index
int64 1
4.13k
| text
stringlengths 22
255k
| file_name
stringlengths 12
17
|
|---|---|---|
4,101 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21.02.2017, sp. zn. 21 Cdo 1575/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1575.2016.1
Číslo: 87/2018
Právní věta: Smlouvou lze zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka panujících pozemků tak, že
vlastník zatížených pozemků je povinen zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování
obchodního zařízení určitého druhu.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21.02.2017
Spisová značka: 21 Cdo 1575/2016
Číslo rozhodnutí: 87
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Věcná břemena
Předpisy: § 151n odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 151n odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn.
4 Co 87/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 27 C 2/2014, a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce podal dne 10. 12. 2013 u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P.,
návrh na povolení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí podle
smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 31. 7. 2013 mezi žalobcem jako oprávněným z
věcného břemene a účastníkem S. P., s. r. o., jako povinným z věcného břemene „pro: každý vlastník
nemovitostí: pozemek parc. č. 4485/221, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/143, k. ú. H. P., pozemek
parc. č. 4485/144, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/142, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/140, k.
ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/148, k. ú. H. P., obsah: povinný zřizuje věcné břemeno ve prospěch
oprávněných pozemků, jemuž odpovídá povinnost zdržet se v budoucnu na služebných pozemcích
vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání velkoobchod nábytku či
náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo zprostředkování
prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a /
nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytovýchosvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky (zejména prodejna, výdejní
místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků koncovým zákazníkům:
showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu služebných pozemků
třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby zaváže povinností k
dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy“.
2. Katastrální úřad pro město P., katastrální pracoviště P., rozhodnutím ze dne 24. 6. 2014 č. j.
V-62563/2013-101 návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí
zamítl. Dospěl k závěru, že nebyl naplněn požadavek ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.
265/1992 Sb. (aby právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku
jiného práva byl určitý a srozumitelný) a ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona (aby
navrhovaný vklad byl odůvodněn obsahem předložených listin), neboť povinnost z věcného břemene
byla navrhována také pro nájemce služebných pozemků, které však věcnými břemeny nelze
zavazovat, a ke dni podání návrhu na vklad nedošlo ke splnění odkládací podmínky, na kterou byla
vázána účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013.
3. Žalobou podanou u městského soudu dne 24. 7. 2014 se žalobce domáhal, aby bylo rozhodnuto o
provedení vkladu „věcného břemene na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7.
2013 uzavřené mezi žalobcem jako oprávněným a společností S. P., s. r. o., jako povinným, pro
každého vlastníka nemovitostí: pozemek parc. č. 4485/221, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/143, k.
ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/144, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/142, k. ú. H. P., pozemek
parc. č. 4485/140, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/148, k. ú. H. P., kde povinný zřizuje věcné
břemeno ve prospěch oprávněných pozemků, jemuž odpovídá povinnost zdržet se v budoucnu na
služebných pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání
velkoobchod nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a
/ nebo zprostředkování prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových
osvětlovacích těles a / nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových
doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky
(zejména prodejna, výdejní místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků
koncovým zákazníkům: showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu
služebných pozemků třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby
zaváže povinností k dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy. Rozsah věcného břemene je k
celým nemovitostem, a to k pozemku parc. č. 4485/24, parc. č. 4485/25, parc. č. 4485/40, parc. č.
4485/41, parc. č. 4485/80, parc. č. 4485/124, parc. č. 4485/139, parc. č. 4485/141, parc. č. 4485/145,
parc. č. 4485/146, parc. č. 4485/147 a parc. č. 4485/149, vše v katastrálním území H. P., obec P.“.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že věcné břemeno bylo sjednáno jako povinnost, omezující vlastníka
sousedních pozemků, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jehož ustanovení
neobsahují taxativní výčet druhů věcných břemen, která lze sjednat, a vymezení povinnosti
stanovené věcným břemenem je proto zcela na dohodě účastníků. Uvedl, že odkládací podmínka ve
smlouvě o zřízení věcného břemene byla splněna a katastrálnímu úřadu byl dodatečně předložen i
protokol o jejím splnění a že smlouva o zřízení věcného břemene neukládá povinnost nájemci
služebných pozemků, ale vlastníkovi, který je povinen nájemce k „dodržování exkluzivity“ podle této
smlouvy zavázat.
4. Katastrální úřad pro město P., katastrální pracoviště P., ve svém vyjádření uvedl, že závěr o tom,
zda jsou splněny podmínky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu, „nezbývá než ponechat
na úvaze soudu“, a že katastrální úřad, který byl žalobcem označen jako žalovaný, není účastníkem
řízení podle části páté občanského soudního řádu.
5. Městský soud – poté, co usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. 27 C 2/2014-37 rozhodl, že se
„ukončuje účast Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P. v tomto řízení“ –
rozsudkem ze dne 12. 3. 2015 č. j. 27 C 2/2014-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníkůnemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že podstata věcného břemene spočívá v závazku
povinného, že na služebných pozemcích nebude vyvíjet podnikatelskou činnost určitého druhu, který
nezatěžuje pozemek jako takový, ale omezuje osobu vlastníka v jeho podnikatelských aktivitách, a že
takové omezení „se vymyká smyslu a účelu věcného břemene jako práva k věci cizí“. Uvedl, že
omezení, které účastníci smlouvy hodlali zajistit zřízením věcného břemene, mohou dosáhnout
„obligačním smluvním vztahem“.
6. K odvolání žalobce vrchní soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 č. j. 4 Co 87/2015-68 rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že omezení povinného z věcného
břemene, které je uvedeno ve smlouvě, nemá charakter věcného břemene, neboť se vymyká jeho
smyslu a účelu a svým rozsahem překračuje omezení, které institut věcného břemene umožňuje, a že
tohoto omezení mohli účastníci dosáhnout „obligačním smluvním vztahem“. Uvedl, že v případě
nájmu či prodeje služebných pozemků třetím osobám měly být tyto osoby zavázány povinností k
„dodržování exkluzivity“, což odporuje ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák., neboť věcná břemena
omezují vlastníka nemovité věci a nikoli nájemce, a že obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene
byly nepřípustným způsobem omezeny případné budoucí podnikatelské aktivity účastníka –
povinného z věcného břemene, což je zjevné zneužití práva, které nepožívá ochrany. Uzavřel, že v
projednávané věci nebyly splněny podmínky vkladu uvedené v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c)
zákona č. 265/1992 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ustanovení § 151n a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., podle nichž věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch
někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat, neobsahují taxativní
výčet druhů věcných břemen, která lze sjednat, a že smluvní strany si proto mohou sjednat i
„ojedinělý druh“ věcného břemene. Uvádí, že podle jazykového výkladu smlouvy o zřízení věcného
břemene nebyla omezována dispoziční práva vlastníka pozemku, nýbrž byl omezován způsob, jakým
může vlastník pozemek užívat, což je přípustné, a že věcné břemeno obsahově neomezuje
podnikatelskou činnost povinného, ale „a priori výstavbu na povinných pozemcích“, neboť se jedná o
zákaz vybudovat obchodní zařízení takového druhu, které je schopno konkurovat žalobci. Taková
povinnost se podle názoru dovolatele vztahuje nikoli k vlastníkovi služebných pozemků, ale k
služebným pozemkům jako takovým, neboť v případě vybudování takového zařízení na služebných
pozemcích ztrácí pro oprávněného jeho pozemky hodnotu. Dovolatel poukázal na to, že takové věcné
břemeno je běžné v zahraniční právní doktríně, například v Německu, a plní svůj hospodářský účel
stejně, jako tomu je u „notoricky známých“ druhů věcných břemen. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o
nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a § 236 odst. 1 o. s. ř.).10. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy – jak vyplývá
z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o. s. ř.) – v
ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. V projednávané věci žalobce, který provozuje v České republice síť nábytkářských center
„Sconto“, uzavřel jako oprávněný s účastníkem S. P., s. r. o., jako povinným, dne 31. 7. 2013
„smlouvu o zákazu konkurence – zřízení věcného břemene“, ve které povinný za účelem zákazu
konkurence na služebných pozemcích v jeho vlastnictví parc. č. 4485/24, parc. č. 4485/25, parc. č.
4485/40, parc. č. 4485/41, parc. č. 4485/80, parc. č. 4485/124, parc. č. 4485/139, parc. č. 4485/141,
parc. č. 4485/145, parc. č. 4485/146, parc. č. 4485/147 a parc. č. 4485/149, vše v katastrálním území
H. P., zřizuje věcné břemeno ve prospěch oprávněných pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č.
4485/221, parc. č. 4485/143, parc. č. 4485/144, parc. č. 4485/142, parc. č. 4485/140 a parc. č.
4485/148, vše v katastrálním území H. P., jemuž odpovídá „povinnost zdržet se v budoucnu na
služebných pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání
velkoobchod nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a
/ nebo zprostředkování prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových
osvětlovacích těles a / nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových
doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky
(zejména prodejna, výdejní místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků
koncovým zákazníkům: showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu
služebných pozemků třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby
zaváže povinností k dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy“. V čl. XI. bodu 11.1 smlouvy o
zřízení věcného břemene bylo dohodnuto, že tato smlouva nabývá účinnosti splněním odkládací
podmínky, kterou je nabytí účinnosti směnné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 7. 2013,
přičemž splnění této podmínky bude prokázáno písemným prohlášením obou smluvních stran o jejím
splnění. Katastrální úřad pro město P., katastrální pracoviště P. návrh na vklad práva odpovídajícího
věcnému břemenu do katastru nemovitostí podle této smlouvy zamítl pro nesplnění podmínek vkladu
uvedených v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb., neboť povinnost z
věcného břemene byla navrhována také pro nájemce služebných pozemků a ke dni podání návrhu na
vklad nedošlo ke splnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána účinnost smlouvy o zřízení
věcného břemene ze dne 31. 7. 2013. Soudy žalobu o povolení vkladu práva zamítly z toho důvodu,
že omezení povinného z věcného břemene, které je uvedeno ve smlouvě, nemá charakter věcného
břemene a že zřízené věcné břemeno v rozporu s ustanovením § 151n odst. 1 obč. zák. omezuje též
nájemce.
13. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky
hmotného práva, zda povinnosti týkající se nemovitostí, k nimž se zavázala společnost S. P., s. r. o.,
ve smlouvě uzavřené se žalobcem dne 31. 7. 2013, představují věcné břemeno. Protože tato právní
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bezjednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je
opodstatněné.
15. Vklad práva podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013 je třeba i v současné
době – vzhledem k době doručení této smlouvy katastrálnímu úřadu (10. 12. 2013) – posuzovat podle
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“) [srov. § 63 odst. 4
zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)], a podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) [srov.
§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
16. Podle ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve
prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat; práva
odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité
osobě.
Podle ustanovení § 151n odst. 2 obč. zák. věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti
přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.
Podle ustanovení § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě
závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného
orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva
(vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům
je nutný vklad do katastru nemovitostí.
17. Z citovaných ustanovení vyplývá, že věcná břemena spočívají v omezení vlastníka nemovitosti
vedoucímu k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu
určité fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že na jeho
trvání nemá vliv ani změna vlastnického práva; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na
které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž
odpovídá závazek vlastníka této věci ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco
konat. Podle určení oprávněného subjektu se rozlišují věcná břemena působící in rem a věcná
břemena působící in personam. V případě věcných břemen in rem je oprávněný subjektem, který má
vlastnické právo k věci (panující nemovitosti), v jejíž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno.
Oprávnění z takového věcného břemene má právo vykonávat každý vlastník panující nemovitosti
(změnou jejího vlastníka právo odpovídající věcnému břemenu nezaniká) a rovněž nový vlastník
zatížené nemovitosti vstupuje do právního postavení svého předchůdce, a to bez ohledu na právní
titul zakládající převod nebo přechod vlastnického práva. Je-li věcné břemeno zřizováno ve prospěch
konkrétní osoby (in personam), vystupuje do popředí potřeba oprávněného, jehož ekonomické nebo
jiné zájmy jsou prostřednictvím věcného břemene uspokojovány; takové věcné břemeno proto
zásadně zaniká nejpozději smrtí nebo zánikem oprávněné osoby (srov. § 151p odst. 4 obč. zák.).
Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním;
oprávněný z věcného břemene proto může své právní postavení uhájit proti každému žalobou
obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení
vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; zapisují se proto
do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady a k nabytí práva
odpovídajícího věcnému břemenu je nutný vklad do katastru nemovitostí.
18. Občanský zákoník neobsahuje taxativní výčet druhů věcných břemen; strany si mohou sjednat
jakýkoliv druh věcného břemene, který splňuje požadavky stanovené v § 151n odst. 1 obč. zák. Je-li
povinnost omezující vlastníka zatížené nemovité věci sjednána ve formě zdržení se, je vlastník
zatížené nemovitosti povinen se zdržet určitého konání, k němuž by byl oprávněn z titulu svéhovlastnického práva (např. postavit na pozemku stavbu určitého druhu nebo nad určitou výši, zřídit na
pozemku zařízení určitého typu, provádět na pozemku určitou činnost apod.), a oprávněný z této
formy věcného břemene získává prospěch tím, že vlastník zatížené věci je omezen v realizaci její
užitné hodnoty. Spočívá-li povinnost v konání, zakládá věcné břemeno závazek vlastníka zatížené
nemovitosti uskutečnit určité úkony, kterými je oprávněné osobě rovněž poskytován nějaký
prospěch. Povinnost něco trpět se naopak vyznačuje nečinností vlastníka zatížené nemovité věci,
která je na prospěch oprávněnému z věcného břemene (např. povinnost trpět přecházení vlastníka
sousedního pozemku po zatíženém pozemku).
19. V projednávané věci účastníci zřídili smlouvou věcné břemeno, které omezuje společnost S. P., s.
r. o., jako vlastníka zatížených pozemků ve prospěch žalobce jako vlastníka sousedních (panujících)
pozemků tak, že společnost S. P., s. r. o., je povinna zdržet se na zatížených pozemcích vybudování a
provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání týkajícím se nábytku, jeho náhradních
částí, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými
zákazníky, a v případě prodeje či nájmu těchto pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k
dodržování uvedené povinnosti. Takové věcné břemeno splňuje požadavky stanovené v § 151n odst. 1
obč. zák., neboť v souladu s tímto ustanovením omezuje společnost S. P., s. r. o., jako vlastníka
zatížených pozemků tak, že tento vlastník je povinen se zdržet určitého konání, k němuž by byl
oprávněn z titulu svého vlastnického práva, a žalobce jako vlastník panujících pozemků získává z
tohoto věcného břemene prospěch tím, že vlastník zatížených pozemků je omezen v realizaci jejich
užitné hodnoty, neboť v důsledku tohoto omezení nemůže na pozemcích vyvíjet činnost, kterou by
konkuroval podnikatelské činnosti žalobce provozované na sousedních pozemcích. Na tomto závěru
nemůže nic změnit okolnost, že omezení vlastníka zatížených pozemků se týká jeho možných
podnikatelských aktivit, neboť zákon nevylučuje, aby činnost, jíž se má vlastník zatížených
nemovitostí podle smlouvy o zřízení věcného břemene na těchto nemovitostech zdržet, měla
podnikatelskou povahu. Nelze souhlasit s názorem soudů, že sjednané věcné břemeno v
posuzovaném případě nezatěžuje pozemky jako takové, ale omezuje osobu jejich vlastníka v jeho
podnikatelských aktivitách, neboť tento názor přehlíží, že omezení společnosti S. P., s. r. o., jako
vlastníka zatížených pozemků v podnikatelské činnosti určitého druhu se týká jen činnosti
provozované na těchto pozemcích, a je tedy spjato jen a pouze se zatíženými pozemky. Nemůže být
pochyb o tom, že – jak soudy správně uvedly – tohoto omezení mohly strany dosáhnout i na základě
obligačního právního vztahu (uzavřením jiné smlouvy než smlouvy o zřízení věcného břemene).
Okolnost, že vlastníka nemovité věci lze omezit ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět,
něčeho se zdržet nebo něco konat, i jinou smlouvou než smlouvou o zřízení věcného břemene
(smlouvou, která by zavazovala jen smluvní strany a která by tedy neměla věcně právní povahu),
však neznamená, že v takovém případě strany nemohou dát přednost uzavření smlouvy o zřízení
věcného břemene.
20. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání smlouvy o zřízení
věcného břemene, podle něhož je společnost S. P., s. r. o., povinna v případě prodeje či nájmu
zatížených pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k dodržování povinnosti zdržet se na
zatížených pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení specifikovaného ve smlouvě,
odporuje ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák., neboť věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci
a nikoli nájemce.
21. Převádí-li se nemovitost zatížená věcným břemenem, přecházejí povinnosti z věcného břemene –
jak vyplývá z ustanovení § 151n odst. 2 obč. zák. – na jejího nabyvatele, a to bez ohledu na
skutečnost, zda se nabyvatel zatížené nemovitosti v převodní smlouvě zavázal k jejich dodržování.
Pronajme-li vlastník zatíženou nemovitost a je-li nájemní právo dotčeno věcným břemenem, je jím – i
bez převzetí závazku k jeho dodržování v nájemní smlouvě – omezen též nájemce. Omezuje-li totiž
věcné břemeno vlastníka zatížené nemovitosti, tím spíše musí omezovat jejího nájemce, jehož právoužívat nemovitost zakládá (jen) nájemní smlouva (arg. a maiori ad minus). Z uvedeného vztaženo na
projednávanou věc vyplývá, že povinnost zdržet se na zatížených pozemcích vybudování a
provozování obchodního zařízení specifikovaného ve smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené
mezi žalobcem a společností S. P., s. r. o., by dopadala i na nabyvatele a nájemce zatížených
pozemků, aniž by se tyto třetí osoby musely v převodní nebo nájemní smlouvě zavázat k jejímu
dodržování. Ujednání smlouvy o zřízení věcného břemene, podle něhož je společnost S. P., s. r. o.,
povinna v případě prodeje či nájmu zatížených pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k
dodržování uvedené povinnosti, ve skutečnosti neomezuje budoucí nabyvatele a nájemce zatížených
pozemků, nýbrž jejich vlastníka (společnost S. P., s. r. o.), který je na základě uvedeného ujednání
oprávněn prodat nebo pronajmout zatížené pozemky jen tomu, kdo se smluvně zaváže k povinnosti
zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení specifikovaného ve
smlouvě o zřízení věcného břemene (a to přesto, že tato povinnost plyne budoucímu nabyvateli i
nájemci přímo ze zákona), a který je tedy naopak povinen zdržet se prodeje nebo pronájmu
zatížených pozemků tomu, kdo by takový závazek v kupní nebo nájemní smlouvě nepřevzal. Takové
ujednání stran smlouvy o zřízení věcného břemene však ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák.
neodporuje.
22. Z uvedeného plyne, že ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a společností S. P., s. r. o., dne 31. 7.
2013 bylo v souladu s ustanovením § 151n odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalobce zřízeno právo
odpovídající věcnému břemenu, které se zapisuje do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva
(srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Vzhledem k tomu, že navrhovaný vklad je
odůvodněn obsahem předložených listin, neboť smlouva o zřízení věcného břemene, která byla s
návrhem na vklad předložena, obsahuje právní úkon, na jehož podkladě má být proveden vklad práva
do katastru nemovitostí, a mezi jejím obsahem a návrhem na vklad není žádný rozpor [splnění
odkládací podmínky, na kterou byla vázána účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene (nabytí
účinnosti směnné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 7. 2013), ke dni podání návrhu na vklad
bylo v souladu s ustanovením čl. XI. bodu 11.1 této smlouvy prokázáno protokolem podepsaným
oběma smluvními stranami dne 18. 10. 2013], a že smlouva o zřízení věcného břemene je určitá a
srozumitelná, neboť je zřejmé, jaká vůle v ní byla projevena a co má být předmětem tohoto právního
úkonu, není správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky
vkladu uvedené v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb.
23. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). | decision_995.pdf |
4,102 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.02.2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1874.2016.1
Číslo: 69/2018
Právní věta: Exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním jiné pohledávky manžela
povinného, prováděnou na základě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem podle § 262a
odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, nelze od 1. 7. 2015 nadále provádět.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.02.2017
Spisová značka: 20 Cdo 1874/2016
Číslo rozhodnutí: 69
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Srážky ze mzdy, Zastavení exekuce
Předpisy: čl. IV bod 1 předpisu č. 139/2015Sb.
§ 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2015
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání manželky povinného 2) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 12. 2015, sp. zn. 9 Co 1318/2015, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 8. 10. 2015, č. j. 48 EXE 3305/2014-83, rozhodl, že ve
vztahu k exekučnímu příkazu č. j. 181 EX 10675/14-57, ze dne 14. 11. 2014, kterým pověřený soudní
exekutor Mgr. L. K. rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů manželce
povinného 2) od plátce mzdy společnosti V. I., s. r. o., se sídlem v P., jakož i ve vztahu k exekučnímu
příkazu č. j. 181 EX 10675/14-116, ze dne 27. 11. 2014, kterým týž soudní exekutor rozhodl o
přikázání jiné peněžité pohledávky, kterou má manželka povinného 2) vůči Penzijní společnosti
České pojišťovny, a. s., se sídlem v P., z titulu ve výroku uvedené smlouvy, se exekuce vedená na
podkladě pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 11. 2014, č. j. 48 EXE 3305/2014-13, s
účinností od 1. 7. 2015 zastavuje.
2. Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. po nabytí účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., jímž byl novelizovánobčanský soudní řád a exekuční řád s účinností od 1. 7. 2015, nenastal. Byly-li v souzené věci
exekuční příkazy postihující mzdu či jiný příjem manželky povinného či pohledávku ze smlouvy o
penzijním připojištění náležející manželce povinného vydány před účinností zákona č. 139/2015 Sb.,
tj. přede dnem 1. 7. 2015 s tím, že byly doručeny plátci mzdy či poddlužníku manželky povinného a
exekuce na jejich podkladě začala být i před tímto datem prováděna, lze podle odvolacího soudu
„jednoznačně konstatovat“, že právní účinky spojené s vydáním exekučního příkazu postihujícího
výlučný majetek manželky povinného 2) nastaly a i po 1. 7. 2015 zůstávají zachovány. Samotné
provádění srážek ze mzdy či jiného přijmu manželky či zpeněžení pohledávky, kterou má manželka
povinného vůči penzijní společnosti ze smlouvy o penzijním připojištění, lze mít nikoli za procesní
úkony nastalé po 1. 7. 2015, nýbrž za pomocné úkony, které nastalé právní účinky procesních úkonů
s tím spojené provázejí. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval námitkou
manželky povinného 2), že vymáhaná pohledávka není pohledávkou náležející do společného jmění
jejího a povinného 2).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Manželka povinného 2) v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedla, že účinnost zákona č. 139/2015 Sb. je
koncipována na principu tzv. nepravé zpětné účinnosti, což vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu
tohoto zákona. S ohledem na zásady nepravé právní retroaktivity je nepochybné, že s účinností od 1.
7. 2015 žádné zákonné ustanovení v občanském soudním řádu či exekučním řádu neumožňuje vést k
vymožení dluhu náležejícího do společného jmění manželů exekuci srážkami ze mzdy manžela
povinného či přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného (s výjimkou přikázáním
pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu). Zachování účinků úkonů, které v řízení
nastaly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., znamená, že nová právní úprava nijak
nedopadá na srážky ze mzdy, které již byly provedeny do 30. 6. 2015; neznamená to však, že je
možno v těchto srážkách pokračovat i po 1. 7. 2015, popř. že je možné zpeněžit pohledávku
manželky povinného, kterou má vůči penzijní společnosti. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že přijetím argumentace dovolatelky by bylo
nutné zastavit veškerá exekuční řízení, ve kterých byl vydán exekuční příkaz do dne 30. 6. 2015 a byl
zvolen způsob provedení exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného. Názor dovolatelky je
neudržitelný, neboť by došlo ke vzniku právního vakua, kdy by ve všech již zahájených exekučních
řízeních musely být vydány nové exekuční příkazy s jiným způsobem vedení exekuce, což by vedlo ke
značným průtahům a k zásahům do základních majetkových a procesních práv oprávněné.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud v
judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena [zda lze vést s ohledem na čl. IV bod 1 zákona č. 139/2015 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon),
dále též jen „zákon č. 139/2015 Sb.“, a který nabyl účinnosti 1. 7. 2015, exekuci srážkami ze mzdymanžela povinného, přikázáním jiné pohledávky manžela povinného, byly-li exekuční příkazy vydány
před tímto datem], přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
6. Podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 výkon rozhodnutí
srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného
z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením
jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do
společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.
Podle § 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 jde-li o vydobytí dluhu, který patří do
společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek
ve společném jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela
povinného u peněžního ústavu.
Podle § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 7. 2015 jde-li o vydobytí dluhu, který patří do
společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve
společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u
peněžního ústavu.
Podle čl. II bodu l Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. není-li dále stanoveno jinak,
použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle čl. IV bodu 1 Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. není-li dále stanoveno jinak,
použije se exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které
v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Čl. IV bod l Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. vyjadřuje obecně platnou zásadu
nepravé retroaktivity procesních norem, tedy aplikaci nových procesních norem pro dříve započatá
řízení. Znamená to, že v řízení je pokračováno podle pozdějšího procesního práva (jeho změn). Ty
účinky, které dosavadní procesní úprava spojovala s určitými procesními úkony, zůstávají zachovány
i nadále (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2738, rovněž např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1.
2011, sp. zn. 3 Ads 111/2010). Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, k
výkladu nepravé retroaktivity uvádí, že „obecně v případech časového střetu staré a nové právní
normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle
zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím
účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní
úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by
byla pravá retroaktivita)“.
7. V souzené věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 30. 10. 2014, soudní exekutor vydal exekuční
příkaz dne 14. 11. 2014, č. j. 181 EX 10675/14-57, kterým postihl mzdu manželky povinného 2) M. K.
u jejího zaměstnavatele V. I., s. r. o., se sídlem v P. Dalším exekučním příkazem ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 181 EX 10675/14-116, soudní exekutor přikázal oprávněné jinou peněžitou pohledávku, kterávznikne M. K. za dlužníkem Penzijní společnost České pojišťovny, a. s., se sídlem v P.
8. Soudní exekutor tedy vydal oba exekuční příkazy v době, kdy v případě, že se jednalo o vydobytí
dluhu, který patří do společného jmění manželů, bylo možné k uspokojení pohledávky oprávněné
provést srážky ze mzdy manžela povinného a postihnout jinou pohledávku manžela povinného.
Exekuční příkaz má ve smyslu § 47 odst. 2 exekučního řádu účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle
občanského soudního řádu a vydání exekučního příkazu představuje procesní úkon provedený
soudním exekutorem.
9. Otázkou zůstává, zda lze exekuci vést těmito způsoby i po 1. 7. 2015, kdy došlo ke změně právní
úpravy a intertemporální ustanovení již blíže uvedený stav neupravují.
10. Z pohledu nepravé retroaktivity platí, že i když bylo exekuční řízení zahájeno 30. 10. 2014, s
účinností od 1. 7. 2015 se na toto exekuční řízení použije právní úprava exekučního řádu a
občanského soudního řádu ve znění účinném od tohoto data. Pro posouzení, zda byl soudní exekutor
oprávněn vydat exekuční příkaz, kterým postihl mzdu manželky povinného a jinou pohledávku
manželky povinného, je rozhodující právní úprava účinná do 30. 6. 2015. Stejnou úpravou se řídí
nárok oprávněného, aby jeho pohledávka byla uvedenými způsoby exekuce uspokojena, jakož i
vykonané právní úkony, které k provedení těchto způsobů exekuce směřovaly. Jestliže od 1. 7. 2015
právní úprava nadále uvedené způsoby exekuce neupravuje, nelze jimi od 1. 7. 2015 exekuci nadále
provádět. Právní spojení, že „právní účinky zůstávají zachovány“ je třeba vykládat tak, že se jedná o
právní účinky vzniklé po dobu „působení“ staré právní úpravy.
11. Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu závěru, je tento závěr nesprávný.
12. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). | decision_996.pdf |
4,103 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16.02.2017, sp. zn. 11 Tdo 11/2017,
ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.11.2017.1
Číslo: 41/2017
Právní věta: Skutečnost, že obviněný užívá omamné a psychotropní látky nebo je na nich závislý,
sama o sobě neznamená, že není schopen náležitě se hájit vzhledem ke svým duševním vadám.
Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. v tomto případě bude dán, pokud uvedené skutečnosti
měly za následek vznik duševní nemoci nebo jiného významného poškození mentálních funkcí
obviněného, vyvolávající pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Spisová značka: 11 Tdo 11/2017
Číslo rozhodnutí: 41
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Nutná obhajoba
Předpisy: § 36 odst. 2 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. O. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 29. 9. 2016, sp. zn. 10 To 260/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 79/2016.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 T 79/2016, byl M. O.
uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to
věcí v rozsudku vyjmenovaných.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby
od měsíce srpna 2014 do 7. 3. 2016 v H. K. v M., na S. p., na P., u OC A. a na dalších místech města
H. K. opakovaně prodával, zdarma či výměnou za protislužby předával drogy pervitin a marihuanu, a
to celkem 26 osobám konkretizovaným ve výroku rozsudku a v rozsahu tam uvedeném.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci
Králové usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 10 To 260/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
Mgr. M. Z. dovolání. Namítl v něm, že se k trestné činnosti přiznal pod vlivem metamfetaminu.
Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Své předchozí problematické jednání změnil, dochází
pravidelně do poradny pro závislé, nalezl si i zaměstnání. Závěrem obviněný nejprve navrhl, aby bylo
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016 zrušeno a výrok o trestu změněn v
tom smyslu, že mu bude uložen podmíněný trest odnětí svobody s dohledem. Následně navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 10 To
260/2016, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Na výzvu soudu prvního stupně obviněný své dovolání doplnil. Pokud jde o dovolací důvody,
odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř. Dále uvedl, že byl osobou závislou na
užívání omamných a psychotropních látek, což mělo za následek, že nebyl schopen se náležitě hájit.
Měl mu proto být ustanoven obhájce podle § 36 odst. 2 tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je
lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.].
7. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené
v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce
prvního § 265b tr. ř.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač
ho podle zákona mít měl. Podle § 36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li
to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo
duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
IV.
Důvodnost dovolání
9. V rámci svého velmi stručného doplňujícího podání obviněný v tomto směru pouze uvedl, že byl
osobou závislou na užívání omamných a psychotropních látek, což mělo za následek, že nebyl v
průběhu řízení schopen řádně hájit své zájmy. Nebyl si v průběhu řízení plně vědom svých práv a
pouze ustanovení obhájce by zajistilo jeho právo na obhajobu. K takto stručně formulované námitce
se pak lze obtížně vyjádřit. V minulosti nicméně orgány činné v trestním řízení považovaly toto
ustanovení za naplněné zejména u osob trpících duševní nemocí, u obviněných hluchých,
hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým
onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v
kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí
číst nebo psát, apod. (srov. č. 27/1977, č. 65/1978 Sb. rozh. tr., viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád.Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 447). Z toho je patrné, že samotné užívání
omamných a psychotropních látek nebo závislost na nich ještě nic nevypovídá o schopnosti
obviněného náležitě se hájit, pokud toto nemělo za následek vznik duševní nemoci nebo jiného
významného poškození mentálních funkcí u obviněného. Nic takového však obviněný neuvádí a ani v
průběhu řízení pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit nevznikly.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v
rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených
soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu,
proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při
provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních
předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především
trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., s. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného
práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení, nebo použije správný právní předpis
a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně
posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní
řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném
skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu
pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a
bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ
však v posuzované věci nejde.
11. Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněný žádné námitky, které by bylo možno citovanému
dovolacímu důvodu podřadit, neuvedl. Pokud jde o jeho zmínku, že se k trestné činnosti policii
doznal pod vlivem metamfetaminu, není vůbec zřejmé, co tím chce obviněný říci, ale pokud by tímto
chtěl své přiznání jako důkaz zpochybnit, pak lze konstatovat, že jeho výpověď nebyla ve věci
jediným usvědčujícím důkazem (navíc ani okolnost, že je osoba při výpovědi pod vlivem drogy,
nemusí tuto výpověď automaticky činit méně věrohodnou).
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení
soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného, nebo naopak nepřiměřeně
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov.
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či
neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Pokud tedy jde o námitky obviněného směřující do výroku o trestu, ani tyto neodpovídají
obviněným uplatněným dovolacím důvodům, neboť obviněný namítá pouze to, že uložený trest je
nepřiměřeně přísný.
14. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu
předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265bodst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného M. O. proto
pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. | decision_997.pdf |
4,104 | Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
15.02.2017, sp. zn. Cpjn 23/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:CPJN.23.2016.1
Číslo: 3/2017
Právní věta: I. V řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se
posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva. II. Omezit posuzovanou osobu
ve svéprávnosti k výkonu volebního práva lze jen výrokem soudního rozhodnutí (výslovně).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Spisová značka: Cpjn 23/2016
Číslo rozhodnutí: 3
Číslo sešitu: 4
Typ rozhodnutí: Stanovisko
Hesla: Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ], Volební právo
Předpisy: § 2 písm. b) předpisu č. 247/1995Sb.
§ 4 odst. 2 písm. b) předpisu č. 130/2000Sb.
§ 4 odst. 2 písm. b) předpisu č. 275/2012Sb.
§ 4 odst. 2 písm. b) předpisu č. 491/2001Sb.
§ 40 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 5 odst. 2 písm. b) předpisu č. 62/2003Sb.
§ 55 o. z.
§ 57 o. z.
§ 7 odst. 1 o. s. ř.
§ 7 odst. 3 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a
vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),
ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že v rozhodovací činnosti obecných soudů nepanuje jednota v
posuzování otázky, zda lze při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka přistoupit i k omezení
výkonu jeho volebního práva.
Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí, a na jejich základě, zaujalo občanskoprávní
a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v
zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech, následujícíO d ů v o d n ě n í :
I.
podklady k zaujetí stanoviska
a) podnět k zaujetí stanoviska
1. Podnětem pro zaujetí stanoviska byla žádost Ministerstva vnitra (dále též „ministerstvo“) ze dne 4.
3. 2016, adresovaná předsedovi Nejvyššího soudu, v níž se uvádí, že ministerstvo je vystaveno
četným dotazům správních úřadů, jak mají být ve vztahu k volebnímu právu interpretována některá
rozhodnutí soudů, z nichž není zřejmá existence překážky spočívající v omezení svéprávnosti k
výkonu volebního práva. Tamtéž se uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve sledovaném směru
různorodá; z jedněch lze dovodit, že omezení svéprávnosti se vztahuje i na výkon volebního práva (a
z nich jen některá obsahují výrok o nezpůsobilosti k výkonu volebního práva), druhá se o tomto
omezení nezmiňují ani v odůvodnění. Popsaný stav způsobuje dle ministerstva vážné (a
představitelné) obtíže v činnosti, k níž jsou při organizaci voleb povolány (příslušnými volebními
zákony) volební orgány. Ministerstvo samo pak dovozovalo, že v rámci řízení o omezení svéprávnosti
by soud též měl „zvážit, zda je člověk schopen se kvalifikovaně rozhodnout a svobodně vykonávat své
volební právo s tím, že jsou-li naplněny všechny zákonné podmínky, měl by přistoupit k omezení
svéprávnosti pro výkon volebního práva“. Pakliže omezení ve výkonu volebního práva v konkrétním
případě nevysloví (z jakéhokoliv důvodu), je tím „implicitně“ stanoveno, že posuzované osobě je
volební právo zachováno, avšak tam, kde je svéprávnost omezena v maximálním možném rozsahu, tj.
osoba není schopna právních jednání v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí
každodenního života, se podle ministerstva „omezení svéprávnosti vztahuje i na výkon volebního
práva, který za takovou běžnou záležitost nelze považovat“.
b) vyjádření soudů
2. Z vyjádření soudů rozhodujících ve věci omezení svéprávnosti, jež si Nejvyšší soud vyžádal, se
podává, že jejich postupy se v dané otázce vskutku liší. O omezení svéprávnosti člověka ve výkonu
jeho volebního práva nerozhoduje (s tím, že na poli práva veřejného tak činit nelze) Okresní soud ve
Frýdku-Místku, Okresní soud v Kolíně, Okresní soud v Kladně, Okresní soud Plzeň-město a Okresní
soud v Karlových Varech. Omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva naopak připouští Krajský
soud v Hradci Králové a Městský soud v Praze (s tím, že se tak musí stát výrokem soudního
rozhodnutí) a Krajský soud v Plzni (jehož soudci se ale rozcházejí v závěru, za jakých podmínek tak
lze učinit). Většinově je názor, že posuzovanou osobu lze omezit ve svéprávnosti k výkonu volebního
práva, zastáván také v obvodu Krajského soudu v Brně. Rozdělena (v tom, že část soudů takové
omezení připouští a část je vylučuje) je praxe v obvodu Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v
Ústí nad Labem.
3. Na úrovni okresních soudů pak ani ty soudy, jež připouštějí, že posuzovanou osobu lze omezit ve
svéprávnosti k výkonu volebního práva, nejsou jednotné v názoru, zda se tak má (musí) stát výrokem
soudního rozhodnutí, jde-li o (obecné) omezení v maximální možné míře („s výjimkou běžných
záležitostí každodenního života“). Výrok o volebním právu v takovém případě neformulují (majíce za
to, že výrok o omezení svéprávnosti „s výjimkou běžných záležitostí každodenního života“ zahrnuje
bez dalšího i omezení ve výkonu volebního práva) např. Okresní soud v Českém Krumlově a Okresní
soud v Táboře.
c) soudní rozhodnutí
4. Pravomocná rozhodnutí těch soudů, které výrokem svého rozhodnutí omezily posuzovanou osobuve svéprávnosti k výkonu volebního práva, dokládají různorodé formulace. Kupříkladu tak, že
posuzovaný (posuzovaná) „není schopen volit a být volen ve volbách“ (Okresní soud v Kutné Hoře –
sp. zn. P 109/2001, Okresní soud v Jihlavě – sp. zn. 6 P 194/89), že „není způsobilý vykonávat volební
právo“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. P 112/2011, Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. P
495/2007, Krajský soud v Brně – sp. zn. 13 Co 31/2015), že „není způsobilý vykonávat pasivní volební
právo“ (Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. Nc 7408/2015), že „není způsobilý být volen do veřejných
funkcí“ (Krajský soud v Brně – sp. zn. 14 Co 245/2013), že „není způsobilá porozumět smyslu, účelu a
důsledkům voleb, včetně možnosti volit a být zvolen“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc
6616/2015), že „není způsobilá k výkonu volebního práva“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc
6610/2015), že se omezuje „svéprávnost…, pokud jde o výkon volebního práva“ (Okresní soud v
Příbrami – sp. zn. 14 P 9/2011), že „není schopen volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn.
8 P 19/2012), že „není schopen činit právní jednání …, jimiž dochází k realizaci volebního práva“
(Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 15 P 26/2008), že „není způsobilý realizovat volební právo“
(Okresní soud v Benešově – sp. zn. 8 P 57/2007), že „není schopna výkonu pasivního volebního
práva“ (Okresní soud v Mladé Boleslavi – sp. zn. 21 P 162/88), respektive že „není schopna činit
právní jednání v oblasti uplatňování volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 11 P
29/2009). Okresní soud Plzeň-sever v rozsudku ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196, formuloval
rozsudečný výrok tak, že „[s]oud zčásti omezuje M. P. … v možnosti samostatně právně jednat nad
rámec běžných záležitostí každodenního života, pokud jde o … právní jednání související s výkonem
aktivního a pasivního volebního práva, možnosti volit a být volen.“ Naproti tomu pozitivní výrok (ve
vztahu k výkonu volebního práva), že „[p]osuzovaný je způsobilý k výkonu volebního práva“,
obsahuje např. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 P 237/87-117.
Městský soud v Praze pak v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 16/2015, změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně tak, že posuzovaný „není způsobilý činit žádná právní jednání s výjimkou …
výkonu práva volit“.
5. Odůvodnění předložených rozhodnutí jsou zpravidla stručná, často redukovaná toliko na prostá
zjištění ze znaleckého posudku ve vztahu k možnému výkonu volebního práva a (až na výjimky) bez
odpovídající právní kvalifikace, povětšinou pouze s výčtem (eventuálně citací) ustanovení § 55 odst. 1
a 2, § 57 odst. 1, § 62 a § 64 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z uváděné
argumentace lze příkladmo zaznamenat, že:
[1] „[z]e znaleckého posudku …vyplynulo, že posuzovaná … více méně je schopna porozumět
smyslu a důsledku voleb, včetně možnosti volit a být zvolen, ale realitu má zkreslenou svou
nemocí … S přihlédnutím k rozsahu, v jakém posuzovaná není schopna pro své postižení, které
není jen přechodné, právně jednat, omezil soud posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není
způsobilá … vykonávat volební právo … v případě volebního práva by mohlo dojít při jejím
zkresleném pohledu na realitu ke zneužití jinými osobami“ (rozsudek Okresního soudu Brno-
venkov ze dne 16. 6. 2015, č. j. P 495/2007-160);
[2] „ze znaleckého posudku … bylo zjištěno, že posuzovaný trpí mentální retardací středně
těžkého stupně, toto onemocnění je trvalého rázu, léčbou neovlivnitelné. Tato choroba ho
omezuje při právním jednání, je schopen jen některých právních jednání, aniž by mu hrozila
újma. Posuzovaný není schopen uzavírat smlouvy a obstarávat si své záležitosti na úřadech …
je v zájmu posuzovaného, aby byl omezen ve svéprávnosti tak, aby byl chráněn před zneužitím
jinými osobami, přičemž rozsah omezení svéprávnosti není na jeho osobní újmu, ale naopak
poskytuje posuzovanému ochranu“ (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8.
2015, č. j. P 47/2004-111);
[3] „odvolací soud řízení doplnil u odvolacího jednání výslechem navrhovatelky a zhlédnutím
posuzovaného … Po tomto doplnění dokazování … odvolací soud zjistil, že (posuzovaný) pod
pojmy jako volby, prezident, hymna nebo vlajka si neumí nic představit a volby ho aninezajímají … při těchto zjištěních … jediným přiměřeným opatřením, které skýtá účinnou
ochranu jeho práv a oprávněných zájmů před zneužitím se závažnými důsledky, představuje
omezení ve svéprávnosti v oblastech vymezených odvoláním“ (rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 2. 4. 2015, č. j. 13 Co 31/2015-55);
[4] „znalkyně … uvedla, že … posuzovaný není schopen porozumět smyslu a důsledku voleb
včetně možnosti volit, není schopen být volen … za stávajícího stavu soud dospěl k závěru, že
je třeba omezit ve svéprávnosti … vykonávat volební právo.“ (rozsudek Okresního soudu Brno –
venkov ze dne 29. 3. 2016, č. j. Nc 7409/2015-45);
[5] „odvolací soud posuzovaného omezil i ve výkonu pasivního volebního práva, neboť ze
znaleckého posudku vyplynulo, že toto právo posuzovanému ponechat by bylo v rozporu s jeho
účelem, na rozdíl od aktivního volebního práva, jehož smysl je posuzovaný schopen chápat, a
není proto důvod jej v této oblasti stejně jako v jiných oblastech života omezovat“ (rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 14 Co 245/2013-210);
[6] „znaleckým posudkem … bylo prokázáno, že … posuzovaný není schopen porozumět
výsledkům voleb, není schopen volit ani být volen … Soud … .změnil předchozí rozhodnutí o
omezení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) a omezil jej ve svéprávnosti a rozsah
tohoto omezení určil“ (rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 P
57/2007-109);
[7] „znaleckým posudkem … bylo zjištěno, že posuzovaná … je schopna výkonu aktivního
volebního práva, není však schopna vykonávat volební mandát … zhodnocením zjištěného
skutkového stavu dospěl opatrovnický soud … k závěru, že je třeba nadále posuzovanou
chránit preventivním rozhodnutím o její omezené svéprávnosti, neboť posuzovaná … není
schopna výkonu pasivního volebního práva“ (rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 15. 1. 2016, č. j. 21 P 162/88-100);
[8] „rozsah omezení stanovený ve výroku … se týká všech oblastí života zahrnující
soukromoprávní oblasti … a zčásti i výkonu veřejného práva volit“ (rozsudek Okresního soudu
Plzeň-sever ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196).
6. Obšírněji se k omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva vyjádřil Krajský soud v Plzni v
rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 15 Co 272/2014-99, ve kterém se mimo jiné poukazuje na to, že
„samotné volební zákony počítají s tím, že překážkou výkonu volebního práva je i omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva.“ Tamtéž se poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08 (jde o nález uveřejněný pod č. 142/2012 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i
na webových stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz.), s tím, že „legislativní úprava otázky
omezení výkonu volebního práva však v následujícím období prodělala další vývoj. Jeho prvním
milníkem bylo sjednání Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která byla zveřejněna ve
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s. … Tato mezinárodní úmluva sice
připouští, aby byla omezena právní způsobilost člověka (srov. článek 12 odst. 4), ovšem důraz je
položen na ochranu zájmů takového člověka při prováděném opatření týkajícím se jeho svéprávnosti.
Stejnou koncepci zastává § 55 odst. 1 o. z., který mimo jakoukoli pochybnost umožňuje přistoupit k
omezení svéprávnosti člověka pouze v jeho zájmu. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že podle dnes
účinné právní úpravy je možné svéprávnost člověka omezit v oblasti výkonu volebního práva pouze
tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu jeho volebního práva
mohly být poškozeny jeho zájmy. Nejde přitom pouze o sféru jeho osobnosti, či ostatních
soukromoprávních práv, ale i o jeho veřejné právo volit a být volen. Omezení svéprávnosti v tomto
rozsahu bude obecně připadat v úvahu pouze tam, kde okolnosti daného případu ukazují, že bylonebo může být tohoto práva posuzovaného člověka jiným zneužito.“
II.
rozhodná právní úprava
a) ústavní právo
7. Podle článku 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je volební právo
všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví
zákon.
8. Dle článku 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
b) soukromé právo a občanské právo procesní
9. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob
vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na
uplatňování práva veřejného.
10. Podle § 15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
11. Podle § 3032 odst. 2 o. z., kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti k
právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve
svéprávnosti podle tohoto zákona a je i napříště způsobilý právně jednat v rozsahu stanoveném
dosavadními právními předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak.
12. Podle § 55 o. z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po
jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně
vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (odstavec 1).
Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li
vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (odstavec 2).
13. Podle § 56 odst. 1 o. z. omezit svéprávnost člověka může jen soud.
14. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro
duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém
způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
15. Podle § 64 o. z. rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně
jednat v běžných záležitostech každodenního života.
16. Podle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „o. s. ř.“), v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci,
které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o
nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení,
jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).
17. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „z. ř. s.“), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci
stanovené zákonem.18. Podle § 40 odst. 2 z. ř. s. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém
způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky
omezení trvají.
c) volební zákony
19. Podle § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a
doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 58/2014 Sb., účinném od 7. 4. 2014, je
překážkou ve výkonu volebního práva omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (s poznámkou
pod čarou odkazem na § 55 až 65 o. z.).
20. Obdobně tak je tomu od 7. 4. 2014 podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do
Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 275/2012
Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky),
podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně
některých zákonů, podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev
krajů a o změně některých zákonů. [Totéž platí ohledně překážky ve výkonu práva hlasovat v
místním a krajském referendu podle § 4 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o
změně některých zákonů, a podle § 4 písm. b) zákona č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o
změně některých zákonů.]
d) další veřejnoprávní úprava
21. Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) vycházející z norem soukromého práva a
konstituované rozhodnutími „občanskoprávních“ soudů se svými účinky nikdy neomezovalo (a
neomezuje) jen na oblast jimi bezprostředně upravených vztahů, nýbrž platilo (a platí), že takové
omezení zakládá též přímé zákonné důsledky ve vztazích veřejnoprávních. Tak kupříkladu podle § 74
odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, skončí
služební poměr „ze zákona“ v případě, kdy byl státní zaměstnanec „na základě pravomocného
soudního rozhodnutí omezen na svéprávnosti“, podle § 7b odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů, kdo byl omezen ve svéprávnosti, je vyškrtnut ze seznamu
advokátů ke dni právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla jeho svéprávnost omezena, a podle § 94
písm. f) zákona o soudech a soudcích zaniká funkce soudce dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl
soudce omezen ve svéprávnosti; na tomtéž základě dochází k vyškrtnutí ze seznamu rozhodců podle
§ 40c odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve
znění pozdějších předpisů, k propuštění příslušníka podle § 42 odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, k zániku
služebního poměru vojáka podle § 18 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění
pozdějších předpisů, k zániku funkce státního zástupce podle § 21 odst. 2 písm. a) zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k zániku funkce prezidenta a
viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu podle § 10 odst. 8 písm. d), resp. zániku výkonu funkce
člena tohoto úřadu podle § 12 odst. 9 písm. d) zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním
úřadu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i k zániku funkce ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny
podle § 15 odst. 7 písm. e), resp. člena orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny podle § 18 odst. 6
písm. d) zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění
pozdějších předpisů.
e) Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením
22. Podle článku 29 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením,
publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s., státy, které jsou
smluvní stranou této úmluvy, zaručí osobám se zdravotním postižením politická práva a příležitostužívat tato práva na rovnoprávném základě s ostatními, a zavazují se zajistit, aby se osoby se
zdravotním postižením mohly účinně a plně, na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na
politickém a veřejném životě, přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců, včetně práva
a možnosti volit a být volen, a to mimo jiné tím, že zaručí, aby byly volební postupy, zařízení a
materiály vhodné, přístupné a snadno srozumitelné a použitelné, dále i ochranou práva osob se
zdravotním postižením hlasovat v tajném hlasování ve volbách a veřejných referendech bez
zastrašování, kandidovat ve volbách, účinně zastávat úřad a vykonávat všechny veřejné funkce na
všech úrovních řízení státu, a umožňují používání podpůrných a nových technologií, pokud je to
vhodné, přičemž zaručí svobodné vyjadřování vůle osob se zdravotním postižením jako voličů a za
tímto účelem v případě potřeby a na jejich vlastní žádost i asistenci při hlasování prostřednictvím
osoby dle jejich vlastní volby, a budou aktivně podporovat prostředí, v němž se mohou osoby se
zdravotním postižením účinně a plně, bez diskriminace a na rovnoprávném základě s ostatními,
podílet na řízení veřejných záležitostí, napomáhat jejich účasti ve veřejném životě, včetně účasti v
nevládních organizacích a sdruženích zapojených do veřejného a politického života země, jakož i
účasti na činnosti a řízení politických stran.
III.
předchozí právní úprava a judikatura
23. Do 31. 12. 2013 platilo, že není-li fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná,
vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (§ 10 odst. 1 obč.
zák.), a jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné
požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní
úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (§ 10 odst.
2 obč. zák.).
24. Do 6. 4. 2014 shora (v bodu 19. a 20.) vyjmenované volební zákony zakotvovaly překážku ve
výkonu volebního práva tak, že jí bylo „zbavení způsobilosti k právním úkonům“.
25. I podle předchozí judikatury obecných soudů byl předmět rozhodování obecných soudů o
omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům vymezen hranicemi občanského (soukromého)
práva a do práv veřejných se soudní rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům
mohla projevit až svými účinky, pakliže jim je příslušný veřejnoprávní předpis výslovně přiznal,
přičemž jakákoli rozhodovací ingerence obecných (občanskoprávních) soudů byla pro tuto právní
oblast vyloučena. K tomu srov. Zprávu o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické
republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednanou a schválenou občanskoprávním
kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76, z 18. 11. 1977, k některým otázkám
občanského soudního řízení o zbavení, omezení a navrácení způsobilosti k právním úkonům,
uveřejněnou pod číslem 3/1979 Sb. rozh. civ., jakož i stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého
Nejvyššího soudu ČSR z 23. 5. 1979, Cpj 301/77, uveřejněné pod číslem 34/1985 Sb. rozh. obč. (Jež
výslovně dovozuje, že: „Není proto správný takový postup, při němž soudy ve výroku určujícím
rozsah omezení občana ve způsobilosti k právním úkonům vyslovují jeho omezení např. ve
způsobilosti řídit motorová vozidla nebo ve způsobilosti volit a být volen.“)
26. Do takto ustavených právních (judikatorních) poměrů však vstoupil Ústavní soud (výše již
označeným nálezem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08), a to koncepčně zcela jinak. Již v
právní větě tohoto nálezu (sub. III.) Ústavní soud ohlásil, že: „[p]ři rozhodování o zbavení či omezení
způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je
konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak
musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení článku 21
odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochranělidských práv a základních svobod, nýbrž i z článku 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k
závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí.“
27. Ústavní soud měl za nepochybné, že zákonná ustanovení o překážce výkonu volebního práva
spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům omezují základní právo podle ustanovení
článku 21 Listiny a článku 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), čímž jde o zásah do základního práva, avšak obě tato ustanovení
omezení výkonu volebního práva připouštějí, stane-li se tak na základě zákona a za předpokladu, že
jde o omezení „proporcionální“ (např. Hirst proti Spojenému království, § 62) a založené na
rozhodnutí soudu (dokument Benátské komise „Code of Good Practice in Electoral Matters“,
stanovisko ze dne 30. 10. 2002, č. 190/2002).
28. Určující se pak Ústavnímu soudu stalo posouzení této překážky výkonu volebního práva z
hlediska zmíněné druhé podmínky, totiž zda jde o omezení proporcionální; zde dospěl k úsudku, že
sice sleduje legitimní cíl, neobstojí však z hlediska potřebnosti, neboť tohoto cíle lze dosáhnout
jinými, k základním právům šetrnějšími prostředky.
29. Posuzované omezení volebního práva se totiž dle Ústavního soudu „vztahuje na všechny osoby
zbavené způsobilosti k právním úkonům,“ a aby jej bylo možno posoudit jako potřebné ve smyslu
druhého kroku testu proporcionality, „muselo by platit, že žádná osoba zbavená způsobilosti k
právním úkonům není schopna významu, účelu a účinkům voleb porozumět.“ Kromě toho,
poznamenal Ústavní soud, by „pochopitelně tato skutečnost musela být obecným soudem zkoumána
a odůvodněna v každém individuálním případě, v němž by mělo ke zbavení způsobilosti dojít.“
30. Tak se ale podle Ústavního soudu v dané judikaturní praxi neděje. „Institut omezení způsobilosti
k právním úkonům je institutem práva občanského (ustanovení § 10 a 855 občanského zákoníku),
které připouští zbavení fyzické osoby způsobilosti k právním úkonům soudem (ustanovení § 186 až
191 o. s. ř.), pokud tato osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna
činit právní úkony. Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i z důvodu
primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním úkonům, k veřejnoprávním dopadům
svého rozhodnutí nepřihlížejí. Za současného stavu tak může nastat situace, „v níž je fyzická osoba
zbavena ústavně garantované možnosti volit, a to v podstatě na základě fikce, podle níž
„kontraktační“ nezpůsobilost implikuje i nezpůsobilost porozumět významu, účelu a účinkům voleb.
Takovýto paušalizující a jedinečné okolnosti každého případu opomíjející přístup je v právním státě
nepřípustný. Je třeba trvat na tom, aby soudy při vydávání rozhodnutí schopného zasáhnout do
základních práv braly v potaz veškeré relevantní skutečnosti a měly na paměti všechny právní
důsledky svého rozhodnutí (zejména pak ve vztahu ke smyslu a účelu omezení základního práva).
Rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, které omezuje celou řadu práv jednotlivce (a
to i veřejných subjektivních práv), avšak zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do některých z těchto
práv, z tohoto pohledu nemůže obstát.“ Ústavní soud má proto za to, že „ve spojení se současnou
praxí obecných soudů rozhodujících o zbavení způsobilosti k právním úkonům nastoluje posuzovaná
překážka výkonu volebního práva protiústavní stav (rozporný s ustanoveními článku 21 odst. 1 a 3
Listiny a článku 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě), neboť řada osob je zbavena možnosti volit, aniž
by jejich způsobilost volit byla individuálně zkoumána“.
31. Proto „[v] zájmu odstranění tohoto stavu jsou … obecné soudy při rozhodování o zbavení (resp.
omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady tohoto rozhodnutí do veřejných
subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět
smyslu, účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být zbavena způsobilosti k
právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může být nanejvýš proporcionálně omezena. Pokud soud
dojde k závěru opačnému, je jeho povinností tento závěr samostatně a řádně odůvodnit, a to
způsobem, který odpovídá závažnosti takového zásahu a maximám plynoucím z ústavně zaručenýchpráv“.
32. Přitom podle Ústavního soudu platí, že „samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro
osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí)
v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat
mimořádnou pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv
dotčených osob.“
IV.
znovu k volebním zákonům
33. Zákony o volbách (viz body 19. a 20. výše) obsahovaly původně shodně formulovanou překážku
výkonu volebního práva, jíž bylo „zbavení způsobilosti k právním úkonům“. Terminologickou úpravu
– s účinností od 7. 4. 2014 – přinesl tamtéž ohlášený zákon 58/2014 Sb., kterým se mění zákon č.
62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 58/2014 Sb.“), a to coby „technická“ novela,
reagující na změny vyvolané ohledně rozhodného institutu „novým občanským zákoníkem“, který
nabyl účinnosti předtím (1. 1. 2014). Napříště, tj. od 7. 4. 2014, je překážkou ve výkonu volebního
práva „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.“
34. V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že k 1. 1. 2014 nabývá účinnosti zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve kterém se pojem „způsobilost k právním úkonům“ nahrazuje pojmem
„svéprávnost“, a vzhledem k tomu, že v návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti
s přijetím rekodifikace soukromého práva, není obsažena novelizace volebních zákonů, „je nutné
změnu pojmosloví zavedenou novým občanským zákoníkem promítnout do všech volebních zákonů a
do zákona o místním referendu i zákona o krajském referendu při příležitosti novelizace zákona o
volbách do Evropského parlamentu, ke které bylo primárně přikročeno z důvodu implementace
směrnice 2013/1/EU. Překážku ve výkonu aktivního i pasivního volebního práva doposud spočívající
ve zbavení způsobilosti k právním úkonům nahradí omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“.
35. K tomu (k pochopení dovětku „k výkonu volebního práva“) je třeba doplnit, že zákon č. 275/2012
Sb. ze dne 18. 7. 2012, o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě
prezidenta republiky), ve shodě s tehdy účinnými ostatními volebními zákony zakotvil coby překážku
výkonu volebního práva sice ještě „zbavení způsobilosti k právním úkonům“, avšak v důvodové
zprávě již uvedl, že „[p]řekážkou ve výkonu volebního práva, spočívající ve zbavení způsobilosti k
právním úkonům, se na základě návrhu směřujícího ke zrušení příslušného ustanovení zákona o
volbách do Parlamentu zabýval Ústavní soud (IV. ÚS 3102/08). Ve svém nálezu konstatoval, že
samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro osoby zbavené způsobilosti k právním
úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k
právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou pozornost i otázkám dopadů
jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv dotčených osob. V důsledku stávající praxe
obecných soudů však reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav spočívající v tom, že způsobilosti k
právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž
neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva; to je v rozporu s
principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do základních práv musejí odrážet specifika
každého jednotlivého případu. V zájmu odstranění tohoto protiústavního stavu jsou obecné soudy při
rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům povinny zvlášť
posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své
rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen
z ustanovení článku 21 odst. 1 a 3 Listiny a článku 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž i z
článku 89 odst. 2 Ústavy, by nutně vedlo k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí. V úvahupřitom vzal vedle citovaných ustanovení ústavního pořádku jako speciální úmluvu o právech osob se
zdravotním postižením rozsudky ESLP a dokument Benátské komise z října 2002.“ Což je – očividně –
doslovným přepisem rozhodných pasáží nálezu Ústavního soudu, z nějž je citováno výše.
36. Odtud je namístě bez jakýchkoli pochybností dovodit, že zákon č. 58/2014 Sb. nejenže dosavadní
překážku ve výkonu volebního práva v podobě „zbavení způsobilosti k právním úkonům“ přizpůsobil
novému institutu „omezení svéprávnosti“ podle občanského zákoníku (jak se v důvodové zprávě
deklaruje), nýbrž že připojeným souslovím „k výkonu volebního práva“ reflektoval současně i
požadavky, které pro omezení svéprávnosti ve vztahu k výkonu volebního práva formuloval Ústavní
soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, jehož se zákonodárce – sice na jiném místě – výslovně dovolal.
Jinak řečeno, zásady (a požadavky) vyslovené tímto nálezem nalezly v následné normativní úpravě
volebního práva svého zjevného vyjádření.
37. Pro úplnost je potřebné současně zdůraznit, že v zákoně č. 58/2014 Sb. zákonodárce odkázal (v
jednotlivých volebních zákonech ve vztahu k této překážce ve výkonu volebního práva) „poznámkou
pod čarou“ na ustanovení § 55 až § 65 o. z.
V.
vlastní posouzení
a) překážka ve výkonu volebního práva
38. Podle Listiny základních práva a svobod je právo volit a být volen (článek 21) právo politické,
dané přímo jí, tj. zakotvené a garantované v tomto předpisu nejvyšší právní síly, aniž k jeho určení
(vymezení) – oproti právům hospodářským, sociálním a kulturním – je zapotřebí další zákonné
úpravy; může být nicméně omezeno, avšak jen zákonem (srov. článek 20 Ústavy, článek 21 odst. 3
Listiny) a za předpokladu, že takové omezení se nedotkne jeho podstaty (článek 4 odst. 2 až 4
Listiny).
39. Za takové omezení je všeobecně pokládáno též omezení volebního práva ve smyslu stanovení
překážky jeho výkonu; i to – samo o sobě – je způsobilé být omezením ústavně konformním, je-li
stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl a je-li omezením potřebným a proporcionálním. Což lze
uvažovat rovněž ohledně té klíčové překážky, kterou představuje „omezení svéprávnosti k výkonu
volebního práva“, jmenovitě jestliže tak dovodil v obdobné souvislosti ve vztahu ke „zbavení
způsobilosti k právním úkonům“ Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08.
40. Ve zde sledovaném kontextu je však rozhodné již to, že takto formulovaná překážka ve výkonu
volebního práva je stanovena volebními zákony (tj. „zákonem“); okolnost, že „je zde zákon“, je
podstatná potud, že obecné soudy, mají-li být povolány takovou překážku svým rozhodnutím založit,
jsou těmito zákony podle článku 95 odst. 1 Ústavy vázány (posuzovat splnění dalších podmínek jejich
ústavnosti přísluší nikoli jim, nýbrž soudu Ústavnímu), pročež k jimi zakotvené překážce ve výkonu
volebního práva v podobě „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“ nemohou nepřihlížet, a –
naopak – jsou povinny ji aplikovat (nezvolily-li postup podle článku 95 odst. 2 Ústavy). Nemohou ji
mít ani – ve vztahu k občanskému zákoníku – za „obsoletní“, neboť na něj v čase i obsahem navazuje.
41. Eventuální názory o neústavnosti příslušných zákonných ustanovení, ať již pro jejich údajné
formální vady (z kritiky „poznámek pod čarou“), či pro „protiústavnost“ obsahovou (argumentem, že
„volebního práva nelze napříště občana zcela zbavit“), jsou proto zde zjevně bezpředmětné;
nemohou totiž vést samy o sobě efektivně k názoru, že by obecný soud mohl tato ustanovení
pominout, resp. že by je mohl z právního řádu prostě „vyřadit“; k dispozici je toliko ústavněprávně
konformní výklad, nikoli jejich faktické popření.42. Zákon tedy (respektabilně) stanoví, že překážkou výkonu volebního práva je omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva, čímž se dostalo zákonné úpravy určitému právněpolitickému
poměru; jinak řečeno, omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva je tak „skutkovou podstatou“
jedné z právem zakotvených překážek výkonu volebního práva, která, je-li dána, volební právo
vykonat nelze, a to se všemi konkrétními důsledky, jež z toho podle příslušných volebních zákonů
vyplývají.
b) určení rozhodujícího orgánu
43. Oproti tomu se může jevit nejednoznačnou otázka (jak o tom svědčí výše prezentované názory
obecných soudů), kdo, který orgán, je povolán takové kvalifikované omezení práva svým rozhodnutím
založit (konstituovat), jestliže se neuplatňuje přímo zákonem, jako tomu bylo v předchozí právní
úpravě; konkrétně, zda to má být soud, anebo jím být nemůže, resp. je vyloučeno, aby jím byl, což
některé soudy dovozují argumentem, že nejde o věc soukromoprávní, nýbrž o „přesah“ do sféry
veřejnoprávní, nadto kolidující s článkem 2 odst. 2 Listiny.
ba) důsledky článku 89 odst. 2 Ústavy
44. Z toho, co bylo výše (v bodech 26 a násl.) vyloženo ohledně nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, je
zjevné, že v takto otevřené otázce Ústavní soud pochybnosti neměl; tím, kdo měl povinnost „zvlášť
posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb“, měl být
samozřejmě soud, a to „při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním
úkonům“, rozuměj v tomto občanskoprávním, tj. soudním řízení. Nelze než znovu připomenout
(opětovnou citací), že Ústavní soud se obrací právě na soudy tím, že proklamuje, že jsou „při
rozhodování o zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady
tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je
konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb…“ (bod 30). Již vůbec pak
„není co řešit“ (z pozic výkladu nálezu), jestliže se v bodu 34 uvádí, že „dlužno v uvedených
spojitostech připomenout, že je právem … (pozn.: osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům) …
obrátit se na obecný soud s návrhem na vrácení způsobilosti k právním úkonům (§ 186 odst. 3 o. s.
ř.), a to i např. jen v rozsahu přiznávajícím mu způsobilost vykonávat volební právo“.
45. Ústavní soud, aniž měl k dispozici pozdější „legislativní návody“ ve smyslu výše zmiňovaných
„poznámek pod čarou“ odkazujících na § 55 až 65 o. z. (bod 37) či podněty v podobě důsledků
zákonného spojení institutu „omezení svéprávnosti“ s institutem „výkonu volebního práva“ (bod 59
dále), tedy nepochyboval, že je to soud v občanskoprávním řízení, který rozhodne, zda překážka ve
výkonu volebního práva zde je, anebo není. Jak je zjevné z odůvodnění citovaného nálezu, toho, že při
posuzování překážky ve výkonu volebního práva zasáhne občanskoprávní soud do prostoru
upraveného veřejným právem, si byl Ústavní soud nejen vědom, nýbrž k takovému zásahu výslovně
vyzval.
46. Článek 89 odst. 2 Ústavy proklamuje, že nálezy Ústavního soudu jsou všeobecně závazné
(precedenčně, pro všechny takové případy), což platí samozřejmě i pro soud Nejvyšší, a nelze tuto
závaznost nevztáhnout přiměřeně rovněž k procesu, v jehož rámci Nejvyšší soud směřuje k vydání
stanoviska dle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Bylo by proti účelu a smyslu takového
stanoviska, bylo-li by vydáno při plném vědomí kolize s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu.
47. Proto pakliže Ústavní soud povolává k rozhodování o překážce ve výkonu volebního práva obecný
soud, nelze než tento závěr přijmout a z něj vycházet, a již tím je výše položená – nyní stěžejní –
otázka zodpovězena.
48. Zbývá však se ještě vypořádat s názorem, že nález Ústavního soudu není aplikovatelný poté, codošlo ke změně rozhodné právní úpravy (občanským zákoníkem), jak je zhusta namítáno, a dále zda
zde není zvláštní, silný důvod vést s Ústavním soudem výkladový spor, jak jej co do jeho podmínek
Ústavní soud výjimečně ve své judikatuře připouští.
49. Změna právní úpravy však v nyní sledovaném směru nic zásadního nepřinesla.
50. Za prvé, ideovým akcentům nové úpravy – že omezit svéprávnost lze jen „v zájmu člověka“, „s
plným uznáním jeho práv“ a „hrozila-li by mu závažná újma“ apod. – předchozí úprava nikterak
nebránila; naopak byly interpretativně dovoditelné i dříve a z povahy věci v praktické činnosti soudů
nutně i bez dalšího aplikovány.
51. Za druhé, změnu co do dřívějšího (úplného) „zbavení způsobilosti k právním úkonům“ k (jen)
„omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“ nelze věcně přeceňovat potud, že subjekt
(„člověk“) takového posouzení zůstává týž, resp. s toutéž (jen terminologicky jinak vyjádřenou)
zdravotní (zpravidla psychiatrickou) diagnózou. Tento fakt vystihuje i nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016, pakliže v bodu 21 uvádí, že „… soudy jsou povinny posuzovat věci
tohoto druhu důsledně … tak, aby rozsah omezení svéprávnosti – od přiznání bez jakéhokoli omezení
až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy
zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného
člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve
svéprávnosti v co možná nejmenší míře.“
52. Čemuž koresponduje – za třetí –, že důvody pro zbavení (omezení) způsobilosti k právním
úkonům a k omezení svéprávnosti jsou formulovány zásadně shodně: je jimi duševní porucha nikoli
jen přechodná, pro kterou člověk, resp. fyzická osoba, není schopen právně jednat, resp. činit právní
úkony.
53. Za čtvrté, obé – zbavení způsobilosti k právním úkonům i omezení svéprávnosti – je, resp. bylo,
důvodem založení téhož, totiž překážky ve výkonu volebního práva, a bez ohledu na to, že napříště
není možné „úplné zbavení“, nic zjevně nebránilo zákonodárci, aby překážku ve výkonu volebního
práva nepřipodobnil jen „omezenému zbavení“ (omezení svéprávnosti), pakliže měl důvod mu
přikládat obdobný význam (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1580/16 výše). „Omezení svéprávnosti“
zdůrazňuje toliko (i jinak a dříve daný) požadavek individualizace a konkrétního zmírnění; ne vždy a
zejména ne paušálně je samo osobě pro ustavení překážky ve výkonu volebního práva určující;
rozhoduje právě až rozsah konkrétně (individuálně) stanoveného omezení.
54. Je-li – za páté – v tomto kontextu oponováno tím, že volebního práva nelze (napříště) nikoho
zbavit, jestliže za stávající úpravy není možné než svéprávnost omezit, nutno připomenout, že ani
tehdy, ani nyní nemůže být řeč o „zbavení volebního práva“, nýbrž toliko o ustavení překážky v jeho
reálném výkonu, jíž je pojmově vlastní, že odpadne-li, dispozice k výkonu volebního práva se obnoví
(srov. § 10 odst. 3 obč. zák. a § 60 o. z.).
55. Za šesté, nelze spolehlivě dovodit odlišnost srovnávaných úprav ani z hlediska toho, co je v
daném kontextu chráněným zájmem; i „starý“ občanský zákoník v ustanovení § 1 deklaroval, že
„přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti…“ (a ustanovení § 10
tomu nikterak neoponovalo), zatímco „nový“ občanský zákoník na druhé straně nemohl přehlédnout,
že omezení svéprávnosti není jen „v zájmu člověka“, nýbrž rovněž v zájmu širším, v zájmu subjektů
jak soukromoprávních, s nimiž přichází do právního kontaktu, smluvních partnerů apod., tak
„veřejnoprávních“, jak dokládají právní předpisy vyjmenované v bodu 21 shora (srov. přiměřeně i
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009, který klade důraz právě na tuto
„opačnou“ stranu).56. A konečně, oponovat Ústavnímu soudu – tj. předestřít relevantní argumenty s intencí, aby své
dosavadní závěry korigoval poté, co jeho apel vyslyšel i zákonodárce, není tím spíše opodstatněné, že
Ústavní soud v již výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 na
dokumentovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08 a jím provokovanou úpravu volebních zákonů fakticky
navázal, pakliže v bodu 19. zaznamenal, že „si lze představit celou škálu právních jednání, která by
… mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o
smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva
(pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství“.
57. Závěr, předestřený v bodu 47, tak zůstává nedotčen: orgánem, který rozhoduje o omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva, je soud v občanskoprávním řízení.
bb) další důvody
58. V současném normativním kontextu ku překážce výkonu volebního práva ve vztahu k omezení
svéprávnosti dle občanského zákoníku (a potažmo z. ř. s.) působí, a v tomtéž duchu – co do úpravy
provedené zákonem č. 58/2014 Sb. – zjevně inspirativní odkaz poznámkou pod čarou na ustanovení
„§ 55 až § 65 občanského zákoníku“ v jednotlivých volebních zákonech, jak bylo v bodu 37 výše
zaznamenáno. Je sice všeobecně uznáváno, že poznámky pod čarou nejsou součástí normativního
textu, lze je však užitečně použít k jeho výkladu, jestliže dávají najevo intenci zákonodárce,
podepřenou též dobovým právním kontextem, jímž je zde zjevně ten, jehož obrysy ve sledovaných
souvislostech předznamenal nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08, zákonodárcem výslovně dovolávaný v
důvodové zprávě k zákonu č. 275/2012 Sb. (o volbě prezidenta republiky), na niž zákon č. 58/2014
Sb. ideově navazuje a která obrací pozornost k občanskoprávnímu soudu výslovně (viz body 33 až 36
výše).
59. Zjevně silnější roli než „poznámky pod čarou“ však hrají zákonná (tj. zákonem vyslovená, což jest
zdůraznit) sousloví „k výkonu volebního práva“, neboť implikují integrální spjatost s
„občanskoprávním“ soudem právě tím, že jsou tímtéž zákonem navázána na občanskoprávní institut
„omezení svéprávnosti“. Což nelze vnímat jinak, než že „omezení svéprávnosti k výkonu volebního
práva“ se klade jako zvláštní typ omezení svéprávnosti (byť veřejnoprávní provenience) na roveň
omezením svéprávnosti jiným, totiž vlastním omezením „občanskoprávním“, jejichž hmotněprávním
základem jsou odkazem označená ustanovení občanského zákoníku. Jinak vyjádřeno, tento zvláštní
veřejnoprávní typ se k oněm historicky původním omezením tak předmětově „přiřazuje“, v důsledku
čehož lze mít za organické, aby co do určení o něm rozhodujícího orgánu sdílel jejich osud.
60. Ostatně ustanovení § 56 odst. 1 o. z. deklaruje, že „omezit svéprávnost může jen soud“, což je
sice – opět – požadavek „soukromoprávní“, jestliže se však týká osoby („člověka“), resp. jeho statusu,
nemůže pro jiné právní vztahy, do kterých nutně vstupuje, pro určení o tom rozhodujícího orgánu
platit nic jiného; naopak je to právě soudní rozhodnutí, jež zhusta má – na základě konkrétních
zákonných zmocnění – přímý průmět do veřejnoprávní sféry, v níž tato otázka již být řešena zásadně
nemůže (opět viz body 21 a 25).
61. A konečně, významný argument pro závěr, že rozhodnutí o volební překážce v podobě omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva je svěřeno soudu, je rovněž (a s významnou silou) odvoditelný
jak z Listiny základních práv a svobod, jmenovitě z jejího článku 36 odst. 1 (zvláště jde-li zde ve
smyslu článku 21 o jedno z „Lidských práv a základních svobod“ dle Hlavy druhé), tak z článku 90
Ústavy České republiky, dle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům,
což platí tím spíše o právech základních (přiměřeně srov. argumentaci Ústavního soudu vyjádřenou v
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006).
bc) obecné doplnění62. Článek 2 odst. 2 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, tak – cestou shrnutí dosud řečeného – není (oproti nezřídka vznášeným
námitkám) efektivně dotčen, natožpak porušen; i požadavek ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., aby jiné
věci (než vyplývající ze soukromého práva) rozhodovaly soudy v občanském soudním řízení, jen
„stanoví-li to zákon“, je totiž naplněn nejen cestou výslovného zákonného zmocnění, nýbrž též tehdy,
lze-li takové oprávnění ze zákona (ústavního pořádku) spolehlivě vyvodit, a to platí, jak bylo
doloženo, i pro věc právě posuzovanou. K témuž závěru bez jakékoli pochyby dospěl i Ústavní soud,
neboť jinak by nemohl ve věci sp. zn. IV. ÚS 3102/08 rozhodnout tak, jak rozhodl. Již tím je tento
problém vyřešen, a to finálně, jestliže se tak stalo z pozic nejvyšší ústavněprávní autority.
63. Ostatně v případě opačného závěru by ustanovení o překážce ve výkonu volebního práva byla
reálně neaplikovatelná, což neodpovídá požadavku maximy, aby jednotlivé právní oblasti
(soukromého a veřejného právo jmenovitě) nebyly pojímány ve striktní oddělenosti, nýbrž byly
vykládány systematicky tak, aby byla zajištěna vnitřní hodnotová a významová jednota celku
právního řádu.
64. Kolize se zásadou (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z.), že uplatňování soukromého práva není závislé na
uplatňování práva veřejného (jak je rovněž namítáno), tím založena není, neboť k omezení
soukromého práva nejenže nedochází, nýbrž naopak působí podpůrně v jiném právním oboru (srov.
obecnou argumentaci o vztahu soukromého a veřejného práva obsaženou v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 429/01 ze dne 22. 9. 2004).
65. Okolnost, že v postavení toho, kdo o této překážce rozhoduje, je právě soud, vytváří současně
adekvátní předpoklad pro úsudek, že i práva zakotvená v Úmluvě Organizace spojených národů o
právech osob se zdravotním postižením (viz bod 22) budou náležitě šetřena.
66. Je přiléhavé dodat, že předestřené závěry jsou vztaženy pouze k té veřejnoprávní oblasti, jež je
vymezena volebními zákony (viz „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“), nikoli k jinému,
byť obdobnému, veřejnému právu; zákony uvedené v bodu 21 zakotvují příslušná omezení jen k
omezení svéprávnosti jako takovému (coby jeho důsledek), nikoli speciálně k tomu či onomu
veřejnoprávnímu oprávnění.
VI.
celkový závěr – shrnutí
67. Platí tedy, že v řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se
posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.
68. Obdobné se uplatní ohledně překážky ve výkonu práva hlasovat v místním a krajském referendu
podle § 4 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a podle §
4 písm. b) zákona č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů.
VII.
k procesním postupům soudů
69. Zákonodárce, jak bylo řečeno v bodu 59, volebními zákony pro obecný soud „rozšířil“ předmět
jím vedených řízení o omezení svéprávnosti ze „standardních“ právních poměrů soukromoprávních
tak, že jej povolal též (typicky současně) k rozhodnutí dalšímu, byť zasahujícímu do specifických
poměrů veřejnoprávních (volebních).
70. Jestliže pro takové rozhodnutí zákon neobsahuje (výslovně) efektivní hlediska, nemohou jej soudyjen proto odmítnout aplikovat; naopak musí tato hlediska, pro potřeby vlastního rozhodnutí, svojí
rozhodovací činností nalézat, resp. nalézt.
71. Není od věci uvažovat tak, že „právní jednání“ (§ 15 odst. 2 o. z.), které je institutem omezení
svéprávnosti v soukromoprávním postavení konkrétní osoby „omezováno“, a jež je postaveno na
kvalifikovaném projevu vůle, není – při širším výkladu – nepřipodobitelné k tomu projevu vůle, jímž
tato osoba pověřuje (volebním aktem) jiného k tomu, aby jej reprezentoval sice při správě věcí
veřejných, který nicméně na jeho („soukromé“) osobní zájmy a potřeby je způsobilý mít vliv (byť
nepřímý, leč nezřídka i podstatný); a to jak v té všeobecné míře, v jaké se stát prezentuje jako stát
demokratický (článek 1 odst. 1 Ústavy), tak zprostředkovaně i v míře (v jednotlivých případech) zcela
konkrétní i individuálně osobní. Zájmy soukromoprávní na jedné straně a veřejnoprávní na straně
druhé (zde ve prospěch ustavení podmínek rozumného, vážného a odpovědného volebního aktu) tedy
nestojí až tak příkře proti sobě, jak se na první pohled formálně zdá; rozhodl-li se zákonodárce tyto
zájmy navzájem „neoddělovat“, pak není důvod k principiálnímu či jinak silnému protestu.
72. Z důvodů vícekrát již opakovaných (článek 89 odst. 2 Ústavy) nelze ostatně přehlédnout v bodu
51 a 56 připomínaný nález sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016, který mezi „celou škálu
právních jednání, která by … mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně
problematická“, zařadil výslovně i „realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby)“.
73. Se stejnou vážností stojí za připomenutí z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, že „… posuzované
omezení sleduje legitimní cíl, jímž je (obdobně jako u ústavně zakotvené podmínky věku) zajistit, aby
se elektorát skládal z osob, které jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu
a účinkům voleb. Jde nepochybně o účel legitimní; společnost má neopominutelný zájem na tom, aby
o nejpodstatnějších otázkách jejího směřování rozhodovaly osoby, které jsou toho objektivně
schopny. Tento cíl byl uznán jako legitimní i Evropským soudem pro lidská práva (rozsudek ze dne
20. 5. 2010, Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, § 38).“
74. Je-li tedy „realizace volebního práva“ právním jednáním (bod 71, 72), pak se nabízí úsudek, že se
jeho omezení bude – primárně – odbývat v režimu ustanovení § 55 až § 65 o. z., a to z hledisek tam
vyslovených („v zájmu člověka“, „hrozí-li závažná újma“ apod.).
75. Oproti tomu, má-li být reflektován „legitimní cíl“ kompetentního elektorátu (bod 73), otevírá se
cesta uvažovat o omezeních vyplývajících z požadavku, aby volební právo „realizovaly“ osoby, které
„jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb“, a která se
odvíjejí od ústavního zakotvení institutu voleb v demokratickém uspořádání státu a jejich smyslu a
účelu, a jejich systémové rozumnosti a vážnosti, neboť ani tato omezení – vzhledem k nikoli
nahodilému zákonnému určení „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“ – zřejmě není silný
důvod obecně a pro všechny případy pomíjet.
76. Odtud se podává jako představitelný i postup, v jehož rámci se v jednotlivých případech uplatní
nejen primární hlediska vyjádřená v ustanovení § 55 o. z., nýbrž i výše zmíněné účely veřejnoprávní
(volební).
77. Jako účelné se pak – v praktické rovině – zjevuje připomenutí, jak je důvod omezení svéprávnosti
v ustanovení § 57 odst. 1 o. z. konkrétně vymezen; je jím stav, kdy „člověk pro duševní poruchu,
která není je přechodná“, není „schopen právně jednat“. Což pro „realizaci volebního práva“ v
podobě právního jednání (body 71, 72) zřejmě platí rovněž.
78. Stěží však lze připustit takový výklad, v jehož rámci bude právní instrument překážky ve výkonu
volebního práva zcela vyprázdněn; jinak řečeno, nelze dospět k závěru, že omezení svéprávnosti
takovou překážku nepředstavuje, resp. nelze ji ustavit, a to vůbec, resp. principiálně, byť jen v jednésložce (kupříkladu volebního práva aktivního).
79. Na konkrétních procesních postupech soudů v řízení podle ustanovení § 34 a násl. z. ř. s. se
mnoho nemění. Zásady vedení tohoto řízení (zahajuje se i bez návrhu, soud není případným návrhem
vázán apod.), které jsou mu vlastní (stejně jako byly ty, jimiž se spravovalo řízení dle § 186 až § 191
o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2014), zůstávají zachovány.
80. Zatímco ohledně předmětu „původního“ není zapotřebí připomínat jemu vlastní procesní a
hmotněprávní reflexe, u předmětu „veřejnoprávního“ je zvláštní pozornost namístě.
81. Schopnost „právně jednat“ v širším smyslu (bod 71, 72) je tedy představitelná jako schopnost
vystupovat kompetentně – rozumně i volně – nejen vůči jednáním občanskoprávně smluvním, nýbrž i
k těm, která jsou vlastní jednáním „volebním“ – což zde jmenovitě znamená způsobilost chápat smysl
a účel voleb, jejich jednotlivých forem, jejich subjekty a procesy vedoucí k jejich výsledku, a zejména
pak způsobilost chápat v nich svůj vlastní osobní a odůvodnitelný zájem.
82. Takovým zájmem „člověka“ nemůže být – v obecné rovině – žádné jednání, které není v jeho
poměrech otevřené vlastní rozumové či volní kontrole, a které – již proto – představuje i konkrétně
hrozbu újmy, případně i závažné.
83. Lze připustit, že v poměrech konkrétních se soukromoprávní podmínky omezení svéprávnosti
prosadí – a to zřejmě typicky – silněji a přednostně před současně působícími podmínkami
veřejnoprávními, a tak tomu bude nepochybně v situacích, kdy bude posuzováno omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva pasivního, neboť zde eventualita zvolení představuje vskutku
i „hrozbu závažné újmy“, pakliže s odpovídající funkcí je spojena odpovědnost hmotná, či dokonce
trestněprávní.
84. Ani co do volebního práva aktivního však nelze ve všech případech vyloučit nedostatek
podmínky, že jeho výkon nesmí jít proti „zájmu člověka“, jelikož se tak může stát (zejména)
působením nekontrolovatelného cizího vlivu (viz opět nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16,
body 56, 72), jenž je s tímto individuálním zájmem objektivně v kolizi, eventuálně i v těch zvláštních
případech, kdy celkové prostředí voleb představuje pro specificky handicapovaného člověka
neúměrnou a zdraví poškozující psychickou zátěž.
85. Nic z toho, co uvedeno v předchozích dvou odstavcích, nevylučuje současně působící vliv
hledisek veřejnoprávních, a nejen pro jejich význam autonomní, jak byl vyložen (body 73, 75), nýbrž i
proto, že jejich přesah všeobecný, jak bylo naznačeno v bodu 71, je způsobilý se obrátit i do poměrů
individuálně osobních, resp. soukromoprávních.
86. Co do skutkového základu pro uplatnění těchto – právě vyložených – hledisek opět platí, že na
identifikaci důkazních prostředků a postupů při dokazování není důvod (oproti skutkovému základu
„tradičně“ konstituovanému) nic zásadního měnit. I zde půjde především o shlédnutí či výslech
posuzovaného, výpovědi blízkých osob, místní šetření, odborná vyjádření, znalecké posudky atd.
