uplatněním lékařského posudku vznikají práva a povinnosti) za to, že lékařský posudek je nesprávný, může do 10 pracovních dnů ode dne jeho prokazatelného předání podat návrh na jeho přezkoumání poskytovateli, který posudek vydal. Neodloží-li poskytovatel pracovnělékařských služeb návrh jako opožděný a shledá-li podmínky pro vyhovění návrhu, napadený lékařský posudek bezodkladně zruší a na základě zjištěných skutečností, popřípadě nového posouzení zdravotní způsobilosti, vydá posudek nový. V případě, že poskytovatel pracovnělékařských služeb včas podanému návrhu na přezkoumání lékařského posudku nevyhoví v plném rozsahu, postoupí do 10 pracovních dnů ode dne jeho doručení spis s návrhem na přezkoumání, včetně podkladů potřebných pro přezkoumání lékařského posudku a svého stanoviska, příslušnému správnímu orgánu. Příslušný správní orgán při přezkoumání lékařského posudku zjišťuje, zda bylo posouzení zdravotní způsobilosti nebo zdravotního stavu posuzované osoby provedeno a lékařský posudek vydán k tomu oprávněným poskytovatelem, zda byly provedeny lékařské prohlídky, které stanoví právní předpisy nebo které indikoval posuzující lékař, zda byl zdravotní stav posuzované osoby pro účely zdravotního posouzení zjištěn úplně a zda závěr o posouzení zdravotní způsobilosti nebo zdravotního stavu odpovídá aktuálně zjištěnému zdravotnímu stavu posuzované osoby; při přezkoumání lékařského posudku zásadně vychází z podkladů předaných poskytovatelem. Po přezkoumání lékařského posudku příslušný správní orgán návrh zamítne a napadený lékařský posudek potvrdí nebo napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc poskytovateli k vydání nového lékařského posudku anebo napadený lékařský posudek zruší. Pro přezkoumání lékařského posudku příslušným správním orgánem se použije, nestanoví-li zákon jinak, obdobně Část čtvrtá správního řádu, tj. ustanovení § 154 až 158 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména § 46 a 47 zákona o specifických zdravotních službách). 17. Zaměstnanec je povinen podrobit se pracovnělékařským službám u poskytovatele pracovnělékařských služeb v případech stanovených zákonem a tehdy, vyslal-li ho zaměstnavatel na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, protože má pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci (srov. zejména § 56 zákona o specifických zdravotních službách). Zaměstnavateli se v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách ukládá, aby „při zařazování zaměstnanců k práci postupoval podle závěrů lékařských posudků o jejich zdravotní způsobilosti“; dále má zejména právo vyslat zaměstnance na pracovnělékařskou prohlídku vždy, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, a je povinen odeslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, jestliže o to zaměstnanec požádal. 18. Důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce je – jak se uvádí v tomto ustanovení – to, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává. To, aby lékařský posudek (rozhodnutí příslušného správního orgánu) vedl sám o sobě k závěru o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance, předpokládá, aby posouzení výsledků lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření (pracovnělékařské prohlídky), výpisu ze zdravotnické dokumentace vedené o zaměstnanci a zdravotní náročnosti pro výkon práce, pro kterou je zaměstnanec posuzován (srov. § 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách), provedené podle hledisek uvedených v ustanovení § 2 písm. a) vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče) bylo vyjádřeno v takové podobě (formě), která by byla závazná jednak pro zaměstnavatele a zaměstnance, kteří na jeho základě činí pracovněprávní úkony, jednak pro soudy, správní úřady a jiné orgány, které jsou povolány k tomu, aby v příslušném řízení posuzovaly pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, pro něž bylo podkladem posouzení zdravotního zaměstnance; nejsou-li totiž takovým posouzením soudy (správní úřady a jiné orgány), a tedy ani smluvní strany základních pracovněprávních vztahů vázány, nutně to znamená, že pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, pro něž je významné posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance, nemohou být v příslušném řízení posuzovány jen (a pouze) na základě lékařského posudku (rozhodnutí příslušného správního orgánu), ale na základě všech poznatků získaných dokazováním, samozřejmě včetně znaleckých posudků o zdravotním stavu zaměstnance. 19. Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nepředstavuje – jak je zřejmé z výše uvedeného – takové posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, které by bylo závazné pro zaměstnance, a není směrodatné ani pro zaměstnavatele; povinnost uložená zaměstnavateli v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách se neuplatní, nebude-li zaměstnanec souhlasit se závěry lékařského posudku (rozhodnutí příslušného správního orgánu) o jeho zdravotní způsobilosti. Lékařský posudek není rozhodnutím nebo jiným správním aktem, jenž by byl závazný pro smluvní stranu základních pracovněprávních vztahů, vůči které byl učiněn pracovněprávní úkon, a tedy ani pro soud (správní úřad nebo jiný orgán), který by v řízení posuzoval takovou pracovněprávní skutečnost, a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemá povahu správního rozhodnutí a při jeho vydání se – jak vyplývá z ustanovení § 47 odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách – postupuje (obdobně) tak, jako kdyby šlo o „vyjádření, osvědčení, ověření nebo sdělení“ správního orgánu. U lékařského posudku tedy – jak se výslovně (a výstižně) uvádí v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 373/2011 Sb. – jde o „dobrozdání o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb“ a „nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby“.20. Z uvedeného vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 4. 2012 lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují) autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vskutku vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, a že tedy lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává, poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli a soudům (správním úřadům a jiným orgánům) pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. 21. Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti. V případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Uvedené současně znamená, že výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§ 72 zák. práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Na opačný závěr nelze důvodně usuzovat ani z judikátu citovaného odvolacím soudem, neboť se vztahuje k právní úpravě účinné do 31. 3. 2012 a nemůže být použit při výkladu (odlišných) právních předpisů účinných od 1. 4. 2012. 22. Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Soud tuto zásadu uplatňuje i při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru a dalších právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru. Zkoumání podmínek pro podání výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu v době výpovědi, neboť její právní účinky nastávají okamžikem, kdy výpověď byla doručena druhému účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 334, 335 a 336 zák. práce byla písemná výpověď z pracovního poměru zaměstnanci doručena, popř. se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly splněny všechny podmínky pro podání výpovědi, včetně té, zda zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. 23. V projednávané věci žalovaná dala žalobci (dopisem ze dne 25. 4. 2013) výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce s odvoláním na „lékařský posudek R. M. A. CENTRUM s. r. o.“ ze dne 22. 4. 2013, podle něhož žalobce je „zdravotně nezpůsobilý vykonávat nejen práci betonáře, tesaře, zedníka, armovače a s tím spojené práce ve výškách, ale i jakoukolivpráci“ a podle něhož „k definitivnímu posouzení zdravotní nezpůsobilosti je nutné předložit rozhodnutí komise OSSZ“, což žalobce „dodnes neučinil“. I když lze souhlasit se soudy v tom, že tato listina není řádným lékařským posudkem, nebylo možné bez dalšího učinit závěr o tom, že by výpověď z pracovního poměru daná žalobci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce byla neplatná, nebylo-li (dalším) dokazováním zjištěno, zda žalobce vskutku vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost; veden odlišným právním názorem však odvolací soud tímto způsobem nepostupoval. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 7) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1227.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.452.2014.1 Číslo: 17/2017 Právní věta: Je-li žalovaný akcionářem akciové společnosti se sídlem na území České republiky, má majetek (i) v obvodu soudu, kde má sídlo dotčená společnost, ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. bez ohledu na to, zda se v obvodu tohoto soudu nacházejí listinné akcie, s nimiž jsou spojena práva žalovaného jakožto akcionáře ve smyslu § 155 odst. 1 obch. zák. Mezinárodní a místní příslušnost českého soudu může být založena postupem podle článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, i v řízení proti žalovanému s bydlištěm mimo území některého členského státu Evropské unie. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.01.2016 Spisová značka: 29 Cdo 452/2014 Číslo rozhodnutí: 17 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Příslušnost soudu mezinárodní, Příslušnost soudu místní Předpisy: čl. 24 Nařízení () č. 44/2001 § 86 odst. 2 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 5 Cmo 141/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 49 Cm 26/2013, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j. 49 Cm 26/2013-37, zastavil podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), řízení o určení vlastnického práva k listinné akcii na majitele číslo 28 o jmenovité hodnotě 7 100 000 Kč, emitované společností HOTEL P., a. s., (dále jen „společnost“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně dovodil, že pokračování v řízení brání nedostatek pravomoci českých soudů. Sama skutečnost, že společnost má sídlo v obvodu soudu prvního stupně, nezakládá příslušnostsoudu podle § 86 odst. 2 o. s. ř. (a tudíž ani pravomoc českých soudů podle § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním; dále jen „z. m. p. s.“). Majetkem žalovaného totiž mohou být pouze společností emitované akcie, nikoliv společnost jako taková. Není-li osvědčeno, že se v obvodu soudu prvního stupně nacházejí akcie emitované společností a „držené“ žalovaným, a nemá-li zde žalovaný ani jiný majetek, není dána příslušnost soudu podle § 86 odst. 2 o. s. ř. 3. Usnesením ze dne 16. 4. 2013, č. j. 5 Cmo 141/2013-44, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud se „zcela ztotožnil“ s právními závěry soudu prvního stupně. Není-li osvědčeno, že se akcie emitované společností a vlastněné žalovaným nacházejí na území České republiky, a nemá-li zde žalovaný ani jiný majetek, není dána pravomoc českých soudů v projednávaném majetkovém sporu. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu § 86 odst. 2 o. s. ř.), v judikatuře Nejvyššího soudu dosud v daných souvislostech neřešené, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Dovolatel je přesvědčen, že pravomoc českých soudů (a místní příslušnost Městského soudu v Praze) je v projednávané věci založena ustanoveními § 37 odst. 1 z. m. p. s. a § 86 odst. 2 o. s. ř. Zdůrazňuje, že s akcií jakožto cenným papírem jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti, jejím zisku a likvidačním zůstatku, a je tudíž „úzce vázána na společnost, která ji emitovala“. 7. Majetkem ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. může být, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 939/2011 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), i obchodní podíl v obchodní společnosti se sídlem v České republice. Podle názoru dovolatele není významné, zda jde o obchodní podíl či o akcii; uvedené závěry jsou proto aplikovatelné i v projednávané věci. III. Přípustnost dovolání 8. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené), zda žalovaný s bydlištěm (sídlem) mimo území členského státu Evropské unie, který vlastní listinnou akcii na majitele, emitovanou společností se sídlem v České republice, má majetek v obvodu soudu, v jehož obvodu má sídlo společnost (emitent), ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř., bez ohledu na to, zda se v obvodu tohoto soudu nachází i dotčená akcie. IV. Důvodnost dovolání 9. Podle § 37 odst. 1 z. m. p. s. pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je- li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.10. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. 11. Nejvyšší soud předně podotýká, že na základě citovaných ustanovení nelze založit pravomoc českých soudů v řízení o žalobě proti osobě, která má bydliště na území některého členského státu Evropské unie [viz článek 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“)]. Bydlištěm právnické osoby se přitom pro účely nařízení Brusel I rozumí sídlo, ústředí či hlavní provozovna (článek 60 odst. 1 nařízení Brusel I). Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný měl na území některého členského státu Evropské unie ústředí (skutečné sídlo) či hlavní provozovnu; zapsané sídlo pak má na území D. (D. společenství). Nejvyšší soud proto nadále vychází z toho, že žalovaný nemá bydliště (ve smyslu článku 60 nařízení Brusel I) na území některého členského státu Evropské unie, a že tudíž pravomoc českých soudů může být v projednávané věci založena na základě § 37 z. m. p. s. a § 86 odst. 2 o. s. ř. 12. Není pochyb o tom, že v projednávané věci (vedené o určení vlastnického práva k akcii) dovolatel uplatňuje majetkové právo ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. (k výkladu pojmu „majetkové právo“ srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2009, pod č. 66). Je však třeba posoudit, zda majetkem žalovaného (zakládajícím příslušnost Městského soudu v Praze, a tedy i pravomoc českých soudů) je i listinná akcie na majitele emitovaná společností se sídlem v obvodu označeného soudu, a to bez ohledu na to, kde se nacházela ke dni zahájení řízení (§ 11 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), popřípadě ke dni, kdy soud rozhodoval o zastavení řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod č. 16/2011 Sb. rozh. obč.). 13. Majetkem se i pro účely § 86 odst. 2 o. s. ř. podle ustálené judikatury rozumějí jednak věci (movité i nemovité), jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod č. 2/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 2/2001“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 589/2004, či výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3967/2007], tedy i obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným (a to bez zřetele k tomu, že v rozhodné době nemohl být předmětem výkonu rozhodnutí) [srov. R 2/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 12/2003, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 939/2011]. 14. Akcie je (deklaratorním) cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (§ 155 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“). Práva vtělená do listinného cenného papíru jsou zásadně spojená s tímto cenným papírem a lze je od něj oddělit jen tehdy, připouští-li to zákon. K uplatnění práv spojených s listinným cenným papírem (nestanoví-li zákon jinak) je proto nutné předložit originál tohoto cenného papíru (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1281/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod č. 69). 15. Nicméně ne vždy platí, že osoba držící listinnou akcii je akcionářem společnosti a svědčí jí práva do akcie vtělená (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2706/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2011, pod č. 24). Akcionářem („majitelem“ podílu v akciové společnosti) tudíž může být i osoba, která nemá v držbě listinnou akcii. Současně platí, že akcionáři přísluší práva společníka i tehdy, jestliže společnost akcie nevydala (§ 155 odst. 1 věta druhá obch. zák.). 16. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že není důvodu pro účely § 86 odst. 2 o. s. ř. rozlišovat mezi situací, kdy žalovaný vlastní podíl v obchodní společnosti se sídlem na území České republiky,který není představován cenným papírem (srov. např. R 2/2001), a situací, kdy je podíl žalovaného ve společnosti se sídlem na území České republiky vtělen do cenného papíru. Je-li tudíž žalovaný akcionářem akciové společnosti se sídlem na území České republiky, má majetek představovaný podílem v akciové společnosti (i) v obvodu soudu, kde má sídlo dotčená společnost, ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. bez ohledu na to, zda se v obvodu tohoto soudu nacházejí listinné akcie, s nimiž jsou spojena práva žalovaného jakožto akcionáře ve smyslu § 155 odst. 1 obch. zák. 17. To platí i tehdy, je-li předmětem řízení, v němž je posuzována pravomoc českých soudů podle § 37 z. m. p. s. a § 86 odst. 2 o. s. ř., určení vlastnického práva k dotčené akcii. V takovém případě bude otázka vlastnictví akcie vyřešena (až) rozhodnutím ve věci samé; pro účely posouzení mezinárodní a místní příslušnosti podle citovaných ustanovení je nutné na tuto akcii hledět jako na majetek žalovaného. 18. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. 19. Je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 20. V projednávané věci nejde o žádný z případů tzv. výlučné (mezinárodní) příslušnosti upravených v článku 22 nařízení Brusel I. Soud prvního stupně tudíž pochybil (a odvolací soud toto pochybení nenapravil), posuzoval-li ex officio svoji pravomoc (mezinárodní příslušnost) a místní příslušnost dříve, než doručil žalobu žalovanému a umožnil mu založit příslušnost soudu postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sb. rozh. obč.). Jak totiž plyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie, pravidlo formulované v článku 24 větě první nařízení Brusel I se použije vždy, nejde-li o některou z výjimek uvedených ve větě druhé téhož článku (srov. zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010, ve věci Michal Bilas, C-111/09, body 21 až 26); bydliště žalovaného přitom není rozhodné (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, ve věci Group Josi, C-412/98, bod 44). 21. Nedoručily-li soudy žalobu žalovanému a posuzovaly-li pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, aniž měl žalovaný možnost založit (mezinárodní a místní) příslušnost Městského soudu v Praze postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, zatížily řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 22. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

decision_1228.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sen. zn. 29 ICdo 11/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.11.2014.1 Číslo: 25/2017 Právní věta: Není-li spor o vypořádání společného jmění manželů sporem vzniklým v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo incidenčním sporem, lze jej projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení. Pravomocným rozsudkem, jímž soud před zahájením insolvenčního řízení vypořádal společné jmění (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela, je insolvenční správce, na kterého přešlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka právo nakládat s majetkovou podstatou, vázán (v intencích § 159a odst. 4 o. s. ř.) stejně jako dlužník. Totéž platí pro rozhodčí nález, jímž rozhodce před zahájením insolvenčního řízení vypořádal společné jmění (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela a který nabyl účinku pravomocného soudního rozhodnutí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.01.2016 Spisová značka: 29 ICdo 11/2014 Číslo rozhodnutí: 25 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Rozhodčí doložka, Rozhodčí řízení Předpisy: § 150 obč. zák. § 159a odst. 4 o. s. ř. § 2 předpisu č. 216/1994Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání druhého vedlejšího účastníka na straně žalovaného, odmítl dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 88 ICm 2057/2011, 103 VSPH 291/2012 (MSPH 88 INS 8429/2010), a zamítl dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 88 ICm 2057/2011-53, zamítl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobkyně (Mgr. H. Š.) domáhala vůči žalovanému (Ing. P. B., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. Š.), za účasti Volksbank CZ, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vyloučení spoluvlastnických podílů na označených nemovitostech (dálejen „spoluvlastnické podíly“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Nemovitosti, o jejichž spoluvlastnické podíly jde, nabyl dlužník s žalobkyní za trvání jejich manželství do společného jmění manželů. [2] Rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 10 C 382/2008-9, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2009, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“) o zúžení společného jmění manželů (žalobkyně a dlužníka) až na společné vybavení domácnosti. [3] Žalobkyně a dlužník uzavřeli dne 15. 3. 2009 rozhodčí smlouvu, ve které si sjednali, že jejich majetkový spor o vypořádání společného jmění manželů rozhodne Mgr. M. Š podle zásad spravedlnosti (ex aequo et bono) bez nařízení jednání na základě písemných podkladů a vyjádření doručených rozhodci stranami sporu. [4] Rozhodčím nálezem ze dne 29. 6. 2010, č. j. Ro-MŠ-02/2010-06 (dále jen „rozhodčí nález“), vypořádal rozhodce M. Š. společné jmění manželů (žalobkyně a dlužníka) tak, že každému z manželů přikázal do výlučného majetku spoluvlastnické podíly v rozsahu jedné ideální poloviny vypořádávaných nemovitostí. [5] Na základě rozhodčího nálezu byla žalobkyně zapsána do katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí (výlučná vlastnice sporných spoluvlastnických podílů). [6] Usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 74 EXE 988/2010-14, nařídil obvodní soud exekuci na majetek dlužníka (povinného) k vymožené pohledávky podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze. V bodu II. výroku usnesení uložil exekuční soud dlužníku, že od doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, upokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování správy majetku, s tím, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný. [7] Exekučními příkazy ze dne 8. 4. 2010, č. j. 005 EX 262/2010-203 a č. j. 005 EX 262/2010-204, vydanými soudním exekutorem Mgr. Č. B., byla nařízena exekuce na majetek povinného (dlužníka) zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem, o jejichž spoluvlastnické podíly jde. [8] Žalovaný sepsal nemovitosti, o jejichž spoluvlastnické podíly jde, do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek ve společném jmění manželů) dne 19. 11. 2010. [9] Výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka činí 342 717 216,22 Kč, což převyšuje hodnotu majetku ve společném jmění manželů. 3. Na tomto základě dospěl insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 225, § 270 a § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ustanovení § 132 odst. 1 a § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení § 20 zákona č. 344/1992 Sb., katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a ustanovení § 42 odst. 1 a § 44a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – k následujícím závěrům: [1] Rozhodčí nález nepředstavuje zákonný způsob nabytí vlastnictví (žalobkyní), neboť není smlouvou, není rozhodnutím státního orgánu a dle platné zákonné úpravy ani jinou skutečností, představující právní titul nabytí vlastnictví. [2] Ustanovení § 150 odst. 3 obč. zák. je třeba vykládat v intencích § 132 odst. 1 obč. zák. tak, že (není-li zde dohody) zakládá výlučnou pravomoc soudu k vypořádání společného jmění manželů. K rozhodčímu nálezu proto insolvenční soud nepřihlížel, takže společné jmění manželů ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebylo vypořádáno.[3] Připuštění možnosti vypořádat společné jmění manželů rozhodčím nálezem by navíc odporovalo ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., jelikož nelze připustit výklad, který by manželům umožnil vyhnout se omezení smluvní volnosti stanovené tímto ustanovením rozhodčím nálezem. Tento závěr podporuje i skutečnost, že rozhodčí nález nese znaky simulované dohody žalobkyně a dlužníka (rozhodce zcela vyhověl návrhu žalobkyně, jemuž dlužník neodporoval, zákonné limity uvedené v § 150 odst. 2 obč. zák. však rozhodčí nález nerespektuje). [4] Na uvedeném nic nemění ani zápis vlastnického práva (ke spoluvlastnickým podílům) do katastru nemovitostí. [5] Kdyby byl způsob vypořádání společného jmění manželů zvolený žalobkyní a dlužníkem přípustný, nemohlo být jejich společné jmění v rozhodné době vypořádáno vzhledem k exekuci nařízené na majetek dlužníka. Rozhodčí nález byl totiž vydán až po nařízení exekuce na majetek dlužníka, v době, kdy dlužník již nebyl oprávněn disponovat se svým majetkem (včetně majetku náležejícího do společného jmění manželů) [6] Insolvenční správce tedy (vzhledem k rozsahu přihlášených pohledávek) správně postupoval dle § 270 a násl. insolvenčního zákona. 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (s přihlédnutím ke změně obchodní firmy vedlejšího účastníka a za účasti C. E., s. r. o. jako dalšího vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že předmětné spoluvlastnické podíly vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok). 5. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že odvolání je důvodné a k jednotlivým právním otázkám přijal následující závěry: A/ K platnosti rozhodčí smlouvy. 6. Potud odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, z ustanovení § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 150 odst. 1 obč. zák. – uzavřel, že vypořádání majetku ze zaniklého společného jmění manželů je typickým příkladem vztahu, kde zákonná úprava dává přednost dohodě (jak je upravena v ustanovení § 150 obč. zák.). 7. Nejde o věc, ohledně níž lze zahájit řízení bez návrhu, o věc, v níž se rozhoduje o osobním stavu, ani o věc, v níž by hmotné právo nepřipouštělo vyřízení věci dohodou účastníků vztahu. O vypořádání společného jmění manželů lze uzavřít smír, neboť povaha věci to nevylučuje. Rozhodčí smlouvu proto odvolací soud považuje za platnou; na jejím základě mohl o vypořádání společného jmění manželů rozhodnout v rozhodčím řízení M. Š. B/ K rozhodčímu nálezu. 8. Z právní úpravy obsažené v ustanoveních § 23 písm. a), § 25 odst. 3, § 26, § 27, § 28, a § 30 až § 32 zákona č. 216/1994 Sb. plyne, že rozhodčí nález je výsledkem rozhodčího řízení, jež má řadu shodných rysů se soudním řízením, včetně možnosti jeho přezkumu zvlášť podle obsahu rozhodčí smlouvy (podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. nebo obecně podle § 31 a § 32 zákona č. 216/1994 Sb.). 9. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2254/2011 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2254/2011, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož pravomocný rozhodčí nález představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).10. Rozhodčí nález, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů (žalobkyně a dlužníka), nabyl právní moci 30. 6. 2010. V rozhodčí smlouvě nebyl sjednán přezkum rozhodčího nálezu podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. ani nebyl podán (ve lhůtě 3 měsíců) návrh na zrušení rozhodčího nálezu, takže odvolací soud nemá důvod pochybovat o tom, že rozhodčí nález má povahu vykonatelného rozhodnutí vymožitelného výkonem rozhodnutí nebo exekucí a že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozhodčího nálezu závazný pro účastníky rozhodčího řízení, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř). Výrok rozhodčího nálezu je srozumitelný a určitý. Z uvedených důvodů nesdílí odvolací soud závěr insolvenčního soudu, že rozhodčí nález není (pro něj) závazný a že nepředstavuje právní titul nabytí vlastnického práva podle § 132 obč. zák. C/ K rozhodčímu řízení a jeho vztahu k exekučnímu řízení. 11. Z ustanovení § 44 odst. 1, § 44a a § 52 exekučního řádu a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „20 Cdo 2985/2010“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010) [v němž Nejvyšší soud konstatoval, že vypořádání společného jmění manželů nepředstavuje převod ani jiné nakládání s věcí], je zřejmé, že probíhající exekuční řízení nebránilo tomu, aby proběhlo rozhodčí řízení. Nadto je třeba přitakat argumentaci žalobkyně, že kdyby řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce mělo bránit v projednání majetkového sporu (před rozhodčím soudem nebo před soudem), pak by to zákonodárce nepochybně vyjádřil v právní úpravě, jak to učinil pro případ řešení úpadku konkursem v ustanovení § 253 insolvenčního zákona. Pro věc tedy nebylo významné zkoumat, kdy byla fakticky uzavřena rozhodčí smlouva. 12. Odvolací soud shrnuje, že žalobkyně nabyla sporné nemovitosti na základě rozhodčího nálezu, který je pravomocný, má charakter vykonatelného soudního rozhodnutí, a proto je pro soud závazný (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Existence probíhajícího exekučního řízení nemělo žádný vliv na rozhodčí řízení, neboť vypořádání majetku není porušením inhibitoria. Žalobkyni tak svědčí právo vylučující sepis „nemovitostí“ (správně spoluvlastnických podílů žalobkyně) do majetkové podstaty dlužníka. 13. Řečené však neznamená, že by věřitelé pohledávek nemohli uspět s jejich vymožením proti žalobkyni v exekučním řízení (postižením sporných nemovitostí, jak vyplývá i z právní úpravy). Jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, získal-li manžel povinného do svého výlučného vlastnictví věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů, není to bez dalšího důvodem k vyloučení těchto věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot z výkonu rozhodnutí, neboť dohodou o vypořádání společného jmění povinného a jeho manžela (bývalého manžela) nesmí být dotčena práva věřitelů (§ 150 odst. 2 obč. zák.) a obdobně to platí také o rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. 14. Měl-li věřitel v době před uzavřením dohody (nebo před rozhodnutím soudu) právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do jeho společného jmění s manželem, zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění povinného a jeho manžela bylo vypořádáno. Oprávněný se tedy může v uvedeném případě domoci cestou výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky za povinným rovněž z majetku, který podle dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění připadl jeho manželovi (bývalému manželovi). 15. Výkladem výše uvedené právní úpravy odvolací soud dovodil, že sporné nemovitosti mohou být předmětem probíhající exekuce, zatímco majetek, který připadl podle rozhodčího nálezu do vlastnictví dlužníka, bude zpeněžován v rámci konkursu na jeho majetek. II. Dovolání a vyjádření k němu16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) „v celém jeho rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda lze na základě rozhodčího nálezu vypořádat společné jmění manželů a zda na rozhodčí nález není třeba aplikovat též ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák.), jakož i argumentem, že právní otázka, zda lze provést vypořádání společného jmění manželů též v probíhajícím exekučním řízení, respektive zda se vypořádáním společného jmění manželů rozumí nakládání s majetkem, „má být řešena odlišně“. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje (a tomu aby přizpůsobil i výroky o nákladech řízení). 17. Konkrétně dovolatel namítá (se zřetelem k ustanovení § 150 obč. zák.), že žalobkyně s dlužníkem nevypořádali společné jmění manželů žádným z taxativně uvedených způsobů. 18. Rozhodčí nález obecně není zákonem vymezeným způsobem vypořádání společného jmění manželů, takže na jeho základě nemohlo být vypořádáno společné jmění dlužníka a žalobkyně. Kdyby manželé uzavřeli před rozhodcem smír ohledně vypořádání společného jmění manželů, bylo by tím v podstatě připuštěno obcházení ustanovení § 150 odst. 1 obč. zák., ve spojení s ustanovením § 150 odst. 2 obč. zák. 19. I kdyby bylo přípustné vypořádání společného jmění manželů rozhodčím nálezem, vedlo by to v daném případě k porušení principu vyjádřeného v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. 20. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 805/06) [usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Ústavního soudu] „rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud“. 21. Příslušný rozhodce rozhodčím nálezem v podstatě nahrazoval dohodu žalobkyně a dlužníka, takže na rozhodčí nález bylo nezbytné aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku, která by se vztahovala na dohodu o vypořádání společného jmění manželů, tedy i § 150 odst. 2 obč. zák. 22. Rozhodčí nález však významně zasáhl do práv věřitelů, když vypořádáním společného jmění manželů (ke kterému ale podle dovolatele nikdy nedošlo) došlo k poškození práv věřitelů dlužníka; z majetku dlužníka totiž byly vyvedeny předmětné spoluvlastnické podíly. 23. S přihlédnutím k usnesení o nařízení exekuce (z 30. 4. 2010) byla rozhodčím nálezem porušena ochrana věřitelů zakotvená v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. a došlo k porušení ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu. Závěrem, že došlo k vypořádání společného jmění manželů, by v podstatě bylo schvalováno obcházení zákonných ustanovení chránících práva věřitelů. 24. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 9/2010 (jde o usnesení), manžel vypořádáním společného jmění nenabývá vlastnictví, neboť to už má, ale druhý z manželů o vlastnictví přichází. 25. Dlužník tedy vypořádáním společného jmění manželů přišel o vlastnictví ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech a došlo tak k obcházení ustanovení, které bránilo krácení věřitelů dlužníka. 26. Rozhodčím nálezem tak nebylo možné vypořádat společné jmění žalobkyně a dlužníka, zejména s přihlédnutím k tomu, že takovým vypořádáním by v rozporu s ustanovením § 150 odst. 2 obč. zák. byla dotčena práva věřitelů dlužníka.27. K závěrům odvolacího soudu k vypořádání společného jmění manželů ve vazbě na exekuční řízení dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1985/2010. Podle tohoto rozhodnutí totiž platí, že vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, kdyby mělo vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jeho důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil. I kdyby dovolatel připustil, že vypořádání nepředstavuje nakládání s věcí ve smyslu ustanovení § 44a exekučního řádu, vypořádáním společného jmění žalobkyně a dlužníka by došlo k porušení ochrany práv věřitelů. 28. Závěr, že se věřitelé mohou domáhat uspokojení svých pohledávek na základě ustanovení § 262a o. s. ř., je sice pravdivý, nicméně na posouzení skutečnosti, že k vypořádání společného jmění manželů nemohlo dojít pro rozpor s ustanovením § 44a exekučního řádu, nemá vliv. 29. K tomu, že ke dni vydání exekučních příkazů bylo společné jmění manželů (již) zúženo, avšak nebylo (ještě) vypořádáno, dovolatel odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu [srov. např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2610/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, uveřejněný pod číslem 100/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle které lze výkon rozhodnutí nařídit i na majetek patřící do zaniklého společného jmění manželů, jestliže v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo společné jmění manželů ještě vypořádáno]. 30. Dovolatel dále cituje ustanovení § 262a odst. 1 a § 335a odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 42 odst. 1 a § 52 odst. 1 exekučního řádu, maje za podstatné, zda v době zahájení exekučního řízení bylo vypořádáno společné jmění dlužníka a žalobkyně. 31. S přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona má dovolatel za zjevné, že pravidlo, dle kterého je výkon rozhodnutí veden i na majetek, který náležel do společného jmění, pokud bylo vypořádáno až po zahájení vykonávacího řízení, lze (zejména s důrazem na zásady insolvenčního řízení) analogicky vztáhnout i na probíhající insolvenční řízení. Je totiž zcela absurdní (uvádí se v dovolání), aby dlužník, který je v exekuci, získal zahájením insolvenčního řízení více práv, než měl doposud v exekučním řízení. 32. Dovolatel též namítá, že rozhodčí nález je závazný pouze inter partes (pouze mezi žalobkyní a dlužníkem), nikoli mezi dlužníkem a jeho věřiteli, zdůrazňuje, že v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1985/2010 Nejvyšší soud dovodil, že bylo-li o vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění manželů nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, soud v řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce nepochybil, pokud z pravomocného rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů nevycházel. Dovolatel míní, že tyto závěry lze analogicky aplikovat též na insolvenční řízení. 33. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání (posuzováno podle obsahu dovolání) také druhý vedlejší účastník, jenž vymezuje přípustnost dovolání (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) poukazem na to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k čemuž dále snáší argumenty v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Přípustnost dovolání 34. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanskýsoudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 36. Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna. Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sb. rozh. obč. a dále např. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/2007. 37. Dovolání žalovaného v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 38. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). 39. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15. 40. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve druhém až čtvrtém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 41. V rozsahu týkajícím se těchto výroků není přípustnost dovolání řádně vymezena, když argumentaci na téma rozhodnutí o nákladech řízení dovolání v žádné své části ani neobsahuje. Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, o. s. ř., jako neprojednatelné. 42. Ve vztahu ke třetímu výroku (o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a prvním vedlejším účastníkem) a ve vztahu ke čtvrtému výroku (o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhým vedlejším účastníkem) není dovolatel k podání dovolání oprávněn ani subjektivně (tyto výroky se jej netýkají). V tomto rozsahu tudíž Nejvyšší soud dovolání odmítl i podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř. 43. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je pak přípustné podle § 237 o. s. ř., když dovoláním otevřené právní otázky jsou otázkami dovolacím soudem neřešenými nebo zčásti neřešenými. IV. Důvodnost dovolání 44. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 46. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 47. K jednotlivým právním otázkám předestřeným dovoláním činí Nejvyšší soud následující závěry: I. K možnosti manželů nebo bývalých manželů vypořádat zaniklé společné jmění manželů (nebo tu jeho část, jež zanikla zúžením společného jmění manželů) v rozhodčím řízení (rozhodčím nálezem). 48. Podle ustanovení § 2 zákona č. 216/1994 Sb. strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) [odstavec 1]. Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2). 49. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. jak v době uzavření rozhodčí smlouvy (smlouvy o rozhodci) [15. 3. 2009], tak v době vydání rozhodčího nálezu (29. 6. 2010). 50. Není žádných pochyb o tom, že spor o vypořádání společného jmění manželů (bývalých manželů) je „majetkovým sporem“ ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (v rozhodném znění) a že v poměrech projednávané věci nešlo o spor vzniklý v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo o incidenční spor. O předmětu takového sporu je rovněž plně možné uzavřít smír [§ 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (v rozhodném znění)]. Neexistuje tedy žádná zákonná překážka, jež by bránila tomu, aby manželé (bývalí manželé) svěřili rozhodčí smlouvou (smlouvou o rozhodci) projednání a rozhodnutí sporu o vypořádání společného jmění manželů rozhodci (rozhodcům) nebo stálému rozhodčímu soudu. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 220. 51. Jinak řečeno, není-li spor o vypořádání společného jmění manželů sporem vzniklým v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo incidenčním sporem, lze jej projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení. 52. Dovolání, jež tomuto názoru oponuje, opodstatněné není. II. K povaze rozhodčího nálezu 53. K povaze rozhodčího nálezu se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 108/2011“). Tam na dané téma uzavřel, že: [1] Jak se podává z ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř., výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti výroku rozsudku pak věc nemůže být projednávána znovu. Tytéž zásady se vzhledem k § 167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní též pro usnesení soudu ve věci samé. [2] Jde přitom o účinky, jež se pojí s právní mocí soudního rozhodnutí, a nikoliv s jeho vykonatelností [která může právní moci rozhodnutí i předcházet (srov. § 162 o. s. ř.) nebo u některých rozhodnutí vůbec nemusí být dána (jako např. při zamítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení – srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn.29 Odo 905/2006, uveřejněného pod č. 83/2007 Sb. rozh. obč.)]. [3] Vše, co bylo na dané téma řečeno o povaze pravomocného soudního rozhodnutí, platí v mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. a který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v rozhodném znění). 54. Dovolání, jež oponuje názoru, že pravomocný rozhodčí nález, který ve shodě s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (v rozhodném znění) nabyl účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný, tedy též není důvodné. III. K výkladu spojenému s ustanovením § 150 odst. 2 obč. zák. 55. Podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném) práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. 56. Společné jmění manželů (dlužníka a žalobkyně) nebylo vypořádáno dohodou manželů, nýbrž rozhodčím nálezem, jenž má tytéž účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí; poukaz dovolatele na ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. je tudíž bezcenný, což v daných souvislostech platí i pro úvahy o možném porušení generálního nebo speciálního inhibitoria dlužníkem (povinným) po nařízení exekuce na jeho majetek. 57. Z toho, že soud rozhodne [za trvání generálního nebo speciálního inhibitoria na majetek jednoho z manželů (povinného)] o vypořádání společného jmění manželů, se žádné porušení generálního (nebo speciálního) inhibitoria povinným manželem nepodává. Totéž platí, je-li společné jmění manželů vypořádáno rozhodčím nálezem, který nabyl účinků pravomocného soudního rozhodnutí. IV. K přiměřené aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí a ustanovení exekučního řádu v insolvenčním řízení. 58. Potud je dovolání rovněž nedůvodné. 59. Již v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod č. 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“), na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani pro poměry dané věci, Nejvyšší soud uzavřel, že teoretická východiska jsou již mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) je tedy přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže. 60. Na závěry obsažené v R 97/2013 navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod č. 46), v němž dále (výslovně) uzavřel, že aplikace ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučena. 61. K těmto závěrům (jež se s účinností od 1. 1. 2014, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. promítly přímo v textu § 7 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013.62. V této souvislosti budiž korigována (jako nepřesná) i úvaha odvolacího soudu, jenž dovodil, že věřitelé mohou vymáhat své pohledávky po žalobkyni v exekučním řízení. Tento závěr je opodstatněn pouze tam, kde jako povinná bude v exekučním řízení vystupovat přímo žalobkyně, nikoli v exekučním řízení, v němž byl povinným insolvenční dlužník, vůči němuž poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bránila (brání) dalšímu provádění exekuce (včetně možných postihů majetku manželky povinného) úprava obsažená v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (v rozhodném znění). V. K postavení insolvenčního správce coby právního nástupce dlužníka. 63. Další část dovolací argumentace buduje dovolatel na tom, že zdůrazňuje, že rozhodčí nález o vypořádání společného jmění manželů je závazný pouze inter partes (a své postavení vymezuje z pozice věřitelů). 64. K tomu budiž uvedeno, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že tam, kde tomu nebrání příslušné ustanovení insolvenčního zákona nebo jiného právního předpisu, zavazuje výsledek sporů, jež byly vůči dlužníku pravomocně skončeny před zahájením insolvenčního řízení nebo smluvní ujednání sjednané dlužníkem před zahájením insolvenčního řízení, zásadně i insolvenčního správce, na kterého přešlo prohlášením konkursu na majetek (insolvenčního) dlužníka právo nakládat s majetkovou podstatou. 65. Srov. pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod č. 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a (pro insolvenční poměry, ve vazbě na rozhodčí doložku) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněné pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 66. Pravomocným rozsudkem, jímž soud před zahájením insolvenčního řízení vypořádal společné jmění (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela, je insolvenční správce, na kterého přešlo prohlášením konkursu na majetek dlužníka právo nakládat s majetkovou podstatou, vázán (v intencích § 159a odst. 4 o. s. ř.) stejně jako dlužník. Totéž platí pro rozhodčí nález, jímž rozhodce před zahájením insolvenčního řízení vypořádal společné jmění (insolvenčního) dlužníka a jeho manžela a který nabyl účinku pravomocného soudního rozhodnutí. 67. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. 68. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

decision_1229.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1849.2022.1 Číslo: 7/2024 Právní věta: Žádá-li spoluvlastník soud o povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku v řízení, jehož účastníky nejsou ostatní spoluvlastníci tohoto pozemku, nelze nezbytnou cestu pro každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku povolit. V takovém případě soud může povolit nezbytnou cestu formou osobní služebnosti nebo i formou relativního práva - závazku, ze kterého bude oprávněn jen žalobce. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost žalobce (§ 1032 odst. 1 písm. b/ o. z.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 22 Cdo 1849/2022 Číslo rozhodnutí: 7 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Nezbytná cesta (o. z.) Předpisy: § 1029 o. z. § 1032 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 23 Co 184/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 9 C 155/2016, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) domáhala povolení nezbytné cesty formou služebnosti s právem průchodu a průjezdu přes v žalobě uvedené pozemky. Vprůběhu řízení žalobkyně se souhlasem soudu prvního stupně změnila žalobu tak, že se domáhala zřízení pozemkové služebnosti cesty s právem průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 4663/1, zapsaný na LV č. 10002, k. ú. D., vedený u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, Katastrální pracoviště P., v rozsahu vymezeném jako část 1 v geometrickém plánu č. 4349-132/2015 ze dne 16. 1. 2018, vypracovaného O. G., a to pro každého vlastníka pozemku parc. č. 4663/201, zapsaného na LV č. 10428, k. ú. D., vedeného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P., a to za úplatu určenou soudem stanoveným znalcem. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 9 C 155/2016-156, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-V). 2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Žalobkyně byla ke dni podání žaloby vlastnicí podílu ve výši id. 43/64 na pozemku parc. č. 4663/201, zahrada, pozemku parc. č. 4666/23, trvalý travní porost, pozemku parc. č. 4666/32, trvalý travní porost, pozemku parc. č. 4666/34, trvalý travní porost a pozemku parc. č. 4667/1, ostatní plocha, to vše v k. ú. D., obec P. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu vlastnila žalobkyně na uvedených pozemcích spoluvlastnický podíl ve výši id. 46/64. Vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 18/64 na předmětných pozemcích bylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu hlavní město P., přičemž správa nemovitostí k těmto spoluvlastnickým podílům byla svěřena městské části P. Předmětné pozemky se nacházejí v komplexu Zahrádkářské osady J., která je oplocená a přístupná vstupní branou. Žalobkyně se po změně žaloby domáhala zřízení služebnosti cesty s právem průchodu a průjezdu ve prospěch všech vlastníků pozemku parc. č. 4663/201, zapsaného na LV č. 10428, k. ú. D., vedeného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P. (dále jen „předmětný pozemek“). 3. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť na straně žalující ani na straně žalované nevystupovali všichni spoluvlastníci předmětného pozemku, o jejichž právech a povinnostech bylo fakticky rozhodováno. Pod bodem 24. rozsudku uvedl: „Požadovaným rozsudkem by tak bylo rozhodnuto i o hmotném právu ostatních spoluvlastníků, přitom zatížení sousedních pozemků služebností cesty by v tomto případě mohlo mít vliv i na povinnosti těchto spoluvlastníků (např. pokud jde o povinnost nést náklady na zachování a opravy cesty či povinnost uhradit náhradu za zřízení služebnosti).“ Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty. Vyšel přitom ze zjištění, že vstupu žalobkyně do oploceného areálu Zahrádkářské osady není bráněno. Přitom v bodě 25. rozsudku uzavřel: „Za takové situace lze uzavřít, že škoda na nemovité věci souseda (žalované) by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty, neboť v daném případě by výhoda nezbytné cesty spočívala pouze v tom, že žalobkyně by měla formálně upravený přístup ke svému pozemku, fakticky však má tento přístup i za současného stavu.“ Jednání žalobkyně spočívající v tom, že žalobkyni byla při koupi spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích známa skutečnost, že se pozemky nacházejí uvnitř uzavřeného areálu, a nepokusila se zajistit si přístup k pozemkům při koupi těchto pozemků, považoval soud prvního stupně za hrubě nedbalé. 4. Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 23 Co 184/2020-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), ve výrocích III a V týkajících se nákladů řízení vedlejších účastníků změnil (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV-VII). 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž přihlédl rovněž k tomu, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nastala nová skutečnost, a to předání dvou kusů univerzálních klíčů od všech vjezdových vrat a branek do Zahrádkové osady J. žalobkyni. Pod bodem 25. rozsudku tak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že zřízení služebnosti cesty nemohou odůvodnit pouze neurčité, nekonkrétní obavy žalobkyně ohledně toho, že v budoucnu nebude mít např. po výměně klíčů od vstupních branek přístup k předmětným pozemkům, a doplnil: „Kromě jiného argumentace žalobkyně v nemožnosti přístupu na její pozemek odpadla i v průběhu odvolacího řízení vydáním klíčů od vstupních vrat a branek.“ Odvolací soud rovněž vyšel ze zjištění,že žalobkyně před nabytím spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku žádná jednání směřující k zajištění přístupu k němu neučinila. Odvolací soud ohledně hrubě nedbalého jednání žalobkyně tak v bodě 24. rozsudku uzavřel: „Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby si nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho samotným nabytím, například oslovením vlastníků pozemků, přes něž by přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy, s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nebylo by mu možno vytýkat, pokud by jeho snaha nebyla úspěšná, například pro nepřiměřené hospodářské požadavky ostatních vlastníků pozemků, o takový případ se však v této věci nejedná.“ K nedostatku aktivní legitimace žalobkyně jako podílové spoluvlastnice poté odvolací soud pod bodem 27. rozsudku uvedl: „Poté, kdy žalobkyně uplatňující své právo disponovat předmětem řízení i vymezením okruhu účastníků, vzala zpět žalobu proti hlavnímu městu P. a městské části P. (nadále vystupujícím v řízení jako vedlejší účastníci, pozn. dovolacího soudu), je správný právní závěr soudu I. stupně, že pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně (jednoho ze spoluvlastníků služebního pozemku), při neúčasti druhého spoluvlastníka předmětného pozemku (hlavní město P.) jako osoby žalované (při nesouhlasu tohoto spoluvlastníka účastnit se řízení na straně žalobkyně) je sám o sobě dán důvod pro zamítnutí žaloby tak, jak správně uvádí soud I. stupně v bodě 24. odůvodnění rozsudku.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, a na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; z obsahu dovolání se podává, že také tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu. 7. Dovolatelka uvádí, že ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), se v daném případě nejednalo o hrubou nedbalost, jestliže se žalobkyně počala domáhat zajištění nezbytné cesty až po nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud tak kladl na žalobkyni neoprávněně přísné požadavky, a to v rozporu s neupřesněnou judikaturou dovolacího soudu a nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20. S ohledem na tento nález Ústavního soudu by měla být předmětná otázka dovolacím soudem „vyřešena jinak“. Podotýká dále, že nemá žádnou záruku, že vedlejší účastník 3), Zahrádková osada J., z. s., neznemožní opětovně žalobkyni užívat vstupní bránu do areálu. Závěr odvolacího soudu, že nemůže být povolena nezbytná cesta z důvodu neurčitých obav žalobkyně o další trvání možnosti vstupu a vjezdu na jí spoluvlastněný pozemek, je rovněž v rozporu se závěry Ústavního soudu učiněnými v nálezu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20. Otázka, zda žalobě na zřízení nezbytné cesty může být vyhověno bez toho, že by účastníkem řízení byl též další spoluvlastník pozemku, k němuž má být nezbytná cesta zřízena, doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a pokud ano, měla by být dovolacím soudem vyřešena jinak, než v soudy odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010. 8. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 25. 5. 2022, v němž navrhuje jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. III. Přípustnost dovolání 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterýmse odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. 11. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 12. Soud prvního stupně zamítl žalobu z těchto důvodů: 1) V řízení nebyli účastníky všichni spoluvlastníci pozemku, v jehož prospěch měla být nezbytná cesta povolena, viz bod 24 rozsudku, 2) škoda na nemovité věci souseda (žalované) by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty, 3) žalobkyně si zavinila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Soud též uvedl, že žalobkyně má fakticky přístup zajištěn stejně jako ostatní uživatelé pozemků (zahrádek). Důvody uvedené sub 2) a 3) jsou obsaženy v bodu 25. rozsudku. 13. Odvolací soud však důvod uvedený pod bodem 2) nepřevzal; v odůvodnění rozhodnutí sice uvedl, že „soud I. stupně správně zhodnotil i míru zátěže služebního pozemku a případně i spoluvlastníků dotčených dalších nemovitostí v dané lokalitě, z hlediska hmotněprávního správně vyložil obsah dotčených ustanovení ve spojení s ustálenou judikaturou, která je i nadále použitelná i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (od 1. 1. 2014)“, a že se „připojuje ke skutkovému závěru soudu I. stupně vyjádřenému v bodě 25. odůvodnění rozsudku, že zřízení cesty v rozsahu vymezeném geometrickým plánem dle žalobního požadavku žalobkyně by nadmíru přiměřenou poměrům nadbytečně zatěžovalo ostatní spoluvlastníky pozemků a služební pozemek žalované“, nicméně jde o natolik obecné formulace, že z nich nelze spolehlivě dovodit, že by i odvolací soud opřel potvrzení rozsudku soudu prvního stupně i o důvod uvedený pod bodem 2). Tím je otevřena cesta k dovolacímu přezkumu ostatních důvodů pro zamítnutí žaloby. 14. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. 15. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit (§ 1032 odst. 2 o. z.). 16. K okruhu účastníků řízení o povolení nezbytné cesty a k vázanosti soudu žalobou: 17. Přípustnost dovolání zakládá otázka, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a totiž, zda žalobě na zřízení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti může být vyhověno bez toho, že by účastníkem řízení byl též další spoluvlastník pozemku, ve prospěch kterého žalobce požaduje nezbytnou cestu povolit. 18. I když odvolací soud opřel zamítavé rozhodnutí i o právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššíhosoudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010, toto rozhodnutí nyní posuzovanou otázku neřeší. Uvádí se v něm, že řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musí být označeni jako žalovaní. Nejde tedy o věcnou legitimaci v řízení o povolení nezbytné cesty a dovolací soud nevidí důvod pro to, aby v tomto rozhodnutí vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Jen na okraj dovolatelka, tvrdící, že jde ojedinělé rozhodnutí nepředstavující ustálenou praxi, odkazuje na četné citace tohoto rozhodnutí v judikatuře dovolacího soudu, jiných obecných soudů a také Ústavního soudu, viz např. systém ASPI či beck-online. Proto je třeba tuto otázku řešit. 19. Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z povahy věci se podává, že v rozsudku nelze rozhodovat o právech a povinnostech někoho, kdo není účastníkem řízení. Pokud však podílový spoluvlastník žádá povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (ev. spoluvlastníka, je-li povolena nezbytná cesta ve prospěch každého vlastníka, rozumí se tím i spoluvlastníci) s tím, že panující nemovitostí má být pozemek ve spoluvlastnictví, pak uplatňuje procesní nárok na zřízení nejen jeho práva (a jemu odpovídající povinnosti, plynoucí z povolení nezbytné cesty), ale i práv a povinností ostatních spoluvlastníků. V souladu se základním právem na soudní ochranu tak musejí být i tito spoluvlastníci účastníky soudního řízení, ve kterém se rozhoduje o jejich právech a povinnostech, ať již na straně žalobce nebo na straně žalované. V řízení pak budou moci uplatnit tvrzení a námitky jak vzhledem k podmínkám pro povolení nezbytné cesty, tak i ty, které vyplývají ze spoluvlastnických vztahů (zejména § 1129 o. z.). Žádá-li tedy spoluvlastník soud o povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku v řízení, jehož účastníky nejsou ostatní spoluvlastníci tohoto pozemku, nelze nezbytnou cestu pro každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku povolit. 20. To ovšem neznamená, že žalobu je třeba zamítnout. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že řízení o povolení nezbytné cesty je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikované pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Rc 37/2018“), a že soud není vázán návrhem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, publikovaný pod č. 93/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V takovém řízení soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Je otázka, kam až vázanost (nebo spíše „nevázanost“) soudu žalobou v řízení o povolení nezbytné cesty sahá. 21. Právní úprava nezbytné cesty v občanském zákoníku převzala principy zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných; návrhy na povolení nezbytné cesty byly projednávány v nesporném řízení (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1936, sp. zn. R I 18/36, publikované např. v ASPI). V komentáři k zákonu č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, se uvádí, že některé věci „podle jejich povahy do nesporného řízení patří, přestože je mezi taková řízení žádný zákon výslovně neřadí“, a to především v těch agendách, kdy má soud konstitutivním rozhodnutím uspořádat do budoucna poměry mezi více účastníky. „Pro tato řízení je z hlediska vymezení účastenství, skutkových tvrzení a návrhů stran nebo vázanosti soudu žalobou sporné řízení nevhodné, popř. někdy dokonce přináší prakticky neřešitelné situace. Týká se to např. rozhodování sporů mezi spoluvlastníky navzájem, zřízení nezbytné cesty či sporů o stanovení hranic. Všechny tyto agendy navzdory jejich povaze nejsou výslovně svěřeny do režimu nesporného řízení; jejich projednání ve sporném řízení je buď velmi obtížně možné díky deformaci vázanosti soudu žalobou za pomocí § 153 odst. 2 o. s. ř., nebo přináší prakticky neřešitelné situace (viz např. § 1030 odst. 3 o. z., který počítá i s odškodněním dalších osob). Právě proto, že se vyjmenované věci do sporného řízení nehodí, svěřuje je rakouská úprava výslovně do režimu řízení nesporného (viz např. Klicka, Oberhammer, Domej, 2014, s. 124). V českém právu obdobný výslovný odkaz sice chybí, alerozšiřujícím výkladem § 1 odst. 1 z. ř. s. by bylo možno dospět k závěru, že do režimu nesporného řízení patří“ (Lavický, P. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 10). 22. I při vědomí uvedených skutečností dovolací soud respektuje praxi zavedenou již před přijetím zákona o zvláštních řízeních soudních, podle níž se řízení o povolení nezbytné cesty provádí v režimu řízení sporného. Povaha těchto věcí však vyžaduje, aby ve vztahu k nim bylo respektováno omezení zásady dispoziční (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), pokud jde o vázanost soudu žalobou. To znamená, že jestliže žalobce jako jeden ze spoluvlastníků žádá povolení nezbytné cesty formou pozemkové služebnosti, a další spoluvlastníci nejsou účastníky řízení, soud může – poté, co účastníkům předestře svůj právní názor na věc a umožní jim se k němu vyjádřit – povolit nezbytnou cestu formou osobní služebnosti nebo i formou relativního práva – závazku, ze kterého bude oprávněn jen žalobce. 23. V této věci se odvolací soud zabýval odvolací námitkou, že v případě nevyhovění návrhu na zřízení věcného břemene „jako absolutního majetkového práva zapsaného v katastru nemovitostí“ měl soud zřídit právo přístupu žalobkyně zřízením cesty formou závazkového relativního vztahu. K tomu odvolací soud uvedl, že se jedná „ o dva zcela odlišné instituty…; pokud se žalobkyně nedomáhala zpřístupnění svých pozemků z titulu relativního závazkového vztahu, není případná její argumentace v tomto směru uplatňovaná v průběhu odvolacího řízení; je nutno vycházet ze základní civilní zásady, že žalobkyně je pánem sporu a pokud se domáhala absolutního majetkového práva ve formě zřízení věcného břemene, nemůže v tomto směru měnit svoji argumentaci v průběhu odvolacího řízení a domáhat se tak „jakýmkoliv způsobem“ dosažení výhodnějšího a příznivějšího přístupu ke svému pozemku“. 24. Dovolací soud nicméně vzhledem ke zvláštní povaze řízení o povolení nezbytné cesty, vysvětlené výše, tento právní názor nesdílí; Jestliže soudy v této věci správně neshledaly podmínky pro zřízení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku, měly při splnění dalších zákonných podmínek povolit právo cesty jako osobní služebnost nebo jako závazek (žalovaného státu vůči žalobkyni). V této části tak rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 25. Ke hrubé nedbalosti žadatele o nezbytnou cestu: 26. Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu, a 3. v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu (Rc 37/2018). Z tohoto rozhodnutí se podává důraz na individuální posouzení věci (viz slova „okolnostmi konkrétního případu“); to v této věci soudy opomenuly. 27. V nálezu ze dne 12. 1.2022 sp. zn. II. ÚS 1587/20, na který dovolatelka odkazuje, upozornil Ústavní soud na to, že při posuzování „hrubé nedbalosti“ je namístě spíše restriktivní výklad uvedeného ustanovení. Nicméně nelze opomenout ani nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18, ve kterém se uvádí: „Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastníknemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu“. 28. K tomu dovolací soud uvádí: Zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem, a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. 29. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost žalobce [§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.]. 30. V projednávané věci žalovaný stát od počátku řízení dával najevo, že s povolením nezbytné cesty nesouhlasí, a uváděl k tomu důvody (viz bod 5 rozsudku soudu prvního stupně). Pak bylo třeba zvážit, zda nedostatek přístupu k předmětnému pozemku je důsledkem hrubé nedbalosti žalobkyně, nebo důsledkem toho, že by přístup k pozemku žalobkyně (v jiné formě, než výprosy, k tomu viz níže) žalovaný v době před koupí pozemku stejně nepovolil. Pokud by bylo zjištěno, že vlastník pozemku by přístup ani při mimosoudním jednání nepovolil, nebylo by možno učinit závěr, že žalobce si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti; i kdyby jeho jednání bylo hrubě nedbalé, nebyla by tato nedbalost prvotním důvodem pro nedostatek spojení s veřejnou cestou, a tudíž ani důvodem pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty. Protože se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho rozhodnutí předčasné a tudíž nesprávné; rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 31. K faktické možnosti spojení pozemku žalobkyně s veřejnou cestou: 32. Odvolací soud též uvedl, že žalobkyně má – stejně jako ostatní „spoluvlastníci či vlastníci“ pozemků v uvedeném areálu zajištěn přístup a dokonce jí byl vydán v průběhu řízení klíč od branky, kterou může procházet; její obavy z možného vývoje situace v budoucnosti jsou nevýznamné. Proto nejsou podmínky pro povolení nezbytné cesty. 33. K tomu se uvádí: Jestliže vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa), nelze dovodit, že by byl zajištěn přístup vlastníka k pozemku. V takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, a další judikaturu tam uvedenou). Z hlediska možnosti domáhat se povolení nezbytné cesty staví praxe na roveň užívání na základě výprosy i případy obligačních oprávnění dávajících možnost výpovědi bez uvedení důvodů s velmi krátkou výpovědní dobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018). 34. V této věci odvolací soud nezjistil, že by žalobkyně měla právně zajištěno spojení její nemovitosti s veřejnou cestou; za této situace se při řešení otázky, zda soud může nezbytnou cestu povolit v případě, že žadatel má faktický, trvaleji právně však nezajištěný přístup ke své nemovitosti, soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom skutečnost, že ani ostatní vlastníci či uživatelé pozemků v místě nemají přístup právně zajištěn, není zákonným důvodem pro nepovolenínezbytné cesty; soudy ostatně neuvedly, o jaké ustanovení zákona tento důvod pro zamítnutí žaloby opírají. 35. Odvolací soud dále uvedl: „Žalobkyně tak může vykonávat své spoluvlastnické právo obhospodařování pozemků či dřevin, když přitom v současné době se na pozemku nenachází žádná nemovitost ve smyslu stavby vlastněné žalobkyní, která by takový přístup vyžadovala; odvolací soud se tak připojuje ke skutkovému závěru soudu I. stupně vyjádřenému v bodě 25. odůvodnění rozsudku, že zřízení cesty v rozsahu vymezeném geometrickým plánem dle žalobního požadavku žalobkyně by nadmíru přiměřenou poměrům nadbytečně zatěžovalo ostatní spoluvlastníky pozemků a služební pozemek žalované“. K tomu se poznamenává, že pokud v době vyhlášení rozhodnutí žalobkyně užívá pozemek jen k pěstování stromů a rostlin, může soud nezbytnou cestu omezit na právo stezky, resp. může povolit přístup vozidly jen v omezeném rozsahu případně jinak upravit podmínky povolení nezbytné cesty tak, aby byl zatížený pozemek dotčen co nejméně (§ 1029 odst. 2 o. z.). 36. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

decision_123.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 29 Cdo 5258/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5258.2014.1 Číslo: 30/2017 Právní věta: Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popř. vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde (ve kterém místě) je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí; za místo, kde se takový majetek nachází, se považuje sídlo dlužníka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.01.2016 Spisová značka: 29 Cdo 5258/2014 Číslo rozhodnutí: 30 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Pravomoc soudu, Směnky Předpisy: § 37 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 86 odst. 2 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaného změnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 8 Cmo 120/2014, tak, že se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 13 Cm 165/2013, mění tak, že řízení se nezastavuje. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 2. 2014, č. j. 13 Cm 165/2013-255 − odkazuje na ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), na ustanovení § 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a na ustanovení § 86 odst. 2 a § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), – uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů České republiky. 2. Přitom zdůraznil, že:[1] Žalobkyně v řízení uplatňuje právo na zaplacení směnek, za kterými „se má skrývat“ neproplacené zboží dodané žalovanému na základě smlouvy ze dne 1. listopadu 2006 (dále jen „smlouva“). [2] Pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí věci nezakládá výše označená smlouva, jelikož tato obsahuje (jen) ujednání upravující pravomoc soudů České republiky pro řešení neshod, jež by mohly vzniknout při interpretaci, plnění nebo ukončení smlouvy, nikoli pro spory o zaplacení směnek. [3] Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek pravomoci soudů České republiky. [4] Účastníci „si navzájem neuznávají nároky ze smlouvy s výjimkou reklamačního nároku žalovaného ve výši 13.261,76 USD“. 3. Pro právní hodnocení věci považoval za podstatné, že žalobkyně požaduje zaplatit částku cca 821 milionů USD (správně „821 000 USD“), přičemž uznává nárok žalovaného pouze ve výši přibližně 13 000 USD. Za této situace nelze uzavřít, že žalovaný má na území České republiky budoucí „exekuovatelnou“ pohledávku, tj. majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. „Nesporná částka 13 261,76 USD je tak bagatelní proti žalobkyní uplatněnému nároku, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o tom, že by byla naplněna skutková podstata tohoto ustanovení“. 4. Konečně soud prvního stupně doplnil, že v situaci, kdy žalovaný má sídlo v K. a v tomto státě jsou směnky i splatné, není důvod pro to, aby „kolumbijské soudy nebyly k projednání směnečných sporů mezi stranami pravomocné“. 5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 16. 6. 2014, č. j. 8 Cmo 120/2014- 296, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 6. Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky podle ustanovení § 37 ZMPS ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř. 7. V této souvislosti dovodil, že pro přijetí závěru, zda žalovaný má v České republice majetek spočívající „v existenci pohledávky“ proti žalobkyni, „by muselo být nade vší pochybnost prokázáno, že tomu tak opravdu je. Fakt, že proti žalobkyni je žalovaným vedeno soudní řízení o zaplacení určité částky, a fakt, že žalovaný reklamoval vady dodávky a měl za to, že má z titulu vadného plnění vůči žalobkyni právo na poskytnutí určité peněžité částky, samy o sobě nejsou s to prokázat, že takové pohledávky žalovaného existují. Jestliže žalobkyně tvrdí, že pravomoc českých soudů je dána, je na ní, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci tvrzených pohledávek, přičemž žalovanému musí být dána možnost se k tvrzením a důkazům vyjádřit. Současně je na soudu, aby postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyni poskytl náležité poučení“. 8. Přitom podle názoru odvolacího soudu nebyla osvědčena pohledávka žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy a v případě žalobkyní „uznané“ pohledávky není jasné, jakým právním řádem se závazek z tvrzené smlouvy má řídit, a nelze ani vyhodnotit, zda existence takové pohledávky přichází v úvahu (není jasné, zda dodávka, jejíž vady byly údajně reklamovány, vadná byla a zda má žalobkyně povinnost žalovanému tvrzenou částku zaplatit). 9. Přestože na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že není rozhodné, zda případná pohledávka žalovaného za žalobkyní je jen zlomkem částky ve směnečné věci vymáhané, když pro závěr, zda žalovaný má na území České republiky majetek (pohledávku), není rozhodující hodnota tohoto majetku (výše pohledávky), usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to, zda: a) za majetek podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. lze považovat i vzájemnou splatnou a započitatelnou pohledávku žalovaného vůči žalobkyni, b) má význam hodnota majetku žalovaného v porovnání s velikostí uplatněného nároku, c) je pravomoc českých soudů limitována velikostí „exekuovatelného“ majetku žalovaného v příslušném obvodu českého soudu. 11. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nedostatek poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neodstranil sám a žalobci potřebné poučení neposkytl. 12. Dovolatel především akcentuje, že za majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. nelze považovat pohledávky, které nelze postihnout exekucí podle ustanovení § 317 až 319 o. s. ř. Přitom podle jeho názoru jsou z exekuce vyloučeny i pohledávky žalovaného za žalobkyní, když výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky lze provést jen tak, že dlužník povinného vyplatí exekucí postiženou pohledávku oprávněnému, a neučiní-li tak, může se domáhat oprávněný zaplacení na poddlužníkovi pouze poddlužnickou žalobou. Je-li oprávněný dlužníkem povinného, platil by sám sobě, což však nemůže vést k zániku dluhu jeho splněním. 13. Dále poukazuje na skutečnost, že nemá u žádné tuzemské banky „otevřený účet“, pročež je žalobkyní tvrzená pohledávka splatná v K. a místní příslušnost českých soudů podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. je vyloučena. 14. Dále považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že pro účely řešení otázky pravomoci soudů České republiky je nevýznamná výše pohledávky žalovaného za žalobkyní. Ve vztahu k „pohledávce“ ve výši 13 261,76 USD doplňuje, že „vrubopis č. 7011 není ničím jiným než kompenzačním projevem, kdy se podle doslovného znění zmíněná částka odečítá (tedy se započítává) z celkově fakturované částky 20 227 133,14 COP (kolumbijské peso)“. V situaci, kdy žalobkyně sama „platnost vrubopisu“ nenapadá, lze mít za to, že zmíněná pohledávka zanikla ještě před zahájením řízení. 15. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, respektive aby toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 16. Žalobkyně setrvává na stanovisku, podle něhož je dána pravomoc soudů České republiky k projednání věci. III. Přípustnost dovolání 17. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelem otevřených a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud beze zbytku nezodpovězených.IV. Důvodnost dovolání 18. Jelikož v poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky nezakládá nařízení Brusel I, písemná úmluva stran (účastníků řízení) ani (dvoustranná) mezinárodní smlouva, zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky vyžadované ustanoveními § 37 ZMPS a § 86 odst. 2 o. s. ř. 19. Podle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost. 20. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. 21. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pravomoc soudů České republiky v majetkových věcech může být – podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. a § 37 odst. 1 ZMPS – založena i tím, že žalovaný má pohledávku za obchodní společností se sídlem v České republice (viz usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 589/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2005, pod číslem 119, jakož i důvody usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněného pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 16/2011“). Současně platí, že nebyla- li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení (srov. opět R 16/2011). 22. Přitom není podstatné, zda pohledávku má žalovaný za třetí osobou nebo za žalobcem (a jde tak o vzájemnou pohledávku); rozhodující totiž je jen to, že jde o pohledávku za dlužníkem (v daném případě obchodní společností) se sídlem na území České republiky a že i taková pohledávka je „majetkem“ žalovaného. K tomu srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2001“), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 589/2004, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2009, pod číslem 66, podle nichž majetkem se i pro účely ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. rozumí jednak věci (movité i nemovité), jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi. 23. Konečně je zcela zjevné, že ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 ZMPS nespojuje existenci pravomoci soudů České republiky ani se samotnou hodnotou majetku (s výší pohledávky) žalovaného, ani s poměrem mezi výší pohledávky v řízení uplatněné a výší pohledávky žalovaného za třetí osobou (nebo žalobcem). 24. Zbývá prověřit, zda obstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož musí být pohledávka žalovaného „nade vší pochybnost prokázána“. 25. Z obsahu spisu plyne, že žalovaný se v soudním řízení vedeném v Kolumbii domáhá (mimo jiné) i vůči žalobci úhrady peněžitého plnění ze smlouvy (odlišného od pohledávky z titulu „vrubopisu“ ve výši 13 261,76 USD). Jakkoliv žalobkyně s požadavkem žalovaného nesouhlasí a žalovaným uplatněné pohledávky zpochybňuje, je pro účely řešení otázky pravomoci soudů České republiky rozhodující, že mezi účastníky řízení není existence zmíněného soudního řízení sporná (k tomu viz i doplnění dovolání ze dne 3. 6. 2015). Požadavek, aby žalobce existenci pohledávky žalovaného prokázal, je přitom neudržitelný i proto, že by soud byl povinen provést dokazování, zda žalovaný vskutku má pohledávku za osobou na území České republiky, a teprve na základě hodnocení provedených důkazů v tomto směru by mohl posoudit existenci své pravomoci pro projednání arozhodnutí žaloby, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhá peněžitého plnění. 26. Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popř. vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde (ve kterém místě) je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí; místem, kde se takový majetek nachází, je sídlo dlužníka. 27. Promítnuto do poměrů projednávané věci, tvrdí-li samotný žalovaný, že má za žalobkyní pohledávku ze smlouvy, kterou vůči žalobkyni uplatil v soudním řízení v K., nemůže současně obstát závěr o tom, že není dána pravomoc soudů České republiky, založený na tom, že pohledávku za žalobkyní (rozuměj majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.) nemá. 28. Jelikož Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky v dané věci k datu vydání (dovoláním napadeného) usnesení odvolacího soudu byla dána, usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] a rozhodl, že se řízení nezastavuje.

decision_1230.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 23 Cdo 459/2014, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.459.2014.1 Číslo: 119/2018 Právní věta: V případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění účinném do 31. května 2007, platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.01.2016 Spisová značka: 23 Cdo 459/2014 Číslo rozhodnutí: 119 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Veřejné zakázky Předpisy: § 12 odst. 4 předpisu č. 219/2000Sb. § 18 odst. 3 předpisu č. 137/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 69 Co 236/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j. 6 C 6/2009-193, uložil žalované (společnosti s ručením omezeným), aby zaplatila žalobkyni (České republice – Ministerstvu obrany) částku 367 115 Kč s ročním úrokem z prodlení od 1. 11. 2008 do zaplacení ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 875 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). 2. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím ceny propagačních plakátů Armády České republiky, které pro žalobkyni zhotovila a žalobkyni dodala, když tato uhrazená cena byla vyšší než cena obvyklá. Bezdůvodné obohacení bylopředstavováno rozdílem mezi částkami, které žalobkyně žalované uhradila, a obvyklou cenou takové dodávky, a dále částkou 3 875 Kč za zpracovaný znalecký posudek k určení obvyklé ceny předmětných dodávek. 3.Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně oznámila třem vybraným zájemcům svůj úmysl zadat veřejnou zakázku a poté, co žalovaná učinila nejnižší cenovou nabídku, objednala u žalované objednávkou č. 8/2007 z 19. 2. 2007 (dále jen „objednávka 1“) tisk celkem 5 000 kusů propagačních plakátů Armády České republiky s tematikou dělostřelectva, ženijního vojska, pozemního vojska, letectva a „PLRV a PLV“ za cenu 580 125 Kč, včetně DPH, a dále dne 4. 4. 2007 objednávkou č. 20/2007 (dále jen „objednávka 2“) tisk dalších 1 000 kusů plakátů jednotlivých druhů vojsk v hodnotě 58 310 Kč. Žalobkyně po realizaci obou dodávek a jejich fakturaci ze strany žalované shora uvedené částky uhradila. 4.Soud prvního stupně dále zjistil, že podle znaleckého posudku ze dne 21. 8. 2012 vyhotoveného znalcem v oboru tiskařství, se specializací polygrafie, doc. ak. malířem K. M., Ph.D., ohledně stanovení ceny předmětných plakátů obvyklé v roce 2007, cena smluvená účastníky v obou smlouvách o dílo přesahuje jejich cenu obvyklou. 5. Po právní stránce soud prvního stupně shledal, že tisk propagačních plakátů Armády České republiky se jednoznačně týkal zabezpečování veřejných potřeb, a proto se právní vztah účastníků řídí obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“) a že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o dílo podle tohoto zákona. Obě smlouvy byly podle soudu prvního stupně uzavřeny na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění podle § 34 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách v platném znění (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Soud prvního stupně dále aplikoval ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení pak platí, že pokud sjednaná cena překročí výši přípustnou podle odstavce 4, a nejde přitom o nabytí majetku v dražbě, je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila. V posuzovaném případě je tedy smlouva o dílo, kterou účastníci uzavřeli na základě objednávky l platná pouze co do částky 186 460 Kč a ve výši 393 665 Kč je absolutně neplatná. Smlouva o dílo, kterou účastníci uzavřeli na základě objednávky 2, je platná pouze co do částky 36 892 Kč a do výše 21 418 Kč je neplatná. Pokud tedy žalobkyně vznesla nároky na vydání bezdůvodného obohacení u prvé smlouvy pouze ve výši 354 025 Kč a u druhé smlouvy ve výši 13 090 Kč, shledal soud prvního stupně oba tyto nároky opodstatněnými. K porušení ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. došlo podle závěru soudu prvního stupně ze strany obou účastníků. Z tohoto důvodu neshledal soud prvního stupně obranu žalované spočívající v uplatnění nároku na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle § 268 obch. zák. ve výši zažalované částky za důvodnou. Rovněž tak neshledal jednání žalobkyně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., jak namítala žalovaná. Soud prvního stupně však zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala úhrady částky 3 875 Kč, tj. ceny znaleckého posudku, který nechala vypracovat za účelem zjištění obvyklé ceny tisku předmětných plakátů. Bylo totiž věcí žalobkyně, aby dokázala tuto obvyklou cenu určit již před realizací zakázky, a nelze dospět ani k závěru, že by se jednalo o účelně vynaložené náklady řízení. 6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, č. j. 69 Co 236/2013-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku pod bodem I o věci samé s tím, že změnil výrok o příslušenství tohoto nároku (výrok pod bodem I), potvrdil ho ve výrocích pod body III a IV (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). 7. Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy hodnotil skutková zjištěnísoudu prvního stupně jako správná. 8. Při právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná o obchodněprávní vztah, neakceptoval však jeho závěr, že se jednalo o veřejnou zakázku s dopadem zákona o zadávání veřejných zakázek, a že žalobkyně provedla podle § 34 tohoto zákona jednací řízení bez uveřejnění, v němž oznámila třem zájemcům svůj úmysl zadat veřejnou zakázku v tomto zadávacím řízení. V řízení nebylo možno jednoznačně dovodit, že žalované byl písemně oznámen úmysl žalobkyně zadat veřejnou zakázku právě formou jednacího řízení bez uveřejnění ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Jednáním žalobkyně došlo fakticky pouze k postupu, který připouští § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách u zakázek malého rozsahu (§ 12 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách). Podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách není zadavatel povinen zadávat podle zákona o veřejných zakázkách veřejné zakázky malého rozsahu; veřejný zadavatel je však povinen dodržet zásady uvedené v § 6 tohoto zákona. Žalobkyně tak postupovala mimo režim zákona o veřejných zakázkách a nerealizovala žádný ze způsobů zadávacího řízení ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Pokud tedy žalobkyně uzavřela se žalovanou obě smlouvy o dílo na základě přípustné výjimky upravené v § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, nelze na předmětné dodávky pohlížet jako na úplatné nabytí majetku, které by bylo předmětem veřejné zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud uzavřel, že u obou smluv o dílo bylo nezbytné, aby si účastníci sjednali takovou cenu předmětných dodávek, která by odpovídala ceně obvyklé podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době uzavření obou smluv o dílo (dále jen „zákon č. 151/1997 Sb.“), a to pod sankcí částečné absolutní neplatnosti dohody o ceně ve výši rozdílu, o kterou sjednaná cena přípustnou výši (obvyklou cenu) překročila, jak vyplývá z § 12 odst. 4 věty první a § 12 odst. 5 věty první zákona č. 219/2000 Sb. Jiný výklad předmětného ustanovení § 12 odst. 5 věty druhé zákona č. 219/200 Sb. by podle názoru odvolacího soudu fakticky vedl k tomu, že by u zakázek vykazujících jinak znaky veřejných zakázek malého rozsahu zadávaných podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách postačovalo oslovit jediného zájemce (jako u jednacího řízení bez uveřejnění) a v dalším postupovat bez zásadnějšího zákonného omezení. 9. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že s ohledem na závěry znaleckého posudku docenta M. je žalovaná podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna vydat žalobkyni peněžní ekvivalent bezdůvodného obohacení, a to v rozsahu rozdílu mezi dohodnutou (vyšší) cenou v obou smlouvách o dílo a (nižší) cenou obvyklou, když takto bylo žalobkyní plněno z neplatného úkonu. Obvyklá cena byla přitom určena znaleckým posudkem u první dodávky ve výši 186 460 Kč a u druhé ve výši 36 892 Kč. K těmto částkám je třeba připočíst tehdy aktuální 19% DPH, takže u první dodávky činí cena 221 887,40 Kč, u druhé pak 43 901,48 Kč. Po odečtení obvyklé ceny od žalobkyní skutečně zaplacených částek pak oba dílčí nároky na vydání bezdůvodného obohacení činí dokonce částky vyšší, než bylo požadováno. 10. Odvolací soud nepřijal námitky žalované vztahující se k posudku docenta M. jako nedůvodné. Nepřijal také názor žalované, že nebyla povinna zabývat se otázkou, zda cena, kterou nabídla, byla cenou obvyklou. Tato povinnost je obsažena právě v § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., a to formou příkazu dopadajícího pojmově na obě strany smlouvy. U žalované jako podnikatele nadto právní řád předpokládá profesionální úroveň a znalost práva. Na výkon práva žalobkyní proto nelze hledět jako na výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). 11. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je přitom splatné na výzvu (§ 563 obch. zák.). Žalovaná byla žalobkyní k zaplacení obou nárokovaných částek vyzvána, přičemž jí byla stanovena lhůta 14 dnů od doručení výzev. K jejich doručení došlo shodně dne 17. 10. 2008. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení od požadovaného dne, tj. od 1. 11. 2008. II.Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky použití § 12 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. ve spojení s § 12 odst. 4 tohoto zákona a § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda dojde k aplikaci § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. v případě, kdy nabytí majetku žalobkyní je předmětem veřejné zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek, konkrétně veřejné zakázky malého rozsahu. O takový případ se podle názoru dovolatelky jedná v nyní posuzované věci. Dovolatelka má za to, že v případě úplatného nabytí majetku žalobkyní, který je předmětem veřejné zakázky malého rozsahu, nebyla dána povinnost postupovat podle § 12 odst. 5 ve spojení s odstavcem 4 zákona č. 219/2000 Sb. a sjednat si tudíž cenu takového majetku pouze do výše rovnající se jeho ocenění podle zvláštního právního předpisu, tj. podle zákona č. 151/1997 Sb. Účastníci tak nebyli v předmětných smlouvách o dílo povinni sjednat cenu odpovídající ceně obvyklé. 13. V dané věci se podle dovolatelky jednalo o veřejnou zakázku, přičemž tato veřejná zakázka nebyla veřejným zadavatelem zadána v jednacím řízení bez uveřejnění. Žalovanou vyzvala žalobkyně k podání nabídky pouze neformálním způsobem; zákonem stanovenou povinnost oznámit úmysl zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení bez uveřejnění tak žalobkyně nesplnila. Taková písemná výzva nebyla žalované nikdy doručena a žalovaná se tak nemohla nikdy dozvědět, že byla žalobkyní oslovena v rámci takového řízení. 14. Podle názoru dovolatelky v případě zadávání zakázky malého rozsahu veřejným zadavatelem, o níž se jednalo v dané věci, za dodržení zásad podle § 6 zákona o zadávání veřejných zakázek, není dán důvod pro cenovou limitaci, neboť nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. Limitace ceny (cena obvyklá) podle zákona č. 151/1997 Sb. tedy pro žalobkyni neplatí a cena za dodávky sjednaná žalobkyní a dovolatelkou na základě objednávek žalobkyně byla sjednána platně v celém rozsahu. 15. Pro případ, kdyby nabývání majetku (pořízení propagačních materiálů) žalobkyní nebylo předmětem veřejné zakázky, pak nese podle dovolatelky plnou odpovědnost za dodržení zákona č. 219/2000 Sb. žalobkyně. Tento zákon nepředepisuje jiným subjektům odlišným od státu, navíc soukromým, aby chránily a kontrolovaly nakládání s majetkem státu, pokud organizačně právní útvary státu při svém jednání jakkoliv pochybí. 16. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba zamítá, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně změnil výroky pod body II a III tak, že žalobkyni bude uložena povinnost nahradit náklady řízení, a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. 17. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“). 19. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 21. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud dosud neřešil, zda se aplikuje ustanovení § 12 odst. 5 věty druhé zákona č. 219/2000 Sb. v případě, postupoval-li zadavatel veřejné zakázky podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. IV. Důvodnost dovolání 22. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 24. Soud prvního stupně i odvolací soud správně posuzovaly danou věc podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v době uzavření smluv mezi žalobkyní a žalovanou, tedy ve znění účinném do 31. 5. 2007 (dále opět jen „zákon o veřejných zakázkách“). 25. Podle ustanovení § 7 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách se veřejné zakázky podle výše jejich předpokládané hodnoty dělí na nadlimitní veřejné zakázky, podlimitní veřejné zakázky a veřejné zakázky malého rozsahu. Podle § 12 odst. 6 téhož zákona se veřejnou zakázkou malého rozsahu rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby 2 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. 26. V dané věci uzavřeli účastníci dvě smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo dílo v prvém případě v celkové hodnotě zakázky ve výši 580 125 Kč včetně DPH a v druhém případě v hodnotě 58 310 Kč včetně DPH. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému právnímu závěru, který konečně ani žalovaná v dovolání nezpochybnila, že se jednalo o veřejné zakázky malého rozsahu. 27. Zákon o veřejných zakázkách stanoví výjimky z působnosti tohoto zákona v ustanovení § 18. Podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách platí, že zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky malého rozsahu; veřejný zadavatel je však povinen dodržet zásady uvedené podle § 6 tohoto zákona. 28. Důvodová zpráva k zákonu o veřejných zakázkách charakterizuje ustanovení § 18 odst. 3 jako specifickou výjimku vylučující veřejné zakázky malého rozsahu z působnosti zákona. V tomto případě, byť se jedná o veřejné zakázky, nejsou tyto veřejné zakázky zadávány v režimu zákona; zákon zde pouze odkazuje na dodržení základních zásad uvedených v § 6 tohoto zákona. Podle § 6 zákona o veřejných zakázkách je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. 29. V nyní posuzované věci žalobkyně využila uvedené výjimky z působnosti zákona o veřejných zakázkách podle § 18 odst. 3 tohoto zákona. O tom svědčí skutková zjištění odvolacího soudu, že úmysl žalobkyně zadat veřejnou zakázku [formou jednacího řízení bez uveřejnění podle § 21 odst. 1písm. d) zákona o veřejných zakázkách] v řízení prokázán nebyl. Za této situace je nutno vyjít ze zákona č. 219/2000 Sb., který je koncipován jako obecná norma upravující hospodaření s majetkem České republiky, který se podle § 2 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. uplatní všude tam, kde zvláštní právní předpis, vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva nestanoví jinak. Tímto zvláštním zákonem je především zákon o zadávání veřejných zakázek, který má v případech, jichž se týká, přednost jak před obecnými právními předpisy (především občanským a obchodním zákoníkem), tak i před konkrétní zákonnou úpravou provedenou zákonem č. 219/2000 Sb. (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 219/2000 Sb.). Pokud tedy, jak výše uvedeno, žalobkyně využila výjimku z působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek, uplatní se obecný předpis – zákon č. 219/2000 Sb. v plném rozsahu, tedy včetně jeho § 12 upravujícího zásady, které musí organizační složky státu respektovat, nabývají-li majetek pro stát. Důraz se klade zejména na hospodárnost a efektivnost při vynakládání prostředků státu. Pokud jde o výši ceny, za kterou mohou organizační složky státu nabývat majetek pro stát, vychází se ze zásady, že by neměla být překročena určitá hranice, a to pod sankcí neplatnosti dohody o ceně v části přesahující přípustnou mez. Maximální hranice je primárně představována oceněním kupovaného majetku podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 151/1997 Sb. 30. Lze tedy uzavřít, že v případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá zákona č. 219/2000 Sb. podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila. 31. Závěr odvolacího soudu, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění v rozsahu rozdílu cen předmětných plakátů mezi jejich dohodnutou a obvyklou cenou, které je žalovaná povinna vydat, je správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání žalované zamítl.

