id
stringlengths 1
7
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 20
378k
|
|---|---|---|---|
1856057 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Staniszcze%20Ma%C5%82e | Staniszcze Małe | Staniszcze Małe, německy Klein Stanisch a v letech 1936-1946 Klein Zaidel, je vesnice ve gmině Kolonowskie v okrese Strzelce ve slezském Polsku. Geograficky se nachází na levém (jižním) břehu řeky Mała Panew (přítok veletoku Odra) v geomorfologickém celku Równina Opolska v Opolském vojvodství. Území vesnice má plošnou rozlohu 7,1 km2.
Historie a původ názvu
Staniszcze Małe leží na historickém území Horního Slezska a jeho název je odvozen od polského názvu stanica (stanis), tj. česky zastávka. Během Třetího slezského povstání (Třetího Hornoslezského povstání) v roce 1921 zde probíhaly boje.
Další informace
Nachází se zde také nádraží (Stacja kolejowa) na železniční trati Opole-Fosowskie. Charakteristickým rysem okolí vesnice je vysoký podíl plochy lesů (cca 70 %).
Galerie
Reference
Gmina Kolonowskie
Vesnice v Opolském vojvodství |
1856080 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Donatus%20Edet%20Akpan | Donatus Edet Akpan | Mons. Donatus Edet Akpan (* 7. srpna 1952, Ikot Ada Utor) je nigerijský římskokatolický duchovní a biskup Ogojy.
Život
Narodil se 7. srpna 1952 v Ikot Ada Utor.
Poté co navštěvoval St. Mary’s Primary School v Nto Okpo, vstoupil roku 1971 do Queen of Apostles minor seminary. Zde studoval do roku 1975 a poté započal studium filosofie na Bigard Memorial Seminary v Enugu a St. Joseph major seminary ve stejném městě. Má magisterský titul z biblické teologie na Nigerijské univerzitě v Nsuce. Dne 12. října 1985 byl vysvěcen na kněze a inkardinován do diecéze Ikot Ekpene.
Po vysvěcení působil jako učitel v menším semináři v Afaha Obong a kaplan ve farnosti Neposkvrněného početí v Afaha Obong. Následně byl knězem fidei donum v arcidiecézi Abuja, učitelem v menším semináři svatého Šimona a Judy v Kuje, farářem farnosti Krista Krále v Kubwě a poté farnosti Všech svatých v Dutse Alhaji. Roku 2006 se stal administrátorem prokatedrály Panny Marie z Nigérie v Abuje, kterým byl ať do roku 2011. Působil také jako kněz farnosti svatých Petra a Pavla v abujské čtvrti Nyanya a farností Svatého Růžence ve čtvrti Wuse.
Byl předsedou arcidiecézní liturgické komise a hlavním ceremoniářem arcidiecéze Abuja.
Dne 9. dubna 2017 jej papež František jmenoval biskupem diecéze Ogoja. Biskupské svěcení přijal 7. července 2017 z rukou arcibiskupa Josepha Effiong Ekuwemeho a spolusvětiteli byli biskup John Ebebe Ayah a biskup Camillus Raymond Umoh.
Externí odkazy
Press Vatican
GCatholic
Catholic Hierarchy
Muži
Nigerijští římskokatoličtí biskupové
Nigerijští římskokatoličtí duchovní
Narození 7. srpna
Narození v roce 1952
Narození v Nigérii
Žijící lidé |
1856103 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bella%20Hadid | Bella Hadid | Bella Hadid, celým jménem Isabella Khairiah Hadid (* 9. října 1996 Washington, D.C.) je americká supermodelka. Kariéru zahájila v roce 2012. Je vysoká 175 cm.
Život
Její otec Mohamed Hadid je realitní makléř palestinského původu, hlásící se k rodu šejka Dahera el-Omara. Matka Yolanda rozená van den Herik je modelka a moderátorka narozená v Nizozemsku. Starší sestra Gigi Hadid je také topmodelkou.
Vyrůstala na ranči v Kalifornii a v dětství se věnovala závodně jezdectví. Odmaturovala na Malibu High School, navazující studium fotografie na Parsons School of Design nedokončila kvůli kariéře v modelingu. V roce 2014 uzavřela smlouvu s agenturou IMG Models. Stala se tváří značky Dior, účastnila se také kampaní pro firmy Versace, Givenchy, Victoria's Secret, Lanvin, Bulgari a Carolina Herrera. Patří ke generaci modelek známých intenzivním využíváním Instagramu. V roce 2021 spoluzaložila společnost Kin Euphorics, zabývající se výrobou nealkoholických nápojů. Účinkovala v televizním seriálu Ramy a v reality show Držte krok s Kardashians.
Byla vyhlášena modelkou roku podle časopisu Gentlemen's Quarterly a podle British Fashion Council v roce 2022. Plastický chirurg Julian de Silva ji označil za ženu s nejsouměrnější tváří na světě. Je držitelkou rekordu, když se devětadvacetkrát objevila na obálce Vogue. V dubnu 2023 byla zařazena na seznam stovky nejvlivnějších světových osobností podle týdeníku Time.
Angažuje se v hnutí za práva muslimů a kritizovala prezidenta Donalda Trumpa za přesídlení amerického velvyslanectví v Izraeli do Jeruzaléma. Finančně podpořila organizaci National Association for the Advancement of Colored People.
V dětství prodělala lymeskou nemoc, s jejímiž následky se stály potýká. Přiznala také, že trpí častými záchvaty úzkosti.
Jejím přítelem byl zpěvák The Weeknd. Od roku 2019 žije s reklamním výtvarníkem Marcem Kalmanem, který pracoval pro The New York Times Style Magazine a Travise Scotta.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Fashion Model Directory
Americké modelky
Američané nizozemského původu
Američané arabského původu
Narození v roce 1996
Narození 23. dubna
Narození ve Washingtonu, D.C.
Žijící lidé
Ženy |
1856114 | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlio%20Endi%20Akamine | Júlio Endi Akamine | Mons. Júlio Endi Akamine, S.A.C. (* 20. listopadu 1962, Garça) je brazilský římskokatolický duchovní japonského původu, člen Společnosti katolického apoštolátu a arcibiskup Sorocaby.
Život
Narodil se 20. listopadu 1962 ve městě Garça.
Roku 1975 vstoupil do semináře Společnosti katolického apoštolátu (Pallotinů) v Londrině a svá studia dokončil v nižším semináři São Vicente Pallotti. Roku 1979 nastoupil do noviciátu semináře Rainha da Paz v Cornélio Procópio. Dne 8. prosince 1980 složil své řeholní sliby.
V letech 1981-1983 studoval filosofii na Papežské katolické univerzitě v Paraně a vezexh 1984-1987 teologii na Studium Theologicum Claretianum v arcidiecézi Curitiba. Dne 24. ledna 1988 byl vysvěcen na kněze. Roku 1993 odešel do Říma, kde studoval na Papežské univerzitě Gregoriana. Zde získal titul magistra teologie a roku 2005 doktorát.
Po vysvěcení byl farním vikářem v Cambé. Roku 1996 byl zvolen rektorem Vyššího pallotinského semináře v Curitibě. Tuto funkci zastával do roku 2001. Byl generálním sekretářem Palottinů pro formaci (1999-2005), místním poradcem generálního domu Pallotinů v Římě (2001-2003) a ředitelem provincie Regina Apostolorum (2003-2004). Roku 2005 byl zvolen provinčním sekretářem pro formaci a roku 2006 spirituálem Vyššího palottinského semináře. V letech 2008-2011 sloužil jako provinciální rektor pallotinské provincie São Paulo.
V letech 1996-2001 a 2005-2011 byl profesorem teologie na Studium Theologicum.
Dne 4. května 2011 jej papež Benedikt XVI. jmenoval pomocným biskupem arcidiecéze São Paulo a titulárním biskupem z Thagamuty. Biskupské svěcení přijal 9. července 2011 z rukou kardinála Odila Pedra Scherera a spolusvětiteli byli biskup Edmar Perón a biskup Tarcísio Scaramussa.
Dne 28. prosince 2016 jej papež František jmenoval metropolitním arcibiskupem Sorocaby.
Externí odkazy
Arcidiecéze Sorocaba
GCatholic
Catholic Hierarchy
Muži
Brazilští římskokatoličtí biskupové
Brazilští římskokatoličtí duchovní
Narození 20. listopadu
Narození v roce 1962
Narození v Garçe
Žijící lidé |
1856152 | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99ehradn%C3%AD%20n%C3%A1dr%C5%BE%20Fortezza | Přehradní nádrž Fortezza | Přehradní nádrž Fortezza (italsky Lago di Fortezza) je vodní dílo, vytvořené vzedmutím hladiny řeky Isarco v severní Itálii, v těsné blízkosti pevnosti Franzenfeste.
Jezero bylo vytvořeno v roce 1940 za účelem navýšení výkonu elektrárny Bressanone v Brixenu. Práce na výstavbě této elektrárny začaly již v roce 1936 a projekt se opíral o vodnost řeky Rienza, která se do Isarca vlévá v Brixenu. Itálie za války pociťovala potřebu energetické samostatnosti a příspěvek průtoku Isarca byl atraktivní. Klenbová hráz o výšce 58,8 m zadržela vodu na úroveň, poskytující pro vodní dílo umístěné o 6 km níže pracovní spád 164 m. Na stejné úrovni byla zadržena i voda ve vedlejším údolí na řece Rienza u města Rio di Pusteria. Oba toky pak mohly zásobovat průměrným průtokem 70 m3/s elektrárnu o stanoveném výkonu 90 MW.
Po napuštění nádrže zmizela pod vodou jedna vesnice a spodní části pevnosti Franzenfeste. Pevnost se tak získala ochranu vodního příkopu a po opuštění armádou i atraktivní vzhled turistického cíle.
Galerie
Odkazy
Reference
Související články
Isarco
Vodní elektrárna Bressanone
Pevnost Franzenfeste
Povodí Adiže |
1856162 | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99ebor%20Libereck%C3%A9ho%20kraje%202004/2005 | Přebor Libereckého kraje 2004/2005 | V utkáních Přeboru Libereckého kraje 2004/2005 se utkalo 14 týmů dvoukolovým systémem podzim - jaro. Tento ročník začal v srpnu 2004 a skončil v červnu 2005.
Postup do Divize C 2005/2006 si zajistil vítězný tým SK Hlavice.
Konečná tabulka Přeboru Libereckého kraje 2004/2005
Poznámky:
Z = Odehrané zápasy; V = Vítězství; R = Remízy; P = Prohry; VG = Vstřelené góly; OG = Obdržené góly; B = Body; (S) = Mužstvo sestoupivší z vyšší soutěže; (N) = Mužstvo postoupivší z nižší soutěže (nováček)
Literatura
Kamil Popelář, Martin Werner: Fotbal 2004-2005 Velká ročenka českého a světového fotbalu
2004
Fotbal v Česku v roce 2004
Fotbal v Česku v roce 2005 |
1856168 | https://cs.wikipedia.org/wiki/David%20Ajang | David Ajang | Mons. David Ajang (* 31. března 1970, Zaria) je nigerijský římskokatolický duchovní a biskup Lafie.
Život
Narodil se 31. března 1970 v Zarii.
Po základní a střední škole nastoupil do nižšího semináře svatého Jana Vianney v Barkin Ladi. Poté studoval filosofii ve Vyšším semináři svatého Tomáše Akvinského v Makurdi a teologii ve Vyšším semináři svatého Augustina v Josu. Dne 3. prosince 1994 byl vysvěcen na kněze a inkardinován do arcidiecéze Jos. V letech 2002-2004 studoval na Papežské univerzitě Urbaniana v Římě, kde získal licenciát z filosofie. Na univerzitě v Josu získal doktorát filosofie.
Po vysvěcení byl farním vikářem farnosti svatého Jakuba v Gombe a farář farnosti svatého Molumby v Nasarawa Eggon. Poté byl ředitelem povolání v arcidiecézi Jos, farním vikářem farnosti svaté Terezie v Josu, farářem farnosti Neposkvrněného početí v Zaramagandě a kaplanem pro mládež v arcidiecézi Jos. Působil také jako administrátor katedrály Panny Marie Fatimské v Josu, formátor vyššího semináře svatého Augustina, farář farnosti svatých mučedníků Ugandy a děkan v Kuru.
Roku 2012 se stal poradcem kolegia poradců arcidiecéze Jos a roku 2015 kaplanem guvernéra státu Plateau. Roku 2018 byl ustanoven farářem a děkanem farnosti Neposkvrněného početí v Zaramagandě.
Dne 31. března 2021 jej papež František jmenoval biskupem diecéze Lafia. Biskupské svěcení přijal 24. června 2021 z rukou arcibiskupa Antonia Guida Filipazziho a spolusvětiteli byli arcibiskup Matthew Ishaya Audu a arcibiskup Ignatius Ayau Kaigama.
Externí odkazy
Press Vatican
GCatholic
Catholic Hierarchy
Muži
Nigerijští římskokatoličtí biskupové
Nigerijští římskokatoličtí duchovní
Narození 31. března
Narození v roce 1970
Narození v Zarii
Žijící lidé |
1856180 | https://cs.wikipedia.org/wiki/TJ%20Sokol%20Velk%C3%A9%20Opatovice | TJ Sokol Velké Opatovice | TJ Sokol Velké Opatovice (celým názvem: Tělovýchovná jednota Sokol Velké Opatovice) je český fotbalový klub, který sídlí v městě Velké Opatovice v Jihomoravském kraji. Od sezony 2022/23 hraje III. třídu okresu Blansko (9. nejvyšší soutěž). Tělovýchovná jednota vznikla roku 1941. Klub má 2 travnaté hřiště (hlavní a tréninkové). Fotbal ve Velkých Opatovicích je dělen do 3 kategorií: Muži "A", Muži "B" a mladší dorost.
Historie
Umístění v jednotlivých sezonách
Stručný přehled
Zdroj:
2004–2006: Okresní soutěž Blanenska
2006– : Okresní přebor Blanenska
Jednotlivé ročníky
Zdroj:
Legenda: Z – zápasy, V – výhry, R – remízy, P – porážky, VG – vstřelené góly, OG – obdržené góly, +/− – rozdíl skóre, B – body, červené podbarvení – sestup, zelené podbarvení – postup, fialové podbarvení – reorganizace, změna skupiny či soutěže
Fotogalerie
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Facebook stránky
Fotbalové kluby v Jihomoravském kraji
Fotbalové kluby založené v roce 1941
Velké Opatovice
Sportovní kluby v okrese Blansko
Fotbal v okrese Blansko |
1856186 | https://cs.wikipedia.org/wiki/August%20von%20Degenfeld-Schonburg | August von Degenfeld-Schonburg | August František Jan Kryštof říšský hrabě z Degenfeld-Schonburgu ( August Franz Johann Christoph Reichsgraf von Degenfeld-Schonburg) (10. prosince 1798 Nagykanizsa – 5. prosince 1876 Altmünster) byl rakouský generál ze staré německé šlechty. V armádě sloužil od roku 1815 a řadu let působil v Čechách. V hodnosti generálmajora vynikl v Itálii v letech 1848–1849. Poté působil ve vojenské administraci ve Vídni a za války se Sardinií byl vrchním velitelem na severu Itálie. V roce 1860 dosáhl druhé nejvyšší hodnosti v rakouské armádě c. k. polního zbrojmistra a v letech 1860–1864 byl rakouským ministrem války.
Životopis
Pocházel ze starého německého šlechtického rodu připomínaného od 13. století, potomci sloužili v armádách a státních úřadech různých zemí, v roce 1716 získala rodina říšský hraběcí titul. August se narodil jako nejstarší z pěti dětí rakouského generála Bedřicha Kryštofa Degenfeld-Schonburga (1769–1848) a jeho manželky Luisy, rozené hraběnky z Erbach-Erbachu (1781–1830). Do rakouské armády vstoupil v roce 1815 a zúčastnil se závěrečného tažení napoleonských válek, téhož roku byl povýšen na podporučíka. Jako nadporučík později sloužil ve spolkové pevnosti v Mohuči (1828). V roce 1830 byl povýšen na kapitána a v roce 1835 na majora. Poté sloužil v Praze, kde byl pobočníkem generála Emanuela Mensdorff-Pouillyho a ředitelem vojenské kanceláře zemského velitelství v Čechách. Postupoval v hodnostech (podplukovník 1839, plukovník 1842) a poté byl šéfem štábu 11. pěšího pluku v Josefově.
V revolučním roce 1848 byl převelen do Itálie, kde byl od srpna 1848 do března 1849 vojenským guvernérem v Parmě.. V roce 1848 dosáhl hodnosti generálmajora, v následujícím roce se vyznamenal účastí v bitvě u Novary a obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie. V roce 1849 byl povýšen na polního podmaršála a krátce zastával funkci viceguvernéra spolkové pevnosti v Mohuči. V roce 1850 byl povolán do Vídně a stal se sekčním šéfem na ministerstvu války, kde setrval do roku 1852, následně byl šéfem vojenské kanceláře císaře Františka Josefa, v roce 1853 získal titul c. k. tajného rady. V letech 1855–1859 byl velitelem VIII. armádního sboru v Bologni, během války se Sardinií dočasně převzal vrchní velení v celém Lombardsko-benátském království (1859).
V letech 1860–1864 zastával funkci rakouského ministra války, v roce 1860 byl zároveň povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a v roce 1861 se stal doživotním členem Panské sněmovny. Jako ministr války usiloval o modernizaci jezdectva, v roce 1864 ze zdravotních důvodů odešel do penze. Do aktivní služby se krátce vrátil ještě během prusko-rakouské války v roce 1866. Po porážce Rakouska se podílel na přípravných jednáních před uzavřením Mikulovského míru (pruskou protistranu zastupoval generál Helmuth von Moltke.
Za zásluhy v bitvě u Novary byl nositelem rytířského kříže Řádu Marie Terezie Dále byl nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1853) a rytířského kříže Leopoldova řádu (1862). Dále byl v Rakousku nositelem Vojenského záslužného kříže, několik ocenění obdržel také od zahraničních panovníků, byl nositelem ruského Řádu sv. Anny I. třídy a Řádu sv. Stanislava II. třídy, velkokříže řeckého Řádu Spasitele, pruského Řádu červené orlice I. třídy, toskánského Řádu sv. Josefa, dále byl mimo jiné čestným rytířem Maltézského řádu. Získal čestné občanství ve Štýrském Hradci.
Rodina
Jeho manželkou byla od roku 1829 Elizabeth Watson (1808–1888), která pocházela z Irska. Z manželství pocházely dvě děti, syn Christoph (1831–1908) sloužil v rakousko-uherské armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a nakonec byl velitelem VII. armádního sboru v Temešváru.
Jeho mladší bratr Gustav (1807–1857) sloužil také v rakouské armádě a dosáhl hodnosti generálmajora.
Majetkem Augusta Degenfelda byl velkostatek Hrádok (Temétvény) v Horních Uhrách.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
TÓTH, Kálmán: Gróf Degenfeld család; Debrecín, 1893; 49 s. dostupné online
Externí odkazy
August von Degenfeld-Schonburg in: Deutsche Biographie
August von Degenfeld-Schonburg na webu rakouského parlamentu
Rakouští generálové
Rakouští šlechtici
Němečtí šlechtici
Hrabata
Politici habsburské monarchie
Diplomaté Rakouska
Osobnosti prusko-rakouské války
Tajní radové
Členové Panské sněmovny
Nositelé Vojenského řádu Marie Terezie
Nositelé Řádu Leopoldova
Nositelé Řádu železné koruny
Nositelé Řádu svatého Stanislava
Nositelé Řádu svaté Anny
Nositelé Řádu Spasitele
Nositelé Řádu červené orlice
Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
Maltézští rytíři
Narození 10. prosince
Narození v roce 1798
Úmrtí 5. prosince
Úmrtí v roce 1876
Muži |
1856202 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Curtis%20LeMay | Curtis LeMay | Curtis Emerson LeMay (15. listopadu 1906 – 1. října 1990) byl generál amerického letectva, který realizoval kontroverzní strategickou bombardovací kampaň v tichomořském dějišti druhé světové války. Později sloužil jako náčelník štábu letectva Spojených států amerických. v letech 1961 až 1965.
LeMay vstoupil do United States Army Air Corps, předchůdce letectva Spojených států, v roce 1929 při studiu stavebního inženýrství na Ohio State University. Do hodnosti majora se dostal v době japonského útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 a následného vstupu Spojených států do 2. světové války.Od října 1942 do září 1943 velel 305. operační skupině a v roce 1943 velel 3. letecké divizi. evropské divadlo druhé světové války až do srpna 1944, kdy byl převelen do China Barma India Theatre. Poté byl pověřen velení strategických bombardovacích operací proti Japonsku, plánování a provádění masivní ohnivé bombardovací kampaně proti japonským městům a operace hladovění, ochromující kampaň na kladení min na japonských vnitřních vodních cestách.
Po válce byl pověřen velením USAF Evropě a koordinoval berlínskou leteckou přepravu. V letech 1948 až 1957 sloužil jako velitel strategického leteckého velitelství (SAC), kde předsedal přechodu na všechny proudové letouny, které kladly velký důraz na dodávku jaderných zbraní v případě války. Jako náčelník štábu letectva volal po bombardování kubánských raketových areálů během kubánské raketové krize a usiloval o trvalou bombardovací kampaň proti Severnímu Vietnamu během vietnamské války.
Po odchodu z letectva v roce 1965 LeMay souhlasil, že bude v prezidentských volbách ve Spojených státech v roce 1968 sloužit jako pro-segregační kolega guvernéra Alabamy George Wallace na kandidátce krajně pravicové Americké nezávislé strany. Lístek získal 13,5 % lidového hlasování, což je silný výsledek pro kampaň třetí strany, ale Wallaceova kampaň začala vnímat LeMaye jako závazek. Po volbách se LeMay stáhl do svého domova v Newport Beach v Kalifornii a zemřel v roce 1990 ve věku 83 let. |
1856214 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Leti%C5%A1t%C4%9B%20Aasiaat | Letiště Aasiaat | Letiště Asiaat (grónsky: Mittarfik Aasiaat; IATA: JEG, ICAO: BGAA) je letiště v kraji Qeqertalik v západním Grónsku. Nachází se v zálivu Disco Bay, asi 2 kilometry od města Aasiaat. V současnosti je provozováno Grónským leteckým úřadem.
Historie
Nápad na výstavbu letiště v Aasiaatu měl už v roce 1981 starosta Knud Sørensen. Plán ale nebyl tehdy realizován, a místo toho bylo vybudováno letiště v Ilulissatu. V roce 1995 byla zahájena výstavba silnice vedoucí k budoucímu letišti. Mělo mít délku 800 metrů, ale díky plochému terénu se zvažovalo prodloužení dráhy na 1500 metrů. Náklady na výstavbu byly odhadnuty na přibližně 110 milionů dánských korun. Plán byl znovu zvážen na začátku roku 1997, kdy se náklady odhadly na 101 milionů korun. Dalších 20 milionů korun bylo vyčleněno na případné prodloužení.
Dráha letiště byla nakonec vybudována s délkou 799 metrů. Náklady konstrukce se pohybovaly kolem 97 milionů korun. Cena prodloužení byla odhadnuta jen na 4 miliony korun. 17. října 1998 bylo letiště otevřeno a o dva dny později byl zahájen letecký provoz.
Infrastruktura
Letiště má jednu asfaltovou dráhu s délkou 799 metrů a šířkou 30 metrů, která je schopná obsluhovat letadla typu STOL. Není dostupná služba pro odmrazování letadel.
Doprava
Do Aasiaatu vede silnice. Je dostupná taxislužba.
Statistiky
Množství přepravených cestujících
Reference
Letiště v Grónsku |
1856274 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lyon%20Open%202023%20%E2%80%93%20mu%C5%BEsk%C3%A1%20%C4%8Dty%C5%99hra | Lyon Open 2023 – mužská čtyřhra | Mužská čtyřhra Lyon Open 2023 probíhala ve druhé polovině května 2023. Do deblové soutěže lyonského tenisového turnaje hraného na antuce nastoupilo šestnáct dvojic. Obhájcem titulu byl chorvatsko-americký pár Ivan Dodig a Austin Krajicek, jehož členové do turnaje nezasáhli.
Vítězem se stal nejvýše nasazený, americko-britský pár Rajeev Ram a Joe Salisbury, který ve finále hladce zdolal francouzsko-nizozemské turnajové trojky Nicolase Mahuta a Matwého Middelkoopa po dvousetovém průběhu 6–0 a 6–3. Oba šampioni si do žebříčku ATP připsali 250 bodů a získali jubilejní desátou společnou trofej. Ram na okruhu ATP Tour vybojoval dvacátý šestý deblový titul a pro Salisburyho to bylo třinácté takové turnajové vítězství.
Nasazení párů
Pavouk
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Lyon Open
Tenis ve Francii v roce 2023
ATP Tour 2023 |
1856281 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bat%C3%A1vijsk%C3%BD%20masakr | Batávijský masakr | Batávijský masakr z roku 1740 (nizozemsky: Chinezenmoord, doslova. „Vyvraždění Číňanů“; indonésky: Geger Pacinan, dosl. „Čínská vřava“) byl masakr a pogrom, při němž evropští vojáci Nizozemské východoindické společnosti a javánští kolaboranti zabili etnické čínské obyvatele přístavního města Batávie (dnešní Jakarta) v Nizozemské východní Indii. Násilnosti ve městě trvaly od 9. října 1740 do 22. října, přičemž menší potyčky za hradbami pokračovaly ještě koncem listopadu téhož roku. Historici odhadují, že bylo zmasakrováno nejméně 10 000 etnických Číňanů; předpokládá se, že přežilo pouze 600 až 3 000 osob.
Okolnosti
V prvních letech nizozemské kolonizace Východní Indie (dnešní Indonésie) bylo mnoho lidí čínského původu najímáno jako kvalifikovaní řemeslníci na stavbu Batávie na severozápadním pobřeží Jávy; pracovali také jako obchodníci, dělníci v cukrovarech a prodavači. Hospodářský rozmach, který urychlil obchod mezi Východní Indií a Čínou přes přístav Batávie, zvýšil čínské přistěhovalectví na Jávu. Počet etnických Číňanů v Batávii rychle rostl a do roku 1740 dosáhl celkového počtu 10 000 osob. Další tisíce žily mimo městské hradby. Nizozemští kolonisté od nich vyžadovali registrační doklady a ty, kteří je nesplnili, deportovali do Číny.
Podle indonéského historika Bennyho G. Setiona po vypuknutí epidemie vzrostla podezíravost a odpor původních Indonésanů a Nizozemců vůči etnickým Číňanům, jejichž počet rostl a jejichž bohatství bylo stále viditelnější. V důsledku toho komisař pro domorodé záležitosti Roy Ferdinand na příkaz generálního guvernéra Adriaana Valckeniera 25. července 1740 vydal nařízení, že Číňané považovaní za podezřelé budou deportováni na Cejlon (dnešní Srí Lanka) a nuceni sklízet skořici. Deportace etnických Číňanů vyvolala nepokoje mezi zbývajícími Číňany, což vedlo k tomu, že mnoho čínských dělníků opustilo svá zaměstnání.
Zároveň se u domorodých obyvatel Batávie, včetně etnických batávijských služebníků, zvyšovala nedůvěra vůči Číňanům. Svou roli sehrály i ekonomické faktory: většina domorodců byla chudá a vnímala Číňany jako ty, kteří obsadili některé z nejbohatších čtvrtí města. Ačkoli nizozemský historik A. N. Paasman poznamenává, že Číňané byli v té době „Židy Asie“, skutečná situace byla složitější. Mnoho chudých Číňanů žijících v okolí Batávie byli dělníci v cukrovarech, kteří se cítili vykořisťováni nizozemskými i čínskými elitami stejnou měrou.
Kvůli poklesu světových cen cukru, který začal ve 20. letech 17. století a byl způsoben nárůstem vývozu do Evropy a konkurencí ze Západní Indie, cukrovarnický průmysl ve Východní Indii značně utrpěl. Do roku 1740 klesly celosvětové ceny cukru na polovinu ceny z roku 1720. Protože cukr byl hlavním vývozním artiklem, způsobilo to kolonii značné finanční potíže.
Incident
Masakr
Poté, co se skupiny čínských dělníků v cukrovarech vzbouřily a za použití vlastnoručně vyrobených zbraní drancovaly a vypalovaly mlýny, stovky etnických Číňanů, které pravděpodobně vedl Nie Hoe Kong, zabily 7. října 50 nizozemských vojáků v Meester Cornelis (nyní Jatinegara) a Tanah Abang. V reakci na to Nizozemci vyslali 1 800 pravidelných vojáků doprovázených schutterij (domobranou) a jedenácti prapory branců, aby vzpouru zastavili; zavedli zákaz vycházení a zrušili plány na čínský festival. V obavě, že Číňané budou při světle svíček konspirovat proti kolonistům, bylo těm, kdo se nacházeli uvnitř městských hradeb, zakázáno zapalovat svíčky a byli nuceni odevzdat vše „až po nejmenší kuchyňský nůž“. Následujícího dne Holanďané odrazili útok až 10 000 etnických Číňanů, vedených skupinami z nedalekého Tangerangu a Bekasi, na vnější hradby města; Raffles napsal, že při tomto útoku zemřelo 1 789 Číňanů. V reakci na to Valckenier svolal na 9. října další zasedání rady.
Mezitím se mezi ostatními etnickými skupinami v Batávii, včetně otroků z Bali a Sulawesi, Bugisů a balijských vojáků, rozšířily zvěsti, že Číňané plánují jejich zabití, znásilnění nebo zotročení; tyto skupiny preventivně vypálily domy patřící etnickým Číňanům podél řeky Besar. Holanďané následně podnikli útok na čínské osady v jiných částech Batávie, při němž vypalovali domy a zabíjeli lidi. Nizozemský politik a kritik kolonialismu W. R. van Hoëvell napsal, že „těhotné a kojící ženy, děti a třesoucí se starci padli pod mečem. Bezbranní zajatci byli zabíjeni jako ovce“.
Jednotky pod velením poručíka Hermanuse van Suchtelena a kapitána Jana van Oostena, trosečníka z Tanah Abangu, zaujaly postavení v čínské čtvrti: Kolem 17:00 zahájili Holanďané palbu z děl na domy obývané Číňany, které začaly hořet. Někteří Číňané v hořících domech zemřeli, jiní byli zastřeleni při odchodu z domů nebo v zoufalství spáchali sebevraždu. Ti, kteří se dostali ke kanálu poblíž obytné čtvrti, byli zabiti nizozemskými vojáky čekajícími na malých člunech, zatímco další vojáci prohledávali mezi řadami hořících domů a zabíjeli všechny přeživší, které našli. Tyto akce se později rozšířily po celém městě. Vermeulen poznamenává, že mnoho pachatelů byli námořníci a další „nepravidelné a špatné živly“ společnosti. Během tohoto období docházelo k rozsáhlému rabování a zabavování majetku.
Následujícího dne se násilnosti dále šířily a čínští pacienti v nemocnici byli vyvedeni ven a zabiti. Pokusy o uhašení požárů v oblastech zpustošených předchozího dne selhaly, plameny zesílily a pokračovaly až do 12. října. Mezitím skupina 800 nizozemských vojáků a 2 000 domorodců zaútočila na Kampung Gading Melati, kde se pod vedením Khe Pandžanga držela skupina přeživších Číňanů, kteří se sice evakuovali do nedalekého Paninggaranu, ale později byli nizozemskými jednotkami z oblasti vyhnáni. Při obou útocích padlo přibližně 450 Nizozemců a 800 Číňanů.
Následná opatření a další násilí
Dne 11. října Valckenier neúspěšně žádal, aby důstojníci kontrolovali své jednotky a zastavili rabování. O dva dny později rada stanovila odměnu dva dukáty za každou čínskou hlavu, která se vzdala vojákům, jako pobídku pro ostatní etnické skupiny, aby pomohly při čistce. V důsledku toho byli etničtí Číňané, kteří přežili počáteční útok, pronásledováni tlupami neregulérních zločinců, kteří za odměnu zabíjeli ty Číňany, které našli. Nizozemci spolupracovali s domorodci v různých částech Batávie; 14. října byli vysláni etničtí Bugisové a balijští granátníci, aby posílili Nizozemce.
Za hradbami pokračovaly potyčky mezi čínskými povstalci a Nizozemci. Po téměř dvou týdnech menších potyček se 25. října 500 ozbrojených Číňanů přiblížilo ke Cadouwangu (nyní Angke), ale byli odraženi jízdou pod velením rytmistra Christoffela Molla a kornetů Daniela Chitse a Pietera Donkera. Následujícího dne kavalerie, kterou tvořilo 1 594 Nizozemců a domorodců, vyrazila na povstaleckou pevnost v cukrovaru Salapadjang, nejprve se shromáždila v nedalekém lese a poté mlýn zapálila, zatímco povstalci byli uvnitř; další mlýn v Boedjong Renje byl obsazen stejným způsobem jinou skupinou. Číňané se ze strachu před přicházejícími Nizozemci stáhli do cukrovaru v Kampung Melayu, vzdáleného čtyři hodiny od Salapadjangu; tato pevnost padla do rukou vojáků pod velením kapitána Jana George Crummela. Po porážce Číňanů a znovudobytí Qual se Nizozemci vrátili do Batávie. Mezitím prchající Číňané, kterým na západě bránilo 3 000 vojáků z bantenského sultanátu, zamířili na východ podél severního pobřeží Jávy; 30. října bylo oznámeno, že Číňané dosáhli Tangerangu.
Dne 2. listopadu dorazil ke Crummelovi rozkaz o příměří, na jehož základě se se svými muži vrátil do Batávie poté, co umístil kontingent 50 mužů v Cadouwangu. Když v poledne dorazil, uvnitř batávijských hradeb už žádní Číňané nebyli. 8. listopadu vyslal sultanát Cirebon 2 000 až 3 000 domorodých vojáků, aby posílili městskou stráž. Drancování pokračovalo přinejmenším do 28. listopadu a poslední domorodé jednotky se stáhly koncem tohoto měsíce.
Následky
Většina zpráv o masakru odhaduje, že uvnitř městských hradeb Batávie bylo zabito 10 000 Číňanů a dalších nejméně 500 bylo vážně zraněno. Bylo přepadeno a vypáleno 600 až 700 domů vlastněných Číňany. Po masakru následovala „otevřená sezóna“ proti etnickým Číňanům na celé Jávě, která způsobila další masakr v roce 1741 v Semarangu a později další v Surabaji a Gresiku.
Součástí podmínek pro ukončení násilí bylo přestěhování všech etnických Číňanů z Batávie do pecinanu neboli čínské čtvrti za městskými hradbami, dnes známé jako Glodok. To Nizozemcům umožnilo Číňany snáze kontrolovat. K opuštění pecinanu potřebovali etničtí Číňané speciální propustky. V roce 1743 se však již etničtí Číňané vrátili do vnitřní Batávie; působilo zde několik set obchodníků.
Dne 6. prosince 1740 byli van Imhoff a dva jeho kolegové radní na Valckenierův příkaz zatčeni za neposlušnost a 13. ledna 1741 byli na samostatných lodích posláni do Nizozemska; dorazili 19. září 1741. V Nizozemí van Imhoff přesvědčil radu, že vinu za masakr nese Valckenier, a přednesl rozsáhlý projev nazvaný „Consideratiën over den tegenwoordigen staat van de Ned. O.I. Comp.“ (Úvahy o současném stavu Nizozemské východoindické společnosti) 24. listopadu a v důsledku této řeči byla obvinění proti němu a ostatním radním zamítnuta. Dne 27. října 1742 byl van Imhoff vyslán zpět do Batávie na lodi Hersteller jako nový generální guvernér Východní Indie.
Výroba cukru v oblasti po masakru značně utrpěla, protože mnoho Číňanů, kteří toto odvětví provozovali, bylo zabito nebo se pohřešovalo. Začala se obnovovat poté, co nový generální guvernér van Imhoff „kolonizoval“ Tangerang.
Po masakru v roce 1740 se v následujících desetiletích díky řadě úvah ukázalo, že Batávie potřebuje Číňany jako pracovní sílu pro dlouhý seznam řemesel. Koncem osmnáctého století došlo k výrazné čínské hospodářské expanzi a v roce 1814 žilo v Batavii 11 854 Číňanů z celkového počtu 47 217 obyvatel.
Následná hodnocení
Vermeulen označil masakr za „jednu z nejpozoruhodnějších událostí [nizozemského] kolonialismu 18. století“. Ve své doktorské disertační práci W. W. Dharmowijono poznamenává, že útok se výrazně objevil v nizozemské literatuře, mezi jejíž rané příklady patří báseň Willema van Harena, která masakr odsuzuje (z roku 1742), a anonymní báseň ze stejného období, kritizující Číňany. Raffles v roce 1830 napsal, že nizozemské historické záznamy „nejsou zdaleka úplné ani uspokojivé“.
Nizozemský historik Leonard Blussé píše, že masakr nepřímo vedl k rychlé expanzi Batávie a institucionalizoval modus vivendi, který vedl k dichotomii mezi čínským etnikem a ostatními skupinami, jež mohla být cítit ještě na konci 20. století. masakr mohl být také faktorem při pojmenování řady oblastí v Jakartě. Jednou z možných etymologií názvu čtvrti Tanah Abang (což znamená „rudá země“) je, že byla pojmenována podle čínské krve, která zde byla prolita; van Hoëvell se domnívá, že pojmenování bylo kompromisem, aby přeživší Číňané rychleji přijali amnestii. Název Rawa Bangke pro podčást východní Jakarty může být odvozen od hovorového indonéského slova pro mrtvolu, bangkai, kvůli velkému počtu etnických Číňanů, kteří zde byli zabiti; podobná etymologie byla navržena pro Angke v Tamboře.