87. Opakovaně zmiňované zákonné „přiřazení“ dalšího (veřejnoprávního) předmětu k předmětu
soukromoprávnímu nutně vede k tomu, že v řízení o omezení svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. z.) bude
soud – a to bez dalšího – posuzovat, zda v daném případě jsou rovněž dány podmínky pro to, aby
konkrétní osoba byla omezena ve svéprávnosti i k výkonu volebního práva.
88. Je samozřejmé, že omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva tím, že představuje překážku
ve výkonu volebního práva, vylučuje z její samé povahy, resp. z nezastupitelnosti takového výkonu,
že by mohlo být uvažováno (naopak pro výkon tohoto práva) o ustanovení opatrovníka.
k rozhodnutí soudů89. Jelikož výsledkem takového posouzení je konstitutivní statusové rozhodnutí, musí být vyjádřeno v
jeho výroku, což je nepochybné, pakliže soud přistoupí vedle konkrétně stanovených
soukromoprávních omezení též k omezení ve výkonu volebního práva (s případným určením, kterého
volebního práva, aktivního, pasivního, či obou, event. kterých voleb). Jestliže důvody omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práv soud neshledá, odpovídá povaze vedeného řízení coby
„nesporného“, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; plyne odtud bez dalšího, že zde takové
omezení založeno není (srov. též v bodu 25 odkazovanou Zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR,
Cpj 160/76 z 18. 11. 1977). V zájmu právní jistoty a se zřetelem na důsledky, které takto chápaný
výrok rozsudku (jestliže výslovné stanovení, že dotčená osoba ve vztahu k výkonu volebního práva
omezena není, postrádá), vyvolává v právním prostředí organizace voleb, je však naléhavě nutné, aby
z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k
výkonu volebního práva zabýval a že odpovídající výroková absence má konkrétní věcné
opodstatnění.
90. Také ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezení volebního práva nesmí
být zákonným důsledkem omezení svéprávnosti, ale musí být předmětem individuálního soudního
přezkumu. V rozhodnutí ve věci Alajos Kiss v. Maďarsko, rozsudek č. 38832/06 ze dne 20. května
2010, soud dospěl k závěru, že odebrání hlasovacích práv, aniž by došlo k individuálnímu soudnímu
posouzení, výhradně na základě mentálního postižení vyžadujícího částečné opatrovnictví, nelze
považovat za slučitelné s legitimními důvody pro omezení práva volit.
91. Lze tedy shrnout, že omezit posuzovanou osobu ve svéprávnosti k výkonu volebního práva lze jen
výrokem soudního rozhodnutí (výslovně).
VIII.
závěrečná poznámka
92. Tím, že Nejvyšší soud dospěl k závěrům, vysloveným v tomto stanovisku, nemá být na druhé
straně řečeno, že jak povolání soudu k rozhodování dané materie, tak pro toto rozhodování otevřená
hmotněprávní základna nemohla být (neměla být) zákonodárcem upravena srozumitelněji a
přesvědčivěji, aby výkladové pochybnosti, překonávané tímto stanoviskem, nemohly vůbec
vzniknout.
Odlišné stanovisko ve smyslu čl. 38 odst. 5 jednacího řádu Nejvyššího soudu
Nesouhlasím s návrhem stanoviska, dle něhož je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se
posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva, a pro případ, že bude tento
návrh přijat k publikaci, žádám o uveřejnění svého odlišného stanoviska, neboť považuji za
přesvědčivější následující klíčovou oponentní argumentaci.
Omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva je omezením výkonu práva
garantovaného Listinou základních práv a svobod. Je-li v čl. 21 odst. 3 Listiny zakotveno, že
podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon, a stanoví-li čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví,
pak jediný ústavně souladný výklad je ten, že obecné soudy mohou přistoupit k omezení svéprávnosti
člověka ve výkonu jeho volebního práva jen při existenci tomu odpovídající výslovné právní úpravy,
která však neexistuje, neboť stávající právní institut omezení svéprávnosti podle občanského
zákoníku se vztahuje k regulaci v oblasti soukromého práva. Též podle rozsudku velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sanoma Vitgevers B. V. proti Nizozemsku ze dne 14. 9.
2010, číslo stížnosti 38224/03, „[p]rávo musí dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené
relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční pravomoci“. Ústavní soud pak např. v nálezu zedne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, zdůraznil, že „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad,
nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co
jim zákon výslovně umožňuje.“ Uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které
stanoví zákon, tudíž znamená, že orgány státu, případně jiné subjekty s veřejnoprávním prvkem, na
něž byla státní moc delegována, musejí státní moc vykonávat výlučně v mezích zákona, a nikoliv
způsobem jdoucím nad rámec zákona.
Článek 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s.) zaručuje aktivní i
pasivní volební právo všem osobám s jakýmkoli postižením a výslovně míří i na osoby s postižením v
duševní oblasti. Z čl. 10 Ústavy vyplývá, že ratifikované mezinárodní smlouvy jsou součástí našeho
právního řádu a mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy, které by s nimi byly v rozporu.
Zatímco předchozí právní úprava zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům sledovala
ochranu jednotlivce i ochranu společnosti, současná právní úprava omezení svéprávnosti sleduje
pouze ochranu jednotlivce (viz § 55 odst. 1 a 2 o. z.).
Oponentní návrh stanoviska nedává přijatelnou odpověď na otázku, jaký zájem člověka (omezované
osoby) je chráněn a jaká závažná újma této osobě hrozí při výkonu volebního práva. Argument, že
zdravotně postižení naopak výkonem volebního práva neohrožují sebe ani nikoho jiného, je možné si
ověřit v zemích, kde toto právo nijak omezované není (Velká Británie, Nizozemí, Rakousko, Švédsko,
Finsko, Itálie), nebo kde dokonce již lidé s mentálním postižením vykonávají volené funkce. Okolnost,
že v jiných státech omezení ve výkonu volebního práva soudním rozhodnutím možné je, nevypovídá
nic o souladu takové možnosti s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky a jejími
mezinárodními závazky.
Jiná otázka samozřejmě je, zda zdravotně postižení občané mohou být někým zneužiti, a způsobit
tedy škodu jiným. Takový důvod ovšem občanský zákoník ani jiný právní předpis pro omezení
svéprávnosti nezná. Je zcela nepřijatelné, aby možnost cizího nepřípustného vlivu na voliče byla
eliminována nikoli důsledným postupem státní moci proti původcům takového zásahu, nýbrž
omezením práv osob, jejichž právo svobodně volit by takto mohlo být narušeno.
Předchozí úprava volebních zákonů [např. § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do
Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů], považovala (bez
dalšího) zbavení způsobilosti člověka k právním úkonům ve smyslu § 10 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), za překážku ve výkonu
volebního práva. Tato zásadní ingerence do volebního práva, jež ve svém důsledku osobu zbavenou
způsobilosti k právním úkonům v soukromoprávní oblasti „automaticky“ zbavovala i jejího volebního
práva, přirozeně nemohla být ústavněprávně akceptovatelná. Proto Ústavní soud v poměrech
předchozí právní úpravy institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům a s přihlédnutím k popsané
zákonné překážce výkonu volebního práva nálezem sp. zn. IV. ÚS 3102/08 uložil obecným soudům
povinnost, aby při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům
zvlášť posuzovaly i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb.
Nyní je však právní stav zcela jiný, než za kterého Ústavní soud přistupoval k vydání nálezu sp. zn.
IV. ÚS 3102/08. Stávající volební zákony vycházejí z toho, že překážkou výkonu volebního práva je
omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva soudem, jemuž ovšem žádný právní
předpis takové oprávnění nezakládá. Je třeba dát průchod takovému výkladu, kterým se ochraňují
ústavně garantovaná práva člověka, a tedy i jeho volební právo. Je přitom věcí zákonodárce, zda
vůbec, a pokud ano, pak s jakým normativním obsahem přistoupí k regulaci v této výseči veřejného
práva, obzvláště v situaci, kdy stávající institut omezení svéprávnosti spadá do soukromoprávní
oblasti, takže má-li mít v tom kterém rozsahu tento institut přesah i do veřejného práva (např. i v
oblasti omezení výkonu volebního práva člověka), pak je nasnadě, že tento přesah musí býtnormativně upraven, včetně založení oprávnění příslušného orgánu (v demokratickém právním státě
jedině soudu) o této závažné ingerenci rozhodovat. Není ovšem ústavně slučitelné absenci
nezbytného normativního (hmotněprávního a procesněprávního) základu „dotvářet“ cestou
účelového výkladu práva, který zjevně odporuje ústavněprávním principům.
Nyní platné volební zákony sice stanoví jako překážku ve výkonu volebního práva „omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva“, aniž by ovšem byla přijata příslušná zákonná úprava
opravňující soudy – na základě tomu odpovídající právní normy, v jejíž hypotéze by byly předvídány
skutečnosti, při jejichž naplnění by bylo nezbytné přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve
výkonu jeho volebního práva – tímto způsobem zasáhnout do ústavně garantovaného volebního práva
člověka.
Institut svéprávnosti, respektive omezení svéprávnosti je obsažen v civilním kodexu, je tudíž
primárně jeho institutem, přičemž pokud veřejné právo (tím kterým způsobem) „pracuje“ s tímto
institutem, ať již coby důsledek ve vztahu k výkonu veřejného práva, anebo z hlediska zákonem
předepsaného postupu spojeného s omezením svéprávnosti, pak nejde o nic jiného, než o zákonem
předvídaný přesah tohoto institutu do oblasti veřejného práva. Tak jako nikdo nepolemizuje se
zákazem rozšiřování trestných činů cestou analogie či extenzivním výkladem, tak by ani nemělo
docházet k tendencím, že osoby, kterým byla na základě soudního rozhodnutí v soukromoprávní
oblasti v určitém rozsahu omezena jejich svéprávnost, budou omezeny, respektive zbaveny svého
volebního práva na základě téhož právního institutu reglementujícího ovšem toliko soukromoprávní
oblast, a to při neexistenci tomu odpovídající zákonné úpravy. Takový výklad je nepřijatelný, neboť se
příčí výkladu soudu fungujícího v poměrech demokratického právního státu.
S přihlédnutím k onomu zákonnému deficitu právní úpravy omezení svéprávnosti člověka ve výkonu
jeho volebního práva je pak v daných právních poměrech – též s reflexí zaznamenaných soudních
rozhodnutí se značně skromnou právní argumentací – přiléhavý názor, že „je velmi obtížné si
představit, jak by soudy mohly v konkrétních případech takové omezení právně odůvodnit.
Řádné odůvodnění by bylo těžké i po faktické stránce. Neexistuje totiž žádná obecně stanovená
kvalifikace či míra schopností v tomto směru, která by byla od občanů pro účast ve volbách
vyžadována a jakkoliv kontrolována. Lidé s postižením však nyní musejí procházet testem, kterým
nikdo jiný, aby mohl k volební urně, projít nemusí. Nikdo bez postižení nemusí nijak dokazovat svoji
fundovanost v politice ani bystrý úsudek či schopnost rozhodnout se ‚dobře‘ nebo tak, že hlasování
bude jen a jen jejich volba, nikým neovlivněná.“ (KOŘÍNKOVÁ, D. a kol., Černá kniha.
Odvrácená strana omezování svéprávnosti. Praha : Quip, společnost pro podporu lidí s mentálním
postižením, prosinec 2015, str. 42).
Rovněž ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, stavící se navíc kriticky k nálezu sp. zn. IV. ÚS
3102/08 a naznačující další možný posun v této judikatuře, zaujímá právní názor, že by nikdo neměl
být zbaven volebního práva (ŠIMÁČKOVÁ, K. Volební právo osob s duševním nebo mentálním
postižením. In ŠIMÍČEK, V. (ed.) Volby – svátek demokracie, nebo pletich? Brno: Masarykova
univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012, s. 163-181).
Nejvyšší soud deficit úpravy podústavního práva na poli omezení svéprávnosti člověka ve výkonu
jeho volebního práva nemůže překlenout ústavně nekonformním výkladem, který by k závěru o
oprávněnosti obecných soudů de facto zbavovat člověka jeho volebního práva na podkladě
rozhodnutí o omezení svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva využíval toliko normativně
vyjádřeného úmyslu zákonodárce plynoucího z ustanovení příslušných volebních zákonů, v nichž je
překážka výkonu volebního práva spojována s omezením svéprávnosti ve výkonu volebního práva,
kdy je v inkriminovaných paragrafech činěn pouhý odkaz na právní institut omezení svéprávnostipodle § 55 až 65 o. z., vždy v rámci poznámky pod čarou, jako by se předpokládalo, že v těchto
odkazovaných ustanoveních je obsažena ona možnost omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho
volebního práva, což ovšem není.
Opačný názor nelze účinně podpořit ani odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze
dne 5. 12. 2016. V dané věci Ústavní soud přezkoumával a podrobil kritice postup odvolacího soudu,
který po podání odvolání stálým veřejným opatrovníkem proti rozhodnutí, jímž posuzovaná osoba
dříve zbavená způsobilosti k právním úkonům nebyla omezena ve svéprávnosti, ustanovil posuzované
osobě kolizního opatrovníka, ten vzal odvolání zpět a odvolací soud odvolací řízení zastavil. Ústavní
soud sám zdůraznil, že se zabýval pouze ústavností tohoto postupu, a nikoli meritorní otázkou zda,
případně v jakém rozsahu měla být posuzovaná omezena ve svéprávnosti, a pokud pouze v rámci
obecných úvah v reakci na právní názor, o nějž se přezkoumávané rozhodnutí zjevně neopírá, uvedl,
že si lze „představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní
povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová
smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření
manželství“, pak zmínku o realizaci volebního práva nelze považovat za nosné důvody nálezu
zakládající jeho precedenční závaznost, či alespoň přesvědčivě argumentačně podporující závěr o
oprávněnosti soudu omezit výkon volebního práva.
Závěrem lze tedy zrekapitulovat, že vzhledem k zásadní změně právní úpravy svéprávnosti, jež
nastala v souvislosti s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, od 1. 1. 2014, nejsou v
těchto nově reglementovaných poměrech již nadále uplatnitelné závěry plynoucí z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, v němž byly řešeny (negativní) dopady dosavadní právní úpravy
právního institutu zbavení (omezení) způsobilosti (občana) k právním úkonům, vycházejícího
původně z koncepce totalitního práva a bez reflexe Úmluvy Organizace spojených národů o právech
osob se zdravotním postižením (k tomu srov. např. důvodovou zprávu k § 55 až 63 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, publikovanou např. v díle ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s
aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 94).
Z uvedených důvodů jsem přesvědčen, že podle platné právní úpravy nejsou soudy oprávněny
rozhodovat o omezení člověka ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.
14. 2. 2017 JUDr. Robert Waltr | decision_998.pdf |
4,105 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15.02.2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1482.2016.1
Číslo: 33/2017
Právní věta: Obviněný, který je jediným jednatelem i společníkem ve více společnostech s ručením
omezeným, se při převádění majetku z jedné takové obchodní společnosti do jiné, pokud takovým
činem poškodí či zvýhodní věřitele té obchodní společnosti, jejíž majetek převedl, nedopouští přečinu
zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, může se však
dopustit jiného trestného činu, např. trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku či
zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku. Takové jednání obviněného totiž zpravidla nezasahuje
individuální objekt trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255
odst. 2 tr. zákoníku, protože nikterak neovlivňuje rovnost na trhu, nejde o nepřípustný zásah a
zneužití postavení obviněného v orgánech dvou podnikatelů při jejich konkurenčním boji, je-li
jediným smyslem a podstatou jeho jednání pouze tzv. vyvedení majetku z jím ovládané obchodní
společnosti, která je ve špatném ekonomickém stavu, na jiný subjekt, který obviněný také ovládá, aby
mohl takto vyvedený majetek dále použít a aby tento majetek nebyl užit k uspokojení věřitelů prvně
uvedené obchodní společnosti.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Spisová značka: 5 Tdo 1482/2016
Číslo rozhodnutí: 33
Číslo sešitu: 7
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Poškození věřitele, Zneužití informace a postavení v obchodním styku, Zvýhodnění
(zvýhodňování) věřitele
Předpisy: § 222 tr. zákoníku
§ 223 tr. zákoníku
§ 255 odst. 2 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání obviněného V. M. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016,
sp. zn. 9 To 27/2016, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2015, sp.
zn. 16 T 40/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích k došetření.
I.Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 16 T 40/2014, byl
obviněný V. M. uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §
255 odst. 2, 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Za tento zločin a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu
soud prvního stupně uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku do věznice s dozorem, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v trvání 7 roků.
Současně soud prvního stupně rozhodl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 1 T 123/2014, který ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 4 To
196/2015, nabyl právní moci dne 15. 9. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Soud prvního stupně uznal obviněného vinným jednáním, kvalifikovaným jako zločin zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, podrobně popsaným
pod třemi body skutkové věty výroku rozsudku, které (zjednodušeně uvedeno) spočívalo ve vyvedení
majetku ze dvou obchodních společností, a sice A. S., s. r. o., se sídlem D. 5 (dále jen „AS“), a A., s. r.
o., se sídlem D. 5 (dále jen „A“), do další obchodní společnosti C. JH, s. r. o., se sídlem J. H. V (dále
jen „CJH“), za současného zneužití vlastního postavení ve všech těchto společnostech s ručením
omezeným, v nichž byl současně jediným jednatelem a společníkem. Majetek vyvedl tak, že
bezúplatně postoupil z prvně uvedených dvou obchodních společností pohledávky posledně uvedené
obchodní společnosti, ačkoliv věděl, že postupované pohledávky nejsou bezcenné. Konkrétně pak pod
bodem I. jako jednatel postupitele AS a současně i postupníka CJH uzavřel dne 30. 9. 2011 v J. H.
bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávek postupitele za obchodní společností B., se sídlem M.,
L., v celkové nominální výši 1 218 450 Kč, ač k datu postoupení měly pohledávky tržní hodnotu 66
400 Kč (s částkou 1 219 050 Kč se pak za CJH přihlásil i do insolvenčního řízení proti uvedenému
dlužníku). Pod bodem II. dne 5. 10. 2011 v J. H. uzavřel jako jednatel postupitele AS i postupníka
CJH bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávek postupitele za obchodní společností L. CZ, s. r.
o., se sídlem A., B., v celkové nominální výši 287 808 Kč, ač k datu postoupení měly pohledávky tržní
hodnotu 231 940 Kč (následně za CJH uzavřel s dlužníkem dohodu o narovnání na částku 200 000
Kč, kterou dlužník také CJH zaplatil). Pod bodem III. dne 7. 10. 2011 v J. H. uzavřel jako jednatel
postupitele A i postupníka CJH bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávek postupitele jednak za
obchodní společností S. D., s. r. o., se sídlem S., Č. T., která posléze na základě dohody zaplatila
postupníkovi částku 99 240 Kč, jednak za společností F., s. r. o., se sídlem Ž. v., V. M., s nímž potom
postupník, který se stal nástupcem postupitele v soudním řízení, uzavřel soudní smír, na jehož
základě posléze dlužník zaplatil postupníkovi částku ve výši 400 000 Kč, celkem tak bezúplatně
převedl postupníkovi pohledávky v celkové výši 761 024,92 Kč, jejichž tržní hodnota byla podle
zjištění soudu 740 590 Kč. Uvedeným jednáním obviněný jako jednatel poškozených postupitelů AS a
A bezúplatně postoupil postupníkovi CJH pohledávky v celkové výši 2 267 882,92 Kč, čímž obchodní
společnosti CJH opatřil prospěch ve výši 1 038 930 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 9 To 27/2016, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájcedovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný dovolací námitky stručně na počátku shrnul do tří základních bodů, které posléze blíže
rozvedl.
6. Předně namítl, že skutek, pro který byl uznán vinným, není trestným činem, neboť soudy nižších
stupňů zjištěná škoda i neoprávněný prospěch byly ve skutečnosti výrazně nižší, než bylo znalcem
vyčísleno, popř. dokonce žádná škoda ani neoprávněný prospěch nevznikly. Obviněný k tomu dále
uvedl, že si je vědom, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, nicméně tuto
námitku vznáší především pro úplnost s ohledem na druhý a třetí bod dovolání. Postupník CJH po
nabytí pohledávek pokračoval v zahájených soudních řízeních, která se do té doby nevyvíjela pro
věřitele dobře, proto pohledávky za dlužníky byly postupiteli postoupeny bezúplatně postupníkovi
jako bezcenné, popř. téměř bezcenné, neboť existovala jen malá šance, že by věřitel byl v soudních
řízeních úspěšný, navíc bylo třeba vynakládat značné prostředky na další vedení soudního řízení,
především na právní pomoc advokátů, dokonce hrozila i náhrada nákladů protistraně v případě
neúspěchu ve sporu. K bezúplatnému postoupení došlo také z toho důvodu, že postupitel
postupníkovi neručí za dobytnost pohledávky. Obviněný dále nesouhlasil s argumentací soudů
nižších stupňů, že musel mít v době postoupení pohledávek povědomost o jejich hodnotě, protože
později pro postupníka vymohl částku dosahující 699 239,60 Kč. To však podle obviněného nic
nedokládá o jeho povědomí o hodnotě pohledávek v době jejich postoupení.
7. Druhá námitka spočívala v tom, že skutek, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly zločin zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, měl být správně právně
kvalifikován jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), (případně též) odst. 3 tr.
zákoníku, což by též bylo pro obviněného příznivější. Dále ponechával obviněný na zvážení, zda
skutek popsaný ve výroku není dalším dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu, za který
byl předtím odsouzen ve shora zmíněné věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci.
Obviněný v odůvodnění tohoto bodu předně uvedl, že jeho námitka je podrobně rozvedena v jeho
odvolání, na které tím odkázal a z něhož také pro účely dovolání obsáhle citoval. Obviněný dále
uznal, že formálně šlo o odlišné subjekty práv, že jím ovládané obchodní společnosti byly
samostatnými subjekty odlišnými od osoby obviněného, nicméně na danou situaci nelze nahlížet
pouze formálně, je třeba zohlednit, že v podstatě se pohledávky přesouvaly pouze v rámci majetkové
struktury ve vlastnictví obviněného, který byl jediným společníkem všech uvedených společností,
tedy byl jejich „vlastníkem“. Tím byl ale také jediným, kdo by mohl mít z uvedených pohledávek zisk,
a proto je vcelku nerozhodné, z jaké společnosti by rozdělený zisk získal. Dále však uznal, že rozdíl
mohl být významný pro věřitele oněch obchodních společností, pokud by se některá z nich zbavovala
svého majetku na úkor vlastních věřitelů, kteří by se neměli z čeho uspokojit. V takové situaci by šlo
jistě o jednání protiprávní, trestně postižitelné. K tomu obviněný odkázal na „Nález ústavního soudu
ze dne 16. 3. 2011, I. ÚS 227/10, publikovaný také ve sbírce nálezů ústavního soudu jako N 47/60
SbNU 547“ (čímž obviněný patrně mínil nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
2227/10, publikovaný pod č. 47 ve svazku 60 na str. 547 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu –
dále jen „Sb. nál. a usn. ÚS ČR“). Z uvedeného nálezu obviněný dovodil, že by neměl být
kriminalizován, pokud vlastnická struktura obou společností (v nichž zneužíval obviněný svého
postavení) byla shodná a obviněný pouze „přeléval“ majetek z jedné společnosti do druhé, neboť
takové jednání fakticky nikoho nepoškozuje. S touto argumentací obviněného se odvolací soud nijak
nevypořádal, jen uvedl, že tato premisa by se mohla uplatnit jen tehdy, pokud by takovým jednáním
nebyl poškozen nikdo jiný, tj. třetí subjekt mimo majetkovou sféru poškozených obchodních
společností a obviněného. Dále pak obviněný uvedl, že na jeho jednání popsané ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně by bylo možno nahlížet jako na součást skutku kvalifikovaného jako trestný čin
podvodu, pro který již byl dříve odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
(obviněný zmiňoval pouze rozsudek odvolacího soudu – Krajského soudu v Českých Budějovicích zedne 15. 9. 2015, sp. zn. 4 To 196/2015). Pokud by platila posledně uvedená varianta, nepřicházelo by
podle obviněného v úvahu pokračování v trestním stíhání, neboť o skutku již bylo rozhodnuto v jiném
řízení. Obě varianty v tomto bodu zmíněné jsou pro obviněného příznivější.
8. Třetí námitkou bylo nesprávné právní posouzení výše způsobené škody a opatřeného prospěchu, a
to jednak vzhledem k nesprávnému určení výše škody znaleckým posudkem Ing. T. B., Ph.D., jednak
z důvodu nezohlednění nákladů, tedy výdajů obviněného na tvrzený neoprávněný prospěch.
Obviněný především namítl, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s námitkami obviněného, pokud
jde o náklady vynaložené v souvislosti s vymáháním pohledávek (zejména jde o náklady na soudní
řízení a právní zastoupení), z nichž některé obviněný soudům nižších stupňů i doložil. Obviněný k
tomu odkazoval na známou judikaturu vyšších soudů týkající se výkladu pojmu prospěch, že při
určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných
nákladů, mezi něž řadil i daň z příjmu (zisku) právnické osoby. Stejně tak se podle obviněného soud
prvního stupně nevypořádal s nesouladem mezi tvrzenou výší prospěchu, resp. škody ve výši 1 038
930 Kč a skutečně získanou částkou, která podle zjištění odvolacího soudu dosáhla částky 699
239,60 Kč. Odvolací soud, ač dospěl k výrazně nižší reálně získané částce, přesto touto reálně
získanou částkou zdůvodňoval správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně o celkově
způsobené škodě a dosaženém prospěchu. Pokud by navíc odvolací soud správně v souladu s
judikaturou zohlednil, že je třeba od skutečného výnosu odečíst náklady na jeho dosažení, mohlo by
to mít vliv na právní kvalifikaci, nejméně pokud jde o naplnění okolností podmiňujících použití vyšší
trestní sazby. Dále obviněný zopakoval své výhrady, které dříve uplatnil v odvolání vůči znaleckému
posudku, jenž vycházel z mnoha nepodložeností, stanovil naprosto nereálná východiska svých úvah
pro ocenění pohledávek, zejména pokud jde o ratingové modely zahraničních agentur, která jsou
zcela nepoužitelná pro ocenění pohledávek mezi obchodními společnostmi na území České republiky.
Za zcela nesmyslné považoval úvahy znalce o šancích na úspěch při vymáhání pohledávek, jakož i
lhůty, v nichž má dojít k úhradě, a které vůbec neodpovídají realitě českého právního prostředí, a to
již jen vzhledem k běžným délkám soudních řízení v občanskoprávních věcech, jak obecně, tak
zvláště u konkrétních soudů, u nichž probíhalo občanské soudní řízení. Ze všech těchto důvodů má
obviněný za to, že z takového znaleckého posudku, který ve výchozích premisách zcela chybuje,
nelze vycházet. Dále obviněný v rámci tohoto bodu vznášel námitky ohledně průběhu hlavního líčení
konaného dne 11. 11. 2015, kdy byl prováděn výslech znalce Ing. T. B., Ph.D. Podle obviněného
předseda senátu soudu prvního stupně nepřípustně vstupoval do průběhu výslechu a kladení otázek
stranou obhajoby, předestíral odpovědi znalce, uváděl vlastní úvahy, polemizoval s obhájcem o
smyslu jeho otázek apod. Obhajoba pak žádala opravu protokolu z hlavního líčení, nebylo jí však
vyhověno, předseda senátu pouze telefonicky sdělil, že opravu protokolu provést nehodlá, proto
sama obhajoba zajistila přepis zvukového záznamu z této části hlavního líčení, který založila do
spisu. Obviněný dále zpochybnil závěry znalce o ocenění jednotlivých pohledávek, neboť znalec
vůbec nezohlednil, jak dlouho je pohledávka po splatnosti. Znalec navíc neměl s oceňováním
pohledávek zkušenosti, dosud zpracoval jeden či dva znalecké posudky k ocenění pohledávek. Znalec
připustil, že náklady na vedení soudního sporu by se měly projevit ve stanovení ceny za postoupení
pohledávky, soud však tento závěr znalce vůbec nezohlednil, byť z něj jinak jako ze správného
vycházel. Sám znalec též zpochybnil vymahatelnost smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně, nebyl
schopen se vyjádřit, zda je tak vysoká smluvní pokuta obvyklá, či nikoliv, nevěděl nic o moderačním
právu soudu. Nejvážnější výhrady obviněný vznášel k ocenění pohledávky za obchodní společností B.,
s. r. o., u níž byl zjištěn úpadek a probíhalo insolvenční řízení. Znalec nikde neuvedl průměrnou
výtěžnost pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení, především ale nezohlednil konkrétní
okolnosti daného insolvenčního řízení, zejména skutečnost, že insolvenční správce přihlášenou
pohledávku popřel, takže postupník CJH byl nucen podat incidenční žalobu, s čímž byly spojeny též
náklady na soudní poplatek a na právní zastoupení, výsledkem řízení byl rozsudek pro uznání jen
proto, že insolvenční správce nereagoval na výzvu soudu k vyjádření, navíc rozsudek byl vynesen rok
po postoupení pohledávky na obchodní společnost CJH. I přes tyto okolnosti a přesto, že průměrnávýtěžnost pohledávek v insolvencích byla v té době okolo 2 %, dospěl znalec k závěru, že tržní
hodnota postoupené pohledávky za obchodní společností B., s. r. o., byla 5 % (její skutečné výše),
ačkoliv dosud nebyla uhrazena. Podobně obviněný nesouhlasil se stanovením tržní hodnoty
postoupené pohledávky za obchodní společností L. CZ, s. r. o., která byla žalována u Krajského soudu
v Brně již v listopadu roku 2010, žalovaná pohledávku neuznávala, proti platebnímu rozkazu podala
odpor, teprve v květnu 2012 strany uzavřely dohodu, na základě které byla věřiteli (již CJH)
zaplacena částka 200 000 Kč, v níž ovšem byly zahrnuty i náklady soudního řízení ve výši nejméně 40
000 Kč. Přesto znalec dospěl k závěru, že tržní hodnota pohledávky byla 72 % její skutečné výše, byť
i podle znalce byl stav dlužníka k datu cese pohledávky špatný. I tento případ dokládá nesprávnost
závěrů znalce o rychlosti uspokojení pohledávek věřitelů dlužníky. Podobnou argumentaci užil
obviněný i na příkladu pohledávky za obchodní společností S. D., s. r. o. Poukázal jednak na délku
občanského soudního řízení a jednotlivé kroky v něm učiněné proti uvedenému dlužníkovi, jednak na
stav dlužníka, který byl podle znalce špatný. Přesto znalec ocenil pohledávku na 90 % její nominální
hodnoty, přičemž do škody byla započítávána nejen původní nominální hodnota pohledávky, ale i její
příslušenství včetně nákladů řízení podle nepravomocného rozsudku. Na závěr této pasáže pak
obviněný poukázal na další nesprávnosti závěrů znaleckého posudku týkající se ocenění pohledávky
za obchodní společností F., s. r. o., s níž postupník CJH tři roky po podání žaloby v roce 2013 uzavřel
soudní smír. V případě této pohledávky ji znalec ocenil na 85,5 % nominální hodnoty, vůbec
nezohlednil spornost smluvní pokuty, jejímuž zaplacení se dlužník bránil, možnost využití
moderačního práva soudu ji nepřiznat, stejně tak vůbec nezohlednil délku soudních řízení, právních
rizik s nimi spojených ani další rozhodná kritéria pro posouzení šance na úspěch v soudním řízení a
poté i vymahatelnosti pohledávky. Obviněný poukázal i na další nedostatky ve znaleckém posudku,
jako například zcela nedostatečné podklady pro učinění relevantních závěrů, nesprávné vyhodnocení
důkazů, které neměl znalec k dispozici (např. účetnictví). Ze všech uvedených důvodů byla podle
obviněného určena nesprávně výše škody a výše neoprávněně opatřeného prospěchu, soudy nižších
stupňů i přes výhrady obviněného se touto otázkou dostatečně ani nezabývaly a s argumentací
obviněného se nevypořádaly.
9. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které soudu
následně zaslal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce po shrnutí
dosavadního průběhu řízení a uplatněných dovolacích námitek připomněl, že s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění
učiněných soudy nižších stupňů. Dovolací soud je v zásadě vázán skutkovými zjištěními učiněnými
soudy nižších stupňů, ke korekci může dojít jen tehdy, jde-li o extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takovou situaci však v daném případě
nejde. Soud prvního stupně podle jeho názoru dostatečně podrobně popsal skutková zjištění, k nimž
dospěl, obchodní společnosti AS, A a CJH je třeba považovat za konkurenty na trhu pro shodný
předmět podnikání. Bezúplatné postoupení pohledávek je podle státního zástupce vždy ke škodě
postupitele. Obviněný byl statutárním orgánem ve všech třech obchodních společnostech, což sice
nevylučuje, aby mezi sebou tyto obchodní společnosti obchodovaly, musel však tehdy být dodržen
postup podle § 196a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obch. zák.“), který stanovil pravidla pro jednání statutárního orgánu jednajícího za konkurující si
obchodní společnosti. Pro případ úplatného i bezúplatného převodu majetku byla stanovena
povinnost předchozího souhlasu valné hromady a stanovení podmínek obvyklých v obchodním styku,
dále bylo potřeba nechat ocenit převáděný majetek znalcem (§ 196a odst. 3 obch. zák.). Podle závěrů
soudu prvního stupně obviněný záměrně tato pravidla nerespektoval, aby vyvedl majetek z
obchodních společností AS a A. Soud prvního stupně se také dostatečným způsobem vypořádal s
námitkami obhajoby ohledně znaleckého posudku k ocenění tržní hodnoty postupovanýchpohledávek, jeho závěry akceptoval i soud odvolací a nepřiznal námitkám obviněného relevanci. Dále
státní zástupce uvedl, že trestný čin zneužití informace v obchodním styku podle § 255 tr. zákoníku
je speciální ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, zároveň trestný čin
poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku není speciální ve vztahu k trestnému činu zneužití
informace v obchodním styku podle § 255 tr. zákoníku, a proto považoval právní kvalifikaci užitou
soudy nižších stupňů za správnou. Ze všech uvedených důvodů považoval dovolání obviněného za
zjevně neopodstatněné, a proto jej navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň
vyjádřil souhlas k tomu, aby dovolací soud učinil i jiné než navržené rozhodnutí v neveřejném
zasedání [ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k možné replice obviněnému,
který ke dni konání neveřejného zasedání o podaném dovolání této možnosti nevyužil.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným
dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst.
l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod
byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
14. Předně je na místě uvést, že obviněný V. M. formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný správně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o
zamítnutí odvolání obviněného jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to
přestože v řízení mu předcházejícím měl být podle něj dán důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
15. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních
ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a v návaznosti na něj i soudem druhého
stupně, přičemž se zásadně nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný
dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených
důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto
důvodu nemůže být založeno jen na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování
apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní
instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával v celém rozsahu i skutková zjištění soudů prvního a
druhého stupně.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Zásadně mimo uplatněný dovolací důvod spadají námitky, jejichž prostřednictvím obviněnýzpochybnil skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, či se domáhal jiného způsobu hodnocení (ve
věci provedených) důkazů, popř. že takové hodnocení důkazů je zcela nedostatečné. Jakkoliv
některým námitkám obhajoby, s nimiž se ne zcela dostatečně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších
stupňů, by třeba bylo možno přiznat relevanci, nespadají uplatněné námitky pod žádný dovolací
důvod. V daném směru se totiž neuplatní ani judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
rozšiřující dosah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na případy
tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z
nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem
dovolání. V daném případě totiž o žádný takový extrémní nesoulad nešlo, obviněný neupozorňoval na
takové zjevně vadné hodnocení konkrétního důkazu zcela v rozporu s realitou prokázanou jinými
důkazy, respektive na tzv. deformaci provedeného důkazu tím, že soudy učinily z provedeného
důkazu zcela odlišná zjištění, než jaká z důkazního prostředku vyplývala. Jak již dříve bylo v
judikatuře konstatováno, extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí
skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (srov. např. již
nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku č.
74 na str. 185 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Stejně tak nemůže být tzv. extrémní nesoulad založen jen tím,
že soud, který důkaz provedl, jej vyhodnotil jako správný, logický, přesvědčivý, tedy podávající
pravdivý obraz reality, zcela převzal zjištění z takového důkazu plynoucí, přitom jej nijak
nedezinterpretoval, naopak nepřiznal relevanci námitkám obhajoby, která zároveň neprokazovala
svá tvrzení a pochybnosti o správnosti závěrů z takového důkazu žádným jiným důkazem, a proto pak
soud tvrzení obhajoby považoval za vyvrácená nejen zmíněným sporným důkazem, ale též důkazy
jinými, jak to učinil v tomto případě soud prvního stupně (srov. zejména str. 13 až 17 rozsudku soudu
prvního stupně), což akceptoval i soud odvolací (srov. zejména str. 5 až 6 písemného vyhotovení jeho
usnesení).
17. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby
dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně
jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod
st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud
zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými
otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání
obviněného, a to z hlediska posouzení jeho jednání jako zločinu zneužití informace a postavení v
obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné
zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle
kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace…, však
neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke
skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima
facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat
naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve
věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a
34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti
(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního
soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
18. Převážná část námitek týkajících se především hodnocení znaleckého posudku Ing. T. B., Ph.D.,které obviněný zopakoval ze svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jimž věnoval
pozornost i soud odvolací, avšak nepovažoval je za důvodné, tak vůbec nespadá pod uplatněný
dovolací důvod. V uvedeném směru je třeba odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž je
uveden skutkový stav věci zjištěný na základě vyhodnocení provedených důkazů, zvláště jde-li o tu
část námitek, v nichž je zpochybňováno určení tržní hodnoty pohledávek cedovaných obviněným z
obchodních společností AS a A na obchodní společnost CJH (srov. zejména str. 16 až 17 rozsudku
soudu prvního stupně a str. 5 až 6 usnesení soudu druhého stupně). Soud prvního stupně předně
dospěl k závěru, že není pravdivé tvrzení obviněného, že by obchodní společnost CJH byla k
vymáhání pohledávek lépe vybavena než obchodní společnosti AS a A, neboť personální obsazení
všech společností bylo shodné, stejně tak i nákladnost vedení soudních sporů se změnou v osobě
věřitele nijak nezměnila. Dále soud prvního stupně vycházel z toho, že znalec Ing. T. B., Ph.D., měl k
dispozici všechny potřebné podklady, zkoumal bonitu dlužníka, složitost prokázání nároku
plynoucího z postupovaných pohledávek apod. Pohledávky by mohly mít nulovou hodnotu, jak tvrdil
obviněný, jen pokud by dlužník byl zcela nemajetný. Dále soud prvního stupně poukázal na zjištěnou
skutečnost, že dlužníci své závazky po postoupení také plnili, jedině v případě obchodní společnosti
B., s. r. o., dosud ani k částečnému plnění nedošlo, neboť nebylo ukončeno insolvenční řízení, avšak
tato pohledávka byla také oceněna na pouhých 5 % její nominální hodnoty. I podle přesvědčení
soudu druhého stupně znalec Ing. T. B., Ph.D., závěry svého znaleckého posudku dostatečně obhájil
při výslechu v hlavním líčení, zkoumal bonitu dlužníka, stav dokumentace pohledávky, profil
obchodního a finančního rizika daného případu, stav pohledávky ke dni postoupení a specifika
ovlivňující konkrétní pozici dlužníka v tržním prostředí. Dále soud druhého stupně porovnával i
skutečně uhrazené částky jednotlivými dlužníky postupníkům s jejich nominální hodnotou a jejich
reálnou hodnotou určenou znaleckým posudkem. Ani v tomto ohledu nedospěl k tomu, že by závěry
znaleckého posudku byly zcela chybné a nereálné, naopak v zásadě odpovídaly pozdějšímu průběhu
při vymáhání pohledávek, a proto námitky obviněného v tomto směru nemohly obstát. Odvolací soud
současně poukázal na fakt, že obviněný jednající za postupníky uzavíral také dohody o narovnání a
soudní smíry, takže dobrovolně rezignoval na uspokojení pohledávek v plné výši. V případě
pohledávky za obchodní společností B., s. r. o., poukázal na skutečnost, že většina z přihlášených
pohledávek byla insolvenčním správcem popřena a bude záviset na dalším vývoji insolvenčního řízení
a souvisejících incidenčních sporů, do jaké míry bude pohledávka věřitele CJH skutečně nakonec
uspokojena. Ani odvolací soud tak neshledal potřebu nechat zadat tzv. revizní znalecký posudek.
Nejvyšší soud v návaznosti na závěry obou soudů nižších stupňů považuje za nutné zdůraznit, že
soudy nižších stupňů se obranou obviněného v řízení před nimi uplatněnou zabývaly, zaujaly k ní
stanovisko, které také v potřebném rozsahu odůvodnily. Při stanovení tržní ceny postupovaných
pohledávek vycházely ze znaleckého posudku, který nijak nedeformovaly, mezi provedenými důkazy
a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními tak není dán žádný nesoulad, natož pak
extrémní. Jestliže navíc v dovolání obviněný jen opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit rozhodnutí
soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným
způsobem, Nejvyšší soud ho zpravidla odmítne jako dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nebýt
dalších důvodů v tomto usnesení dále uvedených, nebyly by zmíněné výhrady obviněného uplatněné
vůči uvedenému znaleckému posudku samy o sobě způsobilé naplnit dovolací důvody uplatněné
obviněným, ale ani žádné jiné dovolací důvody.
19. Nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněného,
kterými brojí ryze proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při provádění výslechu znalce Ing.
T. B., Ph.D., popř. proti postupu soudu prvního stupně při pořizování protokolu o hlavním líčení.
Postup předsedy senátu při výslechu znalce Ing. T. B., Ph.D., v rámci hlavního líčení, které se konalo
dne 11. 11. 2015 (č. l. 1391 a násl.), nijak zásadně nevybočoval z běžného rámce postupu předsedy
senátu odpovídajícího příslušným ustanovením trestního řádu (srov. zejména § 108 a § 210 tr. ř.).Předseda senátu hlavní líčení řídí a dokazování provádí předseda senátu (§ 203 odst. 1 tr. ř.), je
přitom povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení
nebylo zdržováno výklady nemajícími vztah k projednávané věci a aby bylo hlavní líčení zaměřeno co
nejúčinněji k objasnění věci (§ 203 odst. 2 tr. ř.). Proto má možnost korigovat strany při kladení
otázek, musí zamezit otázkám klamavým a návodným (§ 101 odst. 3 per analogiam tr. ř.), může
korigovat strany při kladení otázek také proto, aby hlavní líčení co nejúčelněji směřovalo k objasnění
věci a nebylo zdržováno zbytečnými výklady. Lze proto akceptovat konzultační přístup předsedy
senátu, který si chtěl ujasnit, kam otázky obhajoby směřují, zda vůbec znalec na ně může odpovídat,
jakož i nastínit vlastní náhled na řešení některých otázek, které by neměly být zodpovězeny znalcem,
ale odpovědi na ně by měly vyplývat z jiných provedených důkazů (např. pokud šlo o řešení
problematiky existence pohledávek, a nikoli jejich hodnoty). Předestírání možné odpovědi znalce
(např. předpokládám, že neznáte) skutečně jde za uvedený rámec řízení hlavního líčení, na druhou
stranu je třeba však vnímat způsob vedení výslechu znalce v celém kontextu (šlo o reakci na
komplikovanou otázku obhajoby obsahující celou řadu skutkových tvrzení a žádost o právní
hodnocení vymahatelnosti smluvní pokuty, jež je v rámci znalecké činnosti zásadně nepřípustné,
neboť znalec objasňuje z odborného hlediska pouze skutkové otázky, a konečně o její stručné shrnutí
předsedou senátu). I kdyby snad byly považovány některé zásahy předsedy senátu za nevhodné, v
celkovém vyznění nepostupoval předseda senátu nijak tendenčně, a už vůbec ne do té míry, že by to
dokonce snad svědčilo o jeho podjatosti, jak naznačil obviněný v dovolání. Přesto lze v této spojitosti
soudu prvního stupně vytknout, že nepostupoval řádně podle trestního řádu, jde-li o námitky
obviněného proti obsahu protokolu z uvedeného hlavního líčení, o nichž dosud soud prvního stupně
nijak nerozhodl a pouze předseda senátu ústně informoval obhájce, že protokol opravovat a
doplňovat nebude. Takový postup je v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1 tr. ř., podle něhož je třeba
o námitkách proti protokolu rozhodnout, rozhodnutí ve formě usnesení musí učinit soud, o jehož
protokol jde (tedy v daném případě senát krajského soudu), a proti takovému usnesení je přípustná
stížnost.
20. Další podstatnou část námitek (a to i v pasážích zpochybňujících řádné zjištění skutkového stavu
a zpochybňujících znalecký posudek Ing. T. B., Ph.D.) věnoval obviněný zjištění a určení výše
neoprávněného prospěchu, který podle rozhodnutí soudů nižších stupňů získal obviněný pro
obchodní společnost CJH. Odhlédne-li se od námitek ryze skutkové povahy směřujících vůči
postupům zmíněného znalce k určení výše tržní hodnoty cedovaných pohledávek, resp. od námitek
procesní povahy vůči vyhodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů, je možno obecně souhlasit s
tvrzením obviněného, že výše prospěchu je určena rozdílem mezi reálnou hodnotou získané věci
(popř. dřívější terminologií i jiné majetkové hodnoty) a náklady spojenými s jejím pořízením či
využitím, resp. jde o rozdíl mezi celkovým (hrubým) prospěchem a náklady vynaloženými na jeho
dosažení, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. z rozhodnutí publikovaných pod
č. 4/2009, č. 31/2009, č. 41/2011 a č. 45/2014 Sb. rozh. tr., dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1455/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo
581/2012, a dalších). V tomto směru lze dát obviněnému za pravdu, avšak nelze s ním souhlasit, že
by soudy nižších stupňů v této konkrétní věci zmíněnou ustálenou judikaturu nerespektovaly.
21. Pokud totiž soudy nižších stupňů vycházely z toho, že prospěchem je tržní hodnota cedované
pohledávky, kterou zvýhodněná obchodní společnost CJH získala zcela zdarma, bezúplatně, tedy
nemusela vynaložit žádný náklad na její pořízení, nelze proti takovému výkladu ničeho namítat. V
tržní hodnotě pohledávky, kterou věřitel za úplatu odpovídající její tržní hodnotě postupuje jinému, je
totiž zohledněna řada faktorů určujících její cenu, jako je náklad na její pořízení, určité riziko spojené
s její dobytností, vize budoucích nákladů na její uplatnění, jakož i zisk spojený s tímto obchodem pro
nabyvatele pohledávky (postupníka), jeho vidina je zpravidla hlavním motivem postupníka k takové
obchodní transakci, proto se pohledávky zpravidla nepostupují za 100 % jejich nominální hodnoty,
ale za částku nižší, která odpovídajícím způsobem odráží veškeré (nejen shora uvedené) aspektytakového obchodního případu, taková částka se může i oné nominální hodnotě pohledávky blížit,
pokud postupník např. vidí budoucí zisk v příslušenství takové pohledávky, kterou považuje za zcela
dobytnou. S tím se vypořádaly i soudy nižších stupňů, které vycházely ze znaleckého posudku Ing. T.
B., Ph.D., jehož písemné vyhotovení je založeno na č. l. 39 a následujících trestního spisu, jak bylo
rozvedeno shora v bodu 18. odůvodnění tohoto usnesení. Znalec přitom ve svém posudku v bodu 2.
vysvětlil, jakou užil metodiku při oceňování pohledávek, jaké faktory zohledňoval, z jakých statistik
vycházel. Je primárně věcí odborného posouzení, nakolik je možno použít jako výchozí statistická
data renomovaných světových ratingových agentur jako je M.’s či S. a. P.’s, což obhajoba též
zpochybňovala, nejsou-li k dispozici dlouhodobá statistická data domácí ekonomiky, která by byla
navíc zkreslená obdobím transformace ekonomiky (na druhou stranu je otázkou, zda právě specifika
české ekonomiky v tomto směru nemají vliv i na ocenění pohledávek, což by mohlo vést k odbornému
závěru, že není možno vycházet ze zahraničních statistik renomovaných agentur; stejně tak by bylo
vhodné též dodatečně vysvětlit, nakolik ocenění pohledávek zahrnuje právě i onu položku
předpokládaného zisku, což je hlavní motivací postupníka pro převod pohledávky za úplatu, zda a
jakým způsobem je do tržní hodnoty zakomponována, zda se tedy odráží v oné položce nazvané
„bezriziková výnosnost“, zda je možné na tento údaj usuzovat z výnosnosti státních dluhopisů ČR se
splatností 5 let, jak to znalec učinil, zda míra ochoty nabýt pohledávku je tím dostatečně objasněna v
kombinaci s faktorem rizikovosti takového právního jednání, což má zohledňovat položka „riziková
přirážka“, a zda právě tyto položky dohromady určující tzv. diskontní faktor uvedené jevy dostatečně
reálně zobrazují – tyto a případně i další otázky bude třeba ještě objasnit v dalším průběhu řízení, ať
již výslechem přibraného znalce Ing. T. B., Ph.D., případně objasněním těchto otázek i novým
znaleckým posudkem). Nicméně v daném případě je možno odhlédnout od nákladů spojených s
pořízením pohledávky, které postupník CJH neměl, neboť získal pohledávky bezúplatně. Získal tedy
pohledávky, neboli tehdejší terminologií majetkové právo jako jinou majetkovou hodnotu ve smyslu §
134 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I.
Komentář § 1–139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1403), dnešní terminologií by šlo o
nehmotnou věc (srov. § 496 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a to aniž by na jejich
pořízení vynaložil jakoukoliv finanční částku, popř. nějakou jinou majetkovou hodnotu, tedy aniž by s
jejich získáním měl jakýkoliv náklad. V okamžiku, kdy postupník CJH získal bezúplatně pohledávky
od postupitelů AS a A, které byly předmětem tohoto trestního řízení, rozšířil se jeho majetek
nejméně právě o tržní hodnotu těchto cedovaných pohledávek. Pokud by hypoteticky postupník s
jejich pořízením měl nějaký náklad, o něj by se současně majetek snížil (pokud by dosáhl tržní
hodnoty, neměl by tak prospěch žádný). Jestliže tedy dospěly soudy nižších stupňů provedeným
dokazováním (zejména na základě znaleckého posudku Ing. T. B., Ph.D.) k tržní hodnotě
postupovaných pohledávek, mohl je ihned po jejich získání postupník CJH za tuto cenu též dále
postoupit (tzv. prodat). Pak ale právě tato tržní hodnota je oním prospěchem obchodní společnosti
CJH, která tuto majetkovou hodnotu získala bez vynaložení jakéhokoliv nákladu.
22. Pokud obviněný uvádí, že obchodní společnost CJH měla s uplatněním postoupených pohledávek
další náklady na vedení občanskoprávních sporů, popř. náklady spojené s vymáháním těchto
pohledávek ve vykonávacím řízení či v exekuci, nacházela se v situaci, v níž by byl jakýkoliv jiný
subjekt tzv. odkupující pohledávky (neboli za úplatu na sebe nechávající pohledávku postoupit), který
právě ony budoucí náklady na uplatnění pohledávky zohledňuje vedle dalších faktorů (např. míry
rizikovosti obchodu s ohledem na důkazní situaci, existenci exekučního titulu, zajištění pohledávky,
ekonomický stav dlužníka apod.) v ceně, za kterou je ochoten pohledávku tzv. odkoupit (stát se
cesionářem). Tato cena přitom byla kalkulována nejen s ohledem na budoucí náklady vynaložené na
uplatnění pohledávky, které navíc jsou zpravidla zcela, anebo alespoň převážně, dlužníkem též
hrazeny (je-li věřitel ve sporu úspěšný), ale též s ohledem na čistý zisk cesionáře (takový subjekt pak
také zvažuje případnou výhodnost smíru, třeba i soudního, jinou optikou, když zohledňuje svou
vlastní investici a výši zisku). O takovou situaci zde ovšem nešlo, protože obchodní společnost CJH
získala pohledávky bezúplatně, tedy ke dni postoupení těchto pohledávek získala jinou majetkovouhodnotu oceněnou podle tržních podmínek v daném prostoru a čase na určitý zlomek (či procento)
nominální hodnoty převáděné pohledávky. Za tuto cenu také mohla dále takto získané pohledávky
postoupit jinému zájemci, a z těchto důvodů je taková částka jejím prospěchem.
23. S ohledem na uvedené nelze soudům nižších stupňů vytknout, pokud za prospěch, který obchodní
společnost CJH získala, považovaly provedeným dokazováním zjištěnou tržní hodnotu postoupených
pohledávek. Bude ale třeba se lépe vypořádat s námitkami obhajoby, přinejmenším musí znalec Ing.
T. B., Ph.D., v dalším průběhu trestního řízení odpovědět na některé shora (v bodu 21. odůvodnění
tohoto usnesení) naznačené otázky, případně reagovat i na další námitky uváděné obhajobou, aby
byla beze vší pochybnosti najisto postavena tržní hodnota cedovaných pohledávek, tedy musí jít o
cenu, za kterou by reálně obviněný mohl uvedené pohledávky zpeněžit. Pokud by ani další výslech
znalce či doplněk jeho znaleckého posudku takové odpovědi nedával, nezbude než přibrat znalce
jiného.
24. Obviněný byl uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §
255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jako
podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více
podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 (tj. v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch) uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy
na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Jde o složitou skutkovou podstatu, která
u více znaků má více alternativ. Obviněnému bylo v tomto trestním řízení kladeno za vinu, že naplnil
uvedenou skutkovou podstatu v té variantě, že „jako společník a současně člen orgánu dvou
podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému výhodu nebo prospěch uzavřel
smlouvu na úkor jednoho podnikatele nebo jeho podniku“ [soudy nižších stupňů u více alternativně
vyjádřených znaků vybraly jedinou variantu, v jednom případě dokonce dvě alternativy jako
kumulativně splněné (společník a člen orgánu), avšak ve dvou případech ponechaly dvě různé
alternativy (výhodu nebo prospěch, resp. na úkor podnikatele nebo jeho podniku), aniž by určily,
která z nich je splněna, a to zcela ve shodě s obžalobou].
25. Obviněný s touto právní kvalifikací nesouhlasil, neboť soudy nižších stupňů nezohlednily
skutečnost, že jediným společníkem všech tří obchodních společností (AS, A a CJH) byl jen obviněný
a nikdo jiný, tedy pokud by nebylo věřitelů na prvních dvou místech uvedených obchodních
společností – cedentů, nikoho by vlastně bezúplatným postoupením pohledávek nepoškodil a nikomu
nezískal prospěch, protože jemu jako jedinému společníkovi bylo v podstatě lhostejné, která z oněch
tří obchodních společností mu vygeneruje zisk, jenž by z takové obchodní společnosti mohl odčerpat
(rozdělením zisku společníkům). Pokud je pak argumentováno tím, že tím současně poškodil věřitele
cedentů, měl být čin kvalifikován jako trestný čin poškození věřitele, a nikoli jako trestný čin zneužití
informace a postavení v obchodním styku, protože poškození věřitelů bylo smyslem jeho činnosti
(nikoli poškodit „vlastní“ jím ovládané společnosti). Tento svůj názor opřel též o níže citovanou
judikaturu Ústavního soudu.
26. Jakkoliv je možno souhlasit s argumentací soudů nižších stupňů, že je třeba odlišovat ony tři
právnické osoby (obchodní společnosti AS, A a CJH) jako subjekty práva a nepovažovat je za majetek
obviněného, není možno zcela odhlédnout od faktického stavu a od skutečnosti, že šlo o tzv.
jednoosobní obchodní společnosti, které neměly jiného společníka ani jednatele než obviněného. To
vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, publikovaného pod č.
47 ve svazku 60 na str. 547 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, který je obecně závazný podle čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky a který připomněl ve svém dovolání i obviněný. Podle uvedeného nálezu lze s
výše uvedeným přístupem teorie i aplikační praxe v zásadě souhlasit, ale není možno zcela přehlížet
konkrétní vlastnické struktury zainteresovaných obchodních společností a řádně nezohlednit tuto
otázku v odůvodnění napadených rozsudků. V citovaném nálezu Ústavní soud jako obiter dictum též
vznesl připomínky k formulaci trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jehož formulace byla v
zásadě převzata i do nového, nyní platného trestního zákoníku v § 255 odst. 2 tr. zákoníku, že tato
formulace „není zcela v souladu s požadavky jasnosti a určitosti, kladenými na vymezení co
nejpřesněji definované skutkové podstaty“, ale že „přesto je možná a nutná ústavně konformní
interpretace tohoto ustanovení“, což však klade nároky na pečlivý přístup orgánů činných v trestním
řízení, aby ke kriminalizaci obchodních jednání skutečně nedocházelo. Ze všech těchto důvodů je
třeba se zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi pro přiléhavou trestněprávní kvalifikaci, neboť v
konečném důsledku je povinností orgánů činných v takových případech při různých možnostech
právního posouzení jednání obviněného v obchodním styku použít právní kvalifikaci, která ve všech
směrech vystihuje povahu, charakter a účel jednání obviněného. Takto však s ohledem na dále
uvedené závěry státní zástupce a posléze i oba soudy nižších stupňů nepostupovaly.
27. Ustanovení o trestném činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 tr.
zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, jednak v odstavci 1 postihuje tzv.
insider trading, jednak v odstavci druhém, o nějž zde jde, tzv. selftrading (obchodování ve vlastní
prospěch, popř. ve prospěch dalšího subjektu v souvislosti se zneužitím postavení ve dvou či více
ekonomických subjektech). Tento trestný čin je zařazen do hlavy šesté zvláštní části trestního
zákoníku mezi trestné činy hospodářské, do dílu třetího mezi trestné činy proti závazným pravidlům
tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou. Chráněným zájmem společnosti, tedy objektem
trestného činu, neboli chráněným právním statkem, je v případě tzv. selftradingu zájem na zajištění
rovnosti na trhu více ekonomickým subjektům poskytnutím zvláštní ochrany před zneužíváním
postavení ve dvou či více podnikatelích (ekonomických subjektech) – srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník II. Komentář § 140–421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2601 a násl. (zejm. marg. č. 1,
2 a 11). Tento trestný čin je mnohdy spojován s porušením zákazu konkurence, což ale není
podmínkou naplnění znaků tohoto trestného činu (ustanovení nemá tzv. blanketní skutkovou
podstatu odkazující na jiné právní normy např. o zákazu konkurence).
28. Se soudy nižších stupňů lze souhlasit v tom směru, že znaky subjektu, objektivní i subjektivní
stránky této poměrně široce formulované skutkové podstaty uvedeného trestného činu by byly
formálně naplněny. Obviněný skutečně byl ve všech případech jednak společníkem, jednak
jednatelem, tedy statutárním orgánem, dvou podnikatelů (jednak cedenta – AS, resp. A, jednak
cesionáře – CJH), kteří měli zcela totožný předmět činnosti. Lze též souhlasit s tím, že předmětné
smlouvy o bezúplatném postoupení pohledávek byly úkorné vůči cedentům a byly činěny ve prospěch
cesionáře.
29. Rovněž lze souhlasit i s tím, že obviněný jednal záměrně, s přímým úmyslem, který navíc
směřoval k tomu, aby cesionáři opatřil prospěch (tedy jednomu podnikateli na úkor jiného
podnikatele – správně tak v právní větě neměly být uvedeny alternativy v podobě „výhody“, když
postačilo vyjádření prospěchu, stejně tak postačilo uvést, že smlouvy byly sjednány na úkor
podnikatele, a nikoli i jeho podniku). Uvedený úmysl přesahující objektivní stránku skutkové
podstaty daného trestného činu (někdy se hovoří o motivu, pohnutce, příp. specifickém úmyslu či
obmyslu, popř. o tzv. druhém úmyslu, jak to učinil soud prvního stupně v této věci) může mít formu i
jen úmyslu nepřímého, pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel
daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k
určitému účelu nebo s určitým cílem. Takové závěry uznává nauka (srov. například SOLNAŘ, V.
Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s.
247; shodně viz i SOLNAŘ, V. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. Základy
trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Orac, s. r. o., 2003, s. 315; KRATOCHVÍL, V. a kol.
Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 301) i judikatura (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015). I tento znak skutkové
podstaty tak byl naplněn, přestože obviněný jednal primárně proto, aby z předlužených obchodníchspolečností AS a A vyvedl majetek, který by nebyl přenechán k uspokojení věřitelům v rámci
insolvenčního řízení vedeného vůči těmto obchodním společnostem, zvýhodnění CJH bylo důsledkem
vyvedení majetku, aby s ním mohl obviněný, byť v rámci jiné obchodní společnosti, disponovat. V
daném případě tak lze souhlasit se soudy nižších stupňů, byť to v daném směru pregnantně
nevyjádřily, že jednal i v tomto ohledu s úmyslem přímým, neboť součástí plánu sjednání úkorné
smlouvy jednomu z jím zastupovaných subjektů byl nutně prospěch druhého z těchto subjektů
(vědomí jistoty následku vede vždy k úmyslu přímému, pachatel nemůže takový následek nechtít –
srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti.
Praha: Academia, 1972, s. 222; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1–139. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).
30. Dovolací soud má také ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že předmětné smlouvy o
postoupení pohledávek, kterými obviněný jako jednatel postupitelů AS i A, zároveň jako jednatel
postupníka CJH bezúplatně postupoval pohledávky, které nebyly bezcenné, ale měly soudem
zjištěnou tržní hodnotu, byly skutečně absolutně neplatné. Jestliže obchodní společnost bezplatně
převádí majetek společnosti jiné osobě, jejímž jménem jedná osoba současně jednající jménem prvně
uvedené obchodní společnosti převádějící svůj majetek (zde postupující pohledávky), je zapotřebí
jednak souhlasu valné hromady k takovému převodu a jednak dodržet podmínky obvyklé v
obchodním styku (§ 196a odst. 1, 2 obch. zák.). Uvedené ustanovení týkající se akciové společnosti se
obdobně užije i na společnosti s ručením omezeným podle § 135 odst. 2 obch. zák. Porušení
ustanovení § 196a odst. 1, 2 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost smlouvy o postoupení
pohledávky podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Neplatnost těchto smluv však
nevylučuje trestní odpovědnost pachatele, který takovým jednáním současně naplnil znaky skutkové
podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr.
zákoníku (srov. rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář §
140–421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2613).
31. Přes veškeré shora uvedené závěry dospěl dovolací soud k závěru, že aplikace ustanovení § 255
odst. 2 tr. zákoníku na jednání obviněného nebyla odpovídající, naplnění znaků dané skutkové
podstaty je spíše formální a nakonec zdánlivé, neboť povaha jednání obviněného tomuto ustanovení a
jeho účelu neodpovídá. Je třeba argumentovat především chráněným objektem a smyslem daného
ustanovení (argumentum e ratione legis). Dovolací soud má za to, že sice je pravdou, že obviněný
formálně jednal jako jednatel a společník dvou konkurentů na trhu, jak to uvedl soud prvního stupně
a akceptoval to i soud odvolací, nicméně do rovnosti na trhu jednáním obviněného nebylo nikterak
zasahováno, nešlo o nepřípustný zásah a zneužití postavení obviněného v orgánech dvou podnikatelů
při jejich konkurenčním boji. Jediným smyslem a podstatou jednání obviněného bylo pouze tzv.
vyvést majetek z jím ovládaných obchodních společností, které byly ve špatném ekonomickém stavu,
a to na jiný subjekt, který by obviněný také ovládal, aby mohl takto vyvedený majetek dále použít a
tento majetek nebyl užit k uspokojení věřitelů cedentů, tedy obchodních společností AS a A, jejichž
ekonomický stav byl podle závěrů soudů nižších stupňů dokonce tak špatný, že se společnosti
nacházely v úpadku (ač ani u jedné nebylo dosud insolvenčním soudem rozhodnuto o úpadku – pouze
v případě obchodní společnosti A byl samotnou touto společností podán insolvenční návrh, který byl
ale odmítnut). Účelem a smyslem jednání obviněného tak nebylo ohrozit trh, hospodářství a rovnost
konkurujících si podnikajících subjektů na trhu, ale poškodit věřitele subjektů, na jejichž úkor byly
smlouvy sjednány. Pak je ale třeba se skutečně, jak na to poukazoval obviněný, zabývat tím, zda
obviněný svým jednáním nenaplnil znaky některého z majetkových trestných činů, a to především
těch tzv. úpadkových, z nichž v úvahu přichází zejména trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr.
zákoníku. Není totiž možno v případech vyvádění majetku z jednoho subjektu poškozujícího jeho
věřitele stavět právní kvalifikaci pouze na tom, zda personálně propojená jiná osoba, k jejímuž
prospěchu byl majetek vyváděn, měla či neměla postavení konkurenta na trhu, neboli zda měla či
neměla stejný nebo podobný předmět činnosti. To v tomto konkrétním případě bylo zcela lhostejné.Skutečným smyslem totiž nebylo poškodit jednoho konkurenta na trhu, u něhož obviněný působil (AS
a A), na úkor druhého konkurenta, u nějž obviněný také působil (CJH), ale vyvést z prvně uvedených
obchodních společností majetek, a poškodit tak věřitele těchto obchodních společností, což nakonec
obviněný i sám v dovolání uvádí. Jednáním obviněného tak nebyl porušen účel dané normy uvedené v
§ 255 odst. 2 tr. zákoníku, a proto taková právní kvalifikace nemůže obstát, neboť nebyl naplněn
individuální objekt jako obligatorní znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tento závěr je
zcela v souladu s již zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10,
publikovaným pod č. 47 ve svazku 60 na str. 547 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, který je obecně závazný
podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ústavní soud v uvedeném nálezu zpochybnil dostatečnou
jasnost a určitost ustanovení § 255 tr. zákoníku, žádal jeho ústavně konformní výklad, aby
nedocházelo ke kriminalizaci běžných obchodních jednání, přičemž na jeho trestněprávní posouzení,
nota bene vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, musí být kladeny zvýšené nároky. Jakkoliv je
třeba formálně odlišovat majetek obchodních korporací a jejich společníků, není možno v podstatě
zcela přehlížet konkrétní vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností
(zvýhodněné a poškozené tzv. úkorným jednáním). V daném případě šlo vždy o tzv. jednoosobní
společnosti s ručením omezeným, v nichž byl obviněný v rozhodné době jediným jednatelem i
společníkem, úkorným jednáním, pokud by nebylo postižení věřitelů některé z poškozených
obchodních společností, by tak v konečném důsledku prostřednictvím jím ovládané právnické osoby
skutečně postihoval jen sám sebe, zároveň i jen sám sebe by i zvýhodňoval, takové počínání, nebýt
postižení dalších subjektů, by proto nemělo být kriminalizováno. Ovšem majetková práva dalších
subjektů jsou chráněna jinými ustanoveními trestního zákoníku, jak bylo shora rozvedeno (např.
ustanoveními o tzv. úpadkových trestných činech). Proto právní kvalifikace jednání obviněného
dosud užitá orgány činnými v trestním řízení (policejním orgánem, státním zástupcem a soudy
nižších stupňů) nemohla ve světle závazné judikatury Ústavního soudu obstát.
32. Shora uvedenými závěry se ale měly zabývat již orgány činné v přípravném řízení, které
primárně měly zkoumat, kdo je skutečně reálně zjištěným jednáním obviněného poškozen, kdo je
oním poškozeným věřitelem a do jaké míry byl jednáním obviněného poškozen, kolik by se mu bývalo
dostalo na uspokojení jeho pohledávky, kdyby nebylo jednání obviněného. Tím se ale orgány činné v
trestním řízení dosud vůbec nezabývaly, protože nesledovaly skutečný účel jednání obviněného,
nezabývaly se tedy tím, nakolik jednání obviněného poškodilo další subjekty – věřitele postupitelů.
Nebyl dosud zjištěn především okruh možných poškozených věřitelů, výše jejich pohledávek, míra,
do jaké bylo jejich uspokojení zkráceno jednáním obviněného. V řízení tak dosud nebyly zjištěny
základní skutkové okolnosti, které by umožňovaly náležitě kvalifikovat jednání obviněného podle
norem trestního práva.
33. Z uvedených důvodů nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, a proto Nejvyšší soud
rozhodl o jejich zrušení podle § 265k odst. 1 tr. ř. Takový restriktivní výklad dosahu ustanovení § 255
odst. 2 tr. zákoníku odpovídá též požadavku na ústavně konformní výklad, jak jej vyslovil Ústavní
soud ve shora citovaném nálezu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, publikovaném pod č. 47 ve
svazku 60 na str. 547 Sb. nál. a usn. ÚS ČR.
34. Protože v trestním řízení dosud nebyly objasněny základní skutkové okolnosti ohledně
poškozených věřitelů a výše škody, která jim měla být jednáním obviněného způsobena, tedy
takových skutkových okolností, bez nichž není možno v hlavním líčení ve věci rozhodnout a které
musejí být náležitě popsány i ve skutkové větě výroku rozsudku (resp. i jiného rozhodnutí ve věci
samé), a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový
důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by současně na újmu rychlosti řízení,
je třeba věc přikázat státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích k
došetření. Takový postup je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne
24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, který byl publikován pod č. 88 ve svazku 41 na str. 127 Sb. nál. ausn. ÚS ČR, dospěl k závěru, že „péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli
aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což
rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním
řádem – ust. § 2 odst. 5 in fine tr. ř.)“. Nadto takovým postupem bude též zachováno právo
obviněného na obhajobu ve smyslu § 2 odst. 13 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a
čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obviněný musí
znát všechny rozhodné skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu a z nichž je vyvozována jeho
trestní odpovědnost, aby se mohl účinně bránit takovému obvinění. Zvoleným postupem (vrácení věci
k došetření) bude zachováno především právo obviněného na tzv. obhajobu materiální (právo hájit se
sám a prostředky podle vlastního uvážení), k čemuž v přípravném řízení slouží i institut skončení
vyšetřování (§ 166 a 167 tr. ř.), v jehož rámci je obviněnému dána možnost v přiměřené lhůtě
prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Zvolený postup má spojitost i s právem na
tzv. obhajobu formální (právo mít obhájce, s nímž se může radit o způsobu obhajoby), neboť obhájce
je oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v
řízení před soudem (§ 165 odst. 2 tr. ř.), což může být významné při výslechu svědků – poškozených
u majetkových deliktů. V neposlední řadě je obsahem práva na obhajobu i právo obviněného
vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení takový postup, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav,
o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, zejména pak právo
vyžadovat objasňování všech skutečností se stejnou pečlivostí svědčící nejen v neprospěch
obviněného, ale i v jeho prospěch, a to i bez jeho návrhu. Více k tomu srov. odbornou literaturu –
např. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 94 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 169 a
násl. Zvoleným postupem tak bude zachováno právo obviněného se v plné míře seznámit s rozsahem
obvinění, nově zjištěnými skutečnostmi nezbytnými pro případné uplatnění trestní odpovědnosti,
jakož i právo na účinnou obranu vůči nově zvolené právní kvalifikaci a právo navrhnout ohledně ní
nové důkazy. Postup soudů pak v takovém případě nebude překvapivý, jako by tomu bylo v případě
jiné alternativy spočívající v postupném doplňování těchto skutkových okolností až v řízení před
soudem prvního stupně a (případně i opakovaném) upozornění na změnu právní kvalifikace před
vynesením rozhodnutí ve věci samé. Zvolený postup tak odpovídá i judikatuře Ústavního soudu,
zejména pak k otázce práva na obhajobu – tak např. nález ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04,
který byl publikován pod č. 34 ve svazku 36 na str. 379 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 23. 3.
2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08, který byl publikován pod č. 53 ve svazku 60 na str. 663 Sb. nál. a usn.
ÚS ČR.
35. Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého
stupně nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako zločin zneužití informace a postavení
v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud využil kasačního
oprávnění a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
5. 2016, sp. zn. 9 To 27/2016, tak i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12.
2015, sp. zn. 16 T 40/2014. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v
Českých Budějovicích věc k došetření.
36. Protože Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí podle § 265k tr. ř. a přikázání
věci k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. a zároveň je zřejmé, že vadu nelze
odstranit ve veřejném zasedání o dovolání podle § 265i tr. ř., učinil takové rozhodnutí v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. | decision_999.pdf |
4,106 | Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:31.CDO.1178.2023.1
Číslo: 74/2024
Právní věta:
Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité
plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně
vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně
nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu
vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek,
jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům
společného).
Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité
plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně
vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně
nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu
vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek,
jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům
společného).
V pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového
základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč a výjimku z
pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového
základu jednotlivých nároků je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch
přípustnosti dovolání co do hodnotového censu).
Subjektivní prvky, jež mohou být vneseny do zkoumání přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu tím, jak dovolatel v dovolání vymezí právní otázky, o jejichž řešení dovolací soud
žádá, se logicky nemohou promítnout do podoby poučení o přípustnosti dovolání (§ 157 odst. 1 o. s.
ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího
soudu; to bude obsahovat poučení o přípustností dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí
odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 08.11.2023
Spisová značka: 31 Cdo 1178/2023Číslo rozhodnutí: 74
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Přípustnost dovolání, Spojení věcí ke společnému řízení
Předpisy: § 112 o. s. ř.
§ 157 odst. 1 o. s. ř.
§ 169 odst. 1 o. s. ř.
§ 236 odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 238 o. s. ř.
§ 239 o. s. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6.
2021, sp. zn. 21 Co 133/2021, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 21 Co
133/2021, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 C 315/2017, a
věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou 17. 8. 2017 se žalobce (P. S.) domáhal po žalovaném (statutárním městu Hradec
Králové) zaplacení částky 103.958 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení
z této částky za dobu od 1. 2. 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že předmětnou částku
požaduje z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví, která vznikla žalobci jako následek
úrazu způsobeného pádem na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Žalovaná částka sestává z
bolestného ve výši 57.794 Kč a z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v době
od 2. 12. 2014 do 11. 1. 2015 a v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015 ve výši 46.164 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 C 315/2017-164, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 3.
2. 2020, č. j. 10 C 315/2017-182, Okresní soud v Hradci Králové:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 103.958 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od
„1. 12. 2016“ do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[3] Určil, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna
Insurance Group) nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
[4] Uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí
částku 300 Kč (bod IV. Výroku).
3. Zamítavý výrok o věci samé odůvodnil okresní soud tím, že žalobce porušil prevenční povinnost
dle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, žalovaný učinil dostupná opatření
k údržbě a k odstranění případných závad ve schůdnosti podle § 27 odst. 3 zákona o pozemníchkomunikacích, nejde o objektivní odpovědnost a žalovaný prokázal liberační důvody.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 5. 2020, č. j. 21 Co
365/2019-197, zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích a ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
2315/15 [jde o nález uveřejněný pod číslem 64/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který
je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu] – dospěl k následujícím závěrům:
6. Výklad § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích okresním soudem odporuje závěrům,
formulovaným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15. Porušení prevenční povinnosti je
třeba prokázat na základě konkrétního chování při chůzi. Šlo o závadu ve schůdnosti, komunikace
nebyla ošetřena posypem, nebylo prokázáno, že žalobce porušil prevenční povinnost a žalovaným
prokázané skutečnosti (ledovka v důsledku namrzajícího deště, na kterou byly vydávány výstrahy v
den úrazu i v den předcházející úrazu, a dodržení plánu zimní údržby dané komunikace) nejsou
liberačními důvody. Odtud plyne, že žalovaný objektivně odpovídá za škodu, jelikož nedostál
povinnosti umožnit chodcům bezpečný pohyb, jakkoli to mohlo být v daných podmínkách obtížné.
Smyslu právní úpravy za daných okolností odpovídá poskytnout odškodnění.
7. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 10 C 315/2017-228:
[1] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 103.958 Kč s
příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od „1. 12.
2016“ do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí částku 106.398 Kč (bod II. výroku).
[3] Určil, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (bod
III. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí částku 300 Kč (bod IV. Výroku).
8. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z
ustanovení § 2894, § 2895 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“),
z ustanovení § 352, § 353 odst. 1 a 2 a § 354 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále
též jen „zák. práce“), a z ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
9. Podle závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu žalovaný
dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odpovídá (objektivně) za škodu, která žalobci
vznikla dne 1. 12. 2014, jelikož nedostál povinnosti umožnit chodcům bezpečný pohyb, jakkoli to
mohlo být v daných podmínkách obtížné. Okresní soud se proto dále zabýval pouze výší žalobcova
nároku.
10. Výše bolestného je stanovena na základě znaleckého posudku zpracovaného podle Metodiky k
náhradě nemajetkové újmy na zdraví 230 body. V roce 2014 činila hodnota 1 bodu 251,28 Kč, čemuž
odpovídá částka 57.794 Kč.
11. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti činila 46.582 Kč v době od 2. 12.2014 do 11. 1. 2015 a 97.839 Kč v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015. Potud vyšel okresní soud z údajů
o průměrném hrubém výdělku žalobce (za předchozí kalendářní čtvrtletí), z počtu zameškaných
pracovních dnů, z výše vyplacených náhrad mzdy zaměstnavatelem a z výše nemocenských dávek.
Celkem šlo o částku 144.421 Kč, soud však mohl přiznat pouze požadovaných 46.164 Kč.
12. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j.
21 Co 133/2021-268, ve znění (opravného) usnesení ze dne 3. 8. 2021, č. j. 21 Co 133/2021-273:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech I., III. a IV. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 97.041 Kč (druhý
výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní
moci rozhodnutí částku 13.455,20 Kč (třetí výrok).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudních poplatcích
částku 9.357 Kč (čtvrtý výrok).
[5] Určil, že žalobce a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (pátý výrok).
13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích, z ustanovení § 205a, § 211a a § 213 odst. 5 o. s. ř., z ustanovení § 2962 o. z. a z
ustanovení § 351 a násl. Zák. práce – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného
rozhodnutí co do výroku o věci samé k následujícím závěrům:
14. Základ nároku vyřešilo zrušující usnesení tak, že se zřetelem k účelu právní úpravy obsažené v
ustanoveních § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odpovídá žalovaný (podle
onoho zákona) za škodu objektivně. Jelikož později nedošlo ke změnám skutkového stavu, v jejichž
důsledku by tento právní názor nebyl nadále použitelný, odvolací soud z něj vychází.
15. Výši nároku posuzoval okresní soud podle zprávy žalobcova zaměstnavatele obsahující
rozhodující informace pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu obou pracovních
neschopností. Námitka žalovaného, že výše průměrného hrubého výdělku (před vznikem úrazu),
který má sloužit jako základ pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, má být stejná pro obě
pracovní neschopnosti, odporuje ustanovení § 2962 o. z. a ustanovením § 351 a násl. zák. práce.
Rozhodující je výdělek poškozeného před vznikem újmy, kterou se rozumí ztráta na výdělku (snížení
výdělku v důsledku pracovní neschopnosti, která je v příčinné souvislosti s úrazem), nikoli úraz sám.
Souvislost obou pracovních neschopností žalobce s úrazem ze dne 1. 12. 2014 pak byla prokázána
zprávou praktické lékařky žalobce, předloženou k výzvě soudu v odvolacím řízení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, žežaloba se zamítá.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
19. Odvolací soud vyšel při výkladu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pouze
ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, aniž přihlédl k ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25
Cdo 1535/2011 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25
Cdo 2758/2011, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014.
20. Stejně tak odvolací soud opomenul navazující a sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu
představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020, a zejména
pak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 [jde o rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem
27/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2022“)].
21. Z (odvolacím soudem opomenuté) ustálené judikatury přitom plyne, že odpovědnost vlastníka
komunikace není absolutní, neboť zákon o pozemních komunikacích vymezuje liberační důvody (v §
27 odst. 2 a 3). Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné
odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen
s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska
ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt
tzv. závady ve schůdnosti, kterou zákon o pozemních komunikacích definuje v § 26 odst. 2 a 7 a
kterou může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou nekvalitou vymyká obecnému
stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému
nebezpečí. Jinými slovy, závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je
výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou
povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 2 zákona.
22. Absence závady ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a tedy i z ní
plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady již
dříve deklarována právě typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých
souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu; např. „R 140/2011“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 140/2011“)], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2013 (přesněji
jde o usnesení ze dne 17. 12. 2013). O takový případ jde i v této věci.
23. Skutkový stav, z nějž vyšel odvolací soud, nedovoluje jiný závěr než ten, že podle stavu
komunikace v době úrazu nešlo o závadu ve schůdnosti vymezenou ustanovením § 26 odst. 7 zákona
o pozemních komunikacích, takže není dána objektivní odpovědnost dovolatele ve smyslu ustanovení
§ 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti nebylo tvrzeno ani prokázáno, že
by se stav komunikace v místě žalobcova pádu svou nekvalitou jakkoli vymykal celkovému stavu
komunikace.
24. V úvahu nepřichází ani obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 2910 o. z., neboť
dovolatel neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku tak, aby umožňoval bezpečný pohyb
chodců.
25. Vedlejší účastník řízení se ve vyjádření s dovoláním ztotožnil, maje za to, že napadené rozhodnutí
odporuje závěrům R 27/2022.26. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, uváděje, že dovolatel jím
nenapadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a že napadené rozhodnutí je správné.
Rozpor se závěry R 27/2022 neshledává, akcentuje odlišnost skutkového základu věci a to, že svým
způsobem šlo o „rekapitulační rozsudek“ ve věcech odpovědnosti vlastníků a správců pozemních
komunikací za škodu způsobenou v důsledku jejich nedostatečné údržby, obsahující též vlastní
náhled Nejvyššího soudu na závěry nálezu Ústavního sp. zn. I. ÚS 2315/15. Úvahy formulované v
označeném nálezu potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/2020.
27. K dovolací polemice nad otázkou samotné existence závady ve schůdnosti na předmětné pozemní
komunikaci žalobce namítá, že potud jde o otázku skutkovou (nikoli právní).
III.
Přípustnost dovolání
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
29. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
30. Tříčlenný senát č. 25, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a
rozhodnout o něm, dospěl při posuzování přípustnosti dovolání k závěru, že rozhodovací praxe
tříčlenných senátů Nejvyššího soudu se rozchází (není jednotná) při výkladu ustanovení § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Proto tříčlenný senát č. 25 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu
s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
31. Nejde o dovolání proti některému z usnesení odvolacího soudu označených v § 238a o. s. ř., takže
pro posouzení jeho přípustnosti jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu:
§ 236 (o. s. ř.)
(1) Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští.
(…)
§ 237 (o. s. ř.)
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
§ 238 (o. s. ř.)
(1) Dovolání podle § 237 není přípustné
(…)
c/ proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v doběvydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží,
(…)
h/ proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
i/ proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního
poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
(…)
(2) U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda rozhodnutí obsahující dovoláním
napadený výrok bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité
plnění nepřevyšující 50.000 Kč (odstavec 1 písm. c/), rozhodný součet všech opětujících se
plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou
delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
(3) Za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c/ se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení
pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč.
§ 239 (o. s. ř.)
Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b
odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
32. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení občanského soudního řádu s účinností od 30.
9. 2017, po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
33. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech III. a IV. Výroku (o nákladech řízení mezi
žalobcem a vedlejším účastníkem a o nákladech řízení mezi žalovaným a státem), a dále v rozsahu, v
němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil
rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným), a v
rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu a pátému výroku napadeného rozhodnutí (o
nákladech odvolacího řízení), vylučuje jeho přípustnost (objektivně) ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/
o. s. ř.
34. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o soudním
poplatku ze žaloby a z odvolání), pak vylučuje přípustnost dovolání (objektivně) ustanovení § 238
odst. 1 písm. i/ o. s. ř.
35. Zbývá určit, zda dovolání je (může být) přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v
bodu I. výroku (ve vyhovujícím výroku o věci samé). Pro odpověď na tuto otázku je rozhodný (v
návaznosti na změny provedené zákonem č. 296/2017 Sb.) výklad ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.
36. Vládní návrh novely občanského soudního řádu přijaté posléze jako zákon č. 296/2017 Sb.projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období
2013-2017 jako tisk č. 987, přičemž úprava v něm obsažená ohledně změn promítnutých v textu
ustanovení § 238 o. s. ř. (jako body 7. až 10. části první článku I vládního návrhu) byla následně bez
úprav promítnuta v textu zákona č. 296/2017 Sb. (jako body 13. až 16. části první článku I
uvedeného zákona).
37. Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 296/2017 Sb. [k
bodům č. 7 až 10 (§ 238)] jsou navržené (posléze přijaté) změny týkající se omezení přípustnosti
dovolání na základě hodnoty sporu (§ 238 odst. 1 písm. c/, odst. 2 a 3 o. s. ř.) odůvodněny
následovně:
„Navrhovaná změna si v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované
přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu.
Ke změnám navrhovaným v písmenu c/ odst. 1 lze uvést následující. Ve sporech o peněžitá
plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky
nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ přípustnost dovolání
proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou
rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má
tuto možnost vyloučit.
(…)
V odstavci 2 se navrhuje promítnout změnu odst. 1 písm. c/, podle níž je dovolání nepřípustné
proti výrokům vydaným v řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč.
Nový odstavec 3 dovádí do důsledku změny promítnuté do odstavce 1 písm. c/. Návrh je veden
úvahou, že není-li dovolání přípustné tam, kde je veden spor o zaplacení peněžitého plnění
nepřevyšujícího 50.000 Kč, mělo by totéž platit i tam, kde se spor vede o určení pravosti
(existence) nebo výše peněžité pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč (typicky v tzv. odporových
sporech vzešlých z výkonu rozhodnutí, z exekucí nebo z insolvencí).“
38. Pro níže provedený výklad jsou rozhodná též tato (další) ustanovení občanského soudního řádu (v
aktuálním znění, pro věc rozhodném):
§ 112 (o. s. ř.)
(1) V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho
zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
(2) Jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo
odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k
samostatnému řízení.
§ 202 (o. s. ř.)
(…)
(2) Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době
vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.(…)
§ 241a (o. s. ř.)
(1) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.