decision_1231.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1226.2015.1 Číslo: 34/2016 Právní věta: Úmyslné nesplnění povinnosti bez zbytečného odkladu obnovit ztracené, odcizené, zničené nebo poškozené účetnictví obchodní společnosti může naplnit skutkovou podstatu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, dojde-li v důsledku toho k ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Za nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku lze považovat i nesplnění výše uvedeného požadavku obsaženého v ustanovení § 35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.01.2016 Spisová značka: 5 Tdo 1226/2015 Číslo rozhodnutí: 34 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění Předpisy: § 254 odst. 1 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. Z., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 67 To 79/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 1 T 20/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 1 T 20/2014, byl obviněný J. Z. zproštěn obžaloby Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 ZT 67/2014, v plném rozsahu, a to jednak ve výroku pod bodem I. podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1, alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak ve výroku pod bodem II. podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutekobžalobou kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Skutek pod bodem I. výroku o vině měl (zjednodušeně uvedeno) spočívat v tom, že obviněný J. Z. jako jediný jednatel obchodní společnosti M. A – Z s. r. o., tehdy se sídlem P. 5 (nyní jde o M. A. S. M. s. r. o., v likvidaci, se sídlem P. 9) ve snaze odstranit veškeré účetnictví této obchodní společnosti a při vědomí její neschopnosti splnit své závazky před splatností i po splatnosti, navíc po ukončení činnosti jejích provozoven, po rozprodání veškerého vybavení a zásob, kdy obchodní společnost nedisponovala žádným majetkem umožňujícím uspokojení pohledávek věřitelů, dne 8. 12. 2009 jako jediný společník a jednatel schválil formou notářského zápisu rozdělení svého obchodního podílu jediného společníka, tyto podíly úplatně převedl na M. H., a R. U. Mix s. r. o., odvolal se z funkce jednatele, do které jmenoval M. H., a po převodu obchodního podílu dne 17. 12. 2009 předal celkem 27 beden účetnictví obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. za období od roku 2001 do 16. 12. 2009 R. U., jednateli nového společníka R. U. Mix s. r. o., aniž by si od něj vyžádal zmocnění udělené jednatelem M. H. Nabyvatelům obchodního podílu však přitom zatajil stav obchodní společnosti vykazující insolvenci i předlužení, následně pak souhlasil s tím, že se opětovně stane jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti, k čemuž došlo dne 12. 1. 2010 formou notářského zápisu. Poté však neučinil s výjimkou písemných výzev k vrácení účetních dokladů ze dne 21. 4. 2010 a dne 30. 4. 2010 adresovaných na adresu bydliště M. H., tj. osoby bývalého jednatele, který ani účetnictví nepřevzal, žádný úkon směřující k tomu, aby doklady o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, doklady o nákladech a výnosech a výsledku hospodaření a další účetní doklady vymáhal od osoby, které je předal a aby splnil povinnost uvedenou v § 35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZÚ“), tj. provést opatření k obnovení účetnictví, ze kterého se zachovaly pouze fragmenty hlavní knihy, deníku, knihy pokladních a bankovních operací a knihy závazků a pohledávek s účetním deníkem bez počátečních stavů účtů, přičemž tyto části účetnictví neumožňovaly zjistit řádný majetkový a hospodářský stav obchodní společnosti jak v době odvolání z funkce jednatele, tak v době pozdější, minimálně nebylo možné zjistit, jak bylo naloženo s hotovostními prostředky ve výši 380 000 Kč evidovanými v pokladně obchodní společnosti k 30. 11. 2009 a s částkou 88 000 Kč získanou prodejem vozidel obchodní společnosti dne 3. 12. 2009, čímž ohrozil majetková práva poškozených věřitelů, a to nejméně právo uspokojit pohledávky z řádně zjištěného majetku dlužníka. Těchto 27 věřitelů je pak podrobně i s vyčíslením výše jejich tvrzené pohledávky rozvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. 3. Skutek pod bodem II. výroku o vině měl (zjednodušeně uvedeno) spočívat v tom, že obviněný J. Z. ve funkci jediného jednatele obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. nejméně od března 2009, kdy se seznámil s výsledky hospodaření obchodní společnosti za období roku 2008, věděl, že obchodní společnost vykazovala k 31. 12. 2008 souhrnnou výši závazků ve výši 12 660 000 Kč, z toho po splatnosti 1 403 000 Kč, a dále věděl, že zůstatek v pokladně k 31. 3. 2009 byl nulový a že k 1. 1. 2009 činil stav čerpání kontokorentního úvěru u České spořitelny „mínus“ 4 689 794 Kč, neukončil s ohledem na hospodářský stav činnost obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. podnikající zejména v oboru řeznictví a uzenářství, ale v obchodní činnosti pokračoval dále. Přitom již v červenci 2009 se obchodní společnost M. A – Z s. r. o. dostala do takového stavu neschopnosti hradit již splatné pohledávky, že navrhl za účelem zabezpečení dalšího podnikání některým věřitelům, například obchodním společnostem B. a spol., s. r. o., a Jatky H., že bude odebírat zboží pouze za okamžité platby v hotovosti, ze kterých se budou hradit již dříve splatné pohledávky těchto věřitelů, a poté takto odebíral a hradil zboží dodavatelů (zejména maso a masné výrobky). Od počátku října 2009 věděl, že další pokračování podnikatelské činnosti povede pouze ke snížení kontokorentního úvěru u České spořitelny, a. s., a ke zvýšení závazků obchodní společnosti bez možnosti jejich splacení. Tyto skutečnosti, tj. nemožnost splácet další nově vzniklé závazky a nemožnost splatit závazky z již objednaného, avšak dosud nedodaného zboží, před věřiteli zatajil, nesdělil je zaměstnancům a nadálesjednával jménem této obchodní společnosti sám a prostřednictvím zaměstnanců nové závazky a přijímal plnění z dřívějších závazků. Po ukončení funkce jednatele obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. neučinil opatření, aby již nebylo dodáváno dříve objednané zboží. Takto za období od 1. 10. 2009 do 8. 12. 2009, kdy byl jednatelem, jakož i v době od 9. 12. 2009 do 12. 1. 2010, kdy přestal být jednatelem, postupně u poškozených objednal a následně odebral zboží, které následně nezaplatil, jak je podrobně rozvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně – jde o celkem 18 bodů k jednotlivým poškozeným. 4. Proti shora uvedenému zprošťujícímu rozsudku podala Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5 odvolání v neprospěch obviněného, a to proti všem výrokům. O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2015 usnesením pod sp. zn. 67 To 79/2015 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání 5. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného J. Z. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ač v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 6. V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupce ke skutku uvedenému v bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že souhlasí se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, že nelze dovodit naplnění znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by před převedením obchodního podílu v obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. a předtím, než přestal být jednatelem, nevedl účetnictví řádně, respektive že by uvedené kroky při převodu obchodního podílu činil záměrně proto, aby došlo k odstranění účetnictví. Dále však uvedl, že odlišná situace je v případě další žalované alternativy téhož přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného vyplývající ze zjištěného skutkového stavu její znaky naplňuje, a to právě ve vztahu k období následujícímu poté, co obchodní společnost zhruba po jednom měsíci převzal zpět a účetnictví mu již vráceno nebylo. K tomu státní zástupce provedl výklad uvedeného ustanovení, odkázal především na § 35 odst. 6 ZÚ, podle něhož v případě, že účetní záznamy jsou ztracené nebo odcizené, zničené nebo poškozené tak, že tímto poškozením došlo ke změně jejich obsahu, je účetní jednotka (v dané věci M. A – Z s. r. o.) povinna provést opatření k obnovení průkaznosti účetnictví. Obviněný proto byl po opětovném ovládnutí obchodní společnosti povinen s ohledem na všechny zjištěné okolnosti účetnictví obnovit a zajistit jeho řádné vedení, což nesplnil, čímž naplnil znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jak již dříve konstatoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 Tdo 536/2008. V této souvislosti státní zástupce poukázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, že bylo v silách obviněného i s pomocí svědka V. F., jenž měl část podkladů účetnictví v elektronické podobě, účetnictví zrekonstruovat, mohl také využít kontaktů na své dlouholeté dodavatele a odběratele, které znal, avšak nic z toho neučinil. Pouhé dva dopisy odeslané předchozímu jednateli v průběhu dubna 2010 nejsou podle přesvědčení dovolatele dostatečné, nadto obviněný účetnictví neobnovil ani v následujícím období několika let až do současnosti. Dovolatel tak nesouhlasil se závěry napadených rozhodnutí, že obviněný neporušil žádnou konkrétní normu, protože žádná nestanoví konkrétní lhůtu, do které by účetnictví měl obnovit. Dále se nejvyšší státní zástupce věnoval výkladu znaku přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že takovým činem musí pachatel ohrozit majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, což bylo podle jeho přesvědčení též naplněno, neboť obviněný svým jednáním fakticky znemožnil věřitelům obchodní společnosti M. A – Zs. r. o. zjistit stav majetku a hospodaření zmíněného dlužníka a tím ohrozil uspokojení jejich splatných pohledávek, k čemuž následně rekapituloval některé ekonomické údaje plynoucí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (byly sice zjištěny znaleckým posudkem pohledávky dlužníka M. A – Z s. r. o. ve výši přes 3 miliony Kč, ovšem nebylo zjištěno, zda byly vymáhány, proč tomu tak bylo, jak bylo naloženo s pokladní hotovostí, s prostředky za prodej vozů evidovaných na obchodní společnost, v čem spočívaly údajné starší tzv. ostatní pohledávky evidované na účtu ve výši přes 6 milionů Kč etc.). To vše jsou důvody, proč dosud věřitelé vystupující v roli poškozených v daném řízení nebyli uspokojeni uhrazením svých pohledávek. Následně se dovolatel věnoval výkladu subjektivní stránky uvedeného trestného činu v daném případě. Za nepřiléhavý argument považoval i názor, že obviněnému by nikdo nic nevyčítal, pokud by nezískal obchodní podíl zpět a nestal by se znovu jednatelem, protože povinnost obnovit účetnictví mu vznikla právě proto, že při opětovném ovládnutí obchodní společnosti nepřevzal účetnictví. 7. Pokud jde o bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, má nejvyšší státní zástupce za to, že soudy prvního i druhého stupně na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, že finanční situace obchodní společnosti nebyla tak špatná, že aktiva byla konstantně větší než pasiva a že nebyl proto prokázán podvodný úmysl, neboť nebylo zjištěno, že obviněný nechtěl platit, ale naopak platit chtěl, jen případně později. V tomto směru se nejvyšší státní zástupce dovolával extrémního nesouladu z důkazů vyvozeného skutkového stavu se skutečným obsahem provedených důkazů, přičemž některé provedené důkazy ani nebyly soudem brány v úvahu, pro což soudy prvního i druhého stupně dospěly ke skutkovému závěru, který nelze z výsledků dokazování logicky vyvodit. K tomu odkázal na soudní praxí přijatý výklad týkající se posunutí hranic jinak úzce vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, aby bylo možno přezkoumat i skutková zjištění při jejich extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (a odkázal přitom na relevantní judikaturu). 8. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití § 265p odst. 1 tr. ř. jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). 10. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. 11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. 12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 13. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné uplatnit, pokud bylo rozhodnuto ozamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tedy řádný opravný prostředek, proti zprošťujícímu rozsudku, tedy rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ač podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek je tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Obecně lze konstatovat, že pro tento důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání 15. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce ve vztahu k posouzení skutku uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, považuje dovolací soud nejvyšším státním zástupcem uplatněné námitky za zcela důvodné. 16. Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je trestným činem zařazeným do hlavy šesté zvláštní části trestního zákoníku, tedy mezi trestné činy hospodářské, jeho objektem je zájem státu na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole (jiný objekt má ustanovení § 254 odst. 2 tr. zákoníku, což není v daném případě relevantní). Chráněn je tak zájem adresáta informace na její pravdivosti, přičemž adresátem je zpravidla stát (zejména pro účely daňového řízení) anebo další osoby, jejichž majetkových práv by se činnost pachatele dotýkala a je ohrožovala (zpravidla věřitelé pachatele, jeho obchodní partneři, ale i společníci či akcionáři nebo další osoby). 17. Objektivní stránka tohoto trestného činu (ve variantě, jíž se nejvyšší státní zástupce dovolává, tj. § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku) spočívá v tom, že pachatel nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. V rámci této skutkové podstaty, jež obsahuje několik znaků ve více variantách (alternativách), se nejvyšší státní zástupce dovolával té verze, že obviněný nevedl účetní knihy, zápisy i jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, ač k tomu byl podle zákona povinen, a ohrozil tak majetková práva jiného. 18. Ve své podstatě v nastíněné verzi je tak toto ustanovení formulováno jako konkrétně ohrožovací delikt, jehož následkem je ohrožení majetkových práv konkrétních osob, ustanovení má tedy i předmět útoku (majetková práva dalších osob) a účinek na něm se projevující v podobě ohrožení tohoto předmětu útoku. Musí dojít k ohrožení majetkových práv nejméně jedné konkrétní osobyodlišné od pachatele („jiného“), dokonce ale může jít i o účetní jednotku, za niž pachatel jednal a v níž se dopustil některého z jednání popsaných ve třech alternativách v § 254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 37/2009 Sb. rozh. tr.). Uvedený ohrožovací následek musí být dán u každé ze tří alternativ ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i v případě alinea 1 (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Samotná porucha (v podobě škody) není následkem žádaným základní skutkovou podstatou, v takovém případě by ovšem mohlo dojít k naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v odstavci 3 nebo 4, popř. takový pachatel může být odpovědný za poruchový delikt, jehož znaky by tím zároveň naplnil (ať již by šlo o jednočinný souběh obou těchto deliktů, nebo by poruchový delikt před ohrožovacím trestným činem podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku dostal z důvodu speciality přednost). 19. Jednání pachatele podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spočívá v nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů, ač je k tomu pachatel podle zákona povinen. Ustanovení tak v podstatě postihuje nekonání, tedy opomenutí povinnosti konat, ač pachatel byl podle zákona konat povinen. Ustanovení § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je tak koncipováno jako omisivní delikt, neboť je jím postihováno porušení povinnosti konat plynoucí ze zákona. Pachatel je tak zároveň nositelem zvláštní povinnosti konat ve smyslu § 112 tr. zákoníku, což má svůj význam též pro případnou odpovědnost pachatele při porušení dané povinnosti konat za vzniklý poruchový následek, neboť pak by byl takový pachatel (též či výlučně při vyloučení jednočinného souběhu) odpovědný za takový výsledečný delikt spáchaný jako nepravý omisivní trestný čin (např. podle § 240 tr. zákoníku). 20. Uvedeným zákonem, na nějž je odkazováno, je zákon o účetnictví, přičemž za relevantní znění je třeba považovat takové, které bylo účinné v době spáchání činu, a to s výhradou možné aplikace zákona v pozdějším znění, je-li to ku prospěchu pachatele ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 1997, sp. zn. 4 To 255/97, uveřejněný pod č. 36/1998-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Soud dovolací vycházel v tomto směru ze znění zákona o účetnictví účinného do 30. 6. 2010 (před nabytím účinnosti zákona č. 227/2009 Sb., kterým byl zákon o účetnictví novelizován). 21. Zákon o účetnictví se vztahuje na účetní jednotku, kterou je podle § 1 odst. 2 písm. a) ZÚ mimo jiné též právnická osoba, jež má sídlo na území České republiky (v daném případě obchodní společnost M. A – Z s. r. o.). Povinnost vést řádně účetnictví pak vyplývá z dalších ustanovení zákona o účetnictví. Tak podle § 2 ZÚ účetní jednotky účtují o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření. Podle § 4 odst. 1 ZÚ jsou právnické osoby jako účetní jednotky ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) ZÚ povinny vést účetnictví ode dne svého vzniku až do dne svého zániku, další podrobnosti pak vyplývají z § 4 odst. 8 až 15 ZÚ. Podle § 5 ZÚ jsou sice účetní jednotky oprávněny pověřit vedením účetnictví i jinou právnickou nebo fyzickou osobu, to je ale nezbavuje odpovědnosti za vedení účetnictví. Podle § 6 odst. 1 ZÚ jsou účetní jednotky povinny zachycovat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví (tzv. účetní případy), účetními doklady; tyto účetní případy pak podle odst. 2 jsou povinny zaznamenávat v účetních knihách (tzv. účetní zápisy), a to na základě průkazných účetních záznamů; dále jsou podle odst. 3 téhož ustanovení povinny inventarizovat majetek a závazky podle § 29 a 30 ZÚ; podle § 6 odst. 4 ZÚ jsou povinny sestavovat účetní závěrku podle § 18 ZÚ jako řádnou, popřípadě jako mimořádnou nebo mezitímní, a kromě toho v případech stanovených podle § 22 ZÚ sestavují i konsolidovanou účetní závěrku. Přitom podle § 7 odst. 1 ZÚ jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Další odstavce § 7 ZÚ stanoví další účetní zásady a předpoklady, mimo jiné v odstavci 2 zákonodárce vymezuje pojem věrnosti a poctivosti obrazu předmětu účetnictví, přičemž dokonce vychází z přednosti obsahu účetnictví před formou (rozhodující není dodržení předepsaných postupů, ale při možnosti volby dosažení věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví odpovídajícího skutečnému stavu). Účetní jednotky jsou podle§ 8 odst. 1 ZÚ povinny vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů, přičemž v dalších odstavcích je definováno, kdy jsou uvedené parametry naplněny. 22. V daném případě určujícím ustanovením zákona o účetnictví, na které nejvyšší státní zástupce též ve svém dovolání poukazuje, je ustanovení § 35 odst. 6 ZÚ, podle něhož v případě, že účetní záznamy jsou ztracené nebo odcizené, zničené nebo poškozené tak, že tímto poškozením došlo ke změně jejich obsahu, je povinna účetní jednotka provést opatření k obnovení průkaznosti účetnictví. Co se rozumí průkazností účetního záznamu (tedy nikoli celého účetnictví), stanoví § 33a ZÚ – účetní záznam je považován za průkazný, pokud je možno jej přímo porovnat se skutečností (např. u účetních dokladů v rámci jejich věcné kontroly), nebo je možno jeho obsah doložit obsahem jiných průkazných účetních zápisů (např. doložení účetního zápisu průkazným účetním dokladem ve smyslu § 11 ZÚ). Uvedené ustanovení § 35 odst. 6 ZÚ tak pro účetní jednotku, resp. osobu za ni jednající, stanoví specifickou povinnost, a sice provést opatření k obnově průkaznosti účetnictví, jsou-li účetní záznamy ztracené. Nejvyšší soud již v minulosti ještě ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (na nějž ustanovení § 254 tr. zákoníku navazuje), rozhodl v usnesení ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 Tdo 536/2008, že úmyslné nesplnění povinnosti obnovit ztracené, odcizené, zničené nebo poškozené účetnictví obchodní společnosti může naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, dojde-li v důsledku toho k ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, přičemž za nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku lze považovat i nesplnění požadavku obsaženého v ustanovení § 35 odst. 6 ZÚ. V tomto směru nemá dovolací soud důvod odchýlit se od své předchozí rozhodovací praxe, i nadále proto považuje nesplnění povinnosti uvedené v § 35 odst. 6 ZÚ za jeden z případů naplňujících znak jednání skutkové podstaty uvedené v § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 23. Základní právní úpravu obchodní společnosti s ručením omezeným v letech 2009 a 2010 obsahoval v mezidobí již zrušený zákon č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), který byl účinný až do 31. 12. 2013. Statutárním orgánem obchodní společnosti s ručením omezeným byl podle § 133 odst. 1 obch. zák. jednatel. Jednateli mimo jiné náleželo obchodní vedení obchodní společnosti (§ 134 obch. zák.), byl také povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§ 135 odst. 1 obch. zák.), byl povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, jinak případně odpovídal za škodu takto způsobenou (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.). Jednání statutárního orgánu bylo jednáním přímo právnické osoby (obecně vyjádřeno v tehdy platném a účinném ustanovení § 20 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nešlo o zastoupení, při tom rozsah jednatelské působnosti byl v obchodním zákoníku upraven kogentně a zahrnoval všechny věci dané právnické osoby. Z uvedeného vyplývá, že povinnosti dané zákonem o účetnictví právnické osobě byl povinen splnit jednatel obchodní společnosti s ručením omezeným, tedy mimo jiné měl i povinnost podle § 35 odst. 6 ZÚ provést opatření k obnově průkaznosti účetnictví, jsou-li účetní záznamy ztracené. 24. V projednávaném případě (v rozsahu vytýkaných vad dovolatelem) se obviněný J. Z. stal jednatelem obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. po opětovném nabytí 100 % obchodního podílu dne 12. 1. 2010. Obviněný přistoupil na to, že převezme zpět 100 % obchodního podílu v uvedené obchodní společnosti, tedy ji ovládne, následně se stane i jediným jednatelem této obchodní společnosti, aniž by současně převzal účetnictví od předchozího jednatele, byl si tedy vědom, že se stává jednatelem a že nemá k dispozici účetnictví (nebylo zjišťováno, zda učinil další od řádného hospodáře očekávatelné kroky, jako je zjištění stavu majetku a závazků, tedy obchodního jmění, ke dni převzetí obchodní společnosti, resp. alespoň přehledu kroků, jaké za svého fungování v obchodní společnosti provedl jeho předchůdce, pokud takové kroky vůbec byly učiněny). Zároveň obviněnýevidentně věděl o své povinnosti účetnictví obnovit, protože předchozímu jednateli zaslal dva dopisy, v nichž jej vyzýval k vrácení účetnictví. Ovšem pak žádný jiný krok k obnovení účetnictví neučinil, ač se tyto možnosti jednoznačně nabízely, jak na to poukazuje nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. Předně se měl obrátit na svědka V. F., s nímž po dlouhá léta spolupracoval a který měl pro obnovu účetnictví významné podklady v elektronické podobě. Dále se měl obrátit na své dodavatele a odběratele, a opatřit si kopie účetních dokladů, případně smluvní dokumentace či jiných dokladů prokazující účetní případy. Postupem obviněného v dané věci ovšem bylo zcela zastřeno, jaký byl přehled majetku obchodní společnosti v okamžiku, kdy ji opět ovládl, a to i v porovnání se stavem, kdy ovládání předtím na krátkou dobu pozbyl (tj. formálně dne 8. 12. 2009, fakticky možná až dne 17. 12. 2009, podle dalších důkazů spíše ještě později, respektive vůbec, což by zase svědčilo spíše pro původně žalovanou verzi o naplnění alternativy uvedené v § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku). Nebylo vyjasněno, zda byla provedena inventarizace majetku, jaký byl stav majetku před ovládnutím obchodní společnosti novými osobami, jaký byl stav majetku poté, co obchodní společnost následně opět ovládl obviněný J. Z., zda byla provedena mimořádná účetní závěrka, jak zněla dohoda o zpracování řádné účetní závěrky za rok 2009, jak byl předán majetek obchodní společnosti (např. co se stalo s pokladní hotovostí, dlouhodobým hmotným majetkem, dalším majetkem a jinými aktivy obchodní společnosti) etc. 25. V tomto směru rozhodně neobstojí obhajoba obviněného J. Z., že učinil veškeré potřebné kroky k obnovení účetnictví tím, že se obrátil na předchozího jednatele dvěma jemu adresovanými dopisy. Jestliže selhala jedna možnost obnovy účetnictví, měl využít jiných, které se zcela nepochybně nabízely, jak bylo uvedeno shora. Neobnovením účetnictví obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. tedy obviněný J. Z. jako jednatel této obchodní společnosti porušil povinnost konat, která vyplývala z ustanovení § 35 odst. 6 ZÚ. 26. Dlužno ovšem podotknout, že v řízení nebylo vyjasněno, jak obviněný J. Z. (pokud to byl on) mohl poměrně krátce po odeslání dvou dopisů předchozímu jednateli ve dnech 21. a 30. 4. 2010, na něž nebylo nijak reagováno, za několik málo dnů (dne 11. 5. 2010) založit do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky za roky 2007 a 2008, tedy za období, z něhož podle současného tvrzení postrádá veškeré účetnictví. Není tedy zřejmé, kdo účetní závěrky zpracoval (zřejmě svědek V. F.), na základě jakých dokumentů, kdy tomu tak bylo, jak dále komunikoval s M. A – Z s. r. o. jako účetní jednotkou, nakolik v účetních závěrkách uváděná data z března roku následujícího po roce, za nějž byla závěrka zpracována, jsou pravdivá etc. Na to soudy prvního ani druhého stupně svou pozornost nezaměřily. 27. Pokud jde o ohrožení majetkových práv jiného, dává i v tomto směru dovolací soud nejvyššímu státnímu zástupci za pravdu, že k němu podle dosavadních poznatků zřejmě také došlo, neboť obviněný J. Z. jako jednatel obchodní společnosti s ručením omezeným, na niž se obracejí věřitelé se svými pohledávkami, neučinil nic, aby k uspokojení těchto pohledávek došlo. Tím, že neobnovil účetnictví, mimo jiné zcela rezignoval na vymáhání vlastních pohledávek obchodní společnosti M. A – Z s. r. o., neprovedl soupis jejího majetku, obchodní společnost evidentně vlastní dluhy věřitelům nehradila ani v roce 2010 ani později, věřitelé se jako poškození připojili k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení, jejich pohledávky dosud uspokojeny nebyly. Obviněný J. Z. jako jednatel zřejmě ani nepodal insolvenční návrh, ač jím ovládaná obchodní společnost M. A – Z s. r. o. evidentně měla více věřitelů, měla peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a nebyla schopna tyto závazky plnit [§ 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“)], nesplnila je dosud. Druhý insolvenční návrh, který podala dne 10. 6. 2010 jako zaměstnankyně M. Z. (jinak osoba blízká obviněnému J. Z.), byl odmítnut dne 14. 6. 2010 s odůvodněním, že šlo o obcházení insolvenčního zákona ve snaze vyhnout se zpoplatnění insolvenčního řízení a úplného hrazení nákladů na insolvenční řízení ze státního rozpočtu. ObviněnýJ. Z. jako jediný jednatel zřejmě insolvenční návrh vůbec nepodal, ač mu v případě zjištění úpadku i v případě, že při náležité pečlivosti měl úpadek zjistit, tuto povinnost ukládá § 98 IZ, přičemž nesplnění této povinnosti zakládá odpovědnost za škodu nebo jinou újmu podle § 99 IZ. 28. Tím, že nebylo obnoveno účetnictví, nebylo ani možné zjistit, jaká jsou aktiva obchodní společnosti M. A – Z s. r. o., z nichž by bylo možno věřitele uspokojit, a to alespoň částečně v rámci insolvenčního řízení, pokud by je nebylo možné uspokojit zcela v rámci případné likvidace obchodní společnosti (popř. výkonem či exekucí rozhodnutí, jímž by byla pohledávka věřiteli přiznána). Ovšem v tomto směru opět zůstává určitá nevyjasněnost skutkového stavu s ohledem na mezery v rámci dokazování (např. nebyl zjišťován řádně ani současný stav obchodní společnosti, probíhající likvidace, nebyl vyslechnut likvidátor, soudy se nezabývaly dvěma insolvenčními řízeními zaznamenanými v obchodním rejstříku, která probíhala na základě návrhu zaměstnankyně M. Z., ani tím, proč v současné době neprobíhá, proč návrh nepodal sám soudem ustanovený likvidátor, jaký majetek vypořádává etc.). 29. Stejně tak dovolací soud souhlasí s námitkou nejvyššího státního zástupce, že zcela nepřípadná je obhajoba obviněného, kterou akceptovaly soudy prvního i druhého stupně, že zákon o účetnictví nestanoví v žádném ustanovení lhůtu, v níž je třeba účetnictví podle § 35 odst. 6 ZÚ obnovit. Je zřejmé, že účetní jednotka tak musí učinit bez zbytečného odkladu. Stanoví-li tuto lhůtu § 35 odst. 2 ZÚ pro pouhou opravu některého účetního záznamu, je-li neúplný, neprůkazný, nesprávný nebo nesrozumitelný, tím spíše musí v uvedené lhůtě provést i obnovu účetnictví podle § 35 odst. 6 ZÚ (argumentum a minore ad maius). Jak již bylo shora uvedeno, je právnická osoba jako účetní jednotka povinna vést účetnictví po celou dobu své existence (§ 4 odst. 1 ZÚ) tak, aby bylo správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů ve smyslu § 8 ZÚ. Na základě takto vedeného účetnictví je pak třeba za účetní období (v daném případě šlo o kalendářní rok) mimo jiné sestavit řádnou účetní závěrku (§ 6 odst. 4 ZÚ), přičemž účetnictví mělo být vedeno tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (§ 7 odst. 1 ZÚ). Účetní závěrku spolu s výroční zprávou měla právnická osoba jako účetní jednotka zapsaná do obchodního rejstříku zveřejnit jejím uložením do sbírky listin obchodního rejstříku podle zvláštního právního předpisu (tj. podle § 38k ve spojení s § 38i obch. zák.; od 1. 1. 2014 pak tuto povinnost stanoví § 66, srov. i § 72 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění zákona č. 87/2015 Sb.). Již z toho plyne požadavek brzké obnovy účetnictví, aby právnická osoba mohla dostát svým dalším povinnostem plynoucím z právního řádu, tedy na základě obnoveného účetnictví sestavit účetní závěrku a zveřejnit ji ve sbírce listin obchodního rejstříku. Podle § 38k odst. 1 obch. zák. měla právnická osoba jako podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku založit bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti rejstříkovému soudu do sbírky listin určené listiny, tedy i účetní závěrku, kterou bylo namístě podle § 19 odst. 1 ZÚ sestavit k rozvahovému dni, jímž je den, k němuž se uzavírají účetní knihy, v případě řádné účetní závěrky pak k poslednímu dni účetního období (v daném případě k 31. 12.). Nesplnění této povinnosti pak mohlo být vymáháno ukládáním pokut rejstříkovým soudem (ve smyslu § 200de o. s. ř. v tehdy účinném znění), také mohlo být postiženo pokutou podle § 37 odst. 1 písm. b) ZÚ, dokonce se může jednat o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku (za splnění dalších tam uvedených podmínek). Možnost postihu pokutou stanovil zákonodárce nejen pro nesestavení účetní závěrky podle § 37 odst. 1 písm. b) ZÚ, ale i pro jiné případy, např. právě pro nevedení účetnictví podle § 37 odst. 1 písm. a) ZÚ, popř. vedení účetnictví nesprávného podle § 37 odst. 1 písm. i) ZÚ, v obou případech nejde-li o nyní projednávaný přečin podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pro projednání těchto případů protiprávních jednání uvedené ustanovení § 37 ZÚ v odstavci 5 stanoví promlčecí (či správněji prekluzivní) lhůtu subjektivní v trvání 1 roku (v této lhůtě počínaje okamžikem, kdy se orgán příslušný k uložení pokuty o protiprávním jednání dozvěděl, musí o něm zahájit řízení) a lhůtu objektivní v trvání 3 let (počínaje okamžikem spáchání činu). Je tak i zuvedeného nasnadě, že povinný subjekt musí své zákonné povinnosti splnit v relativně krátkých lhůtách, když zákonodárce i správnímu orgánu stanovuje poměrně krátké lhůty k postihu porušení těchto povinností. Přitom je třeba připomenout, že stav neobnovení účetnictví v tomto případě trvá již 7 let, tedy dokonce správnímu orgánu (pokud by nešlo o trestný čin) by pro postih uplynula i objektivní tříletá prekluzivní lhůta. To vše jen dokládá nesprávnost závěrů soudů prvního i druhého stupně v dané otázce, podle nichž by při dovedení jejich názoru do důsledků nikdy lhůta povinné účetní jednotce pro splnění povinnosti plynoucí z § 35 odst. 6 ZÚ neskončila jen z toho důvodu, že není právním předpisem nikde vymezena její délka, tudíž by ani nikdy nemohly začít běžet lhůty správnímu orgánu pro postih nesplnění této povinnosti. Při takovém absurdním závěru by ustanovení § 35 odst. 6 ZÚ bylo zcela zbytečné, šlo by o normu imperfektní, kterou by nebylo možné vůbec vymáhat, nesplnění povinnosti z ní plynoucí sankcionovat, tedy šlo by o pouhý apel na účetní jednotky, aby se podle takové normy chovaly, avšak jednání v rozporu s normou by nebylo nijak postižitelné. S takovým názorem ale soud dovolací nemůže souhlasit. 30. V daném případě obviněný J. Z. jako jednatel obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. dosud neobnovil účetnictví, ani nezaložil účetní závěrku za rok 2009 do sbírky listin obchodního rejstříku, evidentně tedy svou zákonnou povinnost obnovit účetnictví nesplnil ani ve lhůtě bez zbytečného odkladu ani v delší lhůtě, přičemž tento stav trvá již 7 let. 31. Nejvyšší soud se ztotožnil i s názorem nejvyššího státního zástupce, který označil za nesprávný argument pro zproštění obviněného obžaloby proto, že mu nebylo kladeno za vinu neobnovení účetnictví, pokud by opětovně obchodní společnost „nepřevzal“. V daném případě je naopak namístě obviněnému J. Z. nejméně vytýkat (není-li nepochybně prokázáno, že se na zmizení účetnictví sám aktivně podílel, popř. že dokonce toto bylo součástí jeho podvodného jednání vůči poškozeným věřitelům) právě opomenutí shora rozebrané povinnosti konat, jež spočívala v provedení opatření k obnovení průkaznosti účetnictví. Právě tím, že se stal znovu jednatelem obchodní společnosti poté, co tato obchodní společnost pozbyla účetnictví, vznikla mu tím okamžikem uvedená povinnost konat. Pokud by tohoto kroku obviněného nebylo, skutečně by mu tato povinnost nevznikla, pak by ji nemohl porušit, tedy by pro porušení takové povinnosti ani nemohl být stíhán. To však v žádném případě nemůže být jakýmsi liberačním důvodem, proč by odpovědná osoba, mající obecnou či zvláštní povinnost konat, neměla být povinna konat, ani proč by za svou nečinnost nemohla být posléze postihována (stejně tak je tomu i v případech tzv. garantů majících zvláštní povinnost konat, i u nich platí povinnost konat po celou dobu, po kterou mají povinnost garanta založenou některým z důvodů uvedených v § 112 tr. zákoníku, to samé platí i pro osoby mající obecnou povinnost konat plynoucí přímo z trestního zákoníku, ani takové osoby se nemohou dovolávat beztrestnosti jen z důvodu dobrovolnosti převzetí povinnosti konat nebo dobrovolného založení obecné povinnosti, jako by tomu bylo např. v případě § 150 odst. 2 tr. zákoníku u lékaře, který dobrovolně uzavře pracovní smlouvu s nemocnicí). Jinými slovy v určitých případech (dokonce zpravidla) zákonodárce přímo počítá s tím, že určité osoby dobrovolně převezmou povinnosti konat (viz výslovně § 112 tr. zákoníku), popř. dobrovolně se stanou subjektem, který bude mít z toho titulu povinnost konat ze zákona (např. uzavřením manželství apod.). To samo o sobě nemůže následně vylučovat jejich odpovědnost za nesplnění povinnosti, kterou na základě svého předchozího dobrovolného jednání měli. Jiný závěr by vedl k absurdním důsledkům. 32. Pokud jde o výhrady dovolatele k bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně možného podvodného jednání vůči poškozeným (převážně z řad dodavatelů), má dovolací soud za to, že závěry soudů prvního i druhého stupně jsou nejméně poněkud předčasné, v tomto směru je namístě doplnit dokazování, následně provedené důkazy náležitě zhodnotit a v odůvodnění rozsudku pečlivě vyložit hodnotící úvahy. V daném ohledu soud prvního stupně, jemuž přisvědčil i soud druhého stupně, vycházel především ze znaleckého posudku Ing. E. K., avšak dovolatel oprávněně namítá, že tento znalecký posudek vychází z neúplného účetnictví, takže jím prezentované závěry jetřeba posuzovat kriticky. V provedeném trestním řízení nebylo řádně prokazováno, v jakém stavu se obchodní společnost nachází, zda nejde o stav úpadku, jak jej definuje § 3 IZ, čemuž dosud provedené důkazy nasvědčují. Obchodní společnost má více věřitelů, jen ve výroku o vině v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně je jich zmíněno 18, z nichž 16 se jich připojilo k trestnímu řízení s majetkovým nárokem. Ve skutečnosti jich je ale více, jen v bodě I. výroku téhož rozsudku je označeno dokonce 27 věřitelů. Přitom 16 z nich uplatňovalo peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které obchodní společnost M. A – Z s. r. o. po dobu několika let není schopna plnit. Z uvedeného znaleckého posudku (odtrženě nahlíženo) by se však mohlo zdát, že účetně stav úpadku nenastal, protože účetně obchodní společnost má tomu odpovídající aktiva. Pokud stav úpadku bude zjištěn, bude třeba určit dobu, kdy nastal, zda se v něm obchodní společnost nacházela již v době, kdy obviněný J. Z. nakupoval uvedené zboží, což by mohlo hrát roli při zvážení, nakolik obviněný věděl o možnosti, že nebude schopen uhradit dohodnutou cenu a pro ten případ s tím byl srozuměn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013). V tomto směru zůstal skutek neobjasněn, přičemž se nabízí celá řada důkazů, které mohly být provedeny. Např. nebyl vyslechnut soudem jmenovaný likvidátor obchodní společnosti M. A. S. M. s. r. o., v likvidaci (dříve M. A – Z s. r. o.), Ing. R. V., který by v tomto směru mohl poskytnout relevantní informace, zejména jak likvidace obchodní společnosti probíhá, proč případně nebyl podán insolvenční návrh (podle § 200 o. z.), jaká aktiva nyní vypořádává, jaký majetek obchodní společnosti zjistil, jak nevypořádané obchodní vztahy řešil etc. Dále bude nezbytné ve vztahu k tvrzenému podvodu spáchanému v pokračování více útoky vůči několika poškozeným (přitom vůči většině z nich více útoky) vyslechnout jako svědky ty, kteří měli být uvedeni v omyl a na jejichž úkor, popř. na úkor jimi zastupované osoby, měla být majetková dispozice učiněna. V dosavadním řízení nebylo vůbec objasněno, jaká byla dohoda o způsobu placení mezi obviněným J. Z. (pokud to byl skutečně on, kdo s tvrzenými poškozenými jednal, pokud to nebyl jím pověřený zaměstnanec) a dodavateli zboží. Pouze byly přečteny tři úřední záznamy o podaných vysvětleních svědky M. Š., Z. A. a J. P., přičemž tvrzených poškozených bylo výrazně více. Obsahem těchto vysvětlení, podobně jako těch, jež učinili svědci M. Z. a M. H. a zejména pak velkým množstvím listinných důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny, se soudy prvního ani druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji nezabývaly a nevypořádaly se s nimi v kontextu s obhajobou obviněného (jde o opakovaná tvrzení o předlužení obchodní společnosti na podzim roku 2009, o neuhraditelných dluzích okolo 5 milionů Kč, resp. až 12 milionů Kč, o pravděpodobném zvýhodnění některých věřitelů přenecháním jim movitého majetku, případně přednostní úhradou na úkor ostatních věřitelů, o objednávání a o odebírání zboží obviněným J. Z. i v dobách, kdy již zbavil obchodní společnost majetku, kdy dokonce již ani nebyl jednatelem a není zřejmé, z jakého titulu za obchodní společnost jednal, nakolik šlo o zmocněné a nakolik o nezmocněné jednatelství apod.). 33. Za situace, kdy v průběhu přípravného řízení nebyly v dostatečném rozsahu opatřeny důkazy, z nichž by vyplývaly skutečnosti umožňující rozhodnout o podané obžalobě, bylo na soudu prvního stupně, aby dokazování provedl v hlavním líčení (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na druhou stranu je třeba respektovat obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp.zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivýchúčastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). 34. Bylo by proto namístě soustředit se na ekonomickou situaci obchodní společnosti M. A – Z s. r. o., zejména v období od října roku 2009, zohlednit, jakou lhůtu splatnosti měly pohledávky z tohoto období, jaký byl v rozhodné době objem uhrazených a neuhrazených pohledávek (závazků obchodní společnosti M. A – Z s. r. o.), jak to bylo s tvrzenými vlastními pohledávkami za odběrateli M. A – Z s. r. o., jaké byly s delší lhůtou po splatnosti a zda bylo možné očekávat jejich reálné uhrazení, jak to bylo s jednáním obviněného za obchodní společnost M. A – Z s. r. o. po dni 8. 12. 2009, kdy již nebyl jednatelem (údaj byl vymazán z obchodního rejstříku až dne 17. 12. 2009), a přesto dále vystupoval vůči třetím osobám jejím jménem, ač nebylo zjištěno, na jakém základě. Tak např. některé objednávky masa jsou z tohoto období (např. na č. l. 2864), hovořila o tom v podaném vysvětlení i svědkyně M. Z., podle níž ještě dne 20. 12. 2009 jednal obviněný J. Z. o ukončení podnikání obchodní společnosti, podobně o objednávkách hovořili i další svědci – např. svědek M. Š., či Z. A. Zde se nabízí rozbor, jak mohl obviněný J. Z. vystavovat dne 14. 12. 2009 fakturu za dodání zboží v podobě vybavení provozovny Ž., resp. zboží na této prodejně, obchodní společnosti Z. A. s. r. o., ač již nebyl jednatelem (přičemž podle výpovědí svědků M. H. a R. U. byli oni tímto překvapeni, že obchodní společnost fakticky nemá provozovnu a vybavení), nakolik nejde o antidataci s tím, že k údajnému plnění mělo dojít již k 1. 12. 2009 a datum splatnosti 29. 12. 2009 bylo uvedeno zcela fiktivně, neboť k úhradě mělo dojít zápočtem na úhradu jakýchsi starších dluhů, případně nakolik šlo o předem promyšlený plán, jenž se dotýkal majetkových práv dalších osob. Přitom ve skutečnosti uvedené zboží i vnitřní zařízení (údajně podle seznamu vytvořeného ke dni 25. 11. 2009 a lze očekávat, že ke stejnému datu měl být pořízen i soupis zboží, který ale svědek Z. A. nedoložil) užívala obchodní společnost G. P. s. r. o. ovládaná svědkem M. H., bývalým společníkem a zaměstnancem M. A – Z s. r. o., jehož mezi Vánocemi a Silvestrem roku 2009 kontaktoval svědek Z. A. s tím, že vybavení prodejny je jeho a má mu za něj zaplatit nebo jej vydat, takže na základě faktury vystavené dne 27. 12. 2009 uhradila tato obchodní společnost obchodní společnosti Z. A. s. r. o. částku 241 570 Kč. Z toho lze dovozovat, že obviněný J. Z. cíleně v tomto období zbavoval obchodní společnost M. A – Z s. r. o. zpeněžitelného majetku (vedle vybavení prodejny i motorových vozidel, která prodal), je otázkou, nakolik měl tyto své kroky předem rozmyšleny, nakolik nikoli, nakolik případně jen některé ze svých věřitelů (např. právě obchodní společnost Z. A. s. r. o.) zvýhodnil oproti jiným věřitelům, kteří již nemají možnost se alespoň částečně uspokojit z majetku obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. (resp. nyní M. A. S. M. s. r. o., v likvidaci). Stejně tak není zřejmé, jak bylo naloženo s pokladní hotovostí, na což upozornil v dovolání nejvyšší státní zástupce. 35. V tomto směru, aniž by tím dovolací soud jakkoliv předjímal výsledky dokazování, které bude třeba doplnit, lze též připomenout dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013, dospěl k závěru, že nepřímý úmysl v případě trestného činu podvodu je dán i v případech odebírání zboží od věřitele, za které pachatel následně nic nezaplatil, pokud pachatel již v době uzavření kupní smlouvy neměl reálnou představu o tom, zda vůbec a kdy zaplatí dodavateli kupní cenu (v takových případech jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí škodu na cizím majetku, což odůvodňuje eventuální úmysl, přičemž na podvodný úmysl pachatele bylo možné v uvedeném případě usuzovat iz toho, že v postavení statutárního orgánu či jiné odpovědné osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby, uváděl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku stran zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti). V tomto směru se nabízí paralela ve vztahu k případnému zašantročení účetnictví ve smyslu jeho zničení nebo učinění neupotřebitelným, jeho následným úmyslným zatajením (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1304/2014), což je dosavadní judikaturou považováno za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, např. proto, aby se věřitelé nemohli uspokojit na majetku obchodní společnosti a aby měli ztíženou situaci při uplatňování nároků z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou jednatelem včasným nepodáním insolvenčního návrhu, jakož i paralela ve vztahu k jednání obviněného J. Z. za obchodní společnost po dobu, kdy ještě nebyl údaj o jeho jednatelství vymazán z obchodního rejstříku (v mezidobí od 8. 12. 2009 do 17. 12. 2009). 36. Uvedené otázky spolu s dalšími dílčími otázkami týkajícími se skutkového stavu, jak je předestřel dovolatel, zasluhují hlubšího rozboru, je třeba náležitě rozvést, které důkazní prostředky včetně listinných důkazů vzaly soudy v potaz, jak je hodnotily, ze kterých vycházely a proč, proč jiným neuvěřily, neboli odůvodnění rozsudku musí splňovat náležitosti uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř. (resp. usnesení v § 134 odst. 2 tr. ř.), tedy vylíčení, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Tak např. rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vycházela ze znaleckého posudku Ing. E. K., která zase mimo jiné vycházela z účetních závěrek za roky 2007 a 2008, jež ale byly zveřejněny až dne 11. 5. 2010, kdy již obviněný J. Z. podle svých tvrzení neměl k dispozici účetnictví, jehož byly součástí. Z těchto účetních závěrek vyplývá, že účetně obchodní společnost sice předlužena nebyla, ale svědci vesměs hovořili o tom, že obchodní společnost se po celý rok 2009 potýkala s problémy, což vyvrcholilo na podzim toho roku, kdy neměla prostředky na úhradu svých dluhů, které podle jedněch činily okolo 5 milionů Kč, podle jiných převyšovaly dokonce 10 milionů Kč. 37. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených vyhověl mimořádnému opravnému prostředku nejvyššího státního zástupce a zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 67 To 79/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 1 T 20/2014, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 38. Obvodní soud pro Prahu 5 za součinnosti stran, jak bylo naznačeno shora, doplní dokazování ohledně bodu II. obžaloby, který ovšem má časově předcházet jednání uvedenému pod bodem I., zaměří se především na otázky, jaká byla smluvní ujednání obviněného, popř. jeho zaměstnanců, při odebírání zboží, v jakém ekonomickém stavu se v určitém okamžiku nacházela obchodní společnost, nakolik mohl obviněný důvodně očekávat, že za odebrané zboží zaplatí, jak to bylo s faktickým rozdělením podniku, kdy část provozu přešla pod jiný subjekt, jakým majetkem či jinými aktivy obchodní společnost M. A – Z s. r. o. poté disponovala, jak s nimi naložila, jak mohla obchodní společnost případně dále podnikat bez zjevně nezbytných dopravních prostředků či prostoru k prodeji zboží etc.). Bude třeba rovněž zjistit, z jakého titulu a jakým způsobem vystupoval obviněný za obchodní společnost i poté, co přestal být jejím jednatelem, jaký vliv jeho jednání mělo na obchodní jmění obchodní společnosti, což vše ve vzájemné spojitosti by mělo vést k úsudku, zda a kdy nastal úpadek obchodní společnosti M. A – Z s. r. o. Případně soud prvního stupně na základě takto zjištěných skutečností doplní dokazování v potřebném rozsahu podle svého uvážení a na základě návrhů stran. Teprve poté bude moci soud prvního stupně učinit závěry i ohledně skutku uvedeného v obžalobě pod bodem II. To znamená, nakolik skutečně mohlo jít o podvodná jednání obviněného, případně při zachování pravidel o totožnosti skutku o jiný majetkový trestný čin keškodě poškozených (zejm. poškození věřitele, zvýhodnění věřitele či porušení povinnosti při správě cizího majetku – např. tím, že nevymáhal vlastní pohledávky obchodní společnosti M. A – Z s. r. o.). Zároveň si vyjasní vztah tohoto bodu obžaloby k bodu I., zda jde skutečně o dva různé skutky, zda nejde o skutek jediný, který by bylo namístě právně kvalifikovat v souladu s pravidly o jednočinném souběhu trestných činů a jeho vyloučení z důvodu speciality a subsidiarity (např. dosavadní teorie i judikatura vylučují jednočinný souběh trestných činů podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 222 tr. zákoníku, naproti tomu připouští takový jednočinný souběh v případě trestných činů podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 220 tr. zákoníku; z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1169/2012, vyplývá, že je mimo jiné vyloučen též jednočinný souběh trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku, který jako poruchový delikt má dostat před prvně uvedeným ohrožovacím deliktem přednost, bylo-li klamání při vedení účetnictví součástí podvodného jednání). To byl také další z důvodů, proč bylo třeba zrušit oba výroky rozsudku soudu prvního stupně, neboť v rámci doplněného dokazování může soud prvního stupně dospět k závěru, že jde o jeden předem plánovaný skutek (pak by rozhodnutí o jeho části vytvářelo překážku věci rozsouzené). 39. Soud prvního stupně v závislosti na zjištěném skutkovém stavu věci po doplnění dokazování řádně posoudí jednání obviněného spolu se všemi rozhodnutými skutečnostmi a své úvahy přenese do písemného odůvodnění rozhodnutí včetně okolností spočívajících v neobnovení účetnictví poté, co se stal znovu jednatelem obchodní společnosti M. A – Z s. r. o., jak bylo rozvedeno shora, v souladu s názorem uvedeným v tomto rozhodnutí, jakož i v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, při stávajících skutkových zjištěních jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a to i případně vedle odpovědnosti za některý z poruchových deliktů, nebude-li prvně uvedený trestný čin vyloučen z důvodu speciality některého z poruchových deliktů při případném posouzení jednání jako jediného skutku (např. při dodatečném zjištění, že skutečně obviněný J. Z. celou dobu jednal s počátečním plánem obohatit se na úkor poškozených a účetnictví ve spolupráci s dalšími osobami zničil, jak bylo původně žalováno).

decision_1232.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1627.2015.1 Číslo: 33/2016 Právní věta: Ustanovení o přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, které se odlišují tím, zda se jedná o zavinění úmyslné, nebo nedbalostní. Z toho plyne povinnost, aby soud v odsuzujícím rozsudku nejen výslovně formu zavinění uvedl v právní větě, ale aby i ve skutkových zjištěních dostatečně vyjádřil rozhodné okolnosti, které ji určují, a to nikoli citací zákonného textu vyjadřujícího formu zavinění, ale podstatnými konkrétními skutečnostmi, z nichž ji vyvozuje. Skutečnost, že se pachatel, jenž má zákonnou povinnost vyživovat jiného, i přes přiznané sociální dávky nebo jiné příjmy dostal na hranici životního nebo existenčního minima (srov. § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.01.2016 Spisová značka: 8 Tdo 1627/2015 Číslo rozhodnutí: 33 Číslo sešitu: 7 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Zanedbání povinné výživy Předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 196/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 T 196/2013, byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že v období od dubna 2009 do 27. 12. 2011, v R. p. R., okres V., tedy v místě bydliště dále uvedené oprávněné osoby, ani jinde úmyslně, aniž mu v tom alespoň do částky 370 Kč měsíčně bránily závažné okolnosti spočívající v jeho nedostatečných majetkových možnostech i s přihlédnutím k jeho zdravotnímu omezení, nikterak nepřispíval na výživu své nezletilé dcery,ačkoli mu tato povinnost vyplývala přímo ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky Valašské Meziříčí ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 P 275/98, v právní moci dne 4. 8. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 P 275/98, v právní moci dne 23. 2. 2011, a to právě částkou ve výši 370 Kč měsíčně, splatnou vždy k prvnímu dni každého měsíce předem k rukám J. T., matky nezletilé, které tak za uvedené období na předmětném výživném pro účely trestního řízení dluží částku v úhrnné výši 12 210 Kč. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, majetkových možností a schopností ve vztahu k vyživovací povinnosti vůči nezletilé k rukám její matky J. T. a od 8. 11. 2014, tj. po nabytí zletilosti, přímo k rukám oprávněné osoby uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž namítal nesprávnost soudy učiněného závěru, že vyživovací povinnost neplnil úmyslně i přesto, že jeho životní úroveň byla blízko hranice hmotné nouze, a že mohl ze sociálních příjmů, které mu byly poskytovány, výživné v částce 370 Kč hradit. 5. Obviněný poukázal na obsah listinných důkazů, především rozhodnutí posudkové komise z 27. 6. 1986, z nichž vyplynul jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a invalidita počínající od uvedeného data a s ní souvisejí zvýšené náklady na léčbu, zahrnující především náklady na dopravu k lékařům na různá specializovaná pracoviště, léky a přísný dietní režim. Uvedl, že jen cestovné za lékaři do P. činí 500 Kč, v důsledku čehož mu na obživu zbývá jen malá finanční částka. Celý příjem má pečlivě rozdělen na prostředky na léčbu, hrazení nájmu a na obživu, přičemž současně není v jeho fyzických možnostech zařadit se do pracovního procesu, a tím zvýšit svůj příjem, aby mohl platit výživné. Z těchto skutečností plyne, že objektivně není schopen svoji vyživovací povinnost plnit, a tudíž nelze ve vztahu k uvedenému trestnému činu dovozovat úmysl, protože není jeho vůlí výživné nehradit, ale jde o objektivní neschopnost pramenící z jeho tíživé životní situace, do níž se dostal zcela nezaviněně, neboť s příjmem 3 555 Kč měsíčně není v jeho možnostech platit výživné, když po dobu, která je v popisu skutku uvedena, jeho příjmy dosahovaly hranice hmotné nouze a sotva dostačovaly k pokrytí nezbytných nákladů. 6. Závěr soudů, že si mohl zajistit zaměstnání, obviněný považoval za nesprávný, protože v důsledku špatného zdravotního stavu si ho nemohl nalézt, a jestliže soud poukazoval na to, že matce nezletilé zaslal dne 25. 11. 2008 jednorázovou částku 20 000 Kč, jednalo se o jeho poslední úspory, což svědčí o tom, že v době, kdy bylo objektivně v jeho možnostech plnit vyživovací povinnost, tak činil. Zdůraznil i svůj stále se zhoršující zdravotní stav, který vede ke zvyšujícím se nákladům na jeho léčení. K tíži mu nelze klást, že nekomunikuje se svou nezletilou dcerou, neboť jejich vzájemné vztahy vyhrotila matka nezletilé a dcera již několik let sama nemá zájem se s ním stýkat ani ji nezajímá jeho zdravotní stav, nikdy se jej na něj nezeptala ani mu nepomohla. Připomenul rovněž, že u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky Valašské Meziříčí probíhá v současně době řízení vedené pod sp. zn. 2 P 275/98 ve věci již zletilé dcery.7. Ze všech uvedených důvodů obviněný konstatoval, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a měl být obžaloby zproštěn, neboť soudy porušily článek 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Na podkladě těchto námitek obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 4 To 175/2014, i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl obžaloby zproštěn, případně aby Nejvyšší soud sám tímto způsobem podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl. 9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného neměl Nejvyšší soud k okamžiku konání neveřejného zasedání k dispozici. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání podaného na základě důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání. 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.“, neboť odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 T 196/2013, podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a obviněný současně uplatnil dovolání i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Dovolání je možné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z takto zákonného vymezení je patrné, že uvedený důvod slouží k odstranění právních vad, a proto jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady tkvící v nesprávné právní kvalifikaci anebo v nesprávném posouzení jiné hmotněprávní otázky. 13. V projednávané věci obviněný směřoval dovolání proti výroku o vině, s nímž se nespokojil proto, že z hlediska naplnění subjektivních znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nemohl jednat zaviněně, neboť svoji zákonnou vyživovací povinnost nebyl schopen plnit z objektivních příčin, když zejména pro svůj dlouhodobě špatný zdravotní stav nemohl sehnat zaměstnání ani být pracovně zařazen a byl odkázán pouze na dávky hmotné nouze a invalidní důchod. Podle tohoto obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojil proti subjektivní stránce, což je v souladu se zákonným vymezením uvedených dovolacích důvodů, a Nejvyšší soud proto na jeho podkladě zkoumal jeho opodstatněnost. IV. Důvodnost dovolání14. Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. 15. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona. V době rozhodování soudů se jednalo o zákon o rodině, a pokud jde o vyživovací povinnost rodičů k dětem, upravenou v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 94/1963 Sb.“), a to zásadně v § 85 a 96 citovaného zákona (s účinností od 1. 1. 2014 je tato úprava obsažena v § 915 až 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 16. Podle § 85 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963 Sb. vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny živit se samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Kritéria výživného upravuje ustanovení § 96 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963 Sb., podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. 17. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti jde také tehdy, jestliže není plněno v rozsahu, jak to odpovídá § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., což má zásadní význam při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy pachatele. 18. Výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny tyto potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním. 19. Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sb. rozh. obč.). 20. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není trestní soud vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, nýbrž je třeba vycházet primárně ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, nikoli pouze z rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým, jak bylo již výše uvedeno, není při posuzování otázky viny soud v trestním řízení vázán. Vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině zcela pominout, nýbrž je musí zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zedne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004, uveřejněný pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Na takto zjištěném základě pak musí soud zhodnotit, zda obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91, uveřejněné pod č. 22/1992 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010). 21. Osobu, jejíž příjem spočívá pouze v sociálních dávkách na úrovni životního minima, lze stíhat za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že byla prokázána schopnost takové osoby i z těchto dávek plnit svoji vyživovací povinnost, případně že jí to umožňovaly její ostatní majetkové poměry, a přesto tak zaviněně neučinila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001). 22. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně (§ 15 tr. zákoníku) i z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku), což plyne z dikce tohoto trestného činu, který výslovně ve svém zákonném znění stanoví, že se jej dopustí ten, „kdo neplní, byť z nedbalosti“, svou zákonnou povinnost. Přestože k naplnění jeho znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku zabývat výslovně i povahou zavinění a v rozsudečném výroku (v tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně, nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1922). 23. Ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku představuje dvě samostatné skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění, která musí být v rozhodnutí soudu jednoznačně stanovena, protože otázka, kterou z těchto dvou skutkových podstat pachatel svým jednáním naplnil, má význam nejen pro posouzení společenské škodlivosti činu, ale je zároveň i určující pro další právní následky, např. pro zařazení do typu věznice apod. (srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 11, roč. 1984). Z toho plyne povinnost, aby soud v odsuzujícím rozsudku nejen výslovně formu zavinění uvedl v právní větě, ale aby i ve skutkových zjištěních dostatečně vyjádřil rozhodné okolnosti, které ji určují, a to nikoli citací zákonného textu vyjadřujícího formu zavinění, ale podstatnými skutečnostmi, z nichž ji vyvozuje. Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, nebo ze dne 7. 10. 2007, sp zn. IV. ÚS 434/07). 24. V posuzované věci soudy shledaly, že obviněný uvedený trestný čin spáchal úmyslně, což podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku znamená, že pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. 25. Podle skutkových zjištění a na ně navazujícího odůvodnění rozvedeného v napadených rozhodnutích soudy svůj závěr o vině uvedeným přečinem opřely o skutkové zjištění, podle něhož obviněný neplnil svou vyživovací povinnost na nezletilou dceru v období od dubna 2009 do 27. 12. 2011 tím, že jí neposkytoval výživné v žádné částce, tedy ani minimálně ve výši 370 Kč, ač mu v tom nebránily závažné okolnosti spočívající v jeho nedostatečných majetkových možnostech, a to i s přihlédnutím k jeho zdravotnímu omezení. Pro tyto závěry si opatřily dostatek podkladů a je třeba poukázat na postup soudu prvního stupně, jenž se v potřebné míře věnoval jak objektivnímu posouzení věci, tak i námitkám obviněného o subjektivních souvislostech, které v zásadě v obdobné formě jako nyní v dovolání uplatnil i v řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyložil, z jakých okolností dovodil způsobilost a možnost obviněného svou vyživovací povinnost plnit. Pro tyto své závěry vycházel především z listinných důkazů, zejména ze zprávy Úřadu práce České republiky– krajské pobočky pro hlavní město Prahu, ze zpráv Úřadu městské části P., ze zpráv České správy sociálního zabezpečení, z nichž zjistil, že obviněný byl v posuzovaném období veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 14. 1. 2009 do 30. 6. 2009, kdy jeho evidence byla ukončena z důvodu nástupu do zaměstnání, a posléze v době od 9. 7. 2009 do 25. 10. 2010, kdy byl sankčně z evidence vyřazen. V období od prosince 2009 byl obviněnému přiznán příspěvek na živobytí, jenž mu byl vyplácen do května 2010 ve výši 2 020 Kč, od června 2010 do července 2010 ve výši 4 446 Kč, v období srpen 2010 až leden 2011 ve výši 3 340 Kč, od února 2011 do června 2011 ve výši 4 446 Kč, v období od července 2011 do listopadu 2011 mu byla dávka odejmuta, a v období od prosince 2011 ji opět pobíral ve výši 2 587 Kč. Současně mu v předmětném období byly vyplaceny dvě zálohy na invalidní důchod, a to dne 15. 6. 2011 částka 18 000 Kč a dne 25. 7. 2011 částka 5 000 Kč. V rozhodném období tak podle soudu obviněný na dávkách hmotné nouze a zálohách invalidního důchodu obdržel v součtu 88 869 Kč, což činilo průměrný měsíční příjem 3 555 Kč. 26. Na podkladě těchto skutečností soud prvního stupně shledal, že obviněný se svými příjmy v posuzovaném období ocitl blízko hranice hmotné nouze. V posuzovaném období byla částka životního minima stanovena v § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2007 dosud, na 3 410 Kč měsíčně a částka existenčního minima byla určena § 5 odst. 1 citovaného zákona na 2 200 Kč měsíčně. I přes uvedený evidentně nízký příjem se obviněný nedostal na tuto hranici ani pod ni. Citovaný zákon přitom v § 1 stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Kromě těchto skutečností soud přihlédl i k tomu, že obviněný řádně nedoložil výši nákladů na své bydlení, v důsledku čehož mu nebyl vyplácen příspěvek na bydlení. 27. K subjektivní stránce soud prvního stupně uvedl, že obviněný sám opakovaně v posuzovaném období proklamoval při vědomí druhu, povahy a výše jeho příjmů, sociální situace a zdravotního stavu svou schopnost hradit výživné právě ve výši 370 Kč měsíčně, soud rozhodující v civilním řízení tomuto jeho návrhu vyhověl a obviněný posléze, aniž by se úroveň jeho příjmů podstatně zhoršila, výživné neplatil, což s přihlédnutím ke všem zmíněným okolnostem posoudil jako záměr, a tedy přímý úmysl na výživu své dcery nepřispívat. 28. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, jenž k již uvedenému doplnil, že částka 370 Kč na výživném byla stanovena k návrhu obviněného, který tímto způsobem sám zhodnotil svoji finanční situaci po sledované období, resp. minimálně od 1. 12. 2009, ačkoli návrh k soudu na snížení výživného podal až 18. 6. 2010. Návrh obviněného na zrušení vyživovací povinnosti ode dne 1. 11. 2012 byl Okresním soudem ve Vsetíně – pobočkou ve Valašském Meziříčí jeho rozhodnutím ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 P 275/98, zamítnut. Odvolací soud upozornil též na skutečnost, že obviněný i v době, kdy již byl osobou zdravotně znevýhodněnou, tj. od 3. 3. 2008, byl schopen najít si podle jeho vlastních slov zaměstnání, přičemž byl-li vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, stalo se tak jeho zaviněním. Rovněž uvedl, že v době, kdy již byl zdravotně znevýhodněn, byl schopen matce nezletilé své dcery poslat jednorázovou částku ve výši 20 000 Kč jako výživné za několik předchozích měsíců. Odvolací soud zdůraznil i to, že obviněný se osobně na péči nezletilé nijak nepodílel a dal ve svém sdělení z prosince 2010 zřetelně najevo, že si obstrukčně práci nenajde a jeho zdravotní stav se nezlepší, pokud bude nadále obtěžován aktivitou své bývalé manželky – matky nezletilé. 29. Nejvyšší soud na podkladě těchto argumentů soudů obou stupňů shledal, že soudy v potřebné míře zkoumaly a zvažovaly všechny rozhodné okolnosti, které byly pro závěr o vině obviněného uvedeným úmyslným přečinem nezbytné a potřebné. Zejména dostály své povinnosti zakotvené v § 9 odst. 1 tr. ř. a jako předběžnou otázku samostatně a důsledně posuzovaly, v jakém rozsahu byl obviněný v předmětném období schopen plnit svou vyživovací povinnost, a došly k závěrům, jimž lzepřisvědčit. 30. V této souvislosti lze jen připomenout, že své úvahy a zjištění konfrontovaly se závěry rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 P 275/98, jímž byla obviněnému stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 6. 1999, a navazujícího rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 P 275/98, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2011, jímž byla k návrhu obviněného vyživovací povinnost snížena na 370 Kč měsíčně. Zejména z obsahu tohoto druhého rozsudku lze poukázat na ty závěry, z nichž se podává, že snížení výživného na tuto částku navrhoval sám obviněný, a to od data 1. 12. 2009, z čehož soud dovodil, že až do tohoto data bylo v možnostech a schopnostech obviněného hradit výživné v původní výši, a proto rozhodl tak, jak sám obviněný navrhoval. Současně připustil, že nově stanovená výše výživného jistě neodpovídá současným potřebám a nákladům nezletilé, nicméně hrazení vyšší částky výživného není ve schopnostech a možnostech obviněného. 31. Zjištěný rozsah vyživovací povinnosti koresponduje jak s možnostmi obviněného, byť velmi skromnými, tak i s celkovými poměry a osobními přístupy obviněného, který, jak správně odvolací soud poznamenal, na svou zákonnou povinnost zcela rezignoval. K tomu je vhodné připomenout, že soudy zvažovaly schopnost obviněného plnit výživné na jeho nezletilé dítě, když žádnou jinou vyživovací povinnost neměl, a se zřetelem na výsledky provedeného dokazování dospěly k závěru, že zdravotními problémy obviněného nebyla zcela vyloučena jeho možnost najít si přiměřené zaměstnání a že jeho průměrný měsíční příjem s ohledem na velmi nízkou, spíše symbolickou částku výživného postačoval k tomu, aby tuto řádně a včas hradil. Současně soudy zohlednily i přístup obviněného k výchově jeho dcery, neboť součástí vyživovací povinnosti je i zajištění ostatních potřeb dítěte souvisejících zejména s jeho soustavnou přípravou na budoucí povolání, zájmy a koníčky, zdravým duševním i fyzickým vývojem a rozvojem, atd. Ani těmto svým povinnostem obviněný nedostál a zjevně to nebylo ani jeho snahou. Soudy shledaly, že obviněný vědomě nechtěl plnit svou vyživovací povinnost, jak ostatně i sám uvedl, když soudu sdělil, že pokud mu bývalá manželka (matka nezletilé) a její manžel budou zasahovat do soukromého života, nenajde si práci a ani jeho zdravotní stav se nezlepší, neboť mu znemožňují najít si práci, poněvadž o zaměstnance, kterému chodí soudní obsílky, nemá nikdo zájem. Tato zjištění přitom korespondují s tím, že o svou dceru nejevil žádný zájem, neznal její aktuální potřeby, s matkou nezletilé nekomunikoval a s dcerou nebyl ve styku. 32. Lze tedy jen upřesnit, že pokud na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů učinily závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tuto skutečnost vyjádřily nejen ve skutkových zjištěních, kde vedle právního vyjádření, že jednal úmyslně, uvedly, byť stručně, okolnosti, které pro takový závěr svědčí. Skutečnost, že obviněný nechtěl výživné na svou dceru platit, vyplynul spolehlivě z výsledků provedeného dokazování a zejména z postojů obviněného, jež soudy konkrétně především v odůvodnění svých rozhodnutí k této otázce vyložily. 33. Pokud jde o výši vyživovací povinnosti, obviněný věděl, že uvedená částka byla stanovena především s ohledem na jeho vlastní majetkové poměry a vyčíslení, které sám předložil v návrhu na snížení výživného, jež bylo soudem v občanskoprávním řízení bezezbytku respektováno, a navíc stanoveno výlučně ve prospěch obviněného k dřívějšímu datu, než sám požadoval, ačkoli vzhledem k věku a potřebám nezletilé (v posuzované době ve věku 12 až 15 let) se jednalo o částku ryze symbolickou a v zásadě toliko vyjadřující, že zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 95 zákona č. 94/1963 Sb., zvláště jedná-li se o nezletilé dítě, se nelze bez dalšího zprostit, a to dokonce ani v případě, že obviněný je příjemcem invalidního důchodu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12). Ze všech těchto důvodů soudy nepochybily, pokud čin, který je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako úmyslný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.34. K jinak správným závěrům soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen pro úplnost považuje za významné zmínit, že ze všech výše uvedených skutečností plyne, že soudy v daném případě nepřistupovaly k posouzení jak objektivní stránky uvedeného přečinu, tak ani k subjektivním znakům formalisticky, ale naopak při vědomí toho, že přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit, přičemž zohlednily individuální a konkrétní podmínky zejména na straně obviněného. Oba soudy pak dostály zejména své povinnosti posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl obviněný schopen platit výživné. Vzhledem k tomu, že obviněný byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez zaměstnání, správně shledaly, že nebyl zcela bez příjmů, a dostatečně prokázaly, že jeho příjem nahrazovaly, byť v míře nezbytně nutné, sociální dávky (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/02). Soudy také pečlivě mapovaly celé období, po které obviněný svou vyživovací povinnost neplnil, a to ve všech nabízejících se souvislostech, tzn. jak s ohledem na jeho zdravotní stav a výši dávek, jež pobíral, tak i vzhledem k jeho objektivním možnostem přičinit se o lepší majetkové poměry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91, uveřejněný pod č. 22/1992 Sb. rozh. tr.). 35. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1233.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4617.2014.1 Číslo: 37/2017 Právní věta: Promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. se s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle § 106 obč. zák., zatímco promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění v jeho rámci se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí ustanovením § 101 obč. zák. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 27.01.2016 Spisová značka: 25 Cdo 4617/2014 Číslo rozhodnutí: 37 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada za ztrátu na výdělku, Promlčení Předpisy: § 101 obč. zák. § 106 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 44 Co 44/2013, v potvrzujícím výroku I. o zamítnutí žaloby ohledně částky 497 155 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 7 C 298/2006, ve výroku III., jímž byla žaloba ohledně částky 497 155 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zamítnuta, a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 7 C 298/2006-460, po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby po plnění vedlejšího účastníka na jednotlivé nároky žalobce na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a úroků z prodlení (výrok I.) zamítl žalobu na zaplacení částek 78 600 Kč a 15 720 Kč na bolestném, částky 55 321 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 37 632,40 Kč na náhradě věcné škody, 233 320 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a částek 1 055 731 Kč, 605 124 Kč a 128 498,20 Kč na náhradě za ztrátu navýdělku po skončení pracovní neschopnosti (výrok III.); ohledně úroku z prodlení zčásti řízení zastavil (výrok II.) a zčásti žalobu zamítl (výrok IV.); žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě věcné škody 112 897,10 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 15. 1. 2005 do 31. 12. 2005 částku 210 939 Kč a za období od 1. 1. 2006 do 30. 10. 2006 částku 174 555 Kč, na náhradě bolestného částku 47 160 Kč a úrok z prodlení (výrok V., VI., VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výroky VIII. až X.). Vzhledem k tomu, že v této věci bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 5. 2011, č. j. 7 C 298/2006-264, že nárok žalobce je dán co do základu a výše 75 %, soud žalobci přiznal v odpovídajícím rozsahu náhradu bolestného, nákladů spojených s léčením a ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 15. 1. 2005 do 30. 10. 2006 a žalobu ve zbývajícím rozsahu 25 % zamítnul a dále z důvodu promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. zamítnul žalobu ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 11. 2006. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud dovodil, že celý nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 11. 2006 do 31. 12. 2010 je podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť byl uplatněn až po uplynutí subjektivní promlčecí doby. 2. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 44 Co 44/2013-508, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. ohledně bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku po jejím skončení co do částky 497 155 Kč; ve výrocích ohledně úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil; v zamítavém výroku (výrok III.) co do částek 558 576 Kč a 605 124 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ve výroku II., IV. a dále v nákladových výrocích a ve výroku o soudním poplatku (výroky VIII., IX. a X.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo-li mezitímním rozsudkem rozhodnuto o základu uplatněných nároků tak, že jejich základ je dán, nelze tuto otázku u nároků uplatněných před jeho vydáním řešit v konečném rozhodnutí jinak. Nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 605 124 Kč za dobu od 1. 11. 2006 do 13. 12. 2008 a ve výši 558 576 Kč za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 byly v řízení uplatněny před vydáním mezitímního rozsudku ze dne 25. 5. 2011, námitka promlčení byla vznesena 25. 6. 2012, tedy až po jeho vydání, takže s ohledem na pravomocný mezitímní rozsudek nelze tyto uplatněné nároky označit za promlčené, zatímco následné rozšíření nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 na částku celkem 1 055 731 Kč bylo provedeno až podáním ze dne 20. 10. 2011, takže nárok v částce 497 155 Kč (rozdíl mezi částkou 1 055 731 Kč a 558 576 Kč) za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 je promlčen, neboť byl uplatněn až po uplynutí promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, a to do výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 497 155 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Namítá nesprávné právní posouzení otázky promlčení tohoto nároku s tím, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně určil počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku ve výši 497 155 Kč a nerespektoval účinky mezitímního rozsudku. S poukazem na judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 401/2005, 21 Cdo 3401/2006, 25 Cdo 5381/2008 a 1 Cz 2/88, dovozuje, že o rozsahu své ztráty na výdělku za uvedené období se dozvěděl až poté, co 5. 12. 2009 bylo vydáno rozhodnutí ČSSZ o jeho invalidnímdůchodu pro rok 2010, a to v nezměněné výši jako v předchozím roce 2009, z čehož pak zjistil, že mu v roce 2010 vznikla ztráta na výdělku ve výši 532 265 Kč. Pro počátek běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. považuje proto za rozhodné datum 5. 12. 2009, kdy se dozvěděl o rozsahu své ztráty na výdělku, nikoliv odvolacím soudem stanovené datum 15. 1. 2005. Od 5. 12. 2009 do doby, než tento nárok uplatnil u soudu (20. 10. 2011), promlčecí doba ještě neuplynula. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, podle něhož po vynesení mezitímního rozhodnutí lze řešit již jen výši nároku, a dovozuje, že pokud při jednání 30. 3. 2011 uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 a soud posléze toto rozšíření žaloby připustil, vztahují se účinky mezitímního rozsudku následně vydaného dne 25. 5. 2011 i na tento nárok, a to ve výši, jak byla upřesněna podáním ze dne 20. 10. 2011, a nelze jej tedy v částce 497 155 Kč označit za promlčený. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 ve výši 497 155 Kč s příslušenstvím, popř. aby v odpovídajícím rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem, okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o příjmu po poškození, nastal okamžikem doručení rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, a nikoliv oznámením o změně výše výměry důchodu. Navíc v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 nedošlo ke změně výše invalidního důchodu oproti předchozímu období a v době vydání mezitímního rozsudku nebyl tento nárok předmětem řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, které bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na níž závisí napadené rozhodnutí a která nebyla odvolacím soudem správně posouzena. IV. Důvodnost dovolání 6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 7. S ohledem na ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se promlčení v dané věci posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle ustanovení § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. úroky a opětující se plnění se promlčují po třech letech; jde- li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu. 8. Při škodě na zdraví se poškozenému – kromě jiného – nahrazují formou peněžitého důchodu ztráty na výdělku vznikající mu v souvislosti se ztrátou či snížením jeho pracovní schopnosti vlivem újmy na zdraví. Obecně platí, že subjektivní promlčecí doba dle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu ztráty na výdělku začíná běžet ode dne, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody, kdo za ni odpovídá, a orientačně (přibližně) i její rozsah (aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích); není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, postačuje, aby mu byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011, a rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445). 9. Jak vyplývá z konstantní judikatury, poškozený, který v důsledku škody na zdraví pobírá invalidní důchod, se o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 447 obč. zák.), umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu, dozví poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a on se o něm dozvěděl (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88). Nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněný pod č. 36/2007 Sb. rozh. obč.). 10. V tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), jedná se i v otázce promlčení o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, rozsudek se však nemůže vztahovat na jiné nároky než na ty, které byly před jeho vydáním uplatněny a byly předmětem řízení. Byla-li uplatněna pouze část nároku či pohledávky, bylo mezitímním rozsudkem rozhodnuto pouze o promlčení této části a rozsudek se nevztahuje na nároky z hlediska příp. budoucího rozšíření žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006). 11. Uvedené právní závěry odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval a v tomto směru se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Přesto po právní stránce pochybil tím, že otázku promlčení částky 497.155,- Kč požadované na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 správně neposoudil. Ustanovení § 106 obč. zák., jež aplikoval, se totiž uplatní pro posouzení promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 447 obč. zák.) při jeho vzniku, a platí pro něj, že pokud vznikl tento nárok, jenž je jedním z dílčích nároků na náhradu škody na zdraví, a nebyl uplatněn včas – v subjektivní promlčecí době, jež běží ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, promlčí se tento nárok jako celek. V daném případě nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl 15. 1. 2005 po ukončení jeho pracovní neschopnosti a k jeho promlčení nedošlo. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu i ze skutkových zjištěnísoudů nižších stupňů, žalobce dne 23. 10. 2006 uplatnil žalobou u soudu svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 15. 1. 2005 do 31. 10. 2006, žalobu dne 14. 4. 2009 rozšířil o nárok za období od 1. 11. 2006 do 13. 12. 2008 a dne 30. 3. 2011 žalobu rozšířil o nárok za další období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 ve výši 558 576 Kč. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 5. 2011 pak bylo rozhodnuto o opodstatněnosti základu nároku žalobce v rozsahu 75 %. Žalobce poté podáním ze dne 20. 10. 2011 rozšířil žalobu ohledně náhrady za ztrátu na výdělku za totéž období (1. 1. 2009 až 31. 12. 2010) na částku celkem 1 055 731 Kč, tedy o částku 497 155 Kč. Ve vztahu k této částce by se mohla uplatnit vznesená námitka promlčení, neboť v tomto rozsahu byla žaloba rozšířena až po vydání mezitímního rozsudku, takže účinky pravomocného rozsudku o základu nároku se na ni nevztahují. 12. Stejně jako všechny ostatní nároky z titulu náhrady škody se podle § 106 obč. zák. promlčuje i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, a to nárok jako takový, tedy jako celek. Je ovšem třeba rozlišovat mezi promlčením samotného nároku na náhradu podle § 447 obč. zák. s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci. Počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody podle § 106 obč. zák. se neváže k datu splatnosti, jak je tomu u počátku obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák., ale k jiné skutečnosti. 13. Vzhledem k tomu, že podle ust. § 445 obč. zák. ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem, který lze přiznat jako tzv. rentu do budoucna, jedná se o opětující se plnění, pro něž stejně jako pro jiná obdobná plnění (úroky z prodlení, poplatek z prodlení, výživné a další) je charakteristické, že dávky mají být vypláceny v určité době i v budoucnu po rozhodnutí soudu, aniž by musely nastat další právní skutečnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák. je poskytovaná ve formě důchodu a zpravidla se vyplácí měsíčně. Promlčení nároků na jednotlivá měsíčně se opětující plnění vyplývající z tohoto nároku se však neposuzuje podle § 106 obč. zák., nýbrž vzhledem k § 110 odst. 3 obč. zák. podle obecného ust. § 101 obč. zák., jež stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. 14. Jak vyplývá ze shora uvedeného, právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení promlčení nároku poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku, není správný. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 15. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

decision_1234.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5502.2015.1 Číslo: 15/2017 Právní věta: Místně příslušným soudem v řízení o odložení zrušení spoluvlastnictví k nemovité věci podle § 1155 odst. 1 o. z. je podle § 88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se nemovitá věc nachází. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.01.2016 Spisová značka: 22 Cdo 5502/2015 Číslo rozhodnutí: 15 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Příslušnost soudu místní Předpisy: § 1155 odst. 1 o. z. § 88 písm. b) o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 24 Co 165/2015. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal žalobou doručenou Okresnímu soudu v Hradci Králové vydání rozhodnutí, kterým by bylo o dva roky odloženo zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem v katastrálním území S., vedeným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště T. Zrušení podílového spoluvlastnictví se domáhá žalovaná vůči žalobci v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 105/2012. 2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 2. 2015, č. j. 15 C 298/2014-31, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Trutnově jako soudu místně příslušnému. Dovodil, že je dána místní příslušnost podle § 88 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a že ze žaloby i z výpisů z katastru nemovitostí je zřejmé, že se všechny předmětné nemovitosti nacházejí v obci S., tedy v obvodu Okresního soudu v Trutnově. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 4. 2015, č. j. 24 Co163/2015-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci je dána výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. b) o. s. ř., neboť žaloba na odklad zrušení spoluvlastnictví se bezprostředně týká spoluvlastnického práva každého z účastníků ke společným nemovitostem. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že otázka místní příslušnosti soudu k projednání žaloby na odklad zrušení spoluvlastnictví dosud nebyla soudní praxí vyřešena. Podle jeho názoru je ve věci dána obecná místní příslušnost soudu podle § 85 o. s. ř. a není důvod k tomu, aby namísto obecného soudu projednával žalobu o odkladu zrušení spoluvlastnictví soud podle polohy nemovitostí. Uvedl, „že v řízení o odkladu zrušení spoluvlastnictví nejde primárně o to, co je předmětem spoluvlastnictví (tj. zda je jím věc nemovitá nebo movitá), ale o vzájemné vztahy spoluvlastníků, resp. zda existuje riziko ztráty nebo vážného ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a tedy jsou splněny předpoklady k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto o odkladu zrušení spoluvlastnictví, a tím současně prodlouženo trvání spoluvlastnictví.“ 5. Žalovaná s argumenty žalovaného nesouhlasí a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 6. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 7. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 4. 2015, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soudpřihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka místní příslušnosti v řízení o odkladu zrušení spoluvlastnictví), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 12. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. Podle § 85 o. s. ř. odst. 1, nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Podle § 88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a). 13. Výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v ustanovení § 88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí. 14. Podle § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nesmí spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. 15. Podle důvodové zprávy je logickým důsledkem tohoto pravidla jeho doplnění o soudní ochranu spoluvlastníků, kteří mají proti zrušení spoluvlastnictví zásadní námitky. 16. Podle § 1155 odst. 1 o. z. na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má- li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. 17. Smyslem shora uvedeného ustanovení je umožnit soudu, aby v taxativně vymezených případech dovolil časově omezené prodloužení existence spoluvlastnictví, které by jinak mohlo být k návrhu kteréhokoliv spoluvlastníka zrušeno. V řízení se tedy bude soud především zabývat námitkami, které mohou nebo nemohou vést k odkladu zrušení spoluvlastnictví, a které by mohly být uplatněny i jako procesní obrana proti žalobě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. 18. V dané věci byla u obecného soudu podána žaloba o odklad zrušení spoluvlastnictví, kterého se již žalovaná domáhá vůči žalobci v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově. Protože soud bude v řízení o této žalobě posuzovat, v čem bude (nebo naopak nebude) spatřovat důvody pro odložení zrušení spoluvlastnictví, tedy posuzovat samu podstatu právního vztahu, kterým je spoluvlastnické právo k společné nemovitosti, je výlučně místně příslušným soudem v takovém řízení ve smysluustanovení § 88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází. 19. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1235.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3681.2014.1 Číslo: 14/2017 Právní věta: S účinností od 1. 1. 2014 soud rozhoduje o návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady řízení podle § 11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a to i v řízeních zahájených před uvedeným datem. Umožňuje-li právo cizího státu uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení zahraničním žalobcům, aniž složení jistoty vylučuje pro případ materiální vzájemnosti [tedy aniž obsahuje ustanovení obdobné § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém], nelze z pouhé skutečnosti, že není známo, zda soudy tohoto státu od státních občanů České republiky či od českých právnických osob složení jistoty požadují, usuzovat na splnění podmínky materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.01.2016 Spisová značka: 29 Cdo 3681/2014 Číslo rozhodnutí: 14 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Cizinci, Jistota Předpisy: § 11 předpisu č. 91/2012Sb. § 123 odst. 2 předpisu č. 91/2012Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 10/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 21 C 335/2013-127, Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrh žalovaného, aby žalobci byla uložena povinnost složit jistotu za náklady řízení podle § 51 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. 2. Vyšel přitom z prohlášení L. A. P., notářky a právní zástupkyně se sídlem S., podle kterého seychelský soud sice může uložit žalobci, který není seychelským rezidentem, povinnost složit zálohu na soudní poplatky a náklady řízení, navrhne-li to žalovaný a jsou-li pro to dobré důvody, nicméně podle znalostí notářky seychelské soudy v civilních sporech, kde žalobce je z České republiky ažalovaný ze Seychel, obvykle zálohu na soudní poplatky a náklady řízení od žalobce nepožadují. 3. Soud prvního stupně na tomto základě dovodil, že uložení povinnosti složit jistotu podle § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. brání ustanovení § 51 odst. 2 písm. b) téhož zákona. 4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost složit jistotu za náklady řízení ve výši 230 000 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 3. 5. Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že není splněn žádný z důvodů, pro které nelze žalobci uložit povinnost složit jistotu za náklady (§ 51 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.), a to ani důvod vymezený v § 51 odst. 2 písm. b) téhož zákona. 6. Odvolací soud vyšel ze sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 10. 2012, podle kterého seychelský soud může uložit straně řízení, která není rezidentem v Seychelské republice, jistotu za náklady řízení, a této možnosti reálně využívá. To plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu Seychelské republiky ve věci De Riedmatten v. Maurel (Civil Side No 6, 2000) [2005] SCSC 12 (6.10.2005). Podle sdělení ministerstva spravedlnosti není materiální vzájemnost se Seychelskou republikou potvrzena. 7. Sdělení ministerstva spravedlnosti a rozhodnutí Nejvyššího soudu Seychelské republiky má podle odvolacího soudu „vyšší vypovídací hodnotu“ než prohlášení notářky L. A. P. Za této situace nelze dovodit materiální vzájemnost se Seychelskou republikou. Uložení povinnosti složit jistotu za náklady tudíž nebrání ani § 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. 9. Dovolatel předně odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval nesprávný právní předpis (§ 51 zákona č. 97/1963 Sb.). Podle § 123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „z. m. p. s.“), měl totiž o návrhu žalovaného na složení jistoty rozhodovat podle § 11 z. m. p. s. Navíc dovolatele v rozporu s naposledy označeným ustanovením nepoučil o důsledcích nesložení jistoty. 10. Odvolací soud současně nesprávně vyložil i jím aplikovaný právní předpis [§ 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb.], když v něm použitý pojem „československý občan“ vyložil jako „cizinec“. Jen tak totiž mohl z rozhodnutí Nejvyššího soudu Seychelské republiky o uložení povinnosti složit jistotu žalobci – občanovi Švýcarské konfederace – dovodit, že není dána materiální vzájemnost ani vůči občanům České republiky. 11. V této souvislosti dovolatel uvádí, že český soud by mohl uložit povinnost složit jistotu žalobci tehdy, bylo-li by prokázáno, že v domovském státu žalobce složení jistoty po českém občanovi skutečně požadují; to však prokázáno nebylo. Naopak povinnost složit jistotu by nemohla být uložena tehdy, bylo-li by v řízení prokázáno, že seychelský soud o uložení jistoty českému občanovi rozhodoval a povinnost složit jistotu mu neuložil. Otázkou zůstává, jak má český soud rozhodnout v situaci, kdy není známo (prokázáno), zda vůbec seychelský soud o uložení povinnosti složit jistotu českému občanovi rozhodoval. Dovolatel dovozuje, že za této situace by český soud povinnost složit jistotu na náklady řízení seychelskému žalobci uložit neměl; jistotu lze uložit jen tehdy, je-liprokázáno, že ve státě, jehož je žalobce příslušníkem, se v obdobných případech od českého občana jistota žádá. 12. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázek v něm otevřených, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených. IV. Důvodnost dovolání 1) K výkladu § 123 odst. 2 z. m. p. s. 14. Podle § 123 odst. 2 z. m. p. s. pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon. 15. Neurčují-li přechodná ustanovení nového procesního předpisu jinak, platí, že nové procesní právo (resp. změny procesního práva) se použije i v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti. Jinými slovy, v procesním právu se zásadně prosazuje princip tzv. nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1756/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod č. 94, a veřejnosti dále dostupného – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách dovolacího soudu, a v něm citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb., či dovolatelem přiléhavě citované usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). 16. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, upravuje (mimo jiné) i pravidla mezinárodního práva procesního. Ustanovení § 123 odst. 2 z. m. p. s. přitom určuje, že se v řízeních zahájených přede dnem jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014) použijí toliko ustanovení dosavadních právních předpisů (tj. zejména zákona č. 97/1963 Sb.) o pravomoci českých soudů a dále ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ustanovení dosavadních právních předpisů upravující podmínky pro jejich uznání a výkon. 17. Z řečeného se podává, že ostatní ustanovení mezinárodního práva procesního (neupravující výše uvedené otázky), obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se použijí i v řízeních zahájených před 1. lednem 2014. Rozhodoval-li tudíž odvolací soud o návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady řízení po uvedeném datu, měl postupovat podle § 11 z. m. p. s. (v literatuře shodně BŘÍZA, P. In: BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. : Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 712). 18. Nicméně jelikož jsou pravidla formulovaná v § 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb. a v § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s. obsahově shodná, nevedla chybná aplikace § 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb. k nesprávnému rozhodnutí ve věci. 2) K výkladu § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s.19. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. cizinci, který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh odpůrce, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení s tím, že nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude proti vůli odpůrce v řízení pokračovat a řízení zastaví. Podle § 51 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb. jistotu nelze uložit, jestliže ve státě, jehož je navrhovatel příslušníkem, se v podobných případech od československého občana jistota nežádá. Podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit. Podle § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s. složení jistoty nelze uložit, jestliže ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá. Podle § 13 téhož zákona ministerstvo spravedlnosti poskytne soudu na jeho žádost sdělení o vzájemnosti ze strany cizího státu. 20. Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod č. 83, či v literatuře HORÁK, P.,BŘICHÁČEK, T. In: BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. : Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 85). 21. Jistotu nelze uložit žalobcům (navrhovatelům) vypočteným v § 11 odst. 3 z. m. p. s. (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1088/2010), a dále při naplnění některého z důvodů uvedených v § 11 odst. 2 z. m. p. s. Jedním z těchto důvodů je i splnění podmínky tzv. materiální vzájemnosti; nepožadují-li soudy určitého státu v podobných případech složení jistoty na náklady řízení od občanů České republiky (resp. od českých právnických osob), nelze uložit složení jistoty ani občanovi (právnické osobě z) tohoto státu. 22. Jak dovolatel poměrně přiléhavě vystihuje, podmínka vzájemnosti nebude beze sporu naplněna, bude-li prokázáno, že soudy určitého státu v podobných případech od občanů České republiky (českých právnických osob) požadují složení jistoty na náklady řízení. Stejně tak lze dovolateli přisvědčit, že bude-li prokázáno, že soudy určitého státu nevyhovují návrhům žalovaných na složení jistoty na náklady řízení vůči českým občanům (českým právnickým osobám), bude zpravidla podmínka vzájemnosti splněna a občanovi (či právnické osobě z) takového státu nebude možné uložit složení jistoty podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. 23. V situaci, kdy právo určitého státu umožňuje uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení zahraničním žalobcům, aniž složení jistoty vylučuje pro případ materiální vzájemnosti [tedy aniž obsahuje ustanovení obdobné § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s.] a aniž je známo, zda (a pokud ano, s jakým výsledkem) některý soud dotčeného státu o uložení takové povinnosti českému občanovi (české právnické osobě) rozhodoval, však bez dalšího nelze mít za to (jak dovozuje dovolatel), že podmínka materiální vzájemnosti je splněna a občanovi (právnické osobě z) takového státu nelze uložit povinnost složit jistotu z důvodu podle § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s. Označené ustanovení totiž předpokládá, že materiální vzájemnost bude zjištěna. Nelze-li učinit závěr, že se v dotčeném státě od českých žalobců složení jistoty na náklady řízení nežádá, nebrání uložení této povinnostižalobci z takového státu ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s. Jinými slovy, z pouhé skutečnosti, že není známo, zda soudy cizího státu využívají jim dané možnosti požadovat složení jistoty na náklady řízení od českých žalobců, nelze usuzovat na splnění podmínky materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b) z. m. p. s. 24. Právo Seychelské republiky podle zjištění soudů nižších stupňů umožňuje seychelským soudům, aby zahraničnímu žalobci uložily (k návrhu žalovaného a z dobrých důvodů) povinnost složit jistotu na náklady řízení. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by seychelské soudy uvedené možnosti nevyužívaly vůči českým občanům (právnickým osobám); takový závěr neplyne ani z prohlášení notářky L. A. P. (z něhož není zřejmé, zda některý seychelský soud o návrhu na složení jistoty na náklady řízení vůči českému žalobci rozhodoval). Naopak bylo zjištěno, že Nejvyšší soud Seychelské republiky této možnosti využil vůči zahraničnímu žalobci (podle dovolatele občanovi Švýcarské konfederace). Za této situace nelze uzavřít, že seychelské soudy v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistotu nežádají. 25. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy co do výsledku správné. 26. Jakkoliv lze dovolateli přisvědčit, že odvolací soud pochybil, nepoučil-li ho o důsledcích nesplnění povinnosti složit jistotu ve stanovené lhůtě, není uvedené pochybení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Absence poučení podle § 11 odst. 1 in fine z. m. p. s. totiž nepředstavuje nesprávné právní posouzení a není ani jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; řízení však nelze zastavit, dokud dovolateli nebude poučení poskytnuto. 27. Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

decision_1236.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2016, sp. zn. 25 Cdo 4709/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4709.2014.1 Číslo: 31/2017 Právní věta: Porušení povinnosti zdržet se provádění plateb z účtu, jež byla peněžnímu ústavu uložena vykonatelným předběžným opatřením, je porušením jeho právní povinnosti i v případě, že platbu z účtu provedl v rámci nařízené exekuce přikázáním pohledávky z tohoto účtu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.01.2016 Spisová značka: 25 Cdo 4709/2014 Číslo rozhodnutí: 31 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Exekuce, Náhrada škody, Předběžné opatření Předpisy: § 420 obč. zák. § 76e o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2010 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 51 Co 96/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 11. 2013, č. j. 17 C 2/2013-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140 547,90 Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 19. 1. 2010 ze svého bankovního účtu vedeného u GE Money Bank, a. s., omylem – chybou v čísle účtu – poukázal částku 320 000 Kč na účet č. 192368482/0300 vedený u žalované banky (dále jen „předmětný účet“). Následně požádal GE Money Bank, a. s., i žalovanou o vrácení této platby, poté žádal o vrácení částky i majitele účtu, avšak bezvýsledně. K návrhu žalobce Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 13. 4. 2010, č. j. 9 Nc 2550/2010-24, vydal předběžné opatření, jímž uložil majiteli účtu povinnost zdržet se nakládání se zůstatkem na předmětném účtu a žalované bance uložil povinnost zdržet se provádění plateb z předmětného účtu. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 14. 4. 2010, právní moci nabylo 12. 5. 2010. Vzhledem k tomu, že uvedený účet byl exekučně postižen, žalobce 23. 7. 2010 požádal Exekutorský úřad pro Prahu 6 o poskytnutí součinnosti a zaslal mu usnesení o nařízení předběžného opatření, exekutorský úřad mu sdělil, že vydal exekuční příkaz dne 24. 4. 2007, který postihuje předmětný účet, a že nemáv úmyslu jej rušit. Žalobce marně chtěl docílit odklad exekuce, podal též vylučovací žalobu na vyloučení částky 320 000 Kč z výkonu rozhodnutí vedeného Exekutorským úřadem pro Prahu 6, které bylo vyhověno. Po urgenci, kterou 19. 4. 2011 exekutor zaslal žalované, žalovaná 21. 4. 2011 z předmětného účtu odepsala částku 140 547,90 Kč ve prospěch exekuce vedené Exekutorským úřadem pro Prahu 6 a ve dnech 27. 2. 2013 a 19. 4. 2013 byly z účtu zaslány další částky 100 000 Kč a 48 132,92 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2012, č. j. 25 EC 1339/2010-36, byla k návrhu žalobce uložena majiteli účtu povinnost zaplatit žalobci částku 320 000 Kč, rozsudek nabyl právní moci dne 13. 6. 2012. Před 19. 1. 2010 vykazoval předmětný účet debetní zůstatek, po provedených exekucích byl dne 11. 9. 2013 zrušen s debetním zůstatkem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou právní povinnost, když nerespektovala předběžné opatření nařízené soudem, které jí bylo doručeno dne 14. 4. 2010, a v době, kdy bylo vykonatelné a pro žalovanou závazné (zaniklo dne 5. 7. 2012), vyplatila dne 21. 4. 2011 z předmětného účtu soudnímu exekutorovi na základě exekučního příkazu ze dne 24. 4. 2007 částku ve výši 140 547,90 Kč, a způsobila tak žalobci škodu. Výrokem předběžného opatření byla žalované uložena povinnost zdržet se provádění plateb z předmětného účtu, tedy jakýchkoliv plateb, a jak bylo prokázáno, prostředky na tomto účtu pocházely výlučně z platby žalobce, o čemž žalovaná věděla. Vzhledem k tomu, že povaha předběžného opatření je dočasná, soud dovodil, že se nejedná o prolomení účinků pravomocného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního příkazu, v opačném případě by byl popřen význam předběžného opatření. Protože byly splněny i další předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., soud žalobě vyhověl. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, č. j. 51 Co 96/2014-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná provedením exekuce porušila svou právní povinnost. Usnesení o předběžném opatření vydané 13. 4. 2010 bylo žalované doručeno dne 14. 4. 2010, exekuční příkaz ze dne 24. 4. 2007 jí byl doručen 3. 5. 2007 a vyrozumění o právní moci exekučního příkazu jí bylo doručeno 12. 8. 2010. Doručením exekučního příkazu nastaly účinky tzv. inhibitoria a arrestatoria, což znamená, že od toho okamžiku banka nesmí s prostředky na účtu nijak nakládat. Protože prostředky na účtu nejsou prostředky majitele účtu, ale banky, a majitel účtu má k nim pouze pohledávku vůči bance, žalobce tím, že (byť omylem) odeslal peněžní prostředky na účet jiného majitele, připsáním finanční částky na cizí účet ztratil k této finanční hodnotě jakékoliv majetkové právo, protože hodnota těchto peněz se stala majetkem banky (žalované). Navíc ve vztahu k těmto prostředkům nebylo možno se úspěšně domáhat jejich vyloučení z exekuce, i když soud vylučovací žalobě vyhověl. Odvolací soud dovodil, že předběžné opatření nemohlo mít žádný vliv na v té době existující inhibitorium a arrestatorium, bylo vydáno jako zatímní úprava v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv v rámci vedené exekuce, a nemohlo účinky inhibitoria a arrestatoria prolomit. Nelze tedy dospět k závěru, že žalovaná provedením exekuce porušila svoji právní povinnost. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, zejména otázky střetu předběžného opatření a exekučního příkazu k přikázání pohledávky z účtu u bankovního ústavu, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, příp. by měla být posouzena jinak. Dovolatel nesouhlasí s jednotlivými právními názory odvolacího soudu, především se závěrem, že se žalovaná nedopustila protiprávního jednání. Dovozuje, že po vydání předběžného opatření, které mu mělo zajistit ochranu, aby se mohl domoci svého nároku vůči majiteli účtu, byla žalovaná povinna zdržet se provádění jakýchkoliv plateb z předmětného účtu. Výklad odvolacího soudu by vedl k tomu, že žalobce ze svých prostředků uhradil dluhy majitele účtu a sám by se na něm nemohldomoci vydání bezdůvodného obohacení, a názor, že předběžné opatření nemělo na probíhající exekuci žádný vliv, by vedl k popření zásadního smyslu a účelu předběžného opatření. Podle názoru dovolatele předběžné opatření po dobu své platnosti omezuje účinky vydaného exekučního příkazu, ostatně k zajištění případných škod způsobených předběžným opatřením slouží jistota. Dále namítá, že dle tehdy platné úpravy exekučního řádu a občanského soudního řádu (§ 306 odst. 1 o. s. ř.) byla doba trvání exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu omezena na dobu 6 měsíců od doručení vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jež bylo žalované doručeno 12. 8. 2010, účinky exekučního příkazu tak skončily dne 12. 2. 2011 a k výplatě došlo na základě již neúčinného exekučního příkazu. Dovolatel poukazuje i na to, že exekutor věděl, že prostředky na účtu pocházejí z omylem zaslané platby žalobce a že tento účet byl několik předchozích let bez příchozích plateb. Závěry dosavadní judikatury ohledně povahy prostředků uložených na účtu u bankovního ústavu považuje žalobce s ohledem na změny proběhlé v právní úpravě za překonané, a poukazuje zejména na pojem platební instituce, na § 20 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, a na ust. § 267b o. s. ř. a dovozuje, že prostředky uložené na běžném účtu zůstávají v majetku majitele účtu a nepřecházejí do majetku bankovního ústavu. Nesouhlasí s tím, že se v rámci vylučovací žaloby nelze domáhat vyloučení finančních prostředků zaslaných na cizí účet, tím by nebyla zkrácena práva majitele účtu, na nějž byly omylem zaslány peněžní prostředky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo jej změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně. III. Přípustnost dovolání 4. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 18. 4. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb.). 5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání, které bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovolatelem vymezené právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání 6. Dovolací soud se neztotožňuje s právními argumenty, jimiž odvolací soud zdůvodnil svůj závěr, že žalovaná banka neporušila právní povinnost, když nerespektovala nařízené předběžné opatření a v rámci exekučního řízení odeslala z účtu finanční prostředky. 7. V době, kdy bylo žalované bance doručeno usnesení soudu o předběžném opatření, byl tento účet postižen exekučním příkazem a trvaly účinky tzv. inhibitoria a arrestatoria, tj. příkaz bance, aby nevyplácela z předmětného účtu peněžní prostředky až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, neprováděla na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládala (arrestatorium), a zákaz povinnému (tj. majiteli účtu) vybrat peněžní prostředky ze svého účtu, použít je k platbám nebo s nimi jinak nakládat (inhibitorium). Předmětným předběžným opatřením byla žalované uložena povinnost zdržet se provádění plateb z označeného účtu. Znamená to, že účinky tzv. inhibitoria a arrestatoria, tedy povinnost banky nenakládat s prostředky na účtu až do výše vymáhané pohledávky, nebyly v protikladu se zákazem, jenž byl bance uložen předběžným opatřením ohledně nakládání se zůstatkem na témže účtu. Proto okolnost, že byla vedena exekuce přikázáním pohledávky z tohoto účtu, nebránila bance splnit povinnost uloženou jí předběžným opatřením. Z hlediska nároku žalobce na náhradu škody pak není rozhodující, že prostředky na účtu jsou majetkem banky, a nikoliv majitele účtu, a že žalobce ke svým peněžním prostředkům připsaným nacizí účet ztratil jakékoliv právo. Žalobce se totiž na žalované nedomáhal, aby mu vrátila jeho peněžní prostředky omylem zaslané na cizí účet, ale uplatnil nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena porušením povinnosti žalované a jež spočívá ve ztrátě jeho možnosti účinně dosáhnout na majiteli účtu plnění z prostředků na tomto účtu uložených. Pro řešení otázky porušení právní povinnosti ze strany žalované pak nemá podstatný vliv ani argument odvolacího soudu, že nebylo možno se úspěšně domáhat vyloučení těchto prostředků z exekuce. V daném případě tento argument ztrácí svůj význam za situace, že o vylučovací žalobě bylo vydáno kladné pravomocné rozhodnutí, a dokud nebylo zrušeno nebo změněno, bylo i toto rozhodnutí závazné pro účastníky řízení i pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Ani okolnost, že předběžné opatření nebylo vydáno v exekučním řízení, ale v rámci jiného řízení, a že se jednalo jen o zatímní úpravu, není překážkou jeho závaznosti pro toho, komu jím byla uložena konkrétní povinnost. 8. Podle § 76e o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2010) výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření je závazný jen pro účastníky řízení a pro ty, kterým byla předběžným opatřením uložena povinnost, nestanoví-li zákon jinak (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 3). 9. Dočasnost předběžného opatření je jeho typickým znakem. Ukládá-li soud povinnost zdržet se určitého jednání, v daném případě zdržet se provádění plateb z účtu, má předběžné opatření podobné účinky jako odklad exekuce v exekučním řízení, což znamená, že exekuce se dočasně neprovádí a poddlužník je povinen vyčkat s výplatou prostředků z účtu až do doby, dokud účinky těchto institutů trvají. 10. Jestliže žalovaná v době, kdy jí bylo pravomocným a vykonatelným předběžným opatřením přikázáno zdržet se provádění plateb z předmětného účtu, převedla z něj část prostředků na účet exekutora v rámci exekučního řízení, porušila tím svoji právní povinnost, neboť nerespektovala soudem vydané předběžné opatření, které jí přikazovalo neprovádět žádné platby z účtu. Porušení povinnosti uložené vykonatelným usnesením o předběžném opatření považuje i zákon za porušení právní povinnosti, a jde-li o právní úkon, zákon jej stíhá absolutní neplatností (§ 76f o. s. ř.). 11. Jak vyplývá z výše uvedeného, závěr odvolacího soudu, že žalovaná neporušila svou právní povinnost, není správný. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, zrušil včetně závislých nákladových výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