Odkazy
Reference
Literatura
Armstrong, M. Jocelyn; Armstrong, R. Warwick; Mulliner, K. (2001). Chinese Populations in Contemporary Southeast Asian Societies: Identities, Interdependence, and International Influence. Richmond: Curzon, ISBN 978-0-7007-1398-1, str.32
Blok, Petrus Johannes; Molhuysen, Philip Christiaan, eds. (1927). Nieuw Nederlandsch Biografisch Woordenboek [New Dutch Biographical Dictionary] (in Dutch) (7th ed.). Leiden: A. W. Sijthoff. OCLC 309920700. str.632-633, 1220-1221
Blussé, Leonard (1981). "Batavia, 1619–1740: The Rise and Fall of a Chinese Colonial Town". Journal of Southeast Asian Studies. Singapore: Cambridge University Press. 12 (1): 159–178. doi:10.1017/S0022463400005051. ISSN 0022-4634. S2CID 162575909. str.96
Bulbeck, David; Reid, Anthony; Tan, Lay Cheng; Wu, Yiqi (1998). Southeast Asian Exports since the 14th century : Cloves, Pepper, Coffee, and Sugar. Leiden: KITLV Press, ISBN 978-981-3055-67-4, str.113
Dharmowijono, W. W. (2009). Van koelies, klontongs en kapiteins: het beeld van de Chinezen in Indisch-Nederlands literair proza 1880–1950 [Of Coolies, Klontong, and Captains: The Image of the Chinese in Indonesian-Dutch Literature 1880–1950] (Doctorate in Humanities thesis) (in Dutch). Amsterdam: Universiteit van Amsterdaam. Retrieved 1 December 2011. str.297-299, 300-304
Dobbin, Christine (1996). Asian Entrepreneurial Minorities : Conjoint Communities in the Making of the World-Economy 1570–1940. Richmond: Curzon, ISBN 978-0-7007-0404-0, str.53-55 str.49
van Eck, Rutger (1899). "Luctor et emergo", of, de Geschiedenis der Nederlanders in den Oost-Indischen Archipel ["Luctor et emergo", or, the History of the Dutch in the East Indies] (in Dutch). Zwolle: Tjeenk Willink. OCLC 67507521. str.160, 161
Geyl, P. (1962). Geschiedenis van de Nederlandse Stam [History of Dutch Masters] (in Dutch). Vol. 4. Amsterdam: Wereldbibliotheek, ISBN 978-981-3055-67-4, OCLC 769104246. str.339, 341
Hall, Daniel George Edward (1981). A history of South-East Asia (4th, illustrated ed.). London: Macmillan, ISBN 978-0-333-24163-9, str.357
van Hoëvell, Wolter Robert (1840). "Batavia in 1740". Tijdschrift voor Nederlands Indie (in Dutch). Batavia. 3 (1): 447–557. str.460-462, 465-468, 473, 485, 486, 489-496, 503-508, 510, 585
Kemasang, A. R. T. (1981). "Overseas Chinese in Java and Their Liquidation in 1740". Southeast Asian Studies. Singapore: Cambridge University Press. 19: 123–146. OCLC 681919230. str.137
Kemasang, A. R. T. (1982). "The 1740 Massacre of Chinese in Java: Curtain Raiser for the Dutch Plantation Economy". Bulletin of Concerned Asian Scholars. Cambridge: Committee of Concerned Asian Scholars. 14: 61–71. doi:10.1080/14672715.1982.10412638. ISSN 0007-4810. str.68
Kumar, Ann (1997). Java and Modern Europe : Ambiguous Encounters. Surrey: Curzon, ISBN 978-0-7007-0433-0, str.32
Paasman, A. N. (1999). "Een klein aardrijkje op zichzelf, de multiculturele samenleving en de etnische literatuur" [A Small Discussion of Multicultural Societies and Ethnic Literature]. Literatuur (in Dutch). Utrecht. 16: 324–334. Retrieved 4 December 2011. str.325-326
Pan, Lynn (1994). Sons of the Yellow Emperor: A History of the Chinese Diaspora. New York: Kodansha Globe, ISBN 978-1-56836-032-4, str.35-36
Mazumdar, Sucheta (1998). Sugar and Society in China : Peasants, Technology, and the World Market. Cambridge: Harvard University Asia Center, ISBN 978-0-674-85408-6, str.89
Ota, Atsushi (2006). Changes of Regime and Social Dynamics in West Java : Society, State, and the outer world of Banten, 1750–1830. Leiden: Brill, ISBN 978-90-04-15091-1, str.133
Raat, Alexander (2010). The Life of Governor Joan Gideon Loten (1710–1789) : A Personal History of a Dutch Virtuoso. Hilversum: Verloren, ISBN 978-90-8704-151-9, str.81, 82
Raffles, Thomas Stamford (1830) [1817]. The History of Java. Vol. 2. London: Black. OCLC 312809187. str.231, 233-235
Ricklefs, Merle Calvin (1983). "The crisis of 1740–1 in Java: the Javanese, Chinese, Madurese and Dutch, and the Fall of the Court of Kartasura". Bijdragen tot de Taal-, Land- en Volkenkunde. The Hague. 139 (2/3): 268–290. doi:10.1163/22134379-90003445. ISSN 0006-2294. str.270
Ricklefs, Merle Calvin (2001). A History of Modern Indonesia since c. 1200 (3rd ed.). Stanford: Stanford University Press, ISBN 978-0-8047-4479-9, str.121, 124
Setiono, Benny G. (2008). Tionghoa dalam Pusaran Politik [Indonesia's Chinese Community under Political Turmoil] (in Indonesian). Jakarta: TransMedia Pustaka, ISBN 978-979-96887-4-3, str.111-121, 125-126, 130, 135-137
Stellwagen, A. W. (1895). "Valckenier en Van Imhoff" [Valckenier and Van Imhoff]. Elsevier's Geïllustreerd Maandschrift (in Dutch). Amsterdam. 5 (1): 209–233. ISSN 1875-9645. OCLC 781596392..str.227
Tan, Mely G. (2005). "Ethnic Chinese in Indonesia". In Ember, Melvin; Ember, Carol R. & Skoggard, Ian (eds.). Encyclopedia of Diasporas: Immigrant and Refugee Cultures Around the World. New York: Springer Science+Business Media. pp. 795–807, ISBN 978-0-387-29904-4, str.796
Terpstra, H. (1939). M. G. De Boer (ed.). "Rev. of Th. Vermeulen, De Chinezenmoord van 1740". Tijdschrift voor Geschiedenis (in Dutch). Groningen: P. Noordhoff: 245–247. Retrieved 2 December 2011. str.245, 246
Vanvugt, Ewald (1985). Wettig opium : 350 jaar Nederlandse opiumhandel in de Indische archipel [Legal Opium: 350 Years of Dutch Opium Trade in the Indonesian Archipelago] (in Dutch). Haarlem: In de Knipscheer, ISBN 978-90-6265-197-9, str.92-95, 106-107
von Wachtel, August (May 1911). "Development of the Sugar Industry". The American Sugar Industry and Beet Sugar Gazette. Chicago: Beet Sugar Gazette Co. 13: 200–203. str.200
Ward, Katy (2009). Networks of Empire : Forced Migration in the Dutch East India Company. New York: Cambridge University Press, ISBN 978-0-521-88586-7, str.98
Gustaaf Willem, baron van Imhoff. Encyclopædia Britannica Online. Encyclopædia Britannica. 2011. Retrieved 26 October 2011.
Dějiny Indonésie
Události v Indonésii
Jakarta |
1856294 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aristagor%C3%A1s | Aristagorás | Aristagorás () byl vládce iónského městského státu Milétu na počátku 5. století př. n. l.
Byl synem milétského tyrana Molpagora a zetěm dalšího tyrana Histiaia. V té době byl Milét závislý na achaimenovské Persii a tyrani působili spíše jako vazalové impéria. Perský panovník Dareios I. začal podezírat Histiaia z nespolehlivosti a povolal ho na svůj dvůr v Súsách, aby ho měl pod dohledem. Jeho nástupcem určil Aristagora.
Roku 499 př. n. l. se Aristagorás pokusil využít vnitřního konfliktu na Naxu k ovládnutí ostrova. Přemluvil sardského satrapu Artaferna, aby vyslal proti Naxu válečnou výpravu, avšak invaze byla odražena. Po tomto nezdaru už nemohl Aristagorás očekávat důvěru Peršanů a rozhodl se jít s nimi raději do otevřeného konfliktu. Vyhlásil v Milétu demokracii a s podporou Histiaia i městského sněmu zahájil iónské povstání. Neúspěšně usiloval o spojenectví s pevninskými Řeky, avšak spartský vládce Kleomenés I. ho odmítl. Omezenou vojenskou pomoc rebelům poskytli pouze Athéňané a město Eretria na ostrově Euboia.
Povstalci vedení Aristagorem vypálili Sardy, avšak Peršané přešli do protiútoku a rozdrtili řecká vojska v bitvě u Efezu. V obavách o život uprchl Aristagorás do Thrákie, kde založil vlastní stát s centrem v Amfipoli. Zde zahynul v bojích s domorodými Edony, pravděpodobně okolo roku 497 př. n. l.
Hérodotos ve svých Dějinách líčí Aristagora jako bezcharakterního zbabělce, ovšem pozdější historikové jako Mabel Langová tento pohled odmítají jako zaujatý a poukazují na tehdejší komplikované politické poměry, které vyžadovaly od milétských představitelů obratné manévrování mezi silnějšími hráči.
Reference
Literatura
Hérodotos: Historie
Řečtí tyrani
Narození v 6. století př. n. l.
Osoby s nejistým datem narození
Úmrtí v 5. století př. n. l.
Osoby s nejistým datem úmrtí
Muži |
1856314 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Salar%C5%A1tina | Salarština | Salarština je turkický jazyk požívaný Salary, kteří žijí hlavně v provinciích Čching-chaj a Kan-su v Číně; někteří žijí takév Ili v Sin-ťiangu. Salarština spadá do oghuzské jazykové skupiny, ostatními jazyky této větve (turečtina, ázerbájdžánština, turkmenština) se mluví převážně v západní a střední Asii. Salarštinou, z etnické populace asi 105 000, hovoří asi 70 000 mluvčích (2002).Monolingvních mluvčí je pod 20 000. Čínská etnonymie uznává Salary jako samostatnou národnostní menšinu Sala’erzu 萨拉尔族.
Podle salarské tradice a čínských kronik jsou Salaři potomky kmene Salur, který patřil ke kmeni Oghuzských Turků ze Západoturkutského kaganátu. Během dynastie Tchang přebýval kmen Salurů uvnitř čínských hranic a od té doby žil na pomezí provincií Čching-chaj a Kan-su. Současná Salarština byla ovlivněna čínštinou, tibetštinou a mongolštinou. Současné dialekty jsou jiezi a mengda.
Klasifikace
Kvůli "Salurskému" etnonymu, se kterým jsou spojeny některé další moderní Turkménské kmeny, se lingvisté pokoušeli vytvořit spojitost mezi varietami turkmenštiny a salarštinou. Většina moderních lingvistů dnes ale salarštinu klasifikuje jako nezávislou primární větev oghuzských jazyků.
Historie
Původ a vývoj
Předpokládá se, že předchůdce moderní salarštiny se odchýlil od proto-oghuzského jazyka - hypotetického jazyka, o kterém se předpokládá, že z něj vycházejí všechny moderní oghuzské jazyky. Do regionu ji přinesla malá nomádská muslimská komunita a byla výrazně ovlivněna jinými ne-oghuzskými turkickými jazyky, jako jsou čagatajština, kypčacké a karlukské jazyky, spolu s netureckými jazyky patřícími k sinotibetské jazykové rodině.
Po vzpouře Jahriyya byli někteří Salaři deportováni do údolí Ili a zde založili novou komunitu. To vedlo k vytvoření výrazně rozdílného dialektu Ili Salar, ovlivněného sousedními kazašskými a ujgurskými jazyky.
Současná situace
Podle odhadů z roku 2002 čítají Salaři asi 105 000 lidí, z nichž asi 70 000 mluví salarštinou. Méně než 20 000 Salarů je monolingvních.
Salarština je úředním jazykem ve všech salarských autonomních oblastech. Těmi jsou oblastmi jako Xunhua Salar Autonomous County a Jishishan Bonan, Dongxiang and Salar Autonomous County. V provincii Čching-chaj většina Salarů mluví jak severočínským dialektem Lan-jin, tak salarštinou. Venkovští Salaři mluví salarštinou plynuleji, zatímco městští Salaři se často více asimilují do čínsky mluvící muslimské populace Chuej.
Fonologie
Fonologie salarštiny byla ovlivněna čínštinou a tibetštinou. Souhlásky a se navíc staly samostatnýmy fonémy díky přejatým slovům, stejně jako v dalších turkických jazycích.
Slovní zásoba
V provincii Čching-chaj byla salarština výrazně ovlivněna čínštinou a tibetštinou. Ačkoli je turkického původu, hlavní lingvistické struktury byly absorbovány z čínštiny. Přibližně 20 % slovní zásoby je čínského původu a dalších 10 % je tibetského původu. Salarština přejala slova a byla ovlivněna sousedními varietami čínštiny. Sousední variety čínského jazyka také zároveň přijaly výpůjčky ze salarštiny.
Písmo
Salaři většinou pro psaní používají čínštinu, zatímco salarština se používá pro mluvenou řeč.
Salarština nemá oficiální písmo, ale někdy je zapisována pomocí arabského písma. Někteří Salaři chtějí latinku a jiní, kterým se nelíbí latinské písmo založené na Pinyinu, chtějí namísto toho používat čínské znaky. Tento nedostatek oficiálního písma vedl většinu Salarů k používání čínského psacího systému. Čína nabídla Salarům oficiální systém psaní podobnému ujgurskému Yengi Yezik, ale ten byl odmítnut z podobných důvodů jako Yengi Yezik byl odmítnut v Sin-ťiangu.
Mladí Salarové také začali používat salarské písmo založené na ortografii pro turkické jazyky. U Salarů je docela populární pro psaní salarštiny na internetu. Používají se dvě hlavní varianty, TB30 a TB31. Arabské písmo je také stále mezi Salary populární. Má mezi nimi historický precedens; byly objeveny staleté dokumenty salarštiny psané arabským písmem.
TB30
Aa Bb Cc Çç Dd Ee Ff GgĞğ Hh İi Iı Kk Ll Mm Nn ÑñOo Öö Pp Qq Rr Ss Şş TtUu Üü Yy Vv Zz
Poznámky
Prameny
Hahn, R. F. 1988. Notes on the Origin and Development of the Salar Language, Acta Orientalia Hungarica XLII (2–3), 235–237.
Dwyer, A. 1996. Salar Phonology. Unpublished dissertation University of Washington.
Dwyer, A. M. 1998. The Turkic strata of Salar: An Oghuz in Chaghatay clothes? Turkic Languages 2, 49–83.
Reference
Externí odkazy
Abstract of Article on Salar, includes some phrases (The Salar is written in Chinese Pinyin, not the Salar alphabet)
Remarks on the Salar Language
Salar grammatical sketch (still a rough draft)
Salar Language Materials
Turkické jazyky
Oghuzské jazyky |
1856320 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tajn%C3%BD%20den%C3%ADk%20%C4%8D%C3%ADnsk%C3%A9%20c%C3%ADsa%C5%99ovny | Tajný deník čínské císařovny | Tajný deník čínské císařovny je historický román holandského autora Johana Fabricia (1899–1981). Román je psán formou deníkových záznamů. V holandském originále nese název Wij Tz’e Hsi, keizerin van China a vyšel v roce 1968. V českém překladu dílo vyšlo v roce 1971.
Tajný deník čínské císařovny je dílem podávající informace o jedné z nejznámějších císařoven v čínských dějinách. Hlavní postavou románu je císařovna Cch’-si (1835–1908). Je známá především jako krutá a bezohledná samovládkyně. Fabricius se svým dílem snaží císařovnu přiblížit širšímu publiku a vylíčit její životní příběh s pochopením.
Děj
V prvním deníkovém záznamu císařovna objasňuje důvod svého napsání tohoto deníku.
V následujících deníkových záznamech už císařovna líčí události svého života.
Císařovna, rodným jménem Jehonala, se narodila jako dcera mandžuského důstojníka s omezenými příjmy. Finanční situace jejich rodiny nebyla optimistická, proto měla její matka v plánu odjet do hlavního města a hledat pomoc u příbuzných. Matčin plán ale přerušila smrt otce budoucí císařovny. Jeho bratr, strýc Mujanga, se rodiny ujal. Jehonala měla v rodině svého strýce šťastné dětství. Strýc byl bohatý a vznešený muž. Dopřál jí základní vzdělání. Jehonala měla sestřenici jménem Sakota. Byly si velmi blízké. Sakota ale byla Jehonaliným pravým opakem. Jehonala byla odvážná, zvídavá. Sakota byla tichá, ustrašená. Jehonala se Sakotou byla pozvána Císařovnou vdovou k císařskému dvoru. Z nich a dalších dívek mandžuského původu si měl císař Sien-feng vybrat císařovnu. Zaujala ho Jehonala. Strávili spolu několik nocí, císař se s ní i radil o státních záležitostech. Jehonala z touhy pomoct Sakotě získat titul císařovny, domluvila, že spolu budou trávit čas všichni tři. Sakota byla vyššího postavení, proto byla vybrána jako nová císařovna. Krátce po ceremonii, ale Jehonala zjistila, že je těhotná. Porodila syna, budoucího císaře. Císař Sien-feng zemřel v mladém věku. Jehonala po jeho smrti získala titul Cch-si, „císařovna ze Západního paláce“ a Sakota titul Cch’-an, „císařovna z Východního paláce“. Na císařský trůn sice nastoupil její syn, císař Tchung-č, ale obě císařovny spolu vládly jako jeho regentky.
V následujícím období zmítaném povstáními a vpády cizích vojsk na mandžuské území, sílila moc i obliba císařovny Cch’-si. Byla jediným pevným bodem a jistotou v bouřlivé době. Kromě této neblahé politické situace, se císařovna musela vyrovnat i se ztrátou svých blízkých (Sakoty a svého syna). Aby si udržela moc, na trůn dosadila mladého císaře Kuang-sü a stala se i jeho regentkou. Její moc ale začala upadat, byla nucena opustit hlavní město a „jít na ruku“ cizím mocnostem, aby v zemi zase zavládl klid. Následoval návrat dvora do Pekingu. Nedlouho potom se císař i císařovna roznemohli. První zemřel císař Kuang-sü. Císařovna ještě před svou smrtí stihla vybrat následníka trůnu. Vybrala syna prince Čchuna. Chlapec se posmrtnou adopcí přiřkl bezdětnému synovi císařovny, aby se nenarušila rodová linie. Svět tohoto chlapce zná pod jménem Pchu-i.
Poslední deníkový zápis napsal Li Lien-jing, eunuch, který stál celou dobu po boku Cch’-si. Líčí v něm smrt císařovny a situaci v zemi po její smrti.
Pozadí
Ačkoli je dílo psáno jako beletrie, život císařovny se odehrává na pozadí skutečných historických událostí v Číně té doby.
V díle je obsaženo období povstání Tchaj-pchingů, Boxerské povstání, první čínsko-japonská válka, atd.
Použitá literatura
Fabricius, Johan. Tajný deník čínské císařovny. Praha: Odeon, 1971
Nizozemské romány
Historické romány
Knihy z roku 1968 |
1856341 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mario%20Vergara | Mario Vergara | Mario Vergara (16. listopadu 1910, Frattamaggiore – 24. května 1950, Shadaw) byl italský římskokatolický kněz, člen Papežského institutu pro zahraniční misie, zavražděný partyzány během vnitřního konfliktu v Myanmaru. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného mučedníka.
Život
Narodil se dne 16. listopadu 1910 v italském městě Frattamaggiore jako poslední z devíti dětí průmyslníka. Pokřtěn byl 20. listopadu téhož roku v bazilice San Sossio Levita e Martire ve Frattamaggiore.
Vstoupil do kněžského semináře v Aversa, v 17 letech pak zahájil svoji formaci na semináři v Neapoli. Roku 1929 byl přijat na seminář Papežského institutu pro zahraniční misie v Monze a roku 1932 přijal tonzuru a nižší svěcení od biskupa z Aversy Carmine Cesaraniho.
V srpnu roku 1933 byl v Sant'Ilario (část Janova) přijat do noviciátu Papežského institutu pro zahraniční misie. Dne 26. srpna 1934 byl kardinálem bl. Ildefonsem Schusterem v kostele v Bernareggiu vysvěcen na kněze. V září téhož roku pak odjel jako misionář do Barmy.
V Barmě ihned započal své působení. Seznámil se také s místní kulturou a jazyky. Roku 1936 začal vykonávat pastorační činnost v horské vesnici Citaciò. Zde kromě vysluhování svátostí výukou katechismu organizoval základní zdravotní péči, školící centrum, nebo sirotčinec.
Roku 1940 po vypuknutí druhé světové války nějaký čas uvězněn v britském táboře v Indii. Po propuštění odcestoval do Dillí a poté do Hajdarábádu. Následně působil nějaký čas mezi italskými vojáky v Bombaji. V červnu roku 1946 odjel do Kalkaty, aby získal povolení pro opuštění Indie. Během svého pobytu Kalkatě podstoupil operaci nefrektomie a překládal náboženské texty do barmštiny. Roku 1947 se vrátil zpět do Barmy, kde začal působit ve vesnicích v pohoří Carania, kde taktéž organizoval veřejnou správu. Zde se seznámil s místním učitelem a laickým katechetou bl. Isidorem Ngei Ko Latem, který se stal jeho blízkým spolupracovníkem. Kromě něj mu v jeho práci pomáhali i další místní obyvatelé.
Roku 1948 započala občanská válka s názvem vnitřní konflikt v Myanmaru. Její součástí byly i protikatolické persekuce. Dne 25. května 1950 byl ve Shadawu s katechetou bl. Isidorem Ngei Ko Latem zavražděn partyzány. Jeho tělo bylo dáno do pytle a vhozeno do řeky Salwin. Téhož dne byl ve Shadawu zavražděn další kněz Papežského institutu pro zahraniční misie Pietro Galastri.
Úcta
Beatifikační proces jeho a jeho společníka Isidora Ngei Ko Lata započal dne 23. října 2001, čímž obdrželi titul služebníci Boží. Dne 9. prosince 2013 podepsal papež František dekret o jejich mučednictví.
Blahořečeni pak byli dne 24. května 2014 v katedrále sv. Pavla v Averse. Obřadu předsedal jménem papeže Františka kardinál Angelo Amato.
Jeho památka je připomínána 24. května. Bývá zobrazován v kněžském oděvu.
Odkazy
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
https://www.santiebeati.it/dettaglio/92163
https://www.causesanti.va/it/santi-e-beati/mario-vergara-e-isidoro-ngei-ko-lat.html
http://catholicsaints.info/blessed-mario-vergara/
http://www.pimeitm.pcn.net/verbea.htm
http://es.catholic.net/op/articulos/56165/mario-vergara-e-isidoro-ngei-ko-lat-beatos.html#
Italští blahoslavení
Italští římskokatoličtí duchovní
Italští misionáři
Křesťanští mučedníci 20. století
Narození v roce 1910
Narození 16. listopadu
Úmrtí v roce 1950
Úmrtí 24. května
Oběti vražd
Zavraždění duchovní
Muži |
1856353 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Matt%20Walsh%20%28koment%C3%A1tor%29 | Matt Walsh (komentátor) | Matt Walsh (* 18. června 1986) je americký pravicový spisovatel a komentátor. Je sloupkařem pro The Daily Wire.
Svou mediální kariéru začal v roce 2010 jako moderátor diskusního pořadu místní rozhlasové stanice v Delaware. V roce 2012 se přesunul do Lexingtonu v Kentucky, kde kromě práce pro místní rozhlasovou stanici založil také svůj blog. Práci v rozhlase opustil v roce 2013. Od roku 2014 pracoval pro Blaze Media, přispíval do HuffPost a od roku 2017 pracuje pro The Daily Wire.
Zastává ostře konzervativní názory z pravicové a krajně pravicové části politického spektra.
Je členem římskokatolické církve. S manželkou Alissou Ann Walshovou mají šest dětí, z toho dvakrát dvojčata. Nemá vysokoškolské vzdělání.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Američtí novináři
Američtí aktivisté
Narození v roce 1986
Žijící lidé
Muži |
1856377 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan%20Sp%C3%A1%C4%8Dil | Jan Spáčil | Jan Spáčil (17. září 1913 Hejčín – 16. prosince 1998 Olomouc) byl moravský malíř, scénograf, režisér, loutkař.
Dílo
Je spjatý s působením v hejčínském loutkovém divadélku Kašpárkova říše. I přes doporučení od sochaře Vojtěcha Hořínka ke studiu výtvarné školy se na otcovo přání vyučil hodinářem u svého strýce Jindřicha Spáčila v Samotiškách. Na malbách kulis spolupracoval s Františkem Čechem, zakladatelem Kašpárkovy říše. Po vyučení pracoval jako jemný mechanik leteckých přístrojů v závodu Letov (AOZ Olomouc).
Poválečnou nabídku od dramatika Jana Malíka a scénografa a grafika Vojtěcha Cinybulka působit na loutkářské katedře DAMU v Praze odmítl. Začal také malovat. Známé jsou jeho obrazy znázorňující idylickou venkovskou krajinu Hejčína a okolí. Maloval také v době zahraničního služebního pobytu v Indonésii (okolí Yogyakarty), kde strávil celou polovinu roku 1964. Malování se mu stalo jeho druhou profesí a celoživotní zálibou. „Malování mě drželo od školních let a drží dodnes. Po pracovní době jsem vzal malířské potřeby do tašky, sedl na kolo a vyjel do prostoru.“
Vystavoval v Samotiškách u Olomouce (1997), v Olomouci (1998) a Mladé Boleslavi. Fotograficky zachytil obrazy z každodenního života a historii divadélka Kašpárkova říše. Přátelil se i s olomouckým malířem Antonínem Malendou.
Navrhoval také loutky a scény pro loutkové představení Kaimovo dobrodružství (V. Cinybulk, 1952).
Malířské dílo: Tři červené domy, Za hejčínskou elektrárnou (1946), V lukách za Řepčínem, Indonéský pobyt (sopka Merapi, sopka La Vu, okolí Jogjakarty)
Externí odkazy
Čeští malíři
Narození 17. září
Narození v roce 1913
Narození v Hejčíně
Úmrtí 16. prosince
Úmrtí v roce 1998
Úmrtí v Olomouci
Muži |
1856399 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kozinka | Kozinka | Kozinka (rusky Козинка) je vesnice nacházející v Bělgorodské oblasti v Rusku. Leží jihozápadně od města Grajvoron na hranicích s Ukrajinou. Rozkládá se v nížině v převážně zemědělské krajině (lesy jsou pouze na západním okraji vsi). Po západním okraji vsi protéká řeka Vorskla do níž se vlévají toky Ponurý a Bezymjanka tekoucí po severním a jižním okraji vsi od východu. Západním okrajem vsi prochází silnice 14k-4 procházející přes rusko-ukrajinskou hranici. Intravilán má podlouhlý charakter orientovaný severozápadním směrem. Většina domů je u cest a plochy mimo tvoří pole, louky či pustiny. Na severovýchodu vesnice přechází ve vesnici Glotovo a na severozápadu v osadu Zareče-Pervoje. Ve vsi se nachází pravoslavný chrám Jana Křtitele smíšené zboží, atletický stadion a další objekty.
Reference
Vesnice v Bělgorodské oblasti |
1856427 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Iridium%20%28rozcestn%C3%ADk%29 | Iridium (rozcestník) | Iridium může být:
iridium – chemický prvek
Iridium Satellite LLC – americká společnost
Iridium NEXT – satelitní konstelace
záblesk družice Iridium
Iridium Jazz Club – hudební klub na Broadwayi |
1856439 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Grub%20%28%C5%A0v%C3%BDcarsko%29 | Grub (Švýcarsko) | Grub (psáno také jako Grub AR pro odlišení od jiných stejnojmenných sídel) je obec ve švýcarském kantonu Appenzell Ausserrhoden. Nachází se ve severovýchodní části kantonu, asi 18 kilometrů severovýchodně od Herisau, v nadmořské výšce 812 metrů. Žije zde asi 1 000 obyvatel.
Geografie
Grub leží v kotlině na potoce Mattenbach, který odděluje dvě obce Grub SG (sever) a Grub AR (jih). Cesta z Heidenu přes Grub do Rorschachu je historicky doložena již od 15. století a existovala také cesta z Grubu přes Eggersriet do St. Gallenu. Grub sousedí s obcemi Eggersriet, Rehetobel a Heiden. Kromě centrální obce patří k území obce různé menší osady (Riemen, Halten, Hartmannsrüti, Schwarzenegg, Frauenrüti) a jednotlivé statky. Nejvyšším bodem obce je vrch Kaien ve výšce 1115 m n. m.
Historie
Nejstarší historie
Při vykopávkách v Rorschacherbergu v roce 1937 byla objevena ohniště ze sídliště z doby halštatské, což svědčí o tom, že lidé byli v této oblasti usazeni již před více než 2000 lety. Předpokládá se, že tato oblast byla využívána jako lovecký revír.
Osada je v listinách poprvé zmiňována v roce 1488 jako uss der Gruob, nejstarší názvy statků ve 13. a 14. století ukazují na osídlení z Rorschachu a Goldachu (západní část). Zdá se, že hlavní hospodářský prospěch měli šlechtici z Rorschachu jako feudálové kláštera v St. Gallenu. Po appenzellských válkách v letech 1401 až 1429 byl Grub podél Mattenbachu rozdělen mezi nový stát Appenzell (Grub AR) a klášter St. Gallen (Grub SG). Grub v Appenzellu byl připojen k rhodu (okrsku) Trogen. V roce 1458 došlo k úpravě hranic. Vlastní „Grub“, prohlubeň ve východní oblasti, k níž lze přiřadit název místa, byl do roku 1495 poddanským územím Rorschachu.
Reformace
Východní část obce Grub v Appenzellu patřila do roku 1474 k farnosti Rorschach, západní část do roku 1603 k farnosti Goldach. V roce 1474 povolil opat ze St. Gallenu postavit ve východní části appenzellského Grubu kapli jako dceřiný kostel Rorschachu. Ten měl od té doby zřejmě své vlastní úřady. V průběhu reformace se většina obyvatel Grubu vyslovila pro přestup na novou víru. Od roku 1589 kostel využívali rovným dílem katolíci ze St. Gallenu i reformovaní z Appenzellu. Mezi starou a novou vírou však opakovaně vznikalo napětí, zejména při tradičních procesích přes reformované území. V roce 1751 reformovaní kostel odkoupili a postavili nový, katolický kostel v Grubu, patřícího pod St. Gallen.
V roce 1752 byl v Grubu AR vysvěcen nový reformovaný kostel, který byl nyní mnohem větší a byl financován ze soukromých darů. Kostel navrhl a postavil stavitelský mistr z Teufenu, Jakob Grubenmann. To svědčí o tom, že někteří obyvatelé Grubu získali bohatství, většinou v oblasti obchodu s textilem.
V 90. letech 17. století začaly myšlenky Francouzské revoluce získávat stále více přívrženců, a to i v Grubu. To mimo jiné vedlo ke zdokonalení dosavadního pozemkového katastru. Ten obsahoval tehdy platné zákony v Appenzellu Ausserrhoden. Během helvétského období byl Grub součástí kantonu Säntis, okresu Wald.
19. století
Od počátku 19. století se v obci Grub zdokonaloval hasičský systém. Obec měla v počátcích hasičský vůz. Poprvé byla použita v roce 1832, kdy došlo k požáru malého neobydleného domu.
V roce 1843 se farníci v Grubu a Heidenu rozhodli obnovit silnici Heiden – Grub – Eggersriet – Martinsbrücke – St. Gallen. Spojení mělo pro textilní výrobce v Grubu a Heidenu mimořádný význam, protože zajišťovalo přístup do hospodářského centra oblasti, St. Gallenu. V následujících letech byla v rámci obce Grub AR vybudována další dopravní spojení. Při této příležitosti byl na této trase zřízen také dostavník. Centrum obce kolem kostela se rozvinulo až ve druhé polovině 19. století, a to z osady na vesnici.
V roce 1873 Grub nepřijal nabídku Heidenu, aby se podílel na nákladech železničního spojení mezi Rorschachem a Heidenem. Po zrušení dostavníkové linky v roce 1875 tak měl Grub špatné napojení na veřejnou dopravu. To vyvolávalo nelibost. Po žádosti čtenářského spolku z Grubu - spolu s dalšími čtenářskými spolky, jejichž obce byly špatným dopravním spojením postiženy - byl v roce 1895 dostavník obnoven. Dnes má Grub každou půlhodinu spojení se St. Gallenem prostřednictvím poštovní autobusové linky Heiden–Engelburg.
20. století
V roce 1910 byla založena soukromá společnost „Elektra Grub“ se sídlem v Grubu. Prosazovala elektrifikaci obce. V roce 1916 byla její zařízení postoupena obci.
Od počátku první světové války se Grub dostal do hospodářských potíží. V meziválečném období obec zchudla a chudoba trvala až do doby po druhé světové válce. Teprve poté se Grub začal hospodářsky zotavovat. Nové ulice a čtvrti budované od roku 1964 svědčí o rostoucí oblibě Grubu jako obce k bydlení. V této době byly postaveny i další budovy, například dnešní základní škola nebo domov důchodců. Cílem bylo zatraktivnit obec jako místo pro život. Opatření se ukázala jako účinná. V období mezi lety 1970 a 1990 zaznamenal Grub největší procentuální nárůst počtu obyvatel v kantonu Appenzell Ausserrhoden. Veřejné služby jsou od roku 1970 stále častěji vykonávány prostřednictvím účelových sdružení; například základní škola je provozována společně s Grubem SG (od roku 1978), střední škola je ve Wolfhaldenu a o katastr se od roku 2001 stará obec Heiden.
Obyvatelstvo
Hospodářství
Stejně, jako jinde v Appenzellu Ausserrhoden, bylo historicky hlavním zaměstnáním místních obyvatel zemědělství a textilní průmysl. Zavedení tkaní bavlny kolem roku 1750 učinilo z některých obyvatel Grubu textilní výrobce, zvláště výnosné bylo tkaní bavlněného mušelínu. V 19. století zde byla vařovna příze, bělidlo a dvě soukárny. Přibližně od roku 1870 do roku 1920 převládalo tkalcovství saténovým stehem a vyšívání. Konec textilního průmyslu v době první světové války vedl k výraznému odlivu obyvatelstva. V letech 1939–2000 klesl počet statků z 69 na 16.
V Grubu se nacházejí různé řemeslné podniky. Nachází se zde řeznictví, sýrárna a obchod s potravinami a také několik hostinců s dlouholetou tradicí.
Významným zaměstnavatelem v obci jsou minerální a léčebné lázně Unterrechstein. První zmínka o léčivém prameni v Unterrechsteinu pochází z roku 1463, první lázně jsou doloženy v roce 1785 a v průběhu let se zde rozvinuly lázně s vanovými koupelemi. V roce 1982 byla založena současná společnost a lázně byly rozšířeny na zdravotní a wellness centrum se saunami, masážemi, fyzioterapií a fitness programy.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
– oficiální stránky
Obce v kantonu Appenzell Ausserrhoden |
1856450 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hynek%20Brunt%C3%A1lsk%C3%BD%20z%20Vrbna%20%281589%E2%80%931614%29 | Hynek Bruntálský z Vrbna (1589–1614) | Hynek Bruntálský z Vrbna ( Heinrich von Wrbna-Freudenthal, 1589 – 7. února 1614) byl moravský šlechtic ze slezské linie rodu Bruntálských z Vrbna.
Život
Narodil se jako syn hejtmana Jana Bruntálského z Vrbna a Heleny Alžběty, rozené svobodné paní Hofmannové z Grünbühelu. Měl bratra Jana (asi 1543–1608) a Bernarta (asi 1559–1613).
Páni z Vrbna byli přibuzensky spřízněni s významným rodem Žerotínů, kteří stáli v čele protestantského hnutí a vytrvale je podporovali. Také Hynek Bruntálský si svou nevěstu vybral z tohoto rodu. V roce 1609 se svých dvacetil letech oženil s o rok mladší Bohunkou (Benignou, či Beatrix) ze Žerotína (1590), dcerou moravského zemského hejtmana slavného Karla staršího ze Žerotína.
Jejich syn, pokřtěný jménem Karel (asi 1610–1638) na počest svého dědečka z matčiny strany, se stal jeho univerzálním dědicem, včetně velkolepé knihovny a vědeckých sbírek Žerotínů, zemřel však mladý a zřejmě bez potomků.
Reference
Bruntálští z Vrbna
Narození v roce 1589
Úmrtí 7. února
Úmrtí v roce 1614
Muži |
1856463 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20d%C3%ADl%C5%AF%20seri%C3%A1lu%20K%C5%99e%C4%8D%C3%ADk%20a%20Gr%C3%A9ta | Seznam dílů seriálu Křečík a Gréta | Toto je seznam dílů seriálu Křečík a Gréta.
Přehled řad
Seznam dílů
První řada (2022–2023)
Druhá řada
Kraťasy
Theme Song Takeover (2022)
Jako součást propagační kampaně začal Disney Channel vysílat téma Disney Theme Song Takeover, kde vedlejší postavy z různých pořadů předvedly ústřední melodii k seriálu, ve kterém byly.
Chibi Tiny Tales (2022)
Seznamy dílů amerických televizních seriálů
Seznamy dílů neukončených televizních seriálů |
1856478 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Helga%20Meyer | Helga Meyer | Helga Mathilde Meyer (* 12. února 1942 Norimberk, Bavorsko, Německo – 4. duben 2000 Arlington, Virginie, USA) byla byla německá operní zpěvačka (sopranistka) a pedagožka. Vyučovala na Mary Washington College (dnes univerzita Mary Washingtonové). Často vystupovala v Norimberském Státním divadle. |
1856484 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Boucles%20de%20la%20Mayenne%202023 | Boucles de la Mayenne 2023 | 48. ročník etapového cyklistického závodu Boucles de la Mayenne se konal mezi 25. a 28. květnem 2023 ve francouzském departementu Mayenne. Celkovým vítězem se stal Španěl Oier Lazkano z týmu Movistar Team. Na druhém a třetím místě se umístili Francouzi Arnaud Démare (Groupama–FDJ) a Axel Zingle (Cofidis). Závod byl součástí UCI ProSeries 2023 na úrovni 2.Pro.
Týmy
Závodu se zúčastnilo 6 z 18 UCI WorldTeamů, 11 UCI ProTeamů a 4 UCI Continental týmy. Všechny týmy nastoupily na start s šesti závodníky kromě týmů Caja Rural–Seguros RGA a UAE Team Emirates s pěti jezdci a týmu Team Flanders–Baloise s čtyřmi jezdci, závod tak odstartovalo 122 jezdců. Do cíle v Lavalu dojelo 112 z nich.
UCI WorldTeamy
UCI ProTeamy
UCI Continental týmy
Trasa a etapy
Průběžné pořadí
V 1. etapě nosil Axel Zingle, jenž byl druhý v bodovací soutěži, zelený dres, neboť lídr této klasifikace Ivo Oliveira nosil žlutý dres lídra celkového pořadí.
Ve 2. etapě nosil Axel Zingle, jenž byl třetí v bodovací soutěži, zelený dres, neboť lídr této klasifikace Oier Lazkano nosil žlutý dres lídra celkového pořadí a druhý závodník této klasifikace Jacob Hindsgaul Madsen nosil puntíkovaný dres lídra vrchařské soutěže.