(2) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
(3) Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
(…)
39. Ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je v dotčených souvislostech zmíněno (citováno) proto, že také
jeho podoba odráží změny promítnuté (s účinností od 30. 9. 2017) zákonem č. 296/2017 Sb. v úpravě
přípustnosti dovolání. Jde o bod 11. části první článku I zákona č. 296/2017 Sb., obsažený ve vládním
návrhu jako bod 5. části první článku I, odůvodněný (v důvodové zprávě k vládnímu návrhu)
potřebou sjednotit ustanovení § 202 o. s. ř. (o odvolání) s ustanovením § 238 o. s. ř. (o dovolání).
40. Ve výše ustanoveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám přípustnosti dovolání v dané
věci následující závěry:
41. Hodnota sporu (ratione valoris) se coby kritérium omezující přípustnost dovolání vyskytovala v
občanském soudním řádu již od 1. 1. 1996. Nejprve šlo o peněžité plnění nepřevyšující v obchodních
věcech částku 50.000 Kč a v jiných věcech částku 20.000 Kč (§ 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2000, § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6.
2009), posléze šlo o peněžité plnění nepřevyšující v obchodních věcech částku 100.000 Kč a v jiných
věcech částku 50.000 Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12.
2012) a dále šlo (jednotně) o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017). Podle úpravy účinné do 29. 9. 2017 přitom pro vymezení hranice
přípustnosti dovolání nebylo podstatné, jaká částka byla původně uplatněna žalobou (jiným návrhem
na zahájení řízení) nebo jaký (jiný než peněžitý) nárok byl žalobou původně uplatněn, ani to, jaká
částka zůstávala (byla) předmětem řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, nýbrž to, v jakém rozsahu bylo příslušné „peněžité plnění“ dovoláním
zpochybněno (jaká část se dovoláním dotčeným výrokem o věci samé nabízela dovolacímu soudu k
dovolacímu přezkumu). Srov. v literatuře (k § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7.
2009 do 31. 12. 2012) např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376.
Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1880.
42. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud
(pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne
21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, je pak nutno změny provedené v textu § 238 o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb.
chápat jako rozšíření hodnotového omezení přípustnosti dovolání nejen na rozsudky a usnesení, v
nichž „dovoláním napadeným výrokem“ bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000
Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017), nýbrž (pro dobu od 30. 9. 2017) ina ta soudní rozhodnutí (na rozsudky a usnesení, zpravidla však na usnesení nemeritorní povahy),
která (ač jejich „výrokem“ nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč) byla
vydána v řízeních, „jejichž předmětem“ bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok
peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč (včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení). Srov.
v literatuře např. dílo Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1–250l
občanského soudního řádu. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023,
komentář k § 238 o. s. ř., nebo dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 238 o. s. ř.
43. Příkladem takového rozhodnutí (rozhodnutí, jehož výrokem nebylo rozhodnuto o žádném
peněžitém plnění) ve sporu o zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč je např. rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně (§ 152 odst. 2 o. s. ř.) [srov. k tomu
shodně příklad uváděný v pasáži důvodové zprávy citované v odstavci 37. shora], nebo usnesení, jímž
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o místní příslušnosti soudu (§ 105 o. s. ř.).
44. V návaznosti na závěry obsažené v odstavci 42. shora Nejvyšší soud v daných souvislostech
připomíná, že i tehdy, bylo-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, se prosadí (podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.) hodnota sporu coby kritérium omezující přípustnost dovolání, je-li snížení této
hodnoty vyvoláno procesním úkonem dovolatele, konkrétně tím, že dovoláním předloží dovolacímu
soudu věc k rozhodnutí jen ohledně částky nepřevyšující 50.000 Kč. Příkladem takového omezení
může být situace, kdy v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je
předmětem řízení např. peněžité plnění ve výši 100.000 Kč, avšak dovolatel podá dovolání jen v
rozsahu částky 40.000 Kč (tedy jen ohledně částky nepřevyšující 50.000 Kč). Srov. k tomu obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sen. zn. 29 NSČR 199/2022.
45. Pro účely posouzení, zda z úpravy obsažené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (a z
navazující úpravy obsažené v § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) lze odvodit (v návaznosti na hodnotový census)
i další kritéria (pravidla) omezující přípustnost dovolání v té které věci, Nejvyšší soud na tomto místě
připomíná (v návaznosti na dikci § 236 odst. 1 o. s. ř.), že vztah úpravy obsažené v § 237 o. s. ř. k
úpravě obsažené v § 238 o. s. ř. je vztahem pravidla (podle kterého je při splnění předpokladů
formulovaných v § 237 o. s. ř. dovolání přípustné) a výjimky z něj.
46. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i bez zřetele k tomu, že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.), nebude dovolání v dané
věci přípustné, jestliže to vylučuje některá z výjimek pojmenovaných v ustanovení § 238 odst. 1 o. s.
ř. (co do hodnotového censu výjimka pojmenovaná v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s
ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Výjimky z pravidla přitom obecně mají být vykládány
restriktivně, což platí tím více pro výjimky z pravidla formulované v právu procesním (srov. shodně
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného
pod číslem 2/2014 Sb. rozh. obč.).
47. Již při výkladu ustanovení občanského soudního řádu nastavujících pro účely přípustnosti
dovolání hodnotový census v době od 1. 1. 1996 do 29. 9. 2017 se v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu prosazoval názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více
samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k
jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v
jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. K tomu srov. např. již usneseníNejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 9, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sb. rozh. obč. Stejný závěr se prosazuje v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění
účinném od 30. 9. 2017; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn.
32 Cdo 3345/2018, uveřejněného pod číslem 61/2021 Sb. rozh. obč.
48. Jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení zakotvujících hodnotový census;
ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, ustanovení § 237 odst. 2
písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009, ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v aktuálním znění nepracuje
terminologicky s pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“. Hodnotový census se v
těchto ustanoveních vždy váže k významově jinému (širšímu) slovnímu spojení „peněžité plnění“. Za
použití výkladu e ratione legis však lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má
řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena).
49. Prostřednictvím zásady hospodárnosti řízení (zásady procesní ekonomie), coby jedné ze
základních zásad občanského soudního řízení sporného (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sb. rozh. obč.), se totiž
předjímá (v návaznosti na dikci § 112 o. s. ř., v němž je zásada hospodárnosti řízení výslovně
zmíněna), že v žalobě sice může být kumulováno (jedním řízením uplatňováno) více „nároků“ (jde o
objektivní kumulaci), že však půjde o věci, které spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž
účastníků (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). U věcí (nároků), které (ač žalobou kumulovány) se ke spojení
nehodí, ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. naopak předpokládá, že budou vyloučeny k samostatnému
řízení. Srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 506, 764-765.
50. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je
odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi,
od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i
o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité
částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím
výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem
jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Tento přístup k formulaci
rozsudečného výroku se odráží i v praxi při formulování toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1
o. s. ř.). Je obvyklé a správné, že žalobce v žalobě uvádí celkovou výši požadovaného peněžitého
plnění, bez zřetele k tomu, zda jde o jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem, nebo o
jednotlivá dílčí plnění vycházející z téhož skutku. Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné pod číslem 22/2018 Sb. rozh. obč.
51. S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se
ve své nálezové judikatuře ztotožnil i Ústavní soud. Srov. (k výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017) např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2724/16, uveřejněný pod číslem 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a (k výkladu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017) nález Ústavního soudu ze
dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod číslem 219/2020 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu.
52. Ve sporném řízení, jehož předmětem je v době vydání rozhodnutí, proti kterému bylo podánodovolání, peněžité plnění zahrnující více „nároků“, se rozchází (není jednotná) rozhodovací praxe
tříčlenných senátů Nejvyššího soudu v otázce, kdy jde o nároky se „samostatným skutkovým
základem“.
53. Ve věcech nároků uplatňovaných z titulu odpovědnosti za škodu lze jako příklad přístupu k
omezení přípustnosti dovolání na základě argumentu, že šlo o nároky se „samostatným skutkovým
základem“, uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019,
uveřejněný pod číslem 28/2022 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že náhrada za
ztrátu na výdělku a náhrada za ztížení společenského uplatnění (obojí coby nároky, jež měly původ v
úrazu poškozeného) jsou samostatnými nároky odvíjejícími se od odlišného skutkového základu,
takže v rozsahu, v němž se dovolání týkalo náhrady za ztrátu na výdělku nepřevyšující částku 50.000
Kč, je odmítl (jako objektivně nepřípustné) vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Srov.
dále obdobně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018
(ohledně náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady bolestného), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1519/2019 (ohledně náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského
uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn.
25 Cdo 1924/2021, uveřejněné pod číslem 45/2022 Sb. rozh. obč. (ohledně náhrady za ztížení
společenského uplatnění a náhrady bolestného), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 4134/2019 (ohledně náhrady částky, kterou poškozený uhradil soudnímu exekutorovi
na náhradu jeho nákladů, náhrady částky, kterou poškozený musel uhradit označenému věřiteli a
náhrady nákladů právního zastoupení poškozeného v exekučním řízení).
54. Jinak postupoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021. V něm
uzavřel, že otázka, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, se (zároveň) dotýká existence právního
titulu, na jehož základě měly vzniknout jednotlivé dílčí nároky žalobce na náhradu škody. Odtud
dovodil, že předmětem dovolání je samotná existence daného právního titulu (nikoli jeho jednotlivé
nároky), takže ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech na skladování
vozidla a jeho uložení do soudní úschovy a nákladech na právní zastoupení v řízení o soluční úschově
(z nichž každý samostatně nepřevyšuje částku 50.000 Kč) se neuplatní limit pro přípustnost dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud potud obdobně odkázal na srovnatelné závěry, jež
přijal (k existenci právního titulu, na jehož základě měly vzniknout dva samostatné nároky) při
výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v
rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. K posledně označenému ustanovení srov.
obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, uveřejněný pod
číslem 9/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo
4679/2015. K výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29.
9. 2017 srov. dále obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4226/2016.
55. V daných souvislostech nelze rovněž pominout, že Ústavní soud ve své recentní nálezové
judikatuře pracuje při výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se slovním spojením
„společný skutkový základ“. Jde o nález sp. zn. III. ÚS 2891/20 (citovaný již v odstavci 51. shora),
jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1249/2020, o
odmítnutí dovolání založené na závěru, že dovolání se týká několika samostatných nároků
odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z nichž žádný samostatně nepřevyšuje částku
50.000 Kč. Ústavní soud uzavřel, že mají-li žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění „společný
skutkový základ“, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pak na ně nelze
pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
nahlížet izolovaně.
56. Ve výše ustaveném právním rámci velký senát především uvádí, že z povahy věci nelze nalézt
jinou než obecnou shodu co do posuzování samostatnosti nároků v právu smluvním; lze nalézt řadupříkladů, kdy peněžité nároky, jež mají smluvní základ (závazky ex contracto) a jež by (obecně vzato)
bylo lze označit za samostatné, budou mít společný skutkový základ prostě proto, že se tak smluvní
strany dohodnou. Vyšší míru konkretizace sjednocujících závěrů lze promítnout do posouzení
samostatnosti nároků, jež mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní (závazky ex delicto), což
platí tím více, že mimosmluvní peněžité nároky jsou předmětem řízení i v této dovolací věci.
57. Posouzení, zda jde o právo (nárok) se samostatným skutkovým základem, respektive posouzení,
zda jde o práva (nároky) se společným skutkovým základem, vychází z teorie identity skutku, jež se
prosazuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pro účely zkoumání překážky věci zahájené
(litispendence) ve smyslu § 83 o. s. ř., případně pro účely zkoumání překážky věci rozsouzené (res
iudicata) ve smyslu § 159a o. s. ř., závěrem, podle kterého o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno nebo pravomocně skončeno jiné řízení, a
týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, s tím, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn, tedy ze stejného skutku. Srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod
číslem 68/2011 Sb. rozh. obč.
58. Je-li pro účely posouzení omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
určující (až) předmět řízení (o peněžitém plnění) v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu a může-li takto stanovenou hodnotu sporu dále omezit (prostřednictvím dovolání)
sám dovolatel [tím, jak ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezí rozsah dovolání (v dovolání
uvede, v jakém rozsahu jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu)] (srov. argumentaci v odstavci 44.
shora), pak odtud plyne, že také závěr, že peněžité plnění, které ve svém souhrnu převyšuje 50.000
Kč, se skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z
nichž některé (nebo všechny) samostatně nepřevyšují 50.000 Kč, může dovolací soud přijmout jen ve
vazbě na předmět řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v
návaznosti na obsah dovolání samotného.
59. Vedle toho, že dovolatel napadne rozhodnutí odvolacího soudu v jiném (hodnotově menším)
rozsahu [v porovnání s předmětem řízení (o peněžitém plnění) v době vydání onoho rozhodnutí],
bude pro posouzení přípustnosti dovolání ve vazbě na hodnotový census podstatné, zda tím, jak
dovolatel v dovolání konkrétně vymezí (v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolací důvod (kterým je
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem),
předestře Nejvyššímu soudu právní otázky (procesního nebo hmotného práva), jejichž řešení se týká
(v řízení, jehož předmětem v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo
peněžité plnění) „společného skutkového základu věci“.
60. Pro řízení o náhradu škody, jehož předmětem je peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje
50.000 Kč, ale které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události (např. v úrazu
poškozeného), jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“ (např.
právě bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), z nichž každý
samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, lze výše řečené demonstrovat na následujících příkladech:
61. Jestliže dovolání bude podáno proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v tom duchu, že žaloba na náhradu škody spočívající v bolestném a náhradě za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se zamítá proto, že žalovaný neporušil žádnou
právní povinnost, pak lze typově očekávat, že dovolání se bude týkat skutkového základu věci
společného oběma uplatněným nárokům a omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se neuplatní, i když žádný z
uplatněných nároků samostatně nepřevýší 50.000 Kč.62. Oproti tomu tam, kde základ nároku na náhradu škody již soudy pravomocně vyřešily mezitímním
rozsudkem vydaným podle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je zjevné, že dovolání podané proti
konečnému rozsudku odvolacího soudu, se může týkat jen právních otázek výše škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem
93/2010 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo
3287/2019, uveřejněný pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč.), tedy právních otázek, jež pro jednotlivé
uplatněné nároky (bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) nemají
společný skutkový základ.
63. Velký senát tedy pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení
s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavírá, že je-li v době vydání dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se
skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se
„samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení
přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné
(vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
64. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem
řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže
události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž
každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká
právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu
těmto nárokům společného).
65. Velký senát si je rovněž vědom toho, že se mohou vyskytnout hraniční případy, ve kterých
nebude z podaného dovolání pro účely posouzení jeho přípustnosti prostřednictvím hodnotového
censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dobře rozpoznatelné, zda dovoláním otevřená
právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků (odpověď na tuto
otázku může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem podaného dovolání). K
tomu velký senát dodává, že v pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází
ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout
podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu
převyšuje 50.000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků, je nutno vykládat restriktivně (v
hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu).
66. Zbývá dodat (z praktických důvodů je žádoucí doplnit), že subjektivní prvky, jež mohou být
vneseny do zkoumání přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu tím, jak dovolatel v
dovolání vymezí právní otázky, o jejichž řešení dovolací soud žádá, se logicky nemohou promítnout
do podoby poučení o přípustnosti dovolání (§ 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
211 o. s. ř.) v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu; to bude obsahovat poučení o
přípustnosti dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem
řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč.
67. V poměrech dané věci v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (rozsudku) odvolacího
soudu (28. 6. 2021) bylo předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč (peněžité plnění ve
výši 103.958 Kč, když k příslušenství tvořenému zákonným úrokem z prodlení se nepřihlíží), které se
skládá ze dvou nároků, jež, ač mají původ v téže události (úrazu žalobce), jsou obecně vzato
pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“. Konkrétně jde o bolestné ve výši ve
výši 57.794 Kč a o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (v době od 2. 12.2014 do 11. 1. 2015 a v době od 4. 5. 2015 do 3. 7. 2015) ve výši 46.164 Kč.
68. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé v plném rozsahu
(ohledně částky 103.958 Kč s příslušenstvím), tedy v rozsahu obou nároků přiznaných žalobci.
69. Jeden z těchto nároků (bolestné) samostatně převyšuje 50.000 Kč (57.794 Kč), takže se pro něj
bez dalšího neuplatní omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného
v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Druhý z těchto nároků (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti) samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč (46.164 Kč), dovolání se však týká právních otázek,
jejichž řešení je oběma nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům
společného). Konkrétně dovolatel brojí proti takovému výkladu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o
pozemních komunikacích, který mu (coby vlastníku komunikace) zakládá (objektivní) odpovědnost za
újmu způsobenou uživateli (chodci nebo řidiči) závadou ve schůdnosti (ve sjízdnosti) komunikace
(odpovědnost za výsledek, bez ohledu na protiprávnost a zavinění). Jelikož dovoláním předestřené
právní otázky míří na společný skutkový základ obou nároků, neomezuje hodnotový census vyjádřený
v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci ani ohledně nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.
70. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (ve vyhovujícím výroku o věci samé), pak Nejvyšší soud
shledává přípustným podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním předestřených právních otázek
je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu (žalobcův názor,
že nejde o otázky právní, nýbrž skutkové, Nejvyšší soud nesdílí).
IV.
Důvodnost dovolání
71. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
72. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
73. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
74. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o pozemních
komunikacích a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:
§ 26 (zákona o pozemních komunikacích)
(1) Dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb
silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu
těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
(2) V zastavěném území jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže
umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně
technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
(3) Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeňopotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou,
únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace
součástmi a příslušenstvím.
(4) Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich
technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a
výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška).
(5) Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit
sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy,
mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich
důsledky.
(….)
(7) Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti
pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu
stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
§ 27 (zákona o pozemních komunikacích)
(1) Uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu
škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto
pozemních komunikací.
(…)
(3) Vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada
ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže,
že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními
situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem
upozornit.
(…)
(6) Prováděcí předpis blíže vymezí rozsah, způsob a časové lhůty pro odstraňování závad ve
sjízdnosti dálnice, silnice a místní komunikace. Obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty
odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic.
§ 2895 (o. z.)
Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť
zákonem.
§ 2900 (o. z.)
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si
při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na
vlastnictví jiného.
§ 2901 (o. z.)
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit naochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo
odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle
svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící
závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
75. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o pozemních
komunikacích v době úrazu žalobce (1. 12. 2014), přičemž s dále uvedenými výjimkami později změn
nedoznala. Ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích doznalo s účinností od 31. 12.
2015 změny jen potud, že slova „odpovídá za“ byla nahrazena slovy „je povinen nahradit“.
Ustanovení § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích se s účinností od téhož data posunulo ve
struktuře § 27 zákona o pozemních komunikacích do odstavce 7. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve výše uvedené podobě, pro věc opět rozhodné, platí beze změny od 1. 1.
2014.
76. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám
následující závěry:
77. Závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích se rozumí v
podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna
natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace nebo důsledky
povětrnostních vlivů, nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat (R 140/2011 a R
27/2022).
78. V R 27/2022 (jehož sjednocující význam coby rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia je pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu určující) Nejvyšší
soud zdůraznil, že zákon o pozemních komunikacích zakládá přísnou (tzv. objektivní) odpovědnost
vlastníka komunikace za újmy, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez
ohledu na protiprávnost a zavinění, která je spojena s existencí závady ve schůdnosti. S existencí
takto pojaté (objektivní) odpovědností za výsledek počítá v obecné rovině i ustanovení § 2895 o. z.
Nejde však o odpovědnost absolutní; ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích totiž
vymezuje liberační důvody, jejichž prokázáním se vlastník komunikace odpovědnosti zprostí. Nadto
jde o odpovědnost, jež se pojí jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt „závady
ve schůdnosti“, definované v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Musí jít (jde) o takový
nedostatek komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i
z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a
nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (srov. opět R 27/2022).
79. Jinak řečeno, závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou
nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob
chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti se může
vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže překračuje očekávanou kvalitu
vozovky nebo chodníku tak výrazně, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném
zhoršenému stavu komunikace; srov. obdobně (pro závadu ve sjízdnosti) např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod číslem 57/2017 Sb.
rozh. obč.
80. Ještě jinak řečeno, závadou ve schůdnosti, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka
komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace,
které je pro svou povahu nebo umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26
odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel není
schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 574/2020.81. Podle skutkových závěrů, z nichž vyšly soudy v dané věci, vznikla žalobci újma na zdraví poté, co
1. 12. 2014 v odpoledních hodinách uklouzl na zledovatělém chodníku před budovou pošty. V té době
padal mrznoucí déšť a na chodnících se tvořil kluzký povrch (ledovka). Sdělovací prostředky již od
odpoledních hodin předchozího dne opakovaně zveřejňovaly výstrahu Českého
hydrometeorologického ústavu o nebezpečí tvorby ledovky na celém území republiky; šlo o kalamitní
situaci, která postihla i území žalovaného (města).
82. Jestliže žalobce uklouzl na ledovce, která se tvořila v celém městě, pak nemůže jít o nenadálou a
nečekanou změnu stavu chodníku, na kterou se nemohl připravit a účinně na ni reagovat, což platí
tím více, když výstraha před ledovkou byla veřejnosti známa. Nemůže proto jít o závadu ve
schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, takže není dána ani
objektivní odpovědnost žalovaného za vznik újmy žalobce podle § 27 odst. 3 tohoto zákona.
83. V R 27/2022 Nejvyšší soud dále uzavřel, že úpravou obsaženou v zákoně o pozemních
komunikacích silničního zákona není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za
konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž
je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
84. K posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace podle obecného
předpisu (podle občanského zákoníku) přistoupí soud tehdy, nebudou-li dány (naplněny) předpoklady
vzniku objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích. Z hlediska znaku
protiprávnosti bude předmětem takového zkoumání především posouzení, zda vlastník (správce)
komunikace řádně plnil povinnost udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob,
tedy povinnost, která se obecně odvíjí od postavení potenciálního škůdce coby vlastníka (správce)
komunikace a plyne též ze samotného smyslu a účelu právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních
komunikacích. Ta (totiž) sleduje veřejný zájem na tom, aby síť pozemních komunikací existovala a
fungovala bezpečně pro širokou veřejnost (pro uživatele komunikací).
85. Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy
záviset na konkrétním zaviněném jednání, jímž vlastník (správce) komunikace poruší právní
povinnost. Typicky půjde o jednání (též v podobě opomenutí konat), které spočívá v tom, že vlastník
(správce) komunikace zanedbá pravidelnou zimní údržbu nebo jinou péči o stav komunikace (§ 2901
o. z.), nebo o jednání, které spočívá v tom, že vlastník (správce) komunikace provede údržbu
komunikace vadně, způsobem, kterým její stav ještě zhorší (§ 2900 o. z.). Nad rámec období
rozhodného pro daný spor lze pro úplnost doplnit, že s účinností od 13. 11. 2015 předepisuje
ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vlastníku (správci) komunikace výslovně
povinnost provádět její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy (srov. opět i R 27/2022).
86. Zbývá dodat, že tzv. spoluzpůsobení nebo výlučné způsobení si újmy poškozeným ve smyslu
ustanovení § 2918 o. z. přichází v úvahu nejen u subjektivní odpovědnosti vlastníka (správce)
komunikace podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nýbrž i u objektivní odpovědnosti
vlastníka (správce) komunikace založené závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o
pozemních komunikacích.
87. Napadené rozhodnutí tedy v rovině podaného výkladu v potvrzujícím výroku o věci samé
neobstálo. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil
(včetně závislých výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku). Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud (včetně závislých výroků o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
88. V rozsahu výroků, pro které vyloučil přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.(srov. odstavce 33. a 34. odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně
nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci
samé (srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014
Sb. rozh. obč.).
89. V další fázi řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) věnovat náležitou pozornost
předmětu řízení v té jeho části, jež se týká příslušenství představovaného zákonným úrokem z
prodlení. Okresní soud totiž jak rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, tak rozsudkem ze dne 18. 2. 2021
vždy rozhodoval o zákonném úroku z prodlení z žalované částky za dobu od „1. 12. 2016“ do
zaplacení a odvolací soud v tomto ohledu v usnesení ze dne 18. 5. 2020 ani v rozsudku ze dne 28. 6.
2021 (ve znění usnesení ze dne 3. 8. 2021) žádnou nápravu nezjednal. Ze žaloby se přitom podává,
že žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení z žalované částky za dobu od „1. 2. 2016“ do zaplacení.
Odlišné stanovisko následujících soudců
Mgr. Radek Kopsa, JUDr. Hana Tichá, JUDr. Robert Waltr, JUDr. David Vláčil, JUDr. Petr
Vojtek, JUDr. Martina Vršanská
Senát č. 25 předložil věc velkému senátu za účelem sjednocení dosavadní praxe Nejvyššího soudu a
jeho záměrem bylo pouze mírně korigovat praxi rozhodování o dovolání tak, aby byl zachován účel
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. nezatěžovat Nejvyšší soud (dále též jen „NS“)
rozhodováním o bagatelních nárocích, ale v případech, kdy předmětem odvolacího řízení byly dílčí
nároky, z nichž některé peněžní limit 50.000 Kč přesahovaly a některé jej nedosahovaly, a dovolání
bylo shledáno ohledně nároků limit přesahujících přípustné i důvodné pro řešení otázek všem nebo
některým uplatněným nárokům společných, bylo možno odklidit i rozhodnutí o tzv. podlimitních
nárocích a prosadit závazný právní názor dovolacího soudu ve vztahu ke všem nárokům, pro něž bylo
řešení posuzovaných právních otázek určující. Podmínkou přípustnosti dovolání však bylo, aby
alespoň jeden z nároků, o nichž rozhodoval odvolací soud, přesahoval zákonný limit; pokud by byly
všechny nároky podlimitní, dovolání by přípustné nebylo. Většina velkého senátu však tento záměr
nerespektovala a přijala rozhodnutí, které radikálně mění kurs dosavadního judikatorního vývoje, dle
něhož v případě, že žádný z dílčích nároků nepřesahoval zákonný limit, dovozoval nepřípustnost
dovolání a tuto rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS
140/22, II. ÚS 2660/21, III. ÚS 2467/21, IV. ÚS 2014/21). Takový judikatorní odklon rozhodně
nepřispívá k právní jistotě.
Rozhodnutí velkého senátu však především porušuje logický sled úvah potřebných k posouzení
přípustnosti dovolání. Výluka z přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je výjimkou,
jejíž posouzení předchází posuzování podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř., tedy má být
zkoumána prvotně a bez ohledu na věcný obsah uplatněných námitek. Účelem této výjimky z
přípustnosti dovolání je odbřemenění NS (deklarované i v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017
Sb.). Postup prosazený většinou velkého senátu je z tohoto pohledu nelogický, neboť k posouzení
přípustnosti dovolání vyžaduje jako prvotní zkoumání dovolatelem předestřených právních otázek a
uplatněných dovolacích důvodů. To jde zcela proti snaze dosáhnout toho, aby se NS nemusel zabývat
věcmi, které pro bagatelnost pozornost nejvyšší soudní instance nezasluhují, a zejména, aby nemusel
nepřípustnost dovolání složitě odůvodňovat (viz např. závěry konference konané ke 30. výročí NS).
Přijatý výklad odporuje tedy účelu zákona, podrývá i legislativní snahy vedení NS jdoucí tímto
směrem a dává legislativcům do ruky argument, proč vůbec NS odbřemeňovat, když si sám práci
dělá složitější.
Založení nároku se samostatným skutkovým základem (bod 58 odůvodnění) v návaznosti na
vymezení dovolacích důvodů je nesprávné, zakládá dvojí standard, kdy se jen pro určitou procesnífázi stává více nároků nárokem jedním, a to de facto v závislosti na procesním úkonu dovolatele,
ačkoliv jinak je obvyklé vycházet pro takové rozlišení z hmotného práva a z toho plynoucí povahy
nároků. Jinými slovy to bude dovolatel, kdo svým dovoláním „sloučí“ jinak samostatné nároky. V
poměrech dílčích nároků na náhradu újmy na zdraví je pak nesprávný závěr obsažený v bodu 57,
neboť nikoho by snad nenapadlo vidět v rozhodnutí o bolestném překážku věci pravomocně
rozsouzené pro řízení o náhradu za ztrátu na výdělku. V tom rozhodnutí popírá zavedenou teorii i
praxi ohledně jednoty skutku. Není nijak zdůvodněna (ne)provázanost s § 206 odst. 2 o. s. ř. řešícím
nabytí právní moci rozhodnutí ohledně nároků se samostatným skutkovým základem.
Problematické a nejasné jsou závěry bodu 65, jak to ostatně důvodně namítali oponenti přijaté verze
odůvodnění již při jednání velkého senátu. Velký senát zde připouští, že se mohou vyskytnout
hraniční případy, ve kterých nebude z podaného dovolání pro účely posouzení jeho přípustnosti
prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dobře rozpoznatelné,
zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných
nároků (odpověď na tuto otázku může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem
podaného dovolání). Řešení tohoto problému pak spatřuje ve výkladu ve prospěch dovolatele, čili
dalším rozšířením přípustnosti dovolání nahlodávajícím účel této výluky.
Rozhodnutí se dovolává doslovného znění zákona, ačkoli dnes již lze považovat za notorietu princip,
že doslovné znění právní normy představuje jen prvotní přiblížení k jejímu smyslu, jehož se lze
dobrat teprve aplikací standardních výkladových metod (včetně výkladu dle smyslu zákona), a ačkoli
již dříve judikatura dovolacího soudu doslovný výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítla, neboť by
vedl k absurdním důsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1791/2018).
Rozhodnutí spíše než smysluplné řešení procesního problému otevírá další otázky: V jakém rozsahu
bude NS zkoumat podmínky přípustnosti dovolání u podlimitního nároku – jen ohledně společné
otázky či ohledně všech dovolatelem předestřených otázek? Otevře se případná přípustnost dovolání
i pro jiné otázky? Pokud ne, jak se to projeví procesně ve výroku? Jak to bude u dvou podlimitních
nároků, jejichž součet je nadlimitní? Bude se NS v konečném důsledku nucen zabývat i
opodstatněností dílčích nároků dosahujících částek v řádu stovek či desítek korun? Výsledkem těchto
nejasností bude nutnost všechno složitě zdůvodňovat na úkor věcného řešení. Takto neprůhledný
procesní systém neposiluje právní jistotu, a naopak otevírá prostor k široké řadě námitek
uplatnitelných mimo jiné v ústavní stížnosti.
Oproti tomu systém navržený senátem č. 25, pro nějž hlasovala nikoli zanedbatelná menšina velkého
senátu, byl jednodušší a vedl by ve výsledku k obdobnému účelu, totiž aby v případě, že nadlimitního
(a tedy pro bagatelnost z přípustnosti nevyloučeného) nároku se týká právní otázka, která má při
věcném posouzení význam i pro nárok podlimitní, pak se pro něj § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(výjimka z výjimky) nepoužije. To se uplatní jen při důvodnosti dovolání pro tuto otázku, tedy u
zrušovacího rozhodnutí, tudíž odpadají nejasnosti, co všechno ještě řešit z námitek k podlimitnímu
nároku, totiž nic. Toto pojetí je v souladu i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2891/20
(zmíněným v bodech 51 a 55), protože náhradu škody spočívající např. ve ztrátě opakovaných plnění
či v nákladech léčení považujeme za jediný nárok bez ohledu na dílčí položky, z nichž se skládá.
Oproti tomu situace u jednotlivých svébytných nároků při poškození zdraví je odlišná, neboť jejich
pojítkem je škodní událost (víceméně jediná společná otázka se tedy týká pouze jí, zčásti snad ještě
spoluzpůsobení si újmy poškozeným či případné moderace), ostatní podmínky odpovědnosti se již liší
(vznik nároku, jeho výše, příčinná souvislost, promlčení apod.).
Za přinejmenším matoucí považujeme závěr vyslovený v bodu 66, který povede k tomu, že účastník
bude poučen, že dovolání je přípustné, aby se pak z rozhodnutí NS dozvěděl, že to ve vztahu k
podlimitním nárokům není tak docela pravda. V pojetí zastávaném menšinou velkého senátu by bylopro odvolací soud mnohem snazší formulovat poučení o dovolání a pro účastníky by bylo toto poučení
mnohem srozumitelnější a výsledek dovolacího řízení předvídatelnější. | mpdf (1).pdf |
4,107 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.08.2015, sen. zn. 29 NSČR 80/2015, 29
NSČR 110/2014,
ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.110.2014.1
Číslo: 47/2016
Právní věta: Skutečnost, že stejní věřitelé (majoritní věřitel) opakovaně (v různých insolvenčních
řízeních) postupem podle § 29 insolvenčního zákona ustanovují "novým" insolvenčním správcem
stejnou osobu, není sama o sobě důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti tohoto
insolvenčního správce.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Spisová značka: 29 NSCR 110/2014
Číslo rozhodnutí: 47
Číslo sešitu: 4
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Insolvenční správce, Podjatost
Předpisy: § 24 IZ ve znění od 01.01.2014
§ 29 IZ ve znění do 31.12.2013
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání odvolaného správce dlužníka, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 9. 2014, sp. zn. MSPH 79 INS 7676/2012, 1 VSPH 1315/2014, a ze dne 13. 4. 2015, sp. zn.
MSPH 79 INS 7676/2012, 1 VSPH 2213/2014, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.
10. 2014, sp. zn. MSPH 79 INS 7676/2012, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Vrchní soud v Praze k odvolání Mgr. A. S., insolvenčního správce dlužníka E. Ch. I. s. r. o. (dále též
jen „insolvenční správce S“) usnesením ze dne 13. 4. 2015 potvrdil usnesení ze dne 22. 10. 2014,
jímž M ě s t s k ý s o u d v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné odvolal jmenovaného z
funkce insolvenčního správce a (novým) insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. P. Š.
2. Šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když usnesení ze dne 17. 6. 2014, č. j.
MSPH 79 INS 7676/2012-B-58, jímž insolvenční soud zamítl návrh Mgr. Ing. I. H., insolvenčního
správce věřitele č. 3 (E. R. E. I. A. G.) (dále též jen „insolvenční správce H“ a „věřitel ER“) naodvolání insolvenčního správce S z funkce, k odvolání insolvenčního správce H zrušil Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 12. 9. 2014 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
přitom uzavřel, že existují (jistě) tři dílčí důvody, které ve svém souhrnu mohou vést k pochybnostem
o nepodjatosti insolvenčního správce S, když spolupracuje s advokátní kanceláří (Ž., advokátní
kancelář s. r. o. – dále jen „advokátní kancelář“), která zastupovala majoritního věřitele (Českou
exportní banku, a. s. – dále jen „věřitel Č“), dále tato advokátní kancelář zastupovala věřitele Č „v
dílčích kauzách“ a věřitel Č hlasoval pro odvolání insolvenčního správce H a pro ustanovení
insolvenčního správce S.
3. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
[1] Insolvenční soud usnesením ze dne 17. 4. 2012, zjistil (k návrhu dlužníka a věřitele Č) úpadek
dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. I. H.
[2] Usnesením ze dne 31. 5. 2012, insolvenční soud ustanovil odděleným insolvenčním správcem
dlužníka Mgr. A. S., a to pro veškeré úkony související s přezkoumáním nezajištěné, nevykonatelné
pohledávky č. P3 věřitele ER, včetně všech souvisejících úkonů a řízení, z nichž je pro svůj poměr k
tomuto věřiteli vyloučen insolvenční správce H, který je současně určen jako insolvenční správce
věřitele ER (dlužníka v insolvenční věci sp. zn. MSPH 79 INS 6021/2011).
[3] Podle protokolu o přezkumném jednání a zápisu ze schůze věřitelů konané po přezkumném
jednání ze dne 15. 8. 2012 schůze věřitelů k návrhu věřitele Č hlasem tohoto věřitele odvolala z
funkce insolvenčního správce H a novým insolvenčním správcem zvolila Mgr. A. S.; insolvenční soud
usnesením z téhož dne potvrdil jmenovaného novým insolvenčním správcem ustanoveným schůzí
věřitelů.
[4] Na výše uvedeném přezkumném jednání byly zjištěny pohledávky všech (tří) přihlášených věřitelů
(věřitele Č ve výši 233 736 686,33 Kč, Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ve výši 510 Kč a
věřitele ER ve výši 1 869 412,38 Kč). Usnesením ze dne 22. 8. 2012 insolvenční soud odvolal
insolvenčního správce S z funkce odděleného insolvenčního správce; v plném rozsahu totiž splnil
povinnosti odděleného insolvenčního správce a stal se (hlavním) insolvenčním správcem.
[5] V aktualizovaném soupisu majetkové podstaty dlužníka je sepsána pohledávka dlužníka z úschovy
[částka 12 411 936,39 Kč byla 11. 10. 2013 připsána na účet majetkové podstaty, zůstatek na
dolarovém účtu dlužníka u věřitele Č ve výši 272,19 USD a 500 ks kmenových akcií představujících
10% účast dlužníka ve společnosti Ch. E. I. Ltd, se sídlem v H. (dále jen „společnost“), které byly v
průběhu řízení zpeněženy s tím, že část připadající na dlužníka ve výši 17 514 829,78 Kč byla
připsána na účet majetkové podstaty dne 24. 1. 2014].
[6] K návrhům insolvenčního správce S insolvenční soud usnesením ze dne 23. 1. 2014 povolil
částečný rozvrh (s tím, že věřiteli Č bude vyplaceno 10 124 098,10 Kč, věřiteli ER 80 971,90 Kč a
označenému finančnímu úřadu 22,09 Kč) a usnesením ze dne 18. 6. 2014, vyslovil souhlas s tím, aby
zajištěnému věřiteli Č vydal výtěžek ze zpeněžení 500 ks kmenových akcií společnosti v celkové výši
15 534 417,60 Kč.
[7] Insolvenční správce S není a nebyl společníkem ani statutárním orgánem advokátní kanceláře,
jejímž předmětem podnikání je výkon advokacie.
[8] Dopisem ze dne 29. 1. 2014 insolvenční správce S oznámil insolvenčnímu soudu, že téhož dne byl
zapsán coby společník a statutární orgán společnosti AS Z. v. o. s. (s předmětem podnikání výkon
činnosti insolvenčního správce), a působí jako ohlášený společník.
4. Na tomto základě odvolací soud, cituje ustanovení § 24 odst. 1, § 25 odst. 1, § 26 § 33 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na
závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013
(jde o usnesení uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen
„R 114/2014″), ve shodě se závěry předchozího kasačního usnesení ze dne 12. 9. 2014 uzavřel, že v
dané věci existují tři dílčí důvody, které ve svém souhrnu mohou vést k pochybnostem o nepodjatostiinsolvenčního správce S, neboť spolupracuje s advokátní kanceláří, která zastupovala (majoritního)
věřitele Č, a to i „v dílčích kauzách“ a tento věřitel hlasoval pro odvolání insolvenčního správce H a
pro ustanovení insolvenčního správce S.
5. Současně odvolací soud shledal nedůvodnou výhradu insolvenčního správce S, že jeho odvoláním z
funkce bylo v insolvenčním řízení znemožněno (majoritnímu) věřiteli Č využít právo na změnu
insolvenčního správce podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona; ani postupem podle tohoto
ustanovení totiž nemohou věřitelé (v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 insolvenčního zákona)
ustanovit (nového) insolvenčního správce, o jehož nepodjatosti by bylo možno pochybovat se
zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2014 a ze dne 13. 4. 2015, podal
insolvenční správce S dovolání, která považuje za přípustná podle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje zato, že napadená rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky „hmotného“ práva, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, týkající se
výkladu ustanovení § 29 insolvenčního zákona a možnosti odvolat insolvenčního správce
ustanoveného schůzí věřitelů.
7. Dovolatel v obou případech shodně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž zdůrazňuje, že:
a) V řízení vyšlo najevo, že advokátní kancelář neposkytuje věřiteli Č v souvislosti s
insolvenčním řízením dlužníka žádné právní ani obdobné služby; věřitel Č je zastoupen Mgr.
M. H.
b) Skutečnost, že advokátní kancelář s pracovními vztahy k dovolateli poskytuje (či v minulosti
poskytovala) právní služby konkrétnímu věřiteli v jiných řízeních, než je předmětné insolvenční
řízení, nemůže sama o sobě založit pochybnost o nepodjatosti insolvenčního správce S vůči
věřiteli Č. Ostatně ani soudci obecných soudů nejsou považováni za podjaté jen proto, že v
jiném řízení projednávali věci „mezi stejnými účastníky nebo k nim měli nepřímý vztah“.
c) Pouhá „marketingová“ spolupráce insolvenčního správce S s advokátní kanceláří nemůže
založit pochybnosti o jeho nepodjatosti v rámci insolvenčního řízení dlužníka.
d) V insolvenčním řízení insolvenční správce S neposkytoval právní služby věřiteli Č, přičemž
nebylo prokázáno ani to, že by mu věřitel Č udělil plnou moc k zastupování v jakékoli jiné věci.
Potud poukazuje též na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2013, podle něhož
„pouhý kolegiální vztah při výkonu advokacie v jednom místě (na jedné adrese) není důvodem
pro vyloučení insolvenčního správce“.
e) Umožňuje-li ustanovení § 29 insolvenčního zákona věřitelům odvolat (insolvenčním soudem)
ustanoveného insolvenčního správce a ustanovit správce jiného, je přirozené, že věřitelé
nebudou volit správce, se kterým nemají žádné zkušenosti a kterého neznají z jiného řízení;
naopak je legitimní, aby si věřitelé vybrali správce, o kterém mají dobré reference. Vedl-li by
výklad dotčeného ustanovení k tomu, že by jakýkoliv vztah mezi věřitelem a insolvenčním
správcem zakládal domněnku podjatosti odůvodňující nepotvrzení volby insolvenčního správce
soudem, případně jeho odvolání či zproštění funkce, bude výkon práva volby insolvenčního
správce věřitelem znemožněn a ustanovení § 29 insolvenčního zákona se tak stane zcela
obsolentním. Napadeným usnesením podle názoru dovolatele odvolací soud „odebral“
(majoritnímu) věřiteli Č právo na volbu insolvenčního správce.
f) Pohledávku věřitele Č přezkoumal (původní) insolvenční správce H a dovolatel tuto
pohledávku nebude (znovu) přezkoumávat. Navíc v insolvenčním řízení „došlo k významné
redukci míry účasti“ věřitele Č, jelikož na jeho místo v rozsahu částky 35 185 539,81 Kč
vstoupil insolvenční správce věřitele ER (Mgr. Ing. I. H.).g) Bezvýznamná není ani skutečnost, že dovolatel podal dne 16. 4. 2013 u insolvenčního soudu
proti Mgr. Ing. I. H. (jako insolvenčnímu správci věřitele ER) odpůrčí žalobu „ohledně
neúčinnosti smlouvy o prodeji akcií ze dne 22. 12 2009“ (řízení je vedeno u insolvenčního
soudu pod sp. zn. 179 ICm 1364/2013); „kroky věřitele mohou tedy být zcela účelově vedeny
snahou zbavit se dovolatele, jakožto informovaného žalobce v rámci řízení o odpůrčí žalobě a
zabránit tak ochraně práv věřitelů dlužníka, k nimž je dovolatel (jako insolvenční správce
dlužníka) povinen“.
h) V současné fázi insolvenčního řízení, kdy byla zpeněžena většina majetku dlužníka, byl
proveden částečný rozvrh a dovolatel vede spor o určení neúčinnosti úkonů dlužníka (viz výše),
by změna v osobě insolvenčního správce mohla vést k neodůvodněným průtahům v
insolvenčním řízení a k poškození práv věřitelů dlužníka.
8. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud (obě) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, respektive změnil tak, že se insolvenční správce S z funkce
neodvolává.
III.
Přípustnost dovolání
9. S přihlédnutím k době vydání napadených rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen.
zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Dovolání insolvenčního správce S jsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 24 a § 29 insolvenčního zákona,
dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle ustanovení § 24 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) insolvenční správce
je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků
je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se
ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to
neprodleně insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Veřejná obchodní společnost, která je ustanovena
insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků,
prostřednictvím kterých vykonává činnost insolvenčního správce, bude jejím jménem funkci
insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně (odstavec 2).
Podle ustanovení § 28 insolvenčního zákona (v témže znění) za podmínek stanovených tímto
zákonem rozhodují o změně v osobě insolvenčního správce i věřitelské orgány; pro jejich rozhodnutí
platí § 21 až 24 a § 25 odst. 3 obdobně.
Podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona (ve znění účinném k 15. 8. 2012, tj. k datu přezkumného
jednání, na kterém věřitelé odvolali insolvenčního správce H a ustanovili do funkce insolvenčního
správce S) na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, se mohou věřitelé
usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že
ustanovují nového insolvenčního správce. Toto usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně
polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle
výše jejich pohledávek (odstavec 1). Usnesení o ustanovení insolvenčního správce podle odstavce 1potvrzuje insolvenční soud; nepotvrdí je pouze tehdy, nesplňuje-li insolvenční správce podmínky
uvedené v § 21 až 24; § 54 odst. 1 se nepoužije (odstavec 2). Rozhodnutí podle odstavce 2 vydá
insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je
přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Osobou oprávněnou k
podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení; § 55 odst. 1
platí obdobně (odstavec 3).
Podle ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) z důležitých
důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na
návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat
insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném
návrhu rozhodne neprodleně.
13. Nejvyšší soud již v R 114/2014 uzavřel, že:
14. Ustanovení § 24 a § 31 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, a to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
15. Jako východiska, na nichž spočívá jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k
výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl.
ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části
I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená
bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost
smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a
účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým,
podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud
dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli
a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si
skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s
jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a
účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně
vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti
(umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho
smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit
výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
16. Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu je zřejmé, že důvody podjatosti insolvenčního
správce se mohou týkat i účastníků řízení (tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů), a že v
souvislosti s úpravou (ne)podjatosti insolvenčního správce (§ 24 insolvenčního zákona) insolvenční
zákon zavádí i novou instituci tzv. odděleného insolvenčního správce ustanovovaného v případech,
kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých (a nepočetných) úkonů.
17. Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1
insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými
ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či
věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku – § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř.
účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod
pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo
jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak
zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutístanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou
zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
18. Ustanovení § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z
insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze
zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 34
insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění
další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho
postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu
práv a povinností insolvenčního správce. A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je
poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze
zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v
rámci insolvenčního řízení).
19. Shora uvedené závěry, byt‘ formulované při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do
31. 12. 2013, se prosadí i v poměrech projednávané věci.
20. O tom, zda insolvenční správce má být odvolán z funkce (podle § 31 odst. 1 insolvenčního
zákona), rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce (tj. na základě
vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem, které by dle podnětů účastníků
insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti) a na
základě obsahu insolvenčního spisu. Hodnotící soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční
správce byl odvolán z funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by
formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive doloženými
účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo opatřenými insolvenčním soudem).
Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o
podaném návrhu neprodleně (srov. opět § 31 odst. 1 insolvenčního zákona).
21. Právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr o vyloučení insolvenčního správce S,
Nejvyšší soud, vzhledem ke skutečnostem plynoucím z obsahu insolvenčního spisu, neshledává
správným.
22. K důvodům, pro které odvolací soud měl pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce S (§
24 insolvenčního zákona).
1) Ke skutečnosti, že (majoritní) věřitel Č hlasoval pro odvolání (insolvenčním soudem ustanoveného)
insolvenčního správce H a ustanovení insolvenčního správce S.
23. Ve srovnání s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
insolvenční zákon posílil práva věřitelů (mimo jiné) tím, že umožnil, aby za tam určených podmínek
rozhodly o změně v osobě insolvenčního správce věřitelské orgány a připustil možnost, aby
rozhodnutí, kterým insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového
správce, věřitelé oponovali za předem určených podmínek (daných potřebou co nejvíce urychlit
průběh řízení) odvoláním (srov. důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu).
24. K tomu, aby takto vymezené právo věřitelů mohlo být vskutku naplněno, je nezbytné respektovat,
že si věřitelé „zvolí“ jako „nového“ insolvenčního správce osobu, která je jim „známa“ (se kterou mají
zkušenosti) jako natolik „zdatná“ (posuzováno jak ve vztahu k jejím odborným znalostem a
schopnostem dostát při výkonu funkce insolvenčního správce povinnostem, pro ni plynoucím z
insolvenčního zákona a dalších právních předpisů, tak i z hlediska pověsti, důvěry a respektu, jichž v
očích věřitelů požívá), že bude „zárukou“ pro naplnění účelu a zásad insolvenčního řízení (§ 5
insolvenčního zákona) a pro řádný výkon funkce insolvenčního správce (§ 36 insolvenčního zákona).25. Reálnému naplnění práva věřitelů založeného ustanovením § 29 insolvenčního zákona tak zjevně
neodpovídá teze, podle níž by věřitelé (respektive majoritní věřitel) byli omezeni při volbě (nového)
insolvenčního správce tím, zda mají (či v minulosti měli) k tomuto insolvenčnímu správci „vztah“
založený a odvíjející se např. z dřívějších insolvenčních řízení, v nichž v pozici účastníků řízení
„vystupovali“ totožní věřitelé a ve funkci insolvenčního správce tatáž osoba. Potud ani okolnost, že
stejní věřitelé (respektive stejný majoritní věřitel) opakovaně (v různých insolvenčních řízeních)
postupem podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona ustanovují „novým“ insolvenčním správcem
stejnou osobu, není důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti takového
insolvenčního správce. A naopak, kdyby v průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že věřiteli
ustanovený insolvenční správce tyto věřitele v jiných insolvenčních řízeních v rozporu se shora
uvedenými zásadami zvýhodnil, aniž by současně šlo o „omluvitelné“ pochybení insolvenčního
správce (plynoucí např. z nejednoznačné právní úpravy), bude zpravidla dán i důvod pochybovat o
nepodjatosti takového insolvenčního správce.
2) Ke spolupráci s advokátní kanceláří a k zastupování věřitele Č advokátní kanceláří.
26. Z obsahu insolvenčního spisu je zřejmé, že advokátní kancelář nezastupovala věřitele Č v žádné
fázi insolvenčního řízení dlužníka a že k datu vydání dovoláními napadených rozhodnutí odvolacího
soudu insolvenční správce S nebyl statutárním orgánem (ani společníkem) advokátní kanceláře.
Poukaz odvolacího soudu na „spolupráci“ insolvenčního správce S a advokátní kanceláře přitom
nemá − bez bližší konkretizace, v čem měla spočívat a na jaký vztah mezi insolvenčním správcem S a
advokátní kanceláří z ní lze usuzovat – význam. Rovněž okolnost, že advokátní kancelář zastupovala
„v dílčích kauzách“ (blíže nespecifikovaných počtem, významem či časem) věřitele Č, není −
vzhledem k (jen) zprostředkované vazbě mezi insolvenčním správcem S a věřitelem Č – důvodem pro
pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce S.
27. Nejvyšší soud proto nepovažuje argumenty, které ve svém souhrnu vedly odvolací soud k závěru
o vyloučení insolvenčního správce S, za způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního
správce S, a to ani ve spojení se skutečností, že insolvenční správce S se stal společníkem a
statutárním orgánem společnosti AS Z. v. o. s. (viz jeho dopis insolvenčnímu soudu z ledna 2014).
28. Jelikož právní posouzení věci, na němž (obě) rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i (druhé)
rozhodnutí insolvenčního soudu spočívají, není správné, Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu
je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). | mpdf (10).pdf |
4,108 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.05.2015, sen. zn. 29 NSČR 29/2013,
ECLI:CZ:NS:2015:29.NSČR.29.2013.1
Číslo: 10/2016
Právní věta: Doručuje-li insolvenční správce písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě,
neuplatní se pro posouzení, zda takové doručení je účinné, ani přiměřeně ustanovení § 47 odst. 2 a 3
o. s. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2015
Spisová značka: 29 NSCR 29/2013
Číslo rozhodnutí: 10
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Doručování, Insolvence, Insolvenční správce
Předpisy: § 47 o. s. ř.
§ 76 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání věřitele č. 1 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1.
2013, sp. zn. KSBR 27 INS 18053/2011, 2 VSOL 701/2012.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 21. 5. 2012, č. j. KSBR 27 INS 18053/2011-P1-3 odmítl K r a j s k ý s o u d v
Brně (dále též jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 1 I&I E. s. r. o. (dále jen
„společnost E“), ve výši 174 112,52 Kč (dále též jen „pohledávka“) (bod I. výroku) a určil, že právní
mocí rozhodnutí končí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 27. 12. 2011 přihlásila společnost E do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice L. D. vykonatelnou pohledávku v celkové
výši 174 112,52 Kč.
[2] Při přezkumném jednání konaném 28. 2. 2012, jehož se nezúčastnila společnost E, popřel
pohledávku zcela co do pravosti a výše insolvenční správce Mgr. Ing. V. D., Ph. D., proneplatnost smlouvy o postoupení pohledávky.
[3] Podáním z 15. 3. 2012, doručeným společnosti E 22. 3. 2012 (dále též jen „vyrozumění o
popření“), vyrozuměl insolvenční správce společnost E o popření pohledávky. Vyrozumění
obsahuje údaj o přihlášené pohledávce a o rozsahu a důvodu popření, jakož i řádné poučení o
možnosti podat žalobu o určení existence pohledávky, včetně uvedení lhůty.
[4] Usnesením ze dne 28. 2. 2012, č. j. KSBR 27 INS 18053/2011-B-4 (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku 27. 3. 2012 v 14.42 hodin), ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4.
2012, č. j. KSBR 27 INS 18053/2011-B-7 (zveřejněného v insolvenčním rejstříku 20. 4. 2012 v
8.34 hodin), schválil insolvenční soud oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 185, § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – uzavřel, že:
[1] Společnost E byla řádně vyrozuměna o tom, že insolvenční správce popřel její pohledávku
(při přezkumném jednání) co do pravosti a výše. Vyrozumění o popření bylo doručeno
společnosti E 22. 3. 2012, takže posledním dnem lhůty pro podání žaloby o určení popřené
pohledávky byl 6. 4. 2012.
[2] Žaloba o určení popřené nevykonatelné pohledávky nebyla podána v zákonné lhůtě, takže k
celé pohledávce popřené co do pravosti a výše se nepřihlíží; proto ji insolvenční soud odmítl.
4. K odvolání společnosti E V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. KSBR 27
INS 18053/2011, 2 VSOL 701/2012-P1-16 potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Jako s věřitelem č.
1 přitom již jednal se společností C. C. CZ a. s. (dále jen „společnost C“). Učinil tak na základě svého
usnesení ze dne 4. 12. 2012, jímž rozhodl, že namísto dosavadního věřitele společnosti E (jež zanikla
fúzí sloučením a k 30. 9. 2012 byla vymazána z obchodního rejstříku) bude v řízení pokračováno se
společností C (coby společností nástupnickou).
5. Odvolací soud – jenž vyšel z ustanovení § 7, § 76 odst. 1, § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1 insolvenčního
zákona a z ustanovení § 47 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného
usnesení k následujícím závěrům:
[1] Po skutkové stránce je v posuzované věci podstatné, že insolvenční správce doručil
insolvenčnímu soudu 22. 3. 2012 též vyrozumění o popření přihlášené pohledávky z 15. 3.
2012 a e-mailovou korespondenci, z níž plyne, že 15. 3. 2012 v 11.44 hodin odeslal vyrozumění
o popření pohledávky JUDr. A. K., LL. M. s tímto textem: „přílohou zasílám vyrozumění o
popření pohledávky vašeho klienta, prosím o potvrzení přijetí této zprávy“. Reakcí byla
odpověď Bc. B. D., vedoucí správců pohledávek, ze dne 22. 3. 2012 odeslaná v 8.56 hodin, v
němž jmenovaná potvrdila insolvenčnímu správci přijetí vyrozumění o popření. Tyto
skutečnosti potvrdil i odvolatel, jenž v odvolání výslovně uvedl, že činí nesporným, že
prostřednictvím veřejné datové sítě obdržel 15. 3. 2012 na e-mailovou adresu substitučního
zmocněnce A. K. vyrozumění o popření, podepsané zaručeným elektronickým podpisem
založeným na kvalifikovaném certifikátu, vydaném akreditovaným poskytovatelem
certifikačních služeb.
[2] S přihlédnutím k dikci § 198 odst. 1 insolvenčního zákona je pro posouzení, zda se po
uplynutí lhůty k podání žaloby o určení pohledávky nepřihlíží k popřené nevykonatelné
pohledávce, určující řádné doručení vyrozumění o popření pohledávky [jež odvolatel
zpochybnil argumentem, že doručení prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou
adresu bylo neúčinné, jelikož právní zástupce společnosti E potvrdil přijetí vyrozumění až velhůtě sedmi dnů od jeho doručení /22. 3. 2012/].
[3] Odvolací soud nesouhlasí s názorem odvolatele, že při doručování písemností insolvenčním
správcem je třeba (v souladu s ustanovením § 7 insolvenčního zákona) vždy přiměřeně použít
příslušná ustanovení občanského soudního řádu, v dané věci zejména ustanovení § 47 o. s. ř.
Ustanovení občanského soudního řádu o doručování lze aplikovat pouze na doručování
(písemností) insolvenčním soudem. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze ustanovení §
76 odst. 1 insolvenčního zákona, které určuje, že insolvenční správce má při doručování
písemností týkajících se insolvenčního řízení postavení soudního doručovatele. To se však týká
pouze případů, kdy insolvenční správce doručuje písemnosti osobně.
[4] V posuzované věci doručoval insolvenční správce vyrozumění elektronickou cestou
(prostřednictvím e-mailu) právnímu zástupci společnosti E. Insolvenční soud doložil e-mailovou
korespondenci z 15. 3. 2012 a z 22. 3. 2012, přičemž skutečnost, že vyrozumění o popření bylo
doručeno společnosti E 15. 3. 2012, výslovně potvrzuje odvolání.
[5] Insolvenční správce postupoval v souladu s insolvenčním zákonem, neboť z ustanovení § 76
odst. 3 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má možnost doručovat písemnosti
nejen osobně nebo prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb, ale také prostřednictvím
sítě nebo služby elektronických komunikací. Nezdaří-li se doručení uvedenými způsoby, může
insolvenční správce požádat o doručení písemností insolvenční soud, který již při doručování
postupuje přiměřeně (§ 7 odst. 1 insolvenčního zákona) dle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř.
Doručoval-li insolvenční správce vyrozumění o popření elektronickou poštou, měl postavení
soukromé osoby. Již tato skutečnost (povaha doručující osoby) vylučuje použití ustanovení
občanského soudního řádu o doručování písemností.
[6] Společnosti E tak bylo řádně doručeno vyrozumění o popření její pohledávky (15. 3. 2012) a
lhůta patnácti dnů určená ustanovením § 198 odst. 1 insolvenčního zákona k podání incidenční
žaloby marně uplynula v pátek 30. 3. 2012 (žaloba byla podána až 17. 5. 2012). Rozhodnutí o
odmítnutí přihlášky pohledávky a ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení tak je věcně
správné.
[7] Odvolací soud nesdílí ani názor odvolatele o nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného
usnesení. Insolvenční soud vysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že
společnost E nepodala v zákonné lhůtě žalobu o určení popřené pohledávky a uvedl, která
ustanovení insolvenčního zákona v dané věci aplikoval.
[8] K námitce, že odmítnutí přihlášky pohledávky je nepřiměřeným rozhodnutím, které brání
průchodu práva (důvody popření pohledávky insolvenčním správcem jsou projevem jeho
přepjatého formalismu), má odvolací soud za nepřípadné. Nesouhlasil-li věřitel s popřením
pohledávky, mohl se určení její pravosti či výše domoci v incidenčním sporu, zahájeném ve
lhůtě k tomu určené. Neučinil-li tak (žalobu podal opožděně), ač byl řádně poučen o
následcích, nelze k pohledávce dále přihlížet. Věřitel se takto sám (opožděným podáním
žaloby) připravil o možnost, aby soud v incidenčním sporu posoudil, zda insolvenční správce
popřel pohledávku důvodně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání společnost Š. uzavřený investiční fond, a. s. (dále
též jen „společnost Š“), coby právní nástupce společnosti C, zaniklé rozdělením s účinností k 31. 10.
2012.7. Usnesením ze dne 26. 2. 2013 insolvenční soud rozhodl, že namísto společnosti C bude v řízení
pokračováno (jako s jejím procesním nástupcem) se společností Š.
8. Společnost Š pak vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Konkrétně dovolatel – vycházeje z ustanovení § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a
z ustanovení § 47 odst. 2 a 3 o. s. ř. – argumentuje následovně:
[1] Závěr odvolacího soudu, že dovolatel (jeho právní předchůdce) byl řádně vyrozuměn o
popření přihlášky 15. 3. 2012 (a lhůta k podání žaloby tak uplynula 30. 3. 2012), není správný.
[2] Dne 15. 3. 2012 sice dovolateli (jeho právnímu předchůdci) bylo dodáno (prostřednictvím
veřejné datové sítě na e-mailovou adresu A. K.) vyrozumění o popření [podepsané zaručeným
elektronickým podpisem insolvenčního správce /v dovolání se v daném kontextu nesprávně
hovoří o „žalovaném“/ založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným
poskytovatelem certifikačních služeb] a dovolatel (jeho právní předchůdce) potvrdil
insolvenčnímu správci přijetí vyrozumění o popření 22. 3. 2012 (e-mailovou zprávou
podepsanou rovněž zaručeným elektronickým podpisem A. K. založeným na kvalifikovaném
certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb), dovolatel však i tak
má za to, že vyrozumění o popření mu (jeho právnímu předchůdci) nikdy nebo účinně
doručeno. Z (výše) uvedeného je totiž nepochybné, že přijetí vyrozumění o popření potvrdil
dovolatel (jeho právní předchůdce) až ve lhůtě sedmi dnů od doručení.
[3] Dovolatel má za to, že z dikce ustanovení § 47 odst. 2 a 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že
vyzve-li soud adresáta, aby doručení písemnosti potvrdil soudu do tří dnů od odeslání
písemnosti datovou zprávou opatřenou jeho zaručeným elektronickým podpisem, a adresát
odeslání do té doby nepotvrdí, je doručení písemnosti prostřednictvím veřejné datové sítě na
elektronickou adresu neúčinné. Týž názor zastává i odborná literatura. Srov. DRÁPAL, L.,
BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009 (dále jen „Komentář“), str. 318 (Příslušnou pasáž Komentáře dovolatel cituje a z ní
zdůrazňuje především větu: „Není-li adresát ochoten včas a předepsaným způsobem potvrdit
přijetí doručované listiny, nedošlo k řádnému doručení, i když ve skutečnosti listinu skutečně
obdržel.“ a dále větu: „Opožděně došlá datová zpráva o přijetí zásilky má stejné právní
následky, jako kdyby adresát přijetí listiny vůbec nepotvrdil.“) a dále DAVID, L., IŠTVÁNEK, F.,
JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 257 [i z tohoto díla dovolatel cituje příslušnou
pasáž, konkrétně věty: „Doručuje-li soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové
schránky, je účinnost doručení písemnosti vázána na potvrzení adresáta, že k doručení
písemnosti datovou zprávou došlo. Toto potvrzení musí soud obdržet do tří dnů od odeslání
písemnosti, nikoli od jejího přijetí adresátem, protože není možné ponechat posouzení
účinnosti doručení na nahodilých skutečnostech majících příčinu na straně adresáta
(spolehlivost mailserveru apod.)“].
[4] Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení občanského soudního řádu
nelze aplikovat na situaci, kdy insolvenční správce doručuje písemnosti elektronickou cestou,
navzdory tomu, že právní úprava doručování písemností prostřednictvím veřejné datové sítě
obsažená v ustanoveních občanského soudního řádu primárně dopadá na doručování
písemností prostřednictvím soustavy civilních soudů. Dovolatel má s přihlédnutím k ustanovení
§ 7 insolvenčního zákona za to, že se přiměřeně použije rovněž na doručování soudy vinsolvenčním řízení, „a tedy“ i na doručování písemností insolvenčním správcem, a to včetně
situace, kdy insolvenční správce doručuje písemnost elektronickou cestou v souladu s
ustanovením § 76 odst. 3 insolvenčního zákona.
[5] Argument odvolacího soudu, že insolvenční správce měl při doručování vyrozumění o
popření elektronickou poštou postavení soukromé osoby, což vylučuje aplikaci ustanovení
občanského soudního řádu o doručování písemností, má dovolatel za nepřijatelný. V této
souvislosti pak odkazuje na dílo KOTOUČOVÁ, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010 (dále jen
„KOTOUČOVÁ“), str. 173-174, z nějž cituje větu: „Doručování samotné provedené
insolvenčním správcem se pak řídí ustanoveními občanského soudního řádu (§ 45a a násl. o. s.
ř.)“.
III.
Přípustnost dovolání
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014,
sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, konkrétně otázky postavení insolvenčního správce při doručování písemností
prostřednictvím veřejné datové sítě.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení § 76 insolvenčního zákona (ve znění, jež od přijetí insolvenčního zákona
nedoznalo změn), doručuje-li insolvenční správce písemnosti týkající se insolvenčního řízení osobně,
má přitom postavení soudního doručovatele (odstavec 1). Písemnosti doručované prostřednictvím
provozovatelů poštovních služeb insolvenční správce zasílá, je-li pro insolvenční řízení nutný doklad
o doručení písemnosti, jako poštovní zásilku s dodejkou nebo jako poštovní zásilku určenou k dodání
do vlastních rukou adresáta (odstavec 2). Nepodaří-li se insolvenčnímu správci písemnost doručit
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, osobně nebo prostřednictvím
provozovatelů poštovních služeb, může požádat o doručení insolvenční soud (odstavec 3).
15. Dle ustanovení § 47 o. s. ř. (ve znění účinném v době doručování vyrozumění o popření, jež od té
doby nedoznalo změn) při doručování písemnosti podle § 46 odst. 2 soud adresáta vyzve, aby
doručení potvrdil soudu do tří dnů od odeslání písemnosti datovou zprávou podepsanou jeho
uznávaným elektronickým podpisem (odstavec 2). Doručení prostřednictvím veřejné datové sítě na
elektronickou adresu je neúčinné, jestliže se písemnost zaslaná na elektronickou adresu vrátila
soudu jako nedoručitelná nebo jestliže adresát do tří dnů od odeslání písemnosti nepotvrdil soudujejí přijetí datovou zprávou podle odstavce 2 (odstavec 3).
16. Jak zmíněno shora, ustanovení § 76 insolvenčního zákona se nachází v insolvenčním zákoně v
nezměněné podobě od jeho přijetí a stejná dikce byla obsažena již ve vládním návrhu insolvenčního
zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním
období 2002-2006 jako tisk č. 1120. Ve zvláštní části důvodové zprávy (k § 71 až § 80 osnovy) se k
tomuto ustanovení uvádí, že:
„Zvláštní úprava je věnována postupu správce, doručuje-li písemnosti on sám; při osobním
doručování písemností osnova správci přiznává postavení soudního doručovatele (§ 76).“
17. K tomu Nejvyšší soud dodává, že myšlenka vtělená v textu § 76 insolvenčního zákona co do
úpravy týkající se doručování písemností insolvenčním správcem není v českém úpadkovém právu
nikterak nová. Zjevným inspiračním zdrojem této úpravy je úprava, jež se pro poměry zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (pro účely doručování písemností správcem konkursní
podstaty) nacházela (do 31. 12. 2007) v ustanovení § 34e vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu
pro okresní a krajské soudy.
18. Podle ustanovení § 34e jednacího řádu, doručuje-li správce písemnosti týkající se konkursního
nebo vyrovnacího řízení osobně, má při tom postavení soudního doručovatele (odstavec 1).
Písemnosti doručované držitelem poštovní licence správce zasílá, je-li pro konkursní nebo vyrovnací
řízení třeba doklad o doručení písemnosti, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do
vlastních rukou“ (odstavec 2). Nepodaří-li se správci písemnost doručit osobně nebo prostřednictvím
držitele poštovní licence, může požádat o doručení soud, u něhož je vedeno příslušné konkursní nebo
vyrovnací řízení (odstavec 3).
19. Ani při výkladu této konkursní úpravy nebylo žádných pochyb o tom, že postavení soudního
doručovatele se správci konkursní podstaty přiznávalo (dle § 34e odst. 1 jednacího řádu) jen v těch
případech, kdy písemnost doručoval osobně (fyzicky ji předával adresátu). S přihlédnutím k obsahu
(výše citované) důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom,
že stejně je nutno pro poměry založené insolvenčním zákonem vykládat úpravu obsaženou v § 76
odst. 1 insolvenčního zákona.
20. Věta citovaná dovolatelem z jím označeného díla (Kotoučová, str. 173) je komentářem k
ustanovení § 76 insolvenčního zákona a je zjevné, že se pojí právě s úpravou obsaženou v § 76 odst. 1
insolvenčního zákona.
21. Z ustanovení § 76 odst. 2 insolvenčního zákona se pak podává (stejně, jako to platilo v
konkursních poměrech podle ustanovení § 34e odst. 2 jednacího řádu), že s výjimkou případu
osobního doručování popsaného v § 76 odst. 1 insolvenčního zákona má insolvenční správce možnost
doručovat písemnosti jako každá jiná soukromá osoba, toliko se mu pro případy, kdy je pro
insolvenční řízení nutný doklad o doručení písemnosti, předepisuje, aby písemnost, kterou doručuje
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, doručoval jako poštovní zásilku s dodejkou nebo
jako poštovní zásilku určenou k dodání do vlastních rukou adresáta.
22. Ustanovení § 76 odst. 3 insolvenčního zákona pak (obdobně jako tomu bylo pro konkursní poměry
podle ustanovení § 34e odst. 3 jednacího řádu) nabízí řešení pro situace, kdy se insolvenčnímu
správci nedaří písemnost doručit (tak, aby měl případně k dispozici pro insolvenční řízení nutný
doklad o doručení písemnosti) např. proto, že si adresát zásilku nevyzvedává (při doručování
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb) nebo nepotvrzuje její přijetí (při doručování
prostřednictvím veřejné datové sítě nebo služby elektronických komunikací). Tím, že v takových
případech písemnost doručuje (na žádost insolvenčního správce) (insolvenční) soud, se současně
(teprve) otevírá možnost využití procesních úprav doručování, včetně možnosti náhradního doručenípísemnosti, jež obecná úprava doručování písemnosti mezi dvěma soukromými subjekty neobsahuje.
23. Takto pojatá (zvláštní) úprava doručování písemností insolvenčním správcem především nenabízí
prostor pro závěr, že by pro doručování písemností insolvenčním správcem platila stejná (procesní)
pravidla jako pro doručování písemností soudem (postavení soudního doručovatele má insolvenční
správce jen tam, kde písemnost doručuje osobně). To ostatně odpovídá i zákonné úpravě postavení
insolvenční správce. Ustanovení § 9 písm. d) insolvenčního zákona řadí insolvenčního správce mezi
procesní subjekty a obdobně jako pro správce konkursní podstaty pro něj platí, že jde o zvláštní
procesní subjekt, jenž v insolvenčním řízení nezastává ani roli zástupce věřitelů ani roli zástupce
dlužníka. Z podřízené role insolvenčního správce ve vztahu k insolvenčnímu soudu [jenž ve smyslu §
10 písm. b) insolvenčního zákona průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních
(rozuměj vyjma insolvenčního soudu samého) procesních subjektů] logicky plyne, že pro jeho činnost
bez dalšího neplatí (ani nemohou platit) pravidla týkající se činnosti insolvenčního soudu samého.
24. Tím, že insolvenční zákon upravuje otázku doručování písemností insolvenčním správcem (v §
76), a to způsobem výše popsaným, současně vylučuje možnost byť jen přiměřené aplikace
občanského soudního řádu způsobem, jenž by vedl k popření závěru, že s výjimkou případu osobního
doručování písemnosti insolvenčním správcem má insolvenční správce při doručování písemností
postavení soukromé osoby.
25. Lze tedy shrnout, že doručuje-li insolvenční správce písemnost prostřednictvím veřejné datové
sítě, neuplatní se pro posouzení, zda takové doručení je účinné, ani přiměřeně ustanovení § 47 odst.
2 a 3 o. s. ř. Závěry citované dovolatelem z komentářů k občanskému soudnímu řádu (k obecné
úpravě doručování písemností soudem podle § 47 odst. 2 a 3 o. s. ř.) tedy pro výsledek dovolacího
řízení žádný význam nemají.
26. To v daném případě znamená, že byť dovolatel (jeho právní předchůdce) potvrdil insolvenčnímu
správci řádné doručení písemnosti doručované insolvenčním správcem prostřednictvím veřejné
datové sítě až po uplynutí tří dnů od odeslání písemnosti, nečiní tato skutečnost doručení neúčinným.
V situaci, kdy takto bylo potvrzeno, že písemnost byla dovolateli (jeho právnímu předchůdci) řádně
doručena 15. 3. 2012, je správný i závěr, že k pohledávce dovolatele se v insolvenčním řízení nadále
nepřihlíží, neboť dovolatel zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky [dovolatel
(jeho právní předchůdce) sice pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, leč přezkoumána a popřena
byla jako nevykonatelná (srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 25/2011, uveřejněné pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolatel (jeho právní předchůdce) v daných souvislostech zjevně nedbal zásady „vigilantibus iura
scripta sunt“ (bdělým náležejí práva) a důsledky z toho plynoucí jsou k jeho tíži.
27. Dovolateli se tudíž prostřednictvím dovolání (jehož obsahovým vymezením je Nejvyšší soud
vázán) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. | mpdf (11).pdf |
4,109 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.04.2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014,
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.277.2014.1
Číslo: 99/2014
Právní věta:
Povinný je podle ustanovení § 336k odst. 2, věty první, o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31.
12. 2012, subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení o příklepu; to platí i tehdy, nebyl-
li přítomen při dražebním jednání, ačkoliv mu dražební vyhláška byla řádně doručena, a proti udělení
příklepu nevznesl námitky.
Procesní plná moc, kterou účastník (povinný) udělil advokátovi a která byla předložena jen
exekučnímu soudu a nikoliv též soudnímu exekutorovi, není dokladem způsobilým prokázat, že
účastník byl tímto zástupcem zastoupen i při úkonech prováděných soudním exekutorem, jestliže
zástupce ani účastník tuto plnou moc soudnímu exekutorovi k průkazu zastoupení nepředložil, žádný
z nich soudnímu exekutorovi volbu zástupce neoznámil a zástupce sám v řízení jménem účastníka
žádné úkony, z nichž by bylo lze na zastoupení usuzovat, neučinil.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Spisová značka: 21 Cdo 277/2014
Číslo rozhodnutí: 99
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Doručování, Dovolání, Exekuce, Odvolání, Právní moc rozhodnutí, Prodej movitých věcí a
nemovitostí, Zastoupení
Předpisy: § 10 odst. 1 předpisu č. 418/2001Sb.
§ 159 o. s. ř.
§ 164 předpisu č. 505/2001Sb.
§ 167 odst. 2 o. s. ř.
§ 201 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
§ 25 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001
§ 254 odst. 1 o. s. ř.
§ 28 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění od 01.11.2009
§ 28a odst. 1 předpisu č. /Sb. ve znění od 01.01.2001
§ 336a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§ 336b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2012
§ 336k odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2012§ 336k odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2012
§ 336k odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.03.2005
§ 36 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 49 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2004
§ 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 52 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 69 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2012
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2009 změnil usnesení soudního exekutora JUDr. M. R.
ze dne 7. 9. 2004 tak, že vydražiteli se k nemovitostem povinného – budově č. p. 1412 na pozemku p.
č. st. 1710/1 a pozemku p. č. st. 1710/1 v katastrálním území Z., obec Z., příklep neuděluje. Odvolací
soud s poukazem na závěr uvedený v jeho usnesení ze dne 25. 9. 2009 uzavřel, že doručení usnesení
soudního exekutora ze dne 7. 5. 2004, o určení ceny předmětných nemovitostí, povinnému – za
situace, kdy měl zástupce s procesní plnou mocí – nelze považovat za účinné, a není tedy způsobilé
vyvolat procesní důsledky, které s doručením rozhodnutí procesní předpisy spojují. Jestliže nařízení
dražebního jednání předpokládá, že dříve vydané usnesení o ceně nemovitostí nabylo právní moci,
pak tento nedostatek v postupu soudního exekutora je takovou vadou vztahující se k nařízení
dražebního jednání, která neumožňuje jiný postup, než usnesení o udělení příklepu změnit tak, že se
příklep neuděluje (§ 336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č.
30/2000 Sb., § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/
a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Na základě dovolání podaného vydražitelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2011 usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud
dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud přihlédl ke skutečnosti (že usnesení soudního
exekutora o určení ceny nemovitostí nebylo doručeno tehdejšímu zástupci povinného), která
povinným nebyla v odvolání uplatněna. Dále dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby se při
přezkumu usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2004 zabýval námitkami povinného, které
uplatnil v odvolání a v jeho doplnění, že vydražitelem předmětu dražby se stal licitátor dražby a že
soudní exekutor rozhodl v rozporu s § 322 o. s. ř., neboť exekuce se týká nemovitostí, které povinný
potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, o nichž se krajský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí ani nezmínil.
K r a j s k ý s o u d v Brně poté usnesením ze dne 31. 1. 2013 opětovně změnil usnesení soudního
exekutora JUDr. M. R., Exekutorský úřad Z., ze dne 7. 9. 2004 tak, že „vydražiteli F. M., hlášenému k
trvalému pobytu na adrese Z., N. S. 4693, se k nemovitostem – budově č. p. 1412 na pozemku p. č.
st. 1710/1 a pozemku p. č. st. 1710/1 v katastrálním území Z., obec Z., příklep neuděluje“. Odvolací
soud především zaujal právní názor, že povinný je ve smyslu ustanovení § 336k odst. 1 a 2 o. s. ř., ve
znění zákona č. 30/2001 Sb., osobou legitimovanou k podání odvolání proti usnesení o příklepu
„vždy, tedy nejen tehdy, kdy mu nebyla doručena dražební vyhláška a z tohoto důvodu se nezúčastnil
dražebního jednání, či tehdy, kdy u nařízeného dražebního jednání proti udělení příklepu vznesl
námitky“. Dále přisvědčil námitce povinného uplatněné v doplnění odvolání ze dne 12. 10. 2012, že
usnesení o výsledné ceně nemovitostí nenabylo právní moci, neboť jej soudní exekutor doručil
povinnému a nikoliv jeho tehdejšímu zástupci advokátovi JUDr. P. J., který jej zastupoval v době od 5.
6. 2003 do 12. 7. 2005 (viz též jeho závěr uvedený v předchozím usnesení ze dne 25. 9. 2009). Na
tom podle odvolacího soudu nemůže nic změnit okolnost, že soudní exekutor nebyl o existenci plné
moci předložené exekučnímu soudu informován (k čemuž zřejmě došlo v důsledku nedostatečnékomunikace mezi nimi), jelikož to nemůže být na újmu procesním právům účastníků řízení, včetně
povinného. Dospěl proto k závěru, že při nařízení dražebního jednání došlo k takové vadě (§ 336k
odst. 3 o. s. ř., § 69 ex. ř.), která neumožňuje jiné rozhodnutí, než změnu usnesení soudního
exekutora tak, že se příklep neuděluje.
Usnesení odvolacího soudu napadl vydražitel dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž při řešení
první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení
ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007), a druhá otázka, byť „dovolacím soudem částečně
řešená, má být judikatorně vyřešena jinak, resp. judikatorně vyřešena“. Dovolatel především namítá,
že povinný nebyl k podání odvolání proti usnesení o udělení příklepu subjektivně legitimován, neboť
„z ustanovení § 336k o. s. ř., ve znění účinném do 30. 9. 2004“, vyplývalo, že povinný může odvolání
proti usnesení o příklepu podat jen tehdy, byl-li přítomen při dražebním jednání a proti udělení
příklepu vznesl námitky, nebo v případě, že mu nebyla doručena dražební vyhláška, a z tohoto
důvodu se nezúčastnil dražebního jednání. V daném případě se ovšem povinný dražebního jednání
nezúčastnil, ačkoli mu dražební vyhláška byla doručena do vlastních rukou dne 23. 7. 2004. Není
proto správný názor odvolacího soudu, že povinný byl k podání odvolání proti usnesení o příklepu
subjektivně oprávněn. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že usnesení o ceně
nemovitostí nenabylo právní moci, a v této souvislosti poukazuje na to, že povinný předložil plnou
moc udělenou advokátovi JUDr. P. J. spolu s doplněním návrhu na odklad provedení exekuce
adresovaným Okresnímu soudu ve Zlíně, který soudního exekutora o existenci plné moci
neinformoval; o tom, že povinný je v řízení zastoupen advokátem, se soudní exekutor dozvěděl až z
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009, tedy více než 5 let po konání dražby. Z toho
vyplývá, že v době, kdy soudní exekutor činil úkony předcházející dražbě, mu nebylo známo, že
povinný je zastoupen JUDr. P. J.; o tom svědčí i potvrzení vydané Okresním soudem ve Zlíně ze dne
14. 1. 2010 (založené ve spise), z něhož vyplývá, že soudnímu exekutorovi nebyla plná moc doručena.
Pro právní posouzení věci je ovšem významné jen to, že vůči soudnímu exekutorovi je plná moc
účinná až od okamžiku, kdy je mu předložena. Kromě toho se dovolatel domnívá, že byla-li plná moc
předložena soudu v řízení o návrhu povinného na odklad provedení exekuce, „není možné takové
zastupování vztáhnout na celé exekuční řízení, nýbrž jen na tu jeho část, která probíhá u exekučního
soudu“. V dané věci tudíž nedošlo k takové vadě, pro kterou se povinný nemohl zúčastnit dražebního
jednání, neboť mu do vlastních rukou bylo doručeno usnesení o ceně nemovitostí i dražební vyhláška,
a i přesto se dražebního jednání nezúčastnil, a současně příklep nebyl udělen proto, že při nařízení
dražebního jednání (ani při provedení dražby) došlo k porušení zákona. S těmito argumenty se však
odvolací soud nevypořádal a ani k jeho návrhu neprovedl důkaz výslechem svědka JUDr. P. J., čímž
řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatel uvedl,
že předmětné nemovitosti převedl v dobré víře na třetí osobu, která je dále převedla, a že
nemovitosti byly zhodnoceny přístavbou a zatíženy zástavním právem. Navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzuje, případně aby
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.).Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou
otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (výslovně) vyřešeny, a
to 1) zda je povinný subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení o udělení příklepu (§
336k odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012), namítá-li,
že usnesení soudního exekutora o určení výsledné ceny nemovitosti nenabylo právní moci, neboť jej
soudní exekutor doručil povinnému a nikoliv jeho zástupci s procesní plnou mocí, a 2) zda v případě,
že procesní plná moc udělená advokátovi byla předložena jen exekučnímu soudu a nikoliv soudnímu
exekutorovi, je doručení usnesení o určení ceny nemovitosti soudním exekutorem povinnému účinné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné jen ve vztahu ke druhé řešené otázce; jinak důvodné není.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud
věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Projednávanou věc je třeba při řešení první procesní otázky – s ohledem na to, že exekuční řízení
bylo zahájeno dne 18. 7. 2002 a usnesení o ceně nemovitostí, dražební vyhláška a usnesení o
příklepu vydány v roce 2004 – posuzovat podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb., a podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2001 Sb.
do 31. 12. 2012.
Z ustanovení § 69 ex. ř. vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce
prodejem movitých věcí a nemovitostí ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 ex. ř. účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 254 odst. 1, věty první, o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení
předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak.
Podle § 28, věty druhé, ex. ř., úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Z toho plyne,
že v případech, kdy je exekutor povolán k rozhodování, je jeho rozhodnutí postaveno na roveň
rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. soudu okresního (§ 45 odst. 1 ex. ř.).
Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně
odvoláním, pokud to zákon připouští.
Institut odvolání, který je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutím soudu prvního stupně,
je upraven v části čtvrté, hlavě první Občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle části čtvrté, hlavy první občanského soudního řádu
(ustanovení § 201 až 226 o. s. ř.) se postupuje – jak vyplývá z ustanovení § 254 odst. 1, věty první, o.
s. ř. – i u odvolání podaného ve věcech výkonu rozhodnutí (exekučních věcech), avšak jen tehdy,
není-li v části šesté občanského soudního řádu uvedeno jinak.Podle ustanovení § 336k odst. 1 o. s. ř. usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, tomu, kdo do
řízení přistoupil jako další oprávněný, povinnému, vydražiteli a dražitelům, kteří proti udělení
příklepu vznesli námitky. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení proti usnesení o udělení příklepu
mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci 1. Do 15 dnů ode dne dražebního jednání mohou
podat odvolání též osoby uvedené v § 336c odst. 1 písm. a), kterým nebyla doručena dražební
vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražebního jednání.
Z této právní úpravy vyplývá, že občanský soudní řád vymezuje dva okruhy osob, které jsou
oprávněny (legitimovány) podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (soudního exekutora)
o příklepu. Jednak to jsou osoby, kterým soud (soudní exekutor) doručuje usnesení o příklepu –
vyjmenované v ustanovení § 336k odst. 1 o. s. ř., jak výslovně stanoví ustanovení § 336k odst. 2, věta
první, o. s. ř., přičemž patnáctidenní lhůta k podání odvolání jim běží od doručení usnesení o
příklepu. Druhou skupinou osob oprávněných k podání odvolání proti usnesení o příklepu jsou osoby
uvedené v ustanovení § 336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz § 336k odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), tedy
oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, povinný, manžel povinného, osoby, o
nichž je soudu známo, že mají k nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, a
osoby, které již přihlásily své vymahatelné pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem
za povinným a příslušnými listinami je prokázaly, ale pouze v případě, že jim nebyla v rozporu se
zákonem doručena dražební vyhláška a že se z tohoto důvodu nezúčastnili dražby. Ten, komu v
rozporu s ustanovením § 336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyla doručena dražební vyhláška a nebyl
proto přítomen dražebnímu jednání, může podat odvolání proti usnesení o příklepu vydražené
nemovitosti ve lhůtě 15 dnů, počítané ode dne konání dražebního jednání.