decision_1237.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.134.2014.1 Číslo: 57/2017 Právní věta: Kámen padající z místa mimo komunikaci, který zasáhl a poškodil projíždějící vozidlo, není závadou ve sjízdnosti ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 26.01.2016 Spisová značka: 25 Cdo 134/2014 Číslo rozhodnutí: 57 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost za škodu vzniklou uživatelům pozemních komunikací Předpisy: § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997Sb. ve znění do 15.04.2009 § 27 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb. ve znění do 15.04.2009 § 420 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 51 Co 253/2011, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal náhrady škody, která vznikla na jeho osobním vozidle Peugeot 307, které bylo dne 29. 12. 2008 během jízdy po silnici II. třídy č. 102 v katastrálním území J. zasaženo kameny padajícími ze skalního masivu po pravé straně vozovky. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 31 C 536/2009-101, rozhodl, že „nárok žalobce je po právu“, rozhodnutí o výši nároku a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 12. 2008 bylo vozidlo žalobce jedoucí po silnici II. třídy č. 102 ve směru P. – M. zasaženo a poškozeno kameny padajícími ze skalního masivu po pravé straně vozovky. Žalobce nehodu nezavinil; byl sice dopravním značením na možnost pádu kamení na vozovku upozorněn, nehodě však nemohl nijak zabránit ani ji předvídat. Silnice byla sjízdná, kámen uvolněný z pravého svahu silničního tělesa však vytvořil závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinnémke dni dopravní nehody (dále jen „silniční zákon“), kterou řidič ani při jízdě přizpůsobené okolnostem uvedeným v § 27 odst. 1 silničního zákona nemohl předvídat. Žalovaný jako vlastník komunikace neučinil příslušná opatření k zamezení vzniku škody, čímž porušil obecnou prevenční povinnost a odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle § 415 a § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že se jednalo o bezprostředně vzniklou závadu ve sjízdnosti, žalovaný (i vedlejší účastník – správce komunikace) věděli o nevhodnosti a nedostatečnosti zábran proti padajícímu kamení, bylo tedy v mezích možností žalovaného závadu odstranit. 3. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, č. j. 51 Co 253/2011-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval dokazování a uzavřel, že pád kamení na vozovku byl náhlý, střetu se nebylo možné vyhnout, v místě nehody nebylo žádné svislé dopravní značení. Kamení náhle padající na vozovku představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 silničního zákona. Řidič (žalobce) přizpůsobil svou jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu silnice, situaci nemohl předvídat ani jí zabránit, na vzniku škody se tedy nijak nepodílel. Žalovaný jako vlastník silnice odpovídá za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti podle § 27 odst. 2 silničního zákona, když ani netvrdil žádnou skutečnost, jež by mohla zakládat liberační důvod ve smyslu uvedeného ustanovení (tj. že nebylo v mezích jeho možností závadu ve sjízdnosti odstranit). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 silničního zákona. Namítá, že padající kámen není závadou ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 silničního zákona; mohl by jí být toliko kámen na vozovce již ležící, bránící vozidlu v jízdě. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že „žalovaný vynaložení všech prostředků ke zmírnění a odstranění závady netvrdil ani neprokázal“, neboť z (žalovaným) předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že na možný výskyt závad ve sjízdnosti upozorňuje svislým dopravním značením (svislá dopravní značka A 18 „pozor padající kamení“ s dodatkovou tabulkou „5 km“) a postupným obnovováním a rozšiřování záchytných plůtků omezuje vznik nebezpečí; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká pochybení při provádění a hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů dle dovolatele pochybily, když se nezabývaly otázkou spoluzavinění žalobce, přestože v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako řidič porušil povinnost přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky a dalším okolnostem tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, čímž přímo zavinil vznik škody. Dále upozorňuje na porušení zásady koncentrace řízení, když žalobce předkládal důkazy po skončení prvního jednání ve věci (9. 9. 2010). Dovolatel označuje důkazy k prokázání svých tvrzení a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření zcela ztotožňuje a argumentací obsaženou v dovolání žalovaného. Soudy obou stupňů zatížily řízení závažnými procesními vadami, nesprávně aplikovaly právní normy, dostatečně neobjasnily skutkový stav, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 30. 3. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplnění podanému po uplynutí zákonné dovolací lhůty však nelze přihlížet), účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolatel jednal pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda kámen, který spadl ze skalního masivu přiléhajícího ke komunikaci a poškodil vozidlo jedoucí po komunikaci je závadou ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 silničního zákona, která nebyla na daném skutkovém základě dovolacím soudem řešena. 7. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11). IV. Důvodnost dovolání 8. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. 9. Podle § 27 silničního zákona uživatelé dálnice, silnice nebo místní komunikace nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (odst. 1). Vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit (odst. 2). 10. Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravě technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 3 stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím. Podle odstavce 6 závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5 jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky. 11. Zásadně je třeba vycházet z toho, že objektivní odpovědnost správce komunikace za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle silničního zákona je spojována s takovým stavem na vozovce, kdy významná změna (zhoršení) sjízdnosti komunikace, která je sice odstranitelná běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stavkomunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně reagovat při řízení tak, aby závada neovlivnila jeho jízdu, a nevznikla tím škoda. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí především na zjištění stavu vozovky v době a v místě nehody a na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2751, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, publikovaný v Souboru pod C 4475). 12. Závěr odvolacího soudu, že kamení náhle padající ze skalního masivu přilehlého k silnici a zasahující jedoucí vozidlo za situace, kdy řidič ani při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu silnice nemohl pád kamení na své vozidlo předvídat nebo na něj účinně reagovat, představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 silničního zákona, neodpovídá doslovnému znění zákona a nelze jej dovodit ani výkladem respektujícím smysl zákonné úpravy. Kámen padající z místa mimo komunikaci, který poškodí vozidlo (a může jej poškodit bez ohledu na to, zda vozidlo jede či stojí), nijak nesouvisí se stavebním nebo dopravně technickým stavem pozemní komunikace a nelze jej označit za závadu ve sjízdnosti, jež by byla příčinou škody vzniklé na vozidle. 13. Námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav spočívající v tvrzení, že žalobce porušil povinnosti řidiče, stejně jako námitky vytýkající odvolacímu soudu pochybení při hodnocení provedených důkazů, jakož i dovolatelem namítaná vada řízení spočívající v porušení zásady koncentrace řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz § 237 odst. 3 o. s. ř.), a proto se jimi dovolací soud nezabýval. 14. Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 15. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. Na odvolacím soudu bude, aby posoudil odpovědnost žalovaného za škodu z hlediska ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

decision_1238.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.01.2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2179.2013.1 Číslo: 20/2017 Právní věta: 1. Jestliže Ministerstvo kultury nevydalo oprávnění ve smyslu § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. v tam stanovené lhůtě a svým dalším postupem vyvolalo pochybnosti o tom, která práva vykonávaná hromadným správcem podle zákona č. 237/1995 Sb. a v jakém rozsahu mohou být tímto správcem vykonávána i podle zákona č. 121/2000 Sb., nelze bez dalšího uzavřít, že příčinou vzniku ušlého zisku v důsledku nevykonávání daných práv podle zákona č. 121/2000 Sb. je rozhodnutí hromadného správce tato práva nevykonávat. 2. Je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 20.01.2016 Spisová značka: 30 Cdo 2179/2013 Číslo rozhodnutí: 20 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Autorské právo, Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 96 odst. 1 předpisu č. 121/2000Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 13 Co 591/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 30 C 37/2004, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou dne 27. 2. 2004 se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 77 548 833 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupužalované, která jí měla vzniknout tím, že tato v zákonné lhůtě nevydala správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001 až 2003 vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele. 2. Poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1821/2007, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 299/2006-97, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2006, č. j. 30 C 37/2004-64, vydal Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně ve věci nový rozsudek ze dne 7. 7. 2011, č. j. 30 C 37/2004-252, kterým žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 895 125 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl o tom, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. 3. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně byla rozhodnutím Ministerstva kultury (dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 7. 1997 pověřena výkonem hromadné správy práv k dílům oboru výtvarného. Podle uvedeného oprávnění vykonávala žalobkyně hromadnou správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v § 2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zák. č. 237/1995 Sb.“). V souvislosti s přijetím citovaného autorského zákona byl upraven institut kolektivní správy (§§ 95 až 104 autorského zákona) a včleněné přechodné ustanovení § 106 odst. 7 autorského zákona stanovilo, že „oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobám do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona oprávnění nová“. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 11. 6. 2001, č. j. 16205/2000, udělilo žalobkyni oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky audiovizuálních děl. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2001, č. j. 12317/2001, pak vydalo předběžné opatření spočívající v zákazu disponování s veškerými peněžními prostředky včetně příslušenství. Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2002, č. j. 12317/1/2001, odňalo ministerstvo oprávnění žalobkyně ze dne 9. 7. 1997 k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky audiovizuálních děl a rozhodnutím ze dne 10. 7. 2002, č. j. 380/2/2001, svěřilo její výkon kolektivnímu správci D., který v roce 2003 všechny adresné i neadresné odměny za období let 2001 až 2003 mezi výtvarníky audiovizuálních děl rozúčtoval. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, vyslovil, že ministerstvo svým postupem, kdy nerespektovalo § 106 odst. 7 autorského zákona a nevydalo tam předpokládané rozhodnutí ve lhůtě 90 dnů od nabytí účinnosti autorského zákona, porušilo základní právo žalobkyně chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Teprve dne 15. 1. 2004 ministr kultury vydal rozhodnutí č. j. 7751/1/2003, v němž žalobkyni k výkonu kolektivní správy udělil jen jedno právo. Ostatní práva, která žalobkyně vykonávala dle oprávnění z roku 1997, žalobkyni nebyla udělena. Žalobkyně v letech 1998 až 2000 žádné odměny nositelům kolektivně spravovaných práv nevyplácela a od roku 1998 hospodařila se zápornou hodnotou. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že ministerstvo mělo obsah a rozsah oprávnění k výkonu hromadné správy podle dosavadních předpisů uvést do souladu s autorským zákonem a vydat žalobkyni do 90 dnů od nabytí účinnosti autorského zákona (do 28. 2. 2001) oprávnění nové. Oprávnění žalobkyně žalovaná plně uvedla do souladu s autorským zákonem až rozhodnutím ze dne 5. 8. 2009, č. j. MK 4365/2009 OAP, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2009. Tímto postupem žalovaná naplnila dikci ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a ozměně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a dopustila se nesprávného úředního postupu, neboť porušila svou povinnost vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě. Tento nesprávný úřední postup však podle soudu prvního stupně není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která měla žalobkyni vzniknout v rozhodném období. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 OdpŠk jsou nesprávný úřední postup, škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Žalobkyně neprokázala, že by jí bylo znemožněno vybírat všechny odměny v důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu žalované, naopak bylo prokázáno, že odměny vybírala prostřednictvím jiných kolektivních správců, s nimiž za účelem této správy uzavřela smlouvy, jinak byla zcela nečinná. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl. 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a konstatoval, že jednání žalované lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, pokud se dopustila nečinnosti, když nezahájila řízení a nevydala rozhodnutí v souladu s pravidly předepsanými právními normami pro počínání žalované jako státního orgánu při jeho činnosti. Tímto postupem, tedy nečinností tam, kde měla jednat, žalovaná podle výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, porušila právo žalobkyně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nicméně odvolací soud dodal, že oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv udělená podle dosavadních předpisů uplynutím 90denní lhůty uvedené v § 106 odst. 7 větě druhé autorského zákona nezanikla, ale jejich platnost a účinnost skončila až vydáním oprávnění souladných s novou právní úpravou, a to bez ohledu na to, kdy se tak stalo. Zesouladněná oprávnění vydaná podle § 106 odst. 7 autorského zákona tudíž dle odvolacího soudu nemají konstitutivní charakter. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované uvedené v § 106 odst. 7 autorského zákona a tím, že v rozhodném období nevykonávala řádně kolektivní správu autorských práv, tj. řádně nevybírala a nerozúčtovala autorské odměny, je tedy podle odvolacího soudu správný a s tímto se ztotožnil. Odvolací soud taktéž vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, pokud dovodil, že žalobkyni v důsledku počínání žalované žádná škoda ve formě ušlého zisku nevznikla. Žalobkyně neprokázala takový pravidelný běh věcí, který by odůvodňoval reálný předpoklad zisku ve výši sporné částky, když pro existenci ušlého zisku je rozhodující stav předcházející škodné události, kdy žalobkyně žádného zisku nedosahovala. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uvedl, že odměny rozdělené prostřednictvím jiných kolektivních správců žalobkyně do výpočtu ušlého zisku nezapočítala, a tudíž nemohly být předmětem tohoto řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Žalobkyně se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a v dovolání vymezuje dvě otázky zásadního právního významu. Prvou žalobkyně spatřuje v tom, zda pro určení výše ušlého zisku je rozhodující skutkový stav předcházející vzniku škody. Žalobkyně namítá, že takový výrok nemůže platit absolutně, a to zejména v případě, kdy daný orgán činnost směřující k dosažení zisku v předchozím období nevykonával. Druhá otázka zásadního právního významu se týká toho, zda organizace dříve pověřená výkonem hromadné správy dle zákona č. 237/1995 Sb. může vybírat autorské odměny příslušející za výkon práv za platnosti nového autorského zákona i přesto, že takové organizaci nebylo vydáno oprávnění ve smyslu § 106 odst. 7 autorského zákona, když tento zavedl novou koncepci autorského práva a institutu kolektivní správy, novou terminologii i obsah pojmů, nový katalog práv včetně jejich nového pojmového obsahu a výkonu (§ 96 – práva povinně kolektivně spravovaná, § 101 odst. 9 – rozšířené účinky hromadných smluv), a to za situace, kdyněkterá práva obsažená v dřívějších právních předpisech (zákon č. 35/1965 Sb., zákon č. 237/1995 Sb.) zanikla ex lege nově přijatým autorským zákonem. Právní závěr o možnosti výkonu kolektivní správy práv dle autorského zákona na základě uděleného oprávnění k výkonu hromadné správy práv žalobkyně rozporuje a uvádí, že nemohla bez vydání nového oprávnění kolektivní správu vykonávat, neboť nebyl zřejmý rozsah původního oprávnění k výkonu hromadné správy dle zákona č. 237/1995 Sb. ve vazbě na novou právní úpravu autorského zákona a s odkazem na rozhodnutí ministra ze dne 15. 1. 2004 dodává, že je počítáno se zánikem ostatních práv ze zákona. Žalobkyně, vědoma si úlohy kasačního soudu, rovněž napadá skutečnost, že výrokem II soudu prvního stupně byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, neboť má za to, že byla porušena konkrétní ustanovení zákona o jednání před soudem ze strany žalované, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila ve svém podání ze dne 30. 5. 2013, kde uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jakož i s argumentací, kterou odvolací soud uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. III. Přípustnost dovolání 8. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 11. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). 9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). 12. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. 13. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda, a případně v jakém rozsahu, mohla žalobkyně vykonávat hromadnou správu autorských práv, kterou byla pověřena v režimu zák. č. 237/1995 Sb., poté, co nabyl účinnosti autorský zákon a uplynula lhůta stanovená ministerstvu v jeho § 106 odst. 7, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání14. Podle § 2 odst. 1 zák. č 237/1995 Sb. se hromadná správa vykonávala v těchto oblastech a) veřejné provozování děl fyzickými osobami nebo prostřednictvím technických zařízení, b) veřejný přednes zvukových, obrazových nebo zvukově obrazových záznamů a snímků pomocí technického zařízení sloužícího k mechanickému přednesu nebo předvedení jejich obsahu, c) vysílání děl, zaznamenaných výkonů výkonných umělců a zvukových, obrazových nebo zvukově obrazových záznamů či snímků rozhlasem, televizí nebo jejich šíření jinými technickými prostředky, d) veřejný přednes či předvádění děl již vysílaných rozhlasem či televizí, e) pronájem, půjčování nebo jiné veřejné zpřístupňování rozmnoženin děl, popřípadě rozmnoženin záznamu jejich provedení výkonnými umělci, s výjimkou děl umění architektonického, děl umění užitého a děl poskytovaných za účelem realizace smluvně sjednaného oprávnění vyplývajícího z práva autorského, f) pořizování zvukových, obrazových či zvukově obrazových záznamů pro vlastní osobní potřebu přenesením jejich obsahu na nenahrané nosiče takových záznamů (§ 13 odst. 2 a 3 autorského zákona), g) pořizování rozmnoženin podle § 15 odst. 2 písm. a) autorského zákona pomocí reprografických (kopírovacích) zařízení prostřednictvím třetích osob, h) finanční vypořádání autorů při dalším prodeji originálů jejich děl (§ 31 autorského zákona), i) veřejné vystavování děl, pořizování jejich rozmnoženin a další veřejné využívání těchto děl nebo jejich rozmnoženin. 15. Podle § 96 odst. 1 autorského zákona v původním znění, který s účinností od 1. 12. 2000 nahradil zák. č. 237/1995 Sb., povinně kolektivně spravovanými právy jsou a) právo na odměnu za [1] užití uměleckého výkonu, zaznamenaného na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání (§ 72 odst. 1), [2] užití zvukového záznamu, vydaného k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání (§ 76 odst. 3), [3] zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu přenesením jeho obsahu pomocí přístroje na nenahraný nosič takového záznamu [§ 25 odst. 1 písm. a) a b), § 28 odst. 2, § 71 odst. 3, § 76 odst. 4 a § 80 odst. 3], [4] zhotovení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu na podkladě grafického vyjádření jejím přenesením pomocí přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin na jiný hmotný podklad, a to i prostřednictvím třetí osoby [§ 25 odst. 1 písm. c), § 28 odst. 2, § 87], [5] opětný prodej originálu díla uměleckého (§ 24), b) právo na přiměřenou odměnu za pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla či výkonu výkonného umělce zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam, c) právo na užití kabelovým přenosem děl, živých výkonů a výkonů zaznamenaných na zvukový záznam s výjimkou takových výkonů, jejichž zvukový záznam byl vydán k obchodním účelům [písmeno a) bod 1], a dále právo na užití kabelovým přenosem zvukově obrazových záznamů a zvukových záznamů jiných než vydaných k obchodním účelům [písmeno a) bod 2]. 16. Podle § 106 odst. 7 autorského zákona oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobámdo 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona oprávnění nová. 17. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně byla rozhodnutím ministerstva ze dne 9. 7. 1997 pověřena výkonem hromadné správy děl oboru výtvarného a na základě toho vykonávala hromadnou správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v § 2 odst. 1 písm. c), e), f), g) a i) zákona č. 237/1995 Sb. 18. Z § 106 odst. 7 autorského zákona vyplývala povinnost ministerstvu uvést rozsah a obsah oprávnění žalobkyně do souladu s autorským zákonem do 90 dnů od nabytí jeho účinnosti, tj. vydat rozhodnutí, ze kterého by bylo zřejmé, kterým hromadně spravovaným právům uvedeným v § 96 odst. 1 autorského zákona odpovídá dosavadní oprávnění žalobkyně z roku 1997. 19. Ze skutkových zjištění vyplývá, že tak ministerstvo učinilo až rozhodnutím ze dne 5. 8. 2009, č. j. MK 4365/2009 OAP, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2009, tj. výrazně po zákonem stanovené lhůtě. Je tak nepochybné, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Jen pro úplnost je třeba dodat, že věta druhá a třetí § 13 odst. 1 OdpŠk byly do tohoto zákona vtěleny až jeho novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006 a s ohledem na dobu, kdy byl ministerstvem zahájen nesprávný úřední postup, je nelze na postup ministerstva v dané věci aplikovat. 20. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyni zůstalo zachováno oprávnění k hromadné správě autorských práv, kterou vykonávala před účinností autorského zákona i poté, co autorský zákon nabyl účinnosti. To plyne nejen z § 106 odst. 7 věty první autorského zákona, ale i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, podle které „Je oprávněným nárokem dosavadních organizací hromadné správy autorských práv, jimž bylo uděleno oprávnění podle § 5 zákona č. 237/1995 Sb., který se navrhovaným zákonem zrušuje, a současně i zájmem předkladatele návrhu, zachovat nepřerušený výkon svěřené správy práv fungujícími ochrannými organizacemi. Obsah a rozsah dříve udělených oprávnění je však ministerstvo povinno v zákonem stanovené lhůtě podle odstavce 7 uvést do souladu s navrhovanou úpravou.“ Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, a podporuje jej i právní doktrína (srov. TELEC, I., TŮMA, P.: Autorský zákon (EVK). 1. vydání, 2007, C. H. Beck, s. 856). 21. Účel zákonného příkazu uvedení obsahu a rozsahu dříve udělených oprávnění do souladu s novou úpravou spočíval především v rozdílnosti mezi tím, jak byla hromadně spravovaná práva popsána v § 96 odst. 1 autorského zákona, oproti § 2 odst. 1 zák. č. 237/1995 Sb. Rozhodnutím ministerstva měly být odstraněny případné pochybnosti o tom, v jakém rozsahu a která práva může jejich původní správce spravovat i podle nové právní úpravy. 22. Právě s ohledem na tyto pochybnosti nelze mít bez dalšího za to, jak uvedl odvolací soud, že žalobkyně mohla i po 1. 12. 2000, resp. 28. 2. 2001, pokračovat v hromadné správě autorských práv ex lege, a pokud tak nečinila, spočívá příčina jí ušlého zisku v její nečinnosti, nikoli v nesprávném úředním postupu ministerstva, které žalobkyni rozhodnutí podle § 106 odst. 7 věty druhé autorského zákona vydalo až se zpožděním několika roků. Žalobkyně totiž oprávněně mohla být, jak sama uvádí, v pochybnostech o tom, která práva podle nové právní úpravy a v jakém rozsahu může počínaje 1. 12. 2000 kolektivně spravovat. 23. Ostatně z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu je patrno, že ani ministerstvo nemělo zcela jasno v tom, která práva a v jakém rozsahu může žalobkyně po změně právní úpravy vykonávat. Ústavní soud k tomu uvedl: „Skutečnost, že stěžovatel sám podal žádost o udělení předmětného oprávnění ve smyslu § 98 citovaného zákona, kterýžto návrh posléze vzal zpět poté, co mu ministerstvo rozhodnutím ve věci ze dne 11. 6. 2001, zn. 16205/1/2000, částečně vyhovělo, vodpovídajícím rozsahu předmětné oprávnění udělilo (k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle § 95 zákona č. 121/2000 Sb. k dílům výtvarným, fotografickým a architektonickým, v rozhodnutí blíže specifikovaným) a ve zbylé části návrh zamítlo (oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky děl audiovizuálních), potom nemůže na tento závěr o esenciálním pochybení ministerstva sehrávat jakýkoliv vliv, neboť toto řízení nemělo být vůbec zahájeno, resp. řízení o této žádosti mělo být právě s ohledem na existenci přechodného ustanovení a jeho obsah zastaveno.“ 24. Stejné tápání ministerstva je zřejmé i ze skutkových zjištění v této věci, když například rozhodnutím ministerstva ze dne 11. 6. 2001, č. j. 16205/2000, bylo žalobkyni uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky audiovizuálních děl, ačkoliv stejné oprávnění jí plynulo již z rozhodnutí z roku 1997 a ve smyslu § 106 odst. 7 autorského zákona proto nebyl důvod pro jeho opětovné udělení. 25. Za dané situace nelze mít bez dalšího za správný názor odvolacího soudu, podle kterého příčinou vzniku tvrzené škody je výlučně nečinnost žalobkyně při hromadné správě jí svěřených práv, neboť žalobkyně mohla mít důvodné pochybnosti o tom, která práva a v jakém rozsahu je oprávněna při absenci zesouladňujícího rozhodnutí ministerstva vykonávat. Nelze proto vyloučit, že příčinou žalobkyní tvrzeného ušlého zisku mohl být právě výše uvedený nesprávný úřední postup ministerstva. 26. Pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem ministerstva a žalobkyní tvrzeným ušlým ziskem je třeba porovnat, která z práv uvedených v § 2 odst. 1 zák. č. 237/1995 Sb. a svěřených žalobkyni ke kolektivní správě rozhodnutím ministerstva z roku 1997 mohla žalobkyně bez jakýchkoliv pochybností co do jejich obsahu a rozsahu vykonávat i po 1. 12. 2000. Pouze ohledně nich totiž lze uzavřít, že případně ušlý zisk z nevybraných odměn je zapříčiněn nečinností žalobkyně, a ve vztahu k nim by proto žaloba nemohla být úspěšná. 27. Oproti tomu u těch práv, jejichž správu žalobkyně vykonávala na základě rozhodnutí z roku 1997 a jejichž obsah a rozsah zůstal po 1. 12. 2000 sporný, je třeba uzavřít, že příčinou jejich nevykonávání, a tím i případně ušlého zisku takto způsobeného mohla být absence zesouladňujícího rozhodnutí ministerstva. Při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku nebude možné se omezit na porovnání zákonné úpravy zák. č. 237/1995 Sb. s autorským zákonem, byť ta bude bezpochyby východiskem, ale bude třeba se podrobně zaměřit i na zhodnocení rozhodnutí ministerstva, která v dané věci byla žalobkyni adresována a ze kterých mohou pochybnosti o obsahu a rozsahu práv spravovaných žalobkyní vyplývat (viz např. zmíněné rozhodnutí z 11. 6. 2001). V pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch žalobkyně, neboť ta byla do nejisté situace uvedena právě nesprávným úředním postupem ministerstva. 28. Pro úplnost je třeba dodat, že nebude možné pominout posouzení toho, zda žalobkyně správu těch práv, o jejichž obsahu a rozsahu podle autorského zákona nebylo pochyb, skutečně vykonávala, neboť její nečinnost při správě těchto práv bude zřejmě podstatná i pro zjištění, zda by bývala vykonávala správu těch práv, ohledně jejichž obsahu a rozsahu podle autorského zákona pochyby mít mohla. 29. Dovolání je rovněž přípustné ve vztahu k otázce, zda je pro závěr o existenci ušlého zisku nezbytné, aby byl žalobkyní zisk realizován již v době minulé v situaci, kdy příčinou ušlého zisku má být nevydání oprávnění k jeho realizaci. Daná otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem v poměrech obdobných této věci vyřešena. 30. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v názoru, že ušlým ziskem se má na mysli situace, kdy v důsledku škodné události nedojde ke zvětšení majetku poškozeného, ačkoliv by k němu připravidelném chodu věcí, nebýt škodné události, bývalo došlo. Tato definice ušlého zisku, na níž se ostatně odvolal odkazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu i odvolací soud, se však nemůže uplatnit v situaci, kdy má být zisku dosaženo až poté, co je žalobci jeho realizace povolena úředním rozhodnutím, jehož vydání mohl poškozený důvodně očekávat jako součást obvyklého běhu věcí. 31. V poměrech posuzované věci mohla žalobkyně legitimně očekávat, že ministerstvo vydá zesouladňující osvědčení nejpozději do 28. 2. 2001, a že proto ode dne následujícího bude moci vybírat odměny pro jí zastoupené autory. Jestliže tak v příčinné souvislosti s nevydáním zesouladňujícího rozhodnutí u některých kolektivně spravovaných práv činit nemohla, je třeba odměny takto nevybrané považovat za ušlý zisk žalobkyní zastoupených autorů, na jehož náhradu má žalobkyně nárok. 32. Spornou přirozeně zůstává otázka výše ušlého zisku v situaci, kdy nelze vyjít ze stavu před škodnou událostí, tj. před 1. březnem 2001. Nebude-li možné výši škody přesně určit, je třeba postupovat podle § 136 o. s. ř. a výši škody určit úvahou. Ta by mohla například vycházet z poměru mezi částkami vybíranými při výkonu hromadné/kolektivní správy týchž práv ve vztahu k nositelům práv k autorským dílům jiného druhu nebo k jiným předmětům ochrany jinými kolektivními správci v letech 2009 a 2010 a částkami vybíranými v rozhodném období, tj. od 1. 3. 2001 do konce roku 2003. Tento poměr pak lze aplikovat na částku vybranou žalobkyní v letech 2009 a 2010 za účelem zjištění, jaké odměny jí mohly být vybrány v rozhodném období. Řečeno jinak, pokud by například jiný kolektivní správce vybral v roce 2010 za výkon konkrétního kolektivně spravovaného práva určitých umělců částku 10 milionů Kč a v roce 2002 částku 1 milion Kč, je poměr vybrané odměny v roce 2002 ve vztahu k odměně vybrané v roce 2010 1 : 10. Jestliže by pak žalobkyně v roce 2010 za výkon téhož práva vybrala na odměně částku 1 milion Kč, lze důvodně předpokládat, že by v roce 2002 bývala vybrala částku 100 000 Kč. 33. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení žalovaného nároku z hlediska příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem ministerstva, stejně jako v otázce určení výše ušlého zisku, je nesprávné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, když zejména bude nezbytné doplnit dokazování z hlediska toho, která práva kolektivně spravovaná žalobkyní dle rozhodnutí z roku 1997 mohla žalobkyně bez pochyby spravovat i po 28. 2. 2001 a která nikoliv, zda práva, o jejichž správě nebylo pochyb skutečně vykonávala a jaký zisk případně žalobkyni ušel v důsledku nemožnosti výkonu správy posledně uvedených (sporných) práv, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 34. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

decision_1239.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2021, ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.32.2021.1 Číslo: 11/2024 Právní věta: Věřitel jako remitent směnky je oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího pohledávku z blankosměnky jako pohledávku podmíněnou ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 29 ICdo 32/2021 Číslo rozhodnutí: 11 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Blankosměnka [Směnka], Insolvenční řízení, Přihláška pohledávky Předpisy: § 10 zákona č. 191/1950 Sb. § 173 odst. 1 IZ § 173 odst. 3 IZ § 183 odst. 3 IZ § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. § 30 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. § 548 odst. 1 o. z. § 548 odst. 2 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Česká spořitelna, a. s.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Ing. P. F., jako insolvenčnímu správci dlužníka R. H.) určení, že žalobce má za dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou peněžitou, nezajištěnou,nepodřízenou a podmíněnou pohledávku pod přihláškou č. P7 ve výši 1 533 040,58 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Společnost F. U. S. (dále jen „společnost F“) uzavřela s žalobcem smlouvu o bankovním obchodu, na jejímž základě měly společnosti F vznikat platební povinnosti vůči žalobci. Zároveň se v této smlouvě společnost F zavázala zajistit splnění dluhů z této smlouvy vzniklých (dále jen „zajištěné dluhy“) směnkou. [2] Společnost F vystavila dne 16. 4. 2018 směnku vlastní s nevyplněnou částkou a nevyplněným datem splatnosti (dále jen „blankosměnka“). Blankosměnku jako směnečný rukojmí podepsal dlužník. [3] Ve smlouvě o vyplňovacím právu směnečném č. S/0439593439/2 uzavřené mezi společností F a žalobcem se smluvní strany dohodly, že žalobce je oprávněn vyplnit blankosměnku, nebude-li některý zajištěný dluh řádně a včas zaplacen, a v takovém případě doplní směnečnou sumu a datum splatnosti. Právo žalobce vyplnit blankosměnku a uplatnit práva ze směnky zaniká splněním zajištěných dluhů. [4] Dluh společnosti F činil dle evidence žalobce k 17. 2. 2020 částku 1 553 040,58 Kč. [5] Usnesením ze dne 17. 2. 2020 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [6] Přihláškou pohledávky doručenou insolvenčnímu soudu dne 11. 3. 2020 (P7) uplatnil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka nezajištěnou, nesplatnou pohledávku ve výši 1 553 040,58 Kč, jejímž titulem bylo směnečné rukojemství plynoucí z blankosměnky. Pohledávka byla přihlášena jako podmíněná s tím, že se stane nepodmíněnou vyplněním blankosměnky, kdy se stane úplnou a platnou, a to okamžikem vyplnění s účinky ex tunc. [7] Při přezkumu pohledávek dne 7. 5. 2020 popřel žalovaný pohledávku žalobce co do pravosti z důvodu neexistence pohledávky, neboť nevyplněná blankosměnka není pohledávkou ani cenným papírem a nemůže být ani pohledávkou podmíněnou. O popření pohledávky žalovaný vyrozuměl žalobce dopisem doručeným dne 14. 5. 2020. [8] Usnesením ze dne 1. 6. 2020 insolvenční soud mimo jiné schválil zprávu o přezkumu ze dne 7. 5. 2020. 3. Na tomto základě insolvenční soud nejprve konstatoval, že žaloba je včasná a žalobce je ve věci aktivně legitimován. Dále uvedl, že podpis avalisty na blankosměnce, která neobsahuje směnečnou sumu, nevede sám o sobě ke vzniku pohledávky žalobce jako směnečného věřitele vůči dlužníku jako avalistovi. Závazky výstavci směnky a avalistovi vzniknou vůči směnečnému věřiteli vyplněním chybějících náležitostí blankosměnky. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z § 173 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ž čl. I § 75, § 10 a § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uvedl, že v právní teorii a praxi není sporu o tom, že tzv. blankosměnka je listinou, která je zárodkem budoucí směnky, jež je záměrně vystavena v neúplné podobě, a to proto, aby se po pozdějším doplnění jinou osobou, odlišnou od výstavce, stalasměnkou skutečnou, úplnou, a to na základě vyplňovacího prohlášení, jímž je tato osoba zmocněna k jejímu vyplnění. Protože blankosměnka není směnkou, nemůže být ani zdrojem práv a povinností účastníků, a teprve po svém vyplnění se stane skutečnou směnkou. 6. Cituje dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2016“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4432/2017, odvolací soud uvedl, že dlužník podepsal blankosměnku „per aval“, čímž se zaručil za její zaplacení s výminkou jejího doplnění a přeměny na směnku. Směnka nebyla vyplněna, ani v souladu s vyplňovacím prohlášením být vyplněna nemohla. Nejde tudíž o řádnou směnku, ale pouze o blankosměnku, jež není řádnou pohledávkou (pohledávka dosud nevznikla), proto nemohla být uplatněna v insolvenčním řízení ani jako pohledávka podmíněná. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje existence žalobcovy peněžité, nezajištěné, nepodřízené a podmíněné pohledávky za dlužníkem, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku, zda může věřitel jako remitent směnky přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího pohledávku z blankosměnky, která nebyla do dne přihlášení věřitelovy pohledávky do insolvenčního řízení vyplněna, a to jako pohledávku podmíněnou. 9. Odkazuje na R 103/2016, dovolatel tvrdí, že směnka vzniká ex tunc se všemi důsledky; povinnost plnit stíhá avalistu zpětně k datu vystavení, nikoli dle data splatnosti směnky. Jelikož blankosměnka zatím nebyla vyplněna a k jejímu vyplnění dojde pouze v případě, kdy avalát poruší smluvně ujednanou povinnost, lze konstatovat, že pohledávka za směnečným rukojmím je vázána na podmínku porušení povinností z úvěrové smlouvy, přičemž následně se na směnku bude hledět, jako by vznikla již před zahájením insolvenčního řízení. Vznik pohledávky je tak vázán na naplnění odkládací podmínky, přičemž s přihlašováním podmíněných pohledávek insolvenční zákon výslovně počítá. 10. Směnečnou pohledávku za avalem srovnává dovolatel s pohledávkou ručitele za dlužníkem, jejíž uplatňování upravuje § 183 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle citovaného ustanovení si ručitel může v případě, kdy je vůči osobě, za níž se zaručil, zahájeno insolvenční řízení, přihlásit pohledávku do tohoto řízení jako pohledávku podmíněnou. Pohledávka se stane nepodmíněnou v případě, kdy hlavní dlužník vůči věřiteli svou povinnost nesplní a ručitel za něj tuto pohledávku uhradí. V době přihlášení pohledávky však tato pohledávka, obdobně jako pohledávka remitenta za avalem, neexistuje a není ani jisté, zda existovat bude. Pokud by taková jistota existovala, pak by již nešlo o pohledávky podmíněné. Podstatou podmíněné pohledávky je totiž právě to, že pohledávka v době přihlášení do insolvenčního řízení neexistuje a její vznik je fakultativní. 11. Ve vztahu k otázce předkládané Nejvyššímu soudu k zodpovězení je pak citované ustanovení nutné interpretovat za použití logického výkladu a minori ad maius. Ručitel si může přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení, aniž disponuje existující pohledávkou a aniž ví, zda takovou pohledávkou v budoucnu disponovat bude. Navíc je ručitel svou pohledávkou závislý na pohledávce věřitele vůči hlavnímu dlužníkovi. Směnečné rukojemství se oproti běžnému ručení vyznačujevýraznými odlišnostmi směřujícími k tíži směnečného rukojmí a ku prospěchu remitenta, proto musí dle dovolatele docházet k jeho nadřazení nad obecné ručení co do závaznosti a práv věřitele. Přihlášení podmíněné pohledávky za směnečným rukojmím z blankosměnky, která je „zárodkem“ směnky úplné, je tak zcela po právu, jinak by docházelo k oslabování institutu směnečného rukojemství pod institut obecného ručení. Jinými slovy, pokud lze přihlásit podmíněnou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek hlavního dlužníka jeho ručitelem, musí být umožněno remitentovi přihlásit podmíněnou pohledávku z nevyplněné blankosměnky do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího. Opačný názor považuje dovolatel za protiústavní porušení základních práva a svobod podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jež povede k nemožnosti uspokojit pohledávku z blankosměnky, jež byla vystavena před zahájením insolvenčního řízení, a to vzhledem k tomu, že pohledávka vzniká ex tunc a vztahovalo by se tak na ni v rámci oddlužení osvobození. III. Přípustnost dovolání 12. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky dovolatelem předložené, v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, tedy otázky, zda lze do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího přihlásit podmíněnou pohledávku v případě, že avalovaná směnka dosud nebyla vyplněna, tj. jde-li o blankosměnku. IV. Důvodnost dovolání 13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je podstatná následující právní úprava: Podle čl. I. § 10 směnečného zákona nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Podle čl. I. § 30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2). Podle § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují (část odstavce 1). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv(odstavec 3). Podle § 548 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), lze vznik, změnu nebo zánik práv vázat na splnění podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní (odstavec 1). Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou (odstavec 2). Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací (odstavec 3). 17. Ve výše uvedené podobě platila označená ustanovení v době vystavení směnky a dosud nedoznala změn. 18. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu čl. I. § 10 směnečného zákona je ustálena v závěrech, podle kterých: [1] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [2] Ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona blankosměnku nedefinuje, připouští však, aby byla vydána směnka, která je při vystavení neúplná a má být později vyplněna, jak bylo ujednáno. Pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou. Blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002 a R 103/2016. [3] Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 19/2010“, a R 103/2016). [4] Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán později doplněným textem směnky, viz čl. I. § 69 směnečného zákona), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012,sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1591/2014. [5] Podepíše-li blankosměnku směnečný rukojmí, přebírá garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tím přeměněna na skutečnou směnku, a ta následně nezaplacena. Pro posouzení, zda a kdy k této přeměně dojde, není podstatné, zda se doplnění událo v souladu s ujednáním o vyplnění či nikoli. Doplněním listiny na formálně platnou směnku, stávají se se zpětnou účinností (ex tunc) podpisy rukojmích na listině podpisy na směnce, a tedy je nutno na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímajíce, pohlížet tak, jako by daná listina byla bývala již od počátku, tedy od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není. Proto čl. I. § 10 směnečného zákona hovoří o směnkách vydaných původně jako nevyplněné, protože kdyby nebylo tohoto zpětného účinku, nebylo by možné před vyplněním označit takovou listinu za směnku vůbec. Nebylo-li by tohoto zpětného účinku, neměly by blankosměnky vůbec smysl, protože by osoby, které podepsaly listinu před vyplněním, nemohly být vůbec směnečnými dlužníky. Smysl by pak postrádalo také rukojemské prohlášení na blankosměnce. Srov. např. důvody R 103/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019, přičemž Nejvyšší soud potud vycházel z názorů právní teorie (viz Kovařík, Z. Úskalí směnečného rukojemství. I. část. Bulletin advokacie 11-12/2002). 19. Ve výkladu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona je pak judikatura Nejvyššího soudu ustálena následovně: [1] Úprava obsažená v § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon (od 1. 1. 2014 právní jednání), neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a pro dobu od 1. 1. 2014 § 548 a § 549 o. z.). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“). [2] K tomu Nejvyšší soud v R 85/2015 dodal, že věřitelem uplatňovaný nárok může být též konstruován jako pohledávka vázána na splnění odkládací podmínky zákonem. Viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněného pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sen. zn. 29 ICdo 132/2021. 20. K otázce nezbytnosti existence přihlašovaných pohledávek do insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyjádřil zejména ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož odůvodnění vysvětlil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtěvymezené rozhodnutím o úpadku. 21. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že případná směnečná pohledávka může s ohledem na její abstraktní charakter vzniknout i doplněním blankosměnky v rozporu s ujednáními o vyplnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019, 25 Cdo 1839/2000 a 29 Odo 1141/2006). Za podmínku ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona tedy nelze považovat skutečnost, že osoba podepsaná na blankosměnce jako směnečný dlužník poruší svůj blankosměnkou zajištěný závazek a určitá osoba dle dohody o vyplňovacím právu (vyplňovacího prohlášení) nabyde oprávnění k doplnění blankosměnky. Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatele, podle něhož je vznik pohledávky vázán na splnění odkládací podmínky spočívající v porušení úvěrové smlouvy (přestože jde o směnku zajišťovací). 22. Otázkou, kterou je nutno zodpovědět, však zůstává, zda lze samotnou budoucí kompletaci směnky s účinky ke dni označenému v blankosměnce jako den vystavení považovat za podmínku ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Kladné odpovědi podle Nejvyššího soudu koresponduje judikatura k výkladu čl. I. § 10 směnečného zákona, jak je shrnuta v odstavci 18. Blankosměnka se stává směnkou vyplněním chybějících náležitostí s účinky ex tunc. Ke vzniku směnečné pohledávky tak dochází zpětně vyplněním blankosměnky, a to včetně nároků vzniklých vůči směnečnému rukojmímu. Podepíše-li blankosměnku směnečný rukojmí, nezaručuje se za zaplacení směnky bez dalšího, ale s výminkou (s podmínkou), že směnka bude dle dohody vyplněna. Jeho směnečný závazek je tedy podmíněn řádným vyplněním směnky (a rovněž tím, že směnka nebude zaplacena). 23. K tomu lze v rámci teleologického výkladu dané právní normy dodat, že dovolatel správně upozorňuje na důsledky opačného výkladu (k němuž dospěl odvolací soud). Kdyby nebylo možné pohledávku z blankosměnky přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (avala z blankosměnky) ani jako pohledávku podmíněnou, neměla by osoba oprávněná z blankosměnky po úspěšném oddlužení dlužníka žádnou možnost domoci se vůči němu svého nároku ze směnky, neboť na následně doplněnou směnku by se pro zpětný účinek jejího vzniku vztahovalo osvobození dle § 414 insolvenčního zákona. Šlo by tak o neodůvodněný zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva věřitele, který si zákonem aprobovaným způsobem sjednal možnost získat směnečnou pohledávku a fakticky by neměl ani při vynaložení nejvyšší míry obezřetnosti možnost domoci se dohodnutého plnění. V tomto ohledu lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 760/18, kde se Ústavní soud zabývá ochranou vlastnického práva ve vztahu k možnosti přihlášení pohledávky z bankovní záruky zajištěné zástavním právem. 24. Nejvyšší soud proto uzavírá, že majitel blankosměnky může přihlásit svou pohledávku za dlužníkem, který je na blankosměnce podepsán jako směnečný rukojmí, do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vázanou na podmínku, že bude blankosměnka doplněna o chybějící náležitosti, a stane se tak (s účinky ex tunc) směnkou úplnou. 25. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není v řešení dovoláním zpochybněné otázky správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 26. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

decision_124.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 2400/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2400.2014.1 Číslo: 41/2017 Právní věta: Podmínkou pro převedení zaměstnance na jinou vhodnou práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice [§ 41 odst. 1 písm. b) zák. práce] není, aby neschopnost k výkonu dosavadní práce byla vyslovena lékařským posudkem. Krajské hygienické stanici nepřísluší rozhodovat o tom, jakou práci může zaměstnanec po dosažení nejvyšší přípustné expozice vykonávat. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 20.01.2016 Spisová značka: 21 Cdo 2400/2014 Číslo rozhodnutí: 41 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Nemoc z povolání, Pracovněprávní vztahy, Převedení na jinou práci Předpisy: § 41 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. § 52 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 16 Co 215/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. 25 C 60/2012, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost „převést žalobce na jinou vhodnou práci, kde již nedochází k načítání expozice“, popřípadě aby žalované byla uložena povinnost „s žalobcem rozvázat pracovní poměr z důvodu naplnění NPE“. Žalobu odůvodnil tím, že dosáhl 100% nejvyšší přípustné expozice (dále též jen „NPE“) již v květnu 2012, a zaměstnavatel je dle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce povinen převést na jinou práci zaměstnance, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Pro případ, že žalovaná nemá pro žalobce jinou vhodnou práci, žádal, aby žalované byla uložena povinnost rozvázat s ním pracovní poměr z důvodu dosažení NPE. 2. Žalovaná žalobě přisvědčila v tom, že žalobce, který byl pracovně zařazen v úseku degazace a vrtů jako vrtmistr, dovršil na tomto pracovišti v měsíci květnu 2012 100% NPE. Toto pracoviště je však jako tzv. „neproduktivní konto“ zařazeno podle kategorizace prací v závislosti na míře rizikaprašnosti do kategorie 2. V rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje ze dne 12. 8. 2005, zn. 10786/245/05/Ur – „Kategorizace prací v závislosti na míře rizika prašnosti“ – je pak v bodě 26 stanoveno, že zaměstnanci, kteří dosáhli 100% NPE, mohou nadále vykonávat práce na důlních pracovištích, a to práce zařazené do třídy prašnosti 1 a 2, avšak mimo produktivní konta (rubání, ražení). Vzhledem k tomu, že žalobce dosáhl 100% NPE na pracovišti zařazeném do kategorie prašnosti 2 mimo produktivní konta, nebyl tedy důvod převést žalobce na jinou práci nebo s ním rozvázat pracovní poměr. 3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 12. 7. 2013, č.j. 25 C 60/2012-26, uložil žalované povinnost „převést žalobce z vrtmistra na úseku degazace v dole na jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kde nedochází k načítání přípustné expozice“, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost rozvázat se žalobcem pracovní poměr z důvodu nejvyšší přípustné expozice a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce „zcela jasně“ stanoví povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci, dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Žalobce dosáhl v květnu 2012 nejvyšší přípustné expozice 100,28% a stále pracuje na původním pracovišti, které je sice zařazeno do 2. kategorie rizika prašnosti, ale nadále se zde načítá nejvyšší přípustná expozice. Bod 26 Rozhodnutí KHS je podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť toto ustanovení má preventivní charakter, a kdyby žalobce na svém pracovišti nadále pracoval, docházelo by dále ke zvyšování nejvyšší přípustné expozice. Požadavek žalobce, aby žalované bylo uloženo rozvázat s ním pracovní poměr, soud prvního stupně zamítl jako předčasný, neboť teprve poté, co zaměstnavatel nebude mít možnost žalobce převést na jinou práci, je dosažení nejvyšší přípustné expozice výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 16 Co 215/2013-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost převést žalobce na jinou práci, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 180 Kč k rukám advokátky JUDr. M. P. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalované, že povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci nenastává již samotným dosažením nejvyšší přípustné expozice, ale až při splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí dále pracovat. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce „uvádí zcela jasně“ povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance, kteří již dosáhli 100% NPE, na jinou práci, kde již nedochází k načítání NPE. Rozhodnutí KHS, že tito zaměstnanci mohou vykonávat práce na důlních pracovištích zařazené do tříd rizika prašnosti 1. a 2., je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a odvolací soud se tímto rozhodnutím necítí být vázán. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Setrvává na tom, že povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou vhodnou práci nevzniká již tím, že zaměstnanec dosáhne NPE, ale až za současného splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí zaměstnanec dále pracovat. Zaměstnanci, kteří již dosáhli 100% NPE, mohou v souladu s bodem 26 rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje nadále vykonávat práci na důlních pracovištích, a to práce zařazené do třídy rizika prašnosti 1. a 2. mimo produktivní konta. Protože zákon sám žádná kriteria ochrany zdraví nestanoví, příslušný orgán ochrany veřejného zdraví je zákonem č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, zmocněn, aby stanovil svým rozhodnutím nejvyšší přípustnou expozici pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů a zařazování prací do kategorií rizik prašnosti. Za těchto okolností, protože sám zákon žádná kriteria ochranyzdraví nestanoví, nelze tvrdit, že toto rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas se závěrem, že by zaměstnanci po dosažení 100% NPE měli být převáděni na práci bez dalšího načítání NPE, neboť takováto důlní pracoviště prakticky neexistují, a všichni zaměstnanci, kteří dovršili 100% NPE, by nebyli převáděni, ale vyřazováni z dolu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemá žádné volné pracovní místo, kde by nedocházelo k načítání NPE, nemá možnost rozsudek splnit, neboť na zaměstnavateli nelze požadovat, aby vytvořil nové pracovní místo jen proto, aby rozsudku vyhověl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba se zamítá. 6. Žalobce uvedl, že v žádném ustanovení zákoníku práce není stanoveno, že by orgán veřejného zdraví mohl rozhodnout, že v případě, když zaměstnanci dosáhnou nejvyšší přípustné expozice, mohli by nadále zůstat na pracovišti, kde se nadále načítá prašná expozice, ale s menším rizikem prachu. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda a za jakých předpokladů dochází k povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci při dosažení nejvyšší přípustné expozice. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce odvozuje svůj žalobní požadavek od dosažení nejvyšší přípustné expozice v květnu 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb. a č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 429/2011 Sb. a č. 375/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2012 (dále jen „zák. práce“).12. Podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, nesmí-li podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. 13. Nejvyšší přípustnou expozici pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů stanoví rozhodnutím příslušný orgán ochrany veřejného zdraví. Zařazování prací do kategorií rizika a sledování expozice jednotlivých pracovníků pracujících v podzemí hlubinných dolů provádějí zaměstnavatelé podle tohoto rozhodnutí (4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění zákona č. 306/2008 Sb.). Podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií. Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí právní předpis; hodnocení rizika a minimální ochranná opatření stanoví zvláštní právní předpis. Do kategorie se nezařazují práce prováděné na pracovištích staveb prozatímně užívaných ke zkušebnímu provozu, který nepřekročí jeden rok [§ 37 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v tehdy platném znění]. Na základě uvedeného zmocnění potom vyhláška č. 432/2003 Sb. stanovila podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. 14. Příslušným orgánem státní správy v ochraně veřejného zdraví, jemuž náleží za podmínek ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, stanovit svým rozhodnutím nejvyšší přípustnou expozici pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů, jsou krajské hygienické stanice [§ 82 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona] popřípadě, na návrh krajských hygienických stanic rozhoduje za podmínek § 37 o kategorizaci prací vykonávaných na jejich pracovištích ministerstvo zdravotnictví [§ 80 odst. 1 písm. f), část věty za středníkem uvedeného zákona]. 15. Z uvedeného vyplývá, že krajské hygienické stanici náleží, po posouzení úrovně zátěže faktory rozhodujícími ze zdravotního hlediska o kvalitě pracovních podmínek, rozhodovat o zařazení práce do určité kategorie; jde o rozhodnutí, které je vydáno v souladu se zákonem a v jeho rámci, z něhož soud v občanském soudním řízení vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Naproti tomu pravomoc rozhodovat – jak dovolatelka implicitně dovozuje – o tom, jakou práci může vykonávat zaměstnanec poté, co dosáhl nejvyšší přípustné expozice, zákon již krajské hygienické stanici nesvěřuje. 16. Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivé zdraví zaměstnance nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Úprava nejvyšší přípustné expozice tímto způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu. Dosáhl-li zaměstnanec nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen – stejně jako v případě, jestliže pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí – převést jej na jinou práci [§ 41 odst. 1 písm. b) zák. práce]; nedojde-li k převedení na jinou práci (např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru [srov. § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce]. 17. S názorem dovolatelky, že v posuzovaném případě k převedení žalobce na jinou práci nebyldůvod, neboť podle rozhodnutí Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje mohou zaměstnanci, kteří již dosáhli 100% NPE, nadále vykonávat práce na důlních pracovištích zařazené do tříd rizika prašnosti 1 a 2, avšak mimo produktivní konta, nelze vyslovit souhlas. 18. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce pracoval nejdříve v letech 1979 až 1982 jako horník, poté od roku 1982 vykonával práci vrtmistra na úseku degazace v dole a v květnu 2012 zde dosáhl nejvyšší přípustné expozice 100,28%. Je jistě správné, že krajské hygienické stanici náleží oprávnění zařadit toto pracoviště do třídy rizika prašnosti 2, z rozsahu její působnosti dané zákonem však již nevyplývá její oprávnění rozhodovat o tom, že zaměstnanci, kteří dovršili nejvyšší přípustnou expozici, nemusí být převedeni na jinou práci a mohou na původním pracovišti nadále pokračovat. V tomto ohledu lze sdílet pochybnosti soudů, zda by byl naplněn preventivní smysl a účel ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, jestliže by zaměstnanci, kterým se po dlouhá léta „načítala“ prašná expozice (v případě žalobce třicet let), měli nadále v dosavadní práci v daném riziku prašnosti pokračovat. Namítá-li dovolatelka, že povinnost převést zaměstnance na jinou práci nevzniká již tím, že zaměstnanec dosáhne nejvyšší přípustné expozice, ale že současně musí být splněna podmínka, že na takovém pracovišti nesmí dále pracovat, potom přehlíží, že ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce (na rozdíl od podmínek zde stanovených pro převedení na jinou práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, kde se – jak z logiky věci vyplývá – vyžaduje, aby neschopnost k dosavadní práci byla vyslovena lékařským posudkem) stanoví jako podmínku pro (preventivní) převedení na jinou práci samu skutečnost, že zaměstnanec dosáhl expozice v takové výši, která je na daném pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu veřejného zdraví prohlášena za nejvýše přípustnou. 19. Z výše uvedených důvodů je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že je povinností žalované převést zaměstnance, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, „na práci a na pracoviště, kde nedochází k načítání NPE“. S jeho rozhodnutím, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost „převést žalobce z vrtmistra na úseku degazace v dole na jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kde nedochází k načítání nejvyšší přípustné expozice“, však přesto nelze vyslovit souhlas, i když žalobce takto formulovaný požadavek uplatnil v žalobě. 20. Zde je třeba mít na zřeteli, že žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. – mimo jiné – vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – překročit. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené. 21. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). 22.V projednávané věci je žaloba tak, jak byla podána, neurčitá, neboť není patrné, jaká konkrétnípovinnost by měla být žalované uložena, na jakou konkrétní práci a pracoviště by měl být žalobce převeden. Žalobce měl být proto vyzván ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby uvedenou vadu žaloby odstranil. Jestliže se tak nestalo a soudy rozhodly na základě žaloby, která neobsahuje přesné vymezení práv a povinností k plnění, je rozhodnutí soudu z materiálního hlediska nevykonatelné a takový rozsudek žalovaná – jak v dovolání namítá – „skutečně nemá možnost splnit“. 23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1240.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.01.2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1626.2015.1 Číslo: 37/2016 Právní věta: Znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku může vykazovat i jednání pachatele, který prodal poškozenému pyrotechnický výrobek – petardu, patřící do kategorie 3 zábavní pyrotechniky, aniž by v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva, účinným v době činu, Poznámka: S účinností od 4. 9. 2015 jde o ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a § 24 odst. 1 písm. d) zákona č. 206/2015 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi a o změně některých zákonů (zákon o pyrotechnice), přičemž odpovídající je nyní kategorie zábavní pyrotechniky F3. zjistil, zda poškozený dosáhl zákonem stanoveného věku, ačkoliv pachateli muselo být na pohled zřejmé, že věk poškozeného je pod stanovenou hranicí, pokud petarda následně při neopatrné manipulaci poškozeného v jeho rukou explodovala a on utrpěl zranění mající povahu těžké újmy na zdraví.Třebaže v takovém případě vedly k újmě na zdraví poškozeného minimálně dvě na sebe navazující okolnosti – protiprávní prodej pyrotechnického výrobku pachatelem a nesprávná manipulace poškozeného s tímto výrobkem, pachatele jako prodejce to z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti nezbavuje trestní odpovědnosti. Prodej pyrotechnického výrobku v rozporu s právními předpisy lze totiž za uvedené situace považovat za příčinu dostatečně významnou k tomu, aby poškozenému způsobila následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví. Nesprávná následná manipulace poškozeného se zakoupeným výrobkem zpravidla nemá povahu výlučné příčiny jeho újmy na zdraví. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 20.01.2016 Spisová značka: 7 Tdo 1626/2015 Číslo rozhodnutí: 37 Číslo sešitu: 8 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Porušení důležité povinnosti, Příčinný vztah, Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník § 147 odst. 2 tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné T. D. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 295/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 229/2014.I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 1 T 229/2014, byla obviněná T. D. T. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. 2. Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Kladně v podstatě v tom, že obviněná dne 3. 1. 2014 ve 13.30 hod. v S., jako osoba provozující zde živnost, neověřila v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o zacházení s některými pyrotechnickými výrobky, ve znění pozdějších předpisů, věk kupující M. V., které prodala petardu, jež je zábavní pyrotechnikou kategorie 3 a nesmí se poskytovat osobám, které nedosáhly věku 21 let, přičemž tato pyrotechnika ve 14.00 hod. téhož dne M. V. při manipulaci explodovala v ruce, čímž jí způsobila těžké zranění ruky specifikované ve výroku rozsudku. 3. Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 295/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů uvedla, že zjištěným skutkem nenaplnila znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Namítla, že mezi porušením zákonného ustanovení citovaného ve výroku o vině a zraněním poškozené není přímá příčinná souvislost. Vytkla, že u ní není dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Kladně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutími obou soudů, označil námitky obviněné za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou zásadní argumentaci nad rámec odůvodnění rozhodnutí obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obviněné, resp. obhájci, k případné replice. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. 8. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, žeporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. 9. Ze zákonného znaku uvedeného dikcí „způsobí“ vyplývá, že odpovědnost pachatele je z hlediska objektivní stránky trestného činu podmíněna příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem, který má povahu těžké újmy na zdraví. Co do subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje nedbalostní zavinění pachatele, které musí zahrnovat jeho jednání, vzniklý následek i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. 10. Z obsahu dovolání je zřejmé, že spornou právní otázkou je především příčinný vztah mezi jednáním obviněné a zraněním poškozené. S dovoláním lze souhlasit v tom, že mezi jednáním a následkem není „přímá“ příčinná souvislost, a to v tom smyslu, že samotný prodej petardy osobě, která nesplňovala zákonem předepsaný věk, ještě nevedl k explozi petardy v ruce poškozené a že exploze s následným zraněním vyplynula teprve z nesprávné manipulace s petardou při její aktivaci. Nicméně to, že tu není „přímá“ příčinná souvislost, nelze interpretovat tak, že tu není vůbec žádná příčinná souvislost. 11. Učení o příčinném vztahu vychází z teorie podmínky a je založeno na tom, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal nebo by alespoň nenastal tím způsobem, jakým nastal (conditio sine qua non). Je-li zkoumán příčinný vztah v rámci trestní odpovědnosti, pak z uvedené zásady vyplývá, že jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, je příčinou v trestněprávním smyslu. Pojetí příčinnosti, které je založeno na teorii podmínky, by ovšem mohlo vést k nepřiměřeně široce vymezené odpovědnosti. Teorie podmínky je proto korigována zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. To znamená, že v příčinném vztahu je třeba izolovat jednání jako trestněprávní příčinu na straně jedné a trestněprávní následek na straně druhé. Příčinná souvislost musí být zkoumána vždy konkrétně na základě okolností daného případu a v tomto rámci je nutné zdůraznit hlavní a rozhodující příčiny, což ovšem neznamená, že jen ty jsou právně relevantní a že z rámce příčinného vztahu je možno zcela vyloučit vedlejší či podřadné příčiny. Jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam a jejich odstupňování je podstatou zásady gradace příčinné souvislosti. Uplatnění této zásady se promítá do požadavku, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. 12. K závěru o příčinném vztahu mezi jednáním a následkem postačí, že pachatel svým jednáním vyvolal byť i jen jednu z podmínek, jež měly vzápětí následek. Příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek. Pachatel způsobí následek, jestliže jeho protiprávní jednání je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku nedošlo nebo bez které by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Není rozhodné, zda jednání pachatele bylo příčinou, která byla způsobilá přivodit následek bez dalšího sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby nebo jiná skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána také v případě, že vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila ještě další příčina. I když je jednání pachatele jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku také tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby, avšak jednání pachatele tu musí být dostatečně významnou příčinou. 13. V posuzovaném případě bylo zranění poškozené bezprostředním důsledkem exploze, ke které došlo, když poškozená manipulovala s petardou ve snaze ji aktivovat prakticky bezprostředně po jejím zakoupení. Dalším článkem řetězu příčin bylo jednání obviněné, která petardu prodala poškozené protiprávně, tj. v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 156/2000 Sb. (ve znění účinném v době činu). Podle tohoto ustanovení se pyrotechnické výrobky uvedené na trh nesměly dodávat ani jinak poskytovat osobám, které nedosáhly věkové hranice 21 let, pokud jde o zábavní pyrotechniku kategorie 3 (což byla daná petarda). Citované ustanovení bylo zrušenozákonem č. 206/2015 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi a o změně některých zákonů (zákon o pyrotechnice), avšak ustanovení § 24 odst. 1 písm. d) tohoto zákona nyní upravuje prodej pyrotechnických výrobků obsahově shodně v tom směru, že je možný za podmínky dodržení věkové hranice podle § 5 odst. 1 tohoto zákona. Přitom podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o pyrotechnice je možné zpřístupnit pyrotechnický výrobek pouze osobě, která dosáhla věku 21 let u pyrotechnických výrobků kategorie F3 anebo získala osvědčení o odborné způsobilosti dle § 37 zákona (takové osvědčení poškozená neměla). Zmíněná legislativní změna se tedy nijak nedotýká protiprávnosti jednání obviněné. 14. Zákon podmínil prodej zábavní pyrotechniky dosažením minimální věkové hranice osob, kterým se toto zboží prodává, a zároveň tak vyjádřil protiprávnost prodeje tohoto zboží osobám nedosahujícím stanovené věkové hranice. Očividným účelem této úpravy je zaručit, aby zábavní pyrotechnika byla prodávána pouze osobám, u kterých lze předpokládat, že dosáhly takového stupně rozumové vyspělosti a životní zkušenosti, že jsou způsobilé bezpečně manipulovat s příslušným výrobkem. Jinak řečeno, účelem stanovení věkové hranice osob, jimž lze zábavní pyrotechniku prodávat, je předejít tomu, aby se příslušné výrobky dostaly do dispozice osob, které nedosahují odpovídajícího stupně rozumové vyspělosti a životní zkušenosti a u kterých je riziko nesprávné manipulace, a tím pádem i zvýšené nebezpečí vzniku zranění. U zábavní pyrotechniky té kategorie, do které spadá daná petarda, zákon stanovil nejvyšší věkovou hranici, tj. hranici 21 let, neboť se jedná o výrobky, jejichž bezpečné použití vyžaduje mimořádně vysokou míru opatrnosti a bezpodmínečné dodržení náročných pravidel manipulace s nimi. Nedodržení těchto pravidel obvykle vede k vážným následkům v podobě různých zranění osob, které vlastní manipulaci provádějí, a případně i osob, které se nacházejí poblíž. O důležitosti dodržení zmíněných pravidel bezpečné manipulace se zábavní pyrotechnikou té kategorie, do níž spadá petarda, která se v důsledku protiprávního jednání obviněné ocitla v dispozici poškozené, jasně svědčí mimo jiné to, že tu je stanovena věková hranice dokonce převyšující nabytí zletilosti podle § 30 odst. 1 obč. zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Zároveň nelze pominout, že poškozené bylo v době činu 14 let a 3 měsíce a podle zjištění Okresního soudu v Kladně, opírajícího se o její osobní přítomnost při hlavním líčení, měla evidentně vzhled dítěte. 15. Obviněná prodala petardu poškozené, jejíž věk byl na první pohled hluboko pod stanovenou hranicí, což samo o sobě navozovalo reálné nebezpečí, že poškozená nebude s to dostát náročným požadavkům na bezpečnou manipulaci s petardou. K tomu přistupuje zjištění uvedené v odůvodnění rozsudku, totiž že petarda se při prodeji nacházela na pultě mezi ostatními výrobky bez náležitého označení a rozlišení, což vedlo k tomu, že poškozená ji mylně pokládala za dýmovnici a měla o manipulaci s ní představu, která se totálně rozcházela s požadavky na bezpečnou manipulaci s petardou. 16. Ke zranění poškozené tedy vedly dvě navazující okolnosti, a to protiprávní prodej petardy jako jednání obviněné a nesprávný postup poškozené při manipulaci s petardou. Porovná-li se význam každé z těchto okolností pro vznik zranění jako následku, pak je zřejmé, že protiprávní prodej vykazuje výrazný stupeň příčinného významu, který je dostatečný k tomu, aby jednání obviněné bylo považováno za příčinu zranění poškozené ve smyslu trestní odpovědnosti. Nesprávná manipulace poškozené neměla povahu výlučné příčiny a ve srovnání s ní nebyl protiprávní prodej nijak zanedbatelný. Význam protiprávního jednání obviněné z hlediska příčinného vztahu vyplývá z toho, že obviněná hrubě porušila povinnost, jejíž splnění mělo za účel předejít následku, ke kterému nakonec ve skutečnosti došlo, a jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. 17. Pokud obviněná zpochybnila naplnění zákonného znaku zavinění, je nutno konstatovat, že k spáchání trestného činu, jímž byla uznána vinnou, postačí tzv. nevědomá nedbalost. Podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svýmjednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým poměrům vědět měl a mohl. 18. I kdyby se připustilo, že obviněná nevěděla, že prodej petardy poškozené je protiprávní a že z něho může vzejít těžké zranění poškozené, vědět to měla a mohla. Okolnosti prodeje jasně ukazují na to, že poškozená byla od pohledu dítětem a očividně nesplňovala věkovou hranici, jejíž splnění bylo nutné k tomu, aby jí petarda mohla být prodána. Poměry při provozování živnosti s předmětem činnosti zahrnujícím prodej zábavní pyrotechniky stavěly obviněnou do situace, v níž jí bylo zřejmé, že prodává výrobky obsahující výbušné látky nebo jejich směs, že s tím jsou spojena rizika vyplývající z nebezpečné povahy takových výrobků a že při jejich prodeji je třeba dodržovat zvláštní podmínky, omezení, povinnosti apod., které je třeba znát a dodržovat. Ze subjektivního hlediska obviněné bylo snadno předvídatelné, že prodá-li petardu dítěti ve věku nepatrně převyšujícím 14 let, bude toto dítě s petardou manipulovat nesprávně a přivodí si vážné zranění. Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na závěru soudů o nedbalostním zavinění obviněné. 19. Právní posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku je ve shodě se zákonem. Rozsudek Okresního soudu v Kladně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 20. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1241.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 2378/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2378.2014.1 Číslo: 13/2017 Právní věta: Výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 19.01.2016 Spisová značka: 21 Cdo 2378/2014 Číslo rozhodnutí: 13 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Náhrada za ztrátu na výdělku, Nemoc z povolání, Podnikatel Předpisy: § 371 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008 § 371 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008 § 371 odst. 5 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 23 co 262/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za období březen 2009 až prosinec 2012 částku 124 843 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 6. 2011 do zaplacení a aby jí od 1. 6. 2011 platila „peněžitý důchod“ ve výši 26 856 Kč měsíčně a od 1. 1. 2013 „peněžitý důchod“ ve výši 27 733 Kč měsíčně, „splatný vždy do 10. dne měsíce následujícího“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla do 31. 3. 2008 zaměstnána v pracovním poměru u žalované jako zdravotní sestra, že dne 22. 8. 2007 u ní byla zjištěna nemoc z povolání – profesionální astma bronchiale, že dne 31. 3. 2008 pracovní poměr se žalovanou ukončila dohodou z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci zdravotní sestrypro následky nemoci z povolání, že od 1. 4. 2008 do 23. 2. 2009 byla evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, že v tomto období jí žalovaná „vypočítávala“ náhradu za ztrátu na výdělku podle § 371 zák. práce jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a „fiktivním“ výdělkem ve výši minimální mzdy 8 000 Kč měsíčně, že výše pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody, stanovená vedlejším účastníkem na 32 133 Kč hrubého měsíčně, je mezi účastníky řízení nesporná, že dlouhodobá registrace na úřadu práce žalobkyni stresovala, a že si proto vyřídila živnostenský list pro obory činnosti – mimo jiné – poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu a poskytování služeb pro rodinu a domácnost. Podle sdělení vedlejšího účastníka ze dne 13. 4. 2010 žalované se pro výpočet příjmu osob samostatně výdělečně činných vychází z jednotlivých sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, podle kterých se vyhlašuje částka odpovídající 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství pro účely životního a existenčního minima a pro účely státní sociální podpory, a vzhledem k tomu, že tyto částky jsou stanoveny Ministerstvem práce a sociálních věcí jako minimální příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, musí být podle vedlejšího účastníka zohledněny i při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobkyně má za to, že tento názor vedlejšího účastníka nemá oporu v zákoníku práce, že ve svých důsledcích znevýhodňuje (přímo diskriminuje) osoby samostatně výdělečně činné oproti zaměstnancům a osobám nezaměstnaným, že není ani v souladu s „aktuální judikaturou Nejvyššího soudu“, že započítávání jiného než skutečného příjmu osoby poškozené nemocí z povolání umožňuje zákoník práce jen v typových situacích, které jsou popsány v ustanoveních § 371 odst. 4 a 5 zák. práce, avšak že o žádnou z těchto situací se v jejím případě nejedná. Uvádí, že u zaměstnanců poškozených pracovním úrazem (nemocí z povolání), kteří jsou dále pracovně činní jako osoby samostatně výdělečně činné, není dost dobře možné srovnávat průměrný výdělek před vznikem škody, zjištěný ze závislé činnosti konané v pracovněprávním vztahu, s dosahovaným výdělkem (průměrným výdělkem), zjištěným z podnikatelské činnosti, protože oba dva druhy průměrných výdělků se zjišťují podle jiných právních předpisů a jiným způsobem – průměrný výdělek ze závislé činnosti podle zákoníku práce, průměrný výdělek z jiné výdělečné činnosti „z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání“ podle ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a že tyto možné druhy průměrných výdělků jsou nesrovnatelné. Žalobkyně poukazuje na to, že, když byla „registrována“ na úřadu práce jako nezaměstnaná, započítával se jí pravděpodobný výdělek ve výši minimální mzdy 8 000 Kč, a když začala podnikat, začal se jí započítávat příjem ve výši 10 800 Kč, a že jako nezaměstnaná na tom byla lépe než jako osoba samostatně výdělečně činná, která se chce „postarat sama o sebe“. Žalovaná částka 124 843 Kč představuje rozdíl ve výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku provedeného žalobkyní, která od svého pravděpodobného výdělku před vznikem škody „valorizovaného“ podle příslušného období odečítá částku 8 000 Kč jako minimální mzdu, a výpočtu žalované, která od pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody „valorizovaného“ podle příslušného období odečítá částku vyhlašovanou pro příslušná období sděleními Ministerstva práce a sociálních věcí, podle kterých se vyhlašuje částka odpovídající 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství (částka stanovená jako minimální příjem z podnikání). 2. Žalovaná zejména namítala, že výdělek žalobkyně po zjištění její nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce po 1. 3. 2009 představují její příjmy z podnikání, a že proto není na místě tento její výdělek „konstruovat“ podle pracovněprávních předpisů, tj. jako výdělek ve výši minimální mzdy, ale ani jako „jakýsi pravděpodobný příjem“, kterého by žalobkyně dosáhla, pokud by byla zaměstnána podle pracovněprávních předpisů. Žalovaná má za to, že za situace, kdy zákoník práce neobsahuje výslovné ustanovení o způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku u podnikajících osob, je způsob, který „využívá částku stanovenou platným právem jakožto minimální započitatelný příjem podnikatele pro účely stanovení výše sociálních dávek“, „správnější a spravedlivější“, než kdyby odškodnění mělo být v takovémto případě odvozováno od minimální mzdy či „určité pravděpodobné mzdy“ podle pracovněprávních předpisů, že minimální mzda se považuje za výdělek po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) pro účely stanovení výše náhrady zaztrátu na výdělku jen v případě, kdy je zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (§ 371 odst. 3 zák. práce), a že za dobu, kdy v ní veden není, je třeba zjišťovat jeho dosahovaný výdělek a nelze vycházet z minimální mzdy. 3. Vedlejší účastník uvedl, že příjmy z podnikání osoby samostatně výdělečně činné jsou „dosahovaným výdělkem“, při jehož určení se vychází z daňového přiznání, a že příjmovou stránku v podnikání ovlivňují především skutečnosti spočívající ve specifičnosti podnikání, které může ovlivnit řada faktorů vyplývajících z podstaty podnikatelské činnosti, které se zdravotním stavem podnikající osoby nemusí vůbec souviset. Má za to, že při hodnocení příjmů z podnikatelské činnosti je možné vzít v úvahu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a za započitatelný příjem osoby, která má příjmy z podnikatelské činnosti, považovat nejméně částku ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, vyhlašované Ministerstvem práce a sociálních věcí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů, a použít tuto částku jako pravděpodobný dosažený výdělek tehdy, je-li vyšší než rozdíl mezi vykázanými příjmy a výdaji v daňovém přiznání. 4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 17 C 189/2011-183 zastavil řízení ohledně částky 495 540 Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby „co do částky 440 393 Kč, dále co do částky 27 414 Kč a co do částky 27 733 Kč“), zamítl žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 124 843 Kč s příslušenstvím a peněžitého důchodu“, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává a že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že u žalobkyně byla dne 22. 8. 2007 zjištěna nemoc z povolání – astma bronchiale, že od 22. 8. 2007 je žalobkyně z důvodu nemoci z povolání dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá konat dosavadní práci zdravotní sestry na chirurgii, že posledním zaměstnavatelem žalobkyně (do 31. 3. 2008) byla žalovaná, že od 1. 3. 2009 žalobkyně podnikala na základě živnostenského oprávnění, které „zaniklo, respektive je přerušeno ke dni 30. 11. 2012“, že žalobkyně byla dne 1. 12. 2012 zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, že výše pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody činí 32 133 Kč měsíčně (po valorizaci podle nařízení vlády od 1. 1. 2009 činí 33 547 Kč měsíčně, od 1. 1. 2011 činí 34 856 Kč měsíčně, od 1. 1. 2012 činí 35 414 Kč měsíčně a od 1. 1. 2013 činí 35 733 Kč měsíčně), že započitatelný příjem žalobkyně pro účely zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (rozdíl mezi příjmy a výdaji přepočtený na kalendářní měsíc), činil v roce 2009 částku 949,- Kč, v roce 2010 částku 3 575 Kč, v roce 2011 částku 3 183 Kč a v roce 2012 částku 2 966 Kč, tedy v každém období výkonu samostatné výdělečné činnosti částku nižší než je částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, kterou vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů (§ 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb.) a která činila v období od 1. 3. 2009 do 30. 6. 2009 10 800 Kč, v období od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2011 11 700 Kč, v období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012 11 900 Kč a v období od 1. 7. 2012 do 30. 6. 2013 12 100 Kč, a že žalobkyně, jejíž pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 20 %, je vzhledem k nemoci z povolání schopna práce „za mimořádně úlevových, velmi specifických podmínek“. Dospěl k závěru, že žalovaná vyplácí žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, na kterou má žalobkyně nárok podle platné právní úpravy „s podporou soudní judikatury, která nebyla dosud překonána,“ neboť žalobkyně byla po celé žalované období osobou samostatně výdělečně činnou, její výdělek po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce představují její příjmy z podnikání, a není proto namístě její výdělek „konstruovat podle pracovněprávních předpisů jako výdělek ve výši minimální mzdy, ani jako jakýsi pravděpodobný příjem, kterého je schopna žalobkyně dosáhnout“, ale je třeba jej zjišťovat podle jiných předpisů, například z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání na základě § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že skutečné příjmy žalobkyně z podnikání v žalovaném období nedosahovaly částky ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce asociálních věcí, vycházel soud prvního stupně při zjišťování výdělku žalobkyně po zjištění nemoci z povolání v rozhodném období ze zákona č. 110/2006 Sb., který v ustanovení § 8 odst. 2 považuje pro účely stanovení výše „sociálních dávek“ za započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání nejméně částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce a sociálních věcí (minimální započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání). Soud prvního stupně uvedl, že tento způsob výpočtu se jeví jako logický i vzhledem k zabránění situacím, ve kterých osoby po pracovním úrazu či s nemocí z povolání zvolí dráhu osoby samostatně výdělečně činné a úmyslně vykazují nízké příjmy, aby měly nárok na vyšší náhradu za ztrátu na výdělku. Skutečnost, že výdělky žalobkyně byly bezpochyby ovlivněny tím, že její pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) a že žalobkyně tak nebyla schopna při svém podnikání dosahovat příjmy odpovídající výdělku, který měla před poškozením, shledal soud prvního stupně pro způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nerozhodnou. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2013, č. j. 23 Co 262/2013-210 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 124 843 Kč s příslušenstvím a peněžitého důchodu“, a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek soudu prvního stupně shledal nepřezkoumatelným, neboť soud prvního stupně opomenul, že v průběhu řízení nepřipustil rozšíření žaloby po součtu na částku 607 693 Kč, proto bylo bezdůvodně rozhodováno o zastavení řízení po údajném zpětvzetí co do částky 495 540 Kč (výrok o zastavení řízení však nebyl předmětem odvolacího přezkumu a nabyl tak samostatně právní moci), a z dosavadního průběhu řízení a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak není zcela jasné, o jaké částce fakticky soud prvního stupně rozhodoval; zatímco v zamítavém výroku rozhoduje o částce 124 843 Kč s příslušenstvím a o peněžitém důchodu, jehož výši neuvádí, podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měla být předmětem řízení částka 167 300 Kč, avšak o celé této částce soud prvního stupně nerozhodl, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak učinil nesprávné právní závěry ve vztahu ke způsobu výpočtu ztráty na výdělku žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti v době, kdy nebyla registrována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce, neboť nesprávně uzavřel, že je nutné při výpočtu ztráty na výdělku žalobkyně po zahájení její samostatné výdělečné činnosti vycházet z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Odvolací soud vyslovil názor, že tento zákon pouze upravuje mechanismus způsobu výpočtu životního minima a existenčního minima, resp. stanovení započitatelného příjmu u osob samostatně výdělečně činných pro účely výpočtu „sociálních dávek“, avšak že ztráta na výdělku je „pouze jednou z částí nároku na náhradu škody způsobené na zdraví zaměstnanci“ a nikoliv „sociální dávkou“ podle uvedeného zákona, a že proto z tohoto zákona nelze vycházet při výpočtu ztráty na výdělku. Uvedl, že ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání, že výše ušlého zisku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, avšak že daňové přiznání není bez dalšího důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele a že je pouze jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody. Uzavřel, že žalovanou provedený způsob výpočtu je v rozporu s legitimním očekáváním žalobkyně i se základními zásadami pracovněprávních vztahů, že nelze formalisticky přistoupit k výpočtu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u osoby, která samostatně podniká, a vycházet paušálně ze zákona č. 110/2006 Sb., ale že je naopak nutné vycházet ze všech konkrétních okolností daného případu a přihlédnout i ke skutečnosti, že v uvedené situaci se žalobkyně ocitla v důsledku nemoci z povolání, že pro zdravotní potíže může podnikat jen za určitých specifických podmínek a že poskytováním pomoci v oblasti sociálních služeb napomáhá třetím osobám, aniž by hlavním motivem jejího podnikání bylo „dosahování pouhého zisku“, že žalovanou provedeným způsobem výpočtu náhrady zaztrátu na výdělku byla žalobkyně znevýhodňována například ve vztahu k jiným zaměstnancům, kteří mají rovněž nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kteří však čerpají „dávky sociálního systému“, jsou evidováni jako uchazeči o zaměstnání a nevynakládají žádné zvýšené úsilí na „realizaci podnikání“ a poskytování pomoci třetím osobám v rámci předmětu podnikání tak jako žalobkyně, a že tento přístup je ve vztahu k žalobkyni zcela diskriminační a je „porušením ústavního práva na ochranu zdraví, resp. plné náhrady škody na zdraví v souladu s ústavními principy“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud odmítl aplikaci ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. s „prvoplánovým“ odůvodněním, že se jedná o normu, která explicitně upravuje způsob výpočtu „sociálních dávek“ a nikoli nároku na náhradu škody v pracovněprávních vztazích, aniž se vůbec zabýval možností analogické aplikace tohoto zákonného ustanovení na posuzovanou věc s ohledem na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu se výdělek osoby mající po vzniku nemoci z povolání příjmy z podnikání nezjišťuje podle pracovněprávních předpisů, a na to, že pokles příjmů žalobkyně, pokud jde o její skutečné příjmy z podnikání za žalobou dotčené období ve vztahu k výdělku před vznikem nemoci z povolání, není ve vztahu příčiny a následku (nejde o škodu vzniklou nemocí z povolání). Uvedla, že vycházet při výpočtu výše nároku žalobkyně za období, kdy byla podnikatelkou, z minimální mzdy, jako by se jednalo o uchazeče o zaměstnání (§ 371 odst. 3 zák. práce), je zcela zřejmě v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť, nelze-li výdělek dosahovaný po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce u osoby mající příjmy z podnikání stanovit podle předpisů pracovního práva, nemůže jím být ani minimální mzda. Má za to, že stejně jako např. ustanovení § 371 odst. 4 zák. práce obsahuje pravidlo pro stanovení určitého „fiktivního výdělku“ pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku v situaci, kdy nižší výdělek dosahovaný po zjištění nemoci z povolání dosahuje zaměstnanec „ze své viny“, je důvodné, aby i v případě osob majících příjmy z podnikání existoval rovněž určitý obdobný mechanismus, přičemž nemusí jít jen o situace, kdy nedosahování vyššího výdělku je na místě nazvat „vinou“ zaměstnance, neboť v této souvislosti je nerozhodné, zda jde o „vinu“ či např. o rozhodnutí (bývalého) zaměstnance věnovat podnikatelské činnosti nikoli maximum svých sil a možností, které má se zohledněním omezení spočívajícího v nemoci z povolání, a dosahovat tak nižšího příjmu z podnikání, než jakého by byl způsobilý dosáhnout, věnoval-li by se podnikatelské činnosti „naplno“; v obou těchto případech by bylo v rozporu s právem, aby takto nazíraný rozdíl v příjmech zaměstnavatel poškozenému hradil, neboť v takových případech nejde o škodu vzniklou nemocí z povolání. Žalovaná má za to, že žalobkyně nemůže mít legitimní očekávání vůči žalované v tom smyslu, aby se necítila znevýhodněna oproti jiným osobám, které v době po vzniku nemoci z povolání nezačaly podnikat, neboť takováto případná očekávání žalobkyně jsou „zcela mimo rámec soukromoprávního vztahu mezi ní a žalovanou“. Zrušil- li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, není podle názoru žalované jednak „myslitelné“, aby jej zároveň „de facto přezkoumával“, a jednak tím, že vyslovil („jaksi mimochodem, nad rámec toho, co v souladu s občanským soudním řádem má odůvodnění rozhodnutí obsahovat“) závazný právní názor na právní hodnocení věci samé, zasáhl do práv účastníků řízení „nad míru přípustnou dle platného práva“, neboť takový postup odvolacího soudu je v rozporu „se základními zásadami civilního procesu, resp. s ustanovením § 157 občanského soudního řádu“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrzuje, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. 8. Vedlejší účastník na straně žalované uvedl, že se s dovoláním žalované „ve všech bodechztotožňuje“. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 12. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze za výdělek po zjištění nemoci z povolání dosahovaný zaměstnancem, který vykonává podnikatelskou činnost, považovat pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příslušející tomuto zaměstnanci minimální započitatelný příjem podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, který tento zaměstnanec nedosahuje. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné. 14. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k době vzniku nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené nemocí z povolání – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 4. 2008 (dále jen „zák. práce“). 15. Podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. 16. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, kterýnení schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. 17. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. 18. Podle ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; ke snížení plného nebo částečného invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. 19. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se – jak vyplývá z citovaného ustanovení – stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. 20. V ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty (srov. § 382 odst. 2 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. 21. Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (§ 371 odst. 4 zák. práce). Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (§ 371 odst. 5 věta první zák. práce). Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (§ 371 odst. 5 věta druhá zák. práce). 22. Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po zjištění nemoci z povolání“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po zjištění nemoci z povolání jako podnikatel (srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) – místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru – soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci zpovolání snížena (omezena), a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jehož dosahoval před poškozením. 23. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele – fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích nebo službách, které vyrábí nebo poskytuje, cenou výrobků nebo služeb a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání (zejména zisk), jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů). 24. Vykonává-li poškozený zaměstnanec podnikatelskou činnost, nelze jeho příjmy dobře vyjádřit za jednotlivé měsíce, za něž mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, a proto je třeba jeho „výdělek po zjištění nemoci z povolání“ stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 371 zák. práce. Smyslu, účelu a zásadám ovládajícím odškodňování nemocí z povolání odpovídá postup, který „výdělek po zjištění nemoci z povolání“ určuje podle průměrného výdělku, stanoveného ke dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity). Takový průměrný výdělek nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů, neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například „z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání“ na základě ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, účinného v době od 13. 11. 1995 do 31. 12. 2013 (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1735/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1995/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1525/2014, který byl uveřejněn pod č. 86 ve Sb. rozh. obč., ročník 2015). 25. Ani v případě zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, není (nemusí být) pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity bez dalšího vždy rozhodující výdělek, který tento zaměstnanec skutečně dosahuje a který se zjišťuje výše uvedeným způsobem. Opomene-li si zaměstnanec vykonávající podnikatelskou činnost bez vážných důvodů vydělat částku, kterou by si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohl vydělat, není zaměstnavatel povinen – jak vyplývá z ustanovení § 371 odst. 5 věty druhé zák. práce – mu tuto ztrátu na výdělku nahradit. Vzhledem k tomu, že smyslem ustanovení § 371 zák. práce o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity není zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztrátu na výdělku, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti, nemůže tato ztráta na výdělku vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance (srov. slova „opomenul vydělat“ v ustanovení § 371 odst. 5 větě druhé zák. práce, jež vyjadřují pasivitu – nekonání) k možnostem dosahování vyššího výdělku, jež se mu nabízejí při jeho podnikatelské činnosti, nebrání-li jejich využití poškození zdraví zaměstnance. 26. K závěru, že poškozený zaměstnanec vykonávající podnikatelskou činnost si bez vážných důvodů opomenul vydělat částku, kterou by si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohl vydělat, je možné dospět pouze na základě konkrétních okolností případu svědčících o pasivním postoji poškozeného zaměstnance k možnostem dosahování vyššího výdělku při výkonu jeho podnikatelské činnosti, a nikoliv jen na základě skutečnosti, že jeho výdělek je nižší než minimální příjem z podnikání stanovený zákonem č. 110/2006 Sb. (ve zněnípozdějších předpisů) pro účely určení životního a existenčního minima. 27. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., tj. ve znění účinném do 30. 6. 2008 Sb. (dále jen „zákon č. 110/2006 Sb.“), stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb.). Upravuje (mimo jiné) způsob posouzení, zda příjmy osob dosahují částek životního minima nebo existenčního minima (srov. § 1 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb.), a v ustanovení § 8 stanoví způsob zápočtu příjmů z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti a tzv. započitatelný příjem za kalendářní měsíc u osob, které měly nebo mají příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, pro účely posouzení, zda příjem osoby dosahuje částky životního minima nebo existenčního minima, a následného rozhodování o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. 28. Za započitatelný příjem za kalendářní měsíc se u osoby, která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, považuje částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů za období uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období zahrnující kalendářní měsíce, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána činnost, z níž měla osoba tyto příjmy, nebo částka odpovídající jedné dvanáctině příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob stanovené paušální částkou podle zákona o daních z příjmů (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb.), nejméně však částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok (zaokrouhlená na celé stokoruny dolů), kterou vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů (srov. § 8 odst. 2 větu první zákona č. 110/2006 Sb.). Účelem stanovení „minimálního započitatelného příjmu“ osob, které měly nebo mají příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, je zamezení zneužívání systému dávek pomoci v hmotné nouzi, jejichž poskytováním stát napomáhá řešit situaci osob či rodin, které nemají dostatečné příjmy a jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost, a současně si tyto příjmy nemohou z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. „Minimální započitatelný příjem“ stanovený pro účely určení životního a existenčního minima se vztahuje – jak vyplývá z ustanovení § 8 zákona č. 110/2006 Sb. – i na podnikající nebo jinak samostatně výdělečně činné osoby, jejichž příjmy uvedeného minima nedosahují proto, že jejich pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena). Je-li účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, nemůže být tento účel naplněn tím, že se při odškodnění zaměstnance bude přihlížet nikoliv k výdělku, který skutečně dosahuje po zjištění nemoci z povolání a který odpovídá zbytku jeho pracovního potenciálu, nýbrž k výdělku („minimálnímu započitatelnému příjmu“ stanovenému pro účely určení životního a existenčního minima), který nedosahuje a s ohledem na snížení (omezení) jeho pracovní schopnosti v důsledku nemoci z povolání ani dosahovat nemůže. 29. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoliv všakminimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje. 30. V projednávané věci soud prvního stupně považoval za výdělek žalobkyně po zjištění nemoci z povolání v období, za které se domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlašovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí jako minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, neboť zjistil, že skutečné příjmy žalobkyně, která vykonávala podnikatelskou činnost za situace, kdy její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 20 %, byly v rozhodném období nižší než tato částka. Shledal-li odvolací soud v napadeném usnesení tento právní názor soudu prvního stupně, který na základě něj zamítl žalobu, nesprávným, je tento závěr odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu se zákonem. 31. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (za takovou vadu nelze pokládat dovolatelkou namítanou skutečnost, že odvolací soud, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, vyslovil v napadeném usnesení též právní názor na věc samu, neboť občanský soudní řád takový postup odvolacího soudu, který je v souladu i se zásadou hospodárnosti řízení, nevylučuje), Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1242.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.01.2016, sp. zn. 23 Cdo 2925/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2925.2015.1 Číslo: 38/2017 Právní věta: Jen ze skutečnosti, že dodatek ke smlouvě nebyl očíslován, ač si strany číslování dodatků dohodly, nelze dovozovat neplatnost takového dodatku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 19.01.2016 Spisová značka: 23 Cdo 2925/2015 Číslo rozhodnutí: 38 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Právní úkony Předpisy: § 37 obč. zák. § 66 odst. 7 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 1 Cmo 134/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. 1 Cmo 134/2014-101, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 46 Cm 174/2011-71, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 2. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a ani důkazní povinnost ohledně účinků dodatku ze dne 4. 5. 2011 ke smlouvě o dílo ze dne 25. 10. 2010, na jehož posouzení platnosti je rozhodnutí založeno, je předčasné, jestliže soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že v daném sporu nebylo prokázáno, že se účastníci předmětným dodatkem dohodli na rozšíření předmětu díla a zaplacení víceprací. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala existenci změny smlouvy, jestliže dodatek smlouvy nebyl uzavřen postupem podle platné smlouvy, v níž si účastníci ohledně změny smlouvy sjednali, že může být měněna nebo doplňována pouze písemnou formou číslovanými dodatky smlouvy chronologicky řazenými vzestupnou řadou a že podmínkou jejich platnosti je vlastnoruční podpis dodatkuoprávněnými zástupci obou smluvních stran na téže listině doplněný otiskem razítka každé smluvní strany. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud bude moci rozhodnout až na základě dalších skutkových zjištění, která nemohla být provedena v odvolacím řízení, a to zejména zjištění ohledně pravosti listiny označené jako „Dodatek ke smlouvě o dílo“ na listu stavebního deníku č. 7886203 a zjištění kdo (a zda vůbec) za objednatelku (žalovanou) uvedený zápis ve stavebním deníku podepsal, a to současně se zjištěními, která by byla potřebná pro posouzení jednání účastníka podle § 15 obch. zák. Odvolací soud dále konstatoval, že je třeba doplnit skutkový stav věci o zjištění, která povedou k objasnění, jaký význam smluvní strany přikládaly ujednáním v zápise ze dne 4. 5. 2011. Dodal, že jen ze skutečnosti, že dodatek smlouvy není opatřen pořadovým číslem, nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, či že takový úkon nemá vůbec žádné právní účinky, a stejně tak nemůže vést k závěru o neúčinnosti dodatku ke smlouvě neoznačení dodatku otiskem razítka smluvní strany. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, dále ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1042/2014, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, že tedy není vázán důkazními návrhy účastníků. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil, jestliže dovodil, že soud prvního stupně je povinen provést další účastníky navržené důkazy k přijetí závěru ohledně platnosti dodatku ze dne 4. 5. 2011, učiněného ve formě prostého zápisu do stavebního deníku. Dovolatelka zdůraznila, že předmětný dodatek smlouvy uvedený v zápisu ve stavebním deníku evidentně nesplňuje celou řadu obsahových náležitostí sjednaných smluvními stranami ve smlouvě o dílo. Je přesvědčena, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, uvedl, proč některé důkazy neprovedl a není důvod zatěžovat řízení prováděním dalších důkazů ohledně předmětného dodatku ke smlouvě, protože i kdyby se prokázala pravost sporného zápisu, pak tyto navržené další důkazy nejsou schopny prokázat, že by mezi účastníky došlo dohodou k uzavření řádného platného dodatku ke smlouvě v souladu s uzavřenou smlouvou. Pokud by přes evidentní rozpor předmětného dodatku se sjednanými podmínkami, za nichž lze smlouvu měnit, měl mít takový dodatek účinky změny smlouvy, jednalo by se podle dovolatelky o nepřípustný zásah do smluvní volnosti v obchodněprávních vztazích. V této souvislosti vymezuje dovolatelka právní otázku, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda lze přiznat nějaké právní účinky spornému dodatku smlouvy napsanému na listu stavebního deníku, aniž by evidentně byl dodržen oběma smluvními stranami sjednaný postup pro změnu smlouvy o dílo. Podle dovolatelky nelze bagatelizovat jen jako „přepjatě formalistické“ ujednání účastníků o formálních náležitostech změny smlouvy. 4. Dovolatelka navrhla změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a současně bude rozhodnuto o nákladech řízení před soudy všech stupňů. 5. Žalobkyně v podaném vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolatelka jen v obecné rovině zmiňuje odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolacím soudem a své dovolání zakládá výlučně na jiném právním názoru, než k jakému dospěl odvolací soud. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). 7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou vymezená právní otázka, zda lze přiznat nějaké právní účinky spornému dodatku smlouvy napsanému na listu stavebního deníku, aniž by byl dodržen oběma smluvními stranami sjednaný formální postup pro změnu smlouvy o dílo, spočívající v neočíslování dodatku změny smlouvy a jeho neoznačení otiskem razítka smluvní strany, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud při posouzení platnosti dohody o změně smlouvy nepřikládal právní význam skutečnosti, že dodatek o změně smlouvy nebyl označen pořadovým číslem a razítkem smluvní strany, byť v bodu 14.1 smlouvy o dílo bylo účastníky sjednáno, že každý dodatek smlouvy se současně adjustuje razítkem každé smluvní strany a že všechny dodatky ke smlouvě mají být chronologicky řazeny vzestupnou řadou a číslovány. Ujednání smluvních stran, že dodatky smlouvy budou opatřeny vzestupně pořadovým číslem a očíslovány a opatřeny razítkem smluvní strany uzavírající dodatek, je možno posuzovat jen jako ujednání pořádkového charakteru. Pokud právní úkon neměl tyto smluvené náležitosti, nejedná se o takovou vadu, která by mohla způsobit neplatnost právního úkonu. Bylo by formalistické, jak správně dovodil odvolací soud, dovozovat neplatnost právního úkonu jen ze skutečnosti, že „Dodatek ke smlouvě o dílo“ na listu stavebního deníku nebyl očíslován a nebyl opatřen razítkem subjektu, který měl uzavírat uvedený dodatek smlouvy. Ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného v rozhodné době do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), stanovilo, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Pokud by tedy ze skutkových zjištění vyplynulo, že právní úkon byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, nelze ve smyslu tohoto ustanovení dovozovat neplatnost právního úkonu jen pro nedodržení smluvních ujednání pořádkového charakteru. Odvolací soud správně s odkazem na nález Ústavního soudu dovodil, že by se v daném případě s ohledem na zjištěná nedodržení formálních náležitostí změny smlouvy, spočívající v neočíslování dodatku smlouvy a v absenci razítka subjektu uzavírajícího smlouvu, jednalo o přepjatý formalismus, pokud by nedostatek těchto náležitostí změny smlouvy měl způsobit neplatnost právního úkonu. Odvolací soud při posouzení věci zároveň případně odkázal i na ustanovení § 66 odst. 7 obch. zák., podle něhož osoby, které činí jménem společnosti písemné úkony, je podepisují tak, že k firmě společnosti připojí svůj podpis, a že neuvedení firmy u podpisu jednající osoby nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Nejvyšší soud proto uzavřel, že otázku, zda došlo či nedošlo ke změně smlouvy v případě, že uzavřená dohoda o změně smlouvy neobsahovala sjednané formální náležitosti, jako označení dodatku smlouvy pořadovým číslem vzestupnou řadou a otisk razítka strany, která změnu smlouvy zavírá, je namístě vyřešit s ohledem na ustanovení § 37 obč. zák. a § 66 odst. 7 obch. zák. tak, že nedostatek očíslování změny smlouvy a neoznačení listiny o změně smlouvy otiskem razítka smluvní strany nevede samo o sobě k závěru o tom, že ke změně smlouvy nedošlo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při posouzení platnosti změny smlouvy nedopustil nesprávného právního posouzení, nebyl naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Nesouhlasí-li dovolatelka s hodnocením důkazů, které byly v dané věci provedeny k právnímu závěru o změně smlouvy o dílo dodatkem ze dne 4. 5. 2011, je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutíNejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). 10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované z výše uvedených důvodů podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1243.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.01.2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.663.2015.1 Číslo: 36/2017 Právní věta: Po zaplacení dluhu již dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 19.01.2016 Spisová značka: 23 Cdo 663/2015 Číslo rozhodnutí: 36 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Splnění závazku Předpisy: § 324 odst. 1 obch. zák. § 330 odst. 1 obch. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 5 Cmo 188/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č.j. 34 Cm 113/2011-95, výrokem I. zastavil řízení co do částky 758 Kč na jistině, výrokem II. uložil žalované zaplatit v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, a to z titulu nezaplaceného plnění ze smluv o dílo uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely tři smlouvy o dílo, žalobkyně, jakožto zhotovitelka, provedla jednotlivá ujednaná díla, přičemž všechna byla řádně předána, čímž žalobkyni vznikly jednotlivé nároky na zaplacení ceny provedených děl. Mezi účastnicemi bylo sporné, zda závazky žalované zaplatit cenu díla zanikly, či nikoliv. Žalovaná totiž tvrdila, že všechny částky žalobkyni uhradila dne 15. 1. 2009 a 18. 2. 2009, kdy k platbám uvedla, že slouží k zaplacení faktury č. 280100370 a č. 280100371, přičemž uvedená čísla faktur, jakožto variabilní symbol, byla chybná. Chybně uvedená čísla faktur odkazovala na jiné žalobkyní vystavené faktury, které však podle tvrzení žalované neměly podklad v provedené práci. Poté žalovaná dopisem ze dne 5. 5. 2009 oznámila žalobkyni, že jednotlivými úhradami zaplatila faktury týkající se těch závazků, které jsou předmětem tohoto řízení, dopisem měla tedy v úmyslu napravit chybně uvedená čísla faktur. Soud prvního stupně s ohledem na daný skutkový a se zřetelem k ustanovením § 536 odst. 1, 548 odst. 1, §369 odst. 1, § 324 odst. 1, § 330 odst. 1, § 340 odst. 1, § 358 odst. 1, § 359 a § 360 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), dovodil, že žalovaná projevila vůli uhradit faktury č. 280100370 a č. 280100371 a z jejího projevu vůle nelze dovodit, že by projev vůle směřoval k zaplacení faktury č. 280100323, přičemž takto projevenou vůli podle názoru soudu prvního stupně nelze později změnit jednostranným úkonem – dopisem. Soud prvního stupně dále uvedl, že jestliže uhrazené faktury neměly podklad v provedené práci a byly jimi uhrazeny neexistující závazky, jak tvrdila žalovaná, pak by vzniklo na straně žalobkyně bezdůvodné obohacení a žalovaná by měla právo na jeho vydání (§ 451 odst. 1 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), přicházelo by tedy v úvahu započtení pohledávky žalované z bezdůvodného obohacení proti žalobou uplatněným pohledávkám žalobkyně. Soud prvního stupně však uvedl, že k datu zápočtu, který žalovaná učinila podáním ze dne 6. 2. 2014, nebyla pohledávka žalované z titulu bezdůvodného obohacení ve vztahu k žalobkyni splatná, neboť z dokazování nevyplývá, že by žalovaná vyzvala žalobkyni k zaplacení této pohledávky. K započtení pohledávek tedy nemohlo dojít podle § 359 obch. zák. Soud prvního stupně podepřel svoji argumentaci také judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínka splatnosti započítávané pohledávky není naplněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k plnění pohledávky a zároveň v téže listině učiní projev vůle k započtení takové pohledávky. 2. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 5 Cmo 188/2014-123, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a III. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že námitky žalované nejsou důvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž vymezila přípustnost dovolání v tom smyslu, že napadené rozhodnutí spočívá na právních otázkách, k nimž podle jejího názoru Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi nepřistoupil dostatečně komplexně. Z obsahu dovolání tedy vyplývá, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda v případě, kdy dlužník – žalovaná při plnění určila neexistující pohledávku, resp. ji označila nesprávným variabilním symbolem, je možno této situaci přičítat stejné důsledky, jako by k určení závazku, na který má být plněno, nedošlo, a zda taková platba má být posuzována podle § 330 obch. zák. ve spojení s § 324 obch. zák. Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení zákona o bezdůvodném obohacení. Podle názoru žalované byla žalobkyně povinna podle § 329 obch. zák. přijmout plnění žalované a toto použít na úhradu závazku žalované. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že projevenou vůli hradit určitý závazek nelze později změnit jednostranným projevem vůle tak, jak to učinila žalovaná dopisem žalobkyni. Dovolatelka je přesvědčena, že v případě, kdy při platbě určila variabilním symbolem neexistující pohledávku, má takové jednání podle jejího názoru stejné důsledky, jako by k určení závazku, na který má být plněno, nedošlo, a žalobkyně tedy měla povinnost plnění přijmout a použít ho na úhradu existujícího závazku. Dovolatelka považuje právní závěry odvolacího soudu ohledně vzniku bezdůvodného obohacení za nesprávné, neboť má za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo. Podle dovolatelky soudy obou stupňů nesprávně posoudily i splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 4. Podle názoru dovolatelky se soudy obou stupňů dopustily také procesních pochybení, zejména v tom, že ji neseznámily se svým odlišným právním názorem na projednávanou věc, což zapříčinilo nepředvídatelnost jejich rozhodnutí, a namítá i neúplnost dokazování ve směru prokázání skutečné existence bezdůvodného obohacení. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutíodvolacího soudu v napadeném rozsahu, a s ním související rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky, zda dlužník postupující podle § 330 odst. 1 obch. zák. má možnost dodatečně jednostranně změnit svoji vůli, jestliže již určil, na který závazek plní. IV. Důvodnost dovolání 9. Podle § 330 odst. 1 obch. zák., má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství. 10. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud dlužník při plnění závazku určí v souladu s § 330 odst. 1 obch. zák., na který závazek plní, např. uvedením čísla faktury jakožto variabilního symbolu, pak ex lege v okamžiku splnění (platby) zaniká závazek takto určený dlužníkem (§ 324 odst. 1 obch. zák.). Právní následky takového úkonu nelze dodatečně změnit dopisem dlužníka s informací, že měl v úmyslu plnit na jiný závazek. Dlužník učinil právní úkon, ten se dostal do sféry adresáta a vyvolal účinky předvídané zákonem, dodatečná změna vůle tedy již nepřichází v úvahu (srov. obdobně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3611/2009, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že dlužník splní dluh vůči svému věřiteli a prohlásí, že na závazek věřitele uplatněný v žalobě neplní, je pro posouzení věci právně bezvýznamná, neboť toto prohlášení nemá právní význam na hmotněprávní zánik závazku splněním ve smyslu § 324 odst. 1 obch. zák.). V daném případě je skutkově dána obdobná situace, kdy dlužník dodatečně prohlásil, že na dluh, který specifikoval (variabilním symbolem), vlastně neplnil. Jestliže dovolatelka tvrdí, že chybně určila závazky, na které plnila, a tyto závazky v době plnění podle jejího tvrzení neexistovaly, pak by mohlo jít o plnění bez právního důvodu, které by zakládalo právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná sice mohla z titulu bezdůvodného obohacení započíst svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně na pohledávky žalobkyně uplatněné žalobou, ale ze skutkových zjištění vyplývá, že k datu zápočtu, který byl žalovanou učiněn v podání ze dne 6. 2. 2014, pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení nemohla být dosud splatná, protože ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by žalovaná předtím, než projevila vůli směřující k započtení, vyzvala žalobkyni k vrácení bezdůvodného obohacení. K započtení pohledávky proto nemohlo dojít (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, publikovaném v Soudníjudikatuře pod označením 146/2009, podle něhož úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.). Nelze proto přisvědčit žalované, že kompenzační námitku je třeba hodnotit současně jako výzvu k zaplacení. 11. Namítala-li dále dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, že „již soud prvního stupně nedodržel zásadu předvídatelnosti a nepřekvapivosti soudního rozhodnutí, když ze strany soudu nebyla dodržena poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., nebylo-li stranám předestřeno, že by platby žalované mohly být považovány za bezdůvodné obohacení žalobkyně, a žalovaná nebyla ani vyzvána, aby tvrdila a doložila, že zaslala žalobkyni výzvu na vydání bezdůvodného obohacení, a že tento nedostatek mohl mít vliv na nesprávné právní posouzení věci“, je třeba především poukázat na ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. S výše uvedenou námitkou se odvolací soud správně vypořádal, považoval-li ji za neoprávněnou, jestliže ze samotného podání žalované ze dne 6. 2. 2014, jako listinného důkazu, vyplývá, že sama žalovaná přijetí platby 1 069 390 Kč žalobkyní považovala za bezdůvodné obohacení. Nelze tedy dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu by bylo nepředvídatelné. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že soud nemůže účastníku zastoupenému advokátem poskytovat poučení o tom, kdy je třeba považovat pohledávku za splatnou, neboť takové poučení by bylo nad rámec poučovací povinnosti soudu, jednalo by se o poučení materiálního charakteru, přičemž podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům jen poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Nebylo třeba žalovanou poučovat ani podle § 118a odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou úplná a správná, stejně jako jeho skutkové závěry pro posouzení věci, a pokud se týká výzvy k doložení splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud správně dovodil, že by se jednalo o poučení nad rámec ustanovení § 5 o. s. ř. 12. Je na místě učinit závěr, že pokud dovolatelka v řízení před soudy obou stupňů s ohledem na výše uvedené neprokázala, že závazky, které byly předmětem řízení, zanikly splněním, je právní posouzení věci soudů obou stupňů o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni požadované částky správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl naplněn. 13. Na základě výše uvedeného Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání zamítnout podle § 243d písm. a) o. s. ř. 14. Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyni (účastníku, který měl ve věci plný úspěch) podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