Ve etapách 2 a 3 nosil Ewen Costiou, jenž byl třetí v soutěži mladých jezdců, bílý dres, neboť lídr této klasifikace Oier Lazkano nosil žlutý dres lídra celkového pořadí a druhý závodník této klasifikace Jacob Hindsgaul Madsen nosil puntíkovaný dres lídra vrchařské soutěže.
Konečné pořadí
Celkové pořadí
Bodovací soutěž
Vrchařská soutěž
Soutěž mladých jezdců
Soutěž týmů
Odkazy
Reference
Související články
Boucles de la Mayenne
Oier Lazkano
Cyklistika v roce 2023 |
1856496 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bruno%20G%C3%B6rgen | Bruno Görgen | Bruno Görgen (22. srpna 1777 Trevír – 29. května 1842 Vídeň) byl rakouský psychiatr.
Život
Narodil se jako syn architekta v Trevíru; na přelomu století získal doktorát z medicíny ve Vídni. Ještě jako mladý lékař byl primářem oddělení pro duševně choré v c.k. všeobecné nemocnici, jejíž součástí byla i známá Narrenturm. Od roku 1813 Görgen usiloval o zvláštní léčebnu pro duševně nemocné a působil také jako expert na tyto otázky pro dvorní kancelář. Pro tento účel byl vybrán jako vhodný Palais Windischgrätz v Gumpendorfu u Vídně, kde v červenci 1819 mohl přijmout první pacienty. Instituce se později v květnu 1831 přestěhovala do bývalého majetku barona Heniksteina. Tím byl položen základ pro soukromou instituci v Döblingu, která existovala až do roku 1917. Görgenovy inovace spočívaly v tom, že pro duševně nemocné nikdy nepoužíval nátlakové zacházení (nepoužíval donucovací prostředky). Velký význam přikládal pracovní terapii nemocných, workshopům a léčivým účinkům hudby. V jeho ideálu už nejsou žádní dozorci, ale terapeuti. Nejznámějším obyvatelem ústavu byl pravděpodobně citově nemocný básník Nikolaus Lenau.
Po Görgenově nečekané smrti v roce 1842 převzal vedení instituce jeho syn Gustav (1814-1860). Na to navázal v roce 1860 Maxmilián Leidesdorf. V roce 1917 byla po Brunu Görgenovi pojmenována Görgengasse v 19. vídeňském obvodu Döbling.
Odkazy
Reference
Literatura
Franz Englisch: Die Döblinger Privatirrenanstalt. In: Wiener Geschichtsblätter. Bd. 1 (1969), S. 398–406.
Bruno Goergen: Privat-Heilanstalt für Gemüthskranke. In Wien eröffnet. Franz Wimmer, Wien 1820 (Digitalisat).
Joseph Johann Knolz: Darstellung der Humanitäts- und Heilanstalten im Erzherzogtum Österreich unter der Enns. Wien 1840.
Heinrich Obersteiner: Bruno Görgen. In: Theodor Kirchhoff (Hrsg.): Deutsche Irrenärzte. Band 1, Springer, Berlin 1921, S. 103–105.
Manfred Skopec: Strassennamen – Zeugen berühmter Ärzte, 44: Bruno Görgen (1777–1842). In: Arzt, Presse, Medizin. Jg. 78, H. 11, S. 6–8.
Rakouští psychiatři
Narození 22. srpna
Narození v roce 1777
Narození v Trevíru
Úmrtí 22. května
Úmrtí v roce 1842
Úmrtí ve Vídni |
1856503 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Brig%C3%A1dy%20Abdull%C3%A1ha%20Azzama | Brigády Abdulláha Azzama | Skupina Abdullah Azzam Brigades, známá také jako al-Káida v Libanonu, je sunnitská islamistická militantní skupina a libanonská odnož al-Káidy. Byla založena v roce 2009 Saúdským Arabem Salehem Al-Karawím a působí v několika zemích, včetně Egypta, Iráku, Sýrie, Jordánska, Pásma Gazy a Libanonu.
Skupina si své jméno převzala od Abdullaha Júsufa Azzáma, Palestince z Jordánska, který byl významným kazatelem a organizátorem. Azzám získal uznání jako jeden z prvních Arabů, kteří se dobrovolně přihlásili do afghánského džihádu proti Sovětskému svazu v 80. letech. Je však důležité poznamenat, že s názvem "Abdullah Azzam Brigades" se také pojí nevztahující se teroristické organizace pro své operace.
Po vážných zraněních utrpěných při útoku bezpilotního letadla v Pákistánu byl Al-Karawi při návratu do Saúdské Arábie zajat saúdskými úřady. Majid al-Majid, Saúdský Arab spojený s Fatahem al-Islam a al-Káidou, se v roce 2012 stal vůdcem Abdullah Azzam Brigades. Nicméně, byl zajat libanonskými úřady v prosinci 2013 a v lednu 2014 zemřel na selhání ledvin. Sirajuddin Zureiqat se stal nástupcem Al-Majida jako vůdce skupiny.
Abdullah Azzam Brigades vznikly jako odnož al-Káidy v Iráku s úkolem provádět útoky v Levantě a širším Blízkém východě. Skupina oznámila své zformování v roce 2009 prostřednictvím videozprávy, ve které převzala odpovědnost za raketový útok proti Izraeli v únoru téhož roku.
Skupina má odnože působící v různých zemích. V Libanonu je známa jako Ziad al Jarrah Battalion, pojmenovaný po libanonském únoscovi zapojeném do útoků z 11. září. Na Arabském poloostrově se odnož nazývá Yusuf al-’Uyayri Battalions, pojmenovaná po Yusefu al-Ayerim, zakladateli al-Káidy v Saúdské Arábii. V Pásmu Gazy skupina používala název Marwan Haddad division of the Abdullah Azzam |
1856514 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dusi%C4%8Dnan%20xenonat%C3%BD | Dusičnan xenonatý | Dusičnan xenonatý je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem Xe(NO3)2. Je to nestálá sloučenina, která nebyla ještě izolována a charakterizována. Podobná sloučenina dusičnan-fluorid xenonatý, je dostatečně stabilní, aby byla zkoumána detailněji.
Příprava
Dusičnan xenonatý může být připraven reakcí fluoridu xenonatého s bezvodou kyselinou dusičnou:
XeF2 + 2 HNO3 -> Xe(NO3)2 + 2 HF
Produktem této reakce je červenohnědá pevná látka, která se samovolně rozkládá při 23 °C, čímž se dočasně zbarvuje do modra:
Xe(NO3)2 -> Xe + O2NOONO2 (nestabilní peroxid dusíku)
Reference
xenonatý
Xenonaté sloučeniny |
1856530 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ta%20chung%20pchao | Ta chung pchao | Ta Chung Pchao () je skalní čaj pěstovaný v horách Wu-i v provincii Fu-ťien v Číně. Ta Chung Pchao má jedinečnou vůni orchideje a dlouhotrvající sladkou dochuť. Suchý Ta Chung Pchao se tvarem podobá pevně zauzlovaným provazům nebo mírně zkrouceným proužkům a je zelené a hnědé barvy. Po uvaření je čaj oranžově žlutý, světlý a čirý. Z čaje Ta Chung Pchao je možné připravit až devět nálevů, aniž by ztratil svou chuť. Čaj je známý jako extrémně drahý.
Příprava
Tradičním způsobem přípravy čaje Ta Chung Pchao je použití konvice z fialové hlíny. Zalévá se vroucí vodou. Někteří se zastávají názoru, že pro přípravu Ta Chung Pao je nejlepší čištěná voda. Dlouhé vaření vody nebo její skladování po dlouhou dobu po převaření má dopad chuť Ta Chung Pchao. Někteří považují třetí a čtvrtý nálev za nejchutnější.
Výroba
K produkci Ta Chung Pchao je potřeba sedm kroků.
(sbírání): Ta Chung Pchao je sklízen jednou ročně, obvykle v květnu a červnu. Standard pro sklizeň čerstvých lístků je 1 pupen s 2 až 3 listy.
(zavadnutí): Sklizené čajové lístky se rovnoměrně rozprostírají na slunci, přičemž sluneční světlo a vítr odpařují vodu.
(chlazení): Po odvětrání se čajové lístky přesunou dovnitř a nechají se zchladnout.
(výroba): Čajové lístky se protřásají a válejí ve velkém bambusovém sítku. Toto může přispět k oxidaci polyfenolů uvnitř čajových lístků. Tento krok je nejdůležitější částí vytvoření vůně, chuti a harmonie Ta Chung Pchao. Je to také nejsložitější a nejdelší krok.
(pražení): Existují dva typy pražení - pražení ruční a pražení strojové. Teplota hrnce se při ručním pražení pohybuje mezi 140–160 °C (284–320 °F). Lidé si nasadí rukavice a neustále obracejí čajové lístky rukama. Teplota hrnce se při strojovém pražení pohybuje mezi 220–260 °C (428–500 °F).
(hnětení): Existují dva typy hnětení - hnětení ruční a hnětení strojové. Hnětením, válením a kroucením se tvar čajových lístků začne podobat šňůře
(zapékání): Tento krok zahrnuje vložení čaje do velkého koše a použití různých teplot k ohřevu a vysušení lístků, což obvykle trvá několik hodin.
Zdravotní přínosy
Ta Chung Pchao obsahuje kofein, teofylin, čajové polyfenoly a flavonoidy. Z těchto a dalších důvodů se u čaje uvádí řada zdravotních přínosů. Pití Ta Chung Pchao může zmírňovat únavu a podporovat krevní oběh. Může také léčit otoky a zadržování vody v těle. Navíc pomáhá snižovat negativní účinky pití a kouření. Složky obsažené v Ta Chung Pchao mohou snižovat hladinu alkoholu a nikotinu. Navíc má kosmetické účinky. Pravidelné pití Ta Chung Pchao je dobré pro pokožku a napomáhá k hubnutí. V neposlední řadě pomáhá při zmírňování kašle a snižování množství hlenů.
Cena a hodnota
Nejlepší Ta Chung Pchao pocházejí z mateřských čajovníků Ta Chung Pchao. Mateřské čajovníky Ta Chung Pchao mají tisíciletou historii. Na strmém útesu Jiulongyu (pohoří Wu-i), zůstalo pouze 6 mateřských stromů. Pro svou vzácnost a vynikající kvalitu čaje je Ta Chung Pchao znám jako „král čaje“. V roce 2006 vláda města Wu-i pojistila těchto 6 mateřských stromů v hodnotě 100 milionů RMB. Ve stejném roce se vláda města Wu-i také rozhodla zakázat komukoli soukromě sbírat čaje z mateřských čajovníků Ta Chung Pchao. Jedna z posledních šarží Ta Chung Pchao sklizených a vyrobených z mateřských stromů byla shromážděna v Palácovém muzeu v Pekingu. 20 g čaje Ta Chung Pchao z jedné z matečných rostlin se v roce 2005 prodalo za 208 000 jenů. Je to nejvyšší aukční rekord pro Ta Chung Pchao.
Většina Ta Chung Pchao na trhu je nyní uměle vyšlechtěna, což vede k zachování vlastností Ta Chung Pchao. Je mnohem levnější než Ta Chung Pchao z mateřských čajovníků. Cena velmi závisí na jeho kvalitě.
Původ jména
Existuje mnoho příběhů o původu jména Ta Chung Pchao. Nejznámější z nich je, že kdysi dávno žil jeden učenec, kterému bylo na cestě do Pekingu na zkoušku velmi nevolně. Potkal ho mnich z chrámu Tianxin a uvařil pro učence misku čaje vybraného z hory Wuyi. Po vypití čaje se učenec cítil mnohem lépe a byl plný energie. O pár dní později dosáhl na zkoušce prvního místa. Vrátil se tedy do chrámu, aby poděkoval mnichovi, který jej zachránil. Později tímto čajem léčil i císařovu nemoc. Císař odměnil učence červeným rouchem a požádal jej, aby toto roucho položil na čajovníkový strom. Červené roucho bylo v té době považováno za vysoké vyznamenání. Císař také vydal rozkaz, že všichni úředníci procházející tímto místem musí obléci svá červená roucha na čajovníky, aby ukázali císařovu vděčnost za jeho uzdravení. Poté byly čajovníky pojmenovány Velké šarlatové roucho, což je v čínské výslovnosti Ta Chung Pchao.
Vedlejší informace
V dynastii Čching se Ta Chung Pchao často umisťoval na prvním místě v místních soutěžích obchodu s čajem a získal titul „král čaje“. Místní lidé byli povinni uctívat Ta Chung Pchao pomocí zvířat, květin a ovoce před každoročním sběrem čajových lístků.
V období Čínské republiky bylo možné za libru Ta Chung Pchao koupit 5000 liber rýže nebo deset buvolů.
Po založení Čínské lidové republiky byly postupy výroby Ta Chung Pchao obzvláště přísné. Každý pracovník zapojený do sběru nebo přípravy čaje prošel politickým prověřením. Po kontrole a zajištění kvality byl čaj Ta Chung Pchao poslán do Pekingu a byl přijat Mao Ce-tungem.
Když prezident Spojených států Richard Nixon v roce 1972 navštívil Čínu, Mao Ce-tung mu daroval 200 g Ta Chung Pchao, což symbolizovalo mír a přátelství mezi Čínou a Spojenými státy.
Reference
Další čtení |
1856536 | https://cs.wikipedia.org/wiki/French%20Open%202023 | French Open 2023 | French Open 2023 je 122. ročník druhého tenisového grandslamu sezóny, který se koná mezi 28. květnem až 11. červnem 2023. Představuje jediný major hraný na antukovém povrchu, probíhající na otevřených dvorcích Stade Roland-Garros v 16. městském obvodu francouzské metropole Paříže. Hlavním soutěžím předcházely čtyřdenní singlové kvalifikace.
Organizátory jsou Mezinárodní tenisová federace (ITF) s francouzským tenisovým svazem Fédération Française de tennis. V prosinci 2021 se ředitelkou stala Amélie Mauresmová jako první žena v této funkci. Turnaj hraný na profesionálních okruzích mužů ATP Tour 2023 a žen WTA Tour 2023 zůstal od roku 2006 jediným grandslamem, který začíná již v neděli. Potřetí v historii hostí večerní zápasy, tzv. night session.
Obhájci singlových titulů jsou Španěl Rafael Nadal a polská světová jednička Iga Świąteková. Nadal však absentuje pro zranění levého bedrokyčelního svalu a na Roland Garros nehraje poprvé od svého debutu v roce 2005.
122. ročník
122. ročník se odehrával ve dvanáctihektarovém areálu Stade Roland-Garros v Paříži. Premiérový ročník se na tomto místě uskutečnil v roce 1928. Poprvé od roku 1998 v Paříži nestartuje ani jeden člen z dvojice bývalých šampionů a světových jedniček – Rafael Nadal a Roger Federer.
Tenisté bojují o tituly ve dvouhrách, čtyřhrách a smíšené soutěži dospělých, v singlech a deblech juniorů do 18 let v kategorii Grade A (4.–10. června), rovněž tak na turnaji vozíčkářů a kvadruplegiků v rámci okruhu handikapovaných UNIQLO Tour, zařazeného do kategorie Grand Slamu (6.– 10. června).
Areál Stade Roland-Garros s osmnácti antukovými dvorci má tři hlavní stadiony. Kapacita centrálního dvorce Philippa Chatriera se zatahovací střechou činí 15,2 tisíc diváků. Druhý největší stadion Court Suzanne Lenglen pro 10 tisíc návštěvníků má být osazen zatahovací střechou pro letní olympiádu 2024. V březnu 2019 otevřená třetí hlavní aréna, Court Simonne-Mathieu, na pozemcích Skleníkové zahrady v Auteuilu, disponuje kapacitou 5 tisíc osob. Deset večerních zápasů, tzv. night session, probíhá na centru Philippa Chatriera od pondělí 29. května do středy 7. června. Zahájení je ve 20:30, s předzápasovým programem. Hraje se s míči Wilson Roland Garros.
Všechna utkání včetně kvalifikačních zápasů jsou vysílána živě, což znamená více než 804 duelů. Televizní přenos směřující do 220 teritorií světa zajišťuje veřejnoprávní televize France Télévisions včetně digitálních platforem. Večerní utkání i kvalifikace přenáší streamovací služba Amazon Prime Video. Francouzská televize pokrývá celodenní 11hodinové přenosy na kanálech France 2, France 3 a France 4. Na evropském kontinentu drží práva Eurosport. V Číně se k televizi CCTV nově přidal i kanál Shinai Sports. V Japonsku přenos zprostředkovává Wowow.
Dotace turnaje
Celková dotace French Open 2023 činí 49 600 000 eur, což představuje meziroční nárůst o 12,3 %. Rozpočet soutěží dvouher se zvýšil o 9,1 %. Vyřazení v prvních kolech obdrželi 69 tisíc eur a poražení z prvních tří kol si odvezou částky o 11–13 % vyšší vůči roku 2022. Vítězové získají 2,3 miliony eur, o sto tisíc více než v předchozím ročníku.
Bodové hodnocení
Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčků ATP, WTA a ITF vozíčkářů.
Dospělí
Dvouhra mužů
Dvouhra žen
Čtyřhra mužů
Čtyřhra žen
Smíšená čtyřhra
Odhlášení
Mužská dvouhra
Nasazení
Úplný seznam
Žebříček ATP k 17. dubnu 2022, určujícímu vydání pro účast v hlavní soutěži a kvalifikaci.
Ženská dvouhra
Nasazené
Úplný seznam
Žebříček WTA k 17. dubnu 2023, určujícímu vydání pro účast v hlavní soutěži a kvalifikaci.
Mužká čtyřhra
Grégoire Barrère / Quentin Halys → nahradili je Thiago Monteiro / Juan Pablo Varillas
Nikola Ćaćić / Dušan Lajović → nahradili je Victor Vlad Cornea / Čang Č’-čen
Francisco Cerúndolo / Federico Coria → nahradili je Sriram Baladži / Džívan Nedunčežijan
Maxime Cressy / Adrian Mannarino → nahradili je Tallon Griekspoor / Bart Stevens
Jošihito Nišioka / Jiří Veselý → nahradili je Christopher Eubanks / John-Patrick Smith
Ženská čtyřhra
Paula Badosová / Nuria Párrizasová Díazová → nahradily je Nuria Párrizasová Díazová / Sabrina Santamariová
Lauren Davisová / Claire Liuová → nahradily je Dalma Gálfiová / Katarzyna Piterová
Linda Fruhvirtová / Aljaksandra Sasnovičová → nahradily je Anastasia Dețiuc / Andrea Gámizová
Anna Kalinská / Caty McNallyová → nahradily je Danka Kovinićová / Rebecca Petersonová
Sabrina Santamariová / Patricia Maria Țigová → nahradily je Ingrid Neelová / Wu Fang-sie
Danka Kovinićová / Rebecca Petersonová → nahradily je Ysaline Bonaventureová / Panna Udvardyová
Magda Linetteová / Wang Si-jü → nahradily je Ingrid Gamarrová Martinsová / Iryna Šymanovičová
Smíšená čtyřhra
Nina Radovanovicová / Arthur Bouquier → nahradili je Bianca Andreescuová / Michael Venus
Divoké karty
Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.
Divoké karty pro zástupce australského a amerického tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří ze čtyř tenisových svazů pořádajících Grand Slam – Tennis Australia, United States Tennis Association (USTA) a Fédération Française de tennis (FFT). Australská federace je udělila Thanasi Kokkinakisovi a Kimberly Birrellové. Americký svaz zvolil Patricka Kypsona a Emmu Navarrovu.
Smíšená čtyřhra
Clara Burelová / Hugo Gaston
Estelle Cascinová / Dan Added
Alizé Cornetová / Édouard Roger-Vasselin
Léolia Jeanjeanová / Jonathan Eysseric
Elixane Lechemiová / Albano Olivetti
Chloé Paquetová / Lucas Pouille
Diane Parryová / Harold Mayot
Nina Radovanovicová / Arthur Bouquier
Kvalifikanti
Před rozehráním dvouher se mezi 22. až 26. květnem 2023 hrály kvalifikační turnaje v areálu Stade Roland-Garros. Do dvouher z nich postoupilo dvacet mužů a dvacet dva žen.
Žebříčková ochrana
Následující tenisté nastoupili do hlavních soutěží pod žebříčkovou ochranou.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
ATP Tour 2023
WTA Tour 2023 |
1856551 | https://cs.wikipedia.org/wiki/French%20Open%202023%20%E2%80%93%20mu%C5%BEsk%C3%A1%20dvouhra | French Open 2023 – mužská dvouhra | Mužská dvouhra French Open 2023 probíhá na přelomu května a června 2023. Dějištěm se staly antukové dvorce areálu Stade Roland-Garros. Do singlové soutěže pařížského tenisového grandslamu nastoupilo sto dvacet osm hráčů. Dvacet z nich si účast zajistilo v kvalifikaci včetně čtyř šťastných poražených.
Obhájcem titulu je 36letý Španěl Rafael Nadal. Na okruhu absentuje od lednového zranění levého bedrokyčelního svalu, které si přivodil ve druhém kole Australian Open, s předpokladem návratu nejdříve v zářijové finálové skupině Davis Cupu. Čtrnáctinásobný vítěz Roland Garros v Paříži nestartuje poprvé od svého debutu v roce 2005. Po skončení opustí první světovou stovku žebříčku ATP poprvé od 21. dubna 2003, kdy do ní v 16 letech vstoupil na 96. místě.
Carlos Alcaraz, Daniil Medveděv, Novak Djoković a Stefanos Tsitsipas vstoupili do grandslamu jako soupeři o post světové jedničky. Medveděv šanci ztratil po prohře v prvním kole s Brazilcem Thiagem Seybothem Wildem. K získání možnosti posunu do čela žebříčku ATP musí Djoković postoupit do finále a Tsitsipas vyhrát titul.
Novak Djoković usiluje o rekordní dvacátý třetí grandslam v mužské dvouhře, jímž by jako první muž potřetí zkompletoval kariérní grandslam.
Turnaj
Brazilský kvalifikant Thiago Seyboth Wild porazil na úvod světovou dvojku a čerstvého vítěze Rome Masters Daniila Medveděva po pětisetové bitvě. Na grandslamu tak vyhrál první zápas a na Roland Garros se jako 174. hráč žebříčku stal nejníže postaveným singlistou, který v úvodu vyřadil světovou dvojku od výhry 213. muže pořadí Mariana Zabalety nad Petrem Kordou v roce 1998. Turnajová dvojka na Roland Garros naposledy předtím nezvládla vstup do soutěže v roce 2000, když vypadl Pete Sampras, a v rámci celého grandslamu k tomu došlo poprvé od Australian Open 2002.
Nasazení hráči
Kvalifikace
Pavouk
Finálová fáze
Horní polovina
1. sekce
2. sekce
3. sekce
4. sekce
Dolní polovina
5. sekce
6. sekce
7. sekce
8. sekce
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Mužská dvouhra |
1856569 | https://cs.wikipedia.org/wiki/French%20Open%202023%20%E2%80%93%20%C5%BEensk%C3%A1%20%C4%8Dty%C5%99hra | French Open 2023 – ženská čtyřhra | Ženská čtyřhra French Open 2023 probíhá na přelomu května a června 2023 na antukových dvorcích areálu Stade Roland-Garros. Do deblové soutěže pařížského tenisového grandslamu nastoupilo šedesát čtyři dvojic. Francouzké obhájkyně titulu, Caroline Garciaová s Kristinou Mladenovicovou, nestartují společně. Světová pětka ve dvouhře Garciaová do čtyřhry nezasáhla. Spoluhráčkou Mladenovicové se stala Číňanka Čang Šuaj.
První světový pár, složený z Barbory Krejčíkové a Kateřiny Siniakové, vstoupil do turnaje s 24zápasovou grandslamovou neporazitelností. Češky zvítězily na všech čtyřech předchozích majorech, do nichž nastoupily. French Open 2022 nemohly odehrát pro covidovou pozivitu Krejčíkové. Usilovaly tak o zisk nekalendářního grandslamu, ale v úvodním kole jim první porážku v sezóně přivodily Eikeriová s Hozumiovou. Deblová světová jednička Siniaková se na okruh vrátila po dvouměsíční absenci způsobené zraněním zápěstí na březnovém Miami Open. S Krejčíkovou naposledy předtím zasáhla do Indian Wells Open, který vyhrály.
Siniaková a Jessica Pegulaová vstoupily do grandslamu jako soupeřky o post světové jedničky ve čtyřhře. Siniaková opustí čelo žebříčku WTA pouze v případě zisku titulu Pegulaové.
Belgičanka Elise Mertensová usiluje o zkompletování kariérního grandslamu.
Nasazené páry
Pavouk
Finálová fáze
Horní polovina
1. sekce
2. sekce
Dolní polovina
3. sekce
4. sekce
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Ženská čtyřhra |
1856577 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Esigno | Esigno | Platforma Esigno je SaaS produktem společnosti NUBEO Technologies s.r.o. založenou Petrem Fojtíkem a Michalem Šamanem.
Esigno bylo uvedeno na trh v roce 2020. Platforma se vyznačuje funkcemi jako je vytěžování identifikačních údajů a všemi dostupnými elektronickými podpisy. Platforma splňuje certifikace managementu kvality a bezpečnosti informací dle standardů ISO 9001:2016 a ISO/IEC 27001:2013.
Cílem platformy je redukce papírových dokumentů ve společnostech a tím i snížení plýtvání papíru na běžné dokumentace, jako jsou smlouvy, předávací protokoly, formuláře a další. |
1856594 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Abo%20z%20Tbilisi | Abo z Tbilisi | Svatý Abo z Tbilisi byl arabský křesťanský mučedník, žijící v 8. století.
Život
Byl původně Arab z Bagdádu, kde se zabýval výrobou vonných olejů. Do Tbiliského emritátu podléhající Arabskému chalífátu dorazil roku 775 v družině Nerse, vládce Kartli. Nerse byl tři roky vězněn v Bagdádu a poté byl chalífou zproštěn viny a propuštěn do Gruzie. Během svého pobytu v Tbilisi, Ano pocítil touhu stát se křesťanem. Zpočátku vstupoval do teologických debat s křesťany, ale pak uvěřil v pravdu křesťanství. Roku 781 Nerse uprchl do Chazarské říše, kde byl spolu s Abem pokřtěn a poté odešel do Abcházie.
Roku 782 se Ano vrátil do Tbilisi a kázal Arabům o křesťanství. Roku 785 byl na příkaz arabského emíra uvržen do vězení a v den Křtu Páně byl sťat (podle některých zdrojů před vchodem chrámu Čtyřiceti mučedníků ze Sebaste). Tělo bylo spáleno a popel byl vyhozen v rouše beránčím do řeky Kury. Na tomto místě se podle legendy objevoval sloup světla.
Úcta
Je uctíván Gruzínskou pravoslavnou církví a dalšími východními pravoslavnými církvemi. Jeho svátek se podle juliánského kalendáře slaví 8. ledna (21. ledna podle gregoriánského kalendáře.
Reference
Externí odkazy
Moskevský patriarchát
Drevo
Muži
Pravoslavní svatí
Středověcí světci
Křesťanští mučedníciÚmrtí 6. ledna
Úmrtí v roce 786
Úmrtí v Tbilisi |
1856611 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20d%C3%ADl%C5%AF%20seri%C3%A1lu%20Pretty%20Freekin%20Scary | Seznam dílů seriálu Pretty Freekin Scary | Toto je seznam dílů seriálu Pretty Freekin Scary.
Přehled řad
Seznam dílů
První řada (2023)
Pretty Freekin Scary |
1856634 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD%20sv%C4%9Bta%20v%20ledn%C3%ADm%20hokeji%20%C5%BEen%202024 | Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2024 | Mistrovství světa žen v ledním hokeji 2024 bude 23. ročník mistrovství světa v ledním hokeji žen, pořádaný Mezinárodní hokejovou federací (IIHF), který se bude konat v americké Utice od 4. do 14. dubna 2024 v Adirondack Bank Center a Utica University Nexus Center.
Účastníci
Postupující tým z Divize IA
Postupující tým z Divize IA
Skupina A
Tabulka
Skupina B
Tabulka
Play-off
Pavouk
Reference
Mistrovství světa v ledním hokeji žen
Lední hokej v roce 2024
Sport v USA v roce 2024
Turnaje v ledním hokeji v USA |
1856663 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej%20Levt%C4%9Bjev | Sergej Levtějev | Sergej Levtějev je generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti IBA Group.
Biografie
Sergei Levteev (Sergej Levtějev) se narodil 14. srpna 1955 v Ruské SFSR. V 15 letech se s rodinou přestěhoval do Minsku v Běloruské SSR.
V letech 1972-1977 studoval na Běloruské státní univerzitě informatiky a radioelektroniky (BSUIR), kde získal titul bakaláře v oboru elektroniky.
Po dokončení studia pracoval jako počítačový inženýr v Závodě elektronických výpočetních přístrojů G. K. Ordžonikidzeho (nyní Minské sdružení pro výrobu výpočetní techniky (MCTPA)) v rámci státního distribučního programu.
V letech 1985-1989 pracoval ve finské IT společnosti Elorg-Data.
Následně Levteev (Levtějev) pracoval čtyři roky jako zástupce generálního ředitele sdružení výpočetní techniky BelNPOVT, IT organizace se 40 000 zaměstnanci.
V roce 1993, kdy byla založena společnost IBA, se stal jejím generálním ředitelem a v roce 2005 byl zvolen předsedou představenstva IBA Group.
V roce 2005 bylo sídlo IBA Group přemístěno z Minsku do Prahy.
Odkazy
Narození v roce 1955 |
1856688 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel%20svat%C3%A9ho%20Jilj%C3%AD%20%28Doman%C3%ADn%29 | Kostel svatého Jiljí (Domanín) | Kostel svatého Jiljí je renesanční stavba s přežívajícími prvky gotiky ze 16. století a mladší věží z roku 1776 na hřbitově nedaleko jižního břehu rybníka Svět v Domaníně v okrese Jindřichův Hradec. Od roku 1784 do roku 1877, kdy byla dokončena nedaleká novogotická Schwarzenberská hrobka, sloužila krypta kostela jako hlavní pohřebiště šlechtického rodu Schwarzenbergů (pohřby v letech 1786–1858, na hřbitově vně kostela ještě v roce 1873). Rakve s ostatky schwarzenberské primogenitury byly ze hřbitovního kostela a ze hřbitova slavnostně převezeny do nové hrobky, která se nachází v parku východním směrem, v roce 1877.
Historie
První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1515. V letech 1574–1576 nechal Vilém z Rožmberka (1535–1592) kostel zvětšit a přestavět. Přestavbu provedl stavební mistr Jan Vlach. Kostel byl vysvěcen 26. července 1576.
V roce 1776, kdy byl majitelem panství Josef I. Adam ze Schwarzenbergu (1712–1782), byla za západě přistavěna věž s barokní cibulovou bání. Za jeho nástupce Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu (1742–1789) začal kostel sloužit jako rodové pohřebiště a zůstal jím po dobu jednoho století.
V 19. století se venkovský kostelík stal námětem básně Leonarda Gamsenberga.
V roce 1992 byl kostel restaurován na náklady Obecního úřadu Domanín.
Architektura
Kostel je jednolodní a orientovaný. Nejstarší dochovanou částí je spodní zdivo pětibokého presbytáře. Presbytář i loď byly sklenuty křížovou klenbou bez žeber, okna jsou hrotitá. Dochovaly se zbytky sgrafit a rustiky.
Na fasádě je upevněna informační cedule, jejíž obsah ovšem ne zcela koresponduje s údaji v publikaci Umělecké památky Čech.
Kolem kostela je hřbitov ohrazený kamennou zdí. V severovýchodní části hřbitova byl pohřben cestovatel Jiří Hanzelka (1920–2003).
Interiéry
Vnitřní zařízení je převážně z 19. století. Kolem hlavního oltáře jsou nástěnné malby ze 16. století. Namaloval je v roce 1588 Tobiáš Fels z Jihlavy, jehož znak a nápis se dochal na závěrové stěně. Freska na klenbě představuje Seslání Ducha svatého. Na stěně v presbytáři se nachází renesanční votivní obraz Viléma z Rožmberka a jeho prvních dvou manželek Kateřiny Brunšvické (1534–1559) a Žofie Hohenzollernské (1541–1564) asi z roku 1576.
Oltáře byly vyhotoveny D. Petrovičem v roce 1835. Oltářní obrazy namaloval K. Schaller. Na hlavním oltáři je zobrazen sv. Jiljí, na levém bočním sv. Josef s Ježíškem a na pravém Panna Marie.
Seznam pohřbených chronologicky podle data pohřbu
V 17. a 18. století byli Schwarzenbergové pohřbíváni ve Schwarzenberské hrobce v augustiniánském kostele ve Vídni. V roce 1783 byl však kostel z řádového proměněn na farní a následně regotizován. Proto se Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu rozhodl založit rodové pohřebiště na jiném místě. Volba padla na hřbitovní kostel v Domaníně u Třeboně, která měla pro Schwarzenbergy symbolický význam, protože byla prvním panstvím, které v Čechách v roce 1660 získali. Přesto hrobka neodpovídala pohřebnímu zákonu, který byl zaveden v rámci josefínských reforem, a byla chápána jako provizorní.
Hrobka je prázdná, rakve byly přesunuty do nově zbudovaných reprezentativních hrobek schwarzenberské primo- a sekundogenitury.
Podrobnější informace o zemřelých jsou v tabulce v hesle Schwarzenberská hrobka (Domanín) a Schwarzenberská hrobka (Orlík nad Vltavou).
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Schwarzenberská hrobka (Domanín)
Schwarzenberská hrobka (Orlík nad Vltavou)
Externí odkazy
Domanín
Jiljí Domanín
Jiljí Domanín
Jiljí Domanín
Šlechtická pohřebiště v Česku
Pohřebiště Schwarzenbergů
Kulturní památky v okrese Jindřichův Hradec
Domanín (okres Jindřichův Hradec) |
1856709 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rehetobel | Rehetobel | Rehetobel je obec ve švýcarském kantonu Appenzell Ausserrhoden. Nachází se ve severovýchodní části kantonu, asi 16 kilometrů severovýchodně od Herisau, v nadmořské výšce 962 metrů. Žije zde asi 1700 obyvatel.
Geografie
S nadmořskou výškou 953 metrů je Rehetobel po Schwellbrunnu a Waldu třetí nejvýše položenou obcí v kantonu Appenzell Ausserrhoden. Centrum obce leží 12 km východně od St. Gallenu a 5 km jihozápadně od Heidenu. S těmito dvěma místními centry spojuje Rehetobel poštovní autobusová linka. Na jihu sousedí obec Rehetobel s Waldem a na jihozápadě s Trogenem a Speicherem. Přirozené hranice těchto sousedních obcí tvoří hluboké rokle Goldach a Moosbach. Na severu leží obec Grub. Nejnižším bodem v obci Rehetobel je Achmüli na Goldachu ve výšce 610 m n. m., nejvyšším bodem je Kaienspitz ve výšce 1120 m n. m. V obci Rehetobel se nachází i několik horských masivů.
Historie
Nejstarší historie
Na rozdíl od území obce Trogen západně od soutěsky Goldach se Rehetobel nerozvíjel a neosidloval z území kláštera v St. Gallenu, ale z území kostnického biskupství, a to pozdě ve srovnání s ostatními obcemi v dnešním Ausserrhodenu. V Klingenberském urbáři, nejstarším seznamu berní, jsou statky jako Klingenbuoch nebo Nuwenswendi (Neuschwendi) uváděny až kolem roku 1300. Církevně patřilo území ke kostelu st. Mauricia v Goldachu, který je doložen od roku 1259.
Jméno Rehetobel se poprvé objevuje v roce 1463 v zakládací listině kostela v Trogenu. V listině jsou zmíněny statky přiléhající k lesu, Reh Tobel a Troger Tobel. S Reh Tobel sousedí také další majetek na návrší Nasen.
Rehetobel se tedy původně vztahuje pouze k lesní rokli pod Rechbergem, k Moosbachtobelu. Ta byla pojmenována podle Rechbergu a Rehetobel je tedy zkratkou Rechbergtobel. V nářeční podobě Rechtobel, která se používá dosud, se starohornoněmecké pojmenování zvířete Réh změnilo před následující souhláskou na rech, podobně jako u Rechbergu nebo Rechsteinu.
V průběhu appenzellských válek na počátku 15. století obsadili Appenzellští horské pásmo od Eggersrietu po Walzenhausen. V roce 1458 byl Rehetobel přiřazen k appenzellskému rhodu (okrsku) Trogen. V důsledku toho zaniklo i církevní spojení s Goldachem a od roku 1463 patřil Rehetobel k farnosti Trogenu, s nímž v roce 1525 přestoupil k reformaci.
V 17. století, kdy se stále více vesnic mimo rhody osamostatňovalo stavbou kostelů, uvažovali i obyvatelé Rehetobelu o stavbě vlastního kostela - zejména proto, že cesta ke kostelu přes Tobel byla obtížná. Přes odpor Trogenu začalo šest mužů shánět materiál na stavbu kostela a nakonec se jim podařilo dosáhnout toho, že 22. října 1668 Velká rada státu Appenzell stavbu schválila. Dne 29. srpna 1669, po dvou a půl letech výstavby, byl kostel v Rehetobelu vysvěcen. Následujícího dne byli zvoleni faráři, hejtmani a radní. Tím bylo zpečetěno založení sboru a farnosti Rehetobel.
Kostel byl brzy příliš malý a měl stavební vady. Proto byl již v roce 1737 přestavěn stavitelem Jakobem Grubenmannem. Kolem kostela se postupně v rámci rozptýlené osady vyvinulo centrum obce.
Požáry obce
V roce 1796 centrum obce poprvé zničil požár. Dochovala se následující věta kněze Johannese Lutze, který zde v té době žil:
„Anno 1796, 9. dubna odpoledne, došlo v pekárně nahoře ve vsi k hroznému požáru, neboť všechny domy nad kostelem vyhořely a kostel byl jakoby zázrakem Božím uchráněn.“
Pozdějším vyšetřováním se zjistilo, že v době požáru bylo v oblasti poměrně silné zemětřesení, které poškodilo pec v pekařském domě. Silný severozápadní vítr přispěl k tomu, že se oheň rychle rozšířil na okolní domy. V plamenech skončilo celkem jedenáct domů a devět hospodářských budov.
Při druhém ničivém požáru obce 21. června 1890 padl plamenům za oběť také kostel. Požár vypukl po 18. hodině ve dvou montovaných domech Leonharda Rohnera a Konrada Tannera. Silný jihozápadní vítr jej okamžitě rozšířil na protější faru, další dům a garáž hasičské stříkačky. Krátce nato vzplál i kostel s věží, který byl renovován teprve před čtyřmi lety. V devět hodin večer se věž zřítila. Díky nové železné zvonici zůstalo stát jen zdivo. Zvony se staly nepoužitelnými a musely být přelity. Výše škody byla vysoká, ale podařilo se ji poněkud snížit finančními dary z okolních obcí.