Podle ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. po právní moci usnesení o ceně (§ 336a) soud nařídí dražební
jednání (dražbu).
Podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep
neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo
jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo
k porušení zákona. Ustanovení § 221 se nepoužije. Usnesení odvolacího soudu se doručí osobám
uvedeným v odstavci 1. Bylo-li usnesení o příklepu změněno, nařídí soud prvního stupně nové
dražební jednání (§ 336k odstavec 4 o. s. ř.).
Porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 3 o. s. ř.) rozumí ustálená judikatura
i právní nauka (viz např. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, JUDr. Kurka a JUDr. Drápal, Linde,
Praha 2004, str. 552) mj. zejména vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné
ceně nemovitosti (k tomu srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 2528). Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, či ze dne 26. 11.
2010, sp. zn. 20 Cdo 5060/2008 (v těchto věcech podali odvolání i dovolání proti usnesení o udělení
příklepu povinní). Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání (nebo při provedení
dražby) musí být navíc v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo,
pokud by se soud /soudní exekutor/ takových porušení zákona vyvaroval).
V posuzované věci povinný v odvolacím řízení – poté, co dřívější usnesení odvolacího soudu bylo
usnesením Nejvyššího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – v doplnění odvolání ze
dne 12. 10. 2012 namítal, že usnesení o ceně nemovitostí dosud nenabylo právní moci, neboť jej
soudní exekutor doručil přímo jemu a nikoliv jeho tehdejšímu zástupci advokátovi JUDr. P. J., který
jej zastupoval na základě plné moci ze dne 30. 5. 2003 (předložené soudu prvního stupně dne 5. 6.
2003) do 12. 7. 2005 (námitku, že mu dražební vyhláška nebyla doručena a že se z tohoto důvodu
nezúčastnil dražby, povinný v odvolání ani v pozdějších svých podáních, jimiž odvolání doplnil,
neuplatnil). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že usnesení ze dne 21. 7. 2004, jímž soudní exekutornařídil dražební jednání na 7. 9. 2004, bylo povinnému doručeno do vlastních rukou dne 23. 7. 2004.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 336k odst. 2 o. s. ř. obsahuje odlišnou úpravu ohledně subjektivní
legitimace k podání odvolání a o běhu lhůty k odvolání – oproti obecné úpravě v ustanovení § 201 o.
s. ř. – jen v jeho větě druhé, nikoliv však větě první, a protože povinný v odvolání ani v pozdějších
svých podáních, jimiž odvolání doplnil, neuplatnil námitku, že mu dražební vyhláška nebyla doručena
a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražby, byl povinný k podání odvolání proti usnesení soudního
exekutora subjektivně legitimován jako účastník exekučního řízení, jemuž soud doručuje usnesení o
příklepu (§ 36 odst. 1 ex. ř. a § 336k odst. 2, věta první, o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je
tudíž ohledně první řešené otázky procesního práva správný.
Již z uvedeného současně vyplývá, že pro posouzení dané věci není významný právní názor
Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007, na nějž
dovolatel poukázal, neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišnou situaci, kdy povinný namítal,
že mu nebyla doručena dražební vyhláška a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražebního jednání (§
336k odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Při posuzování druhé otázky je třeba vycházet z právní úpravy o doručování písemností obsažené v
občanském soudním řádu účinném ke dni doručování usnesení o ceně nemovitostí (dne 7. 5. 2004),
tj. do 31. 12. 2004, a podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 o. s. ř. zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze
udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen „procesní plná moc“). ¨
Podle ustanovení § 28a odst. 1 o. s. ř. procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato
plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Podle ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se
písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se
písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Má-li tedy účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení (§ 28 odst. 1 o. s. ř.) a tím advokát vždy je
(§ 25 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), je soud povinen doručovat pouze tomuto zástupci. Nejen zástupci,
ale i účastníku samotnému se doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat
(například dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod.).
Jestliže soud doručí rozhodnutí jen účastníku zastoupenému zástupcem s procesní plnou mocí, jde o
neúčinné doručení. V případě takto nesprávně doručeného rozhodnutí účastníku vůbec nepočne
běžet lhůta k odvolání, neboť její běh je spojen jedině s řádným doručením (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 22 Cdo 215/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy
číslo 5, ročníku 1998, na str. 115).
Zástupci účastníka se písemnost doručuje ovšem jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti
soudem vykázána jeho plná moc (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 343).
Tyto závěry se s ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 a 2 ex. ř. a dále na úpravu o vedení spisů
soudními exekutory (viz Stavovský předpis Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 5. 2002,
č. EK01/2002, Kancelářský řád) uplatní i v daném exekučním řízení prováděném podle exekučního
řádu, ve znění účinném v době vydání usnesení o ceně nemovitostí (jakož i dražební vyhlášky a
usnesení o příklepu). Exekuční řád v té době dělil pravomoci v exekučním řízení mezi exekuční soud,
který rozhodoval o nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.), o odkladu provedení exekuce (§ 54 ex. ř.), o
zastavení exekuce (§ 55 ex. ř.) a v dalších specifikovaných případech, a exekutora, který činilvšechny úkony, jež exekuční řád výslovně nesvěřoval soudu. I když exekuce nařízená soudem a
prováděná soudním exekutorem prodejem nemovitosti povinného představovala ve své podstatě
jedno exekuční řízení, bylo třeba rozlišovat její fáze, jež probíhaly před soudem a před soudním
exekutorem; za tím účelem také exekuční soud a soudní exekutor vedl a vede (každý z nich)
samostatný spis s přidělenou spisovou značkou (srov. § 164 a násl. instrukce Ministerstva
spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro
okresní, krajské a vrchní soudy, a § 17 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky).
Exekuční řád rovněž stanovil, která rozhodnutí účastníkům řízení doručoval (doručuje) soudní
exekutor. Protože doručování usnesení o ceně nemovitosti, dražební vyhlášky i usnesení o příklepu
bylo zákonem svěřeno soudnímu exekutorovi, byl pro něj rozhodující obsah jím vedeného
exekutorského spisu, do nějž se zakládají jednotlivé písemnosti, včetně plných mocí chronologicky
(srov. § 20 odst. 1 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky). Z toho vyplývá, že
nepředložil-li by účastník řízení soudnímu exekutorovi listinu osvědčující uzavření dohody o plné
moci, kterou udělil advokátovi, a ani by mu udělení plné moci doložené pouze exekučnímu soudu
neoznámil, mohl soudní exekutor taková rozhodnutí doručovat jen účastníkovi řízení (§ 49 o. s. ř. a §
10 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti).
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 22 Nc 851/2002 vyplývá, že dřívější zástupce
povinného JUDr. P. J. předložil tomuto soudu dne 5. 6. 2003 plnou moc, kterou mu povinný udělil dne
30. 5. 2003 (a vypověděl podáním ze dne 4. 7. 2005, předloženým soudu prvního stupně dne 12. 7.
2005), spolu s doplněním návrhu na odklad provedení exekuce ze dne 30. 5. 2003. O návrhu
povinného na odklad provedení exekuce rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 9. 2004
tak, že jej zamítl; toto rozhodnutí bylo soudnímu exekutorovi soudem doručeno podle podacího
razítka dne 9. 9. 2004. Ve spise soudu prvního stupně je dále založeno „potvrzení dle § 27 vyhlášky č.
37/1992 Sb.“, vydané na žádost pověřeného soudního exekutora soudcem Okresního soudu ve Zlíně
JUDr. J. B. ze dne 14. 1. 2010, v němž se uvádí, že „plná moc udělená povinným L. P. advokátu JUDr.
P. J. ze dne 30. 5. 2003 nebyla soudnímu exekutorovi doručena“.
Z obsahu spisu soudního exekutora se dále podává, že usnesení ze dne 7. 5. 2004, jímž určil
výslednou cenu nemovitostí, bylo na adresu bydliště povinného odesláno dne 7. 5. 2004, že povinný
nebyl při doručení písemnosti zastižen, že písemnost byla dne 10. 5. 2004 uložena na poště a byla
tedy doručena náhradním způsobem dne 13. 5. 2004 (§ 46 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zástupci oprávněné
bylo toto rozhodnutí doručeno dne 10. 5. 2004 a oprávněná ani povinný proti němu odvolání
nepodali. Plná moc ze dne 30. 5. 2003, již povinný udělil advokátovi JUDr. P. J., se ve spise soudního
exekutora nenachází a JUDr. P. J. ani žádný procesní úkon v tomto spise neučinil.
Pakliže tedy soudní exekutor neměl v době odeslání usnesení o určení ceny nemovitostí vědomost o
tom, že povinný udělil procesní plnou moc k zastupování JUDr. P. J., nelze za uvedené situace
dovodit, že doručil-li toto rozhodnutí povinnému, jde o doručení neúčinné (o tom, že povinný je
zastoupen advokátem se soudní exekutor mohl dozvědět až z usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 9. 9. 2004, tj. nejdříve dne 9. 9. 2004, kdy mu soudem bylo doručeno). Povinnému či jeho
zástupci ovšem nic nebránilo v tom, aby listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci (průkaz plné
moci) předložil (předložili) i soudnímu exekutorovi, který byl povinen činit úkony směřující k
provedení exekuce, či alespoň mu oznámil (oznámili), že JUDr. P. J. byla udělena plná moc (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98), která se vztahuje i na úkony
prováděné soudním exekutorem.
Bylo-li tedy usnesení soudního exekutora o ceně nemovitostí doručeno všem účastníkům řízení
(oprávněné, resp. jejímu zástupci, a povinnému – viz § 336a odst. 4 o. s. ř.) a žádný z nich proti němu
nepodal odvolání, pak nelze učinit jiný závěr, než že toto rozhodnutí uplynutím lhůty k odvolání
nabylo právní moci (§ 159 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).Dovolací soud k tomuto závěru jen dodává, že nesdílí ani úvahu odvolacího soudu o „nedostatečné
komunikaci mezi exekučním soudem a pověřeným soudním exekutorem“, která podle něj „nemůže
být na újmu procesním právům účastníků řízení, včetně povinného“. Z občanského soudního řádu, z
vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudu, ani z instrukce Ministerstva
spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro
okresní, krajské a vrchní soudy, totiž nevyplývala povinnost exekučního soudu doručovat soudnímu
exekutorovi procesní plnou moc, kterou účastník řízení udělil advokátovi a která byla předložena
exekučnímu soudu, a ani exekuční řád, vyhláška č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a
další činnosti, a Kancelářský řád Exekutorské komory České republiky soudnímu exekutorovi
neukládaly, aby se dotazoval exekučního soudu, zda některým z účastníků byla v řízení před
exekučním soudem předložena plná moc.
Z uvedeného vyplývá, že není-li správný závěr odvolacího soudu, že usnesení o ceně nemovitostí
nenabylo právní moci, je chybný i jeho konečný závěr, že v dané věci došlo při nařízení dražebního
jednání ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. k vadě, která neumožňuje jiný postup, než změnu
vydaného usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje; dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. tak byl naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro jeho změnu,
Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.), v němž se odvolací soud bude zabývat i námitkami
povinného uplatněnými v doplnění odvolání ze dne 12. 10. 2012 a do protokolu při jednání konaném
u odvolacího soudu dne 24. 1. 2013. | mpdf (12).pdf |
4,110 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13.01.2011, sp. zn. 23 Cdo 2667/2008,
ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2667.2008.1
Číslo: 62/2013
Právní věta: Název kraje jakožto vyššího územního samosprávného celku není před neoprávněným
užitím chráněn podle § 12 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 1 obch. zák., ale podle § 19b odst. 2 obč.
zák. Užití názvu „kraje“ pro podnikatelské účely je neoprávněným zásahem do oprávněných zájmů
„kraje“.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 13.01.2011
Spisová značka: 23 Cdo 2667/2008
Číslo rozhodnutí: 62
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Ochrana názvu právnické osoby
Předpisy: § 19b odst. 2 obč. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2007 uložil žalované povinnost do dvou měsíců
od právní moci rozsudku rozhodnout o takové změně své obchodní firmy, že z ní bude odstraněno
slovní spojení „Ústecký kraj“ v kterémkoliv gramatickém pádu nebo slovosledu, a v téže lhůtě podat
návrh této změny do obchodního rejstříku u příslušného soudu (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 1 odst.
2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, v platném znění, a ustanovení § 18 odst. 2 obč. zák., a že svůj
název „Ústecký kraj“ užívá s účinností od 1. 1. 2000 v souladu s ústavním zákonem č. 347/97 Sb., o
vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č.
1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná
byla zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 11. 2004 s názvem „Dopravní podnik Ústeckého kraje,
a. s.“. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce není ani zakladatelem, vlastníkem ani
spoluvlastníkem žalované společnosti a že žalovaná v té době neměla se žalobcem uzavřenu ani
smlouvu o závazku veřejné služby na veřejné linkové dopravě k zajištění dopravní obslužnosti území
Ústeckého kraje ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb., silničního zákona.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že název obchodní firmy žalované působí vůči veřejnosti
klamavým dojmem, neboť asociuje spojení se žalobcem jako právnickou osobou (územnímsamosprávným celkem), což se nezakládá na pravdě. Klamavost označení je umocněna použitím
slovního spojení „Dopravní podnik“, kdy výraz „podnik“ ve smyslu § 5 obch. zák. znamená soubor
hmotných i nehmotných složek podnikání. Klamavost označení žalované posuzoval soud prvního
stupně i ve srovnání s obchodní firmou „Dopravní podnik hl. m. Prahy“, přičemž veřejnosti je obecně
známá skutečnost, že 100% vlastníkem této společnosti je hlavní město Praha. Oprávnění užívat
název žalobce ve své obchodní firmě nezakládá ani historický vývoj společnosti z hlediska jejích
právních předchůdců.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila ustanovení § 10 obch. zák., neboť její
firma tím, že obsahuje název žalobce, působí klamavě. Žalobce je proto oprávněn dle ustanovení § 12
obch. zák. a zároveň dle ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák. domáhat se odstranění závadného stavu.
Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
uložil žalované zaplatit náklady řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně. Považoval je za dostatečná a ztotožnil se i s právními závěry, na nichž soud prvního
stupně své rozhodnutí založil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně věc posoudil z hlediska obou žalobcem
uplatněných právních titulů, a to jednak z titulu ochrany před neoprávněným použitím názvu
právnické osoby ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák. a i z titulu ochrany před neoprávněným užíváním
firmy podle § 12 obch. zák. Konstatoval, že jako neoprávněné užití názvu právnické osoby je
kvalifikováno jednání, při němž si jiná osoba zvolí název s názvem právnické osoby zaměnitelným,
jako je to v daném případě, kdy součástí firmy žalované je název žalobce. Odvolací soud nepřisvědčil
argumentaci žalované, že slovní spojení „Ústecký kraj“ v jeho firmě je pouze geografickým
označením území, v němž realizuje svou hospodářskou činnost. Mezi žalobcem a žalovanou neshledal
žádnou souvislost, z níž by bylo možné dovozovat oprávněnost užití názvu žalobce v názvu žalované,
když žalobce k tomu ani neudělil souhlas. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaná užívá název
žalobce v názvu své obchodní firmy neoprávněně. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že obchodní firma žalované je v rozporu s § 10 odst. 1 obch. zák., neboť působí
klamavě, když asociuje spojení se žalobcem. Tuto klamavost podtrhuje i slovní spojení „Dopravní
podnik“, které navozuje dojem kapitálového propojení žalované s žalobcem. Odvolací soud dále
odmítl námitku žalované, že klamavost firmy lze posuzovat pouze v okamžiku její volby a jejího
zápisu do obchodního rejstříku. Rejstříkový soud v okamžiku zápisu nezkoumá, zda znění zapisované
obchodní firmy nezasahuje do práv třetích osob, a proto zápisem obchodní firmy do obchodního
rejstříku nemůže zaniknout právo osob dotčených na svých právech obchodní firmou jiné osoby
domáhat se ochrany svých práv později. Petit žaloby shledal odvolací soud zcela v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které je podle jejího závěru přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí řeší otázky zásadního právního
významu, které v judikatuře dovolacího soudu doposud nebyly řešeny. K dovolacímu přezkumu
předkládá následující právní otázky zásadního právního významu:
a) zda tvrzená klamavost označení určitého subjektu, v daném případě označení obchodní
firmy žalované, dává žalobci právo domáhat se ochrany podle ustanovení § 12 obch. zák.;
b) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle ustanovení § 19b obč. zák. a
vynucovat si změnu názvu právnické osoby, když žalobcův výkon práva na ochranu názvu
právnické osoby podle § 19b obč. zák. má zřejmě šikanózní charakter;
c) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle ustanovení § 19b obč. zák. a
vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když dosavadní situace nevede k újmě usubjektu domáhajícího se takové ochrany a naopak je způsobilá vést k újmě na nabytých
právech u subjektu, který by měl svůj název změnit;
d) zda tvrzená klamavost označení určitého subjektu může být dovozována jen ze znění tohoto
označení, aniž bylo prvoinstančním soudem zkoumáno, kdo, jakým způsobem a s jakými
důsledky by mohl být tímto označením klamán;
e) zda se lze domáhat ochrany názvu právnické osoby podle ustanovení § 19b obč. zák. a
vynucovat si změnu názvu jiné právnické osoby, když podle § 5 odst. 4 zákona č. 129/2000 Sb.,
o krajích, je explicitně stanoveno, že jiné subjekty než kraj jsou omezeny souhlasem kraje
pouze potud, pokud mají v úmyslu užívat znak kraje;
f) zda stanovená povinnost změnit název právnické osoby může být vyjádřena tak, že omezuje
žalovanou ve svobodné volbě jejího označení větší měrou, než by si vyžadovaly zájmy ochrany
vyjádřené v ustanovení § 19b obč. zák. nebo v ustanovení § 10, resp. § 12 obch. zák.
Dovolatelka je toho názoru, že ochrany firmy podle § 12 obch. zák. se může domáhat pouze takový
subjekt, který je zapsán jako podnikatel v obchodním rejstříku pod firmou a který byl dotčen na
svých právech neoprávněným užíváním své firmy. Žalobce není podnikatel a nemá firmu. Pokud soud
prvního stupně i soud odvolací přiznaly žalobci ochranu ve smyslu § 12 obch. zák., posuzovaly v
tomto případě nárok vznesený žalobcem v rozporu s hmotným právem, jelikož podle § 12 obch. zák.
ve spojení s § 8 obch. zák. je vyloučeno, aby byla taková ochrana přiznána veřejnoprávní korporaci.
Dovolatelka namítá, že pokud soudy přiznaly žalobci ochranu jak podle § 19b odst. 2 obč. zák., tak
podle § 12 obch. zák., posoudily věc v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dále namítá, že žalobce chtěl podanou žalobou způsobit žalované pouze nepříjemnosti,
jelikož se s ním dostala do sporu ohledně zajišťování dopravní obslužnosti v Ústeckém kraji. Takový
postup žalobce je nutné označit za šikanózní výkon práva. Pokud soud prvního stupně ani soud
odvolací neposuzovaly danou záležitost z hlediska ustanovené § 3 odst. 1 obč. zák., řešily danou
otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále namítá, že při řešení obdobných sporů je třeba brát v úvahu právní principy a střet
zájmů řešit metodou vážení zájmů. Nucenou změnou firmy by byla dotčena žalovaná, zatímco újma
žalobce nebyla ani konkretizována ani dokazována. Soudy v tomto směru podle žalované postupovaly
v rozporu s hmotným právem.
Pokud obchodní firma nesmí působit „klamavě“, pak dovolatelka upozorňuje, že slovo „klamavé“
implikuje škodu (újmu) způsobenou takovou klamavostí. Existencí takové újmy i vůči veřejnosti, jež
měla být podle dovoláním napadených rozhodnutí dotčena, se však soud prvního stupně ani soud
odvolací nezabývaly.
Dovolatelka konečně namítá, že formulací výroku rozsudku ve věci samé soudy překročily míru
omezující autonomii žalované, jelikož výrok rozsudku je nepřiměřeně omezující, jestliže vylučuje
používání jména žalobce v obchodní firmě žalované „v kterémkoliv gramatickém pádu“, což není z
hlediska vyloučení klamavosti a zaměnitelnosti označení nezbytné.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že napadené rozhodnutí není přípustné, jelikož žalovanou
namítané otázky nemají zásadní právní význam. K námitkám žalované uvádí, že podle § 12 obch. zák.
se může ochrany domáhat každý, kdo je na svých právech dotčen neoprávněným užíváním firmy, z
čehož vyplývá, že rozhodné je, zda žalovaná má firmu, kterou užívá klamavě, nikoliv zda má firmužalobce. Žalobce dále uvádí, že žalovaná se nemůže dovolávat porušování dobrých mravů žalobcem,
pokud sama porušuje právní předpisy svou klamavou firmou. Vznik zvláštní újmy není podle žalobce
předpokladem aplikace § 19b obč. zák., ale je jím pouhé neoprávněné použití názvu právnické osoby.
Klamavost firmy se posuzuje podle dojmu, kterým firma žalované působí na průměrného jedince,
tedy na veřejnost. Proto není možné zkoumat dojem každého jedince, nýbrž je nutno zobecnit dojem,
jakým obchodní firma působí na veřejnost, tedy na průměrného jedince. Žalobce je toho názoru, že
žádný speciální zákon neupravuje institut ochrany názvu krajů, proto je nutno aplikovat obecná
ustanovení občanského zákoníku upravující ochranu názvu právnických osob. K formulaci žalobního
petitu žalobce podotýká, že neexistuje žádná užší formulace výroku, kterým by se žalované zabránilo
v opětovném porušování práva a ve změně firmy na firmu jinou, avšak obdobně klamavou. V úvahu
nepřichází ani obecný petit, který by byl nevykonatelný pro neurčitost, ani vyjmenování všech
gramatických tvarů slovního spojení Ústecký kraj.
Žalovaná v dalším podání označeném jako „vyjádření žalované k vyjádření žalobce k dovolání ze dne
20. 6. 2008“ vyvrací námitky žalobce stejnými argumenty, které jsou uvedeny v samotném dovolání.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele
občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (26. 2. 2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§
240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda
je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O
takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž
podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí
o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího
soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudunebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť
právní otázka ochrany názvu „kraje“ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu
spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 19b odst. 2 obč. zák. je možné se při neoprávněném použití názvu právnické osoby domáhat
u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též
domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích.
Podle § 10 odst. 1 obch. zák. nesmí být firma zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí
působit klamavě. K odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující právní formu.
Podle § 12 odst. 1 obch. zák., kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním firmy, může
se proti neoprávněnému uživateli domáhat, aby se takového jednání zdržel a odstranil závadný stav.
Dále může požadovat vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučinění, které může být
poskytnuto i v penězích.
Dovolatelce lze přisvědčit, že pokud odvolací soud při řešení nastolené otázky neoprávněného použití
názvu právnické osoby (žalobkyně) aplikoval § 12 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 1 obch. zák., učinil
tak v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka správně poukazuje na § 8 odst. 1 obch. zák., podle
něhož obchodní firma (dále jen „firma“) je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního
rejstříku. Podle § 12 obch. zák. se proto ochrany může domáhat jen subjekt, který je jako podnikatel
zapsán v obchodním rejstříku. Ústecký kraj není podnikatelským subjektem podle obchodního
zákoníku, nýbrž veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené
zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu (srov. § 1 odst. 2
zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, v platném znění). Odvolací soud se tedy v tomto směru dopustil
nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.Odvolací soud ale řešenou věc ochrany názvu žalobkyně správně posoudil podle § 19b odst. 2 obč.
zák., vycházeje z názoru, že jednání, při němž si jiná osoba zvolí název s názvem právnické osoby
zaměnitelným, je neoprávněným užitím názvu právnické osoby. Správně dovodil, že právě o takové
neoprávněné užití názvu právnické osoby se v daném případě jedná, jestliže součástí názvu firmy
žalované je název žalobce. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení,
nepřisvědčil-li argumentaci žalované, že slovní spojení „Ústecký kraj“ v jeho firmě je pouze
geografickým označením území, v němž realizuje svou hospodářskou činnost. Naopak, užití názvu
„kraje“ pro podnikatelské účely je neoprávněným zásahem do oprávněných zájmů „kraje“, neboť
takové označení „kraje“ navozuje pro třetí osoby jistou souvislost s právnickou osobou „Ústecký
kraj“. Neoprávněné použití názvu právnické osoby je deliktním jednáním, které naplňuje skutkovou
podstatu právní ochrany před neoprávněným uživatelem ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák. (srov.
Občanský zákoník, komentář, J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., C. H. BECK, 1.
vydání, 2008, str. 231 až 232). Případné je odkázat i na článek „Cybersquatting formou
neoprávněného útoku na název obce prostřednictvím doménového označení“, uveřejněný v Časopise
pro právní vědu a praxi, v němž autor Ivo Telec na str. 321 řeší případ protiprávního zásahu do
práva na název právnické osoby, a to za situace, kdy delikvent přivodí nebezpečí záměny s jinou
právnickou osobou neoprávněným užitím názvu právnické osoby pro označení své domény v
počítačové síti. Autor dovozuje, že v takovém případě se veřejnost může domnívat, že předmětná
doména je spjata s právnickou osobou, jejíž název je použit.
Rovněž v posuzovaném případě navozuje použití názvu „Ústecký kraj“ v názvu žalované souvislost s
právnickou osobou „Ústecký kraj“. Mezi žalobcem a žalovanou, jak vyplývá ze skutkových zjištění,
ale neexistuje žádná souvislost, z níž by bylo možné dovozovat oprávněnost užití názvu žalobce ve
firmě žalované, a že by žalobce k takovému užití svého názvu udělil souhlas.
Žalobci lze přisvědčit, že vznik zvláštní újmy není předpokladem aplikace § 19b obč. zák., ale je jím
pouhé neoprávněné použití názvu právnické osoby. Nerozhoduje, zda delikvent, tj. osoba, která
použije názvu jiné právnické osoby neoprávněně, se svým neoprávněným jednáním obohatil či
způsobil svým jednáním jiné osobě škodu (srov. Občanský zákoník, komentář, J. Švestka, J. Spáčil, M.
Škárová, M. Hulmák a kol., C. H. BECK, 1. vydání, 2008, str. 232).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v souladu s § 19b odst. 2 obč. zák. potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost rozhodnout o takové změně
své obchodní firmy, že z ní bude odstraněno slovní spojení „Ústecký kraj“ v kterémkoliv
gramatickém pádu nebo slovosledu a zároveň podat návrh této změny do obchodního rejstříku u
příslušného soudu.
Dovolací soud s ohledem na uvedený závěr nemohl považovat za oprávněnou námitku žalované, že
stanovená povinnost změnit název právnické osoby nemůže být vyjádřena tak, že by ji omezovala ve
svobodné volbě jejího označení větší měrou, než by si vyžadovaly zájmy ochrany vyjádřené v
ustanovení § 19b obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu sice žalovanou do jisté míry omezuje ve
volbě názvu společnosti, ale toto omezení je oprávněné s ohledem na ochranu názvu žalobce podle §
19b obč. zák. a za situace, kdy volbou svého názvu se žalovaná dopustila deliktního jednání, které je
postihováno zdržením se užívání názvu jiné právnické osoby a povinností odstranit závadný stav.
Pokud dovolatelka namítá, že vynucená změna názvu žalované má ze strany žalobce šikanózní
charakter a že takové jednání žalobce odporuje § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno přesvědčit žalobci,
který poukazuje na to, že skutková tvrzení o šikanózním jednání žalobce nebyla v řízení před soudem
prvního ani druhého stupně prokázána. Pokud žalovaná projevila názor, že podaná žaloba je spíše
výsledkem napjatých vztahů mezi účastníky, vyplývající z probíhajících soudních sporů mezi
účastníky, soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, uvedenou souvislost neshledal. Oba soudy
neučinily žádná skutková zjištění o tom, že by se žalobce vůči žalované dopustil šikanózního jednání.Za tohoto skutkového stavu není možno důvodně vytýkat odvolacímu soudu, že neposuzoval věc i z
hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. Námitka dovolatelky je tedy v tomto směru nedůvodná.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl
uplatněn důvodně, a proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. | mpdf (13).pdf |
4,111 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23.06.2010, sp. zn. 3 Tdo 1483/2009,
ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1483.2009.1
Číslo: 55/2011
Právní věta:
I. Činnost znalce zapsaného v seznamu znalců (popřípadě přibraného ad hoc) spočívající v podání
znaleckého posudku může být obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zák.,
neboť objektivní a nestranné vypracování znaleckých posudků, a tedy řádný výkon znalecké činnosti,
je v zájmu celé společnosti, zejména je-li podkladem pro rozhodování nebo jiný postup státního
orgánu.
Jestliže takový znalec v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku (např. pro potřeby státního
orgánu za účelem kontroly hospodaření s veřejnými finančními prostředky) požaduje úplatek za to,
že v posudku uvede hrubě zkreslené údaje, může se dopustit trestného činu přijímání úplatku podle §
160 odst. 2 tr. zák.
II. I když zadavatel požadoval vypracování „odborného posudku“, pro závěr, že jde o znalecký
posudek ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zák. o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku, je rozhodující skutečnost, že posudek vypracovala osoba, která je znalcem ve smyslu
zákona o znalcích a tlumočnících, a že obsahuje zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti
znaleckého posudku.
Zákonný znak spočívající v „podání znaleckého posudku“ podle § 175 odst. 1 tr. zák. je v případě
písemně vypracovaného znaleckého posudku naplněn tím, že znalec vyhotoví posudek a předá ho
zadavateli, popřípadě i jiné osobě.*
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 23.06.2010
Spisová značka: 3 Tdo 1483/2009
Číslo rozhodnutí: 55
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek, Obstarávání věcí obecného zájmu, Přijímání
úplatku
Předpisy: § 160 odst. 1 tr. zák.
§ 160 odst. 2 tr. zák.
§ 175 odst. 1 tr. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestníchSbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.
7. 2009, č. j. 7 To 230/2009-695, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 5/2008.
Z odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 2 T 5/2008, byl obviněný A. D.
pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr.
zák. na tom skutkovém základě, že dne 18. 6. 2007 v P. požadoval po Z. T., předsedovi
představenstva obchodní společnosti Y. I., a. s., se sídlem v Š., nespecifikovanou peněžní částku za
to, že jako člen kontrolní skupiny pověřené provedením kontroly hospodaření s poskytnutými
finančními prostředky vypracuje znalecký posudek, který vyžádalo Ministerstvo pro místní rozvoj v
souvislosti s veřejnosprávní kontrolou adekvátnosti nákladů na realizaci akce „V. L. p. S. v B.“ ve
smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a to
tak, aby závěr znaleckého posudku vypracovaného obviněným zněl na částku asi 4 000 000 Kč, v
důsledku čehož nebude muset obchodní společnost Y. I., a. s., vrátit přidělenou dotaci ve výši 1 829
000 Kč včetně penále do státního rozpočtu, jak by jinak musela učinit podle § 44a odst. 4 písm. c)
zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, přičemž dne 8. 7. 2007 obviněný při osobním jednání ve své kanceláři
upřesnil požadovanou částku úplatku na sumu ve výši 150 000 Kč, kterou na základě toho přijal od Z.
T. dne 9. 7. 2007 v P.
Pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný A. D. uznán vinným
trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. na
tom skutkovém základě, že jako znalec a člen kontrolní skupiny, která byla pověřena Ministerstvem
pro místní rozvoj provedením veřejnosprávní kontroly adekvátnosti nákladů na realizaci akce „V. L.
p. S. v B.“ vypracoval hrubě zkreslený znalecký posudek „O ceně lanového centra S. B.“ ze dne 7. 7.
2007, k jehož vypracování použil nevhodnou metodiku podle neplatného oceňovacího předpisu
aplikovanou na nevhodný případ a se závěrem neodpovídajícím zadání posouzení podle objednávky
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 29. 5. 2007, a tento posudek dne 9. 7. 2007 předal Z. T.,
předsedovi představenstva obchodní společnosti Y. I., a. s., se sídlem v Š., která realizovala akci „V.
L. p. S. v B.“.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. D. odsouzen podle § 160 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání
6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika – odvětví ceny a odhady nemovitostí na dobu 3
roků.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 29. 7. 2010, sp. zn. 7 To 230/2009, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. D. prostřednictvím svého obhájce
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výroku o
vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný mimo jiné namítl, že se nejednalo o
obstarávání věci obecného zájmu ve smyslu § 160 odst. 1, 2 tr. zák., neboť pachatelem takového činu
může být jen osoba, která se přímo podílí na obstarávání věci obecného zájmu. Podle názoru
obviněného si však Ministerstvo pro místní rozvoj nechalo zpracovat posudek pouze pro svoji vnitřní
potřebu a pro svou informovanost, tedy bez návaznosti na určité správní řízení a aniž by měla býtnásledně ukládána nějaká sankce, přičemž tyto okolnosti nenaplňují definici obecného zájmu. Věcí
obecného zájmu totiž podle obviněného rozhodně není informace uvedeného ministerstva o tom, zda
určitá akce byla provedena hospodárně či nikoliv, když tento orgán, resp. jeho zástupce nemá
možnost jakkoliv nakládat se získanou informací.
Pokud jde právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, podle názoru obviněného v daném případě nepodával znalecký posudek, ale jen
odborný posudek. To je údajně patrné jak z účelu podávaného posudku, tak z objednávky zadavatele.
Další spornou otázku spatřuje obviněný v tom, zda vůbec podal nějaký posudek, neboť podáním se
míní předložení posudku objednateli, v posuzovaném případě tedy Ministerstvu pro místní rozvoj.
Podáním posudku podle obviněného rozhodně není předání jeho kopie Z. T. k nahlédnutí. Jak dále
obviněný zdůraznil, Ministerstvu pro místní rozvoj podal posudek až v době, kdy již byl trestně stíhán
pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 tr. zák., protože tento posudek měla policie od 9. 7.
2008.
Závěrem svého dovolání obviněný A. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí,
případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil
obžaloby.
K dovolání obviněného A. D. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství,
který ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně pokládá za
neopodstatněnou námitku obviněného, že k jeho jednání nedošlo v souvislosti s obstaráváním věci
obecného zájmu. Podle státního zástupce totiž Ministerstvo pro místní rozvoj na podkladě určitých
podnětů rozhodlo o provedení veřejnosprávní kontroly s cílem posoudit adekvátnost nákladů
vzniklých při realizaci vybudování lanového centra S. v B. dotovaného z veřejných zdrojů. Za tím
účelem zadalo u obviněného vyhotovení znaleckého posudku, který měl potvrdit či vyvrátit
pochybnosti o přiměřenosti zmíněných investičních nákladů. Obviněný tedy nevyhotovil znalecký
posudek v návaznosti na osobní či soukromé potřeby jiného subjektu, ale pro potřeby uvedeného
ministerstva v rámci kontrolních veřejnosprávních mechanismů, což je zjevně v souvislosti s
obstaráváním věci obecného zájmu. Proto státní zástupce nesouhlasí s tvrzením obviněného, že jeho
posudek měl sloužit pouze pro vnitřní potřebu ministerstva, že informace v něm obsažené by
případně neměly žádný sankční dopad a že zjištění ministerstva získané z posudku obviněného není
věcí obecného zájmu.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného směřujícími proti právnímu posouzení
skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože obviněný
vyhotovil jednoznačně znalecký (a nikoli odborný či jiný) posudek. Tento posudek pak s cílem získat
úplatek záměrně vypracoval za využití nevhodné metody tak, aby jeho závěry stran ocenění lanového
centra S. v B. vyzněly ve prospěch obchodní společnosti Y. I., a. s. Jednání obviněného tak bylo zcela
cílené a směřující k vyhotovení zkresleného znaleckého posudku, který mu měl zajistit získání
sjednaného peněžního plnění (úplatku). Státní zástupce považuje za nedůvodné i další námitky
obviněného, jimiž zpochybnil naplnění znaku spočívajícího v „podání“ znaleckého posudku. Obviněný
totiž vyhotovil znalecký posudek a jednak ho poté poskytl plátci úplatku Z. T. a jednak ho též předal
Ministerstvu pro místní rozvoj jako zadavateli. Proto jde o trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud poté, co se vypořádal s námitkami obviněného A. D., které neodpovídají uplatněnému
ani žádnému jinému důvodu dovolání, dospěl k následujícím závěrům.Pokud jde o trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák., jeho pachatelem může být jen
osoba, která obstarává věci obecného zájmu. Povahu „obstarávání věcí obecného zájmu“ musí mít
přitom konkrétní činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah. Vyžaduje se
tedy, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost, a tak je tomu tehdy,
jestliže žádaný, přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která sama obstarává věci
obecného zájmu, nebo osoby, která při tom spolupůsobí, např. koná přípravné práce. Obstaráváním
věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu,
tedy nejen rozhodování orgánů veřejné moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů
občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Úplatkem
se pak rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení, kterého se dostává
nebo má dostat uplácené osobě a na kterou není nárok. Znak spočívající v tom, že pachatel „žádá
úplatek“, je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo slibu úplatku.
Trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel žádá úplatek.
Je nerozhodné, zda mu pak byl úplatek poskytnut nebo slíben.
Jak je zřejmé v posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný A.
D. požadoval po svědkovi Z. T. neoprávněnou výhodu (úplatek) spočívající v přímém majetkovém
obohacení o peněžní částku ve výši 150 000 Kč, na které neměl nárok, a to za úmyslné uvedení hrubě
zkreslených závěrů ve znaleckém posudku, ačkoliv za řádné zpracování tohoto posudku měl být
odměněn Ministerstvem pro místní rozvoj. Ani Nejvyšší soud neakceptoval jako správný zužující
výklad znaku spočívajícího v „obstarávání věcí obecného zájmu“, jak jej obviněný předkládá ve svém
dovolání. Kontrolu hospodaření s veřejnými finančními prostředky a v případě zjištění pochybení či
dokonce trestně postižitelného jednání investora i jejich návratnost do státního rozpočtu je nutno
nepochybně považovat za věc obecného zájmu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Ministerstvo
pro místní rozvoj nebylo tím orgánem státní správy, který by sám v případě zjištění pochybení
investora či úmyslného předražení projektu a realizace výstavby lanového centra S. v B. mohl
odejmout investorovi poskytnutou dotaci. Uvedené ministerstvo přitom mělo možnost postupovat
podle zákona o finanční kontrole a udělit investorovi sankce zde předpokládané.
Věcí obecného zájmu je rovněž objektivní a nestranné podávání znaleckých posudků. Znalecké
posudky mají totiž často klíčový význam jako podklad pro rozhodnutí či postup řady různých orgánů,
fyzických či právnických osob. V tomto smyslu mají široký dopad, a proto zájem na řádném výkonu
znalecké činnosti má celá společnost. Podmínky pro jmenování znalcem jsou přesně definovány a
upravuje je příslušný zákon (zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů). Znalcem může být jen osoba splňující stanovená kritéria, která je zpravidla zapsána v
seznamu znalců pro příslušný obor u některého krajského soudu nebo v ústředním seznamu znalců
vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Tak tomu bylo i v případě obviněného A. D.
Odvolací soud se pak řádně vypořádal i s námitkou obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci skutku
jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák.,
že nepodával posudek znalecký, nýbrž toliko posudek odborný, a proto údajně nemohl naplnit
skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Jak správně zdůraznil již odvolací soud, obviněný sám
označil svůj posudek jako znalecký, opatřil ho znaleckou doložkou a otiskem znaleckého razítka,
posudek zapsal do znalecké knihy pod patřičnou položku a dne 17. 7. 2007 předložil Ministerstvu pro
místní rozvoj fakturu za zpracování znaleckého posudku. Bez významu pak není ani skutečnost, že
uvedené ministerstvo při sestavovaní kontrolní komise oslovilo výhradně znalce zapsané v seznamu
znalců a že posudek byl vyžádán v souvislosti s kontrolou investice do státem dotovaného projektu –
zhotovení díla „L. p.“, přičemž postup takové kontroly je upraven zákonem č. 320/2001 Sb., o
finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Za
daných okolností se pak nepochybně jednalo o výkon znalecké činnosti ve smyslu § 1 zákona č.
36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.Z hlediska posouzení trestnosti jednání obviněného A. D. považovaly správně soudy nižších stupňů za
zcela irelevantní, že zadání formulované Ministerstvem pro místní rozvoj požadovalo „odborný“
posudek, zvláště pokud svědkyně PhDr. J. K. a Bc. M. B. zjevně nebyly schopny rozpoznat a vysvětlit
rozdíl mezi oběma pojmy. Navíc, jak jednoznačně vyplývá ze shora uvedených skutečností, obviněný
pochopil zadání zmíněného ministerstva správně, pokud vypracoval znalecký posudek a takto jej také
označil a vyúčtoval.
V projednávaném případě nelze pochybovat ani o naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že
pachatel „podá znalecký posudek“ ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zák. Obviněný A. D. tak sice učinil ve
vztahu k zadavateli – Ministerstvu pro místní rozvoj – až dne 12. 7. 2007, tedy po svém zadržení
policejním orgánem pro podezření z trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák., ale
ještě před tím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. (dne 10. 10. 2007). Ani Nejvyšší soud
neakceptoval účelovou argumentaci obviněného, podle níž za situace, kdyby si v průběhu trestního
stíhání pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. byl vědom toho, že vypracoval
hrubě zkreslený a nepravdivý posudek, stěží by jej za takových okolností předložil zadavateli.
Skutečnost, že obviněný v té době již byl stíhán pro jiný trestný čin, byť spáchaný v souvislosti s
úplatkem, který žádal od jiné osoby ohledně předmětného znaleckého posudku, v něm totiž nutně
nemusela vzbudit obavu z dalšího trestního stíhání, zejména pokud obviněný spoléhal na to, že si
svůj záměrně nesprávný znalecký posudek případně později „obhájí“ anebo že zadavatel vůbec
nezjistí chyby v podaném znaleckém posudku (vzhledem k nedostatku k tomu potřebných odborných
znalostí). Podání znaleckého posudku bylo navíc spojeno s nemalou odměnou od jmenovaného
ministerstva, která byla podle zjištění soudů obviněnému posléze vyplacena.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného A. D. jako zjevně
neopodstatněné.
* Poznámka redakce: Nyní srov. ustanovení § 331 odst. 1, 2 a § 346 odst. 1 tr. zákoníku. | mpdf (14).pdf |
4,112 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.05.2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008,
ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.496.2008.1
Číslo: 4/2009
Právní věta:
Pod pojmem „značný prospěch“ je u trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák. třeba rozumět prospěch představující částku nejméně 500 000 Kč. Při určení výše tohoto
prospěchu je nutno vždy vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši prospěchu
ve smyslu obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Jestliže se pachatel snažil trestnou činností (podplácením) získat veřejnou zakázku pro obchodní
společnost, ve které působil jako statutární orgán (jednatel), pak za prospěch pachatele či jiné osoby
nelze považovat již samotný hrubý objem takové zakázky vyjádřitelný v penězích, nýbrž čistý
prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v
souvislosti s uskutečněním předmětné zakázky ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků
vynaloženy.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Spisová značka: 3 Tdo 496/2008
Číslo rozhodnutí: 4
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Podplácení
Předpisy: § 161 odst. 1 tr. zák.
§ 161 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání obviněného Ing. A. D. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
9. 2007, sp. zn. 6 To 472/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále- pobočka v Krnově pod sp. zn. 18 T 67/2007, a současně tomuto okresnímu soudu přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále-pobočka v Krnově ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 18 T 67/2007,byl obviněný Ing. A. D. uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 16. 11. 2006 kolem 14.00 hodin v K., v kanceláři Ing. K.
S., provozně technického náměstka Sdruženého zdravotnického zařízení K., se kterým jako jednatel
společnosti A., spol. s r. o., projednával otázky spojené s vyhlášením výběrového řízení na akci „Praní
prádla pro SZZ K., p. o.“, do kterého se jeho společnost přihlásila, když obžalovaný při schůzce Ing.
S. uvedl, že „má zpracovánu cenovou nabídku, jestli by se na to mohl podívat“, při odchodu z
kanceláře zanechal na stole Ing. S. složku s písemnostmi týkajícími se zakázky i s cenovou nabídkou,
včetně obálky označené logem Č. s., ve které Ing. K. S. nalezl 10 ks bankovek v nominální hodnotě
5000 Kč, přičemž při odchodu z kanceláře Ing. S. sdělil, že „mu potom přes víkend zavolá, aby se jej
zeptal, jak se mu nabídka jeví“, přičemž předmětem výběrového řízení byla zakázka na dobu trvání 4
let s možností opce na další období s předpokládaným objemem prádla 282 tun/rok a v hodnotě 15,8
mil. Kč na 4 roky“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 161 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání
a výkonu funkce statutárních orgánů obchodních společností s předmětem podnikání praní, žehlení,
opravy a údržba bytového textilu a osobního zboží, čištění textilu a oděvů, na dobu trvání dvou roků,
a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 10 ks
pětitisícových bankovek číselně specifikovaných ve výrokové části rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 To 472/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. A. D. následně dovoláním z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž v rámci vymezeném těmito dovolacími
důvody jeho dovolání směřovalo i proti řízení napadenému rozhodnutí předcházejícímu.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozsudek soudu
prvního stupně ve výrokové části trpí podstatnou vadou spočívající v tom, že v tzv. skutkové větě
výroku není vyjádřena subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podplácení. Především
zde chybí, že cílem inkriminovaného jednání mělo být ovlivnění podplácené osoby a že celé popsané
jednání bylo vykonáno v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu. Výroková část rozsudku je
přitom pouze výčtem toho, co se mělo stát, a dovolatelovo zavinění v soudem popsaných zjištěních
chybí. Dovolatel zároveň namítl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, zda v posuzovaném
případě byl naplněn znak značného prospěchu. Oba soudy totiž za značný prospěch považovaly
částku 15,8 mil. Kč, což představovalo objem předmětné zakázky za čtyři roky. Dovolatel připomněl,
že ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. hovoří o tom, že znak prospěchu se posuzuje obdobně jako znak
škody. V uvedené souvislosti pak dovolatel vyslovil názor, že výše prospěchu by se měla určit jako
rozdíl mezi náklady a výdaji z předmětné zakázky, tedy jako zisk. K takovému závěru by podle
dovolatele bylo možno dospět teprve na podkladě znaleckého vyjádření, kde by bylo jednoznačně
stanoveno, jaký měl být čistý profit z předmětné zakázky. Teprve podle toho by bylo možno zvolit
příslušnou právní kvalifikaci. Ani jedno z výše uvedených pochybení však nebylo odvolacím soudem
napraveno.
Dovolatel dále soudům vytkl, že provedené důkazy hodnotily pouze v neprospěch jeho osoby, aniž by
se náležitě vypořádaly s důkazy svědčícími proti jeho vině. Především se nevypořádaly s výpověďmi
svědků potvrzujícími dovolatelovu verzi, jakým způsobem se inkriminované peníze do složky dostaly,
a dále to, že dovolatel byl informován, že klíčový svědek (přijímatel údajného úplatku) vůbec neměl
možnost výběrové řízení jakkoliv ovlivnit. Některé skutkové závěry soudů pak byly učiněny toliko na
základě pouhých spekulací. Uvedené skutečnosti přitom podle dovolatelova názoru svědčí pro závěr,
že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když zároveňodporují i zásadám formální logiky. Dovolatel zdůraznil, že nabízení úplatku je jednáním, kterým
pachatel v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu nabízí výhodu s cílem, aby bylo vyhověno
jeho požadavku. Tak tomu v posuzovaném případě ovšem nebylo a ani být nemohlo, neboť
konkurenceschopnost ceny byla dovolateli známa již předtím.
Další pochybení soudů spočívalo podle názoru dovolatele v nesprávném použití ustanovení § 49 odst.
1 tr. zák. upravujícího podmínky pro ukládání trestu zákazu činnosti. Při ukládání tohoto trestu byla
zcela stranou ponechána skutečnost, že dovolatel ve společnosti, která se účastnila výběrového
řízení, nepracoval a nepodílel se na její činnosti. Podle dovolatele má tuto společnost plně na starosti
jeho syn a v tomto směru je proto uložení soudem vymezeného trestu zákazu činnosti nadbytečné a
neodpovídající zákonným kritériím.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 To
472/2007, i rozsudek Okresního soudu v Bruntále pobočka v Krnově, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 18 T
67/2007, a to v celém rozsahu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále
pobočka v Krnově, k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve
poukázal na to, že pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit tu část argumentace dovolatele,
která se týká uloženého trestu zákazu činnosti. Tento trest byl podle názoru státního zástupce přitom
obviněnému uložen plně v souladu se zákonem. Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad s obsahem
provedených důkazů a vyjádření jejich hodnocení v popisu skutečného stavu věci, jde podle státního
zástupce o tvrzení zcela neopodstatněná a především neodpovídající faktickému postupu soudu
prvního stupně při hodnocení důkazů, jak jej dostatečně srozumitelně popsal v odůvodnění rozsudku.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů lze podle státního zástupce obviněnému přisvědčit v tom,
že popis skutku ve výroku o vině nekoresponduje s právní větou tohoto výroku, neboť zde absentuje
uvedení skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu (korupční úmysl) i
objektivní stránku trestného činu (souvislost popsaného jednání obviněného s obstaráním věci
obecného zájmu), respektive z popisu skutku tyto okolnosti nelze přesně pochytit a nejsou lépe
vysvětleny ani v odůvodnění rozhodnutí. Obviněný má zároveň pravdu v tom, že na uvedenou vadu
odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku nijak nereagoval. Státní zástupce přisvědčil
dovolateli i v názoru, že dosavadním dokazováním nebyl zcela pregnantně osvětlen znak trestného
činu podplácení, který charakterizuje jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu (totiž „značný
prospěch“). V kontextu ustanovení § 161 odst. 2 písm. a) tr. zák. má tento znak odlišný charakter než
například znak „značný rozsah neoprávněné výhody“ v ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák. Za základ
„prospěchu“ jako ekonomické kategorie je třeba podle státního zástupce považovat nikoli míru
hrubého zisku obchodní společnosti dosaženého v souvislosti s trestným činem, nýbrž míru
dosaženého čistého zisku. Jestliže obviněný svým jednáním sledoval získání čtyřleté zakázky pro
společnost A., spol. s r. o., v celkové hodnotě 15,8 mil. Kč, nepředstavuje tato částka prospěch
společnosti, nýbrž její hrubý příjem z tohoto obchodu, který však ve skutečnosti snižují jednak
náklady na poskytnutí dojednaných služeb, jednak režijní náklady a také daňové povinnosti plynoucí
z hrubého příjmu. Dosud provedeným dokazováním nebylo podle státního zástupce zjištěno, jakou
míru čistého zisku by reálně mohl přinést obchodní vztah, k jehož uzavření jednání obviněného
směřovalo. S ohledem na povahu posuzovaného případu by zřejmě bylo nutné tuto otázku objasnit
cestou znaleckého zkoumání.
Své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce tím, že dovolací námitky je možno z
větší části označit za důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudekOkresního soudu v Bruntále pobočka v Krnově, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud se nejprve vypořádal s dovolacími námitkami dovolatele, jež nebylo možno podřadit
pod žádný zákonný dovolací důvod, a poté dospěl k těmto závěrům.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzované věci uplatněn právně
relevantně námitkami, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí popis
skutečností vyjadřujících subjektivní stránku trestného činu podplácení, tj. dovolatelův úmysl
směřující k ovlivnění podplácené osoby, a dále vyjádření toho, že popsané jednání mělo souvislost s
obstaráním věci obecného zájmu. Dovolatel dále relevantně namítl, že soudy založily výklad znaku
značného prospěchu na nesprávném právním názoru, jestliže za značný prospěch bez dalšího
považovaly částku představující objem předmětné zakázky, aniž by s přihlédnutím k ustanovení § 89
odst. 11 tr. zák. výši prospěchu správně určily „jako rozdíl mezi náklady a výdaji z předmětné
zakázky, tedy jako zisk“.
Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek a čin spáchá v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný
zvlášť závažný následek. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba uvést, že z hlediska
subjektivní stránky se u trestného činu podplácení vyžaduje úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.), tzn. že
pachatel svým jednáním uskutečňuje záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného nějakého
zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Souvislost mezi poskytnutím,
nabízením či slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu je dána tehdy, jestliže úplatek má
vztah k činnosti, která spadá pod obstarávaní věcí obecného zájmu.
Pojmem značný prospěch se rozumí prospěch představující částku nejméně 500 000 Kč (srov. § 89
odst. 11 tr. zák.). Při určení výše tohoto prospěchu je nutno zásadně vycházet z tzv. čistého
prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že tam,
kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst náklady, které pachatel vynaložil či musel vynaložit. To platí
i pro trestný čin podplácení podle § 161 tr. zák. V posuzovaném případě proto výši prospěchu
dovolatele, resp. společnosti A., spol. s r. o., nemohl představovat objem zakázky, kterou se dovolatel
trestnou činností snažil získat, nýbrž čistý prospěch stanovený po odpočtu všech nákladů, které by
výše uvedená společnost měla v souvislosti s předmětnou zakázkou. Takové náklady totiž nelze
ztotožňovat s prospěchem pachatele výše uvedeného trestného činu. Protože znak prospěchu či
značného prospěchu je obsažen i ve skutkových podstatách některých jiných trestných činů, lze v
dané souvislosti připomenout judikaturu i rozhodovací praxi soudů týkající se stanovení výše
prospěchu pachatele z trestné činnosti (přiměřeně srov. např. č. 55/1996-I Sb. rozh. tr., Soubor
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T 317/2002 a č. T 774/2005).
V posuzovaném případě založily soudy obou stupňů závěr o dovolatelově vině trestným činem
podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na skutkových zjištěních, která lze stručně
shrnout tak, že společnost A., spol. s r. o., jejímž byl dovolatel jednatelem, se přihlásila do
výběrového řízení na získání veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v
tehdy účinném znění, kdy zadavatelem veřejné zakázky (zajištění komplexních služeb spočívajících v
praní zdravotnického prádla a v souvisejících činnostech) bylo Sdružené zdravotnické zařízení K.,
příspěvková organizace. V souvislosti s výběrovým řízením pak dovolatel kontaktoval Ing. K. S.
(provozně technického náměstka uvedeného zdravotnického zařízení), a to s tím záměrem, aby získal
informace o cenových nabídkách případných konkurentů a ověřil si tak konkurenceschopnost cenové
nabídky společnosti A., spol. s r. o. Po Ing. K. S. pak žádal, aby si prohlédl příslušné písemnosti asdělil mu, „jak se mu nabídka jeví“. V takovém případě by pak obviněnému (dovolateli) podle zjištění
soudů vznikla možnost, aby do stanoveného termínu uzávěrky přihlášek cenovou nabídku upravil
(stanovil ji výhodněji), jinými slovy, aby získal pro společnost A., spol. s r. o., takovou pozici, jež by ji
poskytovala reálnou naději na úspěch ve výběrovém řízení a zvýhodňovala ji oproti případným
konkurentům. V tomto smyslu pak mohl být výsledek výběrového řízení ovlivněn. K získání uvedené
pozice hodlal dovolatel Ing. K. S. uplatit tím, že do písemných materiálů, které mu předložil, založil
10 bankovek v nominální hodnotě 5000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Řádně provedený výběr veřejné
zakázky týkající se zajištění chodu zdravotnického zařízení přitom nepochybně může mít dopad na
uspokojování potřeb občanů v daném regionu a v tomto smyslu jde o věc obecného zájmu.
Ačkoliv shora uvedené rozhodné skutkové okolnosti soudy v posuzovaném případě v podstatě
správně zjistily a vycházely z nich, lze dovolateli plně přisvědčit v tom, že soud prvního stupně je
náležitě nevtělil do popisu skutku ve výroku svého rozsudku (tzv. skutkové věty). V důsledku toho
pak ve výrokové části rozsudku zcela chybí popis toho, že obviněný (dovolatel) úmyslně jednal s
cílem dosáhnout pro sebe nebo jiného (tj. právnickou osobu – společnost A., spol. s r. o.) zvýhodnění
ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku a že úplatek poskytnutý Ing. K. S. byl za těchto okolností
poskytnut v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Formulace skutku se týká především toho,
jak si obviněný (dovolatel) dne 16. 11. 2006 počínal vůči Ing. K. S., ale nijak z něj nelze zjistit, zda
především jednal v „korupčním úmyslu“, jak na to ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukazuje
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Další podstatnou vadou je to, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nesprávně ztotožnily
pojem dovolatelova značného prospěchu s objemem předmětné zakázky (který v daném případě činil
předpokládaných 15, 8 mil. Kč) a vůbec nepřihlížely k tomu, že na její realizaci by bylo třeba ze
strany společnosti A., spol. s r. o., vynaložit určité (zřejmě nemalé) náklady. Ty by však bylo nutno
odečíst, neboť za prospěch pachatele či někoho jiného lze považovat jen tzv. čistý prospěch, jak
Nejvyšší soud již shora vyložil.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud dovolání
obviněného Ing. A. D. v jeho relevantně uplatněné části plně důvodným, neboť rozsudek soudu
prvního stupně trpí vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odvolací soud tyto vady nezjistil a nenapravil. Tím své rozhodnutí založil jednak na vadách
uvedených v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a současně i na vadách podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť sám skutek rovněž nesprávně právně posoudil.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 To 472/2007, a zároveň rozsudek Okresního soudu v Bruntále
pobočka v Krnově, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 18 T 67/2007, v celém rozsahu zrušil, neboť vzhledem
ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zák. nemohou tato rozhodnutí obstát v žádném z učiněných výroků. Nejvyšší soud
dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále pobočka v Krnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je současně zřejmé, že zjištěné vady
nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se soud bude
muset v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat a
především se vypořádat s otázkou, jaká částka by v posuzovaném případě po odpočtu nutně
vynaložených nákladů představovala prospěch dovolatele či právnické osoby, za kterou jednal, když –
jak bylo uvedeno výše – objem předmětné zakázky sám o sobě za tento prospěch považovat nelze. Vtomto směru bude nezbytné dokazování doplnit, a to vyžádáním posudku znalce z příslušného oboru
(účetnictví, ekonomika), neboť výši prospěchu z trestného činu nebude v posuzovaném případě
zřejmě možno zjistit jinými důkazy (např. odborným vyjádřením či výpověďmi svědků). Dále bude
zapotřebí, aby se soud jednáním obviněného podrobněji zabýval též z hlediska subjektivní stránky,
která v popisu skutku není nijak vyjádřena, a zejména si ujasnil a v rozsudku způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlil, v jakém směru mohl mít úplatek poskytnutý Ing. K. S. vliv na
realizaci záměru obviněného dosáhnout pro sebe či jiného zvýhodnění při získávání předmětné
zakázky jako věci obecného zájmu.
Za předpokladu, že by soud ve věci opět rozhodl odsuzujícím rozsudkem a obviněného znovu uznal
vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., bude nezbytné, aby
způsob jednání obviněného vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odpovídal soudem
zjištěnému skutkovému stavu věci a zároveň byl plně v souladu s tzv. právní větou výroku (srov. §
120 odst. 3 tr. ř.).
Pokud je o možnost (přípustnost) odstranění vytýkaných vad, je závěrem třeba připomenout že
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo
1158/2005, či v usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006) podrobněji zabýval otázkou
zákazu reformationis in peius a konstatoval, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle
citovaného ustanovení je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci
obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v
právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření atp. Zákaz
reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání (popř. dovolání) podaného
výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině
v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty
trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině
dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy
pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji
odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby
všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě
vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje
postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním
byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. Pokud jde o postup
Nejvyššího soudu, také ten rozhodoval na podkladě opravného prostředku – dovolání – podaném jen
obviněným a platí tedy pro další řízení po zrušení napadeného rozhodnutí zákaz reformationis in
peius (265s odst. 2 tr. ř.). | mpdf (15).pdf |
4,113 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.05.2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001,
ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.103.2001.1
Číslo: 39/2002
Právní věta:
Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení
výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně
vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na
uvedení v předešlý stav.
Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v
trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je
určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době
a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto
hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na
uvedení v předešlý stav.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.08.2001
Spisová značka: 7 Tz 103/2001
Číslo rozhodnutí: 39
Číslo sešitu: 7-8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Škoda
Předpisy: § 89 odst. 12 tr. zák.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud vyslovil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch
obviněného J. Š. porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. pravomocným usnesením
vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové, ze dne 31. 10.
2000 čvs. OVHK-2030/10-98.
Z o d ů v o d n ě n í :
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové, zedne 31. 10. 2000 čvs. OVHK-2030/10-98 bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní
stíhání obviněných J. J. a J. Š. pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit tím, že dne 9. 10. 1998 v H. K.
na parkovišti obchodní společnosti Š. po předchozí vzájemné rozepři obviněný J. Š. kopl do levého
předního blatníku a bodl šroubovákem do víka motoru osobního motorového vozidla zn. Peugeot 406,
jehož majitelem byla obchodní společnost O. a na němž tak způsobil škodu ve výši 1950 Kč obchodní
společnosti Š., a obviněný J. J. nejprve tlačil na pravé přední dveře osobního motorového vozidla zn.
Škoda 120 GLS patřícího majiteli P. T., aby tak bránil J. Š. vystoupit z vozidla, a poté do těchto dveří
kopal, čímž způsobil škodu 1470 Kč.
Usnesení vyšetřovatele nabylo právní moci dne 7. 11. 2000 ohledně obou obviněných.
Ministr spravedlnosti podal dne 7. 5. 2001 v neprospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení
zákona proti usnesení vyšetřovatele s tím, že vyšetřovatel nezjistil správně výši škody, kterou
obviněný J. Š. způsobil na vozidle zn. Peugeot 406. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že obchodní
společnost N., která vozidlo získala na základě tzv. leasingové smlouvy uzavřené s obchodní
společností O., vynaložila na opravu vozidla ve značkovém servisu částku 6261 Kč a že správnost
této částky jako účelně vynaložených nákladů na uvedení vozidla v předešlý stav byla potvrzena
znaleckým posudkem, který vypracoval Ing. J. M. Podle ministra spravedlnosti vyšetřovatel
nedůvodně přibral k podání dalšího posudku ještě znalce Ing. J. D., který sice škodu na vozidle
vyčíslil částkou 1950 Kč, avšak nepřihlížel k tomu, že vozidlo již bylo opraveno, neseznámil se s
konkrétními doklady o hodnotě materiálu použitého k opravě a s podklady o rozsahu a hodnotě
vykonané páce a stanovil náklady opravy jen tzv. znaleckým rozpočtem, aniž přihlížel k tomu, že z
tzv. leasingové smlouvy vyplývala obchodní společnosti N. povinnost nechat vozidlo opravit ve
značkovém servisu. Ministr spravedlnosti namítl, že pokud by vyšetřovatel vycházel z toho, že
obviněný J. Š. způsobil na vozidle zn. Peugeot 406 škodu ve výši 6261 Kč, nemohl by dojít k závěru,
že způsobená škoda nedosahuje výše škody nikoli nepatrné ve smyslu § 257 odst. 1 tr. zák. Jinak
ministr spravedlnosti označil závěry vyšetřovatele ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. za nepřezkoumatelné a odkázal na to, že tento trestný čin může být spáchán i
násilným jednáním směřujícím proti věcem.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil
vytýkaná porušení zákona, ke kterým došlo ve prospěch obviněného J. Š., aby ohledně tohoto
obviněného zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval
podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci tohoto obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona
správnost výroku napadeného usnesení, pokud se týká obviněného J. Š., jakož i řízení, jež této části
usnesení předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že za stavu, v němž se trestní stíhání obviněného J. Š. nacházelo v
době rozhodnutí vyšetřovatele, nebyl důvod k tomu, aby trestní stíhání bylo zastaveno. Trestní
stíhání mělo naopak pokračovat vyšetřovacími úkony, které by vedly ke správnému zjištění výše
škody důsledně v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. V souladu se zákonnými hledisky,
která vyplývají z tohoto ustanovení, nepostupoval vyšetřovatel ani státní zástupce vykonávající dozor
nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Je však třeba konstatovat, že ani ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona ve svých námitkách proti rozhodnutí vyšetřovatele
nevycházel ve skutečnosti z toho, jak způsob stanovení výše škody upravuje citované ustanovení.
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla
předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se
z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.Citované ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody.
Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené
náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v
předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány
činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii
je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v
době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, že výši škody není možné zjistit podle
tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně
vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených
nákladů na uvedení v předešlý stav. Z druhé strany vzato, hledisko účelně vynaložených nákladů na
obstarání stejné nebo obdobné věci a hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý
stav jsou pouze subsidiární ve vztahu k hledisku ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle
prodává. Vyplývá to ze slov v úvodu druhé věty ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. ve znění „nelze-li
takto výši škody zjistit„. Nejde tedy o rovnocenná hlediska s tím, že by bylo lhostejné, podle kterého
budou orgány činné v trestním řízení při stanovení výše škody postupovat. Priorita hlediska ceny, za
kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, znamená, že hledisko účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci a hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v
předešlý stav jsou použitelná jedině za předpokladu, že bude zjištěno, že výši škody není možné
stanovit podle hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává.
Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. spadá do obecné části trestního zákona a je součástí společných
ustanovení zakotvených v hlavě osmé. Z tohoto zařazení citovaného ustanovení do systematiky
trestního zákona je zřejmé, že jde o ustanovení, které je závazné pro způsob zjišťování výše škody ve
všech případech, kdy škoda a nějaká její výše jsou zákonnými znaky trestného činu.
Trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo zničí, poškodí
nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Zákonným znakem trestného činu je v tomto případě škoda nikoli nepatrná. Tím se rozumí škoda,
která se zřetelem k ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. a k ustanovení § 1 nařízení vlády ČSFR č.
464/1991 Sb. dosahuje nejméně částky 2000 Kč.
Protože škoda nikoli nepatrná je zákonným znakem trestného činu poškozování cizí věci podle § 257
odst. 1 tr. zák., je nutné, aby podle § 89 odst. 12 tr. zák. bylo postupováno při zjišťování toho, jak
vysokou škodu způsobil pachatel skutku, v němž je tento trestný čin spatřován. To v první řadě
znamená soustředit se na otázku, zda výše škody je zjistitelná podle hlediska ceny, za kterou se věc v
době a v místě činu obvykle prodává.
V posuzovaném případě bylo předmětem útoku osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 406 vyrobené v
roce 1998 a uvedené do provozu dne 31. 3. 1998. Vozidlo mělo najeto asi 30 000 km a nebylo
poškozené. Před poškozením šlo tedy o zánovní mírně ojeté vozidlo. Taková vozidla evidentně jsou
předmětem obchodu a zjevně tomu tak bylo i v době a v místě posuzovaného činu. Jednáním
obviněného J. Š. bylo vozidlo poškozeno tak, že na jeho levém předním blatníku a na kapotě byla
drobná deformace spojená s porušením laku. Toto poškození nemělo vliv na to, že vozidlo bylo
nadále pojízdné. Nyní vyvstává podstatná otázka, zda i mírně ojeté zánovní vozidlo s poškozením
blatníku a kapoty je způsobilé být předmětem obchodu a zda se taková vozidla v době a v místě činu
prodávala. V tomto ohledu je významné, že ojetá, různě poškozená a dokonce i zcela havarovaná
vozidla jsou běžně předmětem obchodu a prodávají se. Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že tak
tomu bylo i v době a v místě činu obviněného. Za takového stavu priorita hlediska ceny, za kterou se
věc v době a v místě činu obvykle prodává, jak vyplývá z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., znamená,
že výše škody měla být zjištěna jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle
prodávalo nepoškozené vozidlo odpovídajícího typu, stáří a opotřebení, a cenou, za kterou se v době
a v místě činu obvykle prodávalo odpovídající vozidlo s takovým druhem, rozsahem a stupněmpoškození, které způsobil obviněný. Rozdíl mezi těmito dvěma cenami představoval výši škody ve
smyslu zákonného znaku trestného činu.
Stanovit výši škody, která je zákonným znakem trestného činu, podle účelně vynaložených nákladů
na uvedení v předešlý stav v posuzovaném případě přicházelo v úvahu jedině za předpokladu, že by
bylo zjištěno, že motorová vozidla odpovídajícího typu, stáří, opotřebení a odpovídajícího druhu,
rozsahu a stupně poškození se v době a v místě činu neprodávala. Pouze za tohoto předpokladu by
byla splněna zákonná podmínka, která je stanovena v § 89 odst. 12 tr. zák. a která spočívá v tom, že
výši škody nelze stanovit podle hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle
prodává.
Pokud vyšetřovatel považoval za nutné přibrat znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady
motorových vozidel, měl úkol znalce vymezit tak, aby znalec určil jednak cenu, za kterou se v době a
v místě činu obvykle prodávalo nepoškozené vozidlo, a jednak cenu, za kterou se v době a v místě
činu obvykle prodávalo poškozené vozidlo. V usnesení, jímž přibral znalce Ing. J. M., vyšetřovatel
paušálně a bez odkazu na jakákoli kritéria uložil znalci jen to, aby se vyjádřil k výši škody. Znalec
Ing. J. M. pak ve svém posudku vyčíslil škodu ve výši 5123 Kč ve formě nákladů na opravu vozidla. V
usnesení, jímž později přibral znalce Ing. J. D., vyšetřovatel uložil znalci v podstatě jen to, aby se
vyjádřil, zda byla nutná tak nákladná oprava, za kterou bylo zaplaceno 6261 Kč, zda oprava nemohla
být provedena s nižšími náklady a zda nebyla zbytečně nadhodnocena. Znalec Ing. J. D. ve svém
posudku vyčíslil škodu ve výši 1950 Kč rovněž ve formě nákladů na opravu vozidla. Z toho je zřejmé,
že vyšetřovatel ani jednoho z postupně přibraných znalců neorientoval na takový způsob stanovení
výše škody, který by vycházel důsledně z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Základním pochybením
vyšetřovatele bylo to, že oba znalce nechal vypracovat posudek ohledně výše nákladů na opravu
vozidla, ačkoli účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav jsou pouze podpůrným
hlediskem stanovení výše škody, a to hlediskem, které se uplatní teprve tehdy, když výši škody nelze
stanovit podle hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Toto pochybení
vyšetřovatele neodstranil, resp. nenechal odstranit ani státní zástupce, který vykonával dozor nad
zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a který opakovaně zrušil předcházející usnesení
vyšetřovatele o postoupení věci k projednání přestupku a o zastavení trestního stíhání.
Těmito úvahami a závěry Nejvyšší soud nijak nehodnotí opodstatněnost částky 6261 Kč, kterou
poškozený, jímž byla ve skutečnosti obchodní společnost N., zaplatil za opravu vozidla, ani
oprávněnost nároku poškozeného na náhradu škody v této výši. Nejvyšší soud se v souvislosti s
otázkou výše způsobené škody omezuje pouze na to, že má-li být výše škody stanovena jako zákonný
znak trestného činu, je nutné důsledně vycházet z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., z něhož vyplývá,
že výše škody měla být zjištěna jako rozdíl mezi cenou vozidla nepoškozeného a cenou vozidla
poškozeného a že jedině v případě nemožnosti tohoto způsobu stanovení výše škody přicházelo v
úvahu zjišťovat ji ve formě účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla. Nejvyšší soud si je vědom
toho, že tyto dva způsoby stanovení výše škody mohou vést k odlišným zjištěním, zejména proto, že
výše účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla nemusí vyjadřovat rozdíl mezi cenou vozidla
nepoškozeného a cenou vozidla poškozeného. Trvá však na tom, že pokud je výše škody zákonným
znakem trestného činu, musí být stanovena v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. jako rozdíl
mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává nepoškozené vozidlo, a cenou, za
kterou se v době a v místě činu obvykle prodává poškozené vozidlo, a že pouze pokud by to nebylo
možné, protože v době a v místě činu poškozená vozidla nebyla předmětem obchodu a neprodávala
se, přicházelo by v úvahu subsidiárně vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla.
Z uvedeného je zřejmé, že vyšetřovatel měl v trestním stíhání obviněného J. Š. pokračovat, aby výši
škody zjistil podle zásad, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto rozsudku. Tím,
že vyšetřovatel trestní stíhání obviněného zastavil, porušil v jeho prospěch zákon v ustanovení § 172
odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil toto porušení zákona. Sezávěrem vyšetřovatele, že skutek není namístě kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. pro nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, lze souhlasit, i když
napadené usnesení je v tomto ohledu nedostatečně zdůvodněno. Ze strany obviněného J. Š. šlo o
jednání spočívající jednak ve slovním vzájemném napadení se spoluobviněným J. J. a jednak v kopnutí
do blatníku a v bodnutí šroubovákem do kapoty osobního automobilu řízeného spoluobviněným J. J.
Jednání obviněného J. Š. bylo součástí konfliktu, ke kterému mezi oběma obviněnými došlo na
parkovišti kvůli tomu, zda vozidlo obviněného J. Š. bránilo či nebránilo obviněnému J. J. ve vyjetí.
Vzájemné slovní napadení obou obviněných přerostlo ve vzájemný útok proti vozidlům a v jejich
relativně drobné poškození. To lze po formální stránce považovat za výtržnost ve smyslu § 202 odst.
1 tr. zák. Avšak míra, v níž tím byl narušen veřejný klid a pořádek, byla jen nevýznamná, zejména
neměla žádnou odezvu u jiných občanů. Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je jedním z
trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, které jsou zakotveny v páté hlavě zvláštní části
trestního zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující občanské
soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán,
skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo občanské soužití. Svévolné poškození
cizího majetku v posuzovaném případě nepředstavovalo žádné podstatnější narušení veřejného
pořádku, a i když do jisté míry bylo narušením občanského soužití, nešlo o takovou míru, v níž by
bylo důvodné označit je za skutečně hrubé. Podstatou věci nebylo ani tak narušení veřejného klidu a
pořádku, ale především zásah do sféry majetkových práv. Jednání obviněného ve vztahu ke znakům
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. bylo tedy jen nepatrně nebezpečné pro
společnost, nedosahovalo takového stupně nebezpečnosti, aby z materiálního hlediska šlo o trestný
čin, a důvodně bylo vyšetřovatelem označeno jen za možný přestupek.
I když Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, ponechal napadené usnesení v právní moci, nezrušil
jej a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Dospěl totiž k závěru, že zájem na zachování
stability pravomocného rozhodnutí vyšetřovatele převažuje nad zájmem na tom, aby dalším vedením
trestního stíhání bylo odstraněno zjištěné porušení zákona. Nejvyšší soud v tomto směru přihlížel k
tomu, že další řízení by nutně nemuselo vést k takovým zjištěním ohledně výše způsobené škody,
která by opodstatňovala závěr, že byly naplněny znaky trestného činu poškozování cizí věci podle §
257 odst. 1 tr. zák. Kromě toho Nejvyšší soud považuje za závažné to, že ačkoli trestní stíhání
obviněného J. Š. bylo zahájeno již dne 8. 1. 1999 a týkalo se věci, kterou lze z hlediska povahy
skutku, okruhu dokazovaných okolností, rozsahu a dostupnosti důkazů i právního posouzení
považovat za jednoduchou a méně závažnou, nebylo vedeno tak, aby jeho výsledkem byl jasný a
přesvědčivý závěr o důvodnosti či nedůvodnosti postavení obviněného před soud. Pokračování
trestního stíhání ve stadiu přípravného řízení s nejasnou perspektivou v tom, zda vůbec bude
namístě podat obžalobu, by za tohoto stavu kolidovalo s ústavně garantovaným právem obviněného
na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. K tomu přistupuje i to, že za uvedené situace by pokračování trestního
stíhání bylo v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.), podle něhož každý má právo mimo jiné na to, aby jeho záležitost byla
projednána v přiměřené lhůtě. Jestliže orgány činné v přípravném řízení nebyly s to v dosavadním
beztak zdlouhavém vyšetřování dospět v tak jednoduché věci k závěrům, které by zjednaly jasno v
otázce, zda má být na obviněného podána obžaloba, aniž obviněný sám jakkoli ztěžoval průběh
vyšetřování, bylo by další řízení již evidentním překročením lhůty, kterou ještě lze podle čl. 6 odst. 1
citované Úmluvy považovat za přiměřenou. | mpdf (16).pdf |
4,114 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.11.1995, sp. zn. Tzn 28/95,
ECLI:CZ:NS:1995:TZN.28.1995.1
Číslo: 20/1996
Právní věta: K vymezení předmětu a rozsahu činnosti, jejíž výkon je zakazován ve smyslu § 50 odst.
1 tr. zák., při uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. pachateli trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák., kterého se dopustil v souvislosti s podnikáním.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 22.11.1995
Spisová značka: Tzn 28/95
Číslo rozhodnutí: 20
Číslo sešitu: 3
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Zákaz činnosti
Předpisy: 140/1991 Sb. § 49 odst. 1 140/1991 Sb. § 50 odst. 1 140/1991 Sb. § 250
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Ke stížnosti pro porušení zákona zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 10. 1994 sp. zn. To 200/94 v části týkající se obviněného R. Š. a v tomto rozsahu přikázal
vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rozsudek vrchního soudu zrušil také v části
týkající se výroků o trestu zákazu činnosti uložených obviněným V. S. a O. S., dále zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1994 sp. zn. 2 T 22/93 ve výrocích o trestu zákazu činnosti
uložených obviněným V. S., O. S., F. S. a M. G. a znovu rozhodl tak, že všem uvedeným obviněným
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji a to na dobu, kterou stanovil podle okolností činu
různě u jednotlivých obviněných.
Z odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1994 sp. zn. 2 T 22/93 byli obvinění V. S., F. S.,
O. S., M. G. a R. Š. uznáni vinnými takto:
obvinění V. S., O. S., M. G. a R. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem
dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,
obviněný F. S. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a
dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,všichni obvinění, vyjma obviněného O. S., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle závěrů krajského soudu spočívala trestná činnost všech obviněných v tom, že v době od 18. 2.
1992 do 24. 8. 1992 celkem v 39 případech, specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku, zčásti
jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obvinění V. S., O. S. a F. S., zčásti i sami provedli u
různých podnikatelů, zejména prodejců a výrobců zboží na území severomoravského kraje, tzv.
fakturační podvody, nebo se o ně pokusili, když od nich odebrali nebo se snažili odebrat různé
potravinářské, drogistické a jiné spotřební zboží, což se jim zčásti podařilo, přičemž odebrané zboží
rozprodali, získané peníze použili pro svoji potřebu a faktury za dodané zboží neuhradili; při tomto
jednání používali zčásti pravých dokladů obviněného O. S. a zčásti padělaných občanských průkazů
znějících na jména jiných osob, padělaných dokladů opravňujících k podnikatelské činnosti a dále
falšovaných dokladů o zaplacení kupní ceny. Obviněný V. S. se tak podílel na způsobení škody (resp.
se o to pokusil) ve výši 3 348 362,30 Kčs, obviněný F. S. ve výši 892 812,50 Kčs, obviněný O. S. ve
výši 6 857 734,55 Kčs, obviněný M. G. ve výši 2 501 707,40 Kčs a obviněný R. Š. ve výši 1 943 539
Kčs.
Za to byly obviněným uloženy výše uvedeným rozsudkem tresty odnětí svobody, a to obviněnému V.
S. v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněnému O. S. v trvání 9 let se
zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněnému R. Š. v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením
do věznice s ostrahou, obviněnému M. G. v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a
obviněnému F. S. v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byly všem obviněným
uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, ke které je třeba
zvláštního povolení, a to obviněnému V. S. na dobu 5 let, obviněnému O. S. na dobu 7 let,
obviněnému R. Š. na dobu 4 let, obviněnému M. G. na dobu 4 let a obviněnému F. S. na dobu 3 let.
Tento rozsudek krajského soudu nabyl právní moci u obviněného M. G. dne 3. 8. 1994 a u
obviněného F. S. dne 17. 6. 1994, aniž by tito dva obvinění podali odvolání. Proti rozsudku krajského
soudu však podali odvolání obvinění V. S., O. S. a R. Š. a napadli jím rozhodnutí soudu prvního
stupně jak ve výrocích o vině (kromě obviněného O. S.), tak i ohledně trestu.
Z podnětu těchto opravných prostředků Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. října 1994
sp. zn. 7 To 200/94 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o
trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obviněných V. S. a O. S. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř.
vrchní soud sám rozhodl tak, že obviněnému V. S. uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6
měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a obviněnému O. S. uložil trest odnětí svobody v trvání 7
let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného R. Š. bylo podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Proti rozsudku vrchního soudu ze dne 31. 10. 1994 sp. zn. 7 To 200/94 podal ve prospěch obviněných
V. S., O. S. a R. Š. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní nepřesné a neurčité
vymezení činnosti, která byla předmětem trestu zákazu činnosti uloženého všem obviněným v
rozsudku soudu prvního stupně. Formulaci této činnosti považuje ministr spravedlnosti za příliš
širokou, protože jde nad rámec činnosti, v souvislosti s níž se obvinění dopustili trestných činů a
která by v případě legálního podnikání byla živnostenským zákonem označena jako „koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Uložení trestu zákazu činnosti v širším rozsahu považuje
ministr spravedlnosti z hlediska účelu trestu za nezdůvodnitelné, zbytečné a v rozporu s lidskými
právy pachatelů. V této souvislosti upozornil na již publikované rozhodnutí č. 60/1994 sb. rozh. tr.,
které řeší podobnou problematiku. Vrchní soud v Praze měl podle přesvědčení ministra spravedlnosti
z podnětu odvolání obviněných V. S., O. S. a R. Š. odstranit nesprávnost uvedeného výroku soudu
prvního stupně, pokud jím byl uložen příliš široce a neurčitě vymezený trest zákazu činnosti. Proto v
závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republikyvyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v ustanoveních § 254
odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
4. 1994 sp. zn. 2 T 22/94 též v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněných V. S., O. S. a
R. Š. Dále ministr spravedlnosti Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozsudek vrchního soudu a zrušit též
rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu zákazu činnosti, a to za přiměřeného použití § 261 tr.
ř. též ohledně obviněných F. S. a M. G., a dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1
tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo,
a dospěl k těmto závěrům:
Pokud jde o skutková zjištění a právní závěry v otázce viny, nelze rozsudku Krajského soudu v
Ostravě a ni řízení, které mu předcházelo, nic podstatného vytknout. Stejný závěr platí ohledně té
části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994 sp. zn. 7 To 200/94, v níž
jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných V. S. a O. S. korigoval výroky o trestu odnětí
svobody a způsobu jejich výkonu u těchto obviněných. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze přesto
nelze považovat za zcela správný a zákonný, a to ve dvou směrech.
Nejvyšší soud se především podrobně zabýval nedostatky, které shledal ve skutkových zjištěních
týkajících se výroku o vině obviněného R. š., a vysvětlil důvody, které jej vedly ke zrušení rozsudku
Vrchního soudu v Praze v části týkající se tohoto obviněného a příkazu, aby věc v potřebném rozsahu
tento soud znovu projednal a rozhodl.
K nedostatkům vytýkaným ve stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud uvedl:
Pokud jde o obviněné V. S. a O. S., je stížnost pro porušení zákona zcela důvodná, jestliže
napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a řízení, jež mu předcházelo, vytýká nesprávné a
nezákonné vymezení trestu zákazu činnosti. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. platí, že soud může uložit trest
zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto
činností. Tímto druhem trestu tedy lze zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou,
bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli
znemožnilo zneužít této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. To na jedné straně
znamená, že vymezení druhu a rozsahu zakázaní činnosti nemůže být příliš úzké, protože by
nepostačovalo k dosažení účelu trestu a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité
činnosti. Na druhé straně je druh a rozsah zakázaní činnosti limitován souvislostí se spáchaným
trestným činem a účelem trestu. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by
bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci
a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné.
Lze souhlasit s podanou stížností pro porušení zákona, že vymezení obsahu a rozsahu činnosti, která
je předmětem trestu zákazu činnosti v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1994 sp.
zn. 2 T 22/93, je příliš široké a neurčité a neodpovídá tak účelu trestu ani charakteru trestné činnosti
obviněných. Trest zákazu činnosti nelze uložit obecně jako zákaz provozování jakékoli podnikatelské
činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení. Pod podnikatelskou činnost lze totiž ve smyslu § 2
odst. 1 obchodního zákoníku zahrnout velmi široký a různorodý okruh podnikatelských aktivit,
vykonávaných jak podle živnostenského zákona, tak i podle dalších právních předpisů (viz § 2 odst. 2
obch. zák., § 2 a § 3 zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů).
Trestná činnost obviněných však rozhodně neměla souvislost s celým uvedeným okruhem
podnikatelských činností, ale pokud by si obvinění počínali legálně, jednalo by se o obchodní živnost
v podobě koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej podle § 33 písm. a) zák. č. 455/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ostatně takto měl obviněný O. S. jednu z činností vymezenou v
podnikatelském oprávnění, které bylo zneužito ke spáchání trestné činnosti.Výrok o trestu zákazu činnosti v citovaném rozsudku je nesprávný i z dalšího důvodu. Pokud krajský
soud obviněným zakázal výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, jde i v tomto směru o
vymezení nepřesné a neurčité. Právní předpisy totiž podmiňují výkon různých podnikatelských
činností tím, že podnikatel získá oprávnění k jejich výkonu, které má ovšem v jednotlivých případech
odlišný charakter a záleží na druhu vykonávané činnosti a na osobě podnikatele. Tak živnosti podle
zák. č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze provozovat buď na základě živnostenského
listu (živnosti ohlašovací) nebo na základě koncesní listiny (živnosti koncesované) – viz § 9 a § 10 cit.
zák. Vznik oprávnění k podnikání podle zvláštních předpisů je pak upraven odchylně v těchto
jednotlivých předpisech. Z výroku o trestu, ani z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě
však není zřejmé, o jaké povolení k činnosti, kterou obviněným zakázal, se jedná a zda i v tomto
případě měl v úmyslu zákaz vztáhnout na činnosti podléhající všem uvedeným typům
podnikatelských oprávnění nebo jen některým z nich. Navíc pojem „povolení“ k výkonu
podnikatelské činnosti nelze ztotožňovat s „oprávněním“ k této činnosti, protože celá řada zejména
volných živností ( § 25 zák. č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nevyžaduje k provozování
žádné formální povolení, ale ke vzniku oprávnění zde postačí jejich ohlášení živnostenskému úřadu a
následné získání živnostenského listu ( § 10 odst. 1 písm. a/ cit. zák.).