decision_1244.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.476.2015.1 Číslo: 136/2017 Právní věta: Okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu neomluveného zameškání práce není neplatné pro rozpor se zákonem jen proto, že zaměstnavatel v rozporu s § 348 odst. 3 zák. práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012, určil, že se u zaměstnance jedná o neomluvené zameškání práce, bez projednání s odborovou organizací. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.01.2016 Spisová značka: 21 Cdo 476/2015 Číslo rozhodnutí: 136 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Neplatnost právního úkonu, Odbory, Okamžité zrušení pracovního poměru Předpisy: § 348 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 62 Co 289/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 17 C 139/2013, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 30. 4. 2013, který byl žalobci doručen dne 2. 5. 2013, žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce se „opakovaně v měsíci dubnu 2013 bezdůvodně nedostavoval na své pracoviště“, čímž „porušil základní povinnost zaměstnance specifikovanou v ustanovení § 38 odst.1 písm. b) zák. práce“ a „část IV odst. 38 Pracovního řádu Kanceláře prezidenta republiky v platném znění“. Žalobcovu nepřítomnost v práci žalovaná doložila „výpisem z evidence docházky“, který tvořil přílohu dopisu ze dne 30. 4. 2013. 2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 7. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím,že uvedené důvody okamžitého zrušení pracovního poměru „se nezakládají na pravdě a jsou smyšlené“, neboť žalobce plnil své pracovní povinnosti v dubnu 2013 stejným způsobem jako doposud, přičemž součástí práce žalobce byla i častá účast na jednáních Parlamentu a jeho orgánů a další schůzky, a to „podle žalobcova uvážení a často mimo prostory pracoviště“ a nepřítomnost na pracovišti nebyla žalobci ze strany žalované vytýkána. O opakovanou absenci by šlo podle názoru žalobce „v případě souvislé absence bez toho, aby informoval zaměstnavatele, což však z doloženého výpisu z evidence docházky nevyplývalo“. Žalobce dále poukázal na to, že „v důsledku změny vedení žalované spojené s volbou prezidenta“ mu nebyla žalovanou přidělována práce, že nebylo ani zřejmé, kdo byl jeho přímým nadřízeným zaměstnancem, a že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany žalované byly pouze „zástupnými důvody“; pravými důvody byly „plánované organizační změny, konkrétně zrušení Politického odboru, v němž žalobce působil, a politické důvody“. 3. Žalovaná namítala, že v okamžitém zrušení pracovního poměru byl „konkrétně a nezaměnitelně“ uveden důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a odmítla tvrzení žalobce, že by důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru byl „zástupným důvodem“ pro skončení pracovního poměru se žalobcem. Žalobce nedoložil své tvrzení o tom, že by se v rámci plnění pracovních povinností účastnil jednání vlády či Parlamentu mimo pracoviště. Protože porušování pracovních povinností zaměstnance bylo „kumulováno do relativně krátkého časového období“, protože dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance a protože žalobce „svou absenci nevysvětlil a neomluvil“, žalovaná hodnotila jeho jednání jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a tedy jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. 4.Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 17 C 139/2013-102, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29 104 Kč k rukám advokáta JUDr. I. J., Ph.D. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že systém evidence docházky u žalované „nebyl zcela bez vad a bylo možné, že v určitých dnech nebyly zaznamenány všechny příchody a odchody“, a přihlédl k tomu, že žalovaná ještě před okamžitým zrušením pracovního poměru nabídla žalobci „měkčí variantu v podobě Dohody o skončení pracovního poměru“. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru je mimořádným způsobem skončení pracovního poměru, a že tedy i v případě, že by neomluvená nepřítomnost žalobce v práci byla prokázána, nebylo by možné takové „porušení zákona a Pracovního řádu“ bez dalšího hodnotit jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, když v průběhu předešlého působení žalobce u žalované nebylo se žalobcem jeho „pozdější docházení do zaměstnání“ projednáváno a „s přihlédnutím k ustálené judikatuře by k naplnění intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem musela být neomluvená nepřítomnost žalobce déletrvající v minimální délce tří po sobě jdoucích dnů“. Podle soudu prvního stupně žalovaná měla možnost ukončit pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, případně výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kdyby se žalobce „v rámci restrukturalizace“ stal nadbytečným zaměstnancem, avšak důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly naplněny. Konečně soud prvního stupně shledal, že žalobce „nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy žalované“ a že jeho jednání „nesměřovalo k poškození žalované“, a uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 62 Co 289/2014-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „náklady řízení činí 25 716 Kč“; v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. I. J., Ph.D. Z výsledků dokazování zjistil, že užalované působila odborová organizace (Odborová organizace v Kanceláři prezidenta republiky a Správě Pražského Hradu), jejíž výbor dne 30. 4. 2013 projednal okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem a „vzal je na vědomí s odůvodněním, že žalobce nebyl členem ani funkcionářem odborové organizace“, že však nebylo možné dovodit, že by žalovaná ještě před rozvázáním pracovního poměru dodržela postup podle ustanovení § 348 odst.3 zák. práce, a že by tedy „určila, zda zameškání práce žalobcem ve dnech 5. 4., 9. 4., 12. 4., 16. 4. a 17. 4. 2013 je neomluvené, s odborovou organizací tak, jak to požaduje“ ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce. Odvolací soud současně poukázal na judikaturu soudů k výkladu ustanovení § 59 odst. 1 zák. práce č. 65/1965 Sb. a § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., podle níž zaměstnavatel rozhoduje o tom, zda nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluvenou absencí, v dohodě s příslušným odborovým orgánem, a podle níž takové stanovisko přísluší zaujmout příslušnému odborovému orgánu jako kolektivnímu orgánu, a (i když znění ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. „není zcela totožné“ se zněním ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce) je třeba [též s přihlédnutím k tomu, že určení neomluveného zameškání práce podle ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce není právním úkonem, a že proto na ně nelze aplikovat ustanovení § 19 písm. g) zák. práce] podle jeho názoru dovodit, že zameškání práce zaměstnancem nepředstavuje porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, považoval-li je zaměstnavatel za neomluvené „bez souhlasu příslušné odborové organizace“, a že tento závěr „platí i v režimu zákona č. 262/2006 Sb.“. Odvolací soud dále přisvědčil námitce žalované v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 119a odst. 2 občanského soudního řádu, jestliže vyhlásil svůj rozsudek, aniž by před tím dal účastníkům „možnost vyjádřit se k dokazování v řízení před soudem prvního stupně a ke skutkové a právní stránce věci“, tuto vadu řízení ovšem nepovažoval za důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že při odvolacím jednání konaném dne 17. 9. 2014 dal účastníkům „prostor pro formulaci závěrečných návrhů“, a že tím „pochybení soudu prvního stupně napravil“. Shodně se soudem prvního stupně posléze odvolací soud dovodil, že důkaz elektronickou evidencí docházky do práce není dostačující k prokázání nepřítomnosti žalobce v práci, že žalovaná neplnila povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a další povinnosti uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce, že vedoucí zaměstnanci žalované neplnili vůči žalobci povinnosti podle ustanovení § 302 písm. a) zák. práce, a že proto ani žalobce se nemusel „zdržovat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce“. S přihlédnutím k tomu, že „neobstojí ani poukaz žalované na to, že pracovní náplň žalobce byla rozmanitá“ a že žalobce při výkonu práce stejně nikdo nekontroloval, jakož i k tomu, že žalobce byl „sdělovacími prostředky a veřejností“ označen za „jednoho z autorů amnestie“ vyhlášené prezidentem republiky V. K. dne 1. 1. 2013, odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem je v rozporu se zákonem. Námitku žalované, že neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem je „neplatností relativní“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že právní úkon je – rovněž vzhledem k tomu, že nebyly naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v ustanovení § 1a zák. práce, zejména zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnanců – podle ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce neplatný absolutně. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé „jako věcně správný“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb. došlo ke změně ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce a že proto nyní postačuje k posouzení, zda se jedná o neomluvené zameškání práce, pouze projednání s odborovou organizací; nelze proto pokládat za nesprávný postup, jestliže příslušný odborový orgán vyjádřil své souhlasné stanovisko k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že jde u zaměstnance o neomluvené zameškání práce. Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu, že posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů o výkladu ustanovení § 18 a 19 zák. práce okamžité zrušení pracovníhopoměru se žalobcem jako absolutně neplatný právní úkon, neboť „neplatnost právního úkonu může soud určit pouze v případě dovolání se neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru pro nedodržení formy právního úkonu a současném včasném podání žaloby o určení neplatnosti tohoto právního úkonu“; podstatnými náležitostmi dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu jsou v pracovněprávních vztazích ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu a označení vad, které způsobily jeho neplatnost, k dostatečnému vylíčení vad právního úkonu okamžitého zrušení pracovního poměru však v žalobě nedošlo. Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud neprovedl k otázce elektronické evidence docházky další navržené důkazy a že se „nevypořádal s tvrzením žalované, podle kterého byla nepřítomnost žalobce na pracovišti ověřována i fyzicky“, a dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný a protiústavní. Odvolací soud navíc nedal žalované před vyhlášením napadeného rozsudku „prostor vyjádřit se k právnímu názoru soudu, odlišnému od právního názoru žalované i od právního názoru soudu prvního stupně“, čímž žalované odepřel „možnost včas reagovat na jiný právní náhled odvolacího soudu, jímž bylo založeno rozhodnutí překvapivé“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7.Žalobce navrhl, aby dovolací soud „dovolání nevyhověl“. Uvedl, že žalovaná dne 14. 10. 2014 „uznala trvání pracovního poměru“ a že účastníci uzavřeli dne 30. 10. 2014 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2014. Podle názoru žalobce tím „zcela odpadl předmět sporu a dovolání je nepřípustné“. Ve věci samé žalobce namítl, že „pouhé vzetí okamžitého zrušení pracovního poměru na vědomí“ není projednáním podle zákoníku práce, a že proto „nebylo zjištěno na straně žalované v souladu se zákoníkem práce, zda došlo k neomluvenému zmeškání práce“. III. Přípustnost dovolání 8.Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11.Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké jsou – podle právní úpravy účinné v době, kdy byl žalobci doručen dopis žalované ze dne 30. 4. 2013 (ke dni 2. 5. 2013) – předpoklady pro rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele z důvodu neomluveného zameškání práce zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.IV. Důvodnost dovolání 12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 13.Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2013 (dále jen „zák. práce“). 14.Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 4 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a dalších právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014). Dovolací soud proto nesouhlasí se žalobcem v tom, že by „odpadl předmět sporu a dovolání žalované bylo nepřípustné“, jestliže žalovaná (po rozsudku odvolacího soudu) dne 14.10.2014 „uznala trvání pracovního poměru“ a účastníci uzavřeli dne 30. 10. 2014 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 10. 2014. I kdyby skutečně došlo k žalobcem uvedeným právním úkonům, nic to nemění na tom, že platnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 30. 4. 2013 podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, je třeba i v současné době posuzovat podle stavu, jaký tu byl ke dni 2. 5. 2013, kdy byl žalobci doručen dopis žalované ze dne 30. 4. 2013. 15.Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi [srov. § 52 písm. g) zák. práce]. Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem [srov. § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zaměstnanec poruší svou povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci také tehdy, jestliže zaviněně neomluveně zamešká práci, a v soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že zaměstnavatel může z tohoto důvodu se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr, dosáhne-li jednání zaměstnance intenzity alespoň soustavného méně závažného porušení pracovní povinnosti. 16.Nenastoupil-li zaměstnanec práci, dospěla judikatura soudů dále k závěru, že šlo o neomluvené zameškání práce jen tehdy, jestliže nepřítomnost zaměstnance v práci zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou se souhlasem příslušného odborového orgánu vysloveným nejpozději v dobědoručení rozvázání pracovního poměru zaměstnanci; k uvedenému závěru judikatura soudů dospěla (v posledním období) na základě výkladu ustanovení § 55 odst. 5 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., podle něhož „o tom, zda jde o neomluvené zameškání práce, rozhoduje organizace v dohodě s příslušným odborovým orgánem“, ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., podle něhož „o tom, zda jde o neomluvené zameškání práce, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem“, a ustanovení § 348 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., podle něhož „zda se jedná o neomluvené zameškání práce, určuje zaměstnavatel v dohodě s odborovou organizací“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1435/2000, který byl uveřejněn pod č. 136 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1655/2000, který byl uveřejněn pod č. 59/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); slova „v dohodě“ v uvedených ustanoveních vyjadřovala spolurozhodování zaměstnavatelů s odborovými organizacemi o opatřeních v oblasti pracovněprávních vztahů, když svá opatření může zaměstnavatel učinit pouze v dohodě s odborovou organizací. 17.S účinností ode dne 1.1.2012 bylo ustanovení § 348 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. změněno (srov. čl. I bod 310 a čl. XIX zákona č. 365/2011 Sb.) tak, že slova „v dohodě“ byla nahrazena slovy „po projednání“; nyní proto ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce zní: „Zda se jedná o neomluvené zameškání práce, určuje zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací.“ 18.Projednáním se rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci (nebo jejich „zástupci“, zejména odborovými organizacemi), výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody (srov. § 278 odst. 3 zák. práce), tedy, řečeno jinak, taková forma spolupráce mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci (nebo jejich „zástupci“), která spočívá v tom, že zaměstnavatel má předložit stanovený okruh otázek zaměstnancům (nebo jejich „zástupcům“) ke konzultaci, a to dříve, než o věci rozhodne, oprávnění rozhodnout však náleží pouze zaměstnavateli, a to bez ohledu na závěr nebo výsledek projednání, popřípadě i když k projednání vůbec nedošlo. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 348 odst. 3 zák. práce závěr o tom, zda zaměstnanec neomluveně zameškal práci, určuje zaměstnavatel pouze „po projednání“ s odborovou organizací, přísluší rozhodnutí v této záležitosti výlučně zaměstnavateli; to platí i tehdy, jestliže k projednání s odborovou organizací (jako „zástupcem“ zaměstnanců) vůbec nedošlo. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že určení (provedené zaměstnavatelem), že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, není právním úkonem, ale pouze tzv. faktickým úkonem. I když s tzv. faktickým úkonem se – na rozdíl od právního úkonu – nespojuje vznik, změna nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jde projev vůle, u něhož se postupuje – jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4142/2011, který byl uveřejněn pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013) – obdobně podle zásad uplatňovaných u právních úkonů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu neomluveného zameškání práce není neplatné pro rozpor se zákonem jen proto, že zaměstnavatel určil, že se u zaměstnance jedná o neomluvené zameškání práce, bez projednání s odborovou organizací [§ 19 písm. g) zák. práce]. 19.Odvolací soud pokládal okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 30. 4. 2013, za neplatné také proto, že nebyly splněny předpoklady pro takové opatření uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce; protože nebyly naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v ustanovení § 1a zák. práce, jednalo se o neplatnost absolutní podle ustanovení § 19 písm. d) zák. práce. S názorem dovolatelky, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru mohlo být (případně) neplatné jen relativně, nelze souhlasit. 20.Právní úkon se i přes vady jeho obsahu považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá, není-li v ustanovení § 19 zák. práce stanoveno jinak (srov. § 18 odst. 1zák. práce). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů [srov. § 19 písm. d) zák. práce]. Základní zásady pracovněprávních vztahů jsou vyjmenovány (především) v ustanovení § 1a zák. práce. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že právní úkon směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k jinému rozvázání pracovního poměru, který je vadný ve svém obsahu proto, že odporuje zákonu nebo jej obchází, je neplatný jen relativně, jsou-li (navzdory těmto vadám) naplněny (všechny v ustanovení § 1a zák. práce uvedené) základní zásady pracovněprávních vztahů; v případě, že základní zásady pracovněprávních vztahů naplněny nejsou, jde o právní úkon absolutně neplatný. 21.Okamžité zrušení pracovního poměru, které zaměstnavatel učinil, aniž by byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, odporuje zákonu a je neplatné ve smyslu ustanovení § 19 písm. d) zák. práce absolutně, nejsou-li naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů; kdyby však byly naplněny (všechny v ustanovení § 1a zák. práce uvedené) základní zásady pracovněprávních vztahů, jednalo by se o případ jen relativní neplatnosti právního úkonu. 22.Odvolací soud správně zdůraznil, že při posuzování vad v obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného zaměstnavatelem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce se uplatňuje především základní zásada uvedená v ustanovení § 1a písm. a) zák. práce – zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. V případě, že tato základní zásada pracovněprávních vztahů není naplněna, je odůvodněn závěr, že vadné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné absolutně podle ustanovení § 19 písm. d) zák. práce. Námitky dovolatelky navíc nemohou obstát také proto, že poukazují na judikaturu soudů (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009, který byl uveřejněn pod č. 20 v časopise Soudní judikatura, ročníku 2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012), která se týkala výkladu dosavadní (předchozí) právní úpravy účinné do 31. 12. 2011. 23.Odvolacímu soudu rovněž nelze důvodně vytýkat, že by napadený rozsudek přijal pro žalovanou „překvapivě“, neboť neměla „možnost včas reagovat na jiný právní náhled odvolacího soudu“. Hovoří-li totiž dovolatelka o „nepředvídatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, opomíjí přitom to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Popsaný postup je zakázán (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.) a odvolací soud v projednávané věci uvedený zákaz – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – neporušil. 24.Odvolací soud si správně povšiml, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 14. 3. 2014 přistoupil k vydání (vyhlášení) rozsudku, aniž by si – v rozporu s § 119a odst. 2 o. s. ř. – vyžádal od účastníků řízení vyjádření o tom, zda ještě uvedou další skutečnosti a důkazy, a aniž by je vyzval, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili ke skutkové a k právní stránce věci. Odvolací soud – jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku – ve snaze „pochybení soudu prvního stupně napravit“ dal při odvolacím jednání konaném dne 17. 9. 2014 účastníkům „prostor pro formulaci závěrečných návrhů“. I když je samozřejmě možné, aby odvolací soud umožnil účastníkům uplatnit práva a splnit povinnosti, která jim nesprávným procesním postupem odňal soud prvního stupně, musí přitom vzít v úvahu rovněž to, zda účastníci vskutku mohou před odvolacím soudem náležitě uplatnit svá procesní práva nebo splnit procesní povinnosti odňatá jim nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně, aniž by přitom byli (mohli být) při rozhodování věci (ve výsledku řízení) jakkoliv poškozeni;není-li možné spolehlivě uzavřít, že za odvolacího řízení lze zjednat plnohodnotnou nápravu procesních pochybení soudu prvního stupně, odvolací soud přistoupí ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. 25. V projednávané věci bylo před soudem prvního stupně navrženo a provedeno značné množství (především listinných) důkazů, z nichž účastníci dovozovali (jak bylo zřejmé již za odvolacího řízení) značně rozdílné (odlišné) skutkové závěry, a nebylo ani vyloučeno, že po poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebo podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. budou uplatněny další skutečnosti nebo důkazy. Za tohoto stavu věci nebylo dobře možné odčinit porušení ustanovení § 119a odst. 2 o. s. ř. v průběhu odvolacího řízení a odvolacímu soudu je třeba vytknout, že za této situace nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud k uvedené vadě řízení přihlédl podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. 26.Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

decision_1245.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.01.2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1941.2015.1 Číslo: 29/2017 Právní věta: Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I je v případě žaloby ze smlouvy o prodeji zboží mezinárodně příslušným soud místa, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, a to i pro spor o zaplacení smluvní pokuty zajišťující splnění povinnosti z daného smluvního vztahu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.01.2016 Spisová značka: 30 Cdo 1941/2015 Číslo rozhodnutí: 29 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Právo Evropské unie, Pravomoc soudu Předpisy: čl. 5 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 Cmo 285/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalované zaplacení částky 17 871,50 EUR jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo uzavřené dne 8. 5. 2007, dle které byla žalobkyně povinna vyrobit a dodat snowboardy, snowboardové boty, snowboardové vázání, brýle, helmy a chrániče. Účastníci si sjednali, že v případě zpoždění žalované s platbou o více než 14 dnů po termínu splatnosti bude první záloha považována za pokutu za nedodržení ujednaných podmínek smlouvy. 2. Žalovaná ve vyjádření kromě námitky promlčení nároku žalobkyně namítala nedostatek pravomoci a příslušnosti soudu k rozhodnutí s tím, že dle článku 5 bodu 1 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 12/1 dne 16. 1. 2001, je osobu možné žalovat u soudu místa, kde byl nebo měl být závazek splněn, což bylo v projednávaném případě v Polské republice. 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, v rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 19 ECm25/2013-44, konstatoval, že předmětem řízení je spor o plnění ze smluvní pokuty a pravomoc je tak dána dle článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I, přičemž místo plnění je platební povinností určeno sídlem žalobkyně. Soud prvního stupně tedy spor věcně projednal a rozhodl, že žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit částku 17 871,50 EUR s příslušenstvím i náhradu nákladů řízení. 4. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2014, č. j. 8 Cmo 285/2014-68, k odvolání žalované rozsudek Krajského soudu zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně pravomoci českých soudů a konstatoval, že pravomoc českého soudu k projednání dána není. Zohlednil, že smluvní pokuta je sice samostatným nárokem, avšak nárokem vyplývajícím ze smlouvy. Ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I je k rozhodnutí ohledně všech nároků vzniklých ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky příslušný soud dle místa plnění ze smlouvy, tedy polský soud dle sídla žalované, kam mělo být zboží, vyrobené žalobkyní pro žalovanou, dodáno. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení odvolacího soudu ve vztahu k závěru o pravomoci polských soudů (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje ze skutečnosti, že míra samostatnosti nároku na smluvní pokutu, v souvislosti s tím, zda lze takovou pokutu posuzovat jako „závazek z prodeje zboží“ ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla a otázka samostatnosti nároku na smluvní pokutu obecně (v kontextu vnitrostátního práva) byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009). Dovolatelka uvedla, že pravomoc českého soudu měla být dovozena z článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel, jelikož i s ohledem na výše citované usnesení Nejvyššího soudu je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem, a nárok na smluvní pokutu proto nelze posuzovat jako nárok z prodeje zboží. Místem plnění proto mělo být ve smyslu § 337 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, sídlo dovolatelky, tedy Česká republika. Dovolatelka konstatuje, že podle článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I by se měly posuzovat pouze spory, které přímo souvisí s prodejem zboží, tedy s podstatou kupní smlouvy (tj. zaplacení kupní ceny, dodání zboží, nároky z vad zboží apod.). Závěrem se pak vymezila proti konstatování odvolacího soudu, že článek 5 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I má bránit tomu, aby byly spory z jedné smlouvy projednávány u soudů různých členských soudů, přičemž poukázala na řízení o nárocích z vad zboží, které vedla pod sp. zn. 19 Cm 172/2010 u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešeníotázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky samostatnosti nároku na smluvní pokutu pro účely určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) ve smyslu nařízení Brusel I, neboť tou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. IV. Důvodnost dovolání 11. Dovolání není důvodné. 12. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), publikované v Úředním věstníku Evropské unie L351/1 dne 20. 12. 2012, je podle článku 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Pravomoc českých soudů je proto v daném sporu nutno posoudit podle nařízení Brusel I. 13. Soudy nižšího stupně správně posuzovaly mezinárodní příslušnost v intencích článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I. Příslušnost totiž nemůže být založena článkem 24 nařízení, neboť žalovaná v prvním vyjádření ze dne 28. 6. 2013 vznesla námitku nedostatku pravomoci, k ujednání o příslušnosti (pravomoci) soudu mezi účastníky ve smyslu článku 23 bodu 1 nařízení Brusel I nedošlo a příslušnost (pravomoc) soudu podle sídla žalované (článek 2 bodu 1 nařízení Brusel I) v daném případě rovněž nepřichází v úvahu, když žalobkyně podala žalobu u českého soudu, přestože žalovaná je společností se sídlem v Polské republice. 14. Podle článku 2 nařízení Brusel I platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 15. Podle článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: – v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, – v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 16. Pravidlo o obecné soudní příslušnosti založené místem bydliště nebo sídlem žalovaného (článek 2 nařízení Brusel I) je doplněno v článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 vevěci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 22). 17. Za účelem posílení hlavního cíle sjednocení pravidel o soudní příslušnosti ve snaze o zajištění předvídatelnosti definuje nařízení Brusel I toto určující hledisko pro prodej zboží samostatně, přičemž předmětné pravidlo o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech stanoví místo dodání jako samostatné určující hledisko, které má být použito na všechny nároky z téže smlouvy o prodeji zboží, a nikoliv pouze na nároky ze samotného závazku dodání (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, body 24 a 26). Soudní dvůr EU ve vztahu k článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I přímo uvádí, že „[t]ímto ustanovením chtěl zákonodárce Společenství v případě kupních smluv výslovně upustit od dřívějšího řešení, podle kterého bylo místo plnění pro každý sporný závazek stanoveno na základě mezinárodního práva soukromého soudu, kterému byl spor předložen. Tím, že určuje samostatně jako ‚místo plnění‘ místo, kde závazek, který charakterizuje smlouvu, musí být splněn, zákonodárce Společenství zamýšlel soustředit soudní příslušnost pro spory týkající se všech smluvních závazků na místo plnění a stanovit jedinou soudní příslušnost pro všechny nároky ze smlouvy“ (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 39). 18. V projednávaném případě tak nelze přisvědčit dovolatelce, že článek 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I je aplikovatelný pouze na spory přímo související s prodejem zboží, jelikož Soudní dvůr EU k takové limitaci nepřistupuje; příslušnost dle místa dodání vztahuje obecně na všechny nároky ze smlouvy. Nelze se ztotožnit ani s konstatováním dovolatelky rozporujícím závěr odvolacího soudu, že úprava článku 5 bodu 1 písm. b) byla do nařízení Brusel I včleněna proto, aby nedocházelo k tomu, že pro spory z jedné smlouvy jsou příslušné soudy různých členských států, v závislosti na tom, která povinnost ze smluvního vztahu byla předmětem žaloby. Závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s citovanou judikaturou Soudního dvora, která potvrzuje, že cílem unijního zákonodárce bylo soustředit rozhodování o všech nárocích ze smlouvy ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I na jediný soud. 19. Nejvyššímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k určení mezinárodní příslušnosti ve sporu o nárocích z vad zboží, který dovolatelka cituje, neboť ty nejsou předmětem tohoto řízení. 20. V projednávané věci je ze skutkových zjištění zřejmé, že žalobkyně měla vyrobit a dodat objednavateli (žalované) se sídlem v Polsku, jím objednané zboží (snowboardy, snowboardové boty, snowboardové vázání, brýle, helmy a chrániče) na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 8. 5. 2007. Uvedená smlouva je ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I smlouvou kupní, jelikož skutečnost, že zboží, které má být dodáno, musí být předtím vyrobeno nebo zhotoveno, nemění kvalifikaci dotčené smlouvy jako kupní smlouvy (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., bod 38). Pro projednání veškerých nároků z uvedené smlouvy o prodeji zboží proto budou příslušné soudy místa, kde měl být závazek plněn. Vzhledem k tomu, že nebylo ujednáno jinak, je tímto místem místo, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno. Dle smlouvy měl být předmět smlouvy dodán objednavateli, tedy žalované společnosti Greenland Group Sp. z o. o. se sídlem v Mikolówě v Polsku. Soudy mezinárodně příslušnými k projednání nároků z dané smlouvy budou proto ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I soudy Polské republiky. 21. Zbývá posoudit, zda je nárok na zaplacení smluvní pokuty „závazkem z prodeje zboží“, respektive nárokem ze smlouvy, nebo má charakter samostatného závazku, jak s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, tvrdí dovolatelka. 22. V tomto ohledu Nejvyšší soud předně připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora EU platí, že ustanovení nařízení Brusel I musí být vykládána autonomně s ohledem na jehosystematiku a cíle (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek NV/SA, bod 17 a citovaná judikatura). Uvedený závěr se vztahuje i na výraz „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I, který musí být rovněž vykládat autonomně (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-147/12, ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot and Evergreen Investments BV, bod 27 a citovaná judikatura). Skutečnost, že ve vnitrostátním právu je na smluvní pokutu nahlíženo jako na samostatný majetkový nárok s vlastním, samostatným majetkovým základem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, shodně kupř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 Cmo 744/1996, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) nemá vliv na výklad rozsahu nároků ze smlouvy ve smyslu článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I, který je nutné stanovit autonomně. 23. Při posuzování otázek, které se smlouvou souvisejí a pro které je rovněž dána příslušnost soudu ve smyslu článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I, lze vycházet z článku 10 bodu 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy uzavřené v Římě dne 19. 6. 1980 (č. 64/2006 Sb. m. s.), respektive ze shodně formulovaného článku 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, publikovaném v Úředním věstníku Evropské unie L 140/27 dne 4. 7. 2008 („nařízení Řím I“), podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí zejména výklad, plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem a v rámci pravomocí přiznaných soudu jeho procesním právem, různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby a důsledky neplatnosti smlouvy (viz SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2895–2896; MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 123–124; srovnej také rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. 3. 1988 ve věci 9/87, SPRL Arcado proti SA Haviland, bod 15). Tento závěr podporuje i skutečnost, že se shodným výkladem pojmů obsažených v nařízení Brusel I a nařízení Řím I počítá přímo preambule nařízení Řím I, která odkazuje na souladný výklad věcné působnosti (bod 7 preambule), pojmů vztahujících se k spotřebitelské smlouvě (bod 24 preambule) i pojmů souvisejících přímo s článkem 5 nařízení Brusel I (bod 17 preambule). Nařízení Brusel I a nařízení Řím I se proto výkladově vzájemně doplňují (srov. také MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 124). 24. Důsledkem porušení závazku ve smyslu nařízení Řím I přitom může být i vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu (viz PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 175; Bělohlávek pak smluvní pokutu podřazuje pod plnění závazků smlouvy, viz BĚLOHLÁVEK, A. J. Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Díl 2. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1497), jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy byla smluvní pokuta sjednána jako důsledek porušení ujednaných podmínek smlouvy, konkrétně za nedodržení lhůty splatnosti. Pro účely článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, vyloženého v kontextu výše citované judikatury a s ohledem na článek 12 nařízení Řím I, je proto na nárok na zaplacení smluvní pokuty nutné nahlížet jako na nárok související se smlouvou. Pro projednání nároku na zaplacení smluvní pokuty proto budou dle článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I příslušné soudy místa, kde měl být závazek ze smlouvy (tj. výroba a dodání předmětného zboží) splněn, tedy v posuzované věci, jak bylo výše vysvětleno, soudy polské. 25. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr EU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgányEU, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že výše uvedené závěry lze učinit na základě shora citované judikatury Soudního dvora EU k nařízení Brusel I, představuje výklad článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I acte éclairé, a Nejvyššímu soudu tím pádem nevznikla povinnost k předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Srl CILFIT and Lanificio di Gavardo SpA proti Ministry of Health. 26. Protože dovolání není důvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání druhé žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1246.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.01.2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4973.2014.1 Číslo: 35/2017 Právní věta: Snížení obvyklé ceny vozidla v důsledku plynutí času není v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením o schválení jeho technické způsobilosti. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 14.01.2016 Spisová značka: 30 Cdo 4973/2014 Číslo rozhodnutí: 35 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Odpovědnost státu za škodu Předpisy: § 13 předpisu č. 82/98Sb. § 442 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 19 Co 200/2014, v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 57 306,/0 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou dne 8. 3. 2013 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Městského úřadu v D., odboru správních agend, pod sp. zn. MDOB22001/2010, a částky 72 627,80 Kč jako náhrady škody představující vynaložené náklady na servis, údržbu a technickou prohlídku vozidla ve výši 13 571 Kč, částku ve výši 57 306,80 Kč, o kterou se snížila obvyklá cena vozidla za dobu, kdy je žalobce nemohl užívat, když tuto částku považuje žalobce za vynaloženou zbytečně v situaci, kdy vozidlo zakoupil v srpnu 2010 za 202 306,80 Kč a v červnu 2012, kdy mohl vozidlo uvést do provozu, byla jeho obvyklá cena již jen 145 000 Kč, a náklady na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 1 750 Kč. 2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, č. j. 10 C 49/2013-80, uložil žalované, aby žalobci uhradila částku ve výši 30 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 2. 2013 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částku ve výši 13 571 Kč rovněž sezákonným úrokem z prodlení od 25. 2. 2013 do zaplacení jako náhradu škody (výrok I). Dále zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 59 056,80 Kč s příslušenstvím (výrok II). Výrokem III pak soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o nemajetkové újmě ve výši 15 147 Kč a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o náhradě škody. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a IV o věci samé potvrdil (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že žalobce dne 1. 9. 2010 podal žádost o registraci vozidla Škoda Fabia 1,9 Tdi RS, o níž nebylo v zákonné lhůtě 30 dnů rozhodnuto. Dne 14. 10. 2010 došlo k přerušení řízení, neboť pod shodným identifikačním číslem vozidla (Vehicle identification number, dále jen „VIN“) bylo registrováno již jiné vozidlo, a tudíž vznikly důvodné pochybnosti o pravosti vozidla žalobce. Teprve dne 9. 5. 2011 správní orgán obdržel odborné vyjádření k vozidlu žalobce s tím, že s identifikátory u tohoto vozidla nebylo manipulováno. K vlastnímu rozhodnutí správního orgánu o schválení technické způsobilosti a registraci však došlo až dne 4. 6. 2012. 5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celé řízení trvalo od 1. 9. 2010 do 4. 6. 2012, přičemž žalobce k průtahům žádným způsobem nepřispěl, a proto soud prvního stupně správní řízení v této délce vyhodnotil jako neúměrně dlouhé a shledal naplnění nesprávného úředního postupu u celého systému registrace silničních vozidel, když k odhalení falešného VIN došlo až po třech letech, nebyl odsouzen pachatel trestného činu, v důsledku čehož systém Centrálního registru vozidel zůstal zablokován a vozidlo s pravým VIN nebylo možné zaregistrovat. Soud proto stanovil za celé řízení přiměřené zadostiučinění při horní hranici (tj. 20 000 Kč za jeden rok řízení), kterou zvýšil o 50 % pro význam předmětu řízení pro žalobce, vzhledem k nemožnosti žalobce užívat svůj majetek po dobu 21 měsíců, kterou došlo k zásahu do majetkové sféry žalobce. Soud dále shledal opodstatněným i nárok na náhradu škody v celkové výši 13 571 Kč, spočívající v nutnosti úhrady servisu a opatření nového VIN. Nárok žalobce na zadostiučinění ve výši dalších 70 000 Kč důvodným neshledal. Stejně tak neshledal důvodným nárok na náhradu škody ve výši 59 056,80 Kč spočívající ve snížení obvyklé ceny vozidla od jeho zakoupení do schválení uvedení do provozu, neboť není dána příčinná souvislost mezi délkou řízení a snížením hodnoty vozidla, když příčinou majetkové újmy je plynutí času. 6. Žalobce odvoláním napadl zamítnutý nárok na náhradu škody ve výši 59 056,80 Kč, sestávající z částky 57 306,80 Kč, kterou žalobce „zbytečně vynaložil na koupi automobilu“, a částky 1 750 Kč za vyhotovení znaleckého posudku, společně s výrokem IV o nákladech řízení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně uzavřel, že na snížení hodnoty vozidla má vliv pouze uplynutí času, a nikoliv délka řízení u správního orgánu, neboť ke snížení hodnoty vozidla v roce 2012 by došlo i tehdy, pokud by bylo zaregistrováno ihned v roce 2010, a to v důsledku vyššího stupně amortizace při provozu vozidla. Došlo-li tedy k úbytku v majetkové sféře žalobce prostým uplynutím času, který se projevil objektivně bez ohledu na nesprávný úřední postup státu ve větší amortizaci motorového vozidla, a tedy v nižší obvyklé ceně v roce 2012 oproti roku 2010, pak tento rozdíl cenových hladin není škodou, tedy odškodnitelnou újmou způsobenou průtahy ve správním řízení, neboť i bez nesprávného úředního postupu by k takovému snížení ceny vozidla došlo. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se v dovolánítáže, zda škodou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je i rozdíl v cenách věci způsobený během času, v jehož průběhu žalobce věc nemohl obvyklým způsobem užívat v důsledku nepřiměřené délky řízení u správního orgánu. Tato otázka přitom podle žalobce nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Žalobce nesouhlasí s tím, jak danou otázku posoudil odvolací soud, a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 12. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o jednotlivých nárocích žalobce na náhradu škody ve výši 57 306,80 Kč a 1 750 Kč s příslušenstvím a nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím. 13. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé, pokud jde o vynaložení nákladů na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 1 750 Kč, proto nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou vustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což v uvedeném rozsahu zakládá nepřípustnost dovolání. 14. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. 15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda stát odpovídá za žalobcem tvrzenou škodu spočívající ve snížení obvyklé ceny vozidla žalobce v důsledku plynutí času, jestliže kvůli nesprávnému úřednímu postupu nemohl po určitou dobu vozidlo používat, neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 16. Ustanovení § 13 zákona OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), který je z hlediska časové působnosti aplikovatelný v této věci (srov. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. 17. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). 18. Žalobce vychází z předpokladu, že mu vznikla škoda tím, že se v průběhu let 2010 až 2012 snížila obvyklá cena jeho motorového vozidla, které nadto nemohl užívat proto, že mu nebylo vydáno rozhodnutí o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla. Jestliže se snížila hodnota žalobcova majetku (aktiv), vznikla mu tím škoda ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák., jak je výše vysvětleno. Otázkou však zůstává, zda se tak stalo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu nebo z příčiny jiné.19. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. 20. V posuzované věci to znamená, že lze nesprávný úřední postup správního orgánu spočívající v nepřiměřené délce řízení o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla považovat za příčinu poklesu obvyklé ceny vozidla jen tehdy, pokud, nebýt této příčiny, by k jejímu poklesu nedošlo. 21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. 22. Žalobce konstruuje svou škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou, za kterou předmětné vozidlo v roce 2010 pořídil a jeho obvyklou cenou v roce 2012. Z citovaného § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. je zřejmé, že se obvyklou cenou rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobcem tvrzený pokles obvyklé ceny vozidla je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobcem tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny žalobcova vozidla by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu. V dané otázce je tak právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem správné. 23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 57 306,80 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1247.pdf

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.01.2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, ECLI:CZ:NS:2016:CPJN.204.2015.1 Číslo: 31/2016 Právní věta: I. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným vzniklé před 1. lednem 2014, která se postupem podle § 777 odst. 5 z. o. k. nepodřídila zákonu o obchodních korporacích jako celku, může v souladu s § 135 odst. 1 z. o. k. připustit vznik různých druhů podílů. II. Nepřipouští-li společenská smlouva společnosti s ručením omezeným vznik různých druhů podílů (§ 135 odst. 1, § 136 z. o. k.), údaj o druhu podílu se do obchodního rejstříku nezapisuje podle § 48 odst. 1 písm. j) z. v. r.. Nevydala-li společnost s ručením omezeným kmenové listy, údaj o tom, že nebyl vydán kmenový list, se do obchodního rejstříku nezapisuje podle § 48 odst. 1 písm. j) z. v. r.. III. Usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o souhlasu s převodem podílu na osobu, která není společníkem (§ 208 odst. 1 z. o. k.), není usnesením, v jehož důsledku se mění společenská smlouva ve smyslu § 171 odst. 1 písm. b) z. o. k.; nejde tudíž ani o rozhodnutí, které se obligatorně osvědčuje veřejnou listinou podle § 172 odst. 2 z. o. k.. IV. Je-li zřizováno zástavní právo k podílu ve společnosti s ručením omezeným, který není představován kmenovým listem, musí být podpisy smluvních stran na zástavní smlouvě úředně ověřeny. V. Statutárním ředitelem akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury může být i předseda její jednočlenné správní rady, jakož i člen kolektivní správní rady. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.01.2016 Spisová značka: Cpjn 204/2015 Číslo rozhodnutí: 31 Číslo sešitu: 3 Typ rozhodnutí: Stanovisko Hesla: Společenská smlouva, Společnost s ručením omezeným, Statutární orgán, Zástavní právo Předpisy: § 12 předpisu č. 90/2012Sb. § 1314 o. z. § 1320 o. z. § 135 předpisu č. 90/2012Sb. § 137 předpisu č. 90/2012Sb. § 171 předpisu č. 90/2012Sb. § 172 předpisu č. 90/290/2012Sb. § 208 předpisu č. 90/2012Sb. § 209 předpisu č. 90/2012Sb. § 25 předpisu č. 304/2013Sb. § 32 předpisu č. 90/2012Sb. § 396 předpisu č. 90/2012Sb. § 457 předpisu č. 90/2012Sb.§ 460 předpisu č. 90/2012Sb. § 461 předpisu č. 90/2012Sb. § 463 předpisu č. 90/2012Sb. § 48 předpisu č. 304/2013Sb. § 775 předpisu č. 90/2012Sb. § 777 předpisu č. 90/2012Sb. § 80a předpisu č. 358/1992Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že soudy nepostupují jednotně při rozhodování o návrzích na zápis obchodních korporací do obchodního rejstříku podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „ZVR“) a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „ZOK“]. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, následující stanovisko: I. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným vzniklé před 1. lednem 2014, která se postupem podle § 777 odst. 5 ZOK nepodřídila zákonu o obchodních korporacích jako celku, může v souladu s § 135 odst. 1 ZOK připustit vznik různých druhů podílů. Rejstříkové soudy nepostupují jednotně, jde-li o zápis druhů podílů ve společnostech s ručením omezeným, které vznikly před 1. lednem 2014 a které se nepodřídily zákonu o obchodních korporacích jako celku postupem podle § 777 odst. 5 ZOK. Např. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. C 1888523/RD6/MSPH, Fj 346433/2014, zamítl návrh společnosti na zápis druhů podílů do obchodního rejstříku, dovozuje, že zákon o obchodních korporacích „nepřipouští existenci korporací, které se sice budou řídit obchodním zákoníkem, ale současně z nového práva vyberou některé nástroje, které se jim budou zdát výhodnější (např. druhovost podílů, možnost vydání kmenového listu)“. Naopak tentýž soud ve věci C 174277/RD15/MSPH, Fj 187827/2015, zapsal do obchodního rejstříku druh podílu, aniž by se společnost podřídila zákonu o obchodních korporacích jako celku. S účinností od 1. ledna 2014 se obchodní korporace a jejich vnitřní poměry řídí zákonem o obchodních korporacích (§ 775 ZOK). Ustanovení zakladatelských právních jednání, která jsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona o obchodních korporacích, byla ke dni účinnosti tohoto zákona zrušena (§ 777 odst. 1 ZOK) a obchodním korporacím byla poskytnuta lhůta na přizpůsobení zakladatelských právních jednání a smluv o výkonu funkce požadavkům zákona o obchodních korporacích (§ 777 odst. 2 a 3 ZOK). Z uvedeného pravidla zákonodárce upravuje v § 777 odst. 4 ZOK výjimku pro práva a povinnosti společníků obchodních korporací vzniklých před 1. lednem 2014. Označené ustanovení je projevem respektu zákonodárce ke smluvní autonomii společníků. Práva a povinnosti společníků těch obchodních korporací, které do zakladatelských právních jednání „neopsaly“ zákonnou úpravu práv apovinností společníků ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [bez ohledu na to, zda se společníci od ní odchýlit nechtěli či nemohli], spoléhajíce se na znění zákona, se tak i nadále řídí stejnými pravidly, která pro ně platila do 31. prosince 2013. Nově však již nejde o pravidla zákonná, ale – díky právní domněnce upravené v § 777 odst. 4 ZOK – o pravidla smluvní. Předpokladem je, že tato pravidla neodporují donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Ustanovení § 777 odst. 4 ZOK se nedotýká statusových otázek, jako např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů (tj. zejména svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou) atd. Ty se řídí od 1 ledna 2014 zákonem o obchodních korporacích (§ 775 ZOK). Podřídí-li se obchodní korporace vzniklá před 1. lednem 2014 postupem podle § 777 odst. 5 ZOK (jenž pro tento krok stanoví pořádkovou lhůtu dvou let od účinnosti zákona) zákonu o obchodních korporacích jako celku, přestávají být ustanovení obchodního zákoníku uvedená v § 777 odst. 4 ZOK „součástí“ jejího zakladatelského právního jednání. Změna zakladatelského právního jednání spočívající v podřízení obchodní korporace zákonu o obchodních korporacích jako celku je účinná od zveřejnění zápisu o podřízení se do obchodního rejstříku (zápis má konstitutivní účinky), tj. ode dne, kdy je zápis této změny uveřejněn v obchodním rejstříku způsobem umožňujícím dálkový přístup podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (srov. § 776 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 16 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 3 ZVR). Postup podle § 777 odst. 5 ZOK však není předpokladem pro to, aby společníci společnosti s ručením omezeným využili možnosti dané zákonem o obchodních korporacích a v souladu s § 135 odst. 1 ZOK připustili vznik různých druhů podílů. Ustanovení § 777 odst. 4 ZOK s takovou možností dokonce výslovně počítá, když společníkům umožňuje, aby se od ustanovení obchodního zákoníku, o nichž se má za to, že jsou součástí společenské smlouvy, v mezích kogentní úpravy zákona o obchodních korporacích odchýlili. Společníci tedy mohou, aniž společnost postupuje podle § 777 odst. 5 ZOK – mimo jiné – ve společenské smlouvě připustit vznik různých druhů podílů (§ 135 odst. 1 ZOK) a upravit práva a povinnosti s nimi spojená (§ 136 ZOK), stejně jako mohou (za předpokladu, že se odchýlí od pravidel upravujících omezení převoditelnosti podílu podle § 115 odst. 1 a 2 obch. zák.) určit, že podíl bude představován kmenovým listem (§ 137 ZOK), či připustit (odchylně od pravidla dříve formulovaného v § 114 odst. 2 obch. zák.), že společník může vlastnit více podílů (§ 32 odst. 1, § 135 odst. 2 ZOK; učiní-li tak, nedochází v případě nabytí dalšího podílu společníkem ke zvýšení stávajícího podílu společníka, jako je tomu v případě, že společenská smlouva mnohost podílů nepřipouští). II. Nepřipouští-li společenská smlouva společnosti s ručením omezeným vznik různých druhů podílů (§ 135 odst. 1, § 136 ZOK), údaj o druhu podílu se do obchodního rejstříku nezapisuje podle § 48 odst. 1 písm. j) ZVR. Neurčuje-li společenská smlouva, že podíl společníka může být představován kmenovým listem (§ 137 ZOK), údaj o tom, že nebyl vydán kmenový list, se do obchodního rejstříku nezapisuje podle § 48 odst. 1 písm. j) ZVR. Ustanovení § 48 odst. 1 písm. j) ZVR je rejstříkovými soudy vykládáno nejednotně, jde-li o povinnost společností s ručením omezeným, jejichž společenská smlouva nepřipouští vznik různých druhů podílů (§ 135 odst. 1, § 136 ZOK) či neumožňuje vydání kmenového listu (§ 137 ZOK), zapsat do obchodního rejstříku údaj o tom, že podíly jsou toliko základní, resp. že nebyl vydán kmenový list. Např. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. května 2014, č. j. C 34150-RD3/KSUL, Fj 17090/2014, vyzval navrhovatele, aby v návrhu na zápis společnosti s ručením omezeným doplnil údaj „u zapisovaného společníka v kolonce druh podílu – základní, bez zvláštních práv a povinností“, a „v kolonce údaj o vydání kmenového listu – nebyl vydán“. Naopak Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. listopadu 2014, č. j. C 233568/RD5/MSPH, Fj 331439/2014, zamítl návrh na zápis do obchodního rejstříku v části týkající se druhu podílu (základní, bez zvláštních práva povinností), s odůvodněním, že „je nadbytečné zapisovat negace určitých skutečností“, a do obchodního rejstříku zapsal toliko „druh podílu: základní“. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. července 2014, č. j. C 29952-RD4/KSPL, Fj 24555/2014, vyzval navrhovatele, aby v návrhu doplnili údaj o nevydání kmenového listu, s tím, že jinak bude návrh na zápis společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku odmítnut. Následně usnesením ze dne 9. července 2014, č. j. C 29952-RD10/KSPL, Fj 24555/2014, zapsal společnost s ručením omezeným, včetně údaje o tom, že na podíly nebyl vydán kmenový list. Obdobně zapsal údaj o tom, že kmenový list nebyl vydán, i Krajský soud v Brně (usnesení ze dne 6. srpna 2014, sp. zn. C 84215-RD4/KSBR, Fj 87698/2014) či Městský soud v Praze (C 107640/RD20/MSPH, Fj 146489/2015). Naopak Krajský soud v Ostravě (přesto, že tak navrhovatel navrhoval) do obchodního rejstříku nezapsal údaj o tom, že kmenový list nebyl vydán (C 32039/RD4/KSOS, Fj 37173/2015). Taktéž Vrchní soud v Praze (usnesením ze dne 27. května 2015, sp. zn. 14 Cmo 457/2014) potvrdil usnesení ze dne 2. července 2014, č. j. C 103561- RD8/MSPH, Fj 180490/2014, ve výroku II., jímž Městský soud v Praze zamítl návrh na zápis do obchodního rejstříku v části zápisu údaje o nevydání kmenového listu. Ustanovení § 48 odst. 1 písm. j) ZVR (mimo jiné) určuje, že do obchodního rejstříku se u společnosti s ručením omezeným zapíše také druh podílu a popis práv a povinností s ním spojených alespoň odkazem na společenskou smlouvu uloženou ve sbírce listin a údaj o tom, zda byl na podíl vydán kmenový list. Požadavek na zápis uvedených údajů do obchodního rejstříku je reakcí na nově otevřenou možnost vydat podíly různých druhů (§ 135 odst. 1, § 136 ZOK) či vtělit podíl do cenného papíru – kmenového listu (§ 137 ZOK). Zápis uvedených údajů v obchodním rejstříku zpřístupňuje všem třetím osobám (zejména potenciálním nabyvatelům podílů, popř. věřitelům společnosti či společníků) informaci, jaké druhy podílů společnost vydala a jaká (zvláštní) práva a povinnosti jsou s jednotlivými druhy podílů spojeny, resp. že podíly (popř. některé z nich) jsou vtěleny do kmenových listů [a mohou být tudíž (neomezeně) převáděny či zastavovány podle pravidel pro cenné papíry na řad – srov. zejména § 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) a § 210 ZOK, jakož i § 1328 odst. 1 a 2 o. z.]. Jestliže však společenská smlouva vznik různých druhů podílů nepřipouští, a s podíly ve společnosti nejsou spojena žádná zvláštní práva a povinnosti, jsou podíly ve společnosti podíly základními (§ 135 odst. 1 in fine ZOK). Ve společnosti, v níž jiné než základní podíly nebyly vydány, nemá zápis druhu podílu do obchodního rejstříku pro třetí osoby žádný význam. Stejný účel – totiž poskytnutí informace o tom, že společnost nevydala různé druhy podílů, plní totiž i absence (deklaratorního) zápisu údaje o druhu podílu. Jinými slovy, není-li v obchodním rejstříku druh podílu zapsán, pak – při řádném chodu věcí – platí, že společnost vydala toliko základní podíly. Závěru, podle něhož společnost, která vydala pouze základní podíly ve smyslu § 135 odst. 1 ZOK, nemusí do obchodního rejstříku zapisovat údaj o druhu podílu podle § 48 odst. 1 písm. j) ZVR, nasvědčuje i systematický výklad. Vzhledem k tomu, že společenská smlouva takové společnosti nemusí upravovat „určení druhů podílů“ [srov. § 146 odst. 1 písm. d) ZOK], není možné splnit požadavek § 48 odst. 1 písm. j) ZVR na „popis práv a povinností s ním spojených alespoň odkazem na společenskou smlouvu uloženou ve sbírce listin“. A opisovat do obchodního rejstříku zákonná ustanovení upravující práva a povinnosti společníků nedává smysl. Stejný závěr pak platí i pro zápis údaje o vydání kmenového listu. Přestože zákon uvozuje uvedený požadavek slovem „zda“ (nikoliv „že“), nemá žádného významu požadovat po společnostech, které kmenové listy nevydaly, aby tento negativní údaj povinně zapisovaly do obchodního rejstříku (pod sankcí zrušení společnosti s likvidací – § 122 odst. 3 ZVR). Není-li v obchodním rejstříku (deklaratorně) zapsán údaj o vydání kmenového listu, je – při řádném chodu věcí – zřejmé, že společnost kmenové listy nevydala. Z tohoto důvodu tudíž zpravidla nebude na zápisu údaje, že kmenový list nebyl vydán, ani právní zájem ve smyslu § 25 odst. 1 písm. k) ZVR (jak přiléhavě uzavřeli Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 14 Cmo 457/2014). Lze dodat, že v případě zápisu údaje, že byl vydán kmenový list, je nutné tento údaj zapsat ve vztahu ke každému podílu, k němuž byl kmenový list vydán. Výše uvedené platí obdobně, jde-li o zápis druhu akcií podle § 48 odst. 1 písm. k) ZVR (v právní teorii srov. Havel, B., Štenglová, I., Dědič, J., Jindřich, M. a kol. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015, s. 125 až 127, s. 134 a 135). III. Usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o souhlasu s převodem podílu na osobu, která není společníkem (§ 208 odst. 1 ZOK), není usnesením, v jehož důsledku se mění společenská smlouva ve smyslu § 171 odst. 1 písm. b) ZOK; nejde tudíž ani o rozhodnutí, které se obligatorně osvědčuje veřejnou listinou podle § 172 odst. 2 ZOK. Praxe rejstříkových soudů není jednotná ani v posuzování otázky, zda je při převodu podílu na třetí osobu nezbytné doložit k návrhu na zápis změny údajů v osobě společníka do obchodního rejstříku notářský zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jímž by bylo osvědčeno usnesení valné hromady o souhlasu s tímto převodem podle § 208 odst. 1 ZOK. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. května 2015, č. j. C 61520/RD8/KSOS, Fj 31136/2015, vyzval navrhovatele, aby návrh na zápis změny v osobě společníka do obchodního rejstříku doložil originálem či ověřenou fotokopií vyjádření společníků k návrhu rozhodnutí valné hromady přijímaného postupem podle § 175 a násl. ZOK, včetně úředně ověřeného podpisu obou společníků podle § 175 odst. 3 ZOK, vycházeje z předpokladu, že zákon vyžaduje, aby usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu bylo osvědčeno veřejnou listinou (§ 175 odst. 3 ZOK). Současně navrhovatele poučil, že jinak jeho návrh odmítne. Naopak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. května 2015, sp. zn. 8 Cmo 114/2015, (mimo jiné) změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2015, č. j. C 67918/RD37/KSBR, Fj 11194/2015, tak, že se vymazávají údaje o dosavadním společníku a zapisují údaje o společníku novém, shledávaje nesprávným právní názor soudu prvního stupně, podle kterého „rozhodnutí jediného společníka společnosti v působnosti valné hromady, jímž rozhodl o rozdělení svého podílu a převodu jeho části, musí mít formu notářského zápisu“. Odvolací soud uzavřel, že nejde o rozhodnutí „o změně společenské smlouvy“ a zákon o obchodních korporacích (na rozdíl od § 141 odst. 1 obch. zák.) pro ně již „formu veřejné listiny nepředepisuje“. Podle § 208 odst. 1 ZOK neurčí-li společenská smlouva jinak, může společník převést podíl na osobu, která není společníkem, jen se souhlasem valné hromady. Smlouva o převodu podílu nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen. V režimu obchodního zákoníku nebylo usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu podle § 115 odst. 1 a 2 obch. zák. považováno za usnesení o změně společenské smlouvy, nicméně byl o něm povinně pořizován notářský zápis podle § 80a notářského řádu (§ 141 odst. 1 obch. zák.). Zákon o obchodních korporacích úpravu § 141 odst. 1 obch. zák. nepřevzal; podle důvodové zprávy k návrhu zákona proto, že nadále „není nutné výslovně normovat, co je a co není změnou“ společenské smlouvy. Podle § 172 odst. 1 ZOK musí být veřejnou listinou obligatorně osvědčena rozhodnutí valné hromady vypočtená v § 171 odst. 1 ZOK, jakož i rozhodnutí o dalších skutečnostech, jejichž účinky nastávají až zápisem do obchodního rejstříku. Veřejnou listinou se přitom rozumí notářský zápis (§ 776 odst. 2 ZOK) o rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 80a a násl. notářského řádu. Má-li společnost jediného společníka, vykonává působnost valné hromady tento společník (§ 12 odst. 1 ZOK). Přijímá- li rozhodnutí v působnosti valné hromady, vypočtená v § 172 odst. 1 ZOK (popř. jiná rozhodnutí, která musí být podle zákona osvědčena veřejnou listinou), činí tak ve formě notářského zápisu o právním jednání podle § 62 a násl. notářského řádu (§ 12 odst. 2 ZOK).Usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu podle § 208 odst. 1 ZOK však není rozhodnutím, v jehož důsledku dochází ke změně společenské smlouvy v osobách společníků ve smyslu § 171 odst. 1 písm. b) ZOK (ani jiným rozhodnutím vyjmenovaným v § 171 odst. 1 ZOK). Valná hromada toliko rozhoduje o tom, zda souhlasí s tím, aby k takové změně došlo na základě smlouvy o převodu podílu. Jinými slovy právním jednáním, v jehož důsledku se mění společenská smlouva v okruhu společníků, je smlouva o převodu podílu; usnesení valné hromady je pouze fakultativní podmínkou její účinnosti. Souhlas valné hromady není ani právní skutečností, jejíž účinek nastává až zápisem do obchodního rejstříku ve smyslu § 172 odst. 1 ZOK; do obchodního rejstříku se ostatně nezapisuje udělení souhlasu, ale (a to pouze s deklaratorními účinky) změna v osobě společníka. Z uvedeného plyne, že usnesení valné hromady podle § 208 odst. 1 ZOK není rozhodnutím, které se povinně osvědčuje veřejnou listinou podle § 172 odst. 1 ZOK. Má-li společnost jediného společníka, není nutné, aby tento společník udělil souhlas s převodem svého podílu postupem podle § 12 odst. 1 ZOK, tedy přijal rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Požadovat udělení souhlasu jediného společníka s tím, že může (svým právním jednáním) převést podíl, nedává smysl (§ 2 odst. 2 část věty za středníkem o. z.); převádí-li jediný společník svůj podíl, pak s jeho převodem ipso facto souhlasí. Zbývá dodat, že shora popsané závěry se obdobně uplatní i v případě usnesení valné hromady o souhlasu s převodem podílu na jiného společníka (§ 207 ZOK), se zastavením podílu (§ 32 odst. 3 ZOK, § 1320 odst. 1 o. z.) či s rozdělením podílu (§ 43 odst. 3 ZOK). IV. Je-li zřizováno zástavní právo k podílu ve společnosti s ručením omezeným, který není představován kmenovým listem, musí být podpisy smluvních stran na zástavní smlouvě úředně ověřeny. Nejednotná je i praxe rejstříkových soudů při posuzování předpokladů pro zápis zástavního práva k podílu ve společnosti s ručením omezeným, který není vtělen do cenného papíru, do obchodního rejstříku. Městský soud v Praze vyzval usnesením ze dne 27. května 2015, č. j. C 49286/RD12/MSPH, Fj 141514/2015, navrhovatele, aby doložil plnou moc udělenou zástavním věřitelem osobám, které za zástavního věřitele jednaly při uzavření zástavní smlouvy, a to s úředně ověřeným podpisem zmocnitele, vycházeje zjevně z předpokladu, že zástavní smlouva musí být uzavřena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy a tudíž i plná moc k jejímu uzavření musí splňovat stejné požadavky na formu (§ 441 odst. 2 in fine o. z.). Naopak Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. května 2015, č. j. C 40226/RD82/KSOS, Fj 35502/2015, vyhověl návrhu na zápis zástavního práva k podílu ve společnosti s ručením omezeným, aniž by podpisy smluvních stran na zástavní smlouvě byly úředně ověřeny. Obchodní zákoník výslovně určoval, že zástavní smlouva musí mít písemnou formu a podpisy na zástavní smlouvě musí být úředně ověřeny (§ 117a odst. 1 obch. zák.). Právní úprava zastavení podílu v korporaci, účinná od 1. ledna 2014, již takové zvláštní ustanovení postrádá, nicméně výkladem lze dospět k závěru, podle něhož platí stejný požadavek na formu zástavní smlouvy i po 1. lednu 2014. Nezbytnost písemné formy zástavní smlouvy by bylo možné dovodit již z § 1314 odst. 1 o. z., neboť podíl v korporaci, který není představován cenným papírem, nelze (jakožto nehmotnou movitou věc) odevzdat zástavnímu věřiteli. Nicméně zákon požadavek na formu zástavní smlouvy na podíl ve společnosti s ručením omezeným dále zpřísňuje. Podle § 1320 odst. 1 věty první o. z. lze-li podíl v korporaci volně převést, lze k němu zřídit i zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje se splnění týchž podmínek při jeho zastavení. Obdobně stanoví i § 32 odst. 3 ZOK. Zákon o obchodních korporacích přitom klade na smlouvu o převodu podílu nevtěleného do kmenového listu požadavek na písemnou formu s úředně ověřenými podpisy (§ 209 odst. 2 ZOK). Jakkoliv tak činí v souvislosti s účinností smlouvy vůči společnosti, lze dovodit, že jde o požadavek naformu smlouvy jako takové; opačný výklad, podle kterého se forma smlouvy o převodu podílu může lišit v závislosti na tom, zda má mít účinky vůči společnosti či nikoliv, považuje Nejvyšší soud z hlediska právní jistoty za neudržitelný (k obdobnému závěru dospěl i Vrchní soud v Olomouci ve výše citovaném usnesení ze dne 5. května 2015, sp. zn. 8 Cmo 114/2015). Musí-li mít smlouva o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným nevtěleného do kmenového listu písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, musí být tato forma dodržena i při zastavení podílu (§ 1320 odst. 1 o. z., § 32 odst. 3 a § 209 odst. 2 ZOK). I pro zástavní smlouvu, jíž se zřizuje zástavní právo k podílu ve společnosti s ručením omezeným (který není představován kmenovým listem), je tudíž nezbytná písemná forma s úředně ověřenými podpisy. To platí tím spíše, že zástavní smlouva může být za splnění podmínek § 1326 o. z. titulem pro nabytí vlastnického práva k podílu zástavním věřitelem. V. Statutárním ředitelem akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury může být i předseda její jednočlenné správní rady, jakož i člen kolektivní správní rady. V praxi rejstříkových soudů je nejednotně posuzována otázka, zda statutárním ředitelem akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury může být i „pouhý“ člen správní rady. Např. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 5 Cmo 377/2014, potvrdil usnesení ze dne 22. srpna 2014, č. j. B 5462-RD16/KSBR, Fj 78608/2014, jímž Krajský soud v Brně (mimo jiné) zamítl návrh na zápis statutárního ředitele akciové společnosti, zvoleného do funkce valnou hromadou, přitakávaje rejstříkovém soudu v závěru, podle něhož statutárním ředitelem nemůže být jiný člen správní rady než její předseda. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Ostravě (usnesení ze dne 20. srpna 2015, č. j. B 692/RD24/KSOS, Fj 67607/2015/KSOS) či Krajský soud v Ústí nad Labem (usnesení ze dne 6. srpna 2014, č. j. B 1458-RD41/KSUL, Fj 29134/2014). Naopak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. června 2015, sp. zn. 14 Cmo 408/2014, změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2014, č. j. B 285-RD16/KSUL, Fj 38710/2014-198, ve výroku II., o zamítnutí návrhu na zápis fyzické osoby jakožto statutárního ředitele a na zápis označení „předseda správní rady“ tak, že návrhu vyhověl, uzavíraje, že jediný člen správní rady vykonává současně i funkci jejího předsedy a (jednočlenná) správní rada jej v souladu se stanovami jmenovala i statutárním ředitelem. Jediného člena správní rady zapsal jakožto statutárního ředitele také Městský soud v Praze (oddíl B, vložka 20116, zápis ve věci ze dne 20. května 2015, č. j. B 20620/RD8/MSPH, Fj 122485/2015, či zápis ve věci ze dne 28. května 2015, č. j. B 20665/RD4/MSPH, Fj 145245/2015), Krajský soud v Ostravě (usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. B 2755/RD32/KSOS, Fj 30564/2015, zápis ve věci ze dne 5. května 2015, č. j. B 205/RD12/KSOS, Fj 32333/2015), Krajský soud v Plzni (oddíl B, vložka 1052) či Krajský soud v Brně (oddíl B, vložka 7313). Zákon o obchodních korporacích dává akciovým společnostem možnost volby mezi dvěma systémy vnitřní struktury – systémem dualistickým, ve kterém se povinně zřizuje dozorčí rada a představenstvo, a systémem monistickým, v němž se povinně zřizuje správní rada a statutární ředitel (§ 396 ZOK). Podle § 457 ZOK má správní rada tři členy, neurčí-li stanovy jinak. Jelikož zákon o obchodních korporacích nestanoví, že správní rada musí být kolektivním orgánem (tedy, že počet členů správní rady zákonem dispozitivně určený je minimální), platí, že stanovy akciové společnosti se mohou od pravidla upraveného v § 457 ZOK odchýlit i tak, že určí, že správní rada je jednočlenná. Zvláštní právní předpisy mohou stanovit jinak (srov. např. § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, podle kterého musí mít správní rada banky alespoň pět členů, či § 26 zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti). Podle § 461 odst. 2 ZOK může být předsedou správní rady toliko fyzická osoba. Jinými slovy, zákonpředpokládá, že alespoň jeden člen správní rady bude fyzická osoba. Ustanovení § 462 odst. 1 ZOK pak upravuje zvláštní působnost svěřenou předsedovi správní rady. Je-li správní rada jednočlenná, musí její člen splňovat požadavky kladené na jejího předsedu (§ 461 odst. 2 ZOK) a do jeho působnosti bez dalšího spadají i záležitosti svěřené předsedovi správní rady (zejm. § 462 odst. 1 ZOK). Člen unipersonální správní rady je tudíž (bez dalšího) i jejím předsedou. Z uvedeného plyne, že jediný člen správní rady může (měl by) být zapsán v obchodním rejstříku jako předseda správní rady, a to i bez formálního rozhodnutí o volbě předsedy podle § 461 odst. 1 věty první ZOK. Statutárním orgánem společnosti je statutární ředitel (§ 463 odst. 1 věta první ZOK), jímž může být i předseda správní rady (§ 463 odst. 3 věta první ZOK). Statutárním ředitelem může být toliko fyzická osoba (§ 463 odst. 2 ZOK); výjimky může upravit jiný právní předpis (srov. např. § 154 odst. 5 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech). Statutárního ředitele volí a odvolává valná hromada, neurčí-li stanovy, že tak činí správní rada [§ 421 odst. 2 písm. e), § 456 odst. 2 a § 463 odst. 1 věta první ZOK]. Je-li podle zákona přípustné, aby statutárním ředitelem byl předseda správní rady, který je současně členem správní rady, platí (za použití argumentu a fortiori), že statutárním ředitelem může být i člen správní rady, který není jejím předsedou. Opačný výklad, založený na argumentu a contrario, resp. na neslučitelnosti funkcí dovozované z § 456 odst. 2 a § 448 odst. 5 ZOK, přehlíží podstatu monistického systému vnitřní struktury, jehož charakteristickým znakem má být právě existence jediného orgánu. Byť zákonodárce (poněkud nešťastně) přiřknul i monistickému systému vnitřní struktury dva obligatorně zřizované volené orgány, nelze pomíjet, že stěžejním orgánem správy akciové společnosti je v tomto systému správní rada (srov. zejména § 460 odst. 2 ZOK); statutárnímu řediteli přísluší pouze zákonem vypočtená působnost, tj. zastupovat společnost jako člen (unipersonálního) statutárního orgánu (§ 463 odst. 1 ZOK), a vykonávat běžné obchodní vedení (§ 463 odst. 4 ZOK). Jakkoliv členové správní rady nejsou členy statutárního orgánu (tím je toliko statutární ředitel), a proto nemohou být pouze z titulu členství ve správní radě „statutárními“ zástupci společnosti [nejde-li o evropskou společnost podle nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE) a podle zákona o evropské společnosti], správní rada může výrazně ovlivňovat obchodní vedení společnosti (§ 460 odst. 1 ZOK) a přísluší jí i veškerá působnost, jíž zákon nesvěřuje valné hromadě či statutárnímu řediteli (§ 460 odst. 2, § 463 ZOK). Za této situace by bylo v rozporu s podstatou monistického systému dovozovat z § 456 odst. 2 a § 448 odst. 5 ZOK neslučitelnost funkce člena správní rady a statutárního ředitele; takový výklad by z monistického systému činil cum grano salis pouze jiný typ systému dualistického. Naopak, lze považovat za žádoucí (byť dle zákona o obchodních korporacích nikoliv povinné), aby statutární ředitel byl vždy členem správní rady, a to ať už členem „prostým“, či jejím předsedou (srov. v tomto směru např. výslovnou úpravu v § 8 odst. 1 větě druhé, odst. 2 zákona o bankách). Z výše uvedeného plyne, že je-li správní rada dle stanov akciové společnosti unipersonální, může být statutárním ředitelem i jediný člen správní rady. Jakkoliv lze z teoretického pohledu proti takové kumulaci funkcí namítat, že zcela stírá kontrolní funkci správní rady, zákon o obchodních korporacích (na rozdíl od např. zákona o bankách) s takovou možností počítá a připouští ji. Ve vztahu ke třetím osobám bude ze zápisu v obchodním rejstříku zjevné, že v akciové společnosti se statutárním ředitelem, který je současně předsedou jednočlenné správní rady, je kontrolní funkce správní rady potlačena.

decision_1248.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.01.2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1449.2015.1 Číslo: 27/2016 Právní věta: Zákonný znak „napadení jiného“ u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku představuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Uvedený znak může být proto naplněn i tehdy, nezanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění, které není ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 13.01.2016 Spisová značka: 8 Tdo 1449/2015 Číslo rozhodnutí: 27 Číslo sešitu: 5 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Výtržnictví Předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 225/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 96/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 T 96/2014, byl obviněný L. T. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že dne 28. 6. 2014 v době od 22:35 hod. do 22:43 hod. v P. – S., v autobusu MHD, v němž cestovali nejméně 4 cestující, po nastoupení do autobusu předními dveřmi otevřel dveře u kabiny řidiče a za současného použití vulgárních nadávek řidiče autobusu poškozeného O. H. opakovaně udeřil pěstí do hlavy, zadní části krku a pravého ramene, přičemž poškozený neutrpěl žádná zranění, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 To 255/2013, uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.2. Za tento přečin byl obviněný podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 225/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž vytkl, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, o trestný čin se vůbec nejedná a jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako přestupek. Tento závěr opíral o názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr., že ne každé napadení, i když k němu dojde na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Má za to, že citované rozhodnutí na čin jemu kladený za vinu dopadá, protože nedosahuje takové intenzity, aby dosáhl znaků uvedeného přečinu. Za tímto účelem měly soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu při posuzování formálních znaků trestného činu výtržnictví rovněž hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, a jaká byla pohnutka obviněného, zda např. nebyl vyprovokován a nevybočil jen z mezí normální reakce. V projednávané věci obviněný považoval za nesprávné, pokud soudy nezkoumaly, že čin spáchal v reakci na předchozí jednání poškozeného, který konflikt sám vyprovokoval tím, že ho slovy „vypadni“ vyhazoval z autobusu. Soudy se dostatečně nevypořádaly ani s dalšími okolnostmi pro uvedenou právní kvalifikaci důležitými, zejména s tím, že obviněný jednání sám zanechal a posadil se za kabinu řidiče a že u poškozeného nedošlo k žádným následkům. Obviněný z uvedeného dovodil, že skutek, jehož se dopustil, nedosáhl potřebného stupně společenské škodlivosti, a proto jeho posouzením jako přečinu výtržnictví došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť soudy řádně nezvážily, že jde o bagatelní případ, v němž by plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tj. přestupkového zákona. 5. Ačkoli si je obviněný vědom omezené možnosti zásahu do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení, je přesvědčen, že v jeho případě je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a následně též právními závěry soudů obou stupňů. K namítanému extrémnímu nesouladu podle něj došlo v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, znalce MUDr. M. B., Ph.D., a lékařské zprávy pohotovostní a úrazové ambulance ÚVN P. – S. ze dne 28. 6. 2014. Pokud by byly tyto důkazy správně zhodnoceny a ve vzájemné souvislosti s nimi posouzeny i výpovědi poškozeného a svědků, nemohlo by být učiněno popsané skutkové zjištění, neboť objektivně není možné, aby došlo k útoku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsaným způsobem. Poškozený neutrpěl žádná poranění, když obtíže poškozeného byly podle znalce vyvolány chronickými degenerativními změnami. Při správném hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví i ostatních důkazů ve vzájemných souvislostech by soudy musely mít vážné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, který uváděl, že byl brutálně napaden, avšak viditelně poraněn nebyl, jakož i o věrohodnosti svědků M. F. a K. H., kteří ze svých pozic v autobuse nemohli do kabiny řidiče vidět. Pokud by soudy tyto důkazy řádně hodnotily, měly dospět k závěru, že se po řidiči, který sám otevřel dveře kabiny, pouze natáhl sevřenou rukou, ale „nezkřivil mu ani vlas“, a tudíž, že k fyzickému napadení poškozeného obviněným nedošlo. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 225/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zedne 27. 5. 2015, sp. zn. 2 T 96/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc znovu projednal a rozhodl. 7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán a dne 14. 10. 2015 doručen k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu po seznámení s jeho obsahem a vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto náležitostí dále posuzoval, zda dovolání bylo opřeno o takové výhrady, které obsahově dopadají na uplatněné dovolací důvody, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž proto, že odvolací soud odvolání obviněného přezkoumal z hledisek § 254 tr. ř., je zřejmé, že dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě. Tomu nasvědčuje i obviněným současně uplatněný další důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. 10. Vady spočívající v nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen [srov. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03). 11. Z podstaty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jíž je přezkoumání hmotněprávních otázek ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, vyplývá, že v rámci řízení o dovolání zásadně nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. I přes tuto zásadu však není zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy zcela vyloučen. Může k němu však docházet pouze výjimečně v případech, kdy skutková zjištění by byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními však jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). 12. Výhrady obviněného, jež na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil proti tomu, že soudy nesprávně posoudily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie, znalce MUDr. M. B., Ph.D., lékařské zprávy z ÚVN a vadně hodnotily výpovědi poškozeného i svědků, se týkaly nikoliv právních vad, jak trestní řád u uvedeného dovolacího důvodu předpokládá, ale obviněný jimi brojil proti způsobu, jakým soud hodnotil tyto provedené důkazy a z čeho dovodil svá skutková zjištění. Obviněný proto uvedený dovolací důvod v této části své argumentace pouze formálně deklaroval, neboť se fakticky domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho i jiných než soudy učiněných skutkových zjištění. Přestože obviněný tyto námitky podřadil pod existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, soustředil je proti postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jimi nenaplnil. Zpochybnění a změny skutkových závěrů soudů nižších stupňů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností, za nichž k činu došlo, se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné domáhat. 13. Nejvyšší soud se zřetelem na shora zmíněné obecné principy nad rámec uvedeného dovolacího důvodu považuje za vhodné uvést, že na podkladě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že v postupech soudů nedošlo k takovým pochybením v procesu dokazování, jež by bylo možné považovat za vadné či nesprávné nebo provedené mimo zákonný rámec vymezený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 120 či § 125 tr. ř. 14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je vhodné k rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým zejména soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, uvést, že ve věci byli vyslechnuti ti, kdo vzhledem k místu a době spáchání skutku mohli k věci podat relevantní informace (vedle poškozeného soud vyslechl rovněž svědky M. F., K. H., M. P. a A. S.), přičemž v jejich výpovědích žádné významné a podstatné nedostatky či rozpory neshledal. Provedl rovněž důkaz lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie, znalce MUDr. M. B., Ph.D. Hodnocení všech provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečné (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně) a poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, jakož i pro závěr o vině obviněného popsaným skutkem (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Odvolací soud se s učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož i s jim předcházejícími procesními postupy, ztotožnil a uzavřel, že provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem odůvodněna, přičemž skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud označil za dostatečný a nevybočující z rámce zásad vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz stranu 2 usnesení odvolacího soudu). 15. Na základě těchto skutečností je třeba uvést, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné pochybení, které by současně zakládalo extrémní nesoulad, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovýmizjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). 16. Nejvyšší soud tím vyloučil obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právním posouzením věci, a tudíž mohl na podkladě skutku, jak byl soudy zjištěn, posuzovat další námitku obviněného v dovolání uplatněnou v souladu s jím označeným důvodem, a to jeho požadavek, aby byl v činu spatřován pouze přestupek, a nikoliv přečin s argumentem, že jeho jednání nedosáhlo intenzity z hlediska zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio potřebné u přečinu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Na podkladě této výhrady Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání opodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 17. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a takový čin spáchal opětovně. 18. Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný uvedený přečin naplnil v alternativě „dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného a spáchal takový čin opětovně“. 19. Lze poukázat na to, že soudní praxe konkretizovala pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Povahu výtržnosti mohou mít též některá nenásilná jednání, zejména různá jednání svévolná (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, uveřejněný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002). 20. V ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku je v příkladmém výčtu („napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromažďování nebo obřadu lidí“) mimo jiných výtržnických chování uvedeno výslovně i napadení jiného, čímž je dáno, že právě tuto formu jednání zákon výslovně považuje za jeden z případů závažného způsobu narušení veřejného klidu a pořádku. Napadení jiného je nejen jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. U tohoto napadení není nutné, aby došlo k újmě na zdraví, a je třeba v této souvislosti zdůraznit, že uvedený znak „napadení jiného“ v rámci přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je širším pojmem než jen způsobení újmy na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku apod., která je vázána na poruchu zdraví vymezenou v § 122 odst. 1 tr. zákoníku. U výtržnictví jde o pojem, který zahrnuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě jiného, ale i verbální formu napadení např. vulgárními, urážlivými výrazy a projevy (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1407/2015). U výtržnictví může být uvedený pojem naplněn i tehdy, když byl někdo pachatelem fyzicky napaden, avšak takový útok nezanechal na jeho těle buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění.21. Jestliže obviněný v dovolání poukazoval na to, že výtržností není každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je k této námitce obviněného třeba uvést, že pro závěr o tom, že uvedený znak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn, je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy). Posoudit je třeba okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), též i zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) i osobu pachatele, tj. dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, uveřejněný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr., a rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, uveřejněný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Posuzuje-li se čin, jenž je kladen obviněnému za vinu, je třeba připomenout, že jej obviněný spáchal zkráceně tím, že inkriminovaného dne v pozdních večerních hodinách v autobusu MHD, v němž cestovali nejméně 4 cestující, po nastoupení do autobusu otevřel dveře u kabiny řidiče a za současného použití vulgárních nadávek řidiče autobusu opakovaně udeřil pěstí do hlavy, zadní části krku a pravého ramene, v důsledku čehož poškozený neutrpěl žádná zranění, a tohoto jednání se dopustil přesto, že již dříve byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 22. Takto vyjádřená skutková zjištění soudy obou stupňů posuzovaly tak, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku k naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví hodnotil, že k činu došlo v autobuse MHD jako na místě veřejnosti přístupném za současné přítomnosti nejméně čtyř osob, a tudíž veřejně, a že čin spočíval především ve fyzických útocích obviněného vůči poškozenému – řidiči autobusu. Teprve po zásahu osob z řad cestujících v danou chvíli v předmětném autobuse, které obviněného od řidiče odtáhly a přivolaly policii, se podařilo obviněného částečně uklidnit, avšak i poté, co se již usadil na sedadlo za řidičem, po celou dobu až do příjezdu přivolané policejní hlídky vulgárně nadával a říkal, že kdyby u sebe měl nůž, řidiče by ubodal. Údajnou pohnutkou tohoto jeho jednání byla (podle tvrzení obviněného) skutečnost, že mu řidič odjel z autobusové zastávky, ačkoli viděl, jak k ní obviněný dobíhá a snaží se předmětný spoj stihnout. Z lékařské zprávy Ústřední vojenské nemocnice v P. – S., kde byl poškozený po útoku obviněného ošetřen, vyplynulo, že utrpěl jen povrchové poranění vlasové části hlavy (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 2 usnesení odvolacího soudu). 23. Soud prvního stupně posuzoval taktéž osobu obviněného, k němuž zjistil, že v místě bydliště má vedeno celkem 13 záznamů závadového charakteru, v minulosti byl dvakrát soudně trestán, naposledy pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž nyní posuzované trestné činnosti se dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k tomu doplnil, že soud prvního stupně oproti návrhu na potrestání zcela správně a výlučně ve prospěch obviněného z popisu skutku vypustil způsobení poranění poškozenému, avšak i přesto, že mu přivodil jen bezvýznamné poranění ve vlasové části hlavy a nezpůsobil ani jinou trestněprávně významnou škodu, není vyloučeno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za rozhodné rovněž jako i soud prvního stupně považoval to, že obviněný napadl poškozeného v autobuse městské hromadné dopravy nejméně před čtyřmi cestujícími, přičemž útok byl takové intenzity, že cestující proti němu sami zakročili, od poškozeného jej odtáhli a přivolali policejní hlídku. Připomenul, že obviněný ve slovním napadání poškozeného pokračoval i poté, co jej přestal napadat fyzicky a na sedadle za řidičem vyčkával příjezdu policie (viz stranu 2 usnesení soudu druhého stupně). 24. Nejvyšší soud podle obsahu dovoláním napadených rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů z hlediska naplnění znaků uvedené právní kvalifikace věnovaly dostatečnou pozornost jak intenzitěprůběhu útoku, tak i okolnostem, za nichž byl čin spáchán, zjišťovaly i pohnutku činu a zhodnotily rovněž následky a osobu pachatele. Okolností, která podmínila užití přísnější právní kvalifikace, byla osoba obviněného a jeho předchozí trestná činnost svědčící o správnosti použité právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 25. S námitkami obviněného uplatněnými v dovolání s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio proto, že jde o bagatelní jednání, se nelze ze všech uvedených důvodů ztotožnit. Nejvyšší soud, který shledal, že soudy shora uvedená kritéria stanovená pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dodržely a zjištěné okolnosti posuzovaly v souladu s nimi dostatečně zodpovědně, zejména s ohledem na požadovanou míru závažnosti a intenzity spáchaného činu, konstatuje, že požadavku obviněného nelze vyhovět, protože aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku připadá v úvahu zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 26. Všechna soudy učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že chování obviněného spočívající v ranách pěstí do hlavy, krku a ramene poškozeného bylo hrubým narušením veřejného pořádku a vzbudilo u ostatních cestujících nejen nelibost, ale i odsudek mimo jiné i proto, že obviněný takto zaútočil na řidiče autobusu, který je osobou poskytující jiným službu, v jejíž realizaci mu obviněný mimo jiné i bránil. Jde přitom o osobu při výkonu své profese odpovědnou za bezpečnost přepravovaných osob a jejich majetek a není bez významu ani to, že takové vyrušení při výkonu této služby se může odrazit na její psychice. V daných souvislostech rovněž soudy řádně uvážily, že obviněný již zpacifikován cestujícími v napadání poškozeného neustal a alespoň ve slovních atacích pokračoval až do příjezdu policie. Uvedené chování obviněného je po všech stránkách zjištěným kriminálním činem a není pochyb o správnosti soudy použité právní kvalifikace. 27. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považuje soudy učiněné skutkové i právní závěry o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