20. století
Rozvoj obce úzce souvisí s rozkvětem a úpadkem textilního průmyslu. Původní plátenictví se od poloviny 18. století přesunulo k tkalcovství bavlny a na konci 19. století převládlo vyšívání. Řemeslníci z Rehetobelu, vyrábějící tkaniny v domácnostech, zásobovali především továrníky v Trogenu a Speicheru. Období mezi dvěma světovými válkami s hospodářskou krizí obec těžce zasáhlo, protože textilní průmysl byl silně postižen. Nastaly strukturální změny a v letech 1910 až 1970 klesl počet obyvatel z 2416 na 1503. Poloha obce na jižním svahu s výhledem na Alpstein však z Rehetobelu učinila oblíbené místo k bydlení. V roce 1956 obec zlepšila zásobování vodou, v roce 1961 otevřela koupaliště a v roce 1966 uvedla do provozu čistírnu odpadních vod. Od 60. let 20. století se územní plánování dostalo na politickou scénu v celém Švýcarsku. Diskuse o rozvoji osídlení a ochraně krajiny se dotkla i Rehetobelu, kde se od 70. let 20. století hodně stavělo. Na jedné straně vedl fotograf Herbert Maeder kampaň za ochranu krajiny ve své obci a jako člen Národní rady, na straně druhé probíhal více než deset let trvající spor o nadměrnou zástavbu oblasti Fernsicht-Berg. Ta je nyní chráněna. Nové čtvrti byly postaveny na Sonnenbergu a Gartenstrasse. Obnoveno bylo také náměstí v obci. V roce 1976 byla otevřena nová mateřská škola v Oberdorfu, v letech 1976–1977 byl postaven katolický kostel, v roce 1980 byla opravena budova vesnické školy a v roce 1990 byl slavnostně otevřen nový kulturní dům.
Obyvatelstvo
Hospodářství
Hospodářský a demografický rozvoj Rehetobelu byl významně ovlivněn textilním průmyslem. Kolem roku 1400 začali lidé pěstovat len a zpracovávat plátno. Také v Rehetobelu si tím drobní zemědělci přivydělávali. Od poloviny 18. století přešli lidé od obchodu se lnem ke zpracování bavlny, a tak se i v protoindustriální době stal bavlnářský průmysl důležitým zdrojem příjmů. S přechodem na bavlnu se také změnila většina obchodních vztahů od rodin z Trogenu a Zellwegerů přes obchodníky ze Speicheru až po rodinu obchodníků s textilem Schläpferů, původem z Rehetobelu. Od roku 1770 existovala tiskárna látek a v Kastenlochu, který se nacházel na Goldachu a na rozcestí silnic do Trogenu a Speicheru, byla založena barvírna. Tento textilní rozkvět ve druhé polovině 18. století vedl k nárůstu počtu obyvatel.
Cestovní ruch hraje v Rehetobelu podřadnou roli: od roku 1904 zde působí turistický spolek, který propaguje Rehetobel jako klimatické lázně.
Doprava
Nejstarší polní cestou byla kostelní cesta do Goldachu přes Kaien do Riemenu (obec Grub) a dolů k Bodamskému jezeru. Z Riemenu vedla silnice přes Martinsbrugg do St. Gallenu. Spojení přes Kastenloch do Trogenu je doloženo od roku 1661. Se silnicí do osady Kaien byl Rehetobel v roce 1865 napojen také na Mittellandstrasse (Trogen–Heiden) u Scheidwegu. Spojení z Rehetobelu přes Zweibruggen (Klusgonten) a Speicherschwendi do St. Gallenu existuje teprve od poloviny 19. století.
Rehetobel je na veřejnou dopravu napojen poštovní autobusovou linkou ze St. Gallenu do Heidenu.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
– oficiální stránky
Obce v kantonu Appenzell Ausserrhoden |
1856717 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mazedona%20Craquis%20D%C3%ADaz | Mazedona Craquis Díaz | Mazedona Craquis Díaz rodným jménem Alejandro Craquis Díaz (18. července 2001) je umělec, zpěvák, spisovatel, politický kandidát. Prezentuje se na pozici 29 Volt Europa ve volbách do madridského shromáždění v roce 2021.
Reference |
1856733 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Teofil%20a%20Helladius | Teofil a Helladius | Svatí Teofil a Helladius byli křesťanští mučedníci v Libyi, kteří byli zabiti ve 4. století.
Teofil byl jáhnem. Za šíření křesťanské víry, hanění pohanských bohů a odsuzování modlářů byl krutě mučen, tahán po zemi a nakonec lámán o kameny. Spolu s ním trpěl také křesťan Helladius.
Jejich svátek se slaví 8. ledna.
Externí odkazy
Drevo - Teofil
Drevo - Helladius
Catholic Saints
Muži
Římskokatoličtí svatí
Pravoslavní svatí
Starověcí světci
Křesťanští mučedníci
Jáhni
Dvojice
Úmrtí ve 4. století
Úmrtí v Libyi |
1856742 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A1%20porcel%C3%A1nka | Pražská porcelánka | Pražská porcelánka byla továrna na porcelán, činná v letech 1837-1910 v Praze, na Smíchově a v závěru v Radlicích. Přenesla svůj provoz z dosavadní manufaktury na kameninu v centru Prahy Na Florenci' na Smíchov.
Historie
1791-1834
První manufaktura na výrobu kameniny byla založena v Praze na Novém Městě, v domě U slepého zemana (pozdější čp. 1025/II) na nároží ulic Havlíčkovy a Na Florenci, jejími zakladateli byli čtyři podnikatelé: Josef Ignác Lange, Emanuel Hübel, Jan Václav Kunerle a jeho bratr Karel Kunerle. Pro plánovaný objem výroby najali 54 zaměstnanců. Roku 1797 budova vyhořela, na její obnovu půjčil finance bankéř Karel Antonín Ballabene, výroba sice pokračovala, ale do čela místo bratří Kunerlů nastoupili Karel Lenhart a Karel Josef, hrabě Clam-Martinic, kteří počet zaměstnanců postupně zvýšili na dvě stovky. Roku 1802 již celou manufakturu vlastnil hrabě Clam-Martinic, od roku 1810 výrobu převzal jeden ze zakladatelů Emanuel Hübel. Konjunktura slábla, počet zaměstnanců klesal až na devět. Kamenina nedokázala konkurovat módnímu porcelánu Po smrti majitele převzal vedení roku 1825 jeho syn Jan Januarius Hübel, který však zemřel o devět let později.
1834-1859
V roce 1834 si manufakturu pronajali dva němečtí podnikatelé Karl Wolf (1804-1854) ze Sömmerde a Karl Ludwig Kriegel (1801-1862), který přišel z Drážďan. Ohněm nebezpečný provoz nebyl v centru města vítán. Proto se Kriegel rozhodl přestěhovat jej do výrobní budovy (pozdějšího čp. 1059/8) na Smíchově, mezi nynějšími ulicemi Vrázovou, Jindřicha Plachty, Svornosti a Na bělidle. Pro odbyt získal vídeňského obchodníka Emanuela Hoffmanna z Hoffmannsthalu. Výrobní program od roku 1837 změnil na porcelán a v čele porcelánky stál až do své smrti. Titul firmy zněl K. Kriegel & Comp. Prag, ve značení výrobků zkráceno na K & C Prag. V roce 1852 se továrna změnila na akciovou společnost. Jejími akciopnáři byli: Vojtěch Lanna mladší, Viktor z Riedenštejna, Dr. Leopold Hirsch, Dr. Zikmund Kauders a František z Russheimu.
V roce 1854 továrna obdržela titul C. a k. privilegovaná továrna na porculán a zboží hliněné.
Výrobní program byl složen ze stolního nádobí, nápojových servisů i samostatných koflíků na kávu nebo čaj, a z figurálního porcelánu. Ten byl jednak odvozen z obchodně úspěšných vzorů, především míšeňských a vídeňských (série: alegorie Čtyř ročních dob, Měsíce roku, Ženy - Květiny, rokokové skupiny galantních kavalírů a dam, vojáků, orientální motivy Turek a Turkyně, Číňan, zvířata), a dále doplněn o vlastní originální návrhy.
Figurky
Umělecky nejvýznamnější období porcelánky se datuje od roku 1841 s nástupem modeléra Arnošta Poppa, který z rodného Coburgu a po studiu sochařství na Akademii v Mnichově přišel do Prahy. Většinou nekopíroval cizí vzory, ale vytvářel originální figurky, pražské typy měšťanů, řemeslníků, pouličních muzikantů, divadelních herců- komiků či tuláků, zpodobené s humornou nadsázkou. Pestrobarevnými glazurami a zlacením se figurky uvnitř jedné a téže série mohly lišit. Patřily k vyhledávaným sběratelským specialitám. Měly často praktický účel: sloužily jako cukřenky, slánky, dózy na čaj, na doutníky, na vizitky, flakóny, kalamáře nebo těžítka. Jako těžítka se používaly miniaturní busty slavných osobností, k nejpopulárnějším z pražského sortimentu patřily protějškové busty mladého císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty z roku 1849, také komické figurky z divadelních her Jana Nepomuka Nestroye nebo podle karikatur z časopisu Fliegende Blätter, busty hudebních skladatelů W. A. Mozarta nebo L. van Beethovena. Modeléři značili plastiky svými iniciálami EP (Ernst Popp) AP, LA, L.S., také letopočtem. V malírně pracoval jako student malíř Václav Brožík, jeho práce však nebyla značená.
1860-1902
S postupující zástavbou města Smíchova a vzrůstající cenou jeho pozemků se výroba začala prodražovat. Nepříznivě ji ovlivňovala také poloha daleko od surovinových zdrojů, zejména ji limitoval dovoz kaolínu ze západních Čech. Proto se akcionáři roku 1894 dohodli na ukončení výroby a pozemky rozprodávali. Výrobu v roce 1895 obnovili noví majitelé, Augustin Kiovský a Trinks, v Radlicích v objektech čp. 269, s třemi pecemi a malírnou. Odborně školení zaměstnanci však mezitím odešli za prací do západočeských porcelánek, a proto neprosperovali. Roku 1899 porcelánku prodali Prvé české akciové továrně na porculán, jejímiž akcionáři byli František Ruth a Quido Bělský. Ani tehdy se výroba nevyplatila, byla vystřídána továrnou kelímků na tavení kovů a nakonec v konkursu prodána. Do roku 1910 byly výrobní objekty strženy a následně nahrazeny novostavbami nájemních domů.
Odkazy
Reference
Literatura
BRAUNOVÁ, Alena, Kouzlo keramiky a porcelánu. Nakladatelství Práce Praha 1985
DIVIŠ, Jan, Pražský figurální porcelán ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy. Acta Musei Pragensis. Praha 1980
NOVOTNÝ, Antonín: Pražský porcelán. Praha 1949
KRECAR, Jarmil z Růžodolu, Porcelán a kamenina se značkami''. Praha 1939
Porcelánky v Česku
Průmyslové stavby na Novém Městě (Praha)
Průmyslové stavby na Smíchově
Stavby v Radlicích
Vzniklo 1837
Zaniklo 1910 |
1856756 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav%20Houfek | Bohuslav Houfek | Bohuslav Houfek (17. únor 1919 Heřmanův Městec – 18. prosinec 1950 Praha) byl členem ilegální odbojové organizace Dr. Eduard Beneš. Byl souzen ve veřejném soudním procesu Kolín, Weiland a spol.
Život a činnost
Bohuslav Houfek vystudoval obecnou školu a tři třídy občanské školy. Ve vojenské službě dosáhl hodnosti vojína náhradní zálohy. Oženil se s Marií Výbornou, s níž měl dceru. Pracoval jako dělník v továrně ve Varnsdorfu.
Nebyl politicky činným až do roku 1945, tehdy se stává členem KSČ. Ze strany byl vyloučen při prověrkách v roce 1948, kdy strana vylučovala osoby s pochybnou minulostí či s vysokými kariérními cíli.
Zatčení, obžaloba, rozsudek
Bohuslav Houfek byl obžalován z trestného činu velezrady, vyzvědačství, loupeže a vraždy. Měl být členem ilegální organizace Bedřicha Judytky, jehož byl zástupcem a zároveň byl jeho spojkou. Jeho krycí jméno bylo Johana, později Blažena. Bohuslav Houfek měl sehrát aktivní roli v odsouzení a vraždě Jiřího Daneše-Hradeckého, údajného zrádce.
Dne 5. září 1949 měl jet spolu s Janem Přibylem, Antonínem Hošnou a Jiřím Danešem-Hradeckým za město. Mezi obcemi Falkov a Kytlice měl Antonín Hošna nafingovat poruchu automobilu. Při roztlačování auta měl Bohuslav Houfek využít situace a střelit zezadu Jiřího Daneše-Hradeckého. Jeho tělo mělo být následně svlečeno a odtaženo k potoku, kde bylo zakopáno. Bohuslav Houfek se účastnil i dalších aktivit organizace jako například loupežného přepadení či převedení odsouzeného nacisty Pfeifera přes hranice.
Bohuslav Houfek byl odsouzen k trestu smrti. Proti rozsudku se odvolal, ale Nejvyšší soud v Praze rozsudek Státního soudu z 21. července 1950 v plném rozsahu potvrdil (odvolání, projednávané 29. srpna 1950, bylo zamítnuto jako bezdůvodné). Bohuslav Houfek byl převezen spolu s ostatními odsouzenými do pankrácké věznice v Praze den po vynesení rozsudku.
Popraven byl ve tři čtvrtě na osm ráno 18. prosince 1950 na Pankráci. Manželka Bohuslava Houfka, Marie, žádala o tělo svého manžela a jeho osobní věci. Jediné, co získala od Pohřební služby hlavního města Prahy, byly fotografie.
Reference
Osobnosti československého protikomunistického odboje
Oběti komunistického režimu v Československu
Češi odsouzení k trestu smrti
Popravení lidé
Narození 17. února
Narození v roce 1919
Narození v Heřmanově Městci
Úmrtí 18. prosince
Úmrtí v roce 1950
Úmrtí v pankrácké věznici
Muži |
1856772 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyklobuten | Cyklobuten | Cyklobuten je organická sloučenina se vzorcem C4H6, patřící mezi cykloalkeny. Je předmětem výzkumu, ale nemá žádné praktické využití. Připravuje se dvoukrokovou dehydratací cyklobutanolu.
První příprava této sloučeniny byla provedena tepelným rozkladem N,N,N-trimethylcyklobutanaminium-hydroxidu [C4H7NMe3]OH.
Cyklobuten lze tepelně izomerizovat na buta-1,3-dien. Vysoké kruhové napětí u cyklobutenu způsobuje, že je tato reakce silně exotermní; oproti tomu u hexafluorcyklobutenu je přeměna na hexafluorbutadien značně nevýhodná.
Odkazy
Reference
Související články
Cyklobutan
Cyklobutadien
Cyklobutyn
Kyselina kvadrátová
Monomery |
1856789 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensk%C3%A1%20mu%C5%BEsk%C3%A1%20h%C3%A1zenk%C3%A1%C5%99sk%C3%A1%20reprezentace | Slovenská mužská házenkářská reprezentace | Slovenská mužská házenkářská reprezentace reprezentuje Slovensko na mezinárodních akcích v házené. Vznikla v roce 1993 s rozpadem československé reprezentace, ačkoli ještě v roce 1993 se československé družstvo (jako společné družstvo Česka a Slovenska) zúčastnilo mistrovství světa 1993, kde obsadilo 7. místo. Nejvýraznějším úspěchem slovenské házenkářské reprezentace je 10. místo na mistrovství světa 2009. Světového šampionátu se zúčastnila dvakrát, mistrovství Evropy čtyřikrát. Rekordmanem v počtu startů je Richard Štochl, nejlepším střelcem v historii reprezentace je Radoslav Antl.
Mistrovství světa
Mistrovství Evropy
Olympijské hry
Reference
Externí odkazy
Mužské házenkářské reprezentace
Házená
Házená na Slovensku |
1856794 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pita%20Limjaroenrat | Pita Limjaroenrat | Pita Limjaroenrat (thajsky: พิธา ลิ้มเจริญรัตน์; narozen 5. září 1980) je thajský politik a podnikatel. Je vůdcem Strany pohybu vpřed, faktického nástupce rozpuštěné Strany budoucnosti.
Externí odkazy
Narození v roce 1980
Thajští politici |
1856816 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Boeing%20X-51%20Waverider | Boeing X-51 Waverider | Boeing X-51 Waverider byl experimentální bezpilotní demonstrátor, který byl schopen dosahovat hypersonických rychlostí, tedy měl možnost pohybovat se rychleji než Mach 5. Technologie umožňující dosahovat těchto rychlostí je zajímavá především pro vojenské využití, protože hypersonické střely by mohly zdolávat velkou vzdálenost v řádech stovek až tisíc kilometrů během několika minut.
Demonstrátor vznikl společným úsilím organizace DARPA, letectva USA, NASA a společností Boeing, Pratt & Whitney Rocketdyne, řízení programu X-51 měla nastorost výzkumná laboratoř leteckých sil (AFRL – Air Force Research Laboratory).
Svou letovou premiéru uskutečnil v květnu roku 2010.
Vznik a vývoj
V 90. letech se AFRL začala věnovat programu HyTECH, který se zaměřoval na pohon pro hypersonické lety. DARPA spolu s AFRL pověřily společnost Pratt & Whitney Rocketdyne vývojem scramjetu, který by umožňoval lety rychlostí Mach 4,5 až Mach 6,5 se schopností letět alespoň 5 minut, případně s možností zrychlit až na rychlost Mach 7. Podle odhadů mělo dojít k prvním letům koncem roku 2008. Waverider měl navíc na rozdíl od svého předchůdce NASA X-43 využívat uhlovodíkové palivo, místo vodíku.
Celkový návrh letounu provedla divize Phantom Works společnosti Boeing, stejně tak uskutečnila montáž a testování různých komponent X-51.
V září 2005 bylo chystanému demonstrátoru přiděleno označení X-51.
Scramjet SJX61-2 pro Waverider byl v období let 2006 až 2008 testován ve vysokoteplotním tunelu () ve výzkumném centru v Langley. V tomto zařízení proběhlo 11 zkušebních testů s podobnou pohonnou jednotkou, která měla později pohánět i X-51.
Americké letectvo chtělo použít technologie vyvinuté pro X-51 pro vývoj řízených střel v programu High Speed Strike Weapon (HSSW) u nichž se očekávalo, že budou schopné nasazení v průběhu poloviny 20. let 21. století. Požadovaný dolet byl 500 až 600 námořních mil (až 1 111 km), rychlost Mach 5 až Mach 6 a možnost vypouštění z letounů F-35 nebo B-2.
AFRL a DARPA vyhradily na projekt 246 miliónů USD.
Letové zkoušky
9. prosince 2009 proběhl zkušební let X-51 v podvěsu pod bombardérem B-52, při něm byla ověřena ovladatelnost a otestovány telemetrické a komunikační systémy pro X-51.
Při prvním letu, který se uskutečnil 26. května 2010 poblíž pobřeží na jihu Kalifornie se demonstrátor pohyboval rychlostí Mach 4,87 po dobu 143 sekund. Dle tvrzení USAF se jedná o první praktické použití scramjetu, který je poháněn uhlovodíkovým palivem během letu.
Na základě první úspěšné zkoušky mělo u zbývajících tří demonstrátorů dojít k úpravě těsnění poblíž výfukové trysky.
Druhá letová zkouška 13. června 2011 skončila neúspěchem, protože se nespustil scramjet při přechodu z etylenového paliva na palivo JP-7. Mark J. Lewis v rozhovoru s Rebeccou Heinrichsovou uvedl, že mezi 1. a 2. letem odešel do důchodu pilot mateřského letounu a pozemní personál, který chystal první let se obměnil o více než 70 % což mělo vést ke ztrátě odbornosti. Strach ze selhání se podle jeho vyjádření měl podílet také na odkládání letu třetího demonstrátoru. Třetí letová zkouška dne 14. srpna 2012 skončila také nezdarem, neboť se X-51 dostal do vývrtky a rozpadl se ve vzduchu. Během tohoto pokusu byl X-51 vynesen bombardérem B-52 do potřebné výšky a odhozen. Raketový booster začal urychlovat sestavu, ale již po 15,2 sekundách došlo k předčasnému a nečekanému vyklopení pravého stabilizačního křidélka, sestava tak měla tendenci přejít do vývrtky, které zabránil navigační systém urychlovacího stupně. Po vysunutí ostatních křidélek a odhození urychlovacího stupně, ale zůstalo křidélko neovladatelné. Demonstrátor se po ztrátě stavility ve vysoké rychlosti rozpadl.
Čtvrtá letová zkouška proběhla nad tichomořskou leteckou střelnicí Point Mogu Naval Air Warfare Center u pobřeží Kalifornie. X-51 Waverider byl vynesen do výšky 15 km pomocí bombardéru B-52H, který odstartoval z letecké základny Edwards. Po odhození byl letoun urychlen pomocí boosteru na rychlost Mach 4,8, následně došlo k aktivaci scramjetu pro hypersonický let. Ten demonstrátor urychlil na rychlost Mach 5,1. Po vyčerpání paliva JP-7 byl letoun řízeně zničen dopadem do Tichého oceánu. Let pomocí scramjetu trval přibližně 3,5 minuty. Za šest minut letu urazil letoun vzálenost celkem 230 námořních mil (425 km).
Konstrukce
Konstrukce X-51A využívala běžné materiály používané v letectví: hliník, ocel, titan, inconel (slitina niklu a chromu) v omezené míře také uhlíkové kompozity. Pro tepelnou ochranu demonstrátoru byly použity prvky využívající oxid křemičitý a isolační dlaždice Boeing Reusable Insulation, kteréjsou podobné destičkám, které kryly povrch raketoplánů Space Shuttle. Povrch demonstrátoru měl odolat teplotám až 3 500 °F (1 925 °C).
O pohon letounu se podle webových stránek letectva USAF staral palivem chlazený scramjet SJY61, který využíval palivo JP-7, které v minulosti pohánělo letouny SR-71 Blackbird. Dle stránek NASA nebo jiných zdrojů nesl motor označení SJX61-2. Demonstrátor vytvářel svůj vztlak s pomocí rázových vln. Pro urychlení demonstrátoru na rychlost potřebnou pro spuštění scramjetu sloužil upravený raketový stupeň střel ATACMS.
Letouny byly určeny na jedno použití.
Specifikace (X-51A)
Data dle USAF X-51A Waverider
Technické údaje
Délka: 7,62 m
Hmotnost: 1 814 kg
Zásoba paliva: 122 kg
Pohonná jednotka: 1x scramjet Pratt & Whitney Rocketdyne SJY61
Výkony
Maximální rychlost: Mach 5.1
Dolet:740 km (460 mil)
Dostup: 21 300 m
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Hypersonic Air-breathing Weapon Concept (HAWC)
AGM-183A ARRW
Externí odkazy
X-51 na serveru valka.cz
Animace letu X-51 (video)
X-51 Waverider
Bezpilotní letadla USA
Americká experimentální letadla |
1856831 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C4%81rlis%20%C4%8Cukste | Kārlis Čukste | Kārlis Čukste (* 17. června 1997) je profesionální lotyšský hokejový obránce, který aktuálně působí v klubu HC Oceláři Třinec v nejvyšší české hokejové soutěži. V sezóně 2022/23 získal s Třincem titul mistra České republiky v ledním hokeji.
Osobní život
Narodil se v Rize do sportovní rodiny. Jeho otec Ainārs je basketbalovým trenérem a matka Baiba je bývalá lední hokejista, kapitánka lotyšské ženské hokejové reprezentace.
Statistiky
Klubové statistiky
|-
| 2014/15
| HK Rīga
| MHL
| 56 || 7 || 8 || 15 || 40
| 3 || 0 || 0 || 0 || 0
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2015/16
| Chicago Steel
| USHL
| 44 || 4 || 11 || 15 || 10
| — || — || — || — || —
|-
| 2016/17
| Quinnipiac University
| ECAC Hockey
| 38 || 5 || 10 || 15 || 47
| — || — || — || — || —
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2017/18
| Quinnipiac University
| ECAC Hockey
| 38 || 3 || 10 || 13 || 10
| — || — || — || — || —
|-
| 2018/19
| Quinnipiac University
| ECAC Hockey
| 38 || 2 || 18 || 20 || 26
| — || — || — || — || —
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2019/20
| Quinnipiac University
| ECAC Hockey
| 34 || 4 || 14 || 18 || 14
| — || — || — || — || —
|-
| 2020/21
| HK Mogo
| LHL
| 16 || 9 || 7 || 16 || 6
| — || — || — || — || —
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2020/21
| San Jose Barracuda
| AHL
| 7 || 1 || 0 || 1 || 0
| — || — || — || — || —
|-
| 2020/21
| Orlando Solar Bears
| ECHL
| 16 || 1 || 3 || 4 || 2
| — || — || — || — || —
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2021/22
| Dinamo Riga
| KHL
| 34 || 0 || 2 || 2 || 39
| — || — || — || — || —
|-
| 2021/22
| Pelicans Lahti
| Liiga
| 15 || 1 || 5 || 6 || 4
| 3 || 0 || 0 || 0 || 4
|-bgcolor="#f0f0f0"
| 2022/23
| HC Oceláři Třinec
| ČHL
| 49 || 2 || 6 || 8 || 18
| 9 || 2 || 1 || 3 || 0
|-
| 2023/24
| HC Oceláři Třinec
| ČHL
| || || || ||
| || || || ||
|- bgcolor="#e0e0e0"
! colspan="3" | ČHL celkově
! 49
! 2
! 6
! 8
! 18
! 9
! 2
! 1
! 3
! 0
|}
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Narození 17. června
Narození v roce 1997
Narození v Rize
Lotyšští hokejoví obránci
Hráči draftovaní San Jose Sharks
Hráči HC Oceláři Třinec
Hokejisté České extraligy
Vítězové české hokejové extraligy
Hokejisté American Hockey League
Hokejisté Liigy
Hokejisté KHL |
1856842 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ben%20Tulett | Ben Tulett | Ben Samuel Tulett (* 26. srpna 2001) je britský profesionální silniční cyklista jezdící za UCI WorldTeam Ineos Grenadiers.
Hlavní výsledky
Silniční cyklistika
2018
Národní šampionát
vítěz silničního závodu juniorů
Junior Tour of Wales
celkový vítěz
Acht van Bladel
vítěz 4. etapy (ITT)
Ronde des Vallées
3. místo celkově
vítěz soutěže mladých jezdců
5. místo La Cantonale des 7 Vallées
2019
4. místo Gent–Wevelgem Junioren
2020
Tour of Antalya
5. místo celkově
2021
8. místo Coppa Ugo Agostoni
Tour de Pologne
9. místo celkově
2022
Settimana Internazionale di Coppi e Bartali
2. místo celkově
vítěz soutěže mladých jezdců
vítěz 3. etapy
Tour de Pologne
5. místo celkově
2023
Kolem Norska
vítěz prologu
Tour de Hongrie
2. místo celkově
6. místo Clásica Jaén Paraíso Interior
Výsledky na Grand Tours
Cyklokros
2017–2018
Mistrovství světa
vítěz závodu juniorů
vítěz Junior Overijse
vítěz Junior Sint-Niklaas
Junior DVV Trofee
vítěz Koppenbergcross
3. místo Flandriencross
Junior National Trophy Series
vítěz Derby
vítěz Shrewsbury
3. místo Abergavenny
Národní šampionát
2. místo závod juniorů
Junior Brico Cross
2. místo Kruibeke
UCI Junior World Cup
3. místo Namur
Mistrovství Evropy
3. místo závod juniorů
2018–2019
Mistrovství světa
vítěz závodu juniorů
Národní šampionát
vítěz závodu juniorů
Junior National Trophy Series
vítěz Derby
UCI Junior World Cup
2. místo Namur
Junior Superprestige
2. místo Zonhoven
2. místo Diegem
Junior DVV Trofee
2. místo Azencross
2. místo Junior Overijse
2019–2020
Národní šampionát
vítěz závodu do 23 let
2. místo závod elite
Odkazy
Reference
Související články
Ineos Grenadiers
Kolem Norska 2023
Externí odkazy
Britští cyklisté
Žijící lidé
Muži
Narození v roce 2001
Narození 26. srpna
Narození v Kentu |
1856857 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C4%9B%20demokratick%C3%A1%20strana%20%28Tchaj-wan%29 | Sociálně demokratická strana (Tchaj-wan) | Sociálně demokratická strana (tradiční znaky: ; hanyu pinyin: Shehuì Mínzhǔ dǎng; tchajwansky: Siā-hōe Bîn-chú Tóng; český přepis: She-huì Min-ču-tang; anglicky Social Democratic Party) je Sociální demokracie politická strana působící v Čínské republice. Jejími programovými tématy jsou lidská práva, reforma tchajwanského volebního procesu a kritika výhod poskytnutým stranám s velkými finančními podporovateli, vyhlášení formální nezávislosti de facto nezávislého Tchaj-wanu a progresivismus. Strana vzešla ze Slunečnicové revoluce, což bylo protestní hnutí organizované převážně studenty proti vládnoucímu Kuomintangu. Důvodem demonstrací byla obchodní dohoda (The Cross Strait Service Trade Agreement) usnadňující příliv investic (v sektoru služeb) mezi Tchaj-wanem a ČLR. Demonstranti se obávali, že se Tchaj-wan prostřednictvím těchto dohod stane ekonomicky a politicky více závislým na ČLR a postupně tím ztratí svrchovanost. Netransparentní a urychlené kroky vlády k prosazení dohody byly kritizovány a protestující studenti následně na téměř měsíc obsadili budovu parlamentu (budova Legislativního dvora) za účelem zabránění ratifikace dohody. Oficiálně byla založena v březen roku 2015 jako součástí politického jevu známého jako "třetí síla" (第三 勢力), ve kterém se nové politické strany snaží nabídnout alternativu k tradičnímu uspořádání tchajwanské politiky ovládané zeleným táborem v čele s DPP a modrým táborem vedeném Kuomintangem.
V místních volbách v roce 2018 kandidát Sociálně demokratická strana Miao Po-ya získal místo v městské radě Taipei. Je jednou z prvních otevřeně leseb členek obecního zastupitelstva.
Předseda strany je v současné době Lu Hung zhi.
Odkazy
Reference
Související články
Tchaj-wan
Legislativní Yuan
Externí odkazy
Oficiální web
Sociálnědemokratické strany
Politické strany na Tchaj-wanu
Politické strany založené roku 2015 |
1856881 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nam%C4%B1k%20Kemal | Namık Kemal | Namık Kemal (21. prosince 1840 Tekirdağ – 2. prosince 1888 Chios) byl turecký spisovatel, novinář a politický aktivista. Byl významným představitelem hnutí Mladí Osmané (nezaměňovat s Mladoturky). Přispěl ke zformování moderního tureckého nacionalismu a k šíření demokratických myšlenek. Zvláště k popularizaci některých západních politických koncepcí, jako jsou ideje přirozených práv a ústavní vlády. Významné je i jeho literární dílo, psal básně, dramata i romány, překládal zejména z francouzštiny. Vzhledem k tomu, že příjmení nebyla v Osmanské říši používána, „Kemal“ v jeho jméně není příjmením, ale součástí křestního jména, ovšem časem se s ním jako s příjmením začalo zacházet.
Život
Jeho matka byla albánského, otec tureckého původu. Pocházel ze šlechtické rodiny, v níž se mu dostalo domácího vzdělávání, během nějž ovládl perštinu, arabštinu i francouzštinu. V roce 1857, ve věku 17 let, tak začal pracovat v Tercüme Odası („Překladatelský úřad“), což byla vládní instituce. V důsledku jeho politického aktivismu však byl donucen velkovezírem Mehmedem Eminem Âli Pašou úřad opustit. Jeho přítel İbrahim Şinasi mu pak nabídl redaktorské místo ve svých novinách Tasvîr-i Efkâr. Zde Kemal pracoval až do svého odchodu do exilu v Paříži v roce 1867.
V roce 1862 se oficiálně připojil k Mladým Osmanům a spolu se Şinasim patřil k jejich nejvlivnějším členům. Psal eseje, ve kterých zdůrazňoval nutnost politických, administrativních a sociálních reforem v Osmanské říši. V roce 1864 převzal vedení novin poté, co byl Şinasi donucen odejít do exilu. V roce 1867 musel sám vyhledat útočiště v Paříži, to když sultán Abdülaziz (vládl 1861–1876) přišel s programem centralizace, proti němuž se Kemal i jeho list plamenně postavili. Krátce přitom působil i v Londýně a Vídni.
V Paříži začal vydávat noviny Hürriyet („Svoboda“), kde ještě otevřeněji útočil na osmanský politický systém. Režim Napoleona III., který v době jeho odchodu do exilu ve Francii vládl, ho nadšením nenaplňoval a inspiraci hledal nejprve spíše v britské ústavě. Po pádu druhého císařství v roce 1870 a vzniku třetí republiky, ho nadchla i její nová ústava a silně ovlivnila jeho vlastní politické směřování. Své politické ideály i program Mladých Osmanů shrnul v Paříži takto: „Suverenita národa, dělba moci, odpovědnost úředníků, osobní svoboda, rovnost, svoboda myšlení, svoboda tisku, svoboda sdružování a užívání majetku, posvátnost domova“. V Paříži se také věnoval překladatelské činnosti, převedl do turečtiny řadu děl Victora Huga, Jean-Jacquese Rousseaua a Charlese Louise Montesquieua.
V roce 1869 (nebo 1870) se mohl vrátil do Konstantinopole. Začal zde vydávat noviny Ibret („Napomenutí“), které se obracely spíše k intelektuálnímu publiku. Přispíval ale i do jiných novin, zejména do deníku Basiret. Po svém návratu do Konstantinopole také napsal své nejvlivnější literární dílo: divadelní hru Vatan Yahut Silistre („Vlast nebo Silistra.“). Vypráví příběh osmanského vojáka, jehož loajalita ke svému národu, a nikoli k náboženství nebo k sultánovi, ho motivuje k obraně města Silistra během krymské války. Hra přinášela tak nové pojetí vlastenectví, jež narušovalo starý osmanismus, že jeho noviny Ibret vláda zastavila a Kemal byl podruhé vypovězen z Osmanské říše. Uchýlil se na Kypr. V kyperské Famagustě zůstal tři roky (1873 až 1876). Napsal zde báseň Hürriyet Kasidesi (Óda na svobodu), v níž shrnul své politické krédo.
Jako mnoho Mladých Osmanů i Namık Kemal podporoval a s velkými nadějemi vítal nástup Murada V. na trůn po abdikaci Abdülazize v roce 1876. Naděje, že Murad zavede reformy, po kterých Mladí Osmané toužili, však byly zmařeny. Slabé nervy a alkoholismus vedly k Muradově abdikaci již po třech měsících. Přesto Murad stihl svolat první osmanský parlament, Valné shromáždění (Medjliss Oumoumi). Nový sultán Abdulhamid II. byl ochoten umožnit fungování parlamentu, ale brzy se rozhodl pro autokratickou vládu a parlament zcela ignoroval. To Mladí Osmané tvrdě kritizovali, načež mnoho z nich, včetně Namıka Kemala, sultán poslal do vyhnanství. Potřetí v životě tak Kemal musel nuceně opustit Konstantinopol. Byl umístěn na ostrov Chios, kde vykonával úřednickou činnost. Zde také v roce 1888 zemřel. Pohřben je v Bolayıru, v evropské části Turecka.
Kemal měl měl obrovský vliv na formování turecké národní identity. Pojem vatan („vlast“) zavedl do turečtiny právě on. Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk často hovořil o tom, jak byl v mládí ovlivněn Kemalovými texty, a že bylo Kemalovo dílo přímým zdrojem inspirace pro jeho vlastní cíl vytvořit moderní turecký stát. V jeho rodném městě dnes nese jeho jméno místní univerzita (Tekirdağ Namık Kemal Üniversitesi).
Bibliografie
Romány
İntibah yahut Ali Beyin sergüzeşiti (1874)
Cezmi (1887/88)
Drama
Vatan yahut Silistre
Akif Bey
Gülnihal
Kara Bela
Zavallı Çocuk
Celaleddin Harzemşah
Reference
Turečtí spisovatelé
Turečtí aktivisté
Narození v roce 1840
Narození 21. prosince
Úmrtí v roce 1888
Úmrtí 2. prosince
Muži
Turečtí novináři
Turečtí dramatici
Turečtí překladatelé |
1856897 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laurenz%20Rex | Laurenz Rex | Laurenz Rex (* 15. prosince 1999) je belgický profesionální silniční cyklista jezdící za UCI WorldTeam Intermarché–Circus–Wanty.
Hlavní výsledky
2017
8. místo E3 Harelbeke Junioren
2018
10. místo GP Georges Lassaut
2019
International Beloften Weekend
4. místo celkově
vítěz 2. etapy
6. místo Brusel–Opwijk
2020
vítěz GP Jules van Hevel
2021
8. místo Druivenkoers Overijse
2022
10. místo Brussels Cycling Classic
2023
vítěz Dorpenomloop Rucphen
9. místo Paříž–Roubaix
Giro d'Italia
cena bojovnosti po 11. etapě
Výsledky na Grand Tours
Odkazy
Reference
Související články
Intermarché–Circus–Wanty
Paříž–Roubaix 2023
Externí odkazy
Belgičtí cyklisté
Žijící lidé
Muži
Narození v roce 1999
Narození 15. prosince
Narození v Marburgu |
1856910 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gigaton | Gigaton | Gigaton je jedenácté studiové album americké rockové skupiny Pearl Jam, vydané 27. března 2020. Předcházely mu singly „Dance of the Clairvoyants“, „Superblood Wolfmoon“ a „Quick Escape“. Je to první studiové album kapely po šesti a půl letech.
Alba Pearl Jam
Alba z roku 2020 |
1856919 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz%20Haller%20von%20Hallerstein | Franz Haller von Hallerstein | František hrabě Haller z Hallersteinu ( Franz Graf Haller von Hallerstein, Hallerkeöi gróf Haller Ferenc, Franjo Haller grof od Hallerkeöa) (24. března 1796 Sânpaul (dnes Rumunsko) – 5. března 1875 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakouský generál. Do rakouské armády vstoupil již na konci napoleonských válek, poté sloužil u různých husarských pluků, zastával také funkce u císařského dvora ve Vídni. V letech 1842–1845 byl bánem v Chorvatsku, později během revoluce v roce 1848 bojoval v Itálii. Aktivní službu završil v letech 1856–1859 jako zastupující vrchní velitel v Uhrách. V armádě dosáhl hodnosti generála jízdy (1859) a o rok později odešel do penze. Poté byl jmenován členem Panské sněmovny (1861) a nakonec obdržel Řád zlatého rouna (1869).