Výrok o trestu zákazu činnosti v rozsudku Krajského soudu v Ostravě tedy neodpovídal zákonu,
protože příliš široké a neurčité vymezení druhu a rozsahu činnosti, jíž se týkal, bylo v rozporu s
ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák. Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání obviněných V. S. a O.
S. uvedený rozsudek podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával, byl povinen toto pochybení napravit a
obsah výroku o trestu zákazu činnosti upřesnit. Protože tak neučinil, došlo jeho rozhodnutím a v
řízení, jež mu předcházelo, k porušení zákona v citovaných ustanoveních, a to v neprospěch
obviněných, neboť jim byl uložen trest zákazu činnosti v širším rozsahu, než odpovídalo účelu trestu
a charakteru jimi spáchané trestné činnosti.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl v neprospěch obviněných V. S. a
O. S. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo,
též v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil tu část
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jež se týká trestu zákazu činnosti uloženého
obviněným V. S. a O. S. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1994 sp. zn. 2 T 22/93,
který byl ve výroku o tomto trestu rovněž zrušen. Důvod, pro nějž byla citovaná rozhodnutí zrušena,
prospívá i obviněným F. S. a M. G., kterým byl uložen týmž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
trest zákazu činnosti vymezený rovněž příliš široce a neurčitě, jako v případě obviněných V. S. a O.
S. Proto Nejvyšší soud ve smyslu § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i ohledně
těchto dvou obviněných ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Na podkladě skutkového stavu, který byl v napadených rozhodnutích ohledně obviněných V. S., O.
S., F. S. a M. G. správně zjištěn, mohl Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodnout o
uložení trestů zákazu činnosti těmto obviněným. Při úvahách o druhu zakázané činnosti a výměře
tohoto trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák., z charakteru trestné
činnosti, kterou obvinění spáchali, z jejího rozsahu a z hodnocení osob všech obviněných, přičemž v
podrobnostech dospěl ke stejným závěrům, jako soudy obou stupňů v původním řízení. Na základě
těchto rozhodných skutečností uložil obviněným V. S., O. S., F. S. a M. G. trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a v prodeji, a to každému z obviněných diferencovaně podle výše uvedených kritérií. ? | mpdf (17).pdf |
4,115 | Usnesení Nejvyššího soudu SR ze dne
30.01.1992, sp. zn. 9 Co 142/91,
ECLI:CZ:NSSR:1992:9.CO.142.1991.1
Číslo: 57/1992
Právní věta: Informatívny (predbežný) výpočet výšky starobného dôchodku, na ktorý má vzniknúť
nárok až v budúcnosti, nemôže byť predmetom preskúmania súdom. Započítanie dôb zamestnania v
čase nezákonného výkonu trestu v I. alebo II. pracovnej kategórii umožňuje ustanovenie § 25 ods. 2
zákona č. 119/1990 Sb. len v rozsahu, v ktorom poškodený vykonával vo výkone trestu odňatia
slobody práce, ktoré by odôvodňovali zaradenie zamestnania do I. alebo II. pracovnej kategórie. Ak
si žiadateľ o starobný dôcbodok zvolil úpravu dôchodku podľa ustanovenia § 25 ods. 7 zákona č.
119/1990 Sb.*) formou príplatku k dôchodku za každý mesiac väzby a výkonu trestu odňatia slobody,
v ktorom vykonával práce za podmienok, ktoré by odôvodňovali ich posudzovanie ako zamestnanie I.
alebo II. pracovnej kategórie, nemôže sa súčasne domáhať úpravy dôchodku aj podľa ustanovenia §
25 ods. 1 až 6 zákona č. 119/1990 Sb.
Soud: Nejvyšší soud SR
Datum rozhodnutí: 30.01.1992
Spisová značka: 9 Co 142/91
Číslo rozhodnutí: 57
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Důchod, Přezkum správních rozhodnutí
Předpisy: 119/1990 Sb. § 25 odst. 7
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Č. 57
Informatívny (predbežný) výpočet výšky starobného dôchodku, na ktorý má vzniknúť nárok až v
budúcnosti, nemôže byť predmetom preskúmania súdom.
Započítanie dôb zamestnania v čase nezákonného výkonu trestu v I. alebo II. pracovnej kategórii
umožňuje ustanovenie § 25 ods. 2 zákona č. 119/1990 Sb. len v rozsahu, v ktorom poškodený
vykonával vo výkone trestu odňatia slobody práce, ktoré by odôvodňovali zaradenie zamestnania do
I. alebo II. pracovnej kategórie.
Ak si žiadateľ o starobný dôcbodok zvolil úpravu dôchodku podľa ustanovenia § 25 ods. 7 zákona č.
119/1990 Sb.*) formou príplatku k dôchodku za každý mesiac väzby a výkonu trestu odňatia slobody,
v ktorom vykonával práce za podmienok, ktoré by odôvodňovali ich posudzovanie ako zamestnanie I.alebo II. pracovnej kategórie, nemôže sa súčasne domáhať úpravy dôchodku aj podľa ustanovenia §
25 ods. 1 až 6 zákona č. 119/1990 Sb.
(Uznesenie Najvyššieho súdu Slovenskej republiky z 30. 1. 1992, 9 Co 142/91)
Slovenská správa sociálneho zabezpečenia rozhodnutím zo 4. 2. 1991 nevyhovela žiadosti
navrhovateľa z 3. 1. 1991 o priznanie starobného dôchodku od 14. 1. 1990 s odôvodnením, že nárok
na starobný dôchodok mu vznikne až dovŕšením 60. roku veku, t. j. 9. 7. 1991; súčasne mu vymerala
(ale nepriznala) starobný dôchodok, na ktorý mu mal vzniknúť nárok ku dňu 9. 7. 1991.
Po obdržaní žiadosti navrhovateľa o úpravu dôchodku podľa ustanovenia § 25 ods. 7 zákona č.
119/1990 Sb., o súdnej rehabilitácii, podanej 11. 2. 1991, uvedený orgán sociálneho zabezpečenia
rozhodnutím zo 6. 3. 1991 opätovne nepriznal navrhovateľovi starobný dôchodok od januára 1990,
ale vymeral mu starobný dôchodok, na ktorý mu mal vniknúť nárok od 9. 7. 1991 po zohľadnení
nárokov patriacich navrhovateľovi podľa ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. , o súdnej rehabilitácii.
Krajský súd v Banskej Bystrici preskúmal druhé uvedené rozhodnutie orgánu sociálneho
zabezpečenia zo 6. 3. 1991 a svojím uznesením ho potvrdil. Poukázal na skutočnosť, že dĺžka
zamestnania navrhovateľa v baníctve v hlbinných (uránových) baniach nie je sporná. Bol však toho
názoru, že neprichádza do úvahy navrhovateľom požadovaný pomerný zápočet odpracovanej doby
zamestnania v uránových baniach k odpracovanej dobe v rudných baniach vzhľadom na ustanovenie
§ 18 ods. 4, 5 zákona č. 100/1988 Sb. Navrhovateľ nesplňoval podmienky nároku na starobný
dôchodok od januára 1990, lebo nárok na starobný dôchodok mu vznikol až dovŕšením veku 60
rokov. Rozhodnutie orgánu sociálneho zabezpečenia považoval za správne aj pokiaľ ide o výšku
starobného dôchodku.
Navrhovateľ v odvolaní podanom proti tomuto uzneseniu súdu prvého stupňa trval na svojej žiadosti,
aby mu starobný dôchodok priznali už od januára 1990. Namietal, že súd potvrdil to rozhodnutie
orgánu sociálního zabezpečenia, proti kterému jeho návrh na preskúmanie nesmeroval. Nepovažuje
za správny postup súdu, pokiaľ nevyhovel jeho požiadavke o prepočítanie doby zamestnania v
uránových baniach v pomere 10:15. Má za to, že ustanovenie § 21 ods. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
takýto postup nevylučuje.Najvyšší súd Slovenskej republiky svojim uznesením potvrdil uznesenie
súdu prvého stupňa.
Z odôvodnenia:
Z obsahu rozhodnutí orgánu sociálneho zabezpečenia zo 4. 2. 1991 a zo 6. 3. 1991 vyplýva, i keť to v
nich nie je výslovne uvedené, že bola zamietnutá žiadosť navrhovateľa o priznanie starobného
dôchodku od 14. 1. 1990 a súčasne bol predbežne (informatívne) vymeraný navrhovateľovi starobný
dôchodok, na ktorý mu mal vzniknúť nárok v budúcnosti od 9. 7. 1991. V časti rozhodnutia, v ktorej
orgán sociálneho zabezpečenia nevyhovel žiadosti navrhovateľa o priznanie starobného dôchodku od
14. 1. 1990, sú obe rozhodnutia totožné. Nepochybil preto súd prvého stupňa, keď preskúmal v
poradí druhé rozhodnutie orgánu sociálneho zabezpečenia zo 6. 3. 1991.
Informatívny (predbežný) výpočet výšky starobného dôchodku, na ktorý má vzniknúť nárok až v
budúcnosti, nemôže byť predmetom preskúmavania súdom, lebo vo veciach dôchodkového
zabezpečenia nerieši súd otázky, ktoré by sa mohli stať právne významnými až v budúcnosti, až budú
splnené ďalšie zákonné predpoklady uplatneného nároku na dávku dôchodkového zabezpečenia.
Predmetom konania teda v danom prípade je iba preskúmanie zákonnosti rozhodnutia orgánu
sociálneho zabezpečenia, pokiaľ zamietol žiadosť navrhovateľa o priznanie starobného dôchodku od
14. 1. 1990, t. j. pred dovŕšením veku 60 rokov.V konaní bolo preukázané, že navrhovateľ odpracoval ako baník v podzemí v hlbinných baniach 11
rokov a 13 dní. Nesplnil tak podmienky uvedené v ustanovení § 21 ods. 1 zákona č. 100/1988 Sb.,
ktoré sú potrebné pre vznik nároku na starobný dôchodok skôr, ako dovŕšil 60 rokov veku, lebo
neodpracoval v uvedenom zamestnaní najmenej 15 rokov. Pred uplatnením dôchodkových nárokov
podľa zákona č. 119/1990 Sb. nebolo možné prihliadnúť ani na skutočnosť, že navrhovateľ odpracoval
v I. pracovnej kategórii 2 roky 7 mesiacov a 22 dní v uránových baniach v dobe výkonu trestu
odňatia slobody, lebo započítaniu tejto doby v inej než III. pracovnej kategórii výslovne bráni
ustanovenie § 5 ods. 3 písm. c) nariadenia vlády ČSFR č. 117/1988 Sb.
Započítanie dôb zamestnania v čase nezákonného výkonu trestu v I. prípadne II. pracovnej kategórii
umožňuje ustanovenie § 25 ods. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o súdnej rehabilitácii, ale tiež len v
rozsahu, v ktorom poškodený skutočne vykonával práce, ktoré by odôvodňovali zaradenie v
zamestnaní do I. (II.) pracovnej kategórie. Ustanovenia zákona č. 100/1988 Sb. , o sociálnom
zabezpečení, ani ustanovenia zákona č. 119/1990 Sb. neumožňujú započítať dobu, po ktorú
navrhovateľ pracoval v uránových baniach vo väčšom rozsahu, než túto prácu skutočne vykonával.
Ani po započítaní doby zamestnania v uránových baniach navrhovateľ teda neodpracoval v I.
pracovnej kategórii najmenej 15 rokov.
Navrhovateľ si pritom zvolil úpravu dôchodku podla ustanovenia § 25 ods. 7 zákona č. 119/1990 Sb.
formou príplatku k dôchodku v sume 20 Kčs za každý mesiac väzby a výkonu trestu odňatia slobody,
v ktorom vykonával práce za podmienok, ktoré by odôvodňovali ich posudzovanie ako zamestnanie I.
alebo II. pracovnej kategórie, a 15 Kčs za každý mesiac väzby a výkonu trestu odňatia slobody v
ostatných prípadoch. Nemôže sa preto súčasne domáhať úpravy dôchodku aj podľa ustanovenia § 25
ods. 1 až 6 zákona č. 119/1990 Sb.
Odvolací súd preto potvrdil vecne správne uznesenie súdu prvého stupňa o potvrdení rozhodnutia
orgánu sociálneho zabezpečenia.
V odvolacom konaní účastníkom trovy nevznikli; nebolo preto potrebné rozhodovať o ich náhrade.
________________
*) v znění čl. I bod 16 zákona č. 47/1991 Sb. | mpdf (18).pdf |
4,116 | Rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne
10.07.1991, sp. zn. 1 Tzf 6/91,
ECLI:CZ:NS:1991:1.TZF.6.1991.1
Číslo: 25/1992
Právní věta: O trestný čin opustenia dieťaťa podla § 212 Tr.zák. môže ísť len vtedy, keď úmysel
páchatela zahŕňa iba vznik nebezpečenstva smrti alebo ublíženia na zdraví. Pokial páchatel vie o
tom, že v dôsledku opustenia dieťaťa môže skutočne dôjsť k smrtelnému následku a je s tým
uzrozumený, naplňa týmto konaním znaky trestného činu vraždy podla § 219 alebo vraždy
novonarodeného dieťaťa matkou poďla § 220 Tr.zák., resp. pokusu o tieto činy. Rozrušenie spôsobené
pôrodom je zvláštny znak trestného činu podla § 220 Tr.zák a nemožno ho zamieňať so všeobecnými
podmienkami trestnej zodpovednosti, vyjadrenými v ustanoveniach o nepríčetnosti a zmenšenej
príčetnosti. Pre posúdenie otázky, či obvinená konala v tomto psychickom stave, je rozhodujúcim
podkladom posudok znalca-pôrodníka. Pritom nie je podstatné, či boly narušené schopnosti
obvinenej rozpoznať nebezpečnosť svojho konania a ovládať ho.
Soud: Nejvyšší soud ČSFR
Datum rozhodnutí: 10.07.1991
Spisová značka: 1 Tzf 6/91
Číslo rozhodnutí: 25
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Opuštění dítěte, Vražda
Předpisy: 140/1961 Sb. § 11
§ 212
§ 219
§ 220
§ 25
§ 32
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Na základe sťažnosti pre porušenie zákona, ktorú podal generálny prokurátor ČSFR, Najvyšší súd
ČSFR zrušil uznesenie Najvyššieho súdu ČR z 29. októbra 1990 sp. zn. 6 To 43/90 a rozsudok
Krajského súdu v Brne z 21. septembra 1990 sp. zn. 1 T 6/90 a krajskému súdu prikázal, aby vec v
potrebnom rozsahu prejednal a rozhodol.
Z odôvodnenia:
Rozsudkom Krajského súdu v Brne z 21. septembra 1990 sp. zn. 1 T 6/90 bola obvinená R. P. uznanáza vinnú z pokusu trestného činu vraždy podľa § 8 ods. 1, § 219 ods. 1 Tr. zák. na tom skutkovom
základe, že dňa 5. novembra 1989 v čase od 08.00 hod. do 10.30 hod. na stavenisku administratívnej
budovy JRD Družba v Kroměříži, ktoré si zámerne vybrala ako miesto vhodné k pôrodu, bez
predchádzajúcej prípravy na materstvo a narodenie dieťaťa porodila zdravé, donosené a
životaschopné dieťa ženského pohlavia T. P. Dieťa ponechala na uvedenom opustenom mieste
zabalené len v zástere a jeho narodenie zatajila. Iba náhodou bolo dieťa toho istého dňa okolo 11.15
hod. nájdené a odovzdané do lekárskej starostlivosti.
Za to bol R. P. uložený trest odňatia slobody s použitím § 40 odst. 2 Tr. zák. vo výmere sedem rokov a
na jeho výkon bola podľa § 39a ods. 3 Tr. zák. zaradená do druhej nápravnovýchovnej skupiny.
Na základe odvolania obvinenej R. P. rozhodol Najvyšší súd Českej republiky uznesením z 29.
októbra 1990 sp. zn. 6 To 43/90 tak, že napadnutý rozsudok zrušil a vykonaný skutok kvalifikoval na
rozdiel od obžaloby a záverov krajského súdu ako trestný čin opustenia dieťaťa podľa § 212 ods. 1 Tr.
zák. Vzhľadom na článok V písm. a) Rozhodnutia prezidenta republiky o amnestii z 1. januára 1990
trestné stíhanie obvinenej zastavil.
Proti tomuto uzneseniu Najvyššieho súdu ČR podal generálny prokurátor ČSFR v lehote uvedenej v §
272 Tr. por. sťažnosť pre porušenie zákona v neprospech obvinenej.
Odvolaciemu súdu vytýka, že pri hodnotení dôkazov prihliadal len na obhajobu obvinenej spočívajúcu
v tvrdení, že dieťa ponechaním na stavenisku nemienila usmrtiť, ale chcela sa preň vrátiť. Sťažovateľ
vyslovuje o tom pochybnosť, lebo v priebehu prípravného konania ani na hlavnom pojednávaní
obvinená nebola schopná uviesť konkrétne, za aký čas sa pre novorodenca chcela vrátiť. Pritom
popierala pôrod a existenciu dieťaťa príslušníkom polície ešte okolo 13.00 hod. kritického dňa. Sama
priznala, že A. N., u ktorej v tom čase bývala, ani príslušníkom polície o pôrode nehovorila a
tehotenstvo i pôrod popierala údajne preto, že nechcela A. N. do toho „zaťahovať“. Z uvedeného
generálny prokurátor usudzuje, že obvinená vôbec nechcela dieťa do bytu doniesť.
Znalec z odvetvia gynekológie a pôrodnictva konštatoval, že popôrodné vyčerpanie obvinenej
pominulo tým, že sa vyspala a odpočinula si. Zdôraznil, že vzhľadom na klimatické podmienky v
kritickom čase by dieťa zomrelo najneskôr v priebehu 12 hodín. Sťažnosť pre porušenie zákona
uvádza, že Najvyšší súd ČR tieto závažné skutočnosti dôsledne nehodnotil. V rozhodnutí zdôraznil
prerezanie a podviazanie pupočnej šnúry obvinenou ako úkon, ktorý z jej pohľadu zabránil
vykrvácaniu dieťaťa a podporoval tvrdenie obvinenej, že ho nechcela usmrtiť. Generálny prokurátor
nepovažuje uvedený úkon za právne významný prejav starostlivosti, keďže nasledovala nečinnosť
obvinenej a zmeny zdravotného stavu dieťaťa, ktoré iba preto, že bolo náhodou nájdené, neviedli k
jeho smrti podchladením a vyčerpaním.
Obvinená ako vyučená sanitárka vedela, čo hrozí novorodencovi ponechanomu na stavenisku za
daných klimatických podmienok a napriek tomu okrem manipulácie s pupočnou šnúrou a zabalenia
do mokrej zástery zostala nečinná. Vzhľadom na odľahlosť staveniska nemohla predpokladať, že dieťa
sa v krátkej dobe nájde a podarí sa ho udržať pri živote. Čin obvinenej sa preto mal právne hodnotiť
podľa skutkovej podstaty poruchového a nie ohrozovacieho trestného činu. Z hľadiska skutkových
zistení a právneho posúdenia považuje generálny prokurátor za správny rozsudok Krajského súdu v
Brne z 21. septembra 1990.
Z uvedených dôvodov navrhol, aby Najvyšší súd ČSFR po vyslovení, že napadnutým uznesením
Najvyššieho súdu ČR a v konaní mu predchádzajúcom bol porušený zákon v ustanoveniach § 2 ods. 6,
§ 257 písm. b) Tr. por. a § 212 ods. 1 Tr. zák. v prospech obvinenej, toto uznesenie zrušil a ďalej
postupoval podľa § 270 ods. 1, prípadne § 271 ods. 1 Tr. por. Najvyšší súd Českej a Slovenskej
Federatívnej Republiky preskúmal podľa § 267 ods. 1 Tr. por. správnosť všetkých výrokovnapadnutého uznesenia Najvyššieho súdu ČR ako aj konanie, ktoré mu predchádzalo a zistil, že
zákon bol porušený v prospech i v neprospech obvinenej.
Z odôvodnení uznesenia Najvyššieho súdu ČR a rozsudku Krajského súdu v Brne z 21. septembra
1990 je zrejmé, že zatiaľ čo ťažiskom hodnotenia prvostupňového súdu boli dôkazy vyznievajúce v
neprospech obvinenej P., u odvolacieho súdu to boli zasa dôkazy vyznievajúce v jej prospech.
Napriek tomu, že obe skupiny dôkazov sú súčasťou celku, súdy ich ako celok nehodnotili, takže ich
skutkové a právne závery nie sú výsledkom logického hodnotenia dôkazov aj v ich súhrne v zmysle §
2 ods. 6 Tr. por. Pri komplexnom hodnotení dôkazov by sa súčasne ukázala potreba, v akom smere a
rozsahu treba doplniť doterajšie skutkové zistenia.
Najvyšší súd ČR vo svojom predchádzajúcom uznesení z 11. júna 1990 sp. zn. 6 To 21/90, ktorým
zrušil pôvodný rozsudok Krajského súdu v Brne z 21. marca 1990 a vec mu vrátil na nové
prejednanie a rozhodnutie, síce vyslovil pochybnosť o správnosti kvalifikácie konania obvinenej ako
pokusu trestného činu vraždy podľa § 8 ods. 1, § 219 Tr. zák. a nariadil doplnenie dokazovania, ktoré
však bolo nedostatočné pre správne právne hodnotenie vykonaného skutku.
V doterajšom konaní sa právna kvalifikácia činu obvinenej pohybovala v dvoch rovinách. Podľa
názoru krajského súdu v rovine pokusu trestného činu vraždy podľa § 8 ods. 1, § 219 ods. 1 Tr. zák. a
podľa odvolacieho súdu v rovine amnestovaného trestného činu opustenia dieťaťa podľa § 212 ods. 1
Tr. zák. S poukazom na obsah znaleckého posudku z odvetvia pôrodníctva a gynekológie sa
konštatovalo, že „obvinená nekonala v rozrušení spôsobenom pôrodom tak, ako to má na mysli
ustanovenie § 220 Tr. zák.“
Najvyšší súd ČSFR je toho názoru, že uvedené konštatovanie je za súčasnej dôkaznej situácie
predčasné a nepresvedčivé, rovnako ako právna kvalifikácia použitá oboma súdmi.
Zo záverov už uvedeného znaleckého posudku vyplýva, že obvinená pri pôrode a po ňom nebola v
takom stupni rozrušenia, ktoré by znížilo jej schopnosť posúdiť závažnosť svojho konania.
Najvyšší súd ČSFR považuje za potrebné všeobecne uviesť, že pôrodnícká prax potvrdzuje určité
rozrušenie spôsobené pôrodom u každej rodičky. Jeho intenzita je determinovaná celým radom
skutočností vzťahujúcich sa nielen k priebehu samého pôrodu, ale aj skutočností doliehajúcich na
rodičku počas tehotenstva. Poznanie a hodnotenia týchto skutočností s prihliadnutím na individuálnu
psychiku tej-ktorej rodičky umožňuje posúdiť ich vplyv na jej vôlu a konanie v čase pôrodu a hneď po
ňom. Ak stav rozrušenia vyvolaný súhrnným vplyvom týchto skutočností na psychiku rodičky v čase
pôrodu a hneď po ňom obmedzuje jej vôlu konať v záujme života dieťaťa, ide o stav páchateľky
predpokladaný v ustanovení § 220 Tr. zák. Rozrušenie spôsobené pôrodom je zvláštny znak tohoto
trestného činu a nemožno ho zamieňať so všeobecnými podmienkami trestnej zodpovednosti
vyjadrenými v ustanoveniach o nepríčetnosti a zmenšenej príčetnosti. Pre posúdenie otázky, či
obvinená konala v tomto psychickom stave, je rozhodujúcim podkladom posudok znalca-pôrodníka.
Pritom nie je podstatné, či boli narušené schopnosti obvinenej rozpoznať nebezpečnosť svojho
konania a ovládať ho.
Nedostatkom znaleckého posudku z odvetvia pôrodníctva a gynekologie v uvedenej veci je to, že
znalec sa nezaoberal vplyvom tých zážitkov a dojmov, ktoré mohli pôsobiť na psychiku obvinenej a na
jej rozrušenie. Z posudku nie je zrejmé, aký vplyv na tento stav obvinenej mali pôrodné bolesti, ktoré
začali už predchádzajúci deň a pretrvávali celú noc. Z tohoto hľadiska sa znalec nezaoberá ani
sociálnymi aspektami obvinenej, ktoré mohli nepriaznivo ovplyvniť psychiku jej primitívnej osobnosti.
Ide najmä o nedostatok prostriedkov na vlastnú obživu i na obživu dieťaťa, bývanie u cudzích ľudí a
negatívna skúsenosť s tým, že keď priznala tehotenstvo, musela predchádzajúce bývanie opustiť,
absencia rodinného zázemia, pocit hanby z pôrodu nemanželského dieťaťa.V tomto smere a rozsahu je potrebné znalecký posudok z odvetvia pôrodníctva a gynekológie doplniť
(pozru tiež č. 38/1976 Zb. rozh. tr.). Úplné objasnenie stavu obvinenej, v akom sa v kritickom čase
nachádzala, je dôležité pre posúdenie subjektívnej stránky ako aj stupňa spoločenskej nebezpečnosti
činu vôbec, nielen z hľadiska znaku „rozrušenia spôsobeného pôrodom“. Teda i pre prípad, že by
obvinená nekonala v takom rozrušení, ktoré predpokladá ustanovenie § 220 Tr. zák., a hodnotenie
dôkazov by vyznelo v prospech právnej kvalifikácie podľa § 212 Tr. zák., prípadne kvalifikácie
pôvodnej. K tomu treba dodať, že o trestný čin opustenia dieťaťa podľa § 212 Tr. zák. môže ísť len
vtedy, keď úmysel páchateľa zahŕňa iba vznik nebezpečenstva smrti alebo ublíženia na zdraví. Pokiaľ
páchateľ vie o tom, že v dôsledku opustenia dieťaťa môže skutočne dôjsť k smrteľnému následku a je
s tým usrozumený, napĺňa týmto konaním znaky trestného činu vraždy podľa § 219 alebo vraždy
novonarodeného dieťaťa matkou podľa § 220 Tr. zák., resp. pokusu o tieto činy.
K porušeniu zákona pri zisťovaní skutočného stavu veci došlo aj pri výsluchu svedkov J. R. a B. Z. na
hlavnom pojednávaní dňa 22. augusta 1990. Tieto svedkovia ako príslušníci polície vypovedali o tom,
čo im obvinená dňa 5. novembra 1989 v byte N. uviedla na otázky týkajúce sa vykonaného činu.
Keďže zo strany príslušníkov išlo uvedeného dňa o operatívne šetrenie na mieste pred začatím
trestného stíhania obvinenej, bolo možné z ich výpovedí použiť ako dôkaz pred súdom len to, čo
vypovedali o skutočnostiach, o ktorých sa nedozvedeli z vysvetlenia obvinenej podaného podľa § 158
ods. 3 Tr. por. Napr. v akom stave našli obvinenú, aké stopy zaistili, nie však čo im obvinená
odpovedala na otázky vzťahujúce sa ku skutku (pozri č. 26/1989 sb. rozh. tr.). | mpdf (19).pdf |
4,117 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2023, sp. zn. 5 Tdo 720/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.720.2023.1
Číslo: 11/2024
Právní věta:
I. Za spolupachatele trestného činu podle § 23 tr. zákoníku lze považovat jen osoby trestně
odpovědné, z nichž některé mohou jednat též jako přímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 1 tr.
zákoníku) a jiné jako nepřímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku), pokud jednak samy
zčásti vykonají činnost v souhrnu tvořící jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou
trestného činu, jednak k tomu zčásti využívají jiného jako tzv. živého nástroje.
II. Značný prospěch ve smyslu § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vykládat jako tzv. čistý
prospěch, tedy jako výnos z trestné činnosti snížený o náklady vynaložené na jeho dosažení (viz
stanovisko č. 1/1990 Sb. rozh. tr.), jehož výše musí dosáhnout hranice podle § 138 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. zákoníku. Pro zjištění celkového čistého prospěchu trestného činu neoprávněného
podnikání sestávajícího z více dílčích aktů zahrnutých do souvislého jednání je proto třeba souhrn
čistých zisků z úspěšných dílčích aktů snížit o souhrn ztrát z neúspěšných dílčích aktů (spočívajících
např. v úbytcích peněz z důvodu dosud zcela nesplacených jistin zápůjček poskytnutých pachatelem).
Při stanovení celkového prospěchu přitom nelze vycházet pouze z účetnictví pachatele nebo z
podaného daňového přiznání, ale ze skutečně zjištěných veškerých aktivit neoprávněného
podnikatele, úspěšných i ztrátových.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.08.2023
Spisová značka: 5 Tdo 720/2023
Číslo rozhodnutí: 11
Číslo sešitu: 3
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Neoprávněné podnikání, Pachatel, Prospěch značný, Spolupachatel
Předpisy: § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
§ 138 odst. 2 tr. zákoníku
§ 22 odst. 1 tr. zákoníku
§ 22 odst. 2 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To 198/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 31/2018, podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. ohledně obviněného V. M. a za použití § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. i ohledně obviněného Ing. V.
M. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To
198/2021, a to ve výroku pod bodem II., podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s tím, že ve zbývajícím rozsahu zůstalo napadené
rozhodnutí nezměněno.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 17 T 31/2018, byl obviněný V.
M. (dále též jen dovolatel či obviněný, nebude-li výslovně uvedeno jinak) uznán vinným přečinem
neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 251 odst. 2
tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem Okresní soud v
Trutnově rozhodl také o vině Ing. V. M. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na
náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 12 To 58/2019, byl podle
§ 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. shora označený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu
zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
3. Okresní soud v Trutnově znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 17 T
31/2018, kterým dovolatele opět uznal vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který mu uložil podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na
náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem soud prvního
stupně rozhodl také o vině obviněného Ing. V. M., kterému uložil podle § 251 odst. 2 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, státní zástupce a D. H. odvolání, o nichž
rozhodl ve veřejném zasedání (byť v úvodní části je uvedeno nesprávně, že šlo o neveřejné zasedání)
Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 12 To 198/2021, a to
následovně. Pod bodem I. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání D. H. jako odvolání podané
neoprávněnou osobou. Pod bodem II. odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obou obviněných V. M. a Ing. V. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě
škody, v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněný. Pod bodem III. odvolací soud
podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné.
5. Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně
uvedeno) následovně. Společně s Ing. V. M. nejméně v období od 10. 11. 2010 do 22. 11. 2012
poskytli v nejméně šestnácti případech půjčky peněžních prostředků fyzickým osobám, aniž by k této
činnosti měli potřebné živnostenské oprávnění v rámci živnosti vázané s předmětem činnosti
„Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“ ve smyslu přílohy č. 2 zákona č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Při této činnosti využívalizdravotního stavu Vl. M., která rovněž neměla příslušné živnostenské oprávnění a která byla ve
smluvních vztazích vzniklých na základě uzavřených smluv o půjčkách uvedena jako věřitelka, která
ale minimálně již od roku 2010 trpěla duševní poruchou, a sice schizoafektivní psychózou, pro niž
byla její schopnost ovládací snížena a schopnost rozpoznávací vymizelá, čehož si byli obvinění V. M. i
Ing. V. M. vědomi. Uvedené půjčky byly zprostředkovávány obchodní společností D. k. spol. s r. o.,
(dále jen „D. k.“ nebo ve zkratce „DK“), v níž byl Ing. V. M. jediným jednatelem a společníkem a jejíž
činnost spočívala pouze ve zveřejnění nabídek na poskytnutí půjčky a v některých případech
inkasování peněžních odměn za zprostředkování půjčky. Zmíněná obchodní společnost však půjčky
neposkytovala, neboť jedinou věřitelkou byla vždy Vl. M. Samotnou činnost obchodní společnosti DK
zajišťoval fakticky obviněný V. M., který jménem této obchodní společnosti sjednával inzerci nabídek
na zprostředkování půjček a jednal s klienty, zatímco obviněný Ing. V. M. jako jednatel řídil její
činnost. V důsledku jejich jednání činil prospěch Vl. M. z uzavřených půjček celkem 1 447 344 Kč,
přičemž prospěch ze smluv o půjčkách sjednaných s dlužníky H. T., V. K., D. H., K. S., Z. K., E. K. a Z.
P., které sjednával obviněný V. M. přímo jménem Vl. M. jako její zástupce na základě plné moci,
vznikl ve výši 280 200 Kč.
II.
Dovolání obviněného
6. Proti shora uvedenému poslednímu usnesení odvolacího soudu (viz bod 4. tohoto usnesení) podal
obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení učiněná rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve
vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. bylo rozhodnuto o
zamítnutí jeho odvolání, ač byly v řízení předcházejícím dány dovolací důvody dříve uvedené.
7. V dalších pasážích ovšem obviněný užil jinou systematiku, pozornost věnoval různým dílčím
aspektům v bodech II. až VIII. Zpochybňoval předně správnou aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe a principu ultima ratio (II.), naplnění individuálního objektu (III.), resp. i subjektivní stránky
(V.) skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Dále nesouhlasil, že by mohl být
pachatelem uvedeného trestného činu (VI.), když půjčky neposkytoval, ale jen zprostředkovával,
nebyl podle svého přesvědčení ani nepřímým pachatelem (VIII), nenaplnil ani znak značného
prospěchu (VII.). Namítal též porušení zásady zákazu reformationis in peius (IV.). Na počátku každé
z těchto podkapitol znovu odcitoval zákonné slovní vymezení všech či některých ze shora uvedených
dovolacích důvodů, které podle něj měly odpovídat zde vylíčeným námitkám.
8. Obviněný předně vyjádřil své přesvědčení, že v dané věci byla porušena zásada subsidiarity trestní
represe a princip ultima ratio. Podle něj nebylo jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo
posouzeno jako trestný čin. Projednávaná věc podle něj spočívá pouze v tom, že někdo, kdo byl
povinen požádat o živnostenský list za 1 000 Kč, tak neučinil. V době, kdy došlo k uzavírání
předmětných smluv o půjčce, nebylo poskytování půjček spotřebitelům nijak významně omezeno. Do
konce roku 2010 šlo o ohlašovací volnou živnost, následně o živnost vázanou, nároky na získání
živnostenského oprávnění však byly minimální. Přestože v daném období živnostenské oprávnění
neměl, splňoval požadavky pro jeho získání. Svým jednáním nezasáhl zákonem chráněný zájem,
neboť nedošlo k narušení rovnosti subjektů hospodářské soutěže (každý mohl podnikat bez zásadních
omezení) a neohrožoval ani fiskální zájmy státu, jelikož Vl. M. odváděla daně. Jeho jednání mělo být
posouzeno nanejvýš jako přestupek.
9. Dovolatel dále namítl absenci individuálního objektu trestného činu a k tomu poukázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016, jehož závěry lze podle obviněnéhozobecnit a aplikovat i na projednávaný případ. Podle něj je objektem trestného činu neoprávněného
podnikání zajištění rovnosti jednotlivých subjektů na hospodářském trhu, k narušení hospodářské
soutěže nemohlo dojít vzhledem k velkému množství poskytovatelů spotřebitelských půjček a
minimální regulaci přístupu na tento trh.
10. Obviněný dále vznesl námitku, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku (viz bod 3.
odůvodnění tohoto usnesení) porušil zásadu zákazu reformace in peius. Svou argumentaci podpořil
citacemi z judikatury. Porušení této zásady spatřoval v zásazích do popisu skutku soudem prvního
stupně v jeho druhém rozsudku, ač ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně došlo výlučně
z podnětu obviněných. Konkrétně nesouhlasil s tím, že z popisu skutku bylo odstraněno tvrzení, že
obviněný V. M. zajišťoval činnost společnosti „jako její zaměstnanec“, namísto toho byla do popisu
skutku vložena tato pasáž: „…když se jednalo s ohledem na dobu její provozování a rozsah o činnost
soustavnou, provozovanou samostatně vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem
dosažení zisku”. Protože spojení „jako její zaměstnanec“ vylučuje podle obviněného posouzení skutku
jako přečinu neoprávněného podnikání, došlo jeho odstraněním k porušení uvedené zásady.
11. Obviněný podle svého přesvědčení nenaplnil ani subjektivní stránku přečinu neoprávněného
podnikání. Trestní zákon k vyvození odpovědnosti za úmyslný trestný čin, kterým je i trestný čin
neoprávněného podnikání, vyžaduje alespoň vědomost o tom, že pachatel může svým jednáním
ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem. Obviněný zdůraznil, že nevěděl, že jeho matka, Vl.
M., neměla živnostenské oprávnění, ani že byla omezena ve svéprávnosti, ani že potřebné
živnostenské oprávnění neměl ani jeho otec Ing. V. M. Nevyplývá to z žádného z provedených
důkazů. Přitom sám povinnost mít živnostenské oprávnění neměl, neboť byl pouhým zaměstnancem
obchodní společnosti.
12. Dovolatel také namítal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a současně
nesprávný. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obchodní společnost D. k.
zprostředkovávala spotřebitelské půjčky a obviněný pouze poskytoval zprostředkovatelské služby. Ve
skutkové větě však bylo uvedeno, že předmětné půjčky společně poskytli oba obvinění. V tomto
směru považoval obviněný rozsudek soudu prvního stupně za vnitřně rozporný. Navíc je
nepřezkoumatelnost založena i tím, že soud prvního stupně nehodnotil navržené listinné důkazy.
Obviněný se v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že byl zaměstnancem obchodní společnosti
D. k., což doložil třemi dohodami o provedení práce. Protože obviněný nebyl jako zaměstnanec
hlášen na žádné příslušné pobočce České správy sociálního zabezpečení, nebylo podle soudu prvního
stupně možné prokázat, zda byla dohoda o provedení práce uzavřena právě toho dne, který na ní byl
vyznačen. Soud prvního stupně proto vzal za prokázané, že obviněný V. M. nebyl zaměstnancem
uvedené obchodní společnosti. Podle obviněného ale měl soud vycházet z toho, že nevyvrácené
tvrzení v jeho prospěch je dáno, chtěl-li tuto okolnost soud prvního stupně pominout, mělo být
prokázáno, že smlouvy byly antedatovány. Navíc zaměstnanec ani zaměstnavatel u dohod o
provedení práce sociální a zdravotní pojištění neplatí, pokud výdělek nepřesáhne 10 000 Kč, proto
také nebyl u České správy sociálního zabezpečení evidován. Soud prvního stupně ani řádně
nevysvětlil, jak hodnotil listinný důkaz v podobě daňového přiznání, který podle dovolatele též
dokazoval, že byl zaměstnancem obchodní společnosti. V trestním řízení není úkolem obviněného,
aby svá tvrzení prokazoval, naopak je povinností soudu, aby jeho tvrzení vyvrátil řádně provedenými
důkazy. Pokud tak soudy neučiní, musí postupovat alespoň v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Soud prvního stupně řádně nehodnotil navržené důkazy a vznikl tak nesoulad mezi obsahem jím
provedených důkazů a jeho skutkovými závěry.
13. Soud prvního stupně podle obviněného nesprávně posoudil jeho činnost jako podnikání.
Obviněný však nenaplnil všechny definiční znaky podnikání, jak to vyžaduje zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť činnost nevykonával samostatně a vlastním
jménem. Obviněný finančně nezajišťoval společnost ani poskytování půjček. V žádném smluvnímvztahu nevystupoval jako smluvní strana (věřitel) a ani tyto smlouvy nepodepisoval. Též nejednal na
vlastní odpovědnost, protože pouze plnil pokyny svého zaměstnavatele a v trestním řízení nebylo
prokázáno, že by měl ze smluv o půjčce majetkový prospěch. Za svou činnost dostával
pracovněprávní odměnu, jeho cílem nebylo dosažení zisku. Závěr soudů nižších stupňů, že by
vykonával činnost jako podnikatel, byl proto podle něj nesprávný.
14. Obviněný rovněž nesouhlasil s výší prospěchu, kterou stanovily oba soudy nižších stupňů.
Upozornil, že soud druhého stupně ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení (viz bod 2.
odůvodnění shora) vznesl požadavek, aby soud prvního stupně věnoval stanovení výše prospěchu
větší pozornost, aby ji stanovil v souladu s trestněprávní judikaturou a nikoli jen podle znaleckého
posudku založeném na postupu podle daňových předpisů. Ve svém druhém rozsudku soud prvního
stupně převzal závěry z nově zpracovaného znaleckého posudku, který ale opět stanovil výši
prospěchu na základě daňových předpisů, což následně akceptoval i odvolací soud. Soud prvního
stupně vypočetl celkový prospěch tak, že u půjček, které byly splaceny, stanovil prospěch jako rozdíl
mezi celkovou částkou, kterou měl dovolatel z této půjčky získat a jistinou půjčky, přičemž pokud
byla takto vypočtená částka kladná, stanovil prospěch ve výši takto vypočtené částky. Pokud však
byla takto vypočtená částka záporná, určil prospěch ve výši 0 Kč. Takto vypočtené výše prospěchu u
jednotlivých případů pak sečetl. Dovolatel s takovým postupem výpočtu nesouhlasí, protože při
výpočtu prospěchu nebylo vůbec počítáno se ztrátou u těch případů, u nichž nebyla ani vrácena
jistina. Celková výše prospěchu by proto měla být snížena o záporné částky z neúspěšných případů.
Na podporu svého závěru citoval výklad pojmu čistý prospěch z odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008. Podle obviněného navíc soudy nižších stupňů
pochybily, pokud se nezabývaly platností smluv o půjčkách s ohledem na omezenou svéprávnost Vl.
M. Pokud by smlouvy byly neplatné, nemohl by vzniknout prospěch, neboť vzájemná plnění stran
byla bezdůvodným obohacením, které by si strany byly povinny vrátit.
15. Konečně dovolatel namítl, že není dostatečně prokázáno, jakým způsobem soudy nižších stupňů
dospěly k závěru, že obviněný využíval svoji matku Vl. M. jako živý nástroj, resp. není prokázáno, že
by obviněný nebo jeho otec Ing. V. M. věděli, že Vl. M. jednala v duševní poruše již od roku 2010.
Upozornil, že jeho matka byla omezena ve svéprávnosti až v roce 2017, což bylo 5 let poté, co měla
být ukončena tvrzená trestná činnost. Obviněný označil závěr soudů o nepřímém pachatelství za
nelogický. Pokud by totiž Vl. M. nebyla schopna posoudit následky svého jednání a oba obvinění by ji
uváděli jako věřitelku ve smlouvách o půjčce, vystavili by se tím riziku napadnutelnosti uzavřených
smluv v rámci civilního řízení, což by mohlo vést k neplatnosti předmětných smluv. Nanejvýš se tak
mohlo jednat o skutkový omyl, protože nebylo prokázáno, že by on nebo Ing. V. M. věděli o omezené
svéprávnosti Vl. M. do doby, než o ní rozhodl soud. Podle obviněného v jeho prospěch svědčí i to, že
Vl. M. měla v rozhodné době platné řidičské oprávnění a sama řídila osobní automobil. Obviněný byl
přesvědčen o svéprávnosti Vl. M. a o tom, že pokud měl někdo mít živnostenské oprávnění, tak právě
jeho matka, která ho posléze dokonce i získala.
16. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené
usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III.
Vyjádření k dovolání
17. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací
námitky obviněného.
18. Státní zástupce se nejprve vyjádřil k námitce týkající se individuálního objektu trestného činuneoprávněného podnikání. Státní zástupce s názorem obviněného nesouhlasil, zcela nepřípadný byl i
poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016, které
se ale týkalo zcela jiného trestného činu, a sice zneužití informace v obchodním styku podle § 255
odst. 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce obviněný nezohlednil specifičnost objektu trestného
činu zneužití informace v obchodním styku, citovanou pasáž rozhodnutí zcela vytrhl z kontextu,
nezohlednil zkoumaný skutkový stav a nepřípadně aplikoval uvedené závěry na trestný čin
neoprávněného podnikání. Objekt trestného činu neoprávněného podnikání podle státního zástupce
nepochybně zasažen byl, není vůbec určující, zda obviněný měl úmysl narušit hospodářskou soutěž,
ani to, jak vnímal úroveň regulace trhu spotřebitelských půjček.
19. Státní zástupce nesouhlasil ani s výtkou obviněného, že soudy nižších stupňů neprovedly jediný
důkaz, který by dokazoval, že obviněný využil ke spáchání trestného činu svoji matku, Vl. M., jako
tzv. živý nástroj. Dovolatel vyloučil své nepřímé pachatelství z důvodu, že nevěděl o nepříčetnosti Vl.
M. Podle státního zástupce existuje důkazní podklad pro závěr, že obviněný věděl o nepříčetnosti,
resp. omezené způsobilosti k právním úkonům, své matky, závěr o úmyslu využít Vl. M. jako tzv. živý
nástroj lze dovodit i z objektivních skutečností, jako např. z povahy činu a způsobu jeho provedení,
též ze vzájemných kontaktů mezi nepřímým pachatelem a živým nástrojem, z udržovaného
příbuzenského vztahu, z osobního vzájemného jednání, a tedy z dobré znalosti osobnostních rysů,
povahových vlastností a zdravotních potíží matky coby živého nástroje, kterého jako pachatel
zamýšlel využít ke spáchání trestné činnosti. Obviněný v řízení sám připustil, že mezi ním a jeho
rodiči panuje přirozený vztah, kdy si navzájem pomáhají a důvěřují si. Důvěra byla zcela
nadstandardní, uváží-li se, že mezi nimi byl praktikován volný a nekontrolovaný přístup k
bankovnímu účtu vedenému na jednoho z nich. Obviněný byl zpraven o hospitalizacích Vl. M., a i z
tohoto důvodu docházelo k předání její bankovní karty. Byl s ní taktéž v častém kontaktu, především
se společně s ní účastnil právních úkonů, jimiž se Vl. M. zavazovala k určitým povinnostem, včetně
podepisování exekutorských zápisů. Z uvedených důvodů státní zástupce dospěl k názoru, že
dovolatel musel být informován o zdravotním stavu a závažnosti diagnózy své matky Vl. M. Ani
skutečnost, že Vl. M. byla v rozhodné době držitelkou řidičského oprávnění, nepotvrzuje závěr o
nevědomosti obviněného o nepříčetnosti jeho matky. Řidičské oprávnění může odejmout obecní úřad
obce s rozšířenou působností jen v příslušném správním řízení a z důvodu, že držitel oprávnění
pozbyl zdravotní způsobilost. Taková zdravotní nezpůsobilost ale musí být uvedenému úřadu známa,
neboť přezkoumání zdravotní způsobilosti může provést jen posuzující lékař na žádost a na náklady
držitele řidičského oprávnění. Státní zástupce proto souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že si
obviněný byl vědom zdravotních a psychických problémů Vl. M. a že měl úmysl využít Vl. M. jako živý
nástroj.
20. Státní zástupce nesouhlasil s dovolatelem ani v tom, že by bylo nelogické, aby jednali s otcem
Ing. V. M. za matku, která nedokázala posoudit následky svého jednání, a vystavili se tak riziku
napadnutelnosti smluv pro neplatnost. Obvinění se tomuto riziku totiž vystavili již jen tím, že Vl. M.,
která vystupovala jako poskytovatelka půjček, neměla v předmětné době potřebné živnostenské
oprávnění, bylo by tak možné dovolat se neplatnosti smluv pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů.
21. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaku zavinění ve formě úmyslu, protože nevěděl, že jeho
matka Vl. M. ani otec Ing. V. M. nemají živnostenské oprávnění k poskytování půjček, navíc on byl
pouhým zaměstnancem obchodní společnosti řízené otcem. K tomu státní zástupce uvedl, že role
obviněného neodpovídala výkonu pracovní činnosti v rámci zaměstnání. Obviněný aktivně jednal se
zájemci o poskytnutí půjčky, činil vlastní právní kroky, např. uzavíral smlouvy o půjčce, za svou
matku jednal na základě plné moci udělené mimo jakýkoli vztah s obchodní společností D. k. Za
důkaz, že obviněný věděl o skutečnosti, že jeho matka nemá živnostenské oprávnění, státní zástupce
označil zjištění, že Vl. M. nejednala při poskytování půjček jako osoba podnikající, ale jako fyzickáosoba pod svým rodným číslem. Obviněný je osobou podnikání znalou, tudíž musel vědět, že
podnikající osoba musí ve smluvních vztazích vystupovat pod označením podnikatele (obchodní
firmou), tedy pod svým jménem a příjmením doplněným identifikačním číslem.
22. K námitce, že obviněný v obchodní společnosti D. k. vystupoval jako zaměstnanec v závislém
vztahu, státní zástupce uvedl, že pro naplnění znaků trestného činu neoprávněného podnikání podle
§ 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není vzhledem ke zjištěným okolnostem rozhodné, zda
vystupoval jako zaměstnanec uvedené obchodní společnosti či nikoli. Obviněný totiž nečinil úkony
výlučně za uvedenou obchodní společnost, některé úkony prováděl v rámci dvoustranného vztahu s
Vl. M., kterou použil jako tzv. živý nástroj ke spáchání zmíněného trestného činu. Nebyla mu
vytýkána neoprávněná podnikatelská činnost za obchodní společnosti D. k., ale neoprávněné
poskytování služeb jménem Vl. M. Pokud takto použil jinou osobu jako živý nástroj, není již rozhodné
z hlediska naplnění znaků trestného činu neoprávněného podnikání a podmínek pachatelství ve
smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku jeho konkrétní postavení ve zmíněné právnické osobě. Obviněný též
jednal do jisté míry samostatně a v určitých případech bez souvislosti se svým postavením
zaměstnance ve zmíněné obchodní společnosti. Podle státního zástupce obviněný poupravil skutkové
zjištění soudu prvního stupně, když ve svém dovolání uvedl, že soud prvního stupně posoudil jeho
činnost jako podnikání s tím, že naplnil všechny znaky podnikání. Uvedené však soud prvního stupně
nekonstatoval, což státní zástupce doložil odkazem na body 74. a 79. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně. Státní zástupce dále uvedl, že pro trestní odpovědnost za trestný čin neoprávněného
podnikání není rozhodující, zda pachatel naplňuje znaky podnikání podle obchodního práva, neboť
rozhodný je faktický stav. Je nutné též zohlednit skutečnost, že osobou, která vykonávala
neoprávněnou podnikatelskou činnost, fakticky byla Vl. M., která však byla využita jako živý nástroj
obviněnými. Státní zástupce též nesouhlasil s námitkami, že dovolatel nenaplnil znaky podnikání.
Uvedl, že cílem pachatelů bylo bezpochyby dosažení finančního prospěchu, stejně tak byl naplněn i
znak soustavnosti jejich činnosti, když se jednalo celkem o 16 půjček uzavřených v průběhu více jak
2 let.
23. Státní zástupce odmítl také názor dovolatele, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši
prospěchu. Podle něj soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily své závěry ohledně výše prospěchu
a způsobu jeho určení, které jsou v souladu s požadavky dosavadní rozhodovací praxe. K tomu
odkázal na body 41.–42. a 77.–78. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 81. odůvodnění
napadeného usnesení. Soudy nižších stupňů přitom nevycházely pouze ze znaleckého posudku, který
stanovil výši prospěchu podle daňových předpisů, nýbrž vycházely i z provedených výslechů osob a
dalších důkazů. Majetkový prospěch se chápe jako hmotný přírůstek, který nastal v majetkové sféře
toho, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby nebo provozoval výrobní, obchodní nebo
jiné podnikání, je objektivně vyjádřitelný penězi. Je též nutné pamatovat na to, že při
spolupachatelství se výše prospěchu určuje součtem prospěchů všech spolupachatelů, což platí i ve
vztahu k prospěchu živého nástroje. Státní zástupce nabyl přesvědčení, že soudy nižších stupňů
správně posoudily jako naplněný znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu neoprávněného
podnikání podle § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
24. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce, kterou dovolatel upozornil, že soudy nižších stupňů
neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle
státního zástupce obviněný založil svůj názor o nedostatku společenské škodlivosti na nepřijatelném
a zavádějícím zjednodušení podstaty jím spáchaného skutku, v němž podle dovolatele šlo výhradně o
to, že ten, kdo k tomu byl povinen, nepožádal o živnostenský list za úhradu správního poplatku, k
jehož výši podotkl, že byla nevýznamná v porovnání s činností popsanou ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně. Tato obrana obviněného je zcela zcestná, neboť objektem ustanovení § 251 tr.
zákoníku není fiskální zájem státu na plnění poplatkové povinnosti, trestný čin neoprávněného
podnikání není daňovým trestným činem. Státní zástupce také uvedl, že zásada subsidiarity trestníreprese přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, ve kterých jsou okolnosti případu natolik
mimořádné a při formulaci skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládané. Skutek obviněného
se nijak neodlišuje od obdobně spáchaných skutků, jež vykazují znaky skutkové podstaty trestného
činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku.
25. Konečně státní zástupce vyjádřil názor, že nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in
peius. Po kasačním zásahu soudu druhého stupně byl obviněný v novém rozsudku soudu prvního
stupně uznán vinným opět přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, tedy stejným a stejně závažným trestným činem. Výrokem o trestu byl obviněnému
uložen trest mírnější. Pokud jde o skutková zjištění, není porušením zákazu reformationis in peius
doplnění či upřesnění některých rozhodných skutečností v popisu skutku, pokud se tím nemění
rozsah ani závažnost trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, její právní kvalifikace ani
uložený trest, rozsah náhrady škody apod. Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně
nepostupoval chybně, pokud skutkovou větu doplnil o formulaci charakterizující zákonné znaky
podnikání. Šlo totiž o zpřesnění rozhodných skutečností. Státní zástupce dospěl ke stejnému závěru i
ohledně vypuštění poznatku o zaměstnaneckém poměru obviněného k obchodní společnosti D. k.,
jenž není z hlediska posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného
podnikání vůbec určující.
26. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v
neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Vyslovil souhlas s konáním neveřejného
zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
27. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který však tohoto práva
nevyužil.
IV.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným
dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst.
l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod
byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým
obsahem odpovídaly.
30. Obviněný podle slovního vyjádření (opakovaného na mnoha místech jeho obsáhlého podání)
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., byť na tato zákonná
ustanovení neodkázal (ač jde podle § 265f odst. 1 tr. ř. o obligatorní náležitost dovolání).
31. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. Ze slovního vyjádření dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněný chtěl uplatnit tento dovolací
důvod v jeho druhé alternativě, která spočívá v tom, že rozhodnutím soudu druhého stupně bylozamítnuto jeho odvolání jako řádný opravný prostředek, ač v řízení mu předcházejícím byly dány
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Již zde je možno uvést, že tento důvod
zjevně nemohl být naplněn, neboť v dané věci odvolací soud odvolání obviněného nezamítl (a ani
neodmítl), naopak mu (byť jen v okrajové části) vyhověl, když z jeho podnětu zrušil výrok o náhradě
škody. Podle trestněprocesní nauky i aplikační praxe je odvolání (stejně jako jiné opravné
prostředky) nedělitelné, je možno o něm rozhodnout jediným způsobem, nelze mu zčásti vyhovět a
zčásti jej zamítnout či odmítnout (jak je tomu v civilním soudním řízení). Proto vyhoví-li v trestní věci
odvolací soud, byť v marginální části, podanému odvolání, již nemůže dalším výrokem odvolání ve
zbytku zamítnout, s dalšími námitkami, jimž nevyhověl, je pouze povinen se vypořádat v odůvodnění
svého rozhodnutí (viz k tomu též sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22). Proto označený důvod v dané věci vůbec nemohl být naplněn, neboť odvolací
soud odvolání obviněného nezamítl.
32. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je
vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a
druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale
soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny
jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů
nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový
skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého
stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z
nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
33. V tomto duchu musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021
Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního
soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že
je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí
zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu
založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě
učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění
vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Jde především o
případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného
provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně
neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj.
extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako
porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů,
zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu bymohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do
skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný
dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje
se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě
zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení
nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě
nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům a k námitkám zjevně neopodstatněným
34. Předně je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice
koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku soudy nižších stupňů, nicméně svou
obranu založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly
soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá
žádnému z dovolacích důvodů.
35. V této spojitosti Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako
zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi
řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak
tomu bylo v daném případě prakticky s veškerými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání,
neboť vlastně stejnou obhajobu uplatňoval již dříve v předcházejících stadiích trestního řízení. Soudy
nižších stupňů se s ní též vypořádaly, a to až na jedinou výjimku v podobě stanovení rozsahu
prospěchu, jak bude rozvedeno v další pasáži pod bodem IV. c) odůvodnění tohoto usnesení. Ve
zbývajícím rozsahu lze především odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se se stejnými
námitkami v zásadě dostatečně vypořádaly (dovolací soud však nepovažuje za správný způsob, jakým
odvolací soud koncipoval odůvodnění svého rozhodnutí – viz k tomu níže). Stejně tak je možno
odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud s uvedenou výjimkou též souhlasí.
36. Jde-li o námitky obviněného proti skutkovým závěrům, obviněný namítal, že jsou v tzv. extrémním
rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového
zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném
případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl (nepočítaje v to skutkové závěry pro stanovení výše
prospěchu – viz k tomu dále). Obviněný při své argumentaci totiž pomíjel, že rozhodnutí soudů
nižších stupňů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny
důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou
skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazy obžaloby. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor
spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V
takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném
rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily
důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Vlastně celé dovolání
obviněného je primárně koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů,
obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit (v konkrétních
dílčích aspektech, jak je rozčlenil do jednotlivých bodů svého dovolání). Nejvyšší soud ovšem není
další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho
role a postavení v trestním řízení nebyly koncipovány, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového
dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
37. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupněs možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o
dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak
může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože
jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo
ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná
literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a
násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na
podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se
ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce
dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady
právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných
důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem
zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen
obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet
ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající
mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
38. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu
dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve
světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani
práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí
ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené
podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý
proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov.
zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako
sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud
zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými
otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání
obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve
svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění
striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém
případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie
naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat
naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve
věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a
34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti
(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska
pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi
důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým
stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu
dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv.
skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud.
39. Dovolací soud se k těmto námitkám (mnohdy spojeným s námitkami nesprávného právního
posouzení skutku) vyjádří postupně níže.40. Obviněný ve svém dovolání předně pod bodem II. namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity
trestní represe a principu ultima ratio. Podle něj vůbec jeho jednání není trestným činem
neoprávněného podnikání, ale nanejvýše přestupkem. Posouzení, zda je třeba uplatnit trestní
odpovědnost a důsledky s ní spojené, či zda je s ohledem na nižší společenskou škodlivost třeba
dovodit, že trestní odpovědnost uplatňována být nemá a postačí vyvodit odpovědnost podle jiného
právního předpisu, je možno učinit až v okamžiku, kdy je na jisto postaveno, že jsou naplněny
veškeré znaky trestného činu (typové znaky soustředěné ve skutkové podstatě trestného činu, znaky
obecné i znak protiprávnosti). Proto je poněkud zvláštní a neorganické zařazení této námitky jako
první, pokud obviněný vůbec zpochybňuje naplnění některých typových znaků, jak bude rozvedeno
dále. Nejvyšší soud může předběžně uvést, že nesouhlasil s námitkami obhajoby, která
zpochybňovala naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání.
Bylo by možno přisvědčit názoru státního zástupce i soudů nižších stupňů, že jde o běžný a obvyklý
případ neoprávněného podnikání, že snadnost či obtížnost získání oprávnění k provozování určité
podnikatelské činnosti není samo o sobě klíčovou okolností pro řešení otázky potřebnosti vyvození
trestní odpovědnosti pachatele trestného činu neoprávněného podnikání (srov. k tomu např. postih
pachatele za neoprávněné podnikání s předmětem činnosti koupě – prodej v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 196/2019). Přesto se z výše uvedených důvodů nyní zdá být
vypořádání otázky subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio poněkud předčasné, pokud
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zpochybnil naplnění jednoho formálního
znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, byť šlo jen o
okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě získání značného prospěchu (viz k tomu
níže). Jak vyplývá ze shora uvedeného, náležitě vyhodnotit potřebu uplatnění trestní represe je
možno až po ustálení skutkových zjištění, po konstatování, že jsou naplněny veškeré (formální) znaky
konkrétního trestného činu, teprve pak je možno s ohledem na všechny konkrétní okolnosti činu
posoudit, nakolik jde v intencích § 39 odst. 2 tr. zákoníku o čin natolik společensky škodlivý, že je
třeba uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené (viz k tomu též stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb.
rozh. tr.). Na místě bude třeba zohlednit mimo jiné četnost případů, délku období, po kterou mělo k
neoprávněnému podnikání docházet, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, osobu pachatele, míru a
formu jeho zavinění, jeho pohnutky, tedy důkazně podložená a správně právně posouzená zjištění,
ale též i výši dosaženého či zamýšleného prospěchu, tj. otázku jednoznačně dosud zcela nevyřešenou
(viz níže).
41. Další námitkou zmíněnou pod bodem III. obviněný zpochybnil naplnění individuálního objektu
trestného činu. Obviněný přitom poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp.
zn. 5 Tdo 1482/2016, které se ovšem týkalo zcela jiného trestného činu, jak trefně poukázal i státní
zástupce ve svém vyjádření. Nelze souhlasit ani se zužujícím tvrzením obviněného, že objektem
trestného činu neoprávněného podnikání je pouze zajištění rovnosti jednotlivých subjektů na
hospodářském trhu a rovnosti v přístupu na něj, které s ohledem na snadnost získání živnostenského
oprávnění u živností volných nemohl obviněný naplnit, neboť nemohlo dojít k ohrožení trhu (míněno
v daném segmentu služeb). Takové zjednodušené tvrzení je neakceptovatelné, ve svých důsledcích
(argumentum ad absurdum) by přijetí takového názoru znamenalo, že u jakéhokoli oboru podnikání
by bylo klíčové, jak snadné je získání oprávnění k podnikání v dané oblasti, tj. zřejmě u podnikání s
předmětem činnosti odpovídajícím živnosti volné by postih neoprávněného podnikání vůbec
nepřicházel v úvahu. Takto ale právní úprava nebyla vůbec koncipována, zákonodárce neučinil
žádnou takovou výluku z trestní odpovědnosti neoprávněného podnikání ve vztahu ke konkrétním
předmětům činnosti. Nadto je možno připomenout uznávané názory obsažené v odborné literatuře.
Podle velkého komentáře C. H. Beck (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2023, s. 3280, marg. č. 1) ustanovení § 251 tr. zákoníku chrání společenské vztahy související s
podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajistit rovnost subjektů v rámci jejich soutěžení
zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci neboregulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností
nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce,
hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (objekt trestného činu); vedle rovnosti
přístupu na trh jsou tak tímto ustanovením nepřímo chráněny i další zájmy jako ochrana před
zdravotně závadným či nebezpečným zbožím nebo takovým zdravotně závadným poskytováním
služeb, ale i fiskální zájmy státu apod., kterým však primárně poskytují ochranu jiná ustanovení
trestního zákoníku (srov. § 156, 157 nebo § 240, 241 atd.). Jinými slovy zájmy chráněné tímto
ustanovením trestního zákoníku jsou mnohem širší, než jak o nich uvažoval v dovolání obviněný. Stát
tímto ustanovením chrání vlastní kontrolu nad segmentem společenského života, a sice nad
podnikáním, brání tím existenci tzv. černé a šedé ekonomiky, zajišťuje tím, že všechny subjekty
vstupující na trh budou postupovat podle stejných pravidel, čímž chrání ve své podstatě ostatní
soutěžitele, ale i spotřebitele (v nejširším slova smyslu), ostatní podnikatelé (soutěžitelé vstupující na
trh) nebudou znevýhodněni tím, že musí splnit zákonné podmínky pro výkon podnikání, což rozhodně
neznamená jen zaplatit správní poplatek za získání živnostenského oprávnění, jak to zjednodušil v
dovolání obviněný, ale též že musí splňovat zákonem stanovené předpoklady, že budou podnikat pod
dohledem státních orgánů v daném segmentu podnikatelské činnosti, že budou své poskytované
služby nebo nabízené zboží podle právního řádu též danit, že budou před státem takové podnikání
přiznávat, o něm účtovat, odvádět z něj povinné odvody apod. Zároveň jsou tím chráněni i adresáti
služeb či nabízeného zboží, mají minimální záruku, že spolukontrahent postupuje v souladu s českým
právním řádem, že nabízí zboží či služby akceptované státem apod. To vše je též důvodem regulace
hospodářských aktivit státem, který dohlíží nad dosahováním podnikatelských cílů společensky
akceptovatelným způsobem, aby podnikaly jen subjekty k tomu oprávněné v souladu s mimotrestními
předpisy, což pro společnost současně skýtá minimální záruky dodržování veškerých společenských
pravidel a právních norem. Podobně k této otázce přistupuje i další odborná literatura (srov.
například DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až 421. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2015, s. 1865; SČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020,
s. 2016). Uvedená námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná a nelze ji akceptovat.
42. Obviněný dále pod bodem IV. zpochybnil procesní postup soudu prvního stupně po kasaci jeho
prvního rozsudku vyneseného v této věci odvolacím soudem, měl za to, že byla porušena zásada
zákazu reformationis in peius úpravou popisu skutku (vypuštěním tvrzení, že obviněný jednal jako
zaměstnanec a doplněním pasáže ohledně charakteru jeho činnosti odpovídajícího definičním
znakům podnikání). V tomto směru je třeba předně upozornit, že taková námitka neodpovídá
uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Bylo by ji možno akceptovat pouze jako součást
námitek porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu, tedy jako námitku ústavněprávního
rozměru týkající se zásahu do základních práv a svobod. V těchto intencích se s ní též dovolací soud
vypořádá. Nejvyšší soud tyto výhrady obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, jde o
opakovanou námitku, s níž se správně již dříve vypořádal odvolací soud (byť s ohledem na obsáhlost
odůvodnění na jiných místech velmi stručně) v bodě 256. odůvodnění jeho usnesení, stejně tak i
státní zástupce ve svém vyjádření, na něž lze odkázat. Zákaz reformationis in peius porušen nebyl,
protože zákaz změny k horšímu podle § 264 odst. 2 tr. ř. nebránil soudu prvního stupně, aby
přizpůsobil popis skutku ve výroku svého rozsudku novým zjištěním tak, aby v něm byly obsaženy též
skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky trestného činu, který je v daném skutku
spatřován a jímž byl obviněný uznán vinným již původním rozsudkem soudu prvního stupně. Zde je
namístě připomenout uznávanou judikaturu k této otázce, především pak rozhodnutí č. 38/2006-II.
Sb. rozh. tr., podle nějž zákaz změny k horšímu nebrání doplnění popisu skutku, pokud se neprojeví
zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., neboť pak se tím
nijak nezhoršuje postavení obviněného. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť se neměnila právní
kvalifikace, obviněný byl opět uznán vinným týmž přečinem neoprávněného podnikání podle § 251
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy stejným a stejně závažným trestným činem, neměnil se
nijak ani rozsah trestné činnosti, který byl obviněnému kladen za vinu, a pokud jde o výrok o trestu,byl obviněnému nově uložen dokonce trest mírnější, než tomu bylo v případě rozsudku zrušeného
usnesením soudu druhého stupně. Jak ještě bude rozvedeno níže, nemá zjištění, zda byl obviněný
zaměstnancem obchodní společnosti D. k., vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti za trestný čin
neoprávněného podnikání spočívajícího v poskytování úvěrů jménem Vl. M. Uvedeným upřesněním
skutkových zjištění, která se promítla do popisu skutku výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně, tak nebyl porušen princip zákazu reformationis in peius. Kdyby byly opět dále rozvedeny
námitky obviněného, vedlo by to ke zcela absurdním důsledkům (argumentum ad absurdum).
Akceptace námitek obviněného by v obecné rovině znamenala, že by nikdy nebylo možno odsoudit
obviněného, pokud by soud prvního stupně zcela akceptoval obžalobu státního zástupce, který by
proto neměl důvod proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně brojit odvoláním, a odvolací
soud by pak vyhověl odvolání obviněného s tím, že soudem prvního stupně užitý popis skutku
neobsahuje všechny okolnosti odpovídající znakům daného trestného činu (ať již byla v
předcházejícím řízení zjištěna či nikoli). Tuto vadu by při takovém výkladu nemohl napravit ani sám,
ani by její nápravu nemohl uložit soudu prvního stupně. Takové důsledky jsou ovšem
neakceptovatelné, takové vady jsou zcela jistě v dalším řízení napravitelné, a to i z podnětu
opravného prostředku podaného obviněným. Takovým doplněním se totiž nijak nezhoršuje postavení
obviněného, výsledkem není závažnější delikt, přísnější potrestání, stanovení většího rozsahu činu,
výše škody či prospěchu. Není možno v současné době u nás (na rozdíl od minulosti a od sousedních
zemí – např. Německa či Rakouska) pro obviněného velmi vstřícně nastavený princip zákazu
reformationis in peius ještě dále rozšiřovat a dovádět do absurdních krajností výkladem, který by
zcela znemožňoval řádný výkon spravedlnosti a paralyzoval trestní řízení (jedinou účinnou obranou
by při takovém absurdním výkladu musel být požadavek na podávání opravných prostředků v
neprospěch obviněného státním zástupcem ve všech trestních věcech). To jsou též důvody, z nichž
vycházel Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozhodnutí pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr., na které pak
navazovala další bohatá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu – srov. například odůvodnění
rozhodnutí pod č. 4/2009, č. 32/2010 nebo č. 40/2017 Sb. rozh. tr.
43. Obviněný ve svém dovolání dále pod bodem V. zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu neoprávněného podnikání. Obviněný připomněl, že jde o úmyslný trestný
čin, úmysl se přitom musí vztahovat na všechny (objektivně deskriptivní i normativní) znaky daného
trestného činu, a to včetně znaku neoprávněnosti podnikání. V tomto ohledu lze obecně s obviněným
souhlasit. Nicméně dále obviněný již zpochybňoval učiněná skutková zjištění, která byla pro soudy
nižších stupňů základem pro posouzení formy zavinění. Podle obviněného z žádného provedeného
důkazu není patrné, že by věděl, že jeho matka nebo otec nemají potřebné živnostenské oprávnění.
Sám totiž zprostředkovával půjčky v závislém vztahu. Základem polemiky obviněného je tak jeho
nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nikoli ale nesprávné právní posouzení
skutku jinak správně zjištěného soudy nižších stupňů. Jak již bylo zmíněno, ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněný v několika případech vystupoval na základě plné moci
udělené mu přímo Vl. M., byl též osobou podnikání znalou, tudíž mu muselo být z plné moci zřejmé,
že jeho matka Vl. M. vystupovala jako nepodnikající fyzická osoba a nikoli jako podnikatel při výkonu
svého podnikání. Navíc šlo o jeho matku, kterou dobře znal, stýkal se s ní, znal též její zdravotní
problémy, pro které soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že ve skutečnosti matka sama nebyla
schopna smlouvy uzavírat a že byla zcela v područí obviněných otce a syna M. Nelze souhlasit s
obviněným, že by z žádného důkazu neplynula jeho vědomost o tom, že matka nebo otec nemají
potřebné oprávnění, resp. zda vystupují jako podnikatelé, či naopak jako nepodnikající fyzické osoby,
byť v jádru šlo o podnikání.
44. Pokud jde o námitku obviněného uplatněnou pod bodem VI. jeho dovolání, že vykonával činnost
jako zaměstnanec obchodní společnosti D. k., a proto nemusel být držitelem živnostenského
oprávnění a nemohl se uvedeného trestného činu dopustit, ani v tomto směru nemohl dát dovolací
soud obviněnému za pravdu. Naopak lze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, jakož i státníhozástupce, na které Nejvyšší soud může odkázat. I k této námitce tak postačí se jen stručně vyjádřit.
Předně i v tomto případě platí, že obviněný při uplatnění své obhajoby v tomto směru zcela pomíjel
skutkové závěry soudů nižších stupňů, setrvával na vlastní verzi skutkového děje, která byla
vyvrácena provedeným dokazováním. Podle soudů nižších stupňů totiž přímo on se svým otcem (Ing.
V. M.) organizovali půjčování peněz, přičemž jako živého nástroje společně využívali Vl. M., která pro
duševní poruchu nebyla schopna nést za takové jednání trestní odpovědnost (ovšem pokud by mohla,
byla by jejich spolupachatelem – viz níže). Rozhodný při této činnosti vůbec nebyl vztah obviněného
V. M. k obchodní společnosti D. k. ale způsob jeho činnosti vůči klientům – osobám, kterým byly
peníze půjčovány. Navíc obviněný nečinil veškeré úkony v zastoupení za uvedenou obchodní
společnost, ale u mnohých se prokazoval plnou mocí udělenou přímo jeho matkou Vl. M. Ze
svědeckých výpovědí svědků také vyplývá, že někteří zákazníci nevěděli, že by jednal za zmíněnou
obchodní společnost a na její účet. Především ale byla učiněna skutková zjištění, že obvinění otec a
syn M. při svém společném neoprávněném podnikání spočívajícím v neoprávněném poskytování
finančních služeb v podobě půjček zneužívali jako živého nástroje Vl. M., jejich postavení v rámci
obchodní společnosti D. k. a vztah k ní (tvrzený pracovní poměr obviněného) tak není určující ani
relevantní. Tvrzení obviněného, že poskytování půjček pouze zprostředkovával, je tak obranou
založenou na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu, který má oporu v důkazech
vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
45. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s obranou obviněného pod bodem VIII. jeho dovolání, že ve spise
není jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že si byl vědom trestní neodpovědnosti, resp.
nezpůsobilosti k právním úkonům, své matky Vl. M. pro její duševní poruchu. Nejvyšší soud opět
připomíná, že zásadně není povolán ke zjišťování či přezkumu skutkového stavu zjištěného před
soudy nižších stupňů, takto dovolací řízení od počátku nebylo a ani nyní není koncipováno [nic na
tom nemění ani doplnění dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. I v tomto případě je
možno odkázat na závěry soudů nižších stupňů, které v odůvodnění svých rozhodnutí shrnuly, na
základě jakých důkazů vycházely z verze, že Vl. M. byla pouhým trestně neodpovědným nástrojem
ovládaným obviněnými jako nepřímými spolupachateli (viz zejména bod 75. odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a body 264.–267. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, byť zde
jde zřejmě jen o reprodukci dřívějších rozhodnutí; v případě odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně lze na uvedenou pasáž odkázat s výhradou, že nebyl užit odkaz na § 22 až § 24 tr. zákoníku,
ale na ustanovení předchozího trestního zákona, nicméně podstata řešení se nezměnila, nyní je ale
na rozdíl od předchozí úpravy nepřímý pachatel v zákoně přímo definován v § 22 odst. 2 tr.
zákoníku). V daném případě zjevně šlo o případ kooperace tří vzájemně si blízkých osob, které byly
dokonce v blízkém příbuzenském vztahu, a to nejužší rodiny – šlo o rodiče a dítě. Tyto tři osoby úzce
kooperovaly při poskytování půjček dalším osobám (klientům), aniž by kterákoliv z nich k tomu měla
živnostenské oprávnění, čehož si byly všechny osoby také vědomy. Veškeré aktivity při poskytování
půjček přitom vyvíjeli oba obvinění, tedy otec a syn M., a to především právě obviněný V. M., který
jednal s klienty (srov. k tomu rozbor jeho aktivit v bodě 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně), zatímco peníze fakticky poskytoval obviněný Ing. V. M. (který též coby jednatel obchodní
společnosti D. k. vyhledával zájemce o poskytnutí půjček), avšak formálně deklarovali jako
poskytovatele půjček matku Vl. M., která již v té době trpěla duševní poruchou, pro kterou byla
později omezena ve svéprávnosti. Lze tak říci, že šlo o rodinnou spolupráci, při níž si všichni tři
uvedení rozdělili své úlohy. Kdyby nebylo nepříčetnosti Vl. M., bylo by možno je všechny tři označit
za spolupachatele, protože se na uvedeném neoprávněném podnikání všichni tři významnou měrou
podíleli, měli přitom rozdělené role, které na sebe vzájemně navazovaly jako nezbytné články řetězu,
který teprve ve svém celku naplňoval veškeré znaky uvedené trestné činnosti (třetí forma
spolupachatelství – srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7.
vydání. Praha: Leges, 2019, s. 317). S ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů opřené o
důkazy týkající se zdravotního stavu Vl. M. (zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, jakož i o následné rozhodnutí o omezení svéprávnosti – viz zejména body 65., 66.a 70. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), zcela důvodně soudy nižších stupňů uzavřely, že
oba obvinění v této věci zneužívali Vl. M. jako tzv. živý nástroj, který sám není trestně odpovědný pro
nepříčetnost ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku.
46. Jde tak o zvláštní případ zčásti vlastního přímého pachatelství (resp. spolupachatelství) a zčásti
nepřímého pachatelství (resp. spolupachatelství), tedy o případ, kdy jedná trestně odpovědný
pachatel (či spolupachatelé) jednak přímo sám, jednak současně s tím ovládá živý nástroj, který by
jinak byl, nebýt jeho trestní neodpovědnosti pro nepříčetnost, sám též spolupachatelem – srov. k
tomu obdobně (ještě za předchozí právní úpravy) v judikatuře rozhodnutí pod č. 51/1970-II. Sb. rozh.
tr.; z literatury srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 525 a
n., marg. č. 5 k § 22, a s. 538, marg. č. 3 k § 23, resp. s. 549 a pozn. pod čarou č. 597). Z uvedených
názorů vyplývá, že kdyby obviněný V. M. sám zneužíval Vl. M. jako tzv. živý nástroj, byl by jediným
pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, protože ale jednal zároveň po předchozí vzájemné
dohodě společně se svým otcem Ing. V. M,, je opodstatněné posoudit jejich jednání jako
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oba obvinění (V. M a Ing. V. M.) přitom nejednali jen jako
tzv. nepřímí spolupachatelé (ve smyslu § 22 odst. 2 v kombinaci s § 23 tr. zákoníku) tím, že by jen
ovládali Vl. M. jako tzv. živý nástroj, která jediná by trestnou činnost sama vlastnoručně provedla,
byť by za ni nebyla trestně odpovědná, ale navíc se sami na ní též přímo podíleli jako (přímí)
spolupachatelé (ve smyslu § 23 tr. zákoníku v kombinaci s § 22 odst. 1 tr. zákoníku). Obvinění tak
byli zároveň přímými i nepřímými spolupachateli.
47. Lze uzavřít, že spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku mohou být jen osoby trestně
odpovědné, které mohou být zčásti spolupachateli přímými (ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku) a
zčásti spolupachateli nepřímými (ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku), pokud jednak samy alespoň
zčásti vykonají činnost v souhrnu tvořící jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou
trestného činu, jednak zčásti k tomu využívají jiného jako tzv. živého nástroje, který za svou činnost
není trestně odpovědný.
c) K důvodu kasačního zásahu Nejvyššího soudu
48. Nejvyšší soud ovšem musel dát obviněnému za pravdu, pokud pod bodem VII. svého dovolání
namítal nesprávné stanovení výše prospěchu soudy nižších stupňů. Obviněný zjednodušeně uvedeno
sporoval přístup soudů nižších stupňů, které nechtěly při stanovení výše prospěchu dosaženého
neoprávněným podnikáním zohlednit neúspěšné případy poskytnutí půjček, které se jim doposud
nevrátily a znamenají tak pro ně fakticky ztrátu. S touto kritikou původně (ve svém prvním
rozhodnutí) správně souhlasil i odvolací soud, pak však ze svého názoru nedůvodně ustoupil.
49. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene postup soudů nižších stupňů v této věci při stanovení
výše prospěchu. Soud prvního stupně svůj první rozsudek opřel o znalecký posudek, který ke
stanovení výše prospěchu přistupoval podle daňových zákonů a majetkový prospěch určoval součtem
všech získaných výnosů z poskytnutí půjček, tedy součtu odměn za půjčení jistiny a skutečně
přijatých úroků z poskytnutých půjček, stanovených z rozdílu mezi skutečně přijatou částkou z
půjčky a půjčenou jistinou, a to jen v případě, že rozdílová částka byla vyšší než 0. Z takto uvedeného
vzorce dospěl znalec k závěru, že majetkový prospěch z hlediska daně z příjmu byl ve výši 1 720 244
Kč. Odvolací soud pak z podnětu odvolání obviněných svým usnesením první rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu zrušil (viz bod 2. odůvodnění tohoto usnesení), a to mimo jiné z důvodu, že
uvedený výpočet nebyl v souladu s relevantní judikaturou. Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se vypořádal se stanoviskem obhajoby, že celkový čistý prospěch z poskytování půjček
nebyl ve skutečnosti žádný, protože obvinění byli fakticky ve ztrátě. Soud prvního stupně poté nechal
vyhotovit nový znalecký posudek, ve kterém znalec stanovil výši prospěchu opět s poukazem na
zákon o dani z příjmu, přičemž jeho výši upravil na částku 1 711 344 Kč, což soud druhého stupně
přijal. Tento svůj postup vysvětlil tak, že Vl. M. neměla živnostenské oprávnění k podnikání, a protonemohla uvést své zdanitelné příjmy v daňovém přiznání, takže si ani nemohla odečíst náklady v
paušální výši podle § 7 odst. 7 zákona o dani z příjmu, a protože daňový subjekt nedoložil k
daňovému přiznání ani přílohu č. 1, fakticky přiznal, že neměl žádné náklady k danému podnikání.
Soud druhého stupně takový názor napodruhé již akceptoval (viz body 280. a 281. odůvodnění jeho
usnesení).
50. Soudy nižších stupňů tak vlastně vycházely z názoru znalce, že dosažení zisku z kriminální
činnosti (zde neoprávněného podnikání) není spojeno s vynaložením žádných nákladů, pokud tyto
náklady nejsou uplatněny v daňovém přiznání a neprojeví se v účetnictví pachatele trestné činnosti.
To ale zcela popírá dosavadní ustálenou judikaturu soudů, na kterou ještě ve svém prvním kasačním
rozhodnutí odvolací soud sám upozorňoval. Z ní totiž vyplývá, že v případě neoprávněného podnikání
(podobně jako u mnohých jiných trestných činů) je třeba vycházet z tzv. čistého prospěchu, tj. výnosu
z trestné činnosti sníženého o náklady vynaloženými na jeho dosažení – viz již stanovisko
publikované pod č. 1/1990 Sb. rozh. tr., podobně u jiných trestných činů zejména rozhodnutí pod č.
55/1996, č. 4/2009 nebo č. 31/2009 Sb. rozh. tr. Podobně jako u jiných trestných činů kriminální
povahy přitom vůbec nelze vycházet z oficiálního účetnictví pachatele, popř. dokonce z jím podaného
daňového přiznání, neboť je zcela zřejmé, že pachatelé svou trestnou činnost před orgány veřejné
moci skrývají a nebudou ji přiznávat (a nemohou k tomu být ani tímto způsobem nuceni – zásada
nemo tenetur se ipsum accusare). Taková trestná činnost (ať již jde o neoprávněné podnikání,
korupci, podílnictví či výnos z nelegálního nakládání s drogami) pak pochopitelně probíhá mimo
oficiální systém v rámci tzv. šedé či černé zóny ekonomiky, takže nelze klást požadavek při snižování
nákladů na dosažení prospěchu z trestné činnosti, aby se náklady projevovaly v účetnictví pachatele.
Jak vyplývá například z odůvodnění rozhodnutí č. 31/2009 Sb. rozh. tr., při stanovení tzv. čistého
prospěchu je třeba vždy pečlivě prošetřit, jaké výdaje musel pachatel účelně vynaložit při opatřování
komodit, jež byly předmětem jeho obchodování vztahujícího se k projednávané trestné činnosti,
neboť při zjišťování prospěchu lze od výtěžku pachatelovy činnosti odečíst vše, co pachatel skutečně
vynaložil.
51. Dále je třeba zohlednit i zvláštní povahu trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr.
zákoníku, jehož se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje
výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Jedním z důležitých znaků objektivní stránky jeho skutkové
podstaty, kterým se tento trestný čin odlišuje od méně závažného přestupku, je spáchání činu ve
větším rozsahu. V odborné literatuře i judikatuře je dlouhodobě zastáván názor, že musí jít o
soustavnou činnost provozovanou takřka po „živnostensku“, přičemž k založení trestní odpovědnosti
u neoprávněného provozování služeb nebo provozování výrobního, obchodního nebo jiného
podnikání, které má povahu drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy
z pracovního poměru s běžným výdělkem, je podle soudní judikatury k naplnění znaku „ve větším
rozsahu“ třeba, aby trvalo nejméně šest měsíců (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a
kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3293 a n., marg. č. 7 k § 251). Zpravidla je
to více akcí, ale může to být i jedna rozsáhlá akce trvající po delší dobu (např. déle než šest měsíců) s
velkým rozsahem a objemem podnikání (srov. též rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr.). Takovou
rozsáhlou akci, která se skládá z více jednotlivých aktů, je však třeba odlišit od jednorázového aktu,
např. jednorázového prodeje většího počtu věcí nebo jednorázové služby, který nesplňuje tento znak,
neboť zde nejde o soustavnou činnost provozovanou po „živnostensku“. Kritérii bývají zejména délka
neoprávněného podnikání nebo poskytování služeb, rozsah takové činnosti, její objem, a to i včetně
finančního vyjádření hrubého obratu, ceny použitého materiálu nebo předmětů určených k prodeji,
ceny pracovní síly použité v takovém podnikání apod. Již z toho je zřejmé, že se žádá určité trvání
neoprávněného podnikání, resp. určitá četnost případů ve sledovaném časovém období (tj. vlastně
hromadnost), které by mělo v zásadě trvat nejméně 6 měsíců. V daném konkrétním případě bylo
obviněnému kladeno za vinu poskytnutí služeb v podobě zajištění půjčky peněz v 16 dílčích
případech, k nimž došlo k v období 2 let od listopadu 2010 do listopadu 2012.52. Je zároveň zřejmé, že při více dílčích aktech takového neoprávněného podnikání sice původně
zaměřených na dosažení zisku k němu však nutně dojít nemusí, ba dokonce podnikání může zůstat ve
ztrátě, neboli zamýšlený a plánovaný výnos nebude získán (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3294, marg. č. 7 k § 251). Pro určení výše prospěchu v podobě
čistého výnosu za celé období neoprávněného podnikání je ovšem třeba zohlednit veškeré aktivity
neoprávněného podnikatele, nikoli jen ty úspěšné, ale i ty neúspěšné, které byly pro podnikatele
ztrátové, neboli je třeba zohlednit veškeré náklady na dosažení výnosu ze všech aktivit souvisejících
s neoprávněným podnikáním. Proto je třeba z celkového výnosu trestné činnosti za sledované období
odečíst ztrátu z dílčích aktivit, s nimiž neoprávněný podnikatel neuspěl a které pro něj skončily
ztrátou. O tuto ztrátu je třeba snížit výnos získaný z jiných dílčích aktů. Jen tak bude zjištěn skutečný
čistý zisk, který může být případně značným prospěchem ve smyslu § 251 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku. K tomu je ale třeba vést dokazování. Skutkové závěry v tomto směru doposud učiněny
nebyly, to bude úkolem soudů nižších stupňů v dalším průběhu trestního řízení.