decision_1249.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sen. zn. 29 ICdo 77/2022, ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.77.2022.1 Číslo: 14/2024 Právní věta: U řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek je pro účely posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., rozhodný již „okamžik“ zahájení řízení určený ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 věty druhé o. s. ř. hodinou, minutou a vteřinou, ve které byla žaloba dodána prostřednictvím datové zprávy do datové schránky soudu. Jen tehdy, je-li u řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek stejný i „okamžik“ zahájení řízení, je posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., ponecháno na úvaze soudu, který přitom postupuje tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 1 a § 6 o. s. ř.). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 29 ICdo 77/2022 Číslo rozhodnutí: 14 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Datové schránky, Překážka zahájeného řízení (litispendence) Předpisy: § 1 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. § 10 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. § 10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb. § 107a o. s. ř. § 16 odst. 1 IZ § 18 odst. 1 IZ § 19 odst. 1 IZ § 7 IZ § 79e zákona č. 141/1961 Sb. § 82 odst. 1 o. s. ř. § 83 odst. 1 o. s. ř. § 8a odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. § 8a odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. § 9 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. § 9 odst. 7 zákona č. 279/2003 Sb.Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou doručenou (prostřednictvím datové schránky) na elektronickou podatelnu Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 3. 3. 2019 ve 21:23:48 hodin a tam vedenou v soudním oddělení č. 75 se žalobce (Insolvenční a správcovská v. o. s., insolvenční správce dlužníka M. M.) domáhal vůči žalovanému (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových): [1] určení, že pohledávka L. C. C. D. LTD. (dále též jen „společnost L“) ve výši 13.351.349,91 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou není po právu, eventuálně (pro případ, že popření pravosti pohledávky nebude úspěšné) [2] určení, že pohledávka společnosti L přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou je po právu ve výši 11.392.026,88 Kč a ve výši 1.959.323,03 Kč po právu není. 2. V žalobě (mimo jiné) uvedl, že takto podává žalobu proto, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016 (dále též jen „usnesení o zajištění pohledávky“), zajistil (mimo jiné) předmětnou pohledávku společnosti L za dlužníkem a její správou pověřil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“ nebo „správce pohledávky“), a že tak činí z opatrnosti (jelikož není postaveno najisto, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován) vedle žaloby, kterou ohledně téhož určení podal proti společnosti L. 3. Žalobou doručenou (prostřednictvím datové schránky) na elektronickou podatelnu insolvenčního soudu dne 3. 3. 2019 ve 22:10:22 hodin a tam vedenou v soudním oddělení č. 74 se týž žalobce domáhal vůči témuž žalovanému: [1] určení, že pohledávka WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci (dále též jen „družstvo“), ve výši 21.820.535,42 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou není po právu, eventuálně (pro případ, že popření pravosti pohledávky nebude úspěšné) [2] určení, že pohledávka družstva přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou je po právu ve výši 11.254 076,88 Kč a ve výši 10.566.458,54 Kč po právu není. 4. Také v této žalobě (mimo jiné) uvedl, že takto podává žalobu proto, že Vrchní soud v Praze usnesením o zajištění pohledávky zajistil (mimo jiné) předmětnou pohledávku družstva za dlužníkem a její správou pověřil Úřad, a že tak činí z opatrnosti (jelikož není postaveno najisto, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován) vedle žaloby, kterou ohledně téhož určení podal proti družstvu. 5. Usnesením ze dne 11. 5. 2020 insolvenční soud obě incidenční řízení spojil, s tím, budou dále vedena pod označenou spisovou značkou v soudním oddělení č. 75.6. Usnesením ze dne 30. 3. 2021, v jehož záhlaví označil jako prvního žalovaného společnost L a jako druhého žalovaného družstvo, insolvenční soud: [1] Zastavil řízení vůči prvnímu žalovanému (společnosti L) [bod I. výroku]. [2] Určil, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (společností L) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 7. Insolvenční soud nejprve uvedl, že usnesením ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, Vrchní soud v Praze zrušil „zajištění pohledávky, která je předmětem tohoto incidenčního sporu“ (dále též jen „usnesení o zrušení zajištění pohledávky“), v důsledku čehož se účastníky tohoto řízení stávají bez dalšího přihlášení věřitelé pohledávek č. P15 (společnost L) a č. P16 (družstvo), ve smyslu názoru vyjádřeného v rozsudku Vrchního soudu v Praze označené spisové značky ze dne 9. 5. 2019. 8. Následně insolvenční soud poukázal na to, že u něj je (v soudním oddělení č. 74) vedeno řízení (zahájené dne 3. 3. 2019 ve 21:15:33 hodin) mezi žalobcem a společností L se shodným předmětem řízení. 9. Na výše uvedeném základě pak insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 6, § 83 odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že je důvod řízení zastavit pro překážku litispendence. 10. K odvolání společnosti L Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. ledna 2021: [1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 11. Odvolací soud – vycházeje z údajů z insolvenčního spisu a incidenčních sporů obsažených v insolvenčním rejstříku a z ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 12. Odvolací soud sdílí závěry, které formuloval v rozsudku označené senátní značky (v incidenčním sporu vzešlém z insolvenčního řízení vedeného na majetek jiného dlužníka), podle nichž se Úřad stal účastníkem řízení namísto tam žalovaného družstva bez dalšího na podkladě opatření ze dne 4. 8. 2017, jímž jej Vrchní státní zastupitelství v Praze pověřilo správou zajištěné pohledávky. Závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 4625/2018-343, na něž poukazuje společnost L [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2021, pod číslem 104, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jež účastenství Úřadu v řízení, v němž předtím vystupoval věřitel pohledávky zajištěné v trestním řízení, pojí s postupem podle § 107a o. s. ř., nemá odvolací soud za uplatnitelné vzhledem k ustanovením § 18 a § 19 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Použít lze jen pasáž o povaze správy podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o zajištění majetku“). 13. Po vydání usnesení o zrušení zajištění pohledávky by tedy mělo řízení bez dalšího pokračovat s věřitelem pohledávky přihlášeným do insolvenčního řízení. 14. Podal-li proto žalobce v této věci žalobu, jež se týkala pohledávky společnosti L, „z opatrnosti“ proti Úřadu, pak nepochybil. Po zrušení zajištění pohledávky pak lze bez dalšího pokračovat v řízení se společností L.15. Vzhledem k žalobě podané ve věci vedené u insolvenčního soudu v soudním oddělení č. 74 zde tedy nepochybně jsou dvě řízení týkající se týchž účastníků a shodného předmětu řízení (zahájená stejného dne shodnými žalobami), proto je namístě závěr o překážce věci zahájené (litispendenci) dle § 83 o. s. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 16. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala společnost L dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; konkrétně jde o otázky důsledků pověření Úřadu v kontextu insolvenčního řízení. 17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že v důsledku zrušení zajištění pohledávky se účastníky řízení místo Úřadu bez dalšího stali dovolatel a družstvo. Míní, že potud je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry obsaženými jednak v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4625/2018, jednak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3902/2017 (byť v podmínkách „nesporného řízení“ se ustanovení § 107a o. s. ř. nepoužije). 19. Důsledkem chybného posouzení označené otázky je pak chybný závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci zahájené (a tedy důvod k zastavení řízení). Žalobu podanou proti Úřadu měl soud zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace; Úřad se (totiž) zřejmě nikdy nestal účastníkem insolvenčního řízení (nebylo rozhodnuto o jeho vstupu do insolvenčního řízení dle ustanovení § 18 insolvenčního zákona). 20. Dovolatel rovněž namítá, že napadené usnesení nesprávně posoudilo i otázku litispendence dle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud (zřejmě) aproboval závěr insolvenčního soudu, jenž měl pro řešení této otázky za rozhodný nikoli den, nýbrž (i) přesný čas zahájení obou řízení, což ale odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2010. Úvahu odpovídající závěrům obsaženým v tomto usnesení odvolací soud neprovedl. III. Přípustnost dovolání 21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 22. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a co do posouzení dovoláním předestřené právní otázky nelze míti judikaturu Nejvyššího soudu za beze zbytku ustálenou (odpověď na ni podal v dále označeném rozhodnutí vydaném po podání dovolání v této věci). Ve vztahu k době rozhodné pro zkoumání překážky věci zahájené (litispendence) pak jde v daných souvislostech o věc neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 25. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné následující skutkové údaje (z nichž vyšly oba soudy při šetření podmínek řízení): 26. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, zajistil podle ustanovení § 79e zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), mimo jiné předmětnou pohledávku společnosti L za dlužníkem. 27. Opatřením ze dne 4. 8. 2017 Vrchní státní zastupitelství v Praze pověřilo podle § 9 odst. 1 písm. a/ zákona o zajištění majetku Úřad mimo jiné i správou pohledávky společnosti L za dlužníkem. 28. Žalobou doručenou (prostřednictvím datové schránky) na elektronickou podatelnu insolvenčního soudu dne 3. 3. 2019 ve 21:15:33 hodin a tam vedenou v soudním oddělení č. 74 se žalobce domáhal vůči společnosti L: [1] určení, že její pohledávka ve výši 13.351.349,91 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou není po právu, eventuálně (pro případ, že popření pravosti pohledávky nebude úspěšné) [2] určení, že její pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod označenou spisovou značkou je po právu ve výši 11.392.026,88 Kč a ve výši 1.959.323,03 Kč po právu není. 29. Usnesením ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, Vrchní soud v Praze zrušil (mimo jiné) i zajištění pohledávky společnosti L za dlužníkem. 30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou pak rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, trestního řádu a zákona o zajištění majetku: § 82 (o. s. ř.) (1) Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Pokud je návrh na zahájení řízení učiněn prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takového návrhu, platí, že řízení je zahájeno v okamžiku, kdy je návrh dostupný informačnímu systému určenému k příjmu takového podání. (…) § 83 (o. s. ř.) (1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. (…) § 7 (insolvenčního zákona) Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudníchNestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. § 16 (insolvenčního zákona) (1) Účastníky řízení v incidenčních sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak. (…) § 18 (insolvenčního zákona) (1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly. (…) § 19 (insolvenčního zákona) (1) Nabyvatel pohledávky se stává účastníkem insolvenčního řízení, jakmile insolvenční soud podle § 18 rozhodne o jeho vstupu do insolvenčního řízení, a platí pro něj stav insolvenčního řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem. Nabyvatel takto vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky. (…) § 79e (trestního řádu) Zajištění nehmotné věci (1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jiná nehmotná věc, než která je uvedena v § 78 až 79c, je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové nehmotné věci. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění nehmotné věci je přípustná stížnost. (…) (9) Postup při správě zajištěné nehmotné věci stanoví zvláštní právní předpis. § 1 (zákona o zajištění majetku)(1) Tento zákon stanoví postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části pro účely výkonu trestu, výkonu ochranného opatření zabrání části majetku nebo uspokojení nároku poškozeného v trestním řízení a při správě takového majetku, jakož i při správě věcí a náhradních hodnot vydaných, odňatých nebo jinak zajištěných v trestním řízení (dále jen „majetek“). (…) § 8a (zákona o zajištění majetku) Účel správy a odpovědnost správce (1) Majetek zajištěný v trestním řízení se spravuje podle tohoto zákona, pokud je zapotřebí právně jednat nebo činit potřebné úkony, aby nedošlo bezdůvodně k snížení hodnoty zajištěného majetku nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil. (2) Pro dosažení účelu správy správce vykonává v potřebném rozsahu práva a povinnosti spojené se zajištěným majetkem, jejichž výkon mu přiznává tento zákon, nebo jejichž výkon byl obviněnému zakázán soudem. Správce vykonává jednotlivá práva a povinnosti podle povahy zajištěného majetku a práv s ním spojených v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy a v souladu s pověřením nebo smlouvou o správě; přitom postupuje řádně a svědomitě. (…) § 9 (zákona o zajištění majetku) Správce zajištěného majetku (1) Není-li dále uvedeno jinak, podle povahy a rozsahu věcí a práv, které tvoří zajištěný majetek, vykonává jeho správu po dobu zajištění buď soud, který o zajištění v prvním stupni rozhodl nebo na který přešla příslušnost ke správě podle § 1 odst. 5, nebo na základě jeho pověření a/ územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo b/ soudní exekutor, v jejichž obvodu se zajištěný majetek nachází; jestliže se zajištěný majetek nachází v obvodech dvou nebo více územních pracovišť Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo dvou nebo více územních pracovišť soudních exekutorů, může soud výkonem správy pověřit každé z těchto pracovišť. (…) (7) Pověření ke správě zajištěného majetku je opatření, jež musí mít písemnou formu a obsahovat zejména označení orgánu, který pověření vydal, označení pověřeného správce a vymezení práv a povinností spojených s výkonem správy. V pověření nebo v připojených listinách je zapotřebí náležitě a nezaměnitelně určit zajištěný majetek, kterého se pověření týká. Pověření může být vydáno i pro výkon dílčího právního jednání nebo úkonu spojeného se zajištěným majetkem. Pověření se nevydává ke správě majetku uvedeného v odstavci 3. Orgán uvedený v odstavci 1 může pověření kdykoli písemně zrušit a za podmínek stanovených tímto zákonem pověřit jiného správce, uzavřít smlouvu o správě, nebo zajištěný majetek spravovat sám.(…) § 10 (zákona o zajištění majetku) Práva a povinnosti správce (1) Správce je povinen právně jednat za účelem zabránění snížení hodnoty nebo zmenšení zajištěného majetku, zejména a/ včas uplatňovat nárok na náhradu škody a na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, b/ průběžně sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky k zajištěnému majetku, včas uplatňovat a vymáhat práva, která jinak přísluší vlastníku zajištěného majetku, případně jiné osobě oprávněné s majetkem nakládat, a zamezovat promlčení nebo zániku těchto práv, c/ dovolávat se neplatnosti právního jednání učiněného obviněným v rozporu se zákazy, jež mu byly uloženy rozhodnutím o zajištění majetku podle trestního řádu. (…) (3) Správce činí za účelem ochrany zajištěného majetku v soudním, správním nebo jiném řízení všechny úkony, které je jinak oprávněn činit jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná s majetkem nakládat. (…) 31. Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení § 82 odst. 1 a § 83 odst. 1 o. s. ř. již od zahájení řízení v této věci. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. 6. 2016) je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. 6. 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona (v rozhodném znění) přitom platila již v době, kdy (trestní) soud vydal usnesení o zajištění pohledávky (16. 2. 2017). Ustanovení trestního řádu platilo v citované v podobě (účinné do 17. 3. 2017) v době vydání usnesení o zajištění pohledávky (16. 2. 2017); pozdější změny právní úpravy nemají na níže předestřené úvahy žádný vliv. Ustanovení zákona o zajištění majetku platila v citované podobě v době vydání opatření Vrchního státního zastupitelství ze dne 4. srpna 2017 a do dnešního dne změny nedoznala. 32. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 33. Insolvenční zákon se u přihlášených věřitelů cíleně rozešel s koncepcí rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř., jehož (byť i jen přiměřená) aplikace je v insolvenčním řízení vyloučena úpravou obsaženou v § 17 a násl. insolvenčního zákona srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020, uveřejněný pod číslem 9/2023 Sb.rozh. obč. (dále jen „R 9/2023“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2021. Tento úsudek vylučuje uplatnění těch závěrů, jež pro účely aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. formuloval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4625/2018. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3902/2017 (na které dovolatel též poukazuje) v daných souvislostech samostatný význam nemá (stěžejní je v něm závěr, že ustanovení § 107a o. s. ř. se v tzv. nesporných řízeních nepoužije). 34. Z ustanovení § 19 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se podává, že tam, kde se postavení účastníka incidenčního sporu odvíjí od postavení přihlášeného věřitele, se změna majitele přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, uskutečněná v insolvenčním řízení postupem podle § 18 insolvenčního zákona bez dalšího promítne v okruhu účastníků incidenčního sporu (byl-li původní věřitel jeho účastníkem); srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sen. zn. 29 ICdo 65/2017, uveřejněné pod číslem 14/2020 Sb. rozh. obč. 35. Ponechá-li se stranou zvláštní úprava obsažená v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, plyne i z ustanovení § 18 insolvenčního zákona, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud rozhodne o procesním nástupnictví na straně dlužníkova věřitele [tam, kde při převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky na nového (či nové) věřitele neztrácí původní věřitel způsobilost být účastníkem řízení], patří návrh původního věřitele na vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního zákona; srov. odstavec 23. odůvodnění R 9/2023. V odstavci 24. odůvodnění R 9/2023 Nejvyšší soud též uzavřel, že rozhodnutí podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona nesmí insolvenční soud vydat z úřední povinnosti (bez návrhu původního přihlášeného věřitele), i kdyby skutečnosti rozhodné pro závěr, že došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení a i kdyby byly dostatečně osvědčeny. 36. Rozhodnutím o zajištění majetku vydaným podle § 79e trestního řádu ovšem nedochází ke změně vlastníka zajištěného majetku; stejně tak nevede ke změně vlastníka zajištěného majetku ani případné následné písemné opatření, kterým příslušný orgán pověří k tomu určenou osobu správou zajištěného majetku (§ 9 odst. 1 a 7 zákona o zajištění majetku). Správce zajištěného majetku spravuje takový majetek jako majetek jiné osoby [skutečného vlastníka, jímž zpravidla bude osoba, které orgán činný v trestním řízení takový majetek odňal (zajistil)]. 37. Správce zajištěného majetku je zvláštním případem správce cizího majetku (§ 1400 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka, což lze odvodit i z pravidel formulovaných v § 10 zákona o zajištění majetku. Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení, stává se správce zajištěného majetku osobou, která namísto dosavadního majitele (věřitele) a jeho případného dosavadního zástupce činí v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) všechny úkony, k nimž byl dosud oprávněn věřitel (jeho zástupce) [nabývá právo s tímto majetkem disponovat k naplnění účelu takové správy]. Děje se tak (jak plyne z dikce posledně označeného ustanovení) bez dalšího, okamžikem, kdy se pověření ke správě zajištěného majetku stane účinným. Správce pohledávky musí být označen způsobem, z něhož je patrno, že jedná při výkonu funkce správce zajištěného majetku; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení osoby, s jejímž majetkem nakládá (v daném případě ve vztahu ke společnosti L: „Česká republika – Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, jako správce zajištěné pohledávky věřitele LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD.“). Pominou-li účinky zajištění tím, že je k tomu oprávněný orgán zruší (jako v tomto případě), insolvenční soud (opět bez dalšího) přestane v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) jednat s osobou pověřenou správou zajištěné pohledávky. Srov. shodně opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2021.38. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, jestliže poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2021 zrušil (mimo jiné) i zajištění pohledávky společnosti L za dlužníkem, jako s prvním žalovaným v předmětném incidenčním sporu bez dalšího jednaly se společností L. Dovolání proto v této části není opodstatněné. 39. Zbývá vypořádat se s námitkou, že zkoumání, zda pokračování předmětného řízení brání (ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř.) překážka věci zahájené (litispendence), se mělo dít na základě úvahy plynoucí ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1525/2010. 40. Dovolatel potud přehlédl, že posledně označené usnesení Nejvyššího soudu vycházelo (jak patrno i z doby, kdy bylo vydáno) z jiného znění § 82 odst. 1 o. s. ř. (ze znění účinného do 31. 12. 2012). Předmětné ustanovení v onom znění obsahovalo pouze text, který dnes tvoří jeho větu první. S účinností od 1. 1. 2013, po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo (totiž) předmětné ustanovení doplněno o druhou větu, z níž se podává, že je-li návrh na zahájení řízení učiněn prostřednictvím veřejné datové sítě a elektronické aplikace určené k podání takového návrhu, pak platí, že řízení je zahájeno „v okamžiku,“ kdy je návrh dostupný informačnímu systému určenému k příjmu takového podání. 41. Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 404/2012 Sb. (tento vládní návrh projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 686), se k uvedenému bodu novely [K bodu 7 (§ 82 odst. 1)], jenž byl převzat beze změn do textu novely, uvádí: „Občanské soudní řízení zahajované na návrh je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na zahájení řízení (žaloba), který může být podán ústně nebo písemně, kdy písemně ho lze učinit v listinné podobě, elektronicky nebo telefaxem. V případě, kdy je návrh na zahájení řízení podán prostřednictvím veřejné datové sítě do elektronické aplikace k tomu určené, je návrh elektronicky dodán nejprve do této elektronické aplikace, a poté na příslušný soud. Za normálních okolností probíhá tato elektronická operace v rámci elektronické aplikace v časovém rozmezí několik minut. V praxi se však může objevit předem nepředvídatelná situace, která může způsobit to, že návrh na zahájení řízení bude na příslušný soud z technických důvodů dodán v pozdějším časovém horizontu, a to i v řádu několika dní. Při spouštění tohoto systému se nepředpokládalo, že by mohlo docházet k tak velkým časovým prodlevám mezi dodáním do této elektronické aplikace a následným dodáním návrhu soudu. Pokud taková situace v praxi nastane, není jednotný názor na to, zda řízení bylo zahájeno dodáním návrhu do elektronické aplikace určené k podání návrhu, nebo až dodáním návrhu na příslušný soud. Nově navrhovanou právní úpravou dochází k explicitnímu zakotvení doby zahájení řízení v případě, že je návrh podán prostřednictvím veřejné datové sítě do elektronické aplikace určené k podání návrhu. Podle navrhované právní úpravy je občanské soudní řízení zahájeno okamžikem, kdy byl návrh dostupný informačnímu systému určenému k příjmu takového podání. Předkládaná právní úprava okamžiku zahájení řízení tak promítá do zákonného textu zásadu právní jistoty, zásadu legitimního očekávání a zásadu řádného fungování justice.“ 42. V témže duchu (jako důvodová zpráva) komentuje význam předmětného doplnění (ve vazbě na informační systém datových schránek) např. též dílo: Jirsa J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. Vydání první. Praha: JUDr. Karel Havlíček. Havlíček Brain Team. 2014, str. 34. 43. S přihlédnutím k tomu, že řízení ve věcech vedených v soudních odděleních č. 75 a č. 74 byla zahájena u insolvenčního soudu žalobami doručenými insolvenčnímu soudu prostřednictvíminformačního systému datových schránek, tedy prostřednictvím veřejné datové sítě (srov. i odstavec 9. a 12. bodu I. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st.), nebyl pro účely posouzení překážky věci zahájené (litispendence) rozhodný „pouze“ den, v němž žaloba došla soudu, nýbrž, v rámci téhož dne (3. 3. 2019), i „okamžik“ zahájení řízení. Tento „okamžik“ je vymezen časem doručení datové zprávy obsahující žalobu do datové schránky insolvenčního soudu, tedy ve věci vedené v soudním oddělení č. 75 časem 21:23:48 hodin a ve věci vedené v soudním oddělení č. 74 časem 21:15:33 hodin (takže dříve). 44. Jinak (obecněji) řečeno, u řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek je pro účely posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., rozhodný již „okamžik“ zahájení řízení určený ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 věty druhé o. s. ř. hodinou, minutou a vteřinou, ve které byla žaloba dodána prostřednictvím datové zprávy do datové schránky soudu. 45. Jen tehdy, je-li u řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek stejný i „okamžik“ zahájení řízení, je posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., ponecháno na úvaze soudu, který přitom postupuje tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a aby ochrana práv byla rychlá a účinná; srov. § 1 a § 6 o. s. ř. a závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1525/2010. 46. Dovolání tak ani potud není opodstatněné. V dalších aspektech zkoumání „totožnosti věci“ (rozuměj jiných než těch, jež byly z hlediska identity prvního žalovaného rozebrány výše), je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými na dané téma např. v důvodech usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. 47. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

decision_125.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.48.2013.1 Číslo: 106/2016 Právní věta: Přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona nebo důvodně předpokládaným přiměřeným prospěchem ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona za zřízení zástavního práva váznoucího na majetku (insolvenčního) dlužníka není možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem v případě, že (insolvenční) dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv.Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 22.12.2015 Spisová značka: 29 ICdo 48/2013 Číslo rozhodnutí: 106 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Odporovatelnost Předpisy: § 240 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013 (KSBR 39 INS 1490/2010), kterou tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení; ve zbývajícím rozsahu jeho dovolání zamítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2012, č. j. 39 ICm 720/2010-354, rozhodl K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě žalobce JUDr. J. S., jako insolvenčního správce dlužníka J., a. s., směřující vůči žalovanému Lesům České republiky, s. p., tak, že: [1] Určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 2. 10. 2009 mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a dlužníkem (jako zástavcem), na jejímž základě byl povolen vklad zástavního právak označeným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného (dále jen „první zástavní smlouva“), je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 (bod I. výroku). [2] Určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 7. 10. 2009 mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a dlužníkem (jako zástavcem), na jejímž základě bylo zapsáno zástavní právo k označeným movitým věcem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky ve prospěch žalovaného (dále jen „druhá zástavní smlouva“), je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 (bod II. výroku). [3] Nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 83, § 235, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Jelikož rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 30. 4. 2010, je incidenční žaloba (odpůrčí žaloba) doručená insolvenčnímu soudu 8. 7. 2010 včasná. [2] K námitce nedostatku pasivní legitimace žalovaného insolvenční soud uvádí, že povinnost vydat plnění do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1, část věty před středníkem insolvenčního zákona) nelze chápat jen jako vydání již poskytnutého plnění, ale je třeba pod tuto definici zahrnout i stav, kdy žalovaný nebude přímo cokoli vydávat do majetkové podstaty, ale také stav, kdy žalovaný stavem napadeným odpůrčí žalobou nebude nadále zatěžovat majetkovou podstatu dlužníka závazkem, který je schopen zkracovat majetek dlužníka (majetkovou podstatu). Povinnost vydat plnění je pouze povinnost navazující na určení neúčinnosti konkrétního právního úkonu a přichází v úvahu pouze tam, kde vydání plnění je z povahy úkonu možné. Nelze však opačně dovozovat, že tam, kde vydání plnění je z povahy posuzovaného úkonu vyloučeno (jako v této věci), nelze hovořit o neúčinnosti. [3] Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje obecnou definici neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí v jeho důsledku dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení nebo ke zvýhodnění některého z věřitelů oproti ostatním. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až § 242 insolvenčního zákona „skutkové podstaty“ neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak i jedna ze skutkových podstat obsažených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona. [4] Ohledně pojmu „zkracuje možnost uspokojení věřitelů“ (v § 235 insolvenčního zákona) má insolvenční soud za to, že při případném uspokojení žalovaného z titulu napadených zajišťovacích institutů by nebylo možné použít částku 47 miliónů Kč pro provoz dlužníkova podniku, a tím i pro věřitele nebo k přímému uspokojení dalších věřitelů. Pro naplnění této definice neúčinného právního úkonu není podstatné, jak dlužník naloží s předmětnou částkou. K druhé variantě obecného vymezení neúčinného právního úkonu vyjádřené spojením „zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“ insolvenční soud uvádí, že žalovaný je na základě zástavních smluv věřitelem dlužníka ve smyslu ustanovení § 166 věty druhé insolvenčního zákona. Bez napadených smluvních vztahů by žalovaný vůbec nebyl věřitelem dlužníka v pozici zajištěného věřitele, a nerozšířil by tak okruh dlužníkových věřitelů.[5] Insolvenční soud se neztotožňuje s argumentací žalovaného, že dlužník disponuje dostatečným majetkem k uspokojení všech věřitelů dlužníka a že existence zajištěných pohledávek žalovaného nemůže zkrátit uspokojení ostatních věřitelů. Z reorganizačního plánu schváleného v insolvenčním řízení na majetek dlužníka jednoznačně vyplývá, že majetek dlužníka v žádném případě nepokrývá všechny pohledávky věřitelů dlužníka; pro tento závěr svědčí také míra uspokojení věřitelů ve schváleném a účinném reorganizačním plánu. [6] K tomu, že žalovaný zpochybňuje pohledávky věřitelů CL a T., insolvenční soud uvádí, že pohledávky obou těchto věřitelů byly řádně zjištěny při přezkumném jednání, jež se konalo 13. 7. 2010. V té době nebyl přípustný popěrný úkon věřitele, na čemž nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalovaný se domáhá vyloučení uspokojení těchto pohledávek z insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Ústavního soudu (ve věci vedené pod sp. zn. III ÚS 2677/10). Řízení u Ústavního soudu není skončeno a pro insolvenční soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/). I tyto pohledávky je proto třeba hodnotit pro účely možné míry uspokojení věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení. Případný úspěch žalovaného v řízení u Ústavního soudu může vyvolat pouze stav zpochybnění oněch pohledávek v insolvenčním řízení a otázka pravosti, výše a pořadí pohledávek by musela být řešena incidenčním sporem, jehož výsledek nyní nelze předjímat. [7] Žalovaný je věřitelem dlužníka, neboť na základě zástavních smluv je oprávněn požadovat po dlužníku plnění z titulu poskytnutého zajištění (zástav). [8] Společnost C a dlužník jsou členy jednoho koncernu, přičemž ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé a odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona výslovně počítá s tím, že odporovatelný právní úkon se může týkat závazkových vztahů řešících situaci subjektů v koncernu. [9] Podmínky pro posouzení daných právních úkonů jako zvýhodňujících ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona jsou naplněny, když bez uzavření zástavních smluv by se žalovaný nikdy nestal zajištěným věřitelem v takovém rozsahu. V okamžiku uzavření zástavních smluv již dlužník po delší dobu neplnil závazky vůči dalším věřitelům a byl v úpadku minimálně ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Přitom není podstatné, z jakých příčin úpadek vznikl. [10] Insolvenční soud nepřijímá argumentaci žalovaného, že dlužník disponoval v rozhodné době dostatkem majetku k úhradě svých závazků, když reorganizační plán svědčí o opaku. Je rovněž naplněn časový rámec pro vznik neúčinného právního úkonu daný § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, do nějž spadá okamžik uzavření zástavních smluv. [11] Nejsou dány liberační důvody uvedené v § 241a odst. 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona, když dlužník za uzavřené zástavní smlouvy ničeho neobdržel. Případný regres získaný dlužníkem od společnosti C by byl pouze náhradou za případnou ztrátu majetku, ale ničím jiným; nelze jej považovat za protihodnotu ve smyslu těchto ustanovení. Přiměřenou protihodnotou není ani žalovaným tvrzená údajná záchrana koncernu společnosti C a dlužníka realizovaná zpětvzetím insolvenčního návrhu na majetek společnosti C žalovaným. [12] S přihlédnutím k závěrům, jež přijal k výkladu ustanovení § 241 insolvenčního zákona, insolvenční soud usuzuje, že jsou splněny též předpoklady neúčinnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. 3. K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 (KSBR 39 INS 1490/2010) potvrdil rozsudek insolvenčního soudu(první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 13 265,40 Kč (druhý výrok). 4. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 7 odst. 1, § 235, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a dále z ustanovení § 152, § 153 odst. 1, § 155 odst. 1, § 156 a § 157 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu a zopakování a doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům: [1] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že odpůrčí žaloba je včasná a že zástavní smlouvy jsou podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona neúčinnými právními úkony, tedy právními úkony bez přiměřeného protiplnění. [2] Účelem institutu odporovatelnosti je obecně zajistit ochranu věřitelů před krácením jejich pohledávek právními úkony dlužníka, jež vedou především ke zmenšení majetku dlužníka. Ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona je zvláštní úpravou ve vztahu k obecné úpravě zakotvené v § 42a obč. zák., přičemž podle insolvenčního zákona mohou být odporovány i některé právní úkony, jimž podle občanského zákoníku úspěšně odporovat nelze. Neúčinnými mohou být jen takové právní úkony dlužníka, včetně opomenutí, které zkracují možnost uspokojení věřitelů (jejich pohledávek) nebo zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných (§ 240 až § 242 insolvenčního zákona). Obecnou definici neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení tak obsahuje ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují ustanovení § 240 a § 242 insolvenčního zákona „skutkové podstaty“ neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona, tak i jedna ze skutkových podstat v ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. [3] „Pozitivní“ vymezení první ze skutkových podstat obsahuje ustanovení § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, „negativní“ vymezení pak ustanovení § 235 odst. 4 insolvenčního zákona. Jde o ustanovení postihující úkony, jimiž se dlužník zavázal k poskytnutí plnění bez přiměřeného protiplnění. Základním hlediskem pro posouzení, zda k takové situaci došlo, je ekvivalence, přiměřenost či vyváženost vzájemných plnění a z toho vyplývající zmenšení majetku dlužníka, případně snížení hodnoty nebo jeho znehodnocení. Pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon, musí být naplněna obecná definice dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, dále musí být kumulativně splněny předpoklady uvedené v § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona a současně musí jít o právní úkon uskutečněný ve lhůtě určené v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Postačuje nedbalostní jednání a odlišné postavení (zacházení) mají osoby blízké nebo osoby tvořící s dlužníkem koncern. I v souvislosti s právními úkony bez přiměřeného protiplnění pak může nastat situace, kdy věřitelé nejsou poškozeni úbytkem majetku dlužníka, ale jeho právním zatížením (například zřízením zástavního práva nebo věcného břemene anebo uzavřením nevýhodné nájemní smlouvy). I takový právní úkon ve své podstatě znehodnocuje majetkovou podstatu a lze jej mít vůči věřitelům za neúčinný (pro účely insolvenčního řízení se na něj hledí, jako by nenastal). [4] V přezkoumávané věci dlužník uzavřel s žalovaným (jako zástavním věřitelem) zástavní smlouvy, kterými zřídil zástavní právo ke svému majetku za účelem zajištění pohledávek žalovaného vůči jinému subjektu (obligačnímu dlužníku). Prokazatelně se tak stalo v době, kdy byl dlužník v úpadku nejméně ve formě platební neschopnosti. Měl totiž vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatností, které nebyl schopen plnit, neboť je neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 1 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]. Zástavními smlouvami zřídil dlužník zástavní právo, aniž by (podle nich) obdržel jakékoliv protiplnění (zástavní právo bylo zřízeno bezúplatně). Žalovaný, který měl doposud peněžité pohledávky jen vůči obligačnímu dlužníku, získal těmito právnímiúkony postavení zajištěného věřitele dlužníka (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona); jinými slovy se stal věřitelem dlužníka podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona, čímž vůči (zástavnímu) dlužníku nabyl právo, aby jeho pohledávky za obligačním dlužníkem byly uspokojeny z výtěžku zpeněžení věcí ve vlastnictví (zástavního) dlužníka. Kdyby nebylo zástavních smluv, byl by majetek, který je jejich předmětem, k dispozici ostatním (nezajištěným) věřitelům dlužníka. [5] Žalovaný se stal věřitelem (zástavního) dlužníka až uzavřením zástavních smluv, takže nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 241 insolvenčního zákona. [6] Vzhledem k době uzavření zástavních smluv a k době zahájení insolvenčního řízení je zřejmé, že právní úkony byly učiněny v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, přičemž nejde o právní úkony ve smyslu § 240 odst. 4 písm. a) až c) insolvenčního zákona. [7] V tom, že dlužník získal regres vůči obligačnímu dlužníkovi a z toho titulu by pak mohl započíst pohledávku vůči pohledávkám, které proti němu má obligační dlužník, ani v tom, že žalovaný vzal zpět insolvenční návrh podaný na majetek obligačního dlužníka, čímž mu umožnil vyřešit jeho ekonomickou situaci (zpeněžení majetku za účelem uhrazení dluhů a znovuzahájení výroby), nespatřuje odvolací soud přiměřené protiplnění (přiměřený prospěch) ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona. Proto není třeba se zabývat naplněním další (kumulativní) podmínky dle § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona a není důvodná námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. [8] Odvolací soud nemá za důvodnou námitku žalovaného, že v insolvenčním řízení byly nesprávně zjištěny pohledávky společností CL a T, proti čemuž brojí ústavní stížností, jejíž úspěch by znamenal, že majetková podstata by postačovala k úhradě pohledávek věřitelů dlužníka bez ohledu na uzavřené zástavní smlouvy. Shodně s insolvenčním soudem uzavírá, že rozhodným by byl toliko výsledek řízení o incidenční žalobě a samotná ústavní stížnost (bez podání incidenční žaloby) ničeho nemění na zjištění pohledávek těchto věřitelů v insolvenčním řízení. Navíc z rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2012“) [usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], plyne, že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu (pléna) Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (uveřejněného pod č. 241/2010 Sb.) [tento nález (dále jen „nález pléna“) je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], tedy po 1. 7. 2010, avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011). Žalovaný netvrdí (a z insolvenčního spisu neplyne), že by při přezkumném jednání, které se konalo 13. 7. 2010, učinil takový popěrný úkon. Insolvenční soud sice pochybil, jestliže nerozhodl o návrhu žalovaného na přerušení řízení, vzhledem k výše uvedenému však nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [9] Námitku, že žalovaný neměl možnost se řádně seznámit s obsahem žalobcova podání z 13. 9. 2012 a insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání ze 14. 9. 2012, čímž bylo porušeno právo žalovaného na právní pomoc, princip rovnosti účastníků, případně právo žalovaného na spravedlivý proces, nemá odvolací soud za důvodnou. Žalovaný měl možnost seznámit se s žalobou před prvním jednáním soudu a vyjádřit se k ní, což učinil (podáním z 2. 8. 2012). Tím, že žalobce reagoval (podáním z 13. 9. 2012) na vyjádření žalovaného a současně doplnil žalobu o právní argumentaci ve vztahu ke skutkové podstatě neúčinných právních úkonů podle § 240 insolvenčního zákona (k níž žalovaný zaujal stanovisko již ve vyjádření k žalobě), pak v situaci, kdy soud není vázán právním posouzením věci účastníky, nebylaporušena práva žalovaného a tím, že nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání, nezatížil insolvenční soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. [10] Jakkoli lze vytknout insolvenčnímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč neprovedl i další účastníky navržené důkazy (k úpadku dlužníka, včetně stavu peněžních prostředků dlužníka k úhradě jeho splatných závazků, k vědomosti žalovaného o úpadku dlužníka a k přiměřenému protiplnění), ani tato vada nemá (vzhledem k výše formulovaným právním závěrům) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není rozhodné, zda ke dni uzavření zástavních smluv byl dlužník v úpadku i ve formě předlužení, ani to, zda byli v úpadku jiní členové koncernu. [11] Za důvodnou nemá odvolací soud ani námitku, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen, poukazuje co do možnosti rozhodnout předmětný incidenční spor soudcem, který vede insolvenční řízení, na závěry formulované v usneseních Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 87/12, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2063/2012. [12] K námitce žalovaného, že je nutno přihlédnout k zásadě, podle níž nemůže nikdo mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest), poukazuje odvolací soud na to, že aplikovat tuto zásadu (pro chování dlužníka) na insolvenčního správce, který jediný může podat odpůrčí žalobu, by znamenalo popřít samotný účel institutu odporovatelnosti. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na (čtyřech) právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o posouzení: a/ pasivní věcné legitimace v řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce dle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona pro případ, že žalovaný nepřijal od dlužníka na základě odporovaného úkonu žádné plnění (neřešeno dovolacím soudem), b/ zástavní smlouvy k zajištění pohledávek za třetí osobou (odlišnou od dlužníka), „kdy nedošlo k úniku žádného plnění z majetkové podstaty“, jako odporovatelného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona (neřešeno dovolacím soudem), c/ odepření popěrného práva věřitele ve spojení s dostatkem majetku k uspokojení všech relevantních pohledávek věřitelů (odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). d/ zkrácení možnosti uspokojení věřitelů či zvýhodnění na úkor jiných věřitelů ve smyslu ustanovení § 235 insolvenčního zákona pro případ, že by ostatní věřitelé byli uspokojeni shodně i kdyby odporované úkony nebyly neúčinné (neřešeno dovolacím soudem), e/ zpětvzetí insolvenčního návrhu, kterým bylo dlužníku umožněno vyřešit jeho ekonomickou situaci, a vzniku regresního práva dlužníka jako přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, respektive jako přiměřeného prospěchu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona (neřešeno dovolacím soudem). 6. Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutísoudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Konkrétně dovolatel argumentuje k předestřeným právním otázkám následovně: a) K pasivní věcné legitimaci. 8. Potud dovolatel odkazuje na dikci § 239 odst. 1 insolvenčního zákona jako na ustanovení vymezující okruh pasivně věcně legitimovaných subjektů, dovolávaje se potud z literatury díla KOTOUČOVÁ, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010 (dále jen „Kotoučová“), s. 525, jakož i článku KOZÁK, J.: Insolvenční zákon krok za krokem, v časopise Konkurz a vyrovnání č. 2, ročníku 2007. 9. Míní, že jelikož na základě předmětných zástavních smluv nepřijal žádné plnění, není osobou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty, v důsledku čehož není ve sporu pasivně věcně legitimován. b) K zástavní smlouvě. 10. Dovolatel nemá za správný závěr odvolacího soudu, že v souvislosti s právními úkony bez přiměřeného protiplnění může nastat situace, kdy věřitelé nejsou poškozeni úbytkem majetku dlužníka, ale jeho právním zatížením. 11. Usuzuje, že kromě shora zmíněného ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vyvrací tento závěr i jazykový výklad ustanovení § 236 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty a ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého mají osoby povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů. Stejně jako v ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona se v § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona hovoří o dlužníkově plnění, které musel dovolatel přijmout, a které tak bezesporu představuje nezbytný předpoklad pro užití institutu odporovatelnosti právních úkonů. 12. Tento závěr plyne rovněž ze samotného účelu institutu odporovatelnosti dlužníkovým právním úkonům, kterým je zabránit již uskutečněnému úniku majetkových hodnot z majetkové podstaty, nedůvodně poškozujícímu ostatní věřitele. Z majetkové podstaty ale žádné plnění neuniklo, a není zde tedy ani právní úkon, kterému by bylo možné odporovat. 13. Zástavní smlouvy k zajištění pohledávek za třetí osobou (odlišnou od dlužníka) nejsou odporovatelné i proto, že zástavní dlužník (insolvenční dlužník) má v případě realizace zástavního práva regres vůči obligačnímu dlužníku (společnosti C) a nedojde tedy ke snížení aktiv, protože zástavní dlužník získá dobytnou regresní pohledávku. Ze seznamu pohledávek vypracovaného společností C v insolvenčním řízení vedeném na její majetek u insolvenčního soudu vyplývá, že měla za dlužníkem pohledávku přesahující 360 miliónů Kč. Dlužník by tak mohl tyto vzájemné pohledávky jednostranně započíst. Plnil by tedy z důvodu realizace zástavního práva, ale zároveň by mu v důsledku započtení zanikl jeho závazek vůči společnosti C. Kdyby zástavní právo neexistovalo, musel by dlužník stejně plnit, ovšem z titulu svého nezapočteného závazku vůči společnosti C. Navíc je třeba zdůraznit, že nemusí dojít ke zpeněžení zástavy, jelikož zástavní právo zanikne taktéž složením ceny zástavy zástavnímu věřiteli. c) K odnětí popěrného práva. 14. Dovolatel dovozuje, že přes existenci jeho pohledávek z odporovaných zástavních smluv dostačuje dlužníkův majetek k uspokojení všech „relevantních“ pohledávek věřitelů, pročež nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů nebo k jejich zvýhodnění na úkor jiných věřitelů. Tento názorbuduje na předpokladu, že v insolvenčním řízení neměly být zjištěny pohledávky společností CL a T, a zdůrazňuje, že ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2677/10 brojí proti tomu, že pohledávky těchto společností byly zjištěny, byť měly být popřeny na přezkumném jednání. 15. Dovolatel má za nesprávný úsudek odvolacího soudu, že rozhodným by byl toliko výsledek řízení o incidenční žalobě podané dovolatelem na základě jeho popěrného úkonu (a ústavní stížnost samotná bez podání takové žaloby nemění nic na zjištění pohledávek společností CL a T), jakož i úsudek odvolacího soudu (odvolávající se na R 113/2012), že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu (po 1. 7. 2010), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011). 16. Má za to, že jde o názor rozporný s R 113/2012 i se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 NSČR 54/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 116) a že pohledávku bylo možné popřít v uvedeném období i mimo přezkumné jednání, což učinil podáním z 9. 7. 2010, uveřejněným v insolvenčním rejstříku 12. .7 2010. Žalobce měl poučit společnosti CL a T o možnosti podat incidenční žalobu vůči dovolateli; zůstal-li nečinným, nelze dovolateli vytýkat, že pouhé podání ústavní stížnosti nestačí. d) Ke zkrácení dlužníkových věřitelů. 17. Dovolatel míní, že zástavní smlouvy nezkracují možnost upokojení věřitelů ani nezvýhodňují některé věřitele na úkor jiných ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. 18. Vzhledem k probíhajícím incidenčním sporům týkajícím se pohledávek z titulu zástavních smluv určuje schválený reorganizační plán, že pohledávky ze zástavních smluv budou v rámci reorganizace uspokojeny nejvýše do částky 47 5945 36,11 Kč, a nebudou-li dovolatelovy pohledávky ze zástavních smluv zjištěny, je dlužník oprávněn tyto prostředky složené na zvláštním bankovním účtu použít podle svého uvážení. Jinak řečeno, kdyby dovolatel neuspěl v incidenčních sporech, nebyly by tyto prostředky použity k uspokojení ostatních věřitelů (ti by nebyli uspokojeni ve větší míře). O zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo o zvýhodnění dovolatele na úkor jiných věřitelů by bylo možné uvažovat, pouze kdyby tyto prostředky měly být (dle reorganizačního plánu) použity k vyššímu uspokojení věřitelů, což se v dané věci nestane. 19. Věřitelé se schválením reorganizačního plánu svobodně rozhodli, že plnění z odporovaného právního úkonu nechtějí a dobrovolně je ponechají dlužníku. Pak ale nelze dovodit, že zástavní smlouvy zkracují možnost uspokojení věřitelů nebo že zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných; všichni věřitelé budou uspokojeni na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí ve stejné míře bez ohledu na účinnost zástavních smluv. 20. Okamžikem rozhodným pro posouzení, zda je naplněn znak krácení uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění věřitelů na úkor jiných, je (dle dovolatele) jak okamžik, kdy byl učiněn odporovaný právní úkonu, tak (zároveň) okamžik vyhlášení rozsudku (o odpůrčí žalobě). První z označených okamžiků je dán samou podstatou neúčinného právního úkonu, druhý pak plyne z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s teleologickým výkladem institutu neúčinného právního úkonu. 21. Kdyby k okamžiku vyhlášení rozsudku (o odpůrčí žalobě) žádný z věřitelů nemohl být poškozen odporovaným právním úkonem, pozbylo by řízení o odpůrčí žalobě smyslu a bylo by namístě žalobu zamítnout. Tak je tomu (vzhledem ke schválenému reorganizačnímu plánu) i v tomto případě. e) K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu.22. Dovolatel souhlasí s odvolacím soudem potud, že nepřichází v úvahu aplikace § 241 insolvenčního zákona, nikoli však s jeho závěrem, že zástavní smlouvy představují úkony bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona a že nejsou naplněny podmínky dle ustanovení § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. 23. Oproti odvolacímu soudu má dovolatel za to, že dlužník obdržel přiměřené protiplnění, respektive se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že ze zástavních smluv bude mít přiměřený prospěch. 24. Usuzuje, že při zkoumání ekvivalentnosti plnění není možné posuzovat pouze přímo obdržený majetkový prospěch dlužníka; je rovněž nutné přihlédnout k ostatním relevantním skutečnostem, a to zejména ke koncernovým vztahům společnosti C (jako mateřské společnosti) a dlužníka (jako dceřiné společnosti) a k důvodům a účelu uzavření zástavních smluv. 25. V souvislosti s koncernovými vztahy je vhodné poznamenat (uvádí dovolatel), že v koncernu je sice zachována právní samostatnost jednotlivých subjektů, ale jejich hospodářský základ je všem společný. V koncernu převažuje zájem celku (koncernu) nad zájmem jednotlivých společností, přičemž na jednotlivé články koncernu je z hospodářského pohledu nazíráno jako na celek. 26. Na společnost C byl podán insolvenční návrh a jediný způsob, jakým mohla ona (respektive celý koncern včetně dlužníka) zůstat i nadále životaschopná, představovala její restrukturalizace (úpadek společnosti C měl být překonán restrukturalizací jejích dluhů, zpeněžením části jejího majetku a vstupem strategického investora). K tomu, aby mohla společnost C provést restrukturalizaci, musela předejít prohlášení svého úpadku soudem tím, že dovolatel vezme zpět insolvenční návrh, což se stalo na základě dohody se společností C z 27. 7. 2009 (dále jen „dohoda“), jež vedle závazku vzít zpět insolvenční návrh a zřídit zajištění zástavními smlouvami zahrnovala i závazek dovolatele nevymáhat do 27. 7. 2010 pohledávky zajištěné zástavním právem dle zástavních smluv. 27. Dovolatel zdůrazňuje, že právě díky zpětvzetí insolvenčního návrhu, který podal na majetek společnosti C, byla možná restrukturalizace jak společnosti C, tak dlužníka. Prospěch dlužníka tak spočíval v tom, že měl možnost zpeněžit svůj majetek za účelem uhrazení dluhů a znovu zahájit výrobu, k čemuž ve skutečnosti opravdu došlo. Žalovaný tak jako přiměřené protiplnění vidí rovněž to, že dlužníku, potažmo celému koncernu, umožnil vyřešit jeho složitou ekonomickou situaci. Je tak zřejmé, že uzavření dohody se společností C a následné zpětvzetí insolvenčního návrhu poskytlo šanci celému koncernu včetně dlužníka konsolidovat svoji ekonomickou situaci a zahájit opět výrobu na pile Ptení. Protiplnění ve formě zajištění pohledávek za společností C se jeví jako zcela adekvátní riziku, které dovolatel podstoupil zpětvzetím insolvenčního návrhu (ztratil kontrolu nad nakládáním s majetkem společnosti C, kterou by jinak měl v průběhu insolvenčního řízení). 28. V běžném obchodním styku je přitom zcela obvyklé uzavírání dohod mezi dlužníkem a věřitelem v případě platební neschopnosti dlužníka (tzv. standstill agreement). Předmětem takové dohody je, že věřitel se zaváže posečkat určitou dobu s vymáháním svých pohledávek za dlužníkem (jako v této věci) a dlužník poskytne jako protiplnění dostatečné zajištění těchto pohledávek. Zřízení zástavního práva tak bylo zcela běžným protiplněním k závazku dovolatele vyplývajícím z dohody. V případě koncernů je pak běžné, že jsou pro záchranu jedné ze společností koncernu před úpadkem využity jiné články koncernu. Dochází tak např. k tomu, že dceřiná společnost převezme ručení za úvěr mateřské společnosti nebo (jako v tomto případě) zřídí zástavní právo ke svému majetku ve prospěch třetí osoby. 29. Kromě výše uvedeného považuje dovolatel za přiměřené protiplnění (respektive za přiměřený prospěch), že dlužník (coby zástavní dlužník) by mohl uplatnit své postihové právo vůči společnosti C (coby osobnímu dlužníku), když regresní náhrada byla dobytná i v době uzavření zástavních smluv.30. Dovolatel též uvádí (ve vazbě na odvolací tvrzení o vadách řízení před insolvenčním soudem, jež odvolací soud neměl za vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že je i nadále přesvědčen, že řízení před insolvenčním soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek insolvenčního soudu je nepřezkoumatelný (jelikož z jeho odůvodnění na mnoha místech není zřejmé, na základě jakých důkazů učinil insolvenční soud svá skutková zjištění a na čem založil své právní hodnocení ani proč neprovedl veškeré důkazy navržené dovolatelem /jak dovolatel podrobně popsal v odvolání/). 31. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za to, že: [1] Dovolatel je ve sporu pasivně věcně legitimován a ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona nelze vykládat jako taxativní definici účastenství v incidenčním sporu (potud žalobce následně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012). [2] Regresní nárok může dlužníku vzniknout (vůči společnosti C jako obligačnímu dlužníku) až plněním zástavního dlužníka zástavnímu věřiteli. [3] Pohledávka dlužníka z titulu regresního nároku vůči společnosti C bude pohledávkou nezajištěnou a vzhledem k řešení úpadku společnosti C konkursem prakticky nedobytnou. [4] Okamžikem rozhodným pro posouzení, zda došlo ke zkrácení věřitelů nebo ke zvýhodnění věřitele na úkor jiných, je podle judikatury Nejvyššího soudu účinnost odporovaného právního úkonu. Srov. (u mimosmluvní odporovatelnosti) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2013, č. 25. Odporovatelný úkon se udál v určitém čase, okruh právně relevantních skutečností je tak v čase uzavřen a nové skutečnosti lze používat jen k adekvátnějšímu hodnocení dobových skutečností. Samy o sobě však tyto nové skutečnosti nemohou hrát žádnou vlastní samostatnou roli v dobovém „příběhu“. To platí i pro skutečnost, jak bude v budoucnu naloženo s výtěžkem incidenčního sporu. [5] Podání žalovaného nesplňovalo náležitosti popěrného úkonu a k popření nedošlo při přezkumném jednání (jehož se žalovaný vůbec nezúčastnil). Srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2384/10, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2677/10 (druhé usnesení se týká přímo věci žalovaného). [6] Regresní nárok nepřináší jeho věřiteli žádný prospěch (přiměřeným prospěchem není vrácení toho, oč dlužníka předtím připravila dotčená osoba) a argumentace ke zpětvzetí insolvenčního návrhu je nepřiléhavá na první pohled (potud žalobce následně poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 k přiměřenosti protiplnění v režimu ustanovení § 241 insolvenčního zákona). [7] Zajišťuje-li dlužník cizí závazek, pak od věřitele takového závazku nikdy nic neobdrží, bez ohledu na to, zda zajišťuje existující nebo budoucí závazek. V takovém případě ztrácí smysl rozlišovat závazek existující a neexistující. Jde tedy o situaci, kdy dlužník nezíská žádnou protihodnotu, avšak věřiteli se dostane právo na vyšší uspokojení, a tudíž o skutkovou podstatu zvýhodnění. III. Přípustnost dovolání 32. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 34. Dovolání v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 35. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). 36. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. 37. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu týkajícím se těchto výroků není přípustnost dovolání řádně vymezena, když argumentaci na téma rozhodnutí o nákladech řízení dovolání v žádné své části ani neobsahuje. Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako neprojednatelné. 38. K argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, uvádí Nejvyšší soud následující: a) K pasivní věcné legitimaci 39. Co do řešení této právní otázky sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů judikaturou přijatou po podání dovolání v této věci. Jde především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“), jenž vychází ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012. 40. V R 113/2014 Nejvyšší soud shrnul, že: [1] V obecných poměrech je při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, podle něhož věřitel může za podmínek uvedených v tomto ustanovení odporovat právnímu úkonu, kterým zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy, k níž vzniklo zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem. Samotná smlouva o zřízení zástavního práva není odporovatelným právním úkonem proto, že sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka; odporovat lze (až) právnímu úkonu, jímž zástavní věřitel uplatňuje právo na uspokojení pohledávky ze zástavy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [2] V poměrech insolvenčního zákona se však shora uvedený závěr neprosadí. Je tomu tak již proto, že insolvenční zákon (na rozdíl od občanského zákoníku) v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné)úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. 41. Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně nezajištění věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem (…), může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat. 42. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu a důvod přistoupit ke změně své rozhodovací praxe na základě podaného dovolání Nejvyšší soud neshledává. Důvod připustit dovolání pro řešení označené otázky tak není dán. b) K zástavní smlouvě. 43. Také potud odpovídají závěry obsažené v napadeném rozhodnutí závěrům plynoucím z R 113/2014, z nějž se podává, že zástavní smlouva zatěžuje majetek dlužníka, aniž by došlo k úbytku majetku dlužníka (aniž by zde bylo plnění, jehož vydání do majetkové podstaty by žalobce mohl po žalovaném žádat nebo za nějž by žalovaný měl zaplatit do majetkové podstaty relutární náhradu). Podstatné je, že případné vyslovení neúčinnosti zástavních smluv povede k tomu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění [zde dovolatel, jenž má vůči (insolvenčnímu) dlužníku jen zástavní pohledávku (dlužník není jeho dlužníkem obligačním, nýbrž pouze dlužníkem zástavním)]. 44. Důvod přistoupit ke změně své rozhodovací praxe (a připustit dovolání) pro řešení označené otázky tak opět není dán. c) K odnětí popěrného práva. 45. Závěr odvolacího soudu, že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu (po 1. 7. 2010), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu (jak dovozuje dovolatel), a naopak odpovídá později přijatému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o usnesení ze dne 27. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 33/2012 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2014, č. 134), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že v době před vydáním nálezu pléna Ústavního soudu mohli věřitelé v insolvenčním řízení účinně popřít pohledávky jiných (rovněž přihlášených věřitelů) jen při přezkumném jednání. Věřitelům, kteří tak neučinili, nezaložil tento nález možnost dodatečného popření pohledávek, které již byly řádně přezkoumány. K tomu lze dále odkázat na (žalobcem ve vyjádření k dovolání zmíněná) usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2384/10 a sp. zn. III. ÚS 2677/10. Ostatně, prostá existence posledně označeného rozhodnutí Ústavního soudu činí právně bezcennou argumentaci založenou na předpokladu, že zjištění pohledávek společností CL a T bude zpochybněno tím, že dovolatel uspěje s ústavní stížností, kterou podal ve věci nerespektování popěrného úkonu, který učinil 9. 7. 2010 mimo přezkumné jednání. Jde totiž o usnesení, kterým Ústavní soud odmítl právě tuto ústavní stížnost.46. Důvod připustit dovolání pro řešené této otázky tak též není dán. d) Ke zkrácení dlužníkových věřitelů. e) K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu. 47. Potud jde o otázky dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech nezodpovězené, takže ohledně nich je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání 48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 49. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 50. Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. 51. Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. 52. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době uzavření zástavních smluv a později nedoznala změn. 53. K otázkám, pro jejichž zodpovězení připustil dovolání, činí Nejvyšší soud následující závěry. d) Ke zkrácení dlužníkových věřitelů 54. V rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod č. 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242insolvenčního zákona. 55. K tomu dodal, že ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. 56. V R 113/2014 pak Nejvyšší soud též vysvětlil, že na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zajišťuje zástavní smlouvou zřizující věřiteli zástavní právo váznoucí na jeho majetku pohledávky (zástavního) věřitele za třetí osobou (obligačním dlužníkem, zde společností C), se nevztahuje ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona (jak přiléhavě rozpoznal odvolací soud). Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona. 57. Pro poměry dané věci odtud plyne, že další výklad se soustřeďuje k ustanovení § 240 insolvenčního zákona (nikoliv již k žalobcem předestíranému /ve vyjádření k dovolání/ § 241 insolvenčního zákona). 58. V žalobcem označeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2975/2011 Nejvyšší soud (při výkladu § 42a obč. zák.) uvedl, že jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., je jednou z podmínek odporovatelnosti právního úkonu úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele. Úmysl zkrátit věřitele v sobě zahrnuje i vědomost dlužníka o tom, že nemá již další dostatečný majetek k uspokojení věřitelových pohledávek (případně i pohledávek jiných věřitelů). Jestliže se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu. 59. V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, Nejvyšší soud nicméně uzavřel, že skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák., když k naplnění skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). 60. Tato odlišnost obou úprav však nic nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (v poměrech § 240 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl /§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona/). Jestliže se (i) podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). 61. Názor dovolatele, že pro posouzení, zda uzavřením zástavních smluv zkrátil dlužníkovy věřitele, je rozhodný obsah (účinného) reorganizačního plánu dlužníka, podle kterého bude zajištění podle zástavních smluv buď využito (zpeněženo) za účelem uspokojení zajištěné pohledávky (uspěje-li zajištěný věřitel), nebo je dlužník použije podle svého uvážení (uspěje-li insolvenční správce), tedysprávný není a dovolání není potud důvodné. e) K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu. 62. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo důvodně předpokládaným přiměřeným prospěchem ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona není možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem (společností C) v případě, že (insolvenční) dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv. K závěru o nemístnosti takové úvahy plyne již (žalobcem přiléhavě uplatněný) poukaz na to, že regresní nárok vzniká až plněním zástavního dlužníka z titulu zástavního práva, takže v době vzniku odporovaného právního úkonu (v době uzavření zástavních smluv) se dlužníku žádného reálného protiplnění nedostává. Žalobce přiléhavě vystihl podstatu věci i argumentem, že regresní nárok nepřináší jeho věřiteli žádný prospěch [ve stejném duchu (a stejně nesprávně) by bylo lze tvrdit, že přiměřeným protiplněním ručitele za zřízení ručitelského závazku je subrogační regres vůči osobnímu dlužníku, za kterého splnil dluh]. 63. Zjevně nesprávná je rovněž představa, že „přiměřeným protiplněním“ dlužníka, respektive důvodně předpokládaným „přiměřeným prospěchem“ dlužníka je okolnost, že dovolatel umožnil osobě ovládající dlužníka v rámci koncernu (společnosti C) řešit ekonomické obtíže tím, že vůči ní vzal zpět insolvenční návrh a zavázal se vůči ní nevymáhat po určitou dobu pohledávky nově zajištěné zástavními smlouvami. Argumentaci prospěšností dohody, na jejímž základě byly uzavřeny zástavní smlouvy, pro celý koncern, jehož součástí byli (ovládající) společnost C i (ovládaný) dlužník, je nutno odmítnout jako nesprávnou, vedla-li dohoda k tomu, že dlužník měl takto zachraňovat mateřskou společnost zatěžováním vlastního majetku a „vyráběním“ nového (zástavního) věřitele v době, kdy již sám byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, a tedy k újmě svých stávajících věřitelů se splatnými pohledávkami. Toto jednání je naopak příkladem právního úkonu (právního jednání) odporujícího ustanovením insolvenčního zákona upravujícím neúčinná právní jednání dlužníka v ustanovení § 235 a násl. 64. Dovolání tak ani potud není důvodné. 65. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení vypočteným v § 242 odst. 3 o. s. ř. včetně vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad (jež mají mít původ v postupu a rozhodnutí insolvenčního soudu) dovolatel namítá. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na přiléhavý způsob, jímž se vypořádal se stejnými námitkami odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Rozsudek insolvenčního soudu neshledává Nejvyšší soud nepřezkoumatelným též se zřetelem k závěrům, jež o povaze nepřezkoumatelného rozhodnutí zformuloval v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. roz. obč. 66. Vady řízení se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

decision_1250.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.5.2014.1 Číslo: 2/2017 Právní věta: Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) (příkaz k úhradě nákladů exekuce), je ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ a nikoli jejím „nařízením“. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 22.12.2015 Spisová značka: 29 ICdo 5/2014 Číslo rozhodnutí: 2 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Exekuce, Insolvence Předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ § 46 odst. 6 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2012 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 44 ICm 869/2011, 101 VSPH 267/2013 (KSUL 44 INS 14403/2010), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 44 ICm 869/2011-40, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě insolvenčního správce dlužníků V. V. a I. V. , směřující proti žalovanému JUDr. O. M., LL. M., tak, že určil, že pohledávka žalovaného za I. V., ve výši 7800 Kč nebyla do insolvenčního řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010 přihlášena po právu (bod I. výroku). Dále insolvenční soud rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c] a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a z ustanovení § 46 odst. 6, § 59 odst. 1, § 87, § 88 odst. 1 a 3 a § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dospěl k následujícím závěrům:[1] Podle názoru odvolacího soudu – srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 44 ICm 1188/2011, 103 VSPH 111/2012-29 (KSUL 44 INS 14403/2010) }jde o rozsudek ze dne 5. 9. 2012] – nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu, který je k námitkám účastníka exekuce přezkoumatelný soudem. Nejvyšší soud formuloval v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 (jde o usnesení ze dne 10. 3. 2008, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) závěr, podle kterého je příkaz ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Tento závěr pak odpovídá i právní úpravě ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu, která neupravuje vymožení pohledávky založené příkazem v insolvenčním řízení. Jediný případ, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčním řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze tak vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, je k úhradě těchto nákladů povinen oprávněný. [2] V dané věci žalovaný předložil jím vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 12. 2010, č. j. 124 EX 7155/10-17, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2010, a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „exekuční soud“) ze dne 22. 9. 2010, č. j. 21 EXE 7248/2010-12 (o nařízení exekuce) je exekučním titulem. [3] V insolvenčním řízení vymáhal žalovaný náklady exekuce pouze v minimální výši podle § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen „vyhláška“), a neměl k dispozici žádný výtěžek exekuce, z něhož by mohl odečíst náklady exekuce ve smyslu § 46 odst. 6 exekučního řádu [4] Vzhledem k (výše citovaným) závěrům Vrchního soudu v Praze žalobce právem popřel pohledávku žalovaného, neboť tu nelze uspokojit v insolvenčním řízení. 3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 44 ICm 869/2011, 101 VSPH 267/2013-70 (KSUL 44 INS 14403/2010), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o požadované určení zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Odvolací soud při přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 22. 9. 2010, č. j. 21 EXE 7248/2010-12, nařídil exekuční soud exekuci na majetek povinné I. V. podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu k uspokojení pohledávky oprávněného (Telefonica 02 CZ Republic, a. s.) ve výši 12 172 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího nalézacího řízení ve výši 488 Kč, pro náklady oprávněného v exekučním řízení a pro náklady exekuce, které určí soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil exekuční soud žalovaného. [2] Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 12. 2010, č. j. 124 EX 7155/10-17, jenž nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 29. 12. 2010, rozhodl žalovaný jako soudní exekutor v exekuční věci oprávněného proti povinné I. V., že I. V. je povinna uhradit „náklady exekuce náklady oprávněného“, jež se určují tak, že odměna na exekutora činí 3 000 Kč, hotové výdaje exekutora činí 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty činí 1 300 Kč, celkem tedy jde očástku 7 800 Kč. 5. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 87, § 88 odst. 1 a 3 a § 89 exekučního řádu – dospěl k následujícím závěrům: [1] Není správný závěr insolvenčního soudu, že náklady exekutora, byť jsou obsaženy v jeho pravomocném a vykonatelném exekučním příkazu, nelze v insolvenčním řízení uspokojit, neboť je lze uspokojit jen z výtěžku exekuce v exekučním řízení samotném (k čemuž nedošlo). Odvolací si přitom je vědom opačného rozhodnutí senátu 103 VSPH, jež však konzistentně nesdílí, stejně jako senát 102 VSPH; srov. např. rozhodnutí sp. zn. (správně sen. zn.) 101 VSPH 209/2011 (jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, č. j. 41 ICm 1923/2011, 101 VSPH 209/2011-42 /KSPH 41 INS 2788/2011/ nebo 102 VSPH 15/2011). [2] Odvolací soud je přesvědčen, že náklady exekuce (v přezkoumávané věci jde o odměnu exekutora, o náhradu jeho paušálně určených hotových výdajů a o daň z přidané hodnoty) nejsou ničím jiným než náklady (exekučního) řízení, přičemž rozhodování o nich zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí příkazem k úhradě nákladů exekuce. [3] Judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007) dovozuje, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán (srov. § 87 odst. 4 a § 88 odst. 1 a 2 exekučního řádu), přičemž způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu (srov. § 47 odst. 1 a § 48 písm. f/ exekučního řádu). Pouze při podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků se přenáší rozhodování o nákladech exekuce na soud, který rozhodne o důvodnosti námitek (jestliže jim zcela nevyhoví sám exekutor); srov. § 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu. [4] Jsou-li tedy náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závěry právní teorie (např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1009) a judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 /jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2008, pod číslem 92/), podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení jde o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nebo – a opakovaně to budiž zdůrazněno – o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce. [5] Podle názoru odvolacího soudu má exekutor právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po jejím skončení a že exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení pohledávky oprávněného něco vymůže, nevyplývá ani z exekučního řádu, ani z vyhlášky. [6] Odvolací soud se neztotožňuje s argumentací žalobce, že pohledávku popřel po právu, neboť dosud není zřejmé, zda náklady exekuce ponese povinný (dlužník) či oprávněný. Podle § 271 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jenž se použije i pro exekuční řízení, platí, že dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo s tím, že může také zrušit dosud vydanározhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil. [7] Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že jde o otázku procesního práva dovolacím soudem dosud jednoznačně nevyřešenou, přičemž (jak je patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, z nějž vyšel insolvenční soud, na straně jedné, a z napadeného rozhodnutí na straně druhé) dva senáty odvolacího soudu posoudily tutéž otázku opačně. V dovolání namítá (posuzováno podle obsahu), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatel poukazuje na to, že žalobu založil na následujících argumentech: [1] Exekuční řízení se zahájením insolvenčního řízení nepřerušuje (exekuci pouze nelze provést). Z žádného zákonného ustanovení pak nevyplývá, že by účastník jakéhokoliv „nepřerušeného“ řízení mohl uplatnit své náklady vzniklé účastí v „nepřerušeném“ řízení v jiném zahájeném či probíhajícím řízení (v tomto případě v insolvenčním řízení). [2] Exekuční řád řeší v § 46 odst. 6 (nyní odst. 7) situaci, kdy exekutor vymohl část pohledávky oprávněného (věřitele v insolvenčním řízení), kterou nevydal oprávněnému, tak, že exekutor vydá usnesení, kterým po odpočtu nákladů exekuce vydá zbývající výtěžek insolvenčnímu správci. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu řešit i opačnou situaci (tedy případ, kdy exekutor nevymůže nic nebo méně, než jsou jeho náklady) tak, že by exekutor mohl uplatnit nárok na náklady exekuce nebo na jejich doplatek přihláškou v insolvenčním řízení, pak by to bylo v zákoně uvedeno a řešeno. Z ničeho nevyplývá, že by „zbývající výtěžek“ mohl mít zápornou hodnotu (tj. být nárokem uplatnitelným v insolvenčním řízení). [3] Dle § 87 exekučního řádu vymůže exekutor (svoje) náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. V § 59 odst. 1 exekučního řádu je uvedeno, jakým způsobem může být provedena exekuce ukládající zaplacení peněžité částky; ani tam se však neuvádí, že by exekuce mohla být provedena přihláškou k insolvenčnímu řízení (když po zahájení insolvenčního řízení navíc nelze exekuci žádným způsobem provést – § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). [4] Exekuční příkazy, stejně jako příkazy k úhradě nákladů exekuce, jsou právním úkonem (právním jednáním) prováděné exekuce a z ničeho nevyplývá jejich vykonatelnost mimo exekuční řízení. To vyplývá z ustanovení § 40 odst. 1 exekučního řádu, když exekuční příkazy nejsou uvedeny mezi exekučními tituly; doplnění slov „nebo exekutora“ se stěží může týkat exekučních příkazů, jejichž účinky zanikají provedením exekuce nebo jejím zastavením (§ 47 odst. 5 exekučního řádu). Mimo exekuční řízení lze uplatnit teprve nárok vyplývající z usnesení exekutora nebo exekučního soudu o zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu, ukládajícího zaplatit nebo doplatit jednotlivé nároky (takové usnesení bude exekučním titulem). [5] Dle § 46 odst. 6 (nyní odst. 7) exekučního řádu platilo, že stanoví-li zvláštní právní předpis(v tomto případě insolvenční zákon), že exekuci nelze provést, nečiní exekutor žádné úkony směřující k provedení exekuce. Jelikož insolvenční řízení bylo zahájeno 29. 11. 2010, pak příkaz k úhradě nákladů exekuce, který je (dle dovolatele) úkonem (jednáním) směřujícím k provedení exekuce, vydaný po tomto datu, odporuje ustanovení § 46 odst. 6 (nyní odst. 7) exekučního řádu. 8. Dovolatel si je vědom toho, že po podání žaloby a zejména pak ke dni podání dovolání, se změnila některá ustanovení insolvenčního zákona i exekučního řádu, míní však, že ani po těchto změnách z ničeho nevyplývá, že by nesporně zákonný nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce mohl být řešen přihláškou k insolvenčnímu řízení (přičemž není zodpovězena ani otázka, zda taková přihláška není nepřípustným provedením exekuce). 9. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se jeho argumenty nevypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje napadené rozhodnutí (sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 a 29 Cdo 238/2007), řeší jiné právní otázky. Při odkazu na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 pak odvolací soud správně uvedl, že nárok uplatněný příkazem k úhradě nákladů exekuce se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán (a nikoli mimo ně v insolvenčním řízení). 10. Odvolací soud se též nevypořádal s otázkou, zda příkazy k úhradě nákladů exekuce jsou právními úkony (právními jednáními) provádění exekuce, tedy s otázkou zda zkoumaný příkaz k úhradě nákladů exekuce byl platným právním úkonem (právním jednáním) vzhledem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. 11. Dovolatel zdůrazňuje, že nikterak nezpochybňuje (a nezpochybňoval) právo soudních exekutorů na náhradu nákladů exekuce, i když nebylo (lhostejno proč) vymoženo ničeho, že však jakékoli právo lze uplatnit pouze zákonnými způsoby. 12. Na výše uvedeném základě dovolatel uzavírá, že insolvenční zákon a exekuční řád nepřipouštějí (ani v současném znění) uplatnění nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce stanovených příkazem k úhradě nákladů exekuce přihláškou k insolvenčnímu řízení povinného a vymožení nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení povinného. III. Přípustnost dovolání 13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013. 14. Dovolání v této věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když dovoláním otevřené otázky procesního práva nebyly zčásti vyřešeny (v insolvenčních souvislostech) v rozhodování dovolacího soudu a zčásti jsou odpovědi na tyto otázky podané odvolacím soudem v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 18. Procesní (insolvenční) rámec dané věci (z nějž vyšly oba soudy a jenž nebyl v incidenčním sporu zpochybňován žádným z účastníků) je dán existencí insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků (manželů V. V. a I. V.) na základě jejich insolvenčních návrhů; oba podali své insolvenční návrhy 29. 11. 2010 a insolvenční soud téhož dne zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášky, kterými oznámil zahájení insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 2. 12. 2010 spojil insolvenční soud insolvenční věci obou dlužníků ke společnému řízení, usnesením ze dne 1. 2. 2011 (které nabylo právní moci téhož dne) zjistil insolvenční soud úpadek dlužníků a povolil jim řešení úpadku oddlužením a usnesením ze dne 17. 3. 2011 schválil insolvenční soud způsob oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 19. Rozhodnutí o úpadku dlužníků bylo vydáno již 1. 2. 2011, takže proces přezkoumání pohledávky žalovaného se řídí (vzhledem k článku II bodu 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb.) ustanoveními insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.); srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod č. 113/2012 Sb. rozh. obč. 20. Podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona se pojí se zahájením insolvenčního řízení mimo jiné i ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést (odstavec 1 písm. c/). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). 21. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního zákona jak v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek I. V. (povinné) (29. 11. 2010), tak v době, kdy žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (13. 12. 2010) a kdy byl zjištěn úpadek dlužníků (1. 2. 2011) a kdy jim bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře (17. 3. 2011). 22. Budiž dále řečeno, že do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změny ustanovení § 109 odst. 4 insolvenčního zákona; ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona bylo v mezidobí změněno (s účinností od 1. 1. 2013, po novele provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) do následující podoby: „výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.“ Tato změna však neměla (nemá) vliv na právní posouzení dané věci, když exekuce na majetek I. V. byla „nařízena“ (o „zahájení exekuce“ ve smyslu pozdější změny nešlo) a závěr, že k úkonům a rozhodnutím, které odporují zákazu plynoucímu z § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, „se nepřihlíží“, byl pro rozhodné období dán (bylo lze jej dovodit) i bez jeho výslovného zakotvení v části věty za středníkem označeného ustanovení. 23. Dle ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtunákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. 24. I zde budiž řečeno, že do vydání napadeného rozhodnutí doznalo ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu změny jen potud, že se v něm uvedené pravidlo přesunulo (opět s účinností od 1. 1. 2013, po novele provedené zákonem. č. 396/2012 Sb.) v § 46 exekučního řádu do odstavce 7. 25. Podle ustanovení § 87 exekučního řádu náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (dále jen „náklady exekuce“) (odstavec 1). Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (odstavec 3). Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (odstavec 4). Dle ustanovení § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Ustanovení § 89 exekučního řádu pak určuje, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. 26. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení § 87 odst. 1 a 4, § 88 odst. 1 a § 89 exekučního řádu v době vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (13. 12. 2010). 27. Výkladem ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu (ve znění účinném od 1.1. 2013) ve vazbě na insolvenční zákon (byť již ve znění účinném od 1. 1. 2014) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2015“). V něm ozřejmil (akcentuje znění základních zásad insolvenčního řízení obsažených v § 5 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona), že zásada poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení se nutně musí vztahovat i na soudního exekutora, kterému v průběhu vedení exekuce vznikají náklady (exekuce) uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému – „úpadci“ (rozuměj /insolvenčnímu/ dlužníku) (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty „úpadce“ (rozuměj /insolvenčního/ dlužníka), jak správně dovozuje dovolatel „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě (rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů „úpadce“ (rozuměj /insolvenčního/ dlužníka). Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu v jeho doslovném znění proto nelze. Jinak řečeno (uzavřel Nejvyšší soud v R 32/2015), soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty „úpadce“ (rozuměj /insolvenčního/ dlužníka) jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel „úpadce“ (rozuměj (insolvenčního) dlužníka) náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení. 28. Ze závěrů obsažených v R 32/2015 k výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně vychází (srov. např. usneseníNejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4599/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1179/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3906/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3660/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. .11 2015, sp. zn. 26 Cdo 3759/2015). 29. S přihlédnutím ke shodné dikci se tyto závěry uplatní rovněž při výkladu ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (pro tuto věc rozhodném). Odtud plyne, že: [1] Není správný závěr odvolacího soudu, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora (náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu) vzniká až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem) (z R 32/2015 plyne, že tato pohledávka vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku „vymahatelnou“ /vykonatelnou/). [2] Není správný názor odvolacího soudu, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, i když k uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v průběhu exekuce ničeho vymoženo (z R 32/2015 plyne, že tato pohledávka vzniká /soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce/ v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část). 30. Zbývá dodat, že (v intencích § 87 odst. 4 exekučního řádu) Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) (příkaz k úhradě nákladů exekuce) je ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ a nikoli jejím „nařízením“ (srov. k tomu i dikci § 47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, ve znění účinném k 13. 12. 2010 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného pod č. 69/2011 Sb. rozh. obč.). 31. Odtud plyne, že pohledávka vůči I. V. (povinné) přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení jako pohledávka „vykonatelná“, tuto vlastnost nemá, jelikož žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinné (I. V.) a pokračoval tedy v provádění exekuce, ač mu to zakazovalo ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (v rozhodném znění). K příkazu k úhradě nákladů exekuce (jenž je prováděním exekuce) vydanému v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. 32. Napadené rozhodnutí tedy neobstojí, jelikož odvolací soud přijal nesprávné závěry o povaze pohledávky a o tom, že pro vznik pohledávky (vůči povinné) není podstatné, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného ničeho vymoženo. 33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

decision_1251.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.6.2014.1 Číslo: 51/2017 Právní věta: Věřitelem, který nemá právo odvolání proti usnesení o schválení oddlužení, jelikož nehlasoval o způsobu oddlužení, se rozumí jak věřitel, který nehlasoval („zdržel se hlasování“) tím, že zůstal zcela nečinný (nevyužil možnosti hlasovat mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů se nedostavil), tak věřitel, který svou „aktivitu“ navenek projevil jen tím, že se sice dostavil na schůzi věřitelů, ale přesto nehlasoval o způsobu oddlužení (výslovně prohlásil, že se hlasování zdržuje). Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 22.12.2015 Spisová značka: 29 ICdo 6/2014 Číslo rozhodnutí: 51 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Insolvence, Oddlužení, Odvolání Předpisy: § 403 odst. 2 IZ Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 13 ICm 1771/2010, 12 VSOL 68/2012 (KSOS 13 INS 2847/2010). I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 30. 6. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-B-8, K r a j s k ý s o u d v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Schválil oddlužení dlužníka R. H. plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku). [2] Uložil plátci mzdy dlužníka, aby po dobu trvání účinků schváleného oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka srážky ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a sražené částky aby vyplácel insolvenční správkyni, bez ohledu na právní moc usnesení (bod II. výroku). [3] Oznámil, že způsob výpočtu částky, která tvoří nezabavitelnou část příjmu, je stanoven zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem (dále též jen „o. s. ř.“), a dalšími právnímipředpisy a že konkrétní způsob výpočtu je uveden v příloze usnesení (bod III. výroku). [4] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby sdělila plátci mzdy dlužníka číslo účtu, na který mají být zasílány sražené částky (bod IV. výroku). [5] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby si z částky sražené zaměstnavatelem dlužníka ponechala po dobu pět let, respektive po dobu trvání účinků schváleného oddlužení, zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (bod V. výroku). [6] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby sraženou částku, která zbude po odečtení její odměny, případných pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která má být rozdělena mezi nezajištěné věřitele, deponovala na svém účtu, dokud nebude zjištěno postavení pohledávek číslo 4, 6, 7 a 8 (bod VI. výroku). [7] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby po dobu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře vykonávala dohled nad průběhem insolvenčního řízení a pravidelně informovala soud a zástupce věřitelů o výsledcích své činnosti (bod VII. výroku). 2. Insolvenční soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že na schůzi věřitelů, která měla projednat a odhlasovat způsob oddlužení, konané dne 16. 6. 2010, věřitelé M. H., P. H. a B. H. prostřednictvím svého zástupce Mgr. P. P. namítali, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Uvedl rovněž, že tito věřitelé se vzdali práva hlasovat o způsobu oddlužení (prostřednictvím P. P.). 3. Následně insolvenční soud uzavřel, že k podaným námitkám nelze přihlížet (ve smyslu § 403 odst. 2 poslední věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/), jelikož aktivní legitimaci k jejich podání dává zákon pouze věřitelům, kteří hlasovali (pro či proti) o způsobu oddlužení ,a M. H., P. H. a B. H. se (prostřednictvím P. P.) výslovně zdrželi hlasování o způsobu oddlužení (tedy o způsobu oddlužení nehlasovali). „Zejména z důvodu odstranění případných pochybností“ však insolvenční soud nad rámec shora uvedeného závěru podané námitky projednal a neměl je za důvodné. 4. V mezích poučení o přípustnosti odvolání pak insolvenční soud uvedl, že proti jeho usnesení se mohou odvolat jen věřitelé M. H., P. H. a B. H., jejichž námitkám nebylo vyhověno. 5. Odvolání M. H., P. H. a B. H. proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 6. 2010 odmítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 10. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010, 2 VSOL 366/2010- B-22, jako podaná někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.). 6. Odvolací soud dospěl při posouzení subjektivní přípustnosti odvolání k následujícím závěrům: [1] Z ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona zcela nepochybně vyplývá, že věřitel může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení ve dvou případech. Děje se tak tehdy, hlasoval-li proti přijetí schváleného způsobu oddlužení nebo tehdy, když insolvenční soud nevyhověl námitkám věřitele uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. [2] V přezkoumávané věci (však) odvolatelé vůbec nehlasovali o způsobu oddlužení. Na schůzi věřitelů konané dne 16. 6. 2010 se totiž přítomný zmocněnec odvolatelů P. P. výslovně zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 16. 6. 2010 a nezpochybňovali ji žádným způsobem ani samotní odvolatelé.[3] Odvolatelé nejsou ani věřiteli, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. V této souvislosti je třeba uvést, že aktivně legitimováni ke vznesení námitek jsou jen ti z nezajištěných věřitelů, kteří se aktivně zúčastnili hlasování o způsobu řešení povoleného oddlužení dlužníka. Nezajištění věřitelé, kteří se zdrželi hlasování, námitky uplatňovat nemohou. Není přitom rozhodující, jak konkrétně nezajištěný věřitel hlasoval, tedy zda pro některý ze způsobů řešení povoleného oddlužení, nebo proti němu. [4] Proto je správný závěr insolvenčního soudu, že věřitelé M. H., P. H. a B. H., kteří se výslovně zdrželi hlasování o způsobu oddlužení, nejsou aktivně legitimováni k podání námitek a k jejich námitkám se nepřihlíží (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona). [5] Právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud projednal jejich námitky (o existenci skutečností odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) u jednání dne 21. 6. 2010 a vyhodnotil je jako nedůvodné. Ostatně, tento svůj postup odůvodnil insolvenční soud pouze snahou o odstranění případných pochybností. [6] Subjektivní legitimaci k podání odvolání nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud je v napadeném usnesení nesprávně poučil o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání. 7. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2010 podali M. H., P. H. a B. H. dne 16. 11. 2010 žalobu pro zmatečnost (majíce za to, že byli oprávněni k podání odvolání). 8. Usnesením ze dne 18. 4. 2012, č. j. 13 ICm 1771/2010-71, insolvenční soud žalobu pro zmatečnost zamítl. 9. Insolvenční soud poté, co na základě ustanovení § 229 a § 234 o. s. ř. uzavřel, že napadené rozhodnutí je způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost, že žalobu pro zmatečnost podaly k tomu oprávněné osoby a že tato žaloba je včasná, dospěl při zkoumání, zda je dán důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř., k následujícím závěrům: [1] Žalobu podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. lze podat jen proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto dle ustanovení § 218 o. s. ř. (pro nedostatek subjektivní nebo objektivní přípustnosti), podle ustanovení 218a o. s. ř. (pro opožděnost) nebo podle ustanovení § 211 o. s. ř. (pro vady odvolání) anebo odvolací řízení bylo zastaveno (pro nedostatek podmínek řízení nebo pro zpětvzetí odvolání). [2] V daném případě jde o odmítnutí odvolání pro nedostatek subjektivní přípustnosti. I když to zákon výslovně neuvádí, z uvedeného ustanovení občanského soudního řádu (rozuměj z § 229 odst. 4 o. s. ř.) jednoznačně vyplývá, že důvodem žaloby je v těchto případech skutkově nebo právně chybný, tj. v rozporu se zákonem učiněný, závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto. To znamená, že k prokázání takového důvodu zmatečnosti je účastník oprávněn uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit předtím, než odvolací soud odmítl jeho odvolání. [3] Žaloba pro zmatečnost pak není důvodná, jelikož není dán důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Insolvenční zákon stanoví (v § 406 odst. 4), že věřitel může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení jen ve dvou taxativně stanovených případech. Odvolání může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle ustanovení § 403 odst. 2insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. Námitky, že jsou tu skutečnosti odůvodňující zamítnutí oddlužení, však dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou podat jen ti věřitelé, kteří se aktivně účastnili hlasování o přijetí způsobu oddlužení. [4] V dané věci M. H., P. H. a B. H. nehlasovali o způsobu oddlužení vůbec, jelikož se jejich přítomný zmocněnec výslovně zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Tito „věřitelé“ poté nebyli aktivně legitimováni ani k podání námitek a k jejich námitkám se nepřihlíží dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. [5] Z výše uvedeného vyplývá, že dle ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona nesvědčí M. H., P. H. a B. H. subjektivní právo podat odvolání, jelikož nehlasovali proti přijetí schváleného způsobu oddlužení a k jejich námitkám se dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlíží. Skutečnost, že insolvenční soud námitky projednal a vyhodnotil je jako nedůvodné, jakož i to, že „věřitele“ nesprávně poučil o možnosti podat odvolání, nevede k závěru, že odvolání bylo odmítnuto v rozporu se zákonem. 10. K odvolání M. H., P. H. a B. H. V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2013, č. j. 13 ICm 1771/2010, 12 VSOL 68/2012-102 (KSOS 13 INS 2847/2010), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. 4. 2012 (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., § 402 odst. 1, § 403 odst. 2 a § 406 odst. 4 insolvenčního zákona a ze skutkového stavu věci zjištěného insolvenčním soudem – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného usnesení k následujícím závěrům: [1] Závěr insolvenčního soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2010 je způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost, kterou včas podaly osoby k tomu oprávněné, je správný. [2] Z ustanovení § 402 odst. 1 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že ke vznesení námitek, „že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení“, jsou aktivně legitimováni jen ti z nezajištěných věřitelů, kteří se aktivně účastnili hlasování o způsobu řešení oddlužení. Není přitom rozhodující, jak konkrétně nezajištěný věřitel hlasoval, zda pro některý ze způsobů oddlužení, nebo proti němu. Nezajištění věřitelé, kteří se zdrželi hlasování, takové námitky uplatňovat nemohou; pokud je přesto podají, insolvenční soud k nim zpravidla nepřihlíží, stejně jako k námitkám uplatněným opožděně. [3] Na tato ustanovení pak logicky navazuje ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, dle něhož má právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení pouze ten z nezajištěných věřitelů, který buď hlasoval proti schválení oddlužení, nebo hlasoval pro jiný způsob řešení oddlužení, než který byl schválen většinou nezajištěných věřitelů a potvrzen insolvenčním soudem v usnesení o schválení oddlužení, anebo který vznesl včasné námitky proti povolenému oddlužení postupem dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona (vznesl námitky a hlasoval proti), jimž insolvenční soud nevyhověl (a oddlužení schválil). [4] Z dlužníkova insolvenčního spisu vyplývá, že odvolatelé (coby nezajištění věřitelé) nehlasovali o způsobu oddlužení vůbec; na schůzi věřitelů konané dne 16. 6. 2010 se výslovně (prostřednictvím zmocněnce P. P.) zdrželi hlasování o způsobu oddlužení. [5] Odvolatelé nejsou ani věřiteli, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl (nehlasovali, přestože vznesli námitky). [6] Proto je správný závěr, že odvolatelé nejsou aktivně legitimováni k podání odvolání protiusnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 6. 2010. Správný je rovněž závěr, že právo podat odvolání proti tomuto rozhodnutí (o schválení oddlužení) nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud jejich námitky následně projednal u jednání dne 21. 6. 2010. [7] Odvolací soud neshledal opodstatněným ani požadavek odvolatelů předložit věc Ústavnímu soudu ke zrušení ustanovení § 403 odst. 2 a § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť je neshledal protiústavními. II. Dovolání a vyjádření k němu 12. Proti usnesení odvolacího soudu podali M. H., P. H. a B. H. (posléze zastoupeni advokátkou) dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu označují v mezích argumentace na podporu uplatněného dovolacího důvodu), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), s tím, že v jeho důsledku jsou „ve své podstatě“ omezeni ve výkonu práv náležejících jim v insolvenčním řízení jako řádně přihlášeným věřitelům. 14. Dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud vycházel z protokolu z přezkumného jednání a schůze věřitelů konaných u insolvenčního soudu dne 16. 6. 2010, zachycujícího průběh jednání, v jehož závěru se jejich zmocněnec P. P. zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Z předmětného protokolu vyplývá (pokračují dovolatelé), že P. P. vystupoval v řízení od počátku velmi aktivně. Nejprve změnil pořadí přihlášených pohledávek dovolatelů tak, že uplatnil jejich přednostní pořadí s tvrzením, že jde o pohledávky dle ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a současně předložil námitky dovolatelů proti povolenému oddlužení. V rámci přezkumného jednání se P. P. podrobně vyjadřoval rovněž k přihlášené pohledávce č. 2 (kterou označil za fiktivní a svůj názor podrobně odůvodňoval). Následně bylo přezkumné jednání ukončeno a proběhla schůze věřitelů. Přezkoumání pohledávek dovolatelů bylo s ohledem na uplatnění jejich přednostního pořadí přeloženo na zvláštní přezkumné jednání, a jejich pohledávky tak dosud nebyly zjištěny (§ 51 insolvenčního zákona). Proto insolvenční soud rozhodoval o jejich hlasovacích právech, která jim přiznal v plném rozsahu. Posledním bodem schůze věřitelů bylo „projednání a hlasování o způsobu oddlužení“. Ke hlasování o způsobu oddlužení P. P. sdělil, že se zdržuje hlasování s ohledem na podané námitky dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, načež insolvenční soud k projednání těchto námitek svolal jednání na 21. června 2010 a ukončil schůzi věřitelů. 15. Takto vylíčeným průběhem přezkumného jednání a schůze věřitelů dovolatelé dokládají „nezákonný procesní postup krajského soudu, v důsledku kterého jsou přesvědčeni, že jim bylo rovněž nezákonně odepřeno právo na podání odvolání proti usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a rovněž právo na řádné přezkoumání jejich námitek“. 16. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že učinil závěr o nedostatku jejich „aktivní legitimace“ k podání odvolání, aniž zohlednil další potřebná ustanovení zákona. 17. Přestože P. P. předložil již na počátku schůze věřitelů písemné námitky proti usnesení o povolení oddlužení (z čehož je zřejmé, že měl zájem na jejich řádném projednání) a následně požádal insolvenční soud o přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů (z čehož vyplýval zájem hlasovat aaktivně se podílet na rozhodování o způsobu oddlužení), „nechal jej krajský soud následně bez jakéhokoliv procesního poučení zdržet se hlasování o způsobu oddlužení, ačkoli soudu muselo být zřejmé, že zmocněnec jedná z neznalosti procesního postupu a připravuje se o možnost projednání námitek a možnost podání odvolání, a to ve chvíli, kdy námitky byly již fakticky podány“. Následně, přestože se P. P. tím, že se zdržel hlasování, připravil o možnost podat námitky, insolvenční soud bez ohledu na to svolal (usnesením) jednání k projednání námitek dovolatelů. 18. Zákonný procesní postup, kdy věřitel, který ve své podstatě nesouhlasí s povolením oddlužení dlužníka a aktivně proti němu brojí, musí nejprve hlasovat o způsobu povolení oddlužení, aby mohl namítat skutečnosti proti samotnému povolení oddlužení a proti schválení oddlužení se odvolat, vyznívá dle dovolatelů poněkud nelogicky i pro osoby znalé práva, natož pro právní laiky, v řízení nezastoupené advokátem. 19. Dovolatelé odkazují na § 7 insolvenčního zákona, načež citují zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona, s tím, že „pouze v souladu s těmito zásadami vedení insolvenčního řízení je ustanovení § 5 o. s. ř., které je třeba přiměřeně použít, a rovněž ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. (které upravuje poučovací povinnost soudu u jednání)“. 20. Zákonná úprava poučovací povinnosti soudu sleduje (uvádí se dále v dovolání), aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné, a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. 21. K přiměřenému použití ustanovení § 5 o. s. ř. a poučovací povinnosti v insolvenčním řízení vycházející rovněž ze smyslu základních zásad insolvenčního řízení se obdobně vyjádřil (uvádějí dovolatelé) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3582/2010 (jde o usnesení ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 97/2011“, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. 1. 2001 – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). 22. Na základě pasáží obsažených v tomto rozhodnutí dovolatelé obdobně usuzují, že v této věci zohlednily soudy pouze to, že se P. P. zdržel práva hlasování o způsobu oddlužení, aniž se zabývaly otázkou, zda soud předtím poskytl P. P. dostatečné poučení o jeho procesních právech a povinnostech. 23. V tomto směru lze dle dovolatelů odkázat na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala poučovací povinností soudů a jejím rozsahem. Konkrétně zmiňují: 1. „NS sp. zn. 2 Cdon 661/96“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 14). 2. „NS sp. zn. 2 Cdon 813/97“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod číslem 40/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3. „NS sp. zn. 29 Odo 810/2001“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001). 24. Z označených rozhodnutí dovolatelé rovněž citují pasáže týkající se poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř. 25. Insolvenční soud tak pochybil (míní dovolatelé), neposkytl-li P. P. odpovídající procesní poučení o jeho povinnosti hlasovat o způsobu oddlužení, pokud podává námitky proti povolení oddlužení.Pochybil rovněž odvolací soud, jestliže věc právně posoudil pouze s ohledem na vybraná ustanovení insolvenčního zákona (§ 402, 403 a 406), aniž by se zabýval dalšími zákonnými ustanoveními, zejména § 5 o. s. ř. Izolovaným výkladem těchto ustanovení se soudy dopustily (dle dovolatelů) přepjatého formalismu, který není slučitelný se zásadami právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody. Dovolatelé tak byli připraveni rovněž o právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení (dle § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), neboť nehlasovali o způsobu oddlužení a nebyli ani věřiteli, jejichž námitkám soud nevyhověl (neboť podle soudu nebyli vůbec oprávněni je podat). 26. Námitky dovolatelů (stejně jako jejich odvolání) přitom obsahovaly zásadní skutečnosti poukazující na nepoctivý záměr dlužníka dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. 27. Dále dovolatelé s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 14/2009“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.“) polemizují se závěry insolvenčního soudu o nedůvodnosti jejich námitek proti schválení oddlužení. 28. Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, zdůrazňuje především, že dovolatelé se omisivním jednáním jejich zástupce (P. P.) sami připravili o možnost podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. III. Přípustnost dovolání 29. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sb. rozh. obč.). 30. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva (vymezených dovoláním), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky poučovací povinnosti insolvenčního soudu na schůzi věřitelů, na které věřitelé hlasují o způsobu oddlužení, a otázky předpokladů přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení). IV. Důvodnost dovolání 31. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k oběma výše označeným otázkám. 32. S přihlédnutím k době, kdy proběhla schůze věřitelů, na které věřitelé hlasovali o způsobu oddlužení dlužníka (16. 6. 2010) a kdy bylo vydáno usnesení o schválení oddlužení (30. 6. 2010), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2010 (tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.). 33. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 34. K jednotlivým (pro věc rozhodným) právním otázkám předestřeným dovoláním činí Nejvyšší soud následující závěry: I. K předpokladům přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení.35. Podle ustanovení § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, platí o hlasovacím právu věřitelů při oddlužení obdobně § 49 až 53. K projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů za tím účelem svolané nebo za podmínek stanovených tímto zákonem mimo schůzi věřitelů; obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře. 36. Dle ustanovení § 402 insolvenčního zákona právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern (odstavec 1). Svůj souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit (odstavec 2). O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů (odstavec 3). Postup podle odstavců 1 až 3 se obdobně uplatní pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře (odstavec 4). Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do patnácti dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 5). 37. Podle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do deseti dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. 38. Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona pak určuje, že rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval. 39. V dané věci není pochyb o tom (plyne to i z protokolu o schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010 a dovolatelé uvedenou skutečnost rovněž nezpochybňují), že dovolatelé, ač byli přítomni na schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010 (prostřednictvím zástupce P. P.), na které mělo být věřiteli hlasováno (v souladu s § 399 odst. 1 insolvenčního zákona) o způsobu oddlužení, a ač jim insolvenční soud přiznal hlasovací práva, o způsobu oddlužení nehlasovali (hlasování se výslovně zdrželi). Jelikož šlo o jediné věřitele přítomné (prostřednictvím zástupce P. P.) na předmětné schůzi věřitelů, nebyl zde již žádný věřitel, který by mohl hlasovat o způsobech oddlužení, takže rozhodnutí o schválení oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře přijal insolvenční soud následně (usnesením z 30. 6. 2010) ve své vlastní působnosti (srov. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona). 40. V dané věci žádný z věřitelů nehlasoval o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (srov. k této možnosti § 400 a § 401 insolvenčního zákona), takže další výklad Nejvyššího soudu se soustředí jen na situace, kdy věřitelé hlasují (mají hlasovat) o způsobu oddlužení (jen) na schůzi věřitelů za tím účelem svolané (§ 399 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). 41. Jak Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29NSČR 63/2011, uveřejněném pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, schůze věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání. To plyne již z toho, že ji ve smyslu § 47 odst. 1 insolvenčního zákona svolává a řídí insolvenční soud. Je však také současně vrcholným věřitelským orgánem (srov. § 46 odst. 1 insolvenčního zákona), jehož prostřednictvím se věřitelé vyslovují k zásadním otázkám insolvenčního řízení, definovaným pro příslušné stadium insolvenčního zákona buď zákonem, nebo příslušným kvórem věřitelů (srov. § 47 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s § 48 odst. 1 insolvenčního zákona). 42. Jedním ze zásadních rozhodnutí, jež věřitelé, kteří se aktivně zajímají o chod insolvenčního řízení, mohou přijmout (odhlasovat) na schůzi věřitelů, je při oddlužení rozhodnutí schůze věřitelů (vzešlé z hlasování věřitelů) o způsobu oddlužení, tedy rozhodnutí o tom, zda po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka oddlužením (tedy /v intencích § 4 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona/ po rozhodnutí o povolení oddlužení, jemuž věřitelé dlužníka v daném zákonném rámci oponovat nemohou /srov. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona/) bude oddlužení provedeno zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. K důvodům, pro které je toto rozhodnutí v rukou věřitelů a dlužník jejich volbě nemůže oponovat (srov. § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), srov. závěry formulované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“) (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1143/2014, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu). 43. V R 47/2014 Nejvyšší soud též vysvětlil, že rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů. 44. S přihlédnutím k tomu, že v insolvenčním řízení (jeho jednotlivých fázích) na sebe navazuje řada kroků směřujících k nezbytnému naplnění účelu insolvenčního řízení a má do značné míry charakter kroků nevratných [nebo obtížně vratných (zpravidla za cenu majetkové újmy na majetkové podstatě dlužníka, jsoucí v posledku proti společnému zájmu věřitelů)], zdůrazňuje insolvenční zákon tuto „nevratnost“ též pravidly o nemožnosti poskytnutí příležitosti k opakování úkonu procesními subjekty zúčastněnými na řízení, byť byl zmeškán z omluvitelných důvodů. Srov. v § 83 insolvenčního zákona formulované pravidlo o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení, jehož platnost je tamtéž (v části věty za středníkem) vztažena též na zmeškání „soudního jednání“, včetně zmeškání „schůze věřitelů“ nebo „přezkumného jednání“. Srov. dále i pravidlo obsažené (k jednání insolvenčního soudu) v § 85 insolvenčního zákona, podle kterého návrhy, které mohou být podle tohoto zákona podány, a procesní úkony, které mají být provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu nebo na schůzi věřitelů, nemohou dodatečně provést osoby, které se nedostavily, ač byly řádně obeslány. Přímo pro poměry rozhodování věřitelů o způsobu oddlužení pak nevratnost jejich rozhodnutí zdůrazňuje (zjevně též ve vazbě na zákonem upravenou možnost hlasování o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů) i dikce § 402 odst. 2 insolvenčního zákona (pravidlo, že souhlas se způsobem oddlužení, není věřitel oprávněn změnit). 45. V duchu této logiky (v plném souladu s ní) je též úprava přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, obsažená v § 406 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu je žádoucí nejprve doplnit, že usnesení o způsobu oddlužení přijímá schůze věřitelů hlasy nezajištěných věřitelů, přičemž mohou nastat následující situace: [1] Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé (s hlasovacími právy) hlasují (na schůzi věřitelů)jako o prvním (lhostejno v jakém pořadí), dosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) (schůze věřitelů přijala rozhodnutí o způsobu oddlužení). V takovém případě nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto způsobem, žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení. [2] Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují (na schůzi věřitelů) jako o prvním, nedosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona). Věřitelé proto hlasují o druhém ze způsobu oddlužení (jak plyne z dikce § 402 odst. 5 insolvenčního zákona a /byť stručně/ z judikatury /srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/). Přijme-li schůze věřitelů předepsanou většinou usnesení o provedení oddlužení druhým ze způsobů oddlužení, nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto (druhým) způsobem, žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí (druhého) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení. Způsob, jakým věřitelé předtím hlasovali o prvním (nepřijatém) způsobu oddlužení, ve vztahu k přípustnosti odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení (druhého) způsobu oddlužení žádný význam nemá. [3] Prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) nedosáhne způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o prvním, ani způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o druhém. V takovém případě rozhodne o způsobu oddlužení (v mezích usnesení o jeho schválení) insolvenční soud (srov. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona). Právo odvolat se proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení způsobem, který sám zvolí, nemá za této situace žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení, byť schůze věřitelů sama nepřijala rozhodnutí o (tomto) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval (na schůzi věřitelů, která sama nepřijala rozhodnutí o /tomto/ způsobu oddlužení) proti přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení. [4] Věřiteli v rámci výše popsané procedury hlasování nic nebrání v tom, aby (je-li přesvědčen, že nejsou předpoklady pro provedení oddlužení žádným z možných způsobů oddlužení) hlasoval na schůzi věřitelů jak proti způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, tak proti způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. V takovém případě mu též vždy náleží právo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, zda schváleným způsobem oddlužení byl způsob, který (v důsledku obou hlasování) vzešel z rozhodnutí o způsobu oddlužení přijatého schůzí věřitelů nebo z volby (výběru) způsobu oddlužení insolvenčním soudem (poté, co schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu oddlužení). 46. Věřitel, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává (což se v praxi děje zpravidla tak, že věřitel nehlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů svolanou za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení se nedostaví), tím v duchu výše řečeného dává najevo (navenek projevuje) nezájem o způsob oddlužení (lhostejnost k výběru způsobu oddlužení a k tomu, zda a jak bude oddlužení schváleno). Této (do určité míry racionální) nečinnosti (apatii) věřitele k dalšímu postupu insolvenčního řízení zákon nebrání, na druhé straně však (v zájmu předejití obstrukčních nebo prostě jen nevhodně /nežádoucně/ opožděných postupů narušujících plynulost insolvenčního řízení) takovému věřiteli nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (promítnuté v usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení), které mohl ovlivnit, kdyby předtím nezůstal nečinný tam, kde mu insolvenční zákonumožňoval konat (kdyby nezmeškal možnost hlasovat o způsobu oddlužení). 47. Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přitom požadavek, podle kterého právo odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení náleží jen věřiteli, který hlasoval o způsobu oddlužení, klade též pro ty věřitele, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. To je dáno tím, že podle § 403 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny), což v intencích § 406 odst. 4 insolvenčního zákona znamená, že jde o věřitele, který námitky neuplatnil. Pro úplnost budiž dodáno, že aktivita věřitele, který vznesl námitky a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení a který má zároveň za to, že jde o námitky, jimž insolvenční soud nevyhověl, se promítá v jeho právu podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení i potud, že insolvenční zákon mu umožňuje (v porovnání s věřitelem, který hlasoval o způsobu schválení oddlužení, aniž současně uplatnil námitky předepsaným způsobem) podat odvolání, i když hlasoval „pro přijetí“ následně schváleného způsobu oddlužení. 48. Věřitelem, který nehlasoval o způsobu oddlužení, se pak rozumí jak věřitel, který nehlasoval („zdržel se hlasování“) tím, že zůstal zcela nečinný (nevyužil možnosti hlasovat mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů se nedostavil), tak věřitel, který svou „aktivitu“ navenek projevil jen tím, že se sice dostavil na schůzi věřitelů, ale přesto nehlasoval o způsobu oddlužení (výslovně prohlásil, že se hlasování zdržuje). 49. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá pro poměry dané věci, že dovolatelé, kteří ač přítomni na schůzi věřitelů za tím účelem svolané, nehlasovali o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů ani na schůzi věřitelů, a naopak výslovně projevili [ústy svého zástupce s procesní plnou mocí (P. P.)] vůli „zdržet se hlasování“ (což dovolání nezpochybňuje), nejsou (proto) osobami oprávněnými podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. II. K poučovací povinnosti insolvenčního soudu na schůzi věřitelů, na které věřitelé hlasují o způsobu oddlužení. 50. Dovolatelé dovozují nesprávnost napadeného rozhodnutí z toho, že nevzalo v potaz absenci poučení jejich zástupce (P. P.) insolvenčním soudem (na schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010) o následcích úkonu, jímž se zdrželi hlasování o způsobu oddlužení. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že závěr, podle kterého je ustanovení § 5 o. s. ř. podpůrně (přiměřeně) aplikovatelné v insolvenčním řízení, přijal již v dovolateli zmíněném R 97/2011. 51. Budiž ovšem dále řečeno, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelé dále poukazují (usnesení sp. zn. 2 Cdon 661/96, R 40/1999, a rozsudek sp. zn. 29 Odo 810/2001), vykládalo ustanovení § 5 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž koncepce poučovací povinnosti soudu doznala v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 změn potud, že je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 8 /ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu/). 52. Insolvenční zákon pak ani ve spojení s § 5 o. s. ř. nepředjímá potřebu poučit věřitele na schůzi věřitelů (nebo při jejím svolání) o tom, že nebudou-li hlasovat o způsobu oddlužení, vyloučí se tím zmožnosti podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. 53. Vzhledem k tomu, že typově patří mezi věřitele, kteří „nehlasují“ na schůzi věřitelů, ti věřitelé, kteří se na schůzi věřitelů nedostaví, je též logické, že není dána (zákonem zakotvena) povinnost poskytnout takové poučení na schůzi věřitelů (před zahájením procesu hlasování o způsobu oddlužení). Přitom skutečnost, že na takové schůzi věřitelů bude věřiteli rozhodováno (hlasováno) o způsobu oddlužení, je dána již tím, že jde o schůzi věřitelů za tím účelem svolanou (§ 399 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu v daném případě došlo usnesením ze dne 6. 5. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-A6, jímž insolvenční soud (kromě toho, že zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil oddlužení) svolal schůzi věřitelů, jejíž předmět jednání vymezil i tak, že jím bude projednání a hlasování o způsobu oddlužení (srov. bod VIII. odst. 5. výroku). U věřitele, který se dostaví na schůzi věřitelů s tímto programem, se očekává, že se dostavil proto, aby se účastnil na projednání způsobu oddlužení a na hlasování o něm (nikoli proto, aby nehlasoval). 54. Projeví-li věřitel v mezích daného bodu programu jednání schůze věřitelů sám (z pohledu výše řečeného do jisté míry „neočekávaně“) vůli nehlasovat o způsobu oddlužení („zdržet se hlasování“), pak již jde o projevený procesní úkon adresovaný soudu, jehož účinky tím již nastaly (k teorii projevu vůle v procesním právu a k následkům projeveného procesního úkonu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je (v intencích závěrů obsažených v dovolateli zmíněném usnesení Nejvyšší soud sp. zn. 2 Cdon 661/96) pomoc soudu v mezích poučovací povinnosti namístě jen k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Důvod pochybovat o tom, že věřitelé (dovolatelé) ústy svého zástupce s procesní plnou mocí (P. P.) jednoznačně projevili vůli nehlasovat o způsobu oddlužení, však dán nebyl a poté, co účinky tohoto projevu vůle nastaly, již poučení o jeho následcích nemohlo odvrátit závěr, že odvolání podané těmito věřiteli proti usnesení o schválení oddlužení nebude přípustné. 55. Oproti poměrům řešeným v R 97/2011 nelze dovolatele (ať již v rámci dané skupiny věřitelů, nebo jako jednotlivé přihlášené věřitele) pokládat ani za věřitele, s nimiž by (co do poučovací povinnosti insolvenčního soudu) bylo v insolvenčním řízení zacházeno jinak než s jinými věřiteli ve stejném nebo obdobném postavení (není zde průmět na základní zásady insolvenčního řízení obsažené v § 5 insolvenčního zákona). 56. Dovolání tedy ani v tomto ohledu není opodstatněné. 57. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v důvodech usnesení ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod č. 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že možnost insolvenčního soudu zkoumat, zda dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, není omezena na včasnost nebo účinnost námitek věřitelů proti schválení oddlužení ani na dobu do rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení; těmito otázkami se lze zabývat [pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, v rozhodném znění] i po schválení oddlužení. 58. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. 59. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého [§ 170 písm. f) insolvenčního zákona]. Srov. obdobně (pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 34/2005.