Životopis
Pocházel ze staré německé šlechtické rodiny, která byla v jedné linii dlouhodobě usazena v Uhrách (maďarský predikát Hallerkeö je ekvivalentem německého výrazu Hallerstein). Jeho rodištěm byl zámek Sânpaul (Kerelöszentpál v Sedmihradsku, dnes Rumunsko). Narodil se jako nejmladší ze tří synů hraběte Josefa Hallera (1753–1812), c. k. komořího a vrchního župana v Kluži, a jeho manželky Marie Terezie, rozené hraběnky Koháryové (1761–1812). Původně studoval práva, ale již v roce 1813 jako kadet vstoupil do armády, bojoval v bitvě u Lipska, ještě téhož roku byl povýšen na podporučíka. V roce 1821 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1823 byl povýšen na rytmistra. V letech 1826–1830 byl osobním pobočníkem a komorníkem uherského palatina arcivévody Josefa. V roce 1830 byl povýšen na majora a sloužil u 9. husarského pluku v Pardubicích. V roce 1833 získal hodnost podplukovníka a byl přidělen k 5. husarskému pluku v Itálii. Jako plukovník (1835) byl poté velitelem 6. husarského pluku se sídlem štábu ve Slavkově. V roce 1837 byl přeložen do Vídně, kde působil jako důstojník uherské královské gardy.
V říjnu 1842 byl jmenován do funkce chorvatského bána a téhož roku byl povýšen do hodnosti generálmajora. V Chorvatsku byl pověřen maďarizací, potlačoval národnostní projevy a v rámci Metternichovy politiky zpřísnil cenzuru. Na druhou stranu na zasedání uherského zemského sněmu v letech 1843–1844 hájil zájmy Chorvatska v rámci Uherského království, v roce 1845 finančně podpořil činnost Chorvatského národního divadla. V červenci 1845 nechal vojensky potlačit protesty v Záhřebu, došlo ke krveprolití a obětem na životech. I když není potvrzeno, že by byl za střelbu do demonstrantů osobně zodpovědný, v listopadu téhož roku na funkci bána rezignoval.
V letech 1846–1847 zastával funkci nejvyššího hofmistra arcivévody Ludvíka Viktora, nejmladšího bratra císaře Františka Josefa. V revolučních letech 1848–1849 se zúčastnil bojů v Itálii a v roce 1848 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála. Krátce působil jako velitel pevnosti Peschiera. V roce 1850 odešel do výslužby, ale v roce 1856 byl reaktivován jako zástupce uherského místodržitele arcivévody Albrechta. V roce 1859 dosáhl hodnosti generála jezdectva a v roce 1860 byl znovu penzionován. V letech 1865–1867 byl pověřen vedením sedmihradské dvorské kanceláře a nakonec od roku 1867 zastával čestnou hodnost kapitána uherské královské gardy.
Zemřel svobodný a bezdětný ve Vídni 5. března 1875 ve věku nedožitých 79 let, pohřben byl na hřbitově ve svém rodišti v Sânpaul.
Tituly a ocenění
Jako chorvatský bán byl v roce 1842 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence. V roce 1861 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Za zásluhy obdržel také několik vyznamenání, byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána a Řádu železné koruny I. třídy a komandérem Leopoldova řádu. Od zahraničních panovníků získal saský Civilní záslužný řád a rytířský kříž sardinského Řádu sv. Mořice a Lazara. Získal čestné občanství v Budapešti a byl čestným majitelem husarského pluku č. 12. V roce 1869 byl dekorován Řádem zlatého rouna.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Franz Haller von Hallerstein in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
Franz Haller von Hallerstein na webu rakouského parlamentu
Rakouští generálové
Uherští šlechtici
Rakouští šlechtici
Politici habsburské monarchie
Rakouští politici
Chorvatští bánové
Členové Panské sněmovny
Hrabata
Císařští komoří
Tajní radové
Čestní občané města Budapešti
Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna
Nositelé Královského řádu svatého Štěpána
Nositelé Řádu Leopoldova
Nositelé Řádu železné koruny
Nositelé Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara
Narození 24. března
Narození v roce 1796
Úmrtí 5. března
Úmrtí v roce 1875
Úmrtí ve Vídni
Muži |
1856925 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo%C5%A1%20Mayer | Leoš Mayer | Leoš Mayer (* 2. červen 1964, Liberec) je disident a signatář Charty 77. Spolu se svojí první manželkou Michaelou Othmani vystupoval proti komunistickému režimu.
Osobní život
Dětství
Narodil se 2. června v Liberci, ale vyrůstal v Hrádku nad Nisou. Jako čtyřletý zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy a pohled na zbourané podloubí vedle liberecké radnice a pásy tanků vryté do silnice v něm zanechaly hlubokou nesmazatelnou stopu. Ačkoliv byl v té době malé dítě, vnímal, že něco není v pořádku.
V roce 1976 běžel v televizi pořad Atentát na kulturu, krátkometrážní dokument, který měl za cíl pošpinit český underground, jmenovitě skupiny The Plastic People of the Universe a DG 307. Mayer bral dokument ve svém věku odlehčeně. Poté se ale dozvěděl o perzekuci zmíněných muzikantů. (O spojitosti tohoto incidentu a Charty 77 zjistil až o mnoho let později.) Právě díky tomuto dokumentu si však uvědomil, že skrze hudbu, ke které měl vždycky blízko, může vyjádřit svůj odpor ke komunistickému režimu, a založil si vlastní rockovou kapelu HRC (Hrádecký rockový cirkus).
Mládí a podpis Charty 77
Skrz hudbu se potkal i se svou první ženou, Michaelou Othmani. Poznali se v Liberci na taneční zábavě, kde hrála heavy-metalová skupina Autobus, a v roce 1987 se vzali. Leoš Mayer v té době pracoval v dílně libereckého nádraží, kde se seznámil s Jiřím Fajmonem, skrz kterého se dostal k dalším disidentům. Oba manželé poté v únoru 1988 podepsali Chartu 77 v Praze u Petra Uhla a Anny Šabatové. Nedlouho po jejím podpisu si pro manžele přijeli příslušníci StB. Oběma byly v dubnu 1988 založeny Státní bezpečnostní spisy prověřované osoby.
Pronásledování
Během srpna 1988 byl Mayer, jeho žena a několik dalších signatářů Charty 77 zadrženo a vyslýcháno, přičemž výslechy byly směřovány na akce k 20. výročí okupace Československa, které měli vyslýchaní připravovat nebo propagovat. Mayer nakonec přistoupil na tzv. dobrovolné vydání věcí. StB toho využilo na provedení nezákonné domovní prohlídky, při níž došlo k vydání psacího stroje, amatérsky vyrobeného cyklostylu, různých samizdatových tiskovin a dalších věcí. Při prověřování se zároveň zjistilo, že je členem redakce samizdatového časopisu Nákup, vytiskl nejméně 100 výtisků Charty 77, shromažďuje materiály z let 1968 a 1969 a písemně požádal o členství v International Jazz Federation v Anglii. Z těchto důvodů byl na jeho osobu zaveden signální svazek pod heslem LEOŠ. 5. ledna 1989 byl Mayer za rozmnožování a rozšiřování tzv. nelegálních písemností shledán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku, dostal pokutu 500 Kčs a přišel o část odňatých věcí.
Mayer však v rozmnožování a rozšiřování „nelegálních písemností“ pokračoval, a to i přes množství výhružek, např. že není problém, aby se mu cokoliv stalo, ale vypadalo to jako nehoda. Byl i s manželkou zadržen i ve dnech 27.–30. října 1988, zjevně v souvislosti s očekávanými protirežimními akcemi u příležitosti 70. výročí vzniku Československa.
S manželkou byli zadrženi také 21. ledna 1989, kdy vyrazili k hrobu Jana Palacha do jeho rodných Všetat, podobně jako stovky dalších odpůrců totality. Po příjezdu do Všetat ušli jen pár kroků od vlaku, když je napadli a zbili přítomní policisté. Následovalo zadržení a výslech, po kterém StB rozvážela autobusy zadržené po Čechách.
Sametová revoluce
Manželé Mayerovi se v roce 1989 přidali ke shánění podpisů pro petici Několik vět. Samotné sametové revoluce se nezúčastnili, protože se pár dní před 17. listopadem uchýlili ke známým u Nového Bydžova. Hlavním důvodem bylo těhotenství Mayerovy ženy. Do Liberce se vrátili až v neděli 19. listopadu a o rozehnání demonstrantů na Národní třídě se dozvěděli z rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Mayer se však účastnil následných velkých demonstrací v Liberci a doma s manželkou množil a roznášel Lidové noviny a další tiskoviny.
Po revoluci
V Liberci je Leoš Mayer připomínán tramvajovou zastávkou Rybníček – Zastávka Reného Matouška a dalších libereckých signatářů Charty 77, kde je na pamětní ceduli uvedeno jeho jméno. Zároveň mu byla v roce 2019 udělena Cena Města Hrádek nad Nisou za mimořádný počin spojený s hrdinstvím a odvahou v době totality.
Reference
Literatura
PAŽOUT, Jaroslav. Perzekuce odpůrců režimu v okresu Liberec v období tzv. normalizace z pohledu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných: Persecution of the regime opponents in the Liberec region in the period of so called normalization in view of the Committee for the defence of the unjustly persecuted. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2010, 153-213. ISBN 978-80-7372-706-2.
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1978-1989: edice dokumentů. Příprava vydání Jaroslav Pažout, V.O.N.S. Vydání první. vyd. Praha: Academia 410 s. (Historie). ISBN 978-80-200-2388-9.
Signatáři Charty 77
Narození 2. června
Narození v roce 1964
Narození v Liberci
Žijící lidé
Muži |
1856931 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Genderov%C3%A1%20dysforie | Genderová dysforie | Genderová dysforie (GD) je úzkost, kterou člověk zažívá kvůli nesouladu mezi svou genderovou identitou (tj. vlastním vnímáním své maskulinity, femininty aj. ve spojení s genderem) a svým biologickým pohlavím při narození. Diagnóza s názvem porucha genderové identity (GID) byla používán až do roku 2013, s vydáním diagnostické příručky DSM-5. Poté došlo k přejmenování, a to z důvodu odstranění stigmatu spojeného s termínem porucha.
Lidé s pohlavní dysforií se běžně identifikují jako transsexuálové. Genderová nekomformita není to samé jako genderová dysforie a ne vždy vede k dysforii nebo úzkosti.
Příčiny genderového nesouladu jsou neznámé, ale samotná genderová identita pravděpodobně odráží genetické, biologické, environmentální a kulturní faktory. Léčba genderové dysforie může zahrnovat podporu genderového vyjádření jedince nebo jejich touhu po hormonální terapii či chirurgii. Léčba může také zahrnovat poradenství nebo psychoterapii.
Někteří vědci a transsexuálové podporují odstranění stavu z příručky, protože dle nich diagnóza patologizuje genderové rozdíly a posiluje binární model pohlaví. Bez klasifikace genderové dysforie jako zdravotní poruchy by však hormonální substituční terapie (HRT) a operace potvrzující pohlaví mohly být považovány za kosmetické ošetření a na rozdíl od lékařsky nezbytné léčby by nemusely být hrazeny.
Příznaky
Úzkost vyplývající z nesouladu mezi pociťovaným pohlavím člověka a biologickým pohlavím (obvykle při narození) je hlavním příznakem genderové dysforie.
Recenzní posudek z roku 2018, zveřejněný v magazínu PLOS Global Public Health, zjistil, že genderová dysforie není spojena se sexuální orientací a přitažlivostí. Další posudek z roku 2018, publikovaný magazínem Adolescent Health, Medicine a Therapeutics, rovněž nezjistil žádný vztah mezi sexuální orientací a genderovou dysforií. Studie z roku 2021, publikovaná magazínem Dialogy v Klinické Neurovědě, také nenalezla žádný vztah a uvedla, že historicky byly tyto dvě věci často chybně spojovány.
Podle britské Národní Zdravotnické Služby (NHS) genderová dysforie nesouvisí se sexuální orientací.
Podle Americké psychiatrické asociace ti, kteří později v životě zažívají genderovou dysforii, „často uvádějí, že tajně skrývali své genderové dysforické pocity před ostatními, když byli mladší“.
Genderová dysforie u osob mužského pohlaví(AMAB), obvykle sleduje jednu ze dvou širokých trajektorií: časný nástup nebo pozdní nástup. Genderová dysforie s časným nástupem je behaviorálně viditelná v dětství. Genderová dysforie se v této situaci může na chvíli pozastavit a jedinec se může začít identifikovat jako gay nebo homosexuál. Po určité době se však genderová dysforie může opakovat. Odborný posudek z roku 2016, publikovaný v Archivech sexuálního chování, uvádí, že tuto skupinu obvykle v dospělosti sexuálně přitahuje opačné pohlaví a i při změně vlastního pohlaví se identifikují jako heterosexuálové.
Genderová dysforie s pozdním nástupem nezahrnuje viditelné příznaky v raném dětství, ale někteří uvádějí, že si v dětství přáli být opačným pohlavím a jen to ostatním neřekli. Podle stejné studie jsou transgender lidé mužského pohlaví při narození s genderovou dysforii s pozdním nástupem obvykle přitahováni ženami a mohou se identifikovat jako lesbičky nebo bisexuálky, zatímco ti s časným nástupem jsou obvykle přitahováni k mužům. V přehledu se uvádí, že podobný vzorec se vyskytuje u osob ženského pohlaví při narození (AFAB), přičemž ti, kteří zažívají GD s časným nástupem, budou s největší pravděpodobností přitahováni k ženám a ti s pozdním nástupem budou s největší pravděpodobností přitahováni k mužům a budou se identifikovat jako gayové.
Mezi příznaky GD u dětí patří preference hraček typických pro opačné pohlaví, stejně tak jako her či jiných aktivit; velká nechuť k jejich vlastním genitáliím; a silná preference pro kamarády opačného pohlaví. Některé děti mohou také zažít sociální izolaci od svých vrstevníků, úzkost, osamělost a depresi. U dospívajících a dospělých příznaky zahrnují touhu po tom být opačným pohlavím a aby se s nimi tímto způsobem i zacházelo. Dospělí s GD jsou vystaveni zvýšenému riziku stresu, izolace, úzkosti, deprese, nízkému sebevědomí a sebevraždě. Transgender lidé jsou také vystaveni zvýšenému riziku poruch příjmu potravy a zneužívání návykových látek.
Příčiny
Specifické příčiny genderové dysforie zůstávají neznámé a léčba zaměřená na etiologii nebo patogenezi genderové dysforie neexistuje. Výsledky ze studií dvojčat naznačují, že genetické faktory hrají roli ve vývoji genderové dysforie. Předpokládá se, že genderová identita pravděpodobně odráží komplexní souhru biologických, environmentálních a kulturních faktorů.
Diagnóza
Americká Psychiatrická Asociace umožňuje diagnostikovat genderovou dysforii u dospívajících nebo dospělých, pokud se vyskytnou dvě nebo více z následujících kritérií po dobu nejméně šesti měsíců:
Silná touha být opačným pohlavím, než bilogickým po narození
Silná touha být považován za pohlaví jiné, než bilogické pohlaví
Významný nesoulad mezi zkušeným nebo vyjádřeným pohlavím a pohlavními znaky (např. vnějšími a vnitřními pohlavní orgány)
Silná touha po sexuálních charakteristikách jiného pohlaví, než je biologické pohlaví
Silná touha zbavit se sexuálních charakteristik kvůli nesouladu se zkušeným nebo vyjádřeným pohlavím
Silné přesvědčení, že jedinec má typické reakce a pocity jiného pohlaví, než je biologické pohlaví
Kromě toho musí být tento stav spojen s klinicky významnou rovní úzkosti nebo zásahu do každodenní existence.
DSM-5 přesunul tuto diagnózu z kategorie sexuálních poruch a do své vlastní kategorie. Diagnóza byla přejmenována z poruchy genderové identity na genderovou dysforii poté, co se vyskytovala kritika, že původní termín byl stigmatizující. Podtypy klasifikované dle sexuální orientace byly odstraněny. Diagnóza pro děti byla oddělena od diagnózy pro dospělé, jakožto „genderová dysforie u dětí“. Jiná specifikovaná genderová dysforie nebo nespecifikovaná genderová dysforie může být diagnostikován, pokud osoba nesplňuje kritéria pro genderovou dysforii, ale má stále klinicky významné potíže nebo újmu na své existenci. Intersexuální lidé již nejsou vyloučeni z diagnózy GD.
V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-11) jsou uvedeny 3 podmínky týkající se genderové identity:
Genderový nesoulad v dospívání nebo dospělosti (HA60)
Genderový nesouladnost v dětství (HA61)
Nesoulad pohlaví jinak nespecifikovaný (HA6Z)
ICD-11 definuje nesoulad pohlaví jako „výrazný a trvalý nesoulad mezi zkušeným pohlavím jednotlivce a biologickým pohlavím“, bez požadavku na významné utrpení nebo poškození.
Léčba
Léčba osoby s diagnózou GD může zahrnovat psychologické poradenství, podporu jedincova genderového vyjádření nebo hormonální terapii či operaci. To může zahrnovat fyzický přechod vyplývající z lékařských zákroků, jako je hormonální léčba, genitální chirurgie, elektrolýza nebo laserové odstranění chloupků, chirurgie hrudníku/prsu nebo jiné rekonstrukční operace. Cílem léčby může být jednoduše snížení problémů vyplývajících z transgenderového stavu osoby, například poskytnout poradenství pacientovi s cílem snížit jeho vnitřní vinu spojenou s cross-dressingem.
Byly stanoveny pokyny, které mají v této situaci navést klinické lékaře. Standardy péče o zdraví Světové Profesní Asociace pro Transgender Zdraví (WPATH) jsou využívány některými lékaři jako pokyny pro léčbu. Jiní používají pokyny uvedené v příručce Transgender Péče, sepsané Giannou Israel a Donaldem Tarverem. Pokyny pro léčbu se obecně řídí modelem "minimalizace risku" .
Děti
Lékařské, vědecké a vládní organizace se postavily proti konverzní terapii, definované jako léčba, která považuje genderovou neshodu za patologickou a něco, co je třeba změnit. Místo toho podporuje přístupy, které potvrzují různorodé genderové identity dětí. Čím intenzivnější genderová disforie u jedince je, tím méně je. Genderová disforie se u jedince zintenzivňuje čím více se obléká jako opačné pohlaví či používá verbální identifikaci s požadovaným pohlavím (např. konstatování, že si nepřeje být jiným pohlavím, ale je jiným pohlavím.
Odborníci, kteří léčí genderovou dysforii u dětí, někdy předepisují blokátory puberty, aby tak oddálili nástup puberty, a to až do doby, kdy je dítě považované dostatečné staré na to, aby učinilo své vlastní informované rozhodnutí o tom, zda se chce podrobit hormonální nebo chirurgické změně pohlaví. Krátkodobé vedlejší účinky blokátorů puberty zahrnují bolesti hlavy, únavu, nespavost, bolesti svalů a změny v prsní tkáni, náladě a hmotnosti. Výzkum dlouhodobých účinků na vývoj mozku, kognitivní funkce, plodnost a sexuální funkce je omezený.
Studie publikovaná v Duševním zdraví dětí a dospívajících zjistila, že blokátory puberty jsou reverzibilní (lze je vrátit), a že jsou spojeny s takovými pozitivními výsledky, jako je snížená míra sebevražednosti v dospělosti, zlepšené psychologické fungování a lepší společenský život.
Podle Americké Psychiatrické Asociace je "Vzhledem k dynamické povaze vývoje v pubertě nedostatek intervencí potvrzujících pohlaví (ať už sociální, psychologické či lékařské) neutrálním rozhodnutím. Čím víc postupuje nesourodá a nežádoucí puberta, tím víc mládež zažívá zhoršující se dysforii a negativní dopad na duševní zdraví. Trans-potvrzující léčba v trans a genderově rozmanité mládeži, jako je potlačení puberty, je spojena s úlevou od emočního utrpení a pozoruhodně kladnějším vývojem v oblasti psychosociální a emocionální."
Ve svém stanovisku zveřejněném v prosinci 2020 Endokrinní Společnost uvádí, že existují trvalé důkazy o biologické podpoře genderové identity, a že pubertální suprese (potlačení), hormonální terapie a lékařsky indikovaná operace jsou účinné a relativně bezpečné způsoby, pokud jsou vhodně sledovány a byly stanoveny jako standardní péče. Studie zaznamenala pokles sebevražedných myšlenek mezi mládeží, která má přístup k péči potvrzující pohlaví a zhruba srovnatelnou úroveň deprese s jejich cisgenderskými vrstevníky (tj. mládeží, která se identifikuje se svým biologickým pohlavím). Ve své směrnici z roku 2017 o léčbě osob s genderovou dysforií studie doporučuje spustit blokátory puberty v okamžiku, kdy u dítěte puberta začne (Tanner Fáze 2 pro vývoj prsu nebo genitálií) a hormony křížící pohlaví pak nasadit v 16 letech. Dodávají však, že "u některých dospívajících s genderovou nesourodostí mohou existovat přesvědčivé důvody pro zahájení léčby pohlavními hormony před dosažením věku 16 let". Doporučují také, aby multidisciplinární tým lékařů a odborníků na duševní zdraví řídil léčbu osob mladších 18 let. V závěru doporučují "během léčby pohlavními hormony sledovat klinický pubertální vývoj každých 3 až 6 měsíců a měření laboratorních parametrů každých 6 až 12 měsíců."
Standardy péče č. 8 Světové Profesní Asociace pro Transgenderové Zdraví, které byly publikovány v roce 2022, označují léky blokující pubertu za „lékařsky nezbytné“ a doporučují je pro použití u transsexuálních adolescentů, jakmile pacient dosáhne vývoje Tannerovy fáze 2. Také uvádějí, že longitudinální data prokazují lepší výsledky u transgenderových pacientů, kteří je dostávají. Někteří lékaři nesouhlasí s tím, že adolescenti jsou kognitivně dostatečně zralí, aby se mohli rozhodnout pro hormonální terapii nebo chirurgický zákrok a doporučují, aby nevratné genitální operace nebyly prováděny u osob mladších věku legální způsobilosti v jejich příslušné zemi.
Výzkum zadaný britským ministerstvem zdravotnictví zjistil, že existuje velmi nízká jistota kvality důkazů o výsledcích blokování puberty, pokud jde o duševní zdraví, kvalitu života a dopad na genderovou dysforii. Finská vláda přikázala prozkoumat výzkumná zjištění týkající se lékařské péče u nezletilých a finské Ministerstvo zdravotnictví dospělo k závěru, že neexistují žádné metody zdravotní péče založené na výzkumu pro nezletilé s genderovou dysforií. Přesto doporučují použití blokátory puberty pro nezletilé případ od případu. Americká pediatrická akademie uvádí, že "potlačení puberty u dětí, které se identifikují jako TGD [transgender a genderově rozmanité], obecně vede ke zlepšení psychologického fungování v dospívání a rané dospělosti.".
V USA několik států zavedlo nebo zvažuje zavedení právního předpisu, které by zakazovalo používání blokátorů puberty při léčbě transgender dětí. Proti tomuto se stavíAmerická Lékařská Asociace, Endokrinní Společnost, Americká Psychologická Asociace, Americká akademie dětské a dorostové psychiatrie a Americká pediatrická akademie. Ve Velké Británii se v této věci jednalo kvůli případu Bell v Tavistocku. Odvolací soud, který zrušil původní stanovisko, rozhodl, že děti mladší 16 let mohou dát souhlas s užíváním blokátorů puberty. V roce 2022 Národní rada pro zdraví a sociální péči ve Švédsku vydala nové pokyny doporučující, aby blokátory puberty byly podávány pouze ve "výjimečných případech", a uvedla, že jejich používání bylo založeno na "nejisté vědě." Místo toho doporučila, aby kliničtí lékaři nabízeli těmto lidem dětskou psychiatrickou léčbu, psychosociální intervenci a preventivní opatření proti sebevraždám.
Psychologická léčba
Až do 70. let byla psychoterapie primární léčbou genderové dysforie a obecně byla zaměřena na pomoc osobě přizpůsobit se biologickému pohlaví při narození. Psychoterapie je jakákoli terapeutická interakce, jejímž cílem je léčit psychologický problém. Psychoterapii lze použít souběžně s biologickými intervencemi, ačkoli někteří lékaři používají k léčbě genderové dysforie pouze psychoterapii. Psychoterapeutická léčba GD zahrnuje pomoc pacientovi přizpůsobit se jejich genderovému nesouladu a s tím se vyskytujících duševních problémů. Pokusy o zmírnění GD snahou přizpůsobit pacienta svému původnímu pohlaví či původní genderové identitě jsou neúčinné a považovány za konverzní terapii většinou zdravotnických organizací.
Biologická léčba
Biologická léčba, která fyzicky mění primární a sekundární sexuální charakteristiky, má za snahu snížit rozpor mezi fyzickým tělem jednotlivce a genderovou identitou. Biologická léčba GD se obvykle provádí ve spojení s psychoterapií; nicméně Standardy péče WPATH uvádí, že psychoterapie by neměla být požadavkem pro biologickou léčbu ve všech případech.
Bylo prokázáno, že hormonální léčba snižuje řadu příznaků psychologické tísně spojené s genderovou dysforií. WPATH nařídil provést systématickou studii výsledků hormonální terapie a "našel důkazy, že hormonální terapie potvrzující pohlaví může být spojena se zlepšením kvality života a snížením symptomů deprese a úzkosti u transsexuálů." Prokazatelnost výsledků byla však nízká kvůli metodickým omezením provedených studií. Některá literatura naznačuje, že operace potvrzující pohlaví je spojena se zlepšením kvality života a sníženým výskytem deprese. Ti, kteří se rozhodnou podstoupit operaci změny pohlaví, uvádějí vysokou míru spokojenosti s výsledkem, nicméně tyto studie jsou omezeny rizikem zkreslení (tj. nedostatečná randomizace či nedostatek kontrolovaných studií).
U dospívajících momentálně hodně neznáme, včetně vytrvalosti léčby. Neshoda mezi lékaři ohledně léčby dospívajících je částečně způsobena nedostatkem dlouhodobých údajů. U mladých lidí, kteří jsou kvalifikovaní pro biomedicínskou léčbu podle nizozemského modelu, bylo zjištěno snížení genderové dysforie.
Studie publikovaná v Duševním zdraví dětí a dospívajících zjistila, že blokátory puberty jsou plně reverzibilní, a že jsou spojeny s takovými pozitivními výsledky, jako je snížená sebevražda v dospělosti, zlepšený vliv a psychologickém fungování a zlepšený společenský život.
K posouzení účinnosti, bezpečnosti a dlouhodobých přínosů a rizik hormonální a chirurgické léčby jsou zapotřebí důkladnější studie. Například studie společnosti Cochrane z roku 2020 zjistila nedostatečné důkazy k určení, zda jsou feminizující hormony bezpečné nebo účinné, a to kvůli nedostatku "dokončených studií, které splňovaly [jejich] kritéria pro zařazení." Několik studií zjistilo významnou dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou patologii po chirurgické léčbě.
V roce 2021 byla zveřejněna studie v Plastické a rekonstrukční chirurgii, která zjistila, že méně než 1 % lidí, kteří podstoupili operaci potvrzující pohlaví, litují svého rozhodnutí.
Komorbidity
Mezi mládeží přibližně 20% až 30% jednotlivců navštěvujících genderové kliniky splňuje kritéria DSM pro úzkostnou poruchu. Genderová dysforie je také spojena se zvýšeným rizikem poruchu příjmu potravy u transgender mláděže.
Široce zastávaný názor mezi klinickými lékaři je, že existuje nadměrné zastoupení neurovývojových poruch u jedinců s GD, ačkoli tento názor byl zpochybněn kvůli nízké kvalitě důkazů. Studie u dětí a dospívajících s genderovou dysforií zjistily vysokou prevalenci poruchy autistického spektra (ASD), ať už symptomů nebo potvrzených diagnóz. Bylo také prokázáno, že dospělí s genderovou dysforií navštěvující specializované genderové kliniky mají vysokou míru autistických znaků nebo její diagnózu. Odhaduje se, že u dětí s ASD byla více než čtyřikrát vyšší pravděpodobnost diagnózy GD. U ASD je hlášeno 6% – 20% dospívajících, kteří využívají služeb klinik pro genderovou identitu.
Epidemiologie
Mnohé studie dospěly k různým závěrům o prevalenci genderové dysforie. DSM-5 odhaduje, že přibližně 0,005% až 0,014% lidí, mají biologické mužské pohlaví při narození (tj. zhruba jeden z 10 000) a 0,002% až 0,003% lidí ženského pohlaví při narození (tj. dva nebo tři z každých 100 000) mají diagnostikovatelnou genderovou dysforií.
Dle Černého lékařského slovníku se genderová dysforie "vyskytuje u jednoho z 30 000 narozených mužů a jedné ze 100 000 narozených žen." Studie v evropských zemích na počátku roku 2000 zjistily, že přibližně 1 z 12 000 dospělých mužů a 1 z 30 000 dospělých žen vyhledává operaci změny pohlaví. Studie hormonální léčby nebo právní změna jména zaznamenávají vyšší prevalenci než změna pohlaví; například švédská studie z roku 2010 zjistila, že 1 ze 7 750 dospělých natálních mužů a 1 ze 13 120 dospělých natálních žen požádali o změnu právního jména na jméno opačného pohlaví.
Studie, které transgenderový status měří na základě sebeidentifikace, nacházejí ještě vyšší míru odlišné genderové identity než té přiřazené při narození (i když někteří z těch, co se identifikují jako transgender nebo genderově nekonformní, nemusí mít klinicky významné potíže, a proto nemají genderovou dysforii). Studie na Novém Zélandu zjistila, že 1 ze 3 630 natálních mužů a 1 ze 22 714 natálních žen změnili své zákonné genderové markery. Průzkum u dospělých v Massachusettsi zjistili, že 0,5% z nich se identifikuje jako transgender. Národní průzkum na Zélandu, který obsahoval 8 500 náhodně vybraných studentů z 91 náhodně vybraných středních škol zjistil, že 1,2% studentů odpovědělo "ano" na otázku "Myslíte si, že jste transgender?". Mimo klinické prostředí není známa stabilita transgenderových nebo nebinárních identit.
Výzkum ukazuje, že jedinci, kteří pohlaví mění až v dospělosti, jsou až třikrát častěji lidé s bilogickým mužským pohlavím při narození, a u jedinců měnící identitu v dětství se zastoupení pohlaví blíží k poměru 1:1. Prevalence genderové disforie u dětí není známa kvůli absenci odborných studií.
Minulost
Ani DSM-I (1952) ani DSM-II (1968) neobsahovaly diagnózu genderové dysforie. Porucha genderové identity se poprvé objevila jako diagnóza v DSM-III (1980), spadající pod "psychosexuální poruchy", nicméně ta byla používána pouze pro dětskou diagnózu. Dospívající a dospělí dostali diagnózu transsexualismu (homosexuální, heterosexuální nebo asexuální typ). DSM-III-R (1987) přidal "poruchu genderové Identity dospívání a dospělosti, Netransexuálního typu" (GIDAANT). DSM-V (2013) nahradil poruchu genderové identity (GID) genderovou dysforií (GD), aby se zabránilo stigmatu spojeného s termínem porucha.
Společnost a kultura
Vědci se liší v názorech ohledně toho, z jaké podstaty úzkost u lidí s GD vyplývá. Někteří autoři se domnívají, že lidé s GD trpí, protože jsou stigmatizováni a viktimizováni; a že pokud by společnost měla méně přísné genderové rozdělení, transgender lidé by trpěli méně.
Diagnózu GD obklopuje určitá kontroverze; např. Davy et al. uvádí, že ačkoli tvůrci diagnózy uvádějí, že má přísnou vědeckou podporu, "není možné taková tvrzení zkoumat, protože diskuse, metodické procesy a slíbené explorace diagnózy v praxi nebyly zveřejněny."
Některé kultury mají tři nebo více definovaných pohlaví. Existence sociálních kategorií uznávající jiné než mužské či ženské pohlaví může zmírnit úzkost spojenou s křížící se genderovou identitou. Například v Samoe je skupina ženských mužů zvaných fa ' afafin většinou společensky přijímána. Fa ' afafine vypadají podobně jako transgender ženy, pokud jde o jejich celoživotní identitu a genderové chování, nicméně zažívají mnohem menší úzkost než transgender ženy v západních kulturách. To naznačuje, že úzkost genderové dysforie většinou není způsobena samotnou cross-genderovou identitou, ale obtížemi, se kterými se setkáváme kvůli sociálnímu nesouhlasu ve vlastní kultuře. Není jasné, zda se v kulturách se třetími genderovými kategoriemi genderová dysforie vyskytuje.
Genderová euforie
Genderová euforie (GE) je termín pro spokojenost, potěšení nebo úlevu, kterou pociťují trans a nebinární lidé, když cítí, že jejich genderové vyjádření odpovídá jejich osobnímu pohlaví. Healthline ji definuje jako "pocity sladění nebo radosti z [něčí] genderové identity nebo sebevyjádření", zatímco Psych Central's ji definuje jako "nesmírnou radost, kterou zažíváte, když vaše vnitřní genderová identita odpovídá vašemu genderovému sebevyjádření." Je pravěpodobné, že pocity genderové euforie vyžadují společenské přijetí genderového vyjádření. V akademických a lékařských oborech dosud nebylo dosaženo konsensu o přesné definici pojmu, protože se používá hlavně v sociálním kontextu. První pokus o důsledné definování genderové euforie prostřednictvím online průzkumu proběhl v roce 2021, který provedli Will Beischel, Stéphanie Gauvin a Sari van Anders. Transgenderová kongruence se taktéž používá k popsání opravdového, autentického splynutí mezi genderovou identitou a vnějším vzhledem u transsexuálních jedinců.
Stav genderové euforie je opužíván transgender komunitou nejméně od poloviny 70. let. Původně to odkazovalo na pocit radosti vyplývající z naplnění několika genderových rolí – to se lišilo od konceptu genderové dysforie, který popisoval jedince, kteří si přáli lékařsky změnit své pohlaví. V 80. letech se termín začal používat v trans kontextu a začal být zmiňován v rozhovorech s trans lidmi. Například v rozhovoru z roku 1988, trans muž konstatuje: "myslím, že ten den, kdy mi [Dr. Charles Ilhenfeld] podal můou první dávku "zázračné drogy", musel být jedním z "vrcholných zážitků" mého života - naprostá "genderová euforie"!" Zázračná droga zde označuje testosteron.
Genderová euforie byla také mnohokrát vyjádřena v umění. V roce 2019 Midsumma festival v Austrálii hostil "Gender Euphorii," kabaret zaměřen na "blaho" transgenderských zkušeností, včetně muzikálu, baletu a burleskního obřadu. Kritik festival popsal jako " triumfální – upřímnou, nenáročnou, dojemnou a žitou oslavu." Fotografie v East Village na Manhattanu navíc sloužila jako prostředek k vyjádření genderové euforie, oproti fotografiím, které údajně posilují myšlenku pohlaví binárního.
Reference
Literatura
World Professional Association for Transgender Health (WPATH), Standards of Care for the Health of Transsexual, Transgender, and Gender Nonconforming People Archivováno 14. 8. 2015 na Wayback Machine., ver. 7 (2011), 5 ("only some gender nonconforming people experience gender dysphoria at some point in their lives."
↑ Harmon, A., & Oberleitner, M. G. (2016).
↑ Heyes, C. J., & Latham, J. R. (2018).
↑ Drescher, Jack, Transsexualism, Gender Identity Disorder and the DSM, Journal of Gay & Lesbian Mental Health 14, no. 2 (2010): 112
Další zdroje
Includes a description of ICD-10 criteria.
Externí zdroje
Health Law Standards of Care for Transsexualism – An alternative to the Benjamin Standards of Care proposed by the International Conference on Transgender Law and Employment Policy.
The Lord Chancellor's Department Government Policy concerning Transsexual People
Gender
Genderová studia
Transsexualita |
1856950 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Psycholog%20Lubo%C5%A1%20Hudec | Psycholog Luboš Hudec | Luboš Hudec (* 12. února 1964 Příbram) je český klinický psycholog a psychoterapeut a vysokoškolský pedagog. Své studium psychologie a speciální pedagogiky započal roku 1986 na Pedagogické fakultě univerzity Karlovy. Před tím studoval na gymnáziu v Dobříši, po maturitě přijat na LF v Plzni, odkud byl však vyloučen z politických důvodů a především za stíhání svého otce komunistickou StB. Dále se vzdělával v gestalt a rogersovské psychoterapii, pedagogice, a to na univerzitě a v institutu v Mnichově. Doktorandská studia započal na MU v Brně a dokončil na UJEP v Olomouci. Později absolvoval studium zaměřené na neuropsychologii na The University of British Columbia v Kanadě.
Po ukončení studia pracuje jako klinický psycholog a psychoterapeut a zaměřuje se především na děti a mládež. Naplňuje tím přání svého profesora Zdeňka Matějčka a doktorky Jiřiny Prekopové. Později působil jako vysokoškolský pedagog na PF UHK. V roce 2008 byl jmenován ředitelem odboru na MŠMT, ale za krátko se vrátil zpět ke své práci v terénu.
Zasloužil se o rozšíření psychologických disciplín a humanitních oborů do výuky studentů psychologie a pedagogiky. Dále se zabýval obecnými modely psychoterapie.
Celoživotně zdůrazňuje důležitost holistického přístupu v psychologii. Není autorem žádné odborné knihy, protože tvrdí, že „vše bylo již napsáno těmi chytřejšími a můj úděl je pomáhat v terénu“. |
1856967 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ananasov%C3%BD%20vzor | Ananasový vzor | Ananasový vzor je útvar připomínající povrch ananasového plodu, který se dá zhotovit různými technikami na plošných textiliích.
Na osnovních stávcích s háčkovým jehlami se zhotovuje ananasový vzor (nejčastěji) atlasovou vazbou tak, že posuvná kladecí lišta je obložena střídavě např. 4 jehlami s přízí a 4 prázdnými, se střídou vazby 12 řádků (na „malý“ ananas – viz nákres vpravo) a nebo 8/8 na „velký“ ananas. Vznikající plastický efekt se dá zesílit použitím různých materiálů, např. 1 nit viskóoza, 6 nití vlna, 1 nit viskóza.
Použití: pyžamo, dětské oděvy, šály.
V katalogu ISO se ananasový vzor (pinapple texture fabric) uvádí jako jedna z alternativ zátažné pleteniny s platickým vzorem na lícní straně (cf. ISO /4921).
Na ručně háčkovanou krajku s ananasovým vzorem se nabízejí na internetu různé návody. Háčkované ananasové motivy jsou známé asi od poloviny 18.století. Od 20. až do 60. let 20. století přišlo háčkování anansových vzorů několikrát do módy a v 21. století je znovu populární.