53. Lze tak shrnout, že značný prospěch jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u
trestného činu neoprávněného podnikání v § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vykládat jako
tzv. čistý prospěch, tedy jako výnos z trestné činnosti snížený o náklady vynaložené na jeho dosažení
(viz stanovisko č. 1/1990 Sb. rozh. tr.), který musí dosáhnout výše značného prospěchu ve smyslu §
138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (tj. částky nejméně ve výši 1 000 000 Kč). Pro zjištění
celkového čistého prospěchu trestného činu neoprávněného podnikání sestávajícího z více dílčích
akcí zahrnutých do souvislého jednání je proto třeba souhrn zisků z úspěšných dílčích aktů
(vypočtených uvedeným způsobem) snížit o souhrn ztrát z neúspěšných dílčích aktů (spočívajících
např. v úbytcích peněz z důvodu dosud zcela nesplacených jistin zápůjčky).
V.
Závěrečné shrnutí
54. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně
obviněného V. M. (z jeho podnětu) a podle § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. (na základě tzv. beneficia
cohaesionis, tedy dobrodiní záležející v souvislosti) i ohledně obviněného Ing. V. M. částečně zrušil
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a to ve výroku pod bodem II. Důvodem je, že se odvolací
soud řádně nevypořádal s odvoláními obou obviněných, navíc se nedůvodně odchýlil od svého
dřívějšího (a správného) právního názoru na stanovení výše prospěchu, jak vyplývá ze shora
uvedeného rozboru. Nejvyšší soud zároveň zrušil též všechna další rozhodnutí obsahově navazující
na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
55. Bude tedy na Krajském soudu v Hradci Králové, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí ve
shora naznačeném směru a náležitě se vypořádal s odvoláními obviněných. Soud druhého stupně
bude muset stanovit výši prospěchu v souladu s trestněprávní judikaturou a shora vysloveným
názorem, tedy po potřebném doplnění dokazování učinit vlastní skutkový závěr, jaká byla skutečná
výše čistého prospěchu obviněných z jimi prováděného neoprávněného podnikání, a tomu případně
bude muset přizpůsobit výrok rozhodnutí.
56. Zároveň je třeba odvolací soud upozornit, že by bylo vhodné lépe koncipovat odůvodnění jeho
vlastního rozhodnutí, které nemá být složeno z neuspořádaných kopií celých podání stran či
dřívějších rozhodnutí, ale mělo by být přehledné a stručné, a to zejména v tzv. narativní části,
zároveň stylizované a strukturované tak, aby z něj bylo jasně patrné, ve kterých pasážích jde o
pouhou reprodukci jiných podání či rozhodnutí a kde již začínají vlastní teze odvolacího soudu, které
by měly být nosnou částí odůvodnění jeho rozhodnutí. Takovým požadavkům na přehlednost,
srozumitelnost a stručnost vlastního rozhodnutí však odvolací soud naposledy nedostál, odůvodněníjeho rozhodnutí je zcela nepřehledné, obsahuje vnitřní nadpisy týkající se různých otázek (např.
návrh na doplnění dokazování, výše a druh trestu, nepřímé pachatelství apod.), pod nimiž jsou
mnohdy uvedena různá tvrzení, z nichž vůbec není patrno, kdo je učinil (viz např. body 141. a násl.
pod rubrikou značný prospěch). Navíc na srozumitelnosti odůvodnění (v důsledku kopírování)
nepřidává ani užívání několika vnořených samostatných číselných řad (přičemž u všech číselných řad
je užíváno arabské číslování – viz samostatné číselné řady pod body 3., 8. a 231.) či opakované
(duplicitní) reprodukování prakticky totožného textu (viz např. body 3. a 231.). Zřejmě přitom
odvolací soud v bodech 1. až 225. a pak znovu v bodech 229. až 276. odůvodnění svého usnesení,
které bylo napadeno dovoláním, tj. na celkem 62 z 66 stran téměř bez úprav okopíroval podání stran
a dřívější rozhodnutí učiněná v dané věci, jeho vlastní přínos s vypořádáním odvolacích námitek, zdá
se, je obsažen na pouhých posledních 4 stranách v bodech 277. až 288., k čemuž lze přičíst body
226. až 228. na str. 42).
57. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a
rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.
58. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání
obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl
Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. | mpdf (2).pdf |
4,118 | Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
22.03.1990, sp. zn. 2 Tzf 3/90,
ECLI:CZ:NS:1990:2.TZF.3.1990.1
Číslo: 40/1990
Právní věta: Rodič, ktorý odíde s maloletým dieťatom do cudziny proti vôli druhého z rodičov,
porušuje jeho rodičovské práva a naplňa tak skutkovú podstatu trestného činu poškodzovania
cudzích práv podla § 209 Tr. zák. Vzhladom na to, že odvedením dieťaťa do cudziny zároveň
vykonáva svoje rodičovské práva, nemôže sa dopustiť trestného činu zavlečenia do cudziny podla §
233 Tr.zák., pokial vôči dieťatu, schopnému prejaviť svoju vôlu, nekoná s použitím násilia alebo lsti.
Soud: Nejvyšší soud ČSSR
Datum rozhodnutí: 22.03.1990
Spisová značka: 2 Tzf 3/90
Číslo rozhodnutí: 40
Číslo sešitu: 7-8
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Poškozování cizích práv, Zavlečení do ciziny
Předpisy: 140/1961 Sb. § 88
§ 209
§ 233
§ 241
§ 242 94/1963 Sb. § 49
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Č. 40
Rodič, ktorý odíde s maloletým dieťatom do cudziny proti vôli druhého z rodičov, porušuje jeho
rodičovské práva a napĺňa tak skutkovú podstatu trestného činu poškodzovania cudzích práv podľa §
209 Tr. zák. Vzhľadom na to, že odvedením dieťaťa do cudziny zároveň vykonáva svoje rodičovské
práva, nemôže sa dopustiť trestného činu zavlečenia do cudziny podľa § 233 Tr. zák., pokiaľ voči
dieťaťu, schopnému prejaviť svoju vôlu, nekoná s použitím násilia alebo lsti.
(Rozsudok Najvyššieho súdu ČSFR z 22. 3. 1990 sp. zn. 2 Tzf 3/90)
Na základe sťažnosti pre porušenie zákona, ktorú podal minister spravodlivosti SR, Najvyšší súd
ČSFR zrušil uznesenie Najvyššieho súdu SSR z 26. 2. 1988 sp. zn. 4 To 10/88 i rozsudok Mestského
súdu v Bratislave z 12. 1. 1988 sp. zn. 1 T 14/87 a podľa § 11 ods. 1 písm. a) Tr. por. na základečlánku IV ods. 1 písm. a), b) Rozhodnutia prezidenta ČSSR o amnestii z 27. 10. 1988 zastavil trestné
stíhanie obvinenej E. T. pre skutok kvalifikovaný ako trestný čin opustenia republiky podľa § 109 ods.
2 Tr. zák. a trestný čin poškodzovania cudzích práv podľa § 209 ods. 1 písm. a) Tr. zák., ktorý mala
spáchať tak, že 16. 7. 1987 vycestovala se súhlasom svojho manžela R. T. spolu s maloletým synom
R. T., nar. 10. 3. 1974 na 9-dňový turistický pobyt z ČSSR do Rakúska, SRN a Švajčiarska, avšak v
stanovenom termíne sa do Československa nevrátila, svojho manžela a otca maloletého podviedla
tak, že od 25. 7. 1987 zostala so synom bez povolenia československých úradov v cudzine, tohto času
v Izraeli, čím mu znemožnila vykonávať rodičovskú moc.
Z odôvodnenia:
V konaní proti ušlému bol rozsudok Mestského súdu v Bratislave z 12. januára 1988 sp. zn. 1 T14/87
predmetný skutok obvinenej E. T. kvalifikovaný ako jednočinný súbeh trestných činov zavlečenia do
cudziny podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák., opustenia republiky podľa § 109 ods. 2 Tr. zák. a
poškodzovania cudzích práv podľa § 209 ods. 1 písm. a) Tr. zák.
Za to bola podľa § 233 ods. 2 Tr. zák. s použitím § 35 ods. 1 Tr. zák. odsúdená na úhrnný trest
odňatia slobody vo výmere päť a pol roka so zaradením do prvej nápravnovýchovnej skupiny.
Odvolanie obhajcu obvinenej Najvyšší súd Slovenskej socialistickej republiky uznesením z 26.
februára 1988 sp. zn. 4 To 10/88 zamietol podľa § 256 Tr. por.
Proti uzneseniu Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky podal minister spravodlivosti
tejto republiky sťažnosť pre porušenie zákona v prospech obvinenej. V podstate nesúhlasí s tým, že
obvinená bola uznaná za vinnú z trestného činu zavlečenia do cudziny.
Vyslovil názor, že ak maloletý vzhľadom na vek môže prejaviť svoju skutočnú vôlu, Trestný zákon v
ustanovení § 233 vyžaduje prejav tejto vôle a nie vôle jeho rodičov. Z vykonaných dôkazov a okolností
prípadu vyplýva, že 13-ročný maloletý T. prejavil svoju skutočnú vôlu odcestovať s obvinenou a
dobrovoľne s ňou v cudzine ostať.
Tento prejav vôle maloletého považovali súdy za právne irelevantný dôvodiac, že v zmysle
Občianského zákonníka a Zákona o rodine je rozhodujúci prejav vôle jeho rodičov, ktorý však
stotožňovali iba so záporným postojom otca. Rozdielne stanoviská oboch rodičov v tejto otázke
neriešili súdy ani ako predbežnú otázku podľa § 9 ods. 1 Tr. por.
Dôsledne sa nezaoberali ani tým, či obvinená bola rozhodnutá emigrovať so synom ešte pred
odchodom do cudziny alebo sa tak rozhodla až počas pobytu v cudzine. Keby sa rozhodla až v
cudzine, chýbal by tu znak zavlečenia, keďže k ceste do cudziny otec maloletého súhlas dal.
Aj keby obvinená naplnila formálne znaky skutkovej podstaty trestného činu zavlečenia do cudziny
podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák., materiálna podmienka trestného činu uvedená v ustanovení §
88 Tr. zák. by vzhľadom na citovú viazanosť maloletého k matke a skutočnosť, že s ňou v cudzine
chcel zostať, nebola splnená. Pri hodnotení stupňa spoločenskej nebezpečnosti nie je zanedbateľná
ani politicko-společenská situácia v ČSSR v uvedenom období a v súlade s medzinárodnými
záväzkami postupne meniaci sa prístup k otázkam vycestovania, slobody pobytu a pohybu.
Z uvedených dôvodov minister spravodlivosti Slovenskej socialistickej republiky navrhol, aby
Najvyšší súd ČSSR po vyslovení, že napadnutým uznesením Najvyššieho súdu SSR a v konaní mu
predchádzajúcom bol porušený zákon v ustanoveniach § 256 Tr. por. a § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr.
zák. v neprospech obvinenej, tieto rozhodnutia zrušil a vec vrátil Mestskému súdu v Bratislave na
nové prejednanie a rozhodnutie.Najvyšší súd Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky preskúmal podľa § 267 ods. 1 Tr. por.
správnosť výroku napadnutého uznesenia, ako aj konanie, ktoré mu predchádzalo, a zistil, že zákon
bol porušený.
Dôkazy vykonané v prípravnom konaní i na hlavnom pojednávaní potvrdzujú, že obvinená sa z
turistického zájazdu s maloletým synom do ČSSR nevrátila a bez povolenia československých úradov
zostala s ním v cudzine. Takéto konanie obvinenej však nenapĺňa zákonné znaky skutkovej podstaty
trestného činu zavlečenia do cudziny podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák., a to z týchto dôvodov:
Trestného činu podľa § 233 ods. 1 Tr. zák., ktorý je jedným zo závažných prípadov trestných činov
proti slobode, sa dopustí ten, kto iného zavlečie do cudziny. Z gramatického výkladu použitých slov
„zavlečenie do cudziny“ vyplýva, že páchateľ musí konať proti vôli poškodeného, t. j. dopraví ho do
cudziny napr. s použitím násilia alebo lsťou, prípadne proti vôli zákonného zástupcu, ak by útok
páchateľa smeroval proti osobe, ktorá by pre duševnú poruchu alebo vzhľadom na nízky vek nebola
schopná sama si obstarať svoje veci a ani zavlečeniu do cudziny sa brániť. Keby totiž poškodený,
resp. jeho zákonný zástupca súhlasil s odchodom či vycestovaním za hranice štátu, nemohol by tam
byť poškodený zavlečený.
Vzhľadom na okolnosti spáchaného činu je nepochybné, že obvinená sa trestného činu zavlečenia do
cudziny podľa § 233 ods. 1 Tr. zák. nemohla dopustiť tým, že so svojím synom odcestovala z
Československa, keď sa zistilo, že pre seba i pre neho už začiatkom januára 1987 zaplatila v Čedoku
zájazd do Rakúska, Švajčiarska a SRN, ktorého sa teda syn chcel zúčastniť, a že i otec dieťaťa R. T. s
účasťou syna na zájazde súhlasil (č. 1.11). O tom, že by snáď obvinená použila k dopraveniu svojho
syna za hranice násilie alebo lesť, žiadne dôkazy nie sú.
Chýbajú však akékoľvek dôkazy o tom, že by syn obvinenej trebárs neskôr prejavil nesúhlas s
rozhodnutím obvinenej nevrátiť sa z turistického zájazdu späť do Československa, ale spoločne z
Mníchova v SRN odcestovať do Izraela. Naopak, z výpovedí svedka R. T., ktorý telefonicky hovoril s
manželkou i so svojím synom 9. augusta 1987 vyplýva, že keď oboch vyzýval k návratu domov, syn
mu odpovedal, že sa nevráti. Podľa tohoto svedka syn s cestu do Izraela súhlasil. Tento svoj názor
vysvetlil svedok tým, že syn bol na matku silne citovo viazaný, bol fyzicky (narodila sa 10. 3. 1974 a
meral 182 cm) i psychicky vyspelý a nebolo možné s ním manipulovať proti jeho vôli (č. 1.37, 38). Z
tohto stavu nič nenasvedčuje záveru, že by obvinená konala voči poškodenému násilne, lstivo alebo
že by nerešpektovala synovu vôlu.
Preto tiež Mestský súd v Bratislave i odvolací súd uznali obvinenú za vinnú z trestného činu
zavlečenia do cudziny podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák. v podstate na tom základe, že maloletý
syn nebol schopný posúdiť dôsledky odchodu do cudziny a obvinená podviedla svojho manžela, ktorý
s trvalým odchodom svojho syna do Izraela nesúhlasil. K tomuto, ako aj k odôvodneniu odvolacieho
súdu, že súd prvého stupňa „v súlade so zákonom zistil, že sa tak stalo bez výslovného súhlasu
zavlečenej osoby“ (je logické, že maloletý si nemohol predstaviť následky na dosah trvalého
opustenia domova a nemohol ani prejaviť v tomto smere svoju vôlu), treba uviesť:
Pre svoje tvrdenie, že maloletý R. T. zostal za hranicami bez svojho výslovného súhlasu, nemal
odvolací súd predovšetkým vo vykonanom dokazovaní nijaký podklad; okrem toho nie je to pre
spáchanie trestného činu podľa § 233 Tr. zák. rozhodujúce. Rozhodujúce je, ako už bolo uvedené, že
k odchodu do cudziny došlo proti vôli poškodeného prípadne za určitých ďalších podmienok proti vôli
jeho zákonných zástupcov.
Pokiaľ ide o prejav vôle maloletého R. T., stačí s odkazom na už skôr zhrnuté skutkové zistenia
zopakovať, že dobrovoľne odcestoval so svojou matkou do cudziny, dobrovoľne s ňou tam zostal a
odcestoval z SRN do Izraela. Je iba otázkou, či takýto prejav vôle má vôbec nejaký význam z hľadiskanaplnenia skutkovej podstaty trestného činu zavlečenia do cudziny, keď ide o prejav vôle maloletej
osoby. Na túto otázku treba odpovedať kladne, a to najmä preto, že nemožno vylučovať ani
podceňovať obranu maloletého poškodeného proti páchateľovi tohoto trestného činu, tak ako
obdobne sa môže brániť maloletá napr. proti páchateľovi trestného činu znásilnenia podľa § 241j Tr.
zák. (v prípade súhlasu napr. 13-ročnej so súložou, by nešlo o znásilnenie, ale o pohlavné zneužitie).
Prejav vôle – obranu napr. proti násilnému konaniu páchateľa trestného činu nemožno zamieňať s
prejavom vôl ako nevyhnutej zložky spôsobilosti k právnym úkonom v zmysle občianskoprávnom
(porovnaj § 8, 9, 35 Občianskeho zákonníka). Rozhodujúce je teda len to, či maloletý vzhľadom na
svoj vek, fyzickú a psychickú vyspelosť bol spôsobilý v konkrétnom prípade prejaviť svoju vôlu. Kedže
maloletý R. T. mal v čase činu 13 rokov a podľa vykonaných dôkazov bol primerane fyzicky i
psychicky vyspelý, pričom nemožno podceniť ani určitú skúsenosť získanú pri jeho predchádzajúcich
turistických pobytoch v cudzine, čiže spôsobilý prejaviť tak súhlas ako nesúhlas s konaním obvinenej;
možno urobiť, aj so zretelom na to, ako na konanie obvinenej reagoval, iba ten záver, že sa obvinenej
nepreukázalo spáchanie trestného činu zavlečenia do cudziny podľa § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák.
Na tomto závere nemôže nič zmeniť ani okolnosť, že s trvalým odchodom maloletého do cudziny jeho
otec R. T. nesúhlasil. Jeho práva rodiča a zákonného zástupcu maloletého boli svojvoľným konaním
matky maloletého porušené, z čoho však nemožno vyvodzovať jej trestnú zodpovednosť za zavlečenie
do cudziny, ale za trestný čin poškodzovania cudzích práv podľa § 209 Tr. zák. Obvinená, ktorá so
svojím synom odišla do Izraela, tiež vykonávala svoje rodičovské práva, takže otcov nesúhlas by
mohol byť len dôvodom, aby vo veci podľa § 49 Zákona o rodine rozhodol súd, pretože sa ako rodičia
nedohodli o podstatných veciach pri výkone svojich rodičovských práv a povinností.
Za týchto okolností porušil odvolací súd zákon v ustanovení § 256 Tr. por., tak ako mestský súd tiež v
ustanovení § 233 ods. 1, 2 písm. b) Tr. zák., keď zamietol odvolanie obhajcu obvinenej, ktoré bolo v
časti týkajúcej sa trestného činu zavlečenia do cudziny odôvodnené.
Najvyšší súd ČSFR po vyslovení uvedeného porušenia zákona v neprospech obvinenej napadnuté
uznesenie odvolacieho súdu i rozsudok Mestského súdu v Bratislave zrušil. Súčasne zrušil aj ďalšie
rozhodnutia naň obsahovo navädzujúce, pokiaľ stratili podklad vzhľadom na zmenu, ku ktorej došlo
zrušením.
Kedže na trestné činy opustenia republiky podľa § 109 ods. 2 Tr. zák. a poškodzovania cudzích práv
podľa § 209 ods. 1 písm. a) Tr. zák. sa vzťahuje článok IV ods. 1 písm. a), b) Rozhodnutia prezidenta
ČSSR a amnestii z 27. októbra 1988 a obvinenú nevylučuje z jej použitia článok V amnestie, rozhodol
Najvyšší súd ČSFR za splnenia podmienok § 271 ods. 1 Tr. por. tak, že trestné stíhanie obvinenej
zastavil. | mpdf (20).pdf |
4,119 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022,
ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.137.2022.3
Číslo: 62/2024
Právní věta:
Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je
procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven,
nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný
souhlas.
Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem
mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný věřitel
stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení,
že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší) nabídku,
adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele
se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním). Jen proto, že
akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka,
projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle
projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze
mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem
předjímané účinky).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.07.2023
Spisová značka: 29 ICdo 137/2022
Číslo rozhodnutí: 62
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Insolvenční řízení, Pohledávka přednostní, Zpeněžování
Předpisy: § 14 odst. 1 IZ
§ 289 IZ
§ 293 IZ
§ 41 o. s. ř.
§ 7 IZ
§ 9 IZ
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správníchSbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2022.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (P. P. coby insolvenční dlužník) domáhal vůči žalovaným [1/ A.
I. OK v. o. s., jako insolvenčnímu správci žalobce, a 2/ P. r. a. s. (dále též jen „společnost P“)]
určení, že ve výroku označená kupní smlouva je neplatná (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 289 odst. 3 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím
závěrům:
3. Za pokyn k prodeji (zajištěného majetku) odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení (téhož)
insolvenční správce. První žalovaný postupoval dle pokynu zajištěného věřitele [Českého inkasního
kapitálu, a. s. (dále též jen „zajištěný věřitel Č“)] ze dne 3. 7. 2020 (k prodeji pozemků mimo dražbu
nejvyšší učiněné nabídce, tj. za kupní cenu 7.500 Kč).
4. Žalobcem namítaná nevýhodnost prodeje není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy.
Podmínkou platnosti je dle ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona dostatečné určení kupní
ceny, která nemusí odpovídat reálné hodnotě předmětu koupě (v době prodeje pozemků dle prvního
žalovaného vyšší cenu nikdo nenabídl). Kupní smlouva proto není neplatná ani pro rozpor s dobrými
mravy.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 6. 2022:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 289 odst. 1 a 3 a § 293 insolvenčního zákona, a z
ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) –
dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje rozpor mezi skutkovými zjištěními, dle kterých
zajištěný věřitel Č udělil insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžením nemovitostí, a právním
závěrem, dle kterého zajištěný věřitel Č udělil insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení. Lze
souhlasit s odvolací námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku je z tohoto důvodu
nepřezkoumatelné. Odvolací soud má nicméně současně za to, že označená nepřezkoumatelnost
nebránila žalobci formulovat vůči napadenému rozsudku odvolací důvody. Srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 [usnesení je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu],
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“). Proto odvolací soud přes existenci této vady
nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a věcně jej přezkoumal.
8. Podání zajištěného věřitele Č ze dne 3. 7. 2020 je formulováno jako udělení souhlasuinsolvenčnímu správci se zpeněžením dle ustanovení § 289 odst. 1 insolvenčního zákona. Pokyn
zajištěného věřitele dle ustanovení § 293 insolvenčního zákona je procesním úkonem; srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018. V rozsahu, v němž účinky
konkrétního pokynu zajištěného věřitele směřují do oblasti práva hmotného, pak jde o právní
jednání; srov. Kratěna, Š.: Právní povaha pokynu zajištěného věřitele, https://advokatnidenik.cz.
Přezkoumávaný procesní úkon zajištěného věřitele Č, který směřoval k uzavření kupní smlouvy, je
tedy třeba vykládat nejen podle obsahu, ale také podle úmyslu zajištěného věřitele. Z projevu vůle
zajištěného věřitele Č pak lze bez pochybností uzavřít, že zajištěný věřitel Č chtěl po insolvenčním
správci, aby zajištěné nemovitosti prodal přímým prodejem mimo dražbu za stanovenou kupní cenu.
Výkladem projevené vůle ve smyslu § 556 odst. 1 o. z. tak lze dospět k závěru, že úmyslem
zajištěného věřitele Č bylo dát insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení nemovitostí; z následného
chování insolvenčního správce (spočívajícího v uzavření kupní smlouvy), je pak zřejmé, že tento
úmysl mu byl znám a takto jej i vnímal.
9. Žalovaný tedy v době zpeněžení nemovitosti měl pokyn zajištěného věřitele Č k takovému
právnímu jednání, přičemž rozhodná byla existence pokynu v době účinnosti kupní smlouvy.
10. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dovozuje, že ani posouzení pokynu zajištěného věřitele
Č jako výlučně procesního úkonu (jen podle obsahu) by nevedlo (se zřetelem k dikci § 580 odst. 1 o.
z.) k závěru o neplatnosti kupní smlouvy (pro rozpor se zákonem). Z důvodové zprávy k zákonu č.
294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů [jímž bylo (nově) formulováno ustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona]
totiž plyne, že úmysl zákonodárce směřoval již před novelizací § 293 insolvenčního zákona k tomu,
aby ono ustanovení bylo aplikováno jako lex specialis a aby insolvenční správce postupoval pouze dle
pokynů zajištěného věřitele. Smyslem a účelem posuzované normy tak je, aby zajištěný majetek byl
zpeněžován podle vůle zajištěného věřitele, což se stalo (byť z čistě procesního pohledu nešlo o řádný
projev vůle). Uzavřením kupní smlouvy byl (tedy) šetřen smysl a účel § 293 odst. 1 insolvenčního
zákona.
11. Kupní smlouva není neplatná ani pro namítaný rozpor s dobrými mravy; případná nevýhodnost
prodeje (co do nízké kupní ceny) může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného
věřitele, avšak nemá význam pro posouzení platnosti kupní smlouvy; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2020, sen. zn. 29 ICdo 114/2018.
12. Za této situace není důvodná odvolací námitka, že insolvenční soud neprovedl žalobcem navržené
důkazy k prokázání toho, že kupní cena je nepřiměřeně nízká (pro posouzení důvodnosti podané
žaloby je tato skutečnost právně bezvýznamná); proto žalobcem navržené důkazy neprovedl ani
odvolací soud.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Došlo hodnocením kupní smlouvy jako platné k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu?[2] Jaká je povaha pokynu zajištěného věřitele; jde o procesní úkon, který se vykládá podle
svého obsahu, nebo je třeba zohlednit i úmysl jednajícího?
14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
15. V rámci podaného dovolání dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, vytýkaje insolvenčnímu soudu, že přijal závěry,
které nemají oporu v provedeném dokazování, nevypořádal se s některými jeho argumenty a
neuvedl, proč neprovedl jím navržený důkaz sdělením A. K. (dále jen „A. K.“), maje za to, že
nedostatky odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu mu způsobily újmu. K tomu v návaznosti na
označenou literaturu zdůrazňuje, že je nepochybně namístě požadovat, aby soudní rozhodnutí z
hlediska jeho odůvodnění obsahovalo zákonem předepsané náležitosti a dovolává se závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, na téma nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí v návaznosti na skutková zjištění. Míní, že insolvenční soud se nezabýval zásadním
argumentem, že nelze zaměňovat pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištěného
majetku se „souhlasem“ zajištěného věřitele (jímž je podání z 3. 7. 2020), jelikož obsahově jde o
odlišné úkony. K tomu s odvoláním na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002,
sp. zn. I. ÚS 113/02 [jde o nález uveřejněný pod číslem 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových
stránkách Ústavního soudu], uvádí, že je povinností soudu vypořádat se s účastníkem uplatněnými
právně relevantními tvrzeními a dovozuje, že vady odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu vedly k
porušení jeho práva na spravedlivý proces.
16. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
K otázce č. 1 (K hodnocení kupní smlouvy jako platné)
17. Závěr soudů, že nevýhodnost prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a
zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy, má dovolatel za
rozporný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu se [k institutu neúměrného zkrácení
(laesio enormis) a k dobrým mravům] dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012. K závěru odvolacího soudu, že prodej nemovitostí za nevýhodnou cenu
a pochybení insolvenčního soudu při zpeněžení nemovitostí (z nichž dovolatel usuzoval na rozpor s
dobrými mravy) jsou skutečnostmi, které nemohou mít vliv na platnost kupní smlouvy, dovolatel
připouští, že nepřiměřeně nízká kupní cena nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy sama o sobě. Míní
však, že zde jsou i další okolnosti, pro které je posledně označené rozhodnutí uplatnitelné v této věci.
18. K těmto (dalším) okolnostem patří zejména postup prvního žalovaného, který vyvinul pouze
minimální snahu o dosažení co nejvyššího výtěžku zpeněžení. Inzercí na téměř neznámém portálu
(www.burzaspravcu.cz) nedostál první žalovaný povinnosti vynaložit maximální úsilí k dosažení co
nejvyššího uspokojení věřitelů, když je obecně známo, že trh s nemovitostmi je realizován na
mnohem známějších a navštěvovanějších portálech. Význam dalších okolností uzavření kupní
smlouvy je dán charakterem insolvenčního řízení. Dlužník je zbaven dispozičních oprávnění ke
svému majetku a může tak pouze přihlížet krokům insolvenčního správce. O to více je třeba dbát na
kontrolu insolvenčního správce při zpeněžování majetku dlužníka. V této souvislosti je nepochybné,
že dlužník sám by nikdy nepřistoupil k prodeji nemovitostí za cenu představující pouhý zlomek jejich
hodnoty. Nemovitosti přitom nepředstavují žádný obtížně zpeněžitelný majetek, což plyne i ze zájmu
vlastníka sousedního pozemku; ten by nepochybně projevil zájem i vůči prvnímu žalovanému (kdyby
bylo zpeněžení prezentováno na standardních inzertních serverech).K otázce č. 2 (K povaze pokynu zajištěného věřitele)
19. Závěr odvolacího soudu, že pokyn zajištěného věřitele může mít povahu právního jednání,
směřují-li jeho účinky do oblasti hmotného práva (a proto je třeba jej vykládat s ohledem na
zamýšlený úmysl jednajícího), má dovolatel za nesprávný.
20. Procesní úkony jsou definovány jako projevy nebo jednání subjektů řízení, které procesní právo
předvídá a upravuje a kterým přiznává účinky na vznik, další rozvíjení, změnu nebo zánik
procesněprávního vztahu. Procesní úkony (podání) účastníků mají nejčastěji podobu návrhů v
nejširším slova smyslu. Právním jednáním je pak takové chování subjektu práva, jež je podle
ustanovení zákona způsobilé vyvolat právní následky (vznik, změnu nebo zánik práv nebo
povinností).
21. Procesní úkony adresuje účastník soudu a v jejich obsahu projevuje vůli směřující k uplatnění
procesních práv nebo plnění procesních povinností v řízení. U hmotněprávních úkonů směřuje projev
vůle ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností podle hmotného práva.
22. U procesních úkonů se obecně nerozlišuje jejich platnost a neplatnost, popřípadě zdánlivost.
Procesní účinky úkonu buď nastávají, nebo nenastávají, popřípadě zanikají. Není-li zřejmé kdo,
popřípadě jaký procesní úkon činí (úkon je nesrozumitelný nebo neurčitý), nebo nemá-li úkon
stanovené náležitosti, jde o úkon vadný.
23. Při zkoumání povahy pokynu zajištěného věřitele je na místě připomenout postavení
insolvenčního správce, který je podle judikatury procesním subjektem podřízeným insolvenčnímu
soudu a je součástí moci soudní. S ohledem na zařazení insolvenčního správce do moci soudní je
třeba posuzovat případná právní jednání činěná vůči němu obdobně, jako by byla činěna vůči soudu.
V této souvislosti je namístě zmínit typická právní jednání, která jsou realizována v soudním řízení,
kterými jsou zejména námitka promlčení, výzva k plnění, započtení, oznámení o postoupení
pohledávky, prominutí dluhu, uznání dluhu, výpověď nebo odstoupení od smlouvy, narovnání, apod.
Pro právní jednání je typické, že vycházejí ze soukromého práva. Z uvedeného nepochybně vyplývá,
že pokyn zajištěného věřitele Č je bez jakýchkoliv pochybností procesním úkonem, neboť:
[1] jde o návrh v širším slova smyslu, když jde o podání, které směřuje vůči procesnímu
subjektu, respektive vůči moci soudní, kterým zajištěný věřitel uplatňuje svá procesní práva a
modifikuje postup insolvenčního správce v řízení,
[2] insolvenční správce může pokyn odmítnut, což u právních jednání možné není,
[3] se u něj nerozlišuje (nezkoumá) [ne]platnost.
24. Ze zásady neformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu.
Srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015 (jde o usnesení
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročníku 2016, pod číslem 84), a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2019.
25. Na základě výkladových pravidel pro procesní úkony nelze ohledně pokynu zajištěného věřitele Č
sdílet názor obou soudů, že jde o pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona.
Podání zajištěného věřitele Č ze dne 3. 7. 2020 nenaznačuje, že jde o takový pokyn, neboť:
[1] Je označeno jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“.
[2] obsahuje souhlas zajištěného věřitele Č s prodejem majetku v majetkové podstatě dlužníka
mimo dražbu, a to s odkazem na § 289 insolvenčního zákona.26. Předmětná listina tedy není pokynem zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona; jde o
souhlas věřitele podle § 289 insolvenčního zákona, tedy o zcela jiné procesní podání.
27. Za správný nemá dovolatel ani názor odvolacího soudu, že procesní úkon zajištěného věřitele Č
směřoval k uzavření kupní smlouvy, takže je třeba jej vykládat nejen podle obsahu, ale také podle
úmyslu zajištěného věřitele Č. Z podání je totiž patrno, že úmyslem zajištěného věřitele bylo udělit
souhlas s prodejem mimo dražbu podle § 289 insolvenčního zákona (který není pokynem zajištěného
věřitele ke zpeněžení); o kupní smlouvě se podání nezmiňuje.
28. Z výše uvedeného dovolatel uzavírá, že správnou odpovědí na položenou otázku je odpověď, že
pokyn zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona má povahu procesního úkonu, a proto je
třeba jej vykládat výhradně podle obsahu.
29. Ke zpeněžení nemovitostí tudíž došlo v rozporu s insolvenčním zákonem, neboť první žalovaný
neměl pokyn zajištěného věřitele Č ke zpeněžení a současně porušil podmínky určené ustanovením §
293 insolvenčního zákona, v důsledku čehož kupní smlouva nebyla platně uzavřena.
30. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí se
neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018 nebo usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
114/2018.
31. Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, odkazuje na podání, která učinil v
předchozích fázích řízení a uváděje, že dovolání opakuje argumentaci uplatněnou v předchozích
fázích řízení.
III.
Přípustnost dovolání
32. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval podmínkami řízení a přípustností dovolání.
34. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 22. 5. 2023, zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne v 8.39 hodin, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2023, zrušil
konkurs na majetek dlužníka (dovolatele) po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona), čímž insolvenční řízení skončilo (srov. § 309 odst. 4 insolvenčního zákona).
35. K tomu je nutné již na tomto místě uvést, že vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku
dlužníka (5. 10. 2015) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka až do jeho skončení i v
době od 1. 6. 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019 [srov. článek II
(Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony]. Totéž pravidlo platí i pro incidenční spory insolvenčním řízením vyvolané a
projednávané v jeho rámci (§ 2 písm. d/, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona).
36. S přihlédnutím k ustanovení § 159 odst. 1 písm. f/, odst. 4 a 5 insolvenčního zákona lze v tomtoincidenčním sporu nadále pokračovat, s tím, že dnem skončení insolvenčního řízení (7. 7. 2023) by se
účastníkem incidenčního sporu na místě insolvenčního správce měl stát (bez dalšího) dlužník.
Vzhledem k tomu, že dlužník se tohoto sporu již účastní (jako žalobce) a je zjevné, že nemůže být
současně žalobcem i žalovaným (prvním žalovaným místo insolvenčního správce), promítla se
pravidla formulovaná v označených ustanoveních insolvenčního zákona tak, že na straně žalované
zůstala jako jediný žalovaný společnost P, což se projevilo i v označení účastníků v záhlaví tohoto
rozhodnutí.
37. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit,
zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
38. Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá pro řešení právní otázky č. 1 (K hodnocení kupní
smlouvy jako platné). V posouzení této otázky je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele)
souladné s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
39. Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty
dlužníka prodejem mimo dražbu je (totiž) ustálena v závěru, že podle § 289 odst. 2 věty první
insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Srov.
shodně již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 105, rozsudek Nejvyššího soudu sen.
zn. 29 ICdo 8/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením
ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 1632/20), rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018 a
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020.
40. Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a
zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
87/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020, jakož i (dále) rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 29 Cdo 380/2020.
41. Napadené rozhodnutí z mezí této judikatury Nejvyššího soudu nevybočuje ani s přihlédnutím k
obsahu dovolacích námitek.
42. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovoláním předestřené
právní otázky č. 2 (K povaze pokynu zajištěného věřitele), když potud jde o věc dovolacím soudem v
daných souvislostech neřešenou.
43. Námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu vystihuje dovolatel tzv. jinou vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá
dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud
neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 2) samostatně
přípustností dovolání u této námitky, se kterou se vypořádá v mezích přípustného dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
44. Nejvyšší soud se zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.46. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve
zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá
námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
47. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
48. Usnesením ze dne 5. 10. 2015, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 13.11 hodin),
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dovolatele (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho
majetek (bod II. výroku).
49. Usnesením ze dne 21. 12. 2015, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 22. 12. 2015 v 11.48
hodin), insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadní insolvenční
správkyně dlužníka z funkce a o ustanovení prvního žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.
50. Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 21. 12. 2015, byly zjištěny i pohledávky věřitele č. 6
Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“), jako zajištěné (i) nemovitostmi, které byly předmětem
kupní smlouvy.
51. Usnesením ze dne 7. 1. 2016, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne ve 14.57 hodin),
insolvenční soud určil, že konkurs na majetek dlužníka bude projednán jako nepatrný.
52. Usnesením ze dne 28. 5. 2019, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 29. 5. 2019 v 11.59
hodin), které nabylo právní moci dne 29. 5. 2019, insolvenční soud připustil, aby na místo banky
vstoupil do insolvenčního řízení zajištěný věřitel Č.
53. V (doplněném) soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-26) byly k 11. 10. 2019 mimo jiné sepsány
(pod položkou č. 3) dva pozemky zapsané na listu vlastnictví č. 1, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Třinec, pro obec B., katastrální území B. (dále též jen
„nemovitosti“), jako majetek dlužníka.
54. Podáním datovaným 28. 5. 2020 (B-39) souhlasil zástupce věřitelů ve smyslu § 289 insolvenčního
zákona s prodejem nemovitostí mimo dražbu nejvyšší učiněné nabídce (za kupní cenu ve výši 7.500
Kč).
55. Podání zajištěného věřitele Č, datované 3. 7. 2020 (B-34), adresované insolvenčnímu správci
dlužníka a označené jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“ obsahuje následující sdělení:
„Ve věci insolvenčního řízení dlužníka (…) tímto udělujeme v pozici věřitele ve smyslu § 289
insolvenčního zákona souhlas s prodejem nemovitého majetku uvedeného v soupisu majetkové
podstaty ze dne 11. 10. 2019 pod položkou poř. č. 3, tj. nemovitostí zapsaných na listu
vlastnictví č. 1, pro katastrální území B., mimo dražbu nejvyšší učiněné nabídce, tj. za kupní
cenu ve výši 7.500 Kč.“
56. Insolvenční správce dlužníka (jako prodávající) uzavřel se společností P (jako kupujícím) dne 3. 8.
2020 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod nemovitostí do vlastnictví kupujícího za
dohodnutou (a před podpisem kupní smlouvy uhrazenou) kupní cenu ve výši 7.500 Kč. Společnost P
je na tomto základě zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Kupní smlouvuzveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku dne 2. 9. 2020 v 10.15 hodin (B-34).
57. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve
znění účinném do 31. 5. 2019, pro věc rozhodném) a občanského soudního řádu (ve znění, jež od
podání žaloby nedoznalo změn):
§ 7 (insolvenčního zákona)
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých
spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné,
ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí
nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 9 (insolvenčního zákona)
Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou
a/ insolvenční soud,
b/ dlužník,
c/ věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku,
d/ insolvenční správce, popřípadě další správce,
e/ státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního
sporu, a
f/ likvidátor dlužníka.
§ 14 (insolvenčního zákona)
(1) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči
dlužníku.
(…)
§ 289 (insolvenčního zákona)
(1) Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního
soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky
prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá
smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru
není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí
běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.
(2) Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce
přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného
majetku.
(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen
žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy vinsolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu,
lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první,
nebyl-li nabyvatel v dobré víře.
§ 293 (insolvenčního zákona)
(1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k
zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke
zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož
pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí
příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel,
jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto
pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě
požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
(2) Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289
odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.
Úkony účastníků
§ 41 (o. s. ř.)
(1) Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony
nepředepisuje určitou formu.
(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
(3) Hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním
účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li
pro platnost hmotněprávního jednání předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se
použije obdobně.
58. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k otázce č. 2 následující
závěry:
59. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že v dané věci nejde o to, že by odvolací soud upřel podání
zajištěného věřitele Č z 3. 7. 2020 povahu procesního úkonu [odvolací soud sám uzavírá, že jde o
procesní úkon (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 8. odůvodnění shora a odstavec
25. odůvodnění napadeného rozhodnutí)], nýbrž o to, zda má (podle odvolacího soudu) zároveň
povahu právního jednání podle práva hmotného (a proto se projev vůle v něm vyjádřený vykládá
podle pravidel práva hmotného).
60. Procesním úkonem je typově projev vůle účastníka soudního řízení adresovaný soudu a směřující
k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům,
které s takovým projevem právní předpisy spojují. Každý projev vůle, který účastník učinil vůči soudu
a kterým sleduje právní následky v procesněprávním vztahu, je procesním úkonem Srov. shodně v
literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2009, str. 258. Procesním úkonem nicméně nemusí být jen podání adresované
přímo soudu. Může jít o projev vůle učiněný v rámci daného soudního řízení přímo proti některému z
jeho procesních subjektů proto, že tak stanoví (předpokládá) zákon, přičemž role soudu se v takovém
případě může omezit na plnění kontrolních funkcí [posouzení, zda podání, jež má mít zákonem
předvídané procesní následky, tyto následky vyvolalo, tak aby se i jeho prostřednictvím naplnil (mohl
naplnit) účel daného soudního řízení]. Srov. k tomu v literatuře např. již Hora, V.: Československécivilní právo procesní, díl II., vydání první (nákladem vlastním), Praha 1922 (dále jen „Hora“), str.
107-108, nebo Coufalík, P.: Vzájemný vztah právních jednání a procesních úkonů. In: Bejček, J.,
Fiala, J., Koukal, P., Šilhán, J., Valdhans, J.: Dny práva 2016 – Days of Law 2016, Část VIII. Právní
jednání, Masarykova univerzita, Brno 2017.
61. Pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení zajištění výše rozebranému pojetí procesního
úkonu odpovídá. Jde o jednostranné podání účastníka insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního
zákona) adresované zvláštnímu procesnímu subjektu, jímž je insolvenční správce dlužníka (§ 9 písm.
d/ insolvenčního zákona). Současně jde o podání, jehož existenci insolvenční zákon při zpeněžení
zajištění předpokládá (§ 293 odst. 1 insolvenčního zákona), a které vyvolává (je-li učiněno) zákonem
předvídané procesní účinky [podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona takový pokyn zavazuje
adresáta (insolvenčního správce dlužníka) pro účely zpeněžení zajištění a vylučuje z možnosti udělit
pokyn zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí, a podle §
293 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona jeho udělení vylučuje u zajištění postup podle
ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona]. Současně jde o projev
vůle (podání), jehož účinky lze překonat rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným rámci dohlédací
činnosti (srov. ustanovení § 293 odst. 1 věty třetí části věty za středníkem insolvenčního zákona). K
tomu, že dohlédací činnost insolvenčního soudu je ve smyslu ustanovení § 10 písm. b/ insolvenčního
zákona též dohledem nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, srov. v
podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. 29 ICdo 117/2022.
62. Procesní úkony se liší od právních jednání (jednání podle práva hmotného) především v tom, že
právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či
účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují.
Občanské soudní řízení (proces) samo směřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vad
vůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudním rozhodnutím pak mají být
odčiněny účinky vadných projevů vůle při soukromoprávních jednáních. Je proto pojmově vyloučeno,
aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl
platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského
soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven,
nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný
souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit
chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., jehož
závěry Nejvyšší soud potvrdil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sb.
rozh. obč., a zopakoval je v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn.
Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st. V literatuře srov. k tomu např. opět Hora,
str. 111-112, nebo Macur, J.: Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva
o vadách právních úkonů? Právní rozhledy číslo 11, ročník 1995, str. 440-443.
63. Hora k uvedenému výstižně poznamenává (str. 111), že:
„Procesní úkony nejsou samostatné, nepůsobí každý o sobě právních účinků, předchozí
procesní úkon je podkladem a oporou pro další procesní úkony tak, jako kámen a cihla v
budově, a teprve všechny dohromady tvoří celek; vybourávání jednotlivých kamenů a
dodatečné odstraňování jich musí přirozeně vésti ku zřícení celé budovy. Procesem mají vady
vůle, jež se sběhly při soukromoprávních jednáních, býti odhaleny, rozhodnutím soudním mají
býti účinky vadných projevů soukromoprávních odčiněny. Kam by se však dospělo, když by
bylo připuštěno, aby se mohlo jednotlivým prohlášením procesním z důvodu vad vůle
odporovati a tím snad v rámci původního procesu nekonečnou řadu jiných procesů připouštěti,
jichž předmětem by byly procesní úkony samy?“64. Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanském soudním řízení sporném lze v
dotčeném ohledu beze zbytku převzít i ohledně procesních úkonů (procesních podání) činěných v
insolvenčním řízení, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení (srov. odstavec 41.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sen. zn. 29 NSČR 141/2022).
65. Posouzení, zda příslušný procesní úkon (procesní podání) vyvolal (podle toho, jak byl navenek
projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se děje
na základě příslušného procesního předpisu; v insolvenčním řízení typově na základě insolvenčního
zákona, s možností přiměřené aplikace občanského soudního řádu nebo zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních (jsou-li splněny předpoklady formulované v § 7 insolvenčního zákona).
66. Posouzení, zda pokyn zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona vyvolal (podle toho,
jak byl navenek projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové
vady mají) se přitom děje (v souladu s § 7 insolvenčního zákona) též na základě přiměřené aplikace §
41 o. s. ř. (jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak a nejde o postup rozporný se zásadami, na
kterých spočívá insolvenční řízení).
67. Přitom ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. výslovně počítá i s tím, že účastník řízení (nebo jiný k tomu
oprávněný procesní subjekt) učiní součástí svého podání též hmotněprávní jednání, tedy právní
jednání, které nevyvolává procesněprávní účinky [a právě proto vyžaduje (k vyvolání hmotněprávních
účinků) vědomost ostatních účastníků o takovém právním jednání]. Ani v takovém případě nicméně
nejde o to, že příslušný procesní úkon by měl být pro účely posouzení svého účinku poměřován
normami hmotného práva jen proto, že příslušné podání obsahuje kromě něj i hmotněprávní jednání.
Příkladem takového podání může být v občanském soudním řízení sporném např. podání, jímž
žalovaný v rámci vyjádření k žalobě (procesní úkon) žalobou uplatněnou peněžitou pohledávku zčásti
uzná (procesní úkon podle § 153a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu učiní součástí
podání hmotněprávní jednání jímž je jednostranný hmotněprávní projev vůle směřující k započtení
své pohledávky proti pohledávce žalobce (hmotněprávní jednání podle § 41 odst. 3 o. s. ř.).
68. Na otázku (č. 2) položenou dovolatelem tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že pokyn zajištěného
věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož
účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi
projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.
69. Obsah pokynu zajištěného věřitele podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona měl Nejvyšší soud za
určující pro posouzení jeho účinků též v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 87/2018 (na který poukázal již
odvolací soud). Nejvyšší soud tedy nesdílí (má za nesprávný) názor odvolacího soudu, že při
zkoumání účinků podání zajištěného věřitele Č z 3. 7. 2020 byl soud oprávněn vykládat vůli
projevenou zajištěným věřitelem Č podle § 556 odst. 1 o. z., tedy také podle úmyslu zajištěného
věřitele Č.
70. Nejvyšší soud dodává, že pro závěr, že jde (jen) o procesní úkon, je bez významu (jelikož je
nesprávný) argument, že insolvenční správce je „součástí moci soudní“ a proto je zapotřebí
posuzovat právní jednání činěná vůči němu „obdobně, jako by byla činěna vůči soudu“ (srov.
reprodukci dovolání v odstavci 23. shora). Takové postavení insolvenční správce nemá ani podle
zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ani podle insolvenčního zákona.
71. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dále dovodil (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v
odstavci 10. shora i odstavec 28. odůvodnění napadeného rozhodnutí), že byť z čistě procesního
pohledu nešlo o řádný projev vůle, nezakládaly by jeho vady neplatnost kupní smlouvy, zabýval se
Nejvyšší soud dále (v reakci na dovolací námitku, podle které vůbec nešlo o pokyn zajištěného
věřitele dle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona) tím, jaké účinky vyvolalo (mohlo vyvolat) podánízajištěného věřitele Č z 3. 7. 2020 a jaký vliv měly jeho případné nedostatky na platnost kupní
smlouvy.
72. K tomu Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. především uvádí, že pro
posouzení účinků tohoto procesního úkonu není samo o sobě významné, že byl označen jako
„Souhlas s prodejem nemovitého majetku“. Poměřováno obsahem podání (srov reprodukci jeho
obsahu v odstavci 55. shora) zajištěný věřitel Č jím zřetelně projevil vůli (projevil souhlas) k tomu,
aby insolvenční správce zpeněžil nemovitosti prodejem mimo dražbu za nejvyšší učiněnou nabídku,
„tj. za kupní cenu ve výši 7.500 Kč“. Závěr, že nemůže jít o „pokyn“ podle § 293 odst. 1 insolvenčního
zákona, vychází z nesprávného předpokladu, že iniciativa ke zpeněžení zajištění musí vždy prvotně
vzejít od zajištěného věřitele (jehož „pokynem“ proces zpeněžení zajištění začíná). Přitom přímo
dikce § 293 insolvenčního zákona předpokládá, že zajištěný věřitel (nebo některý ze zajištěných
věřitelů) může zůstat v procesu zpeněžování pasivním (nečinným), takže tam, kde svou vůli
neprojeví, ač tak mohl a měl učinit, nastoupí na jeho místo jiný zajištěný věřitel (další v pořadí) [§
293 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona] nebo se prosadí obecný režim zpeněžování prodejem
mimo dražbu (§ 293 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona, ve spojení s § 289 odst. 1 insolvenčního
zákona).
73. Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění
prodejem mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný
věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem
sdělení, že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší)
nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného
věřitele se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním). Jen
proto, že akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem
dlužníka, projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle
projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze
mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem
předjímané účinky).
74. Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor dovolatele, že podání z 3. 7. 2020 nebylo pokynem zajištěného
věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona. Má naopak za to, že i bez
znalosti předchozí komunikace zajištěného věřitele Č s insolvenčním správcem dlužníka lze podání
(podle toho, co je v něm projeveno) míti za akceptaci takového postupu, jímž insolvenčního správce
dlužníka zpeněží nemovitosti prodejem mimo dražbu za (dosud) nevyšší nabídku (7.500 Kč). O tom,
že šlo o pokyn ve smyslu ustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona tedy Nejvyšší soud žádných
pochyb nemá (a to ani při zohlednění nepřesného odkazu na ustanovení § 289 odst. 1 insolvenčního
zákona v textu podání).
75. Dovolání tak potud není důvodné a právní posouzení věci je ve výsledku správné.
76. Zbývá vypořádat námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu. Pro účely tohoto
posouzení jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež od podání
žaloby nedoznalo změn):
§ 120 (o. s. ř.)
(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede.
(…)§ 157 (o. s. ř.)
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce
(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník
řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i
další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není
přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to,
aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení
rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
(…)
§ 219a (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
(…)
b/ rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
(…)
§ 242 (o. s. ř.)
(…)
(3) Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
(…)
77. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí není v dotčeném ohledu prosto
vnitřního rozporu. Nelze totiž na jedné straně říci, že rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné je, a na straně druhé uzavřít, že nepřezkoumatelnost nebránila odvolateli ve
formulaci odvolacích důvodů (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 7. shora a odstavec
23. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je
totiž (bez dalšího) důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(srov. § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
78. Poměřováno obsahem odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu ovšem to, v čem odvolací soud
spatřoval jeho nepřezkoumatelnost, žádnou nepřezkoumatelností není. Tím, že insolvenční soud
podání určitého obsahu zevně označené jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“ po právní
stránce posoudil jako pokyn zajištěného věřitele podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, totiž
žádnou nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů svého rozhodnutí nezaložil (jak patrno i ze závěrů
Nejvyššího soudu na dané téma).
79. Jinak je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
představovanou R 100/2013 (z nějž výslovně vychází). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, žeměřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací
důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního
soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné.
80. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných
odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů
vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III.
ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Rozhodnutí
insolvenčního soudu vyhovuje i těmto požadavkům.
81. Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou neprovedení dalších (dovolatelem
navržených) důkazů, též odpovídá ustálené judikatuře k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé
o. s. ř. Tou je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98,
uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II.
ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze
dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu.
82. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a
nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou
podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo
účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
83. Závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti dalšího dokazování obstojí tím spíše, že se týká právní
otázky, pro jejíž zodpovězení neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (otázky č. 1).
84. Dovolatelem namítanými vadami tudíž řízení není postiženo. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se pak nepodávají ani ze spisu.
85. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
86. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1
úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 2. 11. 2022) určené podle vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátce žalovaného přísluší za tento úkon právní
služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.87. Předmětný incidenční spor je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem
ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000
Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu
s částkou 300 Kč (odpovídající paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst.
4 advokátního tarifu), jde celkem o částku 3.400 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži
žalobce. | mpdf (3).pdf |
4,120 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.11.2020, sp. zn. 5 Tdo 1147/2020,
ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1147.2020.1
Číslo: 28/2021
Právní věta:
I. Vojenským materiálem ve smyslu § 265 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu provedení
zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence zásadně není
znehodnocená a neaktivní munice po její předchozí delaboraci a označená znehodnocovací značkou.
II. Jestliže se obviněný důvodně spoléhal na správnost odborného názoru příslušné autority (např.
názor Vojenského technického ústavu na charakter určitého materiálu), že věc, s níž nakládal, není
vojenským materiálem, aniž by o tom byly pochybnosti odůvodněné konkrétními okolnostmi, nelze
zpravidla dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k uvedenému normativnímu znaku, i kdyby se
dodatečně zjistilo, že takovou věc lze považovat za vojenský materiál.
III. O zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku konkrétní osobě odlišné od obviněného zásadně není
možno rozhodnout, pokud jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno poučení a umožněno
uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému rozhodnutí o zabrání
věci před jeho učiněním.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.11.2020
Spisová značka: 5 Tdo 1147/2020
Číslo rozhodnutí: 28
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, Úmysl,
Vojenský materiál, Zabrání věci, Zavinění, Zúčastněná osoba
Předpisy: § 101 tr. zákoníku
§ 15 tr. zákoníku
§ 265 odst. 1 tr. zákoníku
§ 42 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného D. H. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného D.
H., a za použití § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. i ohledně zúčastněné osoby – obchodní společnosti Č. z. i.,s. r. o., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To
6/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019,
sp. zn. 62 T 2/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn.
62 T 2/2019, byl obviněný D. H. (dále též jen,,obviněný“), uznán vinným pokusem zločinu provedení
zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. 1 a § 265
odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl uložen podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s
výší jedné denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výměře 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu
byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí
svobody na dobu 4 měsíců.
2. Obviněný se měl dopustit uvedeného pokusu zločinu podle rozsudku soudu prvního stupně
(zjednodušeně uvedeno) tím, že jako statutární orgán – jednatel a zároveň jako jediný společník
obchodní společnosti Č. z. i., s. r. o., se sídlem v XY (dále ve zkratce jen „obchodní společnost Č.“), se
snažil vyvézt vojenský materiál ve smyslu § 5 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s
vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZZOVM“), a podle položky
SVMe (seznamu vojenského materiálu) č. 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., o provedení
některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška“ nebo „vyhláška č. 210/2012 Sb.“), ačkoliv
ani obviněný, ani obchodní společnost Č. nebyli držiteli povolení nebo licence k obchodu s vojenským
materiálem podle § 12 odst. 2 a § 14 odst. 1 ZZOVM vydávaných Ministerstvem průmyslu a obchodu
České republiky (dále ve zkratce též jen „MPO“), a to následujícími dvěma útoky.
3. Jednak (pod bodem 1. výroku o vině) dne 18. 7. 2017 bez příslušného povolení a licence se měl
obviněný pokusit úmyslně nezákonně vyvézt z České republiky do Spojených států amerických (tedy
mimo prostor Evropské unie) přepravní kontejner bílé barvy obsahující raketu systému OSA bez
delaboračních značek s částí radiolokačního zapalovače a s vyraženým číslem XY na těle, jež je
vojenským materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM a podle položky SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č.
210/2012 Sb. Obviněný za obchodní společnost Č., která vystupovala jako vývozce, požádal celním
prohlášením podaným elektronicky prostřednictvím zmocněnce, obchodní společnosti D. R., a. s., u
Celního úřadu pro Středočeský kraj o propuštění uvedeného přepravního kontejneru bílé barvy
obsahujícího raketu systému OSA s vyraženým číslem XY do celního režimu vývozu pro adresáta B.
C. A. S., New York, Spojené státy americké (dále ve zkratce jen „B.“), a zboží v celním prohlášení v
rozporu se skutečností deklaroval jako „1 ks fyzikální aerodynamický model pro použití ve větrném
tunelu“. Následně za účelem doložení svých tvrzení uvedených v celním prohlášení v průběhu
celního řízení obviněný předložil Celnímu úřadu v K. prostřednictvím zmocněnce, obchodní
společnosti D. R., a. s., jednak fakturu vystavenou obchodní společností Č. pro příjemce B., podle
které se prodává 1 ks fyzikálního aerodynamického modelu pro použití ve větrném tunelu v celkové
hodnotě 3 000 USD a kterou podepsal obviněný, a jednak listinu označenou jako „Prohlášení
prodejce“ ze dne 18. 7. 2017, kterou obviněný jako jednatel obchodní společnosti Č. učinil
prohlášení, že zboží na faktuře pro zákazníka B. není vojenským materiálem ani zbožím dvojího užití.
Přitom obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně věděl, že raketa systému OSA s vyraženým
číslem XY, kterou se snažil vyvézt do Spojených států amerických v bílém přepravním kontejneru,
byla vojenským materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM, s nímž nesmí daným způsobem nakládat. K vývozunakonec nedošlo pouze pro včasný zásah celních orgánů.
4. Jednak (pod bodem 2. výroku o vině) dne 19. 7. 2017 se obviněný měl pokusit bez příslušného
povolení a licence nezákonně vyvézt z České republiky do Spojených států amerických (tedy mimo
prostor Evropské unie) v přepravním kontejneru označeném XY vojenský materiál detailně popsaný
ve výroku o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně (ve stručnosti mělo jít především o
součásti raketového systému S200 Vega, rakety S75 a protiletadlové střely systému 2K12). Obviněný
vystupující za obchodní společnost Č. jako vývozce požádal celním prohlášením podaným
elektronicky u Celního úřadu pro Pardubický kraj o propuštění uvedeného přepravního kontejneru
XY s vojenským materiálem do celního režimu vývoz, a to pro adresáta A. A., Indiana, Spojené státy
americké (dále ve zkratce jen „A. A.“), přitom obsah přepravního kontejneru v celním prohlášení v
rozporu se skutečností deklaroval jako „nástroje, přístroje a modely určené k předváděcím účelům,
například při vyučování nebo na výstavách, nevhodné pro jiné účely – 3x kompletní fyzikální
aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu“. Poté v průběhu následného celního řízení u
Celního úřadu v Č. T. za účelem doložení svých tvrzení uvedených v celním prohlášení
prostřednictvím zmocněnce, obchodní společnosti M., a. s., předložil fakturu ze dne 17. 7. 2017,
kterou vystavila obchodní společnost Č., za níž ji podepsal obviněný, pro příjemce A. A. a podle které
se prodávají 3x kompletní fyzikální aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu HS CODE:
902 300 80 v celkové hodnotě 15 000 USD. Současně obviněný doložil i listinu označenou jako
„Prohlášení prodejce“ ze dne 18. 7. 2017, v níž obviněný jako jednatel obchodní společnosti Č.
prohlásil, že zboží na faktuře pro zákazníka A. A. není vojenským materiálem ani zbožím dvojího
užití. Obviněný tak učinil, ač podle rozsudku soudu prvního stupně věděl, že vojenský materiál v
přepravním kontejneru XY, jenž měl být vyvezen do Spojených států amerických, je vojenským
materiálem ve smyslu § 5 ZZOVM, s nímž nesmí daným způsobem nakládat. K vývozu nedošlo pouze
pro včasný zásah celních orgánů.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce
odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To 6/2020,
tak, že k odvolání státního zástupce (při nedotčeném výroku o vině a trestu v rozsudku soudu
prvního stupně) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věcí popsaných ve výroku
rozsudku odvolacího soudu, neboť hrozilo nebezpečí, že budou dále sloužit ke spáchání zločinu (aniž
by přitom označil subjekt, kterému se věci zabírají). Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání
Dovolání obviněného
6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř.
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení, jakož i tzv.
extrémní rozpory ve skutkových zjištěních, shledal v posouzení otázky, zda v případě zcela
znehodnocených modelů raket jde o vojenský materiál a zda obviněný věděl a mohl vědět, že jde o
vojenský materiál v případě, kdy byl odborným ústavem ubezpečen, že nejde o vojenský materiál.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uplatnil proto, že bylo uloženo ochranné opatření,
aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. Konečně dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl obviněný z důvodu, že odvolací soud zamítl jeho odvolání,
ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Dále dovolatel ve svém obsáhlém dovolání podrobně rozvedl své jednotlivé dovolací námitky.
Předně vyjádřil přesvědčení, že otázky, zda šlo o vojenský materiál, jaké vlastnosti musí mít vojenskýmateriál a zda věc může ztratit charakter vojenského materiálu a za jakých podmínek, jsou právní, a
nikoliv skutkové. Zdůraznil, že předmětné věci přebíral v různé míře kompletnosti jako zbytkový
odpadový materiál, který byl výsledkem demilitarizace původního vojenského materiálu (raket)
cestou průmyslové delaborace postupem podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a
střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ve zkratce „ZoZ“). Po
znehodnocení, které provádí státem atestované osoby, již předmět nesmí mít původní vlastnosti a k
tomu je vydáváno osvědčení o znehodnocení. Delaboraci předmětných věcí provedl Vojenský
technický ústav, s. p., odštěpný závod S. (dále také ve zkratce „VTÚ“), který má atestaci od státu k
této činnosti a který vystavil osvědčení o delaboraci předmětných raket. Slovy zákona o zbraních se
tak z raket stal inertní kovový odpad nepoužitelný k jakémukoliv vojenskému účelu. Tento závěr
znovu zopakoval VTÚ ve svém odborném vyjádření vydaném nad rámec potvrzení o znehodnocení,
stejně tak všichni soudní znalci a rovněž také soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání. Opačného názoru byl pouze odvolací soud, který svým zrušovacím
rozhodnutím, resp. svým opačným právním názorem zavázal soud prvního stupně.
9. Obviněný zdůraznil, že ve shodě s prodávajícím nepovažoval kupované zboží za vojenský materiál
a ani neměl v úmyslu opět vyrobit z prodávaných věcí vojenský materiál, což ani nebylo technicky
proveditelné, jak konstatovali znalci. Šlo o dekorativní či muzejní předmět. S tímto tvrzením souhlasil
také soud prvního stupně, když sám ve svém rozsudku uvedl, že „zajištěný materiál nepovažuje za
zbraně ani bojové prostředky“. Z toho pak obviněný dovodil, že předmětné věci nelze považovat ani
za vojenský materiál, tím méně za vojenské rakety, jak tvrdil odvolací soud. I přes tento názor soudu
prvního stupně, že nešlo o zbraně nebo bojové prostředky, byl obviněný odsouzen za nedovolený
mezinárodní obchod s vojenským materiálem (nefunkčními vojenskými raketami). V tom spatřoval
dovolatel vnitřní rozpornost hodnocení důkazů, což mělo založit i extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry. Soudy nižších stupňů zjistily, že obviněný prodával věci, které byly
fakticky modely vojenských raket bez jakékoliv schopnosti plnit svůj původní účel, na druhé straně
však soudy nižších stupňů i přes závěry znaleckých posudků tvrdily, že šlo o vojenský materiál.
10. Dále dovolatel s odkazem na právní úpravu vysvětloval, kdy může být výrobek považován za
vojenský materiál, a to pouze pokud je použitelný pro účely obrany a bezpečnosti státu. Tuto
podmínku dané předměty splňovaly, ale pouze do doby jejich znehodnocení, neboť delaborací ztratily
své původní vlastnosti. Proto podle obviněného nyní tyto předměty nelze považovat za vojenský
materiál, neboť to je jednak v rozporu se zákonnou definicí vojenského materiálu a jednak to
odporuje základům elementární logiky.
11. Obviněný podotkl, že demilitarizací ztrácí věc charakter vojenského materiálu, a to i přesto, že
byla vyrobena na lince, kde se původně vyráběl vojenský materiál, případně na ní byly ponechány
některé původní díly, ale už jde o pouhý model rakety nepoužitelný k plnění a zabezpečení úkolů
obrany a bezpečnosti státu. V případě opačného závěru zvoleného soudy nižších stupňů by pak
mohly být jako vojenský materiál označeny všechny repliky a modely, u nichž byly při výrobě použity
některé díly původních zbraní. Odvolací soud uvedl ve svém rozsudku, že zmíněné součásti mají
nadále charakter vojenského materiálu, neboť inkriminovaný materiál vykazuje specifickou zvláštní
konstrukci, jíž je předurčen pro účely obrany a bezpečnosti státu a pro tyto účely byl speciálně
vyvíjen a vyráběn. Tento závěr však podle obviněného nemá oporu v provedeném dokazování a je
navíc v rozporu se závěry znalců. Podle názoru odvolacího soudu tak postačí, že věc byla v době
vzniku určena pro obranu a bezpečnost státu, neboť byla pro tyto účely speciálně vyvíjena a
vyráběna. Dovolatel však poukázal na právní úpravu, z níž dovodil, že předpokládá i možnost ztráty
charakteru vojenského materiálu, a uvedl příklad, kdy vozidlo nese raketu, ale ta není
provozuschopná, pak není vojenským materiálem (jak má vyplývat z analogického výkladu položky
SVMe 6 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb.). K tomu, aby věc byla vojenským materiálem, musela by
podle obviněného být speciálně určena pro vojenské použití v současnosti, nestačí takové její určenív minulosti. Obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů měly zkoumat nikoliv původní vlastnosti
materiálu, ale vlastnosti v okamžiku uskutečnění obchodu. V daném případě totiž obviněnému již
byly prodány výrobky, které zcela ztratily původní charakter vojenského materiálu a pro použití
ozbrojenými silami byly zcela nepoužitelnými. Nešlo o rakety, ale o kovový šrot, který obviněný
upravil do podoby předmětných modelů raket.
12. Dovolatel dále připomněl, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1266/2014, konstatoval, že ke zjištění charakteru předmětu v trestním řízení pro zločin provedení
zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence považuje za vhodné a
nutné opatřit odborné vyjádření nebo znalecký posudek. V tomto trestním řízení opatřil oba znalecké
posudky sám obviněný, oba vyzněly zcela v jeho prospěch, přesto se soudy nižších stupňů neřídily
jejich závěry, ač podle obviněného šlo o odbornou otázku, zda je věc vojenským materiálem
podřaditelným pod některou ze skupin vojenského materiálu daného zákonem a prováděcí
vyhláškou.
13. Obviněný dále zdůraznil, že znehodnocené modely raket slouží jako muzejní a statický exponát.
Rovněž země dovozu (Spojené státy americké) nepovažovala předmětné modely za vojenský materiál
a povolila jejich dovoz bez jakékoliv vojenské licence.
14. Napadený rozsudek je tak podle dovolatele postaven na nesprávném právním závěru, který
rovněž odporuje znění komentáře k § 265 tr. zákoníku, neboť věc ztratila své původní vlastnosti, pro
které byla považována za vojenský materiál.
15. Dále dovolatel namítal chybné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Poznamenal, že
odvolací soud shledal u obviněného přímý úmysl, tedy že obviněný věděl, že jde o vojenský materiál.
Přitom obviněný neměl žádný důvod zpochybňovat správnost vyjádření Vojenského technického
ústavu, s. p., odštěpného závodu S., který jako prodejce předmětných věcí (kovového šrotu)
konstatoval, že nejde o vojenský materiál. Připomněl, že VTÚ patří po stránce odborné mezi nejvyšší
odborné autority na vojenský materiál. Odvolací soud založil svůj závěr o zavinění obviněného pouze
na argumentaci, že obchodní společnost Č., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný,
byla v minulosti za obdobné jednání sankcionována ve správním řízení. K tomu obviněný uvedl, že již
s odstupem času nelze přihlížet k takovému postižení za přestupek, navíc za bagatelní jednání byla
obchodní společnosti uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, ač horní hranice sazby činila až několik
milionů korun.
16. Obviněný poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010,
protože i on ve své věci se spoléhal na informaci, kterou dostal od specializovaného státního
podniku, navíc státem výslovně atestovaného na znehodnocování zbraní, střeliva a munice, a kterou
považoval za pravdivou, o její pravdivosti neměl důvod pochybovat, neboť šlo o znehodnocené
modely raket. Obviněnému bylo zřejmé, že tyto modely s ohledem na svou velikost neuniknou
pozornosti celních orgánů a budou je pečlivě zkoumat. Oprávněně však spoléhal na informace VTÚ,
že již nejde o vojenský materiál a že celní řízení proběhne bez jakýchkoliv problémů. Odvolací soud
neuvedl, jak měl obviněný postupovat, jak se měl dozvědět, že byl (podle názoru odvolacího soudu)
VTÚ uveden v omyl, co se týče charakteru prodávaných předmětů. Pak by z jeho strany šlo o právní
omyl podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že tuto otázku soudy
posoudily chybně a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Odvolací soud vůbec nereagoval na
obviněným předložené judikáty v odvolacím řízení, nijak se s nimi nevypořádal, i proto obviněný
považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za nedostatečné.
17. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl o zabrání věcí, ačkoliv pro toto rozhodnutí
neměl věcné a procesní předpoklady. Podotkl, že zabrání věci je ochranným opatřením a dané věci
byly ve vlastnictví obchodní společnosti Č., která však nebyla do řízení přibrána jako zúčastněnáosoba. Obchodní společnost Č. je právnickou osobou, jejímž jediným společníkem a jednatelem je
sám obviněný, nelze jej však považovat za osobu totožnou s obchodní společností. Pro obchodní
společnost Č. bylo rozhodnutí o zabrání věci překvapující, v řízení tato obchodní společnost dosud
nevystupovala, nemohla uplatnit svá práva, státní zástupce nenavrhoval uložení tohoto ochranného
opatření a odvolací soud o něm rozhodl překvapivě ze své vůle.
18. Dovolatel připomněl, že nešlo o věci, které byly ve vlastnictví obviněného, o nichž pak může soud
rozhodnout bez návrhu státního zástupce (k tomu odkázal na § 230 odst. 1 tr. ř.), ale zabrání věci ve
vlastnictví třetí osoby může soud uložit pouze na základě návrhu státního zástupce (§ 239 odst. 1 tr.
ř.) a vlastník věci musí být předem upozorněn, že hrozí zásah do jeho majetkové sféry, což v
projednávané věci nebylo splněno. V tomto spatřil obviněný zásadní vadu dosavadního trestního
řízení a napadeného rozsudku.
19. Dále obviněný poukázal na zcela nedostatečné odůvodnění uložení tohoto ochranného opatření,
přičemž není ani technicky možné, aby v důsledku přechovávání modelů raket hrozilo nebezpečí
spáchání zločinu. Odvolací soud se vůbec nezabýval ani principem přiměřenosti ve smyslu nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 807/19. Odvolací soud se rovněž nijak nevyjádřil
k principu subsidiarity trestní represe, kterému obviněný ve svém dovolání věnoval značnou
pozornost a odkazoval přitom na bohatou judikaturu.
20. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Dovolání obchodní společnosti Č.
21. Podání označené jako dovolání učinila s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zabrání věci také obchodní společnost Č.
22. Obchodní společnost Č. nejprve uvedla, že se zabrané movité věci pokusila vyvézt do Spojených
států amerických. Specializovaný státní podnik ji výslovně ujistil, že nejde o vojenský materiál, a
dovolatelka tak neměla důvod nedůvěřovat tomuto ujištění. Připomněla, že nebyla obviněna pro
pokus o vývoz daných movitých věcí ani proti ní nebylo zahájeno přestupkové řízení. Orgány činné v
trestním řízení stíhaly za tento skutek pouze obviněného, jediného společníka a jednatele obchodní
společnosti Č. Státní zástupce po celou dobu trestního řízení nenavrhoval zabrání věci, pouze
navrhoval trest propadnutí majetku. Až odvolací soud zabral zmíněné movité věci s odůvodněním, že
obviněnému nelze uložit trest propadnutí věci, neboť věci nejsou v jeho vlastnictví. Dovolatelka
zdůraznila, že po celou dobu trestního řízení s ní žádný z orgánů činných v trestním řízení nejednal a
nebylo jí přiznáno postavení zúčastněné osoby. Přitom odvolací soud odůvodnil zabrání věci pouze
tím, že šlo o vojenský materiál, z něhož lze sestavit jeden kus protiletadlové řízené střely typu 2K12,
část raketového kompletu S200 Vega, část raketového kompletu S75 Volchov, raketový motor II.
stupně raketového kompletu S75 Volchov, část rakety S200 Vega, a hrozí tak nebezpečí, že tyto věci
budou sloužit ke spáchání zločinu.
23. Dovolatelka také vyjádřila své přesvědčení, že pro zabrání věcí nebyly splněny ani procesní a ani
hmotněprávní předpoklady. Předně se dovolatelka neúčastnila trestního řízení a nemohla v něm hájit
svá majetková práva, navíc zabírané věci dále nemohly sloužit ke spáchání zločinu. Odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu je podle dovolatelky naprosto nedostatečné, jeho rozhodnutí je založeno
na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud na
jedné straně uvedl, že obviněný není vlastníkem předmětných věcí, na druhé straně pak dále
argumentoval tím, že věci nelze ponechat v držení obviněného. Přehlédl také fakt, že obviněný
nesplnil podmínku bezúhonnosti, a zanikla mu tak funkce statutárního orgánu obchodní společnostiČ. Dále dovolatelka rozvedla, proč nelze s modely raket ohrozit bezpečnost státu. Také jí nebyl
doručen rozsudek odvolacího soudu, ačkoliv jím byly zabírány věci z jejího majetku. Bylo rozhodnuto
o zabrání věcí, ač to státní zástupce nenavrhoval, čímž podle dovolatelky došlo k porušení § 239 odst.
1 tr. ř. De facto tak v posuzované věci zabrání věcí nahradilo sankční funkci trestu, přičemž
ochranné opatření by mělo plnit funkci ochrannou, která ovšem zde není potřebná, jak bylo
vysvětleno výše.
24. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušit jako nezákonný rozsudek odvolacího soudu ve
výroku o zabrání věcí.
III.
Vyjádření k dovoláním
25. K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného po rekapitulaci jeho dovolacích námitek
státní zástupce uvedl, že je považuje za pouhé opakování dosavadní obhajoby obviněného, s níž se
oba soudy nižších stupňů podrobně vypořádaly, a takové námitky jsou zjevně neopodstatněné. Část
dovolacích námitek je procesního charakteru, směřuje proti provádění a hodnocení důkazů a k revizi
skutkových zjištění, přezkoumání těchto otázek není úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání a
takové námitky není možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Zároveň v posuzované věci
nejde o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a provedenými důkazy na
druhé straně. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a vyslovil
souhlas s jejich závěry. Naopak námitky obviněného neshledal v žádném směru opodstatněnými a
podrobně se k nim vyjádřil. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., pak
podle státního zástupce vzhledem k § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. není obviněný osobou oprávněnou
podat dovolání ohledně výroku o zabrání věci v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný je oprávněn
podat dovolání jen proti té části rozhodnutí (výroku), jež se ho bezprostředně týká. S ohledem na
výše uvedené tak státní zástupce považoval podané dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.
26. K podanému dovolání obchodní společnosti Č. státní zástupce konstatoval, že uvedená obchodní
společnost jako osoba zúčastněná ve smyslu § 42 tr. ř. není osobou oprávněnou k podání dovolání,
neboť podle § 265d odst. 1 tr. ř. je osobou oprávněnou podat dovolání pouze obviněný a nejvyšší
státní zástupce. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako podané osobou
neoprávněnou podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV.
Posouzení přípustnosti dovolání
27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání obou dovolatelů.
28. V případě obviněného byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a
Nejvyšší soud tak mohl posoudit otázku povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k
označeným dovolacím důvodům. To ovšem neplatí pro námitky vznesené obviněným a podřazené pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., kterými napadal výrok o zabrání věcí jako
ochranném opatření, protože tento výrok učiněný odvolacím soudem se bezprostředně nedotkl
obviněného. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nikoli však i podle výroku) bylo totiž toto
ochranné opatření uloženo zúčastněné osobě – obchodní společnosti Č. (aniž by jí ovšem bylo toto
postavení přiznáno – k tomu viz dále). V uvedeném ohledu jsou námitky obviněného proti výroku o
zabrání věci nepřípustné (to samo o sobě ovšem nemohlo být důvodem odmítnutí jeho dovolání,
neboť jiné jeho námitky byly uplatněny relevantně a dokonce jsou i důvodné, jak bude rozvedeno
dále).29. Pokud jde o dovolání obchodní společnosti Č. směřující proti zmíněnému výroku rozsudku
odvolacího soudu o zabrání věcí, nebylo možno je vůbec připustit a posoudit důvodnost v něm
vznesených námitek, protože toto podání označené jako dovolání bylo učiněno osobou neoprávněnou
k podání dovolání. Okruh osob oprávněných podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím ve věci
samé učiněných soudem druhého stupně je upraven v § 265d odst. 1 tr. ř. a zahrnuje jen obviněného
a nejvyššího státního zástupce a s účinností od 1. 12. 2019 (po novelizaci provedené zákonem č.
315/2019 Sb.) také v označených věcech příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, o
nějž tu ovšem nejde.
30. Obchodní společnost Č. neměla v tomto trestním řízení vedeném u Krajského soudu – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2019 postavení obviněné osoby, dokonce proti ní ani nebylo zahájeno
trestní stíhání. V daném trestním řízení ovšem byly zajištěny (zřejmě) její věci a podle odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (aniž by k tomu ovšem bylo prováděno dokazování) měly být zabrány její
věci. S ohledem na tyto závěry je proto nutno na ni pohlížet v tomto řízení jako na osobu
zúčastněnou podle § 42 odst. 1 tr. ř., byť jí orgány činné v tomto trestním řízení, a to zejména
odvolací soud, odepřely uplatňovat její práva uvedená zejména v § 42 odst. 1 tr. ř. Mezi práva
zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. ř. in fine sice náleží též právo „podávat v případech tímto
zákonem stanovených opravné prostředky“, jako např. odvolání podle § 246 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
ovšem tím není založeno právo podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek (§ 265d odst. 1 tr.
ř. a contrario).
31. Nejvyšší soud (i přes celou řadu procesních a hmotně právních pochybení při utváření výroku o
zabrání věcí odvolacím soudem , která zúčastněná osoba – obchodní společnost Č. namítala ve svém
podání označeném jako dovolání a která zjistil dovolací soud) z uvedených důvodů podle § 265i odst.
1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání obchodní společnosti Č. jako dovolání podané osobou neoprávněnou.
V.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
32. Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené mohl zabývat toliko důvodností dovolacích námitek
uplatněných obviněným D. H.
33. Obviněný brojil proti svému odsouzení soudy nižších stupňů především uplatněním tří okruhů
námitek (zčásti vzájemně provázaných), které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Předně tvrdil, že věci, které
měly být vyvezeny do zahraničí, již ztratily charakter vojenského materiálu ve smyslu § 5 ZZOVM,
protože byly předtím řádně státní institucí k tomu povolanou znehodnoceny (delaborovány), neměly
tak již specifické vlastnosti, aby mohly být užity k vojenským účelům. Druhý okruh námitek směřoval
proti chybnému posouzení zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného
trestného činu, protože obviněný neměl v úmyslu obchodovat s vojenským materiálem a ze všech
okolností případu ani nemohl tušit, že jde o vojenský materiál, resp. že ho soudy budou považovat za
vojenský materiál. Nakonec namítal chybějící společenskou škodlivost vlastního jednání a chybné
použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
34. Nejprve je namístě upozornit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích původně
svým usnesením ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019, zastavil trestní stíhání obviněného, neboť
jednak dospěl k závěru, že delaborované předměty již nelze využít k vojenským účelům, jednak
neshledal na straně obviněného úmysl obchodovat s vojenským materiálem. Ke stížnosti státního
zástupce však bylo toto usnesení o zastavení trestního stíhání zrušeno Vrchním soudem v Praze a věc
byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání arozhodnutí. Poté již soudy nižších stupňů rozhodly shora popsaným způsobem. Jinými slovy původně
dal soud prvního stupně obviněnému v jeho obraně za pravdu, v důsledku vázanosti právním
názorem nadřízeného soudu však změnil své stanovisko a odsoudil obviněného za žalovaný skutek.
Obviněný proto polemizoval především s názorem odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již nyní
může uvést, že s obviněným v podstatných bodech jeho obhajoby v zásadě souhlasí, naopak postoj
odvolacího soudu považuje na nesprávný, jak bude vyloženo níže.
35. Nejvyšší soud má za to, že dovolací námitky obviněného jsou opodstatněné a odsuzující
rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal jako přesvědčivé, ale naopak jako vnitřně rozporné a
odporující provedenému dokazování. Kromě toho je třeba dát za pravdu i dalším námitkám
obviněného, jakož i zúčastněné osoby, byť ty by, nebýt dalších opodstatněných výhrad naplňujících
dovolací důvody, nemohly samy o sobě být důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, jak bylo
vyloženo shora.
36. Trestný čin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence
podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo bez povolení nebo licence provede
zahraniční obchod s vojenským materiálem.
K pojmu „vojenský materiál“ (k objektivní stránce skutkové podstaty)
37. Předně je třeba uvést, že odsouzení obviněného soudy nižších stupňů stálo na tom názoru, že
věci, jež obviněný chtěl vyvézt do zahraničí, jsou vojenským materiálem podle § 5 ZZOVM a položky
SVMe 4 písm. a) přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb. Dále už ovšem není zcela jasné, jaký je přesně
závěr soudů nižších stupňů, jakým pojmem v uvedené položce je možno označit věci vyvážené
obviněným, resp. obchodní společností Č., do zahraničí. Na jedné straně bylo zřejmé, že původně šlo
skutečně o rakety a součásti raketových kompletů OSA, S200 Vega, S75 Volchov a 2K12, které byly
vyřazeny z vojskové výzbroje a byla provedena jejich delaborace (tedy jejich znehodnocení) státem
aprobovanou institucí, a sice Vojenským technickým ústavem, s. p., odštěpným závodem S.
(označovaným zkratkou VTÚVM, tedy Vojenský technický ústav výzbroje a munice), řádným
postupem předpokládaným právními normami (v tomto směru k tomu sice nebylo prováděno nijak
rozsáhlé dokazování, ale nebylo to ani veřejnou žalobou ani soudy nižších stupňů nijak
zpochybněno). Takto delaborované součásti vojenských raket a raketových systémů zakoupila
obchodní společnost Č., tedy soukromý subjekt, který by jinak nebyl oprávněn obchodovat se
skutečnými raketami či raketovými komplexy a který tyto delaborované rakety a části raketových
kompletů částečně doplnil o jím vytvořené makety chybějících prvků, aby je následně prodal
obchodním společnostem usídleným ve Spojených státech amerických (dále též ve zkratce jako
„USA“), kam je též chtěl vyvézt. O povahu tohoto zboží se pak dále vedl spor, závěry státního
zástupce a následně soudů nižších stupňů v tomto směru nejsou ani shodné a ani jednoznačné,
zjevně tedy nejde pro ně o otázku jednoduchou, přesto k tomu samy iniciativně neprováděly
prakticky žádné dokazování, jediné důkazy k povaze věcí přinesl obviněný, v jehož prospěch též tyto
důkazy vyznívaly, avšak soudy nižších stupňů je bez náležitého a smysluplného odůvodnění odmítly.