decision_1252.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4269.2014.1 Číslo: 11/2017 Právní věta: Věřitel, který (ač tak mohl učinit) v propadné přihlašovací lhůtě nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nemá podle § 98 a § 99 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy (způsobené nedobytností pohledávky) vůči osobě uvedené v § 98 odst. 2 insolvenčního zákona, která ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona porušila povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 29 Cdo 4269/2014 Číslo rozhodnutí: 11 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Insolvence, Náhrada škody Předpisy: § 420 obč. zák. § 98 IZ § 99 předpisu č. 182/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 57 Co 24/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 24. 6. 2013, č. j. 27 C 62/2013-54, zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. CZ s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (P. Ch.) zaplacení částky 140 247 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Soud vyšel zejména z toho, že: [1] Žalovaný je jednatelem společnosti O. S. s. r. o. (dále též jen „společnost“). [2] Dne 13. 4. 2010 bylo proti společnosti zahájeno insolvenční řízení.[3] Usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. KSOS 14 INS 3831/2010-A-8, zjistil Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) úpadek společnosti a ustanovil insolvenční správkyni. [4] Usnesením ze dne 31. 8. 2010, č. j. KSOS 14 INS 3831/2010-B-7, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek společnosti, s tím, že jde o nepatrný konkurs. [5] Žalobce tvrdí, že má za společností vykonatelné pohledávky na zaplacení kupních cen za dodané zboží v celkové výši 140 427 Kč. Tyto pohledávky žalobce nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti. [6] V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení částky 140 427 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jíž mu měl způsobit žalovaný jako jednatel společnosti tím, že porušil povinnost podat bez zbytečného odkladu insolvenční návrh podle § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 3. Na tomto základě soud uzavřel, že žaloba není důvodná, jelikož žalobce nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti. Přihlášení pohledávky je přitom (v intencích § 99 odst. 2 insolvenčního zákona) předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu škody uplatněného vůči žalovanému dle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 57 Co 24/2014-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 98 odst. 2 a § 99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – dospěl po doplnění dokazování (jež potvrdilo skutková zjištění okresního soudu) a po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům: [1] S odvolatelem lze souhlasit v tom, že odpovědnost osob uvedených v ustanovení § 98 odst. 2 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou odpovědnosti za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. K těmto závěrům při výkladu § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), dospěl Nejvyšší soud v „rozhodnutí“ sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 33/2008“/, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). [2] Nad rámec argumentace okresního soudu odvolací soud dodává (v návaznosti na R 33/2008), že ustanovení § 99 insolvenčního zákona samostatně pojmenovává základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a coby lex specialis má přednost před obecnou úpravou uvedenou v ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. [3] Platí tedy, že nepřihlásil-li věřitel pohledávku do insolvenčního řízení (vedeného na majetek společnosti – dlužníka), není splněn (se zřetelem k dikci § 99 odst. 2 insolvenčního zákona) základní předpoklad odpovědnosti za škodu způsobenou statutárním orgánem, a to vznik škody. Podle označeného ustanovení totiž škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. II. Dovolání a vyjádření k němu6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak rozebráno níže), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že předpokladem vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou porušením povinnosti podat (včas) insolvenční návrh na majetek společnosti je přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti (/insolvenčního/ dlužníka). 8. Dále dovolatel uvádí, že soudy nevzaly v potaz závěry vyjádřené v R 33/2008, z nichž plyne, že pro úspěšné uplatnění náhrady škody podle § 3 odst. 2 ZKV musí být osvědčen úpadek dlužníka, což se v dané věci stalo. Další podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody insolvenční zákon neupravuje a z ustanovení § 99 insolvenčního zákona nelze dovozovat povinnost věřitele přihlásit pohledávku za dlužníkem u insolvenčního soudu. Ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona pouze vymezuje výši náhrady škody, kterou může věřitel požadovat, nikoli předpoklad vzniku práva na náhradu škody 9. Neobsahuje-li insolvenční zákon jasné vymezení podmínek pro přiznání náhrady škody, je podle dovolatele nutné vyjít z obecné úpravy náhrady škody obsažené v občanském zákoníku. Odpovědnost za škodu podle této obecné právní úpravy je dána splněním čtyř předpokladů, a to porušením povinnosti podat insolvenční návrh, vznikem škody, příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zaviněním škůdce, které je presumováno. Všechny tyto předpoklady byly v projednávané věci splněny. 10. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení (dovolatelem otevřené), otázky, zda práva na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, se může domáhat (proti osobám uvedeným v § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) pouze věřitel, který pohledávku za (insolvenčním) dlužníkem (zde společností) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 14. S přihlédnutím k době, kdy měly vzniknout pohledávky žalobce vůči společnosti a kdy též (dležalobních tvrzení) mělo dojít k porušení povinnosti podat insolvenční návrh na majetek společnosti (leden až květen 2008), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tj. naposledy ve znění zákona č. 362/2007 Sb.). 15. Podle ustanovení § 98 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3). 16. Dle ustanovení § 99 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3). 17. K rozhodnému znění insolvenčního zákona (co do podoby citovaných ustanovení) budiž dodáno, že ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona v rozhodném znění se sice neliší od ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (ani v aktuálním znění), nicméně s přihlédnutím k bodům 5. a 6. části první, článku I, zákona č. 217/2009 Sb. kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a k části šesté, článku IX téhož zákona platila (byla účinná) v době od 20. 7. 2009 do 31. 12. 2011 jiná dikce § 98 odst. 1 insolvenčního zákona. 18. K argumentaci dovolatele závěry obsaženými v R 33/2008 Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod č. 14/2011 Sb. rozh. obč., zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání). 19. Z porovnání textu § 3 ZKV (vykládaného v R 33/2008) s textem § 98 a § 99 insolvenčního zákona plyne, že důvodem, pro který nelze závěry formulované pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka automaticky převzít pro poměry upravené insolvenčním zákonem k porušení povinnosti podat insolvenční návrh, je především rozdílná konstrukce možného vzniku škody nebo jiné újmy způsobené dlužníkovu věřiteli tím, že některá z osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona porušila povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, kdy se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o dlužníkově úpadku (§ 99 odst. 1 insolvenčního zákona).20. V R 33/2008 Nejvyšší soud přijal (při absenci výslovné úpravy v textu zákona o konkursu a vyrovnání) k otázce předpokladu odpovědnosti za škodu spočívajícího ve vzniku škody následující závěry: [1] Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. [2] U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. 21. K tomu budiž řečeno, že ačkoliv R 33/2008 uvedenou myšlenku dále nerozvíjí, závěr formulovaný v předchozím odstavci (ve vazbě na částku, „kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu pohledávky“) i v poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání předpokládal, že šlo (tam, kde by bez přihlášky nebylo možné uspokojit věřitele z majetku konkursní podstaty) o věřitele s přihlášenou a zjištěnou pohledávkou. Jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že věřitel, který v konkursu vedeném na majetek úpadce neobdržel na úhradu své pohledávky ničeho jen proto, že ji včas a řádně nepřihlásil (nebo proto, že v důsledku účinného popření pohledávky nedošlo v konkursu k jejímu zjištění), může požadovat náhradu škody ve výši odpovídající celé neuhrazené pohledávce. 22. Dovolatel se proto mýlí, usuzuje-li, že automatické převzetí závěrů obsažených v R 33/2008 by bez dalšího vedlo k úsudku o nesprávnosti napadeného rozhodnutí. 23. Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z R 33/2008 vylučují) především tím, že ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky. 24. Jestliže věřitel (jenž tak má postupovat /ve smyslu § 165 a násl. insolvenčního zákona/, chce-li být uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) pohledávku za dlužníkem nepřihlásí do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (§ 173 a násl. insolvenčního zákona), nemůže být jeho pohledávka zjištěna (§ 201 insolvenčního zákona), v důsledku čehož se věřiteli v insolvenčním řízení nedostane ničeho na její uspokojení. 25. Jinými slovy, věřiteli, který nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě plynoucí z ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a jenž proto neobdrží na úhradu této pohledávky z majetkové podstaty dlužníka ničeho, nevznikne škoda (nebo jiná újma) uplatnitelná vůči osobě uvedené v § 98 odst. 2 insolvenčního zákona. Tomu odpovídá i úprava zproštění odpovědnosti v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. 26. K předpokladu vzniku škody spočívajícím v povinnosti věřitele pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (společnosti) nelze přihlížet (z povahy věci) jen tam, kde věřitel takovou možnost, ani neměl. O takový případ mohlo jít např. tehdy, byl-li insolvenční návrh dlužníka zamítnut pro nedostatek majetku podle § 144 insolvenčního zákona, ve znění účinnémdo 31. 12. 2013. K tomu budiž dodáno, že možnost věřitele přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu, plynoucí z ustanovení § 110 insolvenčního zákona, je pro daný účel nerozhodná, jelikož konstrukce nároku plynoucího z ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona předpokládá osvědčení stavu úpadku, jenž plyne až z rozhodnutí o úpadku. Jakkoli stav úpadku dlužníka „osvědčovalo“ v době do 31. 12. 2013 i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, je zjevné, že věřitel, jenž se spolehl na správnost takového rozhodnutí (a nepodal proti němu odvolání podle § 144 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013) již po jeho účinnosti neměl důvod přihlašovat pohledávku do insolvenčního řízení. Možnost podmínit vznik škody přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebude pravidelně dána ani tam, kde byl dlužník (před zahájením insolvenčního řízení) vymazán z veřejného rejstříku postupem podle § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (ve znění účinném od 1. 1. 2014). 27. Lze tedy shrnout, že věřitel, který (ač tak mohl učinit) v propadné přihlašovací lhůtě nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nemá podle § 98 a § 99 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy (způsobené nedobytností pohledávky) vůči osobě uvedené v § 98 odst. 2 insolvenčního zákona, která ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona porušila povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka. 28. Pro poměry dané věci pak ani v průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by dovolovaly uzavřít, že věřitel (dovolatel) nemusel splnit požadavek přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. 29. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán), Nejvyšší soud proto zamítl dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř.

decision_1253.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.552.2014.1 Číslo: 19/2017 Právní věta: Ponechání pacienta postiženého dezorientací, poruchami vnímání a ztrátou identity (Alzheimerova choroba ve třetím stupni) bez dozoru v místnosti s okny nezajištěnými proti plnému otevření představuje porušení prevenční povinnosti provozovatele domova se zvláštním režimem podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 25 Cdo 552/2014 Číslo rozhodnutí: 19 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Náhrada škody Předpisy: § 415 obč. zák. § 420 odst. 1 obč. zák. § 89 předpisu č. 108/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 21 Co 20/2013. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 5. 10. 2012, č. j. 10 C 124/2008-240, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům a) a b) každému po 240 000 Kč a žalobkyni c) 175 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 6. 2009, č. j. 10 C 124/2008-104, jímž bylo žalobě vyhověno, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010, č. j. 31 Co 562/2009-136, zrušen s tím, aby řádně objasnil otázku zániku způsobilosti žalovaného sdružení být účastníkem řízení. Soud prvního stupně rozhodl poté usnesením ze dne 5. 5. 2010, č. j. 10 C 124/2008-164, tak, že řízení zastavil a rozhodl o náhradě jeho nákladů. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2010, č. j. 31 Co 364/2010-177, usnesení Okresního soudu v Benešově potvrdil. Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2012, č. j. 25 Cdo 3564/2011-208, usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. K. [matka žalobců a) a b) a sestra žalobkyně c)] byla svou rodinou v dubnu 2007 umístěna do domova, který provozuje žalovaný a který se specializuje na osoby postižené demencí Alzheimerova typu. V té době trpěla těžkou demencí, byla nesoběstačná, její stav se postupně zhoršoval, stávala se stále více neklidnou, zmatenou a podléhala depresi. Dne 15. 9. 2007 se nacházela sama bez dozoru v místnosti ve druhém patře domova, z níž vypadla oknem a zemřela. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. tím, že M. K. nechal bez dozoru ve druhém patře, kde jsou umístěna nezabezpečená okna. Její smrt tak byla v příčinné souvislosti s porušením prevenční povinnosti, a proto podle § 444 odst. 3 obč. zák. přiznal žalobcům jednorázovou náhradu za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 21 Co 20/2013-274, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na typ zařízení a osoby v něm umístěné žalobci oprávněně očekávali, že bude zajištěna bezpečnost jejich matky, resp. sestry. Skutečnost, že se poškozená mohla volně pohybovat po zařízení, navštívit společenskou místnost nedozorovanou personálem, otevřít si okno a vypadnout z něj, svědčí o zanedbání základní prevenční povinnosti žalovaného ve formě nevědomé nedbalosti. Podle odvolacího soudu nebylo nutné zajišťovat pacienty mřížemi, ale stačilo odstranit okenní kliky tak, aby je pacienti nemohli samostatně otevírat. Žalovaný z hlediska svých odborných zkušeností a znalostí měl a mohl předpokládat chování svých pacientů a mohl učinit opatření k eliminaci škody. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný porušil svou prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, a dále že otázka rozsahu povinností a odpovědnosti provozovatele ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jakož i možnosti zařízení omezit pohyb klientů a jejich kontrola, dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Požaduje, aby dovolací soud vymezil, „jaký je rámec a ještě přípustná míra kontroly a omezení pohybu klienta v zařízení sociální péče, včetně možnosti jeho volného pohybu i mimo vlastní zařízení“. Dovolatel má však za to, že zcela přizpůsobil svůj provoz potřebám umístěných osob, zejména odborným personálem, nad rámec povinností stanovených zákonem o sociálních službách. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka prevenční povinnosti poskytovatele sociálních služeb nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věcinesprávně aplikoval. 7. Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. 8. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. 9. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. 10. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek – 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti (protiprávním jednáním) je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá každému povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. byl již rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešen tak, že aplikace ustanovení § 415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 4. 1984, sp. zn. 6 Cz 7/84, publikovaný pod č. 12/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné pod C 1212 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). 11. V daném případě je na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn a nepodléhá dovolacímu přezkumu (není ostatně dovolatelem ani zpochybňován), třeba vycházet z toho, že matka, resp. sestra žalovaných trpěla Alzheimerovou chorobu třetího stupně, byla nesoběstačná a trpěla dezorientací, proto byla umístěna do domova provozovaného žalovaným. Bezprostřední příčinou smrti bylo její vlastní jednání, kdy si v duševní poruše pádem z okna způsobila smrt. I když obecně platí, že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.) i v případě, že mu pro nedostatek jeho schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (srov. dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, Soubor C 1212), odvolací soud důvodně a v souladu s tímto rozhodnutím zvažoval odpovědnost žalovaného z hlediska porušení prevenční povinnosti právě ve vztahu k tomu, zda mu právní předpis ukládal povinnost zajistit, aby se vážně nemocná pacientka nepohybovala bez dozoru a aby jí nebylo umožněno otevřít si okno a vypadnout z něj. K dovolací námitce rozporu s uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu je třeba zdůraznit skutkový rozdíl spočívající v tom, že v dříve posuzované věci šlo o zcela nepředvídatelné počínání psychotického pacienta při pokusu o útěk z uzavřeného psychiatrického oddělení, kdy překonal technické zajištění větracího okna proti otevření a z okna ve výšce 2,5 m nad podlahou vyskočil ven, zatímco v nyní projednávané věci šlo o volně přístupné okno bez zajištění v místnosti, kde se bez dozoru nalézala pacientka trpící těžkou demencí. 12. Žalovaný je občanským sdružením, které provozuje domov se zvláštním režimem ve smyslu § 34 odst. 1 písm. f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Vztahují se na něj povinnosti v tomto zákoně uvedené a pro posouzení jeho odpovědnosti za škodu způsobenou pádem ubytované osoby z okna je rozhodné, zda došlo k porušení povinnostižalovaným ve smyslu porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. nebo povinností stanovených zákonem o sociálních službách, případně jaký je vztah mezi nimi. Podle § 50 odst. 1 zákona o sociálních službách se v domovech se zvláštním režimem poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Režim v těchto zařízeních při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. Podle § 2 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. 13. Povinnosti poskytovatelů sociálních služeb jsou upraveny v § 88 zákona o sociálních službách. Kromě jiného mají podle písmene c) tohoto ustanovení povinnost vytvářet při poskytování sociálních služeb takové podmínky, které umožní osobám, jimž poskytují sociální služby, naplňovat jejich lidská i občanská práva a které zamezí střetům zájmů těchto osob se zájmy poskytovatele sociální služby. 14. Ustanovení § 89 zákona o sociálních službách upravuje opatření omezující pohyb osob. Podle odst. 1 platí, že při poskytování sociálních služeb nelze používat opatření omezující pohyb osob, jimž jsou sociální služby poskytovány, s výjimkou případů přímého ohrožení jejich zdraví a života nebo zdraví a života jiných fyzických osob, a to za dále stanovených podmínek pouze po dobu nezbytně nutnou, která postačuje k odstranění přímého ohrožení jejich zdraví a života a života jiných fyzických osob. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení opatření omezující pohyb osob lze použít pouze tehdy, pokud byla neúspěšně použita jiná opatření pro zabránění takového jednání osoby, které ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení poskytovatel sociálních služeb je povinen poskytovat sociální služby tak, aby metody poskytování těchto služeb předcházely situacím, ve kterých je nezbytné použít opatření omezující pohyb osob. 15. Tato úprava především míří k zajištění důstojných podmínek života osob, které musí být pro svůj zdravotní stav umístěny v zařízeních sociální péče. Na jedné straně stojí garance konkrétních ubytovacích a organizačních podmínek, jimiž se důsledně dbá o dodržování lidských práv a základních svobod osob zde umístěných, na straně druhé stojí zájem na ochraně jejich života a zdraví, a to i před nimi samými. Proto se připouští rovněž použití omezujících opatření, aby si tyto osoby nepřivodily újmu na zdraví či životě, přičemž za zákonem stanovených podmínek může jít při sledování tohoto zájmu i o omezení pohybu, byť subsidiárně. Mají být totiž použita přiměřená opatření a v první řadě se vyžaduje, aby metody poskytování služeb předcházely situacím, ve kterých je nezbytné použít opatření omezující pohyb osob. Z toho je zřejmé, že zákon v ustanovení § 89 odst. 4 formuluje a ukládá poskytovateli sociální péče zvláštní prevenční povinnost, jejíž obsah blíže nedefinuje, a ponechává tedy na úvaze a zvážení konkrétních okolností výběr opatření, jimiž lze předejít využití krajního přístupu, jímž je přímé omezení pohybu ubytované osoby, to vše s cílem zabránit újmě na jejím zdraví nebo životě. Smyslem zákona je, aby byla umístěným osobám poskytnuta náležitá péče, která zahrnuje rovněž dohled či provedení takových opatření, která minimalizují riziko škodné události. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný těmto požadavkům nedostál. 16. Žalovaný provozovatel placeného domova se zvláštním režimem věděl, že pacientka trpí Alzheimerovou chorobou ve třetím stupni, a byl vybaven odbornými znalostmi umožňujícími mu učinit závěr, že taková osoba postižená dezorientací, poruchami vnímání a ztrátou identity nesmí zůstat sama v místnosti, ve které by si mohla snadno otevřít okno a vypadnout. Měl a mohl takpředvídat, že může tímto způsobem dojít k vážnému úrazu či k usmrcení. Náležitý dohled nad pacientem umístěným v domově se zvláštním režimem podle zákona o sociálních službách neznamená vždy nepřetržitý a bezprostřední dohled „na každém kroku“, avšak v závislosti na konkrétních okolnostech musí být vytvořeny takové podmínky, aby si pacient v době, kdy není pod bezprostředním dohledem personálu, sám nezpůsobil újmu na zdraví či životě. To plně odpovídá zásadě zohledňování individuálních potřeb osob (§ 2 odst. 2 zákona o sociálních službách), kterým jsou tyto specifické služby poskytovány. Poskytování individuálních služeb s náležitou péčí je totiž účelem samotného zákona. Nelze tedy stanovit taxativní (úplný) výčet povinností, které musí být vždy dodrženy, stejně tak nelze například stanovit, jaká má být frekvence kontrol. Provoz takového zařízení s sebou přináší zvýšené nároky, a to zejména na kvalifikaci personálu (§ 110 odst. 4 zákona o sociálních službách), který musí být schopen v konkrétním případě rozpoznat a vyhodnotit, jakou péči daný pacient vyžaduje a jak intenzivní dohled nad ním má být. V tomto případě by bylo dostatečné jednoduché opatření v podobě odmontování okenních klik či zajištění oken proti možnosti úplného otevření, a úrazu tak mohlo být snadno zabráněno. Rozumnému požadavku na provozovatele zdravotnického zařízení, v němž jsou ubytovány osoby, u nichž je předpoklad zkratovitého jednání vedoucího k sebepoškození, pak z hlediska prevence proti nepříznivým následkům počínání takové osoby se nevymyká požadavek, aby okna byla technickými prostředky jištěna proti otevření. Jinými slovy lze rozsah prevenční povinnosti žalovaného vyložit tak, že měl přijmout taková opatření, aby pacient nemohl otevřít okno natolik, že z něj vypadne ve chvíli, kdy nad ním není vykonáván bezprostřední dohled. Tím, že žalovaný tato opatření nezajistil, porušil povinnosti stanovené zákonem o sociálních službách [§ 2 odst. 2; § 88 písm. c) a § 89]. K námitkám dovolatele, že byl ve své činnosti omezen zákonnými požadavky na zajištění důstojnosti pacientů, lze dodat jen tolik, že lidská důstojnost je sice důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit i u osob postižených těžkou demencí, ovšem ve srovnání s ní je život a zdraví hodnotou nepoměrně významnější; jinými slovy opatření omezující pohyb pacienta jsou přijatelná právě tehdy, jsou-li způsobilá eliminovat nebezpečí hrozící životu či zdraví disabilního pacienta. 17. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 415 obč. zák. o prevenční povinnosti přichází v úvahu jen tehdy, pokud neexistuje úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, přičemž zákon o sociálních službách upravuje speciální prevenční povinnost, dovodily soudy obou stupňů správně odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák. Na správnosti tohoto závěru nic nemění to, že porušením právní povinnosti bylo nedodržení pravidel prevenční povinnosti formulované zákonem o sociální péči, která odvolací soud zcela správně a přiléhavě rozebral a odůvodnil. Protože je tedy napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1254.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3862.2015.1 Číslo: 21/2017 Právní věta: Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřená po 1. lednu 2014 se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 1 a 2 o. z.); bytová jednotka vzniklá do 31. prosince 2013 se v takové smlouvě vymezí podle dosavadních právních předpisů (§ 3063 o. z.). Má-li oprávněný nájemce v zákoně upraven způsob, jak se v případě porušení předkupního práva upraveného v § 1187 odst. 1 věty první o. z. domoci vlastnictví jednotky (§ 2144 odst. 1 o. z.), je vyloučena úvaha o neplatnosti smlouvy porušující jeho předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu. Ustanovení § 2290 o. z. upravující žalobu na neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu se uplatní i v případě výpovědi z nájmu podle § 2291 o. z. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 26 Cdo 3862/2015 Číslo rozhodnutí: 21 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Smlouva o převodu bytu nebo nebytového prostoru (jednotky), Společenství vlastníků jednotek, Vyklizení bytu Předpisy: § 2291 o. z. § 3028 odst. 2 o. z. § 3063 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalovaných zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.6. 2015, sp. zn. 15 Co 91/2015, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /dále též jen „soudprvního stupně“/ dne 15. 10. 2003), aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený jí jako nájemkyni odevzdat „byt, situovaný v přízemí domu, městská část P., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, první kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“). 2. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudky ze dne 19. 11. 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 26 Cdo 3151/2011-484, a ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 460/2014-798, zrušil potvrzující rozsudky Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. 3. 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, ze dne 7. 6. 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, a ze dne 5. 11. 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, a též jim předcházející zamítavé rozsudky soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, ze dne 26. 11. 2010, č. j. 27 C 78/2003-420, a ze de 19. 2. 2013, č. j. 27 C 78/2003-718; současně věc vždy vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně. 3. Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 14. 10. 2014, č. j. 27 C 78/2003-972, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. 4. Soud prvního stupně odkázal na skutkový stav zjištěný v předchozím řízení [popsaný zejména v jeho třetím (zrušeném) rozsudku ze dne 19. 2. 2013, č. j. 27 C 78/2003-718], neboť nedoznal (s jedinou výjimkou) žádných změn. Touto výjimkou je skutečnost, že Mgr. P. K. někdy začátkem roku 2012 (konkrétní datum nebylo zjištěno) zemřel. 5. Na zjištěném skutkovém základě se nejdříve zabýval posouzením, zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo společného užívání předmětného bytu manžely, následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. Vyšel přitom ze závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 26 Cdo 3151/2011-484. Shodně s ním tak dovodil, že předmětný byt byl v době jeho přidělení Mgr. P. K. bytem ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. a jako takový měl v době přidělení charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace; jeho uživatelem proto byl pouze Mgr. P. K. Dne 1. 1. 1992 se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem služebního bytu podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Charakter služebního bytu však předmětný byt získal jen přechodně (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.) a pozbyl ho k 9. 3. 1993, kdy jeho nájemce (Mgr. P. K.) byl propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra. Důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství Mgr. P. K. a B. K. však nebyl vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vedla pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu Mgr. P. K. Manželům Mgr. P. K. a B. K. tedy právo společného nájmu předmětného bytu manžely – v důsledku změny charakteru předmětného bytu – nevzniklo ani „dodatečně“; proto Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, zrušil právo, které jim nikdy nesvědčilo. Dále rovněž dovodil, že uzavřením manželství vzniklo Mgr. P. K. a žalobkyni právo společného nájmu bytu manžely (§ 704 odst. 1 obč. zák.), neboť do této doby (a to od 9. 3. 1993) svědčilo Mgr. P. K. právo nájmu předmětného bytu (nikoliv už právo nájmu služebního bytu). Dodal, že společný nájem bytu (bývalých) manželů Mgr. P. K. a žalobkyně přitom trval až do začátku roku 2012, kdy zanikl úmrtím Mgr. P. K.; v důsledku této události se pak žalobkyně stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu (§ 707 odst. 1 obč. zák.). Současně však zaujal rovněž názor, že z téže příčiny se žalobkyně stala hmotněprávní nástupkyní Mgr. P. K., čímž vstoupila do postavení osoby, pro niž je subjektivně závazný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. Podotkl, že za tohoto stavu se tudíž nemůže úspěšně domáhat vyklizení bytu vůči žalovaným jakožto právním nástupcům B. K., neboť účinky právní moci citovaného rozsudku v tom bránily nejprve jejímu právnímu předchůdci (Mgr. P. K.) a posléze i jí. Podle jeho názoru se tak již nemůže prosadit opačný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 460/2014-798, a to tím spíše, že tento závěr v konečném důsledku nedostál požadavku respektovat předchozísoudní rozhodnutí, jenž formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02. Soud prvního stupně dále rovněž shledal, že v posuzovaném případě existují i jiné důvody, pro něž nemohlo být žalobnímu návrhu vyhověno. V této souvislosti konstatoval, že pravomocné soudní rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu (§ 705 obč. zák.) má konstitutivní povahu, a tedy je svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávního vztahu (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000). Podle jeho názoru rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, tudíž přivodil „vznik výlučného práva nájmu B. K. k bytu“. Dodal, že pokud tedy B. K. následně směnila – postupem podle § 715 obč. zák. – předmětný byt za byt žalovaných v P., pak „žalovaným vznikl nájem předmětného bytu na dobu neurčitou a tento nájem dosud nezanikl“; nájemní právo žalovaných k bytu proto existuje „vedle“ (konkurujícího) nájemního práva žalobkyně. Z toho usoudil, že projednávaný případ nelze řešit „mechanicky odkazem na určité ustanovení právního předpisu“, nýbrž je třeba ho rozhodnout „na základě principiálních a hodnotových úvah“. V návaznosti na to zdůraznil, že spravedlivé řešení střetu nájemních práv účastníků předpokládá zejména ctít princip respektování smyslu pravomocných rozsudků, který patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany, jakož i dbát povinnosti soudu zohledňovat svůj předchozí postup, jež má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků (v této souvislosti se opět odvolával na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02). Současně odkázal i na část odůvodnění svého (v pořadí třetího) rozsudku ze dne 19. 2. 2013, č. j. 27 C 78/2003-718, v němž uvedl, že vzhledem k okolnostem souzené věci je namístě dát přednost „právu žalovaných na bydlení, které nabyli v dobré víře“, před poskytnutím ochrany nájemnímu právu žalobkyně, jelikož žalovaní jednali v dobré víře, že výměnou se stali oprávněnými nájemci předmětného bytu, mají větší zásluhu na jeho získání (v této souvislosti se vzdali /onou výměnou/ svého bytu v P.), splňují lepší předpoklady pro jeho řádné užívání, předmětný byt užívají „dnes“ (rozuměno v únoru 2013) už téměř dvojnásobnou dobu (dvanáct let), než po jakou ho měla užívat žalobkyně (šest let), a konečně na rozdíl od ní „nemají aktuálně jinou možnost bydlení (nebyla tvrzena ani nevyšla v řízení najevo)“. Proto žalobu zamítl. 6. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 15 Co 91/2015-1061, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku (dále jen „měnící výrok“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (dále jen „nákladový výrok“). 7. Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přečtením smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 23. 9. 2014 a výpovědi z nájmu bytu ze dne 12. 5. 2015. Z uvedených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti. Smlouvou o převodu bytové jednotky z 23. 9. 2014 (dále též jen „Smlouva o převodu bytové jednotky“) BYTOVÉ DRUŽSTVO Ch. 1747-1750, se sídlem v P. (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), jako převodce převedlo – s odkazem na zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994“), a ustanovení § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) – žalovaným jako nabyvatelům do jejich společného jmění manželů předmětný byt (bytovou jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb.). Následně žalovaní dopisem ze dne 12. 5. 2015 vypověděli žalobkyni nájem předmětného bytu bez výpovědní doby s odůvodněním, že nehradí nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu (dále jen „Výpověď“); přitom v textu Výpovědi odkázali na ustanovení § 2291 odst. 1 o. z. 8. Při právním posouzení věci nejprve připomněl závazné právní názory, jež dříve v této věci vyslovil Nejvyšší soud, načež soudu prvního stupně vytkl, že je nerespektoval, a tedy postupoval v řízení v rozporu s ustanovením § 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1 větou za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Poté veshodě s těmito právními názory – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalovaní se nikdy nestali nájemci předmětného bytu a že jeho užíváním neoprávněně zasahují do (nyní výlučného) nájemního práva žalobkyně, která je v dané věci aktivně věcně legitimována domáhat se vůči nim vyklizení bytu, jelikož se na ni (ani v současné době) nevztahují účinky právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. Dodal, že na uvedených názorech nic nemění ani okolnosti, které vyšly najevo v rámci doplnění dokazování v odvolacím řízení. S ohledem na tyto okolnosti uvedl, že režimu zákona č. 72/1994 Sb. podléhal rovněž převod vlastnického práva k předmětnému bytu, neboť se týkal bytové jednotky vymezené podle tohoto zákona (v této souvislosti zmínil § 3063 o. z.). Je-li základním předpokladem platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky z vlastnictví bytového družstva uzavřené v režimu zákona č. 72/1994 Sb. existence nájemního práva nabyvatele, pak Smlouva o převodu bytové jednotky je absolutně neplatná, neboť družstvo zcizilo předmětný byt žalovaným, ačkoliv nebyli jeho (společnými) nájemci. S přihlédnutím k tomu nebyli žalovaní osobami věcně legitimovanými k vypovězení nájmu bytu (tím je pouze pronajímatel bytu), pročež žalobkyni nezaniklo nájemní právo k předmětnému bytu Výpovědí. Za tohoto stavu shledal, že byly naplněny zákonné předpoklady pro to, aby nájemnímu právu žalobkyně byla poskytnuta soudní ochrana (§ 126 odst. 1 a 2 obč. zák.). Současně – vycházeje ze závazného právního názoru, který Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 460/2014-798 – dovodil, že výkon práva, realizovaný žalobou podanou v této věci, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o. s. ř. Ve vztahu k jeho měnícímu výroku žádali vyřešení dosud neřešené otázky, zda se smrtí jednoho z manželů (společných nájemců bytu) stává pozůstalý manžel jako v té době již výlučný nájemce bytu právním nástupcem zemřelého v jeho postavení účastníka řízení, v němž byl pravomocně zrušen společný nájem téhož bytu mezi ním a třetí osobou (dále jen „první právní otázka“). Ve spojitosti s touto otázkou zdůraznili, že výrok pravomocného rozsudku je závazný nejen pro účastníky řízení, nýbrž i pro jejich právní nástupce. Měli tudíž za to, že v důsledku úmrtí Mgr. P. K. se žalobkyně stala jeho právní nástupkyní, čímž vstoupila do postavení osoby, pro niž je závazný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. Namítli, že toto právní nástupnictví však odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – vůbec nereflektoval a jeho rozhodnutí už proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále rovněž vyjádřili přesvědčení, že nehledě na to, zda je citovaný rozsudek pro žalobkyni závazný, nabyli nájemní právo k předmětnému bytu (prostřednictvím své právní předchůdkyně B. K.) na základě dobré víry ve správnost tohoto rozhodnutí. Podle jejich názoru je tomu tak proto, že takováto dobrá víra vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci; z tohoto důvodu jí musí být v materiálním právním státě poskytnuta soudní ochrana. Na podporu uvedeného názoru citovali nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. „I. ÚS 2219/11“ (správně I. ÚS 2219/12), a uvedli, že Ústavní soud v něm konstatoval přednost ochrany práva dobrověrného nabyvatele (zde nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka) před tvrzenými nároky předchozích vlastníků, resp. povinnost uvedené záležitosti poměřovat, a to právě s ohledem na zmíněné ústavní principy. Zastávali stanovisko, že obdobně jako v případě řešeném Ústavním soudem by tak mělo svědčit právo na soudní ochranu i jim, neboť nájemní právo k předmětnému bytu nabyli v dobré víře ve správnost pravomocného soudního rozhodnutí. Současně vyslovili názor, že ani otázka ochrany dobré víry v nabytí nájemního práva dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (dále jen „druhá právní otázka“). Za dosud neřešenou považovali též otázku správnosti výkladu ustanovení § 3063 o. z., podle něhož se převod vlastnického práva k (bytové) jednotce vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. řídí v plnémrozsahu ustanoveními tohoto zákona i přesto, že se uskutečnil po 1. lednu 2014 (dále jen „třetí právní otázka“). Podle jejich mínění je citované ustanovení nutno vykládat tak, že i v situaci, kdy k jednotce vzniklo vlastnické právo podle zákona č. 72/1994 Sb., podléhá tomuto zákonu pouze „vymezení předmětu převodu vlastnického práva ve smlouvě o převodu“; naproti tomu „podmínky realizace takového převodu“ se od 1. 1. 2014 řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. Z toho dovozovali, že odvolací soud pochybil, jestliže závěr o platném převodu bytu pouze jeho nájemci učinil „dle zákona č. 72/1994 Sb.“. Vzápětí však rovněž namítli, že uvedený právní závěr by neobstál, i kdyby se otázka splnění podmínek realizace převodu vlastnického práva k bytu (dále jen „čtvrtá právní otázka“) posuzovala podle zákona č. 72/1994 Sb. Měli totiž za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil – v poměrech uvedeného zákona – v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem ve věci sp. zn. 26 Cdo 2505/2012, ale také s rozsudkem ve věci sp. zn. 29 Cdo 1070/2014), která dovodila, že okolnost, že byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového družstva byl převeden osobě, jež nebyla členem družstva a nájemcem tohoto bytu, sice může činit smlouvu o převodu bytu z vlastnictví družstva absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.), avšak nikoli sama o sobě, nýbrž pouze za současného naplnění předpokladu, že v době uzavření takové smlouvy měla dotčený byt v nájmu jiná osoba, jež zároveň byla členem bytového družstva. Dále žalovaní brojili proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. V této souvislosti uvedli, že s ohledem na okolnosti vypočtené v dovolání (z nichž usuzovali zejména na to, že nezavdali příčinu k zahájení daného soudního sporu) neměl odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž tuto náhradu měl vítězné straně výjimečně odepřít za použití ustanovení § 150 o. s. ř.; jelikož tak neučinil, opomenul v tomto směru rozhodující právní skutečnosti a v konečném důsledku vybočil z ustálené soudní praxe (představované např. usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4275/2013 či 22 Cdo 2524/2014). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil, nebo zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaných (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. 12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Otázkou přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval nejprve ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku. Zde především nepřehlédl, že první dvě právní otázky, které dovolatelé nastolili v dovolání, byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil.14. Již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, tj. v prvním kasačním rozhodnutí vydaném v souzené věci, přijal Nejvyšší soud (závazný) právní názor, že pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k určitému bytu, nemůže bez dalšího prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými účastníky, že tu společný nájem bytu byl. Zbývá – stejně jako v citovaném zrušujícím rozsudku – dodat, že k obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002. Později – v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 460/2014-798, který byl rovněž vydán v této věci – k tomu dodal, že procesněprávní vztahy založené pravomocným soudním rozhodnutím působí nezávisle na skutečných hmotněprávních poměrech a naopak. Přitom okruh účastníků procesněprávního vztahu se odvíjí od subjektivní závaznosti příslušného soudního rozhodnutí, jejíž meze určují ustanovení procesního práva, třebaže povahu normy procesního práva může mít i ustanovení obsažené v převážně hmotněprávním předpisu. Proto tam, kde občanský soudní řád nebo zvláštní právní předpis (jednotlivé ustanovení) procesní povahy nestanoví jinak, nelze meze subjektivní závaznosti soudního rozhodnutí rozšiřovat na osoby odlišné od účastníků řízení (jejich právních nástupců) skrze aplikaci norem práva hmotného. Také v nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že „změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků“ (byť „při respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci …“). 15. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v současné fázi řízení, a to i přesto, že jej k tomu dovolatelé – prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek – nabádají. Dovolací námitkou, že v důsledku úmrtí Mgr. P. K. se žalobkyně stala jeho právní nástupkyní v postavení osoby, pro niž je závazný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, se totiž ve skutečnosti dožadují právě toho, aby subjektivní závaznost citovaného rozsudku byla na žalobkyni rozšířena skrze aplikaci hmotněprávní normy, a sice ustanovení § 707 odst. 1 obč. zák., které upravuje důsledky úmrtí jednoho z manželů na jejich společný nájem bytu. První právní otázka, předložená dovolacímu přezkumu v sepjetí s uvedenou námitkou, tak fakticky není – ani v dané věci – „nová“ (ve smyslu dovolacím soudem dosud neřešená), jak se dovolatelé snaží v dovolání podsouvat, nýbrž pouze „nově formulovaná“. Navíc její formulace je poněkud zavádějící, neboť se pokouší navodit dojem, že uplatněný nárok žalobkyně na poskytnutí ochrany jejímu nájemnímu právu se (nějak) odvíjí od postavení Mgr. P. K. coby osoby zúčastněné na právním vztahu, jehož zrušení bylo předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 195/94. O takovou situaci však v souzené věci nejde. Zde totiž žalobkyně – s přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – neodvozuje své postavení nájemkyně bytu od práva společného nájmu, jehož subjekty měli být účastníci zmíněného řízení. Naopak od počátku tvrdí, že společný nájem dotčených subjektů tu vůbec nebyl, a že tedy rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, Obvodní soud pro Prahu 8 zrušil „vztah, který nikdy nevznikl“, a B. K. přiznal „právo, které nekorespondovalo jejímu vztahu k bytu“ (srov. bod IV. žaloby na č. l. 1 až 6 spisu). Už z tohoto důvodu je tudíž v poměrech souzené věci vyloučeno uvažovat o právním nástupnictví žalobkyně po Mgr. P. K. v jeho postavení subjektu právního vztahu, jenž měl být zrušen citovaným rozsudkem. Kromě toho v uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že podstata práva společného nájmu bytu spočívá v tom, že dvě či více osob má k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého či dalších spolunájemců (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005). V případě smrti jednoho z manželů – společných nájemců bytu tak dochází v zásadě „jen“ k tomu, že uvedené omezení odpadá a pozůstalý manžel se stává nájemcem výlučným (srov. § 707 odst. 1 obč. zák.). Z toho je zřejmé, že v tomto právním vztahu nemá žádný z jeho subjektů právního nástupce (k tomu viz také odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 878/99, uveřejněného pod č. C 447 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). 16. Lze proto uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkovéhostavu dovodil, že na žalobkyni se (ani v současné době) nevztahují účinky právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. 17. Co se týče druhé právní otázky, považuje dovolací soud za potřebné nejprve předeslat následující. 18. V posuzovaném případě – jak vyplývá zejména z dřívějších kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu – nemohlo být účinně zrušeno právo společného nájmu bytu (bývalých) manželů Mgr. P. K. a B. K., jak to učinil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, neboť takové právo jim nikdy nevzniklo. Současně B. K. se na základě citovaného rozsudku, byť konstitutivního, nemohla stát (výlučnou) nájemkyní předmětného bytu (a posléze jej – postupem podle § 715 obč. zák. – platně směnit za byt žalovaných v P.), jak uvažoval soud prvního stupně. Je tomu tak proto, že stejně jako není právním důvodem vzniku nájemního práva dohoda (rozvedených) manželů o zrušení jejich společného nájmu bytu (tím je zásadně nájemní smlouva), není takovým titulem ani rozhodnutí soudu vydané v řízení podle § 705 odst. 1 obč. zák., tj. rozhodnutí, jehož smyslem je uvedenou dohodu nahradit (jestliže se /rozvedení/ manželé nedohodli). Rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu (§ 705 odst. 1 obč. zák.), byť má konstitutivní povahu, proto nelze přisuzovat účinek v podobě založení nájemního práva k dotčenému bytu (převoditelného výměnou bytů podle § 715 obč. zák.) osobě, které takové právo (byť jako společné) dosud nesvědčilo, jak to nesprávně učinil soud prvního stupně. 19. Dovolatelé však v dovolání vyjádřili přesvědčení, že nájemní právo k předmětnému bytu i přesto nabyli (prostřednictvím své právní předchůdkyně B. K.), a to na základě dobré víry ve správnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. V této souvislosti však především opomenuli, že právo nájmu bytu (dříve právo osobního užívání bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84/2000 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 460/2014-798, vydaný v projednávané věci). Tím spíše ovšem nelze nájemní právo k bytu nabýt na základě dobré víry, byť vložené do pravomocného soudního rozhodnutí. Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, zde nebyl případný, neboť jím řešená situace se v podstatných rysech odlišuje od poměrů panujících v souzené věci. Mimo zřejmých odlišností (vyplývajících už z rozdílné povahy uplatněných práv) lze z těch méně patrných poukázat např. na skutečnost, že v případě řešeném Ústavním soudem stála na jeho počátku vůle uskutečnit převod (vlastnického) práva (sice neplatně projevená, ale přece jsoucí) mající původ u osoby k tomu oprávněné (skutečného vlastníka věci), kdežto v posuzovaném případě přistoupila k výměně bytu osoba (B. K.), jíž nájemní právo k bytu nikdy nesvědčilo (třebaže mohla být v dobré víře, že jí po právu náleží). 20. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedené závěry samozřejmě nelze chápat tak, že důvěra jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci není hodna ochrany. Opak je pravdou. V projednávané věci se však tato ochrana projeví jiným způsobem, než mínili dovolatelé (a spolu s nimi soud prvního stupně). V této souvislosti dovolací soud nikterak nezpochybňuje úvahu soudu prvního stupně, že posuzovaný případ má být řešen v určitém hodnotovém rámci. Konkrétně jde o hodnotový rámec tvořený obecně uznávanými právními principy (jež zpravidla nejsou výslovně vyjádřeny v právních předpisech), neboť právě tyto principy představují normativní vyjádření hodnot v právu. Právní principy však obvykle nelze na řešený případ použít přímo (nejde o konkrétní pravidla chování), nýbrž je třeba je zohlednit při výkladu aplikované právní normy tak, aby vedla k co nejširšímu uplatnění všech v kolizi stojících chráněných hodnot (je-li jich v konkrétním případě dotčeno více). 21. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v posuzovaném případě byla pro právní posouzení věci rozhodná rovněž otázka subjektivní závaznosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94. Pro stanovení rozsahu subjektivní závaznosti citovaného rozsudkujsou určující ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. Z nich vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu i pro všechny orgány. Není sporu o tom, že aplikace citovaných ustanovení zasahuje zejména do principu právní jistoty, který má v tomto případě podobu zásady ochrany dobré víry, resp. důvěry jednotlivců v akty veřejné moci. Současně však nelze ztratit ze zřetele, že v souzené věci je dotčen ještě další princip, na němž je vybudováno platné právo a založen materiální právní stát, totiž zásada, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží (srov. poslední ze tří proslulých Ulpiánových příkazů práva: „suum cuique tribuere“ /každému, co jeho jest/). Ačkoli každý z uvedených principů vystihuje jiný zájem hodný ochrany, je nepochybné, že omezil-li zákonodárce subjektivní závaznost výroku pravomocného rozsudku zásadně jen na účastníky řízení (jejich právní nástupce), dal při řešení kolize dotčených právních principů jednoznačně přednost posléze uvedené zásadě, tj. ochraně práv třetích osob (osob nezúčastněných – lhostejno z jakého důvodu – na předchozím soudním řízení). Toto řešení pak v zásadě akceptoval i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02. Ostatně jeho úvaze, podle níž „není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků“, ani jinak rozumět nelze. Pouze v zájmu co možná nejširšího uplatnění též druhého z kolidujících právních principů (principu právní jistoty) formuloval požadavek současného „respektu k předchozímu rozhodnutí…“. 22. Dovolací soud zastává názor, že v posuzovaném případě se rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 11 C 195/94, dostalo patřičného respektu, neboť byl náležitě zohledněn při právním posouzení věci, v jehož rámci bylo též podrobně vysvětleno (viz zejména odůvodnění zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 26 Cdo 3151/2011-484), proč neobstojí v něm vyslovený právní názor, že Mgr. P. K. a B. K. vzniklo právo společného užívání předmětného bytu manžely, jež by se následně transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (zrušitelné konstitutivním rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 1 obč. zák.). Snad jen na okraj lze poznamenat, že uvedený právní názor nebyl v odůvodnění citovaného rozsudku podepřen jedinou právně aplikační úvahou. 23. Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani pro řešení druhé právní otázky, neboť s otázkou ochrany důvěry (dobré víry) dovolatelů ve správnost dřívějšího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 (vydaného v jiné věci odlišného okruhu účastníků) se odvolací soud v napadeném rozsudku vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i citovanou judikaturou Ústavního soudu. 24. Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení třetí právní otázky, tj. otázky, zda se převod vlastnického práva k (bytové) jednotce vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. řídí v plném rozsahu ustanoveními tohoto zákona, i když se uskutečnil až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (tedy po 1. lednu 2014). Tato otázka, na jejímž vyřešení rovněž závisí napadené rozhodnutí, totiž dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 25. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 26. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, ježna zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ( dále též „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014 – viz § 3081 o. z.). Podle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3063 o. z., nabyl-li vlastnického práva alespoň k jedné jednotce v domě s byty a nebytovými prostory přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyvatel podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, vznikne i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k dalším jednotkám v tomto domě podle dosavadních právních předpisů. 27. Na tomto místě je zapotřebí předeslat, že právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se však spravují dosavadní právní úpravou. V této souvislosti právní teorie na adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je zásadně přípustná. S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. vychází při úpravě časové působnosti z principu tzv. nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), jemuž podřizuje též „právní poměry týkající se věcných práv“. 28. Není pochyb o tom, že k právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. se tedy od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1. 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku. V této souvislosti však nelze opomenout, že uvedené teze platí s výhradou, že jiné (zvláštní) přechodné ustanovení (ustanovení s užším dosahem působnosti) neobsahuje odlišnou úpravu časové působnosti nové právní úpravy (srov. dikci citovaného ustanovení „Není-li dále stanoveno jinak,…“). Dovolací soud se proto zabýval rovněž otázkou, zda některé (některá) z přechodných ustanovení občanského zákoníku nestanoví jiná pravidla časové působnosti úpravy bytového spoluvlastnictví (§ 1158 a násl. o. z.), než která obsahuje ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. 29. S problematikou časové působnosti nové právní úpravy bytového spoluvlastnictví bezesporu souvisí rovněž ustanovení § 3063 o. z. Podle přesvědčení dovolacího soudu lze citované ustanovení smysluplně vyložit pouze tak, že ve smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené po 1. lednu 2014 se bytová jednotka vzniklá do 31. 12. 2013 vymezí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 72/1994 Sb., avšak jinak se bude uvedená smlouva, která má povahu obligace, řídit ustanoveními občanského zákoníku (§ 3028 odst. 1, § 3028 odst. 3 a contrario o. z.), jak správně namítli dovolatelé. S přihlédnutím k řečenému tedy ustanovení § 3063 o. z. nemohlo nic změnit na tom, že s účinností od 1. 1. 2014 bylo vlastnictví jednotek vzniklé na základě zákona č. 72/1994 Sb. převedeno do režimu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 3028 odst. 2 věta před středníkem o. z.).30. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že Smlouva o převodu bytové jednotky, uzavřená dne 23. 9. 2014, je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena s osobami, jimž nesvědčilo právo nájmu předmětného bytu, což je základní předpoklad uzavření takové smlouvy podle zákona č. 72/1994 Sb., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné především proto, že aplikoval nesprávnou právní normu; otázku platnosti této smlouvy totiž nesprávně řešil z pohledu zákona č. 72/1994 Sb., ačkoliv správně měl aplikovat zákon č. 89/2012 Sb. 31. Zákon č. 72/1994 Sb. poskytoval nájemci při převodu bytu do vlastnictví dvojí formu ochrany – nevyužil-li práva první koupě (od vlastníka jednotek po rozdělení domu na jednotky, rozhodl-li se vlastník jednotku převést) v šestiměsíční lhůtě (§ 22 odst. 1 věta první zákona č. 72/1994 Sb.), nastupovala další forma jeho ochrany jako oprávněné osoby, a to právo přednostní koupě za podmínek upravených v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Ustálená soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010) pak dovodila, že nenabídl-li vlastník bytu (domu) převod bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Porušení předkupního práva v režimu ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. však samo o sobě nemělo za následek neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k bytu na jinou osobu, neboť nájemce byl chráněn ustanovením § 603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. 32. Naproti tomu (nová) právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. již ochranu nájemce nečlení nejprve na jeho právo k přednostnímu nabytí bytu (trvající po dobu šesti měsíců ode dne doručení nabídky) a posléze na předkupní právo (časově omezené, maximálně na dobu dvanácti měsíců ode dne uplynutí původní šestiměsíční lhůty). Ve prospěch nájemce bytu je v ní upravena ochrana ve formě předkupního práva k jednotce při jejím prvním převodu (§ 1187 odst. 1, věta první, o. z.), které zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (§ 1187 odst. 1, věta třetí, o. z.). Protože takto upravené předkupní právo lze pokládat za právo věcné (z povahy věci se mezi věcná předkupní práva řadí i zákonná předkupní práva), opravňuje nájemce k postupu podle § 2144 odst. 1 o. z., tj. opravňuje nájemce jako předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany (nástupci původního vlastníka jednotky), jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Zákonodárce zde zakotvuje za podmínek zřízení předkupního práva jako práva věcného zachování předkupního práva předkupníkovi, i když věc nabyl někdo jiný. Důvod nabytí není podstatný, neboť právo předkupníka existuje jak v případě, že tato třetí osoba nabyla věc koupí nebo způsobem, který je postavený na roveň ujednáním o předkupním právu. V tomto rámci tedy může předkupník vyžadovat na vlastníku, aby mu za příslušnou úplatu věc převedl. Má-li oprávněný nájemce v zákoně upraven způsob, jak se v případě porušení předkupního práva podle § 1187 odst. 1, věty první, o. z. domoci vlastnictví jednotky, je podle názoru dovolacího soudu vyloučena úvaha o neplatnosti (zdánlivosti) smlouvy porušující jeho předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu. 33. V daném případě byla v době uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky (k 23. 9. 2014) nájemkyní bytu žalobkyně. Na dovolatele jako nové vlastníky bytové jednotky podle uvedené smlouvy však přešly práva a povinnosti z nájmu (§ 2221 odst. 1 o. z., jenž se zde uplatní, neboť v ustanoveních § 2235 a násl. o. z., týkajících se nájmu bytu a domu, neexistuje v tomto směru žádná zvláštní úprava), tudíž i právo vypovědět žalobkyni nájem bytu ve smyslu § 2291 odst. 1 o. z., čehož v daném případě podle nezpochybněných skutkových zjištění také využili. Jelikož však odvolací soud zaujal v uvedených souvislostech jiné právní názory, nezabýval se (protože z hlediska přijatých závěrů to nepovažoval za právně významné) otázkou zdánlivosti či absolutní neplatnosti výpovědi, nezkoumal, zda vůbec a popřípadě kdy podala žalobkyně u soudu žalobu na neoprávněnost výpovědi (ustanovení § 2290 o. z. upravující žalobu na neoprávněnost výpovědi se uplatní i v případě výpovědi z nájmu podle § 2291 o. z.) a zda jí ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí nájemní právo k bytu vůbecsvědčilo a bez dalšího jí poskytl ochranu jako nájemkyni bytu. V tomto směru lze jeho právní posouzení věci pokládat za neúplné, a tudíž také nesprávné. Na tomto místě však dovolací soud dodává, že uvedené nic nemění na tom, že byla-li v době uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky (ze dne 23. 9. 2014) žalobkyně nájemkyní bytu a nebyla-li jí jednotka nabídnuta při jejím prvním prodeji, má k dispozici režim upravený v § 1187 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 2144 odst. 1 o. z. 34. Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v tomto výroku bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – vzhledem k nové právní úpravě, kterou se v daném případě řídí smlouva o převodu vlastnictví k jednotce – zabýval čtvrtou právní otázkou. Současně zrušil též nákladový výrok napadeného rozsudku, jímž se z důvodu nadbytečnosti také nezabýval, neboť tento výrok je na zrušovaném měnícím výroku závislý (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

decision_1255.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 21 Cdo 367/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.367.2015.1 Číslo: 45/2017 Právní věta: Zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, a nařídil-li, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se v dalším řízení účastnit na projednání a rozhodování věci jen soudci (přísedící), kteří vydali zrušené rozhodnutí. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 21 Cdo 367/2015 Číslo rozhodnutí: 45 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Obsazení soudu Předpisy: § 221 odst. 2 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 23 Co 305/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1. 7. 2008 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 317 574 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež v žalobě rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána v letech 2005, 2006, 2007 a 2008 na základě dohod o provedení práce uzavřených dne 17. 12. 2004, 16. 12. 2005, 3. 1. 2007 a 2. 1. 2008, v nichž byla dohodnuta odměna za práci ve výši 1500 Kč za hodinu, že pro žalovaného vykonávala práci spočívající v onkologických konzultacích a že žalovaný vyplácel žalobkyni odměnu za vykonanou práci v nižší výši, než která jí podle dohod o provedení práce náležela. Pro prokázání svých nároků žalobkyně předložila kopie výpisů z intranetu žalovaného, v nichž jsou uvedeni pacienti, které žalobkyně vyšetřovala (jejich příjmení žalobkyně „začernila“), a doba, kdy tak činila. Dlužná odměna za práci, jejíhož zaplacení se žalobkyně – s přihlédnutím k počtu hodin odpracovaných v jednotlivých měsících, který uvedla – domáhá, představuje za dobu od září 2005 do května 2008 celkovou částku 317 574 Kč.2. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně o počtu jí odpracovaných hodin a uvedl, že odměnu žalobkyni vyplatil na základě své interní evidence skutečně odpracovaných hodin a že žalobkyně mu nikdy nesdělila, že s výší vyplacené odměny nesouhlasí. Zároveň namítal, že výpisy o návštěvách pacientů předložené žalobkyní jsou součástí zdravotnické dokumentace ve smyslu ustanovení § 67b zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jejímž předložením žalobkyně porušila povinnost mlčenlivosti podle § 55 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona a při získání těchto výpisů neoprávněně (v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) zpracovávala osobní údaje, a že proto provedení tohoto listinného důkazu není přípustné. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 15 C 168/2008-125, řízení ohledně částky 80 026 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 62 852 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. a že žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 3 200 Kč. Dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na odměnu za práci provedenou na základě dohod o provedení práce uzavřených se žalovaným v rozsahu, který uvedla, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat, že by vykonávala „menší rozsah práce, který uváděl ve svých tabulkách“, a „předložené doklady jasně svědčí o tom, že žalobkyně tuto práci podle dohody o provedení práce skutečně realizovala“. 4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2011, č. j. 23 Co 415/2011-177, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, jak soud prvního stupně dospěl k vyčíslení přisouzené částky, když „rozsah hodin konstatovaných soudem prvního stupně jako hodin odpracovaných žalobkyní neodpovídá dalším číselným údajům uváděným soudem prvního stupně“, a vytknul soudu prvního stupně, že z provedených důkazů učinil skutkové závěry, které z dokazování nevyplývají, a že svá skutková zjištění neodůvodnil způsobem předpokládaným v ustanoveních § 132 a 157 občanského soudního řádu. 5. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 15 C 168/2008-215, znovu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 160 160 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která na základě uzavřených dohod o provedení práce docházela na pracoviště jeden den v týdnu a prováděla onkologické konzultace, stanovila počet odpracovaných hodin na základě záznamu o objednání pacientek „od první pacientky do odchodu poslední pacientky“ a že počet hodin „zpracovala ve svůj neprospěch vždy na celé čtvrthodiny“. Protože žalovaný nebyl schopen předložit „žádný záznam o tom, jak vedl evidenci odpracované doby“ a z čeho vycházel při vyplacení odměn žalobkyni, dospěl soud prvního stupně znovu k závěru, že žalobkyně „má nárok na odměnu podle dohody o provedení práce“. 6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 23 Co 195/2013-273, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně přikázal, aby věc projednal jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 4. Dovodil, že listiny předložené žalobkyní k rozsahu odpracované doby (přehledy o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“ provedeného žalobkyní) nejsou nezákonným a nepřípustným důkazem, neboť nejde o výpisy ze zdravotnické dokumentace podle § 67b zákona č. 20/1966 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a předložením těchto listin nedošlo ani k porušení povinností žalobkyně stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a neurčitý, neboť z něj nevyplývá „dostatečně přehledně“, jak soud prvního stupně dospěl k výpočtu přisouzené částky s úroky z prodlení. Rozhodnutí, aby věc projednal jiný senát soudu prvního stupně, odvolací soud odůvodnil nerespektováním závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím zrušovacím usnesení a „celkovou“nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně. 7. Obvodní soud pro Prahu 4 věc rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 15 C 168/2008-295, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 183 014 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Dovodil, že žalovaný ani po poučení, jehož se mu od soudu dostalo, neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání jiného rozsahu pracovní doby než toho, který tvrdila žalobkyně. Naopak tvrzení žalovaného, že žalobkyně odpracovala menší rozsah hodin, považoval za zpochybněné samotným žalovaným, který uvedl, že u žalovaného „neexistovala“ osoba, která by byla pověřena evidencí a kontrolou pracovní doby, a vzal za prokázané, že každý zaměstnanec žalovaného si evidenci své pracovní doby zpracovával sám. Soud prvního stupně proto vycházel z údajů zpracovaných žalobkyní na základě přehledů o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“, které podle právního názoru odvolacího soudu nepředstavovaly nepřípustný důkaz a které jasně svědčily o tom, v jakém rozsahu žalobkyně práci vykonala. 8. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 23 Co 305/2014-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 568 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Neshledal opodstatněnou námitku odvolatele, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť věc po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2013, č. j. 23 Co 195/2013-273, projednal a rozhodl jiný senát soudu prvního stupně, než který rozhodl v předchozích rozsudcích, když přísedící Ing. D. H., která se podílela na projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně dne 6. 3. 2014, se zúčastnila pouze jednání dne 19. 3. 2010 a „nerozhodovala při vyhlášení předchozích dvou rozsudků“ soudu prvního stupně. Ve věci samé odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel při stanovení rozsahu pracovní doby žalobkyně – vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal jiný rozsah této pracovní doby – z přehledů o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“, které neshledal nepřípustným důkazem, neboť se nejednalo o výpisy ze zdravotnické dokumentace a předložením těchto přehledů bez přesných identifikačních údajů pacientek nedošlo ani k porušení povinností žalobkyně stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud zdůraznil, že při provádění dokazování bylo nutné poměřovat legitimitu cíle, kterého má být dosaženo uvedeným důkazem, a přiměřenost postupu dokazování včetně zvážení ochrany osobnostních práv třetích osob, a tedy zda „zájem na ochraně práv specifikovaných třetích osob může převážit nad legitimním zájmem zaměstnance prokázat částí dokumentace zaměstnavatele rozsah odpracované doby, pokud zaměstnavatel řádně pracovní dobu neevidoval“. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že soud prvního stupně – v rozporu s usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 – neprojednal a nerozhodl věc v jiném složení senátu, protože se na projednání a rozhodnutí věci dne 6. 3. 2014 podílela přísedící Ing. D. H., která se již účastnila projednávání věci v předchozím průběhu řízení. Pokládá za nepřijatelný závěr odvolacího soudu, že uvedená skutečnost nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť – vzhledem k tomu, že hlas přísedící má při rozhodování stejnou váhu jako hlas soudce – se tím „obchází účel ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu“. Dovolatel namítá, že provedení důkazu prostřednictvím dokumentů obsahujících přehledy návštěv pacientů nebylo přípustné, neboť tyto přehledy mají povahu výpisů ze zdravotnické dokumentace, které žalobkyně pořídila v rozporu se zákonem o péči o zdraví lidu, a obsahují osobní a citlivé údaje o pacientech, které žalobkyně při prokazování odpracované doby použila v rozporu s právními předpisy na ochranu osobních údajů. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.10. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek neobsahuje „po meritorní stránce“ žádnou právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a argumenty žalovaného jsou „čistě účelové a nijak nesouvisí s meritem tohoto sporu“. Pro případ, že by dovolací soud došel k závěru, že důvody pro odmítnutí dovolání dány nejsou, žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání, jelikož není podstatné, že přísedící má stejný hlas jako předseda senátu, když se v dřívějším řízení neúčastnila samotného rozhodování. Přehledy objednaných pacientů nemohou být podle názoru žalobkyně považovány za výpisy ze zdravotnické dokumentace a nedošlo ani k porušení předpisů na ochranu osobních údajů, neboť uvedené přehledy osobní údaje neobsahují a žalobkyně není správcem ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 14. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně – poté, co odvolací soud usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 23 Co 195/2013-273, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2012 č. j. 15 C 168/2008-215, kterým soud prvního stupně rozhodl o věci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. J. H. a přísedících JUDr. J. Z. a JUDr. J. Ž., a co tímto usnesením nařídil, aby věc projednal jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 4 – rozhodl o věci rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 15 C 168/2008-295, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. L. N. a přísedících Mgr. L. B. a Ing. D. H., která se jako přísedící zúčastnila jednání soudu prvního stupně konaného dne 19. 3. 2010, při němž byl proveden důkaz výslechem jednatele žalovaného MUDr. D. K. a které bylo za účelem výslechu svědků odročeno. 15. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, jak má být správně obsazen soud poté, co odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a podle ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné. 17. Podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1 o. s. ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. 18. Zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl-li o vrácení věci k dalšímu řízení, ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. mu umožňuje, aby současně nařídil, že věc v dalším řízení projedná a rozhodne jiný senát (samosoudce) soudu prvního stupně, nebo aby věc přikázal jinému soudu prvního stupně, jemuž je nadřízen. Důvodem k tomu opatření je závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně v rozporu s ustanoveními § 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá nebo (do 31. 12. 2012) § 243d odst. 1 o. s. ř. (s účinností od 1. 1. 2013 srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.) nedodržel závazný právní názor odvolacího soudu, soudu, který rozhodl o žalobě pro zmatečnost, nebo dovolacího soudu, anebo že v řízení před soudem prvního stupně došlo k závažným procesním vadám. Podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud postupovat z kteréhokoliv z těchto důvodů. Protože okolnosti uvedené v ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. se mohou projevit nejen v odvoláním napadeném rozhodnutí, ale i v řízení, které jeho vydání předcházelo, mohou být důvodem k postupu podle tohoto ustanovení rovněž vady, kterými trpí řízení, i když odvoláním napadené rozhodnutí je samo o sobě bezvadné. Smyslem uvedeného opatření odvolacího soudu je zamezit potencionálním průtahům v řízení pramenícím z toho, že by soud prvního stupně po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem ani v dalším řízení nerespektoval ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistil, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, a že by proto i jeho další rozhodnutí muselo být odvolacím soudem zrušeno. 19. Nařídí-li odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se takto vyloučení soudci nebo přísedící podílet u soudu prvního stupně ani v budoucnu na projednání a rozhodování stejné věci. Na základě postupu odvolacího soudu podle tohoto ustanovení však nejsou vyloučeni všichni soudci (přísedící), kteří se v průběhu řízení u soudu prvního stupně účastnili na projednání a rozhodování věci, nýbrž jen ti, kteří vydali rozhodnutí, jež odvolací soud zrušil a v němž nebyl dodržen závazný právní názor nebo jehož vydání předcházely závažné vady řízení. Na soudce (přísedící), kteří se na vydání tohoto rozhodnutí nepodíleli, se opatření odvolacího soudu nevztahuje, neboť u nich není důvod předpokládat, že by v dalším řízení nerespektovali ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistili, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, k nimž dříve došlo. 20. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, a nařídil-li, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se v dalším řízení účastnit na projednání a rozhodování věci jen soudci (přísedící), kteří vydali zrušené rozhodnutí. 21. V projednávané věci se přísedící Ing. D. H. nezúčastnila jednání soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2012 č. j. 15 C 168/2008-215, a na vydání tohoto rozsudku se tedy nepodílela. Protože Ing. D. H. nepatřila mezi soudce (přísedící), kteří vydali uvedený rozsudek, mohla se – jak vyplývá z výše uvedeného – účastnit na projednání a rozhodování této věci i poté, co odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 23 Co 195/2013-273, zrušil a co tímto usnesením nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně nebyl nesprávně obsazen, jestliže se jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek ze dne 6. 3. 2014 č. j. 15 C 168/2008-295, zúčastnila přísedící Ing. D. H., je proto v souladu se zákonem.22. Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že provedení důkazu prostřednictvím dokumentů obsahujících přehledy návštěv pacientů žalobkyně v letech 2005–2008 nebylo přípustné, neboť tyto přehledy mají povahu výpisů ze zdravotnické dokumentace, které žalobkyně pořídila v rozporu se zákonem o péči o zdraví lidu, a obsahují osobní a citlivé údaje o pacientech, které žalobkyně při prokazování odpracované doby použila v rozporu s právními předpisy na ochranu osobních údajů. 23. Zdravotnická dokumentace obsahuje osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče (§ 67b odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 3. 2012; s účinností od 1. 4. 2012 srov. § 53 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování /zákon o zdravotních službách/, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že přehledy návštěv pacientů žalobkyně ve zdravotnickém zařízení žalovaného v letech 2005–2008, které byly v řízení použity jako důkaz k prokázání tvrzení žalobkyně o rozsahu její pracovní doby a ve kterých jsou uvedeny jména a příjmení pacientů, rok jejich narození a doba jejich návštěvy ve zdravotnickém zařízení žalovaného, neobsahují údaje o pacientech v rozsahu nezbytném pro jejich identifikaci a zjištění anamnézy a ani informace o jejich onemocnění, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících s jejich zdravotním stavem a s postupem při poskytování zdravotní péče, nejde o výpisy ze zdravotnické dokumentace pacientů žalobkyně, a provedení důkazu přehledy návštěv pacientů bez jejich souhlasu proto nemohlo být v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 2012 se zákonem č. 372/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů). 24. Přehledy návštěv pacientů žalobkyně ve zdravotnickém zařízení žalovaného v letech 2005–2008 neobsahují ani osobní údaje týkající se pacientů. Osobním údajem se pro účely zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů; subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (srov. § 4 písm. a/ uvedeného zákona). Informace o pacientech uvedené v přehledech návštěv se však netýkají určených nebo určitelných subjektů, neboť pacienty na základě nich nelze přímo ani nepřímo identifikovat. Dospěla-li judikatura soudů ve věcech správního soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 1 As 98/2008, který byl uveřejněn pod č. 1944 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2009) k závěru, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, neboť na základě těchto údajů není možné určit konkrétní osobu, tím spíše je opodstatněný závěr, že osobním údajem ve smyslu tohoto ustanovení není jméno a příjmení fyzické osoby ve spojení s rokem jejího narození. Neobsahují-li přehledy návštěv pacientů osobní údaje týkající se pacientů, tím méně pak mohou obsahovat citlivé údaje o nich, kterými jsou osobní údaje vypovídající o okolnostech uvedených v ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné o zdravotním stavu. 25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1256.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1593.2014.1 Číslo: 44/2017 Právní věta: Nerozhodne-li předseda senátu o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, a vznikne-li (následně) spor např. o pravost podpisu účastníka na plné moci, nelze účinky procesních úkonů učiněných na základě plné moci zástupcem účastníka zpochybnit (jen) prostřednictvím výhrady, že konkrétní okolnosti případu vydání rozhodnutí podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. odůvodňovaly. V takovém případě je nezbytné spornou otázku (pravost plné moci) řešit dokazováním. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 29 Cdo 1593/2014 Číslo rozhodnutí: 44 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Plná moc, Zastoupení Předpisy: § 28 o. s. ř. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 5 Cmo 457/2009, ve znění usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 5 Cmo 457/2009, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, M ě s t s k ý s o u d v Praze uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 630 125 Kč (výrok III.). 2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pohledávka žalobce za první žalovanou z titulu smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001 (dále jen „smlouva“) ve výši 64 000 000 Kč (po odečtu plnění ve výši 11 000 000 Kč, poskytnutého prvním žalovaným, jehož vrácení se první žalovaný domáhal vzájemnou žalobou) a vůči druhé atřetímu žalovaným z titulu ručení za splnění závazku první žalovanou je po právu. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. 4. Podáním doručeným soudu prvního stupně 15. 6. 2006 (č. l. 126 a násl.) vzal žalobce, zastoupený M. M. (dále jen „M. M.“) na základě plné moci ze dne 14. 5. 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět, s tím, že důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. 6. 2006 (č. l. 128 až 130). Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako oprávněný) a první žalovaná (jako povinná), přičemž jménem první žalované dohodu podepsal Č. M. (jako předseda představenstva) a za žalobce M. M. na základě plné moci (ze dne 14. 5. 2006). Podle dohody o narovnání měla první žalovaná zaplatit žalobci 25 000 000 Kč, a to na „nově založený bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka ze smlouvy, včetně nároku vůči ručitelům a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané rozsudkem soudu prvního stupně. 5. Téhož dne (15. 6. 2006) vzala první žalovaná (s odkazem na dohodu o narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím. 6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, zrušil svůj rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení o zaplacení částky 64 000 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 7. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že M. M. k uzavření dohody o narovnání ani ke zpětvzetí žaloby v dané věci nezmocnil; jeho právním zástupcem je i nadále JUDr. D. Š., advokát, který ho zastupoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně. 8. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. 5 Cmo 457/2009-359, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1639/10, maje za to, že odvolací soud pochybil, když o odvolání žalobce rozhodl bez nařízení jednání. 9. V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění usnesení ze dne 23. 1. 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137 (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý až čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok). 10. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování „znaleckými posudky“, výslechem žalobce a svědka M. M., jakož i dalšími v důvodech rozhodnutí odvolacího soudu specifikovanými listinami, s odkazem na ustanovení § 127, § 127a a § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že: [1] Podpis zmocnitele (T. L.) na plné moci ze dne 14. 5. 2006 je pravým podpisem jmenovaného. [2] V poměrech dané věci neexistoval žádný objektivní důvod, proč by M. M. nemohl v dané věci jednat za žalobce, když odvolacím soudem zjištěné okolnosti vylučují protikladnost zájmů zmíněných osob. 11. Žalobce totiž sám prohlásil, že M. M. je vlastníkem směnky a že směnku mu předává k vyrovnání dlužných částek ve výši směnečné sumy 75 000 000 Kč (viz potvrzení ze dne 8. 12. 1998 a zápis ze dne 7. 12. 2001). Důvod pohledávky M. M. za žalobcem sice nebyl prokázán, podstatné je všakzjištění, že mezi uvedenými osobami „jistá pohledávka existovala, směnka ji měla zajišťovat a případně z výnosu směnky měla být uhrazena“. M. M. je „svérázný obchodník, který provozuje nepříliš ortodoxní obchody. Jeho taktikou je přimknout se k jinému subjektu a v jeho stínu, pod jeho střechou uskutečňovat své obchodní aktivity. Při jeho obchodech mu procházejí rukama značné částky, jistě alespoň v řádu desítek milionů korun“. 12. Jakkoli se M. M. nestal majitelem směnky, z časových souvislostí, podle nichž „se záležitost mezi žalobcem a M. M. táhne šestý rok“, a v situaci, kdy „související pohledávka, ať byla jakákoliv, nebyla zaplacena, lze usuzovat, že žaloba byla v této věci podána v podstatě v zájmu M. M., který na výnos směnky čekal. Proto nelze považovat ani za překvapivé, že žalobce udělil M. M. plnou moc a M. M. byl současně příjemcem plnění dle smlouvy o narovnání. Vysvětlení pak má i okolnost, že „vyrovnací částka je podstatně nižší, než je nárok nepravomocně přiznaný soudem prvního stupně, když M. M. dal po nejméně osmi letech marného čekání přednost dvacetipětimilionovému vrabci v hrsti před čtyřiašedesáti milionovým holubem na střeše“. II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že zruší usnesení soudu prvního stupně, popřípadě aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. 14. Dovolatel především polemizuje s právními závěry odvolacího soudu co do výkladu ustanovení § 28 odst. 4, § 32 odst. 2, § 127 a § 127a o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že: [1] V poměrech dané věci měl soud prvního stupně požadovat, aby podpisy na plné moci byly úředně ověřeny, když nemůže být „na libovůli soudce“, zda tímto způsobem bude v řízení postupovat. Soud prvního stupně se v důvodech svého usnesení plnou mocí z pohledu ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. nezabýval a odvolací soud provedl za účelem zjištění „pravosti“ podpisu žalobce na plné moci (nepřípustně) dokazování v rozsahu narušujícím zásadu dvouinstančnosti řízení. [2] Odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy (znalecké posudky) a dospěl k nesprávnému závěru o tom, že účastníci řízení nemohou předkládat revizní znalecké posudky. [3] Mezi zájmy žalobce a M. M. je jednoznačný střet zájmů; k tomu poukazuje (mimo jiné) na skutečnost vyšlou najevo v řízení před odvolacím soudem, že M. M. vede proti žalobci „neoprávněnou“ exekuci a že oba na sebe navzájem podali „nespočet trestních oznámení“, a současně chronologicky shrnuje další okolnosti, ze kterých dovozuje rozpor zájmů označených osob. 15. První žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 16. Přitom akcentuje, že: A) Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu ustanovení § 28 odst. 4, § 127 a § 127a o. s. ř. B) Dovolatel ve vztahu k hodnocení důkazů a k závěru o pravosti podpisu žalobce na plné moci nezpochybňuje právní posouzení věci. C) Závěr o „souladných zájmech“ žalobce a M. M. je závěrem skutkovým, který nelze vdovolacím řízení přezkoumat. D) Zásada dvouinstančnosti řízení „není absolutní“ a postup odvolacího soudu při dokazování nebyl pro žalobce překvapivý. 17. Druhý a třetí žalovaní považují dovolání jednak za vadné, jednak za nedůvodné. 18. V této souvislosti zdůrazňují, že: a) V dovolání schází jak vymezení rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, tak vymezení důvodu přípustnosti dovolání. b) Odvolací soud nepochybil, když doplnil dokazování za účelem zjištění (ne)pravosti podpisu žalobce na plné moci; správné je i jím provedené hodnocení důkazů, včetně závěru o tom, že jde o podpis pravý. c) Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje komplexní a věcně správné zhodnocení vztahů žalobce a M. M., když „zákonem předvídaný střet zájmů zastoupeného a zástupce musí být spjat toliko s daným řízením a jeho předmětem, nepostačuje jeho existence pouze v obecné rovině“. III. Přípustnost dovolání 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 20. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá – na rozdíl od žalovaných – pochybnosti o tom, že posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení rozsudku ze dne 4. 4. 2006 a zastavení řízení. Současně je zjevné, že v daných poměrech považuje dovolatel právní otázky týkající se výkladu ustanovení § 28 odst. 4 a § 32 odst. 2 o. s. ř. za dosud judikaturou neřešené, což je i důvod, pro který má v daných souvislostech (vazba ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. a § 32 odst. 2 o. s. ř.) dovolání za přípustné (podle ustanovení § 237 o. s. ř.) i Nejvyšší soud. IV. Důvodnost dovolání 21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 22. Podle ustanovení § 28 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony (odstavec 1). Zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci (odstavec 3). Podpisy na písemné plné moci, na odvolání plné moci nebo na její výpovědi musí být úředně ověřeny, jen stanoví-li to zákon nebo rozhodl-li tak předseda senátu (odstavec 4). 23. Vzhledem k tomu, že v poměrech dané věci nejde ani o případ, kdy požadavek na úřední ověření podpisu na písemné plné moci stanoví zákon, ani o situaci, kdy o nutnosti úředního ověření podpisu rozhodl předseda senátu, zbývá posoudit, zda jde (jen) o oprávnění předsedy senátu, popřípadě zda a za jakých podmínek je předseda senátu povinen rozhodnout o tom, že podpisy na písemné plné mocimusí být úředně ověřeny. 24. Již na tomto místě přitom Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. 25. Ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. upravuje oprávnění předsedy senátu, aby rozhodnutím, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, určil, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, aniž by současně stanovilo, jakými kritérii by se měl předseda senátu při takovém rozhodování řídit. 26. Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přitom plyne, že smyslem zmíněné úpravy je zamezit možnému zneužití plné moci. 27. Jinými slovy, význam rozhodnutí předsedy senátu podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. spočívá zejména v tom předejít případným sporům (spojeným s nutností dokazování) ohledně zneužití plné moci. 28. Požadavek na úřední ověření podpisu na plné moci tak je zpravidla odůvodněn tehdy, nemá-li soud možnost se při jednání nebo jiném soudním roku sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, a jsou-li s udělením plné moci spojeny procesní úkony, které mají vliv na další průběh řízení (např. zpětvzetí žaloby, odvolání nebo dovolání, změna žaloby apod.), popřípadě je-li účastník řízení v cizině a zřejmě se osobně k procesnímu soudu nedostaví, nemůže-li se účastník řízení osobně zúčastnit jednání u soudu ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů apod. (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 177; dále jen „Komentář“). 29. Nerozhodne-li předseda senátu o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, a vznikne-li (následně) spor např. o pravost podpisu účastníka na plné moci, nelze účinky procesních úkonů, učiněných na základě plné moci zástupcem účastníka, eliminovat (jen) prostřednictvím výhrady, že konkrétní okolnosti případu vydání rozhodnutí podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. odůvodňovaly. V takovém případě je nezbytné spornou otázku (pravost plné moci) řešit dokazováním. 30. Promítnuto do poměrů dané věci, nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně o tom, že podpisy na plné moci ze dne 14. 5. 2006 musí být úředně ověřeny, odvolací soud po právu vedl dokazování ohledně (ne)pravosti plné moci. Jeho skutkový závěr o tom, že podpis žalobce na plné moci je pravý, přitom dovoláním úspěšně zpochybnit nelze (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).31. Dovolání žalobce potud není důvodné. 32. Podle ustanovení § 22 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (odstavec 1). Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (odstavec 2). 33. Podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. 34. Při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§ 23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, a v literatuře např. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 283-284). 35. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a obsahu spisu) plyne, že žalobce zmocnil M. M., aby ho zastupoval ve věci „uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky“, zejména aby „sjednal novou finanční částku na úhradu dluhu a dále aby ho zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2003 o zaplacení 64 000 000 Kč s příslušenstvím“ a „v intencích zmocnění jednal i s právním zástupcem uvedeným v posledně uvedené žalobě“ (srov. plná moc na č. l. 134). 36. Z takto vymezeného rozsahu plné moci je zjevné, že šlo na straně jedné o plnou moc k hmotně právnímu úkonu – k uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu (včetně jeho výše) (§ 31 odst. 1 obč. zák.) a na straně druhé o procesní plnou moc „ke zpětvzetí žaloby“ v dané věci (§ 28 odst. 1 o. s. ř.). 37. Přitom v obou případech platí, že jiného nemůže zastupovat (ani v občanském soudním řízení, ani při hmotně právním úkonu) ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v občanském soudním řízení, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006, a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010). 38. K vyloučení osoby zástupce ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto). Byl-li takto zjištěn střet zájmů mezi účastníkem a jeho zástupcem na základě plné moci, soud dále jedná (jen) s účastníkem (srov. Komentář, str. 203).39. Pro přijetí (následného) právního závěru ohledně (ne)existence rozporu zájmů žalobce a M. M. Nejvyšší soud považuje za podstatné skutkové okolnosti, podle nichž: [1] Nepravomocným rozsudkem ze dne 4. 4. 2006 soud prvního stupně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (z titulu pohledávky z dohody a ručení za tuto pohledávku) částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí a na náhradu nákladů řízení částku 630 125 Kč. [2] Na základě právních úkonů učiněných zástupcem žalobce (M. M.), tj. dohody o narovnání a zpětvzetí žaloby, žalovaní měli zaplatit „žalobci“ místo výše zmíněné částky (jen) částku 25 000 000 Kč, a to na účet, k němuž mají „podpisové právo“ společně M. M. a třetí žalovaný (rozuměj zástupce žalobce a osoba ručící za splnění pohledávky dle dohody). 40. Podle Nejvyššího soudu na základě shora popsaných skutečností, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 4. 4. 2006 a řízení ve věci zastavil, lze bez dalšího uzavřít, že zde rozpor zájmů žalobce a M. M. existoval. Je totiž zjevné, že zájem žalobce, aby mu žalovaní zaplatili částku 64 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, je v příkrém rozporu se zájmem M. M., který vyplynul z jím učiněných (procesních a hmotně právních) úkonů, podle nichž se žalobci nejen že nedostalo žádného plnění, ale plnění žalovaných v rozsahu částky 25 000 000 Kč se dostalo do dispozice M. M. a třetího žalovaného. 41. Na tomto závěru pak nejsou způsobilá nic změnit ani následná (v dalším průběhu řízení učiněná) „skutková zjištění“ odvolacího soudu, která vyústila v závěr o tom, že zde „není protikladnost“ zájmů žalobce a M. M., a podle nichž: a) Žalobce prohlásil, že M. M. je vlastníkem směnky a směnku mu předává k vyrovnání dlužných částek ve výši směnečné sumy 75 000 000 Kč (viz potvrzení ze dne 8. 12. 1998 a zápis ze dne 7. 12. 2001). b) Důvod pohledávky M. M. za žalobcem nebyl prokázán, podstatné je však zjištění, že mezi uvedenými osobami „jistá pohledávka existovala, směnka ji měla zajišťovat a případně z výnosu směnky měla být uhrazena“. c) M. M. je „svérázný obchodník, který provozuje nepříliš ortodoxní obchody. Jeho taktikou je přimknout se k jinému subjektu a v jeho stínu, pod jeho střechou uskutečňovat své obchodní aktivity. Při jeho obchodech mu procházejí rukama značné částky, jistě alespoň v řádu desítek milionů korun“. 42. Je tomu tak zejména proto, že listiny vystavené v prosinci 1998 a 2001 nevypovídají nic o tom, jaké byly zájmy žalobce a M. M. k datu vystavení plné moci (dne 14. 5. 2006). Rovněž konstatování odvolacího soudu o existenci (neidentifikované) pohledávky M. M. za žalobcem a „povaze obchodů“ M. M. není způsobilé zpochybnit rozpor v zájmech zmíněných osob, který jednoznačně plyne již z obsahu plné moci a dohody o narovnání (srov. argumentace shora). 43. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. 44. V novém rozhodnutí se odvolací soud rovněž vyjádří (případně promítne do výroku) k tomu, zda se jeho rozhodnutí týká i té části usnesení, kterou soud prvního stupně reagoval na zpětvzetí vzájemné žaloby.