V galerii jsou ukázky tištěného a splétaného ananasového vzoru.
Galerie ananasových vzorů
Reference
Druhy pletenin |
1856976 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ond%C5%99ej%20Uhersk%C3%BD%20%281327%E2%80%931345%29 | Ondřej Uherský (1327–1345) | Ondřej Uherský (30. října 1327, Aversa – 18. září 1345, Aversa) byl první manžel Johany I. Neapolské, syn uherského krále Karla I. a bratr uherského krále Ludvíka I.
Život
Zasnoubení
Ondřej byl druhým ze tří přeživších synů uherského krále Karla I. a jeho třetí manželky Alžběty Polské. V roce 1334 se zasnoubil se svou sestřenicí Johanou, vnučkou a dědičkou krále Roberta I. Neapolského. Ondřejův otec byl synovcem z otcovy strany krále Roberta, což z Ondřeje i Johany dělalo členy rodu Anjou-Sicilských.
Robert neměl silný nárok na trůn. Ondřejův dědeček, Karel I. Martel z Anjou, zemřel mladý, a trůn měl zdědit Ondřejův otec. Blížila se však invaze ze Sicílie a zdálo se, že sedmiletý dědic je příliš nezralý a nebude ji schopen odrazit. Trůn tak byl nabídnut druhému synovi Karla II. Neapolského, Ludvíkovi, ten však z náboženských důvodů odmítl, a trůn nakonec zdědil Robert.
Když král Robert v roce 1343 zemřel, ve své poslední vůli formálně odkázal království své vnučce Johaně. O Ondřejovi se však nezmínil, a tak mu odepřel právo vládnout spolu s Johanou.
Boj o korunu
Se souhlasem papeže Klementa VI. byla Johana v srpnu 1344 korunována. Ondřej ze strachu o svůj život napsal své matce Alžbětě, že brzy uprchne z království. Ta za ním přijela na návštěvu a před odjezdem zpět do Uherska údajně podplatila papeže Klementa, aby umožnil Ondřejovu korunovaci. Ondřejovi dala také prsten, který ho měl chránit před smrtí sečnou zbraní nebo otrávením, a vrátila se s falešným pocitem bezpečí do Uherska.
Když Johana v létě roku 1344 onemocněla, vyvolal Ondřej velkou kontroverzi, když propustil bratry Pipiniovy. Ve vězení skončili na příkaz krále Roberta poté, co byli odsouzeni za vraždu, znásilnění, drancování, velezradu a několik dalších trestných činů. Jejich majetek byl předán jiným šlechticům.
Vražda a následky
Skupina spiklenců (zapojení královny Johany nebylo nikdy prokázáno) se dozvěděla o papežově rozhodnutí a rozhodla se zabránit Ondřejově korunovaci. Během lovecké výpravy v Averse opustil Ondřej uprostřed noci svůj pokoj a byl napaden. Sluha za ním zatarasil dveře. Ondřej se zuřivě bránil a křičel o pomoc. Nakonec byl přemožen, uškrcen šňůrou a vyhozen z okna. Isolda, Ondřejova uherská ošetřovatelka, vzala princovu mrtvolu do mnišského kostela a bděla nad ní až do rána. Když dorazili uherští rytíři, řekla jim, co se stalo. Brzy z Neapole odjeli a vše oznámili uherskému králi.
Skutek poskvrnil zbytek Johaniny vlády, ačkoli v procesech, které následovaly, byla dvakrát zproštěna jakéhokoli obvinění. Ondřejův starší bratr uherský král Ludvík I. Neapolské království několikrát napadl a Johanu vyhnal. Nakonec, o 37 let později, jejich příbuzný král Karel III. Neapolský s uherskou pomocí Neapol dobyl a Johanu zabil. Od Ondřejovy smrti se vdala ještě třikrát.
Ondřej a Johana měli jednoho syna, Karla Martela (25. prosince 1345 Neapol – nejdříve 10. května 1348), který zemřel ještě jako dítě v Uhersku.
Vývod z předků
Odkazy
Reference
Literatura
Anjouovci
Uherští princové
Vévodové z Kalábrie
Zavraždění panovníci
Narození v roce 1327
Narození 30. října
Narození v Averse
Úmrtí v roce 1345
Úmrtí 18. září
Úmrtí v Averse
Úmrtí po pádu z okna
Muži |
1856997 | https://cs.wikipedia.org/wiki/HRT%201 | HRT 1 | HRT 1 (HTV 1, „Prvi program“) je první chorvatský televizní kanál, jejímž provozovatelem je Hrvatska Radiotelevizija. Jedná se o univerzální kanál, jehož rozmanitá programová nabídka zahrnuje dokumentární pořady, historické pořady, vzdělávací pořady, mozaiky, zprávy, sitcomy, filmy, talk-show a herní pořady.
Programová skladba
Dětské show
Alma's Way
Rosie's Rules
Zpravodajství
Dobro jutro, Hrvatska – TV snídaně v 6:00
Dnevnik – hlavní noviky v 19:00
Vijesti – novinky, vysíláno v 7:00, 8:00, 9:00, 12:00, 16:30, 22:45
Zábava
TV Bingo (národní loteriální show)
The Voice Hrvatska (pěvecká show)
Tko želi biti milijunaš? (herní show)
Potjera (herní show)
Dokumentární/talk-show
Nedjeljom u dva – talk-show
Otvoreno – politická noční talk-show
Telenovely
Voli me zauvijek – A que no me dejas
Sport
Evropská liga UEFA
Evropská konferenční liga UEFA
V minulosti na HRT1
Kolo sreće – Wheel of Fortune
Motrišta
Odjeci dana
Izazov! – Jeopardy!
Art Attack – dětská výtvarná show
Najslabija karika – The Weakest Link
1 protiv 100 – 1 vs 100
Dossier.Hr – zpravodajský/politický magazín
Latinica – politická pondělní talk-show
Res Publica – vzdělávací talk-show
New Talk Show – nová talk-show na podzim
Lica nacije – politická úterní noční talk-show
Hrvatski kraljevi – dokumentární pořad o chorvatských králech a vévodech
Strictly Come Dancing – Ples sa zvijezdama (taneční reality show)
Just The Two of Us – Zvijezde pjevaju (pěvecká reality show)
U istom loncu (show o vaření)
Friday night (variety show)
Chorvatské mýdlové opery
Sve će biti dobro (Everything will be fine)
Dolina sunca (Sun valley)
Ponos Ratkajevih (The pride of the Ratkaj family)
Obični ljudi (Common people)
Ljubav u zaleđu (Love in offside)
Villa Maria
Mućke (Only Fools and Horses)
Stipe u gostima (Stipe in guests)
Odmori se zaslužio si (Relax, you deserve it)
Naši i vaši (Ours and Yours)
Zahraniční seriály
Pat i Mat – Pat a Mat
Seinfeld – Seinfeld
Simpsoni – Simpsonovi
The Oprah Winfrey Show – talk-show
The Dr. Oz Show – talk-show
House M.D. – chorvatsky „Dr House“
The X-Files – chorvatsky „Dosjei X“
ER – chorvatsky „Hitna služba“
The Scent of Rain in the Balkans – chorvatsky „Miris kiše na Balkanu“
Historie loga
Související články
Hrvatska radiotelevizija
Reference
Externí odkazy
Oficiální webová stránka
Chorvatské televizní stanice
Severomakedonské televizní stanice
Televizní stanice založené roku 1956 |
1857007 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Symptom%20of%20the%20Universe%20%28p%C3%ADse%C5%88%29 | Symptom of the Universe (píseň) | Symptom of the Universe je píseň britské heavymetalové skupiny Black Sabbath z jejich šestého studiového alba Sabotage z roku 1975. Píseň měla velký vliv na vývoj thrash metalu.
Přehled
Skladbu Symptom of the Universe složil z větší části kytarista Tony Iommi a text napsal Geezer Butler. Hlavní kytarový riff k Symptom of the Universe je považován za strukturálního předchůdce thrash metalu, metalového subžánru vzniklého na počátku 80. let. Závěrečná pasáž, jež je velmi odlišná od zbytku písně, vznikla spontánně ve studiu během jediného dne.
Tony Iommi o písni řekl: „Začíná instrumentální částí, potom dochází k zrychlení tempa, což písni dodává na dynamice, a je nepředvídatelná, jak jde vidět na závěrečném jamu.“
Skladbu lze slyšet i na koncertních albech Past Lives, Cross Purposes Live, Live… Gathered in Their Masses a na úvod živého alba Ozzyho Osbourna Speak of the Devil z roku 1982.
Významnější coververze
Brazilská kapela Sepultura nahrála coververzi této písně v roce 1994. Tato nahrávka byla později zařazena na její album Blood-Rooted z roku 1997.
Helmet nahrál vlastní verzi pro soundtrack k filmu The Jerky Boys: The Movie. Ve filmu hrají členové skupiny Helmet i Ozzy Osbourne.
Švédská skupina Candlemass nahrála coververzi pro své album Ancient Dreams z roku 1988.
Pop Will Eat Itself použil sampl ve své písni Familus Horribilus na albu Dos Dedos Mis Amigos z roku 1994.
Sestava
Ozzy Osbourne – zpěv
Tony Iommi – elektrická a akustická kytara
Geezer Butler – baskytara
Bill Ward – bicí, bonga, claves
Odkazy
Reference
Literatura
IOMMI, Tony. Iron Man: My Journey Through Heaven and Hell with Black Sabbath. [s.l.]: Simon & Schuster, 2012. ISBN 978-0306822315.
Související články
Sabotage
Extrení odkazy
Text na oficiální stránce skupiny
Písně Black Sabbath
Písně v angličtině |
1857021 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hande%20Yenerov%C3%A1 | Hande Yenerová | Makbule Hande Özyenerová, známější pod uměleckým jménem Hande Yenerová (* 12. ledna 1973 Kadıköy) je turecká zpěvačka pop music. Začínala jako doprovodná vokalistka Sezen Aksuové. Altan Çetin jí pomohl s přípravou jejího prvního studiového alba Senden İbaret, které vyšlo v roce 2000. Jejího druhého alba Sen Yoluna... Ben Yoluma... se prodalo přes milion kopií, což z ní učinilo jednu z komerčně nejúspěšnějších tureckých zpěvaček v historii. S albem Nasıl Delirdim? (2007) svůj styl posunula k elektronické hudbě, ovšem již nebyla tak komerčně úspěšnou. Okolo roku 2010 se vrátila k pop music. Často byla přirovnávána k Madonně. Na konci nultých let 21. století byla v Turecku známá jako gay ikona a učinila několik prohlášení požadujících prosazení práv homosexuálů v Turecku, později ale s podobnými prohlášeními přestala. Roku 2008 hrála ve snímku s gay tématikou Kraliçe Fabrika'da. Získala pět Zlatých motýlů (Altın Kelebek Ödülleri), což je cena pro vítěze nejznámější hudební ankety v Turecku, v níž hlasují čtenáři deníku Hürriyet. Oblíbeným námětem tureckých médií byla její rivalita s Demet Akalınovou.
Diskografie
Senden İbaret (2000)
Sen Yoluna... Ben Yoluma... (2002)
Aşk Kadın Ruhundan Anlamıyor (2004)
Apayrı (2006)
Nasıl Delirdim? (2007)
Hipnoz (2008)
Hayrola? (2009)
Hande'ye Neler Oluyor? (2010)
Teşekkürler (2011)
Kraliçe (2012)
Mükemmel (2014)
Hepsi Hit Vol. 1 (2016)
Hepsi Hit Vol. 2 (2017)
Carpe Diem (2020)
Reference
Turecké zpěvačky
Narození 12. ledna
Narození v roce 1973
Ženy
Žijící lidé |
1857031 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Meskel | Meskel | Meskel (v etiopském písmu መስቀል) je náboženský svátek, který slaví Etiopská pravoslavná církev a Eritrejská pravoslavná církev. Svátek připadá podle etiopského kalendáře na sedmnáctého dne měsíce meskerem, což odpovídá 27. nebo 28. září v kalendáři gregoriánském. V té době zrovna končí v Etiopii období dešťů. Výraz meskel znamená v amharštině „kříž“ a svátek připomíná událost Povýšení svatého Kříže. Podle legendy byla část dřeva, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus, přinesena do Etiopie a uložena na hoře Amba Gešen.
V Etiopii je Meskel volným dnem a oslavy probíhají po celé zemi. Hlavní akce se koná v hlavním městě Addis Abeba, kde je po svátku pojmenováno náměstí Meskel. Konají se procesí ve slavnostních oděvech, kříže jsou věnčeny květinami, pronášejí se projevy a zpívají posvátné písně. Po setmění je zapálen velký oheň nazvaný demera, symbolizující vidění, které měla svatá Helena před nalezením Kristova kříže. Meskel je také příležitostí k velkým rodinným setkáním a hostinám, při nichž se poráží dobytek.
V roce 2013 byl Meskel zařazen mezi mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva.
Reference
Externí odkazy
Křesťanské svátky
27. září |
1857037 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dusi%C4%8Dnan%20jodn%C3%BD | Dusičnan jodný | Dusičnan jodný je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem INO3.
Příprava
Sloučenina byla poprvé získána reakcí dusičnanu rtuťnatého a jódu v éteru. Jiné dusičné soli a rozpouštědla však mohou být také použita.
Jako plyn je mírně nestabilní, rozpadá se s rychlostní konstantou -3,2×10-2 s-1. Byl studován možný vznik této látky v atmosféře a její schopnost ničit ozon. Potenciální reakce v této souvislosti jsou:
IONO2 → IO + NO2
IONO2 → I + NO3
I + O3 → IO + O2
Reference
jodný
Jodné sloučeniny |
1857043 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Linhartovy%20%28%C5%BEelezni%C4%8Dn%C3%AD%20zast%C3%A1vka%29 | Linhartovy (železniční zastávka) | Linhartovy jsou železniční zastávka poblíž centrální části vesnice Linhartovy, což je část Města Albrechtic. Leží v km 7,073 železniční trati Šumperk–Krnov mezi stanicemi Město Albrechtice a Krnov.
Historie
Zastávka nesla původně německý název Geppersdorf. Od roku 1918 byla pojmenována Linhartovy, pak se v letech 1938-1945 vrátil původní název Geppersdorf a poté opět Linhartovy.
Popis zastávky
Zastávka ležící na jednokolejné trati je vybavena jednostranným vnějším nástupištěm o délce 50 m s povrchem ze štěrkodrti a se zpevněnou nástupní hranou ve výšce 250 mm nad temenem kolejnice. V zastávce je elektrické osvětlení ovládané automaticky soumrakovým čidlem. Cestujícím slouží krytá čekárna bez vytápění. Přístup na nástupiště je bezbariérový.
V bezprostřední blízkosti zastávky se v km 7,107 nachází železniční přejezd P7786, na kterém železniční trať kříží místní komunikace. Přejezd je vybaven světelným zabezpečovacím zařízením bez závor.
Reference
Železniční stanice v okrese Bruntál
Železniční trať Šumperk–Krnov
Stavby v Městě Albrechtice |
1857053 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20Kry%C5%A1tof%20Kapl%C3%AD%C5%99%20ze%20Sulevic | Jiří Kryštof Kaplíř ze Sulevic | Jiří Kryštof Kaplíř ze Sulevic (okolo 1600 – 19. února 1649 u Guararapes, či Capelier) byl česko-nizozemský šlechtic a válečník z rodu Kaplířů ze Sulevic. Jakožto člen protestantského rodu byl nucen během třicetileté války v rámci pobělohorské emigrace opustit České království, usadil se v Nizozemí a následně se roku 1647 odplul do Brazílie, kde 1649 zahynul v tzv. druhé bitvě u Guararapes. Spolu s Šimonem Kohoutem z Lichtenfeldu se jedná o jednoho ze dvou prvních doložených Čechů, kteří navštívili Brazílii.
Životopis
Mládí
Narodil se jakožto člen tzv. tuchořské větve protestantského rodu Kaplířů ze Sulevic, patrně na některém z rodových statků v severozápadních Čechách. Jeho otcem byl Alexandr Kaplíř ze Sulevic. Po porážce stavovského povstání a popravě jeho příbuzného Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z představitelů povstání, při Staroměstské exekuci 21. června 1621, a ztrátě rodinného majetku odešel se svými rodiči do Nizozemska, kde strávil zbytek dospívání.
V nizozemských službách
Jeho otec i bratr Matyáš Kerunk sloužili v saském vojsku a účastnili se bojů třicetileté války. Jiří Kryštof nejspíše roku 1637 vstoupil do nizozemského vojska, majícího za úkol hájit nizozemské državy v Brazílii proti expandujícím portugalským kolonistům. Z Nizozemska do Jižní Ameriky mj. odplul s Šimonem Kohoutem z Lichtenfeldu, původně pražským lékařem a rovněž pobělohorským emigrantem, který zde však zemřel na bahenní horečku. Jiří Kaplíř se v hodnosti kapitána zúčastnil pod velením plukovníka Cornelise van den Brande bojů s Portugalci v okolí přístavu Recife, včetně obou bitev u kopce Guararapes v letech 1648 a 1649. Během brazilského tažení zpočátku velel oddílu 64 mužů, který se po půlroce bojů zmenšil na 35 vojáků. Zahynul během druhé bitvy u Guararapes 19. února 1649, ve které byly nizozemské síly poraženy. Po smrtí jeho bratra Matyáše roku 1658 tuchořská větev rodu Kaplířů vymřela.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Podíl českých vojáků na portugalsko-nizozemském konfliktu v Brazílii v 17. století
Kaplířové ze Sulevic
Čeští válečníci
Nizozemští válečníci
Narození v 17. století
Úmrtí 19. února
Úmrtí v roce 1649
Muži
Osoby s nejistým datem narození
Pobělohorští exulanti
Češi v Brazílii
Úmrtí v bitvě
Úmrtí v Brazílii |
1857075 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kylix | Kylix | Kylix může být:
Kylix (keramika) – typ starořecké keramiky
Borland Kylix – vývojové prostředí vytvářené společností Borland v letech 2000–2002 |
1857083 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Henryk%20Apostel | Henryk Apostel | Henryk Apostel (* 29. ledna 1941, Bytom) je bývalý polský fotbalista, záložník. Po skončení aktivní kariéry působil jako trenér, v letech 1993-1995 byl trenérem polské reprezentace.
Fotbalová kariéra
V polské nejvyšší soutěži hrál za Polonii Bytom a Legii Warszawa, mistrovský titul získal v roce 1962 s Polonií Bytom a v roce 1969 s Legií Warszawa. S Legií Warszawa vyhrál dvakrát polský fotbalový pohár. Dále hrál za v USA za Orły Chicago a v polských nižších soutěžích za Śląsk Wrocław a Polonii Warszawa. V Poháru vítězů pohárů nastoupil v 7 utkáních a dal 1 gól a ve Veletržním poháru nastoupil ve 2 utkáních. Za reprezentaci Polska nastoupil v roce 1962 v přátelském utkání s Marokem.
Ligová bilance
Externí odkazy
National Football Teams
Worldfootball.net
Polští fotbaloví reprezentanti
Fotbalisté Legie Warszawa
Fotbalisté Polonie Bytom
Fotbalisté Śląsku Wrocław
Fotbalisté Polonie Warszawa
Polští fotbaloví trenéři
Trenéři polské fotbalové reprezentace
Trenéři Śląsku Wrocław
Trenéři Lechu Poznań
Trenéři Wisły Kraków
Trenéři Górniku Zabrze
Narození v roce 1941
Narození 29. ledna
Narození v Bytomi
Žijící lidé
Muži |
1857102 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dusi%C4%8Dnan-oxid%20niobi%C4%8Dn%C3%BD | Dusičnan-oxid niobičný | Dusičnan-oxid niobičný je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem NbO(NO3)3.Je to bílá krystalická látka ve čtverečné soustavě, která prudce reaguje s vodou za vzniku oxidu niobičného:
NbO(NO3)3 + H2O → Nb2O5 + HNO3
Příprava
Dusičnan-oxid niobičný lze připravit reakcí chloridu niobičného s oxidem dusičným za teploty 30 °C:
NbCl5 + 4 N2O5 → NbO(NO3)3 + 5 NO2Cl
Chlorid nitrylu je tvořen jako vedlejší produkt. Pokusy o přípravu z oxidu niobičného a oxidu dusičného pod acetonitrilem vedly ke vytvoření komplexu, který reaguje s vodou za vzniku oxidu dusičného a rozkládá se při 65 °C.
Reference
niobičný oxid
Niobičné sloučeniny |
1857113 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz%20Ehrle | Franz Ehrle | Franz Ehrle, S.J. (17. října 1845, Isny – 31. března 1934, Řím) byl německý římskokatolický duchovní, Jezuita, knihovník Vatikánské apoštolské knihovny, archivář Vatikánského tajného archivu a kardinál.
Život
Narodil se 17. října 1845 v Isny jako syn lékaře Franze Ehrleho a Berty von Frölich.
Studoval na jezuitském gymnáziu Stella matutina ve Feldkirchu a 20. září 1861 vstoupil v Groheimu (Hohenzollernsko) do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Na Koleji Friedricksburg v Münsteru studoval humanitní vědy, v Opatství Maria Laach filosofii a v Ditton Hall v Liverpoolu teologii. Dne 24. září 1976 byl v Liverpoolu vysvěcen na kněze. V letech 1877-1878 působil v pastorační službě ve stejném městě. Roku 1878 se stal přispěvatelem do časopisu Stimmen aus Maria Laach.
V letech 1878-1880 působil v belgickém Tervurenu a poté odešel do Vatikánu, kde se zabýval bádáním a literární prací ve Vatikánském tajném archivu. Výsledkem bádání bylo vydání jeho díla Historia bibliothecæ Romanorum Pontificum (1890). Od roku 1890 do roku 1895 byl mimořádným členem Rady poradců Vatikánské knihovny.
V září 1898 se stal promotérem Mezinárodní konference v St. Gallen a roku 1907 členem Académie des inscriptions et belles-lettres v Paříži.
V letech 1914-1916 pobýval ve Feldkirchu a Římě, v letech 1918-1919 v Mnichově.
Roku 1919 se stal členem fakulty Papežského biblického institutu, kterým byl až do roku 1922. Ve stejném období byl členem Papežské univerzity Gregoriana.
Dne 11. prosince 1922 jej papež Pius XI. na konzistoři jmenoval kardinálem. Jako titulární kostel mu byl přidělen San Cesareo in Palatio. Kardinálský biret a titul mu byl předán 14. prosince 1922.
Dne 4. srpna 1923 byl v Bobbiu papežským legátem při příležitosti oslav 1300. výročí narození svatého Kolumbana.
Dne 17. dubna 1929 jej papež Pius XI. jmenoval archivářem Vatikánského tajného archivu a knihovníkem Vatikánské apoštolské knihovny.
Zemřel 31. března 1934 na zápal plic v generální kurii Jezuitů v Římě.
Externí odkazy
Salvador Miranda – The Cardinals of the Holy Roman Church
GCatholic
Catholic Hierarchy
Muži
Němečtí kardinálové
Němečtí římskokatoličtí duchovní
Jezuité
Narození 17. října
Narození v roce 1845
Narození v Isny im Allgäu
Úmrtí 31. března
Úmrtí v roce 1934
Úmrtí v Římě |
1857132 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0en-%C4%8Dou%2016 | Šen-čou 16 | Šen-čou 16 (; doslova „Božská loď číslo šestnáct“) je jedenáctý čínský pilotovaný vesmírný let v programu Šen-čou. Současně jde o pátou misi určenou k dopravě tříčlenné posádky na čínskou Vesmírnou stanici Tchien-kung (TSS) a o první misi, v jejíž posádce je civilista. Začala startem 30. května 2023 a bude trvat zhruba půl roku, do prosince 2023.
Posádka
Den před plánovaným startem bylo zveřejněno složení posádky:
Hlavní posádka:
Ťing Chaj-pcheng (4), velitel, CMSA
Ču Jang-ču (1), palubní inženýr, CMSA
Kuej Chaj-čchao (1), specialista pro užitečné zatížení, CMSA
Kuej Chaj-čchao je v občanském životě vysokoškolským učitelem a je tak historicky prvním Číňanem, který vzlétl do vesmíru a přitom nebyl vojákem Čínské lidové osvobozenecké armády.
Šen-čou a Čchang-čeng 2F
Kosmickou loď Šen-čou vyvíjela v několika etapách od 80. let 20. století, ale hlavním impulsem se v roce 1995 stalo zakoupení ruské technologie pro pilotované kosmické lety. Po něm Čína vytvořila několik prototypů, v letech 1999 až 2002 vypustila čtyři testovací lodě a od roku 2003 sbírá zkušenosti s lety s posádkou. Od roku 2021 lodě Šen-čou dopravují čínské kosmonauty na Vesmírnou stanici Tchien-kung.
Loď o celkové délce 8,86 metru a maximálním průměru 2,8 metru dosahuje vzletové hmotnosti 7 790 kg. Skládá se ze tří částí: válcového hermetizovaného orbitálního modulu s vnitřním objemem 8 m3, hermetizovaného návratového modulu oble-kuželovitého tvaru o výšce 2,5 m, maximálním průměru 2,5 m a s vnitřním prostorem o objemu 6 m3, a válcového nehermetizovaného pohonného modulu nesoucího hlavní korekční a brzdicí motor a 24 trysek pro orientaci a stabilizaci lodi na dráze.
S lodí Šen-čou 16 spatřila světlo světa nová výrobní série šesti kusů lodi, na níž byla provedena různá vylepšení včetně moderní palubní desky a dosažen vyšší podíl domácího (čínského) hardwaru..
Řadu nosných raket Čchang-čeng (Dlouhý pochod) doprovází čínský kosmický program už od jeho prvního kosmického letu v roce 1970, vyvinuto přitom byl pro různé účely přes 20 verzí. Jednou z nich je i varianta 2F, která slouží k vynášení kosmických lodí Šen-čou na nízkou oběžnou dráhu kolem Země a v podvariantě 2F/G vynesla také dvě testovací vesmírné laboratoře Tchien-kung 1 a 2. Dvoustupňová raketa se čtyřmi přídavnými motory ve spodní části prvního stupně dosahuje výšky 62 m, nejvyšší průměr je 3,35 m bez přídavných motorů a 7,85 m s nimi. Startovní hmotnost je 464 tun.
Průběh letu
Start z kosmodromu Ťiou-čchüan byl naplánován 30. května 2023 v 01:31 UTC. Loď se v souladu s plánem od rampy odlepila v 01:31:13 UTC a vydala se k Vesmírné stanici Tchien-kung, k níž se téhož dne v 08:29 UTC připojila přes spodní port jádrového modulu Tchien-che. Přilétající trojice se tak mohla o dvě hodiny později setkat s dosavadní posádkou stanice, kterou na ni koncem listopadu 2022 dopravila loď Šen-čou 15. Společně s 11 astronauty a kosmonauty, kteří v tu chvíli pobývali na ISS (nebo se chystali z ní téhož dne odletět), tak bylo poprvé v historii na oběžné dráze současně celkem 17 osob. Tím byl překonán dosud platný rekordní počet 14 osob.
Poté, co tři kosmonauti ze Šen-čou 15 se svou lodí počátkem června 2023 z TSS odletí, budou Ťing, Ču a Kuej pokračovat v zabydlování nových laboratorních modulů Wen-tchien a Meng-tchien připojených v roce 2022 k jádrovému modulu Tchien-che a ve vědeckém programu. Jejich návrat na Zemi se předpokládá v prosinci 2023 poté, co na stanici dorazí následující, již 6. dlouhodobá posádka v lodi Šen.čou 17.
Velitel Ťing se tímto svým letem stal prvním čínským kosmonautem, který se do vesmíru podíval celkem čtyřikrát.
Odkazy
Reference
Související články
Vesmírná stanice Tchien-kung
Čínská národní vesmírná agentura
Externí odkazy
Video ze startu – 30. května 2023
Video z připojení – 30. května 2023
Video z uvítání posádky na palubě stanice – 30. května 2023
Program Šen-čou
Kosmonautika v roce 2023 |
1857147 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold%20z%20Lambergu | Leopold z Lambergu | Hrabě Leopold z Lambergu (německy Leopold Graf von Lamberg, 10. května 1732 - 29. července 1809) byl moravsko-rakouský šlechtic z rodu Lambergů.
Život
Narodil se jako mladší syn hraběte Karla Leopolda Antonína z Lambergu z linie Ortenecků z Lambergu a jeho manželky Marie Lukrecie markýzy Turrinetti de Prié, dcery rakouského diplomata Herkula Ludvíka Turinettiho z Prié. Měl staršího bratra Maxmiliána Josefa (1729-1792), významného učence, který byl známý pro své vědecké spisy a zápisky z cest po Evropě. Měli také mladší sestru Antonii, která však zemřela v dětském věku.
Podobně jako starší bratr získal Leopold vynikající vzdělání a společně s ním cestoval podnikl kavalírskou cestu po Francii a Nizozemsku. Pobývali delší dobu v Paříži, kde údajně s kardinálem Melchiorem de Polignac asistoval při tvorbě spisu Anti-Lucrèce.
Poté odešel do Německa a se stal komorníkem prince Jindřicha Pruského, bratra Bedřicha Velikého, s nímž ho po šestnáct let pojilo nejhlubší přátelství. Po návratu do vlasti, se stal vrchním dvorním soudcem knížete-biskupa v Olomouci. Bohužel však o něm není mnoho známo, jeho mimořádný intelektuální význam však lze z výše uvedených indicií usuzovat.
Manželství a rodina
29. září 1764 se oženil s hraběnkou Marií Valpurgou della Rovere-Montelabata (1737-1787, Brno). Z tohoto manželství se dne 15. července 1756 narodil syn Jindřich, který byl kapitánem jezdectva u generála Karaczaye, zemřel však již 14. května 1792 ve věku pouhých 36 let.
Jeho druhou manželkou se se stala o mnoho let mladší Johana Nepomucena z Wildensteinu (1773-1841), toto manželství však zůstalo bezdětné.
Reference
Externí odkazy
Narození 10. května
Moravští šlechtici
Rakouští šlechtici
Narození v roce 1732
Lambergové
Úmrtí 29. července
Úmrtí v roce 1809
Muži |
1857163 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Moldavsk%C3%A9%20parlamentn%C3%AD%20volby%202021 | Moldavské parlamentní volby 2021 | Moldavské parlamentní volby 2021 byly předčasné parlamentní volby konající se 11. července 2021 v Moldavsku. Po rezignaci Iona Chicua se uvolnila pozice premiéra, přičemž parlament byl povinen do tří měsíců sestavit novou vládu. Po uplynutí ústavou stanovené lhůty a dvou neúspěšných pokusech získat souhlas parlamentu s navrženými vládami rozhodl Ústavní soud 15. dubna, že byly naplněny okolnosti odůvodňující rozpuštění parlamentu. Prezidentka Maia Sanduová podepsala 28. dubna dekret o rozpuštění parlamentu a byly vyhlášeny předčasné parlamentní volby.
Strana akce a solidarity (PAS) získala 52,80 % hlasů a 63 mandátů, čímž získala většinu ve 101členném parlamentu. Aliance Volební blok komunistů a socialistů (BECS) obdržela 27,17 % hlasů a získala 32 křesel, zatímco Strana Șora obdržela 5,74 % hlasů a získala šest křesel. Žádná další strana ani aliance nedosáhla volebního prahu potřebného k získání mandátu.
Moldavský ústavní soud uznal výsledky voleb 23. července.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) vyhodnotila volby jako soutěžní a dobře vedené, a to i přes nedostatečné řešení volebních sporů a problémů s financováním kampaně. Společenství nezávislých států (SNS) konstatovalo, že procedura proběhla v souladu s požadavky volebního řádu. Pozorovatelé SNS nezaznamenali žádná porušení, která by mohla ovlivnit výsledky voleb.
Volební systém
101 křesel v parlamentu se volí poměrným zastoupením podle stranických kandidátních listin v jednom celostátním volebním obvodu. Volební seznam může obsahovat 51 až 103 kandidátů. Celostátní uzavírací klauzule se liší v závislosti na typu kandidátní listiny; pro jednotlivé strany nebo organizace činí 5 %, pro volební blok dvou nebo více stran 7 %. Pro nezávislé kandidáty činí klazule 2 %.
Průzkumy veřejného mínění
Výsledky
Strana akce a solidarity (PAS) získala 52,80 % hlasů a v parlamentu získala absolutní většinu, když obsadila 63 ze 101 křesel, tedy o 48 více. Po volbách to prohlásila moldavská prezidentka Maia Sanduová: "Doufám, že dnešek je pro Moldavsko koncem těžké éry, doufám, že dnešek je koncem vlády zlodějů nad Moldavskem."
Volební blok komunistů a socialistů (BECS) získal 32 mandátů, což je o tři méně než v předchozích volbách. Po volbách to prohlásil předseda Strany socialistů (PSRM) Igor Dodon: "Apeluji na budoucí poslance nového parlamentu, nesmíme dopustit novou politickou krizi v Moldavsku. Bylo by hezké, kdyby nastalo období politické stability."
Třetí a nejmenší stranou s parlamentním zastoupením se stala Strana Șora (ȘP), která získala šest mandátů s 5,74 % hlasů a zachovala si tak svůj parlamentní status z předchozího volebního období.
Dne 23. července potvrdil moldavský ústavní soud výsledky voleb.
Volební účast
Výsledky podle územně správních celků
Reference
Volby v Moldavsku
Volby 2021 |
1857181 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Thomas%20Sutton%20%28fotograf%29 | Thomas Sutton (fotograf) | Thomas Sutton (22. září 1819 – 19. března 1875, Kensington) byl anglický fotograf, spisovatel a vynálezce.
Životopis
Thomas Sutton chodil do školy v Newington Butts a studoval čtyři roky architekturu, než začal studovat na Caius College v Cambridge, kde v roce 1846 promoval jako 29. wrangler. Následující rok otevřel fotografické studio v Jersey pod patronací prince Alberta. V roce 1855 založil v Jersey s obchodním partnerem Louisem Désiré Blanquartem-Evrardem fotografickou společnost, která vyráběla tisky z kalotypových negativů. Následující rok Sutton a Blanquart-Evrard založili žurnál Photographic Notes (Fotografické poznámky), který Sutton editoval pro jedenáct roků. Sutton, plodný autor, napsal řadu knih na téma fotografie, včetně Dictionary of Photography (Slovníku fotografie) v roce 1858.
V roce 1859 Sutton vyvinul první panoramatický fotoaparát s širokoúhlým objektivem. Objektiv tvořila skleněná koule naplněná vodou, která promítala obraz na zakřivenou desku. Kamera byla schopna zachytit obraz ve 120stupňovém oblouku.
V roce 1861 Sutton sestrojil první jednookou zrcadlovku.
Sutton byl fotografem průkopnické ukázky barevné fotografie Jamese Clerka Maxwella z roku 1861. V praktické zkoušce myšlenkového experimentu, který Maxwell publikoval v roce 1855, pořídil Sutton tři samostatné černobílé fotografie vícebarevné stuhy, jednu přes modrý filtr, jednu přes zelený filtr a jednu přes filtr červený. Pomocí tří projektorů vybavených podobnými filtry byly tyto tři fotografie promítány na plátno. Primární přísady se různě míchaly, aby reprodukovaly škálu barev. Fotografické materiály, které měl Sutton k dispozici, byly citlivé především na modré světlo, stěží citlivé na zelenou a prakticky necitlivé na červenou, takže výsledek byl jen částečný úspěch. O čtyřicet let později umožnily dostatečně panchromatické desky a filmy touto metodou vynikající reprodukci barev, jak dokazuje práce Sergeje Prokudina-Gorského . Princip reprodukce celé škály barev tříbarevnou analýzou a syntézou je založen na povaze lidského barevného vidění a je základem téměř všech praktických chemických a elektronických technologií barevného zobrazování. Obraz Suttonovy stuhy se někdy nazývá první barevná fotografie. Ve skutečnosti existovaly dřívější a možná lepší barevné fotografie vytvořené experimentátory, kteří používali zcela jiný, čistě chemický proces, ale barvy rychle vybledly, když byly vystaveny světlu během prohlížení. Suttonovy fotografie zachovaly barevnou informaci v černobílých stříbrných obrázcích, které neobsahovaly žádné skutečné barvivo, takže jsou velmi světlostálé a odolné a soubor lze rozumně označit za první trvalou barevnou fotografii.
Sutton také pracoval na vývoji suchých fotografických desek.
Galerie
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Pionýři fotografie
Angličtí fotografové
Narození v roce 1819
Úmrtí v roce 1875
Muži |
1857200 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozhledna%20Surovina | Rozhledna Surovina | Rozhledna Surovina, slovensky rozhľadňa Surovina nebo rozhľadňa pod Kalinovým vrchom, je rozhledna v místě Surovina na hřebeni ve svazích kopce Kalinový vrch (816 m n. m.) a nad kopcem Ryboňov (681 m n. m.) v pohoří Kysucké Beskydy na Slovensku. Rozhledna se nachází na území obce Oščadnica v okrese Čadca v Žilinském kraji v CHKO Kysuce.
Další informace
Rozhledna Surovina je zastřešená stavba s vnějším kamenným schodištěm a vnitřním schodištěm z oceli a dřeva, která byla postavena v roce 2021 podle návrhu architekta Stanislava Mikovčáka. Spodní část stavby je zděná z kamene a horní část je dřevěná a měly by zde být umístěny sluneční hodiny. Je celoročně volně přístupná. Nachází na trase náučného chodníku Surovina (naučná stezka Surovina) a dalších turistických značek vedoucích až na horu Velká Rača. Rozhledna nabízí výhledy a to především na Oščadnickou dolinu, Krásno nad Kysucou a Čadcu. Pod rozhlednou se nachází turistický přístřešek, informační tabule a rozcestník.
Galerie
Reference
Dřevěné rozhledny v okrese Čadca
Kamenné rozhledny v okrese Čadca
Kysucké Beskydy
Oščadnica
CHKO Kysuce |
1857218 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Monolith%20Productions | Monolith Productions | Monolith Productions je americký vývojář videoher sídlící v Kirklandu ve státě Washington. Firma byla založena 25. října 1994 a od roku 2004 se jedná o dceřinou společnost Warner Bros. Games.
Historie
Monolith Productions založili 25. října 1994 Bryan Bouwman, Brian Goble, Brian Waite, Garrett Price, Jace Hall, Paul Renault a Toby Gladwell.
Společnost se v 90. letech 20. století stala průkopníkem v oblasti 3D herních enginů. Engine s názvem LithTech vzbudil velkou pozornost společnosti Microsoft a původně měl sloužit jako základ grafického rozhraní DirectX. Později se spolupráce se společností Microsoft neuskutečnila, a proto společnost Monolith pokračovala ve vývoji LithTechu samostatně. LithTech byl poprvé použit ve střílečce z pohledu první osoby Shogo: Mobile Armor Division.