Soud prvního stupně (po zrušení jeho usnesení o zastavení trestního stíhání Vrchním soudem v
Praze, tj. po změně vlastního názoru na povahu věcí) konstatoval, že předměty z důvodu jejich
delaborace nepovažuje „za zbraně ani za bojové prostředky“, přesto si podle něj ponechaly
„vlastnosti vojenského materiálu“ ve smyslu § 5 ZZOVM, protože jejich delaborací nedošlo k jejich
likvidaci, ale jen k tomu, že je nadále nebylo možno užít jako „zbraň či bojový prostředek“, nadále je
proto možno považovat je za „simulátory“, tedy vybavení, které napodobuje vlastnosti kterékoliv z
uvedených složek citovaných v § 5 ZZOVM. Zároveň podle soudu prvního stupně není vyloučeno ani
použití prodávaného zboží jakožto „náhradních dílů“, byť přitom neměl tento soud pochybnosti o
tom, že to nebylo cílem jednání obviněného. Zajištěný materiál tak pokládal za „vojenský materiál v
širším slova smyslu“. S těmito závěry do značné míry souhlasil i odvolací soud, který konstatoval, že
inkriminovaný materiál vykazuje specifickou, zvláštní konstrukci, jíž je předurčen pro účely obrany abezpečnosti státu a pro tyto účely byl také speciálně vyvíjen a vyráběn. Dále odvolací soud uvedl, že
charakter vojenského materiálu si zachovávají nejen rakety a raketové střely, ale i příslušné
vybavení a příslušenství a součásti speciálně pro ně určené, bez ohledu na provedenou delaboraci,
neboť některé součásti nepozbyly ani provedenou delaborací zcela své funkce a účinnosti, jako např.
aktivní pyropatrona DP44 protiletadlové řízené střely typu 2K12, některé jsou aktuálně též
používány ve výzbroji Armády České republiky.
38. Zjednodušeně tak lze uvést, že soud prvního stupně sice nepovažoval věci prodávané obchodní
společností Č. do zahraničí za zbraně či bojové prostředky, tedy ani za rakety nebo raketové střely,
ale za simulátory raket či raketových systémů, případně za náhradní díly (ovšem zde z odůvodnění
jeho rozsudku není zcela jasné, zda to bylo kryto též úmyslným zaviněním obviněného, pokud soud
prvního stupně vzápětí dodával, že to nebylo „cílem“ obviněného). Naproti tomu odvolací soud se
klonil (byť vůbec ne jednoznačně) spíše k tomu, že i přes delaboraci (která navíc zřejmě podle jeho
názoru nebyla provedena řádně) si prodávané věci zachovaly nejen status vojenského materiálu, ale
též raket, raketových střel a příslušného vybavení a příslušenství a součástí speciálně určených pro
ně, což bez dalšího rozboru vyznačil tučně v názvu položky SVMe 4 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012
Sb. (s tím, že jde o výklad zákona, což přísluší soudům, výklad znalců jej proto nezajímá a nemá
relevanci).
39. Soudy nižších stupňů správně vycházely z toho, že je třeba interpretovat „vojenský materiál“ jako
normativní znak skutkové podstaty zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem
bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr. zákoníku v intencích mimotrestní úpravy obsažené v
§ 5 ZZOVM. Proto je namístě připomenout znění relevantních ustanovení právních předpisů, jejichž
užití přicházelo v úvahu a které soudy nižších stupňů sice správně určily, avšak nesprávně
interpretovaly.
40. Podle § 5 odst. 1 ZZOVM „vojenským materiálem pro účely tohoto zákona jsou a) výrobky, jejich
součásti a náhradní díly, které jsou vzhledem ke svým charakteristickým technicko-konstrukčním
vlastnostem posuzovány jako zkonstruované nebo přizpůsobené pro použití v ozbrojených silách
nebo bezpečnostních sborech, nebo jsou hromadně v těchto složkách užívány k zabezpečení úkolů
obrany a bezpečnosti státu; b) stroje, zařízení, investiční celky, technologie, programové vybavení,
technická dokumentace nebo návody vyrobené, upravené, vybavené, zkonstruované nebo
přizpůsobené pro vojenské použití, zejména pro vývoj, výrobu, kontrolu a zkoušení dalších výrobků,
jejich součástí a náhradních dílů uvedených v písmenu a)“. Podle § 5 odst. 2 ZZOVM „vojenským
materiálem se pro účely tohoto zákona rozumí i služby poskytované v souvislosti s vojenským
materiálem uvedeným v odstavci 1, zejména provádění oprav, úprav, jakož i poskytování informací,
vysílání a přijímání odborníků za účelem výzkumu, vývoje, konstrukce, výroby, úprav, oprav, údržby,
použití a ovládání vojenského materiálu“. Podle § 5 odst. 3 ZZOVM „seznam vojenského materiálu
podle předcházejících odstavců stanoví prováděcí předpis na základě Společného seznamu
vojenského materiálu Evropské unie“.
41. Tímto prováděcím předpisem je již opakovaně zmiňovaná vyhláška č. 210/2012 Sb., která v
příloze 1 pod položkou SVMe 4 [s názvem Pumy (letecké), torpéda, rakety, raketové střely, další
výbušná zařízení a nálože a příslušné vybavení a příslušenství a součásti speciálně pro ně určené]
pod písm. a) zařadila do seznamu vojenského materiálu též „letecké pumy, torpéda, granáty,
dýmovnice, rakety, miny, raketové střely, hlubinné nálože, demoliční nálože, demoliční zařízení,
demoliční soupravy, pyrotechnické zařízení, náboje a simulátory (tj. vybavení, které napodobuje
vlastnosti kterékoli z těchto položek), speciálně určené pro vojenské použití“. Podle poznámky 1 k
této položce bod SVMe 4 písm. a) zahrnuje pod variantou b) trysky řízených střel a přední části
návratových modulů.
42. Použití a s ním spojený výklad ustanovení nejen trestních, ale i mimotrestních předpisů skutečně,jak naznačoval odvolací soud, ve smyslu principu iura novit curia (soud zná právo) náleží soudům,
popřípadě předtím dalším orgánům činným v trestním řízení (policejnímu orgánu a státnímu
zástupci). Soudy tak musejí znát právo a rozhodnout, v jakých případech užít jakou právní normu,
potřeba interpretace právních norem vyplývá ze skutečnosti, že jejich jazykové vyjádření není
totožné s vlastní právní normou, a úkolem soudu tak není jen vyhledat právní normu, ale též ji
vyložit, aby mohla být správně aplikována na konkrétní posuzovaný případ. Výklad právní normy je
součástí procesu aplikace práva. To ovšem neznamená, že takový výklad může být svévolný,
nezohledňující pravý stav věcí, zcela odtržený od skutkového stavu. Nelze zaměňovat samotný výklad
určité právní normy, či jejího určitého znaku, za náležitou subsumpci správných skutkových zjištění
pod právní normu. Předpokladem této subsumpce jsou náležitá skutková zjištění, která rozhodně
nelze pominout. Zvláště obtížné může být podřazení určité skutkové okolnosti pod specifický
normativní znak, který je ryze technického charakteru a má svůj osobitý význam. V daném případě
šlo o normativní znak „vojenský materiál“, který soudy nižších stupňů správně interpretovaly ve
smyslu § 5 ZZOVM a prováděcí vyhlášky č. 210/2012 Sb. a její přílohy 1, tedy za užití prováděcího
podzákonného předpisu ryze technického rázu, v němž jsou uvedeny různé položky s označením věcí
užívaných v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech k zabezpečení úkolů obrany a
bezpečnosti státu. Jde o položky používající odbornou vojenskou terminologii, které mají svůj
specifický obsah. Zde již zpravidla nemůže v těchto podrobnostech postačovat volná soudcovská
úvaha, co ten který pojem znamená, ale je třeba využít osob s odbornou znalostí, kterou nedisponuje
soudce. Jak uváděla již starší odborná literatura, u soudce lze předpokládat jen takové vědomosti,
které náležejí ke všeobecnému vzdělání anebo k povolání soudcovskému, „co nadto jest, náleží k
působnosti znalců, a to i tehda, když by soudce v určitém případě, kupř. za příčinou zvláštního svého
studia soukromého nebo za příčinou zaměstnání ze záliby provozovaného, potřebné vědomosti
odborné sám měl; rozhoduje zajisté objektivní povaha dotčených skutečností nebo úsudků, a nikoliv
nahodilá osobní znalost soudcova“ (viz STORCH, F. Řízení trestní rakouské. Díl II. Dílu druhého
částka prvá. Praha: Nákladem Právnické jednoty v Praze, 1896, s. 90).
43. Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce vyjadřoval v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5
Tdo 1266/2014, na které správně upozorňoval obviněný v rámci své obhajoby (podobně předtím i v
usnesení ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008). Tuto ustálenou judikaturu však soudy nižších
stupňů do značné míry pominuly a důsledně se neřídily závěry v ní obsaženými. Nejvyšší soud nemá
důvod odchylovat se od svého dříve vysloveného závěru ani v této věci. Proto může nyní jen
zopakovat závěry tam uvedené. Ke zjištění charakteru předmětu v trestním řízení pro zločin
provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem se považuje za nanejvýš vhodné a nutné
opatřit odborné vyjádření nebo znalecký posudek. To platí zvláště v případech, kdy charakter věci
jako vojenského materiálu je předmětem sporu, kdy se obviněný brání tím, že nešlo o vojenský
materiál, a kdy charakter věci není z laického pohledu (tedy bez potřebné odborné znalosti) na první
pohled zřejmý.
44. Soudy nižších stupňů v tomto trestním řízení opřely své závěry, že předmětné zboží je vojenským
materiálem, pouze o vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, resp. o sdělení
Licenční správy MPO, tento útvar však rozhodoval pouze na základě spisového materiálu (listinných
a věcných důkazů v podobě fotografií), aniž by provedl prohlídku věcí na místě a více se zajímal o
danou záležitost. Orgány činné v trestním řízení jinak nezajistily odborné zkoumání předmětných
věcí, neopatřily znalecký posudek, který by po prozkoumání zajištěných věcí zodpověděl odborné
otázky ohledně charakteru těchto věcí, jejich schopnosti sloužit jako některá z uvedených položek
SVMe4 přílohy 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., ale spokojily se pouze se shora uvedeným (stručným)
vyjádřením Licenční správy MPO, ač k této otázce směřovala hlavní argumentace obhajoby
obviněného. Při této nečinnosti státního zástupce jako veřejného žalobce, který by měl svá tvrzení, že
jde o uvedenou konkrétní položku splňující parametry vojenského materiálu, též prokázat
způsobilými důkazními prostředky, soudy nižších stupňů (ač prokazovat tvrzení státního zástupcezásadně není jejich úkolem) samy nedoplnily dokazování v naznačeném směru (ve smyslu § 2 odst. 5
tr. ř. in fine). Navíc prakticky pominuly a téměř nijak nehodnotily důkazy opatřené k tomu
obviněným, který sám předložil k této otázce znalecké posudky, jež byly sice v řízení před soudy
nižších stupňů provedeny, avšak následně nebyly nijak hodnoceny. V konečném důsledku tedy byly
pominuty při utváření skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které je pouze ve svých rozhodnutích
konstatovaly, avšak závěry z nich vyplývajícími se nezabývaly a srozumitelně nevysvětlily, proč z nich
nevycházely. Odvolací soud toliko zcela nepatřičně uzavřel, že posouzení, zda jde o vojenský
materiál, je otázkou právní, jejíž zodpovězení náleží soudu, nikoliv znalci, a proto se nemusí zabývat
znaleckými posudky. Taková úvaha odvolacího soudu sice vychází ze správné premisy, že k výkladu
práva je povolán soud, ovšem subsumpce pod určitý zákonný znak předpokládá správný skutkový
závěr o charakteru předmětu obchodu, jak bylo vysvětleno (i s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu) shora. Jako nesprávný a zjednodušený se jeví takový závěr odvolacího soudu zvláště v
případě, že sám odvolací soud podřazoval věci, s nimiž obviněný obchodoval, pod jiné prvky (pojmy)
shora zmíněné prováděcí vyhlášky č. 210/2012 Sb., než jak to činil soud prvního stupně, ač této
změně neodpovídaly ani důkazy vyplývající z důkazních prostředků před ním provedených.
45. Obviněný k tomu v odvolacím řízení předložil další znalecký posudek z oboru střelivo, výbušniny
a balistika od znalce doc. Ing. A. S., který dospěl ke shodným závěrům, jaké obsahoval i předchozí
obviněným předložený znalecký posudek vyhotovený znalcem doc. Ing. J. Ch. (který byl pro účely
odvolacího řízení doplněn dodatkem). Před odvolacím soudem byl k vypracovanému znaleckému
posudku vyslechnut znalec doc. Ing. A. S. Znalecké posudky dospěly k jednoznačným závěrům
(učiněným na podkladě odborných znalostí znalců a též na základě osobní prohlídky věcí na místě),
že předmětné věci jsou modely raket mající povahu muzejních exponátů, jsou vyrobeny z
nefunkčních znehodnocených originálních dílů, některé díly byly vytvořeny jako tvarově více méně
odpovídající repliky z prostého plechu (tedy i z neodpovídajícího materiálu). K tomu, aby zajištěné
věci byly uvedeny do bojeschopného stavu, bylo by potřeba užít takových technických operací, které
by se rovnaly výrobě nového výrobku.
46. Odvolací soud se v podstatě omezil na pouhou citaci znaleckých posudků, aniž by je následně
hodnotil samostatně i v souhrnu, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Na uvedené závěry z
posudků či z výslechu znalců soudy nijak nereagovaly a z jejich rozhodnutí nelze vyrozumět, jaké z
nich vyvodily skutkové a právní závěry. Přitom znalecké posudky byly vyhotoveny osobami profesně
oprávněnými vyjadřovat se odborně k dotčené problematice, přesto soudy nižších stupňů neuvedly,
proč případně neuvěřily těmto závěrům (samotné odůvodnění ve smyslu toho, že jde o posouzení
právní otázky, není ze shora uvedených důvodů dostačující a správné), resp. jaké jiné důkazy jejich
závěry přesvědčivě vyvrátily. Pokud by to mělo být pouze vyjádření vyhotovené Ministerstvem
průmyslu a obchodu, jež by mělo zpochybňovat závěry znalců, je nutno poznamenat, že znalecké
posudky jsou vyhotoveny daleko podrobněji a detailněji s tím, že znalci přímo zkoumali předmětné
věci (např. provedli porovnání váhy skutečných raket s díly vyváženými obchodní společností Č.,
zkoumali delaborační značky, dodatečně vyrobené neoriginální díly, zabývali se možností jejich
uvedení do původního stavu).
47. Nejvyšší soud je přesvědčen, že odvolací soud (ale de facto ani soud prvního stupně) v tomto
směru nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí jako součást práva na spravedlivý
proces. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti náležitě reagovat na všechny výhrady
uplatněné v řádném opravném prostředku a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádat.
48. Jak již bylo zdůrazněno, pro trestní odpovědnost obviněného bylo v posuzované věci klíčové
zjištění charakteru předmětu, s nímž měl obviněný za právnickou osobu (obchodní společnost Č.) v
postavení statutárního orgánu, tedy odpovědné osoby, provést obchod spočívající v uzavření smlouvy
o prodeji předmětných věcí.49. V daném případě by jistě nebylo třeba složitého dokazování charakteru vyvážených věcí, pokud
by šlo skutečně o rozložené, ale jinak funkční rakety, raketové střely či součásti raketového
kompletu, jak naznačoval odvolací soud. Ten ovšem zcela nedůvodně přehlížel dosavadním
dokazováním vcelku dostatečně prokázané skutečnosti, že zajištěné součásti raket a raketových
kompletů byly delaborovány (delaborací se obvykle rozumí řada operací vedoucích ke zničení
munice) k tomu státem pověřeným VTÚ. Z dosavadních výsledků dokazování, jimž však doposud
nebyla věnována náležitá pozornost, celkem jednoznačně vyplývá, že zajištěné věci prodávané
obchodní společností Č. do zahraničí bylo sice možno složit do celků vizuálně odpovídajících
raketám, protiletadlovým střelám či jejich částem, ovšem tyto repliky neměly jejich funkčnost,
nemohly ani vzlétnout a ani zničit případný cíl bojovou hlavicí. Odvolací soud i přes provedenou
delaboraci a přes závěry dvou znaleckých posudků však sveřepě trval na tom, že šlo o rakety,
raketové střely a příslušné vybavení a příslušenství. Takové závěry jsou skutečně ve zjevném rozporu
s důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, navíc je při utvoření těchto
přinejmenším unáhlených závěrů patrné, že se odvolací soud nezabýval určením zajištěných věcí,
které podle všech dosud dostupných informací již nemohly sloužit svému původnímu účelu.
Posouzení, zda věc i po znehodnocení provedeném státní institucí v mezích zákona (delaboraci) a
postupem stanoveným právními předpisy má vlastnosti pro použití v ozbrojených silách nebo
bezpečnostních sborech, případně stále je schopna být užita k zabezpečení úkolů obrany a
bezpečnosti státu, resp. je stále speciálně určena pro vojenské užití, nepochybně vyžaduje odborné
znalosti a nelze ji vyřešit volnou úvahou, jako to učinil odvolací soud, resp. před ním i soud prvního
stupně a státní zástupce.
50. Podobně se ovšem jako přinejmenším předčasné, spíše však nesprávné, s ohledem na obsah
doposud opatřených důkazů jeví závěry soudu prvního stupně, který označil zajištěné věci nikoli za
rakety, raketové střely, jejich součásti či příslušenství, jako to učinil odvolací soud, ale za jejich
„simulátory“. Nejvyšší soud za doposud zjištěného skutkového stavu nesouhlasí s takovými úvahami
soudu prvního stupně, které jej vedly k označení zajištěných věcí jako vojenského materiálu, a sice
simulátorů, tedy vybavení, které napodobuje vlastnosti kterékoli z položek SVMe 4 písm. a) přílohy 1
vyhlášky č. 210/2012 Sb. (letecké pumy, torpéda, granáty, dýmovnice, rakety, miny, raketové střely,
hlubinné nálože, demoliční nálože, demoliční zařízení, demoliční soupravy, pyrotechnické zařízení,
náboje), jak zní definice simulátoru uvedená ve zmíněné vyhlášce. Dokazováním však bylo zjištěno,
jak bylo již shora naznačeno, že předmětné věci by nebyly schopny samy o sobě nasimulovat činnost
rakety a nemohly by být použity k boji, výcviku či simulaci bojové situace, nemohly vzlétnout, resp.
být vystřeleny, byly totiž zbaveny paliva a motory nebyly funkční, nemohl se tak simulovat ani jejich
let, jeho trajektorie, dálkový či výškový dosah, navádění na cíl atd., nemohla být simulována ani
účinnost bojových hlavic, které byly odborně delaborovány. Na tomto místě je potřeba připomenout
rozdíl v obecném významu slov „simulátor“ a „maketa“, za kterou byly předmětné věci označeny.
Maketou se rozumí model nebo prostorový návrh v přesném poměru k předpokládanému
skutečnému stavu, zatímco simulátor je zařízení napodobující děj nebo chování nějakého stroje nebo
systému, které nemůžeme nebo nechceme pozorovat přímo (viz PETRÁČKOVÁ, V., KRAUS, J.
Akademický slovník cizích slov. 1. vydání. Praha: Academia, 1995, s. 474 a 692). Zajištěné předměty
však rovněž zřejmě nemohly být podle dosavadních výsledků provedeného dokazování použity jako
náhradní díly, jak to uváděl soud prvního stupně bez jakékoliv opory v důkazech a na základě vlastní
úvahy. Šlo totiž o delaborované rakety a protiletadlové střely, které podle laické představy v zásadě
nelze použít k bojovým či výcvikovým účelům opakovaně, nemají vlastně žádný návratový modul,
který by při svém prvním použití nebyl zničen a bylo třeba jej udržovat a opravovat pro následná
použití, naopak rakety a raketové střely jsou zařízení, která mají být při svém prvním použití zničena
(něco jiného by to mohlo být u dalších součástí raketových kompletů, jako byly odpalovací rampy,
naváděcí zařízení, nabíjecí zařízení, či řídící kabina, což jsou též součásti např. raketového kompletu
S-200 Vega). Není tak vůbec zřejmé, co soud prvního stupně mínil, vytýkal-li obviněnému, že
součásti raket a protiletadlových střel by měly být použity na náhradní díly, které ze zajištěných věcítím mínil a zda vůbec byly tyto věci k tomu způsobilé.
51. Soudy nižších stupňů se tak náležitě nezabývaly povahou zajištěných věcí, přičemž posouzení,
zda skutečně jde o vojenský materiál ve smyslu § 5 ZZOVM a položky SVMe 4 písm. a) přílohy 1
vyhlášky č. 210/2012 Sb., předpokládá náležitá skutková zjištění ohledně povahy a charakteru věcí,
na jejichž základě je možno provést výsledné zhodnocení, zda jsou naplněny parametry některé z
položek, které lze podřadit pod pojem „vojenský materiál“. V tomto směru je tak právní hodnocení,
nakolik byl naplněn znak „vojenský materiál“, velmi úzce navázáno na náležité skutkové závěry o
charakteru zkoumané věci, které s ohledem na svou specifičnost a potřebu odborných znalostí není
možné nahradit volnou úvahou soudu, která (jako v tomto případě) může vést k mylným (popřípadě
ničím nepodloženým a unáhleným) závěrům, že bylo obchodováno s vojenským materiálem. Přitom
nelze pominout ani účel a zaměření věcí, jak vyplývá z textu samotného § 5 ZZOVM (viz výše). Z
dosavadních výsledků dokazování je přitom zřejmé, že zajištěné věci měly dále sloužit jako fyzikální
aerodynamické modely pro použití ve větrném tunelu, popřípadě měly sloužit pro výstavní a muzejní
účely, a že nenávratně ztratily své vlastnosti raket, raketových a protiletadlových střel. Neměly a
(podle obsahu ve své podstatě opominutých důkazních prostředků) nemohly simulovat vlastnosti, o
které již přišly delaborací, a to užití pro bojové či výcvikové účely. Pokud tyto závěry nebudou dalším
dokazováním vyvráceny, není pak ani důvod dále omezovat obchodování s nimi jako s vojenským
materiálem, protože nenávratně přišly o vlastnosti vojenského materiálu.
52. V tomto směru se nejeví jako správné ani úvahy soudů nižších stupňů, že obviněný (popřípadě
obchodní společnost Č.) mohl volně obchodovat na území České republiky a Evropské unie se
zajištěnými věcmi, které sice provedenou delaborací přestaly být zbraněmi či bojovými prostředky (a
nemohl tak naplnit znaky trestných činů uvedených v § 279 a § 280 tr. zákoníku), přesto si podržely
vlastnosti vojenského materiálu. Bylo by značně paradoxní, kdyby s nimi mohl obviněný volně
nakládat a obchodovat na území České republiky a členských států Evropské unie, protože již nejde
ani o zbraně, střelivo, resp. munici, není třeba k tomu ani žádného oprávnění, zbrojního průkazu či
licence, avšak nemohl by s takovými věcmi obchodovat se subjekty z nečlenských států Evropské
unie, protože si takové věci ponechaly vlastnosti vojenského materiálu ve smyslu § 5 ZZOVM. Tyto
závěry se jeví jako značně absurdní.
53. K tomu je nutno připomenout, že rakety, ať již řízené či neřízené, jsou podle zákona o zbraních
„municí“ – viz nyní znění bodu 1. písm. h) přílohy 2 k ZoZ („neřízené rakety a řízené raketové střely –
rakety a jejich komponenty, protitankové řízené střely, letecké řízené i neřízené střely, protiletadlové
střely, raketové náboje“), ve znění účinném v době jednání obviněného šlo o munici jako druh
střeliva ve smyslu bodu 4. části druhé přílohy k ZoZ ve znění účinném do 31. 7. 2017 (šlo o
„souhrnné označení pro … řízené a neřízené rakety,“, za munici se považovaly též „též její hlavní
části, kterými jsou dělostřelecké střely a nábojky, rozněcovače, zapalovače a iniciátory“). K uvedené
změně došlo novelou zákona o zbraních provedenou zákonem č. 229/2016 Sb. Teprve touto
novelizací byl po zjištění nedostatků dosavadní právní úpravy do přílohy 2 vyčleněn samostatný
pojem „munice“, jenž byl doposud podřazen pod pojem střelivo, nově byla jednou ze skupin munice
pod bodem 2. přílohy 2 k ZoZ koncipována též „delaborovaná munice“ jako „munice zbavená
výbušnin a jiných aktivních muničních náplní, neoznačená podle zvláštního právního předpisu“, která
„je určena ke zničení, znehodnocení, výrobě řezu munice nebo k dalšímu technickému zpracování
nebo využití materiálu“. Součástí definice je odkaz na vyhlášku č. 371/2002 Sb., kterou se stanoví
postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů, ve znění vyhlášky č.
632/2004 Sb., které ovšem byly také s účinností od 1. 8. 2017 zrušeny vyhláškou č. 179/2017 Sb.
Nyní je postup znehodnocení stanoven v nařízení vlády č. 219/2017 Sb., o znehodnocování některých
zbraní a střeliva, zhotovování řezů zbraní a střeliva a jejich ničení a o minimálním obsahu
dokumentace ve vztahu k delaboraci, znehodnocování, výrobě řezů a ničení munice (k delaboraci
munice, která se označením kontrolní znehodnocovací značkou stává znehodnocenou municí, vizjeho § 12 odst. 1). Za „znehodnocenou munici“ se podle bodu 3. přílohy 2 k ZoZ rozumí
„delaborovaná munice, která je označena kontrolní znehodnocovací značkou podle zvláštního
právního předpisu“ (opět s odkazem na stejnou vyhlášku, jako byla uvedena shora, ač jde nyní o jiný
předpis). Za maketu munice byla označena „munice nebo předmět tvarově a rozměrově shodný s
originální předlohou, které neobsahují výbušniny nebo jiné aktivní muniční náplně, přičemž mohou
být vyrobeny z jiného (nestandardního) materiálu než munice a mohou obsahovat náplně vyrobené z
náhradního (inertního) materiálu“, zahrnující „například munici určenou pro výuku nebo výcvik.“
Znehodnocená munice, řez munice a maketa munice se podle § 70 odst. 1 ZoZ považuje za zbraň
kategorie D ve smyslu § 7 ZoZ, kterou podle § 15 odst. 1 ZoZ může nabývat do vlastnictví a držet
(vedle fyzické osoby plně svéprávné a starší 18 let) kterákoliv právnická osoba. Pro nakládání s
ostatní municí (tj. se skutečnými raketami a jejich komponenty či raketovými náboji) se podle § 70
odst. 1 ZoZ použijí ustanovení zákona o zbraních týkající se nakládání se zakázaným střelivem,
nestanoví-li ustanovení hlavy III. zákona o zbraních jinak. Zakázané střelivo se přitom podle § 3 odst.
1 písm. a) ve spojení s § 4 ZoZ řadí mezi zbraně kategorie A, u nichž se podle § 9 odst. 1 ZoZ zásadně
zakazuje nabývat je do vlastnictví, držet nebo nosit (výjimky z uvedeného pravidla stanoví další části
zmíněného § 9 ZoZ). Je tak zřejmé, že současná právní úprava velmi přísně rozlišuje mezi raketami,
které jsou považovány za zbraně kategorie A, jež zásadně vůbec nelze nabýt do vlastnictví, a
delaborací znehodnocenými raketami, které jsou zbraní kategorie D, jež zásadně může nabývat do
vlastnictví kdokoliv. Zde byla navíc popsána úprava účinná od 1. 8. 2017. Podle úpravy platné a
účinné do té doby (do 31. 7. 2017), kterou by bylo namístě užít, bylo v příloze k ZoZ pod body 5.
definováno, co se rozumí neaktivním střelivem a municí („střelivo a munice, které neobsahují
výbušniny ani jiné aktivní muniční náplně. Zahrnuje delaborované střelivo a munici, znehodnocené
střelivo a munici, řez střeliva a munice a maketu střeliva a munice“), v bodě 15. znehodnoceným
střelivem a municí („střelivo a munice, na kterých byly provedeny nevratné úpravy znemožňující
jejich původní funkci. Znehodnocené střelivo a munice se identifikuje podle zvláštního právního
předpisu“), v bodě 17. delaborovaným střelivem a municí („střelivo a munice zbavené výbušnin a
jiných aktivních muničních náplní, neoznačené podle zvláštního právního předpisu“), v bodě 18.
maketou střeliva a munice. Přitom neaktivní střelivo a munice, tedy i znehodnocovací značkou
označené delaborované střelivo a munice, byly zařazeny taktéž mezi zbraně kategorie D podle § 7
písm. j) ZoZ i ve znění účinném do 31. 7. 2017, takže je i podle tehdejší právní úpravy mohl zásadně
nabývat kdokoliv, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence a aniž by bylo třeba
takovou zbraň registrovat.
54. Bylo by zcela absurdní, aby delaborací provedenou podle platných předpisů a označením
znehodnocovací značkou ztrácela munice (podobně i zbraň či střelivo) nejpřísnější režim nakládání
se zbraněmi kategorie A (tzv. zakázané zbraně), k jejichž nabývání za výjimečných a přísných
zákonem stanovených podmínek potřebuje právnická osoba zbrojní licenci, a stala se z ní věc
zařazená mezi zbraně kategorie D (tzv. zbraně nepodléhající registraci), tedy s nejvolnějším režimem
nakládání s nimi (na úrovni historických zbraní, flobertek, vzduchovek, větrovek, praků, luků a kuší
apod.), k jejichž držení právnická osoba nepotřebuje zbrojní licenci (a fyzická osoba zbrojní průkaz),
a to pro účely nakládání s nimi v rámci České republiky i celé Evropské unie, přesto by si taková věc
ponechala status „vojenského materiálu“, pro účely zahraničního obchodu se subjektem z
nečlenského státu Evropské unie, a to jen proto, že byla původně vyrobena jako vojenská munice –
raketa či raketová střela, ač delaborací ztratila svoji funkčnost.
K právem chráněnému statku (objektu)
55. V tomto směru bylo namístě se zabývat též chráněným společenským zájmem a právním statkem
jako objektem skutkové podstaty trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským
materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku. Ten vyplývá i z akcesorické podstaty
trestního práva, které upravuje trestní sankci za nejzávažnější porušení pravidel zahraničníhoobchodu s vojenským materiálem, jež jsou obsažena v již několikrát zmíněném zákoně č. 38/1994
Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve zkratce „ZZOVM“). Tento zákon zavedl standardy zahraničního
obchodování s vojenským materiálem (jde-li o nečlenské státy Evropských společenství, resp.
Evropské unie), které musí být v souladu s mezinárodními závazky České republiky, jejími
zahraničně politickými, obchodními a bezpečnostními zájmy (viz též § 1 ZZOVM). I podle důvodové
zprávy k § 5 ZZOVM je „pro stanovení charakteru zboží jako vojenského materiálu rozhodující jeho
zvláštní konstrukce, jíž je předurčeno k použití pro účely obrany a bezpečnosti státu, tj. že příslušný
materiál byl pro účely obrany a bezpečnosti státu speciálně vyvíjen a vyráběn. Je-li tento znak
nedostačující pro stanovení charakteru vojenského materiálu, užije se následného určovacího znaku,
jímž je skutečné hromadné použití pro ozbrojené složky k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti
státu. Ve smyslu uvedené definice se za vojenský materiál nepovažují vojenské zbraně určené k
maloobchodnímu prodeji a dále výrobky, které sice slouží i pro ozbrojené složky, ale mají zcela
jednoznačně civilní charakter (např. proviant, běžné komunikační prostředky apod.). Vymezení
pojmu vojenský materiál je základním východiskem pro vydání a případné následné novelizace
seznamu vojenského materiálu v prováděcích předpisech, a to na základě vymezení základních druhů
vojenského materiálu přímo v zákoně.“. Uvedené vlastnosti, které i podle citované důvodové zprávy
byly rozhodující pro podřazení věcí pod pojem „vojenský materiál“, však předmětné rakety a části
raketových kompletů ztratily právě provedenou delaborací (byla-li provedena řádně). Nezdá se tak,
že by kriminalizovaný obchod s delaborovanými a vojensky nepoužitelnými torzy raket mohl
ohrožovat vojenské zájmy České republiky jako součásti Evropské unie, zvláště pokud je takové (ve
své podstatě muzejní) zboží vyváženo do členského státu Severoatlantické aliance (NATO), jehož
členem je i Česká republika, jak správně zdůraznil obviněný.
K zavinění (subjektivní stránce skutkové podstaty)
56. Za důvodnou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného o nenaplnění úmyslné formy zavinění
jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu provedení
zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku. I
kdyby nakonec soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že posuzované zajištěné věci, které měly být
předmětem zahraničního obchodu, splňovaly parametry vojenského materiálu (např. z důvodu
chybně provedené delaborace nebo z důvodu zařazení těch součástí, které vůbec nebyly
delaborovány), čemuž dosud neodpovídají skutková zjištění, musely by se soudy nižších stupňů
náležitě vypořádat s otázkou formy zavinění, kterou ve svých rozsudcích rovněž nevyřešily správně.
Za stávajícího stavu poznání totiž lze souhlasit s obviněným, že znaky alespoň nepřímého úmyslu
nebyly naplněny.
57. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně připomíná, že trestný čin uvedený v § 265 tr. zákoníku
vyžaduje úmyslnou formu zavinění, jak vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku.
58. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se
obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným
okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům
skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí i laická představa pachatele. V
daném případě šlo především o subjektivní vztah obviněného právě k zákonnému znaku „vojenský
materiál“, který je tzv. normativním znakem skutkové podstaty trestného činu provedení
zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1 tr.
zákoníku. V případě tohoto znaku se jeví dosavadní úvahy soudů nižších stupňů jako nesprávné,
soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily některé zjištěné skutečnosti, resp. je spíše nesprávně
pominuly, pochybné jsou i úvahy, na nichž jsou postaveny závěry o úmyslném zavinění, a soudy
nižších stupňů ani jednoznačně nepředestřely své závěry o naplnění obou složek zavinění
(intelektuální a volní) v jejich konkrétní podobě (stupni) především ve vztahu k tomu, že obviněný
nakládal s vojenským materiálem.59. Soud prvního stupně poněkud nejasně uvedl, že nepřímý úmysl má být dokonce prokázán
výpovědí obviněného, aniž by však specifikoval příslušnou pasáž výpovědi, přitom z výpovědi
obviněného i z celé jím konzistentně uplatňované obrany v trestním řízení vyplývá přímo pravý opak,
neboť obviněný se po celou dobu trestního řízení hájil právě tím, že byl a je (i v době trestního řízení)
přesvědčen, že prodávané věci nebyly vojenským materiálem. Dalším údajným důkazem o úmyslné
formě zavinění mělo být postižení obviněného (tj. nikoli obchodní společnosti Č.) pro obdobné
jednání, aniž by takové rozhodnutí bylo jakkoliv specifikováno a aniž by bylo blíže vysvětleno, jakou
složku zavinění a proč má prokazovat toto postižení. K tomu je třeba doplnit, že v trestním spisu se
nachází rozhodnutí MPO ze dne 13. 1. 2014, č. j. MPO 331/2014, kterým byla za skutek spočívající ve
vývozu kerosinového spalovacího motoru do Brazílie na konci roku 2012, v němž byl spatřován
přestupek podle § 25 odst. 1 ZZOVM, postižena pokutou ve výši 2 000 Kč podle § 25 odst. 8 písm. a)
ZZOVM jenom obchodní společnost Č., která předtím uznala své pochybení a vyjádřila lítost; jinými
slovy šlo o postižení jiného subjektu, právnické osoby, za vývoz zcela jiného zboží, v jiné době a do
jiné země, a to navíc velmi symbolickou pokutou na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, jejíž
horní hranice činí 50 milionů Kč. Dále není vůbec jasné, zda další věta o bagatelizaci skutečnosti se
vztahuje k uvedenému přestupkovému postižení, či k samotnému inkriminovanému obchodu s
delaborovanými součástmi raket a raketových kompletů, a čeho se tedy týká věta, že obviněný v
rozhodné době neučinil žádné další kroky a musel si být vědom, že obchoduje s vojenským
materiálem (zřejmě jde o dřívější obchod z roku 2012, ale není pak zřejmé, jakou to má mít spojitost
s jednáním z července 2017 a co je tím prokazováno). Soud prvního stupně také vytýkal obviněnému,
že se již léta zabývá danou problematikou a je držitelem zbrojního průkazu, ač současně na jiném
místě v odůvodnění svého rozsudku mu výslovně nevytýkal porušení zákona o zbraních střelivu, není
ani zřejmé, co soud prvního stupně mínil tím, že držení zbrojního průkazu „předpokládá nepochybně
hlubší odborné znalosti v projednávané problematice“, a jakou to má úzkou spojitost se zahraničním
obchodováním s vojenským materiálem. Z toho všeho soud prvního stupně dovodil „srozumění
obviněného se spácháním uvedeného zločinu“. K tomu je možno znovu připomenout, že „srozumění“
je stupněm volní složky, nikoli složky intelektuální, a předpokládá alespoň vědomí možnosti existence
určité skutečnosti, tedy pachatel si takovou okolnost musí představovat jako možnou, aby k ní vůbec
mohl mít nějaký kladný volní vztah, a to alespoň v míře srozumění (musí brát určitou okolnost za
vážně možnou a pro ten případ s ní být srozuměn). Pokud si je pachatel vědom možnosti existence
určité okolnosti, je pak zapotřebí v závislosti na naplnění volní složky zavinění odlišit: 1. úmysl
přímý, při němž si pachatel přeje tuto okolnost, chce ji, 2. úmysl nepřímý, při němž je srozuměn s
takovou okolností (a to alespoň tak, že je s ní smířen), a 3. vědomou nedbalost, při níž se bez
přiměřených důvodů spoléhá, že taková okolnost nenastane (a on tak neporuší či neohrozí zájem
chráněný trestním zákonem).
60. Odvolací soud, který ve své podstatě přiměl soud prvního stupně změnit původně zastávaný
právní názor nejen na charakteristiku zajištěných věcí (že nejde o vojenský materiál), ale i na
zavinění (že nejde o nepřímý úmysl – viz k tomu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019), se vyjádřil k subjektivní stránce
zejména v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně dokonce
dospěl k závěru o přímém úmyslu, aniž by se takové změny k horšímu domáhal ve svém odvolání
státní zástupce, který (jako jediný subjekt oprávněný v tomto směru podat odvolání v neprospěch
obviněného) nebrojil proti výroku o vině, jímž se odvolací soud zabýval výhradně na podkladě
odvolání obviněného, z jehož podnětu v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (§ 259
odst. 4 tr. ř.) dospěl k závěru o závažnější formě zavinění. Nadto odvolací soud ani nevysvětlil, na
základě čeho dospěl k takové změně, jaké nové důkazy před ním provedené (zvláště pokud doplněné
dokazování ve své podstatě prospívalo obviněnému) dovolují změnit skutkové závěry soudu prvního
stupně, které následně subsumoval pod znaky přímého úmyslu, popřípadě které (správné) skutkové
závěry a proč byly nesprávně podřazeny pod znaky nepřímého úmyslu. Ani odvolací soud přitom
neodstranil vady nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně obou složekzavinění a rovněž vůbec neuvedl, jak byla naplněna vědomostní složka zavinění u obviněného v době
činu, resp. ani nevysvětlil a nedoplnil, proč měla být naplněna složka volní, o níž je ovšem vždy
možné uvažovat až poté, co je jednoznačně vyřešena složka vědomostní. Takto odvolací soud zcela
nesprávně, v rozporu se skutkovými zjištěními, hmotným i procesním právem dospěl k závěru, že
obviněný jednal s přímým úmyslem. Jeho prokázání opět stavěl na přestupkovém postihu obchodní
společnosti Č. řízené obviněným a na rozporech v celních deklaracích vyváženého zboží.
61. Obviněný se přitom v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že se spoléhal na odborný názor
Vojenského technického ústavu, který o daných předmětech deklaroval, že nejsou vojenským
materiálem a že zákonným postupem došlo k jejich znehodnocení (definitivní ztrátě vlastností věcí
charakteristických pro boj). Z dokazování zároveň nevyplynulo, že by obviněný měl či mohl mít
pochybnosti o správnosti tohoto závěru prezentovaného VTÚ, tedy subjektem oprávněným k
provádění delaborací vojenského materiálu. Tuto obhajobu obviněného soudy nižších stupňů zcela
přehlédly a dostatečně se s ní nevypořádaly. Přitom z názorů obsažených jak v odborné literatuře
(viz např. PÚRY, F., RICHTER, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné
poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl.), tak i v
judikatuře (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo
848/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014), lze dovodit,
že u osob spoléhajících se na odbornou radu, a to dokonce i v oblasti práva, aniž by zde byly nějaké
konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze zpravidla
dovodit úmyslné zavinění.
62. Bylo zjištěno, že obviněný D. H. zakoupil předmětné věci jménem obchodní společnosti Č. jako
její jednatel v letech 2010 až 2017 od Vojenského technického ústavu, s. p., odštěpného závodu S.
Tyto věci kupoval pouze ve znehodnoceném stavu v souladu s technologickým postupem
vyžadovaným od státu a schváleným Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva. VTÚ
jednoznačně deklaroval, že takto znehodnocené předměty již nelze užít k vojenským účelům a slouží
pouze jako dekorativní a muzejní exponáty. Na zajištěných věcech byly patrné i delaborační značky.
K tomu je nutno podotknout, že VTÚ je státní podnik mající tři odštěpné závody, z nich se ten ve S.
mimo jiné zabývá výbušninami a municí, je subjektem oprávněným provádět delaboraci, dokonce je i
subjektem oprávněným k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Obviněný se tedy podle
dosavadních zjištění spoléhal na to, že je mu skutečně prodáván zbytkový materiál po provedené
delaboraci raket a raketových kompletů s hodnotou kovového odpadu, který delaborací ztratil svou
původní funkčnost a může sloužit jen pro dekorativní či muzejní účely.
63. Jak již bylo naznačeno, podle Nejvyššího soudu nemůže obstát ani argument soudů nižších
stupňů, že úmyslné zavinění je prokázáno předchozím postižením obchodní společnosti Č. pro
přestupek (zde soud prvního stupně nesprávně poukazoval na postižení samotného obviněného),
neboť šlo o jiný skutek, z jiného období, nebyly využity možnosti obrany proti takovému velmi
mírnému postižení, toto postižení nemá žádnou podstatnou spojitosti se skutky projednávanými v
tomto řízení, v němž jde o jiné skutky, týkající se jiných předmětů s jiným průběhem zahraničního
obchodu. Zcela nesprávná se jeví též výtka odvolacího soudu, že se předchozí postižení pro
přestupek minulo svým zamýšleným účinkem, pokud obviněného neodradilo od jednání, které bylo
předmětem tohoto trestního řízení. Právě naopak lze argumentovat tím, že se obchodní společnost Č.
i obviněný poučili, protože si ověřovali charakter zboží, které měla obchodní společnost Č. prodat do
zahraničí, spoléhali se na vyjádření VTÚ, tedy subjektu, který sám prováděl delaboraci, pro což měl
atestaci (dokonce jde o státní podnik, který byl založen Ministerstvem obrany České republiky a
který se zabývá zejména obranným a bezpečnostním výzkumem a vývojem). Jak plyne ze znaleckých
posudků, byť obviněný věci určitým způsobem upravoval, neučinil tím z nich opět vojenský materiál,
pouze předměty kompletoval (dotvářel vizuálně věrnou maketu výrobou chybějících dílů z
neodpovídajícího materiálu), prováděl nástřiky, a to za účelem jejich zhodnocení jako muzejníhoexponátu.
64. Dosud tedy nic nenaznačuje, že by se obviněný z nějakého konkrétního důvodu nemohl spoléhat
na potvrzení od odborníků na delaboraci o charakteru jím kupovaného zboží, které bylo možné
zařadit mezi zbraně kategorie D a které provedenou delaborací přestalo být vojenským materiálem,
jak bylo shora rozvedeno. Nejvyšší soud nemá jakýkoliv důvod odchylovat se od své vlastní dosavadní
judikatury ohledně zavinění, jak byla zmíněna shora (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn.
6 Tdo 1112/2014), kterou odvolací soud zcela pominul, ač se jí obviněný dovolával.
b) Shrnutí
65. Ze shora uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů
nemohou obstát. Především jsou založena na nesprávném výkladu pojmu „vojenský materiál“, kterým
zásadně není delaborovaná, neaktivní a znehodnocená munice, a na nesprávných skutkových
zjištěních ohledně charakteru zajištěných věcí, které měly být vyvezeny do zahraničí, vyplývajících z
chybného postupu při hodnocení důkazů se současným opomenutím některých z nich. Dále soudy
nižších stupňů pochybily při určení formy zavinění, neučinily náležité skutkové závěry ohledně obou
složek, na nichž je zavinění založeno, pominuly některá skutková zjištění či je chybně hodnotily a
pominuly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Zároveň se náležitě nevypořádaly s obhajobou
obviněného. Za současného stavu poznání se tak jeví jako odpovídající přístup, který zvolil soud
prvního stupně v rámci předběžného projednání obžaloby, když zastavil trestní stíhání obviněného.
66. S ohledem na uvedená zjištění, že nebylo v dosavadním průběhu trestního řízení prokázáno
naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty, jak vyplývá ze shora nastíněného rozboru, není
třeba se dále obšírněji vyjadřovat ani k námitkám obviněného, které se týkaly zásady subsidiarity
trestní represe. Takové úvahy se nyní jeví nadbytečnými, byť lze jinak souhlasit, že princip
subsidiarity trestní represe se užije i při výkladu (interpretaci) zákonných znaků skutkových podstat
trestných činů, zvláště pak méně určitých abstraktních pojmů nebo pojmů poskytujících určitý
prostor při jejich výkladu – viz k tomu též stanovisko pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.
67. Ze všech uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud dovolání obviněného za důvodné, a proto
zrušil z jeho podnětu jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně.
c) K tzv. beneficiu cohaesionis
68. Protože důvody zrušení uvedených rozsudků soudů nižších stupňů prospívají také zúčastněné
osobě, obchodní společnosti Č., bylo namístě zrušit dovoláním obviněného napadené rozsudky nejen
ohledně něj samotného, ale též ohledně zúčastněné osoby. Takové oprávnění pro kasační zásah
dovolacího soudu na základě tzv. principu beneficia cohaesionis (dobrodiní v souvislosti) vyplývá z
ustanovení § 265k odst. 2 a § 261 tr. ř. V dané věci, jak již bylo shora naznačeno, měla mít obchodní
společnost Č. postavení zúčastněné osoby, neboť podle dosavadních poznatků právě ona měla být
vlastníkem zajištěných věcí, u nichž odvolací soud vyslovil jejich zabrání (tak to alespoň vyplývá z
poněkud chaotických a nejednoznačných úvah odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku).
Ostatně sama obchodní společnosti Č. se k těmto věcem jako jejich vlastník hlásila i ve svém podání,
které adresovala Nejvyššímu soudu a označila je jako dovolání (k jehož podání ovšem nebyla
oprávněna – viz výše v bodě IV. tohoto usnesení). Shora rozvedené důvody pro zrušení rozsudků
soudů nižších stupňů spočívající v tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu
provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst.
1 tr. zákoníku (především proto, že zajištěné věci nebyly vojenským materiálem a že chybí úmysl
obviněného), zcela jistě prospívají i zúčastněné osobě, protože pak nejsou splněny ani podmínky prozabrání zajištěných věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nešlo o věci, které by byly
nástrojem trestné činnosti ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 135a tr.
zákoníku. Proto nemohl obstát ani výrok rozsudku odvolacího soudu o zabrání věcí.
69. S takovým konstatováním by bylo možno se spokojit, přesto Nejvyšší soud ohledně toho výroku
nemůže opomenout celou řadu hmotně právních i procesních chyb, kterých se odvolací soud při jeho
utváření dopustil a které lze vysledovat i v postupu dalších orgánů do té doby činných v tomto
trestním řízení, tak symptomatických pro toto trestní řízení.
70. Především se v tomto trestním řízení nikdo řádně nezabýval vlastnickým právem k zajištěným
věcem, nečinily tak orgány činné v přípravném řízení, a to ani policejní orgán, ani státní zástupce, ač
navrhoval jejich propadnutí. Soud prvního stupně (zřejmě podobně jako státní zástupce, který
navrhoval propadnutí věcí) je považoval za majetek obviněného, ač po celou dobu bylo zřejmé, že s
věcmi disponovala obchodní společnost Č., která je koupila od VTÚ a následně byla celním
deklarantem, což se ostatně promítlo i do popisu skutku soudem prvního stupně, který akceptoval
obžalobu státního zástupce. Na to sice správně poukázal odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku, byť jeho vyjádření jsou poněkud matoucí („nabyvatelem … byl obžalovaný D. H. jako
jednatel obchodní společnosti Č.“ – čímž zřejmě mínil, že kupní smlouvu uzavíral obviněný jako
jednatel obchodní společnosti Č., tedy jejím jménem a na její účet, neboli nabyvatelem byla obchodní
společnost Č., a nikoli obviněný, jak by se též uvedené vyjádření dalo interpretovat), přesto z toho
nevyvodil správné důsledky, zejména pak procesní. Odvolací soud si tedy byl vědom, že věci
obviněnému nenáleží, za vlastníka věcí považoval obchodní společnosti Č., ač k tomu dospěl jen
vlastní volnou úvahou založenou na ne zcela relevantních východiscích (že obchodní společnost Č.
byla celním deklarantem, což ale nedokládá vlastnické právo) a bez řádného dokazování (např.
nezjišťoval, zda již nedošlo k prodeji věcí obchodním společnostem, kterým měly být věci do
zahraničí zaslány, jak zněla kupní smlouva a kdy podle ní mělo dojít k převodu vlastnického práva na
kupujícího). Především však odvolací soud při vědomí toho, že zajištěné věci, které navrhoval státní
zástupce propadnout, nepatří obviněnému, měl umožnit jejich vlastníku uplatnění práv jako
zúčastněné osobě podle § 42 tr. ř., tedy podle úvah odvolacího soudu obchodní společnosti Č., která
se sama také v podání označeném jako dovolání považovala za vlastníka.
71. Odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně, jakož i ostatní orgány činné v trestním řízení,
ty však z důvodu zřejmě chybného vyhodnocení vlastnického práva, které přisuzovaly obviněnému)
tak zcela pominul práva obchodní společnosti Č. jako zúčastněné osoby, neposkytl jí možnost uplatnit
práva zúčastněné osobě náležející a o jejích právech ji ani nepoučil, jak mu ukládá ustanovení § 42
odst. 2 tr. ř., nevyrozuměl ji ani o konaném veřejném zasedání. Přesto jí pak uložil majetkovou sankci
v podobě zabrání věcí podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. ř., ukládal tak majetkovou sankci subjektu,
který se do té doby trestního řízení vůbec neúčastnil, nemohl se takovému postupu nijak bránit a k
uvažované sankci se jakkoliv vyjádřit. Rozhodnutí bylo pro obchodní společnost Č. zcela překvapivé,
během předchozího trestního řízení nebyla na takový důsledek vůbec nijak upozorněna, nemohla se
k této možnosti v řádném procesu ani nijak vyjádřit a uplatnit vlastní obranu proti tomuto postupu.
Tímto rozhodnutím odvolacího soudu jí navíc bylo upřeno právo brojit proti němu opravným
prostředkem, neboť odvolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, nepřichází v úvahu ani
jiný řádný opravný prostředek, k podání dovolání zúčastněná osoba není oprávněna (viz k tomu výše
v bodě IV. tohoto usnesení), v úvahu přichází jedině podání stížnosti pro porušení zákona ministrem
spravedlnosti, na jejíž podání však zúčastněná osoba nemá právní nárok, neboť závisí výlučně na
uvážení ministra spravedlnosti.
72. Takový postup odvolacího soudu byl ve zjevném rozporu s principy demokratického právního
státu založeného na úctě k právům a svobodám fyzických i právnických osob. I právnická osoba je
nositelem ústavně zaručených základních práv a svobod, je-li možné jí je s ohledem na jejich povahu
přiznat, jak dovodil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93,publikovaném ve svazku 1 pod č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Především i
právnickým osobám náleží práva procesní, jako je zejména právo na spravedlivý proces spolu s
právem na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č.
2/1993 Sb.) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992
Sb., dále jen „Úmluva“), a to se všemi jejich atributy (např. právem na spravedlivý, veřejný proces v
přiměřené lhůtě, na nestranného zákonného soudce, presumpci neviny, na obhajobu materiální i
formální atd.). Taková práva jí přiznává jak náš Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva
(viz k tomu např. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských
právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 607; z rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva např. rozsudek ve věci Fortum Oil And Gas Oy proti Finsku ze dne 12. 11. 2002, stížnost
č. 32559/96). Z Úmluvy se i na právnické osoby uplatní pochopitelně vedle práva na spravedlivý
proces též celá řada dalších ustanovení. Ve spojitosti se zajišťovacími opatřeními, zejména pak
zajištěním majetku, jde především o čl. 1 (prvního) Dodatkového protokolu k Úmluvě (každá fyzická
nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, přičemž nikdo nemůže být zbaven
svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva, což ovšem nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné,
aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků
nebo pokut). Zajištění majetku právnické osoby, popřípadě omezení v nakládání s ním v průběhu
trestního řízení proti ní (či proti jiné osobě) je tedy v souladu s tímto ustanovením, je ovšem třeba
přitom dbát zásad proporcionality, zdrženlivosti a rychlosti, jakož i dalších základních zásad
trestního procesu, jak mimo jiné zdůrazňuje Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře. Z jeho
judikatury lze dovodit, že každý zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat
spravedlivou rovnováhu mezi potřebami obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany
základních práv jednotlivce, přitom především musí existovat vztah rozumné přiměřenosti mezi
použitými prostředky a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo
(viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 1995 ve věci Pressos
Compania Naviera s. A. a ostatní proti Belgii, stížnost č. 17849/91, popřípadě rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 2000 ve věci bývalý řecký král a další proti
Řecku, stížnost č. 25701/94, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 2008 ve věci
Forminster Enterprises Limited proti České republice, stížnost č. 38238/04). Rozhodující pro takové
posouzení je přitom, zda zajišťovacím opatřením není na postiženou osobu kladeno nepřiměřené
břemeno, jaký je charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování
zasahujících orgánů, jakož i samotné postižené osoby, významnou roli bude hrát též doba, po kterou
bude zajišťovací opatření uplatněno. V každém případě je třeba trvat na umožnění uplatnění
procesních práv právnické osobě, jejíž vlastnické právo bylo zajištěním dotčeno, pochopitelně tím
spíše též tehdy, má-li být vlastnického práva zbavena.
73. Obchodní společnosti Č. jako zúčastněné osobě tak byla odpírána práva zúčastněné osoby po
celou dobu dosavadního průběhu trestního řízení, nebyla vyrozumívána o úkonech trestního řízení,
nebyla poučena o svých právech, výkon jejích práv jí byl zcela znemožněn, dokonce jí ani nebyla
doručována rozhodnutí bezprostředně se jí týkající. Těchto pochybení se dopouštěly jak oba soudy
nižších stupňů, tak i orgány činné v přípravném řízení. Odvolací soud se také náležitě nezabýval
podmínkami pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, nedbal vůbec procesních
podmínek pro takové rozhodnutí, nezabýval se náležitě ovšem ani hmotně právními předpoklady
vyplývajícími z jím užitého ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, natožpak obecnými
podmínkami pro ukládání trestních sankcí, které vyplývají především z § 38 a § 96 tr. zákoníku.
Odvolací soud ani náležitě nezdůvodnil své rozhodnutí o uložení trestní sankce (věnoval mu ve své
podstatě jediný odstavec odůvodnění svého rozsudku o dvou větách, přitom v první větě řešil jen
vlastnické právo k uvedeným věcem, teprve ve druhé větě zmínil uložení ochranného opatření).
74. Lze tak shrnout, že rozsudek odvolacího soudu s výrokem o majetkové sankci v podobě zabránívěcí uložené subjektu, kterému bylo znemožněno účastnit se trestního procesu, v němž byla tato
sankce uložena, je zatížen podstatnou procesní vadou, pro kterou by neměl v demokratickém
právním státě obstát. Přestože tedy Nejvyšší soud nemohl vyhovět „dovolání“ zúčastněné osoby,
která není oprávněna k podání dovolání (viz bod IV. tohoto usnesení), mohl napravit nezákonnost
postupu odvolacího soudu při uplatnění principu tzv. beneficia cohaesionis, jak bylo rozvedeno
shora. Zároveň je však třeba konstatovat, že nezákonným postupem bylo též neumožnění uplatnění
práv zúčastněné osoby v předcházejícím trestním řízení, během něhož byly zajištěny věci této
zúčastněné osoby.
VI.
Závěrečné shrnutí
75. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a
podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného D. H. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. za užití § 261 tr. ř.
též ohledně zúčastněné osoby, obchodní společnosti Č., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 12 To 6/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 62 T 2/2019. Zároveň zrušil i všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. současně Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočce v Pardubicích uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž mu k
tomu udělil potřebné pokyny. | mpdf (4).pdf |
4,121 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.08.2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020,
ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.647.2020.1
Číslo: 1B/2021
Právní věta: I. Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě
sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější
podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d
odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských
práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení §
158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v
jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při
sledování a připojený protokol. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a
připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo
povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím
osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v
případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy
bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem,
při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je
však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu
proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7
odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k
intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se
vede řízení v jiné trestní věci. II. Je-li jediná fyzická osoba, která je jinak oprávněna činit úkony za
právnickou osobu v trestním řízení (§ 34 odst. 1 t. o. p. o.), vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první t.
o. p. o. z provádění těchto úkonů proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se
nevztahuje na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34
odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že by taková volba byla učiněna proto, aby
poškodila právnickou osobu či aby se na její úkor fyzická osoba zvýhodnila v trestním řízení. Institut
opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a měl
by být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby
na obhajobu v trestním řízení a ten musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.08.2020
Spisová značka: 8 Tdo 647/2020
Číslo rozhodnutí: 1B
Číslo sešitu: 1
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Důkaz, Opatrovník, Právnická osoba, Právo na spravedlivé soudní řízení, Provádění důkazů,
Sledování, ZmocněnecPředpisy: čl. 10 předpisu č. 23/1991Sb.
čl. 7 předpisu č. 23/1991Sb.
§ 158d odst. 10 tr. ř.
§ 158d odst. 2 tr. ř.
§ 158d odst. 3 tr. ř.
§ 34 odst. 2 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 34 odst. 4 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 34 odst. 5 předpisu č. 418/2011Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K. a podle
§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. V., podaná proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2015. Dále Nejvyšší soud z podnětu
dovolání obviněných právnických osob – obchodních společností C. a S. H. podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek
Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající
se těchto obviněných právnických osob. Podle 265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně také další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v
Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc obviněných právnických osob – obchodních společností C. a S. H. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015,
byli obvinění J. B., J. D., J. K. a Z. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který jim byly uloženy tresty specifikované ve výroku
citovaného rozsudku. Týmž rozsudkem byly odsouzeny i obviněné právnické osoby – obchodní
společnosti P. a S. H. (dále jen „právnické osoby P. a S. H.“) za zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a právnická osoba – obchodní společnost C. (dále jen
právnická osoba „C.“) za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byly jim za
to uloženy tresty.
2. Citovaný rozsudek napadli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., obviněné právnické osoby P. a S. H. a
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvoláními. Rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, byl rozsudek soudu prvního
stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ohledně obviněných J.
B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné
právnické osoby C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu
rozhodnuto trestech těchto obviněných. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K. a
právnických osob P. a S. H. a odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně –
pobočky ve Zlíně podaná ohledně obviněného J. Ř. a obviněných právnických osob P. a S. H.
zamítnuta.II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, podali
obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V. a obviněné právnické osoby C. a S. H. prostřednictvím svých obhájců
v zákonné lhůtě dovolání.
4. Obvinění J. K. a Z. V. a obviněné právnické osoby C. a S. H. podali společná dovolání, v nichž
odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkli, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a že byla porušena jejich práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, zejména
pak právo na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce a na soudní ochranu. K
tvrzenému porušení práva na soudní ochranu obviněné právnické osoby uvedly, že Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, odmítl jejich odvolání jako podaná
neoprávněnou osobou (takto se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem) a poučil je o
právu podat dovolání. Obě právnické osoby toho využily, avšak dosud nebylo rozhodnuto o jejich
mimořádném opravném prostředku z důvodu pochybení soudů nižších stupňů, které nepředložily
podané dovolání Nejvyššímu soudu.
5. Obviněný Z. K. mimo jiné vytkl, že soudy nižších stupňů provedly procesně nepoužitelné důkazy
tzv. prostorovými odposlechy podle § 158d tr. ř. Ty lze podle § 158d odst. 3 tr. ř. provést jen s
předchozím souhlasem soudce, přičemž součástí spisového materiálu není žádný takový souhlas a
nelze objektivně zjistit, v jaké trestní věci byly tyto prostorové odposlechy pořízeny. Z toho, že
odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny v jiné trestní věci (akce kamiony), se lze
domnívat, že i tzv. prostorové odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci, a proto jsou ve smyslu §
158d odst. 10 tr. ř. pro posuzované trestní řízení procesně nepoužitelné.
6. Státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obviněných konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému důvodu dovolání neodpovídají námitky procesního
charakteru, zejména ty, jimiž napadají zákonnost opatření a provedení vybraných důkazních
prostředků. Odvolací soud se přitom ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal i s námitkami
obviněného Z. V., prostřednictvím kterých zpochybňoval možnost použít záznamy o sledování osob a
věcí povoleném podle § 158d odst. 3 tr. ř. Přitom bylo vyloučeno, že by trestní věc obviněného byla
jinou věcí než tou, v níž bylo provedeno sledování. Jen teoreticky lze tedy uvést, že výklad o naprosté
nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., který byl ve zjevném
protipólu vůči značně široké použitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 2 tr.
ř., byl v odborné literatuře překonán. Správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je
odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů.
Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo
povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem. Státní
zástupce nepřisvědčil ani procesní námitce, že v případě obviněných právnických osob C. a S. H.
došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť nebylo rozhodnuto o jejich mimořádném
opravném prostředku, který podaly proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016,
sp. zn. 5 To 16/2016.
7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
dovolání obviněné J. K. jako dovolání zjevně neopodstatněné, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl dovolání obviněného Z. V. a obviněné právnické osoby S. H. jako dovolání podaná z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněné
právnické osoby C. jako dovolání nepřípustné.
III.Posouzení důvodnosti dovolání
8. Nejvyšší soud po projednání věci dospěl mimo jiné k následujícím závěrům.
III./1. K použitelnosti záznamů ze sledování v jiné věci
9. Obviněný Z. V. v samostatně podaném dovolání zpochybnil zákonnost provedení důkazu
záznamem z tzv. prostorových odposlechů a označil tento důkaz za procesně nepoužitelný. Měl za to,
že ač lze prostorové odposlechy podle § 158d odst. 3 tr. ř. provést jen s předchozím souhlasem
soudce, součástí spisového materiálu není žádný takový souhlas. Nelze tak zjistit, v jaké trestní věci
byly pořízeny tzv. prostorové odposlechy. Lze se domnívat, že byly stejně jako odposlechy
telekomunikačního provozu pořízeny v jiné trestní věci, a jsou proto procesně nepoužitelné, neboť v
jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, lze použít jen záznam pořízený při sledování
podle § 158d odst. 2 tr. ř.
10. Třebaže tuto ryze procesní námitku nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je namístě poznamenat, že se jí poměrně pečlivě zabýval odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozsudku a závěry, k nimž dospěl, sdílí i dovolací soud. Obviněný v tomto stadiu řízení –
na rozdíl od odvolacích námitek, zpochybnil i splnění formálních předpokladů sledování ve smyslu §
158d odst. 3 tr. ř. a tvrdil, že součástí spisového materiálu není „předchozí souhlas soudce“. Výhrady
obviněného však nejsou opodstatněné.
11. Odvolací soud především správně upozornil, že všechny formy sledování osob a věcí prováděné
podle § 158d tr. ř. představují tzv. operativně pátrací prostředky, které nauka obecně charakterizuje
tak, že používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností
důležitých pro trestní řízení. Podle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí (dále jen
„sledování“) rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem
technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný
komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky,
které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Sledování, při kterém mají být pořizovány
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze podle § 158d odst. 2 tr. ř. uskutečnit pouze na základě
písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti
obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v
soukromí za použití technických prostředků, lze je podle § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na
základě předchozího povolení soudce (nikoliv s předchozím souhlasem soudce, jak se mylně
domníval obviněný Z. V.). Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové,
které směřují k umístění technických prostředků.
12. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 158d tr. ř. upravuje sledování následovně: a) obecné sledování
osob a věcí podle odstavce 1, aniž by o něm byly pořizovány záznamy uvedené v odstavci 2 nebo aniž
by šlo o případy upravené v odstavci 3, přičemž ustanovení § 158d odst. 1 tr. ř. upravuje i obecné
podmínky a charakteristiku sledování, b) sledování podle odstavce 2, při kterém jsou pořizovány
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ve smyslu § 158b odst. 3 tr. ř., tedy záznamy pomocí
technického zařízení o průběhu samotného úkonu, tj. v průběhu jeho provádění, c) sledování podle
odstavce 3, které zasahuje do některých ústavně chráněných práv a svobod občanů
[nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných
v soukromí, přičemž lze dovodit, že o případ podle písmena c) jde i tehdy, zasahuje-li se i do
nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků]. Sledování (ve všech typech) lze uskutečnit jen v
trestním řízení vedeném o úmyslném trestném činu (viz § 158b odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud správně
reagoval na vyslovené pochybnosti dovolatele o tom, zda šlo o sledování v jedné a téže věci,
konstatováním, že nešlo o sledování v jiné trestní věci; výstižně upozornil, že i z odůvodnění povolení
ke sledování vyplývá, že procesní úkony byly provedeny v době prověřování podezřelých finančníchtransakcí, které byly součástí obchodních operací, prostřednictvím nichž docházelo ke zkrácení daně
z přidané hodnoty v zásadě způsobem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku.
13. Nad rámec již uvedeného nelze nepoznamenat, že ve vztahu k obviněnému Z. V. ani soud prvního
stupně, ani odvolací soud nepokládaly výsledky sledování (zejména časově řazené do měsíce
prosince 2012) za jediné a základní usvědčující důkazy, soud prvního stupně je výslovně označuje
pouze jako nepřímé důkazy, které mohou obstát jen ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy.
14. Třebaže s ohledem na závěr, že sledování bylo uskutečněno za podmínek uvedených v § 158d
odst. 3 tr. ř. v téže trestní věci, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda lze záznam pořízený při
sledování a připojený protokol použít jako důkaz ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř., dovolací soud jen ve
stručnosti poznamenává, že i kdyby šlo o jinou trestní věc, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek
uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečněno, bylo by možné záznam pořízený při sledování a
připojený protokol použít jako důkaz.
15. Podle § 158d odst. 10 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek
uvedených v § 158 odst. 2 tr. ř. provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol
použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-
li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. Dovolací soud si je vědom, že
názory teorie, jakož i praxe soudů nejsou v této otázce jednotné a že pouhý jazykový, gramatický
výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prvoplánově nabízí řešení, že je-li uskutečněno sledování na
základě předchozího povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř., nelze záznam pořízený při tomto
sledování a připojený protokol použít jako důkaz. Zde je však nutno připomenout, že žádnou z metod
výkladu – vedle výkladu jazykového se nabízí výklad logický, systematický, historický či teleologický
– není možno používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny uvedené metody výkladu tvoří
součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy na základě
výkladu, který vždy vychází z jazykového výkladu s užitím v úvahu přicházejících postupů právní
logiky a v návaznosti na to dalších metod výkladu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 10).
16. Formy sledování, jak jsou specifikovány v § 158d odst. 1 až 3 tr. ř., se vzájemně prolínají, nelze
na ně nahlížet izolovaně. Odrážejí, o jaký stupeň intenzity zásahu do práv sledovaného jde, a tomu
také odpovídá označení subjektu, na základě jehož povolení lze uskutečnit sledování. Z hlediska
řešené otázky je významné srovnání podmínek upravujících sledování, při kterém mají být
pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, podle § 158d odst. 2 a 3 tr. ř. Odvolací soud v
tomto kontextu připomněl, že sledování, kterým má být zasahováno do soukromí osob
(nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství apod.), lze provádět jen na základě povolení soudce,
nikoliv toliko povolení státního zástupce jako „běžné“ sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř. Dále pak
uzavřel, že pokud ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. upravuje možnost použít výsledky sledování
prováděného podle § 158d odst. 2 tr. ř. v jiné trestní věci a výslovně nezmiňuje takovou možnost v
případě výsledků sledování prováděného podle § 158d odst. 3 tr. ř., pak je evidentní, že jediným
rozdílem mezi těmito sledováními je právě ta skutečnost, že sledování prováděné podle § 158d odst.
3 tr. ř. zasahuje intenzivněji do soukromí osob, čemuž však odpovídá přísnější způsob povolení a
kontroly tohoto způsobu sledování (jež namísto státního zástupce musí provádět soudce). Pokud však
zmíněné ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. výslovně neuvádí (jako je tomu v případě sledování
provedeného podle § 158d odst. 2 tr. ř.) možnost použít v jiné trestní věci výsledky sledování
provedeného podle § 158 odst. 3 tr. ř., pak to automaticky neznamená podle názoru odvolacího
soudu nemožnost fakticky použít takové výsledky sledování jako důkaz, neboť použití tohoto důkazu
je v souladu jak s obecným ustanovením § 89 odst. 2 tr. ř. (podle kterého za důkaz může sloužit vše,
co může přispět k objasnění věci), tak i s ustanovením § 158b odst. 3 tr. ř. (podle kterého zvukové,
obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem
odpovídajícím ustanovením trestního řádu lze použít jako důkaz – zákon zde přitom vůbec nerozlišujeani jednotlivé operativně pátrací prostředky, ani v případě sledování osob a věcí to, podle kterého
zákonného ustanovení bylo povoleno). Odvolací soud proto obecně neshledal důvod pro restriktivní
postup odlišného použití výsledků zmíněných typů sledování, když pro to není žádný logický důvod.
17. Proti tomuto závěru stojí názor zastávaný částí soudní praxe, podle něhož § 158d odst. 10 tr. ř.,
který je svým zněním taxativní a zmiňuje výlučně záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst.
2 tr. ř., tedy na základě písemného povolení státního zástupce, nelze analogicky vztáhnout i na
záznamy pořízené při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř., kdy se na základě předchozího povolení
soudce zasahuje do práva na nedotknutelnost obydlí nebo práva na listovní tajemství a na ochranu
obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Použití analogie, která se vztahuje k
překlenutí mezer v zákoně, je sice obecně v trestním právu procesním přípustné, avšak analogii
nelze použít tehdy, pokud trestní řád taxativně upravuje způsob vyřízení věcí, anebo pokud by jejím
použitím mělo být zasahováno do práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních
práv a svobod (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 90/2019, ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2018). Podle mínění Nejvyššího soudu však
použití analogie není v řešeném případě aplikace trestního řádu namístě, neboť nejde o mezeru v
zákoně.
18. V daných souvislostech je relevantní, jak již bylo řečeno, toliko sledování, při kterém mají být
pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, jehož primární úprava je obsažena právě v
ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že ustanovení §
158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na
základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky (a tím zvyšuje standard)
na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr.
ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a
svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d
odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné
věci lze použít za předpokladů zde uvedených, tj. je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném
trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno, jako
důkaz záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Odkaz zákonodárce na odstavec 2
obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat nikoliv jako odkaz na sledování uskutečněné jen na
základě písemného povolení státního zástupce, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být
pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, poněvadž právě použitelnost takového záznamu v
jiné trestní věci dané ustanovení řeší. Jinými slovy, zákonná dikce „sledování za podmínek uvedených
v odstavci 2“ v textu § 158d odst. 10 tr. ř. míří na všechny případy „sledování, při kterém mají být
pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy“ (ve smyslu znění § 158d odst. 2 tr. ř.), a to ať již
uskutečněných na základě písemného povolení státního zástupce, nebo na základě předchozího
povolení soudce. Tento závěr není v rozporu ani se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho
usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, v němž se Ústavní soud zabýval mimo jiné i
námitkami proti použití důkazu – záznamu pořízeného při sledování povoleném soudcem, byť lze
připustit, že explicitně se nezabýval výše řešenou otázkou.
19. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že nepřehlédl, že ustanovení § 158d tr. ř.
obsahuje též ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř., jež odkazují současně na § 158d
odst. 2 i 3 tr. ř., nebo ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. s výslovným odkazem toliko na § 158d odst. 3
tr. ř., ale ze znění těchto ustanovení plyne jednoznačná souvislost a opodstatněnost těchto odkazů. V
ustanovení § 158d odst. 4 tr. ř. jde o vymezení formálních a obsahových náležitostí povolení podle
odstavců 2 a 3, ustanovení § 158d odst. 6 tr. ř. upravuje předpoklady provedení sledování, aniž by
byly splněny podmínky podle odstavců 2 a 3. Konečně v ustanovení § 158d odst. 5 tr. ř. je poukaz na
„případy uvedené v odstavci 3“ uveden jako okolnost vylučující zahájení sledování i bez povolení.
20. Výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř. vjiné trestní věci, než je ta, v níž bylo provedeno sledování za podmínek tohoto ustanovení, ostatně
nesdílí ani část odborné literatury (např. ŠČERBOVÁ, V. Zamyšlení nad skutečně aktuálními
problémy právní úpravy tzv. prostorových odposlechů. Státní zastupitelství č. 4/2019, s. 19; nebo
změna v elektronické verzi komentáře dostupného v právním informačním systému ASPI k datu 22.
3. 2019 (autor JUDr. Jan Lata, Ph.D.), v němž je k ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. prezentován
názor: „Z textace ustanovení se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených
státním zástupcem podle odstavce 2, a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3.
Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k § 89 odst. 2, jež zakotvuje principiální
použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud
by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povoleného státním zástupcem, pak by
sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat
za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při
sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze
sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí
povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje
k pořizování záznamu, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek
uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem, nebo soudcem.“
Správným a logickým vyústěním je, že v § 158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k
podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v § 158d odst. 10 tr. ř.
se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak
záznamů pořízených při sledování povoleném soudcem (shodně také např. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 T 5/2015). Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává,
že formulací tohoto závěru se nedostává do kolize s právními úvahami obsaženými v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018, v němž se sice tento soud zabýval mimo
jiné i otázkou vztahu ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř., ale nezaujal žádný
konkrétní právní závěr.
III./2. K dovolacím námitkám právnických osob ohledně volby zmocněnce
21. Obviněné právnické osoby v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10.
2016, sp. zn. 5 To 16/2016, akcentovaly, že řádně využily svého práva zvolit si zmocněnce (obhájce)
ve smyslu § 34 odst. 2 t. o. p. o. Ustanovení § 34 odst. 4 a § 34 odst. 5 t. o. p. o. nelze podle nich
vykládat tak, že právnická osoba, jejíž statutární orgán je trestně stíhán, nemá možnost zvolit si
zmocněnce (obhájce), neboť takový zásah je nejen zásahem do práva na obhajobu a spravedlivý
proces právnické osoby, ale může být i zásahem do majetkových práv společníků trestně stíhané
právnické osoby, je-li obhajována opatrovníkem, kterého nezvolily osoby, jež mají právní zájem na
obhajobě a na výsledku trestního řízení, a nemají tak možnost ovlivnit kvalitu obhajoby. To zvláště
tehdy, vykonává-li ustanovený opatrovník obhajobu toliko formálně. V této souvislosti obviněná
právnická osoba C. poukazovala na formální výkon funkce ze strany R. F., který byl této právnické
osobě ustanoven opatrovníkem podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Obviněné právnické osoby proto
vyvozovaly, že ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p. o. nelze vnímat tak, že jejich jednatelé jim nemohou
zvolit obhájce, který by je skutečně zastupoval, obhajoval a hájil jejich zájmy, a to navíc v situaci, kdy
je z průběhu trestního řízení zřejmé, že střet zájmů mezi právnickými osobami a jejich jednateli
neexistuje.
22. Námitky obviněných právnických osob jsou opodstatněné. Nic na tomto závěru nemění ani
skutečnost, že právní názor obsažený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp.
zn. 5 To 16/2016, korespondoval s nazíráním soudní praxe na výklad ustanovení § 34 odst. 4 t. o. p.
o. Názory obecných soudů však významně korigoval svým přístupem k významu a výkladu ustanovení
§ 34 odst. 4 t. o. p. o. Ústavní soud; v daných souvislostech je relevantní především nález tohoto
soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 (zcela ve shodě s ním vyznívá i nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. IV. ÚS 3740/19).
23. Ústavní soud tedy ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje (viz nálezy ze dne 15. 8. 2018, sp. zn.
II. ÚS 131/18, ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19,
aj.), že i právnické osobě náleží v trestním řízení některá ústavně zaručená základní práva, mezi nimi
i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ve zkratce
„Listina“) a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Součástí práva na obhajobu je i právo na
svobodnou volbu obhájce; byť toto právo není absolutní a může být zákonodárcem omezeno, každé
takové omezení představuje zásah do základního práva na obhajobu, jehož ústavnost se posuzuje v
testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a ze dne
15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18).
24. V nálezu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, Ústavní soud reagoval na situaci založenou
na tom, že právnická osoba má jen jedinou osobu oprávněnou činit úkony za právnickou osobu, ale
tato osoba je ve stejném řízení obviněným (jako tomu bylo v nyní posuzované trestní věci). Ani v
tomto případě nelze podle něj paušálně uzavřít, že nad výhodami z faktických znalostí takového
obviněného pro obhajobu právnické osoby musí vždy převážit riziko, že obviněný bude jednat v
rozporu s jejími zájmy. Je v zájmu zachování tohoto práva, aby obviněný nečinil všechny úkony v
trestním řízení za právnickou osobu, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy
jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, a to
třeba i v budoucnu. Právě tomu by mělo předejít ustanovení § 34 odst. 4 věta první t. o. p. o. I v
takových případech je však třeba z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na
obhajobu umožnit takto formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce podle § 34 odst.
2 t. o. p. o., což má předcházet ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Považovat
obviněného v tomtéž řízení a priori za vyloučeného i z tohoto úkonu může tedy být proporcionálním
zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že obviněný činí tento úkon
se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či zvýhodnit na její úkor své právo
na obhajobu. Z logiky věci přitom vyplývá, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako
zmocněnce podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu v ustanovení § 34
odst. 4 t. o. p. o. Pokud však zvolí jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení považovat tuto
volbu za neúčinnou jedině tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva
(např. o volbu zmocněnce, který nemá vůbec žádný vztah k právnické osobě, doručuje se mu na
adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě
přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 t. o. p. o.
25. Ústavní soud shrnul, že institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5
t. o. p. o. je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy
představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3
Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje. Je-li jediná fyzická osoba,
která je oprávněna jednat za právnickou osobu v trestním řízení, vyloučena podle § 34 odst. 4 věty
první t. o. p. o. proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu
zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 2 t. o. p. o.,
jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby poškodila právnickou osobu či na její úkor
sebe zvýhodnila v trestním řízení. Není-li zjištěn důvod k této obavě, je třeba zásadně považovat
volbu zmocněnce takovou fyzickou osobou za úkon, z něhož není vyloučena v trestním řízení proti
právnické osobě.
26. Odvolací soud se nezabýval touto otázkou ve svých usneseních ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To
16/2016, a ani ze dne 3. 11. 2016 téže spisové značky a bez dalšího, aniž by provedl potřebný test
proporcionality, uzavřel, že jednatelé obviněných právnických osob, kteří byli v téže věci obviněnými,
nemohli obviněným právnickým osobám zvolit zmocněnce (obhájce). V řízení následujícím po zrušení
rozsudku soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5To 16/2016, tak došlo k podstatné vadě řízení založené na porušení práva na obhajobu obou
obviněných právnických osob. Nelze totiž pominout, že zásahem odvolacího soudu bylo zkráceno
právo na obhajobu obviněných právnických osob v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který
v hlavním líčení provedl řadu významných důkazů, a v neposlední řadě nebylo plně respektováno
právo na obhajobu ani v následujícím odvolacím řízení.
27. V důsledku této procesní vady je proto nezbytné provést hlavní líčení v rozsahu následujícím po
zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, znovu,
opakovat provedení všech relevantních důkazů (případně jejich rozsah korigovat se zřetelem k
požadavkům procesních stran), a to při důsledném respektování práva na obhajobu obou obviněných
právnických osob. Teprve po provedení všech potřebných důkazů a náležitém vyhodnocení
provedených důkazů v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. bude možno znovu
rozhodnout o vině obviněných právnických osob a případně i o jejich trestech.
IV.
Závěrečné shrnutí
28. Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se obviněných právnických
osob C. a S. H. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující
na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
29. V dalších částech odůvodnění se Nejvyšší soud podrobně zabýval dovolacími námitkami ostatních
obviněných, o jejichž dovoláních rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. | mpdf (5).pdf |
4,122 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10.06.2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020,
ECLI:CZ:NS:2020:31.ICDO.36.2020.1
Číslo: 104/2020
Právní věta: Výraz „zjevně“ užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity
narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení
veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Podle § 1 odst. 2 části věty před
středníkem o. z. jsou zakázána (nepřípustná) pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu
určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku,
dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Proto je vždy třeba
posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a
účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy. Ustanovení § 13 z. o. k.
patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek. Je-li v důsledku nedodržení požadavku na
písemnou formu právního jednání a úřední ověření podpisu jednajícího společníka narušen veřejný
pořádek, je toto jednání neplatné; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.06.2020
Spisová značka: 31 ICdo 36/2020
Číslo rozhodnutí: 104
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Neplatnost právního jednání, Společník, Společnost s ručením omezeným, Veřejný pořádek
(o. z.), Započtení pohledávky
Předpisy: § 1 odst. 2 o. z.
§ 13 předpisu č. 90/2012Sb.
§ 580 o. z.
§ 588 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2017 určil, že
právní úkon, kterým dlužník (společnost B., dále též jen „společnost“) započetl „závazek žalovaného
k úhradě částky 1.145.000 Kč, vyúčtovaný fakturou dlužníka ze dne 30. 4. 2014, oproti svému
závazku, který měl za žalovaným, kdy tímto úkonem došlo k částečné úhradě závazku dlužníka (…)
vůči žalovanému (…) ve výši 1.145.000 Kč“, je neúčinným právním úkonem (výrok I.), uložil
žalovanému „vydat částku 1.145.000 Kč do majetkové podstaty“ dlužníka (výrok II.), rozhodl opoplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalovaný byl v rozhodném období, tj. od dubna do července 2014, jediným jednatelem a
společníkem společnosti.
[2] Žalovaný dlužil společnosti částku 1.725.000 Kč z titulu smlouvy o dílo, uzavřené na „dostavbu
domu X a rekonstrukci bytu Y“. Pohledávka společnosti za žalovaným byla splatná (dle faktury ze dne
30. 4. 2014) dne 14. 5. 2014.
[3] Na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 4. 2014 a 30. 6. 2014 se žalovaný stal
věřitelem společnosti s pohledávkami v celkové výši 2.000.000 Kč.
[4] Dne 1. 7. 2014 společnost a žalovaný započetli své vzájemné pohledávky do výše 1.145.000 Kč.
Dle evidence nezaplacených závazků (vyhotovené společností) společnost dlužila žalovanému ke dni
15. 7. 2014 částku 855.000 Kč.
[5] Společnost na sebe podala dne 10. 7. 2014 insolvenční návrh.
[6] Usnesením ze dne 1. 10. 2014, jež nabylo právní moci dne 21. 10. 2014, insolvenční soud zjistil
úpadek společnosti, prohlásil na její majetek konkurs a jejím insolvenčním správcem ustanovil
žalobce.
[7] Insolvenční správce podal žalobu v projednávané věci dne 30. 9. 2015.
3. Na uvedeném základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 3, §
241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že
žaloba byla podána včas a je důvodná.
4. Podle insolvenčního soudu započtení (učiněné pouhých 9 dnů před zahájením insolvenčního řízení)
naplňuje znaky skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu podle § 241 insolvenčního zákona,
neboť se žalovanému v jeho důsledku dostalo na úkor ostatních věřitelů vyšší míry uspokojení jeho
pohledávky (o částku 1.145.000 Kč), než jaké by mu náleželo v konkursu. Jelikož je žalovaný osobou
blízkou společnosti, nelze uvažovat o použití § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.
5. Protože je započtení neúčinným právním úkonem, uložil insolvenční soud současně žalovanému
vydat jím získaný majetkový prospěch do majetkové podstaty dlužníka (společnosti).
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti započtení „pro
neplatnost právního úkonu započtení“ (první výrok), ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o „vydání
plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka“ (druhý výrok), a ve výroku III.
tak, že žalovanému neuložil poplatkovou povinnost (třetí výrok); současně rozhodl o nákladech řízení
před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (pátý výrok).
7. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel dále z toho, že:
[1] Listina označená jako „vzájemný zápočet VZ 14/23“ ze dne 1. 7. 2014 je společností adresována
žalovanému a obsahuje „návrh vzájemného zápočtu“ shora popsaných vzájemných pohledávek
společnosti a žalovaného. Není opatřena žádným podpisem.
[2] V účetním deníku společnosti je u data 1. 7. 2014 uvedeno „doklad VZ 14/23, f/2014033“, „má
dáti 1.145.000 Kč“ a text „vzájemný zápočet Z.“.
[3] Žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem společnosti od prosince 2012.
8. Odvolací soud konstatoval, že smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností s ručením
omezeným zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem musí být podle § 13 zákona č.
90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen„z. o. k.“], uzavřena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy, jinak je neplatná podle § 582 odst.
1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), ledaže strany vadu dodatečně
zhojí. S ohledem na smysl a účel § 13 z. o. k., jímž je ochrana třetích osob (věřitelů), způsobuje
nedostatek formy předepsané tímto ustanovením absolutní neplatnost dotčeného právního jednání
podle § 588 o. z. pro rozpor se zákonem.
9. Totéž platí (s ohledem na popsaný účel § 13 z. o. k.) i pro jednostranná adresovaná právní jednání
učiněná mezi těmito osobami. I jednostranné právní jednání společnosti (zastoupené jediným
společníkem) vůči jedinému společníku tudíž musí být učiněno písemně a podpis společníka musí být
úředně ověřen.