decision_1257.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1155.2014.1 Číslo: 104/2016 Právní věta: Zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za výstavcem (vlastní) směnky ze spotřebitelské smlouvy, náleží výstavci námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu výstavce. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 29 Cdo 1155/2014 Číslo rozhodnutí: 104 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Směnky, Smlouva spotřebitelská, Zajištění závazku Předpisy: § 17 předpisu č. 191/1950Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 12 Cmo 282/2013, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 13 Cm 564/2012, s výjimkou těch částí, o nichž odvolací soud rozhodl výrokem o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu, a věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 13 Cm 564/2012-43, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. 6. 2012, č. j. 13 Cm 564/2012-7, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s 6% úrokem od 1. 5. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 250 Kč a náhradu nákladů řízení 28 600 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 7, § 17 a § 77 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – k výhradě žalovaného vztahující se k rubopisu uzavřel, že závazek žalovaného vzniklý vystavením směnky (dne 21. 3. 2007) ve prospěch remitenta (F.CZ, s. r. o. – dále též jen „remitent“) je závislý na formálně platných podpisech jiných účastníků na směnce, přičemž „pro povinnost žalovaného plnit ze směnky byneměla žádný vliv skutečnost, že podpis fyzické osoby za remitenta není podpisem statutárního zástupce remitenta“. 3. Ve vztahu k žalovaným uplatněné kauzální námitce zániku směnkou zajištěné pohledávky dále dovodil, že „žalovaný neuvedl rozhodné skutečnosti a nenavrhl k nim důkazy, ze kterých by soud mohl dospět k závěru, že žalobce nabyl směnku vědomě ke škodě žalovaného“. 4. K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 12 Cmo 282/2013-83, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do částky 75 000 Kč s 6% úrokem od 1. 5. 2009 do zaplacení, směnečné odměny 250 Kč a nákladů řízení ve výši 14 540,80 Kč, jakož i ve výroku o nákladech (námitkového) řízení potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu směnečný platební rozkaz zrušil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení 5. Odvolací soud především s poukazem na ustanovení čl. I. § 16 směnečného zákona zdůraznil, že námitka materiální vady podpisu přísluší vždy jen tomu, za koho byl podpis učiněn; žalovanému jako směnečnému dlužníkovi přísluší pouze zkoumat nepřetržitou řadu indosamentů, a nikoli námitka, že osoba jednající za indosanta nebyla k takovému jednání oprávněna, respektive námitka, že není zřejmé, zda vůbec, případně, kterým z jednatelů indosanta byl indosament podepsán a za jakých okolností. 6. Ve vztahu ke kauzálním námitkám žalovaného dále odvolací soud vyšel z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, akcentuje, že taková obrana by žalovanému náležela jen tehdy, tvrdil-li by a prokázal-li by, že nabyvatel směnky při nabytí směnky jednal k jeho škodě. Žalovaný v posuzované věci – pokračoval odvolací soud – tvrzení o vědomém nabytí směnky (ke škodě dlužníka) opíral především o námitku materiální vady podpisu indosamentu a na ni navazující námitku o nedostatku aktivní legitimace žalobce a přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodné skutečnosti stran tvrzení o vědomém nabytí směnky ke škodě dlužníka nedoplnil ani k nim neoznačil důkazy. Přitom bylo nezbytné, aby v řízení tvrdil a prokázal nejen vztah mezi směnečným závazkem ze směnky a závazkem ze smlouvy o úvěru mezi ním a remitentem, ale i to, že žalobce při nabytí směnky věděl o souvislosti tohoto závazku se směnkou a bylo mu známo i to, že tento směnkou zajištěný závazek byl splněn. 7. Proto odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti kauzálních námitek správným. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že dovolací soud by se měl odchýlit od ustálené judikatury, podle níž žalovanému nepřísluší námitka (ne)platnosti indosace směnky za situace, kdy indosament za právnickou osobu jako remitenta a indosanta podepíše fyzická osoba, která není oprávněna za právnickou osobu jednat, respektive námitka nepravosti podpisu indosanta. S poukazem na skutkové okolnosti věci vztahující se k rubopisu polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že mu nepřísluší námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky, tj. pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel s remitentem. 9. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že podpis pod rubopisem není podpisem osoby oprávněné jednat jménem remitenta, přičemž nelze identifikovat osobu, o jejíž podpis jde. Opakuje, že si lze jen těžko představit, že by žalobce „nakoupil“ (nechal na sebe indosovat) stovky typově shodných směnek od totožného remitenta, aniž by se zajímal o jejich směnečnou kauzu, jakož i na to, žežalobce je právnickou osobou sídlící v tzv. daňovém ráji ve Spojených státech amerických. Vyjadřuje přesvědčení o „úmyslném vzájemně domluveném podvodném ujednání mezi žalobcem a původním majitelem směnky při převodu práv ze směnky“ a odmítá rovněž závěry soudů nižších stupňů o tom, že by ke kauzální námitce (a její přípustnosti) nenavrhl důkazy. 10. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ani v poměrech projednávané věci nemá důvod ničeho měnit na závěru formulovaném rozsudku ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, podle něhož namítat materiální vadu podpisu na směnce (tedy i vadu spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k tomu nebyla oprávněna) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn, a že dlužníkovi ze směnky náleží ve smyslu čl. I. § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3 směnečného zákona pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod č. 140, jakož i v důvodech tohoto rozhodnutí specifikovaná usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). 13. K řešení výše uvedené právní otázky tak dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné. 14. Dovolání žalovaného je (naopak) přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda a za jakých podmínek náleží výstavci směnky vlastní kauzální námitky vůči nabyvateli směnky, dosud v daných souvislostech při výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. 17. Z hlediska možnosti výstavce směnky vlastní uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu tzv. kauzální námitky, Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že již v rozsudku ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož tvrzení, že majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí, popř. při nabytí směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s. ř.). 18. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 10 až 13) uplatnil (mimo jiné) výhradu, podle níž směnku vystavil na řadremitenta jako směnku zajišťovací ke smlouvě o úvěru, na základě které si od remitenta „půjčil“ částku 40 000 Kč, kterou včetně veškerého příslušenství remitentu splatil. Pro rozhodnutí projednávané věci tak bylo určující zodpovězení otázky, zda žalovanému kauzální námitky ve vztahu k žalobci, jenž nabyl směnku nedatovaným rubopisem (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona), vskutku náleží. 19. Argumentaci žalovaného (a jeho důkazní návrhy) v tomto směru lze shrnout následovně: [1] Za stavu, kdy žalobce u Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stovky „obdobných“ žalob, přičemž vždy mělo jít o směnky indosované na žalobce remitentem, je vyloučené, aby indosant nebyl seznámen s faktickou neexistencí směnečné kauzy v době indosace, a to tím spíše, nepodepsal-li indosament žádný z jednatelů společnosti a indosantem je obchodní společnost se sídlem ve Spojených státech amerických. [2] Dluh ze smlouvy o úvěru a další smluvní sankce byly uhrazeny v rámci exekuce „Exekutorským úřadem Chrudim, Mgr. P. J.“ pod sp. zn. 129 EX 1316/08-19 (srov. podání žalovaného ze dne 5. 2. 2013 na č. l. 33, obsahující rovněž důkazní návrh dotčeným exekučním spisem). [3] U jednání dne 20. 3. 2013 dále žalovaný navrhl důkaz spisem rozhodce Ing. V. V., sp. zn. 3 R 508/2007, když podle jím vydaného rozhodčího nálezu byla vedena zmíněná exekuce. 20. V situaci, kdy soudy nižších stupňů shledaly shora uvedenou procesní obranu, včetně navrhovaných důkazů, nepodstatnou, a aniž navrhované důkazy provedly, dospěly k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno co do přípustnosti kauzálních námitek, zůstalo jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. 21. Je tomu tak již proto, že přes tvrzení žalovaného o zajišťovací povaze směnky ve vztahu ke smlouvě o úvěru, kterou měl žalovaný uzavřít s remitentem a na základě které měl obdržet „půjčku“ ve výši 40 000 Kč, zůstalo nezodpovězeno, zda směnkou zajištěná pohledávka je (či není) pohledávkou ze spotřebitelské smlouvy; přitom již zmíněná tvrzení (a důkazní návrhy) žalovaného na takovou možnost zjevně upozorňovala. 22. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, s poukazem na v důvodech tohoto rozhodnutí konkretizovanou judikaturu k tzv. spotřebitelským smlouvám, uzavřel, že požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní kauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který ustanoví vnitrostátní procesní pravidla, se zásadně uplatní pro všechny typy možných zneužívajících kauzulí. Povahu spotřebitelské smlouvy tak může mít i mimosměnečné ujednání mezi výstavcem vlastní směnky a remitentem ohledně důvodu vystavení (zajišťovací) směnky. 23. Nejvyšší soud rovněž připomíná judikaturu Ústavního soudu, představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 a ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, podle nichž v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k poškození spotřebitele) je silnější než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v případě indosované směnky) dané právem. Přehlédnout pak nelze ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ke kterým se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, podle nichž je povinností obecných soudů udělat vše pro spravedlivé řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob s tím, že při střetu dvou základních práv musíobecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. 24. Posuzovanými (a proti sobě stojícími) právy v poměrech dané věci je na straně žalobce právo na zaplacení (indosované) směnky, a to za podmínek předvídaných čl. I. § 17 směnečného zákona, a na straně žalovaného ochrana spotřebitele spočívající v tom, aby nebylo zhoršeno jeho právní postavení (jen) v důsledku jednostranného (tj. spotřebitelem neovlivnitelného) úkonu věřitele (nedatovaného rubopisu). 25. S respektem ke shora uvedené judikatuře Ústavního soudu tak Nejvyšší soud uzavírá, že zajišťovala-li vskutku směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, nemohl být žalovaný (jako spotřebitel) zkrácen na svých právech z hlediska možné obrany proti povinnosti zaplatit zajišťovací směnku tím, že společnost směnku převedla na žalobce nedatovaným rubopisem, o němž platí, že dokud není prokázán opak, má se zato, že byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona), a zbaven tak možnosti činit vůči žalobci námitky, které se zakládají na jeho vztazích k remitentovi. Jinak řečeno, zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona). 26. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné (a tudíž i nesprávné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a směnečný platební rozkaz částečně zrušil) zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

decision_1258.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 29 Cdo 144/2015, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.144.2015.1 Číslo: 97/2016 Právní věta: Podá-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně účastník řízení, který je osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), není jeho procesní nástupce, který vstoupí do odvolacího řízení podle § 107a o. s. ř. po podání odvolání, povinen platit soudní poplatek za odvolání. Osvobození od soudních poplatků však na procesního nástupce nepřechází. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 29 Cdo 144/2015 Číslo rozhodnutí: 97 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Poplatky soudní Předpisy: § 11 odst. 2 písm. n) předpisu č. 549/1991Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k odvolání žalobce změnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 Cmo 292/20014, tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 35 Cm 138/2013, ve znění usnesení ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 35 C, 138/2013, se mění tak, že řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 35 Cm 138/2013, se nezastavuje. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 35 Cm 138/2013-35, zamítl žalobu Mgr. M. C., insolvenční správkyně dlužníka E. M. Technology a. s. (dále jen „insolvenční správkyně“), o zaplacení 1 433 389 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala insolvenční správkyně dne 26. 11. 2013 odvolání (č. l. 43 a 44 spisu). Podáním ze dne 22. 4. 2014 (č. l. 59 spisu) navrhla, aby na její místo vstoupila jako procesní nástupce společnost K., s. r. o. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 Cmo 501/2013-67, jež nabylo právní moci dne 28. 5. 2014, připustil, aby na místo původní žalobkyně (insolvenční správkyně) vstoupila do řízení K., s. r. o. (dále též jen „žalobce“). Následně odvolacísoud usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 5 Cmo 501/2013-70, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 71 669,50 Kč za podané odvolání. 3. Žalobce soudní poplatek nezaplatil. Proto K r a j s k ý s o u d v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2014, č. j. 35 Cm 138/2013-79, ve znění usnesení ze dne 10. 7. 2014, č. j. 35 Cm 138/2013-84, zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 35 Cm 138/2013-35 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 4. V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 5 Cmo 292/2014-94, k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud uzavřel, že byl-li od soudního poplatku za podané odvolání osvobozen původní žalobce (insolvenční správkyně), vzniká poplatková povinnost jeho procesnímu nástupci (společnosti K., s. r. o.), a to „v souvislosti s jeho vstupem do procesních práv a povinností“ původního žalobce. Procesní nástupce odvolatele v řízení, které není ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, a který není účastníkem osvobozeným od soudních poplatků na základě zákona nebo soudním rozhodnutím, „nese poplatkovou povinnost za odvolací řízení“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda lze po procesním nástupci insolvenčního správce, který byl ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, požadovat zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podané původním žalobcem (insolvenčním správcem), a zda lze pro nezaplacení takového soudního poplatku zastavit odvolací řízení. 8. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl. III. Přípustnost dovolání 9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení dovolatelem otevřené otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. IV. Důvodnost dovolání 10. Dovolání je i důvodné. 11. Podle § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“). 12. Podle § 2 odst. 5 věty první zákona o soudních poplatcích je poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem odvolatel a za řízení před dovolacím soudem dovolatel.13. Podle § 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona vzniká poplatková povinnost za řízení podáním odvolání. 14. Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích je poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, splatný vznikem poplatkové povinnosti. 15. A konečně, podle § 11 odst. 2 písm. n) téhož zákona se od poplatku osvobozuje insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. 16. Poplatková povinnost za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vzniká podáním odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích) a je splatná k témuž dni (§ 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích). Podá-li odvolání účastník řízení, jemuž svědčí osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, poplatková povinnost mu nevznikne. 17. Vstoupí-li do řízení po jeho zahájení procesní nástupce původního žalobce, stává se ke dni právní moci usnesení, jímž soud vyhoví návrhu na vstup do řízení podle § 107a o. s. ř., účastníkem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Musí přitom přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107a odst. 3, § 107 odst. 4 o. s. ř.), tedy – jinými slovy – vstupuje do procesních práv a povinností původního žalobce. 18. Z uvedeného plyne, že neměl-li povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání původní žalobce [neboť byl od jeho placení osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích], nemá tuto povinnost ani jeho procesní nástupce, který do řízení vstoupil podle § 107a o. s. ř. až po podání odvolání. Řečené platí bez zřetele k tomu, že na procesního nástupce nepřechází osobní osvobození původního účastníka podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích (ani osvobození přiznané původnímu účastníku řízení podle § 138 o. s. ř.; srov. shodně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 30 Cm 3/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 51). Po procesním nástupci tudíž nelze požadovat, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání podané jeho procesním předchůdcem, jenž byl od placení soudních poplatků osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a odvolací řízení nelze zastavit pro nezaplacení takového poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. 19. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/ o. s. ř.). 20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

decision_1259.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3459.2022.3 Číslo: 16/2024 Právní věta: Smlouvu o převodu nemovité věci, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka ji uzavřít, nebo k jejímuž uzavření došlo v souvislosti s takovým rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumá katastrální úřad v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva jako soukromou listinu podle § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona (ve znění pozdějších předpisů), nikoliv v omezeném rozsahu podle § 17 odst. 2 až 4 katastrálního zákona. To neplatí, jde-li o rozsudek ukládající prohlášení vůle na základě povinnosti vyplývající z restitučních předpisů. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 28.02.2023 Spisová značka: 24 Cdo 3459/2022 Číslo rozhodnutí: 16 Číslo sešitu: 2 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Katastr nemovitostí, Vklad do katastru nemovitostí Předpisy: § 161 odst. 3 o. s. ř. § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb. § 17 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 4 Co 230/2021; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště K. (dále jen „katastrální úřad“) ze dne 18. 7. 2017 rozhodnutím soudu tak, že se ve prospěch žalobkyně povoluje vklad vlastnického práva na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků č. 1 ze dne 8. 3. 2017 k nemovitým věcem – pozemku v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) V. parc. č. 1 o výměře 5 736 m2, zapsanému na LV č. 2 a pozemkům v k. ú. F. parc. č. 3 o výměře 4 251 m2, parc.č. 4 o výměře 8 901 m2, parc. č. 5 o výměře 4 588 m2, parc. č. 6 o výměře 52 m2, parc. č. 7 o výměře 293 m2, zapsaným na LV č. 2 (dále též „předmětné pozemky“). 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 19 C 53/2017-262, poté, co byl v odvolacím řízení zrušen jeho předcházející žalobu zamítající rozsudek ze dne 12. 3. 2019, č. j. 19 C 53/2017-144, opětovně žalobu zamítl (výrok I rozsudku) a žádnému z účastníků včetně vedlejšího účastníka nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnici byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, uložena povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, na jejímž základě uzavřely účastnice dne 8. 3. 2017 předmětnou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků č. 1 (dále též „smlouva o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017“). Tato smlouva byla předložena oběma účastnicemi katastrálnímu úřadu ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. Katastrální úřad návrh na vklad zamítl podle § 18 odst. 1 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) z důvodu zániku právních účinků návrhu na vklad s poukazem na rozhodnutí soudu o předběžném opatření (usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 C 66/2017-112, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2017, č. j. 10 Co 167/2017-142), kterým bylo mj. zakázáno účastnici převést na jiného pozemek parc. č. 3 v k. ú. F.; ve vztahu k dalším pozemkům parc. č. 1 v k. ú. V. a parc. č. 4, 5, 6, 7 v k. ú. F. katastrální úřad návrh zamítl pro jím dovozenou nedílnost právního jednání. 4. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu a v souladu s právním názorem odvolacího soudu (vysloveným ve zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 4 Co 171/2019-177) zkoumal vkladovou listinu – smlouvu o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017 – ze všech hledisek uvedených v § 17 odst. 1, zejména pak písm. d) a e) katastrálního zákona a dospěl k závěru, že účastnice řízení byla ke dni podání návrhu na vklad omezena právními předpisy v nakládání s předmětnými pozemky. Toto omezení dle soudu prvního stupně vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) [správně § 6 odst. 1 písm. f)] zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu (dále jen „zákon o SPÚ“), které ostatně logicky navazuje i na ustanovení v zákoně č. 219/2020 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku ČR“). 5. Soud prvního stupně zaujal právní názor, že smlouva o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017 je soukromou listinou, jejíž schopnost vkladu se odvíjí od splnění všech náležitostí požadovaných v § 17 odst. 1 písm. a) až g) katastrálního zákona podle stavu v době podání návrhu na vklad. Žalobu směřující k povolení vkladu vlastnického práva soud opětovně zamítl podle § 17 odst. 1 písm. d), písm. e) katastrálního zákona, neboť v řízení před katastrálním úřadem nebylo doloženo a v řízení před soudem nebylo ani tvrzeno a prokazováno, že účastnice měla k převodu sporných pozemků potřebný souhlas Ministerstva životního prostředí. 6. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím ze dne 23. 6. 2022, č. j. 4 Co 230/2021-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a dostatečná. Odkázal na své předchozí zrušovací usnesení, ve kterém vyslovil, že podstatnou pro vkladové řízení je vkladová listina, kterou byla v přezkoumávané věci smlouva o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017. Podle článku I., III., a IV. této smlouvy účastnice řízení bezúplatně převedla předmětné pozemky na žalobkyni (byť je v ní pod bodem II. odkaz na rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67). Jedná se tedy o soukromou listinu, kterou je třeba zkoumat z hledisek uvedených v § 17 odst. 1 písm. a) až g) katastrálního zákona. Vkladovou listinou podle odvolacího soudu naopak nebyl rozsudek Okresního soudu v Klatovech zedne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, tj. listina veřejná, kterou katastrální úřad v rámci probíhajícího vkladového řízení zkoumá jen z hledisek uvedených v § 17 odst. 2 katastrálního zákona. Protože předběžné opatření (uložené usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 C 66/2017-112, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2017, č. j. 10 Co 167/2017-142), kterým bylo účastnici zakázáno disponovat s pozemkem parc. č. 3 v k. ú. F., v mezidobí zaniklo, není již za tohoto stavu podle odvolacího soudu opodstatněné zamítnutí návrhu dle § 18 odst. 1 katastrálního zákona. 8. Odvolací soud dále konstatoval, že právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na vklad došel příslušnému katastrálnímu úřadu, proto je třeba ve vkladovém řízení (potažmo v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř.) zkoumat vkladovou listinu rovněž ve smyslu § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona, tedy zda účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitou věcí k uvedenému datu, jak stanoví § 17 odst. 5 katastrálního zákona, a nikoliv k datu pozdějšímu (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3174/2018). Z výpisu z katastru nemovitostí odvolací soud zjistil, že k datu podání návrhu na vklad, tedy k 16. 3. 2017, byl pozemek parc. č. 3, který je součástí zemědělského půdního fondu, zčásti v zóně II. a III. a pozemek parc. č. 4, který je součástí zemědělského půdního fondu, byl zčásti v zóně, I., II. a III., ostatní pozemky byly situovány v zóně III. ochrany přírody Národního parku Šumava. Povolení vkladu vlastnického práva k části pozemků parc. č. 3 a parc. č. 4 proto brání ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, neboť ke dni podání návrhu na vklad bylo zakázáno podle § 6 odst. 1 zákona o SPÚ převádět zemědělské pozemky, zařazené v Národním parku Šumava do I. a II. zóny. Ve vztahu k ostatním pozemkům odvolací soud aplikoval § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR, podle něhož bylo i k datu 16. 3. 2017 vyžadováno k převodu pozemku ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu schválení Ministerstvem životního prostředí. Protože se všechny uvedené pozemky nacházejí v chráněném území – národním parku, bylo k jejich převodu třeba obligatorního souhlasu Ministerstva životního prostředí, tento souhlas však ke vkladové listině (smlouvě o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017) doložen žalobkyní nebyl. Odvolací soud proto uzavřel, že povolení vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům brání ustanovení § 17 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona. K tvrzení žalobkyně o oddělitelnosti části právního jednání s poukazem na ustanovení § 576 o. z. odvolací soud doplnil, že z projevené vůle smluvních stran vyplývá, že všechny pozemky zahrnuté do jedné smlouvy tvoří nedílný soubor, o kterém nemohlo být ve vkladovém řízení rozhodováno samostatně. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. Namítala v první řadě (bod IV. A. dovolání), že názor odvolacího soudu, podle kterého je nutné vkladovou listinu považovat za samostatné právní jednání, které nevychází z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, je chybný a vychází z přísně formalizovaného oddělení fyzické listiny od jejího obsahu. K tomu uvedla, že vkladová listina je odrazem, respektive formou plnění povinnosti uložené výše uvedeným pravomocným rozhodnutím soudu a takto by také mělo být k jejímu obsahu a zejména právním důvodům a možnostem jejího uzavření přistupováno. Otázku hmotněprávních předpokladů pro uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků, a tedy i o přípustnosti takového převodu pozemků do majetku žalobkyně, tedy posoudil a ve vztahu mezi účastníky rozhodl Okresní soud v Klatovech v rámci uvedeného pravomocně skončeného soudního řízení. Žalobkyně zdůraznila, že účastnice byla k příslušnému jednání povinna na základě pravomocného rozhodnutí, proto pak nemůže katastrální úřad, potažmo ani soud v řízení podle části páté o. s. ř., přezkoumávat, zda byla daná povinnost uložená soudem v souladu se zákonem či nikoliv a zejména nemůže následné právní jednání – smlouvu o bezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017 – od takového rozhodnutí oddělovat.10. Žalobkyně dále zdůraznila (bod IV. B. dovolání), že odvolací soud jednak překvapivě, tzn. bez předchozího poučení o změně právního názoru, ale i jinak nesprávně vyhodnotil možnost aplikace ustanovení § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR do poměrů projednávané věci. Žalobkyně má za to, že zákon o SPÚ upravuje problematiku nakládání státu se zemědělskými pozemky komplexně a tvoří tak speciální právní úpravu daného procesu jako celek s tím, že v takovém případě není možné komplexní úpravu doplňovat ad hoc aplikací obecných ustanovení zákona o majetku ČR. Otázku možností a podmínek nakládání se zemědělskými pozemky ve zvláště chráněných územích výslovně upravuje a upravoval zákon o SPÚ a není proto na místě aplikovat ve věci úpravu obecnou, když speciální úprava v zákoně o SPÚ má v dané situaci přednost. 11. Žalobkyně dále namítla (bod IV. C. dovolání), že závěry odvolacího soudu jsou pro ni poměrně překvapivé, když s ohledem na odlišný názor odvolacího soudu na posouzení věci, postrádala v průběhu řízení poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Až na základě písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž žalobkyně dohledala a s dovoláním předkládá listinu v podobě sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29355/ENV/12, ze které vyplývá, že s převodem předmětných pozemků, které se nachází a nacházely v zastavitelném území obce M., vyslovilo Ministerstvo životního prostředí souhlas již v roce 2012, když se převodu předmětných pozemků domáhala dlouhodobě, nicméně účastnice ve věci nijak nekonala. Stejně tak považuje za překvapivý skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého se měly předmětné pozemky nacházet částečně na území I. a II. zóny ochrany přírody, neboť Okresní soud v Klatovech v rámci shora popsaného řízení dospěl k jiným závěrům. Pokud měl odvolací soud v úmyslu zkoumat, zda se předmětné pozemky nachází v uvedených zónách ochrany přírody, pak měl o takovém svém skutkovém závěru a právním hodnocení věci žalobkyni poučit a měl za daným účelem vést dokazování, což se však nestalo. 12. Žalobkyně pak (bod IV. D. dovolání) ve vztahu k oddělitelnosti právního jednání nesouhlasí se závěry odvolacího soudu rovněž v tom, že by předmětné pozemky měly být považovány za nedělitelné plnění. Zákonná povinnost podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona o SPÚ (ve znění účinném do 31. 10. 2017) se týká každého z předmětných pozemků zvlášť, přitom každá listina je jen naplněním či realizací soudem uložené povinnosti převodu vlastnictví. 13. S ohledem na řečené má žalobkyně za to, že nic nebrání tomu, aby bylo ve vztahu k předmětným pozemkům návrhu na vklad vyhověno. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 14. Účastnice řízení ve vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání postrádá zákonné náležitosti a není z něj zřejmá ani přípustnost dovolání. Mimo zásadní nedostatky dovolání namítá, že žalobkyně v podaném dovolání nepřípustně doplňuje dokazování o sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29355/ENV/12, které se však týká žádosti o převod pozemků tehdy ve správě Pozemkového fondu ČR, o jejichž převod příslušnosti hospodaření požádala Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Přikládané sdělení je zcela obecným vyjádřením, které není a ani nemůže být souhlasem dle zákona o SPÚ, jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2013. Soudní spor vedený u Okresního soudu v Klatovech pod č. j. 6 C 175/2016 byl zahájen až čtyři roky po vzniku této listiny. Mimo to v této listině není nikde označen ani jediný pozemek, jenž by byl předmětem této žaloby. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jej zamítl a účastnici přiznal náhradu nákladů řízení. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dálejen „o. s. ř.“. 16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu nákladového výroku je tedy dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné a bylo proto odmítnuto. 20. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, o věci samé, je přípustné, neboť otázka samostatnosti vkladové listiny – smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí, uzavřené na základě rozhodnutí soudu, kterým byla účastnici uložena povinnost uzavřít se žalobkyní tuto smlouvu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o SPÚ (bod IV. A. dovolání) a otázka aplikace ustanovení § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR na předmětné pozemky (bod IV. B. dovolání), jež vyplývají z obsahu dovolání, dosud nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny. 21. Prostřednictvím argumentace žalobkyně vztahující se k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu (bod IV. C. dovolání) a argumentace k oddělitelnosti právního jednání v případě zamítnutí návrhu podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona z důvodu nařízeného předběžného opatření na část pozemků (bod IV. D. dovolání) se přípustnost dovolání, jak bude podrobně rozvedeno níže, ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit. IV. Důvodnost dovolání 22. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné. 23. K bodu IV. A. dovolání Nejvyšší soud uvádí následující. 24. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, c) právní jednání je učiněno v předepsané formě, d) účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí, e) k právnímu jednání účastníka vkladového řízení byl udělen souhlas podle jiného právního předpisu, f) z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadních zápisů v katastru nevyplývá, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezeni rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního jednání, g) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru; z tohoto hlediska není na překážku povolení vkladu, pokud logickoumezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny navrhovatel doloží současně s návrhem na vklad listinami, které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní; tyto listiny však musí mít náležitosti vkladových listin. 25. Podle § 17 odst. 4 katastrálního zákona, jde-li o rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad, zda vkladová listina splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. 26. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. 27. V judikatuře dovolacího soudu se ustálil právní názor, že pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti smlouvu uzavřít pak nahrazuje smluvní prohlášení druhé strany, takže mezi subjekty vznikne realizační smlouva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1991 pod č. 53). Platí přitom, že výrok ukládající povinnost uzavřít smlouvu je výrokem o prohlášení vůle žalovaného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010, usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, reflektující mj. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 702/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005). 28. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, se uvádí: „Ustálená soudní praxe i odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1672/2013, není třeba, aby žalobce, domáhající se nahrazení vůle protistrany, smluvní projev nahrazený rozhodnutím po právní moci rozsudku podle § 161 odst. 3 ještě akceptoval; žalobce projev vůle (ofertu) učinil již v rámci žaloby, a k uzavření smlouvy tak došlo právní mocí rozsudku, další projev vůle žalobce by byl proto bez právního významu. Již za účinnosti dřívějších předpisů tak byl bez výhrad přijímán závěr, podle něhož jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005). Samozřejmě, pokud je v důsledku nahrazení prohlášení vůle uzavřena smlouva, která je titulem pro vznik, změnu nebo zánik vlastnického nebo jiného práva zápisem do katastru nemovitostí, nic nebrání jejímu předložení katastrálnímu úřadu za účelem provedení vkladu vlastnického (jiného zapisovaného) práva do katastru nemovitostí [v odborné literatuře srovnej HRNČIŘÍK, Vít. § 161 (Vykonatelnost rozsudku, fikce prohlášení vůle). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 781, marg. č. 21.]. 29. Žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle, není určovací žalobou ani žalobou právotvornou, ale žalobou na plnění, neboť žalovaný byl povinen projevit určitou vůli (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám nebo mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil. Rozsudek, který takové žalobě vyhovuje, je rozsudkem na plnění. Vykonatelnost rozsudků ukládajících projev vůle spočívá v tom, že tyto rozsudky prohlášení vůle nahrazují, tedy právní mocí rozsudku je smlouva uzavřena. Zavazuje-li se touto smlouvou žalovaný převést na žalobce vlastnické právo k nemovitosti, je nutno od sebe odlišit obligační a věcněprávní účinky, přičemž smlouva má pouze účinky obligační, věcněprávní účinky mohou nastat teprve vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva na základě uzavřené smlouvy (a nikoliv jípředcházejícího rozsudku Okresního soudu v Klatovech), byl proto v dané věci nezbytný, neboť soud nerozhodoval o tom, zda je vlastníkem žalobkyně či žalovaný, ale svým rozhodnutím pouze nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy, která představovala tzv. titul pro nabytí vlastnického práva. 30. Na výše uvedeném závěru ničeho nemění, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, se vkladem do katastru, mimo jiných práv, zapisuje vlastnické právo [§ 11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona č. 256/2013 Sb.] jak podle soukromé listiny – § 17 odst. 1 katastrálního zákona, tak i podle veřejné listiny – § 17 odst. 2 katastrálního zákona, jíž je i rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona), neboť zákon i nadále rozeznává distinkci mezi zápisy vlastnických práv, které mají konstitutivní účinky, a zápisy vlastnických práv, které mají naopak deklaratorní účinky. Je třeba též upozornit na to, že znění § 161 o. s. ř. upravující rozsudky o nahrazení projevu vůle ani v období od 1. 1. 2014 žádných změn nedoznalo. 31. Při respektu k výše nastoleným závěrům Nejvyšší soud zdůrazňuje specifikum rozhodnutí soudů o nahrazení projevu vůle, jež vycházejí z obsahu tzv. restitučních předpisů. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jejíž závěry shrnují např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, rozhodnutí soudu, jímž se Pozemkovému fondu České republiky, či České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, ukládá uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, přičemž jen s ohledem na zvláštní (restituční) charakter uplatňovaného práva jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017), a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle dle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). 32. Od rozhodnutí nahrazujícího projev vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. je tak nutné důsledně odlišit rozhodnutí soudu, kterým se ukládá povinné osobě uzavřít smlouvu ve smyslu některého z restitučních předpisů. Právě a jen v těchto restitučních případech nejde o nahrazení projevu vůle, ale o rozhodnutí, kterým vzniká vlastnictví právní mocí takového rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2014, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015). V poměrech projednávané věci však o uspokojení restitučního nároku nešlo, z čehož rezultuje, že blíže označený rozsudek Okresního soudu v Klatovech toliko nahrazoval smlouvu o převodu vlastnického práva a sám o sobě tak nebyl tzv. vkladuschopnou listinou. 33. Vzhledem k řečenému je tedy nutné za soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona považovat i smlouvu, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka tuto smlouvu uzavřít (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), leda by šlo o smlouvu uspokojující restituční nárok nabyvatele práva. Ze shora citovaných ustanovení a navazující judikatury je zřejmé, že Okresní soud v Klatovech svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, nahradil vůli účastnice uzavřít bezúplatnou smlouvu o převodu nemovitostí ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., čímž došlo k jejímu uzavření, ale nevydal rozhodnutí o tom, kdo je vlastníkem dané nemovité věci. Katastrální úřad by tedy i v případě použití citovaného rozsudku jako vkladové listiny (což judikatura, jak výše vyloženo, nezapovídá) zkoumal splnění kritérií ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona, tedy jako u soukromé listiny, nikoliv ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 katastrálního zákona, jak se podle obsahu podaného dovolání domnívá žalobkyně. Dovolací argumentaci žalobkyně, že „katastrální úřad nemůže ve smyslu § 17 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona přezkoumávat, zda byla daná povinnost v souladu se zákonem či nikoliv“ proto nelze přisvědčit. V posuzovaném případě byla navíc, jak správně konstatoval i odvolací soud, jako vkladová listina katastrálnímu úřadu předložena smlouva obezúplatném převodu ze dne 8. 3. 2017, nikoliv žalobkyní citovaný rozsudek, kterým byla nahrazena vůle účastnice tuto smlouvu uzavřít. Nejvyšší soud proto závěr odvolacího soudu o posouzení listiny jako soukromé ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona shledal správným. 34. Dále se Nejvyšší soud zabýval bodem IV. B. dovolání. 35. Podle § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR, schválení Ministerstvem životního prostředí vyžaduje převod pozemku ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu s výjimkou silničního pozemku podle odstavce 4 písm. i) a převod stavby, která se eviduje v katastru nemovitostí, pokud je zřízena na pozemku ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu, nejde-li o převod podléhající schválení podle odstavce 5. 36. Podle § 14 odst. 2 písm. a), zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kategorie zvláště chráněných území jsou národní parky. 37. Podle § 6 odst. 1 písm. f) zákona o SPÚ, ve znění účinném do 31. 10. 2017, nelze převádět zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků. 38. Podle výpisu z katastru nemovitostí byly pozemky ke dni podání návrhu na vklad (16. 3. 2017) parc. č. 1 a parc. č. 5 zapsány jako trvalý travní porost, III. zóna národního parku, ptačí oblast – tj. jako zemědělské pozemky nacházející se ve třetí zóně národního parku. Pozemky parc. č. 6 a 7 byly zapsány jako ostatní plocha, III. zóna národního parku, ptačí oblast – tj. jako nezemědělské pozemky nacházející se ve třetí zóně národního parku. Pozemek parc. č. 3 byl zapsán jako trvalý travní porost, II. zóna národního parku, ptačí oblast a pozemek parc. č. 4 jako trvalý travní porost, I. zóna národního parku, ptačí oblast – tj. tyto pozemky byly zapsány jako zemědělské pozemky nacházející se v první a druhé zóně národního parku. 39. Žalobkyně v dovolání blíže nespecifikuje, která ustanovení zákona o SPÚ měl dle jejího názoru odvolací soud aplikovat, pouze argumentuje, „že otázku možností a podmínek nakládání se zemědělskými pozemky ve zvláště chráněných územích výslovně upravuje a upravoval zákon o SPÚ a není proto na místě aplikovat ve věci úpravu obecnou, když speciální úprava v zákoně o SPÚ má v dané situaci přednost“. 40. Zákon o SPÚ je speciálním zákonem ve vztahu k zákonu o majetku ČR, tedy ustanovení zákona o majetku ČR se použijí jen subsidiárně v případech, které zákon o SPÚ neupravuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019-II). Zákon o SPÚ sice upravoval v citovaném § 6 ve znění účinném do 31. 10. 2017 zákaz převodu zemědělských pozemků v prvních a druhých zónách národních parků, ale podmínky převodu pozemků ve zvláště chráněném území, tedy i národních parcích, neupravoval. Odvolací soud proto správně vycházel a v posuzovaném případě i aplikoval u pozemků parc. č. 3 a parc. č. 4 ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona o SPÚ a u zbývajících pozemků ustanovení § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR, podle kterého je k převodu všech pozemků, které se nacházejí ve zvláště chráněném území a jejich ochranných pásmech potřeba souhlas Ministerstva životního prostředí (s výjimkou silničního pozemku). Lze tedy shrnout, že každý jeden ve smlouvě označený pozemek byl situován v takovém místě, které pro svůj zákonem předvídaný specifický charakter vedlo k obligatorní potřebě vydání souhlasu příslušného správního orgánu s převodem takového pozemku ze státu na třetí osoby. 41. Ve vztahu k argumentaci dovolatelky pod bodem IV. C. dovolání Nejvyšší soud odkazuje na § 44 odst. 3 zákona o majetku ČR, podle kterého se schválení (Ministerstvem životního prostředí) poskytuje „k již uzavřené smlouvě“ nebo jinému provedenému právnímu jednání, pokud to jeho povaha nebo zvláštní právní předpisy nevylučují.42. Podle § 44 odst. 4 zákona o majetku ČR, povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou „platnosti“ právního jednání, k němuž se poskytují. 43. Žádost směřující k příslušnému schvalovacímu místu, jež ji má povolit, musí obsahovat již uzavřenou smlouvu (dohodu, ujednání apod.) či doklad (tvrzení) o provedeném právním jednání jiného druhu. Zákon o majetku ČR zřejmě záměrně uvádí smlouvu jako konkrétní druh právního jednání, aby bylo zřejmé, že musí být v době vydání zákonem předvídaného souhlasu již uzavřena. Uzavřením smlouvy se ve vztahu k občanskému zákoníku bezesporu míní splnění všech náležitostí pro to, aby mohla být platná, nicméně je nutné neustále mít na paměti, že platnost podle zákona nastane až po udělení výjimky (srov. ZÁVODSKÝ, Ondřej, SVOBODA, Martin, Zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, Komentář. § 44, Wolters Kluwer, Praha, 2019, dostupné v právním informačním systému ASPI). 44. Nedisponovala-li žalobkyně potřebným souhlasem vydaným po uzavření smlouvy (ke kterému došlo, jak bylo vyloženo shora rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67) a před podáním návrhu na vklad, tak nebyla splněna podmínka uvedená v § 17 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona, což je samo o sobě důvodem ústícím v závěr o neopodstatněnosti podaného dovolání. 45. Za důvodnou nelze považovat ani argumentaci žalobkyně, že „až na základě písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž žalobkyně dohledala a s dovoláním předkládá listinu v podobě sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29355/ENV/12, ze které vyplývá, že s převodem předmětných pozemků, které se nachází a nacházely v zastavitelném území obce M., vyslovilo Ministerstvo životního prostředí souhlas již v roce 2012“, neboť schválení Ministerstvem životního prostředí ve smyslu ustanovení § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR se provádí připojením tzv. schvalovací doložky k již uzavřené smlouvě. Tato doložka má zpravidla podobu samostatného listu papíru s potvrzením o schválení a připojuje se ke každému vyhotovení předložené smlouvy. Je proto zřejmé, že žalobkyní v dovolacím řízení předložená listina (k níž by Nejvyšší soud nemohl jako k nepřípustné novotě tak či onak přihlédnout, srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.), která byla vydána v roce 2012, nemohla představovat podle § 44 odst. 3 zákona o majetku ČR schválení smlouvy uzavřené (na základě rozhodnutí soudu) o několik let později. 46. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že od účinnosti zákona č. 123/2017 Sb., tj. od 1. 6. 2017 (v předmětném řízení byl návrh na vklad podán 16. 3. 2017), nelze na území národních parků zcizit pozemky, které jsou ve vlastnictví státu, což v současné době fakticky rozšiřuje rozsah zemědělských pozemků vyloučených z převodu podle § 6 zákona o SPÚ. K této problematice se vyjádřil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, při přezkoumávání ústavnosti zákazu zcizovat státní pozemky v národních parcích: „právní úprava vychází z předpokladu, že sledované cíle ochrany národních parků je možné dosáhnout nejlépe a nejefektivněji, budou-li pozemky na území národních parků ve vlastnictví státu, čímž bude sjednocen jejich management. Je nesporné, že břímě ochrany veřejného zájmu na zachování a rozvíjení přírody leží primárně na státu; proto je odpovědností zákonodárce, jakou regulaci zvolí ve vztahu k vlastnímu majetku na zvláště chráněném území“. 47. K argumentaci o nepředvídatelnosti postupu odvolacího soudu doplňuje Nejvyšší soud následující: Podle § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany (účinné od 10. 5. 1991 do 1. 6. 2017), národní park byl rozdělen do tří zón; vymezení jednotlivých zón stanovilo ministerstvo po dohodě s jinými orgány státní správy a bylo zaznamenáno v mapách. 48. Podle ustanovení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonůČeské republiky. Z uvedeného ustanovení bez pochybností vyplývá, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy (zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti. 49. Odvolací soud při posouzení charakteru jednotlivých zón ochrany přírody u předmětných pozemků správně vycházel ze stavu ke dni podání návrhu na vklad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3174/2018), přičemž zohlednil jak citované nařízení vlády č. 163/1991 Sb., tak jednoznačné údaje z katastru nemovitostí, podle nichž není o částečném zařazení pozemků parc. č. 3 a 4 do zón I. a II. Národního parku Šumava pochyb. Vzhledem k tomu, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy ani notoriety, nelze přisvědčit ani argumentaci žalobkyně, že odvolací soud měl ohledně problematiky zonace vést jakékoliv další dokazování. 50. Bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení Nejvyšší soud k bodu IV. D. dovolání dodává, že s ohledem na zánik předběžných opatření vztahujících se k jednomu ze smlouvou převáděných pozemků, je na ně nutné hledět tak, jako by nikdy (od počátku, ex tunc) neexistovala. Neexistující předběžná opatření nemohou vyvolávat právní účinky, a tedy nemají účinky ani na návrh na vklad práva podle § 76f odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1708/2011 ze dne 30. 8. 2012). 51. Pokud návrh na vklad práva do katastru nemovitostí nepozbyl (v době rozhodování soudu) účinků z důvodu předběžného opatření váznoucího na dotčených nemovitostech ve smyslu § 76f odst. 2 o. s. ř., není již opodstatněné zamítnutí návrhu podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona, tak jak učinil katastrální úřad svým rozhodnutím ze dne 18. 7. 2017 (tím ovšem není řečeno, že tu není jiná právní překážka vkladu bránící). 52. Žalobkyní předkládaná otázka týkající se nedílnosti či oddělitelnosti právního jednání u zbývajících pozemků se stává bezpředmětnou za situace, kdy je zřejmé, že smluvní převod všech zemědělských pozemků, k nimž se upínal návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva, vyžadoval schválení Ministerstvem životního prostředí, jehož se žalobkyni nedostávalo. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). Jinak řečeno, nelze-li vklad provést pro absentující souhlas příslušeného správního orgánu, nelze podané žalobě vyhovět, ani kdyby Nejvyšší soud v otázce „nedílnosti pozemků“ přijal pro žalobkyni příznivější závěr. 53. Protože bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 54. Za takovou vadu považuje žalobkyně skutečnost (zbývající části bodů IV. B. a IV. C. dovolání), že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě jiného právního posouzení věci, než jaké bylo doposud předmětem úvah soudu prvního stupně. Podle žalobkyně se tak jednalo o nepřípustně překvapivé rozhodnutí. 55. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010,sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). 56. Nepředvídatelným ovšem není rozhodnutí tehdy, pokud žalobci a účastníku řízení muselo být známo, že daná právní kvalifikace je možná (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10). 57. V posuzovaném případě k vydání překvapivého rozhodnutí, jak je vymezeno v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nedošlo. Odvolací soud pouze na část předmětných pozemků při právním posouzení aplikoval jiné ustanovení zákona než soud prvního stupně, ale žalobkyni nezbavil možnosti skutkově a právně argumentovat. Soud prvního stupně aplikoval (v bodě 42 odůvodnění) v době návrhu na vklad (16. 3. 2017) neúčinné znění zákona o SPÚ (účinné až od 1. 1. 2019), konkrétně § 6 odst. 1 písm. f), podle kterého „nelze převádět zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a přírodních památkách, s výjimkou zemědělských pozemků, k jejichž zcizení vydalo souhlas Ministerstvo životního prostředí“. Odvolací soud poté, co sama žalobkyně při jednání před odvolacím soudem jednoznačně a bez pochybností sdělila (protokol na č. l. 306 spisu), že Ministerstvo životního prostředí vyjádřilo svůj nesouhlas s převodem, správně aplikoval ustanovení § 22 odst. 6 zákona o majetku ČR, podle kterého „schválení Ministerstvem životního prostředí vyžaduje převod pozemku ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu…“. Z obou citovaných ustanovení je zřejmý zákonný požadavek na souhlas Ministerstva životního prostředí, který nyní žalobkyně považuje za překvapivý. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu však nemůže spočívat pouze v tom, že odvolací soud určitou otázku právně posoudil jinak než soud prvního stupně. 58. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázek, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_126.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 21 Cdo 1054/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1054.2015.1 Číslo: 117/2016 Právní věta: Počínaje dnem 1.1.2008 se pracovní poměr vedoucích zaměstnanců uvedených v § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2008) považuje za založený jmenováním, i když pracovní poměr vznikl v době do 31.12.2007 na základě pracovní smlouvy, popřípadě i když se považuje ve smyslu § 364 odst. 3 zák. práce za založený pracovní smlouvou. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 21 Cdo 1054/2015 Číslo rozhodnutí: 117 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Jmenování, Pracovní poměr Předpisy: § 33 předpisu č. 262/2006Sb. § 364 předpisu č. 262/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 23 Co 184/2014 (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 15 C 77/2009 ( s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II v Českých Budějovicích listinami ze dne 13. 8. 2007), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 15 C 77/2009 (s výjimkou výroku o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku), a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 2. 3. 2009 (poté, co ji vzal podáním ze dne 9. 4. 2010 zčásti zpět) domáhal, aby bylo určeno, že „odvolání žalobce z pracovního místa vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice, České inspekce životního prostředí, je neplatné“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se stal „zaměstnancem státu“ na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 1. 1993 u Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem a „nadále pak u České inspekce životního prostředí na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 15.7.1991“,že listinou ze dne 31.5.1993 byl „ustaven“ do funkce vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice a že listinou, která mu byla předána dne 23. 4. 2008, byl z této funkce odvolán. Žalobce dovozuje, že byl z funkce odvolán nezákonně, když jeho pracovní místo „vzniklo pracovní smlouvou a nebyl na ně jmenován“, a že odvolání bylo provedeno v rozporu s § 33 odst. 3 zák. práce, když Organizační řád ČIŽP „nemůže rozsah jmenovaných funkcí rozšiřovat nad zákon“. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 6. 2011 č.j. 15 C 77/2009-71 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10 440 Kč k rukám advokáta JUDr. M. Z. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a ve věci samé uzavřel, že funkci vedoucího oddělení OI žalované je třeba považovat za funkci vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 zák. práce a za funkci vedoucího organizační jednotky organizační složky státu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění platném ke dni 13. 8. 2007). Podle soudu prvního stupně „novela zákona č. 262/2006 Sb. účinná od 1. 1. 2008 nahradila pojem organizační jednotka pojmem organizační útvar, kterým je každý útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem“, z čehož podle jeho názoru vyplývá, že jmenovaným zaměstnancem je u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce „každý vedoucí zaměstnanec, tedy i na posledním stupni řízení“; ustanovení § 33 odst.3 zák. práce je přitom třeba vykládat tak, že „zvláštní právní předpis může pouze rozšířit nebo upravit případy povinného jmenování stanoveného zákonem č. 262/2006 Sb.“, neboť „opačný výklad by vedl k rozdílnému postavení zaměstnanců na stejných úrovních v rámci státní, resp. veřejné správy“, a že tedy „vnitřní předpisy jmenované funkce stanovit nemohou“. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2012, č.j. 23 Co 518/2011-94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že věc projednal a rozhodl samosoudcem, ačkoliv se jedná o pracovněprávní spor, v němž podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v řízení před okresním (obvodním) soudem jedná a rozhoduje senát. 4. Žalobce poté podáním ze dne 17. 7. 2012 změnil žalobu tak, že požadoval, aby byla určena kromě neplatnosti „odvolání žalobce z pracovního místa vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice, České inspekce životního prostředí“, provedeného listinou ze dne 22. 4. 2008 také neplatnost „odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora pro ochranu lesa, přírody a krajiny – odborná sekce II oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích listinami ze dne 13. 8. 2007“. Posléze uvedený návrh zdůvodnil zejména tím, že ode dne 1.1.2007 bylo třeba jmenování žalobce do funkce zástupce hlavního inspektora pro ochranu lesa, přírody a krajiny – odborná sekce II oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích považovat ve smyslu ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce „za pracovní poměr založený pracovní smlouvou“, a že proto žalovaná nemohla žalobce z této funkce odvolat. 5. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č.j. 15 C 77/2009-213, zamítl žalobu o určení, že „odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích listinou ze dne 22. 4. 2008 je neplatné“ a že „odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II v Českých Budějovicích listinami ze dne 13. 8. 2007 je neplatné“, a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení „bude rozhodnuto samostatným usnesením“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích naléhavý právní zájem a že tuto funkci je třeba považovat – i když vnitřní předpisy zaměstnavatele nemohou stanovit jmenované funkce – „za funkci vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 zák. práce a za funkci vedoucího organizační jednotky organizační složky státu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění platném ke dni 13. 8. 2007)“. Námitku žalobce, že jmenování listinou ze dne 13. 8. 2007 je neplatné jednak „z důvodu, že odporovalo zákonu č. 262/2006 Sb. a Statutu ČIŽP, s tím, že žalovaná žalobce fakticky nejmenovala, ale považovala na základě Příkazu ředitele dané místoza jmenované“, jednak z důvodu, že „stanovená účinnost jmenování k 1. 8. 2007 vzhledem k předání listiny až dne 23. 8. 2007 provedená se zpětnou účinností je sama o sobě neplatná“, soud prvního stupně odmítl a přisvědčil názoru žalované, že „s ohledem na datum 1. 9. 2007 uvedené v prvním odstavci listiny ze dne 13. 8. 2007 podepsané v zastoupení ředitele Ing. K. a shodné datum uvedené v Příkazu ředitele č. 6/2007, na nějž tato listina odkazuje, došlo v druhém odstavci k písařské chybě, když namísto data 1. 9. 2007 je uvedeno chybné datum 1. 8. 2007, což nepůsobí neplatnost této listiny“. Protože v případě jmenování stávajícího zaměstnance do funkce dochází – jak vyplývá z ustanovení § 40 odst. 1 a 2 zák. práce, do nějž byla s účinností od 1. 1. 2008 doplněna „věta, že za změnu pracovního poměru se považuje také jmenování na vedoucí pracovní místo podle § 33 odst. 3, k němuž dojde po vzniku pracovního poměru“ – ke změně obsahu jeho dosavadního pracovního poměru, byl žalobce platně odvolán z pracovního místa vedoucího oddělení ochrany lesa. Žalobu o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II listinami ze dne 13. 8. 2007 soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá na tomto určení naléhavý právní zájem, když „otázka platnosti listin ze dne 13. 8. 2007 má povahu předběžné otázky“. 6. Obvodní soud pro Prahu 9 poté usnesením ze dne 10. 1. 2014, č.j. 15 C 77/2009-225, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 85 123,50 Kč k rukám advokáta JUDr. M. Z. a že žalobce je povinen zaplatit „státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ doplatek soudního poplatku ze žaloby ve výši 2 000 Kč. 7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č.j. 23 Co 184/2014-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že je neplatné „odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích listinou ze dne 22. 4. 2008“; ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že je neplatné „odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II v Českých Budějovicích listinami ze dne 13. 8. 2007“, jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co odmítl žalobcovu námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně v tom, že na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II v Českých Budějovicích není naléhavý právní zájem a že listinou ze dne 31. 5. 1993 došlo ke změně v obsahu pracovního poměru žalobce, když byl „ustaven“ do funkce vedoucího oddělení ochrany lesa („nemohlo jít o jmenování, jelikož žalobce v této funkci neměl ve své podřízenosti dalšího vedoucího zaměstnance“), na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že je neplatné „odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích listinou ze dne 22. 4. 2008“, neboť „listiny ze dne 13. 8. 2007 se odvolávají na Příkaz ředitele datovaný až dnem 16. 8. 2007, jednostranné jmenování dne 13. 8. 2007 (s účinností od 1. 9. 2007) bylo učiněno na základě tehdy neúčinného Příkazu, a je z tohoto důvodu neplatné, bez ohledu na to, že listiny žalobce převzal až dne 23. 8. 2007“. Odvolací soud současně uzavřel, že funkce vedoucího oddělení ochrany lesa není funkcí, která se podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním, že rozšiřování okruhu jmenovaných funkcí vnitřním předpisem (Organizačním řádem žalované) je nepřípustné a že „nelze hovořit ani o tom, že by žalobce funkci vedoucího oddělení ochrany lesa přijal a byl jmenován například mlčky tím, že by náplň práce fakticky vykonával, neboť tuto pozici zastával již od roku 1993“; protože se v době odvolání „nejednalo o funkci jmenovanou“, je odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa na Oblastním inspektorátu České Budějovice neplatné. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) podala žalovaná dovolání. Odmítá v první řadě názor odvolacího soudu, že by listina ze dne 13. 8. 2007, kterou žalobce měl být jmenován do funkce vedoucího oddělení ochrany lesa, bylaneplatná, protože odkazuje na Příkaz ředitele č. 6/2007 ze dne 16. 8. 2007, neboť, „ačkoli je dán formální nedostatek v dataci jmenovací listiny, nabyla tato listina účinků až dne 23. 8. 2007, tj. dne, kdy ji žalobce převzal, a že v tu chvíli byl již odkazovaný Příkaz ředitele č. 6/2007 účinný“. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem, že by funkce vedoucího oddělení ochrany lesa nebyla funkcí jmenovanou ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, a dovozuje, že oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích je organizační jednotkou organizační složky státu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Žalovaná současně vyjádřila názor, že pro možnost odvolání zaměstnance z funkce není relevantní, zda byl jeho pracovní poměr založen jmenováním nebo pracovní smlouvou, neboť „možnost odvolání je vázána pouze na skutečnost, že se jedná o vedoucího zaměstnance podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (nebo podle zvláštního právního předpisu)“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2008. 9. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu „jako věcně správné v plném rozsahu potvrdil“. Ztotožnil se zcela se závěry odvolacího soudu a nadále trvá na tom, že odvolání z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa je neplatné jednak z důvodu, že byl pracovní poměr žalobce založen pracovní smlouvou, jednak proto, že se nejedná o funkci vedoucího zaměstnance, když žalobci nebyl podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec, a že rozsah jmenovaných funkcí nemůže být rozšířen vnitřním předpisem – Organizačním řádem ČIŽP. Protože se jedná o neplatné právní úkony, nemohlo listinami ze dne 13. 8. 2007 dojít ke změně pracovního poměru. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 13. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce, který pracoval u žalované (jejích právních předchůdců) od 1. 1. 1991 jako „specialista“, byl dopisem ředitelky žalované Ing. M. Š. ze dne 31. 5. 1993 „ustaven“ s „platností od 1. 6. 1993“ do funkce „vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice“ (s tím, že se „ruší dosavadní funkční zařazení“ žalobce); dalším dopisem ze dne 31. 5. 1993 ředitelka žalované Ing. M. Š. sdělila žalobci, že se „mění jeho pracovní smlouva s platností od 1. 6. 1993“ tak, že jeho „náplní práce bude inspekční činnost“ a že „místem výkonupráce bude OI ČIŽP v Českých Budějovicích“. Dopisem ze dne 22. 10. 2003 ředitel žalované Ing. J. S. sdělil žalobci, že ho dnem 1. 11. 2003 jmenuje do funkce „zástupce hlavního inspektora pro ochranu lesa, přírody a krajiny – odborná sekce II oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“, která je v „přímé podřízenosti hlavního inspektora OI České Budějovice“, s tím, že jeho „pověření vedením oddělení ochrany lesa trvá“. Dopisem ze dne 13. 8. 2007, který žalobce převzal dne 23. 8. 2007, ředitel žalované Ing. H. B. sdělil žalobci, že dnem 1. 8. 2007 nabývá účinnosti nový Organizační řád ze dne 20. 7. 2007, který ruší funkci zástupce ředitele pro odbornou sekci, že ho proto odvolává z „funkce zástupce ředitele – odborná sekce II oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“; v dopise současně uvedl, že žalobce nadále „zůstává vedoucím oddělení ochrany lesa oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“ na základě „ustavení do funkce ze dne 31. 5. 1993, které se s účinností od 1. 8. 2007 považuje za jmenování na základě Příkazu ředitele vydaného v souvislosti s přijetím nového Organizačního řádu ČIŽP“. Dopisem ze dne 22. 4. 2008, který žalobce převzal dne 23. 4. 2008, ředitelka žalované Ing. E. T. sdělila žalobci, že ho „s platností od 23. 4. 2008 odvolává z pracovního místa vedoucí ochrany oddělení lesa“. Česká inspekce životního prostředí se podle svého statutu ze dne 26. 4. 1993 členila na ředitelství a oblastní inspektoráty, které se členily na sekretariát a jednotlivá oddělení. S účinností ode dne 1.10.2003 upravoval organizační strukturu České inspekce životního prostředí Organizační řád ČIŽP (dále je „OŘ“) ze dne 24. 9. 2003, podle něhož se oblastní inspektoráty člení na sekretariát, odbornou sekci I – ochrana ovzduší, vod a odpadové hospodářství a odbornou sekci II – ochrana lesa a přírody; podle čl. 21 statutu vedoucí oddělení oblastního inspektorátu jmenuje a odvolává ředitel Inspekce. S účinností ode dne 1. 8. 2007 byl OŘ nahrazen Organizačním řádem ze dne 20. 7. 2007, podle kterého se oblastní inspektorát ČIŽP člení na sekretariát ředitele, referát integrace a ředitele, kterému jsou podřízena jednotlivá oddělení včetně oddělení ochrany lesa; podle čl. 22 tohoto statutu je vedoucí oddělení jmenován a odvoláván ředitelem Inspekce. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je neplatné „odvolání žalobce z funkce vedoucího oddělení ochrany lesa Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích listinou ze dne 22. 4. 2008“, významné vyřešení právní otázky, zda žalobcem zastávané pracovní místo představovalo (v době, kdy mu byl doručen dopis ředitelky žalované Ing. E. T. ze dne 22. 4. 2008) takové pracovní místo, z něhož mohl být odvolán. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat [1] v otázce významu dopisu ředitelky žalované Ing. M. Š. ze dne 31. 5. 1993 o „ustavení“ žalobce do funkce „vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice“ s „platností od 1. 6. 1993“ pro pracovněprávní vztah účastníků podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 (dále též jen „ZP“), [2] v otázce platnosti odvolání „z pracovního místa vedoucí ochrany oddělení lesa“, provedeného dopisem ředitelky žalované Ing. E. T. ze dne 22. 4. 2008, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č.362/2007 Sb., č. 357/2007 Sb. a č. 116/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále též jen „zák. práce“). 16. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo volbou anebo jmenováním (srov. § 27 odst. 2, 3 a 4 ZP). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných podle zvláštních předpisů, případně podle stanov společenských organizací, do funkce orgánem nadřízeným zaměstnavateli, u něhož má zaměstnanec svou funkci vykonávat, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje vedoucí zaměstnavatele (srov. § 27 odst. 4 ZP). Vedoucími funkcemi, do nichž zaměstnance jmenuje vedoucí zaměstnavatele, jsou funkce vedoucích zaměstnanců v přímé působnosti vedoucího zaměstnavatele nebo v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného vedoucímu zaměstnavatele za podmínky, že tomuto vedoucímu je podřízen další vedoucí zaměstnanec, anebo na ústředních orgánech (srov. § 27 odst. 5 ZP); vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí jeho orgány uvedené v ustanovení § 9 odst. 1 ZP, jakož i jeho další zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny (srov. § 9 odst. 3 ZP). 17. Jmenováním vzniká pracovní poměr pouze u těch osob, které dosud nebyly v pracovním poměru k zaměstnavateli. V případě, že je do funkce jmenován některý z dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele, dochází jmenováním pouze ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2096/98, který byl uveřejněn pod č. 51 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999). 18. Vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce (srov. § 244 odst. 1 ZP a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1996) lze jmenováním založit pracovní poměr pouze v případech v zákoně uvedených (§ 27 odst. 4 a 5 ZP). V těchto případech, kde zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, nelze pracovní poměr založit smlouvou; naopak, jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde založení pracovního poměru tímto způsobem zákoník práce stanoví. Byla-li proto uzavřena se zaměstnancem, který je v okruhu jmenovaných zaměstnanců, smlouva označená jako „pracovní“, nemohlo by se jednat o platný právní úkon. Stejně tak se uplatňuje závěr, že je neplatný právní úkon, kterým by byl zaměstnanec jmenován do funkce, u níž to zákon nepřipouští; nicméně, kdyby projevy vůle obou stran (zaměstnance i zaměstnavatele) měly potřebné náležitosti, dalo by se v takovém případě dovodit uzavření (ústně nebo konkludentně) pracovního poměru pracovní smlouvou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2011, který byl uveřejněn pod č.73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). 19. V době, kdy byl žalobce „ustaven“ do funkce „vedoucího oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice“, byla Česká inspekce životního prostředí orgánem státní správy, který byl podřízen Ministerstvu životního prostředí, a rozpočtovou organizací (srov. § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa). Vzhledem k tomu, že při „ustavení“ do této funkce žalobci nebyl – jak bylo zjištěno ze Statutu žalované ze dne 26. 4. 1993 č.j. A1/141/93, a z přílohy k pracovní smlouvě ze dne 29. 12. 1990 (náplně pracovní činnosti u funkčního zařazení vedoucího oddělení ochrany lesa) – podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec, nemohl představovat dopis ředitelky žalované Ing. M. Š. ze dne 31. 5. 1993 listinu, kterou by žalobce byl jmenován do uvedené funkce, a v důsledku které by došlo ke změně v obsahu jako pracovního poměru, založeného (již dříve) pracovní smlouvou ze dne 29. 12. 1990. Nicméně, bylo-li vůlí projevenou žalobcem a žalovanou, aby žalobce v době od 1. 6. 1993 pracoval jako „vedoucí oddělení ochrany lesa na OI České Budějovice“ a aby jeho „náplní práce byla inspekční činnost“ na Oblastním inspektorátu České inspekce životního prostředí, je odůvodněn závěr, že obsah pracovního poměru účastníků byl v uvedeném směru (s účinností od 1. 6. 1993) změněn jejich dohodou (§ 36 odst. 1 ZP).20. Dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který – ve srovnání s dosavadní právní úpravou – výrazně omezil okruh případů, v nichž se pracovní poměr zakládal (nebo měnil) jmenováním. Nestanovil-li zvláštní předpis jinak, zakládal se (a měnil) pracovní poměr jmenováním jen u vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. a pracovní poměry založené jmenováním podle dosavadních právních předpisů se – s výjimkou vedoucích zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládal (a měnil) jmenováním podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2007 – pokládaly za pracovní poměry založené pracovní smlouvou (srov. § 364 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb.); judikatura soudů ve vztahu k těmto zaměstnancům dospěla k závěru, že mohou být v době po 1. 1. 2007 ze svého vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou vzdát, neboť jejich právní postavení je ode dne 1. 1. 2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl počínaje dnem 1. 1. 2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb. možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009, který byl uveřejněn pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012). 21. Žalovaná v dopise ze dne 13. 8. 2007 sdělila žalobci, že i po odvolání z „funkce zástupce ředitele – odborná sekce II oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“ nadále „zůstává vedoucím oddělení ochrany lesa oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“ na základě „ustavení do funkce ze dne 31. 5. 1993, které se s účinností od 1. 8. 2007 považuje za jmenování na základě Příkazu ředitele vydaného v souvislosti s přijetím nového Organizačního řádu ČIŽP“; tento příkaz ředitele vydaný dne 16. 8. 2007 (mimo jiné) stanovil, že s účinností od 1. 9. 2007 se „všechna pověření a dřívější jmenování do funkcí považují za jmenování na pracovní místo podle zákona č. 262/2006 Sb. – Zákoník práce“. Nevykonával-li žalobce v té době práci na vedoucím pracovním místě, které by se obsazovalo jmenováním podle zvláštního právního předpisu nebo podle ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., je třeba přisvědčit žalobci v tom, že obsahem dopisu ze dne 13. 8. 2007 se nemohlo změnit jeho právní postavení vedoucího zaměstnance při výkonu práce na pracovním místě „vedoucího oddělení ochrany lesa oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“. 22. Dnem 1. 1. 2008 nabyl účinnosti zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V čl. I bodu 7. tohoto zákona došlo ke změně textu ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce, spočívající v „rozšíření“ okruhu vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní místo se obsazuje jmenováním. Protože se podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. f) zák. práce zakládá pracovní poměr jmenováním také u vedoucího organizačního útvaru příspěvkové organizace a protože se za organizační útvar příspěvkové organizace pokládá každý útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem (i když vedoucímu takového organizačního útvaru není podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec), stalo se dnem 1. 1. 2008 vedoucí pracovní místo zastávané žalobcem („vedoucí oddělení ochrany lesa oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích“) pracovním místem, které se obsazuje jmenováním. Z ustanovení čl. II bodu č. 1 zákona č. 362/2007 Sb. (a v něm promítnutého principu nepravé zpětné účinnosti zákona) je třeba současně dovodit, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31. 12. 2007, a že zákoníkem práce ve znění zákona č. 362/2007 Sb. se ode dne 1. 1. 2008 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31. 12. 2007, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1. 1. 2008 (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2303/2012), a že tedy od 1. 1. 2008 se pracovní poměr vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce považuje za založený jmenováním, i když pracovní poměr vznikl v době do 31. 12. 2007 na základě pracovní smlouvy, popřípadě i když se považuje ve smyslu ustanovení § 364 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. za založený pracovní smlouvou.23. Z uvedeného vyplývá, že žalobce s účinností od 1. 1. 2008 zastával u žalované vedoucí pracovní místo, které se obsazuje jmenováním a z něhož mohl být (osobou oprávněnou podle ustanovení § 33 odst. 4 zák. práce) odvolán. Právní úkon, kterým žalovaná odvolala žalobce z tohoto vedoucího pracovního místa (dopisem ze dne 22. 4. 2008, doručeným žalobci dne 23. 4. 2008), tedy nemůže být z důvodů uvažovaných odvolacím soudem neplatný. 24. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem) a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou dovoláním nenapadeného výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. i toto rozhodnutí (s výjimkou části výroku, kterým byl zamítnut návrh na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce zástupce hlavního inspektora – odborná sekce II v Českých Budějovicích listinami ze dne 13. 8. 2007) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení; současně zrušil podle ustanovení § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. závislé usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 1. 2014, č.j. 15 C 77/2009-225, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

decision_1260.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.630.2015.1 Číslo: 118/2016 Právní věta: Výpověď z pracovního poměru podanou zaměstnavatelem podle § 52 písm. h) zák. práce je třeba ve lhůtách uvedených v § 57 zák. práce nejen učinit, ale i zaměstnanci řádně doručit. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 17.12.2015 Spisová značka: 21 Cdo 630/2015 Číslo rozhodnutí: 118 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Doručování, Výpověď z pracovního poměru Předpisy: § 52 písm. h) předpisu č. 262/2006Sb. § 57 předpisu č. 262/2006Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 16 Co 180/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. Dopisem ze dne 13. 9. 2012, který byl žalobkyni doručen prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 19. 9. 2012, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „založeného smlouvou ze dne 3. 11. 2008 podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, neboť porušila zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a zák. práce“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 9. 8. 2012 v 11:30 hod při provedené kontrole dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce nebyla zastižena „v místě pobytu uvedeném na formuláři PN, to je M.“. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 8. 11. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2008 jako zdravotní sestra, že léčebný řád či jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zák. práce neporušila, neboť v den kontroly léčebného režimu dne 9. 8. 2012 byla v dopoledních hodinách v ambulanci praktického lékaře MUDr. Z. K., který čerpal jednodenní řádnou dovolenou, že zastupující sestrapraktického lékaře jí potvrdila a dodatečně i písemně vystavila potvrzení o návštěvě ordinace, které však později praktický lékař „na přání žalované stornoval“, a že dopisem ze dne 11. 10. 2012 žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání „od uznání práce schopnou“. 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č.j. 16 C 151/2012-78, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 931 Kč k rukám advokátky Mgr. E. S. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná se o porušení léčebného režimu žalobkyní dověděla dne 10. 8. 2012, kdy žalobkyně předložila žalované oznámení o kontrole dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce ze dne 9. 8. 2012. Jelikož pro porušení jiné povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301a zák. práce zvlášť hrubým způsobem může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď pouze do 1 měsíce ode dne, kdy se o tomto důvodu k výpovědi zaměstnavatel dověděl (nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy takový důvod k výpovědi vznikl), posledním dnem lhůty pro doručení výpovědi žalobkyni bylo (podle ustanovení § 57 odst. 1 zák. práce) pondělí 10. 9. 2012; výpověď však byla žalobkyni doručena až ve středu 19. 9. 2012, tj. po uplynutí subjektivní lhůty. Soud současně doplnil, že i kdyby „vzal v úvahu § 57 odst. 2 zák. práce“, dověděla by se žalovaná o výsledku kontroly dne 16. 8. 2012 a posledním dnem lhůty pro doručení výpovědi by bylo pondělí 17. 9. 2012, a výpověď by i tak nebyla podána v prekluzivní jednoměsíční lhůtě. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č.j. 16 Co 180/2014-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 000 Kč k rukám advokátky Mgr. E. S. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná se o porušení povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301a zák. práce zvlášť hrubým způsobem „dověděla objektivně“ v okamžiku, kdy MUDr. Z. K. dne 17. 8. 2012 ve své ordinaci stornoval své předchozí potvrzení o tom, že žalobkyni dne 9. 8. 2012 v rozmezí od 12:00 do 14:00 hod vyšetřil, a že nejpozději tímto dnem bylo potvrzeno porušení povinností žalobkyně, když žalovaná získala jistotu, že žalobkyně porušila režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Žalovaná proto měla ve lhůtě jednoho měsíce žalobkyni nejen odeslat, ale i doručit „poštou“ výpověď z pracovního poměru. Jelikož lhůta jednoho měsíce skončila dne 17. 9. 2012 a žalobkyně převzala výpověď od poštovní doručovatelky teprve dne 19. 9. 2012, stalo se tak po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 57 odst. 1 zák. práce a k zániku práva prekluzí je soud povinen v řízení přihlédnout. Námitku žalované, že výpověď byla žalobkyni dána dne 13. 9. 2012, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „rozhodující“ není datum uvedené na listině, která obsahuje výpověď z pracovního poměru, ale doba, kdy písemnost obsahující tento jednostranný právní úkon byla zaměstnanci doručena. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá především, že „oba soudy“ odpověděly na otázku, zda výpověď daná zaměstnavatelem z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. h) zák. práce zaměstnanci jejím „doručením na poštu“ musí být také ve lhůtě uvedené v ustanovení § 57 odst. 1 zák. práce zaměstnanci doručena, tj. zda „dát výpověď ve lhůtě jednoho měsíce rovná se doručit druhé straně ve lhůtě jednoho měsíce“, aniž „by se opřely o konkrétní ustanovení platného právního předpisu“, a že kdyby zákonodárce „chtěl, tak by povinnost zaměstnavatele jím danou výpověď zaměstnanci také doručit ve lhůtě stanovené zákonem přímo stanovil v zákoníku práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. 6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „potvrdil závěry soudů obou stupňů v plném rozsahu“. Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná, domnívala-li se, že nastal důvod pro podání výpovědi pro porušení povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301a zák. práce, byla povinna dodržet lhůtu danou zákonem (§ 57 odst. 1 a 2 zák. práce) a výpověď zaměstnanci dát,resp. doručit do sféry jeho dispozice do jednoho měsíce, kdy se o tomto důvodu k výpovědi žalovaná dověděla. Žalovaná zvolila způsob doručování výpovědi nikoliv tak, jak požaduje zákon, tj. doručit do vlastních rukou zaměstnance, např. i v bydlišti nebo kdekoliv bude zaměstnanec zastižen, ale rozhodla se podle své vlastní úvahy přímo pro doručení prostřednictvím držitele poštovní licence, a proto nese „plné riziko spojené s tímto způsobem doručování, tj. riziko možnosti prekluze práva v případě, kdy nebude lhůta jednoho měsíce, v neprospěch zaměstnavatele, dodržena“. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2008 jako zdravotní sestra v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou, nebyla při kontrole dodržování režimu práce neschopného pojištěnce prováděné dne 9. 8. 2012 v 11.30 hodin Okresní správou sociálního zabezpečení Frýdek – Místek zastižena v místě pobytu nahlášeném ošetřujícímu lékaři, že dne 10. 8. 2012 MUDr. Z. K. na „oznámení o kontrole dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce“ dopsal, že žalobkyně „byla ošetřena v ambulanci PL dne 9. 8. 2012“, avšak dne 17. 8. 2012 na oznámení uvedl „storno“, a že žalovaná dne 13. 9. 2012 zaslala žalobkyni (jako zásilku prostřednictvím provozovatele poštovních služeb) výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce, kterou žalobkyně převzala dne 19. 9. 2012. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, kdy nastávají právní účinky výpovědi z pracovního poměru podané zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce (kdy se výpověď z pracovního poměru jako jednostranný právní úkon stává „perfektní“). Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.12. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 9. 2012 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb. a č. 167/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2012 [dále jen „zák. práce“]. 13. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru jen z důvodu výslovně uvedeného v ustanovení § 52 zák. práce (srov. § 50 odst. 2 zák. práce); jeden z těchto důvodů je dán tehdy, poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance uvedenou v ustanovení § 301a zák. práce [srov. § 52 písm. h) zák. práce]. 14. Výpověď z pracovního poměru musí být písemná (srov. § 50 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr na základě výpovědi skončí uplynutím výpovědní doby (srov. § 51 odst. 1, větu první, zák. práce). Výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí [s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63 zák. práce] uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce (srov. § 51 odst. 2 zák. práce). 15. Výpověď z pracovního poměru učiněná zaměstnavatelem je písemností, která musí být zaměstnanci doručena do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce). Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. § 334 odst. 2 zák. práce). Doručení výpovědi z pracovního poměru učiněné prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v rozporu s požadavky ustanovení § 334 odst. 2 zák. práce má podle ustálené judikatury soudů právní účinky jen tehdy, jestliže zaměstnanec nebo oprávněný příjemce písemnost skutečně převzal (srov. též právní názor uveřejněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011). 16. Z důvodu uvedeného v § 52 písm. h) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pouze do 1 měsíce ode dne, kdy se o tomto důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy takový důvod k výpovědi vznikl (srov. § 57 odst. 1 zák. práce); stane-li se v průběhu 1 měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel o tomto důvodu k výpovědi dověděl, jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď ještě do 1 měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření (srov. § 57 odst. 2 zák. práce). Uplynutím lhůty uvedené v § 57 zák. práce zaniká právo zaměstnavatele na rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podanou podle § 52 písm. h) zák. práce; bylo-li právo uplatněno až po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení (zaměstnanec) nenamítne (srov. § 330 zák. práce). 17. Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodovézprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom, že by šlo o neplatný právní úkon; ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo. 18. Teorie doručení právního úkonu jeho adresátu se nepochybně uplatní také tehdy, je-li k učinění právního úkonu předepsána lhůta. Uvádí-li se v § 57 zák. práce lhůta, do jejíhož uplynutí zaměstnavatel smí dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. h) zák. práce, je nepochybné, že výpověď z pracovního poměru musí být před uplynutím lhůty nejen učiněna, ale také zaměstnanci (řádně) doručena, jinak právo zaměstnavatele podat zaměstnanci výpověď z pracovního poměru zanikne. Závěry, k nimž dospěla judikatura soudů již za dřívější právní úpravy pracovněprávních vztahů (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1967, sp. zn. 6 Cz 173/67, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968), se tedy uplatní i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2012. 19. Dospěl-li tedy odvolací soud ke zjištění, že žalovaná se dověděla o důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. h) zák. práce dne 17. 8. 2012, a byla-li „poštovní zásilka“ obsahující výpověď z pracovního poměru ze dne 13. 9. 2012 doručena žalobkyni dne 19. 9. 2012, je zřejmé, že k výpovědi z pracovního poměru došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 57 odst. 1 zák. práce, a že proto sporná výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem. 20. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1261.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. 32 Cdo 1829/2015, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1829.2015.1 Číslo: 113/2016 Právní věta: Článek 18 odst. 4 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě se aplikuje pouze tehdy, nelze-li prokázat, ve které fázi přepravy škoda vznikla. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.12.2015 Spisová značka: 32 Cdo 1829/2015 Číslo rozhodnutí: 113 Číslo sešitu: 10 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Smlouva mezinárodní Předpisy: čl. 18 úmluvy 123/2003 Sb.m.s. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 12 Cmo 121/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 23. 10. 2012, č. j. 46 Cm 277/2009-100, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 46 Cm 277/2009-121, kterým Krajský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 40 000 EUR s příslušenstvím a 53 755,87 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení několika otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.3. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání 4. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 7. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., protože otázka aplikace Montrealské úmluvy i v případě, kdy se událost, která způsobila nebo mohla způsobit poškození či ztrátu zásilky, nestala v průběhu letecké přepravy, kterou vznáší dovolatelka, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je i důvodné, neboť odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil. IV. Důvodnost dovolání 8. Podle článku 1 odst. 1 věty první Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu 28. 5. 1999, uveřejněné ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb. m. s. (dále jen „Montrealská úmluva“), se tato úmluva vztahuje na veškerou mezinárodní přepravu osob, zavazadel a nákladu, prováděnou letadlem za úplatu. 9. Podle článku 38 odst. 1 Montrealské úmluvy v případě kombinované přepravy, která se děje částečně letecky a částečně jakýmkoliv jiným dopravním prostředkem, se ustanovení uvedená v této úmluvě s výhradou ustanovení uvedených v článku 18 odst. 4 vztahují pouze na leteckou přepravu, pokud tato přeprava vyhovuje podmínkám článku 1. 10. Podle článku 18 (upravujícího poškození nákladu) odst. 1 Montrealské úmluvy dopravce odpovídá za vzniklou škodu v případě zničení nebo ztráty nebo poškození přepravovaného nákladu pouze za podmínky, že se událost, která způsobila takové poškození, stala v průběhu letecké přepravy. 11. Podle článku 18 odst. 3 Montrealské úmluvy leteckou přepravou ve smyslu ustanovení odstavce 1 tohoto článku se rozumí doba, po kterou je náklad v péči dopravce. 12. Podle článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy doba letecké přepravy nezahrnuje přepravu pozemní, námořní nebo vnitrozemskou vodní prováděnou mimo letiště. Dojde-li však k takové přepravě v průběhu plnění smlouvy o letecké přepravě pro účely nakládání, dodání nebo překládání,bude se mít za to, že ke škodě došlo v průběhu letecké dopravy, pokud nebude prokázán opak. 13. Montrealská úmluva se vztahuje zásadně pouze na leteckou přepravu. Praxe si ovšem vyžádala, aby se Montrealská úmluva za určitých okolností vztahovala i na přepravu jinými dopravními prostředky. Smyslem článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy je rozšířit aplikovatelnost této úmluvy i na přepravu osob, zavazadel a nákladu, která úzce souvisí s leteckou přepravou, a to za kumulativního splnění tří předpokladů (srov. HOEKS, Marian. Multimodal Transport Law: The Law Applicable to the Multimodal Contract for the Carriage of Goods. Kluwer Law International, 2010. ISBN 9789041132468.). 14. Prvně musí k takové přepravě dojít v průběhu plnění smlouvy o letecké přepravě, což znamená, že přeprava, na kterou se má Montrealská úmluva podle čl. 18 odst. 4 vztahovat, souvisí s leteckou přepravou a bez ní by letecká přeprava nebyla možná, jde o tzv. doplňkovou dopravu k letecké přepravě. 15. K naplnění druhého předpokladu musí přeprava jiným dopravním prostředkem, která úzce souvisí s leteckou přepravou, zahrnovat pouze nakládání, dodání nebo překládání zboží mimo prostory letiště. Pro účely Montrealské úmluvy lze za takovou přepravu považovat přepravu nezbytně nutnou k přepravě zboží od odesílatele (dodavatele) na letiště a následně přepravu odběrateli (zákazníkovi) z letiště do místa dodání. Pokud lze danou přepravu zajistit letecky, nelze aplikovat čl. 18 odst. 4 Montrealské úmluvy, neboť by již nešlo o nezbytně nutnou (doplňkovou) dopravu k letecké přepravě. 16. Poslední předpoklad je koncipován jako negativní podmínka. V případě, kdy bude prokázáno, že škoda vznikla jinde než v průběhu letecké přepravy, třetí předpoklad nebude naplněn. Článek 18 odst. 4 Montrealské úmluvy se tedy aplikuje pouze v případě, kdy nelze prokázat, ve které fázi přepravy škoda vznikla. 17. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci řízení mezi sebou uzavřeli smlouvu o letecké přepravě zásilky MP4 přehrávačů z místa odeslání ze sídla žalobce v P. do místa určení v L. Smlouva zahrnovala přepravní podmínky žalované, které v článku 4 bod b) druhá odrážka obsahují ujednání o tom, že jde o smlouvu o letecké přepravě zboží. Následně v článku 12 přepravních podmínek je rozsah odpovědnosti pro leteckou přepravu vymezen s odkazem na Montrealskou úmluvu. 18. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou naplněny všechny tři předpoklady v něm obsažené pro použití článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy. První předpoklad aplikace článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy je naplněn, neboť silniční přeprava, která byla sjednána k dopravení zboží na letiště a z letiště, byla doplňková k letecké dopravě a byla vykonána v průběhu plnění smlouvy o letecké přepravě. 19. Druhý předpoklad je rovněž naplněn, neboť doplňková silniční přeprava zahrnovala pouze dopravu nezbytně nutnou k přepravení zboží z místa odeslání z provozovny žalobce na letiště v P. a následně z letiště v L. do místa určení v L. 20. Ovšem třetí předpoklad splněn není. Mezi stranami bylo nesporné, že zásilka sice byla převezena do místa určení v L., ale byla předána osobě odlišné od příjemce uvedeného v nákladním listu. Škoda vznikla jednoznačně v průběhu doplňkové silniční přepravy k letecké přepravě, což mezi stranami není sporné, a proto je vyloučena aplikace článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy, neboť ten se může použít pouze tehdy, pokud nelze prokázat, ve které fázi přepravy škoda vznikla. 21. Odvolacímu soudu lze vytknout, že znění článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy citoval neúplně, a tím i nesprávně. Uzavřel-li, že předmětnou smlouvu je třeba považovat za smlouvu o letecképřepravě, podléhající režimu Montrealské úmluvy s tím, že silniční přeprava z místa odeslání zásilky z provozovny žalobce na letiště a silniční přeprava z letiště do místa určení jsou její součástí, aniž by zkoumal předpoklady aplikace článku 18 odst. 4 Montrealské úmluvy, je jeho závěr o použití Montrealské úmluvy na projednávanou věc nesprávný. 22. Další otázky formulované dovolatelkou, „ačkoli je dle Montrealské úmluvy odpovědnost dopravce za ztrátu zásilky odpovědností objektivní, je jejím nezbytným předpokladem ztráta zásilky“ a „v jakých případech se dle Montrealské úmluvy považuje zásilka za ztracenou“, které nebyly v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešeny, nejsou otázkami způsobilými založit přípustnost dovolání, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky odvolací soud neřešil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 23. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