Společnost Monolith Productions je známá především díky sériím Blood, No One Lives Forever a F.E.A.R.
V roce 2004 byl Monolith koupen společností Warner Bros Interactive Entertainment (nyní Warner Bros. Games).
V roce 2017 společnost vydala titul Middle-earth: Shadow of War, který navázal na hru Middle-earth: Shadow of Mordor z roku 2014.
V roce 2021 společnost oznámila, že vyvíjí videohru s Wonder Woman v hlavní roli.
Tituly
Vyvinuté tituly
Vydané tituly
Reference
Externí odkazy
Americké videoherní společnosti
Společnosti vyvíjející videohry
Firmy založené roku 1994 |
1857240 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple%20Krista%20na%20ho%C5%99e%20Olivetsk%C3%A9%20%28Brno%29 | Kaple Krista na hoře Olivetské (Brno) | Kaple Krista na hoře Olivetské je raně barokní stavba nacházející se v areálu bývalého kláštera františkánek, později voršilek v Brně na Josefské ulici. Je chráněna jako kulturní památka.
Historie
Historie kaple je těsně spjatá s klášterem františkánek, které se z důvodu obléhání města museli uchýlit uvnitř městských hradeb. Budování kláštera probíhalo od roku 1655. Na počátku 70. let 17. století již jeptišky disponovali rozsáhlými majetky. Z této doby pochází i stavba kaple, která v té době sloužila zřejmě jako pohřební. Prameny zmiňují zasvěcení sv. Máří Magdaléně. Po zrušení kláštera reformami císaře Josefa II. v roce 1782, ho převzal řád sv. Voršily, který ho spravoval až do svého zrušení v 50. letech 20. století. Poté se budovy dostávají do užívání Technického muzea v Brně, které zde vybudovalo své expozice. To nechalo zrekonstruovat i již značně zdevastovanou kapli. Tou dobou sloužil svatostánek starokatolické církvi. Po revoluci byly pozemky kláštera s kostelem navráceny řádu voršilek. Ten později budovy konventu prodal brněnskému biskupství, které ho pronajímá komerčním účelům. Kaple není běžně přístupná veřejnosti. Během Noci kostelů roku 2021 byla po dlouhé době otevřena k nahlédnutí. V budoucnosti se plánuje revitalizace celého areálu včetně zahrady s kaplí.
Architektura
Kaple má obdélný půdorys s půlkruhovým závěrem a sedlovou střechou. Boční stěny jsou členěny mělkými pilastry a půlkruhově zakončenými okny. Celou stavbu obíhá profilovaná kordonová římsa. Západní průčelí je členěno pilastry. Po stranách obdélného vchodu se nachází niky s konchou s reliéfní mušlí, zakončené trojúhelníkovým frontonem. Nad vchodem je vyveden ve štuku rámovaný akanty Dietrichsteinský erb ve spojení se znakem františkánů. Nad erbem se nachází termové okno s profilovanou šambránou. Završení kaple je tvořeno trojúhelníkovým štítem s reliéfem hlavičky andílka a volutovým zakončením, na kterých stojí dvojice obelisků. Uprostřed se nachází kruhové okno. Celou stavbu korunuje dvojramenný kříž. Interiér je zaklenut valenou klenbou s výsečemi nasedající na pilastry.
Interiér
Původní zařízení kaple se nedochovalo. V současnosti je ve východní stěně vytvořena imitace jeskynní výzdoby, tzv. grotta. Ve výklencích jsou umístěny sochy znázorňující modlícího se Krista před andělem a spícími apoštoly, V popředí stojí mramorovaný oltářní stůl s nikou. Toto uspořádaní interiéru pochází pravděpodobně z období převzetí kláštera voršilkami, případně až z 20. století. Z této doby pochází i současné pojmenování kaple.
Zajímavost
Na jižní straně kaple se těsně u živého plotu nachází nenápadná památka sepulkrálního umění. Jedná se o náhrobek brněnského zlatníka Josefa Achbauera, narozeného (17.) února 1717 a zemřelého 21. března 1788. Zlatník Achbauer je zmíněn v souvislosti s odhadem předmětů moravských klášterů zrušených reformami Josefa II. na konci 19. století. Náhrobek z dnes již značně zvětralého (vápence) má podobu štíhlého sloupu zakončeného vázou. Na přední straně je částečně opadaný latinsky psaný nápis s datem narození, úmrtí, a dozvídáme se, že při skonu byli přítomni děti Jan Nepomuk a dcera Róza. A také že byl pravděpodobně přepohřben 6. srpna 1808. Strana obrácená k živému plotu obsahuje (díky nepřístupné poloze) nečitelný text. Umístění náhrobku není původní. Pochází pravděpodobně ze zaniklého městského hřbitova na dnešní Kounicově ulici.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Seznam kaplí v Brně
Externí odkazy
Krista na hoře Olivetské
Krista na hoře Olivetské
Brno
Kulturní památky v Brně
Postaveno v 17. století
Brno-město |
1857259 | https://cs.wikipedia.org/wiki/But%20Here%20We%20Are | But Here We Are | But Here We Are bude jedenácté studiové album americké rockové kapely Foo Fighters, které bude vydané 2. června 2023 přes vydavatelství RCA Records. Album produkoval Greg Kurstin a samotná kapela. Je to první studiové album skupiny od smrti bubeníka Taylora Hawkinse v březnu 2022. Bicí na albu si vzal na starost frontman skupiny Dave Grohl.
Písně pokrývají emocionální škálu od vzteku a smutku až po klid a přijetí a nesčetné body mezi tím. Skupina „lyricky zkoumala brutálně upřímnou a emocionálně syrovou reakci na vše, co Foo Fighters vydrželi“.
Seznam skladeb
Obsazení
Dave Grohl – zpěv, rytmická kytara, bicí
Nate Mendel – baskytara
Chris Shiflett – sólová kytara, doprovodný zpěv
Rami Jaffee – klávesy, mellatron
Pat Smear – rytmická kytara
Reference
Alba Foo Fighters |
1857275 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zaczarowany%20Ogr%C3%B3d | Zaczarowany Ogród | Zaczarowany Ogród, česky lze přeložit jako Kouzelná zahrada, je populární botanická zahrada a park s labyrintem v arboretu Arboretum Bramy Moravskiej v městském lese Las Miejski Obora v městské čtvrti Obora města Ratiboř (Racibórz) v jižním Polsku. Geograficky se nachází v okrese Ratiboř, Slezském vojvodství, nížině Ratibořská kotlina a krajinném parku Park Krajobrazowy Cysterskie Kompozycje Krajobrazowe Rud Wielkich.
Historie
Výstavba zahrady započala v roce 2008 a slavnostně byla otevřena 22. června 2012.
Popis zahrady
Nachází se v nadmořské výšce 194 m v severozápadní části Arboreta Bramy Morawskiej na přibližně půlkruhové oplocené ploše 1,1 ha. V centrální části zahrady, v půdorysném pohledu, je výsadba provedena ve tvaru květiny s pěti okvětními lístky umístěné uprostřed okolních lesů. Další atrakcí je stálezelený labyrint vytvořený z jehličnatých rostlin. Zahrada vznikla s cílem prezentace sbírky rostlin a přírodního dědictví Slezska a také upozornit veřejnost na význam rostlin v lidském životě. Plní tak rekreační i vzdělávací funkci. Zahrada je vybavena lavičkami pro posezení. Zajímavá výsadba zahrady také vynikne při panoramatickém výhledu z vyhlídkové plošiny Platforma widokowa w Oborze, která je umístěna ve svahu nad zahradou.
Další informace
V letní sezómě v době otvíracích hodin je zahrada volně přístupná. Nachází se na mezinárodní slezské turistické trase Stezka rozhleden a vyhlídkových míst v Euroregionu Silesia a dálkové turistické trase Szlak Husarii Polskiej.
Galerie
Reference
Botanické zahrady ve Slezském vojvodství
Parky ve Slezském vojvodství
Arboretum Bramy Morawskiej
Obora (Racibórz)
Postaveno v Polsku 2012 |
1857309 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C3%AD%C4%8Dek%20Same%C5%A5%C3%A1%C4%8Dek | Králíček Sameťáček | Knihu Králíček Sameťáček (v anglickém originále The Velveteen Rabbit) napsala anglicko-americká spisovatelka Margery Williams, která je známá především jako autorka knih pro malé čtenáře. Časopisecky vyšla poprvé v angličtině roku 1921, v roce 1922 následovalo první knižní vydání.
Kniha je sice určena dětem, ale oblíbili si ji i dospělí čtenáři. Děti vidí v Králíčkovi kouzelný pohádkový příběh a dospělí zase určitá skrytá poselství; začnou zjišťovat, nakolik se Králíčkovi podobají a jak je inspiruje k cestě ke skutečnému já. Knížka je čtivá a psaná velmi jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Děj
Kniha vypráví příběh malého plyšového králíčka, který se o Vánocích dostal do domova malého chlapce a strávil s ním spoustu krásných i méně krásných chvílí.
Chlapec nejdříve hračku opomíjí. Králíček se snaží stát se skutečným, ale to se může stát pouze tehdy, pokud ho nějaké dítě bude opravdu milovat. Postupem času se Králíčkovo přání vyplní a stane se hračkou, bez které chlapec nevyjde ven, nemůže spát a nespustí ji z dohledu.
Jednoho dne ale chlapec onemocní a všechny hračky, které s ním přišly do styku, se musí dát spálit a mezi nimi je i Králíček. Králíčka před touto pohromou zachrání kouzelná víla, která ho promění ve skutečného živého králíka; ten se musí naučit žít nový králičí život. Na chlapce však nikdy nezapomene, a dokonce ho i navštíví.
Reakce čtenářů
Čtenáři v diskuzi na stránce Databázeknih.cz obdivují spisovatelku Margery Williams za to, kolik skrytých významů a poselství tato kniha obsahuje. Zmiňují, že v každé věkové kategorii si čtenář najde v knize jiné životní moudro. Někteří se ke knize dostali až v dospělosti, jiní ji čtou svým dětem, další mají knihu ve své knihovně jako takový svůj malý poklad a vracejí se k ní v různých časových intervalech. Pro všechny je ovšem velmi inspirativní a oblíbená.
I čtenáři ze stránky ČBDB.cz souhlasí, že kniha není pouhý pohádkový příběh, ale nese skryté významy a je cestou osobního poznání a rozvoje.
Filmové zpracování
Od roku 1979 do roku 2023 byl příběh králíčka čtrnáctkrát adaptován pro animovaný film. Kanadský film z roku 2009 je v Česku uváděn pod názvem Králíček Sameťáček aneb Jak hračky ožívají.
Reference
Knihy pro děti a mládež
Knihy z roku 1922 |
1857355 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich%20Ziegelheim | Jindřich Ziegelheim | Jindřich Ziegelheim (* 1974) je český sportovec, který se věnuje sportu kendó. 22. května 2023 získal jako první Čech 7. dan kendó. V profesní kariéře se Jindřich Ziegelheim věnuje problematice materiálového inženýrství, v této oblasti získal několik mezinárodních i domácích grantů (Esposa, Mombukagakusho, Horizon 2020, TAČR), ocenění (např. GE Aviation Impact Award, 2022; GE Aviation Above & Beyond Award, 2017, Honeywell Aerospace Award, 2012) a publikoval řadu vědeckých článků a výstupů.
Sportovní kariéra
Jindřich Ziegelheim začal kendó cvičit v roce 1989. Několik let strávil profesně v Japonsku, kde navštěvoval různé sportovní kluby (v japonštině zvané dódžó, v angl. transkripci dojo, tedy místa, kde se trénuje a učí), včetně Kobukan dojo, Musashi Koganei Police, Koganei Kendo Renmei, Shubukan dojo a dalších. V roce 1994, kdy mu bylo 20 let, založil Ziegelheim vlastní dódžó s názvem Sandómon dojo. V roce 2013 byl Ziegelheim vybrán jako rozhodčí na Mistrovství Evropy Kendó, což byl další významný milník v historii Kendó v České republice. V Česku byl první, kdo složil zkoušku na 5. dan kendó a je dlouhodobě držitelem nejvyššího technického stupně v této disciplíně (od roku 2023 7. dan). V roce 2007 získal také 3. dan v japonském bojovém umění iaidó. Jeho předností a v českých podmínkách jedinečností je studium meče a japonské kultury jako celku. Ziegelheim učí různé disciplíny spojené s kendó, včetně ko-rjú, kendžucu a iaidó, a vyučuje také sekání makiwary ostrým mečem. Mezi jeho učitele patří Hiroshi Ozawa (kendó), Yasumichi Ogino (kendó, iaidó), Hisayasu Yasumura (kendó) a Hirai Taiske (sóke).
Osobní život
Jindřich Ziegelheim se narodil v roce 1974 v Praze. Od dětství se věnoval sportu a později se zaměřil na kendó. Od roku 1994 působí také jako trenér kendó a věnuje se výuce této japonské bojové disciplíny. Do roku 2022 působil jako prezident České asociace kendó. Kendó se věnuje také jeho manželka Jana Ziegelheimová, s níž má tři děti. Jana Ziegelheimová je mistryní ČE v kendó z roku 2009 a v roce 2023 získala jako první žena ve Střední a Východní Evropě 7. dan.
Výuka kendó
Jindřich Ziegelheim má licenci 7. dan a své zkušenosti a znalosti předává nejen v České republice, ale také v zahraničí, kde vede například tréninky v Německu, Polsku a Japonsku. Od 90. let se věnuje také rozvoji kendó komunity v České republice, nejprve v Bílině a poté v Praze. V roce 2013 vydali spolu s manželkou Janou Ziegelheimovou knihu Kendó – tři spojené kruhy. V roce 2019 spolu přeložili knihu japonského mistra v kendó Hiroši Ozawy s názvem Kendó: úplný průvodce (Praha: Argo, 2019). Od roku 2015 vedou s manželkou Janou vlastní kendó dódžó v Praze 6. Od roku 2023 se jedná pravděpodobně o jediný manželský pár na světě mimo Japonsko, kde oba manželé dosáhli 7. danu v kendó.
Publikace
· Ziegelheim, Jindřich a Jana Ziegelheimová. Kendó: tři spojené kruhy. Jana Ziegelheimová: vlastním nákladem. ISBN 9788026030829
· Ozawa, Hiroshi. Kendó: úplný průvodce. Praha: Argo, 2019. ISBN 9788025729809
Reference
Reference |
1857380 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn%20Ba%C5%A1ta | Antonín Bašta | Jméno a příjmení Antonín Bašta má více nositelů:
Antonín Bašta (redaktor) (1884–1922) – inženýr, redaktor, spisovatel
Antonín Bašta (režisér) (1926–1998) – divadelní režisér a herec |
1857407 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Turistick%C3%A1%20zna%C4%8Den%C3%A1%20trasa%207572 | Turistická značená trasa 7572 | Turistická značená trasa 7572 je 7,5 km dlouhá žlutě značená trasa Klubu českých turistů v okrese Zlín a spojující Otrokovice s Chřiby. Trasa vede převážně západním směrem. Závěr trasy vede územím přírodního parku Chřiby.
Průběh trasy
Turistická trasa má svůj počátek v Otrokovicích u vlakového nádraží bez návaznosti na žádnou další trasu Klubu českých turistů. Vede městskou zástavbou k severu, po lávce překonává řeku Dřevnici a po jejím pravém břehu vede na západ k třídě Tomáše Bati. Podél ní pokračuje severním směrem do čtvrti Baťov a dále západním směrem na lávku přes řeku Moravu a ven ze zástavby. Jihozápadním směrem stoupá lesní pěšinou do Žlutavy, kterou prochází. Pokračuje jihozápadním směrem po silnici ke žlutavskému kamenolomu, kde vstupuje do lesa. Lesní cestou vede západním směrem k pomníku Karla Mrazíka, kde končí na rozcestí se zeleně značenou trasou 4539 vedoucí z Halenkovic na Komínské skály.
Turistické zajímavosti na trase
otrokovická čtvrť Baťov
Einmannbunker nad pravým břehem Moravy
kaplička ve Žlutavě
Lípa u kapličky ve Žlutavě
Farma a minizoo ve Žlutavě
Vyhlídkové místo u žlutavského kamenolomu
Pomník Karla Mrazíka
Reference
7572
7572
7572
Doprava v okrese Zlín |
1857428 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Turistick%C3%A1%20zna%C4%8Den%C3%A1%20trasa%200538 | Turistická značená trasa 0538 | Turistická značená trasa 0538 je 10,1 km dlouhá červeně značená trasa Klubu českých turistů v okresech Kroměříž a Uherské Hradiště tvořící součást hřebenové trasy Chřibů západně od Buchlova. Trasa vede převážně východním směrem územím přírodního parku Chřiby.
Průběh trasy
Turistická trasa má svůj počátek na rozcestí U Křížku v nejvyšším bodu silnice Koryčany - Vřesovice, kde přímo navazuje na stejně značenou trasu 0504 přicházející ze Ždánického lesa. Průchozí je zde též žlutě značená trasa 7596 z Osvětiman na Cimburk. Trasa stoupá zpevněnou lesní cestou severovýchodnín směrem ke studánce U Mísy, kde se nachází rozcestí se zeleně značenou trasou 4547 z Koryčan do Střílek. Trasa odtud stoupá jihovýchodním směrem po pěšině ke skalnímu útvaru Kazatelna a dále klesá ke zpevněné lesní cestě, po které pokračuje východním směrem a na které vstupuje do souběhu se zeleně značenou trasou 4547 vedoucí z Čeložnic do Starých Hutí. Po jeho konci klesá trasa jihovýchodním směrem po zpevněné lesní cestě měnící se v cestu asfaltovou do lokality Na Pile, kde přechází Dlouhou řeku a po asfaltové komunikaci stoupá východním směrem do lokality Pod Holým kopcem. Zde se nachází rozcestí a krátký souběh se zeleně značenou trasou 4543 z Hostějova na Buchlov. Trasa 0538 odtud klesá východním směrem k silnici I/50, podél které vede asi 200 metrů a poté jí přechází. Jejímu přechodu je nutné věnovat zvýšenou pozornost! Dále trasa stoupá lesní pěšinou severovýchodním směrem k hradu Buchlov, kde končí. Koncovým rozcestím prochází červeně značená trasa 0529 ze Starého Města na Brdo a zeleně značená trasa 4543 z Hostějova na Bunč. Výchozí je zde žlutě značená trasa 7556 do Buchlovic.
Turistické zajímavosti na trase
skalní útvar Kozel
studánka U Mísy
skalní útvar Kazatelna
hrad Buchlov
Reference
0538
0538
0538
0538 |
1857440 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sharani%20Zuberu | Sharani Zuberu | Sharani Zuberu (* 7. ledna 2000, Akkra) je ghanský fotbalový útočník či záložník a bývalý mládežnický reprezentant do 20 let, od února 2023 hráč slovenského mužstva ŠK Slovan Bratislava. Mimo Ghanu působil na klubové úrovni v Česku a na Slovensku. Od dětství hraje nejčastěji ve středu útoku a někdy také na křídle, jeho oblíbeným klubem je Real Madrid.
Klubová kariéra
Svoji fotbalovou kariéru začal v osmi letech ve vesnici Chereponi, odkud v mládeži přestoupil do týmu Dreams F.C. V celku se propracoval do seniorské kategorie, kde nejprve hrál za rezervu mužstva známou jako FC Still Believe a následně nastupoval i za "áčko" klubu Dreams F.C. V srpnu 2018 zamířil na roční hostování s opcí na přestup do Evropy do českého týmu AC Sparta Praha. Setkal se zde se svým krajanem Benjaminem Tettehem, který taktéž hrál v minulosti v mužstvu Dreams F.C. Ve Spartě působil hlavně ve starším dorostu, ale trénoval také s prvním celkem.
FC DAC 1904 Dunajská Streda
V létě 2019 přesvědčil na testech ve slovenském klubu FC DAC 1904 Dunajská Streda a podepsal svoji první profesionální smlouvu a to na dvanáct měsíců s opcí na další čtyři roky. Během tohoto angažmá hrál i za tehdejší druholigovou rezervu FC ŠTK 1914 Šamorín.
Sezóna 2019/20
Ligový debut v dresu Dunajské Stredy absolvoval v desátém kole hraném 29. září 2019 v souboji s týmem MŠK Žilina (výhra 1:0) na trávník přišel v 90. minutě. Poprvé v dresu tohoto celku se střelecky prosadil proti stejnému soupeři 4. 7. 2020, když při vítězství 2:0 na domácím hřišti otevřel v 59. minutě střelecký účet zápasu.
Sezóna 2020/21
Před ročníkem 2020/21 DAC na hráče uplatnilo opci. Na podzim 2019 nastoupil za Dunajskou Stredu v lize pouze k pěti střetnutím. Nehrál ani v předkolech Evropské ligy UEFA 2020/21 ani v domácím poháru, a proto před jarní části sezony odešel hostovat do celku MFK Zemplín Michalovce.
Sezóna 2021/22
S DAC Dunajskou Stredou se představil ve druhém předkole Evropské konferenční ligy UEFA 2021/22, kde však se spoluhráči vypadli po prohrách 0:1 venku a 0:2 doma s klubem FK Partizan ze Srbska. Svoji první branku v ročníku dal v duelu druhého kola s tehdejším nováčkem ligy Tatranem Liptovský Mikuláš, když ve čtvrté minutě nastavení druhého poločasu zvyšoval na konečných 3:1. Následně skóroval v souboji s týmem FK Senica, když vyrovnával na konečných 1:1. Potřetí v sezoně se střelecky prosadil 27. srpna 2021 v šestém kole proti mužstvu FK Pohronie a podílel se na venkovní výhře 3:0. Svůj čtvrtý gól v ročníku si připsal 10. 4. 2022 proti Slovanu Bratislava, když v nastaveném čase druhé půle snižoval na konečných 1:3. S DAC bojoval neúspěšné v play-off o místo v předkole Evropské Konferenční ligy. V létě 2022 v Dunajské Stredě předčasně skončil a byl půl roku bez angažmá
MFK Zemplín Michalovce (hostování)
V únoru 2021 zamířil v rámci slovenské nejvyšší soutěže kvůli většímu hernímu vytížení z DAC Dunajské Stredy na šestiměsíční hostování do Zemplínu Michalovce. Debut v lize si zde odbyl v 19. kole proti Pohronie (remíza 1:1), na trávník přišel v 66. minutě. Při vítězství 2:1 doma nad klubem MFK Ružomberok skóroval v 87. minutě. V posledním 32. kole hraném 22. května 2021 v souboji s týmem FC Nitra (výhra 4:0) zvyšoval v 52. minutě na průběžných 3:0. Na jaře 2021 bojoval s Michalovcema o záchranu, která se zdařila.
ŠK Slovan Bratislava
V únoru 2023 uzavřel jako volný hráč roční kontrakt se Slovanem Bratislava, se kterým již déle trénoval. Se Slovanem se krátce po svém příchodu představil v osmifinále Evropské konferenční ligy UEFA 2022/23, kde však se spoluhráči vypadli po penaltovém rozstřelu se švýcarským mužstvem FC Basilej. Ligový debut zde absolvoval ve 21. kole v souboji s ViOnem Zlaté Moravce – Vráble, když při venkovní remíze 1:1 nahradil v 77. minutě Malika Abubakariho. V jarní části sezony 2022/23 získal se Slovanem Bratislava titul, který byl pro klub již historicky pátý v řadě.
Klubové statistiky
Aktuální k 30. květnu 2023
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Profil hráče na skslovan.com
Profil hráče na dac1904.sk
Profil hráče na fortunaliga.sk
Profil hráče na soccerway.com
Profil hráče na transfermarkt.com
Ghanští fotbalisté
Fotbaloví útočníci
Fotbaloví záložníci
Fotbalisté AC Sparta Praha
Fotbalisté DAC Dunajská Streda
Fotbalisté FC ŠTK 1914 Šamorín
Fotbalisté MFK Zemplín Michalovce
Fotbalisté Slovanu Bratislava
Vítězové 1. slovenské fotbalové ligy
Ghanští fotbaloví reprezentanti
Narození v roce 2000
Narození v Akkře
Žijící lidé
Muži
Narození 7. ledna |
1857462 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel%20Nov%C3%A1k%20%28novin%C3%A1%C5%99%29 | Pavel Novák (novinář) | Pavel Novák (* 14. srpna 1971 Praha) je český novinář a reportér, v letech 2000 až 2004 zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v Polsku a v letech 2008 až 2012 pak v Bruselu.
Život
V letech 1990 až 1995 vystudoval právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (získal titul Mgr.). V roce 1997 působil jako advokátní koncipient v Advokátní kanceláři Mgr. Jiří Karpíšek.
Později začal pracovat v Českém rozhlase, kde byl v letech 2000 až 2004 zahraničním zpravodajem v Polsku. Z tohoto jeho působení vznikla kniha Polský zápisník (2005). Mezi roky 2008 až 2012 byl zahraničním zpravodajem v Bruselu. Během svého působení v Bruselu se věnoval také belgickým, nizozemským a lucemburským tématům. Tematiku Evropské unie neopustil ani po návratu do ČR, spolu s kolegy připravuje na každou sobotu na ČRo Plus pořad Evropa Plus.
V letech 2013 až 2014 vedl redakci zahraničního zpravodajství Českého rozhlasu, od června 2014 je redaktorem zahraniční redakce. Od července 2023 se má stát zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu v USA, vystřídá tak Jana Kalibu.
Reference
Čeští novináři
Čeští reportéři
Lidé Českého rozhlasu
Absolventi Právnické fakulty Univerzity Karlovy
Narození v roce 1971
Narození 14. srpna
Narození v Praze
Žijící lidé
Muži |
1857472 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laura%20Mersini-Houghton | Laura Mersini-Houghton | Laura Mersini-Houghton (rozená Mersini) je albánsko-americká kosmoložka a teoretická fyzička a profesorka na University of North Carolina v Chapel Hill.
Je zastánkyní hypotézy multivesmíru a autorkou teorie původu vesmíru, která říká, že náš vesmír je jedním z mnoha vybraných kvantovou gravitační dynamikou hmoty a energie. Tvrdí, že anomálie v současné struktuře vesmíru lze nejlépe vysvětlit jako gravitační působení jiných vesmírů. Napsala dvě zásadní publikace:
The Arrows of Time: A Debate in Cosmology. Fundamental Theories of Physics, 2012 (česky Šípy času: Debata v kosmologii. Základní teorie fyziky)
Before the Big Bang: The Origin of Our Universe from the Multiverse, 2022 (česky Před Velkým třeskem: Původ našeho vesmíru z Multivesmíru)
Mládí a vzdělání
Laura se narodila v Tiraně v Albánii jako dcera matematika a významného ekonoma Nexhata Mersiniho. Vyrůstala v totalitním komunistickém režimu, který až do svého pádu v roce 1991 odřízl zemi od zbytku světa. Pod vlivem svého otce se u ní vyvinul velký zájem o matematiku a fyziku.
Bakalářský titul získala na univerzitě v Tiraně v Albánii.
V roce 1994 byla osm měsíců Fulbrightovým stipendistou na University of Maryland v College Parku.
V roce 1997 získala titul M.Sc. na University of Maryland v College Parku.
V roce 2000 dokončila doktorát na University of Wisconsin-Milwaukee.
Od roku 2000 do roku 2002 byla postdoktorandkou na italské Scuola Normale Superiore di Pisa.
Od roku 2002 do roku 2003 získala postdoktorské stipendium na Syracuse University.
Kariera
V lednu 2004 přijala místo odborné asistentky teoretické fyziky a kosmologie na University of North Carolina v Chapel Hill. Mimo jiné zde vedla postgraduální a vysokoškolské kurzy kvantové mechaniky. V létě prováděla výzkum na Univerzity of Cambridge v Anglii.
V letech 2004 až 2006 představila teorii, že vesmír vznikl z multivesmíru a učinila řadu testovatelných předpovědí, které zahrnovaly existenci obří prázdnoty (Giant Void), což je extrémně velká oblast vesmíru s podhustotou galaxií.
V roce 2009 se stala docentkou a později řádnou profesorkou na University of North Carolina.
V roce 2010 vystoupila v pořadu BBC nazvaném What Happened Before the Big Bang (spolu s Michio Kaku, Neilem Turokem, Andrejem Lindem, Rogerem Penrosem, Lee Smolinem a dalšími fyziky), kde předložila svou teorii vesmíru jako vlnové funkce multivesmíru.
Její předpovědi byly nedávno úspěšně testovány experimentem s družicí Planck.
V září 2014 matematicky prokázala, že vzhledem k určitým předpokladům o firewallech černých děr jsou současné teorie vzniku černých děr chybné. Podle ní Hawkingovo záření způsobuje, že hvězda ztrácí hmotu takovou rychlostí, že již nemá dostatečnou hustotu k vytvoření černé díry.
V roce 2015 se Stephenem Hawkingem uspořádali ve Stockholmu historickou konferenci, na které se diskutovalo o zásadních tématech kosmologie.
Citáty
Laura je velkou propagátorkou kosmologie a mnoho jejich citátů je dále uváděno v mediích nebo na sociálních sítích. Patří mezi ně tyto citáty:
Související články
Kosmologie
Vesmír
Multivesmír
Reference
Externí odkazy
Kosmologie
Vesmír
Teoretická fyzika |
1857478 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Horbok | Horbok | Horbok ( Горбок) je ves v Městské komunitě Mukačevo v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. V roce 2001 zde žilo 778 osob.
Historie
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1398. Do roku 1919 byla ves součástí Uherska a byla uváděna jako Sarkad, Oroszfalu nebo Kissarkad. Za první československé republiky byla uváděna jako Šarkad nebo Sarkad ( Шаркадь).
Reference
Mukačevo
Okres Mukačevo
Vesnice v Zakarpatské oblasti
Přejmenovaná sídla na Ukrajině |
1857500 | https://cs.wikipedia.org/wiki/George%20%28%C5%BEirafa%29 | George (žirafa) | George byl samec žirafy masajské od roku 1959 chovaný v zoologické zahradě Chester, známý především jako nejvyšší změřený savec všech dob (měřil při vzpřímeném krku 5,8 metrů).
Život
George pocházel z Keni (tou dobou Kolonie a Protektorát Keni), byl příslušníkem druhu žirafa masajská, pro něhož jsou typické zubaté hranaté skvrny čokoládové barvy. V osmnácti měsících byl převezen do britské Zoo Chester, kde žil od 8. ledna roku 1959. Pokud mu tedy tou dobou bylo 18 měsíců, musel se narodit v červenci nebo na konci června roku 1957.
V zoo se proslavil nejen svou impozantní výškou, ale také hravostí a interakcí s návštěvníky zoo (dle ošetřovatelů to byl jejich oblíbenec). Údajně ohýbal krk a sbíral jim klobouky z hlav. Měl veselou a milou a prý také trochu „drzou“ povahu. Ošetřovatelé se o něj prý starali velice vzorně, měl výživnou potravu a dostatek prostoru pro pohyb a podnikal mnoho zajímavých aktivit.
George se stal oblíbeným obyvatelem zoo a byl známý nejen v Chesteru, nýbrž po celém světě.
Dožil se, v závislosti na datu narození, jedenácti či dvanácti let, zemřel 22. července 1969. To je na žirafu relativně málo, neboť se tito sudokopytníci běžně dožívají 10-15 let, v zajetí 20-25 let.
Rekord
Když George nastoupil do zoo, měřil 19 stop, tedy přibližně 5,8 metru. Toto je také údaj zapsaný v Guinessově knize rekordů a pochází z 22. července 1969, dne Georgova úmrtí. Některé zdroje však uvádějí, že za svůj život v zoo vyrostl o celou jednu stopu, na nějakých 6,1 metru (např. Zoo Chester tvrdí, že George měřil necelých dvacet stop, na tuto hodnotu však lze zaokrouhlit i číslo 19). Jedinec byl údajně tak vysoký, že se mu růžky zasekávaly do stropu žirafího přístřešku, a tak se musel pokaždé krčit.
Georgovým největším „protivníkem“ v boji o post nejvyšší žirafy je pravděpodobně samec Forest, který se však narodil až o padesát let později. Ten je vysoký 18 stop a osm palců, tedy přibližně 5,7 metru (palec odpovídá 1/12 stopy).
Zdroje
Reference
Slavná zvířata ze Spojeného království
Žirafovití |
1857511 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann%20Baptist%20Coronini-Cronberg | Johann Baptist Coronini-Cronberg | Jan Křtitel říšský hrabě Coronini von Cronberg ( Johann Baptist Karl Alexius Ludwig Coronini Reichsgraf von Cronberg, Ivan Krstnik grof Coronini-Cronberg) (16. listopadu 1794 Gorizia – 26. července 1880 St. Peter bei Gorizia) byl rakouský generál. Byl potomkem staré šlechtické rodiny a v rakouské armádě sloužil od konce napoleonských válek. Několik let sloužil v Itálii a od roku 1836 byl vychovatelem pozdějšího císaře Františka Josefa. Na počátku jeho vlády zastával vysoké funkce ve státní správě, byl guvernérem v Banátu (1850–1859) a bánem v Chorvatsku (1859–1860). V závěru kariéry byl vrchním velitelem v Uhrách (1861–1865). V armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra (1860) a stal se rytířem Řádu zlatého rouna (1862).
Životopis
Pocházel ze starého šlechtického rodu Coronini-Cronberg, který od roku 1687 užíval říšský hraběcí titul. Narodil se jako starší syn hraběte Jana Křtitele Coronini-Cronberga (1761–1847) a jeho manželky Eleonory, rozené hraběnky ze Strassolda (1764–1842). Jako kadet vstoupil v roce 1813 do armády a zúčastnil se závěru napoleonských válek v Itálii. V roce 1824 vstoupil do vojenských služeb Modenského vévodství, kde setrval do roku 1831, poté se vrátil do rakouské armády a v roce 1827 byl jmenován c. k. komořím.
V roce 1836 byl přidělen ke dvoru arcivévody Františka Karla a stal se vychovatelem jeho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Františka Josefa. Souběžně postupoval v hodnostech (major 1837, plukovník 1843). I když v té době pobýval u císařského dvora ve Vídni, formálně příslušel k 7. pěšímu pluku s velitelstvím Klagenfurtu. V revolučních letech 1848–1849 velel brigádě v Tyrolsku, v roce 1848 byl povýšen na generálmajora a již v roce 1849 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V této hodnosti byl krátce zastupujícím velitelem v Chorvatsku a Slavonsku a v letech 1850–1859 zastával funkci civilního a vojenského guvernéra v Banátu (Srbská Vojvodina a Temešský Banát). V roce 1851 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence a téhož roku se stal také předsedou Komise pro reformu vojenského školství. Jako banátský guvernér vytvořil na počátku krymské války pozorovací armádní sbor na rusko-turecké hranici. S tímto sborem v roce 1854 obsadil Valašské knížectví, které vyklidil až v roce 1856 na základě podmínek Pařížského míru.
Od července 1859 do června 1860 zastával funkci bána v Chorvatsku. Jako nástupce populárního generála Jelačiće byl vnímán jako cizinec, který se odmítal naučit chorvatsky, přitvrdil cenzuru a zakazoval Chorvatům nosit národní kroj. V Chorvatsku byl natolik neoblíben, že již po necelém roce byl z funkce odvolán. V roce 1860 získal hodnost polního zbrojmistra a plánoval odchod do penze, nakonec ale zůstal v aktivní službě a v letech 1861–1865 byl ještě vrchním velitelem v Uhrách se sídlem v Budapešti. Do penze odešel k datu 18. dubna 1865 a poté žil v soukromí na svém rodovém sídle v St. Peter (dnes Šempeter pri Gorici).
Tituly a ocenění
Během své kariéry obdržel řadu vyznamenání, byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána a Leopoldova řádu, držitelem Řádu železné koruny I. třídy s válečnou dekorací a Vojenského záslužného kříže. Několik ocenění obdržel také od zahraničních panovníků, byl nositelem velkokříže řeckého Řádu Spasitele, tureckého Řádu Medžidie I. třídy a papežského Řádu sv. Řehoře Velikého. V době svého působení v Banátu získal čestné občanství v Temešváru. Od roku 1851 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 6. V roce 1862 získal Řád zlatého rouna.
Zemřel na zámku St. Peter (dnes Šempeter u Gorice) 26. července 1880 ve věku 85 let. Pohřbu o dva dny později se zúčastnila široká veřejnost z okolí, císaře zastupoval generální pobočník Friedrich von Mondel. Sám František Josef navštívil Coroniniho hrob až v letech 1882 a 1900.
Rodina
Během své služby v Modeně se v roce 1828 oženil s italskou šlechtičnou hraběnkou Mariannou Testa-Carcano di Marsciano (1797–1855), která se později stala dámou Řádu hvězdového kříže (1839) a c. k. palácovou dámou (1851). Z jejich manželství se narodil jediný syn František (1830–1901), který se uplatnil v politice a státní správě, byl dlouholetým poslancem a v letech 1879–1881 předsedou poslanecké sněmovny Říšské rady, zastával také funkci zemského hejtmana v hrabství Gorice a Gradiška (1870–1899) a nakonec byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny (1897).
Z jeho sourozneců sestra Klementina (1792–1867) byla manželkou generálmajora barona Josefa von Adelstein (1780–1850), další sestra Marie Josefa (1793–1877) se provdala za Aloise Vinzenze von Thinnfeld, prezidenta zemského soudu v Klagenfurtu.
Odkazy
Reference
Literatura
* Der Landständische Adel des Herzogthums Steiermark; Landesarchiv Steiermark, Štýrský Hradec, 2020; heslo Coronini-Cronberg s. 332–343 dostupné online
Externí odkazy
Johann Baptist Coronini-Cronberg in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
Johann Baptist Coronini-Cronberg in: Österreichisches Biographisches Lexikon
Rakouští generálové
Chorvatští bánové
Politici habsburské monarchie
Osobnosti krymské války
Rakouští šlechtici
Císařští komoří
Tajní radové
Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna
Nositelé Královského řádu svatého Štěpána
Nositelé Řádu Leopoldova
Nositelé Řádu železné koruny
Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
Nositelé velkokříže Řádu Spasitele
Nositelé Řádu Medžidie
Rytíři velkokříže Řádu svatého Řehoře Velikého
Narození 16. listopadu
Narození v roce 1794
Narození v Gorici
Úmrtí 26. července
Úmrtí v roce 1880
Úmrtí v Gorici
Muži |
1857592 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol%C3%ADna%20Davidov%C3%A1 | Karolína Davidová | Karolína Davidová (rozená Pojarová) je česká producentka a spoluzakladatelka společnosti 13ka, která se věnuje produkci animovaných filmů a seriálů.