10. Tzv. „vzájemný zápočet“ ze dne 1. 7. 2014 nebyl vůbec podepsán, natož aby byl podpis jediného
společníka úředně ověřen. S ohledem na okolnosti projednávané věci, jakož i s ohledem na výši
pohledávky, jež měla v důsledku započtení zaniknout, přitom nešlo o jednání v rámci běžného
obchodního styku. Uvedené právní jednání proto odvolací soud shledal pro rozpor s § 13 z. o. k.
absolutně neplatným.
11. Jelikož je „vzájemný zápočet“ neplatným právním jednáním, nelze již zkoumat jeho neúčinnost;
vztah neplatnosti a neúčinnosti téhož právního jednání řeší ustanovení § 234 insolvenčního zákona.
Proto odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené) otázky hmotného práva, zda
nedodržení formy smlouvy stanovené v § 13 z. o. k. za předpokladu, že smlouva nebyla uzavřena v
rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých, způsobuje absolutní neplatnost
takového právního jednání, a zda z tohoto důvodu nelze (úspěšně) podat žalobu o určení neúčinnosti
takového právního jednání.
13. Dovolatel má za to, že porušení § 13 z. o. k. zakládá toliko relativní neplatnost podle § 580 a §
586 o. z., neboť rozpor se zákonem nepředstavuje současně zjevné narušení veřejného pořádku.
Odvolací soud se přitom otázkou narušení veřejného pořádku vůbec nezabýval.
14. Ustanovení § 13 z. o. k. podle dovolatele „sleduje primárně ochranu společnosti a jejího vnitřního
světa“ a jeho porušení nemůže vést k absolutní neplatnosti; námitku relativní neplatnosti může
vznést sama společnost, její nový společník, likvidátor či insolvenční správce.
15. Jelikož žádná z oprávněných osob nevznesla námitku jeho relativní neplatnosti, je započtení
platným právním jednáním. Protože jím žalovaný vyvedl z majetku dlužníka pohledávku ve výši
1.145.000 Kč v úmyslu zkrátit jeho věřitele, jde o právní jednání neúčinné, jež lze napadnout odpůrčí
žalobou, jak správně dovodil insolvenční soud.
16. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě
vyhoví, tj. určí neúčinnost započtení a uloží žalovanému vydat částku 1.145.000 Kč do majetkové
podstaty dlužníka.
III.
Přípustnost dovolání
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (spřihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.;
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
19. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Dle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Tříčlenný senát číslo 27, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a
rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky výkladu § 588 o. z. k právnímu názoru odlišnému od
toho, který byl vyjádřen v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2980/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2815/2018.
22. Z označených rozhodnutí se (mimo jiné) podávají následující závěry:
[1] Z hlediska § 588 věty první o. z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které
je ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“.
[2] Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které
musí dosáhnout narušení hodnot, jež chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní
neplatnosti právního jednání.
[3] Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda
bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje
hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na
vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je
ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo
jen relativně.
23. Senát 27 – posuzuje důsledky nedodržení formy právního jednání vyžadované ustanovením § 13
z. o. k. – však dospěl při výkladu § 588 o. z. k závěru odlišnému, podle kterého adverbium „zjevně“,
užité v § 588 o. z., nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku
posuzovaným jednáním (s tím, že méně intenzivní narušení veřejného pořádku vede jen k neplatnosti
relativní), nýbrž pouze zdůrazňuje, že následek v podobě absolutní neplatnosti nastupuje toliko
tehdy, byl-li veřejný pořádek narušen nepochybně. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání
neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z
důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Proto rozhodl o postoupení věci podle § 20
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a
rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
24. Dovolání je přípustné k řešení jím otevřené (a v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosudneřešené) otázky, jaké důsledky má nedodržení formy právního jednání vyžadované ustanovením §
13 z. o. k.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Podle § 13 z. o. k. smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným
společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí,
je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.
Podle § 582 odst. 1 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené
zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více
právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost
ostatních.
Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí
dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v
případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
26. Ustanovení § 13 z. o. k. provádí článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/102/ES
ze dne 16. 9. 2009 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným
společníkem (dále jen „směrnice“), jenž určuje, že:
Smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu
nebo pořízeny písemně (odstavec první).
Členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých
podmínek (odstavec druhý).
27. Povinnou písemnou formu smluv, uzavřených mezi společností s ručením omezeným a jediným
společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, upravoval již
§ 132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a to s
účinností od 1. 7. 1996.
28. Novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. byl požadavek na formu smluv uzavřených mezi
společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem
společnosti, dále zpřísněn. S účinností od 1. 1. 2001 ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. vyžadovalo
pro tyto smlouvy formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musela být podepsána před
orgánem pověřeným legalizací.
29. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod číslem
370/2000 Sb. (sněmovní tisk číslo 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3.
volební období 1998 – 2002), se „v zájmu právní jistoty a zamezení dodatečných změn ve smlouvě
navrhuje, aby i nad rámec požadavků Jedenácté směrnice měly smlouvy uzavírané jediným
společníkem se společností, pokud tento společník jedná současně jménem společnosti, formu
notářského zápisu“.
30. Nad rámec směrnice (vyžadující pro tato právní jednání toliko písemnou formu) jde i zákon o
obchodních korporacích, jenž – vedle písemné formy – vyžaduje také úřední ověření (legalizaci)
podpisu.
31. Podle bodu 5 úvodních ustanovení směrnice členské státy mohou volně stanovit pravidla, aby
čelily možným nebezpečím vyplývajícím z toho, že společnost jedné osoby má jen jediného
společníka. Směrnice tak výslovně umožňuje, aby členský stát přijal i opatření směrnicí
nepředvídané, bude-li je považovat za potřebné např. pro ochranu právní jistoty. Takovým opatřením
je i povinnost úředně ověřit (legalizovat) podpis stran na písemné smlouvě, uzavírané mezispolečností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem.
32. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, uveřejněném pod
číslem 43/2015 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že i v případě nedodržení zákonem stanovené formy
právního jednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání se zákonem podle § 580
odst. 1 o. z.) je právní jednání podle § 582 odst. 1 věty první o. z. neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li to
smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání (v literatuře shodně např. Melzer, F. In:
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, Praha: Leges,
2014, s. 746 a 747).
33. Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo
stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je
důsledkem neplatnost relativní, či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce
oprávněné osoby či z úřední povinnosti) [v literatuře srov. Melzer, F., op cit. výše, s. 746, Handlar, J.
In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2014, s. 2096].
34. Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení, jaké důsledky má nedodržení formy požadované
ustanovením § 13 z. o. k. pro tam uvedená právní jednání, je nezbytné zjistit smysl a účel právní
normy v tomto ustanovení obsažené.
35. Důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích (sněmovní tisk číslo 363/0,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013) uvádí, že „ověření
orgánem pověřeným legalizací a forma notářského zápisu byly vypuštěny s tím, že vzhledem k dikci
Dvanácté směrnice (čl. 5) je tento požadavek zbytečný a nadstandardní“. Jelikož je uvedené
zdůvodnění v rozporu s textem návrhu § 13 z. o. k. (srov. označený sněmovní tisk, s. 5), nelze při
výkladu tohoto ustanovení vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích.
Nicméně smysl a účel požadavku na písemnou formu a úřední ověření (legalizaci) podpisu
jednajících (jednajícího) objasňuje dostatečně důvodová zpráva k návrhu zákona posléze schváleného
a vyhlášeného pod číslem 370/2000 Sb.
36. Má-li společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi společností
jednající jediným společníkem jako jejím zástupcem (lhostejno, o jaký právní důvod se opírá jeho
zástupčí oprávnění) a tímto společníkem mohou být dodatečně „upravovány“, a to jak jde-li o jejich
obsah, tak jde-li o datum jejich uzavření, popř. může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti, aniž se
tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo, tj. aby se následně
„neobjevovaly“ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou negativně zasáhnout do práv či oprávněných
zájmů třetích osob (typicky věřitelů společnosti či společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež
zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně postaví najisto datum, kdy
smlouva byla uzavřena). Ustanovení § 13 z. o. k. tak chrání právní jistotu (předem neurčeného
okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním
jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Tím současně chrání i podnikatelské
prostředí jako takové.
37. Ačkoliv se § 13 z. o. k. výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za
pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná,
adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná
jediným společníkem „své“ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední
ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním (ostatně i smlouva
mezi společností a jejím společníkem jakožto dvoustranné právní jednání je toliko výslednicí dvou
jednostranných právních jednání – oferty a akceptace). V literatuře srov. shodně Lasák, J. In: Lasák,
J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: WoltersKluwer, 2014, s. 167.
38. Z popsaného smyslu a účelu § 13 z. o. k. vyplývá, že důsledkem nedodržení formy požadované
tímto ustanovením je neplatnost dotčeného právního jednání. Jelikož právní normy chránící právní
jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek (v literatuře srov. např. Melzer, F., Tégl, P.
In Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117, Praha: Leges,
2013, s. 61, či Eliáš, K.: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. In: Sborník mezinárodní
konference XXIII. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2015, s. 70 a 71), je na místě závěr, že
porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku.
39. Protože v projednávané věci neplatnost právního jednání (započtení) nikdo nenamítl, je nutné
posoudit, zda jsou splněny předpoklady, za kterých soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu.
40. Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež
odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně.
41. Pojem veřejný pořádek zákon nedefinuje. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku
(sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010
– 2013) výslovně uvádí, že „veřejný pořádek se osnova nepokouší blíže definovat, neboť to v právní
normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze
vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní
základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní
uspořádání soukromých právních poměrů osob“.
42. Právní teorie zdůrazňuje, že pojem „veřejný pořádek“ lze definovat jen velmi obtížně, přičemž
jeho obsah může být (částečně) „proměnlivý v závislosti na době, místě a na konkrétním prostředí“
[Eliáš, K., op. cit výše, s. 64, či obdobně Lavický, P. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná
část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1]. Podle Eliáše (tamtéž, s. 65) jej
lze v nejobecnější rovině „vymezit jako souhrn norem umožňujících fungování společnosti
rovnoprávných a svobodných lidí, vědomých si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči
celku“. Melzer s Téglem pak uvádějí, že „veřejný pořádek představují základní pravidla právního
řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat, tedy taková pravidla, jejichž dodržení nelze ponechat
výlučně na iniciativě dotčených jednotlivců“ (Melzer, F., Tégl, P. In Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117, Praha: Leges, 2013, s. 60).
43. Ústavní soud zahrnuje veřejný pořádek mezi ústavou chráněné veřejné statky (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01).
44. Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč. V něm zdůraznil, že veřejný
pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v
samotném právním řádu, a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící
principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování
právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem
na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným
pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky
nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý.
45. Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro
společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou
aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce.
Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zdaurčité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává
zejména z jeho smyslu a účelu.
46. Výklad, podle něhož adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje požadavek na určitý stupeň
intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním, vede k závěru, podle kterého v řadě
případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky
relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek
přestává být „veřejným“ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce) a současně
nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas
jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, uvedený výklad vede ve svém
důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek.
47. Současně nelze přehlížet, že uvedený výklad vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho
důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a
jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí
blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu „intenzity“, s jakou je veřejný pořádek určitým
jednáním narušován.
48. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na
zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným
jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném
případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno,
veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním
narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.
49. Obdobně lze ostatně poukázat na ustanovení § 8 o. z., jež určuje, že zjevné zneužití práva
nepožívá právní ochrany. Adjektivum „zjevné“ zde taktéž nelze chápat ve smyslu požadavku na
určitou intenzitu zneužití práva, s tím, že v případě „málo intenzivního“ zneužití práva bude ochrana
zneužívajícímu jednání poskytnuta. Takový výklad je nepřijatelný; zneužití práva je protiprávním
jednáním a nelze mu přiznat ochranu. To ostatně zdůrazňuje i důvodová zpráva k návrhu (nového)
občanského zákoníku, jež dále uvádí: „Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade
se důraz na zákaz činů, kterým je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí
být při právním posouzení pochybnost. Jde tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li
pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití
práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.“ Požadavek na „zjevnost“ zneužití je
tudíž – obdobně jako v případě § 588 o. z. – nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či
nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je
na místě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva.
50. Velký senát se proto odchyluje od závěrů vyjádřených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, a ze dne 18. 12.
2018, sp. zn. 21 Cdo 2815/2018, a uzavírá, že adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., nevyjadřuje
požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním,
nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.
Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez
návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec
uvažovat.
51. V této souvislosti velký senát považuje za potřebné zdůraznit, že ne každé odchýlení od právní
normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení
veřejného pořádku. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z.
pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zdatímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z.
výslovně nezdůrazněných – hodnot (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29
Cdo 387/2016 uveřejněné pod číslem 10/2019 Sb. rozh. obč.). Stejně jako v případě jiných hodnot
(účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda
odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává,
byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.
52. Není-li požadavek ustanovení § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím,
že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1
věta první o. z.). S ohledem na výše vyložený smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace
účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou
úředně ověřeny podpisy (shodně viz např. Lasák, J., op. cit výše, s. 167).
53. Současně platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je nutné vždy
posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy
v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného
ustanovení (srov. obdobně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sb.
rozh. obč.).
54. Uzavře-li například společnost zastoupená jediným společníkem smlouvu se svým jediným
společníkem v elektronické podobě s využitím elektronické identifikace prostřednictvím
kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické
identifikaci, a připojí-li jediný společník (jednající jak za společnost, tak i za sebe samého) uznávaný
elektronický podpis (§ 6 odst. 2 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro
elektronické transakce), bude zpravidla na místě závěr, že smysl a účel požadavku § 13 z. o. k. byl
naplněn a k narušení veřejného pořádku (přes nedodržení § 13 z. o. k.) nedošlo.
55. Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil,
nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního
jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným
společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích
osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku.
56. Uzavřel-li odvolací soud bez dalšího, že posuzované právní jednání (zápočet vzájemných
pohledávek) je neplatné podle § 588 věty první o. z., aniž by posoudil, zda s ohledem na okolnosti
projednávané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení)
společnost a žalovaný v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k „úpravě“ jeho obsahu či
data), je jeho právní závěr o neplatnosti započtení předčasný.
57. Pouze na okraj pak velký senát podotýká, že z dosavadních skutkových zjištění učiněných v
projednávané věci vyplývá, že dohoda o započtení byla uzavřena konkludentně. Uvedené se podává z
toho, že nikým nepodepsanou listinu obsahující „návrh vzájemného zápočtu“ společnost doručila
žalovanému (svému jedinému společníku a jednateli) a následně – prostřednictvím žalovaného –
promítla započtení do svého účetnictví.
58. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které spočívá napadené rozhodnutí, není
správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých
výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a
odst. 2 věta první o. s. ř.).59. V další fázi řízení odvolací soud mimo jiné zváží, zda se dohoda o započtení v projednávané věci
vskutku řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, nebo zda je na místě na ni aplikovat zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. zejména § 3028
odst. 3 o. z.). | mpdf (6).pdf |
4,123 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12.06.2019, sp. zn. 8 Tdo 600/2019,
ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.600.2019.1
Číslo: 50/2019
Právní věta: Přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku má povahu
konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo
mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním
vývoji dítěte spočívající v tom, že např. zneužívá drogy, alkohol, provozuje prostituci apod.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 12.06.2019
Spisová značka: 8 Tdo 600/2019
Číslo rozhodnutí: 50
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Ohrožování výchovy dítěte
Předpisy: § 201 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.
2018, sp. zn. 10 To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 56 T 6/2018.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 56 T 6/2018, byl obviněný O. K.
uznán vinným v bodech 1. a 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku,
jichž se dopustil tím, že
1) po přesně nezjištěnou dobu několika let do března 2017, v bytě na adrese XY, který užíval
společně se svou přítelkyní M. P. a jejími nezletilými dcerami AAAAA (pseudonym), BBBBB
(pseudonym) a dalšími rodinnými příslušníky, opakovaně nezletilou AAAAA vysvlékl donaha a za
účelem svého sexuálního vzrušení ji počal osahávat na prsou a přirození, pokoušel se jí zasouvat
prsty do přirození, což se mu pro její nesouhlas nepodařilo, po poškozené požadoval felaci, a když
odmítla, položil její ruku na své přirození a požadoval po ní, aby mu provedla masturbaci, což
opakovaně činila a penis mu masturbovala až do jeho ejakulace,2) v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2016 do 16. 4. 2017 v bytě na stejné adrese
opakovaně přiměl nezletilou BBBBB k felaci, když ji vysvlékl donaha, následně ji přiměl k pokleknutí
a poté co si obnažil penis, zasunul jej poškozené do úst pohyboval její hlavou po délce svého penisu,
následně poškozené zasouval prsty do oblasti jejího poševního vchodu a třel její pohlavní orgány, to
vše za účelem svého sexuálního vzrušení, v důsledku čehož došlo u obviněného k ejakulaci, přičemž
při těchto jednáních obviněný zneužil závislosti poškozených na něm jako na osobě, které byly
svěřeny k dozoru, když fakticky působil a byl poškozenými vnímán jako jejich nevlastní otec,
podílející se na jejich výchově, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv jako nevlastní otec poškozených
věděl, že dosud nedovršily věku patnácti let.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o tom, aby nezletilým
uhradil nemajetkovou újmu v penězích.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odvolání obviněného usnesením ze dne 6. 11. 2018, sp. zn.
10 To 63/2018, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g)
l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že odvolací soud potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně,
ačkoliv jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a ve vztahu k oběma bodům výroku o vině
poukázal na nesprávnost právního posouzení jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr.
zákoníku.
5. Proti právní kvalifikaci obviněný namítal, že jemu za vinu kladené činy nelze posoudit jako přečin
ohrožení výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, protože závěr o tom, že byl spáchán tento přečin,
nevyplývá z důkazů před soudem provedených a ani v rozsudku nejsou popsány důvody vztahující se
k této právní kvalifikaci, což svědčí o nezákonnosti napadených rozhodnutí. Obviněný poukázal na
rozhodnutí č. 64/1978 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1979, sp. zn. 3 Tz
5/1979, podle nichž je možný souběh trestných činů podle § 187 a § 201 tr. zákoníku, avšak soudy v
tomto směru své úvahy neuvedly a bez dalšího jen automaticky uzavřely, že byly naplněny znaky i
tohoto přečinu. Pokud opřely své závěry o uvedená rozhodnutí, ta vycházejí ze socialistické morálky
založené na systému, který v České republice již třicet let neexistuje, což vyžadovalo, aby soudy v
dostatečné míře odůvodnily aplikovatelnost těchto rozhodnutí na posuzovaný případ. Poukázal i na
rozhodnutí č. 26/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož musí být skutkově prokázány takové okolnosti, které
svědčí o tom, že pachatel jedním činem naplnil skutkové podstaty obou uvažovaných trestných činů.
Jestliže jsou vyžadovány „konkrétní okolnosti případu“, v posuzované věci takové uvedeny nejsou.
6. Podle obviněného k právní kvalifikaci podle § 201 tr. zákoníku chybí relevantní úvahy ohledně jeho
zavinění, které se musí vztahovat na všechny znaky trestného činu, obzvlášť když ho lze spáchat jak
úmyslně, tak i z nedbalosti. Tomuto požadavku však soudy nedostály, protože se formou zavinění
nezabývaly, resp. v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí chybějí požadované úvahy. Vzhledem k
tomu, že jednání popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu není dostatečné, nenaplňuje znaky
přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, a to mimo jiné i s odkazem na rozhodnutí č.
47/1992 Sb. rozh. tr., podle něhož za svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu nelze označit,
když pachatel hrubým násilným útokem naruší psychickou integritu nezletilé tím, že ji sexuálním
chováním fyzicky i psychicky týrá. V přezkoumávané věci znalkyně MUDr. I. G. u nezletilé BBBBB
shledala její stav za kompenzovaný s tím, že z hlediska dlouhodobých následků se může prožitáudálost negativně projevit i s určitým odstupem, zejména v oblasti navazování a kvality partnerských
vztahů či poruch sebehodnocení, což může negativně ovlivnit její fungování. Obdobné závěry učinila i
u poškozené AAAAA.
7. Ze znaleckých posudků proto podle obviněného nevyplynuly a podle jejich závěrů ani nenastaly
následky spočívající v ohrožení výchovy mládeže, jak soudy kvalifikovaly, a neexistuje ani možnost,
že by takové následky mohly nastat, když psychosexuální vyspělost je u obou nezletilých průměrná.
Pro právní kvalifikaci podle § 201 tr. zákoníku nejsou podle výsledků provedeného dokazování
dostatečná skutková zjištění, která nebyla v napadených rozhodnutích uvedena a neplynou ani z
jejich odůvodnění. Proto skutek specifikovaný v rozsudku soudu prvního stupně soudy nesprávně
posoudily jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku.
8. Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj
působícího státního zástupce uvedlo, že dovolání obviněného nelze vyhovět. K právnímu posouzení
skutku jako přečinu podle § 201 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na body 78. a 80. rozsudku
nalézacího soudu, podle nichž dovolatel sváděl poškozené „k nemravnému životu“, a soud
nemravnost shledal v tom, že poškozené předčasnými pohlavními styky vedl „k pohlavní
nevázanosti“. Za neopodstatněné považoval výhrady proti nevhodné aplikaci judikátů z období
socialistického státu, protože z podstaty věci je přirozené, že promiskuita byla považována za
amorální po řadu generací bez ohledu na střídání politických režimů. Míra vnímané amorálnosti
promiskuity „socialistické“ v dobách komunistického režimu je v zásadě stejně vnímaná obecně.
Obsahem uvedeného pojmu byla vždy přibližně stejná morálka, nahlížející kriticky na lehkomyslné
sexuální vztahy. Jde o apolitickou hodnotu, která byla jen kvůli kdysi panujícím politickým poměrům
označena formálním přívlastkem „socialistický“.
9. Ke kritickému postoji k rozhodnutí č. 26/2010 Sb. rozh. tr. státní zástupce uvedl, že se jedná o věc
podstatně odlišnou, nikoliv o „velice podobný případ“, jak uváděl obviněný. Mimořádnost judikované
věci byla dána tím, že měl být jako „svádění“ posouzen jeden jediný útok pachatele a dovolací soud
shledal, že se tak může stát za přísných podmínek, jestliže mimořádně závažné jednání skutečně
zapůsobilo na morálku poškozeného, kdežto obviněný O. K. byl odsouzen za opakované útoky trvající
po dobu několika let, což dostačuje k naplnění znaku „svádění“ i bez splnění přísných hledisek podle
shora citovaného judikátu.
10. Státní zástupce považoval za naplněné i „konkrétní okolnosti případu“, které plynou přímo z
popisu skutku, v němž je uvedeno, že šlo o dvě dívky ve věku méně než 12 a méně než 15 let, doba
závažných sexuálních praktik trvala několik let. Popsané jednání vykazuje i dostatek znaků
potřebných pro posouzení formy zavinění (viz bod 83. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), když
soud prvního stupně mimo jiné vysvětlil úvahy a důvody pro závěr o úmyslu přímém podle § 15 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů námitky obviněného neodpovídají obsahu odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu. Pokud se odvolací soud zaviněním výslovně nezabýval, důvodem bylo, že
obviněný vůči němu odvolání nezaměřil a z žádných dalších skutečností nevyplynulo, že učiněné
záměry byly vadné.
11. Pokud obviněný považoval za přiléhavé rozhodnutí č. 47/1992 Sb. rozh. tr., jednalo se podle
státního zástupce ve srovnávané věci o odlišné skutkové okolnosti, které nasvědčovaly ve smyslu
pozdější platné úpravy po 1. 1. 2001 znásilnění. Za rozhodné pro § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
považoval, že jde o trestný čin, u něhož postačí, že pachatel při svém „svádění“ bude úspěšný,
protože po obsahové stránce jde o ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje poškozené
osoby, aniž by reálně došlo k jejímu morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého
života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti (viz rozhodnutí č. 25/1980 Sb.
rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 138/2016, či usnesení ze
dne 26. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 685/2018). Právě tuto povahu ohrožovacího deliktu odvolací soud vpřezkoumávané věci objasnil a své úvahy k němu vyložil. S ohledem na uvedenou judikaturu a
povahu činů, které jsou nyní zkoumány, nejvyšší státní zástupce nepovažuje za nutné prokazovat, že
v psychice obětí již došlo ke změnám, které mohou k nemravnému životu vést. Takový požadavek
považuje za nadbytečný, neboť i podle dovolatelem citovaných závěrů znalkyň byly pohlavní styky u
poškozených způsobilé se negativně projevit v jejich psychice, a to zejména v oblasti navazování
partnerských vztahů a sexuálního života, což je zjištění zcela postačující k závěru, že obviněný
ohrozil výchovu obou poškozených.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění
těchto základních formálních podmínek posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o
některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený
rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací
důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
14. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho
prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Obviněný výhrady proti právní kvalifikaci zaměřil výhradně proti právnímu posouzení přečinu
ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, protože
tvrdil, že na základě skutku, jak je v bodech 1. a 2. popsán, nelze dojít k závěru, že jsou naplněny
všechny jeho znaky, s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly, a zejména pokud jde o subjektivní
stránku, nerespektovaly zásady, které je třeba dodržet, aby o vině obviněného nevznikaly
pochybnosti, protože nebylo prokázáno, že u poškozených mohly nastat nebo nastaly následky
spočívající v ohrožení jejich výchovy, především ohledně toho, zda se jednalo o svádění k
nemravnému životu. Vytýkal i nevhodnou interpretaci a aplikaci judikatury vyplývající z rozhodovací
praxe soudů.
16. Těmto výhradám nebylo možné přisvědčit, protože soud prvního stupně uvedenému právnímu
posouzení věnoval potřebnou pozornost a v bodech 78. až 81. posuzoval, zda obviněný naplnil
uvedenými činy i znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěl
k závěru, že tím, že obviněný přiměl obě nezletilé děti mladší patnácti let k opakovaným pohlavnímstykům, jeho jednání vedlo k jejich pohlavní nevázanosti a lze ho považovat za svádění k
nemravnému životu [viz rozhodnutí č. 25/1980 a 64/1978 Sb. rozh. tr.]. Zdůraznil zavrženíhodnou
pohnutku spočívající ve snaze se sexuálně uspokojit i velmi dlouhou dobu, po níž obviněný popsané
aktivity zejména u nezletilé AAAAA praktikoval. Tyto závěry soud prvního stupně učinil v návaznosti
na zjištění, která vyplynula mimo jiné ze znaleckých posudků znalců z oboru zdravotnictví
psychologa PhDr. K. H. a MUDr. I. G., jakožto znalkyně pro obor dětské psychiatrie (srov. body 25.
až 33. rozsudku soudu prvního stupně), v nichž se podávají rozhodné skutečnosti významné pro
posouzení psychického stavu nezletilých dívek.
17. Nejvyšší soud správnost obviněným vytýkané právní kvalifikace posuzoval na podkladě
skutkového stavu, jenž byl zjištěn soudem prvního stupně, a dodává, že jimi učiněná skutková zjištění
zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na
jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03, aj.]. Zkoumal proto z tohoto hlediska, zda skutečnosti, které jsou uvedeny v popsaných
skutkových okolnostech v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, dopadají na všechny znaky
§ 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, podle nichž byly činy obviněného
kvalifikovány.
18. Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud shledal, že čin, jímž byl
obviněný uznán vinným v bodech 1. a 2., obsahuje popis sexuálních aktivit, jimiž obviněný na
nezletilých dívkách realizoval své sexuální praktiky za účelem vlastního uspokojení a ukojení
sexuálního pudu, jakož i jejich zapojení do této aktivity, např. při masturbaci jeho pohlavního údu,
vymezena je doba, která představovala několik let u AAAAA a období jednoho roku u nezletilé
BBBBB. Podle tzv. právní věty soud shledal přečin podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr.
zákoníku naplněn v alternativě, že obviněný „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že je sváděl k
nemravnému životu, spáchal jej ze zavrženíhodné pohnutky a pokračoval v něm pod delší dobu“.
19. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo,
byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému
nebo nemravnému životu, podle odstavce 3 písm. a) je spáchá ze zavrženíhodné pohnutky a podle
odstavce 3 písm. b) pokračuje v jeho páchání pod delší dobu. Tato skutková podstata, proti níž
obviněný dovolání zaměřil, předpokládá jednak ohrožení rozumového, citového nebo mravního
vývoje dítěte, k němuž dojde tím, že pachatel dítě k takové mu životu svádí. Objektem je zájem na
řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak,
aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.
20. Pro posouzení správnosti právní kvalifikace posuzovaného jednání obviněného je třeba poukázat
na obecné vymezení základních pojmů. Nemravným se rozumí život, který je veden v rozporu se
základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a
sexuálních vztahů. Jde o různé vnější projevy a návyky, které se dostávají do rozporu se zájmy
chráněnými nejen trestními předpisy (prostituce, alkoholismus, narkomanie apod. Jednáním
spočívajícím ve „svádění“ musí dojít k tomu, že pachatel dítě vydal v nebezpečí takového
zahálčivému anebo nemravnému, tj. že takovým, ať již delší dobu trvající, nebo jednorázovým
intenzivním činem vytvořil situaci, při níž si dítě osvojilo škodlivé návyky, které budou mít neblahý a
nepříznivý dopad pro její další vývoj či úpadek její osobnosti.
21. Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v
důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které
zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti
usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti.
Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vznikloreálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu. Tak
tomu může podle stávající judikatury být např., když „pachatel souložil v období téměř dvou let se
svou nezletilou dcerou a po téměř šest měsíců s další nezletilou dcerou“. Musí jít o trestné jednání
trvající po delší dobu, během níž pachatel vedl poškozenou k pohlavní nevázanosti, resp. k návyku na
ni, a tím také k nemravnému životu. Ze způsobu takového jednání obviněného by mělo být zřejmé, že
jednal s vědomím, že jeho počínání je způsobilé ovlivnit poškozené k vedení závadného způsobu
života. Rozhodné je tedy to, aby již ze samé podstaty trestného jednání obviněného bylo zřejmé, že
takové jednání bylo způsobilé k tomu, aby si poškozená osvojovala návyky, které zpravidla vedou k
způsobu života, který je v rozporu s pravidly morálky [srov. rozhodnutí č. 25/1980 Sb. rozh. tr.]. V
jiných případech za takové jednání byly považovány činy, v nichž pachatel např. „po dobu tří měsíců
lákal do svého bytu pod záminkou, že je vedoucím fotokroužku, třináctiletá a čtrnáctiletá děvčata a
ukazoval jim pornografické fotografie a svůj ztopořený pohlavní úd; nebo po delší dobu umožňoval
osobám mladším než osmnáct let vdechovat toluen; či udržoval homosexuální styky s nezletilými
chlapci staršími než patnáct let za peněžité odměny; který se po dlouhou dobu pohlavně stýkal se
svou dcerou mladší než patnáct let; pachatelka, která žádala po své nezletilé dceři, aby souložila s
různými muži“, čímž byl vyjádřen znak ohrožení v podobě závažného nebo intenzivního ohrožení.
Takové závažné nebo intenzivní ohrožení může nastat i v případě ojedinělého, avšak intenzivního
ohrožení spočívajícího v tom, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, pokud návyk na jejich požívání
vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti dítěte [srov. matriál č. 11/1984 Sb. rozh. tr.].
22. Z hlediska obviněný vytýkaných vad má též význam, že u tohoto přečinu, jenž má povahu
ohrožovacího deliktu, následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, a
tudíž nemusí fakticky dojít k tomu, že dítě takovému konkrétnímu nemravnému životu propadne
(např. propadlo drogám, propadlo alkoholu, začalo prostituovat, apod.), ale zásadně postačí, jestliže
nastal následek spočívající v ohrožení, tzn., že takové ohrožení existuje, což může vyplývat např. z
toho, že dítě se podvolí praktice, kterou mu pachatel tím, že ho konkrétním jednání svádí k takovému
nemravnému nebo zahálčivému životu, vlastně navádí, a dítě takové jeho chování akceptuje, a ať i
nedobrovolně, se mu podvoluje. Tento závěr vychází z dřívější judikatury, podle níž např. jednání
obviněného záležející v tom, že násilím přinutí dvanáctiletou poškozenou, aby trpěla jeho sexuální
chování a sama je opětovala a fyzicky i psychicky ji přitom týrá, nelze považovat za svádění k
nemravnému životu ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o ohrožování výchovy
dítěte, a to v zásadě proto, že takové jednání není způsobilé přivodit u nezletilé nebezpečí, že povede
nemravný život, k ochraně před nímž je ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku určeno.
Naopak takový hrubý násilný útok na psychickou integritu nezletilého dítěte neschopného vzhledem
k jeho věku i k brutalitě užitého násilného jednání obrany vede zpravidla k jiným následkům, a to k
následkům v podobě komplikací a poruch v navazování přirozených partnerských nebo sexuálních
vztahů v dospělosti a k obavám před opakováním traumatizujícího zážitku z dětství, nikoli k fixování
nepříznivého modelu chování, jehož se dítě stalo obětí. Proto závěr napadeného rozsudku, že
obžalovaný nezletilou poškozenou svým brutálním činem „sváděl k nemravnému způsobu života“, je
v rozporu s dikcí i se smyslem ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [srov. právní větu i
obsah rozhodnutí č. 47/1992 Sb. rozh. tr.].
23. Znak svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu představuje nejen přímé vyzývání, ať
slovem, nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při
jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo
nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom,
zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, poněvadž jednání pachatele v
něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se
podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé dítě nepříznivě ovlivnit. Půjde zpravidla o
působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním [srov.
přiměřeně rozhodnutí č. 25/1980 Sb. rozh. tr.)]. Jen pro úplnost lze ve srovnání s projednávanou věcíuvést, že uvedený znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale
může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let
dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je
způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným
společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady
pro její závadové chování a nemravný život [srov. rozhodnutí č. 26/2010 Sb. rozh. tr.].
24. V posuzované věci chování obviněného vůči nezletilým dívkám splňovalo shora uvedená kritéria
vymezující znak „svádění k nemravnému životu“. Obě dívky byly ve věku, kdy sexuální aktivity nejsou
mravnou činností a je v jejich zájmu se takových aktivit zdržet do dospělosti, aby nebyla ohrožena
jejich vývojová integrita v této velmi citlivé oblasti, navíc požadovaná deformita vyplývala i z toho, že
byl zneužit vztah osob žijících v rodině, partnera matky a dívek, což ovlivňuje obecně chápání
základních rolí v rodině, disciplíny a autority. Zcela nepřijatelné pro vývoj dívek bylo to, že obviněný
„se vysvlékl donaha a za účelem svého sexuálního vzrušení ji počal osahávat na prsou a přirození,
pokoušel se jí zasouvat prsty do přirození, což se mu pro její nesouhlas nepodařilo, po poškozené
požadoval felaci, a když odmítla, položil její ruku na své přirození, a požadoval po ní, aby mu
provedla masturbaci, což opakovaně činila, a penis mu masturbovala až do jeho ejakulace“.
25. Podle uvedeného popisu chování obviněného vůči nezletilým je zřejmé, že v něm jsou uvedeny
skutečnosti představující znak svádění, jakož i intenzita, která je potřebná k závěru o naplnění
znaku, že „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte“. Tyto znaky soud prvního stupně, byť stručně, v
odůvodnění napadených rozhodnutí popsal. Četnost uvedených velmi intenzivních sexuálních aktivit,
kdy obě nezletilé se podílely aktivně na sexuálním uspokojení obviněného, byly nuceny strpět i
osahávaní vlastních pohlavních orgánů, svědčí o tom, že se obviněný dopustil takového jednání, které
bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že by v
důsledku uvedeného činu obviněného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, a to právě v
sexuální oblasti, která je velmi intimní, a determinována správným vývojem v dětství a je kladen na
dostatečnou věkovou vyspělost. K takovému následku u jejich mravního vývoje skutečně došlo, jak
vyplynulo i ze znaleckých posudků, byť u použité právní kvalifikace stačí již jen samotné ohrožení.
Konkrétně se u BBBBB objevila zvýšená emoční labilita, sklon uzavírat se do sebe, sklony k prožívání
pocitů viny a uzavřenost, a to navíc s nočními můrami, což svědčí o faktickém negativním dopadu
toho, k čemu byla pod vedením obviněného nucena. Obdobné důsledky již byly zjištěny u AAAAA, byť
v méně intenzivní podobě. O uvedeném následku svědčí i chování poškozených po činu, kde zejména
u nezletilé AAAAA se tíže toho, k čemu byla nucena, projevilo fakticky tím, že si její kamarádka
VVVVV všimla jejího smutku a změněného chování. Z toho je zřejmý negativní dopad jednání
obviněného na psychiku poškozených a vše nasvědčuje závěru, že došlo k ohrožení jejich mravní
výchovy, jak bylo výše rozvedenými obecnými úvahami poukázáno. Uvedené skutečnosti stačí pro
závěr, že došlo k ohrožení mravního vývoje obou nezletilých, které vyplynulo z odděleně
posuzovaných všech zjištěných okolností i povahy sexuálních praktik, jež obviněný s nezletilými
uskutečňoval.
26. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na konkrétní rozhodnutí, jimiž byla praxe u tohoto
trestného činu usměrňována, a zmiňoval konkrétní pasáže z těchto rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že
to, zda byl ohrožen mravní vývoj nezletilých nebo tyto byly k takovému nemravnému způsobu života
činem obviněného sváděny, je dáno vždy u každého konkrétního případu jedinečně, protože takový
následek je vždy třeba zkoumat u každého dítěte samostatně, o čemž svědčí jednak označení tohoto
trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“, ale takový závěr plyne i z povahy tohoto trestného činu,
jenž slouží k ochraně nikoliv dětí obecně, ale dítěte jako jednotlivce, neboť jen tak může být učiněn
spolehlivý závěr, zda předpokládané ohrožení mravní výchovy objektivně mohlo nastat, či nikoliv
způsobem uvedeným v § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnostipřípadu. Proto nemá význam, zda judikatura, o níž soud prvního stupně své závěry opíral, pochází z
doby před rokem 1989, anebo jde o judikaturu pozdější, jak na ni poukázal ve svém vyjádření
nejvyšší státní zástupce, protože tato rozhodnutí plynou z rozhodovací praxe soudů a mají v daných
souvislostech jen teoretický a výkladový význam, jsou vodítkem pro to, jakým směrem soudy mají své
úvahy upírat a jakými hledisky se mají při posuzování uvedených znaků přečinu podle § 201 tr.
zákoníku řídit. Konečné rozhodnutí o tom, zda jde, či nejde o naplnění konkrétního znaku, je však
vždy závislé na konkrétních skutkových zjištěních, okolnostech, za kterých k činu došlo, povaze
praktik, které k ohrožení výchovy směřovaly, i na intenzitě takového jednání. Bylo proto zcela
správné, že soud prvního stupně, i když v jisté stručnosti, takové zjištění na základě reálných
možností zkoumal a správně usuzoval, zda s ohledem na věk a zejména délku doby, po kterou byl čin
páchán, u každého z dětí v tomto směru došlo k ohrožení jeho mravního vývoje. Přitom pro
zvažovaný, i když v budoucnu hrozící následek, nelze přehlédnout, že obviněný vystupoval ohledně
obou poškozených fakticky v roli otce, neboť dlouhodobě byl partnerem jejich matky, žijícím s nimi
ve společné domácnosti, což je rovněž skutečnost, která s ohledem na sociální vazby a zejména
vztahy v rodině je skutečností, která se na duševním stavu poškozených odrazila. Nelze totiž
pochybovat o tom, že je zcela společností odsuzované a nepřijatelné, aby osoba starší, navíc v roli
rodiče, ke svým sexuálním hrátkám zneužívala nezletilé děti svěřené jejich dozoru. K tomu, že takové
jednání na nezletilém dítěti vede k jeho morálnímu úpadku, případně jeho psychické devastaci či
závažnému ovlivnění vnímání sexuality v jeho dalším životě, lze poukázat i na obecné pojetí dítěte
jako zranitelné osoby, která vyžaduje mimořádnou ochranu a je ji třeba chránit právě před takovým
jednáním, jakého se obviněný na nezletilých po dlouhou dobu dopouštěl [srov. článek 32 odst. 1
Listiny, článek 19 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné Sdělením federálního ministerstva
zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb.), rozsudek ESLP ze dne 22. 10. 1996 ve věci Stubbings a spol.
proti Spojenému království, stížnost č. 22083/93 a č. 22095/93].
27. Jestliže obviněný vytýkal též nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného přečinu, pak
ani těmto námitkám Nejvyšší soud nepřisvědčil, protože z popisu skutkových zjištění je zřejmé, že jde
o úmyslné trestné jednání, založené na vědomé a chtěné činnosti, kterou obviněný praktikoval se
zcela zřejmým záměrem, k němuž směřoval jak své chování, tak i postupy, jimiž přiměl každou z
nezletilých k tomu, aby vykonávala přesně takové úkony, které měly za cíl u obviněného vyvolat
ejakulaci, tedy slastný pocit sexuálního vzrušení. Právě to, jak naváděl dívky k tomu, aby se vůči
němu chovaly, „přiměl je k pokleknutí“, svůj obnažený penis „zasunul poškozené do úst“, svědčí o
zcela cíleném a záměrně chtěném jednání. Nejvyšší soud proto na rozdíl od námitek obviněného
uplatněných v dovolání shledal pro soudy učiněné závěry dostatek podkladů, a to jak ve výroku, tak i
v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, včetně toho, že obviněný jednal úmyslně za podmínek §
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že výrok o vině přezkoumávaného rozsudku
obsahuje dostatečný popis všech okolností významných pro právní závěry významné z hlediska
použití právní kvalifikace přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a), b) tr. zákoníku, a jednak i to, že odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž obsahují
dostatečné vyhodnocení všech skutečností vedoucích k učiněným právním závěrům.
29. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z
příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí
dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. částečně obsahově podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné, a proto dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. | mpdf (7).pdf |
4,124 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.04.2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018,
ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.411.2018.1
Číslo: 50/2018
Právní věta:
I. Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4
písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro
nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení
běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení
trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému.
II. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ve vztahu k § 222 odst. 1 tr. zákoníku v poměru
subsidiarity, neboť poruchový delikt má před ohrožovacím přednost.
Není-li v trestním řízení prokázáno zmaření uspokojení pohledávek věřitelů ve smyslu § 222 odst. 1
tr. zákoníku, je třeba zabývat se tím, zda majetková práva poškozených nebyla protiprávním
nakládáním s účetnictvím ohrožena ve smyslu § 254 odst. 1 in fine tr. zákoníku. Totožnost skutku je v
takovém případě zachována.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.04.2018
Spisová značka: 5 Tdo 411/2018
Číslo rozhodnutí: 50
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Promlčení trestní odpovědnosti, Zahájení trestního stíhání
Předpisy: § 160 odst. 1 tr. ř.
§ 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné M. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11.
2017, sp. zn. 5 To 336/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 256/2016.
I.
Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 6 T 256/2016, byla obviněná
M. T. (při nezměněném zprošťujícím výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
11. 4. 2017, sp. zn. 6 T 256/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6.
2017, sp. zn. 5 To 161/2017), uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněné M. T. podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, který byl vyměřen
podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve 100 denních sazbách po 1 000 Kč. Pro případ, že by nebyl
peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl jí podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest
odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku
rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr.
zákoníku se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila tím, že (zjednodušeně
uvedeno) jako jednatelka a spoluvlastnice obchodního podílu ve výši 50 % v obchodní společnosti B.
I., s. r. o., se sídlem P. 2, L. (dále jen jako „B. I.“), nyní obchodní společnost B. W. s. r. o., se sídlem
náměstí P., P. 10 – H., si byla vědoma toho, že obchodní společnost B. I. má více věřitelů s
pohledávkami po splatnosti, přesto nejdříve prodala obchodním společnostem B. B. D., s. r. o., CK B.,
s. r. o., a dalším fyzickým osobám osobní a nákladní motorová vozidla, autobus a dálkový autobus
uvedené ve výroku rozsudku. Následně obviněná dne 4. 6. 2012 z bankovního účtu obchodní
společnosti B. I. vybrala částku ve výši 300 000 Kč a její manžel E. T. vybral dvakrát částku ve výši
300 000 Kč. Vybranou finanční hotovost v celkové výši 900 000 Kč oba použili nezjištěným
způsobem. Obchodní společnost B. I. za prodej svého majetku přijala finanční prostředky v celkové
výši 1 823 535 Kč. Místo toho, aby se obviněná nadále snažila splácet své splatné závazky, převedla
dne 27. 5. 2013 obchodní podíl v obchodní společnosti B. I. na notářství v P. 1 na J. S. s deklarovanou
cenou za obchodní podíl ve výši 100 000 Kč a současně mu předala část účetních dokladů, přičemž
zbytek účetnictví se nepodařilo dohledat. Učinila tak přesto, že musela být přinejmenším srozuměna
s tím, že nový nabyvatel obchodního podílu a jednatel společnosti nebude pokračovat v předmětném
podnikání, že převod je pouze formální, a že tak svým věřitelům uvedeným ve výroku rozhodnutí
ohrozí vymáhání splatných pohledávek.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněná M. T. a v její neprospěch i státní zástupce a
poškozené obchodní společnosti. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném
zasedání konaném dne 22. 11. 2017 rozsudkem, sp. zn. 5 To 336/2017, následovně. K odvolání
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o
trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za výše uvedený trestný čin byl obviněné M.
T. uložen podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen také
peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem ve výměře 100 000 Kč. Pro
případ, že by obviněnou nebyl peněžitý trest ve stanovené době vykonán, stanovil odvolací soud
podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 73 odst. 1
tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu obchodních společností v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek ve
výroku o vině a ve výrocích o náhradě škody nezměněn. Odvolání obviněné a poškozených
obchodních společností bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná M. T. prostřednictvím svého
obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., které spatřovala v tom, žeproti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a v tom, že skutek byl
nesprávně hmotněprávně posouzen.
5. Obviněná nejdříve zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení a argumentaci soudů nižších
stupňů v odůvodnění jejich rozsudků, s níž zásadně nesouhlasila. Své dovolání postavila v podstatě
na dvou námitkách. Předně měla za to, že došlo k promlčení trestního stíhání, resp. správně trestní
odpovědnosti za skutek, pro který byla rozsudky soudu prvního a druhého stupně uznána vinnou.
Dále obviněná namítala nedodržení principu totožnosti skutku v průběhu řízení, neboli byla podle
svého přesvědčení odsouzena pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání a podána
obžaloba.
6. Obviněná především poukázala na to, že skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání,
jakož i v obžalobě je odlišný od toho v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Původně jí bylo
kladeno za vinu, že měla úmyslně odstranit majetek obchodní společnosti a následně převést
finanční prostředky inkasované za prodej vozidel na účet obchodní společnosti B. I., ze kterého je
měla v hotovosti vybrat a naložit s nimi nezjištěným způsobem. Tento takto popsaný skutek se
odehrál v roce 2012, přičemž k výběru finančních prostředků z účtu obchodní společnosti B. došlo
dne 4. 6. 2012. Pouze převod autobusu Otokar Navigo byl realizován až dne 7. 5. 2013, avšak
nesouvisel s domnělým zašantročením peněz, protože výběry z účtu byly uskutečněny již dne 4. 6.
2012. Tehdy také začala běžet tříletá promlčecí doba kriminalizovaného jednání. Protože jednání
bylo nakonec posouzeno jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 alinea 3 tr. zákoníku, uplatní se tříletá promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Podle jejího přesvědčení proto promlčecí doba uplynula dne 4. 6. 2015.
7. Dále obviněná polemizovala s odvolacím soudem o správnosti časového vymezení skutku a o
okamžiku přerušení běhu promlčecí doby. Soud druhého stupně vycházel z data převodu podílu v
obchodní společnosti B. I. na J. S., k němuž došlo dne 27. 5. 2013. Ovšem tato skutková okolnost
nebyla součástí dějové linie popisu skutku tak, jak byl vymezen v přípravném řízení. I kdyby se však z
tohoto data vycházelo, uplynula by promlčecí doba nejpozději dne 27. 5. 2016, protože podle jejího
přesvědčení před tímto datem nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby. Vycházela přitom ze znění §
34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání
„pro trestný čin, o jehož promlčení jde“. V daném případě šlo o trestný čin poškození věřitele podle §
222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nikoli o přečin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Na změnu právní kvalifikace skutku
byla obviněná upozorněna až dne 15. 8. 2017, kdy byla soudem prvního stupně uznána vinnou. K
uvedenému datu také podle obviněné nastaly účinky přerušení běhu promlčecí doby. Obviněná proto
vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil, že jí nebylo usnesením o zahájení trestního
stíhání sděleno podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 1 tr. zákoníku, ale přečinu poškození věřitele. Z tohoto důvodu nebyl běh promlčecí doby
přerušen doručením usnesení o zahájení trestního stíhání, jak uváděl odvolací soud. Obviněná měla
za to, že rozsudek byl z tohoto důvodu nezákonný a trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. V další části svého dovolání obviněná namítla, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který
byla podána obžaloba, a skutku, pro který byla nakonec uznána vinnou. Poukázala přitom na
ustálenou judikaturu týkající se totožnosti skutku, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle
jejího názoru v případě prvního skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání a v
obžalobě šlo o předlužení společnosti, převedení jejího majetku a utracení jejích likvidních finančních
zdrojů k tíži věřitelů, zatímco v případě skutku uvedeného v odsuzujícím rozsudku soudu prvního
stupně šlo o převod obchodních podílů v obchodní korporaci a zašantročení jejího účetnictví, aniž by
došlo ke zmenšení jejího majetku, jde tedy pouze o převod obchodního podílu na bílého koně, čímž se
však nemění ekonomická báze (ani aktiva, ani pasiva) obchodní společnosti.9. Nadto podle názoru obviněné M. T. odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď svědka J. S.,
protože k žádné ztrátě účetnictví nedošlo. Svědek J. S. totiž potvrdil, že si účetní podklady odvezl a
měl je někde u sebe doma. Orgány činné v trestním řízení však po svědkovi J. S. předložení těchto
dokladů vůbec nepožadovaly a tuto skutečnost uplatnily k tíži obviněné. Obviněná je přesvědčena, že
„zcela jiný popis skutku však nemá vést soud k domnělému beneficiu pro pachatele spočívajícím ve
‘výhodnějším‘ odsouzení za příznivější trestný čin“. Sankcí za nedodržení totožnosti skutku měl být
podle jejího názoru věcný neúspěch obžaloby v řízení před soudem a zproštění obviněné obžaloby.
10. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby věc
přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněné M. T. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po
shrnutí dovolání obviněné konstatovala, že dovolací argumentace obviněné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. sice formálně odpovídala, avšak nepovažovala ji za opodstatněnou.
V této souvislosti uvedla, že obviněná poukázala na ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku s
tím, že v daném případě šlo o trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, avšak přehlédla judikaturu vztahující se k výkladu rozhodné délky promlčecí
doby trestního stíhání podle konkretizace trestného činu, o jehož promlčení šlo. V daném případě
soudy dospěly k závěru, že její jednání pod bodem I. obžaloby odpovídalo znakům skutkové podstaty
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku,
kterým byla uznána vinnou. Promlčecí lhůta byla podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tříletá a
začala běžet za podmínek § 34 odst. 2 tr. zákoníku ode dne 27. 5. 2013, kterým došlo ke způsobení
trestného následku jejího jednání ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku. K přerušení promlčecí doby
došlo za podmínek § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zahájením jejího trestního stíhání (přičemž
odkázala na konkrétní usnesení Policie České republiky ze dne 18. 1. 2016). Z uvedených důvodů
nebránila jejímu trestnímu stíhání zákonná překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř., a proto ani nebyl dán důvod pro zastavení jejího trestního stíhání z důvodu promlčení podle § 223
odst. 1 tr. ř., jak se obviněná nesprávně domnívala.
12. Státní zástupkyně proto odmítla i názor obviněné, že odvolací soud nezohlednil okolnost, že její
trestní stíhání nebylo zahájeno pro skutek kvalifikovaný podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, ale že jí
bylo kladeno za vinu jednání, posouzené jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Naopak odvolací soud tuto změnu právní kvalifikace zohlednil správným
určením délky promlčecí doby, provedl též správný rozbor relevantních lhůt a nechyboval ani při
aplikaci příslušných právních předpisů.
13. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s názorem obviněné, že byla odsouzena pro jiný skutek, než
pro který byla podána obžaloba, naopak totožnost skutku byla od počátku trestního stíhání
zachována. Předně státní zástupkyně připomněla, že takové námitky obviněné, stejně jako ty, jimiž
zpochybňovala skutková zjištění soudů nižších stupňů, neodpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně nemohla
ani přisvědčit obviněné, že by došlo k porušení zásady obžalovací ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. Dále
vysvětlila rozdíl mezi skutkem a jeho popisem. Upozornila především na to, že zůstala zachována
částečná shoda následku, která je pro zachování totožnosti skutku dostačující. Tato dílčí shoda
spočívala v tom, že nedošlo ke zmaření uspokojení ve výroku obžaloby uvedených věřitelů, ale došlo
k pouhému ohrožení jejich majetkových práv.
14. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
III.Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným
dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či
některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. podle § 265b
odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací
důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly
takovému důvodu.
17. Obviněná M. T. uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., ve
skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho
druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým rozsudkem
rozhodl o zamítnutí jí podaného řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr.
ř. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání
obviněné odmítl.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněné bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
19. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj
navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Obviněná předně namítla, že byla v tomto trestním řízení stíhána pro skutek, ačkoliv trestní
odpovědnost za něj pro uplynutí promlčecí doby zanikla, a proto mělo být její trestní stíhání
zastaveno. S argumentací obviněné, jak byla rozvedena shora, však dovolací soud nesouhlasí, k
promlčení trestního stíhání z důvodů uvedených v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i ve
vyjádření státní zástupkyně, nedošlo.
21. Tuto námitku obviněná uplatnila již v rámci svého odvolání a odvolací soud se jí zabýval v
odůvodnění svého rozhodnutí (str. 14). Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle své ustálené
judikatury dovolání, v němž obviněná opakuje námitky, kterými se snažila zvrátit už rozhodnutí
soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným
způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. Proto dovolací soud jen stručně uvede, proč k promlčení trestní odpovědnosti za skutek, kterým
byla obviněná uznána vinnou, nedošlo. Obviněná byla uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že zatajila
účetní knihy, které nepředala při převodu obchodního podílu J. S., který se stal též jednatelem
obchodní společnosti B. I., to vše k datu 27. 5. 2013. V důsledku toho nebylo možno dohledat majetekuvedené obchodní společnosti, s nímž prokazatelně obviněná nakládala v posledním období před
převodem obchodního podílu a změnou v osobě jednatele a na němž by se mohli uspokojit věřitelé. Z
uvedeného důvodu, jakkoliv tato část popisu skutku původně v usnesení o zahájení trestního stíhání
(č. l. 10 a násl. trestního spisu) ani v obžalobě (č. l. 2155 a násl. trestního spisu) s ohledem na
odlišnou právní kvalifikaci nebyla uváděna (k zachování totožnosti viz dále), lze uvedený den
považovat za okamžik spáchání předmětného trestného činu. Promlčecí doba v případě přečinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku činí podle § 34 odst. 1
písm. e) tr. zákoníku tři léta. Určující pro počátek promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku je
den 27. 5. 2013, neboť tehdy nastal účinek v podobě ohrožení majetkových práv poškozených
uvedených v popisu skutku výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, když obviněná nepředala
úplné účetnictví svému nástupci v postavení jednatele J. S. Pro počítání promlčecí doby platí
interpretační pravidlo uvedené v § 139 tr. zákoníku, tedy nezapočítává se do promlčecí doby den, kdy
nastala událost určující její počátek, tj. v tomto případě den 27. 5. 2013, promlčecí doba tak běžela
ode dne následujícího, tj. 28. 5. 2013, a nebýt dalších okolností, uplynula by po třech letech od
uvedeného data (v tomto směru je možno doplnit či spíše zkorigovat odůvodnění rozsudku soudu
druhého stupně).
23. V daném případě ovšem došlo k přerušení běhu promlčecí doby tím, že ve smyslu § 34 odst. 4
písm. a) tr. zákoníku došlo k zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Trestní
stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II,
Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení Odboru hospodářské kriminality, č. j.
KRPA-251484-220/TČ-2014-001292, ze dne 18. 1. 2016 (viz č. l. 10 trestního spisu a násl.), které
bylo obviněné doručeno dne 27. 1. 2016. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující okamžik
vydání usnesení (tj. den 18. 1. 2016), a nikoli jeho doručení obviněné, neboť usnesení o zahájení
trestního stíhání má účinky již od svého vydání, což se též vyvozuje z jeho předběžné vykonatelnosti
(viz k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 469). Jakkoliv to v daném případě nehrálo roli (neboť oba okamžiky nastaly dříve, než
uplynula promlčecí doba), je možno i v tomto směru zkorigovat názor uvedený v rozsudku odvolacího
soudu.
24. Účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má
dokonce i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu §
160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým
sdělením obvinění pro týž skutek; nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti
původního sdělení obvinění – srov. rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Tím spíše (argumentum a
maiori ad minus) musí mít tyto účinky i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, které sice
jistými vadami trpí, jako jsou vady chybné právní kvalifikace v rozhodnutí označeného skutku, avšak
pro tyto vady později zrušeno nebylo. Trestní řád totiž na více místech počítá s tím, že v průběhu
trestního stíhání dochází ke změně právní kvalifikace (viz § 160 odst. 6, § 176 odst. 2 druhá věta, §
190 odst. 2 a § 225 odst. 2 tr. ř.), to ovšem nic nemění na tom, že po celou dobu trestního stíhání
musí být zachována totožnost skutku vyplývající ze zásady obžalovací (viz § 2 odst. 8, § 176 odst. 2
první věta a § 220 odst. 1 tr. ř.). Právní kvalifikace skutku se může později měnit i přesto, že skutek
byl původně správně právně kvalifikován, a to například z důvodu pozdější změny trestních zákonů
(viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Již z toho vyplývá, že právní řád počítá na více místech se změnami
právní kvalifikace, která sama o sobě nemůže být důvodem pro zrušení usnesení o zahájení trestního
stíhání, tím méně být důvodem, proč by toto usnesení nemělo mít účinky přerušení běhu promlčecí
doby ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V tomto smyslu je třeba též vykládat užitý pojem
trestný čin v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jímž se míní skutek kvalifikovaný jako trestný čin,
neboť trestní stíhání se zahajuje a vede pro skutek, a nikoli pro trestný čin ve smyslu jeho právní
kvalifikace (viz k tomu např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 6. vydání. Praha: Leges, 2018,
s. 519 a násl., a 580 a násl.). Pojem trestný čin v uvedeném spojení má nepochybně svůj význam,neboť je určující pro stanovení délky promlčecí doby, kterou je vždy třeba posoudit s ohledem na
aktuální právní kvalifikaci.
25. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených k této otázce uzavírá, že účinky zahájení trestního
stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové
usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž později byla obviněná
odsouzena, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Z důvodu přetržení běhu promlčecí doby
podle uvedeného ustanovení začala běžet od 19. 1. 2016 (ode dne následujícího po dni určujícího
počátek lhůty ve smyslu § 139 tr. zákoníku) nová tříletá promlčecí doba, která ani posléze
neuplynula, neboť byla přerušena podáním obžaloby, resp. posléze vyhlášením odsuzujícího rozsudku
pro tento trestný čin (ve smyslu shora nastíněném).
26. Nebyl tak důvod, aby soud prvního stupně podle § 223 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněné
zastavoval z důvodu jeho promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
27. Námitky, které obviněná M. T. podřadila dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu vůbec neodpovídají. Svými
námitkami totiž obviněná zpochybňovala pouze správnost procesního postupu soudů nižších stupňů,
které jí měly uznat vinnou pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání a nebyla podána
obžaloba. Nejde tak o námitky nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, který jí byl kladen za
vinu. Zčásti (v závěru svého dovolání) obviněná napadala správnost skutkového stavu zjištěného
soudy nižších stupňů a způsob, jakým hodnotily důkazy, aniž by vytkla vadu hmotněprávního
posouzení ve shora vymezeném smyslu. Ani tyto námitky tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu, jak byl ve stručnosti vymezen shora.
28. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud,
neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání
obviněná též čerpala. Nejvyšší soud znovu připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil
zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud dostatečným způsobem
zabýval a vypořádal se s nimi (v tomto případě srov. zejména str. 7 až 14 jeho rozsudku).
29. Nejvyšší soud při respektu k judikatuře Ústavního soudu, zejména pak ke stanovisku pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášenému jako sdělení Ústavního
soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněnému pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“), nezjistil ani porušení základních práv
obviněné, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Ostatně obviněná
si toho byla vědoma, proto ani takové námitky neuplatnila.
30. Pokud jde o námitku obviněné, že nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud nad rámec
uvedeného a při vědomí, že ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (jako tzv. obiter dictum),
stručně uvádí následující. Předně je možno odkázat na odůvodnění obsažené v rozsudcích soudů
nižších stupňů, které se touto otázkou též zabývaly a vyřešily ji správně tak, že po celou dobu řízení
byla totožnost skutku zachována (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 11 až 13
rozsudku soudu druhého stupně). Správně soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že převedení
obchodního podílu na tzv. bílého koně J. S., jeho ustanovení jako jednatele a nepředání mu úplného
účetnictví završilo celé dosavadní jednání obviněné v rámci obchodní společnosti B. I., neboť
náleželo do souboru okolností, jimiž obviněná ohrožovala majetková práva obchodních partnerů této
obchodní společnosti, jak jí bylo v obvinění i obžalobě kladeno za vinu.
31. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku není soudní praxí ani právní teoriíchápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a
výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud
může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v
hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé
skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud
má s ohledem na závěry o skutkovém stavu upřesnit nepřiléhavý popis skutku z obžaloby, nesmí se
ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973, č. 24/1981-II.Sb.
rozh. tr.).
32. Totožnost skutku je zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) kromě
jiných případů i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je
úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou
alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména
skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která
přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen
zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I.). Na zachování totožnosti
skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času,
místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v
následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání
trestného činu oproti obžalobě. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se
změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k
relevantnímu jednání nebo následku. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i
tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou
alespoň částečně totožné s popisem jednání v obžalobě.
33. O totožný skutek tedy jde i tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň
částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (srov. rozhodnutí č. 23/1972 a
č. 21/2010 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02,
uveřejněné pod č. 21/2002 ve svazku 27 na s. 261 Sb. n. a u.). V daném případě správně soudy
nižších stupňů vycházely z toho, že byla zachována částečná totožnost následku, správná byla též
jejich úvaha o vzájemném poměru trestných činů, které byly v tomto řízení zvažovány – a sice jednak
poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 1 tr. zákoníku. Druhý uvedený trestný čin je v poměru subsidiarity k tomu na prvním místě,
jenž je jako poruchový delikt primární (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2598). Proto nelze-li právně kvalifikovat skutek
podle § 222 tr. zákoníku, je namístě zabývat se tím, zda nedošlo alespoň k ohrožení majetkových práv
těchto věřitelů. I z této konstrukce a vzájemného vztahu uvedených dvou skutkových podstat
trestných činů je zřejmé, že právní řád počítá s tím, že k takové změně právní kvalifikace může v
trestním řízení docházet. To se stalo i v tomto případě. Původně bylo zahájeno trestní stíhání a
následně podána obžaloba na obviněnou s tím, že nakládáním s majetkem B. I. došlo ke zmaření
uspokojení pohledávek věřitelů uvedených v petitu obžaloby, čímž jim měla být způsobena škoda,
neboli bylo obviněné kladeno za vinu, že porušila zájem společnosti na ochraně jejich majetku,
zatímco uznána vinnou byla pro zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění v podobě zatajení
účetních knih, čímž majetková práva týchž poškozených věřitelů ohrozila, neboli došlo jednak k
porušení zájmu společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k
přehledu o stavu hospodaření a jmění, čímž ale současně došlo i k ohrožení majetkových práv
věřitelů, což je jednou ze dvou výslovně uvedených alternativ ohrožovacího následku (nemusí dojít k
porušení těchto práv, postačí jejich ohrožení). Z uvedeného též vyplývá, že totožnost skutku je
zachována z důvodu částečné totožnosti následku, který je částečně shodný v podstatných
skutkových okolnostech (jde stále o tytéž poškozené, jejichž práva byla jednáním obviněné ohrožena,
nebylo-li prokázáno, že byla porušena způsobem popsaným v § 222 tr. zákoníku).34. Nejvyšší soud tak k této otázce uzavírá, že v daném případě byla zachována totožnost skutku,
která je držena částečnou shodností následku při různosti trestněprávně relevantních jednání.
Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ve vztahu k § 222 odst. 1 tr. zákoníku v poměru subsidiarity,
neboť poruchový delikt má před ohrožovacím přednost, proto není-li v trestním řízení prokázáno
zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, je namístě zabývat se tím, zda majetková práva
poškozených nebyla protiprávním nakládáním s účetnictvím ohrožena ve smyslu § 254 odst. 1 in fine
tr. zákoníku. Totožnost skutku je v takovém případě zachována.
35. Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud považuje za nedůvodné námitky obviněné, jejichž
prostřednictvím zpochybnila trestněprávní posouzení skutku, kterým byla uznána vinnou, jako
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku.
36. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné
M. T. je i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. zjevně
neopodstatněné. | mpdf (8).pdf |
4,125 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20.07.2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016,
ECLI:CZ:NS:2016:5.TZ.29.2016.1
Číslo: 50/2016
Právní věta: Jestliže celní orgán v souladu s ustanoveními § 29 až § 30a zákona č. 191/1999 Sb., o
opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva
duševního vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012*, a § 23 odst. 6 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, při provádění kontroly na
podnět poškozeného ověřuje pravdivost skutečností uváděných žadatelem v žádosti o provedení
dozoru nad dodržováním povinností stanovených v § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, jsou
výsledky kontroly použitelné jako důkazní prostředky nejen ve správním řízení, ale i v případném
trestním řízení (srov. přiměřeně č. 34/2014 Sb. rozh. tr.). Takový postup nelze považovat za
nepřípustné obcházení podmínek pro provedení prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 odst.
2 a § 83a tr. ř., zvláště pokud celní orgán nemá před provedením kontroly žádné vlastní poznatky o
spáchání trestné činnosti a ani žádné jiné náležitě ověřené skutečnosti nenasvědčují odůvodněnému
podezření, že v kontrolované provozovně je páchána trestná činnost. * Poznámka redakce: Tyto
závěry platí i za účinnosti nové právní úpravy obsažené v zák. č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů
Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.07.2016
Spisová značka: 5 Tz 29/2016
Číslo rozhodnutí: 50
Číslo sešitu: 10
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Důkaz, Prohlídka jiných prostor
Předpisy: § 82 odst. 2 tr. ř.
§ 83a tr. ř.
§ 89 odst. 2 tr. ř.
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soudke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky v
neprospěch obviněného S. M. podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že usnesením Okresního soudu v
Chomutově ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 T 9/2014-437, byl porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1
písm. b) tr. ř. ve spojení s ustanoveními § 171 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 2 tr. ř. ve prospěch
obviněného S. M.
I.Dosavadní průběh řízení
1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově podal dne 13. 1. 2014 obžalobu na
obviněného S. M. pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst.
1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr.
zákoník“), jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně pak v období od 9. 1.
2012 do 24. 1. 2012 ve své prodejně s označením „S. M., velkoobchod–maloobchod V.–T.–P.“, v obci
Ú., v rozporu s § 8 zák. č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, v prostorách uvedené prodejny
skladoval a dále nabízel k prodeji nejméně 28 680 ks svěrného šroubení na měděná potrubí, která
byla vyhotovena v Číně a neoprávněně označena ochrannou známkou IVAR, ke které přísluší
výhradní právo společnosti I. S., se sídlem Itálie, a tím uváděl do oběhu výrobky neoprávněně
označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, a takového činu se dopustil ve
značném rozsahu.
2. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 T 9/2014-437, v rámci
předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 171 odst. 1 tr. ř.
postoupil věc obviněného S. M. stíhaného pro shora uvedený skutek, který byl původně kvalifikován
jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku, Celnímu úřadu pro Ústecký kraj. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně
uvedl, že všechny zajištěné důkazy vycházejí zejména z kontroly Celního úřadu Ch. v provozovně
obviněného ze dne 24. 1. 2012, kterou je třeba hodnotit jako prohlídku jiných prostor ve smyslu §
83a tr. ř., k níž však neměli pracovníci celního dohledu příslušná zákonná oprávnění. Kontrola
proběhla na základě žádosti společnosti I. CS, spol. s. r. o. (dále jen „I. CS“), ze dne 17. 1. 2012, o
provedení dozoru na vnitřním trhu, ve které byly popsány rozdíly mezi originálními výrobky a
padělky a z níž vyplývalo, že společnost I. CS již vzorky padělků zajistila. Celní orgán tak měl k
dispozici podklady zakládající podezření ze spáchání trestného činu alespoň podle § 268 odst. 1 tr.
zákoníku, a proto si měl v souladu s trestním řádem vyžádat souhlas s provedením prohlídky
nebytových prostor směřující k zajištění předmětných padělků. Z těchto důvodů Okresní soud v
Chomutově dospěl k závěru, že na základě důkazů ve věci zajištěných nelze rozhodnout o vině
obviněného, předmětný skutek by však mohl být posouzen jako správní delikt.
3. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově
stížnost, kterou však vzal zpět svým podáním ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 ZT 443/2012-47. Stížnost proti
usnesení soudu prvního stupně podala i poškozená společnost I. S., o níž rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem tak, že podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. ji usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 5 To
101/2015-461, zamítl, neboť byla podána osobou neoprávněnou.
II.
Stížnost pro porušení zákona
4. Proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 T 9/2014-437, podal dne
5. 5. 2016 ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, která byla
Nejvyššímu soudu doručena dne 11. 5. 2016. Podle ministra spravedlnosti je nesporné, že kontrola
provozovny v obci Ú., provedená pracovníky Celního úřadu v Ch. dne 24. 1. 2012 podle § 30a odst. 2
zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží
porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, v tehdy
účinném znění, byla iniciována podáním společnosti I. CS ze dne 17. 1. 2012. To ovšem na druhé
straně neznamená, že by celní orgány, jež disponovaly pouze informacemi obsaženými v žádosti
společnosti I. CS ze dne 17. 1. 2012, musely bez dalšího vycházet z toho, že podání je důvodné a že
tvrzení v něm obsažená odpovídají skutečnosti. Zásadně bez ověření těchto informací tedy nemusely
nutně považovat toto podání za důvodné, a proto pouze na jeho základě nelze požadovat, aby vždy
iniciovaly podání návrhu na nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. ř. státnímzástupcem, nehledě k tomu, že i soudce, pokud by byl takový návrh státním zástupcem podán, by o
takovém nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků musel rozhodovat pouze na základě podání
poškozeného subjektu.
5. Ministr spravedlnosti ve své stížnosti dále uvedl, že Okresní soud v Chomutově zřejmě vycházel,
byť to v odůvodnění usnesení výslovně nezmiňuje, z argumentace obsažené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že neprovedení
prohlídky jiných prostor celními orgány za splnění zákonných podmínek představovalo nepřípustné
obcházení § 83a tr. ř. V této věci – na rozdíl od projednávaného případu – měly však celní orgány o
páchání trestné činnosti vlastní poznatky, které vyplývaly z jejich předchozí služební činnosti. Závěr
Okresního soudu v Chomutově, že výsledky kontroly provedené Celním úřadem v Ch. v provozovně
obviněného nejsou použitelné jako důkaz v trestním řízení, neboť došlo postupem celních orgánů k
obejití zákona, proto není správný.
6. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 T 9/2014-437, byl
porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s ustanoveními § 171 odst. 1, § 2
odst. 5, 6 a § 89 odst. 2 tr. ř., a to ve prospěch obviněného S. M.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
7. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní
uvedených. Zároveň považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí se v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle ustálené judikatury (srov. č.
2/1996 Sb. rozh. tr.) posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo
rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc).
8. Nejvyššímu soudu byl předložen spisový materiál Okresního soudu v Chomutově vedený pod sp.
zn. 25 T 9/2014. Nejvyšší soud si rovněž vyžádal spisový materiál Celního úřadu pro Ústecký kraj,
vedený pod sp. zn. 3976/2012-086300-021. Z předestřených listinných materiálů se podávají
následující skutečnosti.
9. Společnost I. CS podala dne 17. 1. 2012 Celnímu úřadu Ch. žádost o provedení dozoru na vnitřním
trhu (č. l. 263–264 trestního spisu). V žádosti uvedla, že dováží a prodává zboží společnosti I. S., jejíž
majitelé jsou zároveň společníky společnosti I. CS. Poté, co obchodní zástupci společnosti I. CS na
trhu zachytili padělky zboží (svěrné šroubení) této společnosti, byly podniknuty kroky k jejich
zajištění. Prostřednictvím umělého prodejního řetězce byly zakoupeny vzorky padělků od S. M.
Padělky následně dne 9. 1. 2012 osobně zakoupil v prodejně S. M. i zaměstnanec společnosti I. CS.
Padělané výrobky podle žádosti porušovaly ochrannou známku zapsanou ve prospěch společnosti I.
CS, čímž došlo k porušení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „ZOS“). K žádosti byla přiložena příloha obsahující fotografie originálních i
padělaných výrobků a jejich balení včetně znázorněných rozdílů.
10. Celní úřad pro Ústecký kraj dne 24. 1. 2012 vydal rozkaz ke službě č. 0863UL-13/2012. Na
základě tohoto rozkazu byla v prodejně „S. M., velkoobchod–maloobchod V.–T.–P.“, Ú., provedena
kontrola. Podle protokolu o kontrole ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1824/2012-086300-033, se kontrola
uskutečnila podle § 30a odst. 2 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a
zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (č. l. 220). Jako předmět kontroly byl označen dozor nad
dodržováním povinností stanovených zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve zněnípozdějších předpisů. V protokolu se dále uvádí, že při kontrole bylo pracovníky Celního úřadu Ch.
nalezeno 28 683 kusů svěrného šroubení na měděné potrubí (M svěrné šroubení 15 CU, kód zboží
56124). Uvedené zboží podle protokolu porušovalo práva duševního vlastnictví ve smyslu § 5 odst. 2
ZOS, a to tím, že se jedná o výrobek nebo zboží, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky
umístěno označení stejné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou, porušující práva majitele
ochranné známky podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Dne 20. 2. 2012 vydal
Celní úřad Ch. protokol o zjištěném důvodném podezření z porušení právních předpisů pod č. j.
3976/2012-086300-033. V něm uvádí, že na základě výše popsané kontroly celní úřad pojal důvodné
podezření o porušení zákazu klamavé obchodní praktiky podle § 4 odst. 3 věty druhé a § 5 odst. 2
ZOS, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 24 odst. 1 ZOS.
11. V rozhodné době upravoval provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele zákon č.
191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího
některá práva duševního vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 191/1999
Sb.“), který v ustanoveních § 29 až § 30a konkretizoval příslušná oprávnění celních úřadů při
provádění dozoru. Podle § 29 odst. 1 písm. b) téhož zákona byl při provádění dozoru podle zákona o
ochraně spotřebitele celník oprávněn vstupovat do provozoven a skladových prostor k nabídce,
skladování nebo prodeji zboží a dále do provozoven a objektů užívaných výrobcem, dovozcem nebo
distributorem a vyžadovat předložení příslušné dokumentace a poskytnutí pravdivých informací.
Zákon č. 191/1999 Sb. zároveň předpokládal, že ke kontrole může dojít i na základě podnětu, protože
podle § 29 odst. 3 tohoto zákona byl celní úřad povinen informovat toho, kdo podal podnět ke
kontrole, o zjištěném porušení právních předpisů nebo o jiných zjištěných nedostatcích a jejich
příčinách. Co se týče zákona na ochranu spotřebitele, ten v rozhodné době stanovil, že dozor nad
dodržováním povinností stanovených v § 5 odst. 2, § 7b a § 14a ZOS provádějí též celní úřady,
přičemž v případě zjištění výrobků nebo zboží, které naplňují znaky porušení ustanovení § 5 odst. 2
ZOS, je celní úřad oprávněn takovéto výrobky nebo zboží zajistit a následně rozhodnout o jejich
propadnutí nebo zabrání (§ 23 odst. 6 ZOS). Podle § 5 odst. 2 ZOS se přitom za klamavou obchodní
praktiku považovalo také nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva
duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje, a
dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním
styku. V § 8a ZOS se taktéž výslovně předvídá, že dozorový orgán může vykonat kontrolu na podnět
majitele práva duševního vlastnictví nebo jiné osoby, která prokázala právní zájem ve věci (tyto
osoby jsou povinny složit přiměřenou jistotu).
12. Právní rámec účinný v rozhodné době tak umožňoval celnímu orgánu na základě podnětu provést
dozor nad dodržováním vybraných ustanovení zákona na ochranu spotřebitele, v projednávané věci
klamavých obchodních praktik, a za tímto účelem vstupovat do provozoven a objektů užívaných
výrobcem, dovozcem nebo distributorem a případně zboží zadržet (§ 29 odst. 1 a § 29a odst. 1
zákona č. 191/1999 Sb.). Co se týče využitelnosti takto získaných důkazů v trestním řízení, Nejvyšší
soud již v usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, uveřejněném pod č. 34/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, učinil závěry shrnuté v následující právní větě: „Pokud byly za
využití oprávnění celního úřadu nebo celního ředitelství podle § 41 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vstoupit za účelem kontroly do každé
provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou vyráběny, zpracovávány nebo skladovány vybrané
výrobky, včetně prostor, o kterých je známo nebo se dá důvodně předpokládat, že se v nich vybrané
výrobky vyrábějí, zpracovávají nebo skladují, a to i bytu, který je využíván pro účely podnikání,
provedeny v souladu se zákonem úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, jsou výsledky
těchto úkonů využitelné i pro dokazování v následujícím trestním řízení. Stejné závěry platí i pro
další subjekty, které mají na základě zákona obdobné oprávnění, např. policisté (srov. § 40 zákona č.
273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), obecní policisté (srov. § 16
zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů) nebo hasiči (srov. § 5 zákonač. 238/2000 Sb., o hasičském záchranném sboru, ve znění pozdějších předpisů). V případě, že je
dáno odůvodněné podezření ze spáchání trestného činu, nesmí být svévolným využitím oprávnění
provádět kontrolu nebo jiným výkonem pravomoci příslušného orgánu podle zvláštního zákona
obcházeny podmínky podle trestního řádu pro provedení domovní prohlídky (§ 82 odst. 1 a § 83 tr.
ř.), prohlídky jiných prostor a pozemků (§ 82 odst. 2 a § 83a tr. ř.), osobní prohlídky (§ 82 odst. 3, 4 a
§ 83b tr. ř.) apod.“
13. Ačkoliv tento závěr Nejvyšší soud dovodil ve vztahu k oprávnění celního úřadu podle § 41 odst. 3
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přiměřeně jej lze
vztáhnout i k provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele ve znění účinném v rozhodné
době. Ve zmíněném usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup hlídky mobilního dohledu
celního úřadu, která provedla kontrolu na značení tabákových výrobků, představoval nepřípustné
obcházení § 83a tr. ř., a proto jsou důkazy získané prohlídkou jiných prostor pro trestní řízení v dané
věci a zejména pro rozhodnutí o vině zcela nepoužitelné. Jednalo se nicméně o situaci, kdy v
prodejně obviněného již byla jednou kontrola provedena, a to celníky i policejním orgánem, kteří
měli povolení státního zástupce k prohlídce bytových prostor. Na základě výsledků této kontroly bylo
proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro přečiny porušení předpisů o nálepkách a jiných
předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a
jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, které bylo následně podmíněně zastaveno. Celní
orgán nicméně disponoval dalšími informacemi, že v prodejně dochází i nadále k prodeji
neznačených tabákových výrobků. Proto v krátké době po předchozí kontrole, na základě níž se vedlo
trestní stíhání, došlo k provedení další kontroly, se zjevným účelem prokázání trestné činnosti
obviněného. Za této situace, kdy bylo dáno důvodné podezření o spáchání trestného činu
kontrolovanou osobou, a to i na základě vlastních poznatků celního orgánu, Nejvyšší soud považoval
postup celního orgánu, který provedl fakticky prohlídku jiných prostor bez souhlasu soudce, za
obcházení zákona.
14. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že na rozdíl od případu, kterého se týká
citované rozhodnutí, nebyla v projednávané věci provedena kontrola způsobem, který by vzbuzoval
důvodné podezření o tom, že provedení kontroly bylo cílené s úmyslem zajistit důkazy pro případné
trestní řízení. Uvedená kontrola byla provedena na základě žádosti společnosti I. CS o provedení
dozoru na vnitřním trhu, kterou podala dne 17. 1. 2012 Celnímu úřadu Ch. (č. l. 263–264 trestního
spisu). Ze spisového materiálu nevyplývá, že by kontrole ze dne 24. 1. 2012 předcházela jiná
kontrola, zaměřená na padělky výrobků, ani že by S. M. byl již před zahájením kontroly trestně
stíhán pro porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku. Trestní
oznámení bylo společností I. CS podáno až 1. 3. 2012, tedy více než měsíc po kontrole ze dne 24. 1.
2012 (č. l. 2–3 spisu). Svědek O. K., zaměstnanec společnosti I. CS, vypověděl, že k podání trestního
oznámení došlo až poté, co se nepodařilo mezi společností I. CS a S. M. dosáhnout smírného řešení
(č. l. 104). Skutečnost, že kontrola byla provedena na základě žádosti o provedení dozoru činnosti na
vnitřním trhu ze dne 17. 1. 2012, uvedli ve své svědecké výpovědi členové kontrolní hlídky D. Č. (č. l.
51), V. Š. (č. l. 56), Š. R. (č. l. 61) a vedoucí hlídky J. L. (č. l. 46). Spisový materiál neobsahuje žádné
indicie, z nichž by bylo možné vyvodit, že celní orgány nad rámec žádosti společnosti I. CS
disponovaly dalšími informacemi, které by zavdávaly důvod k podezření z páchání trestné činnosti.
15. Nejvyšší soud považuje za nutné dále uvést, že celní orgán, který provádí kontrolu na základě
podnětu poškozené společnosti, tak činí zejména proto, aby ověřil pravdivost informací v něm
obsažených a zjistil skutečný rozsah protiprávní činnosti [podle daňového dokladu přiloženého k
žádosti o provedení dozoru na vnitřním trhu bylo při kontrolním nákupu zaměstnancem společnosti I.
CS zakoupeno pouze 6 kusů svěrného šroubení (č. l. 275)]. Opačný výklad by vedl k tomu, že celní
orgány by byly nuceny žádat povolení soudu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků podle §
83a tr. ř. i ve zcela běžných případech při výkonu své dozorové pravomoci, a to bez ohledu napravdivost či nepravdivost informací obsažených v podnětu ke kontrole. Tomu odpovídá i právní
úprava v § 8a ZOS, podle níž majitel práva duševního vlastnictví nebo jiná osoba, která prokáže
právní zájem ve věci, je povinna složit jistotu pro případ, že kontrola dozorového orgánu, vykonaná
na základě podnětu této osoby, neprokáže jeho oprávněnost.
16. Podklady, které byly celními orgány v rámci kontroly dne 24. 1. 2012 v prodejně s označením „S.
M., velkoobchod–maloobchod V.–T.–P.“, v obci Ú., zpracovány, proto mohly být použity jako důkaz ve
smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož za důkaz slouží vše, co může přispět k objasnění věci. V
projednávané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by podle § 89 odst. 3 tr. ř. vylučovaly použití
takovýchto důkazů, neboť nebylo prokázáno, že by postupem celního orgánu došlo k získání důkazů
nezákonným způsobem nebo při obcházení zákona. Okresnímu soudu v Chomutově proto nic
nebránilo, aby trestní věc obviněného S. M. stíhaného pro skutek, který byl popsán v tomto usnesení
a původně kvalifikován jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, vedenou pod sp. zn. 25 T 9/2014, projednal a rozhodl v hlavním
líčení, namísto toho, aby ji podle § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití § 171 odst. 1 tr. ř. postoupil
Celnímu úřadu pro Ústecký kraj.
17. Tento závěr je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo
1010/2013, v němž Nejvyšší soud v obecné rovině dovodil, že pokud hlídka mobilního dohledu
celního orgánu provede zákonným způsobem úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, v
rámci své pravomoci, jsou výsledky těchto úkonů využitelné i pro následující trestní řízení a mohou
být použity jako důkazy ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. Výjimkou je situace, kdy je dáno důvodné
podezření o spáchání trestného činu kontrolovanou osobou nebo kontrolovanými osobami. Taková
situace však s ohledem na shora podrobně rozvedené skutečnosti v projednávané věci nenastala.
18. Ze všech těchto důvodů je třeba přisvědčit názoru ministra spravedlnosti uvedenému ve stížnosti
pro porušení zákona, že postupem Okresního soudu v Chomutově byl porušen zákon v ustanovení §
188 odst. 1 písm. b) tr. ř., ve spojení s ustanoveními § 171 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 2 tr. ř. ve
prospěch obviněného S. M., neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro postoupení věci jinému
orgánu.
19. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v
Chomutově ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 T 9/2014-437, byl porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1
písm. b) tr. ř., ve spojení s ustanoveními § 171 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 2 tr. ř ve prospěch
obviněného S. M. Vzhledem k tomu, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněného, byl
Nejvyšší soud povinen se omezit ve smyslu § 268 odst. 2 a 269 tr. ř. pouze na tzv. akademický výrok,
kterým vyslovil porušení zákona, aniž by napadené usnesení mohl zrušit (srov. § 269 odst. 2 tr. ř.). | mpdf (9).pdf |