decision_1262.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3228.2014.1 Číslo: 7/2017 Právní věta: Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 16.12.2015 Spisová značka: 25 Cdo 3228/2014 Číslo rozhodnutí: 7 Číslo sešitu: 1 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Bolestné, Promlčení, Ztížení společenského uplatnění Předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák. § 444 odst. 1 obč. zák. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 44 Co 477/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. 17 C 84/2008-197, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 780 300 Kč, žalobu ohledně částky 910 500 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný lékař dne 3. 5. 2006 ošetřil žalobkyni zub, přičemž použil kořenový nástroj nesprávné délky, došlo k tzv. přeplnění zubního kanálku, plnící hmota se dostala do míst, kam nepatří – do kanálku v čelistní kosti a poškodila část trojklanného nervu. Žalobkyně byla následně ošetřena ve Fakultní nemocnici B., kde však nebyla zjednána účinná náprava. Výplňová hmota byla z mandibulárního kanálku odstraněna chirurgickým zákrokem ve Všeobecné fakultní nemocnici v P. dne 3. 8. 2006, kdy již část trojklanného nervu byla nezvratně poškozena. V důsledku toho žalobkyně trpí dlouhodobou bolestí hlavy, bolest jí způsobuje dotyk v čelistní části obličeje, vítr, klimatizace, každé slovo, které vysloví, má špatnou kvalitu spánku, vadí jí klimatizované prostory, došlo k narušení intimního života a vztahu se synem. Léky bolesti pouze tiší, nikoliv odstraňují. U žalobkyně se v důsledku bolestí vyvinula duševní porucha, byla uznána plně invalidní, je izolovaná z důvodu pocitů méněcennosti a postižení v oblasti obličeje. Soud dospěl k závěru, že žalovaný objektivně odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni podle § 421a obč. zák., neboťplnicí hmota použitá při zubním ošetření žalobkyně jí poškodila nerv, a léčebný postup žalovaného byl non lege artis, neboť žalovaný nestanovil správně délku kořenového nástroje, proto za škodu odpovídá i podle § 420 obč. zák. Bolestné bylo ohodnoceno znaleckým posudkem celkem na 130 bodů (po navýšení podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 440/2001 Sb.), ztížení společenského uplatnění žalobkyně celkem na 1315 bodů. Soud dovodil, že v dané věci se jedná o případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2370/2007 a 21 Cdo 3885/2009) jako přiměřené odškodnění žalobkyně stanovil šestinásobek základní výměry bodového ohodnocení, a to jak u bolestného s ohledem na to, že bolest trojklanného nervu je jednou k nejkrutějších bolestí, navíc v hlavové (obličejové) části těla, která je vnímána zvlášť intenzívně, tak u ztížení společenského uplatnění vzhledem k tomu, že žalobkyně, která před zákrokem žila standardním pracovním i společenským životem, nyní trpí bolestmi bez naděje na vyléčení, depresemi, izolací, rodinný život nevede, nestýká se s ostatními lidmi, mluvení ji bolí a je nucena být prakticky stále doma, neboť pobyt venku bolest zhoršuje. Protože podle závěru znalce bylo poškození zdraví žalobkyně zapříčiněno žalovaným ze 75 %, soud rozhodl o dělené odpovědnosti podle § 438 obč. zák. a žalobkyni přiznal 75 % z vyčíslené náhrady. Námitku promlčení neshledal důvodnou, dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. byla zachována, neboť lékařský zákrok byl žalobkyni proveden dne 3. 5. 2006 a žaloba byla podána 10. 4. 2008. Vzhledem k tomu, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až mnoho měsíců po lékařském zákroku, soud dovodil, že i rozšíření žaloby v podání doručeném soudu 3. 12. 2008 bylo provedeno včas. 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 44 Co 477/2012-276, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 4. 2014, č. j. 44 Co 477/2012-282, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 211 800 Kč potvrdil a co do částky 568 500 Kč změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, v zamítavém výroku jej v rozsahu napadené částky 260 100 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalovaného. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění znaleckého dokazování dovodil, že postup žalovaného při ošetření žalobkyně nebyl sice přímo non lege artis, nicméně jeho postup nebyl dostatečně obezřetný, a právě v nedostatcích jeho pracovního postupu tkví primární příčina poškození zdraví žalobkyně, nikoliv v povaze použitého nástroje či výplňové hmoty (§ 421a obč. zák.), její chemické a fyzikální účinky byly až sekundární. Žalovaný tedy porušil povinnost opatrného chování ve smyslu § 415 obč. zák. a za škodu odpovídá dle § 420 obč. zák. Neztotožnil se se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o ustálení zdravotního stavu žalobkyně „až mnoho měsíců po lékařském zákroku“, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo v řádu jednotek měsíců, ne-li týdnů, když vznikla újma postižením trojklanného nervu, i když pocit bolesti žalobkyně trval nadále. Nejpozději v květnu 2006 při hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v B. se žalobkyně dozvěděla o podstatě svého poranění a o tom, kdo za ně odpovídá, proto její nárok na další zvýšení bolestného co do částky 376 800 Kč, uplatněný v prosinci 2008, je promlčen a nepromlčeným zůstává nárok ve výši 54 000 Kč. I přes to, že bolest žalobkyně v době jednoho až dvou měsíců od poranění byla „stálá a torpidní“ (než přešla do stavu trvalého následku), odvolací soud shledal přiměřeným odškodněním nikoliv šestinásobek základního odškodnění bolesti, nýbrž troj až čtyřnásobek, tedy částku 54 000 Kč. Bolestivost coby trvalý následek je pak v rámci ztížení společenského uplatnění konzumována hodnotově vyšší položkou v diagnóze „duševní poruchy“ a kromě mimořádné bolesti nejsou žádné další relevantní důvody pro navýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb., proto co do částky 710 100 Kč odvolací soud žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to do výroku, jímž odvolací soud změnilrozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 568 500 Kč zamítá, a do výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku. Přípustnost dovolání odůvodňuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázek: zda musí odvolacím soudem nastíněný myšlenkový postup obsažený v odůvodnění písemného rozhodnutí odpovídat obecným zásadám logiky a zda je odvolací soud povinen vypořádat se se vším, co má vztah k projednávané věci, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Namítá, že podle judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 a 28 Cdo 418/2009) musí soudem nastíněný myšlenkový postup odpovídat obecným zásadám logiky. Dovozuje, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na zvýšení bolestného podle § 7 vyhlášky je nelogický za situace, že odvolací soud uznává, že značná intenzita nebo dlouhodobost trvání bolesti jsou kritériem pro vyšší odškodnění a že poslední ataka těžkých bolestí postihla žalobkyni 13. 5. 2008, avšak nárok uplatněný v prosinci 2008 považuje za promlčený, což by znamenalo, že náhrada za ataku bolestí by byla promlčena ještě dříve, než by k ní došlo. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu o tom, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než ke škodě došlo (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 20/90, 25 Cdo 862/2006, 25 Cdo 2593/2011), že podmínky pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (vědomost o škodě a o škůdci) musí být splněny kumulativně (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2891/2007) a že poškozený se o škodě dozví teprve, když ji mohl objektivně kvantifikovat, neboť teprve tehdy ji mohl poprvé důvodně uplatnit u soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001). Dále namítá, že ačkoliv se v řízení dovolávala ust. čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, odvolací soud se v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí nezabýval otázkou, zda ve smyslu uvedeného čl. 24 úmluvy přiznaná výše odškodnění je spravedlivou náhradou škody způsobenou jí zákrokem, a pominul tak její argumentaci, což neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 o. s. ř. (např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3810/2010 nebo 25 Cdo 2587/2007, nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04, I. ÚS 722/04). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za účelové, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby nároku žalobkyně na odškodnění za dlouhodobou trvající bolest s občasnými atakami bolestí vyšší intenzity. IV. Důvodnost dovolání 6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podstatou námitek dovolatelky o logické rozpornosti rozhodnutí odvolacího soudu je především nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil promlčení jejího nároku na bolestné uplatněnéhorozšířením žaloby. 8. Vzhledem k tomu, že v dané věci promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, a podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“), se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., posuzuje se promlčení v dané věci podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). 9. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. 10. U práva na náhradu škody na zdraví je stanovena dvouletá subjektivní promlčecí doba, jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. U nároku na náhradu za bolest její běh počíná okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti; okamžik, kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně provedeno, nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5789, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Nárok na náhradu za bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění sice spolu souvisí (zejména svým původem ve škodné události), avšak stojí samostatně a samostatně se promlčují. 11. Skutkové zjištění, kdy se z hlediska bolestí zdravotní stav žalobkyně ustálil, závisí na vyjádření lékaře, nikoliv na volné úvaze soudu, jedná se totiž o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí ve smyslu ust. § 127 o. s. ř. Odvolací soud s odkazem na odborné lékařské vyjádření dospěl k závěru, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil nejpozději v srpnu 2006, kdy došlo k trvalému poškození trojklanného nervu, a v této době žalobkyně již věděla o tom, kdo za škodu jí vzniklou na zdraví odpovídá. Vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu se zdravotní stav žalobkyně ustálil v srpnu roku 2006, byla žaloba na náhradu škody podaná dne 10. 4. 2008 (doplněná uvedením konkrétních požadovaných částek v podání soudu dne 5. 8. 2008) podána včas. Rozšíření žaloby na bolestné bylo 1. 12. 2008 podáno až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. 12. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil v takovém modu, pro nějž je charakteristická přetrvávající bolest s občasnými atakami intenzivnější bolesti a z toho plynoucí duševní porucha, je tento stav jako celek trvalým následkem postižení trojklanného nervu žalobkyně. Bolesti způsobené poraněním trojklanného nervu se podle § 444 obč. zák. odškodňují jednorázově, nikoliv samostatně každá jednotlivá ataka bolesti. Trvalé následky poškození zdraví se pak odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. V tomto směru a ani při právním posouzení promlčení se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a rozlišení nároku na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v odůvodnění jeho rozhodnutí není logicky rozporné, byť odůvodnění používá složité větné konstrukce a neobvyklé výrazivo a je obtížně srozumitelné. 13. K poukazu dovolatelky na ust. § 132 o. s. ř. a na judikaturu vztahující se k tomuto ustanovení s námitkou, že se soud nevypořádal s její argumentací o aplikaci ustanovení Úmluvy o lidských právech a biomedicíně o přiměřeném odškodnění, je třeba uvést, že ust. § 132 o. s. ř. se týká hodnocení provedených důkazů soudem jakožto podkladu pro skutková zjištění, a v jí citované judikatuře se rovněž hovoří o rozhodných skutečnostech, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Poukaz účastníka na právní předpis či normu není skutkovou okolností av dané věci nejde o namítaný odklon od rozhodovací soudní praxe ani o nesprávné právní posouzení. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, publikovaná pod č. 96/2001 Sb. m. s., v čl. 24 (osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem) odkazuje totiž na zákonný předpis, jímž je v tomto případě občanský zákoník a předpisy jej provádějící (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1085/2011). 14. Jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a Nejvyšší soud neshledal existenci vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1263.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4210.2013.1 Číslo: 47/2017 Právní věta: Jestliže pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.12.2015 Spisová značka: 23 Cdo 4210/2013 Číslo rozhodnutí: 47 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Pojištění Předpisy: § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. § 6 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Co 238/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. O k r e s n í s o u d v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. 105 C 128/2010-214, zamítl žalobu o zaplacení 67 462,77 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 1. 2. 2013, č. j. 105 C 128/2010-217, pak byl tento rozsudek doplněn o výrok pod bodem III., jímž bylo žalobci uloženo nahradit státu náklady řízení. 2. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 22 Co 238/2013-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 8. 2006 došlo nasilnici č. I/65 ve směru od Jablonce nad Nisou na Prahu k dopravní nehodě – střetu motocyklu zn. Kawasaki a osobního automobilu Nissan. Motocykl Kawasaki řídil H. H., který byl též jeho provozovatelem, a spolu s ním jela na motocyklu v okamžiku střetu paní F. C. Osobní automobil řídil pan A. R. K dopravní nehodě došlo tak, že pan H. jako řidič motocyklu Kawasaki pojal úmysl odbočit ze silnice I/65 vlevo, dával znamení o změně směru jízdy, snížil rychlost a zajel ke středové čáře. Řidič za ním jedoucího vozidla Nissan důvodně předpokládal, že pomalu jedoucí motocykl, který najel k levému okraji jízdního pruhu, odbočuje vlevo, a proto ho řidič vozidla Nissan objížděl zprava při dodržení bezpečného bočního odstupu. Poté, co řidič motocyklu zjistil, že na komunikaci, na kterou chtěl odbočit, je zákaz vjezdu, náhle změnil směr jízdy, čímž vjel do dráhy vozidla Nissan, a stal se tak pro jeho řidiče náhlou a neočekávanou překážkou. Došlo ke střetu vozidel, k pádu paní C. z motocyklu Kawasaki a následně též ke ztrátě stability řidiče motocyklu a jeho pádu na pravé rameno. Při uvedené dopravní nehodě utrpěla paní C. zranění, jehož léčení si vyžádalo určité náklady. Řidič motocyklu pan H. byl ve Spolkové republice Německo odsouzen Obvodním soudem Starnberg za předmětnou dopravní nehodu, při níž se měl dopustit tělesného poškození paní C. z nedbalosti, a to k peněžitému trestu 50 denních sazeb po 25 EUR; trest zákazu řízení mu uložen nebyl. Paní C. uplatnila nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení u žalobce jakožto pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla – motocyklu Kawasaki, a podle tvrzení žalobce jí byly tyto náklady ve výši žalované částky žalobcem uhrazeny. Provozovatel, resp. vlastník automobilu Nissan, měl v době dopravní nehody sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. 4. Nejprve odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o aplikaci českého práva jako práva rozhodného. Uvedl, že co se týče nároků na náhradu škody, nevztahují se na danou věc žádné přímo použitelné předpisy Evropské unie ani neexistuje příslušná dvoustranná mezinárodní úmluva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Ohledně Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody ze dne 4. 5. 1971, publikované pod č. 130/1976 Sb., konstatoval, že touto se řídí právo rozhodné pouze pro samotný nárok na náhradu škody, nikoli však již pro postih mezi odpovědnými osobami ani na postih a přechod práv týkajících se pojistitelů. Aplikoval tedy ustanovení § 15 ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Uvedl, že v daném případě je místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, nepochybně na území České republiky. Na stejném místě došlo k poškození zdraví paní C., tj. ke vzniku vlastní škody na zdraví. 5. Dále se odvolací soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace. Předně uvedl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/3357/EHS (dále též jen „Směrnice“) vyžadovala, aby členské státy ve svém právním řádu upravily možnost přímého nároku poškozeného z dopravní nehody vůči pojistiteli škůdce. Tento přímý nárok poškozeného je pak založen ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Pro rozhodnutí věci tedy považoval za podstatné, zda je možno žalobce považovat za poškozeného ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, resp. § 2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tato ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU. 6. Konstatoval, že panu H. vzniklo podle ustanovení § 439 ve spojení s § 511 odst. 3 obč. zák. právo na vypořádání vyplacené částky (uspokojení nároku paní C., resp. její zdravotní pojišťovny, na náhradu škody na zdraví) vůči ostatním škůdcům. Toto právo pak přešlo na žalobce tím, že nárok paní C. uspokojil jako pojistitel odpovědnosti za škodu. Je to tedy žalobce, kterému svědčí aktivní legitimace pro vymáhání nároku na vzájemné vypořádání škůdců. Z tohoto pohledu se žalobce svého nároku domáhal důvodně. Aktivní legitimaci žalobce tedy shledal. 7. Dále odvolací soud posuzoval to, vůči komu mohl a měl žalobce shora uvedený nárok na vypořádání podle ustanovení § 439 obč. zák. uplatit, tedy zda proti dalšímu škůdci či snad přímoproti pojistiteli „spoluškůdce“. Připomněl, že ustanovení § 9 zákona č. 168/1999 Sb. zakládá poškozenému přímý nárok na plnění. V posuzované věci ale žalobce již neuplatňuje nárok na náhradu škody, nejde ani o poškozeného a ani jeho právního nástupce. Žádné ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. neposkytuje oporu pro přímé uplatnění takového samostatného nároku na vypořádání mezi solidárně zavázanými škůdci podle ustanovení § 439 obč. zák. proti pojistiteli, a nelze tedy v posuzované věci dovodit pasivní legitimaci pojistitele škůdce. Tento výklad ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. přitom považoval za v souladu s účelem Směrnice. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nárok byl uplatněn proti pasivně nelegitimovanému subjektu. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu (do obou jeho výroků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. 9. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud otázku pasivní legitimace neposoudil z právního hlediska správně. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že je v daném případě nutno aplikovat české právo. Podle dovolatele je rozhodným právem německé právo. Má za to, že je nutno vycházet z přímo aplikovatelného evropského práva, konkrétně pak z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení Řím II). 10. Dále dovolatel nesouhlasí ani s interpretací § 15 ZMPS odvolacím soudem. 11. Dovolatel se rovněž neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze žalovanou považovat za pasivně legitimovaného, neboť za „poškozeného“ ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. lze považovat i žalobce. Pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, má podle dovolatele právo na vypořádání přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. 12. V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 13. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). 15. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. 16. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázkaposouzena jinak. 17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. IV. Důvodnost dovolání 18. Podle odvolacího soudu takový nárok není dán, nevyplývá ze zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalobce nelze považovat za poškozeného ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, resp. § 2 písm. g) citovaného zákona, přičemž tato ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU. Dovolatel naopak namítá, že tento přímý nárok je dán, žalobce naplňuje definici „poškozeného“ ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tento svůj závěr dovozuje z německého práva. 19. Dovolací soud se tak předně zabýval otázkou, zdali v projednávané věci pro posouzení možného nároku pojistitele jednoho ze solidárně zavázaných škůdců proti pojistiteli dalšího z takto solidárně zavázaných škůdců je rozhodné německé právo. 20. Namítá-li dovolatel, že je nutno v dané věci vycházet z přímo aplikovatelného evropského práva, konkrétně pak z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení Řím II), touto otázkou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel totiž zřejmě pomíjí časovou působnost tohoto nařízení s ohledem na den, kdy došlo ke skutečnosti, která způsobila škodu (17. 8. 2006). 21. Namítá-li dále dovolatel nesprávný výklad ustanovení § 15 ZMPS s tím, že má za to, že v dané věci má být aplikováno německé právo, přičemž při své argumentaci vychází z rozboru německé právní úpravy, ani těmito námitkami přípustnost dovolání založit nemůže. Pokud z výše uvedeného důvodu nelze použít přímo aplikovatelné Nařízení Řím II, je nutné v souladu s ustanovením § 2 ZMPS zkoumat, zdali na daný případ neexistuje aplikovatelná mezinárodní smlouva. V průběhu předchozího řízení vyvstala možnost aplikace Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška č. 130/1976 Sb.m.s., dále jen „Úmluva“) přijaté v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Skutečnost, že dle dostupných informací na webových stránkách Haagské konference Spolková republika Německo dosud nepřistoupila k Úmluvě, sama o sobě nevylučuje její aplikaci, protože Úmluva by se měla použít na všechny přeshraniční vztahy z dopravních nehod v mezích svého aplikačního rozsahu, přestože se tyto vztahy týkají v jednom či více prvcích nesmluvních států. Úmluva nicméně se nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím nebo veřejným automobilovým fondům nebo proti nim a na jakékoliv vyloučení odpovědnosti stanovené právem, jímž se tyto instituce spravují (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006). Obdobné lze odvodit z vysvětlující zprávy k Úmluvě (Convention on the Law Applicable to Traffic Accidents – Explanatory Report by Mr Eric W. Essén, dostupná na webových stránkách Haagské konference mezinárodního soukromého práva), která jako příklad situace vyloučené z působnosti Úmluvy uvádí s odkazem na čl. 2 odst. 5 subrogaci práv z poškozeného na pojistitele, který jej odškodnil, vůči škůdci. Úmluva proto není na určení rozhodného práva v dané věci použitelná. 22. Pokud pro určení rozhodného práva nelze použít aplikovatelné unijní nebo mezinárodněprávní předpisy, které by na daný vztah dopadaly, je nutné postupovat podle vnitrostátních právních předpisů, konkrétně dle ZMPS. Nejvyšší soud již judikoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2881/2004, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006, a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010), že tzv. postihové právo nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu škody, protože však ZMPS neobsahuje kolizní normy týkající se předmětného regresního vztahu, je nutné per analogiam aplikovat § 15 ZMPS pro určení právního řádu, kterým se řídí nároky na náhradu škody ex delicto, stanovuje dva základní hraniční určovatele – místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Správnému koliznímu uspořádání vztahu přitom v případech obdobných jako v předmětné věci odpovídá použití hraničního určovatele místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody (srov. výše citovanou judikaturu). 23. Výklad ustanovení § 15 ZMPS, jak jej učinil odvolací soud, je proto zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a pro posouzení otázky nároku žalobce jsou rozhodné české právní předpisy. 24. Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona se pojištěným rozumí ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24. 25. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., pak nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. 26. Pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb. je ze zákona povinným pojištěním odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel. Obecnou zásadou a smyslem tohoto typu pojištění je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za ni poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu jeho povinnosti hradit škodu. Zatímco předchozí právní předpis, vyhláška č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, účinná do 31. 12. 1999, vycházela z tradičních vztahů při pojištění odpovědnosti za škodu a zakládala poškozenému přímý nárok proti pojistiteli jen za výjimečných okolností, zákon č. 168/1999 Sb. oproti tomu možnosti uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli rozšířil, resp. stanovil je jako vedoucí princip. Tento přímý nárok má charakter originárního práva poškozeného na pojistné plnění založené zvláštním právním předpisem, jak předvídá ustanovení § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, které ke vzniku přímého nároku vyžaduje právě výslovnou úpravu zvláštním předpisem či pojistnou smlouvou (srov. v literatuře shodně JANDOVÁ, L., VOJTEK, P. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 204). 27. Podle § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě přitom, vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele, a to až do výše částek, které pojistitel ze soukromého pojištění oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, vyplatil.28. Z ustanovení § 2 písm. f), § 6 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě tak vyplývá, že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. 29. Provozovatelé přitom poškozenému odpovídají společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. s tím, že nahradí-li jeden z nich škodu v plném rozsahu, může od ostatních spoluškůdců požadovat náhradu ve výši odpovídající jejich účasti na vzniku škody ve smyslu vypořádání podle § 439 obč. zák. Není přitom pochyb, že i v takovém případě má poškozený přímý nárok na pojistné plnění, a to v plném rozsahu vůči pojistiteli kteréhokoliv ze škůdců, a přestože nejde o plnění z titulu náhrady škody, je kterýkoliv pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění odpovídající plnému rozsahu způsobené škody bez ohledu na to, jaká je míra účasti osoby u něj pojištěné. Tomu pak bezpochyby musí odpovídat právo takového pojistitele na vypořádání s ostatními spoluškůdci, resp. s pojistiteli jejich odpovědnosti. Splní-li tedy některý z více škůdců celý dluh (nebo alespoň více, nežli by na něj případně připadalo podle podílů), má právo následného postihu vůči ostatním (subrogační regres). 30. Vyloučil-li proto odvolací soud takový přímý způsob vypořádání poukazem na definici v § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., přecenil definiční dosah tohoto ustanovení. Jestliže se podle něj za pojištěného považuje ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, pak smyslem této definice je především založit tzv. osobní rozsah pojištění, kdy se pojištění odvíjí od označení vozidla v pojistné smlouvě a pokrývá odpovědnost každé osoby za škodu jeho provozem způsobenou, a to nejen jde-li o provozovatele vozidla, nýbrž i osobu odlišnou, která vozidlo provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Zužující výklad vylučující nárok pojistitele, který jako první či jako jediný v plném rozsahu poskytl pojistné plnění, požadovat vypořádání od ostatních zainteresovaných pojistitelů neodpovídá smyslu úpravy tohoto typu pojištění a vedl by ke komplikaci následných vztahů. V takovém případě by totiž plnivší pojistitel musel uplatnit právo na vypořádání proti samotnému spoluškůdci (provozovateli či řidiči), který by mu byl povinen plnit, ač jinak má právo, aby plnění za něj poskytl jeho pojistitel. Restriktivní výklad pojmu poškozený i striktní podřazení charakteru nároku plnícího pojistitele pouze pod pojem vzájemného vypořádacího nároku podle § 439 obč. zák. by musel nutně vést k závěru, že sám pojištěný, pokud se s pojistitelem spoluškůdce podle míry své účasti vypořádal, neplnil na náhradu škody poškozenému a není oprávněn požadovat, aby takový nárok za něj pojistitel jeho odpovědnosti uhradil. Tento důsledek by se vymykal smyslu právní úpravy pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel, požadavkům na ochranu poškozeného (pojistitelé by nutně museli začít omezovat svá plnění pouze na rozsah odpovídající míře účasti jimi pojištěné osoby) i na pojistnou ochranu odpovědné osoby, jejíž odpovědnost by v těchto specifických případech nebyla pojištěna, ačkoliv zákon stanoví opak. 31. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není možno dovodit pasivní legitimaci pojistitele spoluškůdce (žalované), není jeho právní posouzení správné. 32. Nemožnost žalobce uplatňovat žalobní nárok proti žalovanému jako pojistiteli dalšího solidárně zavázaného spoluškůdce odvolací soud odvozoval i z horizontálního účinku tzv. čtvrté směrnice o pojištění motorových vozidel Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES. 33. Podle čl. 1 odst. 1 směrnice je účelem této směrnice vytvořit zvláštní opatření použitelná pro poškozené, již mají nárok na náhradu za škody nebo zranění v důsledku nehody v jiném členském státě než ve členském státě bydliště nebo sídla poškozeného, jež byly způsobeny provozem vozidel pojištěných a majících obvyklé stanoviště v členském státě. Aniž jsou dotčeny právní předpisy třetíchzemí o občanskoprávní odpovědnosti a mezinárodního práva soukromého, se tato směrnice vztahuje rovněž na poškozené s bydlištěm nebo sídlem v členském státě a mající nárok na odškodnění za každou škodu na věci nebo na zdraví v souvislosti s nehodou ve třetích zemích, jejichž národní kanceláře pojistitelů, jak jsou vymezeny v čl. 1 odst. 3 směrnice 72/166/EHS, se připojily k systému zelených karet, jsou-li tyto dopravní nehody způsobeny provozem vozidel, která jsou pojištěna a mají obvyklé stanoviště v členském státě. 34. Dle čl. 3 směrnice každý členský stát zajistí, aby poškození zmínění v článku 1 v důsledku nehody vozidel ve smyslu tohoto ustanovení měli přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osobu, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti. Podle čl. 2 písm. d) směrnice se pro účely této směrnice „poškozeným“ rozumí poškozený, jak je vymezen v čl. 1 odst. 2 směrnice 72/166/EHS. V souladu s čl. 1 odst. 2 směrnice 72/166/EHS pak pro účely této směrnice se rozumí „poškozeným“ jakákoliv osoba, která má právo na náhradu jakékoliv věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly. 35. Podle ustálené judikatury Soudního dvora se vyžaduje, aby v případě pochybností byl text příslušných ustanovení vykládán ve světle verzí v jiných úředních jazycích (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 7. 1979 ve věci C-9/79 Koschniske, rozsudek ze dne 2. 4. 1998 ve věci C-296/95 EMU Tabac nebo rozsudek ze dne 9. 3. 2006 ve věci C-174/05 Z. H.). Francouzská verze čl. 1 odst. 2 směrnice č. 72/166/EHS používá výraz „personne lésée“, anglická „injured party“, německá „Geschädigter“ a slovenská „poškodený“. Srovnání jednotlivých jazykových verzí spíše naznačuje, že daný výraz se nemusí nutně vztahovat pouze na osobu, které vznikla bezprostředně újma, ale i na osobu, které vznikla újma nepřímo. Tento závěr je nicméně relativní, protože pokud provedeme jazykový výklad i u dalších směrnic o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, zjistíme, že např. třetí směrnice Rady č. 90/232 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel tam, kde česká verze hovoří o poškozeném, používala v anglické verzi výraz „victim“ a ve francouzské „victime“, odkazující spíše na osobu, jíž bezprostředně vznikla újma. 36. Judikatura Soudního dvora dále konstantně zdůrazňuje, že pokud existuje rozdíl v jednotlivých jazykových verzích, je nutné interpretovat unijní právo s ohledem na celkovou systematiku a účel právní úpravy (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 10. 1977 ve věci C-30/77 Boucherau nebo rozsudek ze dne 24. 10. 1996 ve věci C-72/95 Kraaijeveld a další). Směrnice č. 2000/26 ve své preambuli uvádí, že (dosavadní) systém kanceláří zelených karet neřeší všechny obtíže poškozeného, který musí uplatňovat nárok v jiné zemi vůči osobě s bydlištěm nebo sídlem v ní a vůči pojišťovně s povolením tam vydaným (jiný právní systém, cizí jazyk, neznámé postupy vyřizování a často přehnaně opožděné vyřízení). Cílem této úpravy je proto (krom jiného) zlepšení právního postavení poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel, které se staly mimo členský stát bydliště nebo sídla těchto osob; z tohoto důvodu by měla osoba, která utrpěla škodu na zdraví nebo věci, mít možnost uplatnit svůj nárok přímo vůči pojišťovně nebo proti škodnímu zástupci v členském státě svého sídla nebo bydliště (body 11-14 preambule směrnice č. 2000/26). Ochranu poškozených jakožto základní cíl směrnic upravujících sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel akcentuje Soudní dvůr i ve své judikatuře (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1996 ve věci C-129/94 R. B., rozsudek ze dne 30. 6. 2005 ve věci C-537/03 Candolin nebo usnesení ze dne 1. 12. 2005 ve věci C-447/04 Autohaus Ostermann GmbH). 37. Tato úprava má tak v prvé řadě chránit poškozené, kteří musí při přeshraničním vymáhání škody čelit obtížím typu cizí právní systém, cizí jazyk apod. (viz již odkazovaný bod 6 preambule směrnice č. 2000/26). 38. Předmětná směrnice tedy především řeší právní postavení poškozené a její přímý nárok protipojistiteli škůdce. Pro posouzení nároku pojistitele jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozené pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, proti pojistiteli další odpovědné osoby, není přitom posouzení, zdali pojistitel má postavení tzv. „poškozené“ určující. Podstatná je oproti tomu skutečnost, že výplatou takového plnění přešlo na pojistitele podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě právo poškozené na vypořádání. Opřel-li proto odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku rovněž o výklad předmětné směrnice, je jeho právní posouzení v této části nesprávné. 39. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

decision_1264.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2015, sp. zn. 23 Cdo 4219/2013, ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4219.2013.1 Číslo: 49/2017 Právní věta: V řízení o žalobě na ochranu průmyslového vzoru soud neposuzuje zápisnou způsobilost (zejména novost a individuální povahu) průmyslového vzoru, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace; ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)tím není dotčeno. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 15.12.2015 Spisová značka: 23 Cdo 4219/2013 Číslo rozhodnutí: 49 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Průmyslový vzor Předpisy: § 19 odst. 1 předpisu č. 207/2000Sb. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 3 cmo 432/2012. I. Dosavadní průběh řízení 1. K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 37 Cm 138/2007-829, uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 litrů) a „batoh seskokový 80 l“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen „ÚPV“) na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem II), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu své výrobky „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 litrů) a „batoh seskokový 80 l“, na který je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 zedne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zničit své výrobky typu „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 l) a „batoh seskokový 80 l“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem IV), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně sedmidenním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta DNES omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem V), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VI), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VII), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu svůj výrobek „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VIII), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zničit svůj výrobek „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem IX), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně sedmidenním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta DNES omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem X), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky“ a „taktická vesta UNI 2007“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XI), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XII), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu svůj výrobek „taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky“ a „taktická vesta UNI 2007“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XIII), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně sedmidenním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta DNES omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem XV), uložil žalované zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 5 124 374,20 Kč (výrok pod bodem XVI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body XVII a XVIII). 2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je oprávněným vlastníkem průmyslových vzorů č. zápisů 31948 (tlumok, zapsán 26. 1. 2004), 31608 (tlumok „malý“, zapsán 17. 7. 2003) a 32121 (vesta s odnímatelnými kapsami, zapsán 15. 4. 2004) a že žalovaná nabízí výrobky označené žalobcem v žalobě – batoh 65 l, batoh seskokový 80 l, vesta pro speciální a průzkumné jednotky (taktická vesta UNI 2007). Ze znaleckých posudků zjistil, že výrobky žalované svým vzhledem spadají do rozsahu chráněných průmyslových vzorů žalobce. Obvyklá hodnota licenčního poplatku za užití průmyslových vzorů žalobce činí 7,5 % ročně z dosažených tržeb. Dále zjistil, že žalovaná má ode dne 28. 5. 2005 pod č. 342247 zapsán průmyslový vzor s názvem „vesta univerzální“. Tržby za prodej „vesty taktické UNI 2007“ činily (v roce 2008) 34 162 495 Kč. 3. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil. Nesouhlasil s argumentací žalované, že její výrobky spadají pod jiný, jí později přihlášený vzor, neboť to nemá význam prozodpovězení otázky, zda její výrobky porušují práva ze zapsaných průmyslových vzorů žalobce. Žalovaná není v okruhu osob, které prokázaly, že započaly s užíváním průmyslového vzoru nezávisle na zapsaných vzorech (§ 25 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „PrůmVz“). Ze znaleckých posudků vyplynulo, že žalovaná zasáhla do práv žalobce k zapsaným průmyslovým vzorům. Žalobce tak má právo na přiměřené zadostiučinění (§ 5 odst. 2 zák. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví – dále jen „zákon o vymáhání práv z PV“) a právo požadovat zdržení se porušování a odstranění následků (§ 4 zákona o vymáhání práv z PV). V částech, v nichž žalobce požadoval zničení výrobků žalované, žalobu zamítl s ohledem na obtížnou vykonatelnost takového rozhodnutí a na vlastnická práva třetích osob, která nabyla výrobky v dobré víře (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona o vymáhání práv z PV). Rovněž žalobci nepřiznal právo zveřejnit omluvu v deníku MF DNES, neboť v tomto deníku žalovaná neuváděla žádné informace týkající se originality jejích výrobků a tento deník není ani odborným periodikem. 4. K odvolání žalované V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2013, č. j. 3 Cmo 432/2012-914, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem XVI, potvrdil tento rozsudek ve výrocích pod body I, III, VI, VIII, XI a XIII ve znění, že žalovaná je povinna zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu, užívání či k uvedeným účelům skladování – po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 31948 z 26. 1. 2004 (přihláška č. 2003-34592 z 25. 4. 2003), výrobků: batoh 65 l, odpovídající vzhledem položce č. 836 katalogu žalované z roku 2007, a batoh seskokový 80 l, odpovídající vzhledem položce č. 881 katalogu žalované pro rok 2008, – po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 31608 ze dne 17. 7. 2003 (přihláška č. 2002-34292 z 12. 11. 2002), výrobku: batoh 30 l, odpovídající vzhledem položce č. 835 katalogu žalované pro rok 2007 a 2008, – po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 32121 z 15. 4. 2004 (přihláška č. 3003-34589 z 25. 4. 2003), výrobků: taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky a taktická vesta UNI 2007, odpovídající vzhledem položce 924 katalogu žalované pro rok 2007 a č. 930 katalogu žalované pro rok 2008, a tyto výrobky stáhnout z trhu, pokud jsou v jejím vlastnictví; co do povinnosti stáhnout výrobky z trhu, pokud v jejím vlastnictví nejsou, se výroky pod body III, VIII a XIII mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Ve výrocích pod body II, VII a XII se rozsudek mění tak, že žaloba o uložení tam uvedených povinností se zamítá. Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, která byla provedena v dostatečném rozsahu. Odvolací soud podobně jako soud prvního stupně akcentoval zjištění učiněná ve znaleckém posudku vyžádaném soudem. 6. Odvolací soud odmítl námitku žalované směřující proti zápisné způsobilosti průmyslových vzorů žalobce. Poukázal na to, že tuto otázku řešil již Úřad průmyslového vlastnictví v souvislosti se zápisy vzorů i v souvislosti s návrhy žalované na jejich výmaz. Proto z těchto rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví lze vycházet podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by průmyslové vzory žalobce v jejich znacích novosti a individuální povaze zpochybnily, a že průmyslové vzory žalobce byly zapsány do rejstříku průmyslových vzorů, přes návrhy žalované podle pravomocných rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví vymazány nebyly, odvolací soud uzavřel, že jim nelze upírat uvedené znaky novosti a individuální povahy a vlastníkovi průmyslových vzorů právo na jejich ochranu.7. Odvolací soud připomněl, že dle § 10 odst. 1 PrůmVz spadá do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. 8. S odkazem na závěry znaleckého posudku vyžádaného soudem odvolací soud učinil právní závěr, že výrobky žalované nevyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem oproti průmyslovým vzorům žalobce. Odvolací soud proto souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná v tvrzeném rozsahu porušuje průmyslové vzory žalobce a vyhovění žalovaným nárokům (zdržovacímu, odstraňovacímu a satisfakčnímu) tak bylo správné. 9. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4901/2009, formuloval odvolací soud přesněji některé výroky rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně zdržovacích nároků, které byly v petitu žaloby formulovány zcela obecně (výroky pod body II, VII a XII), však rozsudek změnil a žalobu zamítl, neboť v petitu bylo pouze obecně převzato znění právní normy, což je v tomto případě neúčelné a nadbytečné. 10. Co se týče satisfakčního nároku, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobci vznikla nehmotná újma přinejmenším rozmělněním jeho průmyslových vzorů a snížením dobrého jména žalobce. Bylo tak na místě ji nahradit dle § 5 odst. 1 a 4 zákona o vymáhání práv z PV, přičemž není na závadu, že prokazování výše újmy vedl žalobce pouze ohledně újmy způsobené jedním výrobkem žalované. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem XVI a ve výrocích pod body I, III, VI, VIII, XI a XIII ve znění rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná dovolání. 12. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na čtyřech právních otázkách, jež blíže specifikuje. 13. Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn 25 Cdo 583/2001. Soud při hodnocení znaleckých posudků nepřihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo potřeba vypořádat, a nesprávně zhodnotil znalecký posudek jako správný. Odvolací soud se dle dovolatelky nezabýval jejími námitkami vůči znaleckému posudku a v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu postupoval nesprávně. 14. Napadené rozhodnutí má záviset i na vyřešení otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010. Odvolací soud nesprávně právně posoudil střet práva ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání vlastníka průmyslových práv a ochrany průmyslových práv, když nevzal v úvahou tvrzenou šikanózní povahu žaloby. Toto šikanózní jednání vůči žalované je jednáním nekalosoutěžním, když žalobce v rozporu s dobrými mravy soutěže používá nesoutěžní prostředky – odvolává se na průmyslové vzory, které si neoprávněně registroval, když navíc podoba výrobků žalované je odlišná od těchto neoprávněně registrovaných průmyslových vzorů a je shodná s žalovanou později registrovanými průmyslovými vzory. S odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelka dovozuje, že šikanózní uplatňování průmyslových práv nepožívá právní ochrany, neboť jde o jednání v rozporu s dobrými mravy.15. Dovolatelka rovněž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva dovolacím soudem doposud nevyřešené, a to zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace. Dle názoru dovolatelky takovou povinnost soud má. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, ve kterém dovolací soud takovou povinnost dovodil v případě, že se jedná o užitné vzory. 16. Dovolatelka dále spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem nevyřešené, a to zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Podle názoru dovolatelky, jestliže Úřad průmyslového vlastnictví neshledal překážku novosti při zápisu průmyslových vzorů žalované z důvodu, že jsou zde starší práva žalobce s ohledem na jeho průmyslové vzory, na jejichž registraci žalobce zakládá svá práva uplatňovaná v této žalobě, je zřejmé, že průmyslové vzory žalované uznal za nové a že zde není ani důvod pro jejich výmaz. Odvolací soud vůbec nezmínil znalecký posudek Ing. Ř. Používá-li tedy žalovaná výrobky odpovídající jejímu později zapsanému průmyslovému vzoru, nemůže tím dojít k zásahu do průmyslového vzoru žalobce. 17. Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s argumentem dovolatelky o nedostatečném posouzení znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce, přičemž poukázal na to, že odvolací soud hodnocení znaleckých posudků věnoval celou stranu 10 a ohledně výše licenčního poplatku stranu 13 rozhodnutí. 18. Rovněž tvrzení o šikanózní povaze žaloby považuje za nedůvodné, neboť žalovaná nepředložila určitá tvrzení ani důkazy, jež by prokazovaly nekalosoutěžní chování žalobce. Navíc otázka nekalé soutěže ani nebyla předmětem řízení. 19. Ohledně hodnocení zápisné způsobilosti poukazuje žalobce na to, že oproti registraci u užitných vzorů, na které reaguje dovolatelkou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, při zápisu průmyslových vzorů provádí Úřad průmyslového vlastnictví posouzení novosti a individuální povahy přihlašovaného vzoru. Nadto v posuzovaném případě Úřad průmyslového vlastnictví již rozhodl i o zamítnutí návrhu na výmaz průmyslových vzorů žalobce podaném žalovanou. Odvolací soud se navíc zápisnou způsobilostí zabýval na listu č. 8. 20. K otázce, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru, žalobce uvádí, že skutečnost, že žalovaná si nechala účelově registrovat průmyslové vzory 24247 a 34810, nemá na předmět žalobních návrhů žádný vliv, když v řízení navíc nebylo prokázáno, zda její výrobky spadají do rozsahu těchto vzorů. Posudek Ing. Ř. byl žalovanou předložen až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Navíc tento posudek dochází ke stejným závěrům jako znalecké posudky, které byly soudem určeným znalcem označeny za nesprávné. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).22. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. 23. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dovolací soud doposud neřešil. 24. Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace, a zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Tyto otázky dovolací soud skutečně doposud neřešil. IV. Důvodnost dovolání 25. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 26. Co se týče řešení právní otázky, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace, není odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, zcela případný, neboť Úřad průmyslového vlastnictví při zápisu užitných vzorů neprovádí průzkum přihlášky jako u průmyslových vzorů dle § 37 PrůmVz. 27. Podle § 19 odst. 1 PrůmVz zápis průmyslového vzoru poskytuje jeho vlastníku výlučné právo užívat průmyslový vzor, bránit třetím osobám užívat jej bez jeho souhlasu, poskytnout souhlas s užíváním průmyslového vzoru jiným osobám nebo na ně právo na průmyslový vzor převést. Užíváním průmyslového vzoru se rozumí zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, ve kterém je tento průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, nebo skladování takového výrobku k uvedeným účelům. 28. Podle § 25 odst. 1 PrůmVz práva ze zapsaného průmyslového vzoru nepůsobí vůči třetím osobám, které mohou prokázat, že před datem podání přihlášky nebo přede dnem vzniku práva přednosti započaly na území České republiky s užíváním průmyslového vzoru spadajícího do rozsahu ochrany zapsaného průmyslového vzoru, jestliže užívaný průmyslový vzor byl vytvořen nezávisle na zapsaném průmyslovém vzoru, nebo za tímto účelem učinily vážné přípravy. Takovéto osoby jsou oprávněny užívat průmyslový vzor při své podnikatelské činnosti, při které předchozí užití bylo uskutečněno nebo připravováno. 29. Z ustanovení § 19 odst. 1 PrůmVz vyplývá, že právo bránit třetím osobám užívat průmyslový vzor (resp. průmyslový vzor spadající do rozsahu ochrany podle § 10 PrůmVz) bez souhlasu jeho majitele je spjato s tím, že je průmyslový vzor zapsán. V občanském soudním řízení nemůže dojít k výmazu takového zápisu – tato pravomoc je svěřena pouze Úřadu průmyslového vlastnictví (§ 27 a násl. PrůmVz). Posouzení zápisné způsobilosti proto v posuzované věci nehraje roli – i kdyby ohledně zápisné způsobilosti soud dospěl k odlišnému závěru než Úřad průmyslového vlastnictví, nemohl by takovému nesprávně zapsanému průmyslovému vzoru odepřít ochranu, ledaže by zároveň byly naplněny podmínky některého z ustanovení § 23 – 25 PrůmVz. Z povahy věci nebylo v posuzovaném právním případu možno uvažovat o aplikaci § 23 PrůmVz (omezení práv vyplývajících ze zapsanéhoprůmyslového vzoru) ani o aplikaci § 24 PrůmVz (vyčerpání práv). Proto pouze při splnění podmínek § 25 odst. 1 PrůmVz by bylo možné, aby soud v posuzované věci odepřel ochranu dotčeným průmyslovým vzorům žalobce. 30. Tuto situaci je však třeba odlišit od situace, kdy majitel zapsaného průmyslového vzoru brání užívání později zapsaného průmyslového vzoru – právo zabránit užívání průmyslového vzoru třetí osobou (majitelem mladšího průmyslového vzoru) převáží nad právem této osoby užívat mladší průmyslový vzor vyplývající ze zápisu mladšího průmyslového vzoru – zapsaný mladší průmyslový vzor může zůstat v rejstříku jako platný vzor, i když jeho užívání bylo zakázáno. Soudní dvůr EU přijal shodný závěr ve vztahu k (průmyslovým) vzorům Společenství, ovšem u těch probíhá jen formální průzkum přihlášky, proto tento závěr nelze přejmout bez dalšího (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 2. 2012 ve věci C-488/10, Celaya Emparanza y Galdos Internacional v. Proyectos Integrales de Balizamiento). Nicméně ve vztahu k ochranným známkám přijal obdobný závěr nejen Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013), ale, ve vztahu k ochranným známkám Společenství, i Soudní dvůr EU (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2013 ve věci C-561/11, Fédération Cynologique Internationale). U ochranných známek Společenství i národních ochranných známek probíhá i věcný průzkum přihlášky, a to dokonce ve vyšší kvalitě než u (národních) průmyslových vzorů, když je umožněna ingerence třetích osob do řízení o přihlášce prostřednictvím námitek, proto lze tyto závěry analogicky vztáhnout i na (národní) průmyslové vzory. Ani v takové situaci však soud nebude hodnotit zápisnou způsobilost průmyslového vzoru, nýbrž pouze to, zda mladší průmyslový vzor spadá do rozsahu ochrany staršího průmyslového vzoru. 31. Lze tedy shrnout, že posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti – např. celkový dojem působící na informovaného uživatele). Tímto je zodpovězena i otázka, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Jestliže se odvolací soud na listu č. 7 rozsudku zápisnou způsobilostí zabýval, činil tak nad rámec nezbytného – ostatně v úvodu své argumentace správně uvedl, že námitku žalované směřující proti zápisné způsobilosti je třeba obecně odmítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto směru správné. 32. Ve zbývající argumentaci již dovolatelka nepředkládá nic, z čeho by bylo lze dovodit právní otázku podle § 237 o. s. ř., pro jejíž řešení by bylo dovolaní přípustné. 33. Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění učiněných ze znaleckých posudků, pak taková námitka přípustnost dovolání nemůže vyvolat, neboť dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním (§ 237 a 241a o. s. ř.). 34. Dovolání není přípustné ani pro řešení tvrzené šikanózní povahy žaloby. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, je zcela nepřípadný, neboť toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišných skutkových a právních okolností (šlo o faktické použití ochranné známky takovým způsobem, že parazitovala na ochranné známce – názvu produktu žalobce; po právní stránce se jednalo o žalobu na ochranu před nekalou soutěží). Nadto podání žaloby na ochranu práv k průmyslovému vzoru samo o sobě nemůže být ani nekalou soutěží, neboť samotné podání žaloby nemůže být v rozporu s dobrými mravy soutěže. V této souvislosti je třeba uvést, že se samotnou žalobou není spojeno žádné bezprostřední omezení žalovaného nebo jiných osob (např. oproti insolvenčním návrhům). Aby podání žaloby bylo možno považovat za šikanózní(tedy zneužívající ve smyslu § 2 o. s. ř.), bylo by nutné, aby žalovaná tvrdila a prokázala konkrétní skutečnosti, ze kterých by na zneužití žalobního práva bylo možno usoudit. Žalovaná však v tomto sporu zůstala pouze u obecných frází, na šikanózní povahu žaloby tak nebylo možno usoudit. 35. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1265.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2014, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4180.2014.1 Číslo: 43/2017 Právní věta: K projednání a rozhodnutí sporu o nahrazení projevu vůle školského zařízení pro výkon ústavní výchovy uzavřít smlouvu o prodlouženém pobytu nezaopatřené osoby podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012, není dána pravomoc soudu. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 10.12.2015 Spisová značka: 33 Cdo 4180/2014 Číslo rozhodnutí: 43 Číslo sešitu: 4 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Pravomoc soudu Předpisy: § 159 odst. 1 předpisu č. 500/2004Sb. § 2 odst. 6 předpisu č. 109/2002Sb. ve znění do 31.10.2012 § 7 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud k dovolání žalobce změnil usnesení Krajského soudu v brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 54 Co 169/2013, tak že se rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 12 C 130/2012, zrušuje a řízení se zastavuje, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena řediteli Dětského domova, Jemnice, Třešňová 748 k dalšímu řízení. I. Dosavadní průběh řízení 1. O k r e s n í s o u d v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 12 C 130/2012-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o poskytování plného přímého zaopatření po ukončení výkonu ústavní výchovy blíže specifikovaného znění, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 109/2002 Sb.“), neukládá žalovanému povinnost k uzavření smlouvy; vyplývá z něho pouze možnost na základě žádosti smlouvu uzavřít, přičemž i v případě splnění všech v zákoně taxativně vymezených podmínek je dána konečná diskreční pravomoc k uzavření smlouvy řediteli příslušného zařízení.2. K r a j s k ý s o u d v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 54 Co 169/2013-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k vyřízení Dětskému domovu J. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že daná věc nenáleží do pravomoci soudu. Konstatoval, že ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění po novele, provedené s účinností ke dni 1. 11. 2012 zákonem č. 333/2012 Sb., doznalo pouze nepodstatné změny upřesňující postup zařízení při poskytování dalšího pobytu nezaopatřeným osobám připravujícím se na budoucí povolání. Tak jako je v odstavci 5 ustanovení § 24 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění před novelou (upravujícího povinnosti ředitele zařízení) stanoveno, že ředitel uzavře smlouvu o prodlouženém pobytu v zařízení podle § 2 odst. 6 s nezaopatřenou osobou, je obdobná úprava obsažena v odst. 4 ustanovení § 24 uvedeného zákona ve znění po novele. Nově je pouze v jeho § 24 odst. 3 písm. b) výslovně stanoveno, že ředitel zařízení v oblasti státní správy rozhoduje o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6 tohoto zákona. S odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění před novelou, resp. § 36 odst. 1 a contrario v jeho znění po novele odvolací soud dovodil, že na rozhodnutí ředitele zařízení o právech a povinnostech osoby v oblasti státní správy se vztahuje správní řád; ačkoli do 31. 10. 2012 zákon výslovně nestanovil, že ředitel zařízení rozhoduje o zamítnutí žádosti o uzavření smlouvy v režimu správního řízení, není důvod, aby na takovéto rozhodnutí bylo nahlíženo jinak, neboť i před provedenou novelou bylo uzavření smlouvy zařazeno mezi pravomoci (povinnosti) ředitele zařízení a ten tak činil z pozice orgánu státní správy. Jestliže žalobce požádal o uzavření smlouvy, měla ředitelka zařízení coby správní orgán o této žádosti rozhodnout správním řádem předvídaným způsobem (tj. zamítavě). Proti takovému rozhodnutí by pak mohl žalobce podat odvolání k nadřízenému orgánu (§ 36 odst. 2 zákona). Vydání rozhodnutí žalovaným se mohl žalobce domáhat, neboť správní řád upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí o návrhu (§ 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), popř. mohl využít ochranu poskytovanou správním řádem před nečinností správního orgánu. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky pravomoci soudu ve věci nahrazení projevu vůle zařízení uzavřít s nezaopatřenou osobou smlouvu o poskytnutí plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Zpochybňuje správnost právního závěru, že věc nespadá do pravomoci soudu, a postup odvolacího soudu považuje za odepření spravedlnosti. Zdůrazňuje, že žádost u žalovaného i žalobu podal dříve, než nabyla účinnosti novela zákona č. 109/2002 Sb., provedená zákonem č. 333/2012 Sb., která teprve v § 24 odst. 3 písm. b) stanovila, že ředitel zařízení v oblasti státní správy rozhoduje o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6. Do té doby zákon nesvěřoval řediteli pravomoc vydávat takové správní rozhodnutí. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že i když zákon coby veřejnoprávní norma stanoví řediteli zařízení povinnost smlouvu uzavřít, smlouva samotná, jejíž smluvní stranou je samotné zařízení (tj. subjekt s právní subjektivitou), má soukromoprávní povahu stejně jako výsledný právní vztah touto smlouvou založený. S odkazem na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod prosazuje, že teprve zákon č. 333/2012 Sb., bez ohledu na znění důvodové zprávy k němu, založil pravomoc rozhodovat v dané věci v režimu veřejné správy. Do té doby neexistoval žádný režim, podle něhož by se mohl v rámci správního práva čehokoli domáhat. Je přesvědčen, že pozdější změna práva nemohla zásadně změnit procesní postup řešení předchozích vztahů. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.III. Přípustnost dovolání 4. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku pravomoci soudu k nahrazení projevu vůle školského zařízení pro výkon ústavní výchovy k uzavření smlouvy podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 7. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil správnost závěru, že není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout spor o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Protože žalobce nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen k dovolacímu přezkumu nastolenou otázkou. 8. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. 10. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. 11. Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). 12. Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat arozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř. Občanskoprávní vztahy, jako obecné soukromoprávní vztahy, jsou založeny na právní rovnosti účastníků, jejichž práva a povinnosti vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu jejich smluvní autonomie. Projednání a rozhodování jiných věcí než těch, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř., je (vedle správního soudnictví – § 244 a násl. o. s. ř.) svěřeno do pravomoci soudů jen na základě zvláštního právního předpisu (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). 13. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl v době své nezletilosti umístěn v zařízení žalovaného. Po dosažení zletilosti zde dále pobýval coby zletilá nezaopatřená osoba, která se soustavně připravuje na budoucí povolání formou řádného denního prezenčního studia na vysoké škole, na základě smlouvy o poskytování plného přímého zaopatření po ukončení výkonu ústavní výchovy (dále též „smlouva“) uzavřené se žalovaným podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Účastníci uzavírali smlouvu opakovaně vždy na dobu jednoho roku, naposledy dne 19. 9. 2011 na dobu od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012. Žalobce v průběhu tohoto období porušil své povinnosti a žalovaný s ním, ač o to požádal, smlouvu na další období neuzavřel. Na to žalobce podal dne 24. 9. 2012 u soudu žalobu na plnění, jíž se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu ve znění obsaženém v žalobním petitu. Žaloba byla žalovanému doručena dne 1. 10. 2012. 14. Pro vyřešení otázky, zda daná věc spadá do pravomoci soudu, je rozhodující závěr, jakou má smlouva povahu (soukromoprávní či veřejnoprávní). 15. Veřejnoprávní smlouvy jsou v § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), obecně definovány jako dvoustranné nebo vícestranné právní úkony, které zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného (správního) práva. Oproti vztahům soukromoprávním, pro něž je typické, že si strany mohou svobodně smluvit to, co uznají za vhodné (i obsah pojmenovaných smluv mohou v převážné míře sami ovlivnit vlastními ujednáními, upravujícími jejich práva a povinnosti odlišně od zákona), je pro veřejnoprávní vztahy charakteristické, že jeho podstatný obsah je předepsán zákonem, případně stanoven individuálním správním aktem, aniž by se od něj strany mohly odchýlit. Kritériem pro rozlišení mezi oběma typy vztahů je tedy míra, v jaké se smluvní strany mohou podílet na utváření obsahu vztahu; zatímco pro soukromoprávní vztahy platí princip rovnosti stran (jak již bylo výše uvedeno), pro vztahy veřejnoprávní platí princip nadřazenosti jedné z nich (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 31/2007-82). Veřejnoprávní smlouvy se posuzují podle svého obsahu, a nikoliv podle formálního označení, a rozhodující pro závěr, zda posuzovaná smlouva je veřejnoprávní smlouvou, je povaha smlouvou upravených práv a povinností (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 8. 2014, č. j. Konf 62/2012-49, a JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 666). 16. Právní poměry výkonu ústavní výchovy ve školských zařízeních (dále jen „zařízení“) jsou upraveny v zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních (dále též „zákon“). Zákon kromě obecného garantování práva každého dítěte na výchovu a vzdělání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§ 1 odst. 1 zákona), stanoví také účel, pro který je zařízení zřizováno, kterým je zajišťovat nezletilé osobě (zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let – dále jen „dítě“) na základě rozhodnutí soudu (mimo jiné) o ústavní výchově náhradní výchovnou péči v zájmu zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání (§ 1 odst. 2 zákona), a podmínky, za nichž je náhradní výchovná péče zajišťována. Zařízení poskytuje dětem s nařízenou ústavní výchovou plné přímé zaopatření v rozsahu podle § 2 odst. 7 zákona (tj. stravování, ubytování a ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání, na zdravotní péči, léčiva a zdravotní prostředky, kterénejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte, kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení a úhrada nákladů na dopravu do sídla školy); dětem mohou být hrazeny další potřeby a náklady uvedené v § 2 odst. 9 zákona. Podle § 2 odst. 6 zákona ve znění do 31. 10. 2012 zařízení může poskytovat plné přímé zaopatření (§ 2 odst. 7, 9 zákona) zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let (dále jen „nezaopatřená osoba“), a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a zařízením. Podle § 24 odst. 5 zákona ve znění do 31. 10. 2012 ředitel zařízení uzavře smlouvu o prodlouženém pobytu v zařízení podle § 2 odst. 6 s nezaopatřenou osobou, připravuje-li se tato osoba soustavně na budoucí povolání i po dosažení zletilosti, a to na základě její žádosti. Uzavře-li ředitel zařízení s nezaopatřenou osobou smlouvu podle § 2 odst. 6 zákona, vztahují se na ni – obdobně jako na děti s nařízenou ústavní výchovou – nejen práva, ale i povinnosti vyplývající z § 20 odst. 1 a 2 zákona a z vnitřního řádu zařízení. 17. Z výše uvedeného vyplývá, že obsah smluvního vztahu – rozsah plného přímého zaopatření, včetně výše kapesného, osobních darů a věcné pomoci (§ 31 zákona), jakož i povinnosti nezaopatřené osoby – je ještě před uzavřením smlouvy závazně určen zákonem, popř. prováděcím předpisem (vyhláška č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních), a při samotném uzavírání smlouvy se již od něho nelze podstatně odchýlit. Dětský domov (§ 2 odst. 1 písm. b/ zákona), který jako subjekt veřejné správy plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální podle § 12 odst. 1 zákona, je ve své volnosti poskytovat plné přímé zaopatření limitován zákonem; nemůže libovolně měnit podmínky, za nichž je zaopatření poskytováno. Při uzavírání smlouvy vystupuje vůči nezaopatřené osobě do jisté míry autoritativně v pozici vykonavatele veřejné správy, což se může následně projevit i tím, že za trvání smluvního vztahu je oprávněn (a povinen) měnit konkrétní rozsah poskytovaného plného přímého zaopatření v souvislosti s nastalou změnou jeho právní úpravy; na nezaopatřené osobě, jež je adresátem veřejné správy, pak záleží, zda podmínky akceptuje, či nikoliv. Smlouva o plném přímém zaopatření je tedy smlouvou veřejnoprávní, upravující práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Závěru, že smlouva podléhá režimu veřejného práva, nasvědčuje i to, že zařízení (dětský domov), coby příspěvková organizace zřízená krajem podle § 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zajišťuje plné přímé zaopatření převážně z peněžních prostředků přijatých z rozpočtu svého zřizovatele, resp. ze státního rozpočtu, poskytovaných prostřednictvím zřizovatele (§ 28 zákona č. 250/2000 Sb.). Správa těchto prostředků se přitom řídí předpisy veřejného práva. 18. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit argumentace žalobce, že teprve zákon ve znění účinném od 1. 11. 2012 svěřil do pravomoci ředitele zařízení rozhodovat v oblasti státní správy o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6. Již v usnesení ze dne 21. 8. 2014, č. j. Konf 62/2012-49, zvláštní senát s odkazem na právní teorii a soudní praxi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 99/2011-73) dospěl k závěru, podle něhož možnost nahrazení neuzavřené veřejnoprávní smlouvy rozhodnutím správního orgánu není nezbytnou podmínkou pro stanovení, zda lze smlouvu označit za veřejnoprávní. Naopak rozhodný je obsah smlouvy, resp. charakter práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy. Je proto bez významu, že v zákoně č. 109/2002 Sb. ve znění do 31. 10. 2012 není výslovně stanoveno, že ředitel zařízení uzavírá smlouvu podle § 2 odst. 6 v oblasti státní správy. I když tedy zákon nepočítá s žádným správním řízením, jež by bylo možné vést namísto uzavření smlouvy o plném přímém zaopatření, je taková smlouva smlouvou veřejnoprávní, a to subordinačního typu podle § 161 správního řádu, neboť na straně jedné vystupuje správní orgán, resp. subjekt veřejné správy (ředitel zařízení, resp. zařízení) a na straně druhé adresát veřejné správy, vůči níž výkon veřejné správy směřuje. Závěr odvolacího soudu, že k projednání a rozhodnutí sporu není založena pravomoc soudu, je správný; pravomoc soudu není dána ani ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř.19. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že novela zákona s účinností od 1. 11. 2012 pouze formulačně upřesnila dosavadní úpravu postupu ředitele zařízení při rozhodování o žádosti o uzavření smlouvy o prodlouženém pobytu podle § 2 odst. 6 zákona (viz důvodová zpráva k zákonu č. 333/2012 Sb.). Jestliže ředitel zařízení smlouvu s nezaopatřenou osobou na základě její žádosti neuzavřel (odmítl ji uzavřít), resp. nerozhodl o zamítnutí žádosti ve smyslu § 24 odst. 3 písm. b) zákona, ve znění od 1. 11. 2012, mohla se nezaopatřená osoba rozhodnutí o své žádosti domáhat správní cestou, a to podnětem k přijetí opatření proti nečinnosti (§ 80 správního řádu), popř. žalobou proti nečinnosti podanou proti řediteli zařízení u správního soudu (§ 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“). Jestliže by ředitel zařízení v soudem uložené lhůtě rozhodl o její žádosti zamítavě, mohla by se nezaopatřená osoba proti takovému rozhodnutí bránit žalobou podanou podle § 65 s. ř. s. 20. Z výše řečeného je zřejmé, že žalobci se nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud pro nedostatek podmínky řízení, kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil [§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Protože neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočíval v tom, že nebyla dána pravomoc soudů, bylo na místě rozhodnout o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Tímto (správním) orgánem není ovšem samotné zařízení (žalovaný) coby subjekt veřejné správy s právní subjektivitou, nýbrž jeho ředitel, jemuž je zákonem svěřeno rozhodování v oblasti státní správy. Jelikož dosavadní výsledky řízení umožňují v tomto směru o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, s tím, že věc bude postoupena řediteli zařízení – orgánu příslušnému podle § 104 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. Právní účinky podané žaloby zůstávají zachovány a na žalobu se hledí tak, jako kdyby byla postoupenému orgánu podána v den doručení žaloby soudu (srov. nález ÚS sp. zn. II. ÚS 89/97). 21. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci, který zavinil zastavení řízení, a ani v dovolacím řízení nebyl úspěšný, právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a náklady, které vznikly žalovanému v souvislosti s vyjádřením k žalobě a k odvolání žalobce prostřednictvím advokáta, nelze – vhledem k obsahu těchto podání – považovat za účelně vynaložené; v dovolacím řízení mu žádné náklady nevznikly.

decision_1266.pdf

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5159.2014.1 Číslo: 101/2016 Právní věta: Pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.12.2015 Spisová značka: 22 Cdo 5159/2014 Číslo rozhodnutí: 101 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Rozsudek Hesla: Spoluvlastnictví Předpisy: § 1140 odst. 2 o. z. Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 Co 440/2014a 8 Co 441/2014. I. Dosavadní průběh řízení 1. O k r e s n í s o u d ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 12 C 107/2012-157, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2014, č. j. 12 C 107/2012-186, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. 234, pro k. ú. S. V. n. O., a to k objektu bydlení na pozemku parc. č. 180/33 s hospodářskou budovou s podzemním sklepem, bazénem, pozemkům parc. č. 180/33, parc. č. 180/20 a parc. č. 180/19 a dále ke garáži nezapsané v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. 180/20 (výrok I.), všechny uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku ve výši 1 000 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože reálné dělení domu a pozemků je technicky možné, je spojeno s vysokými finančními náklady, navíc žalobkyně o toto řešení nemá zájem a rovněžžalovaný na stavební úpravy s předpokládanými náklady 490 000 Kč nemá finanční prostředky a vylučuje to i jeho zdravotní stav, a proto k reálnému dělení rodinného domu a pozemků přistoupit nelze, neboť to není v dané věci účelné. Jelikož nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možné považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, jež by opodstatňovaly nevyhovění žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž zohlednil, že žalovaný od roku 2005 nemovitosti fakticky sám užívá, stará se o ně a v rodinném domku chce nadále bydlet. Naopak žalobkyně o uvedené nemovitosti zájem nemá a má svou otázku bydlení vyřešenou. 2. K odvolání žalovaného K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 8 Co 440/2014-224 a 8 Co 441/2014-224, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. 234, pro k. ú. S. V. n. O., a to k objektu bydlení, který je součástí pozemku parc. č. 180/33 s hospodářskou budovou s podzemním sklepem, bazénem, k pozemkům parc. č. 180/33, parc. č. 180/20 a parc. č. 180/19 a dále ke garáži nezapsané v katastru nemovitostí, která je součástí pozemku parc. č. 180/20 (dále jen „předmětné pozemky“), nařídil prodej předmětných pozemků s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každý nabude jednu polovinu výtěžku, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů státu v částce 3 725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a že se žalovanému povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů státu neukládá (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že reálné rozdělení předmětných pozemků není možné, neboť náklady na rozdělení věci by si vyžádaly vynaložení 490 000 Kč, což je v poměru k celkové hodnotě nemovitostí ve výši 2 020 000 Kč značně vysoká částka. Odvolací soud se proto zabýval tím, zdali je možné přikázat předmětné pozemky za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků, tento způsob vypořádání však předpokládá, že ten ze spoluvlastníků, kterému bude věc přikázána, má finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. V daném případě, kdy žalovaný nemá finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni, kdy nemá žádné úspory, jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 14 000 Kč a kdy sám tvrdí svou insolventnost, nepřichází tento způsob vypořádání v úvahu. Vzhledem k tomu bylo nutno přistoupit k nařízení prodeje předmětných pozemků jako jediného možného způsobu vypořádání spoluvlastnictví mezi účastníky, když nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby z důvodů tvrzených žalovaným. Ty odvolací soud posoudil jako okolnosti trvalé povahy, jež nelze podřadit pod ustanovení § 1140 odst. 2 obč. zák. Současně pak uzavřel, že ze strany žalobkyně nejde ani o zneužití práva, které by ve smyslu § 8 občanského zákoníku opodstatňovalo odepření práva žalobkyně domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným pozemkům a kterou současně nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že každý ze spoluvlastníků obdrží jednu polovinu výtěžku, podal žalovaný dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jedná se konkrétně o výklad § 1140 odst. 2 obč. zák., podle kterého nemůže spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Žalovaný je si vědom historické judikatury Nejvyššího soudu, který tyto otázky řešil ve vztahu k obecnému zákoníku občanskému, současná právní úprava však není zcela totožná, a proto je nevyhnutelné, aby se dovolací soud k této otázce vyjádřil. Žalovaný spatřuje důvody pro zamítnutí žaloby v tom, že žalobkyně podala žalobu zcela nečekaně, když senepokusila o uzavření mimosoudní dohody, což po osmi letech akceptace stavu, kdy rodinný dům obýval toliko žalovaný, byl pro žalovaného zcela překvapivý a nepředvídatelný krok. Žalovaný upozorňuje na svůj vysoký věk (71 let) spojený s nepříznivým zdravotním stavem, kdy je prakticky invalidní, trpí cukrovkou a poruchou hybnosti a je schopen vykonávat chůzi jen za pomoci francouzských holí. Z toho dovozuje, že zrušením spoluvlastnictví a následným prodejem pozemků by došlo na straně dovolatele k závažné újmě na jeho právech. Dále se domnívá, že žalobkyně měla v úmyslu podáním žaloby způsobit žalovanému problémy v souvislosti s jeho bydlením. Žalobkyně o předmětné pozemky nemá zájem, otázku bydlení má za vyřešenou a sám soud prvního stupně si nebyl jistý, zda si žalovaný za část výtěžku, kterou obdrží, bude schopen zajistit jiné bydlení. V případě výkonu rozsudku odvolacího soudu by se tak mohl ocitnout bez střechy nad hlavou. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud nesprávně posoudil danou věc, když dostatečně nezohlednil konkrétní okolnosti případu. Odvolací soud řádně nezohlednil výjimky z práva požadovat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, čímž dochází na straně žalovaného k nenapravitelné újmě. Otázkou také zůstává, zdali žalobkyně vzhledem ke konkrétní situaci a dosavadní pasivní postoj k dispozici s předmětnými pozemky nepodala žalobu v nevhodnou dobu. Je třeba také zhodnotit, zdali by zrušení podílového spoluvlastnictví a následný prodej předmětných pozemků nebyl s ohledem na konkrétní nastolenou situaci v rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Odvolací soud posoudil celou věc řádně a správně. Je to ona, kdo je celou situací fakticky postižen, když je po dobu osmi let nucena si zajišťovat bydlení pouze v podnájmu bez možnosti opatřit si trvalé bydlení. Předmětné pozemky nelze spolu s žalovaným užívat pro každodenní závažné neshody a hrubé chování ze strany žalovaného, což bylo konečně i důvodem pro rozvod manželství. Není pravdou, že by v případě zrušení spoluvlastnictví a prodeje předmětných pozemků byl žalovaný postižen na svých právech a došlo by u něj k tvrzené nenapravitelné újmě, když v případě prodeje by obdržel finanční částku, která by mu posloužila k zajištění bydlení a ještě by mu zbyla nezanedbatelná částka na jeho další potřeby. Není pravdou, že by se žalobkyně měla v minulosti s žalovaným ústně dohodnout, že rodinný dům včetně pozemků bude převeden na vnuky. Co se týče finančních nákladů žalovaného vzniklých v souvislosti s užíváním domu, mohl na tyto náklady použít finanční částku ve výši 73 521 Kč, která byla uspořena za trvání manželství a připadla žalovanému. Žalobkyně je rovněž starší osobou, která pobírá starobní důchod ve výši 12 714 Kč, přičemž za nájemné a služby spojené s užíváním bytu platí částku 7 600 Kč. Pokud by byla situace vyřešena tak, jak navrhuje žalovaný, byla by krajně znevýhodněna a reálně by situace vypadala tak, že by žalovaný sám nadále užíval celý rodinný dům a předmětné pozemky a žalobkyně by nadále musela bydlet v prozatímně zajištěném bydlení. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. III. Přípustnost dovolání 6. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 7. I když soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně postupoval správně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), jestliže rozhodoval před 1. 1. 2014, odvolací soud, který k odvolání žalovaného rozhodoval po 1. 1. 2014, postupoval správně již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 /uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudníchrozhodnutí a stanovisek/, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 /dostupný na www.nsoud.cz/). 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, za jakých okolností lze zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z. 13. Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a dovolatel závěry odvolacího soudu napadá, je dovolání pro řešení této otázky přípustné, není však důvodné. IV. Důvodnost dovolání 14. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. 15. Toto ustanovení zakotvuje a vyjadřuje zásadu, která sice nebyla v předchozí právní úpravě, obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., explicitně vyjádřena, nicméně kterou odborná literatura (k tomu srovnej např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2011, str. 273) i judikatura (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1372/2011 /dostupné na www.nsoud.cz/, či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1984, sp. zn. 11 Co 183/85 /uveřejněné pod č. 41/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/), již dříve bez jakýchkoliv pochybností uznávaly. Z této zásady vyplývá, že setrvání ve spoluvlastnictví není povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (§ 1140 odst. 2, věta první, o. z.). 16. Z tohoto základního východiska vycházely i principy a východiska připravované právní úpravy obsažené v občanském zákoníku se zdůrazněním, že „absolutní“ nemožnost zrušení spoluvlastnictví zdůvodů zvláštního zřetele hodných (§ 142 odst. 2 obč. zák.) bude nahrazena „relativní“, tj. časově (s ohledem na přirozený běh věcí) omezenou nemožností s výslovnou normativní inspirací v rakouské právní úpravě a poukazem na to, že občanským zákoníkem (z roku 1964) připuštěné znemožnění zrušení vlastnického společenství odporuje mezinárodním úmluvám o lidských právech (k tomu srovnej ELIÁŠ, K. – ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Linde Praha a. s., 2001, s. 190 – 191). 17. Tato východiska akceptovala i následně přijatá právní úprava a vyjádřila je v důvodové zprávě k návrhu občanského zákoníku s tím, že zatímco občanské právo platné do roku 1950, dokdy byl účinný císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“), obsahovalo standardní úpravu spoluvlastnictví, odpovídající klasickým pravidlům, občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 založily právní konstrukce jdoucí proti této úpravě. Výslovně se v této souvislosti poukazovalo a kriticky zdůrazňovalo, že byl „institut spoluvlastnictví spravující se tradičními a všeobecně uznanými pravidly (např. zásada ‚Nikdo nesmí být nucen setrvávat ve společenství‘ zahrnutá do Všeobecné deklarace lidských práv) zatížen mnoha prvky, cizími jeho samotné podstatně“, například možností absolutního zabránění zrušení spoluvlastnictví (k tomu srovnej ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 483). 18. Tento přístup k základním pravidlům setrvání ve spoluvlastnictví, resp. k právu domáhat se likvidace spoluvlastnického vztahu, přijala i zdůraznila i současná odborná literatura, jejíž závěry dovolací soud sdílí, poukazem na to, že i když úprava obsažená v o. z. o. neobsahovala normativ obdobný § 1140 odst. 1 o. z., neznamenalo to, že by právo spoluvlastníka na ukončení spoluvlastnického vztahu nebylo respektováno. Vycházela z něj celá koncepce úpravy likvidace spoluvlastnictví, přičemž výchozí pravidlo o absenci nutnosti setrvání ve spoluvlastnictví vyjádřil o. z. o. v § 830 větě druhé, podle níž každý podílník „může zpravidla žádati také za zrušení společenství, avšak nikoliv v nevhodný čas nebo v neprospěch ostatních. Musí si tudíž dáti líbiti odklad přiměřený okolnostem, jemuž se nelze dobře vyhnouti“ (k tomu srovnej : SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 543). 19. Právo spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnictví tak mohlo být omezeno pouze na základě zákona nebo na základě smluvního závazku spoluvlastníka pokračovat ve spoluvlastnictví (§ 831 o. z. o.). Jinak odborná literatura zdůrazňovala, že „nárok podílníkův na zrušení společenství jest podle zákona bezvýjimečný; podílník nemusí prokazovati zájem, který má na zrušení společenství“ (k tomu srovnej ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 605) a poukazovala na to, že každý spoluvlastník mohl „kdykoliv žádati za zrušení spoluvlastnictví“ (k tomu srovnej SEDLÁČEK, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, s. 70). 20. Právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04 /dostupné na http://nalus.usoud.cz/), přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. 21. Z uvedeného vyplývá, že § 1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Je ovšem zřejmé, že toto pravidlo by se uplatnilo i při absenci § 1140 odst. 1 o. z., neboť vyplývá ze samotného odstavce 2. Neuplatní se však výjimečně, neboť omezení tohoto práva může vyplývat zezákona nebo mít smluvní základ. 22. Občanský zákoník v této souvislosti obsahuje vícero omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V první řadě nesmí spoluvlastník o oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 věta druhá o. z.). Dále si podle § 1154 a § 1157 o. z. mohou spoluvlastníci ujednat, že nebudou žádat oddělení ze spoluvlastnictví nebo zrušení spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let. Podle § 1155 odst. 1 ve spojitosti s § 1157 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka odložit oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. V neposlední řadě podle § 1155 odst. 2 ve spojení s § 1157 o. z. může být oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení odloženo pořízením pro případ smrti. 23. Pro posuzovaný případ jsou rozhodující toliko omezení obsažená v § 1140 odst. 2 věty druhé o. z, jejichž aplikace a výkladu se dovolatel dovolává. 24. Důvodová zpráva k § 1140 o. z. uvádí, že zásada, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, je klasickou zásadou objevující se standardně ve všech právních řádech, která je prolomena principem nejnutnější ochrany spoluvlastníků (k tomu srovnej ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 491). Jelikož právní úprava chrání vlastníky jen v nejnutnějších případech, lze z toho dovodit, že výjimky stanovené v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z. je třeba vykládat restriktivně. 25. Jelikož znění § 1140 odst. 2 o. z. je – jak vyplývá z dosavadního výkladu – zjevně inspirováno § 830 o. z. o., podle něhož „každý podílník jest oprávněn naléhati na vyúčtování a na rozdělení výnosu. Zpravidla může žádat i zrušení společenství; nikoliv však nevčas nebo na újmu ostatních“, je možné při interpretaci § 1140 odst. 2 o. z. vyjít z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu Československé republiky k tomuto ustanovení. Ta vycházela primárně z toho, že právo spoluvlastníka žádat zrušení spoluvlastnictví je podle § 830 o. z. o. omezeno jen potud, že o ně nesmí žádat v nevhodný čas nebo v neprospěch ostatních spoluvlastníků, a že se tudíž musí nechat líbit odklad přiměřený okolnostem /k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1944, sp. zn. Rv I 764/43 /uveřejněné pod č. 18 690/1944 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“, svazek XXVI, ročník 1944, str. 195/). 26. Ustanovení § 1140 odst. 2 věty druhé o. z. v sobě zahrnuje dva případy, kdy je možné žalobu na oddělení ze spoluvlastnictví nebo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout. 27. Prvním případem zamítnutí žaloby je „nevhodnost doby“ takového návrhu. Podle důvodové zprávy § 1140 o. z. „se nevhodnost posuzuje se zřetelem na společnou věc, na její účelové určení, na způsob jejího využití apod. Tak např. o rozdělení zemědělských pozemků je možné žádat zpravidla v době po sklizni a před osázením či osetím.“ Důvodová zpráva tak kategorii „nevhodnosti“ vztahuje k věci, která je předmětem spoluvlastnictví, což ostatně vyplývá i z prvorepublikové judikatury vztahující se k výkladu „včasnosti“. 28. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 2. 1926, sp. zn. Rv II 825/25 (publikovaného pod č. 5764/1926 ve Vážného sbírce, svazek VIII.a, ročník 1926, s. 286), „pro posouzení včasnosti dle § 830 obč. zák. nerozhodují osobní poměry spoluvlastníků a z nich vyplývající škoda neb újma, nýbrž rozhodují objektivní poměry věci samé se týkající a na ni účinkující“. V rozhodnutí ze dne 13. 1. 1925, sp. zn. Rv II 902/24 (publikovaném pod č. 4 553/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII.a, ročník 1925, s. 71), Nejvyšší soud ČSR shodně vysvětlil, že pro posouzení včasnosti zrušení společenství dle § 830 obč. zák. nerozhodují osobní poměry spoluvlastníků a z těchto snad vyplývající škoda neb újma, nýbrž rozhodují objektivní, věci samé se týkající a na ni účinkující poměry. Zdůrazněný poukaz naobjektivnost poměrů, jež se týkají společné věci samé a mají na ni věcný účinek, vyplýval z judikatury bez jakýchkoliv pochybností (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 /publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1919, sp. zn. Rv II 69/19 /publikované pod č. 101/1919 ve Vážného sbírce, svazek I., ročník 1919, s. 172/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 10. 1919, sp. zn. Rv I 424/19 /publikované pod č. 295/1919 ve Vážného sbírce/). 29. Shodný přístup, akceptující závěry judikatury, vyzdvihovala a zdůrazňovala i odborná literatura s tím, že pro posouzení včasnosti jsou rozhodné pouze objektivní poměry věci samé, nikoliv osobní poměry spoluvlastníků (k tomu srovnej např. SEDLÁČEK, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 70). 30. K uvedeným závěrům se hlásí i současná rakouská literatura a judikatura, jejichž závěry lze argumentačně též použít, neboť § 830 o. z. o. v Rakousku v nezměněné podobě platí do současné doby. Kritérium „nevhodnosti doby“ je považováno za okolnost objektivní, které stojí mimo spoluvlastníky (k tomu srovnej např. SAILER, H. In: KOZIOL, H. – BBDLINSKI, P. – BOLLENBERGER, R. Kurzkommentar zum ABGB. Wien: Springer, 2010, s. 737, jakož i např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 3 Ob 125/97x a rozhodnutí téhož soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 5 Ob 134/12k /obě rozhodnutí dostupná na www.ris.bka.gv.at/). Nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným [k tomu srovnej : Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. Wien: Springer, 2010, s. 96]. 31. Objektivní charakter kritéria „nevhodnosti“ v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správný i současná odborná literatura (k tomu srovnej např. ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 385) se zdůrazněním, že jde o okolnosti, které se týkají věci samé a mají na ni věcný účinek (k tomu srovnej SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 543). 32. Druhým důvodem zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je skutečnost, že žaloba byla podána k újmě jen některého ze spoluvlastníků. Dovolací soud při hodnocení tohoto kritéria umožňujícího zamítnutí žaloby vychází z toho, že i toto hledisko je zjevně inspirováno § 830 o. z. o., byť ten hovořil o „újmě ostatních“ spoluvlastníků, zatímco § 1140 odst. 2 bere za základ „újmu některého ze spoluvlastníků“. Tím však podle přesvědčení dovolacího soudu nemá být změněna podstata daného kritéria, ale pouze zdůrazněno to, že důvodem pro zamítnutí žaloby může být v poměrech konkrétního případu i okolnost představující újmu i jenom některého ze spoluvlastníků, tím spíše pak újmu i spoluvlastníků dalších nebo všech zbývajících (kromě žalobce). Inspirace úpravou obsaženou v § 830 o. z. o. je patrná i zde z důvodové zprávy, jež zdůrazňuje, že průlom do práva domáhat se zrušení spoluvlastnictví je založen požadavkem na to, aby nebyl proveden v neprospěch ostatních spoluvlastníků (shodně SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 546, nebo ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 385). 33. I při posuzování této překážky bránící zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČSR zdůrazňující, že zatímco v případě hlediska „včasnosti“ se toto posuzovalo prostřednictvím kritérií objektivní povahy, v případě „újmy ostatních“ spoluvlastníků jsou rozhodující hlediska subjektivní. 34. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 10. 1919, sp. zn. Rv I 424/19 (publikovanéhopod č. 295/1919 ve Vážného sbírce), „při řešení otázky, je-li navrhovaný prodej na újmu tomu kterému podílníku, nepřicházejí pak již v úvahu poměry objektivní, tu rozhodují spíše okolnosti a ohledy subjektivní, neboť jen podle osobních poměrů podílníků lze posouditi, zda by tito prodejem ve svých majetkových právech a zájmech byli zkráceni a takto z prodeje měli škodu.“ 35. V rozhodnutí ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 (publikovaného pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce), Nejvyššího soud ČSR vysvětlil, že „zatímco pro »včasnost« zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodny pouze poměry objektivní, pro újmu ostatních spoluvlastníků přicházejí v úvahu jich subjektivní poměry“. 36. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 (publikovaného pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce), „za újmu ve smyslu § 830 o. z. o. ospravedlňující odklad dle okolností přiměřený, jemuž nelze se snadno vyhnouti, nemožno pokládati skutečnost, že žalovaná snad ztratí určité osobní výhody, vyplývající dosud ze společného vlastnictví, zejména dosavadní bezplatné užívání místností ve společném domě, když tato nevýhoda může stihati žalovanou ne jen tentokráte, nýbrž vždy, kdykoli se dům prodá, a kdyby se mělo hleděti k této – nikoliv pomíjející, nýbrž trvalé – nevýhodě, byla by žalující straně vůbec odňata možnost použití práva, propůjčeného jí v § 830 o. z. o..“ 37. Tento přístup se prosazoval i v odborné literatuře, která shodně vycházela z toho, že pro posouzení újmy ostatních spoluvlastníků přicházejí do úvahy jejich subjektivní poměry [k tomu srovnej např. SEDLÁČEK, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, s. 70 – 71]. 38. I současná rakouská literatura a judikatura vychází ze stejných principů, tedy újmy ostatních spoluvlastníků, kterou umožňuje posuzovat také jen ze subjektivního hlediska, tedy vzhledem k subjektivním zájmům jiných spoluvlastníků, např. v případě nezletilosti, těžkého onemocnění apod. (k tomu srovnej Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. Wien: Springer, 2010, s. 96, nebo rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 9. 9. 1993, sp. zn. 8 Ob 592/93, a tam citovaná judikatura /dostupné na www.ris.bka.gv.at/). 39. Subjektivní charakter kritéria „újmy spoluvlastníka (spoluvlastníků)“ v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správný i současná odborná literatura (k tomu srovnej např. ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 385) se zdůrazněním, že jde o okolnosti, které se týkají věci samé a mají na ni věcný účinek [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 547]. 40. Pro obě omezení vyplývající z § 830 o. z. o. potom platily závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikovaném pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce): „Námitka nevčasnosti nebo škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoli trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávati v dohledné době“ (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 9. 1921, sp. zn. Rv I 336/21 /publikované pod č. 1187 ve Vážného sbírce/). Požadavek na přechodnou povahu těchto překážek byl sdílen judikaturou zcela jednotně se zdůrazněním toho, že trvalost překážky by totiž trvale vylučovala základní možnost spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnického poměru (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 /publikované pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 /publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 /publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 /publikované pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce/ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv I 1317/22 /publikované pod č. 2387/1923 ve Vážného sbírce/).41. Ze zcela shodného přístupu zdůrazňujícího přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického poměru vycházela i odborná literatura formulací kategorického závěru, podle kterého „překážkou zrušení společenství jsou pak pouze okolnosti přechodného rázu, nikoli však takové nepříznivé poměry nebo vady společné věci, které nelze odstraniti anebo jejichž trvání nelze dohlédnouti, neboť jinak by rozdělení společné věci bylo nikoliv odloženo, nýbrž vůbec vyloučeno.“ [ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 606, nebo SEDLÁČEK, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, s. 70 – 71]. 42. Požadavek přechodné povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví je zdůrazňován i současnou rakouskou literaturou i judikaturou (k tomu srovnej KOZIOL, H. – WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band II. Wien: Manz, 1996, s. 56, nebo rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 5 Ob 197/13a, a tam citovaná judikatura dostupné na www.ris.bka.gv.at/). 43. Přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického vztahu v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správné východisko i současná odborná literatura [k tomu srovnej např. ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 385, nebo SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 547]. Závěr o uplatnitelnosti požadavku na přechodnou existenci překážek bránících zrušení spoluvlastnictví pak podporuje i konstrukce ostatních zákonem předvídaných překážek omezujících likvidaci spoluvlastnického vztahu, ať již v podobě smluvního odkladu zrušení spoluvlastnictví (§ 1154 o. z.) nebo odkladu zrušení spoluvlastnictví založeného rozhodnutím soudu (§ 1155 o. z.). 44. Na základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že v poměrech § 1140 odst. 2 o. z. jsou pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy. 45. Z uvedeného je zřejmé, že námitky proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví. 46. V předmětné věci dovolatel tvrdil, že „zůstává otázkou, zdali žalobkyně vzhledem na konkrétní situaci a dosavadní postoj k dispozici s předmětnými pozemky nepodala žalobu v nevhodnou dobu“. Tato námitka je zcela nekonkrétní, žalovaný jí nevystihuje žádnou skutečnost objektivního charakteru, která by se vztahovala ke společným věcem, a proto odvolací soud zcela správně dovodil, že nebyly shledány důvody pro zamítnutí zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro „nevhodnost doby“. 47. Dovolatel nicméně namítal konkrétní subjektivní okolnosti (vysoký věk, zdravotní potíže, úzká citová vazba k domu), které zjevně mají mířit k hledisku újmy způsobené žalovanému. 48. V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 (uveřejněném pod č. C 10 358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“),Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností“. 49. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 2, s. 52), uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaného pod č. 231/2000 Sb.), „právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu, a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení; přitom je třeba vzít v úvahu i rozdíl mezi právním postavením osoby bydlící v bytě na základě věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich“. 50. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není na § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek; pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít potud, že na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti občanského zákoníku ničeho nezměnilo. Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. brát v úvahu nejen závěry prvorepublikové judikatury, ale i výše uvedená kritéria vztahující se k právu na bydlení a řádně odůvodnit, zdali je výjimečně pro existenci dočasných okolností případu spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu zamítnout. 51. V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. představuje obdobně jako ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 52. Z konstantní judikatury dovolacího soudu k těmto normám vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003 /uveřejněný pod č. C 2419 v Souboru/). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska § 142 odst. 2 obč. zák. (obdobně z hlediska § 1140 odst. 2 o. z.) by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007 /uveřejněné pod č. C 5777 v Souboru/). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádánípodílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 /uveřejněný pod č. C 10 358 v Souboru/). 53. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že nejsou splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., když uzavřel, že všechny žalovaným uváděné okolnosti (vyšší věk, zdravotní stav a úzké citové vazby na dům) nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Proto neshledal důvody k zamítnutí žaloby z důvodů § 1140 odst. 2 o. z. a jeho závěry jsou v daném ohledu zcela správné. 54. Důvodnou není ani poslední dovolatelem uplatněná námitka, že zrušení spoluvlastnictví a následný prodej předmětných pozemků je s ohledem na konkrétní situaci v rozporu s dobrými mravy. 55. Dovolatel v této souvislosti především přehlíží, že korektiv výkonu subjektivních práv a povinností s ohledem na dobré mravy, jenž měl oporu v § 3 odst. 1 obč. zák., se v této konkrétní formulační podobě v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. již nepromítá. 56. V souvislosti s tvrzeným „rozporem s dobrými mravy“ dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, z níž by se podávala možná přípustnost dovolání, když se omezuje pouze na konstatování, že „zrušení spoluvlastnictví a následný prodej nemovitostí by byl zřejmě s ohledem na nastolenou situaci v rozporu s dobrými mravy“. Z podstaty této námitky a její vazby na vylíčení obsahu dovolání však vyplývá, že se dovolatel dovolává posouzení a hodnocení výkonu práva žalobkyně, která podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a naznačuje účelovost jejího postupu ve snaze způsobit „dovolateli problémy v souvislosti s jeho bydlením“, zatímco ona sama má potřebu bydlení uspokojenou. Tím nenaznačuje nic jiného, než že ze strany žalobkyně má jít o zneužití práva, čehož se také zjevně dovolává. Nedůvodně však v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že tuto okolnost ve svém rozhodování nezohlednil, neboť odvolací soud se správně touto námitkou zabýval z pohledu ustanovení § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 57. Podle přesvědčení dovolacího soudu obecná aplikovatelnost úpravy obsažené v § 8 o. z. nevylučuje její použití v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí žaloby v režimu § 1140 odst. 2 o. z., neboť ustanovení § 8 o. z. je ustanovením obecným pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (shodně MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 120). To platí tím spíše, že zákaz zneužití práva dopadá v prvé řadě na práva majetková (k tomu srovnej MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 151), kam právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bez jakýchkoliv pochybností patří. Jeho uplatnění se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. 58. I rakouský Nejvyšší soudní dvůr upozorňuje na to, že požadavek spoluvlastníka na zrušení spoluvlastnictví musí být poměřen principem Treu und Glauben, což v české právní úpravě odpovídá principu poctivosti, resp. jedné z jeho forem, kterou je zákaz zneužití práva (srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 30. 4. 1985, sp. zn. 5 Ob525/85 /dostupné na www.ris.bka.gv.at/). V aktuálním rozhodnutí ze dne 24. února 2015, sp. zn. 5 Ob8/15k (dostupném na www.ris.bka.gv.at), se rakouský Nejvyšší soudní dvůr znovu přihlásil ke své ustálené judikatuře, podle které překážky zrušení spoluvlastnictví, kterými jsou „nevhodná doba“ a „újma ostatních“, představují konkretizaci požadavku jednání spoluvlastníka v rámci vztahu k ostatním v souladu sezásadou Treu und Glauben. Uvedl také, že je výjimečně umožněno v judikatuře i přímo na základě této zásady poměřit požadavek spoluvlastníka na zrušení spoluvlastnictví. 59. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. 60. Důvody uváděné dovolatelem vystihují tu část názorů vyjádřených v odborné literatuře jednotně přijímajících, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 89 – 90; MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163). 61. V předmětné věci dospěl odvolací soud k závěru, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že podání žaloby a uplatnění práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobkyně a postup žalobkyně v řízení by zakládal důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Dovolací soud nespatřuje ani žádnou okolnost pro závěr, že by se ze strany žalobkyně jednalo o výkon jejího práva v rozporu s jeho účelem. Odvolací soud po shrnutí prvorepublikové judikatury, v níž zdůraznil, že překážky zrušení spoluvlastnictví mají být dočasného charakteru, žalobě vyhověl s poukazem na to, že se jedná o důvody trvalé povahy, které nemohou představovat důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. 62. Odvolací soud při hodnocení možného zneužití práva ze strany žalobkyně správně přihlédl nejen k (dlouhodobé) situaci žalovaného, nýbrž přihlédl i k oprávněným zájmům žalobkyně, přičemž dovodil, že by zamítnutím žaloby žalobkyně významně utrpěla na svých právech. Pokud by totiž byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen žalovaný. Ostatně okolnosti vyššího důchodového věku a příjem ze starobního důchodu, na které poukazuje žalovaný, jsou okolnostmi, které jsou obdobně dány i na straně žalobkyně, která navíc musí vynakládat finanční prostředky na uspokojování své potřeby bydlení. Zachování spoluvlastnického vztahu při dlouhodobých neshodách mezi účastníky pak zjevně vylučuje i okolnost, že by žalobkyně mohla předmětné nemovitosti také užívat a reálně využívat jejich užitnou hodnotu. 63. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že žalovaný předmětné pozemky užívá výlučně sám po dobu více jak osm let (od roku 2005), když žalobkyně se od žalovaného odstěhovala pro neshody se žalovaným, přičemž po tuto dobu své bydlení žalovaný nikterak neřešil a žalobkyně si zajišťovala uspokojení potřeby bydlení jiným způsobem spojeným s vynakládáním finanční prostředků. Za této situace při existujících neshodách mezi účastníky muselo být žalovanému zřejmé, že se žalobkyně kdykoliv může domáhat řešení spoluvlastnického vztahu zejména ze situace, kdy pro tvrzené neshody se žalovaným společně nemovitosti neužívají i jenom proto, aby mohla profitovat z majetkové hodnoty, která je s jejím spoluvlastnickým vztahem spojena a kterou jinak využíval toliko žalovaný užívající nemovitosti nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Vytýká-li žalovaný tvrzený nezájem žalobkyně o řešeníspoluvlastnického poměru v době před podáním žaloby, zcela shodnou výtku je možno adresovat také žalovanému tím spíše, že v tomto období užíval předmětné pozemky sám a žalobkyně byla z jejich užívání fakticky vyloučena bez odpovídající kompenzace. Soud prvního stupně také s ohledem na žalovaným tvrzenou úzkou citovou vazbu k předmětným pozemkům rozhodl, že je přikáže za náhradu do vlastnictví žalovanému, což však žalovaný odmítl s tím, že by si nejspíše přál zachovat současný stav, kdy žalobkyně ponechá žalovanému bezúplatně předmětné pozemky ve výlučném užívání. 64. Dovolací soud se přes značnou citlivost otázky domnívá, že zpeněžením předmětných pozemků v hodnotě přesahující 2 000 000 Kč, z jehož výtěžku žalovanému připadne rovná polovina, bude mít žalovaný přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, když ostatně i žalobkyně uspokojuje svou potřebu bydlení prostřednictvím nájemního vztahu. Potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková judikatura vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 /publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/). 65. Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věci rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Jestliže žalovaný vytýká žalobkyni, že před podáním žaloby se na něj s takovým požadavkem neobrátila, je zřejmé, že i kdyby tak žalobkyně učinila, ačkoliv stejnou aktivitu mohl a měl vyvinout i žalovaný, má-li zájem nemovitosti trvale do budoucna užívat, na podstatě věci by to nemohlo ničeho změnit, protože v průběhu řízení ze strany žalovaného nebyla uplatněna žádná alternativa likvidace nebo zachování spoluvlastnického vztahu, která by byla pro oba účastníky přijatelná, což se ostatně projevilo i v konečném způsobu vypořádání spoluvlastnictví, kde žalovaný nesouhlasil ani s přikázáním předmětných pozemků do svého výlučného vlastnictví. Jestliže totiž žalovaný chce i nadále předmětné pozemky užívat výlučně sám, ale není ochoten poskytnout žalobkyni žádnou formu finančního vypořádání, je podle přesvědčení dovolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že ani mimosoudní jednání účastníků nemohlo vést k žádnému rozumnému řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany. 66. Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. 67. Za této situace se dovolací soud shoduje se závěrem odvolacího soudu, že ze strany žalobkyně nejde o zjevné zneužití práva, kterému by v režimu § 8 o. z. měla být odepřena ochrana. 68. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

decision_1267.pdf

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015, sp. zn. 3 Tdo 1319/2015, ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1319.2015.1 Číslo: 44/2016 Právní věta: I. Pojem „opatření v občanském soudním řízení“ je ve skutkové podstatě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku znakem normativním, a proto při posuzování zavinění pachatele ve vztahu k tomuto znaku nelze aplikovat ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu, ale ustanovení § 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu.II. Existenci omluvitelného právního omylu (§ 19 odst. 1 tr. zákoníku) a v důsledku toho nedostatek zavinění nemůže sám o sobě založit právní názor soudu vyššího stupně v jeho kasačním rozhodnutí ohledně spornosti interpretace a aplikace příslušného ustanovení hmotného práva. Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 09.12.2015 Spisová značka: 3 Tdo 1319/2015 Číslo rozhodnutí: 44 Číslo sešitu: 9 Typ rozhodnutí: Usnesení Hesla: Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, Omyl právní Předpisy: § 19 odst. 1 tr. zákoník § 337 odst. 4 tr. zákoníku Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních Sbírkový text rozhodnutí: Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 8 To 45/2015, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 130/2013, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 130/2013, byla obviněná Bc. J. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, sp. zn. 1 ZK 499/2013, pro skutek spočívající v tom, že „v P. ani jinde nejméně od 6. 9. 2012 od 16:00 do 18:00 hod., od 11. 9. 2012 od 16:00 hod. do 12. 9. 2012 do 07:00 hod., dne 13. 9. 2012 od 16:00 hod. do 18:00 hod., od pátku 14. 9. 2012 od 16:00 hod. do neděle 16. 9. 2012 do 18:00 hod., od 18. 9. 2012 od 16:00 hod. do 19. 9. 2012 do 07:00 hod, dne20. 9. 2012 od 16:00 hod. do 18:00 hod., od 25. 9. 2012 od 16:00 hod. do 26. 9. 2012 do 07:00 hod., dne 27. 9. 2012 od 16:00 hod. do 18:00 hod., od pátku 28. 9. 2012 od 16:00 hod. do neděle 30. 9. 2012 do 18.00 hod., od 2. 10. 2012 od 16:00 hod. do 3. 10. 2012 do 07:00 hod., dne 4. 10. 2012 od 16:00 hod. do 18:00 hod., úmyslně mařila styk MUDr. J. F. s jejich společnou dcerou L. S. F., upravený rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 P 22/2010-515, ze dne 21. 4. 2011, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 99 P 22/2010-762, ze dne 6. 8. 2012, tak, že v některých dnech ve výše uvedených termínech dceru ke styku s otcem nepřipravila a nepředala ji, v některých dnech zkrátila dobu vyměřenou pro styk s otcem, otec v uvedeném období nikdy neměl dceru přes noc, ačkoli ji měl mít, veškerý styk otce s dcerou probíhal za přítomnosti Bc. J. Š., která na tom trvala, a tohoto jednání se dopustila přesto, že jednak dne 22. 8. 2012 převzala výzvu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2012 k plnění pravomocného rozhodnutí č. j. 99 P 22/2010 ve smyslu § 272 odst. 2 o. s. ř., aby dobrovolně plnila povinnosti, které jí byly uloženy ohledně úpravy styku otce s dcerou včetně poučení o následcích, zůstane-li výzva bezvýsledná, jednak jí byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 99 P 22/2010-823, ze dne 23. 8. 2012, uložena za nerealizaci styku otce s nezletilou pokuta ve výši 5 000 Kč a usnesením téhož soudu, č. j. 99 P 22/2010-880, ze dne 2. 10. 2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 756/2012-972, ze dne 5. 4. 2013, uložena pokuta 10 000 Kč“, čímž měla spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. 2. O odvolání státního zástupce proti předmětnému rozsudku podaném v neprospěch obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 8 To 45/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V dovolání připomněl, že odvolací soud se neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o nedostatku zavinění obviněné ve vztahu k její vědomosti o uložené pokutě, když její obhajobu považoval za účelovou a nelogickou. Odvolací soud však zároveň s odkazem na předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil určitou složitost výkladu znaků trestného činu a nejednotnost soudního výkladu. Obviněná podle odvolacího soudu proto jednala za podmínek právního omylu ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku. S takovým posouzením dovolatel nesouhlasí. Podle něj nelze zaměňovat pravidla posuzování trestnosti právního omylu negativního stran protiprávnosti činu s neznalostí pachatele o tom, že jeho čin je trestný. Zásadu právního omylu podle § 19 tr. zákoníku lze aplikovat pouze na případy, kdy je omyl pachatele dán ve vztahu k mimotrestním normám, ať už jde o normy odkazovací, či blanketní. V případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku zákon neodkazuje obecně na úpravu protiprávnosti dle jiného právního předpisu, ale vyjadřuje pouze tzv. normativní znak skutkové podstaty, jenž vyjadřuje právní institut, zde opatření v občanském soudním řízení. Protiprávnost jednání obviněné tak byla založena jejím jednáním v rozporu s normou trestní, nikoli rozporem s příslušnou civilní procesní úpravou. Z hlediska zavinění proto postačí v případě normativních znaků skutkové podstaty znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem. Pochybnosti o vědomosti obviněné o rozhodných skutkových okolnostech zakládajících skutkovou podstatu žalovaného přečinu však nepanují. V daném případě by se podle dovolatele navíc jednalo o právní omyl neomluvitelný podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněná si již na podkladě prvotního meritorního rozhodnutí opatrovnického soudu musela být vědoma toho, že je povinna soudem upravený styk otce a nezletilé umožnit. 4. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu vPlzni ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 8 To 45/2015, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 130/2013, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň- město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je předpokládán v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. 5. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné a jejímu obhájci. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněné ani jejího obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce, či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., kterým byla obviněná zproštěna návrhu na potrestání. 8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolatel v alternativě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že naplnění uplatněných důvodů dovolání bylo odůvodněno relevantně. IV. Důvodnost dovolání 10. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.),přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné. 11. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že dovolatel nikterak nezpochybňuje skutkové závěry učiněné soudy v předchozím řízení, a to zejména i s ohledem na jejich korekci odvolacím soudem stran určení okamžiku, kdy se obviněná dozvěděla o uložené pokutě. Obhajoba obviněné v tomto směru byla jako nevěrohodná a nelogická vyvrácena. V podrobnostech lze odkázat na související úplné a správné úvahy odvolacího soudu uvedené zejména na straně 9 jeho rozhodnutí. 12. Podstatou dovolání byla otázka nesprávné aplikace § 19 tr. zákoníku v návaznosti na posuzování zavinění obviněné. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku). Citované ustanovení řeší problematiku (omluvitelného) právního omylu negativního stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, což se posuzuje podle zásady ignorantia iuris non nocet (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Naproti tomu nedopadá na případy právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního (ignorantia facti non nocet). Tam, kde skutková podstata obsahuje tzv. normativní znaky, tedy znaky vyjádřené právním pojmem, institutem či právním vztahem, převzatými trestním zákoníkem z mimotrestního právního předpisu, se vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní předpisy upravují takový normativní znak a jaké funkce takový normativní znak plní. Postačí, pokud mu jsou známé konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k takovému normativnímu znaku a má alespoň laickou představu o jeho charakteru (blíže viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud jde odlišení skutkových podstat obsahujících normativní znaky od skutkových podstat odkazujících a blanketních, srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 13. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody nebo který se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Znak opatření v občanském soudním řízení (použitá v projednávané věci proti obviněné v podobě výzvy podle § 272 odst. 2 o. s. ř. a uložení pokuty podle § 273 odst. 1 o. s. ř., obé ve znění účinném do 31. 12. 2013) je u dané skutkové podstaty znakem normativním, nikoliv odkazem či blanketem. Proto při posuzování zavinění obviněné ve vztahu k tomuto znaku, nebylo možné aplikovat § 19 tr. zákoníku (a vzhledem ke skutkovým okolnostem případu ani § 18 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud byla aplikace daného ustanovení nosným důvodem pro zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku, a byly tak naplněny důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. 14. Rovněž je třeba odmítnout úvahy odvolacího soudu o tom, že v daném případě nebylo možno aplikovat zásadu neznalost zákona neomlouvá z toho důvodu, že výklad relevantního znaku o důsledku uložených, avšak nepravomocných opatření podle občanského soudního řádu je z hlediskatrestněprávního natolik složitý, že je podle závazného názoru Nejvyššího soudu (srov. jeho rozhodnutí ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014) ani zkušený samosoudce okresního soudu, ani tři soudci jednoho z nejzkušenějších odvolacích senátů krajského soudu nedokázali napoprvé správně aplikovat, a proto nelze ani po obviněné požadovat, aby si uvědomovala trestněprávní důsledky svého jednání. Nejenže takové úvahy kolidují s úpravou § 265s odst. 1 tr. ř., ale i se smyslem mimořádných a v konečném důsledku i řádných opravných prostředků jako takových. Jakékoliv kasační rozhodnutí soudu vyššího stupně učiněné z důvodu nesprávné interpretace či aplikace hmotného práva soudem nižšího stupně by totiž odůvodňovalo (s odkazem, že daná právní otázka byla mezi soudy sporná) u obviněného dovození absence zavinění z důvodu jeho právního omylu. I v tomto ohledu lze tedy dát dovolateli plně za pravdu. 15. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 8 To 45/2015, i rozsudek Okresního soudu Plzeň- město ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 130/2013, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 16. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud Plzeň-město bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

decision_1268.pdf