Život
V roce 2011 ukončila studium na Masarykově gymnáziu v Plzni. Ve studiu pokračovala na Vysoké škole ekonomické v Praze, v rámci bakalářském studijním programu Arts managemment na Podnikohospodářské fakultě. Studium dokončila v roce 2015. Od roku 2014 pak studovala produkci na Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v bakalářském a magisterském programu. Zde studia ukončila v roce 2018.
Společně s Annou Vášovou založila v roce 2018 společnost 13ka, která se zaměřuje na vývoj tvůrčích projektů, producenství, moderování a odbornou spolupráci na dílnách, festivalech a konferencích.
Jejím manželem je advokát a absolvent katedry filmových věd Ivan David, který je autorem publikace Filmové právo: Autorskoprávní perspektiva a ve své advokátské profesi se zaměřuje na právo duševního vlastnictví.
Dílo
Právě v rámci studií na FAMU se seznámila s tehdejší studentkou katedry animované tvorby Dianou Cam Van Nguyen. Na jejím absolventském snímku Malá (2017) působila jako vedoucí produkce. Ve stejné pozici se objevuje v následujícím roce také u třech dalších studentských snímků z katedry animované tvorby - surrealistické Schovky (režie Barbora Halířová, 2018), černé komedie Prázdniny (režie Filip Blažek, 2018) a anidoku Spolu sami (režie Diana Cam Van Nguyen, 2018). Poslední jmenovaný snímek se věnuje tématu mladých lidí, kteří zažili smrt někoho blízkého ve svém okolí a byl také promítán a oceněn v rámci festivalu MFDF Ji.hlava.
Od roku 2016 do roku 2018 působila také jako asistentka producenta v produkční společnosti Čestmíra Kopeckého První veřejnoprávní s.r.o.. Kromě toho se věnovala také produkci festivalu dětské a studentské animované tvorby Animánie (mezi léty 2010 a 2015) a v pozdějších letech i produkci programu na největším tuzemském festivalu animované tvorby Anifilm. Byla také vedoucí sekce krátký film mezinárodního pitchingu na CEE Animation Forum 2018 a v následujícím roce vedoucí sekce celovečerní film mezinárodního pitchingu tamtéž.
Na předchozí spolupráci s Dianou Cam Van Nguyen navázala jako producentka jejího autobigrafického epistolárního filmu Milý tati (2021), jenž sleduje vztah autorky s jejím otcem. Snímek byl podobně jako filmy Malá a Spolu sami tuzemsky i mezinárodně velice dobře přijat a utrží i řadu ocenění, včetně Českého lva za nejlepší krátký film, Cenu české filmové kritiky v téže kategorii či ocenění festivalu Anifilm za nejlepší studentský film, jak v mezinárodní tak i české sekci.
Jako výkonná producentka se podílela na seriálu a celovečerním filmu pro děti Websterovi ve filmu (režie Katarína Kereseková, 2022) a v současnosti v této pozici pracuje na filmu Bear Park (režie Leena Jääskeläinen a Kaisa Penttilä, film je vývoji). Kromě posledního jmenovaného snímku se věnuje také produkci krátkometrážního snímku o nespavosti Hun Tun (Magdaléna Hejzlarová, podzim 2023).
Kromě filmového pole se její stopa objevuje i na poli podcastové tvorby. Jako dramaturgyně působila na projektech Spíš nespíš (režie Magdalena Hejzlarová a Alexander Kaschcheev, 2021) a Nespavci (režie Magdalena Hejzlarová).
Filmografie
Producentka
Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen, 2021) - oceněno Českým lvem za nejlepší krátký film a Cenou Magnesia za nejlepší studentský film
Hun Tun (režie Magdalena Hejzlarová, plánovaná premiéra podzim 2023)
Výkonná producentka
Websterovi ve filmu (režie Katarína Kerekesová, 2022)
Bear Park (režie Leena Jääskeläinen a Kaisa Penttilä, film ve vývoji)
Vedoucí produkce
Spolu sami (režie Diana Cam Van Nguyen, 2018)
Schovka (režie Barbora Halířová, 2018)
Prázdniny (režie Filip Blažek, 2018)
Malá (režie Diana Cam Van Nguyen, 2017)
Asistentka producenta
2016-18 - První veřejnoprávní - produkční společnost Čestmíra Kopeckého
Festivalová produkce
CEEA Forum 2019 - vedoucí sekce celovečerní film mezinárodního pitchingu
CEEA Forum 2018 - vedoucí sekce krátký film mezinárodního pitchingu
Anifilm 2016-7 - produkce programu
Anifest 2014-15 - produkce programu
Animánie 2010-5 - produkce
Audiografie
Dramaturgyně
Spíš nespíš (režie Magdalena Hejzlarová, Alexander Kascheev, 2021) - radio dokumenty
Nespavci (režie Magdalena Hejzlarová, 2023) - podcastová série
Odkazy
Reference
Externí odkazy
https://www.13ka.eu |
1857605 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD%20elektr%C3%A1rna%20Santa%20Massenza | Vodní elektrárna Santa Massenza | Vodní elektrárna Santa Massenza je vodní dílo v povodí řeky Sarca v provincii Trentino v italských Východních Alpách. V době dostavby byla druhou největší vodní elektrárnou v Evropě podle instalovaného výkonu. Je nejvýkonnější vodní elektrárnou v provincii.
Geografie
Hlavní hřbet masivu Paganella rozděluje dvě údolí o rozdílu nadmořských výšek kolem 600 m. V obou údolích se vyskytují přírodní jezera vzdálená vzdušnou čarou méně jak 5 km. Spojení obou jezer potrubím představuje ideální základ pro přečerpávací elektrárnu, pro potřeby špičkové či průtokové elektrárny však bylo třeba vybudovat náročný systém přívodu vody z výše položených toků.
Vodocestná soustava
Molveno
Jezero Molveno vzniklo přehrazením údolí sesuvem hornin po ústupu ledovce. Vzniklý prostor naplnily vody s nevýznamnými průtoky na průměrnou kótu 864 m n.m.. Přítoky od Andala zajišťují menší potoky, aktivní většinou pouze v době tání sněhu. Největším přítokem jezera je Rio di Molveno o průměrném průtoku kolem 1 m3/s. Všechny přitékající vody se ztrácí krasovým průsakem. Voda z povodí řeky Sarca je přiváděna unikátním vodosběrným systémem. Vtokový objekt na východním břehu se nachází pod hladinou. Turistická hodnota jezera vyvolává povolený maximální rozptyl hladiny 2 m.
Sběrný systém v horním povodí
Řeka Sarca vzniká soutokem horských toků Torrente Campiglio a Torrente Genova ve města Tione di Trento. V tomto místě se však nalézá v nižší nadmořské výšce než hladina jezera Molveno. Sběrný systém tak začíná mnohem výše v obou větvích řeky. Systém sbírá v údolích všechny přítoky a navádí je do potrubí. V některých případech je voda do potrubí dopravována čerpadly za předpokladu, že spád vodního díla toto převýšení mnohokráte navrátí.
Systém je dlouhý přes 43 kilometrů, většinou ve vyraženém tunelu. Výjimku tvoří otevřené vzdušné části nad sběrnými údolími. Průměr tunelů se zvyšuje od 3 do 6 metrů. Na konci své cesty voda vykonává práci v malé vodní elektrárně Nembia o výkonu 13 MW. Voda ústí do jezera Molveno pod hladinou, při vyšších stavech část vody přepadává do jezera vodopádem.
Příspěvek středního povodí
Voda středního úseku povodí je zachycena v přehradní nádrži Ponte Pià. Jedná se o vodu nezachycenou sběrným systémem a je zhruba čtvrtinová oproti vodě odvedené do Molvena. Je přímo odvedena do elektrárny Santa Massenza tlakovým potrubím o délce 11 km, průměru 3 m a hltnosti 16 m3/s při převýšení 220 metrů.
Elektrárna
Samotná elektrárna je postavena v jeskyni o délce 180 metrů a šířce 28 metrů. Vodu z jezera Molveno zpracovávají na spádu 581 m tři dvojité horizontální Peltonovy turbíny. Vody z Ponte Pià zpracovává na spádu 220 metrů vertikální Francisova turbína. Hltnost vysokotlakého systému je 70 m3/s, střednětlakého 16 m3/s. Transformovna a administrativní budovy byly vystavěny na navážce z výkopů potrubí na břehu jezera Santa Massenza. Energie je transformována na napětí 220 kV a připojena k národní síti. Celkový instalovaný výkon elektrárny je 350 MW a průměrná roční výroba 640 GWh.
Odkazy
Reference
Související články
Sarca
Jezero Molveno
Vodní elektrárna Torbole
Vodní elektrárna Ponale
Vodní elektrárny v Itálii |
1857617 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD%20elektr%C3%A1rna%20Ponale | Vodní elektrárna Ponale | Vodní elektrárna Ponale je přečerpávací elektrárna v povodí řeky Sarca v provincii Trentino v italských Východních Alpách. Její spodní hladinu tvoří Gardské jezero.
Odkazy
Reference
Související články
Sarca
Vodní elektrárna Torbole
Vodní elektrárna Santa Massenza
Gardské jezero
Vodní elektrárny v Itálii |
1857625 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kancel%C3%A1%C5%99%20demokratick%C3%BDch%20sil%20B%C4%9Bloruska%20v%20%C4%8Cesk%C3%A9%20republice | Kancelář demokratických sil Běloruska v České republice | Kancelář demokratických sil Běloruska v České republice je instituce, která byla založena v Praze 17. listopadu 2022 v Den boje za svobodu a demokracii, aby sloužila jako zastoupení běloruských demokratických sil v čele se zvolenou prezidentkou Běloruska Svjatlanou Cichanouskou v Česku a regionu.
Účel
Podpora hodnot svobody, demokracie a lidské důstojnosti.
Předmět činnosti
Sdružování a podpora osob se zájmem o demokratický vývoj v Bělorusku i ve východoevropském regionu;
informování o dění v Bělorusku, příp. i ve východoevropském regionu, jakož i o aktuálních problémech a potřebách demokratických sil Běloruska a běloruské občanské společnosti;
Pořádání společenských, expertních, osvětových či jiných akcí zaměřených na Bělorusko;
zprostředkování kontaktu demokratických sil Běloruska a běloruské občanské společnosti s vládami jiných států, státními a nestátními orgány a organizacemi těchto států a jejich občanskou společností, jakož i s mezinárodními či nadnárodními organizacemi;
poskytování poradenství v záležitostech týkajících se politických, kulturních či jiných vztahů s Běloruskem, jeho demokratickými silami a běloruskou občanskou společností;
poskytování státním a nestátním orgánům a organizacím součinnosti v záležitostech týkajících se běloruské problematiky, příprava Policy Papers;
zajišťování potřebné asistence pro státní občany a občanky Běloruska, příslušníky a příslušnice běloruské národnostní menšiny;
šíření povědomí o spojitosti Běloruska s evropským historickým a kulturním dědictvím a upevnění myšlenky příslušnosti Běloruska k Evropě;
budování běloruské národní identity založené na běloruském jazyce, běloruské kultuře a společné evropské historii;
prosazování demokracie a respektování zásad právního státu.
Sociální sítě
Kancelář má oficiální účty v sociálních sítích Twitter https://twitter.com/OfficeBLRinCZE a Facebook https://www.facebook.com/OfficeBLRinCZE. |
1857656 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lucjan%20Brychczy | Lucjan Brychczy | Lucjan Brychczy (* 13. června 1934, Ruda Śląska) je bývalý polský fotbalista, útočník. V letech 1957, 1964 a 1965 byl nejlepším střelcem polské fotbalové ligy. Po skončení aktivní kariéry opakovaně působil jako trenér a asistent trenéra v týmu Legia Warszawa. Byl vyznamenán Důstojnickým křížem Řádu Polonia Restituta.
Fotbalová kariéra
Začínal v týmu Stal Gliwice.
V polské nejvyšší soutěži hrál za CWKS Warszawa, který byl později přejmenován na Legii Warszawa, nastoupil ve 368 ligových utkáních a dal 183 gólů. S týmem získal čtyři mistrovské tituly a čtyři vítězství v polském fotbalovém poháru. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil ve 12 utkáních a dal 5 gólů, v Poháru vítězů pohárů nastoupil v 9 utkáních a dal 2 góly, v Poháru UEFA nastoupil ve 4 utkáních a ve Veletržním poháru nastoupil v 6 utkáních a dal 1 gól. Za reprezentaci Polska nastoupil v letech 1954-1969 v 58 utkáních a dal 18 gólů. Byl členem polské reprezentace na LOH 1960 v Římě, nastoupil ve 3 utkáních.
Ligová bilance
Externí odkazy
National Football Teams
Worldfootball.net
SR/Olympic Sports
Nositelé Řádu znovuzrozeného Polska
Polští fotbaloví reprezentanti
Fotbalisté Legie Warszawa
Fotbalisté Piastu Gliwice
Polští fotbaloví trenéři
Trenéři Legie Warszawa
Narození v roce 1934
Narození 13. června
Narození v Rudě Śląske
Žijící lidé
Muži |
1857676 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezn%C3%A1%20ko%C5%A1ile | Železná košile | Železná košile je česká povídka, kterou napsal Václav Rodomil Kramerius v roce 1831. Povídka je pojmenována podle ústředního motivu, a to podle mučicího mechanismu v železné kobce, do níž je hlavní hrdina Vivenccio uvrhnut. Tento mechanismus, označovaný také jako Železná košile, je vězeňská cela, která se smršťuje, aby vězně nakonec rozmačkala. Předlohou pro Železnou košili by mohla být povídka od Williama Mudforda The Iron shroud neboli v překladu Železný rubáš. Objevuje se zde stejný námět jako v Železné košili, a to zmenšující se místnost.
Tuto krátkou prózu (její rozsah činí pouhých 15 stran) s hororovými prvky lze najít v Krameriově výboru Knížky lidového čtení. Výbor obsahuje sedm povídek, a to Opatovický poklad, Kšaft, Železná košile, Vladimír, Velmi kratochvilná historie o Popelce, Život, činové a do pekla vzetí znamenitého a pověstného čarodějníka a kouzelníka doktora Jana Fausta, Znamenité a podivné příhody pana Prášílka. Kramerius navázal na německý dobrodružný a hororový román. Pravděpodobně se inspiroval i skutečnými událostmi. Knížky lidového čtení byly v dřívějších dobách pojmenování obecného žánru – spadaly sem především zábavné příběhy. Často se objevovaly dobrodružné, hororové či romantické prvky, někdy autor povídky zakončil morálně poučným závěrem. Jednalo se o primitivní žánr, avšak u nás sehrál během národního obrození velmi důležitou jazykovou úlohu; stal se součástí lidové slovesnosti. Tento žánr byl určen obyčejným lidem, a proto měl primitivní a dostupnou formu (nejen obsahově, ale i jazykově či formálně). Kramerius jich za svůj život vydal více než sto, avšak dochovalo se jich jen málo. Jeho cílem bylo vychovat národ k náročnější četbě.
Děj
Mladý Vivenccio je zajmut svým hlavním nepřítelem – knížetem Tolfim. Tolfi ho uvrhne do železné kobky, kde se nachází sedm zamřížovaných oken. Nejprve se hrdina domnívá, že ho chce Tolfi nechat vyhladovět, avšak ráno zpozoruje potravu zanechanou v cele. Povšimne si, že zmizelo jedno ze sedmi oken, ale nejprve si myslí, že se mu to jen zdálo.
Během následující noci se snaží zastihnout toho, kdo mu přináší džbán a chléb, s nadějí, že ho přemluví, aby ho pustil. Aby si byl jistý, opře otýpku slámy o těžké dveře; kdyby je někdo otevřel, sláma by se pohnula. Nakonec však Vivenccia opět přemohl spánek. Ráno na něj opět čekal nový pokrm, i když sláma se ani nepohnula; dveře tak musely zůstat zavřené. S hrůzou si v té chvíli uvědomil, že místo původních sedmi oken je jich v místnosti už jen pět. Ačkoliv prohledal celou celu, nenašel žádné tajné padací dveře či něco podobného, odkud by mohl někdo přinášet čerstvou vodu a pokrmy.
Další noc zůstal Vivenccio opravdu vzhůru – pochodoval sem a tam, aby neusnul. Po půlnoci sice ucítil závan větru, ale nepřišel na to, odkud se bere voda. Zakopl přitom o starý džbán, ráno se mezi střepy však objevil nový. I páté okno zmizelo a zůstaly už jen čtyři. Dochází mu, jaký osud si pro něj Tolfi přichystal a proklíná ho, pláče a propadá trudomyslnosti.
Ráno čtvrtého dne (zbývají poslední tři okna) si Vivenccio uvědomí, že se nezmenšuje jeho cela pouze na délku, ale zkracuje se i šířka a výška kobky. Nechce se ještě vzdát svého života, a tak si umíní, že v noci – až mu neznámá osoba přinese nový džbán a pokrm – bude křičet o pomoc. Ani to mu však nepomohlo a následující ráno zbývala už jen dvě okna. Pokrm také někdo přinesl, aniž by vyslyšel jeho prosby.
Všiml si vzkazu, který v minulosti naškrábal Ludovico Sforza nad postel v kobce pro budoucí nešťastníky:
"Já Ludovíko Sforza, omámen penězi knížete Tolfi, vynaložil jsem práci a přemejšlení tří let, abych tuto pekelnou slávu umění svého zhotovil a vyvedl. Po dohotoveném díle zavedl mne sem jednou zrána nevěrný Tolfi – víc ďábel než člověk – pod záminkou, abych se přesvědčil sám o prospěšnosti práce své, a tu mne obětoval samého novému vražednému nálezu mé umělosti, abych takto ani nemohl tajemství vyzraditi, ni opět co podobného vyhotoviti. Odpustiž mu to milosrdné nebe, jakož i sám doufám, že mně, nástroji tak pekelného nápadu, odpuštěno bude! Bídníče, jenž toto čteš – buď kdo buď, uvrhni se na kolena svá a vzývej, jako já, toho o milosrdenství, jenž tobě sám jediný může síly dopřáti, by ses mohl pomstě Tolfiho, jeho vražednému nástroji s pokojnou myslí oddati, an budeš v málo hodinách rozmačkán, jako jím rozmačkán byl ten, jenž ho zhotovil!"
Nakonec se Vivenccio se svým osudem smířil, dokonce prožil radostný pocit, když pozoroval ze své cely sicilské pobřeží. V noci a i ráno zaslechl hluk, který byl velmi podobný válečné vřavě, ale netroufl si jen malinko doufat a navíc si nebyl zcela jist, že to pochází z ostrovu, na kterém se nachází. Přišlo sedmé jitro a v cele zbývalo už jen jedno jediné okno, strop byl velmi nízký a kobka úzkou komůrkou. Smířlivě zůstal ležet na lůžku, modlil se a plakal. Cítil velké vyčerpání.
Boj se přibližoval stejně jako stěny a strop. Najednou se ozvala rána, otřásla se celá kobka a Vivenccio spadl na zem. Probudil se až na svém pohodlném lůžku obklopen sloužícími a přáteli. Pojedl a odpočinul si za dohledu lékaře a ráno se konečně dozvěděl, co se stalo.
Kavallo, Vivencciův přítel ve válce, mu prozradil, jak Vivenccia Tolfi zajal a jak ho nepřestali hledat. Spojenci Tolfiho – Grimaldi, Toldo a Banieri – se vzdali. Tolfi se probojoval zpět na svůj hrad a chtěl přeseknout lano se závažím, aby smrtící stroj v podobě kobky Vivenccia konečně umačkal. Tolfi však nechtíc přeťal druhé lano, které Vivenccia osvobodilo z krutých spárů Železné košile. Když si svůj omyl Tolfi uvědomil, skočil do propasti za závažím a zemřel.
Vivenccio se nakonec uzdravil, ale trudomyslnosti se už nikdy nezbavil. Propustil všechny vězně na svobodu a rozkázal, aby železný žalář byl zničen a propast, kde leží mrtvý Tolfi, byla zasypána zemí.
Pozice v české literatuře
Dílo je jedním z textů, které předznamenávají máchovský romantismus. Současně však tento obzor přesahuje, neboť napínavé prózy podobného typu publikoval jako další významný tvůrce až Jakub Arbes o čtyřicet let později.
Interpretace
Postavy
V celé povídce vystupuje jen velmi málo postav. Hlavním hrdinou je Vivenccio (Vivenčio), mladý italský šlechtic označován jako ozdobou Neapole. Krom hlavního hrdiny Vivenccia, zde hraje důležitou úlohu i kníže Tolfi, který se ovšem objeví jen ve vyprávění Kavalla. Kavallo je spolubojovník Vivencia. V závěru povídky převypráví Vivencciovi, co se dělo, když upadl do bezvědomí; čtenář díky tomu zná odpovědi na všechny důležité otázky. Pak zde jsou ještě zmíněny vedlejší postavy jako lékař, zbrojnoš, spojenci knížete. Vivenccio prochází proměnou, protože prožité hrůzy ho velmi traumatizují. V povídce je to však naznačeno pouze v posledních pár větách. Není zde prostor pro velký vývoj postavy, což souvisí s rozsahem a účelem této povídky. Podněty ze zábavné četby, mimo jiné hrdinu mučeného hrůzou z pomalu se blížícího konce, jsou však významné jako možná Máchova inspirace.
Próza je napsána v er-formě, autor se soustředí pouze na Vivenccia – je uplatněna fokalizace právě na Vivenccia; čtenář ví pouze to, co hlavní hrdina. Tato psychologická reduktivnost byla pro knížky lidové čtení typická, jak doložil Josef Čermák i v jejich starší vrstvě. Napětí je v textu budováno již od začátku – autor používá nejen krátké věty, ale i řečnické otázky a vykřičníky. Snaží se nahlížet do mysli Vivenccia a popsat, jak se cítí vězeň odsouzený k pomalé smrti. Osud hlavního hrdiny má však budit spíše sentimentální útrpnost než romantickou hrůzu.
Časoprostor a motivy
Celý příběh se odehrává ve hradě na strmé skále u Sicílie s výhledem na propast s názvem Scyla. Hlavní hrdina se nachází téměř po celé vyprávění v kobce, která se neustále zmenšuje. Až v samotném závěru je hrdina z vězení osvobozen svými přáteli a dostává se na své pohodlné lůžko. Čas není v povídce blíže specifikován, je pouze rámován zmenšující se celou a odehrává se zhruba sedm dní. Mezi opakující se motivy patří blouznění ve snech a promluvy hlavního hrdiny, kdy vede rozhovory sám se sebou či Bohem. Krom toho zde je motiv, kdy s každou další nocí mizí jedno ze sedmi oken, čímž se Vivencciovi odpočítává čas do jeho smrti. Oproti Mudfordovu dílu je však evokace prostoru jen omezená.
Podobnost s Jámou a kyvadlem od E. A. Poea
Lze si všimnout podobnosti mezi povídkou Železná košile (1831) od Václava Rodomila Krameria a povídkou Jáma a kyvadlo (1842) od Edgara Allana Poea. Jelikož povídka Železná košile vznikla dříve než Jáma a kyvadlo, je nesmyslné si myslet, že se Kramerius inspiroval Poem. Je zcela nepravděpodobné, že by měl Poe možnost číst Železnou košili a to především kvůli jazykové bariéře. Je však možné, že se mohli oba dva autoři inspirovat stejným zdrojem – povídkou od Williama Mudforda The Iron Shroud (v překladu Železný rubáš). Mudford ji nechal otisknout v srpnu roku 1830 v časopisu pro romantiky Blackwood's Magazine. V Železném rubáši je hlavní hrdina také Italem uvězněným ve zmenšujícím se žaláři. Železný rubáš však na rozdíl od Železné košile končí tragicky.
Reference
České povídky
Knihy z roku 1831
Hororová literatura |
1857684 | https://cs.wikipedia.org/wiki/3D%20tiskov%C3%A1%20farma | 3D tisková farma | 3D tisková farma je označení pro více zařízení, které slouží k masové výrobě předmětů pomocí technologie 3D tisku. Tento inovativní koncept se stal revolučním přístupem k výrobě, umožňujícím rychle a efektivně vytvářet tisíce nebo dokonce miliony identických 3D tištěných objektů.
Princip
Princip 3D tiskové farmy spočívá ve sdružení několika 3D tiskáren do jediného systému, který umožňuje automatizovanou výrobu. To znamená, že místo ručního přípravy a tisku jednoho objektu po druhém, může farma vytisknout několik objektů současně. To značně zvyšuje výrobní kapacitu a zefektivňuje celý proces.
Přínosy
Jedním z hlavních přínosů farmy je zkrácení času výroby. Díky paralelnímu tisku a možnosti nepřetržitého provozu se doba potřebná k vytištění velkého množství objektů výrazně snižuje. To je zvláště výhodné pro průmyslovou výrobu, kde je potřeba rychlého dodání velkých sérií výrobků.
Další výhodou farmy je flexibilita výroby. Díky tomuto systému je možné snadno přizpůsobit výrobu a vytisknout různé objekty z různých materiálů najednou. To je důležité pro firmu, která potřebuje vyrábět širokou škálu produktů nebo různé varianty jednoho produktu.
Využití
Využití farem je široké a nachází uplatnění v mnoha odvětvích. V automobilovém průmyslu se mohou používat pro výrobu prototypů, náhradních dílů nebo dokonce přímo pro výrobu vozidel. Ve zdravotnickém sektoru umožňují výrobu individuálních implantátů, protéz
Odkazy
Reference
Související články
Rapid prototyping
3D tisk
Externí odkazy
https://all3dp.com/2/launch-3d-printer-farm/
https://blog.prusa3d.com/a-quick-look-to-our-printing-farm_7474/
https://www.e15.cz/byznys/technologie-a-media/leta-cekani-jsou-u-konce-josef-prusa-predstavil-novou-3d-tiskarnu-mk4-1397480
https://cc.cz/budoucnost-vyroby-dostala-cenovku-josef-prusa-odhalil-ceny-automatizovane-farmy-plne-3d-tiskaren/
Prototypy
Výroba |
1857709 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mike%20O%27Hearn | Mike O'Hearn |
Úvod
Michael O'Hearn je americký bodybuilder, osobní trenér, herec a model. Co se týče magazínů, tak se objevil ve 400 takových a získal ocenění Fitness Model roku již sedmkrát. Jakožto gladiátor "Titan" se objevil v roce 2008 v "znovuzrozené" show American Gladiators. Jako jediný byl O'Hearn Gladiátor obou jak v originálu American Gladiators 1989 (s přezdívkou Thor), tak v roce 2008. Je zakladatelem tzv. Power Buildingu, což je kombinace Silového Trojboje a Kulturistiky.
Brzký život
O'Hearn byl narozen v Kirklandu ve Washingtnu 26. Ledna 1969. Co se týče rodiny, tak má osm sourozenců.
Kariéra
Herectví
O'Hearn měl méně důležitou roli ve filmu z roku 1992 Smrt jí sluší a později hrál jakožto Clark Kent/Superman v fanouškovském filmu z roku 2004 od režiséra Sandyho Collora s názvem World's Finest. Jak již dříve zmíněno, tak se objevil jakožto Gladiátor v obou show American Gladiators 1989 (kde figuroval s přezdívkou Thor) a American Gladiators 2008. Taktéž hrál postavu Michael O'Della v show podobné s American Gladiators s názvem Battle Dome. v letech 1999 až 2001. V roce 2008 vystoupil jako host v NBC mýdlové opeře Tak jde čas jako barman a svojí roli Titána si zopakoval v pořadu od NBC s názvem Celebrity Family Feud spolu s gladiátory jako Jet, Venom a Wolf. V únoru 2009 se ukázal jako bojovník v kleci ve čtrnácté epizodě pořadu od NBC s názvem Knight Rider. V roce 2011 se objevil v sedmé sérii pořadu It's Always Sunny in Philadelphia jako avatar postavy Maca v epizodě "How Mac Got Fat". Ve stejném roce si zahrál v pořadu Workaholics v epizodě "Muscle I'd Like to Flex". V roce 2012 O'Hearn sám vytvořil a vystupoval v sedmi-epizodovém akčním sci-fi thrilleru s názvem "Alter Ego".
Populární kultura
O'Hearn se stal internetovým memem na sociálních sítích Instagram a TikTok v roce 2023. O'Hearn je zde vyzobrazen společne s písničkou "What Is Love" od zpěváka Haddaway kde to někdy bývá tzv. "slowed and reverb" nebo "sped up". Samotný O'Hearn očividně tento má tento meme velmi rád a často ho používá na svém Instagramu.
Reference
Američtí kulturisté |
1857725 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jos%C3%A9%20Mar%C3%ADa%20de%20Pereda | José María de Pereda | José María de Pereda y Sánchez Porrúa (6. února 1833 Polanco, Kantábrie – 1. března 1906 Santander) byl španělský spisovatel, romanopisec, politik a člen Královské španělské akademie.
Život
Narodil se v rodině Juana Francisca de Peredy a Bárbary Josefy rozené Sánches de Porrúy. Rodiče měli celkem 22 dětí, ale jen devět z nich dosáhlo dospělosti. S manželkou Diodorou Jacintou rozenou de la Revilla (1844–1912) měl José Pereda pět dětí: Juana Manuela (1870–1893), Maríu Sabinu de Rivero (1876), José Maríu (1877), Salvadora (1879) a Vicenta (1881–1950).
Základní vzdělání získal Pereda v Polanco, střední pak v Santanderu, hlavním městě Kantábrie, kam se rodiče přestěhovali. Po ukončení humanitních studií se na podzim r. 1852 přestěhoval do Madridu s úmyslem absolvovat přípravná studia pro přijetí na dělostřeleckou akademii v Segovii. R. 1854 byl svědkem revoluce Vicalvarada – kde málem zemřel na následky střelby v ulicích. Po třech letech zanechal přípravy, vrátil se domů a zahájil svou literární kariéru tím, že od r. 1858 přispíval články do místního časopisu La Abeja montañesa. V témže roce založil týdeník El Tío Cayetano a v roce 1864 shromáždil své realistické náčrty místního života a mravů pod názvem Escenas montañesas (Horské scény).
Téhož roku zamířil do Madridu, kde publikoval v El Museo Universal a v roce 1866 spolupracoval s dalšími autory na souborné knize Escenas de la vida, coleccion de cuentos y cuadros de costumbres. V dubnu 1869 se oženil s Diodorou de la Revilla, o dva roky později zahájil svou politickou kariéru tím, že se prezentoval jako karlistický poslanec za okres Cabuérniga. Byl členem provinční rady strany, jejímž předsedou byl jeho přítel Fernando Fernández de Velasco a místopředsedou jeho bratr Manuel Bernabé Pereda. Druhou sérii Escenas montañesas vydal pod názvem Tipos y paisajes. O svých politických zkušenostech napsal krátký román Los hombres de pro, který byl součástí jeho knihy Bocetos al tempera (1876). Pak odešel z politiky, a věnoval se svým dětem.
Povzbuzen svými přáteli Marcelinem Menéndezem Pelayem a Gumersindem Laverdem se vrátil k literatuře a začal druhou etapu ve své tvorbě, zaměřenou spíše na rozsáhlé realistické vyprávění než na zvyky. Jeho romány se téměř vždy odehrávaly v La Montaña, s výjimkou románu Pedro Sánchez (bezesporu jeho méně upovídané dílo, ale o to živější a galdosovské, odehrávající se v Madridu) a představil jako ústřední téma povznesení a idealizaci zvyků venkovského lidu před městským. Jeho nejvýraznějším dílem byl román Sotileza (1885), v němž zobrazoval způsob života rybářů, a román Peñas Arriba (1895), zaměřený na obyvatele hor.
Sebevražda jejich prvního syna Juana Manuela v roce 1893 ho zaskočila, když psal dvacátou první kapitolu knihy Peñas arriba. Tato událost ho velmi zasáhla: od té doby téměř úplně opustil psaní, ponořil se do hlubokého smutku, měl komplexy viny, které ho dovedly k existenciální a náboženské krizi. Jeho neurastenie se zhoršila a předčasně zestárnul. Vydal už pouze krátký román Pachín González, který byl založený na skutečné události, výbuchu páry v listopadu 1893 parníku Cabo Machichaco, zakotveném v přístavu Santander s nákladem dynamitu.
Od roku 1872 byl korespondentem Královské španělské akademie. Jeho dcera Maria Sabina se v červnu 1903 provdala za Enrique Rivera z Jerezu de la Frontera, což mu zvedlo náladu, ale na jaře 1904 utrpěl mrtvici, a 1. března 1906 zemřel. Byl pohřben v rodném Polancu. Další z jeho synů, Vicente se také stal romanopiscem.
Pereda patřil k původní realistické škole Španělska, kterou založil neznámý autor Lazarillo de Tormes, pokračovali Mateo Alemán, Miguel de Cervantes, Francisco de Quevedo a mnoho dalších. Viděl, znal, rozuměl charakteru; vytvořil nejen typy, ale i živé osobnosti, jako byli Andres, Cleto a Muergo v Sotileze, Pedro Juan a Pilara v La Puchera; a ztělesnil vřavu a klid moře s větší silou než Víctor Hugo v Les Travailleurs de la mer.
Dílo
Escenas montañesas – 1864
Tipos y paisajes – 1871
Bocetos al temple – 1876
Tipos trashumantes. Croquis a pluma. Santander. Imprenta y litografía de J. M. Martínez. 1877
El buey suelto... Cuadros edificantes de la vida de un solterón, por J. M. de Pereda, Madrid, Imprenta y Fundición de Manuel Tello, 1878
Don Gonzalo González de la Gonzalera, Madrid, Suárez, 1878
De tal palo tal astilla, Madrid, Imp. y Fundición de Manuel Tello, 1880
Esbozos y rasguños – 1881
El sabor de la tierruca. Copias del natural. Ilustraciones de Apeles Mestres. Grabados de C. Verdaguer, Barcelona, Biblioteca Artes y Letras, 1882
Pedro Sánchez, Madrid, Imprenta y Fundición de M. Tello, 1883
Sotileza – Madrid, Imp. y Fundición de Manuel Tello, 1885
La puchera, Madrid, Imprenta y Fundición de Manuel Tello, 1889, (Obras completas de José María de Pereda, 11)
Blasones y talegas, Madrid, Imp. Biblioteca Patria, 189.
Al primer vuelo: idilio vulgar. Ilustraciones de Apeles Mestres, Barcelona, Imp. Henrich y Cía. en Comandita, 1891, 2 vols
Nubes de estío, Madrid, Imprenta y Fundición de Manuel Tello, 1891, (Obras completas de José María de Pereda, 14)
Peñas arriba, Madrid, Tip. Viuda e Hijos de Tello, 1895
Pachín González, Madrid, Viuda e Hijos de Tello, 1896
Para ser un buen arriero, Madrid, Rodríguez Serra, 1900, (Biblioteca Mignon, 11)
Obras completas Prólogo de Marcelino Menéndez y Pelayo, Madrid, Tipografía de la Viuda e Hijos de M. Tello, 1884–1906,17 vols. I. Los hombres de pro – II. El buey suelto – III. Don Gonzalo González de la Gonzalera – IV. De tal palo, tal astilla – V. Escenas montañesas – VI. Tipos y paisajes – VII. Esbozos y rasguños – VIII. Bocetos al temple. Tipos trashumantes – IX. Sotileza – X. El sabor de la tierruca – XI. La puchera – XII. La Montálvez – XIII. Pedro Sánchez – XIV. Nubes de estío – XV. Peñas arriba – XVI. A primer vuelo – XVII. Pachín González; De Patricio Rigüelta; Agosto; El óbolo de un pobre; Cutres; Por lo que valga; El reo de P...; La lima de los deseos; Va de cuento; Esbozo; De mis recuerdos; Homenaje a Menéndez y Pelayo
La leva y otros cuentos. Prólogo y notas de Laureano Bonet, Madrid, Alianza Editorial, 1970
Buena gloria. Dibujos de Andy, Santander, Gobierno de Cantabria, Secretaría General, Servicio de Publicaciones, 1984
Un joven distinguido y otros tipos trashumantes. Selección y prólogo de Carmen Bravo-Villasante, Madrid, Montena, 1988, (El carnaval de las letras, 9)
Obras completas Edición dirigida por Anthony H. Clarke y José Manuel González Herrán, Santander, Ediciones Tantín, 1989–2001. I. Escenas montañesas, Tipos y paisajes. Edición, introducción y notas de Salvador García Castañeda, 1989 – II. Tipos trashumantes. Esbozos y rasguños. Edición, introducción y notas de Salvador García Castañeda, 1989 – III, Bocetos al temple. Edición de José Manuel González Herrán. introducción y notas de Noel M. Valis – El buey suelto. Edición de Anthony H. Clarke. Introducción y notas de Maurice Hemingway, 1990 – IV. Don Gonzalo González de la Gonzalera. Introducción y notas de Enrique Miralles. De tal palo, tal astilla. Introducción y notas de Eamon Rodgers, 1991 – V. El sabor de la tierruca. Edición, introducción y notas de Anthony H. Clarke. Pedro Sánchez. Edición de José Manuel González Herrán. Introducción y notas de Francisco Pérez Gutiérrez, 1992 – VI. Sotileza. Edición de Anthony H. Clarke. Introducción y notas de Francisco Caudet. La Montálvez Edición de José Manuel González Herrán. Introducción y notas de Laureano Bonet, 1996 – VII. La puchera; Nubes de estío – edición de Anthony H. Clarke; introducción y notas de Demetrio Estébanez Calderón – VIII. A primer vuelo. Edición y notas de A. H. Clarke. Peñas arriba. Edición de A. H. Clarke, introducción y notas de José Manuel López de Abiada
Baños del sardinero. Ilustraciones de Pedrero, Santander, Tantín, 1995
V češtině
Do Indie – přeložila Jaroslava Votrubová; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 39. Praha: J. R. Vilímek, 1912
Odkazy
Reference
Literatura
L’espagne littéraire: portraits d’hier et d’aujourd’hui. Première série [Manuel Tamayo y Baus; Marcelino Menéndez y Pelayo; José María de Pereda; Doña Emilia Pardo Bazán] – Boris de Tannenberg. Paris: Alphonse Picard et fils, 1903
José María de Pereda: sa vie, son oeuvre et son temps (1833–1906) – Jean Camp. Paris: F. Sovlot, 1937
Pereda o la novela idilio – José Fernandez Montesinos. Madrid: Castalia, 1969
José María de Pereda – Lawrence H. Klibbe. Boston: Twayne, 1975
Historia de la literatura espaňola. [T.] 5., Realismo y naturalismo. La novela. Pt. 1., Introducción – Fernán Caballero – Alarcón – Pereda – Juan Luis Alborg. Madrid: Gredos, 1996
Španělští spisovatelé
Španělští romanopisci
Španělští politici
Narození 6. února
Narození v roce 1833
Narození v Kantábrii
Úmrtí 1. března
Úmrtí v roce 1906
Úmrtí v Santanderu |
Subsets and Splits